Ahoj, naposledy jsem vám psal přesně před týdnem, v pátek 10.10. Trávil jsem tehdy večer v kempu v zátoce Whangaruru [Fangaruru], přenocoval v prádelně a druhý den ráno vyrazil dál na sever. So 11.10. Ráno za odlivu jsem se vydal po tvrdé udusané pláži zátoky Whangaruru vyrazil dál na sever. Doufal jsem, že to zvládnu po svých – ale když se jedna stará maorka s tradičně potetovanou bradou (a odbarvenou hlavou) nabídla, že mě sveze motorovým člunem do nejbližšího přístavu, nic jsem nenamítal. Cestou jsme potkali mladé albatrosy. Z dalších 35 km po silnici do Russelu jsem nejmíň deset ušel po svých. Na auto co mě nakonec vzalo jsem pravda mohl počkat hned na začátku, ale na to nemám trpělivost. Bývalé hlavní město Russel je spíš vesnice, koloniální architektura připomíná altánky z českých lázeňských kolonád – jednopatrové budovy, dřevo, vyřezávané ornamenty. Trajektem jsem se dostal na druhou stranu zátoky Bay of Islands a na noc zakotvil v dalším hostelu. Stihnul jsem tam udělat překlad pro GEO. A taky zajímavá sociologická pozorování. Typický návštěvník totiž sice spí v hrozivém osmilůžáku s rozbitou sprchou za 20 NZD, večer se ale převlékne do čistého, vyžehleného a téměř módního oblečení a vyrazí „pařit“ do baru, který je součástí hostelu. Slečny si přitom dokonce přes rameno přehodí kabelku. Něco jsem asi doma při balení podcenil:-) Ne 12.10. Definitivně zavrhuji myšlenku stopovat až na nejzazší sever – mys Reinga. Každé ráno tam totiž z Bay of Islands navezou asi dvacet autobusů mládeže na „beach rugby“ a „sand boarding“. To druhé je sjíždění písečných dun vleže hlavou dolů na jakési podložce. Jdu a stopuju do městečka Kawakawa, využívám ujeté veřejné záchodky, které navrhnul architekt Hudertwasser. Vzdávám průzkum západního pobřeží cestou zpátky do Aucklandu – bývaly tam pralesy obřích damaroní (kauri trees), ale zbylo jen několik exemplářů – tzn. několik hodin jízdy autem a pak půlhodinová procházka z parkoviště ke stromu a zpátky. Kauri dorůstají kolem 60 metrů, maoři z nich tesali kanoe schopné plavby přes oceán do Polynésie, běloši je vykáceli během jednoho století. Chytám stop z Kawykawy až na sever aucklandské aglomerace. Tu překonávám linkovým a dálkovým autobusem – jednopatrové domky jsou rozprostřené na ploše Paříže. Dálkovým autobusem jedu až na konec dálnice, pak stopem. Snažím se vyhnout městu Hamilton. Nakonec mě nabírá chlapík jménem Kryšpín (Crispin) a nabízí, že u nich v městečku Cambridge můžu zůstat přes noc. Je trochu šáhlý, bývalý IT manager který se před třemi lety dal na víru a od té doby nepracuje pro peníze „ale pro komunitu“. Před rokem či dvěma mě a Moniku vzal a hned začal lámat jeden Jehovista, osmělil se na několika kilometrech z Černého dolu do Vrchlabí. Když se mě ale Kryšpín nepokoušel lámat ani po 30 a 40 kilometrech, přestal jsem se bát a nabídku přijal. Dobře jsem udělal. Nejdřív jsem dostal u jeho tchána a tchýně (Holanďani, na Zélandu od roku 1982) večeři, pak u něj doma ještě citrónový dort (z čerstvých místních citrónů natrhaných v aleji za městem, asi jako u nás třešně). Byli hrozně zvědaví co nového
v Evropě (manželka odešla s rodiči v osmi letech), i s dětmi se podívali na fotky, jak vypadá takové 300 let staré dobrovické stavení a hrozně se divili, že si v ČR mladí lidé mohou dovolit stylový skandinávský nábytek z IKEY. O víře už jinak nepadlo ano slovo. Jedno je jisté, půst na programu neměli. Po 13.10. Kryšpín mě ráno ještě ukázal, kde stopovat. Chytil jsem chlapíka na služební cestě – Novozélanďan, který emigroval do Austrálie, do Perthu. Vydělá tam totiž za stejnou práci zhruba trojnásobek. Byl k vlastní zemi hodně kritický – řeky a pobřežní vody bez ryb, protože rybolov není nijak regulován, odpadky na soukromých pozemcích prakticky kdekoliv, protože tam nikdo nemůže, průmysl vypouštějící emise bez omezení (ukázal mi papírny v Tokoroe, kam jel na služebku). Nenechal nit suchou na zdravotnictví – Novozélanďané si prý běžně platí kromě vlastního povinného ještě připojištění v Austrálii, protože doma jsou na veškeré úkony nekonečné pořadníky a většinou se doplácí. U jezera Taupo jsem ve stejnojmenném městě nakoupil jídlo na týden, místo na něj v baťohu udělal za cenu vyhození děravých pracovních kalhot a lezeček (Honzo!!!). Taky jsem dokoupil bombu na vaření a klobouk – je mi bohužel trochu velký, leze mi přes uši. Lake Taupo vzniklo při obrovské erupci roku 186 AD – zmínky o popílku se dochovaly v čínských kronikách. Podle dnešních výpočtů musela sopka před výbuchem mít kolem osmi kilometrů do výšky. Dnešní jezero - kráter má průměr 50 kilometrů... Odpoledne se dostávám na západní stranu národního parku Tongariro, kde strávím další týden. Za den a půl jsem stopem a busem urazil 580 kilometrů. Mířím na chatu Whakapapiti – stezka, prosekaná v buši a lese, je po dopoledním dešti důkladně podmáčená. Mám tenisky (pohorky dosloužili na Islandu), snažím se skákat po stranách a z kořenu na kořen, nakonec mám ale bláto stejně až za ušima.
„Whakapapiti Hut Track“ v NP Tongariro. Alespoň mám program na listopad - vydělat si na nové pohorky.
Hlavní atrakcí národního parku jsou sopky Mt. Tongariro (1 967 m) a Mt. Ruapehu (2 797 m). Já se budu pohybovat mezi 1200 a 1800 m, výš už bych musel mít mačky a
cepín. Večer na chatě potkávám mladý český pár (moc toho nenamluví), Angličana (podivín) a šedesátiletou Němku – na Zéland odešli s manželem před dvaceti lety. Ona jezdí všude na těžko na kole a chodí pěšky, od raději na motorce. Druhý den se chystala s mačkami a cepínem na vrchol...pěkně jsem jí záviděl, kdybych měl pohorky a trekové hole, myslím že by mě vzala s sebou. Út 14.10. Dopřávám si odpočinkový den, jdu jen asi pět hodin na další chatu – Mangaturuturu. Zůstanu tam přes noc úplně sám. Topím si v starých litinových kamnech, likviduju zásoby, čtu Saturnina a plánuju na další dny.
Stmívá se kolem osmé – na chatách naštěstí bývají svíčky i zásoba knih. Saturnina už jsem dočet, teď mám „A Brief History of Time“ od Stephena Hawkinga, snad vydrží dýl
Chaty jsou tady bez správce. Matrace, pitná voda, záchod, kamna, dřevo – a kasička, kam by se měli házet „hut tickets“ v hodnotě pěti NZD – většinou je nocleh za 15 NZD (tři tickety). Já si koupil za 90 NZD „Backcountry hut pass“ na celou sezónu. Když si vzpomenu na 17 EUR/noc v Dolomitech, tak mě to nijak nebolí. Jediná potíž je, že na čtyřech nejznámějších zélandských přechodech neplatí. To mě alespoň donutí zůstat ve skutečné divočině. St 15.10. Dlouhá etapa, cca devět hodin, 25 km horským terénem. Přes potoky, jakých jsem minulé dva dny brodil alespoň pět, najednou vedou mosty – lanové, asi jako atrakce. Přes močály
najednou vede povalová stezka. Dostávám se na jihozápad od sopky Mt. Ruapehu, do jejího srážkového stínu. Vřesoviště a lesy přechází v sopečnou poušť, jakých jsme si s Móňou na Islandu užili až po krk.
Pouští...
a pralesem.
Večer na chatě Rangipo potkávám anglického podivína z pondělka, dává mi nakonec docela moudré rady kam jet či nejet během příštích měsíců.
Máme poslední poleno do kamen (vozí je několikrát za sezónu vrtulníkem), zhasne poslední svíčka... Čt 16.10. Budím se zimou, jsme v 1600 m, chata skoro není izolovaná, venku je pod deset stupňů, prší a fouká silný vítr. Vyrážím, mám pončo, normální kalhoty. Vítr je silný a pončo jako plachta, dokud mám na zemi obě nohy, tak to jde, ale když jednu zvednu, mám co dělat, abych neletěl. Po několika úmorných hodinách se poušť opět krásně zazelená, navíc přestane pršet. Míjím chatu Waihohonu. Kolem druhé odpoledne zakotvím na chatě Oturere. Dělá se krásně, snad to vydrží do zítřka. Chata má plynový přímotop, dole u stolu je pořád 15 °C, nahoře na palandě 30 °C..grrrr. Pá 17.10. Zase prší! Během snídaně (mléko z prášku, muesli, burákové máslo a suchary) se ale vyčasí, vyrážím přes hřeben, aktivní vulkanickou zónou (erupce každých dva až pět let). Brzy mizím v mracích a dešti, viditelnost kolem 50 metrů, dva až tři kilometry rozmoklými sněhovými poli. Kolem horkých pramenů Ketetahi sestupuju na sever parku, stopuju do městečka Turangi a jdu se osprchovat, vyspat a vyřídit poštu do hostelu, který je tentokrát zcela ok – možná zůstanu přes víkend.
Na závěr – do NP Tongariro jsem se vypravil za gigantickými sopkami
