VÝMLADKOVÉ LESY VYŠŠÍCH POLOH NA ČESKOMORAVSKÉ VRCHOVINĚ Coppice forest in higher positions of Bohemian – Moravian Highland VODOVÁ LIBUŠE Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Kotlářská 2, 61137 Brno, email:
[email protected] ABSTRAKT Les byl člověkem využíván již od pradávna. S cílem maximálního užitku se v lese hospodařilo mnoha rozličnými, dnes již nepraktikovanými, způsoby: pásl se zde dobytek, pro jeho přikrmování se odřezávaly stromové výmladky a místo steliva se používala lesní hrabanka. Stejně jako dnes poskytoval také cennou surovinu – dřevo. Hlavním motivem pro jeho těžbu však byla potřeba palivového dříví. To se získávalo tzv. výmladkovým hospodařením, které spočívá v těžbě výmladků po krátké době obmytí. Tento způsob hospodaření, jenž se u nás praktikoval zhruba do poloviny 20. století se odrážel také v druhové garnituře bylinného patra. Začaly se zde objevovat a postupně převážily světlomilné druhy. Výmladkové hospodaření a tzv. nízký tvar lesa jsou typické především pro nižší polohy České republiky – na nížiny a pahorkatiny. Výskyt výmladkových lesů mimo tyto hlavní oblasti je cenný a hodný dalšího zájmu. Příspěvek se věnuje právě lokalitám výmladkových lesů ve vyšších polohách – v centru Českomoravské vrchoviny – na katastrálních územích Vržanova a Horního Smrčného. Jedná se o fragmenty pařezených porostů tvořených směsí dubu a buku (k.ú. Vržanov) a habrem (k.ú. Horní Smrčné). KLÍČOVÁ SLOVA: výmladkové lesy, Českomoravská vrchovina, Vržanov, Horní Smrčné key words: coppice woodland, Bohemian – Moravian Highland, Vržanov, Horní Smrčné
ÚVOD Výmladkový způsob hospodaření je založen na cílených opakovaných zásazích člověka do listnatých lesních porostů. Vznikají tak člověkem podmíněná přirozená společenstva (man made natrural ecosystems – van der Maarel 1975). Lidské zásahy jsou v těchto lesních společenstvech zacíleny na stimulaci tvorby pařezových a kořenových výmladků, která umožní několik po sobě následujících obmytí v relativně krátkém časovém intervalu, zpravidla 20 – 40 let (Buček 2009, Kadavý, Kneifl & Knott 2007). Doba obmytí je odvislá od druhové skladby porostu, potažmo od druhově specifické schopnosti tvořit výmladky. Ne všechny listnaté dřeviny jsou pro výmladkové hospodaření vhodné. K velmi odolným dřevinám s vysokou výmladkovou schopností patří habr obecný (Carpinus betulus), olše lepkavá (Alnus glutinosa), olše šedá (Alnus incana), lípy (Tilia), duby (Quercus). Z keřů je nejvhodnější líska (Corylus avellana). Malou výmladkovou schopnost má buk lesní (Fagus sylvatica) (Heyer in Kneifl 2007) Těmito specifickými postupy mohou vznikat jak lesy nízké - pařeziny, tak střední – sdružené lesy. Pařezina je definována jako výmladkový les stínaný blízko u oddenku. Střední les pak tvoří jakousi „ smíšeninu pařeziny s kmenovinou“ (Konšel in Kadavý, Kneifl 2009), ve které se vedle sebe nacházejí vegetativního (spodní patro – pařezina) a generativního (horní patro - kmenovina) původu (Konšel in Kadavý, Kneifl 2009). Pařezinové hospodaření bylo v oblastech pravěké ekumeny (staré sídlení oblasti nížin a pahorkatin) praktikováno již od neolitu. V později kolonizovaných územích vyšších poloh
získalo oblibu ve středověku a využíváno bylo až do 60. let 20. století. Hnacím motorem obliby „ pařezin“ byla akutní potřeba palivového dříví. Pařeziny však poskytovaly také další suroviny: tříslovou kůru (dub), kůru na lýko (lípa) dříví na houžve (habr), prutů pro košíkářství (vrby) (Heyer in Kneifl 2007). Využití se pařezinám dostalo také jako zdroje obživy pro domácí zvířectvo: dobytek je využíval k pastvě, byl přikrmován mladými výmladky a lesní hrabanka mu sloužila jako stelivo. Naši předkové dokázali potenciál tohoto člověkem podmíněného přirozeného společenstva zužitkovat bezezbytku.
ZÁJMOVÉ LOKALITY Lokality se nacházejí v centrální části Českomoravské vrchoviny, v kraji Vysočina. První dvě z nich - „Hájek na Podříčí“ a „Lesík pod Kamenickou strážkou“ spadají do katastru Vržanova (částečně i Kamenice) a do správního obvodu obce s rozšířenou působnosti Jihlava. Poslední lokalita, Přírodní památka Habří, na katastru Horního Smrčného je součástí správního obvodu obce s rozšířenou působností Třebíč. Z výše uvedené polohy lokalit v rámci České republiky je jasné, že se nacházejí mimo starou sídelní oblast. K trvalému osídlení zde došlo až ve středověku. Kamenice byla založena činností benediktinů třebíčského kláštera ve 12. století při tzv. „vnitřní kolonizaci“. Shodou okolností je první doložená první písemná zmínka o Vržanově i o Horním Smrčném z téhož roku - (Hosák, 1980). Pozůstatky výmladkového způsobu hospodaření byly v katastrech Vržanova a Horního Smrčného objeveny při mapovaní aktuálního stavu krajiny jako jednoho z fundamentálního biogeografických podkladů pro řešenou disertační práci na téma Optimalizace ekologické sítě Brtnicka. V příspěvku je věnována pozornost fyzicko – geografickým, zvláště pak biogeografickým charakteristikám těchto lokalit.
FYZICKOGEOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA Horninové prostředí popisovaných je součástí Českého masivu (Chlupáč & Štorch, 1992). Budují jej silně přeměněné prekambrické horniny pestré skupiny moldanubika, konkrétně biotitický a silimanit-biotitický migmatit (Hájek na Podříčí, PP Habří), místy migmatitizovaná biotitická a silimanit-biotitická pararula (Lesík pod Kamenickou strážkou) s žílami biotitické žuly (Lesík pod Kamenickou strážkou ) (ZGM 1:25 000 23-421 BRTNICE). Podle Geomorfologického členění (Czudek, 1987) jsou lokality součástí provincie Česká vysočina, Českomoravské soustavy, oblasti Českomoravská vrchovina, geomorfologického celku Křižanovská vrchovina, podcelku Brtnická vrchovina a okrsku Zašovický hřbet. Lokality patří k mírně teplé klimatické oblasti (Quitt, 1971) a to do jejích dvou podoblastí MT 3 (oba hájky na k.ú. Vržanov) a MT 5 (PP Habří). Na základě fytogeografické členění (Skalický…) je řadíme do fytogeografické oblasti Mezofytikum, fytogeografického obvodu Českomoravské mezofytikum a fytogeografického okresu 67. Českomoravská vrchovina. Biogeograficky spadají lokality do hercynské biogeografické podprovincie, konkrétně do biogeografického regionu 1.50 Velkomeziříčský bioregion (Culek, 1996). Bioregion se vyznačuje ochuzenou hercynskou biotou 4.bukového vegetačního stupně s přechody do 5. jedlobukového vegetačního stupně. Při východním okraji bioregionu se projevuje vliv suchých teplejších oblastí jižní Moravy (Culek, 1996). Z typologických jednotek biogeografického členění je zastoupena biochora 4VS Vrchoviny na kyselých metamorfitech 4. vegetačního stupně ( Culek a kol., 2005). Všechny lokality jsou součástí přírodní lesní oblasti 16. Českomoravská vrchovina.
LOKALITY Vržanov, hájek na Podříčí Hájek se nachází cca 700 m severovýchodně od Vržanova (vztažný bod křížek na návsi ve Vranově) v nadmořské výšce 540 – 550 m. Lesní typologové zde vymezili soubor lesních typů 5 N 1 Kamenitá kyselá jedlová bučina s kapradí osténkatou na kamenitých půdách na svazích a vrcholech. Přirozená druhová skladba by měla obsahovat 50% buku, 40% jedle, 1% smrku a doplňkově též javor klen (www.uhul.cz). Potenciální vegetaci nejlépe vystihuje geobiocenologická formule 4 AB - B 3. Nejblíže jí odpovídá skupina typů geobiocénu 4 AB 3 Fageta quercino – abietina jedlodubové bučiny. V aktuálním stavu vegetace existuje zde poměrně výrazný gradient mezi západní částí, značně pozměněnou výsadbou smrku a východní, relativně zachovalejší s pozůstatky pařezení. Pozornost bude soustředěna především na tento fragment výmladkového lesa (viz Obr. 1 ).
Obr. 1: Hájek u Vranova - pohled na jeho východní pařezenou část, foto: L.Vodová, 2007 Dominantními dřevinami jsou buk lesní (Fagus sylvatica) a dub letní (Quercus robur). Právě na nich jsou na první pohled jasně viditelné důsledky pařezení. Stromy mají ztustlé báze, velmi často mají více kmenů (viz Obr. 2). Ve stromovém patře se setkáváme i s dalšími dřevinami jako jsou: topol osika (Populus teremula), bříza bělokorá (Betula pendula) nebo javor mleč (Acer platanoides). Keřové patro je více vyvinuto po obvodech hájku a na přechodu mezi západní částí se smrkovou výsadbou a východní pařezinou částí. Vedle běžných druhů jako je bez černý (Sambucus nigra), růže šípková (Rosa canina sp.), líska obecná (Corylus avellana) a břečťan popínavý (Hedera helix) se zde setkáváme také s méně častým (Lonicera zimolezem pýřitým xylostemum). Bylinné patro je směsí oligotrofních acidofytů jako je kostřava ovčí (Festuca ovina agg.), acidofilních mezofytů - hrachor jarní (Lathyrus vernus), lipnice hajní (Poa nemoralis) a euryekních taxonů - jahodník obecný (Fragaria vesca), třezalka tečkovaná (Hypericum Obr. 2: Vícekmenné dřeviny jsou jasným znakem pařezení, foto: L.Vodová, 2007 perforatum) a rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys). Příslušnost této lokality k biotopu ve smyslu typizace použité v katalogu biotopů (Chytrý, Kučera, Kočí 2001) je složitější. Pravděpodobně se původně jednalo o biotop L 5.4 Acidofilní bučina.
Vržanov, Kamenice, Lesík pod Kamenickou strážkou Lesík se rozkládá asi 150 m východně od předchozí lokality, tedy asi 900 m severovýchodně od Vranova v nadmořské výšce 556 – 574 m. Předmětem zájmu je jižní část lesíka v k.ú. Vržanov, která nese zjevné znaky pařezení (Viz Obr. 3), severní část již leží v k.ú. Kamenice. Podle lesnické typologie jsou v lesíku zastoupeny dva soubory lesních typů - 5 N 1 Kamenitá kyselá jedlová bučina (viz výše) a 5S3 Svěží jedlová bučina se svízelem drsným. Potenciální druhová skladba dřevin ve svěží jedlové bučině je následující: 50% buku, 40% jedle a 10% javoru klenu (www.uhul.cz). Potenciální stav vegetace by tedy kromě skupiny typu geobiocénu 4 AB 3 Fageta quercino – abietina, jedlodubové bučiny vyjadřovala také Obr. 3: Jižní část lesíka Pod Kamenickou skupina typu geobiocénu 4 B 3 Fageta strážkou, foto: L. Vodová, 2007 typica, typické bučiny. Současný vegetační kryt se od potenciálního stavu odlišuje. Přestože je zastoupeno poměrně hodně dřevin, dominuje v jižní částí především buk lesní (Fagus sylvatica) a bříza bělokorá (Betula pendula). Přimíseny jsou lípa srdčitá (Tilia cordata), javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mleč (Acer platanoides), osika (Populus tremula), dub letní (Quercus robur) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Pozůstatky výmladkového způsobu hospodaření jsou viditelné na vícekmenných exemplářích lípy srdčité (Tilia cordata). Podobně jako u předchozí lokality se proměnlivé ekologické podmínky lokality se odrážejí v zastoupených rostlinných druzích. Na suššíma okraji lesíka roste kostřava ovčí (Festuca ovina agg.), kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphylos), řebříček lékařský (Achilea milefolium), chrastavec křovištní (Knautia drymeia), jetel prostřední (Triforium medium) třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) a mateřídouška (Thymus sp.). Uvnitř lesíka nacházíme kamenice z kamene vysbíraného na okolních polí. Typickými rostlinami vnitřního prostředí lesíku jsou kopytník evropský (Asarum europaeum) a jahodník obecný Obr. 4: Vnitřní prostředí lesíka Pod Kamenickou (Fragaria vesca). strážkou, foto L.Vodová, 2007
Horní Smrčné, Přírodní památka Habří Přírodní památka se nachází asi 500 m severozápadně od obce Horní Smrčné v nadmořské výšce 475 – 500 m. Maloplošné zvláště chráněné území zde bylo vyhlášeno již roku 1956. Podle lesnické typologie by na místě dnešní habřiny měla být lipová bučina (soubor lesních typů 4 A 1 Lipová bučina s následujícím zastoupením dřevin: 60% buku, 20% lípy, 10% javoru a 10% jedle (www.uhul.cz). Geobiocenologická typizace řadí lokalitu ke skupině typu geobiocénu Obr. 5: Pohled na PP Habří od severu Foto L. Vodová, 2007
4 BC 3 Fageta aceris bučiny s javorem.
Na základě aktuálního stavu vegetace lze lokalitu zařadit k biotopu L 3.1 hercynské dubohabřiny, její výskyt však není v katalogu biotopů (Chytrý, Kučera & Kočí 2001) uváděn. Lesní porost má charakter lesa středního, zastoupeni jsou jednici vegetativního (výmladkového) původu i generativního původu (Šumpich, 2002). Jak již napovídá název přírodní památky dominantní dřevinou je habr (Carpinus betulus), přiměs tvoří bříza bělokorá (Betula pendula), smrk ztepilý (Picea abies) a buk lesní (Fagus sylvatica). Další druhy dřevin: jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), javor mleč (Acer platanoides), javor klen (Acer pseudoplatanus) jsou v porostu přítomny pouze jako zmlazující juvenilní jedinci. V keřové patro je poměrně málo vyvinuto a setkáme se v něm s běžnými druhy – růží šípkovou (Rosa canina agg.) a bezem černým (Sambucus nigra). V bylinném patře se objevují tradiční druhy dubohabřin: kopytník evropský (Asarum europaeum), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), mařinka vonná (Galium odoratum), violka lesní (Viola reichenbachiana), lipnice hajní (Poa nemoralis), jahodník obecný (Fragaria vesca) a jestřábník zední (Hieracium murorum). Ochranářsky nejvýznamnější bylinou PP Habří je ohrožený brambořík evropský (Cyclamen purpuracens) (Viz Obr. ). Jeho výskyt na lokalitě může být ohrožen rušivými vlivy způsobenými návštěvníky chráněného území, ale především činnostmi spojenými s využíváním nedaleké rekreační chaty. Fauna lokality reprezentuje běžnou faunu smíšených lesů. Žije zde žluna zelená (Picus viridis), datel černý (Dryocopus martius) a lejsek šedý (Muscicapa striata) (Šumpich, 2002). Během terénního průzkumu na lokalitě Obr. 6: Brambořík evropský byla spatřena veverka obecná (Sciurus vulgaris). (Cyclamen purpurascens) Foto: L.Vodová, 2007
ZÁVĚR: Výmladkové hospodaření bylo ve starých sídelních oblastech České republiky uplatňováno již od neolitu. Ve vyšších polohách získal tento způsob obhospodařování na oblibě ve středověku. Výmladkově se hospodařilo do poloviny 20.století. V současnosti se zájem o znovuzavádění nízkého a středního lesa zvyšuje v souvislosti s možným využitím jako zdroje energetické suroviny – biomasy (Kadavý, Kneifl & Knott 2007). Pozůstatky výmladkových lesních porostů objeveny také v centrální části Českomoravské vrchoviny – na katastrech Vržanova a Horního Smrčného.
POUŽITÁ LITERATURA: BUČEK, A. (2009): Starobylé lesy ve venkovské krajině. Venkovská krajina 2009 – sborník z mezinárodní konference, v tisku. CULEK, M.[ed] (1996): Biogeografické členění České republiky. Vol 1. Enigma, Praha, 347 s. CULEK, M. a kol. (2005): Biogeografické členění České republiky. Vol. 2. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 589 s. CZUDEK, T. et al. (1987): Geomorfologické členění ČSR. s. 33 -90. In: DEMEK, J. [ed]: Zeměpisný lexikon ČSR Hory a nížiny. Academia, Praha. HEYER, C. in KNEIFL, M. (2007): Statě Carla Heyera o nízkém a středním lese (www.nizkyles.cz cit. 10.3.2009) HOSÁK, L. (1980): Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Vol. 2, M-Ž. Praha. CHLUPÁČ, I. & ŠTORCH, P. (1992): Regionálně geologické členění Českého masivu na území České republiky. – Časopis pro mineralogii a geologii, 37: 257-275. CHYTRÝ, M., KUČERA, T. & KOČÍ, M. [eds] (2001): Katalog biotopů České republiky. AOPK, Praha, 307s. KADAVÝ, J., KNEIFL, M. & KNOTT, R. (2007): Nízký les jako potenciální zdroj energetické biomasy. (www.nizkyles.cz cit. 10.3. 2009) KADAVÝ, J. & KNEIFL, M. (2009): Proč znovuzavádět nízké a střední lesy v ČR? (www.nizkyles.cz cit. 11.3. 2009) MAAREL, E. van der (1975): Man made natrural ecosystems in environmental management and palnnig. In: Unifying concepts in ekology. The Hague. P. 263 – 274. QUITT, E. (1971): Klimatické oblasti Československa. Studia geographica 16, GÚ ČSAV,Brno. ŠUMPICH, J. [ed] (2002): Jihlavsko. Chráněná území Vol. 7. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 526 s. ZÁKLADNÍ GEOLOGICKÁ MAPA 1:25 000. List 23-421 BRTNICE. Ústřední ústav geologický ve spolupráci s n.p. Geodézie 1988. OBLASTNÍ PLÁN ROZVOJE LESA - www.uhul.cz – cit.11.3.2009
