WWW World Wide Web (zkráceně WWW, web) je nejdůležitější a nejpoužívanější službou současného Internetu. Tento pojem kromě názvu služby označuje i celosvětový prostor všech hypertextových stránek (tj. souborů vytvořených v jazyce HTML − HyperText Markup Language) přístupný v rámci sítě Internet a označovaný též termínem Web; v poslední době se výraz „web“ používá i pro označení tzv. web-site, tj. uceleného komplexu webových stránek umístěných zpravidla na určitém serveru WWW. V celosvětové síti služba WWW zpřístupňuje velké množství zajímavých a užitečných informačních zdrojů a umožňuje přístup k informacím založený na využití hypertextu ve spojení s multimediálními systémy. V hypertextových dokumentech existují odkazy na jiné dokumenty nebo objekty, přičemž čtenář může prostřednictvím těchto odkazů „přeskakovat“ na jiné dokumenty. Hypertext vzniká z původně lineárního textu, který je uzpůsoben pro toto „přeskakování“ podle toho, jaký způsob čtení uživateli vyhovuje a v jakém sledu, tempu či objemu je pro něj přijímání informací vhodné. Hypertext je členěn na nepříliš rozsáhlé jednotky – „stránky“ (pages), které se mohou nacházet na různých místech, tj. jsou plně distribuované. Mezi stránkami existují vazby – tzv. aktivní odkazy (linky, hyperlinky). Tyto odkazy mohou být tvořeny částmi textu, obrázky nebo částmi obrázků. Záleží na autorovi hypertextu, jak rozdělí původně lineární informace, jak přehledně a logicky propojí jednotlivé stránky tak, aby je uživatel mohl co nejlépe vnímat. Základní pojmy: URL – Uniform Resource Locator (jednotný lokátor zdroje) URL je ukazatelem místa (adresa), kde je uložena informace, k níž se chce uživatel dostat. Prostřednictvím URL lze příslušnému klientskému softwaru sdělit, kde má tuto informaci nalézt. URL je nezbytný pro vytváření hypertextových odkazů při tvorbě webových stránek. Poskytuje údaj o tom, jak se dostat k informaci (který protokol: ftp, telnet, http aj.), jméno hostitelského počítače, na němž je informace k dispozici, a adresář či další lokaci nezbytnou pro nalezení souboru umístěného na WWW-serveru (např. http://ct.upce.cz/machalik/puitk/index.htm http://ct.upce.cz/machalik/puitk http://ct.upce.cz/machalik/puitk/word/6_7.pdf http://ct.upce.cz/machalik/XHTML/index1.htm (Uživatelské jméno je machalik, heslo je frantisek) http://ct.upce.cz/machalik/XHTML/cas.php − http označuje přenosový protokol, ct.upce.cz jméno webového serveru, machalik, puitk, word a XHTML jsou adresáře a index.htm, 6_7.pdf, index1.htm a cas.php jsou jména souborů). Prohlížeč WWW Aby uživatel mohl využívat službu WWW, musí mít na počítači nainstalovaný prohlížeč (browser) – klientský program, který získává informace od serverů WWW. V současné době k nejpoužívanějším patří MS Internet Explorer, Firefox, Opera pro práci ve Windows, nebo např. lynx, který lze použít pouze pro práci s textem a který je využíván zejména v prostředí operačního systému UNIX. Moderní prohlížeče podporují celou řadu formátů včetně multimediálních (podpora je zabudována přímo do browseru nebo je řešena prostřednictvím externích aplikací a doplňků – helpers, plug-ins). Kromě toho, že prohlížeče poskytují velmi dobré prezentační možnosti, jsou platformou i pro další služby, zejména vyhledávací. Jednoduchost a intuitivnost práce s nimi zpřístupnila Internet i běžným uživatelům a komerční sféře. Architektura WWW Architektura WWW vychází z architektury klient/server (server WWW uchovává webové stránky a na explicitní žádost je poskytuje klientům, klient je po vyžádání od serveru WWW zobrazuje uživateli). Pro správnou funkci služby WWW musí být dodrženy konvence
•
o formátu webových stránek,
•
o způsobu přenosu stránek mezi serverem a klientem (HTTP – HyperText Transfer Protokol).
Pojmy klient a server se používají ve spojení s počítačovými sítěmi ve smyslu jak hardwarovém,tak softwarovém. V této části textu budou používány ve smyslu softwarovém. Model klient/server je forma distribuovaného zpracování, v níž jeden program (klient) komunikuje s jiným programem (serverem) za účelem výměny informací. Klient zabezpečuje např. •
komunikaci s uživatelem prostřednictvím přívětivého uživatelského rozhraní,
•
překlad požadavku uživatele do příslušného protokolu,
•
zaslání požadavku na server,
•
čekání na odpověď ze strany serveru,
•
přeložení odpovědi tak, aby byla uživateli srozumitelná,
•
prezentaci výsledků uživateli.
Funkce serveru zahrnují např. •
čekání na dotazy ze strany klienta,
•
zpracování dotazu,
•
odeslání výsledků zpět klientovi.
Typická práce v systémech klient/server se děje v následujících krocích: 1. Uživatel spouští klienta, vytváří požadavek. 2. Klient kontaktuje server. 3. Klient odesílá požadavek serveru. 4. Server analyzuje požadavek. 5. Server zpracovává požadavek. 6. Server odesílá výsledky klientovi. 7. Klient výsledky prezentuje uživateli. 8. Cyklus se opakuje, dokud je to potřebné. Jednou z významných předností architektury klient/server je možnost vývoje různých uživatelských rozhraní, nezávislých na serveru, který obhospodařuje vlastní data. Tak mohou být vytvořena uživatelská rozhraní pro různé hardwarové platformy i různé operační systémy (pro PC s operačním systémem MS DOS, Windows 9x/ NT/2000/XP, pro počítače Macintosh i pro počítače nebo grafické stanice s různými klony operačního systému Unix). Tímto způsobem lze dokumenty, které jsou uloženy na jednom serveru, zpřístupnit řadě vzdálených počítačů, přičemž tyto počítače mohou být zcela rozdílných typů a mohou pracovat pod různými operačními systémy. Snaha o jednotnou a univerzální klientskou platformu je pro uživatele velmi výhodná zejména ze dvou důvodů: jednak může pro přístup k různým aplikacím, informačním systémům či službám používat jeden a tentýž program, tj. klienta služby WWW, jednak se pohybuje ve stejném prezentačním prostředí, a proto se může rychle orientovat, může pracovat intuitivně a nemusí se učit nové a nové ovládání. Díky tomuto trendu došlo k posunu od výše uvedené „dvoučlenné“ dělby práce mezi serverem a klientem k dělbě práce mezi více subjekty. Např. v situaci, kdy WWW dokument zprostředkovává přístup do databáze, probíhá zpracování požadavku v následujících krocích: •
klient převezme od uživatele požadavek a předá jej WWW-serveru,
•
WWW-server zjistí, že uvedený požadavek je nutno obsloužit určitým programem, spustí jej a předá mu zadané parametry,
•
program zpracuje předaná dat (např. provede vyhledání v databázi) a vrátí zpět serveru výsledky (upravené do tvaru dokumentu HTML),
•
WWW-server převezme výsledek, doplní potřebné údaje (v souladu s protokolem http) a zašle klientovi odpověď. Možnosti využití služby WWW Služba WWW vznikla původně jako prostředek pro sdílení informací textového charakteru s využitím hypertextového principu. Během prudkého vývoje této služby se o její úspěšnost zasloužila řad faktorů: •
neustálé obohacování prezentačních schopností WWW (možnost vkládání statických obrázků, volbu různých druhů písma, vytváření tabulek, používání barev a vzorů pro pozadí webových stránek, používání animací, zvuků a dalších možností formátování)
•
načasování rozvoje služby do období, kdy se Internet začal otevírat komerční sféře a kdy jednoduchý intuitivní způsob práce v prostředí WWW změnil Internet na prostor prakticky pro každého
•
přechod od statického charakteru dokumentů dostupných prostřednictvím WWW k dynamičnosti a interaktivitě − původně umožňovala služba WWW pouze jednostranné šíření informací od zdroje k uživateli; formuláře (dokumenty, zobrazené na straně klienta, umožňující vyplňování políček sloužících ke sběru dat od uživatele) vytvářejí zpětnou vazbu, zprostředkovávají přenos informací opačným směrem (nezbytný např. pro vyhledávací služby)
•
interaktivita služby WWW pak vyvolala trend využívání prohlížečů jako univerzální klientské platformy (viz výše) − požadavky uživatelů zadávané prostřednictvím formuláře ve WWW dokumentu jsou zpracovávány mimo prostředí WWW, výsledky jsou však vráceny uživateli jako WWW dokument. Z hlediska uživatele je tak skutečný poskytovatel určité informační služby „skryt“ za službou WWW, což je pro uživatele pohodlnější.
Vyhledávání informací Obrovské množství stránek, které jsou k dispozici na webových serverech, nezbytně vyžaduje použití nástrojů, usnadňujících orientaci v záplavě informací, jež jsou ve webovském prostředí zpřístupňovány. K vyhledávání slouží řada služeb, nabízejících nejrůznější možnosti vyhledávání dokumentů. Tyto služby jsou v zásadě dvojího typu: −
Fulltextové vyhledávací služby (vyhledávací služby databázového typu, search engines): - slouží k nalezení webových stránek, na kterých se vyskytuje zadané slovo či slovní spojení, - prohledává se skutečný obsah stránek, - pro efektivní vyhledávání je třeba vhodně volit klíčová slova a vytvářet z nich složitější dotazy, - indexaci webových stránek provádějí „fulltextoví roboti“ (speciální programy), - používají se při hledání určité, přesně definované informace.
−
Katalogové vyhledávací služby (katalogy, subject trees): - hierarchicky řazené, „ručně“ vytvářené seznamy vybraných informačních zdrojů, které jsou tématicky řazeny ve skupinách tvořených předmětovými hesly, - každá webová stránka v katalogu je ručně zatříděna do určité hierarchické úrovně.
Problematika orientace a vyhledávání v Internetu se dnes týká především služby World Wide Web a vyhledávání jednotlivých webových stránek, které obsahují informace potřebné či zajímavé pro uživatele. Zde je přitom klíčovým momentem jejich vzájemná provázanost, tedy schopnost jednotlivých stránek odkazovat se na jiné stránky kdekoli v rámci celého Internetu; právě díky tomuto jejich vzájemnému provázání je možné, aby uživatelé mohli sami hledat nové zdroje. Míra snadnosti a vhodnosti takového přístupu závisí na tom, jak jsou jednotlivé webové stránky mezi sebou provázány v jednotlivých konkrétních případech. Obecně ale tento přístup nebývá pro běžného uživatele příliš vhodný – hodí se spíše pro automaticky fungující vyhledávací služby, pro které není problémem systematicky procházet všechny odkazy vedoucí z jednotlivých stránek a místa, na která se odkazují. Pro uživatele je naopak často vhodnější využít různé
formy předem připravených (nashromážděných, setříděných a vhodně uspořádaných) odkazů na dostupné zdroje určitého konkrétního obsahu. Škála možných řešení je zde značně široká: začíná u seznamů zdrojů, pokračuje tzv. katalogy, a končí u největších vyhledávacích služeb databázového typu. Naučit se vhodným způsobem využívat dostupné vyhledávací nástroje je přitom jedním ze základních předpokladů úspěšné práce s Internetem. Příkladem „vyhledávacích strojů“ typu search engines, umožňujících automatické prohledávání databází webových dokumentů prostřednictvím klíčových slov, je nejznámější a nejstarší služba AltaVista (http://www.altavista.com), Google (http://www.google.com/) z českých např. Jyxo (http://www.jyxo.cz ) aj. Při práci s těmito službami je důležitá správná volba klíčových slov, podle nichž mají být požadované dokumenty vyhledány. Vzhledem k tomu, že vyhledávací programy pracují s plným textem (tzv. fulltextové prohledávání), je užitečné si všímat, jaká kombinace slov v dokumentech nejvýstižněji charakterizuje informační potřeby uživatele, a pak tento řetězec použít pro další vyhledávání. Nástroje přístupné prostřednictvím služby WWW mají podobu běžné webové stránky, na níž uživatel zadá do formuláře svůj požadavek a služba obratem vrátí více či méně rozsáhlou odpověď. Výsledkem vyhledání jsou odkazy na stránky, v nichž byla klíčová slova nalezena, zpravidla s úryvkem té části textu, v němž se příslušné klíčové slovo nachází. Druhou možností je využití subject trees („katalogů“), tj. abecedně řazených, „ručně“ vytvářených seznamů vybraných informačních zdrojů, které jsou seřazeny ve skupinách tvořených předmětovými hesly. Provozovatel vyhledávací služby sám uspořádává získané informace o dostupných zdrojích (stránkách) do členěné hierarchie; ze získaných informací je pak sestavena nabídka, kterou může uživatel sám dle libosti procházet (to browse). Tvorba katalogů ale vyžaduje (na rozdíl od předchozí varianty) velký podíl lidské práce. Stromový rejstřík − katalog, v němž se systémem tematických okruhů uživatel dostane až ke konkrétním tématům, je způsob vhodný pro toho, kdo hledá vše, co se váže k určitému tématu. Nejznámějšími příklady této druhé varianty vyhledávacích služeb jsou katalogové služby jako Yahoo!, GNN, z českých např. katalog Seznamu, Atlasu, aj. V průběhu vývoje přidávali provozovatelé katalogů jako další službu fulltextové prohledávání, vyhledávače byly naopak doplňovány katalogy (i když primární služba si zpravidla zachovala vyšší kvalitu). Dnešní vyhledávače už zpravidla nabízejí obě varianty vyhledávání zdrojů. V posledních letech se mnohé z výše uvedených služeb přeměňují na tzv. portály − soubory univerzálně zaměřených služeb, jejich cílem je uživatele zaujmout, zadržet a poskytnout mu všechno, co může potřebovat, aby neměl motivaci přesunout se na jiné webové stránky (rostoucí počet návštěvníků portálu pak umožňuje provozovateli portálu zvýšit cenu za reklamu, která je na něm umístěna). Poskytují proto kromě katalogové a fulltextové vyhledávací služby i další nabídku (zprávy o počasí, přehled televizních programů, aktuální zpravodajství apod.). Mnohé z nich umožňují perzonalizaci (nastavení vlastních parametrů, které uživateli nejlépe vyhovují, včetně např. vlastního diáře dostupného z kteréhokoli počítače připojeného k Internetu). V Internetu tedy existuje mnoho dílčích evidencí toho, co je kde dostupné – žádná z těchto evidencí však není úplná. Pro uživatele, který něco konkrétního hledá, pak z této skutečnosti vyplývá důležitý závěr: pokud se zeptá jedné vyhledávací služby (tj. podívá se do jedné dílčí evidence) a ta nedokáže najít to, co uživatel hledá, pak to ještě neznamená, že příslušná informace neexistuje. V případě negativní odpovědi má proto smysl zkoušet stejný dotaz u dalších vyhledávacích služeb. Stejně jako stále roste počet zpřístupňovaných dokumentů, objevují se i nové a nové vyhledávací služby. Fulltextové vyhledávání se u většiny vyhledávačů dělí na jednoduché a pokročilé. Pro každý typ vyhledávání je určen speciální formulář. Jednotlivé fulltextové vyhledávače umožňují využívat různé varianty vyhledávání, např. : •
vyhledávání frází (klíčová slova jsou uzavřena do uvozovek nebo apostrofů a jsou považována za textový řetězec)
•
vyhledávání s využitím zástupných znaků (zpravidla hvězdička * nahrazuje libovolný počet znaků, otazník ?
•
některé umožňují vyhledávání s využitím specifičnosti češtiny při skloňování a časování (stačí zadat základní tvar – podstatné jméno v 1. pádu, sloveso v infinitivu; vyhledávací služba kontroluje i výskyt různých tvaroslovných variant) – např. http://www.jyxo.cz.
Srovnání výhod a nevýhod katalogového a fulltextového vyhledávání Protože koncepce katalogového a fulltextového vyhledávače se od sebe zásadně liší v metodice tvorby vyhledávací databáze i v principu vlastního vyhledávání, liší se také míra použitelnosti jednotlivých typů vyhledávačů v závislosti na povaze hledané informace − každý z těchto dvou typů vyhledávání má své výhody i nevýhody. K výhodám katalogového vyhledávače patří především skutečnost, že potenciálně hledaná témata jsou zde již zpracována (tzn. byla nalezena) předem a v případě dobře spravovaného katalogu jsou tyto odkazy v nejvyšší možné míře relevantní. Nevýhodou naopak může být neúplnost takového seznamu − pokud správce katalogu určitý odkaz vyhodnotil jako nerelevantní, pak tento odkaz v katalogu uživatel nenalezne, i když se může jednat o odkaz na zdroj, který by právě pro něj měl zásadní význam. Dalším omezujícím faktorem v případě katalogového vyhledávání je jisté zobecnění předmětových kategorií katalogu; je nezbytné, protože počet kategorií katalogu je nutně omezen na konečný počet. Z definice pojmu katalogového vyhledávače také vyplývá skutečnost, že pro textové vyhledávání nemá uživatel k dispozici vlastní obsah stránky, nýbrž pouze titulky kategorií, titulky odkazů a jejich popisky. Předností fulltextového vyhledávání je především možnost hledat konkrétní slovo či frázi přímo ve vlastním obsahu reálně existujících stránek. Tento typ vyhledávání je tedy vhodný a často nenahraditelný především při zadávání zcela konkrétních vyhledávacích dotazů. Umožňuje vyhledávat například vlastní jména osob, informace o konkrétních výrobcích včetně typového označení apod. (zde by uživatel většinou s katalogovým vyhledávačem neuspěl, resp. k výsledku by se dopracoval jen s vynaložením velkého úsilí či náhodně). Vzhledem k obrovskému množství indexovaných dokumentů je nevýhodou fulltextového vyhledávání skutečnost, že uživatel musí mít určitou zkušenost s tímto typem vyhledávání a musí umět správně formulovat své dotazy, jinak zpravidla získá velké množství málo relevantních či nerelevantních odkazů. Dnešní vyhledávače, především ty, jež se orientují na méně zkušené uživatele, většinou disponují oběma vyhledávacími mechanizmy současně. Uživatel má primárně k dispozici katalog: vyhledávač se pokouší nejprve nalézt hledaný výraz ve svém katalogu (pokud jej nalezne, je uživatel nejprve směrován do katalogu); teprve v případě neúspěchu či malého počtu nalezených položek v katalogu je uživateli nabídnut výsledek fulltextového vyhledávání. Mnohdy se při vyhledávání stane, že vybraná služba neposkytne žádný nalezený odkaz. Pokud byl dotaz správně formulován, je to pravděpodobně proto, že se hledané klíčové slovo nenachází v její databázi dokumentů. Neznamená to ale, že by se stránka obsahující zvolený výraz na Internetu nenacházela; může ji tedy nalézt jiná vyhledávací služba. Proto pokud uživatel neuspěje se svým dotazem u jedné vyhledávací služby, měl by se pokusit zadat stejný (nebo podobný) dotaz službě jiné. Metavyhledávače (metacrawlers) jsou vyhledávací služby, které vyhledávají u vyhledávačů, nikoli v celém webovém prostoru. Dotaz zadaný metavyhledávači je rozeslán najednou několika vyhledávacím službám, jejich výsledky jsou zpracovány a metavyhledávačem zobrazeny uživateli. Kvalitní metavyhledávače odstraní duplicitní záznamy a seřadí výsledky podle relevance. Jejich nevýhodou je však náročnost na čas i přenosové kapacity.
Vyhledávač Google
Výborná hodnocení mezi vyhledávači má Google (http://www.google.com), umožňující komunikaci i v češtině. Design je strohý, bez reklam. Jeho hlavní předností je vysoká kvalita relevantnosti nalezených odkazů (hledanou informaci uživatel nalezne s velkou pravděpodobností již v některém z prvních odkazů, které vyhledávač nabídne po položení dotazu, a není nutno procházet velký počet nalezených stránek. Umožňuje to použitá technologie PageRank, která nalezené odkazy podrobuje dalšímu hodnocení. O kvalitě nalezené stránky rozhoduje to, z kolika míst Internetu na ni vedou odkazy, přičemž důležité je i to, z jakých míst odkazy na stránky vedou. Odkaz z kvalitní a často navštěvované stránky má větší váhu než odkaz vedoucí z nevýznamné stránky. Tlačítko s názvem „Zkusím štěstí" lze použít místo „Vyhledat": funkce s tímto neobvyklým názvem přenese uživatele přímo na stránku s nejvyšší relevancí. Při zadávání klíčového slova či slov platí podobná pravidla jako na většině vyhledávačů. Zadá-li uživatel více slov najednou, Google hledá stránky obsahující všechna zadaná slova (tj. není nutno mezi slova dávat operátor „and" − tím, že Google automaticky vkládá podmínku výskytu všech zadaných slov, se naopak od obvyklých pravidel odchyluje). Google umožňuje i vyhledání výrazu složeného z několika slov (tzv. vyhledávání „fráze"), vyžadující uzavření slov do uvozovek. Použít lze mnoho operátorů upřesňujících požadavky na vyhledání; jejich popis je uveden na adrese http://www.google.com/help/operators.html. Uživatel má k dispozici i pokročilé vyhledávání, ve kterém si může mimo jiné zvolit počet vyhledaných odkazů zobrazených na jedné stránce nebo to, kde se má hledané slovo nacházet (v adrese, v titulku či v těle stránky). Vyhledávač nerozlišuje velká a malá písmena. Google umožňuje i vyhledávání v diskusních skupinách (http://groups.google.com). K prohledávání je připraveno zhruba 700 milionů zpráv, přičemž nejstarší je z roku 1981. Google umožňuje v databázi vyhledávat např. podle konkrétního tématu nebo podle autora. Mezi uživateli vyhledávače je též ceněna databáze obrázků (http://images.google.com). Výsledky vyhledávání se zobrazují v podobě malých náhledů obrázků spolu s jejich názvy, velikostí souboru, rozměry v obrazových bodech a adresami stránek, na kterých jsou obrázky umístěny.
Vyhledávat stránky lze i v katalogu (http://directory.google.com), což je vhodné v případě, nehledá-li uživatel konkrétní slovo, ale hledá-li „nejlepší“ stránky k danému tématu. V adresářích totiž nejsou stránky řazené abecedně (jak je běžné u většiny ostatních katalogů), ale podle již zmíněné technologie PageRank. Google klíčová slova nehledá jen na webových stránkách, ale také v souborech různých formátů (PDF dokumenty, dokumenty Microsoft Office, Corel WordPerfect a mnoha dalších). Ze španělštiny, italštiny, francouzštiny, portugalštiny a němčiny Google stránky přeloží do angličtiny. Užitečné je též „cacheování" stránek − Google uchovává stránky v podobě, v jaké byly v době, kdy proběhlo jejich zaindexování do databáze.
Základní zásady a doporučení pro vyhledávání: • •
•
• • • • • • •
Věnujte pozornost správné volbě klíčových slov a frází. Všímejte si, jaké výrazy v dokumentech nejlépe vystihují vaše potřeby a představy o tom, co chcete hledáním nalézt. Při formulaci dotazu používejte synonyma, příbuzné výrazy i různé pravopisné tvary slov. Například: colour OR color, sulphur OR sulfur apod. Vyhledávací služby pracují s obsahem dokumentů vytvářených přirozeným jazykem, který není nijak lexikálně řízen. Použitá slovní zásoba zcela závisí na autorech dokumentů, může obsahovat chyby. Pečlivě zkontrolujte správnost pravopisu použitých klíčových slov i správnost formulace dotazu. Před zadáním příkazu k hledání, tj. před kliknutím na tlačítko hledej nebo search (nebo také submit, seek, fetch, Go, Get It! apod.) pečlivě zkontrolujte správnost pravopisu u všech slov, jež jste vepsali do formuláře. Pozornost věnujte také správnosti dotazu, pokud pro hledání použijete složitější formulaci (zápis booleovských nebo distančních operátorů, použití závorek a dalších možností konstrukce dotazu v souladu s pravidly dané vyhledávací služby). Pravopisné chyby nebo nesprávná formulace dotazu bývají častou příčinou neúspěšného hledání. Pro hledání českých zdrojů nepoužívejte jen české vyhledávací služby, ale také velké celosvětové vyhledávací stroje. Dávejte pozor na standardní nastavení vyhledávacích služeb. Při hledání si vždy ověřte, jakou standardní funkci pro spojování zadaných výrazů v základní nabídce jednotlivé služby používají. Používejte pokročilých metod vyhledávání a rozhraní pro rozšířené hledání. Při formulaci vyhledávacího dotazu je vhodné využívat všech možností, které vyhledávací služby nabízejí pro spojení klíčových slov nebo frází do vztahů odpovídajících cíli hledání. Nespokojte se jen s jediným hledáním. Vyzkoušejte různé formulace dotazu i různé služby. Poznejte dobře několik nejvýznamnějších vyhledávacích nástrojů a ty pro hledání používejte. Nezapomeňte však na to, že se i vyhledávací nástroje vyvíjejí a mění a že se může objevit i zcela nová kvalitní vyhledávací služba. Sledujte proto novinky i z této oblasti. Mějte na paměti, že určitým problémem při práci s meta-hledači může být v tom, že dotaz musí být zformulován poměrně jednoduše vzhledem k tomu, že je rozeslán ke zpracování vyhledávacím službám s rozdílnou syntaxí dotazu a někdy také s odlišnou interpretací shodných vyhledávacích prvků. Buďte opatrní při posuzování nalezených zdrojů. Nezapomeňte na to, že byste je měli hodnotit nejméně stejně kriticky jako tištěné dokumenty.
