Vydala Grada Publishing, a. s. v Praze roku 2016 pod značkou Cosmopolis jako svou publikaci

I.

I.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Georgina Guthrie THE WEIGHT OF WORDS Copyright © 2013 by Georgina Guthrie © Grada Publishing, a. s., 2016 All rights reserved. Authorized translation from the English language edition published by Omnific Publishing, LLC. Z anglického originálu The Weight of Words, vydaného nakladatelstvím Omnific Publishing, LLC. v roce 2013, přeložila Kristýna Vítková Redakce Dana Řezníčková Korektura Barbora Srncová Obálka Tomáš Vondráček Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007

Vydala Grada Publishing, a. s. v Praze roku 2016 pod značkou Cosmopolis jako svou 6175. publikaci Tisk CPI Moravia Books Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7

ISBN 978-80-271-9130-7 (ePub) ISBN 978-80-271-9129-1 (pdf) ISBN 978-80-247-5852-7 (print)

Georgina Guthrie

Láska podle Shakespeara

Venuše a Adonis cca 1555–1560, olejomalba Tizian (Tiziano Vecellio) (Itálie, cca 1487–1576) Muzeum J. Paula Gettyho, Los Angeles

1. KAPITOLA

Syn moudrého muže Že cíl všech cest je milování, ví každý moudrý mládenec. – Večer tříkrálový, jednání druhé, scéna třetí –

N

ěkteří lidé se vyžívají v konfliktech, ale já taková nejsem.

Roky poslouchání, jak se rodiče hádají v ložnici, mě naučily utéct při prvním náznaku verbálního konfliktu. Takže když se jednoho rána ozval zpoza dveří kanceláře vzrušený hovor, trhla jsem sebou. Nebyla jsem zvyklá, že by děkan Victoria College křičel. Distancovala jsem se od té hádky tím, že jsem přešla na druhou stranu místnosti a začala otrhávat suché listy z kytky. Byla to marná snaha. Hlasy za-

čaly být o to silnější. „To si ze mě děláš srandu, tati!“ zaslechla jsem zevnitř. „Opravdu to musíme znovu řešit? Už toho bylo dost!“ Tati? 11

Georgina Guthrie

Ztuhla jsem a rozdrtila suchý list v dlani. Děkan Grant se hádal se svým synem? Zvažovala jsem, že uteču na záchod. Jenže než jsem se vůbec rozhoupala k pohybu, uslyšela jsem děkana, jak nařizuje synovi, aby přestal řvát. Oba muži ztlumili hlasy tak, že už bylo slyšet jenom nezřetelné mumlání. Po špičkách jsem se vrátila ke stolu připravená zmizet, kdyby se věci znovu vyhrotily, ale k žádné další hádce už nedošlo. O pár minut později se rozlétly dveře děkanovy kanceláře a ven vyšel jeho syn. S odvrácenou tváří prošel kolem mého stolu. Předstírala jsem, že mám spoustu práce, a přesunula pár papírů z místa na místo. Nemohla jsem si ovšem pomoct, abych si ho cestou ven neprohlédla. Nikdy jsem jeho syna neviděla – nebo kteréhokoliv člena děkanovy rodiny, když už na to přijde –, ale z toho mála, kterého jsem si stihla všimnout, bylo jasné, že vzhled tohoto mladého muže naprosto neodpovídá jeho neustále dobře oblečenému a pečlivě upravenému otci. „Jako oheň a voda,“ řekla by moje máma. Recept na katastrofu. Jak se děkanův syn řítil z místnosti, jeho kožená brašna na notebook narazila do zárubně dveří. Z přední kapsy málem vypadlo několik papírů a on zamumlal: „To je kurva výborný.“ Nacpal je zpátky a kopnutím za sebou zavřel. Zrudla jsem, ne proto, že by mě pohoršoval jeho slovník – k tomu jsem měla daleko –, ale protože jsem si byla celkem jistá, že děkan Grant, ten za všech okolností dokonalý gentleman, je přímo za mnou. A opravdu, když jsem se otočila, stál ve dveřích své kanceláře a mračil se za svým synem. 12


„Odpusťte, Aubrey. Jsem si jistý, že to pro vás nebylo zrovna příjemné,“ pronesl. „To byl můj syn, Daniel. Nemá teď moc dobré období, což ale není omluva pro takové hrubé chování. Omlouvám se za něj.“ Podal mi několik tlustých hnědých složek. „Můžete je, prosím, založit?“ dodal, než se vrátil do kanceláře a zavřel za sebou dveře. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem se cítila trapněji kvůli sobě nebo kvůli němu. Za těch pět měsíců, kdy na částečný úvazek pracuji v jeho kanceláři, jsem ani jednou nezažila, že by děkan ztratil nervy nebo nějak přehnaně zareagoval. Ačkoliv jeho pozice přímo vyžaduje, že se musí potýkat se všemi studentskými prohřešky, které si jen umíte představit. Ale jsou to právě lidé, které milujeme ze všeho nejvíc, co nám dokážou pěkně zahrát na nervy. A to, že jsem slyšela, jak se v přítomnosti svého syna neudržel, nijak nesnížilo můj respekt k jeho osobě. Jednoduše mi ukázal svou osobnější stránku, se kterou jsem předtím ještě neměla tu čest. Podívala jsem se na hodinky. Jedenáct dvacet. Z dnešní pracovní doby mi zbývá deset minut. Obešla jsem stůl, založila desky a srovnala nějaké papíry a dokumenty. Pak jsem zaklepala na děkanovy dveře. „Vstupte,“ zavolal. Strčila jsem hlavu do kanceláře. „Jsem na odchodu, pane. Nechala jsem Gisel na odpoledne nějaké poznámky, takže bude vědět, co jsem nestihla dokončit. Doufám, že budete mít lepší den.“ „Děkuji, Aubrey. Také doufám. Uvidíme se ve středu ráno. A nepřehánějte to se studiem.“ Pohrozil mi prstem a usmíval se, když jsem odcházela. Oba jsme věděli, že nehodlám polevit jen proto, že konec už je na dosah. Toužila jsem získat co nejlepší studentský prů13

Georgina Guthrie

měr a své místo na děkanově seznamu studentů s vyznamenáním, což by byla obrovská pocta. Pro mě by znamenala ještě mnohem víc, protože jsem muže, který ji uděloval, velmi obdivovala. S věcmi v rukou jsem za sebou zamkla a odešla na oběd. Venku mě cestou přes zasněžené nádvoří směrem k Jackman Hall bičoval ostrý studený vítr. V našem bytě panovalo naprosté ticho, po mých spolubydlících nebylo ani památky. Uprostřed chodby jsem zakopla o kabát a boty, které tu včera večer nechal válet Matt. Dveře do jeho pokoje byly zavřené. Snažila jsem se nedělat rámus. Tušila jsem, že bude uvnitř vyspávat pořádnou kocovinu. Joanna měla naproti tomu dokořán, ale tu jsem se nenamáhala ani hledat. Celé ráno měla přednášky. U sebe v pokoji jsem se převlékla z lepších pracovních věcí do džínů a trička s dlouhým rukávem a podívala se do zrcadla. Začaly únorové mrazivé plískanice a spolu s nimi se dostavila i ta nezdravě bledá kůže, která zoufale žadonila po slunečních paprscích. Některé dívky si s touhle bledostí, příznačnou pro kanadskou zimu poradily, a nechaly místo toho vyniknout svoje oči, což se o mně ale říct nedalo. Zašklebila jsem se na svůj odraz a natáhla se pro gumičku. Když jsem si stahovala vlasy do culíku, všimla jsem si, že i jejich hřejivě zlatá barva už teď nepřipomíná med, ale spíš vybledlou melasu. Další oběť letošní dlouhé zimy. Akutně jsem potřebovala nějaký vitamín D. A taky jsem sebou potřebovala zatraceně hodit a přestat bloumat kolem, jestli jsem to chtěla stihnout včas na přednášku, která začínala přesně v poledne na druhé straně univerzitního areálu. 14


Natáhla jsem si kabát, vyběhla z bytu a spěchala přes celý kampus. Cestou přes Queen’s Park mě vítr štípal do tváří a do uší. Proč jsem si nevzala čepici? A kde jsem sakra měla rukavice? Přidala jsem do kroku a upřela oči na protější stranu parku. Když jsem dorazila k univerzitní budově, impozantní gotické stavbě, ve které jsem během uplynulých čtyř let navštívila nesčetně hodin anglické literatury a dalších předmětů, už jsem skoro utíkala. Vtrhla jsem dovnitř, kde mě k mojí úlevě přivítal závan teplého vzduchu. Vyšla jsem do druhého patra, plná očekávání z nového kurzu. Tenhle měl být úplně jiný než ty předchozí. Právě jsem začínala svůj poslední semestr studia na torontské univerzitě. Čekala mě druhá půlka čtyř plnohodnotných kurzů, které jsem navštěvovala už na podzim, a teď se k tomu přidá ještě jeden zkrácený jednosemestrální kurz v jarním semestru – Shakespearovská studia, tedy tři měsíce s mým oblíbeným autorem. Říct, že jsem nadšená, bylo slabé slovo. Posluchárna už byla nacpaná k prasknutí, ale podařilo se mi najít volné místo na kraji poblíž topení. Sundala jsem si kabát a udělala si pohodlí. Vzduch proudící z ventilátoru lehce páchl po zpocených ponožkách. Nakrčila jsem nos, ale zůstala jsem sedět. Rozhodla jsem se to překousnout, protože mi byla až příliš velká zima na to, abych se stěhovala jinam. Zmatek v přední části místnosti oznamoval příchod profesora Browna. Natáhla jsem krk přes ostatní před sebou a sledovala, jak došel na stupínek a usmál se na všechny přítomné studenty. Už jsem v minulosti absolvovala dva jeho kurzy a vždycky jsme spolu výborně vycházeli – což byl rozhodně bonus. Jeho úsměv mi pokaždé při15

Georgina Guthrie

pomněl dědečka – kombinaci drzosti a nezpochybnitelné moudrosti. Nedokázala jsem si představit lepší způsob, jak zakončit své studium, vzhledem k tomu, že jsem měla těsně před promocí. „Dobré poledne, dámy a pánové,“ pozdravil, přešel k dubovým dveřím a podíval se na hodinky. „Nebo bych měl snad říct dobré odpoledne? Soudím, že jste tu všichni proto, že pociťujete nezměrnou lásku k bardovi a jeho slovům, a pokud to tak není, bude lepší, když rychle odejdete. Teď zavřu na půl minuty oči, tak neváhejte.“ A předvedl nám, jak okázale zavírá oči. Celá třída se zdvořile zasmála, když vykoukl mezi prsty. „Žádní přeběhlíci? Výborně!“ Hlasitě zabouchl dveře. „Moje jméno je Martin Brown a budu vaším průvodcem, zatímco vy budete vášnivě zkoumat některé aspekty děl našeho velkého mistra. Společně si přečteme vybrané práce a sonety, ale budete také pracovat na svém vlastním úkolu a studovat všechny stránky jedné z jeho jedinečných prací, která se vás nejvíce dotýká.“ Mnoho z mých čtyřiceti spolužáků se usmívalo a začalo si vzájemně šeptat. Tuto krátkou přestávku narušilo cvaknutí dveří a do učebny vstoupil mladý muž s teď už dobře známými tmavými rozcuchanými vlasy, který zamířil přímo k profesoru Brownovi. „Moc se omlouvám, že jdu pozdě, pane,“ zamumlal a protáhl se kolem profesora, aby si odložil brašnu na učitelský stůl v přední části místnosti. Profesor Brown se znovu s vřelým úsměvem otočil zpět ke třídě a pokynul směrem k nově příchozímu. „Dámy a pánové, rád bych vám představil svého asistenta, Daniela Granta.“ 16


A v tu chvíli se děkanův syn otočil a já mohla poprvé spatřit jeho tvář, zatímco on se rozhlížel po místnosti. Měl ty nejnádhernější modré oči, jaké jsem kdy viděla. Kdo je Shakespeare?

2. KAPITOLA

Blázen Blázen se má za moudrého, ale moudrý člověk o sobě ví, že je blázen. – Jak se vám líbí, jednání páté, scéna první –

P

rofesor Brown pokynul Danielovi, aby se posadil ke stolu,

a pokračoval ve svém úvodu k tomuto kurzu. Co se mě týkalo, mohl mluvit klidně egyptsky. Ten mladý muž sedící vpředu, který momentálně mlčky odhadoval své nové studenty, mě naprosto rozhodil. Vypadal napjatě, pravděpodobně se pořád ještě nevzpamatoval ze své předchozí hádky s otcem. Snažila jsem se na něj nezírat, ale nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Můj první dojem z dnešního rána byl zcela přesný. Na rozdíl od otce naprosto pohrdal svým zjevem. Půlku límečku od košile měl otočenou dovnitř a na koleni obrovskou díru. Pokud se snažil o roztěkaný profesorský vzhled, byl na správné cestě. Ale navzdory jeho od18


fláknutému oblečení ty nádherné oči, vystouplé lícní kosti a plné rty zvážily misky vah na tu správnou stranu. Jednoduše řečeno, byl krásný. Když pohodil hlavou, aby si odhrnul z očí několik překážejících vlasů, zjistila jsem, že napodobuju jeho gesto v pokusu soustředit se na profesora Browna, který teď ukazoval na Daniela a navrhoval, aby pokračoval v úvodu místo něj. Daniel se postavil a vzal si s sebou ke stupínku i svoji brašnu. „Ano, jak už řekl profesor Brown, v tomto kurzu jsem jeho asistentem. Budu chodit na přednášky společně s vámi a oznámkuji některé z vašich prací,“ vysvětlil. „Každý z vás bude také jednou týdně navštěvovat seminář, pro který jsou vypsány tři různé termíny. Budete rozděleni do tří rovnocenných studijních skupin a část vaší známky se bude odvíjet od toho, jakou snahu do toho semináře vložíte. Zítra ve tři čtvrtě na devět vyvěsím na nástěnku před učebnou tyto záznamové listy, kam se můžete zapisovat.“ Mávl rukou ke třem zmuchlaným papírům. Jsou to ty, které si nacpal dneska ráno do tašky? Potlačila jsem úsměv. Opravdu byl jako chodící sexy exemplář zmatku. „Je to na vás, abyste tu byli zítra ráno včas a vybrali si termín semináře, který vám nejvíce vyhovuje. První začíná ve středu,“ dodal a přelétl očima celou místnost. Když se dostal až ke mně, můj žaludek udělal salto. Co to sakra je? „Nějaké otázky?“ zeptal se. Periferním viděním jsem postřehla nepatrný pohyb. „Ano? Pokračujte, a jméno jako první, prosím,“ řekl Daniel. „Zdravím. Jsem Cara. Cara Switzerová.“ 19

Georgina Guthrie

Potlačila jsem povzdech. Samozřejmě. Když jsem se předklonila, spatřila jsem košíčky velikosti D – její největší přednost –, jak se dožadují pozornosti všech mužů v okolí. Dokonce i několik holek vypadalo poměrně ohromeně. Už jsem s Carou měla v minulosti společných několik kurzů, a když jsem si vybavila její neschopnost dát dohromady souvislou větu, obrnila jsem se trpělivostí. „Napadlo mě,“ začala a na konci změnila tón, takže to znělo spíš jako otázka. „Pokud bychom potřebovali nějakou další pomoc, můžeme přijít k vám do kanceláře a podívat se na to?“ Její stupidní otázka spolu s tím dvojsmyslným tónem vyvolala v místnosti pár tlumených uchechtnutí. Podívala jsem se na Daniela a byla zvědavá na jeho reakci. Svaly na čelisti mu zacukaly, než se obrátil k profesoru Brownovi, který k němu sotva mávl rukou, jako by říkal: „V tomhle jsi sám.“ „No, já vlastně svoji kancelář nemám, ale je mou povinností, abych byl v určitých stanovených časech k dispozici a pomohl vám prodiskutovat otázky nebo těžkosti, které byste případně mohli mít,“ odpověděl Daniel. „A je samozřejmostí, že si můžete domluvit schůzku i mimo tento stanovený čas.“ Obrátila jsem oči ke Caře, která předváděla to svoje divadlo s nevinným přikyvováním. Její skutečně inteligentní dotaz byl zodpovězen, ale mě nezblbla. Byla jsem si jistá, že v duchu skáče radostí nad tím, že je to jeho povinností. Daniel se znovu posadil a profesor Brown začal s první přednáškou. Ze všech sil jsem se snažila dávat pozor, a to navzdory tomu velkolepému rozptýlení, které sedělo v přední části místnosti. Po třiceti 20


minutách starých známých žvástů si profesor úhledně srovnal svoje poznámky na jednu hromadu. „Dobře, vážení, pro dnešek to ukončíme,“ řekl. „Díky seznamu četby víte, že si do středy máte přečíst Hamleta. Pro začátek je to pořádné sousto, ale ‚třeba je v tomhle šílenství, je v tom soustava‘.“ Se zvednutým obočím se rozhlédl po místnosti. Byla to výzva. Ti, kteří už chodili na jeho přednášky dříve, věděli, že profesor Brown čas od času odcituje nějaký verš a očekává, že někdo určí hru, postavu nebo scénu, ze které pochází. Nepřestával nás sledovat, ale nikdo se nechytil. Možná jim nedošlo, na co čeká. Váhavě jsem zvedla ruku. „Slečno Priceová! Jsem rád, že vás znovu vidím. Zkusíte to?“ „Ano, pane.“ Viděla jsem, jak se Daniel za stolem předklonil a položil si bradu na sepjaté ruce. „To pronáší Polonius ve druhém jednání Hamleta a reaguje na podivné jednání synovce krále Klaudia,“ odpověděla jsem s jistotou. Tu hru jsem znala. „Dobrá práce, slečno Priceová.“ Profesor Brown se na mě pochvalně usmál. „Vidím, že jste neztratila svůj dokonalý smysl pro detail. Nemůžu se dočkat, jaké téma si tento semestr vyberete ke studiu.“ Pokýval hlavou, aby dal najevo, že pro dnešek už opravdu skončil, a lidé si okamžitě začali sbírat svoje věci a zamířili směrem ke dveřím. Po očku jsem se podívala na Daniela. Pohodlně se opíral v židli, mnul si tvář a prohlížel si mě. Odvážně jsem mu ten pohled opětovala a on mírně sklonil hlavu, jako by mě chtěl pochválit za to, jak jsem zapůsobila na profesora Browna. Sklopila jsem pohled, protože se mi znova začal bouřit žaludek. 21

Georgina Guthrie

Páni, to má být jako co? Jsem zpátky v devátý třídě? Když jsem k němu znovu zvedla oči, Cara se zrovna s jednou ze svých kamarádek natřásala kolem učitelského stolu. „Pěkné odpoledne, pane,“ zavrněla a kráčela směrem ke dveřím. Cestou se zahihňala na svoji natvrdlou společnici a němě naznačila: „Ten je, co?“ Nebyla ani zdaleka diskrétní. Daniel na ty dvě blbky kývl, zůstal sedět a zaměstnal se nějakými papíry. Z mého zasnění mě vytáhl až nenadálý zvuk – uličkou se hrnula dívka, která se mi okamžitě pověsila kolem krku. „Aub! Tak ráda tě vidím!“ „Julie? To je skvělý, že jsi tady!“ Moje nadšení z našeho shledání bylo skutečně opravdové. V uplynulých letech jsem s Julií Harperovou absolvovala několik kurzů, při nichž jsme seděly vedle sebe a společně přecházely z jedné hodiny na druhou. V posledních několika měsících jsme bohužel zůstávaly v kontaktu jen přes Facebook. Obě jsme byly až příliš zaneprázdněné, než abychom se potkaly osobně. Byla jsem ráda, že zase budeme moct oprášit naše bezstarostné přátelství. „Neviděla jsem tě přijít,“ řekla jsem. „Kde jsi seděla?“ „Byla jsem vzadu. Normálně je mi fuk, že nic nevidím, pokud všechno slyším, ale dneska bych si nejradši nafackovala,“ dodala a hlas jí klesl téměř až k šepotu. „Pokud víš, co tím myslím.“ Nadzvedla jedno obočí a kývla hlavou k přední části místnosti, kde se Daniel snažil narovnat ty tři zmuchlané papíry. Napodobila jsem její směšný výraz. „Julie Harperová, jsem šokovaná a zděšená tím, co mi tu naznačuješ.“ 22


Rozesmála se. „Chybělas mi, holka,“ prohodila. „Později se sejdeme, jo? Teď musím běžet. Za patnáct minut mám zkoušku na druhý straně kampusu.“ „Zkoušku,“ poznamenala jsem a ukázala na její drdol, pevně stočený na vršku hlavy. „To vysvětluje všechno.“ „Já vím. Že jo?“ prohodila. „Je to super atraktivní. Hele, co kdybychom si zašly zítra ráno po tom zápisu na kafe nebo tak něco?“ „Jasně.“ Usmála se a sevřela mi paži, než si nasadila pruhovanou čepici a vyběhla ze dveří. Posbírala jsem si svoje věci a vyšla na chodbu zrovna ve chvíli, kdy Daniel dorazil ke schodům. Bylo to podruhé v několika hodinách, kdy jsem ho viděla, jak se ode mě vzdaluje, ale tentokrát jsem si alespoň mohla prohlídnout jeho zadek. Sice jsem proklínala tu zmačkanou a nezastrčenou košili, ale musela jsem uznat, že i z toho mála, co jsem viděla, to byl vážně moc pěkný zadek. Na prvním schodě mu zazvonil telefon. Začal si prohledávat kapsy a zvedl ho, zatímco se dal znovu do kroku. „Penny!“ vykřikl. „To je náhoda. Zrovna jsem ti chtěl volat. Jak se máš, drahoušku?“ Drahoušku? Zatraceně! Zaťala jsem zuby zklamáním, ale vážně, co jsem si myslela? Znala jsem ho sotva dvě hodiny, a už jsem si připadala, jako kdybych na něj měla nějaký nárok? Odfrkla jsem si nad svým směšným chováním. Ale zabránilo mi to snad, abych za ním šla? Sakra. Jasně že ne. 23

Georgina Guthrie

Naopak jsem zjistila, že ještě ke všemu poslouchám Danielovu soukromou konverzaci. Takže zatímco poprvé jsem se od něj snažila dostat co nejdál, teď jsem udělala přesně pravý opak a přidala do kroku, dokud jsem nebyla těsně za ním a mohla ho tak špehovat. A ačkoliv jsem neslyšela druhou stranu, čistě na základě jeho odpovědí jsem dokázala odhadnout, co mu ta dívka říká. „Stýská se ti? Ha! Zdrcen žalem je vhodnější výraz,“ řekl. Už jsme byli téměř u východu z budovy, když se zastavil a opřel se o zeď vedle obrovských dvoukřídlých dveří. Bála jsem se, že se otočí a uvidí mě, jak tam jen tak postávám, a tak jsem se rychle vrhla k velké nástěnce a předstírala, že mě zaujaly letáky, které na ní visely. Celou dobu jsem ho ale nepřestávala poslouchat. „No, můžu tě ujistit, že tě hodlám vzít na překrásnou valentýnskou večeři, a připrav se na to, že tě opiju a nakrmím těmi nejvybranějšími lahůdkami,“ řekl a lehce se zasmál. „Dobře… taky tě miluju, Penn. Fajn, mám teď spoustu práce, kterou ještě musím zvládnout. Zavolám ti později, ano?“ A po krátké pauze dodal. „Provedu, drahoušku. Zatím.“ Zavěsil, rychle vytočil jiné číslo a čekal. Stála jsem tam jako solný sloup a poslouchala další jednostrannou konverzaci, během níž mluvil s někým jménem Geoffrey a zarezervoval si na čtrnáctého února na půl sedmou místo v restauraci. Ten kluk neztrácel čas. Pak si zastrčil telefon zpátky do kapsy a vykročil směrem ke dveřím, naprosto netečný k mé přítomnosti. Když vyšel ven, rozrazila jsem dveře. Přecházel nádvoří u King’s College k řadě na sebe namačkaných vozů, stojících po straně ulice. 24


Opřela jsem se o kamennou zeď u vchodu a sledovala ho, jak došel k čistému BMW, odemkl ho a hodil si tašku do kufru. V další vteřině pak nasedl a vyjel směrem k University Avenue. Roztřeseně jsem vydechla, ale znělo to spíš jako odfrknutí, když mi najednou došlo moje chování. Co to k čertu vůbec dělám? Připadala jsem si jako prvačka na střední, která pronásleduje svůj poslední objev jako ztracené štěně a snaží se zjistit jeho rozvrh, aby se mohla v tu nejlepší chvíli příhodně zjevit odnikud. Nebyla jsem si jistá, čím mě tak uchvátil, ale jedna věc byla jasná; jakékoliv naděje na romantický vztah s Danielem Grantem byly marné. Měl přítelkyni. Jmenovala se Penny a říkal jí „drahoušku“. Stýskalo se jí po něm a jemu taky. Ne, tohle si škrtněte – byl bez ní přímo zdrcen žalem. A navíc dělal asistenta v kurzu, na který jsem chodila, což byla definitivně zakázaná zóna. Tečka. Zavrtěla jsem hlavou, zděšená svojí invazí do jeho soukromí. A ještě jsem měla tu drzost připadat si před tím jako svatoušek, když s ním Cara tak bezostyšně flirtovala, abych se pak na místě otočila a pronásledovala ho na každém kroku. Jak pokrytecké. Opřela jsem si čelo o kamennou stěnu vedle sebe. „Ty blázne,“ povzdechla jsem si.

3. KAPITOLA

Pravá láska Běh věrné lásky nikdy nespěl hladce… – Sen noci svatojánské, jednání první, scéna první –

S

ilný závan mrazivého větru mě přivedl zpátky do reality. Po-

stávala jsem venku v teplotách pod nulou a kabát jsem držela v ruce. Rychle jsem zaběhla dovnitř, abych se oblékla, než vyrazím přes kampus zpátky k bytu. Jaro se vážně asi hned tak neobjeví. Doma jsem odhodila batoh i kabát na zem a vydala se rychle hledat nějaké kapesníky. Bez úspěchu. Z nosu mi teklo jako z vodopádu, takže jsem skončila až v koupelně a vysmrkala se do kusu toaletního papíru. Když jsem se vrátila do předsíně, abych si pověsila oblečení, všimla jsem si, že Mattova bunda i boty leží přesně tam, kde jsem je před polednem opustila. Dveře do pokoje měl stále zavřené. To se mu nepodobalo. I po té největší párty sotvakdy zůstával v posteli přes poledne, 26


a teď už bylo skoro půl druhé – dávalo by to naprostý smysl, kdyby tu přespávala jeho přítelkyně, ale v předsíni se neválelo nic, co by patřilo Sarah, a neměl na dveřích ani cedulku Nerušit. Vzpomněla jsem si, jak jsem zaslechla historky o lidech, kteří se udusili vlastními zvratky a zemřeli dřív, než jim kdokoliv mohl pomoct. Přitiskla jsem ucho na Mattovy dveře. Nic jsem neslyšela, tak jsem lehce zaklepala. Pořád nic. Pomalu jsem vzala za kliku a nakoukla do matně osvětleného pokoje. Ležel na své straně postele s koleny pod bradou a zíral do zdi. Na sobě měl všechno včerejší oblečení. Vypadal hrozně, ale byl naživu. Vydechla jsem úlevou. „Matte?“ oslovila jsem ho. „Potřebuješ něco? Vodu? Tylenol? Kýbl?“ dodala jsem a lehce se zasmála. Střelil ke mně mrtvolným pohledem. „Nemám kocovinu, Aub,“ odpověděl monotónně. Otočil se zpátky čelem ke zdi a mně zmizel úsměv z tváře. Vstoupila jsem do pokoje a všimla si, že se všude na zemi válejí papírové kapesníky a prázdnou krabici si tiskne k hrudníku. „Seš nemocnej? Chceš, abych ti udělala kuřecí polívku nebo něco?“ Zasténal a převalil se na záda. „Sarah mě odkopla,“ řekl a schoval si tvář do dlaní. „Ale do háje, Matte. To je mi líto.“ Posadila jsem se vedle něj. „Chceš si o tom promluvit?“ „Ne.“ Tón měl odměřený, ale věděla jsem, že mě nechtěl ranit. Chystala jsem se znovu postavit, že ho nechám o samotě, aby se mohl ještě chvíli plácat v té svojí mizérii, když si náhle odtáhl ruku z očí. 27

Georgina Guthrie

„Myslel jsem, že je to ta pravá, víš?“ pronesl tiše. V jeho výrazu bylo tolik bolesti a oči měl zrudlé pláčem. Pěkně si kvůli ní pobrečel. Sakra, zvládl kvůli ní zlikvidovat celou krabici papírových kapesníků. „Nevěděla jsem, že jste vy dva mířili tímhle směrem,“ řekla jsem. „Vím, že jste se měli rádi. Občas jsem v noci slyšela, jak moc jste se měli rádi.“ Tohle bylo nebezpečné území a on po mně střelil jedovatým pohledem. Fajn. Zasloužila jsem si to. „Ale neměla jsem ani ponětí, jak jsou věci mezi váma vážný.“ Cynicky si odfrknul. „Jo, to ona taky ne. Nebo přinejmenším předstírala, že nemá.“ Posadil se a objal si kolena. „Já nevím. Když mě pozvala v říjnu k nim na Díkůvzdání, myslel jsem, že je to jasný znamení. Možná se jenom snažila bejt milá, protože jí bylo jasný, že nemůžu jen tak letět na víkend do Vancouveru.“ Znovu si ztěžka povzdechl. „Ale bylo nám spolu tak dobře. No, nebo aspoň já jsem si to každopádně myslel. Asi to byla pěkná blbost, co?“ Odmlčel se, aby se vysmrkal, a odhodil kapesník na zem ke všem ostatním. Sklonila jsem se, položila si hlavu k němu na rameno a pohladila ho po zádech. „Nezasloužila si tě, krasavče.“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Máš pravdu.“ Opřel se o mě čelem. „Přál bych si, abychom se jeden druhýmu tak neznechutili. Mohlo by nám to skvěle klapat.“ Usmála jsem se a vzpomněla si na tu noc v prvním ročníku. Asi dva měsíce po tom, co jsme se poznali. Už během seznamovacího týdne jsme se rychle spřátelili a Matt mě chránil na každém kroku, ale toho večera jsme se na jedné párty pořádně opili, a než jsme 28


se nadáli, tancovali jsme uprostřed bandy prváků. Jedna věc vedla k druhé, a aniž by nám to oběma došlo, najednou jsme se líbali vzadu u zdi. Po pár vteřinách jsme od sebe zděšeně odskočili a zběsile si začali utírat pusy. I když jsme byli pod vlivem alkoholu, oběma nám to připadalo téměř jako incest. Už se to nikdy neopakovalo a my jsme zůstali nejlepšími přáteli. V následujících měsících se stal něco jako mým bratrem. Často jsme se smáli tomu, co se na té osudové párty stalo, ale zatímco já jsem vždycky věděla, že nemůžeme být ničím jiným než skvělými přáteli, jeho jsem občas přistihla, jak na mě zírá s touhou v očích, jako by si přál, aby věci byly jinak. Všechno to ale skončilo, když začal loni v dubnu chodit se Sarah. Rychle se do ní zamiloval. Až po uši. „Věř mi, Matte. Někde venku na tebe čeká báječná holka, která si tě zaslouží.“ Poplácala jsem ho po zádech. „Sakra, zní to pěkně otřepaně. Omlouvám se. Nevím, co jinýho říct.“ „To je v pohodě, Aub. Díky za snahu. Seš úžasná kamarádka.“ Vzal mě za ruku a stiskl ji. „Ee, nech ty svoje usoplený ruce tam, kde jsou, kovboji.“ Zvedla jsem se z postele a pohladila si břicho. „Umírám hlady. Dáš si něco?“ Poraženě si povzdechl. „Jo, asi jo. A taky sprchu. Válím se tu takhle už od půlnoci. Tohle budu muset možná spálit,“ ukázal na svoje zmačkané oblečení. „Dej si sprchu a já nám mezitím udělám mini pizzy,“ nabídla jsem. „Rajčata a feferonky jsou pro dnešek v pohodě?“ „Zní to báječně.“ Postavil se a stáhl ze sebe košili. „A teď zmiz, nebo dostaneš víc, než na čem jsme se dohodli,“ pohrozil mi a roze29

Georgina Guthrie

pnul si vrchní knoflík u kalhot. „Protože by se taky mohlo stát, že bys shledala moje vypracovaný svaly neodolatelně lákavý.“ Podíval se mi na hrudník a nadzvedl jedno obočí. Sledovala jsem jeho pohled. Vždy připravené. „Zas tolik si nefandi,“ rozesmála jsem se. „Je tam taková zima, že i ptáci mrznou v letu. Pořád jsem se ještě nezahřála.“ Odfrkl si a zamumlal něco o tom, že je to „moje smůla“, zatímco já už jsem mířila ke dveřím a snažila se vyhýbat posmrkaným kapesníkům.  O dvě hodiny později byl Matt jako ze škatulky a už skoro vypadal jako člověk. Během oběda jsem mu nabídla, že se s ním podívám na nějaký nabubřelý film dle jeho výběru, a oba jsme teď seděli na gauči a sledovali Křižník Potěmkin Sergeje Ejzenštejna. Vzhledem k tomu, že film byl jeho hlavní obor, byl Matt obrovský filmový fanoušek. Hodně jsem se toho od něj za posledních několik let o filmech naučila, ale občas jsem nechápala, o čem ten humbuk kolem vlastně je. U většiny snímků jsem musela potlačovat zívání. Asi v půlce to Matt zastavil. „Můžu se tě na něco zeptat?“ prohodil s vážným výrazem. „Jasně.“ Obrátila jsem se čelem k němu. „Po tom Díkůvzdání u Sarah jsem myslel trochu dopředu, vzhledem k tomu, že se zdálo, že je to mezi náma vážný, a zarezervoval 30


jsem nám na Valentýna stůl v restauraci dole v centru. Jmenuje se Canoe – slyšelas o ní někdy?“ „Děláš si ze mě legraci? Vlastní ji Oliver a Bonacini, ne? Patří jim i Auberge du Pommier. Jejich jídelní lístek je fenomenální. Nemůžu uvěřit, že se ti povedlo dostat rezervaci!“ „No, musel jsem tam zavolat se čtyřměsíčním předstihem. Teď se zdá, že ta snaha přijde vniveč. Pokud…“ Tázavě se na mě podíval. „Pokud…?“ Vážně mi tu navrhoval to, o čem jsem se modlila k Bohu, aby se stalo? „Chceš jít se mnou?“ vyhrkl. „Vím, že to bude drahý, a zaplatím to, stejně jsem se tam chystal vzít Sarah, a je mi jasný, že máš možná plány s někým jiným, protože s tebou nejsem v tomhle směru v obraze, ale rád bych to pro tebe udělal. Teda s tebou…“ Došel mu dech a odmlčel se. Byla jsem dojatá jeho sentimentem a upřímně řečeno i nadšená z vyhlídky večeře v Canoe, bez ohledu na okolnosti. Vždycky jsem dnem svatého Valentýna a tím, jak celá ta kultura nutí svobodné lidi cítit se pod psa, opovrhovala – jako bychom se tak necítili i všechny ostatní dny v roce. „Moc ráda se k tobě přidám na valentýnskou večeři. A s radostí si tu svoji půlku zaplatím, ale slib mi, že pokud se k sobě se Sarah vrátíte, nebo potkáš někoho jinýho, s kým bys tam chtěl jít, nebudeš se nijak zdráhat mi to říct. Prostě mi to na rovinu oznámíš, dobře?“ „Je to už za dva tejdny. Myslím, že šance na to, že bych do tý doby potkal holku svejch snů, jsou mizivý. A k Sarah, no, byla dost, ehm… přesvědčivá.“ Tvář se mu zkroutila do úšklebku, jako by mu události z včerejší noci stále fyzicky ubližovaly. 31

Georgina Guthrie

„Víš, co tím myslím,“ řekla jsem a chytila ho za ruku. „Jo.“ „Je mi líto, že nám teď musím přerušit tenhle náš filmovej festival, ale potřebuju si na zítra ještě něco přečíst. Budeš v pohodě?“ „Jo, budu. Jen běž,“ řekl. „Možná to taky zabalím a dám si místo toho dvacet. Jsem k smrti unavenej.“ A doprovodil svá slova obrovským zívnutím a protáhnutím. Spokojená, že je v pořádku, jsem popadla svůj batoh a sebrala z kuchyňské linky pár dobrot a pak jsem se vrátila k sobě do pokoje, kde už na mě čekala hromada práce. Převlíkla jsem se do něčeho pohodlnějšího a sedla si na postel. Věděla jsem, že bych si měla přečíst knížku na hodinu dětské literatury, ale vykašlala jsem se na to. Místo toho jsem si pustila na iPodu něco klidného a listovala Nortonovou antologií Shakespearových spisů, dokud jsem nenašla Hamleta. Proletěla jsem celou hru očima a zastavila se u některých veršů, na které by možná mohla přijít řeč při přednášce. A jakmile mi začaly v hlavě vířit myšlenky na nadcházející přednášku, úplně jsem se ztratila. Viděla jsem Daniela vpředu u stolu. Představovala jsem si ho, jak na mě obdivně zírá, netečný k ostatním studentům, zatímco já vypouštím z pusy jeden neobyčejně bystrý postřeh za druhým. A když pak přednáška skončí a učebna se vyprázdní, zůstaneme sami. Zavře dveře a jediným máchnutím smete všechno ze stolu, takže mě na něj může položit a vzít si mě přímo tam, a pak – Sakra! Co to na tomhle chlapovi je, že si kvůli němu připadám jako středoškolačka, co se poprvé zamilovala? Ve svých třiadvaceti 32


letech a jen pár měsíců od promoce na univerzitě. Normálně jsem se tomuhle dennímu snění neoddávala. Ale ať už jsem se snažila sebevíc přestat na něj myslet a začít se soustředit na četbu, moje mysl mi stejně přehrávala události dnešního dne. O čem se to hádal se svým otcem? Co si asi myslel, když mě po přednášce pozoroval? Je jeho vztah s tou Penny vážný? A to fakt tenhle chlap nemá žehličku, holicí strojek nebo hřeben? Usmála jsem se na své ruce. Čím dál víc jsem si připadala jako poblázněná, hormony zmítaná puberťačka. Musela jsem si pěstmi prostřít oči. S Hamletem to dneska nijak dobře nešlo. S bouchnutím jsem antologii zavřela a vlezla si do postele s Hárúnem a mořem příběhů, což byla další kniha, kterou už jsem teď měla mít dočtenou. Snažila jsem se o to asi hodinu, ale postel byla tak pohodlná a teplá a ta hudba z iPodu tak uklidňující, že se mi brzy začaly zavírat oči. Moje poslední myšlenka předtím, než jsem odplula do spánku, byl pohled na Danielovu tvář, když na mě mlčky uznale kývl za to, že jsem poznala profesorův citát z Hamleta. Pravděpodobně nikdy nezjistím, na co v tu chvíli myslel, ale přinejmenším si mě všiml. A to už něco znamená, ne?

4. KAPITOLA

Někdo musí bdít Ten musí bdít, ten musí snít, tak světa běh jde stále. – Hamlet, jednání třetí, scéna druhá –

Z

náte to, když se vám zdá o sexy klukovi, a pak ho uvidíte

a najednou máte ten sen přímo před očima a připadá vám tak skuteč-

ný – spíš jako vzpomínka než jako sen? Tak to se mi stalo, když jsem příštího rána kráčela v osm čtyřicet pět směrem k učebně. Daniel stál

ve dveřích a přede mnou se vyrojila ta nejúžasnější série odvážných představ. Rychle jsem zapadla do nejbližšího výklenku, abych si posbírala myšlenky nebo, přesněji řečeno, abych si dychtivě prohlédla detaily toho snu. Daniel mě sledoval skrz police plné Shakespearových děl. V jedné minutě mi doporučoval knihu, kterou bych si měla půjčit, a v té další už byl za mnou, tiskl mě ke knihovně a rukama mi vjížděl do vlasů, 34


zatímco mi rty bloudil po krku. Nebyla jsem si jistá, proč jsem nic neřekla, ale jeho hlas byl tak neústupně sexy, když mě svlékal. „Nemůžu na tebe přestat myslet.“ „Tvoje kůže je tak hebká.“ „Prosím, řekni mi, že mě chceš tak jako já tebe…“ Ty představy způsobily, že jsem zrudla. Jak dokážu projít chodbou a pozdravit ho, aniž by mě moje myšlenky prozradily? Na druhou stranu, jak bych dokázala odejít a nevidět ho? Ať se propadnu, jestli promarním šanci si s ním promluvit. Chvíli jsem si rukama ovívala tváře, zhluboka dýchala a pak jsem nasadila neutrální výraz a znovu vykročila chodbou k učebně. Daniel vypadal zatraceně dobře, sice si pořád udržoval vzhled včerejšího dne, ale dneska byl nějak ještě víc okouzlující. Nenuceně se jednou rukou opíral o rám dveří a druhou měl zastrčenou v kapse hodně staře vypadající kožené bundy. Prokrista, chlape. Můžeš být ještě krásnější? Před nástěnkou stáli tři další studenti z mojí třídy, pera v rukou, a probírali nabízené časové možnosti seminářů ze všech stran. Daniel je lhostejně pozoroval. To se vždycky tváří tak nešťastně? Zabilo by ho, kdyby se usmál? Vsadím se, že Penny ho k úsměvu přinutí, pomyslela jsem si ponuře. Postavila jsem se za svoje nerozhodné spolužáky a čekala, až skončí a konečně vypadnou. Jak jsem jim nedočkavě nakukovala přes rameno, všimla jsem si, že Daniel si dal tu práci a vytiskl nové papíry. Všechny tři listy teď byly bez poskvrny a připíchnuté v jedné řadě na nástěnce. 35

Georgina Guthrie

Ti tři blbečci přede mnou se konečně rozhodli, zapsali se na středu a odkráčeli chodbou pryč. Postoupila jsem dopředu a viděla, že všech čtrnáct míst na pátek je ještě volných. Pár nadšenců se zapsalo na pondělí a na středu. Začala jsem uvažovat nad tím, kde je Julie a jestli jí mám zavolat nebo napsat, když se Daniel pohnul a udělal pár kroků směrem ke mně. „Vy jste slečna Priceová, že?“ zeptal se vyrovnaným a sametovým hlasem. „Ano. Máte dobrou paměť.“ Střelila jsem po něm něčím, o čem jsem doufala, že bude okouzlující úsměv. „Aubrey Priceová,“ představila jsem se a – musela jsem to udělat – nabídla jsem mu ruku. Podíval se na ni a mně na vteřinu problesklo hlavou, že možná odmítne, ale pak mi vtiskl do ruky svou dlaň. Okamžitě mnou projel nával horka – ne jako nějaký náboj nebo něco podobně směšného, ale spíš jako pomalu se pohybující vlna, která mě nakonec úplně pohltila a změnila mi mozek, kromě jiných věcí, na hromadu želé. A z představy těch jeho prstů propletených s mými, které mě tiskly ke knihovně, se mi roztřásla kolena. „No, slečno Priceová, je mi potěšením vás poznat,“ řekl, stáhl ruku a naprosto ignoroval moje křestní jméno. „Můžete mi říkat Aubrey,“ nabídla jsem mu. „Nemyslím, že bych to jméno někdy před tím slyšel. Je celkem neobvyklé.“ „Je po mojí babičce. Nejspíš je trochu staromódní, ale pořád lepší než to druhé, které by bylo o hodně horší.“ 36


Pozvedl bradu, jako by čekal, že to vysvětlím. Ta ostře řezaná čelist takhle zblízka naprosto zničila mou schopnost myslet jasně a já jako hlupák pokračovala. „Honeysuckle. Protože zimolez je oblíbená květina mojí matky. Táta přísahá, že mě tak chtěla opravdu pojmenovat. Honeysuckle Priceová. Zní to trochu jako jméno pro striptérku, že?“ Neměla jsem ani ponětí, co mě to popadlo, že jsem mu tuhle historku vyprávěla a ještě mu položila tak blbou otázku, ale přikývl a vypadalo to, že nad tím doopravdy přemýšlí. „Dovedu si představit, že by to bylo zajímavé jméno pro takový život.“ Ztěžka jsem polkla a přešlápla z nohy na nohu, jak jsem uvažovala, jestli ho mám začít ujišťovat, že nejsem striptérka a nemám ani ambice se jednou z nich stát. Naštěstí pro mě promluvil jako první. „Chápu to dobře, že jste se s profesorem Brownem už setkali, vzhledem k té vaší včerejší výměně?“ zeptal se. „Ano, tohle je potřetí, co jsem v jeho třídě. Ne na stejném kurzu samozřejmě – ty minulé dva jsem zvládla –, byly to úplně jiné kurzy a tenhle se od nich taky liší.“ S hrůzou jsem si uvědomila, že se stávám stejně neschopnou blbkou, jako je Cara Switzerová. Ale na svou obranu musím říct, že na mě zíral těma bezednýma modrýma hlubinama a slova se mu linula přes ty plné rty hodné k nakousnutí… „Budete mě muset omluvit,“ pronesla jsem. „Dneska mi to po ránu skoro nemyslí. Moc jsem toho nenaspala, ne protože, víte…“ Ach můj bože! „No, měla jsem – řekněme – těžkou noc a panebože, potřebuju kafe.“ 37

Georgina Guthrie

Zavřela jsem pusu. Došla jsem k závěru, že bych měla raději mlčet. Jenže pak se otevřela nebesa a začal zpívat andělský chór, protože se na mě usmál. Okolo očí se mu udělaly ty roztomilé vrásky a na pravé tváři měl ten nejkrásnější dolíček na světě, jaký jsem kdy viděla. „Žádný strach,“ chlácholil mě a naklonil se dopředu. „Naprosto vás chápu. Měl jsem co dělat, abych se sem dostal, a taky jsem neměl příležitost vypít si kafe. Musím vypadat, jako by mě protáhli skrz živý plot.“ Usmála jsem se jeho volbě slov, přesně tohle totiž používal i můj děda. Vzpomněla jsem si, jak se děkan Grant jednou zmínil, že jeho žena je Angličanka. Možná měl Daniel taky dědečka, který tohle přihlouplé přirovnání používal. „Hmm, občas je pěkně těžké najít si na začátku semestru nějakou rutinu. Jsem si jistá, že máte hodně věcí, kterými se musíte prokousat, že?“ „Ano, pokud to není tohle, je to tamto.“ Zhluboka vydechl, jako by se právě rozhodl, že naši konverzaci ukončí. Nebyla jsem na to ještě připravená. Rychle jsem se snažila vymyslet něco dalšího, co bych mohla říct. Bylo to ošemetné. Kvůli svojí včerejší zvědavosti jsem věděla věci, které bych vědět neměla. Nemohla jsem mu prostě na rovinu říct: „A jak se má tvoje BMV? Umyl jsi ho dneska ráno? A co Penny, už si koupila něco na tu vaši valentýnskou večeři?“ Díkybohu mi konečně začal fungovat mozek. „Mimochodem, pracuji pro vašeho otce v jeho univerzitní kanceláři,“ pronesla jsem tak nenuceně, jak to bylo možné. Obočí mu vystřelilo vzhůru a prudce odtáhl hlavu. „Opravdu?“ zeptal se a hlas mu na poslední hlásce vyskočil o oktávu výš. „Co tam děláte?“ 38


„Myslím, že by se dalo říct, že jsem takový prostředník mezi vaším otcem a různými univerzitními skupinami,“ začala jsem vysvětlovat, ale přerušilo mě zvonění mého mobilu. Byla to Julie. „Omluvte mě na chvíli. Tohle musím vzít,“ řekla jsem a zvedla telefon. Přikývl a otočil se zpátky ke dveřím do učebny. „Ahoj, holka. Jsem k ničemu,“ zasténala Julie. „Právě jsem vstala. Seš tam, že jo? Přesná jako hodinky. Je tam plno?“ „Jo, jsem tu a ne, není to tak strašný. Myslím, že do týhle třídy chodí samí flákači. Včetně tebe, ty lenochu. I když ještě není ani devět. Ale myslím, že ten hlavní nápor už je za rohem, takže bys měla vytáhnout ten svůj hubenej zadek z postele.“ „Je taková zima. Nechce se mi vstávat,“ zakňučela. „Můžeš mě zapsat na stejnej den jako sebe? Vsadím se, že to pan Úžasňák ani nepozná, že jsem se nezapsala sama, když použiješ jiný pero a možná i trochu změníš rukopis, ne? Stejně pochybuju, že by měl tak upjatou prdel, aby mu to vadilo.“ Rozesmála jsem se její lhostejnosti a té Danielově nové přezdívce. Pan Úžasňák se k němu docela hodilo. „No, vzhledem k tomu, že stojí přímo vedle mě, tak by to mohl být celkem problém, zlato,“ odpověděla jsem jí. Daniel se na mě ohlédl, když si uvědomil, že je předmětem naší diskuse. „Vydrž, Jul.“ Obrátila jsem se k němu. „Moje kamarádka by ráda věděla, jestli by vám vadilo, kdybych ji zapsala místo ní.“ Ušklíbl se, jak se otočil, aby zamkl dveře od přednáškové místnosti. „Mám pocit, že jste přesně ten typ člověka, který by udělal pro 39

Georgina Guthrie

kamarády všechno, slečno Priceová. Ale buďte opatrná,“ odpověděl. „Ten musí bdít, ten musí snít, tak světa běh jde stále.“ Naznačil mi, jak zvedá kelímek s kávou a pije, což znamenalo, že tady skončil a jde se po nějaké podívat. Musela jsem uznat, že se Julie s tou upjatostí trefila, i když mám pocit, že si ten její výraz vykládám trochu jinak. A sjela jsem pohledem o něco níž. Trvalo mi pár vteřin, než jsem se dala dohromady. Koneckonců nestávalo se každý den, aby se na mě muž, který figuroval v mých žhavých snech plných sexu, ušklíbl a ještě mi citoval Shakespearova Hamleta. Konečně jsem si vzpomněla na telefon v ruce a rychle utnula to svoje nebetyčné zírání. „Hej, Jul, zapíšu tě na pátek, jo?“ řekla jsem a ve spěchu napsala na třetí list naše jména. „Díky moc. Poslouchej, můžu být v Hart House za patnáct minut, pokud si pořád chceš dát to kafe. Jen na sebe něco hodím, fajn?“ „To zní dobře.“ Už jsem byla na cestě k východu z budovy. „Sednu si tam a počkám, až dorazíš.“ „Díky, Aubrey, seš nejlepší. Nebude mi to trvat dlouho,“ slíbila. Přeběhla jsem z univerzitní budovy do kavárny v Hart House a objednala si malý šálek kávy a borůvkový muffin. Zabrala jsem stůl pro dva daleko od průvanu ze dveří a posadila se, abych si užila snídani, zatímco budu čekat na Julii. Uždibovala jsem z muffinu a přemýšlela, jak je asi Mattovi. Když jsem odcházela, v bytě bylo ticho, oba s Joannou ještě spali. Vůbec se mi nelíbilo, jak byl včera rozrušený. Dostane se přes to, ale rozchody byly vždycky těžké. 40


Skoro stejně, jako když se musíte potýkat s citama, který vám nikdo neopětuje, zamyslela jsem se, a než jsem tu myšlenku mohla pořádně zpracovat, tady byl, pan Neopětovaný osobně, s vlastní kávou v ruce. Otočila jsem se na druhou stranu a doufala, že si mě nevšimne. Už jsem ze sebe pro dnešek udělala blázna až dost. Poslala jsem Mattovi textovku na dobré ráno, a když jsem se obrátila, abych si zasunula telefon zpátky do zadní kapsy, Daniel zrovna procházel kolem. Posadil se u vedlejšího stolku zády ke mně a vytáhl si z tašky hromadu papírů a notebook. Sundal si bundu, a jak si ji chtěl přehodit přes opěradlo, naše oči se setkaly. Sklonil hlavu ke straně a usmál se. Bože, milovala jsem ten dolíček. Vzal si svoje kafe a přešel k mému stolu. „Sledujete mě,“ dobírala jsem si ho. Jo, to bylo duchaplný, Aubrey. „To by byla výzva, slečno Priceová, vzhledem k tomu, že jsem odešel jako první,“ odpověděl kousavým tónem, až se mu z toho lehce svraštila tvář. „Hm, předpokládám, že máte bod,“ zkonstatovala jsem a snažila se přestat si představovat, jak ho líbám na rty a hladím palcem po čelisti. „Takže mise splněna?“ zeptal se a ohlédl se směrem k University College. „Ano. Je to pátek,“ odpověděla jsem. „Velmi dobře.“ Naklonil se blíž a přiťukl si s mým šálkem. „Tak na zdraví. Uvidíme se zítra na přednášce.“ A s tím vykročil zpátky ke svému stolu, ale než se dostal daleko, vyhrkla jsem: „‚Ten musí bdít, ten musí snít, tak světa běh jde stále.‘ 41

Georgina Guthrie

Hamlet, jednání třetí, scéna druhá. Hamlet mluví s Horaciem poté, co potvrdil Klaudiovu vinu s divadelní hrou o pasti na myši.“ Pobaveně se na mě podíval. „Vidím, že už se vám vrátila schopnost jasně myslet, slečno Priceová. To musí být zatraceně dobré kafe.“ Znovu se na mě nádherně usmál a zamířil ke svému místu. Ponořil se do práce a mě zanechal úplně bez dechu.

5. KAPITOLA

Přítel nebo nepřítel Z toho poznáš ve svém kruhu, škůdců med a věrnost druhů. – Vášnivý poutník –

J

ulie dorazila do kavárny o pár minut později i se svým slav-

ným drdolem.

„Promiň, že jdu pozdě. Tohle ráno je jeden průšvih za druhým.“ Provinile se zašklebila a protáhla se k mému stolu. „Nic se neděje. Můžeš mi za to koupit další kafe, abys to odčinila.“ Popadla jsem ze židle batoh a kabát a mávla rukou k prázdnému hrnku. „Chceš si to vzít s sebou ven, nebo si zajdeme sednout do knihovny? Tam to bude asi pohodlnější.“ Po pravdě, za normálních okolností by to tady v kavárně bylo fajn, ale z toho, že Daniel sedí jen o pár metrů dál, jsem se cítila rozpačitě. Chtěla jsem si s Julií popovídat bez toho, aby mě rozptylovaly ty jeho 43

Georgina Guthrie

oduševnělé modré oči a úsměv s dolíčky ve tvářích. Julie souhlasila s knihovnou a zamířila zpět k pultu. Když jsme došly ke dveřím vedoucím do hlavní haly Hart House, dovolila jsem si naposledy se ohlédnout po Danielovi. Psal něco na svém notebooku a byl tak ponořený do práce, že vůbec nevnímal svět kolem sebe. Ve skrytu duše jsem doufala, že si mého odchodu všimne – ty legíny prováděly s mým zadkem a nohama neuvěřitelné věci –, ale rozhodně jsem ho tady nechtěla přede všemi špehovat přes rameno, abych zjistila, jestli se mi moje přání splní. Vyšly jsme po schodech do čítárny ve druhém patře. Bylo to jedno z mých oblíbených míst v univerzitním kampusu. Pohodlná vysoká křesla a červené kožené pohovky rozestavěné po místnosti poskytovaly lidem pohodlí a stěny byly obestavěné knihovnami od podlahy až ke stropu. Studenti sem chodili mezi přednáškami pracovat na svých projektech, učit se nebo si jen tak popovídat s kamarády. A občas si na pohovce před krbem dokonce i zdřímli. Ve mně tohle místo už od první návštěvy probouzelo romantické představy. Jako by mě vždycky přeneslo do jiné doby a přivádělo na myšlenky jako vystřižené z románů Jane Austenové. Ovšem dneska mi ty řady regálů připomínaly mnohem pikantnější věci, než by se kdy Jane Austenová odvážila napsat na papír. Zahnala jsem myšlenky na Daniela, provokativně mi šeptajícího do ucha, a zhroutila se na pohovku poblíž jednoho z velkých oken. „Byla jsem tak šťastná, když jsem včera v učebně zaslechla tvůj hlas,“ prohodila Julie a sevřela mi dlaň. „Chybělas mi.“ 44


„Já vím! Byl to hektickej rok. Byla jsem doslova zavalená prací do školy, což ale není žádná omluva. Jsem ráda, že jsme se znovu sešly,“ řekla jsem. „Proč jsem nevěděla, že sis zapsala tenhle kurz? Vzpomínám si, že jsme si v září porovnávaly rozvrh.“ „Na poslední chvíli jsem si odhlásila jeden klasickej kurz. Mám toho moc. Potřebovala jsem něco, o čem bych měla alespoň trochu přehled. Ačkoliv když jsem včera slyšela ten Cařin otravnej ottavskej přízvuk, vážně jsem uvažovala, že zaběhnu na katedru angličtiny a přehodím si to zase zpátky. Nemůžu tu holku nebo ty její obří prsa vystát.“ „Nejsou to žádný lentilky, co? Bez urážky,“ dodala jsem a mávla rukou k jejímu téměř plochému hrudníku. Julie byla tanečnice a jedna z těch holek, co měly extrémně atletickou postavu, protože sportovaly tak moc, že přišly o všechny křivky. Což je spousta důvodů, proč je podle mě lepší válet se na gauči. Ani v nejbujnější fantazii bych se nenazvala tlustou, ale posilovna není můj šálek čaje. „No, teď když ses o tom zmínila, asi bych nepohrdla trochou pomoci od plastickýho chirurga.“ Hravě našpulila rty, než změnila téma. „Takže jakej je tvůj názor na ten kurz? Ty profesora Browna znáš, ne? Je dobrej? Spravedlivej?“ „Ano, ale trochu staromódní. Nedává svoje poznámky na web, pořád preferuje křídu a výklad, ale je to skvělej učitel a je moc milej. Skutečně chce, aby lidi těma jeho kurzama prošli.“ „Žádný přednášky na internetu? Takže to znamená, že se člověk nesmí z jeho hodin ulejvat. Díky za varování.“ Julie se napila své kávy. „Ne že bych si myslela, že to díky Danielově přítomnosti bude nějaká oběť. Vidělas ho? Málem mě odvezli, vypadá fakt dobře!“ 45

Georgina Guthrie

„Jo. Je žhavej jako sobotní noc na pláži. I když dneska ráno vypadal, jako kdyby přepadl bezdomovce na Yonge Street a sebral mu šaty,“ podotkla jsem a zlehčila tak svoje pobláznění. „Znám jeho otce. Je to divný.“ „Vážně? Oni bydlí v Oakville?“ „Ne, nemyslím z domova. David Grant je děkanem pro studentský záležitosti na Victoria College. Pracuju pro něj.“ „No jo. Zapomněla jsem na tvoji práci. Je to na prd, že musíš makat. Čtvrťák je už sám o sobě dost stresující.“ „Já vím, ale co můžu dělat jinýho? Pomohlo mi, když jsem si vzala po střední škole rok volno a pracovala na plnej úvazek, ale ty peníze mi nemohly vydržet navěky. Rodiče dělaj, co můžou, ale zdaleka to nestačí.“ „To chápu. Takže jakej je? Danielův otec? A je to slušná práce?“ „Je bezvadná. Chodím tam jen třikrát týdně na dopoledne. Děkan Grant je skvělej šéf. A taky je to zatraceně impozantní chlap. Tahle rodina to má rozhodně v genech,“ odpověděla jsem. „Asi už je pozdě přejít z Trinity College na Victorii, co? Z nějakýho důvodu bych se ráda dostala na děkanův seznam.“ Julie se rozesmála. Pak se předklonila, a aniž mrkla okem, znovu změnila téma. „Tak, vyprávěj mi o svojí rodině! Jak to pokračuje s mámou? Jsou s Rickem v pohodě?“ Máma potkala svého nového manžela Ricka, když jsme spolu byly loni v únoru v Las Vegas. Spadli do toho rovnou po hlavě. Zaplatil jí letenku, aby za ním mohla v květnu přiletět na víkend, a pak znova na dva týdny v červnu. Další věc, o které vím, je, že si balila kufry 46


a stěhovala se do Nevady. „Myslím, že se mají fajn. Máma Vegas miluje a strašně jim to klape.“ „Je to trochu šílený,“ zkonstatovala Julie. „Máš ho ráda?“ Pokrčila jsem rameny. „Rick je v pohodě. Máma je šťastná. Dostala svoji druhou šanci. Je to fajn.“ „Fajn pro ni, na nic pro tebe. Tátu máš v Calgary a máma je teď taky pryč. Nevím, co bych dělala, kdybych nemohla alespoň jednou za čas utéct do Windsoru, aby mě máma nakrmila a vyprala mi prádlo.“ Bylo zvláštní slyšet Julii hodnotit můj život. Měla pravdu – moje situace je divná. Nedávno jsem se začala užírat tím, že semestr už bude brzy za námi a všichni odjedou na týden na prázdniny domů nebo zamíří na jih. Já už žádný domov ve smyslu, v jakém ho mají ostatní, nemám. A vzhledem k tomu, že jsem byla na Vánoce ve Vegas a jsem jenom chudá studentka, musím zůstat tady. Budu v našem univerzitním bytě úplně sama. A pak tu byla samozřejmě ta maličkost, že nám zvedli nájem, takže se budu muset odstěhovat a najít si něco s přijatelnou cenou. To, že jsem neměla žádná zadní vrátka, mě neustále děsilo. Konverzace se přesunula k Julii. Sdělovala mi novinky o své rodině a nové taneční skupině, ke které se v Torontu přidala. Poslouchala jsem, jak si stěžuje na svůj nulový sociální život, a soucitně jí přikyvovala, když mi vyprávěla o ještě mizernějším milostném životě. „O tom mi povídej,“ řekla jsem. „Celou zimu jsem zalezlá jako medvěd v noře. Je to na prd.“ „No, pak je to jasný,“ pronesla. „Na příští čtvrtek mám dva lístky na koncert a chtěla jsem pozvat svoji spolubydlící, ale myslím, že bys měla jít ty.“ 47

Georgina Guthrie

„Vážně? Už je to dávno, co jsem byla naposledy v klubu. Pamatuješ na všechny ty koncerty, na který jsme v prváku chodily?“ „Byla to taková zábava. A jsou to už celý věky. Tak co myslíš?“ „Jasně že jo. Půjdu moc ráda.“ „Perfektní. Takže domluveno.“ Podívala jsem se na hodinky. Moje první dnešní přednáška se blížila. Dopila jsem zbytek svého kafe a malátně se protáhla. „Promiň, Jul, ale budu muset jít. Musím na druhou stranu Queen’s Parku na hodinu dětský literatury.“ „Jo, taky bych se měla vrátit. Mám hromadu práce do školy. Ale bylo to fajn. Líbí se mi, jak vždycky navážeme tam, kde jsme předtím skončily,“ řekla. Usmála jsem se. „Uvidíme se zítra ráno na přednášce, dobře? Drž mi místo, pokud tam budeš první.“ „To samý platí i pro tebe. A ne moc vzadu. Ráda bych měla dobrej výhled na, ehm průběh dění, řekněme?“ „Dohodnuto.“ Jako kdybych to potřebovala připomínat.  Přednáška se vlekla. Kvůli tomu, že jsem měla o příběhu Hárúna a moře jen zběžnou představu, byla pro mě většina věcí z hodiny nepochopitelná. Snažila jsem se tu knihu včera večer dočíst, ale měla jsem problém se soustředit. Daniel už teď bez cizí pomoci ohrožoval můj akademický úspěch a to jsem ho znala jenom den a půl! Snažila 48


jsem se ho vytěsnit z hlavy, ale přistihla jsem se, jak v poledne koukám na hodiny a málem poskakuju radostí z faktu, že už ho za dvacet čtyři hodin znova uvidím. Skončili jsme deset minut před jednou, což mi nechávalo čas sotva na to, abych přeběhla zpátky na Victoria College na dvouhodinovku francouzštiny. Se sendvičem v ruce jsem spěchala přes nádvoří St. Mike, které spojovalo dvě koleje. Když jsem dorazila na vrchol schodiště před Victoria College, spatřila jsem děkana Granta, jak spěchá hlavními dveřmi do budovy. Pravděpodobně se mu protáhl jeho oběd. A pak se dva kroky za ním vynořil zpod klenutého průchodu Daniel. Právě jsem si chtěla gratulovat, že jsem přežila čtyřicet pět minut bez toho, abych si na něj vzpomněla, a tady jsme ho měli. Zničil mi můj výkon. Mračili se jako nebe před bouřkou – jejich výrazy byly zrcadlovým odrazem hněvu. Napadlo mě, jestli spolu děkan Grant a jeho syn vůbec někdy vycházeli. Daniel se otočil a všiml si mě, jak přicházím, a ačkoliv se to nezdálo možné, jeho tvář ještě potemněla. Zavrtěl hlavou s výrazem, který se podobal znechucení, a lehce doběhl svého otce. Co to sakra bylo? Bipolární porucha? Přála jsem si, abychom se s Danielem u toho vchodu nepotkali. Jeho naštvaný výraz naprosto zničil moje vzpomínky na ty dolíčky ve tvářích a jeho jiskřivé oči. Došla jsem do třídy, kde jsem měla francouzštinu, a celou hodinu si nasupeně dělala miliony poznámek, o kterých jsem věděla, že mi stejně nebudou dávat smysl, až se je budu později snažit rozluštit. 49

Georgina Guthrie

Když jsem se ve tři hodiny vrátila do bytu, ještě pořád jsem byla vytočená a zatraceně jsem doufala, že tam nikdo nebude, abych mohla v klidu bloumat jako tělo bez duše. Takové štěstí jsem ale neměla. Přivítala mě puštěná televize a Matt povalující se v teplákách a s pivem v ruce na gauči. Na stolku před ním už stály čtyři prázdné láhve a téměř snědený pytlík Doritos. Pár lupínků se válelo na polštáři vedle něj. Když jsem vešla, zvedl hlavu. „Ahoj,“ zavolal, jako by měl na ramenou tíhu celého světa. Skopla jsem ze sebe boty, ztlumila televizi a posadila se vedle něj. Předtím jsem ovšem posbírala z polštáře Doritos a hodila je na stolek. „Vidím, že ses přesunul do druhý fáze programu, který my nezadaný nazýváme Bejt single je na prd.“ Kysele se na mě usmál. Vyložila jsem si to jako povzbudivé znamení. „Je to fáze, ve který říkáš ‚Kašlu na posmrkaný kapesníky‘ a vynecháš svoje odpolední přednášky, aby ses mohl koukat na show Mauryho Poviche, zatímco popíjíš pivo a pracuješ na svým knírku z Doritos.“ Rozesmála jsem se a natáhla se, abych mu palcem setřela ten oranžový nános nad horním rtem. Uprostřed pohybu mě popadl za ruku. „Nemyslím si, že to chceš udělat, Aub.“ Ta slova byla nezřetelná, jak už měl lehce zastřený hlas. Ztuhl mi úsměv na rtech. „Ježíši, Matte, jsou tři odpoledne! Jak moc seš opilej?“ zeptala jsem se a jemně mu sundala prsty z mého zápěstí. „Dost na to, abych měl pocit, že jsem připravenej na fázi číslo tři,“ odpověděl s temným podtónem v hlase. 50


„A tou by mělo bejt co?“ „Fáze, ve který chceš vědět, jestli to tvoje nádherná zelenooká spolubydlící nechce znova zkusit. Zjistit, jestli neexistuje nějaká šance…“ Neviděla jsem jinou možnost než mu skočit do řeči dřív, než toho řekne až příliš. „Tak fajn, kovboji, pro dnešek už jsi měl toho piva dost. Nemyslí ti to jasně.“ Postavila jsem se, abych mezi námi vytvořila nějaký prostor, a dál se snažila odlehčit situaci, ačkoliv výraz v jeho tváři naznačoval, že si ani v nejmenším nedělal legraci. „Vypils všechno pivo, nebo na mě taky jedno zbylo?“ zavolala jsem cestou do kuchyně. „Je jich tam ještě spousta. Posluž si.“ V ledničce jich opravdu zbývalo ještě snad dvacet, takže jsem jedno popadla a všimla si na lince dalších dvou prázdných láhví. Povídejte mi něco o odhodlání se opít. „Páni,“ prohodila jsem cestou zpátky ke gauči. „Pivo ve tři odpoledne. To je, jako kdybychom byli znova v prváku.“ „Do dna,“ zvolal. „Máš co dělat, abys mě v tý třetí fázi dohnala.“ Naklonila jsem hlavu ke straně a zamračila se. „Matte,“ povzdechla jsem si a snažila se mu říct, že na tuhle cestu se znova nevydám. „Já vím,“ zasténal a protřel si oči. „Omlouvám se. Měj se mnou trpělivost, jo? Je ze mě troska.“ Och, já vím, jak se cítíš, chtělo se mi říct, ale udržela jsem jazyk za zuby. Osten mého nevítaného středoškolského pobláznění se nedal s Mattovou bolestí tak úplně srovnávat. Takže jsem tam s ním jako kamarádka seděla, vypila až moc piva a snědla tunu Doritos 51

Georgina Guthrie

a ze všech sil doufala, že se ráno probudí do fáze číslo čtyři, což je zatraceně velká kocovina a přísaha, že už nikdy nebude pít, která se nese společně s myšlenkou, že v tom příslovečném moři někde musí být nějaká další ryba.

6. KAPITOLA

Odmítnutá Můj vzácný pane, středu minulou jste na mne plivnul, ondy odkop‘ mne... – Kupec benátský, jednání první, scéna třetí –

K

dyž mi v sedm zazvonil budík, vážně jsem zvažovala,

že na něj vezmu kladivo. Jenže to by znamenalo vyvinout nějakou snahu a já sotva zvládla zvednout hlavu z polštáře. Co mě to popadlo,

zůstat vzhůru do dvou do rána, pít pivo, pojídat odporný věci a sledovat filmy Quentina Tarantina? Bolel mě už jen samotný pohyb, ale nebyla možnost, jak bych se tomu mohla vyhnout. V půl deváté jsem musela být v práci. Zasténala jsem, vylezla z postele a hodila na sebe flanelové kalhoty od pyžama. Vodu. Potřebuju vodu, a to hned. Doklopýtala jsem do kuchyně, kde jsem našla Matta, jak sedí u stolu s hlavou položenou na složených pažích. Před ním stály tři 53

Georgina Guthrie

prázdné láhve od vody. Když jsme se včera konečně rozhodli jít spát, měl za sebou jedenáctihodinový pivní maraton. Prakticky se nemohl ani hýbat, tak jsem mu pomohla do postele a vypodložila ho polštáři, aby zůstal ležet na boku a nepřevrátil se zpátky na záda. Nebylo divu, že byl dehydratovaný. Přemýšlela jsem o tom, co včera řekl, a v žaludku jsem ucítila neodbytný stísněný pocit. Kam to mezi námi spěje? Co když k němu ten můj souhlas, že s ním na Valentýna povečeřím v Canoe, vyslal smíšené signály? Ale to je směšný. Už jsme spolu za ty roky byli sami venku mockrát. Proč by to teď mělo bejt jiný? „Hej, chlape, co se děje?“ zaskřehotala jsem, popadla vodu a dlouze se napila. Něco zavrčel, narovnal se a dopil na ex láhev vody, jako by strávil týden na poušti. „Musím se zvednout. Můj mozek ječí, že mu mám dát Advil,“ zasténal. „A v puse mám, jako kdyby mi do ní někdo…“ „Co?“ „Nasral.“ „Fuj, to je nechutný!“ Rozesmála jsem se a pak se chytila za spánky, když mi hlavou okamžitě vystřelila bolest. „Ach, ne. Žádnej smích. To vůbec není dobrý.“ Dopila jsem svou vodu a vyhodila prázdnou láhev do koše na recyklovaný odpad. „Jdu si dát sprchu. Hej, viděls Jo?“ zeptala jsem se přes rameno. „Ne, zůstala zase u Stephena,“ zaúpěl a znovu se zhroutil na stůl. Cestou do koupelny jsem se mračila. Joanna trávila se Stephenem spoustu času a většinu v jeho bytě, který se nacházel mimo uni54


verzitní kampus v Annexu. Kdyby její rodiče věděli, že ten pokoj, za který platí tisíce dolarů, ve skutečnosti funguje jen jako obrovská šatna a občasná studovna, asi by byli pěkně naštvaní. Nebylo pro mě jednoduché sledovat, jak někdo vyhazuje peníze z okna, zatímco já musím tvrdě dřít, abych tu školu vůbec mohla dodělat, a ještě jsem si v průběhu studia musela vzít pořádnou studentskou půjčku. Ale jak mi moji rodiče rádi připomínali, až jednou budu držet v ruce diplom, budu za to moct poděkovat jenom sobě. Jenže jsem si taky bohužel musela poděkovat za naprosto šílenou bolest hlavy, která mi teď útočila na spánky. Hodila jsem do sebe dva Tylenoly a zapila je vodou z kohoutku. Následovala úžasně dlouhá a horká sprcha. Později jsem stála před skříní a zvažovala, co si vezmu dneska na sebe. V pondělí jsem měla pěknou honičku, když jsem musela běžet před přednáškou domů, abych se převlíkla. Dávalo by větší smysl, kdybych si vzala něco slušného do práce, co by bylo zároveň vhodné i do školy, abych tam nevyčnívala z davu, a mohla tak vynechat návštěvu doma. Rozhodla jsem se pro černé džíny a přiléhavý žinylkový svetr – perfektní kompromis. Když jsem se vynořila z pokoje, Matt se opíral o kuchyňskou linku a jedl suchý toust. Popadla jsem něco k svačině a pro jistotu ještě i jednu láhev vody navíc. „Omlouvám se za ten včerejšek,“ řekl. „Překročil jsem hranici.“ „Uklidni se, Matte, nic se nestalo. Jsem prostě neodolatelná. Je to břemeno, který musím nést,“ ušklíbla jsem se a zcela záměrně zlehčovala jeho obavy. Popadla jsem kabát a tentokrát nezapomněla ani 55

Georgina Guthrie

na čepici a rukavice. Už s batohem na zádech jsem se vyklonila zpoza rohu, abych nakoukla do kuchyně a zahrozila mu pěstí. „Ale udělej to znova a dostaneš jednu do zubů.“ Usmál se a zavrtěl hlavou. Díkybohu. Byli jsme v pohodě. „A padej dneska do školy!“ zakřičela jsem z předsíně a zavřela za sebou dveře. Dopoledne uteklo rychle. Děkan Grant zůstával u sebe v kanceláři, vyšel jen jednou, když potřeboval dolít kávu, zatímco já jsem se potýkala s neustálým přívalem nově příchozích e-mailů a řešila ty nevyřízené. Jak se na hodinách pomalu blížila půl jedenáctá, začalo mi kručet v žaludku. V pondělí jsem byla nadšená, že mi začíná nový kurz, a včera jsem touhle dobou málem skákala radostí do stropu, že Daniela znovu uvidím, ale po tom nepřátelském pohledu, který mi včera věnoval, jsem byla na vážkách. Ne že by na tom záleželo. Vzhledem k tomu, že nemá smysl se za ním honit, by bylo lepší, kdybych se sebrala a přijala realitu. V duchu jsem se poplácala po zádech, že už jsem konečně přišla k rozumu. Pak jsem zaklepala na dveře děkanovy kanceláře, abych mu oznámila, že už odcházím.  Přesun na přednášku byl mnohem víc v pohodě, když jsem se nemusela letět domů převlíkat. Dokonce jsem měla čas skočit si do Hart House pro kafe. Po příchodu do učebny jsem našla Julii sedět na pro56


tější straně místnosti v druhé řadě, přesně naproti stolu, kde bude pravděpodobně znovu sedět Daniel. Vklouzla jsem mezi lavice a posadila se vedle ní. „Ahoj, holka, jak se vede?“ zeptala se Julie a pomohla mi stáhnout kabát, zatímco jsem žonglovala s kávou. Přehodila ho přes zadní opěradlo. „Ech, už jsem zažila lepší dny. Včera večer proběhla menší pitka,“ přiznala jsem. „V úterý večer? Já tě miluju, Aubrey.“ „Tohle není můj úterní rituál, věř mi. Matt se v neděli rozešel se svojí přítelkyní. Zapíjel žal a použil mě jako záchrannej člun. Okolo půlnoci jsme byli oba zralí na oživovací pokusy.“ „Och, chudák Matt. Pořád je tak žhavej? Možná bych mu mohla pomoct na ten jeho žal zapomenout,“ navrhla a mrkla na mě. „Jo, pořád má pěkně namakaný tělo, ale momentálně ze sebe udělal naprostou trosku. Kdybych byla na tvým místě, nepřiblížila bych se k němu víc než na pět metrů, Jul.“ Rozesmála se a ukázala hlavou směrem ke dveřím. Profesor Brown a jeho věrný chráněnec Pan Mrzout právě přicházeli. „Vypadá, jako kdyby si to oblečení vybral cestou sem někde v Armádě spásy,“ zašeptala Julie a zůstala na Daniela zírat. „Ačkoliv, i tak bych na něj pořád v jediný vteřině skočila,“ dodala zasněně. Byla to pravda. Daniel vypadal s každým dnem zanedbaněji. Už měl dokonce i trochu mastné vlasy. Zkoušela jsem se přesvědčit, že jeho nedostatek osobní hygieny z něj činí naprosto odpudivého člověka, ale Julie měla pravdu. Jeho ošuntělý vzhled ve mně ve skuteč57

Georgina Guthrie

nosti odpor nevzbouzel. Pocítila jsem spíš silné nutkání odvést si ho domů a dopřát mu pořádnou koupel ve vaně. S mou pomocí. Proč, jakmile stál přede mnou, vyletělo moje racionální uvažování rovnou komínem? Zatracenej chlap! Posadil se ke stolu a vytáhl si pero a sešit na poznámky, zatímco profesor Brown zaujal svoji obvyklou pozici před celou třídou. Vyhýbala jsem se Danielovi pohledem, protože jsem se pořád ještě vzpamatovávala z toho jeho včerejšího smrtícího pohledu. Ukázalo se, že moje snaha je úplně zbytečná. Celou dobu jen tupě zíral do svého sešitu. Nemohla jsem uvěřit, že je to ten samý člověk, se kterým jsem se předtím smála a vtipkovala. Možná že má bipolární poruchu! Soustředila jsem svoji pozornost na profesora Browna. Když už pomalu končil s přednáškou, otočil se k Danielovi a požádal ho, jestli může něco povědět o blížícím se úkolu. Daniel se strnule postavil a vyměnil si s profesorem Brownem místo. Poposedla jsem si a potlačila zívnutí. Jak přežiju další přednášky, pro mě bylo záhadou. Daniel si odkašlal. „No, jak profesor Brown už naznačil, existuje důvod, proč začneme náš seminář četbou Hamleta.“ Sáhl do své tašky, vytáhl divadelní program a podržel ho před sebou, aby ho viděla celá třída. „Divadlo v Hart House má příští týden po tři večery na programu inscenaci Hamleta a jedním z vašich prvních úkolů bude srovnání Shakespearova textu s tímto živým představením. Výsledek bude činit pět procent vaší celkové známky z kurzu a bude mým prvním hodnocením vaší práce.“ 58


Odmlčel se, aby se mohl nadechnout, a lidi si mezitím začali mezi sebou šeptat. Několik jich dokonce zvedlo ruku. „Odpovím na vaše otázky hned, jakmile vysvětlím, jak to celé bude probíhat. Pokud během této doby nedostanete svou odpověď, můžete se na konci přihlásit znovu, dobře?“ řekl. „Takže, hra poběží od středy do pátku…“ A znovu se okamžitě ozvalo mumlání. Co to sakra je, lidi? Nechte ho domluvit. „A co když to ani na jedno z těch představení nezvládneme?“ zvolal nějaký kluk ze zadních řad. „Pokud mě necháte domluvit,“ pokračoval Daniel a zaťal svaly na čelisti. Profesor vypadal, že se velice dobře baví. Koutky úst mu cukaly v úsměvu. „Takže, jak už jsem říkal,“ nevzdával to Daniel, „hra je na programu od středy do pátku, a ačkoliv jste se to dozvěděli takhle pozdě, uvidíte, jak se vám to vejde do rozvrhu. Když se vám ani jeden z těchto termínů nebude hodit, později v semestru ještě hrají Mnoho povyku pro nic, a můžete s úkolem počkat až na tohle představení. U něj budete znát termíny ve větším předstihu. Tohle je vaše alternativa, pokud by se vám příští týden nehodil.“ Zdá se, že jeho vysvětlení ty reptaly uspokojilo. „Rezervoval jsem na každý večer několik lístků, ale byl jsem požádán, abych v pokladně potvrdil počty a neblokoval zbytečně místa, která nebudeme potřebovat. Prosím, zkontrolujte si svoje diáře a na páteční přednášce mi dáte vědět, kdy se vám to hodí. To je fér, ne?“ zeptal se a tázavě nadzvedl obočí. „Ještě pár minut se tu zdržím, 59

Georgina Guthrie

pro případ, že by měl někdo nějaké další dotazy, ale za chvíli musím být společně s některými z vás na dnešním semináři, takže tu nemůžu zůstat moc dlouho.“ A s tím se obrátil k profesoru Brownovi, aby mu předal slovo. Znovu mě nedostatek kyslíku v mozku přinutil k obrovskému zívnutí. Tohle už jsem potlačit nedokázala. Julie se vedle mě zahihňala. „Dámy a pánové, Daniel vám zajistil jedinečnou příležitost,“ pronesl profesor Brown. „Věřím, že uděláte, co bude ve vašich silách, abyste tomu přizpůsobili své rozvrhy. Přeji pěkný den.“ Pokýval hlavou a lidi si začali balit svoje věci. Julie se ke mně otočila s pobaveným výrazem ve tváři. „No, tohle bylo zajímavý,“ prohodila. „Jo, to bez debat.“ Za námi se pár lidí začalo bavit o časech představení. A nad všemi stížnostmi jednoznačně vynikal hlas Cary Switzerové. „Jako kdyby někdo mohl jít ve čtvrtek do divadla. V celým kampusu je to večer, kdy se chodí do hospody. A v pátek je ta obrovská párty v Kappě, ne? Tohle se mi tak nehodí. Co ty, Lindsay?“ „Jsem na tom úplně stejně. V žádným případě,“ souhlasila její natvrdlá kamarádka a zkoumala si svoje pěstěný nehty. Obě jsme s Julií ve stejnou chvíli protočily oči. „Chceš jít na to představení se mnou?“ zeptala se. „Jasně. Ale budeme muset jít v pátek. Ve středu večer mám hodinu a ve čtvrtek máme ten koncert v Revivalu, je to tak?“ „Pátek je v pohodě,“ odpověděla. A pak se naklonila blíž. „A na stejnou dobu je příhodně naplánovaná jistá párty.“ 60


„Dobrej postřeh.“ „Fajn, takže jsme domluvený.“ Julie vklouzla do svého kabátu. „Tuším, že asi budeme muset počkat do pátku, abychom mu to řekly.“ Kývla hlavou směrem k Danielovi. „Asi jo,“ připustila jsem a taky se oblékla. Vyrazily jsme ke dveřím, ale než jsme se dostaly na chodbu, Daniel za námi zavolal. „Slečno Priceová? Mohla byste na moment?“ Podívala jsem se na něj a pak s povzdechem zpátky na Julii. „Uvidíme se v pátek,“ řekla a v očích se jí rošťácky zablesklo, jak vyšla ven a pomalu za sebou zavírala dveře. „Nezavírejte za sebou, prosím,“ požádal ji Daniel. Julie ho poslechla a zmizela v chodbě. Daniel si protřel spánky a pak si odhrnul vlasy z čela, což byla marná snaha, protože mu okamžitě spadly zase zpátky. Potřeboval je ostříhat a pořádně umýt. Jak mám asi obdivovat jeho oči, když mu do nich přes ty vlasy pořádně nevidím? „Mám k vám malou prosbu,“ pronesl. „Sem s ní.“ Založila jsem si ruce na hrudi a čekala, až bude pokračovat. Usměje se, nebo mě probodne pohledem? To napětí mě zabíjelo. „Přemýšlel jsem o tom, co jste včera řekla. O tom, že pracujete pro mého otce. Máte spolu blízký vztah?“ zeptal se. „Mám o vašem otci jen to nejvyšší mínění. Je to báječný člověk.“ „No, pak je myslím ve vašem nejlepším zájmu, abyste mu neříkala, že jste v mé třídě,“ odpověděl. „To je zvláštní prosba.“ 61

Georgina Guthrie

„Vlastně ne,“ řekl a dal si ruce v bok. „To, že jsem vzal tuhle pozici asistenta, ho velmi stresuje. Nadmíru se zajímá o to, jak mi to jde. Možná si myslí, že kdybych si nevedl dobře, odrazilo by se to u něj. Je na svou univerzitní pověst velmi hrdý. Pokud mu řeknete, že jste v téhle třídě, stanete se jeho zdrojem informací. Každý den budete pod palbou otázek. Postaví vás do nepříjemné pozice, to vám můžu téměř zaručit.“ „Takže se mě snažíte chránit před tím, aby mě váš otec neobtěžoval a abych se nestala jeho informátorem?“ „Myslím, že by se to tak dalo říct,“ připustil. „A taky se mi nechce kopnout do vosího hnízda. Jestli můj otec zjistí, že se známe, mohl by se se mnou bavit o věcech, které by zapříčinily, že bychom se my dva poznali více, než by bylo vhodné. Nebo by přede mnou komentoval vaši práci, ať už v dobrém nebo špatném. Rád bych se vyhnul čemukoliv, co by mohlo znevážit mou objektivitu.“ Sklopil pohled k podlaze, než se na mě znovu podíval. „Můžete to pro mě udělat?“ Zvažovala jsem, že se ho zeptám, proč je to tak velký problém. Má snad pocit, že v mém případě přichází o svou nestrannost? Nebo mě snad varuje před mým chováním? Nemohl reagovat ještě přehnaněji? Ano, byla jsem zmatená, ale mlčky jsem přikývla a předstírala, že ho chápu. „Dobře, nebudu se o tom zmiňovat.“ „Díky. No, jsem si jistý, že už na mě všichni dole čekají, takže…“ „Jistě,“ řekla jsem a rychle přikývla. Udělal dva kroky a pak se otočil. 62


„Och, a možná by se vám v příštích několika dnech hodilo trochu spánku. Jsem si jistý, že páteční přednáška bude zajímavá. Byla by škoda, kdybyste odpadla a přišla tak o všechnu zábavu.“ Ups! Ty až příliš všímavej bastarde! A s tím se obrátil na podpatku a rychle vyšel z místnosti. A ať už bylo jakkoliv úžasné sledovat jeho dokonalý vzdalující se zadek, nemohla jsem si pomoct, abych znova nezívla. Jo, byla jsem až tak unavená.

7. KAPITOLA

Důvod ženy Jenom důvod žen, nic víc, tak soudím o něm, protože tak soudím. – Dvé šlechticů veronských, jednání první, scéna druhá –

P

rakticky celý čtvrtek jsem strávila na přednáškách tím, že

jsem se pokoušela nemyslet na Daniela Granta a jeho pěkný zadek, a nutila se do soustředění. V pátek ráno jsem přemýšlela o nadcházejícím dni a zvlášť pak o jednom semináři. Měla jsem v úmyslu stát se jeho hlavní hvězdou, když už pro nic jiného, tak abych si připomněla, že mojí prioritou číslo jedna je stále moje akademická kariéra. Jasně že kdybych k sobě měla být naprosto upřímná, musela bych přiznat, že tu byl i jiný důvod, proč jsem v něm toužila zazářit: chtěla jsem ohromit Daniela Granta tak, až mu z toho spadnou kalhoty – doslova. Tolik k tomu, že na něj nebudu myslet. 64


Několikrát jsem si v hlavě přehrála náš středeční rozhovor. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že za tou Danielovou prosbou, abych o nás před jeho otcem mlčela, bylo víc, než dával najevo. Co když se mi snažil naznačit, že mu to moje strašně nenápadné svlíkání očima bylo nepříjemné a měla bych s tím přestat, protože mu tím znesnadňuju jeho práci? Představila jsem si rozhovor mezí ním a Penny, ve kterém o mně vypráví své přítelkyni. O té chytré, ale naivní holce, která na něj nepřestává zírat. O tom, jak se snažil být milý, ale já to nepochopila. Penny by se smála, políbila ho a vysvětlila by mu, že to byla jenom jeho chyba, protože je tak úžasný. Sakra! Zatracená Penny! Vylezla jsem z postele a zamířila do kuchyně, abych si udělala rychlou snídani. Joanna seděla s Mattem v obýváku na gauči a popíjeli kafe. „Jo! Ty cizinko! Jak se máš?“ „Ahoj, Aubrey. Promiň, že jsem tu nebyla. Měla jsem kolotoč ve škole. Dělali jsme se Stephenem každý den po večeři věci na semináře a pak už jsem se ani nenamáhala vláčet se zpátky sem. Bez urážky, lidi,“ řekla a těkala pohledem mezi Mattem a mnou. „Hej, nic se nestalo. Taky bych kdykoliv brala místo vláčení tamto, kdybych měla na vybranou.“ A jak. Joanna zvedla oči v sloup a lehce zrudla. Byla tak sladká. Snažila jsem se na tu její situaci se Stephenem moc nežárlit. Byli spolu tak šťastní. 65

Georgina Guthrie

„Hele, stačí říct slovo, Aub, a já ti s tvojí nešťastnou situací pomůžu,“ nabídl se Matt. „Ježíši, Matte, to máš tak krátkou paměť? Chceš mít jednoho dne děti?“ Podívala jsem se na jeho bouli v kalhotách a zahrozila mu pěstí. „Jen si dělám srandu,“ rozesmál se a chytil se oběma rukama za rozkrok. Joanna přimhouřila oči. „Přišla jsem o něco?“ „Neptej se,“ odpověděla jsem a obrátila se zpátky k Mattovi. „Takže, člověče, vypadá to, že už jsi v lepší náladě. Vyspal ses dobře?“ „Jo, to si piš, i když mě o půlnoci vzbudila tahle myš, když sem jenom tak vtrhla.“ Lehce do Joanny strčil. „A řekl si Jo, co se stalo?“ zeptala jsem se, vyděšená z myšlenky, že by musel celý ten srdcervoucí příběh znova opakovat. Soucitně přikývla. „Celé mi to vyprávěl. Je to pěkně na nic.“ Pěkně na nic. Jak roztomilý. Ta holka neřekne „na hovno“, ani když to má na jazyku. „Podívejte, dámy,“ řekl Matt a hodil si nohy nahoru na konferenční stolek. „Už jsem se z toho otřepal. Ale oceňuju váš zájem.“ Pořádně se napil kafe a pak trhnul hlavou směrem ke mně. „Včera jsem tě vůbec neviděl. V kolik jsi dorazila?“ „Po přednáškách jsem si dala čtyřhodinový maraton v knihovně. Když jsem se v deset dostala domů, ležel jsi na gauči jako mrtvola. Nevypadalo to, že bys byl schopný vstát,“ řekla jsem. Ale už jsem mu neřekla, že vidět ho na pohovce zkrouceného do klubíčka se zarudlými tvářemi a s dekou pod bradou mi málem 66


zlomilo srdce. A taky jsem mu neřekla, že jsem ho pohladila po vlasech, když jsem ho pořádně přikrývala, a přála si, abych se dokázala přinutit cítit k němu něco jiného než sesterskou lásku. Ne, nic z toho se k jeho uším nedostalo.  Myslela jsem, že budu mít v pátek v práci pohodové dopoledne, ale to jsem se bohužel šeredně spletla. Tři hodiny jsem lítala po kanceláři jako blázen, až mi z toho bylo před polednem pořádné horko. Krátce jsem zvažovala, že si doběhnu domů převlíknout ten černý rolák, co jsem měla na sobě, ale když jsem se rozloučila s děkanem Grantem a rychle si odskočila na záchod, rozmyslela jsem si to. Byla jsem zplavená, ale ta barva ve tvářích mi slušela. Zopakovala jsem svůj nový rituál a došla si před hodinou pro kafe a něco k svačině. I tak jsem dorazila pět minut před začátkem přednášky. Julie se usadila na místech, která už byla očividně naše. My lidé máme neuvěřitelný sklon opakovat svoje zvyky. „Ahoj, krásko. Vypadáš nádherně. Ten svetr ti strašně sluší,“ řekla. „Tvoje prsa v něm vypadaj úžasně, ale ne tím kýčovitým způsobem. Víš, co myslím?“ „Tak teda díky,“ rozesmála jsem se. „Hej, mám ty lístky na ten koncert,“ pokračovala a vytáhla z kapsy malou obálku. „Skvělý. Strašně se na něj těším. Kolik ti dlužím?“ zeptala jsem se. „Pfff, koupíš mi tam pár piv a jsme srovnaný.“ 67

Georgina Guthrie

„Fajn, to můžu.“ Posadily jsme se a čekaly na příchod našeho energického dua. Profesor Brown dorazil společně s Danielem, oba zabraní do něčeho, co se dalo nazvat jedině jako fascinující diskuse. Daniel kolem sebe máchal rukama, hluboce ponořený do tématu. Vypadal nádherně a pro mě bylo čím dál těžší být na něj pořád naštvaná. Zaujal svoje místo u stolu a profesor Brown vytáhl poznámky a strávil svůj vyměřený čas uzavřením tématu kolem Hamleta. Párkrát jsem po očku mrkla po Danielovi, ale ten si něco zuřivě čmáral do sešitu, tak jsem ho ignorovala. Když se ke mně Julie naklonila, aby mi pošeptala do ucha: „Nevím, co to tam venku je, ale podívej se na Danielův výraz,“ zvedla jsem hlavu a opravdu, zíral z okna s takovou zuřivostí, jako by chtěl zabít každého, kdo byl na druhé straně. Přeletěla jsem nádvoří pohledem. Nikoho jsem tam neviděla. „Nebyl ještě před hodinou úsměv sem, úsměv tam?“ Pokrčila jsem rameny a zavrtěla hlavou, než jsem se vrátila do bezpečí svých poznámek. Začala jsem ale vážně přemýšlet nad tím, jestli nemá nějaké psychické problémy. Jak se hodina blížila ke konci, profesor Brown nám zadal k přečtení Zkrocení zlé ženy a sdělil celé třídě, že Daniel tu ještě pár minut zůstane, abychom mu mohli nahlásit data, kdy chceme vidět představení Hamleta, nicméně že jeho páteční skupina může pokračovat o patro níž a učinit tak až v průběhu semináře. „To platí pro nás,“ řekla jsem Julii, zaťala zuby a pokračovala ve sklízení věcí. Julie mě napodobila a společně jsme sešly schody, 68


abychom počkaly před učebnou, kde se měl konat seminář. Obě jsme zasténaly, když k nám chodbou zamířila Cara i s Lindsay. Mohlo to být ještě horší? „Ale do háje,“ zavrčela jsem. „Zabij mě, Aubrey,“ řekla Julie. Samozřejmě že se postavily hned vedle nás a pošetile kvokaly o tom, kolik toho včera večer vypily a jedna druhou obviňovaly z toho, že čekaly tak dlouho, až jim nezbylo nic jiného než se přihlásit na páteční hodinu. O chvíli později už nás tam postávalo třináct nebo čtrnáct, když se Daniel konečně objevil na schodech. „Za tohle se omlouvám, vážení,“ řekl, zatímco odemykal dveře a poodstoupil, abychom mohli vejít. Nastala očekávaná tlačenice o místa, jak se každý snažil posadit vedle svých kamarádů. Cara dělala, co mohla, aby všem překážela v cestě, a prostě tam jen tak stála a zírala na dlouhý stůl. Nejspíš předpokládala, že si Daniel sedne do čela, a tak se posadila na volnou židli na rohu. Vyměnila si s Lindsay významný pohled. Já i Julie jsme to pochopily jako náznak, abychom si sedly na úplně opačnou stranu. Posadila jsem se na místo vedle prázdné židle v čele a Julie se zhroutila vedle mě. Když už byli všichni usazení, Daniel vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Pohledem přelétl všech čtrnáct studentů, sedm na každé straně dlouhého stolu, a zaváhal, než odhodil svoji brašnu na zem a posadil se na jednom konci. Na tom vedle mě. Cara po mně střelila přes celou místnost naštvaným pohledem a já na ni s nečitelným výrazem zírala zpět. Nebyla jsem nijak nad69

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Vydala Grada Publishing, a. s. v Praze roku 2016 pod značkou Cosmopolis jako svou publikaci

Recommend Documents