Vybrané aspekty právní úpravy nakládání s odpady v Československu v letech

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Jiřina Bucharová

Vybrané aspekty právní úpravy nakládání s odpady v Československu v letech 1945 – 1992

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. Katedra právních dějin Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 10. 6. 2013

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze, 10. června 2013

……………..……………………. Ing. Jiřina Bucharová

Obsah: 1.

ÚVOD.......................................................................................................................................................... - 2 -

2.

PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ – TEORETICKÉ VYMEZENÍ PRÁCE .................................. - 9 -

2.1. PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ – VYMEZENÍ POJMU ...................................................................................... - 9 2.2. PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ – HISTORICKÉ KOŘENY SE ZAMĚŘENÍM NA OBLAST NAKLÁDÁNÍ S ODPADY - 10 2.3. PRÁVO ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ (SE ZAMĚŘENÍM NA OBLAST NAKLÁDÁNÍ S ODPADY) V ČESKOSLOVENSKU V LETECH 1945 - 1992 ....................................................................................................................................... - 15 -

2.4. EFEKTIVITA PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ V OBLASTI PRÁVA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ V ČESKOSLOVENSKU PŘED ROKEM 1989 .................................................................................................................................................................. - 22 3.

VEŘEJNÁ SPRÁVA V LETECH 1945 – 1989 – V OBLASTI ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

(ZEJMÉNA ODPADOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ) ...................................................................................... - 28 4.

VEŘEJNÁ SPRÁVA V LETECH 1989 – 1992 – V OBLASTI ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

(ZEJMÉNA ODPADOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ) ...................................................................................... - 34 5.

PRÁVNÍ ÚPRAVA NAKLÁDÁNÍ S ODPADY V LETECH 1945 - 1989 .......................................... - 40 -

5.1. PRÁVNÍ ÚPRAVA VYUŽÍVÁNÍ ODPADŮ ........................................................................................................ - 52 5.1.1. Sběrné suroviny ...................................................................................................................................... - 57 5.1.2. Kovový odpad ......................................................................................................................................... - 63 5.2. PRÁVNÍ ÚPRAVA ODSTRAŇOVÁNÍ ODPADŮ ................................................................................................. - 66 5.2.1. Skládkování ............................................................................................................................................ - 66 5.2.2. Spalování ................................................................................................................................................ - 74 6.

PRÁVNÍ ÚPRAVA NAKLÁDÁNÍ S ODPADY V LETECH 1989 - 1992 .......................................... - 77 -

6.1. ZÁKON Č. 238/1991 SB., O ODPADECH A PŘEDPISY SOUVISEJÍCÍ ................................................................. - 78 7.

MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ KOMPARACE PRÁVNÍ ÚPRAVY OCHRANY ŽIVOTNÍHO

PROSTŘEDÍ SE ZAMĚŘENÍM NA NAKLÁDÁNÍ S ODPADY ............................................................. - 87 7.1. NAKLÁDÁNÍ S ODPADY ............................................................................................................................... - 90 8.

ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... - 93 -

9.

SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................................................. - 95 -

10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ........................................................................... - 95 11. NÁZEV DIPLOMOVÉ PRÁCE V ANGLICKÉM JAZYCE. RESUMÉ. KLÍČOVÁ SLOVA ..... - 109 -

1. Úvod Odpady vznikají při téměř jakékoli lidské činnosti – a to v podstatě již od počátku civilizace. Potřeba systematického řešení tohoto problému nastává při větší koncentraci lidí na jednom místě - tedy s rozvojem městských aglomerací. Určité způsoby řešení lze nalézt již ve starověku, např. v údolí Indu před 6500 lety, kde byla vybudována kanalizace, v Řecku a Římě se vyskytovaly jakési prvotní komunální služby určené k čištění veřejných prostranství zajišťované válečnými zajatci. V Římě také již byla zřízena forma občasného generálního úklidu a úpravy ulic označovaná jako „lustratio urbis“.1 Ve středověku došlo k razantnímu poklesu úrovně městské kultury oproti starověkým říším včetně způsobů řešení vznikajícího odpadu. Odpadní vody byly vypouštěny a pevné odpady byly odkládány přímo na ulici a hromadily se na volných místech, často v bezprostřední blízkosti lidských obydlí. Velké zlepšení situace v tomto směru znamenalo zavedení dláždění ulic v předních městech království (v Praze od poloviny 14. století) a v nich zabudovaných odváděcích kanálů a dále zřizování usazovacích jam, žump apod.2 V souvislosti s tím začínají vznikat orgány příslušné pro řešení dílčích otázek odpadů. Tak např. v českých zemích staroměstská rada zřídila statut „magister pavimentationis“, jehož úkolem bylo dohlížet na průjezdnost ulic a na to, aby měšťané vyváželi odpadky za hradby. V roce 1681 byl zaveden na Starém Městě pražském organizovaný odvoz popela a odpadků.3 K jisté progresi došlo dále pod vlivem osvícenství v 18. a 19. století, kdy se začínají stavět vodovody a kanalizace. Odstraňování pevných odpadů ovšem nadále probíhalo zcela živelně.4 Určitý pokrok znamenala povinnost shromažďovat pevné odpadky z domácností ve zděných žumpách a zároveň s ní spojená povinnost vlastníků domů tyto žumpy vyvážet.

1

VELEK, Karel aj. Zneškodňování a využití pevných odpadů. Informační publikace Rady pro životní prostředí

při vládě ČSR. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR - SNTL Nakladatelství technické literatury, 1977. str. 12; o udržování čistoty a dodržování hygienických opatření ve starověkém Římě viz např. KEPARTOVÁ, Jana. Latrina Romanorum aneb sedm mudrců na záchodku. Dějiny a současnost. 2003, roč. 25, č. 2, str. 1-5. 2

JÁSEK, Jaroslav; VRBOVÁ, Alena; PALAS, Jan. Pražské kaly. LEDVINKA, Václav. Documenta Pragensia

Monographia, Volumen 15. Praha: Archiv hl. m. Prahy a Scriptorium, 2009. str. 9. 3

SÁDLO, Jiří aj. Krajina a revoluce, významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí, Praha: Malá

Skála, 2008. str. 165 - 166. 4


při vládě ČSR. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR - SNTL Nakladatelství technické literatury, 1977. str. 12.

-2-

Další rozvoj péče o odpady ze strany správních úřadů lze spatřovat v převzetí povinnosti městské správy tyto žumpy vyvážet a také samostatně sbírat pevný odpad v pravidelných krátkých obdobích. Avšak až na počátku 20. století dochází k technickému a organizačnímu zvládnutí odvozu odpadů z měst a později i k omezování prašnosti při jejich sběru a odvozu.5 V okolí měst tak vznikaly skládky odpadů - smetiště (např. v roce 1920 se nacházelo na území tehdejší Prahy 17 smetišť). Původně se ke svozu odpadů používaly (v Praze až do roku 1923) otevřené povozy tažené koňmi. Další zlepšení odvozu odpadů přinesl systém výměnných nádob a následně systém přesypných nádob a postupný přechod od povozů tažených koňmi k automobilům (např. v Praze se jednalo o sběrné vozy Praga Kuka).6 Nedostatečné hygienické podmínky při nakládání s odpady neměly jen negativní estetické dopady, ale ohrožovaly samotnou městskou populaci – např. zapříčinily rozšiřování různých nemocí (např. tyfu, cholery).7 Na přelomu 19. a 20. století se rovněž začínají rozvíjet technologie nakládání s odpady. Tři základní technologie odstraňování a využívání odpadů jsou kompostování, spalování a řízené skládkování. Kompostování začalo být na evropském kontinentě provozováno na počátku 20. století, v Holandsku a v Německu se produkt začal využívat ke zkvalitnění písčitých půd.8 5

HOLEČEK, Vladimír. Vývoj odstraňování pevných odpadků z domácností v Praze. Praha: Spalovna odpadků

ve Vysočanech, 1937. str. 3. 6

Úhrada, kterou platili vlastníci domů v Praze, nebyla stanovena jako obecní poplatek, ale byla konstruována

jako nájemné z vypůjčených výměnných nádob, placené pronajímateli – městu (např. v roce 1923 v Praze dosahovalo toto „nájemné“ úhrnné částky 100 Kč ročně za jednu nádobu). Živnostenské závody, produkující více než 4 m3 odpadu ročně, platily vedle nájemného ještě za jeho odvoz (v roce 1923 v Praze 40 Kč ročně za jednu nádobu). Viz HOLEČEK, Vladimír. Vývoj odstraňování pevných odpadků z domácností v Praze. Praha: Spalovna odpadků ve Vysočanech, 1937. str. 5. Obdobně viz GROF, Jaroslav; VANĚK, Josef. Čistota a pořádek ve městech a obcích, Informační publikace Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve spolupráci s Radou vlády SSR pre životné prostredie. Praha: Ministerstvo výstavby a techniky ČSR, 1973. str. 13 – 14. 7

Proto např. v roce 1613 vydala staroměstská rada nařízení, aby „sousedé nechovali nečistých hovad, dobytka

sviňského, koček, smrdutých kozlů, psů nečistých, neboť taková hovádka snadno s sebou nakažení z domu do domu přenáší, protože jsou pitoma“. - Viz SÁDLO, Jiří aj. Krajina a revoluce, významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí. Praha: Malá Skála, 2008. str. 165.; Ještě v roce 1931 úplavicová epidemie způsobená smetištěm ve Vysočanech postihla 200 lidí, z nichž osm zemřelo. - Viz HOLEČEK, Vladimír. Vývoj odstraňování pevných odpadků z domácností v Praze, Praha: Spalovna odpadků ve Vysočanech, 1937. str. 5. 8


při vládě ČSR. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR - SNTL Nakladatelství technické literatury, 1977. str. 12.

-3-

První spalovna odpadů byla uvedena do provozu v roce 1874 v Nottinghamu ve Velké Británii,9 technologie spalování odpadu se však začala rozšiřovat do kontinentální Evropy až později – v 90. letech 19. století (první spalovna v kontinentální Evropě byla postavena v Hamburku v roce 1896) v četnějším rozsahu však zejména až ve 20. letech 20. století.10 Také myšlenka řízeného skládkování přichází do českých zemí v důsledku transferu idejí ze západní Evropy. Řízené skládky se objevily poprvé ve Velké Británii ve 30. letech 20. století. Zavedení řízeného skládkování se prosadilo však až postupně.11 Všechna výše uvedená řešení nakládání s odpady samozřejmě ke svému efektivnímu prosazení vyžadovala přijetí právní úpravy, jež by stanovila jejich institucionální zabezpečení, vymezila obsahovou náplň činností, práv a povinnosti subjektů, kterých se dotýkala a sankcionovala porušování těchto norem. S nástupem industrializace společnosti se přidává další aspekt odpadů - přírodě cizí – umělé materiály, které se dlouho rozkládají a dále nebezpečnost odpadů – chemických látek a přípravků - směsí (např. toxicita, karcinogenita). Vzhledem k specifičnosti těchto dvou vlastností si postupně i tato problematika začíná vyžadovat vlastní normativní regulaci. V pozdější době se přidává mezi předměty zájmu ohledně odpadů potenciální možnost využití. Na odpady lze totiž také hledět jako na zdroj různých materiálů a energie. Tím se snižuje zábor půdy, který by byl potřebný pro vytvoření skládky odpadů, zčásti se takto řeší také nedostatek některých surovin. Teprve od 70. let 20. století se objevují technologie pro znovu-využívání odpadu a také výrobní technologie méně zatěžující životní prostředí.12 Vyvstává tak i otázka tzv. málo-odpadových či bezodpadových technologických výrob a jejich podpora právě i prostřednictvím ukotvení v právním řádu. Evoluce problematiky odpadů a úroveň její regulace se tedy vyvíjela (nejen) v českých zemích úměrně celkové vyspělosti společnosti. V současnosti patří mezi nejdynamičtěji se rozvíjející odvětví hospodářství.

9

VEHLOW, Jürgen. Internationale Entwicklungen der Thermischen Abfallbehandlung. In URBAN, Arnd I.;

FAULSTICH, Martin; BILITEWSKI, Bernd. 11. Fachtagung Thermische Abfallbehandlung. Kassel: Kasssel university press GmbH, 2006, str. 13. 10

VEHLOW, Jürgen aj. European Union waste management strategy and the importance of biogenic waste.

Journal of Material Cycles and Waste Management. 2007, roč. 9, č. 9, str. 131 – 132. 11


při vládě ČSR. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR - SNTL Nakladatelství technické literatury, 1977. str. 13. 12

VELEK, Karel; NESVADBA, Jindřich. Tuhé odpady. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1983. str. 18.

-4-

Již v úvodu lze upozornit na skutečnost, že v současné literatuře lze obvykle nalézt prosté konstatování o neexistenci či alespoň nedostatečnosti právní úpravy nakládání s odpady v Československu před rokem 1989 (1991).13 Často se dnes setkáme s povrchním, paušálním odsouzením, bez zevrubnějšího rozboru. Proto se jeví jako velmi zajímavé a vyzývající ke zpracování právě téma právní úpravy životního prostředí a konkrétně nakládání s odpady v Československu v letech 1945 – 1989 (1992). Toto téma je dosud recentní literaturou (týkající se právní úpravy životního prostředí před rokem 1989 a zejména právní úpravy nakládání s odpady), krom výše uvedených, notorietních tezí o nedostatečnosti právní úpravy, popsáno jen ojediněle a navíc ne v celém rozsahu. Opomíjení vývoje právní úpravy životního prostředí před 1989 (včetně právní úpravy nakládání s odpady) je snad dáno tím, že se odvětví práva životního prostředí zaměřuje spíše na otázky de lege lata a de lege ferenda. Tato práce se zabývá vybranými aspekty právního rámce problematiky nakládání s odpady v Československu v letech 1945 až 1992. V názvu této diplomové práce je uvedeno slovo „Československo“. Jedná se o zjednodušující označení pro různé názvy státu, kterými bylo v letech 1945 - 1992 označováno území (nejen) současné České republiky. Práce se soustřeďuje na právní úpravu platnou a účinnou ve výše zmíněných letech na území v současnosti existujícího státu Česká republika. Právní úprava platná a účinná v těchto letech na území dnešní Slovenské republiky je zmíněna pouze v případě významné diference oproti úpravě v České republice, a to v oblasti tématu této diplomové práce. Zvolení časového období 1945 – 1992 pro účely této diplomové práce vychází z následující úvahy. Právní úprava nakládání s odpady (útržkovitá, nekomplexní, snad lze místy říci, že i náhodná) se parciálně objevuje již od starověku, souvislejší a komplexnější úroveň regulace však nacházíme až v druhé polovině 20. století. Bylo proto nutno určit počátek – od kdy zkoumat nakládání s odpady a právní regulaci této oblasti. Rok 1945 je úmyslně zvolen jako pro československé dějiny důležité datum – datum konce druhé

13

Např.: „Problematika nakládání s odpady nebyla před rokem 1990 v československém právním řádu

v podstatě řešena.“ in DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 427. nebo „Před rokem 1989 v podstatě nebyla v České republice právní úprava nakládání s odpady a ochrany před jejich nepříznivými účinky vytvořena.“ in HRUŠOVÁ, Ivana. Problematika nakládání s komunálním odpadem. České právo životního prostředí. 2004, roč. 4, č. 1, str. 12. nebo „Zcela nedostatečně byla řešena problematika odpadů, zejména nebezpečných.“ in KRUŽÍKOVÁ, Eva. Právo životního prostředí, in BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009, str. 660.

-5-

světové války a obnovy samostatné státnosti Československé republiky, kdy však současně začíná proces výrazných proměn právního řádu a organizace veřejné správy. Blízká souvislost s konkrétním předpisem týkajícím se nakládání s odpady zde tedy není. Naopak rok 1992 je zvolen z důvodu přijetí (na území současné České republiky) prvních zákonů upravujících nakládání s odpady.14 K pozdějším změnám těchto zákonů již v této diplomové práci přihlíženo není. To je dáno rozsahem této diplomové práce a rovněž by tematicky bylo vhodnější tyto změny komparovat s dnes platnou a účinnou právní úpravou de lege lata, hledat v nich vývoj, souvislosti a (později) i vliv evropského práva a navrhovat případně řešení otázek de lege ferenda, což by neodpovídalo názvu, záměru ani oborovému zaměření této diplomové práce. Co se týče předmětu, tato diplomová práce se soustřeďuje na pevné odpady, které naplňují zákonnou definici odpadu podle optiky dnešní právní úpravy – tedy zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Dle nyní platného a účinného zákona o odpadech se odpadem15 rozumí „každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu“. Nakládáním s odpady se rozumí16 „shromažďování, sběr, výkup, přeprava, doprava, skladování, úprava, využívání a odstranění odpadů“. V práci je ovšem ponechána původní (dobová) terminologie (dána obvykle do uvozovek) – např. „zužitkování odpadů“. Cílem práce v žádném případě není popsat komplexně a detailně problematiku právní úpravy a skutečného reálného stavu odpadového hospodářství a nakládání s odpady v Československu v letech 1945-1992. Problematika odpadů (jejich druhů, způsobů nakládání s nimi) je totiž velice široká, v rámci jedné diplomové práce ji nelze celou postihnout. Nadto nikoli všechny činnosti byly v minulosti právně upraveny. Tato práce popisuje a snaží se i kriticky analyzovat a za použití i metody komparace (např. bylo provedeno základní porovnání doby vzniku a také částečně sofistikovanosti právní úpravy nakládání s odpady s jinými státy v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) i s některými kapitalistickými státy, s mezinárodněprávní úpravou a dále s rozvojem právní úpravy odpadového hospodářství v Evropském hospodářském společenství (EHS)) hodnotit v souladu se svým názvem vybrané aspekty právní úpravy (pouze demonstrativně

14

Jedná se zejména o zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, zákon ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě

v odpadovém hospodářství, zákon č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů 15

Viz § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech.

16

Dle legální definice uvedené v § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech.

-6-

a v nezbytně nutné míře je zmíněna technická či technologická stránka) nakládání s odpady a s některými materiály z dnešního pohledu zařaditelnými do oblasti odpadového hospodářství. Práce se snaží v mezích vytčených limitů o kritickou analýzu a zhodnocení stavu právní úpravy odpadového hospodářství v letech 1945 – 1992 a o vyvození patřičných závěrů. Tato diplomová práce v úvodní části zasazuje právní úpravu nakládání s odpady do odvětví práva životního prostředí a do souvislostí a vývoje (včetně některých jednotlivých institutů – i komparací i se současnou platnou a účinnou právní úpravou) – jak práva životního prostředí jako celku – na mezinárodní úrovni i vnitrostátní úrovni – tak právní úpravy nakládání s odpady. V práci jsou popsány zejména právní úprava využívání některých odpadů a také odstraňování odpadů, jakožto dva nejdůležitější způsoby nakládání s odpady. Vzhledem k rozsahu a povaze práce bylo nutné omezit souvislé sledování všech institutů problematiky (řada z nich byla zevrubně rozpracována až v podzákonných právních předpisech, např. vyhláškách, jež se často měnily a byly roztříštěny) a pro ilustraci byly proto v takovém případě provedeny alespoň sondy do základní podoby inkriminovaného problému. Dále je v práci popsána veřejná správa – institucionální zajištění (organizace, částečně činnost a kompetence) v oblasti práva vztahujícího se k nakládání s odpady. Pro informaci je na vhodných místech této diplomové práce uvedena krátká komparace se současnou právní úpravou (např. kompetence České inspekce životního prostředí v oblasti odpadového hospodářství.). Aspekty právní úpravy nakládání s odpady v této práci nezmíněné či připomenuté jen okrajově (např. rozbor závěrů sjezdů KSČ17 a jejich vliv na právní úpravu nakládání s odpady, řízené hospodářství, plánování - pětiletky ve vztahu k ochraně životního prostředí, některá

usnesení

vlády

ČSSR,

ČSR,

ekonomické

nástroje

v oblasti

odpadů,

akce Z - zvelebování měst a obcí,18 v oblasti kontroly soustava výborů lidové kontroly, problematika dopravy), nebo dokonce i vývoj právní úpravy jiné části práva životního prostředí či jiné oblasti práva (např. vodního práva – čištění odpadních vod a budování čistíren odpadních vod či stavebního práva - územního plánování a stavebního řádu 17

Viz např. kniha Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Péče o životní prostředí po sjezdech KSČ a KSSS,

Informační publikace Rady pro životní prostředí při vládě ČSR. 1. vyd. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR, SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1982. 18

Viz např. kniha Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Zvelebování měst a obcí, Akce Z ve volebních

programech národní fronty a v soutěži národních výborů. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve spolupráci se sekretariátem Ústředního výboru Národní fronty ČSR, 1980.

-7-

či hygienické aspekty nakládání s odpady – tedy předpisy z oboru zdravotnictví), nebo dokonce časové období před rokem 1945 by si zasluhovaly rozsáhlejší tematické zpracování, což nelze komprimovat do jedné diplomové práce. Pro závěry byla hledána opora kromě právních předpisů také v dobové literatuře a také v archivu (ve fondech Státního okresního archivu Praha – východ a v Archivu hlavního města Prahy). Některé z dobových zdrojů ovšem nejsou dostupné (např. pro základní orientaci a dobové postřehy by byly využitelné kvalifikační práce19). Jako hlavní, nejdůležitější zdroje dobové literatury byly zvoleny publikace vydané Radou pro životní prostředí při vládě ČSR, dále publikace Zdeňka Madara, částečně také učebnice pro právnické fakulty a také články v časopisech (zejména Správní právo). Jako kritické zhodnocení vývoje a stavu životního prostředí do roku 1989 a také částečně právní úpravy této problematiky byla použita kniha Bedřicha Moldana a kol. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989 (tzv. Modrá kniha) a ze současné literatury kniha autorů Michala Bobka, Pavla Molka, Vojtěcha Šimíčka Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví, konkrétně kapitola autorky Evy Kružíkové, Právo životního prostředí. Protože, jak je konstatováno dále v této práci, je dobová právní literatura dosti popisná, byla použita i literatura neprávní (např. Recyklace průmyslových odpadů, autora Jana Mikoláše či Tuhé odpady, autorů Jindřicha Nesvadby a Karla Velka), a to i vzhledem k hledání poznání skutečného stavu nakládání s odpady ve výše zmíněné době. Pro konkrétní údaje o stavu nakládání s odpady a také pro příklad činnosti veřejné správy v této oblasti byly hledány informace ve dvou archivech. Jednalo se o Archiv hlavního města Prahy: Fond: Magistrát hlavního města Prahy II., část: 5 - Zápisy ze zasedání předsednictva, rady, pléna a zastupitelstva ÚNV, NVP a HMP (1945 – 1994) a Státní okresní archiv Praha – východ: Fond: Okresní národní výbor Praha – východ (1953 -1990). Text této diplomové práce je dokončen k datu (právnímu stavu) 10. 6. 2013.

19

Např. ČERMÁK, Roman. Problematika odstraňování a využití odpadů. Praha, 1984, Diplomová práce.

Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta., DAMOHORSKÝ, Milan. Úloha národních výborů v oblasti péče o životní prostředí (se zvl. přihlédnutím k péči o státní ochranu přírody, ochranu veřejné zeleně a odstraňování odpadů). Praha, 1985. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta.

-8-

2. Právo životního prostředí – teoretické vymezení práce Práce se zabývá historickým vývojem otázek (konkrétně právní úpravy nakládání s odpady) spadajících dnes do odvětví práva životního prostředí. Proto je na místě alespoň stručně je vymezit, shrnout jeho historické kořeny a nástroje k ochraně životního prostředí používané.

2.1. Právo životního prostředí – vymezení pojmu Právo životního prostředí20 není ani v současné době kodifikováno v komplexním odvětvovém zákoníku, proto lze jeho roztříštěnost ve více právních předpisech v minulosti kritizovat pouze omezeně. Systém práva životního prostředí je současnou vědou rozdělen na dvě části: část obecnou (zahrnuje to, co je společné pro celý obor a rovněž to, co obor sjednocuje, tedy zejména prameny, nástroje a principy) a část zvláštní (tvořenou čtyřmi částmi: prostředky ochrany, ochrana jednotlivých složek a ekosystémů, ochrana před zdroji ohrožení a ochrana v některých oborech lidské činnosti).21 Právní úprava problematiky odpadů je dnes řazena do zvláštní části práva životního prostředí – do rámce ochrany před zdroji ohrožení životního prostředí. Nástroje ochrany životního prostředí lze dělit do dvou skupin na nástroje přímého působení (zejména administrativně-právní např. povolení, souhlasy atd., dále koncepční a sankční) a nástroje nepřímého působení, kam se řadí zejména ekonomické nástroje (např. poplatky za znečišťování přírodního prostředí či za využívání přírodních zdrojů).22

20

Životní prostředí je definováno v § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí takto: „Životním prostředím

je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“ K obecnému vymezení pojmu životní prostředí viz POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1981. str. 45 – 49., DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 29 – 30. a odlišné – širší pojetí viz PEKÁREK, Milan aj. Právo životního prostředí. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, str. 11 – 23. 21

Viz DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 31.

22

Viz DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 36 – 47.

-9-

2.2. Právo životního prostředí – historické kořeny se zaměřením na oblast nakládání s odpady Právo životního prostředí je relativně novou oblastí práva, je jedním z nejmladších právních oborů. Historické kořeny právní úpravy otázek týkajících se životního prostředí lze ovšem nalézt již v 19. století, a to jako důsledek problémů objevujících se v souvislosti se stále se zvětšujícím objemem využívání přírodních zdrojů, s industrializací a postupným poznáním, že přírodní zdroje jsou činností člověka negativně ovlivňovány (a v pozdějších letech s odhalením skutečnosti, že dochází k nadměrnému znečišťování a poškozování přírodního prostředí) a tedy nutností regulovat tyto závažné dopady na přírodní zdroje (a v pozdější době na životní prostředí jako celek). V současné době na území České republiky lze rozlišit tři úrovně práva životního prostředí: mezinárodní právo, evropské právo (právo Evropské unie) a vnitrostátní právo. V této kapitole budou nastíněny historické kořeny těchto tří oblastí práva ve vztahu k právní úpravě nakládání s odpady jako určitá reflexe a komparace s právní úpravou této oblasti v Československu v zájmovém období této diplomové práce, tedy v letech 1945 – 1992. První mezinárodní

normy částečně se

týkající

ochrany životního

prostředí

v nadnárodním měřítku vznikaly již v 19. století a zejména na začátku 20. století. Jejich hlavním cílem však byla právní regulace využívání některých složek životního prostředí (např. různých živočišných druhů23) či užívání hraničních řek a jezer v rámci ekonomických zájmů sousedících států nebo právní regulace nakládání s chemickými látkami v oblasti vojenství či v oblasti pracovního prostředí.24 Ochrana životního prostředí tak byla pouze vedlejším prvkem těchto úmluv.25 V první polovině 20. století se ale objevují úmluvy, jejichž cílem již byla primárně ochrana některých složek životního prostředí. Jednalo se však o úpravy ojedinělé, útržkovité, regulace se týkala ve většině případů ochrany fauny a flóry.26 Poškozování životního prostředí

23

Viz např. Úmluva o lovu ústřic mezi Velkou Británií a Francií ze dne 3. 8. 1839, viz MARCHAL, Stanislav

aj. Právo životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1988. str. 45. 24

Např. Haagská deklarace o jedovatých plynech, viz MEZŘICKÝ, Václav aj. Environmentální politika

a udržitelný rozvoj. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. str. 157 – 158. 25

DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 100. obdobně

MEZŘICKÝ, Václav aj. Environmentální politika a udržitelný rozvoj. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. str. 157. 26

Např. Londýnská úmluva o ochraně fauny a flóry v jejich přirozeném stavu z roku 1933, viz MEZŘICKÝ,

Václav aj. Environmentální politika a udržitelný rozvoj. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. str. 158.

- 10 -

způsobené i zdroji ohrožení životního prostředí (chemickými látkami - např. pesticidy, odpady) se začíná manifestovat ve velkém rozsahu a dochází tak současně k poznání negativního vlivu činností člověka na životní prostředí až od konce 60. let 20. století. Proto se systematické celosvětové i regionální úsilí o mezinárodněprávní úpravu ochrany životního prostředí začalo rozvíjet od 60. let 20. století.27 Významným mezníkem28 byla tzv. Stockholmská konference konaná roku 1972.29 Právě po této konferenci se začalo bouřlivě rozvíjet právo životního prostředí jako samostatné právní odvětví – jak na úrovni mezinárodní (bylo uzavřeno mnoho mezinárodních úmluv dvoustranných i vícestranných), tak i na úrovni vnitrostátní. Mezinárodněprávní úprava nakládání s odpady se objevuje až v 70. letech 20. století a je zaměřena zejména na regulaci přeshraničního pohybu odpadů. Způsoby odstraňování odpadů30 byly upraveny zejména v souvislosti s ochranou moří a oceánů31 a dále v souvislosti

27

Podrobněji např.: MEZŘICKÝ, Václav aj. Environmentální politika a udržitelný rozvoj, 1. vyd. Praha: Portál,

2005. str. 11 - 12 a zejména 157 – 174. 28

Nutno podotknout, že první rozsahem velké setkání odborníků zabývajících se otázkami spolupráce v oblasti

životního prostředí se uskutečnilo v květnu 1971 v Praze na Sympoziu o životním prostředí pod záštitou Evropské hospodářské komise. Po tomto setkání byla připravena řada doporučení, která posloužila přípravě tzv. Stockholmské konference. Více k přípravám na Sympozium o životním prostředí – viz – Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Studijní podklady a informace k péči o životní prostředí, Vybrané stati z historie péče o životní prostředí na území ČSR, Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR, Státní zemědělské nakladatelství, 1988. str. 126 – 130. nebo VANĚK, Miroslav. Nedalo se tady dýchat, Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996. str. 29 – 30. 29

Ke globální ochraně životního prostředí: Valné shromáždění OSN rozhodlo 3. 12. 1968 svolat světovou

konferenci o životním prostředí. Konference se konala 5. - 16. 6. 1972 ve Stockholmu za účasti 113 států a mnoha zainteresovaných mezinárodních vládních i nevládních organizací. Viz POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5. dopl. a rozš. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 170 – 171.; Na této konferenci byly přijaty tři právně nezávazné dokumenty: Závěrečná deklarace o životním prostředí člověka (tzv. Stockholmská deklarace), Akční plán, Rezoluce o institucionálních a finančních ujednáních. 30

Jednalo se o dokumenty typu soft law – např. dokument OECD Doporučení týkající se politiky nakládání

s odpady ze dne 28. září 1976 a dále Rozhodnutí UNEP č. 14/30 ze dne 17. června 1987 (tzv. Cairo guidelines). 31

Např. Úmluva o ochraně moří před znečišťováním v důsledku ukládání odpadů a jiných látek, podepsaná

simultánně v Londýně, Mexico City a Moskvě v roce 1972, více viz DAMOHORSKÝ, Milan aj. Mezinárodní právo životního prostředí. II. část (zvláštní). Beroun: Eva Rozkotová – IFEC, 2008. str. 49 – 50.

- 11 -

s mezinárodněprávní

úpravou

Antarktidy32.

Předcházení

vzniku

odpadů

nebylo

na mezinárodní úrovni příliš reflektováno, mezinárodní pravidla pro předcházení vzniku odpadů byla řešena pouze na úrovni nezávazných dokumentů.33 Pro Československo tak závazný mezinárodněprávní rámec regulace odpadového hospodářství (nepočítáme-li některé elementy dané RVHP) vzniká až po roce 1989, tj. ke konci zkoumaného období. Pro Českou republiku je nejdůležitější mezinárodní úmluvou v oblasti nakládání s odpady Úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování, uzavřená v Basileji dne 22. 3. 1989 pod záštitou UNEP. Úmluva vstoupila v platnost pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku dne 5. 5. 1992.34 Právní úprava ochrany životního prostředí dostala ve druhé polovině 20. století rovněž další rozměr. Tak na západ od našich hranic bylo jedním z významných nositelů změn v regulaci práva životního prostředí Evropské hospodářské společenství.35 Vzniklo původně z ekonomických zájmů, postupně se však objevovaly otázky spolupráce v oblasti životního prostředí, až došlo k přímé úpravě otázek ochrany životního prostředí a využívání přírodních zdrojů s cílem sjednotit tuto právní úpravu podle stejných principů.36 V rámci ochrany životního prostředí začaly být vytvářeny tzv. Akční programy ochrany životního prostředí.37 32

Smlouva o Antarktidě z roku 1959 a k ní v roce 1991 v Madridu přijatý Protokol o ochraně životního prostředí

Antarktidy, více viz DAMOHORSKÝ, Milan aj. Mezinárodní právo životního prostředí. II. část (zvláštní). Beroun: Eva Rozkotová – IFEC, 2008. str. 209 – 210. 33

Např. Agenda 21 přijatá na konferenci o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v roce 1992.

Více viz DAMOHORSKÝ, Milan aj. Mezinárodní právo životního prostředí. II. část (zvláštní). Beroun: Eva Rozkotová – IFEC, 2008. str. 158. 34

Listina o přístupu České a Slovenské Federativní Republiky k Basilejské úmluvě o kontrole pohybu

nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře úmluvy, dne 24. července 1991. Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 25 odst. 1 dnem 5. května 1992 a tímto dnem vstoupila v platnost i pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku. Viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 100/1994 Sb., o sjednání Basilejské úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování. 35

Zde je použit název Evropské hospodářské společenství (EHS) jako název zastřešující i pozdější označení

Evropské společenství (ES) a případně i Evropská unie (EU). 36

Až v roce 1987 (Jednotný evropský akt) byla začleněna kapitola „Životní prostředí“ do primárního práva.

37

V roce 1973 byl přijat První akční program. Až do roku 2001 se jednalo o koncepční dokumenty, Šestý akční

program pro období let 2001-2010 byl první právně závazný. K oblasti odpadů se rámcově vztahoval již první akční program stanovením základních zásad pro oblasti budoucí právní úpravy ochrany životního prostředí. Pátý akční program (1993) se již výslovně zabýval otázkou předcházení vzniku odpadů. Více o politice životního

- 12 -

Rozdíly mezi již existujícími předpisy o nakládání s odpady, které již platily nebo byly připravovány v jednotlivých členských státech, mohly vytvářet překážky obchodu a také nerovné podmínky soutěže, a tak přímo ovlivňovat fungování společného trhu. Evropská Rada z tohoto důvodu považovala za nutné sblížit právní a správní předpisy v oblasti nakládání s odpady a přistoupila v roce 1975 k přijetí směrnice o odpadech.38 Zároveň za účelem ochrany životního prostředí Rada vyžadovala prostřednictvím této směrnice vytvoření systému povolení pro subjekty, které zpracovávají, skladují či skládkují odpady, dále systému dohledu nad podniky, které odstraňují vlastní odpady, a také nad podniky, které sbírají odpad od jiných subjektů. Každý členský stát měl určit příslušný orgán odpovědný za tvorbu plánů pro nakládání s odpady, organizaci, povolování a kontrolování postupů nakládání s odpady. V roce 1978 byla přijata směrnice upravující jedovaté a nebezpečné odpady.39 Tato směrnice vycházela ze stejných principů jako směrnice o odpadech, nebezpečné odpady musel každý podnik evidovat. Směrnice upravovala mj. i požadavky na označování a balení nebezpečných odpadů. V roce 1984 byla přijata směrnice o přeshraniční přepravě nebezpečných odpadů.40 Směrnice stanovila požadavky na přepravní list, proceduru před zahájením přepravy a požadavky na obaly a značení. Pro právní vývoj na území ČR se ovšem tyto normy staly relevantními až po 1989. Význam pro československý právní řád do roku 1989 naopak měly akty a činnosti Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), jejíž bylo Československo jedním ze zakládajících

prostředí viz např. DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 10 – 15. nebo TICHÝ, Luboš aj. Evropské právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. str. 740 – 749. 38

Směrnice Rady č. 75/442/EHS o odpadech, tato směrnice platila až do roku 2006, kdy byla znovu přijata

v kodifikované podobě (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES o odpadech). Odpad byl definován v čl. 1 písm. a) jako „jakákoli látka nebo předmět, které držitel odstraňuje nebo které podle platných vnitrostátních právních předpisů musí odstranit“. Směrnice se nevztahovala na mj. radioaktivní odpady. 39

Směrnice Rady 78/319/EHS o jedovatých a nebezpečných odpadech, která platila až do roku 1995. Jedovatý

a nebezpečný odpad byl definován jako „odpad, který obsahuje nebo je kontaminován látkou nebo materiálem, uvedeným v příloze ke směrnici, a to v takovém stavu, množství nebo koncentraci, že ohrožují zdraví člověka nebo životní prostředí“. V této době byly již regulovány některé zvláštní typy odpadů, viz např. směrnice Rady 75/439/EHS o nakládání s odpadními oleji. 40

Směrnice Rady 84/631/EHS o dohledu a kontrole nad přeshraniční přepravou v rámci Evropského

společenství. Směrnice platila až do roku 1994.

- 13 -

členů. RVHP byla založena rovněž jako EHS z ekonomických důvodů.41 Také v rámci této organizace byly postupně řešeny otázky životního prostředí, a to formou spolupráce na různých vědeckovýzkumných projektech jak v oblasti technologie zpracování odpadů, tak v rámci právní úpravy ochrany životního prostředí.42 V roce 1973 byla zřízena Rada pro otázky ochrany a zlepšení životního prostředí při Výboru RVHP pro vědeckotechnickou spolupráci.43 V dubnu 1971 byl vyhotoven tzv. Komplexní program, dokument vytvářející programovou základnu44 další spolupráce. Každých pět let pak byl vypracován nový program, počet oblastí spolupráce se rozšiřoval.45 Tyto programy lze považovat za rámcovou pětiletku pro oblast životního prostředí. Další bádání, přesahující rámec této práce, by mohlo ověřit, nakolik ovlivňovaly tyto programy jednotné hospodářské plány jednotlivých členských států RVHP v této oblasti. Historické kořeny46 vnitrostátní právní úpravy ochrany životního prostředí (spíše regulaci využívaní přírodních zdrojů) za území dnešní České republiky lze nalézt 41

Hlavní cíle RVHP byly vyměňovat si hospodářské zkušenosti, poskytovat si vzájemnou technickou pomoc

a směňovat suroviny, potraviny, stroje a zařízení. Viz např. POTOČNÝ, Miroslav. Mezinárodní organizace. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1971. str. 256. 42

Více o spolupráci viz MADAR, Zdeněk. Členské země RVHP – životní prostředí a právo. 1. vyd. Praha:

Horizont, 1988. str. 87 – 91. 43

Viz HOLEČEK, Josef aj. Slovník RVHP. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. str. 188.

44

Program se dělil na šest základních směrů spolupráce, pro tuto diplomovou práci jsou nejvýznamnější oblast

odstraňování a využívání průmyslového a domovního odpadu a dále oblast aspektů společenskoekonomických, organizačně právních a pedagogických. Více viz MADAR, Zdeněk. Členské země RVHP – životní prostředí a právo. Praha: Horizont, 1988. str. 87. nebo HOLEČEK, Josef aj. Slovník RVHP. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. str. 75 – 76. 45

1976-1980: „Obecný rozvinutý program spolupráce členských zemí RVHP a SFRJ na období do roku 1980

v oblasti ochrany a zdokonalování životního prostředí a racionálního využívání přírodních zdrojů“; 1981-1985: „Obecný rozvinutý program spolupráce členských zemí RVHP na období 1981-1985“, Všeobecný rozvinutý program spolupráce členských zemí na období 1986 – 1990 v oblasti ochrany a zlepšování životního prostředí a s tím spojeného racionálního využívání přírodních zdrojů; Viz MADAR, Zdeněk. Členské země RVHP – životní prostředí a právo. Praha: Horizont, 1988. str. 87 – 90. Na řešení otázek v oblasti problémů odpadů se zúčastnilo i několik organizací z ČSSR. Viz TӦLGYESSY, Juraj; PIATRIK, Milan. Odpad – surovina budúcnosti. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1984. str. 691. 46

Nutno ale zmínit určité úpravy spíše hospodaření s přírodními zdroji (než v pravém slova smyslu ochranu

životního prostředí) – např. lesní řády ze 14. století, nejstarší je lesní řád chebský z roku 1379, určitou úpravu péče o vodu a vodní zdroje obsahuje i Vladislavské zřízení zemské z roku 1500 – více viz např. MADAR, Zdeněk. Vznik a vývoj práva životního prostředí v České republice. In BLAHOŽ, Josef aj. Právo a životní prostředí, Sborník referátů z vědecké konference. Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, 2003. str. 39 – 56.

- 14 -

již v 19. století, jednalo se o právní úpravu ochrany lesního bohatství, nerostů, vod, ovzduší i některých krajinných částí přírody včetně její fauny a flóry.47

2.3. Právo životního prostředí (se zaměřením na oblast nakládání s odpady) v Československu v letech 1945 - 1992 Pro právo životního prostředí je typický jeho multidisciplinární a meziodvětvový charakter jak v oboru práva, tak také jeho úzká vazba na mimoprávní vědy (technické a přírodní vědy chemii, ekologii atd.). Normy řadící se do práva životního prostředí patřily ve zkoumaném období prakticky do všech oblastí práva – zejména do správního práva a dále do práva zemědělsko-družstevního, hospodářského, finančního, trestního, občanského, mezinárodního. Osamostatňování odvětví práva životního prostředí probíhalo pozvolna.48 Vcelku přiléhavě to konstatuje Eva Kružíková: „Právo životního prostředí se začalo v Československu soustavněji rozvíjet v podstatě až ve 2. polovině 70. let. Do té doby existovaly sice jednotlivé právní předpisy upravující některé součásti ochrany životního prostředí (jako např. vodní právo, ochrana ovzduší, státní ochrana přírody atp.), ale těmto otázkám se nevěnovalo příliš pozornosti, natož aby se uvažovalo o samostatném právním oboru.“ 49 Zájem právní vědy50 v Československu od 70. let 20. století se začíná upínat i k právní úpravě ochrany51 životního prostředí. Tuto skutečnost lze doložit např. na názvech publikací

47

Viz POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka. 1. vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1981.

str. 45; např. první ucelená úprava vodohospodářských poměrů provedená rámcovým vodním zákonem č. 93/1869 ř. z., platným až do roku 1955 – viz POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka. 1. vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1981. str. 93. 48

„Celý soubor právních předpisů z oblasti péče o životní prostředí se začal v období 70. let postupně kloubit

ve stále uzavřenější systém, který dokonce někdy bývá pokládán za samostatné právní odvětví.“ – in Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Studijní podklady a informace k péči o životní prostředí, Vybrané stati z historie péče o životní prostředí na území ČSR, Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR, Státní zemědělské nakladatelství, 1988. str. 132. 49

KRUŽÍKOVÁ, Eva. Právo životního prostředí, in BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch.

(eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 654. 50

Podrobněji viz KRUŽÍKOVÁ, Eva. Právo životního prostředí, in BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel;

ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 656 – 658. 51

Poznámka k pojmu ochrana životního prostředí a péče o životní prostředí: ochrana životního prostředí

zahrnuje složku defenzivní a složku ofenzivní, pojem péče zahrnuje pouze složku defenzivní. Pojem péče

- 15 -

a článků52 z této doby. Jak uvádí Eva Kružíková: „Pro odbornou literaturu té doby byla typická především popisnost. Šlo o více či méně detailní deskripci právních norem v jednotlivých oblastech práva životního prostředí. Popisnost odborné literatury byla dána především nemožností věnovat se objektivně kvalitě právní úpravy v této oblasti, úrovni jejího prosazování a tedy i praktické účinnosti.“.53 Některé objektivní údaje o stavu životního prostředí často nebylo možné zveřejňovat.54 Postupné vyčleňování právní úpravy ochrany životního prostředí ze zvláštní části správního práva a konstituování samostatného odvětví práva životního prostředí lze sledovat i na zařazení výuky právních předpisů upravujících životní prostředí do učebnic práva

o životní prostředí je starší, v současné době se již nepoužívá, do práva životního prostředí byl převzat ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Viz DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. str. 29 – 30.; K podrobnějšímu rozlišení a genezi termínů ochrana přírody, ochrana přírodních komponent životního prostředí, ochrana a tvorba životního prostředí aj. viz POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka, 1. vyd. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1981. str. 45. nebo KLAPÁČ, Jozef. Životné prostredie – právne pojmy a termíny. Právny obzor. 1984, roč. 67, č. 1, str. 61 – 76. V této diplomové práci je obecně používán pojem ochrana životního prostředí, pouze v odůvodněných případech (dobové pojmosloví) je uveden pojem péče o životní prostředí. 52

Pojednávají o obecné teorii práva životního prostředí, o ochraně jednotlivých složek životního prostředí

i o zdrojích ohrožení životního prostředí - např. odborné články: SUM, Antonín. Tvorba a ochrana životního prostředí. Správní právo. 1972, roč. 5, č. 2, str. 76 – 86, kde autor mj. ukazuje možné členění práva životního prostředí; MADAR, Zdeněk. Úvahy o současném stavu právní úpravy péče o životní prostředí, Správní právo, 1972, roč. 5, č. 1, str. 19 – 30, kde autor popisuje a hodnotí systém právní úpravy péče o životní prostředí a doporučuje odstranit organizační nepřehlednost v oblasti péče o životní prostředí; MADAR, Zdeněk. Úvahy o možných řešeních budoucí právní úpravy péče o životní prostředí. Správní právo. 1973, roč. 6, č. 3, str. 137 – 147, kde autor popsal obecně právní úpravu péče o životní prostředí v ČSSR a pro komparaci v SSSR a NDR a zároveň navrhuje možné budoucí řešení komplexní právní úpravy péče o životní prostředí v ČSSR, a to buď formou novelizací jednotlivých stávajících zákonů, nebo přijetím jediného komplexního zákona o životním prostředí; ŠILAR, Jiří. K využívání a likvidaci pevných odpadů. Správní právo, 1973, roč. 6, č. 8, str. 471 – 480, kde autor zmiňuje části stávající právní úpravy nakládání s odpady a zvažuje otázky de lege ferenda. 53



Např. Ministerstvo zdravotnictví ČSR vydalo „Postup při povolování publikací“, kterým se upravovalo

zveřejňování informací mj. i v oblasti „celkových přehledných údajů o znečištění životního prostředí“ – podrobněji viz VANĚK, Miroslav. Nedalo se tady dýchat, Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996, str. 67.

- 16 -

a současně na názvech těchto učebnic či skript.55 Právo životního prostředí bylo postupně zařazováno i do výuky na právnických fakultách. V roce 1968 byly na Právnické fakultě Univerzity Karlovy poprvé vyučovány v rámci předmětu správní právo právní otázky ochrany životního prostředí. Další pokrok znamenal rok 1970, kdy začal být vyučován samostatný výběrový seminář práva životního prostředí, samostatné přednášky byly zařazeny v 70. letech, na počátku 80. let jako samostatný okruh přednášek ukončený zkouškou.56 Právo životního prostředí bylo zařazeno do základu studia na právnických fakultách v roce 1987.57 Ochrana životního prostředí v letech 1948 až 1989 v Československu byla na úrovni adekvátní celkové orientaci Československa a jeho sousedních zemích v této době. Životní prostředí tedy bylo v podstatě ve skutečnosti na okraji zájmu, přírodní zdroje byly často neúměrně exploatovány, do životního prostředí bylo emitováno množství různých chemických látek (i v podobě odpadů). Následky (např. tzv. staré ekologické zátěže) takového industriálního přístupu přetrvávají až do současnosti. Vývoj ochrany životního prostředí lze chronologicky rozdělit do tří etap.58 V letech 1948 až 1960 byl rozvíjen průmysl a nebyla zde téměř žádná snaha řešit dopady na životní prostředí. O mnohých problémech se v této době však ještě ani nevědělo. V letech 1961 až 1970 došlo ke zpomalení ekonomického vývoje a došlo také k pokusům o řešení nastalých

55

Jako příklad této skutečnosti lze uvést např. ve skriptech pro posluchače právnické fakulty zařazení kapitoly

„Správa v oboru vodního hospodářství“ ve skriptu kolektivu autorů Správa a správní právo – Zvláštní část, Praha: Universita Karlova v Praze, 1966. dále kapitola „Správa v oboru vodního hospodářství“ ve skriptech DELONG, Vladimír aj. Československé socialistické právo, Zvláštní část, Díl I. Správa v oblasti národního hospodářství. Praha: Ústav státní správy, 1971. dále kapitola „Ochrana vod a vodní hospodářství“ ve skriptech FÁBRY, Valér aj. Právní aspekty péče o životní prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1985. a konečně kapitola „Péče o vodu a přírodní léčivé zdroje“ ve skriptech MARCHAL, Stanislav aj. Právo životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1988. nebo skripta pro posluchače přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze VIDLÁKOVÁ, Olga. Právní ochrana životního prostředí, Svazek 1, Úvod do teorie práva a správy životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 1982. 56

Viz MADAR, Zdeněk. Vznik a vývoj práva životního prostředí v České republice. In BLAHOŽ, Josef

aj. Právo a životní prostředí, Sborník referátů z vědecké konference. Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, 2003. str. 47. 57

Viz DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 26.

58

Dělení dle: MOLDAN, Bedřich aj. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha:

Academia, 1990. str. 9 – 10.

- 17 -

problémů – např. stavba vyšších komínů u elektráren a tepláren. Léta 1971 až 1989 se vyznačovala střídáním udržování růstu se stagnací, které sice přinášelo určitou míru poškozování životního prostředí, ale zároveň také bylo sledováno snahou o řešení vzniklých problémů (např. se rozvíjela stavba čistíren odpadních vod59). Tato snaha však často neměla požadované výsledky.60 Vývoj právní úpravy regulující tuto problematiku lze naproti tomu rozdělit61 do čtyř etap: 1948 – 1960 (kdy byla přijata právní úprava hospodaření s půdou, vodního hospodářství, zemědělského půdního fondu, využití nerostného bohatství, lesního hospodářství, územního plánování, protiepidemické péče, ochrany ovzduší), 1961 – 1970 (kdy byla přijata právní úprava např. ochrany ovzduší, ochrany před ionizujícím zářením), 1971 – 1980 (z hlediska práva životního prostředí nejvýznamnější období, kdy byl vydán zákon o vodách, stavební zákon, zákon o lesích a lesním hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství) a 1981 – 1989 (zásadnější změny62 ve vlastní právní úpravě ochrany životního prostředí

59

Např. v letech 1970 – 1985 bylo v ČSR dokončeno 550 čistíren odpadních vod. Podíl obyvatel připojených

na veřejnou kanalizaci vzrostl tedy v tomto období z 55,6 % na 70,4%. Viz Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Studijní podklady a informace k péči o životní prostředí, Vybrané stati z historie péče o životní prostředí na území ČSR, Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR, Státní zemědělské nakladatelství, 1988. str. 54. 60

Jako příklad lze uvést Jihočeský kraj: Množství průmyslových a městských odpadních vod se v letech 1971

až 1980 zvýšilo 2,5-krát, ale tento nárůst nebyl doprovázen v potřebném rozsahu výstavbou čistíren odpadních vod, a tak se snížil podíl čištění odpadních vod zhruba z 89% na 52%. Viz Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Úkoly národních výborů v péči o životní prostředí v ČSR. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR, 1983. str. 33 – 34. Jako jiný příklad lze uvést Ústřední čistírnu odpadních vod v Praze. Začala být budována v roce 1957, do provozu byla slavnostně uvedena v červenci 1966. Avšak ihned po skončení slavnostního programu musel být uzavřen přítok, protože mechanické předčištění nebylo funkční. Až po zprovoznění mechanického i biologického čištění v roce 1967 byla uvedena do provozu. Viz JÁSEK, Jaroslav; VRBOVÁ, Alena; PALAS, Jan. Pražské kaly. LEDVINKA, Václav. Documenta Pragensia Monographia, Volumen 15. Praha: Archiv hl. m. Prahy a Scriptorium, 2009. str. 38. 61

Dělení dle: KRUŽÍKOVÁ, Eva. Právo životního prostředí, in BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK,

Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 658. 62

Tzv. období přestavby hospodářského mechanismu a přebudovávání systému společenského řízení. Základní

článek tehdejšího hospodářství – socialistické organizace – se měly stát samostatnými řídícími a také odpovědnými subjekty. V oblasti řízení ekonomických procesů byly přijaty právní předpisy zvyšující úlohu využívání socialistických zbožně peněžních vztahů oproti administrativnímu řízení systémem příkazů a zákazů. Systém předpisů upravujících péči o životní prostředí takovým způsobem ovšem (mimo jiné také díky přerušení

- 18 -

nebyly provedeny, avšak v tomto období docházelo postupně k velkým změnám hospodářského mechanismu, které měly určitý vliv i na životní prostředí63, byl rovněž učiněn také pokus o překonání příliš úzkého resortního přístupu k otázkám ochrany životního prostředí vytvořením ministerstva vnitra a životního prostředí, tj. rozšířením působnosti ministerstva vnitra i na otázky týkající se ochrany životního prostředí). Zákon o životním prostředí, definující alespoň základní principy ochrany životního prostředí, neexistoval.64 Právní předpisy upravující ochranu životního prostředí po celé zkoumané období byly koncipovány rezortně, ochranu životního prostředí v pravém slova smyslu upravovaly neprovázaně a nekomplexně. Regulace byla roztříštěná z hlediska temporálního, věcného (rezortní rozdělení mezi různé ústřední orgány státní správy) i formálně právního (jednalo se o normy různé právní síly, v oblasti nakládání s odpady pak neexistoval speciální souhrnný obecně závazný normativní akt). Právní úprava ochrany životního prostředí nebyla vnitřně dostatečně integrovaná z hlediska zájmů a potřeb ochrany životního prostředí, byla odrazem administrativně direktivního způsobu řízení celé společnosti.65 Nebyl také vytvořen ucelený systém organizačního zabezpečení péče o životní prostředí, který by podléhal jednotícím zásadám. Na druhou stranu v československém právním řádu mj. existovaly právní předpisy upravující využívání a ochranu jednotlivých složek životního prostředí (např. zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství, vládní nařízení č. 14/1959 Sb., kterým se provádí zákon o vodním hospodářství, poté zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), zákon České národní rady č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, vyhláška

vývoje rokem 1989) přebudován nebyl. Viz MADAR, Zdeněk; KINDL, Milan. Otázky právní úpravy péče o životní prostředí v období přestavby. Praha: Horizont, 1989. str. 5. 63

Pro tuto oblast zájmu této diplomové práce je významný zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku a zákon

č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví. Viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1945 – 1989. 64

Takový zákon vznikl až po roce 1989, jedná se o zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Ke dvěma

různým přístupům k uchopení komplexního zákona o životním prostředí a pracím z 80. let viz např. KRUŽÍKOVÁ, Eva. Právo životního prostředí, in BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 661. 65

MADAR, Zdeněk; KINDL, Milan. Otázky právní úpravy péče o životní prostředí v období přestavby. Praha:

Horizont, 1989. str. 5.

- 19 -

č. 178/1960 Sb., o opatřeních na ochranu čistoty ovzduší a poté zákon č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší).66 Také právní úprava ochrany před zdroji ohrožení, včetně odpadů, byla částečně řešena, avšak shodně s obecnou regulací ochrany životního prostředí, i pro ni byla typická fragmentace, heterogennost a proměnlivost v čase. Poválečný vývoj československého hospodářství byl přitom poznamenán enormním nárůstem spotřeby surovin a materiálů, což bylo doprovázeno i nadměrnou produkcí odpadů všeho druhu. Pokud tedy nakládání s odpady bylo vůbec určitým předpisem regulováno, byl spíše kladen důraz na využití odpadů než o snahu o eliminaci či minimalizaci vlivu odpadů na jednotlivé složky životního prostředí nebo o prevenci vzniku odpadů. Po roce 1989 se právu životního prostředí začíná také pod vlivem zahraničních vzorů a spolu s ústupem od industrializace hospodářství věnovat více pozornosti. V letech 1990 až 1992 bylo vydáno mnoho předpisů v oblasti práva životního prostředí. Po roce 1989 lze s ohledem na odvětvovou matérii kategorizovat vznik právních předpisů do dvou období. V prvním období (listopad 1989 až červen 1991) byly přijímány předpisy spíše z oblasti ústavněprávní, v druhém období (červenec 1991 – prosinec 1992) pak předpisy spíše z oblasti správního práva.67 Jednalo se o zcela nové předpisy nebo o novelizace stávajících předpisů, byly také nově upraveny oblasti dosud vůbec právně neregulované či regulované jen nedostatečně. Jedná se např. o obecný zákon o životním prostředí68 definující základní pojmy a principy právní úpravy ochrany životního prostředí. Důležité je také zakotvení ochrany životního prostředí na ústavní úrovni.69 Jako prioritní a naléhavý byl v této době

66

Vývojem právní úpravy v těchto oblastech a kvalitou či praktickou aplikací těchto předpisů – po právní

i technické stránce se tato práce zabývá s ohledem na svůj rozsah jen okrajově. Pro podrobnější náhled do problematiky těchto oblastí viz např.: KRECHT, Jaroslav. Právní ochrana vod v ČSSR. Právník. 1977, roč. 116, č. 9, str. 782 – 793 a LEDEN, Josef. K vývoji právní ochrany čistoty ovzduší v našem právním řádu. Správní právo. 1970, roč. 3, č. 6, str. 344 – 352. 67

Viz VIDLÁKOVÁ, Olga; TŘÍSKA, Jan. Ochrana životního prostředí v československém právu po listopadu

1989 (část II). Správní právo. 1992, roč. 25, č. 8, str. 36 – 37. 68

Zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky č. 17/1992 Sb., o životním

prostředí; výtky k jeho obecnosti viz např. VIDLÁKOVÁ, Olga; TŘÍSKA, Jan. Ochrana životního prostředí v československém právu po listopadu 1989 (část II). Správní právo. 1992, roč. 25, č. 8, str. 10 – 14. 69

Ústavní zákon č. 100/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava

Československé federativní republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, změnil článek 15 odst. 2 ústavního zákona č. 100/ 1960 Sb., Ústavy (původní znění vyjadřovalo příliš úzké pojetí, nebyly zde vyjádřeny základní principy ekologické politiky státu: „Stát pečuje o zvelebování a všestrannou

- 20 -

spatřován velmi nepříznivý stav ovzduší. Byl tak přijat nový zákon o ochraně ovzduší,70 a pro tuto diplomovou práci nejpodstatnější - byla komplexně a koncepčně právně upravena oblast nakládání s odpady.71 V oblasti trestního práva72 a správního trestání73 došlo také ke změně ve vztahu k ochraně životního prostředí. Československo přistoupilo také k různým mezinárodním úmluvám v oblasti ochrany životního prostředí.74 Ochrana životního prostředí se dostala do popředí společenského zájmu a právo životního prostředí dostalo pevné základy a své důležité místo.

ochranu přírody a o zachování krajinných krás vlasti, aby tím vytvářel stále bohatší zdroje blahobytu lidu a vhodné prostředí, které by prospívalo zdraví pracujících a umožňovalo jejich zotavení.“ nové znění: „Stát dbá o vytváření ekologické rovnováhy ochranou přírody a péčí o tvorbu a ochranu zdravého životního prostředí i o šetrné využívání přírodních zdrojů.“) a dále Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon České a Slovenské Federativní Republiky. Listina stanoví v článku 35 právo na příznivé životní prostředí, právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a povinnost neohrožovat a nepoškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. 70

Zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší

před znečišťujícími látkami. 71

Více viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1989 – 1992.

72

Zákon č. 159/1989 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, zákon o přečinech a trestní řád, stanovil

dvě nové skutkové podstaty: úmyslné ohrožení životního prostředí (§ 181 a) a nedbalostní ohrožení životního prostředí (§ 181 b). 73

Byl přijat zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Ochrany životního prostředí se týkaly

zejména § 21 - přestupky proti pořádku ve státní správě, § 33 – přestupky na úseku lesního hospodářství, § 34 – přestupky na úseku vodního hospodářství, § 39 – přestupky na úseku ochrany a využití nerostného bohatství, § 45 – přestupky na úseku ochrany životního prostředí („Přestupku se dopustí ten, kdo porušením obecně závazných právních předpisů o ochraně životního prostředí jiným způsobem, než jak vyplývá z ustanovení § 21 až 44, zhorší životní prostředí“), § 46 – ostatní přestupky proti pořádku ve státní správě („Přestupkem proti pořádku ve státní správě je porušení i jiných povinností, než které jsou uvedeny v § 21 až 45, jestliže jsou stanoveny obecně závaznými právními předpisy, včetně obecně závazných nařízení národních výborů, pokud se takovým jednáním ztíží plnění úkolů státní správy“), § 47 - přestupky proti veřejnému pořádku (§ 47 odst. 1 písm. h) „Přestupku se dopustí ten, kdo neoprávněně založí skládku nebo odkládá odpadky nebo odpady mimo vyhrazená místa“. Za tento přestupek bylo možno uložit pokutu do 5000 Kč.) § 48 – „Přestupkem proti veřejnému pořádku je porušení i jiných povinností, než které jsou uvedeny v § 47, jestliže jsou stanoveny obecně závaznými právními předpisy, včetně obecně závazných nařízení národních výborů, pokud se takovým jednáním ohrozí nebo naruší veřejný pořádek. Za takový přestupek bylo možno uložit pokutu do 1000 Kčs. 74

Pro tuto diplomovou práci je nejvýznamnější tzv. Basilejská úmluva (Úmluva o kontrole pohybu

nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování). Viz poznámka pod čarou č. 34.

- 21 -

2.4. Efektivita právních předpisů v oblasti práva životního prostředí v Československu před rokem 1989 Právní úprava ochrany životního prostředí sice existovala, ale, jak již bylo konstatováno výše, nebyla vždy tak efektivní, jak se původně při přijímání daného právního předpisu předpokládalo. Efektivita právní úpravy ochrany jednotlivých složek životního prostředí ve výrobních resortech byla snižována jednoznačnou, v souladu s marxisticko-leninskou teorií základny a nadstavby, politicky podporovanou nadřazeností ekonomických úkolů a zájmů nad potřebami či úkoly z oblasti ochrany přírody, krajiny a lidského zdraví. Záměrně byly často užívány obecnější formulace a volena řešení na velmi obecné úrovni. Na případech uvedených v této kapitole jsou dokládány příklady neefektivní právní úpravy (nevedoucí k zamýšlenému cíli, naopak vedoucí ke značné diskrepanci mezi stavem de iure a de facto – mezi law in books a law in action), kterými bylo argumentováno v diskuzích o navrhovaném zákonu o odpadech (viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady) pro nepřijetí tohoto zákona. Eva Kružíková75 například demonstruje nedostatečnou efektivitu právních předpisů na dvou příkladech: na principu „znečišťovatel platí“ a na „principu prevence“.76 Právní řád tyto principy upravoval. Ekonomické nástroje (poplatky, odvody apod.) v oblasti ochrany vody,77 ovzduší78 a zemědělského půdního fondu79 existovaly, avšak jejich sazby byly velice nízké a nebyly tak schopny plnit stimulující roli, což někdy bylo dáno již v samotném zákoně, 75



Více k principům viz DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010.

str. 51 – 53. 77

Viz nařízení vlády ČSSR č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství (úplaty za odběr vody z vodních

toků, úplaty za odběry podzemní vody, úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových). Toto nařízení vlády bylo zrušeno až zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách. Do doby účinnosti tohoto nařízení byla tato problematika upravena vládní vyhláškou č. 16/1966 Sb., o náhradách za vypouštění nečištěných vod do vodních toků a vyhláškou č. 73/1960 Sb., o náhradách za odběr povrchové vody. 78

Viz § 2 zákona č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší. Tento zákon byl zrušen až zákonem

č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon o ovzduší). Do doby účinnosti tohoto zákona byla tato problematika upravena vyhláškou č. 178/1960 Sb., o opatřeních na ochranu čistoty ovzduší. 79

Viz zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (§ 17 - odvody za trvalé odnětí zemědělské

půdy zemědělské výrobě a § 18 - odvody za dočasné odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě). Tento zákon byl zrušen až zákonem České národní rady č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.

- 22 -

jindy to bylo způsobeno tzv. stabilizační cenovou politikou minulého režimu, kdy se částky původně přiměřené, neměnily celá desetiletí, což snižovalo reálnou hodnotu pokut.80 Nedostatek poplatkové politiky v období 1945 – 1989 ohledně nakládání s odpady představoval fakt, že v této oblasti v podstatě neexistovala ucelená soustava ekonomických nástrojů.81 Obdobná situace panovala u principu prevence, který byl rámcově deklarován např. ve vodním zákoně.82 Podle tohoto zákona ale mohla v jednotlivých mimořádných případech, odůvodněných zvláštními celospolečenskými zájmy, příslušná republiková vláda organizacím vypouštějícím odpadní vody nad rámec vydaného povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních povolit na jejich žádost na určitou předem stanovenou dobu a za stanovených podmínek výjimku.83 Tato výjimka byla původně určena pro překrytí období, než budou dostavěny čistírny odpadních vod.84 Počet těchto povolovaných výjimek byl velmi vysoký,85 vytvářela se tak značná diskrepance mezi stavem de iure a de facto. Docházelo k paradoxním situacím, kdy např. na zasedání Rady pro životní prostředí při vládě ČSR všichni místopředsedové KNV (členové této Rady) schválili

80

Některé poplatky byly nastaveny správně, ale vycházely z cenových relací konce 60. let a např. v 80. letech

tedy již nebyly adekvátní požadavkům na ochranu životního prostředí. Např. v roce 1986 zaplatily organizace na poplatku za znečišťování 268 miliónů Kč, když právě řada znečišťovatelů využila různých výjimek z ustanovení zákona a řada národních výborů také důsledně nevymáhala zaplacení poplatků. Viz MARKOVÁ, Hana. Hlavní zdroje financování opatření k ochraně životního prostředí. Správní právo. 1988, roč. 21, č. 8, str. 495.; Rozbor ekonomických nástrojů – viz MADAR, Zdeněk; KINDL, Milan. Otázky právní úpravy péče o životní prostředí v období přestavby. Praha: Horizont, 1989. str. 19 – 20. a KRUŽÍKOVÁ, Eva. Právo životního prostředí, in BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 663 – 665. 81

MOLDAN, Bedřich aj. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha: Academia,

1990. str. 175. 82

Viz § 4 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon).

83

Viz § 23 odst. 3 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách.

84

Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Studijní podklady a informace k péči o životní prostředí, Vybrané

stati z historie péče o životní prostředí na území ČSR, Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR, Státní zemědělské nakladatelství, 1988. str. 54. 85

V některých letech bylo ročně uděleno až 3000 výjimek a nadto ještě často pro největší znečišťovatele.

Viz MADAR, Zdeněk. Vznik a vývoj práva životního prostředí v České republice. In BLAHOŽ, Josef aj. Právo a životní prostředí, Sborník referátů z vědecké konference. Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, 2003. str. 41.

- 23 -

doporučení vládě nepovolovat výjimky z vodního zákona. O několik měsíců později se však všichni tito zástupci KNV obraceli na vládu ČSR se žádostmi o povolení výjimek a táž Rada jich značnou část doporučila ke schválení.86 Právě nadužívání těchto administrativně-právních nástrojů - výjimek - bylo také jedním z argumentů, proč nepřijímat zákon o odpadech. Tvrdilo se, že by nebyl takový zákon v praxi příliš účinný, protože by z něj byly rovněž povolovány výjimky ve značném množství a rozsahu, vytvářel by se stav značné diference mezi de iure a de facto, viz také kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1945 – 1989.87 Obecněji k ekonomickým aspektům ochrany životního prostředí uvádí Eva Kružíková: „Problematika životního prostředí byla považována za faktor nepříznivě ovlivňující ekonomickou efektivnost národního hospodářství. Založení státního fondu na zúrodnění půdy, fondu vodního hospodářství a fondu ochrany ovzduší znamenalo, že environmentálním problémům se bude čelit přerozdělováním finančních prostředků ke krytí následného zmenšování škod vyvolaných různými druhy znečištění, méně již přímým tlakem na změnu chování znečišťovatelů samotných.“88 Systém poplatků vedl k přelévání finančních prostředků např. ze státního rozpočtu do účelových státních fondů a do fondů dotčených národních výborů. Národní výbory používaly takovéto prostředky i k řešení jiných problémů, které se životním prostředím souvisely jen okrajově.89 Obdobná (ne)efektivita byla u nástrojů sankčního charakteru – pokut.90 Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu upravil v § 7 odst. 2 pravomoc národních výborů ukládat

86


1990. str. 21. 87

Viz HADRABOVÁ, Alena. Ověření použitelnosti Metodiky hodnocení implementace environmentálních

politik na příkladu poplatků za uložení odpadu na skládky. Waste forum [online]. 2012. roč. 5, č. 1, str. 6 [30. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.wasteforum.cz/cisla/WF_1_2012.pdf#page=4. 88


(eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 659. Státní účelové fondy (Státní fond vodního hospodářství, Fond ochrany ovzduší a Státní fond pro zúrodnění půdy) – viz MARKOVÁ, Hana. Hlavní zdroje financování opatření k ochraně životního prostředí. Správní právo. 1988, roč. 21, č. 8, str. 496 – 497. 89


1990. str. 19. 90

Podrobnější konotace a rozbor ekonomických a sankčních nástrojů viz KRUŽÍKOVÁ, Eva. Právo životního

prostředí, in BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav,

- 24 -

pokuty podle zvláštních předpisů organizacím za porušení předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek. Do roku 1975 byla však tato kompetence konkretizována pouze v některých oblastech. Jednalo se o ochranu vod před znečišťováním91 a o opatření proti znečišťování ovzduší,92 dále o oblast bezpečnosti práce93 a oblast dozoru v oblasti báňské správy.94 V ostatních oblastech95 „bylo k prosazení požadavků stanovených právními předpisy nutno provést správní řízení a zejména v něm uložit individuálním správním rozhodnutím povinnost obecně stanovenou již právním předpisem, určit lhůtu k jejímu splnění a eventuálně provést i odvolací řízení nebo jiné přezkoumání vydaného rozhodnutí. Teprve, nesplnila-li organizace ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto konkrétním pravomocným rozhodnutím, bylo možno přistoupit k jejímu vymáhání. V otázkách péče o zdravé životní podmínky se rozhodnutí vymáhalo zpravidla postupným ukládáním peněžitých pokut, neboť náhradní výkon nebo přímé vynucení uložené povinnosti nepřicházel zpravidla v úvahu.“.96 Až zákon České národní rady č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek umožnil postihovat porušování povinností právě i v jiných, dosud takto nepostihnutelných, oblastech.97 Další problematický aspekt při ukládání sankcí bylo rozdělení kompetencí mezi národní výbory a kontrolní orgány. Např. pokuty (ale i poplatky) dle zákona č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší, ukládaly okresní národní výbory (popřípadě jimi

2009. str. 663 – 665. O ukládání sankcí z poznatků prověrek orgánů prokuratur viz Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Zkušenosti a perspektivy v péči o životní prostředí v ČSR, I. díl – Zkušenosti. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR v SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. str. 215 – 230. 91

Vládní vyhláška č. 120/1966 Sb., o ukládání pokut za porušování povinností stanovených k ochraně vod

před znečišťováním. 92

Zákon č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší.

93

Zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce.

94

Zákon ČNR č. 24/1972 Sb., o organizaci a o rozšíření dozoru státní báňské správy.

95

Tedy např. i v oblasti ochrany zdravého stavu půdy a zneškodňování pevných odpadů – viz § 16 písm. a)

vyhlášky č. 45/1966 Sb., o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek, podrobněji viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1945 – 1992. 96

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona České národní rady o pokutách za porušování právních předpisů

o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek. Česká národní rada, II. volební období, tisk č. 102, 1975. [cit. 26. 5. 2013]. Dostupná z: http://www.psp.cz/eknih/1971cnr/tisky/t0102_00.htm. 97

Viz § 2 zákona České národní rady č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření

a ochraně zdravých životních podmínek.

- 25 -

pověřené městské národní výbory),98 v jejichž obvodu byl zdroj znečišťování.99 Státní technická inspekce ochrany ovzduší dávala národním výborům pouze podněty k ukládání pokut.100 Rovněž zákon České národní rady č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek stanovil oprávnění okresních národních výborů k ukládání pokut dle tohoto zákona, řízení se zahajovalo z podnětu orgánů hygienické služby a v případě ochrany přírodních léčebných lázní a přírodních léčivých zdrojů z podnětu Českého inspektorátu lázní a zřídel.101 Ovšem skutečná efektivnost těchto ustanovení byla snižována tím, že národní výbory byly často „závislé na největších podnicích v jejich regionech, a tak bylo výhodnější výši pokut za narušování životního prostředí navrhovanou inspekcemi nedisciplinovaným výrobcům, za určité protislužby snižovat nebo dokonce neukládat“.102 Další argument pro nepřijetí zákona o odpadech byla také právě takováto neefektivita sankčních nástrojů. Ekonomický systém společnosti,103 soustava úplat a pokut za poškozování životního prostředí nemohly za daných podmínek znečišťovatele motivovat k jednání méně poškozujícímu životní prostředí. Negativní úlohu pro efektivnost právních předpisů v období

98

Tato pravomoc příslušela původně pouze okresní národním výborům. Na městské národní výbory byla

přenesena až zákonem ČNR 146/1971Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost národních výborů na některých úsecích státní správy. Viz MADAR, Zdeněk. Úloha národních výborů v péči o život prostředí. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1984. str. 59. 99

Viz § 7 zákona č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší.

100

Viz § 13 odst. 2 písm. e) zákona č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší.

101

Viz § 4 odst. 1 zákona České národní rady č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů

o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek. 102

Viz MOLDAN, Bedřich aj. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha:

Academia, 1990. str. 19. 103

Jako konkrétní případ shora uvedeného nevhodného systému lze zmínit případ síranu amonného. Neúčinná

ekonomická motivace a slabý legislativní tlak vedly k tomu, že tuzemský nezájem o zhodnocené odpady (síran sodný je hnojivo a v tomto příkladu odpadal jako vedlejší produkt při výrobě kaprolaktamu v koncernovém podniku Spolana Neratovice) nebylo možno kompenzovat levným exportem. Síran amonný byl v první polovině roku 1985 žádoucím hnojivem, ovšem přesto od druhé poloviny roku 1985 do ledna 1988 byl v tuzemsku odmítán, v roce 1988 se stal nedostatkovým. V koncernovém podniku Spolana síran amonný musel být v roce 1987 skládkován v množství 55 tisíc tun, obdobně tak jiná chemická látka - síran sodný se vyráběl jen do úrovně bilančně sestaveného plánu, zbytek (tj. 60%, tedy 30 tisíc tun za rok byl vypouštěn s odpadními vodami do Labe). Viz ZÍKA, Ivan. Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady v podniku chemického průmyslu. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988, str. 78 – 84.

- 26 -

1945 – 1989 také sehrálo někdy až zbytečně rozsáhlé utajování informací právě i o stavu životního prostředí.104 Pokud skutečný stav již nebylo možno dále tajit, byl často zlehčován, nazýván dílčími neúspěchy, lokálními či přechodnými problémy apod. Až na počátku 80. let se začaly objevovat první publikace uvádějící alespoň některé údaje.105

104

„Utajováni informací o stavu životního prostředí a jeho dopadu na lidské zdraví bylo většinou odůvodňováno

poukazem na závazek státu pečovat o přírodní hodnoty i o zdraví občanů s tím, že publikování těchto informací by mohlo vyvolat sociálně-politickou destabilitu a zbytečnou paniku.“ Viz KRUŽÍKOVÁ, Eva. Právo životního prostředí, in BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 655. 105


1990. str. 17.

- 27 -

3. Veřejná správa v letech 1945 – 1989 – v oblasti životního prostředí (zejména odpadového hospodářství) V této kapitole je popsána veřejná správa - institucionální zajištění106 v oblasti životního prostředí (zejména v oblasti vztahující se k nakládání s odpady) v Československu od roku 1945 až do listopadu 1989. Přitom je na začátku třeba připomenout, že obecně podle ústavního dekretu prezidenta republiky o obnovení právního pořádku č. 11/1944 Úředního věstníku čsl. došlo ke kontinuitě právního řádu první republiky a norem exilového londýnského zřízení v českých zemích, zatímco na Slovensku kontinuita zahrnovala i ty právní předpisy z doby nesvobody, které neodporovaly demokraticko-republikánskému duchu, naproti tomu z aktů Prozatímního zřízení platily jen ty, které Slovenská národní rada schválila.107 Platné či použitelné starší předpisy pak upřesnil dále zákon č. 12/1946 Sb., jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku. Organizace veřejné správy se ovšem výrazně proměnila, zejména zřízením národních výborů, o nichž se zmiňuje již ústavní dekret prezidenta republiky ze 4. prosince 1944 o národních výborech a Prozatímním Národním shromáždění č. 18 Úředního věstníku čsl. Právě národní výbory převzaly úkoly související s odpady na lokální a regionální úrovni.108 Působnost a organizaci ministerstev po roce 1945 zakládal ústavní dekret č. 1/1945 Sb., o nové organizaci vlády. Počet ministerstev byl velký a značně proměnlivý,109 zejména byla vytvořena různá průmyslová ministerstva. Zákon č. 143/1949 Sb., o změnách v organisaci veřejné správy a v působnosti jejích orgánů, umožnil vládě nařízením měnit a rušit působnost orgánů veřejné správy (tj. úřadů, ústavů, podniků, fondů a zařízení) a dále rušit orgány veřejné správy,110 jejichž „další trvání není vzhledem ke změnám v působnosti nebo s hlediska účelné organisace veřejné správy již odůvodněno, a určit, kdo provede jejich

106

Míněna je zde veřejná správa v pojetí formálním (institucionálním, organizačním), tedy jako označení

pro určitou instituci. Rozdělení veřejné správy na formální a materiální – viz např. HENDRYCH, Dušan aj. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 5 – 7. 107

§ 2 nařízení SNR č. 1/1944 Sb. n. SNR, o vykonávaní zákonodarnej, vládnej a výkonnej moci na Slovensku

a nařízení č. 30/1945 Sb. n. SNR, o zákonodarnej moci na Slovensku. 108

Podrobněji viz MALÝ, Karel aj. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přeprac.

vyd. Praha: Linde Praha, 2003. str. 513 – 516. ISBN: 80-7201-433-1. 109

V roce 1953 měla vláda 40 členů, v roce 1954 dokonce 48. Viz KUKLÍK, Jan aj. Vývoj československého

práva 1945 – 1989. Praha: Linde Praha, 2008. str. 258. 110

O ústavnosti tohoto zákona – viz KUKLÍK, Jan aj. Vývoj československého práva 1945 – 1989. Praha: Linde

Praha, 2008. str. 257 – 258.

- 28 -

likvidaci“.111 Obdobně ústavní zákon č. 47/1950 Sb., o úpravách v organisaci veřejné správy umožnil, aby vláda mohla nařízením upravovat působnost ministerstev, pověřenectev i jiných orgánů veřejné správy a dále zřizovat a rušit ministerstva, pověřenectva i jiné orgány veřejné správy.112 Takováto nařízení vlády vyžadovala souhlas prezidenta republiky, který je pak musel spolupodepsat.113 Pro tuto práci relevantní ministerstva jsou zmíněna v dalších kapitolách. Po roce 1968 (po nabytí účinnosti ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci) lze rozlišit federální, republikovou a místní úroveň. Federální vládě, jako nejvyššímu orgánu výkonné moci a státní správy ČSSR, příslušela řídící a kontrolní pravomoc vůči všem federálním ministerstvům a ostatním federálním orgánům.114 Na začátku 70. let se objevuje snaha řešit otázky týkající se životního prostředí. Jako svůj koordinační, iniciativní a poradní orgán v oblasti životního prostředí vláda ČSSR zřídila usnesením č. 249 ze dne 12. 9. 1974 Komisi vlády ČSSR pro životní prostředí.115 Komise organizovala přípravy legislativních návrhů, předkládala vládě stanoviska, návrhy a doporučení. Komise byla zrušena usnesením vlády č. 306/1983 a nahrazena jednou z pracovních komisí v rámci Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj a investice.116 V republikách byly nejvyššími výkonnými orgány vláda ČSR a vláda SSR. Měly sjednocující, řídící a kontrolní pravomoc vůči všem ministerstvům a ostatním ústředním orgánům státní správy v příslušné republice, navíc ale také vůči národním výborům jako orgánům státní moci a správy v jednotlivých nižších územních celcích. Usnesením vlády ČSR č. 11 ze dne 20. 1. 1971 byla zřízena Rada pro životní prostředí při vládě ČSR jako koordinační, poradní a iniciativní orgán vlády v otázkách životního prostředí. Obdobně byla 111

Došlo tak např. vládním nařízením č. 106/1952 Sb., o přesunu působnosti ve sběru železného a kovového

odpadu (šrotu), k přenesení kompetencí v oblasti sběru odpadové oceli, zlomkové litiny, odpadů a zůstatků obecných kovů jakož i jiných hutních surovin z působnosti ministerstva lehkého průmyslu na ministerstvo hutního průmyslu a rudných dolů. 112

Viz § 1 ústavního zákona č. 47/1950 Sb., o úpravách v organisaci veřejné správy.

113

Viz § 2 ústavního zákona č. 47/1950 Sb., o úpravách v organisaci veřejné správy.

114

Otázky právní úpravy týkající se životního prostředí řešila částečně Státní plánovací komise, Státní komise

pro

vědeckotechnický a

investiční rozvoj

zřízená

v roce

1983

namísto

federálního

ministerstva

pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, federální ministerstvo paliv a energetiky. Viz např. MARCHAL, Stanislav aj. Právo životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1988. str. 39 – 40. Na úrovni federální státní správy nebyl vytvořen až do roku 1990 žádný ústřední orgán pro řízení „péče“ o životní prostředí. 115

POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1981. str. 55.

116

FÁBRY, Valér aj. Právní aspekty péče o životní prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1985. str. 29.

- 29 -

také vládou SSR zřízena (usnesení vlády SSR č. 132 ze dne 28. 4. 1971) Rada pre životné prostredie.117 Zřízením rad se mělo docílit vytvoření předpokladů komplexního, koncepčního a koordinovaného přístupu při zajišťování ochrany životní prostředí a překlenout tak gesční princip - resortismus. Úloha rad však nebyla příliš velká, měly poradní funkci, nikoli rozhodovací pravomoci.118 V dubnu 1988 byla Rada pro životní prostředí při vládě ČSR zrušena.119 Zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky byl několikrát měněn. Pro tuto práci jsou relevantní tyto ústřední orgány státní správy: ministerstvo výstavby a techniky (územní plánování, stavební řízení; nahrazeno v roce 1983 Českou komisí pro vědeckotechnický a investiční rozvoj),120 ministerstvo lesního a vodního hospodářství121 (kompetence v oblasti lesů, vod a ovzduší, pod ministerstvo

byly

začleněny

Česká

technická

inspekce

ochrany

ovzduší,

Státní

vodohospodářská inspekce), ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo zemědělství a výživy (ochrana zemědělského půdního fondu), ministerstvo vnitra (metodicky řídilo práci národních výborů - tedy i kompetence v oblasti komunálních odpadů), ministerstvo průmyslu, ministerstvo kultury, Český geologický úřad. Institucionální zabezpečení ochrany životního prostředí bylo pojato čistě resortně. Bylo založeno na tzv. principu gescí. Řízení péče o stav jednotlivých složek životního prostředí byla svěřena jednotlivým resortům,122 a to takovým - které k nim měly tu větší,

117

POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1981. str. 56.

118

Pozitivní roli sehrála Rada pro životní prostředí při vládě ČSR např. v informační a publikační činnosti.

Do roku 1987 vydala tato rada 236 publikací, avšak v pozdější době se obsah knih Radou vydaných příliš neměnil. Viz MOLDAN, Bedřich aj. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha: Academia, 1990. str. 21. 119

Viz MADAR, Zdeněk; KINDL, Milan. Otázky právní úpravy péče o životní prostředí v období přestavby.

Praha: Horizont, 1989. str. 10. 120

Viz MARCHAL, Stanislav aj. Právo životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1988. str. 40.

121

Bylo zřízeno již zákonem č. 2/1969 Sb. s účinností od 8. 1. 1969, později přejmenováno na ministerstvo

lesního a vodního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu, po vzniku ministerstva životního prostředí přejmenováno na ministerstvo lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu. Bylo zrušeno zákonem ČNR č. 288/1990 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky. 122

Lze vymezit čtyři resorty: resort lesního a vodního hospodářství – kam spadala i ochrana ovzduší, resort

zemědělství, resort kultury – kam spadala státní ochrana přírody, resort zdravotnictví - kam spadalo řízení na úseku vytváření a ochrany zdravých životních podmínek. Podrobněji viz MARCHAL, Stanislav aj. Právo životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1988. str. 38 – 39.

- 30 -

tu menší hospodářský vztah.123 Za hospodaření s odpady nebyl gestor explicitně stanoven, částečně tuto problematiku řešilo ministerstvo průmyslu a pro komunální odpady ministerstvo vnitra (od roku 1988 ministerstvo vnitra a životního prostředí), ale jednoznačné stanovení práv a povinností gestorů v oblasti odpadů nebylo nikdy provedeno.124 Dělení kompetencí týkajících se fáze odstraňování odpadů do správy různých orgánů (např. ministerstva lesního a vodního hospodářství, ministerstva zemědělství, ministerstva vnitra) nebylo vhodné, neboť vedlo k nekomplexnímu chápání problematiky odpadů (více viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1945 – 1989). Zákonem České národní rady č. 60/1988 Sb., o změnách v organizaci a působnosti ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, který měnil zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, bylo přejmenováno ministerstvo vnitra na ministerstvo vnitra a životního prostředí. Kompetence tohoto ministerstva byla stanovena v § 12 zákona č. 2/1969 Sb. Nově tedy bylo stanoveno, že toto ministerstvo je „ústředním orgánem státní správy pro věci životního prostředí“. K zabezpečení řídící a kontrolní činnosti vlády mělo koordinovat postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ve věcech životního prostředí. Vytvořením tohoto ministerstva byl uskutečněn další pokus o překonání úzce resortního přístupu k otázkám životního prostředí. Jak již bylo zmíněno výše, vytváření národních výborů jako jednotných veřejných úřadů předpokládal již ústavní dekret prezidenta republiky ze 4. prosince 1944 o národních výborech a Prozatímním Národním shromáždění č. 18 Úředního věstníku čsl. Národní výbory nahradily v roce 1945 dřívější obecní orgány i orgány státní správy i samosprávy na úrovni okresů a zemí. Vládní nařízení č. 4/1945 Sb., o volbě a pravomocích národních výborů upravilo vznik a působení národních výborů (místních, okresních a zemských národních výborů) pro české země. Národní výbory byly tímto nařízením označeny za zastupitelské

123

Byla tak spojena funkce řízení ochrany konkrétní složky životního prostředí a funkce ústředního orgánu

hospodářského řízení. Příslušná ministerstva byla exploatačně zaměřená na využívání této složky a až sekundárně odpovídala za její ochranu. V praxi se tak toto spojení příliš neosvědčilo, vedlo totiž k prosazování právě ekonomických zájmů nad zájmy důsledné a racionální ochrany dané složky životního prostředí. Viz MADAR, Zdeněk; KINDL, Milan. Otázky právní úpravy péče o životní prostředí v období přestavby. Praha: Horizont, 1989. str. 9. 124


1990. str. 20.

- 31 -

orgány a orgány veřejné správy ve všech jejích oborech.125 Vládní nařízení č. 44/1945 Sb., kterým se mění vládní nařízení ze dne 5. května 1945, č. 4 Sb., o volbě a pravomoci národních výborů, podřídilo okresní národní výbory zemským národním výborům a zemské národní výbory podřídilo ve věcech politické správy ministerstvu vnitra a ve správních řízeních jednotlivým ministerstvům.126 Zákonem č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení vzniklo krajské uspořádání, kraje se dělily na okresy. Vznikla soustava národních výborů, nejprve upravených zákonem č. 280/1948 Sb., poté zákonem č. 13/1954 Sb., o národních výborech, dále zákonem č. 65/1960 Sb., o národních výborech a pak zákonem č. 69/1967 Sb., o národních výborech (viz dále v této kapitole). Zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu byly vytvořeny nové hranice krajů a okresů. Největší rozsah a praktické těžiště činnosti v oblasti životního prostředí příslušelo právě národním výborům (krajským, okresním, městským, místním). Bylo to orgány „státní moci a správy, nejširší zastupitelské i samosprávné organizace občanů“, byly to tedy orgány státní moci (tj. jednotné moci zákonodárné a výkonné) a současně tzv. orgány jednotné lidové správy - jednalo se o úřady s všeobecnou věcnou působností.127 Soustava národních výborů (dále NV) pracovala na principu128 demokratického centralismu, tedy NV vyššího stupně usměrňoval, řídil a kontroloval činnost NV nižšího stupně. Usnesení NV vyššího stupně byla pro NV nižšího stupně závazná. Soustavné řízení a kontrola práce NV příslušely – po federalizaci - vládě ČSR a vládě SSR. Vnitřní organizační strukturu NV tvořily: plenární zasedání, rada, komise a odbory. Uplatňovala se zde zásada dvojí podřízenosti rad a odborů NV. 129 Rada NV byla podřízena plenárnímu zasedání svého NV a zároveň radě NV vyššího stupně, respektive vládě ČSR či SSR. Odbory NV byly podřízeny radě NV a v otázkách výkonu státní správy také odboru NV vyššího stupně, respektive příslušnému ústřednímu orgánu státní správy republiky. Podle § 18 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, příslušelo národním výborům mj. pečovat o „uspokojování potřeb občanů, zejména péče o výstavbu měst a obcí, o zdravé životní prostředí a dále o souladný rozvoj jejich území, optimální využívání přírodních, hospodářských a společenských podmínek a o zabezpečování veřejného pořádku a ochrany 125

KUKLÍK, Jan aj. Vývoj československého práva 1945 – 1989. Praha: Linde, 2009. str. 51 – 52.

126

KUKLÍK, Jan, tamtéž, str. 54.

127

KUKLÍK, Jan, tamtéž, str. 263.

128

Více i k jiným principům – viz KUKLÍK, Jan, tamtéž, str. 263 – 266.

129

KUKLÍK, Jan, tamtéž str. 264 nebo LEVIT, Pavel aj. Správa a správní právo - obecná část (studijní

materiály). Praha: Universita Karlova v Praze, 1965. str. 153.

- 32 -

zájmů občanů“.130 Do oblasti samostatné působnosti národního výboru dle § 38 tohoto zákona spadala i péče o zlepšování životního prostředí. Oblast životního prostředí byla zajišťována (stejně jako ostatní činnosti NV) převážně odvětvově po linii příslušných odborů (např. výstavby, lesního a vodního hospodářství).131 Radě národního výboru příslušelo rozhodovat o otázkách přesahujících svým významem rámec

jednoho

odvětví.

Také

z institucionálního

hlediska

se

potvrzuje

teze,

že nejvýznamnějším obdobím rozvoje regulace ochrany životního prostředí je etapa po roce 1971. V oblasti životního prostředí je ohledně organizačního zabezpečení nakládání s odpady a ochrany životního prostředí obecně významné usnesení vlády ČSR č. 101/1972, o zásadách pro vytvoření a činnost komisí rad národních výborů pro životní prostředí a tzv. vzorový pracovní řád (statut) těchto komisí schválený Radou pro životní prostředí při vládě ČSR. Rady národních výborů zřizovaly komise pro životní prostředí jako své koordinační, iniciativní a poradní orgány. Činnost komise zajišťoval příslušný odbor, pověřený radou národního výboru (obvykle odbor výstavby). Tyto komise projednávaly otázky životního prostředí, přijímaly k nim stanoviska, závěry a doporučení pro radu NV. Komise neměla samostatnou rozhodovací pravomoc.132 Dle nařízení vlády ČSR č. 1/1972 Sb., o inspekcích veřejného pořádku mohly národní výbory (městské národní ve městech s více než 40 000 obyvateli a v obcích, které byly lázeňským místem, jiné městské národní výbory nebo místní národní výbory pouze se souhlasem KNV) zřídit inspekci veřejného pořádku národního výboru. Tato inspekce měla sledovat a kontrolovat dodržování čistoty a hygieny na ulicích a veřejných prostranstvích a oznamovat národnímu výboru přestupky.133 130

V roce 1982 došlo k novelizaci zákona o národních výborech (zákon ČNR č. 137/1982 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost městských národních výborů na některých úsecích státní správy). Určité změny se dotkly i oblasti ochrany životního prostředí – podrobnosti viz MADAR, Zdeněk. Úloha národních výborů v péči o životní prostředí. Praha: Svoboda, 1984. str. 35 – 39.; další novela (zákon České národní rady č. 115/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o národních výborech) rovněž přinesla částečné změny ve vztahu k životnímu prostředí – podrobnosti viz KRUŽÍKOVÁ, Eva. Péče o životní prostředí ve městech ve světle novelizace zákona o národních výborech. Správní právo. 1990. roč. 23, č. 1, str. 19 – 28. 131

Přehledně zpracovaná problematika – viz MADAR, Zdeněk. Úloha národních výborů v péči o životní

prostředí. Praha: Svoboda, 1984. 132

Viz MADAR, Zdeněk. Úloha národních výborů v péči o životní prostředí, Praha: Svoboda, 1984.

str. 28 – 29.; Vzorový pracovní řad – statut: tamtéž, str. 154 -155. 133

Tato inspekce měla zajišťovat kontrolu dodržování předpisů vydaných národními výbory, nedostatky řešit

projednáním přestupku na místě, případně ukládat blokovou pokutu do výše 100 Kč. Vážnější případy měla

- 33 -

4. Veřejná správa v letech 1989 – 1992 – v oblasti životního prostředí (zejména odpadového hospodářství) V této kapitole je popsána veřejná správa - institucionální zajištění134 v oblasti životního

prostředí

(zejména

v oblasti

odpadového

hospodářství)

v české

části Československa od listopadu 1989 do roku 1992. Je zde reflektován vývoj kompetencí úřadů v oblasti životního prostředí (se zaměřením na odpady). Právní úprava rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky je zde traktována pouze v rozsahu relevantním pro zkoumanou otázku právní úpravy odpadového hospodářství. Po roce 1989 došlo k významným změnám v oblasti institucionálního uspořádání v oblasti ochrany životního prostředí.135 Pro tuto diplomovou práci je důležité, že nově byla přidělena kompetence ve sféře nakládání s odpady. Již ústavním zákonem č. 159/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, bylo nově do společné působnosti Československé socialistické republiky a obou republik zařazeno také životní prostředí.136 Nově doplněný čl. 21a písm. a) zákona č. 143/1968 Sb. stanovil, že v oblasti životního prostředí patří do působnosti České a Slovenské Federativní Republiky: mj. „zásadní zákonodárná úprava ve věcech …zneškodňování odpadů, hospodaření s druhotnými surovinami…; výkon v těchto věcech patří orgánům republik.“ Tato právní úprava však trvala velice krátce, již ústavní zákon č. 556/1990 Sb., kterým se mění ústavní zákon

inspekce oznamovat příslušnému odboru národního výboru, případně Veřejné bezpečnosti. Činnost městské inspekce veřejného pořádku byla však provázena řadou problémů, zejména nedostatkem pracovníků. Autorita této inspekce byla většinou malá, národní výbory nevytvářely pro výkon této inspekce vhodné podmínky a způsob vyřízení oznámení byl často nedostatečný. Viz Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Zkušenosti a perspektivy v péči o životní prostředí v ČSR, I. díl – Zkušenosti. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR v SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. str. 243.; Jako příklad činností viz např. MALÝ, Alexandr. Starosti s čistotou města. Národní výbory. 1984, roč. 33, č. 42, str. 9. 134

Míněna je zde veřejná správa v pojetí formálním (institucionálním, organizačním), tedy jako označení pro

určitou instituci. Rozdělení veřejné správy na formální a materiální – viz např. HENDRYCH, Dušan aj. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 5 – 7. 135

Podrobněji k jiným oblastem práva životního prostředí – viz VIDLÁKOVÁ, Olga; TŘÍSKA, Jan. Ochrana

životního prostředí v československém právu po listopadu 1989. Správní právo. 1991, roč. 20, č. 8. str. 449 – 465. a VIDLÁKOVÁ, Olga; TŘÍSKA, Jan. Ochrana životního prostředí v československém právu po listopadu 1989 (část II). Správní právo. 1992, roč. 25, č. 8. str. 1 – 40. 136

Viz čl. 8 odst. 1 písm. r). Ústavní zákon č. 159/1990 Sb. nabyl účinnosti dnem 10. 5. 1990.

- 34 -

č. 143/1968 Sb., o československé federaci,137 zrušil článek 8 (tedy ustanovení vymezující oblasti společné působnosti federace a obou republik) a článek 21a. Nové znění článku 21 stanovilo v oblasti životního prostředí do působnosti138 České a Slovenské Federativní Republiky mj. „zákonnou úpravu v zásadních věcech životního prostředí“.139 Ústavním zákonem č. 296/1990 Sb., o změnách v soustavě federálních ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády České a Slovenské Federativní Republiky, byl článkem VI zřízen Federální výbor pro životní prostředí140 jako ústřední orgán státní správy České a Slovenské Federativní Republiky pro oblast životního prostředí.141 Ústavní zákon č. 493/1992 Sb., kterým se mění a doplňují ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších ústavních zákonů, a některé další ústavní zákony, zrušil některé orgány ústřední federální správy včetně Federálního výboru pro životní prostředí, působnost Federálního výboru pro životní prostředí vykonávalo Federální 137

Ústavní zákon č. 556/1990 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1991.

138

čl. 21 písm. a) zákona č. 143/1968 Sb.

139

Polemiku nad vhodností rozdělení kompetencí mezi federaci a republiky a nad formulací „zákonná úprava

v zásadních věcech“ i ve vztahu k problematice odpadů – viz VIDLÁKOVÁ, Olga; TŘÍSKA, Jan. Ochrana životního prostředí v československém právu po listopadu 1989. Správní právo. 1991, roč. 24, č. 8, str. 452.; Rozsah interpretace pojmu „zákonná úprava v zásadních věcech“ měl vliv i na projednávání návrhu zákona o odpadech. To byl první zákon projednávaný za účinnosti této novely. Šest výborů z osmi ve Slovenské národní radě nesouhlasilo s předloženým návrhem zákona - ale bez věcných argumentů, pouze s odůvodněním, že vládní návrh zákona porušuje kompetenční zákon. Viz zpráva společného zpravodaje výborů Sněmovny lidu poslance Vladimíra Savčinského, in Stenoprotokol z 15. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů ze dne 22. 5. 1991. [cit. 30. 5. 2013]. Dostupný z http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/015schuz/s015068.htm. Na této schůzi byl návrh zákona o odpadech (publikovaný jako zákon č. 238/1991 Sb.) schválen (hlasovala nejprve Sněmovna národů jako celek: pro 81, proti 0, zdržel se hlasování 8, nehlasoval 1; pak hlasovala Sněmovna lidu: pro 94, proti 0, zdržel se hlasování 3, nehlasoval 1). 140

Byl to kolektivní orgán, který se skládal z předsedy, který byl členem vlády České a Slovenské Federativní

Republiky, místopředsedy a dalších členů, které jmenovala a odvolávala vláda ČSFR. – viz čl. VI odst. 2 ústavního zákona č. 296/1990 Sb., o změnách v soustavě federálních ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády České a Slovenské Federativní Republiky. Jeho kompetence byly stanoveny zákonem č. 297/1990 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy (čl. 1 bod 6, který stanovil nové znění § 23 a § 24 zákona č. 194/1988 Sb.). 141

Usnesením vlády České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 6. 9. 1990 č. 591 o schválení plánu

legislativních prací vlády ČSFR na II. pololetí 1990 byl Federálnímu výboru pro životní prostředí uložen úkol připravit návrh zákona o odpadech. Viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o odpadech (publikován jako zákon č. 238/1991 Sb.), Federální shromáždění České a Slovenské Republiky, 1990 – 1992, tisk č. 590. [cit. 30. 5. 2013]. Dostupná z: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0590_01.htm.

- 35 -

ministerstvo hospodářství.142 V působnosti federace zůstala pouze oblast atomového práva (jak zákonná úprava, tak výkon státního dozoru). Tak bylo institucionální zajištění ochrany životního prostředí na federální úrovni vráceno formálně před rok 1990, když žádný ústřední úřad opět neměl v názvu jako jednu z klíčových náplní své působnosti péči o životní prostředí, což bylo ale dáno tím, že výkon státní správy v oblasti životního prostředí byl již v působnosti jednotlivých republik. Zákonem České národní rady ze dne 19. 12. 1989 č. 173/1989 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, v jejichž čele stojí člen vlády České socialistické republiky, bylo zřízeno Ministerstvo životního prostředí.143 Tento zákon novelizoval zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky. Dle § 19 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stalo Ministerstvo životního prostředí ústředním orgánem státní správy mj. pro „technické a ekonomické otázky nakládání s odpady“. Působnost ministerstva životního prostředí se několikrát do roku 1993 měnila, ale kompetence v oblasti nakládání s odpady mu stále zůstala.144 Jako zcela nový orgán v oblasti kontrolní, sankční a nápravné činnosti v ochraně životního prostředí byla zřízena (účinnost od 15. 7. 1991) Česká inspekce životního prostředí. Stalo se tak zákonem č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Česká inspekce je podřízena Ministerstvu životního prostředí. V § 1 odst. 4 tohoto zákona je stanoveno, že působnost inspekce v jednotlivých složkách životního prostředí stanoví tento zákon a další zákony. Toto ustanovení bylo vyvoláno skutečností, že jednotlivé zákony (např. zákon ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství) ještě v době přijetí tohoto zákona neexistovaly. Česká inspekce životního prostředí byla založena jako integrovaný inspekční orgán mající v kompetenci inspekční činnost v oblasti ochrany vody, ovzduší, lesa, přírody a krajiny i odpadového hospodářství. Zákonem České národní rady č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů, byla působnost inspekce rozšířena. Inspekce rozhodovala také o výši poplatků a ukládala pokuty 142

Účinnost ústavního zákona č. 493/1992 Sb. nastala dnem 29. 10. 1992.

143

Ministerstvo vnitra a životního prostředí bylo přejmenováno na ministerstvo vnitra a Ministerstvo lesního

a vodního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu na Ministerstvo lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu. 144

Zákon České národní rady č. 474/1992 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České

republiky upravil znění § 19 odst. 2 tak, že ministerstvo životního prostředí nově označil za ústřední orgán státní správy mj. pro „odpadové hospodářství“.

- 36 -

provozovateli skládky, pokud nesplnil povinnosti související s výpočtem a placením poplatku.145 Jako nová instituce pro shromažďování a rozdělování prostředků na podporu ochrany životního prostředí byl jako jiná státní organizace zřízen Státní fond životního prostředí.146 Správcem Fondu bylo určeno Ministerstvo životního prostředí. O poskytování prostředků rozhodoval ministr životního prostředí. Příjmy fondu byly stanoveny v § 2 a tvořily je mj. dle odst. 1 písm. c) poplatky podle zákona o odpadech (více viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1989 – 1992). Správní uspořádání a mutatis mutandis tedy i správní zajištění nakládání s odpady se změnilo ústavním zákonem č. 294/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, a kterým se zkracuje volební období národních výborů. Tímto ústavním zákonem byl zrušen systém národních výborů a ke dni voleb do obecních zastupitelstev byla současně ukončena činnost národních výborů zvolených v roce 1986. Byla obnovena dvojkolejnost veřejné správy a základem místní samosprávy se stala obec. Zákonem České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) byly národní výbory zrušeny, byl také zrušen zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech.147 Obce měly samostatnou (obec spravuje své záležitosti samostatně, při výkonu samostatné působnosti se obec řídí jen zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány k jejich provedení)148 a přenesenou působnost (státní správa vykonávaná v rozsahu stanoveném zvláštními zákony).149 V § 60 zákona o obcích byly upraveny pověřené obecní úřady (ty byly vyjmenovány nařízením vlády č. 475/1990 Sb., kterým se určují pověřené obecní úřady).150 Právě do samostatné působnosti náležely i některé záležitosti v oblasti odpadů.

145

Více viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1989 – 1992.

146

Viz § 1 odst. 1 zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí. Státní fond vodního hospodářství

a Fond ochrany ovzduší se staly součástí tohoto Fondu - viz § 6 zákona č. 388/1991 Sb. 147

SCHELLE, Karel aj. Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. str. 226 – 227.

148

Viz § 13 odst. 1 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení).

149

Viz § 21 odst. 1 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení).

150

Pověřené obecní úřady vykonávaly státní správu, kterou vykonávaly podle zvláštních zákonů místní národní

výbory ve střediskových obcích, popřípadě místní národní výbory pro několik obcí jako rozšířenou působnost a městské národní výbory první a druhé kategorie, dále státní správu ve věcech uvedených v příloze k zákonu o obcích, kterou do počátku účinnosti zákona o obcích vykonávaly krajské nebo okresní národní výbory a státní

- 37 -

Zákonem ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, byly rozděleny kompetence národních výborů mezi ústřední orgány státní správy a tímto zákonem zřízené okresní úřady (jakožto orgány státní správy) ve městech (obcích), které byly do účinnosti tohoto zákona sídly okresních národních výborů.151 Okresní úřady se ve své činnosti řídily zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy, v jejich mezích usneseními vlády České republiky a směrnicemi ústředních orgánů státní správy. V § 5 tohoto zákona byla stanovena působnost okresních úřadů – vykonávaly mj. státní správu ve věcech, které stanovil zvláštní zákon, dále vykonávaly státní správu, která ke dni účinnosti tohoto zákona (tedy - 24. 11. 1990) příslušela okresním národním výborům (pokud nebyla přenesena na pověřený obecní úřad) a dále vykonávaly státní správu ve věcech uvedených v příloze I k tomuto zákonu. Okresní úřad se členil na referáty,152 které se mohly dělit na oddělení.153 Vláda řídila a kontrolovala činnost okresních úřadů. Ústřední orgány státní správy, do jejichž působnosti náležely úseky státní správy vykonávané okresními úřady, mj. řídily v rámci zákonů výkon státní správy vydáváním obecně závazných právních předpisů a v jejich mezích vydáváním směrnic (instrukcí), přezkoumávaly rozhodnutí okresních úřadů vydaná ve správním řízení.154 V oblasti výkonu státní správy byl třístupňový systém. V rámci přenesené působnosti na základním stupni vykonávaly státní správu obce, vyšší stupeň představovaly okresní úřady a nejvyšším stupněm byly v rámci republiky ústřední správní orgány.155 Soustavu orgánů státní správy v odpadovém hospodářství, státní dozor, otázky souhlasů k podnikání při nakládání s odpady, otázky řízení a evidence v odpadovém hospodářství a také základní ustanovení týkající se programů odpadového hospodářství upravoval zákon ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství. Státní

správu ve věcech stanovených zvláštními zákony a ve věcech, které jim svěřil okresní úřad. Viz § 60 písm. a), b), c) zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích. 151

ČECHÁK, Vladimír. Vývoj veřejné správy v Československu a České republice (1945 – 2004). 1. vyd. Praha:

Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2004. str. 112. 152

Viz § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech.

153


Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2004. str. 113. 154

Viz § 14, § 17 písm. a), b) zákona ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech.

155


Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2004. str. 108.

- 38 -

správu vykonávaly Ministerstvo životního prostředí České republiky, Česká inspekce životního prostředí, okresní úřady a orgány obcí. Ve Slovenské republice lze zmínit dvě odlišnosti v organizaci státní správy v oblasti životního prostředí oproti České republice. Ve Slovenské republice vznikl pro oblast životního prostředí nový orgán, byla zde zřízena Slovenská komise pro životní prostředí.156 Zákon Slovenské národní rady č. 595/1990 Sb., o štátnej správe pre životné prostredie, upravil rozdělení státní správy ve věcech životního prostředí ve Slovenské republice. Státní správu ve věcech tvorby a ochrany životního prostředí vykonávaly okresní úřady životního prostředí, obvodní úřady životního prostředí, Slovenská komise pro životní prostředí a Slovenská inspekce životního prostředí a obce.157

156

Byla zřízena zákonem Slovenské národní rady č. 96/1990 Sb., o zriadení Slovenskej komisie pre životné

prostredie a o zmenách v pôsobnosti ministerstiev Slovenskej republiky. V její působnosti byl mj. dle čl. I odst. 2 písm. e) výkon státní správy ve věcech „tvorby a ochrany životního prostředí včetně koncepčních otázek nakládání s tuhým komunálním odpadem“. Slovenská komise pro životní prostředí byla nahrazena ministerstvem životního prostředí až od 25. 9. 1992 (viz zákon Slovenskej národnej rady č. 453/1992 Sb., ktorým sa mení a dopľňa zákon Slovenskej národnej rady č. 347/1990 Zb. o organizácii ministerstiev a ostatných ústredných orgánov štátnej správy Slovenskej republiky v znení zákona Slovenskej národnej rady č. 197/1991 Zb., zákona Slovenskej národnej rady č. 298/1991 Zb., zákona Slovenskej národnej rady č. 494/1991 Zb., zákona Slovenskej národnej rady č. 294/1992 Zb. a zákona Slovenskej národnej rady č. 322/1992 Zb.). 157

Viz § 1, § 2 zákona č. 595/1990 Sb., o štátnej správe pre životné prostredie.

- 39 -

5. Právní úprava nakládání s odpady v letech 1945 - 1989 Odpady se ještě dnes někdy dělí a i v odborné literatuře zkoumané doby dělily na „plynné, tekuté a tuhé“.158 Navíc nutno podotknout, že neexistovala jednotná definice odpadu159, tak ji dnes nalezneme explicitně vyjádřenou v zákoně o odpadech.160 Tato práce se zabývá odpady zaměřené optikou dnešní právní úpravy – tedy zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, tedy pevnými odpady. Obaly jsou dnes již řešeny samostatným zákonem č. 477/2001 Sb., o obalech,161 tato práce se o nich zmiňuje (viz podkapitola Právní úprava využívání odpadů), dílčí právní úprava obalů tedy existovala.162 Dle tehdejší terminologie „plynné odpady“ – tedy emise do ovzduší – i když se jedná parciálně i o pevné částice, tzv. tuhé znečišťující látky, jsou dnes řazeny do problematiky ochrany ovzduší. Tehdejší terminologií „tekuté odpady“ (obsažené v odpadních vodách) řešil i tehdy zejména zákon o vodách, stejně jako nyní, tedy problematiku postihuje vodní právo. V současné době je problematika odpadů řešena především zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech.163 Prvními předpisy právní síly na úrovni zákona upravujícími komplexně 158

Např. KUDRNA, Augustin aj. Studijní podklady k péči o životní prostředí, Péče národních výborů o zdravé

prostředí. 1. vyd. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve Státním zemědělském nakladatelství, 1984. str. 85; MADAR, Zdeněk. K otázce právní úpravy využívání a odstraňování odpadů. Právník. 1978, roč. 117, č. 7, str. 638 – 644. 159

Viz např. polemika nad tímto pojmem: MADAR. Zdeněk. Využívání a likvidace odpadů v ČSSR

a v některých socialistických státech. Právny obzor. 1980, roč. 63, č. 7, str. 610. nebo kritika nevyjasněnosti pojmů: MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1988. str. 19 - 20. 160

Jak bylo již výše uvedeno, odpad je definován v § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech: „Odpad

je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu.“ 161

Viz § 1 odst. 3 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů, kde je stanovena subsidiarita

zákona o odpadech: „ Na nakládání s odpady z obalů se vztahují právní předpisy platné pro hospodaření s odpady, pokud tento zákon nestanoví jinak.“ 162

Např. vyhláška č. 104/1962 Sb., o hospodárném využití lepenkových přepravních obalů či vyhláška

č. 11/1965 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků. 163

Jen pro komparaci jsou uvedeny některé základní instituty zákona o odpadech. Původce odpadů má povinnost

odpady zařazovat (§ 16 odst. 1 písm. a)) podle druhů (viz Katalog odpadů) a kategorií (ostatní a nebezpečný) odpadů, dále má povinnost shromažďovat odpady utříděné podle jednotlivých kategorií a druhů (§ 16 odst. 1 písm. e)), vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi a ohlašovat odpady (§ 16 odst. 1 písm. g)) příslušnému správnímu úřadu (obecní úřad obce s rozšířenou působností § 79 odst. 1 písm. d)). S nebezpečnými odpady může původce nakládat pouze na základě souhlasu (§ 16 odst. 3)

- 40 -

a výlučně odpady byly až zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech a související zákon ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství a zákon České národní rady č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů. Do nabytí účinnosti zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech nebyla problematika odpadů takto jednotně a komplexně řešena žádným samostatným právním předpisem právní síly na úrovni zákona. Nakládání s odpady bylo upraveno více právními předpisy, a to různé právní síly a ještě k tomu partikularizovanými, vzájemně neprovázanými. Ustanovení týkající se odpadů byla rozptýlena v předpisech na ochranu půdy,164 vody, lesa, dále v předpisech o využití nerostného bohatství a dalších. Ve všech těchto předpisech se však neřešila otázka odpadů v celém rozsahu a komplexně.165 Některé oblasti životního prostředí (např. skládkování) byly řešeny v rámci zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, tedy právního předpisu zaměřeného primárně do oblasti hygieny.166 Pro oblast odpadů je z obsahové matérie tohoto zákona relevantní zejména vytváření a ochrana zdravého stavu půdy. Jak již bylo uvedeno výše, byla právní úprava týkající se odpadového hospodářství v období 1945 – 1989 odvětvová, často proto nepostihovala potřebné souvislosti. V oblasti nakládání s odpady bylo částečně právně upraveno odstraňování odpadů a využívání odpadů jako zdroje surovin (tzv. druhotné suroviny), jednalo se o právní úpravu zvláště nakládání věcně a místně příslušného orgánu státní správy (nad 100 tun nebezpečného odpadu za rok je příslušný krajský úřad § 78 odst. 2 písm. i), pod 100 tun nebezpečného odpadu za rok je příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností - § 79 odst. 1 písm. b)). Původce odpadů je odpovědný za nakládání s odpady do doby jejich využití nebo odstranění, pokud toto zajišťuje sám jako oprávněná osoba, nebo do doby jejich převedení do vlastnictví osobě oprávněné k jejich převzetí. 164

Zemědělský půdní fond - jeho kvantita – byla chráněna také ekonomickým nástrojem, a to odvodem

za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Pro příklad lze uvést ustanovení § 16 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Sazby těchto odvodů byly stanoveny nařízením vlády. Podrobnosti byly stanoveny ve vyhlášce č. 142/1976 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (zejména § 7 této vyhlášky – např. zakládání výsypek). Pro oblast zájmu této diplomové práce je relevantní ustanovení, že za odnětí zemědělské půdy pro ukládání odpadových hmot (s výjimkou odpadů při těžební činnosti) byla stanovena zvýšená sazba (např. nařízení vlády ČSSR č. 39/1984 Sb., o sazbách odvodů za odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě stanovilo zvýšení o 50%). 165

Kritika tohoto stavu zaznívala i v tehdejší odborné literatuře, článcích atd. – např. MADAR. Zdeněk.

Využívání a likvidace odpadů v ČSSR a v některých socialistických státech. Právny obzor. 1980, roč. 63, č. 7, str. 609 -610. 166

Zákon upravoval tzv. zdravé životní podmínky: stav ovzduší, vody, půdy ale i ostatních složek životního

prostředí, péči o zdravou výživu obyvatelstva, péči o zdravý vývoj dětí a dorostu, péči o příznivé působení pracovního prostředí a práce na zdraví pracujících.

- 41 -

se „sběrnými surovinami“ a kovovým odpadem. Upraven byl především výkup těchto surovin, naproti tomu další nakládání s nimi a jejich využití již právně upraveno nebylo.167 Nevyřešenou otázkou zůstávala gesce v oblasti odpadů (viz kapitola Veřejná správa v letech 1945 až 1989 – v oblasti životního prostředí (zejména odpadového hospodářství))168. Institucionální zajištění nakládání s odpady odpovídalo dosti fragmentární právní úpravě, neexistovalo tedy jednotné organizační zabezpečení nakládání s odpady. Např. podniky Kovošrot byly řízeny výrobní hospodářskou jednotkou Průmysl kovového odpadu. Ústředním orgánem, kterému tato výrobní hospodářská jednotka podléhala, představovalo (v závislosti na čase různě označované) federální ministerstvo hutnictví, strojírenství a elektrotechniky.169 Podniky Sběrné suroviny byly naproti tomu řízeny krajskými národními výbory. Nekovovému odpadu tedy nebyl zřízen žádný speciální ústřední orgán státní správy a podléhal všeobecné soustavě orgánů veřejné správy v čele s ministerstvem vnitra později ministerstvem vnitra a životního prostředí.170 Členění odpovědnosti za odstraňování odpadů do správy různých ústředních orgánů státní správy (např. ministerstva lesního a vodního hospodářství, ministerstva zemědělství, ministerstva průmyslu, ministerstva vnitra) přineslo nekomplexní chápání problematiky odpadů.

167

MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury,

1988. str. 80. 168

To se projevilo i v neexistenci odboru či oddělení odpadů v rámci národních výborů, např. v Praze bylo

oddělení odpadů zřízeno při odboru dopravy až v roce 1988. Viz důvodová zpráva ke zprávě o zřízení gesčního oddělení za zacházení s tuhými odpady v hl. m. Praze při odboru dopravy Národního výboru hl. m. Prahy, viz Archiv hl. m. Prahy. Fond: Magistrát hlavního města Prahy II., část: 5 - Zápisy ze zasedání předsednictva, rady, pléna a zastupitelstva ÚNV, NVP a HMP (1945-1994), invent. číslo: 898, č. knihy: 800, časový rozsah 24. 8. 1988, schůze rady Národního výboru hlavního města Prahy 24. 8. 1988, str. 384.; pracovní náplň tohoto oddělení – viz tamtéž, str. 385 – 386. Ovšem tento problém byl řešen již od října roku 1985, kdy byl projednán Generel zacházení s odpady v radě Národního výboru hl. m. Prahy. Viz Zpráva o výsledku prověrky zabezpečení likvidace tuhého komunálního odpadu v hl. m. Praze provedené Výborem lidové kontroly Národního výboru hl. m. Prahy. Archiv hl. m. Prahy. Fond: Magistrát hlavního města Prahy II., část: 5 - Zápisy ze zasedání předsednictva, rady, pléna a zastupitelstva ÚNV, NVP a HMP (1945-1994), invent. číslo: 876, č. knihy:778, časový rozsah: 1987 říjen, schůze rady Národního výboru hlavního města Prahy 28. 10. 1987, str. 238. 169

MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury,

1988. str. 75 - 76. 170

Tamtéž, str. 77.

- 42 -

Odpady se dnes rozdělují dle svých vlastností do kategorií. 171 Jedná se o kategorii nebezpečného odpadu,172 ostatního odpadu a dále odpad (dle svého způsobu vzniku) komunální (tj. veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob). V období zkoumaném v této kapitole nebyly odpady takto právně definovány - rozdělovány, ale jejich regulace v určitém rozsahu ve více právních předpisech (odstraňování a využívání) existovala. Nakládání s komunálním odpadem173 nebylo téměř vůbec právně řešeno. Jedním z důvodů mohla být faktická neexistence obcí, jež byla výsledkem koncepce národních výborů jako místních orgánů spravujících státní majetek. Komunální odpad tak měl stejný režim jako ostatní odpad produkovaný státem. Proto neexistovala celostátně platná právní úprava nakládání s komunálním odpadem. Přesto však o jisté podobě regulace komunálního odpadu lze hovořit, a to na úrovni obecně závazných nařízení národních výborů.174 V těchto nařízeních byla blíže upravena pravidla pro sběr a likvidaci pevného odpadu a také organizační stránka věci v místním měřítku, tj. v územním obvodu příslušného národního výboru, který obecně závazné nařízení vydal. Národní výbory řídily podniky technických služeb či rozpočtové nebo příspěvkové organizace,175 zajišťující nakládání s komunálním odpadem, tehdy v zásadě jejich odstraňování – a to skládkováním, více viz podkapitola Skládkování.

171

Viz § 6 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech.

172

Definice nebezpečného odpadu je obsažena v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech:

„nebezpečným odpadem se rozumí odpad vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu“, zařazování odpadů do kategorie nebezpečný – viz § 6 tohoto zákona. 173

Ke konci 80. let vznikalo v ČSR ročně přibližně 2,6 mil. tun tuhého komunálního odpadu, asi 70% bylo

pravidelně sváženo, zbylých asi 30% bylo sváženo nepravidelně nebo ukládáno na místní malé divoké skládky. Ve formě sběrných surovin bylo ročně vykoupeno s.p. Sběrné suroviny více než 0,9 mil tun materiálu. Pouze 6% tuhého komunálního odpadu bylo využíváno spalováním nebo kompostováním. Viz MOLDAN, Bedřich aj. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha: Academia, 1990. str. 170 – 171. 174

K normotvorné působnosti národních výborů viz např. VEDRAL. Josef. Správní právo. In BOBEK, Michal;

MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 631 a 637 – 641.; SLÁDEČEK, Vladimír. Vývojová stadia právní regulace normotvorby národních výborů. Správní právo. 1986, roč. 20, č. 6, str. 358 - 368.; SLÁDEČEK, Vladimír; ADAMOVÁ, Eva. Normotvorba národních výborů a životní prostředí. Správní právo. 1989, roč. 22, č. 7, str. 400 – 414. 175

K odlišnostem těchto organizací viz GROF, Jaroslav; VANĚK, Josef. Čistota a pořádek ve městech a obcích,

Informační publikace Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve spolupráci s Radou vlády SSR pre životné prostredie. Praha: Ministerstvo výstavby a techniky ČSR, 1973. str. 10 – 11.

- 43 -

Problematika nebezpečných odpadů176 byla částečně řešena, ale opět neprovázaně, resortně. Nebezpečný odpad nebyl vůbec jednotně definován. Z hlediska ochrany životního prostředí lze z příslušné právní úpravy mezi lety 1945 – 1989 v této souvislosti zmínit např. vládní nařízení č. 56/1967 Sb., o jedech a jiných látkách škodlivých zdraví177 a vyhlášku č. 57/1967 Sb., kterou se provádí vládní nařízení o jedech a jiných látkách škodlivých zdraví178 nebo vyhlášku č. 62/1965 Sb., o výbušninách.179 Doprava nebezpečných látek byla rovněž upravena (např. v § 9 zákona č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním zasílatelství). Na velmi sofistikované technické úrovni bylo právně upraveno nakládání s radioaktivními odpady. Radioaktivní odpady180 (i dnes mají zvláštní právní úpravu181) byly upraveny ve zdravotnických předpisech (prováděcích právních předpisech k zákonu č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu).182 Jednalo se o vyhlášku Ministerstva zdravotnictví ČSR 176

Dle inventarizace hlavního hygienika ČSR bylo v roce 1985 vyprodukováno 320 tisíc tun nebezpečného

odpadu, z toho 55% bylo skládkováno, 21% bylo spáleno a 24% „bylo řešeno problematicky či neřešeno vůbec“. Viz MOLDAN, Bedřich aj. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha: Academia, 1990. str. 168. 177

Nařízení upravovalo mj. v § 4 povolení k zacházení se zvláště nebezpečnými jedy a omamnými látkami.

Orgány hygienické služby vydávající tato povolení byly stanoveny zejména v § 4 odst. 2, 3, 4. V § 4 odst. 5 byla stanovena podmínka, že povolení mohlo být vydáno jen pokud „je při zacházení se zvláště nebezpečnými jedy a omamnými látkami zajištěna ochrana zdraví lidí a ochrana zdravého životního prostředí, čítajíc v to spolehlivé zneškodňování zbytků a odpadů obsahujících tyto látky“. 178

V § 3 odst. 1 jsou uvedeny náležitosti žádosti povolení k zacházení se zvláště nebezpečnými jedy.

Pod písmenem e) jsou uvedena „opatření na ochranu okolí (způsoby zneškodnění exhalací a odpadních vod, způsoby likvidace pevných odpadů nebo zbytků)“. 179

Viz např. FÁBRY, Valér aj. Právní aspekty péče o životní prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1985.

str. 133 – 137. 180

Radioaktivní odpad by definován v § 3 vyhlášky č. 59/1972 Sb., o ochraně zdraví před ionizujícím zářením

jako „odpad v pevném, kapalném nebo plynném skupenství, který vznikl při užívání zdrojů záření nebo při těžbě a úpravě surovin a obsahoval radioaktivní látky nebo jimi byl znečištěn“. 181

Zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívaní jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) upravuje

radioaktivní odpady v § 24 – 31. Na nakládání s radioaktivními odpady (viz § 24 odst. 4) se nevztahuje zákon o odpadech. V této diplomové práci se jedná o výjimku zařazenou z důvodu poukázání na komplexní a sofistikovanou právní úpravu nakládání s radioaktivními odpady, neboť jak bylo výše uvedeno, práce se zabývá prioritně odpady, na které se vztahuje zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech. 182

Do této doby byly radioaktivní odpady upraveny ve vyhlášce č. 34/1963 Sb., o hygienické ochraně před

ionizujícím zářením a o hospodaření se zdroji ionizujícího záření a ještě před tímto právním předpisem vyhláškou č. 220/1959 Ú. l., o hospodaření s radioaktivními látkami.

- 44 -

č. 59/1972 Sb., o ochraně zdraví před ionizujícím zářením. Tato vyhláška upravovala v § 13 odstraňování radioaktivních zářičů a odpadů183 a v § 11 přepravu radioaktivních zářičů. Právní úprava nakládání s radioaktivními odpady byla doplněna dalšími požadavky obsaženými v prováděcích předpisech184 k zákonu č. 28/1984 Sb., o státním dozoru nad jadernou bezpečností jaderných zařízení. Jednalo se o vyhlášku č. 67/1987 Sb., o zajištění jaderné bezpečnosti při zacházení s radioaktivními odpady.185 Dnes pro odpadové hospodářství obecně platí určitá hierarchie.186 Ta zahrnuje jako první krok prevenci, tj. předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich množství a nebezpečné vlastnosti; odpady, jejichž vzniku nelze zabránit, musí být využity (opětovné použití, recyklace, jiné využití (energetické)), případně odstraněny (zejména skládkováním či spalováním). Předcházení vzniku odpadů nebylo v období 1945 – 1989 vzhledem k primátu hospodářského nazírání na odpad jako logický důsledek intenzifikace ekonomiky řešeno vůbec.187 Při extenzivním výkladu lze snad zmínit velmi obecné ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu: „Všechny podniky, družstva a jiné organizace jsou povinny činit v rozsahu své působnosti všechna potřebná opatření k vytváření a ochraně 183

Radioaktivní odpady bylo možno ukládat do půdy pouze se souhlasem orgánů hygienické služby vydaným

v dohodě s vodohospodářským orgánem. Odstraňovat radioaktivní odpady vypouštěním do vody bylo možno jen s povolením vodohospodářských orgánů, vydaným v dohodě s orgány hygienické služby. Radioaktivní odpady, které nebylo možno odstranit žádným z uvedených způsobů, se po úpravě odvážely do „ústředního odklidiště“. Tento odvoz a uskladnění zajišťovala organizace pověřená k tomu Československou komisí pro atomovou energii (Ústav pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů v Praze), která měla celostátní působnost. Radioaktivní odpady tvořící se při těžbě a úpravě radioaktivních surovin a při provozování jaderných reaktorů byly odstraňovány organizacemi, ve kterých tyto odpady vznikly. Viz TӦLGYESSY, Juraj; PIATRIK, Milan. Odpad – surovina budúcnosti. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1984. str. 680. 184

Obě dvě vyhlášky (vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 59/1972 Sb., o ochraně zdraví před

ionizujícím zářením a vyhláška č. 67/1987 Sb., o zajištění jaderné bezpečnosti při zacházení s radioaktivními odpady) byly zrušeny až zákonem č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření, viz § 49 tohoto zákona. 185

Tato vyhláška upravila požadavky na jaderná zařízení, požadavky na systém zacházení s radioaktivními

odpady, na sběr, třídění a skladování, zpracování, vypouštění, úpravu, dopravu, konečné uložení, evidenci a bezpečnostní dokumentaci systému zacházení s radioaktivními odpady. 186

Viz § 9a a § 10 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech.

187

Viz např. MADAR, Zdeněk. Využívání a likvidace odpadů v ČSSR a v některých socialistických státech.

Právny obzor. 1980, roč. 63, č. 7, str. 604.

- 45 -

zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce a odpovídají za plnění těchto povinností.“ Odstraňování odpadů (skládkováním a spalováním) také nebylo dostatečně řešeno. Způsoby odstraňování odpadů upravovalo, ale pouze velmi okrajově, více právních předpisů.188 Jednalo se např. o zákon o ochraně zemědělského půdního fondu,189 zákon o lesích,190 horní zákon,191 stavební zákon192 a k němu vydané prováděcí právní předpisy.193 188

Viz např. MADAR, Zdeněk. K otázce právní úpravy využívání a odstraňování odpadů. Právník. 1978,

roč. 117, č. 7, str. 640. 189

Zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu stanovil mj., že organizace provádějící těžební

a průmyslové činnosti měly povinnost se řídit zásadami ochrany zemědělského půdního fondu, a tak mj. dle § 11 písm. b) „ukládat odklizové hmoty ve vytěžených prostorech a není-li to možné nebo hospodářsky odůvodněné, uložit je v prvé řadě na plochách neplodných nebo na plochách horší jakosti, které byly za tím účelem odňaty zemědělské výrobě“. Obdobné ustanovení obsahoval i zákon předcházející, tedy zákon č. 48/1959 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu v § 9 písm. c). Zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu byl zrušen až zákonem

České národní rady č. 334/1992 Sb., o ochraně

zemědělského půdního fondu, viz § 24 tohoto zákona. 190

Zákon č. 61/1977 Sb., o lesích a lesním hospodářství stanovil v § 8 povinnosti při těžební, stavební

a průmyslové činnosti, projektování a výstavbě směrových a liniových staveb a při geologickém a hydrologickém průzkumu. Organizace provádějící tyto činnosti byly mj. povinny dle § 8 písm. d) „ provádět práce tak, aby na lesních pozemcích a na lesních porostech docházelo k co nejmenším škodám, zejména činit účinná technická opatření k zabránění nebo ke zmírnění úniku pevných, tekutých a plynných látek poškozujících lesy a dle § 8 písm. e) „ukládat odklizované hmoty ve vytěžených prostorách a nebylo-li to možné nebo hospodářsky odůvodněné, měly povinnost je uložit v prvé řadě na plochách neplodných nebo na jiných plochách k tomu určených“. Tento zákon byl zrušen až zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů, viz § 64 tohoto zákona. Obdobné ustanovení obsahoval i předchozí zákon č. 166/1966 Sb., o lesích v § 7 odst. písm. b). 191

Zákon č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horní zákon), zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití

nerostného bohatství (horní zákon). 192

Viz zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování a zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu. Stručný přehled

aspektů ochrany životního prostředí v pozdějším stavebním zákoně č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – viz KŘÍŽ, Emanuel. Ochrana a tvorba životního prostředí ve stavebním zákoně. Národní výbory. 1977, roč. 26, č. 7, str. 23 – 24. a KŘÍŽ, Emanuel. Ochrana a tvorba životního prostředí ve stavebním zákoně. Národní výbory. 1977, roč. 26, č. 8, str. 26 – 27. 193

Např. k zákonu č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu vydaná vyhláška č. 83/1976 Sb.,

o obecných technických požadavcích na výstavbu stanovila v § 8 odst. 3, že „ stavby, při jejichž provozu vznikají odpady nebo odpadky, se musí vybavit zařízením na jejich zachycování, zneškodňování nebo odstraňování“. Dle § 14 odst. 5 této vyhlášky musely mít sídelní útvary „prostory pro řízené ukládání tuhých odpadků, popřípadě spalovny nebo i jiná zařízení pro likvidaci nebo využití odpadků“. Umístění a kapacita prostorů

- 46 -

Využívání odpadů upravovalo více právních předpisů. Jednalo se o tzv. druhotné suroviny, více viz podkapitola Právní úprava využívání odpadů. Nedostatky v institucionálním zabezpečení odpadového hospodářství se netýkaly jen administrativy jako součásti moci výkonné, ale také kontroly a dozoru v oblasti nakládání s odpady. Neexistoval žádný speciální orgán, který by disponoval funkcí kontrolní, sankční a nápravnou na úseku odpadového hospodářství, jakým je dnes Česká inspekce životního prostředí. Ta má dnes působnost mj. i na úseku nakládání s odpady a obaly.194 Před ní existovala v oblasti částečně se dotýkající odpadů pouze Státní technická inspekce ochrany ovzduší a Státní vodohospodářská inspekce.195 Obecně mohla nezákonné (pokud lze toto označení použít) nakládání s odpady postihnout ještě státní prokuratura na základě tzv. všeobecného dozoru, tj. dozoru nad zachováváním zákonnosti všemi orgány a osobami.196 Účinnost takového dozoru byla ovšem podvázána jednak tím, že se nejednalo o pravidelnou specializovanou kontrolní činnost, jednak právě absencí jednotného předpisu o odpadech. Obdobně málo účinná byla kontrola ze strany výborů lidové kontroly.197 Sankce bylo možno v zásadě ukládat buď dle zákona České národní rady č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek, nebo pouze v souvislosti s porušením jiných předpisů nebo na jejich

pro skládkování, spalovny a jiná zařízení musela odpovídat velikosti a potřebám sídelních útvarů nebo jejich seskupení a hygienickým požadavkům. Pro prostory vymezené pro řízené skládkování byla stanovena povinnost v § 14 odst. 5 je postupně se zaplňováním prostoru rekultivovat. Vyhláška stanovila i požadavky na územně technické a užitné vlastnosti staveb - např. v § 91 odst. 4 „Stavby pro průmysl, při jejichž provozu vznikají zužitkovatelné odpady, musí se vybavit prostory a zařízeními pro hospodaření s těmito odpady. Odpady, které se nezužitkují, se musí zneškodnit nebo bezpečně uložit.“ 194

Viz § 76 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a § 40 zákona č. 477/2001 Sb., o obalech.

195

Viz VIDLÁKOVÁ, Olga. Právní ochrana životního prostředí, Svazek 1, Úvod do teorie práva a správy

životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 1982. str. 100 – 102. 196

Určitou kritiku této činnosti viz LATA, Jan. Prokuratura. In BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK,

Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 879 – 882. 197

Z poznatků prověrek orgánů prokuratur a výborů lidové kontroly viz Rada pro životní prostředí při vládě

ČSR. Zkušenosti a perspektivy v péči o životní prostředí v ČSR, I. díl – Zkušenosti. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR v SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. str. 215 – 242.

- 47 -

základě vydaných rozhodnutí – např. zákona o vodách či zákona o opatřeních proti znečišťování ovzduší. Relevantní pro tuto práci je např. ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší, které upravovalo pokuty. „Znečišťovatelé“ byli povinni platit pokutu, jestliže „nedbají o řádnou údržbu, obsluhu a bezporuchový provoz zařízení sloužících k omezení znečišťování ovzduší, včetně složišť zachycených exhalátů, podle provozních řádů“. Jednalo se tedy o pro tuto práci relevantní zejména problematiku popílků zachycovaných odlučovači/filtry spalin a dále odkaliště popílku a strusky či škváry, tedy o materiály – i dnes ještě někdy zařazované mezi odpady. Nutno ale na tomto místě upozornit na problematiku sankčních nástrojů,198 popsanou v

podkapitole

Efektivita

právních

předpisů

v oblasti

práva

životního

prostředí

v Československu před rokem 1989. Některé části problematiky spadající do oblasti odpadů nebyly řešeny právními předpisy, lze ale v těchto oblastech nalézt určitou náhradu alespoň usneseními vlády. Např. neexistovala evidence odpadů, nebylo tedy ani známo přesné množství odpadů vznikajících, ani nebyly dostatečné údaje o množství odpadů odstraňovaných či využívaných různými způsoby.199 Usnesením vlády ČSSR č. 253 z roku 1980 bylo uloženo Federálnímu statistickému úřadu provést celostátní jednorázový průzkum o množství vyprodukovaných 198

Podle zákona České národní rady č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření

a ochraně zdravých životních podmínek bylo uloženo (asi v průběhu 1 roku) pouze 76 pokut organizacím a 43 pokut pracovníkům organizací. Takový malý počet byl zdůvodňován nečinností některých orgánů hygienické služby z důvodu složitostí řízení a také průtahy při rozhodování národních výborů. Viz Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Zkušenosti a perspektivy v péči o životní prostředí v ČSR, I. díl – Zkušenosti. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR v SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. str. 227. 199

Jen pro srovnání lze uvést § 39 odst. 1 a 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, kde je stanovena povinnost

původců odpadů (a oprávněných osob) vést evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi a nad určité množství odpadů také ohlašování o druzích, množství a způsobech nakládání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Situaci potvrzují údaje z důvodové zprávy k Aktualizaci Generelu zacházení s tuhým odpadem v hlavním městě Praze: na území Středočeského kraje a Prahy vznikalo ročně cca 60 tisíc tun nebezpečného odpadu, v Praze vznikalo 39 188 tun, zpracovalo se 542 tun, v areálu podniků zůstávaly 3 tuny, spalovalo se 483 tun, skládkováno bylo 5 269 tun. Zbylých 32 891 tun nebezpečného odpadu zůstalo na území hl. m. Prahy a Středočeského kraje bez evidence. Viz Archiv hl. m. Prahy. Fond: Magistrát hlavního města Prahy II., část: 5Zápisy ze zasedání předsednictva, rady, pléna a zastupitelstva ÚNV, NVP a HMP (1945-1994), invent. číslo: 933, č. knihy: 835, časový rozsah 21. 6. 1989, schůze rady Národního výboru hlavního města Prahy 21. 6. 1989, str. 1607.

- 48 -

průmyslových odpadů v jednotlivých oblastech národního hospodářství a jejich využívání jako druhotných surovin.200 Uvedený průzkum tak poskytnul alespoň základní kvantitativní údaje o odpadech produkovaných a využívaných v průmyslu.201 Z důvodu neexistence požadavků na evidování odpadů, neexistoval ani jednotný registr, ve kterém by jednotlivé organizace mohly nalézt např. právě pro ně vhodný zdroj surovin v podobě odpadu vznikajícího u jiné organizace. Uvedený problém se pokoušel odstranit automatizovaný informační systém Registr recyklace odpadů (AIS RERO). Jeho cílem bylo přispět k vyššímu využívání průmyslových odpadů jako zdrojů druhotných surovin a energie.202 Neexistence zákona o odpadech byla pociťována jako závažný problém. Snahy o přijetí takového zákona se objevují v první polovině 70. let,203 kdy byl připravován na Ministerstvu lesního a vodního hospodářství ČSR návrh zákona o odpadech, avšak zákon 200

Viz POVAŽAJ, Matúš; KAŠIČKOVÁ, Marta. Hlavné aspekty vedeckotechnického rozvoja v oblasti tvorby

a ochrany životného prostredia v ČSSR so zameraním na riešenie problematiky odpadov. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno. 1988. str. 88. 201

V roce 1982 se v ČSSR vyprodukovalo 520 mil. tun tuhých odpadů (bez skrývek z těžební činnosti

103 mil. tun, více než 1000 mil. m3 kapalných odpadů a cca 46 mld. m3 plynných odpadů. Z vyprodukovaného objemu tuhých průmyslových odpadů se využilo 47,4 mil. tun (bez skrývky) tj. 45%. – Viz tamtéž. Kritický pohled na data získaná ze statistických průzkumů, zejména jejich podhodnocenost – viz MOLDAN, Bedřich aj. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha: Academia, 1990. str. 167. 202

Tento registr shromažďoval, evidoval, zpracovával a poskytoval informace o možnostech efektivního

zhodnocování odpadů a hospodaření s nimi. Zahrnoval výlučně průmyslové odpady, které nepodléhaly sběru druhotných surovin. Tento registr umožňoval přímé vztahy mezi producenty odpadů a jejich možnými zpracovateli. Vznikl roku 1984, do roku 1988 se ho zúčastnilo 762 organizací. V červenci 1987 přijala vláda ČSR usnesení č. 176, ve kterém uložila výrobním resortům, České komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj a Slovenské komisi pro vědeckotechnický rozvoj zajistit povinné členství vybraných podniků v AIS RERO. Systém RERO vyvinula INORGA Ostrava. Viz KLAPAL, Milan; REZKOVÁ, Ludmila. Problémy evidence a bilancování tuhých odpadů. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988, str. 49 - 56.; podrobněji viz MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1988. str. 85 – 128; Obecněji o systémech mezipodnikové recyklace a jejich mezinárodní komparace – viz MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1988. str. 62 – 73. 203

Viz usnesení vlády ČSR č. 101/1972, které uložilo Ministerstvu lesního a vodního hospodářství ČSR

vypracovat návrh zásad zákona o využívání a likvidaci pevných odpadů. Viz VELEK, Karel. Podněty interdisciplinárního týmu ČSVTS z analýzy stanov a návrhů na právní úpravu zacházení s odpady. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. str. 97.

- 49 -

nebyl přijat.204 Hlavním důvodem byla skutečnost, že navrhovaná právní úprava nakládání s odpadem byla vůči organizacím i osobám poměrně přísná.205 Většina původců odpadu by tak nebyla schopna plnit povinnosti vyplývající z tohoto zákona, to by vyžadovalo udělování rozsáhlých výjimek (jako např. v oblasti čištění odpadních vod – viz kapitola Efektivita právních předpisů v oblasti práva životního prostředí v Československu před rokem 1989).206 To by mohlo vést k velké diskrepanci mezi stavem de iure a de facto, také zvýšit administrativní zátěž, ale stav by zůstal konstantní. Další pokus o zákon upravující odpady uskutečnilo Federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj v letech 1974 - 1975, avšak opět zákon nebyl přijat.207 V první polovině 80. let208 byl připravován na Ministerstvu průmyslu ČSR a na Ministerstvu průmyslu SSR zákon o sběru a hospodaření s druhotnými

204

Ministerstvo lesního a vodního hospodářství ČSR vypracovalo v roce 1973 návrh zásad zákona o využívání

a likvidaci tuhých odpadů. K návrhu připravované právní úpravy - viz POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1981. str. 256 – 257. 205

Návrh zákona ukládal organizacím, při jejichž činnosti odpady vznikají, povinnost odpady využívat a až poté

je likvidovat (zneškodňovat). Návrh upravoval také předcházení vzniku odpadů z obalů, vyžadoval totiž, aby výrobci obalů již při výrobě zvažovali jejich likvidaci. Podrobně a jasně byly stanoveny požadavky k ochraně zdraví, jednotlivých složek životního prostředí včetně fauny a flóry, požadavky státní památkové péče, bezpečnosti a pořádku. V návrhu bylo upraveno i skládkování - odpovědnost organizací provozujících skládky tuhých odpadů a povinnost úhrady za skládkování odpadu podle množství a náročnosti tohoto odstraňování. Návrh upravoval také sankce. Nepříliš výrazně byl v návrhu uplatněn princip prevence vzniku odpadů, zásada odděleného zachycování nepoužitelných druhotných surovin a chyběl požadavek asanace reliktních zátěží (divoké skládky apod.). Viz VELEK, Karel. Podněty interdisciplinárního týmu ČSVTS z analýzy stanov a návrhů na právní úpravu zacházení s odpady. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. str. 97. 206


politik na příkladu poplatků za uložení odpadu na skládky. Waste forum [online]. 2012. roč. 5, č. 1, str. 6. [30. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.wasteforum.cz/cisla/WF_1_2012.pdf#page=4. 207

VELEK, Karel. Podněty interdisciplinárního týmu ČSVTS z analýzy stanov a návrhů na právní úpravu

zacházení s odpady. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. str. 97. 208

Viz usnesení vlády ČSSR č. 55/1982 a usnesení vlády ČSR č. 75/1982 a usnesení vlády SSR č. 85/1982,

viz VELEK, Karel. Analýza a návrh zásad pro právní úpravu zacházení s tuhými odpady a druhotnými surovinami. Brno: Dům techniky ČSVTS, 1988, str. 42 – 43. a ŠUBRT, Rudolf. Příprava právní úpravy sběru a hospodaření s druhotnými surovinami, in Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988, str. 6.

- 50 -

surovinami.209 Další návrh zákona o odpadech byl připravován v druhé polovině 80. let,210 paragrafované znění vzniklo však až v roce 1989.211 Po změnách společenských poměrů v roce 1989 bylo nutno znění tohoto návrhu přizpůsobit novým podmínkám. Tento návrh byl tak použit jako základ pro první komplexní předpis o odpadech dle právní síly zákon (zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech).212 Při neexistenci jednotného předpisu regulujícího odpady se snaha alespoň částečně tuto problematiku řešit projevila ke konci 80. let, kdy došlo k některým dílčím změnám v oblasti ochrany životního prostředí, a to v rámci přestavby hospodářského mechanismu. Stalo se tak zákonem č. 88/1988 Sb., o státním podniku a zákonem č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví.213 Pro tuto práci je významná skutečnost, že byly poprvé stanoveny základní zásady nakládání s odpady, které do té doby zcela chyběly. Státní podnik byl povinen „hospodárně a účelně využívat odpady ze své hospodářské činnosti jako zdroje druhotných surovin a energie, popřípadě vytvářet podmínky pro jejich hospodářské využití jinými subjekty“, za tím účelem byl povinen „odpady evidovat, shromažďovat je na vhodných místech a chránit je před znehodnocením nebo odcizením“; pokud nebylo možné odpad hospodářsky využít, byl státní podnik povinen likvidovat jej způsobem neohrožujícím životní

209

Do tohoto návrhu zákona byla zahrnuta fáze nakládání s odpady – tedy fáze před okamžikem, než se z odpadu

stane druhotná surovina. Podrobněji k návrhu ŠUBRT, Rudolf. Příprava právní úpravy sběru a hospodaření s druhotnými surovinami, in Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988, str. 4 – 19. 210

Viz usnesení vlády ČSSR č. 226/85, které uložilo zpracovat zásady zákona o sběru a využití, popř. likvidaci

nebo nezávadném ukládání odpadů. – Viz VELEK, Karel. Analýza a návrh zásad pro právní úpravu zacházení s tuhými odpady a druhotnými surovinami. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. str. 43. 211


politik na příkladu poplatků za uložení odpadu na skládky. Waste forum [online]. 2012. roč. 5, č. 1, str. 6. [30. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.wasteforum.cz/cisla/WF_1_2012.pdf#page=4. 212

Návrh tohoto zákona vycházel ze zásad zpracovaných samostatně příslušnými orgány republik a schválených

v dubnu 1989 ČNR a SNR. – Viz důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o odpadech (publikován pak jako zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech), Federální shromáždění České a Slovenské Republiky, 1990 – 1992, tisk č. 590, [cit. 29. 5. 2013]. Dostupná z: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0590_01.htm. 213

Státní podnik byl povinen maximálně chránit životní prostředí před škodlivými vlivy jeho činnosti, dále byl

povinen uvádět do provozu výrobní a nevýrobní zařízení současně s uvedením do provozu zařízení na ochranu životního prostředí, viz § 46 odst. 1, 2 zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku. Povinnosti družstevních organizací byly stanoveny obecněji a stručněji, viz § 9 zákona č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví. Podrobnosti viz MADAR, Zdeněk; KINDL, Milan. Otázky právní úpravy péče o životní prostředí v období přestavby. Praha: Horizont, 1989. str. 12 – 14.

- 51 -

prostředí.214 Státní podnik měl taktéž přednostně zavádět do své hospodářské činnosti bezodpadové technologie.215 Obdobná povinnost byla stanovena družstevním organizacím „družstvo a společný podnik jsou povinny hospodárně a účelně využívat vedlejší produkty ze své hospodářské činnosti, popřípadě vytvářet podmínky pro jejich hospodářské využití jinými subjekty. Za tím účelem jsou povinny tyto produkty evidovat, chránit a využívat je způsobem neohrožujícím životní prostředí“.216

5.1. Právní úprava využívání odpadů V této kapitole je popsána právní úprava využívání odpadů – a to materiálového využívání (energetické využití se téměř neuvažovalo),217 které bylo upraveno několika právními předpisy. Jednalo se o využívání tzv. druhotných surovin, tedy kovového odpadu a tzv. sběrných surovin. Jednou z dalších oblastí využití odpadů je kompostování. Množství odpadů využitých tímto způsobem však nebylo velké, jednalo se o spíše minoritní způsob zpracování odpadů. Technologie kompostování byla relativně nákladná, o vyprodukovaný kompost neměli odběratelé velký zájem.218 Proto největší část odpadů byla skládkována, 214

Viz § 48 odst. 2 zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku.

215

Viz § 48 odst. 1 zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku.

216

Viz § 9 odst. 3 zákona č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví.

217

Současné relativně přísné rozdělení viz § 23 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, kde je stanoveno,

že „spalování odpadu ve spalovně komunálních odpadů, která dosahuje vysokého stupně energetické účinnosti, se považuje za využívání odpadů“. Výše požadované energetické účinnosti a vzorec pro její výpočet jsou uvedeny v příloze č. 12 k tomuto zákonu. Energetická účinnost je požadována ve výši 0,6 (resp. 0,65). Spalovny odpadů, které nesplňují tento požadavek, jsou zařízeními k odstraňování odpadů.; O téměř žádném využívání vznikajícího tepla ve zkoumaném období svědčí např. konstatování, že v ČSSR byla v roce 1973 pouze jedna spalovna komunálního odpadu a dále několik malých zařízení pro spalování odpadů bez využití tepla, které však navíc nebyly v provozu, neboť byly právě rekonstruovány. Viz GROF, Jaroslav; VANĚK, Josef. Čistota a pořádek ve městech a obcích, Informační publikace Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve spolupráci s Radou vlády SSR pre životné prostredie. Praha: Ministerstvo výstavby a techniky ČSR, 1973. str. 22. Obdobné konstatování – v roce 1990 pouze jedna spalovna v provozu s využitím tepla – a to v Brně. Viz MOLDAN, Bedřich aj. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha: Academia, 1990. str. 172. 218

V Československu se průmyslově začalo kompostovat už ve 20. letech 20. století, kdy začala být vyráběna

tzv. Feka na bázi rašeliny a kalů vznikajících při čištění odpadních vod. Po druhé světové válce začal být vyráběn tzv. Vitahum podle normy ČSN 46 5735 Průmyslový kompost (technologické i kvalitativní podmínky). Ročně bylo vyprodukováno asi 900 000 tun kompostu, na který bylo využito 20 – 30% rašeliny, 20 - 30% lignitu, 10 - 20% prosevu městských skládek, 6% vápenatých odpadů, 5 - 10% různých průmyslových odpadů

- 52 -

to také dokládá struktura nakládání s odpady na počátku 80. let, kdy více než 85% všech odpadů bylo skládkováno, asi 6% všech odpadů bylo spalováno, asi 9% všech odpadů bylo kompostováno.219 Celkově bylo vyprodukováno přibližně 400 mil. tun odpadů ročně. Z množství přibližně 3 mil. tun produkovaného komunálního odpadu bylo asi jen 1% kompostováno, 1% se spalovalo a zbytek – tedy 98% bylo skládkováno; v roce 1980 měly organizace zabezpečující odvoz odpadů ve správě 360 skládek, z nichž pouze 30% bylo řízených a navíc i mnohé z těchto nesplňovaly všechny podmínky řízeného skládkování,220 více viz podkapitola Právní úprava odstraňování odpadů.221 Dále v této kapitole tedy bude věnována pozornost materiálovému využití ve formě druhotných surovin, jakožto oblasti

a 16 - 18% kalů. Využití tuhých komunálních odpadů a kalů z čistírny odpadních vod pro kompostování bylo zkoušeno v letech 1953 – 1956 v Brně – Modřicích, ale k zavedení do průmyslového měřítka nedošlo. Větší kompostárna byla vystavěna v Praze – Štěrboholech ke konci 70. let, kde bylo využito ročně cca 70 000 tisíc tun pevného komunálního odpadu. Další kompostárny vznikly u Karlových Varů a Liberce, celkem na počátku 80. let existovalo v Československu přes 30 průmyslových kompostáren. Výroba kompostu byla dosti nákladná (např. prostředky jen na vybudování kompostárny u Karlových Varů činily přibližně 21 - 28 mil. Kč, ročně zde bylo využito přibližně 28 000 tun drceného odpadu, 25 000 tun tekutého hnoje a bylo tak vyrobeno přibližně 36 tisíc tun kompostu), navíc odběratelé neměli zájem o vyprodukovaný kompost, některé kompostárny musely být dokonce zavřeny – např. Sokolov, Brno-Modřice, Košice). Viz VELEK, Karel; NESVADBA, Jindřich. Tuhé odpady. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1983. str. 178 – 179.; ŠIMŮNEK, Rudolf; BULÍČEK, Jaroslav. Komposty ze sídlištních odpadů. Národní výbory. 1977, roč. 26, č. 22, str. 27 - 28.; POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1981. str. 255. 219

POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1981. str. 254

- 255. 220

Viz Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Zkušenosti a perspektivy v péči o životní prostředí v ČSR, I. díl

– Zkušenosti. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR v SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. str. 71. 221

Pouze pro komparaci lze uvést současný stav - rok 2011, kdy bylo v České republice vyprodukováno

30,672 mil. tun odpadu, z toho 28,831 mil. tun ostatního odpadu a 1,841 mil. tun nebezpečného odpadu; 5,388 mil. tun komunálního odpadu. Cenia, Informační systém odpadového hospodářství (ISOH) [online]. [1. 6. 2013]. Dostupné z: http://issar.cenia.cz/issar/page.php?id=1729.; materiálově nebo energeticky bylo využito 78% odpadů, odstraněno skládkováním či spalováním 12,94 % odpadů. Cenia, Informační systém odpadového hospodářství (ISOH) [online]. [1. 6. 2013]. Dostupné z: http://issar.cenia.cz/issar/page.php?id=1919.; struktura nakládání s komunálním odpadem byla následující: 10,8 % energeticky využito, skládkováno 55,4 %, odstraněno spalováním 0,04% a materiálově využito 30,8%. Cenia, Informační systém odpadového hospodářství (ISOH) [online]. [1. 6. 2013]. Dostupné z: http://issar.cenia.cz/issar/page.php?id=1612.

- 53 -

relativně dobře právně upravené a i po technické stránce zvládnuté.222 Právnické osoby produkující odpady, které byly využitelné jako druhotné suroviny, tyto odpady buď přímo předávaly zpracovatelské organizaci, nebo je odevzdaly určitému podniku (sběrovému podniku). I zde však najdeme pro období 1945 – 1989 partikularismus. Výkup některých zvláštních odpadů zajišťovaly podniky, do jejichž sféry činností hospodářsky náležely.223 Tyto národní podniky vykupovaly odpady - druhotné suroviny od organizací (a některé i od fyzických osob), organizovaly výkupní síť, materiály třídily, upravovaly a jako druhotnou surovinu prodávaly zpracovatelské organizaci.224 V druhé polovině 80. let existovalo více takovýchto sběrových podniků. Výkupem upotřebených olejů se zabývaly podniky Benzina, n. p. (řízený Generálním ředitelstvím Chemopetrol) a na Slovensku Benzinol, n. p. (řízený Generálním ředitelstvím Slovchémia). Druhotné textilní suroviny vykupoval Retex, n. p., Ivančice (byl podřízen generálnímu ředitelství výrobní hospodářské jednotky Vlnařský průmysl v resortu Ministerstva průmyslu ČSR). Kovový odpad vykupovaly koncernové podniky Kovošrot, které byly řízeny výrobní hospodářskou jednotkou Průmysl kovového odpadu, Kladno. Ústřední orgán, kterému tato výrobní hospodářská jednotka podléhala, jak bylo již výše uvedeno, představovalo (v závislosti na čase různě označované) Federální ministerstvo hutnictví, strojírenství a elektrotechniky. Nejširší škálu materiálů vykupovaly národní podniky Sběrné suroviny, které byly organizovány ve všech krajích a jejich řídícími orgány byly krajské národní výbory, jejich činnost byla tedy řízena ministerstvem vnitra. Centralizovaný systém existoval tedy pouze pro kovový odpad,225 a právě takováto decentralizace institucionálního zajištění

222

Pro velmi dobrou úroveň sběru druhotných surovin v ČSSR lze uvést pro příklad vratnost (tedy podíl objemu

druhotné suroviny znovu použité k další výrobě k celkovému vstupu stejné suroviny do reprodukčního procesu, tj. do výrobní, společenské i individuální spotřeby, z tuzemských zdrojů i z dovozu) v roce 1980 v ČSSR (v závorce uveden světový průměr): železo a ocel 49%, (40%), papír 34% (36%), sklo 30% (30%). Viz MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1988. str. 40. 223

Podrobněji k následujícím podnikům viz MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha:

SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1988. str. 74 - 78. 224

Viz např. vyhláška č. 24/1983 Sb., o základních podmínkách dodávky sběrných surovin. Tato vyhláška

upravila hospodářské závazky při přípravě dodávek a při dodávkách sběrných surovin včetně neprůmyslového kovového odpadu a polotovarů z nich upravených dodávaných organizacemi Sběrné suroviny. Viz § 1 odst. 1 této vyhlášky. 225

Kritiku tohoto stavu – viz MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL -

Nakladatelství technické literatury, 1988. str. 45, 66 - 70 a 80 - 85. Autor zde také konstatuje, že ČSSR byla

- 54 -

při řízení využívání druhotných surovin opět vedla k nekomplexnosti a nekoordinovanosti i v této oblasti. Rovněž právní úprava neobsahovala žádnou formu státního dozoru nad dodržováním norem v oblasti druhotných surovin, ani nástroje k větší stimulaci organizací k vyššímu využívání druhotných surovin.226 Výčet vykupovaných materiálů byl relativně velký, v závislosti na čase se také měnil, jak bude uvedeno dále v této kapitole. Některé materiály však ve výčtu sběrných surovin chyběly (např. odpadní anorganické kyseliny). Určitý nedostatek lze také spatřovat v tom, že právní předpisy navíc upravovaly pouze získávání druhotných surovin a naopak neupravovaly jejich zpracování a využití.227 Situace ohledně právní úpravy využívání odpadů se začala měnit v první polovině 80. let minulého století, kdy se objevuje požadavek zevrubnější regulace. Úkol připravit návrh „zásad právní úpravy sběru a hospodaření s druhotnými surovinami“ byl uložen Ministerstvům průmyslu ČSR a SSR usnesením vlády ČSSR č. 55/1982 a navazujícími usneseními vlád ČSR č. 75/1982 a SSR č. 85/1982.228

jediným státem RVHP, který neměl jediný ústřední orgán státní správy, který by centrálně spravoval oblast systému recyklace a hospodaření s druhotnými surovinami. Autor uvádí příklady jednotlivých zemí RVHP a detailněji popisuje systém sběru druhotných surovin v Německé demokratické republice. 226

Viz tamtéž, str. 80. Obecné problémy nízkého podílu využití druhotných surovin lze ukázat již v 50. letech.

Např. Zdůvodnění návrhu krajské bilance zpracovatelného průmyslového odpadu na rok 1955 pro Prahu uvádí, že z 275 různých druhů druhotných surovin měly podniky místního hospodářství zájem pouze o 32, nevyužito zůstalo tak 243 položek. Jako důvody pro tento stav tyto podniky uvedly mj. vyšší výrobní náklady na zpracování průmyslového odpadu. Archiv hl. m. Prahy. Fond: Magistrát hlavního města Prahy II., část: 5 - Zápisy ze zasedání předsednictva, rady, pléna a zastupitelstva ÚNV, NVP a HMP (1945-1994), invent. číslo: 225, č. knihy: 85, časový rozsah 1954 prosinec, schůze rady Národního výboru hlavního města Prahy14. 12. 1954, str. 34. 227

Viz MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL - Nakladatelství technické

literatury, 1988. str. 44 a 80. Obdobně také např. důvodová zpráva ke Zprávě o současném stavu v zabezpečování usnesení rady NVP č. 347/87 (opatření ke zlepšení stavu v zacházení s tuhými komunálními odpady v hl. m. Praze): „Oblast výkupu je celostátně v současné době v kritické situaci, neboť pro získané druhotné suroviny není odbyt. Zpracovatelský průmysl o ně nemá zájem a dokonce se zvažuje výrazné omezení výkupu druhotných surovin.“ Viz Archiv hl. m. Prahy. Fond: Magistrát hlavního města Prahy II., část: 5 - Zápisy ze zasedání předsednictva, rady, pléna a zastupitelstva ÚNV, NVP a HMP (1945-1994), invent. číslo: 896, č. knihy: 798, časový rozsah 13. 7. 1988, schůze rady Národního výboru hlavního města Prahy 13. 7. 1988, str. 116. 228

Viz VELEK, Karel. Analýza a návrh zásad pro právní úpravu zacházení s tuhými odpady a druhotnými

surovinami. Brno: Dům techniky ČSVTS, 1988, str. 42 – 43. a ŠUBRT, Rudolf. Příprava právní úpravy sběru

- 55 -

V souvislosti s (jak bylo již výše uvedeno) velmi dobrou právní úpravou sběru druhotných surovin byly upraveny i některé opravdu moderní principy a instituty odpadového hospodářství, a to jak při materiálovém využívání odpadů – druhotných surovin (např. oddělený sběr,229 některé povinnosti při přepravě odpadů, zpětný odběr určitých výrobků - např. autovraků,230 odpadních olejů,231 akumulátorů,232 obalů233 - včetně výkupu lahví a sklenic234), tak i obecnější instituty (např. jakýsi odpadový hospodář).235 V dalším textu budou u příslušného právního předpisu některé z těchto institutů zmíněny.236

a hospodaření s druhotnými surovinami, in Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988, str. 6. 229

Viz např. § 3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 130/1961 Sb., o povinném odvádění a využití upotřebených minerálních

(mazacích) olejů: Spotřebitelé měli povinnost shromažďovat a odvádět upotřebené oleje ve dvou skupinách: a) oleje letecké motorové, oleje automobilové motorové, oleje pro traktory, oleje trvanlivé kompresorové nebo jejich směsi, b) všechny ostatní druhy upotřebených olejů, zejména oleje ložiskové, trvanlivé turbínové, transformátorové, automobilové převodové aj. nebo jejich směsi. Dále spotřebitelé byli povinni pečovat o to, aby oleje skupin a) a b) nebyly navzájem míseny, a aby byly uchovávány v oddělených obalech. 230

Např. vyhláška č. 77/1963 Sb., o výkupu a využití traktorů a traktorových přívěsů a návěsů a zemědělských

strojů trvale vyřazených z provozu. V § 5 odst. 2 byla stanovena vlastníkům vraků povinnost nabídnout vraky vrakovacímu středisku k výkupu, a to nejpozději do 7 dnů od doručení rozhodnutí o trvalém vyřazení traktoru nebo stroje z provozu. Rozhodlo-li se vrakovací středisko vykoupit celý vrak, dohodlo se s vlastníkem o dopravení vraku vrakovacímu středisku; náklady spojené s dopravou vraku hradilo vrakovací středisko. Pokud nebylo možné použít z vraku žádné funkčně samostatné části, vydalo vrakovací středisko vlastníku vraku potvrzení o tom, že celý vrak nebo jeho část může být „odevzdána do šrotu“, nebo že si vrak může vlastník ponechat pro vlastní potřebu. 231

Např. vyhláška č. 130/1961 Sb., o povinném odvádění a využití upotřebených minerálních (mazacích) olejů.

232

Viz vyhláška č. 178/1964 Sb., o sběru a výkupu vyřazených alkalických akumulátorových článků.

233

Viz např. vyhláška č. 104/1962 Sb., o hospodárném využití lepenkových přepravních obalů, vyhláška

č. 11/1965 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků, vyhláška č. 4/1986 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků. 234

Viz např. vyhláška č. 113/1950 Ú. l., o povinném zálohování a soupisu lahví, vyhláška č. 167/1953 Ú. l.,

o výkupu prázdných lahví, vyhláška č. 57/1961 Sb., o nákupu prázdných konzervárenských sklenic. 235

Viz § 15 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Odpadový hospodář je odborně způsobilá osoba, která zajišťuje

odborné nakládání s odpady původci nebo oprávněné osobě (pokud nakládali v posledních dvou letech s nebezpečnými odpady v množství větším než 100 tun nebezpečného odpadu) nebo provozovateli první a druhé fáze provozu skládky. 236

Podrobný rozbor i jiných, v této diplomové práci nezmíněných, předpisů upravujících druhotné suroviny

viz ČERNÍK, Bohumil. Právní úprava využívání odpadů v ČR v historických souvislostech. Odpadové fórum. 2009, roč. 10, č. 1, str. 24 – 30.

- 56 -

5.1.1.

Sběrné suroviny V této kapitole je popsána právní úprava materiálového využívání odpadu – sběrných

surovin, a to chronologicky od počátku zkoumaného období. Vládní nařízení č. 29/1940 Sb., o hospodaření odpadky (platilo až do 8. 4. 1949, kdy bylo zrušeno vládním nařízením č. 88/1949 Sb., o sběru a odbytu sběrných surovin) se vztahovalo237 na „odpadky“ definované jako „staré předměty a odpadové hmoty, kterých se pro další zužitkování v domácnosti, podniku nebo jiném zařízení již nepoužívá a které mají býti jako nepotřebné odstraněny“. K zajištění „řádného podchycení všech odpadků, spořádaného obchodu s nimi a jejich náležitého zužitkování“ ukládalo238 nařízení všeobecnou povinnost sbírat, uschovávat, odevzdávat, odebírat a využívat odpadky způsobem, který byl stanoven vyhláškou Ministerstva průmyslu, obchodu a živností. Nařízení upravovalo i postavení „sběračů“,239 kteří museli mít licenci okresního úřadu. Odpadky měli sběrači odevzdat nebo prodat oprávněnému obchodníku s odpadky. Pro jiné nakládání s odpadky (jiné nabytí odpadků, obchodování s nimi nebo třídění) se vyžadovalo již živnostenské oprávnění a zvláštní povolení Ministerstva průmyslu, obchodu a živností, viz § 4 odst. 2. Pro období následující po roce 1948 až do roku 1989 stanovily hlavní cíle národního hospodářství ve všech jeho sektorech pětileté státní hospodářské plány, které byly stanoveny zákonem a rozpracovávány a prováděny dalšími podzákonnými předpisy. 240 Prvním byl zákon č. 241/1948 Sb., o prvním pětiletém plánu rozvoje Československé republiky. Ve čtvrté části tohoto zákona byly stanoveny předpoklady splnění plánu, které zahrnovaly i zvýšení hospodárnosti výroby, dle § 23 odst. 2 písm. b) měla být hospodárnost při spotřebě surovin, pomocných hmot a energie stupňována zvláště soustavným snižováním ztrát ve spotřebě surovin, pomocných hmot a energie a snižováním množství odpadů a zmetků a také dle písm. e) organizovaným sběrem a plným využitím sběrných surovin, sterého materiálu a jiných odpadků a dle písm. f) plným využitím všech místních zdrojů surovin, pomocných hmot a energie. K provedení zákona o prvním pětiletém hospodářském plánu rozvoje Československé 237

Viz § 1 odst. 1 vládního nařízení č. 29/1940 Sb., o hospodaření s odpadky.

238

Viz § 3 odst. 1.

239

Sběrač byl definován v § 4 odst. 1 takto: „kdo sám anebo nanejvýše s příslušníky své rodiny bez pomocných

sil a zvláštních zařízení sbírá odpadky obcházením domácností a jiných míst, u nichž se vyskytují“. 240

BAŇOUCH, Hynek. Hospodářské právo. In BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.).

Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 745, 763.

- 57 -

republiky241 bylo vydáno vládní nařízení č. 88/1949 Sb., o sběru a odbytu sběrných surovin.242 Sběrné suroviny dle § 2 odst. 1 „nesměly být ničeny, pokud to nebylo nezbytně nutné z důvodů zdravotních nebo z důvodů jiného veřejného zájmu“. V § 2 odst. 2 byla stanovena povinnost nabízet a odevzdávat sběrné suroviny národním podnikům pověřeným ministerstvem vnitřního obchodu vyhláškou v Úředním listě, pokud tyto suroviny vlastník (držitel) nezpracoval sám podle příslušných předpisů. Zároveň byly také v Úředním listě stanoveny tímto ministerstvem jednotlivým národním podnikům sběrné obvody. Do sběru byly zapojeny místní národní výbory. Dle § 4 měly místní národní výbory povinnost pečovat o pravidelný sběr sběrných surovin, které určilo ministerstvo vnitřního obchodu v dohodě s ministerstvem průmyslu vyhláškou v Úředním listě. V obcích s počtem obyvatel do 50 000 místní národní výbory zajišťovaly odebírání sběrných surovin od osob, které je bezplatně nabídly, dále jejich vhodné uskladnění a roztřídění podle druhů. K provedení sběru měly být přizvány „organizace mládeže nebo jiné organizace a osoby“.243 Místní národní výbory pak prodaly sběrné suroviny příslušnému pověřenému národnímu podniku a výtěžek odvedly do obecní pokladny.244 V obcích s počtem obyvatel nad 50 000 mohl místní národní výbor nařídit vlastníkům a jiným uživatelům domů, aby zřídili stálé domovní sběrny sběrných surovin. Sběrné suroviny z těchto domovních sběren odebíraly přímo pověřené národní podniky. Pověřené národní podniky dle § 5 měly povinnost zejména: „pečovat o zajištění úspěchu sběru sběrných surovin a vést v patrnosti jeho výsledky, vykupovat sběrné suroviny

241

Viz § 42 odst. 1 zákona č. 241/1948 Sb., o prvním pětiletém plánu rozvoje Československé republiky, který

zmocnil vládu, aby činila formou nařízení opatření nutná ke splnění úkolů pětiletého plánu, k nimž by jinak bylo třeba zákona. Prezident republiky musel s takovým nařízením souhlasit a je spolupodepsat. 242

Sběrnými surovinami podle tohoto nařízení byly (viz § 1 odst. 1 tohoto nařízení): odpadová ocel a zlomková

litina (železný odpad), odpad a zůstatky obecných kovů, starý a odpadový papír, hadry, odstřižky a textilní odpad, kožešinový odpad, upotřebené čisticí hadry, čisticí vlna a bavlna, skleněné střepy, odpady tvrdé a měkké gumy všeho druhu, upotřebený celluloid, igelit nebo upotřebené podobné hmoty, sádrové střepy, korkový odpad, odpad z usní, kosti a rohovina, kožky, surové kůže, peří, žíně, štětiny a srst, zvířecí žlázy a orgány. Ministerstvo vnitřního obchodu mohlo dle § 1 odst. 2 v dohodě s ministerstvem, do jehož působnosti spadalo výrobní odvětví, jemuž příslušelo „zužitkování surovin“, prohlásit za sběrné suroviny podle tohoto nařízení další materiály nebo naopak některé materiály vyjmout nebo některé materiály blíže specifikovat. 243

Viz § 4 odst. 2 tohoto vládního nařízení.

244

Viz § 4 odst. 3. Náklady spojené se sběrem se hradily z obecních prostředků. Přesahovaly-li výtěžky sběru

tyto náklady, mohl místní národní výbor do výše zjištěného přebytku „poskytovat odměny z obecních prostředků organizacím a osobám, které se zasloužily o úspěch sběru, a přispět na zřízení nebo provozování kulturních a tělovýchovných zařízení“.

- 58 -

vlastními závody a zařízeními, třídit a upravovat je a zabezpečit proti zkáze a znehodnocení, dozírat v mezích oprávnění daného ministerstvem, do jehož oboru působnosti spadá podnik, ústav nebo zařízení, kde sběrné suroviny jsou, aby sběrné suroviny byly nabízeny pravidelně ke sběru, dodávat vytříděné a po případě též upravené suroviny podle pokynů distribuční komise, podávat hlášení ministerstvům vnitřního obchodu a průmyslu“.245 Vládní nařízení č. 88/1949 Sb. bylo nahrazeno vládním nařízením č. 34/1951 Sb., o sběrných surovinách.246 Sběr surovin prováděly národní podniky, které byly k tomu pověřeny, viz § 4. Koncepce sběru však zůstala stejná. K provedení vládního nařízení č. 34/1951 Sb., o sběrných surovinách, byla vydána vyhláška ministerstva lehkého průmyslu a ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů č. 335/1953 Ú.l., o sběru a výkupu sběrných surovin. Vyhláška ukládala dle § 2 povinnost, aby podniky, státní orgány, ústavy, zařízení, dobrovolné organizace, útvary ministerstva národní obrany, vnitra a lidových milicí, domácnosti i jednotlivci sběrné suroviny shromažďovali, pokud možno odděleně podle jednotlivých druhů a „bez cizích příměsků“, skladovaly je na suchých, čistých místech, vhodně zabalily a pravidelně nabízely výhradně pověřeným podnikům, a v případě menšího množství je odevzdali do sběru. Zajišťováním sběru a výkupu sběrných surovin byly pověřeny dle § 3 odst. 1 národní podniky Kovošrot (výběr a výkup odpadové oceli a zlomkové litiny, odpadu a zůstatků obecných kovů); dále Trhárny, národní podnik v Ivančicích (výkup textilních odpadových surovin) a dále národní podnik Sběrné suroviny (sběr a výkup ostatních surovin). Pověřené podniky prováděly sběr buď přímo svými organizačními útvary, nebo prostřednictvím místních sběren, pokud se jednalo o menší množství taxativně uvedených surovin247 (tzv. lidový sběr). Národní 245

Viz § 5 písm. a), b), c), d), e). O rozdělování sběrných surovin získaných pověřenými národními podniky

rozhodovala distribuční komise, kterou zřídilo ministerstvo vnitřního obchodu v dohodě s ministerstvem průmyslu při některém z pověřených národních podniků. Distribuční komise měla pět členů včetně předsedy a místopředsedy. Viz § 6 odst. 1. 246

Sběrnými surovinami dle § 2 odst. 1 tohoto nařízení byly: odpadová ocel a zlomková litina (železný odpad),

odpad a zůstatky obecných kovů, starý a odpadový papír, hadry, odstřižky a textilní odpad, upotřebené čisticí hadry, čisticí vlna a bavlna, skleněné střepy, odpad ze slídy, odpady z tvrdé a měkké gumy všeho druhu, upotřebený celuloid, igelit nebo upotřebené podobné hmoty, korkový odpad, surové kůže, kožky, odpad z usní, kožešinový odpad, žíně, štětiny a srst, kosti a rohovina, peří. Toto nařízení také stanovilo, že za sběrné suroviny bylo možno prohlásit další materiály nebo je naopak vyjmout, viz § 2 odst. 2, 3 a dále § 5 odst. 1 písm. a), c). 247

Tyto suroviny byly vyjmenovány v § 4 odst. 2: odpadová ocel a zlomková litina, odpad a zůstatky obecných

kovů, starý a odpadový papír, hadry, odstřižky a textilní odpad, pecky, odpad gumy, igelitu nebo podobných hmot, korkový odpad, láhve, kosti, kožky, veškeré nové i použité peří vodní a hrabavé drůbeže.

- 59 -

výbory248 měly dle § 4 odst. 2 povinnost zajišťovat stálý a pravidelný tzv. lidový sběr a odpovídaly za splnění plánu lidového sběru těchto taxativně vyjmenovaných surovin. Místní národní výbory měly zřídit v každé obci vyhovující sběrnu (tzv. místní sběrna) a ustanovit vedoucího místní sběrny (hospodáře), viz § 6 odst. 1, 2. Touto vyhláškou (§ 6 odst. 4) byla také stanovena povinnost, aby v krajských městech vlastníci činžovních domů (jejich správy) zřídili stálé domovní sběrny. Místní národní výbor měl dle § 6 odst. 5 povinnost zajistit, aby ve větších obcích v každém domovním bloku byla určena osoba, která měla pečovat o sběr. Pověřené podniky měly povinnost sebrané suroviny odebrat z místních sběren a sběrných středisek a zaplatit podle platných cenových předpisů, viz § 10 odst. 2. Krajské a okresní národní výbory dozíraly na řádné provádění lidového sběru. Při určení místa pro skladování sběrných surovin a při zřizování místních sběren měly postupovat pověřené podniky a místní národní výbory podle pokynů orgánů hygienické a protiepidemické služby, viz § 61 odst. 3. V § 61 odst. 4 byly stanoveny požadavky na skladování sběrných surovin, např. pod sběrnými nádobami měl být pevný podklad (např. betonová deska, dlažba, asfalt atd.) nebo alespoň půda z udusaného jílu. Dále vyhláška č. 335/1953 Ú. l. podrobněji upravila v § 16 až § 59 sběr a výkup jednotlivých materiálů.249 Podobnou koncepci základního rámce a konkretizujících prováděcích předpisů, z nichž se část týkala mj. regulace odpadů, lze vysledovat i u druhého pětiletého plánu. Zákon č. 63/1958 Sb., o druhém pětiletém plánu rozvoje národního hospodářství Republiky československé byl proveden (dle § 10 odst. 1) mj. vládním nařízením č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami, kterým bylo zrušeno vládní nařízení č. 34/1951 Sb.250 V § 2 tohoto vládního nařízení bylo stanoveno rozdělení sběru a výkupu mezi jednotlivé subjekty. Sběr a výkup průmyslového kovového odpadu a úprava průmyslového i neprůmyslového kovového odpadu dle tohoto nařízení příslušela podnikům

248

Pro zajištění organizace sběru ustanovily národní výbory všech stupňů sběrové komise, složené ze zástupců

složek, které se na provádění sběru podílely. Tyto komise koordinovaly veškeré sběrové akce. Místní národní výbory měly povinnost zřídit v každé obci vyhovující sběrnu (místní sběrnu), popřípadě několik takových sběren. Místní národní výbor ustanovoval vedoucího místní sběrny (hospodáře). 249

Jednalo se o sběr: starého a odpadového papíru; textilní odpadové suroviny; láhví a skelných střepů; jader,

pecek, matoliny a vinného kamene; vrbové kůry a dřevité vlny; ustalovače; staré gumy, korkového odpadu, slídového odpadu, upotřebeného celuloidu a filmu; igelitu, decelitu, novoduru a podobných hmot, asbestu a klingeritu, kožených hnacích řemenů; kostí; kožek; kožešinového odpadu, peří; rohoviny a odpadových tuků 250

Vládní nařízení č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami bylo zrušeno

až zákonem č. 238/1991 Sb., o odpadech, viz § 16 tohoto zákona.

- 60 -

podřízeným ministerstvu hutního průmyslu a rudných dolů – tzv. národním podnikům „Kovošrot“. Sběr a výkup neprůmyslového odpadu a sběr, výkup a úprava sběrných surovin (s výjimkou průmyslového textilního odpadu) příslušela (od 1. ledna 1961) podnikům „Sběrné suroviny“, které byly podřízeny krajským národním výborům. Výkup a úprava průmyslového textilního odpadu příslušely podniku, který určilo ministerstvo spotřebního průmyslu (byly pak určeny národní podnik Retex a národní podnik Vlněna). Všechny organizace, u nichž vznikal kovový odpad, nebo se vyskytovaly sběrné suroviny, byly povinny je zachycovat, shromažďovat a odevzdávat podnikům Kovošrot nebo Sběrné suroviny, pokud jim nebylo povoleno státním plánem je zpracovat ve vlastním podniku, viz § 4 odst. 1. Národní výbory, především místní a městské, organizovaly ve spolupráci se společenskými organizacemi sběr kovového odpadu a sběrných surovin u obyvatelstva, viz § 5. Předpisy k provedení tohoto nařízení vydávalo ministerstvo hutního průmyslu a rudných dolů (pro hospodaření s kovovým odpadem) a Správa pro rozvoj místního hospodářství (pro hospodaření se sběrnými surovinami). Jedním z takových předpisů byla vyhláška č. 30/1964 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami a průmyslovým textilním odpadem,251 kterou byla zrušena vyhláška ministerstva lehkého průmyslu a ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů č. 335/1953 Ú. l., o sběru a výkupu sběrných surovin. Sběr, výkup a úprava sběrných surovin252 příslušela podnikům 251

Tato vyhláška byla vydána Ústřední správou pro rozvoj místního hospodářství a ministerstvem spotřebního

průmyslu v dohodě s ostatními zúčastněnými ústředními orgány a s krajskými národními výbory podle § 2 odstavce 3 a § 6 vládního nařízení č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami. 252

Sběrnými surovinami byly dle § 2 odst. 1 písm. a) až r) této vyhlášky: sběrový papír (sběru nepodléhaly

opravitelné lepenkové obaly podle vyhlášky ministerstva chemického průmyslu č. 104/1962 Sb., o hospodárném využití lepenkových přepravních obalů), sběrový textil, upotřebené televizní baňky (obrazovky), které bylo možno renovovat, použité sklenice a lahve ze skla mimo sklenice a lahve ze skla vykupované podle zvláštních předpisů, skleněné střepy duté, lité a tabulové podle jednotlivých barev a druhů mimo střepy s drátěnou vložkou nebo jinou příměsí a střepy znečištěné; výrobní odpad a použité výrobky z termoplastických hmot, zejména polyvinylchloridu, polyamidu, polyethylenu, polymethylmetakrylátu, polystyrenu a podobně mimo suroviny spojené navzájem nebo s těžko oddělitelným materiálem a suroviny znečištěné organickými látkami; pneumatiky, stará pryž a odpady z pryže mimo pneumatiky, které byly určeny pro protektorování nebo jiné zhodnocení ve vulkanizačních dílnách a mimo odpad pryže spojený s kovem, dřevem a jinými neoddělitelnými látkami a odpad upotřebených výrobků z tvrzené pryže, upotřebený ustalovač, odpad a vyřazené výrobky z přírodního korku, upotřebená dřevitá vlna, odpad a vyřazené výrobky z klingeritu, asbestu, celuloidu a dále upotřebené kinofilmy a Rtg filmy od „socialistických organizací“, veškeré „zužitkovatelné“ kůže a kožky domácích, chovných a lovných zvířat, (kožky z ušlechtilých kožešinových zvířat chovaných farmářsky vykupovaly podniky pověřené ministerstvem spotřebního průmyslu); peří (peří z drůbežářských podniků

- 61 -

Sběrné suroviny, výjimky tvořily pouze dále v textu označené matriály. Vyhláška stanovila povinnosti organizacím obdobně jako právní předpisy zmíněné výše v této kapitole (např. organizace byly povinny určit pracovníka odpovědného za řádné hospodaření sběrnými surovinami). Občané měli nárok, aby na požádání jim bylo vystaveno potvrzení (viz § 4 odst. 7) o množství, druhu, jakosti a ceně odevzdaných sběrných surovin; povinnost vystavovat potvrzení na určité druhy sběrných surovin stanovil příslušný krajský národní výbor a v případě celostátní potřeby Ústřední správa pro rozvoj místního hospodářství. Pokud nebyla v místě zřízena sběrna, mohla být ve vzájemné dohodě s příslušným sběrovým podnikem pověřena sběrem sběrných surovin jiná organizace, zejména „společenská organizace, jednotná zemědělská družstva“, nebo sběrači sběrných surovin, ustanovení sběrovými podniky se souhlasem příslušného místního národního výboru, viz § 5 odst. 3. Národním výborům byly stanoveny (viz § 6) povinnosti obdobné jako ve výše zmíněných právních předpisech. K zajištění těchto úkolů zřizovaly národní výbory poradní sbory pro otázky sběru, složené ze zástupců (dle § 6 odst. 2) „občanstva, společenských organizací a sběrových podniků“ a dle § 6 odst. 2 využívaly „jiných aktivů, zejména občanských výborů, domovních komisí a Sdružení rodičů a přátel školy“. Při určení místa pro skladování sběrných surovin a při zřizování místních sběren postupovaly sběrové podniky a místní a městské národní výbory podle opět pokynů orgánů hygienicko-epidemiologické služby, viz § 11. Tato vyhláška upravovala i sběr průmyslového textilního odpadu, viz § 9. Výkup a úprava průmyslového textilního odpadu příslušela národnímu podniku Retex, zušlechťovny textilních materiálů Ivančice a výkup a úprava srstí z angorských králíků národnímu podniku Vlněna, Brno. K provedení § 6 vládního nařízení č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami byla vydána vyhláška Ministerstva vnitra České socialistické republiky č. 118/1971 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami.253 Sběrné suroviny

vykupovaly podniky pověřené ministerstvem potravinářského průmyslu); kosti surové nebo vyvařené, rohovina, veškeré odpadové jateční tuky a tuky nevhodné pro výživu, zejména tuky ze zvířat a podobně, zdravotně závadné, pokud z důvodů nákazových nejsou určeny ke zpracování v kafileriích; živočišná vlákna, lidské vlasy z holičských a kadeřnických provozoven bez přimísenin a nečistot. Jakost, třídy jakosti, úprava, balení, způsob uskladnění a doprava sběrných surovin byly stanoveny technickými normami, popřípadě směrnicemi příslušných orgánů nebo zvláštními dohodami, anebo ceníky pro výkup od občanů, viz § 2 odst. 3. 253

Tato vyhláška byla zrušena až zákonem ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství,

viz § 16 tohoto zákona.

- 62 -

definovala254 jako „opětovně použitelné hmoty, které vznikají jako výrobní odpad nebo jako vedlejší produkt nebo opotřebováním výrobků v organizacích i u obyvatelstva“.255 Konstrukce sběru a výkupu druhotných surovin byla obdobná konstrukci upravené ve starších předpisech. Se sběrnými surovinami nadále nakládaly národní podniky Sběrné suroviny, tedy vykupovaly suroviny, organizovaly výkupní síť (místní výkupní zařízení, výkupčí apod.), upravovaly vykoupené suroviny pro jejich další zpracování a dodávaly je zpracovatelským podnikům, spolupracovaly s národními výbory při organizování sběrových akcí a také vykonávaly poradenskou činnost, viz § 4. Vedoucí místních výkupních zařízení a výkupčí byli povinni vystavovat občanům a organizacím na jejich požádání potvrzení o množství, druhu a jakosti odevzdaných sběrných surovin a o zaplacené ceně. Vyhláška č. 64/1988 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška ministerstva vnitra České socialistické republiky č. 118/1971 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami, zavedla novou povinnost, a to vyžadovat prokázání totožnosti od občanů, kteří „odevzdávají k výkupu věci, jež obvykle nejsou ve vlastnictví občanů, nebo věci ve značně velkém množství“. Neprokázal-li občan svou totožnost, nabízené věci se nesměly vykoupit, viz §5 odst. 3 písm. a) a b) vyhlášky č. 118/1971 Sb. 5.1.2.

Kovový odpad

Kovový odpad představoval zvláštní, podrobně upravenou kategorii odpadů. Ministerstvo hutního průmyslu a rudných dolů vydalo k provedení vládního nařízení č. 34/1951 Sb., o sběrných surovinách (zmíněno v předcházející podkapitole) vyhlášku č. 50/1956 Ú. l., o sběru a odběru odpadu legovaných ocelí.256 Národní podniky Kovošrot

254 255

§ 1 odst. 1 vyhlášky č. 118/1971 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami. Vyhláška se vztahovala, viz § 1 odst. 2, na: výrobní odpad papíru a lepenky a použitý papír a lepenku, textil,

skleněné střepy duté, lité a tabulové, výrobní odpad a upotřebené výrobky z termoplastických hmot, pneumatiky, které nelze protektorovat, starou pryž a odpad z pryže, upotřebený ustalovač, elektrolytické stříbro, odpad a upotřebené výrobky z přírodního korku, odpad a upotřebené výrobky z celuloidu, upotřebené či vyřazené kinofilmy a RTG. filmy, kůže a kožky domácích, chovných a lovných zvířat, peří nové i použité, zvířecí kosti, rohovinu, veškeré odpadové jateční tuky a tuky nevhodné pro výživu, živočišná vlákna, vlasy z holičských a kadeřnických provozoven. Vyhláška byla několikrát novelizována, zejména byl měněn seznam sběrných surovin. 256

Vyhláška definovala odpad legovaných ocelí v § 2 odst. 1 jako: odpady ocelových slitin legovaných

chromem, kobaltem, manganem, molybdenem, niklem, siliciem, vanadiem a wolframem, a to jedním nebo několika z těchto prvků, dosahuje-li ve slitině obsah jednoho z uvedených prvků procento stanovené normou ČSN. Odpadem legovaných ocelí se rozuměly dle § 2 odst. 2 písm. a) až c) zejména: odpad hutní výroby (na př. ocelové nálitky, zmetky při lití slitinových ocelí, odřezky, zmetky a jiné odpadky při válcování, kování

- 63 -

vykupovaly, viz § 3, odpad legovaných ocelí vyrobených podle normy ČSN 420075 v hutních podnicích, které podléhaly ministerstvu hutního průmyslu a rudných dolů a dále dovezených jako polotovary a výrobky z ciziny. Výkup a zpracování odpadu legovaných ocelí jiného původu příslušely podnikům, v nichž legovaná ocel, z níž odpad vznikl, byla vyrobena. Tato ustanovení neplatila pro odpad vzniklý při výrobě legovaných ocelí v hutních podnicích, které podléhaly ministerstvu hutního průmyslu a rudných dolů. Takový odpad nebyl předmětem výkupu, tyto podniky si jej ponechávaly ke zpracování, viz § 3 odst. 3. Každý podnik, u něhož odpad legovaných ocelí vznikal, byl povinen jej „nepomíchaný“ shromažďovat, odděleně uskladňovat a označovat, viz § 4 odst. 1. Vyhláška upravovala i přepravu odpadu. K dodávkám odpadu legovaných ocelí byl dodavatel povinen přiložit osvědčení obsahující údaje o jeho váze a druhu (značka, třída ČSN), viz § 6. V § 7 byly upraveny dodávky odpadu.257 Dodavatel byl dle § 8 „povinen dbát, aby zboží odevzdané v místě plnění odběrateli bylo prosto výbušnin a škodlivých látek, jež by mohly při nakládání, skládání nebo zpracování způsobit škodu nebo ohrozit lidský život“. K provedení vládního nařízení č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami, vydalo Ministerstvo hutního průmyslu a rudných dolů vyhlášku č. 106/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem,258 kterou byla zrušena mj. i vyhláška č. 50/1956 Ú. l., o sběru a odběru odpadu legovaných ocelí. Vyhláška rozlišovala dle § 1 odst. 3 kovový odpad průmyslový („vznikal v organizacích socialistického sektoru“) a neprůmyslový („všechen ostatní kovový odpad, zejména od obyvatelstva“). V § 1 odst. 2 byl definován kovový odpad.259 Při novelizaci této vyhlášky č. 106/1960 Sb. provedené vyhláškou Federálního ministerstva hutnictví a těžkého strojírenství č. 103/1981 Sb., bylo a lisování); výrobní odpad při zpracování polotovarů z legovaných ocelí ve strojírnách, loděnicích, dílnách atd. (na př. ocelové třísky, odřezky, odpadky, zmetky při obrábění, kování, lisování); opotřebované nebo neupotřebitelné předměty ze slitinových ocelí (staré stroje, konstrukce, zařízení, nástroje a jejich součásti). 257

Dodávky odpadu legovaných ocelí se přejímaly a fakturovaly na základě procenta legovaných prvků

obsažených v základním kovu. Tento obsah se zjišťoval jakostní zkouškou, kterou provedl zpracovatel (tzv. hutní přejímka). Výsledek jakostní zkoušky a den, kdy byla zkouška provedena, oznámil zpracovatel dodavateli i odběrateli do dvou dnů po jejím provedení, nejpozději však do 21 dnů ode dne, kdy mu zásilka došla. 258

Tato vyhláška byla zrušena až zákonem č. 238/1991 Sb., o odpadech, viz § 16 tohoto zákona.

259

Kovový odpad byl: „odpad ocelí, litiny a neželezných kovů, který vznikal při hutní a slévárenské výrobě

a při zpracování hutních polotovarů, dále zmetky, vyřazené a nepotřebné výrobky a neupotřebitelné stroje, konstrukce, zařízení, součásti, polotovary a jiné předměty, pokud byly vzhledem k obsahu kovu použitelné pro hutní nebo chemické zpracování nebo jako užitkový materiál“.

- 64 -

doplněno, že „Za kovový odpad se považují i zbytky kovů obsažené v haldách, struskách, kalech apod., pokud jejich využití pro potřeby národního hospodářství z hlediska vynaložených nákladů a daných technických možností je ekonomické.“ Všechny organizace byly dle § 2 odst. 1 povinny kovový odpad zachycovat a shromažďovat podle jednotlivých druhů, takto odděleně jej skladovat na vhodných místech, chránit jej před „rozkrádáním, znečištěním jinými látkami, pomícháním a jiným znehodnocením a nabízet jej příslušným výkupním organizacím“. Rovněž občané byli dle § 2 odst. 1 povinni kovový odpad shromažďovat, skladovat na vhodných místech a nabízet jej příslušným výkupním organizacím. Dle § 2 odst. 2 bylo nepřípustné „vyvážet kovový odpad na odvaly, zavážky a smetiště neb jinak způsobovat ztráty kovového odpadu, např. nevytěžením kovového odpadu z dolů a lomů nebo jeho zavalováním na stavbách a montážích, pokud tomu nebrání ohled na bezpečnost života a zdraví nebo schválené technické postupy“. Rovněž bylo dle § 2 odst. 2 nepřípustné zcizovat kovový odpad (včetně užitkového materiálu) jiným organizacím nebo osobám než Kovošrotu a Sběrným surovinám. Organizace, u nichž vznikal průmyslový kovový odpad, jej odevzdávaly jej místně příslušnému národnímu podniku Kovošrot. Sběr neprůmyslového kovového odpadu zabezpečovaly od 1. ledna 1961 podle potřeb národních podniků Kovošrot podniky Sběrné suroviny. Za tím účelem zřizovaly podniky Sběrné suroviny podle § 7 odst. 1 v obcích sběrny nebo skládky neprůmyslového kovového odpadu, pořádaly sběrové akce, zajišťovaly propagaci sběru neprůmyslového kovového odpadu a dbaly, aby „tento odpad nepřicházel nazmar na smetištích apod.“ Podniky Sběrné suroviny byly povinny dodávat kovový odpad výhradně národním podnikům Kovošrot, viz § 7 odst. 2. Povinnosti národních podniků Kovošrot upravoval § 8, např. „vykupovat veškerý kovový odpad, spolupracovat s podniky Sběrné suroviny, s národními výbory a s organizacemi Národní fronty při mobilizaci zdrojů kovového odpadu, při organizování sběrových a jiných akcí a při rozvíjení socialistického soutěžení, zaměřeného na zvýšení úrovně hospodaření kovovým odpadem a také dbát o co nejúčelnější využívání kovového odpadu použitelného jako náhrada za nové hutní výrobky (užitkový materiál)“. Zmíněná vyhláška upravovala i poradenskou činnost národních podniků Kovošrot. Poradenskou činnost vykonávali dle § 9 odst. 2 pověření pracovníci, kteří byli oprávněni vyžadovat potřebné informace, nahlížet do záznamů týkajících se hospodaření kovovým odpadem, vstupovat do prostor, ve kterých kovový odpad vznikal, kde se skladoval, upravoval a spotřebovával. I v oblasti druhotných surovin byla právní úprava doplňována usneseními vlády. Např. usnesením vlády ČSSR č. 100/1981 bylo uloženo všem organizacím na všech stupních - 65 -

řízení ustanovit pracovníka odpovědného za řádné hospodaření s kovovým odpadem.260 Federální ministerstvo hutnictví a těžkého strojírenství vydalo v návaznosti na toto usnesení vlády Zásady pro výkon činnosti odborných pracovníků určených k hospodaření s kovovým odpadem a doporučilo, aby tyto obecné pokyny využívaly všechny organizace.261

5.2. Právní úprava odstraňování odpadů Odstraňování odpadů probíhalo nejčastěji ve zkoumaném období (a i dnes ve značné míře, viz kapitola Právní úprava využívání odpadů) skládkováním, spalováním se odpady odstraňovaly pouze minoritně. Skládkování

5.2.1.

Z teoretického hlediska je třeba odlišovat skládky řízené (legální skládky, u nichž je dodržen přísný formální a technologický postup – skládka je povolena, byl proveden hydrogeologický průzkum dané lokality, bylo posouzeno umístění skládky po stránce hygienické, odpady jsou plánovitě naváženy na zabezpečený terén, průsaky zachycovány, je vyřešeno odplynění, skládka po ukončení provozu je rekultivována, existuje odpovědný provozovatel), skládky neorganizované (trpěny či dokonce povoleny) a skládky divoké (protiprávní, existující bez jakéhokoliv povolení).262 Řízené skládkování bylo prosazováno, jak bude dále uvedeno, už od 70. let (to je také důvodem zaměření této kapitoly zejména na 70. a 80. léta). Avšak odstraňování odpadů velmi často probíhalo na skládkách, které na tuto činnost nebyly připraveny, provoz skládek byl neřízený (toto konstatování platí zvláště u komunálního odpadu, kde se tak dělo často za vědomí národních výborů). Jiné kritérium dělení skládek je podle různého odpadu zde odstraňovaného (skládka inertních odpadů, ostatních odpadů a odpadů nebezpečných),263 ovšem zde je třeba upozornit na fakt, že ve zkoumaném období chyběly jednoznačné definice těchto odpadů a v návaznosti 260

Viz MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL - Nakladatelství technické

literatury, 1988. str. 76. 261

Podrobnosti k těmto Zásadám viz MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL -

Nakladatelství technické literatury, 1988. str.. 75 -76. 262

Viz VELEK, Karel; NESVADBA, Jindřich. Tuhé odpady. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1983.

str. 128. 263

Viz § 3 odst. 2 vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání

na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů.

- 66 -

na to i striktní dělení skládek do těchto typů. Částečně a velmi obecně se ke skládkování vztahovalo více obecně závazných normativních aktů, většinou tyto předpisy však obsahovaly jen velmi obecná ustanovení o nutnosti ochrany vod a půdy při odstraňování nebo skladování odpadů. Např. šlo o zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, § 2 odst. 1 písm. a), který stanovil, že „Zdravé životní podmínky se vytvářejí a chrání zejména péčí o zdravý stav ovzduší, vody, půdy a ostatních složek životního prostředí, zejména sídlišť, rekreačních a lázeňských oblastí, obytných a jiných budov, veřejně přístupných míst a okolí závodů, jakož i zařízení osobní dopravy, tělovýchovných zařízení a zařízení poskytujících služby obyvatelstvu“. K zákonu č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, byla vydána prováděcí vyhláška č. 45/1966 Sb., o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek. Předmětem této vyhlášky byla dle § 1 „péče o vytváření a ochranu zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce“ – tedy péče o „všeobecnou a komunální hygienu - zdravý stav ovzduší, vody, půdy a ostatních složek životního prostředí, dále péče o hygienu výživy, péče o hygienu předmětů běžného užívání, péče o hygienu dětí a dorostu, péče o hygienu práce“. Tato vyhláška v § 16 písm. a) stanovila, že v zájmu hygienické ochrany půdy se musela „místa a zařízení pro shromažďování tekutých a pevných odpadů a způsob jejich odstraňování, zneškodňování a zužitkování volit tak, aby půda nebyla nadměrně zatížena z hlediska biologického, chemického nebo fyzikálního a aby nebyla snížena její samočisticí schopnost; znehodnocená půda musí být rekultivována“. Konkrétnější požadavky přinesl zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, vydaný v období intenzivnější normotvorby také související s rozvojem práva životního prostředí na počátku 70. let minulého století. V § 13 odst. l byl upraven souhlas vodohospodářského orgánu ke stavbám, zařízením, popřípadě činnostem, k nimž není třeba povolení, které ale mohou ovlivnit vodní poměry, konkrétně v písm. b) ke „zřizování dálkových potrubí, skladů, nádrží a skládek látek, ohrožujících jakost vody, ke stavbám umožňujícím podzemní skladování látek v zemských dutinách a ke stavbám komunikací“. Byla tak vytvořena možnost ovlivnění způsobu odstranění odpadů skládkováním ze strany vodohospodářských orgánů. V § 25 tohoto zákona byla upravena ochrana povrchových a podzemních vod před jejich znehodnocením jinými látkami než odpadními vodami. Kdo zacházel s látkami, které nebyly odpadními vodami a které mohly ohrozit jakost nebo zdravotní nezávadnost povrchových nebo podzemních vod (tzv. závadné látky), byl povinen dbát zvláštních předpisů, které stanovily, za jakých podmínek vztahujících se k ochraně povrchových a podzemních vod bylo možno s takovými látkami zacházet. Pokud nebylo zacházení s takovými látkami z tohoto - 67 -

hlediska zvláštními předpisy upraveno, byl každý, kdo s takovými látkami zacházel, povinen učinit taková opatření, aby tyto látky nevnikly do povrchových a podzemních vod anebo aby neohrozily jejich jakost nebo zdravotní nezávadnost, viz § 25 odst. 1. K provedení vodního zákona byla vydána vyhláška č. 6/1977 Sb., o ochraně jakosti povrchových a podzemních vod, jež vyjmenovala látky, které podléhaly ustanovení § 25 vodního zákona. Jednalo se264 např. o „pevné odpady průmyslu výživy, pevné odpady spotřebního průmyslu, některé odpady ze strojírenského průmyslu (např. se jedná o odpady z povrchových úprav kovů, tepelného zušlechťování kovů, nekonvenčních technologií obrábění a kovové třísky obsahující zbytky olejů), rozpustné volně skladované látky, zejména posypové soli, obaly od závadných látek, kaly nebo pevné znečištěné látky a odpady všeho druhu vzniklé při sběru a svozu odpadů z domácností, nemocnic apod., při čištění skladovacích nádrží, přepravních prostředků, manipulačních ploch a vozovek znečištěných ropnými látkami, při odstraňování strusky a popelovin, při těžbě a úpravě nerostných surovin“. V § 2 až § 5 byly stanoveny podmínky, za kterých bylo možno se závadnými látkami zacházet, např. i pravidelné kontroly skladů a skládek, viz § 3 odst. 1 písm. d).265 Technické předpisy ohledně této problematiky266 byly sice poměrně přísné, ale také velmi sporadické. Nejdůležitější byly tři technické normy - ČSN 830910 Odkaliště, ČSN 830905 Ochrana vody před znečištěním ze skládek a konečně ČSN 736602 Veřejné a domovní studny.267 Pouze pro komparaci jsou v poznámce uvedeny recentní technické

264

Viz § 1 odst. 1 vyhlášky č. 6/1977 Sb., o ochraně jakosti povrchových a podzemních vod.

265

K právní ochraně vod při skládkování a také k prověrce skládek v okrese Mělník provedené v roce 1987

Českou vodohospodářskou inspekcí viz ZIMA, Pavel. Likvidace tuhých odpadů, technická a legislativní problematika ochrany vod. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988, str. 63 – 71. 266

Zde nutno upozornit na vývoj v pojímání závaznosti technických norem, před rokem 1948 nebyly závazné,

po roce 1948 závazné, po roce 1991 postupný přechod ke stavu, kdy „česká technická norma není obecně závazná“, viz § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. K podrobnějšímu popisu vývoje viz např.: JAREŠ, Jaromír. K otázce vývoje právní povahy státních technických norem. Správní právo. 1991, roč. 24, č. 7, str. 299 – 307; VOBOŘIL, Oldřich. K právní povaze technických norem. Správní právo. 1975, roč. 8, č. 7, str. 412 – 428. 267

Odstraňování odpadů se týkala ČSN 830910 Odkaliště (použitelná např. pro ukládání popílku a jiných

produktů spalovacích procesů v elektrárnách a teplárnách, datum účinnosti 1. 1. 1977). Další technická norma byla ČSN 830905 Ochrana vody před znečištěním ze skládek (datum účinnosti 1. 10. 1985), tato norma byla velmi přísná. Stanovila požadavky na umístění skládek a stavební řešení skládky, otázky vnějších vazeb na chráněné vodohospodářské zájmy a řadu dalších provozních opatření, např. pro případ havárie či likvidace

- 68 -

požadavky na skládky a podmínky jejich provozu.268 Lze tedy konstatovat, že technické normy upravující celkové technické zabezpečení skládky byly vydány až v 90. letech 20. století, ale původní technické normy významně napomohly alespoň zajištění minimálních standardů. Při vzniku nové řízené skládky bylo nutno postupovat v souladu s předpisy z oblasti stavebního práva. Jednalo se zejména o zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, dále vyhlášku č. 105/1981 Sb., o dokumentaci staveb, dále vyhlášku č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu269 a č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu (dříve zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování a zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu a prováděcí předpisy k těmto zákonům vydané; protože řízené skládkování bylo více prosazováno až v 70. letech, je dále zmiňována úprava zákonem č. 50/1976 Sb.).270 Nejčastěji byly skládky z hlediska schvalování vzniklých odpadních vod. Další technická norma byla ČSN 736602 Veřejné a domovní studny (datum účinnosti 1. 3. 1978). Tato norma upravovala požadavky na vzdálenosti velkých zdrojů znečištění od studní. V případě skládek uváděla, že tuto vzdálenost je povinen určit příslušný vodohospodářský orgán v dohodě s orgánem hygienické služby na základě odborného hydrogeologického posouzení. Viz ZIMA, Pavel. Likvidace tuhých odpadů, technická a legislativní problematika ochrany vod. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988, str. 65 – 66. Časové údaje o vydání norem získány z: http://seznamcsn.unmz.cz/vyhledavani.aspx. 268

„Technické požadavky na skládky odpadů včetně podmínek pro jejich umístění, technické zabezpečení

provozu skládek, těsnění, monitorování a podmínek jejich uzavření a rekultivace se pokládají za splněné, odpovídají-li technickým normám ČSN 83 8030 Skládkování odpadů – Základní podmínky pro navrhování a výstavbu skládek (poprvé vydána v roce 1995), ČSN 83 8032 Skládkování odpadů – Těsnění skládek (poprvé vydána v roce 1998), ČSN 83 8033 Skládkování odpadů – Nakládání s průsakovými vodami ze skládek (poprvé vydána v roce 1998), ČSN 83 8034 Skládkování odpadů – odplynění skládek (vydána v roce 2000), ČSN 83 8035 Skládkování odpadů – Uzavírání a rekultivace skládek (vydána v roce 1998) a ČSN 83 8036 Skládkování odpadů – Monitorování skládek (poprvé vydána v roce 1998).“ viz § 3 odst. 1 vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů. Časové údaje o vydání norem získány z: http://seznamcsn.unmz.cz/vyhledavani.aspx. 269

Viz § 14 odst. 5 vyhlášky č. 83/1976 Sb. „Sídelní útvary musí mít prostory pro řízené ukládání tuhých

odpadků, popřípadě spalovny nebo i jiná zařízení pro likvidaci nebo využití odpadků. Prostory vymezené pro řízené skládkování se musí postupně zaplňováním prostoru rekultivovat. Umístění a kapacita prostorů skládkování. Spalovny a jiná zařízení musí odpovídat velikosti a potřebám sídelních útvarů nebo jejich seskupení a hygienickým požadavkům.“ 270


str. 172.

- 69 -

a povolování staveb zahrnovány pod terénní úpravy271 nebo dočasné stavby – viz § 1 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b).272 Proces vzniku skládky se skládal z několika etap – územního, stavebního a kolaudačního řízení (zahrnujících důležité instituty pro ochranu životního prostředí – zejména ochranu podzemních a povrchových vod: investiční záměr - § 7 až § 10 vyhlášky č. 105/1981 Sb., projektový úkol - § 13 – § 23 vyhlášky č. 105/1981 Sb., vypracovanou projektovou dokumentaci, jejíž součástí měl být i provozní řád s uvedením odpovědného provozovatele skládky, i souhrnnou technickou zprávu). Skládku schvaloval s ohledem na její velikost, druh sládkovaného materiálu a lokalizaci skládky národní výbor příslušného stupně, který projednával a schvaloval přípravu a projektovou dokumentaci. V zásadě byl rovněž nutný souhlas celé řady orgánů – orgánu hygienické služby, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství, okresního zemědělského sdružení, požární ochrany a krajského střediska ochrany přírody. Koordinaci stanovisek příslušných odborů národního výboru (nejčastěji ONV) a dalších orgánů zajišťoval zpravidla odbor výstavby, který také vydal povolení ke stavbě. Zahájení provozu podléhalo schválení příslušným národním výborem v kolaudačním řízení. Právo kontrolovat podmínky provozování skládky měl zřizovatel skládky – u komunálních odpadů tedy nejčastěji národní výbor.273 Odbory výstavby okresních národních výborů skládky schvalovaly jen za stanovených podmínek, a právě proto často skládky nepovolily, a to buď pro nedostatečnou projektovou připravenost, nevhodnost navržené lokality – i z důvodu možného ohrožení povrchových anebo podzemních vod. Obvykle se tak stalo ovšem bez určení rovnocenné náhrady.274 Uvedené okolnosti vedly k alarmujícímu stavu, protože divoké anebo špatně provozované skládky vznikaly velice snadno a rychle. Docházelo tak k přímému ohrožování 271

Terénní úpravy byla definována v § 10 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě

územního řízení a stavebním řádu takto: „terénní úpravy, kterými se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, např. zavážky, příkopy, násypy, skládky“. 272


str. 173 – 174. 273

Podrobněji viz VELEK, Karel; NESVADBA, Jindřich. Tuhé odpady. Praha: Nakladatelství technické

literatury, 1983. str. 173 – 174.; ŘEŠÁTKOVÁ, Jana. Usměrňování skládkování tuhých komunálních odpadů v ČSR. In KOTOULOVÁ, Zdenka (ed..). Odstraňování odpadů a čištění měst I. Praha: Dům techniky ČSVTS, 1985, str. 77 – 84.; KŘÍŽ, Emanuel; NYMBURSKÝ, Ladislav. Hospodaření s odpady v současných podmínkách práce národních výborů. Studijní podklady k péči o životní prostředí. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve Státním zemědělském nakladatelství, 1983. str. 114 – 138. 274

TӦLGYESSY, Juraj; PIATRIK, Milan. Odpad – surovina budúcnosti. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1984.

str. 687.

- 70 -

a poškozování životního prostředí odpady, a to nejen komunálními, odstraňovanými na těchto skládkách. Nárůst produkce a spotřeby vytvářející odpady ve městech se zvyšoval. Nakonec výsledkem byla situace, že národní výbory trpěly značné množství divokých skládek, které byly zřizovány bez jakéhokoli povolení. Nezřídka dokonce byly samy národní výbory nebo organizace jimi řízené provozovateli takovýchto nepovolených skládek. Nikoli neobvyklé bylo rovněž povolování skládek nevyhovujících požadavkům na ochranu životního prostředí.275 I v této oblasti se objevuje snaha řešit neuspokojivý stav usneseními vlády. Regulace se objevuje na počátku 70. let 20. století, kdy usnesením vlády ČSR č. 186/1971 bylo uloženo národním výborům budovat skládky pevných domovních odpadků jako řízené. Tento úkol byl zdůrazněn usnesením vlády ČSR č. 146/1977. Usnesením vlády ČSR č. 244/1978 bylo uloženo budovat skládky komunálního odpadu jako řízené, a to v souladu s metodickým pokynem „Řízené skládkování tuhého komunálního odpadu“ vydaným Ministerstvem vnitra ČSR.276 Převážná většina národních výborů však tento úkol neplnila. Ministerstvo vnitra ČSR, které bylo ústředním orgánem státní správy na úseku nakládání s komunálním odpadem, vydalo pro potřeby národních výborů další metodické pomůcky pro řízené skládkování komunálního odpadu se zavedeným pravidelným svozem, pro výběr, realizaci a konečné využití malých skládek tuhého komunálního odpadu i technologické příručky pro řízené skládkování. Národní výbory tyto metodické materiály však využívaly nedostatečně. Znepokojující stav měl být řešen např. i usnesením vlády ČSSR č. 226 z roku 1985, které stanovilo cíl, aby po roce 1990 byly už povolovány jen skládky řízené.277 Nakládání s komunálním odpadem nebylo řešeno žádným celostátně platným předpisem, jak bylo již výše uvedeno, řešení těchto otázek náleželo do pravomoci národních výborů, které mohly vydávat obecně závazná nařízení. V těchto nařízeních byla blíže upravena pravidla pro sběr a likvidaci pevného odpadu a také organizační stránka věci v místním měřítku, tj. v územním obvodu příslušného národního výboru, který obecně závazné nařízení vydal. Ve skutečnosti pouze některé národní výbory vydaly právní předpis

275

Viz VÍTEK, Dalibor. Zkušenosti Výboru lidové kontroly ČSR s příčinami a možnostmi omezování závad při

řízení problematiky tuhých komunálních odpadů. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988, str. 72 – 77. 276

Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Zkušenosti a perspektivy v péči o životní prostředí v ČSR, I. díl –

Zkušenosti. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR v SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. str. 237. 277

Viz VIDLÁKOVÁ, Olga. Některé aspekty činnosti národních výborů na úseku zacházení s tuhými odpady.

In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. str. 23.

- 71 -

o zásadách zřízení a provozování skládky odpadů a o nakládání s odpady.278 Odvoz komunálních odpadů řešil částečně zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech, ustanovením § 21 tak, že národní výbory „k plnění svých úkolů mohou zřizovat a řídit organizace nebo zařízení obstarávající např. veřejně prospěšné služby (v původním znění komunální služby) - čistění města, odvoz pevných domovních odpadů, správu a údržbu veřejné zeleně, veřejného osvětlení, zásobování vodou z veřejných vodovodů, odvádění odpadních vod veřejnými kanalizacemi, sjízdnost vozovek apod.; a dále sběr odpadových surovin“. Národní výbory zřizovaly ve velkých městech specializované podniky komunálních služeb či rozpočtové nebo příspěvkové organizace – většinou označené „Technické služby“, menší města také zařízení národních výborů či organizace městského hospodářství.279 Jako příklad vypovídající o neutěšeném stavu skládkování v 80. letech 20. století lze uvést situaci v Jihomoravském kraji. Celkově bylo v tomto kraji (údaje z roku 1988) na svoz tuhého komunálního odpadu napojeno 92,66 % obyvatel, tedy 1 901 306 osob. Technické služby svážely tuhý komunální odpad od 84,06 % obyvatel kraje, drobné provozovny národních výborů od 8,6 % obyvatel. Svoz tuhého komunálního odpadu tam, kde nebyl zajišťován ani technickými službami ani drobnými provozovnami národních výborů, byl zajišťován svépomocí a týkal se 7,34 % obyvatel kraje, tedy 150 574 osob. Ve správě technických služeb v roce 1988 bylo 42 řízených skládek, povolených skládek v tomto kraji bylo 545. Divokých skládek bylo více než 2000, jen v okrese Brno - venkov 173. Téměř všechny okresy však plánovaly řízené skládky. Inventarizace skládek, včetně divokých, byla do roku 1988 provedena pouze v 8 okresech, generely s návrhem lokalit na skládky, včetně

278

Pouze 43% městských národních výborů zahrnutých do průzkumu provedeného v roce 1987 vydalo obecně

závazné nařízení o sběru a odstraňování odpadů. Viz VIDLÁKOVÁ, Olga. Některé aspekty činnosti národních výborů na úseku zacházení s tuhými odpady. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. str. 24. 279

K odlišnostem těchto organizací viz GROF, Jaroslav; VANĚK, Josef. Čistota a pořádek ve městech a obcích,

Informační publikace Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve spolupráci s Radou vlády SSR pre životné prostredie. Praha: Ministerstvo výstavby a techniky ČSR, 1973. str. 10 – 11.; Jako příklad lze uvést okres Beroun, který měl 96 obcí a 71 národních výborů. Odvoz tuhého komunálního odpadu zajišťovaly Technické služby v Berouně pro 23 obcí a Technické služby Hořovice pro 11 obcí. Tuhý komunální odpad se tak odvážel jen z jedné třetiny obcí okresu, ale toto množství představovalo 70% veškerého komunálního odpadu vznikajícího v tomto okrese. Viz MALINA, Václav. Likvidace odpadků. Národní výbory. 1977. roč. 26, č. 9, str. 21.

- 72 -

návrhů na likvidaci divokých skládek, byly zpracovány v 11 okresech.280 Další příklad ilustrující problematiku skládkování komunálního odpadu je zachycen pro okres Mělník v roce 1988. V okrese Mělník se nacházely tři skládky oblastního významu (skládky technických služeb měst Mělníka, Kralup a Neratovic). Téměř žádná ze skládek v okrese Mělník nebyla zřízena na základě platného stavebního povolení, jejich provoz nebyl tedy veden podle žádných schválených provozních řádů. Pouze u tří skládek byl vypracován hydrogeologický posudek. Umístění skládky bylo zvoleno ve většině případů zcela bez jakékoli urbanistické koncepce, většinou byly zvoleny lokality dle vhodné morfologie terénu nebo opuštěné těžební prostory (pískovny apod.). Některé skládky byly umístěny na vývěrech podzemních vod, v blízkosti vodních toků či v těsné blízkosti obytné zástavby. Pouze výše uvedené tři skládky oblastního významu bylo možno považovat za řízené skládky z hlediska provozního zabezpečení skládek. Přibližně 30% skládek představovalo zdroj přímého znečišťování vod, asi 40% potenciální zdroje znečištění, 30% bylo možno považovat za bezpečné vzhledem k možnému ohrožení povrchových a podzemních vod. Centrální skládka pro Mělník a Kralupy měla volnou kapacitu přibližně na dva roky. Asi jedna třetina skládek měla téměř naplněnou kapacitu.281 Jako poslední příklad stavu skládkování na počátku 90. let lze uvést okres Praha – východ. V návrhu koncepce zacházení s tuhým odpadem na území okresu Praha – východ vypracovaném Výzkumným ústavem místního hospodářství Praha s. p. v roce 1990 je konstatováno, že na pravidelný odvoz komunálního odpadu bylo v tomto roce napojeno 93,3 % obyvatel tohoto okresu, tedy 6,7% obyvatel nemělo zajištěn tento způsob odstranění komunálního odpadu. Dále návrh koncepce uvádí: „V současné době je tuhý komunální odpad odstraňován na skládkách s neřízeným provozem a projevujících se v území se všemi negativními dopady, které neodborné zacházení s odpady provází.“ V tomto okrese zajišťovalo svoz komunálního odpadu sedm organizací: Technické služby města Brandýs nad Labem, Technické služby města Odolena Voda, Technické služby města Říčany, Technické služby města Čelákovice a organizace města Řež u Prahy, Sibřina a Úvaly. „Zneškodňování resp. odstraňování tuhého komunálního odpadu je uvedenými organizacemi zajišťováno

280

DRÁBEK, Bořivoj; HARTLOVÁ, Jitka. Aktuální problémy organizace zacházení s odpady v Jihomoravském

kraji. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988, str. 41 – 48. 281

ZIMA, Pavel. Likvidace tuhých odpadů, technická a legislativní problematika ochrany vod. In Právní

a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. str. 67 – 71.

- 73 -

na skládkách, které nebyly projekčně a stavebně pro tuto činnost připraveny, rovněž provoz skládek je neřízený. Lokalita Struhařov byla připravována ke skládkování na základě zpracování projektové dokumentace Agroprojektem Pardubice. Projektová dokumentace řešila pouze základní technické zásahy (zatrubnění Struhařovského potoka, svodný systém se sběrnou jímkou průsakových vod) a přesto je dodavatel – akce byla budována v rámci akce „Z“ – nezvládl. Bylo prostavěno cca 4,5 milionu Kčs, narušena stabilita území silně namáhaného vodní erozí ponechaného napospas divokému skládkování. V současné době je lokalita znovu předmětem zájmu. Tento zájem je zcela na místě, i kdyby měl vyústit v „pouhou“ asanaci a stabilizaci zdevastovaného území.“282 5.2.2.

Spalování Spalování je druhý efektivní způsob odstranění odpadů. Lze rozeznat více druhů

spaloven, a to dle druhu odpadu zde spalovaného. Jedná se o spalovny komunálního odpadu, spalovny nebezpečného odpadu, z jiného hlediska je lze dělit na spalovny průmyslového odpadu, komunálního odpadu, odpadu ze zdravotnictví. Na území dnešní České republiky byly poměrně brzy vybudovány spalovny283 komunálních odpadů: v Brně v areálu městské elektrárny a plynárny - uvedena do provozu v roce 1904, odstavena v roce 1942 a při bombardování ke konci druhé světové války byla zničena;284 v Praze – Vysočanech uvedena do provozu v roce 1934;285 v 70. letech bylo zřízeno několik malých spaloven – ve městech Tábor, Mariánské Lázně, Opava, Lysá nad Labem.286 V roce 1989 dokončena

282

Viz Státní okresní archiv Praha – východ: Fond: Okresní národní výbor Praha – východ – 1953 – 1990,

referát životního prostředí. Studie - Návrh koncepce zacházení s tuhým odpadem na území okresu Praha – východ, 1990, str. 68 - 70. (Jedná se o dosud ne zcela zpracovaný fond, dle ústního sdělení archivářky pí. Petry Paterové ze dne 8. 4. 2013 je k tomuto datu v tomto archivu uložena tato Studie jako „balík č. 13“.). 283

Dle recentní právní úpravy (§ 2 písm. p) zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší) se spalovnou odpadu

rozumí „stacionární zdroj určený k tepelnému zpracování odpadu, jehož hlavním účelem není výroba energie ani jiných produktů, a jakýkoliv stacionární zdroj, ve kterém více než 40 % tepla vzniká tepelným zpracováním nebezpečného odpadu nebo ve kterém se tepelně zpracovává neupravený směsný komunální odpad“. 284

Viz BUKOVSKÝ, Josef. Výstavba spalovny tuhého komunálního odpadu v Brně. In

KOTOULOVÁ,

Zdenka (ed..). Odstraňování odpadů a čištění měst I. Praha: Dům techniky ČSVTS, 1985, str. 86. 285

Popis technologie této spalovny viz HOLEČEK, Vladimír. Pražská spalovna odpadů ve Vysočanech a sní

související sběr a odvoz pevných odpadků z domácností a živnostenských závodů. Praha: Pražská spalovna odpadů ve Vysočanech, 1934. str. 3. 286


1990. str. 172.

- 74 -

spalovna v Brně, na konci 80. let začala probíhat výstavba spalovny v Praze – Malešicích. Technická (technologická) úroveň spaloven (přes občasnou - ale nedostatečnou modernizaci) byla poměrně nízká. Pouze nová spalovna v Brně měla instalován odlučovač popílku, druhý stupeň čištění spalin však nebyl instalován. Malé spalovny budované v 70. letech vyžadovaly značné množství přídavného paliva, nebyla využívána vznikající energie, narušovaly své okolí hlukem a často byly odstaveny z provozu. Spalovna v Praze – Vysočanech byla nákladně rekonstruována, avšak výsledný efekt neodpovídal vloženým investicím, využita nakonec byla asi jen polovina předpokládané kapacity spalovny287 (tj. jen asi 40 tisíc tun odpadu ročně). 288 Celkově tedy lze konstatovat ne příliš vysokou technickou úroveň, a to i čištění spalin.289 Adekvátní technické úrovni (i v čištění spalin – odpadních plynů; zde však nutno přiznat, že i ve vyspělejších zemích zdokonalení technologií čištění spalin se vyvíjelo postupně) byla i právní úprava, která opět z pohledu dnešní optiky nepostihovala potřebné souvislosti. Právní úprava spalování odpadů byla řešena zejména po stránce ochrany ovzduší, tedy např. od 60. let pouze zákonem č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší, směrnicí hlavního hygienika ČSSR č. 34/1967 o nejvyšších přípustných koncentracích nejzávažnějších škodlivin v ovzduší a dále několika technickými (ČSN) a odvětvovými (ON)

287

288

MOLDAN, Bedřich, tamtéž, str. 172. To lze doložit na příkladu kolísavého množství spáleného odpadu v první polovině 80. let: v roce 1981 bylo

spáleno 52 tisíc tun odpadu, v roce 1982 – 70 tisíc tun, v roce 1983 – 82 tisíc tun, v roce 1984 - 78 tisíc tun, v roce 1985 – 70 tisíc tun, v roce 1986 – 22 tisíc tun. Pokles v roce 1986 byl zdůvodněn nedostatkem náhradních dílů, poruch zařízení a také snížením počtu zahraničních dělníků, které se nepodařilo nahradit. Vleklé rekonstrukce dokládá: „Životnost spalovny skončila v roce 1959, kdy byla započata rekonstrukce, která dosud není řádně provedena.“ Viz Zpráva o výsledku prověrky zabezpečení likvidace tuhého komunálního odpadu v hl. m. Praze provedené Výborem lidové kontroly Národního výboru hl. m. Prahy. Archiv hl. m. Prahy. Fond: Magistrát hlavního města Prahy II., část: 5- Zápisy ze zasedání předsednictva, rady, pléna a zastupitelstva ÚNV, NVP a HMP (1945-1994), invent. číslo: 876, č. knihy:778, časový rozsah: 1987 říjen, schůze rady Národního výboru hlavního města Prahy 28. 10. 1987, str. 252, 253. 289

Jen pro komparaci je uvedena recentní obecně přijímaná technologie čištění spalin vznikajících ve

spalovnách odpadu. Technologie se skládá ze stupňů: odlučování prachu, odlučování plynných znečišťujících látek (HCl, HF, SO2, NOx), odlučování PCDD a PCDF. Více viz např. VEJVODA, Josef; MACHAČ, Pavel, BURYAN, Petr. Technologie ochrany ovzduší a čištění odpadních plynů. Praha: Vysoká škola chemickotechnologická v Praze, 2003. str. 128 – 140.

- 75 -

normami.290 Podrobnější rozbor těchto (a v závislosti na čase) i jiných právních předpisů již spíše inklinuje do oblasti ochrany ovzduší a vzhledem k minoritnímu (přibližně 6% všech odpadů, jak bylo výše uvedeno) zastoupení tohoto způsobu odstraňování odpadů ve zkoumaném období již nebude spalování více traktováno v této práci.

290


při vládě ČSR. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR - SNTL Nakladatelství technické literatury, 1977. str. 131 – 132.

- 76 -

6. Právní úprava nakládání s odpady v letech 1989 - 1992 V období 1989 až 1991 nebyla souvislá regulace odpadového hospodářství ještě vytvořena, nedotkla se hospodářského (resp. obchodního) práva. Nové zákony upravující postavení subjektů hospodářských (zákon č. 111/1990 Sb., o státním podniku, zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, zákon č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví a zákon č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví) totiž sice přejaly některá ustanovení týkající se životního prostředí ze zákonů přijatých v roce 1988 v rámci přestavby hospodářského mechanismu291 (viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1945 - 1989). Ustanovení upravující povinnosti racionálního využívání přírodních zdrojů a zavádění bezodpadových technologií a využívání vlastních odpadů však přejata nebyla.292 Klíčový mezník ve vývoji právní úpravy nakládání s odpady nepředstavuje ani tak rok 1989, jako daleko spíše rok 1991, kdy byla přijata celá série právních předpisů v pojetí již komplexním, koncepčním. Jedná se o zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, který byl již zmíněn v kapitole Právní úprava nakládání s odpady v letech 1945 – 1989, a to v souvislosti s připravovaným zákonem o odpadech na sklonku 80. let. Tento navrhovaný zákon byl použit jako výchozí materiál pro přípravu tohoto zákona. Dále se jedná o zákon České národní rady č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství, zákon České národní rady č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů, vyhlášku ministerstva životního prostředí č. 401/1991 Sb., o programech odpadového hospodářství, opatření Federálního výboru pro životní prostředí, kterým se vyhlašuje Kategorizace a katalog odpadů (publikováno 12. 9. 1991 v částce 69 Sbírky zákonů České a Slovenské Federativní Republiky), nařízení vlády České republiky č. 521/1991 Sb., o vedení evidence odpadů, nařízení vlády České republiky č. 513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Částečně se problematiky odpadů dotýkají i jiné předpisy (např. vyhláška Českého báňského úřadu č. 99/1992 Sb., o zřizování, provozu, zajišťování a likvidaci zařízení

291

Zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku a zákonem č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví.

292

Podrobněji k těmto právním předpisům a k právním předpisům upravujícím hospodářskoprávní, respektive

obchodněprávní a finančněprávní vztahy – viz KLAPÁČ, Jozef. Čiastková úprava práva životného prostredia v období prestavby právního poriadku v demokratkom právním štáte. Správní právo. 1992. roč. 25, č. 1, str. 9 – 29. a VIDLÁKOVÁ, Olga; TŘÍSKA, Jan, Ochrana životního prostředí v československém právu po listopadu 1989. Správní právo. 1991, roč. 24, č. 8, str. 457 – 462.

- 77 -

pro likvidaci odpadů v podzemních prostorech či zákon ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí).293

6.1. Zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech a předpisy související Zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech,294 překonal dosavadní gesční princip v oblasti odpadů, sjednotil také dosud nejednotnou terminologii, přinesl dosud neznámé prvky v oblasti právní úpravy odpadů, zavedl nástroje administrativně-právní, nástroje ekonomické i nástroje koncepční. Lze snad říci, že byl kodexem sui generis - obecným zákonem v oblasti odpadů, ač sám byl relativně stručný (obsahoval pouze 17 paragrafů). Subsidiarita zákona o odpadech byla stanovena tak, že se zákon o odpadech vztahoval na všechny odpady (řadil tam např. i odpadní vody), pokud zvláštní zákon nestanovil jinak.295 Zákon definoval některé základní pojmy, které dosud nebyly takto explicitně vyjádřeny v právních předpisech. Odpad byl vymezen v § 2 odst. 1 takto: „věc, které se chce její majitel zbavit, nebo též movitá věc, jejíž odstranění (zneškodnění) je nutné z hlediska péče o zdravé životní podmínky a ochrany životního prostředí“. Zvláštní odpad byl definován v § 2 odst. 2 jako „takový odpad, který vyžaduje zvláštní režim při nakládání s ním, zejména z důvodů národohospodářských nebo ochrany životního prostředí“. Nebezpečný odpad definoval v § 2 odst. 3 jako „takový zvláštní odpad, který svými vlastnostmi (zejména toxicitou,

infekčností,

dráždivostí,

výbušností,

hořlavostí,

chemickými

vlastnostmi,

karcinogenními, teratogenními a mutagenními vlastnostmi) je nebo může být nebezpečný 293

Posuzování vlivů na životní prostředí bylo upraveno zákonem ČNR č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů

na životní prostředí. Některé ze staveb, činností a technologií posuzovaných v působnosti Ministerstva životního prostředí české republiky měly úzký vztah k opadům: např. v Příloze č. 1, bod 6.5 zařízení na zpracování, zneškodňování a spalování nebezpečných odpadů v množství od 1000 t/rok a pro skladování a ukládání nebezpečných odpadů v množství od 10 tun nebo v bodě 7.4 zařízení pro nakládání s komunálním odpadem s kapacitou nad 100 000 tun/rok. V příloze č. 2 byly stanoveny stavby, činnosti a technologie posuzované v působnosti okresních úřadů, v bodě 7.3 odkaliště a kalová pole s kapacitou nad 100 000 m3 a další s výškou hráze nad 10 m od základové spáry a v bodě 7. 4 zařízení pro nakládání s komunálním odpadem, s kapacitou 10 000 až 100 000 tun/rok. Dokumentace o vlivech na životní prostředí měla obsahovat též údaje o výstupech ze zařízení v podobě odpadů, viz příloha č. 3, část B. 294

Zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, nabyl účinnosti dnem 1. 8. 1991. Byl zrušen zákonem č. 125/1997 Sb.,

o odpadech, ke dni 1. 1. 1998. Tento zákon byl zrušen k 1. 1. 2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech. 295

Viz § 1 odst. 2 písm. a) až g). V současnosti platném a účinném zákoně č. 185/2001 Sb., o odpadech,

je naopak stanoveno, že zákon o odpadech se na např. odpadní vody nevztahuje, viz § 2.

- 78 -

pro zdraví obyvatelstva nebo životní prostředí“.296 Tento zákon derogoval dva právní předpisy z oblasti sběru druhotných surovin,297 proto rovněž nově definoval v § 2 odst. 4 pojem druhotná surovina jako „surovina nebo materiál získaný z odpadu, který je způsobilý k dalšímu hospodářskému nebo jinému využití; zůstává přitom odpadem až do dalšího zpracování“.298 Původcem odpadů byla, podle § 2 odst. 7 tohoto předpisu, právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž činnosti vznikaly odpady. Pro komunální odpad vznikající na území obce se za původce považovala tato obec.299 Přesnou definici komunálního odpadu ale zákon neobsahoval a nebyl tak vymezen okamžik přechodu vlastnictví ke komunálnímu odpadu. Nakládáním s odpady tento zákon rozuměl dle § 2 odst. 6 „jakoukoliv činnost, jejímž předmětem jsou odpady, zejména shromažďování, přeprava, skladování a zneškodňování odpadů, včetně péče o místo zneškodňování, sběr, výkup, úpravu, třídění, zpracování a využívání odpadů jako zdrojů druhotných surovin a energie“. Dnešnímu termínu odstraňování se blíží v § 2 odst. 9 zakotvený pojem zneškodňování odpadů. Tím bylo rozuměno „zejména jejich ukládání, spalování nebo neutralizace, při němž poškozování životního prostředí nebo ohrožování zdraví lidí nepřesáhne míru stanovenou 296

Dle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, se rozlišují pouze dvě kategorie odpadu – nebezpečný a ostatní

(viz § 6). Pojem zvláštní odpad se již neužívá. 297

Jedná se o vládní nařízení č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami, a dále

vyhlášku č. 106/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem. 298

Zákon č. 185/2001 Sb. pojem druhotná surovina takto přímo nedefinoval, používal pojem materiálové

využití, globálně právní úprava v tomto směru byla shledávána problematická. Pro srovnání dnes platné a účinné ustanovení § 3 odst. 5 a 6 – vedlejší produkt a stav, kdy odpad přestává být odpadem, převzaté ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/98/ES o odpadech, tento deficit poněkud zlepšuje. K zákonu č. 238/1991 Sb., o odpadech lze uvést zajímavý případ vztahu odpad – druhotná surovina. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem čj. 5 A 31/96 – 24, kterým posoudil, zda ze Slovenské republiky v letech 1994 a 1995 dovezené vyřazené železniční pražce, použité v České republice pro stavby větrných uzávěr, základových žeber a jiných staveb v dolech, byly či nebyly odpadem, a tak potřeboval či nepotřeboval dovozce k dovozu odpadů souhlas Ministerstva životního prostředí ČR. Soud věc posoudil tak, že se o odpad nejednalo, z odůvodnění lze k dané věci uvést: „Samotná skutečnost, že určité věci jsou nebo mají být použity k jinému než původnímu účelu, ještě z těchto věcí netvoří druhotnou surovinu, resp. odpad, z kterého má být druhotná surovina získána. Dovážené pražce nesloužily k tomu, aby z nich byl získáván materiál způsobilý k dalšímu hospodářskému nebo jinému využití. Nejednalo se o případ, kdy by dřevní hmota obsažená v dovezených pražcích měla být použita (zpracována) jakožto surovina k zhotovení nových výrobků, např. dřevotřískových desek apod.“. 299

Tato koncepce přetrvává dodnes – viz § 4 odst. 1 písm. x) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech.

- 79 -

zvláštními předpisy“. Zákon také vymezil základní principy odpadového hospodářství: povinnost vznik odpadů co nejvíce omezovat (§ 3 odst. 1), při nakládání s odpady chránit zdraví obyvatelstva a životní prostředí. Ukládat nebo zneškodňovat odpady bylo možno pouze v prostorech, objektech a zařízeních k tomu určených, viz § 3 odst. 3. Zákon také reguloval přeshraniční přepravu odpadů, viz § 3 odst. 4 až 7. Druhá část

zákona upravovala

zcela nové

administrativně-právní

nástroje,

tj. oprávnění a povinnosti příslušných orgánů státní správy a povinnosti právnických osob a fyzických osob ve věcech odpadového hospodářství. Příslušný orgán (který byl určen až zákonem České národní rady č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství) dával souhlas300 nebo vyjádření301 k různým činnostem při nakládání s odpady. Orgány státní správy vydávající podle jiných právních předpisů rozhodnutí o umístění, povolení či užívání staveb, zařízení nebo činností uvedených v odstavci 1 nesměly vydat toto rozhodnutí, pokud žadatel nepředložil souhlas nebo vyjádření podle zákona o odpadech. Zákon dále stanovil povinnosti původců odpadů,302 přepravců a dopravců při přepravě odpadů,303 povinnosti při sběru, výkupu a úpravě odpadů304 a konečně i povinnosti

300

Např. k provozování zařízení ke zneškodňování odpadů, k nakládání s nebezpečným odpadem, k vydání

provozního řádu zařízení ke zneškodňování odpadů, k podnikání v oblasti nakládání s odpady, k dovozu odpadů pro jiné účely než je jejich zneškodnění, k vývozu nebezpečných odpadů, k tranzitní přepravě odpadů přes území České a Slovenské Federativní Republiky, viz § 4 odst. 1 písm. a) až g). 301

Např. ke zřízení zařízení ke zneškodňování odpadů, k připravovaným změnám výrobního procesu

nebo výroby související se změnou nakládání s odpady, viz § 4 odst. 2 písm. a), c). 302

Viz § 5 odst. 1: zpracovat v rozsahu stanoveném zvláštním předpisem (vyhláška č. 401/1991 Sb.,

o programech odpadového hospodářství) program odpadového hospodářství a předložit jej příslušnému orgánu státní správy (okresnímu úřadu) ke schválení, vzniklé odpady shromažďovat utříděné podle druhů a zabezpečit je před znehodnocením, odcizením nebo jiným nežádoucím únikem, odděleně shromažďovat nebezpečné odpady podle jejich druhů, označovat je stanoveným způsobem a nakládat s nimi v souladu se zvláštními předpisy, ohlašovat vznik, množství, charakter a způsob využití, popřípadě zneškodnění zvláštního odpadu orgánu státní správy příslušnému podle sídla původce, využívat vzniklé odpady jako zdroj druhotných surovin nebo energie, především při své vlastní činnosti (tedy objevuje se zde podpora znovuvyužití odpadů); odpady takto nevyužité nabídnout jinému, zajistit zneškodnění odpadů v případě, že jejich využití není možné, vést a uchovávat evidenci o druzích a množství vzniklých odpadů, jejich uskladnění a využití nebo zneškodnění; (rozsah a náležitosti evidence stanovilo nařízení vlády České republiky č. 521/1991 Sb., o vedení evidence odpadů), umožnit kontrolním orgánům přístup do objektů, prostorů a zařízení a na vyžádání předložit dokumentaci a poskytnout pravdivé a úplné informace související s odpadovým hospodářstvím. 303


- 80 -

provozovatelů zařízení ke zneškodňování odpadů305. Podrobnosti nakládání s odpady byly stanoveny nařízením vlády České republiky č. 513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.306 Zakázat provoz zařízení ke zneškodňování odpadů mohl učinit orgán státní správy v případě, že provozovatel zařízení ke zneškodňování odpadů povinnosti stanovené zákonem o odpadech nebo prováděcím předpisem nesplňoval a mohlo-li by v důsledku toho dojít k závažné ekologické újmě.307 Třetí část zákona upravovala ekonomické a sankční nástroje - poplatky a pokuty. Za uložení odpadů platily právnické a fyzické osoby poplatky, ty byly podrobněji upraveny zákonem České národní rady.308 Důležité ustanovení k překlenutí přechodu na novou právní úpravu a z ní vyplývající nové a oproti dosavadnímu stavu přísné požadavky obsahoval § 15v přechodných ustanoveních. Příslušný orgán státní správy (okresní úřad) mohl stanovit rozhodnutím na nezbytnou dobu (nejdéle 5 let od účinnosti zákona o odpadech) zvláštní podmínky původcům, kteří po dni nabytí účinnosti tohoto zákona o odpadech (tedy 1. 8. 1991) nemohli plnit vyjmenované povinnosti309 a dále provozovatelům zařízení ke zneškodňování odpadů, kteří rovněž po dni nabytí účinnosti zákona o odpadech nemohli plnit povinnosti v něm stanovené. Nová právní úprava zavedla také kategorizaci odpadů jako určitý typ administrativněprávního nástroje pro sjednocení terminologie, zpřehlednění a umožnění vedení evidence odpadů a pro rozhodnutí o způsobu naložení s odpadem. Kategorizaci a katalog odpadů

304


305


306

Toto nařízení upravovalo úpravu odpadů, podmínky nakládání s nebezpečnými odpady, shromažďování

a skladování nebezpečných odpadů, podmínky zneškodňování odpadů, spalování odpadů, ukládání odpadů na skládky, technické provedení skládky (včetně tříd vyluhovatelnosti odpadů), provozní řád zařízení ke zneškodňování odpadů a provozní řád skládky, provozní deník, souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady, souhlas k dovozu a tranzitní přepravě odpadů a vývozu nebezpečných odpadů, ohlašování odpadů a žádost o stanovení zvláštních podmínek pro původce odpadů a provozovatele „zneškodňovacího zařízení“. 307

Viz 9 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech.

308

Viz zákon ČNR č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů.

309

Vzniklé odpady shromažďovat utříděné podle druhů a zabezpečit je před znehodnocením, odcizením nebo

jiným nežádoucím únikem, odděleně shromažďovat nebezpečné odpady podle jejich druhů, označovat je stanoveným způsobem a nakládat s nimi v souladu se zvláštními předpisy, využívat vzniklé odpady jako zdroj druhotných surovin nebo energie, především při své vlastní činnosti; odpady takto nevyužité nabídnout jinému, zajistit zneškodnění odpadů v případě, že jejich využití není možné .

- 81 -

dohodnutý s příslušnými ústředními orgány státní správy vyhlásil (dle § 2 odst. 1 zákona o odpadech) Federální výbor pro životní prostředí jako opatření.310 To bylo publikováno 12. 9. 1991 v částce 69 Sbírky zákonů České a Slovenské Federativní Republiky. Zařazení odpadu podle katalogu odpadů, tj. přiřazení kódu druhu odpadu a stanovení jeho kategorizace bylo podmínkou pro další nakládání s ním. Podle vlivu na životní prostředí byly odpady členěny na kategorie zvláštní a ostatní. Zvláštní odpad, který byl škodlivinou, nebo který měl významné nebezpečné vlastnosti pro člověka nebo pro životní prostředí, mohl být též nebezpečným odpadem. Vlastnosti způsobující nebezpečnost odpadu byly uvedeny v příloze k tomuto opatření.311 Škodlivinou pro účely katalogu byla „zpravidla látka, která má jednu nebo více nebezpečných vlastností a je obsažena v odpadu v takovém množství (koncentraci), že - s ohledem na nejnovější poznatky vědy a techniky - může být příčinou poškození zdraví lidí, smrti lidí nebo poškození životního prostředí“. Nově byla zavedena povinnost evidence odpadů. Podrobnosti stanovilo nařízení vlády České republiky č. 521/1991 Sb., o vedení evidence odpadů. Původci odpadů, právnické a fyzické osoby oprávněné ke sběru, výkupu či úpravě odpadů a provozovatelé zařízení ke zneškodňování odpadů byli povinni vést evidenci odpadů a evidenci zvláštních odpadů a nebezpečných odpadů, viz § 1 toho nařízení. Provozovatelé zařízení ke zneškodňování odpadů byli povinni vést evidenci o umístění odpadů na skládkách, viz § 2. Přepravci a dopravci odpadů byli povinni vést evidenci přepravovaných nebezpečných odpadů, viz § 3. Zcela nový ekonomický nástroj - poplatek za uložení odpadu312 - byl stanoven

310

Opatření - viz § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů: Opatření federálních ústředních

orgánů státní správy a ostatních federálních ústředních orgánů se ve Sbírce vyhlašovalo uveřejněním plného znění nebo oznámením o jejich vydání. 311

Byly to: výbušnost, hořlavost kapalin, hořlavost pevných látek, schopnost látek nebo odpadů se samovolně

vznítit, schopnost látek nebo odpadů uvolňovat při styku s vodou hořlavé plyny, oxidační schopnost, tepelná nestálost organických peroxidů, akutní toxicita (jedovatost), chronická toxicita (jedovatost) a opožděný účinek, schopnost látek nebo odpadů uvolňovat při styku se vzduchem nebo vodou jedovaté plyny, žíravost, korozivita, infekčnost, ekotoxicita, následná nebezpečnost. 312

Poznámka k recentnímu stavu ekonomických nástrojů v zákoně o odpadech: Poplatek za ukládání odpadů

se skládá ze dvou složek. Základní složka poplatku se platí za uložení odpadu, riziková složka se platí za uložení nebezpečného odpadu. Poplatek od původce vybírá provozovatel skládky při uložení odpadů na skládku. Provozovatel skládky odvádí vybrané poplatky příjemci poplatku, tj. základní složku obci, na jejímž katastrálním území skládka leží a rizikovou složku odvádí Státnímu fondu životního prostředí, viz § 46 a § 48 zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech. Obec má tři vzájemně se vylučující možnosti pro vybírání určité úplaty za odvoz atd. komunálního odpadu. První je poplatek za komunální odpad upravený v § 17a zákona o odpadech. Druhá

- 82 -

zákonem České národní rady č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů. Poplatek platili dle § 1 provozovatelé skládky.313 O výši poplatku (jak bylo již výše zmíněno) rozhodovala Česká inspekce ochrany životního prostředí.314 Výše poplatku závisela na množství a kategorii odpadu ukládaného na skládce. Skládky dle ukládaného odpadu byly rozděleny do pěti skupin, viz příloha k tomuto zákonu.315 Pro každou kategorii byla stanovena sazba v Kč/t uloženého odpadu. Existovala sazba I., která byla určena pro všechny skládky, a sazba II. Sazba II se každý rok zvyšovala.316 Poplatek pro danou kategorii odpadu se stanovil

možnost je smluvní úhrada za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů upravená v § 17 zákona o odpadech. Třetí možnost je místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů upravený v § 10b zákona České národní rady č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Tento místní poplatek byl zaveden až zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech, který nabyl účinnosti až 1. 1. 2002. K tomu lze uvést zajímavý nález Ústavního soudu (vynesený dne 24. 1. 1995) sp. zn. Pl. ÚS 27/94, kterým byla zrušena obecně závazná vyhláška obce Ledenice o poplatku za odvoz a skládkování tuhého domovního odpadu, která byla přijata dne 3. 11. 1993. Tato vyhláška obce stanovila místní poplatek, který ale tehdy ještě nebyl upraven v zákoně o místních poplatcích. Zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech uvedl v § 10, že poplatky za uložení odpadů měly platit fyzické a právnické osoby a že způsob, rozsah a výši měl stanovit zákon. Avšak zákon o místních poplatcích takový poplatek tehdy ještě neupravil. Obec je zmocněna ke stanovení místního poplatku, ale pouze takového, který je taxativně uveden v zákoně o místních poplatcích. Obec tedy nebyla oprávněna stanovit takovýto poplatek, neměla k tomu pravomoc a obecně závazná vyhláška obce upravující takový „místní poplatek“ byla tedy v rozporu se zákonem o místních poplatcích a byla tak Ústavním soudem zrušena. 313

Skládka byla definována v § 1 odst. 2 zákona ČNR č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů, jako

„prostor, objekt nebo zařízení sloužící k ukládání odpadů za účelem jejich zneškodnění“. 314

Provozovatel skládky byl povinen samostatně vypočítat poplatek pro každou skládku a oznámit inspekci

písemně tento výpočet do 15. února, případně do konce kalendářního čtvrtletí, v němž byla zahájena činnost skládky. Součástí oznámení musely být údaje nutné pro stanovení výše poplatku podle skutečností uplynulého roku nebo u nově zahajovaných skládek odhad těchto skutečností. Současně předložil provozovatel doklady k uplatnění nároku na odklad zvýšení poplatku o sazbu II. Pokud provozovatel skládky nesplnil tuto povinnost, vydala inspekce rozhodnutí o poplatku na základě vlastních údajů o skládce. Inspekce prověřila údaje uvedené v oznámení a vydala rozhodnutí, které obsahovalo výši poplatku, popřípadě stanovení podmínek pro odklad platby části poplatku a příjemce poplatku. Viz § 3 odst. 1 a 2 a 2 zákona České národní rady č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů. 315

Skupiny skládek: pro zeminy a hlušiny, ostatní odpady, tuhý komunální odpad, zvláštní odpady mimo

nebezpečných a tuhých komunálních odpadů, nebezpečné odpady. 316

Např. za 1 tunu nebezpečného odpadu: Sazba I – 250 Kč, Sazba II - 1992 – 3000 Kčs, 1993 – 4000 Kč, 1994

– 5000 Kč. Pro srovnání úprava obsažená v zákoně č. 185/2001 Sb., o odpadech: poplatek za skládkování má dvě složky: základní složku (pro nebezpečný odpad 1700 Kč/t/rok od roku 2009) a rizikovou složku

- 83 -

násobkem uloženého množství odpadu a sazeb I nebo I a II uvedených v příloze k tomuto zákonu, viz § 2 odst. 2. Provozovatel skládky platil poplatek vypočtený podle sazby I. Nesplňovala-li skládka podmínky stanovené pro provoz skládky zvláštními předpisy (např. zákon o vodách), zvyšovala se sazba I o sazbu II. Tímto ekonomickým nástrojem se mělo docílit co nejrychlejšího zastavení užívání skládek nesplňujících podmínky stanovené pro provoz skládky zvláštními předpisy.317 Zahájil-li provozovatel skládky práce na uvedení skládky do souladu s podmínkami stanovenými pro provoz skládky zvláštními předpisy (např. vodní zákon), odložila rozhodnutím inspekce placení sazby II poplatku ve výši 60 %, viz § 3 odst. 4. Dokončil-li provozovatel skládky tyto práce v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí o odkladu, vydala inspekce rozhodnutí o prominutí povinnosti poplatek doplatit. Při nedodržení podmínek odkladu rozhodla inspekce o povinnosti poplatek doplatit a stanovila k tomu příslušnou lhůtu. Poplatky stanovené podle sazby I byly příjmem rozpočtu obce, v jejímž územním obvodu se skládka nacházela a musely být použity přednostně na zlepšení životního prostředí, viz § 4 odst. 1. Zvýšení poplatku o sazbu II bylo příjmem Státního fondu životního prostředí České republiky, viz § 4 odst. 2. Dalším novým prvkem v oblasti odpadů byly koncepční nástroje - programy odpadového hospodářství. Ty byly upraveny vyhláškou ministerstva životního prostředí č. 401/1991 Sb., o programech odpadového hospodářství. Programy obsahovaly způsoby předcházení a omezování vzniku odpadů a podmínky nakládání s nimi s cílem ochrany zdraví lidí a životního prostředí. Programy odpadového hospodářství byli povinni dle § 1 zpracovat původci odpadů, kteří produkovali více než 100 tun odpadů za rok nebo 50 kg nebezpečných odpadů za rok, dále okresní úřady a Ministerstvo životního prostředí České republiky.318 Programy se zpracovaly na období let 1992 až 1997, viz § 5 odst. 3. Soustavu orgánů státní správy v odpadovém hospodářství, státní dozor, otázky souhlasů k podnikání při nakládání s odpady, otázky řízení a evidence v odpadovém hospodářství a základní ustanovení týkající se programů odpadového hospodářství upravoval zákon ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství. Státní správu

za uložení odpadu nebezpečného (4500 Kč/t/rok od roku 2009), viz § 46 odst. 1 a příloha č. 6 k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech. 317 318

Od roku 1997 smí být provozovány pouze skládky splňující všechny požadavky na ně kladené. V zákoně č. 185/2001 Sb., o odpadech, jsou upraveny plány odpadového hospodářství původce více

než 10 tun nebezpečného odpadu nebo více než 1000 tun ostatního odpadu, plán odpadového hospodářství kraje a plán odpadového hospodářství České republiky, viz § 41 až § 44.

- 84 -

vykonávaly Ministerstvo životního prostředí České republiky, Česká inspekce životního prostředí319, okresní úřady a orgány obcí. Ministerstvo životního prostředí, viz § 2, vykonávalo vrchní státní dozor v odpadovém hospodářství, stanovilo program odpadového hospodářství České republiky, udělovalo souhlas k dovozu odpadů určených ke zneškodnění, k jejich přepravě a skladování a dále souhlas k dovozu odpadů pro jiné účely, než je jejich zneškodnění, včetně jejich využití jako druhotných surovin, k jejich přepravě a skladování a udělovalo souhlas k tranzitní přepravě odpadů přes území ČR. Česká inspekce životního prostředí (jako orgán dozorčí, sankční a nápravný) kontrolovala, jak byla jinými orgány státní správy, právnickými osobami a fyzickými osobami oprávněnými k podnikání dodržována ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkajících se odpadového hospodářství a ukládala právnickým osobám a fyzickým osobám za porušení povinností pokuty a současně stanovila podmínky a lhůtu pro zjednání nápravy, viz § 3. Největší část státní správy vykonávaly okresní úřady, jejich působnost byla stanovena v § 4 až § 7 zákona ČNR č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství. Okresní úřad zpracovával program odpadového hospodářství ve svém územním obvodu a zároveň schvaloval programy odpadového hospodářství původců odpadů, vedl evidence hlášení o vzniku, množství, charakteru a způsobu využití popřípadě zneškodnění zvláštního odpadu. Okresní úřady udělovaly souhlas k provozování zařízení ke zneškodnění odpadů, k nakládání s nebezpečným odpadem, k podnikání v oblasti nakládání s odpady. Okresní úřad kontroloval, jak jsou právnickými a fyzickými osobami dodržována ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkajících se odpadového hospodářství a byl zároveň oprávněn uložit opatření k odstranění protiprávního stavu a uložit pokutu. V neposlední řadě tento úřad stanovil rozhodnutím na nezbytnou dobu zvláštní podmínky původcům, kteří po dni nabytí účinnosti tohoto

zákona

nemohli

plnit

stanovené

povinnosti

a

provozovatelům

zařízení

ke zneškodňování odpadů, kteří po dni nabytí účinnosti tohoto zákona nemohli plnit stanovené povinnosti.

319

V návrhu tohoto zákona nebyla ještě Česká inspekce životního prostředí, ale navrhováno bylo zřízení České

inspekce odpadového hospodářství, která měla být podřízena ministerstvu životního prostředí. Viz vládní návrh zákona ČNR o státní správě v odpadovém hospodářství, Česká národní rada, 1990 – 1992, sněmovní tisk č. 302.[cit. 29. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/1990cnr/tisky/t0302_00.htm.

- 85 -

Nejnižší stupeň institucionálního zajištění správy v oblasti odpadů představovaly obce, viz § 9. Orgány obce se vyjadřovaly k návrhům programů odpadového hospodářství původců odpadů působících na území obce. Mohly též uložit pokutu a současně stanovit podmínky a lhůtu pro zjednání nápravy právnickým a fyzickým osobám, které neměly zpracovaný program odpadového hospodářství, tento program neplnily, neměly zajištěné využití nebo zneškodnění odpadů.

- 86 -

7. Mezinárodněprávní komparace právní úpravy ochrany životního prostředí se zaměřením na nakládání s odpady V této kapitole je krátce320 popsána a shrnuta právní úprava ochrany životního prostředí se zaměřením na nakládání s odpady v některých socialistických i kapitalistických státech ve zkoumaném období, a to pouze pro komparaci se stavem právní úpravy v Československu a pro ukázání vývoje tohoto odvětví, naznačeného na mezinárodní úrovni a úrovni práva EHS již v kapitole Právo životního prostředí – teoretické vymezení pojmu, podkapitole Historické kořeny se zaměřením na oblast nakládání s odpady. Ve všech socialistických státech byl v 70. letech dokončen systém právních předpisů regulujících jak jednotlivé složky životního prostředí, tak i některé zdroje ohrožení životního prostředí. Rozdíly v právní úpravě mezi jednotlivými socialistickými státy v podstatě neexistovaly, ovšem až na časové hledisko. Některé státy přijaly některé části právní úpravy ochrany životního prostředí dříve oproti ostatním socialistickým státům (např. oblast nakládání s odpady v Německé demokratické republice). Z porovnání právní úpravy ochrany životního prostředí v socialistických státech a státech kapitalistických rovněž nevyplývají velké rozdíly,321 ovšem opět až na časové hledisko v souladu s tezí o úměrnosti úrovně regulace ochrany životního prostředí (včetně problematiky odpadů) k celkové vyspělosti společnosti.322

320

Podrobnější rozbor právní úpravy ochrany životního prostředí (včetně nakládání s odpady) v jednotlivých

státech – např. viz MADAR, Zdeněk. Členské země RVHP – životní prostředí a právo. 1. vyd. Praha: Horizont, 1988; nebo MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech. 1. vyd. Praha: Academia, 1990.; MADAR, Zdeněk. Právo socialistických států a péče o životní prostředí. 1. vyd. Praha: Academia, 1983. a zejména MADAR, Zdeněk aj. Právní úprava nakládání s odpady ve vybraných zemích a mezinárodních seskupeních. Praha: Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, úsek technických a ekonomických informací, 1989; z článků např.: KILÉNYI, Géza. Ochrana životného prostredia v Maďarsku. Právny obzor, 1980, roč. 63, č. 5, str. 429 – 439.; MADAR, Zdeněk. K otázce právní úpravy využívání a odstraňování odpadů. Právník. 1978, roč. 117, č. 7, str. 638 – 644.; MADAR, Zdeněk. Využívání a likvidace odpadů v ČSSR a v některých socialistických státech. Právny obzor. 1980, roč. 63, č. 7, str. 602 – 615. 321

„V samotné právní úpravě zásadní rozdíly s největší pravděpodobností nebyly“ viz KRUŽÍKOVÁ, Eva.

Právo životního prostředí, in BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 662. K určitým odlišnostem mezi právní úpravou v socialistických a kapitalistických státech (např. nečetné ekonomické nástroje v kapitalistických státech) viz tamtéž, str. 662 – 663. 322

Jedna z prvních zemí, která začala upravovat ochranu životního prostředí, byla Velká Británie,

a to i v důsledku brzké industrializace a nástupu průmyslové revoluce. Zákony o zdraví lidu pochází z let 1875, 1936, 1961. V oblasti vody byl nejstarším předpisem zákon o vodárnách z roku 1847. Nejstarší inspekční orgán

- 87 -

Efektivitou (vymahatelností) právních předpisů se tato práce zabývá na jiných místech, viz např. v Československu podkapitola Efektivita právních předpisů v oblasti práva životního prostředí v Československu před rokem 1989. Rozpracování porovnání efektivity právní úpravy v jiných zemích by vyžadovalo větší prostor, který nelze v této diplomové práci uplatnit. Idea ochrany životního prostředí se začíná, jak bylo výše uvedeno, globálně intenzivně prosazovat od 70. let 20. století a i v socialistických státech se objevuje i v ústavách323 států (např. v Československu čl. 15 odst. 2 ústavního zákona č. 100/ 1960 Sb., Ústavy viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1989 -1992, kde je popsána změna znění tohoto článku). Myšlenka rámcového zákona o péči o životní prostředí se objevila již v 60. letech.324 Takovýto zákon měl upravit základní přístupy v oblasti ochrany životního prostředí, stanovit základní principy ochrany životního prostředí, měl mít meziodvětvový charakter, být komplexní, tzn. upravovat všechny významné činnosti ovlivňující životní prostředí. V Československu byl zákon o životním prostředí přijat až v roce 1992, do té doby byl považován za základní právní akt upravující rámcově životní prostředí zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, tedy zákon primárně regulující hygienu, hygienické aspekty různých lidských činností a nikoli ochranu životního prostředí. Naproti tomu, rámcový zákon o životním prostředí byl přijat v Německé demokratické republice v roce

na světě (tzv. alkali inspectorate) byl zřízen v roce 1863. Zákon o odpadcích byl přijat v roce 1958, zákon o ukládání jedovatých odpadů v roce 1972 a zákony o radioaktivních látkách v letech 1948, 1960 a 1970. V roce 1974 byl vydán velmi obsáhlý zákon o dozoru nad znečišťováním, který také obsahoval sjednocující ustanovení o odpadech. Ke zvláštnímu systému ochrany životního prostředí ve Velké Británii (péče o životní prostředí a její řízení bylo chápáno jako dozor nad vymezenými činnostmi a právní úprava tak byla omezena pouze na regulaci takových činností) viz MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech. 1. vyd. Praha: Academia, 1990. str. 214 – 226. 323


(eds.). Komunistické právo v Československu. Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. str. 662. Rozbor ustanovení týkající se životního prostředí v Ústavě SSSR z roku 1977 viz MADAR, Zdeněk. Členské země RVHP – životní prostředí a právo. 1. vyd. Praha: Horizont, 1988. str. 24 – 25. 324

MADAR, Zdeněk. Úvahy o možných řešeních budoucí právní úpravy péče o životní prostředí. Správní právo.

1973, roč. 6, č. 3, str. 142.

- 88 -

1970,325 v Rumunské socialistické republice v roce 1973, v Maďarské lidové republice v roce 1976,326 v Polské lidové republice v roce 1980, v Bulharské lidové republice v roce 1966.327 Vznik rámcových zákonů byl impulsem pro přijetí novelizací či úplně nových zákonů o složkách životního prostředí a v některých státech rovněž pro přijetí zákonů regulujících zdroje ohrožení životního prostředí, tedy zákonů o odpadech. Ve všech socialistických státech byly zřízeny poradní, koordinační a iniciativní orgány vlád pro otázky péče o životní prostředí, které měly zajistit komplexní přístup k řešení otázek životního prostředí (např. byla zřízena již v roce 1966 v Bulharské lidové republice Národní rada ochrany přírody při Radě ministrů,328 obdobně Rada pro životní prostředí při vládě ČSR zřízená v roce 1971). Ministerstvo životního prostředí vzniklo v Československu až v roce 1989, naproti tomu opuštění gesčního principu v některých socialistických státech se stalo již dříve: např. v Polské lidové republice existovalo ministerstvo státní správy, územního hospodářství a ochrany životního prostředí. To bylo nahrazeno v roce 1983 Úřadem pro ochranu životního prostředí a vodní hospodářství a v roce 1985 vzniklo ministerstvo pro životní prostředí a přírodní zdroje.329 V Německé demokratické republice byl v roce 1969 zřízen Výbor pro socialistické životní prostředí při Radě ministrů, v roce 1975 byl tento výbor přeměněn na Ministerstvo pro ochranu životního prostředí a vodní hospodářství.330 V Maďarské lidové republice byla jako koordinační a iniciativní orgán zřízena Celostátní rada pro ochranu životního prostředí, v roce 1977 byl zřízen Státní úřad pro ochranu životního

325

Zákon ze dne 14. 5. 1970, o plánovitém utváření socialistické kultury krajiny; tento zákon upravoval

mj. v kapitole VII „zužitkování a neškodné odstraňování odpadů“. Viz MADAR, Zdeněk. Využívání a likvidace odpadů v ČSSR a v některých socialistických státech. Právny obzor. 1980, roč. 63, č. 7, str. 606 – 608. 326

Zákon č. II/1976, o ochraně životního prostředí; více o právní úpravě ochrany životního prostředí

a o problémech v oblasti ochrany životního prostředí (zejména čištění odpadních vod a nakládání s odpady), viz KILÉNYI, Géza. Ochrana životného prostredia v Maďarsku. Právny obzor. 1980. roč. 63, č. 5, str. 429 – 439. 327

MADAR, Zdeněk. Právo socialistických států a péče o životní prostředí. 1. vyd. Praha: Academia, 1983.

str. 40.; SUM, Antonín. Tvorba a ochrana životního prostředí. Správní právo. 1972, roč. 5, č. 2, str. 85. 328

Viz SUM, Antonín, tamtéž, str. 83.

329

MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech. 1. vyd. Praha: Academia, 1990.

str. 111. 330

SUM, Antonín. Tvorba a ochrana životního prostředí. Správní právo. 1972, roč. 5, č. 2, str. 84; MADAR,

Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech. 1. vyd. Praha: Academia, 1990. str. 109.

- 89 -

prostředí a v roce 1987 bylo zřízeno ministerstvo pro životní prostředí a vodní hospodářství.331 Z mimoevropských států, kde také existovaly samostatné orgány řídící ochranu životního prostředí, lze jako příklad uvést Japonsko, kde byla v roce 1971 zřízena Agentura pro životní prostředí.332

7.1. Nakládání s odpady Co se týče zdrojů ohrožení životního prostředí, byly nejprve regulovány zdroje nejvážnějšího ohrožení (např. radioaktivní odpady), postupně s rostoucím množstvím a také se změnou skladby odpadů byly regulovány i ostatní odpady a také komunální odpady (ty byly dlouhou dobu ponechávány v kompetenci pouze místních orgánů). Problematika nakládání s odpady byla sofistikovaněji upravována v jednotlivých socialistických zemích v průběhu 70. let 20. století. Nejstarší (a také komplexní) byla právní úprava v Německé demokratické republice, kde již v průběhu 60. let byla vydána řada nařízení o organizaci hospodaření sběrnými surovinami a v roce 1975 bylo přijato nařízení o zužitkování a neškodném odstraňování odpadů333 a na něj navázalo v roce 1976 nařízení o informačním systému pro odpady a druhotné suroviny.334 V Jugoslávii patřila problematika odpadů do kompetence jednotlivých republik a autonomních oblastí, zákony o nakládání s odpady zde byly přijímány v druhé polovině 70. let, např. ve Slovinsku v roce 1978. Pro pozdější sjednocení právní úpravy se praxe republik řídila tzv. jugoslávskou úmluvou o zásadách sběru využitelných odpadů a jejich přeměně na druhotné suroviny z roku 1982.335 V Polské lidové republice byl zákon336

331

MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech. Praha: Academia, 1990.

str. 106 – 117. 332

MADAR, Zdeněk aj. Právní úprava nakládání s odpady ve vybraných zemích a mezinárodních seskupeních.

Praha: Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, úsek technických a ekonomických informací, Praha, 1989. str. 46. 333

Nařízení ze dne 11. 9. 1975, o zužitkování a neškodném odstraňování odpadů, Gesetzblatt, část I, č. 39. Toto

nařízení upravovalo režim nakládání se všemi odpady, s výjimkou komunálního odpadu, radioaktivního odpadu a odpadů obsahujících choroboplodné zárodky. Viz MADAR, Zdeněk. Využívání a likvidace odpadů v ČSSR a v některých socialistických státech. Právny obzor. 1980, roč. 63, č. 7, str. 607. 334

MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech. Praha: Academia, 1990. str. 102.

335

MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech. Praha: Academia, 1990. str. 105.

336

Nařízení Rady ministrů č. 91 ze dne 30. 9. 1980.

- 90 -

o ochraně životního prostředí před odpady a jiným znečištěním a o udržování čistoty a pořádku ve městech a vesnicích přijat v roce 1980.337 Lze tedy konstatovat, že tu více, tu méně komplexní právní úprava v oblasti odpadů v socialistických státech existovala.338 Československo tedy bylo, dá se říci, výjimkou. Nutno ale upozornit na návrhy zákona o odpadech připravované v průběhu 70. let a poslední návrh již v paragrafovaném znění z roku 1989, který posloužil jako základ pro první zákon o odpadech přijatý v roce 1991, více viz kapitola Právní úprava nakládání s odpady v letech 1945 – 1989. V kapitalistických zemích se přistupovalo ke komplexní úpravě problematiky nakládání s odpady rovněž v 70. letech 20. století. V Německé spolkové republice byl přijat spolkový zákon o odstraňování odpadů v roce 1977.339 Zvláštní úprava z roku 1977 se týkala výbušnin, hořlavin a látek obsahujících původce přenosných onemocnění a radioaktivního odpadu, který byl upraven především zákonem o mírovém využití jaderné energie a ochraně před nebezpečím s tímto využitím spojeným, tzv. atomovým zákonem z roku 1976.340 Ve Finsku byl přijat zákon o nakládání s odpadem v roce 1978 a na něj navázalo prováděcí nařízení z roku 1979. Obdobné úpravy byly přijaty v 70. letech v Dánsku, Belgii, Rakousku a v roce 1983 ve Švýcarsku.341

337 338

MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech, Academia, Praha, 1990. str. 104. Z komparace se stavem nakládání s odpady v jiných socialistických státech také nevyplývají významné

rozdíly. Jak je zřejmé z přílohy k důvodové zprávě k Návrhu řešení problematiky odstraňování a využití pevného městského odpadu, zpracovaného v roce 1977 odborem dopravy Národního výboru hl. m. Prahy. Okruh problémů řešených v jiných socialistických státech byl stejný, úroveň odstraňování a využívání odpadů byla většinou na obdobné úrovni. V této studii byla porovnána města Leningrad, Berlín, Drážďany, Lipsko, Budapešť a Sofia. Spalovna komunálního odpadu nebyla vybudována v žádném z těchto měst, kompostárna byla pouze v Leningradě a Berlíně. Řízená skládka pro komunální odpad existovala pouze v Lipsku a Drážďanech, pouze několik řízených skládek menšího rozsahu bylo vybudováno v Sofii a Leningradě. Ve všech těchto městech byl komunální odpad svážen podniky řízenými národními výbory. Viz příloha č. 5 k důvodové zprávě k Návrhu na řešení problematiky odstraňování a využití pevného městského odpadu. Archiv hl. m. Prahy. Fond: 5- Magistrát hlavního města Prahy II., část: Zápisy ze zasedání předsednictva, rady, pléna a zastupitelstva ÚNV, NVP a HMP (1945-1994), invent. číslo: 584, č. knihy: 486, časový rozsah 21. 6. 1977, schůze rady Národního výboru hlavního města Prahy 21. 6. 1977, str. 276 – 277. 339

Spolkový zákon ze dne 5. 1. 1977, o odstraňování odpadů. MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní

prostředí v evropských státech, Academia, Praha, 1990. str. 165. 340

MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech, Academia, Praha, 1990. str. 166.

341

Spolkový zákon ze dne 7. 1. 1983, o ochraně životního prostředí. Zvláštní pozornost je v tomto zákoně

věnována zhodnocení, zneškodnění a odstranění odpadů. Viz MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech, Academia, Praha, 1990. str. 208 – 209.

- 91 -

Z mimoevropských států lze uvést Japonsko, kde základem právní úpravy ochrany životního prostředí byl zákon o kontrole znečišťování prostředí z roku 1967. Konkrétnější ustanovení regulující oblast odpadů obsahoval zákon ze dne 25. 12. 1979 o nakládání s odpady.342

342

MADAR, Zdeněk aj. Právní úprava nakládání s odpady ve vybraných zemích a mezinárodních seskupeních.

Praha: Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, úsek technických a ekonomických informací, Praha, 1989. str. 46.

- 92 -

8. Závěr Tato práce se zabývá vybranými aspekty právní úpravy nakládání s odpady v Československu v letech 1945 až 1992. Právo životního prostředí se postupně vyvíjelo, zejména od 70. let 20. století, a to jak na mezinárodní úrovni, tak na úrovni vnitrostátní, kde docházelo k postupnému vyčleňování tohoto oboru ze zvláštní části správního práva. Orgány v oblasti veřejné správy (ministerstva apod.) dotýkající se svou kompetencí alespoň částečně životního prostředí pracovaly v letech 1945 - 1989 odděleně, navzájem neprovázaně. Neexistovalo (na rozdíl od současnosti) jedno ministerstvo s kompetencemi týkajícími se komplexně, koncepčně životního prostředí jako celku, ale problematika byla partikulárně rozdělena mezi více ústředních úřadů. Prvním ministerstvem soustředícím matérii životního prostředí ve své gesci alespoň formálně bylo ministerstvo vnitra a životního prostředí, které vzniklo v roce 1988. Nakládání a využívání odpadů měly ve své působnosti jak úřady s všeobecnou působností (zejména národní výbory), tak některé zvláštní orgány či konečně i některé podniky. Chyběl také specializovaný orgán, který by disponoval funkcí kontrolní, sankční a nápravnou na úseku odpadového hospodářství (dnes Česká inspekce životního prostředí), i když existoval všeobecný dozor prokuratury a výbory lidové kontroly. Právní předpisy byly před rokem 1989 koncipovány rezortně, ochranu životního prostředí v pravém slova smyslu neupravovaly. Složkové zákony ovšem existovaly i v československém právním řádu. Právní úprava ochrany před zdroji ohrožení byla také částečně vytvořena, avšak oblast odpadů byla řešena pouze velice fragmentárně, heterogenně a v závislosti na čase dosti proměnlivě. Neexistoval samostatný právní předpis v hierarchii pramenů práva dle právní síly na úrovni zákona, který by se týkal výlučně odpadů. Nakládání s odpady řešilo více právních předpisů, navíc různé právní síly a ještě navzájem neprovázaných. Právní úprava byla odvětvová, nepostihovala potřebné souvislosti. Pokud nakládání s odpady bylo vůbec určitým předpisem regulováno, jednalo se také o právní úpravu snažící se o eliminaci či minimalizaci vlivu odpadů na jednotlivé složky životního prostředí, ale zejména byl kladen důraz na využití odpadů (např. sběrné suroviny či kovový odpad), oblasti odstraňování odpadů nebyla až na výjimky (např. radioaktivní odpady) věnována náležitá pozornost. Právní úprava druhotných surovin byla na vysoké úrovni, ale byla zaměřena na sběr a výkup, nikoli však již na využití těchto materiálů. Některé instituty odpadového hospodářství – zejména při využívání odpadů (např. odpadový hospodář, oddělený sběr, zpětný odběr určitých výrobků, některé povinnosti při přepravě

- 93 -

odpadů) se nicméně objevily v právním řádu již před rokem 1989. Nelze tedy tvrdit, že by regulace zcela absentovala. Navíc také celé období 1945 – 1989 nebylo jednotné, je možné toto období chronologicky rozdělit. K určitým změnám v právní úpravě ochrany životního prostředí došlo v 70. letech a ke konci 80. let, což mohlo být dáno jak rozvojem úrovně poznatků, tak zahraničními vlivy (např. RVHP). Faktický stav nakládání s odpady je v práci dokladován četnými příklady, a to i z fondů Archivu hlavního města Prahy a Státního okresního archivu Praha – východ. K pevnému zakotvení práva životního prostředí a institucionálnímu zabezpečení této oblasti (včetně problematiky odpadů) dochází vznikem ministerstva životního prostředí v roce 1989 a přijetím prvního zákona o odpadech v roce 1991. Z komparace československé právní úpravy s jinými socialistickými státy, kapitalistickými státy, s mezinárodněprávní úpravou i úpravou v EHS jednoznačně vyplývá časové zpoždění vývoje právní úpravy nakládání s odpady v Československu, a to přibližně v rozsahu 15 let. Z hlediska obsahového lze ve vývoji právní úpravy v oblasti životního prostředí a zejména problematiky odpadů vystopovat značné podobnosti. Vývoj probíhal od úpravy dílčích otázek, nejprve nejpalčivějších, jako je radioaktivní odpad, jedy a jiné zvlášť nebezpečné látky, ke komplexní regulaci problematiky odpadů s důrazem na oblast prevence. Nutno zdůraznit také fakt, že pouhá existence právní úpravy ještě nezaručuje skutečnou ochranu životního prostředí, může docházet k diferenci mezi stavem de iure a de facto, např. ve velkém rozsahu povolováním výjimek z právních povinností a také vlivem nedostatečných sankčních nástrojů. Lze tedy konstatovat, že v Československu v letech 1945 až 1989 nebyla z dnešního pohledu věnována oblasti odpadového hospodářství náležitá pozornost, což dokládají v práci četné příklady získané i v archivech. Přesto je třeba vnímat nuance v rozdílech mezi jednotlivými etapami a mezi jednotlivými způsoby nakládání s odpady. Snaha řešit tuto oblast byla zvýrazněna v 70. a 80. letech třemi pokusy o přijetí zákona o odpadech. Poslední návrh vypracovaný v roce 1989 byl přizpůsoben novým poměrům a posléze přijat jako zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech. Tento zákon, a také další právní předpisy jej doplňující, přinesl nové administrativněprávní, koncepční, ekonomické i sankční nástroje. Vznikl tak poměrně solidní základ komplexní regulace v práci zkoumané matérie.

- 94 -

9. Seznam zkratek AIS RERO

-

Automatizovaný informační systém Registr recyklace odpadů

ČNR

-

Česká národní rada

ČR

-

Česká republika

ČSR

-

Česká socialistická republika

ČSSR

-

Československá socialistická republika

EHS

-

Evropské hospodářské společenství

ES

-

Evropské společenství

EU

-

Evropská unie

KNV

-

Krajský národní výbor

KSČ

-

Komunistická strana Československa

NV

-

národní výbor

ONV

-

okresní národní výbor

RVHP

-

Rada vzájemné hospodářské pomoci

SNR

-

Slovenská národní rada

UNEP

-

United Nations Environmental Programme

10. Seznam použité literatury a pramenů Monografie, sborníky, učebnice: 1. BOBEK, Michal; MOLEK, Pavel; ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.). Komunistické právo v Československu.

Kapitoly

z dějin

bezpráví.

Brno:

Masarykova

univerzita,

Mezinárodní politologický ústav, 2009, ISBN 978-80-210-4844-7. 2. BUKOVSKÝ, Josef. Výstavba spalovny tuhého komunálního odpadu v Brně. In KOTOULOVÁ, Zdenka (ed.). Odstraňování odpadů a čištění měst I. Praha: Dům techniky ČSVTS, 1985. 3. ČECHÁK, Vladimír. Vývoj veřejné správy v Československu a České republice (1945 – 2004). 1. vyd. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2004. ISBN 80-8675422-7. 4. DAMOHORSKÝ, Milan aj. Mezinárodní právo životního prostředí. II. část (zvláštní). Beroun: Eva Rozkotová – IFEC, 2008. ISBN: 978-80-903409-8-9. 5. DAMOHORSKÝ, Milan aj. Právo životního prostředí. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, ISBN 978-80-7400-338-7. - 95 -

6. DELONG, Vladimír aj. Československé socialistické právo, Zvláštní část, Díl I. Správa v oblasti národního hospodářství. Praha: Ústav státní správy, 1971. 7. DRÁBEK, Bořivoj; HARTLOVÁ, Jitka. Aktuální problémy organizace zacházení s odpady v Jihomoravském kraji. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. 8. Dvořák, Mareček, Bílý, Zákony o životním prostředí – komentář – zákon o životním prostředí, o ovzduší, o odpadech, SEVT, Frances, Praha, 1992. 9. FÁBRY, Valér aj. Právní aspekty péče o životní prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1985. 10. GROF, Jaroslav; VANĚK, Josef. Čistota a pořádek ve městech a obcích, Informační publikace Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve spolupráci s Radou vlády SSR pre životné prostredie. Praha: Ministerstvo výstavby a techniky ČSR, 1973. 11. HENDRYCH, Dušan aj. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7179-254-3. 12. HOLEČEK, Josef aj. Slovník RVHP. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. 13. HOLEČEK, Vladimír. Pražská spalovna odpadů ve Vysočanech a sní související sběr a odvoz pevných odpadků z domácností a živnostenských závodů. Praha: Pražská spalovna odpadů ve Vysočanech, 1934. 14. HOLEČEK, Vladimír. Vývoj odstraňování pevných odpadků z domácností v Praze. Praha: Spalovna odpadků ve Vysočanech, 1937. 15. JÁSEK, Jaroslav; VRBOVÁ, Alena; PALAS, Jan. Pražské kaly. LEDVINKA, Václav. Documenta Pragensia Monographia, Volumen 15. Praha: Archiv hl. m. Prahy a Scriptorium, 2009. ISBN 978-80-86852-26-3 (Archiv hl. m. Prahy), ISBN 978-8087271-04-9 (Scriptorium). 16. kolektiv autorů. Správa a správní právo – Zvláštní část, Praha: Universita Karlova v Praze, 1966. 17. KLAPAL, Milan; REZKOVÁ, Ludmila. Problémy evidence a bilancování tuhých odpadů. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. 18. KŘÍŽ, Emanuel; NYMBURSKÝ, Ladislav. Hospodaření s odpady v současných podmínkách práce národních výborů. Studijní podklady k péči o životní prostředí. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve Státním zemědělském nakladatelství, 1983.

- 96 -

19. KUDRNA, Augustin aj. Studijní podklady k péči o životní prostředí, Péče národních výborů o zdravé prostředí. 1. vyd. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve Státním zemědělském nakladatelství, 1984. 20. KUKLÍK, Jan aj. Vývoj československého práva 1945 – 1989. Praha: Linde Praha, 2008. ISBN 978-80-7201-741-6. 21. LEVIT, Pavel aj. Správa a správní právo - obecná část (studijní materiály). Praha: Universita Karlova v Praze, 1965. 22. MADAR, Zdeněk. Členské země RVHP – životní prostředí a právo. 1. vyd. Praha: Horizont, 1988. 23. MADAR, Zdeněk. Právo socialistických států a péče o životní prostředí. 1. vyd. Praha: Academia, 1983. 24. MADAR, Zdeněk. Úloha národních výborů v péči o životní prostředí. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1984. 25. MADAR, Zdeněk. Vznik a vývoj práva životního prostředí v České republice. In BLAHOŽ, Josef aj. Právo a životní prostředí, Sborník referátů z vědecké konference. Praha: Vysoká škola aplikovaného práva, 2003. ISBN 80-86775-00-3. 26. MADAR, Zdeněk aj. Právní úprava nakládání s odpady ve vybraných zemích a mezinárodních seskupeních. Praha: Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, úsek technických a ekonomických informací, Praha, 1989. 27. MADAR, Zdeněk aj. Řízení péče o životní prostředí v evropských státech. 1. vyd. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-0164-6. 28. MADAR, Zdeněk; KINDL, Milan. Otázky právní úpravy péče o životní prostředí v období přestavby. Praha: Horizont, 1989. 29. MALÝ, Karel aj. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přeprac. vyd. Praha: Linde Praha, 2003. ISBN: 80-7201-433-1. 30. MARCHAL, Stanislav aj. Právo životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova, 1988. 31. MEZŘICKÝ, Václav aj. Environmentální politika a udržitelný rozvoj. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-003-8. 32. MIKOLÁŠ, Jan. Recyklace průmyslových odpadů. 1. vyd. Praha: SNTL Nakladatelství technické literatury, 1988. 33. MOLDAN, Bedřich aj. Životní prostředí České republiky, Vývoj a stav do konce roku 1989. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-0292-8. 34. PEKÁREK, Milan aj. Právo životního prostředí, I. díl. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4926-0. - 97 -

35. POSPÍŠIL, Boleslav. Životní prostředí očima právníka. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1981. 36. POTOČNÝ, Miroslav. Mezinárodní organizace. 1. vyd. Praha:

Nakladatelství

Svoboda, 1971. 37. POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. 5. dopl. a rozš. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-536-4. 38. Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Péče o životní prostředí po sjezdech KSČ a KSSS, Informační publikace Rady pro životní prostředí při vládě ČSR. 1. vyd. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR, SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1982. 39. Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Studijní podklady a informace k péči o životní prostředí, Vybrané stati z historie péče o životní prostředí na území ČSR, Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR, Státní zemědělské nakladatelství, 1988. 40. Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Úkoly národních výborů v péči o životní prostředí v ČSR. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR, 1983. 41. Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Zkušenosti a perspektivy v péči o životní prostředí v ČSR, I. díl – Zkušenosti. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR v SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1985. 42. Rada pro životní prostředí při vládě ČSR. Zvelebování měst a obcí, Akce Z ve volebních programech národní fronty a v soutěži národních výborů. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR ve spolupráci se sekretariátem Ústředního výboru Národní fronty ČSR, 1980. 43. ŘEŠÁTKOVÁ, Jana. Usměrňování skládkování tuhých komunálních odpadů v ČSR. In KOTOULOVÁ, Zdenka (ed.). Odstraňování odpadů a čištění měst I. Praha: Dům techniky ČSVTS, 1985. 44. SÁDLO, Jiří aj. Krajina a revoluce, významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí, Praha: Malá Skála, 2008. ISBN 978-80-86776-06-4. 45. SCHELLE, Karel aj. Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-203-5. 46. ŠUBRT, Rudolf. Příprava právní úpravy sběru a hospodaření s druhotnými surovinami, In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. - 98 -

47. TICHÝ, Luboš aj. Evropské právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. ISBN 978-807400-333-2. 48. TӦLGYESSY, Juraj; PIATRIK, Milan. Odpad – surovina budúcnosti. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1984. 49. VANĚK, Miroslav. Nedalo se tady dýchat, Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1996. ISBN 80-85800-58-6. 50. VEHLOW, Jürgen. Internationale Entwicklungen der Thermischen Abfallbehandlung. In URBAN, Arnd I.; FAULSTICH, Martin; BILITEWSKI, Bernd. 11. Fachtagung Thermische Abfallbehandlung. Kassel: Kasssel university press GmbH, 2006. ISBN10:3-89958-198-9. 51. VEJVODA, Josef; MACHAČ, Pavel, BURYAN, Petr. Technologie ochrany ovzduší a čištění odpadních plynů. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, 2003. ISBN 80-7080-517-X. 52. VELEK, Karel. Podněty interdisciplinárního týmu ČSVTS z analýzy stanov a návrhů na právní úpravu zacházení s odpady. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. 53. VELEK, Karel aj. Zneškodňování a využití pevných odpadů. Informační publikace Rady pro životní prostředí při vládě ČSR. Praha: Informační a publikační komise Rady pro životní prostředí při vládě ČSR - SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1977. 54. VELEK, Karel; NESVADBA, Jindřich. Tuhé odpady. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1983. 55. VIDLÁKOVÁ, Olga. Některé aspekty činnosti národních výborů na úseku zacházení s tuhými odpady. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. 56. VIDLÁKOVÁ, Olga. Právní ochrana životního prostředí, Svazek 1, Úvod do teorie práva a správy životního prostředí. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 1982. 57. VÍTEK, Dalibor. Zkušenosti Výboru lidové kontroly ČSR s příčinami a možnostmi omezování závad při řízení problematiky tuhých komunálních odpadů. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. 58. ZÍKA, Ivan. Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady v podniku chemického průmyslu. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988. - 99 -

59. ZIMA, Pavel. Likvidace tuhých odpadů, technická a legislativní problematika ochrany vod. In Právní a organizační problémy zacházení s tuhými odpady. Brno: Dům techniky ČSVTS Brno, 1988.

Periodika: 1. České právo životního prostředí 2. Dějiny a současnost 3. Journal of Material Cycles and Waste Management 4. Národní výbory 5. Odpadové fórum 6. Právník 7. Právny obzor 8. Správní právo 9. Waste forum 1. ČERNÍK,

Bohumil.

Právní

úprava

využívání

odpadů

v ČR

v historických

souvislostech. Odpadové fórum. 2009, roč. 10, č. 1, str. 24 – 30. ISSN 1212-7779. 2. HADRABOVÁ, Alena. Ověření použitelnosti Metodiky hodnocení implementace environmentálních politik na příkladu poplatků za uložení odpadu na skládky. Waste forum [online]. 2012. roč. 5, č. 1, str. 4 – 14. [30. 5. 2013]. Dostupný z: http://www.wasteforum.cz/cisla/WF_1_2012.pdf#page=4. ISSN: 1804-0195. 3. HRUŠOVÁ, Ivana. Problematika nakládání s komunálním odpadem. České právo životního prostředí. 2004, roč. 4, č. 1, str. 3 - 76. ISSN: 1213-5542. 4. JAREŠ, Jaromír. K otázce vývoje právní povahy státních technických norem. Správní právo. 1991, roč. 24, č. 7, str. 299 – 307. 5. KEPARTOVÁ, Jana. Latrina Romanorum aneb sedm mudrců na záchodku. Dějiny a současnost. 2003, roč. 25, č. 2, str. 1 - 5. ISSN 0418-5129. 6. KILÉNYI, Géza. Ochrana životného prostredia v Maďarsku. Právny obzor, 1980, roč. 63, č. 5, str. 429 – 439. 7. KLAPÁČ, Jozef. Čiastková úprava práva životného prostredia v období prestavby právního poriadku v demokratkom právním štáte. Správní právo. 1992. roč. 25, č. 1, str. 9 – 29. 8. KLAPÁČ, Jozef. Životné prostredie – právne pojmy a termíny. Právny obzor. 1984, roč. 67, č. 1, str. 61 – 76. - 100 -

9. KRECHT, Jaroslav. Právní ochrana vod v ČSSR. Právník. 1977, roč. 116, č. 9, str. 782 – 793. 10. KRUŽÍKOVÁ, Eva. Péče o životní prostředí ve městech ve světle novelizace zákona o národních výborech. Správní právo. 1990. roč. 23, č. 1, str. 19 – 28. 11. KŘÍŽ, Emanuel. Ochrana a tvorba životního prostředí ve stavebním zákoně. Národní výbory. 1977, roč. 26, č. 7, str. 23 – 24. 12. KŘÍŽ, Emanuel. Ochrana a tvorba životního prostředí ve stavebním zákoně. Národní výbory. 1977, roč. 26, č. 8, str. 26 – 27. 13. LEDEN, Josef. K vývoji právní ochrany čistoty ovzduší v našem právním řádu. Správní právo. 1970, roč. 3, č. 6, str. 344 – 352. 14. MADAR, Zdeněk. K otázce právní úpravy využívání a odstraňování odpadů. Právník. 1978, roč. 117, č. 7, str. 638 – 644. 15. MADAR, Zdeněk. Úvahy o možných řešeních budoucí právní úpravy péče o životní prostředí. Správní právo. 1973, roč. 6, č. 3, str. 137 – 147. 16. MADAR, Zdeněk. Úvahy o současném stavu právní úpravy péče o životní prostředí, Správní právo, 1972, roč. 5, č. 1, str. 19 – 30. 17. MADAR.

Zdeněk.

Využívání

a

likvidace

odpadů

v ČSSR

a v některých

socialistických státech. Právny obzor. 1980, roč. 63, č. 7, str. 602 – 615. 18. MALINA, Václav. Likvidace odpadků. Národní výbory. 1977, roč. 26, č. 9, str. 21. 19. MALÝ, Alexandr. Starosti s čistotou města. Národní výbory. 1984, roč. 33, č. 42, str. 9. 20. MARKOVÁ, Hana. Hlavní zdroje financování opatření k ochraně životního prostředí. Správní právo. 1988, roč. 21, č. 8, str. 492 – 498. 21. SLÁDEČEK., Vladimír. Vývojová stadia právní regulace normotvorby národních výborů. Správní právo. 1986, roč. 20, č. 6, str. 358 - 368. 22. SLÁDEČEK, Vladimír; ADAMOVÁ, Eva. Normotvorba národních výborů a životní prostředí. Správní právo. 1989, roč. 22, č. 7, str. 400 – 414. 23. SUM, Antonín. Tvorba a ochrana životního prostředí. Správní právo. 1972, roč. 5, č. 2, str. 76 – 86. 24. ŠILAR, Jiří. K využívání a likvidaci pevných odpadů. Správní právo, 1973, roč. 6, č. 8, str. 471 – 480. 25. ŠIMŮNEK, Rudolf; BULÍČEK, Jaroslav. Komposty ze sídlištních odpadů. Národní výbory. 1977, roč. 26, č. 22, str. 27 – 28.

- 101 -

26. VEHLOW, Jürgen aj. European Union waste management strategy and the importance of biogenic waste. Journal of Material Cycles and Waste Management. 2007, roč. 9, č. 9, str. 130 – 139. ISSN: 1438-4957. 27. VIDLÁKOVÁ, Olga; TŘÍSKA, Jan. Ochrana životního prostředí v československém právu po listopadu 1989. Správní právo. 1991, roč. 20, č. 8. str. 449 – 465. 28. VIDLÁKOVÁ, Olga; TŘÍSKA, Jan. Ochrana životního prostředí v československém právu po listopadu 1989 (část II). Správní právo. 1992, roč. 25, č. 8, str. 1 – 40. 29. VOBOŘIL, Oldřich. K právní povaze technických norem.

Správní právo. 1975,

roč. 8, č. 7, str. 412 – 428. Další prameny: důvodové zprávy k některým zákonům, tisky a stenoprotokoly – viz Společná československá digitální parlamentní knihovna Internetové prameny: 1. http://www1.cenia.cz/www/odpady/isoh – Cenia, Informační systém odpadového hospodářství (ISOH) 2. http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=82

–

Společná

česko-slovenská

digitální

parlamentní knihovna, důvodové zprávy k některým zákonům a tisky a stenoprotokoly 3. http://seznamcsn.unmz.cz/vyhledavani.aspx

- Úřad pro technickou normalizaci,

metrologii a státní zkušebnictví, podrobné vyhledávání v normách 4. http://www.wasteforum.cz/archiv.html - elektronický recenzovaný časopis

Archivní prameny: 1. Archiv hlavního města Prahy: Fond: Magistrát hlavního města Prahy II., část: 5 Zápisy ze zasedání předsednictva, rady, pléna a zastupitelstva ÚNV, NVP a HMP (1945-1994) 2. Státní okresní archiv Praha – východ: Fond: Okresní národní výbor Praha – východ – 1953 – 1990 Soudní rozhodnutí: 1. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/94 Sb. n. u. ÚS (18/1995 Sb.), ze dne 24. 1. 1995. 2. rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 5 A 31/96 – 24, ze dne 27. 11. 1998. - 102 -

Právní předpisy: 1.

vládní nařízení č. 29/1940 Sb., o hospodaření odpadky

2.

ústavní dekret č. 1/1945 Sb., o nové organizaci vlády

3.

vládní nařízení č. 4/1945 Sb., o volbě a pravomocích národních výborů

4.

vládní nařízení č. 44/1945 Sb., kterým se mění vládní nařízení ze dne 5. května 1945, č. 4 Sb., o volbě a pravomoci národních výborů

5.

zákon č. 12/1946 Sb., jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku

6.

zákon č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení

7.

vládní nařízení č. 88/1949 Sb., o sběru a odbytu sběrných surovin

8.

zákon č. 143/1949 Sb., o změnách v organisaci veřejné správy a v působnosti jejích orgánů

9.

vyhláška č. 773/1949 Ú.l., o účasti národních výborů na sběru sběrných surovin

10. vyhláška č. 798/1949 Ú.l., o sběru upotřebených ustalovačů, vyřazených filmů a odpadového zboží z thermoplastických hmot 11. ústavní zákon č. 47/1950 Sb., o úpravách v organisaci veřejné správy 12. vyhláška č. 113/1950 Ú.l., o povinném zálohování a soupisu lahví 13. vládní nařízení č. 34/1951 Sb., o sběrných surovinách 14. vládní nařízení č. 106/1952 Sb., o přesunu působnosti ve sběru kovového odpadu (šrotu) 15. vyhláška č. 167/1953 Ú.l., o výkupu prázdných lahví 16. vyhláška č. 335/1953 Ú.l., o sběru a výkupu sběrných surovin 17. zákon č. 13/1954 Sb., o národních výborech 18. zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství 19. vyhláška č. 50/1956 Ú.l., o sběru a odběru odpadu legovaných ocelí 20. vyhláška č. 117/1956 Ú.l., kterou se stanoví druhy drobného zboží, jež smějí být vyráběny pouze z dřevěného odpadu nebo z palivového dříví 21. zákon č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství 22. zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování 23. zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu 24. vládní nařízení č. 14/1959 Sb., kterým se provádí zákon o vodním hospodářství 25. zákon č. 48/1959 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu 26. vyhláška č. 220/1959 Ú. l., o hospodaření s radioaktivními látkami 27. zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu - 103 -

28. zákon č. 65/1960 Sb., o národních výborech 29. vládní nařízení č. 68/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem a sběrnými surovinami 30. vyhláška č. 73/1960 Sb., o náhradách za odběr povrchové vody 31. vyhláška č. 106/1960 Sb., o hospodaření kovovým odpadem 32. vyhláška č. 178/1960 Sb., o opatřeních na ochranu čistoty ovzduší 33. zákon č. 166/1966 Sb., o lesích 34. vyhláška č. 57/1961 Sb., o nákupu prázdných konzervárenských sklenic 35. vyhláška č. 130/1961 Sb., o povinném odvádění a využití upotřebených minerálních (mazacích) olejů 36. vyhláška č. 104/1962 Sb., o hospodárném využití lepenkových přepravních obalů 37. vyhláška č. 7/1963 Sb., o výkupu a využití traktorů a traktorových přívěsů a návěsů a zemědělských strojů trvale vyřazených z provozu 38. vyhláška č. 34/1963 Sb., o hygienické ochraně před ionizujícím zářením a o hospodaření se zdroji ionizujícího záření 39. vyhláška č. 77/1963 Sb., o výkupu a využití traktorů a traktorových přívěsů a návěsů a zemědělských strojů trvale vyřazených z provozu 40. vyhláška č. 30/1964 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami a průmyslovým textilním odpadem 41. vyhláška č. 178/1964 Sb., o sběru a výkupu vyřazených alkalických akumulátorových článků 42. vyhláška č. 11/1965 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků 43. vyhláška č. 62/1965 Sb., o výbušninách 44. vládní vyhláška č. 16/1966 Sb., o náhradách za vypouštění nečištěných vod do vodních toků 45. zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu 46. zákon č. 53/1966 Sb., ochraně zemědělského půdního fondu 47. vládní vyhláška č. 120/1966 Sb., o ukládání pokut za porušování povinností stanovených k ochraně vod před znečišťováním 48. zákon č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší 49. zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech 50. ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci 51. zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce

- 104 -

52. zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky 53. vyhláška č. 118/1971 Sb., o hospodaření sběrnými surovinami 54. zákon České národní rady č. 146/1971 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost národních výborů na některých úsecích státní správy 55. nařízení vlády ČSR č. 1/1972 Sb., o inspekcích veřejného pořádku 56. zákon České národní rady č. 24/1972 Sb., o organizaci a o rozšíření dozoru státní báňské správy 57. vyhláška č. 59/1972 Sb., o ochraně zdraví před ionizujícím zářením 58. zákon č. 138/1973 Sb., o vodách 59. zákon České národní rady č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství 60. zákon České národní rady č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek 61. zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) 62. vyhláška č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu 63. vyhláška č. 142/1976 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu 64. vyhláška č. 6/1977 Sb., o ochraně jakosti povrchových a podzemních vod 65. zákon č. 61/1977 Sb., o lesích a lesním hospodářství 66. nařízení vlády ČSSR č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství 67. zákon č. 68/1979 Sb., o silniční dopravě a vnitrostátním zasilatelství 68. zákon České národní rady č. 137/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost městských národních výborů na některých úsecích státní správy 69. vyhláška č. 24/1983 Sb., o základních podmínkách dodávky sběrných surovin. 70. zákon č. 28/1984 Sb., o státním dozoru nad jadernou bezpečností jaderných zařízení. 71. nařízení vlády ČSSR č. 39/1984 Sb., o sazbách odvodů za odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě 72. vyhláška č. 4/1986 Sb., o hospodaření s obaly při dodávkách výrobků 73. vyhláška č. 67/1987 Sb., o zajištění jaderné bezpečnosti při zacházení s radioaktivními odpady 74. zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon)

- 105 -

75. zákon České národní rady č. 60/1988 Sb., o změnách v organizaci a působnosti ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky 76. zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku 77. zákon č. 90/1988 Sb., o zemědělském družstevnictví 78. zákon České národní rady č. 115/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o národních výborech 79. zákon č. 131/1989 Sb., o Sbírce zákonů 80. zákon č. 159/1989 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon, zákon o přečinech a trestní řád 81. zákon České národní rady č. 173/1989 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státních správy České socialistické republiky, v jejichž čele stojí člen vlády České socialistické republiky 82. zákon Slovenské národní rady č. 96/1990 Sb., o zriadení Slovenskej komisie pre životné prostredie a o zmenách v pôsobnosti ministerstiev Slovenskej republiky 83. Ústavní zákon č. 100/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé federativní republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci 84. ústavní zákon č. 159/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci 85. zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích 86. zákon České národní rady č. 288/1990 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky. 87. ústavní zákon č. 294/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, a ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, a kterým se zkracuje volební období národních výborů 88. ústavní zákon č. 296/1990 Sb., o změnách v soustavě federálních ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády České a Slovenské Federativní Republiky 89. zákon č. 297/1990 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy 90. zákon České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) 91. zákon České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících 92. zákon České národní rady č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích

- 106 -

93. ústavní zákon č. 556/1990 Sb., kterým se mění ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci 94. ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon České a Slovenské Federativní Republiky 95. zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech 96. zákon č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami 97. zákon České národní rady č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství 98. vyhláška č. 401/1991 Sb., o programech odpadového hospodářství 99. nařízení vlády České republiky č. 521/1991 Sb., o vedení evidence odpadů 100. zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí 101. zákon České národní rady č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů 102. zákon České národní rady č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí 103. zákon České národní rady č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu 104. zákon Slovenskej národnej rady č. 453/1992 Sb., ktorým sa mení a dopľňa zákon Slovenskej národnej rady č. 347/1990 Zb. o organizácii ministerstiev a ostatných ústredných orgánov štátnej správy Slovenskej republiky 105. zákon České národní rady č. 474/1992 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky 106. ústavní zákon č. 493/1992 Sb., kterým se mění a doplňují ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění pozdějších ústavních zákonů, a některé další ústavní zákony 107. nařízení vlády České republiky č. 513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady 108. sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 100/1994 Sb., o sjednání Basilejské úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování 109. zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů 110. zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívaní jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) 111. zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů 112. zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech 113. zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech 114. zákon č. 254/2001 Sb., o vodách 115. zákon č. 477/2001 Sb., o obalech

- 107 -

116. vyhláška č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady 117. zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší Evropské předpisy: 1. směrnice Rady 75/439/EHS o nakládání s odpadními oleji 2. směrnice Rady 75/442/EHS o odpadech 3. směrnice Rady 78/319/EHS o jedovatých a nebezpečných odpadech 4. směrnice Rady 84/631/EHS o dohledu a kontrole nad přeshraniční přepravou v rámci Evropského společenství 5. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/12/ES o odpadech 6. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES o odpadech

- 108 -

11. Název diplomové práce v anglickém jazyce. Resumé. Klíčová slova Název práce v anglickém jazyce: Some aspects of legal regulations of waste management in Czechoslovakia – 1945 - 1992 Resumé This thesis deals with some aspects of legal regulations of waste management in Czechoslovakia in years 1945 – 1992. Legal regulations of waste management are introduced in wider framework of the environmental law. The development of this legal branch is mentioned in the researched years. The thesis describes some legal regulations of waste management and public administration – institutional securing of the branch relating to the environment – especially in the branch of waste management sector.

Some aspects of legal regulation of waste

management are described, technical or technological aspects are referred only demonstratively and in urgent need. This thesis is especially focused on the legal regulations of waste recovery (so-called collectable raw material or scrap metal) and also waste disposal (incineration and especially landfilling). A short comparison with contemporary legal regulations is given on appropriate sites (e.g. competence of the Czech Environmental Inspection). For this thesis relevant examples of real state of waste management are mentioned (in certain cases also in other branch closely relating to waste, also regulated by environmental law - e.g. waste-water treatment). The situation is supported by selected documents - accessible in the funds of the State District Archives Prague – East and Prague City Archives. A short comparison with legal regulations of waste management in some socialist and some capitalist states and also with international legal regulations in incriminated period is given. Presence of some care of the branch of the environment and presence of some legal regulations of the environment in Czechoslovakia in years 1945 - 1989 are claimed (and documented by the rules of law and selected examples from the funds mentioned above) in the last of the thesis. But legal regulations of waste management were totally insufficient, fragmental and considerably changeable depending on the time. Rather the waste recovery (collecting of secondary raw material) was emphasized. Appropriate attention except for some - 109 -

waste streams (e.g. radioactive waste) to the waste disposal wasn’t paid. Year 1989 is a significant shift in the development of the area of environment, because of the establishment of the ministry of the environment and year 1991 is important in the branch of waste management, when the first act on waste (Act Nr. 238/1991 Coll., on waste) was adopted. The delay of the evolution of legal regulations of waste management in Czechoslovakia (approximately 15 years) conclusively results compared with the legal regulations of waste management in some socialist and some capitalist states and also with the international legal regulations.

Název práce v anglickém jazyce: Some aspects of legal regulations of waste management in Czechoslovakia – 1945 – 1992 Klíčová slova: odpad, veřejná správa, právo životního prostředí

Key words: waste, public administration, environmental law

- 110 -

Vybrané aspekty právní úpravy nakládání s odpady v Československu v letech

Recommend Documents