Resumé | Články | Z korespondence Williama Styrona
Z korespondence Williama Styrona Rose Styronová nabídla magazínu The New York Review of Books dva zajímavé dopisy z manželovy pozůstalosti. Korespondence mezi Williamem Styronem a Normanem Mailerem nám dává nahlédnout do osobního nitra velikánů světové literatury.
William „Bill“ Styron navštívil Festival spisovatelů Praha v roce 2000. Bylo to jeho jediné a naprosto nezapomenutelné setkání s českým prostředím.
Na scéně Divadla Ypsilon hovořil se svými příznivci o románu Sophiina volba a Doznání Nata Turnera (překlad Radoslav Nenadál).
Do mezinárodního literárního kontextu se pak zapsala diskuze na téma “Banalita zla” čtyř Američanů Susan Sontagové, Williama Styrona, Roberta Stona a Michaela Marche.
První ze dvou následujících dopisů Billa Styrona Normanu Mailerovi, ze 4. března 1953, byl reakcí na Mailerův dopis, ve kterém chválil Dlouhý pochod, Billovu novelu
vydanou v prvním ročníku Discovery, kde vyšel i Normanův text.
Nedávno jsem tento dopis četla – Bill jej napsal v American Academy v Římě, která si jej vybrala za svého prvního „fellow“ – a žasla jsem, zároveň mě ale vyděsily Billovy komentáře ohledně literární tvorby Jamese Jonese.
Ohromena jsem byla proto, že Bill velmi často vyprávěl o starých dobrých časech v New Yorku strávených s Mailerem a Jonesem, všichni tři byli vojáci za druhé světové války a v roce 1951 pak všichni úspěšní romanopisci. Byli si velmi blízcí, ale poté co se v roce 1956 Mailerovi přestěhovali do Connecticutu blízko Styronových, Bill a Norman se nepohodli a nemluvili spolu celá desetiletí.
Bill a Jim – a brzy taky Gloria a já – se stali nerozlučnými přáteli: každoročně jsme je navštěvovali v jejich pařížském bytě, společně cestovali po Evropě a na Haiti (proslulý Hotel Olafson) a trávili společné prázdniny v Connecticutu, v Martha's Vineyard a na Long Islandu, a to nejméně osmnáct let, než Jim zemřel. Bill Jima miloval a jeho pozdější tvorby si velmi vážil, obzvláště Tenké červené linie. Hodně mě překvapilo jeho hodnocení románu Až navěky, protože Bill k pozdějšímu vydání knihy napsal brilantní úvod.
Normanův dopis ze 3. března 1953 Billovy pochybnosti musel podpořit, protože Dlouhý pochod označil za „rozhodně nejlepších 80 stran, jaké od války ještě žádný jiný Američan nenapsal a opravdu si myslím, že jde ještě o mnohem víc. Uvidíš. Tenhle text bude legendární“. Dokonce zmiňuje, že je to téměř tak „úžasné“ jako román Srdce temnoty, na který ho text upomínal. Jeho „pokorný kriticismus“, na který Bill odkazuje ve své odpovědi: „Sklony k tomu … převrátit příběh a také k jisté stylové manýře by mohly mít příčinu v určité skryté pochybnosti o tvých kvalitách jako autora, a ty jsi přitom příliš dobrý, abys o sobě pochyboval“.
— Rose Styronová
Milý Normane,
tvůj dopis mi samozřejmě lichotil a jsem z něj nadšený, opravdu, stejně jako z každého jiného komplimentu, ale tento mě možná nadchl více než jakýkoli jiný kompliment, který jsem kdy dostal, ale nenechme to zajít k vzájemnému obdivnému stereotypu, protože si často říkám, jestli víš, jak moc nebo jak často se čas od času do mé tvorby vplížily určité stíny a nuance z Nahých.
Vážím si tvých komentářů ohledně určitých věcí, které se mi při psaní čas od času stávají a které podle tebe ukazují, že nevím, jak dobrý jsem. Myslím, že máš nejspíš pravdu v tom, že se mi to čas od času stává; ale myslím, že jsem dospěl do bodu, kdy jsem si čím dál víc vědom jistého manýrismu, a proto se snažím tomu vyhnout a místo toho jdu přímo k věci. Je to pekelně náročný proces, ale je to mnohem instinktivnější než ta druhá cesta oklikou: je to svalová metoda, jako když svalnatej chlápek řve a tlačí se davem. Říkám si, například, abych parafrázoval tvůj komentář, jestli Jim Jones opravdu ví, jak špatně píše. Nevím, proč jej zatracuji, ale opravdu hrozné věci jako jeho text v druhém ročníku New World Writing1 svědčí o metodě spisovatele, který je natolik oslněn vizí své vlastní velikosti, má tak naléhavou touhu myslet do hloubky a psát silně, že výsledkem je strašlivě nápadná nemotornost, co nemá žádný význam pro spisovatele ani pro čtenáře.
V próze samozřejmě existuje i střední cesta mezi dvěma extrémy: mezi plochým manýrismem mladých autorů, jak mužských tak ženských, kteří ať už mají či nemají co říct, zkrátka nedokáží přestat se pokoušet psát, a dále tím, jak píšou staří pardálové, kteří vždycky říkají to, co musí říct, příliš hlasitě, příliš často, a ne dost opatrně. Tohle všechno jsou samozřejmě klišé. Připadá mi ale pozoruhodné, jak málo spisovatelů, kteří sami sebe považují za vážné, si nejsou vědomi prosté skutečnosti, že próza, napsaná nejprostším, co nejméně poetickým jazykem, je podobná poezii, která má čtenáře dojmout – ať už rozesmát nebo rozplakat, alespoň jedno z toho – a to se těžko stane, pokud text jde zvláštní střední cestou, kde čtenář může žasnout nad znamenitým stylem a sílou řečeného, aniž by si ovšem obou byl opravdu vědom. Je evidentní, že tyhle hochy to, co chtějí sdělit, původně vlastně nikdy opravdu nedojalo, anebo, pokud pohnuti jsou, sdělují to překotně šermujíc u toho rukama, aniž by opravdu zvážili různé možnosti toho, jak čtenáře dojmout. Myslím, že je nemožné někomu jako Jimu Jonesovi vysvětlit, co je ona střední cesta; zatímco ty jsi se na ní dobře zabydlel, a to v Nahých, a pak i v Barbarském pobřeží, kde jsou zvláštní a nádherné pasáže.2 A za sebe musím říct, že nedokážu číst současnou literaturu. Buď mě ohluší, nebo mi připadá, že autoři praktikují onanii někde na rohu.
Poté co jsme se rok předtím v Římě nechali oddat, jsme se z dlouhých líbánek v Ravellu vrátili do New Yorku, kde jsem zůstali několik krátkých měsíců, mezi pronájmem domu ve Springs, New York (blízko Patsy a Petera Matthiessenových) a koupí domu v Roxbury, Connecticut. Bill tehdy odpověděl na Normanův poslední dopis, který mu poslal z Mexika, kde žil s Adele. Vyjádřil v něm své značné znepokojení nad naším mlčením ohledně Obory („Můj román se vám tak nelíbil, že jste neměli to srdce mi to napsat, protože jste měli strach, že to ovlivní naše přátelství? … Myslím, že vás dva uškrtím obzvlášť nepříjemným způsobem).
—RS 4. března 1953, Řím 3
Milý Normane,
nejprve dovol, abych ti vysvětlil, že neobvyklé zpoždění v mé korespondenci není způsobeno tím, že bych se zdráhal ti napsat o Oboře, ale prostě jen neurotickou prokrastinací spojenou s nevolí strávit patnáct minut tím, že ti napíšu: „Čau, jak je v Mexiku“, když ti přitom opravdu chci napsat něco dlouhého, promyšleného a uváženého – a doufám, že se mi to nyní povede.
Pokusím se nyní bez dalších okolků vyjádřit k tvé knize. Přečetl jsem ji několik dnů poté, co jsi odjel. I když dojem z četby už není tak čerstvý jako tehdy, udělal jsem si několik poznámek a průběžně o ní přemýšlel. V první řadě musím říct, že je to slušná, velká kniha v tom smyslu, že se jedná o zásadní pokus vzkřísit a odlišit milieu – je to důležitý a hluboce reprezentativní pohled na nechutný materialismus a korupci, které jsou, koneckonců, opravdovými kořeny naší národní existence. Jakožto obrázek tohoto milieu mi tato kniha připadá upřímná a brilantní. Je to ale zároveň velmi skličující kniha, opravdu skličující, svojí manifestní otevřeností, a obávám se, že nebude mnoho těch, kterým se bude líbit. Jedna ze závěrečných kapitol, například, v níž je strašlivě hororovým způsoben Teppis odhalen, je podle mě nejbriliantnějším, dokonale ostrým útokem na hollywoodské polobohy, která byla kdy napsána; kouření ptáka je v ní zcela na místě, jedná se o perfektní symbolickou směsici impotence a krutosti. 4 Ale sám víš, že to bude jen ona neúprosná upřímnost, kvůli které budou kritici řvát. Sex popisovaný v celé knize je bolestivý – tak bolestivý jak jen může být, když se stane bezvýznamnou událostí. Je to způsob, o kterém vím, že jsi v knize zamýšlel, a ten propůjčuje celé knize atmosféru nekonečné, těžké úzkosti. Úzkost celou knihou prostupuje jako temná řeka – opravdová mučivá úzkost – a dává knize onen hluboký smysl deprese, což pramálo souvisí s čistě literárními zájmy. A to je myslím to, co kritikům bude chybět – zaživa tě stáhnou z kůže za to, že ses oddával pocitům, přitom ve skutečnosti jde o kupení nesmyslných událostí, plných zhýralosti a naprosto postrádajících lásku, které románu jako celku dává smysl. Opravdu, moderní život je blyštivě zlatá jízda se zlatými holkami jako Lulu Meyersová v oslnivém jaguáru – ale odehrává se v pustině nekonečné korupce a zmaru. Opravdová Desert d’Or. Ale budou tě kritizovat za to, že jsi v tomto ohledu nebyl „veselejší“, mírnější.
Vedle Teppise (který podle mě vystupuje v relativně malé roli) je tvojí nejlepší postavou v této knize Eitel.
Jeho závěrečný podvod je kardinální a jeho konec vykresluješ velmi silně a s velkou dávkou sympatií. To má na čtenáře velmi depresivní účinek, tím, že je ovšem jedinou opravdu „milou“ postavou v knize, člověk zoufale doufá v jeho vítězství a na konci je tedy těžce deprimovaný. Vykreslil jsi opravdu děsivý a pravdivý obrázek a číst tuto knihu je velmi neradostný – a zároveň tak fascinující – zážitek, protože pravda v ní obsažená je tolik děsivá. Jedná se o apoteózu totálního vakua. Nepochybuji o tom, že jsi vytvořil nejmrazivější studii Hollywoodu, která kdy vznikla. Osobně bych si jen přál, aby se mi kniha víc „líbila“, ale vzhledem ke všem skvěle podaným netvorům, které jsi napíchnul na jehlici tak skutečně a s takovým vhledem, jsem cítil spíše hluboký smutek.
Několik méně důležitých věcí: Večírek na začátku je skvostný – ten dialog je lepší než jakýkoli jiný, co znám. Sergius se ti jako postava moc nepovedl (jak už někdo jiný – myslím, že Loomis – poznamenal) a říkám si, jestli je to vůbec důležité a jestli by tě to mělo znepokojovat. Připadá mi, že vypravěči v první osobě se zřídka kdy povedou a možná je dokonce lepší, když zůstanou (jako Nick Carraway ve Velkém Gatsbym) tajemní a nenápadně v pozadí, i když se účastní nějakého dění. Každopádně ačkoli mi často Sergius připadal špatně čitelný, zpětně si uvědomuji, že během čtení mi to ale nikterak nevadilo – možná proto, že jsem ho přijal jako okno, skrze které lze pozorovat Eitela a Lulu a další. Vytvořil jsi něco jako kouzlo, takže mi připadalo, že jsem přijal motivace a jednání, i když Sergius nebyl přítomen, aby je pozoroval. A zvláštností skvělých spisovatelů je právě to, že dokáží ignorovat neporušitelná pravidla a konvence a vystačit si s nimi.
Tak tedy, tady je můj závěrečný bombastický verdikt: napsal jsi knihu jako kyselé víno, smrtící, hořké a nikterak lahodné, ale je to kniha, která je dobře napsaná a o níž si myslím, že na ni můžeš být pyšný. Nemá ten oheň, který jsem cítil v Nahých, ale myslím, že skýtá významnější a vyzrálejší vhled. Není to líbivá kniha, a ani nenabízí kompromis a už za tento fakt bys měl dostat medaili. Jestliže chybí rozsáhlý kosmos Nahých, chybí i dopad Nahých, je to tedy kniha, která spaluje jiným, jaksi pronikavějším světlem. Ta kniha se mi nelíbí, ale obdivuji peklo, které je v ní znázorněno, a myslím, že to je všechno, co o ní v tuto chvíli mám říci – než si budeme moct promluvit osobně. Co je opravdu důležité, je to, že je kniha dobrá, s hlubokým smyslem pro morálku.
Tohle všechno jsem ti dřív nenapsal proto, že mě neustále svírá plíživá paralýza, která mě polapila už během minulého roku nebo tak a která má vliv i na psaní. Moje rána (po poledni) bývají naprostá agonie a tenhle každodenní Angst je pekelný. Očekávám každý nový den se stejnou beznadějnou vášní, s jakou si mnich představuje ráj, pln očekávání, že mě konečně opustí ta úzkost, která mě svírá, že budu konečně „osvobozen“, abych si sednul a bez strachu a chvění napsal dvacet pět na sebe navazujících slov. Musí to být játra, ačkoli to může být i horko – které je šílené – a kromě toho, bezpochyby, je třeba ve velké míře vinit i chlast. Tak jako tak už to nemůže moc dlouho trvat, protože toho všeho prostě budu muset nechat a stanu se lékárníkem nebo něco takového. Ještě jedna věc, Rose čeká dítě (doufám, že to bude dítě), narodí se příští březen a možná mě to přiměje k tomu zanechat mých neurotických skopičin. Je to zvláštní, hlavně o víkendech, když jedeme navštívit přátele do L.I. nebo v Connecticutu, to mě zachvátí naprostá euforie. Jsem dostatečně sebeanalytický, abych si uvědomil, že moje úzkostná rána, kdy mívám sebevražedné sklony, jsou zapříčiněna tím, že čelím komické zodpovědnosti vytvořit veledílo, zatímco o víkendu se mi vždycky náramně uleví.
Poté co jsi odjel, Maloney zase vyváděl, pokusil se o sebevraždu seconalem a týden strávil v Bellevue 5. Už je v pořádku, ale ztratí práci a Bůh ví, kde skončí, nejspíš na Bowery. Všichni jsme už ale ve značném pokušení ignorovat to a nechat ho, ať se utopí v té své mizérii. Včera večer jsme večeřeli s Larrym a Barbarou – pěkný večer. Konečně jsem si přečetl jeho román; jsou v něm opravdu dobré pasáže, byť je to velmi nevyrovnaný text.
Pozdravuj Lewa Allena, ano? Dlužím mu dopis. O jeho přítelkyni matadorce nedávno hodně psali v newyorkských novinách.
Ars longa. Myslím, že jsme příliš sebemrskačtí. Doufám, že moje krátká kritika ti něco dala; ať už je to jakkoli věř mi, že všechno, co jsem ti napsal, jsem napsal co nejupřímněji, jak to jen dovedu. Rose posílá lásku vám oběma a žádá, abyste čas od času utrhli orchidej ve vzpomínce na staré časy. Až budeš mít čas, ozvi se mi.
Jako vždycky,
Bill 19. července 1954, New York
- - - - - - - - - -
1. James Jones, "None Sing So Wildly", New World Writing: Second Mentor Selection (New American Library, 1952). 2. Mailerovy první dvě novely: Nazí a mrtví (Rinehart, 1948) a Barbarské pobřeží (Rinehart, 1951). 3. Styronův první dopis Normanu Mailerovi. 4. Tyto Mailerovy řádky, které se nachází na stránce 277 korekturního výtisku nakladatelství Rinehart, který poslal Styronovi, lze najít také na konci tohoto textu: "Fourth Advertisement for Myself: The Last Draft of The Deer Park," in Norman Mailer, Advertisements for Myself (G.P. Putnam’s Sons, 1959). 5. Bellevue byl tehdy psychiatrickou léčebnou.
Copyright © 2012 by Rose Styron Foto: Ron Galella / achiv Festivalu spisovatelů Praha překlad: Tereza Semotamová
