23. ČÍSLO / XIV. ROČNÍK
Z obsahu: Petr – hříšník (2) Katecheze Benedikta XVI. při generální audienci 24. května 2006 – strana 2 –
Setkání s Ježíšem Rozhovor se známou irskou klariskou, sestrou Briege McKenna – strana 4 –
Svatý Ambrož Milánský – strana 6 –
Poslední večeře Další část mystických zážitků současné bolivijské mystičky Cataliny Rivas – strana 7 –
„Každodenně nás obnovuješ, Pane!“ Jan z Kronštadtu (1829 –1908) – strana 9 –
Nejvzácnější Host Misionář Josef Hegglin vypráví o křesťanech na ostrově Kiribati – strana 10 –
Zázrak z Hory svatého Jiří – strana 11 –
Potřebujeme uzdravující Boží přítomnost Prorokyně našich dnů Christa Meves se ohlíží za svou cestou – strana 14 –
9 Kč (12 Sk)
11. ČERVNA 2006
Katecheze Benedikta XVI. při generální audienci 24. května 2006
V
těchto katechezích rozjímáme o Církvi. Řekli jsme, že Církev žije v osobách, proto jsme v poslední katechezi začali rozjímat o postavách jednotlivých apoštolů a začali jsme od Petra. Viděli jsme dvě rozhodující etapy jeho života: povolání u Galilejského jezera a pak vyznání víry: Ty jsi Kristus, Mesiáš. Vyznání, jak jsme řekli, ještě nedostačující, počáteční, a tedy otevřené. Svatý Petr se vydává na cestu následování. A tak nese v sobě toto počáteční vyznání již jako zárodek budoucí víru Církve. Dnes chceme rozjímat o jiných dvou důležitých událostech v Petrově životě: o rozmnožení chlebů – slyšeli jsme v přečteném úryvku Pánovu otázku a Petrovu odpověď – a pak Pán povolá Petra, aby byl pastýřem všeobecné církve. Problém s „tvrdou“ řečí Začněme příběhem rozmnožení chlebů. Vy víte, že lid naslouchal Pánu celé hodiny. Nakonec Ježíš řekl: – Jsou unavení a mají hlad, musím tomuto lidu dát najíst. Apoštolové se ptají: – Ale jak? Ondřej, Petrův bratr, upozorní Ježíše na chlapce, který si přinesl pět chlebů a dvě ryby. – Ale co je to pro tolik osob, ptají se apoštolové. Ale Ježíš poručí, aby se lid posadil, a rozdělí jim těchto pět chlebů a dvě ryby. A všichni se nasytí. Nakonec Pán pověří apoštoly, a mezi nimi Petra, aby sebrali hojné zbytky: dvanáct košů chleba (srov. Jan 6,12– 13). Nato ho lid, když viděl tento zázrak, který se jeví jako obnovení tak očekávané „nové many“, daru chleba z nebe, chce udělat přímo králem. Ale Ježíš nepřijímá a odebere se na horu, aby se zcela sám modlil. Další den Ježíš na druhém břehu jezera v kafarnaumské synagoze vysvětluje zázrak – nikoliv v tom smyslu, že bude kralovat nad Izraelem mocí tohoto světa, jak to čekal dav, ale ve smyslu sebedarování: Chléb, který já dám, je mé tělo za život světa (Jan 6,51). Ježíš ohlašuje kříž a s křížem pravé rozmnože-
2
li a odešli. Chtěli někoho, kdo by obnovil stát svého lidu Izraele, a ne někoho, kdo říká: „Já dám své tělo.“ Můžeme si představit, že Ježíšova slova byla těžká i pro Petra, který se v Cesareji Filipově postavil proti proroctví kříže. A přece, když se Ježíš zeptal Dvanácti: I vy chcete odejít?, Petr reagoval se zápalem svého velkodušného srdce, vedeného Duchem Svatým. A jménem všech odpověděl nesmrtelnými slovy, která jsou také našimi slovy: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že jsi Svatý Boží (srov. Jan 6,66–69). ní chlebů, chleba eucharistického – svůj zcela nový způsob jak být králem, způsob zcela opačný, než jaký očekával lid.
jevila lidu opravdu obtížná, dokonce nepřijatelná. Dá své tělo: co tím chce říct? A také učedníkům se jeví nepřijatelné to, co
Petr – hříšník (2) Můžeme pochopit, že tato Mistrova slova – že totiž nechce provádět každý den rozmnožení chlebů, že nechce Izraeli nabídnout moc tohoto světa – se
Ježíš v tomto okamžiku říká. To byla a je pro naše srdce, pro naši mentalitu „tvrdá“ řeč, která vystavuje víru zkoušce (srov. Jan 6,60). Mnozí učedníci se otoči-
EDITORIAL Před krátkým časem jsme se seznámili s pozoruhodným a dodnes aktuálním textem sv. Ambrože o Nábotově vinici, který probudil zájem o tohoto autora. Proto se znovu vracíme k této osobnosti, která si zaslouží naši pozornost, ačkoliv pochází ze vzdálené minulosti. Neobvyklý způsob, jakým byl Ambrož vybrán na biskupský stolec, si dnes těžko umíme představit. Je to opravdu něco výjimečného, aby volba padla na kandidáta, který nejen že není knězem, ale dokonce nepřijal ještě ani křest. Ale právě tato výjimka potvrdila pravidlo o moudrosti Božího řízení a o účinnosti působení Ducha Svatého, který si tohoto katechumena na důležitý církevní stolec nejen obdivuhodně vybral, ale také náležitě připravil
a vychoval. Byla to pro milánskou církevní obec velká milost, že na její biskupský stolec zasedl v pohnuté době, plné rozporů a kvasu, právě tento pastýř, stejně tak vzdělaný jako pravověrný a svatý, který také důsledně po všech stránkách následoval příklad nejvyššího Pastýře, takže si osobními ctnostmi získal u všeho lidu tak velkou oblibu, že ji musel nutně respektovat i sám císař jako svého druhu nenásilný, a přece účinný a takřka „mocenský“ prostředek. Tento svatý milánský biskup a církevní Otec zůstává pro nás pozoruhodný z několika hledisek. Na základě epizody se včelami, které si ho jako dítě zmýlily s úlem, se stal patronem včelařů a výrobců voskových Pokračování na str. 13
Zárodečné vyznání víry Zde, jako v Cesareji, Petr svými slovy začíná vyznání christologické víry Církve a stává se mluvčím ostatních apoštolů a také všech nás věřících všech dob. To neznamená, že by už pochopil Kristovo tajemství v celé jeho hloubce. Jeho víra je víra začátečnická, víra na cestě; ta má dojít k pravé plnosti až skrze zkušenost velikonočních událostí. Nicméně je to již víra otevřená pro tu největší skutečnost – otevřená především proto, že to není víra v cokoliv a v kohokoliv: je to víra v něj, v Krista. Tak také naše víra je vždy vírou začínající a musíme vykonat ještě velkou cestu. Ale podstatné je, že je to víra otevřená a že se dáváme Ježíšem vést, protože pouze on nejen že Cestu zná, ale Cestou je. Bolestná cesta sebepoznání Petra jeho impulzivní velkodušnost ovšem neuchrání od rizik spojených s lidskou slabostí. Ostatně i my to můžeme poznat na základě našeho života. Petr následoval Ježíše se zápalem, podstoupil zkoušku víry, když se mu zcela odevzdal. Přijde však nicméně okamžik, ve kterém i on ustoupí strachu a klesne: zradí Mistra (srov. Mk 14,66–72). Škola víry není triumfální pochod, nýbrž cesta pokrytá utrpením a láskou, zkouškami věrnosti, kterou Pokračování na str. 12
23/2006
Slavnost Nejsvětější Trojice – cyklus B
Závazné poslání Zamyšlení nad liturgickými texty dnešní slavnosti Získejte mi za učedníky všechny národy. Zmrtvýchvstalý Pán pozval své učedníky na setkání v Galileji. Tady před třemi lety všechno začalo, tady ho poznali. Dnes za nimi opět přichází. Po všem tom, co od té doby prožili, cítí učedníci, že se k nim vrací někdo, kdo je více než moudrý a spravedlivý Mistr. Klanějí se mu jakožto svrchovanému Pánu. Ale jsou zde i takoví, kteří pochybují. Jaký postoj zaujímáš ty ke svému Pánu? Klaníš se mu, nebo také pochybuješ? Kdo setrvává v pochybnosti? Právě ten, komu je zatěžko poklonit se jeho všechno převyšující božské vznešenosti a kdo váhá přiznat Ježíši právo zjevovat se tak, jak uzná právě za vhodné. Pochybují ti, kdo pro blízkost a častý styk s ním poněkud zapomněli, že Ježíš není jen bratr a přítel, ale především sám Bůh. K čemu by ti byl jen dobrý přítel, třeba umí léčit nemoci a vymítat zlé duchy? Potřebuješ někoho více, i když tě právě nepřepadla choroba. Potřebuješ ho především jako Vykupitele. V této roli však může vystupovat jen svrchovaný Bůh a ten má také právo požadovat, aby ses mu pokorně klaněl a zachovával všechno, co ti přikazuje. Přijímej proto Ježíše právě takového, jaký je, a nikoliv jen v takové podobě, která by ti právě nejlépe vyhovovala. Pochybnost se dostavuje tehdy, když se tvůj obraz o Pánu, který sis přizpůsobil podle sebe, dostává do rozporu s autentickým Ježíšem. Může se ti dokonce stát, že se při vytváření svého zkreslujícího obrazu opíráš o některá jeho vlastní slova. Můžeš se totiž jednostranně zaměřit na to, že je tolerantní k hříšníkům, a přitom zapomínat, že nesnáší hřích. Jeho tolerance má jednu vážnou podmínku: Jdi, a již nehřeš. (1) Nemůžeš spoléhat na jeho slova: Nazval jsem vás přáteli (2), jestliže nebereš na vědomí jeho varování: Kdo se ohlíží nazpět, není způsobilý pro Boží království (3). Do souboru slov Pána tak dobrotivého patří i výstražný obraz: Ty, kteří mě nechtěli za svého krále, přiveďte sem a přede mnou je pobijte. (4) Nezavírej oči před touto skutečností. Jen si spočítej, kolikrát také Ježíš vyslovil své běda! Setrvávat v pochybnostech, zda přijmeš od Pána i to, co se ti nelíbí, znamená váhat povážlivě mezi Ježíšem a sebou. Jestliže se mu neklaníš jako svrchovanému Bohu, znamená, že nadále dáváš v něčem přednost sám sobě.
23/2006
Pokloň se proto Tomu, který jediný může prohlásit: Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi. Kdo jiný má takovou svrchovanost, ne-li sám Bůh. Proč Ježíš pokládá za nezbytné právě nyní zdůraznit svůj božský majestát? Protože chce oznámit věc nejvyšší závažnosti a důležitosti. Jde o budoucnost Božího království zde na zemi. Jako Bůh a Pán pověřuje jeho šířením každého, kdo v něho uvěřil. Záleží mu na tom, aby všechno to, co nyní oznámí, bylo přijato s plnou vážností právě tak, jak to on sám zamýšlí, a nikoliv tak, jak si to ve své pohodlnosti někdo po svém vysvětlí a upraví. Ježíš jako svou závěť vyslovuje požadavek, aby se všem lidem hlásala jeho radostná zvěst. Jít za každým z lidí, vyučit ho a pokřtít – to není neúcta k tomu, čím dosud žil a co vyznával. Při vší úctě, ba dokonce i možnosti, že můžeš uvážlivě čerpat poučení z bohatství jeho zvyků a kultury, máš mu předat jedinou dokonalou úctu k nejvyššímu osobnímu Bohu, kterou jsme nepřijali od nikoho jiného než od samotného Ježíše, jak nám ji zjevil v plnosti a bez naší zásluhy. Nestačí tedy žít se všemi v míru a ve shodě. To je jen předpoklad, jak dostát odpovědnosti za jejich evangelizaci. Ježíš všechny lidi vykoupil svou drahocennou krví a chce, aby se všichni stali Božími děti, aby mohli volat: Abba, Otče! Je to jejich nezadatelné právo; a stejně tak tvým nezadatelným úkolem je přičinit se o to, aby přijali křest a zachovávali všechno, co Pán přikázal. Buď si vědom toho, že i tobě se dostalo milosti křtu díky této všeobecné evangelizační povinnosti. Křestní vodu ti vylila na tvou hlavu jen lidská ruka, ale vykonala to nikoliv jménem svým, ani jménem zbožštěného kosmu či nějakého abstraktního Absolutna, ale ve jménu nejvyššího a jediného Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. To je ono nejsvětější společenství božských osob, které tě tak přijalo k účasti na svém božském životě. Ptej se dávných dob, zda se stalo někdy něco tak velkého nebo podobného. Co jiného je však tento přijatý Boží život než sdělování života! Jestliže jsi byl takto svrchovaně obdarován, mohl by ses stáhnout někam do kouta svého osobního sobeckého pohodlí a zastavit tak u sebe tok božského života? Nezalekni se tohoto úkolu, i když se ti jeví jakkoliv náročný. Když se nám dostalo spoludědictví s Kristem, musíme jako on trpět, abychom tak mohli s ním dojít do slávy. Pán tě také ujišťuje, že bude stále s tebou. Nezdůrazňuje své božství jen proto, aby podepřel svou
Liturgická čtení 1. čtení – Dt 4,32–34.39–40 Mojžíš řekl lidu: „Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: (ptej se) od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vytvořit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy.“ 2. čtení – Řím 8,14–17 Bratři! Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (Svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Evangelium – Mt 28,16–20 Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“
autoritu, ale především proto, aby probudil tvou pevnou důvěru v trvalou přítomnost božského Průvodce s tím vědomím, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. Svěř se bez obav svému Pánu. Jeho oko bdí nad těmi, kdo doufají v jeho milost. (5) Uznej to a uvaž ve svém srdci. Je to Bůh na nebi i na zemi. Není jiného boha. Abba, Otče, veď mě svým Duchem, veď mě tam, kde mě potřebuješ. Bratr Amadeus (1) (4)
srov. Jan 8,11; (2) Jan 15,15; (3) Lk 9,62; Lk 19,27; (5) resp. žalm 34
3
Setkání s Ježíšem Briege McKenna je známá irská klariska, která již více než 30 let vykonává jedinečnou pastorační činnost. Svou duchovní podporou, modlitbou a mimořádným charismatem uzdravovat může mnoha lidem i biskupům a kněžím zprostředkovat tělesné i duchovní uzdravení prostřednictvím telefonu, na modlitebních setkáních a při duchovních cvičeních. Luc Adrian položil sestře Briege několik otázek: Kdyby měla Vaše kniha znovu vyjít, co byste k ní přidala? Dvacet kapitol o Eucharistii. Zažila jsem tolik zázraků s Eucharistií, v tisících dopisů čtu neobyčejná svědectví. Jeden případ neuvěřitelnější než druhý. Uzdravení, obrácení, osvobození... Ale Pán mi zatím neřekl, abych napsala pokračování... Nějaký příklad z poslední doby? Před dvěma měsíci jsem byla v Belfastu. V neděli ráno měla být pobožnost k uzdravení před vystavenou Nejsvětější Svátostí. Krátce přede mší svatou jsem se modlila v přední řadě a náhle jsem ucítila na šíji dětskou ručku. Polekala jsem se. Byl to chlapec. Naklonil se ke mně a šeptal mi: „Jmenuji se Jude. Maminka mě poslala a prosí Vás, abyste se za mě modlila.“ A potom dodal: „Já mám rakovinu.“ Řekla jsem mu: „Jude, za chvilku přijde Pán Ježíš. Uvidíš ho, jak přichází. Půjde přes celý kostel. Podívá se na tebe a ty se musíš podívat na něho. Rozuměls?“ Ukázala jsem mu hostii v monstranci. Potom mě objal a vrátil se ke své mamince. Pak byla mše svatá a po ní procesí s Nejsvětější Svátostí. Při večeři mi řekl tamní farář: „Měl jsem zvláštní rozhovor s jedním chlapcem, který mi stál v cestě, když jsem šel s monstrancí. Přišel ke mně, potáhl mě za mešní roucho, abych se zastavil. Pak začal rozmlouvat s Ježíšem.“ Na kněze to velice zapůsobilo. Řekla jsem mu: „To musel být malý Jude. Mluvili jsme spolu přede mší svatou.“
4
Dva týdny později mě tento kněz zavolal a řekl: „Briege, pamatujete si ještě na toho chlapce Jude? Dostal právě potvrzený lékařský nález, že vůbec žádnou rakovinu nemá. Lékaři byli z toho zmateni a nařídili celou řadu dalších vyšetření. Výsledek: ten chlapec je zcela uzdravený.“ Ježíš uzdravuje, ale lidé soudí, že uzdravuje spíše s. Briege McKenna... Se mnou nedělá vůbec nic. Já na nikoho nevkládám ruce. Kážu, mluvím o Eucharistii, to je všechno. Před dvěma měsíci se mi v dopise svěřila jedna žena, že navštívila psychoterapeuta, protože velice trpí. Ten jí vysvětlil, že když chodí na mši, jen tím svůj stav zhoršuje, protože podléhá nebezpečným iluzím. „Jsem zoufalá a nevím, kam se mám obrátit.“ Když moje sekretářka převzala toto volání o pomoc, řekla mi: „Sestro Briege, posaď se na chvíli a napiš té ženě.“ Poslechla jsem a napsala: „To první, co musíte udělat: Konec s tím psychoterapeutem! Předně je nevěřící, a za druhé – brání Vám ve víře. Další rada: Jděte na mši svatou a věřte sku-
Sr. Briege McKenna, Ars, Francie
tečně, že se setkáváte s živým Ježíšem. V evangeliu se v tlačenici jedna žena dotkla okraje jeho šatu, a byla uzdravena. Vy to nemusíte dělat. Jděte do nějakého kostela, kde je vystavená Nejsvětější Svátost. Zůstaňte tam nějakou dobu. Na rozdíl od psychoterapeuta to nic nestojí.“ A poslala jsem jí knihu o reálné přítomnosti. Několik dnů po mém odjezdu do Francie na exercicie pro kněze mi řekla Jackie: „Briege, přečti si tento dopis!“ Byl od té ženy. Píše: „Poslechla jsem Vaši radu a nikdy se mi ještě tak dobře nevedlo jako nyní. Všechny problémy jsou pryč. Cítím se před Nejsvětější Svátostí tak výborně. Celý ten mrak zmatku, který mě zahaloval, se rozplynul.“ Říkám prostě lidem: „S Ježíšem se nemusíte ničeho bát.“
Na konci Roku Eucharistie, v říjnu 2005, se duchovních cvičení se sestrou Briege McKenna konaných v Arsu zúčastnilo 850 kneží ze 71 zemí, 20 biskupů a dva kardinálové
Modlila jste se za nemocné, ale nic nezabránilo tomu, aby krátce nato nezemřeli... Soulasí: Ne všichni se uzdraví, ale když se pevně rozhodnete obrátit se k Ježíši, on ve vás způsobí divy. Před nedávnem mi řekla jedna žena: „Modlila jste se za mého bratra, a on zemřel.“ Nemohla jsem jí říct nic jiného než toto: „Já vím, jednoho dne umřeme všichni...“ Ale hned jsem dodala: „A jak zemřel? To je právě ta otázka.“ 50–70 % lidí se mi svěřuje: „Moje matka, můj bratr měli krásnou, pokojnou smrt.“ Ježíš je 100 % úspěšný... Já ne. Já jsem směrovka. To obdivuhodné v mé službě je, že nemusím nic dokazovat. Nemusím se zodpovídat z výkonu. Často jsem si kladla otázku: Kdo je zde vlastně oslavován – dotyčná osoba, nebo Kristus? Ukážu na Krista v monstranci a jdu pryč. To je velká ochrana. Proč není více takových žen jako Vy? Na to zeptejte milého Pána Boha. Myslím, že je jich hodně, ale nevíme o nich. Myslím, že je celá řada matek Terez, neznámých, skrytých. Někdy však Bůh potřebuje někoho, aby druhé inspiroval. S jakými problémy jsou konfrontováni zvláště kněží? S lhostejností lidí v sekularizovaném světě. Misionářům, zvláště v Africe, často říkám, že to mají velice dobré. Na duchovní obnovu, na vzdělávací akci přicházejí lidé ve stovkách. Ale kolik kněží v našich starých křesťanských zemích Západu je osamocených, mnohým se nedostává společenského uznání. Když ve svých četných farnostech něco nabídnou, přijde 20, 30 lidí, když to dobře jde. Když nemají velice hluboký vztah k Ježíši, jsou skleslí. To jinak nejde. Když se oheň neživí, vyhasne. A tak říkám kněžím: „Především setrvejte v modlitbě. Musíte mnoho času strávit s Ježíšem. On vám dá potřebné mi-
23/2006
losti.“ Již jen v samotné modlitbě kněží pocítí, jak roste jejich naděje. Ale když se ani nemodlí... Nehrozí nebezpečí, že ztratí víru? To je druhá krize, která zasáhla kněžství. Mnoho kněží není přesvědčeno o tom, že jsou povoláni a vybaveni plnou mocí a zvláštními milostmi. Často jim říkám: „Víte, drazí otcové, kdybyste prodávali auta, neudělali byste dobrý obchod, protože nepůsobíte věrohodně. Musíte být přesvědčeni o kráse daru svého kněžství. Pro mnoho lidí je setkání s vámi jedinou příležitostí k poznání Boha.“ A dodávám: „Miluji Církev. Je to pro nás opravdový dar, ale bojím se, že už nejste přesvědčeni o kráse kněžství jako já. Věřte doopravdy, hlásejte, a lidé přijdou!“ Jednou mi telefonoval mladý kněz. Byl celý ztrápený. Právě se dověděl, že má rakovinu hlasivek a že za tři týdny se musí podrobit operaci hrtanu. Byl zoufalý. Byl knězem teprve šest let. Když jsem se s ním modlila, cítila jsem, že Pán ode mne chce, abych s ním mluvila o Eucharistii. Řekla jsme mu: „Otče, mohu se s vámi modlit přes telefon a také to udělám. Ale nesetkal jste se dnes ráno s Ježíšem? Nesetkáváte se s ním každý den?“ Nevěděla jsem, že tento kněz nesloužil mši svatou každý den. Řekla jsem mu: „Otče, každý den, když sloužíte mši svatou, když pozvedáte hostii, když ji přijímáte, setkáváte se s Ježíšem. Žena z evangelia se jen dotkla jeho roucha, a vy se ho dotýkáte tak, že ho přijímáte do svého těla. Přijímáte ho jako potravu. Je vám jasné, že Ježíš prochází vaším hrdlem? Není nikdo lepší, ke komu byste mohl jít, než Ježíš. Proste Ježíše, aby vás uzdravil. Dotýká se vás sám Ježíš.“ Uslyšela jsem v telefonu, jak pláče: „Ano, sestro, děkuji, děkuji vám!“ Po třech týdnech šel na operaci. Později mi telefonoval, že operace nebyla potřebná. Lékaři zjistili, že rakovina zmizela
23/2006
a že jeho hlasivky jsou jako nové. Jméno kněze se mi nepodařilo zjistit. Po roce jsem od něho dostala zprávu skrze jednoho z jeho přátel. Před svou nemocí přestal tento kněz sloužit mši svatou – kromě neděle. Choval se tak v té věci velmi lehkovážně. Tu zkušenost s rakovinou použil Bůh ke změně jeho života. Kněz se dokonale uzdravil, a to nejen tělesně, ale i duchovně. Opět je z něho kněz, jehož středem je Eucharistie. Slavení Eucharistie se mu stalo okamžikem, kdy se může setkat s živým Ježíšem – tak jako žena u Jakubovy studnice. Začal se s Ježíšem setkávat u největší studnice – když z ní budeme pít, nebudeme mít nikdy žízeň. Vy se modlíte tři hodiny denně? Pán mě prosí, abych dodržela tento závazek, ne proto, že by mě potřeboval, ale protože mi chce sdělit svou lásku a své slo-
P. Pio při sv. přijímání
vo. Je pro mě přítomný, ne proto, že bych mu mohla něco dát, ale protože on může obdarovat mne. Pochopila jsem, že musím Bohu bezpodmínečně věnovat tento čas, ať to stojí, co to stojí. Je mi zcela jasné, že když tuto povinnost dodržuji, Bůh mi dává své milosti a učí mě modlit se. A proměňuje mě během modlitby. Jednou v noci před několika lety jsem měla všechna pokušení, jaká si jen můžete představit. Na druhý den jsem při svatém přijímání řekla Ježíši: Cítím se tak slabá, tak nehodná přijmout tě. Když
KATOLÍCI NA MALTĚ Na otázku „Byl jsi v neděli na mši?“ odpovědělo kladně 77 % obyvatel ostrovu Malta. U žen to činí 79 %, u mužů 74 %. Je to o 7 % více než v roce 1995. U mládeže ve věku 18–34 let je účast na mši nižší: 58 %. I to však je více, než činí průměr v jiných zemích. 8 % žen a 17 % mužů nepřistupuje k svatému přijímání. Na Velký pátek se postí 92 % obyvatel, tedy i ti, kteří nechodí do kostela. Ve Francii navštěvuje pravidelně bohoslužby jen 7,7 % obyvatel. V Itálii, která je z 90 % katolická, chodí pravidelně na bohoslužby 30 % obyvatel. Ve Španělsku je to jen 14 %. Před čtyřmi roky to bylo ještě 28 %. V Polsku chodí v neděli na mši 56,7 %, v Portugalsku, které je také převážně katolické, jen 30 %. V protestantských zemích je návštěvnost bohoslužeb ještě mnohem nižší. KŘTY V NĚMECKÉ ARMÁDĚ Čtyři němečtí vojáci nasazení v Afghánistánu přijali při polní bohoslužbě křest. Velitel oddílu je známý křesťan a hovoří s vojáky o víře. Ročně dochází u jednotky v Afghánistánu asi k šesti případům křtů. Křest provedl evangelický pastor Jens Fortmann. Křtu předcházelo absolvování kurzu. VELKÁ BRITÁNIE: EUTANAZIE ZAMÍTNUTA 148 hlasy proti 100 zamítla britská horní komora návrh zákona povolující eutanazii. Před přijetím varovaly křesťanské církve i vrchní rabín Jonathan Sack. V debatě k zákonu vystoupilo 90 poslanců, mezi nimi i lékaři a lidé s tělesným postižením, kteří se vehementně postavili proti přijetí takového zákona.
jsem přijala svatou hostii, uviděla jsem ve svém nitru stan, o kterém jsem si pomyslela: „Ubohý stan, vždyť je celý potrhaný.“ Potom jsem viděla, jak do stanu vstupuje muž, a slyšela jsem, jak mu domlouvám: „Přece tam nemůžete vejít, vždyť ten stan je celý potrhaný!“ On mi s úsměvem odpověděl: „A co si myslíš? Vždyť já v něm bydlím!“ V tom okamžiku jsem pochopila, že ten stan jsem já sama. Ten muž byl Ježíš. Potom jsem se s ním viděla, jak sedíme u stolu. Chopil mě za ruku a rozmlouval se mnou. Ale já jsem si přitom myslela: „Můj Bože, jak vypadá ten můj stan! Co si lidé pomyslí?“ Omlouvala jsem se mu, vytáhla jsem svou ruku z jeho ruky a chtěla jsem usilovně opravovat díry. Ale Ježíš mě k sobě přátelsky přitáhl a řekl: „Briege, když se budeš zabývat nejprve mnou, já sám pak ten stan opravím!“ Tím mi Pán ukázal, že jakmile se obrátím k němu, automaticky se odvracím od hříchů, protože se nemohu současně zabývat Ježíšem a svými hříchy. A naučila jsem se ještě jednu věc. Zase jsem seděla s Ježíšem u stolu. Tentokrát jsem venku viděla mnoho lidí s mnoha problémy, chorobami a těžkostmi. Přibližovali se ke stanu. „Musím ven, potřebují mne!“ zavolala jsem. Ale Ježíšova ruka mě opět silně přitáhla a on mi pohrozil prstem: „Nejdou za tebou proto, že umíš vyřešit jejich problémy. Jdou za tebou proto, že v tobě přebývám já. Já jsem lékař. Přináším pokoj. Já jsem to, kdo uzdravuje nemocné. Od tebe očekávám jen to, abys byla mým nástrojem. A proto se posaď a dovol mi, abych šel ke dveřím já.“ Pochopila jsem, že vždy, když mě přepadne pocit – to nedokážu, Ježíš mi vždy odpovídá: „Ano, ty to nedokážeš, ale dokážu to já. Dovol mi, abych to udělal skrze tebe.“ Podle Familie Chrétienne 2. 12. 2005 Z Vision 2000 – 1/2006 přeložil -lš-
5
S
polu s Augustinem, Řehořem Velikým a Jeronýmem patří sv. Ambrož k tzv. sloupům Církve. Jako spolutvůrce křesťanské středověké kultury má nedocenitelný význam. V době, kdy politikové stále více ignorují křesťanské kořeny Evropy, je důležité si ho připomenout. Státník Rok jeho narození známe jen přibližně. Bylo to někdy kolem roku 340 v Trevíru. Ambrož pocházel z křesťanské rodiny. Jeho otec byl římským prefektem, tedy vysokým státním úředníkem v Galii. Jeho matka byla velice zbožná křesťanka. Otec neočekávaně brzy zemřel, proto se matka se třemi dětmi vrátila z Galie do Říma. V Římě prošel Ambrož vzdělávacím procesem vlastním pro mládež jeho vrstvy. Studuje filozofii, rétoriku a literaturu. Po dokončení právnického studia nastoupil stejnou dráhu jako jeho otec. Jako velice nadaný udělal rychlou kariéru. Nejdříve byl advokátem u soudního dvora v Sirmiu a později vstoupil do služeb vrchního státního místodržícího v Itálii. V roce 373 ho císař Valentinián jmenoval vrchním státním místodržícím pro severní Itálii v Miláně. Stal se zde záhy pro svou spravedlnost a mírnost u lidu velmi oblíbeným a známým. „Biskupem ať je Ambrož!“ V roce 373 zemřel Auxentius, milánský biskup. Církevní situace byla velice komplikovaná vzhledem k rozporům s ariány. Arius byl alexandrijský kněz, který hlásal bludnou nauku a zemřel několik let před Ambrožovým narozením. Zastával učení, že Ježíš byl jen tvorem Otce, nikoliv bytost s Otcem stejné podstaty. Podle tohoto učení byla také doba, kdy Ježíš vůbec neexistoval. Auxentius se připojil k tomuto bludnému učení a po jeho smrti došlo k ostrým sporům mezi
6
pravověrnými katolíky a ariány, kdo má být jeho nástupcem na biskupském stolci. Lid a klérus obou „stran“ se shromáždili v chrámě a situace se velmi vyhrotila. Ambrož jako státní místodržící byl přítomen a snažil se o zachování pokoje. Náhle jako
jímá biskupské svěcení. Tento den je také dnem jeho církevní připomínky. Jeho přítel svatý Basil mu napsal list: Sám Pán tě převedl z úřadu světského soudce k úřadu apoštola. Brzy po svěcení prodal Ambrož svůj majetek a daroval vše
Svatý Ambrož Milánský Narozen 340 v Trevíru, zemřel 4. dubna 397 v Miláně Běžně známe svatého Ambrože nepřímo, jako toho, kdo pokřtil sv. Augustina. Kdo se s ním však setká, setká se s velkým církevním učitelem Západu. z vyššího vnuknutí se shromážděný zástup rozhodl a provolal za biskupa Ambrože. Legenda vypráví, že nějaký chlapec náhle vykřikl: „Biskupem ať je Ambrož!“ A tento návrh lid jednomyslně přijal. Ambrož protestuje: ve skutečnosti je teprve katechumen, tedy připravuje se ke křtu. To v jeho době nebylo neobvyklé. Katechumenát tehdy znamenal několikaleté uvedení do katolické víry, které pak bylo zakončeno křtem. Ambrož se pokouší také utéci, ale nepodaří se mu to. Teprve když císař jeho volbu potvrdil, uvolil se přijmout biskupský úřad. Dá se pokřtít a o týden později 7. prosince 374 při-
Sv. Ambrož
chudým. Statky, které zdědil po otci, věnoval Církvi. Ambrož se doslova musí učit jak být biskupem. Stal jsem se učitelem dříve, než jsem se stal žákem, a byl jsem přinucen, abych se sám učil stejnou měrou, jakou vyučuji. Ambrož začne studovat teologii, především Písmo svaté a církevní Otce. Statečný biskup Ve čtvrtém století byla situace v Církvi poznamenaná na jedné straně mohutnými rozpory s bludaři a na druhé straně spory o vztah k císaři. Když zemřel císař Valentinián, nastoupil na trůn jeho 17letý syn Gratián. Zvolil si Ambrože za svého rádce. Gratián odstraňuje na radu biskupa zbytky pohanství, které se ještě vyskytují v křesťanském náboženství. Ambrož obhajuje práva a nezávislost Církve vůči státní nadvládě. Císař nestojí nad Církví, ale v Církvi. Pro něho není císařova moc absolutní a biskup má právo zasahovat, jestliže civilní moc ohrožuje pravdu. Několikrát se Ambrož postaví statečně proti císaři. Ambrož je brzy znám jako výborný kazatel. Měl dar promlouvat k lidským srdcím. Mnozí z těch, kteří ho slyšeli, našli cestu ke Kristu a prosili ho, aby je pokřtil. Na ulici je často obklopen takovým zástupem chudáků, že ariáni nakonec označili chudé za tělesnou stráž milánského biskupa.
Velké těžkosti mu připravila Justina, matka císaře Valentiniána, a její ariánští přívrženci. V roce 386 se Justina pokouší zajistit Milánu ariánského biskupa. Ambrož se postaví se vší rozhodností proti a byl neoblomný. Kdyby mě císař žádal o něco, co patří mně, nekladl bych žádný odpor, i když jsem všechno dal chudým. Ale božské věci nejsou v kompetenci císaře. V průběhu těchto prudkých sporů dochází často k otevřeným rozbrojům, ale lid stojí na straně biskupa. Dva dny byl Ambrož s četnými věřícími vězněn ariánskými protivníky v jednom chrámu. Ambrož povzbuzuje své spoluvězně a učí je zpívat hymny, takže jak
Sv. Ambrož
uvádějí prameny, zapomněli na hlad i strach. Nakonec byli vysláni vojáci. Ti se však postavili na stranu biskupa a v kostele složili své zbraně. Nakonec císařovna svůj boj vzdala. Také císaři Teodosiovi Velkému dal biskup jednoznačně na srozuměnou, co si myslí o jeho činech. Teodosius způsobil jako pomstu krveprolití v Soluni, kde dal zavraždit 7000 obyvatel. Ambrož mu napsal ve svém listě: Ve městě došlo k útoku, který nemá v dějinách obdoby... Nemohl jsem mu zabránit. Nechovám k tobě žádnou nenávist, ale vyvoláváš ve mně hrůzu. Neodvážil bych se v tvé přítomnosti slavit mši svatou. Krev jediného muže, která byla prolita nevinně, by mi to zakázala. Krev tolika nevinných obětí by mi to měla dovolit?
23/2006
Ambrož žádá císaře o veřejné pokání a vyznání své viny. Dal ho do klatby a poručil mu, aby jako trest odvolal všechny nespravedlivé rozsudky. Když se Teodosius přesto pokusí vstou-
Žehnající sv. Ambrož
pit v Miláně do chrámu, postaví se Ambrož v plném bohoslužebném rouchu proti němu a vykáže ho ven. Konečně Teodosius přijímá trest a veřejně vyznává svou vinu. Když císař roku 395 zemřel, pronese biskup řeč na rozloučenou: Císař odhodil lesk své koruny, oplakával v Církvi veřejně své viny a prosil v slzách a vzdychání o Boží odpuštění... Miloval jsem tohoto muže. Pastýř Ambrož jako biskup se stal pro všechny vším. Jeho láska platila Církvi i věřícím, pro které byl ochoten obětovat svůj život, svůj čas, svůj majetek, sebe sama. Je otcem chudých, nemocných, bezprávných, zachází s prostým lidem jako se vznešenou šlechtou. I vězni jsou jeho
a přijal od Ambrože křest. V jednom ze svých vyznání píše Augustin o spásném vlivu těchto kázání a o svých často marných pokusech položit biskupovi otázky, protože Ambrož byl celé hodiny obležen četnými prosebníky, kteří u něho hledali pomoc. Augustin o něm napsal: Pokládám Ambrože ve srovnání se světem za velice šťastného člověka. Naděje, kterou v sobě nesl, a útěchy, které sám nacházel i v neštěstí, vzácné radosti, které zakoušel v Bohu.... Je to jeden z nejlepších mužů, kteří chodili po tomto světě. Jeho pastorační činnost provázela bohatá literární tvorba. Napsal četné exegetické, asketické a dogmatické knihy. I dopisy a řeči se dochovaly. Ambrož je velmi vroucím ctitelem Matky Boží. Bývá označován za otce západní mariologie. Maria je pro něho obraz svatosti a vzor ctností. Ambrož ovlivnil podstatně i církevní zpěv svými básněmi a skladbami. Jeho hymny našly u lidu ihned přijetí. Jsou to svého způsobu katecheze, které jsou pro všechny srozumitelné a promlouvají k srdci. V Miláně se nyní slaví liturgie ve formě, která pochází přímo od tohoto světce – tzv. ambroziánská liturgie. Ambrož předvídal svou smrt. Když v roce 397 onemocněl, prosili milánští ve všech kostelích o jeho uzdravení a prosili i Am-
K
dyž byl Ambrož ještě v kolébce, přiletěl jednou roj včel. Ty se posadily na jeho tvář a vnikly i do jeho úst jako do úlu, ale nijak dítěti neublížily a opět odletěly ještě dříve, než mohla zděšená matka zasáhnout. Tak se později staly včely symbolem výřečnosti a učenosti. velkou záležitostí. Často intervenuje za odsouzené k smrti. Lid je svému biskupovi zcela oddán. Teodosius se vyjádřil před svými dvořany: Kdyby Ambrož hnul prstem, vydali by i mne se svázanýma rukama a nohama. Svými kázáními získal mnohé pro Boha. Nejznámější z nich je sv. Augustin, který často naslouchal jeho nedělním kázáním
23/2006
brože, aby si vyprosil u Boha milost, aby mezi nimi mohl ještě zůstat. Jeho odpověď zněla: Žil jsem mezi vámi tak, že se nemusím stydět žít mezi vámi i nadále, ale nebojím se ani umřít, protože máme dobrého Pána. Zemřel časně ráno na Bílou sobotu 397 po 23 letech biskupské služby. Z FeL 135/4/2006 přeložil -lš-
N
oc předtím, než jsem byl zrazen, byla plná radosti z inaugurace Velikonoční večeře, Mše svaté. … Jsou duše, které přijímají svaté přijímání nikoliv pro radost, jakou při něm zakoušejí, ale pro radost, jakou pociťuji já. Je jich nemnoho, protože ostatní duše přicházejí ke mně jen proto, aby si vyprosily dary a milosti. Objímám všechny duše, které
Ježíš se modlí v zahradě Getsemanské Nikdo doopravdy nevěří, jak tu noc v Getsemanech jsem se potil krví, a jen málo je těch, kteří věří, že v těch hodinách jsem trpěl více než při ukřižování. Bylo to tím více bolestné, když mi bylo zjeveno, že hříchy lidí se staly hříchy mými a že se mám zodpovídat za každý z nich. A tak Já, ač-
Poslední večeře Další část mystických zážitků Cataliny Rivas, současné bolivijské mystičky. Tentokrát se týkají Poslední večeře, umučení a smrti Ježíše Krista. ke mně přicházejí, protože proto jsem přišel na svět, aby láska, s jakou je objímám a jakou je zahrnuji, byla ještě větší. Protože láska neroste bez utrpení, postupně odnímám duším sladkost, abych je zanechal ve vyprahlosti. Činím tak proto, aby pochopily, že se musí soustředit nikoliv na své, ale na moje tužby. Proč říkáte, že když zakoušíte stav vyprahlosti, je to znamením, že moje láska slábne? Zapomínáte, že jestliže nedávám pocit štěstí, znamená to, že musíte poznat chuť vyprahlosti a jiných utrpení? … Láska roste v té míře, v jaké se zříkáte sami sebe. Je mnoho kněží, kteří jsou jimi proto, že jsem je vybral za své kněze, ne proto, že po mně opravdu touží. Modlete se za ně! Oni musí obětovat mému Otci utrpení, které jsem zakusil, když jsem v chrámě převracel stoly penězoměnců a poučoval jsem tehdejší kněze, že učinili z mého domu kupecké doupě. Když se mě ptali, kdo mi dal právo, abych to vykonal, pocítil jsem ještě větší utrpení, protože moji kněží se projevili jako ti, kteří se nejvíce protiví mému poslání. Proto se modlete za kněze, kteří při slavení Eucharistie jednají se mnou rutinně a přitom jen s malou láskou.
koliv jsem bez hříchu a čistý, zodpovídal jsem se před Otcem, jako bych opravdu zavinil všechny hříchy nečistoty a neúcty, které jste spáchali vy, moji bratři, všechna zneuctění Boha, který vás stvořil proto, abyste byli nástroji velikosti stvoření a nikoliv abyste se odvraceli od darované vám přirozenosti. Ona vás měla postupně přivádět k poznání mé pravé tváře, tváře vašeho Stvořitele. Proto ze mne udělali zločince, vraha, cizoložníka, podvodníka, svatokrádce, rouhače a vzbouřence před Otcem, kterého jsem vždy miloval. Byl jsem poslušný až do konce a z lásky k vašim duším jsem vzal na sebe veškerou vinu, abych splnil vůli svého Otce a zbavil vás věčného zavržení. (…) Čekám na vás ve svatostánku Umyl jsem nohy svým učedníkům, protože jsem toužil, aby duše, které mě přijímají ve svátosti lásky, byly v tom okamžiku čisté. Udělal jsem to rovněž proto, abych ukázal, čím je svátost smíření. V ní se mohou umýt a získat znovu ztracenou čistotu ty duše, které měly to neštěstí, že upadly do hříchu. (…) V té chvíli jsem cítil k lidem nekonečnou lásku a nechtěl jsem je zanechat jako sirotky... Abych
7
žil s vámi až do konce času a ukázal vám svou lásku, chtěl jsem být vaším odpočinkem, vaším životem, vaší oporou, vaším vším! Viděl jsem tehdy všechny duše, které budou v budoucnosti požívat mé Tělo a mou Krev, viděl jsem ty božské účinky, jaké ten pokrm přinese mnoha duším. Věděl jsem, že ta neposkvrněná Krev v mnoha duších zrodí čistotu a dětství, v jiných rozpálí oheň lásky a horlivosti. V té hodině se před mým zrakem a v mém Srdci zjevilo mnoho mučedníků lásky! Mnoho jiných duší, které se dopustily četných hříchů a byly oslabeny vlastními vášněmi, přijde ke mně, aby získaly sílu díky Chlebu silných duší. (…) Z lásky k duším zůstávám vězněm Nejsvětější Svátosti, abyste se ve chvílích utrpení a smutku mohli potěšit u nejcitlivějšího ze všech srdcí, u nejdokonalejšího Přítele. Ale ta láska, kterou obětuji k dobru lidstva, není oplácena. Žiji mezi hříšníky, abych byl jejich záchranou a jejich životem, lékařem i lékem, a oni místo aby mi odevzdali svou nemocnou přirozenost, vzdalují se ode mne, urážejí mne a pohrdají mnou. Moje děti, ubozí hříšníci! Nevzdalujte se ode mne. Ve dne v noci vás čekám ve svatostánku. Nebudu vám vyčítat provinění, jakých jste se dopustili, nebudu vám předhazovat vaše hříchy. Zato je smyji svou krví ze svých ran. Nebojte se přijít ke mně. Vy nevíte, jak velice vás miluji. A vy, drahé duše, proč jste tak chladné a lhostejné k mé lásce? Vím, že se musíte starat o potřeby svých rodin, domovů a světa, který vás neustále láká. Ale copak nemáte opravdu ani chvilku, abyste přišly ke mně a podaly mi důkaz své lásky? Nedovolte, aby tak mnoho zbytečných starostí vás ode mne vzdalovalo, vyhraďte si chvilku na návštěvu Vězně lásky! Když vaše tělo onemocní, to také nemáte chvilku času, abyste vyhledali lékaře, který by vám ulevil? Přijďte k Tomu, který vám může darovat zdraví a sílu pro vaše duše. Dejte
8
almužnu lásky božskému Žebrákovi, který vás volá, touží po vás a čeká na vás. (…) Pro některé bude moje Tělo lékem na jejich slabosti, pro jiné bude ohněm, který spálí jejich starosti a rozehřeje v nich žár lásky. Duše shromážděné přede mnou budou velkou zahradou, ve které z každé rostliny vyrůs-
Catalina Rivas
tá jiný květ, a přece všechny mě okouzlují svou vůní. Moje Tělo bude sluncem, které jim vrací život. K jedněm budu přicházet jako potěšení, k jiným jako útočiště a k jiným jako odpočinek. Kdybyste jen věděli, jak snadné je Boha potěšit, poskytnout příbytek a dovolit mu, aby si u vás odpočinul. (…) Dceruško, proč tak mnoho duší musí být příčinou smutku v mém Srdci, když jsem jim věnoval tolik požehnání, tolik soucitu? Copak nejsem stále týž? Copak jsem se změnil? Nikdy se nezměním, až do konce vás budu milovat a starostlivě o vás pečovat. Ježíš plní Otcovu vůli Chtěl bych, abyste při rozjímání o mém utrpení uvažovali především o hořkosti, jakou ve mně vyvolalo vědomí hříchů, které přivádějí do duší temnotu a vyvolávají v nich zmatek. Mnoho hříchů lidé přijímají jako plod přirozených sklonů, kterým se prý není možno vzepřít silou vlastní vůle. V dnešní době mnoho osob žije v těžkých hříších. Obviňují z toho druhé nebo osud a zříkají se tak možnosti tyto hříchy odhodit. Viděl jsem v Getsemanech hrůzu zla, jaké proto měla na sebe přijmout má duše. (…) Drahé duše, učte se od svého Vzoru, a to i tehdy, když se vaše přirozenost bouří. Jediné, co po-
třebujete, je pokorně se podřídit Bohu a jeho vůli. Chtěl jsem vás naučit také tomu, že každé vaše dílo musí být připraveno a oživeno modlitbou. Modlitba duši posiluje i pro nejtěžší záležitosti a Bůh se s ní spojí, dá jí radu, posilu a inspiraci, i když si to duše přímo neuvědomuje. (…) Dovolte, aby v modlitbě v ústraní a tichu byla vaše duše zapojena do intenzivního Božího působení. Dovolte, aby vaše vůle byla zasvěcena záchraně duší, ať už apoštolskou činností, nebo životem v ústraní. Padněte na kolena jako tvorové v přítomnosti svého Stvořitele, klanějte se mu i jeho úmyslům, které má s vámi, ať už jsou jakékoliv, a svěřte svou vůli Boží vůli. Tak jsem já obětoval sám sebe, abych vykonal dílo vykoupení světa. Ó, jaká to byla chvíle, když jsem pocítil, že nadcházejí všechny údery, které mám vytrpět při svém umučení: pomluvy, lži, bičování, kopance, trnovou korunu, žízeň, kříž... Spatřil jsem to všechno v tom okamžiku, když ohromná bolest pronikla mým Srdcem. (…) Zachvátil mě veliký smutek, protože jsem viděl to ohromné množství nakupených hříchů. Jestliže jsem kvůli jedinému hříchu zakusil smrt, která nemá s ničím obdoby, co jsem musel zakusit z důvodů všech hříchů najednou? Smutná je moje duše až k smrti... Byl to smutek, který způsobil, že mě opustily všechny síly, smutek, který se soustředil v mém božství. Byl jsem současně terčem i šípem: jako Bůh terčem, jako člověk šípem. Když jsem na sebe přijal všechny hříchy, stanul jsem před Otcem jako jediný viník. Není většího smutku než ten, který jsem tehdy pocítil, a přece jsem ho chtěl přijmout v plnosti z lásky k Otci a z milosrdenství s vámi se všemi. Jestliže člověk nesoustředí na to svou pozornost, marně přemýšlí o významu těch slov, ve kterých je obsažena celá moje bytost jako Boha a člověka. (…)
Což nezasluhuji lásku, když jsem tolik vytrpěl? Pijte z mých nevyčerpatelných zdrojů. Pijte! Obětuji vám svůj smutek v zahradě a vy mi obětujte váš smutek. Chci z něho udělat kytici květů, jejichž vůně provází moje božství. Otče, je-li možné, ať mě tento kalich mine! Ale ne jak já chci, ale jak Ty! řekl jsem naplněn velkou hořkostí, když břemeno, které mě tížilo, se stalo krvavým a moje duše se ocitla v neuvěřitelné temnotě. Řekl jsem to Otci, protože když jsem přijal na sebe všechny hříchy, stál jsem před ním jako hříšník, kterému je vyměřena celá jeho božská spravedlnost. A protože jsem se cítil zbavený svého božství, byl jsem ve svých očích jen člověkem. Odejmi ode mne, Otče, nezvykle hořký kalich, který stavíš přede mne a který jsem přijal z lásky k Tobě, když jsem přišel na svět. Dospěl jsem k bodu, kdy nepoznávám ani sám sebe. Ty jsi, milovaný Otče, způsobil, že se hřích stal mým dědictvím a moje přítomnost před tebou nesnesitelnou. Lidská nevděčnost není pro mne tajemstvím, ale jak mám snést to, že zůstanu sám? Můj Bože, smiluj se nad strašnou samotou, jakou zakouším. Proč i Ty jsi mě opustil? Jakou pomoc najdu v tomto osamocení? Proč mi vyměřuješ takové rány? Zbavuješ mě sebe. Cítím, jak se propadám do propasti tak hluboké, že v ní nevidím ani tvou ruku... Když jsem to řekl, rozplakal jsem se a upadl jsem. Ale pak jsem řekl: Je to spravedlivé, Otče, že se mnou děláš to, co chceš. Můj život náleží jen Tobě. Nechci, aby se splnila moje vůle, nýbrž chci Tvou vůli. Přijal jsem smrt na kříži, přijal jsem zdánlivou smrt svého božství. Je to spravedlivé. Musím Ti všechno odevzdat a obětovat to Tvému božství, které mě s Tebou spojuje. Ano, Otče, krví, kterou vidíš, potvrzuji svou oběť a svůj souhlas s ní: ať se stane Tvá vůle. Z Miłujcie się 1/2006 přeložil -lš-
23/2006
„Z
dá se nám, jako by Pán Ježíš znovu chodil po zemi,“ tak mluvili věřící i nevěřící o otci Janu z Kronštadtu. Byl známý v celém Rusku i za hranicemi jako divotvůrce a dobrotivý otec a rádce, na kterého bylo možné se obrátit v každé nouzi. Na jeho apoštolát, který se týkal celého světa, ho Bůh připravoval 30 let. Pracoval na skalnatém ostrově Kotlin ve finských mořských zálivech ve městě Kronštadt jako prostý pravo-
Rozdělování svatého přijímání trvalo i několik hodin, takže liturgie končila kolem oběda. Kdo se účastnil celé této mše svaté, odcházel z katedrály posilněný, se zářící tváří a nezřídka i tělesně a duševně uzdravený. Životodárná síla Otec Jan psal ve svém deníku často o zkušenostech, které měl v souvislosti s Eucharistií: Jásám nad životodárnou sílou přijímá-
„Každodenně nás obnovuješ, Pane!“ Jan z Kronštadtu (1829 –1908) slavný kněz, který byl více osočován a opovrhován než chválen. Ale jeho srdce toužilo „spolupracovat na spáse zkaženého lidstva“. Proto se stal knězem a pro tento cíl se chtěl darovat Bohu a lidem. Sílu čerpal ze svátostí a z modlitby. Tyto roky skryté kněžské odevzdanosti skončily, když se jedna zbožná venkovanka stala svědkem zázračného působení otce Jana. Přiváděla k němu nemocné a trpící. Tak se stalo město Kronštadt v průběhu několika let cílem tisíců poutníků hledajících u něho pomoc a útěchu. Liturgie s otcem Janem Každý den ráno o půl páté odcházel otec Jan ze svého domu do farního kostela, do katedrály sv. Ondřeje v Kronštadtu. Když přišel do kostela, byl chrám pro více než 5 000 lidí již plný. V sakristii čekalo mnoho kněží, kteří doufali, že se jim dostane rady a pomoci. Otec Jan začal liturgii v byzantském ritu. Prosby trvaly dlouho, protože prosil jmenovitě za každého, kdo se svěřil jeho modlitbám. Když se přiblížil okamžik svatého přijímání, hovořil otec Jan se zápalem o potřebě čistého srdce. Vyzýval důrazně všechny přítomné, aby vyznali své hříchy. Jeho slova pomáhala věřícím soustředit se a vzbudit lítost. O tomto veřejném vyznání řekl jeden svědek: Tak upřímné vyznání, takovou lítost jsem nikdy nezažil. Nepláčou jen oči, ale pláče i srdce. Nikdy v životě jsem se tak nemodlil, nikdy jsem tak hluboko nevyznal to nejtajnější. Jiný svědek řekl: Když se otce Jan pomodlil modlitbu rozhřešení a když jsem přijal Kristovo tělo, byl jsem jako znovuzrozený. Cítil jsem se, jako by mi z duše spadl velký kámen, který mě tlačil celé roky. Mnozí v hluboké lítosti plakali.
23/2006
ní. Nemocní po něm touží celým svým bytím a po přijímání jsou jako znovuzrození. Před Bohem a svým kněžským svědomím dosvědčuji: případy rychlého uzdravení po svatém přijímání se nedají spočítat. Dárce života, který je přítomen ve svátostech, daruje zdraví dokonce i umírajícím. Často jsem byl svědkem toho, jak těžce nemocní, kteří leželi bez jakékoliv síly a byli už na odchodu, jako zázrakem se úplně uzdravili po přijetí svatého přijímání. Já neodmítám lékaře a přírodní léky. Lékaři jsou potřební, ustanovil je sám Pán Bůh a On stvořil i léky. Ale měli by se konzultovat až po svatém přijímání. Lékařská pomoc
Jan z Kronštadtu
přichází jako první v tom případě, když náhlá choroba nedovoluje žádné oddálení lékařské pomoci. Svou neúnavnou službu vykonával otec Jan do 75. roku svého života. Denně sloužil mši svatou, přijímal každého člověka, navštěvoval nemocné, staral se o svoje sociální zařízení, udržoval obrovskou korespondenci a vedl si deník. Několik desetiletí spal denně jen hodinu nebo dvě. Tuto milost připisoval především přijímání Eucharistie. I přes tento krátký spánek cítil se stále zdravý a silný a děkoval Bohu za svou životní sílu: Každý den mne obnovuješ, Pane! Nejen ducha, ale i tělo. Odháníš všechno, co je nemocné, co je v rozkladu, a ponecháváš jen to, co je zdravé a plné života. Ty mě neustále omlazuješ, nestárnu ani ve svých 75 letech. V tobě jsem sám pro sebe zázrakem, jsem zázrakem pro mnohé, kteří mě znají. Kéž bych tě chválil svým životem! Jan pocházel ze staré kněžské rodiny. Kněžské svěcení přijal r. 1855 po několikaletém studiu v Archangelsku. Hned po nástupu kněžské služby v Kronštadtu začal navštěvovat chudinské čtvrti. V roce 1882 založil „Dům lásky k práci“, který zprostředkoval pracovní místa, dílny a tiskárnu. Roku 1888 byl přistavěn útulek pro poutníky, pak přibyl dům pro sirotky a pro chudé ženy, lidová jídelna a rozdělovna oděvů. Podle: Alla Selawry, Johannes von Kronstadt, Starez Ruslands, Basel 1981
Jan z Kronštadtu a malý chlapec, sirotek
Z Víťazstvo srdca 1/2006 přeložil -lš-
9
Josef Hegglin MBS
Nejvzácnější Host Od roku 2001 formuje Josef Hegglin MBS, „misionář tělem i duší“, na Slovensku budoucí misionáře Božského Srdce. Vypráví s nadšením o Kiribati, kam byl poslán před 30 lety jako mladý kněz. Dva roky jsem se připravoval pro Afriku, ale pak jsem v roce 1975 uslyšel: „Ne, potřebovali bychom tě v Kiribati.“ Bylo mi tehdy 27, a když jsem si na mapě našel tyto ostrovy v jižním Pacifiku na poloviční cestě mezi Havajskými ostrovy a Austrálií a když jsem viděl tu obrovskou vzdálenost, trochu jsem se vylekal. Mezi nejsevernějším a nejjižnějším ostrovem – dohromady je to 33 korálových ostrovů – je obrovská vzdálenost 1000 km a od východu na západ je 4000 km, tedy oblast, která představuje 4 miliony km2. Na těchto krásných ostrovech jsem strávil 15 šťastných a plodných let. S vděčností vzpomínám na tamní prosté křesťany, které mi tam Bůh svěřil. Nikdy jsem se nesetkal s národem, který se tolik směje. Nikde jsem nezakusil tolik životní radosti jako tam. Tito mírumilovní lidé nevědí, co je to válka. Rádi se podělí o úlovek ryb, o úrodu kokosových ořechů či chlebovníku. Problémy Třetího světa, kde tisíce lidí žijí ve slumech, 100 000 obyvatel Kiribati nezná. V dnešní době je zde 60 % obyvatel katolického vyznání, ale nebylo tomu tak vždy. Příchod prvních misionářů je spojen s velmi pěknou historií. Gilbertské ostrovy, jak se tehdy nazývaly Kiribati, byly anglickou kolonií a mnozí domorodci pracovali na plantážích na ostrově Tahiti (6000 km od Kiribati). Tam poznali katolickou víru. Osm let čekali na Ježíše P. Latuin Leveque z Francie se na ostrově Tahiti staral o cizí dělníky a vyučoval je katechismu. Netrvalo dlouho a všiml si dvou manželských párů, které naslouchaly s obzvláště velkým zájmem. Když je v roce 1881 pokřtil, poslal je jako laické misionáře zpět na Kiribati. Byli to
10
Betero Tervati a Larara Tiroi se svými manželkami Marií a Matarenou. Na svůj rodný ostrov Nonouti se vrátili jako horliví misionáři. Jejich duchovní otec P. Leveque jim přibalil na cestu malý katechismus, Nový zákon a různé písně a modlitby v jejich mateřštině. A stalo se něco neuvěřitelného: díky příkladu a neúnavné misijní činnosti manželů Teravati a Tiroi vznikla brzy na ostrově mladá křesťanská obec. Nově obrácení už začali stavět kostely v naději, že budou moci mezi sebou brzy uvítat kněze. Misijnímu biskupovi na Tahiti napsali z Kiribati tři prosebné dopisy: Velmi prosíme o misionáře pro Nonouti, protože takřka umíráme touhou po knězi a po svatém přijímání. Ve víře jsme poučeni a je nás dosti velká skupina, proto tě prosíme, přijď se na nás podívat. Mělo to trvat ještě osm let, než zakladatel P. Julian Chevalier, pověřený papežem Lvem XIII., poslal do Kiribati první misionáře. A co se zde dělo mezitím? Mladí katolíci z Nonouti, kteří čekali na první svaté přijímání, vyšli každou neděli na mořský břeh obrácený směrem k Tahiti. Ze svých modlitebních knížek přečetli všechny modlitby mše svaté, protože věděli: Tam 6000 km daleko se slaví
Kiribati v minulosti
mše svatá. Tam, 6000 km daleko přijímají ve svatém přijímání Pána Ježíše. Když přišli na svátek Nanebevstoupení Páně 1888 na Nonouti první tři misionáři Božského Srdce P. Bontemps, P. Leray a bratr Konrád, vítalo je na ostrově 569 pokřtěných katolíků a v následujícím týdnu bylo pokřtěno dalších 600 katechumenů. Dva manželské páry jim pyšně ukazovaly devět kostelů a kaplí se střechami z palmových listů. Byly v nich oltáře, široce byla otevřena dvířka svatostánků. Čekala na Pánovu skutečnou přítomnost. Když jsem na Kiribati přišel v roce 1975, měl jsem na starosti tři farnosti: ostrovy Abemana, Arakuna a Kuria, které byly od sebe vzdálené dvacet minut letadlem. Každá vesnice má svůj kostel nebo kapli. V neděli, ale i přes týden mívají katecheté bohoslužbu slova. Spolu s věřícími se každý den zde scházejí před Nejsvětější Svátostí k ranní a ve-
Kiribati dnes
černí modlitbě. Obyvatelé ostrova přicházejí za Ježíšem i během dne. Jsou chvíli u něho, modlí se a zpívají. Vždy, když jsem navštívil své vzdálené ostrovy, byl to pro nás velký svátek. Celá vesnice přišla ke zpovědi a na mši svatou. Potom jsme si spolu sedli, porozprávěli o všem, co se mezitím odehrálo, a já jsem konsekroval hostie, aby jim vystačily na následující čtyři měsíce. Jedno krásné svědectví lásky obyvatel Kiribati k eucharistickému Pánu mi vyprávěl můj spolubratr. Stalo se to v roce 1990 a on působil jako farář na ostrově Tarawa. Tam ho zastihla zpráva, že křesťané Vánočního ostrova, známého jako Chrismat Island a vzdáleného 4000 km, už nemají Eucharistii. Protože tam však nemohl odletět, rozhodl, že svatou Eucharistii pošle po jednom spolehlivém křesťanu pravidelnou týdenní leteckou linkou Tarawa – Vánoční ostrov – Honolulu. Jak velký byl úžas posádky letadla, když přistáli na Vánočním ostrově! Velké množství obyvatel, svátečně oděných, jako by čekalo na významného hosta. Když se dveře letadla otevřely, spustili radostný zpěv a tanec, kterým vítali Ježíše. Potom doprovázeli očekávaného „Hosta“ k připravenému bohatě vyzdobenému oltáři, kde se mu nejdříve klaněli a pak ho v slavnostním průvodu nesli do svého ostrovního kostela. Z Víťazstvo srdca 1/2006 přeložil -lš-
23/2006
Zázrak z Hory svatého Jiří K nejkrásnějším a nejzajímavějším milostným místům Rakouska patří poutní místo St. Georgenberg-Fiecht. Už před více než tisíci lety putovaly zástupy Vlčí kotlinou vzhůru na „posvátný vrch Tyrolska“ k Panně Marii Pod lípou a k sv. Jiří. Ve středověku se stala Hora svatého Jiří největším poutním místem v tomto kraji a i dnes je kostel na strmé skále oblíbeným místem měsíčních nočních poutí. Mimořádný rozmach poutí na tuto skálu nastal především díky eucharistickému zázraku před takřka 700 lety. O tzv. „zázraku s krví na Georgenbergu“ bylo již napsáno mnoho. Mimo jiné ho popisuje odborník, archivář benediktinského opatství St. GeorgenbergFiecht P. Maurus Kramer OSB († 1993). O zázračné události hovoří klášterní kronika, pergamenový kodex, a jeden starý úřední dokument na dřevěné tabulce, který je v Georgenbergu dodnes uchováván. Podle záznamu v nejstarší klášterní kronice slavil v roce 1310 v kostele sv. Jiří mši svatou neznámý kněz. Když měl přijmout krev Páně, přepadly ho pochybnosti, zda je v kalichu skutečně přítomen Ježíš Kristus. V tom okamžiku získalo bílé víno proměněné v Pánovu předrahou krev červenou barvu a mělo chuť i pach lidské krve. A krev v kalichu začala vystupovat až k jeho okraji. Opat Rupert a mniši spěchali k oltáři, aby viděli tento jedinečný zázrak. Kněz byl tak polekaný, že už nebyl schopen přijmout „opravdu skutečnou krev“. Proto opat kláštera odnesl kalich i šátek, kterým kalich utřel, do svatostánku na hlavním oltáři. Zpráva o zázračné události se rychle rozšířila a zanedlouho přišli první věřící, aby uctili „svatou krev“. Úcta k zázraku se stále zvětšovala, protože se stalo mnoho věrohodně dosvědčených zázračných uzdravení. V roce 1472 ustanovil biskup Georg Golser z Brixenu vyšetřující komisi a pověřil ji, aby zázrak prošetřila. Očití svědkové vypovídali pod přísahou, mezi nimi i čtyři benediktini. Výsledek šetření biskupovi postačil k tomu,
23/2006
aby zázrak uznal a doporučil uctívání svaté krve na Georgenbergu. Kronikář dále píše, že „předrahá krev byla až do té doby a pak ješ-
Rakouské poutní místo Georgenberg
tě dalších osm roků stále tekutá a čerstvá, jakoby vytekla z rány právě dnes.“ Zachovala se v tekutém stavu celých 170 let. Odpovědný benediktinský opat Gašpar Augsburger, huma-
nisticky vzdělaný a dosud skeptický a kritický, dal přelít předrahou krev do zvláštního skleněného válce, pro který dal zhotovit mramorový svatostánek. Později byla již zaschlá krev přemístěna do zlaté „monstrance s krví“, která se dodnes vystavuje při nočních poutích. Stojí za to připomenout skutečnost, že právě tato posvátná relikvie pomohla při zachování pravé katolické víry. V tyrolském Inntalu si Lutherova víra získala mnoho přívrženců mezi horníky ze Saska. Proti tomu začal vyvíjet činnost opat Michal Geiser z Georgenbergu spolu se svými mnichy. Byl velmi výmluvným kazatelem. V kázání ve farním kostele ve Schwazzu uváděl jako důkaz Ježíšovy přítomnosti v Eucharistii zázrak se svatou krví. Vzal si s sebou na kazatelnu monstranci s krví a ukázal ji svým posluchačům. Přitom se mu podařilo tak úspěšně vyvracet učení nových kazatelů, že museli krajinu opustit, protože jejich přívrženci se vrátili k pravé víře. Toto vítězství nad protestantismem se pokládá za velkou milost přesvaté krve. V březnu 2004 přinesla jedna paní na poutní místo ruční práci jako poděkování za uzdrave-
Monstrance, ve které je dodnes na poutním místě Georgenberg uchovávána svatá krev
ní z rakoviny. Koncem léta 2005 si organizátoři duchovní obnovy všimli jedné mladé ženy, která přicházela na Georgenberg každý den. „Vy jste velmi věrná poutnice,“ oslovili ji jednou. Tehdy po krátkém váhání začala žena vyprávět: „Jsem policistka a lékaři mi řekli, že mám rakovinu. V zoufalství mě napadla myšlenka: – Tady může pomoci jedině Bůh. A tak jsem se rozhodla, že budu celý týden denně chodit na Georgenberg a budu prosit Boha, aby mi pomohl. Když jsem pak podstoupila další vyšetření, lékař mi řekl: – Rakovina je pryč! Dnes jsem přišla poděkovat.“ Těmito slovy zakončila mladá Rakušanka své svědectví. Prameny: P. Thomas Naupp, Wallfarth St. Georgenberg auf Andachtsbildchen, Ed. Tirol 2001. Wunderbare Begebenheit mit Kostbaren Blut in Benediktinabtei St. Georgenberg. Selbstverlag.
Rakouské poutní místo Georgenberg
Z Víťazstvo srdca 1/2006 přeložil -lš-
11
PROŽÍVANÁ HOMOSEXUALITA JE DESTRUKTIVNÍ Joseph A. D’Agostino z „Population Research Institut“ ve Virginii (USA) varuje před rostoucím omezováním občanských práv homosexuálními aktivisty, kteří nestrpí žádnou kritiku homosexuality a chtějí dosáhnout právního uzákonění. Požadavek na povolení adopcí pro homosexuální dvojice je „alarmující znamení“, které ohrožuje náboženskou svobodu v Americe. Je to vyslovené novopohanské hnutí, které je zaměřeno proti náboženství a rodině. Výzkumný ústav vidí přímou souvislost mezi politikou odlidnění a homo-aktivismem. Organizace „Planet Parenthood“, registrovaná v roce 1960, je organizace, která plánovitě rozšiřuje na celém světě propotratovou politiku a podporuje homosexualitu jako jeden z prostředků, jak zabrzdit růst populace na světě. K tomu přistupuje skutečnost, že mužští homosexuálové jsou hlavními nositeli a šiřiteli AIDS. Podle D’Agostina je homosexualita zaměřena proti předávání života. Prožívaná homosexualita je „nesmírně destruktivní duchovně, psychologicky, společensky i zdravotně a ničí rodinu“. BENEDIKT XVI. A MEDJUGORJE Chorvatské noviny „Crkva na kamenu“ uveřejnily rozhovor s mostarským biskupem Ratko Peričem. Řeč byla také o Medjugorje a papeži. Německé katolické agentury uveřejnily ohlas, podle kterého měl papež smíchem reagovat na otázku, zda se chystá uznat zjevení v Medjugorje. Tento jeho smích však platil větě: „Některá média přinesla zprávu, že kardinál Ratzinger inkognito navštívil Medjugorje.“ Tomuto tvrzení se papež udiveně usmál. Benedikt XVI. však při této příležitosti také řekl: „Projednali jsme v Kongregaci, že kněží mají vycházet vstříc věřícím, kteří na tomto místě hledají svátosti, a to nezávisle na věrohodnosti zjevení.“
12
PETR – HŘÍŠNÍK (2) – pokračování ze str. 2 je třeba každý den obnovovat. Petr, který slíbil absolutní věrnost, poznává trpkost a pokoření zapření: domýšlivec se na vlastní útraty učí pokoře. Také Petr se musí naučit být slabý a mít potřebu odpuštění. Když z něho nakonec spadne maska a pochopí pravdu, že má slabé srdce věřícího hříšníka, propukne v osvobozující pláč lítosti. Po tomto pláči je teprve připraven pro své poslání. Ježíšova vstřícnost Jednoho jarního jitra zmrtvýchvstalý Ježíš toto poslání Petrovi svěří. Setkání se odehraje na břehu Tiberiadského jezera. Evangelista Jan nám líčí rozhovor, který se za těchto okolností odehrál mezi Ježíšem a Petrem. Objevuje se tu velice významná hra slov. V řečtině sloveso „filéo“ vyjadřuje lásku přátelskou, vroucí, ale nikoliv absolutní, zatímco sloveso „agapáo“ znamená lásku bez výhrad, zcela bezpodmínečnou. Ježíš se Petra ptá poprvé: Šimone, miluješ mne – agapâs-me touto totální bezpodmínečnou láskou (srov. Jan 21,15)? Před zkušeností zrady by apoštol určitě řekl: „Miluji tě (agapô-se) bezpodmínečně.“ Nyní, když poznal trpkou zkušenost nevěrnosti, drama vlastní slabosti, říká s pokorou: „Pane, miluji tě“ (filô-se), tj. „miluji tě svou ubohou lidskou láskou.“ Kristus naléhá: „Šimone, miluješ mě touto totální láskou, kterou chci?“ A Petr opakuje odpověď své pokorné lidské lásky: „Kyrie, filô-se).“ „Pane, miluji tě tak, jak umím milovat.“ Potřetí říká Ježíš Šimonovi jen: „Fileîs-me?“ – „Miluješ mě?“ Šimon chápe, že Ježíšovi postačí jeho ubohá láska, jediná, které je schopen, a přece je zarmoucený, že Pán to musel říct takovým způsobem. Proto odpovídá: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji (filô-se).“ Chtělo by se říct, že Ježíš se přizpůsobil Petrovi spíše než Petr Ježíšovi! Právě toto božské přizpůsobení je schopno dát naději učed-
níkovi, který poznal utrpení nevěrnosti. Z toho se zrodí důvěra, která ho uschopní následovat Pána až do konce: To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A když to řekl, dodal: „Následuj mě“ (Jan 21,19). Síla v slabosti Od toto dne Petr „následoval“ Mistra s přesným vědomím vlastní křehkosti; ale toto vědomí ho nezbavovalo odvahy. Věděl totiž, že může počítat s tím, že má po svém boku Zmrtvýchvstalého. Z naivního nadšení počáteční náklonnosti po přechodu bolestnou zkušeností zapření a obrácení v pláči dospěl Petr k tomu, že se svěřil tomu Ježíši, který se přizpůsobil jeho ubohé schopnosti lásky. A tak ukazuje cestu i nám při vší naší slabosti. Víme, že Ježíš se vyrovnává s touto naší slabostí. Stal se pro Petra dlouhou cestou, která z něho učinila věrohodného svědka, „skálu“ Církve, protože byl stále otevřený pro působení Ježíšova Ducha. Petr sám sebe kvalifikuje jako svědka utrpení Kristových a účastníka slávy, která se má zjevit (1 Petr 5,1). Až bude psát tato slova, bude již stařec, poslaný, aby závěr svého ži-
vota zpečetil mučednictvím. Bude tedy schopen popsat pravou radost a ukázat, kde je ji možno čerpat: pramenem je Kristus, kterému věříme a kterého milujeme naší slabou, ale upřímnou vírou bez ohledu na naši slabost. Proto napíše křesťanům svého společenství, a říká to i nám: Toho milujete, ačkoliv jste ho neviděli, v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše (1 Petr 1,8–9). Bollettino Vaticano 24. května 2006 Mezititulky redakce Světla
23/2006
EDITORIAL – pokračování ze str. 2 svící. Dnes však jsou aktuální a podstatné jiné jeho vlastnosti. Měl by se stát ku příkladu patronem všech voličů, aby rozhodovali pod vedením Ducha Svatého tak moudře a správně, jak tomu bylo v případě jeho volby. A měl by být vzýván jako statečný pastýř, který dokáže moudře a neohroženě řešit vztah mezi Církví a těmi, kdo vládnou, a který přitom neváhá říct jim nesmlouvavě jako Jan Křtitel: „Není vám dovoleno..!“ Je vzorem pro všechny kazatele v tom, jak obhajoval, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. A může být i patronem opravdu důstojné liturgie a hodnotné duchovní hudby. Dnešní doba potřebuje takové Ambrože, ale stejně tak potřebuje, aby se věřící kolem nich semkli tak pevně, jak se kdysi semkli kolem arcibiskupa milánského. Biskupských stolců nemáme mnoho a neobsazují se každý rok, ale snad by nebylo od věci, abychom se v každé době modlili vroucně k Duchu Svatému nejen za kněžská a řeholní povolání, ale prosili také o moudré, vzdělané, statečné, výřečné a svaté kandidáty na biskupský úřad. Prožíváme totiž dobu zmatků, kdy neúcta k Bohu a krize vztahů mezi Církví a státem dospěly do zvláště povážlivého stavu. Dožili jsme se té absurdní situace, kdy si světská moc dovoluje doslova a do písmene postavit Boží zákon mimo zákon. Počíná si přitom s takovou troufalostí, že to můžeme právem označit jako nástup „třetí totality“. Jejím programem je, jak to pojmenoval Jan Pavel II., civilizace smrti. Tato nová totalita si upevňuje bez násilných převratů stále více mocenské postavení. Zatímco předchozí totality se chopily moci násilným převratem a stály v opozici proti ostatnímu svobodnému světu, dnes si tuto totalitu prosazuje demokratickou cestou sám „svobodný svět“ a dovolává se přitom „lidské svobody“ a „lidských práv“. Ve skutečnosti se člověku zalíbilo jednat proti své vlastní přiro-
23/2006
zenosti a důstojnosti. Aby se kvůli tomu necítil jakkoliv diskriminován, je nutné diskriminovat jediného a pravého Boha. Když uvážíme, jaký obraz Evropy měli na mysli ještě před půl stoletím její duchovní otcové, musíme konstatovat, že se vývoj evidentně stočil zcela jiným směrem. Dříve, než jsme se nadáli, někdo dokázal na této cestě velice dovedně přehodit výhybku. Jak to výstižně vyjádřila Christa Meves ve své děkovné řeči za přijaté vyznamenání, projevilo se to jako „blesk z čistého nebe“, a to v době, kdy naše bdělost byla oslabena poválečným optimismem. Tento zvláštní optimismus poznamenal svým způsobem i II. vatikánský koncil, který chtěl Církev otevřít světu, aniž mohl tušit, jakou odpověď svět pro ni přichystá. Je to pouhá náhoda, nebo záměr? Do sporu o původu světa, který vedou zastánci stvoření se zastánci evoluce, vstoupila v poslední době nová alternativa – tzv. „inteligentní plán“. Je to východisko ze situace, kdy pouhá náhoda pro vznik světa se již jeví evidentně jako zcela nedostačující, ale k uznání osobního Boha jako Stvořitele zatím schází odvaha. Každopádně je to krok vstříc k realitě. Inteligentní, tedy promyšlený plán předpokládáme logicky všude tam, kde se setkáváme s účelnou a důmyslně vybudovanou složitou realitou. Sledujeme-li směr společenského a politického vývoje západní společnosti po druhé světové válce, nemůžeme se ubránit dojmu, že změny poslední doby nejsou výsledkem spontánního dějinného vývoje, ale že je musel předcházet závažný „inteligentní plán“. Obě totality dvacátého století si daly do svého štítu útok proti Bohu. Neuspěly. Poučena jejich nezdarem přišla třetí totalita s novou verzí tohoto boje. Neútočí otevřeně proti jeho existenci, ale diskriminuje právě toho Boha, který je Láska, a s ním diskriminuje jeho obraz zde na zemi: staví se proti životu, který se rodí z opravdové lásky.
O slavnosti Nejsvětější Trojice si uvědomujeme, proč starozákonní obraz Boha zůstává obrazem neúplným. Bůh není Bohem, jestliže není jeden ve třech osobách. Bohu nemůže stačit, že je, Bůh je Bohem tím, co koná: Bůh je Actus Purus, nejryzejší, nejvyšší a nejdokonalejší konání: žije tím, že nekonečně miluje a věčně tak plodí sám sebe. Pokud by byl člověk Božím obrazem jen tím, že má rozum a svobodnou vůli, byl by to obraz Boha starozákonního. Svůj rozum a svobodnou vůli má člověk jako nástroj k tomu nepodstatnějšímu, aby miloval a plodil v lásce život, a to život v jeho plnosti, neboť nežije pouze tělesně, ale i duchovně. Trojjediný Bůh je jediný obraz dokonalého bytí, jedině na tomto základě je možno pochopit skutečný smysl stvoření a smysl života. Nestačí k tomu samotný Bůh staré smlouvy, tím méně jeho islámský plagiát. To nám přišel zcela konkrétně zjevit sám Boží Syn Ježíš Kristus a to je důvod, proč nás poslal, abychom křtili všechny národy nikoliv ve jménu Boha, ale ve jménu Boha Trojjediného, tj. ve jménu Lásky nekonečně činné, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Ačkoliv toto jeho tajemství zde na zemi nikdy plně neobsáhneme, dal nám z něho Ježíš Kristus pochopit to nejpodstatnější: že Bůh je jeden ve třech osobách, že je Láska, a to nikoliv proto, že miluje člověka, ale miluje člověka, protože je Láska. Každá láska je pak skutečnou láskou, nakolik odpovídá oné věčné Lásce, svému jedinému věčnému Prameni a Pravzoru. To je podstata a základ pravého Božího království, o jehož příchod se modlíme denně v modlitbě, kterou nás naučil Pán: království lásky a života. Proti tomuto království, proti nejpodstatnějšímu obrazu Boha v člověku a lidské přirozenosti se s celou prolhanou vehemencí postavil nepřítelův „inteligentní projekt“ civilizace smrti. Tato totalita chce zasáhnout Boha v tom nejcitlivějším místě, když
přímo podporuje člověka v tom, jak šlape po své vlastní důstojnosti, po své podobě s Bohem. Předmětem zákonem schválené diskriminace se stal právě Bůh ve své pravé podobě, Bůh, který je Láska; a s ním jsou diskriminováni všichni, kteří tuto lásku hájí a praktikují v jediné Bohem ustanovené legální instituci, kterou je rodina. To, co chováme v úctě, to milujeme a chráníme. Neúcta otevírá cestu ke zkáze a zničení. Úcta k Bohu a úcta člověka k člověku i k sobě samému jsou spojité nádoby. Aby přiměl první lidi k neposlušnosti, podlomil Had nejdříve jejich úctu k Bohu, když jim namluvil, že je Bůh podvedl. Nahlodává ji nadále pomocí bludných nauk ve staré i nové podobě. Ambrožův rozhodný boj při ariánství je bojem za obnovu úcty k Pánu i k člověku. Ona ho také inspirovala k duchovní tvorbě, jejíž plody dodnes trvají v jeho hymnech a jedinečné liturgii. Křesťanům na tichomořském ostrově, kteří dlouhá léta čekali na prvního kněze, nikdo neřekl, co mají dělat. Byla to jejich opravdová vnitřní úcta, která je naučila, jak se mohou s vírou a láskou klanět Bohu přítomnému v Eucharistii na vzdálenost 6000 km a jak pak eucharistického Spasitele mezi sebou co nejdůstojněji uvítat. Jak by tito ostrované hodnotili naši dnešní úctu k Eucharistii? Naše opravdová, živá a zjevná úcta k Bohu přítomnému mezi námi musí být první a účinnou odpovědí na ničivou neúctu k Bohu a k životu. Poznali jsme v minulém čísle Světla konvertitu, pro kterého přesvědčujícím svědectvím jediné pravé víry byla úcta vzdávaná eucharistickému Spasiteli. Tento Spasitel nám nabízí jedinečnou příležitost: chce o slavnosti svého největšího Daru vyjít z chrámů vstříc k těm, kteří jej dosud nepoznali, abychom je jeho jménem oslovili a obdarovali svědectvím své opravdové úcty. Je to úkol nesmírné vážnosti a důležitosti. -red-
13
Christa Meves
Potřebujeme uzdravující Boží přítomnost Prorokyně našich dnů se ohlíží za svou cestou S velkou Boží pomocí jsme unikli peklu 2. světové války a dívali jsme se uprostřed 60. let v západní polovině naší země na nepředstavitelný zázrak, na rozkvět našeho života bez nezaměstnanosti, bez dluhů, bez drog. A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe: hlasitě propagované nepřátelství vůči rodině (ale rodina je nenahraditelná, je to výsada, kterou nám dává Bůh), hanobení mateřství (matka je v naší veřejnosti něco méněcenného), masové potraty, zesměšňování křesťanů, zvláště katolické církve, zabsolutizování relativismu a vykořenění a osamostatnění sexuality. S hrůzou jsem jako psychoterapeut z odborných znalostí vytušila, že je to sebevražedný trend. A bylo mi jasné: Musím na veřejnosti křičet, jak jen dovedu, a nikoliv mlčet nebo dokonce se provinit tím, že se povezu s tím vším. Ale v médiích a mezi politiky nechtěl nikdo slyšet o rozměru nebezpečí ohrožujícího existenci a o jeho hluboké příčině: pýše z lehce nabytého blahobytu, která zapomíná na Boha a na skutečnost, že jsme tvorové jako součást stvoření Stvořitele. Vyšla jsem tedy do ulic a zvonila zvoncem, sice ne jako Jonáš v Ninive, ale v jeho tónu: „Ještě třicet let – a naše země bude zničena,“ volala jsem neúnavně na tržištích. Počet duševně nemocných je příliš velký a úbytek porodnosti ohrožuje naši existenci.
Mnozí se smáli a potřásali hlavou. Moudré rodiny zpozorněly. Média kousala. Ale nikdo nechtěl pochopit, že budeme na zlomu století těžce nemocnou společ-
Christa Meves
ností, tak nemocnou, že zdravotnictví už neutáhneme a budeme to muset udělat na úkor budoucích pokolení. Tu se stalo v roce 1980 něco zvláštního. Svaz ateistů mi poslal ze Švýcarska nejnovější vydání svých novin, kde s poukazem na mne stálo: „Vítězství nad Evropou už bylo málem dosaženo, jen je třeba ještě zdolat dvě zbývající bašty: nového papeže v Římě a tu ženskou z Německa, tu škůdkyni z Lünenburské pláně, tu novou dceru draka,“ jak mě tehdy tituloval tisk pod vedením Die Zeit. Ale tato nezastřená agrese na mě zapůsobila mimořádně pozitivně. Začala jsem se ohlížet po zveřejněných dokumentech toho hanobeného z dalekého Říma. Začala jsem pravidelně s rostoucím nadšením číst jeho encykli-
Proboštství Řádu křížovníků s červenou hvězdou ve Znojmě-Hradišti a Institut pro křesťanskou kulturu srdečně zvou na Poutní slavnost sv. Antonína s žehnáním koní na Hradišti sv. Hippolyta ve Znojmě 10.–11. června 2006. Program: Sobota 10. června – 17 hod. – pobožnost Křížové cesty z Gránického údolí na Hradiště (začátek u 1. zastavení) – vede P. Jindřich Bartoš 18 hod. – přivitání poutníků a zahájení slavnosti v kostele sv. Hippolyta 18.30 hod. – koncert v kostele – Biblické písně. Neděle 11. června – 10.30 hod. – příjezd členů Řádu evropských rytířů vína na Hradiště 11 hod. – rytířský obřad (přijímání nových členů), žehnání nově vysázené vinice sv. Anežky Přemyslovny v areálu proboštství 14 hod. – poutní procesí od hřbitova ke kapli sv. Antonína, mše svatá – celebruje P. Marian R. Kosík OPraem. (žehnání koní). Je připraven další bohatý doprovodný program. Děkujeme za spolupráci Občanskému sdružení Merlin a Svazu poštovních holubů Čech a Moravy.
14
ky, např. encykliku Redemptoris Mater, a zjistila jsem: Mám velkého, mocného, obdivuhodného spolubojovníka! Poznala jsem, že za pomoci prvotní církve je možno pohnout nebem i zemí proti zničující nouzi naší doby, zvláště pokud jde o ženy a matky. Posílena vznešenou a všeobecně platnou pravdou, že člověk se stává člověkem jen láskou ke svému bližnímu a k Bohu – a to je poznání, které plně potvrzuje má praktická zkušenost (a nejnověji výsledky výzkumu mozku) – vyprávěla jsem to všude, kde se dalo. Zdůrazňovala jsem, jak zvláště my, potomkyně Evy, máme mít podíl na velkém Mariině Ano v její poslušnosti vůči Bohu, a především svou pevností jako matky máme mít účast na tom, abychom v tomto duchu, v duchu Marie, mohly drtit hlavu hada. Tak to bylo zaslíbeno již v První knize Mojžíšově.
Další část četby na pokračování VÝZVY FATIMSKÉHO POSELSTVÍ bude uvedena v příštím čísle.
Přirozeně to také způsobilo, že jsem nemohla zůstat jen žasnoucím hostem na mších svatých, a bylo mi jasné: Potřebujeme svatou, směr určující autoritu, jako je autorita papeže, a ne podléhat úkladům hada. Potřebujeme tajemství přímé, uzdravující blízkosti mezi Bohem a člověkem skrze svaté přijímání a potřebujeme zvláště v této době Marii, Matku matek, potřebujeme zrození nového očištěného lidství v duchu odevzdanosti Bohu. A zde jsou k bdělosti probuzené mladé křesťanské ženy avantgardou nové doby. I když had, ten starý drak, ještě není přemožen, je zde vzácná velká naděje v mladé generaci dívek, jako je ona 17letá dívka. Když jí chtěli na Světovém dni mládeže v Kolíně nabízet na ulici kondom, odpověděla s úsměvem a s cudnou hrdostí: „Já jsem panna.“ Výtah z děkovného proslovu při udělení Řádu sv. Řehoře
V dnešní době jsme téměř zahlceni různými sociologickými průzkumy. Také Handkeho občanské sdružení si dělá průzkum, který přiznává docela smutnou skutečnost. Toto občanské sdružení se již od r. 1999 snaží oživovat prostory bývalého kláštera ve Šternberku. V letošním roce zavítalo do těchto historických prostor přes 1500 návštěvníků a jen jediná (!) studentka byla schopna jasně a srozumitelně vyjádřit, že lidská svoboda má sloužit k tomu, abychom mohli a byli ochotni tvořit něco krásného. Bohužel, většina návštěvníků je ochotna naslouchat, ale ani po 15 letech svobody nejsou schopni zodpovědět otázku, co je lidská svoboda, kdo je Bůh a jaký je smysl lidského života. Klademe si otázku, jak je možné, že lidé jsou sice ochotni naslouchat, dokonce vnitřně souhlasí, ale přesto – jako kdyby o tom nikdy neslyšeli. I v tomto roce naše sdružení obstálo v grantových řízeních a získalo z Ministerstva kultury dotaci na dva projekty. První pod názvem „Bývalý klášter – prostor pro všechny“ je zaměřen na prezentaci krásných děl našich spoluobčanů, kteří nemají to štěstí a tuto vzácnou svobodu jsou nuceni prožívat s určitým handicapem. Druhý projekt „Festival od baroka k současnosti – Šternberk 2006“ chce vyzdvihnout hodnotnou architekturu, která se nám dochovala v oblasti bývalých Sudet, a zaplnit ji alespoň na okamžik krásou harmonie hudby a těla. Nejdůležitější setkání proběhnou: 23. 6. 2006 v prostorách bývalého kláštera ve Šternberku (hudební prohlídka začíná ve 20.00 hod., vystoupí Schola Scoria, um. vedoucí Vladimír Maňas); 24. 6. 2006 v kostele sv. Vavřince v Těšíkově v 18. 00 hod.; dále 1. 7. 2006 v kostele v Jívové v 18.00 hod., (smyčcové kvarteto – Bennewitz kvartet; žáci Tanečního oboru ZUŠ v Ústí nad Orlicí – um. vedoucí Pavlína Lipenská, varhaník Martin Kubát – stěžejní skladba: Léon Boellmann – Gotická suita); 2. 7. 2006 opět v Těšíkově: celodenní program začínající v 10.00 hod. (lidový folklór od baroka po současnost – Hagnózek, Pomněnke ... ); 14. 7. 2006 v kostele v Rudě v 16. 30 hod. (varhanní koncert). Naší snahou je propojit krásu minulosti i přítomnosti a touto harmonií se nechat prozářit. Josef Knopf
23/2006
Liturgická čtení Poselství Královny míru Drahé děti! I dnes vás zvu, abyste praktikovaly a žily má poselství, která vám dávám. Rozhodněte se pro svatost, děti moje, a myslete na ráj. Jen tak budete mít ve svém srdci mír, který nikdo nebude moci zničit. Mír je dar, který vám Bůh dává v modlitbě. Děti moje, hledejte a pracujte všemi silami, aby mír zvítězil ve vašich srdcích a ve světě. Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu! Medjugorje, 25. 5. 2006 Nestátní zdravotnické zařízení pro osoby s roztroušenou mozkomíšní sklerózou v DSJ v Žirči u Dvora Králové nad Labem, středisko Oblastní charity Červený Kostelec HLEDÁ: vedoucí(ho) Domova sv. Josefa v Žirči u Dvora Králové n. L. POŽADUJEME: VŠ vzdělání event. SŠ s praxí schopnost pracovat v týmu a řídit pracoviště (cca 70 pracovníků) zkušenosti z práce v NNO, orientace na regionální úrovni státní a místní správy znalost psaní a plnění projektových a grantových cyklů práce na PC komunikativnost, samostatnost, flexibilitu, organizační schopnosti řidičský průkaz min. skupiny B respekt k celé osobnosti klientů i zaměstnanců i jejich spirituálním potřebám vítáme: znalost AJ nebo NJ, zkušenosti či znalosti z oblasti sociální práce pro osoby se zdravotním postižením. NABÍZÍME: práci na celý úvazek s pružnou pracovní dobou příjemné pracovní prostředí a dobrý kolektiv v ojedinělém sociálně-zdravotním zařízení zázemí silné neziskové organizace odpovídající platové ohodnocení možnost dalšího vzdělávání smysluplnou a tvůrčí práci. NÁSTUP: Od července nebo srpna 2006. Žádáme zájemce o zaslání motivačního dopisu a profesního životopisu na níže uvedenou adresu do 16. 6. 2006. INFORMACE: ředitel Ing. Miroslav Wajsar, Oblastní charita Červený Kostelec, 5. května 1170, Červený Kostelec, 549 41, tel.: 491 467 031, 731 598 824,
[email protected]. DÁLE HLEDÁ: vrchní sestru pro Domov sv. Josefa v Žirči u Dvora Králové n. L. POŽADUJEME: odbornou způsobilost k výkonu povolání všeobecné sestry: ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru ošetřovatelství nebo zdravotní vědy, nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou, či vyšší odborné vzdělání se specializovanou způsobilostí nejlépe v oboru ošetřovatelství minimálně 5 let výkonu povolání všeobecné sestry v lůžkovém oddělení, vítána praxe v oboru rehabilitace či neurologie zdravotní způsobilost a bezúhonnost dle z. č. 96/2004 Sb. respekt k celé osobnosti nemocného i jeho spirituálním potřebám organizační a řídící schopnosti, flexibilita – zkušenosti s řízením kolektivu znalost práce na PC orientace v ekonomice a zdravotnictví řidičský průkaz min. skupiny B. NABÍZÍME: práci na celý úvazek s pružnou pracovní dobou příjemné pracovní prostředí a dobrý kolektiv v ojedinělém zdravotnickém zařízení zázemí silné neziskové organizace možnost dalšího vzdělávání odpovídající platové ohodnocení smysluplnou a tvůrčí práci. NÁSTUP: Od června nebo července 2006. V případě Vašeho zájmu zašlete motivační dopis a strukturovaný životopis na níže uvedenou adresu. INFORMACE: vedoucí DSJ Mgr. Lukáš Holub, tel. 499 628 502, 731 598 826,
[email protected] nebo ředitel Ing. Miroslav Wajsar (adresa viz výše).
23/2006
Neděle 11. 6. – slavnost Nejsvětější Trojice 1. čt.: Dt 4,32–34.39–40 Ž 33(32),4–5.6+9.18–19.20+22 Odp.: 12b (Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.) 2. čt.: Řím 8,14–17 Ev.: Mt 28,16–20 Slovo na den: Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Pondělí 12. 6. – ferie 1. čt.: 1 Král 17,1–6 Ž 121(120),1–2.3–4.5–6.7–8 Odp.: srov. 2 (Naše pomoc je ve jménu Páně, neboť on stvořil nebe i zemi.) Ev.: Mt 5,1–12 Slovo na den: Blahoslavení tiší. Úterý 13. 6. – památka sv. Antonína z Padovy 1. čt.: 1 Král 17,7–16 Ž 4,2–3.4–5.7–8 Odp.: 7b (Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!) Ev.: Mt 5,13–16 Slovo na den: Dobré skutky. Středa 14. 6. – ferie 1. čt.: 1 Král 18,20–39 Ž 16(15),1–2a.4.5+8.11 Odp.: 1 (Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě.)
Ev.: Mt 5,17–19 Slovo na den: Naplnit Zákon. Čtvrtek 15. 6. – slavnost Těla a Krve Páně 1. čt.: Ex 24,3–8 Ž 116(115),12–13.15+16bc.17–18 Odp.: 13 (Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo. Nebo: Aleluja.) 2. čt.: Žid 9,11–15 Ev.: Mk 14,12–16.22–26 Slovo na den: Vezměte, to je mé tělo. Pátek 16. 6. – nez. pam. sv. Víta 1. čt.: 1 Král 19,9a.11–16 Ž 27(26),7–8a.8b–9abc.13–14 Odp.: 8b (Hospodine, hledám tvou tvář.) Ev.: Mt 5,27–32 Slovo na den: Kdo se dívá se žádostivostí, zcizoložil. Sobota 17. 6. – nez. sobotní pam. P. Marie 1. čt.: 1 Král 19,19–21 Ž 16(15),1–2a+5.7–8.9–10 Odp.: 5a (Ty jsi, Bože, mým dědičným podílem.) Ev.: Mt 5,33–37 Slovo na den: Ano, ano – ne, ne.
Breviář pro laiky Uvedení do první modlitby dne:
NE 11. 6.
PO 12. 6.
ÚT 13. 6.
ST 14. 6.
ČT 15. 6.
PÁ 16. 6.
Antifona Žalm Ranní chvály:
746 783
934 783
1734 783
964 784
759 783
996 784
1666 783
Hymnus Antifony Žalmy Kr. čtení a zpěv Antifona k Zach. kantiku Prosby Záv. modlitba Modlitba během dne: Hymnus Antifony Žalmy
746 747 813 748 748 748 749
935 935 936 938 939 939 939
1734 950 950 1735 1735 1724 1390
964 965 965 969 969 969 970
759 760 813 761 761 761 762
997 998 998 1001 1002 1002 1002
1666 1014 1014 1668 1669 1655 1656
749 749 818 749 749
940 940 940 943 943
954 955 955 957 957
970 971 971 973 973
762 763 1265 763 762
1003 1004 1004 1006 1006
1018 1019 1019 1021 1022
750 751 751 753 753 754 749 1242
944 945 945 947 948 948 948 1247
1736 960 960 1737 1737 1731 1390 1250
755 756 756 758 758 758 762 1238
764 765 765 767 767 767 762 1242
1008 1009 1009 1011 1011 1011 1012 1260
1024 1025 1025 1027 699 1028 700 1238
Krátké čtení Záv. modlitba Nešpory: Hymnus Antifony Žalmy Kr. čtení a zpěv Ant. ke kant. P. M. Prosby Záv. modlitba Kompletář
SO 17. 6.
SO 742 743 743 745 745 745 749 1238
15
Matice cyrilometodějská s. r. o. Z JINÝCH NAKLADATELSTVÍ PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ Josef Ratzinger – papež Benedikt XVI. Vybrané svatodušní promluvy, které z různých podnětů osvětlují jednotlivé aspekty víry v Ducha Svatého a uvádějí je do spojení s naším životem. Cor Jesu, brož., zúž. A5, 48 stran, 75 Kč MODLITBY K SRDCI JEŽÍŠOVU Pobožnost k Božskému Srdci Ježíšovu k prvnímu pátku v měsíci, vycházející z Ježíšova zaslíbení sv. Markétě Marii Alacoque (1647–1690) pro ty, kdo budou jeho Srdce uctívat. Doplněno o litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a další modlitby, vztahující se k této úctě – modlitba k zasvěcení Srdci Ježíšovu; Božské Srdce Ježíšovo; Korunka k Srdci Ježíšovu. Vytištěno na křídovém papíře, barevné ilustrativní fotografie a obrázky. Paulínky, brož., zúž. A7, 36 stran, 32 Kč KODEX VYŠEHRADSKÝ Anežka Merhautová – Pavel Spunar Na Kodex vyšehradský se soustředila pozornost již několika generací historiků umění. Předložená práce o Kodexu vyšehradském se snaží znovu odpovědět na všechny staronové otázky. Vychází z popisu kodexu a z nutnosti zasadit jej do širších historických a kulturních souvislostí. Důležitou roli sehrává zejména ikonologie. Úvahy zde prezentované zrály řadu let; vyšly již předběžné studie, teprve v této
Knihkupectví a zásilková služba publikaci se však dílčí pozorování skládají v celek. Tak významná památka, jakou je korunovační kodex prvního českého krále Vratislava II. z 11. století, si novou monografii, odpovídající současné úrovni vědeckého poznání, rozhodně zaslouží. Kniha je doplněna obsáhlou barevnou obrazovou přílohou, která dává nahlédnout do překrásné výzdoby kodexu. Academia, váz., přebal, 154x240 mm, 220 stran, 265 Kč ENCYKLOPEDIE ŘÁDŮ A KONGREGACÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH – III. DÍL / I. SVAZEK (Žebravé řády) Milan M. Buben Autor popisuje dějiny jednotlivých řeholních institucí, jejich působení, spiritualitu i kulturní a historický přínos. Uvádí i řádovou symboliku a strukturu, nechybí ani medailonky zakladatelů řádů a významných řádových osobností, seznamy řeholních domů, nemocnic, škol apod. Libri, s. r. o., brož., A5, 472 stran, 490 Kč PŘÍRUČKA PRO VARHANÍKY Karel Cikrle – Jiří Sehnal Soubor tří učebních textů, které vznikly pro potřeby hlavně studentů různých hudebních škol a účastníků kurzů chrámových hudebníků pořádaných jednotou Musica sacra, v případě části Liturgika i pro účastníky brněnských katechetických kurzů. Tři části: Liturgika; Liturgická hudba (obojí K. Cikrle); Stručný přehled dějin katolické chrámové hudby (J. Sehnal). Druhé, nezměněné vydání. Gloria, brož., zúž. B5, 196 stran, 120 Kč
Objednávky knih – tel. 587 405 431, fax 585 222 803 Administrace a inzerce týdeníku Světlo – tel./fax 585 222 803 Matice cyrilometodějská s. r. o., Dolní nám. 24, 771 11 Olomouc 1, e–mail:
[email protected] Kompletní nabídku knižní produkce MCM naleznete na internetové adrese www.maticecm.cz
TZ
P.P. 147/2002 772 00 Olomouc 2
Matice cyrilometodějská s. r. o. Dolní nám. 24 771 11 Olomouc 1 SVĚTLO – týdeník Matice cyrilometodějské. Vydává Matice cyrilometodějská v Olomouci, Černochova 7 – IČO 533866. Tiskne nakladatelství Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc. Šéfredaktor Josef Vlček. Vychází s církevním schválením Arcibiskupství olomouckého č.j. 54/98 ord. Církevní schválení se uděluje časopisům jako potvrzení, že v nich nejsou bludy v oblasti víry a mravů. Neznamená to však, že udělovatel schválení se ztotožňuje s názory jednotlivých článků. Adresa redakce a administrace: Matice cyrilometodějská s. r. o., Dolní nám. 24, 771 11 Olomouc 1; telefon a fax 585 222 803 (e–mail:
[email protected]; http://www.maticecm.cz/svetlo; objednávky týdeníku a knih, inzerce:
[email protected]). Registrační značka MK ČR E 7225. Administrace pro Slovenskou republiku: RODENY, Vinohradnicka 11, 949 01 Nitra, telefon 0042137/741 83 83; podávanie novinových zásielok povolené SP, š. p. ZsRP Bratislava, č.j. 3335–OPČ zo dňa 21. 5. 1996. Prohlášení redakce: U článků o tzv. soukromých zjeveních, k nimž se doposud církevní autorita nevyjádřila (jako Litmanová, Medžugorje aj.), se podřizujeme konečnému úsudku církve. Nevyžádané nezveřejněné příspěvky nevracíme.
