Valná hromada VčVSAFV 15. března 2014

4 / 2013 Z P R AV O D A J V Ý C H O D O Č E S K Ý C H F I L M A Ř Ů

Valná hromada VčVSAFV 15. března 2014 v Knihovně města Hradce Králové Wonkova ulice 1262/1a

obsah 2629 - 2704 = 4/2013 strana 1 - 76 40 41

3 ÚVODEM Dnes (možná) naposled - M. Lajdar 4 UNICA 2013 76. kongres UNICA 2014 23. - 30. 8. 2014 Piešťany, Slovensko 6 8 9 11 12 13 14 15 17 18 19



24

28 29 30 31 32 33 35 39

POD HLAVIČKOU VčVSAFV Zápis ze zasedání rady VčVSAFV Quo vadis, sdružení? - M. Škrobák ...uplynulo 20 let od naší první... Co dělají (dělali) filmaři v okresech...? - Z. Petrovický Jak si to pamatuji a co jsme při tom zažili... - M. Lajdar Barevně černobílé analogové vzpomínky - R. Brun Mikulášské semináře v Deštném v O.h. - L. Růžičková Magie filmu... - M. Hašková Vzpomínka na Deštnou - Petr Lášek O počátcích, vývoji a činnosti filmového amatérského hnutí... Založení filmového kroužku v Hradci Králové Jak jsme založili POHOFF? - V. Poledne, M. Polívka Anketa - J.Šlaisová, M. Škrobák Vaše odpovědi... Foxymon, P. Baran, O. Siebert, M. Kheil, L. Novotný, M. Škrobák OSOBNOSTI Jarmila a Milan Otrubovi, Trutnov SOUTĚŽE / bude... 20. Festival krátkometrážních filmů Berlín - W. Becker 40. Mladá kamera, 20. Juniorfilm, 47. Střekovská kamera Soutěž studentských filmů, Český videosalon 2014, Přehled krajských postupových soutěží 2014, 11. Zlaté slunce, Musaionfilm 2014 / bylo... Rychnovská osmička - E. Sokolovský R8 výsledky R8: Trošku mimo - T. Kotlant 2. ročník Dobromysl - O. Tamáš Bzuk film 2013 - Z. Šršeň 54. ročník festivalu brno 16 - P. Tomek Filmový svátek mladé tvorby podruhé - M. Šebesta Malý/velký filmový festival mladé tvorby - K. Tlapáková Malý filmový festival mladé tvorby 2013 - D. Vontor Orfilmfest - M. Štěpán

Vydává: Středisko amatérské kultury IMPULS Hradec Králové ve spolupráci s Východočeským volným sdružením pro amatérský film a video, za finanční podpory MK ČR a Státního fondu kultury ČR

zima

Orfilmfest - Z. Sršeň, Bzuk Nečekaná setkání - J. Hádková Vysokovský kohout - výsledky

42 43 44

NAPSALI NÁM... SKH Pictures entertainment - Š. Šťástková Dřevěná - A. S. Cukrovský Nebezpečný zájezd - P. Vaněk Nejstarší kino světa znovu ožilo - L. Šlajchrtová Adieu aneb rozloučení na seniorfóru 2013 - O. Siebert

46 47

VZDĚLÁVÁNÍ Film na vysoké škole ekonomické - P. Michalik Střední škola na zámku v malé obci Skalsko - E. Jílková Žáci na gymnáziu moravská Třebová v roli filmařů

52 54

TECHNICKÉ OKÉNKO Dlouhá cesta ke sloučení obrazu se zvukem - ing. I. Dašek J. Suchánek, náčrt životopisu firmy a člověka - M. Henkrich

58 59 60 61 63

INFORMACE Z IMPULSU II. pololetí v Impulsu... - J. Šlaisová Donašeči na rozloučenou - I. Benešová Cinama Open úspěšně etablován zpět v kině - O. Krejcar Filmový večer v Dlouhé Vsi - M. Michálek Škola AVT Hradec Králové 1993 - 2013 Nový název Impulsu - J. Vydarená

63 po uzávěrce... Vysokovský kohout po čtyřicáté - A. Macek 64 Seniorforum 2013 Kroměříž - A. Macek 65 Svitavská klapka 2013 - P. Krušina 67 Digitalizace Rulových filmů skončila - A. Macek 68 „z redakčního šuplete“ Amatér - jak to slovo vzniklo? - J. Zikmund Konec občanských sdružení? - A. Gregar 69 I kinematografie má své šmejdy - red. 70 Napsáno pro časopis Amatérský film a video v roce 1994, ale aktuální i v roce 2014... - J. Šlaisová 71 aktuálně... Cinema Open - ozvěny festivalu Natáčení zrcadlovkou 72 Valná hromada VčVSAFV s programem 73 Krajská soutěž neprofesionální filmové tvorby

Redakce: IMPULS Pospíšilova 365/9 500 03 Hradec Králové e-mail: [email protected] 495 545 434 Grafická úprava: Mario Alfieri Neprošlo jazykovou úpravou! Neprodejné Náklad: 150 ks Vyšlo: prosinec 2013 Tisk: Alkapress Hradec Králové Registrováno: MK ČR E 21252

Fotografie poskytli: R. Brun, M. Henkrich, E. Jílková, B. Kheil, M. Kobrle, P. Krušina, P. Michalik, M. Michálek, J. Otrubová, I Štaffová, M. Štěpán, O. Tamáš, K. Taubingerová, archiv Impuls, www.filmdat.cz Děkujeme

ÚVODEM Milan Lajdar

Dnes (možná) naposled! e téměř pravidlem, že člověk si v průběhu života okolo sebe vytvoří to „své“ a čím je starší, tím víc se brání změnám a novinkám. Nástup digitálního videa jsme my, klasičtí osmičkáři, jakž takž ustáli, ale do dalších technologií se už nehrnu. Například do 3D. Proč? A k čemu, když mi ten 2D systém zcela vyhovuje. Nakonec se skutečně ukazuje, že 3D byla přechodná módní záležitost a výrobci televizorů od něho ustupují… Bylo pravidlem, že několikrát do roka vyšel Donašeč. Obvykle sice trochu po termínu, ale většina obsahu má platnost trvalou a dá se číst kdykoliv. Dokonce se přistihnu, že i ve starších číslech Donašeče objevím řadu zajímavých informací. Do kalendáře se tlačí rok 2014. Co dodat? V mém věku je většina věcí stejně spíš k horšímu. Fyzicky i psychicky. Staré kosti, neohebný mozek, nové technologie, kterým houbelec rozumím. Ani nechci! Ale tak to je a čas ani koloběh dějin nezměníme. Naše stará (ale my dobře víme, že stále mladá) paní ředitelka Jarmila skončila ve funkci ředitelky. Ani se mi nechce věřit, že odchází do důchodu. Jen vím, že stejně bude s námi a bude sledovat, co se v našem oboru děje. Přátelé a kamarádi naštěstí s odchodem do důchodu neodlétají na jinou planetu… Nejisté je zatím i pokračování Donašeče. Možná bude, ale určitě v trochu jiné podobě. Nebo se přemístí na internet, kam se houfně stěhuje mnoho původně tištěných časopisů, filmů, knih. Taková je doba i současný trend. Má to i své výhody, když si mohu aktuální číslo přečíst on-line například na Novém Zélandu… Také se tam chystám, protože ve střední Evropě mě čím dál víc pobolívají klouby a z některých politiků i vývoje se mi dělá nevolno. U protinožců bude klid, jak se možná naivně domnívám.

J

Do Impulsu nastoupila nová paní ředitelka. Příjemná, sympatická a hlavně zocelená prací mezi úředníky. Tím pádem předpokládám, že ví, jak na ně a jak Impuls i v dnešní finančně náročné době udržet v chodu. O jeho přínosu nepochybuji a bylo by škoda, kdyby rovněž skončil. Královna je „mrtva“, ať žije královna! Zejména na francouzském dvoře se podobné zvolání používalo velmi často. Aby se zabránilo chaosu, oznamovala se zpráva o odchodu starého panovníka a nástupu nového současně. „Le roi est mort, vive le roi!“ Stále se něco končí a něco nového začíná. Přeji nové paní ředitelce vše nejlepší! Budu velice rád, když v našich řadách i ona najde své oddané spojence a souputníky. A bývalá paní ředitelka? Dál zůstane naší milou paní Jarmilkou, protože v tomto bodě se naštěstí nic převratného nekoná. Ale raději budu citovat básničku Poštovní holub, protože pan Jaroslav Seifert to skvěle vystihl napříč generacemi i časem:

Bílým šátkem mává, kdo se loučí; každého dne se něco končí, něco překrásného se končí.



Poštovní holub o vzduch křídly bije, vraceje se domů, s nadějí i bez naděje věčně se vracíme domů.



Setři si slzy a usměj se uplakanýma očima; každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná.

3

UNICA 2014

76. kongres UNICA 2014 SLOVENSKO * PIEŠŤANY * DOM UMENIA 23. - 30. augusta 2014 Národné zväzy, federácie a asociácie prosíme:

1) do 15. 6. 2014 dodať súťažné národné kolekcie filmov na adresu: Národné osvetové centrum PhDr. Zuzana Školudová Námestie SNP 12 812 34 Bratislava, Slovakia 2) do 31. 5. 2014 nahlásiť mladého tvorcu do 25 rokov, ktorý sa zúčastní workshopu

Ubytovanie:

Rezerváciu ubytovania si musí každý účastník zabezpečiť sám priamo v konkrétnom hoteli. Oba hotely poskytujú účastníkom UNICA 2014 špeciálne ceny. Pri rezervácii je potrebné uviesť heslo „UNICA 2014“ Hotel Magnólia e-mail: [email protected] info: www.hotelmagnolia.sk Dvojposteľová izba: 1 noc - 2 osoby,

4

s raňajkami 44,- Euro plus 1,10 Euro 1 deň, 1 osoba (mestský poplatok) Jednoposteľová izba: 1 noc – 1 osoba, s raňajkami 27,- Euro plus 1,10 Euro 1 deň, 1 osoba (mestský poplatok) Hotel Satelit email: [email protected] info: www.hotelsatelit.sk Dvojposteľová izba: 1 noc – 2 osoby, s raňajkami 47,- Euro plus 1,10 Euro 1 deň, 1 osoba (mestský poplatok) Jednoposteľová izba: 1 noc – 1 osoba, s raňajkami 33,- Euro plus 1,10 Euro 1 deň, 1 osoba (mestský poplatok) Uvedené ceny jsou určeny len pre účastníkov Kongresu UNICA, nezhoduje sa s cenou uvedenou na webstránke. Preto sa treba prihlásiť len emailom na adresu: [email protected]

Pri rezervácii je potrebné uviesť heslo „UNICA 2014“. Rezervácia bude potvrdená až po uhradení zálohy vo výške 100,- Eur na účet hotela. Prípadné stornovanie ubytovania bude spoplatnené podľa pravidiel uvedených na webstránke hotela. Organizátori UNICA 2014 neberu zodpovednosť za prípadné nezrovnalosti . Ubytovanie je možné si rezervovať od 1. októbra 2013. Po termíne 1. júla 2014 bude kapacita hotela uvoľnená pre ďalších hostí, preto prosim, rezervujte si ubytovanie do tohto termínu. prihláška na ubytovanie - hotel Satelit [PDF] prihláška na ubytovanie - hotel Satelit [RTF] Kongresová karta: do 1. júna 2014: 200,EURO, po tomto termíne: 210,- EURO

Bankové spojenie: Sparkasse Hochrhein, DE-79761 Waldshut-Tiengen Kontonummer: 77057883 IBAN: DE79 6845 2290 0077 0578 83 BLZ 684 522 90 BIC SKHRDE6W Kontakt: PhDr. Zuzana Školudová Národné osvetové centrum Námestie SNP 12 812 34 Bratislava tel.: 00421 2 204 71 245 mobil: 00421(0)902 065 995 e-mail: [email protected], [email protected]

Program začína UNICA 23. 8. 2014 o 18.00 h. a končí 30. 8. 2014 večer odovzdávaním cien.

Poradie projekcií 01. Slovensko 02. Švýcarsko 03. Švédsko 04. Polsko 05. Lucembursko 06. Holandsko 07. Argentina 08. Uzbekistan 09. Bulharsko

10. Gruzie 11. Jižní Korea 12 Finsko 13. Maďarsko 14. Slovinsko 15. Rumunsko 16. Makedonie 17. Armenie 18. Andorra

19. Liechtensteinsko 20. Estonsko 21. Ukrajina 22. Rakousko 23. Rusko 24. Španělsko 25. Norsko 26. Velká Británie 27. Česká republika

28. Itálie 29. Chorvatsko 30. Belgie 31. Francie 32. Tunis 33. Německo

(Kolekce všech států jsou v délce 60´)

Vážení priatelia, srdečne vás pozývame na 76. Kongres UNICA – Svetový festival neprofesionálneho filmu



PhDr. Zuzana Školudová

5

POD HLAVIČKOU Zápis ze zasedání Rady Východočeského volného sdružení pro amatérský film a video

dne 17. října 2013, sál střediska Impuls v Hradci Králové Přítomni: O. Krejcar, M. Škrobák, R. Hochman, S. Verner Omluveni: R. Brun, T. Brázdová Hosté: J. Šlaisová, Impuls Program jednání: 1. Hodnocení KSAF 2013 a účasti v celostátním kole Bylo konstatováno, že závěrečná zpráva o průběhu a výsledcích krajského kola celostátní soutěže Český videosalon je včetně souvisejících peripetií podrobně uvedena v Donašeči č. 3/2013. Do předvýběru CS kola bylo doporučeno 26 snímků, z nichž 14 postoupilo a 9 získalo ocenění. Pro příští ročník bylo navrženo uspořádat krajskou soutěž v budově nově otevřené Knihovny města Hradce Králové v termínu 25. - 26. dubna 2014. 2. Forma podpory filmových aktivit v kraji, spolu práce s pořadateli Pro rok 2014 by měla být včas formulována možnost finanční, případně technické podpory na základě konkrétních požadavků pořadatelů. K tomu bylo navrženo svolání koordinační schůzky (možná i formou e-mailové korespondence) všech pořadatelů filmových akcí na území východních Čech. Ekonomické zajištění – vedle standardní možnosti podání grantu na „podporu rozvoje kulturních aktivit v kraji“ u Ministerstva kultury zjistí O. Krejcar možnosti financování z fondů Krajského úřadu KHK v roce 2014. 3. Informace o přípravě Cinema Open 2013 Zprávu přednesl Ondřej Krejcar. Cinema Open letos není zařazena do kalendáře kulturních akcí města Regina. Čtvrtý ročník se vrací opět do kina Centrál v termínu 14. - 15. listopadu. Novinkou je blok filmů zahraničních autorů. Hlavním hostem je režisér Radim Špaček s oceněným filmem Pouta. 4. Předběžná příprava valné hromady 2014 (nevolební) – místo a termín konání Vhodným místem konání by mohla být Knihovna města Hradce Králové, kde by se ověřily možnosti

6

a technické zázemí projekčního sálu před plánovaným uskutečněním krajské soutěže v těchto prostorách. Druhou variantou je uspořádání valné hromady v sále střediska Impuls. Volba bude záležet na skladbě odpoledního doprovodného programu. Termín prozatím nestanoven, předpoklad konec února – začátek března. 5. Průběžná zpráva o hospodaření Přednesl pokladník Stanislav Verner, který byl též vyzván k předložení aktuálního stavu platících členů - termín 16. prosince 2013. V této souvislosti opět diskutována změna bankovního domu. Bude řešeno v lednu 2014 současně s legislativně požadovanou přeměnou sdružení ve spolek. 6. Donašeč 2013 – příprava vzpomínkového čísla; Donašeč 2014 – diskuze o další existenci a formě časopisu, zdroje financování Poslední letošní číslo bude retrospektivní (20. výročí sdružení). Filmaři budou požádáni (formou ankety) o příspěvek „Jak jsem začínal s filmem“. Dále budou osloveni dlouholetí spolupracovníci a přispěvatelé, o vzpomínkový příspěvek budou požádáni též pravidelní účastníci víkendových setkání, která probíhala počátkem 90. let v Deštném v O. h. Donašeč 2014 - pravděpodobně nebude možno nadále financovat jeho vydávání v tištěné formě, pokud nebude nalezen vhodný mecenáš. Bylo proto navrženo rozšíření elektronické podoby časopisu (nová samostatná webová doména; diskutována i spolupráce s portálem Filmdat). Tyto stránky by byly pravidelně kontinuálně doplňovány novými událostmi a příspěvky (obdoba zpravodajských portálů typu iDnes), takže by bylo k dispozici stále aktuální „číslo“. Otázkou je, kdo a jak často bude tyto příspěvky dodávat. 7. Různé; diskuze o dalším směřování sdružení Bylo pokračováno v diskuzi zahájené na předchozím zasedání Rady. Znovu zdůrazněna potřeba přeformulování poslání a cílů sdružení tak, aby došlo k postupnému zvýšení aktivity i řadových členů sdružení. Byla projednána otázka formy další spolupráce s Impulsem. Po změně pracovníka oboru film (Ondřej Krejcar), by sdružení mělo nadále pracovat spíše v roli poradního orgánu Impulsu, který bude naopak sdružení poskytovat technické zázemí (zmíněna úvaha vybudovat v prostorách Impulsu společné studio pro obory fotografie a film, vybavené moderní osvětlovací technikou). Činnost sdružení bude realizována na základě dohody uzavřené se Střediskem amatérské kultury Impuls.

Ve filmovém zpravodaji Donašeč dobrých filmových zpráv od čísla 3/2008 jsme otiskovali na pokračování Kapitoly o dramaturgii, které pro zájemce o vzdělávání připravil Rudolf Adler. Na konci roku 2012 se nám podařilo vydat celý materiál formou jednoduchých skript. Pokud máte o skripta zájem, můžete je získat v Impulsu Hradec Králové Pospíšilova 365, 500 03 Hradec Králové www.impulshk.cz

*** ABCD… pro všechny FILM A VIDEO Skripta jsou určena pro všechny zájemce o získání informací o základech filmové řeči, o jejím formování a možnosti jejího užití. Neměla by chybět v knihovničce žádného filmaře. Pokud máte o skripta zájem, kontaktuje nás na adrese: [email protected] a můžete je získat za pouhých 100,- Kč. + 20,- Kč poštovné.

*** Členský poplatek 200,- Kč můžete uhradit složenkou nebo převodním příkazem. Číslo účtu VčVSAFV

182 908 940 / 0300 ČSOB Hradec Králové PO ZAPLACENÍ ČLENSKÉHO PŘÍSPĚVKU VE VÝŠI 200,- Kč OBDRŽÍ ČLENOVÉ VČVSAFV PRŮKAZ PLATNÝ PRO ROK 2014.

7

POD HLAVIČKOU Quo Vadis, sdružení?

(úvaha k dvacátému výročí) Bylo již v Donašeči několikrát zmíněno, že v tomto roce si naše sdružení připomíná 20 let od svého vzniku a tedy 20 let své činnosti ve prospěch filmařů, převážně východočeských. Nejčastěji ve spolupráci se střediskem Impuls se za těch dlouhých 20 let podílelo na pořádání řady vzdělávacích akcí (workshopů), projekcí pro veřejnost a zejména krajského kola Celostátní přehlídky amatérského filmu a videa (dnes Český videosalon). Detailní vzpomínání u příležitosti desátého a patnáctého výročí přinesl Donašeč v číslech 4/2004 a 1/2008 a další dosud nezveřejněné vzpomínky a archivní materiály jsou uvedeny na následujících stránkách. Zde se omezím jen na připomenutí nejúspěšnějších akcí, mezi něž lze řadit mikulášská setkání v Deštném v O.h. v 90. letech, spolupořádání Celostátního festivalu AFV v Klicperově divadle v roce 1998 a podíl na pořádání světového kongresu UNICA ´94 v Hradci Králové, kde F. Jireš a kol. získal Zlatou medaili za mimořádnou technickou úroveň projekce. Úspěšnou činnost našeho sdružení v oblasti zprostředkování metodické pomoci lze doložit také pravidelnými úspěchy východočeských

8

amatérů na celostátních i mimorepublikových soutěžích. Celých dvacet let také vychází zpravodaj Donašeč, který dnes představuje kroniku o téměř 2700 stranách. Zmíněné výročí jsme oslavili důstojně již v březnu 2013 na jubilejní valné hromadě v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, jehož secesní budova byla mimochodem otevřena právě před 100 lety. Odpolední program s hostem Olgou Špátovou a jejími filmy Sama a Největší přání určený i pro širokou veřejnost se i přes drobné technické zádrhely v projekci velmi vydařil a naplnil mě dobrým pocitem. V přednáškovém sále se sešlo na 80 spokojených diváků a projekce byla zakončena nad poměry nezvykle dlouhou a velmi příjemnou besedou s autorkou (která k nám, když jsme u těch výročí, zavítala po 10 letech). Vzhledem k velkému zájmu diváků lze říci, že díky této akci se VčVSAFV zase jednou dobře zviditelnilo. Ovšem vlastní valné hromadě v dopoledních hodinách bylo přítomno jen 17 „skalních“ členů sdružení, což je ve srovnání s předchozími lety málo a je to jen jeden z příznaků určité krize, kterou právě sdružení prochází. Pokles aktivity členské základny lze dobře pozorovat i v ostatních českých sdruženích podobného zaměření a příčiny jsou zřejmé: odliv nejstarší generace a nezájem mladých autorů jako potenciálních nových členů (ostatně nezájem o sdružování a jisté rozkladné procesy nejsou jen problémem neprofesionálního filmu - znával jsem například několik hospod, kde se před 20 lety lidé pravidelně scházeli ke společnému hraní a zpívání, dnes tento jev prakticky zanikl). Příčin můžeme vidět několik. Vedle všeobecného příklonu ke konzumnímu způsobu života a nezájmu o cokoliv „tvůrčího“, tedy i pracného, je to dle mého názoru rozvoj digitálních technologií, který zapříčinil i to, že se autoři navzájem ke „společnému kutilství“ již prakticky nepotřebují a mnozí pomalu přestávají mít potřebu se i vidět. Osobně sice příliš nechápu, k čemu mi jako autorovi je užitečné vyvěsit film kamsi na internet, když zde schází skutečně přínosná zpětná vazba, ale budiž; pro uspokojení vlastního ega některých pseudotvůrců je to snad vhodné prostředí. U mladých lidí je navíc pod vlivem sociálních sítí patrná tendence být zcela nezávazně členy několika komunit, mezi kterými lze libovolně „překlikávat“ dle momentální potřeby. Nové paradigma se tomu říká. Diskuze nad rostoucí pasivitou řadových členů byla součástí zasedání nově zvolené Rady sdružení. Činnost sdružení v té podobě, jak byla nastavena při jeho založení před dvaceti lety, se již zřejmě přežila a přestává být v současnosti přitažlivá. Nebo je to tak, že jsme nabídnutím až nadstandardních podmínek pro naše členy vytvořili skleníkové prostředí a teď se nám to podivně vrací? Je proto třeba pokusit se o zvýšení atraktivity činnosti sdružení pro případné zájemce o členství přeformulováním jeho poslání a cílů, což by mělo být zakotveno v nové podobě stanov sdružení. Zde je na místě

připomenout si ty stávající, kde ovšem nevidím nic, co by již nemělo platit: Posláním VčVSAFV je sdružovat neprofesionální filmové tvůrce ke společnému cíli, kterým je propagace jejich činnosti, ...podpora rozvoje oboru a vzájemná inspirace při dosahování tvůrčích výsledků. Dále: ...poskytování odborné metodické pomoci..., pořádání soutěží, přehlídek a vzdělávacích akcí... Ano, jen zprostředkováním kvalitních služeb v oblasti vzdělávání autorů můžeme svým dílem přispět k zachování amatérského filmu jako výrazného kulturního fenoménu ve východních Čechách. K nové formulaci stanov musejí být nejprve zodpovězeny tyto otázky: 1) Komu má nadále sdružení sloužit a co má nabízet – dostupnější technika posunula amatéry k profesionálům, což je skutečnost pro mladou generaci velmi přitažlivá, a naopak pro starší může být spíše odrazující. Hranici je ale správnější hledat spíše mezi „pokrokovými“ a „konzervativními“ filmaři. Ti první se často profesionalizují a řady amatérů přirozeně opouštějí. Ti druzí se dále dělí do několika táborů: autory, kteří chtějí něco sdělit a „uživatele“, které zmátla snadnost ovládání dnešních přístrojů. A pak je tu skupina těch, kteří točí už dlouho tzv. „pro radost“, nechtějí být vyrušováni od svého hezkého a roztomile pitomého a cítí se dotčeni, ba ohroženi vpádem „poloprofesionálů“ využívajících dostupnou techniku a dostupné informace a možnosti vzdělávání tvůrčím způsobem. Úplně všichni ale mají k natáčení nějakou motivaci (ač různou) a pro všechny platí, že více než po kritice touží po uznání. Obojího se autorům může dostat na soutěžních přehlídkách a festivalech, kterých jsou po Čechách desítky. I zde existuje zřetelná hranice – jsou přehlídky, kde je plno, protože jsou přitažlivé jinak (doprovodným programem, cenami ?), ale nikdo z jejich účastníků nezná ty, kteří jezdí na celostátní kolo Českého videosalonu do Ústí nad Orlicí (tedy na údajně nejprestižnější přehlídku se šancí k postupu do světové soutěže UNICA) a naopak. V této souvislosti ještě položím kacířskou otázku, zdali vůbec řešit „profi a neprofi“ – stačí se podívat mezi divadelníky (amatérští herci hostují na profesionálních scénách; soubory -aby se posunuly kvalitativně výše, si zvou k inscenování režiséry-profesionály) nebo zejména mezi fotografy, kde se ten rozdíl setřel již dávno. 2) Jak jsme čitelní na veřejnosti – jaká je představa o „amatérském“ filmu (pro někoho téměř sprosté slovo) a jak se nově prezentovat – vedle pořádání akcí pro veřejnost (jako byla ta v Muzeu) je dnes významný komunikační kanál facebook. Má-li být sdružení životaschopné, musí na změny podmínek a možností reagovat, třeba i svým názvem. Za prospěšnou a potřebnou i nadále považuji také spo-

lupráci s Impulsem. Od příštího roku bude sdružení dle nového zákona spolkem. Tedy dojde, alespoň v názvu, k návratu k prvorepublikové tradici, kde spolkový život byl důležitou součástí společenského i politického života. Přejme si, aby se tento náš „inovovaný“ spolek nestal symbolem a zároveň obětí morální devastace současné společnosti. Martin Škrobák

***

...uplynulo 20 let od naší první valné hromady, která se konala 6. listopadu 1993. Na začátku roku 1994 vyšel také první zpravodaj východočeských filmových amatérů Donašeč dobrých filmových zpráv a dnes dostáváte do rukou jeho poslední tištěné vydání... ...ale už v jeho prvním čísle bez názvu, tehdy se název teprve hledal, zaznamenával aktuální události, které byly zásadní pro další existenci filmového sdružení i některé okolnosti, které s jeho ustavením souvisely... a před 20 lety se v něm psalo: ...dostáváte do ruky první číslo informačního zpravodaje, který by chtěl být pojítkem mezi filmovými amatéry a jejich příznivci ve východočeském regionu... (snad se nám to po celých dvacet let více či méně dařilo...) ...aktivizovala se část filmových amatérů, kteří pochopili, že je nutné, aby se začali podílet na organizování filmové činnosti v regionu východních Čech a spolupracovali se Střediskem amatérské kultury Impuls, které zpočátku mělo vymezený rozsah činnosti v okrese Hradec Králové...a proto bylo nutné, aby se amatéři začali sami podílet na organizování akcí pro všechny filmaře východočeského regionu. První jarní den v roce 1993 jsme rozeslali po celém kraji výzvu ke spolupráci současně s přihláškou do Východočeského volného sdružení pro amatérský film a video. Většina přihlášených se sešla 17. dubna 1993 na prvním setkání, kde byl ustaven přípravný výbor a určeny úkoly pro počáteční období. První valná hromada se konala 6. listopadu 1993 a zúčastnilo se jí 32 členů. Byla zvolena jedenáctičlenná

9

POD HLAVIČKOU rada sdružení, schváleny stanovy a 29. 7. 1993 bylo sdružení zaregistrováno na ministerstvu vnitra a založeno konto sdružení u Ekoagrobanky s počátečním vkladem 1450,- Kč z vybraných z členských příspěvků. Současně jsme oslovili řadu profesionálních filmařů, kteří s námi spolupracovali a podíleli se dlouhodobě na rozvoji amatérského filmu v našem regionu a nabídli jsme jim čestné členství. Uvádíme několik odpovědí na naši nabídku, které jsme obdrželi: ...kde jinde by mělo něco takového vzniknout dřív, než ve východních Čechách. Tradice čilého kulturního společenského a spolkového života zde patří k těm nejlepším a nejdelším. A navíc. Bez východočeských neprofesionálních filmařů, jejich tvůrčích výsledků i aktivity si nelze historii oboru u nás ani představit. ...snažte se být silou stmelující a konstruktivní. Vezměte si z ochotnických spolků to lepší a nehašteřte se o prkotiny. Neuzavírejte se před lidmi se zájmem o obor do nějaké zednářské lóže. Navazujte kontakty mezioborové a společenské. Podílejte se aktivně na kultur-

ním životě regionu. Buďte v těchto věcech iniciativní a nestárněte. Bez mohutného přílivu nové krve to prostě nepůjde. Rudolf Adler PS. Čestné členství beru.

...vaši nabídku čestného členství s radostí přijímám... přeji vám hodně aktivních členů s velkým tvůrčím potenciálem, kteří s morální podporou vašeho sdružení udrží význam i kontinuitu úspěchů amatérské tvorby ve vašem regionu... Petr Prima, kameraman ČT ...protože jsem se doposud nedopídil ničeho, co by mohlo býti na moji či vaši újmu, rozhodl jsem se vaši nabídku přijmout. Josef Hanuš, kameraman ...jmenováním čestným členem jsem samozřejmě poctěn, ale hlavně mám radost z toho, že amatérské hnutí ve Východočeském kraji nezahynulo... velmi vám přeji, aby všechny vaše podniky byly úspěšné. Ján Šmok, zarytý Východočech ...skutečně v sobě chovám obdiv a úctu k amatérským filmařům, tím více k těm, kteří točí v současných složitých podmínkách. A skláním se před těmi, kteří technické, finanční a další podobné nedostatky bohatě kompenzují svými nápady, osobitostí a talentem. Josef Valušiak, FAMU Praha ...vaši milou nabídku samozřejmě přijímám a těším se na setkání s vámi... Zdeněk Všelicha, scénárista ...vždy hájím zásadu, že každého autora amatérského filmu si musíme vážit víc než vzácného semínka, ze kterého může vzklíčit hodně dobrého a užitečného. Jsou lidé, kteří rádi do všeho šťourají a mají snahu rozbíjet. Nedejte se jimi odradit! A nezapomeňte, že UNICA 1994 začíná v Hradci Králové naší českou kolekcí. Jaroslav Cita

10

Co dělají (dělali) filmaři v okresech? Pro dnešek začneme v Hradci... ...dr. Zdeněk Petrovický v prvním čísle filmového zpravodaje „bez názvu“ v roce 1994 uvádí: I naším studiem zatřásl průvan času... pomineme-li generační změny, byly to proměny společenské, ale především technické povahy, poměrně náhlý ústup filmového média a prudký nástup audiovizuální techniky. Celá naše technická base se nečekaně stala téměř muzejní záležitostí. Otázku, co dál, nám pomohlo vyřešit středisko Impuls vedené paní Šlaisovou, které si v reorganizačním chaosu a nejistotě udrželo svoji vitalitu a nelitovalo věnovat část finančních prostředků na zakoupení aspoň starší videokamery a rekordéru S-VHS. Tato skutečnost podstatně přispěla k udržení jádra amatérského kolektivu a jeho renesanci. Nastoupilo období poznávání nového média.... ...a ještě jedna poznámka, uvádí dále dr. Petrovický... týká také našeho studia. Na jedné středeční schůzce vznikla spontánní diskuze o článku paní Evy Oherové, která pokládá vznik regionálních sdružení filmových amatérů za negativní jev. Používá dokonce dosti silná slova o rozbíjení jednoty a jakýchsi motivech v pozadí. Za náš malý kolektiv, který stál u zrodu východočeského sdružení, chceme jednoznačně znovu prohlásit, že nám šlo a stále jde výhradně o to, aby při rozpadající se struktuře vzniklo nám něco velmi blízkého, co by nám pomohlo přežít a ožít. Na zakládající schůzi zaznělo zcela unisono, že nejsme v žádném případě proti celostátní organizaci. Možná, že se dosavadnímu výboru ČSFV nepodařilo získat si větší podporu a důvěru a že pozitivní dech jeho života až k nám prakticky nedosáhl. Podaří-li se mu to, může přirozeně stanout v čele regionálních uskupení, která demokraticky vznikají zdola. Pokud se mu to nepodaří, nepochybujeme o tom, že si celostátní zastřešení tato sdružení vytvoří sama... ...příspěvkem zároveň otevíráme diskuzi o vztazích mezi filmovými amatéry a jednotlivými sdruženími. Po skončení festivalu UNICA by dle dohody z Rožnova pod Radhoštěm z roku 1993 mělo být vytvořeno koordinační centrum, které bude zastupovat české amatéry na jednání s UNICA. Předpokládá se, že toto centrum bude vytvořeno ze zástupců všech existujících sdružení, která mezi sebou budou spolupracovat. Jak jsme si mohli přečíst v časopise Video+ film 1/1994, někteří stále zavírají oči před faktem existence více sdružení a namísto konstruktivního přístupu k nově vzniklé situaci se před konáním soutěže UNICA snaží vyvolávat ostré názorové konfrontace... Na první valné hromadě byla zvolena rada sdružení ve složení: Martin Škrobák, předseda, Zdeněk Pet-

rovický, místopředseda, František Jireš, jednatel, Ada Macek, hospodář a členové rady za jednotlivé okresy - Ladislav Hesoun, J. Otrubová, V. Teimer, F. Jáchim, J. Rath, V. Šimek a P. Kadavý. a dále... v roce 1993 existovaly svazy a sdružení: Český svaz pro film a video (ČSFV se sídlem v Kroměříži), České amatérské sdružení přátel audiovize (Čas Praha), Mohelnické kino amatérského filmu (MOKAF) a tehdy ještě ve společném státě Asociácia filmových amatérov a videoamatérov (Afiva Bratislava). A nově ustavené VčVSAFV se sídlem v Hradci Králové. Od roku 1994 nese svazový časopis název Donašeč dobrých filmových zpráv. České amatérské sdružení začíná vydávat svůj časopis s názvem Čas od času... Z. Petrovický, Hradec Králové

a pár vašich vzpomínek na „život s amatérským filmem“ Jak si to pamatuji a co jsme při tom zažili… Předem upozorňuji, že si toho už moc nepamatuji. Pravděpodobně jsem však vzal kameru do ruky zejména proto, abych mohl balit holky. Psala se sedmdesátá léta minulého století a mně začínala puberta. Tak jsem točil a balil, i když obojí za mnoho nestálo. To víte; ty laické začátky. Každopádně jsem byl nadšený, když přišel vyvolaný filmový pásek z laboratoře, a opravdu to fungovalo. Téměř jako doopravdický film v kině. Pouze chyběl zvuk. Jenže když se souběžně pustil magnetofon s nahranou zvukovou stopou i projektor a příliš se to od sebe nerozjelo, zážitek byl téměř dokonalý. Pak mi do života vstoupily dvě osoby, které zásadně ovlivnily můj vývoj. Nasměrovaly mě. Přemek Suchomel a Jarmila Šlaisová. Přemek mi pomohl překonat pochybnosti o tomto pošetilém počínání a přesvědčil mě, že to je dobrý a zajímavý koníček. A Jarmila nás pozvala na první okresní soutěž, která vrcholila květnovou Hrubou Skálou. Drápky byly zatnuty a já se dosud amatérského filmování nepustil. Tato vášeň stále trvá, i když jiné vášně již pomalu pohřbil čas. Do klubu v „myší díře“ na Střeláku nás přijali starší borci a chovali se vstřícně. Hodně náš naučili! Rád vzpomínám například na pana Ing. Jindřicha Ratha, i když ten, myslím, do tohoto klubu často nechodil a raději fungoval sólo. Hezké vzpomínky by vydaly na dlouhé povídání, tak to vezmu raději „ostrým střihem“ jako jednotlivé záběry… Největším oceněním asi byla Stříbrná krajka z Rychnovské osmičky z roku 1985 za film Naše tipy, která mi

11

POD HLAVIČKOU stále visí na zdi. Jenže já, blbec, jsem zrovna ten rok do Rychnova nejel a o přímou slávu tak přišel. Naopak obávanou postavou byl metodik Emil Pražan. Ten vždy dorazil do soutěžní poroty jako cenzor, který dbá na ideovou čistotu předváděných filmů. Jednou měl instrukce, že se ve filmech nesmí objevit nic z náboženské tematiky. Film s božími mukami tehdy opravdu dál neprošel. Jindy se soudruzi obávali nahého ženského těla. Zase jsme měli utrum! S odstupem času však chápu, že to bylo jeho povolání a jako porotce se snažil být v té době docela kulantní. Nakonec právě natáčení amatérských filmů bylo za bolševika relativně svobodným koníčkem a nikdo nám předem nenařizoval, co máme a můžeme za své peníze točit. Kdo fungoval pod oficiálním filmovým klubem, tam to měl horší. Ale například ve filmovém klubu pod Velkovýkrmnou Smiřice a výraznou postavou dr. Kalíka se točily skvělé filmy. Vybavuji si, jak tehdy ještě mladý autor Miroslav Janek přinesl film Zas ráno. Dnes by mladá generace nechápala, co je na tom divného. Jenže to krásné „čtení mezi řádky“ už dnes nikdo nezažije. Film „zasráno“ samozřejmě glosoval tehdejší dobu a už v názvu bylo patrné, co si o ní Janek myslí. Film byl však tak dobrý, že nějakou cenu si zasloužil. Takže nakonec autor dostal diplom za film Zase ráno. To jsou hodně úsměvné a hlavně nezapomenutelné okamžiky! Baví mě také rychnovský pan Schejbal. Třeba film Harmonikářka, nebo jak se po stříbrném plátně proháněla mladá nahá děva a autor ji točil ze všech stran. Dodnes přemýšlím, zda při natáčení poznal krásnou nahou modelku pouze externě nebo i trochu interně? Přimlouval bych se za tu druhou verzi… Jen tak namátkově si vybavuji celou řadu jmen. Vtipálka Hemelíka, nezapomenutelné komedie pana Dolečka, mladé intelektuály, jejichž filmy jsem nikdy nechápal, chlastací tahy až do rána… Zejména proto, že autorek ženského pohlaví bylo vždy pomálu, a navíc, jak říká paní režisérka Sommerová, filmařky nejsou ženské. Opravdu jsem dosud žádnou filmařku neměl. Ale pár krasavic jsem na svůj netradiční koníček přece jen dostal. To víte, Hollywood je pro řadu z nich vysněným cílem… S amatérským filmováním vždy byla pohoda a sranda, i když se kolem vždy hemžily i prapodivné obskurní figurky. Ale to jsme všichni – my nedocenění Umělci. Zažil jsem rovněž překotný vývoj techniky až k současným digitálním technologiím. Sice jsem mnohokrát psal, že obsahově čím dál víc kvantita převyšuje kvalitu, ale nechť! Osobně jsem tomuto koníčku celoživotně za mnohé vděčný. Zážitků bylo nepočítaně. Mám na filmových cívkách, na páskách VHS i na DVD mnoho filmů všemožných žánrů, které jsem dosud nezhlédl. Navíc to vypadá, že se k nim nedostanu vůbec nikdy. Lidský život není nekonečný. Ale bylo to pěkné a bylo toho DOST… V současné době zažívám určitý pocit marnosti. Má smysl vůbec ještě něco točit, když všechno je natočeno

12

a zaznamenáno? Jenže stále se najdou tvůrci, kteří přicházejí s něčím úplně novým. Dobrodružství tedy trvá. Mám špičkovou kameru, skvělou televizi, výkonný počítač. Často jsem ale raději divákem a konzumentem než aktivním tvůrcem. Ono to vymýšlení, natáčení a zpracovávání dost bolí. Převládají pochybnosti. Ty se však rozplynou například na Vysokovském kohoutu. Tam vůbec nezáleží na tom, jaký film jste přivezli, ale na tom, že se účastníte. Ještě rád bych se pár let aktivně účastnil. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl točit i jaksi profesionálně. Tedy za peníze. Vytřískat „dobrý prachy“ se z toho nedají, ale s kamerou jsem projel a zažil leccos. Prezidenty, bezdomovce, umělce, zoologické zahrady, patologii i řadu akcí v přímém přenosu. Nezapomenutelný je například porod mé nejmladší dcery. I za to jsem filmu a videu vděčný. Uchová a zakonzervuje čas. Takoví jsme byli… Samozřejmě se domnívám, že to nejlepší teprve natočím. Nápadů je mnoho, ale energie občas chybí. Každopádně se soudruhem Leninem souhlasím v jednom: film je z umění nejdůležitější, jak údajně prohlásil. Film v jakékoliv formě je pro mě důležitý (ale také knížky, hudba, ženy, víno, tabák do dýmky apod.). Určitě však vím, že ať už se stane cokoliv, život s amatérským filmem byl moc fajn a jsem moc rád, že se stal mým celoživotním koníčkem. Díky němu jsem poznal i mnoho báječných lidí a to trvá dodnes. Amen, jak říkají křesťané. Nebo howgh – domluvil jsem, jak praví Indiáni. váš Milan Lajdar

Barevně černobílé analogové vzpomínky Nedávno jsem skenoval vlastní archiv soukromých negativů a to je vždy příležitost k malému ohlédnutí do minulosti. Vykoukly na mě na dnešní dobu již technicky Jiří Vejdělek - seminář na chatě Satelit, Deštné v Orlických horách

malých skupinkách, což kladlo nároky na schopnost vysvětlit ostatním spolupracovníkům svůj pohled, záměr a schopnost přesvědčit a nadchnout i je pro svůj cíl. Považuji to opravdu za všestrannou školu. Navíc naše snahy hodnotili kvalitní profesionálové a to byl také veliký dar. Takto využitý víkend měl pro mne mnohem větší cenu než kila cukroví, která bych jinak musela péct. Lucie Růžičková, Kladno

Daniela Drtinová při realizačním cvičení na FAMU zastaralé obrázky ze společného cvičení v rámci „Školy audiovizuální tvorby“ pořádané Impulsem ve starém studiu FAMU v Klimentské ulici. Při práci se světly nám seděla modelem budoucí stálá moderátorka ČT Daniela Drtinová (tehdy čerstvě vystudovaná právnička). Na obrazovém a zvukovém pracovišti byla ještě původní analogová technika a „analogový personál“. Na jiném negativu ze setkání v Deštném v Orlických horách je zachycena noční diskuze (bez blesku, vteřinový čas při světle žárovky) amatérů se studenty a pedagogy FAMU. Letmý záběr na studenta prvého ročníku Jirku Vejdělka. Obdivovali jsme jeho prvotinu - dokument pro přijímačky.

Richard Brun, Hradec Králové

*** Magie filmu si získala mé srdce už v dětství, kdy se formovala moje láska k němu a logicky s postupem času jsem toužila být mu co nejblíž. Když se ohlédnu za prvními krůčky na milované, ale naprosto neprobádané půdě, je tam několik jmen a fenoménů, které mě ovlivnily tak, že na ně vzpomínám živě dodnes. Když se zaměřím na Východní Čechy, vzpomínám velmi dobře především na dvě akce: na UNICA v Hradci Králové v roce 1994, na které jsem poznala mnoho filmových přátel, se kterými se od té doby ráda potkávám. Tedy více než dvacet let. Vzpomínám si ale také velmi dobře na cestu do Deštné a na filmový workshop, který mi dal zabrat. V dobrém! Filmů jsem měla nakoukáno nespočet, protože pamatuji ještě stání front do Ponrepa za hlubokého socialismu a tamní atmosféru..a především filmovou klasiku, která se tam hrála. Ta mě přitáhla k filmu jako magnet. Ale právě v Deštné jsem dost dobře pochopila, že mít hodně nakoukáno ještě neznamená umět filmy točit. Rozbory amatérských filmů pro mě byly na jednu stranu muka, protože jsem narážela na zásad-

Mikulášské semináře v Deštném v O.h. Byly v skutku nadílkou, alespoň pro mne. Nadílkou inspirace, milých setkání, společné filmové práce, rad a poznatků. Sympatické bylo, že se člověk v tom před vánočním čase setkal se svými přáteli a známými a mohl si v klidu, pryč z velkoměsta a v příjemném prostředí popovídat o připravované tvorbě, nápadech i výsledcích. To mě těšilo, ale ještě víc jsem oceňovala, že se na seminářích opravdu pracovalo. Už při příjezdu v pátek večer se odevzdávaly domácí úkoly, sobota se trávila týmovou prací v terénu. Protože jsme se nacházeli na horách dávalo prostředí i úžasnou možnost relaxace a očistění od městského stresu. Vzpomínám, že jeden tým to spojil i s lyžováním a natáčeli přímo na sjezdovce s lyžemi na nohou. Pamatuji se, že tým ve kterém jsem pracovala já zas honil nějakého koně svážejícího dříví z lesa. Prostě nevšední zážitky. V neděli se pak hodnotily sobotní práce a domácí úkoly. Pracovalo se v

13

POD HLAVIČKOU ní nepochopení, o čem přesně se vlastně mluví, ale na druhou stranu to byla vynikající škola, kterou jsem ocenila až o mnoho let později. Dodnes slyším některá slova pana režiséra pronesená v Deštné, režiséra dokumentaristy, kterého si velmi vážím a který pro mě byl po pár letech znovu autoritou v Praze při studiu režie na FAMU, Rudolfa Adlera. O mém autorském filmu Aut řekl, že je to zcela typický příklad filmu „ala these“. Nejdřív jsem tomu nerozuměla a pak jsem se urazila, jak už to u mladých zapálených autorů bývá. Teprve po čase mi došlo, že jsem se neměla urazit, ale poučit…. Přála bych všem začínajícím autorům, aby měli možnost takové tehdejší „Deštné“, která byla výbornou školou filmu. Monika Hašková, Praha

Vzpomínky na Deštnou Mě se při vzpomínkách na setkání filmařů v Deštném vybavují většinou už jen střípky, o kterých ani nestojí za to psát. Je vidět, že už utekla dlouhá doba a že i moje hlava už má tyto vzpomínky kdesi hluboko v nějakém adresáři a spousta z nich už je poškozená či smazaná. Ale pokusím se o refresh (obnovu dat) a třeba se zadaří. Poprvé (a bohužel i naposledy) jsem viděl v akci dvojici režiséra Rudolfa Adlera a jeho kameramana Petra Primu. Od Petra Primy, který už tu není mezi námi 17 let, jsem se dozvěděl, že dělám dokumentární či reportážní filmy lepší než ty hrané. A to poté, co jsem měl za sebou tehdy několik pokusů o hraný film a dva či tři dokumenty či reportáže natočené jen tak bokem. Musím po letech říci, že měl pravdu. Těch pár mých dokumentů zaznamenalo na soutěžích mnohem větší zájem diváků, než mé rané hrané pokusy. Schválně neříkám „úspěch“, ale „zájem“, protože úspěch znamená

Lucii Růžičkovou natáčí Petr Lášek - deštné v O.h.

většinou jen nějakou cenu. A ta má často menší hodnotu, než zájem diváků, pro které ty naše filmy přece točíme. Také jsem se v Deštné setkal s dalšími bezvadnými filmařskými dvojicemi. Např. Mirek Janek a Pavel Koutecký (bohužel již také není mezi námi). Oba dva byli velmi příjemní a milí filmaři, kterých si vážím a od jejichž zajímavých a netradičních dokumentů se stále mám co učit. Určitě bych nechtěl zapomenout na dvojici Filip Remunda + Vít Klusák, jejichž tvorbu sleduji dodnes. Tehdy nám pouštěli v Deštné první dvouhodinový sestřih Českého snu, skvělého nápadu, o kterém se v dobrém i zlém mluvilo v českých médiích. Jen se mi zdá, že dalšími projekty již zdaleka nedosáhli takové úrovně, jako jejich první film. No a další dvojice veselých (tehdy) mladých režisérů: Bohdan Sláma a Roman Vávra. Toho prvního si vybavuji, jak jsme točili nějaké kameramanské cvičení, kde se Bohdan pitvořil před kamerou. Kdepak já ten záznam asi mám? Asi někde v nějaké krabici na jakési VHS. Toho druhého jsem zas málem zmrzačil při návratu do Prahy, když jsme havarovali s naší legendární Š 1203 na zamrzlé cestě v lese 5 km od hranic Prahy. Ale měli jsme tak obrovské štěstí, že se nikomu nic nestalo. Před hlubokým příkopem, do kterého jsme neovladatelně klouzali, nás zachránil jediný stromek široko daleko, do kterého jsme se trefili. Takže jediná škoda byla promáčknutá přední maska s nárazníkem a pak několik stokorun za vytažení buldozerem z nedaleké vesnice, kam jsme vezli jednoho z nás - účastníků východočeského setkání. Vybavuje se mi také, že byla naše skupina pražáků jednou pochválena za to, že jsme při natáčení nějakého tématického videocvičení našli mezi místními obyvateli stařenku. Ta se bez okolků rozvyprávěla o svém životě a o svých starostech, např. že za ní nikdo nechodí. A to před lidmi, které viděla poprvé v životě a kteří navíc měli kameru. Velmi jímavé i zajímavé setkání, které by se nebýt lektorům a jejich zadání neuskutečnilo. Zážitek na celý život. Co mě ale nejvíc bavilo na těchto setkáních? Intenzivní setkání kamarádů filmařů a odborníků, kde jsme 20 hodin denně (spalo se zpravidla jen od 03.00 do 07.00) diskutovali o našich filmech, kamerách, technice, soutěžích, jiných filmařích, pouštěli jsme si pořád nějaké naše dokončené i nedokončené výtvory. Nikdo nikam nespěchal, nikdo koneckonců ani nemohl prchnout pryč. Žádná televize, žádný internet, žádné mobily. Neopakovatelné - svou atmosférou, místem, časem, způsobem a lidmi, z nichž na některé už můžeme jen vzpomínat. Petr Lášek PS.: ...psáno v promítací kabině při digitální projekci filmu Hobit: Šmakova dračí poušť, který mě naprosto neoslovil, stejně jako předcházející části.

14

O počátcích, vývoji a činnosti filmového amatérského hnutí v Čechách a následně i ve východních Čechách Vznik amatérské kinematografie je poprvé zaznamenám v roce 1931, kdy počala dělat první nesmělé organizační krůčky. Tehdy se amatérsky filmovalo na formát šíře devět a půl milimetru s perforací uprostřed filmu. V listopadu dochází k prvním schůzkám tzv. „devítkářů“. Tito první průkopníci filmových amatérů se schází v místnosti firmy Cinema ve Spálené ulici v Praze, kde měla zastoupení francouzská firma Pathé a propůjčovala svoje místnosti ke schůzkám. Zakládá časopis Pathé Revue a dává k dispozici pomocná zařízení. V časopise Pathé Revue se v roce 1932 píše o založení klubu: „poněvadž klub začal s ničím ( nelze však opomenout účinnou pomoc fy Cinema), omezoval se příliv členů toliko na nenáročné idealisty, kteří se za členské příspěvky spokojovali se schůzkami v cizích místnostech a účastí na veřejných předváděních 9,5 mm filmů, které opět bylo obchodní záležitostí a reklamou firmy Cinema“. Byly to, ale již první buňky filmařů, kteří byli finančně závislí na firmě Cinema. Dne 13. října 1932 na ustavující valné hromadě se skupina těchto prvních průkopníků usnáší založit klub. Vzniká organizovaná skupina prvního klubu s názvem poněkud delším : Pathé klub, sdružení kinoamatérů pracujících na 9,5 mm filmu v Praze. O další popularizaci se zasloužila firma Kodak. V roce 1932 vychází z laboratoří první „osmička“. Zároveň také první zvuková promítačka na 16 mm film s jednostrannou perforací firmy Victor. Rozvoj amatérského hnutí se stále omezuje jen na Prahu, V roce 1933 tu má klub již 50 členů. Stěhují se do vlastních nevelkých místností na Smíchov do Holečkovy ulice. Je to sklepní místnost, ale je to již vlastní klubovna. V této době si zřizuje v Praze svoji filiálku konkurenční firma Kodak a přichází s již zmíněným formátem 16 mm a pro amatéry s půleným formátem 8 mm. Členové Pathé klubu se snaží zajíždět do českých měst a zakládat nové kluby. Tak vzniká klub v Plzni a Brně. V roce 1934 se začíná pracovat na třech formátech 16, 9,5 a 8 mm. Členové se rozdělují na Pathé klub a Československý klub kinoamatérů se sídlem v Praze. V roce 1935 získávají místnosti v Plodinové burze v Paláci Charitas. Později se scházejí v kavárně Praha a odtud přecházejí do kavárny Louvre. Dne 24. září 1936 slavnostně otevírají klubovnu v Praze 2 v Trojické ulici. Zájemců o amatérskou filmovou tvorbu přibývá, volá se po vytvoření svazu. Vzniká první kinoamatérské kino. Je to dost vzácný úkaz, jedná se zřejmě o první kinoama-

térské kino v Evropě. Návštěvy z Rakouska, Německa a Maďarska nejsou vzácností. V roce 1937 nemůže již Pathé klub pracující výhradně na formát 9,5 mm odolávat tlaku a zájmu práce na osmičku. V tomto případě osmičkáři vítězí a formát 9,5 mm pomalu zaniká. Nezaniká ovšem klubové hnutí. Ale naopak pražské kluby zakládají své pobočky v dalších českých městech. O popularizaci se také postarala firma Beaufort, nakladatelství v Praze, která od roku 1939 začíná vydávat časopis „Amatérská kinematografie“. Ale vraťme se ještě ke klubové činnosti pražských kinoamatérů. Daří se jim založit další kluby v Čechách a na Moravě s tím, že zajíždějí promítat svoje i půjčené filmy od firmy Kodak. Pro zajímavost stojí za to zalistovat v archivech a vyhledat města, kam klubové hnutí zapálených kinoamatérů proniklo. Jsou to Pardubice, Kladno, Plzeň Turnov a tehdejší Německý Brod. Na Moravě pak Uherské Hradiště, Přerov, Olomouc, Ostrava, Bystřice pod Hostýnem. O podporu tohoto klubového hnutí se stará časopis, který již vydává Klub kinoamatérů s názvem Českoslovanský kinoamatér. Zaniká Beaufortova Amatérská kinematografie a od roku 1939 až do roku 1944 se mění název na Český kinoamatér, ale v září 1944 časopis zaniká. Po dvouleté přestávce se vydávání časopisu ujímá Filmové nakladatelství a v roce 1949 pro nedostatek papíru také zaniká. Jen pro úplnost od roku 1962 vychází časopis s názvem Filmovým objektivem. V Hradci Králové nebyl ve vzpomenutých letech ustaven amatérský filmový klub, který by podchytil činnost filmových amatérů pracujících na formát 9,5 nebo 8 mm. Podle dochovaných zpráv v Hradci Králové natáčel František Zolman, majitel krejčovského salonu. Měl 9,5 mm kameru značky Pathé s posunem filmování na kličku. Při natáčení musel točit kličkou stejnou rychlostí, aby pak při projekci byl filmový záběr plynulý. Natáčel převážně rodinné filmy. Dalším známým amatérem byl velitel hradecké městské policie Karel Vavroušek. Sám si pořizoval potřebný rozměr filmů s tím, že je rozřezával z velkého formátu, slepoval do délky a na zhotovené sekačce i vysekával uprostřed filmového pásku okénka pro 9,5 mm film. Z mladších nadšenců jmenuji Stanislava Hofmana, který natočil mnoho filmů na svoji kameru Pathé 9,5 mm. Také známý hradecký fotograf Miroslav Rajzík natáčel na kameru tohoto formátu.

Založení filmového amatérského kroužku v Hradci Králové V Hradci Králové bylo mnoho filmových amatérů, kteří si však natáčeli pouze pro sebe. Většinou šlo o

15

POD HLAVIČKOU rodinné filmy. Nebyli však organizováni v žádném klubu. Koncem roku 1955 vášnivý amatérský filmař dr. J. Fandrlík si sjednal schůzku se svými přáteli filmaři Ladislavem Hemelíkem, Karlem Vítkem a Antonínem Štefanem a přednesl jim svou myšlenku o organizování filmařů amatérů v klubu po vzoru pražských filmových klubů, který dosud v Hradci Králové neexistoval. Nápad byl přijat a bylo dohodnuto nejprve zajít za vedením KD ROH a projednat, zda by toto kulturní zařízení ve své kompetenci nezřídilo filmový amatérský kroužek. Schůzka se uskutečnila začátkem ledna 1956 a byla úspěšná. Na 20. ledna byla svolána početná skupina filmařů amatérů do prostor KD ROH na ustavující schůzi. Dostavili se : dr. J. Fandrlík, Antonín Štefan, Václav Holý, Jiří Frühbauer, Karel Vítek, p. Müller, dr. Jiří Kalík, Jaroslav Zlatník, p. Popek a Ladislav Hemelík. Za vedení KD ROH to byli František Hanyk a p. Bejr. Na této schůzce vedení KD ROH přislíbilo poskytnout klubovou místnost pro pořádání schůzek, doporučilo vypracovat plán naší činnosti, na jehož základě by mohlo vytvořit finanční zajištění pro nákup zařízení nutného pro zdárnou činnost kroužku. Doporučili zakládajícím členům provést nábor nových členů. Současně byl zvolen výbor kinokroužku ve složení: předseda dr. J. Fandrlík, zástupce Karel Vítek, organizační L. Hemelík a hospodář A. Štěpán. Výbor filmového kroužku byl v tomto složení přijat a schválen i vedením KD ROH. Plán činnosti na daný rok byl vždy schválen a byl doplňován dle návrhů členů např. o přednášky členů a promítání jejich filmů z dovolené, organizační zajišťování filmových večerů v kraji, technické zajištění a zkušenosti v amatérské práci. Na konkrétních tématech přednášek se například podíleli: Miloslav Matějka-vyvolávání a inverzní zpracování, ing. Mráček – o filmovém materiálu černobílém a barevném, J. Rath - o optice a nových kamerách, p. Vavruška o citlivosti filmů a ostatních nových materiálech. Po dobu existence kroužku pod patronací KD ROH se natočilo několik kolektivních filmů, jedním z nich byl i film o Hradci Králové nebo film o slavnosti SČSP. Členové kroužku se podíleli na organizaci a pořádání II. amatérského filmového festivalu, který se konal v Hradci Králové v roce 1956. Inventář kroužku se postupně rozšiřuje o AK 16 přijímačku a stav členů se zvyšuje. V dubnu 1956 bylo do činnosti zapojeno 31 zájemců. Vedení KD ROH se pravidelně předkládal plán činnosti a zápisy ze schůzí, aby bylo informováno o tom, jak kroužek pracuje. Schůzky se konaly pravidelně každý týden mimo prázdniny. Na každé schůzce se promítaly též filmy členů. Na přednášky se zvali také přední filmoví pracovníci, například z Prahy to byl host Rudolf Mizet, který měl zajímavou přednášku z připravované knihy O technice a psaní scénáře. Dalšími hosty byli pánové dr. Krekule a Doleček

16

Václav Poledne na KSAF 2012

a další. Pro veřejnost se promítaly po tři dny amatérské filmy (13. – 15.9. 1956) s názvy Voda, sestra hor, Kde žila Carmen Sylva, Jedno srpnové odpoledne, Za dobrodružstvím, Mozart v Praze, Model číslo 1 a 2, Pan Halaburd se diví, Z palety mistra Hofmana, Omyl, Iluze, Kosmický sen, Kinoamatérův epilog, Bruslaři, Černé a bílé, Lázně Varna, Ženy v oblacích, Čistota půl zdraví, Přijde jaro a řada dalších. To již přicházeli další, noví členové. Emil Pražan, Radomil Staštík, Viktor Seifert, Jaroslav Křešnička, Jaroslav Šolc a další. 20. října 1956 se na vnitropodnikovou soutěž MVO (dříve Bazar) vydali zástupci našeho klubu Oldřich Dvořák, člen výboru, Jiří Frühbauer, člen zakládajícího klubu, Miloslav Matějka, iniciativní člen, který měl největší praxi ve zpracování filmů a František Vondráček, který se zúčastňuje všech akcí a navštěvuje pravidelně schůzky. Konala se také soutěž mezi členy kroužku o vypracování scénářů pro eventuální natáčení filmů s tituly a scénáře byly hodnoceny počtem bodů: Míla Souček – Nevěra (13,5 bodu), ing. Rath – Natáčíme (12 bodů), Emil Pražan - Schůze ZV (10 bodů), Láďa Hemelík – Myší intermezzo (9 bodů), Viktor Seifert – Straka (6 bodů), Jaroslav Zlatník - Jak se filmuje (7 bodů), Jindra Hofmann - Chyby a chybičky. Členové kroužku se pravidelně zúčastňovali soutěží, např. na Rychnovské osmičce. Výbor kroužku se snažil vyplňovat program schůzek, aby byl pro člen zajímavý. Ze strany vedení KD ROH ale, bohužel, slib zajištění materiálního vybavení nebyl splněn. Pro vedení jsme byli jen nevýdělečný podnik v porovnání s plesy a tanečními zábavami, které se zde v hojné míře konaly. Část členstva přestávala na

schůzky chodit. Klub se štěpil. Výbor se po marné snaze po dohodě s vedením KD ROH rozhodl, že část členů zkusí přejít do jiného zařízení. Od roku 1960 se naskytla příležitost přejít do ZK ROH ZVÚ- do Koruny, kam přešlo asi 20 členů. Zde ale nebylo žádné klubové vybavení a tak se natáčelo se na vlastní kamery a scházeli jsme se rovněž 1x týdně. Členové sem na schůzky chodili rádi, promítaly se filmy, seznamovali se s novinkami o filmování, kamerách ap. Kolektiv se zde utužil, ale ani činnost v Koruně netrvala dlouho. V roce 1962 odešli členové filmového kroužku do PKO zvaného mezi Hradečáky Adal. Zde se počet členů rozrostl zpočátku na 40 osob, ale jak to po počátečním nadšení bývá, časem zůstalo kolem 25 stálých členů. Zůstal tedy filmáč na Střelnici (KD ROH) pod vedením Emila Pražana a v PKO pod vedením Ládi Hemelíka a Míly Matějky. Ale ani v Koruně se filmařský život nezastavil. Jaroslav Křešnička se studenty gymnázia a některých odborných středních škol ustavil filmový kroužek, Zde se natočily filmy „Tvých 8565 dní“, „Kouzelná píšťalka“ a další. Chodili sem studenti Zdeněk Všelicha, Jan Vačlena, Ladislav Fábera, Karel Kobosil, Vladimír Bucháček, Petr Sobotka a další. Jarda Křešnička později odešel za prací do ČT v Českých Budějovicích a kroužek bez vedoucího se rozpadl. Někteří se přesunuli zpět do KD ROH, kde ve sklepních prostorách ve vlastní režii a vlastníma rukama vybudovali vlastní studio. A tak filmaři Ladislav Bečka, Ladislav Carda, Karel Gembal, Jindra Hofman a mnozí další vyměnili na čas kamery za zednické lžíce, krumpáče a další nářadí. V tomto klubu se zrodil nápad uspořádat Celostátní soutěž cestopisných filmů CAF. Proběhlo několik ročníků a CAF byl převeden do profesionální režie a s profi filmy. Možná, že by stálo za pokus, soutěž někde obnovit. V dubnu 1966 bylo na okresní soutěž amatérských filmů přihlášeno 11 filmů, z toho byly tři od členů našeho klubu PKO. Členové obeslali i přehlídku v Pardubicích. Na 1. celostátní soutěži se promítalo 34 filmů, z toho opět tři filmy z našeho kroužku. Téhož roku se účastnil kongresu UNICA v Mariánských Lázních delegát Ladislav Fiala z kroužku PKO. Na další schůzce uspořádal zajímavé povídání o náplni tohoto kongresu. Nesmíme zapomenout ani na Miloslava Matějku, který se zúčastnil jako delegát za Československo soutěže UNICA v Tunisu. Mimo pravidelné schůzky se pořádaly další zajímavé akce pro členy i jejich rodinné příslušníky. Byly to většinou dva dny v roce s kolektivní účastí na natáčení filmů, různých soutěžích, výletů po okolí atp. První akce byla se zaměřením „K táborovému ohni (1962), Další S kamerou na kótu 274 (1963), S kamerou za romantikou (1964), S kamerou s dětmi a pro děti (1974). Každoročně se členové scházeli na Natáčení u táborového ohně, při Hovorech přes čočku, při Hradeckém zastavení, na POHOFU a každý rok na Vánoce Pod stříbrným plát-

nem a na Silvestra. Výborný nápad měli hradečtí inženýři František Jireš a Josef Bouček, kteří byli duchovními otci a hlavními organizátory pěti ročníků celostátní soutěže „O dětech, s dětmi a pro děti“. Konala se v PKO v Hradci Králové jako bienále a v letech 1979-1989. Poslední ročník se uskutečnil třetí listopadový víkend v roce 1989, kdy se v Praze po Národní třídě “valila historie“ v podobě studentské demonstrace proti tehdejší moci. Členové poroty Petr Prima a Rudolf Adler tedy stále někoho posílali poslouchat do zákulisí rádio, aby měli „čerstvé“ informace, jestli se studentům podařilo Národní třídou projít až na Václavák. Velmi úspěšná soutěž, která by snesla obnovení. Ing. Jindřich Rath byl po několik let technickým poradcem v mládežnickém klubu, udržoval korespondenci se zahraničními filmaři a přispíval do filmových časopisů. Pánové Ladislav Fiala a Ladislav Hemelík byli členy krajského poradního sboru pro amatérský film, dále různých porot soutěží pořádaných v kraji i v porotách předvýběrových. Každý z členů přispíval podle svých možností k vytváření atmosféry v klubu i jednotlivých schůzek, které se možná vymykaly klasickým představám o pojmu „kroužek filmových amatérů“. Společným jmenovatelem všech byla kamera a filmování, nikdy nebyl potlačen pravý smysl filmového kroužku, ale vždy tu bylo něco navíc. Utužovalo se přátelství mezi členy i jejich rodinnými příslušníky, což se v jiných spolcích často nevyskytovalo. V KD ROH majitel zabral prostory vybudované členy klubu a na filmaře už nic nezbylo. Příliv nových členů k doplnění našeho klubu PKO nebyl, mladí měli jiný zájem, a tak členská základna stárla. Připomeneme-li si knihu Karla Poláčka – zbylo nás nakonec jen pět (Miroslav Polívka, Václav Poledne, Stanislav Hofman, Jindřich Rath a František Jireš) . Na začátku devadesátých let jsme využili nabídku a stali se členy Východočeského volného sdružení a členy filmového klubu při Impulsu. Historii 40 let hradeckých filmařů stručně zpracovali a sepsali Václav Poledne a Miroslav Polívka roku 2003 a roku 2013 doplnil Jan Vačlena.

JAK A PROČ JSME ZALOŽILI POHOFF? Nejdříve je potřeba odpovědět na otázku proč? Vraťme se k roku 1962, kdy jsme oslavili šesté výročí vzniku našeho kroužku. Tehdy asi vznikl nápad vyrazit společně do přírody. A uskutečnil se první zájezd s motivem „S kamerou

17

POD HLAVIČKOU ANKETA

k táborovému ohni“. Tábořili jsme pod zříceninou Potštejnského hradu u Orlice. Za rok na to odpadla pro nepřízeň počasí akce „S kamerou na kótu 274“. Milé filmařky, milí filmaři, přátelé dobrých filmů... A uskutečnilo se náhradní setkání u Hemelíků . V dalším roce jsme se pak sešli na chalupě u Polívků v Orlickém jak jsme již na soutěžích avizovali v prosinci vyjde Záhoří a téma bylo „s kamerou za romantikou“. Začali historicky poslední tištěné číslo východočeského filjsme s sebou brát rodiny i děti. Zde také oslavil Láďa mového zpravodaje Donašeč dobrých filmových zpráv Hemelík svoje padesátiny. Další setkání na téma „Zvěv podobě, na jakou jste byli po 20 let zvyklí. Společně davá kamera“ se uskutečnilo znovu v Orlickém Záhoří ho pro vás připravovali - Středisko amatérské kultury v roce 1969. Nejvelkolepější setkání členů kroužku a jeImpuls Hradec Králové a Východočeské volné sdružejich rodinných příslušníků se uskutečnilo 20. - 21. května ní pro amatérský film a video, které si letos připomíná 1972 na chalupě u Polívků s pestrým programem, včet20 let od svého založení, a které jako jednu ze svých ně slavnostního rozvinutí klubového praporu. Aby se na prvních činností pro filmové kolegy v regionu iniciovalo něco nezapomnělo, byl vypracován program s fotograa zahájilo vydávání filmového zpravodaje. fováním a filmováním této slavnosti, který byl zahájen A právě na vás, čtenáře Donašeče a přátele (dobrépozváním manželů Polívkových. Scházíme se zde poho) filmu se v tuto chvíli obracíme. třetí. Obzvláště letos při slavnostní příležitosti rozvinutí V posledním připravovaném čísle Donašeče bychom praporu a jeho předání nás jistě všechny přinutí, abydali rádi velký prostor vám, kteří jste časopis četli a chom si v krásné přírodě vytvořili krásné prostředí v naší mnozí do něj po celých dlouhých 20 let přispívali, abysdobré partě. Improvizovaný program: odpolední svačina te nyní v tom posledním zavzpomínali na „život prožitý v trávě, večerní posezení u krbu a noční promenáda s filmem“, či na cokoliv jiného. U někoho to bude doba pod hvězdami nám opět rozšíří kouzelné vzpomínky na delší, u někoho teprve pár let. Ale jistě jste s filmem návštěvy zde již prožité. Heslo z našeho klubového pranebo „okolo“ filmu mnohé zažili. poru „buďme dobrými přáteli“ ať se nám stane trvalým V tomto čísle necháváme prostor pro „retro rubriku“, zákonem. M. a M. Polívkovi. ve které rádi zveřejníme vzpomínky na vaše: A nyní jak jsme založili POHOFF? Schůzky „pod stříbrným plátnem“ a u „vánočního stromku“, výroční • filmové začátky schůzky, jubilea členů ba i Silvestr jsme organizovali ke • na první film spokojenosti členů klubu i rodinných příslušníků. A když už nebylo tolik toho filmování, byly na programu aspoň • první ocenění • nejlepší - nejhorší filmový zážitek společné hovory o filmování. (s amatérským či profesionálním filmem) Ten rok nás pozval Mirek Polívka opět k sobě na chalupu s tím, že kdyby se trochu upravila půda, mohlo by • film, který vás potěšil a na který nezapomenete se tam i promítat. Polívkovi připravovali chalupu, jedna- • a také, co byste popřáli „amatérskému“ filmu tel pozvánky s výzvou, aby každý účastník přivezl aspoň do příštích let. jednu cívku filmu k projekci. Nakonec se tento nápad rozrostl do pravidelných setkávání s přehlídkou amatérSamozřejmě jakoukoliv další vzpomínku nebo téma ských filmů pod názvem POHOFF (Polívkovic Orlicko uvítáme. Těšíme se na vaše příspěvky a věříme, že jich Horský Filmový Festival). bude hodně... První POHOFF se uskutečnil 14. - 15. září 1974. Jarmila Šlaisová, Impuls HK V sobotu ráno, kdy jsme společně uklidili půdu se připraMartin Škrobák, předseda VčVSAFV vila promítací a zvuková technika a pro všechny účastníky byla překvapením filmová smyčka se znělkou „vítáme vás“. V letech 1974 - 1980 se uskutečnilo setkání POHOFF v Orlickém Záhoří celkem sedmkrát. Promítlo se tu celkem 61 filmů na klasickém filmovém pásku, což bylo na dobu před nástupem videa velkým úspěchem. Ze všech setkání je v kronice, kterou dopodrobna vedl Ladislav Hemelík a dnes je uložena v archivu v Hradci Králové, zaznamenáno vše co se zde událo, včetně seznamů promítaných filmů, filmařů a hostů, kterých se každoročně sešlo kolem dvaceti. Václav Poledne, Miroslav Polívka, Hradec Králové

18

vaše odpovědi - příspěvky... Ahoj Jarko, přestože ankety moc nemusíme, tak jsme se sešli a něco vyplodili. Je to ale pohříchu dost „foxymonské“, tak doufáme, že nebudeš moc naštvaná. Měj se fajn. Martin P.S. pro zmatení třídního nepřítele jsme to dopsali pod původní text. Foxymon vědom si závažnosti retro rubriky, a při plném vědomí a svědomí, odpovědně dí: • ano • nevíme • R8 • Eva Zaoralová • Blood Sucking Freaks • méně chlebíčků (více Tuščáků) S pozdravem Foxymon

*** Dobrý večer, omlouvám se, ale nebudu fňukat a psát o tom, jak voněly slepky, kousky 8milimetrového filmu visely na kolíčcích, kina praskala ve švech, amatérský film byl sice nedokonalý, ale náš. Je jiná doba. Myslím, že plně vystihuje můj současný pocit termín - nezávislý film, tedy ne už amatérský film. Nebudu se prát o ceny s filmovými školami ani tvůrci, již jsou už dávno za hranicemi obyčejných filmových kutilů. Je to pro mě už příliš vysoká laťka, nakonec to bylo vidět na Vysokovském Kohoutovi. Navíc mě ani to praní o ceny nijak nebaví. Chybí mi klasické filmové kroužky, kde si navzájem mohli filmaři ukazovat svá díla bez toho, že by se od nich čekal nějaký super talent. Byla to zábava. Nechápu ani, proč se promítání českých filmů jmenuje - anglicky Cinema Open. A tak se nejspíš stanu v příštím čase opravdu tím nezávislým filmařem, který nikam nepatří. Vašek Wetu Šimek, Červený Kostelec

*** Mám velké potíže se vzpomínáním. Je toho tolik přítomného, že můj mozek má co dělat, aby všechny ty informace, nápady a inspirace vytřídil, nevhodné zapomněl,vyklidil pro další šílení. Zastavit se je pro mne čím dál vzácnějším. Tu přichází dopis s výzvou a já bych hrozně rád zavzpomínal na časy minulé. Je to jako být v temné komoře a vyvolávat fotografie v prošlé vývojce. Vyvolávají se mi jen útržky. Matně si vzpomínám, že při promítání mého filmu, zase nevím jakého, ale byl to ten jeden z prvních. Tedy asi v roce 1996, možná asi v Praze, po jeho promítnutí přišla za mnou Jarmila Šlaisová, řekla mi o tom, že se s těmi filmy soutěží, vzala mi můj film a přihlásila ho v Hradci do soutěže. A protože v Kroměříži to dopadlo podobně a vzali mi tam také něco, zasloužil jsem se já, filmový bažant, o vypracování dodatku k pravidlům, že se může soutěžit jen v jednom kraji. A tak jsem slavně vstoupil do novodobých dějin amatérského filmu. A tak, Jarmilo, děkuji za to, že jste mne zavlekla na dlouhé roky do tak zvaného amatérského filmu. Mám mezi těmi filmaři hodně přátel. Dokonce si myslím, že někteří patří mezi mé kamarády. A to je vlastně můj nejhezčí zážitek z toho celého rádoby soutěžení. Ten nejhorší patří také do této oblasti. Protože mnozí z nich bojují jen o ceny, závidí, pomlouvají, jsou závislí na hodnocení porotců. A přitom je nás tak málo. V setmělých kinosálech se scházívá pár dědečků a babiček. Stále tam sedíme ti stejní. A přitom jsme bohatí svou tvorbou, i když jde třeba jen o homevideo, které má cenu jen pro pár diváků. Ale i pro ně tu cenu má. Smutno je mi z toho, že mnozí z nás chudnou pozorováním jen svých výtvorů. Dostal jsem možnost moderovat Klapku v televizi NOE. Je to krásné a obohacující potkávat se s lidmi, kteří filmují, s lidmi, kteří jim při tom pomáhají. Na scéně před kamerami jsou tam sami se svými filmy. Je to proto čisté a pro mne hodně inspirující. Když člověk umí naslouchat všem těm výpovědím i jejich náznakům, bohatne. Ale co se stalo s naší radostí? Dokážeme se radovat i z úspěchu toho druhého? A to ještě soupeří naši úředníci. Tedy naši – myslím ti, co se motají kolem našich filmů. Berou si naše výtvory mnohdy jako vstupenky na zahraniční cesty. Ať jezdí, prosím vás, my jsme ti bohatší. Protože, Jarmilo, ten čas strávený ve vzácné společnosti, do níž jste mě nasměrovala, je stále pro mne časem radosti z tvorby nebo jejím sledováním. Váš časopis Donašeč jsem četl jen sem tam. Čas na čtení – viz výše. Ale stejně je v tom všem spousta pěkných myšlenek, setkávání s úžasnými lidmi (že jo,

19

POD HLAVIČKOU pane Valušiaku, s úžasnými filmy, s nádhernými zážitky plnými života. A to bych popřál amatérskému filmu do budoucna. Ať přes to oceňování, soupeření, porotce, je na živu. Pak se mu nemůže stát, aby vymřel mezi tou spoustou řemeslných blbin, co se na nás valí ze všech stran. To nejkrásnější, co máme, je náš život. A když můžeme i ty osudy druhých přinášet do tmy promítání, budeme mít i diváky. A bude jich vyhladovělých přibývat. To přeji, tomu věřím. Petr Baran, Brno

***

Vážení a milí přátelé neprofesionálního filmu, vážená redakce, byl jsem požádán o napsání pár řádek do vašeho časopisu v souvislosti s ukončením vaší informační služby neprofesionálním filmařům. Rád tak činím, neboť nekončí pouze vaše úspěšná éra zpravodajství, ale i já - jako VideoAktiv Regensburg - končím aktivní činnost jako filmař, ale také jako pořadatel přeshraničních a mezinárodních filmových festivalů. Myslím, že jsme pro náš filmový svět udělali vše, co bylo v našich silách. Vím, jak je asi těžké pro Jarmilku Šlaisovou, vaši redakci, ale též pro mne říci po těch letech naší práce najednou ADIEU. Přesto bych vám

všem, kteří jste stáli celá ta léta jako redakce DONAŠEČE po boku Jarmily Šlaisové, popřát do budoucna hodně a hodně štěstí, zdraví a pochopitelně dalších úspěchů v neprofesionálním filmu. Mám-li se ve svém příspěvku zmínit o mém filmovém životě, tak tedy pouze velice krátce: Filmové začátky jsem započal studiem Filmové lidové akademie právě zde v Čechách. Mimo několik dokumentárních filmů O tlačné lodi na Labi a Výjezdu zdvižného vozíku na Sněžku (Firmy DESTA Děčín) a nebo záznamu ze srpna 1968 toho nebylo moc. Moje neprofesionální filmové začátky započaly, až když jsem se vrátil opět do Německa, a to v roce 1984. V roce 1986 jsem vyhrál svého prvního OSCARA na mezinárodním festivalu v Kolíně nad Rýnem u příležitosti veletrhu PHOTOKINA. Byl to hraný film z rodinného prostředí „Návštěva“. Tedy návštěva mojí maminky z Čech u nás v Regensburgu. Zde hrála celá naše rodina a hlavně naše dvouletá dcera Daniela. Nejvíce si ale vážím svého prvního úspěchu z roku 1991 na Rychnovské osmičce. Sice to bylo jen čestné uznání, ale byla to moje první cena ze zahraničí. Nejlepší zážitek mám pochopitelně z natáčení filmu Pražská romance v Praze, když prakticky v září 2001 začalo naše natáčení těsně po atentátu v New Yorku. Natáčení bylo naplánované u německého velvyslanectví v Nerudově ulici, kde je současně i americké velvyslanectví. Tehdy jsme měli problémy se s naší natáčecí technikou do Nerudovky vůbec dostat. Nakonec to dobře dopadlo. Můj nejlepší a nejnáročnější film, co jsem natočil, byla „Matka“. Tři roky psaní scénáře, konzultace s lékaři a psychology. Příběh, který se sice v jiné podobě stal v Americe, ale pro řadu porotců právě zde v Čechách byl nepochopitelný. Byla to produkce s více jak šedesáti statisty, herci a opravdovými lékaři. Tento film byl oceněn v Austrálii a Americe jako nejlepší neprofesionalní film, ale získal i Maltézského rytíře. O nejhorším zážitku nechci psát, neboť tyto zážitky bych chtěl co nejrychleji zapomenout. A co říci nakonec? Vyslovil jsem toho již dost za ta léta dopisovaní do DONAŠECE, ale přesto bych vám všem v redakci Donašeče, Jarmilce Šlaisové, a hlavně všem těm fantastickým filmařům chtěl popřát mnoho úspěchů do příštích let. Budu moc rád, když naše společné úsilí o amatérský film, ale i naše přeshraniční přátelství po nás převezmou další a budou ho dále rozvíjet.

S mnoha přátelskými pozdravy Váš Oskar Siebert z Regensburgu

20

*** Já a mé počátky v amatérském filmu Slovo amatérský nemám rád. Je zprofanované a všichni si pod ním představují neumětelství, naivitu a já nevím, co ještě. Bohužel tak i mnozí vzdělanci z různých uměleckých institutů. Ale to nechci řešit. Takže amatérský film a já. Jsme spolu hodně desítek let. Kdysi dávno měli v Národním technickém muzeu celkem skromnou expozici nazvanou Interkamera. Měla ale své obrovské kouzlo. Temný tunel a v něm po stisknutí knoflíku jakýsi předchůdce kinematografu předvedl jedoucí vláček v malovaných kulisách. Letící pták, kterého jsem sledoval ve štěrbinách otáčejícího se bubnu. Nebo malovaný přístav měnící se na skle z poledne do noci a jiné půvabné roztomilosti. Z celé expozice vyzařovalo to nádherné kouzlo devatenáctého století, to voňavé leštěné dřevo, precizní kresby a ta úporná snaha po reprodukci pohybu. A v neděli dopoledne v kinosále téhož muzea plejáda grotesek či lumièrovských filmů, či na Žofíně výstava „Ostrov smíchu“ se spoustou amerických a francouzských grotesek. Tak to byl asi prvotní podnět. Dalším podnětem byla možnost navštěvovat Trnkův ateliér, kde se zrovna natáčely Staré pověsti české a pak Osudy dobrého vojáka Švejka. Byl jsem přítomen natáčení několika Vávrových velefilmů i filmů prostších. Třeba Robinzonka se natáčela u našeho domu. Na Vysočině jsem jezdil s filmaři, když točili Obušku z pytle ven, či jako statista jsem byl na svatbě ve filmových povídkách ze starého mocnářství. Dokonce i zkoušky do čimelické střední školy mám za sebou. Nakonec jsem však v životě dělal úplně něco jiného. Ale amatérskému filmu jsem věrný pořád. Takže toto byl další z podnětů. A pak už jenom něco natočit. Začalo to ještě na základce. O velké přestávce přišel kamarád, že od strýčka dostal osmičku Admiru. Přidal se druhý, že má doma fotostativ a já se přidal, že mám doma dvě stovky. A tak jsem přispěl nákupem dvou fotolamp a dokonce mi ještě pár kaček zbylo. Strýček ze Žiliny měl doma několik špulí Gevaerta osmičky - a ejhle - „světová produkční společnost“ byla na světě. Jak jednoduché! Náhle jsme byli špičkoví umělci, kolem nichž se určitě bude točit celý svět filmu, a bylo nám čtrnáct. Prvním filmem byly roztřesené, různě podexponované nebo přeexponované záběry zoologické zahrady. A navíc velmi zrnité, protože ten strýčkův filmový materiál byl ještě předválečný. Neodradilo nás to a hned dalším naším filmem byl film animovaný. Pán si čte, usne, zdá se mu, jak šachové figurky míří na něj modelem děla, vystřelí, pán se probudí a je rád, že to byl

Bohumil Kheil se strýčkovou kamerou a novými lampami

jen sen. Jak patrno, kam se na nás ta světová kinematografie hrabala! Expozice sporná, zrno veliké a ten námět! Fakt umění! Na druhou stranu bylo dobré, že jsme z toho „světového umění“ poměrně rychle vyrostli. Později přibyly další filmy, už zdaleka ne tak světové, zato barevné. Putování po Nízkých Tatrách nebo Koněpruské jeskyně. Pouštěli jsme se do věcí, o kterých jsme absolutně nic nevěděli. Takže další etapou bylo shánění odborné literatury, která se sporadicky vyskytovala, a občas jsme vyslechli dobrou radu od těch, co to uměli. A náhle jsme zjistili, že dělat film není zase tak velká sranda, ale pokud se to dělá poučeně a poctivě, tak výsledek stojí za to. Následovalo pár hraných filmů či dokumentů. To už bylo na materiál Foma, který byl slušný, taky už jsme byli právě poučenější a ostřílenější a ani nám už nevadilo, že ty naše filmy už vůbec nejsou světové. Stále však nebyly ty naše filmy na takové úrovni, že bychom se s nimi troufli soutěžit na amatérských soutěžích. To přišlo až daleko, daleko později. Rád vzpomínám na tuto dobu a na tehdejší techniku. Kamery normál osm, později super osm se zvětšeným obrazem - pořád však na 8mm filmu, kdy nedílnou součástí omezení obrázku byla perforace. Občas též šestnáctka, což bylo nákladnější, ale i složitější. Pokud toto bude číst pamětník, tak mi dá zajisté za pravdu, že dostat špulku s filmem do kazety od AK 16 / později Pentaflex z NDR, mající slušnou optiku tří objektivů na otáčecí hlavě/, bylo velmi složité a jen pro zručné ručičky. Světelný park. Fotografické žárovky 250 či 500 W, které musely být po několika minutách vypínány, neb jinak byly odejity. Stativy, většinou fotografické, s výsledky řádně chvějivými. Projektory dle značky výrobce prosvítily obraz do vzdálenosti třeba 8 metrů. Zvuk z gramofonových desek, později senzace - magnetofon! A ještě později

21

POD HLAVIČKOU synchronizátory. Udělátka, která se postarala o jakýsi soulad mezi zvukem a obrazem. Až mnohem později pan doktor Rentz. Ten jako jediný u nás lil magnetickou stopu přímo na film a pokud měl amatér štěstí, nebo aspoň prachy, tak měl také i zvukový projektor, který uměl již nahrát z jakéhokoliv podkladu - většinou magnetofonu - zvuk či hluk. Dokonce se mohl za pomoci mikrofonu nahrát komentář přímo do projektoru. No, jenom si představte: pustíte na projektoru svůj film, máte zapnuto nahrávání zvuku a namlouváte do mikrofonu komentář filmu dle děje, který vidíte na plátně. Ovšem i s hlukem projektoru. Takže raději zpět k magnetofonu. Jenže pak se musí změřit časy jednotlivých sekvencí dle obrazu a komentář přizpůsobit jejich délce. Kontaktní zvuk, třeba různých dialogů - to ani náhodou. To až opravdu mnohem později se dal dosti složitě dělat jakýsi postsynchron. Nebo expozice. Pokud člověk neměl elektrický expozimetr, což byla nákladná věc, tak odhadoval expozici dle expozičních tabulek, které byly buď určeny pro fotoaparáty, později i pro filmové kamery. Takže odhadnout jaké osvětlení, jestli pod mrakem či poloslunečno, což zase tak těžké nebylo, určit jak citlivý je materiál v kameře, což bylo napsáno na krabičce s filmem, rychlost kamery, /mnohé měly tři i více rychlostí, od kterých se odvíjela rychlost uzávěrky/ a pak se jenom na kameře nastavila patřičná clona. Celkem jednoduché, ovšem ne vždy spolehlivé. My světoví umělci jsme měli takový rámeček s okénkem, do kterého jsme hleděli. V rámečku se posunovala destička, kde bylo podélné okénko s propustnou folií zabarvenou od neprůhledna až do čistého průhledu, jakýsi optický klín. My destičkou posunovali a když jsme začali rozeznávat obrysy scény, tak jsme na druhé straně destičky odečetli expozici. Výsledky byly podobné jako u tištěných tabulek. A byla i další různá úskalí vhodná k proplouvání a mnohdy i k popukání. Tak tohle byly jakési, dá se říci, romantické začátky. Rozhodně to bylo dobrodružné. Člověk čekal tři týdny, až mu vyvolají film. Přišel do provozovny natěšen, jak bude večer slavný a od obsluhujícího dostal nový, ještě neexponovaný film s ujištěním, že se to příště nestane. Zároveň jen tak mezi řečí bylo zmíněno, že jim vypnuli proud v momentě ustalování té várky, kde byl i váš film. No nic. Teď už úsměvné. A stalo se mi to celkem třikrát. Další zajímavostí mnohdy hraničící s drzostí našeho mládí bylo to, že jsme se rádi předváděli. Jednak jsme občas provozovali projekce v jakémsi agitačním středisku, umístěném v bývalé prádelně. Sice nic moc v rámci světové produkce, zase na druhou stranu jsme byli rádi, že to pár lidí zhlédlo a dokonce se někteří i k produkci vyjádřili. Až v pozdějších dobách jsme naše výtvory přímo zařazovali do divadelních představení, či pořádali veřejné filmové projekce v divadle. Herci byli spolužáci, později, když jsem spolupracoval s různými malými divadélky poezie, to byli pochopitelně členové těchto sou-

22

borů, což mně vydrželo dodnes. Rád vzpomínám na ty doby, rád vzpomínám na vymýšlení různých triků a na atmosféru natáčení různých hraných taškařic, později dokonce už i soutěžních. O tom však zase někdy jindy. Míša Kheil, Praha

***

K amatérskému filmu jsem se dostal v roce 2008, když jsem si řekl, že na svoji písničku „Čokoláda“ by bylo fajn si natočit videoklip. Domluvil jsem si kavárnu, nakoupil čokoládu a pozval svoje kamarády s kamarády. Když jsem měl videoklip hotový, tak jsem se dozvěděl, že existují amatérské soutěže. Neváhal jsem a tento videoklip jsem poslal na Brněnskou šestnáctku. Nečekal jsem, že získám 1. místo. Díky tomuto ocenění jsem si řekl, že zkusím udělat něco nového. Film mě začal natolik bavit, že jsem se rozhodl jít studovat obor filmová a televizní tvorba na SPŠ sdělovací techniky v Praze (Panská). Tam jsem poznal spoustu zapálených lidí pro film a začali jsme točit společně různé klipy, dokumenty a hrané filmy. V našich začátcích si děláme skoro všechno sami, ale když se najde pár nadšenců a na něčem se domluvíme a rozdělíme si pozice, tak hned může být výsledek lepší, ale samozřejmě v týmu musíme dělat kompromisy a starat se hlavně o svou práci. Každé natáčení filmu má nějakou příhodu z natáčení a já si dovolím jednu zmínit. Když jsme s kapelou Barbekju, ve které jsem tou dobou hrál, natáčeli videoklip na „Vodopád slov“, tak jsem si domluvil, že budeme natáčet na střeše základní školy. Vše probíhalo podle plánu. Oknem jsme tahali nástroje na střechu, a když jsme měli připraveno a začali natáčet, tak do hodiny přijela městská policie, kterou na nás někdo zavolal z okolních paneláků kolem školy. Vše jsme s policií vyřídili a popřáli nám pěkné natáčení. Dru-

Ladislav Novotný z Hradce Králové

hé místo, kde jsme točili, bylo v AC klubu. V tu dobu si náš manager koupil nové auto a měl převozní značku. Když jsme vykládali věci z auta, tak mu značka vypadla a nikdo si toho nevšiml. Samozřejmě když odjel, tak ho chytla policejní hlídka a nechtěla ho pustit, protože si mysleli, že auto je kradené. Naštěstí jsme značku našli venku, a tak moji rodiče značku odvezli a vše skončilo šťastně až na menší časový skluz. Můj poslední počin je „lyrics video“ na píseň „Na horské dráze“ kapely Druhá identita, ve které teď působím. Toto video jsme dělali společně s bubenicí Nikolou Sádovskou, se kterou jsme zjistili, že má velký výtvarný talent po mamince a skvěle zvládá animaci. Byl to její první počin. Já se specializuji ve filmu hlavně na zvuk, který je v dnešní době hodně důležitý pro výsledek celého filmu. Přeji amatérskému filmu, aby vzkvétal. Předpoklady k tomu jsou velké, protože technika jde velice dopředu, ale stejně je vždy nejdůležitější nápad a příprava. Ladislav Novotný, Hradec Králové PS: ...v těchto dnech bude Láďa skládat přijímací zkoušky na FAMU, na katedru zvukové dramaturgie... držme palce, ať se mu to podaří...

*** Můj život s filmem jako takovým začal někdy v polovině 70. let – jak symbolické – v dnešním Country Clubu Lucie! Tehdy zde ovšem bylo kino „Dělnický dům“, kam jsem každou druhou neděli jezdil trolejbusem na pohádky. Možná v rámci vzpomínání stojí za zmínku, že v té době měla svůj kinosál každá čtvrť, takže jich bylo v Hradci asi devět (včetně nonstop kina ČAS na nádraží). Postupně následovaly filmy se všemi klukovskými hrdiny typu Vinnetoua, Fantomase a také všichni ti báječní četníci L. de Funése. Dnes, v době postmoderně globální, není obtížné stáhnout film jakékoliv produkce ještě před premiérou, ale když jsem „rozum bral“, byly jediným zdrojem trochu „jiné“ kinematografie filmové kluby. Zde mě oslovila řada snímků, z nichž bych jmenoval jen mnohovýznamový Topení po číslech režiséra P. Greenwaye. Můj život s amatérským filmem se nekryje s 20 lety trvání sdružení. Svoje první setkání s amatérským filmem jsem už v Donašeči kdysi popsal, tuším v roce 2003. Vzpomínal jsem tehdy na rok 1978 a téměř souběžná setkání s Otou Nepilým (dnes profesionálním fotografem), který mě tehdy lehce donutil nastudovat vše kolem osvětlování, a Bohoušem Hrubým, s nímž jsem spolupracoval na několika hraných filmech; tím prvním byl snímek Rozhraní. Díky těmto setkáním a touze po dalším vzdělávání v oboru jsem se přes klub hradeckých

filmařů na „Střeláku“ (jmenovitě Františka Jireše) propracoval až do bývalého OKS k paní Jarmile Šlaisové. A také ovšem nesmím zapomenout na metodičku pro film v KKS, andělskou bytost, Majku Vrbeckou, která mě vyzvala ke studiu třídy amatérského filmu v rámci tehdejší „Lidové konzervatoře“, a tak mi zprostředkovala, mimo jiné, zásadní životní setkání s Rudolfem Adlerem a Petrem Primou. A s nimi i další „filmová zjevení“ jako All that Jazz, který mě ohromil svým tématem i zpracováním, ale hlavně a především to bylo setkání s celou oblastí filmu dokumentárního. Po revoluci přirozeně následovala spolupráce s Impulsem, která trvá dodnes. Těch uplynulých 20 let bylo příležitostí k setkání s mnoha zajímavými filmy, ale i osobnostmi. K nejkrásnějším, a tedy nezapomenutelným, patřila ta mikulášská v Deštném v O.h. Nesnažím se ani přibližně odhadnout, kolik jsem za ty roky viděl amatérských filmů, a tak je téměř nemožné jmenovat jeden, na který nezapomenu. S omluvou ostatním autorům vyberu dva z posledních let, které mě oslovily – Z listů důvěrných E. Mocka (o milostné korespondenci Leoše Janáčka) a Andělé na kolejích, pro profesionální přístup autorů (O. Hejna a spol). Nejhezčí zážitek mám z „filmového mládí“ – z jednoho večerního natáčení s Bohoušem Hrubým, kdy jsem mu zasvítil celou jednu stranu Malého náměstí a pak jsme vozili kameramana po chodníku ve vysloužilém kočárku simulujíce kamerovou jízdu, čímž jsme záhy vzbudili pozornost příslušníků SNB. A ze stejného filmu jedna veselá historka navrch: jednu choulostivou scénu, která se odehrávala při sporém světle, nám tehdy přišel natočit nestor hradeckých amatérů Jindřich Rath s kamerou Bolex, která byla opatřena mimořádně světelným objektivem. Všichni jsme pak s napětím čekali na návrat vyvolaného materiálu, zda nebude nutno přetáčet (pamětníci ten pocit znají). Záběry se technicky zdařily, což jeden z herců ještě v euforii hlasitě sděloval p. Rathovi napříč přeplněným trojejbusem slovy: „Pane Rath, pane Rath, to znásilnění se vám povedlo moc pěkně!“ Mým vlastním nejúspěšnějším snímkem (ceny v Litomyšli, na R8 a Benátkách n.J.) byl Kornout sladkejch hořkostí – medailon malíře Jiřího Ščerbakova, nejprve mého souseda a později i přítele. Už pár let jsem z různých důvodů nenatočil ani metr, totiž ani kilobyte, jen jsem několika snímkům pomohl na svět. Ale doufám, že nejpozději v důchodu zase začnu a budu mít čas se tomuto koníčku věnovat opravdu naplno tak, jak je v tomto oboru třeba, jako to dělal do poslední chvíle Jirka Beneš nebo stále dělá Míra Trudič. Těším se na všechna budoucí filmová setkání, věřím, že stejně kvalitní. Východočeským amatérům přeji, aby nepodlehli ani svodům moderní techniky, ani televizním manýrům a zůstali upřímně svoji při hledání témat ke svým jedinečným filmům. Martin Škrobák, Hradec Králové

23

OSOBNOSTI

Jarmila a Milan Otrubovi

Vážení a milí přátelé, příznivci amatérského filmu

Stokrát promýšlená slova a věty, a nakonec stejně nevím, jak začít. Proč se mi zdá právě tento sloupek tak obtížný? Vždyť jsme si na tomto místě už tolikrát povídali s některými z vás a tehdy slova a věty plynuly tak snadno, právě tak, jak se odvíjelo vaše příjemné vyprávění o vaší cestě za filmovým snažením a úspěchy. A zde je právě ten důvod, proč dnes budu těžko hledat vhodná slova pro další řádky. Přátelé, naše pomyslné okénko osobností – autorů amatérských filmů Východočeského kraje – se tímto uzavírá. Přesněji řečeno, je uzavíráno, končí. Stejně tak jako končí jeho nositel, Donašeč dobrých filmových zpráv. Ovšem s tím rozdílem, že tato zpráva dobrá není, což už jistě víte od naší paní Jarmily, filmové mámy, jak ji nazval jeden z vás. Nebylo vás málo, dobrá desítka, s kterými jsem měla tu možnost pohovořit (Strouhal, Středa, Žatečka, Urbanec, Šimek, Macek, Tydlitát, Janek ml., Cita, Schejbal) nebo některé připomenout (Janek st., Futter, Bahník), avšak na řadu dalších už se nedostalo (za všechny jmenuji aspoň Terezu Brázdovou, Císařovy, Trudiče, Šolce...). Ve sloupku věnovaném naší paní Jarmile jsem tehdy vyslovila přání, aby to, co zasela na políčko amatérského filmu, dál vzkvétalo a přinášelo dobré plody. Doufejme v dobré kroky příštího hospodáře.

24

Já však vůči ní mám jeden dluh a veřte mi, splatit jej je pro mne nesmírně těžké. Žádala mne již několikrát o okénko otevřené směrem do Trutnova. Nechtěla jsem. Jistá etapa v téměř pětatřicetileté historii – zrušení trutnovského studia FAST – byla pro mne dlouho velmi bolavá. Nu což, částečně to již odvál čas, pokusím se tedy zavzpomínat... Ne že by nebylo na co, jen si myslím, že do té pravé autorské filmařské rodiny ani snad nepatříme – tedy já a můj muž Milan. Nemáme totiž vitríny plné diplomů a cen, které by se mohly vážit na kila. Máme jich jen několik a vážíme si jich jinak. Jak to začalo? Zhruba před pětatřiceti lety jako šťastní majitelé nové „osmičky“ Admiry Super jsme si dali jednoho večera na trutnovském náměstí schůzku s několika podobně postiženými kamarády. Nad námi otevřená okna tehdejší Okáesky. Hned v příštích dnech se v místním plátku objevila poněkud jízlivá zprávička, že si několik pravděpodobně bývalých fotografů založilo filmový kroužek. (Že by ta otevřená okna?) A že to nebyl špatný nápad, dali jsme to se všemi náležitostmi na OKS na vědomí. Několikrát nám na další schůzku poskytli místnost s promítací „perličkou“, ale moc velkou radost jim to nedělalo. Toť se ví, práce navíc. Nevím jak ostatní, ale my jsme pak vždycky na několik dnů vyhradili koupelnu našemu „uměleckému“ snažení a v té improvizované laboratoři jsme navíjeli svitky exponovaných filmů do tanku, míchali z různých chemikálií vývojky a ustalovače, vyvolané jsme sušili na šňůrách nad vanou a pak žasli nad tím, že se nám ty obrázky hýbou. Postupně se dala sehnat barevná Agfa, filmy vyvolaly laboratoře, pražský pan Rentz se svým patentem lepil podélnou zvukovou stopu a nám se podařil první Film.

Na Schubertovu tříminutovou hudební hříčku film Včelka. (Druhá cena na kraji). Tehdejší filmařská jednička, Karel Vaněk, mi pak dlouho říkal Včeličko! S dalším filmem Verše psané na vodu jsme dostali cenu na celostátní soutěži v Mariánských Lázních. Od poroty cenu, od dvou neznámých mladíků z řad diváků velkou kytici „co okolní zahrádky daly“! Následoval Kapesníček, poněkud drze přepracovaná závěrčná práce z dvouleté Lidové konzervatoře v Hradci, takzvané Šmokiády. Pan profesor Šmok tu naši verzi (příběh fetišisty-zloděje dámských kabelek) nakonec vzal a my jsme Kapesníček zase drze poslali na pár přehlídek. Potěšila i čestná uznání. A pak nastal boj. Doslova. V černobílém Kapesníčku se angažovalo devět herců, dvě kamery, zvukař, rekvizitář, dva osvětlovači (převaha scén v interiérech), ještě podomácku mokré zpracování – a to vše převážně u nás doma, v rodině se třemi malými dětmi. Požádali jsme vedení tehdejšího Klubu pracujících v Trutnově o azyl v podobě prostoru, kde bychom se mohli scházet s kolegy, mít uložené filmařské nádobíčko a aspoň pro-

vizorně střihat, ozvučovat, atd. na různorodém inventáři „co kdo přinesl z domova“. Úsměvná situace nastala, když nám dovolili, že si věci můžeme dát do zkušebny třicetičlenné trutnovské dechovky. Na dva stoly v rohu, v nezamčené místnosti. Takže boj pokračoval. Zkusili jsme získat zájem o amatérský film na městském výboru. Naštěstí jeden z vedoucích nějakého odboru – snad dopravy? měl také osmičku a přes profesi (výše zmíněného) Milana - přenos televizního signálu - jsme získali ještě tehdejšího místopředsedu města přes zájem o věc. Ovšem ne nezištně. Ten vycítil možnost prezentace městských akcí jejich záznamem na film, i když jen na „tkaničku“, a řekla bych, že díky obapolné spolupráci jsme nakonec dostali prázdnou místnost s jednou zářivkou, jedním vypínačem a jednou el.zásuvkou a WC pod vlastním uzavřením. Paradoxně v jednom z objektů sdružených pod Klubem. Tím začala další kapitola. Ředitelem Klubu byl v té době mladý, ambiciozní, nápaditý chlapík, a kdo by se nechtěl zviditelnit, že? K jeho chvále - vymyslel několik komponovaných pořadů (Křižovatky času),

25

OSOBNOSTI my mu nabídli doplnění programu o diapozitivy a filmové pasáže jako pozadí na tři plátna, ukázalo se to jako dobrý nápad, a on nám umožnil nakoupit nejzákladnější prostředky v podobě různých drátů, konektorů, rolet do oken atd. k zařízení příštího studia. Naše nejstarší, sotva desetiletá, dostala školení, co dělat, když se malé děti probudí, na telefon ceduli s číslem ke správcové a my (hrozní to rodičové) jsme večer co večer za pomoci kamarádů filmařů vydobývali z pusté místnosti příští filmové amatérské studio FAST. Ředitel mi nabídl i zaměstnání po mateřské - programové odd., pozice samostatný odborný pracovník oboru audiovizuálních programů. Takže zdánlivě ideální stav. Jenže kolik programů se vymyslelo (např. typu Vánoční koncert s obrázky z města, s tradičními koledníky, výstavou betlémů), tolik filmových záběrů a diapozitivů musel FAST vyrobit – respektive fotili a filmovali jsme ve dvou, nebylo by fér požadovat tuhle práci po členech studia, pomáhali jen výjimečně. Nebyl čas ani síly na autorský film, neboť město v té době prožívalo poměrně velký boom, dokončovaly se nové školky, otvíraly nové silnice, stadion, koupaliště, ...a u všeho vrčely soukromé kamery členů FASTu. Systémem „něco za něco“ jsme pak požádali o nákup nezbytného zařízení do studia.

26

S osmičkovým projektorem se tyto snímky daly promítat jen na různých schůzích, aktivech, oslavách...,nebo ve vstupní hale kina. Většinou jsem promítání absolvovala já, byla jsem ještě na mateřské, starší byla ve škole a mrňata přes den jezdila se mnou. Takové kino Ponrepo. Jenže naše mrňata dvojčata šla také do školy, potřebovala více mého času, a tak jsem se s Klubem rozloučila. Nastala další bitva – bitva o šestnáctku. Projektor byl v místním kině, přístroj nám slíbila zapůjčit jedna ze škol. A poněvadž, jak víte, peníze vám nikdo zadarmo nedá, museli jsme sklopit uši a absolvovat i takové akce jako cvičení Lidových milicí nebo okresní stranickou konferenci. Alespoň jsem si dávala pozor, aby se v komentářích nevyskytovaly žádné věty a slova, které jsme „nechtěli slyšet“. Tehdy vznikly tzv. „městské“ snímky – Malujeme náměstí (děti z LŠU s malířskými stojany versus oprava fasád kolem náměstí, Tajemství radniční věže – snímání a znovu ukládání dokumentů do kopule věže, Oprava staré radnice (odkrývání sklepení a sanace zdiva staré radnice), Ještě renesance – záchrana posledního domu z toho období – příští městská galerie, Cesta přátelství ( z Trutnova do Krkonoš), To je naše školka – slavnostní otevření. Těch akcí bylo víc, někde jsou shrnuté pod

společným pracovním názvem Rozvoj města. Objížděla jsem televizní studia v Brně, ve Zlíně, TV Kavčí hory a Filmové ateliéry Barrandov i Český rozhlas Hradec Králové a hledala dnešními slovy sponzory. Podařilo se přivézt převíječku, vyřazený dvoupás, střihový stůl, vyřazený magnetofon, mikrofony, lepičku – jaká radost! Město se uvolilo koupit a nám jako zapůjčit ruskou 16mm kameru Krasnogorsk. Husarský kousek byl vyřazený 16 mm magnetofon Vestrex z Brna. Ještě o něm bude řeč. Studio FAST – Filmové amatérské studioTrutnov – honosný to název, že? Už fungovalo tak, jaká byla představa tvůrců: každé úterý v 19 hod. se scházeli jeho členové ke kutění na svých filmech, krom toho byly dveře studia otevřené pro každého, kdo chtěl jen přijít, pozeptat se, poradit, předvést co natočil a co s tím dál. V té době se ještě pořádaly okresní přehlídky, u nás tradičně v Žacléři. Tu poslední jsme vzali do Trutnova. Celý FAST i s rodinnými příslušníky si akci vzal za svou a nechci se moc chlubit (jenom maloučko) – povedlo se! K dispozici byl sál, šatny, klubovny, stravování, vše na jednom místě, ochotná správcová, pracovník Klubu pro film, v porotě byl pan Josef Dobřichovský - střihač a Karel Dobřichovský - kamera. Velký úspěch měl závěrečný večírek komponovaný na čapkovské téma Jak se dělá film. Všichni se museli !!! tvořivě zúčastnit, všichni se bavili, poklonu vysekl starý pan Dobřichovský : „Byl jsem na tolika akcích, ale tak skvěle jsem se nikde nebavil!“ Troufli jsme si i na uspořádání semináře o filmové tvorbě rozpracovaného do jednotlivých kategorií. Měla jsem témata kompozice obrazu a střih. Přihlásilo se 12 zájemců, mezi nimi i pozdější úspěšný autor pan Zdeněk Strouhal. Řada jeho filmů se dokončovala ve studiu – Okno pro dva muškáty, Poklady podkrkonošských chalup, Krkonošské lomenice a hlavně jeho tři filmy s „ptačí“ tematikou – Domov s vůní puškvorce, Kolébky z orobince a Rožďalovické rybníky. Domov s vůní puškvorce nás reprezentoval v české kolekci na UNICA ve švýcarském St. Galen. Pak jsme se konečně zase dali i my do filmování. Dostali jsme takzvanou společenskou objednávku, nebyl to tedy náš autorský film, i když nesl všechny znaky běžné filmové práce. Sbor pro občanské záležitosti (SPOZ) zadal zdokumentování své činnosti. Zprvu jsme odmítli točit jednotlivé akce (svatby, vítání občánků, učňovské zkoušky, maturity, zlaté svatby, návštěvy v domovech důchodců, atd.), ale pak jsme risknuli vlastní zpracování - to znamená všechny akce zpracované lehce poeticky. Ti, kteří se tam měli a chtěli vidět, tam byli, ale celek - něco jako povídka na dané téma – byla hraná. Všude, kde se točilo, se pak také film s názvem Paprsky z dlaně promítal, zadavatel byl spokojený, bodejť ne, vždyť práce ZUČ nesměla být honorovaná a měl tím pěknou propagaci. My jsme pak film poslali do Žiliny na celostátní přehlídku společenských filmů, údaj-

ně byl druhý, my jsme ovšem výsledky nedostali a film nám přivezl známý po své pracovní cestě na Slovensko. Asi po pěti letech, když se po odchodu toho výše zmíněného aktivního ředitele Klubu rušily některé kanceláře, našel se v místnosti vedoucího propagace balík s průvodním dopisem, že je to cena za druhé místo k filmu Paprsky z dlaně. Balík byl zastrčený za radiátor, v něm deset kazet 16mm barevného filmu (ve studiu se filmy uchovávaly v chladničce) a my jsme přitom neměli na co točit, o každou kazetu jsme museli žebrat. Tou dobou jsem podruhé přijala místo v Klubu – tehdy už v Domě kultury - na uvolněné místo po propuštěném „kádrovákovi“, nově personálním odboru spojeném se mzdovým. Ač jsem se musela mnohé naučit, ta práce mne ohromně bavila. Tam jsem se z tehdejších kádrových materiálů dozvěděla, že onen vedoucí propagace (člen strany) mi do mých desek uvedl, že filmy, které produkuje FAST, postrádají jakýkoliv politický náboj stranickosti. No, plivnul pěkně, ale vlastně pochválil. Moje působení v Domě kultury i ve studiu skončilo nástupem nové paní ředitelky. Její první akcí v ředitelské funkci bylo zrušení Filmového amatérského studia FAST. Že by setrvávaly staré struktury? (Byla kandidátkou). Po několika dosti bouřlivých diskuzích jsem se jí dotázala, co bude s filmy a dalším exponovaným materiálem. Odpověď? „No co, to se vyhodí, protože je to stejně všechno poplatné době.“ „A co se zařízením – můžeme si ho odkoupit?“ „Ne.“ S jedním osmičkovým projektorem si pak venku hrály nějaké děti a ten stojanový šestnáctkový studiový magnetofon Vestrex, jehož cena by byla několik desítek tisíc, ten vyhodili také – z okna v 1. patře, protože kdo by se s ním vláčel po schodišti. Tak. A pak se divte, proč jsem o této bolavé záležitosti nechtěla tak dlouho mluvit. Ještě něco jsem zapomněla zmínit. V průběhu těch pěkných let ve studiu FAST jsme spolupracovali i s několika dnes již známými osobnostmi – s Petrem Kracíkem (ředitelem pražského Divadla Pod Palmovkou), tomu jsme točili jeho zpracování básní R. Jefferse Z jestřábí věže (k přijímačkám na FAMU). Jiří Kalužný – herec divadla v Pardubicích – byl se svým příjemným hlasem výborným moderátorem, Jiří Kubec, později herec jiného pražského divadla, recitoval Verše psané na vodu… I hradecký ing. Jindřich Rath k nám občas zajel se svými technickými nápady. Milá spolupráce se všemi, krásná léta u společného koníčka. Všem těm dobrým lidem z FASTu i všem přátelům amatérského filmování děkuji.

Jarmila Otrubová, Trutnov

27

SOUTĚŽE / bude... ***

20. festival krátkometrážních filmů Berlín „Unsere Nachbarn bei Freunden“ Naši sousedé u přátel 20. KFF (KurzFilmFestival) je mezinárodní festival krátkometrážních filmů nesoucí podtitul „Naši sousedé u přátel“. Tento festival představuje prostřednictvím příspěvků ze západní a východní Evropy tvorbu nezávislých autorů krátkometrážních filmů a zároveň je platformou pro vytváření mezinárodních kontaktů mezi evropskými nezávislými tvůrci, čímž přispívá k porozumění mezi kulturami východní a západní Evropy. Téma festivalu: Naši sousedé v Evropě Termín konání: 14. - 16. 3. 2014, Kino „TONI“, Antonplatz, 130 86 Berlin Uzávěrka příjmu filmů: 15. 1. 2014 Festivalovou řečí je němčina. Mezinárodní zásilky je bezpodmínečně nutno označit nápisem: „Temporary import – for cultural purpose only, no commercial value“. K zásilkám ze zemí mimo EU je třeba přiložit celní deklaraci (Pro Forma Invoice) s udanou hodnotou v maximální výši 10 EUR/USD. Náklady, které chybně vyplněnou deklarací případně vzniknou, nebudou pořadateli převzaty. Soutěžní snímky přijaté do soutěže budou od 15. 2. 2014 zveřejněny na internetových stránkách ars cinema berlin e. V. Pokud bude požadováno zpětné zaslání snímku, je bezpodmínečně nutno k zásilce přiložit 5,00 EUR, jinak budou snímky uloženy v archivu ars cinema berlin e. V. Příjem filmů: Frau Beate Müller, Pistoriusstr. 31, D 130 86 Berlin, tel./fax: 0049 30 926 9250 Další informace naleznete také

28

na naší webové stránce www.arscinema.de. Informace, přihláška a propozice pro berlínský soutěžní festival 2014. Ubytování (včetně snídaně) v hotelu Abacus je pro určitý počet zájemců hrazeno pořadateli. Z Česka se zatím počítá s 20 lůžky (autoři a delegáti), další kondice (příspěvek na dopravu, ev. na stravu) budou oznámeny až po obdržení přislíbených dotací od všech sponzorů. Přihláška na webových stránkách pořadatelů nemá odesílací „button“ (ochrana proti spamu), je potřeba ji odeslat přímo z prohlížeče mailem. Zájemce o účast prosím o informaci, budu se snažit počet účastníků průběžně konsultovat a koordinovat s pořadateli. Přihláška také na www.filmdat.cz.

• Bylo nebylo, Eva Gargašová • Chvála bláznovství, Bohumil Kheil • Jízda králů, Miroslav Trudič • Kosení , Arnošt Lukeš • Pomsta, Zdeněk Patzenhauer • Kdo se bojí Virginie Woolfové, Bohumi Kheil

*** 40. MLADÁ KAMERA

Termín konání: 21. - 23. 3. 2014 Uzávěrka: 25. 2. 2014 Místo konání: Městské kulturní zařízení, Uničov Info: http://www.mkzunicov.cz



S pozdravem Wolfgang Becker Vážení kolegové, na základě uzavřené dohody mezi NIPOS a partnerem ars cinema berlin e.V. pro KFF 2014, vybral Český výbor UNICA a doporučuje do české kolekce k účasti na Berlínském festivalu v roce 2014 filmy uvedené v příloze. Jednotlivým autorů doporučujeme vyplnit a odeslat přihlášku organizátorům jak je uvedena na Filmdatu. Dále doporučujeme účast autorů na tomto festivalu. Zájemcům o ubytování navrhujeme, aby se spojili s pane Wolfgangem Beckerem z Ústí nad Labem ([email protected]), který by tuto záležitost koordinoval. Dále prosím o předání zprávy panu Lukešovi, Patzenhauerovi a Trudičovi, na které nemám emailové spojení. Jinak je celý festival otevřen všem, proto jej popularizujte. Přihlášeni jsou již pan Jaroslav Nykl a Petr Baran. Těšíme se nashledanou v březnu v Berlíně. S pozdravem Jan Vačlena, 28. 12. 2013 Návrh české kolekce: • Důvod k úsměvu, Milan Mach • Slepice, Šimon Štefanides

***

20. JUNIORFILM

Termín konání: 14. - 15. 3. 2014 Uzávěrka: 31. 1. 2014 Místo konání: Kino Svět, Dvůr Králové Info: http://www.ddmdvurkralove.cz

***

47. STŘEKOVSKÁ KAMERA Termín konání: 21. - 22. 2. 2014 Uzávěrka: 31. 1. 2014 Místo konání: Národní dům, Ústí nad Labem Info: www.filmdat.cz

***

SOUTĚŽ STUDENTSKÝCH FILMŮ 8. ROČNÍK

14. - 15. KVĚTNA 2014 NÁCHOD Soutěž pro studenty středních škol ve věku do 21 let, starší jen pokud jsou studenti SŠ a VOŠ. Do soutěže mohou zaslat snímky i žáci vyšších ročníků základních škol, pokud snímek dosahuje dobré kvality. Filmy, kompletně vyplněné Průvodní listy ke každému snímku a přihlášku na ubytování v elektronické podobě zašlete do 31. 3. 2014. Zařazení filmů do soutěže sdělíme autorům a na adresu školy do 15. dubna 2014. KATEGORIE : 1) Hraný film 2) Dokument a reportáž 3) Animovaný film 4) Experimentální film a videoklipy Doporučená délka filmu je do 20 minut. Technické podmínky jsou uvedeny na www.primasezona.cz nebo www.impulshk.cz

***

ČESKÝ VIDEOSALON 2014 61. celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby 12. - 14. června 2014, Malá scéna, Ústí nad Orlicí

***

Přehled termínů krajských postupových soutěží 2014

Tachov 5. 4. 2014 Kroměříž 11. - 12. 4. 2014 Svitavy 26. 4. 2014 Praha 26. 4. 2014 Hradec Králové 25. - 26. 4. 2014 Mohelnice 1. 5. 2014 Zruč nad Sáz. 2. - 3. 5. 2014 Ústí nad Labem 3. 5. 2014

***

11. ZLATÉ SLUNCE

Celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby - školní kategorie 12. - 13. června 2014 Místo konání: Kulturní dům, Ústí nad Orlicí Postupová kola: ZLATÉ SLUNCE Dvůr Králové nad Labem Termín: 14. 3. 2014 Uzávěrka soutěže: 7. 3. 2014 Pro kraje: Plzeňský, Karlovarský, Středočeský, Jihočeský, Hlavní město Praha, Ústecký, Liberecký a Královéhradecký Místo konání: Kino Dvůr Králové n/L. web.: www.ddmdvurkralove.cz www.artama.cz www.filmdat.cz ZLATÉ SLUNCE - Blansko Termín: 24. - 25. 4. 2014 Uzávěrka soutěže: 19. 4. 2014 Pro kraje: Zlínský, Jihomoravský, Olomoucký, Moravskoslezský, Vysočina a Pardubický Místo konání: Kino, Blansko

Web.: www.erbenova.cz www. artama.cz www.filmdat.cz Propozice, přihlášky a další podkladové materiály do soutěže na: www.filmdat.cz www.artama.cz www.klubcentrum.cz

***

Musaionfilm 2014 Uherský Brod 17. ročník muzejních filmů 4. - 6. června 2014

Musaionfilm představí filmovou tvorbou našich muzeí. Kromě toho představíme významné filmy nemuzejních produkcí, které mají blízko ke světu muzeí, zvláště k jeho projektům. Předběžný program počítá i nyní s účastí odborných lektorů. Pro rok 2014 svou účast již potvrdili režiséři prof. Mgr. Rudolf Adler a MgA. Martin Štoll, Ph.D., autor mnoha zajímavých projektů v oblasti současného českého dokumentárního filmu (publikace o režisérech a připravovaná kniha o české dokumentární škole). Přehlídka počítá také s dvoudílnou přednáškou a projekcemi Mgr. Jarmily Šlaisové z posledních přírůstků videotéky Školy audiovizuální tvorby při Impulsu v Hradci Králové a dalšími kulturními programy. Nyní probíhá shromažďování filmů a první je již přihlášen! Oceněním pro nejlepší snímek festivalu bude cena poroty – soška Černého Janka, symbol Uherského Brodu. Přehlídka je otevřená všem zájemcům. www.musaionfilm.cz sekretariát Musaionfilmu

29

SOUTĚŽE / bylo... ***

Malé ohlédnutí za 55. ročníkem

RYCHNOVSKÉ OSMIČKY

Vážení čtenáři a příznivci amatérského filmu, dovolte mi, aby byl můj příspěvek osobním vyznáním a hodnocením soutěže R8, jejíž úroveň rok od roku stoupá. Na Rychnovskou osmičku jezdím jako porotce už mnoho let. Jezdím na ni hrozně rád, miluji své rodné město Rychnov nad Kněžnou a úžasnou atmosféru R8. Zažívám zde milé, tvůrčí a přátelské chvíle. Každý rok se těším, že se zde opět setkám s filmaři - amatéry z celé naší republiky. Mám radost, když vidím, že je jejich tvorba o stupínek lepší než rok před tím. Navíc je soutěž vždy perfektně připravená a za to patří nesporně poděkování panu doktoru Tydlitátovi, který Rychnovské osmičce zasvětil svůj život a jehož si nesmírně vážím. Poděkování patří i dalšímu organizátorovi, Martinu Šedovi, který má také na zdárném průběhu R8 nemalý podíl. Nechyběl předvýběr filmů, takže se na přehlídku dostalo 55 nejlepších prací. Snímky v 55. ročníku R8 se mnou hodnotily zkušené režisérky z Prahy - PhDr. doc. Jana Hádková a MgA. Simona Oktábcová. Hodnotili jsme celkem 13 dokumentárních filmů, 11 hraných filmů, 7 reportáží, 9 školních filmů a 10 filmů zařazených do kategorie ostatní, tj. animované, experimentální a další. Ve výsledném umístění filmů jsme se téměř shodli. Každý film měl něco do sebe, nějakou myšlenku a byl něčím kouzelný. Já osobně jako první hledisko upřednostňuji film, který mě nejvíce zaujal. Naprosto jedinečný a právem oceněný Hlavní cenou byl vítězný

30

snímek Anny Krejčové z Ústí nad Labem CÍSAŘSKÉ HODY S PRÁVEM. Při jeho sledování jsem si kladl otázku, kde je pomyslná hranice mezi profesionálním a amatérským filmem? Letos přibyl do soutěže další fenomén - kategorie „školní filmové práce“. Je potěšující, že přibývá mladých tvůrců, kteří přihlašují své počiny do této soutěže. Mnohdy jsou jejich soutěžní práce na velmi dobré úrovni a dávají této soutěži nový rozměr. Originální jsou témata a způsob zpracování filmů. Velice mě také zaujala práce studenta gymnázia z Rychnova nad Kněžnou Šimona Štefanidese PRAOTEC ČECH, která je velmi osvěžující a vtipná. Letošní filmová soutěž se po celou dobu nesla ve znamení nevšedních zážitků, dobrodružství a vůně dálek. Je mnohdy opravdu zajímavý pohled těchto tvůrců na svět a na jejich snahu sdělit to ostatním. Bezpochyby je tento pohled odrazem společnosti, ve které žijeme, a odrazem pocitů, které zažíváme. Co mě potěšilo, že na letošním ročníku ubylo pesimistických a depresívních filmů. Proto se i v příjemném duchu vedly pohovory a hodnocení snímků. A co říci na závěr?

Přál bych Rychnovské osmičce, aby 55. ročník nebyl poslední. Tvůrcům amatérských filmů přeji do dalších ročníků hodně nápadů a tvůrčí invence. Organizátorům soutěže pak hodně kvalitních snímků a spokojenost, že přispívají k rozvoji této oblasti. Kde jinde, než na takových soutěžích jako je R8, mohou filmoví amatéři měřit a porovnávat své síly s ostatními a získávat motivaci do dalšího filmování. MgA. Eugen Sokolovský ml., režisér, předseda poroty Výdledky: HLAVNÍ CENA: CÍSAŘSKÉ HODY S PRÁVEM - Alena Krejčová Kategorie dokumentárních filmů: 1. cena: NEUDĚLENA 2. cena: NEUDĚLENA 3. cena: NORIK MURÁNSKY - Peter Poboček Čestné uznání: AKCE - Jaromír Schejbal PŘES TŘI GENERACE - Ing. Jan Vačlena Kategorie reportážních filmů: 1. cena: KRÁLOVNA ENGADINU - Jana Tášiková, Milan Ohurniak

Porota R8 - Eugen Sokolovský, Simona Oktábcová a Jana Hádková

Porota: MgA. Eugen Sokolovský režisér Brno PhDr. doc. Jana Hádková režisérka Praha MgA. Simona Oktábcová režisérka Praha

R8: Trošku mimo

Šimon Štefanides přebírá cenu na R8 2. cena: BEZ KOMENTÁŘE - Miroslav Trudič 2. cena: KŘIŽOVATKA - Miroslav Trudič 2. cena: VELIKONOCE V QUITU - Miroslav Trudič 3. cena: NEUDĚLENA Kategorie hraných filmů: 1. cena: PRAOTEC ČECH - Šimon Štefanides 2. cena: MÍJENÍ - Kateřina Šollarová 3. cena: VOJÍN ARAHOS 4: RANDE S OSUDEM - Martin Doležal Čestné uznání: OSUDOVÁ DOVOLENÁ - Tereza Kolaříková V PARKU - Ivo Renotiére INSPEKTOŘI - Martin Bohadlo Kategorie animovaných a experimentálních filmů: 1. cena: ZA FILMY MARYŠA a VZPOMÍNKA NA HORÁCKO - Bohumil Kheil 2. cena: STARÝ OCEÁN U NOHOU ZEMĚ - Petr Baran 3. cena: PROTI SOBĚ - Pavlína Taubingerová

Čestné uznání: ODPAĎÁK - ZŠ a MŠ Deštné v Orlic. horách POMÁHAT A CHRÁNIT - Bohumír Novák Kategorie školních filmových prací: 1. cena: ŽIVOT JE JINDE - K. Balousová, L. Moučková, D. Vobořilová, K. Vrátník ze SPŠST Praha 2. cena: KOUZELNÍK - Jiří Česák 3. cena: ŽAR - Bartosz Kruhlik Čestné uznání: INGRID MICHAELSON - BE OK - Alžběta Hlubučková Cena Města Rychnova n. K.: CÍSAŘSKÉ HODY S PRÁVEM - Alena Krejčová, Ústí n/Labem Cena poroty za kameru: SVĚT PODLE ANUNNAKIHO - T. Frkal, P. Motl, D. Ticháček, Praha ze SPŠST Praha Cena Impulsu: MONDAY - Barbora Vrzáková Anketa diváka: „DEŽAVÍ“ PO ČESKU - Jaroslav Doleček Anketa mladého diváka: PRAOTEC ČECH - Šimon Štefanides Anketa nejmladšího diváka: OSUDOVÁ DOVOLENÁ - Tereza Kolaříková

Stařenka v šátku belhá se městem. V batohu má prý něco vzácného. Osmičkový film v plechové krabičce. Nese ho od samotné Kněžny. Po odfouknutí vrstvy prachu se na štítku objevuje „Rychnov“. Jdeme tmou. Filmový pás má padesát čtyři políček, ale na konci jako by se klubalo padesáté páté. Pozornosti. Poplatky. Klíče. Jen jedny klíče pro dva lidi ve dvoulůžkovém pokoji. Z počátku drobný nedostatek, ale v průběhu soutěže se to ukázalo jako poměrně zásadní problém. Minimálně klíče od budovy by měly být dva. U 55. políčka se trhla perforace. Zahájení. Filmové bloky. Trochu zmatečné nahlašování večeře. Večer porotkyň. Velmi pěkný dokument Věry Chytilové divadelní story (režie Jana Hádková) a ucházející 13. komnata Ivana Klímy (režie Simona Oktábcová). Ráno. Jdu na snídani, ačkoliv jsem si ji nenahlásil. Deset nahlášených, přišli jsme tři, za což nám bylo později vyčiněno. Ale nelze se divit, když nahlašování bylo anonymní. Navíc v půl deváté, kdy měla snídaně začít, by již spoustě lidí kručela bříška. V neděli nebyla snídaně pro jistotu vůbec, ale jinak se restaurace docela snažila. Dopolední blok. Oběd. Odpolední blok. Hlasování o filmu, který poběží dnes večer. Několik amerických filmů a velkolepá česká konkurence v podobě Babovřesk. Když jsem se poprvé podíval na čárky u filmů, Babovřesky vedly. Recese! Bohužel u večeře se ukázalo, že to žádný vtip nebyl. Účastníci si zvolili při opětovném hlasování Babovřesky. Hlasoval jsem spolu s několika odvážlivci proti (pro film

31

SOUTĚŽE / bylo... Nevědomí, který skončil v prvotním hlasování na druhém místě), ale bylo nás málo. Porota se sice pokoušela verdikt zvrátit, ale bez úspěchu. Není mi jasné, proč porota neodstranila film rovnou z předvýběru. Už to začíná! Velký filmový zážitek od jednoho z nejvzdělanějších českých režisérů! 133 minut výborné zábavy. Ha, ha, …ha. Vydržel jsem 90 minut, ale nevím, zda bych na to měl být hrdý. Doufám, že autoři, kteří pro tento film hlasovali, do příště přehodnotí své kinematografické postoje nebo budou alespoň ohleduplní a nebudou se již podobných soutěží účastnit. Čekal jsem poněkud jiný vkus od lidí, pro které je filmařina koníčkem a nikoli strojem na peníze. Neděle ráno. Diskuse s porotou. Porotci se u většiny filmů rozpovídali, a přitom málokdy padlo něco, co mi dalo nové filmové poznatky. Alespoň paní Hádková dokázala většinu filmů doplnit stručným, erudovaným a zajímavým komentářem. Vyhlášení oceněných filmů. Dojem? Mdlý. Sice byla vidět snaha organizátorů, ale nepříliš atraktivní filmy, které jsem buď již viděl na Videosalonu, anebo převážně spadaly do kategorie průměrné až podprůměrné, náladu příliš nezvedly. Chyběla mi v dílech zejména hravost, nadšení a neotřelost a až na částečné naplnění nadšení mi tyto vlastnosti chyběly v rámci celého festivalu. Drobné nedostatky v organizaci pak spolu s korunou v podobě sobotního večerního filmového překvapení shazují prestiž festivalu, který by měl lákat všechny filmaře a širokou veřejnost svou tradicí a nadchnout je výbornými filmovými zážitky. Oceňuji projekce pro veřejnost, které probíhaly mimo hlavní program, a tak jsem neměl možnost je navštívit, ale prý je viděla necelá tisícovka diváků. Sedím se stařenkou na kontrolní projekci. Najednou střihač sedící několik řad za mnou z plných plic řve: „Trošku mimo!“ Promítání se zastavuje. Bere si filmový pás do střižny

32

a nůžkami opatrně vystříhává z 55. políčka faráře Šoustala a nahrazuje jej blankem. Vkládá film do plechové krabičky a tu zas do batohu. Stařenka se rozloučí a belhavou chůzí se šine k řece Kněžně, ze které se za rok zase vynoří. Snad bude 56. políčko hezčí než to letošní. Tomáš Kotlant, Pardubice

***

II. ročník filmového festivalu

Dobromysl nadchl „Češi jsou hrdí na svá rodiště“

Filmový festival Dobromysl nosí v sobě myšlenku „příběhy obyčejného štěstí“. I letošní ročník se odehrával v kině a Hankově domě ve Dvoře Králové nad Labem. Soutěžní snímky FF Dobromysl s lehkostí a nadhledem kontrují filmům dnešních dnů, které jsou ve velké míře přesyceny násilnými scénami a jejichž negativní atmosféra nás „udolává“. Hlavním kritériem pro hodnocení soutěžních snímků

FF Dobromysl se tak stává jednotka pocitu štěstí, pozitivní stopy, která v nás po zhlédnutí zůstává... S těmito pocity by měl divák bezstarostně opouštět kinosál. Festival dává šanci vedle velkých profesionálních tvůrců také malým filmařům, amatérům, ale i těm, kteří disponují jen nápadem, protože svůj film mohou natočit nízkonákladově na mobilní telefon. Organizátoři tak otvírají dveře šanci, kdy se takové dílo dostane k očím profesionálů, kteří mu v případě zájmu mohou pomoci na skutečný filmový svět. Jak je vidět, nosná myšlenka FF Dobromysl nadchla vysoký počet účastníků, kteří svá díla do soutěže poslali. Celkem bylo přihlášeno 78 snímků do všech kategorií. FF Dobromysl tradičně doplňuje doprovodný program v duchu celé akce, takže ke slovu se dostávají pouliční hudebníci, hudební skupiny, kejklíři, divadelní spolky a v letošním roce to byl i mezinárodní řemeslný jarmark. Vítězný soutěžící je oceněn skleněným dílem uznávaného designéra a skláře Petra Novotného. Skleněná koule ovinutá filmovým pásem je originálem ze sklářské dílny A jeto v Lindavě, kterou zakládal Bořek Šípek.

...diváci na festivalu

Ondřej Hejna předává cenu za nejlepší scénář

Další 3. ročník FF Dobromyslu byl odstartován, posílejte svá filmová dílka a staňte se šťastným vítězem... O. Tamáš Přehled vítězů a kategorií: kategorie absolutní vítěz: Znojmo - Jan Otruba Kategorie hraný film: Ach ty můj strážný anděle - Roman Němec Kategorie dokument: Anděl s polámaným křídlem - Monika Kozlová Kategorie animovaný film: Kde rostou motýli - MgA. Libor Nemeškal Kategorie hudební klip: Snowy Nutcase - Petr Špetla Kategorie propagační snímek: Znojmo - Jan Otruba Kategorie reklama: Trend - Lukáš Masner Kategorie příroda: Mozambik a Kruger park - Ladislav Válek Kategorie natočeno telefonem: Odpoledne v Central parku -Petr Hepnar Kategorie nejlepší scénář: Marinka - Lukáš Janičík Kategorie nejlepší kamera: Znojmo - Jan Otruba

Kategorie umělecký dojem: Kde rostou motýli - MgA. Libor Nemeškal kategorie fotografie: Až do narození mého syna - Jan Otruba Kategorie do 18 let (za mladý filmový počin): Film - Osudová dovolená - Tereza Kolaříková, 13 let

***

BZUK FILM 2013 Domácí : Hosté 55 : 40

Pokusili jsme se festival tentokrát zhodnotit i sportovní terminologií. Domácí reprezentovali místní borci z Rychnovska (Bzuk team, Michálek a Schejbal). Jako hosté nastoupili borci z Hradce Králové, Prahy a Slovenska. Fanoušci se chovali korektně. Ani letos nemuse-

la zasahovat policie. Během setkání nebyl zaznamenán žádný faul. Výhoda domácího prostředí se nakonec projevila a po sečtení hlasů zvítězili zaslouženě domácí v poměru 55 : 40. Nezbývá než blahopřát a těšit se na odvetu příště. Možná nás hosté pozvou na vlastní hřiště a pro náš fanklub budeme muset shánět autobus. Celkem 95 odevzdaných diváckých hlasovacích lístků ukončilo 10. ročník. Žádný ze soutěžních filmů vyloženě nepropadl. O vítězi rozhodly pouhé 2 hlasy. Čtyřnásobný vítěz festivalu Milan Michálek letos nestačil pouze na výkony Bzuk teamu. Kromě nesoutěžních filmů přítomné pobavily ukázky letu kvadrokoptery i s kamerovým závěsem. Nově se partnerem festivalu stal Heliflix Praha. Díky slovenskému filmu byl letošní ročník opět mezinárodní. Výstava Modeláři sobě byla ještě bohatší než loni. Děkujeme autorům i divákům za báječnou atmosféru. Účastníky festivalu nezapomněl osobně pozdravit ani Jaroslav Doleček, velikán amatérského filmu a rodák z Dlouhé Vsi. Hlasování diváků - výsledky: 1. S blechou na vrchol - MS Belgie 2013, Bzuk team, 24 hlasů, reportáž 2. To si polítáme - Milan Michálek, Dlouhá Ves, 22 hlasů, hraný 3. RCTV - 9. díl - Michal Čeliš, Praha. 19 hlasů, TV vysílání 4. Model VEGA - Miroslav Košút, Dubnica n/Váhom 11 hlasů, dokument 5. Sultimate - M. Bartoš, V. Lukeš, Hradec Králové, 10 hlasů, dokument 6. Modelová situace - Jaromír Schejbal, Rychnov n/K. 9 hlasů, experiment Celkem vydáno 97 hlasovacích lístků. Diváků hlasovalo 95. Poděkování za příjemný večer patří všem partnerům a sponzorům, kteří akci

33

SOUTĚŽE / bylo...

Ocenění filmaři na soutěži Bzuk 2013

podpořili i letos: města Vamberk a Rychnov n/Kn., ČSOB Hradec Králové, KB Rychnov n.Kn., modelářské velkoobchody RCM Pelikán Pardubice a ASTRA Uherský Brod, Tiskárna Horáček Vamberk, Sodovkárna Rychnov n.Kn. a modelářské časopisy z Prahy RC Revue, RC Modely. Plátno zapůjčila společnost AV Media Praha, Modely prezentoval Ing. Miroslav Rusiňak – Heliflix Praha. Z. Sršeň

BZUK FILM, filmový festival modelářů je s námi již 10 let U příležitosti tohoto výročí si dovolím malé ohlédnutí. Za deset let jsme v Dlouhé Vsi ve Sportohotelu prezentovali sto filmů o modelářích a pro modeláře. Vytvořili jsme podmínky k pravidelnému setkávání modelářů různých oborů a nacházení společné řeči prostřednictvím filmového plátna. Zvolený formát cca 4hodinového zábavného večera s hlasováním diváků a tombolou má své kouzlo a klidně by se dal aplikovat na kratší TV show s hlasováním přes mobilní telefony. Stolové

34

uspořádání se jeví jako dobrý nápad a budeme v tom pokračovat. K akci se podařilo vyprovokovat filmaře amatéry a dokonce i filmaře profíky. Důkazem toho je již 2. ročník setkání amatérských autorů Rychnovska i loňská reportáž televize JOJ u pana Špinara v Borohrádku. Ano, vážení přátelé, díky naší aktivitě se modeláři stali součástí celostátního filmového registru amatérů www. Filmdat.cz. Jsme rádi, že jsme zaujali i pražskou tvůrčí skupinu www. RCTV.cz. V roce 2004 jsme začínali s 53 diváky, letos jich přišlo 97. Průměrná návštěvnost 82. Navíc při dvoudenní akci v roce 2009 jsme v několika vlnách zvládli téměř 400 lidí. Přesto, že nikomu nehradíme náklady, loni se večera zúčastnili všichni tvůrci a letos chyběl pouze slovenský autor. Vítězové filmového festivalu modelářů BZUK Film: 2004 - Truckfest - Bzuk team, Vamberk 2005 - L-13J Blaník - Antonín Dodek, Lupenice 2006 - Pohledy zpět - Antonín Dodek, Lupenice 2007 - Pan Modelář - Bzuk team, Vamberk

2008 - Naše radosti - Milan Michálek, Dlouhá Ves 2009 - Slet Top modelů - Milan Michálek, Dlouhá Ves 2010 - Heli Fun Fly - Milan Michálek, Dlouhá Ves 2011 - Zavírání sezóny 2011 - Milan Michálek, Dlouhá Ves 2012 - Water snake MMP - Michal Kavan a Richard Koutný, Náchod 2013 - S blechou na vrchol - Bzuk team, Vamberk První rok 2004 se Bzuk team podílel na 7 filmech z 8 soutěžních. Naopak v letech 2009, 2011 a 2012 jsme nepředkládali žádný náš film, přesto se našlo dostatek tvůrců ochotných předstoupit před diváky a porotu se svými dílky. Filmování a soutěžení nás baví, nezáleží na tom, kdo skončí první či poslední. Důležité je pobavení diváků i neustálé zlepšování kvality filmů a hlavně chuť pro to něco udělat. A proto neváhej a své modelářské filmové snímky dál posílej do Vamberka. Více na www.bzuk.cz.

***

54. ročník festivalu

BRNO 16 Do Brna jezdím na podzim rád, pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brno16. Pokud jste o něm za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak je to opravdu zajímavá a asi i na našem území zcela ojedinělá akce tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16 konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik k představení a teď k dojmům. Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až sobota 19. 10.). To zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická postava známá z filmů Vladimíra Frančeho) musel poznamenat „jinde na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je kino plný mladejch lidí“. Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto

mladých lidí patřila ke krásnějšímu pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci byli pořádně omlazeni. Nicméně i původní organizátoři dřívějších ročníků byli na akci vítáni, zvláště Šárka Tryhuková, která zasedala v porotě až do úplného vyčerpání. Po filmech zpravidla následovaly diskuse s přítomnými autory. Pro mě byla největšími zážitky překvapivě setkání s tvůrci z FAMU, konkrétněji se Soňou Jelínkovou, autorkou filmu Nedokáže si říct dost a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy. V obou případech to byly rozhovory velmi příjemné a to i proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše na namachrované „režiséry“, kteří zpravidla nemají být na co pyšní, ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak. Soňa však od poroty žádnou cenu nezískala. Autory Pand ocenili alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí. Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná „Z Habeše do kosmu“, tak pokus (ač podle mě poněkud neohrabaný) zástupců Kinoaparát.cz o propagaci 16 mm filmového formátu. Když jsem pak přednášejícím řádně vyčinil za používání nečestných a nesportovních argumentů, byl jsem za to nakonec pozván na projekci Lov na Boghora, což však není ani

Porota festivalu Mladá tvorba B16

tak film, jako spíše performance. Po letech, v nichž byla udělována jako hlavní cena festivalu Velká hlava plná filmů, bylo rozhodnuto nechat studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce mě pobavil asi návrh, v němž na brněnském orloji nazývaném familiárně „rotující šulin“, leží brněnský drak zabitý logem festivalu. Už v průběhu festivalu přicházely nabídky pomoci s příštím ročníkem a nápady, co by se dalo udělat na příště. Při jedné takové diskusi jsem zastihl i ředitele festivalu Miroslava Maixnera. Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce setkat s ještě pestřejším a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od polského autora Bartosze Kruhlika hlavní cenou festivalu ukázalo na jistý rozchod vkusu poroty a publika. Petr Tomek, Praha

Filmový svátek mladé tvorby podruhé Nedílnou součástí Malého filmového festivalu mladé tvorby Brno 16 , a to součástí, která soutěžnímu klání předchází, je již tradiční filmový workshop - po našem řečeno a mnou i lépe vnímáno – tvůrčí filmová dílna. Pod tímto vznešeným a vzletným a mnohé napovídajícím názvem se však skrývají „neúprosné filmařské galeje“ ne nepodobné sportovnímu zápolení známého pod označením Ironman či Triatlon. Stejně tak jako ti sportovci, tak i účastníci dílny plní několik disciplín, přirozeně ne sportovních, ale filmařských - a to navíc nejen tři, a jestliže sportovci mohou dokončit závod, kdy ho prostě dokončí, filmaři na to mají čas daný, nelítostně limitovaný a šibeničně nedostačující. Výsledkem pro ty prvé je totální vyčerpání a jen pro něko-

35

SOUTĚŽE / bylo... ho možná nějaká medaile, pro mladé filmaře to vyčerpání také platí, ale výsledkem jejich snažení je pro všechny zcela určitě hotový filmový příběh, prostě jejich film. Asi si po přečtení předchozího možná mnohý řekne : A to tam fakt vůbec někdo jede, když je to takový záhul? A ví o tom jejich rodiče ? Budete se divit, ale skutečně jede a dlužno poznamenat, že je jich rok od roku stále víc a že přijíždějí rádi, s nadšením a chutí, a i z velké dálky. A rodiče o tom nejenže vědí, oni tam totiž jezdí s nimi a nepokrytě a až dojemně jim fandí a jsou na ně pyšní. Kde jinde totiž je dáván smysl filmovým snahám jejich ratolestí a jejich dosud nekonkrétním pokusům s filmovou kamerou, kde jinde než v kruhu stejně postižených vrstevníků a nadšenců filmování. A to tím spíš, že se vše děje pod laskavou, přínosnou a navýsost odbornou patronací filmových tvůrců a léta již tvořících a úspěšných filmových praktiků. A tak mnohý rodič najednou poznává, že i film jako mimoškolní aktivita má nejen smysl a je srovnatelný s jinými kroužky či disciplínami, ale jeví se i jako možná perspektiva

uplatnění či možného zacílení na budoucí studia jejich potomka. Tady byli v centru dění, tady byli účastni toho tvůrčího kvasu a zápolení, aby i oni spolu se svými dětmi, byli nakonec odměněni kouzlem rozzářeného stříbrného plátna, na němž je prezentován „i jejich“ film. Film, který si mladí tvůrci na místě vymysleli, napsali a k realizaci připravili, dali dohromady štáb a techniku, průběžně omrkli lokace, improvizovali s kostýmy, sami sobě byli herci, kameramany, střihači a režiséry. Ale také hudebními redaktory, výtvarníky, zvukaři a bůhví čím vším ještě možným, konče i těmi příslovečnými děvečkami pro všechno. A to vše za neuvěřitelně krátkou dobu, plnou hektiky a trápení, nevyspání a někdy i slz a dílčích radostí. Nadarmo však nic z toho není a určitě to stojí za to, protože jak je již tradicí, mnohý film vzniklý v rámci této tvůrčí dílny je následně více než častým a úspěšným sběratelem ocenění na filmových přehlídkách mladého filmu. Ale pojďme pěkně po pořádku: Vše to – tedy Malý filmový festival mladé tvorby - začalo 17. října

...při natáčení exteriéru

36

jako malý, ale ne nevýznamný souputník 54. ročníku druhdy slavné Brněnské šestnáctky. A začal tak trochu naopak. Totiž, je nepsaným kulinářským pravidlem, že pověstná chutná třešnička bývá až nahoře a jako poslední nej nej ingredience korunuje dort. A tady se začalo právě tou třešničkou, jmenovitě tedy projekcí animovaných filmů Jaroslava Nykla, které tu třešničku nejen připomínají, ale i tak sladce chutnají, a těch se namlsaly děti z mateřských škol a čerství prvňáčci při projekci v sále Břetislava Bakaly. Téměř v zápětí, ale na jiném místě Brna, vypukl workshop resp. vypukla tvůrčí filmová dílna, jejíž úvod patřil přednáškám s projekcí, z nichž v jedné, slovem a i na filmových ukázkách demonstroval Milan Šebesta, filmový tvůrce a ext. pedagog UTB Zlín, zavilý přítel a nadšenec animace a filmových triků, principy a postupy při jejich vytváření a odhalil tak mnohé ze své bohaté praxe, použitelné i pro tak zdánlivě odtažitě zaměřenou filmovou specifiku, hraný film. Druhý z lektorů Vít Šaroun, student film. režie na UTB ve Zlíně se věnoval chronologii vytváření audiovizuálního díla, přednášel o důležitosti literární přípravy, o neoddiskutovatelné roli scénáře, a hlavně o nezbytném a režijně důmyslném a nápaditém propojení všech složek tvůrčího snažení, aby nakonec vzniklo smysluplné, hodnotné a divácky akceptovatelné dílo, kterým se tvůrce zapíše do jejich srdcí a duší. To jiné místo z úvodu předchozího odstavce znamená Středisko volného času Labyrint, kde již podruhé našli organizátoři výtečný azyl a zázemí pro Malý filmový festival, a lze jen políbit jejich šťastnou ruku, protože budova Labyrintu je skutečně jakýsi labyrint místnůstek, chodeb a různých zákoutí přímo vyzývajících k rozličnému filmovému využití ať už pro filmování samotné či prostor, kde lze v klidu postprodukčně dokončovat natočený materiál v počítači, čehož se i vrchovatě

využilo při natáčení letošní kolekce filmů. A navíc sluje toto středisko projekčním sálem s dostatečnou kapacitou, ale i společenskou místností umožňující občerstvit se, o dostatku sociálního zařízení nemluvě. Tedy nejen díky za příhodnou budovu, ale vlastně i za to, že veškeré akce a aktivity pořadatelé soustředili právě sem a zjednodušili tak průběh celé této bohumilé akce. A tak jedva skončily přednášky, rozjely se filmové maratónky několika skupin, z nichž některé jsou již každoroční a tvoří samostatný štáb, jiné vznikly přímo na místě z těch mladých filmařů, kteří tu byli poprvé, či se tradičním skupinám nedostávalo plného počtu. Vmžiku se zprovoznila technika, sem tam se ještě doladil a nebo vůbec překopal scénář a šly se hledat lokace. A ani to netrvalo dlouho. Již se rozeběhlo nejméně šest kamer třímaných nabuzenými mladými tvůrci ve snaze o poctivou a osobitou filmařskou výpověď. Organizátoři tak mohli lehce vydýchnout, předpřipravili stříhací stavy a po zařizování všeho možného jim konečně vybylo trochu času na šálek dobré kávy. A stalo se něco, co se stalo při této akci snad poprvé a bylo to, alespoň pro mne, neobvyklé a nezvykle kouzelné. Totiž, zúčastní-li se takové tvůrčí dílny student základní školy, musí ho doprovázet dospělý. Na to jsou nějaká nařízení a nelze je než respektovat. Obvyklá je skupinka žáků s doprovodem pedagoga, což se i děje. Tentokrát bylo dost účastníků mladší kategorie, kteří přijeli sólo, a při jejichž výletu by byl doprovod pedagoga luxusem, a tak přijeli s rodiči. V části dne, kdy mládež v blízkém okolí Labyrintu natáčela své záběry a rodiče u toho nechtěla mít, byli všichni zbylí soustředěni do místnůstky s občerstvením. Po počátečním, jakoby logicky separátním rozmístnění došlo pozvolna k plynulému propojení rodičů se členy organizačního štábu, s lektory, s technickým personálem střediska a i nahodilými hosty a

...při střihu a dokončování filmu

vytvořila se množina na stejné frekvenční vlně se pohybujících individualit, která však, při odposlechu jejich řečí, reakcí a vzájemných akceptací, budila dojem jednolitého orgánu, který funguje právě proto, že je tam jeden každý, a kdyby jen jeden vypadl, zřítí se množina jako domeček z karet. Ale nevypadl nikdo, z té téměř hmotné vzájemnosti to prostě ani nešlo. Vznikla rodina, rodina lidí vidících se většinou poprvé, velká rodina, kterou stmeloval jeden duch porozumění a vzájemného respektu. Náhodný příchozí by již vůbec nepoznal, kdo je lektor a kdo rodič, kdo rozumí filmové technice a kdo vděčně přijímá rady, kdo má za sebou první metry filmování a kdo je letitý filmař, kdo k filmování obdivně vzhlíží či kdo ho teoreticky preparuje. A jsem přesvědčen, že ačkoliv bylo venku krásně slunečno, nad Lužánkami se jisto jistě vznášel obláček a na něm si filmoví bohové dojetím zamačkávali slzy. Nicméně tato krásná směsice člověčiny a filmařiny již zůstala, byla stále latentně přítomna a trvala takto skvělá po celou dobu konání Malého filmového festivalu. Ještě dopolední zřetelný individualismus vzal za své a cokoliv dalšího se dělo, dělo se

tak za účasti téměř všech přítomných včetně těch mladých filmařů, jejichž profesní účast na projektech byla splněná. A tím mám na mysli večerní projekci filmů vzniklých na předchozím ročníku tvůrčí dílny či následné sledování divadelního představení s názvem Jak se stát hrdinou – Návrat ke kořenům, které nabídlo skvělé divadelní uskupení MA-MA-MA-TAYs. I příští den měl zhruba stejný půdorys. Dopolední workshop, tentokrát pro příchozí a pokračování či spíše finiš natáčených projektů, jejichž podvečerní premiéra se kvapem blížila. Jednotliví mladí filmaři měli vesměs obraz pohromadě a první řazení záběrů napovědělo, zda-li jsou nutné dotáčky, či lze přikročit k fajnšnitu, což, rozumíme si asi, je definitivní střih. No ale pak přijde ještě postprodukce a jak praví klasik, času je málo a voda stoupá ...! Dopolední workshop, tvůrčí filmová dílna pro příchozí, byl pro mne další, ale v dobrém smyslu slova neskutečný zážitek. Účastníky této tvůrčí dílny byli totiž žáci devátého ročníku ZŠ Palackého v Brně v doprovodu jejich učitelky, paní Evy Doležalové. Tato božsky

37

SOUTĚŽE / bylo... trpělivá a tolerantní paní zvládala značně nesourodou skupinu kluků a holek s obdivuhodnou laskavou suverenitou, ale dovedla být i pedagogicky nekompromisní a důsledná. Faktickým šéfem tohoto workshopu byl Ivoš Procházka, protože tyto děti měly spíše zájem o akci, přímé natáčení, než o nějaké teoretické výklady. Za bedlivého jeho dozoru a průběžných rad a doporučení, kterými jsme je naváděli, se kurážnější žáci chopili kamery a formou představování natočili jakousi anketu, kde se jejich spolužáci po jednom představili a projevili své tužby a zájmy či i do kamery něco předvedli. A byli kouzelní, s rozdílnou mírou otevřenosti a kuráže v poloze od naivní dětské říkanky přes přiznání jisté dívenky, že ve volném čase má nejraději kouření cigaret až po dosti peprnou anekdotu jednoho mládence. Následně pak vytvořili dvě skupiny a obě, každá po svém, vymyslela a natočila reklamu na šampón proti lupům. Čas s nimi strávený byl úžasný, ta směs spontánnosti, zakřiknutosti, lehkého drzounství i naivní otevřenosti či bezradné plachosti mě fascinoval tím spíše, že to vše probíhalo v naprosté kázni a respektu. Následné hlasité reakce při projekci jejich filmování byly jistě pro ně, ale i pro nás, krásnou zvukovou tečkou za smysluplně stráveným dopolednem. Odpoledne pak, kdy mladí filmaři odevzdávali svá dílka k přípravě na projekci, nastal, alespoň pro mne, sladký čas nicnemuselosti, který jsem vyplnil návštěvou ART kina, kde probíhaly projekce oficiálního festivalu Brněnská šestnáctka, a měl jsem tak nejen možnost vidět nějaký soutěžní film, ale i potkat se s přáteli a bývalými studenty, kteří se Šestnáctky zúčastnili. A pamětliv předchozích ročníků, docela jsem spěchal, abych nemusel projekci sledovat, když ještě dobře, tak na schůdcích mezi sedadly, a když hůře, tak v hloučku stejně pomalých diváků, opřen o zeď zaplněného sálu a natahuje krk přes čísi rame-

38

no. Letos ale platilo okřídlené festina lente, kinosálek byl poloprázdný a projekce se navíc nějak zadrhla, asi pověstný štýft spadl do neméně pověstného trýbu ! Stalo se krásnou tradicí, že se projekce čerstvě natočených filmů odehrává na Kraví hoře v Středisku volného času zvaného Lávka. Pro mne je to ten třetí kouzelný vjem, který mne na Malém filmovém festivalu mladé tvorby nepřestává fascinovat. Ono, mezi námi, je to taková z nouze ctnost, protože v pátek navečer se Labyrint naplní frekventanty různých kroužků a aktivit, a zjednodušeně řečeno, již bychom se tam nevešli. No ale pánbůh zaplať za takovou z nouze ctnost. Vždyť Lávka, přesněji řečeno Studio Lávka, v čele s Mirkem Obrátilem je již dávno zasvěcena filmu a pro účely Malého festivalu je to ta nejlepší volba. Nic nesejde na tom, že prostory jsou stísněné, miniaturní, s titěrným promítacím sálem, kam jsme se taktak vešli, ale důležitá je atmosféra, kterou jsou ty miniaturní metry čtverečné prosyceny, a která je vyzařována do prostoru a tak sladce se, zvláště ctiteli filmu, inhaluje. Úvod projekce patřil filmům, které nebyly přijaty do soutěže festivalu, a jejich autory přirozeně zajímalo proč, což jim bylo v následném rozboru vysvětleno. Poté následoval zlatý hřeb programu. Byly promítnuty filmy staré jen několik hodin, jejichž dotvoření důkladně prověřilo nejen odolnost tvůrců, ale hlavně jim položilo tu rozhodující otázku: opravdu chceš být filmařem? Stačilo se ale jen rozhlédnout. I v unavených tvářích mladých adeptů filmového řemesla mluvila jiskra v oku jasně. Filmů vzniklo šest a u vědomí krátkosti času, za který musely vzniknout, je jejich úroveň více než sympatická a lze se nadít, že po drobných opravách může většina z nich uspět příští rok v soutěži. Projekce filmů byla obohacena o okamžitý rozbor toho kterého filmu jak z pohledu odborného, tak samotnými autory i zúčastněnými diváky. Panovala dělná, byť

již lehce unavená atmosféra, která se po projekci a rozborech přelila do ostatních miniaturních místnůstek studia Lávka, aby zde v neformálním prostředí opět ožila. Vylepšena byla navíc snad tisícem vynikajících jednohubek, které připravily obětavé organizátorky, a také nějakou tou skleničkou dobrého bílého vína. Ty tácy plné jednohubek ve mně vyvolaly zvláštní nápad, přál jsem si, aby tento festival měl své titulky jako ve filmu a já mohl do titulků napsat: jednohubky připravil(i-y) a k tomu vypsat jména. A docela mi to přišlo vtipné a v duchu jsem se tím bavil. Pak mně to ale docvaklo úplně a moje myšlení vylétlo až nahoru té pyramidy jmen, která se o tuto filmovou akci zasloužila. Uvědomil jsem si, že je škoda, že tato akce nemá skutečné titulky, protože být v nich uveden by si zasloužilo mnoho bezejmenných nadšenců.V těch pomyslných titulcích by měli být na prvním místě ti hlavní hybatelé, v tomto případě hybatelky: Katrin Taubingerová a PhDr. Šárka Tryhuková, dámy nesoucí na svých bedrech samu existenci tohoto, jak jsem nazval, Filmového svátku mladé tvorby. A pak jsem se snažil přidávat jméno za jménem, ale vymklo se mi to z rukou, protože si víc pamatuji jména než příjmení : Dana, Petr, zase Dana, Ivoš, Kyslík, Kačka ... A takto dumaje jsem si uvědomil, že vůkol opět došlo k tomu vzácnému kouzlu kolektivního souznění, sedělo se či stálo kolem pidibarového pultíku a klábosilo, i odborně a věcně probíralo, či jen okouzleně a vděčně mlčelo. Stále někdo tento mumraj natáčel či fotil, stále bylo o čem hovořit, případně jen tak poslouchat nebo se přít a přesvědčovat druhého. Sedělo by se sedělo, ale neúprosná poslední šalina tomu zatla tipec, a tak zazvonil od šaliny zvonec a báječné tvůrčí filmové dílně Malého filmového festivalu mladé tvorby 2013 byl konec ! Milan Šebesta, Zlín

Malý/velký filmový festival mladé tvorby Letos v říjnu se již tradičně konal Malý filmový festival mladé tvorby v Brně, tentokrát osmý ročník. Zúčastnili se ho jak ostřílení mladí filmaři, tak i úplní nováčci. Ani z jedné skupiny ovšem až do oficiálního ukončení festivalu neopadlo nadšení. Jistě budu mluvit za všechny, když řeknu, že letošní ročník se více než povedl. Mladí účastníci se hned na začátku prvního dne museli rozdělit do tvůrčích skupin, ať už se jejich jednotliví členové znali nebo ne. Za společného úsilí během dvou dnů každá skupina vytvořila malé filmové dílo. Všechny výtvory se poté ukázaly světu na večerním promítání. Každý musel uznat, že všechny filmy se nesmírně podařily, a mohl být náležitě pyšný na svou práci. Poslední den, v sobotu, jsme se zúčastnili přehlídky soutěžních filmů. O kvalitě každého z nich se nedalo pochybovat. I porota měla problém ve stanovený čas určit jasné vítěze. Nakonec, po rozdání všech diplomů a cen, se všichni opět rozutekli do všech koutů České republiky (a jednoho koutu Slovenska), doufajíc, že příští rok se opět sejdeme ve stejném, ne-li větším, počtu. Jakkoliv malý se brněnský festival ve svém názvu může zdát, jeho velikost je téměř hmatatelná. Je velký díky kvalitě a pečlivosti, se kterou je festival každý rok pořádán. Je velký díky zážitkům, které jsou pro všechny zúčastněné nezapomenutelné a díky kterým se mnozí na festival každoročně vrací, a nakonec je velký díky lidem, kteří se na něm podílejí, ať už to jsou organizátoři, pomocníci či kolektiv soutěžících. Nejedna výměna kontaktů jistě vedla k novému velkému přátelství.

Malý filmový festival mladé tvorby 2013 Festivalu jsem se jako autor zúčastnil již podruhé. Užil jsem si atmosféru mezi lidmi, kteří se věnují stejnému koníčku jako já a odnesl jsem si mnoho cenných rad a poznatků, z úst odborníků, které se týkaly promítaných filmů. Už nyní se těším na další ročník. Dominik Vontor

***

Orfilmfest 2013 Již druhý ročník filmového festivalu z regionu Orlických hor a okolí proběhl v sobotu v sále kina v Jablonném nad Orlicí. Jedenáct autorů zaslalo celkem čtrnáct filmů, z nich pořadatelé z občanského sdružení Filmová společnost Orfilm vybrali jedenáct. Něco přes sto diváků mohlo zhlédnout také dva snímky nesoutěžní z dílny jablonského rodáka, pana Vladimíra Venda. Zejména jablonští příznivci filmu urči-

tě kvitovali promítnutí dokumentu z roku 1971 o otevření tehdejší nové samoobsluhy. Druhým nesoutěžním snímkem byl remake filmu, jehož vznik se datuje do 30. a 40. let minulého století. Záběry staré přibližně osmdesát let doplnili filmaři z Orfilmu o záběry stejných míst ze současnosti. K pohodové atmosféře festivalu přispěl i hudební doprovod, o který se postarala kapela Docenti pod vedením Davida Serbouska. Soutěžní snímky byly v délce od tří do dvaceti minut. Tematicky se jednalo o dokumenty, medailony, hrané filmy i reportáže z východočeského regionu. Ceny byly vyhlášeny ve dvou kategoriích. Cenu diváka, vyhlášeno bylo pouze první místo, získal film „Inspektoři“ tvůrce Martina Bohadla z Prahy. Námětem hraného filmu je parodie na pořady hodnotící turistické atrakce, v tomto případě Adršpašsko - teplické skály. Stejný film se umístil i na třetím místě v kategorii cena poroty. Místo druhé v této kategorii pak získal film autora Josefa Hradeckého ze Sopotnice „Zdeněk Kolářský – akademický sochař a medailér“, dvacetiminutový medailon o tvůrci mnoha uměleckých děl. Vítězem se stal dokumentární film rychnovského Jaromíra Schejbala „Jedno je málo, deset je moc“ o životních peripetiích

Jaromír Schejbal přebírá cenu

Kristýna Tlapáková, Ústí nad Labem

39

SOUTĚŽE / bylo... rodiny s deseti dětmi. „Film jsem natáčel skoro celý rok, bylo to velmi silné téma. Další osudy rodiny jsem pak ještě nějakou dobu sledoval, pokud vím, do rodiny po natáčení posléze přibylo další dítě. Prvního místa si vážím, konkurence byla veliká,“ řekl o svém díle vítěz, a dodal: „festival byl pěkný, organizace byla na vysoké úrovni“. O kvalitě snímků se kladně vyjádřili porotci, kterými letos byli Jana Štásková, reportérka TV Joj, Patrik Buňka, reportér Prima FTV, filmová kritička Pavla Kafková a dlouholetý filmař, člen Orfilmu Jaroslav Šilar. Jak řekla Pavla Kafková : „Oproti předešlému ročníku se výrazně zlepšila kvalita filmů, pokud tomu bude i nadále a pokud bude další ročník, máme se za rok na co těšit.“ A jak řekl předseda Orfilmu a ředitel festivalu Miloš Štěpán : „Stoupající počet soutěžících, filmů i kvality a spokojenost soutěžících jsou pro nás dobrou motivací i závazkem, abychom pokračovali a možná založili novou tradici, takže zveme už teď na Orfilmfest 2014.“ Miloš Štěpán, Jablonné n/O. Seznam filmů a autorů : 1. VOSTATKY VE LHOTĚ - Miroslav Šolc 2. ROJENÍ - Zdeněk Sršeň 3. JABLONNÉ 2012 - Ing. Arnošt Lukeš 4. ŽIVOT NA DVORKU - Roman Tatýrek 5. OBEC DOLNÍ DOBROUČ - Lukáš Kubíček 6. JEDNO JE MÁLO, DESET MOC - Jaromír Schejbal 7. TO SI POLÍTÁME - Milan Michálek 8. INSPEKTOŘI - Martin Bohadlo 9. ZDENĚK KOLÁŘSKÝ - AKAD. SOCHAŘ A MEDAILÉR - Josef Hradecký 10. PROVAZ O JEDNOM KONCI - Robert Hrubý 11. U ORNITOLOGŮ V LEŠTINĚ - Jan Šmíd

40

ORFILMFEST Vítěz je opět z okresu Rychnov n/Kněžnou. Na první ročník filmového festivalu v Jablonném nad Orlicí v roce 2012 budu vzpomínat stále. Vynikající atmosféra, skvělý hudební doprovod i vítězství pro Bzuk team s filmem Pan Modelář a ještě dohra v podobě natáčení TV JOJ u pana Špinara v Borohrádku. Festival jsem všude chválil a nakonec jsem sám na uzávěrku málem zapomněl. Dobře to dopadlo, stihli jsme to. Jedenáct soutěžních filmů. Letos Bzuk team přijel s filmem z roku 2003. Je to úplně náš první film s názvem Rojení. Taková naučná sonda do života včel a včelaře v průběhu celého jednoho roku. Divákům se film líbil. Odborná porota vytýkala pouze nepoužívání stativu a chvějící se obraz při držení kamery v ruce. Celková úroveň filmů byla letos o řád vyšší, než loni. Mezi autory se objevili zkušení harcovníci z amatérských soutěží a tak bylo na co koukat. Program měl spád. Moderátoři i hudební vložky doplňovali pohyb na filmovém plátně. 1 místo nakonec zůstalo v rychnovském okrese. O vítězství u odborné poroty se tentokrát postaral Jaromír Schejbal z Rychnova nad Kněžnou se snímkem: Jedno je málo, deset moc. Zajímavý dokument, vyprávějící o životě jedné rodiny v Orlických horách, která vychovává 10 dětí. Tento film sbírá úspěchy již od roku 2008. Diváky i porotu zajímalo, jak se tento příběh asi vyvíjí dál. Ostatní výsledky na www.filmdat.cz. Než jsme odjeli domů, ještě jsme si v duchu oživili premiéru filmu Stopařka a loňskou bouřlivou atmosféru herců (motorkářů). Organizátoři měli navíc připravené k prodeji i pěkné DVD, které lze též zhlédnout na http://www.orfilm.eu/archiv.html pod názvem Ohlédnutí za filmovým festivalem Orfilmfest 2012. Podívejte se a možná začnete také točit a střihat. Zdeněk Sršeň, Vamberk

***

Nečekaná setkání Letos jsem měla dvakrát možnost nahlédnout do světa amatérského filmu a do společenství filmařů, jimž tvorba filmů je koníčkem, nikoliv obživou. Je to svět fascinující zaujetím, s nímž amatéři tvoří svá díla. Mnohdy jim lze jen závidět. Nejsou tlačeni termíny ani dramaturgickými plány, svá témata si mohou vybírat svobodně, bez dramaturgických direktiv, jimiž jsou profesionálové zhusta svázáni. Přiznám se, že to byl pro mě svět zcela nový - v porotě Rychnovské osmičky i Vysokovského kohouta jsem mohla bez jakýchkoliv předsudků posuzovat jednotlivá díla, aniž bych byla zatížena nějakými osobními vazbami, minulými díly autorů ani jimi samými - zkrátka přišel člověk odjinud a mohl více méně objektivně pozorovat. V Rychnově soutěžilo na padesát filmů v několika kategoriích. Jako dokumentaristku mě pochopitelně nejvíc zajímaly dokumentární filmy. Co mě zvlášť zaujalo, byla šíře témat, kterými se režiséři zabývají. Na rozdíl od profesionálů svá témata potkávají víc ve svém každodenním životě, dá se skoro říct, že s nimi žijí. Takové Císařské hody s právem režisérky Aleny Krejčové, která dostala hned dvě ocenění, si nezadalo s profesionálním zpracováním. Jako zjevení působí reportážní dílka Miroslava Trudiče (Bez komentáře, Křižovatka, Velikonoce v Quitu), který nezapře velký talent nejen při hledání témat, ale i ve zpracování - jeho dílka zaujmou skvělou stavbou vyprávění i téměř profesionálním střihem. Ve Vysokově porotu zaujal slovenský dokument Jána Kusky z Liptovského Mikuláše s názvem Palo Žiak, furman z Vrchslatiny, příběh jednoho z posledních lesníků, kteří

ve slovenských horách pracují se skotem při těžbě dřeva. Skvěle nasnímaný a sestřihaný příběh sice trpěl neústrojným použitím komentáře - výpovědi furmana Žiaka, jehož hlas provází obraz od prvního do posledního záběru, ale přesto film dostal Cenu ministerstva zemědělství právě za filmové ztvárnění tématu. Všem oceněným filmům se dá vždy něco vytknout - obecně amatérští filmaři nezvládají práci se zvukem, někdy jsou jejich dílka disproporční, chybí odstup a dramaturgické posouzení před dokončením díla. Autoři by měli svůj film, než jej definitivně dokončí, ukázat někomu, kdo se na něj podívá „novýma“ očima, nezaujatě a řekne své připomínky. Pak by se nemohlo stát, aby jinak výborný dokument Rok vína autora Petra Barana se zdál být k nepřečkání, nebo Zbojníčkové od Vysoké Lenky a Vladimíra Císařových působil jako edukativní pořad pro školy. Pokud jde o hranou tvorbu, ve Vysokově se sešlo několik výrazných děl. Dobře vyprávěné i natočené příběhy Nebezpečný zájezd Petra Vaňka a Cirgula od Ondřeje Pavliše právem získaly společně druhou cenu. Jako třetí v této kategorii se umístil doyen českého amatérského filmu Jaroslav Doleček se svým Dežaví po česku, střihovou koláží z autorových předcházejících děl, jíž reflektuje společenské a politické dění v současné společnosti. Zjevením byl nejen pro mě film Marinka Lukáše Koláčka z Vyškova, který si odnesl první cenu v kategorii hraných děl. Jeho příběh nenaplněné lásky je vyprávěn s neobvyklou v Čechách poetikou, s jakou tvořil svá díla například francouzský režisér Eric Rohmer. Velmi profesionálně působil také film Vojín Arahos 4: Rande s osudem Martina Doležala - v Rychnově získal 3.cenu v kategorii hraných filmů, ve Vysokově cenu poroty - autor rozhodně ví, co je filmová řeč,

má smysl pro detail i dramatičnost situací, ale vzdor tomu je jeho příběh trochu bezobsažný. Není smyslem této rekapitulace vyjmenovávat všechny oceněné či promítané tituly. Každý z výše uvedených filmů i přes výhrady, které k nim porota měla, utkvěl něčím v paměti. Příběhem, zpracováním, nápadem. Nejpodstatnější však je to, že amatérští autoři vytvářejí smysluplné hodnoty se zaujetím, kterého se profesionálům mnohdy nedostává. Jana Hádková, Praha

***

VYSOKOVSKÝ KOHOUT 2013 Výsledky: Hlavní cena / Cena Ministerstva zemědělství: Paľo Žiak, posledný furman z Vrchslatiny, ing. Ján Kuska, Liptovský Mikuláš, Slovensko

Hrané snímky: 1. cena: Marinka - Lukáš Koláček, Vyškov 2. cena: Nebezpečný zájezd - Petr Vaněk, Praha 2. cena: Cirgula - Ondřej Pavliš, Praha 3. cena: Dežaví po česku - Jaroslav Doleček, Dlouhá Ves Čestné uznání: Dřevěná - Film. spol. Foxymon, Brno Animované snímky: 1. cena: Šedá pohádka - Jaroslav Nykl, Praha 2. cena: Rodiče a děti - Bohumír Novák, Nové Město na Moravě 3. cena: Pomáhat a chránit - Bohumír Novák, Nové Město na Moravě Zvláštní ocenění: Cena Járy Kohouta: Maryša - Bohumil Kheil, Praha Cena poroty: Kolekce filmů Martina Doležala, Praha Cena za herecký výkon: Sáře Haváčové ve filmu Marinka Zvláštní cena poroty za střih: „Dežaví po česku“ - Jaroslav Doleček z Dlouhé Vsi Porota: Miroslav Janek, Roman Vávra, Jana Hádková, Pavla Kafková, Hugo Habrman Helena Bohadlová

Dokumentární snímky: 1. cena: Velikonoce v Quitu - Miroslav Trudič, Náchod 2. cena: Zbojníčkové od Vysoké - Lenka a Vladimír Císařovi, Kutná Hora 3. cena: Rok vína - Petr Baran, Brno Čestné uznání: Began se vrací - Jaromír Schejbal, Rychnov n/K. Tyhle ruce - Adolf Macek, Česká Třebová

41

NAPSALI NÁM... SKH Pictures Entertainment

SKH je skupina mladých filmařů, kteří stále rozšiřují svoje řady. Psal se rok 2009, když se při „filmařském projektu“ ve škole dali dohromady tři kluci: Ondřej Štětka, David Koníř a Jakub Hladík, kteří si zahráli na filmaře. Vzniklý film z tohoto projektu byl poslán do soutěže v Ústí nad Orlicí, kde film neočekávaně uspěl a navíc se kluci na workshopu v rámci soutěže naučili opět něco nového. Tím odstartovali svojí filmařskou kariéru a dali vzniknout radě krátkých i delších filmů, které mohli diváci zhlédnout na YouTube i v kinosále. Postupem času se ke skupině kamarádů, kteří do té doby brali natáčení jen jako zábavu a koníček, začali přidávat i ostatní filmoví nadšenci z okolí, a tím vznikla takřka seriózní filmová společnost s nadšenými členy, kteří tuto „zábavu“ berou naprosto vážně a chtějí s ní prorazit do světa. Úspěch na světovém poli filmu je pro ně snem, jehož uskutečnění se naplno věnují. Stále točí a vytvářejí nové a nové filmy, jejichž náplní je zaujmout, zabavit a něco divákovi sdělit. Nejeden film zaznamenal úspěch a získal několik cen pro mladé filmaře. Každým nově natočeným filmem se jejich tvorba zlepšuje a SKH nabírá čím dál tím více zkušeností, díky kterým se jejich tvorba mění v poloprofesionální, ne-li profesionální. Jejich nejnovější film, který se v současné době promítá v kinosále Mumie v Ústí nad Labem, má název „Tenký led“. Je to první akční film, který SKH natočilo. Celý děj Tenkého ledu se odehrává v průběhu svatby dvou hlavních postav, tj. ženicha Lukáše a nevěsty Moniky. Celá svatba probíhá v nejlepším pořádku. Hosté se baví, Lukáš a Monika si užívají první společné chvilky jako novomanželé a všichni společně radostně popíjejí. Mimo přátele Lukáše a Moniky jsou tam i jejich rodiče, tedy i Moničin otec, který jim ovšem svatbu moc nepřeje, ale snaží se to na sobě nedávat moc znát. Na důkaz lásky ke své dceři jim jako dar přichystal menší vtípek, který zosnoval s Moničinými kamarády a o kterém ženich neměl ani ponětí. Problém ale nastává v tom, že „Moničini kamarádi“ se ukážou nebýt těmi, za koho je všichni mají. „Vtípek“ totiž spočívá v tom, že Moniku její kamarádi z legrace unesou, ale pak jí řeknou pravdu, že to není doopravdy a všechno bude v pohodě. Jenže ono to nakonec dopadne všechno úplně jinak. Avšak ještě předtím do kin zamířil film „Náznak“. Oba filmy měly velký ohlas. Pokud chcete tyto úspěšné filmy zhlédnout, můžete si „Náznak“ koupit na DVD na adrese http://skhpictures.wix.com a „Tenký led“ můžete stále ještě vidět v kinosále Mumie v Ústí nad Labem. Celý tento projekt vznikl za účelem navnadit studenty a obecně filmové fanoušky, aby se nebáli a zkusili si také natočit svůj vlastní „trhák“, a také dát možnost ostatním,

42

aby si přičichli k filmařině. Do budoucna skupina chystá film „Hladina“, který tentokrát nebude režírovat už dlouholetý režisér SKH David Koníř, ale téměř nováček ve tvorbě filmů, ovšem s velkým zapálením, Šarlota Šťástková. Ani to není poslední film, který filmaři chystají. V rukávu mají spoustu námětů a scénářů k novým filmům. Chystají také svůj dosud nejdelší film, který by měl mít až hodinu a půl čistého času. Rozhodně se máte na co těšit! Šarlota Šťástková, korekce Ondřej Štětka, SKH Pictures E.

DŘEVĚNÁ Filmová společnost Foxymon dokončila v říjnu nový film s názvem Dřevěná. Natáčení začalo loni v září ve zchátralém areálu bývalé brněnské Vlněny, poté se přesunulo do penzionu v obci Zálesí poblíž Vranovské přehrady, aby se nakonec kruh uzavřel ve sklepě v Brně - Chrlicích. Na filmu se podílela tradiční sestava, ke které se jako herci přidali Jiří Pejchal, Mirka Tesařová a Petr Křemenák. Film uvozuje Senecův citát „Láska přemáhá i bohy“ a následně tvůrci na ploše 28 minut předvádí příběh manželské dvojice, jejíž silný vzájemný cit dojde přes různé překážky svého naplnění. Podle autorů, kteří jsou tradičně skoupí na informace, se jedná o milostný příběh, ve kterém se zrcadlí některé nejpalčivější problémy dneška. Že by Foxymon vzal konečně rozum do hrsti a místo svých fantasmagorických příběhů začal točit filmy, které svou angažovaností a upřímnou snahou o postižení reality dneška osloví vnímavé diváky napříč generacemi? Byl bych tomu rád věřil, ale uvidíme ... uvidíme. Alexandr S. Cukrovský

NEBEZPEČNÝ ZÁJEZD Myslím, že z nekonečných debat o amatérském filmu a jeho směřování sem či tam se vytrácí jedno pro mě osobně dost zásadní téma, totiž že vznik takového dílka by měl být provázen povznášející radostí. Pochopitelně ne vždy lze k tomu přistupovat takto svobodomyslně. Proto my u nás v Blues filmu kromě projektů, u kterých se tváříme opravdu smrtelně vážně (nasadíme saka, kravaty nebo vytáhneme nabité peněženky), se alespoň jednou za rok necháme unášet gejzíry nespoutané punkové fantazie. Ve své podstatě se jedná o mírně infantilní hru – Pojďte, něco natočíme! I když neexistuje scénář, jen nutkání a chuť. A tak se posléze rodí slaboduchý námět, který právě přišel na mysl účastníkům pitky u pátého piva předešlého večera. Kvalita tohoto příběhu vzešlá z chmelového moku, jež jevila se v uměleckém dýmu neskutečným šrapnelem, hrdinským počinem či progresem pro otrlé, s klesajícími promile souběžně vyprchává. Však ani ranní ani následná kocovina odpolední nedokáže rozkolísat rozbujelé chtění. My v Blues filmu, a.s., máme lecjaké zkušenosti a samozřejmě zavazuje nás i úspěch děl předchozích. V tomto případě především ohlasy na loňského Michala (k vidění na film1.cz), které byly různé (např. O.H. si mě škrtnul z přátel), většinou téměř pozitivní. Nutno však sebekriticky přiznat, že díky jistým méně obvyklým prostředkům filmové řeči (kultivované sprostotě) nedosáhlo toto dílo až tak daleko, jak by si zasloužilo. Přitom atributy pro úspěch byly rozloženy dobře, cizokrajné prostředí (Zakarpatí), zvířata (medvěd), známá osobnost (O.H.) a kritika zaprděného konzumního způsobu života ve městě. Žel naše jadrné, právě probuzené boratovství nenalezlo leckde pochopení. V konzervativních kruzích pražského videosalonu už vůbec. Právě tam jsem ve slabé chvilce duševní, v poblouznění středního věku a na doporučení Petra Láškana na poslední mžik Michala přihlásil. A tak byl Michal (kde vystupuje přesná replika O.H.), stejně jako souběžně zaslaná politická satira OVeS (projev předsedy OVSa v Rudolfínu pro 1000 diváků)zameten pod stůl. Těšil jsem se věru alespoň na pár peprných komentářů v dalším čísle VH, abych zjistil pouze, že zde je toto poměrně zásadní a přelomové dílo - film jednoho herce - naprosto ignorováno. Na druhé straně není se co divit. Přesně takovou reakci jsem čekal a Petra Láška včas varoval, že Michal je určen pouze pro určitou úzkou skupinu zasvěcených diváků, nikoliv pro širší obec.

I přesto si neodpustím coby pravidelný čtenář VH napsat, že marné jsou všecky stesky činovníků AF, že kino v hlavním městě zeje prázdnotou, když dílo, které by mohlo rozčeřit stojaté vody, které by hravě zaplnilo biograf po střechu (stejně jako Malostranskou besedu při své premiéře), je bez milosti kaceřováno. V té souvislosti vzpomenu již legendární opus Inge a Jorgen (o zásahu na Czech Tek party), který, ač v rodném městě opět zapuzen, nakonec kromě jiných sklidil cenu nejvyšší na Freshfestu v Karlových Varech. Přes tyto zmíněné spory na domácím hřišti, o nichž bylo třeba stručně informovat, jsme byli nakonec požádáni, aby se Michal účastnil prvního kola festivalu outdoorových filmů. Ačkoliv svým nativním zpracováním do tohoto žánrového spektra vůbec nezapadá, přišlo mi rozehrání této (původní mé) smělé myšlenky, jako krok správným směrem. Domnívám se, že Michal mezi stem účastníků obstál se ctí, ačkoliv přes všechny ambice do něj vkládané se do závěrečného kola neprobil. To se dalo ovšem předpokládat. Pokud jste někdo někdy viděl outdoorový film a Michala, záhy jistě pochopíte proč. Letos jsme tedy vyrazili do Rumunska, abychom v rámci našich dlouhodobějších idejí objevovali země na východ od našich hranic. Země, o nichž ještě dnes vypráví někteří naši soukmenovci s hrůzou v očích, neboť mnoho let na zad tomu, že tam tudy přejížděli se svými škodovčičkami k Černému moři a bylo doporučeno nikde nezastavovat a čůrat až na hranicích. Jelikož naše předchozí ukrajinská mise vzbudila značný lokalizovaný ohlas, byli jsme tentokrát čtyři. Tři chlapi a jedna ženská. Zde jistě každý, kdo má co do činění s filmem, uzná, že v takové sestavě (když je ženská) se scénář rodí daleko rychleji. Že tedy vzniká přímo kvapíkovitě a překotně, že náměty se jen hrnou, že bleskově vznikají zejména scény milostné a scény svlíkací. Samozřejmě také různé erotické předěly a obrazy poloobnažené, plnoobnažené, neřku-li hambaté se v tu ránu rojí jak vosy. Samozřejmě vše se současně maskuje zauzlenými partnerskými vztahy, láskou, nenávistí a pomstou, případně bolestí kolem hrudní kosti. Ale my, co jsme u filmu už dlouho, víme, o co jde autorům těchto scénáristických chtíčů v první řadě a nenecháme se opít rohlíkem. Přes uvedená protivenství, která podrobněji zpracuji ve svých připravovaných pamětech (kapitola VII – Náhlá filmová vzplanutí), se snímek podařilo dokončit. Než zasednou kritici ke svým počítacím strojům, jenom připomenu, že jsem měl v baťohu a vláčel na zádech: spacák, karimatku, vařič, celtu a kameru Sony. Nikoliv však zvuk, světla, jízdu a klapku. Jak již jsem

43

NAPSALI NÁM... předznamenal, námět se zrodil v noci před odjezdem, avšak během následujících večerů v liduprázdných horách Apuseni dozrál, nabobtnal a zkvasil. Ale že to budou ve výsledku naráz hned tři mordy, jsem netušil. Přesto jsme se obešli bez kečupu. Vzniklý film - Nebezpečný zájezd - vypadá, jak vypadá. Lepší už nebude. Nutno říci, že se hluboce skláním před těmi všemi přírodovědnými seriály, kde plynulá jízda kamery vedle hejna žraloků je něčím tak běžným, jako chůze po ulici s nákupní taškou. Když už tedy potažmo prozrazuji, že se zřejmě kamera kinklá, sdělím, že to vše je autentizující a účelné, aby divák postupně podlehl narůstajícím psychologickým miniaturám jednotlivých postav. Příběh se rozvijí v klasickém ¾ taktu vídeňského valčíku, aby postupně rozbřeskl do žižkovského šramlu. Končí pochopitelně nečekaně tragicky, jak už ságy a filmy natočené v horách končívají. Nebezpečný zájezd tak přinesl mnoho okamžité radosti (o níž zmiňuji se v úvodu), ale bohužel také mnoho následné starosti… Petr Vaněk, Praha

Nejstarší kino světa znovu ožilo Diváci už před lokomotivou neutíkají Po rozsáhlé rekonstrukci bylo otevřeno kino Eden v jihofrancouzském La Ciotat. Je to legendární místo, kde se jako první film na světě promítal slavný příjezd vlaku od bratří Lumierů. O prvním filmovém promítání v nejstarším kině světa panuje mnoho legend. Říká se, že když diváci, kteří přišli na pohyblivé obrázky bratří Lumierových, spatřili jeden z nejslavnějších filmů sourozenecké dvojice: „Příjezd do stanice La Ciotat“, dali se v panice na zběsilý úprk a zděšeně křičeli. Něco takového nikdy předtím neviděli a měli strach, že vlak vjede do hlediště. Kino Eden v jihofrancouzském pobřežním městě La Ciotat si včera připomnělo svou tehdejší slávu. Po letech, kdy tamní plátno žloutlo stářím a dřevěná prkna v sále trouchnivěla v prosoleném vzduchu od Středozemního moře, bylo nejstarší kino světa znovu otevřeno. Slavnostního zahájení se zúčastnila řada slavných osobností včetně režiséra Romana Polanského či herečky Nathalie Bayeové, hvězdy Tartuffových a Godardových filmů. Slavnost se nesla v duchu němého snímku bratří Lumierových, který se v kině promítal před více než 114 lety. Nikoli však poprvé, sourozenci uspořádali už předtím několik promítání, v pařížských kavárnách

44

nebo v domě svého otce, bohatého průmyslníka. Padesátivteřinový film z každodenního života tehdejší francouzské společnosti, jejž bratři natočili v roce 1895, nebyl z dnešního pohledu nijak zvlášť dramatický. Spíše nuda. Na plátně se před diváky objevilo místní nádraží a na peronu lidé, kteří se procházeli, čekali na vlak nebo své blízké. Někteří diváci tehdy ve filmu hledali sebe nebo své známé a smáli se důvěrně známému nádraží. Jenže pak se v závěru objevil vlak a mířil přímo do hlediště. A právě tehdy údajně nastala panika, že stroj nestačí zabrzdit a vyřítí se z plátna.

Začínal tu Montand Slavná éra Edenu byla započata. A vydržela dlouho. Dalších několik desítek let filmový „ráj“ sloužil jako kino i divadlo, kde svou kariéru zahájila celá řada pozdějších legend. Například šansoniér Yves Montand nebo herec a zpěvák Fernandel. V osmdesátých letech však oblíbenému kinu u Marseille nastaly těžké časy. Přišlo o majitele, který byl zavražděn při loupežném přepadení. Program začal váznout, kino ztrácelo diváky a v roce 1995 se v něm přestalo promítat úplně. I když jednou ročně se v něm konal týdenní festival filmů pro pamětníky. Příznivci kinematografie se ovšem nikdy nevzdali naděje, že zchátralá budova do svého nitra znovu pozve filmové fanoušky. Dlouho však chyběly peníze na opravu. Eden je získal docela nedávno, když Marseille získala status evropské kulturní metropole pro letošní rok. Rekonstrukce stála šest milionů eur (přes 150 milionů korun). Budova má novou žlutou fasádu, na níž v některých částech přibyla dekorativní mozaika. Přes sto šedesát sedaček v sále má nové čalounění a někdejší rudé, prošlapané koberce nahradila dubová prkna. A samozřejmě se nezapomnělo ani na první slavný snímek, který kino Eden představilo. Fasádu budovy bude alespoň dočasně v noci zdobit obrys parní lokomotivy z barevných laserových světel. Leona Šlajchrtová, MF Dnes (Otiskujeme se svolením autorky)

Adieu aneb Rozloučení na SENIORFÓRU 2013 Už je to tak. I když někteří kamarádi mi stále nevěří. Moje účast na XX. Seniorfóru v Kroměříži byla mou definitivní tečkou za více než 22letou aktivní účastí na filmových soutěžích v Čechách. Končím rovněž i jako iniciátor a pořadatel česko- ba-

vorských akcí a autor několika koprodukčních česko-německých filmů. Více jak 15 roků jsem se snažil o vzájemnou spolupráci, než jsem si vlastně uvědomil, že svou aktivitou lezu - jak se říká “na nervy” nejenom našemu německému svazu, ale i některým funkcionářům českého filmového svazu. Chtěl jsem společně s Danielou prolomit hranice předsudků a někdy i nenávisti či závisti. Svým otevřeným jednáním jsem sice získal pár přátel a kamarádů, ale také řadu nepřátel. I když jsem měl na základě svých životních zkušeností z politicko-občanského pronásledování v ČSSR důvod k ignoraci a nebo dokonce také k nenávisti, snažil jsem se naopak položit základní kámen naší kulturní spolupráce v oblasti neprofesionálního filmu. S lítostí musím konstatovat, že o tyto kontakty nebyl příliš velký zájem ani ze strany našeho německého svazu (BDFA), ale ani bavorského svazu a popravdě řečeno ani některých funkcionářů českého svazu či Českého výboru UNICA. Jelikož jsem hodlal v započaté preshraniční spolupráci pokračovat, byl jsem donucen ukončit své členství jak v bavorskem, tak celoněmeckém filmovém svazu (BDFA). Nadále jsme společně s Danielou a několika českými přáteli (přesněji řešeno se třemi - Bouše, Šika a Pandula) nadále organizovali česko - bavorská, či přesněji regensbursko - česká filmová setkání. Doufali jsme, a to až do letošního roku, že se nám podaří v této spolupráci pokračovat. Letošní červencový mezinárodní festival u nás v Regensburgu nám ale potvrdil, že je nezájem nejen ze strany vedení našeho města a kraje, ale že zájem o tato setkávání není ani z české strany (jmenovat nikoho ale nebudu). A tak byl asi nejvyšší čas aktivity z naší strany ukončit. I když jsem na poslední akci - společný filmový festival - finančně dost doplatil, věřili jsme spolu s Danielou, že jsme přítomným autorům a hostům připravili v Regensburgu příjemný pobyt. Pravděpodobně tomu tak ale asi nebylo, neboť pouze paní Mgr. Jarmila Šlaisová věnovala našemu festivalu několik článků a uznání ve východočeském filmovém Donašeči. Zřejmě jsme nestáli nikomu jinému za to, aby se o tomto společném filmovém festivalu krátkých filmů spojeném s mezinárodním kulturním programem “Okno k sousedům” alespoň zmínil. Proto jsem si dovolil zaslat také redakci VIDEOhobby alespoň krátký článek. Definitivně jsem se chtěl ale rozloučit na letošním XX. Seniorfóru v Kroměříži.

Před třemi roky jsem si řekl, že končím s natáčením a také jsem skončil. Svůj poslední film jsem natočil v roce 2010, byl to dokument s názvem „Seoul, perla Asie”. Potom jsem už nic dalšího netočil, jen pouze sestříhával dříve natočené materiály. Tak vznikly moje dva poslední filmy. Vím, že snímky „Fotografie na památku a Daniela“ nebyly vzhledem ke stáří materiálu ohromující, ale byly to prakticky dokumenty, které naplňovaly myšlenku UNICA. Medaile UNICA se uděluje filmům, které ve svém obsahu ztvárňují či popisují mezinárodní spolupráci anebo se zabývají i otázkou mezinárodního porozumění. To byl můj záměr, který jsem na rozloučenou chtěl naplnit. Letošní Seniorfórum proběhlo, jako vždy, bez jakýchkoliv organizačních nedostatků díky dobré práci pořadatelů. Atmosféra během projekce i mezi projekcemi byla více jak fantastická. Jaroslav Nykl se svou předpremiérovou projekcí “Červené karkulky” v nás všech vyvolal nezapomenutelné filmařské zážitky. Člověk se po tomto novém „nyklovákovi“ musí zamyslet, kde bude asi vrchol jeho profesionality? Nejenom jeho témata, ale celé provedení jeho animovaných filmů je více než profesionální. Jaroslave, my ti za tento nepopsatelný zážitek ze srdce děkujeme. Večer program uvedlo vystoupení ženského pěveckého souboru a po něm nastalo předávání cen. Škoda, že tento „jubilejní“ slavnostní ceremoniál proběhl jen jaksi stereotypně a bez patřičné atmosféry tohoto dvacátého ročníku Seniorfóra. Alespoň projekce názvů oceněných filmů, jak bývalo v minulosti zvykem, by jistě zpestřila a umocnila slavnostní atmosféru. Na rozloučenou se svou aktivní činností jsem věnoval pořadatelům symbolickou cenu. Pořadatelé ji ale přidali k ocenění plaketou MUDr. Jaroše a ani nezmínili, kdo tuto cenu věnoval a za co ji autor obdržel. Po předání cen, napínavé tombole a několika skleničkách výborného vína se začali účastnici tohoto jedinečného mezinárodního festivalu pomalu rozcházet. Na rozloučenou ještě několik stisků rukou a přání šťastných a veselých Vánoc, ale, jak už to u nás seniorů bývá také hlavně zdraví a naděje, že se spolu příští rok na Seniorfóru opět sejdeme. Vážení přátelé, bylo to pro mne 13 krásných a nezapomenutelných roků, kdy jsem se osobně účastnil jako filmařský veterán Seniorfóra v Kroměříži. Tento festival vždy pro mne byl něčím zvláštní. A tak bych tentokrát ještě jednou chtěl poděkovat Ladislavu Františovi i jeho spolupracovníkům za krásné zážitky v Kroměříži. Snad se někdy někde ještě sejdeme na některé ze soutěží, ale tentokrát tu nebudu už jako autor, ale jen jako jeden z návštěvníků. Proto neříkám „na shledanou“ ale „adieu“. Váš filmový kamarád z Regensburgu

45

VZDĚLÁVÁNÍ... Film

na Vysoké škole ekonomické „Tak založíme obor“, tato slova padla na jednom neformálním povídání s kolegy asi před 4 lety. Bavili jsme se o tom, jak do výuky na ekonomické škole dostat více výuky multimédií. Přestože se to zdálo prakticky nereálné, tak se po dvou letech administrativních příprav skutečně podařilo otevřít obor multimédia v ekonomické praxi. Příští rok z něj budou první studenti odcházet jako bakaláři. Jsme ekonomická škola, takže studenti se tu učí i předměty jako management, matematiku nebo ekonomii, ale kromě nich si v rámci oboru projdou fotografií, typografií, grafikou, webdesignem, zvukem, produkcí a také filmovou tvorbou. Velký důraz se snažíme klást na praktické zkušenosti, ale je samozřejmé, že výstupy nelze srovnávat s ryze uměleckou školou, jakou je FAMU nebo třeba škola v Písku. Na zvládnutí filmových základů jsou vyhrazeny jen dva semestry. V hodině se pracuje s 20 - 25 studenty, což je sice na ekonomickou školu, která otevírá kurzy ve „stovkách“, neuvěřitelné, ale pro opravdu rozumný individuální přístup je to stále příliš. V prvním „základním“ kurzu si studenti projdou mnoha praktickými cvičeními, jako je třeba z FAMU převzatý pracovní postup, vyzkouší si základy filmového svícení, naučí se vybrané střihové postupy a také se seznámí se základy filmové řeči (na ukázkách z nejrůznějších filmů). Tento semestr přidáme práci s kamerami (studenti jsou totiž v drtivé většině zvyklí točit na zrcadlovky a televizních kamer se bojí) a také tvorbu krátkého dokumentu a produktového videa. Kromě toho celý semestr pracují ve skupinkách na literárním scénáři krátkého hraného filmu, který je určen k realizaci v navazujícím předmětu. V hodinách spolupracujeme se studenty nebo absolventy FAMU hlavně v scénáristické části a v oblasti kamery a svícení. Netradičně probíhá na konci semestru zkouška z teoretických znalostí. Studentům se pustí ukázka z jednoho dopředu známého filmu (obzvláště „oblíbená“ je mezi studenty Markéta Lazarová) a ukázku pak student rozebírá z pohledu kamery, střihu, zvuku nebo scénáristické stavby. Obvykle se při povídání dostaneme od konkrétní ukázky k celému filmu a použití jednotlivých výrazových prostředků při jeho tvorbě. V navazujícím kurzu pak studenti točí hraný film podle připraveného scénáře. Aby celý koncept mohl fungovat, musí mít studenti již absolvovaný též zvukový a produkční kurz. Pracují v 5 až 6členném týmu, každý má svou roli jako v reálném štábu. Velmi zajímavý je pro studenty psychologický aspekt takové spolupráce. Zjišťují, že zvládat termíny, být vystaveni tlaku jak produkčnímu, tak uměleckému, není žádná „sranda“. Celkem mají 13 týdnů na realizaci s tím, že literární scénář

46

musí rozpracovat do technického, pak do storyboardu, udělat z něj produkční breakdown, najít si lokality (na realizovatelnost dohlížíme již při psaní literárního scénáře) a herce, vyřešit případné sponzory a možnosti zapůjčení techniky i z mimoškolních zdrojů. A pak samozřejmě natočený materiál sestřihat, případně dotočit „zapomenuté“ záběry. Na 13 týdnů toho je až až, a když k tomu ještě připočteme psychologický tlak a nároky ostatních souběžně probíhajích předmětů, jsou studenti na konci semestru vyždímaní jako citrón. Aby si užili taky trochu slávy a hlavně aby natočené filmy neskončily jen v našem pedagogickém šuplíku, řeší jejich kolegové souběžně v produkčním předmětu zajištění slavnostní projekce. V minulém semestru „vyhrál“ možnost uspřádat projekci tým, který zvolil prostor v NoD Roxy. Studenti pak byli moc spokojení s odezvou u svých přátel a známých a after party až do rána se vydařila i pro nás pedagogy. Čtyři vzniklé filmy (OFF, Ztraceni v překladu, Catgroove a Dejte nám pokoj!) můžete zhlédnout i na You Tube, pokud zadáte do vyhledání TheGMLVSE. Od příštího roku chceme otevřít v rámci oboru i kurzy pro středoškolské studenty, které by měly sloužit k tomu, aby si středoškoláci mohli prakticky vyzkoušet, jak se film vyrábí, a to od vzniku námětu až po finální sestřih filmu, vše doplněné i základními teoretickými vědomosti. Není to tak dávno, co jsem se bavil s filmovým zvukařem i kameramanem, kteří občas točí reklamy, a oba svorně „nadávali“ na to, že dnešní zadavatelé vzniku filmu/videa vůbec nerozumí a mají naprosto nereálné požadavky. Doufám, že až studenti, kteří vyjdou z tohoto oboru, budou jednou v nějaké reklamní agentuře právě na pozici zadavatele, tak si vzpomenou, čím vším si oni sami při natáčení prošli a budou při vzniku filmu „soudní“.

Pavel Michalik, Praha

Střední škola sídlící na zámku v malé obci Skalsko

Střední škola fotografická, filmová a televizní má vlastní specifický vzdělávací program zaměřený na maturitní obor Užitá fotografie a média, kód oboru 8241-M/02. Výuka děleného oboru Užitá fotografie a média filmová a televizní je náročná. Výsledky studentů školy jsou však výjimečné. Osm absolventů z prvních dvou maturitních ročníků už studuje na filmových akademiích – tři na FAMU v Praze a pět na FAMO v Písku, další tři studenti byli přijati na UJEP – Fakultu umění a designu v Ústní nad Labem, ateliér Aplikované a reklamní fotografie. Další se uplatňují na jiných vysokých školách humanitního směru nebo přímo ve fotografické či filmové praxi. Ve spolupráci s vysokými školami a profesionálními filmaři a fotografy si škola udržuje řadu nejlepších lektorů odborné výuky a získává ke spolupráci stále další významné osobnosti české kultury, o které rozšiřuje svůj lektorský tým. Kvalitní výuce a výchově mladých talentů věnuje škola maximum. Ve Skalsku má vlastní domov mládeže, kde pobývají často i dojíždějící odborní lektoři, kteří

pak pracují se studenty v průběhu celého dne a rozšiřují výuku i o zájmovou mimoškolní činnost. Menší počty přijímaných žáků vytvářejí rodinnou atmosféru školy a zároveň umožňují věnovat se individuálně jednotlivým studentům. Škola má vlastní autobus, který pravidelně využíváme na celou řadu mimoškolních domácích i zahraničních aktivit. Začalo to před pěti lety fotografickou a filmovou týdenní praxí na pobřeží Baltického moře. Poté následovaly Londýn, Vídeň, Bratislava, Drážďany, Mnichov, Paříž, Amsterodam, kam se opakovaně vracejí studenti mladších ročníků. Pravidelně navštěvují také Prahu, kde nevynechají žádnou významnější výstavu nebo divadelní či filmová představení. Zároveň jsme zapojeni do výměnného projektu mobility Leonardo da Vinci, naší partnerskou školou je SSUŠ filmová v Košicích. Vzdělávací program školy s mnoha hodinami praxe vyžaduje od studentů vlastní tvůrčí myšlení a individuální snahu. To se pak odráží ve výsledcích školních fotografických a filmových prací, kterými se škola úspěšně prezentuje na mnoha výstavách a soutěžích, kde získala již řadu ocenění. Největším úspěchem studentů naší školy byla hlavní cena diváka za hraný studentský film roku 2011 s názvem Božena studenta Davida Vignera na celostátní přehlídce studentských filmů Noc filmových nadějí, které se zúčastňují především studenti vysokých filmových škol. Jednu z největších výstav prací studentů školy organizovalo v říjnu roku 2012 Mělnické kulturní centrum v Masarykově kulturním domě, kde se prezentoval široký průřez fotografických prací studentů školy a také nejúspěšnější absolventské filmy, které vznikaly nejen v ateliéru školy za zdmi historického objektu zámku ve Skalsku, kde škola sídlí, ale i při mnoha domácích a zahraničních aktivitách školy. Další významné výstavní aktivity připravujeme pro rok 2014. Eliška Jílková, Skalsko

Žáci na Gymnáziu Moravská Třebová v roli filmařů Gymnázium Moravská Třebová i v letošním školním roce pokračuje v realizaci klíčových aktivit projektu ESF „Spojení teorie s praxí v přírodovědných předmětech“. Pod záštitou Střediska amatérské kultury Impuls Hradec Králové a pod odborným vedením zkušeného pedagoga profesora Rudolfa Adlera a filmaře a technika Ondřeje Krejcara se 23. - 24. září 2013 již podru-

47

VZDĚLÁVÁNÍ... hé uskutečnila dvoudenní exkurze Základy natáčení a workshop. Žáci kvarty a zájemci z maturitních ročníků se seznámili teoreticky i prakticky se základy optiky, kamerou, natáčením krátkého filmu a jeho úpravami na počítači. Žáci pracovali ve skupinách, sami si zvolili téma videoklipu a napsali scénář. Rozkreslili jednotlivé scény pro natáčení kamerou. Poté si ve zvoleném programu upravili prvotní záběry. Na workshopu si své filmové prvotiny navzájem představili. Vzniklo celkem 6 krátkých filmů (Pomsta; Učitelka tance; Přítel; Škytavka; Špatný sen; Dolfík v posilovně), které můžete zhlédnout na webových stránkách školy. Žáci 4. AV si v rámci projektového dne „Zpravodajství“ ve dvojicích vytvořili otázky, které souvisely s programem a obsahem exkurze. Následuje výběr nejlepších otázek a odpovědí: Jaký byl cíl exkurze? Během exkurze jsme se naučili ovládat kameru. Vyzkoušeli jsme si, jak se natáčí film a tvoří scénář.Zjistili jsme, že není vůbec jednoduché natočit správně původní záměr. Dokázali jsme si vzájemně respektovat chyby, kterých jsme se dopouštěli. Teď, když se díváme na film, víme, co je detail a polodetail. Tereza Mazurová; Adéla Fikrová Co jsme od exkurze očekávali? Všichni jsme se těšili na práci s kamerou, na tvorbu scénářů, na role filmových hvězd, na zajímavé zážitky s kamarády, a nejvíce na svůj originální film. Marie Trunečková, Lucie Prucková

Jak probíhala exkurze? První den jsme se dozvěděli základní informace o natáčení a ve skupinkách jsme vytvořili scénář, který jsme poté rozkreslili na jednotlivé záběry. Odpoledne jsme začali natáčet. Další den jsme zhlédli natočené záběry a sestříhali je za pomoci rad lektorů střediska Impuls Hradec Králové a pedagogů do finální podoby. Nakonec jsme vytvořené filmy společně zhodnotili. Tereza Dolívková, Petra Šmídová Jak probíhal první den exkurze? Po úvodních informacích jsme si vybrali téma našeho filmu. Dostali jsme kamery a vybrali nejvhodnější místo pro natáčení. Začali jsme natáčet. Pan profesor Adler a další lektoři nás obcházeli, a pokud se dalo na naší práci něco vylepšit, tak nám velmi rádi poradili. Simona Otevřelová, Pavel Horák První den byl zpočátku hodně informativní. Po základních pokynech následoval výběr scénáře a samotné natáčení. Mysleli jsme si, že jsme natočili veškerý materiál, ale některé záběry nám chyběly. Museli jsme je tedy dotáčet následující den. Díky skvělé atmosféře byl pro nás tento den velmi zajímavý. Václav Mačát, Štěpán Chadima Ráno jsme zhlédli prezentaci, jak pracovat s kamerou. Následovala přednáška o natáčení v praxi a typech záběrů. Pan profesor Adler nám poskytl užitečné rady. S kamerami jsme se přesunuli na zvolené místo. Natáčení mohlo začít. Téměř všechny skupiny už první den natočily potřebný materiál. Natálie Šafaříková, Aneta Budigová Jak probíhal druhý den? Druhý den ráno jsme už netrpělivě čekali před učebnou. Usedli jsme k notebookům a začali pracovat. Nej-

48

dříve jsme si jednotlivé natočené snímky prohlédli. Po vzájemné konzultaci jsme začali film stříhat. Přidávali jsme i různé efekty, které dodaly filmu „šmrnc“. Pan profesor Adler, technik a kameraman Ondřej Krejcar a paní učitelka Irena Štaffová nás bedlivě kontrolovali a pomáhali nám, když se něco nedařilo. Po dokončení filmečků následovalo jejich zhlédnutí. Simona Otevřelová, Pavel Horák Nejprve proběhla přednáška o stříhání a úpravě filmu. Byly nám zapůjčeny školní notebooky. Z natočeného materiálu jsme vybrali nejlepší záběry a sestříhali je. Některé skupiny musely dotáčet materiál i druhý den. Když byly všechny filmy hotové, společně s panem profesorem Adlerem jsme je zhlédli a zhodnotili. Na závěr exkurze nám paní Jarmila Šlaisová ze střediska Impuls pustila zdařilé filmy i z jiných škol. Natálie Šafaříková, Aneta Budigová Druhý den jsme zjistili, že nám chybí jedna důležitá scéna. Nastaly problémy s dotáčením, herci neměli stejné oblečení jako ve scéně z předchozího dne. Díky lektorům ze Střediska amatérské kultury Impuls Hradec Králové jsme vymysleli, jak tuto scénu dotočit. Poté jsme scény sestříhali a upravili. Následovalo zhlédnutí, hodnocení a uložení vytvořených filmů. Václav Mačát, Štěpán Chadima Jak probíhalo natáčení a stříhání? Natáčeli jsme v budově gymnázia. Nepříznivé počasí nám nedovolilo natáčení venkovních scén. Ráno jsme si vytvořili skupinky a z napsaného scénáře kreslené záběry. Po obědě jsme začali s natáčením krátkých filmů. Druhý den jsme si stáhli filmy do počítačů a začali jsme stříhat. Byla to náročnější práce, která nám zabrala celé dopoledne. Odpoledne jsme zhlédli naše filmy a prokonzultovali chyby s odborníky, kteří nás na konci exkurze pochválili. Tereza Mazurová, Adéla Fikrová

ně natáčet jednotlivé scény. Všichni jsme se museli plně soustředit. Kateřina Vacková, Lucie Berková V úvodních hodinách jsme se rozdělovali do skupin. Každá skupina si vybrala scénář, který ji nejvíce zaujal. Tento scénář jsme zpracovali do filmové podoby. Druhý den jsme se naučili film správně sestříhat, aby scény na sebe dobře navazovaly a nebyly zbytečně dlouhé. Náš film byl přibližně tříminutový a obsahoval dvanáct záběrů. Marek Křivánek, Vojtěch Hučík Jak probíhalo natáčení vybraných témat? Nejprve jsme zvolili téma, které jsme následně zpracovali jako scénář. Pak následovalo rozkreslení záběrů, shánění rekvizit a vyhledávání vhodného místa. Záběry se musely nejprve natočit po malých úsecích, a to nebylo zrovna jednoduché. Každý záběr jsme točili asi třikrát až pětkrát. Nakonec vznikly jednominutové až dvouminutové filmy. Marie Trunečková, Lucie Prucková Jak vypadal scénář? Každý z nás vytvořil svůj scénář, následovalo vybrání toho nejlepšího. Scénář musel být lehce zpracovatelný a musel mít zajímavý děj, aby nebyl nudný. Natálie Šafaříková, Aneta Budigová Co bylo námětem scénáře? Nejdříve jsme přemýšleli o úplně jiných scénářích,

Jak probíhala příprava samotného natáčení? Žáci dostali instrukce od pana profesora Adlera, jak správně točit krátký film. Po rozdělení do skupin následovalo přidělení rolí. V každé skupině byli dva herci, kameraman, režisér a dva asistenti. Poté jsme vybrali scénář, který nás nejvíce zaujal. Kateřina Vacková, Lucie Berková Jak probíhalo natáčení? Jednotlivé skupiny se přesunuly do takové části budovy školy, která vyhovovala prostředí jejich scénáře. Kameramani se učili zacházet s kamerou. Podle návrhu scénáře jsme začali tvořit krátký film. Během natáčení nás kontrolovali učitelé i lektoři a radili nám, jak správ-

49

VZDĚLÁVÁNÍ... ale z důvodu nedostatku vhodných prostor a herců jsme se nakonec rozhodli pro scénář, který se jmenoval Učitelka tance. Bylo dívce, která přijde na hodinu tance a snaží se napodobit velmi zvláštní pohyby své učitelky. Náročný tanec nezvládá, rozhodne se odejít.Učitelka se po jejím odchodu rozpláče,ale dívka se vrací a nakonec si společně zatancují. Tereza Dolívková, Petra Šmídová Bylo natáčení videoklipu obtížné? Nejtěžší asi bylo udržet klid, abychom nerozesmáli herce. Některé scény nám ale dělaly velké problémy. Například tanečnice, která při šíleném tanci nedokázala zadržet výbuch smíchu, nebo zakopnutí, které nedokázal herec dokonale zahrát. Buď po slupce od banánu doopravdy uklouzl, nebo nespadl podle našich představ. Nakonec jsme všechno zvládli. Jiří Kodeš, Tomáš Rada Nebudeme si nic namlouvat, některé problémy se vyskytly i v naší skupině. Největší nastaly s osvětlením a oblečením. Kvůli špatnému osvětlení jsme museli natáčení některých scén několikrát opakovat. Václav Mačát, Štěpán Chadima Nejtěžším úkolem bylo přetvořit scénář tak, aby herci věděli, co mají hrát. Nejobtížnější byly záběry detailů obličeje, při nichž se například měli herci tvářit smutně, ale místo toho podléhali záchvatům smíchu. Někteří se nedokázali vžít do role, proto se nám natáčení protahovalo. Kameramani to také neměli lehké, museli natáčet detaily a polodetaily z neobvyklých úhlů. Při natáčení pádu ze schodů si museli kameramani dokonce i lehnout na podlahu. Ale nakonec se to povedlo a všichni přežili ve zdraví. Tereza Mazurová, Adéla Fikrová Největší potíže jsme měli s natáčením jednotlivých scén a výběrem herců. Ne všichni chtěli hrát, ale nakonec jsme ty nejvhodnější herce přemluvili. Problémy jsme měli i se správným nastavením kontrastu. Za pomoci pana profesora Adlera jsme je vyřešili. Některé natočené detaily nebyly dokonalé, proto jsme museli záběry opakovat. Drobné potíže nastaly i s načasováním střihu, ale i s tímto problémem jsme se snadno popasovali. Marek Křivánek, Vojtěch Hučík V jakých prostorách se záběry natáčely a jaké byly funkce žáků ve skupince? Natáčeli jsme v prostorách velké tělocvičny našeho gymnázia. Scénáře dalších spolužáků se natáčely např. v posilovně,na chodbě nebo v učebnách. V naší skupince byl kameramanem Pavel Horák,režisérem Jiří Kodeš, jejich asistentkami Petra Šmídová a Tereza Do-

50

lívková,dále jsme samozřejmě potřebovali dvě herečky, těmi byly Kateřina Vacková a Marie Spíchalová. Tereza Dolívková, Petra Šmídová Na filmu se podíleli: Václav Mačát a Vojtěch Hučík (herci), Štěpán Chadima a Marek Křivánek (kameramani), Tomáš Rada (režisér), Petr Zobač (asistent režiséra). Všichni měli zásluhu na úspěšném natočení filmu. Petr Zobač, Martin Černý Dokázali jsme se ve skupině vždy dohodnout? Spolupráce ve skupině byla průměrná. Herečky nedávaly pozor a kameraman trpěl nedostatkem profesionality svých spolupracovníků. Pracovní nasazení nám ale nechybělo, vždy jsme s nadšením opravovali toho druhého. Díky odborné pomoci lektorů kulturního střediska Impuls Hradec Králové a našich učitelů jsme na konci druhého dne prezentovali vcelku zdařilé dílko. Zuzana Dospivová, Jitka Řeřichová Rozdělení činností proběhlo celkem hladce. Nejzdatnější umělec nám nakreslil scény, autor scénáře se stal režisérem, nejodvážnější se stali herci a zbylí dva se stali kameramany. Práce ve skupině probíhala, jak měla. Většinou jsme se na všem shodli, v případě rozporu jsme ochotně respektovali názor ostatních. Marek Křivánek, Vojtěch Hučík Jak jsme si poradili se stříháním filmu? Stříhání filmu jsme se věnovali druhý den exkurze. Za zdařilý sestřih vděčíme naší kameramance, které se i přes nedostatek podpory týmu podařilo vyhotovit něco jako film. Střihem jsme dokonce zvládli vyřešit problémy s kontinuitou filmu. Zuzana Dospivová, Jitka Řeřichová O čem je ve zkratce náš film? Film vypráví o jednom chlapci, který usne během vyučovací hodiny na své lavici. V té chvíli začíná napínavý příběh – sen. Učitel píše důležitou látku na tabuli, ale náš žák spí. Učitel ho probouzí a okamžitě mu píše nedostatečnou. Žák se ještě rozespalý velmi naštve, odejde ze třídy a zamíří ke schodům. Na schodech však zakopne, spadne, a v tu chvíli se vzbudí. Je stále ve třídě a učitel si naštěstí ničeho nevšiml. Sen se tedy nevyplnil. Pert Zobač, Martin Černý Jaký byl celkový dojem z exkurze? Exkurze pro nás byla velkým přínosem. Tím, že jsme se na filmování podíleli sami, nahlédli jsme do zákulisí práce filmařů. Simona Otevřelová, Pavel Horák

Z této exkurze byli všichni žáci nadšeni. Při natáčení filmu jsme zažili hodně legrace a exkurze jsme si náležitě užili. Chtěli bychom poděkovat lektorům kulturního střediska Impuls Hradec Králové, naší paní učitelce informatiky Ireně Štaffové a panu učiteli Michalovi Čermákovi. Tereza Dolívková,Petra Šmídová Pozitivní bylo, že jsme spolupracovali ve skupinkách, které jsme si mohli sami vytvořit, takže se nám lépe daři-

lo řešit vzniklé problémy a užili jsme si hodně zábavy. Na konci každého dne jsme mohli navíc zhlédnout vytvořené práce našich vrstevníků z jiných škol, ale i spolužáků. Myslíme si, že se filmy všem líbily. I když jsme tuto činnost dělali poprvé,filmečky se vydařily. Tereza Mazurová, Adéla Fikrová Čím byly tyto dny přínosné? Naučili jsme se manipulovat s kamerou, nahlédli jsme do zákulisí natáčení. Spolupráce v menších skupinkách byla velmi přínosná. Byli jsme překvapeni, kolik toho filmaři musí umět, aby natočili dobrý a kvalitní film. Kateřina Vacková, Lucie Berková Jak jsme spokojeni s výsledným videem? Naše výsledné video je celkem povedené. Při natáčení jsme neměli žádné větší problémy. Exkurze byla skvělou zkušeností a doufáme, že získané vědomosti ještě využijeme. Děkujeme kulturnímu středisku Impuls Hradec Králové a Gymnáziu Moravská Třebová, že nám tuto zajímavou a skvělou aktivitu umožnily. Natálie Šafaříková, Aneta Budigová

51

TECHNICKÉ OKÉNKO

Dlouhá cesta ke sloučení obrazu se zvukem Mezníky v ozvučení amatérských filmů Za zrod profesionální kinematografie se uvádí legendární předvedení prvních filmů bratří Lumièrových v roce 1895 v pařížském Grand Café. Nové médium se začalo rychle rozvíjet a komerčně využívat. Filmy se zprvu předváděly v kočovných biografech, později v kinech. Aby se zvýšila atraktivnost němých filmů, byly doprovázeny nejprve jednoduchou klavírní hudbou, později vybranými i záměrně komponovanými skladbami, hranými orchestrem. Teprve s příchodem optického záznamu zvuku na filmu v roce 1927 se ozvučení filmů započalo promyšleně koncipovat. Amatérské filmování započalo 1921, kdy francouzská firma Pathé na trh uvedla filmový formát 9½ mm. Americký Kodak zavedl formát 16 mm a následovně 8 mm. Amatérské filmy se v domácím kruhu předváděly němě a zpravidla byly doprovázeny bezprostředním komentářem diváků. Později došlo ke sdružování filmových amatérů v klubech. V Praze byl 1932 založen firemní Pathé klub a 1935 ČKK - Český klub kinoamatérů. Amatéři v klubech brzy pocítili, když promítání tehdějších černobílých němých filmů doplní hudbou, jejich díla jaksi ožijí, působí zajímavě a poutavě. Gramofon Až do šedesátých let byly filmy v klubech a na soutěžích doprovázeny hudbou z gramofonových desek: zpočátku ze šelakových s 78 o/min, později z dlouhohrajících s 45 a 33 o/min. Amatéři tehdy natáčeli převážně reportážní a dokumentární filmy. K filmům se skladby většinou hrávaly od jejich začátku až do konce, a byl-li film delší, tak se jednoduše nasadila nová skladba; na členění děje filmu a jeho průběh se nebral velký ohled. Aby při nasazování vybraných hudebních pasáží a výměně desek nedocházelo k přestávkám, byly v klubech instalovány dvoutalířové gramofony s prolínacím regulátorem, který umožňoval plynule přecházet z jedné

52

skladby do druhé. Autoři nasazovali a ukončovali jednotlivé hudební pasáže podle průběhu obrazu. Přesnost souladu a změn skladeb odvisela od znalosti filmu a od zručnosti obsluhy gramofonů. S výběrem vhodné hudby si většina amatérů hlavu příliš nelámala; používaly se běžně skladby populární hudby. Jen pokročilí a ctižádostiví amatéři, kteří si byli vědomi významu využití doprovodné hudby, si ke svým filmům přinesli vlastní vybrané desky a ozvučovací plán pro jejich přehrávání k jednotlivým sekvencím děje. Magnetofon Naprostý převrat v technice ozvučování filmů a rovněž nesmírný pokrok v uměleckém použití zvuku jako účinného výrazového prostředku způsobil magnetofon, který se v Čechách objevil na soutěžním promítání v roce 1955. Jeho používání se rychle rozšířilo. Amatéři si magnetofon opatřovali povětšinou soukromým dovozem ze zahraničí nebo na černém trhu; tehdejší socialistický režim ze žurnalistických a propagačních motivů nechtěl, aby se magnetofony dostaly do privátních rukou. Teprve o řadu let později se situace změnila a státní podnik Tesla začal vyrábět magnetofon Sonet Duo. S magnetofonem se ozvučení filmů podstatně zjednodušilo a zlepšilo, amatéři začali své filmy doprovázet nejen hudbou, ale i komentářem a dlouhotrvajícími ruchy. Problémem však byla synchronizace obrazu se zvukem; při chodu dvou oddělených přístrojů, projektoru a magnetofonu, docházelo během delšího promítání k odchylkám v jejich běhu, a tím k posunutí zvuku a obrazu. Čím více byl zvukový doprovod spjat s obrazovým dějem, tím přesněji musel být zajištěn souběh filmu a magnetofonového pásku. Pro dosažení synchronního chodu obou přístrojů se aplikovaly různé metody manuální a automatické regulace. Jejich princip byl založen na řízení projekční frekvence filmu podle běhu magnetofonového pásku. S ohledem na kvalitu zvuku nebylo možno připustit sebemenší odchylky v posuvné rychlosti pásku, protože sluch je velmi citlivý a rozezná již nepatrnou změnu výšky tónů. Naproti tomu mírné kolísání obrazového kmitočtu divák vůbec nepostřehne. Pro řízení projekční frekvence se tehda převážně používal malý stroboskopický kotouč, který se umístil na ozubené odvíjecí kladce projektoru a osvětloval malou doutnavkou. Autor, který svůj film dobře znal, při promítání vzniklé diference v souběhu obrazu a zvuku vyrovnával zrychlením či zpomalením rychlosti předváděného filmu. Pro samočinnou regulaci souběhu filmu a magnetofonového pásku byly zkonstruovány různé synchronizační systémy, z nichž některé byly složité a vyžadovaly speciální úpravy projektoru a magnetofonu. V české amatérské praxi se používaly elektromechanické synchronizátory Paillard Bolex Synchromat a

Meopta SM8. Synchronizátor se umístil u magnetofonu a s projektorem se mechanicky spojil s ohebnou hřídelí. Magnetofonový pásek byl vytažen z magnetofonu a založen do synchronizátoru, kde byl veden přes regulační pohyblivou kladku spojenou s kontaktním ramínkem pojíždějícím po odporu, zapojeném do série s motorem projektoru. Pokud byla rychlost pásku i obrazový kmitočet projektoru v souladu, kladka se nepohybovala; při odchylkách se posunem kladky zvyšoval či snižoval odpor, který tak reguloval obrátky motoru projektoru. Přesto se dosáhlo jen přibližné synchronizace obrazu a zvuku s přesností jedné až tří vteřin, což neumožňovalo do zvuku zařadit dialogy nebo krátké ruchy jako výstřely, údery, rozbití skla. V západních zemích byly na trhu různé elektrické synchronizátory, které pracovaly na systémech impulsů či děrovaných magnetofonových pásků. Ty však byly tehdy pro čs. amatéry nedostižné. Způsob současného (kontaktního) příjmu obrazu a zvuku za účelem natočení dialogového filmu byl pro amatéry tehdy z technických důvodů sotva možný; profesionální zařízení byla cenově nedostupná. Přesto se někteří amatéři pokusili dialogové filmy natočit; ozvučili je dodatečně postsynchronem s větším či menším úspěchem. Magnetofon způsobil převrat v možnostech ozvučení filmů. Autoři počali zvuk záměrně vybírat a přizpůsobovat průběhu děje, členit ho podle ucelených sekvencí a využívat možnosti komentáře. „Skalní“ amatéři z počátku používání magnetofonu příliš nepřál a když komentář namluvil profesionální spíkr, tak protestovali, že to není „pravý“ amatérský film. Magnetická stopa na filmu Distribuční kopie profesionálních 35 a 16mm filmů měly původně zvuk zaznamenán opticky na své okrajové stopě. V polovině šedesátých let se optický záznam zvuku postupně nahrazoval magnetickým. V roce 1957 se z Maďarska začal dovážet 16mm projektor značky Terta Sound, který byl kromě reprodukce opticky záznamenaného zvuku přizpůsoben i pro záznam a reprodukci zvuku na magnetické stopě nanesené na okraji jednostranně děrovaného 16mm filmu. Některé kluby tento projektor zakoupily a daly jej k používání členům klubu. V roce 1960 vyvinulo družstvo Meopta adaptér Amatic 8, který byl řešen jako přídavné zařízení k projektoru Optilux, a umožňoval ozvučování 8mm filmů s magnetickou stopou. V tehdejších domácích poměrech byl problém, jak film magnetickou stopou opatřit. V zahraničí byly na trhu speciální úzké magnetické pásky, které se pomocí přídavného zařízení nalepily na okraj filmu. Ty však nebyly pro české amatéry běžně dostupné, a navíc se z filmu někdy odlepovaly. Pomoc přinesl český amatér dr. Jiří

Rentz, povoláním chemik, kterému se po mnoha pokusech v domácí laboratoři podařilo namíchat magnetickou směs a vlastnoručně zkonstruovaným přístrojem ji nanášet na okraj filmu. Dr. Rentz byl tehdy v domácích poměrech jediný, který mohl magnetickou stopu na 16 a 8mm filmy nanášet, a to nejen pro amatéry, ale i pro televizní profesionály. Meovox 16 V roce 1964 Meopta Přerov vyvinula synchronní magnetofon Meovox 16, který byl určen pro dvoupásovou metodu ozvučování 16mm filmů ve všech stadiích výroby filmu, jak při filmovém natáčení způsobem «synchron» a «playback», tak i pro dodatečné postsynchronní ozvučování, montáž zvuku, směšování jednotlivých zvukových složek a přepisování zvuku na kombinované kopie. Meovox 16 bylo možno vzhledem k jeho stavebnicové konstrukci upravit či přizpůsobit pro celou řadu dalších speciálních úkonů, které se ve filmové praxi vyskytují. Nosičem zvukového záznamu byl 16 nebo 8mm perforovaný film s magnetickou vrstvou. Držáky magnetických hlav byly vyměnitelné a umožňovaly nahrávat i reprodukovat zvukový záznam na 16mm filmu ze středové nebo krajové stopy a při použití dvoustopých magnetofonových hlav ze dvou stop současně. Pohon přístroje obstarávaly synchronní motory. Meovox bylo možno též mechanicky spojit s projektory Club 16 a Meopton, a tím postsynchronně ozvučovat, nahrávat zvukový záznam na obrazový film s magnetickou stopou, přepisovat optické nebo magnetické zvukové záznamy na další filmové kopie, přizpůsobit nesynchronně sejmuté zvukové záznamy na obrazový film, směšovat jednotlivé zvukové složky a stříhat zvukový pás. Samotným přístrojem bylo možno zaznamenávat a přehrávat zvukové záznamy jako s běžným magnetofonem. Meovox 16 byl určen především pro profesionální účely. Jeden z prototypů byl dán k dispozici amatérskému týmu ČKK, který v září 1966 na mezinárodním kongresu UNICA v Mariánských Lázních natáčel denní «Festivalové vteřiny» na 16mm film. Reportážní šoty se natáčely a promítaly dvoupásově, takže nebylo nutno nanášet magnetickou stopu na obrazový film, což podstatně urychlilo ozvučení a možnost předvedení snímků ihned po vyvolání filmu. Kvalita, synchronnost a srozumitelnost zvukových záznamů dosahovala profesionálních parametrů a byla překvapením nejen pro domácí, ale i zahraniční účastníky soutěže UNICA. Formát Super 8 a zvukové kamery V roce 1965 Kodak zavedl nový filmový formát Super 8, který měl nejen poněkud větší obrazové políčko, a tudíž lepší kvalitu obrazu, ale i širší okraj pro nanesení magnetické stopy. V roce 1974 byly na trh uvedeny Super 8 filmy «Ektasound», které byly již ve výrobě opatře-

53

TECHNICKÉ OKÉNKO ny magnetickou stopou, a dále zvukové kamery, s nimiž bylo možno natáčet současně nejen obraz, ale i originální zvuk scény. Vybavenější kamery umožňovaly různé optické triky, poskytovaly možnost připojení přídavného mikrofonu a manuální regulaci hlasitosti zaznamenávaného zvuku; přiblížením mikrofonu co nejblíže ke zdroji zvuku se omezily nežádoucí postranní ruchy prostředí a kamerové mechaniky. Zvukové kamery byly značným přínosem pro natáčení autentických reportážních a dialogových filmů. Určitým problémem byl však střih filmu. Zvuk byl totiž z technických důvodů nahráván na filmu v předstihu 18 obrazových políček; pro magnetický záznam zvuku se film musí pohybovat zcela rovnoměrně a film pro snímání obrazu trhaně. Tato okolnost se musela při natáčení a pozdějším střihu respektovat a pro dialogové záběry nebo formálně uzavřená hudební vystoupení se kamera spouštěla nejméně jednu vteřinu předem a vypínala po jejich skončení opožděně. Vážně pracující amatéři tento handicap dokázali překonat a ve filmu ponechali jen scény s originálním zvukem a ostatní části filmu ozvučili dodatečně hudbou, komentářem a i ruchy.

jako profesionálové; důkazem toho jsou vítězné filmy na domácích i mezinárodních soutěžích. Videofilmy se v klubech a na soutěžích promítají videoprojektory, jež poskytují velké a brilantní obrazy; protože pořizovací ceny videoprojektorů se postupně snižují, začínají pronikat i do domácího prostředí amatérů. Novodobá technika digitálního záznamu obrazu a zvuku, jakož i software poskytují amatérům znamenité vybavení pro tvorbu videofilmů; jen zásady jejich tvorby v podstatě zůstaly stejné jako při natáčení klasických filmů; technika není vše, jen se musí účelně a kreativně využívat.

Video a zvuk Koncem sedmdesátých let se na trhu objevily první videokamery pro amatéry s kazetami systémů VHS; profesionálové používali systémy Umatic a Betacam. Později vznikly další analogové formáty: Video8, S-VHS, Hi8 a pod. Nová technika současného záznamu obrazu a zvuku byla zpočátku vyhrazena profesionálům a zámožným amatérům. Ostatně mnoho tzv. «skalních» amatérů tehdy na videotechniku nevěřilo a stavělo se k ní odmítavě; rovněž dosahovaná kvalita obrazu a projekce na televizoru je ve srovnání s klasickým filmovým obrazem na velkém plátně neuspokojovala. Výhody dlouhého záznamu na jedné kazetě, možnost okamžité reprodukce bez laboratorního zpracování, snadné smazání nepotřebných záběrů a nehlučný chod kamery překonala tehdejší filmová technika pouze dvěma argumenty: malou lehkou kamerou a relativně nízkou cenou pro natáčení a projekci; navíc amatéři zařízení pro filmování již vlastnili a koupě videotechniky představovala nemalé finanční výdaje. Technický pokrok se však nedá zastavit; filmové kamery a projektory z trhu časem zmizely. Vývoj přinesl nové, zlepšené videokamery, jakož i digitální záznam obrazu a zvuku na pásku a DVD. Počáteční střih pomocí přepisů vybraných scén a úseků videofilmu z jedné kazety na druhou byl nahrazen digitálním zpracováním pomocí počítačových programů, které umožňují nejen obraz, ale i zvuk přesně a synchronně nastavovat, stříhat a montovat do nových sledů. Originální zvuk lze všelijak následně zpracovat a účelně začleňovat do dodatečného ozvučení videofilmu, a to vše pohodlně na monitoru počítače. Amatéři mají dnes prakticky stejné možnosti

***

54

Závěrem Téměř devadesátiletý vývoj amatérského filmování se v posledních 25 letech revolučně změnil. To, že amatéři budou dnes mít prakticky stejné technické i výrazové možnosti jako profesionálové, se kdysi zdálo jako utopistické. Dnes záleží jen na autorech, jak profesionální možnosti při své filmové tvorbě umělecky využijí. Ing. Ivo V. Dašek

Jindřich Suchánek, první československá továrna přístrojů pro úzký film v Brně

Náčrt životopisu firmy a člověka Vzájemná vazba mezi přerovskou Optikotechnou (pozdější hlavní závod firmy Meopta) a brněnskou firmou Jindřich Suchánek byla výraznější, než by na první pohled mohlo být patrné. Oba podniky vyrostly z téže ekonomické krize přelomu dvacátých a třicátých let, a také se rychle prosadily nejen na tuzemském trhu. K jejich výraznějšímu rozvoji došlo takřka zároveň, byť už za jiných podmínek. Na další rozvoj Optikotechny měl pozitivní vliv odkup podniku brněnskou Zbrojovkou, která investovala do jejího rozšíření. Firma Suchánek se také rozšířila - o rok později a vlastními silami. Již v roce 1935 probíhala vzájemná jednání mezi Suchánkem a Optikotechnou (Zbrojovkou), která zamýšlela firmu získat, z čehož však nakonec sešlo. O odkoupení neúspěšně usilovala Optikotechna znovu ještě v letech 1938 a 1942. Přes neshody a vzájemnou

konkurenci na poli kinematografické techniky však spolu firmy také spolupracovaly. Jindřich Suchánek začal kamery Admiry i další přístroje od roku 1938 dodávat s objektivy z Optikotechny a Optikotechna kamery výrazněji propagovala. Poslední vzájemné jednání probíhalo již za změněných společenských i hospodářských podmínek po II. světové válce. Optikotechna, přejmenovaná na národní podnik Meopta, v rámci zestátňování menších soukromníků převedla firmu Jindřich Suchánek v roce 1948 pod svou správu. Následující shrnutí si klade za cíl alespoň ve stručnosti představit podnik, který takřka celou dobu své existence sídlil v Brně na ulici Hybešova 46, nejdříve jako firma Jindřich Suchánek Brno a (nepočítáme-li závěr okupace, kdy na papíře figuroval pod názvem Admira), který později proslul jako Meopta, závod Brno, tedy jako jedna z významných poboček koncernu Meopta. Vznik a rozvoj firmy Jindřich Suchánek (1931-1935) Jindřich Suchánek (11. 7. 1900 Přerov – 10. 8. 1988 Brno) se narodil jako třetí dítě v rodině brzdiče na dráze Jana Suchánka a Rosalie Suchánkové (rozené Horákové). Jindřich Suchánek po absolvování školy nastoupil do První přerovské strojnické továrny se slévárnou E. Kokora. Při zaměstnání si dodělal mistrovský kurz na Střední průmyslové škole v Přerově a u Kokory pak zastával funkci vedoucího kotlářské dílny. Hospodářská krize na přelomu dvacátých a třicátých let zastihla Kokorovu továrnu nepřipravenou, a tak se Jindřich Suchánek rozhodl nečekat na další propouštěcí vlnu v továrně a postavil se sám na vlastní nohy. V únoru 1931 se oženil s Miladou Schönovou a záhy se spolu přestěhovali do Brna na ulici Veveří č. 123, kde si pořídili skromnou dílnu. Tato dílna, původně zaměřena na výrobu fyzikálních a laboratorních přístrojů pro

školy, ale neprosperovala. Stačil proto drobný impulz od známých a přátel z okruhu kolem primáře Palackého, N. Havlíčka a vyučujících a studentů VUT, aby se Jindřich Suchánek cíleně zaměřil na trh s kinoamatérskou technikou a příslušenstvím. Tento trh navíc od jara 1932 prožíval výrazný rozmach, jak dokazoval nebývalý zájem Mezinárodní výstavy filmové, uspořádané v rámci Pražských vzorkových veletrhů ve dnech 12. - 20. března. Tato výstava obsahovala kromě jiného expozici Film a fotografie v rukou amatérových. I díky této výstavě lze sledovat všeobecně rozšiřovaný zájem o amatérské filmování napříč dobovým tiskem, průmyslem i jako o zájmovou činnost. Samotný Suchánek měl s amatérským filmováním zkušenosti ještě z Přerova. Majitel továrny vlastnil kameru Pathé-baby, francouzskou komoru na 9,5 mm film, a Jindřichovi Suchánkovi ji v roce 1929 několikrát půjčil na sváteční filmování. Dne 2. 9. 1931 podal Suchánek žádost k Živnostenskému úřadu v Brně k provozování živnosti „výroba amatérského nehořlavého kinofilmu“. Ve své firmě začínal řezáním a perforováním 35 mm filmu na amatérské formáty, zabýval se opravami cizích kamer a projektorů a v létě 1932 měl sestrojený první prototyp 16mm kamery Admiry. Širší veřejnost se s novou kamerou seznámila nejdříve zběžně ještě během léta a v zimě byla podrobně recenzována na stránkách Fotografického obzoru. Časopis oceňoval, že„... přístroj »Akro-Admira 16« z dílen brněnské fy Suchánek nevznikl násilně v důsledku nynějších devisových opatření, nýbrž po dlouholetých a pečlivých pokusech a byl náhodou v nynější době dán na trh“ a že „přístroj splňuje všechny technické požadavky kladené na moderní model“. O rok později, v roce 1933, Jindřich Suchánek představil novou a dobově nejmenší přijímací komoru Admira pro 9,5 mm film. S Admirou 9,5 (přezdívanou pro svůj tvar „ledvinka“) vzbudil pozornost 16. listopadu 1933 v pražském Pathé Klubu. Ledvinka zaujala i německé kinoamatéry – v ročence Jahrbuch des Kino Amateurs 1934 o ní referoval Willi Frerk, významný autor filmovacích příruček. Na první pohled zaměnitelná s Admirou -ledvinkou 9,5 mm byla později vyrobená Admira-ledvinka na 8 mm film. Po projektoru Akro-Polis (z roku 1933) předvedl na podzim 1934 v Pathé klubu projektor Popular s hlavicí na promítání 9,5mm filmů. Firmu však neutvářel jen její výrobní program, ale také vnější vztahy. Od srpna 1932 v Brně dodávala firma Suchánek své výrobky do obchodů s foto a kino potřebami v generálním zastoupení obchodníka L. Fischera z Brna a Suchánek také navázal úzké vztahy s Klubem kinoamatérů v Brně (brněnský Klub kinoamatérů vznikl v září 1932), který byl přes osobu svého zakladatele J. Velíška propojený s Čs. společností pro vědeckou kinematografii (založena na začátku roku 1933). Čs. spo-

55

TECHNICKÉ OKÉNKO

lečnost pro vědeckou kinematografii prosazovala úzký film ve škole a lidovýchově a Jindřich Suchánek byl na tomto záměru zainteresován – např. projektor Popular se od konce 1936 pro školy dodával levněji pod názvem Scolar. Zdá se však, že z tržního hlediska se rozvoji firmy otevřely možnosti v roce 1935, kdy Suchánek dostal velkou zakázku od firmy Baťa na výrobu reklamních projektorů.

Zlatá éra kinoamatérské techniky ve firmě JSB (1936-1941) Původně skromná firma na Veveří, kde kromě majitele Jindřicha Suchánka byli původně zaměstnáni pouze další dva lidé, se prvního května 1936 přesunula se sedmnácti zaměstnanci, kteří vzešli zejména z řad učňů, do objektu bývalé textilní továrny na ulici Hybešova 46. Zde Suchánek získal větší prostory v části čtyřpodlažní železobetonové budovy a strojní park podniku byl rozšiřován nákupem strojů ze Švýcarska, hlavně od firmy Schaublin.

56

1. listopadu 1936 byl vydán podrobný nabídkový katalog JSB. Vedle kamer a projektorů obsahoval např. diaprojektory (diaprojektor Simplex, výměnné dia hlavice na projektor Popular), běžné kinoamatérské příslušenství (cívky, vyvolávací rámečky, lepička Rapid) i méně obvyklé přístroje (filmové kopírky). Kvalitu výrobků, jejich chod i odolnost testoval Jindřich Suchánek zejména v Klubu kinoamatérů v Brně (klub se v roce 1937 přejmenoval na Moravskoslezský klub kinoamatérů). V klubových zprávách se také objevovala řada prvních pochval, výhrad a věcných postřehů k ozkoušeným přístrojům – hlavně k promítačkám a kamerám. Koncem roku 1936 Suchánek zesílil propagaci a reklamu otiskoval nejen v periodikách zaměřených na amatérský film (Amatérská kinematografie a Československý kinoamatér), ale též v časopisech určených fotografům-amatérům (Foto-noviny, Fotografický zpravodaj, Spoušť). Výjimečně se stávalo, že byla zaměněna inzerce firem Jindřich Suchánek, Brno a Sufrafilm FotoSuchánek, Praha. Firma František Suchánek, Praha (Sufrafilm) však neměla příbuzenskou ani žádnou jinou bližší vazbu k firmě Jindřich Suchánek, Brno. František Suchánek pražskou firmu vybudoval v roce 1919 jako renomovaný obchod pro fotoamatéry a k tomu krátce vydával časopis Fotografická revue (1919-1921). Sufrafilm záhy rozšířila nabídku z fotoamatérů také na kinoamatéry a ve 30.letech 20.století ještě k tomu vyráběla výukové filmy pro školy. V laboratořích firmy pracoval např. známý kinoamatér Čeněk Zahradníček (1900-1989), pozdější kameraman týdeníku Aktualita, proslulý amatérskými filmy Atom věčnosti (1934), Ruce v úterý (1935) a Příběh vojáka (1935), které natočil společně s Vláďou Šmejkalem (1902-1957). Ještě v roce 1936 se firma J. Suchánek, Brno představovala jako První čsl. výroba přístrojů pro amatérskou kinematografii. V následujícím roce 1937 se již prezentovala pod názvem Jindřich Suchánek, první československá továrna přístrojů pro úzký film, byť o přeměnu živnosti na tovární výrobu bylo úředně zažádáno až na podzim roku 1941. Během let 1937-1941 firma pokračovala v ofenzívě na trhu. Na jarním Pražském vzorkovém veletrhu byl v roce 1937 poprvé předveden prototyp známé čtvercové Admiry 8 B (kamera na 8mm film) a první série se objevila na trhu v létě. O rok později, v roce 1938, zase na jarním PVV vzbudila pozornost čtvercová Admira 16 D na šestnáctimilimetrový film. Zájem byl i o nové projektory – velký projektor pro školy Luxor a ultralevný projektor Minor (oba z roku 1939) a řadu drobného kinoamatérského příslušenství. Nezahálel ani výrobní program zaměřený na fotoamatéry - po diaprojektoru Diax (z roku 1937) byl v roce 1938 uveden zvětšovací přístroj Colombo.

Celkový průřez výrobou firmy Jindřich Suchánek byl součástí výstavy k výročí sta let české fotografie. Také za protektorátu vydaný Amatérský film od A do Zet (1942) od Karla Kameníka, dobově oceňovaná učebnice kinoamatéra, lze mj. vnímat jako reprezentativní katalog tuzemské optickomechanické výroby konce třicátých let. V Kameníkově knize je mimoděk poměrně komplexně shrnuto to nejzajímavější ze Suchánkovy výroby. Okupace a poválečný vývoj firmy (1941-1948) Politicky vypjaté období druhé poloviny třicátých let, které vyvrcholilo obsazením československého pohraničí německou armádou a odsunem českého obyvatelstva, se otisklo také do inzertních textů. Jindřich Suchánek se rozhodně netajil svým občanským postojem a sociálním cítěním a reagoval po svém – „na zmenšení našeho státu odpověděli jsme odvážně rozšířením své výroby, chtějíce tak skromnou hřivnou přispěti k hospodářské výstavbě nové republiky.“ Těšil jej zájem zákazníků a za svůj podnik doufal, že „ve svém oboru budeme moci zaměstnati další síly a nepostaví-li se nám v cestu dosud nepředvídané překážky, jsou naše vyhlídky na tuzemském i zahraničním trhu velmi příznivé.“ A skutečně – navýšil počet zaměstnanců ze sedmdesáti v roce 1938 na devadesát sedm v jednačtyřicátém roce, kdy zaměstnával 84 dělníků a třináct administrativních pracovníků. Jako důstojník v záloze a vzhledem k tomu, že vytrvale odmítal ve své továrně přejít na válečnou výrobu, byl zatčen gestapem a od 28. 10. 1941 do 15. 4. 1942 byl vězněn v Brně. Po krátkém pobytu v koncentračním táboře Mauthausen byl 12. 11. 1942 přesunut do koncentračního tábora Buchenwald, kde přežil do osvobození. Do chodu továrny zasahovala paní Suchánková, byť oficiálně převzal firmu generál Günther Tschersich. Ten zrušil dosavadní program a nasměroval jej žádoucím směrem – výroba se zaměřila podle vzpomínek pamětníků např. na zaměřovače do ponorek. Aby dodržel dodací termíny, navýšil Tschersich počet zaměstnanců a investoval do dalších strojů. Na konci války se mu díky konfiskaci dokonce podařilo získat továrnu na krátkou dobu do osobního vlastnictví. Co se osoby G. Tschersicha týká, pokud to není shoda jmen, potom se s velkou pravděpodobností jedná o člověka, který měl blízko k H. Göringovi. Po návratu z koncentračního tábora byl podnik Jindřichovi Suchánkovi navrácen. Společně s padesáti zbylými zaměstnanci se pustil do obnovení výroby. Navázal a z továrny znovu vyšla filmová kamera Admira 8 C (Admira 8 C byla v tisku inzerována ještě za války) a uvedl nový 16mm projektor Jubilar a 8mm projektor Atom (1947).

Od znárodnění po normalizaci (1948-1988) Při druhé vlně znárodnění v roce 1948 byla Suchánkova firma nejdříve omylem převedena pod národní podnik Tesla, teprve následně připadla pod Meoptu. Jindřich Suchánek pak byl prakticky odsunut z vedení továrny a fungoval jako externí spolupracovník-konstruktér. V chatě na Brněnské přehradě, kde žil, nadále sestrojoval nové prototypy úzkých kamer. Tentokrát však už jen hlavně sobě pro radost, bez možnosti prosadit je do výroby. Meopta Brno si až do konce padesátých let vystačila s výrobou Admir, které se s drobnými úpravami (jako Admira 8 D, 8 E, 8 II, 8 IIa) vyráběly až do šedesátých let. Poslední úpravou původní Suchánkovy kamery byla Admira 8 F, jejíž výroba byla ukončena až roku 1964. Teprve potom se definitivně proměnil design tuzemských amatérských kamer. V padesátých letech nastoupil Jindřich Suchánek do Ústavu přístrojové techniky Akademie věd v Králově Poli, kde byl zaměstnán až do důchodu. Společně s inženýrem Aloisem Kovaříkem a dalšími lidmi mj. navrhoval v šedesátých letech diaprojektor s automatickým posunem a s prolínáním obrázků. Tento diaprojektor se však už do výroby neprosadil. Suchánek nadále udržoval přátelské vztahy s amatérskými filmaři v Brně, kteří jej vnímali jako svého nestora. Býval také pravidelným návštěvníkem filmového festivalu Brněnská šestnáctka a v roce 1975 o něm Jan Beran, významný amatérský filmař-dokumentarista, natočil ve spolupráci s Klubem filmových amatérů v Brně medailon J. Suchánek vzpomíná… Jindřich Suchánek zemřel sám takřka zapomenut v osmaosmdesáti letech v domově důchodců, dva roky po smrti své paní. M. Henkrich

57

INFORMACE Z IMPULSU V minulém čísle filmového zpravodaje Donašeč dobrých filmových zpráv jsme zveřejnili přehled akcí v oblasti filmu, které se v první polovině roku konaly v našem regionu, na některých se Impuls podílel. Následující období do konce roku mapujeme v přehledu také v tomto čísle. Jedná se o již „zavedené“ akce, festivaly a soutěže, o kterých se podrobněji dočtete v jednotlivých rubrikách. První zářijovou neděli jsme se vydali na Rychnovskou osmičku. Konala se opět, ale údajně už naposledy. Prostředí sice krásné, ale je tu trochu problém s akustikou. Příští ročník by měl být opět v Pelclově divadle, ale v projekčním sálku o patro výš, který je pro projekce podle místních vhodnější. Uvidíme v září. Rychnovské kino zůstává i nadále uzavřené. Cenu Impulsu jsme odvezli zpět do Hradce, autorka snímku MONDAY Barbora Vrzáková, která ji získala, na soutěž nepřijela. Ke konci září jsme se spolupodíleli na zajištění dvoudenního workshopu pro studenty Gymnázia v Moravské Třebové. Pomohli jsme trochu s technikou, i když škola díky iniciativě prof. Štaffové a grantům získala prostředky na vybavení i vzdělávání studentů v oblasti přírodních věd na období tří let. Ve dvou dnech se studenti seznámili s teorií a praxí natáčení krátkých filmů, připravili si náměty a sami si natáčení prakticky vyzkoušeli. Organizačně a metodicky zajistilo akci středisko Impuls Hradec Králové ve spolupráci s vyučujícími pedagogy gymnázia. Odbornými lektory byli prof. Rudolf Adler a Ondřej Krejcar. Program doplnila ukázková projekce několika amatérských filmů včetně snímků natočených studenty středních škol. Posloužit měly jako motivace pro vlastní natáčení filmů. Věříme, že i podruhé se filmový workshop vydařil. Ozvala se nám také prof. Kateřina Krausová z gymnázia v Nové Pace s informací, že si na podzim ve škole založili filmový klub. Přihlásilo se do něj velké množství studentů. Tak držíme palce, aby „mlaďáky“ neodradilo až zjistí, kolik práce dá natočit i krátký film. Ale úspěšného autora Vojtu Řeháka už ve škole mají, tak snad jeho úspěchy budou motivovat i další studenty, aby vydrželi. Těšíme se na jejich filmy na filmové Náchodské prima sezóně. Miniworkshop se konal jako doplňkový vzdělávací program pro účastníky filmového festivalu Cinema Open. Připravili jsme ho ve spolupráci se Střední školou aplikované kybernetiky Hradec Králové, pedagogové a studenti školy působili jako lektoři různých animačních technik. Konzultační středisko bylo pro autory otevřené po celý letošní rok. Jeho služby využila řada z vás a

58

Čtenář Donašeče David Ledvinka

jsme rádi, že tak můžeme přispět k dobré úrovni filmů v našem regionu. Další zájemci se ozývají. Dostali jsme i požadavek na rozbor a připomínkování dvou scénářů celovečerních „amatérských“ filmů. Tak uvidíme. Budeme se těšit na nové filmy v novém roce. Podzimní víkendy jsou tradičně zaplněny festivaly. A to nejen amatérskými. Podařilo se mi i letos na konci října krátce navštívit Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě 24. - 28. 10. 2013 a FAMUFEST, který se konal v pražském Divadle Komedie 13. - 17. 11. 2013. Těšila jsem se na dobré filmy. V Jihlavě nejen na ty české, ale hlavně na zahraniční dokumenty. Oba festivaly byly perfektně připraveny, vše klapalo téměř dokonale, skvělá propagace, katalogy, bylo možné si vybrat z mnoha z doprovodných programů, ani o diváky nebyla nouze, hlavně ve večerních hodinách. Ale ani jeden z festivalů nenabídl ve dnech, kdy jsem tam byla, tak zajímavé snímky jako v minulých letech. Na rozdíl od minulých ročníků jihlavského festivalu žádný „nezapomenutelný“ film. Z těch zahraničních mi snad nejvíc v paměti utkvěl slovenský Člověk ryba (Homo ciris) Jany Michálkové z VŠMU z Bratislavy. Fabulovaný snímek by mohl být zajímavý i do programu Cinema Open 2014. Na FAMUFESTU mě potěšily snímky dvou studentek Hany Kotlářové (Lovebook - 9 minut) a Kláry Sodomkové (Šikmá plocha 8 minut). Jejich filmové počiny jsme už před několika lety mohli sledovat na krajských soutěžích v Hradci Králové. Určitě také vhodný tip pro hradecký festival. Přehlídku filmů s regionální tematikou nabídl již podruhé Orfilmfest v Jablonném nad Orlicí. Vznikl vloni z iniciativy místních filmařů a na jeho atmosféře je to znát. Po oba roky bylo hlediště kina téměř zaplněné. Do poroty jsme „vyslali“ Pavlu Kafkovou, která se účastnila i prvního ročníku. O týden později se konala druhá tradiční filmová přehlídka v našem kraji Vysokovský kohout, který svojí atmosférou, množstvím filmů, účastníků i nasazením pořadatelů i porotců tradičně nezklamal.

Festival Cinema Open se uskutečnil ve dnech 15. 16. 11. 2013 a vrátil se opět do |“opravdového“ kina, do Bia Centrál v Hradci Králové. O jeho průběhu píše dále Ondřej Krejcar. Další regionální akci uspořádali místní filmoví nadšenci a současně i členové VčVSAFV v Dlouhé Vsi. Bylo to již druhé filmové setkání filmařů rychnovského regionu a bylo také plno. Bohužel se nikdo z hradeckých nemohl zúčastnit, tak nás i tam zastoupila Pavla Kafková. Aspoň jsme z Impulsu organizátorům pomohli s náklady na akci a uhradili jsme položku za pronájem sálu. Snad už se nám na to třetí filmové setkání podaří konečně také přijet. Na Svitavskou klapku, připravenou pořadateli jako hudebně filmové setkání, se nám následující pátek už podařilo dostat. Klub Tyjátr v kině Vesmír byl i letos po celý večer do posledního místa zaplněný převážně mladými diváky, i když letos v průběhu projekcí nesměli kouřit, takže bylo lépe vidět na plátno, na kterém pozorně sledovali promítané filmy a dobře se bavili při hudební projekci domácí kapely. Účastnil se i svitavský starosta, ředitel gymnázia, ředitel kulturního zařízení Fabrika i obě, pro mne již „bývalé“ kolegyně Alena Mauerová a Dáša Schulzová. Opět po roce povedený večer. Po celý rok probíhala v Impulsu výuka v odborném kurzu Škole audiovizuální tvorby. V červnu jsme ukončili první výukový blok a od září navázala další tři víkendová setkání druhého „semestru“. V pátek 25. října se v rámci výuky uskutečnil také celodenní realizační seminář ve studiu FAMU. Natáčení bylo zpočátku trochu hektické, protože se nedostavila první z účastnic plánovaného rozhovoru v ateliéru, ale naštěstí se podařilo realizovat řešení, které bylo v záloze, a tak se oba rozhovory natočily, sestříhaly a na posledním výukovém setkání i vyhodnotily. Výuka bude pokračovat do března, kdy všichni zájemci o postup do třetího absolventského „semestru“ musí splnit všechna zadání stanovená pro uzavření dvou výukových bloků. Od dubna pak ti, kteří postoupí začnou připravovat svoje absolventské filmy. Závěrečné zkoušky a absolventské projekce by se měly uskutečnit do konce roku 2014. Čtenáři Donašeče manželé Koneční

V tomto čísle filmového zpravodaje zveřejňujeme také seznam posluchačů Školy AVT, přehled absolventů a jejich filmů z deseti ukončených běhů školy, aby bylo vše pro „historii“ zaznamenáno. Absolventské snímky posluchačů posledního 11. běhu Školy AVT budou přidány do seznamu zveřejněného na webu Impulsu. A tímto odstavcem se dostáváme k „historické události“ a oznamujeme, že právě čtete poslední číslo našeho tištěného zpravodaje „DONAŠEČ dobrých filmových zpráv“. První číslo ve formátu A5 jsme připravovali na konci roku 1993. Společně ho vydáváme od počátku roku 1994 jako informační zpravodaj východočeských filmařů. Spolu s letošním dvacátým výročím založení VčVSAFV „slavíme“ tedy i dvacet let vydávání tohoto zpravodaje. Je to ohlédnutí spíš smutné, ale vše má svůj čas. Děkujeme všem, kteří přispívali svými texty k pestrému a zajímavému obsahu zpravodaje. Vydávání zpravodaje sice v této podobě končí, ale činnost VčVSAFV pokračuje. Bude i nadále potřebovat, abyste ho vy, východočeští filmaři podporovali, nejen finančně placením symbolických příspěvků, ale hlavně tím, že budete držet pospolu, točit dobré filmy a pracovat ve prospěch „východočeského filmového hnutí“. O to vás všechny prosím a žádám. Končí nejen Donašeč, ale definitivně i moje působení v Impulsu. Od 1. 1. 2014 jsem „na volné noze“. Obor přebírá Ondřej Krejcar a přeji jemu i vám, aby se vše i nadále dařilo. Mějte se všichni dobře. Ráda se s vámi budu i nadále setkávat.

vaše „Jarmila šla“

Donašeči na rozloučenou… Zpráva, že zpravodaj východočeských filmařů Donašeč v prosinci letošního roku končí mě překvapila a rozesmutnila. Co dodat? Je ke škodě amatérských filmařů, že přicházejí o tiskovinu, která podrobně mapovala neprofesionální film, zaujatě bez jakékoliv upachtěnosti přinášela pravidelně zprávy z filmových soutěží, dávala prostor spolupracovníkům neprofesionálního filmu publikovat své poznatky, zajišťovala vzdělávání filmařů… v časopise nechybělo ani oblíbené technické okénko a dlouhá řada zajímavých informací od vydavatele, Střediska amatérské kultury IMPULS Hradec Králové. Je na místě upřímně poděkovat všem tvůrcům a přispěvatelům pěkného časopisu za jejich dlouholetou práci, konkrétně paní Jarmile Šlaisové, před jejíž gigantickou prací, kterou v redakci odvedla, nelze než smeknout… Amatérským filmařům ze srdce přeji, aby se přes všechny překážky, jako jsou krácení rozpočtu, drahé poštovné, nedostatek grantů, časem znovu zmohli na tak fundovaný časopis, jakým Donašeč byl… Iva Benešová, Praha

59

INFORMACE Z IMPULSU ...děkuji mnohokrát za zaslání Donašeče. I za uvedení mých článků. Je to zajímavé čtení a docela mne zaujalo, jak se pan Adler vyjádřil k NIPOS ARTAMA. Smutné na tom je, že se s ním dá jedině souhlasit. Já už se připravuji na Váš festival Cinema Open. Program je výborný, filmy jste vybrali skvělé a moc se taky těším na setkání s Radimem Špačkem. Mějte se krásně a ať se daří! S pozdravem LK

Cinema Open úspěšně etablován zpět v kině Ve dnech 14. - 15. listopadu 2013 se otevřely brány hradeckého Bio Central výhradně pro festival nezávislých filmů Cinema Open. Charakterem festivalu bylo příjemné prostředí, skvělá hudební kulisa či dokonce světelná atmosféra, vycházející z produkce elektronické hudby v první den přehlídky a hlavně osobní účast dvou lvů Radima Špačka a Ondřeje Malého.Ve dvou dnech bylo nachystáno k projekci 20 filmů v celkovém projekčním čase 6 hodin. Snímky byly rozděleny do 4 bloků, z nichž byly tři výhradně obsazeny českou tvorbou a jeden blok obsadily filmy ze zahraničí. Festival měl i jednu filmovou premiéru a představil nejen řadu nejlepších krátkých filmů, ale objevily se na plátně i dva středometrážní. Kvalita filmů ve vysokém rozlišení a technicky kvalitní projekce kina zajistily úroveň srovnatelnou digitálnímu kinu. Divák měl možnost před každým blokem zhlédnout upoutávky na filmy v bloku příštím. Do Hradce Králové osobně zavítal a v sále diskutoval s diváky držitel Českého lva, režisér Radim Špaček a herec Klicperova divadla, taktéž držitel Českého lva za hlavní roli, Ondřej Malý. Oba dva představili důkladně snímek Pouta a připomněli mnoho humorných historek

60

z natáčení. Nechyběla však ani závažná sdělení o tématice tajné státní bezpečnosti, o které film pojednává. Ondřej Malý byl i přítomen na zahájení festivalu ve čtvrtek a osobně tak uvedl s moderátorkou Ilonou Machovou druhý film v rámci festivalu, ve kterém ztvárnil roli. K tomu všemu byl zajištěn doprovodný program, koncert skupiny Zabijáků a borců, sólového interpreta s kytarou TheKittchen, nebo elektronických specialistů DJMefisto b2b SlowMow s video artovou projekcí. Doprovodný program doplnily ukázky filmové techniky, workshop animací či ochutnávka vín. K tomu fungovala s pestrou nabídkou kavárna kina, která měla po oba dva dny napilno. Na festival si našlo celkem cestu téměř 200 diváků všech věkových kategorií. Nejsilnější návštěvnost měl páteční večerní blok se 100 diváky v hledišti. Nejslabší byly čtvrteční bloky a blok zahraničních filmů. Věříme, že festival bude každoročně zvyšovat pomyslnou laťku a nalezne si na něj cestu více a více diváků krajské metropole. Kulatý pátý ročník se má jistě od toho letošního kde odrazit. Ondřej Krejcar, Impuls Hradec králové foto Michal Kobrle - PhotoPassion

Filmový večer v Dlouhé Vsi Již druhé nesoutěžní setkání filmových tvůrců Rychnovska se poslední listopadový pátek uskutečnilo ve Sporthotelu v Dlouhé Vsi. Promítalo se pro zaplněný sál, ve kterém usedlo asi 110 diváků. Zhlédli 20 snímků rozdělených do čtyř bloků a o přestávce po prvním a třetím bloku se uskutečnilo losování tomboly. Z rychnovského regionu pochází řada významných amatérských filmařů, kteří patřili již před mnoha lety mezi filmovou amatérskou špičku. Připomeňme například známou dvojici ŽA-BA ( Žatečka – Bahník), která připomněla svoji tvorbu oceňovaným snímkem Než začne skřivánek povrzávat. Stále aktivní filmaře zastupovali Jaromír Schejbal, Milan Michálek, Jaroslav Černý, Josef Hradecký a několik dalších, kteří se neprezentují na soutěžích a točí své snímky jen „do šuplíku“. A z té nastupující filmové generace student rychnovského gymnázia Šimon Štefanides, nositel letošní Ceny hejtmana Královéhradeckho kraje si své místo mezi úspěšnými filmaři již také vybojoval. Samozřejmě vyvrcholením večera byla projekce snímku Jaroslava Dolečka Dežaví po česku, do kterého se mu podařilo sesříhat nejlepší záběry z jeho několika původních snímků a poskládat z nich snímek, který s textem písničky Tomáše Kluse získal neuvěřitelně aktuální náboj. Na závěr popřáli pořadatelé Jaroslavu Dolečkovi k jeho 85. narozeninám. K přání se dodatečně připojují i VčVSAFV a středisko Impuls.

Ocenění K. Švenka, F. Žatečka, Z. Sršeň a J. Schejbal Téměř všichni účastníci večera vydrželi až do třiadvacáté hodiny, kdy setkání filmařů končilo. Atmosféra byla po celý večer příjemná, a tak se již nyní můžeme těšit na třetí ročník setkání filmařů Rychnovska. Jak řekli na závěr pořadatelé: příjemné setkání a vysoká účast s kladným hodnocením celé akce. Nezbývá než pokračovat příštím třetím ročníkem. Závěrem večer zhodnotila paní Pavla Kafková, bývalá filmová amatérka, v současnosti působí také jako porotkyně, kterou jsme požádali, aby zastoupila VčVSAFV i Impuls, jehož zástupci se letos nemohli filmového večera zúčastnit. Středisko Impuls podpořilo tuto regionální akci, na jejímž uspořádání se podíleli filmaři a členové Vč.VSAFV z Rychnovska úhradou nákladů za pronájem promítacího sálu. Tak zase za rok v Dlouhé Vsi.... (text připraven z podkladů pana Milana Michálka)

Škola AUDIOVIZUÁLNÍ TVORBY HRADEC KRÁLOVÉ Seznam posluchačů 1993 - 2013 a jejich absolventských snímků

1. běh Libor Blažek, Havlíčkův Brod SPORŤÁK, 9´ Věra Motlová, Uhelná Příbram BLUEGRASSOVÁ DÍLNA, 10´ Jiřina Mužíková, Volovka SYMBIÓZA, 11´ Renata Raiterová, Hradec Králové STAL JSEM SE PEKAŘEM, 7´ Stanislav Šmíd, Štětí AŽ BUDU SÁM, 13´ Stanislav Zavadil, Hradec Králové REMINISCENCE, 11´ Jaroslav Přibyl, Náchod (N)

2. běh Libor Babušík, Šlapanice PROGLAS, 13´ Antonín Nevole, Stráž p/Ralskem HYNEK, 10´ Aleš Křišťan, Hradec Králové NĚCO VÍC, 10´ Miroslav Fojtů, ing., Brno MERLÍČEK, 15´ Jaroslav Heindl, Klášterec n/Ohří (N) Jiří Peřina, Olomouc (N) Radovan Novotný, Nový Bor (N)

3. běh Petr Beníšek, Kadaň NATOŽ ABY NÁM PRŠELO, 13´ Petr Horák, Svitavy FRANTŮV SVĚT, 12´ Michal Kindernay, Hradec Králové VÍRA V BÁSEŇ, 12´ Richard Korbut, Praha ŽIVOTNÍ ROLE NELY DANKO, 14´ Oto Mašek, Znojmo JÁ JSEM ASI BLÁZEN, 8´ Vendula Horáková-Vávrová, Lázně Bohdaneč MŮJ PAN DOMÁCÍ, 14´ Kamil Šlapal, Velké Losiny

61

INFORMACE Z IMPULSU OZVĚNA TICHA, 12´ Pavel Samec, Plzeň (N) Kateřina Sobotková, Praha (N) Pavel Fojt,ing., Orlová (N) Milan Jurček,Hlučín (N) 4. běh Zdeněk Dvořák, Praha LÉČBA KONĚM, 16´ Luboš Hrabák, Beroun O MEDVĚDOVI, 16´ Tomáš Kobolka, Praha (N) Vladimír Špígl, Lysá nad Labem MÍLA ŘEČENÝ ALIM, 17´ Tomáš Vrbata, Praha CESTA SRDCE, 8´ Roman Vraspír, Polička RUCE S OHNĚM, 15´ 5. běh Martin Hošek, Ledeč n/Sázavou PÁLAVSKÝ VINOHRAD, 10´ Roman Kupka, Pardubice I AM TEACHER, 5´ Jiří Petrů, Ústí n.L. ONDRA, 13´ Tomáš Rychtera, Praha GO HARG OR GO HOME, 16´ Marek Zábranský, Praha ŘÍKÁM SI STEFANIE, 8´ 6. běh Pavel Fučík, Praha MIKIHO PUPÍCI, 7´ Tomáš Jíra, Praha PŘEDNOSTA STANICE, 5´ Tomáš Majer, Praha TANEČNÍK, 6´ Bořivoj Minařík, Praha JESKYNĚ U HÁJOVNY, 9´ Petr Schreier, Praha PŘÍBĚH O HOLOUBKOVI, 14´ Pavel Stibůrek, Týnec n. S. CHLAPI SOBĚ, 5´ Jiří Krištof, Praha (N) 7. běh Milan Báča, PaedDr., Svitavy (N)

62

Jiří Boš, Hradec Králové (N) Hugo Habrman, Nové Město n/M. MOKRÝ RÁJ, 16´ Petr Hejcman, Kolín KOLÍNE, KOLÍNE..., 13´ Miroslav Hofman, Kopřivnice PŘÍBĚH MĚSTA „K“, 13´ Tereza Klůsová-Brázdová, PhDr, Litomyšl KRVAVÝ ROMÁN, 27´ Jan Kroupa, Praha (N) Pavel Michalik, ing., Praha ČEŠI, 7´ Robert Nekl, Nový Jičín ČLOVĚK NA OBTÍŽ, 18´ Marcel Pašek Praha (N) Zdeněk Přikryl, Hulín TY JSI PETR..., 13´ Stanislav Verner, ing., Hradec Králové (N) 8. běh Vladimír Beran, Mgr., Police nad Metují (N) Patrik Feyfar, Basilej, Švýcarsko (N) Beáta Gálová, Nivnice KUFR PLNÝ VZPOMÍNEK, 19´ Josef Korec, Mariánské Lázně (N) Milan Letocha, Letovice (N) Dušan Mihalečko, Trutnov (N) Břetislav Petr, Blansko DEJTE SI POZOR, JEDE VELOREX , 15´ Přemysl Rzounek, Karlovy Vary CAVEMAN, 18´ Vladimír Švanda, Marián. Lázně GALDIÁTOŘI , 10´ Petr Uher, Břeclav (N) Petr Václavek, Praha (N) 9. běh Lukáš Báchor, Bohdaneč NEPŘICHÁZÍ V ÚVAHU, 12´ Miloslav Dvořáček, Praha (N) Otakar Faifr, Náchod (N) Luděk Hubáček, Praha (N) Petr Orálek, Vyškov NA CESTĚ, 18´ Robert Pánek, Jablonec n/N. (N)

Ondřej Šlambora, Hradec Králové (N) Jaromír Šlápota, Praha LISTY NA VODĚ UNÁŠÍ PROUD, 26´ Michal Zábrš, ing., Třebíč HELE SOCHA, 10´ Lukáš Mlček, Brno ZÁMEČTÍ PÁNI, 17´ 10. běh Zdenek Balcar, Náchod (N) Vladimír Bezděk, ing., Vyškov VOUSATÝ OLIŠ, 16´ Zuzana Dobiášová,ing., Praha MORAVA,VÍNO,CHURURGIE 19´ Katarína Gallová, Mgr. Bratislava, (N) Hana Kosová, ing. Praha HUDBA HRADNÍ STRÁŽE, 26´ Ondřej Krejcar, Hradec Králové ŘEMESLO NAD UMĚNÍ, 24´ Zdeněk Macháč, Praha NÁVŠTĚVA V KAVÁRNĚ, 28´ Milan Konečný, Mgr., Mohelnice MOHELANKA, 13´ Jan Vaněk, Chlumčany (N) Tereza Semecká, Praha (N) Petr Šilnánek, Bc., Chlumec n/C. (N) Jiří Tille, Hoštka (N) 11. běh Radek Hochman, ing. Hradec Králové Robert Janda, Tachov Radim Janík, Šestajovice Jindra Knopová, Praha Pavel Mědílek, Červený Kostelec Jiří Preclík, Mgr., Ústí nad Labem Tereza Románková, Mgr., Zlín Marie Římovská, Mgr., Uherský Brod Walter Schorge, ing., Praha Romana Svatošová-Straková, MgA. Praha Josef Veselý, Hoštka

Nový název Impulsu

Dne 9. září 2013 schválilo Zastupitelstvo Královéhradeckého kraje usnesením ZK/8/426/2013 nový název Střediska amatérské kultury Impuls, a to Impuls Hradec Králové, centrum podpory uměleckých aktivit. Pod novým názvem bude organizace existovat od 1. ledna 2014. O tom, zda je stávající název, který vznikl v době, kdy se v roce 1990 organizace transformovala z Okresního kulturního střediska,vyhovující, se začalo diskutovat počátkem letošního roku s nástupem nové ředitelky. Názory se různily jak uvnitř organizace, tak mezi četnými partnery a spolupracovníky Impulsu. Na webo-

vých stránkách Impulsu byla zveřejněna anketa, aby se k problematice mohla vyjádřit i širší veřejnost. Ukázalo se, že pod spojením středisko kultury si lidé skutečně představují kulturní zařízení, které jim zprostředkuje kulturní zážitky, nikoliv organizaci, která podporuje aktivní umělecký rozvoj. V názorech se promítly i generační rozdíly a také rozlišný pohled odborné a širší veřejnosti. Nakonec se zrodil název, který doporučil ke schválení výbor pro kulturu a památkovou péči a následně jej schválilarada kraje i zastupitelstvo. V novém názvuse promítá mimo jiné sídlo organizace, jako je tomu v případě ostatních příspěvkových organizací zřizovaných Královéhradeckým krajem, např. Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové, Regionálního muzea v Náchodě či Hvězdárny v Úpici. Pojem impuls v novém názvu obstál, neboť organizace je skutečně impulsem pro amatérské umělce a jejich další rozvoj. Věříme, že nový název bude přijatelný pro všechny partnery a spolupracovníky a zároveň děkujeme všem, kteří přispěli svými názory k jeho vzniku. Jaroslava Vydarená ředitelka

po uzávěrce... Vysokovský kohout po čtyřicáté Dne 8. listopadu opět zakokrhal „Vysokovský kohout“. I v tomto roce se nejen organizace samotné soutěže, ale i obsluhy a veškerého zázemí vysokovské hospůdky chopili sami Vysokováci. A opět se jim to povedlo a účastníci soutěže byli s prostředím, obsluhou, jídlem i cenami spokojeni. Tradiční výpadek proudu nikomu náladu nezkazil. Hospůdka a její elektrické obvody je už letitá „stařena“, a tak není divu, že ji občas něco „zabolí“. Důležité je, že vlastní soutěž proběhla v pořádku včetně soutěžní projekce. Porota byla, jako každý rok, mírně obměněna. O cenách a pořadí rozhodovali: Miroslav Janek, Pavel Vávra, Jana Hádková, Pavla Kafková a Hugo Habrman. A jaké byly filmy? Neviděl jsem všechny, protože jsem v sobotu musel jet do Pardubic. Podle mne podle očekávání, tedy jako vždy, různorodé. Od těch málo zajímavých až po vynikající. Zmíním se o dvou dobrých filmech, které však leží na opačných pólech lidské filozofie.

Film „Nebezpečný zájezd“ Petra Vaňka z Prahy je na amatérské poměry precizně natočený. Ve zkratce: příběh začíná tím, jak se připravuje past v podobě šípu, který je připevněn na napružené větvi a po našlápnutí na správné místo procházejícího probodne. Ze začátku si myslíte, že je tato past připravená k lovu zvěře, ale už během filmu vám dojde, že past je připravena na to, aby zabila člověka. Dva muži a jedna žena jdou podhorskou přírodou na chatu. Žena je nervózní, ale nevíme proč. Jenom tušíme, že ta žena se těch dvou mužů bojí. To se druhý den potvrdí, protože při obhlídce přírodních krás objeví jeskyni. Žena vysloví přání si ji prohlédnout. Jeden muž ji tam zavede. Za chvíli se vrací sám. Na otázku, co je s ní, druhý mávne rukou a prohlásí: „Ta se už ven nedostane“. Jenomže se dostala, nejdříve zabije jednoho muže na chatě, druhého u říčky a nakonec ji probodne ona nastražená past. A film končí. Proč se vlastně tento příběh odehrál, nevím. Zůstalo několik zásadních nezodpovězených otázek. Buď jsem něco přehlédl nebo jsem tak hloupej. Ale podle toho, co se šuškalo mezi přítomnými, nás takových bylo víc. U mne tento film nebodoval. U poroty ano, dostal druhou cenu v kategorii hraných filmů.

63

po uzávěrce... Druhý film „Šedá pohádka“ Jaroslava Nykla, také z Prahy, vypráví příběh sluníčka, které nechtěně spadlo z oblohy do trávy a nemohlo zpět. Když mravenečkové zjistili, že sluníčko nesvítí, vydali se sluníčko hledat. Cestou vysvobodí z kukly líhnoucího se motýlka. Mimochodem je to jedna z nejvtipnějších scének filmu. Potom hledají sluníčko a když je najdou, společnými silami je vrátí na oblohu. Je to pohádka, po které nezůstaly žádné nezodpovězené otázky. Opravdu je to pohádka jenom pro malé děti? Tyto dva filmy stojí na opačných pólech lidského chápání světa. Jeden film vypráví příběh o tom, že svět není určen k ničemu jinému než ke zmaru. Z tohoto příběhu na mě opět dýchla nemoc zvaná „psychopatie“. Není potřeba znát proč, hlavně že se zabíjí. Možná se mýlím, ale je možné, že je to reakce na nějaké autorovo zklamání. A tak doufám, že druhou cenu tento amatérský film dostal pouze za svou realizaci, která byla opravdu nadstandardní. Druhý film vychází z úplně jiného světového názoru. Vyskytl se větší problém, sluníčko spadlo z nebe. Problém, který by psychopati vyřešili vyvražděním lidstva a zničením přírody. Ale Jaroslav Nykl předloží lepší řešení. Společnými silami mravenečků, motýlka a dalších se podařilo sluníčko vrátit na oblohu zpět, aby zase bylo světlo a teplo. Film v tomto případě nekončí ve vzduchoprázdnu, ale má řešení. „Ten umí to a ten zas ono“, je pravda, která dostala člověka tam, kde je. Stačí se rozhlédnout po nejbližším okolí. Třeba taková věc dnes běžné potřeby jako mobil. Kolik desítek tisíc lidí asi pracovalo společně na tom, aby byl vyroben? A kolik desítek tisíc lidí se podílí na tom, aby vůbec fungoval? Nad touto skutečností bychom se měli zamyslet. A co se týká provedení, Nyklův film je ukázkou toho, kam až může amatérský kreslený film dospět. Jeho filmy se s úspěchem měří s filmy profesionálními. Amatérští filmaři a hlavně i profesionálové, kteří jsou zvyklí na celé týmy lidí, kteří jejich filmy spoluvytvářejí, kroutí hlavami a nevěří, že vznikly u něj doma v kuchyni. Bohudík dnešní technologie to umožňují. Pan Nykl dělá své filmy sám, a tak na rozdíl od profíků stráví nad filmem podstatně více času. Nejen proto si animovaný film Jaroslava Nykla zaslouží první cenu, ale rovněž i za své profesionální zpracování. Smekám pokrývku hlavy před takovou trpělivostí. Adolf Macek, Česká Skalice

Seniorforum 2013 Kroměříž I letos se na konci roku, tradičně na začátku prosince, uskutečnil již 20. ročník soutěže SENIORFORUM

64

v Kroměříži. Soutěž začínala v pátek 29. listopadu a končila v neděli 1. prosince, která byla rovněž tradičně určena k prohlídce města Kroměříže. V pátek v 16:00 hodin bylo slavnostní zahájení, které zpestřil pěvecký sbor „Rozárky“. Po úvodu začala vlastní soutěž. Co napsat k filmům? Z mého subjektivního pohledu byla celková úroveň dost rozkolísaná. Přihlášeno bylo 57 filmů, z toho jich 11 nebylo přijato do soutěže. Přesto rozkolísaná úroveň zůstala. Ale ono je to vlastně dobře. Jak jinak bychom poznali ty skutečně dobré filmy? Je to to samé jako rozeznat dobro mezi zlem. Když bude kolem vás samé dobro, jak poznáte, co je zlé? A navíc v našem případě mají jak dobří, tak i špatní autoři možnost se něco naučit. Proto si vyberu asi tři filmy, na které napíši svůj názor. Upozorňuji, že to bude názor subjektivní. A začnu filmem, který se mi líbil velmi málo. 1/ The Red Rose - Ian Woodwarda z Anglie. Film vzdává hold mladému páru anglické královské rodiny a narození jeho potomka. Nemám nic proti anglickému patriotismu a už vůbec ne proti anglické královské rodině, ale tady to trochu autor přehnal. Byl tam jeden velice rušivý prvek, který by se dal vyjádřit poznámkou, co jsem si k filmu napsal: „Ten jeho počítač toho umí ...“. Asi 95% filmu tvoří totiž jeden trik za druhým a hojně využívané je klíčování, které není ani moc

maskované. Zbývajících 5% tvoří záběry přirozené, bez technických úprav. Jsou dobře natočené a zahrané, takže z některých na vás „dýchne lidskost“. Jenomže v zápětí nastane smršť trikových záběrů a „lidskost“ je fuč. Určitě porota asi zná Anglii lépe, a tak jim řada záběrů něco řekla nebo nastínila. Mně jako „Neagličanovi“ film připadal hrozně vyumělkovaný a úplně mimo královskou realitu. O co šlo, jsem pochopil po pěti minutách a pak jsem se začal nudit. Řada podobných záběrů, opakující se triky a žádný vývoj příběhu několikrát způsobily, že jsem při zatmívání obrazu jásal, že film už končí. Nekončil, a to nejméně třikrát. Dvacet sedm minut je na takový film hodně. Stačilo šest až sedm minut a film mohl získat lepší umístění. 2) Filmeček „V parku“ Ivo Renotièra z Ústí nad Labem je jednominutový vtípek. Dědové v parku na lavičce se nudí a vymýšlejí, co by mohli dělat. Všechny nápady jsou zamítnuty, až jeden navrhne: „Kluci, jdeme na panáka“. Všichni zajásají a odcházejí. Já jsem si v duchu říkal: „No jo, klasika, jdou se ožrat“. Následoval však záběr na „skákacího panáka“ namalovaného na asfaltu a v něm poskakující nohy dědulů v příslušných polích, někdy i na jedné noze. Vtípek, který se Ivovi Renotièrovi opravdu povedl. 3) „Dežaví po česku“ je film Jaroslava Dolečka z Dlouhé Vsi. Písnička, která kritizuje morálku politiků, je doprovázená krátkými střihovými ukázkami z jeho slavných filmů natočených zpravidla ještě na osmičku. Doleček už za hlubokého „socializmu“ kritizoval svými filmy morálku některých tehdejších politiků a ejhle, jak se to hodí i dnes, kdy morálka politiků doslova „spadla do kanálu“. Písnička to docela přesně vyjadřuje. Autor Jaroslav Doleček by si zasloužil určitě lepší ocenění než jenom čestné uznání. Soutěžní projekce skončila a došlo na medailonek seniora. V letošním roce byl vybrán Petr Chmela, který se svým bratrem natáčí speleologické filmy. Pro diváka, který nelozí podzemím, to jsou filmy velice zajímavé. A Petr Chmela je umí natočit a sestříhat tak, že dobře seznamují diváka s prostředím pod zemí, kam se dostane málo kdo. A natáčet stále ve tmě je také docela umění. Následovalo „okénko mladého autora“ Jiřího Kafky z Prahy. Bohužel, jak jsme brzy zjistili, tak to byly reklamní spoty na jeho filmy. Filmy, ve kterých kudla v břiše je tím nejlepším dorozumívacím prostředkem mezi lidmi. Autorovi se za ta slova neomlouvám, protože mám dvě podezření. Buď tyto filmy natáčí psychopati pro psychopaty nebo pracuje ve službách válečné lobby. Od dob domácí občanské války USA několikrát velmi zbohatly na válkách v jiných regionech světa. Nejvíce na válkách v Evropě. A tak na tuto strategii nedají dopustit a posílají do světa tuny „umění“ stejného charakteru, jak

nám nastínil pan Kafka. Je třeba s dostatečným předstihem vytipovat a připravit další vhodné regiony tak, aby tam mohla vypuknout nějaká ta „občanská válčička“ pro případ, že by v těch současných to lidi přestalo bavit, dohodli se a složili zbraně. Proti Hollywoodu však pan Kafka nemá šanci i přesto, že jeho filmy jsou kultivovanější než ty hollywoodské. Bohužel však stále hluboko pesimistické a krvavé. A je tu sobota večer a vyhlášení výsledků. Aby ti, co žádnou cenu nedostanou tolik nesmutnili, zazpívaly nám nejdříve opět „Rozárky“. Kdo a jak byl oceněn si můžete přečíst na webu www.čsfv.org nebo na Filmdatu. Pak následovalo pasování nových členů do klubu Seniorfora, tombola a společenské posezení autorů a poroty. Musím přiznat, že vyhlašování cen a pasování mi připadalo takové „suché“. Teprve po tombole mě napadlo, že se mohlo využít přítomnosti „Rozárek“, které mohly kratinkými výstupy dát jak vyhlášení cen, tak ale i pasování onu chybějící „šťávu“. Snad příště na 21. Seniorforu Kroměříž 2014. Adolf Macek, Česká Skalice

Svitavská klapka 2013 V pátek 13. prosince se tradičně uskutečnil ve svitavském Alternativním klubu Tyjátr již 3. ročník minifestivalu neprofesionálního filmu „Svitavská klapka“. Tato akce je zaměřena především na neprofesionální autory a studenty, ale pravidelně se zde představují se svojí volnou tvorbou i filmaři profesionálové. Tím vzniká prostor k diskuzi a inspiraci mezi autory různých úrovní a věkových kategorií. Nad minifestivalem přebírá již pravidelně záštitu režisér a autor dokumentárních filmů, pedagog FAMU, prof. Rudolf Adler. Vedle filmařů doplňují večerní program také začínající svitavští hudebníci a kapely, Moderátoři festivalu a Rudolf Adler

65

po uzávěrce...

které zpestřují přestávky mezi filmovými bloky a starají se o atmosféru po oficiálním ukončení akce. Program byl zahájen promítnutím videopozvánky na 3. ročník minifestivalu, po němž okamžitě navázalo hudební číslo připravené přáteli z filmu v čele s hlavními moderátory večera, Danielem Zezulou a Štěpánkou Fingerhutovou. První filmový blok odstartoval snímek Lukáše Šiguta „Be The SuperMan“, jenž popisoval den čtyř kamarádů, sportovců. Za filmaře profesionály se zde představil kameraman a reportér z regionální kabelové televize CMS TV pro oblast Svitavska Petr Horák, který diváky uvedl do světa počítačových her a představil zde tři krátké spoty plné vizuálních efektů. Studentské cvičení z katedry dokumentaristiky FAMU, odehrávající se v komunistickém prostředí minulého století, představil za Zdeňka Chaloupku sám pan profesor Rudolf Adler. Dalším au-

torem byl Pavel Juřík, který pustil část své bakalářské práce, tedy krátký sestřih rozsáhlé kompilace výbuchů, který byl do rytmu podržen dynamickou hudbou. Jeden z nejmladších autorů, teprve patnáctiletý Marek Fedrsel, ukázal snímek zachycující jízdu na krosové motorce. Celý blok pak zakončil již ve Svitavách tradičně známý animační tvůrce Pavel Jindra, který pobavil krátkým filmem s názvem „Člobrdo“. Přestávku vyplnila mladá svitavská kapela Dvojité Gé hrající tzv. „alternativní garážový punkrock“, jež svými dvěma písničkami naladila obecenstvo na druhou část večera. Druhý blok zahájil snímek mladého režiséra Luboše Daniše „Halucinace“ pojednávající o mladé nemocné dívce a jejím osudu. Následoval další animovaný film s názvem „Cecilova ranní deprese“, který zde představila mladá autorka Petra Macháčková, již podpořila velká fanouškovská základna v publiku. Její snímek pak byl vyžadován dokonce k opakování. Poslední animovaný a jeden z divácky nejúspěšnějších filmů večera, který uvedl již výše zmíněný Pavel Jindra, nesl název „Ptáci“. Tento úsměvný příběh si ,podobně jako ten předchozí, vysloužil velký potlesk. Jako jeden z posledních byl představen hraný film natočený Matějem Kovářem a jeho kamarády, který zachycoval dlouhý boj o kouzelný kamínek. Celý večer pak ukončila komedie Martina Jůzy „Lufťáci“. Komedie o jinak běžných věcech, které se jinak plánují a jinak uskutečňují. Čtyři kamarádi v příběhu letně prázdném hledají štěstí v poněkud pokřivené realitě. Po ukončení posledního bloku pan profesor Rudolf Adler zhodnotil celou akci, dal autorům krátké doporučení k další tvorbě a popřál jim mnoho úspěchů. Autoři s ním mohli ještě individuálně konzultovat svoje filmy promítané v průběhu večera. Hostem večera byla opět i paní Jarmila Šlaisová z hradeckého střediska Impuls, se kterou jsme se domluvili na spolupráci při výběru doplňkové kolekce filmů pro příští ročník. Celý zbytek večera pak doprovázelo volnou zábavu hned několik hudebních představení, z nichž první byla již známá skupina The Dozing Brothers hrající jazzovou a dixielandovou hudbou z počátku 20. století. Dále nastoupila na pódium již podruhé kapela Dvojité Gé a na závěr čekalo diváky příjemné překvapení v podobě zpěvu a hry na klavír v podání Daniela Zezuly a Dominiky Fišerové. Projekční sál byl jako vždy naplněn do posledního místa, hlavnímu programu přihlíželo více než sto diváků. Pavel Krušina, Svitavy

66

Digitalizace Rulových filmů skončila Byla sobota odpoledne, druhý den Vysokovského kohouta. Po dopoledním promítání jsem navštívil kamaráda Honzu Boháče, se kterým jsem osm let pracoval v Rubeně v Náchodě. Právě jsme probírali své osudy od chvíle opuštění Rubeny, když se ozval telefon. „Láďa zemřel“, sděloval mi hlas. „Co blbneš, vždyť jsem s ním před chvilkou mluvil a byl v pořádku“, já na to, protože jsem měl na mysli Láďu Čepelku z Říkova. Nebylo moc dobře rozumět, a tak mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, že se jedná o Vladimíra Rulu z České Třebové, kterému jsem před třemi dny nabízel účast na Vysokovském kohoutovi. Před časem mi oznámil, že mi v závěti odkazuje svoji filmovou pozůstalost. Ani ve snu mě nenapadlo, že se toho dožiju. A tak nastalo velké stěhování pozůstalosti ke mně do paneláku. Patnáct bedýnek DVD filmů ještě šlo a nedalo to moc práce. Zato VHS, to byla práce! Byly uskladněny až na půdě. A nebyly to jenom Rulovy filmy, ale daleko více těch profesionálních, kupovaných. Přestěhovat všechno do paneláku byl naprostý nesmysl. Kazety byly naházeny do krabic tak, jak přišly pod ruku a nezbylo než vytřídit profesionální kazety od těch Rulových. Těch krabic byla nejméně půlka půdy, a tak jsem celý měsíc chodil třídit kazety a potom je přemístil k sobě do sklepa v paneláku. Tam jsem ukládal VHS kazety do větších krabic od televizorů a podobně. Nakonec to byla pyramida vysoká přes dva metry třicet. Sotva jsem na tu nejvrchnější dosáhl. Nedalo se nic dělat. Hromady kazet v bytě a ve sklepě musely zmizet. Jediná možnost byla digitalizace filmů. A tak jsem se do toho 9. května 2012 pustil. Téměř Vladimír Rula

každý den včetně sobot a nedělí jsem převáděl DVD a VHS kazety na vyhrazený pevný disk. Uložit na disk DVD nebyl až tak velký problém. Na to stačily zhruba tři hodiny. S VHS to problém byl. Analogová technika je přece jenom více náchylná k poruchám a největší problém byla synchronizace, kterou jsem dost často musel nastavovat. Velmi často byly poruchy nahrány už při kopírování z kamery. Pásky VHS-C, na které opakovaně natáčel svou kamerou Panasonic, dlouho nevydrží. Pokud byla kazeta nová, digitalizace probíhala celkem dobře. Jenomže Rula se snažil kazety maximálně využít, a tak po několika filmech opět nastaly problémy se synchronizací. Navíc Rulův byt byl dvakrát vyplaven a hodně kazet bylo zasaženo plísní. Abych aspoň trochu zachránil tyto kazety, vybral jsem při jedné návštěvě ve sběrném dvoře vyhozený VHS rekordér a upravil ho na čištění pásků. Někdy to pomohlo velmi dobře, někdy méně. Digitalizaci jsem ukončil 18. prosince 2013. A jaké jsou jeho filmy? Použil bych dva termíny. První: vlaky, vláčky, nostalgické jízdy, lokomotivy, zkrátka železnice. A když se jezdí vlakem, tak i cestování. Filmy nedosahují příliš vysoké kvality, ale už dnes mají mnohé značnou historickou hodnotu. Co teprve za pár desítek let. Obrazově nejsou nic moc, ale v komentáři řečené informace jsou často velmi zajímavé. A ty druhé jsou filmy, kde není žádný komentář, což je velká škoda, protože si o něj přímo říkají. Některé filmy by mohly snad i sloužit pro výuku ve filmových školách. Další překvapení: obrázky, fóry, fórky, satira, kritika a vůbec legrace. To byl pro mne objev. O těchto filmech jsem nic nevěděl a určitě víc jak čtvrtinu tvoří právě tyto obrázkové filmy. Ty s fóry jsem nazval „fórforník“. Na nich Vladimír Rula pracoval tak, že našel nějaký obrázek a připsal k němu fórek. Když jich měl několik, natočil je na film. Někdy jenom okopíroval fórek z novin nebo časopisu, většinou však tvořil fóry vlastní. A tak točil filmky s kreslenými vtipy pro zasmání, škodolibé, politické a nebo vtipy o sexu. Některé jsou opravdu výborné. Pokud si pamatujete na jeho úvodní a koncové titulky u filmů na soutěžích, tak mi dáte za pravdu, že v tomto směru byla Rulova tvorba nezaměnitelná. A to nejdůležitější nakonec. Víte, kolik natočil filmů a filmečků od roku 1996 do roku 2011? Statistika ukázala neuvěřitelné číslo 1571 titulů. Je nutné odečíst asi tři filmy, které dostal od svého příbuzného, a pak několik zkopírovaných osmiček, které natočil už v šedesátých a sedmdesátých letech. Jediné, které se z této doby zachovaly. Ale stále to jsou jeho filmy. I tak si říkám, že je to snad na zápis do české knihy rekordů. Možná, že to není jenom rekord český, možná je to rekord evropský, možná celosvětový. Budu se muset do Guinessovy knihy rekordů podívat. Adolf Macek, Česká Třebová

67

...z redakčního šuplete Amatér jak toto slovo vzniklo? V oblasti fotografie, stejně jako v mnoha dalších oblastech výtvarného umění (ale i sportu) je slovo amatér velmi hojně užíváno v nejrůznějších podobách a významech: amatérsky provedeno, amatérský výtvarník, filmový amatér, amatérismus, amatérská soutěž atp. Velmi často má použití slova amatér zlehčující, nebo dokonce hanlivý význam. Posouvá předmět doplněný tvarem slova amatér do nižší kategorie proti profesionální úrovni. Slovníky cizích slov vykládají význam variant slova amatér téměř stejně: Amatér - neprofesionál; znalec oboru nebo činnosti bez profesionální přípravy; Ochotník - sportovec, který neprovádí sportovní činnost jako své povolání; Amatérismus - provozování něčeho ze záliby, nikoliv z povolání; Amatérství - profesionální nezpůsobilost k vykonávané činnosti, neschopnost; Amatérský - ochotnický. Známe ovšem původní použití tohoto výrazu, vycházejícího z francouzského slova aimer, což v překladu znamená milovat? Abychom se to dověděli, musíme se vrátit k počátkům moderního sportu, a to jezdectví. Jezdecké dostihy v současném pojetí začala provozovat v 18. století anglická šlechta. K tomuto účelu si u svých sídel zřizovala stáje závodních koní, o které se starali a současně na nich závodili najatí zaměstnanci. Ti byli na startovních listinách dostihů uváděni jako jezdci. Objevovali se však i případy, že majitel koně byl natolik jezdecky zdatný, že se na svém koni závodů účastnil osobně. Pro odlišení od jezdců – zaměstnanců byl takovýto šlechtic na startovní listině uveden jako amatér. Nikoli tedy ve významu, který by jej zařazoval do kategorie méně kvalitních jezdců. Toto označení nevypovídalo ani o žádných výhodách, které by měl oproti soupeřům. Vyjadřovalo skutečnost, že se jedná o osobu provádějící zdarma a ze záliby činnost, kterou miluje. Jiří Zikmund, Hradec Králové ...a navíc, kdo by neznal italské „amare“ tedy milovat, mít rád....proč je poslední dobou tolik averze k tomuto vlastně „libozvučenému“ slovu, které především znamená tvořit něco ze záliby, z lásky pro potěšení vlastní i druhých....pro takové lidi se zájmem o tvoření a radost z tvoření tu bylo do konce roku 2013 Středisko amatérské kultury Impuls... (red)

68

***

Ve filmovém zpravodaji Donašeč...1/2012 jsme poprvé upozornili na „velkou novelu“ občanského zákoníku a nové podmínky pro existenci a vznik občanských sdružení, který v první fázi vyvolal v terénu poměrně rozruch a obavy. O tom co bude a jak to bude se od té doby stále diskutuje (např. na www.nipos-mk.cz). K této problematice sepsal následující řádky předseda „spřáteleného“ východočeského sdružení divadelníků pro zpravodaj Divadelní hromada... stejným způsobem se nový zákoník (ne)dotkne i našeho „filmového sdružení“.... s jeho souhlasem otiskujeme, přečtěte si:

Konec občanských sdružení?

Slyšel jsem tu poplašnou zprávu. Ještě před pár dny, dokonce z úst vysokoškolského pedagoga, který se zabývá veřejným sektorem - do něhož patří i divadelní spolky, sdružení, soubory... Prý to tak podle nového občanského zákoníku bude. Takže se ta jobovka týká i nás, kteří hrajeme divadlo „nepodnikatelsky“, tedy nikoliv pro peníze, ale pro radost svou i svých bližních. Byť i od nich zpravidla inkasujeme vstupné. Ale zvykli jsme si říkat, že jsme „neziskoví“, což je v podstatě tvrzení poněkud zavádějící. Neb i řízek po představení je odměna a má hodnotu jakési „mzdy“... Moji milí, já, ale i ti, co nový občanský zákoník skutečně četli, však říkáme ne! Nic se neruší, nic nekončí. Neděste se, vážení občanští sdruženáři, a nestahujte kalhoty, když brod je ještě daleko! Od 1. ledna 2014 sice začne platit zákon 89/2012, onen nový občanský zákoník, a budou jím zrušeny zákony o zakládání občanských sdružení (zák. 83/1990 Sb.), obecně prospěšných společností (zák. 248/1995 Sb.) i nadací a nadačních fondů (zák. 227/ 1997 Sb.) - to však neznamená, že podle těchto (zrušovaných) zákonů budou zrušeny či dokonce zakázány právnické osoby, které podle nich vznikly. Nikoliv, jen se už takto nebudou zakládat další nové. Ty existující – a občanských sdružení je u nás podle „třiaosmdesátky“ založeno už skoro 95 000! – nemine pouze jediná změna, povinnost do tří let po tom, co nový OZ vstoupí v platnost, se zaregistrovat u příslušného rejstříkového soudu, kam Ministerstvo vnitra převede registraci občanských sdružení. Rejstříkové soudy

vzniknou 1. 1. 2014. V rámci takové nové registrace je třeba upravit stávající satanovy sdružení podle nového zákona, především odstranit ze svého názvu termín „občanské sdružení“, protože název musí podle § 216 nového občanského zákoníku obsahovat slova „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, postačí však zkratka „z. s.“. Nová „sdružení“ občanů (tedy i ta divadelní, filmová a další...), už budou vystupovat jako právnické osoby – spolky, jak jsme jim stejně říkali a jak je zná i staletá tradice a nový OZ je tak v § 214 opět označuje. Ale zákonodárce také klade důraz na to, aby šlo o spolkovou činnost vzájemně prospěšnou, která slouží především těm, kteří se kvůli tomu sdružili – konali, co je baví a těší. A výsledkem jejich hlavní činnosti, která je nezisková, a proto také daňově zvýhodněná oproti podnikání, může být i nácvik a pořádání divadelních představení. Je to stejné u divadelních spolků jako třeba u Sokolů, kteří na své tělocvičné akademie taky prodávají lístky. Pravda, řada „neziskových“ divadelních souborů, především pražských, se snaží divadlem živit. Mají vyloženě profesionální zaměření, ale musely se uchýlit k právní formě občanských sdružení, aby mohly dosáhnout – jako nezisková instituce – na různé státní a městské či krajské granty, což se dávno přežilo. Jenže po roce 1990 u nás nemáme divadelní zákon. Ten přesně určoval, co je divadlo „z profese“ a co divadlo ochotnické. Uvádí to už první divadelní zákon z roku 1850, rozlišují to i zákony komunistické. Dnes mladí divadelníci často ani netuší, co je divadelní „spolek“ a co je soubor, který se chce divadlem živit. Z toho důvodu byl letos v únoru schválen transformační zákon č. 68/2013 Sb., o změně právní formy občanského sdružení na obecně prospěšnou společnost, a to pro takové subjekty, které se svou hlavní činnosti vlastně „živí“, např. Spolek Kašpar v Praze a jiné. Tyto „spolky“ mohly v období od 1. dubna 2013 do 31. prosince 2013 samy dobrovolně změnit svou právní formu na obecně prospěšnou společnost a ve své hlavní – neziskové - činnosti realizovat uměleckou tvorbu a „prodej“ divadelních inscenací. Taková sdružení už nemusí mít mindrák, že jejich členská základna - smysl každého spolku - je nulová. Vždyť spolek by měl především uspokojovat zájmy svých členů, což je v případě „klasického“ amatérského divadelního souboru přirozené. Nechci se pouštět do dalších změn, které i v rámci divadelních aktivit nový občanský zákoník přináší tím, jak se nadále budou zakládat neziskové subjekty, které se divadlem zabývají profesionálně. Dnes to jsou (a zřejmě dlouho budou) i příspěvkové organizace zřizované státem a obcemi či kraji nebo obecně prospěšné společnosti. Nové instituce tohoto typu by měly být podle nového OZ zakládány jako „ústavy“, přičemž pojem ústav je míněn jako tradiční a historický název pro nepodnikatelský, veřejně působícího subjekt. Dříve se běžné říkalo „tento bohulibý ústav vzdělávací nebo kul-

turní“, užíval ho i K. H. Hilar, když ve 30. letech min. století připomínal, že „Národní divadlo by mělo být ústavem výlučně uměleckým“ (K. H. Hilar.: Boje proti včerejšku, Praha 1925, s. 198) Tak takhle to nějak bude. Zatím není třeba nic podnikat. Pokud se však chcete dozvědět něco víc a podrobněji, otevřte si na webu stránku: http://www.epravo.cz/ top/clanky/transformace-obcanskych-sdruzeni-na-spolky-dle-noveho-obcanskeho-zakoniku A ještě recept na to, jak vytvořit nějaké „zastřešující sdružení“, které by chránilo, bránilo a rozvíjelo amatérské divadlo coby produkt „spolkového života“. Stojí prý o to i ředitelka Artamy i někteří další se k tomu hlásí, jak psali na stránkách AS a Zpravodaje JH, že by bylo třeba se „nějak spojit“. Nu, asi před pěti šesti lety jsme tehdy ještě s předsedou SČDO Jardou Vyčichlem klopotně zakládali a pak bohužel rezignovaně opustili myšlenku Matice českých divadelníků (myslím ale, že SČDO a OSDO Ústí nad Orlicí spolu ještě kamarádí, jen jsem o tom už pár let nic neslyšel). Stanovy a různou korespondenci mám ještě schovanou. Ale takový svaz lze zcela pěkně založit i podle nového občanského zákoníku. Hned v úvodu § 214 se říká, že „vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu...“. A to je vše, co se pro má udělat, chytrému napověz, hloupého trkni... Jenže, máte pravdu, kde vzít ty lidi, kteří to nezištně a demokraticky vezmou na svá bedra. Jó, folkloristi, sportovci, ale i rybáři a hasiči smysl pro takovou sílu prutů Svatoplukových mají. Jen divadelníci možná (i filmaři) myslí spíš na ten řízek či festivalovou slávu. Když do jejich města zavítá jiný ochotnický soubor (nebo se promítá kolekce filmů odjinud – viz krajská soutěž nebo festival Cinema Open), ani se nejdou podívat... Alexandr Gregar, Hradec Králové

I kinematografie má své šmejdy nenovější je Maturita Věra Míšková ...deník Právo, kulturní rubrika 23. 11. 2013 Po premiéře dokumentu Silvie Dymákové Šmejdi řada firem, které lákají i drastickými způsoby zejména seniory k nákupu zboží, které za předraženou cenu neposkytuje to, co slibuje, skončila. Skvělý výsledek! Tyto firmy ale nejsou jediné. Srovnatelným šmejdem je i to, kdy kinaři vybírají vstupné za něco, co nelze fil-

69

po uzávěrce... mem ani nazvat. První příčku v tomto žebříčku okupuje dlouhodobě producent a distributor, někdy také herec a režisér Tomáš Magnusek (Bastardi, Jedlíci, Školní výlet, a další), jehož nejnovější produkt Maturita (jako scénárista a režisér je uveden Tomáš Houška) právě vstoupil do kin. Údajně komedie o tom, jak se maturanti pokoušejí ukrást maturitní otázky, není film, ale sled výjevů, v nichž se studenti, pedagogové i úředníci, vesměs za hranicí idiocie potácejí plátnem, mluví sprostě, občas (v představách) vraždí a ty ženského rodu se svlékají. Celé je to jednak nemorální (když dokážete něco ukrást, máte šanci, že vás zaměstná policie), jednak to postrádá základní dovednosti stvořit výrobek zvaný film. Děj je tupý, herci trapní. Pokud má někdo z nich i talent, Maturita to spolehlivě zatloukla. Kameraman neumí svítit, zvukaři nedokážou, aby bylo pořádně rozumět. Režírovat nebylo co. A už vůbec to není vtipné – dokonce ani na premiéře, obsazené viditelně převážně kamarády, kteří se zoufale smát chtěli, mnoho smíchu nezaznělo. Každý má právo si myslet, že umí natočit film, a má právo to zkusit. Jiná věc je, když jiní za to mají platit. A v kinech se platit musí. Maturita a její uvedení do kin je tedy šmejd srovnatelný s nabízením dek a hrnců – jen zacílený místo seniorů na teenagery. ...veřejnoprávní TV asi potěšila příznivce pana Magnuska, kterých je určitě několik i mezi filmovými amatéry a po dvou dílech snímku Bastardi odvysílala ke konci roku jeho poslední film Jedlíci. Pokud některé snímky z jeho tvorby již znáte, jaký názor si na filmy uděláte je jen na vás... (red)

***

napsáno pro časopis Amatérský film a video v roce 1994 ALE aktuální i v roce 2014 V polovině loňského roku (1993) vznikla vedle ČSFV (původně NSFV) další tři filmová sdružení. Vezměme tuto skutečnost jako fakt, přestaňme osočovat kohokoliv ze snahy o rozbití jednotné organizace. Tu „jednotnou“ máme všichni ještě v živé paměti a časy, kdy někdo nad námi rozhodoval, který film můžeme promítat v národní soutěži a který ne, nebo který autor může být „puštěn“

70

na zahraniční soutěž, nejsou nijak dávné. I ve východních Čechách jsme ustavili volné sdružení pro amatérský film a video (VčVSAFV). Nikoli natruc, ale z potřeby. Po pravdě musím přiznat, že i nespokojenost řady členů tehdy ještě NSFV (Nezávislého svazu pro film a video) s činností centrální organizace i působením a veřejným vystupováním některých členů výboru bylo motivem k odchodu ze svazu a založení vlastního. Hlavním důvodem však bylo připravit se na „krizovou variantu“. Ustavit sdružení, které by v případě potřeby převzalo část činností střediska Impuls, které v této době pečuje ve východních Čechách o všechny oblasti neprofesionální umělecké tvorby, a zajistilo činnost v oblasti filmu a videa. Vzhledem k dosud nedořešené legislativě a územnímu uspořádání není jisté, jak dlouho bude toto středisko existovat, zda nebude zrušeno či převedením pod jiného zřizovatele neztratí možnost regionálního působení. Z této nejistoty vzešla potřeba založit organizaci, která bude mít právní subjektivitu, aby mohla zastupovat filmaře regionu, získávat finanční prostředky na činnost, hájit jejich zájmy. K tomu je nezbytně nutná orientace v terénu. Proto osobně považuji existenci několika menších sdružení znalých problematiky a potřeb své oblasti a samozřejmě zastřešené a koordinované „centrálou“ složenou ze zástupců všech existujících sdružení za velmi praktickou a funkční. Máme u nás zkušenosti s tříletou činností Volného sdružení východočeských divadelníků a jsou ty nejlepší. Osobně jsem optimista. Věřím, že současný stav vzájemné nevraživosti je přechodný a vyplynul z nedostatku kvalitní komunikace mezi jednotlivými sdruženími. Přimlouvám se, pokud nelze neshody řešit osobním jednáním a jsou součástí zveřejněných článků, aby se uváděly konkrétní skutečnosti i jména. Zabraňme, aby neadresnými výroky byli zpochybňováni lidé seriózně jednající. Hledejme společnou cestu, je to jediná šance, jak být skutečnou oporou při rozvoji amatérského filmu a videotvorby. Nemluvme již o tom, co bylo, ale o tom, co je potřeba udělat... A nejdůležitější je pro nás celosvětový festival UNICA, který začíná v Hradci Králové19. srpna 1994. První promítaná soutěžní kolekce bude naše – národní. A k jejímu úspěchu by mělo směřovat naše společné snažení.



Jarmila Šlaisová Odesláno do redakce časopisu AFV Jiřímu Dědovi dne 14. 2. 1994

AKTUÁLNĚ...

Ozvěny festivalu Cinema Open 13.02.2014, Bio Central,18:00, 2.sál (kavárna) Kouzelník teorie reality Slepice Inspektoři Fakebook Kamarádi márinka

Česák Jiří Řezníček Daniel Štefanides Šimon Bohadlo Martin Březina David Vaněk Petr Koláček Lukáš

6 min 10 min 9 min 9 min 15 min 12 min 36 min 97 min

Natáčení zrcadlovkou (S DLSR)

Chcete znát kouzlo velkého formátu 35mm a používat v praxi nástroj blízký profesionální kinematografii? Navíc vše snadno, levně a digitálně. Praktický seminář s Michalem Strakou sobota 15. února 2014 Impuls Hradec Králové, Pospíšilova 365, 500 03 Hradec Králové Obsah semináře: -Základy práce s kamerou -Základy expozice -Nastavení zrcadlovky

-Video pro střih -Nejčastější chyby -Stabilizace obrazu -Zrcadlovky a zvuk

Praktické ukázky tvorby, zařízení a příslušenství. Max počet účastníků: 12-15 Cena: 200,-Kč Přihláška a podrobnosti na www.impulshk.cz Michal „Mike“ Straka – pět let pracuje jako kameraman na volné noze, má zkušenosti s přímými přeno-

sy, reportážemi, reklamním videem i krátkými filmy. Natáčel na Srí Lance, v Norsku, Francii a všech zemích střední Evropy. Založil a vede populární web VideoZrcadlovkou.cz, který se jako jediný v ČR věnuje tvorbě tohoto druhu revolučního záznamu.

71

AKTUÁLNĚ... Valná hromada VčVSAFV s programem

Valná hromada sdružení proběhne

15. března 2014

v Knihovně města Hradce Králové, Wonkova ulice 1262/1a. Program: 09:30 Prezence, placení příspěvků 10:00 Valná hromada 13:00 Přestávka na občerstvení 14:00 Seminář s Miroslavem Jankem projekce dokumentárního filmu Umanutá o filmové režisérce Drahomíře Vihanové Filmový den v jedinečných prostorech knihovny. Přijměte pozvání na nevšední odpoledne strávené v zajímavých a nově zrekonstruovaných prostorech Knihovny Hradce Králové, v jejímž přednáškovém sále se uskuteční seminář o dokumentárním filmu s režisérem, dokumentaristou a střihačem Miroslavem Jankem. Ten nás seznámí se zákulisím a úskalím tvorby jeho posledního dokumentárního filmu s názvem Umanutá.

Umanutá

Dokumentární Česko, 2012, 58 min Režie: Miroslav Janek Hrají: Drahomíra Vihanová Dokument o Drahomíře Vihanové, jejíž celovečerní prvotina skončila v trezoru a režisérka se tak etablovala především jako jedinečná dokumentaristka. „Zkoumáním jednotlivých životních vzletů a pádů paní režisérky, a reflektováním témat některých jejích filmových děl jak hraných, tak dokumentárních, chci dospět k formě víceméně esejistické, k otázkám životních ztrát a nálezů, k otázkám tvůrčí umanutosti a daně z ní plynoucí, k otázkám samotného smyslu či nesmyslu lidského konání, potažmo i k otázkám stavu věcí jak ve filmu, tak ve společnosti.“ Miroslav Janek

72

Miroslav Janek Dokumentární režisér, kameraman a střihač. V letech 1969–1979 natočil téměř 40 krátkých filmů v Československu, od roku 1980 pracoval v USA jako střihač a kameraman. Sám tam natočil kolem deseti autorských nezávislých filmů (Visitor, Heroes, Little City in Space, Now I lay me). Spolupracoval s Geofreyem Reggiem jako střihač na celovečerních dokumentech Qatsi trilogie: Koyaanisqatsi, Powaqqatsi, Naqoyqatsi a krátkometrážním Anima mundi. Od roku 1993 pracuje pro Českou televizi na hodinových dokumentárních filmech, které získaly řadu ocenění: Sedm deset Nečtiny, Zemský ráj, Nespatřené, Hamsa, já jsem, Previanti, Člověk a jeho pán, Bitva o život, Nachové plachty. Po tragické smrti Pavla Kouteckého se chopil dokončení filmu Občan Havel, jenž získal Českého lva. Od roku 1998 je stálým pedagogem FAMU.

Krajská soutěž neprofesionální filmové tvorby pro Královéhradecký kraj

25. - 26. dubna 2014 Postupové kolo pro Český videosalon 2014

Pozor, změna! Soutěž bude probíhat v nových prostorách a v novém modelu - pátek odpoledne a sobota celý den. Knihovna města Hradce Králové Wonkova 1262/1a, 500 02 Hradec Králové Propozice, přihlášky, průvodní listy, termín uzávěrky a další informace budou zveřejněny na www.impulshk.cz nebo filmdat.cz .

73

Chcete převést své staré filmy nebo pásky na DVD nebo digitalizovat do počítače a již nemáte k dispozici zařízení pro jejich přehrávání? Obraťte se na nás. Přepisy filmů provádíme od roku 1991 a za tu dobu jsme převedli velké množství starých filmů na VHS i do DVD, poslední dobou i do počítačových souborů AVI,MPG nebo MOV. Přepisujeme všechny filmové formáty i domácí videokazety: Filmy 8mm i se zvukovou stopou S8mm i se zvukovou stopou, rychlosti 18 i 24-25 obr./sec 16 mm i s optickou stopou rychlosti 16 a 24 – 25 obr./sec. Zajistíme i přepis 16mm dvoupásu i pracovní přepis 35mm (pouze stereozvuk) Pro členy VčVSAFV sleva na přepisy 10% při objednání zakázky. Kontakt, ceník a objednávky:

FILM-VIDEO.CZ Petr Lášek, Praha tel.: 721 421 700

Sběrné místo v Hradci Králové a ve většině krajských měst v České republice a v Bratislavě.

74

KONZULTAČNÍ STŘEDISKO 2014 Konzultační středisko je forma individuální vzdělávací dílny, kdy autor konzultuje svoje představy a postupy při natáčení filmu s odborníkem, ale přitom zachovává naprosto svoje autorství. Práce lektora jde formou rad a doporučení a každý zváží, co z doporučení konzultanta bude realizovat. Žádný odborný poradce za autora nenapíše scénář, ani nenatočí či nesestříhá film, pouze poradí, jak z daných možností, připraveného scénáře či doneseného hrubého materiálu vytěžit co nejkvalitnější výsledek. Konzultačním střediskem za uplynulých dvacet let prošla řada amatérských tvůrců východních Čech i mnozí autoři z jiných míst České republiky. Opodstatnění jeho existence potvrzují výsledky a úroveň oboru amatérských film v regionu, dokládané množstvím ocenění východočeských autorů na domácích i zahraničních soutěžích a festivalech. Konzultaci vám zprostředkujeme ve středisku Impuls Hradec Králové. [email protected] – Ondřej Krejcar, mobil 773 133 744.