Vladimír Přibský. kandál století. Václav Hanka a první dějství rukopisné aféry

Vladimír Přibský

kandál století Václav Hanka a první dějství rukopisné aféry

1 Celá lapálie začala tak, že Aniččina maminka se v neděli večer obrátila na zetě Františka Trnku s úpěnlivou prosbou. „Fando, jestli zrovna nemáš nic lepšího na práci… slyšíš mě?“ František zvedl hlavu od Příběhů pravd zjevených, v nichž si zrovna prohlížel obrázky. „Si čítám, maminko.“ „No právě.“ Aniččina maminka pošoupla krajáč. „A že bys mi skočil na půdu pro vajíčka, Fando? Slyšíš?“ „Ano, maminko.“ „Ale ber jen ty zkraje.“ František odložil knihu. „Slyšíš, Fando? Jen ty zkraje.“ „Já vás slyším.“ František vida, že není zbytí, vstal od stolu. „Brát jen ty zkraje,“ zopakoval tchynin příkaz. „Potvory zatracený,“ máchla Aniččina maminka rukou tak jako do prázdna. „To mi pověz, kde se tu letos bere tolika much.“ František Trnka, který musel na půdu, přemýšlel na schodech o tom, nebyl-li to chybný krok ženit se v dvaadvaceti. Ale mezi ním a Aničkou Hadrabovou to byla od prvopočátku čistá láska beze známek dobové vypočítavosti. Vzala si pověžného, žádná sláva, ale každý se přece může během času vypracovat, je-li pilný. Zdaleka ještě není všem dnům konec.

5

SKANDAL STOLETI.indd 5

24.3.2016 7:32:21

Hadrabovic půda byla rozlehlá haluzna vonící senem a kůží. Vajíčka zapíchnutá do sena tady vydrží půl roku i déle a stále jsou jako čerstvá. František jich nabral plnou ošatku, aby nemusel znovu šlapat schody. Ale ještě to tu trochu prošmejdil. Za trámem u komína něco bylo, nějaké papíry. Vytáhl je a rozhodl se, že je taky vezme dolů. Klidně to tam mohl nechat, ale vyndal je všechny. Mrkl na to. Usoudil, že to nejspíš budou staré modlitbičky, které si sem možná kdysi dávno uschoval starý Hadraba, který býval kostelníkem v zdejším chrámu Povýšení svatého Kříže, a to ještě před taťkou. Dejž Bůh oběma klidné odpočinutí, pomyslel si František, jak si strkal listy do podpaží. Na schodech mu ale vyklouzly a rozletěly se až dolů. „Himlhergot!“ zavyl František jako vlci v horách orlických. Hlavní bylo, že udržel ošatku s vejci. Odložil ji na poslední schod a zhluboka vydechl. A jak sbíral lejstra jedno po druhém, zčistajasna se nad ním objevil tchán Hadraba, mistr zednický a tesařský. „Kdes to vyhrabal, prosím tě?“ V ruce držel jeden z listů. František se narovnal a zašeptal: „Na půdě, tatínku,“ ukázal přes rameno. „Důležitý je, žes neupustil ošatku. Tolik rozflákanejch vajec by byla hotová pohroma.“ Zároveň zkoumal záhadný papír asi tak ve výši očí. „To mi pověz, Fando, co je to za hieroglyfy?“ „Máte mokrou ruku, tatínku.“ Jelikož tomu tak bylo, hieroglyfy se po okrajích rozpily.

6


24.3.2016 7:32:21

„Papíry na půdě, to nejde. Na půdě nesmí být uschováváno nic hořlavého, tak zní předpis.“ Sehnul se pro ošatku. „Já je radši vezmu, jistota je jistota. Co to jen může bejt za písmo, člověče?“ „Šacoval bych to na latinský modlitbičky.“ „Tohle? Prosím tě, jak by ses z toho chtěl modlit? Je to papír dobrej akorát na podpal. Dobře žes to odtamtud vyhrabal, Fando. Kdeže to bylo?“ „Za komínem, tatínku, teda za trámem.“ „Je vlastně zázrak, že jsme nevyhořeli. Strčit papíry za trám u komína, to je teda nápad. Kolik že je těch vajec?“ „Počítám, že tucet, tatínku.“ „Jen jestli to nebude málo. Nezapomeň, dneska přijde pan konduktor Tříska. Pojď.“ „Co s těma lejstrama, tatínku?“ „Nic, hoď to do smetí, ať si myši pochutnaj. Beztak se divím, že to na půdě neobjevily. Ale jestli se mi budeš pořád takhle motat pod nohama, sesbíráme za chvíli na schodech tucet křapek.“ Byly knedle s vajíčkem a budou koblihy. Zatím na to byli u Hadrabů jen tři, ale pak přišla Božka, nejmladší Hadrabovic, holka ještě svobodná, ale již zkušená špitálnice od Milosrdných sester Matky boží Panny Marie v Rybářích, a dostavil se i ohlášený pan konduktor. „Představte si, paňmámo,“ hlaholil ode dveří, „dostal jsem to v lékárně U zlatý koruny v Náchodě,“ předal Aniččině mamince hnědou lahvičku. „Je to zázračná vodička, musíte si to, paňmámo, mazat ráno, v poledne a večer. Pěkně do toho kolena vetřít, rozumíte?“

7


24.3.2016 7:32:21

„Nebo-li vtírat třikrát denně,“ podotkl Hadraba. „Pane mistr, šestkrát,“ opravil ho pan konduktor. „Dvakrát ráno, dvakrát v poledne a dvakrát večer, což máme šestkrát, počítám-li dobře.“ Papíry z půdy, co byly na stole, přendal na truhlu a přeptal se na Terezku. To je třetí Hadrabovic dcerka a žije v Praze. Letos v červnu se tam vdala. Když byla naposledy ve Dvoře, nemohla si Prahu vynachválit. Divadla, muzea a všelijaké atrakce, jako třeba přes léto krasojezdkyně Erika. „Akorát,“ přerušil ji tehdy pan konduktor, „že všechna divadla hrajou jen německy.“ Pan konduktor Tříska byl český vlastenec a miloval knedle s vajíčkem. Když mu je dnes večer Aniččina maminka nabídla, zvedl obě ruce nad hlavu a zajásal. „Paňmámo, tak to je delikatesa. Máte k tomu nakládanou řepu?“ Plácl plochou dlaní do stolu: „Tak noste na stůl, paňmámo!“ Lahvička, kterou donesl, byla z průhledného skla. Uvnitř byla hnědá vodička. Aniččina maminka zatřepala lahvičkou, odšpuntovala ji a ušklíbla se: „Smrdí to jak voda ze žumpy.“ „Každá meducína,“ na to ji pan konduktér rovnou upozornil, „má-li člověku pomoct, páchne anebo je hořká. Všechno, co je léčivé, je odporné. Pila jste někdy otrušík, paňmámo?“ „Ještě to tak,“ ohradila se Aniččina maminka a postavila léčivou vodu do šifonéru. Pak se otočila na Aniččinu sestřičku Boženku. „Tak jak to nakonec dopadlo, Božka?“ Boženka se rozpovídala o tom, jak si ji pan regenschori Mašek vybral do církevního sboru. „Potřeboval sopranistku. Kam jdeš, mami?“

8


24.3.2016 7:32:21

Aniččina maminka už zmizela v kuchyni, takže již neslyšela Boženčin výklad o tom, jaké schopnosti a nadání musí mít sboristka zpívající v katolickém kostele na kůru. Současně s tím pana konduktora něco napadlo. Vzal do ruky jeden z těch pergamenů, co se válely na truhle. „Kšc!“ odehnal kočku. „Kdeže jste to našli, pane mistr?“ zeptal se. „Na půdě, pane konduktor. Za trámem u komína.“ „Hm hm,“ zamyslel se pan konduktor, a četl nahlas a pomalu: „Er en tamo kam sie vladikí sniechu sem sích…,“ protřel si zrak. „Prokristovyrány, co to je?“ „Náš mladej si myslí, že to jsou latinský modlitbičky.“ „Tohle?“ kroutil nad tím hlavou konduktor Tříska. „Tohle ale nevypadá na latinu.“ A četl dál z listu: „Vladík s udatnými sbory víhon dun tamo s ním snahu chusta… člověče, Fanouši, vono je to česky. Kde přesně jste to našli?“ zajímal se znovu. „Tam jak jsou vajíčka, pane konduktor.“ Pan konduktor Tříska jako by nemohl od záhadného zápisu odtrhnout pohled. A pokračoval: „Se vsju chasu svoju temnem noczniem sie chatmu unese na sto chlapov vsiech sto imiese… Lidi,“ oči mu zářily, „to je česky, chcete-li něco vědět. No jasně: Padachu jí kolem prauie rucie tichými slouesí… Kruci, čert aby tomu rozuměl.“ „Je to dobrý akorát tak na podpal,“ mínil otec Hadraba, mistr zednický a tesařský. Jak tak přemýšlel, nafoukl pan konduktor obě tváře, a zas ho něco napadlo.

9


24.3.2016 7:32:21

„Víte, co si myslím?“ rozhlížel se po chlapech. „Že by tomu třeba hověl pan kaplan Borč.“ „Bude někdo koblížky se smetanou?“ nakoukla do světnice Aniččina maminka. Chvíli postála ve dveřích, měchačku v ruce, leč odpovědi se nedočkala. A tak se zeptala Boženky, jak to dopadlo dneska s tím církevním sborem. Boženka s ní raději odešla do kuchyně. „Co myslíš, Františku?“ „Do pece s tím,“ rozhodl místo něho otec Hadraba. Pan konduktor pokrčil rameny. „Dělejte, jak myslíte, pane mistr. Koneckonců vy jste nálezce.“ „Já ne, to náš mladej. Jak myslíš ty, Fanouši?“ „Co? Já nevím.“ František se podrbal v zátylku. „Já bych to pro jistotu odnesl panu kaplanovi.“ „Cože? Musíš mluvit víc nahlas, Fando.“ „Říká, že by to raději odnesl panu kaplanovi.“ „Nakonec, Franta je nálezce, tak ať to dá panu kaplanovi Borčovi k přezkoumání.“ „Bude tu někdo kobližku?“ ptala se Aniččina sestřička Boženka ve dveřích. „Zavři, Božka. Najde sem pára z kuchyně.“ „Co vy víte. Třeba jste učinili vzácnej nález,“ pan konduktor na to. „Možná by z toho mohlo i něco kápnout.“ „Za takovýhle prkotiny se dneska vyplácí nálezný.“ „Prosím tě, Fando, za takový čmáranice – siechu tyjechu –“ přečetl otec Hadraba z listu, „ti nikdo nedá ani zlámanou grešli.“ A do toho se o sedmé vrátila Anička z práce. _ _ _

10


24.3.2016 7:32:21

Už přestalo pršet, a tak se František a Anička mohli posadit na lavičku před bránou. „Páni, je mokrá!“ zaječela Anička. „Ji vysušíme zadkama,“ mínil František, a třebaže byla mokrá, na lavičku se posadil. „Ještě ti bejvá špatně?“ Díval se na Aničku trochu zespoda. „Boži bude zpívat na kůru, povídala.“ „Jak to, že tě to zajímá? Takovýho neznaboha.“ „Až se nám to po Novým roce narodí a bude to krásný a zdravý, vezmu to jako nebeskej zázrak, a od tý chvíle začnu věřit na Pánaboha.“ „Krucifix,“ vrtěla sebou Anička, „neměla jsem si sedat. Mám ji celou promočenou.“ Měla samozřejmě na mysli sukni. „To chtělo pod zadnici hadr.“ Nicméně Františkova rada přišla poněkud pozdě. „Já mám taky zadek úplně durch,“ osahával si příslušné partie těla. „Ty papíry, myslím ty, co je poneseš panu kaplanovi k přezkoumání, můžeš mi povědět, proč si myslíš, že jsou důležitý?“ „Důležitý?“ František se pokoušel vysušit si zadní partie těla třením o zeď. „Musej bejt důležitý, když s tím pudeš na faru.“ „Třeba jsou a třeba taky ne,“ mínil František moudře a rozvážně. „Takhle si ty kalhoty krásně prodřeš. A jiný nemáš,“ mínila Anička. „Pan konduktor Tříska si například myslí, že jsou důležitý. Dokonce tak důležitý, že bysme možná za ně mohli dostat nálezné. Starej Kukačka, když našel na poli

11


24.3.2016 7:32:21

plnej hrnec stříbrňáků z dob krále Václava, dostal takovou odměnu, že si za to koupil kravku.“ „Za pár papírů kráva nebude, Fando.“ „Pan konduktor Tříska je přece ouřední osoba, která má přehled o věcech vezdejších. Je to osoba světaznalá, v zákonech jaksepatří honěná, u soudu je jako doma. Takovej člověk musí vědět, co by mohlo bejt důležitý a co ne. Jasně řekl, že za takový vzácný pergameny se vyplácí nálezný.“ „Pár krejcarů navíc by nám teď bodlo.“ „Co je?“ František si nemohl nevšimnout dvou smutných černých očí, ačkoliv se již setmělo. „Nechtěla jsem jim to tam vevnitř říkat,“ zašeptala Anička, „ale Rozinu a mě chce Porges od prvního vyhodit z mandlovny.“ „Porges, jo?“ „Jo, Porges.“ „A proč akorát vás dvě, Aničko?“ „Prej se mu nevyplatíme. Přicházej špatný časy, povídal.“ „Porges, jo?“ Anička si položila hlavu na Františkovo rameno. Pohladil ji po vlasech. „Porges.“ František jako by to jméno chtěl rozdrtit v zubech. „No nic, snad nás dva uživím, i když jsem zatím jen druhej pověžnej.“ „Jenomže, Františku, po Novým roce tu budem tři.“ František Trnka bouchl pěstí do vrat. „Porges, ten vydřiduch! Ale jestli teď dostanem to nálezný…“ „Ale Fando? My nikdy nic zadarmo od nikoho nedostanem, s tím se jednou provždy smiř.“

12


24.3.2016 7:32:21

„Dobře, počkáme a uvidíme.“ Vrátili se do sednice a ani slovem se nezmínili o starostech, které dokážou pokazit každou lidskou radost.

2 Pan kaplan dovolil, aby návštěva položila tu vzácnost na skřínku pod oknem. „Semhle, velebný pane?“ „František Trnků.“ Kaplan Borč hned věděl, o koho jde. „Ty sis letos vzal jednu ze tří dcer mistra Hadraby.“ Jen nevěděl kterou. „Tu prostřední, Aničku, velebný pane.“ „Já myslel, že tu nejstarší.“ „Ne, Terezka se provdala do Prahy.“ Františkův pohled se na chviličku zastavil na bílém těle Ježíše Krista, které bezvládně viselo na kříži. „Nejmladší, Božence, bude osmnáct.“ A dodal: „Pracuje u Milosrdných sester, velebný pane.“ „Tvá žena, Františku, taky pracuje?“ „Je u mandlu, ale pan Porges ji chce k prvnímu dalšího měsíce propustit.“ „Porges, Porges…,“ vzpomínal pan kaplan. „Mandlovna a žehlírna Na struze, velebnej pane.“ „Propustit? Ale to je smutné, velmi smutné.“ Pan kaplan si potichu odkašlal a prstem namířil na pergameny na hnědé skříni. „Jak jsi k nim přišel, prosím tě?“ „Našel jsem je za trámem u komína.“

13


24.3.2016 7:32:21

„Za komínem bejvá horko.“ „Byly zastrčený za trámem, velebný pane.“ „Hm hm,“ zabručel si pan kaplan pod fousy a jeden z pergamenů vzal do ruky. Prohlédl si ho proti oknu a pořád si jen tak pobrukoval. „Zajímavé, zajímavé. A ještě mi pověz, Františku, hm, tady po okraji je to koukám rozpité,“ odložil pergamen na skříň, „a nemáš tušení, kdo to tam mohl, já nevím, třeba vloni nebo ještě dřív, zastrčit?“ „Co já vím, tak od Hadrabů nikdo. Když jsem to ukázal tchánovi, byl stejně překvapenej jako já.“ „Hleďme, hleďme,“ mrmlal si pod fousky pan kaplan, „takže za komínem. To jsou mi věci.“ Sáhl po karafě za zády. „Můžu ti nabídnout?“ Nabídl Františkovi červené vínečko. Přivřel oči. „Neředěné, Františku,“ zdůraznil. František Trnka v sobě překonal svůj vrozený odpor k tomuhle trpkému moku, a dokonce prohlásil: „Je lahodné.“ A dal si ještě lok. „Zanechává v hu…,“ chtěl říct v dutině ústní, „takový nasládlý pocit jako po skořici.“ Promluvil jako zkušený znalec mešních vín, i když byl přesvědčen, že na žízeň je jedině pivo; víno, to je akorát tak se opít do němoty. A jak si tak pan kaplan Borč prohlížel vzácné písemnosti jednu po druhé, uvažoval, že by se to asi mělo ukázat panu děkanovi Pušovi. „Pan děkan je moudrý pán, určitě by nám pověděl, jestli to má nějakou cenu. Počkej, Františku,“ strčil si špičičku pergamenu pod bradu, „v neděli má celebrovat mši svatou u Kříže, čili po mši bychom to mohli s panem děkanem probrat. Už ne?“ zeptal se a myslel tím další sklenku vína.

14


24.3.2016 7:32:21

František cudně odmítl, ale možná ze slušnosti si měl s panem kaplanem ještě na závěr návštěvy připít. Takhle si počíná člověk, kterého na víno neužije. „A dobře děláš, Františku. Vínečku se snadno přivyká, a hůře, mnohem hůře odvyká.“ Pan kaplan mu položil ruku na předloktí. „Takže, Františku, jsme dohodnuti. Ukážeme tenhleten poklad panu děkanovi, on už bude vědět, co s tím. A pokud jde o Aničku, nedělej si těžkou hlavu. Poslechni, nechtěla by uklízet na faře? Mohla by paní Šafářové pomoct i s prádlem. Ona už není nejmladší, kdežto Anička by to určitě hravě zvládla.“ František se vděčně hnal panu kaplanovi po ruce, ten ji však odtáhl. „Ale no tak, no tak. Jsem já snad nějakej pan biskup?“ Zatímco se ministranti svlékali z mešního roucha, červené suknice a bílé krajkové košilky s krejzlíkem, čekal František Trnka v sakristii. Papundeklovou desku s pergameny svíral v podpaží a na dotazy chlapců odpovídal úsečně. Čekal tu na pana děkana Puše, a to předpokládalo plné soustředění. „Jinoši, ale no tak, jinoši…“ Přišel už i pan kaplan Borč a pokáral oba chlapce, kteří svlečené mešní roucho házeli do skříně. „Takto přece nelze. To oblečení je třeba pěkně složit. Styďte se, chlapci. Ty jsi mladý Šofr?“ „Ano, prosím.“ Mladík se zastyděl do hloubi duše. Vzal bílou košilku a pozorně ji na stolečku složil. Tomu druhému chlapci se sice do toho moc nechtělo, ale neodvážil se panu kaplanovi odporovat. Zvedl sukni, přeložil

15


24.3.2016 7:32:21

ji vejpůl a kopl toho druhého do kotníku se slovy: „Běž kus dál, vole.“ „Máš ty pergameny, Františku?“ František Trnka třikrát zamrkal. „V pořádku, v pořádku,“ přejel sakristii i hochy přísným pohledem pan kaplan. Nato poodešel ke dveřím. Z pootevřených dveří viděl, jak se pan děkan Puš loučí s farníky před kostelem. „A co tvá mladá ženuška, Františku? Líbilo by se jí být na faře k ruce paní Šafářové?“ Tehdy vstoupil do sakristie pan děkan Puš. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pozdravili ho ministranti, pan děkan odvětil „až navěky,“ a dal každému z chlapců po cukrleti. „Ten psíček, kterého mi donesl na děkanství tvůj tatínek, Matouši, nechce žrát. Co se dává malým bernardýnům k žrádlu, nevíte, hoši? Vy taky ne, bratře Pankráci?“ Nikdo to nevěděl; Matouš Šofr řekl, že štěňata bernardýnů žerou všechno. „Naši jim dávaj to, co zbyde, velebný pane.“ „Chleba též?“ „Jasně, velebný pane. Chleba, mlíko, brambory nebo hrách.“ „Hrách taky?“ Nicméně pan kaplan doporučil panu děkanovi, aby štěněti bernardýna hrách zaručeně nedával. „Nafoukl by se a mohl by vám chcípnout, velebnosti.“ „Takže hrách nikoli,“ vryl si do paměti pan děkan Puš. Pan děkan byl člověk rozložitý, a kdykoli se nadechl, bylo to slyšet. Dýchal, i když uvažoval. „A co kroupy, Matouši?“ zeptal se.

16


24.3.2016 7:32:21

Pan kaplan podotkl, že když kroupy, tak bez škvarků, a mladý Šofr přislíbil, že se na to doma pozeptá. „Že pozdravuju tatínka, Matouši!“ „Tak dobře, velebný pane.“ Jen co se pan děkan rozloučil s ministranty, vzal na vědomí i Františka Trnku. „A copak tenhle junák, bratře Pankráci?“ „To je mladej Trnka, velebnosti, vnuk kostelníka Trnky, co zvonil u svatého Kříže, velebnosti.“ Pan děkan se plácl dlaní do čela a obdařil vnuka kostelníkova přelaskavým pohledem. „Ja, pravda, pravda,“ pravil a vzal na vědomí i papundeklové desky, které kostelníkův vnuk pevně svíral v podpaží. „To jsou písemnosti, o kterých jsme spolu hovořili, bratře Pankráci?“ František Trnka podal desky panu děkanovi, aby si to prohlédl. Pan děkan je tak jako potěžkal a o poznání více se rozdýchal. „To je ale nějakých papírů,“ podotkl. „No nic, zaběhnem s tím k nám, na děkanství, tady to ani není kde rozložit. Kampak, junáku?“ zadržel jediným pohybem Františka. „Pěkně šel s námi, že, bratře Pankráci, když je tím slavným nálezcem pokladu,“ a vrátil nálezci desky s vzácným obsahem, jemuž nikdo nerozuměl. Na děkanství měli obrovský stůl, snad zvící půl aru, na němž se dalo pohodlně rozložit všech dvanáct pergamenů. Pan děkan si je konečně mohl prohlédnout pěkně zblízka. Nad listinami se nyní skláněla jeho bělounká tvář, po lících zdobená ruměncem. Pan děkan měl i bílé prsty a růžové dlaně jako lidé, kteří nepracují na poli.

17


24.3.2016 7:32:21

Jeho první otázka nad pergameny mířila k paní Šindelové. „Sežral něco?“ „No japaby ne, velebnosti,“ skřehotala paní Šindelová jako vrána. „Schlamstl všechnu bramborovou kaši, dareba. Budu muset dát znovu na plotnu brambory, aby vám to k tomu uzenýmu stačilo, velebnosti.“ Rychle se vzdálila. Pan děkan Puš si promnul podbradek a vypustil z plic přebytečný vzduch. Pak se začal probírat písemnostmi. „Hlavně,“ zabručel si pod fousy, „že neumřem hlady, ani pejsek, ani já.“ Zvedl hlavu. „Kdeže žaltář, bratře Pankráci. Ani latinsky to není. Psáno je to česky. Nejspíš text k mešním písním,“ a četl: „Poletoua holub se drsíeua na drsíeuo zalost suo vrka horsie vsiemu lesu. Aj tí lese sirí v tobie iaz letauach s holubicu drahu s mílu premilítku, ach a zlobní Zbíhon chuatí holubicu s odnese v hrad, ach, a v hrad tvrdí sí obcházeíu nese kol tvrda hrada zalostíuo vzdícha po sueí draheí míleí od hrada na skalu i na skale sí síede zalostíuo sedie s níemím lesem mlcíe i priletíe holub; bratři moji zlatí, to jsou staročeské básně, nezdá se vám?“ „Jestli je to psáno staročeštinou, velebnosti, mohly by to být i texty k husitským žalmům či nedejbože k manifestům.“ Tenhle postřeh pana kaplana přinutil pana děkana, aby se zamyslel. Zvedl bradu a pohlédl jakoby ke stropu. Jeden z pergamenů pozvedl proti oknu. „Jako by bylo ještě cosi psáno pod tím.“ Mhouřil oči proti světlu. Tváře mu ještě více znachověly. „Možná máš správné tušení, bratře Pankráci.“ Díval se na kaplana, který nic neříkal.

18


24.3.2016 7:32:21

„Husitské žalmy, viď? Jakmile pánové v Klementinu zjistí, že ve Dvoře Králové na děkanství přechovávají husitské manifesty, můžeme se těšit na návštěvu až z Prahy.“ Prohlížel si znovu podezřelé texty, jichž bylo tedy požehnaně: dvanáct a ještě dva odřezky. „V každém případě to musíme nechat posoudit věrohodným odborníkem, velebnosti.“ „Napadá tě nějaké jméno, bratře?“ „Mě ne, velebnosti.“ „Ach jo,“ povzdechl si pan děkan Puš a položil svoji běloskvoucí ruku na svazek písemností, které nebyly zřejmě ani žaltář, ani breviář sepsaný pro potřeby celebrace mše svaté církve římsko-katolické, ale docela dobře to mohl být husitský pamflet. Přechováván by mohl přinést jak panu děkanovi Pušovi, tak panu kaplanovi Pankráci Borčovi nečekané nepříjemnosti. Pan děkan Puš se na Františka Trnku zkoumavě zahleděl. „A on tvrdí, že to bylo na půdě zastrčeno za trámem?“ Otázka platila Františku Trnkovi, který třikrát zamrkal. Pan děkan a jistě i pan kaplan nyní litovali, že ho k tomuhle na děkanství přizvali. Teď bude pověžný po Dvoře vykládat, že na děkanství přechovávají husitské pamflety. Byl by zázrak, kdyby se to záhy nedoneslo k všudypřítomným uším Tovaryšstva Ježíšova, jezuitského řádu nedávno obnoveného novou papežskou encyklikou. Císař Josef se dneska musí v hrobě obracet, pomyslel si děkan Puš, a řekl: „Nebude vám vadit, bratři zlatí, když na chvilku otevřu okno? Dneska se mi nějak špatně dýchá.“

19


24.3.2016 7:32:21

Vzápětí do místnosti zavanul chlad zvenčí. Pokud by zrovna teď paní Šindelová otevřela dveře, vznikl by průvan, který by rozházel všechny husitské pamflety po děkanském sadu. „Ale ne,“ nabral opět dechu a klidu pan děkan. „Jsou to mnohem starší texty, bratře.“ Zaťukal nehtem na pergamen navrchu. „Jsou staré nejméně pět set let, ne-li ještě více, těžko to přesně odhadnout, ale svým vznikem rozhodně nespadají do husitských dob.“ „Když pan děkan myslí,“ pravil pan kaplan a zároveň ho osvítil Duch svatý. „A myslím, že dokonce už vím, na koho bychom se měli v této záležitosti obrátit, velebnosti.“ „Máte rád pejsky, milý mladý příteli?“ obrátil se pan děkan se zvláštním dotazem na Františka Trnku. „Ale jo, i když radši kočky, pane děkane. Kočka je přítulnější.“ Jenomže pan kaplan se odbýt nedal. „Mám na mysli svého bývalého spolužáka z královédvorské triviálky, velebnosti, Hankovic Vendu. Jistě si na něho pan děkan pamatuje.“ „Počkat, Hanka, Hanka, ano,“ řekl pan děkan a rozhovor o psech a kočkách odložil přece jen na později. „Je to člověk nesmírně inteligentní, nadaný a vzdělaný. Myslím, že dělá bibliotekáře v Českém vlasteneckém muzeu v Praze. Ten by nám k tomu měl zajisté co povědět.“ „Krom toho, milý bratře Pankráci, v pražském Vlasteneckém muzeu bude jistě dost učených pánů, kteří by dokázali směrodatně určit, do kterého století lze vznik

20


24.3.2016 7:32:21

těchto zápisů zařadit. Hlavně jde-li o husitské texty, či nikoliv.“ „Což je třeba vyjasnit v prvé řadě,“ prohlásil pan kaplan a obrátil se na Františka Trnku s dotazem, zdali jeho mladá ženuška počítá s úklidem na faře. „Ptal jste se jí, Františku?“ „Ptal, velebný pane. Anička říkala, že se ještě přeptá u Thima v barvírně. Prej budou přijímat ženský.“ V kuchyni byl tchán Hadraba. „Dobrej večír, tatínku.“ „Dobrej, ale hladovej. No něco by snad mělo bejt v tamhletom hrnci. Co dělaj tvoje pergameny?“ V hrnci nebyl ani brambor. „Nechal jsem to na děkanství, tatínku. Brambory nezbyly?“ „Je to tady jak u snědenýho krámu, viď? Ale to byla chyba nechávat listiny na děkanství. Jestliže jsou cenný, nálezné tak obdrží pan děkan Puš. Zakoupí nový lano k Barboře. Co tam furt harašíš? Když nejsou v hrnci, nebudou nikde.“ „Pan kaplan Borč si myslí, že z toho nakonec stejně nic nebude. Tady je ňáký mlíko.“ „Vykašli se na to, počkáme na maminku, a pojď si sednout ke stolu jako člověk. Tak pan kaplan Borč si to myslí taky?“ „Protože jestliže jsou na těch čtvrtkách napsaný husitský zpěvy, je to celé v pytli.“ Starý Hadraba se chraptivě zasmál. „Husitský zpěvy? To by byl fór. Ty tam furt s něčím rachotíš a mně to leze

21


24.3.2016 7:32:21

na nervy. Hlavně že máme toleranční patent a zaručenou náboženskou svobodu vyznání. Co tam sakra šmejdíš?“ „Nějakou… nějakej…“ „Fando, něco ti řeknu: buď rád, že ses toho zbavil. S pověžným, co roznáší po Dvoře husitský zpěvy, by naše slavný konšelstvo udělalo krátkej proces. A měli bysme doma dva nezaměstnaný. Co řekla Anči na tu faru, Fando?“ „Anička na faru nechce, chce nastoupit k Thimovi do barvírny.“ „Holka má svou hrdost. Holt je Hadrabová.“ Hadraba byl na svou dceru pyšný. Nebyla sice už půl roku Hadrabová, ale František Trnka se k tomu nevyjadřoval. „Mám hlad, že bych se vo něj moh vopřít.“ „Něco ti poradím, Fando. Mrkni se do špajzu. Sádlo by mělo bejt v takovým bachratým hnědým hliněným hrnci. Skoč tam. A vem chleba, je na ošatce.“ František se z hladu pustil do hlubokých úvah: „Život je pes. Jak říká pan konduktor Tříska: Život není peříčko. Ale ať je to, jak chce, zejtra zajdu na děkanství se přeptat, co chce pan děkan s těma popsanejma čtvrtkama udělat.“ „Správně, Fando,“ změnil tchán názor na věc. „Popros pana děkana, aby ti je zase vrátil. Jsou to tvoje čtvrtky, tys je našel a jedině tobě náleží odměna.“ Krátce poté objevil František Trnka ve spíži kýžený hliněný hrnec. Byl bachratý a plný sádla. Donesl ho do kuchyně, postavil na stůl a dokončil svoji filozofickou úvahu: „Život, tatínku, není ani pes, ani peříčko. Život je vůl.“

22


24.3.2016 7:32:21

3 Koncem srpna bývá ještě docela hezky. Jako dneska; slunce se schovávalo za štíhlou věží kostela svatého Jana Křtitele, jako by váhalo, má-li vyslat své žhavé šípy na pány na terásce královédvorského děkanství. „Avšak kvečeru má přijít déšť,“ připomněl Václav Puš svému staršímu bratru Janovi, který ho pozval na dnešek na děkanství. „Určitě se zastav, Vašku. Něco velmi zajímavého ti ukážu.“ Václav Puš byl vážený měšťan Dvora Králové a občas zašel k svému bratru děkanovi na kafíčko, které vařila paní Šindelová dle tureckého receptu. Muselo se pít hořké, v žádném případě nepřislazovat ani medem, ani špičičkou cukrové homolky. A navíc horké. Jedině tak jste získali vynikající nápoj z pražených zrníček, dovážených k nám z Východu v obrovských žocích na námořních lodích. Bratři Jan a Václav Pušové, sedíce u kafíčka, v chládečku poklidně spolu rozprávěli a plácačkou odháněli dotěrné mouchy. „Letos bude, Vašku, jablečnej rok. Jestli jsi přicházel sadem, viděls sám – všecky jablůňky obsypané.“ Václav Puš, měštěnín, poklepal dvěma prsty na modré desky. „Kdopak ti to donesl, Jendo?“ „Borč.“ „Kaplan Borč?“ „Ja, ten.“ Václav Puš naslinil prst a otáčel list po listu. Přitom mručel: „Prosím tě, a kdeže to objevil?“

23


24.3.2016 7:32:22

„Dále!“ Nahlédla paní Šindelová. „Neruším, velebnosti? Pane rado, nemám donést něco malého k zakousnutí?“ „Paní Šindelová, máte-li na mysli vaše koláčky, které se doslova rozplývají na jazyku a které kousat arciť netřeba, pak sem s nimi!“ Bratr pana děkana těm koláčkům říkal farské. „Copak to tam máte za pejska, paní Šindelová?“ „Ále, raději nemluvit,“ mávla paní Šindelová rukou a odcupitala. Pan rada Puš sáhl po fólii, jež byla navrchu, a četl: „Tamto kam sie vladikí sniechu sem z nich mladík s udatnými sboří víhon i dub tamo s niem snahu chvátá se vsíju chasu svoju temnem noci… Ty, Jendo,“ položil záhadný spis na stůl, „silně pochybuju, že tomuhle bude dneska někdo rozumět.“ A poté už jen tak, bez většího zájmu, bral jeden list po druhém. Občas sice vyslovil nahlas nějaké slovo, jako například abilí slau, nebo konzev, psáno s dvojitým vé, anebo tichími slovesí huorsílí, ale posléze všechny listy odložil a pravil: „To vypadá na nějaké básničky, hodně staré, kterým dneska už nikdo nemůže rozumět. Klidně bych to spálil.“ „Spálit se to dá vždycky, to je opravdu to poslední. Jestli v neděli přijede z Prahy do Dvora ten bibliotekář, zanesu mu to ke Kaděrům; ať se na to podívá okem odborníka. Třeba mi poví, oč jde.“ Ozval se psí štěkot připomínající spíše kočičí mňoukání. Paní Šindelová přinesla své farské koláčky a štěně bernardýna. „Klidně si ho pohlaďte, nekouše, pane rada.“

24


24.3.2016 7:32:22

„Mám ho odvčerejška od Šofrů,“ pochlubil se bratrovi pan děkan. „Dám ti ho k narozeninám, co říkáš, Vašku?“ Obřadně, téměř jako hostii, vložil medový koláček do úst. Pan rada Puš podrbal zvíře za ušima a řekl: „Když myslíš, tak to tomu Pražákovi ukaž. Ale myslím, že z toho moudrej taky nebude,“ načež prudce vyskočil ze židle. „Ježíšikriste!“ „Co je, co se děje?“ Děkan Puš zvedl hlavu, pohoršený tím, že se tu bere slovo boží nadarmo. „Ten tvůj pejsek, brácho, se mi vychcal na fungl nový lakýrky.“ „I ty darebo jeden!“ Paní Šindelová zvedla psisko ze země. „To se dělá čurat na botky pana rady? Zujte si to, pane rada, já vám to v kuchyni vemu hadrem.“ Pan rada Václav Puš přitom, jak se zouval, nešetřil nadávkami na nešťastné zvíře. „Občural si ho, paní Šindelová,“ poznamenal pan děkan nyní už velmi smířlivě. „Je vidět, že ho to zvíře má v oblibě. Víš co, Vašíku? Dám ti ho k padesátinám. Kdy že to oslavuješ, v pátek?“ „Nic slavit nehodlám,“ vrčel Václav Puš. „Padesátka je brána smrti otevřená dokořán.“ „Kdybys věřil jako já v život věčný, chápal bys to jen jako pořadové číslo na milníku své cesty, Vašíku.“ Počuraná bota učinila z Václava Puše bosého mudřece. Zvedl prázdný hrneček. „Život, Jene, to máš jako hrnek s kafem. Zpočátku plný, jen se z něho kouří, ale upiješ pár doušků a záhy zjistíš, že jsi na dně. Plave tam má padesátka, milý bratře.“

25


24.3.2016 7:32:22

A paní Šindelová, pejska v náručí a v ruce páně radovu botu, podotkla: „Koukám, že vám taky trochu poznačil kalhoty dole.“ Václav Hanka, bibliotekář Českého vlasteneckého muzea, toho podvečera vyskočil na hořiněvské návsi z kočáru. „Dík za svezení, pane Bendl.“ „Rádo se stalo, Václave. A že nechám pozdravovat.“ „Díky, vyřídím, nápodobně.“ „Hlavně že jsme v pořádku dojeli.“ „Jeli jsme výborně, pane Bendl. Tak na shledanou!“ „Přijdeš večer k Luskům?“ „Vynasnažím se, pane Bendl.“ Zamávali si, načež Václavu Hankovi luplo v zádech. Kočár měl pan Bendl sice dobře odpérovaný, leč Václav Hanka měl přesto pocit, že má všechny kosti v těle zpřelámané. Což mu však nedokázalo zkazit radost z toho, že je zas po čtrnácti dnech doma, u maminky, v Uhřiněvsi, v kuchyni, kde na něho čekají zadělávané ledvinky s prosem. Během večeře se ho maminka otáže, zdali si už v Praze našel nějakou slušnou dívenku. Koneckonců mu bylo šestadvacet a nikdo není věčně mladý. Každý dobře vychovaný mládenec hledí v tomhle věku založit si rodinu a vychovávat národu dítka řádně vedená k práci a zbožnosti. Je-li někdo bibliotekářem v Praze, neboli váženým pánem s pevným, byť nevelkým platem, pak je načase, aby se začal poohlížet. Nejsou přece v Praze jen lehké dívčiny, jak se tady říká. Jistě by se tam našla i panenka, která vysedávajíc v koutě čeká na jejího druhorozeného Václava.

26


24.3.2016 7:32:22

Matka teprve nedávno překonala padesátku, ale po otcově loňské smrti jí začínaly šedivět vlasy na skráních. Když se Hanka posadil k ledvinkám, řekla: „Byl tady, kdy to bylo, ve čtvrtek, dubeneckej pan kaplan Fischer, a říkal, že Berglovic Maruška se minulou sobotu vdávala. Byla to prej nóbl veselka, přijeli příbuzní a známí z Lipnice, Verdeku i ze Ždírecký Podstráně. Dáš si čaj, Venoušku?“ „Barglová, Barglová…,“ drmolil Hanka do žvýkání; dubenecká děvčata moc neznal. „Neměli krám u kostela? Košťata, šrouby, kleště a tak dále, mňam,“ zamlaskal, „výborný ledvinky.“ „Ještě jsou, můžeš si přidat. Berglovic neměli krám, ale hospodu u vody. Jejich pradědeček byl ten slavnej malíř, co maloval až v Itálii.“ „Hm, hm,“ žvýkal syn Václav, „a vona taky maluje?“ „Kdo?“ „Ta jejich pravnučka, co se v sobotu vdávala.“ „Měla by malovat?“ „Co je s ní, maminko?“ „Nemaluje, ale pan kaplan Fischer ji v Dubenci minulou sobotu oddával. A když byl tady, říkal, až tady budeš, že se určitě máš zastavit na faře ve Dvoře.“ „Tam se bude malovat?“ „Proč by se tam mělo malovat? Našly se tam jen ňáký starodávný lejstra, řikal pan kaplan Fischer, co by se vám třeba mohly hodit do muzea.“ „Hm, hm, do Dvora, to se mi zrovna nehodí. To je ale vůně!“ „Já rozžnu,“ odložila matka měchačku na polici. „Dojdu do sklepa pro petrolej.“

27


24.3.2016 7:32:22

„Nikam nechoďte, maminko, do huby si ještě vidím.“ Vstal. „Dojdu dolů. Na těch kluzkejch schodech vás nevidím zrovna rád.“ Odebral se do sklepa po nebezpečně kluzkých schodech. Petrolej našmátral ve tmě pod schody popaměti. Když se vrátil do světnice, byl čaj na stole; v božíhodovém hrnečku zdobeném růžičkami a fialkami; ochucený vanilkou, lákavě voněl. „Ano, pan kaplan Fischer…,“ zavzpomínal; na jeho hodiny katechismu na královédvorské škole nelze zapomenout. V téhle světnici mu každý kout přinášel vzpomínku zdaleka ne zašlou. „Nevíte, maminko, kdy jedou ráno do Dvora ledaři?“ „Panenko dubenská!“ zaúpěla, neboť jak nalévala petrolej do bachraté baňky, trochu přelila. „To ti nepovím, chlapče, ale určitě ne dříve než kolem šestý. To už chceš ráno odjet?“ „Napadlo mě, že bych se měl zastavit u Jendy Sklenčky.“ Světnicí se rozlilo nazelenalé světlo. „Dobrý večer.“ Václav Hanka se cítil nadmíru spokojeně; byl doma, dobře se navečeřel a teď se dorůžova vedle vyspí. „Ještě ti vrže v kolenou, maminko?“ „Milej chlapče, jsme starý a rezavíme. Jistě i v Praze by se našlo slušný svobodný děvče.“ „Do toho sklepa byste neměla lézt, maminko, je to nebezpečný.“ „Trochu jsi vochrt, Venoušku. Svobodnýmu mužskýmu nikdo večeři nepodá.“ „Kolik máte těch králíků?“

28


24.3.2016 7:32:22

„Jen šest, chlapče.“ „Jenomže k tomu tucet slepiček a na zimu přibude husička, kachnička, a doufám, že už ne žádný prase. Já se vám divím, maminko, že si s tím už nedáte pokoj.“ „Venoušku, slepičky, králíci, vždyť to je moje jediná radost v tomhle slzavým oudolí. A taky ti řídnou vlásky, chlapče.“ Hrábl si do řidnoucích vlasů a musel uznat, že matka má pravdu: „Na těch zatracenejch schodech si jednou přelámete všechny kosti.“ „Jenomže, chlapče, já do toho sklepa musím. Mám tam brambory, cibul, dříví, lopata je tam taky,“ zaťukala na láhev s petrolejem, „a týra taky.“ „Ráno, ještě než odjedu, je posypu pískem.“ „Pískem?“ „Tak popelem. Toho je tu snad dost.“ „Bóže,“ spráskla ruce matka Hanková, „celej život po nich lozím…“ Zelenou rukou si sáhl na zelené čelo a řekl: „Popelem, a pak pojedu do Dvora s ledaři.“ Jan Sklenčka nestačil zírat. „Vašek! Rád tě vidím, ale budit mě v neděli takhle brzo ráno je surovost non plus ultra. Kde ses toulal, člověče? No nic, hlavně že nezapomínáš na své staré spolužáky a přátele.“ Objali se a bylo na Václavu Hankovi, aby Janu Sklenčkovi vysvětlil svoji dlouhou nepřítomnost ve Dvoře Králové, městě svého mládí a let studentských. Bylo to nějak takhle: V muzeu měl hrozně práce, hodili mu na

29


24.3.2016 7:32:22

Vladimír Přibský. kandál století. Václav Hanka a první dějství rukopisné aféry

Recommend Documents