Richard Hořejší, advokát c/o Wilson & Partners, v. o. s., advokátní kancelář Revoluční 655/1 110 00 Praha 1 Telefon +420 277 779 211 Fax +420 222 521 173
[email protected]
Ústavnímu soudu Joštova 8 660 83 Brno 2 Ke sp. zn.
nepředchází
V Praze dne 22. listopadu 2012 Věc:
Ústavní stížnost proti a) b) c)
Stěžovatelka:
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 1 T 93/2010-682 ze dne 21. září 2011 usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 437/2011 (bez uvedeného čísla jednacího) ze dne 29. listopadu 2011 usnesení Nejvyššího soudu čj. 6 Tdo 353/2012-55 ze dne 15. srpna 2012 Ivana Königsmarková, narozená dne 28. srpna 1953, trvale bytem Londýnská 596/28, Praha 2 zastoupena dle plné moci advokátem Richardem Hořejším, č. osv. ČAK 12076, se sídlem se sídlem Revoluční 655/1, 110 00 Praha 1, DS: vnhhhjh
Účastníci řízení: 1) 2) 3)
Obvodní soud pro Prahu 3, se sídlem Jagellonská 1734/5, 130 05 Praha 3; DS: 5thab2j Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, 112 16 Praha 2; DS: snkabbm Nejvyšší soud, se sídlem Burešova 20, 657 37 Brno; DS: kccaa9t
Vedlejší účastníci řízení: 4) Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3, se sídlem Jagellonská 1734/5, 130 00 Praha 3, DS; vnjahpm 5) Městské státní zastupitelství v Praze, se sídlem nám. 14. října 2188/9, 150 00 Praha 5; DS: ijeabe3 6) Nejvyšší státní zastupitelství, se sídlem Jezuitská 585/4, 660 55 Brno; DS: 5smaetu 7) Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, 140 00 Praha 4; DS: q9iadw9 přílohy:
plná moc; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 1 T 93/2010-682; usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 437/2011 (bez čj.) a příslušné odvolání; usnesení Nejvyššího soudu čj. 6 Tdo 353/2012-55 a příslušné dovolání;
do datové schránky z2tadw5
1/21
I. Vylíčení skutkových a právních okolností před podáním ústavní stížnosti
[1] Stěžovatelka je fyzická osoba vykonávající povolání porodní asistentky (do právní moci rozhodnutí sub a). [2] Stěžovatelka vedla dne 21. července 2009 domácí porod rodičky Pauliny Podulka, který se zprvu parametricky jevil jako porod běžný, přičemž v závěru porodu po narození dítěte bylo dítě ohroženo hypoxií, která jej i zdravotně poškodila. Narozený Anatol Podulka, poté 25. března 2011 ve věku dvaceti měsíců zemřel. [3] Proti stěžovatelce podal vedlejší účastník řízení sub 4) dle předpisů trestního práva obžalobu. Obžaloba byla založena na popisu skutku, jenž byl dle obžaloby nedbalostním jednáním. Stěžovatelka měla dle obžaloby porušit zvláštní právní povinnost plynoucí z jejího povolání, spočívající v tom, že nezajistila řádnou hospitalizaci a že vedla domácí porod, aniž by byla její péče dostatečně organizačně, personálně a materiálně-technicky zajištěna, dalším prvkem skutku pak byla nedostatečná resuscitace. K řízení se dle procesních předpisů trestního práva připojil vedlejší účastník řízení sub 7), který uplatnil nárok spočívající v nákladech na lékařskou péči o zesnulé dítě. Pozůstalí rodiče zesnulého Anatola Podulky se k řízení z vlastního rozhodnutí nepřipojili. [4] Účastník řízení sub 1) provedl trestní řízení v prvním stupni a stěžovatelku seznal vinnou a uložil jí trest. Vedle toho jí odsoudil k úhradě náhrady škody ve prospěch vedlejšího účastníka řízení sub 7). V odsuzujícím rozsudku opřel soud porušení povinnosti zajistit řádnou hospitalizaci o postup schválený výborem České gynekologicko-porodnické společnosti, České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Porušení povinnosti dostatečného vybavení zdravotnického zařízení pak opřel o ustanovení vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 49/1993 Sb., která upravuje mimo jiné vybavení porodnického pracoviště. Závěr o nedostatečné resuscitaci pak soud opřel dílem o závěr, že stěžovatelka neměla k potřebné resuscitaci vybavení a dílem o výsledek této resuscitace. [5] V průběhu řízení před soudem vedla obhajoba stěžovatelky polemiku s tím, z jakých apriorních pozic je řízení vedeno a jaké důkazy jsou prováděny a jak jsou hodnoceny důkazy; v tomto směru šlo především o definici toho, co lze považovat za postup lege artis apod.. Obhajoba zpochybnila skutkový stav předestřený obžalobou a navrhla své důkazy vlastní. Jednalo se jednak o důkazy, které by mohly relativizovat některé důkazy v neprospěch stěžovatelky (např. výpověď rodičky, jenž mohla být ovlivněna posttraumatickým syndromem), dále důkazy o tom, že stěžovatelky vždy postupovala řádně a svědomitě, což mělo zpochybnit závěry o nedostatečné péči věnované stěžovatelkou rodičce. [6] Soud tyto důkazy neprovedl a v odůvodnění rozsudku se ztotožnil se závěry obžaloby a vinu postavil na nedodržení postupů lege artis, na zanedbání péče, včetně péče předchozí, která měla identifikovat případné riziko. Soud otázku porušení pravidel řešil více či méně formalisticky. Soud vyšel z toho, že lex artis je definován určitou částí lékařské veřejnosti, aniž by rozumně reagoval na to, že existují mezinárodní standardy WHO, které standardy péče definují jinak. [7] Soud taktéž neprovedl jako důkaz znalecký posudek z oboru porodní asistence, který by vypracoval zahraniční subjekt (v České republice tato znalecká specializace absentuje), jenž by nepocházel z lékařského prostředí České republiky, které je vůči profesi porodní asistentky animózní. Tento závěr stěžovatelka zdůrazňuje na pozadí skutečnosti, že soud obecnou animozitu lékařské obce
vůči porodním asistentkám vnímal (str. 35 rozsudku, uprostřed strany). Stejně tak soud zamítl návrhy důkazů, které měly hodnotit samostatně rizikovost rodičky. Soud vycházel naopak z předpokladu, že stěžovatelka nesprávně vyhodnotila rizikovost rodičky, protože důkazní situace stran zanedbání péče během samého porodu byla značně nejednoznačná. Stejně tak soud zamítl návrhy dalších důkazů stěžovatelky, jejichž cílem bylo poskytnout odlišný odborný názor na dodržení postupů lex artis stěžovatelkou. [8] Soud taktéž nijak obšírně neřešil následnou otázku kauzální souvislosti mezi porušením pravidel a následkem. Tento nedostatek příčinné souvislosti pak mlčky překlenul s dílem vysloveným a dílem nevysloveným předpokladem, že dodržení všech pravidel dle představ subjektů, které definují vlastní pojetí legis artis, je v podstatě zárukou, že k následku nedojde. [9] Soud ve skutkové větě výroku rozsudku opřel porušení povinnosti nejenom o ustanovení zákona, ale rovněž o znění mezinárodní smlouvy, konkrétně o ustanovení čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně vyhlášené pod č. 96/2001 Sb. m. s. [10] Proti rozsudku sub a) podala stěžovatelka odvolání, ve kterém polemizovala rozsáhle jednak s postupem dokazování, ve kterém v podstatě soud provedl pouze důkazy obžaloby a neprováděl důkazy obhajoby. Dále stěžovatelka polemizovala s tím, že soud v doložení kauzální souvislosti nahradil spekulacemi a bezmezným předpokladem, že vedení porodu dle pravidel výboru České gynekologickoporodnické společnosti, České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Zpochybnila, a to jak formálně právně, tak věcně, proč odkaz na tato pravidla nemůže být interpretován jako relevantní lex artis. [11] Stěžovatelka napadla samostatně vedle výroku o vině i výrok o náhradě škody, který považovala za paušalizující a opomíjející skutečnost, že náklady by nepochybně vznikly i pro případ, kdy by stěžovatelka postupovala způsobem, který by soud považoval za postup lege artis. Stěžovatelka navíc poukázala na další možné příčiny následné hospitalizace. Některé z nich nastaly i delší dobu po narození dítěte. Adhezní nárok byl navíc z valné míry (cca 70% celkového nároku) byl vůči stěžovatelce uplatněn po zahájení dokazování až při závěrečném hlavním líčení, bez poskytnutí možnosti stěžovatelky vůči takovému procesnímu postupu vystavět účelnou obranu. [12] Účastník řízení sub 2) odvolání projednal a zamítl napadeným rozhodnutím sub b). V usnesení v obecné rovině odmítl veškeré odvolací námitky s poukazem na to, že dokazování ze strany obžaloby bylo nepochybně úplné a nebyl tedy věcný důvod jej doplňovat důkazy ze strany obhajoby. K potřebě doplnit znalecké dokazování soud dodal, že kvalitou českého zdravotnictví je uznávána i světovou odbornou veřejností, což soud výslovně označil za notorietu (str. 11 rozsudku, třetí odstavec). K absenci příčinné souvislosti se obecně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně a podpůrně se opřel o znalecké dokazování, které označilo žalovaný skutek za porod non lege artis, aniž by tím ovšem demonstroval nebo nahrazoval příčinnou souvislost (str. 12 zdola a str. 13 shora rozsudku). Odvolací soud se dále nijak nevypořádal se stěžovatelkou navrhovanými důkazy, když tyto důkazy ani neprovedl, ani o nich nepřipuštění nijak nerozhodl. [13] K namítané nedostatečně prokázané příčinné souvislosti mezi zaviněním a vzniklou škodou pak soud pominul civilněprávní argumenty a vyšel z velmi volných standardů prokázání minima příčinné souvislosti dle výkladu trestního práva, aniž by hodnotil argumentaci dle obvyklého výkladu občanského zákoníku.
[14] Proti oběma rozsudkům podala stěžovatelka dovolání, které postavila na právní polemice se základními právními východisky obou rozsudků. Stěžovatelka polemizovala mimo jiné i s právním posouzením otázky porušení právní povinnosti, která je jedním z pojmových znaků trestného činu, pro který byla stěžovatelka odsouzena. Stěžovatelka zpochybnila mimo jiné velmi rigidně pojímanou definici legis artis, která byla pro účely rozsudku odvozena od vnitřního dokumentu zájmové organizace. [15] Stěžovatelka v dovolání polemizovala s pojetím seznání viny založeném na porušení rigidně pojatých pravidel, jejichž porušení je automaticky přičítáno následku. Stěžovatelka jak formálně, tak věcně zpochybnila myšlenkový postup obou soudů založený zhruba na této konstrukci: „Znalci (lékaři) tvrdí, že obžalovaná postupovala jinak, než by měla podle jejich představ postupovat. Nastal následek, který je z hlediska zákona nežádaný. S ohledem na obecnou kvalitu českého porodnictví, kterou obžalovaná nedodržela, je tedy dána příčinná souvislost mez porušením povinnosti a následkem.“. Stěžovatelka zpochybnila formálně i odkaz na porušení mezinárodní smlouvy, kterého se jako občan stěží mohla dopustit. [16] Stěžovatelka naopak poukázala na to, že postupovala v každém okamžiku regulérně dle pravidel pro vedení domácího porodu. Argumentovala, že seznání postupu non lege artis dle postoje části porodnické veřejnosti se v zcela krylo s faktem vedení domácího porodu asistentkou, což byla ovšem volba, kterou obžalovaná neučinila. Stěžovatelka se v dovolání vyjádřila, že ztotožnění vedení domácího porodu se zaviněním nemůže založit trestnost. Otázka porušení zákonné povinnosti tak byla v procesním diskursu redukována na otázku, zda postupovala podle pravidel schválených výborem České gynekologicko-porodnické společnosti, České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. [17] Stěžovatelka rovněž v dovolání předestřela soudu procesní vady, které sice dle dikce zákona nejsou dovolacím důvodem, ale stěžovatelka poukázala na to, že se jejich závažnost promítá do hmotněprávního hodnocení a vytváří předpoklad pro jiný dovolací důvod. Zde poukázala na naprosto nerovný přístup k důkazním návrhům obou stran sporu. V dovolání stejně jako v předchozím odvolání rozebrala vnitřní nelogičnost úvah vedoucích k poznání skutkového stavu na pozadí provedených důkazů. Stěžovatelka taktéž poukázala na to, že v dovolacím řízení nelze zcela odhlížet od procesních práv a porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na čl. 4 Ústavy, tak jak je vykládán mimo jiné i nálezy Ústavního soudu vydanými pod sp. zn. I. ÚS 4/04 a IV. ÚS 128/05. [18] Účastník řízení sub 3) dovolání projednal a usnesením sub c) je odmítl. Značnou část odmítacího usnesení věnoval argumentaci, proč nejsou uplatněné dovolací důvody přípustné. V tomto směru neodmítl zcela možnost namítat procesní vady pro případ extrémního rozporu, ale v souzeném případě soud vyšel z předpokladu, že v nalézacím a dovolacím řízení nezaložily soudy extrémní rozpor s právem na spravedlivý proces. Dovolací soud v tomto směru argumentačně odkázal na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jež se vyjádřilo k dovolání. [19] Za přípustný dovolací důvod pak soud označil pouze namítané nesprávné právní hodnocení seznaného skutku, které zevrubně zhodnotil ve velmi obecné rovině, zopakoval závěry předchozích instancí, a aniž by polemizoval s argumentací stěžovatelky v dovolání. Na námitky polemizující s adhezním výrokem reagoval pouze odkazem na usnesení odvolacího soudu, které danou námitku již vypořádalo. [20]
Usnesení o odmítnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 24. září 2012.
II. Vymezení ústavní stížnosti [21] Stěžovatelka tímto podává proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 1 T 93/2010-682 ze dne 21. září 2011, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 437/2011 (bez uvedeného čísla jednacího) ze dne 29. listopadu 2011, a usnesení Nejvyššího soudu, čj. 6 Tdo 353/2012-55 ze dne 15. srpna 2012 doručenému dne 24. září 2012 ústavní stížnost, Kterou napadá všechny výroky shora uvedených rozhodnutí. [22]
Důvody ústavní stížnosti jsou následující: a)
porušení práva na spravedlivý proces,
b)
porušení principu zákazu trestu bez zákona a
c)
porušení principu neutrality trestní represe.
III. Odůvodnění ústavní stížnosti [23] Stěžovatelka před rozvedeném jednotlivých důvodů poznamenává, že oba stížní důvody spolu úzce souvisí, a to úžeji, než je v případě vztahů mezi procesními a hmotněprávními otázkami obvyklé. Kritéria spravedlivého procesu jsou vždy otázkou míry. Absolutně spravedlivý proces, který reflektuje všechny procesní a důkazní požadavky obžalované(ho) není samozřejmě reálný. Každý proces je v konečném důsledku poznamenán skutečností, že veřejná žaloba prostě jako první vybírá důkazy, které zaplatí ze státního rozpočtu, definuje otázky, vybírá si znalce a v podstatě nerušeně formuje procesní strategii, kterou může značně ovlivnit výsledek dokazování. Prostředky, které sebou dokazování nepochybně nese, nejsou neomezené, a proto je třeba vždy otázkou úvahy, kde vést hranici mezi důkazy legitimně navrženými a důkazy zjevně nesmyslnými. Obdobné závěry, které lze vznášet k prostředkům, platí i o čase potřebném k provedení důkazů, protože stát má přirozený zájem na co nejrychlejším ukončování všech řízení. [24] Je tedy otázkou spíše citu a míry, kde je hranice mezi legitimním a nelegitimním požadavkem na provedení důkazů a bezúčelným nadužíváním procesních možností obžalovaného. Tolerance k porušení této hranice se taktéž může lišit v závislosti na tom, do jaké míry je překročení hranice relevantní ke skutkovým otázkám, na které pak navazuje právní hodnocení. [25] V souzené věci se považuje stěžovatelka za meritum svého sporu se státem otázku, zda se dopustila pochybení či nikoliv. Na všech instancích obecných soudů se neřešila pouze otázka míry případného zavinění, ale rovněž sporná otázky vůbec vymezení pravidel, která měla stěžovatelka dodržet. Jestliže se vede sporo o abstraktní právní otázce, která je v podstatě funkčně vstupuje do role pravidla, které měla stěžovatelka dodržet a za jehož porušení je trestána, je případ skutečně hraniční i z hlediska dokazování skutkového a pojetí právního.
[26] Zcela atypická je pak skutečnost, že se zjišťuje medicínské lex artis důkazním způsobem a jeho obsah se dokazuje technicky stejně jako skutkový stav. V takovém případě se v podstatě během dokazování zjišťuje existence abstraktní povinnosti, která měla být porušena. Atypicky je tedy dokazován obsah blanketní normy, na kterou trestní právo odkazuje. A to normy, jejíž porušení je podstatou žalovaného skutku. V takovém případě pak nelze dokazování a jeho případné vady oddělit od materiální stránky skutku. [27] Jestliže je tedy skutek, tak jak jej seznaly soudy v trestním řízení, typově na samé hranici trestného jednání, tak je třeba k řešení otázek dodržení spravedlivého procesu hodnotit obzvlášť přísně, protože pouhý slabý posun ve výsledku dokazování a celkového dojmu z něj může postavit právní hodnocení jednání stěžovatelky do zcela jiného světla. [28] Vedlejší účastník řízení sub 6) ve svém vyjádření připustil, že flagrantní porušení procesních práv může založit důvod k zohlednění této skutečnosti v dovolacím řízení. Současně vyjádřil závěr, že k flagrantnímu porušení procesních práv nedošlo, ačkoliv připustil, že nějakému porušení procesních práv došlo. Z tohoto důvodu stěžovatelka vyjadřuje svůj názor, že míra flagrance je měřitelná pouze skrze možnost změny nazírání na skutek jako takový. V daném případě, kdy dle stěžovatelky má porušení jejích procesní práv vliv na seznaný skutkový stav, je dle ní toto porušení relevantní z hlediska pochybností na spravedlností rozsudku. [29] Stěžovatelka totiž má za to, že jím předložený případ je mezní situací jak v rovině procesní, tak v rovině hmotněprávní, přičemž sebemenší nuance jedné z těchto rovin ovlivňuje i tu druhou. Z tohoto důvodu tedy má tedy za to, že je třeba oba namítané stížní důvody hodnotit ve vzájemných souvislostech.
III. A. Porušení práva na spravedlivý proces [30] Stěžovatelka považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces celkem čtyři relativně samostatné okruhy okolností. Jednak opomenutí důkazních návrhů ohledně obsahu blanketní normy, jednak opomenutí dalších důkazů, které se vztahují k pravděpodobnému skutkovému stavu, dále opomenutí některých argumentů, kterými polemizovala s vývody obou soudů, přičemž jejich pominutí zakládá dílčí nepřezkoumatelnost, která prostupuje celým procesem, a konečně i podstatný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry soudů. III. A. 1. Dokazování obsahu blanketní normy [31] Stěžovatelka navrhla v řízení před soudem prvého stupně, stejně jako v řízení odvolacím, důkazy, které měly jednak zpochybnit míru jejího zavinění, jednak některé závěry znalců a jednak měly zpochybnit obsah normy, která měla být porušena (lex artis). Téměř všechny důkazní návrhy pak soud zamítl s paušálním odkazem na důkazy předložené obžalobou a příslušný znalecký posudek, že skutkový stav již byl zjištěn. Odvolací soud tento závěr potvrdil a dovolací k této námitce odmítl přihlédnout. [32] Takový postup je porušením principu rovnosti zbraní. Obžalovaný má dle procesních standardů právo zpochybňovat, a to účinně, důkazy obžaloby, a má právo na efektivní jednání před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat. Pokud je mu toto právo odepřeno stěží může naplnit svůj procesní úděl obrany. Vedle samotného faktu nerovného přístupu ke stranám trestního řízení
je pak třeba zdůraznit, že během trestního řízení se rozbíhal i procesní diskurs ohledně účelnosti či neúčelnosti navržených důkazů. [33] Stěžovatelka odkazuje na konzistentní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která podává, že je porušením čl. 6 odst. 1 a zejména čl. 6 odst. 3 písm. d)1 Úmluvy a obecným porušením principu rovnosti zbraní, pokud obžalovaný v trestním řízení nemá příležitost podrobit důkazní prostředky, které byly provedeny nebo které by s ohledem na rovnost zbraní měly být provedeny, stejnému zkoumání jako důkazní prostředky poskytnuté stranou obžaloby či soudem. V tomto ohledu Stěžovatelka poukazuje zejména na rozhodnutí ze dne 6. května 1985 (Bönisch proti Rakousku) 2 a rozhodnutí ze dne 28. srpna 1991 (Brandstetter proti Rakousku)3. [34] Pokud tedy nalézací soud, navíc vědom si námitek obhajoby o profesní zaujatosti příslušných znalců (detailněji k tomu pod body [80] a násl. níže) a vědom si v řízení prokázaného a priori odmítavého postoje české lékařské veřejnosti ohledně profesní činnosti stěžovatelky, představuje paušální odmítnutí důkazů nabízených stěžovatelkou porušení práva stěžovatelky na rovnost zbraní. [35] Zatímco na prvé instanci lze pozorovat obecné zdůvodnění návrhu důkazu, včetně vymezení záměru (což není v trestním řízení nezbytné) a následné velmi obecné zamítnutí nepřezkoumatelně odůvodněné až v rozsudku, tak s instančním postupem se argumentace stěžovatelky zpřesňuje, kdežto soudy vyšších instancí už jen setrvávají na obecných tvrzení, která nemají žádní individualizovaný vztah k věci. Pojmy jako „dostatečně objasnil“ nebo „nelze shledat vady“. Na úrovni dovolacího soudu pak je argumentačním vrcholem už jen citace z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04: „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“. [36] Jakkoliv nelze s touto obecnou větou nesouhlasit, tak na druhou stranu nelze opomenout, že stejně jako předchozí argumentace soudů nedává nijak odpověď na otázku, proč stěžovatelka nemohla provést jako důkaz čtením Příručky pro porodní péči Rady Národní zdravotní pojišťovny Holandska, pokud považuje za sporné vymezení toho, co je lex artis, tedy vede se právní spor ohledně existence povinnosti, kterou měla porušit. Proč si státní zástupce mohl vybrat libovolnou definici standardu? Proč obžalovaná nemohla tomu čelit předestřením standardu jiného? Proč nebyla připuštěna odborná stanoviska českých lékařů a odborníků v oblasti medínské statistiky, kteří by soudu poskytli odlišné odborné stanovisko ohledně českých i zahraničních standardů? Jestliže Nejvyšší soud citoval shora uvedenou větu o výsledku řízení, měl snad na mysli, že by se připuštěním tohoto důkazu stalo to, že by rozhodnutí „odpovídalo představám obviněného“, čehož je třeba se za každou cenu vyvarovat? [37] Specifickou kapitolou právních úvah je rovněž problém, který prostupuje rovněž všemi instancemi, a to otázka, zda je možné hodnotit otázku vedení porodu prizmatem intervenční medicíny a
1
2
3
Výslovně ke skutečnosti, že se čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vztahuje i na odborná stanoviska („witness experts“) Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí ESPL ve věci Doorson proti Nizozemí ze dne 26. března 1996, body 81 a 82, a nejnověji rovněž na rozhodnutí ve věci Gregačevič proti Chorvatsku ze dne 10. července 2012, bod 67; Explicitně k tomu bod 32 tohoto rozhodnutí ESP: „The principle of equality of arms inherent in the concept of a fair trial (see, mutatis mutandis, the Delcourt judgment of 17 January 1970, Series A no. 11, p. 15, para. 28) and exemplified in paragraph 3 (d) of Article 6 (art. 6-3-d) ("under the same conditions" - see, mutatis mutandis, the Engel and Others judgment of 8 June 1976, Series A no. 22, p. 39, para. 91) required equal treatment as between the hearing of the Director [znalec/svědek, pozn. stěžovatelky] and the hearing of persons who were or could be called, in whatever capacity, by the defence.“; Explicitně k tomu bod 29 tohoto rozhodnutí ESLP: „However, under the principle of equality of arms persons who were or could be called, in whatever capacity, by the defence in order to refute the views professed by Mr Flack [znalec obžaloby, pozn. stěžovatelky], should have been examined under the same conditions as he was.“;
takto ji taktéž znalecky hodnotit. Obžalovaná se domnívá, že nikoliv. Navrhla konkrétní důkaz, který měl soudu vytvořit možnost porovnat oba referenční rámce a vyvodit z toho patřičný závěr. [38] Stěžovatelka má za to, že pokud se poněkud atypicky stane předmětem dokazování norma, která měla být porušena, je třeba nároky na nestrannost tohoto dokazování výrazně zvýšit než v případě skutkových okolností. Otázka definice porušené normy vstupuje do řešení otázek jako předvídatelnost práva. Normy bývají předmětem legitimní právní diskuse. Není možné tuto diskusi učinit jednostrannou. V řízení, kde se jako sporná otázka jeví otázka výkladu práva, není pochyb, že se všechny strany řízení mohou k výkladu práva svobodně vyjádřit a předestřít soudu svůj výklad. Pokud se tato právní diskuse promění v diskusi skrze dokumenty, které se provádí důkazně, popřípadě dokonce znalecky, tak je dle stěžovatelky nepřípustné, aby její postavení bylo z hlediska možností zásadně jiné než postaveno obžaloby. [39] Lze stěží představit, že v případě jiné trestní věci (například hospodářské) obžaloba předestře výklad práva (blanketní normy), který vyzní ve neprospěch obžalovaného a poté chce obhajoba předestřít jiný výklad práva, přičemž soud mu to neumožní, s odůvodněním, že mu k posouzení věci stačí výklad obžaloby. Jakkoliv je podobný scénář spíše nepravděpodobný, tak v případě, kdy se otázka definice porušení povinnosti stala předmětem dokazování, je napadený postup stejný jako tento popsaný hypoteticky a absurdní případ. [40] Skutečnost, že například v hospodářských trestních věcech volí trestní soudy zpravidla výklad práva, který je pro obžalovaného výhodnější (byt civilní obchodní judikatura setrvává na jiném a přísnějším výkladu práva), a to z důvodů absence subjektivní stránky, svědčí pak ve prospěch úvahy, že takové porušení procesních práv, které namítá stěžovatelka, odpovídá možnému zásadnímu posunu nikoliv ve jen skutkovém, ale v právním hodnocení dané věci. [41] Stěžovatelka v dovolání pak výslovně předestřela soudu úvahu, že procesní vady vstupují do hmotněprávního posouzení a nikoliv ryze do posouzení skutkového děje. Pokud na tento argument ani náznakem neslyšel dovolací soud, je jeho rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelné. Jednotlivé vrstvy vad celého řízení se tak na sebe vrství (nepříliš přehledně). [42] Podstatnou komponentou práva na spravedlivý proces je rovněž právo účelně se hájit před orgánem, který je nestranný, což je v souladu s předchozími závěry Ústavního soudu4 objektivní kategorií řádově přesahující kategorii pouhé podjatosti. Naplnění práva na spravedlivý proces řízení před soudy, a tím spíše v trestních věcech, tak vyžaduje rozhodování věci nestranným soudcem. V posuzovaném případě však existuje řada okolností svědčících pro závěr, že tato esenciální premisa byla porušena, mimo jiné paušálním znemožněním účinné obrany stěžovatelky, předběžnou selekcí důkazů, přizpůsobováním důkazní situace v neprospěch stěžovatelky a dotvářením argumentů obžaloby v odůvodnění rozsudku (k tomu detailněji pod bodem [88] níže). [43] Za zásadní skutečnost v tomto ohledu rovněž představuje skutečnost, že nalézací soud zcela rezignoval na potřebu kritického zkoumání vyhotoveného znaleckého posudku. Nalézací soud vědomě založil své rozhodnutí výhradně na tomto posudku, u nějž již z provedeného dokazování věděl, že je vyhotoven a priori podjatým, resp. nikoli nestranným, znalcem. Odpovědnost za nestranné zjišťování skutkových okolností a činění právních závěrů je výhradně doménou soudu, a faktický přenos takové odpovědnosti na znalce je nepřípustný, tím spíše, pokud soud nepřipustí jakoukoliv diskusi nad závěry takového posudku. 4
Např. pod sp. zn Pl. 11/04 ze dne 26. dubna 2005;
III. A. 2. Jiné důkazy svědčící ve prospěch stěžovatelky [44] Stěžovatelka navrhovala i důkazy, které se vztahovaly ke skutkovému ději. Šlo jednak o důkazy, které potvrzovaly, že ve všech jiných případech postupovala svědomitě a dodržovala všechna příslušná pravidla. Dále stěžovatelka navrhla jiné důkazy, které měly relativizovat jiné již provedené důkazy. Je samozřejmě možné vést úvahu, jestli tyto úvahy nebyly zbytečné, popřípadě zda nebyly pouze zneužitím práva na obhajobu a snahou o protahování případu, ale při úvaze na jejich obsahem a způsobem vypořádání tato hypotéza obstát nemůže. [45] Stěžovatelka chtěla zasadit do správného kontextu výpověď matky zemřelého dítěte – rodičky Pauliny Podulky, přičemž jí nešlo o nějakou dehonestaci, ale pouze o posouzení vlivu posttraumatického syndromu na její výpověď, respektive na její úplnost. Stěžovatelka má za to, už jen letmá laická úvaha umožňuje závěr, že problematický porod a následné zdravotní komplikace a smrt dítěte jsou traumatickou událostí. Obecná znalost obvyklých situací spojených s trestním právem pak umožňuje závěr, že trauma může mít mimovolní vliv na interpretaci událostí s traumatem spojených. To platí o to více, pokud trauma je (čistě hypoteticky) spojeno s rozhodnutím rodičky rodit doma. Zde není ani podstatná objektivní skutečnost jako spíše tlak respektive předpoklad okolí. Za této situace je předpoklad, že výpověď může být ovlivněna a některé skutečnosti v paměti selektivně mimovolně potlačeny. [46] Stěžovatelka nechce podsouvat jakoukoliv vinu rodičky, protože psychosociální příčiny posttraumatického syndromu se mnohdy nekryjí s vinou (ani morální a ani právní). Stěžovatelka navrhla pouze důkaz, který by (ke svědkyni citlivým způsobem) umožnil náhled na její výpověď z hlediska následků tohoto traumatu. To jí bylo zamítnuto. [47] Některé okolnosti, které vyplynuly z výpovědi svědkyně Pauliny Podulky byly soudem seznány jako prokázané, a to výhradně na základě jejího svědectví. Stěžovatelka má za to, že odepření důkazu, který mohl tuto výpověď jinak interpretovat, bylo porušením materiální podstaty práva zaručeného v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dle které má každý obviněný právo mimo jiné na to, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Stěžovatelce odepřené důkazy jsou jak důkazy v její prospěch, tak důkazy které testují provedené důkazy v neprospěch, čímž jsou naplněny obě zápůrčí podstaty v citovaném ustanovení Úmluvy. [48] Tato namítaná vada se pak ve vyšších stupních setkala pouze s obecným odůvodněním o „dostatečnosti prokázání skutkového stavu“, popřípadě o absenci práva na výsledek řízení. Stěžovatelka ovšem v rovině spravedlivého procesu netrvá na konkrétním výsledku řízení, trvá naopak na tom, aby soud provedl jí navržené důkazy a rozhodl dle své úvahy i podle nich. Stěžovatelka tedy má své procesní právo za porušené a na úrovni všech instancí rovněž toto porušení za nepřezkoumatelné. III. A. 3. Opomenutá argumentace [49] Stěžovatelka popisovala rozpor mezi právními závěry a zjištěnými důkazy, popřípadě rozpory mezi důkazy jako takovými, a vyvozovala z toho patřičné závěry. Stěžovatelka nezpochybňuje právo soudu volně hodnotit důkazy, nicméně podotýká, že tato volnost nesmí přerůst ve svévoli. Kritériem, které stanoví hranici mezi přípustnou volností a svévolí, je pak přezkoumatelnost myšlenkových úvah soudů, které musí být srozumitelné a nesmí v úplném rozporu s principy logického uvažování. [50] V souzeném případě má stěžovatelka za to, že tomu tak není. Stěžovatelka polemizovala s předestřenými závěry stran zjištěné hypoxie plodu. Ty podrobila věcné a odborné analýze. Stěžovatelka
popsala rozpory mezi svědeckými výpověďmi (včetně osob svědčících v její neprospěch) a některými znaleckými závěry. Z toho vyvodila nějaké skutkové závěry, na které navazovala právní argumentace. Soud není vázán úvahami obžalované, ale musí předestřít, proč jsou nesprávné a proč se přiklonil k jiné interpretaci či k jinému hodnocení důkazů, aby bylo možné rozumně výkladové varianty srovnat a posoudit. [51] Soud ovšem neudělal test porovnání obou variant, ale prostě zvolil svou variantu výkladu reality. Některé důkazy zcela potlačil a jiné upřednostnil, aniž by naznačil proč. V odůvodnění sice zdůraznil, že danému důkazu, ze kterého vyšel, nemá důvod nevěřit, ale rozpor s jinými skutečnostmi nijak neřešil. Tento postup se promítl o do rozhodnutí odvolacího soudu, který namísto aby srovnal konkurující si výklady skutečností a hodnocení důkazů, tak jejich odlišnost neřešil a osvědčil, že soudem zvolený výklad je správný tím, že jej podrobil letmému testu věrohodnosti. [52] Postup nalézacího i odvolacího soudu je ovšem z hlediska spravedlivého nemožný. Odůvodnění soud se musí vyrovnat s konkurenčním výkladem. Jestliže obžalovaný má právo se hájit, je součástí tohoto práva i argumentace, která musí být relevantním způsobem vyslyšena. Za vyslyšení pak nelze považovat takový postup, který ji zcela pomíjí. Odvolací soud pak v přezkumu nečiní přezkum pouze v rozsahu postupu ex officio, ale je povinen aplikovat argumenty obhajoby. Materiální projednáním argumentů obhajoby pak je odůvodnění, proč je ten argument nesprávný a v čem je jeho aplikace nesprávná, popřípadě proč je postup nalézacího soudu přesvědčivější. [53] Naopak takovým projednáním není postup, který zvolil vedlejší účastník sub 2), jenž v podstatě provedl formální přezkum napadeného postupu bez přihlédnutí k argumentům obhajoby, a tento přezkum hodnocený v argumentačním vakuu bez oponentních argumentů označil za zákonný. [54] Soudy naopak kompenzovaly určitý nedostatek ve své argumentaci a polemice z popíráním kauzální souvislosti kladením důrazu na kvalitu českého porodnictví a nezpochybnitelnost předem daných postupů, včetně důrazu na skutkové notoriety (kvalita českého porodnictví) a dokonce i nevyslovené právní notoriety (absolutní odpovědnost za výsledek pro případ porodu doma) 5. Tímto ovšem vytvářely zcela jinou argumentační rovinu a nevycházely nijak vstříc procesním požadavkům na odůvodnění svého postupu, byť na první pohled může takový postup vypadat lákavě a koherentně. Stěžovatelka zdůrazňuje, že použití notoriety, kterou nepovažuje za pravdivou6, předvídala již před soudem prvního stupně, proto navrhla výslech odborníka na medicínskou statistiku, nicméně nalézací soud provedení důkazu zamítl. [55] I v tomto případě vrstvily soudy v dalších instancích na nesprávný procesní postup (materiální nepřezkoumatelnost) další vrstvy spočívající ve formální nepřezkoumatelnosti. Kromě argumentační nepřehlednosti je to pak další prohloubení procesních pochybení, která založil prvoinstanční soud. III. A. 4. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
5
6
Výslovně i implicitní vyvozený spekulativní závěr obecných soudů, dle nějž by ke smrti Anatola Podulky při porodu ve zdravotnickém zařízení, nedošlo, je navíc nepravdivý – viz bod [105] níže a související státní statistika ÚZIS. Česká republika má, v souvislosti s rutinními intervencemi do porodů, řádově vyšší mateřskou úmrtnost, než vyspělé státy ( západní Evropa, USA, Kanada atd.). V ČR jde o 15-18 žen, které zemřou v souvislosti s porodem, na 100.000 porodů, ve vyspělých státech jde o maximálně 5 žen ( většinou méně) na 100.000 porodů. Kojenecká a novorozenecká úmrtnost je ve vyspělých zemích všude srovnatelná, např. v případě kojenecké úmrtnosti je v současnosti ČR na 15. místě, spolu s Holandskem, kde probíhá přes 30% porodů ve vlastním sociálním prostředí. Státy západní Evropy vychází ve svých doporučených postupech z doporučení WHO. ČR má oproti zemím západní Evropy navíc vyšší podíl intervencí do porodu, které často vedou k poruchám fyzického i psychického zdraví ( umělé vyvolání porodu a následné riziko krvácení, tísně plodu atd., nástřih hráze v 45%, oproti např. Švédsku, kde jde o 10% nástřihů, separace dětí atd.).
[56] Rozhodnutí jak nalézacího tak odvolacího soudu spočívají na právních závěrech soudů, které jsou v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování a které mají zcela zásadní vliv pro zhodnocení viny stěžovatelky. Dle stěžovatelky oba soudy posoudily skutečnosti týkající se hypoxie novorozence, důvodů a doby jejího vzniku, a související přítomnost mekonia na těle novorozence, a konečně i objektivní možnosti stěžovatelky v podmínkách porodu v domácnosti hrozící hypoxii odhalit, ve zjevném rozporu s výsledky provedeného dokazování a bez obsahové spojitosti s ním. Související právní závěry soudů v této souvislosti nijak nevyplývají z provedených důkazů ani při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Tyto skutečnosti stěžovatelka namítala jak v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, tak v dovolání, nicméně žádný ze soudů se však s těmito námitkami dostatečným způsobem nevypořádal.
Ad III. A. [57] Spravedlivý proces má několik funkčních a procesních rovin. Mezi funkční prvky práva na spravedlivý proces spadá například právo na to navrhovat důkazy, jehož součástí je i právo na to, aby byly i provedeny, dalším právem je právo na to činit skutkové závěry, se kterými by se měl soud vyrovnat, a v neposlední řadě je součástí spravedlivého procesu právo na právní argumentaci. To jsou všechno samostatné funkční prvky spravedlivého procesu. [58] Za procesní prvek spravedlivého procesu lze je nutné, v intencích čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, považovat právo na další instanci, popřípadě mimořádný opravný prostředek, pokud jej zákon předpokládá, přičemž jeho součástí je právo na to, aby vznesené námitky byly věcně projednány a konfrontovány s dosavadním postupem a výsledek byl nestranně posouzen. Právo na projednání věci v řádném odvolacím řízení však bylo stěžovatelce odepřeno, když odvolací se soud nijak nevypořádal se stěžovatelkou navrhovanými důkazy v odvolacím řízení; odvolací soud ani jeden z navrhovaných důkazů neprovedl a ani o nepřipuštění žádného z nich nijak nerozhodl. [59] Procesní postup všech tří účastníků porušil všechny tyto funkční složky spravedlivého procesu a porušil i procesní prvek práva na spravedlivý proces, tedy právo na instanční přezkum. Kumulace porušení v podstatě všech složek práva na spravedlivý proces je svým způsobem i unikátní. Ve svém výsledku se stěžovatelka stala účastnicí řízení bez faktického účastenství. Byla sice procesně aktivní, ale soudy se chovaly, jako kdyby byla pasivní, nic nenavrhla, nic neříkala a podávala pouze blanketní opravné prostředky. Postup soudů sice může posloužit jako akademická simulace procesu, kde je obžalovaný aktivní, nicméně právo na spravedlivý proces hrubě porušuje.
III. B. Porušení principu zákazu trestu bez zákona [60] Podstatou trestní represe je princip, že stát definuje zakázané jednání a k jeho porušení stanoví trest. Je pak principem právního státu, že stát nestíhá jednání, jehož trestnost není předem nepochybně dána. Ústavní pořádek České republiky v ust. čl. 2 odst. 3 Listiny stanoví princip, že „(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“. Uložení konkrétních povinností pak podléhá režimu čl. 4. odst. 1 Listiny, který uvádí: „(1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“
[61] Z těchto pravidel pak plyne, že trestní represe je přípustná pouze v případě, kdy někdo poruší svou povinnost, která je nepochybně zákonem uložena, a zákon s takovou skutečností předvídatelně spojuje předvídanou sankci. V daném případě byl podle stěžovatelky tento princip zjevně porušen. [62] Skutková věta prvoinstančního soudu, která obstála před oběma vyššími instancemi, obsahuje mimo jiné tento text: „[…] nedodržela tak standardní postup doporučený a schválený výborem České gynekologicko-porodnické společnosti, České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (dále ČGPS ČLS JEP) […]“. Jiné vymezení konkrétních povinností, které měla stěžovatelka porušit, v právní větě rozsudku není. Právní věta se sice odkazuje na konkrétní zákonná ustanovení a dále na text mezinárodní smlouvy, ale ani příslušný zákon ani příslušná mezinárodní smlouva neobsahují pravidla, jak vést domácí porod. [63] Mezinárodní smlouva vůbec není z právního hlediska způsobilá založit subjektivní povinnosti, protože jde o pramen práva, který má zcela odlišnou funkci (zavazuje stát). Příslušný zákon pak ukládá povinnosti provozovatelům zdravotnických zařízení, kterým stěžovatelka ovšem není (nebyla), protože zařízení je svou povahou statické prostředí. Není jím domov, kde je veden porod. [64] Jediná smysluplná konstrukce, která by mohl vést k dovození právní povinnosti, je dle citace rozsudku porušení „[…] své povinnosti zdravotnického pracovníka uvedené v § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu […]“. Dle stěžovatelky ovšem toto ustanovení nemůže založit zákonnou povinnost řídit se standardním postupem doporučeným a schváleným výborem České gynekologicko-porodnické společnosti, České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. [65] Soud se přitom dopustil dvojího porušení ústavním pořádkem zaručených práv, protože (i.) jednak akceptoval toto doporučení jako závaznou povinnost a (ii.) jednak její výklad, který přísluší soudu, přenesl na znalce. [66] Kategorie postupů lex artis, jakožto postupů v souladu s posledními poznatky vědy, je zásadně interteritoriální a zahrnuje v sobě globálně dostupné poznatky vědy na poli medicíny. Jakékoliv vědecké poznatky, a tím spíše na poli medicíny, kde v důsledku rozvoje technologií dochází k rapidnímu vývoji, nemohou z povahy věci být lokalizovány pouze na místo, kde k takovým poznatkům došlo. Právě naopak, v dnešním globalizovaném světě je medicínská věda interdisciplinárním oborem, za jehož vývojem stojí právě těsná spolupráce lékařských výzkumných týmů po celém světě. Právě a pouze výsledky této globální výzkumné činnosti a globální poznatky z praxe definují postupy „lex artis“. [67] Výklad pojmu „lex artis“ obecnými soudy ve veškerých předchozích řízeních naproti tomu formalisticky vycházel výhradně z lokalizovaných poznatků české lékařské vědy a zcela ignoroval ke zcela odlišným závěrům, doporučením a poznatkům, které jsou odbornou lékařskou obcí uznávány v celé západní Evropě a severní Americe. Obecné soudy se nijak blíže nezabývaly skutečností, že zatímco dle odborného názoru české lékařské veřejnosti7 je lhůta pro lékařskou intervenci pouze 24 hodin od odtoku plodové vody, uznávané mezinárodní doporučení WHO hovoří o 48 hodinách, a to jako pouze o důvodu k předání rodičky do vyšší péče, nikoli jako o hranici pro zahájení intervencí. Při takto dramatických rozdílech v odborných názorech na délku limitu přiměřené bezpečnosti pro rodičku a novorozence mimo zdravotnické zařízení bylo zákonnou povinností obecných soudů se detailně zabývat důvody pro takový rozpor a bylo povinností se s těmito rozpory řádně vypořádat a řádně odůvodnit, z jaké konkrétní důvody obecné soudy vedly k hodnocení určitých postupů Stěžovatelky jako postup non lege artis.
7
Vyjádřený v suplementu, ze kterého nalézací soud výhradně vycházel;
[68] Velmi přiléhavě, byť v kontextu odmítavé argumentace zjevně nechtěně, výše uvedený paradox pojmenoval Nejvyšší soud v Usnesení NS, když shrnul, že postup lege artis musí kumulativně naplňovat dva následující znaky: (i) jde o odborně medicínsky uznávaný (tedy ověřený nebo osvědčený) postup, jehož účinnost, resp. účelnost a důvodnost se všeobecně, nebo alespoň převážně, přijímá, a (ii) jde o postup, který je v souladu s aktuálním stavem vědy, s dosaženou nejvyšší úrovní teoretických a praktických poznatků v oblasti poskytování zdravotní péče. K tomu Nejvyšší soud dodává, že obsah pojmu lege artis „bude pravidelně nalézán v aktuálních odborných publikacích, v soudobé výuce na lékařských fakultách a v doporučeních odborných společností...Tento přístup se týká také doporučení a standardů vydávaných odbornými společnostmi, včetně České gynekologicko-porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.“. [69] Tato kritéria zmiňované standardy nesplňují, protože jsou doporučeným postupem občanského sdružení, které není ani veřejnou (ani soukromou) akademickou institucí ani zákonem vytvořenou komorou, nýbrž pouze zájmovou skupinou s nepovinným členstvím osob působících v daném oboru. Jakkoliv představují komory s povinným členstvím určitý nástroj hledání akademického konsensu, tak zájmové skupiny sdružující vybrané jedince obvykle formulují jen jednu z možných variant obecného poznání, která nemůže vytvářet funkci legis artis. Doporučené postupy jednoho občanského sdružení tak mohou představovat hlas v diskusi, ale nikoliv formální vyjádření legis artis. Standardy navíc nebyly vytvořeny přezkoumatelným způsobem, nepředcházel jim adekvátní statistický výzkum a jeho kvantitativní analýza, stejně jako kvalitativní analýza konkurenčních postupů. [70] Nelze ani pominout skutečnost, že zmiňované standardy se definují jako standardy intervenční lékařské péče, přičemž vedení domácího porodu není samo o sobě lékařskou péčí, ale jiným typem asistence. Je samozřejmě nepochybné, že u tohoto typu asistence je zapotřebí v určitém momentě za určitých okolností vyžádat lékařskou péči, ale zmíněné standardy tyto hraniční momenty nestanoví, protože vedení domácího porodu prostě nepředpokládají. [71] Zmiňované standardy ovšem nemohou naplňovat tyto standardy ani materiálně, protože samy na tuto funkci neaspirují. Samy se označují jako doporučené postupy a upravují pouze otázku lékařské péče a nikoliv otázky vedení porodu z jiných hledisek. Standardy nepředpokládají jiný než klinický a v podstatě preventivně intervenční způsob vedení porodu. Stávající platné právo, které se opírá i o mezinárodní dokumenty, vychází naopak z předpokladu že rozsah variant vedení porodu je širší. Jakkoliv s tím nemusí tvůrci standardů občanského sdružení souhlasit, tak Směrnice Rady č. 80/155/ EHS implicitně stanoví právo rodičky na volbu místa porodu. Ke stejnému závěru dochází i judikatura Evropského soudu pro lidská práva v jeho rozsudku Ternovzsky v. Hungary vydaným dne 14. prosince 2010 pod č. 67545/09. [72] Lex artis nemůže vytvářet normu contra legem; jinými slovy: taková definice standardů, která nereflektuje právo na svobodnou volbu, jež plyne z mimolékařských (a nadřazených) norem chování, nemůže požívat zákonného statusu legis artis, protože je nepřípustné, aby trestní právo vynucovalo chování, jež zasahuje do svobodné a právem zaručené volby jiné osoby. V daném případě práva na volbu místa porodu. Lékařské poznání nemůže definovat etické a právní hranice jeho výkonu a je naopak povinno se mu přizpůsobit (třeba adekvátní návazností intervenční péče nebo lékařské supervize při domácím porodu). V tomto ohledu se česká lékařská veřejnost dokonce oficiálně pasuje do role zákonodárce nadaného legislativně-normativní kompetencí, když deklaruje, že jí definované postupy lex artis jsou postaveny nad zákon: „[…]směrnice Rady 80/155/EHS hovořící o vytvoření stejných podmínek
pro výkon porodní asistence v EU a umožnění volného pohybu služeb v oblasti porodní asistence nemůže být uplatněna proti principu poskytování péče lege artis a jistě by to odporovalo i duchu této normy“8. [73] Právo na svobodnou volbu místa porodu reflektuje i judikatura českých soudů, v poslední době např. rozhodnutí Městského soudu v Praze vydané pod č. j. 1 Nc 1/2012 – 11 ze dne 18. ledna 2012. Toto právo ostatně plyne i ze zmíněné Úmluvy o biomedicíně, podle jejíhož čl. 1 (Účel a předmět) Smluvní strany budou chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému bez diskriminace zaručí úctu k integritě jeho bytosti a ostatní práva a základní svobody při aplikaci biologie a medicíny. Každá smluvní strana přijme do svého právního řádu opatření nezbytná pro zajištění účinnosti ustanovení této Úmluvy. Dále je pak třeba zmínit čl. 2, který nadřazuje individuální zájem kolektivním a vědeckým zájmům, stejně jako čl. 28, který zavazuje stát podrobit lékařské standardy veřejné diskusi: „Smluvní strany zajistí, aby řešení základních otázek, které vyvstávají s rozvojem biologie a medicíny, proběhlo po řádné veřejné diskusi, zejména co se týče jejich významných lékařských, společenských, ekonomických, etických a právních důsledků, a aby jejich případná aplikace byla předmětem odpovídající odborné diskuse.“, což ukládá státu podrobit lékařské poznání jiným standardům (mimo jiné právním a etickým). Z uvedeného je zjevné, že platné právo nadřazuje některé otázky volby nad rozhodnutí lékaře a vytváří nepochybné pole svobody, které musí stát i lékaři respektovat a které musí i stát vůči lékařům vynucovat. Pokud standardy občanského sdružení tuto skutečnost nereflektují a neumožňují volbu místa porodu, tak v tom rozsahu v jakém popírají tento základní právní princip, nemohou vytvářet legem artis. [74] V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že těmto závěrům konvenuje i nepochybná skutečnost, že občanské sdružení, kterým je Česká lékařská společnosti Jana Evangelisty Purkyně, už z definice nemůže ukládat povinnosti jiným osobám, než svým členům. Úvaha, že občanské sdružení, které je fakticky sociologicky i právně zájmovou skupinou může ukládat povinnosti jiným osobám, které na její činnosti nijak neparticipují, je právně nepřípustná. Ostatně platné právo to dokonce výslovně zakazuje; podle ust. § 5 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, podle kterého: „Sdružení nesmějí vykonávat funkci státních orgánů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Nesmějí řídit státní orgány a ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy.“. Uvedené právní pravidlo pak lze bez výhrad aplikovat i na otázku, zda takové občanské sdružení je oprávněno stanovit povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce ve smyslu ust. § 224 odst. 2 trestního zákona. Nepochybně nikoliv, protože občanských sdružení je v podstatě nepřeberně a všechny jejich standardy mají různé podoby. Jejich bezvýhradní převzetí a ztrestnění jejich porušení třetími osobami je tak porušením ústavního principu, že není trestu a viny bez zákona. [75] Stěžovatelka vnímá samozřejmě názory občanského sdružení, se kterými nesouhlasí, jako zcela legitimní, ale naopak nepovažuje za ústavně konformní jejich povýšení na autoritu legis artis, kterou provedly všechny soudy. [76] K tomu je třeba dodat, že odsouzená dodržela naopak standard, který za standard považuje a který se mu nejvíce jak materiálně tak formálně blíží, a to standard Světové zdravotnické organizace Organizace spojených národů (WHO), které jsou postaveny na rozsáhlých výzkumech a analýzách, jejichž výsledkem je doporučení jednotlivých konkrétních postupů. [77] Samostatným rozměrem zakládajícím protiústavnost je pak skutečnost, že soud vedle povýšení příručky občanského sdružení, která řeší jiné otázky, než ty, které měla řešit stěžovatelka, svěřil výklad těchto norem jinému subjektu, konkrétně znalcům. Jestliže celkem správně vyhodnotil, že standardy neupravují způsob vedení domácího porodu, tak tento jejich nedostatek překlenul tím, že znalecky tyto 8
Vydáno v periodiku Česká gynekologie, ročník 73/2008, suplementum č. 1, str. 21, provedené jako důkaz k návrhu obžaloby;
standardy doplnil, čímž povýšil na právní normu dokonce znalecký závěr, což je v rozporu se všemi principy vedení řízení, které je založeno na principu, že soud zná a vykládá právo. V platném právu naopak existuje zákaz jeho podání a výkladu znalcem. Vedle porušení tohoto nejobecnější principu řízení a znalectví má toto porušení ještě jiný praktický rozměr. [78]
Z veřejně dostupných pramenů vyplývá, že v současné době je u českých soudů jmenováno 41 soudních znalců z oboru porodnictví9. Vzhledem k tomu, že znalecká činnost na poli porodnictví vyžaduje soustavné odborné vzdělávání a aktivní činnost, jsou všichni tito znalci rovněž aktivními zdravotníky. Dále Stěžovatelka dodává, že k aktivní medicínské činnosti každého praktikujícího zdravotníka lékaře je povinné členství v příslušném profesním sdružení, tedy v České lékařské komoře (dále jen "ČLK"). Každý soudní znalec v oblasti zdravotnictví a specializaci porodnictví tak je, a zároveň je jeho povinností být, členem ČLK. [79] ČLK je dlouhodobě zarytým odpůrcem plánovaných porodů mimo zdravotnické zařízení a její tento její dlouhodobý postoj byl formalizován dne 8. března 2012 v odborném stanovisku Vědecké rady ČLK10, dle něhož je každý (zdůrazněno stěžovatelkou) plánovaný porod mimo zdravotnické zařízení postupem non lege artis. Stanovisko konkrétně uvádí, že: "Porody v domácnosti přinášejí jak pro matku, tak pro její dítě, zbytečná rizika, která nemohou být vyvážena pochybnými výhodami domácího prostředí. Vědecká rada ČLK se ztotožňuje s názorem České gynekologicko – porodnické společnosti, která označila plánovaný porod mimo zdravotnické zařízení za postup v rozporu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tj. „non lege artis“" a dále, že: "Jedinou zárukou řádného a bezpečného vedení porodu „lege artis“ způsobem je v současnosti porodní sál, který je vybaven pro stanovení diagnózy a řešení náhle vzniklých komplikací před porodem, během porodu i v poporodním období a je zde zajištěno splnění požadavků na věcné, personální a organizační zabezpečení činnosti zdravotnického zařízení, odpovídající postupům „lege artis“ poskytované péče.". Tento závěr pak následně jednomyslně schválilo rovněž představenstvo ČLK na svém zasedání ze dne 16. března 201211. [80] Výše uvedený paušální závěr o nepřípustnosti plánovaného porodu v domácím prostředí byl plně aplikovatelný rovněž v době úmrtí Anatola Podulky v roce 2009, kde byl tento oficiální závěr ČGPS ČLS JEP publikován v periodiku Česká gynekologie, ročník 73/2008, supplementum č. 1, str. 412: „Odborné stanovisko výboru České gynekologicko-porodnické společnosti ČLS JEP a výboru Sekce perinatální medicíny ČGPS ČLS JEP k porodům v domácnosti je nesouhlasným vyjádřením s porody v domácnosti, které přinášejí zbytečná rizika jak pro matku, tak pro plod a nemohou vyvážit pochybné výhody domácího prostředí. ČGPS označila plánovaný porod mimo zdravotnické zařízení jako postup v rozporu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, tj. non lege artis.“. S tímto paušálním závěrem byl nalézací i odvolací soud plně seznámen, neboť výše uvedené supplementum bylo provedeno nalézacím soudem jako důkaz navržený obžalobou, a zároveň se na toto supplementum, jako jediný zdroj posouzení postupů lex artis v hojné míře odkazují všichni znalci, kteří vypracovali příslušný znalecký posudek. [81] Není tedy možné než shrnout, že postojem ČLK a příslušné odborné lékařské společnosti byla Stěžovatelka při poskytování asistence při plánovaném porodu Anatola Podulky fakticky i právně a priori postavena mimo zákon, a to i v případě, kdy by k žádným faktickým komplikacím nedošlo, a rovněž i v případě, kdy by neexistovaly jakékoliv pochybnosti o odbornosti jí poskytnuté péče.
9 Dle databáze na adrese: http://datalot.justice.cz/justice/repznatl.nsf/$$SearchForm?OpenForm&Seq=1. 10 Stanovisko je dostupné na: http://www.lkcr.cz/aktuality-322.html?do[loadData]=1&itemKey=cz_99307. 11 K tomu viz: http://www.lkcr.cz/doc/cms_library/zapis-predstavenstvo_12_03-100386.pdf. 12 Str. 256 trestního spisu.
[82] Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že jakýkoliv právní spor týkající se správnosti či naopak závadnosti medicínského postupu jakéhokoliv zdravotníka (ať již v civilní či trestní rovině) není možné vést bez odborného posouzení, zda daný postup byl či nebyl postupem lex artis; na tomto místě je pak, v souladu s příslušnými procesními postupy, taková odborná otázka svěřena příslušnému soudnímu znalci. Rozhodování o otázce odpovědnosti jakékoliv porodní asistentky za účast na plánovaném porodu mimo zdravotnické zařízení tak bude vždy záviset na znaleckém posouzení znalce/lékaře, který bude a priori posuzovat postup příslušné asistentky jako postup non-lege artis. [83] Důsledným uplatněním výše uvedených premis se tak stěžovatelka, stejně jakákoliv jiná porodní asistentka, dostává do právně schizofrenní a neuchopitelné situace. Na jednu stranu právní řád, za předpokladu dodržení zákonných požadavků poskytování zdravotní péče při plánovaném porodu v domácním prostředí aprobuje, avšak zároveň ji staví fakticky do postavení "contra legem", když v důsledku jeho procesního postupu je jakýkoliv spor o civilní či trestní odpovědnost svěřen do rukou osob, paušálně označujících postup jakékoliv porodní asistentky u porodu v domácím prostředí jako postup „non lege artis“. [84] Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu k této otázce, tedy otázce, jakým způsobem nalézt adekvátní výklad postupů "lex artis", je pro český právní řád, zejména s ohledem na zákonnou povinnost Nejvyššího soudu sjednocovat soudní praxi a se aplikační závazností jeho rozhodnutí pro soudy nižších stupňů, nebezpečným precedentem podkopávajícím ústavní základy demokratického právního státu. Nejvyšší soud de facto připouští existenci kvazilegislativní činnosti ČLK a jí přiřazených lékařských odborných společností tím, že jim fakticky vyhrazuje monopol na určení, jaké postupy jsou či nejsou postupy lex artis, a tím jí fakticky i právně vyhradil monopol na faktické rozhodování o právech a povinnostech osob podřízených jurisdikci českých soudů. Na této skutečnosti nemůže měnit nic fakt, že práva a povinnosti těchto osob sice nejsou výše uvedenými entitami narušeny na úrovni normativních právních předpisů, ale jsou normativním způsobem stanovovány na úrovni vlastní aplikace práva. Aprobací takové kvazilegislativní činnosti nikým nevoleného a nikomu neodpovědnému subjektu (ČLK, resp. jí přidružených odborných společností) na monopolní bázi dle stěžovatelky došlo k neobhajitelnému popření ústavního principu, že veškerá státní moc vychází z lidu a je členěna mezi jednotlivé větve státní moci v souladu s Ústavou České republiky. [85] V praxi tak došlo k tomu, že soud převzal za legem artis dokument vytvořený obcí osob, které formulují pravidlo, jež je v rozporu s principem sebeurčení vedení porodu, jenž je v platném právu nepochybně zakotven a plyne z mezinárodního práva. Nedostatek normy pak soudy překlenuly „znaleckou“ činností osob, které ve společnosti představují institucionální názorový protipól, který existenci tohoto práva popírá. Soud nejenže rezignoval na svou roli právo znát a vykládat, tak dokonce tuto roli přenesl někoho, kdo otevřeně popírá normy vyšší, které vycházejí z mezinárodních závazků České republiky. [86] Stěžovatelka současně zpochybňuje závěr jak nalézacího tak odvolacího soudu ohledně nedostatečnosti personálního, materiálního a technického vybavení zdravotnického zařízení, jako nezákonný, neboť nemá oporu v té době platných právních předpisech. V červenci 2009 právní řád České republiky neobsahoval žádný obecně závazný předpis, který by upravoval rozsah a druh personálního, materiálního a technického vybavení, kterým by porodní asistentky musely při vedení plánovaného porodu mimo zdravotnické zařízení disponovat, stejně tak jako nebyly ze strany orgánů státní správy ani jinou profesní organizací v tomto ohledu vydány žádné standardy, jejichž vydání předpokládá a na něž se odvolává i Nejvyšší soud.
[87] Stěžovatelka však neměla díky právnímu vakuu činnosti porodních asistentek, které česká legislativa, stejně jako exekutiva na podzákonné úrovni, nechávala po téměř 16 (!) let bez povšimnutí, k dispozici jakýkoliv právní předpis jiný obecně závazný předpis či standard vydaný profesní komorou, který by jasným způsobem definoval její právní povinnosti ve vztahu k náležitostem personálního, materiálního a technického vybavení. Stěžovatelka tak v době svého jednání neměla jakoukoliv indicii, ani si takovou indicii nemohla opatřit, že se v případě absence konkrétního materiálního, konkrétního technického vybavení či absence konkrétního personálního zajištění dopouští protiprávního jednání, či dokonce že může být za takové jednání trestně stíhána. V tomto ohledu tak Stěžovatelka jednala za situaci sine lege a její trestní odpovědnost je tak v tomto ohledu vyloučena. [88] Takovou situaci rovněž nelze ani ústavně konformním způsobem překlenout v výkladem per analogiam legis, tak, jak učinil nalézací soud, když v odůvodnění rozsudku klade analogii mezi vybavením porodní asistentky a vybavením rychlé záchranné služby (sic!). Vedle toho, že výklad per analogiam legis není v trestním právu zásadně přípustná, tento argumentační postup výstižně ilustruje zaujatost a snahu odůvodnit své a priori získané přesvědčení nalézacího soudu o vině stěžovatelky. [89] Stěžovatelka si je vědoma toho, že soudy se snažily překlenout (více než nešťastným způsobem) právní vakuum regulace vedení domácích porodů. Stěžovatelka považuje toto vakuum za nedostatek právního řádu, ale domnívá se, že je to nedostatek, který není možné pro účely trestní represe řešit překlenutím, respektive nahrazením této normy doporučeními jedné zájmové organizace. Je věcí státu, které jednání stanoví jako trestné. Pokud tak neučiní, respektive nějakou oblast vědomě normativně neupraví, tak není možné aby to bylo k tíži obžalovaného v trestním řízení. [90] Stěžovatelka dodává, že v tomto ohledu nemůže být činěna odpovědnou za dlouhodobou ignoranci právního vakua úpravy činnosti porodních asistentek ze strany legislativní a výkonné moci státu, který navíc je, dle stávající rozhodovací praxe Ústavního soudu, protiprávní 13.
III. C. Porušení principu neutrality trestní represe [91] Jedním z principu právního státu je princip politické a zájmové neutrality práva jako celku, přičemž v případě trestní represe platí, že je tento zájem na neutralitě chráněn obzvlášť. Ve svém důsledku to znamená, že (trestní) právo je zapotřebí aplikovat bez ohledu na politické, mocenské či zájmové poměry. Názorová orientace, preference různých legitimních postojů by měly být skutečnosti, které jsou z hlediska trestní represe bezpředmětné. Naopak jediným referenčním rámcem trestní represe by měly být předem pevně stanovené, známé a nepochybné normy. K posouzení proměnlivých právních pojmů jako společenská škodlivost (dobré mravy, dobrá správa apod.) je zapotřebí pak aplikovat ty hodnoty, které plynou z platného práva nebo jsou nepochybně sdílenými hodnotami právního státu a jeho společnosti. [92] Princip této neutrality je úhelným kamenem každého státu, který chce být právním a ve kterém je právo kritériem státního donucení a represe. Tato neutralita pak souvisí s principy jako spravedlivý proces, nebo zákaz trestu bez zákona. Funkčně se pak nejvíce blíží principu rovnosti všech lidí zákonem. Jakkoliv jsou pravidla spravedlivého procesu nebo zákazu trestu bez zákona svým způsobem moderním 13 Stejně pak argumentuje i právní teorie, např.: „Opomenutí zákonodárce lze definovat jako protiústavní nečinnost zákonodárce tam, kde je povinen přijmout určitou zákonnou úpravu a neučiní tak.“ In: Šimíček, V.: Opomenutí zákonodárce jako porušení základních práv, in Deset let Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a Slovenské republiky. Eds. B. Dančák, V. Šimíček, Brno 2001, s. 144-159.
prvkem v katalozích lidských práv, je princip rovnosti nejstarším a základním kamenem všech prapůvodních koncepcí demokratického nebo právního státu. [93] Důsledné dodržování principu hodnotové neutrality a rovnosti před zákonem pak vede k mnoha paradoxním jevům, které jsou sice na první pohled vnímány jako sporné, ale v konečném důsledku jako jediné možné spravedlivé. Je běžné, že trestní represi unikají mnohé osoby, které se dopouštějí skutků, které společnost vnímá diskutabilně, ale trestnost těchto skutků neobstojí pod přísným pohledem neutrálního oka zákona. Soudy zcela správně nad diskutabilními hospodářskými postupy, kdy je sporný výklad blanketních norem, nad jednáními souvisejícími s výkonem veřejné moci, kdy je sporný rozsah povinností a osobní odpovědnosti, popřípadě nad složitými odbornými postupy, kdy je sporné, zda se jedná o zavinění nebo prostě nezbytný následek složité činnosti, vynášejí osvobozující rozsudky. Činí tak mnohdy v rozporu veřejným míněním a činí tak správně a neutrálně. Platí to mnohdy i o lékařích, kteří se dopustí jednání, jenž vede mnohdy ke zdravotním následkům nebo smrti, aniž by bylo zjevné, že šlo o jejich zavinění. [94] Je odpovědností státu, respektive jeho zákonodárné a výkonné moci, aby stanovil dostatečně přesně, co jest jednáním zakázaným a co nikoliv, a aby hranice mezi jednáním trestným a netrestným byla jasná a pokud možno nepochybná. Pokud se tak nestane, tak soudy pak nemohou tento nedostatek kompenzovat, vytvářet analogie trestného jednání nebo jej nějak překlenovat. Soudy nemohou trestat a zpravidla netrestají jednání, které se určitým elitám nebo skupinám nelíbí, ani jednání, které se někomu zdá nevhodné nebo dokonce riskantní, pokud tato jednání nejsou výslovně zakázána trestním právem. [95] Moderní demokratický a právní stát je současně založen na ochraně určité standardu individuální a nedotknutelné svobody. Její vymezení pak úzce souvisí i s důstojností člověka a její ochranou. Tato svoboda, jejíž součástí je i svoboda mnohých voleb, je doprovázena určitou mírou přijatelného rizika. Jsme chráněni před kontrolou ze strany státní moci, ale s tímto standardem ochrany soukromí se váže větší kriminalita. Kriminalita ve svobodné společnosti (a její následky) jsou vždy větší než ve společnosti pod totalitní kontrolou. Požíváme ekonomických svobod, ale čelíme možná většímu úniku veřejných prostředků než ve společnosti, kde je ekonomika plně pod kontrolou státu. Stejně tak si volíme, jakým způsobem bude nakládáno s naším zdravím, do jaké míry máme právo odepřít určitou míru lékařské intervence, přičemž tato práva jsou nepochybně spjatá s naší důstojností. [96] Některé volby nemají ani podobu současného nastavení pravidel a jsou výsledkem dlouhodobého sociálního konsensu. Společnost se rozhodla umožnit individuální automobilovou dopravu, stejně jako nákladní dopravu, i když jsou spojeny s riziky, včetně rizik na životech, které nenesou pouze ti, kdo z ní mají výhody; namnoze jsou to právě děti. Přípustnost dopravy, která přináší ekonomické a osobní výhody, pak nikdo nezpochybňuje. Obdobné principy platí o všech provozech, včetně provozů průmyslových. Neoddělitelné riziko je s mnohými volbami, které nám přinášejí osobní svobodu prostě spjato. [97] Některé tyto volby jsou volby kolektivní jiné jsou individuální. Mají ovšem jedno společné. Tyto volby a rozhodnutí jsou činěny na základě demokratické nebo individuální volby, kterou v zásadě a z principu neovlivňují ti, kdo ve společnosti garantují zájem, jenž je touto volbou dotčen. O tom, do jaké míry je kontrolováno naše soukromí, do jaké míry nás může policie sledovat, odposlouchávat, popřípadě zakazovat konkrétní záměry a skutky, nerozhoduje policie, ale obecná pravidla stanoví parlament a o zásahu rozhodují soudy. Policie pak musí tyto hranice respektovat. Stejně tak o hranici lékařského zásahu rozhoduje pacient, který tak činí dle vlastního pojetí ochrany důstojnosti, a to na základě zákonem definovaných pravidel. Lékař je pak povinen takové rozhodnutí respektovat a lékaři v zásadě z principu
nejsou oprávněni jakkoliv zpochybňovat hranice, které jim společnost svými pravidly a pacienti svými rozhodnutími vymezí; takové jednání by bylo zpupné. [98] Všechny tyto volby jsou doprovázeny riziky, kterých si jsou lidé vědomi, ať už činí rozhodnutí individuální nebo kolektivní. [99] Mezi práva, o kterých jsou lidé oprávněni rozhodnout, patří dle soudobého výkladu práva i právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu. Lékařská veřejnost tuto volbu, která je garantována právem, konkrétně právem na ochranu lidské důstojnosti, právem na soukromý a rodinný život, nemůže nijak zpochybnit, protože s lékařským poznáním nijak nesouvisí 14. Stejně jako právo zakazuje humánní vivisekci nebo nedobrovolné pokusy na lidech, byť jsou z hlediska účelnosti vědeckého výzkumu racionálně obhajitelné, tak zakazuje vnucování některých postupů. Hranice, ve kterých se lékař může pohybovat, nejsou dány jeho poznáním, ale stanovenými pravidly, které jemu nepřísluší zpochybňovat ani v rovině obecné (normativní) ani v rovině konkrétního rozhodnutí pacienta nebo klienta. [100] Stanovisko České lékařské komory ze dne 8. března 2012 dostupné na: http://www.lkcr.cz/aktuality-322.html?do[loadData]=1&itemKey=cz_99307 je ve světle této logiky v podstatě právně nesmyslné. Stejně tak by mohlo existovat stanovisko téže komory, že realizace práva udělit nebo neudělit souhlas s léčbou nebo její konkrétní podobou (například revizí dělohy) dle zákona o péči o zdraví lidu je non lege artis. Právně jde samozřejmě o nesmysl. Stejně tak by neobstálo stanovisko policie, která by prohlásila, že rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (Shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu – tzv. data retention) je v rozporu se zavedenými principy policejní práce a policie je nemůže respektovat. [101] O těchto pravidlech může (a má) probíhat veřejná diskuse, ve které může kdokoliv vznášet jakékoliv argumenty, včetně argumentů odborných. Zaujímání stanovisek v takto vedené legitimní diskusi nechť je ovšem z hlediska aplikace práva neutrální. [102] V souzeném případě došlo k tomu, že soudní řízení nereflektovalo ani významovou neutralitu z hlediska preference různých postojů v diskusi na téma vedení porodů, stejně jako nerespektovalo skutečnost, že určitý typ jednání zasluhuje ochrany, byť je spojen s rizikem. Shora vytýkaný protiústavní charakter napadených rozhodnutí není výlučným ústavněprávně relevantním problémem celého řízení. Řízením se totiž jako červená nit táhne významná preference určitého pojetí lékařské péče, které svým vlastním vymezením sociální kontroly přesahuje hranici, která je stanovena právem. [103] Asi stěží by obstálo v testu ústavnosti takové trestní rozhodnutí, které by se opíralo o důkazy, které by byly získány v rozporu se zákonem, ale obecné soudy by je akceptovaly s odůvodněním, že mezinárodní věhlas české policie neumožňuje pochybnost nad těmito důkazy. Stejně jako kvalita policejní práce nelegitimuje nezákonnost důkazů, tak kvalita jakéhokoliv oboru nemůže ospravedlnit ambice profesionálních elit tohoto oboru regulovat otázky, které nesmí regulovat. Pokud zákonodárce nebo z jeho výslovného pokynu vyhláškodárce nestanovil přesná pravidla soud musí toto vakuum respektovat a přistupovat k němu nezaujatě, což neučinil. [104] Soud se nesmí ve veřejné diskusi nad stanovením pravidel přiklánět k té či oné straně a říkat to je dobré (ochrany hodné) či to je špatné, pokud to trestní právo nestanoví. V postupu všech soudů lze identifikovat obecnou averzi vůči volbě, kterou provedla rodička, a zcela nekritický postoj k názorům lékařské obce, aniž by si soudy uvědomily, že tyto názory překračují hranici právem vymezenou. Uložený 14 Rozhodnutí ESLP Ternovzsky proti Maďarsku č. 67545/09 ze dne 14. 12. 2010.
trest v podstatě má zástupnou funkci a trestá tuto volbu a to, co následovalo po ní, bez přísného doložení příčinné souvislosti. Ve svém důsledku plní zcela jinou funkci, než má trest plnit. Trest má odradit od protiprávního jednání; v daném případě má odradit od jednání, které považují lékařské elity za nevhodné. [105] Stěžovatelka na věc nahlíží tak, že se nedopustila porušení žádných obecných ani profesionálních pravidel. Ta v tomto případě, stejně jako celou svou praxi dodržovala. Stěžovatelka respektovala vůli rodičky a její volbu, která je nezpochybnitelná. Mohla ji odepřít péči, ale tím by její postavení nezlepšila. Během porodu došlo ke komplikaci, která nebyla za daných okolností předvídatelná. Stěžovatelce je samozřejmě líto následku, ale nevidí souvislost mezi její činností a tímto následkem. Je možné, že kdyby rodička rodila v porodnici, že by se stalo totéž15, což potvrdil i svědek navržený obžalobou. Je možné, že nikoliv. Stěžovatelka to samozřejmě s určitostí neví, ale neví to s určitostí ani znalci. [106] Je rovněž možné, že by bylo možné následku předejít, pokud by lékařská péče vytvořila systém návaznosti péče na domácí porodnictví, včetně systému včasného varování, který by respektoval realitu domácích porodů. Součinnost, která by nebyla ohrožena faktickou sankcí v podobě okamžitého nedobrovolného odvozu rodičky, by mohla předejít mnoha neblahým následkům. Je taktéž možné, že následek, jakkoliv je tragický, je prostě daní za svobodu, kterou si rodička zvolila, a to daní bez právní sankce, protože s ohledem na její volbu nebylo prostě možné příčinu odhalit dříve. Ani to samozřejmě není jisté. Jisté naopak je to, že mnohé takové daně společnost v podobě lidských životů nese bez pochybností. [107] Všechny tyto hypotézy jsou samozřejmě hypotézami, ale napadená rozhodnutí staví jednání stěžovatelky do jiného světla, než by jejímu počinu odpovídalo. Po hlubší kritické analýze napadených rozhodnutí v podstatě zůstává pouze neobhajitelná úvaha založena na rovnici mezi nevítaným postupem porodu doma na straně jedné a objektivní odpovědností za jakýkoliv následek bez ohledu na zavinění. Soudy tak vstoupily do diskuse, která jim nepřísluší, trestaly věc, kterou trestat nemají, hájí zájmy, které hájit nemají, vycházejí z pověsti, která není opodstatněná, a popírají prostor svobody, která zasluhuje naopak ochrany. Soudy svým postupem popřely základní princip rovnosti před zákonem a zpochybnily ochranu lidské důstojnosti.
IV. Návrh na odklad vykonatelnosti a návrh ve věci samé [108] Stěžovatelka čelí nyní zákazu činnosti a výkonu adhezního výroku. Obě tyto skutečnosti zásadně zasahují do jejích oprávněných zájmů a omezují jí na životě způsobem, který nebude později kompenzovatelný. Naopak odložení není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Výkon napadených rozhodnutí, by pro stěžovatelku znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká vznikne státu při odložení vykonatelnosti trestní sankce a vedlejšímu účastníku řízení při odložení vykonatelnosti adhezního výroku.
15
Ze statistiky ÚZIS V roce 2010 vyplývá, že proběhlo v ČR dle evidence ÚZIS 116 617 porodů. V 218 případech se narodilo dítě bez známek života, z toho 95 s porodní váhou nad 2500g (tedy donošené). 148 mrtvorozených dětí (a tedy nejméně 20 dětí s váhou nad 2500g), nevykazovalo před porodem žádnou ze známek rizika na straně novorozence (zkalená plodová voda, IUGR, ozvy pomocí CTG nebo auskultací). 95 dětí zemřelo do ukončeného 7. dne, 23 z nich s váhou nad 2500g. 60 takových dětí nevykazovalo před porodem žádnou známku rizika. U 358 dětí byl konstatován po porodu patologický stav; 210 z nich nevykazovalo před porodem známku rizika. Celkem se narodilo 109 dětí, u kterých byla nalezena HIE II nebo II stupně (hypoxická ischemická enecefalopatie (tedy zdravotní komplikace vedoucí ke smrti Anatola Podulky), změny na mozku případně křeče. 86 z nich mělo hmotnost nad 2500g (tedy donošené), 15 z nich (10 z donošených) zemřelo do 28 dnů. Celkem 7290 (5617 s váhou nad 2500g) narozených dětí podstoupilo na sále terapii O2. 92 z nich (10 donošených) zemřelo do 28 dnů. 525 narozených dětí (364 s váhou nad 2500g podstoupilo přímo na sále masáž srdce. 37 z nich (13 donošených) zemřelo do 28 dnů.
[109] S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatelka, aby Ústavní soud v souladu s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost 1) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. září 2011 vydaného pod č. j. 1 T 93/2010-682 a dále 2) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011 vydaného pod č. j. 7 To 437/2011. [110] Dále stěžovatelka navrhuje, aby soud po provedeném řízení vydal tento nález: „Nejvyšší soud vydáním usnesení ze dne 15. srpna 2012 pod čj. 6 Tdo 353/2012-55, Městský soud v Praze vydáním usnesení ze dne 29. listopadu 2011 pod sp. zn. 7 To 437/2011 (bez uvedeného čísla jednacího) a Obvodní soud pro Prahu 3 vydáním rozsudku ze dne 21. září 2011 pod čj. 1 T 93/2010-682 porušily základní právo stěžovatelky uvedené v čl. 36, čl. 37 odst. 3, v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále porušily základní právo stěžovatelky uvedené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále porušily základní právo stěžovatelky uvedené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Usnesení Nejvyššího soudu čj. 6 Tdo 353/2012-55 ze dne 15. srpna 2012, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 437/2011 (bez uvedeného čísla jednacího) ze dne 29. listopadu 2011 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 1 T 93/2010-682 ze dne 21. září 2011 se ruší.“
Ivana Königsmarková stěžovatelka dle plné moci Richard Hořejší advokát
