1 Markétka Hotovo! Konečně! Prosluněný vánek provívá byt, v pračce to bublá, kytky jsou zalité, telefonáty vyřízené. Pomyslná výhybka mne přesměrovala z dovolenkového režimu do běžného, sjetého, normálního. O moři se mi může už jenom zdát. Bim bam, lalala, bim bam… Mobil je tu, brýle úplně jinde! Jako obvykle. To je Markétka…podle hlasu. Cikánečka, vozíčkářka, živý otazník! „Ahojky, Markétko! Co lázně? Hýčkají tě tam? Dobrý?“ „Já nejsem v lázních, ale tady, v ústavu.“ „Tady, v Kociánce? Jak to? Co se stalo? Jsi nemocná?“ „Nejsem. Jenom tak.“ „Jak jenom tak?“ „Tak.“ „Mělas tam být ještě tak deset dní, jestli se nepletu.“ „Jo, měla.“ „Zítra jdu na jednu krásnou zahradu zalít květiny. Známí odjeli na dovolenou. Slíbila jsem jim to. Mám si tě vyzvednout? Jela bys tam – asi tak kolem čtvrté – se mnou?“ „Když já nevím…“ „ Budu tam i krmit kočky. Pojedeme tam spolu, ne?“ „Hmm.“ „Hned, jak řekneš „ano“, volám do ústavu a zítra ve čtyři ahojky.“ „Krmit kočky…A tak jo.“ Žádné nadšení. Vždyť se mi zdálo, že byla ráda, že jsem si ji vybrala jako „dobrovolnice“, a ty dvě společné vyjížďky – do parku a na náměstí – se jí líbily. Minule mne dokonce oslovovala „teto“. Mluví málo, nevypadá na patnáct, je retardovaná tělesně i duševně, ale kupodivu dost citlivá / i psycholog mi to potvrdil /, na to, že v rodině nikdy nežila. Možná proto, že je Romka. Oni jsou citově vřelejší než my. Neřekla, proč není v lázních. I když …v jejím případě se toho moc napravit nedá, řekla mi minule šeptem sestřička. No, zeptám se někoho tam, v ústavu. V telefonu slyším nervózní hlas sestřičky: „Chcete přijít Markétkou, že? Přijďte. Jo, tak, jak říkáte.“
2 Nemá čas na dlouhé telefonování / no, nedivím se, když jsem tam minule pozorovala ten cvrkot…/. „Přijďte o něco dřív a zastavte se v přízemí u psychologa, “dodává a už odpovídá komusi na cosi tam u nich. U psychologa? Teď mě něco napadá! Zítra jdu zalévat kytky ke Kašparům. V posezení mají ohniště. Opečeme si tam s Markétkou buřtíky! Koupím nějaké peprné, já mám ráda uzeniny ostré, no, a Markéta, když je Romka, tak snad taky. Mám ji navykat, aby si vozíček na rovných úsecích poháněla sama. Tam vede taková dlouhá rovná ulice. To se hodí! Nějak se do té samostatné jízdy minule ani předminule nehrnula. To ještě, když jsem pracovala v „ kanclu“, doplňovala jsem si postupně „charakteristiky“ lidí, kteří ke mně chodívali, a to mě moc bavilo. Začínalo se otazníkem. Jen u Mirka, exmanžela, ten otazník zůstává dodnes. Je dobře, že Aneta není po něm. Aneta…Musela do té Prahy? Prý lukrativnější místo. Stýská se nám oběma. Mně víc. I proto ta Markétka. I proto. Ústav pro kombinovaná postižení. Příjemný exteriér i interiér, hala plná kořenáčů s pěknými rostlinami, kvetou ibišky, vzduch zrovna prostříkli citronovým nebo limetkovým sprejem. Psycholog má pracovnu… tam v rohu. Ano, jsem dobrovolnice, co si bude brát na občasné vycházky, vlastně vyjížďky, Markétku, teda Marky, jak jí tu říkáte. Ano, jsem ráda, že mě oslovuje „teto“. „Proč není v lázních?“ ptám se. „Nastoupila sice, ale neudrželi jsme ji tam, jakkoli se oni v lázních snažili a my tady taky. Vyváděla jak divá. Odmítala tam procedury, brečela, že chce zpátky do Brna.“ „Jak to? Vždyť se k těm lázním upínala jako k naději, jako že bude třeba moct znovu chodit o berlích?! Nechápu.“ Telefon! „Sorry, “syčí asi pětatřicetiletý téměř holohlavý psycholog s brýlemi s moderními barevnými obroučkami a bere sluchátko. „Neodcházejte. To bude jenom minutka.“ A minutky přibývají. Markétko, Markétko, cos tam asi zažila?! Urážku, ponížení, okradli tě tam? Možná něco horšího. Třeba pokus o znásilnění. Nebo ti lékař nešetrně sdělil, že na vozíčku zůstaneš už napořád? Hned na té první procházce po parku jsi mi sdělila, že pojedeš do lázní. K těm lázním jsi – mám tvé nadšení pro ně ještě v čerstvé paměti – vzhlížela jako k reálné naději na návrat k
3 berlím a vyprávěla jsi mi, jak jsi chodila do normální třídy, byť na pomocné – nebo jak tomu teď říkají – praktické škole, a jak to bývalo „špicový, když jsi chodila sama“, byť o berličkách. A jaká to byla „paráda“, když jsi chodila po schodech nahoru i dolů, v kině a divadle mohla sedět i uprostřed řady a za kapesné sis vybírala věci přímo v kterémkoli obchodě, ne jenom v bezbariérovém. A jak až po těch lázních, tentokrát jiných než v letech minulých, zmodernizovaných – i když jsi připouštěla, že jenom „možná“ – si půjdeš vybrat boty, v kterých se dá dobře chodit. A budou to boty na léto a budou podle nejnovější módy na nízkém klínku, takové, jaké byly v jednom krásném reklamním letáku. Jedny mají proužek přes nárt a stříbrnou docela velkou přazku a druhé ji mají zlatou. Tobě se líbí víc ta stříbrná. A nejlepší by byly ty v barvě červené, bílé anebo můžou být i té, „kterou právě budou mít“. Peníze na ně už máš „skoro“ našetřené a sama by sis pro ně vyšla po schodech do prvního patra, protože víš od vychovatelky, že ta prodejna obuvi je v prvním patře a v tom domě není výtah. A že by sis hned v prodejně boty zkoušela tak jako dřív, že by ses v nich prošla po obchodě, abys věděla, jestli ti opravdu padnou, nebo „by to chtělo o číslo víc nebo míň“. Jen jsem se zhluboka nadechla a zakroutila hlavou, když jsem si uvědomila, že tato všední záležitost pro nás, chodící, může znamenat úplný obřad pro tebe, která to štěstí nemáš. No, Marky, ten tvůj zážitek, který tě z lázní vypudil, to musela být „ síla“! Ale…to bylo na té první naší společné vycházce. Na té druhé, na náměstí, jsem se o lázních zmínila a pak se to nějak zamluvilo. No, byly tam stánky s různými lákadly, takže je to pochopitelné. Ale… teď si uvědomuji: Když jsme se před tou mou dovolenou loučily a já jsem ti přála, aby se ti v lázních líbilo a aby ti pomohly, jenom ses zadívala nepřítomně před sebe, jako by se tě to netýkalo, a popřála mi pak, ať si užiji toho Chorvatska. To je divné. No, teď se dovím, jak to vlastně s těmi lázněmi je. A psycholog telefonuje a telefonuje. Má svou vlastní představu o délce „minutky“. A to je samé „ano“ a „ne“, takže mám chuť napovídat, jak mi to dělávala při telefonování Aneta. Zaklepání. „Tak to už vůbec ne, čau,“ zařve do telefonu a následuje přískok ke dveřím. Otvírá je dokořán. „Tak, paní Procházková, tady máte připravenou – a myslím, že i natěšenou – naši Marky. Až se vrátíte, stavte se u mě na minutku prosím.“ „Tedy na čtvrt hodiny,“ rýpnu si. Omluva, milý úsměv pro mne i sestřičku za Markétčiným vozíčkem. Marky pomalu zvedá skloněnou hlavu, má smutné oči.
4 „Dobrý den, teto, těším se na ty kočky,“ zní jakoby opakování naučeného. Popisuji jí zahradu, kam máme namířeno, a rozhoduji se: Zeptat se na ten nevydařený pobyt v lázních, nebo radši ne, abych nejitřila ránu? Jen kdyby o tom začala sama, dělám kompromis. Marky je úplně apatická. O to víc musím mluvit já. Jen jakoby z povinnosti vždy otočí hlavu směrem, kde je „něco zajímavého“ a zarytě mlčí. „Tady je nový chodník. Zkus chvilku jet sama,“ plním, co jsem slíbila doktorovi a sestřičce. „Doufám, že tě nebudu muset dohánět poklusem,“ směji se / trochu křečovitě /, abych i své svěřenkyni pozvedla náladu. „Stačí,“končí předčasně. „Namáhá tě to?“ptám se. „Ne.“ Ruce, jak vidím, se zdají být zdravé a poměrně silné. „Tak jeď ještě. Až tam ke křižovatce,“ vyzývám. Zastavuje kus před křižovatkou. Zkouším ji probrat z apatie otázkami na hry, které ráda hraje, na filmy, které by mi doporučila, na lidi v ústavu, které si oblíbila. Domino ráda hraje, ráda sleduje komedie a má ráda všechny sestřičky. Na otázky „proč zrovna tohle“ neodpovídá. Připadá mi zahloubaná do sebe, jako bych ji svými otázkami obtěžovala. Dopřávám jí tedy klid. A přece... Vyzkouším, co zabíralo na Anetu, když odmítala komunikovat. Pochvala za cokoli. Jak si tak Markétku prohlížím… „Máš krásné náušnice, moc ti sluší.“ Konečně úsměv: „Fakt? Pomáhala mi je vybrat sestřička Simona. Říkala, že k mým černým vlasům se červené náušnice hodí.“ A jsme na předměstí, blížíme se k cíli. To bude holka koukat! Kdoví, jestli vůbec kdy byla v nějaké soukromé zahradě. Zahrada si ji získává. Neoceňuje moderní keramické plastiky a netradičně řešená zákoutí, ale asi celkový dojem. Tichounce si brouká jakousi jednoduchou melodii. Zastavuji v posezení. „Neopečeme si před tím zaléváním buřtíky? Nějaké pěkně ostré?“ ptám se. „Super. Ostré, super! “ Vůně opékaného masa přilákala tři mourovaté polodivoké kočky. „Stačí,“ brzdím Markétku, když vidím, že by jim nejraději svůj buřt rozdala celý. „Mám pro ně granule.“
5 Pohladit se nenechají, ale pózují. Chodí kolem nás, sedají si, lížou si srst. Dívka je fascinovaná. Zalévám s vědomím, že se nenudí. Srdceryvný vzlykot! Co je, Marky? Bolí tě něco?“ „ Ni, ni…nic,“dovídám se s úlevou mezi hlubokými, upřímnými vzlyky. „ Proč teda brečíš?“ „ Já…já jsem měla dnes správně opékat doma na zahradě, ne tady.“ „ Doma?“ „ Jo. Taťka mně slíbil, že mě někdy o prázdninách vezme na víkend domů, že tam poznám i mamku a že budeme třeba opékat na ohništi na zahradě. A prázdniny dnes končí…“ „Třeba tam mají spoustu práce a starostí, co ty víš…“ „Já se mu pořád snažím dovolat na mobil, i z lázní jsem to zkoušela, ale on to nebere. Vím, že do těch lázní by si pro mě nepřijel, že je to daleko, ale sem, do Brna přece mohl, že?! To je prej jenom dvacet kilometrů.“ Běhá mi mráz po zádech. Tak tohle je ten problém s lázněmi!
Psycholog mi to potvrzuje. „Žila v přesvědčení, že rodiče zemřeli, že je sirotek. Někdo jí to kdysi asi řekl. Při vyplňování papírů kvůli občanskému průkazu, který nedávno dostala, se dověděla, že má rodiče. Strašně naléhala na to, abychom ji s nimi zkontaktovali. Tak se i stalo. Přijel jenom otec a zdržel se jenom krátce. Předtím si dal něco na kuráž. Při rozloučení jí slíbil, že si ji odveze na další víkend domů. Jen tak, podívat se. Kdyby do toho něco přišlo, tak později. Řekla mu, kdy bude v lázních. Sliboval, že určitě do konce prázdnin. A víkendy běžely. A poběží a pro Marky si nikdo nepřijede. Zřekli se jí hned po narození, když se dověděli, že je postižená.“ „A nemělo by cenu zažádat o lázně znovu, když už je jí snad jasné, že táta slib nesplní?“ „Ne. Ještě z toho není úplně venku. Reaguje na situaci zlostí. Nebyla na vás protivná, zlá, nesnažila se dělat schválnosti?“ „Ne,“ říkám, i když mi naskakuje před oči epizoda se samostatnou jízdou po chodníku. „Jak jí pomoct?“ „Tak, jak to děláte. Říkáte, že jste s ní tyhle potíže neměla.“ „Poděkovala mi za malý suvenýr od moře a taky, že jsem se jí věnovala a zeptala se, jestli ji ještě někdy vezmu na nějakou „vyjížďku“. „A vezmete?“ Usměji se a rozhodím ruce. Usměje se a kýve hlavou. Brýle zachytává v letu.
