Úvod do kyberpsychologie Jan Šmahaj, Martin Zielina (eds.)

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta

Úvod do kyberpsychologie Jan Šmahaj, Martin Zielina (eds.)

Olomouc 2015

Oponenti:

doc. PhDr. Panajotis Cakirpaloglu, Dr.Sc. PhDr. Pavel Škobrtal, Ph.D.

Kolektiv autorů:

Kristýna Augustinová Markéta Hamplová Paula Hartmanová Karolína Nováková Jan Šmahaj Lucie Viktorová Martin Zielina

Příprava a vydání této publikace bylo podpořeno grantem CZ.1.07/2.2.00/28.0143 Iniciace mezioborového potenciálu psychologie – inovace odborné přípravy studentů UP pro praxi. Projekt IMPULS.

Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost. 1. vydání Editors © Jan Šmahaj, Martin Zielina, 2015 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2015 ISBN 978-80-244-4514-4 (CD)

Obsah 1 / Úvod............................................................................................................................................... 5 2 / Kyberpsychologie – stručný průvodce oborem................................................................................ 7 2.1 Vývoj kyberpsychologie – kořeny a historie................................................................................ 9 2.2 Přehled organizací, institucí a autorů současného výzkumu v oblasti kyberpsychologie............... 10 2.3 Co je kyberpsychologie?.......................................................................................................... 26 2.4 Shrnutí . .................................................................................................................................. 26 3 / Člověk a kyberprostor: Co je kyberkultura?................................................................................... 29 3.1 Kyberkultura a její definice...................................................................................................... 30 3.2 Historie kyberkultury aneb tři fáze vývoje................................................................................ 33 3.3 Koncepty kyberkultury podle Macka........................................................................................ 34 3.4 Shrnutí.................................................................................................................................... 36 4 / Hygiena, ergonomie a pravidla bezpečnosti práce s ICT................................................................. 39 4.1 Hygiena a pravidla bezpečnosti práce s počítačem................................................................... 39 4.1.1 Psychosociální stresory................................................................................................. 40 4.1.2 Hygiena práce na počítači............................................................................................. 40 4.2 Ergonomické požadavky na práci s počítačem.......................................................................... 41 4.2.1 Pracovní plocha............................................................................................................ 42 4.2.2 Osvětlení...................................................................................................................... 42 4.2.3 Pracovní židle............................................................................................................... 43 4.2.4 Stolní počítače.............................................................................................................. 43 4.3 Základní pravidla pro práci s ICT.............................................................................................. 45 4.3.1 Přenosné počítače........................................................................................................ 45 4.3.2 Tablety a smartphony................................................................................................... 46 4.4 Shrnutí.................................................................................................................................... 47 5 / Digitální mládež – vliv ICT na socializaci........................................................................................ 51 5.1 Mládež v kyberprostorové aréně............................................................................................. 51 5.2 Fenomény prostředí internetu z pohledu dospívajících............................................................ 52 5.3 Změny osobnosti online........................................................................................................... 53 5.4 Poznáváme digitální domorodce.............................................................................................. 54 5.5 Donald Tapscott a jeho „síťová generace“................................................................................ 56 5.6 Rodiče, děti a mediální výchova............................................................................................... 57 5.6.1 Multimediální pokoje a dohled rodičů.......................................................................... 57 5.6.2 Mediální kompetence a mediální výchova.................................................................... 59 5.6.3 Rodinná mediální výchova............................................................................................ 61 /3

Úvod do kyberpsychologie

5.7 Shrnutí.................................................................................................................................... 62 6 / Kyberšikana................................................................................................................................... 64 6.1 Pojem kyberšikana................................................................................................................... 64 6.1.1 Specifika kyberšikany.................................................................................................... 65 6.1.2 Kyberšikana jako společenský problém......................................................................... 66 6.2 Pojmy související s kyberšikanou............................................................................................. 66 6.3 Způsoby kyberšikany................................................................................................................ 68 6.4 Formy (nástroje) kyberšikany................................................................................................... 69 6.5 Oběti kyberšikany.................................................................................................................... 71 6.5.1 Charakteristika obětí..................................................................................................... 71 6.6 Reakce na kyberšikanu............................................................................................................. 72 6.6.1 Prevence a intervence.................................................................................................. 73 6.6.2 Strategie vyrovnávání se s kyberšikanou....................................................................... 73 6.6.3 Doporučení prevence................................................................................................... 73 6.6.4 Právní řešení kyberšikany v České republice.................................................................. 74 6.7 Výzkum kyberšikany................................................................................................................. 75 6.7.1 Výskyt kyberšikany ve světě a v České republice........................................................... 76 6.7.2 Vybrané výzkumné instituce a projekty......................................................................... 76 6.8 Shrnutí.................................................................................................................................... 77 Souhrnná bibliografie......................................................................................................................... 82

4/

1 / Úvod Profesor Kleinrock říká do telefonního sluchátka: „Vidíte L?“ Z druhého konce přichází odpověď: „Ano, vidíme L.“ Kleinrock pokračuje: „Napsali jsme O, vidíte ho?“ „Ano, vidíme O.“ Pak profesor Kleinrock napsal G a systém se zhroutil. Přesto tento rozhovor rozpoutal revoluci. Řeč je o prvním spojení mezi počítači, ze Stanfordu a Los Angeles, které předcházelo tomu, co dnes známe pod názvem Internet (srv. Gromov, 1995). Také na samotném začátku této publikace probíhal první běh kurzu s názvem Kyberpsychologie na katedře psychologie v Olomouci. Bez vytvoření Internetu by nejspíš nevznikla ani kyberpsychologie. V této publikaci se snažíme společně s našimi studenty představit několik témat, která se vztahují k této poměrně nové disciplíně aplikované psychologie. Lucie Viktorová a Martin Zielina v úvodní kapitole Kyberpsychologie – stručný průvodce oborem seznamuje čtenáře s rozvíjejícím se oborem kyberpsychologie, jeho historií, oblastmi zájmu a především s jeho významnými současnými představiteli a výzkumně-vzdělávacími centry z celého světa. Čtenář by měl získat základní orientaci v historii a klíčových pojmech oboru, přehled současných oblastí zájmu, aplikace a výzkumu a informace o hlavních představitelích kyberpsychologie. Diskutovány jsou i psychologické aspekty kyberprostoru a komunikace v něm a vybrané otázky spojené s rozšiřujícím se užíváním Internetu a moderních technologií v běžném životě a psychologii, např. kyberkriminalita, závislost na Internetu, možnosti využití online technologií v klinické psychologii, psychoterapii a poradenství. Další kapitola, od Pavly Hartmanové a Jana Šmahaje, nese název Člověk a kyberprostor: Co je kyberkultura?. Tato kapitola si klade za cíl definovat pojem kyberkultura a s ní úzce související pojem kyberprostor. Čtenář se zde dozví o okolnostech vzniku kyberprostoru a jeho historickém vývoji. Dále budou představeny různé přístupy, jak lze ke kyberprostoru přistupovat. Text obsahuje informace o kyberpunkové literatuře, která ovlivnila nejen vědecký diskurs o kyberkultuře, ale také podnítila širokou veřejnost o této sféře přemýšlet. V práci představujeme nejpřednější osobnosti, které se zasloužily o rozvoj povědomí o kyberprostoru a kyberkultuře a teoreticky se těmito oblastmi zabývaly. Karolína Nováková si v kapitole Hygiena, ergonomie a pravidla bezpečnosti práce s ICT všímá toho, jak jsou informační a komunikační technologie v současnosti naprosto nepostradatelné. Většina lidí tráví značnou část pracovní doby u počítače. Dlouhodobé sezení, statická poloha těla, pozorování obrazovky a celkově charakter této činnosti ovšem často vedou k různým zdravotním komplikacím. Zatěžována je především krční a bederní páteř a také oblast zápěstí, ruky, popřípadě ramene. Důležitou prevenci zdravotních obtíží představují nejrůznější pohybové aktivity, pravidelné přestávky v práci a také kvalitní ergonomické pomůcky. Kristýna Augustinová v kapitole Digitální mládež – vliv ICT na socializaci pojednává o vlivu informačních technologií, se zaměřením na kyberprostor, na socializaci jedinců nové generace, která bývá nazývána přívlastkem digitální. Tato kapitola je zacílena zejména na psychickou stránku socializace, a proto zde budou představeny některé z psychických vlastností, které jsou tzv. digitálním domorodcům přisuzovány. Text obsahuje také výsledky výzkumů, které se zabývaly tím, jaké aktivity a v jaké míře jsou mládeží v kyberprostoru realizovány. Stručně je zde také představena mediální gramotnost a s tím spojená mediální výchova. Markéta Hamplová ve své kapitole představuje Kyberšikanu. Je zde ve stručnosti nastíněna problematika kyberšikany, kterou se v zahraničí zabývají odborníci zhruba od roku 2000. Kyberšikana má mnoho společných znaků se šikanou, ale využívá moderních komunikačních technologií. Existuje více možných způsobů, jak může agresor svou oběť obtěžovat, pomlouvat nebo pronásledovat. /5


Nejčastěji pomocí sociálních sítí, mobilních telefonů, e-mailů nebo webových stránek. Obětí se může stát v podstatě jakýkoliv uživatel Internetu. Martin Zielina Jan Šmahaj

6/

2 / Kyberpsychologie – stručný průvodce oborem Lucie Viktorová, Martin Zielina

Kyberpsychologie je, slovy Kenta L. Normana (2008), jednoho z předních současných výzkumníků v tomto oboru, věda o lidech a počítačích a psychologii jejich interakce. Jedná se tedy o oblast psychologie, která se zabývá tím, jak jsou lidé ovlivněni technologií – především pak počítači – a jaká jsou specifika technologicky zprostředkované mezilidské komunikace (Barnett, & Wiley, 28. října 2013). Mezi hlavní oblasti zájmu v kyberpsychologii patří formování online identit, vztahů, impression management, specifika virtuální reality a počítačem zprostředkované mezilidské komunikace (CMC, computer-mediated communication), stejně jako skupinová dynamika a zvyky v kyberprostoru, „rušivé chování“ (od urážek až po kyberšikanu a kyberstalking), vliv technologie na psychiku člověka, závislost na internetu (potažmo dalších technologiích) a možnosti využití moderních médií ve výzkumu, vzdělávání, terapii a poradenství. Vedle toho se kyberpsychologie dotýká i témat z dalších oblastí, např. kybernetiky a tématu umělé inteligence (Barnett, & Wiley, 28. října 2013; Cyberpsychology, nedat.; Kirwan, & Power, 2013; Riva, & Galimberti, 2001; Suler, nedat.). Navzdory své poměrně krátké historii (viz níže) lze v současnosti v kyberpsychologii vystopovat několik hlavních, převážně aplikovaných výzkumných linií, jejichž počet se ovšem zároveň s technickým pokrokem rozrůstá a vzájemně i interdisciplinárně prolíná. Mnohé z nich budou diskutovány také v samostatných kapitolách této publikace. Abychom však Vám, čtenářům, usnadnili orientaci v pojmech používaných v rámci kyberpsychologie, dovolíme si na tomto místě jejich krátký výčet. Většina dějů, o něž se kyberpsychologie zajímá, se odehrává v kyberprostoru. Riva a Galimberti (1997, 2001) definují kyberprostor jako virtuální prostor/prostředí obývané uživateli elektronických sítí, jehož hlavními vlastnostmi jsou interakce a pocit nové formy pospolitosti/společnosti, z níž může pramenit nové pojetí vlastní identity. Kyberprostor je dle jejich názoru vesmírem složeným z věcí, které je možno vidět a slyšet a které zároveň nejsou fyzickými objekty, nýbrž výsledky výměny a akumulace informací a vědomostí z mnoha různých oblastí. Naproti tomu internet (často používaný coby alternativní pojem ke kyberprostoru) je dle Rivy a Galimbertiho (2001) obecným komunikačním rozhraním/médiem. Sassenberg et al. (2003) dodávají, že internet umožňuje lidem udržovat existující a rozvíjet nové vztahy stejně jako osobní identity za současného překročení sociálních struktur a geografických hranic. Barak (1999) také vymezuje různé typy využití internetu v psychologii: jako zdroj informací k psychologickým konceptům a problémům nabízeným psychologickým službám či jako zdroj „svépomocných návodů“; jako prostředek psychologického poradenství či terapie prostřednictvím e-mailu, fór, diskuzních skupin, chatu, Skype a videokonference; jako prostředek i zdroj psychologického výzkumu, testování a diagnostiky. Hlavním dějem probíhajícím v kyberprostoru je však bezpochyby komunikace, kterou lze primárně dělit na synchronní a asynchronní (Dix, Finlay, Abowd, & Beale, 1993; in Riva, & Galimberti, 1997). Synchronní komunikace probíhá mezi dvěma a více uživateli v reálném čase (např. chat či videohovor), asynchronní komunikace naproti tomu vzniká, pokud může mezi přijetím zprávy, jejím přečtením a posláním odpovědi vzniknout časová prodleva (či se zprávy mohou „míjet“), aniž by se /7


tím výrazně narušil subjektivně vnímaný proces komunikace. Wallace (1998) tvrdí, že prostředky, které lidé na internetu využívají ke komunikaci, často závisejí na tom, jak lidé vnímají realitu „skutečnou“ a virtuální a roli těchto způsobů komunikace v nich. Identifikuje při tom šest rozdílných „internetových prostředí“: www stránky, e-mail, diskuzní fóra, chat, virtuální prostředí (3D a textové, např. v multiplayerových počítačových hrách) a videohovory. Dle Sulera (nedat.) je nejvšestrannějším médiem z hlediska kyberkomunikace (či také počítačem zprostředkované mezilidské komunikace, computer mediated communication, CMC) i díky uživatelské nenáročnosti e-mail. Naopak největší projevy vzájemné adaptace člověka a kyberprostoru lze pozorovat u uživatelů chatu čili konverzace v reálném čase v textovém či 3D virtuálním prostředí. Kromě vytvoření vlastního jazyka a zkratek urychlujících komunikaci (za předpokladu, že všichni uživatelé tyto zkratky znají a rozumí jim stejně) se v tomto kontextu rozvinulo např. používání emotikon neboli symbolů a grafik symbolizujících různé emoce (jejichž vyjádření je jinak prostřednictvím textových zpráv obtížné). Dalším krokem vpřed pak bylo využívání avatarů – virtuálních postav rozličných podob zastupujících uživatele v kyberprostoru; ty sofistikovanější již zvládají i vyjadřování emocí prostřednictvím uživatelem předem naprogramovaných gest (Suler, nedat.). Wallace (1998) taktéž píše, že při komunikaci si lidé vyměňují kognitivní a emoční vzorce a jejich chování online se stává součástí internetového prostředí. Vzhledem k tomu, že v kyberprostoru dochází k neustálému záznamu vlastních i cizích aktivit, možnosti flexibilních identit a v určitém smyslu anonymity a rovnosti sociálního statusu, ale také k fenoménům jako disinhibiční efekt, tj. k redukované cenzuře vlastního chování a projevů na internetu (např. Suler, nedat.), vznikají i zde často specifické soubory pravidel jednání v (daném) virtuálním prostředí, nazývané kyberetika nebo netiketa (Cyberspace, nedat.). Jelikož, jak poznamenávají Barak a Suler (2008), využívání kyberprostoru často odráží mysl a osobnost, postoje, zájmy a vkus svých uživatelů, je také této oblasti – stejně jako dynamice online skupin a navazování online vztahů obecně – věnována velká část současného výzkumu. S používáním, užíváním a využíváním počítačových technologií a internetu se pojí i některé otázky z oblasti spíše klinické psychologie. Jednou z nich je existence závislosti na internetu (či kyberprostoru, počítačích nebo obecně komunikačních technologiích a prostředcích). Barak (2008) upozorňuje, že k fenoménu internetové závislosti zatím existuje mnoho definic (připodobnění k drogové závislosti či gamblingu dle DSM-IV; impulzivní porucha; kompulzivní chování narušující běžné denní fungování aj.). Zvažována je i sekundární závislost na internetu coby průvodce jiných psychických obtíží (typicky úzkostných a depresivních poruch) a specifické internetové závislosti – na pornografii, online hrách apod. Přesto se v současnosti diskutuje zařazení této kategorie do páté revize Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch (DSM-V) a vznikají centra, poradenské organizace a léčebné programy pro závislé na internetu. Tím se dotýkáme další oblasti kyberpsychologie, totiž využití virtuálních prostředí a technologií k poradenství, léčbě a rehabilitaci osob s psychickými obtížemi (ale i v rámci vzdělávání, prevence a výcviku osob „zdravých“), např. při využívání virtuální reality a simulací v terapii posttraumatické stresové poruchy, fóbií, při nácviku zvládání bolesti za asistence biofeedbacku apod. Poněkud kontroverzní z hlediska psychologie zůstává poskytování poradenství a terapie online (e-terapie), ať již prostřednictvím e-mailu, chatu, videohovorů nebo jiných online médií. Na jedné straně může být potenciální anonymita a dostupnost terapie bez nutnosti opustit domov atraktivní pro lidi, kteří by jinak pomoc nejspíše nevyhledali (např. lidé s agorafobií, sociální fobií, silní introverti), na druhé straně vyvstává řada etických a praktických otázek: Je možné poskytovat poradenství a terapii bez osobního kontaktu? Do jaké míry je možné kompenzovat absenci pozorování neverbální a paraverbální složky

8/

2 / Kyberpsychologie – stručný průvodce oborem

při online komunikaci využitím videohovorů? Může být taková služba validní a efektivní? (Barnett, & Wiley, 28. října 2013; Cyberpsychology, nedat.). Kromě pozitivních vlivů s sebou ovšem narůstající komunikace v kyberprostoru nese i řadu rizik, kam patří např. kyberkriminalita (Kirwan, & Power, 2013). Velkým problémem je zabezpečení osobních dat, k jejichž krádeži a zneužití může na internetu dojít, dále jsou to specifické fenomény vznikající propojením osobního a virtuálního života – například kyberstalking, sahající od urputného sledování aktivit konkrétní osoby na internetu až přes zahlcování jejích stránek či e-mailu nevyžádanými zprávami či obsahy, v horším případě s výhružným podtónem. Obdobně je v současnosti problematická i kyberšikana, mající často podobu hanlivých výroků či pomluv (někdy dokonce celých diskuzí) na sociálních sítích na stranu šikanovaného či zveřejňování inkriminujících videí, kde je šikanovaný např. bit či jinak urážen a ponižován. Odborníci interdisciplinárních týmů se tedy v rámci kyberpsychologického výzkumu zabývají i možnostmi primární, sekundární a terciární prevence těchto jevů. Z těchto přehledů je patrné, že kyberpsychologie se snaží být nejen teoretickou, ale především aplikovanou vědeckou disciplínou, založenou na empiricky ověřených datech.

2.1 Vývoj kyberpsychologie – kořeny a historie Předpona „kyber-“ ve slově kyberpsychologie bývá spojována s pojmem kybernetika, jenž v roce 1948 zavedl Norbert Wiener s odkazem na vědecké odvětví zabývající se zpracováváním informací, komunikací a kontrolními systémy u strojů i živých bytostí (Prieto, 1999). S narůstajícím pronikáním osobních počítačů do pracovního i soukromého života v 80. a s rozšířením internetu v 90. letech 20. století začala interakce mezi člověkem a počítačem (tzv. human-computer interaction, HCI) zajímat i odborníky z oblasti psychologie (Barak, & Suler, 2008). Prieto (1999) udává, že prvně vysledoval termín „kyberpsychologie“ v akademickém roce 1995/1996 na různých amerických webových stránkách, mj. prof. Johna Sulera. V roce 1996 se také konalo první sympozium o problémech kyberpsychologie v USA a o rok později i v irském Dublinu. V mezidobí již vycházely první články s příbuznou tematikou, v roce 1998 začal být v USA vydáván časopis „Cyberpsychology and Behavior“ a do června 1999 bylo možné nalézt 483 online dokumentů s titulem „kyberpsychologie“. Barak a Suler (2008) uvádějí, že časné studie z této oblasti se soustředily především na patologické užívání internetu a byly nahlíženy jako něco „exotického“ a „zvláštního“. Postupně však kyberpsychologie nabývala uznání svébytného oboru a její výzkumy se rozšířily i na pozitivní aspekty života v kyberprostoru a možnosti aplikace získaných poznatků na vzdělávání, týmový management a sociální služby. Americká psychologická asociace vyčlenila jako jednu ze svých divizí Společnost pro psychologii médií a technologií a v roce 2002 byl otevřen první magisterský/doktorský program Mediální psychologie a mediální studia na Fielding Graduate University (Cyberpsychology, nedat.). V současnosti existují desítky až stovky výzkumných a klinických zařízení a autorů, kteří se věnují té či oné oblasti kyberpsychologie, nových médií a moderních technologií. V následujícím oddíle naleznete výčet aktivních institucí, zařízení a odborníků z celého světa, kteří na tomto poli v současnosti vedou přední výzkum či poskytují vzdělání v oblasti kyberpsychologie dalším generacím. Tento výčet asi zdaleka není kompletní a opírá se z velké části o autory, kteří budou dále zmíněni v kapitolách této publikace. Může sloužit jako základní orientační bod v rychle se rozvíjejícím oboru, avšak pokud v něm nenajdete „svého“ autora, věřte, že to není z důvodu jeho nedostatečné významnosti, jako spíš z důvodu omezené kapacity této publikace, a výrazně vás nabádáme, abyste v další rešerši pokračovali i „na vlastní pěst“.

/9


2.2 Přehled organizací, institucí a autorů současného výzkumu v oblasti kyberpsychologie CELOSVĚTOVÉ ONLINE KOMUNITY A ORGANIZACE Název: Embrace Civility in the Digital Age (dříve Center for Safe and Responsible Internet Use, CSRIU) Web: http://www.embracecivility.org/ Embrace Civility in the Digital Age je program zaměřený na školy, žáky a jejich rodiče ohrožené šikanou a kyberšikanou a nabízí poradenství, workshopy, diskusní skupiny a informační a výukové materiály pro primární, sekundární a terciární prevenci šikany a kyberšikany na školách, např. Be a Friend ~ Lend a Hand: How Young People Can Powerfully Promote Positive Relations nebo Positive Relations @ School (& Elsewhere). Program, dříve známý jako Center for Safe and Responsible Internet Use (CSRIU), je iniciativou doktorky práv Nancy E. Willard, která se léta zabývá poradenstvím v oblasti kyberšikany a rozpracovala doporučení školám, rodičům i dětem a mladistvým, jak bezpečně využívat internet, jak se bránit útokům a jak v případě potřeby spolupracovat s policií a dalšími orgány. Mezi nejznámější knihy patří Cyberbullying and Cyberthreats: Responding to the Challenge of Online Social Aggression, Threats, and Distress či Cyber Savvy: Embracing Digital Safety and Civility.

Název: International Association of CyberPsychology, Training, and Rehabilitation (iACToR) Web: http://iactor.eu/ a http://iactor.ning.com/ Cílem této asociace je rozvoj a propagace virtuální reality a dalších moderních technologií v terapii, vzdělávání a rehabilitaci. Disponuje webovou komunikační platformou zaměřenou na vědce a odborníky v oblasti psychologie, zdravotní péče a vzdělávání a informuje o pokrocích ve využívání virtuální reality např. při léčbě úzkostných poruch nebo při výcviku elitních vojenských a policejních složek. Současným prezidentem iACToR je jeden z významných vědců v oblasti kyberpsychologie doktor Giuseppe Riva. Působí jako profesor obecné psychologie a psychologie komunikace na Katolické univerzitě v Miláně a je vedoucím výzkumu Neuropsychologické laboratoře aplikovaných technologií (Applied Technology for Neuro-Psychology Laboratory; ATN-P Lab). Ve svých článcích se zaměřuje na diagnostické metody a využití internetu a virtuální reality v medicíně a profesním výcviku a koncept „přítomnosti“ a „adaptability“ v digitálním prostředí.

Název: Internet Behavior Consulting (IBC) Web: http://www.internetbehavior.com/ Kořeny této společnosti, oficiálně založené v roce 2003, sahají do roku 1997, kdy její zakladatelé začali poskytovat konzultační služby v oblasti závislosti na kybersexu, internetu a počítači. V současnosti IBC nabízí výzkumné zdroje k těmto tématům, konzultace, semináře a tréninky nejen k závislosti 10 /


na kybersexu, ale i v otázkách bezpečnosti na internetu, dále poskytuje expertní svědectví u soudu nebo informace k sexuálnímu obtěžování a usvědčeným násilníkům. Jedním ze zakladatelů společnosti je doktor David Delmonico, profesor na Duquesne University v Pittsburghu, který se specializuje na online problematické sexuální chování. Je spoluautorem knihy In the Shadows of the Net a Cybersex Unhooked a napsal řadu odborných článků na téma kybersexu, kyberkriminality a kyberbezpečnosti. Je ředitelem Online Behavior Research and Education Center na Duquesne University, přednáší na téma psychologie internetu a sexuálních a kompulzivních poruch chování a závislostí a je hlavním editorem časopisu Sexual Addiction & Compulsivity. Druhou zakladatelkou IBC je Elizabeth Griffin, licencovaná manželská a rodinná terapeutka s více než sedmadvacetiletou zkušeností s prací s klienty s problematickým sexuálním chováním a další ze spoluautorů knih In the Shadows of the Net a Cybersex Unhooked. Kromě pozice ředitelky v IBC má i vlastní poradenskou a konzultační praxi a celosvětově přednáší na témata práce s jedinci, páry a rodinami zasaženými problematickým chováním na internetu, sexuálně kompulzivním chováním a sexuálním obtěžováním či napadením. K této problematice taktéž publikovala řadu odborných článků.

Název: The Center for Internet Addiction Web: http://netaddiction.com/

Centrum pro závislost na internetu vzniklo v roce 1995 a nabízí informace, poradenství a léčbu v oblasti internetové závislosti, závislosti na online videohrách a hazardních hrách, online nakupování, sledování pornografie a nevěry přes internet. Centrum je iniciativou doktorky Kimberly S. Young, která poprvé přišla s termínem internetová závislost a snaží se tento problém prosadit jako regulérní diagnostickou kategorii v psychodiagnostických manuálech. Vytvořila také diagnostický dotazník internetové závislosti IADQ (Internet Addiction Diagnostic Questionnaire; na stránkách NetAddiction dostupný i v podobě testu závislosti na internetu – Internet Addiction Test, IAT) a speciální léčebné programy pro závislost na internetu – Cognitive-Behavioral Therapy TM for Internet addiction (CBT-IA ©) a Digital Detox . V roce 2014 se účastnila prvního mezinárodního kongresu o internetových závislostech v Miláně a na téma závislostí na internetu publikovala řadu článků a knih, mezi nimi např. Caught in the Net; Tangled in the Web; Breaking Free of the Web: Catholics and Internet Addiction nebo Internet addiction: A Handbook and Guide for Evaluation and Treatment. Kromě konzultační činnosti je profesorkou na St. Bonaventure University.

/ 11


EVROPA Česká republika Název: Interdisciplinary Research Team on Internet and Society, Masarykova Univerzita, Brno Web: http://irtis.fss.muni.cz Interdisciplinary Research Team on Internet and Society (IRTIS) působí pod Institutem výzkumu dětí, mládeže a rodiny při FSS MU. Současným vedoucím IRTIS je David Šmahel, který pracuje společně s mezinárodním týmem na celé řadě mezinárodních projektů zaměřujících se zejména na výzkum dětí, adolescentů a rodin ve vztahu k ICT. Mezi zkoumaná témata patří například průběh socializace a užívání nových medií dětmi ve věku do osmi let, rizikové chování dětí na internetu, budování online identity a sebeprezentace, internetové hraní, vztah internetu a zdraví či sexualita a digitální média. Jedním z nejznámějších výzkumníků v oblasti kyberpsychologie v současné době u nás je David Šmahel, který je také vedoucím interdisciplinárního a mezi národního týmu zabývajícího se výzkumem internetu a společnosti (IRTIS), jenž je součástí Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny. Ve svém výzkumu se zaměřuje na témata adolescentů a internetu, online identity, online vztahy, závislostní chování na internetu či rizika internetu pro děti. Je českým zástupcem v projektu World Internet Project, v evropském projektu EU Kids Online a evropské síti COST zabývající se kyberšikanou. Od r. 2007 vydává recenzovaný časopis Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace (Cyberpsychology.eu) a podílí se též na organizaci konference Cyberspace. Kristian Daneback se zabývá zejména sexualitou na internetu, rodičovstvím a internetem, novými médii a sociální prací, kyberšikanou a internetovými výzkumnými metodami. Na tato témata publikoval celou řadu textů ve spolupráci s dalšími členy tohoto mezinárodního a interdisciplinárního týmu (např. s Annou Ševčíkovou, Alenou Černou, Hanou Macháčkovou či Lenkou Dědkovou). Kjartan Ólafsson se zabývá vztahem dětí k internetu. Publikoval celou řadu textů zaměřených na téma užívání médií dětmi, kvantitativní metody výzkumu, mezinárodní srovnávací studie. Podílí se řadě projektů, např. EU Kids Online II (2009–2011), EU Kids Online III (2011–2014) či Net Children Go Mobile (2012–2014). Monika Metyková je vedoucí týmu, který se zabývá vlivem médií na demokracii, migraci, kulturní politikou a veřejnou správou napříč Evropou. Výsledky své práce publikuje v mezinárodních časopisech (např. City; Social Identities: Journal for the Study of Race, Nation and Culture; Trends in Communication) i v publikacích s mezinárodní účastí, např. Wharton, Ch. (ed). Advertising as culture. Bristol: Intellect, 2013.

12 /


Lukáš Blinka se v rámci IRTIS zabývá zejména dopady hraní počítačových her na mladistvé. Publikuje v předních časopisech zabývajících se kyberpsychologií (Cyberpsychology and Behavior; Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace). Také se zúčastnil několika mezinárodních projektů (např. EU Kids Online), působí na Masarykově univerzitě v Brně, kde přednáší hlubinnou psychologii (zejména Jungiánskou analytickou psychologii), sociální psychologii a psychologii a počítačové hry. V rámci IRTIS působí také Hana Macháčková, která se zabývá kyberšikanou, online komunitami a tématy soukromí a zveřejňování osobních informací. Spolupodílela se na výzkumech Online risks among Czech adolescents a Coping strategies for cyberbullying among Czech adolescents. U nás je spoluautorkou knihy Kyberšikana: průvodce novým fenoménem. Dalším z vědeckých pracovníků IRTIS je Jakub Macek. Předmětem jeho zájmu jsou nová média a jejich vliv na společnost, technologické subkultury, kyberprostor a kyberkultura; mimo jiné definoval rozdíl mezi kyberkulturou ranou a tou, ve které žijeme nyní. V současné době pracuje na projektech Nová a stará média v každodenním životě: mediální publika v čase proměny mediálních praxí a Proměna veřejné a politické participace v kontextu měnících se mediálních technologií a praxí. Anna Ševčíková se zabývá sexualitou a psychosexuálním rozvojem na internetu. Její další výzkumný zájem tvoří rizikové chování dětí a adolescentů na internetu, které studuje v rámci podpory grantové agentury ČR a Ministerstva školství. Byla také součástí projektů Risks of Internet Use for Children and Adolescents (2011–2013) a Coping Strategies with Cyberbullying among Adolescents (2011–2013). Je také spoluautorkou knihy Kyberšikana: Průvodce novým fenoménem (2013). Alena Černá se zabývá kyberšikanou, online komunitami a subkulturami, vztahem internetu a zdraví a psychoterapií. Byla také součástí projektů Risks of Internet Use for Children and Adolescents (2011–2013) a Coping Strategies with Cyberbullying among Adolescents (2011–2013). Je spoluautorkou knihy Kyberšikana: Průvodce novým fenoménem z roku 2013. Lenka Dědková se zabývá kyberšikanou, online vztahy, online setkáváním offline cizinců, sociálními sítěmi, metodologií online výzkumu a online bezpečností. Byla také součástí projektů Risks of Internet Use for Children and Adolescents (2011–2013) a Coping Strategies with Cyberbullying among Adolescents (2011–2013). Je spoluautorkou knihy Kyberšikana: Průvodce novým fenoménem z roku 2013. V současnosti se spolupodílí na The experimental research on online behavior of ICT users, using the perspectives of social sciences, law and informatics (2014–2016).

/ 13


Irská republika Název: CyberPsychology Research Centre, Royal College of Surgeons in Ireland (RCSI), Institute of Leadership, Dublin Web: http://cypsy.com/

Výzkumné centrum pro kyberpsychologii při RCSI vzniklo teprve v roce 2013 jako součást iniciativy Evropské unie „Měsíc kyberbezpečnosti“ a jeho prvotním zaměřením je výzkum v oblasti osobní bezpečnosti a bezpečnosti dětí na internetu, kyberšikany, obchodování s lidmi a s ním spojených technologií a v oblasti online leadershipu (CYPSY, nedat.). Zakládá si také na spolupráci s akademickou sférou (Massachusetts Institute of Technology, Harvard University), vládou (Evropská komise, Bílý dům), policií (INTERPOL, Metropolitní policie Londýn, L. A. P. D., Australská federální policie aj.) a průmyslem. Mezi jeho cíle patří specializace na vyšetřování, šíření informací, vzdělávání a formování politiky v oblasti kyberpsychologie a poskytování informací o dopadu technologií na lidskou zkušenost široké veřejnosti. Činnost CyberPsychology Research Centre navazuje na práci jeho ředitelky Mary Aiken, která se v RCSI zaměřovala na virtuální profilování a analýzu kyberchování, především pak ve spojitosti s online kriminalitou páchanou na dětech. V této souvislosti také spolupracovala a spolupracuje s výše zmíněnými policejními složkami, především pak INTERPOLem, a vedla výzkumný tým Bílého domu zaměřený na obchodování s lidmi. Má vystudovanou psychologii a titul M.Sc. z kyberpsychologie a v současnosti dokončuje Ph.D. studium v oblasti forenzní kyberpsychologie na RCSI. Kromě toho se pravidelně účastní vládních shromáždění týkajících se internetové bezpečnosti a spolupracuje s dalšími výzkumnými centry v oblasti informačních a komunikačních technologií. Vedle dalších předních výzkumníků je součástí týmu CyberPsychology Research Centre také John Suler, profesor psychologie na Rider University (New Jersey, USA), jenž bývá někdy označován za zakladatele oboru kyberpsychologie. Jeho průkopnickým dílem je kniha The psychology of cyberspace, která se věnuje reakcím a chování lidí v kyberprostoru. Prof. Suler vlastní doktorát z klinické psychologie ze State University of New York v Buffalu a odborně se zajímá o kvalitativní výzkum a témata spojená s kyberprostorem, psychoterapií a východní filozofií. Rozvinul také obor „psychologie fotografie“, který studuje lidské reakce na obrázkové podněty.

Název: Dun Laoghaire Institute of Art, Design and Technology (IADT), Dublin Web: http://www.iadt.ie

Tato vysoká škola funguje od r. 1997 a v současnosti má přes 3 000 studentů v denní a kombinované formě studia (IADT, 2007–2014). Je unikátní svým zaměřením na propojení věd o člověku, obchodu, digitálních médiích a technologiích. Jako světově první začala nabízet vzdělávání v kyberpsychologii (navazující magisterské studium zakončené titulem M.Sc. a nově také placený roční kurz zakončený udělením certifikátu). Náplní dvouletého magisterského studia je mj. interakce mezi člověkem a počítačem (HCI), psychologie online prostředí, virtuální reality a umělé inteligence, sociální psychologie internetu a počítačem zprostředkované komunikace (CMC), kyberpsychologie zákazníka 14 /


a problematika internetových výzkumných metod. V rámci ročního kurzu se frekventanti mohou seznámit s online agresí, kyberšikanou a kyberkriminalitou, online marketingem, komunikací a navazováním přátelství, s psychologií umělé inteligence, online závislostmi a e-learningem. Kromě toho při IADT funguje Centrum kreativních technologií a aplikací (Centre for Creative Technologies and Applications, CCTA), které se zabývá výzkumem a vývojem v oblasti interakce člověka a moderních technologií v digitálním prostředí (CCTA, nedat.).

Nizozemsko Název: University of Amsterdam, Amsterdam Web: http://www.uva.nl

Počátky této univerzity sahají do roku 1632 a s 30 000 studenty patří mezi největší výzkumné univerzity v Evropě (University of Amsterdam, 2014). Zabývá se především výzkumem v oblasti medicíny, fyziky, práva a v neposlední řadě sociálních věd a komunikačních technologií. Součástí amsterdamské univerzity je mimo jiné Center for research on Children, Adolescents and the Media (CCAM), jehož zaměstnanci se soustředí na vliv médií v životě dětí a dospívajících, přičemž hlavní zájem je o příčiny a následky kyberšikany, digitální média v raném dětství, mediální multitasking, online sebeprezentaci, sexuální socializaci a rizika, komercionalizaci a závislost na videohrách. Jedním z vědců v CCAM je Jochen Peter, držitel prestižní ceny Young Scholar Award of the International Communication Association (ICA) za vynikající výzkum. Jeho výzkum se zaměřuje na vliv sdělovacích prostředků na sexuální socializaci a psychosociální rozvoj adolescentů. Jeho nedávný výzkum získal 17 ocenění od the International Communication Association (ICA), The World Association for Public Opinion Research (WAPOR) a The Association for Education in Journalism and Mass Communication (AEJMC). V CCAM také v současnosti působí jeho zakladatelka a ředitelka Patti M. Valkenburg, členka International Communication Association (ICA). Její výzkumné zájmy zahrnují vývoj dětí jako mediálních spotřebitelů a kognitivní, emocionální a sociální dopady médií a technologií na děti a dospívající. V roce 2010 jí byl udělen Advanced Grant od Evropské rady pro výzkum, což je nejvyšší evropské vědecké uznání. Vydala více než 120 recenzovaných článků, 5 knih, a 35 knižních kapitol. V roce 2011 jí bylo uděleno ocenění Spinoza, nejvyšší vědecké ocenění v Nizozemsku.

Název: VU University Amsterdam, Amsterdam Web: http://www.uva.nl

Mezi další z nizozemských univerzit patří VU University Amsterdam, výzkumně zaměřená na oblast lidského zdraví, digitálních a komunikačních technologií, udržitelnost a potřeby trhu. Velký důraz přitom klade na rozvoj talentu, kvalitu a upotřebitelnost výzkumu v praxi.

/ 15


Mezi výzkumníky na VU University Amsterdam patří mj. profesor klinické psychologie Pim Cuijpers, zástupce ředitele na EMGO Institute of Health and Care Research při VU University Medical Center. Specializuje se na výzkum prevence a psychologické léčby mentálních poruch, především pak deprese a úzkostných poruch, za pomoci online intervenčních programů a konzultací. Publikoval téměř 500 recenzovaných článků a odborných publikačních výstupů.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska Název: Cyberpsychology Research at the University of Wolverhampton (CRUW), Wolverhampton Web: http://www.wlv.ac.uk/default.aspx?page=17672 CRUW je výzkumnou skupinou na University of Wolverhampton, která se věnuje akademickému a aplikovanému sociopsychologickému zkoumání dopadů internetu a moderních technologií jako mobilní telefony a virtuální prostředí na každodenní život různých společenských skupin. Současná témata se týkají impression managementu v kyberprostoru, osobnostních specifik jako prediktorů různých preferencí uživatelů online služeb, motivace a chování při udržování blogů, kyberšikany u dospělé populace, online sebeodhalení, online chování osob s poruchami učení aj. CRUW také vytvořilo škály Social Media Motivations Scale (SMMS) a Blogging Motivations Questionnaire (BMQ) k odhalení motivace k užívání sociálních sítí a blogů. Koordinátorem práce CRUW je doktor Chris Fullwood, mezi jehož výzkumné zájmy patří osobnostní profily v kyberprostoru, online impression management a vliv internetu na sociální a akademický rozvoj dětí a dospívajících. Nejnověji se zaměřuje na tzv. „textspeak“, čili zkratky a slang používaný mladými lidmi při psaní SMS zpráv, chatování a často i v nevhodném kontextu, např. v domácích úkolech a seminárních pracích.

Název: Glasgow Caledonian University, Glasgow Web: http://www.gcu.ac.uk/ GCU byla oficiálně založena v roce 1993 a v současnosti má přes 17 000 studentů na třech fakultách: School of Engineering and Built Environment, Glasgow School for Business and Society a School of Health and Life Science. Na poslední jmenované, totiž fakultě zdravotních a humanitních věd, také probíhá výzkum a výuka v oblasti kyberpsychologie. Projekt Learning from Digital Natives se zabývá potenciálem online prostředí a aplikací ve vzdělávání. Virtuální prostředí jako Second Life je využíváno také v samotné výuce, především pak kurzů kyberpsychologie. Tyto kurzy vede doktorka Jane Guiller, která se kromě online vzdělávání zabývá psychologií chování na internetu, počítačem zprostředkovanou komunikací (CMC), genderem a jazykem, online identitou a sociálními sítěmi. Tato témata také přednáší na partnerských univerzitách a konferencích. Momentálně pracuje na vydání knihy Cyberpsychology and Gender.

16 /


Název: Longborough Design School, Longborough University, Longborough Web: www.lboro.ac.uk/departments/lds/ Longborough Design School se zabývá vzděláváním, výzkumem a praktickým designem produktů v oblasti ergonomie, dopravní bezpečnosti a životního prostředí. Jedním z výzkumníků je i Roger Haslam, profesor ergonomie a člen týmu věnujícího se lidským faktorům a komplexním systémům. Jeho primárním výzkumným zájmem je optimalizace vztahu mezi lidmi a zařízeními, systémy a produkty, s nimiž pracují. Výzkumně se zabývá designem a vybavením pracovního místa, použitelností, bezpečností a ochranou zdraví. Aktivně publikuje v prestižních periodikách v oblasti ergonomie a v současné době je koordinujícím editorem mezinárodního žurnálu Ergonomics.

Název: UCL Interaction Center (UCLIC), University College London, Londýn Web: http://www.ucl.ac.uk/uclic/ UCLIC je společným projektem katedry psychologie, jazykových věd a katedry počítačových věd University College London. Zabývá se výzkumem a výukou v oblasti human-computer interaction (HCI); současné projekty zahrnují kreativitu, interakci člověka s informačními zdroji, dopad digitálních technologií na work-life balance, rehabilitaci chronických bolestí za využití IT či emoční interakci v digitálním prostředí (např. vliv zapojení smíchu při komunikaci prostřednictvím avatarů). V UCLIC působí mimo jiné profesorka HCI Ann Blanford, která vlastní doktorát z umělé inteligence a svou kariéru začínala jako softwarový inženýr. Věnuje se možnostem využití výpočetních technologií v oblasti zdravotní péče a well-beingu a evaluaci digitálních systémů v praxi (např. vlivům lidské chyby či využití informací). V současnosti působí v několika projektech zaměřených na zdravotnické technologie a digitální pomůcky v medicíně.

Název: University of Bolton, Bolton Web: http://www.bolton.ac.uk Historie University of Bolton sahá až do roku 1824, kdy byla otevřena jako jeden z prvních institutů mechaniky na světě, status univerzity však získala až v roce 2005. V současnosti má asi 11 000 studentů a nabízí vzdělávání v mnoha oblastech, včetně medicíny, psychologie, médií a kreativních technologií aj. (University of Bolton, nedat.). Studentům psychologie na bakalářské úrovni nabízí mj. kurz Psychologie kyberprostoru a možnost zaměřit se v bakalářských pracích na výzkum tzv. MMORPGs (Massively Multi-User Online Role Playing Games). V rámci Institutu pro vzdělávací kybernetiku nabízí magisterské a doktorské studium v oboru „učení s technologiemi“, vyvíjí moderní e-learningový software a věnuje se výzkumu vlivu a využití IT ve vzdělávání. Výzkumná skupina UBCCRU (University of Bolton Computer & Cyberpsychology Research Unit) se věnuje dopadům počítačových a internetových technologií na každodenní život, především pak obecně kyberpsychologii a tzv. multi-user virtuálním prostředím (jakým je např. Second Life) a interindividuálním odlišnostem v chování spojeném s užíváním počítačů a s postoji k nim, např. závislosti na počítačích / 17


či agresivitě při užívání PC. V roce 2010 hostila první bienální mezinárodní konferenci Cybersychology and Computer Psychology.

Švýcarsko Název: The European Graduate School, Saas-Fee Web: http://www.egs.edu/ The European Graduate School (EGS) byla založena v roce 1994 (European Graduate School, nedat.) a je rozdělená na dvě divize: Arts, Health and Society a Media and Communication. Nabízí magisterské a doktorské vzdělání mj. v oblasti terapie, koučinku a poradenství a médií a komunikace. Jedním z hostujících profesorů The European Graduate School je i Geert Lovink, mediální teoretik, síťový kritik a aktivista. Působí zároveň na University of Amsterdam a Hogeschool v Amsterdamu a jako ředitel Institute of Network Cultures, kde se věnuje výzkumu online videí, sociálních sítí, vyhledávačů a obchodních modelů. V roce 2002 publikoval sbírku esejů Dark Fiber o internetové kultuře a Uncanny Network, k novějším dílům patří kniha Zero Comments: Blogging and Critical Internet Culture. Lovink byl jedním z klíčových teoretiků konceptu „tactical media“, tedy médií, která poskytují bezpečný prostor pro vyjádření kritického názoru na aktuální politickou a ekonomickou situaci. Na EGS vyučovala a speciální letní semináře vede také Donna Haraway, emeritní profesorka University of California, Santa Cruz. Proslavila se svou kyberfeministickou studií Manifest o kyborgovi, ve které redefinuje pohlaví. Hranici mezi fyzickým a nefyzickým překonává podle ní postava kyborga, což popisuje i v knize Lidoopi, kyborgové a ženy. Kyborg je pro ni hybrid mezi strojem a organismem, který překonává pohlavnost a stereotypy s ní spojené. Harawayová otevřela téma tělesnosti (omezení lidského těla, nahrazení „masa“ dráty, propojení lidského těla se strojem). K tomu se jí povedlo také otázku kyberkultury propojit s jiným již etablovaným pohledem a přístupem (feminismem) dostat do širšího zorného úhlu akademiků, a tím ovlivnila jiné vědecké oblasti.

ASIE Izrael Název: Research Center for Internet Psychology (CIP), Interdisciplinary Center (IDC) Herzliya, Herzliya Web: http://portal.idc.ac.il/sites/communications_new/en/communications/research/ cipcenter/pages/home.aspx IDC Herzliya je první soukromou vysokou školou v Izraeli a bylo otevřeno v roce 1994 (IDC Herzliya, nedat.). Research Center for Internet Psychology (CIP) bylo v jejím rámci založeno za účelem zkoumání faktorů, které ovlivňují well-being uživatelů internetu, a možností osobnostního a skupinového rozvoje prostřednictvím internetu. V současnosti se výzkum v CIP věnuje vývoji a efektivitě online skupin, užívání internetu ve spojitosti s well-beingem dospělé populace, osobnostnímu rozvoji a efektivitě distančního vzdělávání, psychologickým faktorům při udržování blogů a dopadům vizuální percepce webových stránek pro obchodníky. Ve spolupráci s Moskevskou univerzitou také 18 /


probíhá výzkum fantasy her na internetu a ve spolupráci s Univerzitou v Ottawě výzkum dopadu internetu na formování přátelství v dětství. Zakladatelem Research Center for Internet Psychology je prof. Yair Amichai-Hamburger, který řadu let pracoval jako poradce pro vládní i soukromé organizace. Získal doktorát na Oxford University, vyučoval kurzy psychologie v prostředí internetu, kurzy kreativity v organizacích, managementu a leadershipu a výzkumně se věnuje mj. virtuálním týmům, skupinovému kontaktu na internetu a osobnímu well-beingu v souvislosti s užíváním internetu. Napsal řadu knih o dopadu internetu na well-being, např. The Social Net: Human Behavior in Cyberspace a Technology and Psychological Well-being.

Název: University of Haifa, Haifa Web: http://www.haifa.ac.il/index.php/en/ Haifská univerzita funguje od roku 1963 a má přibližně 17 000 studentů (University of Haifa, nedat.). Je zaměřena především na humanitní, sociální a politická studia, vzdělávání a právo. Velká část výzkumu pochází též z oblasti psychologie, mentálního zdraví a neurověd. Jedním z mezinárodně uznávaných výzkumníků na poli kyberpsychologie je haifský profesor Azy Barak. Vedle redaktorské činnosti a posudků v oblasti poradenství se věnuje psychologickým aspektům a vlivům internetu, poradenskému procesu a možnostem aplikace poradenství a jeho výzkumu online. Vlastní doktorát z poradenské psychologie na Ohio State University, je členem výboru Mezinárodní společnosti pro duševní zdraví online (International Society for Mental Health Online, ISMHO) a spolueditorem časopisu Cyberpsychology & Behavior. Další známou osobností z University of Haifa je její absolvent oborů filozofie a ekonomie prof. Aaron Ben-Zeév. Kromě toho, že na univerzitě zastává řadu výkonných funkcí, se věnuje výzkumu emocí, a to jak v offline, tak i v online světě. V současné době se věnuje především tématu lásky, vzniku a udržování vztahů, ať už v reálném světě, nebo online. Mezi jeho nejvýznamnější publikace v této oblasti patří Love online: Emotions on the Internet.

Jižní Korea Název: Korea Internet Addiction Center (také Internet Addiction Counseling Center), Seoul Web: https://www.iapc.or.kr/english/main.do Cílem vládou podporovaného centra, založeného v roce 2003, je prevence, diagnostika a poradenství v oblasti závislosti na internetu a používání chytrých telefonů (smartphones). K tomu nabízí bezplatné informační brožury a konzultace online, po telefonu, face to face i v domácím prostředí uživatelů. Zabývá se také výzkumem v oblasti internetové závislosti a osvětovými programy a „kempy“ pro mladé lidi, kteří jsou touto závislostí ohroženi. Vyvinulo taktéž K-scale, test zjišťující internetovou závislost. / 19


SEVERNÍ AMERIKA Kanada Název: Cyberpsychology Lab of the University of Quebec in Outaouais, Outaouais Web: http://w3.uqo.ca/cyberpsy/en/index_en.htm

Cílem této laboratoře je teoretický, klinický a aplikovaný výzkum v oblasti kyberpsychologie, především pak při využívání virtuální reality v terapii úzkostných a obsesivně-kompulzivních poruch, patologického hráčství, v neuropsychologické diagnostice, diagnostice sexuálních preferencí, ve výzkumu spánku či odvádění pozornosti od bolesti. Laboratoř mj. disponuje šestistěnným imersivním pokojem pro výzkum virtuální reality v klinické psychologii.

Název: Ottawa University, Ottawa Web: http://www.ottawa.edu/

Ottawa University byla založena v roce 1865 a kromě klasických studijních programů nabízí bakalářské i magisterské vzdělávání online, a to např. v oborech komunikace, poradenství v oblastech závislosti, human resources, management zdravotní péče aj. Na Ottawa University přednáší také doktor Pierre Lévy, francouzský filozof, kulturní a mediální teoretik, jenž se ve své vědecké činnosti soustředí na osvětu v oblasti kultury digitálních technologií a jejích dopadů na kognitivní procesy. Proslavil se zavedením termínu kolektivní inteligence, jehož koncept popsal v roce 1994 v knize Collective Intelligence: Mankind‘s Emerging World in Cyberspace. O rok později rozpracoval koncept virtuality Gillese Deleuze jako jednu z dimenzí reality, která s ní koexistuje a není nijak redukovaná. V roce 1997 publikoval knihu Cyberculture, ve které idealisticky popisuje možnosti internetu a jeho služeb jako nástroje, který má zlepšit komunikaci a přenos informací a podporovat demokracii. V současnosti pracuje na projektu The Collective Intelligence Lab, který se zaměřuje na vývoj úsporného informačního metajazyka (Information Economy Meta Language IEML), který by byl použitelný počítači a zároveň by byl schopen vyjadřovat sémantické a pragmatické jemnosti přirozených jazyků a zlepšil by řízení znalostí.

Spojené státy americké Název: Center for Talented Youth (CTY) Online, Johns Hopkins University, Baltimore, Maryland Web: http://cty.jhu.edu/ctyonline

Centrum pro talentovanou mládež funguje od roku 1979 a je dostupné žákům základních a středních škol celého světa (The Johns Hopkins Center for Talented Youth, 2013). Nabízí distanční, online kurzy v řadě předmětů (např. IT, matematika, psaní, jazyky, přírodní vědy, ...) prohlubující, rozšiřující a doplňující standardní učivo a kurikulum žáků 6.–12. tříd. Kurzy jsou flexibilní, do většiny je možné se zapsat v průběhu celého roku a kromě online materiálů, konzultací s experty z Centra a virtuálních tříd mohou studenti využívat i skripta, učebnice, případně speciální sady pomůcek např. pro vlastní experimentování.

20 /


Ředitelkou CTY Online stejně jako Oddělení informačních technologií na Johns Hopkins University je Patricia Wallace. Její profesní zaměření sahá od vzdělávání a psychologie přes podnikání až po informační technologie a ve svých pracích se zaměřuje na roli internetu a síťových technologií v organizacích a společnosti. Publikovala přes 40 článků, tři softwarové programy pro virtuální vzdělávání a 13 knih, včetně The Psychology of the Internet nebo The Internet in the Worklpace: How New Technology is Transforming Work. V současnosti se zabývá tím, jak digitální domorodci (digital natives) využívají technologii.

Název: Clemson University, Clemson, South Carolina Web: http://www.clemson.edu

Clemson University byla založena v roce 1889 a v současnosti má přes 20 000 studentů (Clemson University, nedat.). Mezi její výzkumné aktivity patří vedle biomedicínských a materiálových programů i technologie kyberinfrastruktury, vizualizace a softwarového prostředí pro kyberkomunity. Katedra psychologie nabízí také doktorské studium psychologie lidských faktorů v kontaktu s technologiemi (od smartphonů přes dopravní systémy až k operačním systémům jaderných elektráren). Na katedře psychologie Clemson University najdeme mj. doktorku Robin M. Kowalski, jejímiž hlavními výzkumnými oblastmi jsou kyberšikana, averzivní interpersonální chování (jako stěžování si na druhé a jejich slovní „pošťuchování“), odvaha a psychologie zdraví. Napsala několik knih zabývajících se tematikou kyberšikany, z nichž patrně nejznámější je Cyberbullying: Bullying in the digital age.

Název: Cornell University, Ithaca, New York Web: http://www.cornell.edu

Cornell University byla založena v roce 1865 a v současné době má přes 21 500 studentů na 14 fakultách (Cornell University, nedat.). V jejím rámci funguje přes 100 interdisciplinárních výzkumných center, institutů a programů v oblasti humanitních, sociálních i přírodních věd a moderních technologií. Na Cornell University působí také profesor Alan Hedge, vyučující na katedře designu a environmentální analýzy. Jeho výzkum a taktéž výuka se zaměřují na problematiku ergonomie na pracovním místě, efekt designu pracovního místa na lidské zdraví a na produktivitu pracovníků v souvislosti s ergonomií. Mezi jeho přední témata patří design pracovních míst, prevence syndromu karpálního tunelu, alternativní ovládání počítačů a vlivy environmentálních stresorů. Je autorem více než 200 odborných článků a 38 kapitol věnujících se ergonomii. Je členem předních světových asociací, komisí a redakčních rad odborných periodik v oblasti ergonomie.

/ 21


Název: Institute for Health Informatics, Academic Health Center (AHC), University of Minnesota, Minneapolis, Minnesota Web: http://www.bmhi.umn.edu/index.htm

Činnost tohoto institutu se soustřeďuje na výzkum v oblasti biomedicínské a zdravotní informatiky a na design, využití a hodnocení informačních systémů, které podporují a zlepšují zdravotní péči. Současné projekty se zaměřují na jazykový aspekt a zpracování informací v kontextu zdravotnického prostředí a na využití telekomunikačních technologií při zlepšování dostupnosti zdravotní péče obyvatelům. Institut také nabízí magisterské studium zdravotní informatiky, jehož náplní je vzdělání v oblasti aplikace informačních technologií při řešení problémů ve zdravotní péči. V Institute for Health Informatics působí doktorka Julie Jacko, nově jmenovaná ředitelka institutu a autorka či spoluautorka více než 120 článků, kapitol, knih a konferenčních příspěvků. Zabývá se problematikou human-computer interaction (HCI) ve zdravotnickém prostředí, designem, implementací a hodnocením interaktivních systémů ve zdravotní péči s cílem zlepšit spokojenost jejich uživatelů i poskytovatelů.

Název: Literature Program, Duke University, Durham, North Carolina Web: http://literature.duke.edu/

Tento institut Duke University vychází z tradice komparativní literatury a v současnosti se zabývá studiem a významem literatury a dalších médií v kultuře (Duke University Literature Program, nedat.). Působí zde mimo jiné N. Katherine Hayles, jež se posledních třicet let intenzivně věnuje vlivu technologií 20. a 21. století na lidské myšlení, život, uměleckou tvorbu. Zaměřuje na výzkum elektronických textů a na dopady digitalizace na společnost. Mezi její nejznámější publikace patří How We Became Posthuman, která se zabývá otázkou života na síti a kde poprvé ukázala na nejasné hranice žití člověka v realitě a virtuální realitě. Důraz klade na důležitost informace, která je upřednostňována před materiálnem ve virtualitě. V roce 2012 publikovala s velkým ohlasem knihu How We Think: Digital Media and Contemporary Technogenesis.

Název: MIT Initiative on Technology and Self, Massachusetts Institute of Technology, Cambridge, Massachusetts Web: web.mit.edu

Účelem MIT Initiative on Technology and Self je výzkum v oblasti vlivu technologií na lidské myšlení, cítění a identitu; jejím cílem je reflexe subjektivní stránky technologií a vyvolání veřejné diskuze o sociální a psychologické dimenzi technických pokroků naší doby (MIT Initiative on Technology and Self, 2003). V současné době se projekty věnují dopadu mobilních telefonů na člověka a společnost a utváření online identity hudebníků a jejich fanoušků.

22 /


Zakladatelkou a ředitelkou MIT Initiative on Technology and Self je profesorka Sherry Turkle, držitelka doktorátu ze sociologie a psychologie osobnosti na Harvardské univerzitě a licencovaná klinická psycholožka. Věnuje se především navazování vztahů člověka s technologiemi, zvláště s počítačem. Zkoumá vliv techniky na psychiku a socializaci člověka. Zaměřuje se na výzkum mobilních technologií, sociálních sítí a robotiky, které umožňují společenský kontakt nebo ho samy nabízejí. Několika jazykových mutací se dočkaly knihy The Second Self: Computers and the Human Spirit a Life on the Screen: Identity in the Age of the Internet, z novějších pak Alone Together: Why we expect more from technology and less from each other, kde popisuje závislost lidí na technologiích a virtuálních sítích, které nás pod lákadlem spojitosti naopak izolují.

Název: University of Maryland, College Park, Maryland Web: http://www.umd.edu/

Historie University of Maryland sahá do roku 1856, ačkoliv jako univerzita byla akreditována až v roce 1925; v současné době má přes 37 000 studentů a 13 fakult (University of Maryland, College Park, nedat.). Místní výzkum je orientovaný do oblasti sociálních věd, informačních technologií a medicíny; výzkumné projekty se zaměřují např. na téma kyberbezpečnosti, využití IT v biomedicíně aj. Na University of Maryland přednáší také Kent L. Norman, jenž vede Laboratoř automatizované psychologie a rozhodovacích procesů (Laboratory for Automation Psychology and Decision Processes, LAPDP) a byl zakládajícím členem Laboratoře interakce mezi člověkem a počítačem (Human/Computer Interaction Laboratory, HCIL) v Institutu pro pokročilé počítačové studie (UMIACS) na University of Maryland. Mezi jeho výzkumné zaměření patří usuzování, rozhodovací procesy a řešení problémů, především dotýkající se interakce člověk–počítač, a kognitivní problémy spojené s designem počítačového rozhraní. Je autorem více než 80 článků, kapitol a knih, vzdělávacího prostředí HyperCourseware(TM) a spoluautorem Dotazníku spokojenosti s interakcí uživatelů (QUIS: The Questionnaire for User Interaction Satisfaction).

Název: University of Michigan, Ann Arbor, Michigan Web: https://www.umich.edu/

University of Michigan byla jako jedna z prvních veřejných amerických univerzit založena v roce 1817 a v současnosti má přes 50 000 studentů na 19 fakultách (Alumni Association of the University of Michigan, 2013). Velká část výzkumu a výuky se zaměřuje na oblast medicíny, zdravotní péče, ošetřovatelství a veřejného zdraví vůbec. Jednou z vyučujících na University of Michigan je také Nicole Ellison, výzkumnice v oblasti online vztahů, virtuálních komunit, sociálních sítí, online seznamování aj. Podílela se mj. na vytvoření škál k užívání sociálních sítí, emoční zainteresovanosti a navazování a udržování vztahů online, jako jsou „Facebook Intensity (FBI)“, „Actual Friends“, „Connection Strategies“ a „Facebook Relationship Maintenance Behaviors“. V současnosti se věnuje výzkumu „žádostí o pomoc“ prostřednictvím Facebooku a možnostem využití sociálních / 23


médií při zjišťování postojů dospívajících k univerzitnímu vzdělávání. Většina jejích odborných článků je k dispozici online na jejích webových stránkách. Další osobností University of Michigan je John Henry Holland, profesor psychologie, elektrického inženýrství a počítačových věd. Je průkopníkem v odvětví umělé inteligence známém jako genetické algoritmy, jež jsou schopny napodobit proces přirozeného výběru, a v oblasti komplexních adaptivních systémů (CAS). Jeho nejvýznamnějším dílem je Adaptation in Natural and Artificial Systems a dále knihy Hidden Order a Emergence.

Název: University of Southern California, Los Angeles, California Web: http://www.usc.edu/

University of Southern California otevřela své brány roku 1870, v současné době má asi 40 000 studentů a může se pyšnit čtyřmi nositeli Nobelovy ceny. Její výzkum zasahuje v podstatě všechny oblasti, od umění, humanitních a sociálních věd přes přírodní vědy, medicínu až po moderní technologie a technické obory. V souvislosti s kyberpsychologií je možné zmínit např. Laboratoř počítačové grafiky a imersivních technologií (Computer Graphics and Immersive Technologies Laboratory, CGIT), která vyvíjí software využitelný pro simulace ve virtuální realitě, nebo Institute for Creative Technologies (ICT), jehož výzkum se soustředí na interakci člověka s počítačem (HCI) skrze virtuální světy a postavy, videohry, simulace aj. Jedná se o interdisciplinární tým IT a mediálních specialistů a psychologů, jejichž cílem je přiblížení podoby virtuální reality realitě skutečné, a to jak prostřednictvím designu (postav, objektů i prostředí), tak i prostřednictvím realističtější interakce virtuálních postav a vztahů na základě výzkumu lidské interakce, rozhodovacích procesů, vyprávění, verbální a nonverbální komunikace a gest aj. Vedle toho probíhá na ICT také aplikovaný výzkum virtuální reality v medicínském prostředí (diagnostika, terapie, rehabilitace) a jako podpory při vzdělávání.

Název: Stanford University, Stanford, Kalifornie Web: http://www.stanford.edu/

Stanford University v Sillicon Valley byla otevřena už v roce 1891 a v současnosti má téměř 16 000 studentů na sedmi fakultách (mj. medicína, právo, business, humanitní vědy); jejími absolventy či zaměstnanci je 22 nositelů Nobelovy ceny (Stanford University, nedat.). Mezi více než 5 000 výzkumných projektů patří i výzkum v oblasti human-computer interaction (HCI), umělé inteligence, nových médií apod. Univerzita také nabízí řadu interdisciplinárních programů (např. Informační technologie, média a společnost) a kurzů dotýkajících se vzájemného vlivu člověka a moderních technologií. Jednou z významných osobností na poli kyberpsychologie, jež vyučuje na Stanford University, je Howard Rheingold, autor mnoha publikací zabývajících se lidskou myslí, jejím rozšiřováním a tím, jak je ovlivňována novými technologiemi, především pak počítači – uveďme např. knihy Virtual reality; The Virtual Community: Homesteading on the Electronic Frontier; Smart Mobs: The Next Social Revolution nebo Net Smart: How to Thrive Online. Je také považován za tvůrce termínu „virtuální komunita“. Kromě psaní se věnuje webové propagaci témat spojených s interakcí člověka a moderních technologií, pořádá online kurzy a vyučuje předměty „digitální žurnalismus“ a „virtuální komunity a sociální média“.

24 /


/ 25


2.3 Co je kyberpsychologie? Kyberpsychologie je, podobně jako psychologie obecně, poměrně rozsáhlým oborem s krátkou historií, ale spletitými kořeny. Témata rozvedená v této práci ani zdaleka nepokrývají všechny oblasti zájmu kyberpsychologie. Šířeji bychom se ještě mohli rozepsat o identitě/identitách v kyberprostoru, jejich vytváření, záměně a specifikách; o zdánlivé anonymitě kyberprostoru a o data miningu; o navazování, rozvíjení, udržování, druzích a charakteristikách mezilidských vztahů online; o psychologickém výzkumu prostřednictvím počítačů a internetu, jeho přednostech, nedostatcích a rizicích a o řadě dalších témat, jejichž byť i stručné nastínění by dalece přesáhlo zamýšlený formát této práce. Obecných, přehledových publikací o kyberpsychologii coby oboru je navzdory očekáváním stále ještě poměrně málo a ještě méně jich je pak dostupných a případně vydaných v českém jazyce; seznam literatury této kapitoly se dá využít jako počáteční bod pro další rešerše, v žádném případě však není vyčerpávající. Naopak knih, článků a jiných publikací zabývajících se specifickými tématy kyberpsychologie (jako je kyberšikana, psychologický výzkum za využití online technologií aj.) je již nepoměrně více a často jsou přístupné i online. Doporučit lze zejména příspěvky z recenzovaného časopisu Cyberpsychology.eu a z impaktovaného časopisu Cyberpsychology, Behavior and Social Networking, opět se však nejedná o vyčerpávající seznam kyberpsychologických stránek a žurnálů. Kyberpsychologie je celkově širokým, zajímavým, moderním interdisciplinárním odvětvím propojujícím technologie a lidské bytosti, jehož oblasti zájmu v současné digitalizované době rozhodně stojí za bližší pozornost. Doufáme, že se při průzkumu tohoto pole neztratíte a že vám naše současná publikace alespoň částečně bude sloužit jako přehledný a kvalitní průvodce.

2.4 Shrnutí V této kapitole jsme představili relativně nový obor – kyberpsychologii –, která kombinuje informační a komunikační technologie s psychologií. Pro zmapování této vědy o lidech a počítačích a psychologii jejich interakce bylo nutné představit nejen řadu termínů, které se používají v souvislosti s kyberpsychologií (např. synchronní a asynchronní komunikace, avatar, disinhibiční efekt, netiketa apod.), ale také přední pracoviště z celého světa a jejich hlavní představitele. K celkovému přehledu slouží mapa světa uvádějící polohu jednotlivých institucí. Vizualizace jednotlivých instalací na mapě slouží spíše jako ilustrace toho, že se kyberpsychologie rozšiřuje do celého světa a zdaleka se nejedná pouze o euroamerickou disciplínu. Zároveň také může čtenáři posloužit k získání dalších informací prostřednictvím uvedených webů jednotlivých institucí, na nichž lze najít badatele, které lze řadit do okruhu kyberpsychologů.

LITERATURA 1. Alumni Association of the University of Michigan (2013). University of Michigan History. Získáno z http://alumni.umich.edu/about/university-of-michigan-history. 2. Barak, A. (1999). Psychological application on the Internet: A discipline on the threshold of a new millennium. Applied and Preventive Psychology, 8, 231–246. 3. Barak, A., Suler, J. (2008). Reflections on the Psychology and Social Science of Cyberspace. In Barak, A. Psychological aspects of Cyberspace: Theory, Research, Application. UK. Cambridge University Press. 4. Barnett, T., Wiley, M. (28. října 2013). What is Cyberpsychology? Získáno 30. října 2013 z wiseGeek: http://www.wisegeek.com/what-is-cyberpsychology.htm. 26 /


5. CCTA (nedat.). About CCTA. Získáno 18. srpna 2014 z http://ccta.iadt.ie/aboutccta.php##. 6. CEMES (nedat.). O CEMESu. Získáno 20. srpna 2014 z http://cemes.fsv.cuni.cz/. 7. Clemson University (nedat.). About Clemson University. Získáno 20. srpna 2014 z http://www.clemson. edu/about/. 8. Cornell University (nedat.). University facts. Získáno 20. srpna 2014 z http://www.cornell.edu/about/facts. cfm. 9. CYPSY (nedat.). About. Získáno 19. srpna 2014 z http://cypsy.com/About. 10. Duke University Literature Program (nedat.). About Our Department. Získáno 21. srpna 2014 z http:// literature.duke.edu/about. 11. European Graduate School (nedat.). About EGS. Získáno 21. srpna 2014 z http://www.egs.edu/administration/about/. 12. Gaynor, L. (2013). About UCLIC. Získáno z http://www.ucl.ac.uk/uclic/about. 13. IADT (2007–2014). History of IADT. Získáno z http://www.iadt.ie/en/InformationAbout/IADT/ HistoryofIADT/. 14. IDC Herzliya (nedat.). The Center for Internet Psychology (CIP) at the Sammy Ofer School of Commu nications. Získáno 19. srpna 2014 z http://portal.idc.ac.il/en/main/research/cip/pages/%28cip%29.aspx. 15. Kirwan, G., & Power, A. (2013). What is Cyberpsychology? In A. Power & G. Kirwan (Eds.). Cyberpsychology and new media: a thematic reader. East Sussex: Psychology Press. 16. MIT Initiative on Technology and Self (2003). Welcome. Získáno z http://web.mit.edu/sturkle/techself/. 17. Norman, K.L. (2008). Cyberpsychology: An Introduction to Human-Computer Interaction. UK: Cambridge University Press. 18. Prieto, J. M. (1999). Cyberpsychology and Information Technology Literacy. Keynote Address, 6th European Congress of Psychology. Získáno 18. října 2013 z http://pendientedemigracion.ucm.es/info/Psyap/libros/ roma01.html. 19. Riva, G., & Galimberti, C. (1997). The psychology of cyberspace: A socio-cognitive framework to computer mediated communication. New Ideas in Psychology, 15(2):141–158. 20. Riva, G., Galimberti, C. (2001). The Mind in the Web: Psychology in the Internet Age. Cyberpsychology & Behavior, 4, 1, 1–5. 21. Sassenberg, K., Boos, M., Postmes, T., Reips, U-D. (2003). Studying the Internet: A challenge for modern Psychology. Swiss Journal of Psychology, 62, 2, 75–77. 22. Stanford University (nedat.). About Stanford. Získáno 19. srpna 2014 z http://www.stanford.edu/about/. 23. Suler, J. (nedat.). The Psychology of Cyberspace. 24. The John Hopkins Center for Talented Youth (2013). About CTYOnline. Získáno z http://cty.jhu.edu/ctyonline/about/index.html. 25. University of Amsterdam (2014). Facts and Figures. Získáno z http://www.uva.nl/en/about-the-uva/uva-profile/facts-and-figures. 26. University of Bolton (nedat.). Key facts. Získáno 17. srpna 2014 z http://www.bolton.ac.uk/AboutUs/ KeyFacts/Home.aspx. 27. University of Haifa (nedat.). About the university. Získáno 18. srpna 2014 z http://www.haifa.ac.il/index. php/en/2012-12-16-11-30-12/welcome-to-the-university-of-haifa. 28. Wikipedia. University of Maryland, College Park. (nedat.). In Získáno 21. srpna 2014 z http://en.wikipedia. org/wiki/University_of_Maryland,_College_Park / 27


29. Wikipedia. Cyberpsychology.(nedat.). Získáno 17. října 2013 z http://en.wikipedia.org/wiki/Cyberpsy chology. 30. Wikipedia. Cyberspace. (nedat.). Získáno 17. října 2013 z http://en.wikipedia.org/wiki/Cyberspace. 31. Wallace, P. M. (1998). The Psychology of the Internet. Cambridge: Cambridge University Press.

28 /

3 / Člověk a kyberprostor: Co je kyberkultura? Pavla Hartmanová, Jan Šmahaj

S rozvojem počítačů a elektronických sítí se za velmi krátký čas změnila naše společnost téměř k nepoznání. Objevují se pojmy a teorie jako síťová společnost, informační společnost, kolektivní inteligence, digitální vesnice apod. Když se podíváme na historii počítače a jeho rozšíření za posledních třicet let, ve zkratce by zněla takto: Domácí počítač se stal finančně dostupným široké veřejnosti teprve na konci 80. let 20. století. Uživatelsky nenáročným se stal během let 90. a v 21. století je nutnou součástí každé domácnosti spolu s připojením k internetové síti, která byla původně vytvořena pro vojenské a vědecké účely. Kam vývoj počítačových sítí a digitálních médií povede? Technický vývoj je tak rychlý, že nestíháme analyzovat dopad všech nových aplikací nebo vynálezů, a už je tu nový, který se rychle šíří mezi lidmi po celém světě. Je však nutné si uvědomit, že kyberprostor existuje také v našich představách, fikci, v příbězích, které o tomto světě vyprávíme (Bell, 2001). Stále sofistikovanější stroje jsou sice uživatelsky přívětivější, ale nabízejí tolik funkcí, že se po nás vyžaduje technická vybavenost na relativně vysoké úrovni. Znalost internetu a jeho zákoutí, sociálních sítí, jako je Facebook, Twitter, Google+, jsou časté požadavky na marketingové pracovní pozice. Digitalizace usnadnila tvorbu obsahů, ať už jde o hudbu nebo obraz, ale zároveň je umožnila měnit pomocí programů, se kterými si upravujeme fotografie z dovolených. Základní programovací jazyk se učí žáci na středních školách v rámci počítačové gramotnosti. Hovoří se o tom, že kvůli hypertextu, s jehož konceptem se na internetu pracuje, se mění lidské myšlení a uvažování z lineárního konceptu na síťový. Informacemi se probíráme pomocí uzlových bodů, hyperodkazů, které nás dovedou často úplně někam jinam, než jsme chtěli. Internet, síť sítí, zavedl pojmy jako virtuální komunita, virtuální světy, virtuální realita. Lidé provozují tzv. crowdsourcing, kolektivní řešení problémů na síti, aniž se kdy v reálném světě potkali či viděli. Druhý život, virtuální, změnil naši komunikaci. Tento prostor měl být otevřený, ku prospěchu všech, důkazem svobody slova a volného šíření informací. I tento projekt se ale vymkl kontrole a z optimistického pohledu na internet jako místa, kde je každý svobodný a v bezpečí, docházíme spíše k pesimistickému a opatrnému názoru, že internet svět spíše rozděluje (digital divide), než sjednocuje. Tato kapitola si klade za cíl pokusit se tento široký pojem definovat. Hned ze začátku jsou čtenáři nabídnuty definice z per významných teoretiků nových médií, jako je Lev Manovich nebo Pierre Lévy. Zároveň ale zachycuje rozšiřování oblastí, které se do kyberkultury začaly v posledních deseti letech zařazovat. Tento proces je úměrný technologickému pokroku a zvyšujícímu se počtu uživatelů kyberprostoru – tvůrců a recipientů kyberkultury. Text nabízí základní shrnutí historie kyberkultury a otázek s ní spojených. Také může sloužit jako inspirační zdroj k dalšímu výzkumu, protože obsahuje mnoho odkazů na rozšiřující literaturu a možné zdroje. V textu se dozvíte nejen to, kdo jako první vytvářel kyberkulturu v době po 2. světové válce, ale i to, že již v této době byli IT znalci fascinováni možnostmi počítačů a svůj čas věnovali naplňování svých snů o neomezeném sdíleném prostoru, který radikálně změní lidskou společnost. Tito lidé dali základ k odlišnému vnímání tělesnosti ve virtuálním světě. / 29


Dnes jsme součástí síťové společnosti, která všechny své vědomosti digitalizuje a zpřístupňuje co nejširší vrstvě lidí. Klasická média umisťují své obsahy na internet a stávají se spolu s ním tvůrci simulaker, jak je popsal Jean Baudrillard. Realita je nám vzdálenější než virtualita, kyberprostor je stále pro více lidí prostředkem úniku od shonu, který zažívají v reálném světě, kterému přestávají rozumět. Děti narozené do nového tisíciletí technologii vnímají jako přirozenou součást svého života. Toto vše souvisí s vývojem kyberprostoru a kyberkultury. Text tento proces vzniku a rozvoje kyberprostoru, kyberkultury a jejich tvůrců popisuje od počátků až do prvního desetiletí 21. století. Proto v něm naleznete zmínku o hackerech, kyberpunkové literatuře, filmech a jejich tvůrcích, kteří měli vliv na pochopení a reflexi této oblasti vědeckou obcí. Velmi inspirativní zdroje k popisu vývoje kyberkultury najdeme především v zahraničí. Kyberkulturu se snažil definovat David Bell, vlivem nových médií na společnost se zabýval Lev Manovich, vlivnými se staly práce Pierra Lévyho a Donny J. Harawaynové. Kyberkultura v podání Pierra Lévyho vyznívá velmi optimisticky až idealisticky jako prostor naprosto demokratický a bezpečný. Donna J. Harawaynová vstoupila do vědeckých dějin jako popularizátorka tématu technologie versus člověk. Proslavila se Manifestem kyborgů, ve kterém vede polemiku o dokonalém těle (kyborgovi), které nebude trpět pohlavními předsudky a omezeními, které na obě pohlaví společnost jinak klade. Z českých vědců můžeme jmenovat Jakuba Macka.

3.1 Kyberkultura a její definice Slovo kultura má mnoho definic a kyber (kybernetika) se zase zabývá širokou oblastí ICT (Information and Communication Technologies). Snahy vymezit a definovat kyberkulturu se objevují od 80. let 20. století, kdy se počítače začaly stávat součástí života mnoha lidí. Autoři různých definic jsou myslitelé zabývající se touto oblastí. Pierre Lévy ve svém utopistickém konceptu označuje kyberkulturu za „soubor technik (materiálních a intelektuálních), praktických zvyklostí, postojů, způsobů uvažování a hodnot, které se rozvíjí ve vzájemné vazbě s růstem kyberprostoru“ (Lévy, 2000, p. 15). Lev Manovich (2003) ve svém příspěvku ve sborníku The New Media Reader popisuje rozdíl, který vnímá mezi novými médii a kyberkulturou. Tu definuje Lev Manovich jako: „… studium různých společenských fenoménů spojených s internetem a dalšími novými formami síťové komunikace. Jako příklady toho, co spadá pod kyberkulturu, jmenuje online komunity, online hraní multiplayerových her, otázku online identity; sociologii a etnografii používání emailu; využití mobilních telefonů v různých komunitách, otázky genderu a etnika při využívání internetu atd. Stručně shrnuto: „kyberkultura se zaměřuje na společenské a síťové; nová média se soustředí na kulturní a počítačové“ (Manovich, 2003, 16). Kyberkultura úzce souvisí s pojmem kyberprostor. Nejdříve musel totiž logicky vzniknout prostor, místo, kde by se kultura mohla rozvíjet. První, kdo použil pojem kyberprostor, byl William Gibson (1982), a to v povídce Vypálit chrom (v orig. Burning Chrome). Představy o kyberprostoru ale více popsal až ve svém románu Neuromancer (Gibson, 1986), který se stal klasickou knihou kyberpunkové literatury. Pro Gibsona je kyberprostor místem mimo běžný čas a prostor, místem, kde jsou viditelné informační toky, do kterých se Gibsonovi hrdinové dostávají pomocí mozkových implantátů či pomůcek pro virtuální realitu. Virtuální prostor, metafyzika a nové technologie se staly ústředním motivem i v jeho dalších románech Bod nula (v orig. Count Zero; Gibson, 1987) a Mona Lisa Overdrive (Gibson, p. 1989). Jakub Macek ve své diplomové práci Gibsonovo vnímání kyberprostoru charakterizuje takto: „William Gibson jej popsal jako sdílenou datovou halucinaci, vizualizovanou v podobě imaginárního 30 /

3 / Člověk a kyberprostor: Co je kyberkultura?

prostoru, tvořeného počítačově zpracovanými daty a přístupného pouze vědomí (a nikoli fyzické tělesnosti) uživatelů… Samotný termín kyberprostor se během 80. let stal pevnou součástí dis kurzů kyberkultury. Termín následně přebírá i jazyk teoretické reflexe kyberkultury a ICT. Původní Gibsonovo ,vizionářské‘, literární pojetí kyberprostoru je vztaženo k již existujícím či vznikajícím formám ICTs“ (Macek, 2004, p. 16). Gibson nabídl světu první možné chápání kyberprostoru a jeho následovníci ho proto po něm začali nazývat gibsonovský kyberprostor. Pokrok šel ale neúprosně dopředu a počítačové sítě začaly být komplikovanější a plnily se novými uživateli. Tento stav ve své definici kyberprostoru popsal J. P. Barlow, na jehož základě vznikl koncept barlowovského kyberprostoru. „Podle Barlowa je jako kybeprostor možno označit jakýkoli deteritorializovaný, symbolický prostor mediované komunikace a záleží jen na složitosti technologie, nakolik komplexní tento kyberprostor bude“ (Macek, 2004, p. 16). K rozvoji myšlení o kyberprostoru a jeho zákonitostech přispěla kyberpunková literatura a kyberpunková estetika stejnojmenné subkultury v 80. a na začátku 90. let. Měla mnoho vyznavačů a autorů. Skrze narativní texty kyberpunkových románů a filmů se otázky kyberprostoru a vlivu technologií na život člověka dostaly do širšího povědomí. Mezi přelomová díla patřila již zmíněná kniha Williama Gibsona Neuromancer (1986), kniha Bruce Sterlinga Schismatrix (1985), Richarda Kadreye Metrophage (1989) a díla Pata Cadigana Synnerse (1991). Filmovou klasikou se stal film Ridleyho Scotta Bladerunner (1982, 1992) a na konci tisíciletí film bratří Wachowských The Matrix (1999). Kyberpunková literatura učinila otázky kyberprostoru a technologie v lidském životě velmi aktuální. Kyberpunk se stal součásti kyberkultury nebo spíše naopak. Kyberkultura obohatila kyberpunk svým slovníkem. Skrze literaturu kyberkultura pronikla mezi větší množství lidí. Macek (2004) píše, že Kyberpunk se původně jmenovala povídka B. Bethkeho o mladých hackerech, otištěná v roce 1983 v prosincovém čísle klasického amerického vědeckofantastického magazínu Amazing Stories. Její název použil o rok později spisovatel Gardner Dozois v článku pro Washington Post k označení skupiny „autorů, kteří se snažili do své tvorby dostat pocit ze skutečné sociální a technologické atmosféry doby“(Macek, 2004, p. 43). Toto shrnutí skupiny autorů lze nalézt v diplomové práci Jolany Navrátilové na téma Kyberpunk v díle Williama Gibsona a jeho přínos pro sociální teorie (Navrátilová, 1998, p. 3). Macek se kyberpunkovým textům věnuje vcelku podrobně, protože v nich vidí první reprezentanty kyberkulturních narací. „Kyberprostor a ulice jsou v kyberpunku novou frontier – jsou světem ne-řádu, analogickým k americkému Západu. Jsou navzájem svými opozity, a proto jsou nedílně propojeny. Jsou stejně tak prostorem naděje (naděje odporu v kyberprostoru a naděje úniku před mocí na ulici) jako ztělesněním úzkosti (v případě kyberprostoru úzkosti neautenticity, v případě ulice úzkosti anomie)“ (Macek, 2004, p. 46). Pojem kyberprostor a jeho vnímání se dají dobře sledovat. S pojmem kyberkultura je to trochu složitější. David Bell (2007) uvádí, že datum prvního užití tohoto termínu nejde tak snadno určit jako u kyberprostoru. Zrod tohoto termínu je více nejasný a nejistý. Důkazy o jeho používání v akademické sféře se datují do poloviny 90. let. Jedna z raných definic, kterou vytvořil Mark Dery (1992, 509; cit. Bell, 2007, p. 4), zní: „Je to vzdálený, volně provázaný komplex pololegálních a protikladných subkultur, jejichž společný projekt je časté užití technických komodit k rozvratným činnostem, které souvisí s radikální celospolečenskou politikou. Kyberkulturu dělím do několika hlavních oblastí: vizionářská technologie, okrajová vědní oblast, avantgardní umění a populární kultura.“ V Davidu Bellovi kyberkultura vyvolává otázky související s tím, jak se lidé a digitální technologie ovlivňují, jak vedle sebe žijí – proto druhé slovo kultura používá pružným způsobem, který / 31


byl zaveden otcem britských kulturních studií Raymondem Williamsem (1976), jenž hovořil v této spojitosti se způsobem života. Tento pohled na kulturu v rámci kulturních studií je také nastíněn Frowem a Morrisovou v kapitole Cultural studies ve sborníku The Handbook of Qualitative Research z roku 2000 (Frow, Morris, 2000, p. 316). Ti v něm definici kultury trochu uhladili. Znamená pro ně síť ustálených praktik a reprezentací (texty, představy, řeč, kódy chování a narativní struktury), které pokrývají všechny aspekty společenského života. Tudíž se dá o kyberkultuře říct, že poukazuje na život v kyberprostoru nebo život zformovaný, přizpůsobený pro kyberprostor. Kyberprostor zde vystupuje jako matrix naprogramovaných aktivit a reprezentací. Přemýšlení o kyberkultuře zahrnuje myšlení o reprezentacích, významech, představách: o způsobech, ve kterých shromažďujeme jednotlivé narativy, jak nové technologie změnily, mění a budou měnit naše životy. Bell pro kyberkulturu nechtěl vymyslet jednu definici, protože by tím určitě vynechal nějaký její rys, charakteristiku. Proto raději vytvořil výčet, co podle něho do kyberkultury spadá (srov. Bell, 2007, p. 9–10): • výzkum počítačové vědy a dalších kyberneticko-technologických věd včetně vývoje softwaru a hardwaru a uživatelského rozhraní, robotické umělé inteligence (artificial inteligence, AI) a umělého života (artificial life, A-Life), nanotechnologie atd.; • pohled na historii vědy a technologie, historie počítačové techniky; • sociologické výzkumy dopadů nových technologií na užívání a samotné uživatele; • vědecké a technologické studie o tom jak rozumět síti činitelů a technologií; • literární teorie a studie, např. týkající se sci-fi a kyberpunku; • mediální studia zaměřená na nová média, multimédia nebo digitální média, zároveň také filmová věda (sci-fi filmy, digitální filmy, nové způsoby produkce, distribuce a odbytu), filozofie vědy a technologií a filozofické teorie o kyberprostoru a kyberkultuře; • ekonomika a organizace měnících se pracovních návyků ve zjišťování znalostí a informací; • feministický vědní a technologický proud, včetně kyberfeminismu a kyborgfeminismu; • sociální, politické a kulturní teorie ve svých různorodých formách; • výzkum na rozhraní biomedicíny a biotechnologie, lékařské postupy pomocí technologií implantovaných přímo do těla, jako je třeba genová terapie a xenotransplantace (člověku je voperován zvířecí orgán); • politicky orientovaná studia o tom, zda je nějaká souvislost mezi společností, komunikací a novou hybridní kyberpolitikou; • studie o kreativním a užitém umění související s novými technologiemi a estetické studie nových technologií; • práce o kyberpsychologii – dopad kyberprostoru na psychiku člověka; • lingvistický výzkum v oblasti jazyka nových médií a jejich uživatelů; • mezidisciplinární futurologie, která předpovídá způsoby žití v budoucnosti; • kulturní studia přistupující k porozumění materiální, symbolické a experimentální dimenzi kyberprostoru, kyberkulturním formám, praktikám, politice, identitám a kyberkulturní produkci a konzumaci. Dnes, pokud se zabýváme kyberkulturou, je stále velmi aktuální zabývat se síťovou komunikací, programováním, užitými softwary; ptáme se na otázky umělé inteligence, virtuální reality, umělého života a na možnost propojení lidského těla s počítačem.

32 /


3.2 Historie kyberkultury aneb tři fáze vývoje Prostor pro kyberkulturu, tzv. kyberprostor vznikl na přelomu 50. a 60. let 20. století ve Spojených státech. V nich byla v roce 1947 kybernetika uznána za vědní obor. Tehdejší kyberprostor osídlovala hrstka lidí, tudíž byl oproti dnešnímu stavu velmi malý a neumožňoval moc velký „pohyb“. Tyto prostory, které spojovaly malé skupinky lidí, nejčastěji studenty, programátory nebo výzkumníky, kteří pracovali nebo studovali na univerzitách, vybavených počítači, se staly líhní nových počítačových programů. Nejčastěji šlo o lidi, jejichž vášeň pro techniku a vize většinová společnost nesdílela a nechápala. Byli považováni za podivíny, kteří jsou schopni nespat celou noc a jen se dívat do obrazovek a klepat do klávesnice řadu znaků a písmen. Tito lidé si vytvořili vlastní komunitu, která měla stejné zájmy, a navzájem se podporovali a hnali k větším úspěchům. V ten okamžik nebylo důležité jejich tělo, které jim často způsobovalo posměch v hodinách tělocviku od ostatních spolužáků, ale jejich hlava (zde vznikl postoj k tělesnosti, který vedl později k myšlenkám o kyborgovi a svobodě ve virtuální realitě). Komunitě bylo jedno, zda vám je patnáct nebo padesát let, zda umíte zaběhnout sto metrů pod třináct sekund. Těmto lidem šlo o vášeň pro programování a technologie. Tito lidé se začali nazývat hackeři. Hack pro ně znamenal něco jako „bystrý, milý a etický výstřelek či prostě žert“ (Hacks.mit.edu, získáno 15. 5. 2013). Hack bylo šikovné řešení problému (zpravidla technického charakteru), cosi, co si zasloužilo uznání a respekt ostatních. O této rané fázi kyberkultury a o jejích členech píše v knize Hackers: Heroes of Computer Revolution Steven Lévy (1984). Hackování bylo otázkou kreativity, vášně, životní náplně. Programování pro ně bylo jako tvorba uměleckých děl. Podrobně se touto subkulturou zabývá ve své bakalářské práci i Martin Beťko (2006). První taková komunita hackerů vznikla právě na Massachusettském technologickém institutu (MIT) v roce 1959. O rok později byl formulován koncept kybernetického organismu, kyborga, M. E. Clynessem a N. P. Klinem. V roce 1963 vznikla první počítačová síť ARPANET jako vládní projekt podporovaný Pentagonem ve spolupráci s několika univerzitami, mezi něž patřila také MIT. Členové hackerovské subkultury se vnímali pozitivně, jako ti, co vytváří něco nového, užitečného, snaží se řešit problémy. Byli to členové raných virtuálních komunit. Macek uvádí, že z tohoto pohledu se kyberkulturou zabývá například Mark Dery (1996) v knize Escape Velocity: Cyberculture at the End of the Century, který kyberkulturu ztotožňuje se „subkulturami počítačového věku“, a Douglas Rushkoff (2000) v díle Kyberia: život v kyberprostoru. Ten ve své knize mapuje skupiny a subkultury související s novými technologiemi a podrobněji je zkoumá. „Věnuje se hackerům, virtuální realitě, ekoteroristům, umělcům, prodavačům chytrých drog i uživatelům drog klasických, členům redakce časopisu Mondo 2000, šamanům a vyznavačům hudebních stylů house a techno“ (Hlatká, 2008, p. 14). Členové těchto „subkultur počítačového věku“ vnímali kyberkulturu jako zahájení svého druhu futurologického přerodu společnosti. Hackeři si vymysleli i vlastní étos, vlastní manifest, ve kterém sdělují světu a svým členům, kdo jsou a jaké vyznávají hodnoty. Hacker dostal negativní konotace až mnohem později, až na přelomu 80. a 90. let, kdy se počítačově zdatní jedinci nabourali do státního sektoru – armádních počítačů –, kde mohli způsobit velké škody (ohrožení státní bezpečnosti, ztráta informací). Tento zvrat ve vnímání se dočkal i odborné reflexe, např. v knihách Bruce Sterlinga (Hackers Crackdown: Law and Disorder on the Electonic Frontier, 1992) či Johna P. Barlowa (Crime and Puzzlement, 1990). „Zatýkání vyvrcholilo na jaře roku 1990, kdy v rámci operace Sundevil proběhly zásahy proti několika desítkám osob na území prakticky celých Spojených států“ (Macek, 2004, p. 35). / 33


Jedním z dalších impulsů k negativnímu vnímání hackera byla kniha Neuromancer od Gibsona (1984, česky 1992). V ní je hacker líčen jako někdo, jehož životním cílem je „vloupání se“ do cizího programu. „Hacker se stává synonymem anarchického mladistvého datového vandala či kriminálníka, narušujícího soukromí či korporační systémy, desperáta nelegálně si přivlastňujícího programy. To vede hackery ,staré školy‘, hackery šedesátých a sedmdesátých let (např. Stevena Levyho a Clifforda Stolla), ke snaze distancovat se od ,kyberpunkových‘ hackerů a rozlišit mezi ,starými‘ a ,novými‘ hackery“ (Macek, 2004, p. 31). V druhé fázi kyberkulturu a kyberprostor změnil a především lépe zpřístupnil vynález mikroprocesoru Intel 4004 v roce 1971. Výpočetní technika se zlevnila. Otevřel se tak nový trh – herní. Této příležitosti se s herními konzolemi chopila firma Atari. V roce 1974 byl vytvořen první osobní počítač Altair 8800. „Koncem 70. let se vynořují první hráčské komunity MUD využívající online prostředí univerzitních sítí. Ty budou v následující době tvořit čím dál silnější součást kyberkultury“ (Stojaspalová, 2009, 26). Tato etapa rané kyberkultury podle Macka spadá do 80. a první poloviny 90. let 20. století a je spojena s významným rozšířením osobních počítačů, které byly využívány nejen jako pracovní nástroj, ale také k relaxaci a ke hraní her. V této době se utváří kyberpunkové literární hnutí, které se opět vrátilo k motivu kyborga. V této době vychází kniha Timothyho Learyho Chaos a kyberkultura (1997), kde autor účinky virtuální reality na člověka připodobňuje k užívání LSD. Tyto tři fáze Macek (2004, p. 13) definuje jako ranou kyberkulturu. „Ranou kyberkulturou – kterou odlišuji od kyberkultury současné, reprezentované snad souborem kulturních a symbolických praktik spojených s novými technologiemi – označuji sociokulturní formaci (soubor inovátorských subkultur rozvíjejících se od 60. do počátku 90. let 20. století), jež dala vzniknout kulturní identitě pokročilých informačních a komunikačních technologií; formaci, jež technologie ,opatřila‘ kulturními diskurzy, praktikami a mytizujícími naracemi.“ Její zánik je zapříčiněn rozšířením ICT technologií mezi širokou masu lidí; přístup do kyberprostoru se stal mainstreamovou záležitostí. Vznik současné kyberkultury ve své práci Macek (2004, p. 24) popisuje následovně: „Kyberkultura (ať už měla být čímkoli), zděděná po inovátorech, již není kyberkulturou poměrně úzkého okruhu lidí. Technologie, se kterou byla kyberkultura spjatá, se stala všudypřítomnou, prosákla celou společností a stala se technologickým standardem.“

3.3 Koncepty kyberkultury podle Macka Přístup ke kyberkultuře a její vnímání prošly vývojem. Teoretici kyberprostoru a kyberkultury a jejich vlivu na společnost k tomuto vztahu podle Macka (2014, p. 15) přistupovali buď utopisticky, informačně, antropologicky nebo epistemologicky. Ve své tabulce uvádí i příklady děl, ve kterých byl tento různorodý koncept kyberkultury prezentován.

34 /


Tab. 1: Typy stávajících konceptů kyberkultury

Kniha teoretika Pierra Lévyho se stala, z pohledu utopického konceptu kyberkultury, velmi rozšířenou a vlivnou. Vydal ji poprvé v roce 1991, do češtiny byla přeložena v roce 2000; Kyberkultura: zpráva pro radu Evropy v rámci projektu „Nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace“ (2000). Pierre Lévy v ní popisuje pro Evropskou unii význam a výhody síťové komunikace a života v kyberprostoru. ICT v knize velmi brání a obhajuje je, ukazuje je jako nástroj, který lidem ulehčí život a má moc vyřešit mnoho současných problémů. V centru všeho je Internet. „Internet, symbol a erbovní klenot kyberprostoru, je jedním z nejfantastičtějších příkladů mezinárodní, kooperativní výstavby, je technickým výrazem hnutí vzešlého zdola a neustále oživovaného množstvím lokálních iniciativ“ (Lévy, 2000, p. 112). Zároveň uvádí tři principy, které orientovaly počáteční růst kyberprostoru: vzájemné propojení, vytváření virtuálních společenství a kolektivní inteligence (Lévy, 2000). Kyberkulturu vnímá jako součást většího kyberprostoru. Vyzdvihuje jeho univerzalitu a otevřenost. „Kyberprostor spěje v jistém smyslu k univerzalitě a systematičnosti (vzájemná interakce, „transparentnost“, nezvratnost strategických rozhodnutí) ještě více než ostatní velké technické systémy, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé kyberprostor tvoří komunikační a koordinační infrastrukturu ostatních velkých technických systémů. Na druhé straně je právě univerzalita konečným významem sítě neboli hodnotou, jejímž nositelem je kyberkultura“ (Lévy, 2000, p. 99). Lévy kyberkulturu vnímá idealisticky: „Kyberkultura ztělesňuje novou formu všeobecnosti: všeobecnost bez totality. A znovu připomeňme, že se jedná o všeobecnost doprovázenou všemi možnými atributy osvícenské filozofie, neboť udržuje hluboký vztah s ideou lidstva. Kyberprostor totiž nevytváří univerzální kulturu proto, že je fakticky všude, ale proto, že na jeho formu či na jeho ideu mají právo všechny lidské bytosti“ (2000, p. 105). Svou knihu tvořil v době, kdy vrcholil tzv. kyberoptimismus, který ale záhy vzal za své. Ukázalo se, že internet není tak svobodné médium, které by bylo oproštěno od sledování státní moci a cenzury a stává se spíš otrokářem než sluhou. Co se týče antropologického vnímání kyberkultury, mezníkem se stal Manifest kyborgů bioložky, historičky vědy a socialistické feministky Donny J. Harawayové, který poprvé vyšel v Socialist Review v roce 1985. Harawayová otevřela téma tělesnosti (omezení lidského těla, nahrazení „masa“ dráty, propojení lidského těla se strojem). K tomu se jí povedlo také otázku kyberkultury propojením s jiným, již etablovaným pohledem a přístupem (feminismem) dostat do širšího zorného úhlu akademiků, čímž ovlivnila jiné vědecké oblasti. Konceptem kyborga se vědci zabývali již mnohem dříve, ale k více posluchačům se tento termín dostal až díky Harawayové. „Téma lidské tělesnosti ve vztahu k informační technologii jako první explicitně přinesli kybernetikové Manfred E. Clynes a Nathan S. Kline třináct let poté, co Wiener / 35


prosadil kybernetiku jako samostatný obor. Clynes a Kline, pracující na projektu přežití člověka v extrémních podmínkách výškových a mimozemských letů, v roce 1960 přišli s modelem kybernetického organismu (cybernetic organism), zkráceně označovaného neologismem kyborg (cyborg)“ (Macek, 2004, p. 53). Harawayová téma kyborga, předtím spojené pouze s technologickými a biologickými obory a také s vědeckofantastickou literaturou, rozšířila o aspekty osobní genderové identity a o krizi genderového dualismu. Macek překládá definici kyborga Harawayové (2002, p. 53) následovně: „Kyborg je stvořením v post-genderovém světě; nemusí se zahazovat s bisexualitou, pre-oidipálními symboly, neodcizenou prací či dalšími svody organické celistvosti v konečném uplatnění síly všech částí ve větším celku. (…) Kyborg je naprosto oddán částečnosti, ironii a perverznosti.“ Idea virtuální komunity, jejíž autorství bývá připisováno Howardu Rheingoldovi, patří vedle Gibsonova kyberprostoru a kyborga Harawayové k nejživotaschopnějším kyberkulturním odkazům. Svou vizi virtuální komunity coby nové formy společenství Rheingold představil v knize The Virtual Community: Homesteading on the Electronic Frontier (1993), jež byla de facto esejistickým průvodcem soudobým světem počítačově mediované komunikace.

3.4 Shrnutí Příspěvek poukazuje na to, že kyberkultura, jak ji vnímáme ve 21. století, je relativně nový jev. Většinové společnosti se týká teprve deset patnáct let. O kyberkulturu v jejích začátcích pečovala skupina programátorů a IT vzdělanců za účelem tajných výzkumů pro armádu a pro své potěšení z toho, že dobývají nový prostor s neomezenými možnostmi. Po subkultuře hackerů povědomí o kyberkultuře šířila subkultura kyberpunkerů. Ti oslovili spoustu fanoušků sci-fi literatury skrze kyberpunkovou literaturu, jejíž hlavní hrdina bojuje se stroji nebo naopak s jejich pomocí poráží nepřátele, případně škodí skrze své znalosti technologií vládním institucím a nabourává společenský řád. Pro konec milénia je typický přechod od kyberoptimismu (90. léta) ke kyberpesimismu. Pierre Lévy ještě pro Evropskou unii napsal v roce 1991 zprávu plnou nadějí a očekávání, ale již první čtenáři českého překladu v roce 2000 vnímali text jako idealistický, protože jeho slova se nenaplnila pouze s kladným efektem, jak předpokládal. V textu nejčastěji zmiňovaný Jakub Macek o sobě tvrdí, že je pesimista. V masovém rozšíření digitalizovaných médií a nárůstu přístupů jedinců k internetu vidí více negativ působících na společnost IT techniky, ovládat přístup k digitálním obsahům umí již malé děti. Vytvořit webovou stránku v 90. letech zabralo hodně času i zkušenému programátorovi, dnes stačí párkrát kliknout a jednoduchá stránka, kde můžete provozovat například svůj blog, se vytvoří za vás. Protože byla dříve kyberkultura přístupná jen určité skupině, byla tvořena jejich vkusem, estetikou a potřebami. Dnes je tento prostor otevřený všem a stírá se jeho exkluzivita. Internet a jeho prostor se stal rozcestníkem pro všechny naše aktivity v reálném životě. Ať jde o komunikaci mezi přáteli nebo kolegy v práci, hledání partnera či výběr hotelu, kam pojedete na dovolenou. V kyberkultuře se odráží naše sociální chování, způsob komunikace, většinový vkus. Každý se může díky webu 2.0 stát součástí kyberkultury, ale tak nepatrnou, že na celkový stav nebude mít nikdy vliv. Snaha ovlivnit kyberkulturu jako nástroj propagace určitých směrů nebo produktů je dnes na trhu velmi aktuální. Kyberkultura se začíná stávat nebezpečnou. Síť o nás ví vše, sleduje nás, jsme otevřená kniha pro subjekty s různými záměry, přičemž některé mohou být nebezpečné našemu zdraví (stalking a kyberšikana). Nacházíme se v době dobrovolné ztráty soukromí. Někteří hovoří i o digitální demenci, protože se stále víc a víc spoléháme na technologie a náš mozek zakrňuje a společně s ním i naše 36 /


intuice. Nicholas Carr ve svém článku Is Google Making Us Stupid? (2008) říká, že kvůli nelineárnímu čtení na internetu a těkavosti naší pozornosti po hypertextech ztrácíme schopnost pochopit a vnímat delší lineární text, nemáme na to prostě čas a náš mozek už takto podané informace nechce zpracovávat. Jeho myšlenky dále rozvádí Manfred Spitzer (2014) v knize Digitální demence. Kyberprostor změnil vnímání všeho kolem nás, mnozí žijí více v kyberprostoru než v realitě. Kyberkultura je pro mnohé cennější a potřebnější než jakákoli jiná kultura. Tento rychlý rozmach kyberkultury do domovů lidí různého vzdělání, rasy a věku a přístupu k ní přes různá média (stolní PC, přenosné PC, mobilní telefon, televize atd.) přiměla vědce vnímat kyberkulturu jinak než před rozmachem tzv. webu 2.0. I z těchto důvodů se o tento prostor a jeho dopady na lidskou psychiku zajímá i moderní psychologie.

LITERATURA 1. Baudrillard, J. (2001). Dokonalý zločin. Olomouc: Periplum. 2. Bell, D. (2001). An Introduction to Cyberculture. London: Routledge. 3. Bell, D. (2007). Cyberculture theorists: Manuel Castells and Donna Haraway. Abingdon, UK: Routledge. 4. Beťko, M. (2006). Virtuálne komunity a ich elektronické korene (bakalářská práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). Získáno z http://is.muni.cz/th/51254/fss_b/. 5. Carr, N. (2008, July 1). Is Google Making Us Stupid?. Získáno z http://www.theatlantic.com/magazine/ archive/2008/07/is-google-making-us-stupid/306868/. 6. Dery, M. (1992). Cyberculture. South Atlantic Quarterly, 91 (3), 508–31. 7. Dery, M. (1996). Escape Velocity: Cyberculture at the end of the century. New Yourk: Grove Press. 8. Frow, J. & Morris, M. (2000). Cultural studies. In N. K. Denzin & Y. S. Lincoln (Eds.), Handbook of qualitative research. Thousand Oaks, Calif: Sage Publications. 9. Haraway, D. (2002). Manifest kyborgů: Věda, technologie a socialistický feminismus ke konci dvacátého století. In P. Barša (Ed.), Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity – Sociální studia 7. (51–58). Brno:Czechia FSS MU. 10. Hlatká, Z. (2008). Mezi webem a webem 2.0 (bakalářská práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). Získáno z http://theses.cz/id/9pkte3?info=1;isshlret=Mezi%3Bwebem%3B;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3DMezi%20webem%20a%20webem%202.0%26start%3D1. 11. Lévy, P. (2000) Kyberkultura: zpráva pro Radu Evropy v rámci projektu „Nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace“. Praha: Nakladatelství Karolinum. 12. Lévy, S. (1984). Hackers: Heroes of Computer Revolution. USA: Doubleday. 13. Macek, J. (2004). Raná kyberkultura. (magisterská práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). Získáno z http://macek.czechian.net/texts/macek-diplomka-kyberkultura.pdf. 14. Manovich, L. (2003). New Media from Borges to HTML. In N. Wardrip-Fruin & N. Montfort (Eds.), The New Media Reader. (13–25). London, UK: The MIT Press. 15. Navrátilová, Jolana. (1998). Kyberpunk v díle Williama Gibsona a jeho přínos pro sociální teorie. (baklářská práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). 16. Pecáková, I. (2002). Actor-Network Theory. Získáno z http://zdenek.konopasek.net/archiv/nms/02_03/ inFrames/archiv/ref_pecakova.htm. 17. Rushkoff, D. (2000). Kyberie: život v kyberprostoru. Praha: Sdružení na podporu vydávání časopisů. 18. Spitzer, M. (2001). Digitální demence: jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Brno: Host. / 37


19. Stojaspalová, K. (2009). Kyberpunk a digerati. (magisterská práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). Získáno z http://theses.cz/id/2k85z2?info=1;isshlret=kyberpunk%3B;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3DKyberpunk%20a%20digerati%26start%3D1. 20. The IHTFP Hack Gallery: Interesting Hacks To Fascinate People: The MIT Gallery of Hacks. Získáno z http://hacks.mit.edu (15. 5. 2013).

38 /

4 / Hygiena, ergonomie a pravidla bezpečnosti práce s ICT Karolína Nováková

Počítač je sofistikovaným lidským výtvorem, který se stal nedílnou součástí jak našeho osobního, tak i pracovního života. Informační a komunikační technologie (dále ICT) jsou v současnosti naprosto nepostradatelné, využívají se ve všech oborech lidské činnosti. Miliony lidí na celém světě denně pracují s počítačem. Během uplynulých desetiletí se pro mnoho profesí zcela změnilo jejich pracovní prostředí – hlavním nástrojem se stal počítač. Jejich zavedení přineslo organizacím i zaměstnancům obrovské výhody nejen ve smyslu ulehčení některých pracovních úkolů a tím nárůstu produktivity, ale také zefektivnění komunikace, zvýšení flexibility či zkvalitnění služeb poskytovaných zákazníkům. Cílem této kapitoly je podat ucelený přehled o současných poznatcích ergonomie a jejích aplikacích v souvislosti s ICT. Pojednáno bude taktéž o hygieně a zásadách bezpečné práce s ICT a prevenci jejích negativních dopadů na lidské zdraví, jak fyzické, tak psychické. V současné době, kdy dochází k velice dynamickému rozvoji technologií, už téměř nenajdeme organizaci, kde by nebyl alespoň jeden pracovník využívající ke své práci osobní počítač. Pomineme-li zaměstnání v oboru IT, stal se počítač zcela samozřejmým pracovním nástrojem pro vědce, účetní, analytiky, administrativní pracovníky, inženýry, architekty a spoustu dalších specialistů. ICT nicméně ani v dnešní době nezůstávají zcela bez rizik. Technologie, která je díky počítačům dostupná, může nepřímo ovlivnit naše zdraví tím, jak práci strukturuje, a také tím, jaký má efekt na psychosociální aspekty pracovního prostředí. Zatímco některé pracovní úkoly komputerizace velmi usnadňuje, je prokázáno (např. Griffiths, 2007), že jiné se díky ICT mohou stát komplexnějšími a tím pádem na lidskou psychiku klást větší nároky. Stejně tak přispívá práce na počítači k dehumanizaci, neboť omezuje příležitosti k sociálním interakcím v zaměstnání. Práce s počítačem je spojena se zvýšenými nároky na zrak, se statickou zátěží pohybového aparátu, s psychickou zátěží a stresem, s emisí elektromagnetického záření. Se zvyšováním efektivity činností a komunikace se radikálně omezuje množství fyzického pohybu během pracovního dne. Přestože jsou moderní počítače designovány dle nejnovějších bezpečnostních a ergonomických poznatků, extenzivní práce na nich stále může způsobit zdravotní problémy. Míra negativního dopadu práce s počítačem je vždy determinována souhrou celé řady faktorů, a sice: technickými parametry pracovního místa (např. parametry pracovního stolu, židle, typem osvětlení atd.) a psychosomatickým stavem uživatele (jak aktuálním, např. únavou, emocemi či úrovní motivace k právě prováděné práci, tak i dlouhodobým, např. syndromem vyhoření, somatickým či psychickým onemocněním).

4.1 Hygiena a pravidla bezpečnosti práce s počítačem Cílem interdisciplinárního oboru „Bezpečnost a ochrana zdraví při práci“ (BOZP; angl. occupational safety and health) je zajištění bezpečného a zdravého pracovního prostředí. Obecně je tento obor definován jako věda, jejímž cílem je předvídání, včasné rozpoznání, evaluace, komunikace a kontrola / 39


environmentálních stresorů pracovního prostředí, které mohou způsobit úraz, nemoc či mohou mít jiný negativní dopad na psychické či fyzické zdraví zaměstnanců. Předmětem studia tohoto oboru je např. požární ochrana na pracovišti, hygiena práce, ergonomie, prevence závažných havárií, krizové řízení apod. (OSHA, 2013). Rizika pracovního prostředí můžeme rozdělit do několika skupin: fyzické, mechanické, biologické, chemické a psychosociální (Plog & Quinlan, 2005). Z hlediska bezpečnosti práce s počítačem je důležité, aby pracovní prostředí bylo po technické stránce dobře zabezpečeno a aby byla minimalizována veškerá potenciální rizika. Veškeré elektrické zásuvky, prodlužovací moduly a kabely by měly být bezchybně izolované a umístěné tak, aby nepřekážely v běžném pohybu na pracovním místě a v jeho okolí. Hygiena práce se ze všeobecného hlediska zabývá pracovními podmínkami a jejich vlivem na zdraví a pracovní výkonnost člověka. Velmi důležitou roli hraje dodržování správné hygieny a bezpečnostních pravidel při práci na počítači nejen u jedinců, jejichž primárním nástrojem práce se stal právě počítač, nýbrž již mnohem dříve – v rámci školního vzdělávání. Předmět „informatika“ se dnes již zcela běžně vyučuje na prvním stupni základních škol, počítač a mobilní telefony děti využívají i mimo školu ve svém volném čase. Je tedy žádoucí, aby se již od raného věku učily zásadám zdravé a bezpečné práce s ICT a osvojily si tak správný pracovní styl.

4.1.1 Psychosociální stresory Psychosociálními stresory rozumíme všechny vlivy prostředí, které vyvolávají stresovou reakci. Někteří odborníci z oblasti psychologie práce argumentují, že práce s počítačem je sama o sobě negativním psychosociálním stresorem (Griffiths et al., 2007; Yang & Carayon, 1995). Její komplexnost může klást větší nároky na zpracování informací, pozornost a paměť. Díky snadné a rychlé komunikaci prostřednictvím ICT může paradoxně dojít k nárůstu pracovní zátěže, neboť pracovník je díky počítači schopen za stejný čas zvládnout více úkolů. Práce s počítačem tak vyžaduje rychlejší pracovní tempo a efektivnější plánování než práce bez něj. Carayon (1994) ve své studii zkoumající vnímání psychosociálních stresorů zjistil, že lidé, jejichž práce závisí na počítači, hodnotí jako nejvíce zatěžující dlouhou pracovní dobu, časový tlak, obavy z chyb a nutnost stálé koncentrace. Výsledky několika soudobých studií (např. Davis et al., 2009; Mainenti et al., 2014; Nunes & McCauley Bush, 2012; Sim, Lacey, & Lewis, 2006) upozorňují na významný podíl psychosociálních faktorů na vzniku muskuloskeletálních onemocnění. Mezi psychosociální faktory nejvýznamněji se podílející na vzniku těchto potíží patří nedostatek motivace a nespokojenost s prací. Psychosociálními stresory v pracovním prostředí se dlouhodobě zabývá také Mezinárodní komise pracovní psychologie (International Commission on Occupational Health). Ve svém vyjádření z roku 2012 (Hagberg et al.) vyzdvihuje význam evaluace psychosociálních faktorů především v souvislosti s prevencí mus kuloskeletálních onemocnění.

4.1.2 Hygiena práce na počítači Práce na počítači je z fyziologického hlediska velmi stereotypní. Palmer et al. (2001) zjistili, že práce s klávesnicí delší než 4 hodiny denně čtyřikrát zvyšuje riziko bolesti krčních a ramenních svalů. Je tedy velmi důležité dodržovat pravidelné přestávky, které umožní změnu polohy těla, uvolnění kosterního svalstva a svalů horních končit a v neposlední řadě odlehčí namáhanému zraku. Pracovní přestávky můžeme rozdělit do dvou kategorií: aktivní a pasivní. Aktivní přestávky zahrnují protažení těla, tedy změnu postury navozující uvolnění svalstva. Pasivní přestávky, tzv. rest breaks, slouží ke kognitivnímu uvolnění. Studie porovnávající efektivitu těchto dvou typů přestávek naznačují, že aktivní pauzy jsou mezi zaměstnanci preferovanější, ale jejich prospěšnost je srovnatelná 40 /

4 / Hygiena, ergonomie a pravidla bezpečnosti práce s ICT

s přínosem přestávek pasivních. Z hlediska hygieny práce s počítačem se tedy doporučuje oba typy přestávek kombinovat (Galinsky, 2000; Henning, 1997). Pracovní pauzy se liší i z hlediska doby trvání a jejich frekvence od tzv. mikro-pauz, které trvají pouze několik sekund, ale jsou velmi časté, po několikaminutové aktivní přestávky v pravidelných intervalech. Např. v Jižní Koreji jsou takovéto přestávky zakotveny i v zákoně – každý pracovník má povinnost po každých 50 minutách práce 10 minut odpočívat (Griffiths et al., 2007). Vedle uvolnění páteře a kosterního svalstva je taktéž velmi důležité odlehčit zraku, který je při dlouhé práci na počítači výrazně namáhán. Při absenci pravidelných přestávek se rychle může vyskytnout značný diskomfort v podobě únavy a pálení očí, které mohou vést k rozostřenému vidění a bolestem hlavy (Hirst, 2010). Úlevy můžeme dosáhnout zavřením očí při pravidelných přestávkách a občasným zaostřením na dálku (nejlépe z okna na travnatou či zalesněnou plochu, neboť zelená barva je pro zrak osvěžující). Jedincům, kteří mají citlivé oči, mohou také pomoci různé zklidňující přípravky na přírodní bázi. Důležité je i nastavení správného jasu monitoru a osvětlení v místnosti. Pracuje-li člověk s počítačem několik hodin denně, je žádoucí, aby v zájmu svého fyzického i psychického zdraví upravil celý svůj životní styl tak, aby byl vyvážený. Při sedavém zaměstnání by měl jedinec organizovat svůj volný čas tak, aby vhodně doplnil pracovní stereotyp o aktivní činnosti, které umožní fyzické uvolnění a přispějí tak k dobré celkové kondici. Samozřejmou komponentou vyváženého životního stylu by měla také být pestrá, zdravá strava.

4.2 Ergonomické požadavky na práci s počítačem 1

Ergonomii můžeme definovat jako obor zabývající se optimalizací lidské činnosti, která aplikuje poznatky o člověku a lidském těle na design nástrojů, nábytku a jiných předmětů. Jedná se o mezioborovou disciplínu integrující poznatky humanitních věd, zejména psychologie práce, fyziologie práce, hygieny práce, antropometrie a biomechaniky, a věd technických, např. strojírenství, vědy o řízení, kybernetiky, normování atd. (Chandra et al., 2009). Mezi lidmi a jejich pracovním Obr. 1: Cviky k uvolnění svalstva při práci na počítači prostředím probíhá nepřetržitá interakce, která může zapříčinit fyziologický a psychologický nápor na člověka. Cílem ergonomie je identifikovat a minimalizovat rizika spojená s konstrukcí pracovních nástrojů, vybavení a jiných k práci využívaných předmětů, která by na jeho zdraví mohla mít negativní dopad. V oblasti ergonomie bylo za poslední roky provedeno mnoho studií, což svědčí o aktuálnosti této problematiky. Napříč soudobými výzkumy zabývajícími se ergonomií pracovního místa (O’Neill, 2013; Robertson et al., 2008; Shin & Hegde, 2010; Sweere, 2002; Wahlström, 2005) 1 V USA je obor ergonomie chápan šířeji než v Evropě – v americké literatuře se setkáváme s označením Human factors & ergonomics (HF&E).

/ 41


můžeme identifikovat několik stěžejních faktorů určujících míru jeho ergonomičnosti, a sice: možnosti vlastního nastavení displeje – jak jeho polohy, tak jeho zobrazovacích vlastností; parametry a umístění klávesnice; možnost nastavení výšky a sklonu pracovní plochy; design a parametry pracovní židle, ev. křesla; osvětlení pracovního místa. V následujícím textu bude o těchto faktorech pojednáno podrobněji.

4.2.1 Pracovní plocha Vhodná pracovní plocha by měla poskytovat dostatek prostoru pro umístění klávesnice, myši a ostatních potřebných věcí. Prostor pro pohodlné užívání myši by měl být po obou stranách klávesnice, aby bylo možné střídat pravou a levou ruku při dlouhé práci. Hloubka pracovní plochy by pak měla odpovídat rozměrům monitoru tak, aby mohl být umístěn přibližně ve vzdálenosti natažených paží. Ergonomicky velmi vhodným (byť prozatím poměrně finančně náročným) řešením jsou vertikálně polohovatelné stoly (height-adjustable workstations). Protože dlouhoObr. 2: Vertikálně polohovatelný pracovní stůl dobé sezení není přirozenou polohou, může způsobit celou řadu zdravotních potíží – bolesti zad, krku, ramen, křeče dolních končetin atd. Práce vestoje má oproti sezení několik velkých výhod: podporuje přirozené proudění krve v celém těle, což zlepšuje prokrvení všech orgánů včetně mozku, umožňuje správné hluboké dýchání, minimalizuje nepříjemnou flexi svalů atd. (McKay & McKay, 2011; Vlahos, 2011). Ideálním řešením se zdají být takové polohovatelné stoly, u kterých je možné jednoduše střídat pracovní pozici vsedě i vestoje. Jak prokázali Vink et al. (2009), pravidelné střídání práce vsedě, v polosedu při opření o výškově polohovatelnou stoličku a vestoje výrazně snižuje diskomfort v oblasti šíje, ramen a bederní páteře při dlouhodobé stereotypní práci na počítači.

4.2.2 Osvětlení Nevhodné osvětlení pracovního místa může narušovat pozornost a tím vést ke zhoršení pracovního výkonu. Vysoká úroveň kvalitního umělého osvětlení by tak při práci s počítačem měla být samozřejmostí. Problematické jsou velké rozdíly v úrovni a intenzitě osvětlení – je-li přítomné prudké oslňující světlo, způsobuje rozostřené vidění a bolesti hlavy. Velké rozdíly v intenzitě světla mohou být přímého a nepřímého původu. Přímé oslnění může být důsledkem velkého rozdílu v intenzitě světla vnitřního a vnějšího prostředí. Jeho typickým zdrojem jsou nezacloněná okna. K nepřímému oslnění dochází v případě, že se intenzivní venkovní světlo uvnitř místnosti odráží o lesklé povrchy a poté narušuje naše zorné pole (Cañas et al., 2012). Každá pracovní plocha by měla být vybavena polohovatelnou pracovní lampou, u které je možné nastavit jak výšku, tak úhel dopadu světla. Ve vztahu k výše zmíněnému by pracovní lampa neměla vyzařovat světlo o výrazně vyšší intenzitě, než je světlo v okolí pracovního místa.

42 /


4.2.3 Pracovní židle Při dlouhodobé práci u počítače vsedě je kvalitní ergonomická židle stěžejní. Ideálním řešením je, má-li každý, jehož hlavním pracovním nástrojem je počítač, k dispozici ne jednu, ale několik různých židlí, které umožní pestrost postury při sedu a sníží tak míru stereotypu. Každá ergonomicky odpovídající židle by dle doporučení mezinárodní pracovní agentury (International Labour Office, 2010) měla splňovat několik důležitých parametrů. • Sedadlo musí být v takové výšce, aby bylo možné mít chodidla položená celou jejich plochou na podlaze, případně opřená o vhodnou podpěru. • Hloubka sedadla musí umožnit pohodlné opření o opěradlo židle v bederní oblasti zad. Přední okraj sedadla by měl být zaoblený tak, aby minimalizoval tlak na zadní stranu kolen. Sedadlo by mělo být potaženo prodyšným materiálem, který zamezí klouzání a zároveň se přizpůsobí tlakům vznikajícím při zátěži. • Opěradlo by mělo být vertikálně nastavitelné tak, aby vždy poskytlo opěru v bederní oblasti zad. Ideální je i možnost přizpůsobení úhlu opěradla, který by měl být v rozmezí 95–110 stupňů. Pokud je opěradlo pevné, je za vhodný považován úhel 103 stupňů. • Vertikálně i horizontálně nastavitelné by měly být i opěrky pro ruce. • Pracovní židle by měla být otočná o 360 stupňů, což ulehčuje vstávání a sedání a stejně tak umožňuje flexibilní přístup k podkladům a materiálům potřebným k práci, aniž by člověk musel otáčením zatěžovat páteř.

4.2.4 Stolní počítače Velmi důležitou roli v organizaci pracovního místa hraje účel, za jakým budeme počítač používat nejvíce. Je-li počítač užíván převážně k psaní, prioritou by měla být kvalita klávesnice a myši a jejich umístění na pracovní ploše. Slouží-li počítač primárně k surfování na internetu či grafickému designu, nejdůležitější jsou parametry myši. Je-li náplní práce převážně vkládání a editace dat, zaměřit bychom se předně měli na provedení numerické části klávesnice. Užíváme-li počítač převážně k hraní her, primárním ergonomickým parametrem je správná konfigurace klávesnice, myši a externího herního zařízení (Cornell University, 2014).

Monitor Z ergonomického hlediska jsou nejvhodnější širokoúhlé ploché displeje, které se na pracovní plochu jednoduše umisťují. Zásadním parametrem monitoru je kvalita jeho obrazu. Při dlouhé práci na počítači by jedinec měl sedět přímo před obrazovkou s maximálním úhlem pohledu na každou stranu 30 stupňů. Vzdálenost monitoru a očí by měla být přibližně na délku natažených rukou. Výška umístění monitoru by měla být taková, abychom se na něj při vzpřímeném sedu dívali rovným pohledem – horní okraj displeje by měl být přibližně v rovině očí či lehce pod ní, v rozmezí 0 až 60 stupňů (O’Reilly, M., Finder, B., & Werrell, M. K., 2007). Pro jedince, kteří nosí brýle, je vhodné umístit monitor o trochu níže, aby efektivně mohli využít zabroušení dioptrických skel. Pokud je k práci na počítači často využíváno tištěných textů, je vhodné je umístit na držák bezprostředně vedle monitoru (Princeton, 2013). Zejména v technicky orientovaných oborech je v současné době trendem užívání několika monitorů současně. Nové technologie často vyžadují, aby pracovník souběžně používal několik displejů velkých rozměrů. Takovéto pracovní konfigurace se mohou zdát efektivní a praktické, / 43


nicméně objevují se studie, které upozorňují na jejich větší rizikovost z hlediska lidského zdraví, než tomu je u klasického pracovního místa s jedním displejem (např. O’Neill, 2013; Nunes & McCauley Bush, 2012). V případech, kdy pracovník paralelně užívá několik monitorů – zpravidla dva nebo tři – by měla být dodržena tato pravidla: jeden z displejů by vždy měl sloužit jako primární, tzn. pracovník by ho měl využívat nejvíce. Ostatní monitory by měly být stejných rozměrů a horizontálně vyrovnány dle středu primárního monitoru. Jednotlivé obrazovky by od sebe měly být vzdáleny 3 až 5 cm (O’Neill, 2013).

Klávesnice a myš Tvar a uspořádání klávesnice, její design a funkčnost jsou stěžejními faktory ovlivňujícími produktivitu a komfort při práci na počítači. Ergonomické klávesnice jsou na trhu k dostání v několika různých řešeních a každý uživatel si tak může vybrat tu, která mu nejlépe vyhovuje. Klávesnice by měla být umístěna v takové výšce, aby na ní bylo možné psát s předloktím směřujícím lehce dolu – úhel lokte by měl být mírně větší než úhel pravý – ideálně 90 až 120 stupňů. Klávesnice by tedy měla být umístěna níže, než je standardní pracovní plocha, na které píšeme rukou.

Obr. 3: Typy ergonomických klávesnic

Myš by měla být umístěna bezprostředně vedle klávesnice ve stejné výšce, aby se minimalizovalo vychýlení ruky při přechodu z klávesnice na myš a obráceně. Na trhu jsou k dostání i speciální, vysoce ergonomické vertikální myši či trackbally (alternativa myši ovládaná kuličkou). Zápěstí by při práci s klávesnicí a myší měla být v neutrální poloze v linii s předloktím, ze které by neměla výrazně vybočovat. Při delší práci je vhodné, aby předloktí byla podepřena o opěrky židle. Při nedodržení těchto ergonomických pravidel může dojít k rozvoji syndromu karpálního tunelu, který je velmi častým onemocněním jedinců dlouhodobě pracujících na počítači.

Obr. 4: Nezdravá vs. zdravá poloha rukou při psaní na klávesnici 44 /


4.3 Základní pravidla pro práci s ICT Jak vyplývá z výše uvedeného, ergonomie pracovního místa v současné době rapidního rozvoje technologií, kdy se počítač stává hlavním (a mnohdy i jediným) nástrojem práce stále většího počtu lidí, nabývá na důležitosti. Shrneme-li nejdůležitější ergonomické zásady při práci s počítačem, mělo by pracovní místo vypadat přibližně takto: 1 – horní hrana monitoru v úrovni očí či lehce pod ní 2 – monitor a klávesnice ve středu vertikální osy těla 3 – žádné odlesky na displeji 4 – potřebné dokumenty vedle monitoru a klávesnice 5 – podpora naklopení klávesnice 6 – zápěstí v rovné či lehce sklopené poloze 7 – lokty u těla svírající úhel lehce větší než 90 stupňů 8 – pravidelné střídání polohy 9 – záda opřená o opěradlo židle 10 – časté pravidelné přestávky 11 – chodidla celou plochou rovně na zemi či podložce 12 – CPU mimo pracovní plochu Vedle „klasických“ ergonomických otázek pracovního místa, které byly diskutovány výše, v současné době vyvstává i řada specifických problémů, které se váží na nové a stále populárnější formy ICT. Ergonomie se tedy již neuplatňuje pouze v otázkách designu pracovního místa, nýbrž se věnuje i specifikům přenosných počítačů, tabletů a smartphonů.

4.3.1 Přenosné počítače Protože jsou u přenosných počítačů klávesnice a obrazovka pevně spojené, je nemožné nastavit je tak, aby splňovaly ergonomické požadavObr. 5: Zásady ergonomie pracovního místa ky. Laptopy se díky tomu nehodí pro dlouhodobou práci – každý, kdo s počítačem pracuje několik hodin denně, by měl používat stolní počítač. Pokud je práce s laptopem nevyhnutelná, jako vhodné ergonomické řešení se nabízí instalace externího monitoru, ev. externí klávesnice a myši při dodržení stěžejních zásad ergonomie pracovního místa. Vhodným doplňkem je i šikmá podložka pod laptop, která umožní psaní na klávesnici ve správném úhlu (Jacobs et al., 2011). Nezanedbatelnou předností podložky je i fakt, že umožňuje lepší ventilaci laptopu, a tudíž pomáhá předcházet jeho přehřívání, díky němuž se práce s laptopem může stát velmi nepříjemnou – jak uvádí T. Minter (2013), známy jsou případy, kdy i relativně krátká práce na přehřívajícím se laptopu umístěném na klíně uživatele měla za následek lehké popáleniny. Díky své kompaktnosti i cenové dostupnosti se laptopy během posledních let staly nedílnou součástí našich nejen pracovních, ale především studijních a soukromých životů. I přes svou popularitu však mají řadu ergonomických nedostatků, které se při dlouhodobém nevhodném užívání / 45


Obr. 6: Ergonomicky vhodná poloha při práci na laptopu

mohou stát hrozbou našemu zdraví. Za ergonomicky zcela nevhodné pozice při práci na laptopu se považují všechny polohy, ke kterým notebooky přímo „vybízejí“ – polosed v měkkém křesle, turecký sed, výrazný předklon či dokonce leh. Tyto polohy představují značné riziko pro vznik muskuloskeletálních onemocnění díky tomu, že v nich není možné udržet ramena, lokty a zápěstí v neutrální poloze. Stejně tak jsou nadměrně namáhány šíjové a krční svaly (Chavda, 2013; Green, 2008; Gold et al., 2012). Při práci s laptopem bez dalšího externího zařízení je tedy díky jeho konstrukci nezbytné hledat přijatelný kompromis, který umožní relativně pohodlné psaní i sledování displeje: laptop by měl být umístěn na rovném povrchu s obrazovkou sklopenou v úhlu 110–150 stupňů. Vzdálenost laptopu musí být díky jeho designu menší, než je vhodná vzdálenost monitoru. Měla by činit přibližně 40–75 cm.

4.3.2 Tablety a smartphony Tablety a smartphony se staly hitem posledních několika let. I za tak krátkou dobu, po kterou jsou na trhu, se tablety ovládané prostřednictvím dotykové obrazovky či stylusu etablovaly v mnoha oblastech lidské činnosti, od běžného surfování na internetu a zábavy přes prodej až po zdravotnictví či školství. Příkladem může být Austrálie, která v rámci vládního projektu inovace školství zavedla tablety jako vzdělávací pomůcky pro děti na prvních stupních vybraných základních škol (McCauley, 2011). Nicméně ať se jedná o tablety s displejem o uhlopříčce 10” či o obrazovku velikosti většího telefonu, představují tyto produkty značné zdravotní riziko pro jejich pravidelné uživatele (Chandler, 2013). Hlavní problém tkví v samotném designu tabletů a smartphonů. Nedominantní ruka zařízení drží, zatímco ta dominantní ho pohyby prstů ovládá. Přestože jsou tyto produkty zpravidla velmi lehké, jejich držení ve stálé pozici po dlouhou dobu může být značně nepohodlné. Další nepříjemností 46 /


spjatou s jejich ovládáním je i fakt, že prsty dominantní ruky, které právě nejsou používány k ovládání, musí být drženy v nepřirozené poloze mimo obrazovku, aby nenarušily zadávaný příkaz. Protože tablety a smartphony zpravidla nemají žádný externí monitor, uživatel při práci s nimi musí mít nepřetržitě krk v poloze směrem dopředu od osy těla. Toto namáhání může způsobit bolesti krční páteře, šíjových svalů a ramen. Dalším ergonomickým nedostatkem těchto zařízení je podsvícení displeje, které je často uzpůsobeno k použití zařízení na přímém světle a ne u všech zařízení je variabilita jasu a kontrastu dostatečná. Z tohoto hlediska jsou k pravidelnému čtení mnohem vhodnější čtečky e-knih a PDF dokumentů.

4.4 Shrnutí Dospěli jsme do doby, kdy se počítače staly nástrojem denní potřeby. Trávíme u nich dlouhé hodiny a přitom zapomínáme na své zdraví. Značné množství zaměstnání v současné době vyžaduje několikahodinovou práci na počítači denně, pro spoustu lidí je počítač hlavním (někdy i jediným) nástrojem k práci. Práci u počítače považují mnozí za práci lehkou a bez zdravotních rizik – může však být zdrojem různých zdravotních potíží. Gerr et al. (2002) v rozsáhlé epidemiologické studii zjistili, že více než polovina lidí, jejichž práce je závislá na počítači, sedí u počítače v nepřirozené pozici a škodí tak svému zdraví. Závažné potíže způsobené častým a nesprávným sezením u počítače zpravidla nejsou na první pohled znatelné a často se objevují až s odstupem času. V některých případech už však může být pozdě. Tyto zdravotní problémy jsou souhrnně označovány termínem RSI (Repetitive Strain Injury, poškození z opakovaného namáhání) a v oblasti ICT se o nich hovoří už poměrně dlouho. K vysokému nárůstu RSI však dochází zejména v posledních letech, a lze ho tak považovat za jedno z největších zdravotních rizik moderního světa (Chandra et al., 2009). Každý, kdo pracuje s počítačem několik hodin denně, se vystavuje riziku bolesti svalů, kostí a potížím se zrakem. Práce s počítačem je statická a stereotypní, díky čemuž je zatěžována především krční a bederní páteř a také oblast zápěstí, ruky, popřípadě ramene. Velmi časté jsou také bolesti očí, rozostřené vidění a jiné potíže se zrakem. Uspořádání pracovního místa je velmi důležité – není-li správné, může mít signifikantně negativní dopad na zdraví jedince. V současné době se v praxi, především ve větších firmách, uplatňuje i software používaný k ohodnocení ergonomičnosti pracovního místa na základě biochemické analýzy. Příkladem může být program 3DSSPP (3D Static Strength Prediction Program), který dokáže ohodnotit všechny ergonomicky podstatné úhly a zátěž svalů (Feyen, 1999). Důležitou prevenci zdravotních obtíží představují nejrůznější pohybové aktivity, pravidelné přestávky v práci a kvalitní ergonomické pomůcky doplňující stolní počítač. Vyhýbat bychom se měli dlouhé práci na laptopu. Je-li to nezbytné, vhodným řešením může být používání externí ergonomické klávesnice či monitoru. Pracuje-li člověk s počítačem několik hodin denně a je-li na počítači jeho zaměstnání závislé, je žádoucí, aby v zájmu svého fyzického i psychického zdraví upravil celý svůj životní styl tak, aby byl vyvážený. Při sedavém zaměstnání by měl jedinec organizovat svůj volný čas takovým způsobem, aby vhodně doplnil pracovní stereotyp o aktivní činnosti, které umožní fyzické uvolnění a přispějí k dobré celkové kondici. Greene et al. (2005) ve své studii prokázali, že aktivním tréninkem v oblasti ergonomie lze efektivně zvýšit uvědomělost lidí o potencionálních rizicích nesprávného sezení a organizace pracovního místa vůbec. Po ročním odstupu od ergonomického tréninku se u participantů vyskytovaly bolesti zad, svalstva, očí a hlavy signifikantně méně často, než tomu bylo před podstoupením tréninku. Výsledky této studie jasně potvrzují, že pro jedince dlouhodobě pracující s počítačem je trénink

/ 47


v oblasti ergonomie zaměřený na praktické rady a postupy značným benefitem. Bylo by tedy účelné, aby se ergonomické tréninky a školení staly běžnou součástí chodu každé organizace či firmy. Závěrem bych ráda upozornila na problém, který rapidní vývoj ICT představuje pro dětské a mladistvé uživatele. Práce s počítačem se za poslední roky stala nedílnou součástí vzdělávání i volnočasových aktivit. Neboť sedavý způsob života nese značná rizika i pro dospělé jedince, jeho dopady na zdravý fyzický a psychický vývoj dítěte mohou být při nedodržování zásad bezpečnosti a správné hygieny práce mnohem závažnější. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby děti již od útlého věku byly vedeny k osvojení zdravého pracovního stylu s počítačem. Navzdory velkému množství výzkumných studií věnujících se ergonomii pracovních míst dospělých je odborné literatury věnující se této problematice zaměřené na dětské a mladistvé uživatele nedostatek. Díky tomuto deficitu tak postrádáme objektivní data, která by se mohla stát kvalitní teoretickou bází pro tvorbu relevantních příruček pro rodiče a učitele. Vhodným příkladem snahy tento nedostatek překonat může být výzkum E. Hughes (2011), ve kterém na základě antropometrických dat autorka identifikovala genderově specifické nároky žáků amerických základních škol na parametry komponent pracovního místa, především klávesnice a myši.

LITERATURA 1. Cañas, J. J. et al. (2012). Human Factors and Ergonomics. Dresden: TU Dresden. 2. Carayon P. (1994). Stressful Jobs and Non-stressful Jobs: A Cluster Analysis of Office Jobs. Ergonomics Vol. 37, No. 2, 311–23. 3. Cornell University (2014). Ergonomic Guidelines for Arranging a Computer Workstation. Online dostupné z: http://ergo.human.cornell.edu/ergoguide.html. 4. Davis, K., Kotowski, S., Sharma, B., Herrmann, D., & Krishnan, A. (2009). Combating the Effects of Seden tary Work: Postural Variability Reduces Musculoskeletal Discomfort. Human Factors and Ergonomics Society Vol. 53, No. 13, 884–886. 5. Ergotron (2008). Comfortable Portable Computing: The Ergonomic Equation. Online dostupné z: http:// www.ergotron.com/Portals/0/literature/whitePapers/english/Portable-Ergonomic-White-Paper.pdf. 6. Feyen, R. et al. (1999). Computer-Aided Ergonomics: A Case Study of Incorporating Ergonomics Analyses into Workplace Design. Applied Ergonomics Vol. 31, 291–300. 7. Galinsky, T. L. et al. (2000). A Field Study of Supplementary Rest Breaks for Data-entry Operators. Ergonomics Vol. 43, No. 5, 622–38. 8. Gerr, M. et al. (2002). A Prospective Study of Computer Users: I. Study Design and Incidence of Musculoskeletal Symptoms and Disorders. American Journal of Industrial Medicine Vol. 41, 221–235. 9. Gold, J., Driban, J., Yingling, V., & Komaroff, E. (2012). Characterization of Posture and Comfort in Laptop Users in Non-Desk Settings. Applied Ergonomics Vol. 43, 329–399. 10. Green, B. N. (2008). A Literature Review of Neck Pain Associated With Computer Use: Public Health Implications. Journal of Canadian Chiropractic Association Vol. 52, No. 3, 161–167. 11. Greene, B. et al. (2005). Effects of an Active Ergonomics Training Program on Risk Exposure, Worker Beliefs, and Symptoms in Computer Users. Work Vol. 24, 41–52. 12. Griffiths, K. L. et al. (2007). The Impact of a Computerized Work Environment on Professional Occupational Groups and Behavioural and Physiological Risk Factors for Musculoskeletal Symptoms: A Literature Review. Journal of Occupational Rehabilitation Vol. 17, 743–765.

48 /


13. Hagberg, M. et al. (2012). Prevention of Musculoskeletal Disorders in Workers: Classification and Health Surveillance – Statements of the Scientific Committee on Musculoskeletal Disorders of the International Commission on Occupational Health. BMC Musculoskeletal Disorders Vol. 21, No. 13, 109–119. 14. Henning, R. A. et al. (1997). Frequent Short Rest Breaks from Computer Work: Effects on Productivity and Well-being at Two Field Sites. Ergonomics Vol. 40, No. 1, 78–91. 15. Hirst, A. (2010). Basic Principles in Occupational Hygiene. London: OH Learning. 16. Huges, E. (2011). Child Computer Use and Anthropometry. Proceedings of the Human Factors and Ergonomics Society Annual Meeting Vol. 55, 1716–1719. 17. Chandler, H. (2013). The Ergonomics Of The Tablet Computer. Online dostupné z: http://www.calsae.org/ Go.aspx?NavigationKey=df1bac69-6f56-4354-9445-2277885be3c1. 18. Chandra, A. et al. (2009). Ergonomics in the Office Environment: A Review. Proceedings of International Conference on Energy and Environment, March 19–21, 2009. 19. Chavda, E., Parmar, S., & Parmar, M. (2013). Current Practice of Laptop Computer and Related Health Problems: A Survey Based on Ergonomics. International Journal of Medical Science and Public Health Vol. 2, No. 4, 1024–1026. 20. International Labour Office (2010). Ergonomic Checkpoints. Practical and Easy-to-Implement Solutions for Improving Safety, Health and Working Conditions. ILO Publications: Geneva. 21. Jacobs, K., Foley, G., Punnett, L., Hall, V., Gore, R., Brownson, E., Ansong, J., Markowitz, A., McKinnon, M., & Steinberg, S. (2011). University Students Notebook Computer Use: Lessons Learned Using E-Diaries to Report Musculoskeletal Discomfort. Ergonomics Vol. 54, No. 2, 206–219. 22. Mainenti, M. R. M. et al. (2014). Pain, Work-related Characteristics, and Psychosocial Factors among Computer Workers at a University Center. Journal of Physical Therapy Science Vol. 26, No. 4, 567–573. 23. McCauley, D. (2011). iPad Neck - Ergonomics Experts Warn of Tablet Injury. Online dostupné z: http:// www.heraldsun.com.au/technology/tablets/switching-from-a-computer-to-ipad-could-be-a-pain-in-the-neck-ergonomics-experts-warn. 24. McKay, B., & McKay, B. (2011). Become a Stand-Up Guy: The History, Benefits, and Use of Standing Desks. Online dostupné z: http://www.artofmanliness.com/2011/07/05/become-a-stand-up-guy-the-history-benefits-and-use-of-standing-desks/. 25. Minter, T. (2013). Ergonomics & The Mobile Environment. Interface Vol. 12, 24–27. 26. Nunes, I. L., & McCauley Bush, P. (2012). Work-related Musculosceletal Disorders Assesment and Prevention. In: Nunes, I. L. (Ed.). (2012). Ergonomics – A Systems Approach. London: InTech. 27. O’Neill, M. (2013). New Workplace Ergonomics Research – Emerging Risks and Solutions. Knoll Workplace Research, No. 3, 1–3. 28. O’Reilly, M., Finder, B., & Werrell, M. K. (2007). An Ergonomics Guide to Computer Workstations. Fairfax: AIHA Press. 29. OSHA (2013). Industrial Hygiene. USA Occupational Safety and Health Administration. Online dostupné z: https://www.osha.gov. 30. Robertson, M., Amick, B. C., DeRango, K., Rooney, T., Bazzani, L., Harrist, R., & Moore, A. (2008). The Effects of an Office Ergonomics Training and Chair Intervention on Worker Knowledge, Behavior and Musculoskeletal Risk. Applied Ergonomics Vol. 40, No. 1, 124–135. 31. Shin, G., & Hegde, S. (2010). User-Preferred Position of Computer Displays of Different Sizes and Configurations. Proceedings of the Human Factors and Ergonomics Society Vol. 54, No. 15, 1110–1114.

/ 49


32. Sim J., Lacey R. J., & Lewis, M. (2006). The Impact of Workplace Risk Factors on the Occurrence of Neck and Upper Limb Pain: A General Population Study. BMC Public Health Vol. 6, 234–239. 33. Sweere, H. C. (2002). Ergonomic Factors Involved In Optimum Computer Workstation Design. Online dostupné z: http://www.ergotron.com/Portals/0/literature/whitePapers/english/ERGONOMIC_FACTORS.pdf. 34. Palmer, K. T. et al. (2001). Use of Keyboards and Symptoms in the Neck and Arm: Evidence from a National Survey. Occupational Medicine Vol. 51, No. 6, 392–395. 35. Plog, B. A., & Quinlan, P. J. (2005). Fundamentals of Industrial Hygiene (5th ed.). USA National Safety Council. 36. Princeton University (2013). Health and Safety Guide – Computer Workstations. Online dostupné z: http://web.princeton.edu/sites/ehs/healthsafetyguide/A4.htm 37. Vink, P. et al. (2009). Varying the Office Work Posture between Standing, Half-Standing and Sitting Results in Less Discomfort. In: Karsh, B-T. (Ed.). (2009). Ergonomics and Health Aspects of Work with Computers. New York: Springer. 38. Vlahos, J. (2011). Is Sitting a Lethal Activity? The New York Times, April 4, 2011. Online dostupné z: http://www.nytimes.com/2011/04/17/magazine/mag-17sitting-t.html?_r=0 39. Wahlström, J. (2005). Ergonomics, Musculoskeletal Disorders and Computer Work. Occupational Medicine Vol. 55, No. 3, 167–176. 40. Yang, C., & Carayon, P. (1995). Effect of Job Demands and Social Support on Worker Stress: A Study of VDT Users. Behavioral Informational Technology Vol. 14, No. 1, 32–40.

Seznam obrázků Obr. 1: Cviky k uvolnění svalstva při práci na počítači. Použito 20-10-2013. Dostupné z: http://eyeprotectorpro.com/officeexercises.png Obr. 2: Vertikálně polohovatelný pracovní stůl. Použito 20-08-2014. Dostupné z: http://www.ergotron.com/Portals/0/literature/whitePapers/english/Portable-Ergonomic-WhitePaper.pdf Obr. 3: Přehled různých typů klávesnic. Použito 20-10-2013. Dostupné z: http://images.gizmag.com/inline/trulyergo-5.jpg Obr. 4: Nezdravá vs. zdravá poloha rukou při psaní na klávesnici. Použito 22-10-2013. Dostupné z: http://www.ergotron.com/Portals/0/literature/whitePapers/english/Portable-Ergonomic-WhitePaper.pdf Obr. 5: Zásady ergonomie pracovního místa. Použito 24-08-2014. Dostupné z: http://www.desksplus.com/downloads/Humanscale%20Ergonomic%20Tips.jpg Obr. 6: Ergonomicky vhodná poloha při práci na laptopu. Použito 20-08-2014. Volně přeloženo. Dostupné z: http://www.ergotron.com/Portals/0/literature/whitePapers/english/Portable-Ergonomic-WhitePaper.pdf

50 /

5 / Digitální mládež – vliv ICT na socializaci Kristýna Augustinová

Pro člověka jako tvora společenského má proces socializace zásadní vliv na jeho život. Konkrétní societa, ve které jedinec vyrůstá, ovlivňuje utváření jeho hodnot, vzorců chování, postojů, návyků a dovedností ve směru, který je jejími členy vnímán jako žádoucí. Za primární socializační činitele je obecně považována rodina, která je v této oblasti dominantní silou, právě díky svému konstantnímu působení. Moderní společnost však svými požadavky zapojuje do socializační hry také instituce. Pod tímto pojmem si můžeme představit školní zařízení všech stupňů a typů, zájmové kroužky, později zaměstnání apod., přičemž průběh socializace v těchto institucích zásadně ovlivňuje to, do jaké míry je jedinec přijímá či se s nimi identifikuje. Za posledních sto let došlo obzvlášť k výraznému technickému vývoji, který s sebou přinesl nové socializační činitele, média (Řehan, 2007). „Dnešní děti a dospívající představují generaci ,zaplavenou‘ médii, generaci, jejíž každodenní život je mediálními technologiemi a konzumací mediálních obsahů zcela prosycen. Jak ukazují výsledky výzkumů, za zcela běžnou součást výbavy dnešní mladé generace můžeme považovat mobilní telefon, přehrávač hudby, rádio a u starších dětí a dospívajících také počítač či notebook. Rovněž vlastní televizor a v případě chlapců též herní konzole se stávají spíše pravidlem než výjimkou“ (Šebeš, 2013). Zatímco zpočátku se společnost obávala o psychický, potažmo sociální vývoj dětí a mládeže hlavně kvůli televiznímu médiu, informační revoluce s sebou přinesla nový fenomén, známý pod zkratkou ICT. Termín informační a komunikační technologie (Information and Communication Technologies) v sobě zahrnuje veškeré informační technologie používané pro komunikaci a práci s informacemi, spadá sem tedy již zmiňované televizní médium, ale také další výše zmíněné technologie, jako je např. mobilní telefon, rádio, přehrávač hudby, počítač, notebook, tablet apod. Samotná konzumace médií zabírá dětem a mladým lidem historicky bezprecedentní množství času (Šebeš, 2013). Moderní komunikační nástroje jsou nedílnou součástí našeho života a mají neoddiskutovatelný vliv na socializační proces jedince, což s sebou přináší také vliv na jeho psychickou stránku. Věřím, že následující informace budou čtenáři užitečné v pozdější odborné praxi, ale i v běžném životě, kdy by mohly pomoci pochopit projevy generace digitálních domorodců ve virtuálním i reálném světě.

5.1 Mládež v kyberprostorové aréně V úvodu bylo zmíněno několik všeobecně známých aspektů týkajících se socializace lidského jedince. K tomuto tématu se následující text již vracet nebude, ale spíše se zaměří na jeho specifika v interakci s kyberprostorem. Pojem kyberprostor bývá obecně užíván k označení digitálně vytvořeného prostoru, ačkoli slovo prostor může naši mysl svádět k přisouzení materiálních aspektů. Etnograf David Hakken přirovnává kyberprostor k sociální aréně, do které vstupují subjekty, jež spojuje využívání síťových médií ke vzájemné komunikační interakci (Macek, 2011). / 51


V současnosti vzbudilo zájem odborné veřejnosti zkoumání právě vlivu kyberprostoru a s tím spojené kyberkultury na psychiku a socializační procesy jejich uživatelů. Logickou otázkou je, proč právě v poslední době, když vývoj digitálních technologií provází lidstvo již několik desetiletí. Jedním z důvodů zájmu zaměřujícího se hlavně na vliv digitálních médií na vývoj jedince je fakt, že poprvé v historii zde existuje generace, která byla od narození obklopena digitálními médii. Bývá označována různými termíny, jako např. digital natives (digitální domorodci), N-Gen (Net Generation), digitální generace, elektronická či síťová generace. Jedná se o děti a mládež, v jejichž životě byl počítač, zastupující v tomto případě i další ICT, stále přítomným vlivem. Na rozdíl od svých rodičů jej užívají s naprostou samozřejmostí k hraní, učení, komunikaci, školní práci či k vytváření nových obsahů (Dorman, 2000). Digitální domorodci se v internetovém světě cítí jako doma, do tohoto světa se již narodili a nerozlišují mezi světem online a offline v takové míře jako druhá skupina, starších, dospělých, která je označována jako digitální přistěhovalci (digital immigrants) (Eckertová, Dočekal, 2013). Samotná kategorie digitálních domorodců se již také rozvrstvuje, její mladší zástupci, kteří se narodili po roce 1993, tzv. Generation Google, prakticky vůbec nepamatují doby bez počítačů, internetu a vyhledávače Google, jenž se začal pohybovat v online sférách v roce 1998. Právě o této generaci se hovoří v souvislosti se zvláštními schopnostmi a dovednostmi při užívání informačních a komunikačních technik (Spitzer, 2014).

5.2 Fenomény prostředí internetu z pohledu dospívajících Kyberprostor disponuje několika fenomény, které sice působí na celou populaci uživatelů internetu, ale ne stejnou měrou. Lidé ve jménu své vlastní individuality vnímají internet různými způsoby, což ovlivňuje jejich chování, a to nejen v rámci kyberprostorové arény. David Šmahel předestřel ve své publikaci Psychologie a internet výsledky kvalitativního výzkumu dospívajících, podle kterých vzniklo pět kategorií prostředí internetu, každá se svými specifickými znaky. Jedná se o prostředí bez zábran, prostředí odreagování a zábavy, prostředí bez závazků, prostředí lži a přetvářky a prostředí štěstí. V rámci první kategorie byly identifikovány tyto znaky: větší otevřenost, redukce úzkosti, absence sankcí, sexuální narážky, možnosti lži a přetvářky, pocit fyzického bezpečí, absence sebe sama jako fyzického objektu, možnost ukončení kontaktu a anonymita, jejíž míra je základní proměnnou, která ovlivňuje chování i cítění lidí v kyberprostoru. Z výzkumu vyplynulo, že dospívající berou anonymitu kyberprostoru jako jeho základní vlastnost a danost. Pokud by znali skutečnou technickou podstatu internetu, kde lze hledání anonymity přirovnat k výpravě za bájným jednorožcem, je velmi pravděpodobné, že by se v mnoha případech zachovali jinak. Jako prostředí odreagování a zábavy se může internet jevit těm uživatelům, kteří ho využívají jako zprostředkovatele zábavy, relaxace, odreagování a povyražení. Někteří digitální přistěhovalci mohou v internetu vidět pouze pracovní nástroj, který je pro ně věčným zdrojem stresu, a nechápou lehkost digitálních domorodců, se kterou se brouzdají kyberprostorovými vodami. Je to pochopitelné – pokud něčemu nerozumíme, nemáme zažitý určitý pracovní postup a děsíme se každého kliknutí, jako by to mohlo odpálit nejbližší benzinovou pumpu, je nám cizí i pocit, že s otevřením kyberprostoru vstupujeme do zábavního parku. Fenomén prostředí bez závazků je úzce spjat s kategorií prostředí bez zábran. Specifikace spočívá v předpokladu jedince, že na sebe nemusí brát žádný závazek ani zodpovědnost, tedy že bez zábran je nejen on, ale také prostředí, ve kterém se pohybuje, a subjekty v něm figurující. V kyberprostoru je v porovnání s kontaktem face to face mnohem jednodušší někoho urazit, říct mu, co si o něm opravdu myslíme, nebo prostě ukončit konverzaci. Proč? Protože se pohybujeme v zemi bez závazků.

52 /

5 / Digitální mládež – vliv ICT na socializaci

Otázku, zda to má vliv na naše sociální vztahy a přístup k lidem, necháme zatím v této části textu vyšumět do prostoru. Internet jako prostředí lži a přetvářky popisovali ve výzkumu především mladší dospívající ve věku 14–18 let. Pro vysvětlení tohoto jevu má David Šmahel dvě hypotézy, které se navzájem doplňují. První z nich je postavena na potřebě mladších adolescentů experimentovat s identitou a hledat sebe sama. Hraní jiných rolí a vydávání se za někoho jiného nebylo před nástupem internetu nikdy tak snadné, takže tato skupina populace na internetu skutečně více „lže“. Druhá hypotéza vypovídá o tom, že mladší adolescenti se na internetu pohybují častěji ve vodách lží a přetvářek, neanonymní kanály nejsou zatím tolik vyhledávány. Např. chat je místo jako stvořené pro experimentování s identitou, a proto jej využívají především mladší adolescenti. Protože tu ale nejsou jediní, kdo klame, a protože využívají převážně tuto službu, získají postupně pocit, že internet je místo, kde každý lže a přetvařuje se. Postupem času se potřeba experimentování s identitou snižuje, takže starší adolescenti spíše upouští od lží a přetvářek, využívají adresných a méně anonymních internetových služeb a tím pádem méně vyhledávají chatové místnosti. Fenomén štěstí v prostředí internetu popisovaly dívky ve věku 20–25 let. Autor výzkumu se domnívá, že tendence hledat štěstí v kyberprostoru mají spíše adolescenti nad 20 let, kteří si tak mohou kompenzovat např. pocit méněcennosti, komunikační problémy apod. V této kategorii může být internet vnímán jako prostředí bezstarostnosti, uvolněné atmosféry, emoční podpory, což podporuje ochotu svěřit se s problémy, o kterých se „tam venku“ mluví mnohem obtížněji. Internet tak dostává svému názvu a vytváří jakousi „síť sounáležitosti“, kde se prolínají efekty prostředí štěstí a prostředí bez zábran, čímž umožňují uživateli se více otevřít a ventilovat i věci, se kterými se zatím nikomu nesvěřil (Šmahel, 2003). Slovy jedné pětadvacetileté účastnice výzkumu: „… lidé mají tendenci tě podporovat v bezstarostnosti, možná proto jim rád vyprávíš o životních sračkách… asi se schováváme za těma písmenkama nějak… magická písmenka… míň se bojíme. To je bludný kruh, víš co… míň se bojíme, protože jsme na internetu, jsme na internetu, protože se míň bojíme“ (Šmahel, 2003, p. 34).

5.3 Změny osobnosti online Výše popsané fenomény prostředí internetu mají u dospívajících výrazný vliv na změny ve vnímání sebe sama v reálném a virtuálním světě. Některé z nich vyplývají již z toho, co tu bylo zmíněno. Mezi změny svého virtuálního já řadí dospívající omezení úzkosti, otevřenost a upřímnost, vyšší míru komunikativnosti, názorovou vyhraněnost, vliv skupiny a idealizaci sebe sama. Z tohoto výčtu je potřeba okomentovat vliv skupiny, který v předešlém textu nezazněl. Ačkoli je uživatel při pohybu ve virtuálním světě většinou fyzicky sám, vliv norem skupiny k němu prosákne podobně jako v realitě, ačkoli se s jednotlivými členy nemusel nikdy doopravdy setkat. Zajímavý je vliv virtuální přezdívky, jejíž znění si dospívající zvolil sám. Uživatelé, kteří se s tímto tzv. nickem setkají, často předpokládají, že tento výraz vyjadřuje soulad s myšlením a jednáním daného jedince. Změna virtuálního já tak probíhá pod taktovkou přizpůsobení se představě okolí, čili do určité míry bez vlastní vůle. Tyto sociální mechanismy fungují v obou světech, virtuálním i reálném, lidé si je jako společenští tvorové přenáší na všechna pole své působnosti. Lze tedy říci, že naše virtuální reprezentace žije do určité míry svým vlastním životem. Někteří dospívající se se svou virtuální reprezentací identifikují, v celém kyberprostoru vystupují pod jedním nickem, který podle jejich názoru vyjadřuje jejich pravé já. Tato identifikace může zajít až tak daleko, že znění nicku ovlivní chování dospívajícího i v reálném světě. Nelze říci, že by se jedinec začal najednou chovat jinak mezi vrstevníky, kteří ho znají, jen proto, že si změnil nick, zas tak jednoduché

/ 53


a přímočaré to není. Ovšem pokud se jedná o sraz lidí, kteří se znají pouze přes internet, může virtuální já nahradit to reálné a nikdo z okolí nezaznamená změnu (Šmahel, 2003). Identifikovat se se svou přezdívkou představuje určitý rozpor. Na jednu stranu chce být uživatel čistě sám sebou a podle toho volí znění nicku. Na druhou stranu se vědomě či nevědomě mění podle toho, jak vnímají a chápou poselství přezdívky další subjekty z virtuálního prostředí. Někteří lidé se dokonce domnívají, že jen v kyberprostoru se může projevit „pravé já“ osvobozené od komplexů a masek, které si nasazujeme svými rolemi v reálném světě (Šmahel, 2003). Ale pokud je původně virtuální nyní reálné, jaký je v tom rozdíl? Rozdělení světa na virtuální a reálný se začíná vymykat přirovnání o dvou územích oddělených hranicí technologie a spíše se blíží pomyslné nádobě se dvěma kapalinami, které se navzájem mísí. Nick má v sobě cosi magického právě proto, že je v něm možnost svobodné volby, kterou si dospívající zatím moc neužili. Určit si sami způsob, jak nás budou lidé oslovovat, je něco nového. Vždyť naše křestní jména ani příjmení jsme si sami nevybrali. Tady v kyberprostoru si to můžeme konečně vynahradit.

5.4 Poznáváme digitální domorodce Dle výzkumu EU KIDS online je spektrum aktivit, které děti a mládež v kyberprostoru podnikají, nesmírně široké. Nejedná se o jednotvárnou činnost, kterou můžeme z hlediska digitálních imigrantů zjednodušeně vidět my. Převládá používání kyberprostoru pro školní práci (85 % dětí), hraní her (83 %) a sledování videoklipů (76 %). Necelé dvě třetiny dětí používají různé komunikační aplikace (sociální sítě a chat). 59 % evropských dětí ve věku 9–16 let má svůj profil na některé ze sociálních sítí (např. Facebook, Myspace). Méně je u této skupiny rozšířené vytváření mediálních obsahů, necelých 40 % publikuje na webu obrázky, cca jedna třetina sdílí zprávy či užívá webkameru, 11 % vytváří vlastní blog. Z výzkumu dále vyplývá, že menší děti se při užívání kyberprostoru věnují v průměru pěti aktivitám, teenageři osmi či devíti. Na základě dat z výše zmíněného výzkumu rozdělil německý výzkumník Uwe Hasebrink vzorce užívání kyberprostoru do šesti kategorií, které přibližují, jakým způsobem děti a dospívající internet užívají. Konkrétní uživatelské typy jsou nazvány takto: „málo riskující nováčci“, „mladí networkeři“, „umírnění uživatelé“, „riskující průzkumníci“, „intenzivní hráči“ a „zkušení networkeři“. „Málo riskující nováčci“ jsou děti, které tráví na internetu málo času a jejich online aktivity nesměřují k potenciálnímu riziku. „Mladí networkeři“ mají vyšší zájem o aktivity na internetu, které se ovšem spíše týkají sociálních sítí než školní práce nebo vyhledávání nových informací. „Umírnění uživatelé“ jsou na tom s online časovou dotací podobně jako předešlá skupina, ale repertoár jejich online aktivit je širší. Na úkor sociálních sítí se do popředí dostává mapování zpravodajství a plnění úkolů do školy pomocí internetu. „Riskující průzkumníky“ lze označit za nejkreativnější skupinu, která oplývá nejširší škálou online aktivit, což souvisí s nejvyšší frekvencí potenciálně rizikových činností. „Intenzivní hráči“ tráví většinu času v kyberprostoru hraním her a sledováním videoklipů, v průměru tři hodiny denně. Tato kategorie je spolu s tou předchozí typická především pro chlapce. Na rozdíl od skupiny „zkušených networkerů“, která je tvořena především dívkami (dvoutřetinová většina). Nejvýraznějším rysem je téměř naprostá absence hraní her. Četnost kreativních aktivit je vysoká, stejně tak jako počet realizovaných online aktivit (Šebeš, 2013). Stejně tak jako je každý člověk individuální osobností, tak je každý uživatel digitálních médií zaměřen na určitý styl, který je dále specifikován jeho motivací a pozorností. Jak již bylo zmíněno v úvodu, konzumace médií zabírá mladým lidem denně tolik času, že jí může hodinovou dotací konkurovat pouze spánek. Týká se to zvláště dětí a dospívajících ve Velké Británii, kde mladším (5–12 let) zabírá konzumace médií průměrně 6 hodin denně, starším (12–15 let) až 7,5 hodin, a v USA s obdobně 54 /


vysokými hodnotami. České děti ve věkové skupině 4–14 let tráví s médii asi 4 hodiny denně, pokud se zaměříme na dospívající z této skupiny mezi 10–14 lety, vzrůstá nám denní spotřeba na pět hodin (MEDIARESEARCH, 2012). Vzhledem k odlišnému historickému vývoji anglosaských zemí a České republiky, který ovlivnil mimo jiné také technickou revoluci, lze v budoucnu očekávat, že české děti a mládež dosáhnou podobných údajů charakterizujících konzumaci médií jako jejich vrstevníci v západních zemích (Šmahel, 2013). Nemění se jen časové hledisko v konzumaci médií. U mladé generace stoupá podíl tzv. mediálního multitaskingu, což znamená současné využívání více médií najednou. Např. uživatel sleduje televizi a zároveň komunikuje přes notebook na sociální síti. Z výsledků amerických výzkumů vyplývá, že mediální multitasking zabírá dětem téměř třetinu času konzumace médií a má stoupavou tendenci (Šebeš, 2013). Děti zvyklé přijímat informace rychle a interaktivním způsobem při učení rády experimentují, zkouší a hrají si, čímž bohužel většinou naráží na zaběhnutý vzdělávací systém státního školství, který nedokáže dostatečně rychle aplikovat nové technologie a zaostává (Eckertová, Dočekal, 2013). Logické z pohledu digitálního přistěhovalce je, po zhlédnutí výše zmíněných charakteristik konzumace médií u dětí a mládeže, ptaní se po smyslu takového jednání. Často dochází ke srovnávání odlišného průběhu dětství, kde ještě digitální média nehrála zásadní roli nebo vůbec nebyla přítomna. Starší generace většinou nechápou tento nový svět v plné šíři, což může vnášet neporozumění a napětí do mezigeneračních vztahů. Termín digital gap („digitální propast“) vystihuje tuto situaci, kdy starší generace se hůře orientuje v dynamickém vývoji ICT, zatímco pro mladší, „digitální“ generaci se jedná o přirozenou součást života a její příslušníci se pohybují v síťovém světě jako ryba ve vodě (Karásková Ulbertová, 2012). Jako digitální propast bývá také překládán anglický výraz digital divide. V tomto případě se ovšem nemyslí propast mezi generacemi, ale mezi chudobou a bohatstvím vlivem nerovnoměrného přístupu k internetu (Spitzer, 2014). Pokud se ale vrátíme k důvodům mladších uživatelů, které je vedou ke konzumaci digitálních médií, musí být zmíněny následující motivy. Zpočátku představují média zábavu a odreagování, což je u dětí reprezentováno především hraním her. Postupem času a s příchodem školní docházky média výrazně usnadňují vyhledávání informací a pomocí speciálních programů mohou také napomoci procesu učení. Pro současné dospívající představují aktivity a experimentování v kyberprostoru nepostradatelné souputníky na cestě za hledáním vlastní identity. Online život jim může ulehčit navazování nových vztahů, ať už přátelských či intimních. Paleta online skupin je natolik široká a rozmanitá, že si každý uživatel může nalézt tu, ve které získá pocit, že někam patří. Tato stránka socializace probíhá paralelně s procesem separace od nukleární rodiny, ale stále k tomu dochází na domácí půdě. Život v kyberprostoru s sebou samozřejmě přináší i svá rizika, ale mezi pozitivy je tolik lákavých zážitků jako např. nezávislost a s ní spojené samostatné rozhodování, dobrodružství, odreagování frustrace a pocit sounáležitosti (Šebeš, 2013). Kyberprostor není na rozdíl od televizního média jednosměrný, interaguje s dítětem, což vede k tomu, že dítě více přemýšlí a procvičuje mnohé sociální dovednosti. „Díky internetu musí současné západní mladé generace, ve srovnání s dětmi odchovanými televizním boomem osmdesátých let, zase znovu číst a psát“ (Karásková Ulbertová, 2012, p. 53). Někteří autoři jsou toho názoru, že internet obecně vzato prohlubuje jazykové znalosti všech svých uživatelů a na rozdíl od televize rozvíjí dětskou fantazii (Karásková Ulbertová, 2012). Existují samozřejmě i tvrzení opačného rázu, která ve svých vyhraněných podobách mluví o tzv. digitální demenci, jejíž příznaky srovnává s Alzheimerovou chorobou. Jedním z představitelů tohoto tábora je také německý psychiatr a neurolog Manfred Spitzer. Ve své knize Digitální demence / 55


(2014) se zabývá vlivem digitálních médií na lidský mozek a také jejich pronikáním do sféry pedagogiky. Lidský mozek přirovnává ke svalu, který je potřeba trénovat a my sami se můžeme zasadit o duševní zdraví tím, že s ním budeme správně zacházet. A také se vyhýbat věcem, které mu neprospívají (Spitzer, 2014). „Už jenom z hlediska času jsou digitální média zdaleka nejdůležitějším negativně působícím faktorem. K tomu se přidávají následné projevy od nedostatečného učení u malých dětí přes nedostatek sociálních kontaktů a šťastných zážitků v dětství, chybějící kognitivní kontrolu v dětském věku až po chronické nemoci, které nás ve vyšším věku stále výrazněji omezují, tíží a zkracují nám život“ (Spitzer, 2014, p. 269). Podle autora propadne dítěti vstupenka pro normální vývoj řeči, pokud v raném dětství tráví spoustu času u audiovizuálních médií. Kromě narušeného vývoje řeči mají digitální média na svědomí u svých uživatelů také nespavost, deprese, závislosti, tělesné a sociální následky, povrchnost při získávání informací a multitasking je přirovnáván ke stavu narušené pozornosti (Spitzer, 2014). Ačkoli Manfred Spitzer hned v úvodu své knihy popírá, že by byl odpůrcem médií, závěry jeho výzkumů a veškeré použité prameny vyznívají značně negativně. Po přečtení některých kapitol má člověk pocit, že je vše špatně a nejlepší by bylo zavrhnout výdobytky techniky a vrátit se zpět na stromy. Zajímalo by mne kupříkladu, jak si pan autor vyřizuje korespondenci a jestli stejně negativně nahlíží i na tak běžné součásti každodenního života jako např. internetové bankovnictví a Skype, které by bez digitálních médií nebyly možné. Tím nechci zavrhnout varovné majáky autorů, kteří se staví k dané problematice negativně. Vše má své kladné i záporné stránky. Ani jeden z vyhraněných táborů nemůže mít ale pravdu, když na problematiku pohlíží pouze jedním okem. Podle mého názoru je potřeba otevřít obě oči, ať už patří digitálnímu příznivci, nebo odpůrci, a dát se zlatou střední cestou.

5.5 Donald Tapscott a jeho „síťová generace” Kyberprostor možná pro mnohé postrádá punc reality, ale jeho vliv na ni je evidentní. Samy za sebe hovoří následující příklady výsledků výzkumů: více malých dětí (2–5 let) umí hrát počítačovou hru než jezdit na kole. 19 % malých dětí si umí hrát s aplikací chytrého telefonu, zatímco zavázat tkaničky umí jen 9 %. Více malých dětí si spíše umí otevřít webový prohlížeč, než aby uměly plavat bez pomoci (Karásková Ulbertová, 2012). Na problematiku mezigenerační propasti způsobenou odlišným užíváním digitálních médií bylo již v tomto textu poukázáno. Dalším důkazem by mohly být z výzkumů vyplývající odlišné charakteristiky a potřeby příslušníků digitální generace, kterých by si měla být vědoma jak rodina, tak vzdělávací systém. Promítnutí těchto změn do sociální oblasti života této generace, a tedy i do procesu jejich socializace je nezvratné. Touto problematikou se zabýval, mimo jiné, Donald Tapscott ve své knize Growing Up Digital, která vyšla v roce 1998 a ze které také pochází následující shrnutí. Pro digitální generaci měl D. Tapscott speciální termín, který by se dal do češtiny přeložit jako „síťová generace“ (Net Generation; N-Gen), jenž je však pro námi užívaný termín synonymem, jak již bylo zmíněno na začátku tohoto textu. Autor podrobněji popisuje charakteristiky síťové generace, z nichž některé budou podrobněji představeny níže, ale z obecného hlediska ji představuje jako skupinu, která je asertivní, zvědavá, akceptující různorodost a samostatná. Charakteristiku síťové generace nazvanou „Fierce Independence“ („divoká nezávislost“) vystihuje to, že jejím příslušníkům je bližší si informace aktivně vyhledávat než je pasivně přijímat, což souvisí s výraznými pocity samostatnosti a nezávislosti, které jsou zvyklí prožívat při pátrání v kyberprostoru. Jejich automatické a často efektivní vyhledávání v nepřeberném množství informací, které nabízí digitální svět, se může obrátit i proti vychovatelům, protože již není problém dohledat si informace, které podpoří pocit žáka, že se pedagog nebo rodič mýlí. 56 /


Další rys, „Emotional and Intelectual Openness“ („emocionální a intelektuální otevřenost“), je představován jako otevřenost a lehkost při zveřejňování osobních informací a také niterných myšlenek a pocitů. Osobní stránky uživatele tak mohou odhalit více osobních informací, než by se to dařilo jinému formátu. Při jejich tvorbě se poodhaluje a zároveň projevuje individualita jedince, ať už je to skrze zveřejňování oblíbených a neoblíbených aktivit, odkazy na oblíbené informační zdroje či konkrétní demografická data. „Inclusion“ („inkluze; zařazení“) vystihuje onen aspekt síťové generace, kdy jsou díky médiím schopni komunikovat s uživateli kyberprostoru po celém světě. E-mail a chatové místnosti umožňují komunikaci neomezenou geografickými hranicemi a také tolik nezatíženou rasovými či etnickými předsudky. Takto komunikující skupiny se vyznačují větší mírou otevřenosti a globálního myšlení. Další charakteristiku síťové generace označuje D. Tapscott jako „Free Expression and Strong Views“ („svobodné vyjadřování a vyhraněné názory“). Internet umožňuje svým uživatelům odkrývat a zveřejňovat řadu svých myšlenek a názorů s příslibem anonymity. I lidé, kteří upřednostňují sdělování svých úhlů pohledu tváří v tvář, mohou zjistit, že jim internet nabízí možnost volně se projevit jednodušší cestou než tou, která vede přes přímé sociální interakce. „Innovation“ („inovace“) vystihuje rychlou adaptaci příslušníků síťové generace na nové, nejen komunikační technologie a média, které jim umožňují mezi sebou konverzovat. Beze strachu jsou ochotni zkoušet nové nápady a produkty. Díky této jejich otevřenosti, nápadům a specifickým potřebám vzniklo mnoho inovací již existujících médií a technologií. „Preoccupation with maturity“ („zaujetí dospělostí“) je dáno nezávislostí a autonomií, což jsou vlastnosti, které na svých uživatelích kyberprostor vyžaduje. Tím může měnit podstatu dětství a zapříčinit to, že děti síťové generace budou více zaměřeny na dospělost již v nižší věkové kategorii. Vychovatelé, ať už rodiče nebo pedagogové, by měli brát v úvahu jejich potřebu být hodnoceni podle svých myšlenek, ne podle svého věku. Brát je vážně mohou až poté, co si sami v sobě předefinují, co to znamená být dítětem, když to dítě vyrůstá obklopené digitálními technologiemi. „Investigation“ („vyšetřování“) je další předpokládanou charakteristikou, která souvisí s pátráním po tom, jak daná technologie funguje, popř. jak ji modifikovat, aby naplnila uživatelovy potřeby. Síťová generace se tak nemusí spokojit pouze s využitím něčích stránek jako linku či zdroje informací, ale pustí se do tvorby svých vlastních webových stránek nebo linků. Další znak byl nazván „Immediacy“ („bezprostřednost“), což souvisí s faktem, že kyberprostor umožňuje okamžité odpovědi na otázky a zprávy. Na rozdíl od předchozích generací žijí více v reálném čase v tom smyslu, že nemusí čekat dny a týdny na odpověď. Pokud tedy síťová generace vnímá média jako součást své životní reality, bude i od svého okolí očekávat rychlost a efektivitu (Dorman, 2000).

5.6 Rodiče, děti a mediální výchova 5.6.1 Multimediální pokoje a dohled rodičů Dětské pokoje představují pro děti a dospívající vlastní prostorově vymezené přístaviště, kde tráví významnou část svého volného času a kde se mohou ukrýt před dohledem rodičů (Vašutová, 2010). Následující údaje pochází z Výzkumu životního stylu dětí 2010 (LifeStyle Survey), který proběhl pod záštitou Mediaresearch České televize (dále jen LSS 2010). Porovnávány byly údaje od 800 respondentů ve věku 4–14 let získané v roce 2008 s těmi od 731 respondentů v tomtéž věkovém rozmezí v roce 2010.

/ 57


V roce 2010 mělo v České republice vlastní pokoj, včetně toho sdíleného se sourozenci, 89 % dětí a dospívajících, přičemž trend vlastního pokoje pro každé dítě a dospívajícího, i když jich je v rodině více, má narůstající tendenci (LSS, 2010). Tento jev je samozřejmě podmíněn socioekonomickým statusem domácnosti, stejně jako její mediální vybavenost. Tu ovlivnil dynamický nástup nových médií v posledních několika letech. I přes vzrůstající výskyt počítačů s připojením k internetu, mobilních telefonů, tabletů a LCD televizorů v dětských pokojích zůstává jejich nejběžnějším mediálním vybavením v České republice knihovna. Z výše zmíněného výzkumu vyplývá, že počet předmětů mediální vybavenosti dětských pokojů narůstá s věkem dítěte. Na průměrný počet těchto předmětů nemělo vliv ani pohlaví dítěte, ani skutečnost, zda dítě či dospívající byli jedináčkové, nebo měli sourozence. Na základě počtu předmětů mediální vybavenosti v dětských pokojích byly rodiny dětí a dospívajících rozděleny do tří skupin: 1) mediálně chudé (nevybavené) – méně než tři předměty v dětském pokoji, 2) mediálně bohaté (vybavené) – více než 4 předměty v dětském pokoji a 3) mediální experty, kteří vlastnili většinu nových médií, vybavenost pokoje je vysoce nadprůměrná. V mediálně chudých rodinách vykazovali děti a dospívající nejnižší úroveň znalosti práce s PC a nejvyšší podíl rodičů se základním vzděláním. Naopak skupina mediálních expertů disponovala nejvyšším podílem matek a otců s vysokoškolským vzděláním. „Významným faktorem, který má vliv na čas dětí a dospívajících strávený mediální konzumací a také na mediální návyky této skupiny publika, je zájem a kontrola rodičů“ (Vašutová, 2010, p. 35). Pokud se vrátíme k výše zmíněnému rozdělení rodin na mediálně chudé, bohaté a mediální experty, zjistíme, že pro každou skupinu je charakteristická jiná míra a charakteristika dohledu rodičů nad používáním médií dětmi a dospívajícími, ačkoli lze obecně říci, že se zvýšila kontrola mediální konzumace dětí a dospívajících ze strany rodičů. Z LSS 2010 vyplývá, že nejvyšší míře kontroly v oblasti času stráveného počítačovými hrami byli vystaveni děti a dospívající z mediálně bohatých rodin. Ve srovnání s ostatními skupinami rodiče mediálních expertů nejvíce kontrolovali, kolik času trávili jejich potomci na internetu. Příčinou je fakt, že tyto děti a dospívající trávili na internetu výrazně více času než jejich průměrný vrstevník. Na kontrolu času věnovaného mediální konzumaci má poměrně signifikantní vliv dosažené vzdělání rodičů, téměř dvojnásobný je efekt u vysokoškolsky vzdělaných matek oproti matkám se základním vzděláním, ne však jejich věk. Čas strávený sledováním televize a její obsah podléhá obecně větší kontrole než doba strávená na internetu. Chlapci jsou zvláště v oblasti počítačových her kontrolováni více než dívky, ačkoli stále panuje jistá míra rodičovské benevolence k tomu, kolik času věnují jejich potomci internetu či počítačovým hrám (LSS, 2010). Výzkum EU Kids Online, který probíhal mezi lety 2009 a 2011 v rámci 25 evropských zemí a jehož se zúčastnily děti (9–16 let) i se svými rodiči, se zabýval mimo jiné i tématem, jak rodiče ošetřují vstup svých dětí do kyberprostoru. Obecně vzato lze na základě výsledků výzkumu říci, že děti pozitivně hodnotily aktivní přístup svých rodičů, ačkoli třetina z nich přiznává, že někdy ignorují, co jim rodiče říkají o užívání internetu. Na druhé straně barikády rodiče uznávají přínos kontroly nad online aktivitami svých dětí a aplikují v této záležitosti řadu strategií, které závisí hlavně na věku dítěte. Rodiče, kteří praktikují restriktivnější opatření, sice snižují pravděpodobnost, že jejich potomek přijde v kyberprostoru k úhoně, na druhou stranu mu však ubírají z palety online příležitostí. 88 % zúčastněných rodičů zavedlo speciální pravidla týkající se zveřejňování osobních informací dítěte na internetu, 81 % hovoří s potomky, a to hlavně s dcerami, o tom, co dělají na internetu, a 58 % uvádí, že jsou poblíž, když je dítě online. Pátrání v historii online aktivit, kdy dítě není přítomno a neví o tom, je u rodičů méně oblíbené, protože v tom spatřují nedostatek prokázané důvěry ze své strany. Tři čtvrtiny používají software proti spamům a virům, ale méně než třetina rodičů využívá služeb bezpečnostního filtru (EU Kids Online, 2011).

58 /


5.6.2 Mediální kompetence a mediální výchova V předchozí kapitole byly zmíněny charakteristiky síťové generace od D. Tapscotta obsahující již pár obecných požadavků pedagogického působení na současné děti a dospívající. V následujícím textu se konkrétněji seznámíme s pojmy mediální kompetence a mediální výchova. Vývoj v oblasti komunikačních médií staví nové výzvy nejen před samotné jejich uživatele, ale také před jejich vychovatele, ať už rodiče, nebo pedagogy. Digitální přistěhovalci se s mediální nabídkou seznamovali pomalu a postupně, v souladu s jejím vývojem a dostupností. Dnešní děti jsou však už od nejútlejšího věku součástí této záplavy, která se týká jak kvality, tak kvantity mediální nabídky. Existují názory, že děti žádný návod k užívání médií nepotřebují, když jejich um v ovládání nových výdobytků technologie předčí nejednoho dospělého a dosahuje téměř intuitivní podoby (Buermann, 2009). „Někteří lidé tvrdí, že právě v této souvislosti se projevují nové schopnosti dnešních dětí a mládeže. A podle svého založení to hodnotí jako evoluční krok nebo jako doklad předzrodného působení; v každém případě ovšem jako něco, co přicházející generace mají od narození, zatímco generace rodičů si tyto dovednosti musí pracně osvojovat“ (Buermann, 2009, p. 178). Faktem je, že děti mají v tomto ohledu na své straně hned několik výhod. Jednak se nebojí, že daný přístroj rozbijí, protože si většinou nedokáží představit jeho hodnotu; je jim jedno, jak byl drahý, hlavně že funguje. Také nejsou natolik zatíženy nabytými životními zkušenostmi, aby je získané myšlenkové návyky sváděly k zúženému vnímání. Svou přirozenou otevřeností vůči vnějšímu světu se dokáží rychle adaptovat na programy prostřednictvím prostého nacvičování. A nyní si na místě dítěte představme nezkušeného dospělého, který chce např. vypnout počítač s programem Microsoft Windows. Jeho vnitřní logika vystavěná na základě životních zkušeností a povědomí o pořizovací ceně počítače spojené s přepočtem na jím odpracované dny mu brání nahodile prozkoumávat jednotlivé možnosti. A to, že se má kliknout na ikonku s označením Start, přece nedává smysl, když cílem této snahy je pravý opak (Buermann, 2009). Kyberprostor a využívání jeho služeb nemusí být vždy pro děti a mládež bezpečným způsobem trávení volného času. I když jsou v bezpečí domova, mohou se setkat s negativními aspekty kyberprostoru (např. kyberšikana, kybergrooming aj.) právě díky komunikačním médiím. Aby se s tím mladí uživatelé dokázali vypořádat, aby užívali a využívali jen pozitivní možnosti těchto médií, měli by mít ve své kognitivní výbavě mediální kompetenci, což je také cílem mediální výchovy. Při definování pojmu mediální kompetence vyvstává ve všech případech jeden společný jmenovatel, a to ovládání techniky, respektive technických přístrojů a aplikací. Někteří autoři považují za nutnou pouze tuto dovednost k tomu, aby byl jedinec mediálně kompetentní. Tato teorie však není dostačující, vždyť pokud vezmeme v úvahu jevy, jako je např. závislost na internetu nebo hraní online her, nemůžeme o těchto uživatelích říci, že jsou mediálně kompetentní, i když jsou v tomto ohledu jistě technicky velmi zdatní. Ovládání přístrojů je samozřejmě součástí mediální kompetence, ne však jedinou. Důležitější otázkou než co, kde a jak zapnout, zmáčknout, odkliknout atd. je ptaní se po smyslu, vhodnosti a časové přiměřenosti používání dané techniky. Hned ze začátku je ovšem potřeba zmínit, že neexistuje univerzálně platný vzorec, protože zde hraje roli příliš mnoho proměnných. Smysluplnost daného úkonu vždy vyplývá z působení vnitřních i vnějších faktorů, které ještě navíc působí individuálně na každého jedince. Která ze schopností může být tedy natolik univerzální pro každého z nás, aby nám pomohla toto vyhodnocení o smyslu a přiměřenosti užívání médií uskutečňovat? Je to zdravé sebehodnocení, které se také řadí mezi schopnosti nutné k nabytí mediální kompetence. Úkolem, který se s touto schopností pojí, je zvláště u médií, jako je internet, samostatné a kritické hodnocení poskytovaných informací a teprve na jeho základě vytvoření vlastního názoru. Schopností, která výše zmíněné umožňuje, je zdravá soudnost (Buermann, 2009). Bez ní je člověk jako loďka unášená proudy napříč mořem médií, protože výroba a šíření mediálních / 59


produktů je v liberálnědemokratických společnostech úzce spjata s ekonomickou a politickou sférou. Toto záměrné působení má za cíl dosáhnout stanovených změn v postojích či chování uživatelů v nejrůznějších oblastech veřejného i soukromého života. Mediálně kompetentní jedinec by si měl být vědom tohoto vlivu, jehož základ tvoří přesvědčování, sugerování a manipulace, a měl by být schopen kriticky zkoumat poskytované informace (Jirák, Köpplová, 2009). Poslední schopností, která se váže k mediální kompetenci, je tvořivost při práci s médii. S ní člověk nepoužívá jednotlivá média pouze ke konzumu, ale dokáže s nimi kreativně zacházet a hledat i alternativní cesty kyberprostorem (Buermann, 2009). V českých odborných textech se ovšem častěji setkáme s termínem mediální gramotnost, i když podle následující definice je zřejmé, že je lze s mediální kompetencí oba užívat jako synonyma, neboť podle ní zahrnuje mediální gramotnost kompetentní, sebevědomý a zodpovědný výběr a užívání tištěných, audiovizuálních a digitálních médií všeho druhu ke komunikaci, zábavě a vzdělávání (Šeďová, 2007). Takže nyní máme představen cíl, ale ještě nebyla popsána cesta, která k němu vede. Zvyšovat mediální gramotnost lze několika způsoby, a to prostřednictvím mediální výchovy, mediální osvěty a profesní/odborné přípravy. Mediální výchova, ať už máme na mysli její školní, nebo mimoškolní podobu, je systematická snaha o zvyšování společenského povědomí o světě médií směřující k dosažení takových znalostí a dovedností, které jsou v současné době nezbytným předpokladem pro orientaci a uplatnění v životě. Jako průřezové téma se tak mediální výchova stala povinnou součástí základního a gymnaziálního vzdělávání (Jirák, Köpplová, 2009). Nejčastěji bývá realizována v rámci předmětu informatika, záleží však na spolupráci pedagogického sboru a kvalitě jejich přípravy. Náznaky a připomínky týkající se mediální oblasti se mohou prolnout i do předmětů, jako je český jazyk, dějepis a výtvarná výchova apod., kreativitě pedagoga se v tomto případě meze nekladou. Důležité je držet se daných tematických okruhů: kritické čtení a vnímání mediálních sdělení, interpretace vztahu mediálních sdělení a reality, fungování a vliv médií ve společnosti, stavba a tvorba mediálních sdělení a práce v realizačním týmu (Metodický portál RVP, 2008). Mediální osvěta se nejčastěji odehrává v rámci samotných médií, např. prostřednictvím osvětových pořadů a kritických webů, informováním veřejnosti, autoregulací (např. klasifikace audiovizuálních obsahů z hlediska jejich potenciální škodlivosti) a v občanských aktivitách (Jirák, Köpplová, 2009). Ilustrativním příkladem osvětového počinu je seriál Jak na internet, který vznikl z projektu sdružení CZ.NIC mezi lety 2012–2013 a prostřednictvím několikaminutových televizních spotů se snažil přiblížit internet a jeho možnosti co možná nejširší skupině občanů České republiky (Jak na internet, 2013). Odborná, resp. profesní příprava zahrnuje na jedné straně ty, kteří jsou realizátory mediální výchovy, učitele a vychovatele, popř. lidi zajišťující odborné zázemí týkající se historie, analýz a teoretické stránky médií. Na druhé straně se týká těch, kteří se podílejí nebo budou podílet na mediální produkci, čili novináři, redaktoři, reportéři a další zainteresovaní profesionálové (Jirák, Köpplová, 2009). Rozvoj mediální gramotnosti je třeba podporovat a sledovat její pokrok ve všech oblastech společnosti, neboť mediálně gramotní lidé jsou schopni lépe chránit nejen sebe před škodlivým či urážlivým obsahem, ale také své rodiny, a mohou tak svým dětem předat základy, na kterých vystaví své vlastní mediální kompetence. Jak již bylo výše zmíněno, hovoříme pak o mimoškolní mediální výchově, konkrétněji o rodinné mediální výchově, protože mimo školní instituci se může mediální gramotnost zvyšovat také v rámci kroužků a různých organizací pro děti a mládež (Jirák, Köpplová, 2009).

60 /


5.6.3 Rodinná mediální výchova O rodinné mediální výchově hovoříme, pokud se jedná o uvědomovanou výchovnou práci rodiče/ů, která sleduje jistý pedagogický záměr. Cíl je totožný jako u její školní formy, čili vychovat z dítěte poučeného a kritického mediálního konzumenta. Úvahy o rodinné mediální výchově se typicky rozvíjí v normativní rovině, polemizuje se hlavně o tom, co by rodiče měli dělat. Rodina je jednoznačně nejvýznamnějším socializačním činitelem; zvláště u dětí, které jsou vůči ní autonomní prozatím pouze v malé míře, představuje tedy jakýsi filtr, přes který procházejí všechny ostatní socializační vlivy. Co by tedy dobrá mediální výchova v režii rodičů měla zahrnovat? Na prvním místě jednoznačně omezování času stráveného s médii. Ačkoli je na čas a energii náročnější vymyslet pro dítě program společně stráveného času, než ho odložit k tabletu, zvlášť když je potřeba po domě uklidit a uvařit večeři, vyplatí se přemoci sami sebe. Vytěží z toho obě strany. Dítě dá téměř vždy přednost interakci se svým „dospělákem“ před dalším kolem ve hře Angry birds. Další položkou je výběr kvalitních programů, případně blokování těch nevhodných. Pokud má dítě přístup na internet bez dohledu dospělého, měly by být předem podstoupeny základní preventivní kroky, jako je např. instalace programů blokujících zobrazování reklam, rodičovská kontrola zabudovaná do internetového prohlížeče aj. Důležitou součástí rodinné mediální výchovy je také chování rodičů, případně starších sourozenců v roli modelu. Skutečnost, že se dítě více učí z toho, jak se my jako vychovatelé chováme, než z toho, co kážeme, je myslím natolik známá, že nepotřebuje další komentář. Na rodičích také spočívá vytvoření vhodného mediálního prostředí. Musí zvážit množství, umístění a způsob zacházení svých potomků s médii. Od počtu a lokace médií v domácnosti se samozřejmě odvíjí i rodičovské strategie mediální výchovy. Jiná bude situace v rodině, kde je jeden společný počítač ve frekventované místnosti, a zcela odlišná v domácnosti, kde mají mladší členové rodiny svůj tablet a vlastní zázemí od batolecího věku. Poslední (ne však svou důležitostí) položkou na seznamu mediálně gramotného rodiče by měla být komunikace o mediálních obsazích, případně společná mediální konzumace. Právě kombinace těchto dvou činností je mnohdy považována za „královskou cestu“ domácí mediální výchovy. Jedno bez druhého nenabývá kýženého potenciálu (Šeďová, 2007). Podoba výše zmíněných součástí rodinné mediální výchovy se samozřejmě odvíjí od výchovného stylu, který je rodiči uplatňován. Ve vztahu k médiím můžeme výchovné styly rozdělit na restriktivní, liberální a doprovázející. Všechny mají svá pro a proti, ideální není ani jeden z nich, spíše jejich vzájemná kombinace a přizpůsobování se potřebám dítěte i rodiny. Restriktivní výchovný styl je založen na předem stanovených pravidlech a jejich následném dodržování. Pozitivním aspektem tohoto přístupu je, že se dítě učí dodržování norem. Problém může nastat, pokud dítě nechápe důvod jejich stanovení. Ve srovnání se situací vrstevníků se mu pak mohou zdát standardní pravidla nespravedlivá a nesmyslná. Doporučuje se tedy diskuze s dítětem o příčíně stanovených pravidel, v tom nejlepším případě ještě před jejich zavedením. U liberálního výchovného stylu jsou média natolik součástí každodenního života, že nevyžadují žádná speciální pravidla a mediální výchova je automatickou součástí edukativního rodičovského působení. Liberální výchovný styl je ošemetný v tom, že pokud není zakotven ve stabilním rodinném hodnotovém žebříčku, může sklouznout až k absenci výchovy a k tomu, že média poskytnou dětem nevhodné vzory nebo návody na řešení problémů. Doprovázející výchovný styl je podmíněn schopností rodiče vcítit se do pocitů dítěte a především mediální gramotností rodičů. Rozhovory o tom, co bylo médii zprostředkováno, by se měly konat jak před mediální konzumací, tak i po ní. Cílem není pouze společně trávit volný čas s médii, ale vědět, co pro dítě znamenají. Rodiče by se také měli vyhnout zkratkovitým a stereotypním / 61


reakcím, které odsoudí mediální obsah jen proto, že to za jejich dětských let nebylo a neorientují se v tom jako jejich ratolesti (Sloboda, 2013).

5.7 Shrnutí Dopad technologií na lidské chování má jen zřídka přímý a paušální charakter. Jednotné digitální prostředí kyberprostoru sice výrazně formuje mladou generaci, ale stále zde hraje roli mnoho proměnných, jako jsou např. výchovné styly rodičů, rodinná atmosféra a prostředí, vzdělávací systém, kultura a v neposlední řadě také osobnost jedince, který digitální média přijímá. Dalo by se říci, že kyberprostor je, co se týče pole působnosti, nástupcem televize, která byla také strašákem své doby pro rodiče, kteří se obávali o vývoj svých ratolestí. Nyní je součástí každé domácnosti. Ano, ICT mají vliv na socializaci jedince, vyvíjí se nová generace, která díky nim může nabývat takových psychických vlastností, které se liší od těch typických pro předchozí generaci, což u jejích členů vyvolává přirozeně obavu (Šebeš, 2013). Není nutné vnímat technologie negativně, a to ani z pozice digitálního přistěhovalce. Svět se mění, a proto se mi zdá funkční i to, že se mění lidé. Globalizace vyžaduje větší míru flexibility, kreativní přístup a otevřenost. A pokud budeme věřit autorům, kteří se zabývali výzkumem charakteristik síťové generace, mají v tomto světě digitální domorodci větší šanci na úspěch. Čistě z mého úhlu pohledu má tedy ICT na jejich socializaci spíše pozitivní vliv, protože je připravuje na realitu, která se čím dál tím více mísí s kyberprostorem. V tomto případě mohou být děsivé následující extrémy. Na jedné straně představa přibližně čtyřleté holčičky, která sedí na kraji dětského hřiště a svou pozornost věnuje pouze tabletu, ačkoli kolem pobíhají její vrstevníci a nachází se v Lipno parku, kde jsou dětské atrakce součástí okolní přírody. Na druhé straně mladá matka, která se bojí negativního vlivu médií natolik, že se snaží svého ročního synka držet mimo jejich vliv, takže na počítači pracuje pouze, když malý spí, snaží se v jeho přítomnosti nepoužívat mobil a televize v domácnosti neexistuje. Oba příklady jsou reálné a setkala jsem se s nimi. Mnozí se bojí odosobnění lidské interakce. Samozřejmě jsem si vědoma, že socializace v digitálním světě s sebou přináší i mnohá rizika, ale věřím, že cesta vede vzájemnou inspirací skupin digitálních domorodců i přistěhovalců, středním proudem, kde si ani jeden nebude nárokovat právo na absolutní pravdu.

LITERATURA 1. Bumermann, U. (2009). Jak (pře)žít s médii. Hranice: Fabula. 2. Dorman, S. (2000). Texas A&M University. Journal of School Health, Vol. 70, No. 10, p. 420–421. 3. Eckertová, L., Dočekal, D. (2013). Bezpečnost dětí na internetu. Brno: Computer Press. 4. Jirák, J., Köpplová, B. (2009). Masová média. Praha: Portál. 5. Karásková Ulbertová, Z.(2012). Děti a online rizika. Praha: Sdružení Linka bezpečí. 6. Macek, J. (2011). Úvod do nových médií. Ostrava: Ostravská univerzita. 7. Řehan, V. (2007). Úvod do sociální psychologie 2. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 8. Spitzer, M. (2014). Digitální demence. Brno: Host. 9. Šmahel, D. (2003). Psychologie a internet. Praha: Triton.

62 /


10. Vašutová, M. a kol. (2010). Proměny šikany ve světě nových médií. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě.

Internetové zdroje 1. EU Kids Online – final report (2009). [online]. [cit.2014-08-29]. . 2. EU Kids Online II – final report (2011). [online]. [cit.2014-08-29]. . 3. JAK NA INTERNET (2013). [online]. [cit. 2014-08-29]. . 4. LIFESTYLE SURVEY (2010) Výzkum životního stylu dětí 2010. Mediaresearch. [online]. [cit. 2014-0829].. 5. MEDIARESEARCH (2012) Děti věnují médiím v průměru čtyři hodiny denně. [online]. [cit. 2014-08-29]. . 6. METODICKÝ PORTÁL RVP (2008) Mediální výchova – ukázka zpracování. [online]. [cit. 2014-08-29].. 7. Sloboda, Z. (2013) Děti médiím rozumí – ale jinak! Mediální výchova v rodině. [online]. [cit. 2014-08-29]. . 8. Šebeš, M. Děti a mládež v kyberprostoru. Média pod lupou: Zvyšování mediální gramotnosti v ČR. [online]. [cit. 2014-08-29]. < http://www.mediapodlupou.cz/lekce/deti-a-mladez-v-kyberprostoru >.

Nepublikované přednášky 1. Šmahel, D. (2013). Workshop kyberpsychologie: Virtuální identita a online vztahy. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Katedra Psychologie.

/ 63

6 / Kyberšikana Markéta Hamplová

Podle Českého statistického úřadu v roce 2010 používalo doma internet téměř 85 % mladistvých ve věku 16–24 let a v roce 2009 z této kategorie vlastnilo mobilní telefon 98 %. Rozvoj a rozšíření komunikačních technologií však s sebou kromě pokroku a nových možností přináší i závažná rizika, která si mnozí uživatelé neuvědomují. Problematice kyberšikany se v zahraničí věnují významní autoři už od roku 2000. Patří mezi ně např. Campbell (2005), Dooley (2009), Kowalski (2007, 2012, 2014), Li (2006), Mesch (2009), Ybarra (2004), Willard (2005, 2007) a mnoho dalších. V České republice se novým fenoménem zabývají především výzkumníci v Brně na Masarykově univerzitě pod vedením Davida Šmahela ve spolupráci s Hanou Macháčkovou, Alenou Černou, Lenkou Dědkovou a Annou Ševčíkovou. Tento tým také vydal v roce 2013 první původní českou publikaci s názvem Kyberšikana: průvodce novým fenoménem. Přestože široká veřejnost se s tímto pojmem a jeho významem zatím příliš neseznámila, už probíhá na některých školách vzdělávání školních metodiků prevence ve snaze zabránit nepříjemným následkům a psychickým potížím, které oběť kyberšikany může prožívat. Tato kapitola by měla čtenáře seznámit s fenoménem kyberšikany. Nejprve je nutné pochopit problematiku definování, specifika, jež tento pojem charakterizují a společné i rozdílné prvky v kontextu „tradiční“ šikany. Dále čtenář nalezne kapitoly věnující se souvisejícím pojmům, způsobům realizace kyberšikany včetně výčtu základních forem (nástrojů), které agresor využívá. Samostatný oddíl věnuji obětem, jejich charakteristice a následkům. V závěru se zaměřuji na důležitou úlohu prevence, doporučení a právní řešení kyberútoků. Poslední kapitola pojednává o výzkumech, výskytu kyberšikany v ČR i ve světě a výzkumných institucích zabývajících se touto problematikou.

6.1 Pojem kyberšikana Pojem kyberšikana se skládá ze dvou samostatných slov, která mají zásadní význam při snaze definovat tento fenomén. Slovo „šikana“ (bullying) je mezinárodně známý pojem, pod nímž si téměř každý jedinec představí poměrně jednotný obraz, což výrazně usnadňuje pochopení s výzkumy v dané oblasti. Šikanu stejně jako kyberšikanu charakterizují 4 hlavní spojující znaky, které ovšem v kontextu „kyberprostoru“ (cyberspace) získávají trochu jiný význam. Jde o 1) záměrné agresivní chování, jež se vyskytuje 2) opakovaně, 3) s cílem ublížit jedinci, 4) který se nemůže bránit. Druhá část slova „kyber“ (cyber) značí, že se jedná o šikanu realizovanou prostřednictvím „ICT“ (Information and Communication Technologies). Různorodost moderních komunikačních prostředků dává útočníkům velmi pestrou škálu způsobů, jak mohou svým obětem ublížit, a také znesnadňuje definování, co ještě do kyberšikany patří a co už ne (Lacherza & Conti, 2014; Langos, 2012; Kowalski, Guimetti, Schroeder, Lattanner, 2014; Hinduja & Patchin, 2013; Ortega, Elipe, Mora-Merchán, Genta, Brighi, Guarini, Smith, Thompson, Tippett, 2012).

64 /

6 / Kyberšikana

6.1.1 Specifika kyberšikany Jak již bylo uvedeno, definování pojmu kyberšikana není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. O dílčí analýzu existujících definic se pokusila řada autorů (Lacherza & Conti, 2014; Langos, 2012; Kowalski et al., 2014) a podařilo se jim určit specifické prvky, které kyberšikanu jednotně vystihují. Jedním z typických znaků je anonymita agresorů (Dooley, Pyzalski, Cross 2009; Lacherza & Conti, 2014; Langos, 2012; Sourander, Klomek, Ikonen, Lindroos, Luntamo, Koskelainen, Henenius, 2010). Oběť může agresora znát, ale častěji se stává, že neví, kdo za útoky stojí, a nezřídka je agresorů více a útoky přicházejí ve dne i v noci (Dooley et al., 2009; Kowalski et al., 2014; Langos, 2012; Vandabosh & Cleemput, 2008). Nejistota kdy, odkud a jaký útok přijde, zásadně odlišuje kyberšikanu od běžné šikany, kde se oběť vyhýbá nejčastěji škole a okolí a dává si pozor na konkrétní skupinu jedinců. Útočníci se realizují velmi často na veřejných sítích, v chatových místnostech a jinde, kde mohou jedinci ublížit před téměř nekonečným množstvím publika (Kowalski et al., 2012; Kowalski, Limber, Agatston, 2012; Machmutow, Perren, Sticca, Alsaker, 2012; Perren, Dooley, Shaw, Cross, 2010; Ševčíková, Šmahel, Otavová, 2012; Šléglová & Černá, 2011). Poškozený pak může sice pomluvu nebo jiný kompromitující materiál smazat, ale v tu chvíli se již zpráva zpravidla rozšířila mezi desítky, ne-li stovky dalších lidí.

Tab. 1: Ukázka zkratek, které uživatelé při komunikaci používají (Rogers, 2011, p. 44)

Ne však každý žert a vtípek lze považovat za kyberšikanu (Dooley et al., 2009). Problematika anonymity virtuálního prostředí znesnadňuje vtipálkům rozpoznání, zda jejich žert byl přijat s úsměvem, / 65


či zda dotyčné osobě ublížil. ICT obecně omezují zpětnou vazbu od příjemce o neverbální složku (výraz tváře, řeč těla, tón hlasu atd.), která při komunikaci tváří v tvář dodá jednoznačnou odpověď, jestli žert pobavil, nebo zranil (Kowalski, Limber, Agatston, 2012; Sourander et al., 2010). Nerovnost v poměru sil mezi obětí a agresorem je dána například anonymitou, větším počtem agresorů či neschopností oběti útoky zastavit. Dále také může docházet k nerovnováze technologických dovedností a znalostí (Langos, 2012; Vandabosh & Cleemput, 2008). Jestliže si útočník vybere oběť, která nedisponuje stejnou úrovní znalostí v ovládání ICT, je pak schopen jí způsobit škody, s nimiž si sama jen těžko poradí, a o to více prohloubí její pocit bezmoci a další přidružené psychické potíže (Beran & Li, 2005; Kowalski et al., 2014). Komunikace přes ICT se vyznačuje také specifickým jazykem, který se odborně nazývá „texting“. Jde o výrazně zredukované dorozumívání, využívající různé znaky a symboly. Pro nezasvěceného jedince (např. rodiče, učitele) se jedná o téměř nerozluštitelnou šifru, která jen umocňuje neschopnost dospělých kontrolovat obsah informací, jež si děti vyměňují (Chisholm & Day, 2013; Macháčková, Černá, Ševčíková, Dědková, Daneback, 2013).

6.1.2 Kyberšikana jako společenský problém V souvislosti s rozmáhající se popularitou „chytrých“ telefonů (smarthphone), online chatů apod. narůstá i problematika kyberšikany. Výzkumy v Belgii, Švédsku, Německu ukázaly, že se kyberšikana vyskytuje čím dál častěji a že ve většině případů přímo doprovází normální šikanu, či ji dokonce nahrazuje (Dooley et al., 2009; Gradinger, Strohmeier, Speil, 2009; Katar, Fetchenhauer & Belschak, 2009; Slonje & Smith, 2008; Vandabosh & Cleemput, 2008). Níže uvedená tabulka shrnuje rozdíly mezi „klasickou“ šikanou a kyberšikanou.

6.2 Pojmy související s kyberšikanou V následující kapitole vymezujeme některé pojmy, které s kyberšikanou úzce souvisí nebo je místy těžké je od kyberšikany odlišit. Kyberškádlení (cyberteasing/cyberjoking) – jde o chování, kdy iniciátor nemá v úmyslu osobě ublížit. Na rozdíl od kyberšikany zde chybí opakované jednání a nerovnoměrné rozložení sil. Jedinec může dát iniciátorovi zpětnou vazbu, pokud mu je jeho chování nepříjemné, a ten takové chování většinou přeruší (Kolář, 2005, 2011; Langos, 2012; Olweus, 1993; Říčan & Janošová, 2010; Šmahaj, 2013). Kyberobtěžování (cyberharassment) – je nepřátelské chování z důvodu rasy, pohlaví, věku nebo sexu ální orientace a je v rozporu se zákonem (Bauman, 2011). Někteří autoři považují kyberobtěžování v kontextu kyberšikany za synonyma (Šmahaj, 2013). Kyberhacking – odhalování tajemství (cyberhacking) – používání internetu k získání informací nelegální cestou, kdy pak jsou tyto informace použity proti oběti (Kowalski, Limber, Agatston, 2012; Kowalski, 2014). Kyberstalking – pronásledování na internetu (cyberstalking) – zahrnuje vyhledávání a shromažďování informací o oběti, které jsou následně nástrojem k vydírání, vyhrožování nebo zastrašování. Agresor posílá nevyžádanou poštu, viry, mění nebo vytváří falešné identity, objednává zboží na jméno oběti, šíří pomluvy atd. Kyberstalking se vyskytuje především u starších dospělých, narozdíl od kyberšikany, což je záležitostí hlavně adolescentů a mladých dospělých (Finn, 2004; Larcheza & Conti, 2014; Sheridan & Grant, 2007). 66 /

6 / Kyberšikana

Tab. 2: Specifika šikany a kyberšikany (Šmahaj, 2013, p. 62) / 67


6.3 Způsoby kyberšikany Dříve než se zmíníme o jednotlivých způsobech kyberšikany, je nejprve nutné si obecně útoky agresorů rozdělit na 2 skupiny: Útoky přímé, které zahrnují pouze dvousměrnou komunikační linku mezi agresorem a obětí. Útočník se zaměřuje přímo na vybranou oběť a její osobní prostor a intimitu v ICT světě a využívá k tomu specifické kanály, jako jsou mobilní telefony (SMS, MMS), e-mail, chat apod. (viz tab. 2). Útoky nepřímé se realizují pomocí veřejných sociálních sítí (MySpace, Facebook atd.) a blogů a útočník ubližuje například prostřednictvím zveřejňování kompromitujících materiálů v kyberprostoru (Brenner & Rehberg, 2009; Langos, 2012). Některé způsoby se v konkrétním provedení mohou řadit mezi útoky přímé i nepřímé. ÚTOKY PŘÍMÉ

ÚTOKY NEPŘÍMÉ

Provokování hádky – flaming

Očerňování, pomlouvání

Napodobování, cizí identita a krádež hesla

Odhalování tajemství a podvádění

Kyberobtěžování (osobní útoky, SMS, …)

Kyberobtěžování (zveřejňování pomluv)

Pronásledování na internetu (kyberstalking)

Vyloučení ze skupiny (ostrakizace)

„Fackování pro zábavu“ (happy slapping) Tab. 3: Konkrétní způsoby přímých a nepřímých útoků (Langos, 2012).

Každý agresor si pro svou oběť vybírá jemu oblíbený a specifický způsob, jak dotyčnému ublížit. Nejčastěji jde o kombinaci více variant útoků a díky vynalézavosti aktérů nelze uvést výčet všech metod. Zde uvádíme ty v literatuře nejčastěji popsané (Černá, Dědková, Macháčková, Ševčíková, Šmahel, 2013; Kowalski et al., 2012; Macháčková et al., 2013; Šmahaj, 2013; Willard, 2007): Provokování hádky (flaming) Nejčastěji probíhá veřejně na diskusních fórech nebo v chatovacích místnostech. Cílem agresora je podráždit svou oběť k nějaké reakci, následně pak celý rozhovor zveřejnit. Nezřídka se zde využívá vulgárních napadení, útočné rétoriky a výhružek. Kyberobtěžování Jak už bylo výše popsáno, obtěžování je často považováno za synonymum kyberšikany. Agresor však v protikladu k provokování dlouhodoběji a systematicky obtěžuje svou oběť způsobem, který ona vnímá jako nepříjemný. Očerňování, pomlouvání Zveřejňování a šíření nepravdivých informací, často i upravených fotografií s cílem ublížit a zesměšnit danou osobu. K šíření se využívá více možných technologií, např. SMS, MMS, sociálních sítí, e-mailu atd. Proti pomluvám se v online světě dá jen těžko bránit. Jakmile je taková zpráva vypuštěna, žije si už vlastním životem – šíří se mnohonásobně rychleji než v reálném offline světě. Napodobování, cizí identita a krádež hesla Agresor v tomto případě získá přístupové heslo k účtům (od e-mailů, profilů na sociální síti atd.) a vystupuje tak zdánlivě jako oběť. Rozesílá lživé informace, pomlouvá, kritizuje, přihlašuje se 68 /

6 / Kyberšikana

do nelegálních organizací, provokuje jiné agresory a pak za sebou dokonale smaže stopy. Nezřídka si agresor najde fotky oběti (třeba i falešné) a vytvoří jí kompletně nový profil třeba pod podobnou přezdívkou a pak komunikuje s přáteli a dalšími a způsobuje značné škody v sociálních vztazích. Odhalování tajemství a podvádění Agresor zveřejňuje intimní informace nebo fotografie, které oběť určitým způsobem kompromitují a zesměšňují. Může jít třeba o falešné odhalení homosexuality, zveřejnění celých rozhovorů, které oběť považovala za soukromé, apod. Vyloučení ze skupiny (ostrakizace) Pro člověka je typické patřit do mnoha různých sociálních skupin nevyjímaje virtuální společenství. Proto vyloučení člena z takového společenství může mít na mladého jedince výrazný emoční dopad. Cílem agresorů je buď sami osobně jedince vyloučit a odstřihnout ho od dění anebo vyprovokovat k tomuto kroku ostatní členy skupiny či administrátora (viz Online hraní her v kapitole Formy kyberšikany). Pronásledování na internetu (kyberstalking) Jde o opakované zasílání výhružných a obtěžujících zpráv oběti, obvykle více způsoby. Kyberstalking má mnoho společného s obtěžováním, ale zahrnuje více hrozeb a ohrožování a projevuje se častěji u starších dospělých (viz kapitola Související pojmy). „Fackování pro zábavu“ (happy slapping) Původně vzniklo v britském metru a v posledních letech se velmi rychle rozšířilo. Skupina jedinců si vybere náhodnou oběť, kterou pak reálně fyzicky napadne (zfackuje), a celou událost někdo natáčí a následně zveřejní. Happy slapping nemá podobu jen fackování, ale postupem času se pozvolna proměňuje v ponižující videa svlékání a dalších aktivit až za hranicí zákona.

6.4 Formy (nástroje) kyberšikany Vzhledem k rychle se rozvíjejícímu technologickému odvětví se neustále proměňují i formy, jakými může být kyberšikana realizována. Nejčastěji bývá využíváno virtuální prostředí, kde může mnoho lidí velmi rychle sdílet velké množství informací a různé útoky a pomluvy se tak šíří nezadržitelnou rychlostí. Agresoři tak dokáží na oběť útočit v jakoukoliv denní dobu, tedy když je oběť na internet připojena (je online), ale také i když není připojena k síti (je offline). Vzhledem k šíři možných forem zde předkládám základní dělení, které uvádí většina autorů (Černá et al., 2013; Eckertová & Dočekal, 2013; Aftab, 2006; Belsey, 2005; Kowalski et al., 2012; Šmahaj, 2013). • Mobilní telefony – jak už bylo výše uvedeno, agresoři využívají telefonů např. k posílání urážlivých SMS zpráv (short message service) nebo šíření kompromitujících MMS zpráv (multimedia message service). Známé jsou také tzv. „tiché telefonáty“, kdy se volající do telefonu nehlásí a volá opakovaně, často celé dny a noci. Hinduja (2012) ve svém výzkumu kyberšikany zjistil, že americké děti používají nejčastěji k útokům tyto mobilní aplikace: Ugly Meter, Enemy Graph, Bully Block, Secret Camera a Anonymous Texting. • Úložiště pro sdílení fotografií a videa – záznamy, kde je oběť zachycena v ponižující situaci, se nahrají na veřejně dostupná úložiště. Zde se k záznamům může vyjadřovat široká veřejnost a odkazy lidé sdílí pomocí sociálních sítí.

/ 69


• E-maily, chaty – zasílání výhružných a pomlouvajících e-mailů a zpráv. Zveřejňování vyprovokovaných diskuzí nebo falešných obvinění.

• Programy pro zasílání okamžitých zpráv = Instant messengery (ICQ, Skype, Miranda, Qip, Facebook aj.) – podle výzkumů (Kowalski & Limber, 2007) jde o nejčastější způsob kyberšikany v USA ve věku 12–17 let. Komunikace mezi účastníky probíhá v reálném čase pomocí písemné nebo video komunikace. Útoky jsou realizovány formou zveřejňování pomluv, videí, fotografií, získáním přístupového hesla atd. • Webové stránky, blogy – agresor může oběti vytvořit webovou stránku s jejími fotografiemi a různými osobními údaji, kde ji mohou ostatní uživatelé internetu pomlouvat a hodnotit. Často zde bývají zveřejněné upravené fotografie a lživé informace, které provokují obecnou veřejnost ke kritické reakci na tuto osobu. • Sociální sítě – dnes asi nejrozšířenější způsob komunikace a sdílení informací mezi mladou generací. Jakékoliv informace sem vložené se šíří obrovskou rychlostí, a to i v případě, že je za krátkou dobu dotyčný odstraní. Kyberšikana zde často začíná jako nenápadné škádlení, provokování a vtipné narážky.

70 /

Obr. 1, 2: Ukázka některých výše zmíněných mobilních aplikací

6 / Kyberšikana

• Online hraní her (multiplayer online games) – hráči těchto her si vytvářejí svého avatara, který je ve hře reprezentuje. Někdy se více či méně podobá vzhledem a chováním svému majiteli. Kyberšikana v tomto prostředí má specifickou podobu, protože cílem agresorů je buď zamezit plnění úkolů a postupu ve hře, nebo docílit vyloučení či zablokování člena administrátorem či další skupinou hráčů. To u obětí vyvolává pocit neuspokojení hráčské potřeby a potřeby začlenění do skupiny, stejně tak jako pocit neúspěchu a selhání (Chisholm & Day, 2013).

6.5 Oběti kyberšikany Oběti šikany a kyberšikany se od sebe v zásadních charakteristikách příliš neliší, a to zvláště v případech, kdy se aktéři znají, což je většina případů (Campfield, 2006; Černá et al., 2013; Vandabosh & Cleemput, 2008). Jde zpravidla o pasivní typ oběti, která je slabá, neasertivní a má jen málo přátel (Černá et al., 2013; Olweus, 1993). Oběť provokatér svým chováním upoutává agresorovu pozornost a dalo by se říci, že si odvetu zaslouží (Černá et al., 2013; Kolář, 2005). V prostředí online světa se pak přidávají další dva druhy, jak popisuje Černá et al. (2013, p. 62): „Agresor, který se sám stává obětí, ať už kvůli tomu, že se mu oběť takto sama mstí, nebo proto, že na internetu se vůči jeho chování zvedne odpor ze strany dalších lidí.“ Další typ je jedinec, který nijak nevybočuje, dokonce občas má ve skupině i dost dobré postavení, ale v online prostředí se stává zranitelným, tak jako všichni ostatní (Černá et al., 2013).

6.5.1 Charakteristika obětí Jak již bylo zmíněno, velmi důležitou roli u kyberšikany hraje vztah mezi agresorem a obětí, kteří se ve většině případů navzájem znají, ale stávají se i případy, že je oběť vybrána náhodně (Langos, 2012). Z výzkumů vyplývá, že oběťmi kyberšikany bývají nejčastěji častí a dlouhodobí uživatelé inter netu. Děti a mladí dospělí trávící u počítače týdně několik desítek hodin také více navštěvují „riziková“ prostředí (extrémistické chaty, pornografické stránky apod.), kde mohou s větší pravděpodobností narazit na agresora. Tito uživatelé také na internetu ve větší míře uveřejňují osobní a intimní informace, což je dělá v kyberprostoru ještě více zranitelnými (Černá et al., 2013; Kowalski et al., 2014; Lacherza & Conti, 2014). Oběťmi i agresory běžné šikany se podle statistik stávají výrazně častěji chlapci než dívky. Platí to spíše o šikaně přímé (přímé útoky), kde dochází k otevřeným konfrontacím a v nichž se chlapci lépe prosazují. Dívky, pokud se zapojí do šikany, většinou využívají nepřímé a skryté způsoby (Černá et al., 2013; Kowalski et al., 2012). V kyberšikaně, jak se zdá, je tomu opačně (Anderson & Sturm, 2007; Toshack & Colmar, 2012; Willard, 2007), i když jiní výzkumníci ve svých pracích rozdíl v pohlaví nepotvrdili (Raskauskas & Stoltz, 2007; Slonje & Smith, 2007, Yabarra & Mitchell, 2004). Většina výzkumů však potvrzuje, že zde jako oběti i agresorky spíše dominují dívky. Dívky častěji používají verbálních útoků a dokáží velmi mistrně kombinovat a spřádat sítě, aby své oběti ublížily a samy sebe skryly. Spíše než přímých konfrontací využívají pomluv apod., což vystihuje i jejich nejčastější využívání internetu jako komunikačního nástroje, na rozdíl od chlapců, kteří spíše hrají hry. Jako oběti jsou dívky citlivější k útokům a více negativně reagují na tato zranění (Černá et al., 2013; Macháčková et al., 2013; Mesch, 2009; Kowalski & Limber, 2007; Smith, Mahdavi, Carvalho, Fisher, Russell, Tippett, 2008). Obecná představa veřejnosti se váže k tomu, že šikana spadá do záležitostí dětí a mladých dospělých. Do veřejného mínění se už ale dostal pojem „mobbing a bossing“, což jsou podoby šikany / 71


na pracovišti. V případě kyberšikany se jedná o podobný úkaz. Nejvíce se vyskytuje mezi adolescenty a mladými dospělými, ale některé studie potvrzují, že se respondenti s takovými útoky setkali až na vysoké škole (Kowalski et al., 2012) anebo nejnověji už i na základní škole (Li, 2006; Toshack & Colmar, 2012).

6.6 Reakce na kyberšikanu Oběti kyberšikany reagují na útoky agresorů velmi různorodě. Některé jedince nechají pomluvy a další způsoby ataků zcela klidnými a přejdou celou věc s humorem nebo ironií. Ale pro většinu těch ostatních představuje tato nepříjemnost větší emoční zátěž, která se liší jak v průběhu a délce, tak i v dopadech a popřípadě i trvalých následcích (Junoven & Gross, 2008; Macháčková et al., 2013; Ortega et al., 2012). Mezi bezprostřední nepříjemné pocity patří především smutek, vztek, strach, stud, bezmoc, sebeobviňování a pláč (Beran & Li, 2005; Černá et al., 2013; Ortega et al., 2012; Sourander et al., 2010). 35 30

29

25

21

20

19

16

15

8

10

8

5 0 Vztek

Bezmoc

Smutek

Strach

Stud

Bezradnost

Graf 1: Bezprostřední reakce obětí kyberšikany v % ve výzkumu COST (viz kapitola 7.2. Graf 1:Výzkumné Bezprostřední reakce obětí kyberšikany instituce a projekty). (Černá et v % al., ve výzkumu 2013, p. 87) COST

(Černá et al., 2013, p. 87)

Dopady kyberšikany na oběť jen bezprostřední. Obětidlouhé se často Dopady kyberšikany na oběť nejsounejsou ovšemovšem jen bezprostřední. Oběti se často týdnydlouhé i měsíce potýkají s útoky a vzhledem že nikdy neví, že kdynikdy a jakýneví, útok kdy přijde, žijí v permanentním týdny i měsíce potýkají s útoky k tomu, a vzhledem k tomu, a jaký útok přijde, žijí stresu. Opakující se epizody nepříjemných pocitů a návaly bezmoci při snaze se bránit nebo agresora vzastavit permanentním Opakující se epizody nepříjemných pocitů návaly bezmoci, při se stávají stresu. zvláště u dívek prediktorem depresí a úzkostných stavů a(Bond, 2011). V médiích proběhlo několik případů (Anna zastavit, Halman, Megan Meier,zvláště Ryan Halligan), se nezletilí dlouhodosnaze se už bránit nebo agresora se stávají u dívekkdy prediktorem depresí a bě a tajně potýkali s kyberšikanou, tíhu situace neunesli a spáchali sebevraždu (Bonnano & Hymel, úzkostných stavů (Bond, 2011). V médiích proběhlo už několik případů (Anna Halman, 2013). Kyberšikana zasahuje do více oblastí obětí. Kromě negativních krátkodobých i dlouhoMegan Meier, Ryan Halligan), kdy se života nezletilí dlouhodobě a tajně potýkali s kyberšikanou, dobých emočních reakcí se může projevit i ve fyzické stránce. Dotyční mají vlivem dlouhodobého tíhu situace neunesli a spáchali sebevraždu (Bonnano & Hymel, 2013). stresu zhoršený spánkový režim, může se objevit nechutenství a tzv. psychosomatické obtíže (bolest Kyberšikana zasahuje více oblastíprojeví životai ve vztazích, obětí. Krom břicha, hlavy, nevolnost atd.).do Často se změny kdynegativních se oběti více krátkodobých uzavírají a straníi se kolektivu. Zhoršení ve škole a ztráta zájmůprojevit bývají také průvodním Z hlediska dloudlouhodobých emočních reakcí se může i večastým fyzické stránce. jevem. Dotyční mají vlivem hodobých dopadů se dětem a mladým dospělým mění pohled a postoj ke světu – jako k místu, kde dlouhodobého stresunelze zhoršený může seZtráta objevit nechutenství a svět tzv. nikde není bezpečno, nikomu spánkový věřit a nikdorežim, vám nepomůže. víry v tzv. spravedlivý (Beran & Li, 2005; obtíže Černá et(bolest al., 2013; Ortega et al.,nevolnost 2012; Sourander et al., 2010; Yabarra, 2004). psychosomatické břicha, hlavy, atd.). Často se změny projeví i ve vztazích, kdy se oběti více uzavírají a straní se kolektivu. Zhoršení ve škole a ztráta zájmů bývají 72 / také častým průvodním jevem. Z hlediska dlouhodobých dopadů se dětem a mladým dospělým mění pohled a postoj ke světu, jako k místu kde nikde není bezpečno, nelze nikomu věřit a nikdo vám nepomůže. Ztráta víry v tzv. spravedlivý svět (Beran & Li, 2005; Černá et

6 / Kyberšikana

6.6.1 Prevence a intervence Různé výzkumy v oblasti kyberšikany (Del Rey, Elipe, Ortega-Ruiz, 2012; Paul, Smith, Blumberg, 2012) se shodují, že zásadní je v této oblasti dostatečná informovanost dětí, rodičů a učitelů. Příznaky fyzického násilí u šikany lze mnohem snáze rozpoznat oproti psychickému utrpení způsobenému kyberšikanou. Rodiče, učitelé nebo přátelé si často problému všimnou, až když se jedinec dostane úplně do rohu a začne si třeba ubližovat. Základním předpokladem prevence je tedy dostatečná informovanost veřejnosti a seznámení s riziky, projevy a možným řešením již existujícího problému. Troufám si tvrdit, že široká veřejnost většinou nemá o kyberšikaně ani ponětí a v případě jejího výskytu netuší, jak reagovat a jak významné zranění mohou kyberútoky způsobit mladé generaci, která potřebuje žít svůj online život (Chisholm & Day, 2013).

6.6.2 Strategie vyrovnávání se s kyberšikanou Další výzkumná studie (Paul, Smith, Blumberg, 2012) zjišťovala názory studentů na to, co považují za kyberšikanu, co lze preventivně dělat, aby se nestali obětí, a jaké jsou možné školní a zákonné postihy pro agresora. Řešení, která účastníci výzkumu navrhli, se vesměs shodují s doporučením, jež uvádí většina autorů (Perren, 2012; Šléglová & Čená, 2011) a shrnují Černá et al. (2013, p. 109–113) ve své knize Kyberšikana, průvodce novým fenoménem. Technicky zaměřené strategie – většinou se považují za primární způsob obrany a způsob prevence. Jde o všechna „jednoduchá“ technická řešení jako nahlášení incidentu, změnu nastavení soukromí nebo vyloučení agresora z kontaktů. • Vyhýbání se a ignorace – má různou podobu, od vyhýbání se konkrétním online stránkám, vyhýbání se člověku, smazání ubližujících zpráv nebo celého profilu až po celkovou ignoraci situace a udržení si nadhledu. • Disociace – oddělení světa online a offline – přístup k celé situaci na internetu jako k něčemu, co se neděje „doopravdy“ s tím, že lidé se na internetu mění a chovají jinak než ve skutečnosti. Jde jen o dílčí přesvědčení, které samo o sobě nedokáže problém vyřešit. • Kognitivní přerámování – jde o snahu změnit úhel pohledu na agresora nebo na celou situaci jako: „Ten mi za to nestojí, je ubohý.“ • Odplata – všechny možné pomsty a odplaty agresorovi, ať už online nebo offline. • Přímá konfrontace s agresorem – snaha si situaci s agresorem vyjasnit, ať už tváří v tvář nebo online. Nejde v tomto kontextu o pomstu, spíše o asertivní obranu. • Vyhledání sociální opory – svěření se s trápením někomu dalšímu. Požádat o emocionální i faktickou podporu.

6.6.3 Doporučení prevence Aby ke kyberšikaně vůbec nedošlo nebo byla zastavena hned v počátcích, měli by nejen děti, ale i rodiče a učitelé znát pár základních kroků, kterých je dobré se držet (Beckerman & Nocero, 2003; Belsey, 2006; Campbell, 2005; Černá et al., 2013; Chisholm & Day, 2013; Li, 2006; Toshack & Colmar, 2012): 1. Neodpovídat na zprávy a pomluvy agresorů. 2. Ukládat si důkazy a nesmazat všechny útoky. / 73


3. Říci to dospělým a lidem, kteří mohou účinně pomoci. 4. Naučit se bezpečnému chování na internetu, nezveřejňovat soukromé informace, zbytečně nenavštěvovat rizikové stránky, měnit a hlídat si hesla apod. Mezi základními doporučeními zaznívá i výzva, aby oběti nahlásily, že se něco děje, dospělým. Problematikou svěření se autoritám se zabývalo více výzkumů. Jak se ukázalo, děti mají často obavy se svěřit s obtěžováním na internetu svým rodičům, protože si myslí, že rodiče by jim počítač nebo mobil úplně zakázali. Úplný zákaz by je zcela odřízl a byl by to jen další trest a zhoršení situace (Agatston, Kowalski, Limber, 2007; Rigby, 2010; Willard, 2005). Odborníci proto rodičům doporučují, aby se otevřeně s dětmi o jejich online aktivitách bavili, poučili je o bezpečném používání internetu, případně zabezpečili některé nebezpečné stránky heslem a v případě problémů kontaktovali odborníky a nejednali unáhleně či netrestali své děti. Pokud se kyberšikana skutečně rozvine, byla by velmi na místě systematická a odborná psychologická péče, která by zmírnila psychické následky a pomohla všem zúčastněným (Chisholm & Day, 2013; Vandebosh & Cleemput, 2009).

6.6.4 Právní řešení kyberšikany v České republice V České republice není šikana ani kyberšikana v trestním zákoníku ošetřena. Na kyberšikanu se dá aplikovat ustanovení § 86 občanského zákoníku, podle něhož platí: Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. Toto ustanovení je upraveno v rámci tzv. ochrany osobnosti. Za zmínku určitě stojí úprava zakotvená v rámci trestního zákoníku, který obsahuje skutkovou podstatu tzv. stalkingu (§ 354 – nebezpečné pronásledování), podle něhož platí: 1) Kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života nebo e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. 2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři roky bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) vůči dítěti nebo těhotné ženě, b) se zbraní nebo c) nejméně se dvěma osobami. 74 /

6 / Kyberšikana

Konkrétně výzkum Vandebosch et. al. (2012) v Belgii ukázal, že zapojení policie nejen do procesu vyšetřování kyberšikany, ale především prevence se jeví jako velmi užitečné. Policie podle studie hraje klíčovou roli při identifikaci a zachycení prvních příznaků kyberšikany a hlavně by jako vnější autorita pro mladistvé měla působit v oblasti vzdělávání na školách a prevence. V České republice je ovšem spolupráce s policií v tomto duchu zatím jen hudbou budoucnosti. Kontaktovat Policii ČR se doporučuje až v případě, že se skutek dá klasifikovat jako přestupek nebo trestný čin. V případě prošetřování policií pak může být využito následujících paragrafů zákona č. 40/2009, trestního zákoníku (Šmahaj, 2013, p. 64; Vichtera, 2010): • vydírání – §175, • pomluva – §184, • šíření pornografie – §191, • výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií – §192, • zneužití dítěte k výrobě pornografie – §193, • svádění – §202, • šíření toxikomanie – §287, • násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci – §352, • nebezpečné vyhrožování – §353, • nebezpečné pronásledování (stalking) – §354, • hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob – §355, • podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod – §356.

6.7 Výzkum kyberšikany Jednotlivé výzkumy se liší v číslech, která udávají procentuální výskyt kyberšikany u nezletilé populace. Neshody pramení především z různorodé metodologie. Významným faktorem je například nedostatečná reprezentativnost vzorku probandů (malý vzorek, specifické typy škol, omezenost výsledků pouze pro určitou oblast atd.). Dále se výzkumy rozcházejí v základní definici kyberšikany, ze které pak pramení jednotlivé otázky a hodnocení toho, co ještě považujeme za kyberútok a co už ne (Cross, Smith, Monks, 2012; Ortega et al., 2012; Šmahaj, 2013). Dosavadní výzkumy kyberšikany využívaly normativní nebo ipsativní přístupy k měření (Šmahaj, 2013, p. 58): Normativní měření poskytuje informace o tom, co si myslí ostatní o šikaně nebo šikanování. Jedná se o měření určitého jevu na základě postřehu ostatních. Bývá využito hodnocení vrstevníků za použití jasných příkladů (v České republice můžeme zmínit Kolářův Depistážní dotazník šikanování, SORAD aj.). Ipsativní měření poskytuje osobní pohled na šikanování na základě vlastních zkušeností a osobního vnímání. Nejčastěji je využito „self-report“ dotazníků (např. Olweusův dotazník).

/ 75


6.7.1 Výskyt kyberšikany ve světě a v České republice Jeden z prvních dlouhodobých výzkumů kyberšikany realizovali Noret a River (2006) v Anglii v období 2002–2005. Autoři se dotazovali 11 227 žáků, zda obdrželi nějakou sprostou či výhružnou textovou zprávu či e-mail. Zjistili, že se v průběhu jednotlivých roků postupně zvyšovalo procento studentů, kteří přiznali, že takovou zprávu obdrželi občas nebo často. Celkově 14,9 % dotazovaných potvrdilo přijetí výhružné zprávy nebo e-mailu a častěji byly obtěžovány touto formou dívky (Šmahaj, 2013). Od té doby proběhlo velké množství další studií a mezinárodních srovnávání ve snaze určit přibližný výskyt kyberšikany. Kowalski et al. (2014) provedli metaanalýzu výskytu kyberšikany ve více studiích a došli k závěru 10–40 % v populaci. Celkově se ukazuje, že v rámci mezinárodního srovnání se děti a mladiství v Austrálii a Evropě projevují jako méně agresivní než v USA (Bergeron & Schneider, 2005). Česká republika se zapojila do mezinárodního projektu EU Kids Online II (viz níže), který se zaměřoval na online rizika. Problematika metodologie byla vyřešena díky jednotné definici kyberšikany a stejné zkoumané populaci dětí využívajících internet ve věku 9–16 let. Výsledky ukázaly, že u nás zkušenosti s běžnou šikanou vypovědělo 26 % respondentů a s kyberšikanou 8 %, což je mírně nad průměrem ostatních zemí, který byl u kyberšikany 6 %. Celková míra tradiční šikany se u nás i ve světě uvádí v rozmezí 30–40 % (Campfield, 2006; Kolář, 2005). V konečném počtu byl tedy podíl kyberšikany ve vztahu k běžné šikaně zhruba 20 až 35 % (Černá et al., 2013). Macháčková et al. (2013) se ve svém výzkumu 2011–2012 v ČR dotazovali 2092 dětí ve věku 12–18 let z 34 základních a středních škol na jejich zkušenosti s kyberšikanou. Z celkového počtu naplnilo kritéria kyberšikany (jeden či více způsobů útoku, po delší dobu jak týden, oběť to vnímá jako obtěžující a nepříjemné) 451 respondentů (21,6 %).

6.7.2 Vybrané výzkumné instituce a projekty • COST (Cyberbullying: coping with negative and enhancing positive uses of new technologies, in relationships in educational settings) – jde o první mezinárodní síť partnerských výzkumných pracovišť vědy a technologie (28 států včetně České republiky), která se zabývala kyberšikanou. COST vznikl v roce 2008 pod vedením Petera K. Smitha a trval 4 roky. Hlavním cílem bylo celkové sdílení informací, předávání zkušeností a návodů (Šmahaj, 2013). • EU KIDS ONLINE II (2009–2011) – jde o v pořadí 2. projekt Evropské komise bezpečného internetu, který navazuje na EU Kids Online I (2006–2009). Cílem prvního programu bylo vzájemné sdílení a srovnávání realizovaných nebo právě probíhajících výzkumů a užší spolupráce mezi výzkumnými středisky. Druhý projekt vycházel z předchozích zjištění a závěrů a realizoval rozsáhlou mezinárodní kvantitativní komparační studii zahrnující 33 států včetně České republiky (zastupovanou především Davidem Šmahelem). Výzkumu se zúčastnilo 25 142 dětí ve věku 9–16 let a jejich rodičů. Studie měla mnoho cílů, jako např.: vytvořit kvalitní dotazníkový nástroj pro identifikaci kyberšikany, identifikovat a šířit klíčová doporučení, podpořit zvyšování obecné informovanosti, provádět mezi členskými státy srovnávání a seriózní šetření (Šmahaj, 2013).

76 /

6 / Kyberšikana

6.8 Shrnutí Výzkumy kyberšikany se začaly realizovat nejprve v USA a Anglii, ale vlivem rychlého vývoje informačních technologií se stala tato problematika záhy mezinárodním tématem, kterému je potřeba se intenzivně věnovat. Mladá generace, jež dnes a denně pracuje s počítači, se pohybuje ve virtuálním prostředí velmi obratně. Celkově se komunikace dnešních dětí zkrátila na počet znaků SMS zprávy a veškeré emoce nahradilo využívání emotikon („smajlíků“). Statistiky ukazují, že děti tráví denně stále více času na sociálních sítích a díky rozšíření „chytrých telefonů“ se může každý kdykoliv připojit na internet a volně vkládat třeba fotky ze školy nebo různá zesměšňující videa apod. V této kapitole jsem se pokusila stručně shrnout problematiku kyberšikany. Jde o problematiku velice úzce související se šikanou, ale v kontextu moderních technologií. Oba dva fenomény mají mnoho společných znaků jako opakované a dlouhodobé obtěžování oběti, průběžné zintenzivnění nátlaku, negativní emoce a pocit ohrožení na straně oběti a v případě šikany ještě výrazný nepoměr sil. Kyberšikanu ovšem charakterizují další specifika jako útoky přicházející 24 hodin denně, nekonečné množství publika, specifický jazyk, ochuzení neverbální komunikace, na což navazuje i chybějící zpětná vazba a mnoho dalších. Pro lepší pochopení problematiky je potřeba kyberšikanu vymezit i v rámci souvisejících pojmů: kyberškádlení, kyberobtěžování, kyberhackingu a kyberstalkingu. V rámci rychle se rozvíjejících technologií přibývá i forem a způsobů, jakými může být kyberšikana realizována. Mezi nejčastější nástroje patří právě sociální sítě, mobilní telefony, e-maily a webové stránky. Jejich prostřednictvím agresoři ubližují obětem často více způsoby najednou. Od pomlouvání, rozšiřování lživých informací, obtěžování, urážení až po vyloučení z online skupiny nebo fackování pro zábavu. Všechny tyto útoky se bezesporu výrazně projevují na psychické stránce oběti a v extrémních případech mohou vést až k pokusu o sebevraždu. Tak jako u „tradiční šikany“ i v případě kyberšikany existují určité charakteristiky obětí. Mohou to být jak ti slabší a neasertivní, tak ti akční a provokativní. V kyberprostoru se však dají identifikovat ještě další dva typy: jedinec bez problémů, který je v kolektivu oblíben, a agresor, z něhož se stane postupně oběť. Podle výzkumů se v kyberšikaně v roli obětí i agresorů více objevují dívky než chlapci. Právě kvůli závažnosti následků neřešené kyberšikany je potřeba se více zaměřit na prevenci a intervenci. Základní doporučení a strategie, jak se chovat, aby k problému vůbec nedošlo nebo jej bylo možné účinně řešit, uvádí na základě výzkumů více autorů. Oběť by měla především dodržovat zásady bezpečného chování na internetu (neuveřejňovat soukromé informace a fotky, nevstupovat na rizikové stránky apod.), v případě vzniku útoků se velmi doporučuje si všechno ukládat a dokumentovat, oslovit dospělého a požádat o pomoc emoční i technickou. Jelikož strategií, jak se s útoky vyrovnat, existuje nepřeberné množství, záleží hodně na osobnosti oběti, jakou zvolí. Zda si útok vůbec nevezme k srdci či přejde do protiútoku nebo se pokusí si to s agresorem vyjasnit atd. Způsobů se nabízí velmi mnoho, ale většinou jich oběti kombinují více najednou. Závažnost problematiky si uvědomila i Evropská rada bezpečného internetu, která iniciovala vytvoření mezinárodního komparačního projektu EU Kids Online. Zapojení 33 zemí do druhé vlny projektu svědčí o všeobecném vnímání kyberšikany jako moderního problému a snaze o včasnou identifikaci a kvalitní výzkumné podklady. Další významná instituce se nazývá COST, vznikla v roce 2008 a jde o první mezinárodní síť partnerských výzkumných pracovišť vědy a technologie. Ve snaze dosáhnout mezinárodních metaanalýz studií kyberšikany naráží výzkumníci na překážku v nejednotnosti použitých definic fenoménu a ve způsobu dotazování. Tento problém byl vyřešen právě v rámci projektu EU Kids Online II (2009–2011), kde se podařilo použít jednotnou metodologii ve všech zemích. Výsledky ukázaly výskyt kyberšikany v průměru v 6 % a konkrétně v ČR to bylo 8 % u 9–16letých probandů. V konečném počtu byl podíl kyberšikany ve vztahu k běžné šikaně zhruba 20 až 35 %. / 77


Se studenty v České republice se poměrně dobře pracuje v oblasti prevence šikany, ale s pojmem kyberšikana se podle mne mnoho z nich nikdy nesetkalo. V zájmu jak dětí, rodičů, tak i učitelů by měla být snaha o vyšší obecnou informovanost a osvětu ohledně možných rizik a především instrukce, jak poznat, že se dítě stává obětí kyberšikany. Věřím, že s objevením první české publikace na toto téma se brzy informace k rizikovým skupinám dostanou. V roce 2012 9letá dívka jménem Isabella Griffin ve státě Colorado přišla na základě svých nepříjemných zkušeností s kyberšikanou s kampaní gumových náramků proti šikaně „Be a Buddy not a Bully“, což v češtině zní „Buď kámoš, ne tyran“. Když si takhle mladá slečna dokáže uvědomit závažnost a následky problematiky a sama proti ní něco udělá, doufám, že ani v České republice nebudeme příliš dlouho čekat a podáme pohotově pomocnou ruku těm, kteří nevědí, na koho se obrátit.

LITERATURA 1. Agatston, P. W., Kowalski, R. M., & Limber, S. P. (2007). Students’ perspectives on cyberbullying. Journal of Adolescent Health, 41(6), 59–60. 2. Anderson, T., & Sturm, B. (2007). Cyberbullying: From playground to computer. Young Adult Library Services, 5 (2), 24–27. 3. Bauman, S. (2011). Cyberbullying. What Counselors Need to Know. USA: American Counseling Association. 4. Beckerman, L., & Nocero, J. (2003). High-tech student hate mail. The Education Digest, 68(6), 37–40. 5. Belsey, B. (2008). Cyberbullying. Získáno z . 6. Belsey, B. (2006). Cyber-bullying: An emerging threat to the ‘always on’ generation. Získáno z . 7. Beran, T., & Li, Q. (2005). Cyber-harassment: A study of a new method foran old behavior. Journal of Educational Computing Research, 32, 265–277. 8. Bergeron, N., & Schneider, B. H. (2005). Examining cross-national differences in peer-related aggression: A quantitative synthesis. Aggressive Behavior, 31, 116–137. 9. Bond, L., Carlin, J., Thomas, L., Rubin, K., Patton, G. (2001). Does bullying cause emotional problems? Aprospective study of young teenagers. Brit Med J 323: 480–484. 10. Brenner, S. W. & Rehberg, M. (2009). “Kiddie Crimeˮ? The utility of criminal law. First amendment law review, 8: 1–85. 11. Campbell, M. A. (2005). Cyber bullying: An old problem in a new guise? Australian Journal of Guidance and Counselling, 15 (1), 68–76. 12. Campfield, D. C. (2006). Cyber bullying and victimization: Psychosocial Characteristics of Bullies, Victims, and Bully-victims. (disertační práce). Získáno z . 13. Cross, D., Li, Q., Smith, P., & Monks, H. (2012). Understanding and preventing cyberbullying: Where have we been and where should we begoing? In Q. Li, D. Cross, & P. K. Smith (Eds.), Cyberbullying in the global playground: Research from international perspectives (287–305). Chichester, United Kingdom: Wiley-Blackwell. 14. Černá, A., Dědková, L., Macháčková, H., Ševčíková, A., Šmahel D. (2013). Kyberšikana: průvodce novým fenoménem. Praha: Grada. 15. Český statistický úřad. (2011). Internet a komunikace. Získáno .

78 /

6 / Kyberšikana

16. Del Rey, R., Elipe, P. & Ortega-Ruiz, R. (2012). Bullying and cyberbullying: Overlapping and predictive value of the co-occurrence. Psicothema, 24, 608–613. 17. Dooley, J. J., Pyzalski, J., & Cross, D. (2009). Cyberbullying versus face-to-face bullying: A theoretical and conceptual review. Journal of Psychology, 217, 182–188. 18. Eckertová, L. & Dočekal, D. (2013). Bezpečnost dětí na internetu. Rádce zodpovědného rodiče. Brno: Computer Press. 19. Finn, J. (2004). A survey of online harassment at a university campus. Journal of Interpersonal Violence, 19, 468–483. 20. Gradinger, P., Strohmeier, D., & Spiel, C. (2009). Traditional bullying and cyberbullying: Identification of risk groups for adjustment problems. Journal of Psychology, 217, 205–213. 21. Hinduja, S., & Patchin, J. (2013). Social influences on cyberbullying behaviors among middle and high school students. Journal of Youth and Adolescence, 42, 711–722. 22. Chisholm, J. F. & Day, S. K. (2013). Current trends in cyberbullying. Journal of social distress and the homeless, 22 (1), 35–57. 23. Juvonen, J., & Gross, E. F. (2008). Extending the school grounds? Bullying experiences in cyberspace. Journal of School Health, 78, 496–505. 24. Katzer, C., Fetchenhauer, D., & Belschak, F. (2009). Cyberbullying: Who are the victims? A comparison of victimization in Internet chatrooms and victimization in school. Journal of Media Psychology, 21, 25–36. 25. Kolář, M. (2005). Bolest šikanování. 2. vyd. Praha: Portál. 26. Kolář, M. (2011). Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál. 27. Kowalski, R. M., Giumetti, G. W., Schroeder, A. N., & Lattanner, M. R. (2014). Bullying in the Digital Age: A Critical Review and Meta-Analysis of Cyberbullying Research Among Youth. Psychological Bulletin, Advance online publication. 28. Kowalski, R. M., Giumetti, G. W., Schroeder, A. N., & Reese, H. (2012). Cyberbullying among college students: Evidence from multiple domains of college life. In C. Wankel & L. Wankel (Eds.), Misbehavior online in higher education (293–321). Bingley, United Kingdom: Emerald. 29. Kowalski, R. M., & Limber, S. P. (2007). Electronic bullying among middle school students. Journal of Adolescent Health, 41(6), 22–30. 30. Kowalski, R. M., Limber, S. E., & Agatston, P. W. (2012). Cyberbullying: Bullying in the digital age. 2. vydání. Malden, MA: Wiley-Blackwell. 31. Langos, C. (2012). Cyberbullying: The Challenge to Define. Cyberpsychology, behavior, and social networking, 15 (6). 32. Larcheza, N., & Conti, R. P. (2014). Cyberbullying: The New Phenomenon. College of Saint Elizabeth. 33. Li, Q. (2006). Cyberbullying in schools: A research of gender differences. School Psychology International, 27, 157–170. 34. Macháčková, H., Černá, A., Ševčíková, A., Dědková, L., & Daneback, K. (2013). Effectiveness of coping strategies for victims of cyberbullying. Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 7(3), článek 5. 35. Machmutow, K., Perren, S., Sticca, F., & Alsaker, F. D. (2012). Peer victimisation and depressive symptoms: Can specific coping strategies buffer the negative impact of cybervictimisation? Emotional and Behavioural Difficulties, 17, 403–420.

/ 79


36. Mesch, G. S. (2009). Parental mediation, online activities, and cyberbullying. CyberPsychology & Behavior, 12, 387–393. 37. Noret, N., & Rivers, I. (2006). The prevalence of Bullying by text message or email: results of a four year study. Poster prezentovaný na výroční konferenci Brithish Psychological Socieaty Annual Conference, Cardiff, April. 38. Olweus, D. (1993). Bullying at school: What we know and what we can do.New York, NY: Blackwell. 39. Ortega, R., Elipe, P., Mora-Merchán, J. A., Genta, M. L., Brighi, A., Guarini, A., Smith, P. K., Thompson, F., Tippett, N. (2012). The Emotional Impact of Bullying and Cyberbullying on Victims: A European CrossNational Study. Aggressive behavior, 38 (5), 342–356. 40. Paul, S., Smith, K. P. & Blumberg, H. (2012). Investigating legal aspects of cyberbullying. Psicothema, 24, 640–645. 41. Perren, S., Dooley, J., Shaw, T., & Cross, D. (2010). Bullying in school and cyberspace: Associations with depressive symptoms in Swiss and Australian adolescents. Child and Adolescent Psychiatry and Mental Health, 4, 28. 42. Raskauskas, J., & Stoltz, A. D. (2007). Involvement in traditional and electronic bullying among adolescents. Developmental Psychology, 43, 564–575. 43. Rigby, K. (2010). Bullying interventions in schools. Six basic approaches. Melbourne, Australia: ACER. 44. Rogers, V. (2011). Kyberšikana: pracovní materiály pro učitele a žáky i studenty. Praha: Portál. 45. Říčan, P., Janošová, P. (2010). Jak na šikanu. Praha: Grada. 46. Sheridan, L. P., & Grant, T. T. (2007). Is cyberstalking different?. Psychology, Crime & Law, 12 (6), 627–640. 47. Slonje, R., & Smith, P. K. (2008). Cyberbullying: Another main type of bullying? Scandinavian Journal of Psychology, 49, 147–154. 48. Smith, P. K., Mahdavi, J., Carvalho, M., Fisher, S., Russell, S., & Tippett, N. (2008). Cyberbullying: Its nature and impact in secondary school pupils. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 49, 376–385. 49. Sourander, A., Klomek, A. B., Ikonen, M., Lindroos, J., Luntamo, T.,Koskelainen, M., Henenius, H. (2010). Psychosocial risk factors associated with cyberbullying among adolescents. Archives of General Psychiatry, 67, 720–728. 50. Ševčíková, A., Šmahel, D., & Otavová, M. (2012). The perception of cyberbullying in adolescent victims. Emotional and Behavioural Difficulties, 17, 319–328. 51. Šléglová, V., & Černá, A. (2011). Cyberbullying in adolescent victims: Perception and coping. Cyber psychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 5(2), 4. Získáno z . 52. Šmahaj, J. (2013). Kyberšikana jako společenský problém. Nepublikovaná doktorská disertační práce. Olomouc: Univerzita Palackého. 53. Toshack, T. & Comar, S. (2012). A Cyberbullying Intervention With Primary-Aged Students. Australian Journal of Guidance and Counselling, 22 (2), 268–278. 54. Vandebosch, H., & Van Cleemput, K. (2008). Defining cyberbullying: A qualitative research into the perceptions of youngsters. CyberPsychology & Behavior, 11, 499–503. DOI:10.1089/cpb.2007.0042 55. Vandebosch, H., & Van Cleemput, K. (2009). Cyberbullying among youngsters: Profiles of bullies and victims. New Media & Society, 11, 1349–1371. 56. Vandebosch, H. et al. (2012). Police actions with regard to cyberbullying: The Belgian case. Psicothema, 24, 646–652. 80 /

6 / Kyberšikana

57. Willard, N. E. (2005). An educator’s guide to cyber-bullying and cyber threats: Responding to the challenge of online social aggression, threats and distress. Eugene, OR: Center for Safe and Responsible Use of the Internet. Získáno z . 58. Willard, N. E. (2007). Cyber bullying and cyberthreats: Responding to the challenge of online social cruelty, threats, and distress. USA: Research Press. 59. Ybarra, M. L., & Mitchell, K. J. (2004). Online aggressor/targets, aggressors, and targets: A comparison of associated youth characteristics. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 45, 1308–1316.

/ 81

Souhrná bibliografie Agatston, P. W., Kowalski, R. M., & Limber, S. P. (2007). Students’ perspectives on cyberbullying. Journal of Adolescent Health, 41(6), 59–60. Alumni Association of the University of Michigan (2013). University of Michigan History. Získáno z http://alumni.umich.edu/about/university-of-michigan-history. Anderson, T., & Sturm, B. (2007). Cyberbullying: From playground to computer. Young Adult Library Services, 5 (2), 24–27. Barak, A. (1999). Psychological application on the Internet: A discipline on the threshold of a new millennium. Applied and Preventive Psychology, 8, 231–246. Barak, A., Suler, J. (2008). Reflections on the Psychology and Social Science of Cyberspace. In Barak, A. Psychological aspects of Cyberspace: Theory, Research, Application. UK. Cambridge University Press. Barnett, T., Wiley, M. (28. října 2013). What is Cyberpsychology? Získáno 30. října 2013 z wiseGeek: http://www.wisegeek.com/what-is-cyberpsychology.htm. Bauman, S. (2011). Cyberbullying. What Counselors Need to Know. USA: American Counseling Association. Beckerman, L., & Nocero, J. (2003). High-tech student hate mail. The Education Digest, 68(6), 37–40. Bell, D. (2007). Cyberculture theorists: Manuel Castells and Donna Haraway. Abingdon,UK: Routledge. Belsey, B. (2008). Cyberbullying. Získáno z . Belsey, B. (2006). Cyber-bullying: An emerging threat to the ‘always on’ generation. Získáno z . Beran, T., & Li, Q. (2005). Cyber-harassment: A study of a new method foran old behavior. Journal of Educational Computing Research, 32, 265–277. Bergeron, N., & Schneider, B. H. (2005). Examining cross-national differences in peer-related aggression: A quantitative synthesis. Aggressive Behavior, 31, 116–137. Beťko, M. (2006). Virtuálne komunity a ich elektronické korene (bachelor’s thesis, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). Získáno z http://is.muni.cz/th/51254/fss_b/. Bond, L., Carlin, J., Thomas, L., Rubin, K., Patton, G. (2001). Does bullying cause emotional problems?Aprospective study of young teenagers. Brit Med J 323: 480–484. Brenner, S. W. & Rehberg, M. (2009). “Kiddie Crimeˮ? The utility of criminal law. First amendment law review, 8: 1–85. Buermann, U. (2009) Jak (pře)žít s médii. Hranice: Fabula. Campbell, M. A. (2005). Cyber bullying: An old problem in a new guise? Australian Journal of Guidance and Counselling, 15 (1), 68–76. Campfield, D. C. (2006). Cyber bullying and victimization: Psychosocial Characteristics of Bullies, Victims, and Bully-victims. (disertační práce). Získáno z . Cañas, J. J. et al. (2012): Human Factors and Ergonomics. Dresden: TU Dresden. Carayon P. (1994): Stressful Jobs and Non-stressful Jobs: A Cluster Analysis of Office Jobs. Ergonomics Vol. 37, No. 2, 311–23. Carr, N. (2008). Is Google Making Us Stupid?. Získáno z http://www.theatlantic.com/magazine/archive/2008/07/is-google-making-us-stupid/306868/. 82 /

Souhrná bibliografie

CCTA. (nedat.). About CCTA. Získáno 18. srpna 2014 z http://ccta.iadt.ie/aboutccta.php##. CEMES. (nedat.). O CEMESu. Získáno 20. srpna 2014 z http://cemes.fsv.cuni.cz/. Clemson University (nedat.). About Clemson Univerzity. Získáno 20. srpna 2014 z http://www.clemson.edu/ about/. Cornell University. (nedat.). University facts. Získáno 20. srpna 2014 z http://www.cornell.edu/about/facts. cfm. Cornell University. (2014). Ergonomic Guidelines for Arranging a Computer Workstation. Získáno z http:// ergo.human.cornell.edu/ergoguide.html. Cross, D., Li, Q., Smith, P., & Monks, H. (2012). Understanding and preventing cyberbullying: Where have we been and where should we begoing? In Q. Li, D. Cross, & P. K. Smith (Eds.), Cyberbullying in the global playground: Research from international perspectives (287–305). Chichester, United Kingdom: WileyBlackwell. CYPSY (nedat.). About. Získáno 19. srpna 2014 z http://cypsy.com/About. Černá, A., Dědková, L., Macháčková, H., Ševčíková, A., Šmahel D. (2013). Kyberšikana: průvodce novým fenoménem. Praha: Grada Publishing, a.s. Český statistický úřad. (2011). Internet a komunikace. Získáno z . Davis, K., Kotowski, S., Sharma, B., Herrmann, D. & Krishnan, A. (2009). Combating the Effects of Sedentary Work: Postural Variability Reduces Musculoskeletal Discomfort. Human Factors and Ergonomics Society Vol. 53, No. 13, 884–886. Del Rey, R., Elipe, P. & Ortega-Ruiz, R. (2012). Bullying and cyberbullying: Overlapping and predictive value of the co-occurrence. Psicothema, 24, 608–613. Dery, M. (1992). Cyberculture. South Atlantic Quarterly, 91 (3), 508–31. Dooley, J. J., Pyzalski, J., & Cross, D. (2009). Cyberbullying versus face-to-face bullying: A theoretical and conceptual review. Journal of Psychology, 217, 182–188. Dorman, S. (2000). Implications of Growing Up Digital. Texas A&M University: Journal of School Health, Vol 70, No. 10, 420–421. Duke University Literature Program. (nedat.). About Our Department. Získáno 21. srpna 2014 z http://literature.duke.edu/about. Eckertová, L. & Dočekal, D. (2013). Bezpečnost dětí na internetu. Rádce zodpovědného rodiče. Brno: Computer Press. Ergotron. (2008): Comfortable Portable Computing: The Ergonomic Equation. Online dostupné z: http://www.ergotron.com/Portals/0/literature/whitePapers/english/Portable-Ergonomic-White-Paper.pdf. EU Kids Online – final report (2009) [online]. [cit.2014-08-29]. . EU Kids Online II – final report (2011) [online]. [cit.2014-08-29]. . European Graduate School. (nedat.). About EGS. Získáno 21. srpna 2014 z http://www.egs.edu/administration/about/. Feyen, R. et al. (1999): Computer-Aided Ergonomics: A Case Study of Incorporating Ergonomics Analyses into Workplace Design. Applied Ergonomics, Vol. 31, 291–300. / 83


Finn, J. (2004). A survey of online harassment at a university campus. Journal of Interpersonal Violence, 19, 468–483. Frow, J. & Morris, M. (2000). Cultural studies. In N. K. Denzin & Y. S. Lincoln (Eds.), Handbook of qualitative research. Thousand Oaks, Calif: Sage Publications. Galinsky, T. L. et al. (2000). A Field Study of Supplementary Rest Breaks for Data-entry Operators. Ergonomics, Vol. 43, No. 5, 622–38. Gaynor, L. (2013). About UCLIC. Získáno z http://www.ucl.ac.uk/uclic/about. Gerr, M. et al. (2002). A Prospective Study of Computer Users: I. Study Design and Incidence of Musculoskeletal Symptoms and Disorders. American Journal of Industrial Medicine, Vol. 41, 221–235. Gold, J., Driban, J., Yingling, V. & Komaroff, E. (2012). Characterization of Posture and Comfort in Laptop Users in Non-Desk Settings. Applied Ergonomics, Vol. 43, 329–399. Gradinger, P., Strohmeier, D., & Spiel, C. (2009). Traditional bullying and cyberbullying: Identification of risk groups for adjustment problems. Journal of Psychology, 217, 205–213. Green, B. N. (2008). A Literature Review of Neck Pain Associated With Computer Use: Public Health Implications. Journal of Canadian Chiropractic Association, Vol. 52, No. 3, 161–167. Greene, B. et al. (2005). Effects of an Active Ergonomics Training Program on Risk Exposure, Worker Beliefs, and Symptoms in Computer Users. Work, Vol. 24, 41–52. Griffiths, K. L. et al. (2007). The Impact of a Computerized Work Environment on Professional Occupational Groups and Behavioural and Physiological Risk Factors for Musculoskeletal Symptoms: A Literature Review. Journal of Occupational Rehabilitation, Vol. 17, 743–765. Gromov, G. (1995). Roads and Crossroads of Internet History. Hagberg, M. et al. (2012). Prevention of Musculoskeletal Disorders in Workers: Classification and Health Surveillance – Statements of the Scientific Committee on Musculoskeletal Disorders of the International Commission on Occupational Health. BMC Musculoskeletal Disorders, Vol. 21, No. 13, 109–119. Haraway, D. (2002). Manifest kyborgů: Věda, technologie a socialistický feminismus ke konci dvacátého století. In P. Barša (Ed.), Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity – Sociální studia 7. (pp.51–58). Brno: Czechia FSS MU. Henning, R. A. et al. (1997). Frequent Short Rest Breaks from Computer Work: Effects on Productivity and Well-being at Two Field Sites. Ergonomics, Vol. 40, No. 1, 78–91. Hinduja, S., & Patchin, J. (2013). Social influences on cyberbullying behaviors among middle and high school students. Journal of Youth and Adolescence, 42, 711–722. Hirst, A. (2010). Basic Principles in Occupational Hygiene. London: OH Learning. Hlatká, Z. (2008). Mezi webem a webem 2.0 (bakalářaká práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). Získáno z http://theses.cz/id/9pkte3?info=1;isshlret=Mezi%3Bwebem%3B;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3DMezi%20webem%20a%20webem%202.0%26start%3D1. Huges, E. (2011). Child Computer Use and Anthropometry. Proceedings of the Human Factors and Ergonomics Society Annual Meeting, Vol. 55, 1716–1719. Chandler, H. (2013). The Ergonomics Of The Tablet Computer. Získáno z http://www.calsae.org/ Go.aspx?NavigationKey=df1bac69-6f56-4354-9445-2277885be3c1. Chandra, A. et al. (2009). Ergonomics in the Office Environment: A Review. Proceedings of International Conference on Energy and Environment, March 19–21, 2009.

84 /


Chavda, E., Parmar, S., & Parmar, M. (2013). Current Practice of Laptop Computer and Related Health Problems: A Survey Based on Ergonomics. International Journal of Medical Science and Public Health, Vol. 2, No. 4, 1024–1026. Chisholm, J. F. & Day, S. K. (2013). Current trends in cyberbullying. Journal of social distress and the homeless, 22 (1), 35–57. IADT (2007–2014). History of IADT. Získáno z http://www.iadt.ie/en/InformationAbout/IADT/HistoryofIADT/. IDC Herzliya. (nedat.). The Center for Internet Psychology (CIP) at the Sammy Ofer School of Communications. Získáno 19. srpna 2014 z http://portal.idc.ac.il/en/main/research/cip/pages/%28cip%29.aspx. IHTFP Hack Gallery. Interesting Hacks To Fascinate People: The MIT Gallery of Hacks. Získáno z http://hacks. mit.edu. International Labour Office. (2010). Ergonomic Checkpoints. Practical and Easy-to-Implement Solutions for Improving Safety, Health and Working Conditions. ILO Publications: Geneva. Jacobs, K., Foley, G., Punnett, L., Hall, V., Gore, R., Brownson, E., Ansong, J., Markowitz, A., McKinnon, M., & Steinberg, S. (2011). University Students Notebook Computer Use: Lessons Learned Using E-Diaries to Report Musculoskeletal Discomfort. Ergonomics, Vol. 54, No. 2, 206–219. Jak na internet. (2013) [online]. [cit. 2014-08-29]. . Jirák, J., Köpplová, B. (2009). Masová média. Praha: Portál. Juvonen, J., & Gross, E. F. (2008). Extending the school grounds? Bullying experiences in cyberspace. Journal of School Health, 78, 496–505. Karásková Ulbertová, Z. (2012). Děti a online rizika. Praha: Sdružení Linka bezpečí. Katzer, C., Fetchenhauer, D., & Belschak, F. (2009). Cyberbullying: Who are the victims? A comparison of victimization in Internet chatrooms and victimization in school. Journal of Media Psychology, 21, 25–36. Kirwan, G., & Power, A. (2013). What is Cyberpsychology? In A. Power & G. Kirwan (Eds.). Cyberpsychology and new media: a thematic reader. East Sussex: Psychology Press. Kolář, M. (2005). Bolest šikanování. 2. vyd. Praha: Portál. Kolář, M. (2011). Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál. Kowalski, R. M., Giumetti, G. W., Schroeder, A. N., & Lattanner, M. R. (2014). Bullying in the Digital Age: A Critical Review and Meta-Analysis of Cyberbullying Research Among Youth. Psychological Bulletin, Advance online publication. Kowalski, R. M., Giumetti, G. W., Schroeder, A. N., & Reese, H. (2012). Cyberbullying among college students: Evidence from multiple domains of college life. In C. Wankel & L. Wankel (Eds.), Misbehavior online in higher education (293–321). Bingley, United Kingdom: Emerald. Kowalski, R. M., & Limber, S. P. (2007). Electronic bullying among middle school students. Journal of Adolescent Health, 41 (6), 22–30. Kowalski, R. M., Limber, S. E., & Agatston, P. W. (2012). Cyberbullying: Bullying in the digital age. 2. vydání. Malden, MA: Wiley-Blackwell. Langos, C. (2012). Cyberbullying: The Challenge to Define. Cyberpsychology, behavior, and social networking, 15 (6). Larcheza, N. & Conti, R. P. (2014). Cyberbullying: The New Phenomenon. College of Saint Elizabeth. Lévy, P. (2000) Kyberkultura: zpráva pro Radu Evropy v rámci projektu „Nové technologie: kulturní spolupráce a komunikace“. Praha: Nakladatelství Karolinum.

/ 85


Li, Q. (2006). Cyberbullying in schools: A research of gender differences. School Psychology International, 27, 157–170 Lifestyle survey. (2010). Výzkum životního stylu dětí 2010. Mediaresearch. [online]. [cit. 2014-08-29]. . Macek, J. (2004). Raná kyberkultura. (magisterská práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). Retrieved from http://macek.czechian.net/texts/macek-diplomka-kyberkultura.pdf. Macek, J. (2011). Úvod do nových médií. Ostrava: Ostravská univerzita. Macháčková, H., Černá, A., Ševčíková, A., Dědková, L., & Daneback, K. (2013). Effectiveness of coping strategies for victims of cyberbullying. Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 7(3), článek 5. Machmutow, K., Perren, S., Sticca, F., & Alsaker, F. D. (2012). Peer victimisation and depressive symptoms: Can specific coping strategies buffer the negative impact of cybervictimisation? Emotional and Behavioural Difficulties, 17, 403–420. Mainenti, M. R. M. et al. (2014). Pain, Work-related Characteristics, and Psychosocial Factors among Computer Workers at a University Center. Journal of Physical Therapy Science, Vol. 26, No. 4, 567–573. Manovich, L. (2003). New Media from Borges to HTML. In N. Wardrip-Fruin & N. Montfort (Eds.), The New Media Reader. (pp. 13–25). London, UK: The MIT Press. Mediaresearch. (2012). Děti věnují médiím v průměru čtyři hodiny denně. [online]. [cit. 2014-08-29]. . Mesch, G. S. (2009). Parental mediation, online activities, and cyberbullying. CyberPsychology & Behavior, 12, 387–393. Metodický portál RVP. (2008). Mediální výchova – ukázka zpracování. [online]. [cit. 2014-08-29].. McCauley, D. (2011). iPad Neck - Ergonomics Experts Warn of Tablet Injury. Získáno z http://www.heraldsun. com.au/technology/tablets/switching-from-a-computer-to-ipad-could-be-a-pain-in-the-neck-ergonomics-experts-warn. McKay, B. & McKay, B. (2011). Become a Stand-Up Guy: The History, Benefits, and Use of Standing Desks. Získáno z: http://www.artofmanliness.com/2011/07/05/become-a-stand-up-guy-the-history-benefits-and-use-of-standing-desks/. Minter, T. (2013). Ergonomics & The Mobile Environment. Interface, Vol. 12, 24–27. MIT Initiative on Technology and Self. (2003). Welcome. Získáno z http://web.mit.edu/sturkle/techself/. Navrátilová, Jolana. (1998). Kyberpunk v díle Williama Gibsona a jeho přínos pro sociální teorie. (magisterská práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). Noret, N. & Rivers, I. (2006). The prevalence of Bullying by text message or email: results of a four year study. Poster publikovaný na výroční konferenci British Psychological Socieaty Annual Conference, Cardiff, April. Norman, K. L. (2008). Cyberpsychology: An Introduction to Human-Computer Interaction. UK: Cambridge University Press. Nunes, I. L. & McCauley Bush, P. (2012). Work-related Musculosceletal Disorders Assesment and Prevention. In Nunes, I. L. (Ed.) (2012), Ergonomics – A Systems Approach. London: InTech. Olweus, D. (1993). Bullying at school: What we know and what we can do.New York, NY: Blackwell. O’Neill, M. (2013). New Workplace Ergonomics Research – Emerging Risks and Solutions. Knoll Workplace Research, No. 3, 1–3. 86 /


O’Reilly, M., Finder, B., & Werrell, M. K. (2007). An Ergonomics Guide to Computer Workstations. Fairfax: AIHA Press. OSHA. (2013). Industrial Hygiene. USA Occupational Safety and Health Administration. Získáno z https:// www.osha.gov. Palmer, K. T. et al. (2001). Use of Keyboards and Symptoms in the Neck and Arm: Evidence from a National Survey. Occupational Medicine, Vol. 51, No. 6, 392–395. Paul, S., Smith, K. P. & Blumberg, H. (2012). Investigating legal aspects of cyberbullying. Psicothema, 24, 640–645. Pecáková, I (2002. November 3) Actor-Network Theory. Získáno z http://zdenek.konopasek.net/archiv/ nms/02_03/inFrames/archiv/ref_pecakova.htm. Perren, S., Dooley, J., Shaw, T., & Cross, D. (2010). Bullying in school and cyberspace: Associations with depressive symptoms in Swiss and Australian adolescents. Child and Adolescent Psychiatry and Mental Health, 4, 28. Plog, B. A. & Quinlan, P. J. (2005). Fundamentals of Industrial Hygiene (5th ed.). USA National Safety Council. Prieto, J. M. (1999). Cyberpsychology and Information Technology Literacy. Keynote Address, 6th European Congress of Psychology. Získáno 18. října 2013 z http://pendientedemigracion.ucm.es/info/Psyap/libros/ roma01.html. Princeton University. (2013). Health and Safety Guide – Computer Workstations. Získáno z http://web.princeton.edu/sites/ehs/healthsafetyguide/A4.htm. Raskauskas, J., & Stoltz, A. D. (2007). Involvement in traditional and electronic bullying among adolescents. Developmental Psychology, 43, 564–575. Rigby, K. (2010). Bullying interventions in schools. Six basic approaches. Melbourne, Australia: ACER. Riva, G., & Galimberti, C. (1997). The psychology of cyberspace: A socio-cognitive framework to computer mediated communication. New Ideas in Psychology, 15(2):141–158. Riva, G., Galimberti, C. (2001). The Mind in the Web: Psychology in the Internet Age. Cyberpsychology & Behavior, 4, 1, 1–5. Rogers, V. (2011). Kyberšikana: pracovní materiály pro učitele a žáky i studenty. Praha: Portál. Robertson, M., Amick, B. C., DeRango, K., Rooney, T., Bazzani, L., Harrist, R., & Moore, A. (2008). The Effects of an Office Ergonomics Training and Chair Intervention on Worker Knowledge, Behavior and Musculoskeletal Risk. Applied Ergonomics, Vol. 40, No. 1, 124–135. Řehan, V. (2007). Úvod do sociální psychologie 2. Olomouc: Univerzita Palackého. Říčan, P., Janošová, P. (2010). Jak na šikanu. Praha: Grada. Sassenberg, K., Boos, M. Postmes, T., Reips, U-D. (2003). Studying the Internet: A challenge for modern Psychology. Swiss Journal of Psychology, 62, 2, 75–77. Sheridan, L. P., & Grant, T. T. (2007). Is cyberstalking different?. Psychology, Crime & Law, 12 (6), 627–640. Shin, G. & Hegde, S. (2010). User-Preferred Position of Computer Displays of Different Sizes and Configurations. Proceedings of the Human Factors and Ergonomics Society, Vol. 54, No. 15, 1110–1114. Sim J., Lacey R. J., & Lewis, M. (2006). The Impact of Workplace Risk Factors on the Occurrence of Neck and Upper Limb Pain: A General Population Study. BMC Public Health, Vol. 6, 234–239. Sloboda, Z. (2013). Děti médiím rozumí – ale jinak! Mediální výchova v rodině. [online]. [cit. 2014-08-29]. . / 87


Slonje, R., & Smith, P. K. (2008). Cyberbullying: Another main type of bullying? Scandinavian Journal of Psychology, 49, 147–154. Smith, P. K., Mahdavi, J., Carvalho, M., Fisher, S., Russell, S., & Tippett, N. (2008). Cyberbullying: Its nature and impact in secondary school pupils. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 49, 376–385. Sourander, A., Klomek, A. B., Ikonen, M., Lindroos, J., Luntamo, T.,Koskelainen, M., Henenius, H. (2010). Psychosocial risk factors associated with cyberbullying among adolescents. Archives of General Psychiatry, 67, 720–728. Spitzer, M. (2014). Digitální demence. Brno: Host. Stanford University (nedat.). About Stanford. Získáno 19. srpna 2014 z http://www.stanford.edu/about/. Stojaspalová, K. (2009). Kyberpunk a digerati. (magisterská práce, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika). Retrieved from http://theses.cz/id/2k85z2?info=1;isshlret=kyberpunk%3B;zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3DKyberpunk%20a%20digerati%26start%3D1. Suler, J. (nedat.). The Psychology of Cyberspace. Získáno 17. října 2013 z http://users.rider.edu/~suler/ psycyber/psycyber.html. Sweere, H. C. (2002). Ergonomic Factors Involved In Optimum Computer Workstation Design. Získáno z http://www.ergotron.com/Portals/0/literature/whitePapers/english/ERGONOMIC_FACTORS.pdf. Šebeš, M. Děti a mládež v kyberprostoru. Média pod lupou: Zvyšování mediální gramotnosti v ČR. [online]. [cit. 2014-08-29]. < http://www.mediapodlupou.cz/lekce/deti-a-mladez-v-kyberprostoru >. Ševčíková, A., Šmahel, D., & Otavová, M. (2012). The perception of cyberbullying in adolescent victims. Emotional and Behavioural Difficulties, 17, 319–328. Šléglová, V., & Černá, A. (2011). Cyberbullying in adolescent victims: Perception and coping. Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 5(2), 4. Získáno z . Šmahaj, J. (2013). Kyberšikana jako společenský problém. Nepublikovaná doktorská disertační práce. Olomouc: Univerzita Palackého. Šmahel, D. (2003). Psychologie a internet. Praha: Triton. Šmahel, D. (2013) Workshop kyberpsychologie: Virtuální identita a online vztahy. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Katedra psychologie. The Johns Hopkins Center for Talented Youth. (2013). About CTYOnline. Získáno z http://cty.jhu.edu/ctyonline/about/index.html. Tippett, N. (2012). The Emotional Impact of Bullying and Cyberbullying on Victims: A European Cross-National Study. Aggressive behavior, 38, 342–356. Toshack, T. & Comar, S. (2012). A Cyberbullying Intervention With Primary-Aged Students. Australian Journal of Guidance and Counselling,22 (2), 268–278. University of Amsterdam. (2014). Facts and Figures. Získáno z http://www.uva.nl/en/about-the-uva/uva-profile/facts-and-figures. University of Bolton. (nedat.). Key facts. Získáno 17. srpna 2014 z http://www.bolton.ac.uk/AboutUs/KeyFacts/ Home.aspx. University of Haifa. (nedat.). About the university. Získáno 18. srpna 2014 z http://www.haifa.ac.il/index.php/ en/2012-12-16-11-30-12/welcome-to-the-university-of-haifa. Vandebosch, H., & Van Cleemput, K. (2008). Defining cyberbullying: A qualitative research into the perceptions of youngsters. CyberPsychology & Behavior, 11, 499–503. DOI:10.1089/cpb.2007.0042. 88 /


Vandebosch, H., & Van Cleemput, K. (2009). Cyberbullying among youngsters: Profiles of bullies and victims. New Media & Society, 11, 1349–1371. Vandebosch, H. et al. (2012). Police actions with regard to cyberbullying: The Belgian case. Psicothema, 24, 646–652. Vašutová, M. a kol. (2010). Proměny šikany ve světě nových médií. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě. Vink, P. et al. (2009). Varying the Office Work Posture between Standing, Half-Standing and Sitting Results in Less Discomfort. In Karsh, B-T. (Ed.) (2009), Ergonomics and Health Aspects of Work with Computers. New York: Springer. Vlahos, J. (2011). Is Sitting a Lethal Activity? The New York Times, April 4, 2011. Získáno z http://www.nytimes. com/2011/04/17/magazine/mag-17sitting-t.html?_r=0. Wahlström, J. (2005). Ergonomics, Musculoskeletal Disorders and Computer Work. Occupational Medicine, Vol. 55, No. 3, 167–176. Wallace, P. M. (1998). The Psychology of the Internet. Cambridge: Cambridge University Press. Wikipedia. Cyberpsychology.(nedat.). Získáno 17. října 2013 z http://en.wikipedia.org/wiki/Cyberpsychology. Wikipedia. Cyberspace. (nedat.). Získáno 17. října 2013 z http://en.wikipedia.org/wiki/Cyberspace. Wikipedia. University of Maryland, College Park. (nedat.). Získáno 21. srpna 2014 z http://en.wikipedia.org/ wiki/University_of_Maryland,_College_Park. Willard, N. E. (2005). An educator’s guide to cyber-bullying and cyber threats: Responding to the challenge of online social aggression, threats and distress. Eugene, OR: Center for Safe and Responsible Use of the Internet. Získáno z . Willard, N. E. (2007). Cyber bullying and cyberthreats: Responding to the challenge of online social cruelty, threats, and distress. USA: Research Press. Yang, C. & Carayon, P. (1995). Effect of Job Demands and Social Support on Worker Stress: A Study of VDT Users. Behavioral Informational Technology, Vol. 14, No. 1, 32–40. Ybarra, M. L., & Mitchell, K. J. (2004). Online aggressor/targets, aggressors, and targets: A comparison of associated youth characteristics. Journal of Child Psychology and Psychiatry, 45, 1308–1316.

/ 89

PhDr. Jan Šmahaj, Ph.D. Mgr. Martin Zielina (eds.)

Úvod do kyberpsychologie Výkonný redaktor doc. Mgr. Jiří Špička, Ph.D. Odpovědný redaktor Bc. Otakar Loutocký Technická redakce Jiřina Vaclová Návrh a grafické zpracování potisku CD Jiří K. Jurečka Vydala a vyrobila Univerzita Palackého v Olomouci Křížkovského 8, 771 47 Olomouc www.vydavatelstvi.upol.cz www.e-shop.upol.cz [email protected] 1. vydání Olomouc 2015 Ediční řada – Skripta ISBN 978-80-244-4514-4 (CD) VUP 2015/0123 (CD) Neprodejná publikace

Úvod do kyberpsychologie Jan Šmahaj, Martin Zielina (eds.)

Recommend Documents