Vydědění neopomenutelného dědice

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Diplomová práce

Vydědění neopomenutelného dědice

Lucie Kocourková 2010/2011

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vydědění neopomenutelného dědice zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

V Brně dne 22. 3. 2011

……………………………………………………………………… Lucie Kocourková

2

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své diplomové práce prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc. za to, že mi umožnil diplomovou práci na toto téma psát, odborně mne vedl, poskytl mi cenné rady a byl ochoten mi pomoci.

3

Obsah

1. Úvod .................................................................................................................................................... 6 2. Předpoklady dědění ............................................................................................................................. 9 2.1 Smrt ............................................................................................................................................. 10 2.2 Existence dědictví ........................................................................................................................ 12 2.3 Právní důvod dědění – dědický titul ............................................................................................ 15 2.4 Způsobilý dědic ............................................................................................................................ 17 3. Současná úprava vydědění a historická komparace .......................................................................... 22 3.1 Neopomenutelný dědic ............................................................................................................... 22 3.2 Vydědění ...................................................................................................................................... 25 3.3 Historie právní úpravy vydědění na našem území ...................................................................... 29 4. Komparace české úpravy vydědění s úpravou italskou a španělskou ............................................... 32 4.1 Italské právo ................................................................................................................................ 32 4.2 Španělské právo........................................................................................................................... 33 5. Důvody vydědění ............................................................................................................................... 37 5.1 Trvalé neprojevování opravdového zájmu .................................................................................. 41 5.1.1 Vymezení pojmu trvalé neprojevování opravdového zájmu ............................................... 43 5.1.2 Judikatura k § 469a odst. 1 písm. b) OZ ............................................................................... 46 5.1.3 Trvalé neprojevování opravdového zájmu – závěr a úvahy de lege ferenda ....................... 52 5.2 Neposkytnutí potřebné pomoci, úmyslný trestný čin a nezřízený život dle § 469a odst. 1 písm. a), c) a d) OZ....................................................................................................................................... 53 5.2.1 Neposkytnutí potřebné pomoci ........................................................................................... 53 5.2.2 Odsouzení pro úmyslný trestný čin ...................................................................................... 57 5.2.3 Nezřízený život ..................................................................................................................... 59 6. Náležitosti a následky vydědění včetně možné obrany vyděděných dědiců .................................... 61 6.1 Náležitosti vydědění .................................................................................................................... 61 6.2 Následky vydědění....................................................................................................................... 64 6.3 Obrana vyděděných dědiců ......................................................................................................... 65 6.4 Doporučení k pořízení listiny ....................................................................................................... 67 7. Institut vydědění v rámci návrhu rekodifikovaného OZ .................................................................... 69 7.1 Rekodifikace dědické nezpůsobilosti ........................................................................................... 70 7.2 Rekodifikace institutu neopomenutelných dědiců ..................................................................... 71 7.3 Rekodifikace institutu vydědění .................................................................................................. 73 4

8. Závěr .................................................................................................................................................. 78 9 Summary............................................................................................................................................. 82 10 Seznam použitých pramenů a literatury .......................................................................................... 84 10.1 Monografie a komentáře .......................................................................................................... 84 10.2 Časopisecká literatura................................................................................................................ 84 10.3 Judikatura a nálezy .................................................................................................................... 85 10.4 Internetové zdroje ...................................................................................................................... 86 10.5 Právní předpisy .......................................................................................................................... 86

5

1. Úvod Smrt člověka v právním slova smyslu je objektivní právní skutečností, vyvolávající právní následky bez ohledu na lidskou vůli či lidské chování. Smrt je přirozeným a nutným koncem života člověka, je to jedna ze základních přírodních zákonitostí, o které každý ví, že nastane, netuší však kdy. Již v úvodu své diplomové práce nesoucí název Vydědění neopomenutelného dědice se o ní zmiňuji z toho důvodu, že smrt je nezbytným předpokladem aplikace norem dědického práva, tzv. conditione sine qua non. Za svého života člověk nabývá různých práv a povinností, z nichž některá jsou tak úzce spjata s osobou zemřelého, že v důsledku smrti zanikají. Mezi tato práva náleží práva osobnostní, která chrání obecně uznávané hodnoty, jako jsou zdraví, lidská důstojnost, jméno a jiné, upravené v § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“). V důsledku smrti také zanikají práva osobní, mezi která je možno zařadit např. práva rodičovská, u nichž je již z povahy věci nelogické, aby byl umožněn jejich přechod na jiné osoby. Naproti tomu převážná většina majetkových práv a povinností smrtí nezaniká, nýbrž přechází na dědice nebo na základě zvláštního právního režimu na jiné subjekty. Ze zásady přechodu majetkových práv osoby zemřelé na její dědice vyplývá, jak významnou úlohu dědické právo v objektivním smyslu, které je systémovou součástí práva občanského a v jeho rámci práva soukromého, v našem právním řádu zastává. V naší společnosti je pravidlem, že lidé v průběhu svého života shromažďují majetek, věnují spoustu času a úsilí tomu, aby si v budoucnu pořídili vlastní dům či byt a jiné hodnoty. Není tomu tak pochopitelně u každého, avšak více či méně se téměř každý z nás snaží, v rámci zajištění pocitu bezpečí a jistoty sobě a své rodině, rozmnožovat svůj majetek. Mnoho lidí něco vytváří nebo vyvíjí snahu něčeho dosáhnout, něčeho, s čím se často pojí právě majetková práva, případně si spoří na stáří. Nikdo z nás však neví, kdy zemře, a právě dědické právo významně posiluje právní jistotu a zachovávání hodnot tím, že nám zaručuje, že se v případě naší smrti náš majetek dostane do rukou našich blízkých na základě zákonné sukcese, případně nám dává možnost na základě testamentu osud svého majetku určit. Dle mého názoru tím, že existuje o normách dědického práva obecné povědomí, toto motivuje lidi nejen k pořizování si majetkových hodnot, ale také k zachovávání majetku a k dobrému nakládání s ním. Navíc je důležité zmínit, že normy dědického práva posilují právní jistotu účastníků závazkových vztahů obecně tím, že majetkové povinnosti (dluhy, 6

závazky) vůči věřitelům přecházejí na dědice stejně jako majetková práva, a tím zaručují účastníkům závazkových vztahů, že nebudou zkráceni na svých právech v případě úmrtí dlužníka. Tématem mé diplomové práce je vydědění neopomenutelného dědice, což determinuje celý její obsah. Hlavním předmětem mého zkoumání bude institut vydědění, který upravuje OZ v § 469a. V první kapitole se zaměřím obecně na předpoklady dědění, neboť jejich obecné shrnutí se zaměřením na problematičtější otázky považuji za nezbytný vhled do dané problematiky. Zejména předpoklady jakými jsou právní titul k dědění a způsobilý dědic mají k vydědění velmi úzký vztah, protože do jejich rámce spadají ustanovení zabývající se platností závěti, a tím i její parciální či úplnou neplatností v případě opomenutí neopomenutelných dědiců, nebo dědickou nezpůsobilostí, která vydědění v určitých případech konkuruje. Dle § 479 OZ je nutné, v případě že je pořízena závěť, odkázat nezletilým potomkům pořizovatele závěti alespoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona a zletilým potomkům alespoň tolik, kolik činí polovina jejich dědického podílu ze zákona. Zletilí a nezletilí dědicové pořizovatele testamentu jsou v literatuře nazýváni tzv. neopomenutelnými dědici a pod pohrůžkou neplatnosti závěti jim tedy nelze podíl uvedený v § 479 upřít. Bylo by však zřejmě nemorální, aby potomci zůstavitele, což je právní termín pro osobu, jejíž majetek je předmětem dědění v případě její smrti1, dědili po něm i v případě, že se k němu za jeho života chovali hrubě, spáchali vůči němu trestný čin, neprojevovali o něho žádný zájem, v zásadních situacích mu neposkytli pomoc či propadli drogové závislosti. Jako korektivy k nastolení spravedlnosti slouží v našem dědickém právu dva instituty, a to institut dědické nezpůsobilosti a institut vydědění. Zatímco dědická nezpůsobilost vzniká ze zákona a vztahuje se nejen k dědicům neopomenutelným, k vydědění je třeba právního úkonu ve formě listiny o vydědění, jež může být též součástí závěti a postihuje pouze neopomenutelné dědice. Vydědění je tradiční institut dědického práva, který byl znám již právu římskému a na našem území se postupně vyvíjel. Současná právní podoba tohoto institutu obsahuje čtyři možné důvody vydědění, přičemž existence alespoň jednoho z těchto důvodů je pro vydědění obligatorní. Vzhledem k tomu, že důvodů pro vydědění je v současné době více, než tomu bylo v minulosti, a jsou mnohdy kritizovány pro svou obecnost,

1

SCHELLEOVÁ, I. Dědictví a dědické právo. Praha: Computer Press, 2001, s. 1.

7

abstraktnost a obtížnou interpretaci2, cílem mé práce je zejména na základě studia judikatury Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) a odborných článků pokusit se důvody vydědění interpretovat, obsahově vymezit abstraktní pojmy jako jsou opravdový zájem, potřebná pomoc a nezřízený život a posoudit efektivnost úpravy de lege lata. Potažmo s tímto se budu zabývat návrhem rekodifikovaného OZ (dále jen „NOZ“) a v jeho rámci úpravou institutu dědické nezpůsobilosti, neopomenutelných dědiců a zvláště vydědění, kdy se pokusím vyvodit své závěry o tom, zda návrh přináší změny pozitivní či nikoliv a zda se vypořádal s problémy, jež aktuálně platná úprava přináší. Mimo interpretaci důvodů se též pokusím zaujmout vlastní názor k našemu nápadně úzkému okruhu neopomenutelných dědiců, včetně posouzení případného rozšíření jeho výčtu. V rámci komplexního pojetí jsem do své práce zařadila též podkapitolu zabývající se historickým vývojem vydědění na našem území a samostatnou kapitolu srovnávající vydědění dle českého práva s právem italským a španělským. Součástí mé diplomové práce je též kapitola zabývající se formou a následky vydědění a v rámci nich též možnou procesní obranou neopomenutelného dědice. Při zpracování práce budu používat metodu analýzy společně s metodou deskriptivní a metodou komparace.

2

Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 95-99, KAWULOK, J. Vydědění – právní úprava a praxe. Ad Notam. 1999, č. 4, s. 73-74., HEJTMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, a.s., 2007. s. 110.

8

2. Předpoklady dědění Dědické právo v objektivním slova smyslu chápeme jako souhrn právních norem upravujících právní následky smrti lidského jedince, fyzické osoby, v souvislosti se zánikem její právní subjektivity, jinak řečeno s její způsobilostí mít práva a povinnosti. Základním pramenem dědického práva je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jež obsahuje hmotněprávní ustanovení, procesní úprava je obsažena v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) a v zákoně č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Základním předpokladem k tomu, aby vůbec došlo k aplikaci norem dědického práva, je smrt. Společně se smrtí zůstavitele existují v dědickém právu další tři předpoklady dědění, a to existence dědictví, právní důvod dědění nebo-li dědický titul a způsobilý dědic. K přechodu majetku ze zůstavitele na dědice je třeba, aby každý z těchto jednotlivých předpokladů byl naplněn. Dědické právo ovládá několik zásad3, které bych ráda ještě před podrobným rozebráním jednotlivých předpokladů dědění zmínila. Právní úprava dědického práva spočívá na zásadě tzv. univerzální sukcese, což znamená, že dědic vstupuje do majetkoprávních poměrů svého předchůdce v celé jejich šíři a ve všech jejich složkách, aniž by s existencí na něho přecházejících práv a povinností zůstavitele byl v celém rozsahu a do všech podrobností obeznámen.4 Zásada vyjadřuje fakt, že dědictví přechází v okamžiku smrti zůstavitele na dědice jako celek, a pokud je dědiců více, tento celek se mezi ně rozděluje dle dědických podílů. I přesto, že se může stát, že zůstavitel odkáže některým z dědiců jednotlivé věci, jsou tyto chápany jako poměrná část z tohoto jednotného dědického celku. Dědic současně s poměrnou částí dědictví nabývá i adekvátní míru odpovědnosti za zůstavitelovy závazky, a to i když o nich neví. Pokud tedy dojde k situaci, kdy zůstavitel v závěti odkáže svou chatu synovci a ostatní majetek je mezi dědice rozdělen dle zákonné posloupnosti, nejedná se v dané situaci o sukcesi singulární, nýbrž zůstavitelův synovec nabývá spolu s ostatními dědici odpovědnost vůči zůstavitelovým závazkům, jejíž míra vychází z ceny chaty v poměru k ceně celého dědictví. Ze zásady univerzální sukcese vyplývá tedy i zásada přechodu nikoliv 3

Srovnej ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5, s. 98-100. Srov. MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s. 20-30. 4 MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s. 20.

9

jen zůstavitelových aktiv, ale též pasiv na dědice. K dalším důležitým zásadám se řadí přechod majetku zůstavitele na dědice již okamžikem jeho smrti, kterou doplňuje zásada úřední ingerence při nabývání dědictví. I přesto, že k nabytí dědictví dochází přímo ze zákona již okamžikem smrti, je existence notáře jako soudního komisaře a soudu pro potvrzení a vypořádání dědictví nezbytná. Zajišťuje totiž právní jistotu jak dědiců, tak osob třetích, a zpětně ke dni smrti zůstavitele potvrzuje, že všechny předpoklady pro nabytí dědictví byly splněny. V přímé souvislosti s touto je zásada, jíž cituje K. Eliáš z nizozemského občanského zákoníku: „Nikdo není povinen přijmout pozůstalost, která mu napadla.“5 Tato zásada vyjadřuje možnost každého dědice dědictví odmítnout, a to s účinkem ex tunc, ke dni smrti zůstavitele. Jak uvádí J. Mikeš a L. Muzikář, v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví jsou z právních úkonů týkajících se zanechaného majetku povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici, kteří dědictví neodmítli, a to rukou společnou a nerozdílnou. Dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se majetkových práv z dědictví.6

2.1 Smrt Smrt je přirozeným a nutným koncem života lidské bytosti, právní skutečností, se kterou zákon spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. Smrt je nezbytným předpokladem, tzv. conditione sine qua non, k uplatnění norem dědického práva. Právně nejvýznamnějším důsledkem smrti je zánik způsobilosti k právům a povinnostem fyzické osoby, se kterým následně souvisí přechod převážné většiny majetkových práv a povinností na dědice. Smrt je z toho důvodu třeba prokázat určitě, beze všech pochybností a předepsaným postupem. Smrt je v § 2 písm. e) zákona č. 285/2002 Sb., transplantační zákon (dále jen „TZ“), právně definována jako: „nevratná ztráta funkce celého mozku, včetně mozkového kmene.“7 V § 10 odst. 3 TZ se uvádí, že smrt se zjišťuje prokázáním: a) nevratné zástavy krevního oběhu, b) nevratné ztráty funkce celého mozku, včetně mozkového kmene v případech, kdy jsou funkce dýchání nebo krevního oběhu udržovány uměle. Smrt se zpravidla ztotožňuje se zastavením činnosti srdeční a dýchací.

5

Srov. ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5, s. 99. 6 MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha:Linde Praha, a.s., 2007, s. 113 7 Zákon č. 285/2002 Sb., transplantační zákon, ve znění pozdějších předpisů

10

Smrt se, stejně jako narození, zaznamenává do matriky. Zapíše se do knihy úmrtí buď na základě listu o prohlídce mrtvého, nebo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o prohlášení fyzické osoby za mrtvou.8 List o prohlídce mrtvého vystaví lékař v případě, že konstatuje smrt, a uvede v něm pravděpodobnou příčinu smrti a její dobu. V praxi může nastat, že dvě či více osob, které by po sobě mohly být povolány za dědice, zemřou ve stejný okamžik, aniž lze určit, která z nich zemřela první. V daném případě se uplatní skutková domněnka, že tyto osoby zemřely v jeden okamžik a jedna tak po druhé nemohla nabýt dědictví.9 Tato domněnka je považována za skutkovou, nikoliv právní, protože není v rámci OZ upravena. Doba, respektive den smrti, je významný i z toho pohledu, že právě ke dni smrti dědici vstupují do zůstavitelových majetkových práv a povinností. Může se stát, že nejen že nelze určit s přesností den smrti, avšak ani to, zda daná osoba skutečně již zemřela. Dle § 7 odst. 2 OZ jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije. O této tzv. smrti domnělé se vede soudní řízení o prohlášení za mrtvého dle § 195 - § 200 OSŘ, a je k němu příslušný okresní soud, který byl naposledy v České republice obecným soudem toho, kdo má být za mrtvého prohlášen. Soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak, například když v důsledku letecké katastrofy nebude pochyb o tom, že nikdo z posádky letadla ani pasažérů nepřežil, avšak nebude možno vystavit list o prohlídce mrtvého. Tento druh řízení je zjednodušen tím, že rozhodnutí nemusí předcházet vyhláška, jako je tomu v řízení o prohlášení nezvěstného za mrtvého. Soud prohlásí nezvěstnou fyzickou osobu za mrtvou, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije, například z důvodu věku či zdravotního stavu nezvěstného. V tomto případě však dle § 196 OSŘ soud vyhláškou nebo jiným vhodným způsobem vyzve nezvěstného, aby se do jednoho roku přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal v téže lhůtě zprávu soudu nebo opatrovníkovi, popřípadě zástupci nezvěstného, uvedenému ve vyhlášce. Na základě rozhodnutí o prohlášení za mrtvého taktéž zaniká právní subjektivita, a to ke dni, který je uveden v rozhodnutí, avšak jak uvádí J. Hurdík, takové rozhodnutí je ve vztahu ke skutečnému zániku subjektivity fyzické osoby subsidiární, není způsobilé zániku právní způsobilosti smrtí člověka konkurovat10, a proto jak zakotvuje § 199 OSŘ, zjistí- li soud, že 8

Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů Srovnej FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s. 394 10 HURDÍK J. IN: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s. 72 9

11

ten, kdo byl prohlášen za mrtvého, je naživu nebo žil v den, od kterého dosud neuplynula doba přiměřená k tomu, aby nezvěstný mohl být prohlášen za mrtvého, zruší své rozhodnutí o prohlášení za mrtvého. Na základě listu o prohlídce mrtvého nebo pravomocného rozhodnutí soudu o prohlášení fyzické osoby za mrtvou se u příslušného orgánu státní správy pověřeného vést matriky provede zápis do knihy úmrtí a na jeho základě je vystaven úmrtní list. Dle § 175a OSŘ příslušný orgán státní správy pověřený vedením matriky oznámí úmrtí ve svém matričním obvodu soudu příslušnému k projednání dědictví.

2.2 Existence dědictví Dědic může vstoupit do majetkových práv zůstavitele jen tehdy, pokud zůstavitel po sobě nějaká majetková práva, která jeho smrtí nezanikají ani se neřídí zvláštním režimem, zanechal. Dle judikatury se právními nástupci zůstavitele mohou stát pouze osoby, které po něm dědily. Jestliže zůstavitel nezanechal majetek nebo zanechal–li majetek jen nepatrné hodnoty, nemá právního nástupce, který by vstupoval do jeho práv a povinností.

11

Po celou

dobu své existence si s sebou člověk nese určitá majetková, osobností a osobní práva. Vědomí, že majetek, který shromažďuje po celou dobu svého života, po smrti přejde na jeho dědice, by v něm mělo posilovat vůli se svým majetkem dobře zacházet a nebýt lhostejný k jeho osudu. Ne však všechna práva, která člověk v průběhu svého života nabyl, po smrti přecházejí na dědice. Některá práva jsou tak úzce spjata s osobou zemřelého, jako je tomu u práv osobních, osobnostních a dokonce i některých majetkových, že jeho smrtí zanikají bez dalšího. Osobnostní práva, která smrtí zanikají, upravuje § 11 a násl. OZ, a je k nim možno jmenovitě zařadit právo na zdraví, občanskou čest či lidskou důstojnost. V této souvislosti bych ráda poukázala na § 15 OZ, který upravuje tzv. postmortální ochranu osobnosti. Postmortální ochrana osobnosti znamená, že zemřelého manžel, partner a děti, a není-li jich jeho rodiče, mohou uplatňovat právo na ochranu osobnosti zemřelého. V daném případě se může zdát, že právo na ochranu osobnosti přechází z osoby zemřelé na její dědice a jde zde tedy o přechod, nikoliv zánik tohoto osobnostního práva. Není však tomu tak, protože jak uvádí J. Hurdík, jedná se o právní nástupnictví sui generis, které není pojmově shodné s dědickou sukcesí, i když v praxi může nastat souběh obojího právního

11

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 26 Co 131/2001.

12

nástupnictví.12

Základním rozdílem mezi majetkovými právy, která přechází dědickou

posloupností a postmortálním právem na ochranu osobnosti je ten, že dědictví se nabývá derivativně a dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele tak, jak tomu bylo v okamžiku jeho smrti. V případě postmortální ochrany osobnosti nástupci osoby zemřelé, kteří navíc nemusí být nutně jejími dědici, nabývají právo originárně a toto právo není shodné s původním právem zemřelé osoby. Práva osobní, stejně tak jako práva osobnostní smrtí zanikají bez výjimky, a je k nim možno zařadit zejména některá práva vyplývající ze zákona o rodině nebo ze zastoupení. Převážná většina majetkových práv smrtí fyzické osoby nezaniká, ale přechází na dědice. Co jsou to ale vůbec majetková práva? Pod pojmem majetek si je možno představit, za použití analogie s obchodním zákoníkem, aktiva, tedy věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné hodnoty, které patří určitému subjektu. Naproti tomu pod pojmem jmění si můžeme představit nejen majetek, tedy aktiva, ale i pasiva, jimiž jsou majetkové závazky vůči jiným.13 V případě dědictví jde především o aktiva, neboť nezanechal-li zůstavitel majetková práva, k dědění nedochází. Pokud však zůstavitel po sobě nějaká aktiva zanechá, přechází na dědice spolu s nimi i jeho pasiva. V římském právu, a též na našem území až do 31. 12. 195014, se uplatňoval institut tzv. ležící pozůstalosti (hereditas iacens). Ležící pozůstalost pojmenovává stav majetkových práv v období mezi smrtí zůstavitele a okamžikem nabytí dědictví dědici a je chápána jako právnická osoba svého druhu s vlastní právní subjektivitou. Ležící pozůstalost se mohla v průběhu své existence zmenšovat i rozšiřovat a vytvořila se fikce, že je oprávněna i zavázána ze závazkových vztahů ona sama. Současná právní úprava se od tehdejší existence institutu ležící pozůstalosti značně odlišuje. Vzhledem k tomu, že k nabytí dědictví dochází již smrtí zůstavitele, neexistuje zde prostor pro existenci souboru majetkových práv a povinností jako právnické osoby. Tento majetkový soubor tedy nemá právní subjektivitu a představuje věc hromadnou, jíž se může týkat odmítnutí či přijetí dědictví a z právních úkonů jí se týkajících v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví jsou povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici, kteří dědictví neodmítli, a to rukou společnou a nerozdílnou.

12

HURDÍK J. IN: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s. 85 Srovnej MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 16. 14 Srovnej BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. 3. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2001, s. 105. 13

13

Majetková práva a povinnosti po smrti fyzické osoby zásadně přechází na dědice. V právní terminologii slovo zásadně připouští možnou výjimku, a tak je tomu i v tomto případě. Mezi ustanovení vylučující přechod majetkových práv subjektu po jeho smrti a stanovící jejich zánik můžeme zařadit např. § 579 OZ. V § 579 OZ je upraveno, že smrtí dlužníka jeho majetková povinnost zaniká, pokud spočívala v plnění, které mělo být provedeno jím osobně. Stejně tak smrtí věřitele zanikne jeho majetkové právo, pokud bylo plnění omezeno jen vůči jeho osobě. Toto ustanovení by bylo možno použít např. na plnění týkající se vyživovací povinnosti. Dále je v § 579 OZ stanoven zánik majetkového práva věřitele na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Smrtí dochází k zániku práva věcného břemene, které patřilo zemřelé osobě, jak je uvedeno v § 151p odst. 4 OZ. Dle § 604 OZ smrtí zaniká taktéž předkupní právo. Jak vyplývá z § 149 OZ, smrtí jednoho z manželů zaniká, z důvodu zániku manželství taktéž společné jmění manželů. Majetkových práv, která zanikají smrtí, je zajisté mnohem více, ale výše uvedená považuji za nejdůležitější. Vedle majetkových práv, která smrtí přecházejí na dědice, a těch, která smrtí zanikají, existují také majetková práva, která smrtí přecházejí na jiné osoby na základě zvláštního právního režimu. Mezi tato práva patří peněžité nároky z pracovního poměru, nemocenského pojištění, sociálního zabezpečení, peněžité dávky sociální péče, státní sociální podpory, pojistné plnění z pojištění osob a nájem bytu. Dědické právo v subjektivním slova smyslu je chápáno jako konkrétní majetkové právo potenciálního dědice dědictví přijmout a nabýt. Vzhledem k tomu, že je to právo a nikoliv povinnost, má dědic na základě § 463 a násl. OZ možnost dědictví odmítnout. Pokud však dědic dědictví přijme, přijímá spolu s tím na základě § 470 OZ majetkovou povinnost až do výše ceny nabytého dědictví, za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Pokud je dědiců více, dědic tedy současně s poměrnou částí dědictví nabývá i adekvátní míru odpovědnosti za zůstavitelovy závazky, a to i když o nich neví. Pokud po zůstaviteli nezůstal žádný majetek, tedy žádné věci, ať už movité nebo nemovité, ve vlastnictví individuálním, podílovém, či společném jmění manželů, mezi něž patří např. stavby, pozemky, peníze v hotovosti, věci osobní potřeby či dopravní prostředky a umělecké předměty, pokud po něm nezůstaly ani žádné pohledávky, které smrtí věřitele nezanikají, popřípadě jiná majetková práva jako třeba práva autorská, práva z vynálezů a objevů, z nichž přechází výlučně majetková práva, neboť práva osobnostní z důvodu své nepřevoditelnosti smrtí autora zanikají, pokud tedy po zůstaviteli opravdu žádný majetek 14

nezůstal, soud na základě § 175h odst. 1 OSŘ řízení o dědictví zastaví. Z toho vyplývá, že řízení o dědictví se zahajuje i tehdy, kdy po zůstaviteli žádný majetek nezůstal. Jak je uvedeno v § 175h odst. 2 OSŘ, jestliže zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty, může jej soud vydat tomu, kdo se postaral o pohřeb, a řízení zastaví. Dle judikatury za nepatrný majetek nelze považovat takový majetek, který ke dni úmrtí měl jen malou či žádnou finanční hodnotu, jsou-li s nabytím takového majetku spojeny pro nabyvatele závažné právní důsledky. Rozhodnutí o zastavení dědického řízení pro nepatrnost majetku je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté s hmotně právními důsledky.15 Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud se později nějaký majetek objeví, je možno ho v dědickém řízení znovu projednat.

2.3 Právní důvod dědění – dědický titul Právní důvod dědění je institutem velmi rozsáhlým a nepřísluší mu pouze tato krátká podkapitola. Avšak vzhledem k tomu, že předmětem mé práce je podrobně se zabývat otázkou vydědění, považuji za nutné jej v mé práci alespoň zmínit a ve stručnosti uvést základní zákonitosti, které se k němu vztahují. Stejně jako v římském právu existovala posloupnost zákonná, neboli intestátní, a vedle ní posloupnost testamentární, tak i dnes občanský zákoník upravuje dva dědické tituly, a to zákon a závěť. Nabytí dědictví na základě dědické smlouvy u nás už od roku 1951 není možné.16 Zákon a závěť se vzájemně nevylučují a v daném případě může dojít k jejich kumulaci. Po smrti zůstavitele tak mohou být k dědění po něm povoláni jak dědici zákonní, tak testamentární, a dokonce může dojít i k situaci, že některý či více z nich bude povolán jak k dědění ze závěti, tak ze zákona. V našem právním řádu, stejně tak jako v ostatních moderních právních řádech, se v úpravě dědického titulu prolínají dva principy, a to princip ochrany osob, které jsou v úzkém rodinném poměru k osobě zůstavitele, jejichž ochrana vyplývá již ze samotného jejich zahrnutí v rámci zákonných dědických skupin a poté je dále rozvedena v případě potomků zůstavitele v rámci institutu ochrany neopomenutelných dědiců, a princip volnosti pořízení s vlastním majetkem, kdy má každý možnost na základě závěti odkázat svůj majetek prakticky komukoliv, státu nevyjímaje, s již výše zmíněným omezením v podobě institutu neopomenutelného dědice, jehož ochrana je protipólem institutu vydědění, předmětem mé práce. 15

FIALA, R. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 64. Srovnej BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. 3. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2001, s. 105. 16

15

Právní titul dědění ze zákona opravňuje jako dědice okruh nejbližších příbuzných zůstavitele, dále jeho manžela či partnera a osoby, které žily se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost, nebo byly odkázány výživou na zůstavitele. Úprava postavení zákonných dědiců se snaží o spravedlivé rozdělení majetku po smrti zůstavitele tím, že se má dostat do rukou osob zůstaviteli zpravidla nejbližších, které se spolu s ním podílely na vytváření a zachovávání hodnot. Intestátní posloupnost má hlubokou tradici, vychází již z římského práva, a dokonce ve starších právních systémech převažovala nad posloupností testamentární tím, že se uplatňoval tzv. princip familiarizace, který předcházel principu individualizace, prosazujícím neomezenou autonomii vůle zůstavitele.17 V současnosti dochází ke kompromisu těchto úprav. Aktuálně platná úprava intestátní posloupnosti v OZ rozděluje intestátní dědice do čtyř dědických skupin podle stupně příbuzenství a rodinného či obdobného vztahu k zůstaviteli. Zákon nerozlišuje mezi potomky pokrevními a osvojenými, stejně tak nerozlišuje mezi potomky, kteří se narodili z manželství a kteří nikoliv, mezi sourozenci plnorodými a polorodými. Je zde patrné zvýhodnění descendentů před ascendenty a poměru manželského před poměrem druha a družky. K významným institutům, které se vztahují k dědickým skupinám, patří zásada akrescence nebo-li přirůstání dědického podílu a reprezentační právo, které opravňuje potomky dědice, jenž z nějakého důvodu nemůže nabýt svého dědického podílu, ať už proto, že zemřel, nebo že je nezpůsobilým dědicem, k nabytí jeho dědického podílu rovným dílem mezi sebou. Akrescence a reprezentační právo se však neprojevují u všech případů a ve všech skupinách. Posledním důležitým institutem vztahujícím se k dědickým skupinám je existence tzv. osoby spolužijící, která může být povolána k dědictví, splňuje-li tři podmínky, a to spolužití ve společné domácnosti se zůstavitelem, toto muselo trvat po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí a z důvodu spolužití tato osoba musela pečovat o společnou domácnost zůstavitele, nebo na něj být odkázána výživou. Za osobu spolužijící může být považován druh či družka, splní-li dané podmínky, nikoliv však osoba, která se o zůstavitele starala, avšak nežila s ním ve společné domácnosti. Intestátní posloupnost by měla vyjadřovat předpokládaný způsob zůstavitelovy vůle, společensky nejvhodnější uspořádání přechodu majetku po jeho smrti. 17

Srovnej MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s. 34.

16

Listina základních práv a svobod v čl. 11 zakotvuje právo každého vlastnit majetek, přičemž jeho dědění se zaručuje. Obsahem vlastnického práva je možnost se svým majetkem nakládat, a to nejen mezi živými, tedy inter vivos, ale stejně tak pro případ smrti, mortis causa. V počátcích vývoje dědického práva měla intestátní posloupnost přednost před posloupností testamentární, postupem vývoje však převážila posloupnost testamentární s určitými omezeními ve prospěch potomků zůstavitele jakožto neopomenutelných dědiců. Závěť jako jednostranný právní úkon, který může učinit pouze fyzická osoba, musí splňovat vedle obecných náležitostí právních úkonů také náležitosti zvláštní, upravené v rámci § 476 a násl. OZ. Závěť tedy, aby vyvolala předpokládané právní následky, musí dodržet obsahové náležitosti, náležitosti osoby pořizovatele, jeho vůle, projevu vůle a jejich vzájemného poměru. Závěť je specifickým právním úkonem, který se od ostatních liší zejména v tom, že není úkonem adresovaným. V otázce posuzování platnosti projevené vůle pořizovatele se neuplatní princip ochrany veřejné víry, jako je tomu u jiných právních úkonů. Projev vůle se tedy nebude vykládat podle úmyslu jednající osoby jen pokud byl tento znám nebo musel být znám adresátu právního úkonu, případně podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev určen. V případě závěti se uplatní princip teorie vůle, kdy musí být zkoumána skutečná vůle pořizovatele závěti, a to nejen z jejího jazykového znění, ale i z jiných okolností, za kterých zůstavitel závěť pořídil, relevantních pro zjištění skutečné zůstavitelovy vůle.18

2.4 Způsobilý dědic Posledním a neméně důležitým předpokladem dědění je existence způsobilého dědice. V případě, že dojde ke smrti zůstavitele, který po sobě zanechal majetek, jenž smrtí nezaniká, je třeba, aby zde existoval někdo, komu svědčí dědický titul a kdo není z nabytí dědictví vyloučen. Dědická způsobilost obsahuje objektivní a subjektivní stránku. Stránka objektivní vyjadřuje způsobilost dědice mít práva a povinnosti. Tak má objektivní dědickou způsobilost každá právnická a fyzická osoba, přiznává se i dosud nenarozenému počatému dítěti, tzv. nasciturovi, narodí-li se živé. Obchodním společnostem objektivní dědická způsobilost vzniká zápisem do obchodního rejstříku. Ke způsobilosti dědit se však na rozdíl od způsobilosti mít práva a povinnosti nevyžaduje způsobilost k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že k nabytí dědictví dochází ipso iure a není k jeho nabytí třeba žádného právního úkonu, případná

18

Srovnej MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2007, s. 52.

17

nezpůsobilost k právním úkonům nemůže být překážkou.19 Pro jednotlivé dílčí právní úkony v rámci dědického řízení bude takto nezpůsobilá osoba zastoupena opatrovníkem. Fyzická osoba, které svědčí právní titul a je způsobilá k právům a povinnostem, přesto nemusí být způsobilým dědicem na základě vlastního jednání, které vůči zůstaviteli, případně jeho manželovi, rodičům a dětem učinila. Tato složka dědické způsobilosti je nazývána složkou subjektivní a vztahuje se k ní § 469 OZ s příznačným názvem dědická nezpůsobilost. Dle § 469 OZ nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil. Právní institut dědické nezpůsobilosti byl v dřívější právní úpravě nazýván termínem dědická nehodnost, jenž lépe vystihoval, z jakého důvodu k nemožnosti dědit v dané situaci dochází. Bylo by zjevně nespravedlivé, aby dědil ten, kdo se vůči zůstaviteli dopustil takovéhoto nemorálního a nehodného chování, ten, který svým jednáním prakticky popřel své citové vazby, který jednal proti dobrým mravům. V rámci subjektivní způsobilosti k dědění, institut dědické nezpůsobilosti doplňuje institut vydědění, který je však v mnohém odlišný. Předně, k dědické nezpůsobilosti dochází přímo ze zákona a není zde třeba žádného právního úkonu zůstavitele, jako je tomu u vydědění. Pokud zůstavitel nesepíše listinu o vydědění, tak k vydědění nikdy nedojde, a to ani v případě, že dědic, na kterého se vydědění mělo vztahovat, naplní jeden či více důvodů vydědění tak, jak jsou uvedeny v § 469a odst. 1 OZ. K dědické nezpůsobilosti v případě naplnění zákonných důvodů dochází ipso iure a na rozdíl od vydědění nedopadá pouze na dědice tzv. neopomenutelné, ale na každého dědice, který by měl, ať už na základě závěti či zákona, být povolán k dědictví. Institut dědické nezpůsobilosti je tedy institutem širším, který může vyloučit z dědění nejen tzv. dědice neopomenutelné, ale i dědice ostatní, určené jak dle závěti, tak dle všech dědických skupin, nikoliv jen dle skupiny první, jak je tomu u neopomenutelných dědiců. Na mnohé situace, které by byly důvodem k vydědění, dopadá institut dědické nezpůsobilosti a chrání tak zůstavitele v případech, kdy listinu o vydědění nesepíše z důvodu nevědomosti o jednání svých neopomenutelných dědiců, nebo z důvodu pořizovací nezpůsobilosti ani listinu o vydědění sepsat nemůže. Vyděděním nemusí nutně dojít k odnětí celého potomkova povinného dílu, naproti tomu dědickou nezpůsobilostí zanikají veškerá práva k zůstavitelovu majetku. V případě dědické nezpůsobilosti tato dopadá 19

Srovnej MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s. 93.

18

pouze na toho, kdo se dopustil jednání naplňujícího obsah jednoho nebo druhého zákonného důvodu. U vydědění je možno účinky vydědění vztáhnout taktéž na potomky vyděděného, i když se chování předpokládaného důvody vydědění nedopustili. Jak uvádí J. Králová a L. Eck, u vydědění má postižený šanci dědit, pokud se zůstavitel zachová pasivně, tj. nesepíše listinu o vydědění. Pokud nastane dědická nezpůsobilost, může dotyčný dědit, pokud se zůstavitel nezachová aktivně, tj. že mu jeho čin odpustí. 20 Určitou podobnost lze spatřovat i mezi 3. zákonným důvodem vydědění, kdy dle § 469a odst. 1 písm. c) OZ zůstavitel může vydědit potomka, jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, a prvním zákonným důvodem dědické nezpůsobilosti dle § 469 OZ, kdy nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům. V případě vydědění je úprava širší v tom smyslu, že se může jednat o jakýkoliv úmyslný trestný čin, nejen čin spáchaný vůči zůstaviteli, případně jeho manželu, dětem nebo rodičům. Úprava dědické nezpůsobilosti je naopak širší vzhledem k procesní stránce věci. U dědické nezpůsobilosti se nevyžaduje, aby byl dědic vůbec pro takovýto trestný čin odsouzen, natož k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. Jediným kritériem pro naplnění daného důvodu dědické nezpůsobilosti je skutečnost, že se dotyčný dopustil jednání, jež naplňuje znaky úmyslného trestného činu.21 Dle prvního zákonného důvodu dědické nezpůsobilosti je nezpůsobilým ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům. K následkům, tedy nemožnosti dědění takovéto osoby, se přihlíží z úřední povinnosti a není ani třeba, aby se zůstavitel v průběhu svého života o tomto jednání dozvěděl. Výčet osob je v daném případě taxativní a trestný čin musí být úmyslný, nedbalostní jednání dědickou nezpůsobilost nezakládá. Rodinný stav výše uvedených osob se posuzuje vždy k okamžiku, kdy byl předmětný trestný čin spáchán. Následná smrt, rozvod či osvojení na dědické nezpůsobilosti nic nemění.22 Není nutné, aby byl případný dědic za takový trestný čin odsouzen, pokud se však tak stalo, je soud při rozhodování o této věci týkající se dědické nezpůsobilosti dle § 135 odst. 1 OSŘ vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin. Pokud trestný čin vyjde najevo v průběhu řízení o dědictví, může to být podnět k trestnímu řízení a přerušení řízení o dědictví dle § 109 odst. 2 c) OSŘ. Otázku, zda 20

KRÁLOVÁ, J., ECK, L. Dědická nezpůsobilost. Ad Notam. 2004, č. 2, s. 35. Srovnej MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s. 94. 22 Srovnej KRÁLOVÁ, J., ECK, L. Dědická nezpůsobilost. Ad Notam. 2004, č. 2, s. 35. 21

19

byl trestný čin spáchán, nelze řešit jako otázku předběžnou vzhledem ke spojení § 135 odst. 1 OSŘ, kde se říká, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, a § 2 odst. 2 trestního řádu, kde se uvádí, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestí řízení, hledět, jako by byl vinen. Jako otázku předběžnou tak spáchání trestného činu řešit nelze, lze však hodnotit, zda znaky trestného činu určité jednání naplnilo.23 Dle druhého zákonného důvodu dědické nezpůsobilosti je nezpůsobilým ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle. Pod tento zákonný důvod je možno podřadit všechny situace, kdy se ten, kdo by byl jinak povolán za dědice, snažil znemožnit zůstaviteli, aby svobodně rozhodl o osudu svého majetku pro případ smrti. Jako příklad je možno uvést jakékoliv fyzické nebo psychické donucení s úmyslem sepsání závěti určitého obsahu, nebo naopak nátlak, aby k sepsání závěti vůbec nedošlo, zabránění závěť změnit nebo zrušit, zničení nebo zatajení existence závěti již existující apod. K naplnění tohoto důvodu nezáleží na tom, kdo bude mít z takového jednání prospěch. Na rozdíl od prvního důvodu dědické nezpůsobilosti, kdy k trestnému činu potenciálního dědice musí dojít před smrtí zůstavitele, k zavrženíhodnému jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle může dojít až po smrti zůstavitele, například zničením nebo zatajováním existence závěti. Na základě toho, že zákon hovoří o tzv. poslední vůli a nikoliv závěti, lze usuzovat, že zákon má na mysli nejen závěť, ale taktéž listinu o vydědění, případně listiny zrušující tyto projevy vůle. V případě, kdy zůstavitel na základě psychického či fyzického nátlaku sepíše závěť o určitém obsahu ve prospěch toho, kdo takové donucení vůči němu použil, způsobí to pochopitelně absolutní neplatnost takové závěti pro nedostatek vůle. Absolutní neplatnost závěti způsobí, že se přejde k dědění na základě zákona, a vzhledem k tomu, že ten, kdo zůstavitele k sepsání závěti donutil, může být intestátním dědicem a dědit po zůstaviteli, institut dědické nezpůsobilosti zabrání, aby byl povolán k dědictví i v tomto případě. V obou výše uvedených případech nemusí právní následky dědické nezpůsobilosti nastat, odpustí-li zůstavitel tomu, kdo se takového jednání dopustil. Podmínkou je, aby k dědicově nehodnému jednání došlo ještě za zůstavitelova života, ten se o něm dozvěděl a dědici odpustil. Odpuštění může být projeveno výslovně, nebo jinak, například tím, že jej

23

Srovnej HOLUB, M., FIALA, J., BIČOVSKÝ, J.. Občanský zákoník Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 10. akt. a dopln. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 400.

20

zůstavitel v následně zřízené závěti povolá za dědice. Pokud k odpuštění nedojde, má existence některého z důvodů dědické nezpůsobilosti za následek, že se k tomuto dědici při dědění zůstavitelova majetku nepřihlíží. V případě dědění ze závěti uvolněný podíl připadne náhradnímu dědici a není-li ho, dědicům ze zákona. Jde-li o dědění ze zákona, uvolněný podíl nezpůsobilého dědice získají, pokud jde o zůstavitelova potomka nebo sourozence, rovným dílem jeho potomci a pokud jich není, dojde k akrescenci tohoto podílu k podílům dědiců povolaných v téže

dědické

skupině

jako nezpůsobilý

dědic.

V případě ostatních

nezpůsobilých dědiců dojde taktéž k akrescenci k podílům dědiců téže skupiny.

21

3. Současná úprava vydědění a historická komparace Vydědění, v římskoprávní nauce tzv. exheredatio, je tradičním právním institutem prolínajícím se právními řády již od dob práva římského. V průběhu vývoje dědického práva v právních řádech nejen na území našeho státu neustále docházelo ke střetu dvou zásad dědické právo ovládajících, a to autonomie vůle zůstavitele ohledně pořízení se svým majetkem pro případ smrti a proti tomu ochrana osob, dle rodinných vazeb pojímaje, zůstaviteli nejbližších. Jak jsem zmínila v předchozí kapitole, Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého vlastnit majetek, přičemž jeho dědění se zaručuje. Mezi práva, jež jsou obsahem vlastnického práva, náleží právo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi), dále právo věc držet (ius possendi) a jako poslední, a pro právní úkony dědictví se týkajících nejdůležitější, právo s věcí disponovat (ius dispondendi). Vlastník má z povahy věci možnost svým majetkem nakládat nejen mezi živými, inter vivos, ale i pro případ smrti, mortis causa. V našem současném právním řádu zákon upřednostňuje autonomii vůle zůstavitele ohledně pořízení se svým majetkem tím, že k dědictví povolává v prvé řadě dědice testamentární, a teprve není-li testamentu, případně je-li testament neplatný či neúplný, nastupují dědicové intestátní. Zůstavitelova svobodná vůle při pořízení závěti je však omezena institutem tzv. neopomenutelných dědiců. Zůstavitel tak nesmí v závěti upřít neopomenutelným dědicům jejich povinný díl pod hrozbou ať již úplné, případně částečné neplatnosti závěti. V reálném životě však nastávají různé situace a bylo by zřejmě proti dobrým mravům a v rozporu s úmyslem zákonodárce, kdyby po zůstaviteli nutně dědil někdo, kdo se k němu jako neopomenutelný dědic nechoval, neposkytl mu potřebnou pomoc, žil nezřízeným životem a svým jednáním vůbec by popíral oprávněnost jeho ochrany jako neopomenutelného dědice. Jako korektiv pro tyto situace slouží institut vydědění, upravený v OZ v § 469a, který umožňuje zůstaviteli takto „nehodného“ dědice vydědit uplatněním jednoho, popřípadě více ze zde taxativně uvedených důvodů.

3.1 Neopomenutelný dědic Institut neopomenutelného dědice upravuje § 479 OZ takto: „Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu 22

odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.“24 Pro zvláštní postavení zůstavitelových descendentů jako neopomenutelných dědiců svědčí nejen důvody etické, pro jejich pravděpodobnou blízkou citovou vazbu k zůstaviteli, ale i důvody ekonomické, kdy nelze přehlédnout možnou souvislost s úpravou vyživovací povinnosti mezi potomky a předky za jejich života v zákoně o rodině. Smyslem této úpravy je tak určitý odpovědnostní vztah rodičů vůči svým dětem, neboť jak uvádí R. Medunová, povinnost nést odpovědnost za potomky zahrnuje i povinnost přenechat jim část majetku jejich předků.25 Na rozdíl od dřívější úpravy účinný OZ mezi neopomenutelné dědice zařazuje pouze zůstavitelovy potomky, tedy dědice první zákonné skupiny, s výjimkou zůstavitelova manžela. Ochrana se tedy přiznává jak dětem, tak vnukům, případně dalším potomkům zůstavitele, ovšem s tím, že potomek bližší vylučuje z dědění potomka vzdálenějšího, který tímto přestává být neopomenutelným dědicem. Omezený výčet neopomenutelných dědiců, bývá často kritizován, přičemž je argumentováno nejen komparací historickou, ale též komparací s ostatními evropskými státy.26 Ohledně velikosti podílu připadajícího potomkům neopomenutelného dědice, který nedědí, protože odmítl dědictví, je dědicky nezpůsobilý, byl platně vyděděn, případně se nedožil smrti zůstavitele, zastávám názor K. Hejtmánkové, že vzdálenějším potomkům zůstavitele přísluší vždy pouze ta část dědictví, která by jinak připadala jejich předchůdci, od něhož svůj příbuzenský vztah k zůstaviteli odvozují. I když jsou tedy nezletilí, mají nárok pouze na neopomenutelný podíl svého předchůdce (zletilého), tj. na polovinu jeho zákonného podílu.27 Domnívám se, že z první věty § 473 odst. 2 OZ, jejíž znění je následující: „Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti.“28, vyplývá na základě uplatnění ius representationis pouhý vstup potomků do originárního práva neopomenutelného dědice, který nedědí. Současná právní úprava nevymezuje na rozdíl od úpravy dřívější jinak pouze okruh neopomenutelných dědiců, ale také jejich právní postavení. V někdejší právní úpravě, a považuji za důležité na tomto místě zmínit, že k podobné úpravě se vrací i NOZ, nebyl neopomenutelný dědic v případě jeho opomenutí v závěti považován, jako je tomu dnes, za dědice univerzálního, nebyl dokonce považován za dědice v pravém slova smyslu vůbec, 24

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů MEDUNOVÁ, R. Dědic, který nemá být opomenut. Ad notam. 2009, č. 5, s. 171 26 Blíže k tomu podkapitola 7.2 27 HEJTMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, 2007. s. 66. 28 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 25

23

nýbrž mu jeho ochrana zaručovala pohledávku vůči závětním dědicům, neopomenutelní dědicové tak měli vůči závětním dědicům právo na úhradu jejich povinného dílu v penězích.29 Dle účinného OZ má neopomenutelný dědic, v případě jeho opomenutí v závěti, postavení dědice ze zákona v rozsahu povinného dílu, a vstupuje tak dle velikosti svého podílu do všech práv a povinností namísto závětních dědiců nebo vedle nich. Současná situace však může v praxi působit komplikace, neboť okolnosti relevantní pro uplatnění § 479 OZ se posuzují k okamžiku smrti zůstavitele, nikoliv k době sepsání závěti. Okruh zůstavitelových neopomenutelných dědiců, jejich stáří, tedy zda již dosáhli zletilosti či nikoliv, a rozsah zůstavitelova majetku mohou od doby sepsání závěti do zůstavitelovy smrti doznat značných změn. Aby zůstavitel předešel případnému postihu, jakým relativní neplatnost závěti bezesporu je, bude vhodné povolat neopomenutelného dědice v závěti k peněžní částce, která bude v době smrti zůstavitele odpovídat jeho povinnému dílu, to vše však pouze v případě, kdy mu chce zůstavitel zanechat dědictví pouze v nutné, ze zákona stanovené výši, tedy spíše výjimečně. Zůstavitel mu též může v závěti odkázat konkrétní věc nebo právo v rozsahu jeho povinného podílu, čímž lze také zabránit případným sporům po jeho smrti, neboť neopomenutelný dědic, jak uvádí J. Mikeš, nemá na vybranou než přijmout dědictví ze závěti, protože při odmítnutí dědictví opírajícího se o tento důvod dědění by nemohl nárokovat podíl v konkurenci s dědici ze závěti.30 V daném případě však není vyřešena otázka proměnlivosti velikosti zůstavitelova majetku v čase a zůstavitel tak stejně riskuje případnou relativní neplatnost. Následkem nerespektování § 479 je již zmíněná relativní neplatnost, a to buď úplná, nebo částečná, záleží na potencionálních dědicích, které po sobě zůstavitel zanechá a obsahu závěti. Pokud je neopomenutelných dědiců více, musí se relativní neplatnosti dovolat každý z nich sám za sebe. Je vyloučeno, aby se relativní neplatnosti dovolávali potomci neopomenutelného dědice. V praxi se neplatnosti mohou dovolat v rámci řízení o dědictví, přichází však v úvahu i žaloba v občanském soudním řízení, pokud neopomenutelný dědic nebyl účastníkem řízení o dědictví a nemohl tak námitku relativní neplatnosti uplatnit. Důsledkem uplatnění relativní neplatnosti bude povolání neopomenutelných dědiců, kteří mohou dědit vedle dědiců ze závěti, nebo ze zákona, popřípadě jako dědici výluční. Jak je uvedeno v rozsudku bývalého NS, neopomenutelný dědic má v případě, že mu bylo zůstavitelem v závěti zanecháno méně, než kolik činí jeho zákonem stanovený 29

Srovnej HETMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, 2007. s. 64. 30 MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2007, s. 85.

24

neopomenutelný podíl, postavení dědice ze závěti ohledně toho, co mu bylo závětí zanecháno, a dědice ze zákona pokud jde o chybějící zbytek do jeho zákonného podílu.31 Autonomie vůle zůstavitele je do značné míry omezena povinností odkázat neopomenutelný podíl, označovaný jako povinný díl, neopomenutelným dědicům, podíl, který často může představovat většinu jeho majetku. Neopomenutelný dědic, pokud pominu možnost jeho neexistence, případně jeho odmítnutí dědictví či neexistenci dědictví vůbec, může být ve svém neopomenutelném podílu zkrácen, či z něj vyloučen v následujících situacích. Za prvé nemusí namítnout relativní neplatnost závěti, kdy by tak učinit mohl, za druhé v jeho případě může dojít k naplnění některého z důvodů dědické nezpůsobilosti dle § 469 OZ, za třetí zde může dojít k uplatnění § 484 OZ, kdy dá zůstavitel v závěti příkaz k započtení toho, co neopomenutelný dědic za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování, a za čtvrté ho zůstavitel může na základě splnění předpokladů předvídaných v § 469a OZ vydědit. Předmětem výše uvedené možnosti započtení nebo-li kolace, není dle judikatury to, co dědic obdržel bezúplatně od zůstavitele v rámci obvyklých příležitostných darů. V případě darování jako předmětu zápočtu podle zmíněného ustanovení má zákon na zřeteli věnování bez odpovídajícího případného protiplnění ze strany pozdějšího dědice, jež svou povahou a výší překračuje obvyklá darování odpovídající výdělkovým a majetkovým poměrům dárce. Z možnosti započtení jsou dále vyloučena plnění, k nimž byl zůstavitel ze zákona povinen.32

3.2 Vydědění Institut vydědění v rámci českého práva prošel postupným vývojem, zejména co se týká důvodů, za nichž je potomka možno vydědit, a vzhledem k tomu, že současnou úpravu není možno považovat za uspokojující a její interpretace způsobuje značné problémy, dá se očekávat, že ani dnes účinná úprava není finální, což vyplývá i z NOZ. Vydědění doplňuje institut dědické nezpůsobilosti a má stejně jako ona totožné právní následky, avšak mimo jiných rozdílů, které jsem již výše naznačila při rozboru institutu právní nezpůsobilosti, zásadním rozdílem je ten, že vydědění dopadá pouze na neopomenutelné dědice. OZ upravuje důvody vydědění neopomenutelných dědiců v § 469a odst. 1 následovně: „Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou 31

32

Rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 10. 1957, č. 50/1958, Cz 490/57 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002.

25

pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život.“33 Tato úprava je účinná již od 1. 1. 1992, kdy novelou OZ zákonem č. 509/1991 Sb. došlo k rozšíření důvodů vydědění oproti úpravě předchozí, a tím i k oslabení ochrany neopomenutelných dědiců. Cílem mé práce je vymezení pomyslných hranic u každého jednotlivého důvodu na základě studia judikatury soudů a odborných článků. Přílišná obecnost důvodů vydědění způsobuje problémy interpretační i aplikační a zejména nezaručuje právní jistotu osobám, kterých se daná úprava potencionálně týká. Domnívám se, že úprava nesplňuje svůj účel, neboť by měla sloužit zejména zůstaviteli za situace, kdy se k němu potomek chová neeticky a nemorálně, a měla by mu dát možnost toto nemorální chování „potrestat“ sepsáním listiny o vydědění, vyloučit tak potomka jako svého dědice a rozhodnout o osudu svého majetku z pozice pohledu zůstavitele spravedlivěji. Úprava důvodů vydědění je však natolik neurčitá a obecná, zejména důvodů uvedených pod písm. a) a písm. b) § 469a odst. 1 OZ, že při zohlednění současné judikatury, která ve věcech týkajících se vydědění vyznívá převážně ve prospěch neopomenutelných dědiců, zůstavitele spíše odrazuje a situaci mu značně ztěžuje. Vzhledem k tomu, že zákon nedává jasné vodítko pro to, za jakých podmínek konkrétní skutkový stav pod určitý důvod vydědění spadá a za jakých již nikoliv, může zde, a často se tak stává, docházet ke střetu odlišných představ zůstavitele a soudce, který po jeho smrti věc rozhoduje. Jak však uvádí J. Kawulok, v případě následného sporu mezi dědici spočívá hlavní úskalí při dokazování skutečností, které zakládají podmínky pro vydědění v tom, že již není naživu korunní svědek - zůstavitel.34 O tom, zda došlo k situaci, která zakládá důvod k vydědění, se rozhoduje až po smrti zůstavitele a ten již nemá možnost se nijak bránit. I když dle svého nejlepšího svědomí a vědomí často na radu advokáta listinu o vydědění sepsal, může se stát a stává se, že soud následně rozhodne o tom, že daná situace, kterou zůstavitel již nemá možnost nijak prokázat a osvětlit, pod daný důvod vydědění nespadá. Považuji za vhodné, aby budoucí právní úprava důvody vydědění uvedla konkrétněji, popřípadě některé důvody zrušila úplně35, a zaručila tak větší právní jistotu všem,

33

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů KAWULOK, J. Vydědění – právní úprava a praxe. Ad Notam. 1999, č. 4, s. 73. 35 Mám na mysli zejména trvalé neprojevování opravdového zájmu, blíže k tomu oddíl 5.1.4. 34

26

dědicům nevyjímaje, a aby se tak nestávalo, že široká volnost interpretace těchto obecných ustanovení způsobí tak často neplatnost pro zůstavitele tolik důležitého právního úkonu. Jak se zmíním dále, důvody pro vydědění neopomenutelného dědice se v čase vyvíjely, stejně tak jako rozsah výčtu neopomenutelných dědiců, kdy například za účinnosti obecného zákoníku občanského za tyto byli v určitých případech považováni i rodiče zůstavitele. Jako důvod vydědění bylo v období od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964 možno uvést, že potomek odmítá trvale pracovat.36 Důvody vydědění jsou v současné právní úpravě vymezeny značně neurčitě a k jejich správné interpretaci a následné aplikaci je nutné blíže specifikovat pojem tzv. potřebné pomoci, opravdového zájmu a nezřízeného života. Na rozdíl od výše uvedených, důvod vydědění upravený v § 469a odst. 1 pod písmenem c) OZ, tedy odsouzení potomka pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, je vymezen dostatečně konkrétně a určitě a interpretační a aplikační problémy nezpůsobuje. Důvod vydědění musí být v listině o vydědění (dále jen „listina“) uveden vždy. Jedná se o její základní náležitost, jejíž absence způsobuje absolutní neplatnost tohoto právního úkonu. Důvod zároveň musí nastat před sepsáním listiny, není možné tuto sepsat pro případ, že v budoucnu dojde ke skutečnosti, jež by mohla jako důvod vydědění posloužit. Pro posouzení platnosti listiny bude třeba zkoumat stav, který zde existoval v době jejího pořízení nebo v době předcházející. Otázkou je, nakolik určitě a konkrétně má být důvod v listině vymezen. Zákon stanoví jako jednu z jejích náležitostí pouze nutnost uvedení takovéhoto důvodu, nikoliv však nutnost popisu okolností, za nichž ke skutečnosti zakládající možnost uplatnění důvodu došlo. Domnívám se tedy, že postačí uvést důvod vydědění pouze obecným odkazem na konkrétní písmeno uvedené v § 469a OZ. Důsledek toho, jak konkrétně zůstavitel důvod vydědění vymezí, se projeví až po smrti zůstavitele ve fázi projednávání dědictví, kdy bude mít vliv na to, kdo bude mít v případném sporu postavení žalobce a ponese tak důkazní břemeno. V situaci, kdy zůstavitel v listině konkrétně a určitě vymezí okolnosti, které důvod vydědění zakládají, včetně např. jejich časového určení, mělo by být na potomkovi, který má být touto listinou vyděděn, aby jako žalobce v řízení prokázal, že k naplnění důvodu vydědění nedošlo. Kdyby však, jak uvádí J. Mikeš, zůstavitel vyjádřil důvod vydědění slovy použitými v zákoně bez bližšího časového určení a okolností svědčících o potřebnosti pomoci, měla by úloha

36

BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. 3. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2001, s. 118 - 119.

27

navrhovatele ve sporu připadnout tomu, kdo by zdědil ze zůstavitelova majetku to, z čeho by měl být vyděďovaný potomek vyloučen.37 Výčet důvodů o vydědění v zákoně uvedený je taxativní. Tuto taxativnost lze chápat tak, že nejenže nemůžeme vedle čtyř stanovených důvodů použít důvod pátý, ale také nemůžeme např. okolnosti vztahující se k tzv. potřebné pomoci, jakými jsou nemoc, stáří a jiné závažné případy rozšířit o okolnost zde neuvedenou. Výše jsem ve spojení s vyděděním uváděla vždy jeho formu v podobě tzv. listiny o vydědění. Je třeba však uvést, že i přestože zákon hovoří pouze o listině, je vydědění jednostranným právním úkonem, který může být učiněn samostatně ve formě listiny, nebo také zahrnut přímo do samotné závěti. Formě a náležitostem vydědění se budu věnovat v samostatné kapitole.38 Okruh možných vyděděných je dán okruhem zůstavitelových neopomenutelných dědiců. Vůči ostatním dědicům by jejich uvedení v listině, popř. v ustanovení týkajícího se vydědění v samotné závěti, nemělo právní účinky. Český právní řád nezná institut tzv. negativní závěti, jež by vylučovala i jiné než neopomenutelné dědice z právního nástupnictví.39 Pokud tedy zůstavitel nechce, aby po něm dědily osoby, jež sice jsou zařazeny do některé z dědických tříd, nejsou však ani neopomenutelnými dědici a ani se na ně nevztahují důvody dědické nezpůsobilosti dle § 469 OZ, má jedinou možnost, a to pořídit závěť, v níž svůj majetek odkáže někomu jinému. Vzhledem k tomu, že neopomenutelní dědici mohou být jak zletilí, tak i nezletilí, vyplývá z toho, při současném zohlednění zásady co není zákonem zakázáno, je dovoleno, že je možno vydědit i potomky nezletilé. Jak však uvádí J. Mikeš a L. Muzikář, při posouzení důvodnosti vydědění nezletilého potomka je třeba v konkrétním případě zkoumat nejen, zda se choval způsobem uvedeným v ustanovení § 469a odst. 1. písm. a), b), d) OZ, ale též uvážit, zda s ohledem na věk vyděděného, jeho rozumové schopnosti a volní vlastnosti od něho bylo možno chování vylučující vydědění požadovat.40 Dle § 469a odst. 2 OZ, pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 OZ. Zůstavitel tak může vydědění vztáhnout i na potomky svých dětí, a to i v případě že oni sami se jednání 37

MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993, s. 82. 38 K této otázce blíže podkapitola 6.1 39 Srovnej podkapitolu 7.3 Rekodifikace institutu vydědění 40 MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 90.

28

zákládajícího možnost vydědění nedopustili. Jak dále uvádí J. Mikeš a L. Muzikář, skutečný důvod této úpravy spočívá v tom, že majetek potomka vyděděného, byl-li by nezletilý, by měl zpravidla v dispozici vyděděný jako zákonný zástupce této osoby k právním úkonům nezpůsobilé.41 I přesto, že o tom zákon výslovně nehovoří, neopomenutelného potomka lze vydědit i pouze částečně. Je možno mu tak odejmout pouze část jeho podílu, avšak větší než je stanoveno v § 479 OZ, tedy zletilým odejmout více než polovinu jejich zákonného podílu a nezletilým prakticky cokoliv.

3.3 Historie právní úpravy vydědění na našem území Institut vydědění na našem území prošel postupným vývojem až do dnešní podoby. V této podkapitole se pokusím osvětlit vývoj právní úpravy od 1. 1. 1925 až do současnosti. V zákoně č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „OZO“), platném na našem území od 1. 1. 1925 do 31. 12. 1950, byl zakotven jak institut neopomenutelných dědiců, tak i dědické nezpůsobilosti a vydědění. Za zajímavé považuji zmínit, že dle § 543 OZO byly na základě dědické nezpůsobilosti z dědického práva vyloučeny osoby, které se u soudu doznaly, nebo byly usvědčeny z krvesmilstva nebo cizoložství. Ostatní důvody dědické nezpůsobilosti více či méně korespondovaly s úpravou současnou. Na rozdíl od aktuálně platného OZ však dle § 762 OZO byli zůstavitelovými neopomenutelnými dědici jeho děti, a nebylo -li jich, jeho rodiče. V § 763 OZO se dále doplňuje, že za děti je třeba považovat též vnuky a pravnuky a za rodiče všechny dědy a báby. Co se týká podílu, který těmto nesměl být upřen, každému dítěti musela připadnout polovina toho, co by mu připadlo ze zákona. Úprava byla tedy proti současné mírnější, neboť nerozlišovala potomky na zletilé a nezletilé a tím ani nezaručovala nezletilým zvýšenou ochranu. U ascendentů zákon jako povinný díl stanovil třetinu toho, co by jim jinak připadlo ze zákona. Dle § 768 OZO dítě mohlo být vyděděno: 1) když nechalo zůstavitele bez pomoci v nouzi, 2) bylo-li pro zločin odsouzeno k žaláři doživotnímu nebo dvacetiletému, 3) vedlo-li vytrvale život, který se příčí veřejné mravnosti. V úpravě je možno spatřovat značnou podobnost se stávajícím stavem, chybí pouze důvod neprojevování tzv. opravdového zájmu. V § 769 OZO se stanoví, že z těchto důvodů mohou být také rodiče vyloučeni z povinného dílu, a zejména i tehdy, jestliže úplně zanedbali výchovu dítěte. Na rozdíl od současnosti, důvod vydědění nemusel zůstavitel uvést a příčina 41

MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 90.

29

vydědění musela být prokazována vždy oprávněným dědicem, když neopomenutelný dědic žaloval na vyplacení povinného dílu. Od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964 platil na našem území zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „OBZ“). Zákoník přinesl mnohé reformy v oblasti dědického práva, k nejdůležitějším patří zejména zrušení institutu ležící pozůstalosti, kdy bylo stanoveno, jako je tomu i v současnosti, že dědictví se nabývá zůstavitelovou smrtí, dále zrušení institutu dědické smlouvy mezi manžely, která byla do svého zrušení považována za třetí právní titul, a konečně jak uvádí P. Bílek a M. Šešina, byla stanovena zásada preferování dědění ze zákona oproti dědění ze závěti42. V § 513 OBZ bylo totiž stanoveno, že nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nabývají dědictví dědici ze zákona, a tak již nedocházelo k akrescenci uvolněného dílu ostatním dědicům ze závěti. Zákoník už rozlišuje mezi neopomenutelnými dědici zletilými a nezletilými, kdy nezletilým přiznává alespoň tolik, kolik činí cena jejich celého zákonného podílu. Potomkům zletilým, případně tomu z rodičů, nebo starých rodičů, kteří v době smrti zůstavitele jsou v nouzi a už práce neschopní, se musí dostat alespoň tří čtvrtin zákonného podílu. Vydědění OBZ upravuje v § 552 odst. 1 následovně: „Dědice, jehož zákonný podíl nemůže být závětí zkrácen vůbec anebo nikoliv o více než čtvrtinu jeho ceny, může pořizovatel vydědit proto, že jej opustil v nouzi nebo že byl odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo že trvale odpírá pracovat.“43 Právní úprava OBZ byla oproti kodifikaci dřívější v mnohém zjednodušena neboť, jak uvádí P. Bílek a M. Šešina, tím že došlo k rozsáhlému znárodnění majetku a k jiným způsobům jeho odnětí, přicházel do dědictví pouze tzv. osobní majetek menšího rozsahu, jehož nabývání a správa podle mínění zákonodárce nevyžadovaly rozsáhlejší právní úpravu.44 Socialistické prvky lze spatřovat i v možnosti vydědění dědice z důvodu, že odmítá trvale pracovat. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v současné době s mnohými modifikacemi stále platný, jenž nabyl účinnosti 1. 4. 1964, zrušil institut vydědění vůbec, a tento tak až do nabytí účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. dne 1. 4. 1983, nebyl součástí našeho právního řádu. Úprava tak dávala poměrně malý prostor pro zůstavitelovu svobodnou vůli, kdy nejenže neopomenutelní dědicové měli zaručen nárok na povinný díl větší, než je tomu v současnosti, protože zletilým dědicům nesměly být upřeny celé tři čtvrtiny jejich dědického podílu ze 42

BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. 3. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2001, s. 105. 43 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník 44 BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. 3. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2001, s. 106.

30

zákona, ale zůstavitel neměl ani žádnou možnost se této povinnosti zprostit. Jediným způsobem, jak potrestat nehodné dědice, bylo uplatnění institutu dědické nezpůsobilosti, zakotveného v § 469 OZ, který se shoduje s ustanovením dnešním. Výše zmíněná novela č. 131/1982 Sb. znovu zavedla institut vydědění do systému dědického práva, který je jeho součástí v modifikované podobě až do dnešní doby. V § 469a bylo až do 1. 1. 1992 stanoveno, že zůstavitel může vydědit potomka, protože v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. Uvedení důvodu vydědění v listině se stalo její nezbytnou náležitostí. Dědická nezpůsobilost upravená v § 469 od nabytí účinnosti OZ až do současnosti nedostála žádných změn. Novela č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992 zavedla 4. zákonnou dědickou skupinu, zmenšila nárok zletilých dědiců zůstavitele z původních tří čtvrtin zákonného dědického podílu na jednu polovinu při současném zachování nároku na celý zákonný podíl dědiců nezletilých, a zejména upřesnila úpravu vydědění a dovedla ji tak do současného stavu. Od 1. 1. 1992 tak institut vydědění, dědické nezpůsobilosti a neopomenutelných dědiců setrvává

v ustálené

podobě

a

zásadní

změnu

s očekávaným přijetím nového občanského zákoníku.

31

lze

očekávat

až

v souvislosti

4. Komparace české úpravy vydědění s úpravou italskou a španělskou Mým původním úmyslem bylo provést komparaci vydědění nejen s právem španělským, ale též s italským, od čehož jsem upustila pro neúspěšné dobrání se nerozporuplného výsledku. Právo španělské a italské jsem zvolila, neboť ovládám jazyk španělský a italský, v obou zemích jsem delší dobu pobývala a zajímalo mě též, jak rozdílná bude úprava institutu vydědění ve dvou na rozdíl od nás tak katolických zemích kontinentálního práva.

4.1 Italské právo Na základě studia italského Codice civile, Regio Decreto 16 marzo 1942, n. 262 (dále jen „CC“), učebnice italského práva a diskuse se dvěma studenty právnických fakult v Itálii, jsem dospěla k nejasnému závěru o existenci vydědění v rámci jejich právního řádu. Osobně se domnívám, že tento institut vůbec nemají, neboť jsem ho nenalezla ani v zákoně, ani v učebnici italského práva, kterou jsem měla k dispozici. Italští studenti mi sdělili, že u nich vydědění možné je, avšak v rámci dědické nezpůsobilosti, tzv. indegnitá, z čehož dovozuji, že samotný institut vydědění u nich skutečně neexistuje, nejsem si však svým názorem zcela jistá, neboť to, že jsem ho nenalezla, nemohu považovat za jasný důkaz o jeho neexistenci. Obecně lze říci, že italské dědické právo má svá ustanovení o dědické nezpůsobilosti a neopomenutelných dědicích, a to ve srovnání s naší úpravou poměrně rozsáhlá. Dědická nezpůsobilost, italsky indegnitá, je upravena podrobněji než v našem zákoně, ale důvody pro ni v základním slova smyslu korespondují s naším OZ. Jedná se zde tedy o trestný čin vůči zůstaviteli a osobám mu blízkým, CC v tomto případě hovoří vysloveně o vraždě, a dále se jedná o zákonem předvídaná negativní jednání vůči zůstavitelově poslední vůli. Dědicky nezpůsobilý může dědit, pokud tak zůstavitel stanoví ve formě závěti, nebo veřejného aktu.45 Za neopomenutelné dědice, it. legittimari, zákon v čl. 536 označuje manžela, děti, potažmo s nimi též jejich potomky, a předky. Zákon na rozdíl od našeho nerozlišuje potomky zletilé a nezletilé, a povinný díl nevypočítává na základě podílu jim přiznaného dle dědické posloupnosti, nýbrž z celého zůstavitelova jmění, a to v poměrně vysoké výši. Zanechá-li totiž zůstavitel více dětí, připadají jim celé 2/3 zůstavitelova majetku jako povinný díl dle čl. 537 45

Srovnej Codice civile, Regio Decreto 16 marzo 1942, n. 262. Čl. 463-466.

32

CC. Naproti tomu dle čl. 538 CC, předci jsou neopomenutelnými dědici pouze v případě, kdy zůstavitel po sobě nezanechal žádné potomky. Manželovi připadá ½ jmění, pokud však zůstavitel po sobě zanechá jedno dítě, připadá mu pouze 1/3, a pokud dětí více, ¼ z celkového jmění. Za pozoruhodné považuji, že v určitých případech se neopomenutelným dědicem stává též manžel, se kterým byl v době smrti zůstavitel již rozvedený.46 Nelze si nevšimnout podobnosti úpravy institutu neopomenutelných dědiců s našimi dědickými skupinami, pro velmi podrobnou úpravu povinných dílů, avšak není se čemu divit, když na rozdíl od nás italské právo má neopomenutelných dědiců více, a z toho vyplývá možná konkurence jejich dědických podílů. Jak jsem uvedla, domnívám se, že vydědění skutečně není v italském právním řádu možné, což dovozuji z toho, že jsem tento institut nikde nenalezla a v mém závěru mne utvrzuje i poměrně rigidní úprava, jež dává zůstaviteli malý prostor pro svobodné pořízení ohledně svého majetku tím, že jeho značnou část přiznává neopomenutelným dědicům. Jsem toho názoru, že tato úprava vyplývá z katolického a velmi tradicionalistického zaměření Itálie, kdy rodiče a jejich děti často žijí společně po celý svůj život, a kdy jejich rodinné poměry jsou velmi odlišné od těch našich. Myslím, že v jejich případě by zakotvení důvodu k vydědění pro neprojevování opravdového zájmu bylo adekvátnější, než v našem, z důvodu odlišných společenských podmínek v Itálii panujících.47 Na závěr však uvádím, že výsledek, k němuž jsem dospěla, může být mylný.

4.2 Španělské právo Ke komparaci jsem si zvolila zrovna španělské právo, neboť jsem rok studovala na právnické fakultě ve Španělsku, což determinovalo mou volbu. Španělské dědické právo je zařazeno v hlavě třetí španělského Código Civil, Real Decreto de 24 de julio de 1889 (dále jen „CGC“) a upravuje všechny pro mne významné instituty jako jsou dědická nezpůsobilost, neopomenutelní dědicové a vydědění. Opět je španělská úprava o mnoho rozsáhlejší než ta naše, stejně jako tomu bylo v právu italském, a jako je tomu obecně ve většině evropských zemí.48

46

Srovnej Codice civile, Regio Decreto 16 marzo 1942, n. 262. Čl. 548 . K tomu blíže kapitola 5. 48 Srov. ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5, s. 97. 47

33

Institut dědické nezpůsobilosti je skutečně rozsáhlý, a jeho úprava v čl. 756 – 762 CGC je v mnohém odlišná jak od práva našeho, tak i italského, zejména co se týká rozsahu důvodů. Ohledně zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele CGC koresponduje s naším OZ, kdy předpokládá tentýž důvod, pouze ho specifikuje a kauzálně vymezuje v rámci více ustanovení. Dle jiného důvodu dědicky nezpůsobilými po svých dětech budou rodiče, kteří je opustí, nutí k prostituci, nebo je morálně zkazí. Jako v našem zákoně, patří mezi důvody nezpůsobilosti trestný čin proti zůstaviteli, v daném případě se však obdobně jako v italském právu musí jednat o trestný čin proti životu zůstavitele, jeho manžela, potomků anebo předků. Španělské právo jde co do rozsahu důvodů vůbec nejdále, když za dědicky nezpůsobilého považuje též toho, kdo žaloval zůstavitele za trestný čin, za něhož zákon nestanoví trest nižší než k odnětí svobody ve vězení se zvýšenou ostrahou, nebo k odnětí svobody nejméně na 3 - 8 let, pokud se žaloba ukázala nedůvodnou. Dále též např. bude dědicky nezpůsobilým ten, kdo již dovršil zletilosti, dozvěděl se o násilné smrti zůstavitele a neoznámil ji, pokud již nebyla zjištěna z moci úřední. Dědicky nezpůsobilý může přesto dědit, jak je tomu obdobně i v našem OZ a italském CC, když ho zůstavitel povolá za závětního dědice a v době soupisu závěti ví o skutečnostech zakládajících jeho nezpůsobilost, nebo když mu odpustí ve veřejném aktu. Za neopomenutelné dědice, šp. herederos forzosos, CGC považuje kromě potomků též předky a manžela zůstavitele, ovšem za určitých podmínek. Stejně jako u nás jim zákon přiznává právo na povinný díl, který jim zůstavitel musí ze svého majetku zanechat. Dle čl. 807 jsou neopomenutelnými dědici potomci zůstavitele a není-li jich jeho předci, obdobně jako v právu italském. Manžel je neopomenutelným dědicem ve formě a způsobem, který mu přiznává zákon. Výpočet povinných dílů je komplikovanější než v právu italském a vypočítává se z tzv. zbytkového odkazu, proto se jím nebudu více zabývat, neboť by to šlo nad rozsah mé práce. Vydědění, šp. desheredación, je upraveno v čl. 848 – 857 CGC. Jako je tomu u nás, k vydědění může dojít jen na základě zákonem stanovených důvodů, v rámci závěti, s nutností uvedení právního důvodu, jež ho zakládá. Ať už bude důvod vymezen jakkoliv, prokazovat jej budou a důkazní břemeno ponesou vždy ti, co jsou oprávnění k dědictví, což je v našich podmínkách odlišné tím, že za určitých okolností důkazní břemeno nese přímo vyděděný. Důvody k vydědění upravují čl. 853, 854 a 855 CGC a zároveň s nimi též čl. 756, upravující dědickou nezpůsobilost, neboť téměř všechny důvody zakládající nezpůsobilost, jsou též důvody k vydědění, což náš aktuální OZ nezná, do budoucna se však s modifikovanou 34

obdobnou úpravou v rámci NOZ počítá.49 Vydědit lze stejně jako u nás pouze neopomenutelné dědice, což sice není přímo stanoveno, avšak vyplývá to z jednotlivých článků stanovící důvody, když v nich doslovně za vyděděné označuje jenom potomky, předky a manžela. Dle čl. 853 zůstavitel může vydědit svého potomka, vyjma důvodů zakládajících dědickou nezpůsobilost, když tento vůči němu bez právního důvodu neplnil vyživovací povinnost, nebo ho fyzicky týral či vážně urazil. Tím se možnost vydědění potomků zcela vyčerpává. Z uvedeného jasně vyplývá, za jak výjimečný institut je vydědění ve Španělsku považováno, a jak závažné skutečnosti musí nastat, aby bylo možno vůbec vydědit. Vydědit někoho pouze proto, že o něj neprojevuje opravdový zájem, neposkytuje mu potřebnou pomoc, vede nezřízený život, nebo byl dokonce odsouzen pro trestný čin, jenž nemusí mít žádnou souvislost se zůstavitelem, a kdy trest za něj může představovat pouze podmínečné odsouzení, je ve španělském právním řádu zcela nemožné. V případě trestného činu se musí jednat o čin směřující proti životu zůstavitele, popřípadě jeho manžela, předků nebo potomků. Ohledně neposkytnutí pomoci, její potřebnost musí být vystupňována až do té míry, že zde existuje stanovená vyživovací povinnost potomků vůči zůstaviteli a tito mu ji bez právního důvodu odmítají. Zájem potomci o zůstavitele projevovat vůbec nemusí, bez možnosti stižením sankcí vyděděním, přičemž opět jako v italských společenských podmínkách i Španělsko je zemí s velkým počtem věřících, zemí s velmi tradicionalistickým zaměřením a rodinnými tradicemi, kde je rodina zvyklá držet více pospolu, než je tomu u nás, a kde by tedy zakotvení důvodu neprojevování zájmu jistě bylo opodstatněnější. To však nepřipadá v úvahu ze stejných důvodů, z nichž by ona opodstatněnost vycházela, neboť těžko lze očekávat, že Španělsko, pro něhož je vydědění tak výjimečným úkonem, ho bude považovat za ospravedlnitelné i pro „pouhé“ neprojevování zájmu. Dle čl. 853 CGC zůstavitel může vydědit své rodiče i další předky, vyjma důvodů zakládajících dědickou nezpůsobilost, když tito vůči němu přišli o svou rodičovskou zodpovědnost, bez právního důvodu vůči němu neplnili vyživovací povinnost, nebo když jeden z jeho rodičů „ukládal o život“ tomu druhému, pokud se však tito následně neusmířili. Opět je z uvedeného patrno, o jak okrajové a zvlášť závažné situace se v daných případech musí jednat. Svého manžela může zůstavitel vydědit na základě čl. 855 CGC, který k důvodům řadí jednak opět důvody zakládající dědickou nezpůsobilost, a dále situace kdy

49

K tomu blíže podkapitola 7.1

35

manžel závažně nebo opakovaně porušil manželské povinnosti, neplnil vyživovací povinnost vůči dětem nebo vůči zůstaviteli samotnému, dopustil se jednání, jež má za následek ztrátu rodičovské způsobilosti, nebo ukládal zůstaviteli o život, pokud mezi nimi nedošlo ke smíru. Za pozoruhodné považuji, že se naroveň staví, tedy stejnou sankcí je stiženo jednání, když manžel opakovaně neplní manželské povinnosti, a když ukládá druhému manželovi o život. Bohužel jsem nenalezla výklad pojmu trvalé či vážné porušení manželských povinností, avšak i tak mne překvapuje, že přesto jak je španělská úprava vydědění striktní, a postihuje jen ty nejzávažnější prohřešky, staví vedle nich též tuto možnost. Dle čl. 857 CGC potomci vyděděného ve vztahu k povinnému dílu nastupují na jeho místo, a není tak možno, jako je tomu v našem případě, vztáhnout vydědění i na ně, což je dle mého přirozeným vyústěním úpravy, neboť by bylo ve zřejmém rozporu s její povahou, aby vedle vyděděných sankciovaných pro tak závažná jednaní byli sankciováni též ti, co se ničehož nedopustili. Zásadní odlišnost spatřuji ve zrušení vydědění, neboť k němu není třeba právního úkonu ve stejné formě, v jaké bylo učiněno, ale pouhého smíru, u něhož není předepsaná forma, postačí tedy dle mého názoru i smír v konkludentní formě. Dále také pokud po spáchání jednání naplňujícího důvod vydědění dojde mezi zůstavitelem a „ pachatelem“ tohoto jednání ke smíru, opět v jakékoliv formě, zbavuje to zůstavitele možnosti ho z tohoto důvodu vydědit. Z výše uvedeného vyplývá, o kolik je přísnější náš OZ vůči neopomenutelným dědicům, když dává zůstaviteli možnost vydědit potomka za jednání mnohem méně závažná, a jak široký prostor poskytuje zůstaviteli ve srovnání se Španělskem a Itálií rovněž. Jak jsem již zmínila, jsem toho názoru, že do Codigo Civil i Codice Civile se promítají materiální prameny práva, mezi něž patří tradicionalistické zaměření, velká rodinná pospolitost a náboženské smýšlení občanů obou těchto zemí.

36

5. Důvody vydědění Pro vznik možnosti vydědit neopomenutelného dědice, zde musí existovat jeden z důvodů vymezený v § 469a odst. 1 OZ, a to již v době před okamžikem sepsání listiny. Občanský zákoník nepřipouští vydědění podmínečné, a i když to výslovně nezakazuje, můžeme to dovodit z nutnosti uvedení konkrétního důvodu, případně odkazu na ustanovení v listině o vydědění. Uvedení důvodu vydědění v listině je její nezbytnou náležitostí, jejíž absence způsobuje absolutní neplatnost tohoto právního úkonu. Zavedení nutnosti uvedení důvodu v listině v rámci našeho občanského práva, považuji i přes veškeré nedostatky úpravy za velmi prospěšné, neboť se tím omezuje zůstavitelova libovůle, posiluje právní jistota a zejména, což je nejdůležitější, významně ulehčuje již tak náročné dokazování v rámci soudního řízení. Budu-li se zabývat nutností uvedení důvodu v listině, musím vymezit jednak, v jaké podobě tyto důvody uvést, a jednak, co všechno jako důvod lze použít. Důvody opravňující zůstavitele k vydědění jsou, jak jsem již uvedla v předchozí kapitole, dle § 469a odst. 1 OZ následující: a) potomek v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) potomek byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) potomek trvale vede nezřízený život. Za důvod můžeme v listině označit jedno nebo více z uvedených jednání potomka, avšak to nevylučuje možnost uvést též jednání jiné, z výše uvedených možností na první pohled logicky nevyplývající, avšak pod ně podřaditelné, zejména pod bod b), tzv. opravdový zájem, na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Tak, jak budu dále uvádět, je možno jako důvod vydědění uvést jakékoliv jednání, které je nemorální, porušuje dobré mravy a trvale překračuje zásady společenské slušnosti, které v určitých případech i přesto, že potomek o zůstavitele zájem projevuje, sdílí s ním společnou domácnost, či s ním jinak přichází běžně do kontaktu, může naplnit důvod trvalého neprojevování opravdového zájmu. Důvod vydědění je možno v listině uvést jakýmkoliv způsobem. V úvahu připadají tři možnosti, a to přesný popis jednání potomka s odkazem na konkrétní ustanovení OZ, pod které spadá, popis jednání potomka, které dle názoru zůstavitele zakládá důvod vydědění, aniž by ho podřadil pod určité zákonné ustanovení, a konečně možnost poslední a nejméně 37

vhodná, uvedení důvodu pouhým odkazem na příslušné ustanovení. Pouhý odkaz na důvod uvedený v § 469a OZ, ač je ze zákona možný a v praxi velmi běžný, považuji za nevhodný a nedostačující, neboť významně ztíží pozici dědiců, které si zůstavitel za své dědice přál, tím, že na ně po smrti zůstavitele uvalí důkazní břemeno prokázat, že se vyděděný dědic jednání skutečně dopustil. Tím, že „korunní svědek“, tedy zůstavitel, bude již po smrti, nebude pro dědice lehké toto prokázat a často tak dojde k prohlášení listiny za neplatnou, což zůstavitel v době, kdy ji sepisoval, jistě neměl v úmyslu. Z uvedeného vyplývá, že jednání uvedené jako důvod soupisu listiny o vydědění není nutno subsumovat pod konkrétní zákonné ustanovení, a významně se doporučuje v listině důvody uvést co nejpřesněji, s přesnými daty a vymezením konkrétních událostí, aby listina splnila svůj účel. Výše jsem uvedla, že důvod pro vydědění zde musí existovat již v době soupisu listiny. Vylučuje to jak možnost vydědění podmínečného, tak konvalidaci listiny v případě, kdy zůstavitel na základě svého nejlepšího svědomí a vědomí listinu sepíše domnívajíc se, že potomka platně vyděďuje, avšak v rámci soudního řízení se následně zjistí, že potomkovo jednání skutečně naplnilo zákonné znaky nikoliv v době před soupisem, ale až po něm. S otázkou doby sepsání listiny souvisí rozhodnutí NS 21 Cdo 3028/2000. V rámci podkapitoly zabývající se historickým vývojem vydědění na našem území jsem uvedla, že současná podoba důvodů k vydědění je v našem právním řádu účinná od 1. 1. 1992. Do té doby bylo možno jako důvod použít pouze neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. V daném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval případem pana Z. H., kterého jeho otec vydědil listinou sepsanou dne 23. 3. 1992 z důvodu trvalého neprojevování opravdového zájmu dle § 469a odst. 1 písm. b) OZ. NS v uvedeném rozhodnutí použil tuto právní větu : „Z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. může zůstavitel platně vydědit svého potomka jen listinou, která byla sepsána počínaje dnem 1. 1. 1992. Důvod k tomuto vydědění přitom může spočívat také v chování potomka vůči zůstaviteli, k němuž došlo v době před 1. 1. 1992, trvalo-li i po tomto datu.“50 Nejvyšší soud tímto zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, který si dle mého názoru právo vyložil nesprávně a příliš formalisticky, když ve své podstatě v rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, že vydědit z důvodu neprojevování opravdového zájmu je možno až od 1. 1. 1992, k jednání před tímto datem není možno přihlížet, a protože k uplatnění tohoto důvodu je nezbytný nezájem trvalý, doba od 1. 1. 1992 do 23. 3. 1992 tuto trvalost nenaplní.

50

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3028/2000.

38

Vydědění a v jeho rámci projev vůle k němu směřující ve formě listiny, musí splňovat obecné i zvláštní náležitosti. V následující kapitole jednotlivé náležitosti rozeberu, na tomto místě považuji za důležité uvést, že na uvedení důvodu se vztahují požadavky dle § 37 odst. 1 OZ týkající se jeho určitosti a srozumitelnosti. V § 469a odst. 2 OZ je zakotveno, že pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 OZ. Tzv. reprezentační právo týkající se dědění ze zákona, v § 473 odst. 2 OZ zakotvené, zaručuje, že nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci. Zůstavitel tak může v případě vydědění svého dítěte vztáhnout vydědění i na všechny jeho potomky bez ohledu na to, zda oni sami důvod vydědění naplnili. Jak uvádí J. Mikeš a L. Muzikář, skutečný důvod této úpravy spočívá v tom, že majetek potomka vyděděného, byl-li by nezletilý, by měl zpravidla v dispozici vyděděný jako zákonný zástupce.51 Domnívám se však, že danou úpravu zde máme i z důvodu, že narušený vztah mezi zůstavitelem a jeho vyděděným synem či dcerou se často promítá i do vztahu zůstavitele k jeho vnukům, rodiče navádějí své děti a přenášejí na ně možnou nevraživost vůči zůstaviteli, což je také třeba reflektovat a zůstaviteli možnost jejich vydědění poskytnout. V praxi je velmi důležité rozlišovat, zda zůstavitel vydědil potomky svých dětí na základě vydědění jich samotných, anebo je vydědil samostatně bez souvislosti s vyděděním jejich rodičů, případně prarodičů. Správné posouzení má zásadní význam pro platnost vydědění, neboť vydědil-li je dle § 469a odst. 2 OZ, není důležité, zda by proti nim samotným bylo možno uplatnit některý z důvodů vydědění. Vydědil-li je však samostatně, důvod vydědění se bude u každého jednotlivě vyděděného posuzovat zvlášť dle § 469a odst. 1 OZ. K dané problematice se vztahuje rozsudek NS ze dne 20. 1. 2004. V posuzovaném případě zůstavitel M. M. vydědil v rámci jedné listiny o vydědění svou dceru a její dva syny. U každého z nich uvedl jednání, které považoval za odůvodňující jejich vydědění, důvody u nich vymezil odděleně, a jak je uvedeno v rozhodnutí, listina o vydědění neobsahovala žádné, natož „výslovné“ ustanovení, že se důsledky vydědění první žalobkyně vztahují i na druhého a třetího žalobce.52 Nejvyšší soud v rámci rozhodnutí dospěl k následující zásadní právní větě: „Závěr, zda zůstavitel v konkrétním případě vydědil svého potomka i potomky vyděděného každého samostatně, či zda vydědil svého nejbližšího potomka a vyjádřil svou vůli, aby 51 52

MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2007, s. 90. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002.

39

důsledky vydědění byly vztaženy i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo, představuje skutkové posouzení věci.53 Mezi další rozsudky NS týkající se této problematiky je možno zařadit rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1798/2005, v němž bylo dosaženo stejného závěru. Případ, kdy zůstavitel vydědí v rámci jedné listiny svého syna či dceru a samostatně jejich děti, si dokážu představit a za vhodné považuji v situaci, kdy nechce, aby z důvodu jejich jednání dědila např. jeho dcera a vnučka, avšak chce, aby dědil vnuk, se kterým má dobrý vztah. Zákon hovoří o možnosti vydědění potomka, přičemž nerozlišuje mezi potomkem zletilým a nezletilým. U nezletilého potomka musíme však důvod jeho vydědění posuzovat specificky. Stejně jako v případě posuzování způsobilosti nezletilců k právním úkonům musíme brát v potaz jejich rozumovou a volní vyspělost, bude tomu tak i v případě jejich jednání zakládající možnost vydědění. Uvedenou otázkou se zabýval Krajský soud v Brně, který v rámci svého rozhodnutí sp. zn. 18 Co 310/98 uvedl, že při posouzení důvodnosti vydědění nezletilého potomka je třeba v konkrétním případě zkoumat nejen, zda se choval způsobem uvedeným v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a), b), c), d) OZ (když při posouzení důvodnosti vydědění dle písm. c) bude třeba vycházet z pravomocného rozhodnutí soudu), ale též uvážit, zda s ohledem na věk vyděděného, jeho rozumové schopnosti a volní vlastnosti od něho bylo možno chování vylučující vydědění požadovat.54 Musíme tak rozlišovat mezi nutnou pomocí a trvalým zájmem vyžadovaným od potomka zletilého a nezletilého a zohlednit nejen zda je vůbec schopen si své nemorální jednání s ohledem na svůj věk uvědomit, ale také zda je v jeho možnostech s tím něco učinit. Ať už zůstavitel uplatní jakýkoliv důvod, v každém případě půjde zejména o posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu, zjištění skutkového stavu, prokázání rozhodných skutečností a, ač je to nemilé, i názor rozhodujícího soudce, neboť, jak jsem na základě studia několika rozsudků soudů zjistila, judikatura doposud není jednotná. Nemalou roli při posuzování oprávněnosti vydědění sehrávají dobré mravy. Jak uvádí Klára Hejtmánková, důvodnost vydědění je přitom zkoumána z hlediska objektivního, a proto je poměřována kritériem dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Platí to nejen pro důvod vydědění, uvedený pod písmenem a), kde je hledisko dobrých mravů v zákoně uvedeno

53 54

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 1998, sp. zn. 18 Co 310/98

40

výslovně, ale i pro důvody obsažené pod písmeny b) a d).55 Jediný důvod vydědění, který nepřináší významné aplikační a interpretační potíže a který nemusíme poměřovat kritériem dobrých mravů, je odsouzení za úmyslný trestný čin, uvedený v § 469a odst. 1 písm. c). V § 3 OZ je stanovena generální klauzule obsahující zákaz výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy, latinsky boni mores. Dobré mravy je možno chápat jako neurčitý právní pojem a, jak uvádí J. Hurdík, normativního obsahu se dobrým mravům dostává jejich aplikací a jejich naplněním konkrétními hodnotovými hledisky převzatými zásadně ze sféry filosofie.56 Dobré mravy slouží, jak dále uvádí J. Hurdík, jako korektiv umožňující sblížení formálního uplatňování právních norem s požadavky na odstranění tvrdosti, asociálnosti, amorálnosti při rozhodování o právu.57 Dobré mravy při rozhodování o vydědění sehrávají zásadní význam, neboť každé konkrétní jednání vyděděného a jeho subsumpce pod pojem potřebná pomoc, trvale neprojevovaný opravdový zájem a nezřízený život bude porovnávána s tím, co společnost považuje za slušné, morální a eticky správné, tedy s dobrými mravy.

5.1 Trvalé neprojevování opravdového zájmu Důvod vydědění obsažený v § 469a odst. 1 písm. b) OZ je svým vymezením nejkomplikovanější, obtížně definovatelný a přináší tím tak největší interpretační i aplikační potíže. Nejvíce dostupné literatury a zejména rozsudků NS v otázce vydědění se týká právě vymezení pojmu tzv. trvalého neprojevování opravdového zájmu. Z toho důvodu se jím budu zabývat jako prvním a věnuji mu oproti důvodům ostatním samostatnou podkapitolu, neboť zejména jeho vymezení v mé práci považuji za zásadní. Občanský zákoník umožňuje zůstaviteli vydědit svého neopomenutelného potomka z důvodu trvalého neprojevování opravdového zájmu teprve od 1. 1. 1992. Jeho včlenění do § 469a spolu s dalšími dvěma důvody, zahrnutými pod písm. c) a d), jistě bylo myšleno s úmyslem dát zůstaviteli více možností vydědit své nehodné potomky a spravedlivěji naložit se svým majetkem. Výsledek je však velmi nejistý a urychleně směřuje k rekodifikaci v rámci NOZ, neboť významně popírá v právním státě obecně působící princip právní jistoty. Na základě nastudování několika rozsudků se ztotožňuji s názorem J. Kawuloka, který zmiňuje 55

HEJTMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. A kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, a.s., 2007. s. 104. 56 HURDÍK, J., FIALA J., HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 91. 57 HURDÍK, J., FIALA J., HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 90.

41

následující: „Když vezmeme v úvahu současnou judikaturu soudů, vidíme, že sepsání listiny o vydědění je velmi nejistým úkonem, kdy nelze zaručit výsledek tohoto úkonu, sledovaný zůstavitelem.“58 Nejvyšší soud v rámci svých rozhodnutí o dovolání rozhoduje jednotně a působí tak na soudy obecné a odvolací, aby rozhodovaly v souladu s těmito, avšak z mnoha rozsudků je patrno, že tomu tak často není. I přesto, že v našem státě soudy nejsou příslušné k vytváření práva, a jak uvedl Ústavní soud, soudce vázaný pouze zákonem nemá povinnost postupovat podle ustálené a platné judikatury59, je třeba mít na paměti a nelze přehlédnout, jak uvádí J. Filip, důležitou zásadu právního státu, podle které je jedinec chráněn před nečekanou změnou soudního rozhodování60, což také potvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 526/98.61 Pojem trvalé neprojevování opravdového zájmu je natolik široký a obecný a judikatura doposud neustálená, že si pod ním může každý představit něco jiného. Nelze očekávat od zůstavitelů, jimiž jsou často lidé ve vyšším věku, poznamenaní negativními událostmi týkajícími se chování jejich potomků, aby byli znalí judikatury Nejvyššího soudu, a věděli tak, na které situace ještě § 469a odst. 1 písm. b) OZ dopadá. Těžko to lze také očekávat od advokátů, případně notářů, kteří mohou být účastni sepsání listiny o vydědění, když se ukazuje, že o ní nemají povědomí mnozí soudci obecných a odvolacích soudů. Na obtížný výklad a aplikaci ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) OZ musíme vždy nahlížet ze dvou úhlů pohledu a nezapomínat nejen na to, že ustanovení má sloužit hlavně zůstaviteli, ale ani na tradiční institut ochrany neopomenutelného dědice, který může být extrémními požadavky nebo představami dotčeného zůstavitele poškozen. Jako vodítko ke spravedlivému řešení a nalezení práva bude třeba aplikovat kritérium dobrých mravů, a to na každý jednotlivý případ. Jak jsem uvedla výše, absence výslovného uvedení dobrých mravů v rámci vymezení důvodu v § 469a odst. 1 písm. b) OZ rozhodně neznamená, že by jich k vymezení pojmu trvalého neprojevování opravdového zájmu nebylo třeba. Posuzovaná otázka významně zasahuje do rodinných vztahů, vymezení osob a situace, k níž se vztahuje, z ní činí otázku velmi citlivou a více než cokoliv jiného je třeba při jejím rozhodování zohlednit morálku, jako materiální pramen práva, a dobré mravy, tedy to, co společnost považuje za slušné, morální a eticky správné. Domnívám se, že ke zlepšení současného stavu, kdy, jak uvádí J. Kawulok, platná právní úprava vydědění i její soudní 58

KAWULOK, J. Vydědění – právní úprava a praxe. Ad Notam. 1999, č. 4, s. 73. Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 60 FILIP, J. Ústavní právo České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2003. s. 261. 61 Srovnej nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 526/98 59

42

výklad prakticky zbavují pořizovatele možnosti bezpečně vydědit potomka z jiných důvodů, než podle § 469a odst. 1 písm. c) OZ62, měla přispět právě připravovaná a výše zmiňovaná rekodifikace, avšak nestalo se tak.63 5.1.1 Vymezení pojmu trvalé neprojevování opravdového zájmu Pro správné vymezení pojmu trvalé neprojevování opravdového zájmu je třeba jednotlivě definovat pojmy trvalost, opravdovost a zájem. Ustanovení předpokládá, že mezi členy rodiny existují určité citové vazby, a absenci trvalého a opravdového zájmu vyjadřující citovou náklonnost potomků k zůstaviteli sankcionuje možností jejich vydědění. Na první pohled se jako nejobtížnější zdá být prokázání opravdovosti zájmu potomků o zůstavitele, předmětem judikatury je však zejména rozhodování o tom, co všechno můžeme podřadit pod pojem zájem. Ke kombinaci tří takto velmi obecných termínů uvádí J. Šubrtová následující: „Formulace tohoto ustanovení je značně abstraktní. Zákonodárce zde použil vágní výrazy, pod kterými si lze představit ledacos a argumentovat účelově ve prospěch ledasčeho.“64 , s čímž se ztotožňuji. Je obtížné objektivně hodnotit rodinné vztahy a citové vazby, které každý z jejich účastníků chápe výrazně subjektivně. Pod projevováním zájmu je třeba si představit písemný nebo osobní kontakt potomka se zůstavitelem. Písemný kontakt může být realizován ve formě komunikace prostřednictvím e-mailů, dopisů či alespoň pravidelně zasílaných pohlednic při významných událostech, jako jsou Vánoce, svátek nebo narozeniny. Osobní kontakt potom představují zejména občasné návštěvy, setkávání při významných událostech či telefonické hovory. Dostatečnost takového zájmu by pak měla být vždy posuzována v souvislosti se třemi významnými faktory. Prvním z těchto faktorů, který je při rozhodování třeba vzít v potaz, je skutečná reálná možnost potomka, jak často a v jaké formě může svůj opravdový zájem vůči zůstavitelovi projevovat. Není možno srovnávat frekvenci návštěv syna, který žije ve stejném městě, popřípadě kraji jako zůstavitel, a dcery, která žije ve Španělsku nebo v Kanadě. Tato dcera tak může Českou republiku navštívit třeba jednou za pět let, pokud však bude pravidelně zůstavitele kontaktovat prostřednictvím elektronické pošty, případně dopisů, informovat ho o svém životě nebo mu zasílat fotografie a tento zájem nebude patrně pouze předstíraný, důvod vydědění uvedený v § 469a odst. 1 písm. b) OZ nenaplní. Reálnou možnost potomka 62

KAWULOK, J. Vydědění – právní úprava a praxe. Ad Notam. 1999, č. 4, s. 74. K tomu blíže podkapitola 7.3 64 ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 97. 63

43

projevovat o zůstavitele zájem je třeba posoudit s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem a specifikám každého jednotlivého případu. Vezme se v potaz nejen vzdálenost potomkova bydliště, ale i jeho zaměstnání, dlouhodobější zahraniční cesta, zvyky, jaké v rodině panují, vzájemné vztahy mezi zůstavitelem a potomkem apod. Projevovaný zájem po zvážení všech výše uvedených skutečností se pak poměří kritériem dobrých mravů. Druhým faktorem, jenž má zásadní význam při posuzování dostatečnosti zájmu a je také předmětem mnoha soudních rozhodnutí, je samotný zájem zůstavitele o potomka. Podrobně se mu budu věnovat v rámci následujícího oddílu, na tomto místě však považuji za důležité zmínit, že nelze očekávat od potomka projevování dostatečného zájmu o zůstavitele, pokud tento je vůči němu lhostejný, kontaktu se vyhýbá, případně sám zásadně přispěl k narušení vztahu mezi nimi. Třetím faktorem, neustále se opakujícím, je opět poměření dostatečnosti zájmu kritériem dobrých mravů, jež se promítají do celého rozhodovacího procesu a jsou hlavním vodítkem soudce při objektivním rozhodování o tak subjektivních skutečnostech a výkladu tak obecných a abstraktních termínů. Výše jsem uvedla, že pod pojmem zájem je třeba si představit písemný nebo osobní kontakt. Nejvyšší soud však v rámci své judikatury, kterou budu v následujícím oddíle rozebírat, dospěl k následujícímu závěru: „Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti.“65 Tak můžeme pod důvod zakotvený v § 469a odst. 1 písm. b) OZ subsumovat i takové situace, kdy zůstavitel se synem či dcerou, případně vnuky sdílí společnou domácnost, pravidelně se stýkají, zájem o sebe projevují, avšak potomci zůstavitele se k němu chovají způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti, terorizují ho, znepříjemňují mu život či jiným šikanózním jednáním popírají své citové vazby k němu. Takto negativně projevovaný zájem lze spatřovat i v návrhu na zahájení řízení o zbavení způsobilosti zůstavitele k právním úkonům, je-li podán jeho potomkem

65

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006.

44

nikoliv v úmyslu chránit zůstavitelovy zájmy, jak vyplývá z dále rozebíraného rozsudku NS sp. zn. 21 Cdo 1912/2008. Neprojevování opravdového zájmu, aby mohlo dojít k vydědění, musí naplňovat znak trvalosti. Dočasný nezájem potomka o zůstavitele z určité momentální příčiny tak ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) OZ nenaplní. Velmi obtížné bude posoudit, jak velký časový úsek může potomkův nezájem zaplňovat, aby mu ještě nehrozila sankce vydědění. Hrozbou vydědění jistě nebude stiženo pouze potomkovo nahodilé chování. Stejně tak se domnívám, že potomek svým jednáním znak trvalosti nenaplní, bude-li po určitou delší dobu např. v zahraničí, nebo bude-li z důvodu svého zdravotního stavu projevování zájmu neschopný, pokud zde bude objektivní předpoklad, že po odpadnutí této překážky zájem opět projevovat bude. Otázku trvalosti není snadné posoudit a neexistuje k ní téměř žádná judikatura ani odborná literatura, neboť se jedná o věc velmi subjektivní, kterou je vždy třeba rozhodnout ve vzájemné souvislosti konkrétních okolností toho kterého případu. Osobně se domnívám, ač jsem ke svému názoru nenalezla příslušnou literaturu, kterou bych ho mohla podepřít, že bude záležet zejména na subjektivním postoji potomka, na jeho úmyslu dlouhodobě zájem neprojevovat. Tento úmysl může soudce dovodit zejména ze skutečnosti, zda mu k tomu bránila nějaká objektivní překážka, jak dlouhou dobu svůj zájem neprojevoval, zda měl jinou možnost zůstavitele zkontaktovat apod. Na závěr tohoto oddílu se pokusím alespoň trochu osvětlit onen zákonodárcem použitý termín opravdovosti, pojem tak abstraktní a nesmírně složitý pro dokazování, že by dle mého mínění neměl mít místo v obecně závazném normativním pravidlu chování. Jeho zahrnutí ve vymezení důvodu vydědění dle § 469a odst. 1 písm. b) OZ je pochopitelné a vyjadřuje smysl tohoto ustanovení, které má odrážet zejména citové vazby potomka k zůstaviteli a nikoliv pouze formalizovaný účelný kontakt směřující k budoucímu nabytí majetku. Opravdovost zájmu je však téměř nemožné dokázat, nejen proto, že se bude zjišťovat až po smrti zůstavitele, takže opět za absence „korunního svědka“, ale také proto, že často ani zůstavitel sám nemusí poznat, zda o něj projevovaný zájem je skutečný, či pouze účelově zaměřený. Přesto, o jak složitý problém se zde jedná, mne překvapilo, že nebyl předmětem žádného judikátu, jež jsem k problematice vydědění nalezla. Mezi stranami, tedy vyděděným a dědicem, jež je k nabytí dědictví dle závěti méně často dle zákona oprávněný, existuje téměř vždy spor o to, zda vyděděný zájem projevoval, nikoliv však o to, zda jeho zájem byl opravdový. Domnívám se, že jako má být určitý a srozumitelný právní úkon, měla by být určitá i právní norma, což použití termínu opravdovosti částečně znemožňuje. 45

5.1.2 Judikatura k § 469a odst. 1 písm. b) OZ Judikaturu vztahující se k § 469a odst. 2 písm. b) OZ můžeme rozdělit, pokud pomineme jednotlivá rozhodnutí v okrajových záležitostech, na dvě zásadní oblasti. První oblast, svým obsahem ta rozsáhlejší, se zabývá vztahem zůstavitele ke svému potomkovi a reálnou možností potomka o něj svůj zájem vůbec projevit. Zásadní otázkou je zde nejen to, zda zůstavitel stojí o kontakt se svým potomkem, ale také skutečnost, zda on sám nestojí za rozvratem, nebo v některých případech dokonce vůbec samotnou absencí vzniku vazeb mezi nimi. Druhá oblast, v níž Nejvyšší soud v rámci výkladu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) OZ vyvíjí svou rozhodovací činnost, se týká onoho tzv. negativního zájmu, jenž dle názoru NS též spadá pod vymezení trvale neprojevovaného opravdového zájmu. K zájmu potomků o zůstavitele zde tedy dochází, ovšem často k jeho neprospěchu, kdy ho potomci všemožnými způsoby omezují a ztěžují mu tak životní podmínky. 5.1.2.1 Vlastní vztah zůstavitele k potomkovi Nejvyšší soud dospěl v rámci svého rozhodování k následující premise, již považuji za zásadní poznatek a vhodný úvod k této problematice vůbec: „Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění.“66 Za přelomové rozhodnutí v dané oblasti je třeba označit judikát Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž posuzoval případ zůstavitele V. D., který vydědil své potomky, neboť se s ním 10 let nestýkali, nepsali mu a neměli zájem o jeho osobu, když pořizovatel nevěděl ani přesnou adresu bydliště synů.67 Obecný soud v průběhu řízení zjistil, že ani sám zůstavitel o své potomky neprojevoval zájem a že k problémům mezi nimi došlo až v době, kdy se k zůstaviteli nastěhovala jeho přítelkyně, v řízení na straně žalované. Okresní soud vydal rozhodnutí, v němž uvedl, že podmínky k vydědění žalobců z tohoto důvodu nebyly dány, vůči čemuž se žalovaná odvolala k výše zmíněnému Krajskému soudu. Krajský soud dospěl k závěru, že chování potomků bylo z důvodu chování zůstavitele k nim zcela adekvátní a uvedl následující: „Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) OZ je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám 66 67

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96.

46

zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy.“68 NS v rámci dalšího svého rozhodnutí k tomuto doplnil, že vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl.69 V každém konkrétním případě, kdy zůstavitel vydědil potomka z důvodu trvale neprojevovaného opravdového zájmu, je třeba vyloučit, že mezi nimi nenastala alespoň jedna ze třech možných skutečností. Za prvé tak nebude platné vydědění, kdy zůstavitel takto sankcionuje potomka, jenž ani neví o jeho existenci. Jako nejpravděpodobnější situace spadající do první kategorie se jeví stav, kdy otec vydědí svého potomka, který ani neví, kdo je jeho otcem. Za druhé bude neplatným takové vydědění, kdy zůstavitel vydědí potomka, neboť se s ním dlouhodobě nestýká, neprojevuje o něj zájem a z toho důvodu též pochopitelně neprojevuje zájem potomek o zůstavitele. Pod tuto kategorii je možno zařadit několik případů, půjde tak třeba o otce, který odešel od rodiny, když byly děti malé, a od té doby o ně neprojevoval zájem, děti o něj zájem možnost projevovat neměly, neboť třeba nevěděly, kde se zdržuje, případně proto, že je odmítl. Zůstavitel může svůj nezájem o potomka projevovat např. pokládáním mu telefonů, nevpouštěním ho do bytu při jeho návštěvách70, odmítáním ho jako dcery, či syna, lhostejným postojem k jejich existenci vůbec, neuvědoměním jich o příbuzenských vztazích mezi nimi, viz kategorie první apod. Do třetí kategorie spadají situace, kdy potomci skutečně nemají o zůstavitele zájem, přestože vědí, o koho se jedná, popřípadě kde se zdržuje, avšak na základě jeho jednání, jímž závažné narušení vztahu mezi nimi zapříčinil, ztratili citové vazby k němu a potažmo s tímto zájem o něj celkově. Tyto tři kategorie možných vztahových konstelací mezi zůstavitelem a jeho potomky, jež nezakládají důvod k platnému vydědění, se v rámci komplikovaných rodinných vztahů různým způsobem proplétají a nebudou tak vždy existovat pouze v čisté podobě. Za hlavní považuji, že tedy s přihlédnutím ke všem dalším významným skutečnostem, je nezbytné zohlednit jak to, zda zůstavitel o potomkem projevovaný zájem stál, tak zda takto významné narušení vazeb mezi nimi nezapříčinil.

68

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 48/2000. 70 Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 48/2000. 69

47

Z mého pohledu v nejvýznamnějším a vůbec průkopnickém rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 86/97 se Nejvyšší soud zabýval případem zůstavitele P. H., jenž vydědil svého syna na základě důvodů upravených v § 469a odst. 1 písm. a) a b) OZ. V rámci soudního řízení u okresního a následně krajského soudu vyšlo najevo, že syn zůstavitele nebyl vychováván žádným z rodičů a že jeho otec o něj nejevil zájem. NS v rámci odůvodnění rozsudku uvádí následující: „Krajský soud zastává názor, že zákonodárce zakotvením důvodu vydědění podle § 469a odst. 1 písm. b) OZ neměl na mysli umožnit rodičům, kteří vůči svým dětem plní jen ty povinnosti, které jsou ze zákona vymahatelné, tj. platí na ně výživné, aby vyloučili tyto své potomky z dědění. To by podle názoru krajského soudu bylo nemorální a postihovalo by to velký počet potomků z neúplných rodin nebo z rozvrácených manželství.“71 Rozhodnutí je plné zásadních premis, v souladu s nimiž od jeho vydání NS rozhoduje a jež slouží ke sjednocování práva dané oblasti. NS zde tak mezi případy, kdy nutně neprojevovaný zájem potomka nemusí vyústit v platné vydědění, řadí situace, kdy v důsledku chování zůstavitele vůči potomkovi není v rozporu s dobrými mravy skutečnost, že potomek neprojevuje o zůstavitele zájem.72 NS pak poukazuje na skutečnost, že je třeba vždy brát v potaz konkrétní okolnosti případu, což dle jeho názoru vyplývá přímo ze znění § 469a odst. 1 písm. b) OZ, jak odůvodňuje následovně: „Pokud by zákon sankcionoval možností vydědění potomka, které se vymyká běžnému chování potomků vůči předkům, užil by nepochybně odpovídající formulaci; bylo by například možno uvést, že jde o “zájem, který potomci obvykle projevují“.“73 V situacích, kdy neprojevuje zájem potomek o zůstavitele ani zůstavitel o potomka, je třeba se snažit na základě provedených důkazů dopátrat toho, kdo z nich je převážně zodpovědný za tento stav. Jak však uvedl NS, je to zpravidla nezájem rodiče o dítě, který je příčinou nezájmu dítěte o rodiče. Proto nelze klást na roveň chování rodiče, který o dítě neprojevuje zájem prakticky od samého dětství, a chování dítěte, které v důsledku toho neprojevuje zájem o rodiče.74 Rozsudek NS z nedávné doby se týkal taktéž otázky zájmu a jeho výrok, potažmo odůvodnění, vede k zamyšlení, jak až dalece a extenzivně je možno ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) OZ vykládat. NS v rámci rozhodnutí dospěl k neodůvodněnosti vydědění a tím i jeho neplatnosti, když uvedl, že skutečnost, že žalobce neprojevoval o zůstavitele zájem a případnou zůstavitelovu snahu navázat s ním v dospělosti vztah odmítl, vyplývala z nezájmu 71

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97. tamtéž 73 tamtéž 74 tamtéž 72

48

zůstavitele o žalobce projevovaného zůstavitelem od rozvodu s matkou žalobce, tehdy byly žalobci tři roky, až do žalobcovy dospělosti.75 Daný případ, by dle mnou výše provedeného rozdělení situací neprojevování zájmu na tři kategorie, spadal nepochybně do kategorie poslední. K narušení vztahu mezi zůstavitelem a jeho synem došlo rozvodem a následným nezájmem otce o své dítě až do jeho dospělosti. Bylo by tedy pochopitelné, že nelze mít za zlé, a tím i nemorální synovi, že neprojevuje zájem o zůstavitele, a nebylo by ho možné z toho důvodu platně vydědit. Tato situace je však modifikována tím, že zůstavitel zřejmě, což nebylo s jistotou před soudem okresním a krajským prokázáno, avšak NS se vyjádřil ve smyslu, že to není pro rozhodnutí podstatné, zájem o syna v dospělosti projevoval a tento mu byl neopětován. NS tak vlastně připustil, že přestože se zůstavitel, sice po letech, ale přece, snaží navázat styk se svým dítětem a toto mu na základě hlubokého rozvratu a negativních zkušeností zájem nejen neopětuje, ale ani o něj žádný neprojevuje, že není možno toto dítě platně vydědit. Domnívám se, že rozhodnutí je bezpochyby v souladu s takovými abstraktními pojmy jako jsou morálka a spravedlnost, avšak více než jakékoliv jiné dle mého pohledu poukazuje na výrazně subjektivní charakter právních vztahů, k jejichž úpravě norma v § 469a odst. 1 písm. b) OZ slouží. Odhaluje, jak široké spektrum vztahů pod ni nelze podřadit a jak vysoké požadavky klade na soudce, jenž má o těchto otázkách rozhodovat, když záleží jen na stranách, jak prokážou svá tvrzení, a kdy je pozice oprávněných dědiců vůči vyděděným významně ztížena tím, že hlavní svědek je již po smrti. Mám pocit, že v případě vydědění Nejvyšší soud skutečně vytváří právo, neboť jeho výklad opravdového zájmu je proti výkladu gramatickému a logickému této právní normy natolik extensivní, že bez znalosti judikatury si lze jen těžko představit, na co vše právní norma dopadá. Nejvyšší soud zde tak slouží jako korektiv a napomáhá rozhodovat o věci spravedlivě a morálně správně, nic to však nemění na mém názoru o nevhodnosti takovéto úpravy, která se realizuje v době soupisu listiny, kdy zůstavitel tuto judikaturu nezná. Také je třeba připomenout, že ne všechny soudy rozhodují v souladu s judikaturou NS a ne každý má čas a prostředky použít mimořádný opravný prostředek, který sice poslouží ke spravedlivému rozhodnutí, avšak často přesně naopak než si zůstavitel přál a o čemž byl přesvědčen, že se stane. K obdobným případům, kdy zůstavitel zapříčinil nezájem potomka o něj, je možno zařadit rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3435/2006. Zůstavitel J. S. vydědil svého potomka, neboť

75

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008.

49

od rozhodnutí soudu, jež potvrdilo jeho otcovství k němu, ten o něj neprojevil jakýkoli zájem, nikdy mu nenapsal, nenavštívil ho, neposkytl mu žádnou pomoc a zůstavitel nezná nic ze synova života, či z života jeho dětí.76 V rámci řízení vyšlo najevo, že k určení otcovství zůstavitele k jeho synovi došlo až rozhodnutím Městského soudu v Brně v roce 1979, kdy bylo synovi 32 let. Syn od svých patnácti let věděl, že zůstavitel je jeho otcem, snažil se s ním stýkat a sám se domáhal určení jeho otcovství, dospěl však k tomu, že zůstavitel o něj nestojí. Poté o něj zájem projevovat přestal a dle vyjádření odvolacího soudu minimálně po dobu dvaceti let před smrtí zůstavitele o něj žalobce neprojevil byť sebemenší zájem, jaký by jako potomek projevovat měl.77 Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a označil jeho právní názor za nesprávný, což odůvodnil následovně: „Odvolací soud tak při hodnocení provedených důkazů zcela abstrahoval od zjištění o stavu v období této době předcházející, což z hlediska logiky vývoje vztahu žalobce a zůstavitele je období zásadně významné.“78 NS měl na mysli období před vydáním rozhodnutí určujícím zůstavitelovo otcovství, tedy období, kdy jeho syn, v daném případě žalobce, tolik stál o jím projevený zájem. NS dále uvedl, že tehdy také žalobce, v řízení o určení otcovství, čelil zůstaviteli popírajícímu své otcovství a domáhajícímu se zamítnutí návrhu.79 V uvedeném případě lze opět těžko žádat po synovi, jenž stál v řízení o určení otcovství proti svému otci a ten v jeho dětství se o něj nestaral, i přestože věděl, že je jeho otcem, což se nezměnilo ani po vydání výše uvedeného rozhodnutí, aby o něj projevoval onen opravdový zájem. Odvolací soud však opět i přes ustálenou judikaturu NS byl opačného názoru. Vedle výše zmíněného existuje mnoho dalších rozsudků, týkajících se opravdového zájmu ve smyslu negativního nebo žádného vztahu zůstavitele k potomkovi, ve kterých Nejvyšší soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu.80 5.1.2.2 Zájem ve smyslu chování trvale překračujícího zásady společenské slušnosti Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 688/2006 uvedl následující: „Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu 76

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3435/2006. tamtéž 78 tamtéž 79 tamtéž 80 Např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 48/2000, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1798/2005, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2821/2006, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, nebo Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007 77

50

k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti.“81 I přesto, že uvedené na první pohled z právní normy výslovně nevyplývá, domnívám se, že je to možno dovodit ze slova opravdový. Pojem “opravdový“ je obtížně definovatelný a není zřejmé, zda jde výlučně o zájem projevený z lásky nebo zda postačí zájem motivovaný určitou morální povinností, kterou potomek pociťuje k zůstaviteli.82 Zajisté však za chování motivované láskou či morální povinností nelze považovat šikanózní jednání, které bude zůstaviteli ubližovat, ztěžovat mu životní podmínky či jiným způsobem ho omezovat. Ve výše uvedeném rozhodnutí zůstavitel J. V. vydědil svou dceru, kdy jako důvod vydědění uvedl, že se o něm vyjadřovala vulgárně a že jej za otce neuznávala.83 Při řízení vyšlo na základě provedených důkazů najevo, že zůstavitel bydlel s dcerou v jednom domě, ta ho však omezovala v bydlení, v topení, v přívodu teplé vody, v užívání zahrady a zamykala mu hlavní vchod. NS zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, když vyslovil, že právní názor odvolacího soudu následujícího znění: „i prokázané hrubé jednání potomka vůči předkovi obsahově není tím, čím zákon rozumí trvalé neprojevování opravdového zájmu“84, je nesprávným a že chování dcery zůstavitele, v daném případě žalobkyně, by mohlo naplnit důvod vydědění dle § 469a odst. 1 písm. b) OZ. Dalším významným rozhodnutím zabývajícím se danou problematikou, je rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1912/2008. Zůstavitelka Z. D. vydědila svého syna, což odůvodnila jím podaným návrhem k soudu na zbavení její způsobilosti k právním úkonům na základě nepravdivých a smyšlených důvodů.85 Z provedených důkazů vyplynulo, že zůstavitelka za života převedla nemovitosti na bratra vyděděného syna, což bylo v rozporu s jeho zájmy, a proto následně podal žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy, kterou odůvodnil tím, že k uvedenému úkonu nebyla zůstavitelka duševně způsobilá. Vztahy mezi zůstavitelkou a vyděděným synem byly za jejího života nepřátelské. Okresní i krajský soud dovodil, že daný případ nelze subsumovat pod žádný z důvodů vydědění ani ho výkladem dovodit a dospěly tedy shodně k neplatnosti vydědění. Nejvyšší soud shledal jejich závěry za nesprávné a obě 81

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006 Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 97. 83 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006 84 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006 85 Srovnej Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008 82

51

rozhodnutí zrušil, což odůvodnil následujícím: „I návrh na zahájení řízení o zbavení způsobilosti zůstavitele k právním úkonům, je-li podán jeho potomkem nikoliv v úmyslu chránit zůstavitelovy zájmy, může být, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, kvalifikován jako chování neodpovídající řádnému chování potomka k rodiči, tedy chování odůvodňující vydědění ve smyslu § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.“86 5.1.3 Trvalé neprojevování opravdového zájmu – závěr a úvahy de lege ferenda Důvod vydědění upravený v § 469a odst. 1 písm. b) OZ je zajisté nejdiskutabilnějším a nejvíce volajícím po změně. Komplikovanost vztahů, na které dopadá, lze velmi obtížně posuzovat objektivně. Vyvstává zde tak myšlenka, zda případy neposuzovat subjektivně na základě zjištění poměrů v rodině, chování rodičů ke svým potomkům a zvykům v rodině panujícím.87 Jak totiž uvádí J. Mikeš a L. Muzikář, představy o četnosti a způsobu projevů vzájemné náklonnosti mohou být značně rozdílné podle početnosti členů rodiny, podle zachovávaných zvyklostí v dané lokalitě, podle sociálních poměrů rodiny, náboženského založení apod.88 Zastávám názor J. Šubrtové, že tento postup by byl možná spravedlivý, ale v praxi uskutečnitelný není.89 Za zajímavou myšlenku týkající se dostatečnosti zájmu potomka o zůstavitele vůbec považuji analogii vydědění s osvojením, kdy J. Šubrtová zmiňuje následující: „Vzhledem k tomu, že v do jisté míry ekvivalentním opačném případě, v kontextu právní úpravy týkající se osvojení, se zájem rodiče o dítě považuje za dostačující už v případě písemného kontaktu v podobě pohlednice jednou za půl roku, je těžko ospravedlnitelné požadovat po dítěti něco více.90 Abstraktní a vágní terminologie ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) OZ popírá právní jistotu, a tak zde vyvstává otázka jeho nadbytečnosti. Zůstavitel v listině často uvádí právě tento důvod, neboť jeho potomek nenaplní důvody jiné, a tím, že si je pod ním možno představit prakticky cokoliv, dochází tak často k jeho zneužití zejména ze strany rozvedených rodičů, kteří sami nikdy neprojevovali zájem o své děti.91 V současné době vlivem velké rozvodovosti manželství a migrace obyvatelstva došlo ke změně společenských poměrů a tento důvod tak v rámci institutu vydědění nenachází více své místo. Jeho zakotvení totiž 86

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008 Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 97. 88 MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2007, s. 89. 89 Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 97. 90 Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 97. 91 Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 98. 87

52

mělo být ku prospěchu zejména zůstaviteli a mělo sloužit k prolomení ochrany neopomenutelných dědiců, což svůj účel nesplnilo. Zastávám názor J. Šubrtové, že případy, kdy by bylo namístě ho spravedlivě uplatnit, jsou dostatečně zahrnuty pod písm. a) pojednávaného ustanovení.92

5.2 Neposkytnutí potřebné pomoci, úmyslný trestný čin a nezřízený život dle § 469a odst. 1 písm. a), c) a d) OZ Důvody vydědění upravené v § 469a odst. 1 OZ pod písmeny a), c) a d) nepřinášejí tak velké interpretační a aplikační obtíže jako je tomu v případě termínu tzv. opravdového zájmu. Avšak ani jejich správná aplikace a rozhodování o nich se neobejde bez obtíží, snad jen vyjma odůvodnění odsouzením pro úmyslný trestný čin. Judikatury zabývající se touto problematikou existuje pomálu, a to pouze takové, jež vykládá pojem tzv. potřebné pomoci. Domnívám se, že je tomu tak proto, že důvod zakotvený pod písmenem c) je tak jednoznačný, že při rozhodování o něm nevzniknou pochybnosti a neshody v rámci judikatury jednotlivých soudů a při odkazu na nezřízený život zůstavitel tento často uvede pouze jako doplnění neprojevování opravdového zájmu, který je ve skutečnosti hlavním motivem k vydědění potomka. Prokázat nezřízený život navíc není tak obtížné jako konkrétní neposkytnutí pomoci nebo trvalé neprojevování zájmu, a co si pod tímto pojmem představit také není pro zůstavitele nepřekonatelnou překážkou, když je jeho potomek narkoman, gambler, toulá se bez trvalého bydliště a stálé práce, nebo je velmi významně zadlužen na základě neuváženého jednání, které nebylo pouze jednorázové. Jak uvádí J. Mikeš a L. Muzikář, při porovnání důvodů vydědění je lze rozvrhnout do dvou skupin. Zatímco u důvodů uváděných pod písm. a), b) jde o jakousi netečnost ze strany potomka vůči svému předkovi, u důvodů pod písm. c) a d) jde o dopady do vážnosti rodiny v daném společenském prostředí.93 5.2.1 Neposkytnutí potřebné pomoci Důvod opravňující zůstavitele k vydědění svého nehodného potomka zahrnutý v rámci § 469a odst. 1 pod písm. a) OZ pokládám za interpretačně vzato druhý nejobtížnější, avšak na rozdíl od neprojevování zájmu ho považuji, snad v částečně pozměněném znění za použití méně abstraktních výrazů, za důvod mající své místo v rámci institutu vydědění. Nesdílím tak

92

Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 98.

93

MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 89. 53

názor J. Šubrtové, že by se bez něj bylo možno, alespoň v jeho stávající podobě, obejít.94 I přesto, že jeho výklad není jednoznačný a vznikají obtíže při jeho aplikaci, tyto jsou ve velkém nepoměru k problémům, jaké způsobuje vydědění na základě trvalého neprojevování opravdového zájmu. Za současného stavu, kdy náš právní řád nezná institut darování pro případ smrti, funkce institutu započtení pro případ smrti je totiž odlišná, a kdy je zůstavitel významně omezen ve prospěch svých neopomenutelných dědiců, musíme vzít v potaz, že vydědění je jeho jediným právním nástrojem, vyjma dědické nezpůsobilosti, jak naložit se svým majetkem z jeho pohledu spravedlivě. Za použití principu proporcionality, po porovnání práv zůstavitele vůči právům neopomenutelných dědiců, dospívám k závěru, že důvod vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci má své opodstatnění a že účel, ke kterému toto ustanovení slouží, převáží negativa, kterými je jeho aplikace provázena. Jak jsem již uvedla, projevování zájmu, v dnes tak odlišných společenských podmínkách, je věc velmi individuální, těžko prokazatelná, lehce zneuživatelná, a přesto je stále nejvíce používaným důvodem. Neposkytování pomoci zůstaviteli je za současného zohlednění kritérií její potřebnosti a dobrých mravů oprávněným důvodem k vydědění tolik chráněných neopomenutelných potomků. Neposkytnutí pomoci chápu na rozdíl od neprojevování zájmu jako mnohem závažnější prohřešek potomka vůči svému předkovi, jehož absenci považuji za zavrženíhodnou, pochopitelně za stanovených podmínek. Těžko lze přijmout právní normu takového znění, která bude obecně, a přesto nikoliv tak abstraktně, upravovat tak komplikované otázky. Ani nově připravovaný občanský zákoník danou problematiku příliš neusnadňuje, spíše naopak.95 Dle mého názoru je třeba tento důvod zachovat. Osobně právě jeho zakotvení považuji za morálně nejsprávnější a nejspravedlivější, když odsouzení pro úmyslný trestný čin tím že nezáleží na tom, zda měl vůbec nějakou souvislost se zůstavitelem, chápu spíše jako určitý zásah do pověsti rodiny, stejně jako nezřízený život, jehož zakotvení má však též jiný a nezanedbatelný význam, totiž ochranu hodnot. Bylo by totiž zajisté proti dobrým mravům, jež jsou obecným principem práva, aby potomci považovali za samozřejmost, že po smrti zůstavitele zdědí jeho majetek, aniž by mu poskytli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. Z ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) OZ, jehož znění je následující: „Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc

94 95

Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 97. Blíže k tomu podkapitola 7.3

54

v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech,“96 vyplývá dopad tohoto důvodu na tři možné situace, a to za prvé na neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci, za druhé neposkytnutí potřebné pomoci ve stáří a za třetí neposkytnutí potřebné pomoci v jiných závažných případech. Pro správnou aplikaci daného ustanovení je třeba vymezit, co je možno podřadit pod pojem jiné závažné případy, co je to ona potřebná pomoc a co vše je třeba zohlednit v rámci porovnávání konkrétní situace s dobrými mravy. Pojmy jako jsou stáří a nemoc chápeme v jejich obecném smyslu. Stáří je vývojová fáze každého organismu vyznačená fyziologickými (metabolismus), psychickými (zvýšená emocionální labilita) a sociálními (snížená sociální adaptibilita) změnami97, jehož počátek lze i přes značnou variabilitu určit mezí šedesáti let.98 Nemoc označuje souhrn reakcí organismů na poruchu rovnováhy mezi organismem a prostředím.99 Dělíme ji na akutní a chronickou, přičemž příčiny mohou být zevní a vnitřní.100 Pod pojmem jiné závažné případy si lze představit jen jiné závažné případy neposkytnutí pomoci, nikoliv tak jakýkoliv jiný závažný prohřešek vůči zůstaviteli. Z usnesení NS vyplývá, že se může jednat např. o přírodní katastrofu, požár, případně povodeň.101 Uvedený výčet je již samotným použitím slova například pochopitelně demonstrativní. J. Šubrtová uvádí, že půjde o skutečnosti, které vyvolávají na životní situaci zůstavitele obdobné důsledky jako stáří nebo nemoc.102 Tyto situace lze souhrnně pojmenovat stavem nouze, jak je také upraveno v novém občanském zákoníku103, což však interpretačně situaci spíše ztěžuje, než ulehčuje. Pod jinými závažnými případy si tak v souhrnu lze představit stav nouze zůstavitele způsobený živelní událostí, úrazem, ohrožením jeho života, zdraví nebo majetku, protiprávním zásahem třetí osoby i případy nutné finanční pomoci v materiální nouzi.104 Potřebnost pomoci je velmi těžké posoudit a prokázat a rozhodovat se o ní bude na základě subjektivních kritérií zůstavitele s objektivním korektivem dobrých mravů. Důležité 96

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ŘÍMAN, J., BAKOVSKÝ, Z., BARUŠ, V. aj. Malá československá encyklopedie V. svazek Pom – S. Praha: ACADEMIA, s. 849. 98 Srovnej ŘÍMAN, J., BAKOVSKÝ, Z., BARUŠ, V. aj. Malá československá encyklopedie V. svazek Pom – S. Praha: ACADEMIA, s. 850. 99 ŘÍMAN, J., BAKOVSKÝ, Z., BARUŠ, V. aj. Malá československá encyklopedie IV. svazek M - Pol. Praha: ACADEMIA, s. 481. 100 Srovnej ŘÍMAN, J., BAKOVSKÝ, Z., BARUŠ, V. aj. Malá československá encyklopedie IV. svazek M - Pol. Praha: ACADEMIA, s. 481. 101 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007. 102 ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 96. 103 Blíže k tomu podkapitola 7.3 104 Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 96. 97

55

je, co slovo „potřebná“ znamená a kdy u konkrétního zůstavitele tato potřebnost nastává. Jak uvádí J. Šubrtová, představíme-li si určitý žebříček nebo stupnici intenzity naléhavosti pojmů, pak slovo „potřebná“ bude na této stupnici umístěno jinde než např. výraz „nevyhnutelná“ nebo „nezbytná“.105 Nebude se tak jednat jen o pomoc vyloženě nejnutnější, nýbrž o pomoc skutečně potřebnou z hlediska pohledu zůstavitele. Aby však zůstavitelova přání a extrémní představy o poskytnuté pomoci nebyly ve zjevném nesouladu s dobrými mravy, tyto nám slouží jako měřítko oprávněnosti použití daného důvodu. Stejně tomu tak bude u stanovení okamžiku, kdy ona potřebnost nastává, tedy v okamžiku dle subjektivního pohledu zůstavitele, pokud to nebude v rozporu s dobrými mravy. Potřebné pomoci od potomka nebude třeba, pokud si ji je zůstavitel schopen zajistit sám, nebo mu ji zajistí jiná osoba, či ústav. Tak mu může pomoci např. soused, bratr vyděděného, jenž žije blíže domovu zůstavitele, personál v nemocnici či domově důchodců. Potřebná pomoc vyžadovaná zůstavitelem může být jak charakteru trvalého, tak jednorázového.106 Dobré mravy se uplatní kromě poměření potřebnosti pomoci, potřebné pomoci a okamžiku vzniku potřebné pomoci taktéž pro posouzení, zda a v jaké míře ji může potomek poskytnout. Pokud vyděděný potomek o stavu nouze zůstavitele nevěděl, nebo ten jeho pomoc odmítl, nebude se jednat o platné vydědění. Mohou nastat i situace, kdy potomek zůstaviteli pomoci skutečně nemohl, například pro svůj pobyt v zahraničí, odkud se nemohl urychleně vrátit, nebo pro svůj vlastní zdravotní stav. Dále je nutno se zamyslet nad stejnými důvody pro neposkytnutí pomoci jako tomu bylo u neprojevování opravdového zájmu, potomek nemusí vědět o příbuzenských vazbách mezi ním a zůstavitelem a potažmo zůstavitele vůbec znát, nebo z důvodu neprojevování zájmu zůstavitele o potomka o jeho nouzi vůbec vědět. Jak jsem již uvedla, neposkytnutí potřebné pomoci je za současného uplatnění důvodu neprojevování opravdového zájmu, předmětem judikatury výjimečně a spíše okrajově. Zajímavé je rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1797/2008, ve kterém se NS zabýval vyděděním syna zůstavitelem J. K., který mezi mnoha důvody uvedl, že se ocitl se v bezvědomí v 10:00 hodin večer a syn s manželkou zavolal pohotovost až druhý den.107 Okresní soud nezpochybnil platnost vydědění, když dospěl k závěru, že syn zůstavitele měl možnost mu pomoc zajistit již večer, což neučinil. Odvolací soud však rozsudek soudu okresního zrušil a

105

ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 96. Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 96. 107 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1797/2008 106

56

syna zůstavitele prohlásil za jeho dědice, neboť usoudil, že chování syna předmětné noci nebylo v rozporu s dobrými mravy, když se snažil lékařskou pomoc pro svého otce zajistit, ovšem bezvýsledně, a kdy se snažil alespoň vyhledat informace jak s otcem nakládat, jimiž se později řídil.108 NS zrušil rozhodnutí obou soudů, neboť zjistil, že se řízení neúčastnili všichni závětí povolaní dědicové a otázkou pomoci se více nezabýval. V rámci řízení sp. zn. 21 Cdo 3772/2007 Nejvyšší soud usnesením odmítl dovolání s odůvodněním jeho nepřípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, kdy přípustnost dle jiného ustanovení nepřicházela v úvahu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, napadené rozhodnutí nemohlo mít zásadní právní význam.109 Jednalo se zde o vydědění syna zůstavitelem F. B. obecně z důvodu neposkytování pomoci v nemoci a ve stáří. V průběhu řízení vyšlo najevo, že syn zůstavitele navštěvoval, pomáhal mu s pracemi na zahradě, s údržbou domu a v době hospitalizace ho navštěvoval v nemocnici, což potvrdili i lékaři. Okresní soud syna určil za zůstavitelova dědice a tím vydědění za neplatný právní úkon, což krajský soud potvrdil. Na základě dovolání protistrany se případ dostal až k NS, který ho odmítl pro jeho procesní nepřípustnost, avšak uvedl následující: „Pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v § 469a odst. 1 písm. a/ obč. zák. je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (např. přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc; kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak.“110 NS tím vystihl to podstatné, totiž že nelze vydědit potomka z důvodu neposkytování pomoci, pokud on skutečně potřebnou pomoc, kterou si nemůže zajistit jinak, reálně nepotřebuje, což je ze strany zůstavitelů sepisujících listiny o vydědění málokdy bráno v potaz.111 5.2.2 Odsouzení pro úmyslný trestný čin V úpravě tohoto důvodu vydědění v § 469a odst. 1 písm. c) OZ, jehož znění je následující: „Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku,“112 lze spatřovat velkou podobnost s 108

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1797/2008 Srovnej Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007 110 Srovnej Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007 111 Okrajově se potřebnou pomocí zabývá též rozhodnutí NS sp.zn. 21 Cdo 688/2006, a potom řada dalších v oddílu 5.1.2 rozebíraných rozhodnutích, nikoliv však významně. 112 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 109

57

dědickou nezpůsobilostí kohokoliv, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům. Na rozdíl od dědické nezpůsobilosti se však k vydědění musí trestného činu dopustit neopomenutelný dědic, musí být za něj odsouzen nikoliv ho jen spáchat, a to dokonce k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku bez ohledu na to, zda nepodmíněně či nikoliv. Dále pak nepůjde o trestný čin vůči zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, neboť tím by se stal ze zákona dědicky nezpůsobilým a daná úprava by se pro něj stala bezpředmětnou. Účelem tohoto ustanovení je, jak uvádí K. Hejtmánková, že zůstavitel může z dědění vyloučit potomka, který se dopustil trestného činu určitého stupně společenské nebezpečnosti, byť nesměřujícího přímo proti zůstaviteli, a právě toto narušení morálního profilu potomka může být zůstavitelem vnímáno jako poškození rodinných vazeb, které může svým úkonem na případ smrti potrestat odnětím práva na dědictví.113 K ustanovení jsem nenalezla žádnou příslušnou judikaturu, neboť jeho interpretace je jednoznačná a naplnění tohoto důvodu je snadno prokazatelné na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Co se týká spravedlnosti možnosti zůstavitele vydědit potomka na tomto základě, je problematické na to odpovědět. Může totiž dojít k situaci, kdy potomek spáchá společensky méně nebezpečný čin, za nějž dostane jednoroční podmínku, a již bude moci být vedle tohoto trestu též sankcionován majetkově. A co třeba nezletilý, který se za své neuvážené jednání dostane do obdobné situace i přesto, že vztahy k jeho předkům mohou být harmonické a bezproblémové? Je pravda, že již požadovaná podmínka trestného činu, spáchaného úmyslně, slouží jako určitý korektiv, domnívám se však, že by nebylo od věci buď umožnit vydědění za takto spáchaný čin, pouze pokud byl potomek odsouzen nepodmíněně, nebo pokud by byla zvýšena hranice počtu let. Neztotožňuji se s názorem J. Šubrtové, že otázkou de lege ferenda by mohlo být jeho případné podřazení pod ustanovení o dědické nezpůsobilosti114, domnívám se totiž, že jejich rozlišení má svůj význam. NOZ se s tím dle mého názoru vypořádal, za použití slovního spojení zvrhlá povaha, avšak dovedl tím i toto jediné interpretačně neproblematické ustanovení, za použití tak abstraktního termínu, do nemalých výkladových obtíží.115 Vzhledem k tomu, že na základě uplatnění mimořádných opravných prostředků, mám zde na mysli konkrétně obnovu řízení, může dojít ke zrušení odsuzujícího rozhodnutí a to i po 113

HEJTMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. A kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, a.s., 2007. s. 106. 114 ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 98. 115 Blíže k tomu podkapitola 7.3

58

smrti zůstavitele po právní moci usnesení o dědictví, na obranu vyděděnému dědicovi poslouží institut ochrany oprávněného dědice dle § 485 a násl. OZ.116 5.2.3 Nezřízený život Za hlavní účel zakotvení důvodu nezřízeného života v rámci vydědění považuji nikoliv jeho dopad do vážnosti rodiny v daném společenském prostředí, nýbrž ochranu majetkových hodnot, jež zůstavitel po celá léta budoval a vytvářel a které by tímto pravděpodobně přišly nazmar, když s nimi může naložit rozumnějším způsobem. V § 469a odst. 1 písm. d) OZ je tento důvod upraven následovně: „Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže trvale vede nezřízený život.“117 Pro správnou interpretaci musím definovat pojem nezřízený život, zohlednit jeho trvalost a celé to poměřit kritériem dobrých mravů, jež v tomto ustanovení nenacházejí takového uplatnění jako u důvodů zahrnutých pod písm. a) a b) § 469a odst. 1 OZ. K nezřízenému životu jsem opět nenalezla žádnou judikaturu, domnívám se, že je tomu tak proto, že zůstavitelé skutečně ve valné většině případů uvádějí jako důvody vydědění pouze neprojevování zájmu, případně neposkytnutí pomoci, a také proto, že vydědění je vskutku ojedinělým případem vyústění velmi narušených rodinných vazeb. Za nezřízený život je možno považovat takové jednání potomka jako je alkoholismus v těžší formě, gamblerství, toxikománie, opakovaná trestná činnost, tuláctví bez zajištění práce a stálého bydliště, popřípadě zanedbávání výživy, k níž je povinen podle zákona o rodině, vše bez ohledu na jeho zavinění.118 Trvalost takovéhoto jednání bude třeba posoudit v souladu s kritériem dobrých mravů, zajisté za ni nebude považováno jednání nahodilé, či pouze krátkodobé v řádu několika dní či týdnů, pokud v době následující dojde k napravení potomka a zanechání této činnosti. Trvalost by dle mého názoru měla být posuzována u jednotlivých možných jednání spadajících pod daný důvod odlišně, s ohledem na jejich závažnost. Domnívám se tak, že např. nelze srovnávat rok trvající alkoholismus s roční závislostí na heroinu. Otázkou je, co když se potomek skutečně napraví a např. po několikaletém alkoholismu nebo narkomanii začne vést řádný život. Domnívám se, že pokud zůstavitel sepíše listinu o vydědění např. za 2, 3 či více let po tomto jeho napravení a jako důvod uvede nezřízený život, vydědění bude neplatné. Trvalé chápu jako kontinuální, a pokud už několik let před sepsáním listiny k takovému jednání nedochází, nelze tento důvod použít, svůj názor však nemohu pro nedostatek existující literatury a judikatury nijak podepřít. 116

Srovnej ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 98. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 118 Srovnej MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2007, s. 89. 117

59

Otázkou je, co když se potomek napraví a zůstavitel sepíše listinu v období do jednoho roku po tomto napravení. Zastávám stanovisko, že zde by bylo možno vydědění považovat za platné pro několikaletou zkušenost s potomkem a pro zákeřnou nemoc jakou závislost, jež je hlavní příčinou nezřízeného života, ve většině případů je. Těchto případů bude jistě pomálu, jestli vůbec nějaký, neboť pokud už se zůstavitel rozhodne listinu o vydědění sepsat, častěji použije důvod neposkytnutí pomoci nebo neprojevování zájmu, jež potomek vedoucí nezřízený život často také naplní, a pokud již jako důvod uvede nezřízený život, bude tomu tak po dobu trvání takovéhoto chování jako reakce na něj. Za nezřízený život považuji pouze nejzávažnější případy rozporu chování potomka s obecně platnými pravidly života ve společnosti a shoduji se tak s názorem J. Šubrtové, že ho nelze vykládat subjektivně v souvislosti se společenskou vrstvou, do které je potomka, případně zůstavitele možno zařadit. Pro zachování rovnosti před zákonem je nutno tento důvod posuzovat, pochopitelně s přihlédnutím k jednotlivým okolnostem, objektivně.119

119

ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5, s. 98.

60

6. Náležitosti a následky vydědění včetně možné obrany vyděděných dědiců Listina o vydědění, jakožto písemný projev vůle formálního jednostranného právního úkonu pro případ smrti (mortis causa), musí splňovat jí předepsané náležitosti týkající se požadavků na jejího pořizovatele, obsah a zejména formu, aby mohla vyvolat právní následky v zákoně předvídané. Samotné ustanovení o vydědění se ohledně náležitostí listiny vyčerpává pouhým odkazem na hlavu třetí části sedmé OZ, pojednávající o dědění ze závěti, když se v § 469a odst. 3 OZ uvádí, že se tato ustanovení použijí pro náležitosti listiny a její zrušení analogicky. Listina se tak bude řídit zvláštními náležitostmi stanovenými pro závěť, dále obecnými náležitostmi právních úkonů dle § 34 a násl. OZ a navíc musí pod pohrůžkou absolutní neplatnosti splňovat náležitost stanovenou samotným § 469a OZ, totiž nutnost uvedení

důvodu

vydědění

v jejím

rámci.

Následkem

vydědění

je

ztráta

práva

neopomenutelného dědice na jeho ze zákona zaručený povinný díl. Vzhledem k poměrům, které v rodině panují, často velmi pokročilému věku zůstavitele a jeho možná extrémním představám a očekáváním týkajícím se chování jeho potomka, by bylo nelogické neumožnit vyděděnému možnost se bránit. Obhajovat svá dědická práva tak může v rámci soudního řízení, buď na straně žalobce, kdy však též ponese důkazní břemeno, případně na straně žalovaného, podle toho, jak bude důvod vydědění v rámci listiny koncipován. Ve výjimečných případech se může soudní ochrany domáhat z pozice oprávněného dědice.120

6.1 Náležitosti vydědění Listina o vydědění, jakožto projev vůle každého právního úkonu, ať už jednostranného nebo dvoustranného, adresného či neadresovaného, musí dodržet obecné náležitosti na ni kladené. Listinu o vydědění je možné charakterizovat jako projev vůle směřující ke vzniku jednostranného, neadresovaného, výslovného a formálního právního úkonu učiněného konáním, jež je samostatným druhem pořízení pro případ smrti (mortis causa). Ke vzniku tohoto právního úkonu, tedy k jeho tzv. perfekci121, postačí samotný jednostranný projev vůle zůstavitele v podobě sepsání listiny završené jejím podpisem. Aby listina splnila svůj účel a vyvolala právní následky s ní spojené a zůstavitelem očekávané, musí splňovat náležitosti 120 121

Srovnej oddíl 5.2.2 Srovnej FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s. 31

61

zákonem na vydědění kladené, mezi něž lze zařadit náležitosti subjektu, vůle, projevu, poměru vůle a projevu a předmětu.122 Mimo to je třeba pod sankcí neplatnosti dodržet kogentní normy OZ stanovící požadavky na obsah listiny o vydědění. Pořizovatel listiny o vydědění musí mít vedle právní subjektivity též způsobilost k právním úkonům. Z povahy věci jsou k tomuto úkonu nezpůsobilé osoby právnické, i když často mohou vystupovat na straně opačné, tedy jako oprávnění dědicové. Z možnosti pořízení pro případ smrti, ať už v podobě závěti či listiny o vydědění jsou obecně vyloučeny osoby mladší 15 let, což nepřímo vyplývá z § 476d odst. 2 OZ. Osoby starší patnácti let až do dosažení své zletilosti mohou tak učinit pouze ve formě notářského zápisu, přičemž při posuzování jejich způsobilosti k tomuto právnímu úkonu je nutno zkoumat jejich rozumovou a volní vyspělost na základě věku a konkrétních okolností daného případu. Každá fyzická osoba, jež nebyla zbavena či omezena způsobilosti k právním úkonům, je oprávněná listinu pořídit, pokud však u ní existují okolnosti jako je hluchota, slepota, negramotnost apod., bude samotný soupis vyžadovat zvláštní náležitosti projevu vůle dle § 476c a § 476d OZ. U osoby nezpůsobilé k právním úkonům pořízení listiny nepřichází v úvahu a u osoby způsobilosti částečně zbavené bude záležet na tom, k jakým úkonům je způsobilá a k jakým nikoliv. Dle § 38 odst. 2 OZ bude neplatná listina o vydědění učiněná osobou jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Tato skutečnost zajisté pro často vysoký věk zůstavitele bude leckdy připadat v úvahu, avšak bude velmi těžké ji před soudem prokázat. Jako obrana vyděděnému může posloužit lékařská zpráva z oboru psychiatrie či doklad o tom, že se zde zůstavitel léčil, ať už ambulantně nebo byl hospitalizován, ani to však často s jistotou neprokáže, že zůstavitel byl k pořízení listiny neschopný. V úvahu také musím vzít, kolik procent lidí ve vysokém věku své psychické poruchy skutečně léčí a že se v daném případě může jednat i o poruchu přechodnou. Mezi náležitosti vůle řadíme její skutečnost, svobodu, vážnost a vůli prostou omylu.123 Svobodu a někdy též skutečnost vůle vylučuje fyzické násilí, svobodná vůle zde dále nebude existovat za působení bezprávné výhružky či tísně. Bezprávnou výhružku či fyzické násilí je možno podřadit pod tzv. zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy124 a ex lege způsobuje dědickou nezpůsobilost toho, kdo se takovéhoto jednání dopustil.

122

Srovnej FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s. 34 Srovnej FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s. 35 124 Srovnej KRÁLOVÁ, J., ECK, L. Dědická nezpůsobilost. Ad Notam. 2004, č. 2, s. 35. 123

62

K náležitostem projevu patří srozumitelnost, určitost a v daném případě i forma.125 Listinu o vydědění je třeba dle § 35 odst. 2 OZ vykládat nejen dle jejího jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle zůstavitele. Pokud bude listina nesrozumitelná a neurčitá, zejména co se týká toho, o jaký právní úkon se jedná, o potomka, jenž má být na jejím základě vyděděn, a o stanovení důvodu, pro nějž je tak činěno, ať už pouhým odkazem na ustanovení nebo jeho specifickým vymezením, bude listina stižena absolutní neplatností. Jak závěť, tak i listina o vydědění pro svůj význam a důležitost pořízení pro případ smrti vyžadují zákonem stanovenou písemnou formu. Písemná forma bude dodržena, pokud bude listina sepsána ve formě prosté, ať už jako holografní, tedy vlastnoručně sepsána a podepsána, nebo jako allografní, tedy v jiné písemné formě za účasti svědků, či pokud bude učiněna ve formě notářského zápisu, jak je předvídáno v § 476 OZ. Výběr způsobu písemné formy je ponechán na zůstaviteli, s výjimkou zákonem stanovené nutnosti formy notářského zápisu, jako je tomu např. u nezletilých, či požadavků kladených na formu právního úkonu u osob negramotných, nevidomých, neslyšících či hluchoslepých. Zůstaviteli je tak dána možnost výběru, zda listinu sám vlastnoručně sepíše doma, či za účasti svědků, jimiž mohou být přátelé, či příbuzní, nikoliv však závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké, jak stanoví § 476f OZ. Zůstavitelé také často volí možnost soupisu listiny za pomoci advokáta, jehož společníci poslouží jako svědci. Úkolem svědků je být přítomni vlastnoručnímu podpisu listiny o vydědění zůstavitelem a jeho prohlášení, že listina obsahuje jeho vůli, na závěr to tito dva svědci stvrdí svým podpisem na listině, jak analogicky vyplývá z § 476 b) OZ. Každá listina o vydědění musí obsahovat den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, opět pod sankcí absolutní neplatnosti. Datum hraje významnou roli jak pro určení, zda byl zůstavitel k jejímu sepsání v daném momentu způsobilý, tak pro vymezení časového okamžiku, do kterého mělo dojít k naplnění důvodu pro vydědění, k jednání uskutečněnému až po tomto datu se nepřihlíží. K platnému vydědění je třeba též dodržet kogentní ustanovení stanovící požadavky na obsah listiny. Zůstavitel musí v listině uvést, koho vyděďuje a z jakého důvodu to činí. Obojí musí být vyjádřeno srozumitelně a určitě. Vyděděného může označit jménem a příjmením, popřípadě příbuzenským vztahem k zůstaviteli, bude–li z toho jasně patrno, o koho se jedná, důvod může zůstavitel uvést odkazem na příslušné ustanovení, vymezením konkrétních skutečností, či obojím. Bude-li jedna z těchto náležitostí chybět, nebude se jednat o platný

125

Srovnej FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. akt. a dopln. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002, s. 38

63

právní úkon. Stejně tak bude neplatné vydědění, pokud zůstavitel použije jiný důvod než ten, který je vymezený v § 469a odst. 1 OZ, nebo okolnosti, v nichž spatřuje důvodnost vydědění, nebudou pod výše zmíněné ustanovení podřaditelné. V rámci vydědění potomka může zůstavitel toto vydědění vztáhnout i na jeho potomky. S obsahem právních úkonů se pojí i existence podmínek v nich zahrnutých. Dle § 478 OZ za použití analogie, jakékoliv podmínky připojené k listině o vydědění nemají právní následky. K podmínkám v závěti a listině o vydědění se obecně nepřihlíží. Pokud však bude listina sepsána za účelem podmínečného vydědění potomka, jestliže v budoucnu naplní důvody v § 469a odst. 1 OZ předvídané, nepřihlédnutí k podmínce způsobí samotnou absolutní neplatnost listiny. Z obsahu listiny musí nepochybně vyplývat, že se jedná o vydědění, což může zůstavitel vyjádřit slovy „vyděduji“, „zbavuji možnosti po mně dědit“, „zbavuji dědického práva“, „nezanechávám jí/ mu nic“ apod. K formě listiny o vydědění považuji za důležité uvést, že přestože je samostatným pořízením pro případ smrti, často je zahrnuta v rámci samotné závěti. Je tomu tak zejména z důvodů praktických, kdy je vše na jedné listině a uloženo, případně uschováno jako jeden dokument. Domnívám se, že listinu nelze učinit jako společný úkon rodičů vůči svému potomkovi, popřípadě vnukovi, i přesto, že ustanovení § 478 odst. 3 OZ, jež zakazovalo pořízení závěti, a potažmo analogicky i listiny jako úkon společný, bylo již zrušeno a není více součástí OZ. Dovozuji to z toho, že vydědění je nejčastěji uskutečněno z důvodů neprojevování zájmu, či neposkytnutí pomoci, u kterých již z povahy věci, kdy je třeba zvážit konkrétní okolnosti u každého subjektu zvlášť, společné vydědění nepřichází v úvahu. U důvodů zahrnutých pod písm. c) a d) v § 469a OZ je společné vydědění diskutabilní. Obecně platí, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno, avšak z důvodu specifičnosti a osobní povahy vydědění je dle mého názoru nemožné učinit jej jako společný právní úkon.

6.2 Následky vydědění Listina o vydědění způsobuje stejné právní následky jako dědická nezpůsobilost, totiž vyloučení vyděděného z dědění po zůstaviteli, vyděděný nemůže nastoupit po zůstavitelově smrti do jeho práv a povinností, ztrácí právo na svůj zákonem stanovený podíl a je vyloučen z dědické posloupnosti. I přesto, že je možno vydědit potomka pouze částečně, jak uvádí K. Hejtmánková, i při částečném vydědění ztrácí takový dědic právo na neopomenutelný podíl 64

úplně, a nikoli jen zčásti, a je dáno na vůli zůstavitele, zda potomkovi i přesto část jeho podílu zanechá, či nikoli.126 V případě, že zůstavitel nevztáhne vydědění svého potomka i na jeho potomky, lze na jejich právní postavení, jak dále uvádí K. Hejtmánková, hledět podle analogie § 473 odst. 2 OZ tak, jako by se vyděděný potomek nedožil smrti zůstavitele. Na místo vyděděného by pak nastupovali jeho potomci, kteří nabývají jeho dědický podíl rovným dílem.127 Pokud zůstavitel vydědění potomka vztáhne i na jeho děti, popřípadě jejich potomky, dědictví bude rozděleno podle vůle zůstavitele vyjádřené závětí, nebo na základě zákonné posloupnosti podle jednotlivých dědických tříd, přičemž ohledně vyděděných se postupuje jako by jich vůbec nebylo. Následky je možno však odvrátit, nelze totiž vyloučit, že zůstavitel změní své rozhodnutí na základě změny chování vyděděného, popřípadě z jiné pohnutky. Zrušení listiny o vydědění lze učinit dle § 480 odst. 1 a 2 v kombinaci s § 469a odst. 3 OZ pořízením platné závěti, ve které původně vyděděného potomka povolá za dědice, dále písemným odvoláním listiny, popřípadě jejím zničením.

6.3 Obrana vyděděných dědiců Důvody k vydědění jsou formulovány velmi abstraktně a vyjma odsouzení pro úmyslný trestný čin je jejich existence téměř bez výjimek předmětem sporu. Vydědění se nechtějí smířit, někdy oprávněně, se ztrátou jejich povinného dílu a musí se tak po smrti zůstavitele podrobit občanskému soudnímu řízení ke zjištění sporných skutečností opravňujících či nikoliv zůstavitele k jejich vydědění. Soudem, jenž je příslušný k projednání dědictví po zůstaviteli, bude ve většině případů soud, v jehož obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště dle § 88 písm. j OSŘ. Pokud tento soud na základě úkonů notáře, jako soudního komisaře, zjistí, že zde existuje listina o vydědění, přičemž vyděděný tvrdí, že je dědicem, postupuje dle § 175k OSŘ. Dle odst. 1 § 175k OSŘ: „Jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem, a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.“128 Uvedené ustanovení přichází v úvahu při existenci důvodu vydědění pro odsouzení za úmyslný trestný čin dle § 469a odst. 1 písm. c) OZ, neboť je soud oprávněn v rámci dědického řízení vyřešit tento spor tím, že vyjde z pravomocného rozhodnutí soudu, jímž byl 126

HEJTMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. A kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, a.s., 2007. s. 107. 127 HEJTMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. A kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, a.s., 2007. s. 109. 128 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

65

vyděděnému trest uložen. Ve valné většině případů však mezi závětí, popřípadě zákonem povolanými dědici a vyděděným vzniká spor o skutkových okolnostech, dle zůstavitele naplňujících důvod vydědění na základě § 469a odst. 1 písm. a) a b) OZ, tedy týkajících se neposkytnutí potřebné pomoci a neprojevování opravdového zájmu. V těchto případech bude soud příslušný k řízení o dědictví postupovat dle § 175k odst. 2 OSŘ a odkáže usnesením, jež se doručuje do vlastních rukou, toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou u soudu ve stanovené lhůtě. Pokud žaloba nebude ve lhůtě podána, soud nebude v rámci projednání dědictví na tohoto dědice brát zřetel. Jak je dále uvedeno v tomto ustanovení, soud toto učiní až po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků. Obecně panuje názor, s nímž se ztotožňuji, že to, kdo bude soudem odkázán k podání žaloby, závisí na vymezení důvodu vydědění v listině. Pokud bude důvod uveden pouhým odkazem na ustanovení, případně jeho opisem v listině, či jinak nekonkrétně popsán, např. slovy: „v posledních letech mi neposkytoval pomoc“ apod., bude k podání žaloby aktivně legitimován dědic, popřípadě dědicové, kteří by dědili za předpokladu, že je vydědění platné. Ponesou tak v řízení důkazní břemeno a budou muset prokázat, že se vyděděný jednání naplňující důvod vydědění dopustil. Otázkou je, zda, i když se jim podaří prokázat určité protispolečenské a nehodné chování vyděděného vůči svému předkovi, toto chování vůbec důvod k vydědění naplní. Pokud však zůstavitel důvod v listině specifikoval konkrétními okolnostmi a časovým vymezením, odkáže soud vyděděného, aby podal žalobu a následně v řízení na jejím základě prokázal, že se jednání uvedeného v listině nedopustil.129 Opět zde vystává otázka, zda chování v listině popsané pod vydědění spadá. Důkazní břemeno klade na žalobce povinnost prokázat či vyvrátit určitý skutkový stav, nikoliv však vykládat právo. Posouzení, zda určitý skutkový stav pod právní normu spadá či nikoliv, záleží na uvážení soudu. Příslušným soudem k podání žaloby bude dle § 88 písm. h) OSŘ ten, v jehož obvodu probíhá řízení o dědictví. Důležité je uvést, že v rámci řízení bude vyděděný na straně jedné a všichni v úvahu připadající dědicové na straně druhé, jak vyplývá z § 91 v souvislosti s § 175b OSŘ. Určí-li žalobce, jak je uvedeno v rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1797/2008, okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení odchylně od okruhu účastníků

129

Srovnej SCHELLEOVÁ, I. A kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, a.s., 2007. s. 107-108 Srovnej MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2007, s. 91.

66

řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci.130 Ostatní dědicové budou stát společně na straně žalobců nebo žalovaných, i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasivně.131 Vyděděný se může bránit jako žalobce popřípadě žalovaný tím, že bude dle § 101 OSŘ tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a plnit důkazní povinnost, má možnost též uplatnit řádné a mimořádné opravné prostředky, což bych vřele doporučovala, zejména pokud okresní či krajský soud rozhodne v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jako specifická možnost obrany ve výjimečném případě přichází v úvahu v předchozí kapitole zmiňovaná ochrana oprávněného dědice. Bude ji možno uplatnit, když zůstavitel vydědí dědice z důvodu odsouzení pro úmyslný trestný čin, v krátké době po soupisu listiny zemře, vyděděný bude vyloučen z dědictví, a to bude potvrzeno dědici jinému, a poté na základě mimořádného opravného prostředku obnovy trestního řízení bude odsuzující rozsudek zrušen. Oprávněnému dědici vznikne právo na vydání části dědictví, jež mu náleží, což může uplatnit podáním žaloby dle § 80 písm. b) OSŘ.

6.4 Doporučení k pořízení listiny Bylo by nejvhodnější, aby zůstavitel listinu o vydědění pořídil po poradě s advokátem či notářem, aby měl vůbec představu, co pojem vydědění obnáší a které jednání je možno takto postihnout. Zůstavitel by měl být ve vymezení důvodu co nejkonkrétnější, měl by skutkové okolnosti časově vymezit a co nejpodrobněji popsat jednání, v němž důvod k vydědění spatřuje. Nebylo by od věci již v samotné listině napsat, kdo byl svědkem takovéhoto jednání a uvést důkazy prokazující zůstavitelem tvrzené skutečnosti. V listině je třeba dostatečně vymezit vyděděného i zůstavitele samotného, což lze nejlépe učinit uvedením jména, příjmení, data narození a bydliště. Úkon musí být pořízen srozumitelně a určitě, zejména by mělo být zřejmé, že jde o vydědění, což bych doporučila uvedením slova „vyděďuji“. Za nejvhodnější považuji odevzdání listiny do notářské úschovy, neboť tak má zůstavitel jistotu, že po jeho smrti bude bezpečně a ve správnou chvíli nalezena, a bude tak moci způsobit

130 131

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1797/2008. tamtéž

67

následky zůstavitelem předvídané. Zůstavitel může zvážit, zejména pokud nechce narušit vztahy v rodině, nebo pokud není přesvědčen o pořízení listiny, možnost započtení pro případ smrti příkazem v závěti, jež je sice nepatrnou, avšak přesto alternativou k omezení podílu neopomenutelných dědiců. Vyděděnému bych k jeho obraně doporučila aktivitu v rámci soudního řízení, předkládání důkazů a tvrzení soudu a zejména racionální uplatnění, v případě jeho neúspěchu, řádných a mimořádných opravných prostředků.

68

7. Institut vydědění v rámci návrhu rekodifikovaného OZ Návrh občanského zákoníku v aktuální verzi z ledna 2011 je výsledkem několikaleté práce nejvýznamnějších odborníků právní teorie i praxe, jimiž jsou zejména akademičtí specialisté právnických fakult v České republice a civilní soudci zvláště Nejvyššího soudu ČR, v čele s hlavním autorem návrhu prof. Dr. JUDr. Karlem Eliášem. NOZ představuje zásadní rekodifikaci soukromého práva, jež, jak uvádí K. Eliáš, má upravit soukromoprávní poměry s platností pro několik příštích generací.132 NOZ přináší na rozdíl od současného stavu nejen významné změny systematické, kdy se jeho součástí stává též právo rodinné, avšak i velmi zásadní změny obsahové, kdy zejména v právu dědickém, jež je mým předmětem zkoumání, zavádí řadu nových nebo znovuobjevených institutů, a svým rozsahem velmi významně převyšuje úpravu stávající. Dědické právo ve své rekodifikované podobě přináší velkou řadu podstatných změn, což se projevuje zejména ve značném rozšíření úpravy a přiblížení se tak úpravám dědického práva v zemích západní Evropy. Dědické právo je systematicky zařazeno do části třetí, zabývající se absolutními majetkovými právy vedle práv věcných, což vyjadřuje nejen jeho absolutní povahu, nýbrž i provázanost zejména s právem vlastnickým.133 Rekodifikace vedle nových institutů a úprav těch stávajících přináší též určité terminologické odchylky, když např. zavádí pojem pozůstalost, jenž není obsahově totožný s pojmem dědictví. Zákon rozšiřuje aktuálně platné dva právní tituly dědění, kterými jsou zákon a závěť, o znovu zavedený institut dědické smlouvy, jenž představuje spolu se závětí a tzv. dovětkem druh pořízení pro případ smrti. Zásadní odlišností je možnost zůstavitele nabytí dědictví dědicem podmínit, přičemž taxativně stanoví podmínky, k nimž se nepřihlíží, jako doposud. Nově se zavádí historicky známý institut, jímž je odkaz nebo-li legát, jenž opravňuje odkazovníka k vydání konkrétní majetkové hodnoty od dědice, popřípadě od jiného odkazovníka, jehož dědictví či odkaz je takto zatížen. Odkazovník však není zákonem považován za dědice, pouze mu vzniká pohledávka vůči dědicům či dědici, na vydání předmětu odkazu. V případě, že dědic z jakéhokoliv důvodu dědictví nabýt nechce, má dle NOZ na rozdíl od současnosti tři možnosti, a to dědictví odmítnout jako nyní, dále se dědictví 132

ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5, s. 97. 133 Srovnej ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5, s. 100.

69

vzdát nebo se zřeknout dědického práva již za života zůstavitele na základě smlouvy s ním uzavřené. Změn, jež nová úprava přináší, je skutečně velmi mnoho, k dalším patří např. rozšíření dědických tříd, a tím i zákonných dědiců, o prarodiče rodičů zůstavitele, avšak mé práci nepřísluší prostor se jimi zabývat. Úprava institutů vydědění, neopomenutelných dědiců a dědické nezpůsobilosti došla v NOZ z generálního pohledu změn možná méně významných, avšak pro mé zkoumání velmi zásadních a v mnohém pozitivních.

7.1 Rekodifikace dědické nezpůsobilosti Rekodifikaci institutu dědické nezpůsobilosti považuji za potřebnou a zajisté prospěšnou, kdy na jedné straně zachovává dva důvody k dědické nehodnosti, avšak tyto pro interpretační účely v mnohém vhodně doplňuje. První důvod je vymezen v § 1414 NOZ slovy čin povahy úmyslného trestného činu, čímž je výslovně dán najevo doposud uznávaný názor, že se může jednat i o čin učiněný úmyslně osobami trestně neodpovědnými. 134 V témže důvodu z mého pohledu zákon opět vhodně rozšiřuje osoby postižené tímto činem z dětí na potomky a z rodičů na předky. Další důvod upravený v § 1414 NOZ podává na rozdíl od nynějšího stavu demonstrativní výčet možných způsobů zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli, čímž opět ulehčuje interpretaci. Možnost odpuštění výše uvedených jednání zůstavitelem zůstává zachována. K aktuálně platným dvěma důvodům dědické nezpůsobilosti přibývají další dva, jež reflektují současnou společenskou situaci a jejichž trestání dědickou nehodností považuji za spravedlivé. Tak, jak je uvedeno v § 1415 odst. 1 NOZ, trvá-li v den zůstavitelovy smrti řízení o rozvod manželství zahájené na zůstavitelův návrh podaný v důsledku toho, že se manžel vůči zůstaviteli dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, je zůstavitelův manžel vyloučen z dědického práva jako zákonný dědic. Dále bude ipso iure z dědění po svém dítěti vyloučen jeho rodič, jenž byl zbaven rodičovské odpovědnosti. Systematické zařazení dědické nezpůsobilosti je přesto, že vyvolává stejné následky jako vydědění a dochází k ní z podobných důvodů, provedeno jinak než doposud, když je zařazeno na zcela jiném místě než vydědění vedle institutů zřeknutí se dědického práva a odmítnutí a vzdání se dědictví. Zařazení nepovažuji za vhodné, neboť, dle mého názoru, dědická nezpůsobilost má blíže k vydědění, kdy u obou následky nastanou bez ohledu na vůli

134

Srovnej Důvodová zpráva, s. 343, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html [cit. 2. 3. 2011].

70

vyděděného či nezpůsobilého, na rozdíl od institutů zřeknutí se, odmítnutí a vzdání se, kdy u všech k vyvolání jimi předvídaných následků je třeba projev vůle potencionálního dědice. Již na tomto místě bych ráda upozornila na možnost danou zůstaviteli v § 1579 odst. 2 NOZ, tedy v rámci úpravy institutu vydědění, kde je uvedeno, že zůstavitel může vydědit i neopomenutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen. Smyslem tohoto ustanovení, jak uvádí K. Hejtmánková, je vyloučit případné spory ohledně dědické nezpůsobilosti, neboť dědici nezpůsobilému lze čin zakládající dědickou nezpůsobilost prominout i konkludentně.135 Dle důvodové zprávy, stane-li se tak, bude určitá osoba vyloučena z dědického práva z vůle zůstavitele, nikoli proto, že je podle zákona nezpůsobilá dědit.136

7.2 Rekodifikace institutu neopomenutelných dědiců Nová podoba institutu neopomenutelných dědiců dosáhla zřejmě nejvýraznějšího rozšíření, kdy nejenže NOZ již výslovně obsahuje pojem neopomenutelných dědiců a povinného dílu, ale v jednotlivých ustanoveních se velmi přehledně zabývá jeho jednotlivými obsahovými součástmi včetně přesných pravidel pro výpočet jim zákonem přiznaného dílu a započtení na něj. Rozsah osob, jež zákon označuje za neopomenutelné dědice, zůstal stejný, což je často kritizováno

i

v souvislosti

s rozdílnou

úpravou

západoevropských

zemí.137

Za

neopomenutelné dědice tak i rekodifikovaný zákoník považuje pouze potomky zůstavitele, přičemž jejich nárok rozlišuje dle kritéria zletilosti. Vynětí manžela a rodičů jako neopomenutelných dědiců, popřípadě též dalších osob v rámci našeho právního řádu, je na jednu stranu velmi výhodné pro zůstavitele, jenž má větší prostor naložit se svým majetkem dle svého uvážení, na druhou stranu to ve srovnání s jinými státy významně oslabuje pozici dalších zůstaviteli blízkých osob. Domnívám se, že za současným restriktivním pojetím stojí nejen historický vývoj posledních 60-ti let, jímž náš stát prošel, nýbrž možná též ve srovnání s jinými zeměmi výrazné ateistické smýšlení občanů České republiky, jež se jako materiální pramen práva též promítá do zákonodárství. I přesto, že osobně upřednostňuji princip 135

HEJTMÁNKOVÁ, K. IN: SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, a.s., 2007. s. 110 136 Důvodová zpráva, s. 388, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html [cit. 2. 3. 2011]. 137 Srovnej ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5, s. 102.

71

pořizovací volnosti, domnívám se, že dědické právo by mělo reflektovat skutečnost, že majetek zůstavitele je v průběhu jeho života často také spravován jeho manželem v rámci společného jmění manželů a že je na místě úprava zabezpečující též účel jako institut vyživovací povinnosti v rámci rodinného práva. Totéž vnímám v souvislosti s rodiči zůstavitele. NOZ se s tím dle mého vypořádal, i když odlišně od představ mnohých zastánců rozšíření okruhu neopomenutelných dědiců a odlišně od kodifikací jiných evropských států, když zavedl institut práva některých osob na zaopatření, což já považuji za vhodnější, neboť tento významně neomezuje zůstavitele v jeho pořizovací volnosti, a přesto přiznává pozůstalému manželu, rodiči a též neopomenutelnému dědici, který ztratil právo na povinný díl, určitou část dědictví, jež jim má pomoci překonat krizovou situaci, často spojenou právě se smrtí zůstavitele. Pozitivně se k zavedení tohoto institutu vyjádřil též M. Šešina.138 Povinný díl je koncipován jako výrazně mírnější omezení svobodné vůle zůstavitele proti současnému stavu, neboť nezletilým se má dostat namísto celého jejich zákonného podílu pouhé ¾ z něho a zletilým namísto ½ musí být zachována ¼. I přes existenci odkazů, tyto na omezení povinného dílu neopomenutelných dědiců nemají žádný vliv, neboť jak stanoví § 1577 odst. 1 NOZ, povinný díl může být zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, ale musí zůstat neopomenutelnému dědici zcela nezatížen. V § 1577 odst. 2 NOZ je dále uvedeno, že k nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, se nepřihlíží. Není tedy možno povinný díl zatížit odkazy, podmínkami, příkazy či jinými omezeními.139 Zůstavitel, který chce učinit pořízení pro případ smrti a zanechat neopomenutelnému dědici pouze povinný díl, má možnost ho v rámci závěti povolat k určitému podílu ve výši povinného dílu z jeho pozůstalosti, popřípadě mu odkázat určitou věc formou odkazu. Povinný díl se v rámci projednávání dědictví vypočte na základě odhadu majetku poníženém o dluhy a závady, a bude-li na něm neopomenutelný dědic zkrácen tím, že ho buď zůstavitel v závěti za dědice nepovolá vůbec, ani mu neodkáže majetkovou hodnotu formou odkazu, popřípadě bude-li takto jeho povinný díl uspokojen jen zčásti a nedohodne-li se jinak s ostatními dědici, bude mu nedoplatek vyplacen ve formě peněžní částky ho představující, což je zásadní změna proti stávající úpravě.

138

Srovnej ŠEŠINA, M. Úvaha nad návrhem úpravy dědění v novém občanském zákoníku. Ad Notam. 2004, č. 2, s. 45. 139 Důvodová zpráva, s. 386, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html [cit. 2. 3. 2011].

72

Zvláště se NOZ zabývá situací, kdy zůstavitel neopomenutelného dědice v závěti opomene. Pokud tak učiní, i přestože o potomkovi ví a je mu známo, že je naživu, nezpůsobí to již neplatnost závěti v této části jako doposud, nýbrž z toho neopomenutelnému dědici vzniká automatický nárok na povinný díl. Jak však stanoví § 1584 odst. 2 NOZ, dopustil-li se ten, kdo byl opominut nikoli omylem, něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění, hledí se na toto opominutí jako na vydědění učiněné mlčky a po právu. Zůstaviteli tu tak vzniká další možnost jak vydědit dědice, a to prakticky neformálně a mlčky, což je pro zůstavitele velkým přínosem, kladu si však otázku, zda nemohou nastat situace, kdy sice zůstavitel v závěti potomkovi nic neodkáže, avšak nemá vůli ho vydědit, a přesto ho vydědí, aniž by chtěl. Vynechání potomka v závěti a vydědění je dle mého názoru laickou veřejností vnímáno odlišně bez ohledu na to, jaké právní následky jednotlivé úkony způsobí. Takto vyděděný, pokud prokáže, že zůstavitel ho v závěti opominul, neboť o něm nevěděl, získá zpět s účinky ex tunc právo na povinný díl. Úprava konkludentního vydědění je zajisté pozitivní z hlediska zůstavitele, ale představuje významný zásah do práv neopomenutelných dědiců, neboť se domnívám, že právě na tomto základě množství vyděděných může významně vzrůst. I za situace, že potomek důvod k vydědění naplní, toto automaticky neznamená, že se zůstavitel k tak významnému právnímu úkonu, jakým pořízení listiny o vydědění bezesporu je, skutečně odhodlá. Má obava o možnost vzniku situací, kdy zůstavitel takto potomka vydědí, aniž by to měl přímo v úmyslu, je možná oprávněná, avšak nelze zapomínat na základní princip práva, totiž vigilantibus iura scripta sunt, jenž je třeba mít na paměti. Co se započtení týče, vyjma odkazu se neopomenutelným dědicům započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdrželi v posledních třech letech před jeho smrtí s výjimkou běžných darování, přičemž tuto dobu lze prodloužit na základě příkazu zůstavitele. Dle § 1594 odst. 1 NOZ se na povinný díl započte to, co neopomenutelnému dědici zůstavitel za svého života dal na úlevu v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti, se založením manželského či obdobného soužití nebo s nástupem povolání či se započetím povolání. Na povinný díl se započte i to, co zůstavitel použil na úhradu dluhů zletilého potomka. Úprava započtení je proti té současné významně rozsáhlejší a podrobnější, a zejména nepředpokládá k započtení výslovný příkaz v závěti uvedený.

7.3 Rekodifikace institutu vydědění Změny institutu vydědění nejsou na první pohled nikterak markantní, a přesto přináší významné pozitivní prvky, jež nejenže ulehčují situaci zůstaviteli, nýbrž též v určitých 73

situacích chrání neopomenutelného dědice proti morálně nezdůvodnitelnému vydědění. Konkrétně mám ve druhém případě na mysli úpravu důvodu vydědění dle § 469a odst. 1 písm. c) OZ. Změny, které nová úprava přináší, je možno shrnout jako terminologické, nikoliv však významově odlišné vymezení aktuálně platných důvodů pro vydědění, významný je posun v možnosti vydědění za spáchání úmyslného trestného činu, zrušení nutnosti uvést v listině důvod a rozšíření důvodů k vydědění o další možný, jež vedle konkludentního vydědění a vydědění dědice dědicky nezpůsobilého zvyšuje počet důvodů na sedm možných. Novinkou je zavedení tzv. negativní závěti, která se svou povahou sama o sobě vydědění netýká, avšak je zahrnuta v jeho rámci. Odlišná je též úprava možnosti vztáhnutí vydědění potomka i na jeho descendenty. Aktuálně platné důvody k vydědění vyjma důvodu dle § 469a odst. 1 písm. c) OZ nedosáhly podstatných změn, což zejména v případě důvodu neprojevování opravdového zájmu považuji za nevyhovující. Již výše jsem jinými slovy vyjádřila svůj názor140, že zejména v současných společenských podmínkách tak abstraktní pojem, přinášející nemalé interpretační obtíže, nemá své místo. Vypuštění slova „trvalé“ v ustanovení nechápu a domnívám se, že to rozhodování v konkrétních případech spíše ztíží. Zachování důvodu tedy považuji za nadbytečné a jsem zastáncem jeho zrušení na základě zkušeností s jeho uplatňováním. Znění důvodu aktuálně zakotveného v § 469a odst. 1 pod písm. a) OZ se zjednodušilo, přičemž se svým obsahem nijak nezměnilo. Jak jsem v předchozích kapitolách uvedla, kritériem dobrých mravů je třeba posuzovat všechny důvody k vydědění možné a jeho výslovné uvedení v rámci důvodu neposkytnutí potřebné pomoci tedy není nutné. Nahrazení potřebné pomoci v nemoci, stáří nebo jiných závažných případech obratem potřebná pomoc v nouzi nijak nemění podstatu tohoto ustanovení, neboť ho zachovává významově totožným. Tento důvod k vydědění považuji za zásadní a nenahraditelný i přes aplikační potíže, které vyvolává, ať už bude upraven v podobě aktuální či té rekodifikované. Nejpodstatnější a též nejprospěšnější změnou prošla úprava důvodu dle § 469a odst. 1 písm. c) OZ. Vydědění potomka za to, že byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, považuji za velmi přísné v souvislosti s tím, že trestný čin vůbec nemusel mít souvislost se zůstavitelem a zejména s tím, že se může jednat o pouhý přečin, za nějž byla odsouzenému uložena podmínka, popřípadě nepodmíněné odnětí 140

Blíže k tomu podkapitola 5.1

74

svobody v trvání skutečně jednoho či dvou let, jímž byl dle mého odsouzený dostatečně potrestán. Chápu, že důvod má v rámci institutu vydědění své oprávněné místo, neboť skutečně postihuje situace, jež představují významný zásah do morálního profilu potomka, do společenského postavení rodiny a za určitých okolností tak umožňují zůstaviteli se od potomka i tímto způsobem distancovat, domnívám se však, že toto by mělo být umožněno jen za trestné činy opravdu zavrženíhodné a slovy nové úpravy spáchané za okolností svědčících o potomkově zvrhlé povaze. Dle důvodové zprávy poukaz na zvrhlou povahu je dostatečně vypovídající a umožňuje od sebe odlišit případy trestných činů, které si sankci dědického práva zasluhují, aniž trestní sazba a uložený trest padají na váhu (chladnokrevná loupež nebo vražda, znásilnění, utýrání zůstavitelova zvířete), od případů, které pro vydědění nemohou mít rozumný význam (hospodská rvačka o děvče, exces z nutné obrany vysvětlitelný úzkostí napadeného, krádež z hladu apod.).141 Ač s touto změnou ztrácíme poslední možnost jak vskutku bezpečně a s jistotou vydědit neopomenutelného dědice, a vzniknou tím tak zajisté nové komplikace s dokazováním a výkladem pojmu zvrhlá povaha, pozitiva převáží. Nová úprava vystihuje pravou podstatu jednání, jež by mělo být takto postihováno, a částečně tak koresponduje i s úpravami jiných evropských zemí.142 I přestože není nesnadné rozlišovat a vytvořit si určitý usus ohledně trestných činů, jež vypovídají o zvrhlé povaze, k objektivnímu posouzení musí přistoupit též zvážení konkrétních okolností. Jak je totiž uvedeno v důvodové zprávě, s čímž se ztotožňuji, zvrhlou povahu pachatele je nutno posoudit nejen z hlediska obecné morálky, ale i se zřetelem k tomu, nakolik se konkrétní trestný čin dotýká zůstavitelovy cti a cti jeho rodiny (kdo byl sám odsouzen jako recidivista za opakované krádeže, těžko může vydědit potomka odsouzeného rovněž za krádež).143 Nově zakotvený důvod k vydědění upravený v § 1580 NOZ dopadá na situace, kdy je neopomenutelný dědic tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že je tu obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Spatřuji v něm určitou souvislost s vyděděním na základě nezřízeného života, neboť jejich společným účelem je zachování hodnot, na něž se nová úprava koncentruje výslovně. Odchylné následky mezi tímto a vyděděním na základě nezřízeného života jsou zřejmé, totiž nemožnost vztáhnutí vydědění i na potomky vyděděného. Nová úprava slouží k zachování hodnot a ochraně potomků vyděděného, tudíž by bylo v rozporu s posláním tohoto ustanovení, aby sankcionovalo též je. Naopak její 141

Důvodová zpráva, s. 389, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html [cit. 2. 3. 2011]. 142 Srovnej podkapitola 4.2 143 Důvodová zpráva, s. 389, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html [cit. 2. 3. 2011].

75

podmínkou a principiálním účelem je zachovat povinný díl, který by jinak náležel vyděděnému, pro jeho potomky, jedná se o tzv. exheredatio bona mente facta.144 Na rozdíl od toho vydědění z důvodu nezřízeného života vedle účelu zachování hodnot v sobě může též obsahovat určitou stránku mravní, sankční, jež vyúsťuje ve vůli zůstavitele se od vyděděného distancovat, a tím, v některých případech, i od jeho potomků. Nová úprava je přísnější k potomkům vyděděného, neboť k vztáhnutí vydědění svého ascendenta i na ně nebude již třeba výslovného ustanovení v listině, nýbrž ho bude třeba k opačným následkům, k jejich nevydědění. To však platí pouze v případě, kdy vyděděný přežije zůstavitele, což lze očekávat. Pokud vyděděný zůstavitele nepřežije, dojde k vydědění jeho potomků, i když v listině nebyla projevena vůle k jejich nevydědění, pouze když byli samostatně vyloučeni z práva dědického, tedy pokud oni sami naplnili některý z důvodů. Dalším posunem je výslovné zakotvení částečného vydědění v rámci § 1579 odst. 1 NOZ, jež je možné i za současného stavu, avšak aktuálně platný zákon o něm mlčí, čímž může podněcovat důvody ke spekulacím. Ohledně formy vydědění a jeho zrušení přejímá návrh myšlenku § 469a odst. 3 platného OZ, když v § 1582 odst. 1 stanoví, že prohlášení o vydědění lze učinit nebo je lze změnit či zrušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť. Významnou novinkou, kterou se návrh snaží prosadit, je institut tzv. negativní závěti, jejímž účelem je vyloučit dědice nikoliv neopomenutelné z dědické posloupnosti. Zůstavitel, který pořizuje závěť, a nechce konkrétním dědicům, jež jsou jeho dědicové intestátní, ničeho zanechat, má dle nové úpravy možnost nikoliv je jen opomenout v závěti, jako je tomu v současnosti, nýbrž je též vyloučit z posloupnosti intestátní v případě, že by pořizoval jen ohledně části svého majetku, nebo pokud by byla závěť v části neplatná, či snad kdyby ve formě negativní závěti učinil jen toto prohlášení a ve zbytku by souhlasil s rozdělením majetku na základě dědických tříd. Zajisté nejpodstatnější změnou, již návrh přináší a která diametrálně mění podmínky platnosti vydědění, je absence nutnosti uvedení důvodu v listině, slovy nové úpravy v prohlášení o vydědění. Dle § 1581 návrhu, nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má neopomenutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění. Návrh vychází z toho, že důvod je většinou jak zůstaviteli, tak potomkovi dobře 144

Srovnej Důvodová zpráva, s. 389, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html [cit. 2. 3. 2011].

76

znám, a není nutné ho zveřejňovat, neboť, jak je uvedeno v důvodové zprávě, účelem vydědění je zbavit neopomenutelného dědice práva na povinný díl, nikoliv ho denunciovat.145 Je třeba se však zamyslet též nad tím, zda se tím neotevírají částečně dveře k zůstavitelově libovůli a jak velké obtíže může změna ustanovení vyvolat v rámci dokazování rozhodných skutečností, když stranám nemusí být ani známo, jaký důvod k vydědění měl být naplněn a jaký je tedy předmětem dokazování. Protože důkazní břemeno bude v těchto případech ležet na ze závěti povolaných dědicích, bylo by vhodné, aby zůstavitel v případě neuvedení důvodu v listině, sdělil tento závětnímu dědici nebo vykonavateli závěti pro případ, že vyděděný bude důvod popírat.146 V souvislosti s neuvedením důvodu v listině se, ač to v návrhu výslovně uvedeno není, otvírá prostor pro podmínečné vydědění, neboť mu tak již nic nestojí v cestě. Zánik povinnosti uvést důvod ulehčuje pozici zůstavitele a má dle důvodové zprávy chránit vyděděné, aby se o důvodu, na základě něhož k němu došlo, nedozvědělo příliš mnoho lidí. Kladu si ale otázku, zda podmínečné vydědění a neuvedení důvodu neohrožuje vyděděné mnohem více než možné seznámení se širšího okruhu lidí s listinou. A na druhé straně, zda obtíže, jež budou mít oprávnění dědicové s prokázáním skutečností zakládajících důvod k vydědění, skutečně vyváží pozitiva, která má nové znění přinášet. Neboť korunním svědkem vždy je a bude zůstavitel, který sám nejlépe ví, čehože se jeho nehodný dědic vůči němu dopustil, což by měl dle mého názoru v listině uvést. Po zkušenosti s rozhodováním soudů v dané oblasti, kdy tyto často rozhodují ve prospěch neopomenutelných dědiců a vydědění je nejistým úkonem, neuvedení důvodu zajisté ke zlepšení stavu nepovede. Návrh v rámci mnou rozebraných institutů vnímám veskrze jako pozitivní, zejména co se týká úpravy důvodu vydědění za spáchání úmyslného trestného činu, za nedostatky bych označila zejména jeho nevypořádání se s důvodem trvale neprojevovaného opravdového zájmu a pochybnosti ohledně vhodnosti možné absence důvodu v listině. Ohledně ostatních nových nebo znovu zavedených institutů dědického práva v rámci NOZ, jež nejsou předmětem mé práce, pouze podotýkám, že jsou v nemalé míře předmětem kritiky.147

145

Důvodová zpráva, s. 390, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html [cit. 2. 3. 2011]. 146 Srovnej Důvodová zpráva, s. 390, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html [cit. 2. 3. 2011]. 147 Srovnej ŠEŠINA, M. Úvaha nad návrhem úpravy dědění v novém občanském zákoníku. Ad Notam. 2004, č. 2, s. 45-47

77

8. Závěr Cílem mé práce bylo vymezit jednotlivé důvody k vydědění, vyložit abstraktní pojmy, mezi něž zajisté patří termíny jako opravdový zájem, potřebná pomoc a nezřízený život a zaujmout tak vlastní názor na vhodnost a účelnost současné úpravy, což se mi, alespoň z mého pohledu, podařilo. Tyto vágní a obtížně definovatelné pojmy jsou jednoznačně a ustáleně interpretovány Nejvyšším soudem, nikoliv však pravidelně i soudy obecnými a odvolacími. Nesmíme též zapomínat na hlavního aktéra, jímž je zůstavitel, odhodlán sepsat listinu o vydědění, pro něhož je nesmírně obtížné dobrat se správné interpretace § 469a OZ, neboť této je možno dosáhnout jen na základě pečlivého studia judikatury NS. Zůstavitel, sepisujíc listinu, očekává, že tato vyvolá právní následky jím zamýšlené a nikoliv že, jak se ve většině případů stává, soudy dají za pravdu neopomenutelným dědicům. Proto je zapotřebí určit, které důvody v rámci vydědění mají své místo a jejichž zachování převáží negativa, jež jejich aplikaci doprovází, a které důvody by bylo na místě změnit, popřípadě vůbec zrušit. Na základě studia jsem dospěla k tomu, že důvod k vydědění pro trvalé neprojevování opravdového zájmu, by, alespoň dle mého názoru, měl být zrušen. Ač je tento důvod formulován nejabstraktněji a jeho interpretace NS není lehce odvoditelná ze samotného gramatického a logického výkladu, zůstavitelé ho v listinách užívají nejčastěji, a z toho důvodu je často po jejich smrti vydědění prohlášeno za neplatné. Nejde zde jen o to, že v době soudního řízení je zůstavitel, jako korunní svědek, už po smrti, tak tomu totiž bude vždy u každého důvodu, avšak o to, že si zůstavitel a mnohokrát i advokát, jenž pro něj listinu sepisuje, není vůbec schopen představit, které situace pod dané ustanovení spadají a které nikoliv. U každého jednotlivého případu neprojevování zájmu je třeba zohlednit konkrétní okolnosti, a tedy i samotný vztah zůstavitele k potomkovi, zda zůstavitel o potomka vůbec stál a zájem o něj projevoval, popřípadě zda sám nezapříčinil rozpad vztahu mezi ním a jeho synem či dcerou, potažmo jejich potomky. Mimo to je třeba vzít v potaz, že dle judikatury pod uvedený důvod spadají i situace, kdy potomek vůči zůstaviteli zájem sice projevuje, avšak způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti. Ze srovnání naší úpravy s právem španělským a italským vyplývá, nakolik je náš institut vydědění vůči neopomenutelným dědicům formálně přísnější, když je trestá za „pouhé“ neprojevování zájmu, ve skutečnosti však toto ustanovení málokdy v praxi naplní

78

svůj účel, neboť je vydědění pro trvalé neprojevování opravdového zájmu většinou vyděděným v rámci občanskoprávního řízení úspěšně popřeno. Vzhledem k tomu, že, dle mého názoru, v současných společenských podmínkách vydědění z důvodu neprojevování zájmu nemá své místo, neboť zůstavitel a jeho potomci často žijí daleko od sebe, vstoupením České republiky do Evropské unie se otevřely mnohé pracovní příležitosti v zahraničí a téměř polovina manželství se rozvádí, nesouhlasím se zachováním důvodu i v rámci návrhu rekodifikovaného občanského zákoníku. Ve stávající podobě totiž jeho úprava nepřináší pozitiva ani jedné straně, když prolamuje ochranu neopomenutelných dědiců a tím ve srovnání s právem španělským a italským poskytuje zůstaviteli možnost své potomky vydědit za tak „málo významný“ prohřešek, na druhé straně zůstavitele zbavuje možnosti potomka bezpečně vydědit a prolamuje tím princip právní jistoty. Nejen právní jistota tím trpí, ale též rovnost před zákonem, neboť jsou soudy nemálokdy obdobné případy rozhodovány jinak. Domnívám se, že situace, jež je nyní možno podřadit pod rozebíraný důvod, částečně pojme ustanovení o neposkytování potřebné pomoci, neboť potomek, který neposkytuje pomoc, často též neprojevuje opravdový zájem, avšak postihne se tím pouze jednání společensky závažnější a pro zůstavitelovu existenci zásadnější. Ač jsem zastáncem zůstavitelovy testamentární volnosti, musím na danou problematiku nahlížet i z druhé strany, a to zejména tehdy, kdy relativní volnost zůstavitele neslouží ani jemu samému. Jiná věc je volnost zůstavitele ohledně výčtu neopomenutelných dědiců a velikosti podílů, jež jim má zanechat, a jiná volnost v úpravě důvodů vydědění. Vydědění samo o sobě totiž významně narušuje již tak pokřivené rodinné vazby, a proto je společensky nežádoucí a mělo by být umožněné jen ve výjimečných případech. České dědické právo je v tomto protipólem úpravy španělské, jejíž důvody jsou vymezeny skutečně striktně a dopadají na situace společensky nejzávažnější a zavrženíhodné. I u nás by se tak nemělo zapomínat na zásadu, která stanoví, že vydědění se nemá podporovat (exheredationes non sunt adiuvandae).148 Ostatní důvody k vydědění jsou, dle mého, oprávněné, zejména co se týká jejich rekodifikace v rámci NOZ. Konkrétně návrh úpravy důvodu vydědění na základě odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu k délce odnětí svobody ve výši nejméně jednoho roku považuji za vysoce žádoucí, neboť do budoucna bude možno potomka takto vydědit pouze 148

Srovnej Důvodová zpráva, s. 387, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html [cit. 2. 3. 2011].

79

pokud spáchaný trestný čin bude vypovídat o potomkově zvrhlé povaze. Pokud uvedený důvod opět srovnám s právem španělským, dochází tím tak k určitému kompromisu mezi naší až příliš volnou úpravou a španělskou naprosto striktní, kde se musí jednat o trestné činy přímo proti životu. V rámci své práce při rozboru institutu neopomenutelných dědiců a jeho připravované rekodifikaci jsem se dotkla otázky možného rozšíření jejich výčtu. Na rozdíl od mnoha evropských zemí, Španělsko a Itálii nevyjímaje, naše dědické právo za tyto považuje pouze potomky zůstavitele, což je mnohými kritizováno. Opět uvádím, že jsem zastáncem testamentární volnosti, a proto aktuální úpravu, zejména v našich podmínkách, považuji za vyhovující, avšak jako pozitivní vnímám zakotvení práva některých osob na zaopatření dle NOZ. Vzhledem k tomu, že je vydědění právním úkonem, musí, aby byl právním úkonem platným, dodržet jemu v zákoně předepsané náležitosti. V samostatné kapitole jsem tak rozebrala jednotlivé náležitosti obecné i zvláštní, korespondující se závětí, a navrhla případná doporučení k tomu, aby listina, v jejíž formě je vydědění nejčastěji činěno, splnila svůj účel. Jsem zastáncem zachování povinnosti uvést důvod k vydědění v listině a nesouhlasím tak v tomto s návrhem občanského zákoníku. Domnívám se, že by důvod v listině měl být vymezen co nejpodrobněji včetně časového určení a že absence tohoto výrazně stíží dokazování, kdy nejenže bude po smrti korunní svědek, ale též mohou nastat situace, kdy oprávnění dědicové nebudou vědět, z jakého důvodu zůstavitel potomka vydědil a co oni mají tedy prokazovat. Institut vydědění má své zákonné opodstatnění, neboť koriguje střet práva neopomenutelných dědiců s právem zůstavitele na svobodné pořízení ohledně svého majetku. Bylo by zajisté proti dobrým mravům, jež jsou obecným principem práva, aby potomci považovali za samozřejmost, že po smrti zůstavitele zdědí jeho majetek, a chovali se k němu způsobem popírajícím jejich citové vazby k němu a dobré mravy obecně, na druhé straně je však vydědění třeba chápat jako institut sloužící pro výjimečné případy, jehož realizace by se neměla podporovat. Na úplný závěr uvádím, že jsem v rámci studia navštívila notáře z České Třebové Miloše Habrmana, abych se zeptala na frekvenci pořizování listin o vydědění a případné problémy, jež jsou s nimi spojeny. Pan notář mi sdělil, že je vydědění vskutku ojedinělým aktem, a potvrdil mi určité mé poznatky, k nimž jsem na základě studia dospěla. Též jsem 80

měla štěstí a v rámci své praxe v advokátní kanceláři JUDr. et PhDr. Jaroslava Padrnose, CSc. a JUDr. Jany Jakoubkové jsem asistovala u jednoho sepsání listiny o vydědění.

81

9 Summary The subject of this thesis is the disinheritance of forced heir. Although the testator when writing a will is obligated to take into consideration forced heirs, he has the possibility to exclude them from succession by writing a deed of disinheritance. The situations when he is allowed to do so are following: when forced heir did not provide him with necessary help or he did not show real interest in testator or when forced heir was sentenced to imprisonment, probation or unconditional, for at least one year or the forced heir led unrestrained life. Disinheritance completes the incapacity to inherit and dispossess forced heir of forced share. Current regulation of reasons for disinheritance is often criticized for its abstraction and generality and that is why my main goal is to define the concepts of law such as real interest, necessary help and unrestrained life and to determine situations which this statement comprehends. At the beginning of the thesis I describe general presumptions of succession such as the death, existence of inheritance, legal title to succeed and competent heir. In the chapter on competent heir I analyse the incapacity to inherit and its differences from the institute of disinheritance. Main difference between them is that the incapacity to inherit comprehends all heirs, not only forced heirs, and arises ipso iure in contrast to disinheritance for which a written legal act in the form of deed of disinheritance is needed. Next chapter discusses the historical evolution of disinheritance in our country because the present regulation is valid from the 1st January 1992. During the period of communism for nearly twenty years the disinheritance was not a part of our legal order. In addition to the historical comparison I also compare the Czech regulation to Italian and Spanish law. Based on studies of Italian Codice Civile and Spanish Codigo Civil I found out fundamental differences between their and our law. I believe that it is due to different social conditions and strong religious mentality of citizens of both countries. Main subject of the thesis is an analysis of the particular reasons for disinheritance, especially of the reason when forced heir does not show real interest in testator. The analysis is based on many decisions of Supreme Court. It is always necessary to judge particular cases with consideration of concrete circumstances; however, the judgment has to be based on objective evaluation and good morals. With regard to the fact that the jurisprudence still has not been settled and the courts usually decide on behalf of forced heirs, the disinheritance is 82

an uncertain act and its existing regulation needs to be changed because it denies generally recognized principle of certainty of law. The biggest problem is caused by regulation of reason when forced heir does not show real interest in testator. I think that the regulation is too indeterminate and too inconvenient in our social conditions and that is why I prefer its cancelation. The chapter which follows the analysis of particular reasons for disinheritance describes the essential elements of deed of disinheritance, its form and consequences. The last chapter analyses the bill of new civil law, concretely the institute of incapacity to inherit, disinheritance and forced heirs. I also try to take a view whether the bill resolves the problems which are related to the current regulation. In my opinion the changes that the bill brings are more or less positive but I disagree with the cancelation of the duty to mention the reason in deed of disinheritance. As deficient I consider the preservation of the reason when the forced heir does not show real interest in testator. A part of the thesis is also a sub-chapter which generally analyses the institute of forced heirs. Within the chapter of bill of new civil law I analyse the question of the extension of forced heirs´ enumeration. In contrast to other countries of continental law, the Czech law of inheritance considers as forced heirs only testator´s descendants. This fact is often criticized. I believe that the bill of new civil law resolves this problem by implementation of the right to maintenance of some persons.

83

10 Seznam použitých pramenů a literatury 10.1 Monografie a komentáře BÍLEK, P., ŠEŠINA, M. Dědické právo v předpisech let 1925 - 2001. 3. Praha : Nakladatelství C.H. Beck, 2001 FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. oprav.a doplň. vyd. Brno: DOPLNĚK, 2002 FIALA, R. Přehled judikatury ve věcech dědických. Praha: ASPI, a.s., 2006 FILIP, J. Ústavní právo České republiky. Brno: Masarykova univerzita, 2003 HOLUB, M., FIALA, J., BIČOVSKÝ, J.. Občanský zákoník Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou. 10. akt. a dopln. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2005 HURDÍK, J., FIALA J., HRUŠÁKOVÁ, M. Úvod do soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2006 KINCL, J. URFUS, V, SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha: C.H.Beck, 1995 KUČERA, R. Dědictví. Praha: Linde Praha, a.s., 2001 MIKEŠ, J. Dědictví a právo (právní poradce pro každého). Praha: Nakladatelské družstvo Informatorium, 1993 MIKEŠ, J., MUZIKÁŘ, L. Dědické právo. 3. akt. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2007 ŘÍMAN, J., BAKOVSKÝ, Z., BARUŠ, V. aj. Malá československá encyklopedie V. svazek Pom – S. Praha: ACADEMIA ŘÍMAN, J., BAKOVSKÝ, Z., BARUŠ, V. aj. Malá československá encyklopedie IV. svazek M - Pol. Praha: ACADEMIA

SCHELLEOVÁ, I. a kol. Dědictví a dědické právo. Brno: Computer Press, 2007 SCHELLEOVÁ, I. Dědictví a dědické právo. Praha: Computer Press, 2001 ZAGREBELSKY, G., OBERTO, G., STALLA, G. aj. Diritto civile. 6. vyd. Florencie: S.p.A. Armando Paoletti, 1995 10.2 Časopisecká literatura ELIÁŠ, K. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník. Ad Notam. 2003, č. 5 KAWULOK, J. Vydědění – právní úprava a praxe. Ad Notam. 1999, č. 4 KRÁLOVÁ, J., ECK, L. Dědická nezpůsobilost. Ad Notam. 2004, č. 2 84

MEDUNOVÁ, R. Dědic, který nemá být opomenut. Ad Notam. 2009, č. 5 MRZENA, E. Některé aspekty dědického řízení, pokud existuje listina o vydědění. Ad Notam. 1999,

č. 6,

ŠEŠINA, M. Úvaha nad návrhem úpravy dědění v novém občanském zákoníku. Ad Notam. 2004, č. 2 ŠUBRTOVÁ, J. Důvody vydědění. Ad Notam. 1999, č. 5

10.3 Judikatura a nálezy Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1797/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1912/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007 Srovnej Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3435/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2821/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1798/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 26 Co 131/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3028/2000 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 48/2000 Nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 526/98 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 1998, sp. zn. 18 Co 310/98 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96

85

10.4 Internetové zdroje Nový občanský zákoník dostupný na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrhzakona.html 10.5 Právní předpisy Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 946/1811 sb. z. s., obecný zákoník občanský, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 285/2002 Sb., transplantační zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník Listina základních práv a svobod Código Civil, Real Decreto de 24 de julio de 1889 Codice civile, Regio Decreto 16 marzo 1942, n. 262

86