Veselé tropy Amazonie

Mnislav Zelený Atapana

Veselé tropy Amazonie

Argo

Mnislav Zelený Atapana

VESELÉ TROPY AMAZONIE Přebal s použitím fotografie Mnislava Zeleného Atapany navrhl, graficky upravil a sazbu zhotovil Martin Radimecký. Odpovědná redaktorka Markéta Nová. Jazyková redakce Olga Stehlíková. Odborný konzultant Doc. PhDr. František Vrhel, CSc. Korektury Ludmila Bartošová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2 865. publikaci. Vytiskla tiskárna PBtisk. Vydání první. ISBN 978-80-257-1760-8

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: [email protected]

www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Prolog Mám slabost pro Amazonii, a proto je také mým velkým oblíbencem Claude Lévi-Strauss. Před časem jsem v Ciudad Bolívar u přítele Gerta v jeho posadě Amor Patrio listoval v jeho vzpomínkové fotopublikaci Saudades do Brasil. Straussova nostalgie se však vedle Brazílie vztahovala především na brazilskou Amazonii a jeho pobyty mezi indiány Mato Grossa před osmdesáti lety. To byla pro slavného antropologa a filosofa „jeho“ léta třicátá. Vedla ho i touha a stesk zároveň, něco, co cítím i já. Má byla léta sedmdesátá, osmdesátá a devadesátá. Amazonie ekvádorská, peruánská, brazilská a venezuelská. Pěkně popořádku. Kofáni (1972 a 2013), Ece'jové (1973), Yawalapitiové (1989 a 2015) a Yek'wané (2002–2012) především, ale i indiáni Terêna, Macushi, Yanomamo, Sanema, Toyeri, Machiguenga, Shipibo, Jíbaro, Siona, Pemón, Kuikúru, Kamayurá, Kayapó, Xavante, Manao, Sáliva, Sicuani. Zdaleka nehodlám své pobyty srovnávat s hvězdnou kariérou Léviho-Strausse. On byl strukturalista, schopný dešifrovat i ty nejnelogičtější indiánské mýty a dosáhnout samotných kořenů jejich kultury. Vědec par excellence. Jeho Smutné tropy se čtou lehce, zato jeho Mythologica jsou velmi vážná věc. Čtenář se musí věnovat každé řádce, každému slovu. A také zde si člověk musí znovu uvědomit, že mytologie amazonských indiánů jako jeden z projevů jejich kultury nejsou jen nějaké pohádky a že jejich úroveň není skromnější, méně vážná nebo méně kvalitní než třeba mytologie řecké nebo římské, k nimž vzhlížíme jako ke klasice. Ačkoli jsou amazonští indiáni jen sběrači, lovci, rybáři či kopaničáři, měli bychom na ně pohlížet se stejným obdivem a úctou jako na jakoukoliv jinou kulturu. Navzdory tomu, že žĳí v extrémně náročném životním prostředí, dokázali ze svých podmínek, diktovaných agresivní přírodou, vytěžit maximum. A protože se v přírodě indiáni cítí šťastní a veselí, jsou také jejich tropy šťastné a veselé. Lévi-Strauss si mne získal i jednou významnou drobností při jeho přednášení na pařížské Sorbonně. Kdo chtěl s úspěchem ukončit jeho seminář a jít ke zkoušce, musel nejdříve vyvrtět oheň pomocí dvou dřívek tak jako indiáni. Byla to ukázka nejen jakéhosi návratu ke kořenům civilizace, ale i určitá pokora vůči indiánské kultuře. My, zpohodlnělí milióny vynálezů, jež nám usnadňují život, se tímto symbolickým krokem na chvíli přiblížíme k jejich vynálezu a skloníme před nimi hlavu. Doporučuji všem si to zkusit. Jsem pouhý amatérský pozorovatel, ale amazonští indiáni mne pohltili tak hluboce, že jsem jejich způsob života začal chápat jako ten nejsprávnější, nejčistější, prolnutý duchovnem přírody. Člověk je jen jeho nenápadným, nedůležitým zrnkem v složitém systému, nikoli centrem kosmu. Amazonský indián se opravdu nepovažuje za pána všeho tvorstva, jeho existenci řídí přírodní procesy a zákony, kterým se podvoluje a neprotiví. A proto je zde vše v nádherném souladu, klidu a pohodě. Byl jsem vždy unesen jednoduchostí jejich života. Obdivoval jsem, že přitom dokázali pochopit i ty nejskrytější zákoutí přírody a hybné páky jejich světa, které nám unikají. Indiány například děsí naše dělení přírody na živou a neživou. Možná to děláme proto, abychom se v ní trochu vyznali. Pro indiána je v přírodě všechno živé: i kameny, skály nebo voda. Vše má svého ducha, a tak indiáni vše milují, protože vědí, že vše je na světě potřebné. Stejně jako zlo a zlí duchové. Indián vidí neviditelné, zná nepoznané. Je věčně šťastný a veselý, a to i když umírá. Po celé Amazonii jsem neviděl smutného indiána. Indiáni se stále usmívají, i když jejich národ zažil děsivé hrůzy kolonizace, genocidu z dob kaučukové horečky či dnešní bezohlednou dravost ropných firem, zlatokopů a těžařů dřeva. Jen v době kaučukového boomu, během pár let sběru

prolog

7

tekutého latexu, zahynulo v Peru, Ekvádoru a Kolumbii na 40 000 indiánů. Za každou tunou kaučuku byli dva mrtví. A právě pro tohle všechno jsem zdejší tropy viděl jako veselé, šťastné. Ať mi můj oblíbenec Claude Lévi-Strauss promine. Jistě, smutek přichází s naší dobou: s postupujícím novodobým dobýváním a „civilizováním“ Amazonie je spojena celá řada velmi smutných událostí. Nastala doba, kdy je velká část amazonských indiánů „převálcovaná“ tlakem takzvané civilizace a žĳe na okraji naší, tedy pro ně zcela cizí, společnosti. Jsme svědky našeho „zakusování se“ do Amazonie, kterou ničíme a likvidujeme úporným hledáním zdrojů, nafty, vzácných dřevin, zlata a dalších vzácných kovů jako niobia, elektrické energie, drahokamů. Chceme-li proto aspoň trochu pochopit amazonské indiány a jejich kulturu, musíme ji poznat v pokud možno v původním stavu, kdy ještě není narušena vlivem bílé civilizace. Uvnitř pralesů a daleko od nás a našich komunikací si stále žĳí šťastní a veselí svobodní obyvatelé Amazonie podle svých tradic a zákonů. Samozřejmě, Lévi-Strauss měl v třicátých letech mnohem více možností než já po čtyřiceti letech od jeho průkopnické práce. Jistě, paběrkoval jsem. I tak jsem zachytil jejich šťastné chvíle, okamžiky, život podle jejich představ, který mne vtáhl. Pochopil jsem, že zdejší indián vám nic nevysvětlí, protože jemu je vše jasné. Nemá důvod se prezentovat, předvádět. Nechce žádnou změnu ani pokrok, chce pouze žít tak, jak žil jeho otec a děd. Je jiný, než jsme my. Dlouhá léta jsem nechával své deníky z dávných let svých amazonských pobytů zapadat prachem. Nechával jsem je uzrát? Možná. V nitru jsem se však těšil, až si k nim sednu a budu se vracet zpět. A tu šťastnou chvilku jsem stále odkládal, jako se odkládá rozkoš, aby byla ještě větší. Nehledě na ten veškerý shon, mumraj, chaos, zmatek, každodenní starosti vyplývající z naší úřednické a technické společnosti s množstvím složenek, faktur, urgencí, žádostí, vyhlášek, předpisů, předvolání, oznámení, tiskopisů, razítek, výpisů, daňových přiznání, zápisů, reklam, billboardů, pípání či blikání praček, ledniček, telefonů, televizí, ochranných zařízení, tramvají, počítačů…, které mne neustále rušily a nepřinášely klid a pohodu. První má cesta v roce 1969 ještě nebyla za indiány. Byla cestou k poznání Latinské Ameriky. Přesto jsem brazilskou, peruánskou i ekvádorskou Amazonii krapet uviděl a učarovala mi. Bylo to totiž opravdu o něčem zcela jiném, než je náš euroatlantický svět. Je to zcela jiný svět, který bělošský rozum nechápe, nechce pochopit a ani pochopit nemůže. Je to svět s jinými představami o životě, s jinými hodnotami a s jinými cíli. Jako by amazonští indiáni byli jiní lidé, a přesto lidmi zůstávali. To naše historická cesta nás odvedla na jiný břeh, který začal vznikat pověstnou neolitickou revolucí. Nastala doba akumulace potravin, majetku, bohatství. Prošli jsme vývojem přes otrokářskou, feudální, kapitalistickou či socialistickou společnost, v nichž vždy akumulace tvořila základní kritérium a nosnou strukturu všech komunit. Být lepší, být chytřejší, být úspěšnější, být bohatší je naším základním principem. Pořád jít vpřed. Kdo se jen chvíli zastaví, už stojí opodál, nějak tak zněl i jeden ze socialistických dogmatických sloganů, který bohužel platí i pro náš současný kapitalismus. Stálá honba vpřed. Vše staré je překonané, špatné a patří na smetiště dějin. Včetně načerpaných životních zkušeností každého jedince. Amazonská indiánská společnost má jiné hodnoty a cíle. Zdejší komunity neakumulují. Ano, amazonská džungle, deštné pralesy neumožňují rozvoj společnosti a žádný pokrok. Obyvatelé amazonské džungle zůstávají stále na jednom místě, zakonzervovaní ve svém životním prostředí, které je svým způsobem omezuje. Tímto omezením však zdejší indiáni měli dostatek času přírodě kolem nich, nahoře i dole, řádně porozumět a opravdu vidět neviditelné a poznat nepoznané. My, s výjimkami jedinců, kteří se dovedou oprostit od svého okolí a věnovat se do hloubky své činnosti, nemáme šanci poznat svět, jaký ve skutečnosti je. Krátká seznámení a krátké návštěvy v Amazonii nám nemohou odhalit životní zákoutí, aktivity, znalosti, schopnosti indiánů, a tak v nich vidíme jen pomalované divochy. Z tohoto nepochopení plyne naše neúcta a posměch. Nevidíme ani jejich čisté duše, neposkvrněné chování a čiré myšlení, které je činí šťastnými a veselými a bohužel také velice zranitelnými. Nic nemají, a nic nechtějí, žádná závist a honba za majetkem se jich nedotkne, a proto žĳí klidem a pohodou.

8

veselé tropy amazonie

A právě proto jsem se rozhodl otevřít své deníky a napsat něco o cestě do hlubin indiánské duše, o životě indiánů bez nadsázky, bez přikrašlování. Jenže ta jejich duše je všude! I ve stavbě jejich obydlí, výrobě šípů či šamanských sedaček, v kácení lesa, sázení arašídů a manioku, lovu piraní, sběru ovoce, lovu kapybar, v malování těla, v pozorování hvězd, v přípravě pohřebních rituálů, ve výchově dětí, léčení i v mýtech o vzniku a konci světa. A to proto, že pro amazonského indiána je vše posvátné.

Poděkování Rád bych při této příležitosti poděkoval všem svým indiánským přátelům a známým v Amazonii, všem, kteří v této publikaci vystupují, nejen proto, že mne seznámili se svým způsobem života, s jejich dějinami, s jejich myšlením, že jsem měl možnost mluvit s nimi o jejich hodnotách, ale že mi také ukázali cestu do jejich budoucnosti. Cestu, ze které bychom si mohli vzít alespoň menší ponaučení, něco, co by naši euroatlantickou civilizaci posílilo a obrodilo především z hlediska duchovního rozměru každého z nás. Rád bych současně poděkoval svému celoživotnímu příteli a rádci doc. Františku Vrhelovi, svému stálému recenzentovi, za jeho odborné poznámky k textu. Nemohu pochopitelně zapomenout na ty, kteří mne k „mým“ indiánům přivedli: na dr. Conchitu Gonzales del Río, Orlanda Villas Boase, Gerta Altmana a své přátele, kteří mi na cestách a při mých pobytech pomáhali, zejména na Uriela Montesina a jeho rodinu z Limy, Glorinhu Homem de Mello a její rodinu ze São Paula, na Josého Joaquima Marinha a jeho rodinu z Manausu, Lycii Montebello a její rodinu z Ribeirão Preta, na představitele firmy Bata Rímac z Limy, na prof. Luise Lumbrerase z Universidad Nacional Mayor de San Marcos v Limě, na Josephinu Ramos de Cox z Instituto Riva-Agüero, na Pontificia Universidad Católica del Perú. V neposlední řadě bych velmi rád poděkoval své manželce Evě, jež byla nejen velmi vstřícná vůči mým dlouhodobým cestám a mé nepřítomnosti doma, ale s níž jsem také pravidelně konzultoval své texty, názory, výrazy i speciální slovník.

prolog

9

Ekvádorská Amazonie

← Alejandro vyzdobený a namalovaný k pití „yagé“

↑ Kofánská madona

Kofáni Cesta za Kofány Jedu na kymácející se korbě kamiónu s Maestrem. Je narváno. S příjemnou, hezkou a stále se usmívající jeptiškou si povídám o ekvádorském Oriente. Získávám první čerstvé informace. Je léto roku 1972 a my jsme právě včera přĳeli do Lago Agria, administrativního centra pro těžbu ropy, po celonoční cestě autobusem z Quita. Za cíl cesty jsem si vybral etnickou skupinu Kofánů, protože je velmi málo známá. I sám jejich izolovaný jazyk nemající příbuzenské vazby s žádným jiným indiánským jazykem je pro mne lákadlem. Našel jsem si pár slovíček u Sergia Eliase Ortize, který v roce 1947 vydal skromnou práci o kofánštině. Také americký misionář M. B. Borman vydal v roce 1962 studii o tomto jazyce, a tak mohlo ekvádorské ministerstvo školství pro Kofány vydat útlé španělsko-kofánské učebnice. Kofáni tvoří velmi malou etnickou skupinu, žĳící výhradně po obou stranách řeky Aguarico. Větší část skupiny obývá pravý, ekvádorský břeh, menší část levý, kolumbĳský břeh. Jedeme do Durena, stoprocentně kofánské osady, kde je většina obyvatel stále monolingvální. Menší Dubeno a ostatní osady jsou již silně promísené bělošským vlivem. Dureno si prý drží původní krevní i kulturní čistotu. Jedná se o můj první stacionární pobyt u amazonských indiánů, a proto se mnou jede i Maestro, Petr Polák, kameraman Československé televize, aby se pokusil natočit o cestě a pobytu dokument. Velkou kameru Arriflex (70 mm), několik mohutných tašek s bateriemi a spousty kotoučů barevného Eastmanu jsme získali od Krátkého filmu. Za vším stál tehdejší ředitel Krátkého filmu Kamil Pixa, mocný to muž filmového světa komunistické éry naší země. Byl současně plukovníkem STB, což mu dávalo moc rozhodovat často i ve prospěch dobrých aktivit. Dovedl si vybrat: podpořil třeba i natáčení Věry Chytilové, které by na Barrandově neprošlo. Uměl to hrát na obě strany. A Maestro byl jistotou, že výsledek bude vynikající. Jeptiška mi vypráví historické reálie kolem Kofánů. Je zřejmě velmi sečtělá. Panuje domněnka, že se Kofáni vojensky účastnili protiincké vzpoury indiánských etnik sloučených z oblasti okolí Quita koncem 15. století. Zcela první kontakt s Kofány učinil asi v roce 1536 kapitán Gonzalo Díaz de Pineda, který vyrazil z Quita hledat zemi skořice. Narazil na ně, ale pro jejich nepřátelství a značné množství se nedostal dál. Osobně zanícený a odvážný jezuita Rafael Ferrer (1570–1610), který dorazil do Quita jako jedenatřicetiletý již v roce 1597, zcela na vlastní pěst a bez povolení nadřízených přešel Andy a odešel do džungle. Ke Kofánům, známým jako krutí válečníci, kteří zničili a vypálili v roce 1582 město Écĳa de Sucumbíos na řece San Miguel, založené 14. května 1559 Gilem Ramírezem Dávalosem, kapitánem Sebastiána de Belalcazara, dorazil bez zbraní i zásob, zcela sám, 29. července 1603. To mu naopak zajistilo přĳetí u Kofánů, i vzhledem k tomu, že je násilím neobracel ke křesťanství. Tento jezuita tehdy napsal: „Tento národ je velmi početný. Dělí se na asi dvacet kmenů, které mluví jedním a velice těžkým jazykem. Kmeny jsou nezávislé, každý má svou správu a svého kuraku. Spojují se jen v době války.“ Ferrer chtěl založit i radu všech kuraků a spojit je, což se mu zdařilo a 29. června 1603 slavnostně otevřel první kofánskou vesnici sestávající z pěti kmenů a tří tisíc obyvatel: San Pedro de los Cofanes. Následně založil další kofánské osady, Santa María a Santa Cruz s 6500 obyvateli. Žil s Kofány asi rok a pak se údajně zeptal jednoho z nich, jaké další národy žĳí směrem na východ. Mladý indián se s překvapující patetičností symbolicky postavil pod vysoký a košatý strom, utrhl jeden jeho lístek a pravil: „Toto jsme my všichni, Kofáni, dohromady a všechny ostatní listy tohoto stromu jsou další národy mimo naše hranice. Jsou živeny tolika řekami, kolik je větších a menších větví stromu. Ty se spojují s matkou všech řek.“ Poučen takto o rozloze

kofáni

13

indiánského území a o množství indiánů, odešel, opět sám, v roce 1605, zlákán misĳní činností, mezi další divochy: Coronady, Abijiry a Omaguy dále na jih až k Marañonu. Mezitím byla na místě zničené Éciji založena vojenská stanice San Miguel de Sucumbíos, jejíž vojáci nelítostně chytali Kofány a podřizovali je své správě. Ferrer se v roce 1610–11 vrátil ke Kofánům. Ti jej zabili, protože se domnívali, že byl příčinou znova vyprovokovaného nepřátelství bělochů vůči nim. Také františkáni ze svého quitenského kláštera Convento Máximo de San Pablo de Quito vyslali v srpnu 1632 pět misionářů do oblasti Sucumbíos a Putumayo, takže je možné, že také kontaktovali Kofány při expedici do místa podle nich nazvaného San Pedro de Alcántara de los Cofanes (Alacano, 1739). Po jejich rebelii Kofáni zmizeli z dějin na několik století až do vstupu kapucínů v roce 1905 na zdejší území. Naštěstí se jim tragický tlak sběračů kaučuku a chininu poněkud vyhnul, protože sídlili mimo toky velkých řek a na jejich území kaučukové stromy Hevea moc nerostly. V šedesátých letech nastala další etapa jejich objevování, s Instituto Lingűístico Verano operujícím z Limoncocha poblíž kapucínské misie Pompeya na Río Napo. Probíhala tu bilingvální výuka a evangelizace s americkými misionáři, která v osadách Dureno, Dubeno a Sinangue trvala až do roku 1982. Pak byla tato instituce z Ekvádoru vykázána pro svou skrývanou nekalou činnost v prospěch naftařských firem. Nejtěžší novodobá etapa nastala pro Kofány s hledáním a těžbou nafty firmou Texaco, která tu provedla svůj první vrt v roce 1964. Tehdy začalo docházet k destrukci životního prostředí Kofánů i členů jejich komunity. Podle misionářů z 16. století byl počet Kofánů žĳících na horních tocích řeky Aguarico odhadován na 60–70 tisíc osob, což se mi zdá poněkud nadnesené (Piedad y Alfredo Costales, str. 84). Bohužel styk s bělochy přinesl těmto indiánům zdravotní problémy a epidemie. Udává se, že v letech 1534 až 1873 jich zahynulo 27–37 tisíc a při epidemii spalniček v roce 1923 dalších 15 tisíc, takže jejich počet se snížil na stovky. V roce 1972 jich bylo asi 300. Odhad dle Magdaleny Blaserové (2008) byl pro 15. století kolem 10 tisíc, což je číslo uvěřitelné mnohem více. Kofáni žĳí v agnátských skupinách, rozšířených rodinách či klanech. Podle Blaserové žilo v roce 2009 v Ekvádoru 1200 Kofánů (v Kolumbii 300) v osadách Sinague, Chandía, Na'en, Tayosu, Canqque, Duveno, Dureno a Sábalo. Přĳíždíme do městečka Francisco de Orellana na břehu řeky Napo, pojmenované po vůdci první španělské objevné a riskantní plavby; po splavení řeky Napo se námořníci dostali do Amazonky a následně do Atlantiku (1542). K tomuto geografickému objevu však došlo zcela náhodou při hledání bájného El Dorada. Tehdy španělští dobyvatelé také vyrazili z Quita, stejně jako my. Hlásá to velká tabule na zdi katedrály stojící na náměstí Nezávislosti v Quitu. Je to nostalgická připomínka, že Amazonka byla sice objevena z Quita, ale celá je v Brazílii, nikoli v Ekvádoru. Země byla navíc koloniálními příkazy a patenty krále poškozena tak, že přišla i o další území v Amazonii, jež přešlo pod správu Peru.

14

ekvádorská amazonie

← Již tehdy, v roce 1972, Texaco po počáteční observaci terénu zahájilo rozsáhlé rabování a znečišťování přírody. Centrem naftařské těžby se stalo Lago Agrio na horním toku řeky Aguarico.

→ Břehy řeky Napo byly v roce 1972 ještě zapomenutým krajem.

V přístavu se naloďujeme na mohutný katamarán převážející býky. Napo je už zde, na středním toku, mohutné. Vplouváme do oblasti indiánů Huaorani, která se rozkládá od řeky Curaray po pravý břeh řeky Napo. Na levém břehu po čase kotvíme v kapucínské misii Pompeya, sídle Apoštolského vikariátu Aguarico. Kapucínští misionáři mi potvrdili válečnické schopnosti Huaoraniů, kteří jsou v Ekvádoru známější spíš jako Aucas. Je to však označení plné despektu. Toto jméno dostali tito indiáni od bělochů, protože pro ně byli velice nebezpeční a divocí. V roce 1956 zabili Huaoraniové pět misionářů na řece Curaray. Následovaly další útoky a přepadení bělochů, pronikajících na jejich území, ať již vojáků, kolónů, dřevorubců či prvních petrolejářů. Přesto je až do roku 1976 málokdo viděl. V roce 1977 byli zabiti tři pracovníci petrolejářské společnosti tehdy neznámou částí Huaoraniů, zvaných Tagaeri, žĳících v naprosté izolaci na peruánsko-ekvádorských hranicích. Stálejší styk s nimi navázal teprve kapucínský misionář Alejandro Labaca od roku 1980. Naopak převážná část Huaoraniů již během osmdesátých let podlehla tlaku naftařů, ba stali se dokonce jejich průvodci na svém území. Misionář Labaca byl mediátorem mezi naším světem a mikrokosmem nepřátelských Tagaeriů, což byl tanec na ostří nože. Pohyboval se mezi zájmy petrolejářů a indiánskými válečníky chránícími svou svobodu. Nemohlo to skončit jinak než jeho smrtí. Dne 21. července 1987 byl pod vedením náčelníka Taga ubodán oštěpy. Společně s ním byla ubodána i kolumbĳská misionářka, sestra Inés Arango.

kofáni

15

Konečnou zastávkou katamaránu bylo Tiputini, malá vojenská posádka na levém břehu Napa. Tady nás čekal po mé dohodě s ministrem obrany doprovod na plavbě za Kofány. Byl to poručík ekvádorských rangerů César Torres s motorovou lodí a kormidelníkem. Večer trávíme u ohně. Vojáci z posádky zpívají ekvádorské odrhovačky, opékáme maso a je nám fajn, i když naproti možná Huaorani ubíjejí své další bělošské oběti oštěpy. Tiputini je i název řeky, která se naproti vlévá do Napa, tam, kde začíná Národní park Yasuni, který se táhne až na hranice s Peru. Za čtyřicet let tento název z „konce světa“ v rámci Yasuni ITT proletí světem a bude skloňován ve všech řečech. Prostor Ishpingo-Tambococha-Tiputini se stane předmětem lítého boje mezi ochránci přírody, indiány a ekonomickými zájmy ropných firem, potažmo zájmy státními. Prakticky pokračuje boj, ve kterém se snažil hrát pozitivní roli misionář Labaca. Jenže nelze, bohužel, sedět na dvou židlích. Není možné zachovat nádhernou nedotčenou přírodu na jedné straně a dobrat se zisků, třeba i pro zvýšení životní úrovně zdejších obyvatel, na druhé straně. Tady se však jedná o misky vah řádně veliké. Nejde o ochranu nějaké Šumavy, se vší úctou, ale o území s největší biodiverzitou, doslova megabiodiverzitou na této planetě. Národní park Yasuni zde vznikl pár let po mé návštěvě, v roce 1979, na ploše 962 000 ha, a UNESCO jej ustanovilo jako biosférickou rezervaci v roce 1989. Ornitolog dr. Peter English z Texaské univerzity zde zdokumentoval na 596 druhů ptactva a jeho kolega Shawn McCracken nalezl na 150 druhů obojživelníků, což je na danou plochu nejvyšší počet na světě. Na pouhých 100 km2 parku roste více než 2000 druhů stromů, lián a keřů, 4000 druhů rostlin, žĳe tu 120 druhů hadů, 117 druhů netopýrů či 382 druhů ryb a na jednom km2 dokonce 100 000 druhů hmyzu! Vyskytuje se zde i na 43 endemických druhů obratlovců či 720 endemických rostlin. Jinými slovy, na jednom km2 je zde tolik druhů fauny a flóry jako nikde na světě. V neposlední řadě zde žĳe vedle dvou tisíců Huaoraniů, kteří však za posledních čtyřicet let přestali nejen s nepřátelstvím, ale dokonce se zapojili do petrolejářských služeb či se paktují s nelegálními dřevorubci cedrů a kaobe, především dvě zcela separované skupiny. Po příchodu misionářů na řeku Napo v roce 1968 odešla do dobrovolné izolace skupina Tagaeriů zvaných „Pata colorada“ (Červená noha, podle barvení nohou narudo), čítající nyní asi 30 členů, a Taromenaneů v počtu kolem 150. Tagaeriové jsou klanem Huaoraniů, Taromenaneové jsou jiné, blíže nespecifikované etnikum. Právě oni pokračují v boji za svobodu svého teritoria včetně boje proti zaprodaným Huaoraniům, kterých v březnu 2013 pár zabili. Kolóni, petrolejářské firmy, pěstitelé olejových palem, dřevařské společnosti záměrně a cíleně provokují v Amazonii rivalitu mezi jednotlivými dosud přežívajícími kmeny. Tyto averze často přerostou v genocidu, jako se stalo v případě bojů mezi Huaoranii a Tagaerii. Ti ubili oštěpy několik bělochů v roce 2002 a 2008, naopak ilegální dřevorubci zabili několik desítek Tagaeriů v letech 2003 až 2008. Na stejné misce vah je i zamezení vypuštění více než 400 milionů tun CO2 při případné těžbě do ovzduší. Na druhé misce vah je v podzemí Yasuni ITT 920 miliónů barelů nafty, dvacet procent celkových zásob Ekvádoru. Ekvádorský prezident Rafael Correa navrhl světu velký ekologický obchod: Ekvádor nebude ropu v Yasuni těžit, když svět nabídne jako kompenzaci za takto ušlý zisk 3,6 miliardy dolarů. Tuto nabídku prezentoval ještě jednou v roce 2010 v OSN, kdy zdůraznil, že „… naše žádost není žádná charita, ale odpovědnost v boji proti klimatickým změnám…“. Na fond Yasuni ITT začaly přicházet finanční prostředky jak od států, tak od soukromých firem či jednotlivců. Příspěvky však poslaly pouze Španělsko, Kolumbie, Chile, Arménie, Německo, Lucembursko a Turecko, řada firem z USA, Ruska, Japonska a dalších zemí a soukromé osoby jako Leonardo DiCaprio či Bo Derek. Na fond tak přišlo během šesti let jen sto dvacet miliónů dolarů. Correa byl zklamán nezájmem světa, který rád farizejsky mluví o ochraně přírody, ale nedělá nic. Doslova nařkl svět z pokrytectví a dne 16. srpna 2013 rozhodl o zahájení vrtů. Měla začít likvidace pozemského ráje, protože my všichni chceme stále více a více ropy pro naše pohodlí, pro benzin a naftu našich aut, pro chemické, kosmetické a sanitární výrobky, pro naše domovy a krásu našich žen. Jsme pokrytci. Vůbec nás nezajímá, zda svět přĳde o stovky druhů rostlin

16


→ Krátké zastavení v osadě Sionů, v pozadí poručík rangerů César

a zvířat, hlavně když nevyschne hadice na naší benzínce. Vůbec nás nezajímá, zda z povrchu zemského zmizí poslední svědkové dětských dnů naší planety, indiáni Tagaeriové, Taromenaneové a dosud zcela neznámí Oñamenaneiové či Huiñatareiové, o kterých panují pouhé dohady. Naštěstí pro velkou náročnost těžby celý projekt nakonec zkrachoval, a tak se amazonská džungle tentokrát zachránila sama. Za pár hodin od vyplutí z Tiputini projíždíme kolem hraniční posádky Nuevo Rocafuerte na přechodu do Peru, místa, kde peruánská armáda vpadla v roce 1941 na ekvádorské území. Levým přítokem Aguarico začínáme stoupat proti proudu až do další vojenské posádky místních rangerů Zancudo. Dvoudenní trek po pás ve vodě zatopeným pralesem k jezeru Zancudo Cocha nás tvrdě seznamuje s pochodem v místních podmínkách. Plujeme proti proudu Aguarika a krátce se zastavujeme na levém břehu v malé osadě indiánů v bílých kužmách, patřících ke kmeni Siona. Za další dva dny připlouváme k vysokému pravému břehu řeky, kde byla vesnice Dureno. Tady žĳí Kofáni, kteří si říkají A'i, Lidé. Vylézáme vzhůru i s ranci a bednami, které skládáme na travnatou mýtinu. V pozadí vidíme chýše a za chvíli je před námi řada indiánů s peřím ozdobenými oštěpy. V nosech zasunutá dlouhá papouščí péra, dřevěné kolíčky v uších, nakrátko střižené vlasy s jednoduchou čelenkou přes čelo a v dlouhých kužmách, tunikovitých oděvech tmavých barev. Nevypadají vůbec přátelsky. A za nimi vpovzdálí i skupina žen v pestrých oděvech. Ty sledují a živě komentují s muži situaci v hrdelní kofánštině. Marně se snažím navázat rozhovor

kofáni

17

a přednést jim svou žádost – pár dní s nimi žít. Ticho je mi jedinou odpovědí. Vybalujeme dary a poručík César se také snaží. Nepomáhají ani mačety, ani skleněné korálky, zrcátka, nože, dýky, mýdlo, rybářské háčky, ani cigarety. Nikdo nemá zájem. Naivně jim nabízím obchod, že odkoupíme jejich banány za výhodnou cenu nebo jejich oštěpy či náhrdelníky. Nic. Sedli jsme si před nimi a čekali, co bude. Po několika hodinách nebylo nic. Když se chýlí k večeru, oznamuji, že bychom u nich přesto rádi zůstali. Muži jako by zapomněli na naši přítomnost a vzrušeně mezi sebou diskutují, ženy se doslova hystericky přidávají. Vše

18


← Hlavní přístav v Durenu → Přístaviště u Santiaga Kenamy nekompromisně zamítají. Nechtějí ani naše dary, ani obchod s námi, ani naši přítomnost. Jsou nebezpečně vzteklí, mávají s oštěpy a v jejich očích je děs a zlo. Vůbec netuším, co dál. Můj první kontakt s indiány Amazonie začíná krachem. „Toto je naše území,“ říká španělsky jeden rozčílený mladý Kofán a cení přitom doširoka zuby, „sem nesmí žádný běloch. Odejděte!“ „Odejděte, pryč,“ přidali se španělsky křikem všichni. „Je už noc. Odjedeme zítra. Přespíme u řeky mimo vaše území,“ žadoním. Kofáni spokojeni odcházejí a my zaléháme na zem. Měsíc a hvězdy nám svítí nad hlavou, z pralesa zní jeho noční zvuky. Historie zanechala hluboké rýhy mezi původními obyvateli Ameriky a bělochy, těžko po nich můžu chtít, aby nás s radostí vítali. To je realita. Náhle od řeky slyšíme křik a pláč. Za chvíli vylézá prudkým břehem náš kormidelník a nese v náručí klučinu. Byl u člunu, když spadl, asi podnapilý z jejich „chíchy“, do divokého proudu Aguarika. Kormidelník za ním skočil a zachránil ho. V duchu si říkám, že to je událost, která vše vyřeší. Náhoda mi zachrání můj první pobyt mezi amazonskými indiány. Nic takového se však nestalo. Ráno Kofáni sice opět přicházejí, ale jsou

kofáni

19

neoblomní. Běs a nenávist z jejich očí sice zmizely, ale žádné díky a vděk se zde nenosí. A tedy ani pozvání do jejich vesnice. Vyhazují nás a já nevěřím svým očím. Proč, když jsme se zachovali velice vstřícně a zachránili jeden z jejich životů? Žádné zlé úmysly nemáme. Odpluli jsme proti proudu.

Návrat ke Kofánům Po pár kilometrech jsme narazili na osamocenou chýši, kde žĳe Kofán Santiago Criollo se svojí rodinou, který se před časem odloučil z Durena. Tady jsme přĳati a člun s vojáky odplouvá zpět do Tiputini. Jedná se o typickou stavbu na kůlech s bambusovou podlahou, palmovými doškami a neuzavřenými stěnami, takže je stále dokonalý rozhled kolem dokola. Moji pozornost přilákaly natažené provazy v průzorech, na kterých visí různé zrezivělé konzervy a plechovky. Santiago vše se smíchem vysvětluje. „Komáry ani moskyty moc nemáme, zato vampýry ano. A to je ochrana před nimi. Žĳe jich tu velké množství a často se stávalo, že takový netopýr-vampýr v noci sál z člověka krev, aniž by to spící věděl. Jen ráno jsme si našli na krku pár uschlých kapek krve.“ Takže pro jistotu vytahujeme moskytiéru či spíš vampyriéru. Kolem obydlí pobíhá spousta slepic arapa, kuřat, kachen i chrochtajících černých prasat c'uchi a o překot skákajících psů a'in, které krmí paní domu Elena Kenama. A všude množství létajících švábů. Dostanou se kamkoli. Všechno žerou a občas se přimotají do jídla a křupnou mezi zuby. Santiago ještě nosí kužmu, což je jistým projevem kofánské sounáležitosti, řekněme jedním ze znaků jejich kmene. Přemýšlel jsem nad onou událostí opakovaně, ale až časem jsem pochopil, že Kofáni jednali správně. Jakýpak vděk za něco, co by měl udělat každý člověk a nečekat za to žádnou chválu, děkování či nějaké vyrovnání. Kdyby nás za záchranu života jejich dítěte pustili do vesnice, v tu chvíli by se přece snížili na naši úroveň „něco za něco“, na úroveň kšeftu, který oni neznají. Naše pradávné konvence díků a prošení u nich neexistují. Když někdo chce něco někomu dát, tak mu to dá, aniž by očekával vděčnost, a na druhou stranu amazonský indián nikdy o nic neprosí, ani o pomoc. Neprosí ani o záchranu vlastního života. Na to je příliš hrdý a cítil by se pokořený, ponížený, že není schopen se ochránit sám. V pralesích Amazonie mohou žít a přežívat jen schopní a silní jedinci, čelící mnoha nástrahám přírody a okolí. Ostatně nejen v Amazonii. Známějším a názornějším příkladem je případ prérĳního indiána, kterému zachránil život v boji Malý velký muž. Nedostalo se mu vděku, naopak indián jej za to chtěl zabít, protože Malý velký muž mu tím dokázal jeho neschopnost postarat se sám o sebe. A tak mu musel jeho čin oplatit stejným způsobem: zachránit mu také život. Indián totiž také nestrpí být někomu za něco dlužný a vše vrací: dar za dar, život za život. Teprve pak jej mohl zabít. Maestro si připravoval a čistil kameru a já přemýšlel, jak se vrátit do Durena. Trvalo mi to asi týden, když tu proti proudu Aguarika bidlovaly dvě staré ženy a pár dívek. Čekal jsem, co se bude dít. Za čas se vracely s nákladem suchého klestí. Tehdy mi to došlo. Kofáni, samozřejmě jako ostatní amazonští indiáni, udržují sexuální dělbu práce. Co dělá muž, nemůže dělat žena, a naopak. Zpravidla s hlínou dělají ženy. Vyrábějí keramiku. S dřevem pracují muži. Vyrábějí zbraně, vory, pirogy, pádla, stavějí obydlí, vyřezávají šamanské stoličky. Ženy tkají, pletou košíky, vyrábějí náhrdelníky z peří či korálků, sklízejí úrodu manioku, který zpracovávají v mouku a nápoje, vaří, udržují oheň, zametají, starají se o děti a zaučují dívky do ženských prací. Muži kácejí les, zakládají lesní políčka „chacra“ pálením uschlých pokácených stromů a keřů, mačetou čistí prostor vesnice, opékají maso a ryby, splétají rybářské sítě, síťovky a hamaky síťováním, vyrábějí péřové ozdoby. Ženy sbírají lesní plody a drobné živočichy či ryby udušené jedem „barbasco“. Muži loví zvěř a chytají ryby, šplhají po stromech a palmách při sběru ovoce, zaučují chlapce do mužských činností. Je zde jasná rovnováha, a proto si příslušníci obou pohlaví vzájemně

20


↑ Santiagova chýše s Elenou Kenama nevyměňují tyto úlohy. Například by bylo směšné, kdyby muž vyráběl keramické nádoby, ale když k tomu dojde, je cílem nějaká legrace, třeba házení a rozbíjení nádob či talířů. Navíc je čistě pro muže vymezena spirituální činnost šamanů, léčitelů, čarodějů… i když i ženy se k těmto funkcím výjimečně dostanou. A tak jsem si od Santiga vypůjčil pirogu shabu a pádla chuchuefe a s mačetami jsme vyrazili na suché klestí. Nebylo to snadné, ale po pár hodinách zaklekáme do člunu s nákladem dříví, jak jsme si říkali, jako Brzák Felix, a sjíždíme československý prvosjezd Aguarika do Durena. I samotné staré indiánky bez námahy zatočí svoji pirogu z divokého proudu do úzké rokle s klidným přítokem sloužícím jako přístav. Nám se to nedaří. Peřeje nás ženou dolů, přes nízké borty se nám do vratké pirogy hrne špinavá voda řeky. Stěží otáčíme člun a tvrdě přirážíme ke břehu až pod osadou. Na zádech vytahujeme hromadu klacků nahoru vysokým břehem, ale tam nás nikdo nečeká, ani zachmuření Kofáni s oštěpy. V pohodě vcházíme do zcela liduprázdné vesnice a klacky podělujeme každé obydlí před vchodem.

kofáni

21

Veselé tropy Amazonie

Recommend Documents