Studenti a studentky, kteří se zúčastnili programu Stipendia pro středoškolské studenty v akademickém roce 2008/9, odpovídají po svém návratu domů na několik otázek, obsažených v krátkém dotazníku. Následující kapitola shrnuje jejich odpovědi: prošly redakční úpravou, v některých případech byly mírně kráceny, ale zachovali jsme jejich autentičnost a bezprostřednost sdělení. Na řadu dotazů odpověděli studenti a studentky prakticky stejně: o programu se dozvěděli na internetu, případně jim o této moţnosti pověděli jejich kamarádi nebo spoluţáci. Stejně tak se shoduje jejich názor na systém výběru studentů: systém, sloţený z testů a pohovoru všem vyhovoval, domnívají se, ţe dává dost prostoru pro to, aby mohli prokázat své schopnosti, a na druhé straně není moţné, aby někdo úspěšně absolvoval výběrové řízení bez příslušných předpokladů. Rozhovory se zástupci asociací hostitelských škol povaţují za velmi příjemné a přátelské. Vybraní studenti a studentky pocházejí z různých koutů republiky a z různého rodinného zázemí. Veronika Kubišová z Uherského Hradiště chodila na Bromsgrove School nedaleko Birminghamu, která poskytuje vzdělání dětem od pre-prep school aţ po senior school, denním i internátním studentům. Václav Prchlík navštěvoval školu v severozápadní části Anglie ve městě Shrewsbury, jmenovala se příhodně Shrewsbury School. Radek Luštický studoval na Culford School, Bury St Edmunds, Suffolk, UK. Natálie Pazourová z Roztok u Prahy studovala na King William´s College na ostrově Isle of Man, která na rozdíl od ostatních škol nabízela pouze moţnost studia IB (International Baccalaureate). Sára Foitová navštěvovala The Ethel Walker School v Simsbury, Connecticut. Michal Mojžíš chodil na The Landon School v Bethesdě, MD. Jiří Pech navštěvoval Loretto School in Musselburgh, Scotland. Eliška Zoubková se dostala na Phillips Exeter Academy, prestiţní soukromou školu ve státě New Hampshire. Škola měla asi 1 050 studentů a stála v malém městečku Exeter, přibliţně půl hodiny autem od pobřeţí. David Horak z Prahy navštěvoval chlapeckou školu Montgomery Bell Academy, Benedikt Hošek z Prahy navštěvoval New Hall School v Essexu u města Chelmsford. Studentům a studentkám jsme poloţili několik otázek, jejichţ prostřednictvím jsme chtěli získat informace o všem podstatném, co jejich studium v USA nebo Velké Britanii provázelo: jak hodnotí školu, do které chodili, jak je přijali tamní učitelé a spoluţáci, jak se sţili s hostitelskou rodinou atd. A nakonec jsme se také zeptali na to, jak celkově svůj pobyt hodnotí a jaké mají plány do budoucna.
1
Zkušenost z nové školy: čím se lišila od české? Jaké předměty jste studoval/a? Jak vás přijali spolužáci a jak učitelé? Zvýhodňovali vás oproti domácím studentům? Veronika Neţ jsem nastoupila do Bromsgrove School, chodila jsem na gymnázium v Uherském Hradišti. To byl komplex tří budov spojený k sobě ´krčky´, s jednou krytou tělocvičnou a jedním venkovním multifunkčním hřištěm. V Anglii mě uvítal rozlehlý školní areál s mnoha kriketovými, ragbyovými a tenisovými hřišti, bazén a dvě kryté haly, nemluvě o tom, ţe kaţdé oddělení předmětů (např. Humanities pod které spadala ekonomika, obchod, politologie, angličtina a částečně také zeměpis) mělo svoji vlastní budovu. Další zásadní rozdíl byl v ubytování. Doma jsem do školy kaţdý den dojíţděla autobusem, zatímco v Anglii jsem byla ubytovaná na internátě přímo ve škole. Na jednu stranu je to výhodné, protoţe člověk se dostane, kam potřebuje, během pěti minut rychlé chůze. Nevýhoda ale je, ţe konkrétně na mojí škole, kde platí poměrně přísná pravidla vycházení, by se někdo mohl cítit izolován. V neposlední řadě se mi naskytlo nepřeberné mnoţství volnočasových aktivit v rámci školy. Od tradičnějších věcí, jako jsou např. dramatické krouţky, sbory či orchestry, po méně často provozované aktivity jako šerm, střelba, jízda na koni nebo výběr z různých armádních krouţků. Pokud jde o předměty, které jsem studovala, chtěla jsem nadále rozvíjet svou francouzštinu, takţe první volba byla jasná. Čtveřici mých předmětů pak doplnila ekonomika, business a politologie, čili předměty, ke kterým bych se na všeobecném gymnáziu nedostala. Se spoluţáky jsme zpočátku k sobě měli všichni váhavý přístup. Později si ke mně chodili pro radu či pomoc ohledně probírané látky. Nijak silné vazby mezi námi ale nevznikly. České kolektivní opisování při písemkách či masové doučování nepochopeného učiva během přestávek by v Bromsgrove nikoho ani nenapadlo. Většina mých spoluţáků si jela na svoje vlastní triko a pomoc ochotně poskytovala pouze dobrému kamarádovi nebo někomu, kdo mohl nabídnout s protisluţbu. Coţ jen napomáhá k samostatnosti a nezávislosti kaţdého studenta. U kantorů jsem (stejně jako u studentů) narazila na naprostý opak toho, co jsem doposud znala z hradišťského gymnázia. V hodinách se ke všem studentům chovali jako k mladým dospělým lidem, bez výjimek. Byli jsme rovnocenní partneři. Jakékoli rozumné tematické dotazy byly s nadšením zodpovězeny a někdy dokonce vedly k velmi zapáleným diskusím v rámci celé třídy. Po skončení vyučování nám byli učitelé plně k dispozici buď osobně ve svých kabinetech, nebo nepřímo přes školní email, někteří dokonce i 24 hodin 7 dní v týdnu. Takţe jejich přístup ke mně byl naprosto profesionální, individuální a lidský. O ţádném zvýhodňování oproti domácím studentům nemůţe být řeč. V hodinách se mezi studenty výjimky nedělaly. Něco jiného to bylo mimo vyučování a školní aktivity. Mít stipendium HMC, se na mé škole opravdu cení a navíc jsem se v Bromsgrove zapsala jako aktivní studentka přispívající do ţivota školy jak mimoškolně (ve sboru, orchestru či školním muzikálu) tak i akademicky (s dobrými výsledky, referencemi i effort grady v průběhu celého roku), takţe ke mně učitelé přistupovali jinak neţ k některým mým méně zodpovědným vrstevníkům.
2
Václav Nejtěţší byly začátky, kdy jsem si zvykal na pobyt mimo domov bez rodičů, kamarádů a s lidmi mluvícími jiným jazykem. Po pár týdnech jsem si ale zvyknul a nakonec mi to jiţ ani skoro nepřišlo, ţe bych byl někde v „neznámém― prostředí. Rozdílů bylo hned několik, veskrze pozitivních. Nejpozitivnější bylo bydlení ve školním kampusu, kde jsem to měl přímo z postele do školní lavice jenom deset minut, coţ je pro mě v Čechách nemyslitelné s ohledem na to, ţe bydlím na vesnici. Celý systém internátní školy se mi moc líbí, ale své děti bych do nich poslal jen aţ by byly starší, tak okolo patnáctého roku, protoţe si myslím, ţe jejich pouto k rodičům by se mělo pěstovat a upevnit pro zbytek celého ţivota. Mladí lidé se naučí samostatnosti, plánovat si svůj volný čas jak uznají za vhodné, mají v podstatě neustálý kontakt s kamarády a učiteli, a proto si mohou navzájem pomáhat a radit a v neposlední řadě - díky velkému počtu zahraničních studentů - také poznají zvyklosti jiných zemí a kultur. Jedním z největších rozdílů byl výběr čtyř předmětů, kterým jsem se věnoval v průběhu školního roku. Vybral jsem si tudíţ předměty, které mě osobně baví a zajímají a nemusel jsem se například obtíţně učit dějepis, který mi jednak nejde a zadruhé mě k smrti nebaví. Na kaţdý ze zmiňovaných předmětů jsme měli dva učitele, kaţdý z nich nás učil čtyři hodiny týdně, coţ nám dalo velkou moţnost dostat se hlouběji do problematiky probírané věci a více se o daném tématu dozvědět, či si udělat samostatný průzkum na internetu nebo v knihovně. Další odlišností byla také sobota strávená ve školních lavicích. Tato rarita mi ale zas aţ tak nevadila, protoţe v průběhu pracovního týdne jsme vţdy končili vyučování nejdéle ve tři hodiny, a tak jsme nemuseli tvrdnout ve škole, jako ostatní, třeba aţ do šesti hodin. Toto jsou takové hlavní odlišnosti, které mě zrovna napadají. Za své předměty jsem si zvolil matematiku, němčinu, tělesnou výchovu a umění a design (fotografie). S prvními dvěma jmenovanými jsem neměl moc velké problémy, jen s matematikou jsem strávil více času počítáním před závěrečnými zkouškami. Tělocvik je naprosto odlišný od českého, kde nám byl dán míč, hokejka, kladina či jiný sportovní předmět a my jsme celou hodinu nedělali nic jiného, neţ jsme hráli nebo cvičili. V Anglii je to samá teorie, a praxe je nanejvýše 10% všech hodin. Za celý rok jsme prošli témata jako je historie tělesné výchovy, sponzorování sportu, programy podporující sport, posléze anatomii lidského těla, motivaci sportovce, dále pak procesy učení a mnoho dalších. Popravdě, nebyl to oddychový předmět, jak jsem očekával. Výjimkou nebyly domácí úkoly, testy či dlouhé eseje. Fotografie mě vţdy lákala, veliký vzor mám ve svém otci, a tak jsem se rozhodl pro tento předmět, který bych doma mohl navštěvovat leda ve svém volném čase a za drahé peníze. Předmět byl rozdělen na dvě části: teoretickou a praktickou. Probírali jsme historii umění a k ní patřící umělce, abychom posbírali inspiraci, potom jsme se učili o prvních fotoaparátech a začali jsme rozebírat první fotografy. Dostali jsme se aţ do současnosti a učili se pracovat s digitálními zrcadlovkami a programy pro upravování fotek na počítači. Předmět mě velice bavil a dozvěděl jsem se spoustu nových a zajímavých věcí. A spoluţáci: záleţelo opravdu na kaţdé osobnosti. Anglické střední internátní školy jsou pro horních deset tisíc a tak se našla spousta kluků, kteří nad průměrným Čecháčkem ohrnovali nos a dělali samé naschvály, ale o těch bych nerad mluvil, protoţe jsem si našel dobrou partu normálních a chytrých kluků, se kterými mi bylo fajn. Povětšinou se kluci snaţili mi zopakovat věci či je říct jinými slovy, kdyţ jsem jim nerozuměl, byli trpěliví a snaţili se mi radit, jak jen mohli. Mám kamarády například mezi Němci, Rusy či Asijci, ale našla se i spousta kamarádských Britů.
3
Učitelé byli naprosto úţasní!!! Vycházeli mi maximálně vstříc vědouce, ţe jsem cizinec, často se mne ptali, zda jim rozumím, trávili s námi čas i po ukončení vyučování, vţdy poradili a podali pomocnou ruku, byla s nimi sranda a tak dále… Bál jsem se, jak budu v hodinách vykládané látce rozumět, ale ukázalo se, ţe učitelé mluví opravdu spisovnou a srozumitelnou angličtinou, a tak se nevyskytl skoro ţádný problém! Nedá se přímo říct, ţe by nás zvýhodňovali oproti domácím studentům, ale třeba pomáhali o malinko více neţ ostatním a kdyţ jsem udělal nějakou chybu, tak ji u mne omluvili. Věděli, ţe jsem stipendista z „Czechoslovakia― a ţe učením trávím více času neţ ostatní, a tak mě vţdy potěšilo, kdyţ mě dávali příkladem ostatním! Sára V Americe jsem měla pocit, ţe škola je vlastně úplně jiná instituce; výuka probíhá jednak jiným systémem (třídy se tvoří pro kaţdý předmět a úroveň zvlášť bez ohledu na ročník, díky čemuţ jsou studenti ve třídě vyrovnaní), jednak v jiné atmosféře— studenti jsou povzbuzováni, vyučující se zajímají o jejich názory, o to vlastně jde, aby kaţdý mohl vyjádřit svůj názor a vyslechnout si názory ostatních. Také je v kaţdé hodině jasně znát, co je cílem školy: aby kaţdý student uspěl, jde o to, kaţdému jedinci ve třídě dát moţnost práci zvládnout, získat dobré známky, být sebejistý. Je naprosto tabu se někomu smát za špatnou odpověď, nenechat někoho domluvit, někoho shazovat, a to jak mezi studenty, tak ze strany učitele. Chodila jsem na angličtinu, matematiku, americkou historii, španělštinu, keramiku; v prvním pololetí navíc na biologii, ve druhém na fotografii a herectví („Shakespeare for the Stage―) Spoluţačky (Ethel Walker’s je dívčí škola) byly nadšené, ţe mají na škole Evropanky, okamţitě mne vzaly mezi sebe, nebyl problém se zapojit, nechat se pozvat k někomu domů na víkend. Za neuvěřitelně krátkou dobu jsem si mezi nimi připadala jako doma. S učiteli to bylo podobné, zajímali se, byli vstřícní, přátelští; nebylo těţké si zvyknout na mnohem bliţší vztah s učiteli, neţ na jaký jsem byla zvyklá z domova Oproti domácím studentkám nás nezvýhodňovali. V případě nutné potřeby bych mohla poţádat například o další den na dokončení eseje, stejnou moţnost ale mají i domácí studenti. Navíc jsem ţádné úlevy nepotřebovala, práce se dala zvládnout.
Radek Škola se lišila od české prakticky ve všem, nejvíce v přístupu ke vzdělání a obecně k ţivotu. Studoval jsem historii, španělštinu, drama&divadlo, ICT. Spoluţáci mne přijali perfektně, jelikoţ jsou na cizince zvyklí. Pomohli mi zapojit se do chodu školy a odbourat převáţně jazykovou bariéru. Učitelé mne přijali ještě lépe, jelikoţ tady jazyková bariéra téměř od samého počátku neexistovala. Nejvíce mi pomohli se psaním esejí, které jsem v ţivotě předtím nepsal - a zejména historie není o ničem jiném. Ţádného zvýhodnění oproti domácím studentům jsem si nevšiml, všem měřili stejným metrem.
4
Natálie Škola jako taková byla naprosto nádherná, starý hrad poblíţ moře opravdu připomínal známé záběry z filmu Harry Potter. Také vyznat se v takové budově mi dalo docela práci, avšak vţdy se našel někdo, kdo nás nasměroval do té správné třídy. Také celý ostrov byl kouzelný a měla jsem příleţitost vidět spoustu zajímavých míst, protoţe škola vţdy čas od času zorganizovala nějaký výlet. Bohuţel se nedalo uniknout pravému „anglickému― počasí, vítr a déšť nás bičoval téměř po celý rok, ale i na to se dalo zvyknout. Asi nejhorší pro mne byl způsob stravování a relativně málo pohybu, na to pak doplatila většina děvčat. Studium jsem zvládala dobře, podobně jako další studentky HMC z jiných států střední a východní Evropy jsem měla před svými spoluţáky ve znalostech i všeobecném přehledu spíš náskok, za coţ asi vděčíme našemu všeobecnému vzdělání. Studovala jsem angličtinu, němčinu, matematiku, biologii, ekonomii a výtvarné umění. Mezinárodní maturita (IB) je ze šesti předmětů z různých oblastí, angličtina, matematika a cizí jazyk jsou povinné, volitelná je pak úroveň obtíţnosti. S angličtinou jsem neměla problémy, všichni mi rozuměli bez potíţí, a já si na pouţívání angličtiny po celý den brzy zvykla. Mimo jiné je King William´s College dobře známá mezi Němci, se kterými jsem také navázala kontakty a tím pádem si i vylepšila svůj druhý cizí jazyk. S místními spoluţáky jsem zdaleka nenavázala tak dobré vztahy jako s cizinci a se svými spolubydlícími na koleji, coţ byli většinou Němci, dále pak Číňané, Španělé a studenti z východní Evropy. Zahraniční studenti byli také zvyklí na podobný školní systém jako je ten náš a proto jsme si byli schopni hodně pomoci a podporovat se navzájem v novém a neznámém prostředí. Rozhodně jsem se však naučila jiný způsob komunikace mezi učitelem/kou a ţákem/kyní, která je (pouze na soukromých školách, jak jsem se však dozvěděla) na velmi dobré úrovni a podobá se spíš kamarádskému vztahu neţ nějakému systému nadřízený – podřízený a také trimestrálnímu způsobu studia, který je rozhodně skvělou přípravou na univerzitní studium.
Michal Individuální výuka, odpolední aktivity ve škole, menší mnoţství předmětů i vyučovacích hodin. Studoval jsem angličtinu, fyziku, francouzštinu, matematiku, americkou zahraniční politiku, keramiku. Spoluţáci mě přijali nejdřív s ostychem, ale ten rychle překonali, měli o mě velký zájem a byli milí. A učitelé - od začátku do konce naprosto skvěle. Nezvýhodňovali, jen za mě nikdo nelobboval jako za spoluţáky.
Jiří Se školou mám skvělé zkušenosti. Na rozdíl od mé původní školy zde byli učitelé neuvěřitelně přátelští a vţdy ochotní nám s čímkoliv pomoci. Také vztahy mezi studenty byly celkově přátelské. Jakoţto člen lower six form jsem také nestudoval
5
stejný počet předmětů jako v Česku. Studoval jsem čtyři volitelné předměty, které jsme měli všechny kaţdý den a probírali je velmi podrobně. Co se týče sportu, tak bylo Loretto aţ ohromující mnoţstvím aktivit a sportů, kterých jsme se mohli zúčastnit. Co se mi ale líbilo více na české škole, byl známkovací systém, kde vše nezáleţí na jediné zkoušce. Studoval jsem matematiku, fyziku, anglický jazyk a literaturu a umění. Také jsem dělal zkoušky z německého jazyka, českého jazyka a IELTS. Na Loretto přichází kaţdý rok velké mnoţství zahraničních studentů, takţe jsou tamní studenti zvyklí na nové spoluţáky a tak bylo velmi snadné mezi ně zapadnout. Přihlásil jsem se také do sportovního týmu, coţ mi velmi pomohlo. Učitelé mi dali několik prvních týdnů na zorientování, a pak mě začali brát jako kteréhokoliv jiného ze svých studentů. Myslím si, ţe mne nijak nezvýhodňovali. Z počátku snad jedině naše profesorka anglické literatury, ale to pouze v tom ohledu, ţe byla velmi ochotná projít se mnou mé eseje a upozornit mě na gramatické chyby. Eliška Škola měla svůj speciální způsob výuky, tzv. Harkness Tables. To znamenalo, ţe v kaţdé třídě bylo max. 12 studentů a učitel, kteří seděli kolem jednoho oválného stolu, a výuka byla vedena formou diskuze. Čekalo se od nás, ţe na hodiny se budeme připravovat – úkoly tvořily skoro větší část studia neţ práce ve třídě – a to také všichni plnili (coţ na našich českých školách moc běţné není). Kaţdý student se snaţil pracovat sám za sebe a byla tam vidět mezi studenty soutěţ, ale kdyţ jeden potřeboval něco doučit, vysvětlit nebo zkontrolovat, druhý mu rád pomohl. Individuální přístup měli ke studentům i učitelé a také byli velice vstřícní. Těch odlišností byla ovšem celá řada. Překvapilo mě, jak málo předmětů jsem tam za jeden trimestr mohla mít - asi jen sedm včetně sportu a sboru – a zároveň, kolik zajímavých moţností tam bylo na výběr. Povinné pro mě byly angličtina a historie USA. Celý rok jsem měla také francouzštinu a vţdy něco výtvarného, z toho nejzajímavější asi filmování. Kromě toho mě také zaujal kurz, ve kterém jsme kaţdý den četli New York Times a o zprávách jsme diskutovali. Byla tam třeba i moţnost studovat arabštinu, astronomii, divadlo, zen buddhismus, ornitologii… Spoluţáci mě přijali bez jakýchkoliv problémů. Škola byla obecně dost mezinárodního sloţení (a také si na tom zakládala), takţe vše bylo pro studenty jako já dokonale uzpůsobené. I z rodilých Američanů tam byl jen málokdo místní. O to snazší bylo tedy mezi ostatní zapadnout. A učitelé také skvěle. Jak uţ jsem se zmínila, na zahraniční studenty jsou tam zvyklí, takţe špatně to rozhodně nebrali. Spíš naopak. Na mé škole byl přístup učitelů ke studentům dost osobní. Snad méně formální a víc přátelský. Jako většina studentů jsem tam bydlela na koleji ve škole, proto jsem se s učiteli vídala od rána do večera. S jakýmkoliv problémem jsem za nimi mohla kdykoliv zajít a oni se mi vţdy snaţili pomoct. Na mě osobně byli moc milí. Jeden matikář mi třeba pomáhal sehnat a později i spravit kolo. Mě moţná brali trochu jinak, protoţe jsem za celý rok nejela domů a ani rodiče se nejeli podívat za mnou. Nemohu říct zvýhodňovali. Hodnotili mé eseje i aktivitu ve třídě stejně jako ostatních. Úkoly jsem také musela dělat všechny bez výjimky. Určité jazykové překáţky si ale
6
uvědomovali a projevilo se to hlavně na jejich přístupu ke mně, nebo mi to do hodnocení přímo napsali. Sami od sebe mi také často nabízeli pomoc a dávali rady.
David Především moţnostmi, zázemím, vlídností učitelů, odhodlaností studentů. Studoval jsem fyziku, angličtinu, algebru a trigonometrii, americkou historii a němčinu. Spoluţáci mě přijali výborně, řekl bych, ţe určitě lépe neţ kdyby přišel Američan na českou školu. Měl jsem také spoluţáky z niţších ročníků. Učitelé mě přijali také dobře. Nezvýhodňovali - moţná jen v americké historii, protoţe tam jsem neznal jejich hrdiny, jako jsou u nás třeba kníţe Václav atd. To se postupem času zlepšilo. A ani bych nechtěl, aby mne nějak zvýhodňovali.
Benedikt Především osobním přístupem profesorů ke studentům, kdyţ pomineme detaily, jako například uniformu. Velký rozdíl je také v tom, ţe v anglických A-levelech si student vybere je čtyři předměty, ve kterých se specializuje, coţ je, podle mého názoru, obrovská zodpovědnost, kterou si student ovlivní ţivot. Velkým rozdílem na mé škole bylo také procento zahraničních studentů. Studoval jsem matematiku, zeměpis, francouzštinu a španělštinu (v niţším stupni neţ je A- level). Ze začátku jsem se bavil zejména se zahraničními studenty, ale asi tak kolem Vánoc jsem pronikl i mezi Angličany. Největší bariérou byla asi rozdílná popkultura (zájem o jinou hudbu, filmy, knihy, způsob zábavy) a odlišné zájmy. Učitelé mě přijali velice přívětivě, a ze začátku mi pomáhali dostatečně, abych se v učivu neztrácel, ale zase ne tolik, abych se cítil upřednostňován před ostatními studenty. Z tohoto hlediska mi přišel jejich přístup velice profesionální a to bez výjimky a moc si toho cením. Byli tam i jiní cizinci? Veronika V Bromsgrove najdete multikulturní společnost. Je tam velké procento ruských, čínských a německých studentů. Pak malé skupinky z jiných zemí, například z Indie, Bulharska, Kazachstánu či Slovenska. Já jsem tam byla vůbec první studentka z České republiky. Václav Spousta jiných národností. Kaţdý stát západní Evropy tam měl minimálně jednoho studenta. Se střední a východní Evropou to uţ bylo horší. Co já vím, tak jsem byl
7
vůbec prvním Čechem na Shrewsbury School. V minulosti zde bylo několik Slováků, ale v současnosti ani jeden, vím přibliţně o desítce Rusů, ale to je z „východu― asi tak všechno. Sára Ano, dvě dívky z Německa (jedna z nich také prostřednictvím ASSIST), dvě Španělky, Japonka, dívka ze Salvadoru, několik Číňanek, nejvíce cizinek bylo z Jiţní Koreje.
Radek Ano, spousta. 50% Sixth Form. Převáţně Němci, Španělé, Albánci a hlavně jeden Slovák. Natálie Ano, většinou to byli Němci, dále pak Číňané, Španělé a také studenti ze střední a východní Evropy. Michal Ne, nebyli. Jiří Ano, Loretto je známé vysokým počtem zahraničních studentů. Bylo zde mnoho Němců a Číňanů, a velké mnoţství jiných menších skupin. Eliška Byli tam studenti opravdu z celého světa. Nejvíc asi Asiatů (Jiţní Korea, Čína, Japonsko), několik z Latinské Ameriky, ale našlo se tam také pár Evropanů. S podobným programem jako já tam byla jedna Němka. Potkala jsem i kamarády třeba ze Saudské Arábie nebo Palestiny. Pro většinu ostatních zahraničních studentů to ale nebyl první rok na americké škole.
David Byl tam se mnou ještě jeden – napůl Němec, napůl Američan, ale nebyl součástí programu ASSIST. Benedikt Ano, v kaţdé třídě (na kaţdý předmět) byl alespoň jeden další cizinec.
8
Vědí tam něco o ČR? Zajímá je země, odkud jste? Veronika To se různí od člověka k člověku. Po zkušenosti z pohovorů, kdy jeden ze zástupců zahraniční školy nazval naši zem Československou republikou mi došlo, ţe na mojí škole to v tomto ohledu nebude jiné. Kdyţ se mě spoluţáci ptali, odkud pocházím, nevěděli ani, kde Česká republika je. Na druhou stranu, někteří lidé jiţ byli v Praze a tudíţ se mnou vedli rozličné debaty o rozvoji české infrastruktury nebo o pádu komunismu. Takţe více méně záleţí na tom, s kým se člověk dostane do styku. Ne, ţádný velký zájem nikdo neprojevil, aţ na mou kamarádku, kterou fascinuje jak naše historie, tak naše politická scéna. Jinak mi ale přišlo, ţe všichni ostatní se spokojili s faktem, ţe Česká republika je ´vedle Německa´. Víc vědět nepotřebovali. Václav Našli se lidé, kteří mi začali sypat česká slova jedno za druhým, aţ jsem se sám divil. Jeden učitel byl dokonce z Česka tak nadšený, ţe si koupil v Praze byt a pravidelně k nám jezdí. Dohodli jsme si spolu hodiny češtiny a tak jsem byl velice potěšen, ţe jsem si alespoň s někým mohl trochu popovídat jednou týdně česky. Zbytek lidí, se kterými jsem se bavil,, mi vţdy poloţili tu samou otázku „ A jak je to u vás v Československu?― A tak jsem se dal do vysvětlování, ţe Československo jiţ skoro 17 let neexistuje, jak se věci měly předtím a jak se mají nyní… Ano, Angličané rádi poznávají cizí země, hodně cestují, protoţe u nich jsou počasí a především krajina dost jednotvárné, a tak se ptají, jaké to u nás je, jaké máme léto a zimu a chtěli dokonce ukázat nějaké fotky. Sára Jak kdo; někteří starší učitelé se nenechají přesvědčit, ţe uţ nejsme Československo, zato ale vědí dost o naší historii. O Havlovi slyšel kaţdý, mnoho Američanů si vybaví některé spisovatele nebo třeba Dvořáka, Martinů. Moji vrstevníci se dělí na ty, kteří uţ brali World History a tedy se o naší zemi něco naučili, a na ty, kteří se ptají, jestli se u nás hovoří španělsky nebo anglicky. Celkově mě ale překvapili spíš příjemně, spousta lidí navštívila (a zamilovala si) Prahu anebo znají někoho, kdo tu byl a vyprávěl, a spoustu jsem přesvědčila, aby přijeli Ano, velmi. Ti, kteří si při setkání se mnou uvědomili, ţe moc nevědí, se po americku beze studu vyptávali a opravdu se zajímali, kladli spousty otázek, a to nejen na začátku školního roku, kdy jsem byla nová a zajímavá, vydrţelo jim to, a myslím, ţe jsem v Connecticutu dost pozvedla povědomí o České republice Radek Většina Anglie ještě stále ţije v minulosti s Československem na paměti, potřebnou osvětu jsem provedl spolu s Jakubem Habartou, který tam byl minulý rok. Všichni projevili minimálně zdvořilý zájem o Českou republiku, hlavně kvůli sportovním úspěchům a naší pověsti přátel alkoholu, která je značná. Natálie Na tuto otázku neodpověděla. Michal Ano. Myslí si, ţe jsme 17. svazová republika SSSR, ţe nemáme mobily ani internet.
9
Ano, zajímají se všichni a často se ptají. Jiří Překvapivě mnoho britských učitelů a studentů dokonce někdy navštívilo Prahu. Přesto si jich však většina bohuţel myslela, ţe jsme stále ještě Československo. Našli se i tací, kteří věřili, ţe je ČR někde vedle Litvy a ptali se mě, jestli rozumím rusky. Doufám ale, ţe po mém pobytu uţ je takových jen velmi málo. Ano, ptali se mě na ČR velmi často. Eliška Lidé na PEA většinou ano, ale řekla bych, ţe co se „běţných― Američanů týče, asi to nebude ţádná sláva. Aţ mě překvapovalo, kolik lidí mi říkalo, ţe se v ČR zrovna byli podívat, právě se sem chystají, nebo tady mají příbuzné a známé. Ano, rádi si poslechli něco o Čechách nebo si prohlédli fotky, které jsem měla sebou. David Ne, skoro vůbec. Na MBA většina studentů ví, ţe CR je v Evropě, polovina by ji v rámci Evropy špatně lokalizovala, přiřadila spíš na východ od Polska, druhá polovina ví, kde leţí, zhruba třetina si vzpomene na Prahu, tak desetina ví o Jaromíru Jágrovi. MBA je však kvalitní škola. Většina studentů ostatních škol v Nashville, jak jsem zjistil, nemá o CR ţádné informace. Ano, většina se ptá na základní věci, jsou zvídaví. Benedikt Studenti převáţně ne a překvapilo mě, ţe někteří učitelé také ne. O základní informace o Praze, odkud jsem, nebo o České republice obecně měl zájem vcelku kaţdý, ale jen několik málo nejbliţších se zajímalo o detailnější věci jako např. o české tradice apod. Rozuměl(a) jste anglicky a rozuměli oni vaší angličtině? Za jak dlouho jste se normálně domluvil/a?
Veronika S porozuměním jsem ze začátku měla problém převáţně v hodinách, neţ jsem se naučila potřebnou terminologii. Pochopitelně angličtina s občasným slangem mých kamarádů mi prvních pár týdnů dala zabrat. Jak rozuměli oni mě, to nemohu posoudit, vţdy mi totiţ říkali, ţe moje angličtina je rozhodně lepší neţ jejich čeština. Nikdy se mi ale nestalo, kdyţ jsem něco potřebovala, ţe by udělali pravý opak toho, co jsem po nich ţádala. Takţe bych řekla, ţe význam mých slov pochopili vţdy. Po prvním trimestru se vše v jazykovém slova smyslu urovnalo a můj pobyt byl o to příjemnější. Kdyţ jsem odjíţděla domů, kamarádka se nechala slyšet, ţe ještě chvilku v Anglii pobudu a moje angličtina bude srovnatelná s rodilým mluvčím.
10
Václav Po příjezdu do Anglie jsem na tom s angličtinou nebyl nijak mistrovsky, ale ukázalo se, ţe kaţdodenní mluvení a vyřizování všedních věcí je tím nejlepším způsobem, jak se zdokonalit. Menší problémy nastaly, kdyţ jsme byli s partou kluků a ti se bavili mezi sebou „svojí― angličtinou a já se skoro pokaţdé musel ptát, aby mi to zopakovali. Avšak i na to jsem si postupem času zvykl. Stávalo se často, ţe jsem zaškobrtnul na výslovnosti některého slova, ale naštěstí jsou domýšliví a pomohli mi a poté jsme se společně zasmáli. Domluvit jsem se musel hned od prvního dne, protoţe jinak by to nešlo. Nicméně normálně, plynně konverzovat jsem začal tak někdy v říjnu, listopadu. Sára S angličtinou nebyl problém. Zpočátku jsem nerozuměla úplně dobře třeba při neformální konverzaci na obědě, ale rychle jsem si zvykla a naučila se i hovorové výrazy a obraty. Při hodinách, kdy se přece jen mluví zřetelněji a spisovněji, jsem rozuměla dobře uţ od začátku. Američané mi rozuměli také bez problémů, zanedlouho mě vlastně uţ vůbec nebrali jako cizinku. Prakticky ihned, během několika dní jsem se rozmluvila. Zlepšování a obohacování svojí angličtiny jsem ale cítila po celou dobu pobytu a to mě velmi bavilo.
Radek Angličtina, jako všechny jazyky, se dělí na spisovnou a hovorovou. S porozuměním té spisovné, pouţívané profesory (i kdyţ jsou mezi nimi také výjimky) jsem problémy neměl. Hovorové jiţ téměř perfektně rozumím, pokud se nezačne aplikovat zbraň, jak dostat cizince zv. Cockney. Tomu nerozumím ani teď a asi v ţivotě neporozumím. Postupně jsem nabyl dostatečnou slovní zásobu a dostal do ţil anglický přízvuk a hlavně jiţ bylo o čem mluvit. Okolo Vánoc jsem odstranil poslední překáţky. Natálie S angličtinou jsem neměla problémy, všichni mi dobře rozuměli a já si na pouţívání angličtiny po celý den brzy zvykla. Michal Na začátku částečně ano, ne. Za dva měsíce. Jiří Rozuměl jsem pouze, kdyţ mluvili přímo na mě, ale během prvních dvou měsíců jsem začal rozumět téměř všemu, co říkali. Učitelům jsem, co se týče výslovnosti, rozuměl od začátku a po nějakém čase se velmi zlepšila i má slovní zásoba. Nyní uţ rozumím velmi dobře a ve svých IELTS jsem za poslech dostal nejvyšší moţnou známku. Kdyţ jsem mluvil, tak se mi střídala období dobré a špatné výslovnosti. Učitelka angličtiny mi řekla, ţe je to tím, ţe uţ nemusím přemýšlet nad mluvením v angličtině a ţe uţ je má slovní zásoba taková, ţe musím přemýšlet nad tím, jaké slovo chci pouţít. Proto se stávalo, ţe se mě někdy poměrně často ptali, co jsem říkal, a jindy
11
jsme si povídali naprosto bez problémů. Celkově bych ale řekl, ţe mé angličtině rozuměli dobře. Trvalo asi měsíc a půl aţ dva, neţ jsem začal mluvit poměrně plynule, a pak uţ se to jen zlepšovalo. Od začátku jsem rozuměl dost na to, abych se domluvil, ale trvalo mi aţ do Vánoc, neţ jsem začal rozumět všemu, co si mezi sebou říkají moji spolubydlící na koleji, kdyţ se mě konverzace přímo netýkala. Eliška Většinou ano. Samozřejmě nastaly i situace, kdy jsem něčemu neporozuměla, zvlášť ze začátku, tak jsem se na to jednoduše zeptala znovu. Ani moje výslovnost nebyla stoprocentní, ale také ţádný větší problém nenastal. Moţná po měsíci jsem si v angličtině začala připadat opravdu pohodlně. Bylo to vidět hlavně v hodinách, ţe jsem byla schopná lépe se účastnit diskusí, na kterých byla výuka zaloţena. David S angličtinou nebyl problém, i kdyţ někteří kamarádi měli otřesné jiţanské přízvuky. Během prvního týdne jsem si ještě musel na některá anglická slovíčka vzpomínat. Po dvou týdnech jsem jiţ mluvil bez jakéhokoli problému. Benedikt V hodinách jsem neměl moc problémy a učitelé mi ochotně vše vysvětlili. Se studenty to bylo daleko horší, trvalo mi pár měsíců, neţ jsem začal více méně rozumět všemu. Oni mojí angličtině vesměs rozuměli. Asi po Vánocích to začalo být bez problému. Co vás po příjezdu nejvíc překvapilo? nejvíc chybělo?
Co se vám nejvíc nelíbilo? Co vám
Veronika Jedno z největších překvapení bylo asi chování lidí okolo mě. Příjemným překvapením byl přístup dospělých. Nikdy se mi v Anglii nestalo, ţe by se na mě někdo díval přes prsty nebo jako na potrhlého puberťáka. Na druhou stranu mě celkem vyvedlo z míry chování některých mých spolubydlících. Neţ jsem do Anglie odjela, byla jsem velmi ráda, ţe budu chodit na soukromou školu, měla jsem určitá vyšší očekávání, co se chování týče. U většiny studentů tomu tak bylo, někteří se ale chovali přinejmenším nevkusně. Naučilo mě to jednat a vycházet i s lidmi, se kterými bych za normálních okolností ţádné vztahy nenavazovala. Jednoznačně jejich přístup k úrazům a ke zdraví vůbec. Kdyţ jsem si pohmoţdila kotník, myslela jsem, ţe dostanu alespoň denní omluvenku, abych jej nemusela moc namáhat. Místo toho jsem dostala týdenní povolení vyměnit školní lodičky za tenisky. To, ţe mi na pokoji nefungovalo topení, vyřešili přes zimu tak, ţe mi do postele dali dvě přikrývky navíc. Z osobní stránky jednoznačně nejbliţší rodina. S odstupem času jsem ale za těch devět měsíců bez nich velmi ráda, protoţe jsem v Anglii našla lidi, na které se mohu spolehnout a ke kterým se budu vţdycky ráda vracet, zatímco s mojí rodinou jsme si vzácnější.
12
Z materiální stránky český chleba a omáčka s knedlíkem. Na škole vařili výtečně, měli jsme na výběr z mnoha kombinací jídel, ale jakmile jsem přiletěla na prázdniny domů, naši na mě museli čekat s pořádnou porcí chleba se šunkou. Václav Začnu všeobecně známým faktem a to volantem vlevo. Je to divné, ale já jsem si opravdu za celý rok nemohl zvyknout na jeţdění na opačné straně, a tak jsem se raději vţdy při přecházení vozovky rozhlíţel pětkrát na kaţdou stranu, nemluvím ani o tom, jak jsem se několikrát podivil: „Kdo to jedoucí auto řídí??― Také mě zaskočilo nošení všelijak pestře barevných ponoţek k oblekům a do černých lakýrek. Nedivil bych se, kdyby to dělali jenom kluci z nedbalosti, ale oni to tak nosili normálně i páni učitelé. Dá se říci, ţe celkově anglická móda je vedená v dosti osobitém rázu. Párkrát se mi zhnusili bohatí, rozmazlení kluci, kteří neměli vůbec pojem o normálním světě. Naštěstí jsem se ale s nimi nemusel moc často stýkat, tak nenastal ţádný větší problém. Lhal bych, kdybych nezmínil rodiče a hned na druhém místě mé české kamarády. Dále jsem si někdy zatouţil dát některé české jídlo a také mě mrzelo, ţe neznají floorbal, který jsem doma aktivně hrál, a tam o něm nic nevědí. Sára Pamatuji si na drobnosti, příliš citlivé poţární alarmy a podobně, a potom hlavně úţas nad bezprostředností Američanů, hlavně učitelů, nad nikdy nemizícím úsměvem, pozitivní naladění bylo nakaţlivé. Asi nejvíc mi vadilo velké omezení mé osobní volnosti, z domova jsem zvyklá na značnou svobodu, té jsem se ve škole musela z velké části vzdát; neţ jsem si zvykla, připadala jsem si, jako bych byla zase malá, pod velkou kontrolou. Protoţe škola je uprostřed lesů, bylo dost obtíţné se dostat za kulturou, na výstavu nebo do divadla jsem mohla jen o prázdninách, kdyţ mě některá hostitelská rodina vzala do New Yorku nebo Bostonu, to mi scházelo. Radek Všemoţná nařízení a zákazy nejen školy, ale hlavně britské vlády. Ţivot samotný je svázaný neskutečným mnoţstvím pouček a to zformovalo dnešní anglickou mládeţ do podoby, kterou bych Čechům nikdy nepřál a stále jsem z toho celkem zaraţený. Mladí Angličané jsou absolutně nepřipravení na ţivot a velice naivní. Časté výpadky v logice uvaţování ze strany školy a nesmyslná nařízení, se kterými nikdo nic nedělá. To se pokusím příští rok změnit z pozice školního prefekta. Český sortiment v podobě chleba (takový jako český nikde nenajdete) a dalších výrobků, na které je typický Čech zvyklý. Také český zdravý rozum mi občas chyběl, naštěstí to alespoň částečně suploval ten slovenský. Natálie Nic neuvedla Michal Dobrá a chutná strava, vřelé přijetí. Hierarchie mezi studenty, pokrytectví v celé školní komunitě. Kavárny, přátelé.
13
Jiří Ţe Skoti vaří mnohem lépe neţ Angličané. A také jak jsou všichni přátelští. Nevím přesně, bylo toho strašně moc… Kamarádi a rodina…školní internet blokoval všechny moţnosti komunikace, takţe mi dost chyběli. Jinak ale asi nic. Eliška Bylo dost věcí, které jsem o USA předtím věděla, ale nepředstavovala jsem si, ţe je to v takové míře. Například, ţe americká vlajka je tam doslova na kaţdém rohu. Vadilo mi, ţe tam téměř nikde nejezdí autobusy a vlaky jako u nás. Vzhledem k tomu, ţe řídit jsem nemohla a jen málokdo byl oprávněný mě autem svézt, ani kolo jsem nejdřív neměla, bylo velice obtíţné kamkoliv se dostat. Obecně mi nevyhovovalo, ţe jsem byla tak odříznutá od okolního světa – Exeter bylo jen malé městečko a moje škola dost uzavřená komunita – a také, jak málo osobní volnosti jsem měla (na vše jsem si musela vyţádat povolení a všechen čas byl velice organizovaný). Český chleba a hlavně český humor! Americký humor mi ani po roce nezačal připadat vtipný.
David Vstřícnost Američanů. Čekal jsem, ţe budou milí, ale stejně mne to překvapilo. Jinak tam celkem byla všechna překvapení milá, byl to úplně jiný svět, neţ tady doma. Nejspíš mnoţství práce ve škole. Opravdu se tam snaţí, je to ve srovnání s námi celkem značný rozdíl. Určitě rodina, ale ţe by mě to nějak ovlivnilo, ţe bych byl smutný, to ne. Nestýskalo se mi. Benedikt Nelíbilo se mi, ţe se angličtí studenti dost masově oddělují od cizinců a ze začátku jim dávají dost najevo, kdo je tam doma. Moţná kromě českého jídla mi nic zvlášť nechybělo, ale i bez něj jsem se snadno obešel. Rozpočet: stačilo Vám kapesné, které bylo součástí poplatku? Co všechno jste si musel(a) z kapesného hradit? Veronika Stačilo, dokonce jsem si na konci školního roku vybrala ze svého školního konta kolem sta liber, jeţ mi zbyly. Peníze jsem pouţila hlavně na financování výletů s HMC během prázdnin v polovině trimestrů do Londýna a Yorku. Škola mi hradila vedle stravy, ubytování a vzdělání také hodiny klarinetu v posledních dvou trimestrech a jisté úlevy jsem měla také z výpisu mých výdajů kaţdý trimestr (např. mi škola platila veškeré zkoušky, učebnice a jiný studijní materiál). Všechno ostatní jsem si hradila z kapesného od rodičů.
14
Václav Kapesné naprosto stačilo! K „housemastrovi― jsem si mohl dojít kdykoliv pro rozumnou sumu peněz, kdyţ jsem ji potřeboval na nákup čehokoliv, ale tyto fyzické peníze jsem čerpal v podstatě jen tehdy, kdyţ jsme s kluky vyšli do města, protoţe nezbytné věci jsem mohl kupovat ve školním obchodě z peněz, které jsem měl na kartě a kterou mi vţdy před začátkem semestru škola doplnila. Sára Kapesné mi nestačilo, a to především proto, ţe jsem si z něj musela platit hudební lekce, které jsou v Americe velmi drahé. I kdyţ jsem chodila na mnohem méně hodin neţ v Praze, musela jsem dost peněz přidat. Radek Zpočátku to vypadalo, ţe škola bude velice štědrá a zaplatí přímo vše, co půjde na školní účet. Nakonec jsme se dohodli na určitém kompromisu, který mé výdaje kompenzoval zhruba z poloviny. S kapesným jsem vyšel, i kdyţ jsem ho pořádně začal čerpat aţ v druhé polovině roku, kdy jsem konečně zjistil, jak to na škole funguje. Kaţdopádně jsem ale mnohokrát sahal do vlastní kapsy na mimořádné výdaje v podobě nákupů jídla, cestování apod. Natálie K otázce se nevyjádřila Michal Musel jsem si koupit oblečení do školy, na sport, na zimu, knihy. Kapesné stačilo, ale byl problém s jeho výběrem ze školního účtu. Jiří S penězi jsem problém neměl, je ale pravda, ţe mi rodiče museli něco přidat. Musel jsem si totiţ hradit všechno školní oblečení, učebnice a aktivity. Škola mi kromě stipendia nehradila uţ nic jiného. Navíc jsem se také rozhodl pořídit si kilt, který je poměrně dost drahý. Eliška Kapesné mi stačilo. Je tedy pravda, ţe jsem s penězi docela šetřila a moc jsem toho platit nepotřebovala. Rodiny, se kterými jsem byla, se často samy nabízely, ţe zaplatí i za mě (např. kdyţ jsme šli do restaurace) a na mnohé výdaje spojené se školou mi škola přispívala (např. učebnice nebo hodiny na Panovu flétnu). Nevím ovšem, jak vstřícné budou školy v tomto směru v příštích letech kvůli finanční krizi. Některé věci jsem si také jen půjčila (jako kolo, počítač, výtvarné potřeby) nebo jsem je koupila uţ starší.
David Učebnice, stravu, takţe mi z toho zbylo cca $200 na rok. Utratil jsem mnohem více, mel jsem ale kartu, ze které jsem vybíral, a rodiče mi na ni posílali peníze.
15
Benedikt Moje škola naštěstí proplácela téměř všechny moje aktivity, takţe jsem si ze školního účtu vybíral jen zřídka (cca 50 liber za měsíc). Moje vlastní útrata ale byla vyšší, takţe mi rodiče posílali nějaké měsíční kapesné. Ze školního účtu jsem ke konci roku celé kapesné vyčerpal.
Kde jste bydlel(a)? Popřípadě, kdo byli vaši hostitelé a jak se k vám chovali? Veronika Na dívčím internátě. Měli jsme namixované denní a internátní studentky, celkově nás tam bylo kolem stovky. Dům, ve kterém jsem bydlela, byl ve sportovní části školního areálu obklopen kriketovými hřišti, coţ bylo příjemné zejména o víkendu, kdy stačilo vylézt zadním vchodem, a mohla jsem bloumat po rozlehlém trávníku s mnoha stromy. Neměla jsem hostitele, ale opatrovníky (guardians). Ty měl kaţdý zahraniční student na mé škole, pro případ, ţe by o prázdninách nemohl domů a musel by zůstat v Anglii. Ti moji měli tři dospělé dcery a pět vnoučat (coţ bylo pro mě naprosto skvělé zjištění, poněvadţ já sama mám dva bratry a v Anglii mi velmi chyběli). Přijali mě velmi vřele, hned, jak jsme se poznali, si mě vzali na víkend k nim a po čase mi pán domu s úsměvem sdělil: „Veroniko, ať se ti to líbí nebo ne, tak od chvíle, kdy jsi vkročila do našeho domu, jsi členem naší rodiny a z toho se nevyvlékneš!―, coţ mě nesmírně potěšilo. Jsou to úţasní, vitální a neustále se usmívající lidé a se mnou jednají opravdu jako s právoplatným členem rodiny (říkají mi ´naše čtvrtá dcera´, i kdyţ, jak nikdy nezapomenou přidat, by spíše mohli být mí prarodiče). Víkendy u nich se staly nepostradatelnou součástí kaţdého mého týdne. A pokud náhodou nemají čas oni, trávím sobotu a neděli u jejich prostřední dcery, která má tři děti a k ruce českou au-pair. Václav Byl jsem ubytován v jednom z jedenácti domů přímo ve školním areále. Přišlo mi, ţe to byl nejlepší dům z celé školy a měli jsme téţ férového a fajnového pana domácího (housemaster). Sára Bydlela jsem přímo ve škole, prázdniny jsem ale trávila s různými spřátelenými rodinami, takţe jsem si vyzkoušela i ţivot v americké domácnosti. Rodiny, se kterými jsem pobývala, byly velmi různé, některé „normální―, rozlítané, jiné velmi bohaté, ale všichni se ke mně chovali úţasně pozorně a vstřícně, snaţili se mi ukázat Ameriku, zapojili mne do svého ţivota, hodně jsme si povídali. Radek Bydlel jsem na internátě, jako normální student školy. Občas jsem přespával u rodin spoluţáků. Všichni byli vţdy velice přátelští a pohostinní. Natálie Bydlela jsem přímo ve škole v internátu, jako jedináček jsem najednou měla velikou „rodinu― a moc jsem si to uţila.
16
Michal U dvou různých rodin. Obě rodiny se ke mně chovaly dobře. Bohuţel první rodina bydlela daleko od školy, takţe jsem měl pocit sociální izolace, druhá rodina měla dům 10 minut od školy, od té doby jsem byl ve středu komunity. Jiří Na koleji. Měli jsme pokoje po jednom. Eliška Bydlela jsem ve škole na internátě. Byl to malý domek asi jen pro dvanáct studentů, takţe jsme se tam všichni velice dobře znali a bylo to celkem příjemné prostředí. Jen někdy trochu hlučné, ale to je problém kaţdé ubytovny. Ve škole byly i větší „dormy― aţ pro 60 studentů. Oceňovala jsem, ţe jsem bydlela v areálu školy a nemusela dojíţdět. Vše tak pro mě bylo mnohem jednodušší. Ačkoliv jsem přes rok bydlela na koleji, měla jsem přidělenou i svojí rodinu a zůstávala jsem i u rodin svých kamarádů (hlavně na prázdniny). Prakticky všechny tyto rodiny měly něco do činění s mojí školou. Jejich děti byly většinou mými spoluţáky, ale na nový rok mě pozvala na hory i paní, která měla ve škole na starosti zahraniční studenty. Všichni ke mně byli moc milí, a kdyţ jsem cokoliv potřebovala, pomohli mi.
David Bydlel jsem v Nashville v Tennessee, celkem ve třech různých rodinách. Všichni se ke mně chovali výborně. Rozuměli jsme si, pomohlo také, ţe jsem se s jejich dětmi kamarádil jiţ od začátku roku.
Benedikt Škola mi poskytla ubytování na školní chlapecké koleji spolu s dalšími asi třiceti převáţně zahraničními studenty. Kdy se vám začalo stýskat po domově a po čem nejvíc? A jak jste trávil/a večery a víkendy? Veronika Stesk přišel bezprostředně poté, co jsem opustila Cambridge a ocitla jsem se ve svém pokoji na internátě. Aţ tam mi totiţ v plném rozsahu došlo, ţe od teď se budu muset spolehnout převáţně na sebe. Nejvíc mi chyběla právě jistota a bezpečí domova, blízkost lidí, které jsem znala. Hodně dlouho jsem s tím bojovala. Pak jsem si ale našla kamarády a hlavně si mě našli moji opatrovníci (guardians), v podstatě moje druhá rodina, takţe téměř veškerý stesk byl ten tam. Jistě, občas jsem přemýšlela, co asi dělají doma (hlavně můj tehdy dvouletý bráška), ale podobné myšlenky jsem zaháněla školní prací, takţe na ně nezbýval čas.
17
Během školního týdne jsem kaţdý večer trávila v knihovně, kde jsem dělala úkoly a připravovala se na testy. Jednou za tři týdny jsme si s kamarádkami objednaly v pátek místo večeře take-away a dívaly se v televizním pokoji na filmy. Víkendy jsem trávila u svých guardians, kde jsem jezdila na koni, venčila psy, sledovala televizi a hrála si s jejich vnoučaty. Asi tak tři týdny před závěrečnými zkouškami na konci roku jsem však ´domů´ nejezdila a knihovna se stala mým celodenním útočištěm. Václav Otázka stesku po domově zůstala nezodpovězena. Ve škole byly obrovské moţnosti jak sportovního tak i kulturního vyţití a tak jsem po povinné domácí přípravě vţdy navštívil jedno či více z těchto zařízení a za celý rok jsem vyzkoušel velkou škálu všemoţných sportů, shlédl školní divadelní představení, koncerty váţné a jazzové hudby a tak dále. O volných víkendech si mne a jednoho německého spoluţáka k sobě brali naši guardians, kteří byli velice hodní, paní výborně vařila, bydleli jsme na venkově ve starém kamenném domě a oni nám vymýšleli pestrý program. Měl jsem se u nich skoro jako doma a nejpřínosnější byla konverzace s nimi. Sára Naštěstí jsem netrpěla ţádným strašlivým steskem, hlavně díky tomu, ţe jsem měla neustále nabitý program a dobře se bavila, rychle si našla kamarády a vůbec si tak nepřipadala cizí. Myslím, ţe nejvíc se mi stýskalo po domově v prvním týdnu nebo dvou, neţ jsem zjistila, s kým se mi dobře povídá, zvykla si na „dorm life―, přenesla se přes neschopnost mnoha Američanů stolovat na úrovni.Všechno ale bylo tak nové, vzrušující, ţe ani tohle počáteční období nebylo tak těţké. A potom asi trochu o Vánocích, ale bylo to mnohem lepší, neţ jsem čekala. Na Silvestra se mi hodně zastesklo po mých praţských kamarádech; popravdě řečeno jsem jejich nepřítomnost nesla celkově hůře neţ nepřítomnost nejbliţší rodiny. Někdy v únoru jsem nastydla a zaţila několik nepříjemných dní, kdy mi nebylo moc dobře fyzicky, nejradši bych byla doma s mamkou a pila čaj s českým medem a místo toho jsem musela chodit do školy, psát spoustu esejí a brodit se v patnáctistupňovém mrazu metrovou vrstvou sněhu; z toho jsem se ale rychle dostala a bylo zase dobře. V týdnu jsme měli od půl osmé do půl desáté tzv. Study Hall, neboli jsme se učili a dělali úkoly ve svých pokojích. Ven se chodilo vlastně jen o víkendu. Jak uţ jsem říkala, vzhledem k poloze školy se nenašlo v okolí moc kulturního vyţití, takţe jsme spíš odpočívali, hráli hry, chodili na procházky. Občas jsem víkendy trávila u kamarádů. Nejraději vzpomínám na ty strávené u jedné kamarádky na farmě s nádhernými slunnými pozemky... Radek Nejhorší období bylo prvních 14 dní, kdy jsem se otrkával na všech frontách (nové prostředí, lidé, jazyk, školní rutina). Nejvíce se mi stýskalo po mém rodném městě a jeho atmosféře. Večery převáţně v různých společenských místnostech, případně na fotbale, v posilovně, v bazénu. Na víkendy bylo skoro vţdy přehršle školou organizovaných aktivit (např. paint-ball, návštěva lunaparku) za které moje škola platila.
18
Natálie Na tyto otázky neodpověděla Michal Nikdy. Večery děláním úkolů a playstation, o víkendech zápasy, párty a kultura v DC. Jiří Po domově se mi stýskalo asi jenom během druhého měsíce, protoţe internetová komunikace stále nefungovala. Pak jsem si ale zvykl a stýskalo se mi vţdycky aţ jenom pár dní před tím, neţ jsem měl jet domů na prázdniny. Měli jsme školu i v sobotu, takţe mé víkendy byla pouze neděle. Většinou jsem vyuţil školních prostor ke sportu anebo jsem jel do Edinburku. Večery jsem trávil buďto s kamarády ve společenské místnosti nebo na pokoji přípravou na školu. Eliška Stýskat se mi začalo aţ po relativně dlouhé době, hlavně po takových malých věcech jako českých vesničkách, hudbě a českém humoru a ironii. Snad asi po půl roce, nebo ještě později. Moje škola byla dost náročná, takţe jako většina ostatních exeterských studentů jsem ve „volném― čase dělala úkoly. V sobotu dopoledne jsme se také učili, odpoledne byla sportovní utkání, večer nějaká organizovaná zábava (to nebylo povinné) a v neděli bývaly často aktivity s různými kluby (a opět příprava na hodiny na pondělí). Kdyţ jsem ale nějaké volno měla, jela jsem někam na kole, na nedalekou lezeckou stěnu, do Bostonu, vzdáleného asi jen 1,5 h vlakem nebo jsem třeba byla s kamarády. David No, ţe by se mi nějak pořád stýskalo, to ne, spíš kdyţ jsem dostal e-mail od rodiny, či mi zavolali přes skype, tak kdyţ jsem s nimi mluvil, tak jsem cítil trochu stesku. Jinak se kolem mne toho dělo tolik, ţe jsem neměl čas myslet na domov. Večery v týdnu -- záleţelo na tom, co jsem dělal odpoledne, pokud jsem měl trénink tak jsem se vracel domů pozdě, tak na večeři, potom jsem se díval na televizi s rodinou, dělal úkoly. Kdyţ jsem neměl trénink, tak se chodilo na zápasy ostatních týmů a potom to rozebrat do nějakého fast-foodu.Taky škola občas pořádala kulturní akce. Jeden z mých kamarádů byl dobrý umělec-malíř, jezdil hodně po výstavách, občas se nás dalo pár dohromady a jeli jsme s ním. Večery o víkendu- na podzim byly kaţdý pátek večer zápasy amerického fotbalu, potom byla většinou afterparty, předtím tail-gate. Víkend- golf, plavání, zábava v parku (házeli jsme si občas s lakroskama, občas s míčem na americký fotbal).V zimě to byl bowling, hodně často kino (americké multiplexy se nedají srovnat s našimi).
Benedikt Nejvíce se mi stýskalo asi před Velikonoci, kdy jsem doma nebyl tři měsíce v kuse. Spíš neţ po domově jako takovém se mi stýskalo po kamarádech a oddychových
19
aktivitách, které jsem dělal v Praze, ale v Anglii se mi na ně nedostávalo času ani příleţitostí. Po večerech jsem většinou pracoval na věcech do školy, četl si nebo trávil čas s kamarády ve společenských místnostech. Občas jsem chodil běhat nebo hrát na různé nástroje do hudebních místností. Na většinu víkendů mimo zkouškové období škola připravovala nějaký dobrovolný program pro studenty, kteří na koleji přes víkend zůstávali. To byl například paintball nebo společný výlet do kina. K těmto výletům jsem se několikrát připojil a jinak jsem trávil čas s přáteli vlastním programem nebo jsem se učil.
Jak hodnotíte mentalitu Britů/Američanů - liší se hodně od té naší? Veronika Nevím, jestli jsem poznala dost lidí dost dobře na to, abych to mohla posoudit. Podle mě se určitě liší v přístupu k lidem mého věku a celkovou uvolněností. Mimo školu, kde všechno mělo svůj řád a pořádek, lidé kolem mě nic neplánovali. Jakákoli akce byla naprosto spontánní a atmosféra uvolněná. Nad mnoha věcmi, nad nimiţ my bychom se pohoršovali, oni mávnou rukou s tím, ţe je to poučení pro příště. Na co jsem si ale musela zvyknout, byla jejich uzavřenost a to, ţe nikdy přímo neřeknou, co si opravdu myslí. My Češi jsme přímočaří, u Angličanů člověk musí umět číst mezi řádky. Václav Určité rozdíly tam jsou. Podle mého osobního názoru, který jsem si tak nějak postupem času udělal, se většina Britů ráda sdruţuje, zvou se vzájemně na obědy, čaje, večeře, pořádají samá barbecue a po dobu hodinové konverzace stihnou probrat milióny témat. Také se mi zdálo, ţe více sportují, třeba i lidé středního věku a senioři. Na typického anglického gentlemana není těţké narazit, dveře vám podrţí kaţdý, na vaši duševní pohodu se vás také optají pětkrát denně, ale to je asi tak všechno. Alespoň tak je to u mladé generace. Takţe mi nepřišlo, ţe by byl nějaký veliký rozdíl mezi slušně vychovanými lidmi u nás a v Británii. Sára Ano, liší se hodně. Na první pohled je vidět to pozitivní, tím myslím hlavně jejich ochotu se neustále snaţit, nevzdávat to, vţdycky věřit v úspěch (někdy aţ trochu naivně), povzbuzovat v kaţdé situaci, prostě nezdolný optimismus. Všude tak vládne od prvního okamţiku příjemná, pozitivní atmosféra. Člověk má v Americe pocit, ţe dokáţe cokoli ho napadne. Později mi začaly docházet některé drobnosti, které jsou podle mne na škodu: Američané si na všechno udělají rychle, na základě pár povrchních informací názor, který pak uţ nic nezmění, uţ se nesnaţí zjišťovat nic dalšího, stojí si na svém někdy aţ moc paličatě a jednostranně. Hodně vyhranění bývají například ve vztahu k vlastní zemi: jedni Ameriku naprosto nekriticky milují aţ za hrob, v ţivotě z ní nevytáhli paty—proč taky, kdyţ tam všechno mají?—a na ostatní země pohlíţejí s rozčilující blahosklonností (takových jsem naštěstí potkala jen několik); druzí zas prohlašují, jak tuhle imperialistickou, hloupou, nekulturní zemi, co jenom vraţdí Indiány a Vietnamce, nenávidí, jak se stydí za to, ţe jsou Američany, jak chtějí ţít jedině v Evropě, případně jak vlastně jsou Indové nebo Irové a ne
20
Američané-jejich prarodiče přece přišli z úplně jiného kontinentu! Občas jsem se neudrţela a trochu je mírnila, nic přece není takhle černobílé, ale moc si to myslím nebrali. Radek Mentalita Britů se nemůţe více lišit od té naší. Ve spoustě případů jsou to rozdíly kladné pro Brity, ale jejich naivita občas nezná mezí. Ze začátku bylo těţké proniknout do „jejich― komunity, takţe jsem byl převáţně se zahraničními studenty. Ale s postupem času a mým větším zapojením do akcí školy (módní přehlídka, různé koncerty, školní muzikál) jsem se skamarádil s většinou ročníku. Natálie V něčem jsou Britové opravdu fajn, nemají problém pomoci či poradit. Na druhou stranu jsem se potýkala s jejich konzervatismem a lpěním na tradicích, zvláštní mi třeba přišlo, ţe se mnou lidé mluvili raději o ničem (nebo o počasí) neţ vůbec. Michal Američané jsou velmi otevření, štědří, ale i povrchní. Jiří Myslím, ţe starší lidé jsou trochu jiní neţ Češi, ale nedokáţu přesně popsat jak. Spoluţáci mi ale nepřipadali aţ tolik rozdílní. Eliška Řekla bych, ţe ano. Američani mi připadali otevřenější, vše vyjadřovali silnými emocemi, ale zdálo se mi, ţe se tolik neumí smát sami sobě. Jsou také velice organizovaní, a kdyţ se mají řídit pravidly, tak se jimi řídí. Velkou roli u nich hraje individualismus. David Ano, velmi se liší. Američané jsou vesměs usměvaví, milí, přátelští lidé. Benedikt Mladí Britové se liší celkem značně. Jejich popkultura, např. styl hudby a oblékání se velice liší od mého. Přijde mi, ţe se moji vrstevníci chovají mnohem dětinštěji. Nepřemýšlí nad svojí budoucností a vzdělání nepřikládají dostatečnou váhu. Jsou v mnoha ohledech nesamostatní. Cestoval(a) jste po USA /GB? Jaké jsou vaše zkušenosti z cest? Veronika Dvě větší výpravy, které jsem podnikla během roku, byly do Londýna a do Yorku na pobyty, pořádané HMC. Měla jsem z toho obavy, protoţe moje jediná samostatná cesta v ČR byla z mojí vesnice do školy a zpět, takţe hlavně z londýnského metra jsem byla celkem vyklepaná. Všechno ale probíhalo hladce a ještě k tomu se našla spousta švarných jinochů, kteří mi pomáhali se zavazadlem do schodů. Vše je jasně označeno a i kdyţ jsem náhodou nevěděla kudy kam, jakýkoli kolemjdoucí byl ochotný mě správně nasměrovat.
21
Václav Cestoval jsem převáţně na konci posledního semestru a snaţil jsem se poznat co nejvíce anglických zákoutí. Problémy při cestování naštěstí nenastaly, to i díky spolehlivé, leč drahé vlakové dopravě. Sára cestovala jsem po východním pobřeţí, na západ jsem se nakonec nedostala. I tak mám ale krásné záţitky: New York je vţdycky vzrušující, spousta lidí, umění, neuvěřitelná směsice kultur. Boston zas úplně jiný, klidnější, tradiční, starý (na americké poměry). Nejdál jsem se dostala s jednou milou rodinou na Floridu, kde jsme se úţasně vyřádili a poprvé v ţivotě jsem byla v březnu dohněda opálená Zvláštní bylo, kdyţ jsme se vrátili z permanentních pětadvaceti stupňů a palem všude kolem do Connecticutu, kde na zemi leţely zbytky sněhu. Nezapomenutelný byl jeden z výletů do Washingtonu: letěla jsem ještě s několika spoluţačkami v zimě na prodlouţený víkend, kromě nás čtyř ale v letadle nikdo nebyl: pro sněhovou bouři let skoro zrušili a i tak se málokdo vůbec dostal na letiště v Hartfordu. Trochu jsme se bály, ale nakonec letadélko vzlétlo, všechny jsme se v pořádku dostaly do D.C. Radek Ano, vyuţil jsem nabídky HMC na pobyt v Londýně a v Yorku, po kterém jsem si ještě prázdniny v polovině trimestru prodlouţil s kamarádkami v Manchesteru. Cestování vţdy bylo absolutně bez problému, pouze je dosti finančně náročné (hlavně přesuny vlakem na delší vzdálenosti). Natálie V průběhu prázdnin uprostřed trimestru jsem viděla Wales, Manchester, York, moţné bylo také navštívit Skotsko nebo Londýn. Organizace HMC mi byla velmi nápomocná po finanční stránce, neboť jsem se vţdy potřebovala dopravit do Velké Británie letadlem a to bych si bez finanční pomoci jinak nemohla dovolit. Prázdninové pobyty jsem si hradila z kapesného, které nám organizace poskytla, ale jinak mi pravda moc nezbylo. Cestování po Velké Británii je sice na naše poměry dost drahé, kaţdopádně se však člověk nikdy neztratí. Například cestování vlakem je tam opravdu takový malý luxus a všude se najde někdo, kdo vám poradí, kdyţ se dostanete do úzkých.
Michal O Vánocích jsem navštívil svoje příbuzné ve Wisconsinu, o Velikonocích jsem jel do New Yorku.
Jiří Ano, navštívil jsem Wales, kde jsem strávil své první prázdniny ve VB. Vyuţil jsem nabídku HMC a jel k paní Beedley. Tento výlet se mi moc líbil, ale zjistil jsem, jak moc se vyplatí koupit si kartu British railcard a zajistit si jízdenku předem. Dále jsem cestoval v okolí Edinburku a do Glasgow. Tyto výlety byly většinou organizované školou, a často se týkaly studia. V rámci Duke of Edinburgh jsem také navštívil hory na hranicích Skotska a Anglie a ostrov Isle of Mull.
22
Eliška Moţností cestovat jsem bohuţel nenašla mnoho, ale dostala jsem se třeba do New Yorku, Washingtonu, Bostonu nebo na hory v mém státě – New Hampshire. Velmi mě zaujal Washington, přestoţe velká města běţně nemám ráda. Docela mě pobavilo a zarazilo, kdyţ jsem zjistila, ţe na autobusových zastávkách nemají jízdní řády. David Ano, byl jsem v Kentucky-navštívil jsem Keenlandske dostihové závodiště, v Chicagu jsem viděl dvě divadelní hry a Blue Man Group a prohlédl si město.Tennessee jsem procestoval celé. Také jsem byl s kamarády na Floridě. Zkušenosti z cest jsou dobré, zejména z Floridy, byla to legrace, pláţ téměř liduprázdná, slunce, super lidi, prostě skvělé. Benedikt V říjnu jsem se připojil k výletu organizovanému HMC do Londýna, se kterým jsem byl nadmíru spokojen. Potkali jsme se tam s ostatními českými studenty a po prvních dvou měsících jsme si popovídali o svých záţitcích. V únoru jsem jel o prázdninách na čtyři dny na výlet se svou třídou zeměpisu do Devonu na jihu Anglie, coţ bylo velice poučně a zajímavé, a odtud jsem přejel Anglii do Liverpoolu, kde jsem se svým slovenským kamarádem strávil zbytek týdenních prázdnin. Cestování v Anglii rozhodně doporučuji, ale je třeba vše dobře naplánovat a hlavně koupit si lístky na vlak předem, protoţe se to výrazně odrazí v ceně. Po skončení školního roku jsem jel na stipendijní výlet organizovaný nadací Wilderness Foundation UK. Byl to naučný výlet do divočiny s tématem udrţitelnosti a dopadu lidské činnosti na ţivotní prostředí. Skotsko mě naprosto fascinovalo! Ţivot na vlastní pěst byl pro mne velice drahý, ale kaţdopádně cestování doporučuji! Byl(a) jste tam nemocný(á) - a jaké to bylo? A zažil/a jste někdy pocit nebezpečí? Veronika Spíše neţ nemocná jsem tam měla celkem dost menších úrazů. Jednou jsem ale dostala kašel, teploty a bolesti hlavy. Zatímco u nás by s tím člověk leţel týden v posteli, tam jsem dostala Paracetamol (coţ je všelék, obdoba našeho Paralenu, jen s širším záběrem pouţití – na chřipku, bolesti břicha, hlavy, otoky atd. prostě nafasujete Paracetamol) a normálně jsem chodila do školy. Coţ je nejspíš dobrý přístup, protoţe to zabrání simulaci, na druhou stranu je to nepříjemné, pokud se člověk opravdu necítí dobře. Prostě dostane Paracetamol a fungujete normálně dál. Ne, na mojí škole jsem si spíše občas připadala jako dobrovolný vězeň. Platila přísná pravidla vycházení, pokud jsme někam šly, musely jsme dát vedoucím internátu (House Mother nebo House Parents) vědět kam jdeme, s kým a za jak dlouho se vrátíme. Vycházky do města v jiném neţ školou povoleném čase musely být schváleny přímo House Parents, na jakoukoli jinou aktivitu mimo školu (přespání u kamarádky nebo v mém případě např. jízda na koni) jsem musela mít písemné svolení rodičů. V podstatě nikdy jsem nebyla sama déle neţ hodinu, pokud jsem byla mimo školní areál, takţe jsem naštěstí ani neměla příleţitost se nebezpečí vystavit.
23
Václav Musím zaklepat, nebyl! To je druhá věc, která mě minula, za coţ jsem vděčný! Sára Nikdy jsem nezůstala v posteli, jen jednou v zimě jsem nastydla a to moc příjemné nebylo. Podobně se v tu dobu nachladila celá škola, takţe se to nebralo moc váţně, Američané beztak všechno léčí Ibalginem. Měla jsem trochu pocit, ţe nikoho moc nezajímá, jestli je mi špatně, ale moc jsem se tím nezabývala, nebyl čas a mě nebylo nic strašného, spíš jsem byla hodně unavená, navíc zima uţ začínala být trochu moc dlouhá, takţe se to trochu projevilo na psychice (navíc ve škole panovala deprese, protoţe vyšlo najevo, ţe spousta velmi oblíbených učitelů bude muset odejít: finanční krize měla dopad i tady). Kdybych byla opravdu nemocná, jsem si jistá, ţe některá spřátelená rodina by se o mne postarala, vţdycky nabízeli pomoc, kdybych někdy potřebovala na chvíli pryč ze školy... Ne, to se nestalo. Američané jsou bezpečností posedlí. Radek Mimo menšího nachlazení jsem neměl sebemenší problémy. Všechny chřipky jsem si naštěstí vybral vţdy o prázdninách. Sluţeb školního doktora jsem tudíţ nevyuţil, ale nemá nejlepší pověst ani v rámci školy – všechno se léčí Paracetamolem (anglická verze Paralenu) a kontrola léků je přehnaná (nucená registrace všech léků přivezených s sebou, kterou jsem bojkotoval). Aţ na časté poţární cvičení ne. O bezpečnost studentů je perfektně postaráno a mimo školní pozemky jsem nezaţil jakýkoliv incident – jen jsem o pár slyšel ze školních drbů. Natálie Jsou docela nekompromisní, do školy se chodí i s antibiotiky a jen tak něco pro ně není opravdová nemoc. Já jsem si dokonce zlomila koncem školního roku ruku, tam se mi však dostalo dobré lékařské péče a nebyl ţádný problém ani s pojištěním.
Michal Náběh na zápal plic - v listopadu, zpřetrhané vazy v kotníku – leden aţ březen. Pocit nebezpečí jsem zaţil, kdyţ jsem se zápalem plic čekal tři hodiny na praktického doktora.
Jiří Za celý rok jsem byl pouze dvakrát nemocný a jednou zraněný. Dohromady jsem ve škole zameškal tři dny. Dva dny jsem kvůli plnému stavu San centra strávil na pokoji, kam mne často chodili kontrolovat. Jeden den jsem strávil v San centru, které je velmi dobře zařízené. Při rugby jsem také dostal ránu do obličeje a okamţitě mě odvezli do nemocnice s podezřením na částečně vykloubenou čelist, ale ukázalo se, ţe je pouze naraţená. Ne, za celý rok jsem se ani jednou necítil ohroţen.
24
Eliška Nebyla jsem přímo nemocná. Jen jednou mi nebylo dobře, tak jsem strávila dvě noci ve školním zdravotním středisku. Nechali mě tam vyspat, donesli mi něco k jídlu, ale ţádné zvláštní záţitky odtud nemám. Trochu nepříjemný pocit jsem snad měla, kdyţ jsme jeli do NYC, přičemţ asi čtyři dny předtím jsem ve zprávách slyšela, ţe se tam zase měly chystat nějaké teroristické útoky. Asi ještě nějaké situace byly, ale nebylo to nic váţného. V Exeteru jsem se cítila velice bezpečně. David Ano, měl jsem nějakou virózu, vzal jsem si jejich Paralen a vyleţel jsem se. Ne. Benedikt Měl jsem jednou chřipku a jinak jsem nijak nemocný nebyl. Lékařská péče ve škole byla příšerná, takţe jsem se nakonec stejně léčil sám. Ne. Měl(a) jste s kým promluvit česky? Veronika Na mojí škole byl jen jeden Slovák, se kterým jsem se viděla padesát minut týdně na hodině, takţe s tím jsem toho moc v mém rodném jazyce nenamluvila. Ve škole jsem byla nucená mluvit jen anglicky, převáţně s rodilými mluvčími, coţ výrazně zlepšilo moji angličtinu. Jen kdyţ jsem přijela na víkend k mým guardians, často jsem se dostávala do styku s českou au-pair jejich prostřední dcery a bylo příjemné přepnout do češtiny aspoň na hodinu dvě. Václav Jak jsem jiţ psal, na škole byl učitel, český nadšenec, který si zamiloval českého skladatele Jana Dismase Zelenku, Českou republiku měl projetou kříţem kráţem a dokonce se sám učil česky, coţ mi dalo moţnost pomoci mu se zdokonalit, sám si trochu popovídat česky a zasmát se jeho roztomilým chybám. Sára Kromě hovorů s rodinou a kamarády přes Skype ne. Dvakrát nebo třikrát jsem úplnou náhodou potkala nějaké Čechy, jednou v zimě jsme si dali s Kryštofem sraz v New Yorku, ale jinak jsem mluvila pouze anglicky. Radek Naštěstí jsem na škole měl dalšího studenta z programu HMC a to Slováka. Takţe jsem češtinu udrţoval, ale on mi samozřejmě odpovídal slovensky. Také na školu přijel asi dvakrát Jakub Habarta, bývalý student Culford School. Navíc stále udrţuji pravidelný kontakt s rodiči přes Skype, takţe aţ na občasné potíţe s překladem anglických názvů nebyl s češtinou problém.
25
Natálie Moţnost mluvit česky nekomentuje. Michal S jednou slečnou - stipendistkou se Slovenska, která studovala ve Washingtonu. Jiří Ano, o dva ročníky níţe studovala dívka z České republiky. Moje tutorka mě poţádala, abych s ní čas od času promluvil, aby se necítila úplně sama. Eliška Ve škole učila paní původem Češka. Doprovázela nás ve sboru na klavír, tak jsem měla čas od času příleţitost s ní promluvit. Většinou jsme ale neměli skoro ţádný čas. Zjistila jsem, ţe v mé bance pracuje jedna Slovenka, tak jsem měla na koho česky aspoň promluvit, kdyţ jsem tam šla něco vyřídit. Také se ode mě jedna kamarádka česky učila. Jinak jen s rodiči, sestrou a dvěma nejlepšími kamarády z Čech přes internet.
David Ano, mohl jsem zavolat přes Skype, coţ jsem za celý pobyt udělal asi osmkrát. Benedikt V mém ročníku byl jeden Slovák , také stipendista HMC, takţe jsme měli moţnost spolu mluvit, byť jsme se – hlavně na začátku – snaţili mluvit anglicky, abychom se co nejvíce naučili. Ke konci školního roku mi ale přišlo docela vhod, ţe si můţu občas s někým popovídat česky. Hlavní přínos ze studijního pobytu? Veronika To by byl dlouhý seznam a mám dojem, ţe valnou většinu budu schopná docenit aţ s delším časovým odstupem. Teď si velmi váţím hlavně lidí, které jsem měla příleţitost poznat, ať uţ z Anglie (hlavně tedy moje guardians, pár kamarádek a některé z učitelů) nebo z České republiky (naše česko-slovenská HMC parta byla plná skvělých lidí, se kterými bych ráda zůstala v kontaktu). Celý rok jsem získávala informace a zkušenosti, díky nimţ nyní na spoustu věcí nahlíţím jinak, neţ kdybych do Anglie neodjela. V neposlední řadě se mi tímto rokem otevřelo nepřeberné mnoţství moţností pro následující studia, kterých, doufám, budu schopná vyuţít. Václav Jednoznačně zvýšení sebejistoty s angličtinou! Za to jsem velice vděčný a rád! Sára Důvěra v to, ţe se dokáţu o sebe postarat, ţe se dokáţu dohodnout s cizími lidmi, samozřejmě angličtina. Spousta nových kamarádů a kontaktů. Víra v to, ţe opravdu
26
„všechno jde, kdyţ se chce― (neoficiální, ale o to platnější národní heslo Američanů). Záţitky na celý ţivot... Radek Osamostatnění se, změna pohledu na svět (radikální rozšíření obzorů a změna názoru na ţivot), navázání nových kontaktů s mladými lidmi z celého světa a různých kultur. Natálie Pobyt mi rozhodně dal nový pohled na školní systém, náš i jiné, a ukázal, co to je samostatnost a zodpovědnost, kdyţ člověk opravdu nedostane to, co si nezaslouţí nebo se o to sám nepostará. Co se týče zlepšení v jazyce, tam je jasné, ţe pokrok je určitě znát. Je také skvělé, ţe mám teď známé po celém světě, a kdyţ se kdekoli vyskytnu, vím, ţe někde poblíţ mám určitě známou tvář a někoho, kdo mi pomůţe či poradí. Pro mě byl rok v zahraničí skvělou zkušeností, ale domov a kamarády jsem si sebou vzít nemohla a to bylo také to, co mi nejvíce chybělo.
Michal Určitě velká ţivotní zkušenost a poznání pro nás neskutečného prostředí. Jiří Nekomentuje. Eliška Jistě to byla neocenitelná zkušenost! Mám pocit větší samostatnosti, lepší orientace v neznámém prostředí, snadnějšího navazování kontaktu s cizími lidmi, větší rozhodnosti a jisté sebedůvěry. Třeba jen v určitých směrech, ale rozdíl je to nepochybně velký. Americké prostředí, odlišné od toho, kde jsem do té doby ţila, ještě obohacené o různé kultury ostatních zahraničních studentů, mi dost otevřelo oči a ukázalo spoustu moţností, jaké člověk v ţivotě má. Také si myslím, ţe o něčem jen slyšet je naprosto jiné, neţ to zaţít. Proto si myslím, ţe, aby člověk zemi poznal, musí tam alespoň chvíli pobýt. David Asi zkušenosti. Američani mě naučili, ţe kdyţ se člověk snaţí, vloţí do dosaţení daného cíle všechno, pak je neúspěch téměř nemoţný. Důleţitá je píle, odhodlanost. A taky být milý na ostatní, úsměv ještě nikoho nezabil. Benedikt Nejvíce oceňuji to, ţe jsem se opravdu naučil být samostatný a domluvit si věci, které potřebuji, sám. Všeho, co jsem se v Anglii naučil, si velice cením, protoţe mi přijde, ţe to jsou vědomosti celkem jiného druhu, neţ ty, které bych se ve stejných předmětech naučil u nás.
27
Studium po prázdninách, na jakou školu nastupujete? A jaké máte plány do budoucna? Veronika Na začátku září znovu odlétám do Anglie. S ředitelem Bromsgove School jsem si promluvila o moţnosti pokračovat na této škole, bylo mi nabídnuto stipendium na další rok spolu s funkcí House Monitor, kterou jsem ráda přijala. Příští rok bych chtěla dodělat A levels z francouzštiny, businessu a ekonomiky, dostat se na univerzitu a studovat mezinárodní obchod s francouzštinou. Mé studium na anglické univerzitě bude ovšem podmíněno získáním stipendia a dalších prostředků k pokrytí nákladů na ubytování a na ostatní výdaje. V současné době tedy sháním tuto finanční pomoc. Pokud se mi nepodaří ji získat, vrátím se do České republiky, dodělám si nostrifikační zkoušku a půjdu na českou vysokou školu. Václav Vrátil jsem se zpět do Gymnázia Pierra de Coubertina v Táboře, kde budu pokračovat ve třetím ročníku. Sára Právě skládám poslední srovnávací zkoušky (také zajímavá zkušenost typu „co tě nezabije, to tě posílí―), abych se mohla vrátit do své třídy, oktávy, na hudební větvi Gymnázia Jana Nerudy v Praze. Budu se hlásit na několik vysokých škol v Praze i v Americe, zvaţuji i přihlášky do Anglie. Zajímají mě mezinárodní vztahy a hispanistika, ale nemám přesně naplánovanou budoucnost, hodně se odvine od toho, na kterou školu nakonec půjdu. Radek Pokračuji ve studiu na Culford School (plné studium mi bylo štědře školou prodlouţeno, i kdyţ jiţ neplatí ţádné další výdaje). Přemýšlím o studiu vysoké školy ve Velké Británii, jelikoţ jsem našel perfektní kurz ušitý mě na míru na University of Leeds. A to New Media (komerční vyuţití webových stránek pro budoucnost, jejich návrh a realizace). Pokud se mi podaří získat dostatečnou finanční podporu od britské vlády a samozřejmě uspěji v konkurenci, nejspíše se pro tuto variantu rozhodnu. Také se budu hlásit na University of West Anglia v Boltonu.
Natálie Nyní plánuji dokončit středoškolské vzdělání na gymnáziu v Praze a poté určitě vysokoškolské studium. Vţdy se však ráda, alespoň ve vzpomínkách, vrátím na ostrůvek uprostřed moře, kde jsem zaţila něco naprosto výjimečného a neopakovatelného.
Michal Gymnázium Český Krumlov, 4.ročník. Já chci čapku mít čapku s bambulí
28
Jiří Bylo mi nabídnuto stipendium na další rok, které jsem se s potěšením rozhodl přijmout, protoţe jsem po zkušenostech z letoška, kdy jsem se během prázdnin snaţil průběţně dodělávat třeťák, nestál o to nastoupit zpět na původní gymnázium. Můj profesor fyziky na Lorettu a někteří další profesoři také, mi neustále doporučují přihlásit se na Oxford nebo na Cambridge, tak jsem se rozhodl, ţe pokud budou mé výsledky dostatečné, pokusím se přihlásit na inţenýrství na Cambridge. Mezi další moţnosti jsem zahrnul Edinburskou universitu a o dalších se ještě musím rozhodnout. Jsem ale rozhodnutý před návratem domů zkusit podat přihlášky na britské university. Eliška Ještě rok musím dokončit na svém osmiletém gymnáziu. Stále se rozhoduji, jestli zůstat na vysokou školu v ČR, vrátit se do USA, nebo se přihlásit na školu někde jinde v Evropě (nejspíš v Británii, nebo ve Skandinávii). Zvaţuji všechny moţnosti. Ráda bych se věnovala nějaké kombinaci environmentalistiky a geografie. Případně bych se to pokusila spojit s jazyky. David Klasické gymnázium Modřany, do oktávy. Studium medicíny, chci se přestěhovat do USA. Závěrem bych chtěl dodat, ţe minulý rok, který jsem strávil v USA, byl doposavad nejlepším obdobím mého ţivota. Děkuji OSF a ASSISTu za vše co pro mne udělali. Benedikt Mám to štěstí, ţe mi New Hall School nabídla prodlouţení 100% stipendia i na příští rok a to i s 500 librami kapesného, takţe příští rok dokončím v Anglii A-level a budu se tam také hlásit na univerzitu, na studium zeměpisu. Také doufám, ţe přes příští letní prázdniny budu mít moţnost dodělat českou maturitu. Výhledově bych si chtěl udělat kurz PGCE (učitelské minimum), jet přes VAE Kenya učit alespoň na půl roku do Keni angličtinu. A pokud přemýšlím hodně do budoucna, chtěl bych se pokusit o změnu a modernizaci českého školství a to zejména v oblasti výuky zeměpisu a jazyků. .
29
