Vyčůránci Strýčkova paruka také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Alena Penzešová Vyčůránci – Strýčkova paruka – e-kniha Copyright © Fragment, 2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Věnováno Bubu
Dvojčata a strýcova paruka Je krásné slunečné ráno. A navíc neděle. Komu by se chtělo vstávat už o půl šesté? „Proč? Proč? Proooč?“ ptá se v polospánku Jakub táty, který ho už potřetí přišel vzbudit. „To je týrání!“ zavrčí a převrací se na druhý bok. Michal na tom není o nic lépe. Spí na staré nafukovací matraci v Jakubově pokoji. „Mně se nechce trmácet na letiště,“ protestuje a tátu, který mu stahuje přikrývku z hlavy, se snaží odradit svým obvyklým odpudivým pazvukem: „Hmmmnnmnmnn!“ Otec stojí nad dvojčaty a je zcela bezradný. Přemýšlí, proč po něm ani jedno z jeho dětí nezdědilo smysl pro pořádek a trochu disciplíny. Nakonec se rozhodne pro razantní výchovný krok. „Takže, chlapci, jestli nevstanete, než napočítám do deseti, nedostanete od strýce Filipa dárky, které vám přivezl,“ varuje otec synátory a začíná odpočítávat. „Deset, devět, osm, sedm…“
7/19
Jakub ze sebe skopne přikrývku a protírá si oči. Michal se ani nepohne. „Šest… pět… čtyři… tři…“ Otec při odpočítávání záměrně zpomaluje. „Už vstávám,“ upozorňuje Jakub a pomaličku se sune z postele. Udržovat rovnováhu se zavřenýma očima však vůbec není lehké. „Dva… jedna. Konec!“ vyhlašuje otec ukončení odpočítávání. „Michal dárek nedostane, Kuba ano. A teď oba do koupelny! Vyčistěte si zuby, oblečte se a za pět minut odcházíme!“ zavelí. Jakub se kymácí ze strany na stranu. Za chvíli začíná ztrácet rovnováhu, balancuje a nakonec padá na ležícího Michala. „Dej si odchod, prďochu! Ty a tvoje větry jste na mě útočili celou noc. To mi bohatě stačilo,“ neodpustí si Michal a nedobrovolně se šourá do koupelny vyčistit si zuby. Jak je možné, že právě on se musel odstěhovat ze své komnaty a spát v Kubově smradlavém chlívě společně s páchnoucím křečkem? Zatímco se Kuba, tlustoprd obecný, rozvaloval na své posteli, on, ubohý Michálek, musel zalézt jako pes na nafukovací matraci a celou noc dýchat výpary z Čumákovy klece. A to všechno jenom proto, že chudáček Kubíček má skoliózu a na nafukovačce prý spinkat nemůže.
8/19
Neviňátko jedno! Je třeba ho víc chránit před hrůzostrašným žralokem Michalem. Co je rodičům po Michalovi. Ať si klidně spí na staré děravé nafukovačce, vždyť jemu se nic nestane. Ale zato Kubík, andílek a dobrák, by určitě na zemi spinkat nemohl. Trpěl by! „Je křehký jako mořská panna,“ mumlá si Michal sám pro sebe. I když je naštvaný, moc dobře ví, že tuto nečekanou katastrofu nezpůsobil jenom Kuba. Před týdnem jim totiž telefonoval strýc Filip a velkodušně jim oznámil, že se ráčí dovalit a zůstane u nich celé (pro dvojčata hrůzostrašné) dva dny. V jejich domě bude čtyřicet osm hodin okupovat drahocenný prostor, který patří jenom jim. A Míšovi úžasně pohostinní rodiče se rozhodli, že strýce Filipa ubytují právě v jeho pokoji. Proto se z Michala stal dočasný vyhnanec. Proč jen ti nespravedliví a krutí rodiče neuvolnili strýci svoji ložnici a sami nešli spát na nafukovací matrace?!
9/19
„Doufám, že ty dárky aspoň budou stát za to,“ šeptá Michal Jakubovi, když se už oba na chodbě obouvají. „Tobě to může být jedno. Stejně nic nedostaneš. Taťka to říkal. Vezmu si i tvůj dárek!“ uštěpačně prohlásí Jakub. „Jak chceš,“ nedá se Michal. „Ale mysli na to, že bych mohl svého kocoura Fetuse zavřít ve tvém pokoji, až nebudeš doma. Určitě si s tvým Čumáčkem bude mít co povídat,“ straší Jakuba. „K mému Čumáčkovi se nepřibližuj, trapáku jeden kočičí! Jinak
10/19
tvému nenažranému kocourovi ostříhám hmatové fousy,“ brání Jakub svého mazlíčka Čumáčka, kterého dostal od rodičů k desátým narozeninám.
„Kluci, do auta! Už máme zpoždění. Strýcovo letadlo přistává za deset minut!“ volá na dvojčata táta. Za chvíli už všichni stojí v příletové hale na letišti. Čekají na svého strýčka, kterého naposledy viděli před sedmi lety. Strejda Filip odjel pracovat do Kanady, a jelikož nemá vlastní děti, každé Vánoce posílá dvojčatům fantastické dárky. Zpočátku to byla autíčka a skládačky, později obrovské puzzle a cool kšiltovky. Dvojčata se už nemůžou dočkat, až ho uvidí. Spánek je přešel a oba nedokážou myslet na nic jiného než na to, co asi dostanou tentokrát. „Kde jen může být? Všichni cestující už prošli k východu, ale vašeho strýce jsem nikde neviděl. Že by zmeškal let?“ panikaří táta a nervózně přešlapuje z nohy na nohu. Najednou k němu přistoupí nějaký cizí muž a poplácá ho po rameni. „To-to-to jsi ty?“ žasne otec, který svého bratra Filipa vůbec nepoznal. „Hi, brother! Copak mě nepoznáváš?“ směje se strýček Filip a otáčí se k dvojčatům. „A toto jsou moji chlapci? Já ne-vě-řííím vlastním očím! Vy jste teda vyrostli.“
11/19
Strýc si prohlíží dvojčata a dvojčata si prohlížejí jeho. „Který je Michal a který Jakub?“ zeptá se a vytahuje z tašky dvě velké čokolády. „Mňam!“ zamlaská Michal, který se už čokolády nemůže dočkat. „To jsou ty super mléčné!“ zajásá Jakub a jestřábím okem rychle kontroluje, jestli Míša dostal stejně velkou čokoládu jako on. Je připravený na všechno. Klidně by bratrovi jeho čokoládu vytrhl z ruky. Kvůli této sladkosti musel brzy ráno vstávat, a navíc strpět ve svém vlastním pokoji Michala, líného vyčůránka, který se celou noc převaloval a chrápal. Zatímco táta pomáhá strejdovi se zavazadly, dvojčata si postupně nacpou čokolády do pusy. Pro jistotu. Výchovychtivý otec by byl totiž schopný jim sladkosti bez mrknutí oka zabavit. Dvojčata opovrhují takovými trapnými donucovacími metodami. „Nesnáším zákazy!“ pošeptá Míša Kubovi s plnou pusou čokolády.
12/19
„Souhlasím. Táta by měl jít raději do cirkusu cvičit opice,“ přidává se Jakub. „Máš pravdu. Tam by možná ty jeho metody zabraly,“ směje se Michal. „Nejhorší je, že nám sladkosti zakazuje jíst, a přitom po nocích sám vyjídá zásoby. Slyšel jsem ráno mámu, jak se zlobila, že na gauči zase nechal obaly od čokolád,“ stěžuje si Jakub.
„To jako fakt, nebo kecáš? No super, my se musíme cpát zeleninou, a oni si zatím v noci dopřávají kalorickou párty. To je teda spravedlnost,“ kritizuje Michal rodiče a Jakub souhlasně přikyvuje. Ale co to? Jako by on a ten poslušný patolízal Kuba našli společnou řeč. Jak je to možné? Kuba, tlustoprd obecný, přece vždy drží s dospělými. Spřáhnutý s padouchem Honzou Trdlem Natvrdlým mu nastavuje pasti, kdykoli se k tomu naskytne příležitost. Trapák Kuba je schopný poslouchat rodiče na slovo, a oni chtějí potom to samé i po Michalovi. „Tak co, děti, těšíte se na dárky?“ zeptá se náhle dvojčat strýc
13/19
a oběma chlapcům se na tvářích rozlévají šťastné úsměvy. „Tentokrát jsem se poradil s vaší mámou ještě předtím, než jsem je koupil,“ pochválí se strýček Filip. Dvojčatům úsměvy okamžitě zamrznou. Porada s mámou? To zní nebezpečně. Máma je schopná poradit strýci dárky, jako jsou ponožky, ručníky, mop na podlahu anebo nějaká super výživná kosmetická sada krémů. Dvojčata krémování odmalička nesnášejí.
„Jestli to bude krém na obličej, tak ho předám staré Slížkové,“ dušuje se Michal. „Anebo bychom ho mohli darovat Vyzáblé tváři,“ napadne Jakuba
14/19
a dvojčata si představí učitelku českého jazyka, kterou pro její abnormálně hubený obličej nazývají Vyzáblá tvář. „Té by ani krém nepomohl, potřebovala by vyměnit celou hlavu,“ šeptá Míša a Kuba je moc rád, že se s bráchou tak skvěle shodnou. Už je to dávno, co si spolu takhle rozuměli. „Mír?“ podává Jakub Michalovi ruku, když vystupují před domem z auta. Michal se chvíli rozmýšlí. On, hustý frajer, by se měl usmířit se šprtem a patolízalem? S nepřítelem číslo jedna, který ho podrazil se slohem a napráskal rodičům, že ještěrovi Janovi prodal magický kámen a křečka? Nikdy! Ačkoli, možná, chvilku by se to dalo vydržet. Jde přece o perfektní dárek, který mu rozzlobený otec ráno zakázal. Teď není čas na spravedlnost, potřebuje mít Jakuba na své straně. „Mír,“ odpovídá s falešným úsměvem a podává Jakubovi ruku. „Teda kluci, mám z vás velkou radost, když se nehádáte a nervete. A za to, že se tak slušně chováte, si oba můžete ještě dnes vzít dárky od strýce Filipa,“ nadšeně ruší otec zákaz pro Michala, když vidí, jak se k sobě dvojčata přátelsky chovají.
Jakub s Michalem se na sebe podívají a vycení zuby na znamení milého úsměvu. Když už je otec nevidí, úsměvy nahradí pokušitelské výrazy.
15/19
„Dárky, dárky, rychle!“ třese se nedočkavostí Jakub. Skopne ze sebe boty a běží do obýváku. Míša ho nesmí předběhnout! Vždyť co kdyby dostal větší a lepší dárek než on? „Filipe! Teda, tobě to sluší. Nějak jsi nám omládl!“ obdivuje máma strejdu Filipa a prohlíží si ho ze všech stran. „Byl jsi někde na dovolené, že jsi tak opálený? A to sako, to bude nějaká dobrá značka,“ vyžívá se máma v lichocení a s Adámkem na rukou osahává látku strýcova saka. „I jáá!“ zakřičí Adámek a natahuje se po strýci. „No pojď, prcku, ať vyzkouším, jak jsi těžký.“ Strýček si vezme Adámka na ruce. Dvojčata přemýšlejí, co je na strýcově saku tak zvláštní. Jak jen máma může strýce tak vychvalovat, když ten vůbec mladě nevypadá? „Adámku, ty jsi silák!“ povzbuzuje strýc malého Adámka, který mu zatíná prsty do kvalitního značkového saka. Lomcuje s látkou, jako by byl strýc hadrová panenka a on pes, který ji chce roztrhat. „Adámku, přestaň! Nech strýčka Filipa na pokoji!“ Otec se pokouší vzít Adámka ze strýcových rukou, ale Adámek se vší silou brání a chytá se strýcovy hlavy. Najednou jsou všichni v šoku. „Jééé, Bubu!“ zakřičí Adámek. Vystrašeně se dívá tu na strýcovu holou hlavu, tu na podivnou vlasatou věc, kterou drží v rukou. Potom se nahlas rozesměje. Máma s otcem jsou zaskočení a nevědí, co mají říct. „Moje vlasy!“ Strýc Filip se pokouší vytrhnout Adámkovi z rukou hnědou rozcuchanou paruku, ale ten se své kořisti nechce jen tak lehce vzdát. „Bu-bu, Bu-bu, kde máš oči?!“ křičí Adámek. Drží paruku oběma rukama a natahuje ji do všech stran, jako by chtěl zjistit, jestli z ní vytřese bubáka. „Adámku, ihned to pusť!“ přikazuje máma. Otec chytí paruku a máma Adámka. Všichni tahají. Adámek, máma i otec. „Ááááááá, moje drahé živé vlasy!“ zakvílí strýc Filip. „Vezměte mu je!“ prosí plačtivým hlasem a běhá kolem Adámka, aby ho vystrašil. „Kakanýýý Bubu! Jdi plyč!“ křičí Adámek na strýce. Vytahanou paruku hodí na zem a snaží se po ní dupat.
16/19
Michal s Jakubem se nejprve nedokázali vzpamatovat ze šoku. Strýc, omládlý frajer se super sakem, je plný tajemství. Ale divadélko s parukou způsobilo, že mají od smíchu křeče. „Áhahahahááá!“ řehtá se Jakub a snaží se popadnout dech. Nedokáže se přestat smát. Dupe nohama a pokouší se nadechnout. Nakonec už nezvládá vydávat žádné zvuky. Když už se mu zdá, že ho smích přechází, otevře oči a podívá se na Míšu, který se smíchy válí po podlaze.
„Bubu!“ vříská Adámek a pěstí bouchá do paruky. „Ale už dost!“ vyjekne strýc Filip a všichni najednou zpozorní. Máma, otec, malý Adámek i dvojčata, která se už jenom občas lehce zahihňají. „Zničili jste moji drahou paruku ze živých vlasů. Víte vůbec, kolik taková věc dneska stojí? Jak se jen zítra ukážu na třídním srazu se svými spolužáky ze střední?“
17/19
Máma zvedne paruku a obírá z ní chuchvalce prachu a pár kočičích chlupů. „Filipe, vždyť to není žádná tragédie. Muži mají běžně holé hlavy, dnes je to dokonce moderní,“ snaží se strýcovi zlepšit náladu. „A podle mě, mám-li být upřímná, vypadáš bez té paruky o mnoho lépe než s ní,“ přesvědčuje ho. „Jdu si odpočinout, jsem unavený.“ Strýc Filip bere kufry a znechuceně odchází schovat se do Michalova pokoje. „Vezmu tu paruku a skočím do vlasového studia. Nechám mu ji vyčistit a učesat,“ navrhuje táta. Máma jenom přikývne a s nešťastným výrazem ve tváři odejde do kuchyně. „A je po dárcích. Myslíš, že nám je ještě dá?“ ptá se Michal bratra. „Nevím, podle mě se naštval, že jsme se mu smáli. Možná bychom se mu měli jít omluvit. Bylo to neslušné,“ lituje svého chování Jakub. „Možná bychom měli jít za ním, zaklepat mu na dveře a nabídnout, že mu vyčistíme boty nebo…“ „Zbláznil ses?! Nikomu nebudu mýt boty. Nejsem otrok! Půjdeme za ním a omluvíme se. To je všechno,“ protestuje Michal. Kdyby poslouchal Kubu, už dávno by oba zadarmo vynášeli odpadky celé ulici. A kdyby jenom odpadky! Čistili by chodníky a sbírali psí i kočičí výkaly.
18/19
Kuba – otrok. Kuba – čistič bot. Kuba a Míša – sluhové a sběrači hoven. Pomóóc! „Klep, klep!“ ozve se nesmělé zaklepání. Za pár sekund vykoukne ze dveří plešatá hlava strýce Filipa. Dvojčata se nedokážou ovládnout. I když nechtějí, smích je silnější než oni. Násilím je nutí, doslova jim přikazuje: „Jakube, Michale, smějte se! Roztáhněte koutky úst!“ Dvojčata se znovu zmítají v křečích a smíchy sotva popadají dech. Reakcí je bouřlivé zabouchnutí dveří. „Nevychovaná děcka! Už ode mě nikdy nedostanete žádné dárky!“ slyší za dveřmi. Chlapci nešťastně odcupitají do Jakubova pokoje. „Proč ses smál?“ vyzvídá Michal, když se zavřou dveře. „A proč ty?“ opáčí Jakub. „Co jsem měl dělat, když vypadá tak divně? Když vykoukl ze dveří, normálně jsem se lekl,“ usměje se Michal, když si představí strýce s vážnou tváří a se sevřenými rty. „Vypadal jako duch. Duch s vyschlými rty.“ „Pokaždý, když se před námi zjeví, nedokážu se ovládnout. Něco mě nutí se smát,“ vysvětluje Jakub Michalovi. Za chvíli se zdola ozve mámin hlas: „Chlapci, oběd! A zavolejte i strýčka Filipa!“ Dvojčata beze slova seběhnou po schodech a sedají si k stolu. Ani je nenapadne znovu klepat na dveře holohlavého ducha. „Kde je strýček Filip? Řekli jste mu, že budeme obědvat?“ zjišťuje máma. Michal a Jakub se tváří, že neslyší. „Už jsem doma!“ ozývá se tátův hlas z chodby. Rozhlíží se, jestli tam někde nevidí svého bratra, a pokračuje: „Nesu i bubu. Už je v pořádku,“ šeptá se smíchem v hlase a pro jistotu položí učesanou paruku na vysokou komodu, na kterou Adámek nedosáhne.
@Created by PDF to ePub
