zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 401
Jak jsme si zpříjemňovali sovětskou okupaci
Tygra bylo stále veselo, ať se venku dělo, co se dělo. Hrabala tam nejlepší věci napadaly zejména u žlábku na hajzlu. Jednou mi tam přiřknul už vzpomenutou Patočkovu myšlenku, kterou jsem mu předtím tlumočil, a v průběhu močení bujaře pronášel: „‚A teď už ’de jen vo to, abychom zachránili alespoň ty základní kulturní hodnoty,‘ pravil filosof Tretera, a padl při tom držkou do térovýho žlábku.“ Nedávno mi připomněl Olda Hamera, jak na nás Hrabal volával, když jsme se s ideou vyprázdnění svého močového měchýře ubírali na WC: „Hlavně při tom myslete na lidstvo!“ Jindy jsme rovněž U Tygra společně s Hrabalem a Maryskem „urinovali“, abych to vyjádřil po maryskovsku, a Hrabal svému příteli sděloval: „Pane Marysko, vy kurvo stará, tak ’sem znovu čet’ ten váš Poetickej zápisník a tam je tolik prohřešků proti základním pravidlům jakýkoli poetiky, že je to až krásný.“ K častým a milým hostům u našeho stolu patřil i bývalý děkan FF UK, už několikrát zmíněný Jaroslav Kladiva. Svůj rozchod se svým někdejším partajnictvím, které ho vyneslo až do ÚV KSČ, dovršil tím, že promluvil nad rakví Jana Palacha. Kladiva byl ženat s bývalou tanečnicí z karlínské operety Olgou Jungovou, která kdysi žila s Vítězslavem Nezvalem a měla s ním syna Roberta, jenž tak tragicky skonal. Kladiva nám rád občas tvrdil: „Nemyslete si, že ’sem byl z tý fakulty vyhozen kvůli politice, mne vyhodili proto, že ’sem byl surrealista!“ To Hrabala rozesmálo a namítl mu: „Ty si, Jájinku, myslíš, že ’seš surrealista, ’dyž šoustáš vdovu po Vítězslavu Nezvalovi?“ Jaroslav vlastnil se svou paní obrovského psa z rasy novofoundlanďáků, nazývaných někdy, pro jejich zálibu ve zdatném plavání ve vodě a schopnost zachraňovat tonoucí, pes-vodolez. Kladiva nebyl žádné tintítko, ale když šel s tímto „pejsánkem“ po ulici, nebylo jasné, kdo koho vede, respektive táhne. Jednou Kladiva celý nešťastný přiběhl k nám do hospody U Tygra a zoufale volal: „Pánové, pomozte mi nějak, já ’sem úplně hotovej, já ’sem na dně, nevím vůbec, co mám dělat. Šli ’sme s Olinou a se psem po mostě, pes zvětřil vodu, začal se chovat zběsile, vytrh’ se mi a skočil přes zábradlí do Vltavy. Olga se
U
401
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 402
rozlítila, že už nejsem schopen ani uhlídat psa, a v tom svým rozčílení vylezla na kandelábr, že z něho nesleze, dokud psa nepřivedu zpátky. Já přece za ním nemůžu do tý řeky skočit, to bych se utopil. Řekněte mi, proboha, co mám dělat?“ Utěšovali jsme ho, že pes už jistě z tý Vltavy dávno vylezl a paní Olga, jež ve chvíli svého vrcholného rozhořčení nezapřela svým výkonem, že patří k slavnému cirkusáckému rodu, určitě již z té lucerny slezla, jak jen vytáhl paty. Kladiva též pojal záměr něco o Hrabalovi napsat. Na rozdíl od Mencla svůj záměr opravdu uskutečnil. Chtěl si vše, co Hrabal říkal, zapisovat. Věděl, že to nemůže dělat před jeho zraky, a tak se někdy dostával do legračních situací. Jednou U Tygra číhal na mě na hajzlu, a jakmile jsem tam vstoupil, dal mi před nos zápisník s polovinou jedné Hrabalovy věty a dychtivě se mě ptal: „Nevíš, Ivo, prosím tě, jak tu větu Bohoušek dokončil?“ Hrabal si ho v té věci trochu dobíral. Jednou mi v hospodě říkal: „Já se tu dnes dlouho nezdržím. Na šestou hodinu ’sem s profesorem Kladivem smluven, že se mi u nich bude vyptávat, kdy ’sem poprvé dostal poluci, kdy ’sem se naposledy posral atd. Já si to všechno nepamatuju. Tak ten můj životopis, jehož autorem bude náš přítel profesor Kladivo, bude snůškou momentálních výplodů mý fantazie. A tak to má taky bejt! Bez tý mystifikace by byla na světě nuda.“ Hrabal rád dobře jedl. Dvě nejvyhlášenější jídla Bohumila Hrabala a jeho rodiny byla vepřová pečeně s knedlíkem a zelím a hovězí guláš. Kdybych měl vylíčit všechna milá posezení kolem těchto dvou jídel, bylo by to na celou kapitolu. Jen úporným pátráním ve své paměti si ještě matně vybavuji svíčkovou, řízky a hlavně výtečnou kulajdu, ale shora uvedená dvě jídla dovedli u Hrabalů připravovat nesrovnatelně s kýmkoli jiným. Byli si toho i vědomi. A proto je nabízeli svým hostům tak často, že to mohlo vzbuzovat dojem, jako by se u nich nic jiného nejedlo. Jsem hrozně rád, že jsem měl možnost poznat i Bohumilovu maminku, paní Marii Hrabalovou, a že se mi také poštěstilo okusit vepřovou pečeni, kterou pekla ona sama a která představovala právě vrchol všech vrcholů. Znali jsme se s ní v posledních šesti letech jejího života, kdy už překročila sedmdesátku, aniž by působila dojmem staré ženy. Zachovala si štíhlou postavu, vybrané společenské vystupování, šarm, eleganci, smysl pro humor a ironii. Zkrátka byla to jedinečná osobnost, jejíž mnohé geny podědil nepochybně její syn Bohumil, který také podal její obraz tak dokonale, že je obtížné k tomu cokoli dodávat. Ostatně i u mladšího syna Slávka se některé její geny blahodárně projevovaly. Z oněch několika setkání mi nejvíce utkvělo v paměti, jak nám Hrabalova maminka v jejich zálabské vile připravovala na obrovitém pekáči stejně tak ne-
402
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 403
méně obrovskou vepřovou pečeni. Vznášela se při tom kolem trouby lehkým tanečním krokem, v jedné ruce držela dlouhou stříbrnou špičku s cigaretou a v druhé ruce špejli, kterou čas od času znalecky píchala do vonící vepřové, jež se nakonec jen rozsýpala. Ani o zabijačkách jsem neviděl takové množství vepřového jako tenkrát u Hrabalů. Bylo to brzy, asi rok či dva po sovětské invazi, na návštěvě tam byl i režisér Antonín Moskalyk se svou manželkou, původním povoláním baletkou, tanečnicí. Pochopitelně, že tehdy naším hlavním tématem byla okupace a všechny neblahé změny, jež pro naši zemi vůbec – a pro nás samotné zvláště – přinesla. Dávali jsme si jednu porci za druhou té snad nejlepší možné masové pochoutky na světě a pořád a stále jsme jen nadávali a nadávali, místo toho, abychom se rozplývali chválou nad těmi dary. Bylo to vůči naší fantastické hostitelce velmi nespravedlivé, ale to jsme si v zajetí vášní a emocí, jež takový diskusní námět rozněcoval, vůbec neuvědomovali. Hrabalova maminka nám to ale nedarovala. Když už jsme spořádali skoro všechno, co nám ustavičně s úsměvem nabízela, a nepřestávali jsme zlořečit, klnout a spílat, ohromila nás svou velkolepou ironií: „Kdybyste radši místo toho nadávání přemejšleli, jak vám teď všem bude po tom jídle špatně!“ A měla vlastně pravdu; shodli jsme se s Tondou Moskalykem na tom, že jsme v životě tolik vepřového najednou nespráskli, a to jsme předtím byli oba na mnoha zabijačkách. Pan Hrabal, ten na to byl zvyklý, a dámy, paní Pipsi, paní Moskalyková a Peluška, byly v té konsumpci zdrženlivější. Leč kupodivu nám přece jen špatně nebylo, což opět svědčilo ve prospěch kuchařky, a také jsme to zapíjeli kvalitními tekutinami. Nakonec jsme se však šli raději projít, aby nám slehlo. V Nymburce byla tenkrát taková venkovská pouť se starými atrakcemi, střelnicemi a krámky; Hrabal s Moskalykem procházeli tím poetickým prostředím bez jediného slova zcela okouzleni a fascinováni, jen se udiveně a potěšeně usmívali, že něco takového ještě existuje. Jindy jsme takto hodovali i v Kersku za přítomnosti pana Maryska a jeho ženy Věry. Nevím už, zda tu vepřovou pečeni připravoval pan Hrabal či paní Eliška nebo oba dva, ale byla rovněž prvotřídní. Tentokrát již masa tolik nebylo. Když jsme každý tu svou porci, jež byla opět velmi vydatná, spořádali, šel se Hrabal podívat do pekáče a vyzval nás: „Ještě by tady toho bylo tak na dvě porce, kdybyste si někdo přál.“ Ani to nedořekl a Karel Marysko popadl oběma rukama svůj talíř a doslova se rozeběhl k troubě, všechno si z pekáče převrátil do talíře a radostně a jásavě volal: „A Tretera dostane trus!“ Celým Kerskem se nesl ten jeho vysoký a zvučný hlásek. Některé hostiny se i v oněch zlých časech pořádaly též v naší domácnosti. Hrabalovi s Maryskovými k nám docházeli při našich různých narozeninách,
403
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 404
po převzetí nových bytů apod. Vzpomínám si rád zejména na jeden Silvestr, který jsme u nás společně trávili. Bylo to v témže roce, kdy Hrabal slavil ty své nešťastné narozeniny, které literárně rovněž zaznamenal. Nám o tom vyprávěl: „Seděl jsem v Hájence u vokna a najednou koukám, že přijelo auto, z něho vylez’ pan Bartošek a za ním Kosík s Kostrounem a za nimi se s hůlčičkou belhal i Josef Smrkovský. Řek’ ’sem si hned: ‚A mám zkažený narozeniny.‘ Bohužel ’sem se nemejlil.“ Bartošek se mermomocí snažil Hrabala zatáhnout proti jeho vůli do politiky; samozřejmě, že i tehdy také hned došlo k policejní lustraci všech přítomných pod slabomyslnou záminkou špatně zaparkovaných aut atd. Místo oslavy narozenin – politická událost. Vrcholem všeho bylo, když se Hrabal Smrkovského, jenž pocházel z nedaleké Velenky, zeptal, co říkal jeho článku, který právě jemu osobně věnoval v Literárkách, a dostalo se mu odpovědi, že tento muž „pražského jara“ Literárky vůbec nečte, a že tedy ani jeho článek nezná. Smrkovský se neobtěžoval číst noviny, jejichž vydatnou zásluhou se alespoň na čas opět vyšvihl na politické výsluní. To bylo pro spisovatele těžké zklamání. Chtěli jsme proto pana Hrabala takovýchto nevítaných nájezdů ušetřit a pozvali jsme ho k nám na Silvestra i s paní, s Maryskovými a s Martínkovými, s nimiž se tenkrát Hrabalovi skamarádili. Udělali jsme to výhradně kvůli Hrabalovi, protože my sami žádné kolektivně oslavované dny nebo svátky jako vánoce, velikonoce apod. nikdy neslavíme. Hrabal to pozvání přijal rád, ba s nadšením. A poněvadž se obával, aby nás v naší tehdejší neutěšené finanční situaci nějak nezatížil, zašel se mnou hned – přes mé veškeré ujišťování, že je to naprosto zbytečné – do řeznictví. Koupil tam velkou kýtu syrové šunky, aby ji předtím Peluška uvařila. Byl to dar spíše danajský, jelikož jsme ji vařili půl dne a pak ještě v noci a pořád nebyla dost měkká. Naše kuchyň, předsíň a zčásti i celý byt páchly tím uzeným a mastným šunkovým smradem snad ještě měsíc. V kuchyni jsme pak museli seškrabat omítku a znovu ji vymalovat. Hrabal na toho Silvestra na dvou místech vzpomíná. Tehdy se vyznamenal pan Marysko. Když k nám přišel, třímal v náručí promaštěné noviny, do nichž měl zabalenou jakousi huspeninu a pro jistotu ještě tlačenku. Hrabalovi se dostavili už dříve a Karel na Bohouška volal: „Poď si vode mě trochu vzít, tady nám stejně nic nedaj’,“ a sám se tím cpal, až si namastil celou bradu. Společnost se jeho žravostí náramně bavila a Hrabal jakoby na omluvu vysvětloval: „To von, Kájinek, si to vždycky kupuje na cestu, aby se mu po cestě neudělalo slabo.“ – „Hovno na cestu! Po cestě ’sem sežral sekanou a prejt s chlebem!“ bránil se Marysko. Hrabal k tomu podotkl: „Vy mu to možná nevěříte, ale von je toho schopen!“ V jedné z oněch dvou zpráv o té události spisovatel uvolnil
404
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 405
trochu hodně závory své fantazie od Wahrheit směrem k Dichtung a v rozhovoru pro rozhlas v dubnu 1993 uvedl: „Třeba my ho [pana Maryska] pozorovali na Silvestra a von tam přines’ hrnec, v kterým bylo vařený vepřový koleno, ač u pana Tretery Peluška opulentně připravila tu silvestrovskou večeři, tak Marysko vytáhl kapající čtyřkilový koleno vepřový, takže jenom jsme to viděli, jsme se dávili, jsme neměli chuť, jó?“ (Hanťa Press, č. 15, 1993, s. 52.) Ve skutečnosti se nikdo nedávil, večeře byla opravdu opulentní, kromě mnoha jiných dobrot si všichni pochutnávali na Hrabalově obrovské vařené šunce s křenem a žádný Maryskův hrnec tam nefiguroval, leda velikánský hrnec, který si Peluška musela koupit, aby tu šunku mohla uvařit, a který při našem skromném vaření nám na nic nebyl, ale posloužil nám hned při tom nezbytném vymalování kuchyně; dali jsme ho pak do sklepa, odkud nám ho nějaký větší jedlík než my ukradl. Hrabalovi šunka tak chutnala, že jsme mu ještě museli její zbytek zabalit domů. Hrabal tehdy o půlnoci otevřel obě okna, vyklonil se ven a extrovertně křičel na všechny sousedy vpravo, vlevo i přes ulici a přál jim šťastný nový rok, zatímco my, důslední introverti, jsme tam až do této chvíle žili naprosto izolovaně, bez nejmenší komunikace s okolím, téměř inkognito, střežíce si přísně nedotknutelnost svého soukromí. S Hrabalem jsme často sedávali i v hospodách na Letné. Spisovatel rád chodil do Plzeňského dvora, kde měl známou servírku. Tenkrát do naší společnosti mnohdy přicházel divadelník Ivan Vyskočil, jenž byl zároveň mým kolegou na FF UK. Mně spíš vyhovovala hospoda na téže, kdysi Belcrediho třídě, U Sojků, kterou tehdy pokládal plzeňský pivovar za svou hospodu reprezentační. Tam jsem se poprvé setkal i se surrealistickým básníkem Pavlem Řezníčkem, vydávajícím časopis Doutník, jejž si sám vždy celý napsal. Tento z Brna přišedší kumpán se vyznačoval takovým hranatým nosem, připomínajícím francouzské mušketýry, a Hrabala, jenž o sobě rád šířil legendu, že v jeho žilách koluje po matce francouzská krev, ten jeho nos uváděl v nadšení. Jednoho dne přišel Řezníček s nosem chirurgicky upraveným, na němž už ta hrana nebyla tak patrná. Jakmile to Hrabal spatřil, zařval: „A ven z hospody! S takovým nosem se sem nevodvažujte vkročit!“ Netřeba jistě vysvětlovat, že to Hrabal nemyslel vážně. V této hospodě rozvíjeli hoši též spolkovou činnost „Společnosti Vladimíra Boudníka“ a později i „Společnosti Bohumila Hrabala“, ale já jsem na to nebyl. Byl jsem sice upřímným přítelem obou těchto vzácných lidí, ale to pro mne neznamenalo, že bych to musel dávat najevo členstvím v nějakém spolku. Z Letné jsme se s Hrabalem někdy pěšky vraceli do vnitřní Prahy přes Letenské sady. Jednou jsme tudy šli v podvečer prudce propuknuvšího jara, kdy
405
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 406
vše rašilo, kvetlo a vonělo. Spíše už za setmění jsme míjeli skupinku mladých hochů, rozesazených tu pod větvemi stromů do půlkruhu na různých soklech, zídkách a lavičkách, kteří nás, to jest především pana Hrabala, uctivě zdravili. „To ’sou mladý básníci,“ řekl mi šeptem a s respektem Hrabal, „voni tu na to jaro číhaj’, a to jaro čichaj’, nasávaj’ ho, nadechujou ho do sebe. Akumulujou ty vopojný pocity…“ A názorně mi ukázal, jak se máme po špičkách, bezhlesně, abychom je nerušili, z toho jejich kontemplačního místa vytratit. Škoda, že nevím, kdo všechno tam tenkrát seděl; dnes bych již asi měl mnohé z nich znát, ti však už budou všichni před penzí. Na protější straně uvedené hlavní letenské třídy byla ještě třetí, menší hospůdka s vynikajícím plzeňským pivem, a to Formanka. Byla od nepaměti místem dostaveníček slavných postav české kopané, hlavně z nedaleké Sparty a kdysi i Slávie. Už mnohem dříve jsem tam poznal sparťana Káďu-Peška a slávistu Ženíška, s nímž jsem se někdy setkával i U Pinkasů. Jednou jsme si do té Formanky zašli s Peluškou a s Hrabalem. Po chvíli k našemu stolu přišel největší fotbalový idol mých dětských let a zeptal se uctivě: „Bylo by, pro-prosím, u vašeho stolu místo?“ – „Pro vás, pane Bican, vždycky!“ odpověděl mu i za nás pan Hrabal. Jako jeho dětský slávistický ctitel jsem ani ve snu netušil, že bych jednou mohl s tímto věhlasným Pepi Bicanem sedět u stolu na pivu. Ale i v dospělém věku, kdy jsem fotbal sledoval už jen sporadicky, to byl pro mne slavnostní zážitek. Mluvili jsme též o nezapomenutelném Vlastovi Kopeckém, s Bicanem nejsehranějším spoluhráči. „My byli s Vlastíkem spojeni zvláštní intuicí. Já vždy přesně věděl, je-jestli je za mnou vzadu vlevo nebo vpravo. A to samý věděl i on o mně,“ sděloval nám Josef Bican, mírně občas koktaje. Tváří v tvář našemu nejlepšímu útočníkovi všech dob a také bez konkurence nejúspěšnějšímu střelci gólů přišla pochopitelně řeč na toto jeho umění. Bican nám vyprávěl: „Víte, ja-já když jsem se dostal do té střelecké pozice, já jsem ten gól nemohl nedat. Proč? Protože jsem Bican. Jenomže já nikdy nestřílel plnou silou, to-to-to bych toho chlapce v té bráně zabil! Kvůli tomu jsem ten fotbal nehrál, já ho vždycky hrál hlavně pro radost.“ Bylo to překrásné odpoledne. K večeru si pro něj přišel nějaký slávistický manažer a ještě jsme je oba dovezli taxíkem do Lucerny, kde měli slávisté jakousi slávu, bál nebo co. Jednou mě Hrabal U Sojků přemluvil, abych s ním jel na Dannerák do Vršovic, kde hrála Slávie s Bohemkou ligový zápas. Jeho bratr Slávek měl kvůli své invaliditě na tribuně slávistického stadionu předplacené sedadlo, ale na cizí hřiště svůj klub nedoprovázel. Proto by se byl Hrabal cítil ve Vršovicích osamělý, jakkoli tam bylo dost narváno. Spisovatel mě vyzval, abychom si šli stoupnout pod místní vlajkonoše, tam že je ten „správnej cvrkot“. S jistými
406
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 407
S básníkem Pavlem Řezníčkem a redaktorem Michalem Rollem v hospodě U Jelínků. Foto: archiv I. T.
obavami jsem na něho dal. Za chvíli si před nás stoupli dva vytáhlí mladičcí výrostci, vypadající, jako by právě utekli z polepšovny. Hrabal si na ten zápas obul tehdy módní nazouvací dřeváky s vysokou podrážkou, takže mu to v rozhledu nevadilo. Já jsem přestal na hřiště vidět, a proto jsem jednoho z těch klučinů zdvořile požádal, aby se maličko přesunul doleva, že přes něj nevidím. Ten čahoun si mě změřil a vyjel na mě: „Co kecáš? Uši ti čouhaj’ z vobčanky a ty kecáš, že nevidíš!“ Hrabal poposkočil radostí: „Vidíte? Co ’sem vám říkal? Něco takovýho byste si sám nevymyslel! To uslyšíte jenom tady!“ Ale pak ti vlajkonoši nad námi začali dělat „vlny“ a hodili nás tak o několik metrů dopředu, sotva jsme se udrželi na nohou. Jenže Hrabala při té své zlotřilé zábavě mimoděk z těch jeho dřeváků vyzuli a pak si s nimi ještě nějací darebové házeli. Vrátil se mu jen jeden dřevák. Co tedy s ním? Tak ho Hrabal hodil do koše a zůstal stát zkroušeně v ponožkách. Nezbývalo než mu zjednat taxík, což nebylo nikterak lehké. Nakonec se mi to podařilo, a když jsme se loučili, Hrabal mě nabádal: „V hospodě vo tom zrovna vyprávět nemusíte. Vono stačí, že si tu srandu dělali ze mne tady!“ Jednu dobu jsme chodívali s Hrabalem a jeho společností také do smíchovské hospody Olympie. Bylo to dáno tím, že Ducháček a někteří další redaktoři ze Spisovatele se sídlem na Národní třídě to měli poměrně blízko, vlastně jen
407
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 408
přes most, a byli zvyklí tam chodit na oběd. Čepoval se tam Prazdroj vcelku obstojný, ne však té nejvyšší úrovně. Byla to tzv. lepší restaurace s vysokými stropy, pivo tam nenosili v půllitrech, nýbrž ve sklenicích z tenčího skla, proto dříve zteplalo. Ale bylo to „nóbl“. Společnost se rozšířila o některé nové tváře. Především to byl vynikající malíř Mikuláš Medek, jenž nás v tom pití dokonce překonával, a dokud to s ním moc nepřehnal, dovedl být i společníkem velmi vtipným a příjemným, v každém případě naprosto originálním. Jednou měl mít výstavu svých obrazů a galerie vznesla před její vernisáží na poslední chvíli kategorický požadavek, že všechna plátna mají mít nějaký název, leč autor už momentálně nebyl v takové formě, aby to učinil sám. Musela se tam proto narychlo vypravit pivní společnost z Olympie a učinit to za něho. Jeho obrazy odpovídaly mému vkusu a měl jsem slíbeno, že mi jeden za přátelskou cenu prodá. Ale než jsem se k tomu rozhoupal, Medek zemřel. A tak se to již neuskutečnilo. Další významnou postavou naší „olympijské“ společnosti byl po Bicanovi druhý idol mého dětství, spisovatel Jaroslav Foglar. Ten tam sedával jakožto starý mládenec téměř denně, mnoho toho nevypil ani nenamluvil. Hrabalovi, jenž byl spisovatelem i člověkem dosti odlišného typu, naslouchal Foglar s neskrývaným respektem, i když někdy s údivem. Jeho obdiv přecházel v údiv, ale nikdy ne v pohoršení. On se prostě a jednoduše ve svém slovníku obešel bez některých výrazů, které jsme my – a Hrabal zvláště – považovali za nezbytné koření naší mluvy. Foglara nevyvedlo ani z míry, jestliže jsme to někdy i překořenili. Nebyl maloměšťákem, nebyl malým člověkem. Sice se k nám v tom nepřidal, ale ani jediným slovem, jediným gestem nás neodsuzoval. Vzhledem ke své někdejší popularitě a úspěšnosti, která se krátce předtím na určitou omezenou dobu znovu obnovila, se choval neuvěřitelně skromně. Tvářil se spíše, jako by on sám považoval za čest sedět v naší společnosti, a nikoli naopak. Měl takový trvale vážný, ba až smutný výraz očí, jako by ho něco trápilo, o čem nechce hovořit. Ducháček to přisuzoval onomu prudkému zhoršení politických poměrů, jež mu zase zhatilo publikační možnosti; připadalo mi však, že to mělo nějaké hlubší důvody. Když jsem o tom hovořil s Hrabalem, řekl mi: „To už ’sou takový lidi se smutným pohledem, jako třeba i takovej Evald Šorm. To je už konstituční rys jejich osobnosti, kerej nemusí pokaždý vodpovídat jejich náladě, jó? Nemusí to mít vždycky ňákej konkrétní důvod.“ Foglar se vždy na chvíli rozradostnil či alespoň trochu rozjasnil, kdykoli se o něm Hrabal vyslovil s uznáním. Ta úcta byla u nich vzájemná. V době, kdy to již bylo U koček nesnesitelně profízlováno a kdy nás tam nejednou provokovali i aparátníci z nedalekého obvodního sekretariátu KSČ, za-
408
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 409
hnal nás všechny Marysko do klubu Národního divadla, nacházejícího se v přilehlé k němu kachlíkové budově, která byla později zbourána. Zážitky odtamtud byly natolik obsáhlé, že by to opět vydalo na samostatný spis. Sedávali jsme tam s mnoha vynikajícími osobnostmi opery i činohry, s pěvci i herci, a bylo to samozřejmě pestré a zajímavé. Připomenu alespoň jedno setkání. Přišel tam asi půldruhé hodiny před představením Karel Höger. Na rozdíl od některých hereckých nul choval se skromně a nenápadně. Nesl si takovou už dosti postarší, značně opotřebovanou aktovku z hladké lesklé kůže, jaké se vyráběly za první republiky, a působil dojmem, jako když jde do práce nějaký zedník. V „klabu“, jak tuto místnost nazýval Marysko, bylo v té době poloprázdno a Höger si sedl nikoli přímo k nám, nýbrž taktně trochu opodál. Marysko ho hned oslovil: „Tak co, Karlíčku?“ Höger na to: „Tak nic, Karlíčku, jsem trochu nakřáplé a musím to dnes odehrát.“ A vyndaval si při tom z tašky starobylou termosku, odšrouboval z ní kalíškový uzávěr a nalil si do toho kalíšku trochu čaje. A Marysko pokračoval v rozmluvě: „Když ’seš, Karlíčku, nakřáplej, tak si do toho thé vraž rumajzla! Já ti pro něj k baru hned skočím.“ A už vstával. Höger mu odpověděl: „Jen, Karlíčku, seď a nikam neskákej! To je thé heřmánkové, do teho se ten rumajzl jaksi nehodí.“ Marysko však trval na svém: „Do toho se, Karlíčku, hodí jedině rumajzl. To chce rumajzla!“ – „Ale kdeže! Rumajzl je dobré, ale ne do heřmánku! A co tvoje choroby, Karlíčku?“ A v tomto duchu to „karlíčkování“ pokračovalo dál. Tato krátká zkušenost úplně změnila mou dosavadní představu o Högerovi jako o odměřeném intelektuálovi, zaujímajícím vůči ostatním nadřazeně ironický odstup. Bavili se s Maryskem vesele, spíše jako dva řemeslníci před šichtou. Mimochodem Högera jsem si vždy nesmírně vážil jako jednoho z našich nejlepších herců, a to i při té své předchozí zkreslené představě. Mně ostatně chladní ironici, pokud jinak za něco stáli, nikdy nevadili. S hereckou společností jsem přicházel do častého styku i v hospodách, také přes Klému Lukeše, ale jednou nečekaně i prostřednictvím Ivo Pondělíčka. Předcházelo tomu opět delší pásmo nenadálých událostí. Pondělíček, jenž se ucházel o docenturu, se přišel podívat na obhajobu doc. Milana Sobotky a pak už setrval na jeho oslavě. Seděl tam s námi kromě jiných osob i vzpomenutý již Jindřich Zelený. Ivovi bylo ode mne známo, že Zelený se zkompromitoval v očích partaje, když se přišlo na to, že v Lukešově společnosti seděl spolu s jugoslávským atašé, a že se potom ještě více zkompromitoval, ba i zesměšnil, tentokrát v očích slušných lidí, když se na veřejné schůzi Filosofického ústavu hájil přibližně takto: „Lukeš věděl, že jsem doma dočasně bez manželky, a tak mne nalákal do svého bytu, že tam budou hezké ženy. I když už jsem předtím
409
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 410
na příslušných místech hlásil, že má Lukeš nesprávné politické názory, s nimiž já nesouhlasím, přesto jsem tam šel. Seděl tam i nějaký cizí diplomat, ale já jsem si myslel, že je to bulharský atašé.“ Když se na té fakultní oslavě trochu napili, Ivo na chodbě chytil Zeleného za flígr, bušil s ním o stěnu a spílal mu: „Ty, hajzle, jsi udával slepýho Klému Lukeše?!“ Zelený pak ve strachu, aby nedostal třeba i přes hubu, se rychle z fakulty ztratil. Když oslavování skončilo, pozval nás Ivo do svého auta, že nás několik rozveze domů. Byla to naše sekretářka Věra Hnátková, kolega Eduard Urbánek a já. Líčil jsem onen incident se Zeleným a Urbánek se Zeleného zastával, že ať už má povahu jakoukoli, je to přece jen vzdělaný filosof. To Ivu rozlítilo natolik, že – ačkoli venku začalo hustě pršet – otevřel dveře vozu a zvolal: „Ven!“ A Urbánka nemilosrdně do toho deště vyklopil. Živě jsem s tím souhlasil a ani Hnátková neprotestovala. Mne pak Ivo dovezl domů do Legerky a naši sekretářku do Vršovic. Příštího dne ráno mi telefonoval: „Průser! Průser až na půdu! Včera mě haltovali esenbáci, sebrali mi řidičák i auto!“ – „To snad není možný,“ divil jsem se, „auto ti nemohli sebrat.“ – „Ne, není tam. Abych jel rovně, tak jsem jel na Francouzský po kolejích, voni mě honili, jak v ňáký detektivce. A chytili mě v Ruský. A tam to auto není.“ Když pak Pondělíček šel na SNB protestovat, řekli mu: „My vás nezastavili v Ruský, ale v Kodaňský!“ No a zde ten jeho auťák stál. Jenže pak ho hnali na jakési doškolování a tam se právě setkal a spřátelil se zpěvačkou Evou Kubernátovou, která se rozvedla či rozváděla se slavným trumpetistou Richardem Kubernátem. Tato milá dáma bydlela v Dejvicích, v domě obývaném herci. A tam jsme potom s Ivou chodili někdy i spolu. Vzpomínám si na jeden takový večer, kdy jsme v jejím bytě seděli se Stellou Zázvorkovou, bydlící o patro výše, a s hostující tu Natašou Gollovou. Pilo se a povídalo dlouho do noci a paní Stella příští den odjížděla hned ráno na Haškovu Lipnici. Nedovedu si představit, jak to zvládla. Do této společnosti docházela i jejich kamarádka Hana Hegerová. V témže domě bydlela též Květa Fialová, jenže ta se těch radovánek zásadně neúčastnila. Paní Kubernátová říkala o ní spíše s obdivem než kriticky: „Ta na to není.“ Jednoho dne u nás zazvonil telefon a brala ho moje žena Peluška. Předala mi jej s ironickým doprovodem: „Volá ti estrádní umělkyně.“ Ozvalo se v něm: „Zde Stella Zázvorková. Pane doktore, já vás musím pozvat na kachničku, každý říká, že moje kachnička je vrchol kulinářského umění. Ale dříve bych vás chtěla požádat o jednu službu.“ Ukázalo se, že měla s šéfem divadla nějaké nedorozumění a potřebovala se spojit s Ivo Pondělíčkem, aby jí jako klinický psycholog v té záležitosti nějak pomohl. Vcelku prkotina. Ale Peluška mě od
410
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 411
té doby podezírala, že jsem gerontofilní a že mám se Zázvorkovou nějaké pletky. Vždycky mi pak připomínala ono „zvu vás na kachničku“, což paní Stella říkala do toho telefonu svým zvučným hlasem tak silně a zřetelně, že to moje žena nemohla nezaslechnout. Takhle člověk přicházel in eroticis nevinně do řečí. „Já ti dám kachničku!“ vyhrožovala mi Peluška dlouho, snad jenom žertem. Snad. S paní Květou Fialovou jsem po řadě let měl poměrně nedávno přece jen možnost poznat se osobně, když jsme se společně účastnili prezentace jedné publikace pod redakcí Olgy Nytrové, do níž jsme oba přispěli. Paní Fialové jsem tam evokoval onen soud Evy Kubernátové, týkající se její osoby, a ona to potvrdila: „To měla pravdu. Já bych opravdu nemohla ponocovat a pak příští den hrát.“ Seděli jsme tam spolu dost dlouho na to, abych se mohl přesvědčit, že tato skvělá herečka vyniká nejen kromobyčejnou krásou tělesnou, ale stejně tak i krásou ducha. Byl to pro mne zcela výjimečný zážitek. Vzpomněl jsem si na Irenu Kačírkovou, jež na mne zapůsobila podobným dojmem. Avšak Květa Fialová s tím svým buddhismem, s nímž jen nekoketuje, jak jsem se původně domníval, ale který bere smrtelně vážně – a který navíc nepochybně není jediným zdrojem kultivace jejího myšlení a cítění – se stala „duchovním člověkem“ v tom plném Patočkově slova smyslu. Ale to jí nebrání, aby přitom zůstávala fyzicky krásná i proti přírodním zákonům stárnutí, neboť ona i to stárnutí považuje za něco krásného. Zachovala si vytříbený smysl pro dobrý humor a pro odlehčené, příjemné chování, kterým dovede kolem sebe navodit prima atmosféru. Seděli jsme s ní ve společnosti mého o čtyři roky staršího milého přítele, velevzdělaného profesora Milana Balabána, a jednoho mladšího herce Národního divadla, a když tato osmdesátiletá kráska odcházela, řekla nám: „Tak kluci, tě pic!“ Shora jsem též zmínil Edu Urbánka, jenž byl orientován spíše na filosofii dějin, společenskovědně, a nakonec se stal sociologem. Docházel jsem s ním a dalšími, např. Karlem Michňákem, na ústřední sekretariát čsl. strany socialistické za Jiřím Pavlisem, který byl mým starším spolužákem a v této straně se na umístěnku stal jejím ideologickým tajemníkem. Byl to dobrý a příjemný kamarád a navíc nám z té konexe plynuly čas od času jisté finanční příspěvky k našim ubohým platům, poněvadž tato strana poměrně slušně honorovala přednášky, jež jsme měli pro její funkcionáře i členy. Vzhledem k tomu, že socialistická strana své příjmy čerpala hlavně z Melantrichu, byla to pro mne určitá rekompenzace za naše melantrišské rodinné akcie, z nichž nám po znárodnění přestali vyplácet dividendy. Vysedávali jsme tam na náměstí Republiky v kožených fotelech pamatujících ještě zadnice Petra Zenkla, Huberta Ripky,
411
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 412
Prokopa Drtiny a kdovíkterých dalších bratří, za své peníze jsme popíjeli sedmičky převážně jugoslávského vína a vedli politicky úchylné řeči. Touto cestou jsme pronikli i do vydavatelství této strany, Svobodného slova, kde nám za trochu lepších časů vydával knížky redaktor Karel Houba. Peluška tam například vydala svou knihu Člověk a moderní katolicismus (1965), za niž dostala cenu knihy roku. Na Urbánka se Houba obrátil s přáním, aby mu pro potřeby jejich školy v Javorníku ze svého oboru vypracoval jakožto účelový tisk nějaké kompendium. Urbánek to pojal jako populární výklad dialektického materialismu, což jeho obor nebyl. Proto s tím stále nebyl hotov a požádal mě, abych tam dopsal něco o dialektice a o problému vědomí. Přišlo mi to vhod, neboť jsem jako astmatik potřeboval jet k moři a pořád nám nějaké peníze chyběly. Za týden jsem to napsal, a znaje „bratry“, kteří se při přednáškách stále otáčeli ke dveřím, kdy už se začnou nosit párky, pojal jsem to velmi populárně a humorně; otázky kvality a kvantity jsem např. ilustroval na pivu, jež se k těm jejich párkům hodilo. Když jsem pak při korekturách poprvé četl ten Urbánkův text, zhrozil jsem se. Za prvé proto, že byl naprosto neodborný, a za druhé proto, že byl veskrze dogmatický, spíše ideologický než filosofický. To mě překvapilo, poněvadž jsem Urbánka znal jako člověka, jenž se při našich rozmluvách vyjadřoval zcela svobodomyslně, vůči režimu kriticky, spíše revizionisticky než ortodoxně, a najednou jsem si uvědomil, že se na svých studiích v SSSR naučil jinak mluvit soukromě a jinak se vyjadřovat veřejně. Zvláště v úvodu té knihy bylo tolik úliteb panovníkovi, že mi bylo stydno to spolupodepsat; něco na mé naléhání Eda vypustil, ale většinu toho tam nechal. Co jsem měl v té chvíli dělat? Smlouva byla již podepsána a nechtěl jsem dobrákovi redaktoru Houbovi znepříjemňovat život. Nakonec jsem na publikaci tohoto vlastně sborníku dvou autorů přistoupil, avšak pod podmínkou, že tam bude hned pod nadpisem zdůrazněno, že tato kniha není naším společným dílem, nýbrž že ty a ty kapitoly jsem samostatně napsal já a ostatní samostatně napsal Urbánek. Dr. Houba to akceptoval, tato má výhrada tam je, ale lidé si jí většinou nevšimnou a někdy mi publikaci škodolibě předhazují, neboť ona ještě ke všemu proti původní dohodě nevyšla jako „účelový tisk“ pro funkcionáře čsl. strany socialistické, nýbrž jako řádná, vázaná kniha s překvapivým pro mne názvem Otázky marxistické filosofie (1962) v edici „Otázky a názory“ určené široké veřejnosti. K mnohem příjemnějším stránkám těchto našich styků patřilo, že jsme se pak s dr. Houbou a jeho přívětivou paní ve svých bytech navštěvovali. Měli jsme s Peluškou možnost prohlédnout si v jeho vinohradské vile, nacházející se v blízkosti někdejší Čapkovy vily, krásnou a bohatou soukromou sbírku ob-
412
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 413
razů Emila Filly, Václava Špály, Josefa Čapka, Bedřicha Feigla a dalších moderních malířů. Houba sám byl také spisovatelem a ve spolupráci se svou paní i překladatelem, např. Remarqua aj. Mohli jsme s nimi vést zajímavé debaty o umění a literatuře. Při té příležitosti jsem mu na jeho dotaz rád vysvětlil, čemu Francouzi říkají calvados. Podobné na duchu povznášející styky jsme tehdy navázali i s vedoucím redaktorem kulturní rubriky Svobodného slova, básníkem Miloslavem Burešem, kromě jiného autorem sbírky Otevírání studánek zhudebněné skladatelem Bohuslavem Martinů. K našim kontaktům došlo z Burešovy iniciativy. Pozval nás do jednoho bistra v pasáži Lucerna, kde podle jeho dobrozdání vařili nejlepší a nejsilnější kávu v Praze, po jejímž vypití prý dostal půl roku předtím infarkt. Básník nám všem objednal kávu slovy: „Pane vrchní, pro nás ve velkých šálcích kávu, po níž mě tenkrát odvezla sanitka!“ – „Jak si přejete, mistře.“ Všichni jsme to přežili a vyslechli jsme poutavé Burešovo vyprávění o jeho, vinou tehdejšího režimu komplikovaném a krajně dobrodružném cestování za jeho přítelem skladatelem Martinů do Paříže a o dalších zajímavostech ze světa moderní hudby a literatury. On byl zase zvědav na naše filosofické a politické názory a naslouchal nám s velkým zájmem. Ty hezké chvíle se spisovatelem Bu-
S básníkem Emilem Julišem v Blatničce po vernisáži Ivana Dolejška. Foto: I. Dolejšek.
zlom_01_def.qxd
9.5.2011
12:14
StrÆnka 414
rešem nám kalil jen neodbytný dojem, že tento člověk byl příliš delikátní, než aby mohl po delší dobu žít v poměrech, jež ho stále něčím zraňovaly a ve svém souhrnu přímo drtily, a že proto také na životě příliš nelpěl. „Kdo chce žít ve střední Evropě, tak nesmí nikdy vystřízlivět,“ jak pravil Hrabal, nebo musí mít hroší kůži, jak dodávám já. U Bureše nebylo ani jedno, ani druhé.
414
