Vychází péčí Ministerstva kultury České republiky

Vychází péčí Ministerstva kultury České republiky

KULTURA A SPOLEČNOST – SPOLEČNOST A KULTURA

Sborník referátů a diskusních příspěvků z konference uspořádané 11. 11. 2003 obcí spisovatelů a radou uměleckých obcí za přispění ministerstva kultury čr, magistrátu hlavního města prahy a sdružení výkonných umělců

2

Kultura a společnost – společnost a kultura

OBSAH Ivan Binar Pár slov úvodem ………………………………………………………. Stanovisko Rady uměleckých obcí ……………………………………. Referáty ……………………………………………………………… Ludvík Vaculík Jedno je potřebné ……………………………………………………… Pavel Dostál Postavení kultury ve společnosti ……………………………………….. Igor Němec Bez peněz se kultura dělat nedá, za peníze ji nelze koupit ……………. Poznámka Jiřího Krejčíka……………………………………………………. Walter Bartoš Kultura a vzdělání ……………………………………………………… Zbyněk Šorm Kultura a společnost, společnost a kultura ……………………………… Poznámka Pavla Dostála………………………………………………… Jiří Severin Financování kultury v krajích …………………………………………… Jiří Srstka Stav autorského práva v Čechách ……………………………………….. Miroslav Balaštík Krize kultury (Několik poznámek k tématu) ……………………………. Luděk Nešleha Česká profesionální, repertoárová divadla v roce 2003 …………………. Vladimír Just Kultura kritiky? ………………………………………………………… Markéta Hejkalová Některé problémy českého knižního trhu a možnosti jejich řešení ……… Pavel Strnad Česká kinematografie deset let po odstátnění …………………………… Ladislav Řezníček I spisovatel má právo na přežití …………………………………………… Róbert Kiss Szemán Rozpočtový manifest za kulturu a společnost …………………………….. Mirosław Jasiński Jak to vypadá s financováním kultury v Polsku Diskusní příspěvky………………………………………………………… Břetislav Rychlík Deset důvodů (k odporu proti řízené likvidaci veřejnoprávních médií) ……. Jiří Krejčík K privatizaci Filmového studia Barrandov………………………………… Jan Štern Česká televize jako kulturní a politický problém…………………….. A. J. Liehm Pozdě, ale přece …………………………………………………………… Petr Musílek

Kultura a společnost – Společnost a kultura

3

Co s námi? …………………………………………………………………. Jana Červenková Magická moc kultury ……………………………………………………….. Sandra Řeháková Studenti a literární akce …………………………………………………….. Lubor Falteisek Čechové gsau národ hrdj ……………………………………………………….. Poznámky k příspěvku Ladislava Řezníčka: Pavel Strnad……………………………………………………………….. Pavel Weigel………………………………………………………………. Ladislav Řezníček………………………………………………………… Pavel Weigel……………………………………………………………….. Závěry sympozia …………………………………………………………… O autorech …………………………………………………………………..

4


PÁR SLOV ÚVODEM Sympozium Kultura a společnost – společnost a kultura pořádá Obec spisovatelů společně s Radou uměleckých obcí a Kulturní komisí Asociace krajů za finančního přispění Ministerstva kultury České republiky, hlavního města Prahy a Sdružení výkonných umělců; Hudební akademie múzických umění našemu rokování poskytla přístřeší. Patří jim za to naše poděkování. Rádi bychom se tu dopídili, v jakém stavu se zrovna v tuto chvíli nachází kultura naší země a pokusili se o srovnání se stavem kultury jinde, u sousedů. Máme na mysli kulturu v užším chápání, nejde nám zde o showbusiness, úroveň veřejných záchodků nebo vybavenost restaurací příbory, jde nám o duchovní hodnoty vznikající právě teď – o krásnou literaturu, hudbu, výtvarné umění, architekturu, divadlo, film, rozhlas, televizi… Rádi bychom se dobrali zjištění, jak jsou tyto hodnoty přijímány a zdali mají dostatečné podmínky k životu. Domníváme se, že kultura v naší společnosti nemá takové místo, jaké jí přísluší, jaké je srovnatelné s ostatními evropskými zeměmi. Kulturní statky se nemohou stát zbožím, jež by se financovalo prodejem sebe sama podle nelítostných zákonitostí trhu. Pokud ovšem chceme, aby svébytná národní kultura neživořila, pokud se nespokojíme s pouhým dovozem atraktivního, laciného kulturního braku, který nabízí globální trh; nebo pokud se nespokojíme s domácím brakem. Podobné snahy totiž pociťujeme a jsme jimi znepokojeni. Od tohoto sympozia očekáváme názory, fakta, zkušenosti. Rádi bychom se dobrali zjištění, jaké jsou tedy v naší zemi podmínky pro rozvíjení kultury. Třeba nás závěry dnešního rokování uchlácholí; třeba zjistíme, že malujeme čerta na zeď a s naší kulturou je všechno v pořádku. Ovšem v případě, že se naše obavy potvrdí, bylo by patřičné, aby se o našem znepokojení dozvěděla veřejnost. Snad by ji to mohlo přimět k činům. Číhá tu však ještě třetí možnost – že se totiž odpoledne rozejdeme, aniž bychom k nějakým závěrům vůbec došli. A to bychom neradi. Ivan Binar


5

STANOVISKO RADY UMĚLECKÝCH OBCÍ Problémem většiny uměleckých oborů u nás je nedostatečně velký domácí trh. Z toho vyplývá, že nemohou pracovat profesionálně, aniž by o ně projevoval promyšlený, účinný a systematický zájem stát a jeho instituce a poskytly jim pomoc. Spoléhat se na činnost soukromých donátorů je naprosto nereálné ze dvou důvodů: taková tradice v Evropě neexistuje, a mizivý příklad našich politických elit spolu s neinspirativní daňovou politikou takovou činnost donátorů ani nepodněcuje. Zejména ty umělecké obory, které jsou spjaty s jazykem, či dokonce jsou na omezeném jazykovém prostředí závislé, jsou za stávající situace ohroženy. Navíc se tu projevuje zřetelná souvislost s úpadkem jazyka ve veřejném styku a v médiích, způsobená mimo jiné nedostatečnou péčí o jazykové vzdělání. Všechny země s malým počtem obyvatel mají vypracovaný systém péče o jazyk – tedy především o národní literaturu. Dosavadní pomoc státu literatuře míří prostřednictvím grantů především do výroby knih a k ostatní nakladatelské činnosti, ale základu, tedy vlastní literární tvorby se téměř nedotýká. Při pozornosti, třeba stále nedostatečné, jež se věnuje opravám a udržování architektonických památek, uniká, co chybí architektuře soudobé, zejména stavbám financovaným z veřejných prostředků: dostatečná spoluúčast ostatních uměleckých oborů, jako je sochařství, malířství, design, typografie. Snižuje to kulturní úroveň veřejných staveb, brzdí rozvoj výtvarných oborů a omezuje možnosti kulturních služeb, nehledě ke zbytnělé, neúčinné a pomalé administrativě, jež komplikuje a zpomaluje budování nových staveb. Veřejnými prostředky lze i v současném stavu šetřit: například neužívat jich při financování těch staveb, jejichž účel je více komerční než kulturní, a uplatnit je tam, kde jde o nekomerční uměleckou tvorbu. Tyto souvislosti poukazují na to, že pozornost společnosti se nemůže vyčerpávat především péčí o konzervaci hodnot už prosazených, a přitom opomíjet podmínky pro vznik nových a živých kulturních hodnot. Naprosto podceněno je v naší společnosti duševní vlastnictví, jehož ochranu současná politika příliš často chápe jako překážku v podnikání a jako omezování jeho svobody. Důsledkem je pak nedůstojné postavení autorů, například spisovatelů a překladatelů, kteří bývají nuceni zříkat se i mizivých honorářů za vydávané knihy. Elektronická média mají tendenci stlačovat nejenom výdaje za literární texty, ale i výdaje za užití hudebních děl nebo – jako média soukromá – se snaží placení vyhnout se zcela. K tomu přistupuje nedostatečná kontrola dovážených prázdných nosičů na tržištích, jež připravuje nejen autory a interprety o výnosy z autorských práv, ale i domácí výrobce o zisky a stát o daně. Daňový systém dotýkající se umělců by měl do budoucna brát v úvahu, že kulturní statky mají mezi zdaňovaným zbožím a činností skutečně zvláštní povahu a význam a že je třeba vznik nové tvorby nikoli podvazovat, ale naopak podněcovat v zájmu společenském a národním.

6


REFERÁTY Ludvík Vaculík

Jedno je potřebné Při té velké vodě minulého roku uvažoval jsem o tom, co vlastně dělá člověka takovým, jaký je, když je zle. A je to jeho duch. Teď mi řekněte, jaké místo má duch člověka v této naší obchodní demokracii. Mluvím o duchu, protože uhýbám před přímým slovem „duše“, po kterém se vždycky odpojují pohané, silní manažeři a peněžní velkomajitelé, domnívajíce se, že jich se debata netýká. Provoz našeho státu je zaměřený na naši tělesnou existenci: výroba, finance, doprava, bydlení, zdravotnictví, výživa, životní prostředí, to jsou starosti o to, aby člověk byl. Ale jaký to bude člověk, o to má pečovat kdo? Jako odpověď na tuto řečnickou otázku kmitla se mi slova našeho tatínka, když se na nás děcka zlobil: „A o králíky a koze má se starat kdo: čert?“ O nás se opravdu pořád a všestranně stará čert. Je v tom dokonce státně angažován. Poznamenávám, že úřady vzdělávání a kultury nemám na mysli, protože ty jsou dnes na naší straně, volající a varující. Čert je angažován na trhu, má akcie v bankách, koupené časy v televizích, má noviny, časopisy, reklamu, herny, advokátní kanceláře... V tomto našem politickém systému vládne názor, že když má člověk svobodu, má to hlavní, a dál ať dělá podle svého. Podle čeho svého? Podle toho, co v něm bylo zaseto a je chováno. O to kdo pečuje, krom lepších rodičů? Kdo o to pečuje, ten ví, že sám ze sebe dobrý člověk nevyroste. Včera jsem se díval na zprávy na ČT 1: samé zprávy o zločincích a soudech, o loupežích a výbuších. To je obraz našeho politického a sociálního zdraví. Ale kde se dozvíme o pěkných událostech, o dobrých příbězích, potěšujících a povzbuzujících? Televize by si je musela, a jistě by uměla, najít či vymyslet: Ale čert, čert v parlamentě chystá se už nedopustit to. Proč je tolik zločinců u nás, a to ještě nejsou všichni? Vysvětluje se to tím, že jak lidé nevěří v Boha, nebojí se jeho trestu. Církve, které mají v péči duši, mají ztížený úkol: protože dneska většina všech vjemů citových, estetických, myšlenkových je mimo kostel a náboženství. Ale i člověk nevěřící, který na sebe trochu dbá, přiřkne si ducha. Duch se sytí a udržuje uměním. Bůh mluví tedy dnes víc v umění a v přírodě než v kostele. Potřeba přijímat umění i tvořit je dost obecná, skoro lidová, ba řekl bych, že ona často prozrazuje duši v člověku, který o ní ani neví. Vládne pohodlný názor, že kulturní díla a kulturní akce mají si na sebe vydělat, že umění je také jen spotřeba a věc záliby. Tento názor nikoli jenom existuje, on opravdu vládne. Některá kulturní díla a výkony mohou se samy prodat a uživit. Ale vidíme, že na tomto kulturním trhu probíhá stálé lidové hlasování, v němž vždycky dostává jen menšinu, nebo dokonce nic tvorba vybíhající někam nebo předbíhající většinový vkus a názor. Myslím, že tady je povinnost státu vědět o takové a pomoci jí. Nad tou povodní jsem přemýšlel také o tom, jak rychle, během minut, může být pryč všecko, čemu člověk věnoval život, práci, peníze, a stát obrovské investice. A zůstal tu člověk, jaký je: s tím, co měl ve své vůli, vědomostech, v duši. Tento náš stát si snad ani neuvědomuje, že o podstatě člověka, o jeho duši ještě ani nepřemýšlel. Jako by starost o to hlavní nechával svému čertu.


7

Pavel Dostál

Postavení kultury ve společnosti Považuji za důležité zrekapitulovat stav, v jakém se kultura v naší zemi nacházela na začátku demokratického vývoje, popsat vztah ke kultuře v devadesátých letech minulého století, a na základě toho se chci pokusit charakterizovat současné postavení kultury ve společnosti a odhadnout jeho další vývoj. Postavení kultury ve společnosti po listopadu 1989 bylo poznamenáno předchozím politickým vývojem naší společnosti, a proto ho vůbec nelze jednoduše definovat, neboť komunistická minulost se podepsala na stavu české kultury nejen negativně, ale také – a to je nutno přiznat – způsobem často pozitivním. Vždyť jenom například naše hustá síť fungujících profesionálních divadel, symfonických orchestrů, vlastivědných muzeí i specializovaných galerií a knihoven je ve srovnání s kulturní Evropou vskutku jedinečná a ojedinělá. Naproti tomu ale stav většiny památek byl v roce 1989 zoufalý. Zvláště pak pokud se týče památek církevních. Je nutné připomenout, že v té době existovala asi nejvýraznější tvář režimní kultury, a sice hustá síť ideologicky jednotně řízených kulturních zařízení. Byla vybudována v padesátých letech a strukturálně přeorganizovaná v propagandistický nástroj režimu v letech normalizace. Vše bylo štědře dotováno výměnou za to, že bylo naprosto samozřejmé, že kultura placená státem podporovala politiku strany a vlády a nesměla produkovat nic, co by mohlo být chápáno jako zpochybňování tzv. socialistických hodnot, přičemž za tyto hodnoty se mimo jiné vydávalo porušování lidských práv. Je důležité alespoň připomenout, jak široké spektrum orgánů a organizací bylo do té reálně-socialistické kurately vlastně zapojeno. Od stranických sjezdů, sekretariátů KSČ, státních úřadů, až třeba po orgány samosprávy v Horní Lhotě. Od vedení monopolních profesních organizací až po všelijaké umělecké schvalovací a přehrávací komise, církevní tajemníky, až k nejrůznějším občanským a uličním výborům. Ti všichni ovlivňovali, mnohdy zcela zásadně, kulturní infrastrukturu Československa. Výchozí stav se sice po změně režimu proměnil, ale začalo docházet bohužel k druhému extrému. Ve jménu depolitizace kultury a jejího odideologizování byla rozbíjena existující kulturní infrastruktura obcí a namísto transformace byla mnohdy likvidována ve jménu trhu a zisků. Dá se opravdu říci, že privatizace kulturních institucí a organizací přispěla ke komercializaci české kultury, protože zavedení tržního prostředí nebylo v této oblasti zároveň provázeno uplatněním mechanismů, jež by kulturu – zvláště menšinovou – v těchto podmínkách ochránily a pomohly jí za pomoci státu obstát v podmínkách, které ji bez této pomoci předem diskvalifikovaly. Na straně druhé je nutno respektovat, že privatizace v kultuře byla také jedním z nástrojů, který šlo při odstátnění některých kulturních institucí účinně uplatnit. Zvláště tam, kde další činnost těchto organizací mohla být zisková. Pokud ale v důsledku privatizace došlo k následnému rozkladu činností a struktur, které tyto instituce v kultuře zajišťovaly a které nebyly ničím nahrazeny, nesplnila privatizace svůj účel a spíše někde přispěla k omezení či úplnému zániku kulturních aktivit. Přijetím ústavy, listiny základních práv a svobod a zrušením některých zákonů se zúžila výkonná pravomoc vlády v podstatě na oblast kulturního dědictví. V oblasti živé kultury zůstaly vládě nástroje jen v oblasti dotační a doporučující, v podstatě však proklamativní. Pravdou sice je, že odstátněním kultury vznikl obrovský prostor pro činnost tzv. nezávislých a neziskových kulturních aktivit nejrůznějších uměleckých žánrů, ty ale zůstaly nakonec stejně závislé na finančním příspěvku státu. Finance potřebné k jejich existenci, které byly v důsledku jejich odstátnění ministerstvu kultury odebrány, nebyly nahrazeny jinými zdroji. Vznikla absurdní situace, protože odstátnění nakonec přivedlo k úplnému zániku spoustu potřebných kulturních aktivit, anebo se některé z těch, které přežily či vznikly, pohybují dneska na samotné hranici možnosti své existence. Třebaže se deklarují pořád jako nezávislé, jsou

8


mnohdy zcela závislé na dotacích státu. A například, pokud jde alespoň o vydávání časopisů, dosahují státní dotace na jejich podporu mnohdy výše až 70 %. Nemluvě o tom, že pokud se dneska hlasitě křičí: „stát je povinen nás dotovat“, může se takováto činnost stát i lukrativním podnikáním za podpory státu. Konkurence je bezpochyby zdravá i v kultuře, ale copak jde vskutku o konkurenci, pokud některé vydavatelské subjekty, soutěžící mezi sebou ve stejné kategorii, žádají o větší státní dotace, než má jejich konkurent, a zdůvodňují to svou výjimečností? Ačkoli mají přitom minimální počet čtenářů? Divadlo bez diváků, stejně jako časopis bez čtenářů, je schizofrenie. Taková aktivita ztrácí smysl a já v té souvislosti odmítám veškeré tlaky ve jménu jakýchsi elit národa. Dnešní problémy vznikají nejen z nerovnoměrného a nedostatečného financování kultury – práci veřejných kulturních institucí svazují hlavně zastaralé ekonomické předpisy, které omezují jejich motivaci a brání jim v racionálním chování. Finanční prostředky na kulturu jsou ve státním rozpočtu směrovány ve spolupráci s obcemi a vlastníky památek (s patrnými výsledky) především do oblasti památkové péče (i když ani to na podporu regenerace památkových objektů nestačí) a do oblasti státních mandatorních výdajů. Proto se ministerstvo kultury – zatím neúspěšně – snaží o transformaci kulturních institucí na veřejnoprávní subjekty, jejichž financování by nesvazovaly byrokratické předpisy. Ministerstvo kultury má samozřejmě v dnešní době úplně jiné poslání, než tomu bylo v minulém režimu. Funguje v rámci ekonomických možností jednoznačně ve prospěch svobody umělecké tvorby a především ve prospěch jejího svobodného přístupu před diváka, čtenáře a posluchače, který byl také osvobozen, neboť se mu dostalo nevídaného spektra nabídky a je dnes jenom na něm, aby si z ní svobodně vybral. Nikdo, ani ministerstvo, mu již z mocenských pozic nemůže nic vnucovat. Dovolte, abych tady připomněl alespoň něco z toho, co ministerstvo zejména v posledních pěti letech udělalo pro rozvoj naší kultury. První vládní Kulturní politika v dějinách České republiky, na níž mnozí z vás spolupracovali, vytvořila konsenzuální základ pro podporu kultury státem. Mezinárodní projekty umožnily řadě našich umělců prezentovat své umění v Belgii, Japonsku, Francii, na Tchaj-wanu, v Rusku, Kanadě, Argentině i jinde, a inspirovat se uměleckými výkony umělců zahraničních například na Pražském divadelním festivalu německého jazyka nebo na Pražském quadrienalle. Zapojení se do komunitárních programů RAPHAEL, KULTURA 2000 nebo iniciování vzniku Visegrádského fondu umožnilo zvýšit podporu kulturních projektů z jiných než tuzemských zdrojů. Byly vyhlášeny nové grantové programy na podporu české literatury vydávané v zahraničí, Knihovna 21. století a Česká knihovna, podařilo se vyřešit úhrady stipendijních pobytů výtvarných umělců a scénografů v Mezinárodním centru Egona Schieleho a mladých hudebníků v Evropském orchestru mladých. Z oblasti legislativní bych na tomto fóru zmínil snad jen nový autorský zákon a nařízení vlády o oceňování v oblasti kultury. První by měl lépe chránit vaše práva a druhý by snad mohl pomoci k náležitému společenskému ocenění umělců a nejen jich. Mohl bych připomenout rehabilitaci památníků svobody, to, že bylo prosazeno nezvyšování DPH na knihy a zapsání dalších památek do seznamu UNESCA, že se konají desítky divadelních, knižních anebo filmových festivalů, které by bez dotací MK nemohly existovat. Jsou však stále věci nedořešené. Trápí mne nejen nedostatek peněz, ale například i podpora mladých talentů ve svobodném a tržním prostředí. Jistě, nabízejí se tu v kulturní politice specializovaná grantová řízení, ale nepochybně by se našly ještě další nástroje. Kladu si také otázku, zda by skutečně byl tak z gruntu špatný výběrový systém tvůrčích uměleckých stipendií, nebo zda ho odmítnout jen proto, že byl v předlistopadové době zneužíván. Vznik nových profesních organizací umělců a obnovování starých tradičních uměleckých sdružení a spolků je nesporně obrovským vkladem svobody devadesátých let, a to nejen kul-


9

turního života; zároveň je i obrazem rozvoje celé společnosti, celého demokratického systému. Je to současně důkaz obrovské emancipace umělců v rámci transformující se společnosti. Je to ale také nástroj pro vedení dialogu mezi umělci a politickými a správními strukturami. Jeho možnosti nebyly vyčerpány. Skoro bych řekl, že jsme v tomto dialogu kdesi na začátku a že jakkoliv jsou osobnostní setkání přínosná, nemohou potřebný dialog nahradit. Už proto ne, že v nich prezentované názory zdaleka nemusí být názory reprezentativní. Předmětem dialogu může být ledacos – od státní strategie v oblasti kultury až třeba po sociální otázky týkající se umělců. Předmětem dialogu ale určitě musí být i samo postavení umělce. Dějiny umění jsou dost dlouhé na to, aby už mnohokrát dokázaly, jak zvláštním nadáním je dobrý umělec obdařen ve svém předvídání, či ještě spíše tušení věcí příštích, a že je mnohdy nadán onou zvláštní schopností vycítit, kdy svobodě hrozí nebezpečí. Proto musí být tak žárlivě střeženo postavení umělce, aby včas mohlo být dáno znamení, že je třeba ostražitosti a nápravy. Devadesátá léta minulého století vrátila umělci postavení veřejně činné osoby a svého druhu, to si připusťme, také autority. Jeho postavení je měřítkem svobody nejen osobní, ale i nás ostatních a v jejím rámci neseme všichni odpovědnost za veřejnou prezentaci svých názorů. Podle mého není proto přípustné, aby obhajoba umělecké svobody byla zneužita k obhajobě názorů, které jsou za hranicemi demokratické společnosti. Přiznávám ale, že svoboda a nesvoboda v demokratické společnosti se vymykají jakémukoliv sociálnímu plánování a vztah mezi oběma póly je v zásadě výsledkem pouze společenského vývoje. Ten s sebou přináší i případné deviace vyplývající z rozdílného chápání svobody. To však je osudem všech pluralitních společností. Svoboda přece vyrůstá z názorových střetů a projevuje se právě těmito střety. Myslím, že největší přínos listopadu 1989 je právě v otevření širokého prostoru pro umělecký názorový střet a v poskytnutí svobody pro něj. Tím byla splněna nutná podmínka pro rozvoj svobodného umění. Rozvoj umění pak přináší nové podněty pro další názorové střety, které posouvají myšlenkový potenciál naší doby dál. Jde o to, aby takto započatá spirála pokračovala. Myslím, že ministerstvo kultury se o to snaží, alespoň čísla, která můžete vyčíst z našich výročních zpráv či statistické kulturní ročenky, v žádném případě nesignalizují úpadek české kultury či její krizi, jak se občas dočítám v novinách, stejně jako o katastrofálním stavu našich památek. Aniž by se ovšem kritici na straně druhé rozhlédli kolem sebe, kterak se přes omezené ekonomické možnosti naše památky obnovují a regenerují a jak rostou možnosti prezentace pro vás, pro umělce – vychází stále více knih, ať původních českých nebo překladů, otevírají se nové galerie, vznikají nové hudební festivaly. Jen na vás záleží, zda je nebo stále bude tento kvantitativní nárůst provázen odpovídající kvalitou. Protože o peníze jde, jak řekl klasik, až v první řadě, podívejme se, jak je na tom kultura finančně. Když jsem se stal ministrem kultury, podařilo se mi na rok 1999 navýšit kapitolu téměř o 800 milionů korun, na rok 2000 o další půl miliardy. Pak nastaly roky hubenější, ale výdaje kapitoly nikdy neklesly pod úroveň roku 1998. Vzpomeneme-li na loňské povodně, jsou vládní rozpočtové priority, myslím, jasné. Když se připočte 1,5 miliardy korun, kterou kulturu zajišťovaly do konce roku 2002 ze své kapitoly okresní úřady, podporoval státní rozpočet kulturu v roce 2002 částkou 6 miliard 306 milionů korun, tj. 0,8 % celkových výdajů státního rozpočtu. V souvislosti s procesem odstátnění kultury rostou výdaje obcí a krajů. Od roku 1998 se zvýšily výdaje obcí na kulturu téměř o 2,5 miliardy na částku 9 miliard 68 milionů korun v roce 2002. V témže roce k nim přibylo ještě 877 milionů z rozpočtů krajských. Celkem podporovala územní samospráva kulturu 4 % z celkových výdajů svých rozpočtů. Požadované 1 % na kulturu ze státního rozpočtu je jeden z cílů deklarovaný ve vládním prohlášení. Vládní prohlášení je ale sepisováno na celé jedno volební období, a to není zdaleka u konce. Dovolte, abych byl optimista. Ten požadavek je samozřejmě oprávněný. Ale nestojí bohužel proti požadavkům neoprávněným. Ať už se jedná o požadavky na zdravotní pé-

10


či, sociální výdaje, anebo na školství, vědu a výzkum. Berte prosím na vědomí i tuto skutečnost. Možná poté ztratí některé z vašich argumentů svou relevanci. Postavení kultury ve společnosti by měl podpořit i zákon o veřejné podpoře kultury, k jehož zpracování se vláda zavázala ve svém programovém prohlášení. Věcný záměr zákona bude koncem listopadu zveřejněn na internetových stránkách ministerstva kultury. Budu velice rád, když od vás ministerstvo obdrží připomínky, komentáře a náměty. Děkuji za pozornost.

Igor Němec

Bez peněz se kultura dělat nedá, za peníze ji nelze koupit Dámy a pánové, i když se v době vašeho rokování a hledání odpovědi na otázku, která je v podtitulku tohoto sympozia – „v jakém stavu se nachází naše kultura?“ –, budu nacházet stovky kilometrů daleko, dovolím si přesto sdělit několik postřehů týkajících se pražské kultury, ke které mám nejblíže. Leitmotivem většiny diskusí týkajících se kultury je otázka peněz a klíčovým slovem krize, dávaná do souvislosti s nedostatkem finančních prostředků na kulturu. Problém je většinou postaven na této konstrukci: stát, potažmo město či obec dávají minimum prostředků na kulturu buď pro upřednostňování jiných priorit, nebo z prostého nezájmu o tuto oblast; důsledkem je údajná kulturní krize, protože nejsou peníze na celou řadu údajně úžasných projektů. Bohužel se z této diskuse vytrácí řada dalších aspektů, které jsou příčinami kulturních krizí. Neřeší otázky, proč kupříkladu nemalé prostředky, které na kulturu vynakládá řada bohatých států, nemají odpovídající efekt, apod. Problém spočívá i v samotném faktu, že je orientován pouze na otázku peněz. Bez peněz se kultura jistě dělat nedá, ale nelze ji, na druhou stranu, za peníze koupit. Nemohu říci (alespoň za pražskou kulturu), jaké optimální číslo je třeba pro uspokojení poptávky po dotacích na kulturní projekty. Mohu sdělit pouze číslo, které tvoří rozdíl mezi vynaloženými prostředky města na kulturu a vyčíslitelnými nároky žadatelů. Toto číslo však nevypovídá o kvalitě projektů, o kvazikulturních snahách, grafomanských snech či o obyčejné snaze přijít pod kulturní záminkou k nějakým penězům. Ani o tvůrcích, kteří nikdy žádné veřejné prostředky nežádají, nežádali, a přece patří k pilířům české kultury. Přesto lze asi vyčíslit pomyslnou hranici, pod kterou zákonitě dojde ke stagnaci kulturních aktivit a kultura přestává plnit i své nejelementárnější funkce. Na druhou stranu však nelze vyčíslit částku, která bude akcelerovat rozvoj, přinese kvalitativní skok. To je v oblasti jiných společenských jevů, hlubinné psychologie apod. Úkolem politiky v této oblasti je zabezpečit takový objem prostředků pro kulturu, který umožní plnění jejích funkcí, a nepřipustit ani pod tlakem objektivních okolností takový stav, kdy se financování kultury dostane pod kritickou mez. Užitečné je proto porovnat obvyklé hodnoty vyjádřené v relativních číslech. V tomto smyslu je Praha srovnatelná s ostatními evropskými velkoměsty. Dává na kulturu přes 5 % ze svého rozpočtu. Z evropských měst se vymyká srovnání pouze Paříž, která dává okolo 7 %. Je pochopitelné, že v absolutních číslech jsou tyto hodnoty nesrovnatelné a vypovídají o ekonomické síle jednotlivých zemí. Přesto se domnívám, že částka překračující jednu miliardu korun za rok je přiměřená možnostem města. Stačí tuto částku porovnat s rozpočtem ministerstva kultury. Problémem je samozřejmě otázka efektivního vynakládání finančních prostředků. Sami víte, jak propastné jsou v tomto směru rozdíly mezi srovnatelnými subjekty. Kultura není fabrika a umělec není úředník či dělník, od něhož můžeme předpokládat konkrétní a vyčíslitelný hmatatelný efekt. Přesto se domnívám, že tak zvaně zakopaný pes je v systému, ve kterém


11

většina kulturních organizací a institucí musí existovat. Mám na mysli systém příspěvkových organizací, který je reliktem minulé éry a předpokládal zcela jiné existenční a provozní parametry. Navíc si zachoval cosi z úřední kurately nad kulturní organizací a vytvářel mezi ní a zřizovatelem zvláštní vztah. Domnívám se, že je třeba tento systém postupně měnit, tak jak Praha již druhým rokem činí. Přes nihilistické prognózy tyto „osvobozené“ kulturní organizace existují a vykazují přinejmenším stejné nebo lepší umělecké hodnoty. Zastaralý a doposud převažují systém je „černou dírou“, v níž mizí a budou mizet nemalé prostředky, které potom chybí na podporu řady smysluplných a významných projektů. Stačí připomenout fungování obdobných reliktů minulé éry například ve zdravotnictví. Za současné situace nelze předpokládat, že dojde k zmnožení prostředků vkládaných do kultury. Jde o to, jak hledat cesty k jejich maximálně efektivnímu využití včetně dalších cest a stimulů, které pozdvihnou současnou úroveň české kultury a zkulturní náš všední život. Na závěr si dovolím ještě malou glosu. Bojím se toho, že jednou, snad, bude na kulturu dostatek prostředků, či budou dokonce přebývat. Dojdou nápady a zbudou jenom prachy. To by byla asi její opravdová krize nebo konec. Děkuji za pozornost.

Poznámka Jiřího Krejčíka Dovolte mi, abych krátce reagoval na příspěvek pana místoprimátora Němce, který přednesla paní doktorka Brabencová. Sedm procent z rozpočtu města Prahy na kulturu je jistě částka překvapivě veliká. Je to ale neurčité sdělení – nevíme vlastně z čeho. Někdy je uvedení procent zavádějící. Bylo by zajímavější, kdybychom slyšeli konkrétní údaj, kolik milionů – desítek milionů – bylo vynaloženo. Řeklo by nám to víc než ona procenta. Jak tedy bylo s oněmi sedmi procenty naloženo? Vzpomínám si, že jsem jako činitel FITESu dostal přípis Policie ČR, která vyšetřovala činnost tak zvané Nadace kultury. Tato nadace, která vznikla na podporu uměleckých děl vážících se k městu Praze, si vypůjčila na svůj provoz od Komerční banky půl milionu korun a pak byla uspořádána na Žofíně velká inaugurační slavnost, na kterou navázala primátorská jízda osvětlených lodí na Vltavě. Zadlužila se o dalšího půl milionu korun u jednoho pražského hotelu v Podbabě, dříve Internacionalu, kde nechala takzvaně „sekeru“. Přítomen byl také čestný předseda této události, tehdejší ministr pan doktor Uhde. Kam se ty peníze poděly, už nikdo nikdy nezjistil, ale následně po velkolepém inauguračním večeru Nadace kultury likvidovala. Vzpomněl jsem si i na další věc – velkolepý grandiózní podnik Kultura roku 2000. Viděl jsem v dokumentárním filmu uvedeném v televizi, jak tam lítaly rachejtle. Pak jsem se setkal v metru s panem Michalem Prokopem, ředitelem celé akce. Svěřil mi, že Kultura roku 2000 stála přes miliardu korun. Bylo by zajímavé vědět, kam ty peníze přišly. Domnívám se, že většinou z nich profitovali takzvaní umělečtí kulturní podnikatelští spekulanti. Prosím, paní doktorko Brabencová, vzkažte panu Igoru Němcovi, že bilance sedmi procent z rozpočtu města Prahy by byla zajímavá. Domnívám se, že kultura z nich profitovala žalostně málo. Děkuji.

12


Walter Bartoš

Kultura a vzdělání Vážené dámy, vážení pánové, především dovolte, abych Vám poděkoval za možnost vystoupit na vaší konferenci. Necítím se sice kompetentní zásadně se vyslovovat ke stavu české kultury, či snad jej dokonce hodnotit, nicméně přesto bych se rád dotknul tématu, který se podle mého soudu ke slovu kultura úzce váže, ba dokonce je v něm obsaženo. Tím tématem je vzdělání a jeho význam ve společnosti. Slovo kultura pochází z latinského slova colere – pěstovat –, což původně znamenalo pěstování nebo kultivaci lidských schopností nad pouhý přírodní stav. Ve starověku a středověku pak jako synonyma termínu kultura (lépe psáno a vyslovováno latinsky) byla užívána i slova humanitas nebo civilitas. V XVII. a XVIII. století se tento pojem rozšířil a vyjadřoval všechno to, co člověka jakoby činí jiným než jen „pouhým“ přírodním tvorem. Termín civilitas – civilizace – pak byl a dosud je chápán jako kultura v širším slova smyslu. Tedy jako souhrn tradic, společenských zvyklostí, norem chování, ale i technických a dalších dovedností nebo znalostí, které charakterizují nějakou lidskou skupinu. Pojem kultury v užším slova smyslu je určen právě pojmem civilizace, byť připouštím, že se v něm mohou vyskytnout nadčasové prvky, které civilizaci v určité době překračují. Ale do toho se nechci pouštět, myslím, že to je téma pro jiné. To, na co však poukázat chci, je okolnost, že obecné pojmy civilizace a kultura není možné nespojovat s termíny civilizovanost nebo kulturnost – tedy se způsobem, jak se chováme, o co a jak se zajímáme, jaké a jak uspokojujeme své životní potřeby nebo jak řešíme problémy. Kulturními a civilizovanými se však nerodíme – učíme se jimi být. Zpočátku především sociálním učením se v prostředí rodiny, později pak má svůj nemalý význam i škola. A právě podílu školy na podpoře kulturnosti bych si rád všimnul podrobněji. Škola je zvláštní a nikoli neměnný společenský fenomén. Svým způsobem je zrcadlem společnosti. Charakter společnosti a politiky, vlastnosti ekonomiky a sociální struktury, společenské tradice a kultura v užším slova smyslu, hodnoty a aspirace lidí, to vše hluboce ovlivňuje a utváří podobu škol a vzdělávání. Zároveň platí, že škola tím, jaká je její povaha, co a jak činí, jaký charakter a jaké výsledky vzdělání poskytuje, může na společnost zpětně působit. A navíc. Vzdělání už zdaleka není jen výsadou úzkých intelektuálních skupin. Vzdělávací systém proto dnes musí být otevřen co největšímu počtu lidí. Musí být schopný reagovat na nové výzvy, očekávání a potřeby. Měl by přinášet nové a současně neopomenout stavět na tradicích. Zatím se nám to daří jen nepříliš. Ve srovnání s jinými zeměmi ztrácíme, a vzdělání, byť je deklarováno všemi polistopadovými vládami jako priorita, se prioritou zvláště v poslední době stalo pouze na papíře. Myslím si, že právě na prahu nového tisíciletí, právě když už stojíme v otevřených dveřích do Evropy, bude velmi důležité, abychom se na tuto oblast cíleně zaměřili. A to nejen kvůli mezinárodním srovnáním, ale také proto, abychom si podrželi vlastní národní identitu. Vzdělání totiž nemá jenom rozměr jakéhosi backgroundu, jež má sloužit člověku k tomu, aby byl zaměstnatelný a uplatnil se na trhu práce. To by bylo velmi jednoduché a zploštělé. Vzdělání má totiž širší význam. Nese v sobě filozofické, mravní, identifikační a další aspekty. V dějinách našeho národa hrály události spojené s touto oblastí vždy svoji neopakovatelnou roli, ať to bylo založení Karlovy univerzity v roce 1348, či významné spory na její půdě v době předhusitské a předbělohorské. Nelze nevzpomenout slavné rukopisné pře či filozoficko-historický spor mezi Masarykovými stoupenci a tzv. Gollovou školou historiků o interpretaci smyslu českých dějin. To vše velmi významně ovlivnilo duchovní život dalších generací.


13

Dámy a pánové, dovolte mi, abych si v této souvislosti na závěr svého vystoupení vypůjčil pasáž ze stati T. G. Masaryka Problém malého národa, kterou napsal v roce 1905. Cituji: „Především je naším úkolem starat se o vychování a sebevychování. Jsme národ Komenského, kolikrát jsme tuto frázi opakovali. Ale buďme národem Komenského. Školství musí být naší starostí, je-li pravda, co říkal Komenský, že vzděláním teprv se člověk stává člověkem. Pak se nemůžeme dost odsoudit. Co činí v Dánsku, kde pochopili, že výchova musí být národní starostí, že výchova je tvoření charakteru? Slova o významu národní výchovy jsou stará, ale nové bude to, že si je uvědomíme a dáme se do práce, abychom měli svou českou národní školu, takové školy ještě nemáme. Naše škola není ještě proto česká, že se v ní česky vyučuje.“

Zbyněk Šorm

Kultura a společnost, společnost a kultura Vážení a milí přátelé, ať již pro obranu kultury a kulturnosti národa použijeme ta nejvznešenější slova a nejpádnější argumenty, vždy se pak ve výsledku dostaneme k těm přízemním penězům. K veřejné finanční podpoře, bez které se kultura ve společnosti neobejde. Výzva Procento pro kulturu – vůle k budoucnosti se obrací nejen na parlament a vládu České republiky, ale i na územně samosprávné celky, kterými jsou obce a kraje. Zde jako předseda odborné komise pro kulturu a památkovou péči Asociace krajů České republiky musím říci, že v tomto případě se tak říkajíc výzva vlamuje do otevřených dveří. Naše komise, která je složená ze zástupců krajů odpovědných za kulturu a památkovou péči, již před rokem například vypracovala vlastní podnět k novelizaci Prohlášení vlády České republiky o kulturních službách, které mělo v nových podmínkách vyvolaných reformou veřejné správy přispět k zlepšení systému vícezdrojového financování kultury. Součástí konečného materiálu mělo být také potvrzení závazku státu potažmo ministerstva kultury k vyčleňování finančních prostředků na podporu kultury ve výši obvyklé v zemích Evropské unie. To znamená vlastně potvrzení závazku z vládního prohlášení ze srpna 2002. Náš apel mířil samozřejmě i do vlastních řad – byla tam výzva krajským i obecním samosprávám k naplňování vícezdrojového financování kulturních služeb v rámci grantové politiky krajů a obcí. Díky tomu byly podpořeny například v letošním roce z krajských rozpočtů stovky kulturních akcí i počinů. Zatím tu ale mluvím jen o podpoře části kultury, někdo říká živé kultury. Ale byl bych rád, aby se nezapomnělo ani na naše kulturní dědictví – naše památky, kde máme určitě mnohem větší vnitřní dluh. Škrtání ve státním rozpočtu v kapitole kultura se této oblasti dotýká mnohem bolestivěji. Tento rok se například ztratilo 150 milionů korun na památkovou péči, které byly rozdělovány bývalými okresními úřady. Ve státním rozpočtu je 150 milionů tak říkajíc haléřová položka, ale pro památky v České republice je to ohromný balík. Ve spojitosti s krácením státních programů na obnovu památek je to také pro některé památky takřka vražedné. Přestože se nám nakonec podařilo tuto částku připočítat do rozpočtového určení daní pro kraje, po odmítnutí novely zákona o rozpočtovém určení daní poslaneckou sněmovnou je tato suma pro památky zase zcela v nedohlednu. Mohl bych asi ještě dlouho uvádět příklady, kde je při financování ze státního rozpočtu kultura popelkou, ale myslím, že je důležité, abychom pro zlepšení situace opravdu něco udělali. Beru proto dnešní setkání jako prostor pro dobrý začátek. A za sebe mohu slíbit, že v krajích a obcích je a bude pro podporu kultury hodně spojenců. Děkuji vám.

14


Poznámka Pavla Dostála Moje poznámka má obecný charakter. Sešli jsme se, abychom diskutovali. Ať tedy padají argumenty, jen ať nepadají nepravdy. Ať tady zazní jakákoliv kritika, ale tvrzení, že 150 milionů na památky, které měly okresy, nešlo na kraje, je prostě lež. Není to pravda, já osobně jsem se zasadil, aby kraje peníze dostaly. Otázka je, jak s nimi kraje zacházejí. Prosil bych jen objektivní argumenty.

Jiří Severin

Financování kultury v krajích Na příkladě Zlínského kraje bych vás chtěl informovat, jak se daří kultuře v krajích. Kraje přebraly různá kulturní zařízení a mnohé památky. Většinou šlo o muzea a galerie, nově byly zřízeny také krajské knihovny. V některých případech kraje převzaly i příspěvkové organizace, které by dle mého názoru mohly být součástí větších celků. V našem případě to byla Hvězdárna Vsetín, která měla čtyři a půl pracovníka. Domnívám se, že toto zařízení už dávno mohlo být astronomickým oddělením při místním muzeu. Muzea mají tak rozdílná oddělení, jako je archeologie nebo například současné výtvarné umění. Naznačuji tím, že ve struktuře kulturních institucí jsou rezervy jak v organizaci, tak v efektivnějším využití finančních prostředků. V případě Zlínského kraje jsme se stali zřizovateli čtyř muzeí, jedné galerie, jedné krajské knihovny a dvou hvězdáren. Že se situace po převodu na kraj nezhoršila, ale naopak, mohu dokumentovat na několika faktech: 1. V roce 2002, kdy byl zřizovatelem okresní úřad, činil příspěvek na provoz organizací v celkové výši 78 617 korun, v roce 2003, když jsou zařízení naše, byl rozpočet 82 780 korun. Návrh na rok 2004 se pohybuje od 83 do 90 milionů korun. 2. Průměrný plat pracovníků v roce 2002 byl pod celostátním průměrem a pohyboval se od 13 do 15 000 korun, v roce 2001 to byla částka 10 751 korun a v roce 2003 jsou platy na jednotlivých zařízeních poměrně diferencovány podle kvality práce. U dobrých zařízení se pohybují od 16 500 do 19 300 korun. V době, kdy byly zřizovateli okresní úřady (stát), to bylo dokonce tak, že ředitel velkého zařízení neměl žádné osobní ohodnocení. Takový stav neznám ani u ředitele školy v zapadlé vísce. I to jsme museli napravovat. 3. Po převedení mnoha desítek muzeí, galerií, knihoven na kraje nedošlo k očekávanému snížení pracovníků na ministerstvu. Tento trend je pravděpodobně také na jiných ministerstvech. Výsledkem je, že i na krajích je zbytečně složitá administrativa a přibývá pracovníků. Přitom snížení těchto nákladů by pomohlo financování některých zařízení či projektů. Náš kraj (Valašsko, Haná, Slovácko) má jeden základní „problém“, a to tradice. Je to samozřejmě velká radost, ale i velká starost. Protože kraj je místům různých kulturních akcí blízko, zejména malé obce očekávají pomoc. Odmyslím-li velká města, dovolím si s jistou nadsázkou tvrdit, že náš kraj má nejvíce kultury na metr čtvereční v naší zemi. V každé vesnici probíhá řada akcí, protože tak tomu vzhledem k lidovým tradicím bylo vždycky. Vedle toho jsou u nás velmi silné tradice divadelní (amatérské divadlo). Na podporu těchto drobných akcí jsme zřídili Fond kultury ZK, ve kterém bylo první rok jeden milion a ve druhém roce dva miliony korun. Není to mnoho, ale z fondu podporujeme zejména nadregionální i


15

menší akce, především na venkově, protože velké festivaly získávají velmi často podporu od ústředních orgánů a sponzorů. Jsou totiž mediálně zajímavější. Velice často slyším z ústředních orgánů argument, že kraje dostaly navíc volné peníze na reprodukci majetku a na dotace. Následkem toho se pak některá zařízení, jako jsou městské knihovny, městská divadla a galerie, domnívají, že bychom jim měli poskytnout dotaci a přistoupit na tzv. vícezdrojové financování. Dotace samozřejmě, pokud je to v našich silách, poskytujeme. Jsou určeny na programy, to znamená na akce, nikoliv na provoz těchto organizací. Jejich představa ovšem je, že bychom jim měli dávat finanční prostředky také na provoz, ba dokonce je to představa i ministerstva kultury. Na základě dopisu a jakéhosi vzorce požadovalo například Městské divadlo Zlín prostřednictvím úřadu města na provoz 22 milionů korun. Jaká je však skutečnost? Náš kraj dostal celkem 79 milionů těchto volných zdrojů. Jenom na opravu památek v kraji je třeba 750 milionů korun! Z těchto peněz (79 milionů) bychom měli financovat sociální služby, reprodukci budov ve zdravotnictví, pomoc obecním úřadům, opravu škol a podobně. Protože dnešní jednání vzniklo z iniciativy různých uměleckých sdružení, zejména z iniciativy Obce spisovatelů, chtěl bych vaši pozornost upřít ještě k jednomu problému – k vydavatelské činnosti. V našem kraji vydáváme přes deset let kulturní společenskou revue Zvuk. Její název vznikl z počátečních písmen čtyř okresů (Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště, Kroměříž). Už tenkrát jsme vlastně předpověděli vznik našeho kraje. Bez podpory kraje by samozřejmě nebylo možné, aby tento časopis vycházel. Vedle toho naše krajská knihovna, která má na to dostatek odborných pracovníků, začala po svém vzniku s ediční a vydavatelskou činností. Ta je směrována tak, aby upozornila na jedinečnosti a zvláštnosti našeho kraje. Vydává nenáročné, jednoduché publikace, zejména pro mládež a školy (Památky ve Zlínském kraji, Katalog výtvarných umělců Zlínského kraje, Nové národní písně moravské, Pověsti a balady s CD). Máme před sebou dva větší projekty: Pohádky z Moravy; filmový dokument ze života kraje. A ještě poznámka k památkám: Opravit a dát do pořádku všechny památkově chráněné objekty je nad síly i daleko ekonomicky silnějších zemí. Chtěl by vás však seznámit s třemi krátkými příběhy: První příběh V jedné malé vesnici v Chřibech visí na místním kostele informace „Prosíme nerozbíjejte nám dveře, vevnitř už není nic k ukradení“. Kostel byl vykraden celkem šestkrát. Druhý příběh V obci Střílky je velmi vzácný barokní hřbitov. Uprostřed noci přijela Avie a její osazenstvo uloupilo osm soch mimořádné hodnoty. Občané se báli tomu zabránit. Příběh třetí V obci Rymice máme skanzen hanácké lidové architektury. Skupina zlodějů kládou vyrazila dveře a ukradla nám lidový nábytek. Finanční prostředky na alarmy nebo jiné ochrany těchto památkových objektů nejsou zase tak velké. Když nedokážeme z objektivních důvodů všechny památky udržovat, měli bychom je dokázat alespoň ochránit. Znovu opakuji, nejsou to tak velké peníze. Závěrem bych chtěl připomenout ještě další skutečnost. Po převedení organizací na kraje by každý očekával, že se sníží počty pracovníků na ministerstvu. V mnoha případech je opak pravdou. I na ministerstvu kultury se po převodu asi 100 organizací počet pracovníků zvýšil. Přitom snížení o pouhých 10 pracovníků představuje finanční částku odhadem 5-7 milionů za rok. Tato částka by umožnila financování jedné velké městské knihovny, nebo bychom díky ní mohli pomoct vícezdrojovým financováním některému z kulturních zařízení, například Městskému divadlu Zlín. A stejnou částku náš kraj dostává na opravu všech památek.

16


Co je nutné: 1 % na kulturu znamená vlastně více finančních prostředků. Za současné situace to považuji za cíl dlouhodobější. Co však můžeme: a) Zjednodušit administrativu a řízení kultury. b) Zjednodušit a zefektivnit zákony. c) Debyrokratizovat a decentralizovat kulturu. d) Finanční prostředky směrovat tam, kde se živá kultura dělá. To znamená do kulturních zařízení, do obcí, do krajů, uměleckým iniciativám. Proto na závěr říkám: Nebojte se krajů, dokážou za i méně peněz udělat více muziky.

Jiří Srstka

Stav autorského práva v Čechách Odpovědně zdokumentovat současný stav autorského práva v Čechách by představovalo napsat tlustospis. Budu proto zkratkovitý s vědomím, že každý den ve sféře autorského práva znamená změnu a že co je aktuální dnes, již není zajímavé zítra. Tlustospis proto nenapíšu. Stav autorského práva nejen v Čechách je koneckonců průsečíkem zákonné úpravy a její aplikace v reálném životě. Důležitou premisou pro kvalitní aplikaci jakéhokoli práva je však alespoň přiměřené právní vědomí, tedy určitá znalost problematiky, o kterou jde. Dlužno připomenout, že o právních úpravách se také říká, že představují jakési minimum morálky, a to platí u autorského práva dvojnásob. Pokud zůstanu u právního vědomí stran autorského práva v Čechách, musím na základě svých osobních zkušeností říci, že v nejširším kontextu je téměř nulové, tedy abych nepřeháněl, nule se blížící. Domnívám se, že nejvýraznějším důvodem pro tento stav vědomí – a můžeme říci i pro tento stav morální – je reziduum předlistopadového státu nebo chcete-li společnosti, která se s právy autorů příliš nepárala. Práva autorů, která jsou podmnožinou nadřazené množiny práv k nehmotným statkům, byla obecně pokládána za celospolečenské vlastnictví, autoři je příliš vykonávat nemohli a užívání jimi vytvořených děl probíhalo více než často bez jejich smluvní účasti. Princip užití autorských děl byl odvozen od principu neformálního a koneckonců se pořádně nerozlišovaly druhy jednotlivých užití. Nikdo se důsledně nezabýval otázkou, o co vlastně věcně v případě autorských děl a autorských práv jde, a stejně tak tomu bylo i v případě vlastnictví hmotných statků, kde kraloval princip státního vlastnictví či státního užívání hmotného majetku. Zatímco po roce 1989 se poměrně rychle nejen v právu, ale i v hlavách občanů narovnal institut vlastnictví hmotného majetku – a to někde až přespříliš – u práv k nehmotným statkům k tomu nedošlo snad i proto, že tato záležitost je nepoměrně složitější. Skoro všichni si totiž dokáží představit, že existuje věc movitá či věc nemovitá, která prostě někomu patří, a ten někdo je vlastníkem této věci –může ji prodat, brát z ní užitek a já nevím co ještě. U autorských děl je tato představa komplikovanější, i když pochází ze stejného kadlubu, protože i u práv autorských jde o ochranu vlastnictví; je sice nehmotné, v naprosté většině případů je však vyjádřeno na nějakém hmotném substrátu nebo jeho prostřednictvím. Autorské dílo – a stejně tak i ostatní druhy nehmotných statků – má zajímavou vlastnost: jeho podstatu tvoří nehmotný výsledek tvůrčí činnosti autora a jako takový je v nekonečné řadě kopírovatelný, chcete-li rozmnožitelný, a teprve jako rozmnožený ho lze smysluplně užívat. Tato úvaha je ještě pro určitou část české populace pochopitelná, co však pro ni pochopitelné není, je fakt, že autor by měl znovu a znovu dávat souhlas s různým užitím svých děl a inkasovat znovu a znovu autorské odměny, a navíc mít podíl na každé úhradě, kterou za užití díla obdrží osoba, jež autorské dílo poskytla k užití někomu jinému, jako kupříkladu z prodeje každé knihy nebo z každého vysílání filmu. A přitom jde o zcela logickou věc, protože osoba, která


17

autorské dílo poskytla někomu jinému, to v naprosté většině činí za úplatu, a čím více, respektive hojněji je autorské dílo užíváno, tím více plní kapsu oné osoby až tak, že její zisk z využití autorského díla je ve zřejmém nepoměru k původní odměně pro autora. Nahlédnuto z druhé strany tomu pochopitelně může býti i naopak, ale to nic nemění na tom, že ochrana práv k autorským dílům je ochrana vlastnictví jako takového, protože nehmotný předmět tohoto specifického vlastnictví je rozmnožitelný v nekonečné řadě. U práv patentových, která jsou předmětem tvrdého podnikání, se tomu nikdo nediví, u děl autorských ano – možná právě proto, že autorská díla jsou tak trochu na pomezí nejrůznějších druhů užití počínaje od zcela nevýdělečných až po ta velice výnosná. Složitý předmět přináší složitou úpravu a stejně je tomu i u autorských děl. Ministerstvo kultury ČR v roce 2000 odvážně prosadilo zcela novou úpravu autorských práv od 1. 12. 2000 přijetím zbrusu nového autorského zákona č. 121/2000 Sb., který svou aktuálností předčí i některé autorské zákony platící v zemích Evropské unie; nahradil předchozí úpravu, která již nešla vyspravit dalšími novelami. Budiž za to ministerstvu kultury vzdána čest. Zlom v úpravě byl však tak ostrý, že ještě dnes – po třech letech od přijetí nového autorského zákona – většina veřejnosti ani netuší, jaká změna v této oblasti nastala, a to především v oblasti práv kolektivně spravovaných, kde litera zákona umožňuje zástupcům autorů vybírat odměny také tam, kde povinná osoba autorské dílo vůbec neužívá, ale svým podnikatelským konáním ve svém důsledku užívání autorských děl zjednodušuje. V angličtině existuje lepší termín pro tento druh odměny – fair compensation. Je tomu tak proto, že vývoj technologií, které umožňují rozmnožovat a užívat autorská díla, je natolik prudký, že je objektivně nemožné konkrétně zjistit rozmnožení či užití autorského díla. Nejen v těchto případech však společnost vůbec neví, o co jde, a autoři jsou především ze strany podnikatelské sféry osočováni a jejich zákonní zástupci či zástupci ad hoc dvojnásob. Nedomnívám se, že by Ministerstvo kultury ČR mělo po přijetí nového autorského zákona vykonávat jakousi osvětovou činnost a naivně si myslet, že situace by dnes byla lepší. Hlavní příčina spočívá – řečeno trochu frázovitě – v mravním stavu české společnosti, která se ani nesnaží něco na rovinu odmítnout, ale za každou cenu se svým povinnostem vyhnout. Dělá to tak masově, že porušování autorských práv je nepostižitelné. Mohli bychom to přirovnat k situaci na silnicích, kde na každém metru dochází k porušování dopravních předpisů, kterému nelze v podstatné míře zabránit, jelikož by na každém rohu musel stát policista, a to nejde, že... To, co jsem řekl, však nevylučuje autory z naší společnosti, protože i oni mají svůj podíl na současném stavu v tom smyslu, že spolu s uživateli se snaží zamést věci pod práh, aby se alespoň tak propracovali k nějaké, byť komické odměně. Nedotahují věci do důsledků a z pochopitelných důvodů dělají špatné kompromisy, které jsou poté precedenty pro další zanedbávání autorských práv. Inu, kdo by se dnes soudil tak dlouho a za tak veliké peníze… Jejich asociace jsou méně úderné než v jiných zemích snad i proto, že trh s autorskými díly v České republice je natolik malý, že každý je rád, když urve alespoň něco. Na to navazuje i diktát „odběratelů“ autorských děl, kteří si jsou vědomi své síly, nevyrovnanosti nabídky a poptávky v tom smyslu, že nabídka poptávku v České republice výrazně převyšuje a uplatnění protimonopolních předpisů při sjednávání smluv o vytvoření díla a smluv licenčních je nemožné. Myslím, že neexistuje komplexní návod, jak zlepšit současnou situaci v oblasti autorských práv. Snad nejlépe s Marcelem Proustem hledat ztracený čas a události v něm ukryté, přemýšlet o nich a vyvodit důsledky po další činy. A to by nemělo platit vůbec jenom pro autory!

18


Miroslav Balaštík

Krize kultury (Několik poznámek k tématu) Dámy a pánové, setkáváme se zde, abychom společně naříkali. Na tom nakonec není nic špatného. Jen musíme dát pozor, abychom si vybrali ten správný hrob. „Kultura a krize patří k sobě jako Laurel a Hardy,“ píše Terry Eagelton v knize Idea kultury. V dějinách skutečně nenalezneme období, v němž by se kultura necítila ohrožená a v němž by se v souvislosti s ní nemluvilo o krizi. Až na jedinou výjimku: je jí Česká republika po listopadu 1989. Stojí za zamyšlení, co se zde během těch čtrnácti let vlastně dělo, že se teprve teď setkáváme, abychom si opatrně připustili, že s kulturou není něco v pořádku. Proč se i dnes ostýcháme vyslovit onu samozřejmost, že kultura je v krizi. Jsou možné dvě odpovědi: buď jsme právě prožili období kulturního vzmachu, kde umělci, štědře podporovaní státem, mohli svobodně tvořit pro nesčetné zástupy uměnímilovných občanů, anebo kultura zkrátka zludračela. Kultura je dnes krajně nejasný a nespolehlivý pojem. Mohli bychom rozlišit tři až čtyři roviny, na nichž se o ní dá hovořit a které spolu souvisejí. Jednu tvoří kultura ve smyslu určitého způsobu života, čímž rozumíme jak například kulturu polynéskou, tak i kulturu feministickou, sprejerskou či kulturu nimrodů. V této rovině představuje alternativu tzv. normální, většinové společnosti. Druhou je kultura ve smyslu umění, tedy protiváha kýče a konzumní masové tvorby. Třetí rovinou je obecný pojem, jakási univerzální idea, do níž bychom asi řadili jazyk, společné kulturní dědictví, sdílené hodnoty a podobně. Zde vystupuje jako alternativa materialistického či utilitaristického vztahu ke skutečnosti. A konečně ji můžeme chápat i jako jakousi kultivovanost ve veřejném vystupování, chování, stolování, užívání jazyka atd., která se staví proti všudypřítomnému křupanství. Všechny tyto významy jsou v jistém smyslu subverzivní, neboť tvoří alternativy vůči většinovému způsobu života, proto také byla kultura vždy záležitostí menšinovou, či přímo elitní. Tím, že postuluje jiné principy a zákonitosti, než jaké produkují politika, ekonomie, konzum, masmédia, dostává se do konfliktu s většinovou společností, která se ji snaží vytlačit na okraj, znicotňovat ji, potírat a ovládat. Proto je krize jejím permanentním stavem. Na druhé straně přítomnost kultury jako alternativy společenského vývoje udržuje člověka ve střehu a tím brání, aby se nestal pouhým živočichem nebo robotem. Už svou samotnou existencí vytváří prostor pro sebereflexi člověka a společnosti a činí jejich bytí nesamozřejmým. Tím se dostáváme zpět k výchozí otázce: Co se stalo, že kultura dnes není vnímána jako věrohodná alternativa vývoje společnosti, nebo proč jí ani být nechce? Svou roli jistě sehrál velký étos listopadového převratu a fakt, že v čele státu stanula osobnost nepochybně kulturní – Václav Havel. I proto jsme možná vnímali revoluci jako tvůrčí čin. (Jenže je-li tvorba záležitostí jednotlivce, který za dílo ručí svým životem, pak mechanismus vládnutí a moci je v demokracii neosobní a kvalita jednotlivce v něm hraje jen mizivou roli. To však víme dnes.) Tehdy to znamenalo, že se naprostá většina kulturní veřejnosti identifikovala s novým establishmentem a Václav Havel tak po léta nevědomky poskytoval cosi jako kulturní alibi a zdání, že je vše v pořádku, když se politická moc a kultura v jeho osobě spojily. Snad ještě osudověji se pak do postavení kultury promítla ztráta historického povědomí. Osvobození kultury bylo totiž pochopeno jako možnost zbavit ji dějinné perspektivy. Tím se ale kultura vyvázala z rolí, které tradičně plnila: morálních, ideových, společenských, poznávacích atd. (Všimněme si například, že jen stěží najdeme umělecké dílo, které by důvěryhodným způsobem reflektovalo normalizaci.) Umění si začalo libovat, že od nynějška už může být jen samo sebou. Toto tragické nedorozumění tak doslova vykoplo dveře, jimiž politika, tržní ekonomika, konzumní styl života vtrhly i na území, které tradičně náleží kultuře. Mohli jsme pak už jen bezradně sledovat, jak utilitaristický přístup k životu a skutečnosti


19

převrací systém hodnot, morálky, mezilidských vztahů, idejí či poznání, a poznamenává tak i vztah člověka ke kultuře samé. Bylo tím narušeno napětí mezi společenskou mocí a kulturou jako její alternativou. Přitom právě zkušenost minulých padesáti let ukázala, jak důležitá je role kultury jako korektivu či opozice vůči režimu. Jak na tuto novou situaci reagovalo umění? Na jedné straně rezignovalo na svou výlučnost a stalo se parazitem, který vychází vstříc masové poptávce, a na straně druhé tím, že – hledajíc novou identitu – se uzavřelo se do sebe a začalo tvořit alternativy jen vůči sobě. Tím ovšem nejen dochází k naprosté izolaci a degradaci umění jako společenského fenoménu, ale rozkládá je to i zevnitř. Zpřetrhala se zpětná vazba mezi ním a společností, devalvovala se umělecká kritika a narušila se i komunikace mezi jednotlivými druhy umění, mezi literaturou, výtvarným uměním, hudbou, divadlem či kinematografií. Bylo již řečeno, že smyslem kultury je vytvářet alternativu danému stavu společnosti. Proto také osvícená vláda kulturu podporuje, neboť ví, že mnohé z těchto alternativ může integrovat a využít ke svému dalšímu vývoji. Proto se naopak skutečná kultura nezaobírá sama sebou, ale vztahuje se ke společnosti, komunikuje s daným stavem světa, neboť jedině zde může čerpat podněty a nacházet své opodstatnění. Proč by ale dnes stát měl podporovat kulturu? Co mu dnešní kultura přináší? Jakou alternativu nabízí? Tím, že na jedné straně pěstuje jakýsi lartpourlartismus a izoluje se vůči impulzům soudobého světa, je pro společnost prakticky bezcenná. Snaží-li se na straně druhé setřít rozdíl mezi vysokou a nízkou kulturou, ignoruje morální devastaci společnosti, podbízí se masovým médiím a kšeft povyšuje na ukazatel hodnoty, stává se vůči moci neškodná. Znovu se tedy ptejme, proč by stát měl kulturu podporovat. Přesto takový důvod existuje. Jakkoliv se zdá, že legitimita vládnoucího režimu se dnes odvozuje od materiální prosperity společnosti, je zcela nepochybné, že v tomto směru velmi záhy narazí na hranice svých možností. Nebo spíše na hranice biologické podstaty člověka. Více lepších jogurtů už sníst prostě nelze, že stárneme a zemřeme si člověk záhy uvědomí o to naléhavěji, čím více se ho genetika a kosmetický průmysl snaží přesvědčit o opaku. Velmi brzy proto přijde doba, kdy demokracie bude muset hledat svou legitimitu v oblasti duchovna, jak tomu bylo v případě jakékoliv jiné formy uspořádání společnosti. Jinak řečeno bude hledat oporu v kultuře. Příkladem může už teď být budování Evropské unie, kdy je patrné, že legitimitu tohoto celku nebude možné odvozovat jen od ekonomických vazeb. Každá vláda, která uvažuje v horizontu delším než čtyři roky, by tedy měla být současným stavem kultury přinejmenším znepokojena. Měla by si totiž uvědomit, že případná kremace kultury se může stát také jejím vlastním pohřbem. Stejně jako kultura není ani politika samospasitelná. Mnout si ruce nad tím, že spolu s kulturou se politická moc zbavuje i své opozice, je stejně tragickým nedorozuměním jako si myslet, že tím, že se zakryje zrcadlo, stane se člověk krásnějším. Většinou je tomu právě naopak. Dámy a pánové, doposud jsme byli jen spokojenými pozorovateli zkázy. Chci věřit, že podobná setkání, jako je dnešní, mohou postupně vést k tomu, že si kultura uvědomí svou roli a začne ji sebevědomě naplňovat. Chtějme procento na kulturu, ale bojujme o ně s vědomím, že jde o podmínku nutnou, nikoliv však dostačující k tomu, aby byl pojem kultury naplněn novým obsahem.

Luděk Nešleha

Česká profesionální, repertoárová divadla v roce 2003 Byl jsem pověřen prezidiem Herecké asociace, abych na toto téma pronesl několik poznámek.

20


O tom, jak jsou na tom česká profesionální divadla v roce 2003 po stránce umělecké a tvůrčí, tady mluvit nechci a ani nemůžu. To přenechám na hodnocení divadelním teoretikům a historikům. Snad jen jednu poznámku na toto téma – tvůrčí svoboda v divadlech je po roce 1989 téměř neomezená. I když, jak vyplyne z mých dalších slov, tak docela pravda to zase není. Také je pozitivní, že se objevila velká spousta nových soukromě právních subjektů působících na divadelních prknech. Bohužel, značná část z nich vznikla pouze za účelem zisku a na komerční bázi. Chtěl bych vaši pozornost obrátit spíše k podmínkám, jaké mají pro svou práci profesionální divadelní soubory, a popsat je z pozice člověka, který s nimi dennodenně přichází do styku. Po roce 1989 převládl názor, že by se spravování profesionálních divadel mělo převést až na výjimky (Národní divadlo) pod městské nebo tehdejší okresní úřady. V revolučním nadšení se věřilo v úplnou liberalizaci spravování divadel a také převládlo přesvědčení, že čím nižší stupeň správy, tím lépe se bude chovat ke svému vlastnímu divadlu. Společnost reprezentovaná ministerstvem kultury tak pustila divadla do náručí městských a okresních zastupitelstev bez jakéhokoliv legislativního rámce, protože takzvaný Divadelní zákon byl tehdy bez náhrady zrušen a jakýkoliv nový zákon o veřejně prospěšné činnosti neexistoval. Důsledkem této zdánlivě nepodstatné skutečnosti však bylo, že na oblast divadelnictví a na aktivity s ní spojené se začaly necitelně aplikovat právní předpisy platné pro podnikatelské prostředí, což vedlo často k tomu, že s živým organismem divadla, který má dlouholetou tradici, bylo a je nakládáno jako se „zbožím“. Prostě se zastupitelstvům a divadlům řeklo: Plavte, jak budete umět. Že toto rozhodnutí nebylo zrovna z nejmoudřejších, se na některých místech ukázalo téměř okamžitě. A to právě na poli finančního zabezpečení divadelní činnosti. Většina zastupitelů se k divadlům a ostatním kulturním institucím začala chovat jako k zařízením, která by pro města spíše měla vytvářet zisk než sama být finančně dotována. V lepším případě zůstala kultura jedním z posledních míst, kam měly finanční prostředky směřovat, neboť pro život regionu byly některé potřeby pochopitelně daleko důležitější. Někde došlo k tak absurdním případům, jako k tomu, který se stal u jednoho nejmenovaného oblastního divadla. V té době potřebovalo a dostávalo na svůj provoz ročně tři až čtyři miliony korun. Na rok 1991 přidělilo tehdejší okresní shromáždění starostů na návrh rozpočtového odboru okresního úřadu divadlu příspěvek či dotaci dvacetkrát menší. Pouhých 200 000 korun. Když byl rozpočtový odbor dotázán, jak k této sumě přišel, všichni pokrčili rameny a prohlásili, že tolik jim zbylo. Případ se tehdy podařilo vyřešit, ale bohužel za rok a půl dospělo zastupitelstvo onoho města k rozhodnutí, že je pro ně levnější do města divadelní představení dovážet, než mít vlastní divadelní soubor, a proto ho – neboť to bylo pouze v kompetenci onoho zastupitelstva – definitivně zrušilo. Od té doby se situace obecně přece jen zlepšila, i když s každou povolební změnou se leckde úvahy o tom, že se kulturním organizacím sníží dotace, případně je bude ekonomičtější zrušit, neustále vracejí. Novým hitem městských zastupitelstev, jak řešit finanční situaci divadel a dalších kulturních zařízení, je jejich takzvaná transformace neboli privatizace. Pokud by šlo, jak se stalo ve dvou případech v Praze, o transformaci na obecně prospěšné společnosti, dalo by se to akceptovat i v součastném nedokonalém právním rámci. Pokud jde však o transformaci na jiné soukromě právní subjekty (jako jsou společnost s r.o., akciová společnost, fyzická osoba atd.), považujeme toto řešení za velice špatné a pro divadla působící mimo Prahu, Brno a Ostravu téměř zničující. A to nejen z hlediska finančního, ale především uměleckého a tvůrčího. Jak se však říká, „peněz není nikdy dost“. To je pravda a ještě ke všemu jsou peníze často vynakládány dost neracionálně. Například v grantovém systému jsou mnohdy podporovány i projekty čistě komerční, vznikající za účelem zisku. Dotování soukromě právních subjektů (například společnost s r.o., fyzická osoba) je vůči celé tvůrčí divadelní veřejnosti neefektivní a neekonomické. Někdy se v dnešní době napjatých veřejných rozpočtů také zbytečně inves-


21

tuje do nových, ne zrovna akutně potřebných divadelních budov. Nebo se zbytečně nechá divadelní budova zdevastovat, zařízení zničit a rozkrást. Následně se nákladně provede její rekonstrukce a koupí nové zařízení, viz smíchovské divadlo Labyrint. Tento případ je o to smutnější, že nedlouho před devastací bylo divadlo kompletně opraveno. Nedostatek peněz na aktivity divadel a jiných subjektů působících v oblasti kultury je zcela evidentní. Nalezení finančních zdrojů pro tuto oblast se jeví jako prvořadý úkol. Řada divadel je napojena na rozpočty měst, krajů apod., aniž by pro příjemce těchto „veřejných peněz“ existoval striktní pokyn, že takto přidělené prostředky musí být vloženy do kultury. Neexistuje ani vícezdrojové financování (od města, kraje, státu a od sponzorů), jak je běžné v řadě vyspělých států na Západě. Tento systém by bylo třeba zavést. Pro všechny umělecké organizace, které dnes fungují jako organizace příspěvkové, je alarmující, že pro jejich specifickou činnost neexistují právní úpravy. Domníváme se proto, že oblast kultury by měla být upravena zvláštním zákonem, který by reagoval na její specifika. Tato zvláštní zákonná úprava, která by měla přednost před úpravou obecnou, dopadající na všechny podnikatelské subjekty bez rozdílu, by podle našeho názoru mohla napomoci nejen k záchraně toho, co z českého divadelnictví ještě „zbylo“, ale současně by mohla stanovit pravidla pro tok finančních prostředků do této oblasti, a to jak „veřejných“, tak soukromých. Ze stejných důvodů je umělecká tvorba ponechána na naprosté libovůli politické reprezentace na radnicích, měnící se každé čtyři roky. A tak je bohužel běžnou praxí, že bez jakýchkoli pravidel, důvodů – a dokonce podivným způsobem – jsou odvoláváni a jmenováni ředitelé a umělečtí šéfové. Stejným stylem se zcela ruší – v lepším případě mění – umělecké soubory. Dokonce i instituce, které se těší vynikající pověsti nejen po stránce umělecké, ale také ekonomické, se musí obávat, zda někde za dveřmi nestojí nějaký straník, politik, který čeká, že od svých kamarádů na radnici dostane „jako trafiku“ ředitelské místo v této instituci. Úředníci také nerozumějí nově vznikajícím uměleckým souborům, které jsou často mezioborové, nezařaditelné, a tak dávají přednost těm protežovaným, klasickým a časem prověřeným, ne-li dokonce komerčním. V současné době se některé městské a krajské úřady snaží divadla jimi zřizovaná tzv. transformovat, v podstatě to však znamená, že se bez jakýchkoliv pravidel a zákonného rámce privatizují. Domníváme se, že se zde vytváří nové prostředí vybízející ke korupci a nabídka k jedné z posledních možností „tuneláže“. Navíc jsme přesvědčeni, že to jsou, jak už jsem jednou říkal, neefektivně vynaložené prostředky z veřejných rozpočtů. Domníváme se, že transformace, chcete-li privatizace divadla jako příspěvkové organizace na společnost s r.o., fyzickou osobu nebo jiný soukromě právní subjekt, mimo obecně prospěšné společnosti, je i záležitostí neetickou a společensky škodlivou. Nelze darovat do soukromých rukou zdarma pronájem divadelního prostoru s divadelním zařízením a k tomu čtyřletý grant v hodnotě několika desítek milionů korun, a to dokonce bez respektování současného právního transformačního rámce. Je to stejné, jako kdyby CET 21 dostal pro televizi Nova k vysílací licenci získané zadarmo ještě bezplatný pronájem třeba barrandovských ateliérů a polovinu koncesionářských poplatků. Pokud se týká pracovně právních vztahů v uměleckých institucích, je striktní dodržování Zákoníku práce a Zákona o zaměstnanosti téměř vyloučené. Oba zákony nereflektují specifiku této umělecké tvorby a jsou jí spíše na překážku. V době normalizace přestal platit takzvaný Vzorový divadelní pracovní řád, který byl do té doby nadřazen obecně platným zákonným normám a zajišťoval kvalitní pracovní podmínky umělecké tvorbě. Od té doby byla tvůrčí činnost uměle roubována na Zákoník práce. V tomto principu se dosud zdárně pokračuje! Také je naprosto vyloučené dodržovat při divadelní tvorbě předpisy bezpečnosti práce. Tuto problematiku by bylo potřeba nějak řešit – snad ze zákona přikázat veřejným i soukromým subjektům produkujícím divadelní tvorbu povinné pojištění uměleckých a uměleckotechnických pracovníků proti pracovním úrazům.

22


Domníváme se, že situaci lze vyřešit tak, že budou co nejrychleji vypracovány a přijaty Zákon o veřejné podpoře kultury a Zákon o veřejně prospěšných organizacích v této oblasti. Víme, že samotné zákony nic beze zbytku nevyřeší, ale je to ono nezbytné minimum, které by pomohlo vytvořit základní podmínky pro uměleckou tvorbu. Smutné je, že ačkoliv po tom voláme už od devadesátého roku minulého století, připadá nám, že jsme stále na počátku. A to přesto, že šest ze sedmi porevolučních ministrů kultury vyšlo z našich řad anebo k nim mělo velice blízko.

Vladimír Just

Kultura kritiky? Je vůbec něco takového, existuje v denících a masmédiích ještě kritika jako součást literatury a kultury, kritika jako obohacování, tvoření jazyka, nikoli jako jeho permanentní mrzačení, ochuzování a byrokratizace? Postavení kritiky je u nás tristní. Proslulý dramatik a komentátor mluví o dnešní kritice jako o symbolu provinčnosti, malosti a trapnosti, kritika prý jen kádruje, neanalyzuje, netvoří. Nemá cenu se jí jakkoli zaobírat. Proto on už léta kritiky zásadně nečte. A novinářka (kritička) Lidových novin se namyšleného dramatika logicky nezeptá: „Jak to tedy víte, když je nečtete?“, nýbrž poraženecky, servilně souhlasí: „Česká kritika je na tom tedy špatně.“ Přezíravý vztah ke kritice není v našich končinách nic nového. Před více než sedmdesáti lety F. X. Šalda napsal: „Česká kritika je panna sice ošklivá a chudá, ale ctnostná. Je to tklivá Popelka českého národa. Navrhl bych jí stipendium v Klárově ústavu pro slepce nebo v chudobinci... Rád ji nemá nikdo a sotva se provdá. Zato je jí vydatně používáno již od delší doby za obecní plivátko. Potěšit ji občas takovou chrchlavou pozorností patří již bezmála k dobrému tónu…“ Dnes jsme dál, dnes už jenom neplijeme, ale kritiky rovnou inzultujeme. Podle Šaldy si ovšem za svůj úděl může i kritika sama: „Jinde šla kritika před obecenstvem – naše kulhá s ním nebo často i za ním: v tom je celá bída její nekulturnosti… Neboť obecenstvo má u tohoto kritika vždycky pravdu. A kritik s důstojnou tváří a velkým nákladem psychologie vykládá, jak hloupost obecenstva je přirozená, logická, jak je součástí naší bytosti, národním mystériem. A kritik bere ji zbožně do rukou jako hostii a tváří se při této hloupé pitvoře vážně... Jinde kritika měla odvahu, odvahu k lásce, odvahu k nenávisti, odvahu jíti svoji cestou – naše dovedla jen vyštěknout na toho, na koho vrčelo právě obecenstvo. Její zbabělost je v jádře psí, jako je psí její odvaha. Před mocnými dovedla dělat piruety, skákat i se plazit, a respektovala jen toho, kdo měl v ruce bič. Galantní k oficiální impotenci, shovívavá ke každé triviálnosti a banálnosti, milostně opojená každou šablonou a rutinou… Hlupství jest jí jedinou skutečností – před ním rozhoupává svou kadidelnici…“ (1904) Co se na tom změnilo dnes? Obávám se, že – alespoň co se týče kritiky provozované ve velkých denících a v elektronických médiích – vůbec nic. Divák má vždycky pravdu. Proto jej kritik skloňuje ve všech pádech, neustále se na něj odvolává: „Divák se neorientuje... Divák nechápe... Divák se obává…“ atd. Kritik – viz například recenzentka našeho nejčtenějšího deníku – se vlastně stává tiskovým mluvčím diváka. Schovávat se za diváka je mnohem pohodlnější a výhodnější, než říkat: „Já se neorientuji, já nechápu…“ A posluha divákovi se projevuje v samotném populistickém výběru „billboardových“ témat: jen o Matrixu publikovaly „nebulvární“ Lidové noviny pět „kritických“ materiálů ještě předtím, než k nám dílo vůbec dorazilo. Zpráva o největším divadelním festivalu u nás musí ustoupit zásadní zprávě, převratné pro českou kulturu, že začala první čtená zkouška na muzikál Bídníci. Jindy (Jedna ruka netleská) zase v MfD na téže straně, kde je recenze a rozhovor s režisérem filmu, tentýž


23

kritik (-čka) vyzve čtenářstvo, aby hlasovalo o nejlepších „hláškách“ filmu. (Hlášky jsou opravdu vtipné: například „Nečum na mě, nebo ti useknu ruku.“) Kritický text je zkrátka k nerozeznání od reklamního, je součástí marketingové strategie při umisťování díla na trh. Jde o pojetí kritiky jako „návodu k použití“, jenž je přibalen k dílu: „V současném stadiu předchází kritika výrobu a doprovází ji rozdělování vyrobeného, takže vyrobené dostáváme už ve zcela zkritizované formě... Funkcionáři aparátů jsou v principu programovatelní a automatizovatelní jako všichni funkcionáři… Kritika má však za (foto)aparáty odhalit aparáty, které je programují – celou aparátovou kulturu jejich charakteristickým sklonem k totalitarismu.“ (Vilém Flusser, 1985) A co ona kultura jazyka? V mém Slovníku floskulí, který je sbírkou polistopadového newspeaku, tvoří příklady deníkové kritiky zhruba třetinu mé inspirace (pokud se týká citací, jsou recenzenti na druhém místě, hned po politicích). Za mnohé jiné si připomeňme, že my už dávno nepíšeme knihy, eseje, historii, netočíme dokumenty, ale neustále „mapujeme“. („Dokument mapuje drogovou scénu… Výstava mapuje Medkovo dílo… Kniha mapuje citový život americké střední třídy.“) Co Čech, to kartograf. Žádáte-li o grant, opovažte se uvést, že hodláte „napsat“ („analyzovat“, „natočit“) to či ono. Chcete-li, aby vaši žádost vůbec četli, musíte zásadně vždycky „připravovat projekt, který mapuje“. Nejlépe nějakou „scénu“. Historiografii nahradila kartografie. A kdo by téhle fascinující floskuli odolal? Budí dojem nespornosti, topografické nezpochybnitelnosti. Zapomínáme na to, co věděl už klasik: „Mapa se taky může mejlit,“ odpověděl Švejk, sestupuje do údolí potoka. „Jednou šel uzenář Křenek z Vinohrad podle plánu města Prahy od Montágů na Malé Straně domů v noci na Vinohrady, a dostal se až do Rozdělova u Kladna, kde ho našli celého zkřehlého k ránu v žitě…“ Tím vším jsem chtěl vzkázat „nahoru“ jediné: chcete-li mít kritiku, jež rozvíjí, nikoli devastuje kulturu jazyka, nerušte, nýbrž naopak všemožně podporujte kulturní časopisy, protože to, co čteme v denících, má jak s kulturou, tak s kritikou čím dál tím méně společného.

Markéta Hejkalová

Některé problémy českého knižního trhu a možnosti jejich řešení Ve svém příspěvku vycházím z toho, že podpora literatury, knih a čtenářství je v zájmu každé evropské civilizované společnosti, tedy i našeho státu – ať už tuto oblast (literaturu a čtení knih) považujeme za důležitý zdroj umění, kultury a vzdělání, nebo „jen“ za náplň volného času, lepší a prospěšnější než možné jiné způsoby trávení volného času (drogy, gamblerství, telenovely a podobně). Proto se na možné řešení některých problémů knižního trhu snažím dívat z hlediska státu – co by stát mohl udělat pro zlepšení situace. Český knižní trh je co do kvality obsahu i formy vydávaných knih na světové úrovni a ve srovnání s knižním trhem řady srovnatelných evropských zemí je podle mého názoru mnohem pestřejší. Vycházejí nejen knihy tzv. středního proudu pro nejširší vrstvy čtenářů, ale vychází i mnoho knih určených menším skupinám čtenářů, existuje mnoho exkluzivně zaměřených, úzce specializovaných, regionálních a jiných malých nakladatelů. Rubem této pestrosti je ovšem nepřehlednost a určitá nadprodukce. Běžný knihkupec nejen není schopen mít všechny vydávané knihy fyzicky na skladě, ale často o nich ani není informován, a nedostatek informací je velkým problémem i pro čtenáře. Představa, že by knihkupec měl na skladě (nebo byl schopen objednat a dodat čtenáři) tituly staré třeba několik let, je bohužel stále spíše snem než skutečností. Existuje několik specializovaných knižních periodik (za všechny jmenuji Knižní novinky Svazu českých knihkupců a nakladatelů). SČKN se rovněž snaží vybudovat univerzálně použitelnou Databázi vydaných titulů přístupnou na internetu, kromě toho existuje řada dalších

24


databází – knihovnické, knihkupecké, distribučních firem... Právě prostřednictvím internetu by se mohly šířit informace – internetová knihkupectví řeší to, co kamenná knihkupectví nedokážou: mít v nabídce knihy třeba i několik let staré, objednat je od nakladatele a dodat čtenáři. Podpora internetových informačních aktivit – nekomerčních i komerčních – by proto byla pro celý knižní trh důležitá a významná. Lze ovšem mluvit o podpoře internetu a moderních informačních technologií vůbec, když vláda navrhla a poslanci odsouhlasili přeřazení telefonních hovorů a dalších telekomunikačních služeb do vyšší sazby daně z přidané hodnoty? Druhým omezujícím faktorem je poštovné. Nebylo by možné uvažovat o zavedení zvláštní sazby poštovného pro knihy, tak jak to dodnes funguje třeba v Německu? A to už raději nemluvím o poštovném na Slovensko. Slovenský trh je jediným zahraničním trhem, který může být pro české nakladatele zajímavý; pokud si však slovenský čtenář objedná od českého nakladatele knihu poštou, musí buď jeden, nebo druhý zaplatit k ceně knihy několik set českých korun navíc za poštovné a následné zaslání peněz dobírkou. Lze doufat, že se to změní, až budou Česko i Slovensko v Evropské unii? Dalším problémem jsou ceny knih. Nakladatelům se zdají příliš nízké (vyrábějí za světové ceny, ale prodávají za české), čtenářům se zdají (vzhledem k platům, kupní síle a podobně) příliš vysoké. (Nebudu tady rozbírat, proč lidem připadají drahé knihy, a ne třeba alkohol či cukrovinky, které také nejsou levné a rozhodně jsou mnohem méně užitečné než knihy.) Problém cen je na první pohled těžko řešitelný, je spjat s ekonomickou situací naší země před vstupem do EU atd. atd. To je částečně pravda, ale na druhé straně by tady mohl stát snadno pomoci a knihy zlevnit – tím, že by je přeřadil do nulové sazby DPH. Tato forma podpory knih a čtení by byla jasná a průhledná, nevedla by k nárůstu úředníků, možná by sice o něco připravila státní rozpočet, ale – zrovna tak možná – by přispěla k většímu zájmu o knihy, a tím k vzdělání a kultuře celého národa. Lze si představit i další věc, na první pohled fantastickou: že by si každý, kdo platí daně, mohl každoročně z daňového základu odečíst určitou částku (třeba 5 000 korun), kterou utratí za knihy, což by šlo snadno doložit účtenkou, protože dnes už téměř ve všech knihkupectvích uvádějí i názvy jednotlivých knih. To by byla už opravdu znatelná a velkorysá podpora nejenom literatury a kultury, ale i třeba zaměstnanosti – nakladatelů, knihkupců, tiskařů a dalších profesí, prostě celého knižního oboru jako důležitého „průmyslového“ odvětví. S cenami knih také souvisí problematika jejich pevné ceny, to znamená zákon, který by stanovil, že se mohou prodávat pouze za jednu cenu, ať už jsou nabízeny v supermarketu, ve stánku či v knihkupectví. Zákon o pevných cenách knih existuje a dobře funguje například v Německu. Stručně se dá říct, že neexistence zákona o pevných cenách může vést k tomu, že knihy se budou stále více prodávat v supermarketech, kde budou (díky tomu, že obchodní řetězce odeberou větší množství knih, čímž získají od nakladatele vyšší rabat) levnější než v knihkupectvích klasických. To by mohlo vést k zániku nejen řady knihkupectví, ale i nakladatelství vydávajících náročnější literaturu, která se v supermarketech neprodává, jak se stalo po zrušení pevných cen knih v sedmdesátých letech 20. století ve Finsku. Čas příspěvků je omezený, proto pominu další problémy (například ochranu českého knižního trhu před očekávaným nástupem velkých zahraničních nakladatelů, jimž mohou čeští nakladatelé jen těžko konkurovat) a zastavím se u problému jednoho, který stát sice nemůže přímo nijak ovlivnit, ale na druhé straně může k jeho řešení přispět třeba působením na média. Mám na mysli to, kolik času, prostoru a pozornosti se v médiích věnuje knihám a literatuře. Připadá vám normální, že ve veřejnoprávní České televizi neexistuje nejenom v hlavním, ale ani v jiném trochu sledovatelném čase (tedy ne pozdě v noci ani brzo ráno) pořad věnovaný knihám? Připadá vám normální, že Svaz českých knihkupců a nakladatelů už snad rok vede s Českou televizí o takovém pořadu jednání, přičemž je víceméně v roli dotěrného prosebníka? Připadá vám normální, že přenos z udílení cen Magnesia Litera Česká televize sice na-


25

točí, ale neuvede ho v přímém přenosu a odvysílá až na druhý den – a ještě na druhém programu? Připadá vám normální, že v nejčtenějším českém deníku je v rubrice kultura věnována ne nevýznamná část strany každý týden seriálu Nemocnice na kraji města, nebo že v tomtéž deníku čtvrtinu strany, která má být věnovaná kultuře, zabírá rozbor výměny moderátora ve hře Chcete být milionářem? Co to má společného s kulturou? Nebylo by lepší, užitečnější a důležitější věnovat více pozornosti českým knihám než americkým filmům? Vím, že teď mluvím staromilecky, antiglobálně, buditelsky, obrozenecky a možná vůbec směšně, ale měli bychom si uvědomit, že zatímco o propagaci amerických filmů se bude vždycky někdo starat, propagace českých knih a české literatury – naprosto logicky – kromě nás nikoho nezajímá a zajímat nebude. Je mi ovšem jasné, že tady stát přímo nijak zasahovat nemůže. Pro český knižní trh a tím i českou literaturu je prostě velmi důležité, aby se o knihách co nejvíc psalo a mluvilo. Z tohoto hlediska jsou také důležité všechny „knižní akce“, mj. literární ceny a knižní veletrhy. Smyslem literárních cen není pouze ocenit a vyzdvihnout určitá díla (byť to je jejich prvořadý cíl); v druhém plánu chtějí upozornit na důležitost knih a literatury obecně. Zrovna tak smyslem knižních veletrhů není jen prodat co největší množství knih (i když je to opět jejich hlavní cíl), ale zrovna tak důležitá je propagace knih, spisovatelů, čtení... Je nepříjemné, když onen druhý, „propagační efekt“ těchto akcí se z jakéhokoli důvodu rozmělní, třeba když dvě takové akce připadnou na stejný termín, jako se to stalo letos, kdy ministerstvo kultury udílelo Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo 24. října, stejný den, kdy začal 13. podzimní knižní trh v Havlíčkově Brodě. Mnoho novinářů si muselo vybrat, které akce se zúčastní, a psalo pak jen o jedné z nich. Je to škoda, protože o knihách se psalo méně, než se psát mohlo. Nemohu zakončit svůj příspěvek jinak než sdělením, že 14. podzimní knižní trh v Havlíčkově Brodě se bude konat 15. a 16. října 2004 – a tímto si vás všechny dovoluji pozvat k jeho návštěvě. Děkuji za pozornost.

Pavel Strnad

Česká kinematografie deset let po odstátnění Vstupem naší země do Evropské unie se dostáváme do společenství zemí, které respektují úlohu kinematografie a uvědomují si její význam pro zachování národní identity. Specifikum evropské kinematografie spočívá v národní rozmanitosti, ve výrazu identity jednotlivých národních kultur. V tom je její hodnota, ale zároveň i slabina, neboť rozmanitost filmové tvorby s sebou přináší jazykovou bariéru mezi jednotlivými národními filmovými trhy, což výrazně omezuje ekonomické využití filmů. Proto je dnes základní podmínkou pro zachování evropských národních kinematografií výrazná státní podpora. V České republice se natočí kolem patnácti celovečerních hraných filmů ročně, vzniknou desítky animovaných a dokumentárních filmů. Přestože jsou mimořádně úspěšné na domácím trhu a oceňované na zahraničních festivalech, jejich tvůrci pracují v téměř amatérských podmínkách, naprosto nesrovnatelných s podmínkami ve státech Evropské unie. Následkem toho došlo k úpadku oborů s menším komerčním potenciálem a finanční tlak přinesl i žánrovou omezenost. Vývoj české kinematografie v 90. letech Filmový průmysl se v České republice od počátku devadesátých let dynamicky rozvíjel. Ihned po uvolnění trhu vznikly distribuční společnosti, které zaplavily kina především americkými filmy. Po privatizaci studií se výroba postupně obnovila, byly založeny produkční společnosti, které v České republice zajišťují natáčení zahraničních filmů. Díky levné a kvalifikované pracovní síle, dobrému technickému zázemí a rychle se rozvíjející infrastruktuře se

26


Česká republika stala jedním z nejvyhledávanějších míst pro natáčení především mezi americkými a německými producenty. Platí to také pro výrobu reklam, které se zde natáčejí pro tuzemský i zahraniční trh. Tato dvě odvětví tvoří více než 90 % filmové výroby v České republice, zbytek připadá na výrobu českých filmů. Je třeba však důsledně rozlišovat mezi filmovou tvorbu a filmovým průmyslem. Základem národní kinematografie je filmová tvorba. Na rozdíl od filmového průmyslu zde stojí v centru zájmu filmoví autoři a jejich tvůrčí práce. Pro vznik každého filmového díla je nutná poměrně vysoká investice, nesrovnatelně vyšší než u ostatních uměleckých oborů, na druhou stranu je film možno lépe komerčně využít. Proto je při vzniku filmu vedle tvůrčího pohledu důležité i hledisko komerční, neboť návratnost investice do filmu je hlavním kritériem, zda daný film vůbec vznikne. Při podrobnějším pohledu zjistíme, že převažují příběhy ze současnosti, které jsou méně náročné na výpravu, a proto levnější. Je znát posun k televiznímu způsobu snímání, částečně daný také využíváním videotechniky, protože se tak snižují náklady na výrobu. Její používání ovšem vedlo k tomu, že český film opustil svoje výsadní postavení například v žánru filmových pohádek, které si vybudoval v minulých desetiletích. Bez dostatečné podpory na tak malém trhu, jaký je v České republice, nemohou za standardních podmínek vznikat filmy s nízkým komerčním potenciálem – například filmy animované nebo dokumentární. Konečným důsledkem této situace je přizpůsobení tvorby komerčním požadavkům. Filmoví tvůrci se dostávají pod ekonomický tlak, který se pak projevuje i na kvalitě výsledného díla. Přestože se od počátku 90. let vedla široká diskuse o budoucím uspořádání kinematografie a vzniklo několik návrhů zákona o české kinematografii, jediným výsledkem byly dvě legislativní normy přijaté v letech 1992-93. Zákonem č. 241/1992 Sb. byl založen Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, zákonem č. 273/1993 Sb. byl zrušen státní monopol v oblasti filmu a založen Národní filmový archiv. Bohužel tyto dva zákony stav české kinematografie komplexně nevyřešily. Současná situace v České republice V současné době disponuje Státní fond na podporu kinematografie ročně zhruba 60-70 miliony korun. Přitom jen ve druhé uzávěrce projektů v letošním roce obdržela Rada Státního fondu přes 90 žádostí o celkovém objemu vyšším než 750 milionů. Finanční prostředky, jež rozděluje Rada Státního fondu, pocházejí ze dvou hlavních zdrojů. Větší část se získává z prodeje práv k filmům vyrobeným v letech 1965-1991, tento zdroj však postupně slábne vzhledem k menšímu zájmu ze strany hlavních odběratelů, tuzemských televizních vysílatelů. Druhým zdrojem je korunový příplatek ke vstupnému do kin, který byl zaveden v roce 1992 a nebyl od té doby valorizován, přestože se průměrná cena vstupenky podstatně zvýšila: zatímco v roce 1992 stála 13,80 Kč, v minulém roce za ni divák zaplatil 88,50 Kč. Během třinácti let existence navíc stát jen jednou využil možnost, kterou mu dává zákon a udělil Fondu dotaci ve výši 10 milionů korun ze státního rozpočtu. Výsledkem je, že částka určená na podporu kinematografie je kriticky nízká a nedosahuje zdaleka úrovně srovnatelných evropských zemí. Podpora, kterou poskytují například fondy jednotlivých spolkových zemí v Německu nebo Dánský filmový institut, dokonce převyšuje podporu udělovanou Státním fondem ročně až desetkrát.


27

země

počet obyvatel

Dánsko Rakousko Švédsko Česká republika Itálie Francie Německo

5,3 mil. 8,1 mil. 8,9 mil. 10,3 mil. 57,6 mil. 60,4 mil. 82,0 mil.

podpora celkem (EUR) 32,7 mil. 19,8 mil. 29,1 mil. 2,4 mil. 97,4 mil. 472,2 mil. 136,6 mil.

podpora na 1000 obyv. (EUR) 6 170 2 444 3 270 233 1 691 7 818 1 666

Tabulka podpory kinematografie ve vybraných evropských zemích v roce 2001 (Zdroj: European Audiovisual Observatory) Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi chybí v České republice i další nástroje podpory kinematografie, jako například daňové pobídky pro investory do filmových děl nebo povinnost pro televizní stanice investovat v rámci svého programu do filmové tvorby. Důsledkem této situace je handicap českých filmových tvůrců ve srovnání s jejich evropskými kolegy. Filmoví výrobci se výjimečně mohou účastnit evropských koprodukcí jako rovnocenní partneři a je pro ně obtížnější čerpat z evropských fondů – jako je třeba Eurimages –, který je zaměřen na dofinancování projektů. V České republice také chybí instituce, která by shromažďovala informace o českém audiovizuálním trhu, byla schopná poskytovat o této oblasti korektní statistické údaje a zastupovala český film v zahraničí. Tuto funkci obvykle plní státní filmový institut nebo centrum, do jehož kompetence většinou spadají veškeré záležitosti týkající se kinematografie. Řešením kritického stavu je novelizace obou výše uvedených zákonů a především navýšení zdrojů Fondu. Na základě principu solidarity by se tak měly vedle kin podílet na podpoře filmové tvorby i další subjekty, které využívají filmová díla – prodejny a půjčovny nosičů, kabelové a celoplošné televize. Tento způsob financování je v mnoha obměnách standardem v zemích Evropské unie, jak bylo popsáno v předcházející kapitole. Stejně tak je standardem, že stát přispívá dotací ze státního rozpočtu, a to především u zemí s menším počtem obyvatel nebo s méně rozvinutou audiovizuální sférou. Tento smíšený systém zaručuje kontinuitu financování i v případech, kdy dojde k neočekávaným změnám v audiovizuální oblasti, nebo naopak při problémech státního rozpočtu. oblast kina prodejny a půjčovny nosičů kabelové televize celoplošné televize celkem

celkový obrat 946 mil. Kč* 1 300 mil. Kč+

odvod 3% 3%

odvod v Kč 28 mil. Kč 39 mil. Kč

500 mil. Kč+ 6 000 mil. Kč+

3% 5%

15 mil. Kč 300 mil. Kč 382 mil. Kč

Tabulka příjmů Fondu z jednotlivých oblastí audiovize (* údaj Unie filmových distributorů + odhad) Tento systém je založený na principu solidarity všech oblastí audiovize, které přispívají na vznik nových českých filmů. Je třeba do něj zahrnout všechny subjekty, které při svém podnikání využívají filmová díla. K této částce by v kombinovaném systému financování Státního fondu měl přispět i stát ze svého rozpočtu. Česká kinematografie dostávala doposud ze státního rozpočtu nepoměrně 28


menší příspěvky než například divadlo, hudba nebo výtvarné umění. Zatímco film získává ze státního rozpočtu průměrně okolo 50 milionů korun ročně na provoz Národního filmového archivu, příspěvky do evropských fondů či jako dotace filmovým festivalům, příspěvky na ostatní zmíněné oblasti činily nejméně půl miliardy korun. Příspěvek státu do tohoto systému podpory kinematografie bude také vyjadřovat jeho zájem na rozvoji této kulturní oblasti. Jak jsem se už zmínil, v České republice stále chybí národní filmové centrum. V rámci novelizace zákonů proto musí být, stejně jako ve všech zemích EU, založeno České filmové centrum – státní koordinační instituce, která bude zajišťovat nezbytný regulační rámec v audiovizuální oblasti a zároveň poskytovat tvůrcům a výrobcům potřebný servis, a to především v těchto oblastech: - propagace českých audiovizuálních děl v zahraničí, - organizační zajištění české účasti na festivalech a přehlídkách, - poskytování informací o právních a finančních podmínkách v oblasti audiovize v ČR, - zprostředkování informací o audiovizuálních službách a lokalitách pro natáčení v ČR, - spolupráce s mezinárodními audiovizuálními organizacemi. České filmové centrum by mělo také úzce spolupracovat se Státním fondem kinematografie a Národním filmovým archivem. Závěr Česká kinematografie dnes potřebuje státní podporu, která bude garantovat kontinuitu filmové tvorby. Země, která dala světu českou novou vlnu 60. let, loutkové pohádky Jiřího Trnky nebo fantastické filmy Karla Zemana, by neměla hazardovat s tak významnou kinematografickou tradicí. Pokračování dnešního neutěšeného stavu může po vstupu České republiky do Evropské unie znamenat, že čeští tvůrci a výrobci neobstojí v konkurenci svých evropských kolegů a nebudou ani schopni čerpat z evropských podpůrných fondů. To by mohlo v konečném důsledku znamenat konec českého filmu.

Ladislav Řezníček

I spisovatel má právo na přežití Vždycky když jdu v Oslo po hlavní třídě, která nese ještě název po Karlu Johannovi, králi z bývalé švédsko-norské unie, vzpomenu si na jeden román Knuta Hamsuna. Nazval jej příznačně Sult (Hlad), inspirován kručením v břiše právě na této třídě. Od doby Hamsunova zážitku uplynulo dobrých sto let. Pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu by se divil, jak díky jeho dílům – a samozřejmě díky mnoha dalším spisovatelským kolegům v Norsku – společnost pochopila, jak jsou potřební lidé, kteří něco sdělují bez kručení v břiše. Musím se přiznat, že nejsem nadšen nevděčnou úlohou „chytrého“ informátora o tom, co se děje za humny českých hranic. Nebývá to rádo slyšeno, ale berte to tak, že jsem byl k dnešnímu vystoupení přemluven. Na druhou stranu jsem rád – kvůli dobrému svědomí. V roce 1978 jsem se stal zakládajícím členem Norského spolku literatury faktu a o dva roky později jsem byl u zrodu instituce – tenkrát s nejistými, ale dnes už andělskými křídly – zvané KOPINOR. Jejím úkolem je sbírat do své pokladny zákonem určenou mizivou částku z ceny za kopírovací stroje dodané na norský trh a dále z kopií autorských děl, jejichž stránky byly okopírovány v určitých institucích. Tehdy, koncem roku 1980, nám zmrzl úsměv na rtech: zjistili jsme, že ono mizivé drobné vzrostlo do desítek milionů a my museli přizpůsobovat systém jejich rozdělování... Neuvěřitelné se stalo skutkem: každý člen našeho spolku měl nárok na přidělení různých druhů stipendií ze slušného bakšiše, který byl na ně vyčleněn. Neby-


29

la hodnocena kvalita napsaného díla – příslušná komise administrativně zaznamenávala žádosti a ověřovala oprávněnost požadavku žadatele, to znamená, zda publikoval patřičný počet stran v kalendářním roce. Ze stipendií uvedu například: 1) cestovní stipendium (sbírání dokumentace a podobně); 2) pracovní stipendium (uhrazující ušlou mzdu až do výše jednoho roku); 3) stipendium na náklady spojené s výdaji nezbytnými pro ukončení díla; 4) čestné stipendium; 5) stipendium pro seniory. Vedle těchto důležitých hmotných statků pro spisovatele, ať už jsou či nejsou členy spolku, byl zajištěn i provoz kanceláře organizace spisovatelů, včetně odborných seminářů a právní pomoci. Chápu úsměvné pokyvování hlavou. Naznačuje, že při současném postavení Norska, které je v čele států s nejvyšší životní úrovní, státních příjmů a možností dotací, je to pochopitelné. Výše stipendií samozřejmě odpovídá stavu životní úrovně v Norsku. Dovolím si ale vysvětlit, že důvody jsou i jiné. Spisovatelé mají totiž v Norsku tradičně nadstandardní pozici již přes sto padesát let. Nespornou výhodou je nepřerušená kontinuita vývoje a zvláštní fluidum pocitu solidarity. Musím říci, že jsem za tu víc než polovinu svého života – a jsem už dost starý – na tom úzkém pásu země dlouhém několik tisíc kilometrů zřídkakdy potkal člověka se spoustou peněz (spoustou až závratnou) na svém kontě, který by to dával znát a který by nebyl ochoten ukápnout ze svého měšce i těm, co přikládají do kulturního kotle. Bylo tomu tak dřív a teď to platí dvojnásob, protože při vzpomínce na období stěhování národů jsou země jako Norsko dvojnásob dotčeny pohledem do nastavených zrcadel budoucnosti a chápou potřebu bránit svou identitu, a posilovat tak sebevědomí na třecích plochách kontaktů s jinými kulturami. To je také asi hlavní důvod onoho nadmíru vlídného vztahu ke spisovatelům a k jejich produkci v současnosti. Ještě než přejdu k pozoruhodným suchým číslům, musím poznamenat, že kromě stipendií, která distribuuje organizace spisovatelů literatury faktu a překladatelů, dotuje zmíněný Kopinor stipendia dalších spisovatelských organizací. Pro překlady děl norských spisovatelů byly založeny dvě instituce, které hradí nejen náklady na překlad, ale často i na jejich vydání. Beletristé jsou pak navíc zvýhodňováni tzv. „nákupním řádem pro knihovny“. Slušným darem písemnictví je také doživotní důchod pro národní a zasloužilé umělce, tedy obdobný systém jako býval zde. V současné době jejich řady čítají na osm set spisovatelů, výtvarníků, hudebníků… Většina z toho, co jsem zde uvedl, by nemohla spatřit světlo světa bez onoho kouzelného slůvka Kopinor. Mám před sebou výroční zprávu této instituce za rok 2002. Dovolím si vás seznámit s některými čísly: Příjem Výdaje Z toho pak bylo například přiděleno: organizaci spisovatelů literatury faktu, překladatelům beletristům, překladatelům

177,789.949,- NKR 178,611.559,- NKR 47,557.479,- NKR 64,192.813,- NKR

Vlídnost tohoto systému možná souvisí s tím, že společnost pochopila slova, která pronesl první norský nositel Nobelovy ceny za literaturu Björnstjerne Björnson: „Nepatřím k těm, kteří vyjímají spisovatele a umění vůbec z odpovědnosti za vývoj společnosti. Já si myslím, že právě opak je pravdou, protože kdo jiný než spisovatelé a umělci má stát v čele a vést nás na naší pouti k pokroku.“

30


Na závěr bych chtěl říct, že česká DILIA má stejný úkol jako Kopinor. Když jsem tam zavolal a informoval se, jak peníze rozdělují, dostal jsem odpověď, že kdo se o peníze přihlásí, tomu je dají. Ptal jsem se některých svých známých, ale asi jsem měl smůlu. Žádný nedostal nic… Organizace, kde se kopírování provádí, jako třeba Národní knihovna ČR, musí přece poplatky odvádět…

Róbert Kiss Szemán

Rozpočtový manifest za kulturu a společnost Ó, lide maďarský! Plánovaná výše HDP na rok 2003 je 18 200 miliard forintů! Není to tak mnoho jako ve Švýcarsku, ale přece jen ne tak málo jako v rozvojových zemích. Na kulturu vydáváš 0,54 % HDP! Nezdá se ti se, že půl procenta je hodně málo? Vydej na ni alespoň procento, vždyť skrze svou kulturu se můžeš stát důstojným členem Evropské unie! Ó, vládo maďarská! Parlament zajistil pro státní rozpočet 5310,6 miliard forintů. Vládo! Vedle mnoha jiných věcí z toho můžeš hradit i výdaje na kulturu. Na kulturní účely jsi v tomto roce vydala 1,8 % této sumy. Dávej na kulturu mnohem víc! Tvým sloganem ať se stane: Make culture, not war! Ó, Ministerstvo národního kulturního bohatství! Dávej více na státní správu, na financování zahraničních kulturních institutů, podporuj vydatněji společenské organizace; víš dobře, že nadace jsou základními pilíři občanské společnosti, posiluj také je! Ó, má ženo, neutrácej tolik za potraviny, šetři plynem a elektřinou, odepři si oblečení a krášlicí prostředky, utrácej víc za kino a divadlo! Ó, mé děti, neposílejte tolik esemesek, netrčte hodiny na internetu, šetřete víc své oblečení, nestravujte se mimo domov, kupujte si mnohem víc knížek! Ó, všichni mí stávající a evropští krajané! Vaše platy nejsou příliš velké, ale nejsou ani malé. Jsou nižší, než mají Švýcaři, ale jsou vyšší, než mají občané třetího světa. Utrácejte méně za auta, domy, nábytek a svého psa! Utrácejte ze svého měsíčního příjmu za kulturu nejméně tolik, kolik na ni dávají vaše vlády! Ať se tak stane!


31

Mirosław Jasiński

Jak to vypadá s financováním kultury v Polsku Mám dvě zprávy, jednu špatnou, jednu dobrou. Špatnou, protože můj příspěvek nebude emotivní, dobrou, protože bude krátký. Nebude příliš zajímavý, protože v něm převládne matematika, která v kulturních kruzích není příliš v oblibě; přesněji řečeno ho zaplaví aritmetika, a ještě přesněji statistika, pokud aritmetika je statistikou. Jak to vypadá s financováním kultury v Polsku? Celkové náklady na kulturu se v Polsku pohybují od 0,4 do 0,5 % hrubého domácího produktu. Pokud jde o státní rozpočet, uvádím údaje z roku 2002. Mohl bych předložit údaje připravované pro rok 2004, ale jsou poněkud zmatené – snížily se náklady na kulturu, ale došly nové peníze ze státních loterií, a tak to vypadá, že teď budeme mít v kultuře situaci jako v ruletě. V roce 2002 bylo na kulturu vydáno 0,44 % ze státního rozpočtu. Musím upozornit, že v Polsku je podobné administrativní uspořádání jako v České republice, ale v základních věcech se liší: máme kraje, které jsou samosprávní, ale taky máme na úrovni krajů státní administrativu, takže máme v krajích dva rozpočty. V roce 2002 dal stát na kulturu 805 milionů zlotých, tj. 200 milionů dolarů, přičemž příspěvek samosprávy činil 2 miliardy 600 milionů, to znamená, že samospráva věnovala na kulturu čtyřikrát více než stát, z toho přes polovinu tvořily náklady obcí. V Polsku jsou jako obce vedena i větší města – například Wrocław spadá také pod obce –, většinou jde ale o malá městečka a samospráva jim ze svých rozpočtů dává kolem 0,8 %, tedy méně než v České republice. Náklady na kulturu činí celkem 0,75 % všech veřejných nákladů dohromady. Samozřejmě existují také skryté náklady, většinou v obcích, které dávají na kulturu z toho, co se nazývá „promotion“ obcí, měst atd. Když jsem si to spočítal, vyšlo mi, že náklady na kulturu (v Polsku připadá ročně 23 euro na osobu) můžeme zvýšit o jedno euro z dodatečných fondů a dále o dvě euro ze skrytých nákladů, což dohromady dělá 26 euro na osobu. Protože teď vstupujeme do Evropské unie a různé evropské společné programy se dynamicky rozvíjejí, spočítal jsem i evropské náklady. Částku můžeme navýšit ještě o 10 centů – tolik činí příjmy z evropských programů. To znamená, že na jednoho občana vydáváme celkem kolem 740 korun ročně, tedy podstatně méně, než – jak jste slyšeli – se vydává v České republice. Měsíčně to dělá zhruba 60 korun. Každý si může spočítat, kolik to je a co za to lze pořídit. Nemyslím ale, že jde jen o vyřešení rozpočtových potřeb. Je to problém civilizační a domnívám se, že je to také otázka žebříčku hodnot v naší části Evropy. Asi máme všichni podobné problémy, ale jak jsem uvedl, v Polsku jsou problémy, pokud jde o kulturu, větší. Ještě bych chtěl něco říci k úvaze, kterou jsem zaslechl. Teď právě probíhá střet zájmů v oblasti autorských práv; máme aliance několika obrovských organizací, to znamená největších tiskových koncernů, největších soukromých televizí a také největších soukromých rozhlasových stanic. Tyto podniky vyvíjejí tlak, aby se podstatně snížily výdaje na autorská práva, která musí platit tiskové nebo sdělovací prostředky tvůrcům. Hlas umělců je velmi slabý, protože de facto nemají jednotnou reprezentaci. Upozorňuji na to proto, že s obdobnou snahou se dá počítat i zde. Samozřejmě lze slyšet argumenty, že se musíme připravit na střet s evropskými koncerny a tak dál. Bohužel se zdá, že na to doplatí polští umělci, kterým se i ty minimální peníze, které jdou z autorských práv, ještě sníží. Není to příliš radostná vyhlídka.

32


DISKUSNÍ PŘÍSPĚVKY Břetislav Rychlík

Deset důvodů (k odporu proti řízené likvidaci veřejnoprávních médií) Nezpochybnitelným právem občanů je svobodný přístup ke kontrole práce jimi volených zástupců. Ve standardně fungujících demokraciích se to projevuje mimo jiné v možnosti veřejnosti platit si službu nezávislých veřejnoprávních médií. Nejsilnějšími nástroji veřejné mediální služby jsou Česká televize a Český rozhlas. Odsouváním životně nutné novely zákona o financování veřejnoprávních médií se rukojmím některých politiků po České televizi stal i veřejnoprávní Český rozhlas. Potvrdila se dlouhodobá obava, že se část politické reprezentace nehodlá vzdát svého v demokratických zemích nepřípustného vlivu na veřejnoprávní média. Zvláště v případě České televize sledujeme pokusy o její zničení a dnes jsme svědky jejich závěrečné fáze. Tyto pokusy vnímáme jako snahu o zabrání veřejného prostoru, což nelze vnímat jinak než jako přeměnu demokracie v autoritativní režim. Jestliže obecně platí, že komerční stanice oslovují své diváky především jako zákazníky, nebo spíš prodávají diváky inzerentům, pak veřejnoprávní média se k nim obracejí jako k občanům. Jsou to tedy občané – posluchači Českého rozhlasu a diváci České televize – proti kterým se tyto kroky politiků nešťastně obrátí. Takto trestají českou filmovou a televizní tvorbu, dokumenty, tradici skvělých animovaných a dětských filmů. Pohrdají osmdesátiletou tradicí rozhlasovou. Trestají paměť národa, jeho kulturní identitu. Trestají myšlenkovou nezávislost a pluralitu. Trestají službu menšinám, handicapovaným, příznivcům sportu i vážné hudby či dechovek, regiony i naše děti. Neboť: 1/ Česká televize a Český rozhlas reprezentují službu občanům této země. Model veřejné televizní a rozhlasové služby je založen na relativní institucionální autonomii těchto médií, které jsou z větší části financovány nekomerčně a jejichž klíčovou funkcí je zohledňovat co nejširší spektrum potřeb diváků, které soukromé komerční stanice vůbec nemusí zabezpečovat. 2/ Likvidace výkonu veřejnoprávních médií, kterou přinese odkládání novely zákona, je útokem na sociálně slabší skupiny obyvatel. Pro ně je rozhlas i televize mnohdy jedinou dostupnou kulturou, službou, zábavou, vzděláváním, orientací v komplikované a nepřehledné informační inflaci za směšně nízkou cenu. Za „televizní“ dvě koruny padesát denně si nekoupíte jediné noviny, natož 48 hodin vysílání. Navyšování poplatku ve vyspělých demokraciích je transparentně a systémově odvozeno buď od indexu spotřeby, nebo od inflace. Nikde není součástí mocenského nátlaku. 3/ Podnikatelské televize a rádia žijící z prodeje reklamního času jsou mnohem nesvobodnější než stanice veřejnoprávní. Jejich závislost na rozhodování a přízni velkých inzerentů, stejně jako na těch, kteří rozhodují o tom, zda si podrží vysílací licenci, je fatální. Komerční stanice jsou závislé na aktuální politické a hospodářské situaci a přirozeně se jí podřizují mezi licenčními řízeními, od jedněch voleb k druhým, a tomu podřizují své chování, obsah svého vysílání. 4/ Řeči některých politiků o nehospodárnosti, socialistickém molochu a černé díře v České televizi nebyly dodnes podloženy jediným údajem, natož porovnáním srovnatelným s demokratickými zeměmi. Při pouhém dorovnávání inflace by dnes poplatek České televizi musel činit přes 100 korun měsíčně. Současný návrh na zvýšení poplatku na 95 korun tedy ani nenapravuje každoroční zvyšování cen energií, materiálů, technologií a nutných služeb včetně poštovného a telekomunikací. Kultura a společnost – Společnost a kultura

33

5/ V zemích srovnatelných velikostí s Českou republikou je smíšený model financování televize. Dánsko či Nizozemí vedle poplatků povolují příjmy z reklamy v rozsahu 10-15 %. Pokud je reklama zakázána, jsou příjmy doplňovány z přerozdělení daní či licenčních poplatků komerčních televizí (Finsko, Švédsko). Snaha některých politiků odebrat veřejnoprávním médiím reklamu je průhledným aktem monopolizace reklamního trhu ve prospěch komerčních médií a ke škodě tržního hospodářství. 6/ Část politiků klame veřejnost tvrzením, že komerční vysílání je, na rozdíl od veřejnoprávního, zadarmo. Neexistuje vysílání, které by diváky nic nestálo. Náklady na provoz komerčních stanic zaplatí zákazníci v cenách výrobků, v nichž jsou zakomponovány i skryté náklady na reklamu. Všechny dosavadní výpočty dokazují, že se jedná o větší objem peněz, než mají k dispozici poskytovatelé veřejné služby. Komerční média proto vyzýváme k podpoře veřejnoprávních kolegů, neboť nevěříme, že si přejí jejich zánik. 7/ Návrh na likvidaci ubohého jednoho procenta reklamy či jeho přesun mimo hlavní vysílací čas nelze interpretovat jinak než jako další pokus směřující k postupnému oslabení role ČT. Totéž se týká ČRo. Společně s nedokončenou korekcí poplatku ve vztahu k inflaci to povede de facto k postupnému konci plnohodnotného veřejnoprávního vysílání v České republice. 8/ Vzhledem ke vstupu České republiky do Evropské unie vzroste nezastupitelná role národních televizních a rozhlasových vysílatelů jako institucí udržujících národní kulturní identitu a český jazyk. Veřejnoprávní média budou i oporou politiky národních vlád, tedy i těch, které se možná v budoucnu složí z politických stran dnes likvidujících veřejnou mediální službu. Televize i rozhlas veřejné služby přece fungují jako důležitý integrující společenský faktor vytvářející most mezi politiky, občany, různými cílovými sociálními skupinami a životními styly. Nedávné katastrofické záplavy navíc potvrdily nezastupitelnou roli médií v záchranném systému země. 9/ Veřejná média jsou službou občanům a demokracii stejně jako politika. Na provoz všech institucí v zemi vzrostly náklady cen, energií, všemožných poplatků. Z daní občanů se na fungování demokratických institucí nerozpakují poslanci a senátoři přidělit si tolik, kolik myslí, že potřebují. Veřejnoprávní média za objektivní růst nákladů nemohou. Oprávněnými náklady ČT a ČRo je cena takového vysílacího schématu, které optimálně plní veřejnou službu televizním a rozhlasovým vysíláním. 10/ Žádná instituce v této zemi si nemůže dovolit o sobě tvrdit, že pracuje zcela bez chyb a problémů, ani veřejnoprávní média, ale ani politické orgány této země a volení zástupci. Věříme v demokratický krok většiny rozumných a odpovědných politiků. Věříme, že právě oni zákonem stanoví, aby se veřejnoprávní média mohla opírat o systémové kroky a nebyla objektem subjektivního rozhodování a zvůle. Vládu žádáme, aby splnila své programové prohlášení, ve kterém se zavázala k zachování existence plnohodnotného veřejnoprávního vysílání. Pokusy o řízenou likvidaci této služby veřejnosti považujeme za stejně závažné, jako je korupce, vykradené banky, fondy, podniky a celkově pokleslá úroveň politické kultury. Rozhodli jsme se vytvořit Výbor na obranu veřejnoprávních médií, který se bude věnovat postojům jednotlivých politiků. Jako jednotlivci budeme využívat veškerého svého veřejného vlivu, aby byli občané o těchto nedemokratických snahách informováni. Současně budeme informovat v zahraničí o stavu veřejnoprávních médií v naší zemi. Případně vyzveme patřičné mezinárodní instituce a orgány EU k podpoře našeho zájmu. Všemi zákonnými prostředky, jak nám je zaručuje ústava této země, budeme bránit likvidaci veřejnoprávních médií, která by nás zařadila mezi politováníhodné národy. 34


Výbor tvoří: Marie Vaculíková – důchodkyně, Praha Ing. Miroslav Opatřil – předseda Sdružení pěstounských rodin, Brno Robert Müller – středoškolský pedagog, Praha Vladimír Just – kritik, Praha Kolektivním členem výboru je FITES

Jiří Krejčík

K privatizaci Filmového studia Barrandov Omezím se na to nejpodstatnější a vyjádřím to způsobem telegrafickým. Chtěl bych tady připomenout tragické okolnosti, které souvisely s privatizací Filmového studia Barrandov. Začínalo se o ní jednat bezprostředně po roce 1990. Tehdy, po krátkém působení ministra kultury pana Lukeše, komunisty, se stal ministrem kultury spisovatel, pan doktor Uhde. Za jeho působení bylo uděleno na podporu české kinematografie sto milionů korun. Měly být rozděleny na filmy, které se začínaly točit, byly rozpracované nebo se dokončovaly. Byla ustanovena komise, která měla rozhodnout, kolik kterému filmu připadne. Nastala nesmírná lobbystická štvanice všech tehdy vznikajících tzv. soukromých producentů, kteří se snažili z přidělených milionů získat na své tzv. projekty co možná nejvíc. Dokonce padl návrh, aby komise jmenovaná ministrem kultury o nich v tomto případě nerozhodovala, ale až při nějakých milionech dalších, a aby se o peníze podělili soukromí producenti. Tak se také stalo. Sto milionů bylo prakticky rozprášeno: byly rozdrobeny na řadu filmů, které si to, myslím, nezasloužily. Pak se utvořila jakási společnost jménem Cinepont, která podala tzv. privatizační projekt filmového Barrandova. Neříkám Filmového studia Barrandov, protože titul se průběhem let měnil. V té době existoval samostatný podnik Filmové laboratoře Barrandov, který podal na ministerstvo kultury také svůj privatizační projekt. Potom jsme shledali, že laboratoře byly sloučeny s celým filmovým Barrandovem a že jejich projekt kdesi na ministerstvu kultury zmizel. Nikdy nebyl projednán. Byla o tom vedena řada vzrušujících jednání s panem ministrem Uhdem; projekt Cinepontu byl zřejmě velmi silně politicky podporován. Proto jsme upozornili pana ministra Uhdeho, že existuje dosud právně platný souhrn Benešových dekretů, které znárodnily celou československou kinematografii, a že dokud nebude zrušen, nelze privatizaci projednat. Zoufale jsme se snažili hrozbu privatizačního projektu Cinepontu odvrátit. Tehdy pan ministr kultury Uhde velmi moudře pravil: „Přátelé, nebude žalobce, nebude soudce.“ S tímto zásadním právním názorem přišel jako předseda parlamentu do poslanecké sněmovny. Nesl jsem tam ještě protest, ovšem už marně – skončil zřejmě v šupleti pana doktora Uhdeho a nikdy se jím nikdo nezabýval. Je třeba říci, že nadřízeným orgánem české vlády byla vláda federální, která v té době ještě existovala, ale ministerstvo kultury spadalo pod vládu českou. Ta tedy měla na svém posledním zasedání v červnu 1993 celou kauzu projednat. Den předtím jsem mluvil s jejím předsedou, panem doktorem Pithartem, a na privatizační projekt laboratoří ho upozornil s tím, že včlenění tohoto samostatně hospodařícího podniku do celkové struktury Barrandova je víceméně neoprávněné a nezákonné. Pan předseda Pithart mi tehdy řekl: „Je-li tomu tak, ten projekt nemůže být a nebude schválen.“ Druhého dne schválen byl. Kuriózní bylo, že se tak stalo ještě za předsednictví pana místopředsedy vlády doktora Lukeše, bývalého ministra kultury a předtím šéfa činohry Národního divadla, které v normalizačních letech přišel jako komunistický kádr politicky posílit. Pan Lukeš tedy předsedal a pan předseda Pithart mně pak přiznal, že jednání bylo velice kontro-


35

verzní, hlasování bojovné a že pan místopředseda vlády Lukeš se o Cinepont velice zasazoval. V této souvislosti je třeba říci, že jeho manželka byla několikaletou sekretářkou barrandovských ředitelů – a také jednou z akcionářů v podniku Cinepont. Veškerá naše snaha se ukázala jako pošetilý sen, Barrandov víceméně nefungoval, v určitém období byl odvolán Václav Marhoul, který potom skoupil akcie z prostředků Vítkovických železáren, stal se majoritním majitelem akcií a vyměnil tam zase správní radu. Nyní Barrandov, jak víme, prosperuje, a to především díky zahraničním filmovým zakázkám. Filmaři se uchylují do Čech, protože jsou zde mnohem levnější realizační podmínky a zejména daleko levnější filmová pracovní síla než v zahraničí. Proto bych chtěl podat iniciativní návrh, aby z těchto zakázek, které některé české filmové firmy vyřizují jako tak zvaní exekutivní producenti, byla do fondu kinematografie odevzdávána určitá částka na podporu českých filmů. Je to zásadní iniciativní návrh a byl bych rád, kdyby byl zaznamenán. Když se jedná o autorském zákonu, o té jedné koruně (jak už tady několikrát zaznělo, jde o zanedbatelnou částku), měl bych do filmového zákona další připomínku. Upozorňuji na fakt, že z každé filmové videokazety je odevzdávána jedna koruna, stejně jako ze vstupenky v biografu, což je naprosto nesmyslné, protože tolik potřebné finance unikají. Filmy na kazetách přece vidí nepochybně nesčetně víc diváků než kině. Proto by měl být samozřejmě za videokazety produkované firmami a půjčovnami odevzdáván vyšší korunový příspěvek než za jednu vstupenku. Nyní se dostávám k tomu, co nás pálí v přítomnosti. Jak už jsem řekl, česká kinematografie byla v podstatě likvidována. Přispěla k tomu další hrůzná věc. Když pan Marhoul a správní rada usilovali o privatizaci, dožadovali se autorských a realizačních práv všech filmů, které byly v minulosti natočeny. Tvrdili, že jsou majetkem Barrandova. Tenkrát se nám podařilo dokázat, že na ně vynakládal prostředky v podstatě stát, nikoliv filmové továrny Barrandov. Uspěli jsme – z těchto peněz je naštěstí dost podstatně dotován fond české kinematografie. Neplatí to bohužel pro krátké filmy. Všechny dokumentární archivy byly dány do majetku Krátkého filmu, který se dostal nezřízeným řízením do majetku jakési pojišťovny a je v závěrečné likvidaci. A je otázka, jak bude s cennými dokumentárními filmy naloženo. Jestli se jich nějaká pojišťovna nebo jiná organizace zmocní, bude na nich vydělávat. Této paradoxní situaci bychom měli zabránit. Připomínám, že v době, kdy se jednalo o Cinepont, bylo Barrandovu, barrandovským továrnám, přiděleno do majetku sanatorium v Karlových Varech, které za mnoho milionové pořídilo Ústřední ředitelství Československého filmu, ačkoliv logicky mělo přejít do majetku fondu kinematografie. Pan Marhoul pak sanatorium prodal, takže je definitivně pryč. Podobně to dopadlo s domem č. 34 v Jindřišské ulici. Nepatřil Krátkému filmu, jak se říkalo. Vlastnil ho stát, po roce 1945 byl jako německý nacistický konfiskát převeden do majetku tehdejšího ministerstva informací a později připadl České filmové společnosti. Rovněž tento dům měl přejít do majetku fondu kinematografie. Nestalo se tak, dům byl dán Krátkému filmu jako návdavek, pak se prodal, a je rovněž pryč. Přitom z lukrativního domu v Jindřišské, který vynáší ročně miliony korun za nájmy kanceláří, mohly plynout zdroje pro fond kinematografie. V závěru bych chtěl připomenout, že Česká televize prožívá kritické období – zřejmě zápasí o možnost další existence. Nejsou peníze a stále jich ubývá, a tak Česká televize ruší své umělecké a dokumentární pořady. Poplatek ve výši 75 korun je zanedbatelný. Působí tady ale síly, aby ve jménu lidu nebyl zvýšen – údajně by byl lid, kdyby platil o deset korun víc, velice sociálně poškozen. To je švindl! Tyto síly působí proto, aby likvidovaly veřejnoprávní televizi. Z tohoto místa a při této příležitosti apeluji, abychom to nedopustili! Je třeba prosadit, aby licenční divácký poplatek byl přiměřeně revalorizován, podobně jako v kinematografii jednokorunový příspěvek na vstupenky. V České televizi teď nastane velmi dramatické jednání. Je tedy třeba působit všemi účinnými silami na Parlament České republiky, aby bylo zvýšení televizního poplatku prosazeno. Jinak by byla České televize zlikvidována.

36


Děkuji za pozornost.

Jan Štern

Česká televize jako kulturní a politický problém V poslanecké sněmovně se v současné době projednávají úpravy zákonů o České televizi. Netýkají se jen samotné ČT, ale reprezentují problémy, které mají hlubší politický a kulturní rozměr. Problém novely zákona o České televizi je problém politický. Jde o to, že novela stanovuje nový způsob volby Rady ČT tak zvanou trojnožkou: na rozdíl od dnešního stavu, kdy Radu volí pouze poslanecká sněmovna, má po třetinách Radu volit poslanecká sněmovna, senát a premiér, a sice na návrh společenských organizací. Záměr navrhovatele je zřejmý: rozptýlením volby Rady do více politických těles ztížit možnost zformování jednotné politické vůle vůči Radě ČT, a tím i vůči samotné České televizi, čímž se má ztížit její politické ovlivňování. Ačkoliv si lze možná představit lepší varianty řešení, například přímé jmenování Rady společenskými organizacemi – tedy tzv. německý model –, jde o nepochybný pokrok oproti současnému stavu. Každý, kdo to myslí s nezávislostí České televize na politických silách vážně, každý, kdo si u nás upřímně přeje otevřenou a demokratickou společnost, to musí jenom uvítat. Proto by si teď občané měli dát velký pozor na to, jak budou o tomto zákonu hlasovat jednotliví poslanci a politické strany. Na postoji k němu se ukáže zcela spolehlivě, jak opravdu demokratické smýšlení mají politikové a politické strany. Na novele zákona o České televizi v dnešní podobě se bude lámat politická scéna v naší zemi. Na osudu této novely zhruba poznáme, jakou podobu demokracie nám politické elity chystají. Zvýšení koncesí je problém kulturní. České televizi se vzhledem k inflaci postupně snižuje objem prostředků na tvorbu programů. V současné době ji tento vnitřní, stále narůstající dluh přinutil provést rozsáhlé škrty v programu. Radikálně se snižuje zejména dokumentární a dramatická tvorba, protože je nejdražší. Česká televize musí rušit projekty velké kulturní hodnoty (seriál o Janu Husovi nebo o soužití Němců a Čechů v pohraničí, filmové koprodukce, velké dokumentární cykly, drahé televizní filmy, jako je Horečka Karla Pecky, Honzlová Zdeny Salivarové, Vyhnanství Mojmíra Klánského atd.). A to nemluvíme o technickém zaostávání, protože na rozvoj nejsou peníze. Obvykle se proti zvýšení koncesí argumentuje tím, že Česká televize je bumbrlíček a že má nejprve zeštíhlet. Srovnání s evropskými televizemi říkají, že je jednou z nejefektivnějších televizí v Evropě. Vnitřní rezervy nepochybně existují (jako všude), ale od toho je tu snad Rada ČT, aby ji svým tlakem donutila k optimálnímu zeštíhlení. Přece poslanci nemohou přímo „řídit“ Českou televizi v tom, jak, kde a koho propustit, a podle toho přidat nebo nepřidat koncese. Je velkým prohřeškem minulých poslanců, že k objemu koncesí nepřidali inflační doložku, aby se Česká televize nemusela poníženě doprošovat parlamentu o zvýšení koncesí. Takto se vytváří situace, která odporuje zákonu o České televizi – stává se tak nepřijatelně závislou na rozhodování sněmovny, což evidentně porušuje její nezávislý statut daný zákonem. Kauza „termití“ reportáže a některé následné nešťastné reakce poslanců, kteří se dali slyšet, že se České televizi pomstí tím, že nezvýší koncese, to jenom potvrzuje. V každém případě je výše koncesí přímo úměrná objemu kulturních statků, které bude Česká televize schopna pro naši společnost vyprodukovat. Problém je v tom, nakolik si politické elity uvědomují prospěšnost nezávislého média a kultury a jakou podporu jí zajistí, protože bez státní podpory kultura nikde nepřežije. Jestliže máme jeden z nejnižších příspěvků na kulturu ze státního rozpočtu v Evropě, nemusíme snad stejné místo zaujímat i ve výši koncesionářských poplatků.


37

To, jak dopadnou zmíněné novely zákonů o České televizi, se netýká jenom jí. Nejde jen o to, jak bude volena Rada ČT nebo jak vysoké budou koncese, jedná se i o to, v jaké budeme žít zemi. Zda budeme žít v otevřené, opravdu demokratické a kulturní společnosti, nebo zda se budeme přibližovat k těm zemím, kde se demokracie vždycky nějak ošvindluje, a zda se nakonec neutopíme v bahně komerční mediální imbecility.

A. J. Liehm

Pozdě, ale přece Omlouvám se, že nemám referát. Řekl jsem, že přijdu hlavně proto, abych poslouchal, že chci vědět, o čem bude řeč, a třeba mě potom napadne, co bych k tomu rád řekl. Což je právě ten případ. Asi vás nepřekvapí, že dnešní diskuse je pro mě balzám na duši. Někteří z vás vědí, že jsem tu za posledních třináct let popsal všechny noviny odprava doleva a využil toho mála rozhlasového a televizního času, který jsem dostal, abych říkal, o čem se tady mluvilo dnes. Balzám na duši je to pro mě proto, že se to tenkrát nesetkávalo s nejmenším ohlasem. Nikdo se nikdy nepřidal. Dnes se tu mluví, jak to rád slyším, ale takhle se mělo mluvit třináct let. Vždycky mě překvapovalo, jak česká inteligence v polistopadových letech dobrovolně vyklidila pole zápasu o místo kultury v této zemi, v tomto národě. Myslím, že ani dnešek na situaci mnoho nezmění. Jan Štern zde řekl, že teď ukážou poslanci v parlamentě, jací jsou politici. Nic neukážou. Zůstanou takoví, jací jsou, pokud je česká inteligence nepřiměje, aby revidovali nebo změnili své postoje. To se ovšem nevyřeší jednou schůzí, tlak by bylo třeba vyvíjet denně, v novinách, v rozhlase, v televizi, aby politický establishment a poslanci v parlamentě měli pocit, že jejich současná indolence by je také mohla něco stát. V Literárních novinách jsem si na celé stránce přečetl, že na schůzce premiéra s několika reprezentanty české kultury padla otázka, co je s tím jedním procentem na kulturu. A premiér, podle Literárních novin, odpověděl, že to je těžké, že to by musel parlament. Jenže když přijdete do parlamentu a vyslovíte slovo kultura, je to jako byste řekli AIDS, a můžete jedině odejít. Zdá se mi, že má pravdu, tihle poslanci se přece nezmění. Na druhé straně je však pravda, že těch třináct let mlčení k tomu, co se děje, nebo neděje, když jde o kulturu, neznamená, že jsme naprosto bezmocní. Situace v televizi před časem ukázala, že lidé přišli na Václavské náměstí, i když většina z nich dost dobře nevěděla, oč vlastně šlo. Takže veřejnost je možné vyburcovat, jenže se s tím nesmí ani na okamžik přestat. Co tady říkal Pavel Strnad, jsou zlatá slova, ale kde to vyjde? Jak se česká veřejnost dozví, o čem se zde mluvilo? Nestačí, že se příspěvky budou publikovat v nějaké brožurce či bulletinu, to je jenom alibi. Měly by se číst v rozhlase, říkat v televizi, aby nakonec lidé měli pocit, že se jich to skutečně týká. Ivan Binar chtěl, abych tu pohovořil o tom, co se dělá pro kulturu ve Francii a vůbec v Evropě. Jenže problém je jinde. Všechno je otázka politické vůle. Ve Francii Svaz průmyslníků spolu s menšinovými odbory rozhodl, že změní způsob vyplácení podpor v nezaměstnanosti, systém důchodového a zdravotního pojištění pro všechny tzv. příležitostné aktéry v kultuře – to znamená nejen pro herce, ale také pro osvětlovače, jevištní personál a další profese, kteří jsou najímáni případ od případu a musí odpracovat za rok 507 hodin (v Divadelních novinách o tom vyšel dobrý článek, velice vám ho doporučuji) – konkrétně šlo o to, že se rozhodli počet odpracovaných hodin zvýšit na 607. Po jejich verdiktu vypukla stávka, jež v různých formách trvá dodnes. Nekonal se ani festival avignonský, ani řada dalších velkých festivalů, protože většina těch, kteří zajišťují jejich provoz, přestala pracovat. Věc jde dnes k ústavnímu soudu, ale ne proto, že někdo napsal článek, byla konference, nebo protože vláda či Svaz průmyslní-

38


ků změnily stanovisko, ale proto, že anulování festivalů postihlo především města – Avignon, Aix a spoustu dalších. Svaz průmyslníků se vlastně střelil do nohy a hnutí, v němž šlo o kulturu, otřáslo zemí a třese jí dodnes. Občas se tihle stávkující i dnes probojují před televizní kameru v čase hlavních zpráv. Jinak to prostě v určitých situacích zřejmě nejde. Vzpomeňte na česká divadla před Listopadem. Přitom není pravda, že Francie dává na kulturu nejvíc. Víc dává například Německo nebo (procentuálně) Finsko a další země. Tlak na procenta z rozpočtu musí jít z obou stran, shora i zdola, pořád je to otázka politické vůle. Jen když vás bude každý den slyšet – a pokud možno i vidět – může se něco změnit. Už se jaksi zapomnělo, že jsme měli ministerského předsedu (mezitím avansoval na feldmaršálka, dokonce prý s kulturní pomocí), který řekl, že je třeba skoncovat s obrazem Čech jako zemí umění a kultury. Napsal jsem polemiku do Lidovek i jinam, a nikdo se nepřidal. Dnes dokonce někteří říkají, že to snad není pravda. A měli jsme ministra kultury, který tady i po Evropě prohlašoval, že my žádnou kulturní politiku nemáme, nechceme a mít nebudeme, protože kulturní politika je komunismus. V Evropě nevěřili svým uším, nerozuměli, nechápali – a doma se zas nikdo neozval. V Evropě nám taky říkávali: Vy nemusíte mít starost o kulturu, u vás je prezidentem spisovatel a ten nedopustí, aby se s kulturou špatně zacházelo, nebyly finance a tak. Já jim to sice nevymlouval, ale dodnes čekám, že ten prezident vystoupí v parlamentě, nebo aspoň v jednom ze svých stovek projevů uhodí do stolu a řekne: Takhle přece nemůžete zacházet s českou kulturou, s českou literaturou... Řekl jsem, že je mi tu dnes dobře, ale zároveň je mi strašně smutno, protože vím, že tohle sympozium se koná ve chvíli, kdy vláda nemá ani na to, aby si dala zazáplatovat kalhoty, a vy od ní chcete, aby vám dala víc peněz. To, co tady řekl Pavel Dostál, že k jednomu procentu dojdeme ještě v tomto volebním období, je podle mého utopie, a ještě spíš alibi. Všichni přece víte, že ty peníze nejsou, a víte také, kde jsou. Ale to už je jiná záležitost. Dokud všichni každý den v novinách a všude, kam máte přístup, neuděláte něco pro to, aby toho byla plná média, neřkuli Václavák, jak se tenkrát stalo v případě televizní stávky, tak nebude nic. To je jedna věc. Druhá, o které chci mluvit, je tak zvaná výjimka pro kulturu. To znamená, že se s kulturou nebude zacházet jako se zbožím, které nesmí být veřejně subvencované. Kultura musí mít výjimku: Kdyby ji neměla, kdyby třeba Francie přestala platit kinematografii z veřejných peněz (to není jako naše chudičké granty), nebudou prostě zítra francouzské filmy. Právě proto nebyly třeba filmy německé, což se dnes snad začíná měnit. Jenže tuhle výjimku nechtějí v Evropě všichni a většina spoléhá na to, že tzv. „nové země“ nedovolí, aby byla kultura z tržního mechanismu vyňata, nepřipustí, aby byla uzákoněna taková výjimka. Trochu se bojím, že mají pravdu, jak to tak pozoruju. Rád bych věděl, co udělají naše umělecká sdružení, aby přiměla vládu, aby tu výjimku chránila či zachránila, nebo jestli to nechají plavat, případně nanejvýš upečou nějakou rezoluci. Další věc je tzv. diverzifikace kultury, která je dnes velkým tématem v UNESCO. Jakou roli tu bude hrát naše delegace – zda za paní Moserovou bude stát politická síla, která ji podepře a bude se o ní vědět. Jedním z hlavních bojovníků je v tomhle zápase Kanada. Země, která je přívalu americké masové, spotřební kultury vystavená ještě víc než Evropa a kde je velice těžké uhájit vlastní, originální kulturu, ať už anglofonní, nebo frankofonní. Sami nejlíp víme, jak je to těžké tady. Přitom existuje direktiva, podle níž by evropské národní televize nesměly uvádět víc než 40 % amerických programů. To by se týkalo ostatně i kin. Představte si, oč lépe by na tom v takovém případě byl třeba český film. Ale zabýváme se tím vůbec, víme, co s tím, když taková věc patří přece do parlamentu, do legislativy? V Kanadě například nesmí založit ani vlastnit nakladatelství nikdo, kdo nemá kanadské občanství. To si Kanada – kde se ministerstvo kultury, podobně jako třeba v Itálii, případně jmenuje ministerstvo kulturního dědictví – vymohla na Mezinárodní obchodní organizaci. Nebo si vezměte peníze na filmovou tvorbu. Tady o tom krásně mluvil Pavel Strnad a já bych podtrhl jeden z jeho příkladů: Z každé vstupenky do kina jde na podporu tvorby jedna koruna. V době, kdy byl korunový přípla-


39

tek zaveden, stál lístek do kina osm korun. Dnes stojí sto korun, ale ta koruna je pořád stejná. To je přece skandál, o tom by se mělo psát v novinách, mluvit v televizi, v rozhlase. Nemyslím, že by třeba MF Dnes nebo Lidové noviny neotiskly na celé stránce Strnadův referát. Není přece pravda, že by se neprodaly. Prodaly by se velice dobře a nikdo by do jeho uveřejnění nemluvil kromě nich samotných a kromě lidí, kteří si to prostě nepřejí. Určitě ne jejich němečtí majitelé, kterým je to přece jedno. To je jako s tímhle sympoziem. Dnes o něm bude televizní šot, zítra zpráva v novinách, a za dva dny o něm nebude nikdo vědět. Přitom jde o to, aby sympozium něco odstartovalo. Na závěr bych chtěl říci, že v řadě zemí – například zrovna v Kanadě – už existují organizace, jako je organizace na ochranu spotřebitelů, na ochranu nájemníků, které dávají pozor, aby se s kulturou nedělo to, co by jí chtěla nadiktovat třeba Mezinárodní obchodní organizace nebo Evropská unie. Myslím si, že by v každém našem uměleckém sdružení měla existovat taková buňka, která by tyhle věci měla hlídat a okamžitě signalizovat. A především nedat ani na chvíli pokoj parlamentu, vládě.

Petr Musílek

Co s námi? Nabídnuté téma může vyvolat touhu předložit statistické údaje, které často bývají zavádějící, případně napsat skvělou esej, nebo snad i smuteční proslov. Za každý z těchto projevů lze sklidit potlesk. My jsme se však sešli, předpokládám, z jiných důvodů. Věřím, že každý z nás chce podle vlastních možností přispět k lepšímu obrazu kultury, než je ten dnešní, značně nepřehledný, chaotický a v mnoha oblastech velmi okrajový. Nepatřím k lidem, kteří jsou zvyklí si stěžovat, ostatně většinou není ani komu. Dovolte mi však malý pohled do minulosti. Před dnes již dávnými lety jsme se radostně podíleli na demontáži starých struktur – i těch kulturních. Zmizela krajská nakladatelství, spisovatelský svazový dům na Národní třídě, knižní velkoobchod, sobotní přílohy deníků, lektorská komunikace mezi autorem a vydavateli, zmizelo setkávání autorů a někdy třeba i ujeté rozbory vydaných knih, a to přímo z očí do očí. Samozřejmě že zmizela i politická cenzura a věci s ní související. „Bourací práce“ se nám snad tedy podařily. A co jsme jako společnost vytvořili? (Nemluvím o individuálním úsilí jednotlivců, které je občas obdivuhodné.) Založili jsme Obec spisovatelů, která je občanským sdružením bez dostatečného finančního krytí, s nejasným posláním a s rozplývajícím se základním kapitálem. Vzniklo nesmírné množství ani ne tak nakladatelských domů jako spíše nakladatelských maringotek, které jako cirkus kočují se svou těžko prodejnou produkcí, protože běžný knihkupec má již dávno svůj sklad naplněný kuchařkami, vzpomínkami televizních bavičů, barevnými encyklopediemi vytvořenými pro oko a rádoby moudrými návody, jak se stát úspěšným v těch nejneuvěřitelnějších oblastech života. Přispěli jsme i k vzniku nepřehledného chaosu, kdy skvělé knihy (a ony občas skutečně vycházejí) mizí v haldách podprůměrného balastu a jako v Hrabalově Příliš hlučné samotě jsou vkládány coby živé srdce do balíků určených k sešrotování. Autor jako člověk stojí na okraji společnosti a jeho profese se zdá být nepotřebná. Mohl bych ve výčtu tvrdých slov pokračovat, ale neříkám je rád a neříkám je proto, abych kohokoliv přiváděl do rozpaků. Myslím si, že vytvořit místo chaosu určitý řád je přinejmenším naše společná zodpovědnost. A tak tedy co s námi? A co s tím vším udělat? Asi bychom měli jako dobří hospodáři provést inventuru veškerých možností, které mohou tento stav změnit. Prvním nepřehlédnutelným pozitivem je vznik krajů. Byl bych velmi rád, kdyby jejich kulturní zařízení, krajské knihovny, krajské galerie a další (ať už přímo krajem

40


řízené, nebo spolupracující instituce) převzaly na svá bedra evidenci intelektuálního potenciálu ve svém regionu, možnosti jeho přímého využití a určitý informační servis v oblasti tvůrčích činností. Považuji za důležité, aby bylo systematicky zajišťováno i setkávání těch, kteří kulturu skutečně vytvářejí nejen za účelem výměny názorů, seznámení s plánem významných kulturních akcí (festivaly, knižní trhy a případné další projekty na kterých by se mohli podílet), ale i proto, že chtějí dobrovolně koordinovat mnohdy různorodé činnosti, neboť je téměř pravidlem, že se jejich činnost často termínově i obsahem překrývá právě pro nedostatek informovanosti. Osobně vidím mnoho nevyužívaných a finančně nenáročných možností k zlepšení tohoto stavu. Nebudu je zde rozvádět, protože si myslím, že diskuse nad konkrétními návrhy by se měla odbývat v poněkud zúženém složení a dospět nejen k proklamacím, ale i k závěrům, které budou realizovány. Všichni v podstatě víme, že slova jsou jak biblicky, tak reálně na počátku všech činů. Jejich přesnost, váha a srozumitelnost směřuje ke společenství, ve kterém chci žít. Jejich zmarnění, ohebnost a vyprázdnění může přivodit ještě katastrofálnější rány, než jakými bylo poznamenáno dvacáté století. Proto si myslím, že v tomto čase, který považuji za zlomový, je nejen potřebné formulovat odvážné myšlenky, ale přímo fyzicky a organizačně přispívat k jejich uskutečnění. Jana Červenková

Magická moc kultury Stále znovu se trápíme otázkou, jak že se poslední dobou u nás změnilo společenské postavení kultury. Její ústup ze staré slávy leckoho zaráží – kde se octla například literatura, v českém národě vždycky tak významná, a teď dokonce svobodná… Zní to možná překvapivě, ale třeba zrovna ona má největší význam ve státech totalitních. Tam dokonce i vlády pozorně poslouchají hlasům svých spisovatelů. Jsou to země, kde se magická moc slova bere ještě postaru, doslova. Věří tam, že dokáže rozbořit trůny, pohnout hranicemi… Vládci se o literaturu ucházejí, dokáží si ji i uhlídat. Běloruský prezident Lukašenko například věnoval pozornost dílům domácích spisovatelů již v mnoha svých projevech k národu. Však i jeho slova jsou magická; poté, co třeba prohlásil, že Vasilij Bykav, předseda PEN-klubu, ve světě vážený a překládaný autor, je zločinec a zrádce, sebrala jakási učitelka děti, které šly pod jejím vedením vytlouct tomu spisovateli okna – zbytek života pak strávil v emigraci, poslední měsíce v Praze. K desátému výročí Černobylu běloruský prezident prohlásil, že nebezpečí už je minulostí. Právě v tu dobu však patolog Gomelské univerzity, profesor Jurij Bandaževski, publikoval výsledky svého bádání: v tkáních lidí umírajících na běžné diagnózy nacházel nepřípustné dávky ozáření. Ve svých článcích a knihách obviňoval vládu z lhostejnosti a podvodu. I jeho napadal prezident svými projevy, bylo však potřeba najít „právní“ důvod a zneškodnit jej – dnes si má odsedět ještě čtyři roky. Kdy naposledy promluvil o spisovatelích český prezident… Také na Kubě přikládají literatuře velký význam, vždyť z osmdesáti disidentů, letos odsouzených na šestnáct až šestadvacet roků, jsou plných devětadvacet literáti! Za bezvýznamnou není ve své vlasti považována ani barmská spisovatelka Aung San Suu Kyi, od června držená v „domácím vězení“ pro opoziční názory, které dokázala úspěšně vyslovit, známý je i marocký vydavatel Ali Lmrabet, který v tisku kritizoval krále. Syrskému básníku Marwanu Osmanovi hrozí patnáctiletý trest za pouhé autorství petice předané Parlamentu, Čína vězní mladé lidi žádající na internetu svobodu slova… Má se tedy naše kultura smířit s tím málem, co pro ni zbývá? Naštěstí v ostatních zemích Evropské unie dávno pochopili, že právě kultura a umění jsou nejúžeji spojené s tvůrčím pří-


41

stupem k životu, dnes tak nutným. Vynalézavost, objevitelství, hledání nových cest. Jinde obávaná magická moc slova dokáže přece člověka inspirovat taky pozitivně. Vyvést ze všední otupělosti, pomoci vidět dosud nespatřené, hledat cesty – ať už v drobném podnikání, v konkurenci vývojových firem či v řešení vrcholných světových úkolů, jako je třeba problém rozvojových zemí – všude tam jsou zapotřebí lidé s rozvinutou fantazií a tvůrčí odvahou. 15. listopad je v celém světě dnem, kdy PEN-klub prokazuje solidaritu pronásledovaným kolegům. Přejme si zároveň, aby i náš stát věnoval sluch kultuře své země – třebaže se jí bát už nemusí. Nebo právě proto. Sandra Řeháková

Studenti a literární akce… Vážené dámy, vážení pánové, dovolte, abych se s vámi podělila o pozitivní i negativní zkušenost. Studenti Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně se před třemi lety rozhodli pořádat každoročně ve spolupráci s Obcí spisovatelů festival Literární květen, a nabídnou tak našemu regionu možnost kulturního vyžití, které zde dosud chybělo, zvýšit celkový zájem veřejnosti o literaturu, a zejména upoutat pozornost mladé generace, představit literaturu jako jistou alternativu zábavy a poučení. V rámci studia na naší fakultě existuje předmět s názvem Komunikační agentura, v němž je studentům zadán projekt, který mají realizovat. Důraz je kladen na týmovou spolupráci a vlastní kreativní přístup. Fakulta tak do jisté míry navazuje na odkaz Tomáše Bati a jeho pohled na školství. Literární květen měl být také spojovacím mostem mezi divadlem a filmem. Ve Zlíně se k tomu nabízí příležitost – během května se zde totiž tradičně konají dvě významné kulturní události: přehlídka českých a slovenských divadel s názvem Setkání/Stretnutie a Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež. Literární květen je vždy koncipován do čtyř dnů, které jsou rozděleny na dopolední a odpolední část. Dopolední program je zaměřen na nematurující studenty středních škol, pro něž je přichystáno setkání a debata s pozvanými autory. Odpoledne a večer, určené široké zlínské veřejnosti, jsou na pořadu autorská čtení, besedy a diskuse. Na festivalu se v různých tematických celcích představuje kolem třiceti významných prozaiků, básníků, literárních teoretiků, kritiků. V letošním ročníku sklidila u zlínské veřejnosti velký ohlas témata Hospoda a literatura, Erotika a literatura a v neposlední řadě i rozjímání o poezii při čaji. Kromě autorských čtení zajistili studenti pracovní setkání zástupců literárních časopisů s mladými autory z celé republiky. Každoročně také představujeme některé významné nakladatelství s jeho kmenovými spisovateli, letos přijeli z Atlantisu. Za zmínku stojí i to, že součástí přehlídky je vždy výstava kaligramů, které vytvářejí studenti grafického designu z textů některých spisovatelů. K úspěšnému průběhu festivalu je samozřejmě potřebné finanční zázemí. Proto tým studentů v přípravné fázi kontaktuje s žádostí o finanční příspěvek nadace, kulturní fondy, sponzory. Ověřili jsme si, že literatura je pro sponzoring popelkou. A situace se zhoršuje. Peníze se ve většině případů dávají na sportovní události a atraktivní zábavu. Setkáváme se také s dalším problémem: dotace z nadací a kulturních fondů jsou účelové vázané převážně na propagaci, případně na cestovné, a tak nezbývá na honoráře vystupujících. Přimlouváme se, aby stát a jeho instituce vytvořili lepší (a to i finanční) podmínky pro ta odvětví kultury, mezi něž patří umělecká próza a poezie. Zatím totiž buď nemáme podnikatele – donátory typu Tomáše Bati nebo Jana Pivečky, kteří takové kultuře přejí, – nebo jim to současná legislativa dostatečně neumožňuje. Mám na mysli například zvýhodnění těch, kteří kulturní akce podporují prostřednictvím daňových úlev.

42


Děkuji za pozornost.

Lubor Falteisek

Čechové gsau národ hrdj Vždycky když se vracím z ciziny do našich starých dobrých globalizovaných Čech, těším se nejvíc na pivo – a na češtinu. Přesycen dojmy zatoužím po klidném domáckém soužití s tou krásnou oplodnitelkou naší kultury. Také letos, když jsem shodil batoh a průvodce po Norsku zasklil do knihovny, vydal jsem se do ulic, abych si vychutnal naši libou slovanskou řeč. Procházel jsem se vlídným Starým Městem a všude mě vítaly nápisy – Fast food, Change money – no comission a Czech cristall – best price! V dobrém rozmaru jsem si koupil hned tři časopisy: báječný Juicy pro manželku, nezbytný Men’s health pro sebe a užitečnou revue Cinema pro své dospívající děti. Podíval jsem se, co hrají v kinech, a rozhodl jsem se pro Ster Century Cinema, dříve Slovanský dům, kde promítají trhák Kill Bill, který prostě musím vidět. Ale ještě byl čas, a tak jsem zatoužil po útulné, příběhy Jana Nerudy vonící Malostranské kavárně – ale nenašel jsem ji. Nahradil ji hrdý Baronet Restaurant Square. Prohlédl jsem si ceny a po krátké poradě se svou peněženkou jsem raději zamířil někam do sféry McDonald’s nebo Kentucky Fried Chicken. Objednal jsem si jeden Big Mac a Coca-colu light. Žvýkal jsem meka a sofort přemýšlel, co tu neštymuje. Ouha – vždyť ten Big Mac mi vlastně vůbec nechutnal! Byl hnusný – a Coca-cola taky! Nostalgicky jsem se podíval z okna, kde velký plakát zval do Smetana Hall v The Municipal House, kde večer hrají My country právě od Smetana composer. Přepadl mě sentiment a málem jsem si v duchu zanotoval Where is my home, Where is my home… Ale místo toho jsem ukázal na Big Mac a vyštěkl na překvapenou obsluhu: Quo usque tandem abutere Catilina patientia nostra...? „Tihle Japonci,“ utrousil mladík polohlasem a bez mrknutí oka zavolal kamsi dozadu: Jedenkrát tandem!

Poznámky k příspěvku Ladislava Řezníčka: Pavel Strnad V České republice je zakotven v autorském zákoně podobný systém jako v Norsku. První problém ovšem je, že nový autorský zákon platí od prosince roku 2000, to znamená, že je teprve tři roky starý – opravdovým oříškem při vybírání těchto poplatků je skutečnost, že uživatelé našli tisíc a jeden způsob, jak placení obcházet. Druhý problém je, že náš systém je trošku jinak nastavený než v Norsku: ochranné organizace vybírají peníze na účet a jménem zastupovaných – autorů, výkonných umělců, respektive výrobců – a pak je pouze přerozdělují. Nic jiného nedělají, jenom peníze vyberou a podle nějakého klíče je rozdělí. Klíč si určují sami zastupovaní na valných hromadách ochranných organizací, jde tedy o jejich rozhodnutí, jakým způsobem a podle jakých kritérií se neidentifikované platby rozdělí. To je důležité říci, protože u těchto plateb není možné konkrétně určit, za který titul je odměna, která kniha byla kopírovaná v Národní knihovně ČR, která písnička byla nahrána na prázdný nosič, z něhož se poplatek vybírá. A tady nastává kámen úrazu. Diskutoval jsem o tom s účastníky sympozia během polední pauzy – je opravdu na autorech, výkonných umělcích a výrobcích, aby věnovali pozornost tomu, kdo je zastupuje, aby se zajímali, jakým způsobem jsou peníze rozdělovány.


43

Jsem členem kontrolní komise jedné ochranné organizace, znám výkonné ředitele dalších ochranných organizací a domnívám se, že jsou to velice zkušení manažeři – dopoledne zde vystupoval pan Jiří Srstka, ředitel ochranné organizace DILIA, která zastupuje autory, a jsem přesvědčen, že je velice schopný manažer a právník. Martin Mařan, který je ředitelem Intergramu, má také moji důvěru, stejně tak jako paní Wünschová, v současné době ředitelka OSA, která dříve pracovala na ministerstvu kultury u pana ministra Pavla Dostála jako náměstkyně. Myslím si, že po období, kdy uvedené organizace byly dost neprůhledné, nastala změna – ke svým členům jsou opravdu vstřícné. Opakuji, že je skutečně jen na autorech a výkonných umělcích, aby se zajímali o způsob, jakým se peníze rozdělují. Pak je samozřejmě otázka autorského zákona, jestli je možné tyto peníze používat i na něco jiného, a ne je drobit na částky a rozdělovat autorům. Je třeba zvážit, jestli by naopak nebylo lepší svěřit je nějakému svazu nebo Obci spisovatelů, aby je použily na stipendijní programy. V Asociaci producentů jsme se dohodli, že část odměn, které náležejí výrobcům, použijeme na propagaci českých filmů v zahraničí, protože v České republice bohužel neexistuje žádné národní filmové centrum, které by se takovou aktivitou zabývalo, publikovalo katalogy českých filmů a dělalo nezbytnou propagaci v zahraničí. Řekli jsme si, že je lepší poskytnout část peněz na zmiňované účely, než je drobit. Když se tento zákon schvaloval, všichni jsme chtěli, aby větší část peněz šla přímo do Státního fondu kinematografie, ale bohužel ministerstvo kultury – z důvodů pro mě nepochopitelných – tam takovou klauzuli nedalo, což je běžný systém například ve Francii, kde čtvrtina jde přímo asociacím režisérů nebo výkonných umělců. Systém zavedený v Norsku, o kterém tady mluvil Ladislav Řezníček, je výborný. Je zřejmé, že když funguje, může opravdu přinést umělcům zázemí, tvůrčí svobodu. Chci jen říci, že zákony poskytují pro ochranu umělců dost prostoru, je třeba jen dohlížet, jak jsou vykládány, a občas přinést podněty, jakým způsobem by bylo možné praxi vylepšit. Bohužel jsme zatím svědky opačných případů. Možná jste zaznamenali, že hoteliéři odmítají platit poplatky za televize na pokojích. Argumentují tím, že je to televize jako každá jiná, a proto není třeba platit žádnou odměnu. Pokud projde poslanecká iniciativa novely autorského zákona, která je připravena v parlamentu – hotelová lobby je totiž velice silná, silnější než umělecká – přijdou autoři o významnou část svých odměn. Takže je na nás všech, abychom se i o tyto věci zajímali.

Pavel Weigel Rád bych reagoval na vystoupení Ladislava Řezníčka a částečně také Pavla Strnada, a sice v té části, která se týká výběru peněz za xeroxování literárních děl a jejich následného rozdělování. Mám dojem, že to, co tady říkal pan Řezníček, pramenilo částečně z jeho neinformovanosti o zdejší situaci. Výběr peněz za xeroxování a jejich rozdělení je u nás totiž upraveno obdobně jako ve většině evropských zemí včetně Norska, vychází z autorského zákona a z rozhodnutí ministerstva kultury, které pověřilo některé organizace výběrem a správou těchto prostředků. Jsou to například DILIA, Intergram a OSA. Byl bych nerad, abyste si odnesli ze slov Ladislava Řezníčka nepříznivý dojem. Nevěřím, že někdo v DILIA odpověděl na telefonát, že peníze dostane každý, kdo si tam zavolá. To je buď nějaký šum, nebo zkratka. Peníze dostane autor, který se v DILIA zaeviduje a prokáže své autorství. V tom případě se může podílet na vybraných prostředcích, kterých není málo, a sice v rozsahu, v jakém prokáže své oprávnění k dílům – čím více toho napsal, tím víc peněz potom může dostat. Peníze se rozdělují podle tak zvaného rozúčtovacího řádu, který se rodil poměrně složitě a byl pečlivě propracováván. Peníze mohou dostávat i nakladatelé, kteří se přihlásí, protože i oni jsou nezákonným nebo neevidovaným rozšiřováním formou xeroxu kráceni na svých potenciálních výdělcích. O situaci, která tady je, se může každý z vás přesvědčit na interneto-

44


vých stránkách DILIA, anebo se zeptat přímo tam. Věřím, že dostane informaci daleko zasvěcenější než odseknutí do telefonu.

Ladislav Řezníček Reaguji na trochu urážlivé vyjádření o „šumu“. Podal jsem pouze informaci, jak se získávají finance v Norsku. Nemluvil jsem o tom, co dělá DILIA. (Uvést, kolik vlastně dostáváte peněz, byste tady mohli vy.) Pouze jsem vám sdělil, že v přepočtu na českou měnu se v Norsku ročně vybere 680 milionů korun a ty se pak přidělí organizacím, které je rozdělují, zatímco vy peníze rozdělujete sami. Nemínil jsem agenturu DILIA kritizovat. Upřesňuji, že jsem tam zavolal a velmi slušná paní mi řekla téměř totéž co vy: každý spisovatel může žádat o peníze, a potom bude zváženo, jestli je může dostat. Podle mě je asi něco v nepořádku – to musíte posoudit sami –, když rozdělování dostanou za úkol přímo organizace, jako je například DILIA, které jsou centralizované a vzdálené od samotných příjemců, a nikoli organizace, jejichž členů se to týká především. Obec spisovatelů, Svaz českých knihkupců a nakladatelů, FITES a další by měly rozhodovat samy, kdo má peníze dostat. Pavel Weigel Rád bych reagoval pouze na poslední poznámku, a sice na rozdělování peněz prostřednictvím organizací. Všechny peníze, které DILIA vybere v rámci kolektivní správy – kromě režie –, rozděluje přímo autorům. Nepřiděluje je organizacím spisovatelským a podobně, protože ne každý je jejich členem. Bylo by to zavádění dalšího mezičlánku, který by přeléval peníze zase podle svého uvážení. Zatím postupujeme tak, že autor dostane peníze v rámci a v rozsahu svého autorství. Pokud by tyto peníze chtěl poskytnout nějaké organizaci k dalšímu přerozdělení, jistě by mu v tom nebylo bráněno.


45

ZÁVĚRY SYMPOZIA Sympozium Kultura a společnost – společnost a kultura uspořádala Obec spisovatelů s Radou uměleckých obcí a s Kulturní komisí Asociace krajů za podpory Ministerstva kultury ČR, hlavního města Prahy a Sdružení výkonných umělců. Jeho cílem bylo zjistit, v jakém je stavu naše kultura. Stav není katastrofální, ale také není nejlepší. Příklad Norska ukazuje, že je možné kulturu z veřejných prostředků podporovat lépe než u nás. Kultura je duchovním projevem společnosti, je tedy závislá na svém těle. Nedokáže se sama financovat, je třeba na ni přispívat. Přispívat ze soukromých zdrojů se nevyplácí; potenciální mecenáši či donátoři nejsou dostatečně motivováni. Zbývají prostředky veřejné. Je třeba stimulovat veřejnoprávní média, aby ve smyslu svého poslání preferovala nekomerční kvalitní programy. Považujeme za nezbytné, aby současně s péčí o záchranu a udržování památek byla věnována stejná pozornost vzniku nových architektonických hodnot, pokud jsou financovány z veřejných zdrojů. Je třeba zjednodušovat administrativu, jež brání rozvoji architektury. Orientovat kulturní politiku státu ke stimulaci živého umění a kultury. Prohloubit systém péče státu o podmínky vzniku původní literatury a podpory překladů z češtiny do cizích jazyků. Aktivně ochraňovat duševní vlastnictví, zejména pak ve veřejnoprávních médiích. Upravit daňový systém tak, aby umožňoval odpisy při podpoře umělecké tvorby. Sympozium Kultura a společnost – společnost a kultura podporuje výzvu Obce spisovatelů a Rady uměleckých obcí spolu s Kulturní komisí Asociace krajů Procento pro kulturu – vůle k budoucnosti, adresovanou Parlamentu a Vládě české republiky, a Deset bodů Výboru na obranu veřejnoprávních médií. Výzva Procento pro kulturu – vůle k budoucnosti zní: Kultura osudově ovlivňuje kvalitu života i prosperitu společnosti. Právě kultura nám totiž umožňuje orientovat se ve světě – uvědomovat si vlastní minulost a rozumět přítomnosti. Postoj ke kultuře a vůle ji rozvíjet je výrazem sebeuvědomění národního společenství a utváří i vztah občanů ke státu. Odpovědnost za rozvoj kultury a vytváření podmínek pro její šíření musí nést také stát a jeho instituce. Jestliže něco spojuje a vždy spojovalo Českou republiku s Evropou, pak to bylo právě její kulturní zázemí a vědomí kontinuity. Stejně tak to byla ovšem kultura, která konstituovala naši identitu a vytvářela národní sebevědomí. Má-li se tedy Česká republika stát členem Evropské unie a podílet se na kultuře evropské, musí současně cíleně rozvíjet své domácí kulturní tradice. Všechny vyspělé státy unie si tuto klíčovou funkci uvědomují a podporují kulturu minimálně 1 % v rámci svých rozpočtů. Je nejvyšší čas, abychom si to uvědomili i my. Vyzýváme proto Parlament ČR a Vládu České republiky, aby se neprodleně zasadily o to, aby ze státního rozpočtu bylo vyčleněno 1 % na kulturu. Obracíme se rovněž na zastupitele územně samosprávných celků, aby se v rámci svých rozpočtů zasazovali o co největší procentuální podíl prostředků věnovaných na kulturu. Budeme to vnímat jako zcela nezbytnou podporu české kultury, gesto, jímž se sebevědomý národ přihlašuje k vlastní budoucnosti. V Praze, 11. listopadu 2003

46


O AUTORECH Mgr. Miroslav Balaštík, literární kritik, vysokoškolský pedagog (FF MU), šéfredaktor nakladatelství a časopisu Host PhDr. Walter Bartoš, předseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Parlamentu ČR Ivan Binar, spisovatel, předseda Obce spisovatelů, předseda Rady uměleckých obcí Jana Červenková, spisovatelka, předsedkyně výboru pro vězněné spisovatele Českého centra Mezinárodního PEN klubu Pavel Dostál, ministr kultury ČR PhDr. Lubor Falteisek, spisovatel, novinář PhDr. Markéta Hejkalová, překladatelka, šéfredaktorka nakladatelství Hejkal, ředitelka Podzimních knižních trhů v Havlíčkově Brodě Mirosław Jasiński, ředitel Polského kulturního institutu PhDr. Vladimír Just, CSc, publicista, divadelní historik, šéfredaktor Divadelní revue, vysokoškolský pedagog (FF UK, FAMU) Jiří Krejčík, filmový a divadelní režisér profesor A. J. Liehm, publicista, překladatel, editor Petr Musílek, spisovatel, organizátor Literární Vysočiny Luděk Nešleha, herec RNDr. Igor Němec, náměstek primátora a člen rady hl. města Prahy Břetislav Rychlík, režisér, herec, scenárista, publicista Sandra Řeháková, studentka FMK UTB, Zlín Ladislav Řezníček, spisovatel, historik Mgr. Jiří Severin, člen Rady Zlínského kraje JUDr. Jiří Srstka, ředitel DILIA Pavel Strnad, filmový producent Doc. PhDr. Róbert Kiss Szemán, ředitel Maďarského kulturního střediska v Praze Ing. Zbyněk Šorm, radní Středočeského kraje Ing. Jan Štern, novinář, vedoucí dramaturgické skupiny České televize Ludvík Vaculík, spisovatel Pavel Weigel, spisovatel, předseda dozorčí rady DILIA


47

Vychází péčí Ministerstva kultury České republiky

Recommend Documents