Vážení čtenáři a příznivci Originálního pražského synkopického orchestru,

Vážení čtenáři a příznivci Originálního pražského synkopického orchestru, po 37 letech existence tohoto vynikajícího a jedinečného hudebního tělesa se odehrává významná událost. Vzniká kruh přátel a otevírá se stálá scéna v dobovém sále casa gelmi v korunní ulici na Vinohradech. představou všech zainteresovaných je, že se pod jednou střechou budou dít kulturní akce širokého rozsahu, související s dobou dvacátých a třicátých let minulého století – koncerty, taneční večery, výuka dobové interpretace, besedy, setkání, projekce filmů, přehrávání unikátních gramofonových nahrávek, literární večery, semináře o dobové technice (letectví či automobilismu) a mnoho dalších doposud takto nikde nesoustředěných programů. V prvním čísle casa gelmi revue – Zpravodaje kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru Vám přinášíme to, co by měla revue obsahovat, tedy rozhovory. rozhovory s tvůrci nového projektu, ale také s těmi, kdož budou na stálé scéně v sále casa gelmi pravidelně účinkovat. prostřednictvím dialogů jsme se snažili Vám co nejvíce přiblížit současné a budoucí záměry kruhu přátel a aktuální i připravované počiny. V dalších číslech budeme naplňovat rubriky výše zmíněných odvětví. Budete se moci dočíst zajímavosti z oblasti dobové hudby, techniky či literatury. chceme předkládat unikátní materiál slovní i obrazový, pro což je tato tiskovina doslova ideální. nechť je tedy zahájena saisona dosud nevídaného zaměření a obsahu. nechť si v této saisoně najde každý něco zajímavého a nechť tento list je informátorem o veškerém dění ve stálé scéně kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru. RADEK ŽITNÝ

Rozhovor Petrem Bláhou, ředitelem a producentem sálu Casa Gelmi pro Bulletin Casa Gelmi Revue

Na půdě scény „MÁJ“ Praha, Korunní ulice 30, středa 16. března 2011. S panem Petrem Bláhou jsme se sešli nad architektonickými plány budovy na Korunní ulici č. 30 z let 1895 a 1927 a fotografiemi z rekonstrukce, která probíhala před třinácti lety. Jak jste se stal ředitelem Casa Gelmi? Vyhrál jste výběrové řízení?

A protože paní architektka Colombelli i moje žena milují meziválečnou architekturu, bylo jasné, že celá obnova bude provedena v hlubokém respektu k původnímu záměru restauratéra Františka Nejedlého, který zadal v roce 1927 vídeňskému architektovi, Stivu Vackovi, rozšíření činžovního domu o divadelní sál, pro který využili nezastavěnou plochu dvora. Tady si dovolím malou odbočku – Stivo Vacek mimo jiné projektoval i známější budovu než je ta naše, a to dnešní sídlo finančního úřadu ve Štěpánské ulici číslo 28.

Ale kdepak (smích), byla to neuvěřitelná náhoda a jak se tak říká, dostal jsem se k tomu „jako slepý k  houslím“. Moje žena od  roku 1995 pracovala jako tlumočnice z italského jazyka a  v  roce 1996 jí oslovila pracovnice italské ambasády, zda by se neujala paní Loretty Gelmi, která v Praze hledá nemovitost pro svoje podnikatelské záměry. A já jim pomáhal jako technický konzultant. Celý rok jsme já, moje žena, paní Gelmi a její kamarádka, architektka Roberta Colombelli, hledali vhodnou nemovitost, až jsme jednoho dne narazili na činžovní dům s bývalým divadelním sálem v Korunní ulici na pražských Vinohradech a již při první návštěvě bylo jasné, že jsme konečně našli.

Pokud tomu tedy správně rozumím, prvotním záměrem nebylo provozování sálu pro kulturní a společenské akce? Ano, rozumíte tomu správně. Celková rekonstrukce sice respektovala původní účel, ale na celé ploše sálu i balkonu vznikla prodejna bytového textilu, která byla slavnostně otevřena 28. října roku 1998. Jenomže se ukázalo, že tento vizionářský plán příliš předběhl svou dobu. A tak v roce 2002 padlo rozhodnutí, že „poslechneme plány prvního majitele“. Došlo tedy na zrušení prodejny a bez nutnosti dalších úprav jsme začali sál provozovat jako kulturně-společenský prostor. Paní Gelmi upnula svoje síly do dalších obchodních aktivit a moje žena odešla v roce 2006 na mateřskou dovolenou. A mně připadla role ředitele a producenta, kterou zastávám dodnes.

Proč jste se vlastně pustili do rekonstrukce sálu, který měl ještě v roce 1997 úplně jiné využití než dnes ? Prostory byly v dost dezolátním stavu a dvě majitelky, které zdědily nemovitost v restituci, pro ní neměly využití ani žádné plány do budoucna. Založili jsme firmu Bergamaska s. r. o., která se stala majitelem nemovitosti a paní Gelmi, která pochází z rodiny v Itálii již po několik generací úspěšně obchodující s bytovým textilem, vypracovala projekt ojedinělé prodejny se sortimentem, ke kterému měla tak blízko. Než se tak mohlo stát, přišla na řadu rekonstrukce nejen celého divadelního sálu, ale i všech přilehlých skladů, kanceláří, chodeb i schodiš.

A jsou ještě další důvody, které vás k tomuto prostoru připoutávají? Jsem tu někdy připoután doslova otrocky až do brzkých ranních hodin, protože je mnohdy

2

potřeba dohlédnout na hladký průběh akce. Ale jinak mi má práce připravuje příjemná překvapení, hlavně ve vztahu k historii našeho sálu. Například v dětství jsem měl velmi rád loutkové postavy Jiřího Trnky a  ploškové večerníčky. Jsem velmi rád, že se dnes se svým synem mohu znovu podívat třeba na „Pohádky o mašinkách“, které vznikly v trikovém studiu ČST, které sídlilo v našich dnešních prostorách. A mnozí si jistě vzpomenou na reklamní znělku s  panem „Vajíčko“, která vznikla ve “Studiu reklamního vysílání“ se sídlem opět v našich prostorách.

No, nechme se překvapit... A pokud nám vyjde třeba i jen desetina z plánů, které máme, nebudu to považovat za neúspěch. Nadační fond Veselý senior měl tak trošku podíl na našem setkání s panem Pavlem Klikarem a ten, po dlouhé době hledání, našel scénu pro svůj projekt Early Jazz Paradise, která podle něj akusticky a podle všeho i společensky vyhovuje kvalitnímu prostoru pro sociální kulturu. Děkuji Vám za rozhovor. Já vám též děkuji za rozhovor a za to, že jsme si mohli popovídat o věcech, které se už tak trochu staly mým druhým já.

Kdo ještě mimo ČST v minulosti prostory využíval? Jakoby magickým kruhem se te vracíme vlastně k původnímu účelu sálu, a to byl hudebně-kavárenský prostor určený pro setkávání kosmopolitního publika. Účinkující ovlivnění různými evropskými kulturami – potažmo i těmi zaoceánskými zde tvořili tak trošku neoficiální druh kulturního a sociálního prostředí.

Jedna otázka Pavlu Klikarovi, dramaturgovi Stálé scény Early jazz paradise

A osobnosti?

Jaké bude vstupné na pořady v Casa Gelmi?

Myslíte na začínajícího Karla Gotta, který zde spolu s bratry Jiřím a Ladislavem Štaidlovými založili svoje divadlo Apollo a nebo Karla Hálu, Yvonne Přenosilovou či Pavlínu Filipovskou?

„Když jsem v roce 1969 poprvé navštívil koncert The Jazz Fiddlers v  pražské  Malostranské besedě, vstupenka mne stála 3 Kč. To by se mně samozřejmě líbilo i  dnes ... Ale bohužel to jaksi není možné. Takže... kolik bude stát? Hmm. Třeba 30 korun jako u doktora? Nebo trošku víc? Mně osobně jde celý život o to, dělat co nejkvalitnější kulturu, ale za přijatelné vstupné. Usilujeme o to, aby cena vstupenky nebyla tím, co zabrání publiku navštěvovat naše programy opakovaně nebo pravidelně. Snažíme se získat prostředky na provoz sálu a produkce tak, abychom mohli publiku v této věci vyjít maximálně vstříc.“

Všeobecně. Z ČT k nám občas zavítají pamětníci, kteří zde pracovali, jako například pan kameraman Roman Rezek, který má hodně informací o minulosti tohoto místa na www.rezek.biz. Od r. 1956 zde působilo „ Malé avantgardní jeviště“, „MAJ“. Třikrát týdně se hrálo divadlo pro dospělé a o víkendech pohádky pro děti, většinou autorské režie pana Františka Mikeše. Vlastně jim tehdejší mocní moc avantgardy nedopřáli, a proto museli prodloužit „A“, a z názvu byl až romanticky nebo propagandisticky poetický „Máj“. Název se ale vžil silou svých osobností tak, že ochotnické divadlo pod tímto názvem funguje v Praze dodnes. A co se bude odehrávat ve zdech Casa Gelmi nyní?

3

Rozhovor s vedoucím Diskografické sekce a místopředsedou Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru panem Antonínem Zezulou.

Miluji Originální pražský synkopický orchestr od prvního okamžiku... Ve čtvrtek 26. března 2011 jsme si povídali o sbírce unikátních nahrávek, o Kruhu přátel a také jeho budoucích plánech. Můžete prosím stručně charakterizovat svůj životaběh?

nulosti. Právě vzájemná výměna nahrávek a komunikace s panem Klikarem o milovaném žánru byly asi důvodem jeho důvěry, kterou mi projevil a které si velmi vážím.

Protože jsem byl panem Pavlem Klikarem nominován pro práci v diskografické sekci jakožto „přespolní“ (bydlím ve Velkém Meziříčí na Českomoravské vysočině), cítím povinnost se Pražanům alespoň stručně představit. Jsem ročník 1947, tedy celkem „čerstvý“ důchodce, a od vysokoškolských studií na elektrotechnické fakultě VUT až do důchodu jsem pracoval v Brně jako elektrotechnik. Vážný zájem o klasický jazz 20. a 30. let mne ale ovládá už více než 50 roků (tedy od „útlého dětství“), v posledních dekádách jsem nashromáždil celkem slušný soukromý archiv historických snímků (cca 50 000) a hodnotných originálních jazzových publikací. Ve svém bydlišti vedu pro místní „jazzové nadšence z moravského venkova“ od r. 1994 neformální sdružení „Classic Jazz Club“, pro který každý měsíc připravuji poslechové večery o jazzových mistrech mi-

Kdy a za jakých okolností jste se seznámil s Pavlem Klikarem? Jaký máte názor na jeho celoživotní činnost? Ten prvotní kontakt byl logicky „on na jevišti, já (nadšený) posluchač v hledišti“. Osobně jsem poprvé pana Klikara viděl na brněnském koncertu Classic Jazz Collegia s Wild Bill Davisonem v roce 1976 (tehdy pan Klikar hrál na piano). Jen o něco později kouzelně vstoupil na naši scénu OPSO a každý hned poznal: toto je naprosto unikátní přístup ke starému jazzu. Po jednom koncertu jsem měl to štěstí vyjádřit v kruhu příznivců svůj obdiv orchestru, a poznal jsem tak i vlídnou povahu pana Klikara, který je ochoten se s každým upřímným jazzovým nadšencem ba-

4

vit. Pak došlo na první výměny nahrávek (vzpomínám jak jsem byl tehdy „pyšný“, že jsem byl schopen – jako pouhý amatér – nabídnout i věci pro něho tehdy nové). No a naše spolupráce zintenzivnila v posledních letech (jsem rád, že jsem mu mohl např. poskytnout i mnohé nahrávky, které mu zničila pražská povodeň), přibyly též telefonické diskuse o „obskurních“ umělcích, výměna biografických článků atd. Celoživotní umělecká a publicistická činnost pana Klikara (kdo u nás zná lépe jazzové mistry 20. let? – viz např. jím zpracované kapitoly v „Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby“) je unikátní a naprosto obdivuhodná. Fascinující je jeho záběr – od barokní hudby po klasický jazz – i interpretační virtuozita (trubka, piano, varhany), aranžérské schopnosti. V přístupu, který v celoevropském (nebojím se říci celosvětovém) měřítku přinesl do hraní klasického jazzu (studium a používání nástrojů vyrobených ve 20. letech, nahrávací studiová technika, optimální akustické prostředí atd.), prostě nemá konkurenci.

Tatáž podpora pro „Early Jazz Academy“ po jejím rozjezdu (příprava zvukových materiálů orientovaných na výuku, diskografická a biografická data). Tato činnost již byla předběžně diskutována s panem Klikarem. Průběžné doplňování a zkvalitňování archivu spravovaného Kruhem přátel Originálního pražského synkopického orchestru (výměna, nákupy, stahování z „volných“ internetových archivů atd.). Orientace na nejkvalitnější reedice (se zvukovými standardy, které nastolil „guru“ zvukových restaurátorů John R. T. Davies a jeho žáci). S předchozím bodem souvisí i navazování kontaktů (domácích i zahraničních: soukromí sběratelé i instituce). V této souvislosti prosím vážné sběratele z ČR o laskavý kontakt, pokud jsou ochotni se na těchto aktivitách podílet. Při zahraničních kontaktech je dohodnuta spolupráce s Mezinárodní sekcí Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru (pan Luboš Zajíček). Protože „sdílená radost je dvojnásobná radost“, chceme těm milovníkům klasického jazzu – kteří nemají vlastní rozsáhlejší sbírky – umožnit těšit se z originálních historických snímků, které jsou dnes již těžko či vůbec nedostupné, a to za minimální finanční náklady. O tom se zmíním v rámci následující otázky.

Jaký máte vztah k originálnímu pražskému synkopickému orchestru z pohledu posluchače? Abych neunavoval dalšími chvalozpěvy: miluji ho od prvního okamžiku. Je to prostě skvostné dítko svého otce zakladatele. A jako Moravákovi mi dovolte pokus o rádoby humornou definici: Originální pražský synkopický orchestr je ten nejlíbeznější produkt pragocentrismu. V nově vzniklém Kruhu přátel originálního pražského synkopického orchestru máte funkci místopředsedy. Můžete charakterizovat své záměry? Jakou máte představu ohledně činnosti tohoto sdružení do budoucna? V první fázi rozjezdu Kruhu přátel Originálního pražskýého synkopického orchestru bych chtěl stručně informovat alespoň o základních tématech, kterým se diskografická sekce chce věnovat: Maximální podpora aktivních hudebníků Originálního pražského synkopického orchestru oskytováním kvalitního historického zvukového materiálu a spolehlivých diskografických dat pro jejich studium i vlastní práci.

5

Černošský orchestr The Missourians v newyorském Savoy Ballroom v roce 1926. Jste také odpovědným členem za tzv. Diskografickou sekci. Jakým způsobem budete prezentovat nahrávky na veřejnosti?

juje již v dubnu cyklus „Báječní Italové v americkém jazzu“). On má samozřejmě vlastní rozsáhlý archiv, již jsme ale předběžně hovořili i o možné podpoře ze strany diskografické sekce.

Pokračuji vlastně v tématu z předchozího bodu: pro řádné členy Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru(nezisková organizace) chceme po provedení definitivní právní analýzy ohledně autorských práv zavést výhodnou možnost poskytování historických snímků ve formě CDs (disk + diskografická data) za pouhou úhradu záznamového materiálu a nutné vynaložené práce. Cílová cena za takto „odlehčené“ CD, pouze v papírovém obalu a s diskografickou textovou vložkou, by byla do cca 100 Kč. Orientační seznam interpretů a orchestrů, které by byly z archivu Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestrudostupné, jsou uvedeny v dalším přiloženém textovém souboru. Jde o desetitisíce snímků dnes mnohdy už komerčně nedostupných, téměř o celý „zlatý fond“ jazzu a hot dance music 20. a 30. let (viz např. diskografie Briana Rusta „Jazz Records 1897 – 1942“ a „American Dance Bands 1897 – 1942“. U mnoha interpretů jde vesměs o naprosto kompletní a chronologicky řazené nahrávky. Pokud jde o prezentaci nahrávek formou poslechových pořadů v Casa Gelmi, spoléháme hlavně na tak renomované hudebníky a popularizátory jazzu jako je např. pan Luboš Zajíček (ten zaha-

Máte ve sbírce nahrávek nějaké skutečné rarity? Protože pýcha předchází pád, jsem v tomto ohledu dost skromný. Ideální stav pro sběratele by byly regály napěchované desítkami tisíc šelakových originálních desek 78 ot/min. To je však pouhý sen i v dnešních USA. Vlivem pozdějšího příchodu na svět i geografické polohy jsem odkázán, jako většina sběratelů, na reedice vydané na LPs a CDs. I tak však, co se hudebního obsahu týká, lze u mne nalézt vzácnosti (přepisy na  CDs ze vzácných standardek od zahraničních sběratelů), snímky komerčně nikdy nevydané (tzv. Test pressings), nebo teprve nedávno nalezené „tejky“ které nejsou uvedeny v nejlepších diskografiích atd. Hodně si cením i edice kompletních nahrávek Duke Ellingtona pro společnost VICTOR, kterou RCA (VICTOR) vydala pouze pro členy Společnosti Duke Ellingtona u příležitosti konference ke 100. výročí jeho narození (1999 ve Washingtonu, D.C.), kde opět „vyplavaly“ z archivů další dosud nevydané snímky. Přiznám se, že si vyrábím i vlastní CDs. Nejpozoruhodnějším ziskem z poslední doby je

6

před našim narozením... Navíc si myslím, že ta přemýšlivější část mladé generace je znechucena povrchností a mnohdy vulgaritou současného show businessu.

unikátní projekt klubu sběratelů v USA „Royal Blue Ltd.“ – CD přepisy standardek podle značek (např. COLUMBIA, VICTOR, BRUNSWICK, VOCALION atd.) seřazených podle katalogových firemních čísel. Jde o více než 200 CDs. Od amerických kolegů jsme tento poklad zakoupili sdruženými prostředky společně s panem Klikarem a panem Dr. Pavlem Pitrou.

V čem podle Vás tkví přitažlivost kultury dvacátých let? Pro mne je to jednoznačně kombinace ducha „starých dobrých časů“ zděděného z přelomu 19. a 20. století („art nouveau“) s ohromnou společenskou, kulturní, vědeckou a technickou dynamikou a konjukturou období po 1. světové válce. Navíc i optimismu (bohužel následně brutálně zklamaného) pramenícího z víry, že hrůzy války se už nikdy nemohou opakovat.

Myslíte si, že nový projekt stálé scény Kruhu přátel oPSo může oslovit také mladou generaci? Jsem realista, ale i mírný optimista. Pouhá příslušnost k určité generaci striktně nedeterminuje – mnozí moji vrstevníci i já sám jsme prožívali mládí ve vrcholné éře Beatles, Rolling Stones atd. v 60. letech, a přesto jsme si nejvíc zamilovali klasický jazz, který se hrál dvacet a více roků

Děkuji mnohokrát za vaše odpovědi. RADEK ŽITNý

kdo je nadán hudebně?

Za nejdůležitější příznaky hudebního nadání se považuje rytmický cit, hudební sluch a paměť, citová vnímavost a svérázná produktivita. V tom, že tyto schopnosti se přibližně neodvisle dědí, spočívá zkušenost, že vystupují ve všemožných kombinacích. Posouzením s tohoto hlediska nabýváme teprve přehled o rozmanitých druzích hudebního nadání. Ovšem, že pro vlastní hudební činnost mají význam ještě rozmanité jiné vlastnosti, bez nichž i nejlepší hudební nadání nemůže se uplatniti; uvésti možno např. tvar a zručnost ruky pro hru na klavír nebo housle, rychlost přehledu, hlasová způsobilost pro zpěv a pod. V naší praxi životní se ovšem často tážeme s jiného hlediska: jakých vloh je potřebí pro jednotlivé druhy hudební činnosti, ať již se jedná o jisté nástroje nebo o způsobilost hráti z paměti (pro určité povolání), 0 schopnost obrazotvornosti, improvisace nebo zvlášť o schopnost dirigentskou. Aby hra nebo zpěv mnohých osob tak byly vedeny a vychovány, aby vše vedlo k úspěchu značné umělecké hodnoty, k tomu je zapotřebí velkého bohatství znalostí a zkušeností na straně vedoucího a kromě již dotčených nadání na straně vedeného také mnoho jiných vlastností čistě lidské povahy: trpělivosti, vytrvalosti, energie, odhodlání, pevné vůle a konečně umění obcovati s lidmi. Lze z toho pochopiti, proč jsou tak vzácni skuteční umělci a velcí dirigenti, byť bychom zde již i opouštěli půdu vlastních hudebních vloh a obraceli pozornost k jiným stránkám lidské bytosti. Časopis Šťastný domov, ročník XXII. z roku 1927

7

The Wolverine Orchestra v Cinderella Ballroom v NewYorku v roce 1924. Kornetista Bix Beiderbecke sedící první zprava.

Anekdoty z let dvacátých… aneb Čemu se smáli čtenáři v dubnu roku 1920? Obnovení starých velikonočních zvyků. Ve státě Ohio, kde při posledních volbách vesměs zvoleny byly ženy do parlamentu, přijat byl zákon proti mužské nevěře. Zajímavým je paragraf 18, dle něhož všichni muži, kteří během roku oklamali své milenky, budou na Velký pátek hromadně upáleni, čímž se obnoví krásný velikonoční zvyk pálení Jidášů. Bestiálního činu dopustil se zde právě jistý Innocenc Kabrioli, 21 roků starý, soukromý úředník, politicky řádně organizovaný. Mladý zpustlík zavraždil svou vlastní matku proto, že ho neporodila o měsíc dříve. Bylo mu totiž 21 roků až v únoru, čímž ztratil pro toto období hlasovací právo. Následování hodno. Vzácný příklad obětavé lásky k umění a zvláště k umělcům podal zde právě náš slavný spisovatel X. Vzorný tento charakter pozoroval už delší dobu, jak následkem zastavení stepního ruchu ocitli se sochaři takřka bez zaměstnání. Trápilo se velice toto zlaté srdce našeho duševního velikána a tu jednoho dne odhodlal se k činu, který na věky zůstane zaznamenán v dějinách dobročinnosti. Slavný spisovatel uzavřel se ve své pracovně, napsal dopis, v němž oznamuje, že se rozhodl odejíti z tohoto světa, aby pomohl aspoň poněkud ubohým sochařům, jimž poskytnut bude výdělek při budování jeho pomníku. Na to třeskla rána a obětavé srdce přestalo tlouci.

8

KRUH PŘÁTEL Originálního pražského synkopického orchestru

občanské sdružení pro podporu a rozvoj jazzové a populární hudby 20. a 30. let předsedkyně Lenka Mitášová, místpředseda Antonín Zezula

Cílem sdružení je umožnit všem lidem s hlubokým zájmem o hudbu či jiné kulturní a životně stylové aspekty 20. a  30. let využít fundované a  živé centrum, kde by své zájmy mohli v plné míře naplnit a rozvinout.

Činnost sdružení je podle odbornosti rozdělena do jednotlivých sekcí: 1. Sekce diskografická

pod vedením Antonína Zezuly z Velkého Meziříčí sdružuje sběratele historických gramofonových a fonografových nahrávek viz rozhovor s Antonínem Zezulou.

2. Sekce taneční se bude snažit o obnovení znalosti a kultivaci dobových společenských tanců z období z období první republiky. 3. Sekce hudebnická bude sdružovat a vzájemně seznamovat všechny ty, kteří chtěji raný jazz a swing dělat aktivně na stylově poučené úrovni. Brzy budeme moci nabídnout burzu hudebníků a hudebních nástrojů, aby bylo možno lépe doplňovat, případně zakládat orchestry. Budeme poskytovat i metodickou pomoc. 4. Sekce mladých bude sdružovat nejmladší adepty starého jazzu z Čech, Evropy i ze zámoří. 5. Early jazz Academy pod záštitou Pavla Klikara , Luboš Zajíčka a Juraje Bartoše Poprvé na světě bude zábavnou a nestresující formou pomocí mistrovských seminářů a disputací (i za přítomnosti publika) zprostředkováno vyučování nejjemnějších nuancí umění stylové interpretace jazzové, bluesové a taneční hudby 20.a 30. let. Lektorskou účast přislíbila řada předních osobností naší stylové jazzové scény. 6. Mezinárodní sekce – Luboš Zajíček Sekce bude shromažďovat, evidovat a kontaktovat nejvýraznější osobnosti, ansámbly a instituce příslušného zaměření z Evropy i ze zámoří. 7. Sekce organologická umožňující získávání a výměnu historických hudebních nástrojů nutných ke stylové interpretaci 8. Early jazz festival Prague 9. hudebně-publicistická sekce založila a vydává časopis Casa Gelmi revue a vynasnaží dělat i všechno proto, aby se tato krásná hudba a doba, ve které vznikla, častěji objevovala v rozhlase, v televizi a získala větší mediální prestiž. 10. filmová sekce 11. sekce módy 20. a 30. let a životního stylu

Všichni, kdo nám chtějí v těchto úkolech pomoci a chtějí se zapojit do práce našich sekcí či jiné založit prosíme, aby nás neprodleně kontaktovali.

Rozhovor s Lubošem Zajíčkem o rozhlasovém pořadu Jazzofon, kornetech a novém životě starého jazzu.

Moje první trumpeta

se ke mně vrátila Je patnáctého března 2011 – vytáčím telefonní číslo Luboše Zajíčka, známého kornetisty, kapelníka a autora dlouholetého úspěšného rozhlasového pořadu Jazzofon Můžete prosím popsat svoji současnou hudební i nehudební činnost? Je všeobecně známo, že připravujete v Českém rozhlase pořad Jazzofon. Řadu let jste spolupracoval s Pavlem Smetáčkem, jste umělecký vedoucí souboru Classic Jazz Collegium… Vzhledem k tomu, že už jsem v poměrně pokročilém věku, tak moje činnost aktivního hudebníka je trochu omezenější než před lety. Ale snažím se pořád hrát, nějakým způsobem se snažím uplatnit, což mě těší a posiluje na duši. Kromě té trošky aktivního hraní se věnuji hudební, respektive jazzové historii. V tom se, mírně řečeno, poznávám a čím více se tomu věnuji, tím jsem do toho zapletenější. Připravuji pořad Jazzofon a také promýšlím, co by ode mě Pavel Klikar a Robert Radosta chtěli – tedy přibližovat, či lépe řečeno oživovat tuhle muziku na veřejnosti. Moje úloha bude zřejmě zpočátku oživovat tuto hudbu pro starší generaci, tedy pro generaci mých vrstevníků, takže tato záležitost je mi velice blízká – Ale já se stále snažím přátelit s mladou generací, dobře spolu vycházíme, a cítím se tak velice dobře. Jaký máte názor na celoživotní činnost Pavla Klikara a Originálního pražského synkopického orchestru? Já jsem s Pavlem Klikarem v době jeho mládí velmi úzce spolupracoval, jelikož hrál v mé kapele – v Classic Jazz Collegiu – na piano a vel-

mi rád na to vzpomínám, protože jak byl tehdy mladičký muzikant – 18 let a později o trochu starší – tak už byl nesmírně vyzrálou osobností. Pomáhal nám, když jsme nahrávali s Billem Davisonem, což byl legendární americký kornetista, nebo s Bennym Watersem, to byl černý muzikant-saxofonista a taktéž neuvěřitelná persona. Pak jsme spolu poměrně dost nahrávali. Přímo můj názor na Pavla – nechci přímo používat to slovo „geniální“, ale myslím si, že na něj to platí a sedí a je to neuvěřitelný člověk a neuvěřitelný muzikant; a i rozsah jeho působnosti – před tím smekám klobouk – a hloubka jeho znalostí a vůbec toho zanícení pro tuhle muziku, tak to u nás snad nemá vůbec obdoby. To je můj názor na něj. Pavel mi bude možná oponovat, ale já to takhle beru a cítím. Máte nějaké veselé vzpomínky – „příhody z natáčení“ – s Classic Jazz Collegiem a s Pavlem Smetáčkem? No, skutečně, těch příhod, nebo veselých příběhů je mnoho. Při natáčení by se dalo vzpomenout na řadu věcí, ale je toho skutečně mnoho. Vše vznikalo spontánně, ale pro mě jedna z největších příhod bylo, když jsem s Classic Jazz Collegiem byl na koncertním turné po Španělsku. Po koncertě jsme spokojeně odešli do hotelu a tam bylo pár hochů, kteří narozdíl ode mě kouřili. Sedli si tam na takové galerii, tam se ještě otevřela láhev vína a já jsem si šel přisednout. Jelikož se mnou obvykle bydlel kolega Mirek Klimeš-banjista. Ten měl onu nevděčnou úlohu, že

10

musel řídit auák, takže chodíval spořádaně večer spát, aby si odpočinul na druhý den – Španělsko je ohromná země, přejezdy tam jsou běžně mnohasetkilometrové – Mirek Klimeš věděl, že přijdu časem do pokoje, takže tam nechal rozsvícenou lampičku, abych se tam o nic nepřizabil. Když jsme dopovídali, nějakou tu sklenku jsme vypili, tak jsem se vrátil do pokoje… Bylo bohužel už zhasnuto, tak jsem si říkal: „Musím potichounku, abych Mirka nevzbudil.“ Zalezl jsem do postele a spokojeně jsem usnul. Ráno jsem se vzbudil, a te si představte, že v posteli vedle neležel Mirek Klimeš, ale mně naprosto cizí muž! Měl brýle položené na nočním stolku. Tak jsem říkal“ „Te ho vzbudím a vysvětlím mu, co se stalo,“ protože já když už se v nějaké posteli vyspím, tak ona postel je neuvěřitelně zválená, jako kdybych tam spal třeba půl roku, nebo jak bych to přiblížil. Takže to nijak zamaskovat nešlo. Pak jsem si říkal: „No, tak ten člověk zřejmě dobře spí, tak se zkusím vytratit, podle hesla kdo uteče-vyhraje.“ Mně se to podařilo, vrátil jsem se k sobě do pokoje, což bylo o jeden pokoj blíže k té galerii, kde jsme seděli. Lampička pořád ještě svítila, Mirek také spal, tak jsem zalezl do postele, ještě hodinku jsem spal. Když jsme se vzbudili a vyprávěl jsem Mirkovi tu příhodu, že jsem se tedy vrátil do pokoje až hodně nad ránem a velmi dobře vyspalý, ovšem ta hrůza ve mně byla strašlivá. Mirek, ten z toho měl málem smrt, válel se v posteli smíchy. Pak jsme šli na snídani, bylo to ve městě Huesca, a to si vzpomínám, na to nemůžu do smrti zapomenout – o dva nebo tři stoly vedle seděl u snídaně onen muž, byl zamračený, ale možná, že nejen kvůli tomu, že tam u něj někdo spal, ale možná měl i nějaké jiné starosti, protože jak se ukázalo, tak to byl trenér španělského dívčího házenkářského družstva, které se tam tehdy zúčastnilo evropského turnaje. Takže takhle jsem si užil a samozřejmě jsem tím bavil všechny. Nad touhle historkou jsme se váleli smíchy celý zájezd a ještě dlouho poté. Vzpomenete si na  nejzajímavější (ve smyslu kladném i záporném) prostředí, kde jste vystupoval? To jste mě malinko zaskočil, protože já jsem hrál na tolika místech po světě, že vybrat si jedno takové stěžejní místo, bude obtížné. Ale velice rád vzpomínám na koncerty v divadle v Seville.

Tam jsme vystupovali několikrát, třeba po třech letech, po pěti letech. Jednak tam byla úžasná atmosféra, nesmírně vděčné publikum a k tomu skvělá akustika. Takže na to vzpomínám opravdu nesmírně rád. Jste znám též jako aranžér. Která skladba byla pro Vás největším „oříškem“? No, Pavel Klikar nebo Joska Rejman, ten už je v jazzovém nebi, tak to byli aranžéři par excellence. Já jsem tvořil v podstatě dost pomalu a také jsem nebyl často spokojen s výsledkem, takže jsem vždycky předělával a znovu se do toho pouštěl a opravoval. Hodně práce mi dala skladbička vlastně jednoduchá, ale vlastně o to záludnější, a sice Ellingtonovo Rent Party Blues. Upravoval jsem to několikrát, a jak už jsem říkal, že jsem s tím výsledkem nikdy nebyl spokojen. Upravoval jsem to pro různé kapely, počínaje Traditional Jazz Studiem a pak mým Collegiem konče. S tím jsem se dost natrápil, ale mám tu skladbu i přesto dosud rád. V pořadu Jazzofon slýcháte mnohé ohlasy posluchačů. Jaké vesměs jsou na hudbu dvacátých potažmo třicátých let? V ohlasech se to příliš neliší, ale reakce jsou vesměs nesmírně příznivé. Já se až kolikrát pýřím. Dokonce můj šéf z Českého rozhlasu-Vltava přeposlal několika lidem jeden e-mail, který přišel do rozhlasu, kde se píše, že „Zajíčkovy Jazzofony by měly být na lékařský předpis.“ Skutečně dostávám mnoho dopisů, e-mailů, telefonáty a SMSky a dostávám je nejen já, ale i stanice Vltava. Skutečně jen velmi příznivé reakce. Jaký je Váš názor na nový projekt Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru? Já jsem celou tou věcí nesmírně nadšen. Pro mě je to poslední příležitost, kde by se tahle muzika dala prezentovat na určité úrovni. Například Malostranská beseda byla po dlouhá léta kultovním stánkem starého jazzu, jenže v průběhu posledních let se vše změnilo. Začínáme tedy na úplně novém místě a jsem rád, že se něčeho takového dožívám a mohu se v tom osobně angažovat. Doufám, že nasazení a nadšení

11

osobností, které projekt připravují, přinese ovoce, a že v našem novém centru najdou návštěvníci všech generací to, po čem touží. Velmi mne zaujaly i plány pedagogické – cyklus seminářů Early Jazz Academy, díky kterým mohou návštěvníci objevit další rozměry hudby 20. a 30. let. Jsem rád a věřím, že tyto hodnoty stále mají svojí cenu, smysl a dokážou oslovit dostatečně široké publikum. Myslíte si, že samotný vznik Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru bude přínosem nejen pro fanoušky a příznivce orchestru? Tedy, že může ovlivnit šířeji dění v české i evropské kultuře? Je to docela možné, protože v okolních zemích se tento typ muziky hraje leckde i na slušné úrovni. O řadě orchestrů se u nás ví jen strašně málo a přitom ty kapely existují a hrají dobře a určitě rádi by se ti muzikanti na takové scéně a v takovém prostředí prezentovali. Myslím si, že to může mít dosah – Anglie, Holandsko, Německo, Itálie, Slovensko, to by se mělo určitě nějakým způsobem projevit.

Stranou nezůstanou v novém projektu ani senioři. Předpokládáme jejich velký zájem o literární a hudební večery. Máte stejný názor? Stoprocentně. Dnes a denně se setkávám se spoustou lidí – mojí generace, respektive mého věku – pro ně to je určité připomenutí jejich mládí, dob, kdy se tahle muzika hrála jako běžná taneční muzika a bylo to všechno zcela autentické. Navíc jsem se už mnohokrát zúčastnil například projektu Univerzity třetího věku, kde jsem se setkal s lidmi – aktivními stařečky a dámami v určitém věku, kteří mají neustále zájem o všechno možné. My jsme tam samozřejmě hráli to, co nás baví, to co umíme, tedy starou muziku. Jejich nadšení nebralo konce. S mnohými se znám, mnozí začali chodit pravidelně na naše koncerty. Na oněch večerech nebylo jen publikum z Prahy, ale tam byli Španělé, Holanané, Němci, Rakušané, takže ten zájem o tuto starou hudbu je po celé Evropě. Mám z toho skutečně dobrý pocit. Otázka pro aktivního hudebníka –kornetistu. Jak byste se vyjádřil ke skutečnosti, že řada muzikantů, upřednostňuje staré – „dvacátoletní“ a „třicátoletní“ – nástroje před novými? Myslíte, že je to skutečně jejich kvalitou? Nejde mnohdy o „vědeckou“ interpretaci, jako v případě Originálního pražského synkopického orchestru. Někteří hudebníci hrají na staré nástroje moderní hudbu…

Proč si myslíte, že je dnes mezi náctiletými a dvacetiletými tak velký zájem o staré doby? O hudbu, film, kulturu, literaturu? Proč si zakládají vlastní‘ kluby, které soustřeují jedince stejného „retrofilního“ názoru? Domnívám se, že spoustě mladých lidí dochází, že to, co nám nabízejí sdělovací prostředky, je na dost ubohé úrovni a že sama muzika a vůbec kultura té doby nás mají čím oslovit. Vezměte si začínající film, to všechno je jednoduchá věc, technické možnosti nebyly, a přesto ten půvab a ta krása v tom je od začátku do konce. Totéž je v hudbě, totéž je například ve výtvarném umění. To vše je nesmírná síla. Když se člověk dívá na architekturu, to vše je pro člověka, který je vnímavý, tak je to úplný náraz na něco úžasného oproti tomu, co se te děje kolem nás. Myslím si, že to je určitý návrat k vyzkoušeným a ušlechtilým hodnotám a přitom je v tom i spousta zábavy. Myslím si, že to vše dohromady, a už vědomě či podvědomě, tu mladou generaci oslovuje.

Dnes se dělají určitě dobře auáky. Ta technologie postupuje velmi rychle. Ale hudební nástroje – myslím si, že to není záležitost jen vyrobit jich hodně a levně. Hudební nástroje musí mít určitou preciznost, určitou osobní zkušenost nástrojaře, a se jedná o dřevěné nebo plechové instrumenty a strunné nástroje – to se nedá vyrábět na běžícím pásu, protože podle toho potom ty nástroje vypadají. Nemají onu individuální duši a řemeslná práce, která byla precizní například na starých trumpetách nebo saxofonech, se projeví. Nejen, že ty nástroje vypadají nádherně, ale mají i pro dnešní muziku úžasný zvuk. Znám pár výborných saxofonistů a vůbec se jim nedivím, že hrají na staré nástroje, protože zvuk z jejich nástro-

12

Americký kornetista Wild Bill Davison.

13

jů hladí, zatímco spousta současných nástrojů, by stojí hrozné peníze a jsou relativně precizně vyrobeny, mají již od základu jiné směřování. By jde o jakousi polorukodělnou práci, tak se projeví to, že kdo ten nástroj stavěl, měl již zkreslenou představu o tom, jak by ten instrument měl znít a tvořil ho pro tu, dá se říci, povrchní a konzumní muziku a to je na těch nástrojích zkrátka strašně znát.

duché. Ten instrument má pro mě ještě úžasnou historii, protože jsem ho po čase prodal mému učiteli, a on se mi po letech vrátil. Když se blížil učitelův konec, tak si mě zavolal a nástroj mi zase věnoval. Takže to je až dojemná záležitost. Tu trumpetu ochraňuji a je skutečně jako nová. Kromě toho jsem měl a mám hrozně rád jeden stařičký francouzský nástroj, kornet od Antoina Courtoise, což je taková menší firma. Také stavěl nádherné nástroje a já jsem s tím svým velmi spokojený. To jsou tedy dva nástroje, kterých si považuji a mám nejradši. Dokázal byste odpovědět hudebnímu laikovi, v čem je lepší živá hudba před reprodukovanou, pokud by nezáleželo na žánru?

Můžete vyjmenovat svůj hudební „arzenál“? S  jakým nástrojem jste začínal? Pokud si pamatujete značky a modely nástrojů, které vám prošly rukama? Začínal jsem na trumpetu, nikoliv na kornet, ale na trumpetu, která pocházela z Kraslic. Ještě z legendární dílny Antona Riedla, což byl německý nástrojař. Bohužel pak prošel odsunem a tak dále. Ta jeho továrna byla uzavřena již v roce 1936, protože byl povolán do armády, čímž skončila jeho nástrojařská éra. Také vyráběl „školní“ nástroje, ale měl pár úžasných trumpet a ta, co mám, tak byla stavěná ve stylu Art Deco od pětadvacátého roku, takže to je skutečně krásná práce. Koupil jsem ji jako kluk společně s mým učitelem hry na trubku. Ten instrument jsem tehdy dostal v obchodě ještě po válce, protože někde v Kraslicích zůstalo asi 5 kusů. Stál tehdy nekřesanské peníze, táta za něj dal více než jednu měsíční mzdu, což nebylo jedno-

Ten rozdíl je naprosto zásadní. Živá hudba se vytváří přímo na místě. Kdybych to přirovnal třeba k dialogu dvou lidí, kteří se potkají a mohou si popovídat. Zatímco když posloucháte něčí projev, tak je to fajn, ano, třeba ten člověk mluví hezky k věci, ale ten osobní kontakt a to, že se navzájem ovlivňujeme, je jedinečný. Hudba má totiž tu úžasnou vlastnost, že je sdílná. Určitým způsobem je sdílná i reprodukovaná hudba, proto vznikly desky a proto se to dá hrát v rádiu a v televizi atd. Pocit posluchače před televizorem je veskrze pasivní, zatímco na koncertě na venkovské tancovačce, to vše je spontánní. Můžete na to nějakým způsobem reagovat, nutí vás to být při tom – zatleskáte, něco se vám líbí, a když se vám něco nelíbí, tak ten pocit je daleko silnější. Kdyby se mi doma něco nelíbilo, tak to rádio vypnu, nebo desku sundám z gramofonu a hotovo. Z koncertu se dá samozřejmě odejít, ale to už je takové dost krajní řešení a hlavně člověka to nutí být u toho, v tom, se vším všudy. To je ten základní rozdíl. Zkrátka jako když si dva lidé popovídají nebo když vám někdo něco káže prostřednictvím rádia nebo televize. Osobně jste se setkal s několika hudebními legendami. Na setkání s kterou z nich vzpomínáte nejraději? Nevím, zda je to tím, že mým hlavním nástrojem je kornet, ale asi nejvíce na mě zapůsobil svou osobností kornetista Wild Bill Davison.

14

Tehdy, když jsem se s ním setkal, tak už mu bylo přes sedmdesát. Z něho vyzařovala úžasná síla projevu a navíc tolerance k ostatním druhům muziky. Jeho zajímavý světonázor byl k pohledání. Síla jeho projevu, úžasná muzikalita a chu do života – to vše mě tehdy velmi ovlivnilo a říkal jsem si: „Takhle bych rád fungoval ve svém dalším budoucím hraní a v životě!“ Co byste přál do budoucna stálé scéně Kruhu přátel originálního pražského synkopického orchestru? Já bych jí přál právě to, aby byla stálá. Aby to dokázalo pokračovat i přesto, že někdo z nás z důvodu zdraví nebo věku a podobně z toho bude muset odejít. Přes to všechno, aby si to našlo publikum. Aby publikum bylo spokojeno a chodilo. Aby to byla scéna, která by přinášela nejen tu konkrétní muziku – jazz 20. a možná 30. let, ale i další projekty. Zkrátka aby dlouho fungovala.

Co byste popřál do budoucna swingu, jazzu a zájmu o léta dvacátá a třicátá? Ta muzika má dostatek síly, aby navždy oslovovala přátele hudby a vůbec lidi se zájmem o muziku. Je to jakási vzdálená paralela klasicistní nebo barokní hudby, která také nezanikla tím, že už máme třetí tisíciletí. Vždycky se najde spousta lidí, kteří si rádi tuhle muziku vyhledají, poslechnou a budou ji dokonce preferovat před současnou tvorbou. Protože to je pouze jisté hledání, zatímco tady už je to vše vytříbeno a má to v sobě právě díky tomu úžasný náboj. Co si přejete do budoucna vy sám? Já osobně bych si přál, abych ještě pár let a ve zdraví s touhle muzikou vydržel. Děkuji za příjemný rozhovor RADEK ŽITNý

M E T Á V O N zvýšení kapacODA

ity mo ke í c u zku o d e formou koloidů v Koloidní zlato má vliv na zvýšení inteligence. omlazuje a harmonizuje vitální síly v těle. Povzbuzuje tvořivost a zmírňuje napětí, uklidňuje.

ww

Stromová víla v průzračné vodě zlatisté paprsky smáčí. Tu zdraví navracející vodu dopřává všem, kteří s hlavou vztyčenou po sluneční cestě kráčejí a sílu soužití v harmonii s přírodou si uvědomují.

w.str om o 15

z c . a l i v a v

PRoDEJ

VÝROBA VŠECH TYPŮ A MODELŮ NÁTRUBKŮ,

moderních i dobových NA VŠECHNY TYPY ŽESŤOVÝCH NÁSTROJŮ Výroba dle předložených originálů, věrných kopií při dodržení požadovaných užitných vlastností i designovovaného zpracování.

MoŽNo PoŽADoVAT liBoVolNÉ ÚPRAVY

Kontakt: tel.: 605 414 555 e-mail: libor.tom@volny

STAVBA A oPRAVY HuDEBNÍCH NÁSTRoJů varhany, pozitivy, portativy, regály, harmonia, flašinety, pianoly, orchestriony, konzervace, stěhování, posudky

DRŽiTEl

RESTAuRÁToRSKÉ liCENCE MiN. KulTuRY Milady Horákové 90, 170 00 Praha 7 tel.: 233 376 837, 604 951 099 e-mail: [email protected] www.bamasoft.com/varhany-polacek

dechových hudebních nástrojů a jejich příslušenství.

Hudební nástroje KliMENT

na Jungmannově náměstí 17 na Praze 1 telefon: 224 213 966 email: [email protected]

opravy hudebních nástrojů pan Jan Rada na telefonním čísle

604 209 997

taktéž na stejné adrese.

Rozhovor s Janem Matouškem o starých hudebních nástrojích a skladbách, které nesou označení „nestárnoucí“...

Postupně jsem stále více tíhnul ke swingu Ve čtvrtek 17. března 2011 jsem se sešel s Janem Matouškem, kapelníkem mého oblíbeného Pražského swingového orchestru, jehož nahrávky už mám častým poslechem dosti poškrábány… Pan Matoušek mě velmi překvapil svým přístupem, sdílností a jedinečnými znalostmi o starých nástrojích. Můžete prosím popsat svoji současnou hudební i nehudební činnost? Řadu let vedete „rodinný“ soubor zobcových fléten Harmonia a vlastní Pražský swingový orchestr Jana Matouška. Tudy prošla celá řada vynikajících hudebníků. Jste hudebním pedagogem. Určitou dobu jste působil v Originálním pražském synkopickém orchestru… Ano, před patnácti lety jsem pořídil krásné kopie renesančních fléten od dánského výrobce Ture Bergstrøma, dořešil na nich středotónové ladění a nyní si užíváme jejich krásný souzvuk. Materiál získávám přepisem z originálních historických pramenů. Ale prošel jsem ještě dalšími hudebními projekty. S Pavlem Klikarem jsem také spolupracoval v jeho souboru Musica antiqua Praha. Na konzervatoři jsem vystudoval hornu a následně jsem působil v Plzeňském rozhlasovém, operetním a operním orchestru. Pak jsem začal trochu pošilhávat po hudební režii. Takže jsem v roce 1982 hraní na hornu úplně opustil, jelikož se to nedalo zvládat. Udělal jsem konkurz na místo hudebního režiséra nejdříve do plzeňského a později do pražského rozhlasu. Ve svém volném čase jezdím na kole a rád v dílně kutím se dřevem.

Jak se stalo, že jste z horny přešel na saxofon? Jednou jsme v Betlémské kapli hráli s flétnovým kvartetem na společném koncertě s Musicou Antiquou. To jsme se ještě neznali. Pavel mě poslouchal v šatně, jak jsem projížděl flétnu, a povídá: „Hele, nechtěl bys hrát na saxofon, člověče? Já ti ho půjčím – na tom nic není! Po půl roce se ozvi!“ Asi si myslel, že z toho nic nebude. Já jsem ho znal již z televize a Originální pražský synkopický orchestr se mi strašně líbil, protože jsem cítil poctivou práci. Tak jsem ožil a řekl jsem si: „Ty jo, to by bylo super hrát v Originálním pražském synkopickém orchestru a nemuset poslouchat rutinou unavené muzikanty.“ Tak jsem samoučným způsobem začal na saxofon. Asi po půl roce jsem přišel za Pavlem na zkoušku orchestru, no a on si mě tam už nechal. Jaký máte názor na celoživotní činnost Pavla Klikara a Originálního pražského synkopického orchestru? Hrál jsem v Originálním pražském synkopickém orchestru šest let – mezi lety 1988 a 1994. Pak jsem založil svůj Pražský swingový orchestr. Ještě než jsem v Originální pražský synko-

17

pický orchestr hrál, tak jsem si uvědomoval, že je to jistá kvalita, kterou jsem v životě nikde neslyšel. Tomu, že se mi to potom splnilo, jsem pak ani nechtěl věřit. Dodnes to považuji za naprostý vrchol. Kdyby byl Pavel ve dvacátých letech v Americe, patřil by k těm nejlepším. U něho jsem získal základy, protože jsem tu hudbu v podstatě neznal. Ani jsem nevěděl, že existují nahrávky – to jsem všechno poznal díky němu. Pavel mi hodně pomohl, moc jsem se od něho naučil a dodnes ho považuji za člověka, který mě zásadně ovlivnil. Ve všem, co dělá, jde do hloubky, poctivě, věci dotahuje, bez přetvářky, usiluje o dokonalost – opravdovost a o totéž jsem se vždy snažil i já. Tak to bylo i s Musicou Antiquou, protože to, co on dokázal s tímto souborem, je obdivuhodné. Mnoho mých známých mi říká, že vánoční CD si pouští vždycky, protože nic lepšího neznají. Jste znám též jako vynikající aranžér. Která skladba byla pro Vás největším „oříškem“? Když má člověk orchestr a chce se co nejvíce přiblížit originálnímu zvuku, musí si sám aranžovat. Aranžoval jsem už dříve, ale ne podle nahrávek. Na to mě přivedl Pavel, který mi říkal: „To se naučíš!“. Ale jak? „No vždy to v té nahrávce slyšíš, ne“? A tak jsem začal dobové nahrávky pitvat. Už pro Originální pražský synkopický orchestr jsem napsal pár aranžmá, Pavel je k mé radosti přijal a mě těšilo, že se hrají. Postupně jsem stále více tíhnul ke swingu, založil si vlastní orchestr a myslím, že jsem se stal tak trochu „ideologicky závadným“. Rozešli jsme se v dobrém. Asi nejvíce mi dala zabrat skladba Milenberg Joys z repertoáru Tommyho Dorseye, verze z roku 1939. Jelikož Dorsey měl v orchestru o dva trombóny a jeden saxofon víc. Vyřešil jsem to, skladbu hrajeme a zní dost věrně. Jak postupujete při aranžování? Držíte se striktně předlohy z nahrávek, nebo si dopřáváte i občasné volnosti?

na nahrávce.“ Někdy je potřeba skladbu zkrátit, nastavit, protože je jiný personál – nestojí tam stále volný Goodman, Shaw, Dorsey... Nemohu mít klarinetové sólo podehrávané čtyřmi saxofony apod., musím taková místa řešit jinak. Nejde-li to jako v originále, udělám to jinak, ale musí to znít dobře, ne jako nějaká náhražka. Vždycky se snažím udělat aranžmá co nejlépe. Jak vnímáte hudbu let dvacátých? Je pro vás východiskem pro aranžování, pro interpretaci, nebo dáváte přednost hudbě mladší? Myslím si, že kdo chce hrát solidně swing, měl by co nejvíce poznat dvacátoletní jazz. I te se k němu vracím a víc než dříve si uvědomuji, že je to hudba invenčnější. Ve třicátých letech se vše daleko víc zkomercionalizovalo, zaškatulkovalo. Neznamená to ovšem, že by v třicátých letech nebylo nic kvalitního, jen se musí hledat, je tam mnohem více odpadu. Z celkové produkce stojí za pozornost třeba třicet, čtyřicet procent a z nich teprve dále vybírám. Myslím si, že ve dvacátých letech to daleko více jiskřilo. Tehdy vznikla většina legendárních melodií, které byly později často aranžovány. Myslíte si, že samotný vznik Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru bude přínosem nejen pro fanoušky a příznivce orchestru? Tedy, že může ovlivnit šířeji dění v české, potažmo evropské kultuře? Je na tom skvělé hlavně to, že Pavel Klikar všechny své vize a plány nabízí poctivě a opět myslí na kvalitu. Lidé tedy nezabřednou do žádné polovičatosti. Podobná aktivita u nás úplně chybí. I v Americe se dneska vyrobí film zasazený dějově do dvacátých, třicátých let, jde se do všech možných detailů v rekvizitách a nakonec se na scéně objeví orchestr, jehož způsob provedení je naprosto mimo styl.

Někdy je volnost nezbytná, ale dělám to jen v nutné míře, příliš mě to nebaví. Jelikož pro nás vybírám co nejlepší verze, snažím se jich tedy držet co nejvíce a mám potom velkou radost, když mohu říci: „Jé, tohle se mi povedlo, zní to jako

18

Proč si myslíte, že je dnes mezi náctiletými a dvacetiletými tak velký zájem o staré doby? O hudbu, film, kulturu, literaturu? Proč si zakládají vlastní kluby, které soustřeují jedince stejného „retrofilního“ názoru?

Ano zájem vidím a řekl bych, že u těch přemýšlivějších. Možná jsou unaveni tím, co se na ně odevšud valí a hledají krásu jinde. Já sám jsem získal mezi svými žáky-saxofonisty několik nadšenců, kteří nevěděli o jazzu 20. a swingu 30. let vůbec nic a dnes jej nechtějí poslouchat jinak než v autentickém provedení, ostatní se jim prostě nelíbí. Otázka pro aktivního hudebníka – saxofonistu. Jak byste se vyjádřil ke skutečnosti, že řada muzikantů, upřednostňuje staré – „dvacátoletní a třicátoletní“– nástroje před novými? Myslíte, že je to skutečně jejich kvalitou? Nejde mnohdy o „vědeckou“ či poučenou interpretaci, jako v případě Originální pražský synkopický orchestr. Někteří hudebníci hrají na staré nástroje moderní hudbu. Na původních nástrojích lpím, vždy je to logicky nejsnadnější cesta, jak se dobrat podobného výsledku. Vidím, že se ke starým nástrojům mnoho hráčů vrací. Mnozí si pro ně zajedou dokonce i do Ameriky. Myslím si, že nástroje jsou stavěné tak, aby vyhovovaly určitému zvukovému ideálu. Například jsem se dozvěděl, že firma Conn měla ve dvacátých letech vlastní experimentální akustické studio, spolupracovala s hudebníky a spolu s nimi vyvíjela nástroje. Také se Conn dopracoval, podle mého názoru, nejlepšího zvuku, který není tak individuální, je tmavší, hustý, v polohách vyrovnaný, tedy vhodný do sekce. Nové nástroje mají, ostrý, skoro bych řekl, až egoistický zvuk, který se moc nepojí a jejich spojením nevznikne hudebně uspokojivý, příjemný zvuk, takový, jaký známe z originálních nahrávek. Dříve jsem si myslel, že to způsobuje zkreslení nahrávky, dnes ale vím, že záznamová technika byla už tehdy na velmi dobré úrovni. Koho by také napadlo, že saxofony, žestě, bicí nástroje, byly něco trochu jiného před sedmdesáti lety než dnes. Když se vydávají reedice přímo z výlisků, tak je to slušná kvalita. Dnešní hráči zjišují, že zvuk starých nástrojů je plný, inspirativní a materiály, povrchová úprava i zpracování poctivější, ergonomika příjemnější. Všichni, se kterými jsem o tom hovořil, mi říkali vlastně totéž: „No, já to vezmu a – fů – a už se od toho nemůžu odtrhnout.“ Také jsem jeden čas moderní nástroje zkoušel různě v obchodech, ale nelíbí se mi. Nic mi neříkají, zvuk mi připadá prázdný. Já na ně hrát nechci.

Můžete vyjmenovat svůj hudební „arzenál“? S jakým nástrojem jste začínal? Pokud si pamatujete značky a modely nástrojů, které Vám prošly rukama? Te mám sedmnáctý altsaxofon. Prošel jsem si těmito nástroji: Kohlert, Weltklang, American Professional, King (Zephyr), Conn (Wonder, Chu Berry, Transitional), Selmer (Model 26), Buescher (True Tone), Martin (Handcraft). Nyní mám altsaxofon Conn – Naked Lady z roku 1936, považovaný za takový „Rolls Royce“ mezi saxofony. Je to ale samozřejmě hodně individuální. Staré nástroje jsou perfektně vymyšlené. Je tam spoustu „vychytávek“, které z důvodů, mně neznámých, vymizely: ladící šroub, otočný palečník, výborná ergonomika, no a to nejhlavnější: zvuk, jeho ohebnost a intonace. Historických hubiček jsem vystřídal také hodně. Je velmi důležité, najít kombinaci nástroj – hubička – plátek. Chtěl byste se ještě dnes věnovat profesionální hře na hornu v symfonickém orchestru? Už ne. Je mi to líto, horna je nádherný nástroj, ale už se k ní vracet nebudu. Když jsem pracoval v hudební režii, tak jsem byl každý den vytížený a postupně jsem hraní zanechal. Dokázal byste odpovědět hudebnímu laikovi, v čem je lepší živá hudba před reprodukovanou, pokud by nezáleželo na žánru? Tak tohle vůbec neřeším, protože reprodukovanou hudbu poslouchám minimálně, raději si zahraji s přáteli. Muzika se navíc nedá nikdy natočit bez určitého poškození, atmosféra je nezachytitelná. Nejraději si poslechnu živé nebo historické nahrávky, jsou bez střihu, playbacku a jiných technických „vymožeností“. Vím dobře, jak dnes může hudba také být vyráběna. Když se natáčel big band – přišly saxofony – natočily se a saxofonisti šli domů; pak se postupně dotáčely trubky, trombony a hráči tedy nemohli na sebe reagovat. Hráli na „nabušenou“ rytmiku, která nikoho nedoprovázela (jak by měla). Bubeník měl metronom na uších, aby to takzvaně „šlapalo“… Takový výsledek mi nic neříká, je to moc vypiplané, umělé. Mám rád hudbu živou, třeba s chybami.

19

Jakožto hudební pedagog máte mnoho zkušeností s mladými hudebníky. Jsou Vaši žáci ovlivněni spíše moderním stylem hry nebo se je snažíte vést vlastní cestou? Představou žáků je většinou to, co slyší v televizi nebo radiu. Já je chci nejdříve naučit vytvořit přívětivý zvuk, použitelný pro souhru s jinými. Na tom mohou později stavět podle toho, co a jak budou chtít interpretovat. Sám jim předvádím hru na starý nástroj a hubičku a snažím se kultivovat jejich vkus. Na ukázku vytáhnu ze skříně nový nástroj s moderní hubičkou, aby si uvědomili ten rozdíl. Těm šikovnějším také sháním vhodnější hubičky a nástroje. Zaznamenali jsme příznivé odezvy při vystoupeních. Doporučujete svým žákům vycházet z dobových nahrávek? Snažíte se je vést k improvizaci?

Co přejete do budoucna swingu, jazzu a zájmu o léta dvacátá a potažmo třicátá? Aby v  nich byla rozpoznána jejich kvalita a hodnota a zájem o ně nebyl jen módní vlnou. Tato hudba se v médiích představuje minimálně a když už, tak to je, až na vzácné výjimky, trochu někde jinde. Za námi několikrát po koncertě přišli staří muzikanti a tvrdili, že takhle se to nehrálo, přitom to už ani oni nezažili. Jsou tu však původní nahrávky – nejlepší učitelé, díky nim jsem si uvědomil, co této hudbě nejvíce sluší a nechci ji už hrát jinak. Co si přejete do budoucna vy sám? Aby Pražský swingový orchestr po šestnácti letech existence trochu více hrál. Abychom mohli předvést to, co nás moc a moc baví. Aby se stálá scéna v Casa Gelmi úspěšně rozběhla a vzbudila zájem lidí o kulturu tohoto období.

Dobové nahrávky jim poskytuji a  kdo má předpoklady, vedu jej k improvizaci. Co byste na scéně Casa Gelmi chtěl předvést jakožto hudební lektor? Nevím, zda bych byl ten, kdo je vhodný pro takovouto výuku. Ale docela rád bych se zúčastnil nějaké diskuze o problémech saxofonové sekce, intonace, vibrata. Vím sám z vlastní zkušenosti, že zhruba šest let mi trvalo, než jsem se ke kvalitnímu vibrátu dopracoval tak, aby to nebylo „mektáto“ ale příjemné, pravidelné chvění – je třeba stále ho udržovat. Co byste přál do budoucna stálé scéně Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru? Musí vydržet! Něco takového tady naprosto chybí. Pavel tomu rozumí jako málokdo, chce své vědomosti předávat, vyžaduje kvalitu a opravdovost. Pokud se na to nabalí mladí lidé, mají se od koho učit a na čem stavět. Uvidí a uslyší, jak hudba krásně funguje, když se hraje adekvátním způsobem, už ji nebudou chtít poslouchat ani hrát jinak. Věřím, že se to povede, Pavel má energie na rozdávání.

20

Děkuji za milé povídání Radek Žitný

Ladění 

a základní údržba čistění, seřízení mechaniky a intonování klavírů všech značek a typů

 v bytech zákazníků  v hudebních školách,  v nahrávacích studiích  v koncertních sálech,  ale i větší a generální opravy klavírů a pianin ve specializované dílně.

Provádím též soudní znalectví v oboru klávesových nástrojů, t.j. odhady a posudky na klavíry a pianina. Místem mého působení je hlavně Praha, avšak mohu dojet kamkoliv. Karel Průcha – piana Sluhy 24 / 250 63 p. Mratín tel. +420603410440

[email protected]

Rozhovor s panem Gabrielem Gösselem nejen o jeho celoživotní činnosti, ale také o jeho pravidelné účasti na Stálé scéně Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru.

Království šelakových desek Praha, dne 22. března, hovořím s hudebním publicistou, sběratelem gramodesek, gramofonů, válečků a fonografů. Můžete, prosím, prozradit něco o sobě? Původně jsem pracoval jako technik v papírenském průmyslu. Od počátku osmdesátých let jsem byl „na volné noze“. Živil jsem se technickými překlady. Po devadesátém roce jsem krátce pracoval na magistrátu a poté jsem opět zůstal „na volné noze“. Věnoval jsem se překladům beletrie a sběratelství. Shromáždil jsem sbírku zvukových záznamů – specializuji se pouze na nahrávky českých umělců nebo českých rodáků a na nahrávky, které vznikly na území českých zemí – to vše od počátku zvukových záznamů, tzn. od roku 1901 zhruba do čtyřicátých let. Každopádně můj zájem končí léty znárodnění gramofonového průmyslu. Poté co jsem shromáždil asi devadesát procent toho, co považuji za zajímavé, začal jsem se věnovat spíše využití zvukových fondů. Osm let jsem měl pravidelný týdenní pořad v Českém rozhlase FONOGRAM GABRIELA GÖSSELA – název byl upraven rozhlasem, aby se nepletl s pořadem FONOGRAMY. Nešlo o moje ego. V současné době mě zajímají diskografické údaje, týkající se všech nahrávek. Například první zvukový záznam českého umělce – „František Pácal: Kde domov můj“ z roku 1901 a dále přes nahrávky Jindřicha Mošny a dalších význačných umělců před rokem 1914. Po první světové válce, když bylo v letech 1920-1921 obnoveno nahrávání českých snímků – tyto záležitosti se pokouším mapovat. V této souvislosti jsem se také infiltroval do různých evropských institucí, např. City of London Phonograph and Grampohone Society

a nyní spolupracuji s významnou vídeňskou společností, kde se zpracovávají gramofonové snímky určené pro český trh. Jinak mě pochopitelně zajímá historie všech gramofonových firem, jejich koncepce, vize podnikatelů, kteří ovládali českou gramofonovou produkci. Nebyl to vždy jen kýč, by tam převládal, ale někdy tam byly kulturně velmi zajímavé nahrávky. Jak byste časově vymezil úplný prvopočátek své sběratelské činnosti? Začal jsem někdy v onom „vakuu“ sedmdesátých let. Šastně jsem se rozvedl, takže jsem trochu podlehl kouzlu těch někdy velmi naivních a hloupoučkých textů písní. Jsou zajímavé okolnosti toho proč a která firma co vydala, kdo co nazpíval a kdo ne, rozdělení jednotlivých uměleckých part, co měl vydavatel k dispozici – skladatelé, textaři… Máte ve sbírce nějakou opravdovou raritu, by to lze ve Vašem případě lze říci asi těžko, například něco, co vyšlo ve skutečně malém nákladu? Náklady byly obecně velice malé, jelikož gramodesky či fonoválečky byly tehdy přepychové zboží, respektive přístroje, na kterých se záznamy přehrávaly. Jestliže stál za první republiky skříňový gramofon kupříkladu 3 000 korun, tak to byl půlroční plat dělníka. Desky stály 30 korun. Porovnejme to s dneškem, kdy lze koupit

22

DVD za 700 korun, relace jsou neporovnatelné. V Americe se válečky prodávaly za cenu odpovídající kupříkladu týdennímu platu nějakého nádeníka… Z rarit – pro mě jsou zajímavé například nahrávky Kmochovy sokolské kolínské kapely, které vznikly ještě v době kdy František Kmoch žil, tzn. před rokem 1911. Je to podtrženo i tím, že odborná obec o tom vůbec nemá potuchy. Velice fundovaná monografie o Františku Kmochovi zmiňuje, že existence nahrávek není doložena, ačkoliv se zachovalo svědectví jistého pána, který k stáru vyprávěl, jak v roce 1905 natáčeli v Riegrových sadech a desky s oním záznamem měly přijít do celé Evropy a Ameriky a nikdo žádnou nemá. Ejhle, zjistil jsem, že existuje téměř 100 nahrávek Kmochovy kapely. Mám z nich zhruba třetinu a vím o dalších sběratelích, kteří mají po jedné desce. Je zajímavé, že se tyto nahrávky skutečně objevují v Americe, jelikož je natáčela americká společnost Columbia a mnoho krajanů je kupovalo. Představte si, že v amerických katalozích se nabízela Kmochova kolínská kapela ještě ve dvacátých letech, kdežto u nás vůbec, a nevědělo se, že nějaké nahrávky existují, protože se nezachovaly české katalogy. Můžete uvést ještě nějaký obdobný případ? Obdobný případ je Jindřich Mošna. Vždy, když je nějaké jeho výročí, tak muzikologové píší, že je škoda, že nahrávky tohoto úžasného umělce se nám nezachovaly. Není to pravda. Natočil nejméně 5 nahrávek a všechny mám. Nemohu jeho zpěv ovšem nijak kladně hodnotit, skoro bych řekl, že byl hloupý až ubohý. Především po textové stránce. Totéž je i u jiných tehdejších umělců. Z nich si nejvíce považuji Ference Futuristu, který dělal politické satirické kuplety, což dělal málokdo, jelikož to veřejnost nezajímalo, šlo spíše o intelektuální záležitost. V případě Ference je skutečná škoda, že začal natáčet gramodesky až, když to jeho „futuristické“ období již končilo a založil rodinu. A co umělci, kteří hráli moderní taneční hudbu? Pokud jde o moderní tance nebo „populár“, tak zde je velice zajímavý fenomén, že většina mladých jazzových nadšenců skončila u dechovky a někteří z nich, v padesátých letech, u nesmírně odporných kantát, bolševických estrád

apod. To je případ F. A. Tichého, Jiřího Voldána, Emila Kaplánka, jehož první nahrávkou bylo v Evropě dosud nevídané avantgardní blues. To vše je velmi smutné. Jak jste sháněl a sháníte nahrávky a gramofony? V osmdesátých letech jsem propadl kouzlu přístrojů, takže jsem je začal různě shromažovat. To už mě však pustilo. Není možné velké přístroje skladovat. Dnes už jsem si nechal jen zástupce určitých tříd – mincovní, restaurační atd. U fonografů je to (pro mě) téměř zbytečné. Neexistuje žádný výrazně kvalitní český repertoár, který by se dal na něm přehrávat. I když máte úplně nový váleček, kvalita není uspokojivá. Z fonografu se nedá získat skutečně dobrý zvuk nahrávky, na to musí být speciální aparát. Moje období sběratelského vrcholu proběhlo počátkem tohoto tisíciletí, kdy jsem uspořádal velkou výstavu v Mánesu, týkající se této „mé“ problematiky. Te, pokud bych měl slušnou nabídku, bych se zbavil tohoto „zbytku“ co mám… Moje první dávka desek byla, když mi kdosi věnoval to, co nalezl na půdě. Tam mě zaujala naivita textů. V sedmdesátých letech bylo gramodesek všude plno a lidé si je nepovažovali. V Myslíkově ulici byla dokonce specializovaná prodejna. Ale zájemců bylo stále méně a stejně tak i desek, mám na mysli ty kvalitnější. Dodnes se válejí miliony desek mezi lidmi, ale vesměs se jedná o šrot… Využíval jste také možnosti inzerce? V osmdesátých letech jsem začal inzerovat. Například v inzerci Rudého práva mi odmítli vzít inzerát, když jsem sháněl nahrávky komika Járy Kohouta, jelikož byl na emigrantském indexu. Dodnes se pokouším shánět přes inzeráty, ale výtěžnost je již velmi nízká, nebo většinu toho, co bych chtěl mít, již mám. Musím říci, že doposud se mi většinou povedlo leccos uchvátit, ale je to relativní – desku si seženu, přehraju a pak ji založím, co jiného se s ní dá dělat… Během let, co jsem měl v rozhlase svůj pořad, se mi dařilo svou sbírku využívat. Měl jsem naprostou volnost v námětech i dramaturgii. Pořady měly poměrně dobrý ohlas. V edici Fonogram se nám podařilo vydat asi 50 kompaktních disků, čímž se podařilo zmapovat to nejzajímavější z třicátých let.

23

Kolik reedicí starých nahrávek jste připravil sám a na kolika jste se podílel? Zhruba polovinu z celkových 50 vydaných nosičů jsem dělal úplně sám. Většinou mi pomáhal mladý kolega Jan Müller – hlavně tedy výběrem ze čtyřicátých let. Mě překvapivě čtyřicátá léta již moc nezajímají, protože to je pozdní nástup swingu. Navíc velmi omezený protektorátem. Ono tehdejší „hraní si na swing“ , když už měl největší vlnu za sebou. U nás propukl zájem o něj o pět až deset let později a trendy se míjely… Podílel jsem se i na jiných nahrávkách – pro Kubelíkovu společnost, pro Židovské muzem, kterému jsem později věnoval veškeré desky se židovskou tematikou do jejich fono-oddělení. Pro Kubelíkovu společnost se nám podařilo převést na kompaktní disky velice raritní nahrávky z počátku dvacátého století. Jinak především Kmochovu kapelu pro město Kolín, což mělo obrovský úspěch a byla uspořádána také výstava, kam jsem zapůjčil desky. Podařilo se nám tedy vlastně zmapovat vše kvalitní – nahrávky některých filmových herců, což jsou dosti netypické záležitosti. Pro Divadlo na Vinohradech jsem dělal průřez nahrávkami tamních hereckých hvězd – od roku 1906 přes Žebráckou operu až do počátku 40tých let, kde účinkovaly skutečné herecké persony: František Kreuzmann, Zdeněk Štěpánek, Libuše Freslová…

pu moderních nástrojů. Vždycky, když byla móda nového tance – foxtrott, tango – mám například nahrávku tanga z roku 1910, což přišlo jako novinka z Argentiny a u nás se tančilo v Montmartru. Porovnáme tedy první tango, jak znělo z roku 1910 z gramodesky a pak můžeme pro srovnání následné české verze a ukázat, jak původní podoba zmutovala. Mám nahrávku skladby „Dinah“ – v  české verzi neuvěřitelně pomalu provedený foxtrott. Z charlestonů – Hermannova kapela a deska „Český charleston“, která nemá z charlestonem naprosto nic společného – v druhém vydání byla deska raději přejmenována na „Směs českých národních písní“. Předvedeme, jak bylo u nás nazírání na přejímání zámořské hudby akceptováno, budeme citovat z dobových Kapelnických listů. Také přehraji původní verzi „Floridy“ a pozdější, Karlem Hašlerem provedenou, českou modifikaci „Jak se tančí Florida? Kdo ten tanec nezná, ten je nelida.“ Také perfektní verzi foxtrottu z roku 1922 v provedení R. A. Dvorského a pro srovnání mnohem pokleslejší komerční podoby. Stejně tak slowfox „Jak tančiti slowfox“. Návštevníci uslyší dobové české pojetí těchto tanců předkládané veřejnosti, která byla zvyklá na polku a valčík a naopak fantastické výboje Františka Kreuzmanna…

Můžete číselně vyjádřit svou sbírku? To nemůžu, na kvantitu jsem nikdy nehleděl. Navíc jsem se nedávno stěhoval a více než polovičku sbírky jsem rozpustil a přenechal známým a kolegům sběratelům a část jsem rozprodal. Nechal jsem si jen jakousi esenci toho, co považuji za významné. Držím si kupříkladu nahrávky lužickosrbské menšiny nebo nahrávky trampských sborů. Také mě zajímají nahrávky na etiketách velice malých gramofonových firem, které u nás působily jen několik měsíců – například nahrávky, kde pod přezdívkou „Niky Němec“ zpívá Bedřich Nikodém… Co máte připraveno pro Casa Gelmi? Čím budete žhavit gramofonovou jehlu? Po dohodě s Pavlem Klikarem jsem se rozhodl samozřejmě pro stylovost. Především téma nástu-

24

Pokračování rozhovoru s Gabrielem Gösselem o rozhlasovém pořadu Fonogram a stejnojmenné knize, gramofonech, jehlách, šelaku a převádění desek do digitální podoby v příštím čísle Casa Gelmi Revue. Kompletní verze bude k dispozici také na internetových stránkách www. kruhpratel.cz

Rozhovor s Lenkou Mitášovou, klasickou kytaristkou, harfenicí, předsedkyní a zakladatelkou Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru.

Raduji se z možnosti poslouchat hudbu, která nestárne

Který z vašich pedagogů vás nejvíce ovlivnil? Původně jsem studovala hru na kytaru a nejraději vzpomínám na svého učitele, vynikajícího houslistu, který vyučoval i klasickou kytaru, Kamila Arturoviče Frauči v Moskvě. Především učil lásce k hudbě a totéž nadšení a přesvědčení čerpám i od Pavla Klikara. I ve „všedním“ životaběhu, který se u mne točí hlavně kolem dětí se snažím držet dobré muziky a ona se drží mne. Kromě činnosti v Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru mne zajímají hlavně historické harfy a strunné nástroje všeobecně a ve všech žánrech. Jak jste se setkala s Pavlem Klikarem? Jaký máte názor na jeho celoživotní činnost? Jeden bývalý člen Originálního pražského synkopického orchestru hrál v naší renesanční kapele a vyprávěl mi o nejlepším improvizátorovi, kterého zná. Vyprosila jsem si telefonní číslo a jsem vděčná, že jsem díky přátelství s Pavlem zažila mnoho dobrodružství na toulkách nejen barokní hudbou, ale objevila jsem pro sebe Early Jazz Paradise. Obdivuji nahrávky ansámblu Musica Antiqua Praha, s nímž se Pavel intenzivně věnoval před lety hudbě raného baroka a opravdu dodnes si nedovedu představit jak velké úsilí muselo být vynaloženo na vedení dvou špičkových hudebních těles. Dozvěděla jsem se mnohé o populární a jazzové hudbě, improvizaci a vysoce profesiálnímu přístupu k aranžování skladeb. To vše je opravdu „mezižánrové, mezinárodní a bezčasové.“

Poslouchala jste hudbu Originálního pražského synkopického orchestru již dříve? Nejdříve jsem byla nadšená z dokumentárního filmu, který vznikl před dvaceti lety. Chtěla jsem a stále ještě plánuji dokončit dokument o orchestru v současnosti. Čím více poslouchám hudbu, kterou orchestr hraje, tím více propadám jejímu kouzlu a jednoduše se raduju z možnosti poslouchat ji, tančit na ni a zpívat si písničky, které nestárnou. Kdo přišel s prvotním impulsem založit občanské sdružení Kruh přátel Originálního pražského synkopického orchestru? Zkušenost s prací v občanském sdružení In Cordis, které se zabývá historickými strunnými nástroji, mne navedla na možnost této vyhovující a neziskové právnické formy. V rozhovorech s Pavlem Klikarem a Zbyňkem Dobrohruškou o zajištění možnosti zkoušet, nahrávat a hrát v důstojném a přitažlivém prostředí se nám to jevilo jako jediná možnost. V nově vzniklém Kruhu přátel Originálního pražského synkopického orchestru máte přední funkci. Můžete charakterizovat své záměry? Jakou máte představu ohledně činnosti tohoto sdružení do budoucna? Každý z členů sdružení vnáší to nejlepší a nejmilejší ze svých zájmů.Obohacujeme se informacemi, zkušenostmi a láskou k muzice. Jde tu o tu muziku. Na youtube si někdy čtu komentá-

25

ře k historickým nahrávkám nebo k nahrávkám Originálního pražského synkopického orchestru a lidi z celého světa se tam často ptají: „Kde jsou ty časy, kdy bylo možno tuto krásnou melodickou krásnou hudbu živě slyšet? “A já mám radost, že jim dnes mohu odpovědět, ty časy jsou právě te, tady u nás. Bohužel z Ameriky, Austrálie nebo i z Holandska, to k nám vážně mají z ruky. S tím nic nenadělám. Jakou máte představu o budoucích projektech pro seniory? Najdou si do Casa Gelmi cestu? Spolupráci na propagaci programů pro seniory nám přislíbila ČT2, například v pořadu Barvy života. Vladimír Čech moderuje a společně s Pavlem Klikarem představuje náš projekt poprvé 13. 4. v 16 hodin. Věřím, že naše již vyzkoušené aktivní hudebně taneční dopoledne seniory osloví a potěší. Mimo to, se budeme snažit držet nízkou cenou vstupného i na přednášky a koncerty. S propagací nám velmi pomáhají Městská části Praha 2, Nadační fond Veselý senior a náš produkční pan Robert Radosta, bývalý šéf Malostranské besedy a daší příznivci. Chceme tedy přilákat nejen milovníky starého jazzu. Kdo tuto muziku nezná, může přijít třeba na filmové představení z 20.let, přednášky o architektuře nebo životním stylu meziválečného období.Připravujeme i cyklus o zpívajících hereckých osobnostech meziválečného období.A ještě jsem zapomněla na folklór, který měl za první republiky významný prostor i v rozhlase.

Mohou se také senioři aktivně zapojit do vaší činnosti? Určitě. Budeme vděčni za jejich přínos. Vybavuji si vyprávění svých prarodičů, kteří byli z početných rodin z Adamova a Lelekovic u Brna. Hudba 20.a 30. let pro ně nebyla dostupná.Teprve až v podobě, kterou představil Originální pražský synkopický orchestr. Dědeček byl amatérský, ale houslista a matně si vzpomínám, jak se dívával a poslouchal hudební pořady v televizi, poslouchal nahrávky. Uvědomuji si dnes, že v TÉ REÁLNÉ DOBĚ 20. a 30 let, kdy tedy námi prezentovaná muzika vznikala byla také vlastně výsadou měst a šastlivců, kteří měli dostatek prostředků, aby si tuto parádu mohli dopřát. Kéž by dnes byla dostupná těm, kdo ji potká v médiích nebo třeba i v Casa Gelmi. Nemusí být výsadou jen těch nejluxusnějších koncertních síní. Jaké další projekty pro Casa Gelmi připravujete? Z mnoha nápadů by bylo jistě pěkné uspořádat taneční a pěveckou soutěž zaměřenou na 20. a 30. léta v duchu, ve kterém se tyto soutěže pořádaly tenkrát. V archivu jsem našla videonahrávku, která je velmi inspirující. Tvoří se to ale organicky, tak nepředbíhejmě. Myslíte si, že nový projekt stálé scény Kruhu přátel originálního Pražského Synkopického orchestru může oslovit také mladou generaci? Oslovit? (smích) Podívejte se na nejmladší členy našich kmenových orchestrů nebo na nadšené tanečníky, kteří se již těší na naše netradiční kurzy dobových tanců s živou hudbou. Záleží na nás, jakým způsobem dokážeme naše projekty vytvářet a jistě pro to musíme ještě mnohé udělat. Nebojím se toho, baví mě to. Držte nám pěsti i palce. V čem podle vás tkví přitažlivost kultury dvacátých let? Hloubka, poctivost, radost, kvalita, poučení. RADEK ŽITNý

26

Rozhovor s panem Robertem Radostou, produkčním v sále Casa Gelmi, ze dne 28. března 2011

Dělám, co je potřeba Jak vzpomínáte na počátky tradičního jazzu v Čechách, tj. když jste začali s pravidelným programem v Malostranské besedě? Nevím, čím bych měl zavzpomínat a zda se tomu dá říkat „počátky tradičního jazzu v Čechách“. V podstatě ta jazzová produkce v Malostranské besedě začala v roce 1966. Vystupovali tam například Jazz Fiddlers a celá řada dalších orchestrů. Pak přišel Pavel Klikar se svým ansámblem v „základní sestavě“. Jak dlouho tyto pořady trvaly? Trvalo to v podstatě až dodnes. Díky tomu, že Pavel Klikar hrál a stále hraje v Malostranské besedě. Pravidelně se odehrávaly jazzové koncerty v pondělí. Dnes už to samozřejmě není každý týden, ale před lety ona pravidelnost určitě byla. Nebyly během těch let nějaké dlouhodobé přestávky, mimo nedávné rekonstrukce objektu Malostranské besedy? Kdepak, jedině když se konal sjezd strany… V  novém projektu Kruhu přátel OPSO v sále Casa Gelmi máte na starosti produkci. Co to obnáší? Já bych to produkcí tak úplně nenazýval. To, že Pavel Klikar je dramaturgem, je jasné. My ostatní děláme všechno, co je zapotřebí. Vím, za ta léta praxe, jak takový provoz funguje. Jsem toho názoru, že si Pavel Klikar a všichni jeho kolegové zaslouží, aby takovýto klub fungoval. V  současné době by mohl vykazovat životaschopnost, protože starý jazz se začíná vracet

do obliby posluchačů. Žádná nová muzika nestojí za to. K čemu jinému se mohou lidé vracet, než k této původní hudbě? Vy sám jste také muzikant? Nejsem. Ne, že bych nehrával na  kytaru po hospodách… ale nejsem muzikant. Vždycky jsem se zabýval především produkcí. Začínal jsem jako mladý amatérský divadelník. Do Malostranské besedy tehdy s námi a s naším divadlem přišli mladí muzikanti, kteří hráli onen tradiční jazz. Jeden den jsme dělali divadlo a oni druhý den hráli. Pak se programy začaly množit, přišla vzájemná spolupráce, folk, country atd. Máte nějakou vlastní představu o tom, co by se dalo v budoucnosti na scéně Casa Gelmi realizovat? Myslím si, že bychom měli postupovat logicky – nejdříve prosadit a zrealizovat původní návrhy Pavla Klikara a potom můžeme přemýšlet o dalším. Rozhodně to nebude jednoduché. V dnešní době rozjíždět klub – to je dosti složitá záležitost. V Malostranské besedě to po čtyřleté rekonstrukci nebyl takový problém, předtím existovala tamní scéna mnoho let a po rekonstrukci byli všichni zvědaví, jako to bude vypadat. Tam se dramaturgie změnila minimálně, stále hrají tytéž kapely, jak před lety. Ale Casa Gelmi je naprosto nová záležitost, nové místo, které budou lidé vyhledávat. Nové nápady samozřejmě mohou přijít a měly by přicházet, ale prozatím se musíme snažit uskutečnit ty primární záležitosti.

27

Děkuji vám za rozhovor. Radek Žitný

Své umělecké služby si dovoluje tímto nabídnout

Originální pražský synkopický orchestr p. kapelníka Klikara

hrající v bezkonkurenčním stylu nejranější americký jazz, blues a hot-dance music 20. let Jeho mimořádně jemná a nostalgická hudba, navozující v okamžiku jedinečnou přátelskou atmosféru, je ideálním žánrem pro hotely, restauranty, taneční a koncertní síně, hudební kluby, společenské a diplomatické salony i říční parníky. Orchestr s radostí vystoupí i na vašich soukromých či firemních oslavách, večírcích, rautech, svatebních hostinách a podobných akcích. Na váš zájem se těší kapelník p. Klikar

telefon 274 77 85 10 e-mail: [email protected] informace: www.original-prague-syncopated-orchestra.com

Ň l sp i s te Umíte na kytaru a chcete hrát na banjo? nechcete se nic nového ucit? kupte si kytarově laděné

plectrUM BanJO! Mobil: 603 868 120, tel./fax: 318 599 442 e-mail: [email protected] www.capekinstruments.com

Orchestr r. A. Dvorského v době své největší slávy.

Slovník naučný Venouše Huňáčka, dříve Dolejše Fox-trott = moderní tanec. Neumí-li dívka fox-trott, může se jít rovnou utopit. Umí-li jej a vdá se, může se jít manžel rovnou utopit. Fox-trott není nic nového, jenž dříve se tomu říkalo „fajtanc“. Gardedáma chodí s dívkou do plesu. Má na starosti sedět a hlídat svou svěřenku, což ona činí svědomitě. Jen když ji doprovází muž se zajištěnou existencí, tu si něco zapomene, vrací se do sálu a říká: Jděte děti napřed, já vás dohoním! Gramofon neznali ve středověku, jinak by jej používali místo skřipce nebo železné panny. Harmonie = soulad. Protějšek filharmonie, kde jsou stále třenice. (Nemyslí se tím tření smyčců o struny). Ztráta. Mladý básník ztratil cestou z Roztocké aleje svazek rukopisů, které nesl do naší redakce. Pro živého boha prosíme poctivého nálezce, aby je hodil do Vltavy nebo do plotny. Odměnu vyplatí redakce beletr. časopisu „Poesie“ v Praze. Všem, kdož mají dcery na vdávání, doporučuji praktické dřevěné pokrývky na piana, které jsou pak od ostatního nábytku k nerozeznání. V. Labuka, truhlář. Mýdlo pěkného vzhledu nabízím obchodníkům, majícím též lahůdkářství, ježto se dá docela dobře prodati též jako tilzický sýr. Jan Vohnout, mydlář. Kdo půjčí na neděli viržinko za dobrou odměnu? Zaručím se , že vykouřím nejvýše čtvrtinu a zbytek neporušený vrátím. Nabídky pod zn. „Dojem při první schůzce“ do administrace t. l. Dívka ochotná a pracovitá nabízí své služby jako kuchařka a zároveň služebná pro veškerou práci. Sama pere i žehlí. Známost nemá, o vycházky nestojí a klíč od domu nechce. Fany Mrákotová, Košíře 9563. Za pokoj s kuchyní povím těm, kdož věří v štěstí, o ulici, kde mohou každý den ráno potkat kominíka a jednou týdně fůru se senem. Nabídky pod zn. „Zlatý důl“ do administrace t. l. Proti spavé nemoci, která v poslední době epidemicky se šíří, čtěte právě vydaný seznam všech chystaných nových dlaní. Ručím za to, že nebudete spát“ Dr. Mundi. Výběr z Humoristických listů (duben 1920) připravil Radek Žitný

Zrnka moudrosti Nestojí ještě vysoko ten, kdo se na ostatní dívá shůry. Jak by to krásně vypadalo na světě, kdyby každý konal jen polovici toho, co sám vyžaduje na jiných! Život je prý komedie; snad, ale je potřebí dobře umět svou úlohu. Nežil nejvíce ten, kdo se dožil nejvyšších let, nýbrž ten, kdo svůj život nejvíce procítil. Neštěstí je náš největší pán a nejlepší přítel. Štěstí nespočívá v tom, co je kolem nás, ale v trní, co v nás z toho zůstává.

Studentský Harmcore jazz band na zájezdu v New Yorku. V Casa Gelmi vystoupí 25. dubna v 19.30.

31

Pianista Jerry Roll Morton – vynálezce jazzu a stompů okolo roku 1930. Casa Gelmi Revue  Vydává Kruh přátel Originálního pražského synkopického orchestru, o. s.  IČO: 228 472 86 Šéfredaktor Radek Žitný  Redakční rada: Pavel Klikar, Lenka Mitášová, Luboš Zajíček, Antonín Zezula, Gabriel Gössel. Grafické zpracování Pavel Štědrý  Technická spolupráce Jan Novák  e-mail: [email protected]  www.kruhpratel.cz

32