Vítkov – Větřkovice 16.6. 2012 Uh, sobota, oddechl si Jiří, když poznal, že jeho křečovité vzbuzení bylo zbytečné. Okamžitě usnul, aby ho ze spánku vyrval krkavčitý zvuk budíku. Troška natráveného piva ukápla na zem a bylo jasné, že dnešní den je výjimečný. Dnes bude výlet! Sportovní aktivita, plná sebepřekonávání, fyzické námahy, bolesti, silné vůle a v neposlední řadě masochistické slasti. Vnadné meteoroložky již delší dobu předpovídaly na sobotu tropická a jambická horka, takže se dalo předpokládat, že těch koček na rozpálené plechové střeše bude více. Po doklopýtání na nádraží byl pozdraven Meček, JiříB a JiříH. Jak už iluzivní čtenáři našich reportů dobře vědí, je třeba hbitě pozorovat, zda se za Jiřím nachází Ká, Bé či Há. Ovčí zvuček značí Jiřího „kde je moje mléko“ Blatu, zatímco nejistě hádaná značka hektaru reprezentuje Jiřího „dnes nemám rodinnou oslavu“ Hoffmanna. Ká jsem já (nevím, jestli by tento argument obstál u psychiatra). Melmen a Vajík jako vždy rázně došli na poslední chvíli a už jsme si to mohli hasit k autobusu. Problém byl v tom, že žlutý stroj byl doslova obalen seniory a seniorkami, zřejmě taktéž zlákané letním počasí k vylétnutí. Alespoň na chvíli chtěli zapomenout na to, že stejně budou dřív nebo později reformní vládou výhodně namleti do hnojiva nějaké humánní korporace. Holt Hnusácká Dojivá Pičovina musí růst stůj co stůj i když je hnůj. Fuj! Zabráni do živého rozhovoru s podivem chlapci uzřeli, že autobus zavřel dveře a chystal se k odjezdu. Zoufale zapomněli na svou solidární ohleduplnost ke stáří a prudce vyboxovali pomocí ostrých loktů přístupovou cestičku důchodci k dopravnímu prostředku. Filip se nesouhlasně podíval do rozbitých brýlí nejbližší babičky. „Však my jsme tu jen tak stáli,“ děla stará žena. „No, už tu nestojíte,“ znechuceně odvětil Filip a jal se omlouvat řidiči. Destinací naší cesty byl Vítkov, proslulé to město svým přístupem k etnickým menšinám. (Pozdější návrh z recese se optat, kde přesně tady prodávají zápalné lahve, byl shledán nevhodným.) Autobus stoupal do zalesněných serpentin a my si tajemně pobrukovali legendu o Melči. Právě jsme totiž projížděli mysteriózní vískou Melč, kde místní stařešinové cenili měděné zuby a báby se po koupeli v kohoutí krvi vřískavě vyvalovaly na slunci. Místní dědina byl proslulá již po generace a Filip vyprávěl, kterak již jeho prastrýc, míchajíc chtíč a vzrušený děs ve tváři, popisoval místní dění. Kdysi dávno, když se praMeček vracel z první světové války, hladov a vysílen, s úlevou dorazil do osady. Chtěl poprosit jen o skývu chleba a vědérko vody, nuž čeho se nenadál! Hned jak vstoupil do místní hospody s názvem Disco
1
Bar, byl zatažen do víru obří orgie. Místní vilná mládež do patnácti let se společně svíjela v orgiastických křečích po zamaštěných stolech do rytmu O-Zone a nebohého Filipova předka nenechala ni vydechnout. Po pár desítkách let se jeden z Filipových nadržených kamarádů pokusil vyprávění otestovat a Melč navštívit. Po návratu odešel do kláštera a už ho nikdo nikdy neviděl. V Melči dá všechno! I ten věšák! Vždyť už to jméno zní poněkud čvachtavě, nikolivěk? „Jo, jo. Tolik pružnejch zadků jsem nikdá nenamakal jako v Melči,“ povzdechnul si libě Václav připomínaje si svou rošťáckou minulost. Po dalším kroužení autobusu jsme konečně dorazili do Vítkova. Uvažovali jsme, kde přesně se bránil ten Žižka. Husitské války město tedy hojně poškodily. Jen co jsme prvním pohledem promastili okolí, hned jsme napočítali tři herny. Zatímco v celé Vídni mají jednu hernu, ve Vítkově u autobusáku jsou hned tři. Jací že to jsou ubozí žabaři ti Rakušáci! Na nás nemají! Však je třeba nějak zabavit ty tržně nepoužitelné lidské zdroje a sociální dávky z nich vyždímat pro kapitál. HDP roste! „Je nejvyšší čas zajít někam na pivo,“ prohlásil JiříK a vrhl se k nejbližší Nonstopce. „Vždyť je devět hodin ráno,“ nevěřícně zaúpěl JiříB a prohrábnul si vnady. „No právě!“ Bohužel, Nonstopka byla zavřená (Česko prostě má svůj kafkovský půvab!), takže jsme se vydali hledat zdroj ranního osvěžení jinde. Po trochu zmateném obíhání se Filip rozhodl oslovit malého chlapce, zda by nám nemohl poradit. Místní klučina školního věku radostně souhlasil, zřejmě ho ve škole v občanské výchově učili k empatii a k otevřenosti k lidem. Jako podmínku si dal, že mu jedno pivko koupíme. Filip jako zkušený pedagog nabídku zvážil a přijal. Klučík nás však zavedl k zavřeným hospodám, takže jsme se rozhodli jej opustit. „Nemáš nějaké peníze?“ otázal se hoch Filipa. „No, víš, já zrovna nemůžu najít peněženku,“ odvětil klidně stojící Filip a mnul si bradu. „Fakt ne?“ „Ne. Velice rád bych ti nějaké peníze dal, leč tu zatrolenou peněženku opravdu ne a ne najít,“ pokračoval Filip, koukal líně na chlapce a dále si třel bradku. JiříK si nakoupil nějaká ledová piva v Tescu a když začal hudrovat, kterak nemá otvírák, okamžitě se přivtělil JiříB, který se holedbal, jak že dokáže otevřít pivo kdekoliv a čímkoliv. Zkoušel to na stromu, psovi, schránce, okapu a zdi, bohužel neuspěl ani jednou. Ještě že Melmenův nožík byl schopen jedním ze svých výběžků lahváč deflorovat. 2
Procházeli jsme bujným velkoměstem Vítkovem (přes šest tisíc obyvatel), které se nachází v celku Nízkého Jeseníku. Byli jsme z toho štajf a najednou jsme potkali milého pána, který prodával Strážní věže. Velice otevřeně jsme si pohovořili. Pán nám dal brožuru „Proč se nemá smysl politicky angažovat“ a my jsme mu na oplátku věnovali několik letáků a vizitek ProAltu. Nakonec jsme úplnou náhodou narazili na zdejší ranní provoz. „Panebože, nechcete jít zase na pivo, že?“ poděsil se Jiří Blata „Možná dáme dvě…“ Plni radosti jsme do něj vběhli, abychom zjistili, že dávno nejsme první hosté. Místní muži tu již spokojeně sáli několikeré pivko. Však už bylo půl desáté ráno. Zauvažovali jsme, že bychom se je pokusili nakopnout k občanské angažovanosti, ale zděsili jsme se nakonec představy, co by následovalo po otázce „Přátelé, můžeme se vás zeptat, co si myslíte o současné vládě?“ Opravdu jsme chtěli ještě ten den vyjít. „Prosím vás, můžeme ven na zahrádku?“ otázali jsme se znavené kypřice za barem. „Jo, já vás pustím. Ale musíte zaplatit předem.“ „Asi abychom nezdrhli bez placení, že?“ „Přesně tak, mladej. Takový ptáčky známe.“ Poněkud poníženi jsme se přesunuli do venkovní části restaurace, která byla ze všech stran hermeticky uzavřena vysokým mřížovaným plotem. Zřejmě zkušenosti mají. U stolu jsme fascinovaně pročítali Strážné věže a myšlenky jehovistických brožur nás naprosto elektrizovaly. „Co je císařovo, je císařovo,“ řekl Ježíš, z čehož vyplývá, že jakákoliv politická aktivita proti vládnoucím tyranům jest svodem ďáblovým. Pokusili jsme se najít na tiráži, zda jsou Jehovisté pobočkou McDonald´s, Shell anebo Chevronu, ale neuspěli jsme. Tak že by Bakala rozšířil své mediální impérium? Plni dojmů jsme vyběhli na trasu. Filip ji plánoval se značným předstihem, takže se potměšile usmíval pod vousy s tím, že máme spoustu času a vůbec není třeba spěchat. Objevili jsme trasu, slunce žalo, obloha prázdná jako Nečasova morálka a les vlaze lákal. Vzhůru, turistice zdar, pěli jsme si a hromadně jsme otvírali další a další pejva. Filip pocítil potřebu vyprázdnit svůj měchýř a jelikož neustále nemohl najít soukromí, nakonec zvolil střed místního náměstíčka. Proti nám si to šinula paní. „Pojďme ji říct –Pozdrav pánbů- ,“ navrhl Jiří a všichni souhlasili. „Pozdrav pánbů,“ zakřičel osamělý Václav do ticha vesnice a zbytek se na něj podíval coby debila. 3
Cestou jsme pojednali spoustu problematik, potkali jsme motorkáře, kterého jsme konsensuálně nazvali pičou, nakrmili Jiřího Blatu (sežral celý potravinový obsah svého padesátilitrového batohu již zpočátku, takže byl mučivě hladov), rozebrali revoluce a najednou jsme ocitli před branou. Cesta vesele pokračovala, jenom byla přehrazena. Takže jsme otevřeli bránu a šli dále. Hein? Po chvíli capkání jsme se ocitli v polorozpadlém komplexu budov. Rozhodli jsme se provést nějakou podnětnou a umělecky reflektující performanci, takže jsme doprostřed cesty postavili křeslo. Myslím, že Národní galerie by uslintávala touhou a Milan Kohout by ocenil symboliku klidného odporu proti korporátně zdevastovanému světu. A už jsme v Kunčicích. Hele, dětské hřiště! Naprosto panenské hřiště (oproti I-Podům a World of Warcraft nemá u místní omladiny šanci) jsme povyužívali, potočili jsme se na kolotočích, zavýskali jsme si na houpačkách, procpali jsme skluzavkami, když tu na nás začala hartusit jakási domovnice: „To hřiště je po rekonstrukci – kráky, vřísky, kvák, trrrr, hudrá - to by stačilo!“ „To by opravdu teda stačilo,“ neocenil Václav podněty paní. Náhle jsme zjistili, že absolutně nestíháme. Původní plán dojít do Fulneku zkolaboval jako nemocný při zjištění výše zdravotního ošetření, a tudíž jsme z Dolejších Kunčic (kurnik to jsou názvy) museli do Větřkovic. Saharské paprskomety rozpalovaly lačnou asfaltku, která nás měla po nějakých osmi kilometrech dovést k autobusu směřujícímu zpět do Opavy. Nesnesitelné. Vajík s Jiřím začali protestně kvílet, kníkat, kňourat a kvičet. Počali se opožďovat za térem a Jiří zoufale nabíral kvalitní fekální vodu z místního potoka, aby se ovlažil. Když již byli s Václavem hutně pomočeni, sebrali zbytek své lidské důstojnosti a vydali se na cestu. Po třech krocích se fňukaje zhroutili. To snad ne! V tomhle vedru ožralí jak Kalousek šlapat osm kiláků na přímém slunci po rozpáleném asfaltu? To si někdo dělá prdel neviditelným kokotem trhu, ne? Bolestně zvažovali varianty přespání v příkopě, když tu pohled padl na autobusovou zastávku. Že by? Nesmysl. Pravděpodobnost že během dvou hodin něco pojede je nulová. Chyba lávky, autobus jel za čtyři minuty přímo do Větřkovic. Juchů. Václav s Jiřím aristokraticky nastoupili do kočáru, pohodlně se usadili a čekali, kdy budou míjet zbytek tlupy, aby mu dali najevo svou radost. Á – támhle jsou. Kamarádi! Podívejte se na nás! My jedeme busíkem! Přátelé, to je radosti, že? Nebudeme se muset plahočit v tom neskutečném hicu! Není to báječné, naši spolukumpáni? Takto jsme vesele mávali na naše soudruhy. Pozoruhodně z toho vůbec neměli takovou radost jako my. Zvláštní to hoši. 4
Zpětně Filip popisoval, kterak na nás trpělivě čekali a hovořili s lidem. Tenhle lid říkal cosi o tom, jak byl nakrknutej, bo nedostal v cukrárně pívo, jenom jakésí předražené kafe. A že tu servírku pěkně zmrdal. Jiří s Václavem po dojezdu do Větřkovic ihned zamířili do místního pohostinství, aby zde poobědvali Radegast se slanými tyčinkami. Na blízkém stole se válela jakási opilá ženština a u baru seděli tři panákujíci kmáni. Jako doma. Po asi hodině a půl dorazila jakási sežehlá banda vzdáleně připomínající naše druhy. Jiskřivě jsme je pozdravili a vyzvali k lokání. Nebylo třeba. Dál už to jenom plynulo, za hodinu jel bus, v Opavě jsme šli k Zubatému Davidovi na fotbal, ale to už je v celku nuda…všichni už byli vyčerpaní jako státní rozpočet a ani Jiřího vzývání Jamu na nikoho nezapůsobilo. Sportu zdar!
5
