Veronika VYČICHLOVÁ Revize pozitivistického dějepisectví a percepce školy Annales v české historiografii 20. a 30. let 20. století

Cahiers du CEFRES N° 29, Francouzská inspirace pro společenské vědy v českých zemích

Pavla Horská, Martin Nodl, Antonín Kostlán (Ed.)

___________________________________________________________ Veronika VYČICHLOVÁ Revize pozitivistického dějepisectví a percepce školy Annales v české historiografii 20. a 30. let 20. století

___________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Veronika Vyčichlová, « Revize pozitivistického dějepisectví a percepce školy Annales v české historiografii 20. a 30. let 20. století », Cahiers du CEFRES. N° 29, Francouzská inspirace pro společenské vědy v českých zemích (ed. Pavla Horská, Martin Nodl, Antonín Kostlán). Mis en ligne en / published on : mai 2010 / may 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c29/vycichlova_2003_skola_annales_ceska_historiografie.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE

1

REVIZE POZITIVISTICKÉHO DĚJEPISECTVÍ A PERCEPCE ŠKOLY ANNALES V ČESKÉ HISTORIOGRAFII 20. A 30. LET 20. STOLETÍ VERONIKA VYČICHLOVÁ Když na počátku roku 1929 vyšlo ve Francii první číslo časopisu Les Annales d’histoire économique et sociale, bylo české dějepisectví již deset let vědou rozvíjející se v samostatném státě. Tendence podřídit historická bádání národním požadavkům pozbyla aktuálnosti, čímž se uvolnil prostor pro snahy započaté již v době Gollově. Česká historie pokračovala v procesu vyrovnávání se vědě evropské. Navzdory tomu, že tradice vedla české historiky spíše do okruhu historiografie německé, existovaly zde určité nevelké, nikoli však zanedbatelné vazby k prostoru francouzskému. Zájem Francie na jejich rozvíjení souzněl s její celkovou tendencí udržovat nejen vědecké a kulturní styky právě s Československem. Pojednat o vztahu českých historiků k progresivním tendencím francouzské historiografie reprezentovaným právě aktivitami kolem revue Les Annales d’histoire économique et sociale však nelze bez vylíčení situace předcházejícího údobí. Musíme si proto odpovědět na otázku, zda existovaly dřívější vazby k francouzskému dějepisectví, zda i v podmínkách české historické vědy zaznívaly kritické výhrady vůči pozitivismu, zejména vůči událostní historii (l’histoire événementielle)? Porozhlédneme-li se v českých vědeckých kruzích konce 19. a počátku 20. století, objeví se před námi osobnost kultivovaného, noblesního a zahraničím ochotně přijímaného historika Josefa Šusty (1874-1945). Josef Šusta patří k těm českým historikům, jejichž názory na historickou vědu a přístup ke zpracování historické látky se vyvíjely po celou dobu jejich tvorby. Specifické pojetí historie se u Šusty utváří postupně: je patrné již v jeho prvních pracích, proměňuje se v jeho dalších dílech a nabývá konkrétní podoby mimo jiné i vlivem jeho pedagogického působení na univerzitě, kde do svého semináře zařazoval i témata teoretická. Jednalo se např. o výklady spojené s úvahami nad dějinami politickými, právními a hospodářskými. 1 Politické dějiny charakterizuje Šusta jako obor, který sleduje především dynamiku událostí. Vymezuje je rámcem státu a církve a upozorňuje na existenci velmi těsných vztahů mezi nimi. Je si vědom toho, že politické dějiny se zaměřují především na výklad historických událostí a činů výrazných Státní ústřední archiv Praha (dále jen SÚA Praha), Pozůstalost Josefa Šusty (dále jen J. Šusta), Seminární cvičení, inv. č. 30, kart. č. 21. 1

2

osobností, předmět jejich zájmu však pojímá v širších souvislostech. 2 Dějiny hospodářské splývají podle něj často s dějinami sociálními. Nejedná se však o totéž. Ukazují, jak organizace společnosti a její závislosti podléhají zákonitostem výroby, distribuce a spotřeby. 3 Vznik sociálních dějin považuje Josef Šusta za výsledek dlouhodobého vývoje, jímž historie jako věda prošla. Je tedy zřejmé, že v Šustově pojetí se historie neomezuje pouze na dějiny politické. Velmi komplikovanému a mnohovrstevnatému procesu historického vývoje odpovídají v jeho koncepcích speciální vědní disciplíny. Hovoří o dějinách filozofie, literatury, umění apod. Každá taková nauka disponuje vlastními metodami. Domnívá se, že jednotlivé výzkumy založené na analýze by mělo uzavírat užití metody syntetické. 4 Jedině tak lze dospět k celistvému poznání minulosti. Určitým završením Šustova pojímání vnitřně složitého a dynamikou se vyznačujícího dějinného procesu se stal soubor esejů o světových dějinách od antiky až po první světovou válku. Původní předmluvy k jednotlivým svazkům Světových dějin autor doplnil novými texty a uspořádal do knihy s názvem Veliké milníky.5 Až na ojedinělé projevy nejsou Šustovy názory na metodologickou problematiku historické vědy přímo vysloveny. Čtenář se setkává až se závěry a výsledky práce, k nimž autor dospěl prostřednictvím metodických postupů, jimž v textu nevěnuje žádnou pozornost.6 Šustovým záměrem nebylo pojednávat otevřeně o zásadách a metodách historikovy práce. Přesto lze v jeho přednáškách i dílech rozpoznat mnohé podněty, které se objevují v soudobé evropské, zejména francouzské historiografii. Je tedy zřejmé, že Josef Šusta řešil obdobné problémy jako někteří evropští historikové, že si uvědomoval úskalí soudobého stavu historiografie a snažil se z něj najít východisko. A tak se i v Šustově uvažování setkáváme s kritickými výhradami vůči pozitivismu, s požadavkem historické syntézy a v jeho tvorbě nemůžeme přehlédnout ani SÚA Praha, J. Šusta, Politické dějiny, inv. č. 30, kart. č. 21. SÚA Praha, J. Šusta, Hospodářské dějiny, inv. č. 30, kart. č. 21. 4 SÚA Praha, J. Šusta, Politické dějiny, inv. č. 30, kart. č. 21. 5 Konečnou redakci už Šusta neprovedl. Pod tíhou tragických událostí rodinného života, oslaben neuspokojivým zdravotním stavem a pod vlivem nespravedlivě vyřčené kritiky namířené proti jeho působení v době protektorátu rozhodl se na konci května 1945 dobrovolně ukončit svůj život. Soubor úvah se potom stal součástí Šustovy pozůstalosti uložené ve Státním ústředním archivu Praha (SÚA Praha, J. Šusta, Veliké milníky, inv. č. 123, kart. č. 33.) K jejich vydání došlo teprve roku 1999. JOSEF ŠUSTA, Úvahy o všeobecných dějinách, Praha 1999. 6 JAROSLAV MAREK, O historismu a dějepisectví, Praha 1992, s. 62. 2 3

3

zájem o dějiny hospodářské a sociální, o vývoj duchovních složek života společnosti, úvahy o čase v dějinách apod. I u Josefa Šusty tedy rovněž nacházíme tytéž výhrady vůči soudobému dějepisectví a tytéž požadavky, které rezonovaly například v postulátech historické syntézy Henriho Berra a vyvrcholily v mohutném odvrhnutí událostí historie francouzskou školou Annales. Zcela zásadní vliv na utvářející se osobnost mladého historika měl nepochybně jeho univerzitní učitel Jaroslav Goll. S největší pravděpodobností právě on inspiroval Josefa Šustu k prvním výraznějším pokusům o překonání událostní historiografie, které můžeme sledovat již v jeho Dvou knihách českých dějin (1917, 1919).7 Šusta se v nich záměrně – a je třeba poznamenat, že ve značném rozsahu – zabývá také hospodářskými a sociálními proměnami českého státu. Snaží se postihnout minulost ve všech jejích vrstvách, usiluje rovněž o vystižení duchovní atmosféry doby. Zřetel k těmto nepolitickým dějinám u něj nabývá vzhledem k líčení událostí rovnocenného významu. Jaroslav Marek považuje tyto Šustovy práce společně s Pekařovou Knihou o Kosti za první pokusy české historiografie o syntézu dějin politických, sociálních a hospodářských. Avšak soudí, že v případě Pekařově svou roli sehrála spíše určitá intuitivnost a u Šusty zase nesporná vnitřní kultivovanost než programové úsilí o nový teoretický přístup k historické realitě.8 Šustovi však nelze upřít zájem o syntézu jako vědeckou pracovní metodu. Tento svůj pohled vyjádřil zřetelně roku 1917 ve stati Národní úkoly české vědy.9 Společně s ním tu zaznívá poměrně výrazná kritika pozitivismu. 10 Je toho názoru, že „pozitivistické nazírání na vědu nenasycovalo hlubších potřeb duše uceleným názorem životním a vedlo snad i k neuspokojivému tříštění kulturní nálady svým nedostatkem syntetických schopností“. 11 Na druhé straně si však uvědomuje podněty, jimiž pozitivismus českou vědu obohatil a jimiž napomohl JOSEF ŠUSTA, Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje, díl 1: Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300-1308, Praha 1917; TÝŽ, Dvě knihy českých dějin.Kus středověké historie našeho kraje, díl 2: Počátky lucemburské 1308-1320, Praha 1919. 8 JAROSLAV MAREK, O historismu a dějepisectví, Praha 1992, s. 164-167. 9 Přetištěno v knize JOSEF ŠUSTA, Z dob dávných i blízkých, Praha 1924, s. 324-328. 10 K tomu: KAREL ŠTEFEK, Josef Šusta. K filosofické a metodologické problematice jeho díla, in: Listy katedry historie 10, Hradec Králové 1996, s. 68. 11 JOSEF ŠUSTA, Národní úkoly české vědy, in: Josef Šusta, Z dob dávných i blízkých, Praha 1924, s. 325. 7

4

k pozvednutí její úrovně. Mezi prvními uvádí, že přispěl ke specializaci vědy vůbec a k jejímu prohloubení a zkvalitnění. Česká národní věda se dostala na úroveň evropskou, čímž si obhájila právo na samostatný a důstojný kulturní život. Ačkoli v našem prostředí postavil pozitivismus vědu mimo národní požadavky, které velmi dlouho přetrvávaly, nevzdálil ji nikdy národním cílům. Úzkou specializaci považuje ale v roce 1917 za přepych, který si česká věda prozatím nemůže dovolit. Je totiž třeba, aby český vědec stále ještě zprostředkovával domácímu publiku badatelské výsledky vědy zahraniční. Takové poslání s sebou ale nese jisté nebezpečí. Šusta má v této souvislosti na mysli možnost opakování, nebo dokonce nekontrolovaného kompilování, jímž lze rychle a bez větší námahy dosáhnout úspěchu a uznání. Proto varuje před pouhým popularizováním, nabývajícím podoby mělkého polovzdělávání, v němž není možné hledat záruku spolehlivého pokroku. Velmi nebezpečnou oblastí se v tomto případě podle Šustova mínění stala publicistika, která se ve službách politiky proměňuje často v prostředníka při předávání okleštěných myšlenkových koncepcí. 12 Kritiku pozitivismu potom Šusta opakoval roku 1933 v práci Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a v době nové. Tentokrát však svoje výhrady směřoval přímo k pozitivismu v historické vědě a spojoval je s požadavkem historické syntézy: „Dějepisectví, dosáhnuvši značné dokonalosti odborné, monografickým rozčleněním a technickou specializací ztrácí smysl pro celek a tím i správný poměr k vědní potřebě života.“13 Dále Šusta mluví o jistých obtížích, vyrůstajících ze soudobé vysoké úrovně historické vědy, která klade na jednotlivce nadměrné, takřka nesplnitelné, nároky. Jako jediné možné východisko z této situace vidí práci týmovou, v níž by o vytvoření syntetického díla usilovalo více specialistů. Jedinec totiž není schopen reagovat ve své práci na rychlý vývoj, jakým soudobá historická věda prochází, a zachytit tak všechny nové podněty, jimiž historie disponuje. Jako konkrétní příklad uvádí dílo francouzské historiografie Histoire universelle du IVe siècle à nos jours, jehož duchovními tvůrci byli Ernst Lavisse a Alfred Rambaud. Neomezuje se však pouze na Francii a připomíná, že i v historiografii německé a angloamerické se objevují určité, méně uspokojivé pokusy o velké kolektivní syntetické práce. Jejich hlavní nedostatek spočívá v tom, že ani značné redaktorské úsilí nedokázalo nakonec sjednotit příspěvky tolik rozdílného charakteru a kvality, a tak uspokojit stále větší potřebu po JOSEF ŠUSTA, Národní úkoly české vědy, s. 327-328. JOSEF ŠUSTA, Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové, Praha 1946, s. 198. 12 13

5

existenci ústrojného celku, jehož části by byly neseny prvkem jednotícího rázu. Ve snaze splnit tento naléhavý požadavek vidí Šusta hlavní smysl Berrovy Revue de synthèse historique.14 Později Josef Šusta otevřeně hovoří o krizi dějepisectví: 15 „charakterizoval ji několika příznačnými rysy: nadbytek monografických prací, přehnaná specializace, neschopnost obecnějšího pohledu, l’art pour l’artismus, nedostatek větších syntetických prací. [...] Zklamán různými koncepty historické vědy (např. biologickými, ekonomickými, materialistickými), skládal větší naději v novější filozofické koncepce, v noetiku a filozofii dějin novokantovství, filozofii života a některé další.“16 Z jeho úvah je dále patrné zaujetí pro koncepce ovlivněné sociologií. Připomíná práce Wernera Sombarta, v nichž dominantní postavení získává prvek ekonomického smýšlení. Jedná se o duchovní atmosféru orientovanou na otázky výroby a spotřeby. Tato nálada podléhá v průběhu staletí změnám, a tím ovlivňuje i proměnu veškerého životního stylu.17 Za závažné považuje rovněž teorie Maxe Webera a Ernsta Troeltsche, které promítají do výkladu historického vývoje společnosti vliv sil psychických a citových. 18 Josef Šusta disponoval dovednostmi analytika i syntetika. František Kutnar v Přehledných dějinách českého a slovenského dějepisectví poznamenal, že se z analytika stával postupně syntetikem. 19 K jeho nejvýraznějším dílům, v nichž zúročil oba tyto způsoby historikovy práce patří Dvě knihy českých dějin (1917, 1919). V Benešově interpretaci se objevuje názor, že zaměření tohoto díla na velmi krátké údobí let 1300-1320, tvořící navíc dramatický předěl českých dějin, umožnilo Šustovi zabývat se nejen politickými, ale i JOSEF ŠUSTA, Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové, s. 199. 15 JOSEF ŠUSTA, Cesty univerzálně historického poznání, in: Josef Šusta, Úvahy o všeobecných dějinách, s. 22-23. 16 KAREL ŠTEFEK, Josef Šusta. K filosofické a metodologické problematice jeho díla, Listy katedry historie 10/1996, s. 68. 17 JOSEF ŠUSTA, Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové, Praha 1946. 18 „Význam psychických a citových sil, v náboženství utajených a v životě kultovém i církevním působivých, pro veškeren život sociální a jeho hospodářské formy byl jimi mocně vyzdvižen a v rozličných oblastech dějinných podrobně sledován.“ JOSEF ŠUSTA, Dějepisectví. Jeho vývoj v oblasti vzdělanosti západní ve středověku a době nové, s. 202-203. 19 FRANTIŠEK KUTNAR, JAROSLAV MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1997, s. 503. 14

6

hospodářskými, sociálními a kulturními změnami české středověké společnosti. K tomu však bylo nezbytné využít právě syntetickou metodu. 20 Beneš dále soudí, že „Šustovo historické myšlení bylo výrazně syntetické. Analytickou kritickou metodu ovládl a v četných studiích uplatnil jen jako nutný nástroj historického poznávání. Užíval jí jako nezbytného předpokladu a také prvního stupně hlubšího promýšlení dávno minulých, nedávných a i současných dějů.“ 21 Schopnosti syntetika Josef Šusta ostatně projevil již ve svých pracích z počátku 20. století. V roce 1905 a 1912 připravil k vydání několik učebnic dějepisu.22 Snahy o historickou syntézu vyvrcholily však v jeho díle rozsáhlým projektem Dějiny lidstva od pravěku k dnešku (vycházely od roku 1936 v nakladatelství Melantrich). Očekával, že Dějiny lidstva získají podobu harmonického a vnitřně učleněného celku, který se bude vyznačovat širokým pojetím, jímž dojde k překonání obvyklého monografického zúžení sledované problematiky. Velkou váhu přikládal vytříbenému stylu, dostatečně jasnému a působivému, který by zaručil plastické vylíčení historických událostí, poměrů sociálních i hospodářských. Celistvého pohledu na dosavadní dějiny lidstva mělo být dosaženo i zaměřením na vývoj kultury, a to jak na umění výtvarné tak na literaturu.23 Dějiny lidstva se měly stát dílem přístupným pro všechny vzdělané čtenáře, nikoli pouze pro úzký okruh specialistů. Každý z plánovaných osmi dílů byl zamýšlen jako uzavřený celek. Za jednotící princip při jejich realizaci považoval Šusta buď svérázně vyhraněná údobí, nebo některé ze základních motivů obecných dějin.24 Zárukou celistvosti každého dílu se však staly především Šustovy brilantní eseje. Každá z těchto úvodních kapitol přinášela úvahu nad specifickými znaky, tendencemi a projevy dané historické epochy. „Sled těchto profilů dob od nestarších asijských kultur přes antiku, křesťanský novověk až k novodobému absolutismu a osvícenství představuje myšlenkovou esenci ZDENĚK BENEŠ, Šest zastavení nad stránkami milníků dějin Josefa Šusty, in: Josef Šusta, Úvahy o všeobecných dějinách, s. 323. 21 ZDENĚK BENEŠ, Šest zastavení nad stránkami milníků dějin Josefa Šusty, s. 322-323; TÝŽ, Josef Šusta, in: Josef Šusta, Jindřich z Rožmberka, Praha 1995, s. 9. 22 JOSEF ŠUSTA, Dějiny nového věku. Všeobecný dějepis pro vyšší školy obchodní, díl 3, Praha 1905; TÝŽ, Dějiny středního a nového věku do roku 1648. Všeobecný dějepis pro školy reálné, Praha 1912. 23 SÚA Praha, J. Šusta, Dějiny lidstva (Směrnice pro autory), inv. č. 115, kart. č. 32. 24 SÚA Praha, J. Šusta, Dějiny lidstva (Referát pro almanach Kmene), inv. č. 115, kart. č. 32. 20

7

Šustovy historicity, niterný obraz jeho historické bytosti.“ 25 Šusta v nich odkazuje na některá díla evropské historiografie i na novodobé filozofické koncepce. Již těmito úvahami posouvá pozornost české historiografie ze zajetí zájmu o dějiny národní k obecnému dění.26 Josef Šusta si plně uvědomoval, že dějiny jsou tvořeny rovnocennými složkami, z nichž každá má svůj význam a podílí se na charakteru a proměnách dějinného procesu. Kutnar si všímá toho, jak při interpretaci historické skutečnosti uplatňoval model celistvého, hospodářsko-sociálního, politického a kulturního vidění.27 Šusta sám však připouští, že možností uchopení dějinné látky je nekonečně mnoho a že charakter výsledného historikova díla závisí pouze na vůli a přístupu historikově. K vysvětlení tohoto problému volí působivou metaforu, v níž vlastně ztotožňuje práci historika a umělce: 28 „Dějiny lidstva jsou jako rozsáhlá krajina. Podle toho, jaké stanovisko zvolím, za jakého FRANTIŠEK KUTNAR, JAROSLAV MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 510-511. 26 Pohnutky, z nichž se zrodila vize projektu napsání souborných dějin lidstva v celé délce jejich trvání, vysvětlil Josef Šusta v referátu pro almanach časopisu Kmen. Hovoří o jistém rozporu, jímž je postiženo uvažování lidí. Na jedné straně je přítomno uvědomění si přináležitosti k národu, vědomí vlastní osobitosti národní, na druhé straně je to vědomí vážných závazků vůči celku lidstva. Pro pohnutky obojího rázu člověk nachází oporu v minulosti. Pro národní cítění je historie zdrojem národního sebevědomí, pro cítění obecné je dokladem vzájemné souvislosti a závislosti. Opět tu zaznívá názor, že situace našeho národa vedla k tomu, aby hlavní pozornost byla soustředěna na poznání minulosti národní, a to formou monografických prací. To však přispělo k výraznému omezení zájmu o dějiny obecné, navzdory tomu, že trvale zhodnotit výsledky dosažené národním dějepisectvím lze pouze v celistvém pojetí dějin jako dějin světových. K tomu je ale zapotřebí, aby historik disponoval dobrou znalostí dějin ostatních národů a zároveň aby byl schopen pomocí psychologicky vyškoleného citu rozpoznat jejich svérázné charakteristiky. SÚA Praha, J. Šusta, Dějiny lidstva (Referát pro almanach Kmene), inv. č. 115, kart. č. 32. K Šustově podílu na Dějinách lidstva nejnověji JIŘÍ LACH, Josef Šusta a Dějiny lidstva, Olomouc 2001. 27 FRANTIŠEK KUTNAR, JAROSLAV MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 505. 28 K tomu F. Kutnar: „Dějiny byly pro Šustu, prožívajícího v mládí intenzivně protiklad mezi domovem a světem a zobrazivšího vnitřní krizi českého člověka uprostřed dalekých perspektiv velkých evropských kultur v románu Cizina (1914), vždy nerozlučným spojením vědy a umění.“ FRANTIŠEK KUTNAR, JAROSLAV MAREK, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, s. 503-504. 25

8

osvětlení a jak dovedným jsem malířem, vypadne obraz. Jednou jest to strom nebo pouhá větev, jindy větší výsek, v němž mizí kmeny jednotlivé, z nejvyššího vrcholu hory. [...] Počet stanovisek nekonečný a všechna mohou býti oprávněna.“29 Jaroslav Marek vnímá Šustu jako historika sociologického typu, jehož formování bylo předurčeno prostředím, v němž dozrávala jeho osobnost.30 Skutečnost, že Josef Šusta pocházel z intelektuálního prostředí, kde byly ve velké úctě a vážnosti umění a především literatura, jej předurčila nejspíše k podobě kultivovaného intelektuála, jehož noblesa, vnitřní harmonie a určitý aristokratismus se dobře uplatnily v jakékoli vzdělané společnosti. Vědecká orientace spolu s vynikajícími osobnostními rysy z něj učinily reprezentanta české meziválečné vědy v celoevropském měřítku.31 „Tato reprezentativnost se neprojevovala jenom tím, že v očích meziválečných historiků splývala československá historiografie s postavou Šustovou. Měla svou druhou stránku v tom, jak Šusta dovedl do Prahy a Československa přitahovat proslulé evropské historiky a přičiňovat se o to, že se naše země stávala, i pokud jde o historickou vědu, kusem kulturní Evropy.“ 32 Šustovy vazby na evropskou historiografii byly velmi úzké. Po svém učiteli Jaroslavu Gollovi pokračoval ve spolupráci s francouzskou Revue historique, kde dlouhá léta uveřejňoval pravidelná zprávy o české literatuře. 33 Jaroslav Marek a František Šmahel v souvislosti se Šustovými aktivitami v rámci Revue historique poukazují na překvapivou podobnost s osudem Luciena Febvra, jednoho ze zakladatelů revue Les Annales d’histoire SÚA Praha, J. Šusta, Seminární cvičení (Dějiny a dějepis), inv. č. 30, kart. č. 21. 30 JAROSLAV MAREK, Josef Šusta, Dějiny a současnost 10/1968, č. 1, s. 30. 31 KAREL ŠTEFEK, Josef Šusta. K filosofické a metodologické problematice jeho díla, s. 67. 32 JAROSLAV MAREK, Josef Šusta, s. 30. 33 V češtině byly Šustovy referáty vydány souhrnně roku 1926 a 1937. JOSEF ŠUSTA, Posledních padesát let české práce dějepisné. Soubor zpráv Jaroslava Golla o české literatuře historické, vydávaných v Revue Historique v letech 1878-1906, a souhrnná zpráva Josefa Šusty za léta 1905-1924, Praha 1926; TÝŽ, Posledních deset let československé práce dějepisné. Soubor zpráv o československé literatuře historické, vydávaných v Revue historique za léta 1925-1935, Praha 1937. Kontakty Josefa Šusty s Revue historique dokládá mimo jiné i korespondence z 30. let. 20. století. Má výhradně pracovní charakter, týká se Šustových honorářů, redakčních úprav jeho rukopisů apod. SÚA Praha, J. Šusta, korespondence s Revue historique (1931-1938), inv. č.17, kart. č. 19. 29

9

économique et sociale. Pro spolupráci s renomovaným francouzským periodikem získal Jaroslava Golla francouzský historik Gabriel Monod, jenž stejně jako Goll v případě Šustově podporoval vědeckou kariéru pozdějšího zakladatele školy Annales Luciena Febvra. „Ne náhodou Monod stál za profesurou Luciena Febvra tak, jako Goll za profesurou svého žáka Šusty.“ 34 Pravděpodobně tedy oba učitelé rozpoznali nejen nadání svých někdejších studentů, ale vytušili i jejich ochotu rozvíjet ve své práci jisté progresivní tendence příštího dějepisectví. V souhrnném vydání české verze zpráv za léta 1925-1936 z roku 1937, publikovaných v Revue historique, Šusta podotýká, že hlavním cílem těchto snah bylo obracet se k odbornému zahraničnímu publiku, zejména k vědeckým kruhům francouzským, což přirozeně ovlivnilo jejich charakter. 35 Možnost prezentovat výsledky práce českých historiků byla pro Šustu jednou z cest, jak vymanit českou vědu ze zajetí provincialismu, jak jí pootevřít dveře do evropského prostoru. Typickým příkladem zahraničního zájmu o Šustovu charismatickou osobnost, spojenou pevně s představou české historické vědy, se stala rovněž pražská návštěva belgického historika hospodářských dějin Henriho Pirenna. Ta nejenže uvedla Pirennovo dílo do středoevropského prostoru, ale stala se navíc výchozím momentem pro navázání pracovních i osobních kontaktů mezi Pirennem a českým hospodářským a sociálním historikem Bedřichem Mendlem (1892-1940). Josef Šusta byl nepochybně hlavním iniciátorem Pirennovy návštěvy v Československu. Z dochované korespondence je patrné, že měl výrazný zájem na Pirennově vystoupení v českém univerzitním prostředí, že jeho příjezd připravoval několik měsíců předem, a konečně, že jej k Henrimu Pirennovi poutal vřelý přátelský vztah. Navíc předpokládal, že Pirennově osobě se v českých vědeckých kruzích dostane náležitého ocenění. 36 34

JAROSLAV MAREK a FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, Český časopis historický 97/1999, s. 2. 35 JOSEF ŠUSTA, Posledních deset let československé práce dějepisné. Soubor zpráv o československé literatuře historické, vydávaných v Revue historique za léta 1925-1935, Praha 1937, s. III. 36 „j’espère que vous daignevez l’accepter avec votre amabilité et l’honorer par votre visite notre pays, où vous trouverez beaucoup d’appréciateurs de votre illustre personne et de votre ouvre scientifique SÚA Praha, J. Šusta, korespondence s Henri Pirennem (koncept z 10. ledna 1927), inv. č. 16, kart. č. 9. 10

Zajímal se živě o jeho dílo a věnoval mu nemalou pozornost. Nepochybně právě díky aktivitám Josefa Šusty mohl Henri Pirenne v květnu 1927 vystoupit nejen na Karlově univerzitě v Praze, ale i v Brně se svými přednáškami o Vlivech muslimských invazí na politický i hospodářský vývoj západní Evropy raného středověku a o Josefovi II. a Belgii. Výběr látky ponechal Šusta zcela na Pirennovi. O tom, že Pirennova návštěva Prahy proběhla v přátelském duchu a na obou stranách zanechala ten nejlepší dojem, svědčí dopisy z konce května a června 1927. Z nich se také dozvídáme, že Josef Šusta projevil zájem o Bulletin de Académie Royal de Belgique a že Henri Pirenne byl informován o pozitivní recenzi na svou práci Les villes du moyen âge, 37 kterou Šusta publikoval v Českém časopise historickém. 38 Z recenze je zřejmé, že Šusta byl s prací velmi dobře obeznámen. Při jejím vřazování do kontextu celého Pirennova díla se zmiňuje i o některých jeho starších titulech z dějin hospodářských a sociálních. 39 Všímá si některých překvapivých momentů, které lze považovat za kontrastní vůči dosavadnímu pojetí evropského dějinného vývoje. Takovým svérázným prvkem, na nějž podle jeho mínění Pirenne klade velký důraz, je např. vliv Středozemního moře na utváření raně středověké Evropy. Za specifický rys Pirennova pojetí dějinného vývoje Evropy přitom považuje právě skutečnost, že jako jeho dominantní činitel je prezentován vývoj hospodářských, a především obchodních vztahů. Prioritní postavení tedy ztrácejí proměny rasových a jazykových hodnot. Šusta upozorňuje, že nejde o teorii zcela novou, neboť s obdobnými názory se můžeme setkat již ve starších Pirennových pracích, avšak v recenzovaném díle nabývá na rozměrech, prohlubuje se a prostřednictvím některých konkrétních rysů je vykreslena značně plasticky. Dospívá dále k závěru, že Pirenne ve své práci provádí konkrétní sociologickou úvahu, poněvadž ukazuje, jak se změny hospodářských vazeb zcela jednoznačně odrážejí ve struktuře společnosti, jak stimulují změny společenské. Sociologickým pojetím vytlačuje tolik oblíbené právně podložené O recenzi se Pirenne zmínil v dopise z 26. června 1927. Píše, že jej nejen potěšila, ale že ji vnímá jako další z projevů Šustova přátelství. SÚA Praha, J. Šusta, korespondence s Henri Pirennem (dopis z 26. června 1927), inv. č. 16, kart. č. 9. 38 JOSEF ŠUSTA, Henri Pirenne, Les villes au Moyen Age. Essai d’histoire économique et sociale, Český časopis historický 33/1927, s. 369-379. 39 Vedle statí publikovaných v Berrově Revue historique připomíná např. práce Les ancienes démocrateis de Pays-Bas (1910), Les périodes de l’histoire sociale du capitalisme (1914) a sborník vydaný u příležitosti Pirennova čtyřicetiletého působení na Univerzitě v Gentu Mélanges d’histoire offert à Henri Pirenne (1926). 37

11

teorie, „sahaje přitom jaksi přímo na horký tep souvěkého života; a i když ve všem mu snad nedáme za pravdu, jest jistě svrchovaným požitkem sledovati jej při tomto díle“. 40 Vedle toho, že považuje Pirenna za tvůrce, který čtenářům obratně zprostředkovává usměrněný obraz celkového vývoje západní Evropy ve sledovaném období, odhlíží od rysů vedlejších a zaměřuje se na ty tendence, které jsou z jeho pohledů převratné, spatřuje Šusta hlavní přínos Pirennova díla v jeho syntetických rozměrech. Tím se recenzovaná práce zásadně liší od dosavadních monografií a v tom – jak se Josef Šusta domnívá – se také skrývá jisté nebezpečí, které by mohlo vyprovokovat nesouhlasné kritiky. 41 Ačkoli si Šusta všímá na Pirennově díle i zjevného popularizačního charakteru, považuje jej za velmi inspirativní rovněž pro odborníky, a to i pro historiky české, i když se problematiky středoevropské, ani období, kdy u nás docházelo k rozvoji středověkých měst, nedotýká. Přínosem je podle Šusty zejména metoda, kterou Pirenne ke své práci zvolil. Prostřednictvím rozboru dospěl k poznání minulého života a odhalil tak mohutné vývojové tendence evropské historie. Díky Josefu Šustovi se Pirennova kniha Les villes du moyen âge dočkala vydání v českém jazyce, o což se jako překladatel zasloužil právě první profesor hospodářských a sociálních dějin na Karlově univerzitě Bedřich Mendl. Mezi ním a Henri Pirennem se záhy rozvinul vztah zcela osobité povahy. Při jeho utváření sehrálo svou roli nepochybně zaujetí obou historiků pro dějiny hospodářské a sociální. Vždyť „na sklonku století byl Pirenne již uznanou autoritou v oboru hospodářského dějepisu“, 42 jemuž Mendl věnoval celou svou vědeckou kariéru. Z dochované korespondence, kterou Henri Pirenne v letech 1928-1935 adresoval Mendlovi,43 je zřejmé, že vztah obou historiků se postupem doby výrazně prohluboval. Jeho specifická povaha byla mimo jiné dána nejspíše i značným věkovým rozdílem – Pirenne byl o třicet let starší než Mendl. V době, kdy se oba historici setkali, se jeho dílo již pomalu uzavíralo. Evropskou historiografií byl považován za historika par excellence. Jeho působení v historické vědě se stalo inspirativním pro mnohé západoevropské historiky. Hlásili se k němu rovněž generačně, nikoli však přístupem k dějinné

Český časopis historický 33/1927, s. 377. Český časopis historický 33/1927, s. 378. 42 BEDŘICH MENDL, Henri Pirenne, in: Henri Pirenne, Středověká města, Praha 1928, s. 213. 43 AAV ČR, B. Mendl, Henri Pirenne (korespondence z let 1928-1935), inv. č. 248, kart. č. 4. 40 41

12

látce vzdálení historikové seskupení kolem francouzské revue Annales d’histoire économique et sociale. Navázáním vztahu s belgickým historikem Henri Pirennem se Mendl dostává do kontaktu s uznávanou autoritou evropské hospodářské a sociální historie. Pro Mendla se tudíž, nejen díky svému věku a dosaženým výsledkům vědecké práce, mohl stát jistým zdrojem inspirace. Ostatně Mendlovy názory na historickou syntézu a užití srovnávací metody se částečně o znalost Pirennova pojetí dějin opírají.44 Vztah, který časem nabyl podoby přátelství, ze strany Mendlovy naplněného především úctou a z pozice Pirennovy vyznačující se zejména velkým pochopením, se začal prohlubovat v době, kdy Mendl pracuje na překladu Pirennova díla Les villes du Moyen âge.45 Mendl opatřil překlad doslovem, kde se pokusil charakterizovat Pirennův přínos pro evropskou historiografii, svou pozornost věnuje i souhrnnému hodnocení jeho díla. Studii Středověká města považuje za jeden z nejpozoruhodnějších počinů historiografie poslední doby, neboť vyvěrá ze soudobých myšlenkových koncepcí, jejichž představitelem se Pirenne nepochybně stal. Se sobě vlastním porozuměním upozornil na některé moderní metody, z nichž plynou specifické rysy jeho práce. Vnímá tudíž belgického historika jako medievistu, jehož zájem o středověk byl zarámován dějinami hospodářskými a obracel se stále častěji k obecným otázkám dějin sociálních. Vidí v něm vědce, který byl schopen vysvětlit, jak svérázné hospodářské systémy v belgickém prostředí nejen determinovaly společenskou strukturu středověkých měst, ale promítaly se i do jejich politického zřízení. Poukazuje na to, že svou tvorbou z konce 19. a počátku 20. století Pirenne reagoval na potřeby hospodářského dějepisu dané doby. 46 Mendl však v jeho práci spatřuje jistý protipól vůči tradičnímu německému dějepisectví: „Pirenne, jenž vyšel z jiného prostředí, přinášel ve svých pracích jiné západničtější řešení těchže problémů.“ 47 Do jisté míry byl Mendl fascinován tím, jak si Pirenne dokázal poradit s vylíčením dějin Belgie. Dobře si totiž uvědomoval, jak nesnadný úkol tím na sebe vzal, když se odhodlal zabývat se dějinami státu, který v minulosti téměř BEDŘICH MENDL, Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise, in: Sborník přednášek proslovených na prvém sjezdu čsl. profesorů filosofie, filologie a historie v Praze 3.-7. dubna, Praha 1929, s. 435. 45 HENRI PIRENNE, Les ville du moyen âge. Essai d’ histoire économique et sociale, Bruxelles 1927. 46 Pirennovy práce dvou desetiletí přelomu 19. a 20. století se zabývají tématy hospodářského zřízení staršího středověku, vznikem měst a městského zřízení, zrodem a vývojem kapitalismu. 47 BEDŘICH MENDL, Henri Pirenne, s. 216. 44

13

vždy postrádal samostatnost i jednotu státního života. „Pirenne obtíže překonal tím, že do středu vypravování svého postavil lid, historii politických proudů, vývoj státního zřízení, hospodářských poměrů a náboženského nazírání.“ 48 Tato hlediska mu posloužila k tomu, aby látku utřídil a vyloučil události místního významu. Nový pohled na problematiku, kritický přístup a kvalitní stylistické zpracování potom Mendl považuje za hlavní příčiny toho, že dílo bylo v opakovaném vydání během několika let beze zbytku rozebráno a učinilo z Pirenna právem „národního dějepisce“ Belgie. Své hodnocení Pirennovy studie Les villes du moyen âge shrnuje a uzavírá slovy: „Tato knížka podává vskutku kus synthesy. Její název neodpovídá arci obsahu zcela přesně. Kniha podává z části méně, než titul slibuje: z dějin městských jest tu jen počátek, ale naopak jest v ní i více, než bychom podle názvu v ní hledali. Pirenne v této práci podal přehledný obraz západoevropského vývoje od germánských vpádů až asi do poloviny dvanáctého století.“ 49 Je tudíž zřejmé, že Mendl za jeden z hlavních kladů Pirennova díla považuje právě jeho syntetický charakter, v němž spatřuje inspirativní zdroj pro české historiky. Pro Pirenna bylo potom důležité, že jeho dílo přesáhlo touto cestou rámec západoevropského dějepisectví, a dostalo se tak do oblasti nejen středoevropské, ale i jazykově zcela odlišné. Zájem české historické školy považoval za důležitý, poněvadž byl toho názoru, že její místo v rámci evropské historické vědy nelze opomenout. 50 Jestliže si Mendl vážil Henriho Pirenna jako zkušeného hospodářského a sociálního historika a představitele moderní evropské historiografie, která se navíc dokázala vyvázat ze závislosti na německém dějepisectví,51 přistupoval Pirenne k Mendlovi jako k neobyčejně schopnému vědci, jenž má co říci nejen k dějepisectví svého národa, ale i k historické vědě evropské, proto se také počátkem roku 1930 pokusil prosadit publikování Menlovy studie o středověké Vratislavi na stránkách Annales d’histoire économique et sociale. Její přínos spatřoval nejen v nových poznatcích, ale rovněž v metodologickém uchopení zkoumaného problému. BEDŘICH MENDL, Henri Pirenne, s. 216. BEDŘICH MENDL, Henri Pirenne, s. 217-218. 50 AAV ČR, B. Mendl, Henri Pirenne (nedatovaný rukopis v rámci korespondence), inv. č. 248, kart. č. 4. V témže rukopise se Pirenne vyznává z toho, jak na něj zapůsobila Praha. Spíše než z hlediska architektonického či kulturního ji vnímá jako studijní materiál pro poznání specifických znaků městského uspořádání slovanského světa. 51 Nepopírá však pozitivní vliv, jaký měly na Pirennovo vědecké utváření teorie některých německých historiků, např. Karla Lamprechta a Gustava Schmollera. BEDŘICH MENDL, Henri Pirenne, s. 215. 48 49

14

K progresivním tendencím evropského dějepisectví byl Bedřich Mendl skutečně velmi vnímavý. Svá konkrétní stanoviska k jeho některým moderním směrům vyslovil nejzřetelněji roku 1929 v přednášce Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise určené středoškolským profesorům historie.52 Zmiňuje se v ní jak o dějepisectví německém, tak o reformních tendencích historiografie francouzské. Všímá si rovněž situace v českém prostředí, připomíná Šustův i Pekařův zájem o hospodářské dějiny. Poněkud zarážející je, že pomlčel o založení a existenci francouzské historické revue Annales d’histoire économique et sociale, o níž byl tou dobou již velmi dobře informován. (Jak dále uvidíme, proběhla dokonce první jednání o jeho spolupráci s nově zakládaným periodikem.) Připomenul však Marca Blocha, o němž hovořil jako o „známém redaktoru Annales d’histoire économique et sociale“. 53 Jeho výrok: „Kdo se chce držeti přítomného, toho, co je nyní, tomu, co je nyní, neporozumí,“ 54 používá jako ilustraci k vlastní úvodní úvaze o tom, má-li vůbec smysl zabývat se studiem hospodářských dějin. Svou pozornost pak Mendl zaměřil především na dva problémy: historickou syntézu Henriho Berra a pojmovou analýzu Maxe Webera. Stranou však nezůstala ani srovnávací metoda užitá již zmíněným belgickým historikem Henri Pirennem v díle Středověká města a vyjádřil se též k teoriím Bücherovým i Laveyovým. K Berrovu požadavku historické syntézy měl Bedřich Mendl neobyčejně blízko. Ostatně smysl pro užití syntetické metody v historikově práci byl právě jedním z oněch rysů, jichž si cenil na díle Henriho Pirenna. Za specifický způsob jeho vědeckého utváření považoval postupný vývoj, kterým se z analytika a kritika stal stoupencem syntézy. Roku 1933 informoval Bedřich Mendl čtenáře Českého časopisu historického o výsledcích projektu, v jehož počátcích stál právě jeden z hlavních iniciátorů historické syntézy Henri Berr. S uspokojením konstatuje, že za třináct let bylo vydáno dvacet devět svazků z knihovny historické syntézy L’Évolution de l’Humanité. Synthèse collective. Celý tento plán považuje za smělý, neboť jeho cílem bylo obsáhnout veškeré dějiny lidstva, a to nikoli prostřednictvím dílčích kompilací, ale za pomoci kvalitních syntetických prací, k jejichž vytvoření byli povoláni odborníci – specialisté. Konkrétní publikace mají svým charakterem odpovídat původním 52

Srov. JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, Český časopis historický 97/1999, s. 4. 53 AAV ČR, B. Mendl, Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise (rukopis), inv. č. 509, kart. č. 10. 54 AAV ČR, B. Mendl, Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise (rukopis), inv. č. 509, kart. č. 10. 15

představám Henriho Berra, soudí Mendl; nepůjde tudíž pouze o vylíčení událostí v časovém sledu, ale autoři budou ověřovat, popřípadě vyvracet vlastní hypotézy a zejména hledat odpovědi na otázky po příčinách jednotlivých historických jevů.55 Ve svých dílech projevil Mendl velký smysl pro tuto pracovní metodu, což se ukázalo nejen v knize Hospodářský vývoj Evropy (1931), ale zejména v partiích napsaných pro Šustovy Dějiny lidstva. 56 Mendl se pojmem historické syntézy nesporně zabýval i po stránce teoretické. Syntézu považoval za jeden ze základních stavebních kamenů moderní historiografie. Byl však i toho názoru, že volání po syntetické metodě je až příliš často zneužíváno ke znevažování prací předcházejících generací. 57 Celý problém pak zasazoval do širšího společenského kontextu. Domníval se, že syntetickému pojímání skutečnosti je soudobý svět výrazně nakloněn, což se projevuje snahou vytvářet souhrnné obrazy zkoumaných jevů, ale i obecnou tendencí dosavadní i nově dosažené výsledky poznání shrnovat. V tom spatřoval ale jisté nebezpečí, skrývající se v pouhém kompilování a v mechanickém skládání jednotlivých poznatků – tady se velmi blíží Šustovým obavám o původnost historických prací. Historickou syntézu vnímal Mendl především jako pracovní metodu, přicházející se zcela novým přístupem k dějinám i historikově řemeslu. Její podstata netkví dle jeho soudu v tom, že pracuje se širšími časovými úseky, ale právě v tom, že nové přístupy aplikuje i na zcela drobné speciální otázky. V rámci přednášky Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise hovoří Mendl – v duchu Berrově – o dvojí syntéze: synthèse érudite a synthèse BEDŘICH MENDL, L’Évolution de l’Humanité, Synthèse collective, Český časopis historický 39/1933, s. 220-224. 56 JAROSLAV PÁTEK, Aktuální význam Bedřicha Mendla, in: Vědecká konference k 100. výročí narození Bedřicha Mendla prvního profesora hospodářských a sociálních dějin Univerzity Karlovy 1892-1992. Acta Universitatis Caroline philosophice et historica 4/1994, s. 35. Jedná se o kapitoly o hospodářských a sociálních poměrech v antice ve druhém svazku, výklad o dějinách zámořských objevů a nových řádech hospodářských v pátém svazku a části věnované koloniálním zápasům v Americe a v Indii a anglické průmyslové revoluci v šestém svazku Šustových Dějin lidstva. 57 „Heslo synthesa jest vyslovováno až příliš často a až příliš snadno ozve se posměšek nad analytickou prací dvou generací předcházejících, až příliš lehkovážně jsme ochotni pousmáti se nad úsilím věnovaným monografickému poznání jednotlivostí, nad generacemi, které obětovaly život poznání jednotlivých úseků dějin, jen a jen úseků a zlomků.“ AAV ČR, B. Mendl, Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise (tištěný text), inv. č. 509, kart. č. 10. 55

16

scientifique. První shromažďuje látku i literaturu k tématu, druhá sebraný materiál nejen shrnuje, ale především jej interpretuje. Cílem historika proto není problém pouze poznat, ale vysvětlit jej a popsat síly, které k poznanému stavu vedly. Mendl spatřuje v tomto přístupu jistou další etapu evolučního dějepisu, pro niž je nezbytné užití metody srovnávací a dodává: „Je-li synthesa heslem soudobého dějepisu, jest srovnávací metoda jeho nezbytným předpokladem.“ 58 Vzápětí však zpřesňuje své vyjádření dodatkem, že cílem srovnávací metody není poznat pouze shody, ale odhalit i rozdíly, poznat nejen jejich charakter, ale i příčiny. 59 Za jednoho z jejích hlavních propagátorů a zároveň i uživatelů Mendl považuje právě belgického historika Henriho Pirenna, který dokázal srovnávací metody brilantně využít při práci na knize Les villes du moyen âge. Dále připomíná jeho vystoupení na mezinárodním sjezdu historiků v Bruselu (1923), kde Pirenne zdůraznil význam srovnávací metody jako hlavního předpokladu vědecké historie. Shoduje se s ním v názoru, že pro 19. století typická historiografie národní vyrostla zejména z kultu národní minulosti, podporovaného romantismem. Obracela proto svou pozornost tímto směrem a opomíjela většinou dějiny ostatních národů. Tento stav potom vedl k přeceňování národního ducha a k nekritickému filozofování o smyslu národních dějin. Uplatněním srovnávací metody se ale historik poučí o otázkách národní minulosti i z problematiky dějin jiných zemí. Získá možnost odhalit shodné i rozdílné prvky, a tak dospěje prostřednictvím srovnávání ke specifickým rysům národní minulosti, o jejichž poznání usilovaly i generace předcházející. V tomto smyslu potom Mendl pojednal o Pirennově přístupu k historikově práci v doslovu k překladu jeho studie Středověká města. 60 Mendl dále podotýká, že využití srovnávací metody neobyčejně rozšiřuje obzory historikova poznání. Možné nebezpečí spatřuje v tom, že k tomuto rozšíření by BEDŘICH MENDL, Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise, s. 426. 59 „Srovnávací metoda nechce jen přihlížeti k obecným dějinám, aby vyložila ze souvislosti s okolím dějiny národní, metoda srovnávací žádá, aby bylo srovnáváno, aby zjišťovány byly nejen shody, nýbrž i rozdíly. Chce poznati nejen, jaké to shody a rozdíly jsou, ale chce věděti, proč ty shody a proč ty rozdíly.“ BEDŘICH MENDL, Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise, s. 427. 60 „Srovnávací dějepis arci nemá být postaven proti dějepisu národnímu, či jak Pirenne jej nazývá dějepisu ethnocentrickému. Právě srovnání národních kultur má umožnit vědecké poznání toho, co jest společno i toho, co tvoří jejich svéráz.“ BEDŘICH MENDL, Henri Pirenne, s. 217. 58

17

mohlo dojít na úkor hloubky historického poznání. Tomu lze ale čelit pomocí „dokonalejšího pojmového vytříbení.“ 61 Ačkoli byl Mendl vázán k Pirennovu dílu velkým obdivem, musíme si uvědomit, že jeho názory nepřejímal pasivně, ale vycházel z nich a dále je rozvíjel. Vážil si především jeho syntetických schopností a bravurního způsobu využití srovnávací metody, uvědomoval si, že sice Pirenne kladl neobyčejně velkou váhu na ekonomické rysy historického vývoje, ale „nepodlehl historickému materialismu, byl dalek toho, aby vše chtěl vykládati hospodářskými příčinami, ale vyciťoval jejich důležitost a zdůrazňoval ji. Zjevy hospodářské byly mu nejdůležitější a nejhlubší.“ 62 Pirennovo pojetí historické syntézy uváděl pak do vztahu s teoriemi Henriho Berra. Šustův a Mendlův zájem o historickou syntézu, jejich cit pro nepolitické složky dějinného vývoje, vnímavost vůči neutěšenému stavu soudobého dějepisectví, znalost moderních ekonomických, sociologických a filozofických koncepcí, schopnost vnímat dějiny jako celistvý proud rovnocenných tendencí a směrů, v neposlední řadě rovněž vztah k Henrimu Pirennovi, to všechno během roku 1928 logicky přivedlo oba historiky do blízkosti nově vznikající revue Annales d’histoire économique et sociale. Avšak stejně jako tomu bylo v případě Pirennově, i v diskusích o spolupráci se štrasburskou redakcí Annales H. E. S. byl počáteční zájem orientován na Josefa Šustu. Ve francouzských vědeckých kruzích nebyl Josef Šusta osobností neznámou. Vědělo se nepochybně o jeho kontaktech s Pirennem, jehož měli francouzští historikové ve velké vážnosti. Nelze se tudíž divit, že se na konci 20. let 20. století stal přitažlivým i pro nově vznikající revue Annales d’histoire économique et sociale. Svou roli zde jistě sehrála i snaha jejích zakladatelů Luciena Febvra a Marca Blocha získat pro spolupráci s reformním časopisem co možná největší počet renomovaných vědců ze zahraničí, kteří by již svou účastí podpořili novátorské pojetí dějin i touhu uplatňovat v historické práci nové metodologické zásady. Nemůžeme opomenout ani ambice Francouzů překonat již dobře zavedený Aubinův časopis Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte. Na Josefa Šustu se Marc Bloch obrátil poprvé pravděpodobně dopisem z července 1928. Informoval jej o přípravách k založení nového časopisu se zaměřením na dějiny hospodářské a sociální, přičemž projevil zájem o případné rady nebo kritiku, jimiž by mohl být Šusta vznikající netradičně zaměřené revue AAV ČR, B. Mendl, Nové proudy v hospodářském a sociálním dějepise (tištěný text), inv.č 509, kart. č. 10. 62 BEDŘICH MENDL, Henri Pirenne, s. 215. 61

18

nápomocen.63 Zmiňuje se rovněž o možnosti předplatného. Ta však zůstala v prvním roce existence časopisu nevyužita. Bloch na to Febvra upozorňuje v dopise ze 3. září 1929, kde se při hodnocení zahraničních abonentů v případě Československa objevuje nula s vykřičníkem. 64 Blochovy snahy přimět Šustu k publikování příspěvků v novátorské revue se nesetkaly s pozitivní odezvou. Šusta v Annales H. E. S. nikdy nepublikoval. 65 Bloch o něm v korespondenci z dob počátků školy Annales adresované Lucienu Febvrovi píše celkem dvakrát. První dopis byl napsán v srpnu 1928, kdy se oba historikové účastnili Mezinárodního kongresu historických věd v Oslu. Bloch referuje Febvrovi o kontaktech, které se mu podařilo navázat, v případě Šusty však konstatuje: „Je n’ai pu qu’entrevoir Šusta.“66 I když se mu ve Švédsku Josefa Šustu nepodařilo oslovit, poněvadž setkání s ním bylo pouze letmé, vyjadřuje v témže dopise uspokojení nad setkáním s českým historikem Václavem Černým, který by podle jeho soudu mohl být Annales H. E. S. užitečným. V poněkud pozměněném duchu pak píše o Šustovi ještě roku 1929. Sice kontakt s ním navázal, ale vyjadřuje ohledně spolupráce s Československem – nejspíše i na základě dosavadních zkušeností – jisté rozpaky, Píše: „Pour la Tchéquo je suis embarrassé. Černý doit être un bon petit personnage. J’ai rencontré Šusta mais attendons l’apparition de l’article Černý (plans parcellaires).“ 67 Z dopisu je vidět i jistá skepse vůči Černému, kterému sice Bloch neubírá jeho kvality, avšak nespatřuje v něm plnohodnotnou náhradu za historika Šustova významu. Odpovědět na otázku, proč tedy Šusta možnosti publikovat v Annales H. E. S. nevyužil, se zřejmě nepodaří. Důvodem rozhodně nebyla nedostatečná znalost francouzštiny, na kterou např. v případě Černého poukázal Marc Bloch 63

„Aidez-nous de vos conseils et, le cas écheant, de vos critiques. Aidez nous en collaborant notre bibliographie de vos publications.“ SÚA Praha, J. Šusta, Annales d’histoire économique et sociale 1928, inv. č. 17, kart. č.13. 64 Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, díl 1 : 1928-1933, (ed.) B. MÜLLER, Paris 1994. K tomu srov. JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, s. 7. 65 Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 53. 66 Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s 53. 67 Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 186. 19

v dopise Febvrovi z 15. července 1929.68 Problémem nemohl být ani přístup k historii, protože již v některých dřívějších pracích Josefa Šusty nacházíme mnohé podněty, které ve svém počátku postuluje škola Annales: patří sem např. požadavek historické syntézy, zájem o dějiny hospodářské i sociální, smysl pro vnímání duchovního klimatu dějinných epoch apod. Je však možné, že důvodem byla Šustova zaneprázdněnost a odhodlání plně se připravovat k práci na velkých syntetických dílech české historiografie věnovaných světovým dějinám. Avšak Josef Šusta byl s největší pravděpodobností tou osobností, která zprostředkovala kontakty mezi redaktory revue Annales H. E. S. a některými dalšími českými historiky. Nepochybně upozornil Blocha na Václava Černého, jehož drobné informativní příspěvky se objevily již v prvním ročníku časopisu a především na Bedřicha Mendla,69 s nímž zahájili oba redaktoři intenzivní jednání. Na Mendla se jako první ze Štrasburku obrátil dopisem z 27. srpna 1928 Lucien Febvre. 70 Nejprve vyjádřil své přesvědčení o tom, že Mendl je již o nové revue informován, a poté nastínil zájem Annales H. E. S. o spolupráci s hospodářskými a sociálními historiky ostatních evropských zemí a vznesl dotaz, zda by bylo možné počítat v tomto smyslu i s přínosem československých historiků. Upozornil však, že nová revue klade na historiky speciální požadavky, vycházející z poněkud netradičních přístupů k jejich práci, z toho pak plyne i její zájem o příspěvky z hospodářských dějin Československa, osvětlující problematiku pro francouzskou historickou vědu dosud jen málo známou. Febvre píše o tom, že Annales H. E. S. se zaměřují na rozsáhlejší a význačná témata, a nabízejí prostor zejména pro srovnávací studium hospodářské historie. Ptá se, zda by bylo možné počítat i se spoluprací s českými mladými historiky, popřípadě se studenty české hospodářské historie. V dopise vystupuje jako zástupce pokrokového směru francouzské, a vlastně i evropské historiografie, který otevírá historikům nové obzory a vnáší do jejich práce zcela nové impulsy. K Mendlovi se obrací s poměrně velkými nadějemi na zprostředkování kontaktů s českou historickou vědou a prosí jej v tomto směru o jakékoli informace. V neposlední řadě jej samotného vyzývá, aby do nového časopisu přispěl vlastní studií. Je zřejmé, že mu šlo nejen o 68

Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 144. 69 K tomu JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, s. 4. 70 AAV ČR, B. Mendl, Lucien Febvre (dopis z 28. srpna 1928), inv. č. 90, kart. č. 3. 20

získání příspěvků pro připravovaná čísla Annales H. E. S., ale především o vyjádření jakési solidarity k dosud neobvyklému a zjevně novátorskému pojetí historie. Jaká byla Mendlova reakce, se můžeme domýšlet na základě dopisu, který již 19. září 1928 zaslal Febvre Marcu Blochovi. Mimo jiné se v něm pisatel zmiňuje, že dostal Mendlovu odpověď,71 kterou považuje za velmi zajímavou. 72 Potvrdila totiž jejich společný předpoklad, že je skutečně třeba usilovat o spolupráci s Československem, neboť tu existuje jakási naplno nevyslovená hrozba v konkurenčním německém časopisu Vierteljahrschrift für Social- und Wirtschaftsgeschichte. 73 Je tedy možné, že Mendl ve své odpovědi, která se nedochovala,74 na německý časopis poukázal, a to takovým způsobem, že vyprovokoval tuto poměrně rozhodnou a nekompromisní Febvrovu reakci. Na druhé straně se však domnívám, že český historik si byl velmi dobře vědom jistého konkurenčního zápolení mezi francouzským a německým dějepisectvím, neboť o něm mluvil již Henri Berr, jehož působení Mendl nepochybně sledoval. Roku 1933 potom připomíná jeho výrok o tom, že Francouzi vyzbrojeni nemalou intelektuální odvahou svými snahami na poli historické syntézy chtěli vytvořit protiváhu německým pokusům o Weltgeschichte. 75 Febvre Mendlovu odpověď přesunul na Blocha a konečné rozhodnutí ponechal na něm, avšak připojil dosti výmluvné upozornění: „Je vous transmets la lettre; elle est de votre rayon, et vous répondrez à cet homme comme vous

Mendlova odpověď se nezachovala (Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 71.), ale o jejím datování se ve svém dopise zmiňuje Marc Bloch. AV ČR, B. Mendl, Marc Bloch (dopis z 22. září 1928), inv. č. 44, kart. č. 2. Mendl psal svůj dopis 16. září 1928 a společně s ním s největší pravděpodobností odeslal do Francie i svůj příspěvek pro Annales H. E. S. Uvážíme-li, že Febvrovu výzvu obdržel po 28. srpnu, musel o možnosti publikovat v nové revue uvažovat již dříve a na příslušné stati pracovat. 72 Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 71. 73 Srov. JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, s. 5. 74 K tomu: Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 71. 75 BEDŘICH MENDL, L’Évolution de l’Humanité, Synthèse collective, Český časopis historický 39/1933, s. 221 71

21

l’entendrez; mais il faut travailler la Tchécoslovaquie.“76 Již z těchto slov lze vycítit jisté rozčarování, které Mendlův dopis vyvolal. Bloch se celé záležitosti ujal s notnou dávkou diplomacie, o čemž svědčí jak komentář v dopise adresovaném Febvrovi, tak odpověď, kterou odeslal do Prahy Mendlovi. (Oba dva dopisy byly napsány 22. září 1928.) V podstatě se ztotožňuje s naznačenými rozpaky svého kolegy. Je zřejmé, že Mendlova studie neodpovídala jejich představám a požadavkům. Jako problematický se ukázal už její název: Sol tributaire et sol libre au moyen âge. Ani Bloch ani Febvre si s ním nevěděli rady. 77 Oba dva si však uvědomovali, že se jedná o záležitost velmi choulostivou, která by mohla mít dalekosáhlé důsledky, a že nelze Mendlův příspěvek kategoricky odmítnout. Febvre v dalším dopise z 23. září 1928 adresovaném Blochovi vyjádřil jisté uspokojení nad tím, že se v názoru na věc shodují. Neopomenul však dodat: „Mais quoi! disputons la Tchécoslovaqui à l’Allemagne, c’est une oeuvre pieuse,“ 78 čímž ostatně projevil dostatečnou ochotu k jisté toleranci až shovívavosti. Tím se ale celá záležitost posouvá do poněkud jiné roviny a nabývá mírně politického rozměru, neboť bylo v zájmu francouzských historiků vzdálit své české kolegy německému vlivu. 79 I Bloch byl toho názoru, že nelze riskovat diplomatický incident a navíc vehnat českého historika do náruče výše zmiňovaného konkurenčního Aubinova časopisu,80 a proto zvolil řešení vskutku taktní. Mendlovi zaslal dopis, v němž vyjádřil nemalé potěšení nad jeho zájmem o spolupráci s Annales H. E. S. Zaměření jeho studie označil jako pozoruhodné a pro připravovanou revue přínosné, neopomenul podotknout, že i on sám se „Předávám Vám dopis, který patří do Vaší působnosti, odpovězte, jak uznáte za vhodné, avšak je třeba působit na Československo.“ Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 71. 77 JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, s. 5. 78 „Ale co! Bojovat o Československo s Německem, to je práce zbožná.“ Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 76. 79 K tomu srov.: „Zájem o české příspěvky byl motivován i zřeteli politickými. Ty diktovaly i opatrnost při posuzování došlých příspěvků.“ JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, s. 5. 80 „Mais je pense comme vous qu’il faut l’accepter: ne créons pas un incident diplomatique (suis-je assez de la Carriere!) en rejetant un Tchèque dans les bras de Herr Kollegue Aubin.“ Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 76. 76

22

zabývá agrárními otázkami. Zároveň požádal o zaslání stati v definitivní podobě, která by mohla být předána redakci. Velmi jemně upozornil, že by článek mohl otevřít diskusi, o niž bude větší zájem. V závěru vyjádřil poděkování za jakékoli další informace o potenciální spolupráci s českými historiky, jimž by samozřejmě byly předány základní pokyny pro pojetí i úpravu příspěvků adresovaným redakci Annales d’histoire économique et sociale. 81 Na tomto místě je třeba pozastavit se nad osudy Mendlova příspěvku zaslaného Annales H. E. S. Mendl reagoval na Febvrovu výzvu neobyčejně rychle. Nejenže během necelých tří týdnů (28. srpen 1928 – 16. září 1928) odpověděl na doručený dopis, ale vzhledem ke specifické reakci M. Blocha i L. Febvra musel s odpovědí zaslat buď hotovou verzi své studie, nebo alespoň její velmi podrobnou a z hlediska informativního nosnou koncepci, navíc ve francouzském překladu. Proto se domnívám, že o svém podílu na připravované revue uvažoval již v době dřívější, tedy před tím, než jej Febvre vyzval dopisem ke spolupráci. Ani Bloch ani Febvre ve vzájemné korespondenci nevyjadřují přímo, jaké výhrady mají vůči Mendlovu textu. Zřejmé je pouze to, že si s ním nevědí rady. I když neodpovídá jejich představám, nechtějí jej striktně zavrhnout, a proto volí již výše zmiňovanou taktiku ohleduplné diplomacie. Nakonec to byl právě Bloch, který na sebe vzal nelehký a jistě i nezáviděníhodný úkol, a Mendlovi s jistými opatrně vyjádřenými pochybnostmi odpověděl. (A právě Bloch byl oním představitelem Annales H. E. S., který se po čase znovu pokusil s Mendlem navázat kontakt.) Mendlův příspěvek s rozporuplným názvem Sol tributaire et sol libre au moyen âge nebyl v Annales H. E. S. nikdy otištěn. 82 A bibliografie Mendlova díla sestavená J. Kleplem83 neuvádí, že by studie kdy vyšla v jiném odborném periodiku. Její rukopis se nenachází ani v Mendlově pozůstalosti v Archivu Akademie věd České republiky. Nelze tudíž zpětně analyzovat její charakter. Snad pouze název (v českém překladu patrně Půda zásvislá a svobodná ve středověku), který se kdysi setkal s nepochopením, spíše však s neporozuměním obou francouzských redaktorů, a vzbudil jejich nelibost, a Blochova poznámka o přitažlivosti agrárních dějin pro Annales H. E. S., učiněná v listu z 22. září 1928, naznačují rámec, jehož se studie týkala. AAV ČR, B. Mendl, Marc Bloch (dopis z 22. září 1928), inv. č. 44, kart. č. 2. Marc Bloch, Lucien Febvre et les Annales d’Histoire Économique et Sociale. Correspondance, s. 84. 83 JAN KLEPL, Soupis prací Bedřicha Mendla, in: Bedřich Mendl, Vývoj řemesel a obchodu v Městech Pražských, Praha 1947, s. 93-108. 81 82

23

Počáteční, na obou stranách dobře patrná, ochota a chuť ke vzájemné spolupráci mezi Annales H. E. S. a Bedřichem Mendlem se po víceméně slibných jednáních na konci léta roku 1928 vytratila. Snad byl Mendl poněkud zaskočen reakcí redaktorů avizované revue na svou studii, možná že francouzská strana byla zahlcena množstvím pracovních povinností souvisejících s přípravou prvního čísla Annales H. E. S. a získáváním potenciálních předplatitelů a přispěvatelů, skutečností ale zůstává, že jednání o Mendlově účasti na něm nejspíše ustala. V pracovně zaměřené korespondenci Blochově a Febvrově z následujícího období se alespoň s Mendlovým jménem již více nesetkáváme. Mendl se však nadějí na publikování v novátorské revue nevzdal. O možnosti zaslat redakci svou další studii o obyvatelstvu středověké Vratislavi jednal během prosince 1929 a ledna následujícího roku v korespondenci s Henri Pirennem. 84 V dopise ze 13. prosince 1929 pak Pirenne reaguje na tuto jeho práci. 85 Mendlova stať se mu jeví jako velmi zajímavá především po stránce metodologické. Aniž by je blíže charakterizoval, oceňuje metody, jichž Mendl užil a které jej v případě středověké Vratislavi dovedly až k odkrytí specifického typu středověkého města. 86 Jaroslav Marek v souvislosti s touto Mendlovou studií poukazuje na skutečnost, že autor se zde dostal až na pokraj jakési syntézy tradičních metod historického bádání a historismu s pojetím, které dějiny představuje jako výsledek nadosobního působení.87 Mendlova práce musela Henriho Pirenna skutečně nadchnout, protože hned v následujícím dopise z 29. prosince 1929 se k jejímu tématu vrací. A nejen to! Oznamuje Mendlovi, že o jeho studii již informoval redakci Annales H. E. S. 88 Znovu se zabývá jejím tématem a pozitivně hodnotí zejména jeho snahu zamyslet se nad byzantským vlivem na středoevropské středověké městské korporace. Soudí, že Mendl tak přišel s množstvím důležitých otázek. V souvislosti s jeho pojetím zmiňuje dřívější studii G. M. Montiho, publikovanou v Annales H. E. S., zabývající se komparací poměrů středověkého AAV ČR, B. Mendl, Marc Bloch (dopis z 1. ledna 1930), inv. č. 44, kart. č. 2. BEDŘICH MENDL, Breslau zu Beginn des 15. Jahrhunderts. Eine statistische Studie nach dem Steuerbuche von 1403, Zeitschrift des Vereins für Geschichte Schlesiens 63/1929, s. 154-185. 86 AAV ČR, B. Mendl, Henri Pirenne (dopis z 13. prosince 1929), inv. č. 248, kart. č.4. 87 JAROSLAV MAREK, O historismu a dějepisectví, Praha 1992, s. 171. 88 AAV ČR, B. Mendl, Henri Pirenne (dopis z 29. prosince 1929), inv. č. 248, kart. č.4. 84 85

24

Říma a Raveny. Pirenne je přesvědčen, že stejná revue by přivítala možnost otisknout i jeho stať.89 Hned na počátku roku 1930 se tedy Bloch na Mendla znovu obrací dopisem. Začíná slovy: „Je n’ai pas à vous présenté les Annales, dont vous avez été l’ami de la première heure.“90 Ujišťuje jej, že i nadále počítají s jeho podílem na přípravě časopisu, a oznamuje, že už ví o jeho záměru otisknout v Annales H. E. S. studii z historické demografie. Nabízí mu v této věci několik námětů k zamyšlení. Doporučuje, aby čtenáře Annales H. E. S. nechal nahlédnout také do metodologických postupů tohoto atraktivního oboru, což by pro ně mohlo být nepochybně užitečné. Bloch byl totiž toho názoru, že se jedná o oblast nikoli pouze zajímavou, ale i odkrývající řadu závažných teoretických problémů. Argumentuje dále tím, že si sám ověřil nejvhodnější způsob, jakým je třeba čtenářům prezentovat výsledky dosažené studiem historie. S jemně naznačenou, avšak jistě ne zanedbatelnou a nevýraznou opatrností podotýká, že toto pracovní schéma se může jevit jako poněkud přísné, doslova velmi tvrdé, 91 ale přesto Mendlovi doporučuje, aby svůj článek, je-li to možné, rozdělil na dvě části: problémovou, týkající se vlastního výzkumu, a metodickou, k níž by připojil také základní literaturu. Závěrem podotýká, že jej však rozhodně nechce k ničemu nutit a jeho příspěvek bude v každém případě redakcí Annales H. E. S. velmi vítán. Bloch tak nepochybně znovu prokázal, že zájem o spolupráci s českými historiky, působícími v oblasti hospodářských a sociálních dějin, konkrétně s Bedřichem Mendlem, byl skutečný, nikoli pouze zdvořilostní. Navíc znovu projevil dostatek taktu, když Mendla předem upozornil, že studie by měla mít jistou podobu, vyhovující poměrně jednoznačným a dosti náročným nejen formálním redakčním požadavkům. Možná, že právě v otázce metodologického přístupu, více snad ještě v jeho zdůvodnění a vysvětlení, se objevilo ono úskalí, které znemožnilo Mendlovi publikovat v prvním čísle Annales H. E. S. dnes již ztracenou stať Sol tributaire et sol libre au moyen âge. Marc Bloch se potom Mendlovi ozývá ještě 21. září téhož roku. Tentokráte pouze prostřednictvím carte poste s hlavičkou Annales H. E. S. 89

„Je suis connaissant que les Annales l’imprimeraient avec le plus grande plaisir.“AAV ČR, B. Mendl, Henri Pirenne (dopis z 29. prosince 1929), inv. č. 248, kart. č.4. 90 „Nepředstavil jsem Vám dosud Annales, jejichž přítelem jste byl od prvních okamžiků.“ AAV ČR, B. Mendl, Marc Bloch (dopis z 1. ledna 1930), inv. č. 44, kart. č. 2. 91 „quelques directives très fermes,“ AAV ČR, B. Mendl, Marc Bloch (dopis z 1. ledna 1930), inv. č. 44, kart. č. 2. 25

Pozitivně hodnotí jakousi Mendlovu krátkou zprávu, která však v časopise dosud nebyla otištěna, doslova říká, „votre excellente notice“. 92 Zmiňuje se i o tom, že vzhledem k nedostatku místa je třeba některé stati zkracovat, ujišťuje ale Mendla, že pro jeho příspěvky bude vždy dostatek prostoru. V Mendlově pozůstalosti v Archivu Akademie věd České republiky se potom nachází ještě nedatovaná Blochova vizitka doplněná rukou psaným textem. 93 Bloch na ni připsal poděkování za blíže nespecifikovaný Mendlův pozdrav. Dokonce hovoří o jistém dojetí, které společně se svou ženou pocítil. Vedle přání k blížícímu se příchodu nového roku se tu setkáváme i s mírně nadnesenou poznámkou ve smyslu, že Mendlovy direktoriální kroky směřované k revue Annales H. E. S. posilují čím dál tím více aktivní spolupráci. Ponecháme-li stranou zjevné emotivní zabarvení těchto slov, můžeme se snad i na základě této drobné poznámky domnívat, že dialog mezi redakcí revue Annales H. E. S. a Bedřichem Mendlem byl konstruktivní a Mendl v něm zaujímal pozici nezávislé a do značné míry respektované vědecké autority. 94 Otázkou zůstává, jak a kdy se k Mendlovi tato vizitka dostala; zda byla přiložena k oficiálními dopisu, nebo předána třetí osobou apod. Tím je ale vyčerpána veškerá korespondence Luciena Febvra a Marca Blocha dochovaná v Mendlově pozůstalosti. Domnívám se však, že jejich písemné kontakty musely být poněkud bohatší. Přinejmenším mezi 1. lednem a 21. zářím 1930 Mendl do Štrasburku zaslal alespoň jeden svůj příspěvek, k němuž se redakce nemohla nevyjádřit. Blochovu osobní reakci potom nacházíme na již uváděném korespondenčním lístku ze září 1930. 95 V jeho závěru přetlumočil poděkování své manželky za Mendlův „bon souvenir“, jakýsi milý pozdrav. Ten mimo jiné opět dokazuje, že Mendl Blocha skutečně kontaktoval, dokonce v poněkud méně formálním duchu. A tak se snad můžeme domnívat, že vztah obou historiků nabýval postupně i jakési neformální podoby. 96 Doklady o tom, že by se však jednalo o takové přátelství, jaké se rozvinulo mezi Mendlem a Pirennem, nemáme. AAV ČR, B. Mendl, Marc Bloch (korespondenční lístek z 21. září 1930), inv. č. 44, kart. č. 2. 93 AAV ČR, B. Mendl, Marc Bloch (nedatovaná vizitka), inv. č. 44, kart. č. 2. 94 „l’autre directorial de vos rai donne aux Annales une collaboration de plus en plus active,“ AAV ČR, B. Mendl, Marc Bloch (nedatovaná vizitka), inv. č. 44, kart. č. 2. 95 AAV ČR, B. Mendl, Marc Bloch (korespondenční lístek z 21. září 1930), inv. č. 44, kart. č. 2. 96 K tomu, srov. „Vzájemné styky mezi Blochem a Mendlem dosvědčují, že oba budoucí historikové hospodářských dějin na hlavních univerzitách svých zemí 92

26

Dle bibliografie sestavené Janem Kleplem roku 1947 Mendl v Annales H. E. S. nikdy nepublikoval. (Nevyšla zde ani Pirennem avizovaná studie o obyvatelstvu středověkéVratislavi.) Proniknout se mu naopak podařilo na stránky jiných, ve francouzštině vycházejících periodik: Revue Belge de Philologie et d’Histoire (1929), Le Monde slave (1931), Bulletin du Comité international des Sciences historique (1935), Revue historique (1937). Nepochybně však uvažoval o možnosti otisknout v Annales H. E. S. stať o profesoru Pekařovi, připravovanou v souvislosti s jeho šedesátými narozeninami. Část tohoto příspěvku zůstala zachována v Mendlově pozůstalosti a je třeba se o něm zmínit, neboť Mendl oceňuje na Pekařovi jeho specifický přístup k dějinám, vymykající se do značné míry z tradičních postupů české historické vědy. 97 Pokusil se zhodnotit, jaký přínos pro českou historickou vědu znamená dílo Josefa Pekaře. Nepateticky jej charakterizuje jako jednoho z hlavních českých historiků, pod jehož vlivem se formují další dějepisecké generace. Vyjadřuje se však i Pekařově metodě, kterou se snaží uplatňovat i jako redaktor Českého časopisu historického. Považuje ji za velmi podnětnou, přísně oproštěnou od všech romantizujících tendencí.98 Pekařův přínos vidí mimo jiné i v tom, že se zasloužil o rozvoj české hospodářské historie a k tomuto zájmu dokázal podnítit zejména mladou nastupující generaci. 99 Ocenil skutečnost, že se Pekař o historii zajímá ve všech jejích rámcích a vnímá ji jako celek projevující se mnoha způsoby. Připomíná v této souvislosti tvrzení francouzského historika Hausera, který velmi dobře vyjádřil, že hospodářské dějiny nejsou dějinami speciálními, neboť vznikají pouze jako speciální aspekt dějin obecných. Podle Mendlova mínění Pekař svým působením na poli historie plně vyhověl tomuto osobitému přístupu, protože historie jej zajímala v celém svém rozsahu, a to i navzdory všem znepokojujícím inspiracím. 100 měli více společného než jen rasu a tragický životní osud. JAROSLAV MAREK, Marc Bloch -Lucien Febvre-Annales, Dějiny a současnost 11/1969, č. 3, s. 29. 97 AAV ČR, B. Mendl, Stať o profesoru Pekařovi pro Annales d’histoire économique et sociale (2 strany strojopisu), inv. č. 478, kart. č. 7. 98 „Quoique (...) ces articles s’imposent par leur méthode rigoureuse. M. Pekař bannit énergiquement toutes les idées romantiques de sa pensée.“ AAV ČR, B. Mendl, Stať o profesoru Pekařovi pro Annales d’histoire économique et sociale (2 strany strojopisu), inv. č. 478, kart. č. 7. 99 Vzhledem k tomu, že na univerzitě absolvoval Pekařův seminář a prošel jeho přednáškami, vyjádřil tak vlastně i svou osobní zkušenost. 100 „Comme Hauser l’a fort bien dit l’histoire économique n’est pas une histoire spéciale, car elle ne constitue qu’un aspect spécial de l’histoire génerale. Cela 27

Navzdory všem jednáním i záměrům českých historiků Josef Šusta zřejmě předpokládal, že revue Annales H. E. S. se stane vítaným prostorem pro některé mladší české historiky a u Mendla je snaha proniknout na její stránky více než patrná, se nepodařilo v prvních ročnících časopisu opublikovat nějakou zásadnější studii z české dějepisecké produkce. Jisté povědomí o dílech historiků pohybujících se kolem progresivní francouzské revue si však česká odborná veřejnost mohla vytvořit zejména díky recenzním aktivitám Bedřicha Mendla. Ostatně oba historikové sledovali dění ve francouzské historické vědě ještě před založením revue Annales H. E. S. I když se Josef Šusta ve svých recenzích v podstatě nevěnoval pracím historiků školy Annales, je zřejmé, že z literatury francouzské registroval zejména díla zaměřená na problémy dějin hospodářských a sociálních, a to ještě před ustavením revue Annales H. E. S. K takovým příspěvkům patří např. recenze na knihu Henriho Sée Les classes rurales et le régime dominial en France au moyen âge (Český časopis historický 7/1901), nebo referát o práci Désiré Pasqueta Histoire politique et sociale du peuple américan (Český časopis historický 32/1926). Pozdějším Blochovým a Febvrovým pracím se však Šusta nevěnuje. V prvním desetiletí existence časopisu Annales H. E. S. – rozmezí let 1929-1939 – převažují v jeho referátech o zahraniční literatuře i nadále tituly německé (65 %). Následuje produkce anglická (14 %) a teprve na třetím místě (7 %) nacházíme literaturu francouzskou. Bedřich Mendl sledoval francouzskou historiografii soustavněji, zejména dění v oblasti historie hospodářské a sociální, o čemž nás nejlépe přesvědčí zpráva, kterou uveřejnil v Českém časopisu historickém roku 1928.101 Zabývá se v ní Revue d’histoire économique et sociale. Představuje ji jako konkurenceschopný orgán vůči Francouzi tolik obávanému německému časopisu Vierteljahrschrift für Social- und Wirtschaftsgeschichte. K revue, u jejíhož zrodu stáli ve Francii roku 1908 A. Descamps a A. Dubois, jejíž vydávání bylo přerušeno v problematickém údobí první světové války a poté opět obnoveno roku 1919, přistupuje jako k výraznému projevu vzmáhající se hospodářské a sociální historiografie ve Francii. Hovoří o jeho narůstajícím Pekař l’a bien compris. Malgré tout intéretque, lui inspirent les questions économiques, il n’est pas un spécialiste. L’histoire l’intéresse dans toute son étendu.“ AAV ČR, B. Mendl, Stať o profesoru Pekařovi pro Annales d’histoire économique et sociale (2 strany strojopisu), inv. č. 478, kart. č. 7. 101 BEDŘICH MENDL, Revue d’histoire éconimique et sociale, Český časopis historický 34/1928, s. 230-231. 28

rozsahu i velmi vysoké úrovni, zasluhující si náležitou úctu. 102 Vychází přitom ze znalosti ročníků 1923-1926. Jako jednoho z předních autorů publikovaných příspěvků uvádí Henriho Sée, věnujícího se na stránkách revue otázkám agrární historie, ale i obchodního kapitalismu, francouzského průmyslu a dělnictva. Podotýká, že jde ostatně o osobnost českému čtenářstvu nepochybně známou. Ve srovnání s německým Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte se mu francouzské periodikum jeví jako mnohem otevřenější právě pro příspěvky zaměřené zejména na dějiny národohospodářských nauk. Závěrem konstatuje, že ačkoli byla revue původně konstituována jako časopis mezinárodní, naprosto v ní převažují studie historiků francouzských. Jako jednu z mála výjimek uvádí článek představitele polského dějepisectví Jana Rutkowského Le régime agraire en Pologne au XVIIIe siècle z roku 1926, který navíc považuje za přínosný i pro vědu českou. Potenciální důvody inspirující M. Blocha a L. Febvra k obavám z nadměrného vlivu Aubinovy německé revue na českou historiografii, vyslovené ve výše uvedené korespondenci, tak alespoň na okamžik v zrcadle této Mendlovy zprávy získávají poněkud měkčí kontury. Ostatně tento příznivý dojem ze zájmu české historické vědy o francouzské dějepisectví umocňuje i stručná nepodepsaná zpráva, 103 kterou v následujícím roce na vznik nové francouzské revue pro dějiny hospodářské a sociální s názvem Annales d’histoire éconimique et sociale upozornil v témže periodiku s největší pravděpodobností právě Bedřich Mendl. 104 Hodnocení, které tu zaznívá, je vcelku pozitivní. Autor připomíná oba redaktory, Blocha i Febvra, a seznamuje čtenáře se strukturou nové revue. Všímá si tematické rozmanitosti příspěvků uveřejněných v prvním čísle, oceňuje jejich zajímavost. Uvádí některé články, mezi nimi i Pirennův příspěvek o vzdělávání středověkých obchodníků, a pozastavuje se i nad zprávami z vědeckého života (oddíl s názvem La vie scientifique), z nichž nejvíce jeho pozornost poutá „velmi instruktivní úvaha M. Blocha o katastrálních mapách“. 105 Revue Annales H. E. S. souhrnně hodnotí „Od roku 1919 vychází znovu a její objemné ročníky jsou krásným svědectvím o stále rostoucím rozsahu hospodářsko-historických studií ve Francii i o jejich úctyhodné úrovni.“ BEDŘICH MENDL, Revue d’histoire éconimique et sociale, s. 230. 103 Annales d’histoire économique et sociale, Český časopis historický 35/1929, s. 231. 104 JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, s. 5. 105 Annales d’histoire économique et sociale, s. 231. 102

29

jako celek, ze kterého vyzařuje jistá živost a aktuálnost. 106 V závěru připomíná zprávu o agrární historii v Československu a obsáhlém referátu o Pekařově díle věnovaném Žižkovi, které v prvním čísle revue publikoval Václav Černý. Zprávy, které ve 30. letech 20. století vycházely v Českém časopise historickém a upozorňovaly na některá díla annalistů, převážně na publikace Marca Blocha, nebyly signovány. Jaroslav Marek a František Šmahel za jejich autory považují buď Šustu, nebo Mendla. 107 Vzhledem k tomu, že tématem spadají recenzované práce do oblasti vědeckého zájmu Bedřicha Mendla, a s ohledem na poměrně blízký vztah, který se mezi Mendlem a Blochem rozvinul, přisuzuji jejich autorství právě Mendlovi. Ostatně v Českém časopisu historickém se v roce 1933 v rámci souborného referátu objevuje pozitivní hodnocení knihy Les rois tahaumaturges, jedné ze zásadních Blochových prací, 108 tentokrát podepsané právě Mendlem. Srovnání stylistické podoby Mendlova referátu a nepodepsaných příspěvků navíc spíše poukazuje na autorství Mendlovo. Z prací historiků hlásících se ke škole Annales věnoval Mendl v recenzích největší pozornost dílu Marka Blocha. Nepochybně zde sehrálo svou roli jejich identické vědecké zaměření. Oba byli ve své době považováni za prvotřídní medievisty, orientující se na oblast hospodářskou a sociální. Ostatně na tuto shodu se odvolal i Lucien Febvre v momentě, kdy roku 1928 přesunul vyřízení Mendlovy záležitosti na svého kolegu. Mendl věnoval Blochově dílu v českém odborném tisku poměrně značnou pozornost. Registroval a čtenářům představoval nejen Blochovy zásadní práce, ale jeho pozornosti neunikly ani závažnější stati publikované právě na stránkách Annales d’histoire économique et sociale, což mimo jiné vypovídá o tom, jak Mendl sledoval snad vůbec nejvýraznější směr progresivní francouzské historiografie. Jeho obsáhlejší referáty i drobné zprávy o literatuře charakteristické dosud netradičním pojetím historie, preferujícím děje ekonomické a sociální před politickými, se vyznačují pregnantní věcnou stylistikou a výrazným pochopením pro novátorské přístupy a jejich oceněním. Můžeme konstatovat, že v rozmezí let 1929-1939, v prvním desetiletí existence revue Annales H. E. S., prudce stoupl Mendlův zájem o francouzskou literaturu. První takovou zprávou je stručná nesignovaná zmínka o Blochově

106

Annales d’histoire économique et sociale, s. 231. JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, s. 5. 108 Český časopis historický 39/1933, s. 369-370. 107

30

stati De Florence à Boston z roku 1930. 109 Autor, předpokládejme tedy z výše uvedených důvodů, že jím byl právě Bedřich Mendl, se vyjadřuje především k tématu příspěvku publikovanému hned v prvním ročníku Annales H. E. S. Otázku přesunu archivního materiálu italských bankovních rodů do zámoří považuje za téma zajímavé a stručně pojednává o obsahu stati. V závěru informuje i o dalším Blochově článku – název neuvádí – s obdobnou tematikou, otištěném tentokráte již ve druhém ročníku revue. O dva roky později se Mendl pozastavil nad jednou z hlavních Blochových monografií Les caracteres originaux de l’histoire rurale française. 110 Hodnotí ji jako „pokus o názorný obraz toho, jak v průběhu středního i nového věku obraz venkova francouzského se měnil“. 111 Oceňuje autorovo směřování nejen k záležitostem právním, ale zejména ke krajovým diferencím v hospodářské technice. Díky tomu, jak se domnívá, mohl dobře postihnout rozmanitost francouzského venkova. Následujícího roku publikoval Mendl v Českém časopise historickém obsáhlý referát, kde se zaměřil na několik titulů věnovaných některým otázkám duchovního života společnosti ve vybraných historických údobích. 112 V rámci referátu neopomenul připomenout zásadní Blochovu knihu Les rois thaumaturges z roku 1924. Sice s jistým zpožděním, jehož si byl ostatně dobře vědom, ale zcela nezastupitelně informoval o nemalém přínosu této práce pro moderní evropskou historiografii. Soudí, že dílo dobře reprezentuje nové směry historického bádání. Jeho význam nespočívá pouze v tom, co autor napsal, ale ve způsobu, jakým téma uchopil. V tom, že využil poznatků psychologie a sociologie. „Učí svobodněji a hloub chápati obdobné sociální a kulturní zjevy v jiných zemích a dobách.“113 Za cenný považuji zejména Mendlův dodatek, jímž v úplném závěru referátu naznačil vizi příznivých perspektiv pro obdobné snahy a modely řešení i ve sféře českého dějepisectví. V témže roce upozornil Mendl ještě na drobnější Blochovu studii Le problème de l’or au moyen âge, publikovanou v pátém ročníku Annales H. E. S. 114 Zpráva přináší věcnou informaci o obsahu stati bez výraznějšího hodnocení. Určité sotva znatelné konfrontace se potom Mendl dopouští ve zprávě z roku 1936. 115 Informuje o dvou článcích v Annales H. E. S., ročník sedmý, Český časopis historický 36/1930, s. 217-218, nesignováno. Český časopis historický 38/1932, s. 468, nesignováno. 111 Český časopis historický 38/1932, s. 468. 112 Český časopis historický 39/1933, s. 359-370. 113 Český časopis historický 39/1933, s. 370. 114 Český časopis historický 39/1933, s. 225, nesignováno. 115 Český časopis historický 42/1936, s. 221, nesignováno. 109 110

31

zaměřených na zodpovězení některých základních otázek z oblasti lidské techniky (využití vodního mlýnu a kormidla). Všímá si na jedné straně Blochova článku Avénement et conquêtes du moulin à l’eau a dále pak La Roërieovy studie Les transformations gouvernail. O jeho dobré orientaci v cizí odborné literatuře nepochybně svědčí i skutečnost, že zde poukázal na tematicky příbuzné dílo De la marine antique à la marine moderne historika Lefebvra de Noëttes, jehož považuje za „znamenitého znalce historické techniky“. 116 Dílo Luciena Febvra pravděpodobně nepoutalo Mendlovu pozornost takovou měrou, jako tomu bylo u Blocha, alespoň o tom nenacházíme doklady v podobě anotací či referátů. S největší pravděpodobností to bylo dáno odlišnou oblastí Febvrova vědeckého zájmu. Ostatně k Febvrovi jako novověkáři nelze spolehlivě najít v české historiografii meziválečného období tak výrazný protějšek, jako je tomu u dvojice Bloch – Mendl. Jeho zaměření přece jen přesahovalo rámec tradiční české historiografie soustředěné převážně na výzkum středověku, což se mohlo projevit i v zájmu o cizojazyčnou literaturou zabývající se právě problematikou novověku. 117 Přece jen však Bedřich Mendl zaregistroval a v rámci poněkud obsáhlejší zprávy 118 zmínil jednu z jeho výraznějších prací La Terre et l’Évolution humaine, introduction géografique à l’Histoire.119 Zpráva se týká rozsáhlého projektu Bibliothèque de synthèse en Histoire s názvem L’Évolution de l’Humanité. Synthèse collective, jehož základy položil Henri Berr. Mendl Febvrovo dílo pouze uvádí, ale nehodnotí, což je vcelku pochopitelné, uvážíme-li, že mu šlo především o prezentování zmíněného projektu jako celku. Bedřich Mendl tedy s reformními postupy školy Annales zjevně sympatizoval a její novátorství chápal jako výrazný přínos pro evropskou historickou vědu, české dějepisectví nevyjímaje. Její postupy a postuláty vnímal jako vítaný zdroj inspirace a k novým tendencím, jimiž vstupovala do evropského dějepisectví, byl velmi vstřícný. Můžeme jej nepochybně považovat za stoupence moderních metodologických postupů, což odpovídalo potřebám výzkumu v oblasti hospodářských a sociálních dějin. Byl si dobře vědom toho, že sociální a hospodářské dějiny vytvářejí v oblasti vědecké historické práce zcela novou realitu, která vyžaduje i nové Český časopis historický 42/1936, s. 221. JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, s. 4, 6. 118 BEDŘICH MENDL, L’Évolution de l’Humanité, Synthèse collective, Český časopis historický 39/1933, s. 220-223. 119 BEDŘICH MENDL, L’Évolution de l’Humanité, Synthèse collective, s. 221. 116 117

32

metody. S nimi však souvisí - nezávisle na vůli historikově - nové pojetí historické skutečnosti, nová teorie a metodologie. Jedná se o metody umožňující historikům studovat kolektivní jevy které nelze zaměnit za vyprávění událostí. „Mendl je zdokonalil, rozšířil možnosti jejich uplatnění a ukázal, že srovnáváním výsledků plynoucích z jejich užití lze dospět k závěrům generalizujícím, nadřazeným poznání jednotlivin.“ 120 Bedřich Mendl se ale neodvrací od tradiční metody české historické vědy, což nejlépe dokazují jím vedené edice pramenů k českým dějinám i jeho vlastní monografie. Vzhledem k tomu, že tuto metodu považoval za správnou, neváhal vystoupit roku 1937 na její obranu. Proto zaujal k některým revoltujícím snahám mladých českých historiků, kritizujících dosavadní charakter české historické vědy, veskrze odmítavé stanovisko. Takovým diskutabilní projevem se stalo vystoupení mladších českých historiků, kteří se roku 1937 spojili kolem sborníku Dějiny a přítomnost. Zformovali se pod oficiálním názvem Historická skupina a dosti tvrdě vyjádřili svůj nesouhlas s českou akademickou vědou reprezentovanou žáky Josefa Šusty a Josefa Pekaře. 121 Mezi jejich nejčastějšími výtkami zaznívalo tvrzení, že česká historie je v zajetí akademického prostředí a postrádá kontakt s přítomností: „Minulost a přítomnost, dějiny a soudobý život – tyto protiklady považuje staré dějepisectví za dvě hermeticky uzavřené oblasti. Historie v tradičním pojetí zkoumá dávnou minulost. Doporučuje se dokonce, aby si historik vášněmi přítomné doby nekalil nestranný pohled na dějinné události.“ 122 Proti tomuto nařčení se Mendl neváhal ohradit. Ještě téhož roku publikuje v Českém časopise historickém zprávu o nedávno založeném konkurenčním sborníku Dějiny a přítomnost. Jednoznačně vystupuje ve prospěch dosavadního českého dějepisectví a argumentuje mimo jiné uvedením prací spadajících do oblasti nejnovějších dějin (Šustova Světová politika, Kazbundovy práce o dějinách po roce 1848, Pekařovo přispění k poznání a vysvětlení příčin vzniku první světové války apod).123 Příklon ke středověkým tématům sice Mendl vysvětluje jako jistou tradici české historické vědy, ale zároveň podotýká, že otřes způsobený první světovou válkou a obnovená samostatnost českého státu podnítily historiky k zájmu o JAROSLAV MAREK, O historismu a dějepisectví, s. 170-171. JAROSLAV MAREK, FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, s. 7-8. 122 Dějiny a přítomnost. Sborník historické skupiny 1/1937, s. 1. 123 BEDŘICH MENDL, Dějiny a přítomnost, Český časopis historický 43/1937, s. 413-416, 648-649. Dále srov. AAV ČR, B. Mendl, Dějiny a přítomnost (rukopis), inv. č. 532, kart. č. 10. 120 121

33

dějiny novější. Došlo k radikální změně české historiografie. Odmítá rovněž snahu Historické skupiny dovolávat se jakéhosi z kontextu vytrženého výroku Henriho Pirenna: „A Pirenne je volán na pomoc. Pirenne zajisté neprávem.“ 124 V domácím prostředí se Historické skupině jako určitý vzor jevila převratná pražská lingvistická škola, setrvávající na pozicích strukturalismu. V momentě, kdy se potom její představitelé snažili nalézt nějakou analogii v evropské historiografii, naskytla se jim jako vhodná paralela právě francouzská škola Annales. Neváhali se k ní proto hned na počátku přihlásit, 125 avšak na tuto skutečnost Mendl ve své apologii starého dějepisu nereaguje. Přestože se výraznější spolupráce mezi českými a francouzskými historiky ve 20. a 30. letech 20. století nerozvinula a jejich kontakty nabývali mnohem více podoby formální než skutečně pracovní, je evidentní, že obě strany o sobě věděly a vzájemně se respektovaly. Z uvedených jednání mezi Febvrem, Blochem a Šustou a Mendlem vzešly nepochybně podněty, které se promítly do jejich další práce. Francouzská strana si dobře uvědomovala, že český prostor má v evropské historické vědě své nezastupitelné místo a že jej v žádném případě nelze opomíjet. Zájem francouzských historiků o Šustovu osobnost se projevil znovu roku 1930, kdy byl Josef Šusta pozván do Alžíru, kde se měl v dubnu téhož roku konat kongres francouzských historiků. Pozvání Šustovi tlumočil Pierre Renouvin, profesor pařížské Sorbonny a generální sekretář Comité français des sciences historiques, jemuž také Šusta odeslal pozitivní odpověď. Upozornil však, že pozvání přijímá jako pasivní účastník, neboť vzhledem k tomu, že hlavní předmět jednání – dějiny severní Afriky se zaměřením na problematiku kolonialismu – nespadá do oblasti jeho vědeckého zájmu, nemohl by pro zasedání připravit původní příspěvek. Zároveň však dodává: „Jsem si jist, že

Dále pak pokračuje: „Věřím, že vzácný belgický historik opravdu při návštěvě kteréhosi severofrancouzského města dal přednost prohlídce pozoruhodné moderní radnice před méně významnými historickými památkami a doprovodil své rozhodnutí slovy: Kdybych byl starožitníkem, jednal bych opačně, jsem historikem, a proto miluji život. Jaké by bylo Pirennovo stanovisko ve sporu, který historická skupina počala proti starému dějepisu, jest zřejmé např. z předmluvy k závěrečnému svazku Pirennova životního díla: Čím více se blíží historik přítomnosti, tím jeho úkol se stává obtížnějším. Jsa jaksi ponořen do proudu událostí, může cítit jen jejich působení, ale nemůže odhadnouti jejich dosahu a důsledků tak, jakoby si je prohlížel ze břehu, schází mu nutný odstup.“ AAV ČR, B. Mendl, Dějiny a přítomnost (rukopis), inv. č. 532, kart. č. 10. 125 Dějiny a přítomnost. Sborník historické skupiny 1/1937, s. 2. 124

34

z přednášek na kongresu proslovených získám nejedno užitečné poučení pro knihu o světové politice z let 1900-1914, kterou právě chystám.“ 126 Alžírského kongresu se Josef Šusta zúčastnil za finanční podpory Ministerstva školství a národní osvěty, jemuž také po návratu podal souhrnnou zprávu o své účasti na zasedání.127 Celou záležitost považoval za značně prestižní. Proto neopomenul zdůraznit, že okruh zahraničních hostů byl velmi úzký. Svou účast však chápal skutečně jako reprezentační, pozvání k ní přijal jako zástupce českých historiků a zmiňuje se o tom, že jako představitel české historické vědy byl přijat velmi srdečně. Alfred Coville, předsedající kongresu, dokonce ve své zahajovací řeči výslovně zmínil pevné přátelství Československé republiky a Francie. Z toho lze opět usuzovat, že zájem Francouzů spolupracovat s našimi vědci byl značný a všudypřítomný. V Národních listech potom Šusta podrobně referoval o své alžírské cestě i o průběhu jednání a příspěvcích, které ho nejvíce zaujaly. Zmiňuje se v této souvislosti o vystoupení několika francouzských historiků. Mezi nimi uvádí Henriho Berra, který informoval zasedání o činnosti pařížského Centre de synthèse historique, a Fernanda Braudela. Byl to právě Braudelův příspěvek o Filipovi II., který vzbudil jeho značnou pozornost. V referátu tak Šusta uvedl jména těch historiků, kteří dokázali později zásadním způsobem ovlivnit vývoj moderní evropské historiografie, jejichž vliv dalece přesáhl hranice Francie. 128 V případě Bedřicha Mendla sice musíme konstatovat, že se rovněž nikdy nestal se přispěvatelem Annales d’histoire économique et sociale, pro francouzské historiky i revue samotnou bylo však jeho jméno synonymem Šusta dále zdůvodňuje svůj zájem na alžírském kongresu i tradičními českofrancouzskými vazbami: „Moje oblast, Československo, nemělo sice nikdy příležitost zasáhnout do otázek koloniálních. Za to jsme s Francií, její minulostí i budoucností spojeni poutem tak upřímného přátelství, že každému z nás je svrchovaně zajímavo shlédnouti veliké dílo, které Francie v severní Africe učinila pro kulturní zájem všeho lidstva.“ SÚA Praha, J. Šusta, Sjezd francouzských historiků v Alžíru (koncept odpovědi P. Renouvinovi z ledna 1930), inv. č. 17, kart. č. 15. 127 SÚA Praha, J. Šusta, Sjezd francouzských historiků v Alžíru (Zpráva o účasti na vědeckém kongresu v Alžíru a Cambridgi), inv. č. 17, kart. č. 15. 128 JOSEF ŠUSTA, S francouzskými historiky v Alžíru, in: Josef Šusta, Úvahy a drobné spisy historické, díl 2, s. 351. K tomu srov.: „Mezi těmi, kteří většinou upadli v zapomenutí, připomenul jména osobností nad jiné významných, a to nejen pro vývoj francouzské historiografie. Ukázalo se později, že byli příznační pro vývoj, konvergence i rozchody vědy evropské.“ JAROSLAV MAREK a FRANTIŠEK ŠMAHEL, Škola Annales v zrcadle českého dějepisectví, in: Český časopis historický 97/1999, s. 1. 126

35

kvalitního medievalisty, zaměřeného na hospodářské a sociální dějiny. Jeho globální přístup k historické skutečnosti byl Francouzům nepochybně blízký, i když nesmíme opomenout skutečnost, že některá jeho pojetí vzbuzovala jak u Blocha, tak u Febvra jisté rozpaky. Avšak již sám fakt, že Mendl náležel k představitelům nekompromisně se prosazující hospodářské a sociální historie, mu otevíral cestu do francouzského vědeckých kruhů. U Mendla se navíc setkáváme s intenzívní vazbou na Marka Blocha. Nejen oborem, v němž působil, ale i způsobem, jakým k uchopení a následnému ztvárnění historie přistupoval, připomíná právě tohoto francouzského historika. Jejich přátelství bylo stvrzeno nikoli pouze vědeckým zájmem, ale jaksi na dálku paradoxně i ponížením, které museli snášet díky své rase. Konečně i tragickým osudem jsou si oba historici blízcí. Zatímco Mendl uštván fašismem „nevidí déle možnosti, aby se ctí žil ve své vlasti“, 129 volí raději sebevraždu, Marc Bloch je na jaře roku 1944 zatčen gestapem, vězněn, mučen a nakonec popraven. 130 Oběma jim bylo v posledních letech života znemožněno svobodně pokračovat v práci, pro kterou se kdysi rozhodli. Tragický Mendlův osud 131 byl rovněž ve vědeckých kruzích Francie vnímán jako neodčinitelná křivda. Roku 1948 se v Annales: Éconimies – Sociétes - Civilisation objevil pietní medailon citlivě připomínající osobnost prvního československého univerzitního profesora hospodářských a sociálních dějin. 132 E. Coornaert v něm připomenul nejen oblasti Mendlova vědeckého zájmu, ale vyzdvihl i význam jeho osobnosti pro českou historiografii a pro celou historickou vědu. O Mendlovi se vyjadřuje jako o „dobrém dělníkovi a zkušeném mistru, jehož jméno zůstává navždy spojeno s osobním šarmem a inteligencí“. 133 Jeho práci hodnotí jako velmi cennou. Její hlavní přínos spatřuje mimo jiné i v tom, že se vyznačovala zcela novými pohledy na minulost. 134 AAV ČR, B. Mendl, Rukopis poslední vůle, inv. č. 1, kart. č. 1. FRANÇOIS DOSSE, L‘ histoire en miettes. Des „Annales“ à „la nouvelle histoire“, Paris 1987, s.56. 131 Pod tlakem stupňující se fašistické reakce se Bedřich Mendl pokusil o sebevraždu. Následkům tohoto zoufalého činu podlehl 28. září 1948. ALENA MÍŠKOVÁ, JAN PAĎOUREK, Bedřich Mendl 29. srpna 1892 – 28. září 1940, in: Aktuální význam Bedřicha Mendla, s. 16. 132 EMILE COORNAERT, B. Mendl, Annales E. S. C. 3/1948, s. 227. Dále srov. AAV ČR, B. Mendl, Coornaert: Bedřich Mendl (2 strany strojopisu), inv. č. 622, kart. č. 20. 133 „L’histoire de Prague et de la Bohême, tout l’ensemble de nos études perdaient en lui un bon ouvrier, un maître expert et ceux, qui l’ont conu, un collègue, dont le souvenir vit toujours sous le signe de son intelligence et de son 129 130

36

Na příkladu Josefa Šusty a Bedřicha Mendla je vidět, že se česká historická věda meziválečného údobí postupovala samostatnými cestami a byla schopna vybudovat si svůj nezávislý prostor. Navíc byla reprezentována takovými osobnostmi, které si uměly získat respekt v mezinárodním prostředí. Je zřejmé, že čeští historikové řešili obdobné problémy jako moderní směry evropské historické vědy, což je zcela logicky přivedlo do okruhu francouzské historické školy Annales. I jejich zájem se posouval směrem od událostí k sociálním a hospodářským aspektům historického vývoje, zabývali se jevy duchovní povahy a usilovali o postižení celkového duševního klimatu, v němž se drama dějin, zejména těch všedních, odehrává. Projevovali snahu postihnout dějiny v jejich totalitě, byli vstřícní k novým metodologickým postupům, které aplikovali nezávisle na teoriích francouzských. Přestože ve sledovaném údobí počátků revue Annales d’histoire économique et sociale nedošlo k výraznější spolupráci, nelze popřít že tato progresivní tendence nejen francouzské historiografie měla v našem prostoru jistý ohlas a byla osobitým způsobem reflektována.

charme.“ AAV ČR, B. Mendl, Coornaert: Bedřich Mendl, inv. č. 622, kart. č. 20. 134 „Ses travaux ont apporté des contributions de grande valeur et parfois des vues très nouvelles.“ AAV ČR, B. Mendl, Coornaert: Bedřich Mendl, inv. č. 622, kart. č. 20. 37