Ústavní právo
Generováno 1. 5. 2015
A Okruh A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.1 Předmět a prameny ústavního práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.2 Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.3 Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku . . . . . . . . . . . . . . . . . A.4 Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.5 Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.6 Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR . . . . . . . . . . . A.7 Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná symbolika ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.8 Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát . A.9 Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR . . . A.10 Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.11 Volební právo a volební systémy v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.12 Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.13 Zákonodárná moc v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.14 Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.15 Legislativní proces v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.16 Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.17 Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů . . . . . . . . A.18 Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.19 Výkonná moc v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.20 Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.21 Pravomoci prezidenta republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.22 Vláda ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky . . . . . . A.24 Ústavní soud v ústavním systému ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.25 Působnost Ústavního soudu a řízení před ním . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.26 Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.27 Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.28 Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady . . . . . . . . . . . . . . . . . A.29 Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.30 Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A.31 Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B Okruh B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.32 Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.33 Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouvám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.34 Subjekty práv a svobod v Listině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.35 Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.36 Obecná ustanovení Listiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.37 Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině . . . . . . . . B.38 Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu . . . . . . . . . . . B.39 Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.40 Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.41 Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky . . . . . . . . . . . B.42 Svoboda projevu a právo na informace v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.43 Petiční právo v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.44 Shromažďovací právo v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.45 Sdružovací právo v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.46 Politické strany v právním řádu ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.47 Ústavní ochrana menšin v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.48 Principy sociálního státu v Listině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.49 Ochrana životního prostředí v Ústavě a v Listině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.50 Právo na spravedlivý proces v Listině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B.51 Prostředky ochrany základních práv a svobod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . .
3 3
. . . . .
. . . . .
. 6 . 9 . 13 . 19 . 23
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . . . .
30 34 38 42 46 60 63 74 80 94 99 103 110 116 121 127 134 143 149 158 159 163 167 175 182 187 188 192 196 201 205 210 213 215 218 221 223 226 231 235 238 242 244 248 250 253
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.1 Předmět a prameny ústavního práva
Otázka A 1. Předmět a prameny ústavního práva Předmět ústavního práva • Ústavní právo se od roku 1990 (a zejména pak v souvislosti s přijetím Listiny a s jejím místem v ústavním pořádku) obsahově změnilo. Přestalo být disciplínou převážně ideologickou a politickou, ale stalo se aplikovatelným oborem platného práva. • Ústavní právo je právním odvětvím veřejného práva, které se zabývá ústavou a vykládá ji (ústavní právo ČR ale obsahuje i normy práva soukromého, zejména Listina je i základem vztahů soukromoprávních). Předmětem ústavního práva je to, co ÚP zkoumá - tedy ústava, ale záleží na vymezení tohoto pojmu, protože pojem ústava není jednoznačný. Tento pojem můžeme chápat ve dvou rovinách: • A) FORMÁLNĚ POJATÁ ÚSTAVA (důraz kladen na formální stránku - tzn. na označení předpisu, případně na zvláštní způsob přijímání těchto předpisů) • pojmem ústava se rozumí především zákon, který je takto označený a obsahuje soubor norem nejvyšší právní síly (např. Ústava ČR); může být však označen i jako ústavní zákon, ústavní listina, konstituce atd. • v širším smyslu se jedná o ústavní pořádek dle čl. 112 Ústavy • tedy předmětem ÚP z formálního hlediska jsou právní normy nejvyšší právní síly • Soubor těchto právních norem nejvyšší právní síly může být obsažen: • v jednom právním předpise - ústava monolegální (Slovensko) • ve více právních předpisech - ústava polylegální (ČR, Jugoslávie, Rakousko) • B) MATERIÁLNĚ POJATÁ ÚSTAVA (kritériem je, jakou matérii předpisy upravují) • z hlediska obsahu právních norem se ústavou rozumí úprava základních vztahů ve státě • ústavou se tyto základní vztahy konstituují (konstituce) • k těmto základním vztahům patří: forma státu a vlády, název, postavení, kompetence a vzájemné vztahy nejvyšších orgánů státu, vnitřní uspořádání, politický režim či práva a povinnosti občanů; zpravidla obsahuje i název státu • Ústava je také základním řádem, podle něhož se tvoří státní vůle a uplatňuje se státní moc, stanovuje pravidla pro tvorbu a vydávání zákonů a jiných právních předpisů a pro jejich vynucování státní mocí. • Vedle základních vztahů obsahují ústavy i další ustanovení, která ústavodárce považuje za tak významná, aby se stala součástí této úpravy. K takovýmto ustanovením patří např. státní monopol a státní ochrana přírodního bohatsví státu, privilegovaný vztah státu k některé církvi nebo náboženství. • Jiným případem jsou nenaplněná ustanovení ústavy a mezery v ústavě. Ústava by měla založit způsob řešení všech předvídatelných vztahů mezi ústavními orgány. Mezery mohou vznikat legislativním opomenutím nebo tím, že předpokládané přijetí dalších ústavních předpisů se neuskuteční, nebo se nenaplní schválený ústavní text, nebo se neustaví ústavní orgány v ústavě předvídané (např. v ústavní listině 1920 se předpokládalo vytvoření autonomie Podkarpatské Rusi, ÚS předpokládaný ústavním zákonem o československé federaci se do r.1991 neustavil, Prozatimní Senát předpokládaný v Ústavě ČR nebyl nikdy vytvořen) • V případě, že parlament nebo jiný ústavou výlučně zmocněný orgán nemůže v ústavou nepředvídané situaci ústavní mezeru zaplnit, může vzniknout stav ústavní nouze - v tomto stavu chybí kompetence k řešení ústavní situace pro ústavní orgány • př. stav ústavní nouze vznikl pro Československo v době 2. světové války, kdy nemohlo být svoláno NS, aby přijalo zákony k řízení odporu proti Německu a zvolilo ústavně předepsaným způsobem prezidenta republiky
Státní právo • někdy se vykládají základní právní vztahy ve státě v právním oboru nazvaném státní právo • ⇒ klade důraz nikoli na právní předpisy, ale na samotnou organizaci, postavení a fungování státu • státní právo se zpravidla vymezuje jako soustava právních pravidel vztahujících se k orgánům státní moci, k příslušnosti a funkcím orgánů státní moci a povinnostem občanů vůči státní moci • na území ČR se do r. 1948 užívalo označení obojí - ústavní i státní právo • po r. 1948 spíše pojem státní právo - nastolení komunistické moci s sebou přineslo zdůraznění role státu a potlačení osobních a politických práv občanů 3
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.1 Předmět a prameny ústavního práva • po pádu komunismu bylo pojetí i výklad státního práva nahrazeny právem ústavním - zdůrazňoval se tím obnovený význam ústavnosti a význam práv a svobod občanů
Druhy ústav • Podle formy • psaná - kontinentální Evropa a USA • nepsaná - vytvořena jinými normami práva, jako jsou zvyklosti, soudní precedenty apod.; např. Velká Británie • Podle způsobu přijetí • oktrojovaná - vydaná pouze z rozhodnutí panovníka (Pillersdorfova, Stadionova) • revoluční - např. Prozatimní ústava 1918 • dohodnutá - je výsledkem dohody převážné části společnosti, je stabilní • Podle jejího dodržování • reálná - je skutečně dodržována, jde o základní znak právního státu • fiktivní - je pouze formální, nedodržována, např. Ústava 9. května • Podle způsobu změny • flexibilní - ústavu lze změnit běžným zákonem • rigidní - změna ústavy je obtížnější než u ostatních právních norem, např. je možno ji vázat na referendum, na vyšší počet potřebných hlasů ke schválení nebo na pravidlo, že ústava smí být změněna jen jednou za pevně daný počet let apod. • Podle charakteru státu • demokratické - založené na pluralitě politických stran, které se mohou střídat u moci • autokratické - př. ústavy fašistické, vyskytující se mezi světovými válkami, vyznačovaly se stručností svých ustanovení, jejich jádrem byly zmocňovací zákony, přenášející zákonodárnou moc na exekutivu
Místo ústavního práva ČR v systému právních odvětví • ústavní právo nelze zařadit jen jako součást práva veřejného, protože obsahuje i normy práva soukromého, zejména Listina je i základem vztahů soukromoprávních (př. čl. 11 - ochrana a limity práva vlastnického a záruky dědění) • ústavní právo upravuje základní vztahy mezi občany, zakotvuje způsobilost k právům, právo vlastnické, ochranu lidské důstojnosti atd., používá přitom i formulace charakteristické tradičně pro právo občanské (např. čl. 5 LZPS) • zakotvuje též základní instituty trestního práva procesního i hmotného (př.čl. 39, čl. 40 odst. 6, čl. 6 odst. 3 LZPS) • čl. 7 Ú a čl.35 LZPS vyjadřují základ práva životního prostředí • v Listině též najdeme vztah k právu pracovnímu (př. čl.9, čl.28) • vztah k právu finančnímu lze najít např. v čl. 11 odst. 5 LZPS
Prameny ústavního práva Jsou úzce spjaty se státním režimem - demokratický právní stát má uspořádaný systém pramenů práva, kdežto v nedemokratickém státě spadají mezi prameny i formy, které umožňují zneužití státní moci. Dále závisí na typu právní kultury (kontinentální, angloamerická, islámská).
Druhy pramenů ústavního práva • obecné právní principy - jsou hlavním pramenem ÚP • hodnotová učení - myšlenkové koncepce, doktríny, politické ideje • monolegální (speciální označení Ústava, Základní zákon apod.) nebo polylegální právní akt (obsažený ve více právních předpisech) • zákony, ústavní zákony, mimořádné zákony (jsou dočasné, řeší určitou krizi - v Itálii čl. 77 Ústavy: v mimořádné situaci vláda vydá na svou zodpovědnost nařízení se silou zákona, ale musí ho téhož dne předložit sněmovnám ke schválení) • tzv.organické zákony – kodifikují nějakou základní otázku, třeba status nějakého orgánu, či zákony o referendu (např. Španělsko, Francie) • soudcovské právo (precedenty) - obsahující autentické interpretace ústavy justičních autorit • prováděcí zákony ústavy - např. volební zákony • nálezy ÚS • jednací řády Parlamentu • normativní akty VM a hlavy státu - dekrety, zákonná opatření; jsou dočasné, musí být dodatečně schváleny Parlamentem 4
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.1 Předmět a prameny ústavního práva • • • • •
mezinárodní a vnitrostátní smlouvy (uzavírají je např. autonomní oblasti Španělska) multilaterální pakty o lidských právech (např. pakty OSN, Evropská úmluva o lidských právech) ústavněprávní obyčeje - třeba ve Velké Británii; např. král musí souhlasit se zákonem, který schválily obě komory sbírka náboženských pravidel - především v islámském právu: šaría právo ES/EU - platí pro členské státy
Prameny ústavního práva České republiky • Česká republika je demokratický právní stát a pouze právní předpisy (nikoli politická usnesení či politické směrnice) mohou být pramenem práva. Systém pramenů ústavního práva ČR v zásadě tvoří: 1. především ústavní zákony, které podle čl. 112. odst. 1 Ústavy ČR tvoří ústavní pořádek: Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. Podle nálezu ÚS č. 403/2002 Sb., je třeba do rámce ústavního pořádku zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. 2. mezinárodní smlouvy, které podle čl. 10 Ústavy jsou bezprostředně závazné a mají aplikační přednost před zákonem 3. akty referenda - ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává svou moc přímo (doposud byl pouze jeden jednorázový ústavní zákon o přistoupení ČR do EU: úz č. 515/2002 Sb.) 4. rozhodnutí Ústavního soudu - vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby; pramenem práva je ovšem pouze výroková část rozhodnutí, jelikož rozhoduje jako „negativní zákonodárce“ (ruší či mění zákon nebo podzákonný právní předpis); odůvodnění rozhodnutí není nikdy pramenem ! 5. zákony, které se týkají úpravy činnosti ústavních orgánů, ústavních práv a svobod občanů, státního občanství, postavení cizinců apod. 6. zákony podle čl. 112. odst. 3, které byly přijaty jako ústavní zákony v době federace, ale pozbyly tímto právním ustanovením právní sílu ústavních zákonů a staly se běžnými zákony 7. zákony, jejichž vydání Ústava předpokládá (volební zákony, jednací řády atd.) 8. za prameny lze v určitém smyslu považovat i zákonná opatření Senátu podle čl. 33 Ústavy - První zákonná opatření přijal Senát v roce 2013, týkala se daní, veřejných zakázek a zdravotního pojištění. 9. rozhodnutí prezidenta republiky - v minulosti k nim patřily dekrety prezidenta Beneše (nález ÚS č. 55/1995 Sb.- kauza Dreithaler: podle článku 112 Ústavy ČR mají ke dni účinnosti této Ústavy jen sílu zákona), v současnosti jsou pramenem práva např. rozhodnutí o vyhlášení amnestie • Ústava a Listina základních práv a svobod jsou jako součást ústavního pořádku ČR označeny výslovně (přímo). • Ústava ČR zavedla s účinností od 1.1.1993 termín „ústavní pořádek“, který používá v čl. 3 a v čl. 112 . Tím byl vyjádřen fakt, že vedle vlastní Ústavy ČR (ústavní zákon ČNR 1/1993) existují v právním řádu ČR i další ústavní zákony, které stojí vedle Ústavy. Ústavní pořádek ČR je tak pojímán jako neuzavřený soubor všech platných ústavních zákonů, jež dohromady tvoří ústavu ČR v širším smyslu. V současné době máme 26 ústavních zákonů. • Termín „ústavní pořádek“ je termínem pr. řádu ČR – jinde ve světě se zřejmě neobjevuje a ani by mu nerozuměli, a to ani ve státech s polylegální ústavou. Může to být i tím, že ani kategorie „ústavních zákonů“ není celospolečensky rozšířena a vyskytuje se jen v některých státech. • Zřejmě vhodnější by bylo, kdyby Ústava ČR použila místo termínu „ústavní pořádek“ termín „ústavní řád“, jež byl a je chápán právě jako soubor ústavních zákonů. • V historii se už jednou objevil termín „pořádek“ v ústavním dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku; zde „právní pořádek“ znamenal obnovení systému práva, ve kterém panoval po přechodu od R-U chaos, jelikož zde fakticky současně platilo více rozdílných právních řádů tzn. „právní pořádek“ = náprava „právního nepořádku“ na území ČS tím, že bude zaveden úplně nový právní systém. • Nyní by mohlo vyplývat, že „ústavní pořádek“ je také nápravou ústavního nepořádku a nutností vytvořit nový ústavní systém, což ale není pravda ! Nová Ústava ČR totiž neobsahovala úplně nové normy, ale plno zákonů, které byly vytvořeny ještě před vytvořením Ústavy ČR.
Nálezy ÚS Pl. ÚS 33/97 principy v ústavním právu • Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid představující ústavodárnou moc ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument insitucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy, nemůže 5
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.2 Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti.
Prameny • • • • • •
V. Pavlíček a kol., Ústavní právo a státověda, 1.díl, Obecná státověda, Linde Praha a.s 1998; str. 21-23, 42-44 → http://cs.wikipedia.org/wiki/Ústava http://www.vakobobri.cz/download.php?view.1165 str. 2 - typové základní prameny a odstavec pod nimi www.pravo.wz.cz/vyb/data/ustavnisystemy0.doc ÚZ Ústava ČR, Listina základních práv a svobod http://www.vakobobri.cz/download.php?view.1009 rezzzy, kapitola XI., str.1, odst. o ústavním pořádku
Otázka A 2. Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 Státovědný základ Legalita a legitimita • státní moc - jeden ze základních znaků státu • moderní stát zakládá svou autoritu a moc na politické legitimitě a legalitě • legitimita moci = „ospravedlnění“ moci, uznání a respektování autority státní moci ze strany společnosti, důvěra společnosti k této moci • 3 důvody legitimnosti panství podle Webera - autorita tradice (tradiční panství), charisma (charismatické panství), legality (panství založené na víře v platnost legálního ustanovení; odůvodněné racionálně vytvořenými pravidly) • státní moc je legitimní tehdy, je-li jí podřízenými osobami považována za oprávněnou - legalita jako základ legitimity • legitimní moc - 2 stránky - procedurální - legitimní se moc stává tehdy, jestliže je výsledkem obecně akceptované procedury; a hodnotovou - obecně akceptovaný rámec hodnot, ve kterém se legitimní moc má a může pohybovat • svobodné volby - důležité pro politickou legitimitu, ztráta legitimity politické moci - vyslovení nedůvěry v následujících volbách • uplatňování a působení státní moci ve společnosti - na základě a v rozsahu stanovené právem = na základě legality • legalita - vůle státu, která je závazná nejen pro ostatní, ale i pro stát samotný • základní principy a postupy legitimity a uplatňování státní moci jsou v právním státě upraveny v ústavách a dalších zákonných předpisech - „legální legitimita“ • legitimita státní moci je založena jak na politické legitimitě, tak na legalitě - politicko-státoprávní ospravedlnění státní moci
Kontinuita a diskontinuita • obsahové vymezení pojmů kontinuita a diskontinuita je značně rozdílné a vágní • kontinuita - nepřetržitý vývoj, charakterizovaný plynulým přechodem jednoho stavu či kvality systému v jiný stav nebo kvalitu, nedochází zde k podstatnému napětí nebo konfliktu • diskontinuita - přerušený vývoj, napětí a prudká negace předcházejícího stavu či kvality a vystřídání starého systému novým • kontinuitu a diskontinuitu dějinného vývoje nelze stavět do ostrého protikladu, mohou se prolínat a přecházet jedna v druhou • kontinuita a diskontinuita jsou relativní, vždy je použijeme ve vztahu k něčemu (v rovině legislativy diskontinuita, v rovině aplikační kontinuita) • materiální (obsahová) kontinuita - recepce materie předchozího právního řádu • formální kontinuita - návaznost na státní ideu, potažmo na státní formu • v našem ústavním vývoji je převažující kontinuita, najdeme tu ale i diskontinuitvní prvky
1918 • československý stát vznikl revolucí proti Rakousku-Uhersku - v politickém i v právním smyslu • z hlediska zdroje moci byl nový právní řád formálně diskontinuitní ve vztahu k právnímu řádu rakousko-uherskému; do té doby platný řád byl právem monarchie, nový právní řád byl založen revolucí proti této monarchii 6
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.2 Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 • ohniskem právního řádu československého státu se stává zákon č. 11/1918 Sb.z.a n. - recepční norma - zajišťuje materiální kontinuitu • pro právní postavení Československa má velký význam i Saint-germainská smlouva (podepsaná 10.9.1919) - v preambuli - historické země ve svých tradičních hranicích se staly základem nového státu československého a tedy skutečným nositelem státní kontinuity - mezinárodní uznání Československa • Masaryk: velký podíl na tvorbě státní ideje, která byla základem pro legitimitu státní moci - více viz → ot. 7 (na straně 30) • nové slovanské státy mají být ve spojení se západními demokraciemi hrází německé dobyvačnosti • Masaryk vychází z toho, že český stát právně nikdy nezanikl a že má historické právo na přičlenění Slovenska • podstatu nového státu spatřuje TGM v demokracii a humanismu • Masaryk zdůrazňoval důslednou ideovou diskontinuitu se státní idejí Rakouska
1938-1945 • koncepce kontinuity podle Beneše - myšlenka nepřetržitého trvání Československé republiky v jejích předmnichovských hranicích (změna hranic Mnichovskou dohodou byla protiústavní; hranice bylo možné měnit pouze ústavním zákonem!) • požadavek uznání neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku, protože od ní se pak odvíjely všechny další neústavní kroky • 30.9.1938 - 4.5.1945 - doba nesvobody - 2. republika, Protektorát - rozbití republiky, ale to se děje pod nátlakem - protiústavní akty • v zahraničí se ale formuje prozatimní státní zřízení Československé republiky (prezident, vláda, státní rada) - navázání na státoprávní tradice první republiky - zachování mezinárodněprávní i vnitrostátní kontinuity • ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř.věst.čsl., o obnovení právního pořádku: 1. předpisy vydané do 29.9.’38 - platný československý právní řád 2. předpisy 30.9.1938-4.5.1945 - nejsou součást právního řádu, ty, které se nepříčí Ústavě je možné na přechodnou dobu používat; zásadně vyloučeny předpisy v oblasti soudního práva trestního, soudního řízení trestního, práva osobního a práva rodinného 3. prezidentské dekrety vydané na základě ústavního dekretu č. 2/1940 Úř.věst.čsl. zůstaly v platnosti, podléhaly ratihabici
1948 • únor 1948 - úplné převzetí moci komunisty • po formální stránce zdůrazňovala Gottwaldova vláda ústavnost a kontinuitu • zásadní materiální diskontinuita mezi ústavním řádem dosavadním a nově nastoleným již od února 48 - změnil se obsah právních předpisů a demokratický systém vlády • v době socialismu došlo k obsahové i formální diskoninuitě právního řádu, formální kontinuita státu trvá • podstatným rysem demokracie je zajištění práv menšiny, jež jí dává šanci stát se demokratickým způsobem většinou to bylo porušeno - vláda ztrácí legitimitu, když zničí demokratické instituce, jichž využila při získání k moci!!! • Ústava 9. května (č. 150/1948 Sb., účinná od 9.6.’48) obsahovala mnoho demokratických prvků (záruky občanských práv a svobod), v řadě ustanovení navazovala na Ústavu 1920, ale nikdy se nestala novým ohniskem právního řádu, moc se na ní nedbalo při tvorbě nových právních předpisů • přijata všemi přítomnými poslanci (246; celkem jich bylo tehdy 300) • nově upraveno postavení slovenských národních orgánů • §171 - výklad a používání ostatních předpisů musí být vždy v souladu s ústavou • §66 - výklad zákonů a rozhodování o jejich ústavnosti příslušejí předsednictvu Národního shromáždění (možnost libovůle) • Ústava 1920 pozbývá platnosti, stejně tak ostatní ústavní i běžné zákony, které jsou v rozporu s Ústavou 9. května neodporují zásadám lidově demokratického zřízení • právo se nadále netvoří na základě přijaté Ústavy, záruky zákonnosti byly zrušeny (např. správní soud měl být zaveden podle Ústavy a nebyl) • teorie 2 ústav - psané a faktické (či také ústava de iure a de facto) • opuštěna tradiční východiska právní kultury kontinentálního typu • popírány mnohé zásady (presumpce neviny, individuální zjišťování odpovědnosti...) • prosazuje se třídní výklad právních předpisů • nahrazovány ideje, z nichž stát vznikl r. 1918 • princip sociální spravedlnosti a vize budoucí absloutní rovnosti + zkušenosti z 2. světové války - akceptace těchto změn velkou částí společnosti • Ústava 1960 (č. 100/1960 Sb.) - spíše ideová proklamace než právní norma • kontinuita s právem po roce 48, diskontinuita s právem první republiky • čl.4 - komunistická strana jako vedoucí síla ve společnosti a ve státě 7
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.2 Kontinuita a diskontinuita v ústavním právu ČR, legalita a legitimita v politických zvratech v roce 1918, 1948 a 1989 • omezení postavení slovenských nároních orgánů - zachována jen Slovenská národní rada • ústavní zákon č. 143/1968 Sb. - vznik federace - formální změna v kontinuitě státu - ohnisko státní moci ale není v zastupitelských sborech, ale v centralisticky organizované komunistické straně • vznikají české národní orgány - ne volbou občanů - ČNR zvolena Národním shromážděním • tento ústavní zákon je zároveň ústavou České republiky a Slovenské republiky, dokud nepřijmou republiky své ústavy • podle ústavy - 3 normová ohniska - ve skutečnosti - veškerá moc v rukou vedoucích orgánů ÚV KSČ
1989 • 17. listopad 1989 - zhroucení komunistického systému v Československu - počátek procesu změn (právní stát, plurarismus, demokracie, tržní hospodářství...) • Sametová revoluce - legitimita státní moci je opět odvozena od vůle lidu jako suveréna • převaha diskontinuity ve všech oblastech státoprávního života • ústava z roku 1960 a ústavní zákon o československé federaci novelizovnány a měněny v rozsáhlé míře • ústavní zákon č. 135/1989 Sb. (29.11.1989)- vypuštěn článek 4. o vedoucí úloze KSČ z Ústavy - zákonný předpoklad pro obnovení politické plurality • zákony obnovující politickou demokracii a občanské svobody (č.15/1990 Sb., o politických stranách, č. 47/1990 Sb., o volbách do Federálního shromáždění, č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů...) • zákonodárství spojené s nápravou křivd a nespravedlností v komunistickém režimu (č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, č. 298/1990 Sb., o vydání majetku církvím, č. 403/1990 Sb., restituční zákon) • Listina základních práv a svobod se stává součástí ústavního pořádku • obnova tržní ekonomiky
Pl. ÚS 14/94 ”Dreithaler” • R. Dreithaler napadá zákonnost dekretu č. 108/1945, o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy • jeho argumenty: • moc zákonodárná příšluší podle Ústavy 1920 pouze Národnímu shromáždění (nebo 24 členný výkonný sbor - neodkladná opatření, když Národní shromáždění nezasedalo apod.), ne prezident • Beneš nebyl v době vydání dekretu prezidentem - abdikoval 5.10.1938 • jeho akty mohly být nanejvýš správní akty moci výkonné a vládní - v rozporu s tehdejším ústavním právem - od začátku neplatné • jedné osobě přiznáno být současně zákonodárcem a zároveň mocí vládní a výkonnou - v rozporu se zásadami právního státu • dekret č. 108/1945 v rozporu i s čl. 2,3,4,11 a 24 Listiny základních práv a svobod • navrhuje prohlásit tento dekret za akt od samého počátku nulitní, případně tuto právní normu aspoň zrušit • Poslanecká sněmovna: • dekret č. 108/1945 byl vydán v mezích oprávnění hlavy státu v době, kdy nebylo ustaveno Národní shromáždění, a tvoří platnou součást našeho právního řádu • oprávnění prezidenta dáno ústavním dekretem č.2/1940 Úř.věst.čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné • všechny dekrety byly posléze schváleny Prozatímním Národním shromážděním (ústavní zákon č.57/1946 Sb.) - ratihabice
Odůvodnění ÚS • v Ústavě 1920 - princip demokratické legitimity - vazba na hodnotový řád, který je základem i mezinárodního právního řádu - otevřenost k mezinárodnímu právu - dekret č. 108/1945 se opírá o mezinárodní konsens doby • usnesení vlády ze dne 3. 12. 1942 O další platnosti prezidentského úřadu prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše Beneškova abdikace r. ’38 byla protiprávně vynucena, není považována za platnou; není možné svolat schůzi Národního shromáždění - Beneš zůstává prezidentem dokud nebude možno provést volbu nového prezidenta • Beneše jako prezidenta (i prozatimní vládu) uznává 27 států • Beneš zdůrazňuje tendenci zachovat právní kontinuitu s československým právním řádem • technicky nemožné zachovávat normotvorné řízení podle hlavy II Ústavy 1920 - nezbytně nutné předpisy budou vydávány ve formě dekretů prezidentem republiky k návrhu vlády a zpravidla projednány Státní radou, spolupodepíše je předseda vlády (pověřený člen vlády) • dekrety podléhají následné ratihabici - pozbývají platnosti 6 měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění, nebudou-li jako zákony znovu usneseny a vyhlášeny (2/1940) • ústavní zákon č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákony dekrety prezidenta republiky - všechny dekrety je nadále nutno považovat za zákon, ústavní dekrety za ústavní zákon • konsens českého národa s hodnotovou a právní návazností na 1. republiku - lid si přeje žít v demokratickém a právním státě • na prozatímní státní zřízení ČSR je třeba nahlížet jako na mezinárodně uznávaný legitimní ústavní orgán československého státu, na jehož území byl nepřítelem znemožněn výkon svrchované státní moci pramenící z Ústavní 8
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.3 Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku
• • • • • • • •
listiny 1920 - všechny normativní akty prozatímního státního zřízení, tedy i dekretu č. 108/1945, jsou v důsledku ratihabice výrazem legální činnosti československé zákonodárné moci tento dekret není v rozporu s právními zásadami civilizovaných společností - je adekvátní reakcí (demokracie se může a musí bránit totalitnímu režimu) konfiskace „nepřátelského majetku“ - nepřátelé Československé republiky jako demokratického státu, ne nepřátelé na primárně národností bázi presumpce odpovědnosti osob německé národnosti (musí dokazovat, že zůstaly věrné ČSR, aktivně se podílely na odboji...) - adekvátní - podstatná část německého národa vědomě participovala na nacistickém režimu, Němci v pohraničí dali záminku k Mnichovské dohodě... dekret č. 108/1946 podložen i usneseními Postupimské konference exilové a bezprostředně poválečné zákonodárství představuje dnes již uzavřený okruh problémů a otázek, souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země - z hlediska současnosti vesměs bez aktuálního významu dekret č. 108/1945 byl v době svého vydání legálním i legitimním aktem zkoumání toho, jestli je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy postrádá jakoukoli právní funkci ÚS návrh zamítá
Prameny • PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti : 1/ Český stát a Němci. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2002. O kontinuitě a diskontinuitě, s. 36-88. • HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 2.1.2 Moc a legitimita, s. 56-62. • FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Jan. Základy státovědy. 2. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1997. 1.3.2 Státní moc; její legitimita a legalita, s. 18-20. • ADAMOVÁ, Karolina. K otázce kontinuity a diskontinuity práva v České republice. In Příspěvky k vývoji právního řádu v Československu 1945-1990. Univerzita Karlova v Praze : Nakladatelství Karolinum, 2002. s. 73-78. • CÍSAŘ, Jaroslav; KINDL, Vladimír. Vývoj zákonodárství na území ČSR 1945-1990. In Příspěvky k vývoji právního řádu v Československu 1945-1990. Univerzita Karlova v Praze : Nakladatelství Karolinum, 2002. s. 79-96.
Otázka A 3. Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku • pojem ústavní pořádek je českým unikátem - ani kategorie ústavních zákonů není běžná v Evropě • do roku 1992 se používal pro soubor právních předpisů ústavní síly ústavní řád • teoreticky slovakismus - právny poriadok = právní řád, kdežto v češtině pořádek znamená dodržování určitých pravidel (veřejný pořádek) nebo výsledek určitého uspořádání (kdežto ústavní pořádek je ve skutečnosti množinou) • ústavním základem první republiky postupně: o zřízení samostatného státu (11/1918 Sb.z.a n.), o prozatimní ústavě (37/1918) a zákon uvozující Ústavu (121/1920) • Ústava nebyla nikdy novelizována za 1. republiky, pouze doplněna několika ústavními zákony (např. o ochraně svobody osobní, domovní a tajemství listovního) + o státních hranicích) • během druhé republiky byly schváleny tři zásadní ústavní zákony: o autonomii Slovenské krajiny, Podkarpatské rusi (299 a 328/1938) a zmocňovací ústavní zákon (330/1938) • vláda v exilu vydávala i ústavní dekrety (10 z 44 londýnských) - např. o prozatímním výkonu moci zákonodárné, o obnovení právního pořádku (11/1944 - užit pojem obnovení právního pořádku, zde se jednalo o „úklid“ - výsledek uspořádání, nikoli množinu) • po roce 1945 - ústavní dekret o Prozatímním národním shromáždění (47/1945) a ústavní zákon o Ústavodárném národním shromáždění (65/1946 Sb.), následně se staly nejdůležitějšími Ústava schválená 9. května 1948 (150/1948 Sb.) a socialistická ústava z roku 1960 (100/1960 Sb.) • v letech 1968 - 1989 byly nejdůležitějšími ústavními zákony Ústava z roku 1960 (100/1960 Sb.), ú.z. o československé federaci (143/1968 Sb.) a ú.z. o postavení národností v ČSSR (144/1968 Sb.) vedle mnoha dalších • v letech 1989 - 1992 bylo přijato celkem 51 ústavních zákonů Federálním shromážděním, ČNR a SNR - např. vypuštění článku o vedoucí úloze KSČ (29.11.1989), ú.z. umožňující odvolávat poslance a na jejich místo kooptovat nové (od 23.1. do 31.3.1990), volný mandát, změna názvu státu, zrušení Národní fronty, o navrácení majetku KSČ a 9
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.3 Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku SSM lidu ČSFR, Listina, o ÚS, o referendu umožňující vystoupení, o dělení majetku České a Slovenské Federativní republiky (územní princip na nemovitost a příslušenství, podíl 2:1 - princip počtu obyvatel - v ostatních případech) či o zániku československé federace (25.11.1992) • pojem ústavní pořádek původně zmíněn pouze dvakrát (čl. 3 a 112), po euronovela osmkrát - např. čl. 87 odst. 1 písm. a), podle něhož ÚS rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem (původně ústavní zákon a mez. smlouvy o lidských právech a základních svobodách) • pozitivně vymezuje čl. 112 Ústavy: Článek 112 (1) Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. (2) Zrušují se dosavadní Ústava, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. (3) Ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této Ústavy mají sílu zákona. • neuzavřený soubor všech platných ústavních zákonů - ústavní pořádek se rozšiřuje - Ústava však může být doplňována či měněna pouze ústavním zákonem (čl. 9 odst. 1) • další zmínka v Ústavě v čl. 3 - součástí ústavního pořádku je i Listina • pět základních oblastí (v současné době 27 ústavních zákonů): 1. Ústava - 1/1993 Sb. - přijata 16.12.1992, účinná od 1.1.1993 2. Listina základních práv a svobod - 2/1993 Sb. - přijata dříve Federálním shromážděním v lednu 1991, uvozovací ústavní zákon k Listině č. 23/1991 se stal běžným zákonem na základě odst. 3 čl. 112 Ústavy • na ústavní úrovni není označena za ústavní zákon - její ústavní síla dovozena ze skutečnosti, že je zařazena do ústavního pořádku (již čl. 3 Ú) • po 31.12.1992 však nemá nadústavní postavení (i výklad a užití ústavních zákonů muselo být v souladu s Listinou) 3. ústavní zákony přijaté podle této Ústavy - z počátku dvě interpretace: ú.z. předvídané Ústavou (úprava názvu vyšších územních samosprávných celků - naplněn, o státním referendu - nenaplněn, o prozatimním Senátu - nikdy nebude naplněn) či přijaté procedurou podle Ústavy • • • • • • • • • • • •
347/1997 Sb. o zřízení vyšších územně samosprávných celků a o změně Ústavy - výčet 13 krajů + hl.m. Praha 69/1998 Sb. o zkrácení volebního období PSP 110/1998 Sb. o bezpečnosti ČR 162/1998 Sb. kterým se mění Listina (čl 8 LZPS- zadržení z 24 hodin na 48) 300/2000 Sb. kterým se mění Ústava a ú.z. o bezpečnosti ČR (související se vstupem do NATO, určité pravomoci svěřené vládě) 176/2001 Sb. o změně ú.z. o zřízení vyšších samosprávných celků (přejmenování 4 krajů) 395/2001 Sb. o změně Ústavy (euronovela - čl. 10 a) ) 448/2001 Sb. o změně Ústavy (novým hlavním cílem ČNB je péče o cenovou stabilitu) 515/2002 Sb. o referendu o přistoupení ČR k EU a o změně Ústavy (ad hoc referendum, které by se dalo zopakovat nejdříve po dvou letech) 319/2009 Sb. o změně Ústavy (možnost seberozpuštění PSP - čl 35 odst. 2 Ústavy) 135/2011 Sb. o změně ú.z. o zřízení vyšších samosprávných celků (přejmenování na Kraj Vysočina) 71/2012 Sb. kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (přímá volba prezidenta)
4. ústavní zákony upravující státní hranice - pouze změna, ne její vytyčení - proto nebylo potřeba ústavního zákonu v roce 1993, jelikož šlo pouze o generální vytyčení státních hranic, potřeba jej bylo až v roce 1997 při změně hranic • • • • • • • • •
102/1930 Sb. o úpravě st. hranic s Německem, Rakouskem a Maďarskem 205/1936 Sb. o úpravě st. hranic s Německem 62/1958 Sb. o konečném vytyčení st. hranic s Polskem ú.z. ČNR č. 30/1974 Sb. a ú.z. č. 66/1974 Sb. o změně st. hranic s Rakouskem (ve federaci byly přijímány ústavní zákony o změně hranic jak každou republikou, tak federálně) 121/1981 Sb. (ČNR) a 37/1982 Sb. o změnách st. hranic s Německem 43/1988 Sb. (ČNR) a 169/1988 Sb. o změnách st. hranic na hraničních vodních tocích s Polskem 74/1997 Sb. o změnách st. hranic se Slovenskem (Židlochovická smlouva) 76/2004 Sb. o dílčí změně st. hranic s Rakouskem (malá území na Vitorazsku, Valticku atp.) 633/2004 Sb. o dílčí změně st. hranic s Německem
5. ústavní zákony ČNR přijaté po 6. červnu 1992 10
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.3 Ústavní pořádek ČR; vztah Ústavy a jiných součástí ústavního pořádku • 4/1993 Sb. o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (pojistka přijata 15.12.1992, kdyby nebyla schválena ústava - obsahovala recepci právního řádu ČSFR) - pokud by Ústava přijata nebyla, řídila by se nezávislá ČR příslušnými ustanoveními federálních ústavních předpisů, zejména ustanoveními o postavení ČNR a vlády ČR • 29/1993 Sb. o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (převod soudců a prokurátorů) • svým obsahem i pojetím by oba ústavní zákony patřily do ustanovení přechodných a závěrečných Ústavy, pro svoji délku (a politické důvody) to však bylo nemožné • ústavní zákon o bezpečnosti ČR - 110/1998 Sb. • zvláštní nástroj k překonávání krizových situací a umožnění efektivního fungování státu během nich • dovoluje ukládat osobám mimořádné povinnosti a omezovat jejich určitá práva a svobody • stanovuje základní ústavní povinnost státu: „Zajištění svrchovanosti a územní celistvosti ČR, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot“ • aplikuje se v případě ohrožení - dle intenzity může být vyhlášen nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav - zveřejňuje se v hromadných sdělovacích prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon • nouzový stav - v případě živelné pohromy, havárie či jiného značného ohrožení životů, zdraví, majetku nebo vnitřního pořádku a bezpečnosti • doposud vyhlášen dvakrát: v r. 2002 kvůli povodním a v roce 2007 kvůli orkánu Kyrill • stav ohrožení státu - v případě bezprostředního ohrožení svrchovanosti států, územní celistvosti nebo jeho demokratickcýh základů • lze prodloužit volební období nejdéle o šest měsíců, není-li umožněno konat volby (jedná se o nepřímou novelizaci Listiny, kde je prodloužení volebního období zakázáno, ale v případě nouzového stavu či stavu ohrožení státu by se řídilo tímto ústavním zákonem jakožto lex specialis), při rozpuštění PSP může zastupovat Senát při vyhlášování stavů • v případě dvou závažnějších lze zkrátit dobu potřebnou k přijetí vládního návrhu zákona teoreticky na čtyři dny (president nemá právo vrátit, nelze přijmout ústavní zákony) • nepřejaté ústavní zákony byly buďto a) zrušeny - derogovány (odst. 2) nebo b) pozbyly síly úst. zákonů - dekonstituovány (odst.3) • formální pojetí ústavního pořádku (všechny součásti mají stejnou právní sílu + lex posteriori derogat priori) vs. faktické pojetí (nejvýznamnější faktické postavení má Ústava a Listina) • nezměnitelné jádro Ústavy (materiální ohnisko ústavního pořádku) (čl. 9 odst. 2) specifikováno zvláště v nálezu Pl. ÚS 27/09 (318/2009 Sb.) - „kauza Melčák“ • „především svrchovanost lidu a principy obsažené v čl. 5 a 6 Ústavy a přirozenoprávní ustanovení Listiny základních práv a svobod, která zakládají ústavní právo na odpor (čl. 23 Listiny) ... základní principy volebního práva“ • jiný z výkladů - předcházející články (1-9) jsou nezměnitelným jádrem Ústavy • materiální jádro ústavy v Německu i Rakousku ⇒ možnost rušit i ústavní zákony • Poukázání na skutečnost, že nezrušením tohoto ústavního zákona by došlo k precedensu, který by mohl mít za následek znepřehlednění právního řádu ČR, obdobná praxe fungovala i za Výmarské republiky, kdy se ustanovení Ústavy často prolamovaly speciálními ústavními zákony, což vedlo k labilitě této Ústavy. • čl. 9 odst. 2 je zmiňován i v nálezu Pl.ÚS 36/01 (403/2002 Sb.), z kterého vyplývá, že nelze zmenšovat ochranu lidských práv • „žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod.“ • součástí ústavního pořádku jsou i mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách POZOR NA ČASTOU CHYBU U ZKOUŠEK, ZA KTEROU SE VYHAZUJE: Nález ústavního soudu nelze v žádném případě interpetovat tak, že mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách jsou součástí Ústavního pořádku. Nález ústavního soudu nezměnil znění článku 112, kde je ústavní pořádek vyjmenován taxativně. Důsledkem tohoto nálezu je však to, že při porušení práv vyplývajících z těchto smluv se jich lze dovolávat právě u ÚS. • před euronovelou v případě rozporu se zákonem se použily, byly přijímáné kvalifikovanou většinou a byly bezprostředně závazné • euronovela stanovila aplikační přednost všech mezinárodních smluv v případě rozporu se zákonem (čl. 10 Ú) a zrušila čl. 87 odst. 1 písm. a) a b), takže ÚS nemohl rozhodovat o zrušení právních předpisů pro jejich rozpor s lidskoprávní smlouvou • Ústavní soud judikoval (Pl. ÚS 36/01), že nelze omezit již dosaženou procedurální úroveň ochrany základních práv a svobod, a proto jsou mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách součástí ústavního pořádku: Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním 11
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.4 Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah soudem, a to s derogačními důsledky. Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení § 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodních smlouvy o lidských právech a základních svobodách. • s tímto nesouhlasí např. Prof. Pavlíček • jsou jednorázové ústavní zákony (o zkrácení volebního období, o referendu o přistoupení ČR k EU) součástí ústavního pořádku? • nezodpovězená otázka
Místo principů v ústavním právu • Principy v ústavním řádu jsou různého druhu a významu, zasahují do všech ústavou upravených oblastí- náleží k nim principy ideové, politické, organizační, právní a politickoprávní • Některé z těchto principů mají výlučně nebo převážně procesní povahu (v ústavním textu jsou pojmenovány jako principy, zásady, duchovní hodnoty, aj.) • Ústavní principy procesní povahy stanovují pravidla závazná pro zákonodárce, jak má podrobněji upravit vztahy a řízení v různých oblastech • Zdrojem ústavních principů musí být nositel moci ústavodárné, který je vyjadřuje v pozitivním právu, tedy v předpisech ústavního práva (mají – li být předpisy závazné, musí být součástí právního řádu) • př. v době války byla dekretální normotvorba zdůvodňována principem, že zdrojem veškeré moci je lid, který určuje i formy, jež mu umožňují v době ústavní nouze vést boj proti nacismu a zajistit tak obnovení podstatných, ústavou chráněných hodnot ve státě • Obsaženy hlavně v preambulích a základních ustanoveních Ústavy a Listiny • Principy: právní jistota, svrchovanost státu, správní soudnictví, neporušitelnost přirozených práv člověka, neporušitelnost práv občana, svrchovanost zákona, neznalost zákona neomlouvá, nepřípustnost retroaktivity atd. • Právní principy obsažené v ústavě jsou odrazem politického systému dané právní kultury, nejsou ani věcné, ani univerzální, mění se v prostoru a v čase • Právní principy mají různý stupeň obecnosti a dle toho jsou různě klasifikovány a hierarchicky řazeny (k nejobecnějším a základním principům patří např. v preambuli LZPS – neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona → všechny tyto principy mají v ústavním řádu ČR stejný právní význam a tutéž právní sílu → uvedené principy proto musí být podrobně vyjádřeny v právních normách dalších zákonů – ústavních i ostatních (zdůvodňují přijatou úpravu), nelze tyto principy klást proti sobě, ale je nutné je vykládat ve vzájemném souladu, pouze ústavodárce může změnit místo a význam těchto principů) • K významným procesním institutům patří počítání času – lhůty počítané v letech, měsících, dnech i hodinách → nález ÚS č. 30/1998 Sb - Pl. ÚS 33/1997 . : V systému psaného práva má obecné právní pravidlo charakter samostatného pramene práva pouze praeter legem = pokud psané právo nestanoví jinak → I v českém právu platí a je aplikována řada principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech (neznalost práva neomlouvá, atd.) • Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení nejistoty v právních vztazích (důležitá role zejm. v dokazování ve sporech), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů → myšlenkové konstrukce fikce stavění lhůty → vytvoření konstrukce reálně umožňující právo, resp. pravomoc v daném časovém limitu uplatnit. • Když dochází ke sporu o výklad nějakého ustanovení mezi subjekty aplikující Ústavu, je třeba tento spor řešit ve prospěch možnosti uplatnění ústavní pravomoci, jíž se dané ustanovení týká, čili z hlediska smyslu a účelu dotčeného právního institutu. (př. dělba moci mezi ústavními orgány v zákonodárném procesu) • Kontinentální právo je založeno na právu psaném, které bylo pokrokem z hlediska právní jistoty. I obecné principy, dnes označované za nepsané byly v psaném právu vyjádřeny a lze je z psaného práva abstrahovat
Prameny • • • • •
Ústavní právo a státověda II.díl, Václav Pavlíček a kol. dotisk 2003 Komentář k Ústavě a Listině, Karel Klíma a kol., 2. vydání Ústavní systém ČR, Gerloch, Hřebejk, Zoubek, 4. vydání Ústava, přednášky z ÚP semináře s Dr. Hřebejkem 12
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.4 Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah
Otázka A 4. Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah Historický kontext vzniku ústav států střední a východní Evropy • přelom 80. a 90. let – zhroucení systému „reálného” socialismu v čele se SSSR , konec vlády totalitních režimů ve střední a východní Evropě ⇒ snaha formulovat zásady nového hodnotového systému, zásady právního státu • nové mocenské uspořádání – potřeba legitimity ⇒ svobodné a otevřené volby do parlamentů (nové strany a hnutí, ale i dříve existující, třeba s novým názvem a novými tvářemi) • bouřlivý společenský pohyb, nutnost úpravy právních řádů, zpočátku především rychlá úprava politických práv (volební zákony, právo sdružovací, právo zakládat politické strany atd.) • u nás (a ve většině ostatních států) zůstáva dosavadní ústavní úprava v platnosti, poměrně rychle se ale mění její obsah, dochází k novelizacím, záskává se tím čas pro přijetí nové ústavy
Proces vzniku Ústavy ČR • 1. verze návrhu Ústavy vypracován už v roce 1991 komisí expertů, v roce 1992 vládní návrh Ústavy v podobě Pracovního materiálu • 27.8.1992 – dohoda ODS (Klaus) a HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko - Mečiar), že k 1.1.1993 vzniknou dva samostatné státy ČR a SR • červen 1992 po volbách – vláda – koalice ODS – KDS, dále KDU-ČSL a ODA – prohlášení – vláda má mandát k tomu, aby spolu s ČNR položila základy svébytného státního celku, schopného samostatné existence (...) Jedním ze základních úkolů – předložit České národní radě návrh Ústavy ČR • práce na textu Ústavy – 2 komise • vládní komise – zřízena 10.7.1992 (předseda komise V.Klaus, místopředseda J.Kalvoda, sekretář C.Svoboda a další) • dočasná komise předsednictva ČNR pro přípravu Ústavy ČR – krátce po vládní • z činnosti vládní komise nemáme žádné archiválie, lepší situace je v archivu PS – zprávy předsednictva ČNR plénu, 9 usnesení z komise předsednictva ČNR • práce komise ČNR • nejprve se usnesla na „základních tezích” – 12 obecných doporučení obsahu Ústavy pro vládní komisi plus žádost, aby vládní komise do 22.7. dodala zpracované výstupy • dále byla připojena stanoviska k jednotlivým ústavním institutům (soudní moc, prezident, vláda, územně správní uspořádání) • v srpnu rozšíření původních tezí o dalších 24, podrobnějších • v září připojení stanovisek k pracovnímu návrhu vlády • vlastní text Ústavy tedy vznikal převážně na půdě vládní komise, postupně se angažovaly i politické špičky koaličních stran • Vláda ČR se zabývala návrhem Ústavy, společně se stanoviskem Legislativní rady k němu, na své mimořádné schůzi 2. listopadu 1992 • po diskuzi byli místopředsedové vlády vyzváni vypracovat preambuli a do 3.11.1992 vypracovat definitivní text Ústavy ČR podle připomínek a doplnění vlády • 4. listopadu byl vládní návrh Ústavy ČR postoupen předsednictvu ČNR, předán k projednání výborům (s výjimkou mandátového a imunitního), posléze rozeslán poslancům ČNR, kteří měli do 30 dnů rozhodnout • vládní návrh ústavního zákona ČNR, Ústava ČR byl spolu se společnou zprávou výborů zařazen na program 10. schůze ČNR, 16. prosince 1992 • celodenní jednání s desítkami návrhů na změnu a doplnění návrhu Ústavy – 6 bylo schváleno • Ústava ČR byla přijata 172 kladnými hlasy ze 198 přítomných, účinnosti nabyla 1. ledna 1993 • Ústava byla přijímána v časovém tlaku, díky tomu však splnila jednu ze základních funkcí ústavních listin – stala se základním právním dokumentem, kterým se konstituuje nový stát • širší odborná veřejnost se na textu v podstatě nepodílela, důležitá je však role Václava Havla • na funkci prezidenta abdikoval 20.7.1992, uvažovalo se o něm však v jako o prvním prezidentovi samostatné ČR – nejen proto se snažil ovlivnit podobu Ústavy • text Několik poznámek na téma české ústavy – 7.8.1992 13
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.4 Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah • autor glosuje obě již známé expertní varianty návrhu Ústavy, připomíná obsah svého dřívějšího návrhu federální ústavy, zvažuje různé alternativy řešení sporných problémů • dalším dokumentem je text Ústavy se zásahy V.Havla • forma Ústavy – mělo jít o 3 dokumenty – Deklarace o vzniku a důvodech vzniku samostatné ČR, Ústava ČR plus jeden ústavní zákon o vzniku a prvních fázích existence ČR • v samotném úvodu zakotvení hodnotového systému státu (vč. referenda) • 2. hlava – základní práva a povinnosti občanů • nerozpustitelný senát volený na regionálním základě se suspenzivním právem veta volený většinovým systémem • prezident s vlastní neodvozenou politickou legitimitou, s vyvažující a stabilizující ústavní a politickou rolí • přepracoval preambuli – tak byla nakonec i schválena • největší změny vládního návrhu ústavy pak 7.-12. prosince na výjezdním zasedání ústavně právního zasedání ČNR v Lánech • další návrhy – listopad a prosinec 1992, z per opozice – neměly šanci na úspěch • Levý blok • Československá sociální demokracie • Československá strana socialistická
Historická podmíněnost ústavního vývoje • ústavy, jak je chápeme dnes, musíme dát do souvislosti s pojmem „moderního státu” • první takovou byla ústava Virginie z roku 1776 (spolu s Deklarací práv člověka na štěstí, svobodu, ochranu před tyranií) • Deklarace práv člověka a občana z roku 1789 – „společnost, ve které není zajištěna záruka práv ani vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu” • v protikladu k absolutismu vzniká nový typ společnosti – občanská společnost, moderní stát získává nové poslání – vystupovat jako představitel obecného blaha, zajišťovat civilizovaný chod společnosti ⇒ měl by být neutrální a ústavy by to měly zajistit
Koncepce Ústavy ČR • požadavky na ústavní text – vnitřní logika, vnitřní bezrozpornost a co nejméně „mezer” • problém – málo času na přijetí ústavy, snaha vstoupit do mezinárodních vztahů s vlastní ústavou ⇒ objevily se problémy související s malou konzistentností jejích teoretických východisek • další problém – nedostatečná kvalifikace většiny expertů z vládní komise pro tvorbu Ústavy – Ústava se nepíše podle modelu, ale podle politických potřeb, přitom se vychází ze zkušeností jiných a z vlastních tradicí. Teoretické znalosti by pomohly zachovat vnitřní logiku textu, omezit mezery a nebezpečí vnitřní rozpornosti, zajistit jednotu významu pojmů, apod. • teoretická východiska Ústavy ČR – liberální stát, demokratické principy, dělba moci, parlamentní systém • Ústava a Listina tvoří dohromady nejdůležitější součásti Ústavního pořádku ČR • inspirace především koncepcí Ústavní listiny z r.1920 • hlavně pokud jde o strukturu, zařazení preambule, řazení kapitol, hlásení se k parlamentní formě vlády, dělení na ZM (PS, Senát), VM (vč. prezidenta), SM • inspirace Ústavní listinou 1920 je markantní, přestože její koncepce byla převážně pozitivistická a národnostní a koncepce Ústavy ČR je přirozenoprávní a občanská • preambule • historická kritika naší preambule – zmiňuje státnost Koruny české a Československa, ale zapopomíná na dobu Přemyslovců i Velké Moravy (ovšem úprava státních svátků Ústavu nerespektuje – Sv.Václav, Cyril a Metoděj) • občanský princip – občané ČR v Čechách, na Moravě, ve Slezsku • hodnoty lidské svobody, důstojnosti, vlast rovnoprávních, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi povinnosti vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku • svobodný, demokratický stát založený na úctě k LP a na zásadách občanské společnosti, principech právního státu • součást rodiny evropských a světových demokracií • Listina jako zvláštní předpis • i ústavní listina 1920 byla polylegální, některá práva a svobody upraveny mimo ni (jiné ovšem upraveny v Hlavě V. a VI.) 14
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.4 Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah • zařazení zvláštní hlavy o ČNB • vymyká se koncepci Ústavní listiny 1920 ⇒ Ústava ČR je založena na suverenitě lidu, ovšem bankovní moc je stěží výrazem suverenity lidu • tím spíš, když ústavně neodpovědný prezident jmenuje ústavně neodpovědné funkcionáře ČNB • ustanovení o mimořádných situacích a občanských povinnostech • v Ústavní listině z roku 1920 byly některé základní povinnosti (například volební) • do našeho ústavního pořádku se dostaly až v souvislosti se vstupem do integrovaných mezinárodních společenství (NATO) • demokratický vs. liberální stát • Ústavní listina z roku 1920 – demokratický – snaha podněcovat a zabezpečovat co největší účast občanů na správě státu • Ústava ČR – liberální - je založen na koncepci, aby občan byl co nejvíce osvobozen od poměrně slabého státu • úprava ústavního soudníctví • i v Ústavní listině z roku 1920, v uvozovacím zákoně, ale tam se výrazněji neprosadilo, úzce spjato se SM (i personálně), dovršovalo pozitivistickou koncepci svrchovanosti zákona, které se nemůže vyhnout ani Parlament – podléhá kontrole, zda jeho činnost je v ústavních mezích • dnes je ÚS na soudní moci nezávislý, je to spíše politický orgán, který má limitovat ZM, VM i SM • aktuální problém – zda není ÚS až příliš silný • inspirace i Ústavou z roku 1960 a jejími změnami z roku 1968 • jednota moci, odpovědnost zastupitelským orgánům, vedoucí úloha KSČ – vypuštění tohoto článku v roce 1989 posílilo prezidenta, který zůstal nadále odpovědný Federálnímu shromáždění, ale už nebyl ovládán stranou • dvojí postavení prezidenta • inspirace Ústavní listinou z roku 1920 – politická a ústavní neodpovědnost a nutnost kontrasignace – princip dělby moci, součást VM • inspirace Ústavou z roku 1960 a změnami z roku 1968 – plná neodpovědnost a žádná kontrasignace – princip autokratické vlády ⇒ otázka, zda je to slučitelné s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu Zjednodušené schéma: • • • •
funkce – regulace fundamentálních společenských vztahů obsah – pravidla chování, tj. právní normy sloužící k regulaci těchto vztahů předmětem jsou ony fundamentální společenské vztahy forma je dvojí – vnitřní – podoba uspořádání prvků ústavy mezi sebou, vnější – jejichy vystupování navenek vůči jiným právním předpisům
Forma Ústavy ČR • formou ústavy se rozumí zvláštní podoba uspořádání prvků obsahu ústavy mezi sebou (vnitřní struktura) a jejich vystupování navenek vůči jiným právním předpisům (vnější forma) – Prof. JUDr. Jan Filip, CSc
Vnitřní forma Ústavy ČR • je tvořena vazbami prvků ústavního obsahu bez ohledu na to, kde se v ústavě nacházejí (Ústava, Listina, další ústavní zákony), struktura ústavy je tak tvořena • ústavními normami • ne vždy obsahují sankci, to ale neznamená, že právně chráněny nejsou • když sankce je, pak jde např. o zrušení neústavního nebo nezákonného právního předpisu, vyslovení nedůvěry vládě, ztráta funkce v orgánu, krácení nebo odnětí platu poslanců, odnětí slova, pořádkové opatření atd. • ústavními instituty • měly by být vytvářeny pouze ústavními normami či jejich spojením, které upravují určitý společenský vztah nebo skupinu stejnorodých společenských vztahů • instituty se váží na ústavní principy – např. institut demokracie, právního státu, samosprávy • ústavním systémem • ten je tvořen komplexem všech ústavních norem 15
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.4 Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah
Vnější forma Ústavy ČR • spočívá ve vyjádření ústavního obsahu navenek 1) nadpis Ústavy • jde jakoby o zvláštní adresu, na které ústavu najdeme v množství složek právního řádu • součástí je forma právního předpisu, evidenční číslo v publikačním orgánu a název • forma právního předpisu • ta je vysloveně předepsána, musí být označena jako ústavní zákon podle čl.9 odst. 1 Ústavy • sem patří i orgán, kterým byl akt přijat – zde ČNR • evidenční číslo ročníku Sbírky zákonů a čísla v rámci tohoto ročníku • č. 1/1993 Sb. • stejně to funguje i u běžných zákonů • název (titul) právního předpisu • má ve zkratce vyjádřit jeho obsah, ovšem u ústav je tomu jinak, protože jejich obsahem jsou fundamentální společenské vztahy ⇒ proto je název Ústava ČR • u nás to tak jednoznačné není, protože Ústava neobsahuje úpravu základních práv a svobod • Listina i další složky ústavního pořádku svůj název mají 2) systematika Ústavy • vnitřní struktura ústavy charakterizuje ústavu jako systém norem a institutů tvořící základ systému práva v určitém státě X systematika je se strukturou těsně spjata, ale není s ní totožná • snaha pomocí obecné systematiky vyjádřit teoretickou či ideologickou koncepci, na které jsou ústavy vybudovány (př. ve Francii je úprava prezidenta a vlády před parlamentem) • zvláštní systematika – úprava jednotlivých článků, důležitější a obecnější věci upraveny dříve • naše ústava – rigidní, psaná, tvoří ji Preambule a 114 článků (pozn. Ústava ČR končí článkem 113, ale článek 103 byl zrušen a ke článku 10 se přidaly články 10a a 10b ⇒ dohromady je jich opravdu 114) • Preambule: prohlášení o obecných tradicích, současnosti a cílích • další obsah – postupně vyjadřovány základní hodnoty (Základní ustanovení), další hlavy vyjadřují princip dělby moci vč. vztahu státní moci a územní samosprávy, postavení jednotlivce Ústava v zásadě neupravuje (to je upraveno v Listině) • systematika je tedy následující • • • • • • • • •
Preambule - prohlášení Základní ustanovení (čl. 1-14) Moc zákonodárná (čl. 15-53) Moc výkonná – prezident (čl. 54-66) a vláda (čl. 67-80) Moc soudní (čl. 81-96) – Ústavní soud (čl.83-89), soudy (čl. 90-96) NKÚ (čl. 97) ČNB (čl. 98) Územní samospráva (čl. 99-105) Přechodná a závěrečná ustanovení (čl. 106-113)
3) vyšší právní síla Ústavy • pojem „právní síla” je spjat s právním řádem, který je hierarchicky uspořádán (normy jsou všechny stejně závazné, mohou mít ale jinou právní sílu) ⇒ vztahová hirerarchie • předpis nižší právní síly nesmí odporovat předpisu vyšší právní síly (typicky primární akty) • předpis nižší právní síly musí být v souladu s předpisem vyšší právní síly (vztah primárních a sekundárních právních předpisů) • platí tak tedy, že lex superior derogat legi inferiori • při stejné právní síle použijeme pravidlo lex specialis derogat legi generali, a další lex posterior derogat legi priori • pozn. dále máme i aplikační hierarchii, která určuje, který pramen se použije přednostně – příkladem je čl. 10 Ú, který určuje aplikačni přednost mezinárodních smluv před zákonem • pokud je akt nižší právní síly v rozporu s aktem vyšší právní síly, platí presumpce správnosti – akt je platný do doby, než Ústavní soud (podle čl. 87.a),b) nebo obecný soud (podle čl. 95 odst.1) vysloví něco jiného • z čeho plyne vyšší síla či nadřazenost Ústavy 16
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.4 Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah • materiálně je podmíněna obsahem Ústavy, který je třeba chránit a prosadit v ostatních složkách právního řádu, rovněž jde o prosazení regulační funkce Ústavy, o zajištění stability obsahu Ústavy, o vědomí nejvyššího právního aktu, který je ostatním nadřazen a tvoří vrchol právního řádu, je zárukou samostatnosti, vnitřní jednoty a stálosti obsahu ústavy,který nemůže být narušen jinými právními předpisy • formálně je to vyjádřeno v nadpisu Ústavy, určením ústavodárné procedury a někdy i přímo v textu – u nás se výslovně nestanoví, že je základním zákonem, spolehlivě to však lze dovodit např. z čl.9, 39 odst.4, 87 odst. 1 písm. a) a b) či čl.95 Ústavy • v našem ústavním pořádku jsou východiska pro určité odstupňování vlastnosti měnitelnosti jednotlivých ústavních ustanovení • ústavodárce je v demokratickém právním státě omezen • jde především o tzv. klauzuli věčnosti – čl. 9 odst. 2 Ú – tohle ustanovení nepřipouští „změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu” – nikde není psáno, co konkrétně ty náležitosti jsou ⇒ jde o interpretaci, když bychom chtěli být konkrétní, pak jde o: • čl. 1 Listiny – „lidé jsou si svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné” • čl. 1 odst. 1 Ústavy – „úcta k právům a svobodám člověk a občana” • preambule Ústavy a Listiny – „lidská důstojnost a svoboda„, „přirozená práva člověka, práva občana“ atd • otázka, jak této neměnitelnosti dosáhnout – čl. 9 odst. 2 je lex imperfekta a klidně se dá i ústavodárcem zrušit • kromě nezrušitelných ustanovení ústavu rušit, měnit a doplňovat lze a to podle čl. 9 odst. 1 jen a pouze ústavním zákonem 4) ústavodárná procedura • slouží k tomu, aby nedošlo ke střetu ústavního zákona s ostatními předpisy, nahradila původní prostředky (př. přísaha na text předpisů),zvláštnosti ústavodárného procesu: • a) výčet subjektů ústavodárné iniciativy • výčet užší, širší (Švýcarsko), lidová iniciativa (u nás navržena, neschválena) • podle čl. 41 odst. 2 je u nás ústavodárná iniciativa stejná jako zákonodárná, tedy poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda, zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku • b) orgán, který je příslušný návrh schválit • stejný jako u zákonodárného procesu (orgánem je Parlament - přeneseně lid) • c) ve způsobu projednání ústavodárného návrhu • nutnost projednání i Senátem (čl. 39 odst. 4 Ú) • návrh z povahy věci nemusí obsahovat posouzení souladu návrhu s ústavním pořádkem • návrh nemůže být projednán ve zkráceném jednání po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu ani zkrácenou procedurou v jednom čtení • d) v požadované většině pro schválení • u nás 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů – to zaručuje poměrnou rigiditu • jinde ve světe spojeno např. s novými volbami či referendem • e) v nemožnosti prezidenta vrátit přijatý zákon 5) jazyk a délka Ústavy • jazyk střízlivý s mírou pro právnický styl vyjadřování, jazyk moderní a převážně srozumitelný (problém třeba s termínem ústavní pořádek) • preambule psána slavnostněji, má normativní charakter, obsahuje stavební materiál k tvorbě ústavněprávních norem • délka je kratší, než je světový průměr (odklon od trendu, že čím novější ústava, tím delší)
Funkce ústavy ČR • její poslání, slouží k působení na subjekty ústavně právních vztahů, nestanoví ale, co konkrétně mají dělat (to stanoví obsah) • funkce právní (ústava jako základní zákon) – vychází z vyšší právní síly ústavy, základ pro ostatní pravidla, regulace fundamentálních společenských vztahů, které určují povahu státu a regulace konfliktů, které tuto povahu narušují, funkce Ústavy ČR v právním smyslu je právně normativní zajištění: • legitimace k výkonu státní moci – zdrojem moci může být jen lid jako celek, stanoví pravidla, podle kterých je možno se k moci dostat, legitimován je pouze ten, kdo se může odvolat na ústavní nabytí moci • reprezentace – zakotvuje řád, orgány, prostřednictvím ústavy vystupuje státní moc navenek i dovnitř společnosti 17
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.4 Ústava ČR – vznik, koncepce, forma, obsah • integrace – v Ústavě jsou základní pravidla, jejichž zachování je nutné pro pokojnou existenci ve státě; cílem je relativní politická jednota ve společnosti skrze pravidla, na kterých se shodnou i znepřátelené strany • kontroly výkonu moci ve státě a společnosti – Ústava určuje, komu patří moc, jak je vykonávána a kontrolována; týká se to moci politické i hospodářské (NKÚ, ČNB,..) • stabilizace, nadřazenosti a relativní neměnnosti určitého právního řádu, pravidel, organizace a vztahů ve státě a společnosti • funkce politická – ústavy vyjadřují základní pravidla hry o moc, jsou „politickým” právem, stanoví prostory pro soutěž politických sil • funkce ideologická – ústavy jsou výrazem závazného zaměření státu a společnosti, tuto funkci plní, i když v nich nepadne o „ideologii” ani slovo • funkce kulturní – vyjadřují, formují a utvářejí nejen právní a politickou kulturu společnosti, ale i obecné kulturní hodnoty a povahu národa • tyto funkce jsou navzájem spjaty, základní funkcí ústavy je tedy v právním a ústavním státě regulování fundamentálních společenských vztahů
Obsah Ústavy ČR • ústavní pořádek obsahuje ústavní normy, které zavazují všechny složky státní a veřejné moci ČR • možno vyjádřit 3 skupiny otázek 1. organizace státu, jeho práva a pravidla činnosti (zejména nejvyšších) státních orgánů, popřípadě těch subjektů, které stát plněním svých funkcí pověřil 2. vztah státu a společnosti (postavení jedince, vztah k jiným státům) 3. cíle státu a hodnoty, na kterých mají být založeny jeho organizace, právo a činnost státu a jeho vztahy s jednotlivci • Ústava ČR neobsahuje všechny tyto věci, je především organizačním dokumentem, tzv. zákonem – státním zřízením; vztah státu a jednotlivce je blíže ústavně upraven v Listině, cíle státu a základní hodnoty jsou různě obsaženy ve všech částech ústavního pořádku 1) Ustanovení o organizaci a činnosti státu a jeho práva • a) normy zřizující a rušící stát jako takový – v ústavách výjimečné, zánik ČSFR a vznik ČR podle ústavního zákona č. 542/1992 o zániku ČSFR • b) normy určující území a obyvatelstvo státu • území upraveno v čl. 11 Ú • pokud jde o lid, je sporný termín „občan„ – zda jde o státního příslušníka, či o každou fyzickou osobu – trochu to řeší Listina – „občan“ se vztahuje na všechny, pokud jde o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na občanství • c) normy upravující otázky výkonu státní moci – tvoří hlavní obsah Ústavy ČR – vymezují, kdo bude vykonávat jednotlivé státní funkce • normy kompetenční – převládající, svěřují státním orgánům oprávnění a povinnost vykonávat svěřenou funkci • kompetenční normy negativního obsahu – nejsou výrazné, říkají, co orgán veřejné moci nesmí činit (př.čl.9 odst. 2 Ú zakazuje měnit podstatné náležitosti demokratického státu) • kreační a organizační normy – zvláštní druh kompetenčních norem • zřizovací – stanovují možnost vzniku státního orgánu (př. vyšetřovací komise - čl. 30 Ú) • ustavovací – pravidla postupu při obsazení funkcí v orgánu (př. volby, jmenování vlády, soudců..) • existují i negativní kreační normy • organizační pravidla činnosti státních orgánů – též nejsou tak výrazná • časová – vymezují délku volebního období, funkční období atd. • procedurální – proces tvorby zákonů, ustanovení o kvoru, většině,... • normy upravující postavení osob v orgánech státní moci – slib, neslučitelnost, imunita,... • d) normy určující charakter právního řádu ČR, jeho složky a vazby navenek = operativní, týkají se nakládání s právními předpisy, vyplývá z nich stupňovitá výstavba právního řádu, vztah k mezinárodnímu právu, způsob vyhlašování právních předpisů a mezinárodních smluv (čl. 9, 10, 39, 52, 112,...) • e) normy upravující důsledky rozhodnutí orgánů státní moci • pravidla týkající se právních předpisů, zejména zákonů – předpoklady přijetí, ustanovení o platnosti (čl. 52Ú), kdo vůbec může předpisy vydávat, kdy lze jakou věc upravit ústavním zákonem (čl. 9 odst. 1, čl. 11 Ú), kdy zákonem,.. • základní pravidla pro vydávání individuálních právních aktů – usnesení Parlamentu, rozhodnutí prezidenta, rozsudky soudů) 18
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.5 Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR • f) normy upravující členění státní organizace a státu – jednotný stát (čl. 1Ú), území tvoří nedílný celek (čl. 11Ú), členění území ČR (čl. 99Ú) • g) normy symbolizující stát – preambule, hlavní město (čl. 13Ú), státní symboly (čl. 14Ú) 2) Vztahová ustanovení - vyjadřující vztah státu ke společnosti a jednotlivcům a jiným státům • nesměřují dovnitř státní organizace, ale určují vztah k jejímu okolí • tradičně sem patří úprava základních práv a svobod – vymezení autonomních prostor jedince chráněných před zásahy státní moci (liberální stát), možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí (demokratický stát), úkoly státu poskytovat jednotlivci plnění (sociální stát) – u nás obsaženo převážně v Listině • možná je různá klasifikace těchto norem • podle povinného subjektu práva, která zavazují každého X jen stát X jen určitou větev či funkci státní moci • podle oprávněného subjektu práva každého, státních občanů, dětí, žen, rodičů, nemanželských dětí, sdružení občanů (politické strany) atd. • ustanovení omezující základní práva a svobody – Listina hlavně čl. 4 • vztah státu navenek k jiným státům – čl. 10, 11, 13, 39, 43, 49, 87 Ústavy 3) Ustanovení vyjadřující státní cíle a hodnoty, na které je stát vázán • soustava hodnot – principy demokracie, právního státu, úcty k právům a svobodám atd. • hlavně tedy preambule, základní ustanovení (př. ekologický čl. 7 Ú), cíle ČNB v čl. 98Ú atd.
Prameny • Historický kontext v Evropě • vznik Ústavy ČR, Ústava české republiky v praxi - 15 lek platnosti základního zákono - Suchánek, Jirásková et alii, str.11-27 • Hist.podmíněnost ústavního vývoje • Jan Filip - Ústavní právo české republiky, 4. opravené a doplněné vydání - str.79-82 - hist.podmíněnost ústavního vývoje • koncepce • „Teoretická koncepce Ústavy ČR - (Několik úvah k 10. výročí jejího přijetí)“ - Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc. – ve sborníku příspěvků uspořádaném Janem Kyselou „Deset let Ústavy České republiky - východiska, stav, perspektivy“, • forma, funkce, obsah • Jan Filip - Ústavní právo České republiky, 4. opravené a doplněné vydání, str 94-133 • Jan Filip - Ústavní právo, Učební text pro bakalářské studium na PrF MU - 2008, str 18-24
Otázka A 5. Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR Přístupy ke vztahu mezinárodního a vnitrostátního práva Poměr mezi vnitrostátním a mezinárodním právem má 2 dimenze: 1. Materiální • Vztahy upravené výlučně mezinárodním právem • Vztahy upravené konkurenčně mezinárodním a vnitrostátním právem • Vztahy regulované výlučně vnitrostátním právem 2. Formální - tzn. platnost právních norem, jejich právní síla, struktura apod. Poměr mezinárodního a vnitrostátního práva lze pojmout jako: 1. Monistický - právo mezinárodní a vnitrostátní tvoří jediný právní systém (jen Nizozemsko) 2. Dualistický - soužití 2 vzájemně oddělených právních systémů (např. socialistické státy) 3. Smíšený - kombinace monismu a dualismu (zpravidla dualismus s monistickými prvky; v praxi nejčastější, např. ČR) 19
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.5 Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR • V průběhu času se mění struktura i obsah mezinárodního práva, roste počet norem a zásad mezinárodního práva vyjádřených v mezinárodních smlouvách, mezinárodní právo není navíc již jen právem mezistátním, subjekty nejsou jen státy, ale i občané těchto států, kteří se mohou obracet na mezinárodní soudy, a uvedené změny se promítají i do vnitrostátního práva • Někdy státy v ústavních předpisech definují mezinárodněpolitické principy, jimiž se v mezinárodních vztazích hodlají řídit či výslovně uznávají všeobecné zásady a normy mezinárodního práva (např. Rakousko, Řecko, Portugalsko, SRN) • Některé státy EU ve svých ústavách zakotvují svůj vztah k EU (např. Rakousko, SRN )
Vývoj vztahu Československa k mezinárodnímu právu • V preambuli k Ústavní listině 1920 Československo vyjádřilo, že se chce přičlenit do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový • Ačkoli byla tehdy republika svázána smlouvami k ochraně menšin, tyto závazky jako bezprostředně platné nepřevzala a upravovala je v ústavě autonomně a dokonce šířeji v souladu s dualistickou koncepcí vztahu ústavního a mezinárodního práva • Dualistická koncepce se prosazovala i po r. 1948 (přístup všech socialistických zemí) • Po roce 1968 negativní zkušenosti z důsledků mezinárodních ujednání států Varšavské smlouvy nadřadit zájmy tohoto paktu a jeho dominantní mocnosti - Sovětského svazu, politicky, fakticky, ale i právně nad zájmy a suverenitu členských států (teorie omezené suverenity - tzv. Brežněvova doktrína) vzdor obecným zásadám mezinárodního práva • Touto doktrínou se měla legitimovat zahraniční intervence i do československých vnitřních záležitostí • Po listopadu 1989 to znovu přispělo ke zdůraznění suverenity státu a svrchovanosti zákona v československých ústavních předpisech a k vyjádření mezinárodního významu (internacionalizaci) lidských práv • Priorita lidských práv a základních svobod jako zásadní proklamovaná hodnota politického zlomu v listopadu ’89 vedla k odklonu od tradičního dualistického pojetí vztahu mezinárodního a ústavního (vnitrostátního) práva • V ústavním zákoně č. 23/1991 Sb. bylo stanoveno, že „Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované a vyhlášené, jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem.“ ⇒ pro tuto oblast smluv tím byl založen monistický princip • Tutéž koncepci přijala i Ústava ČR - pro smlouvy o lidských právech a základních svobodách převzala monistické pojetí, pro ostatní smlouvy zůstalo pojetí dualistické • Čl. 10 před novelou uváděl: „Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.“
Vztah mezinárodního práva a vnitrostátního práva ČR • Ústavní pořádek ČR vyjadřuje místo českého státu v mezinárodním společensví v prembulích k Ústavě a k Listině • Ústava v preambuli proklamuje svou příslušnost k „rodině evropských a světových demokracií“ • Preambule Listiny se přihlašuje k univerzalitě lidských práv, jež má být zajištěna „společným úsilím všech svobodných národů“ • ČR v ústavních zákonech upravuje vztah ústavního a mezinárodního práva se zdůrazněním principu svrchovanosti státu • Svrchovanost je předpokladem, aby ČR mohla vstupovat do mezinárodněprávních vztahů • Jen svrchovaný stát může být plnoprávným členem mezinárodních organizací • Svrchovanost ČR však není pojímána jako neomezená - vztahy vnější suverenity ČR, která omezuje svrchovanost svých orgánů přijatými závazky v oblasti svrchovanosti jednotlivých mocí, jsou upravovány zpravidla mezinárodními smlouvami, které ČR uzavírá • před euronovelou Ústavy se v Ústavě na mezinárodní právo jaksi zapomnělo - upraveny byly pouze smlouvy o lidských právech (celkem 15), Parlament navíc sám rozhodoval, zda je daná smlouva lidskoprávní ⇒ rigidní proces přijímání i změn • Euronovelou Ústavy (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.) bylo znění čl. 1 doplněno o druhý odstavec, který stanoví, že ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva - ČR stvrzuje povinnost dodržovat mezinárodní závazky a vyjadřuje, že se vztahují na veškeré mez. právo, ať je založeno na právu smluvním nebo obyčejovém • Mezinárodními závazky se rozumějí také závazky z členství v EU, i když pr. řád EU nelze již v přesném slova smyslu považovat za právo mezinárodní - ESD v minulosti konstatoval, že Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva • Euronovelou Ústavy byl také zcela změněn čl.10 Ú, který nyní zní: „Vyhlášené mezinárodní smlouvy k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu, stanoví-li MS něco jiného než zákon, použije se MS.“ • Ústava tím v zásadě opustila dualistické pojetí práva mezinárodního a vnitrostátního a způsobem, který stanovila, zavedla monistický princip - ale pouze pro MS spadající do čl.10! • Zcela také odstraněno privilegované postavení MS o lidských právech a zákl. svobodách 20
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.5 Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR • Doplněn dále čl.10a a 10b, řeší právní vztahy vyplývající z členství ČR v mezinárodních organizacích nebo institucích, na které mohou být přeneseny některé pravomoci orgánů ČR • Přenos těchto pravomocí může znamenat postoupení části suverenity ČR na jiné subjekty; přenesení části suverenity se může týkat orgánů ZM, VM i SM a také jiných státních orgánů, např. NKÚ nebo ČNB • MS podle nového znění čl. 10 působí subsidiárně přímo, a to tehdy, když MS stanoví něco jiného než zákon • Podmínkou k použití takové MS ve vnitrostátním právu je, že musí být: 1. Vyhlášena 2. K její ratifikaci dal Parlament souhlas 3. ČR je již touto smlouvou vázána • Schválení nejvýznamnějších MS Parlamentem vyplývá z principu suverenity lidu • Pokud MS předmětem své úpravy zasahují do právních vztahů upravených vnitrostátních právem a mají se vnitrostátně aplikovat, stává se tak v ČR pravidelně vnitrostátním předpisem (pokud tak obecně neučinila Ústava svým čl.10) • Vnitrostátním předpisem se závazky z MS do vnitrostátního práva prosazují těmito způsoby: 1. Obsah smlouvy se zapracuje do vnitrostátního předpisu 2. Zákon se odvolává na konkrétní smlouvy odkazem na ni v textu zákona (recepční klauzule) 3. Zákon se odvolává obecně na smlouvy upravující vymezený předmět úpravy • Součástí ústavního pořádku (čl.112 Ú) nejsou podle znění tohoto článku žádné MS (a to ani smlouvy podle čl.10 Ú) • ÚS ale v nálezu 403/2002 Sb. stanovil, že do rámce ústavního pořádku je třeba zahrnout i ratifikované a vyhlášené MS o lidských právech a zákl. svobodách, viz: → ot. 3 (na straně 9) (což vzbudilo pozdvižení - Co je tedy náš ústavní pořádek? (Neexistuje seznam těchto smluv.)
Ustanovení Ústavy vztahující se k mezinárodnímu právu • • • • • • • • •
čl. 1 odst. 2 čl. 10 čl. 10a čl. 10b čl. 39 odst. 4 čl. 49 čl. 63 odst. 1 b) čl. 87 odst. 1 i) čl. 87 odst. 2
Definiční znaky mezinárodních smluv a) Jde o mezinárodní smlouvy • Podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu je takovou smlouvou každá mezinárodní dohoda uzavřená státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jedné nebo ve více věcně souvisejících listinách, ať je jejich název jakýkoliv. • Ohledně smluv přijatých před přijetím této úmluvy je třeba vycházet z pojmu mezinárodní smlouvy do té doby platného, neboť ani Vídeňská úmluva není retroaktivní!
b) Smlouvy musí být vyhlášené • Vyhlášení mezinárodních smluv je upraveno v čl. 52 Ústavy ČR a je provedeno v úřední sbírce (v ČR je to od r. 2000 Sbírka mezinárodních smluv – zákon č. 309/1999 Sb., do té doby to byla sbírka zákonů) • Stát odpovídá za to, aby znění publikované v českém jazyce odpovídalo autentickému znění • Český překlad schvaluje Parlament ČR • Tento překlad musí odpovídat českému pojmosloví, ale zároveň musí být zachováno autentické znění mezinárodní smlouvy
c) Smlouvy musí být ratifikované • V ČR ratifikuje mezinárodní smlouvy prezident (Ústava ČR – čl. 63, odst. 1, písmeno b) • K smlouvám, jež mají být prezidentem ratifikovány je zapotřebí souhlas Parlamentu ČR (Ústava ČR – čl. 49). • Souhlas Parlamentu je podmínkou k ratifikaci a zároveň doporučením prezidentu republiky, aby svým aktem zakončil proces projednávání a přijímání mezinárodní smlouvy. 21
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.5 Vztah vnitrostátního a mezinárodního práva v ČR
d) Vázanost ČR mezinárodními smlouvami • Je určena mezinárodním právem • Zásadní úpravu obsahuje Vídeňská úmluva o smluvním právu - Stát musí učinit potřebná opatření, aby již od počátku platnosti této smlouvy byla na jeho území plněna! • Vázanost ČR mezinárodní smlouvou po její ratifikaci záleží na tom, kdy vstoupila v platnost z hlediska mezinárodního práva • ČR totiž může přistoupit k již platné mezinárodní smlouvě nebo se může stát účastníkem mezinárodní smlouvy. Jejíž podmínky platnosti ve smlouvě uvedené se ještě nenaplnily např. proto, že: • Nebylo dosaženo předepsaného počtu účastníků • Nebylo dosaženo časové podmínky, kdy má smlouva vstoupit v platnost apod.
Mezinárodní smlouvy měnící státní hranice • Mají zvláštní postavení v ústavním řádu ČR • Státní hranice = myšlená čára na zemském povrchu ohraničující území, na něž se vztahuje svrchovanost určitého státu. Tato čára ohraničuje výsostnou oblast země, pod zemí i nad ní, tedy území státu • Státní hranice Československa byly z větší části prvotně stanoveny mírovými smlouvami • Počínaje ústavní listinou z r. 1920 bylo stanoveno, že ke změně hranic je třeba ústavního zákona • Schválení mezinárodní smlouvy ústavním zákonem nevyžaduje taková MS, kterou se platné hranice toliko stvrzují a předchozí smlouvy se nahrazují smlouvou novou • Přijetí ústavního zákona nevyžadovala ani smlouva o generálním vymezení společných hranic mezi ČR a SR z října ’92 • V březnu ’97 vyslovil Parlament ústavním zákonem souhlas se změnou státních hranic podle tzv. Židlochovické smlouvy
Schvalování mezinárodní smlouvy • Dle čl. 63/1 písm. b) smlouvy sjednává a ratifikuje president republiky (s kontrasignací) • Sjednávání MS může přenést na vládu, nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy vlády • Takový přenos se může dít ad hoc nebo obecně pro určitý druh MS • To president učinil svým rozhodnutím č. 144/1993 Sb., o sjednávání MS, když přenesl: • a) sjednávání a schvalování mezinárodních smluv dvoustranných a mezinárodních smluv mnohostranných, které nevyžadují souhlas Parlamentu, přístup k nim a jejich přijetí, na vládu • b) sjednávání a schvalování mezinárodních smluv dvoustranných a mezinárodních smluv mnohostranných, které svým významem nepřesahují rámec působnosti ústředních orgánů státní správy, přístup k nim a jejich přijetí, na člena vlády, pověřeného řízením příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy • Na presidentovo rozhodnutí navazuje směrnice vlády pro sjednávání, vnitrostátní projednávání, provádění a ukončování platnosti mezinárodních smluv, schválená usnesením vlády č. 131 z 11. 2. 2004 • Z tohoto vychází dělení MS na: (liší se tím, zda vyžadují k ratifikaci souhlas Parlamentu a tím, kým jsou sjednávány) 1. Presidentské - smlouvy, k jejichž ratifikaci prezidentem republiky je třeba souhlasu obou komor Parlamentu, případně souhlasu daného v referendu (smlouvy podle čl. 10a a čl. 49) 2. Vládní - smlouvy, které nepodléhají ratifikaci a nevyžadují souhlas Parlamentu, jejichž sjednávání a schvalování přenesl prezident republiky na vládu, jsou sjednávány zásadně vládou 3. Rezortní - smlouvy, které nepodléhají ratifikaci a nevyžadují souhlasu Parlamentu, které svým významem nepřesahují rámec působnosti ministerstev či jiných ústředních správních úřadů a jejichž sjednávání a schvalování přenesl president republiky se souhlasem vlády na její jednotlivé členy, jsou sjednávány zásadně jednotlivými členy vlády • K ratifikaci MS uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů • K ratifikaci následujících MS je třeba souhlasu obou komor Parlamentu (čl. 49): 1. upravujících práva a povinnosti osob 2. spojeneckých, mírových a jiných politických 3. z nichž vzniká členství ČR v mezinárodní organizaci 4. hospodářských, jež jsou všeobecné povahy 5. o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu 22
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.6 Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR • ÚS rozhoduje o souladu MS podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí ÚS nemůže být smlouva ratifikována. viz: → ot. 25 (na straně 149)
President republiky • Podle čl. 63 odst. 1 a) Ústavy zastupuje stát navenek - reprezentuje stát v právních vztazích mezi státy, tradičně se na základě norem mezinárodního práva má za to, že hlava státu, jakožto jeho nejvyšší representant, jedná za svůj stát v mezinárodních stycích s takovými účinky, že všechny jeho právně závazné mezinárodní úkony se pokládají za úkony státu • Podle čl. 7 odst. 2 Vídeňské úmluvy o smluvním právu se za zástupce svého státu považuje hlava státu (vedle předsedy vlády a ministra zahraničních věcí) již z titulu své funkce a bez předložení plné moci a jako taková je zmocněna ke všem úkonům souvisejícím se sjednáváním smlouvy
Prameny • • • •
Ústavní právo a státověda II.díl, část 1., 2., Pavlíček s kol., 2. vydání, s. 251 - 268 Mezinárodní právo veřejné - jeho obecná část, Jiří Malenovský, nakladatelství Doplněk, s. 349 an. přednáška MPV z 2.11.2011 (prof. Hofmannová) seminář MPV z 24.11.2011 (Ref. Jur. Martin Faix, MJI)
Otázka A 6. Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR Členství ČR v EU • ČR přistoupila k EU dnem 1. května 2004 • Společně s dalšími 9 státy na základě Smlouvy o přistoupení k Evropské unii (tzv. Athénská smlouva) • Souhlas k ratifikaci byl dán v referendu ve smyslu čl. 10a Ú, dle ÚZ č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení ČR k EU • „Souhlasíte s tím, aby se ČR stala podle smlouvy o přistoupení ČR k EU členským státem EU?“ → schváleno (více než 77 % odpovědí ANO) • Skupina poslanců - snaha iniciovat řízení před ÚS, zda je Athénská smlouva v souladu s ústavním pořádkem podání odmítnuto (nepřípustnost - podáno až po ratifikaci presidentem) • Složitý proces před přistoupením • Právní úprava procesu v Evropské dohodě zakládající přidružení mezi ČR na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé • Sbližování českého práva s právem komunitárním • Splnění podmínek uvedených ve Smlouvě o EU ( = uznávat zásady svobody, demokracie, lidských práv a svobod, právního státu) • Od ČR se vyžadovalo i plnění právně-politických a ekonomických kritérií (tzv. kodaňská kritéria): • Podmínky, které musí splňovat stát vstupující do Evropské unie • Určila je Evropská rada 22. června 1993 v Kodani při přípravě na rozšíření Evropské unie • Politická kritéria - institucionální stabilita, demokracie a právní stát, dodržování lidských práv a respektování menšin • Ekonomická kritéria - fungující tržní hospodářství, schopnost vydržet tlak konkurence na vnitřním trhu EU • Schopnost dostát závazkům plynoucím ze členství v EU včetně účasti na hospodářské a měnové unii • Nutno změnit Ústavu ČR • Tak, aby bylo možno přenést výkon některých pravomocí ČR a jejích orgánů na EU a její orgány • ÚZ č. 395/2001 Sb. - euronovela Ústavy • Poslední změna institucionálních otázek EU i unijních pravomocí provedena Lisabonskou smlouvou • Platnost 1.12.2009, poslední ratifikující stát → Česká republika • Změna 2 základních smluv - Smlouva o EU a Smlouva o založení Evropského společenství (zároveň přejmenována na Smlouvu o fungování EU) 23
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.6 Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR • Opuštění pilířové struktury EU • Zisk právní subjektivity (doposud náležela jen Evropským společenstvím), včetně mezinárodněprávní subjektivity • EU nahradila ES a stala se jejich právní nástupkyní • Zachována právní subjektivita EUROATOMu • První MS, která byla v ČR podrobena přezkumu Ústavním soudem pro možný nesoulad s ústavním pořádkem (níže) → Lisabon není v rozporu s ústavním pořádkem
Přenos pravomocí ČR na EU • Neexistuje žádný (více státům společný) obecný model právní úpravy přenosu pravomocí na EU • Omezení výkonu státní moci legitimované lidem → nutno vyřešit problém, jak docílit přenosu výkonu výsostných práv ČR na EU tak, aby byl ústavně konformní a nevedl k omezení suverenity ČR nad míru, jež by měla za důsledek „vyprázdnění státní moci“ • Otázka - přistoupit na základě otevřeného integračního ustanovení umožňující přenos výsostných pravomocí v zásadě na jakoukoliv mezinárodní organizaci nebo mezinárodní instituci, bez výslovné vazby na členství v EU X výslovné ustanovení o přenosu pravomocí na EU? • V ČR názor, že do Ú ČR nelze zakotvit ustanovení reflektující přenos pravomocí „expressis verbis“ (výslovně) ve vztahu k EU • Obecně formulované ustanovení → lze pod něj subsumovat nejen EU, ale i jiné mezinárodní instituce/organizace, mající trvalý charakter • Vhodné k naplňování jiných MP závazků, kdy dochází k částečnému přenosu pravomocí z vnitrostátních orgánů na mezinárodní instituce, aniž by byly organizacemi (Mezinárodní trestní soud) • Zásada aplikační přednosti práva EU - vyplývá již ze samotného aktu přenesení pravomocí českých ústavních orgánů na orgány EU, ze zakládajících smluv a z judikatury ESD • Obecný znak přistoupení k EU → přenos výsostných pravomocí, nikoliv omezení nebo absolutní přenesení suverenity • Vychází z koncepce nemožnosti omezení státní suverenity kteroukoliv v Parlamentu dosaženou ústavní většinou a z myšlenky, že suverénním nositelem veškeré moci ve státě je lid a žádný jiný subjekt nemůže delegovat suverenitu na jiného nositele moci, ani mu výkon části svých pravomocí propůjčit • Nastaveny nepřekročitelné meze přenosu pravomocí orgánů ČR • Děleny do dvou kategorií 1. Meze procesní 2. Meze materiální • Přenos výsostných pravomocí má základ v MS, jejíž ratifikační proces má svá specifika (zvýšení kvóra pro vyslovení souhlasu v parlamentu k ratifikaci nebo obligatorní předložení MS ke schválení v referendu → demokratická spoluúčast lidu) • Přezkum ústavnosti MS, včetně přístupové smlouvy k EU, je pouze důsledkem obecného požadavku preventivní kontroly ústavnosti MS před okamžikem jejich konečného schválení v zákonodárném sboru/ratifikací • Limitovaný rozsah přenášených pravomocí - nelze připustit předání vnitrostátních pravomocí supranacionální organizaci nebo instituci v takovém rozsahu, aby národní stát ztratil smysl své existence/byl nucen omezit výkon zbylých vnitrostátních pravomocí • Princip subsidiarity - základní korektiv přenosu pravomocí • Každou věcnou oblast je třeba regulovat na té úrovni, na které je to nejefektivnější • Definován v čl. 5 Smlouvy o EU • Doplněno o korektiv, že činnost EU nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů zakládacích smluv • ČR v EU → nadále suverénní stát nakládající se svými výsostnými pravomocemi, kdy zdrojem veškeré státní moci je lid
Povaha práva EU • Právo EU - soubor právních norem, které odvozují svůj normativní základ od MPV • Zakládací smlouvy Evropského společenství a EU jsou mezinárodní smlouvy přijaté v souladu s obecnými zásadami platnými pro vznik mezinárodních smluvních závazků • Primární právo - zakládací smlouvy včetně jejich dodatků • Musely být přijaty a schváleny ústavně konformním způsobem v souladu s ústavními kautelami členských států 24
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.6 Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR • Někdy označováno jako ústavní evropské právo (minoritní názor) • Názor, že komunitární právo je svébytným autonomním systémem, který se stále výrazněji vyděluje ze systému MPV • Rozhodovací činnost ESD - vznik zvláštností v nazírání na evropské právo • • • •
Některé prvky autonomie evropského sekundárního práva Rozlišení primárního a sekundárního práva (nařízení, směrnice) Vytvořen nový mezinárodněprávní řád Problém poměru vnitrostátního X evropského práva • V souladu se zásadou self-restraint - omezení přezkumu působnosti ve vztahu k evropskému právu pouze na normy sekundárního práva, nepřezkoumatelnost primárního práva v rámci své rozhodovací činnosti • ESD od počátku postaven před otázku, jak zajistit vymahatelnost autonomního normativního systému na území členských států • Rozsudek van Gend en Loos (1963) - sekundární právo podléhá z hlediska přezkumu, derogace a výkladu působnosti ESD • Aplikační přednost • Costa vs. ENEL (1964) - rozsudek konstatoval, že komunitární právo musí být aplikováno národními soudy přednostně před vnitrostátním právem • Z pohledu ESD se uplatňuje vůči jednoduchému právu i vůči právu ústavnímu • Mnohé z členských států aplikační přednost komunitárního práva vůči ústavnímu právu neuznává a judikatura ústavních soudů členských států tomuto stanovisku oponuje • Otázka aplikační přednosti primárního i sekundárního práva je předmětem sporu, jehož řešení se odvíjí od normativního pohledu na základy EU • Ústavní právo členských států není v judikatuře ESD předmětem přezkumu s primárním či sekundárním právem, neboť případné rozdmýchání sporu o superioritu evropského nebo ústavního práva není jenom právní, ale také politickou otázkou, Lisabon poměr evropského a vnitrostátního ústavního práva neřeší (naopak to byl jeden z bodů v navrhované Ústavě pro Evropu → odmítnuto jako zásah do suverenity) • Předmětem otázek je i legitimita rozsudků ESD • → Východisko pro řešení sporných otázek → Vychází komunitární právo z ústavních základů jednotlivých členských států, které dobrovolně přenesly na EU část svých pravomocí? X Vychází základ komunitárního práva z úrodně mezinárodněprávní? • Základy evropské integrace - mezinárodně smluvní základy (vůle jednotlivých členských států, mechanismy pro přenášení výkonu pravomocí nebo kompetencí na supranacionální organizaci, zakotvených v jejích ústavách) • ESD konstantně judikuje (s ohledem na cíle evropského integračního procesu), že sekundární právo EU je systémem sui generis, který vyvěrá z mezinárodních smluv • Ani nařízení ani směrnice nevyžadují ke své aplikaci recepci jako vnitrostátního pramene práva
• V Ú ČR nejsou výslovně řešeny účinky evropského práva vůči právu vnitrostátnímu • Z praktických důvodů, stejný přístup většina členských států (řeší to pouze Irsko, Port, Pol, SVK) • Costa vs. ENEL - 1964 • ESD vyslovil v souladu s monistickou koncepcí názor, že evropské právo má absolutní přednost před veškerým vnitrostátním právem • Postoj ESD pochopitelný → z jeho pohledu nelze připustit, aby v rámci jednotného trhu existovala hierarchicky rozporná pravidla • Řešení kolizí nemožno s využitím standardních interpretačních postupů, jako např. lex posterior derogat legi priori • Založen koncept, kdy dle ESD si členské státy založením ES vytvořily nový právní řád tvořící integrální součást jejich právních řádů, aplikovatelný jejich soudy a zavazující jejich občany i je samé • Bezprostřední účinek komunitárního práva - zajištění jednotného používání komunitárního práva ve všech členských zemích, ochrana práv jednotlivců v případech, kdy členský stát normu komunitárního práva neprovede nebo ji provede chybně/pozdě, před vnitrostátními soudy a to bez ohledu na případnou nečinnost či chybnou implementaci ze strany členského státu • EU - subjekt MP oprávněný uzavírat smlouvy • Původně jen v oblastech a v míře, jaké jim zakládací smlouvy výslovně přiznaly (vnější kompetence) • Později i MS s třetími subjekty, je-li to nezbytné k realizaci cílů integrace (implicitní vnější kompetence) → např. jednotný trh, ne však postupná internacionalizace ústavních systémů jednotlivých států, tj. EU nemůže provozovat implicitní vnější pravomoci např. na poli mezinárodněprávní kodifikace LP • Dynamika a vývoj komunitárního práva - trend členských států chránit na ústavní úrovni svoji identitu před unijním právem 25
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.6 Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR • Členské státy vědí, že mezinárodní organizace, jak nabývá na významu, usiluje o více pravomocí a realizuje je v souladu s principem posilování vlastního postavení • Národní identita musí být chráněna na úrovni ústav • Případný budoucí konflikt o superioritu vnitrostátního ústavního práva a evropského „ústavního“ práva nebude sporem o právní doktrínu, ale sporem o ideologický obsah národní suverenity • Ústavy členských států → ultima ratio mez, schopna odolat náporu expandujícího evropského práva, prostředek zajištění národní identity • Europeizace ústav nemůže popřít jejich existenci a význam národních států jako symbolů Evropy, která se jejich prostřednictvím vymanila feudalismu
Vztah práva ČR a práva EU • Zakotvení účinků komunitárního práva v právních řádech členských států - základní předpoklad pro naplňování cílů EU, jež jsou vymezeny v zakládajících smlouvách a jsou mezinárodněprávním závazkem členských států • Samotným přenosem pravomocí na EU ještě nedochází k definitivnímu vyřešení přednosti komunitárního práva před právem vnitrostátním • Vnitrostátní právo odporující komunitárnímu právu zůstává nadále v platnosti, pouze se nepoužije při řešení konkrétního sporu • Spolkový ústavní soud: „Konflikt mezi oběma právními systémy, k němuž v praxi dochází, není nutné řešit až do okamžiku, dokud je komunitárním právem procedurálně i materiálně zajištěna ochrana základních lidských práva a svobod způsobem srovnatelným s jejich ochranou v jednotlivých členských státech.“ (tento názor sdílejí i další ústavní soudy) • Některé ústavy zakotvují přednost komunitárního práva před právem jednoduchým, ne však ústavním (tomu odpovídá i judikatura českého ÚS) • Z pohledu komunitárního práva a závazků, které ČR převzala přistoupením k EU, je naprosto zásadním požadavek zakládajících smluv, aby byla zajištěna přednost komunitárního práva před vnitrostátním právem v jakékoliv formě, ať při realizaci soudní či správní rozhodovací činnosti, jinak by nebylo možno naplnit požadavek jednotného právního prostoru na celém území EU nezbytný pro realizaci jejích cílů • ČR - řešení vztahu komunitárního a vnitrostátního práva vyšla z mezinárodněprávní koncepce chápání EU jako subjektu mezinárodního práva, jehož právní akty jsou závazné pro ČR jako akty mezinárodní organizace • Čl. 10 Ú - Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je ČR vázána, jsou součástí právního řádu, a stanoví-li něco jiného než český zákon, použije se taková MS, tj. i přístupová smlouva mezi ČR a EU • Prameny unijního práva (hlavně nařízení a směrnice), nelze ovšem považovat za mezinárodní smlouvy, neboť jejich tvorba se neodvíjí od zvláštních pravidel MPV, ale od pravidel stanovených MS • Sekundární normativní právo má tedy sice normativní základ v zakládacích smlouvách, dále však s nimi nemá nic společného (ani z materiálního, ani z procesního hlediska) • Existenci pramenů komunitárního práva lze považovat za závazky, které vyplývají z mezinárodního práva, z přístupové smlouvy a ze zakládajících smluv • Aplikační přednost je tedy zajištěna prostřednictvím • Čl. 10a odst. 1 Ú ČR - ČR může přenášet některé pravomoci svých orgánů na mezinárodní organizace • Čl. 1 odst. 2 Ú ČR - ČR je povinna dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva • Čl. 95 Ú ČR - doplňujícím zajištěním aplikační přednosti komunitárního práva, soudce je vázán zákonem a MS, která je součástí právního řádu, je oprávněn posoudit soulad jiného předpisu se zákonem nebo takovou MS • Pokud je dle soudce prováděcí právní předpis nižší právní síly než zákon v rozporu s MS, včetně přístupové smlouvy/zakládacích smluv, použije tuto MS • Obdobně soudce postupuje po zjištění, že závazek vyplývající z mezinárodního práva (nařízení EU, které je bezprostředně použitelné v členských státech) obsahuje úpravu, která je v materiálním rozporu s vnitrostátním zákonem • Soudce pak ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ú ČR musí použít přednostně toto nařízení před vnitrostátním zákonem, v souladu se závazkem vyplývajícím ze Smlouvy o fungování EU • V případě pochybností, zda je vnitrostátní úprava v rozporu s právem EU, má navíc vnitrostátní soud možnost položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku (též dle Smlouvy o fungování EU) • Z členství v EU (přímo ze zakládacích smluv) pro ČR vyplývá povinnost implementovat do vnitrostátního právního řádu unijní prameny práva (transpozice směrnic, adaptace nařízení) → není však zdůrazněno Ústavou • Působení unijního práva je v ČR koncipováno jako dodržování pravidel mezinárodního práva, aniž by byla explicitně kodifikována přednost a implementace komunitárního práva (subsumpce komunitárního práva pod MPV - pod ustanovení mezinárodněprávního významu lze zařadit i proces evropské integrace) 26
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.6 Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR • Povinnost vlády informovat Parlament o otázkách souvisejících s plněním závazků vyplývajících z členství v EU • Zvláštní ustanovení Ústavy (čl. 10b) • Podrobnosti stanovují JŘ jednotlivých komor • JŘ PS - vláda předkládá prostřednictvím Výboru pro evropské záležitosti návrhy aktů EU + své předběžné stanovisko • Vláda je povinna předkládat PS právní akty EU, normativní i individuální, a to ve stejné době, v jaké jsou předloženy Radě EU • Povinnost informovat PS o jednáních, ke kterým má dojít na jednání Rady a to před tím, než k těmto jednáním dojde • JŘ S - Vláda Senátu zasílá pravidelné zprávy o vývoji EU, zprávu o přejímání legislativních závazků Českou republikou apod. • Obě komory Parlamentu - dobré možnosti dozvědět se, ale i ovlivnit postoj ČR, který vláda hodlá na jednáních orgánů EU prezentovat • Myslí se tím závazky sekundárního práva, ale i informace o možných závazcích, které v budoucnosti teprve vzniknou • Vláda je povinna informovat Parlament o všech chystaných změnách v MS týkajících se základů EU • Povinnost se plní pravidelně a předem - Parlament by měl být o závazcích informován dříve, než takový závazek ČR vznikne • Informační povinnost vlády vůči Parlamentu má vyrovnávat demokratický deficit, kterým rozhodování v EU trpí • Projevem kontrolní funkce Parlamentu vůči vládě • Přistoupením ČR k EU se témata, která se týkají Ústavy ČR, nevyčerpala - v budoucnu bude možná nutno řešit přistoupení k Evropské měnové unii (debata o nutnosti novely Ú již probíhá) - postavení ČNB jako ústřední banky státu by v takovém případě mělo zůstat zachováno, avšak mělo by být doplněno o skutečnost, že ČNB se jako součást Evropského měnového systému bude podílet na naplňování péče o cenovou stabilitu v rámci Evropské měnové unie (dílčí otázky by byly zřejmě řešeny až běžným zákonem) • Viz níže nález ÚS - Pl. ÚS 50/04
Občanství EU Koncept občanství EU přinesla poprvé Maastrichtská smlouva Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je dle čl. 20 Smlouvy o fungování EU občanem EU Nenahrazuje, pouze doplňuje občanství členského státu Není státní občanství → EU není stát Zvláštní garance právního postavení občanů členských států v rámci EU jako mezinárodní organizace Není to vazba osoby k EU kvalitativně srovnatelná se státním občanstvím, nejsou s ní spojeny ani zvláštní občanské povinnosti • Automatický zánik - jakmile osoba přestane být občanem členského státu • Vyplývá z něj řada práv • • • • • •
• Aktivní volební právo, pasivní volební právo - bezprostřední použitelnost ve všech členských státech, významný průlom do ústavních principů členských států (ty obvykle neumožňují volit osobám, které nejsou jejich občany) • Volební právo navazuje v komunálních volbách na princip volného pohybu osob - pokud má občan členského státu EU bydliště na jiném území členského státu, lze předpokládat, že s územím na kterém žije, je vnitřně spjat jak po stránce osobní a pracovní, že se podílí na občanském životě → měl by mít právo vyjádřit se ke správě věcí veřejných na tomto území → český ústavodárce toto právo volit v komunálních volbách nezdůrazňuje, Ú ani LZPS toto právo nezakotvují, požadavek je promítnut pouze do volebních zákonů • Obecná zásada rovného zacházení se všemi občany EU v rámci pravomocí EU • Ve všech členských státech stejná práva jako občané členského státu • Výjimky - zejména přístup k zaměstnání ve veřejné správě (má se to vztahovat pouze na oblast, kde se jedná o výkon výsostných oprávnění státu → spory o to, kdo to je: souhlas s policisty, hasiči, státními úředníky, spory o učitele a lékaře) • Zákaz diskriminace - krom unijního práva, LZPS a MS je tu i antidiskriminační zákon • Specifikace a zopakování obecných principů rovného zacházení a zákazu diskriminace v českém právu • ČR jeden z posledních států, který zákon transponoval do svého právního řádu • Pojmosloví - přímá a nepřímá diskriminace, navádění k diskriminaci, obtěžování apod.
Ústavní orgány ČR a orgány EU • Lisabonská smlouva - nejzásadnější změny přinesla v institucionální oblasti 27
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.6 Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR • Evropská rada • Formálně zakotvena až Lisabonem • Vrcholný politický orgán EU • Hlavy států nebo předsedové vlád jednotlivých členských států • Předseda Evropské rady • Momentálně Donald Tusk • Volen kvalifikovanou většinou na 2,5 roku, odvolatelný též kvalifikovanou většinou • Vnější zastupování EU v záležitostech týkající se společné zahraniční a bezpečnostní politiky (aniž jsou dotčeny pravomoci Vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku) • Hlavním smyslem funkce - zastupování EU jako subjektu MP na summitech se třetími státy • Vystupuje navenek jménem EU, v mezích unijních pravomocí (tedy v těch, v nichž ČR na EU přenesla pravomoci zejména prezidenta republiky zastupovat stát navenek) • Předseda Komise • Evropský parlament • Především legislativní funkce, na které participuje s Radou • Složen ze zástupců občanů členských států - voleni přímo lidem na dobu 5 let ve všeobecných a přímých volbách, svobodným a tajným hlasováním - viz → ot. 11 (na straně 46) • Rada EU • Společně s EP vykonává společnou legislativní a rozpočtovou funkci • 1 zástupce z každého členského státu na ministerské úrovni, který je zmocněn, aby vládu daného státu přímo zavazoval • Rozhoduje kvalifikovanou většinou, pouze výjimečně jednomyslně • Evropská komise • • • • •
Orgán určený k prosazování obecného zájmu EU Legislativní akty EU lze zpravidla přijmout pouze na návrh EK Členové vybírání dle „celkové způsobilosti a evropanství“ - z osob, které poskytují veškeré záruky nezávislosti Předsedu EK volí EP ( Jean-Claude Juncker) Do 31.10.2014 se skládá z jednoho státního občana každého členského státu, poté má dle Lisabonu dojít ke změně (pouze 2/3 počtu členských států, včetně předsedy EK a vysokého představitele EU pro zahraniční věci a politiku) • EK může jednomyslným rozhodnutím počet členů zvýšit/snížit (od listopadu 2014 to má být tedy dle Lisabonu 18 členů z 27 členských států) • Ale - v rámci politických „záruk“, které EK jako vrcholný politický orgán poskytla Irsku k tomu, aby zajistila souhlas irského lidu s přijetím Lisabonu - EK po stupu Lisabonu v platnost přijme rozhodnutí, ayb každý členský stát měl v EK i nadále svého státního příslušníka
• Vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku • Člen Evropské komise • Funkce zřízena Lisabonem • Personální sloučení dosavadní funkce vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, komisaře pro vnější vztahy a předsedy Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy • Jmenován Evropskou radou, kvalifikovaná většina se souhlasem předsedy Evropské komise • Soudní dvůr EU - soudní orgán EU • Soudní dvůr - 1 soudce za každý členský stát, jemuž jsou nápomocni generální advokáti • Tribunál (dřívější soud prvního stupně) - nejméně 1 soudce z každého členského státu • Specializované soudy - řádným legislativním postupem je může zřídit Evropský parlament společně s Radou jako soudy připojené k Tribunálu • Evropská centrální banka • Účetní dvůr • Z přehledu orgánů EU a jejich kompetencí je zřejmé, že k přenosu pravomocí ČR na EU došlo v podstatě ve všech oblastech moci, které Ú ČR upravuje
Nálezy ÚS • Pl.ÚS 66/04 (eurozatykač) • Návrh skupiny poslanců a senátorů na zrušení některých ustanovení trestního zákona a trestního řádu soudního ZAMÍTNUTO 28
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.6 Vstup ČR do Evropské unie a konsekvence jejího členství v ústavním systému ČR • Navrhovatelé napadli reflexi institutu eurozatykače v našem právním řádu. Eurozatykač je podle nich protiústavní, jelikož porušuje čl. 14(4) Listiny, ve kterém se uvádí, že občan ČR nemůže být nucen k opuštění své vlasti. ÚS však tento návrh zamítl, argumentoval mj. tím, že čeští občané využívají výhod vyplývajících z členství ČR v EU, mají ale také povinnosti a jistou míru odpovědnosti. Všechny členské země EU jsou vázány standardy ochrany lidských práv, a proto je zaručené, že při jejich stíhání v některé ze zemí EU nedojde k porušování lidských práv, ponižování, mučení či nelidskému zacházení. Pokud by se v některé členské zemi kvalita ochrany zákl. lidských práv zhoršila, nastává jiná situace a v tom okamžiku by bylo možné pohled na institut eurozatykače podrobit revizi. Navíc skutečnost, že dojde k takovémuto vydání napomůže rychlosti soudního řízení, občan ČR tímto způsobem neopouští vlast natrvalo, po vynesení rozsudku, ať už je jakýkoli, se vrací opět do ČR. ÚS ono ustanovení Listiny, na které se navrhovatel odvolával, interpretoval jako spíše historický aspekt, který naráží na období socialismu a zejména pak na akci Asanace, kdy někteří lidé (především signatáři Charty) museli pod nátlakem zemi opustit. • Pl.ÚS 19/08 (Lisabon I) • Návrh Senátu (podán před jeho vyslovením souhlasu k ratifikaci) na protiústavnost Lisabonské smlouvy - ZAMÍTNUTO • Návrh sice počítal s posuzováním Lisabonské smlouvy jako celku, s tím ale, že výslovně útočil jen na některá jednotlivá ustanovení, ÚS však rozhodl, že bude posuzovat ústavnost pouze těchto jednotlivých ustanovení, aby tak možnost napadnout LS u ÚS nebyla odňata i dalším kvalifikovaným subjektům (z důvodu rei iudicatae). • Hlavním problémem, který Senát v LS spatřoval, bylo oslabení suverenity ČR. ÚS však poukázal na skutečnost, že přenesení kompetencí národních vlád na evropské orgány je podmíněné a platí pouze tehdy, pokud tím nejsou ohrožena práva členských států. V obecné části zdůvodnění rozhodnutí soud zdůraznil pozitivní přínos evropské integrace a to, že Lisabonská smlouva nemění základní směřování EU. Lisabonská smlouva dále nebrání členským státům odejít z EU. • Stejně jako u nálezu v kauze Lisabonské smlouvy II, ani zde nebyl žádný disentující soudce ⇒ nenalezneme zde žádné separátní votum. • Pl. ÚS 29/09 (Lisabon II) • Návrh skupiny senátorů na označení Lisabonské smlouvy a její ratifikace za odporující ústavnímu pořádku ČR – ZAMÍTNUTO • Tentokrát skupina senátorů napadla Lisabonskou smlouvu jako celek. Návrh byl podán až pět měsíců po dání souhlasu k ratifikaci Parlamentem, k čemuž se ÚS též vyjádřil, a to v tom smyslu, že jestliže z Ústavy vyplývá povinnost prezidenta republiky bez zbytečného odkladu ratifikovat mezinárodní smlouvu, je i v případě napadnutí mez. smlouvy u ÚS zapotřebí, aby k tomu došlo bez zbytečného odkladu, v řádu týdnů, nikoli měsíců (vzhledem k tomu, že tato skutečnost byla ÚS „nalezena” až v tomto nálezu, bylo to senátorům pro tentokrát odpuštěno). • Navrhovatelem byly podány námitky vůči: • Nesrozumitelnosti smlouvy = ÚS toto shledal neopodstatněným. • Demokratickému deficitu v EU; napadeno ustanovení „fungování Unie je založeno na zastupitelské demokracii” = Dle ÚS toto ustanovení nemíří pouze na Evropský parlament, ale i na parlamenty členských států EU, u kterých je absolutní rovnost voličů pouze těžko dosažitelná. • Ztrátě suverenity ČR = ÚS konstatoval, že suverenita v moderní době slouží k naplňování základních demokratických hodnot a v tomto případě sdílená suverenita může svrchovanost ČR naopak posílit ve společném postupu integrovaného celku. • Navrhovatel navíc žádal po ÚS, aby ve svém nálezu jasně vymezil, které kompetence může stát mez. organizaci postoupit ⇒ to ÚS zamítl a poukázal na fakt, že by se v takovém případě zachoval jako pozitivní zákonodárce. ÚS také poznamenal, že vzhledem k tomu, že nyní byla napadnuta smlouva jako celek a v minulosti již ÚS posuzoval některá její jednotlivá ustanovení, nepřísluší mu tato ustanovení posuzovat znovu (rei iudicatae = překážka věci rozhodnuté). • Pl. ÚS 50/04 (cukerné kvóty) • ÚS se zde na podnět skupiny poslanců zabýval mj. poměrem komunitárního práva EU a domácího pr. ČR, právě v souvislosti s úpravou cukerných kvót v ČR • ÚS zde vyslovil, že není oprávněn posuzovat otázky platnosti norem komunitárního práva, resp., nepřísluší mu, aby se zabýval ústavní konformitou předpisů komunitárního práva v těch oblastech, kde ČR přenesla na EU výkon některých pravomocí • Je konstatováno Ústavním soudem, že „propůjčení“ pravomocí EU ze strany ČR je podmíněné dodržováním standardů, které lze z hlediska českého ústavního pořádku vymezit jako podstatné náležitosti demokratického právního řádu ⇒ tím ÚS navázal na rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, který vyslovil vůči EU podobnou myšlenku; u nás je však problémem, že (na rozdíl od Německa) tyto podstatné náležitosti demokratického právního státu nemáme vymezeny. • Tím, že jsme některé pravomoci předali orgánům EU, se komunitární právo v některých částech stalo pro ČR bezprostředně závazným; bezprostředně použitelné a aplikovatelné komunitární právo nelze přepisovat do jakékoliv 29
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.7 Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná z forem vnitrostátního práva, jelikož tím, že jsme v daných otázkách propůjčili pravomoc EU, vzdali jsme se i možnosti tyto otázky právně regulovat. • ÚS také konstatoval, že bude primárně vycházet pouze z těch právních principů, které mají původ u nás, k principům EU může jen přihlížet. • ÚS si výslovně ponechal možnost v budoucnosti ústavněprávně přezkoumávat vnitrostátní pr. předpisy, které jsou komplementární k právu EU. —EU - Evropská unie / ES - Evropská společenství / ČR - Česká republika / ESD - Evropský soudní dvůr / Ú ČR - Ústava České republiky / ÚZ - ústavní zákon / MS - mezinárodní smlouva / MPV - Mezinárodní právo veřejné / konsekvence = důsledek, následek
Prameny • • • •
učebnice Ústavní právo a státověda II. - Pavlíček a kol., 3. vydání - 2011, (1061-1095) Kodaňská kritéria - http://cs.wikipedia.org/wiki/Koda%C5%88sk%C3%A1krit%C3%A9ria Expressis verbis - http://www.slovnik-cizich-slov.cz/expressisverbis.html http://europa.eu/about-eu/institutions-bodies/indexcs.htm
Otázka A 7. Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná symbolika ČR Československá a česká státní idea • ideologicky, hodnotově a emocionálně upevňuje stát • TGM: „státy se udržují těmi ideami, na nichž byly založeny“ • měla významnou roli při konstituování a integraci ČSR • stmelovala obyvatelstvo nového státu, které bylo odlišné národnostně, jazykově, nábožensky, kulturně i vzdělanostně • měla přispět k legitimování nové státní moci a nahradit ideu státu rakouského • vzniká už v 19. století, velkou měrou se podílel T. G. Masaryk, koncipoval ji zejména ve své práci Nová Evropa: stanovisko slovanské, měla přispět k legitimování nové státní moci a nahradit dřívější ideu státu rakouského, která ztroskotala • vyjádřena zejména ve Washingtonské deklaraci (prohlášení československé nezávislosti prozatímní vládou z 18. října 1918) i dalších dokumentech z počátků ČSR • opírá se o počátky československé státnosti už od 7. století, tradici cyrilometodějskou, husitskou, českobratrskou nebo národní obrození • zakladatelé státu (zejména TGM) ji spojovali s demokratismem, s českou státní filozofií formulovanou již Palackým, vzdělaností, rovností a svobodou jednotlivců • měla obohatit i evropskou kulturu vůbec - také snaha zařadit se mezi ostatní evropské státy, které státní ideu měly • střety s ideou velkoněmeckou a nacistickou, fašistickou, sovětskou i nacionálně katolickou • změna po Mnichově • pocity zrady, posun k fašismu, odklon od demokracie → hledání nové státní idey - zdůrazňování, že České země byly součástí Svaté říše římské, koncepce „lenního” vztahu státu k Říši, příklon k fašismu a autoritářství obecně, zdůrazňování svatováclavské idey jako dávné podřízení Německu, příklon ke katolictví, které po roce 1918 oslabilo, antisemitismus - snaha okupující Německé říše historicky legitimizovat nárok na české území • československou ideu prosazoval londýnský exil, v osvobozeném státě se ale neprosadila, prosazovala se suverenita Slovenska, po pádu komunismu následoval rozpad • v dnešním ústavním pořádku v podstatě opomenuta, měla být v zákoně o státních svátcích, ale není → nejblíže asi preambule Ústavy • „ věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“ • zákon o státních svátcích - za den české státnosti označeno 28. září + 1. leden jako den obnovy samostatného českého státu → mnohé symboly české státnosti směřují k jiným hodnotám než československým, navazují na Korunu Českou 30
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.7 Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní sy
Aktuální význam ústavních tradic • Ústava ČR sleduje koncepci Ústavní listiny z roku 1920 • podobnosti: • • • • •
struktura, řazení kapitol parlamentní forma vlády (dvoukomorový parlament) polylegálnost, rigidita existence Ústavního soudu - za první republiky ale příliš nefungoval a byl více svázán se soudní mocí i Listina na ni navazuje
• odlišnosti: • zvláštní hlava o ČNB • současná Ústava je obecně liberálnější - např. Ústava 1920 znala občanské povinnosti • Ústavní soud je součástí samotné Ústavy • kompetence jednotlivých ústavních orgánů • patrné i tradice z dob socialismu: • posílení prezidenta oproti Ústavě 1920 - dáno i autoritou Václava Havla • částečně součástí moci výkonné (z první republiky), částečně autokratický, protože je neodpovědný
Státní symboly a jiná symbolika ČR • • • •
státními symboly státy označují svou svrchovanost, a to vnitrostátně i navenek jejich prostřednictvím se občané s vlastním státem identifikují nebo jej odmítají (→ pálení vlajek) ve státních symbolech je vyjádřena i státní idea, jako jeden ze státotvorných prvků státu trocha historie • dvouocasý lev původně heraldickým znakem Přemysla Otakara II., později symbolizoval centrální moc na území celého státu (včetně vedlejších zemí) • při vzniku ČSR měly své symboly pouze české země → pro Slovensko a Podkarpatskou Rus vytvořeny nové; státní vlajka, barvy i standarta se inspirovaly slovanskou trikolorou; státní pečeť navazovala na pečeť Království českého z 15. století; hymna spojena z písní Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska • změna 1960 - změna státního znaku + ze symbolů odstraněny státní barvy • ČSFR - návrat k původním symbolům • podle čl. 3 ústavního zákona o zániku ČSFR stanoveno, že ČR a SR nesmějí užívat symbolů zaniklého státu → ČR nerespektovala
• státní symboly stanoveny čl. 14 Ústavy: • (1) Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky,státní pečeť a státní hymna. • (2) Státní symboly a jejich používání upraví zákon. • tj. zákon ČNR č. 3/1993 Sb., ze dne 17. 12. 1992, o státních symbolech České republiky (chybějící obrázek z internetu)
1. Velký státní znak Velký státní znak tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. (( Zbroj jsou ty části těla zvířete, které mohou sloužit jako zbraň - zuby, kly, kopyta, rohy, parohy, spáry, zobák, jazyk... )) Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí. (chybějící obrázek z internetu)
2. Malý státní znak Malý státní znak tvoří červený štít, v němž je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí.
3. Státní barvy (chybějící obrázek z internetu) 31
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.7 Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná Státní barvy jsou bílá, červená, modrá v uvedeném pořadí.
4. Státní vlajka Státní vlajka se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky vlajky k její délce je 2:3. (chybějící obrázek z internetu)
5. Vlajka prezidenta republiky Vlajka prezidenta republiky je bílá, s okrajem skládajícím se z plaménků střídavě bílých, červených a modrých. Uprostřed bílého pole je velký státní znak. Pod ním je bílý (stříbrný) nápis PRAVDA VÍTĚZÍ na červené stuze podložené žlutými (zlatými) lipovými ratolestmi.
6. Státní pečeť (chybějící obrázek z internetu) Státní pečeť tvoří velký státní znak podložený lipovými ratolestmi po stranách, kolem něhož je opis „ČESKÁ REPUBLIKA“. Pečetidlo státní pečeti uchovává prezident republiky.
7. Státní hymna Státní hymnu tvoří první sloka písně Františka Škroupa a Josefa Kajetána Tyla „Kde domov můj“.
Užívání státních symbolů • upraveno zákonem č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů ČR • musí být užívány jen vhodným a důstojným způsobem • státní znak (oba) mohou užívat jen: • státní orgány a funkcionáři státu v zákoně vypočtení (např. prezident, parlament, vláda, soudy, ústavní soud, konzulární úřady, ČNB, NKÚ...) • orgány územní samosprávy • školská zařízení zapsaná ve školském rejstříku • právnické a fyzické osoby, kterým je zákonem (nebo na základě zákona) svěřen výkon státní správy • sportovci při reprezentaci ČR • velký státní znak • • • •
součástí závěsného znaku starostů užíván k vyznačení státních hranic na dresu sportovců reprezentujících ČR na budovy, kde oprávněné osoby sídlí...
• malý státní znak • na listinách osvědčujících důležité skutečnosti, vydávaných při výkonu státní moci • úředních razítkách • státní vlajka se užívá: • na sídlech osob, které smějí užívat státní znak • při státních svátcích a příležitostech celostátního významu (zejm. v den smutku nebo v den státního smutku, vyhlášených vládou) • na budovách, v nichž sídlí oprávněné osoby užívající státní znak, může být státní vlajka vyvěšena trvale • služební dopravní prostředky vedoucích diplomatických misí při slavnostních příležitostech a pokud je to v zemích jejich působení obvyklé • ostatní fyzické a právnické osoby a organizační složky státu mohou užívat státní vlajku vhodným a důstojným způsobem kdykoliv • Vyvěšují-li se se státní vlajkou současně státní vlajky jiných států, umístí se státní vlajka vždy na nejčestnější místo; to je z čelního pohledu na objekt • • • •
a) vlevo při vyvěšení 2 státních vlajek, b) uprostřed při vyvěšení lichého počtu státních vlajek, c) v prostřední dvojici vlevo při vyvěšení sudého počtu státních vlajek, d) první zleva, případně i poslední v řadě, při vyvěšení většího počtu vlajek než pět.
• další pravidla: • při vodorovném umístění směřuje modrý klín vpravo a bílá barva je nahoře 32
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.7 Československá a česká státní idea – obsah a ústavně právní význam; aktuální význam ústavních tradic; státní symboly a jiná • • • • •
při svislém umístění modrý klín směřuje dolů a bílá barva je vlevo vlajka se vyvěšuje jen na čelní straně budovy při smutku se spustí na půl žerdi při vztyčování a snímání se nesmí dotýkat země nesmí se používat v poškozeném nebo znečištěném stavu
• užívání státních symbolů je chráněno i sankcí za přestupky a správní delikty • fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že zneužije, úmyslně poškodí, nebo hrubě zneváží státní symbol ČR (pokuta až 10 000 Kč)
Další zákonné a neoficiální formy symbolizující ČR • nejsou státními symboly podle Ústavy
Státní svátky • je třeba odlišit symboliku státní a církevní • úprava v zákonu č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu - odlišil: 1. Státní svátky: • • • • • • •
1. leden - Den obnovy samostatného českého státu 8. květen - Den vítězství 5. červenec - Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje 6. červenec - Den upálení mistra Jana Husa 28. září - Den české státnosti 28. říjen - Den vzniku samostatného československého státu 17. listopad - Den boje za svobodu a demokracii
2. Ostatní svátky: • • • • • •
1. leden - Nový rok Velikonoční pondělí 1. květen - Svátek práce 24. prosinec - Štědrý den 25. prosinec - 1. svátek vánoční 26. prosinec - 2. svátek vánoční
3. Dny pracovního klidu (= státní svátky + ostatní svátky) 4. Významné dny (jsou pracovní): • • • • • • • • •
27. leden - Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti 8. březen - Mezinárodní den žen 12. březen - Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO) 7. duben - Den vzdělanosti 5. květen - Květnové povstání českého lidu 15. květen - Den rodin 10. červen - Vyhlazení obce Lidice 27. červen - Den památky obětí komunistického režimu 11. listopad - Den válečných veteránů
Státní vyznamenání • zák. č. 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních České republiky, zřídil: • Řád Bílého lva - osoby, které se zasloužily o ČR zvlášť vynikajícím způsobem • Řád Tomáše Garrigua Masaryka - osoby, které se zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv • Medaili Za hrdinství - vyznamenání za hrdinství v boji a vyznamenání osob, které se s nasazením vlastního života zasloužily o záchranu lidského života nebo značných materiálních hodnot • Medaili Za zásluhy - osoby, které se zasloužily o stát nebo územní samosprávný celek • řádovými dny jsou 1. leden a 28. říjen 33
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.8 Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát
Ostatní • symbolický (nikoli normativní) význam má zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše („Edvard Beneš se zasloužil o stát“), který pokračuje v československé tradici obdobných zákonů (Masaryk, Štefánik) • dále např. heslo „Pravda vítězí“, oficiální název Česká republika, český jazyk, výtvarná podoba české koruny, historické skvosty (Korunovační klenoty, Pražský hrad), lípa jako národní strom, uniformy, krajské a městské znaky a vlajky,...
Prameny • • • •
Ústavní právo a státověda, II. díl, Ústavní právo ČR, část 1, str 46 -47, 86 - 88, 309 - 316 Ústavní systém České republiky, Gerloch, Hřebejk, Zoubek, 2002,str. 132 - 147 Deset let Ústavy České republiky, uspořádal Jan Kysela, 2003 - příspěvek prof. Pavlíčka Teoretická koncepce Ústavy ČR Pocta Vladimíru Mikule k 65. narozeninám, příspěvek prof. Pavlíčka Československo - deset let poté, str. 37 - 46
Otázka A 8. Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát Ústavní vymezení ČR • je obsaženo především v: • v hlavě I. („Základní ustanovení”) Ústavy • v Obecných ustanoveních Listiny + v některých dalších jejích článcích → Zvláštní význam některých ustanovení Listiny vyplývá historicky z toho, že ÚZ č. 23/1991 Sb. s Listinou základních práv a svobod se měly stát určujícím východiskem pro formování ústavních poměrů československého státu. → Listina se stala součástí Ústavního pořádku ČR • v úvodních ustanoveních ÚZ o bezpečnosti České republiky (ÚZ č. 110/1998 Sb.) Čl. 1 odst. 1 Ústavy: ČR je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. • Česká republika - označení názvu a formy státu, forma státu je podstatnou charakteristikou - všechny ústavní instituce a ústavní procedury vychází z ustanovení o formě státu • název ČR je použit již v samotném názvu ÚZ č. 1/1993 Sb, „Ústava České republiky“ • z názvu státu vyplývá, že ČR je republikou, toto konstatování Ústava ve svých dalších ustanoveních neosvětluje, republikánské zřízení ale vyplývá z ústavy jakožto normativního celku: • zdrojem veškeré státní moci je lid (čl. 2 Ú) • zákonodárná moc náleží Parlamentu, jehož obě komory jsou voleny • hlavou státu je volený prezident • svrchovanost – podstatný znak novodobého samostatného státu, jen svrchované státy mohou být subjekty mezinárodního práva, svou svrchovanost uplatňují na svém území svou nejvyšší mocí (územní výsost) a uplatňují ji i vůči každému občanovi státu, ať žije kdekoliv • vnitřní: nejvyšší moc nad územím a občany • vnější: plnohodnotný subjekt MP • jako svrchovaný stát je ČR plně způsobilá k právům a právním činům, je plnoprávným subjektem mezinárodního práva a je nezávislá na jakékoli jiné moci vevnitř i vně státu • návaznost na tradice státnosti československé(preambule Ús.), tak i na kontinuitu státní moci ČR (usnesení ČNR č.74/1992 a č.5/1993) → v roce 1993 nebyla česká státnost obnovena, 1. 1. 1993 zanikla státnost československá, která se zrodila jako plné obnovení české státnosti 28. 10. 1918 → Česká státnost je kontinuální se státností československou, což vyjadřuje i státními symboly • jednotnost = ČR se nemůže stát státem složeným, tzn. nejde o žádnou formu federace či konfederace (a dále také čl. 11 Ú ”Území ČR tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ÚZ) 34
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.8 Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát • Ústava vysloveně nespojuje práva a svobody s přirozenoprávním pojetím – ale Listina je součástí ústavního pořádku (dle čl. 3 a 112 Ústavy) - tím přebírá i toto přirozenoprávní pojetí; k požadavkům úcty k právům člověka a občana přispívá i systém ochrany lidských práv založený na právu mezinárodním a vnitrostátním
ČR jako demokratický právní stát • pojem demokratický právní stát není nikde právně definován, jeho výklad je prakticky ponechán zejména moci soudní, především pak Ústavnímu soudu • okolnost, že mezi slovy „demokratický“ a „právní“ není čárka ani spojka má patrně svůj význam: obě vlastnosti se mají prolínat, právo má být tvořeno i uplatňováno v demokratických formách • hodnoty obsažené ve spojení demokratický právní stát se během času mohou měnit, rozšiřovat, takže jde vlastně o trvalou cestu k ideálu • obsah pojmu dotvářen v dalších ustanoveních norem ústavního pořádku • dle judikatury ÚS: • 14/1994 Sb. - náleží k podstatným náležitostem demokratického právního státu především svrchovanost lidu a demokratický politický režim, který vylučuje jakýkoli mocenský monopol • 87/2003 Sb. - znaky právního státu – princip právní jistoty (zákaz retroaktivity atd.) • principy právního státu: • právní stát = znamenal i rovnost před zákonem a svrchovaný stát (2. polovina 19. století - rakouská a německá právní oblast)- nebyl však spojen se svrchovaností lidu a demokratickými principy - to přináší až pojetí demokratického právního státu - předpokládá odstranit demokratický deficit ve všech složkách státní moci, jakož i odmítnout separaci jednotlivých složek moci navzájem i od zdroje této moci - klade důraz na demokracii a na odpovědnost při vykonávání funkcí • limity působení jednotlivých složek moci mohou být stanoveny pouze ústavním předpisem, normami vydanými ústavodárcem, nemohou být určovány výroky orgánů moci výkonné nebo soudní (ani ÚS) - jen ústavodárce má moc ustavující a může stanovit vztahy mezi orgány • právo na soudní a jinou ochranu (hlava V. Listiny) • nezávislé soudnictí (čl. 81, 82 Ústavy) • působení ÚS při ochraně ústavnosti • základním znakem právního státu je vázanost státu (jeho orgánů) platným právním řádem, který v demokratickém právním státě vzniká demokratickým způsobem, má respektovat společností uznávané hodnoty a reguluje všechny druhy státní činnosti • lidé nejsou poddanými, nýbrž občany a jejich vztahy vůči státu jsou vztahy právními Další principy demokratického právního státu: • • • • • • • • • • • • • • •
princip suverenity lidu princip legality (vázanosti státní moci zákonem) ukládání povinností pouze na základě zákona princip proporcionality zákaz retroaktivity princip právní jistoty princip časově omezené vlády princip rovnosti princip obecnosti zákona princip ochrany nabytých práv svobodná soutěž politických stran princip ochrany legitimního očekávání princip autonomi vůle a svobody jednání soukromé osoby vyloučení svévole ... Český stát je parlamentní republika, která je založena na principu reprezentativní demokracie • demokratické principy vyjádřené v obsahu pojmu demokratického právního státu se mají uplatňovat ve všechn oblastech a složkách státní moci ve vzájemném souladu a vzájemné kontrole • jednotlivé složky státní moci a vytvořené instituce zajišťují odlišné stránky demokratického právního státu • žádná moc ve státě nemůže působit bez kontroly a zpravidla ani bez možnosti vyvozovat odpovědnost za uskutečňování moci • Výkonná moc: odpovědna lidu a jeho zvolené reprezentaci, může působit jen na časově omezenou dobu • Ústavní soud: neplní jiné funkce než jako soudní orgán - soudními prostředky ochraňuje ústavnost (čl. 83 Ú), nemůže však měnit limity působnosti jednotlivých orgánů v Ústavě stanovené) • Ústava vylučuje stát korporativistický, nebo samosprávu úředníků státu nepodléhajících kontrole lidu při plnění úkolu státu 35
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.8 Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát • demokratický právní stát ČR připouští přímou demokracii jak na centrální, tak na místní úrovni • Nejvýraznější uplatnění principu přímé demokracie - ÚZ 515/2002 Sb. - rozhodování o přistoupení ČR k EU občané rozhodli v referendu o této základní ústavněprávní otázce, která ovlivňuje postavení ČR v Evropě i ve světě; týkala se suverenity státu a suverenity lidu ve státě • demokratické hodnoty (čl. 2 odst. 1,2 a násl. Ú): • čl. 2 odst. 1: Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. • zakotvení demokratické legitimity státní moci a principu tripartity moci (vychází z parlamentní formy vlády) • státní moc vychází z lidu jako z celku • lid je samostatný ústavní subjekt, který si k plnění své vůle vytváří stát • čl. 2 odst. 2: Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává moc přímo - Lid je v demokracii suverén • stát má monopol legálního násilí (M. Weber) - Ústava nepřipouští, aby státní moc byla vykonávána jinými orgány, než těmi, které uvádí ve svých předpisech • čl. 2 odst. 3: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. - státní moc nemá sloužit jejím držitelům • čl. 5: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. - zakotvení politického pluralismu • svobodná politická soutěž: čl 22 LZPS: Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. - nejen politické strany, ale také občanská sdružení atd. • další politická práva čl. 20 odst. 4 LZPS: Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. • čl. 6 (níže): základní ústavní princip - vůle většiny • ústavní ochrana menšiny: také čl. 21 odst. 2 LZPS: Demokracie je vždy vládou na čas. Proto i volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. • ČR není v čl.1 odst. 1 výslovně označena jako sociální stát (jak je tomu např. v ústavních zákonech Německa nebo Francie) • to však neznamená, že by sociální práva a sociální problematiku mohla ignorovat • Listina zahrnuje hospodářská, sociální a kulturní práva • téže jsou relevantní ustanovení mezinárodních smluv (Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Evropská sociální charta...) Ústavní zákon o bezpečnosti ČR č. 110/1998 Sb. ve svém čl. 1 rozšířil a specifikoval charakteristiku ČR ustanovením, podle něhož, základní povinností státu je zajištění svrchovanosti a územní celistvosti ČR, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot
Ústavní sebeomezení státu • ústavní sebeomezení především právy a svobodami člověka a uznáním mezinárodně dohodnutých standardů lidských práv a svobod • čl. 1 odst. 2 Ú: ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z MP (suverenita ČR není neomezená) • Suverenita vyjádřená v čl. 1 odst. 1 Ú není neomezená, ale uplatňuje se v souladu s pravidly mezinárodního práva pravidla mezinárodního práva vyplývají především z Charty OSN, ale v souladu s ní i z dalších mezinárodních smluv dvoustranných i vícestranných, jimiž je ČR vázána - součástí závazků a pravidel mezinárodního práva je nejen právo smluvní, ale i obyčejové - ČR deklaruje, že dodržuje závazky o lidských právech a základních svobodách a všechny ostatní mezinárodní závazky • Stát je tvůrcem práva, ale vzniklým právem je i vázán (čl. 2 odst. 3 Ústavy) - každá státní moc musí být opřena o právní zmocnění, všechny postupy státu musí být v souladu se závaznými právními procedurami (čl. 2 odst. 2 LZPS) • čl. 2 odst. 3 Ú: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon – zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí • čl. 2 odst. 2 LZPS: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. • čl. 2 odst. 4 Ú: Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá – zásada legální licence • čl.9 odst. 2 Ú: Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná 36
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.8 Ústavní charakteristika České republiky; ČR jako demokratický právní stát, ČR jako sekulární stát • není však uvedeno, co se tím rozumí (svrchovanost lidu, princip sebeomezení státu..) • čl. 6: politická rozhodnutní vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšiny • čl. 9 odst. 3 Ú: Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokracie. • Právo na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny (čl. 23 LZPS)
ČR jako sekulární stát • čl. 2 odst. 1 LZPS: Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. • = tím jsou vyjádřeny hodnoty státu demokratického sekulárního státu a státu neideologického • žádná ideologie ve státě nemůže být výlučná a stát se s ní nesmí svazovat, ale musí respektovat ideologickou pluralitu, nesmí se vázat ani na náboženské vyznání, ani na ateismus, a to i když je značná část obyvatelstva ateistická nebo mezi věřícími určitá církev převažuje • stát musí tuto ideologickou a náboženskou neutralitu na svém území zabezpečit • je nepřípustné, aby orgány státu spojovaly své úkony s úkony náboženskými nebo protináboženskými nebo aby veřejnoprávní sdělovací prostředky preferovaly určitou ideologii nebo náboženské vyznání nebo aby stát závazně určoval, jak mají být interpretovány jeho dějiny a zasahoval tak ideologicky do svobody vědeckého bádání - vybočení zákonem 181/2007 Sb., kterým se zřizuje Ústav pro studium totalitních režimů - hodnotí některé úseky dějin - pod dohledem Senátu a Rady – toto nemá ústavní zakotvení • ČR je tedy laický stát, ve kterém se uplatňuje svrchovanost zákona a žádné náboženské či církevní předpisy nemohou právnímu řádu ČR konkurovat • čl. 15 LZPS: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, jakož i svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby jsou zaručeny – nemohou být tedy podřízeny žádné ideologii • čl. 16 LZPS: Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řehole a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. • = charakteristický rys laického státu a odluky církve od státu • ale dle čl. 16 odst. 4 LZPS – stát smí omezit tato práva, pokud je to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých • spory nebo vztahy mezi katolickou církví a státem jsou někdy řešeny smlouvami (někdy označované jako konkordáty) • jejich obsah je různorodý, někdy se v nich upravuje podíl státu a Svatého stolce na jmenování církevních hodnostářů • ČR jako demokratický právní stát má vyjadřovat obecné zájmy společnosti • Úkolem státu je dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství (čl. 7 Ústavy), aby svou činností zajistil střežení a rozvíjení zděděného přírodního a kulturního, hmotného a duchovního bohatství (preambule Ústavy)
Nálezy ÚS Pl. ÚS 19/93 - komunismus a retroaktivita • Návrh skupiny poslanců na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu = ZAMÍTNUTO • Poslancům se nelíbilo: • 1) že první čtyři paragrafy zákona se zabývají povahou režimu, jeho specifickými cíli, metodami a strukturálními rysy, nikoli povahou jednotlivců, kteří z těch či oněch pohnutek byli členy organizací, o něž se režim opíral ⇒ ÚS: Ústavní zřízení demokratického státu neupírá Parlamentu právo vyjádřit svou vůli i svá morální a politická stanoviska způsobem, který v rámci obecných právních zásad pokládá za vhodný a přiměřený - a to případně i formou právního zákona • 2) ustanovení: „do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“, podle jejich argumentace nečinnost již neexistujících orgánů nesmí být pachatelům na újmu. ⇒ ÚS: vzhledem k tomu, že některé zločiny byly komunistickým režimem prakticky chráněny či tolerovány, lze v tomto období institut promlčení považovat za fiktivní, jelikož pro to, aby tento institut fungoval, musí existovat vůle státu trestné činy potrestat - a ta tu ne vždy byla. Takto u některých případů byl prakticky trestný čin promlčen ještě než byl spáchán. Právní jistota pachatelů zde je v rozporu s právní jistotou občanů. • 3) ustanovení, které umožňuje posouzení trestných činů, u nichž došlo k odsouzení, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, a to nikoli nepřiměřenými prostředky, soud na návrh zruší či zmírní dříve uložený trest (rehabilitace). Poslanci argumentují tím, že trestnost trestného činu se má posuzovat podle zákona účinného v době jeho spáchání. ÚS ⇒ Retroaktivita zde přípustná je, jelikož je ve prospěch pachatele (viz čl. 40 odst. LZPS) 37
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.9 Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR Pl. ÚS 06/02 - církve • Návrh skupiny senátorů na zrušení některých ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností = VYHOVĚNO • Zákon vetoval Senát i prezident, ale vždy došlo k přehlasování Poslaneckou sněmovnou. Senátoři považují za protiústavní skutečnost, že vznik církevních právnických osob je podmíněno rozhodnutím státního orgánu. Ekumenická rada církví v ČR vyslovila nesouhlas s tím, že zákon určuje, co církevní instituce mohou a nemohou dělat, k čemu mohou používat svůj zisk a především, že může ministerstvo tyto instituce rušit. • ÚS: „Omezování církví a náboženských společností svobodně disponovat svými legálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víry proto představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně není legitimován žádným relevantním veřejným zájmem“, poukázal např. i na nemyslnost zrušení církevní právnické osoby na základě nedodání výroční zprávy, což je pouze její informační povinnost. Dále „vypíchl“ skutečnost, že církevní právnické osoby vykazují i charitativní činnost a není proto možné jim omezit možnosti užívání finančních prostředků. I.ÚS 546/03 • Základním atributem právního státu (čl. 1 odst. 1 Ú) je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob, nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také používá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo.
Prameny • • • • • •
Ústavní právo a státověda II./1.díl - Václav Pavlíček a kolektiv (2. vydání), str. 279-292 Ústavní právo a státověda II./2.díl, s. 57-59 Ústava Listina Komentář, k Ústavě, Syllová, Sládeček, Mikule, s.6-14 Nálezy ÚS: zákon č. 14/1994 Sb. + www.soudnisoustava.ic.cz
Otázka A 9. Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR • Úprava technologie veřejné moci a zakotvení vztahů ústavních orgánů (ústavní systém) je jednou ze základních obsahových složek ústav. Právě vztah jednoty a dělby moci je z tohoto hlediska klíčový. • Uplatnění principu dělby moci je nezbytnou součástní demokratického právního státu.
Státovědný základ • Veřejná a státní moc • Veřejná moc je svrchovaná a nadřazená. Státní moc je druhem veřejné moci. • Orgány disponujicí veřejnou mocí (kromě státu je to samospráva, nebo např. lékařská komora či Česká televize) mají právo jednostraně vnutit své autoritativní rozhodnutí ostatním subjektům.
Horizontální dělba moci • Představuje samostatnost a funkční oddělenost jednotlivých složek moci a zároveň jejich vzájemné kontrolní působení. • Její provedení definuje formu vlády (státní zřízení) konkrétního státu (např. prezidentská rep., parlamentní rep. nebo absolutistická monarchie atd.) • Podle klasické koncepce dělby moci, kterou vytvořil Ch. Montesquieu (O duchu zákonů) a rozpracovali tvůrci Ústavy USA (Hamilton, Madison, Jay) rozlišujeme moc zákonodárnou,výkonnou a soudní (tripartice moci) • Systém brzd a protiváh (checks and balances) 38
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.9 Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR • Zakotvuje zajištění rovnováhy mocí a jejich vzájemnou kontrolu i rovnováhu mezi politickou reprezentací a profesionálním (apolitickým) výkonným státním aparátem. • Pluralita moci • Představuje dělbu kompetencí a vzájemnou kontrolu mezi ústavními orgány v rámci jedné složky moci (např. dvě komory bikamerálního parlamentu navzájem nebo prezident a vláda v rámci moci výkonné)
Vertikální dělba moci (decentralizace moci) • Zajišťuje reálnou decentralizaci moci a uplatnění principu subsidiarity (rozhodování ve veřejném sektoru má probíhat na nejnižším stupni správy, nejblíže k občanům, jak je to možné) • V klasickém smyslu určuje jakou mírou pravomocí disponují centrální orgány a jakou mírou orgány místní autonomie nebo územní a zájmové samosprávy. • Vertikální dělba moci definuje jakým způsobem je stát územně uspořádán (Rozlišit tak můžeme unitární stát, unitární stát s místní autonomií, federaci atd.) • Jejím dalším aspektem je dělba moci mezi státem a mezinárodními institucemi a organizacemi, případně odlišení moci státu (jako zákonodárce) a ústavodárce. • Decentralizace moci a dekoncentrace moci • Decentralizaci moci je nutné odlišit od pouhé dekoncentrace moci, která představuje organizační rozdělění výkonu veřejné správy, nikoli však skutečnou nezávislost na centrální moci (např. výkon moci výkonné v rámci přenesené působnosti samosprávných celků, nebo soustava finančních úřadů podřízenách ministerstvu financí.)
Jednota a dělba moci v ústavním vývoji • Recepční zákon 11/1918 Sb. z. a n. • Na přechodné období stanovil popření tripartice moci. Moc je soustředěna do rukou Národního výboru, který je orgánem jednomyslné vůle národa a státní svrchovanosti. Představuje VM (je pověřen zákon provést), ZM a vykonává i funkce typické pro hlavu státu (vyhlásil amnestii). • Prozatimní ústava 37/1918 Sb. • Zakotvila formu vlády, která lze označit za vládu parlamentu založenou na jednotě moci. Vláda jako reprezentant VM měla postavení výboru voleného zákonodárným sborem. • Po příjetí ústavy byl Národní výbor rozšířen podle Švehlova klíče na Revoluční národní shromáždění, habsburský rod byl detronizován a aklamací byl zvolen prezident Masaryk. • Větší dělba moci nastala až s novelizací ústavy v květnu 1919 zejm. bylo posíleno postavení prezidenta. • Ústavní listina 121/1920 Sb. • V rámci horizontální dělby byla rozlišena ZM (dvoukomorové Národní shromáždění; komory velmi podobné minimální brzdící funkce; zasedání nebyla stálá; v praxi uplatňovány volební reverzy - úzké propojení s politickými stranami; představovalo zároveň funkci kontrolní), moc vládní a výkonná (prezident její součástí, neodpovědný, podléhal v pravomocích kontrasignaci vlády, výrazná jeho pravomoc rozpouštět komory Národního shromáždění) a moc soudcovská (chybělo rozpracování ústavního soudu, významný byl naopak NSS) • Z hlediska vertikální dělby Československou republiku definuje jako unitární stát s územní autonomií v oblasti Podkarpatské Rusi (ta byla formálně zakotvena jako nejširší možná autonomie slučitelná s jednotou republiky, to ale nebylo nikdy materiálně naplněno) • Územní samospráva nebyla ústavně zakotvena, řešil ji zároveň přijatý Župní zákon (jeho naplnění bylo problematikcé a nakonec neúspešné). • Válečné období 1938-1945 • Prvním vážným narušením dělby moci byl zmocňovací zákon č. 330/1938 Sb. Prakticky likvidoval pravomoci parlamentu, ZM byla svěřena vládě, ústavodárce suploval prezident svými dekrety. • V rámci decentralizačních tendencí byl za druhé republiky přijaty ústavní zákony o autonomii Slovenskej krajiny a o autonomii Podkarpatské Rusi. • V rámci protektorátu horizontální dělba moci v podstatě vůbec nefungovala, vetrikální dělbu moci představovalo oddělení říšských a autonomních orgánů (do působnosti autonomie ale bylo bezostyšně zasahováno). • V rámci prozatimního zřízení v emigraci působil nejdříve Národní výbor později se oddělila exilová vláda (VM) a prezident vykonávajicí ZM • Prezident vydával dekrety až do ustavení Prozatimního Národního shromáždění, které 1946 nahradilo Ústavodárné Národní shromáždění vzešlé z voleb • Ústava 9. května 150/1948 Sb. • Ústavní systém navazoval na prvorepublikovou ústavu. Bylo zakotveno formální provedení horizontální dělby moci. Ve vztazích mezi parlamentem, prezidentem a vládou výcházela ústava ze zásad parlamentatismu. Projevil 39
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.9 Jednota a dělba moci v ústavním vývoji, uplatnění principu dělby moci v konstrukci Ústavy ČR se však propastný rozdíl mezi ústavou na papíře a v praxi. Reálné mocenské centrum (politbyro KSČ) fungovalo mimo ústavní struktury, stálo de facto nad státem a představovalo jednotu moci • Nezávislost SM byla porušena (zlidovění soudnictví, politické procesy). Úplně byl zavržen koncept Ústavního soudu, legální výklad mělo podávat Národní shromáždění (konflikty se však v praxi řešily vnitrostranicky) • Na vertikální úrovni bylo novinkou asymetrické uspořádání na Slovensku a ústavní zakotvení SNR a Sboru pověřenců *Zakotvila systém národních výborů (orgánů státní moci a lidové správy) • Socialistická ústava 100/1960 Sb. • Ústava přijatá z čistě politických důvodů se otevřeně přihlásila k popření principu dělby moci když v čl. 4 stanoví: Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence. • V klasické struktuře ústavních orgánů došlo zejména k formální změně postavení prezidenta. Jeho pravomoce byly omezeny a stal se odpovědný parlamentu z výkonu funkce. Teoreticky se stal orgánem ZM. • V rámci asymetrického uspořádání Slovenska došlo k větší centralizaci, Sbor pověřenců byl zrušen. • Ústavní zákon o československé federaci 143/1968 Sb. • Zakotvil decentralizaci, byl uplatněn zákaz majorizace. Unitární stát byl přeměněn na „federativní stát dvou rovnoprávných bratrských národů“. Federace si ponechala výlučně některé pravomoce, další byly vykonávány společně. Ostatní spadaly do působnosti republikám. • Národní shromáždění se přeměnilo na Sněmovnu lidu Federálního shromáždění; na národnostním principu vytvořena druhá rovnoprávná komora - Sněmovna národů. Podrobněji o historii viz vypracované otázky ke zkoušce z Čecha!
Dělba moci v konstrukci Ústavy ČR Horizontální dělba moci • Princip dělby moci je v Ústavě ČR zakotven v čl. 2: (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. • Podle doktrinálního výkladu patří toto ustanovení mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu a jeho změna je nepřípustná (podle čl. 9 odst. 2 Ú). • Ústava zároveň zohledňuje že státní moc může být vykonávána lidem přímo (tento blanket zatím nenaplněn). • Ústavní systém ČR naplňuje typické znaky parlamentní demokracie. Jednotlivé složky moci jsou oddělěny pouze nedokonale a především ve vztahu zákonodárné a výkonné moci se projevuje mnohovrstvá provázanost. (V prezidentském systému jsou ZM a VM naopak striktně odděleny.) • Dělba moci se projevuje v konstrukci ústavy rozdělením ústavních orgánu do jednotlivých hlav a jejich pojmenováním. • Moc zákonodárná - hlava druhá • Je tvořena Senátem a Poslaneckou sněmovnou. • Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně prostřednictvím institutu vyslovení důvěry a odvozuje od ní svoji legitimitu. • Jako narušení systému dělby moci se jeví nezakotvení inkompatibility funkcí poslanců a členů vlády. • Důležitá je stabilizační a brzdící funkce Senátu voleného na jiném principu než PS a obměňovaného postupně. • Moc výkonná - hlava třetí • Zahrnuje Prezidenta, vládu a její orgány a státní zastupitelství • Postavení vlády v ústavním systému je velmi silné nejen kvůli dlouhodobé tendenci oslabování role Parlamentu, ale především vlivem faktického působení vládních politických stran jako rozhodující politické síly v Parlamentu. • Rozsah pravomocí vlády je vymezen pouze negativně, tzn. že může rozhodovat o všech otázkách nenáležících ostatním ústavním orgánům. • Ústavní praxe ukazuje, že zvolený model trpí klasickým neduhem parlamentních demokracií a napomáhá partitokracii (vládě politických stran). • Prezident republiky je neodpovědný. Jeho postavení je spíše slabší. Je vybaven jistou autonomií vůči vládě a může figurovat jako prostředník mezi vládou a Parlamentem. • S vládou je svázán především ve svých pravomocích vyžadujících kontrasignaci (čl. 63 Ú) naopak v některých pravomocích bez kontrasignace (čl. 62 Ú - jmenování vlády, jmenování ústavních soudců) je omezen Parlamentem. • Prvek brzd a protiváh představuje jeho pravomoc suspenzivního veta, a právo (byť omezené) rozpouštět PS. • Dělba moci je také narušována výkonem stejných pravomocí několika orgány (např. extenze legislativy do exekutivy a naopak) a výkonem více pravomocí jedním orgánem (např. parlament kumuluje některé funkce zákonodárné, kontrolní, kreační rozpočtové i výkonné). • Moc soudní - hlava čtvrtá 40
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.10 Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor • Ústavní soud, soustava soudů. • Moc soudní stojí stranou a její oddělení není v zásadě ohroženo. • Do jejího výkonu ale zasahuje prezident svou pravomocí udělit milost (čl 62 g) Ú) a amentstii (čl 63 j) Ú). Ovlivňuje také personální složení soudů při jmenování soudců (event. při výběru ústavních soudců). • Ústavní soud představuje důležitý konrolní a brzdící prvek nejen vůči Parlamentu (v rámci abstraktní kontroly ústavnosti), ale i jiným orgánům. • V moderním demokratickém státu je klasická tripartice moci již překonaná a uplatňuje se spíše metodologicky. V konstrukci ústav jsou (zejména od 80. let) používány sofistikovanější postupy. • Ústavní systém již nelze v horizontální rovině ústavních vztahů vtěsnat do klasické triády a tato skutečnost se projevuje i v Ústavě ČR existencí samostatně upravených orgánů. • Nejvyšší kontrolní úřad - hlava pátá (Moc konrolní) • Historicky se vyděluje z moci soudní a v ČR ji představuje Nejvyšší konrolní úřad a implicitně Ochránce veřejných práv (tento insitut není zakotven ústavně, upravuje ho zákon č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv, ale v materiálmím smyslu se svým postavením blíží ústavnímu orgánu). • Česká národní banka - hlava šestá (Moc bankovní) • Vyděluje se z moci výkonné, její zakotvení není z hlediska ústavní komparatistiky příliš obvyklé.
Vertikální dělba moci (decentralizace moci) • Z hlediska vertikální dělby moci je ČR decentralizovaný unitární stát (čl. 11 Ú: Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.) se zaručenou uzemní samosprávou uplatňujicí princip subsidiarity (čl. 8 Ú: Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.). • A) Decentralizace moci se uplatňuje v rámci systému dvoustupňové územní samosprávy: • Krajská samospráva • Obecní samospráva • B) Vertikální dělba moci ve zvláštním smyslu vyplývá jednak z přijetí mezinárodních právních závazků, jednak z přenesení některých pravomocí na mezinárodní organizace. Představuje dělbu moci mezi těmito organizacemi a státem. • čl. 10a Ú: (1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. • Projevuje se zde stále sílící tendence omezení suverénní státní moci. • C) Ústavodárná moc • Z hlediska vertikální dělby moci má zvláštní povahu, je svým způsobem nejvyšší mocí ve státě. Je to moc konstitujicí (pouvoir constituant) nadřazená moci již ustavené (pouvoir constitué). • Disponuje jí parlament jako celek.
Nálezy ÚS • Pl. ÚS 24/04 (jezy na Labi) - těžko říct, kam to přiřadit, patrně ale právě sem, pod dělbu moci • Návrh skupiny senátorů na zrušení ustanovení § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě = VYHOVĚNO • Senátoři se odvolávali na porušení závazků ČR vyplývající z Úmluvy o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť - postavení jezů na Labi by totiž ohrožilo životy X druhů rostlin a zvířat, které se v dané lokalitě nacházejí. Dále ovšem bylo poukázáno i na to, že zákonodárce v tomto zákoně stanovil, že vytvoření této vodní cesty je ve veřejném zájmu = jeden individuálně určený případ označil termínem, který má velmi obecnou rovinu. • ÚS se ztotožnil především z druhým argumentem navrhovatelů = určení toho, co je ve veřejném zájmu, nepřísluší zákonodárci. Veřejný zájem určují správní orgány a toto rozhodnutí pak podléhá kontrole správních soudů. Pokud však veřejný zájem určil zákonodárce, diskvalifikoval justici od možnosti tohoto přezkumu - soudce je vázán zákonem a pokud by byl veřejný zájem určen již v zákoně, bylo by rozhodnutí soudu jasné.
Prameny • • • •
Pavlíček, V. a kol.: Ústavní právo a státověda I. díl Obecná státověda, Praha, Linde, 1998 str. 104-108. Gerloch, A., Hřebejk, J. Zoubek, V.: Ústavní systém České republiky; Praha, Prospectum, 2002, str. 21-54; 301-310. semináře Judr. Hřebejka; letní semestr 2010/2011 Vypracované otázky ke zkoušce z Čecha, 2011 41
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.10 Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor
Otázka A 10. Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor Státovědný základ • Stěžejním ústavním principem demokratického státu je svrchovanost lidu, zásada, podle níž je lid zdrojem veškeré státní moci • Lid představuje legitimizační základnu organizace státu a od něj odvozené státní moci • Myšlenka suverenity lidu je úzce spjata s demokratickými právy občanů, jejich svobodou a rovností • Princip svrchovanosti lidu je spojen s demokratickou legitimitou vlády • Pouze svobodní občané mohou legitimovat státní moc a uskutečňovat ji bezprostředně nebo prostřednictvím svých zvolených zástupců • Politickou legitimitu můžeme rozlišovat jednak bezprostřední - cestou přímé demokracie (referenda), přímých voleb, nebo odvozenou, zprostředkovanou • Tato nepřímá politická legitimita je odvozena od přímo volených parlamentních nebo jiných přímo volených státních orgánů, jde např. o parlamentní (tj. parlamentem schválenou, akceptovanou) vládu, prezidenta voleného nepřímo parlamentem.. • Z principu svrchovanosti lidu vyplývá, že stát a jeho orgány vykonávají moc jménem lidu → lid má v souladu s tímto principem ústavodárnou moc, na tomto principu je též založeno rozlišování moci ustavující (ústavodárné) a ustavené (zákonodárné) • Principy demokratického ústavního a politického systému jsou limitujícím kritériem v zásadě neomezené svrchovanosti lidu • Z. Neubauer: „I při zásadním uznání svrchovanosti lidu nesmí lid delegovat moc nikomu neodvolatelně, tj. tak, aby tento zmocněnec již nikdy nepotřeboval dalšího zmocnění, aby byl lidem nesesaditelný a aby jeho nástupce byl dosazován jinak, než svobodnou lidovou volbou.“ • Suverenita lidu je omezena přirozenými lidskými právy, kvůli jejichž zachování jsou vláda či stát konstituovány - zato zásada se v českém ústavním pořádku odráží v čl.1 LZPS „základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“ • Je-li suverenita lidu významně narušena, má lid právo na odpor • ČR jako parlamentní republika je založena na principech reprezentativní demokracie • Státní moc vychází z lidu jako celku, žádná část lidu si ji nemůže přivlastnit a založit svá privilegia • Pravomoc lidu jako zdroje veškeré státní moci není od nikoho jiného odvozena, ale naopak všechny ostatní státní orgány odvozují svou pravomoc od něho • Pojem lid • Lid je samostatný ústavní subjekt a k plnění své vůle si vytváří stát • Lid označily za samostatný subjekt vlastnického práva také ústavní zákon č.496/1990 Sb., o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské federativní republiky, a ústavní zákon č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu ČSFR • Pojem lid můžeme rozlišit do 2 skupin • Občané a obyvatelé státu • Rozhodování o státních orgánech prostřednictvím voleb je omezeno na občany státu (čl. 20 a 21 LZPS) × ale i cizinci jímž to umožňuje mezinárodní smlouva mohou volit do zastupitelstev obcí • I pro „neobčany“ je nutno garantovat ta základní politická práva, která umožní základní vyjádření politické vůle (čl.17, 19 a 20 LZPS)
Historická geneze • Suverenitu lidu opíraje se o přirozenoprávní teorii proklamuje již Marsilius z Padovy • Pod vlivem filosofie J. J. Rousseaua a francouzské revoluce se původ svrchované moci spatřoval v národu, tento princip byl vyjádřen v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 („Každá suverenita vychází ve svém principu z Národa. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která z Národa výslovně nevychází.”) • Rousseau hájí nedělitelnost suverenity, která nemůže být přenesena na jiný orgán. Postupně místo jednoty moci se proklamuje dělba moci, neboť moc může být omezena jen mocí. Koncepce dělby moci se promítá i do teorie suverenity. • Suverenita lidu byla implicitně vyjádřena v americké Deklaraci nezávislosti z roku 1776 („ustavují se mezi lidmi vlády, odvozujíce své pravomoci výhradně od souhlasu těch, jimž vládnou”) • Pojetí suverenity v 18. století už obsahovalo základní pojmové znaky, přijímané dosud - hlavním obsahovým prvkem je zásada samosprávy občanů: všechny státní orgány jsou odvozeny od rozhodnutí občanů 42
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.10 Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor • Koncepce suverenity lidu se v historii realizovala postupně tak, jak se rozšiřovala kategorie plnoprávných občanů a vyvinula jejich rovnoprávnost a rovná váha hlasu ve volbách
Ústavní zakotvení suverenity lidu Ústava • čl.2 1. Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. 2. Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo 3. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. 4. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Listina • čl.2 odst.3 Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. (× Ústava v čl.2 odst. 4 hovoří pouze o občanech) • čl.21 odst.1 Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.
Suverenita lidu × suverenita státu • Pl. ÚS 19/08...pojem „lid“ jako zdroj veškeré státní moci (čl. 2 odst. 1 Ú) nelze zaměňovat se svrchovaností ČR jako státu, o které hovoří článek 1 odst. 1 Ú • Suverenita státu vychází ze suverenity lidu
Formy uskutečňování suverenity lidu • Vůle většiny může být vyjádřena ve volbách, referendem, nebo jinou formou přímé demokracie • Ve volbách a referendu mohou lidé vyjádřit svou vůli i bojkotem hlasování
Volby • Zastupitelská demokracie (tj. nepřímá) • Orgány vytvářené volbou: PS a Senát Parlamentu, zastupitelstva krajů, zastupitelstva obcí, Evropský parlament • Viz → ot. 11 (na straně 46)
Přímá demokracie • přímá demokracie jako prostředek realizace veřejné moci bezprostředně suverénem - lidem, sloužící jako doplněk reprezentativní demokracie • ČR je reprezentativní demokracií, ale v čl. 21. odst. 1 LZPS a v čl 2. odst 2 Ú je ústavně vyjádřen institut přímé demokracie • Možné formy přímé demokracie: referendum, petice (čl.18 LZPS, zákon č.85/1990 Sb. o právu petičním, viz otázka č.43,) lidová iniciativa (§16 zákona o obcích - „obecní lidová iniciativa“, právo požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce; právo podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty; orgány obce je vyřizují bezodkladně), odvolání-recall (není v ČR), town-meetings (využíváno př. ve Švýcarsku) • Již ústavní listina 1920 připouští hlasování lidu, ale omezuje je výlučně na případ, kdy Národní shromáždění odmítlo schválit vládní návrh zákona, prováděcí zákon ale nikdy nebyl přijat, proto institut nebyl realizován • Ústava 1948 proklamovala „stát lidové demokracie, v němž si lid svými zástupci zákony nejen dává, nýbrž je i svými zástupci také sám vykonává“ • Ustanovení ústavy 1960 o tom, že poslanci jsou lidem voleni, lidu odpovědni a mohou být lidem odvoláni, vyjadřovalo charakter poslaneckého mandátu jako mandátu imperativního • Roku 1990 novelizovaný čl. 86 odst. 3 Ústavy ČSFR zakotvil, že „o věcech místní samosprávy rozhodují občané na obecních shromážděních nebo referendem anebo prostřednictvím zastupitelstva obce“ • 1991 přijat ústavní zákon o referendu (č.327/1991 Sb.), který byl jednou z uvažovaných možností řešení vztahu uvniř čs. federace, když stanovil, že „o návrhu na vystoupení ČR nebo SR z ČSFR lze rozhodnout jen referendem“ • Přijetí návrhu předloženého v celostátním referendu ústavodárce vázal na souhlas nadpoloviční většiny oprávněných voličů v každé z obou republik • Výsledek referenda měl mít závaznost ústavního zákona 43
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.10 Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor • Pokud by referendum o vystoupení z ČSFR bylo přijato alespoň v jedné z republiky, zanikla by ČSFR uplynutím jednoho roku od vyhlášení výsledků referenda • Nikdy se nerealizovalo • čl. 2 odst.2 Ústavy • Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo • Není zakotveno, jak obecným či konkrétním způsobem musí být forma přímé demokracie upravena, může tedy jít o jednorázové referendum, nebo o obecnou úpravu podmínek referenda, může jít o referendum obligatorní i fakultativní, schvalovací či potvrzovací • Sám ústavní zákon přitom nemusí stanovit konkrétní podmínky referenda, to může stanovit zákon prováděcí • Krajské referendum • • • • • • •
Zákon č.118/2010 Sb., o krajském referendu a o změně některých zákonů Účinnost od 1.1.2011 Zákon se nepoužije pro referendum na území hl.m.Prahy Právo hlasovat má každá osoba, která má právo volit do zastupitelstva kraje Tajné hlasování, všeobecné, rovné a přímé hlasovací právo Rozhoduje se o věcech, které patří do samostatné působnosti kraje Podnět k referendu dává • Zastupitelstvo kraje • Přípravný výbor - tvoří jej nejméně 3 oprávněné osoby, takovýto návrh musí podpisem podpořit alespoň 6% oprávněných osob s trvalým pobytem v kraji
• Položená otázka zní ano/ne • K platnosti rozhodnutí v krajském referendu je třeba účasti alespoň 35 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob • Rozhodnutí je závazné, hlasovala-li pro ně nadpoloviční většina oprávněných osob, které se krajského referenda zúčastnily, a alespoň 25 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob • Rozhodnutí v krajském referendu je pro zastupitelstvo kraje a orgány kraje závazné • Místní referendum • Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů • týká se referenda v obcích, v městských částek a v městských obvodech, na území statutárních měst, jakož i na území hl.m. Prahy (§1 daného zákona) • Právo hlasovat má každá osoba, která má právo volit do zastupitelstva obce (18 let, státní občan ČR, který je v den voleb v dané obci přihlášen k trvalému pobytu a státní občan jiného státu, který dosáhl 18 let, je přihlášen v obci k trvalému pobytu a jemuž právo volit přiznává mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána) • Koná se tajným hlasováním, na základě všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva • V místním referendu se rozhoduje o věcech, které patří do samostatné působnosti obce nebo statutárního města (§6 tohoto zákona) • dále zákon obsahuje negativní výčet, o čem místn íreferendum konat nelze • Otázka navržená pro referendum musí být jednoznačně položena tak, aby na ni bylo možno odpovědět slovem „ano“ nebo „ne“ • Podnět k referendu dává • Zastupitelstvo obce/statutárního města buď zvlastní iniciativy, nebo na návrh přípravného výboru - takovýto návrh musí být podpořen podpisy oprávněných osob (§8 odst. 2 tohoto zákona) • K platnosti rozhodnutí v místním referendu je třeba účasti alespoň 35 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob (§48 - novelizovaný v r. 2008) • Rozhodnutí v místním referendu je závazné (§49), hlasovala-li pro ně nadpoloviční většina oprávněných osob, které se místního referenda zúčastnily, a alespoň 25 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob • Jde-li o místní referendum, v němž se rozhoduje o oddělení části obce nebo o sloučení obcí, anebo o připojení obce k jiné obci, je rozhodnutí přijato, jestliže pro ně hlasovala nadpoloviční většina oprávněných osob zapsaných v seznamu oprávněných osob, • V případě oddělení, v té části obce, popřípadě částech obce, která se má oddělit, • V případě sloučení obcí nebo připojení obce v té obci, ve které byl návrh přípravného výboru podán • Rozhodnutí v místním referendu je pro zastupitelstvo obce, zastupitelstvo statutárního města a orgány obce a statutárního města závazné • je možné podat návrh na soudní přezkum, ten se řídí soudním řádem správním • Referendum o přistoupení k EU • Ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení ČR k EU a o změně ústavního zákona č.1/1993 Sb. • Zákon č.114/2003 Sb.,o provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii a o změně některých zákonů (zvláštní zákon o provádění referenda) - tento zákon vznikl na základě ústavního zákona č. 515/2002 (viz čl. 6) 44
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.10 Suverenita lidu a formy jejího uskutečňování v ČR; právo na odpor • Realizace čl.10a odst.2 Ústavy - referendum jako jeden z možných způsobů vyjádření souhlasu s ratifikací mezinárodní smlouvy, kterou jsou přenášeny některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci • Otázka zněla: „Souhlasíte s tím, aby se ČR stala podle smlouvy o přistoupení ČR k EU členským státem EU?“ • Právo hlasovat má každý občan ČR, 18 let (dle čl. 21 odst. 1 LZPS) • Referendum vyhlašuje prezident republiky • Pro musí být nadpoloviční většina hlasujících (čl. 5 odst. 2 zákona č. 515/2002) • Referendum bylo obligatorní (čl.1 odst.1 zákona č. 515/2002 Sb.„O přistoupení ČR k EU lze rozhodnout jen referendem.“) • Konalo se 13. a 14.6. 2003, pro vstup bylo 77,33%, proti vstupu 22,67 %, účast byla 55,21% oprávněných voličů • jedná se o liberální princip, kdy stačí většina těch, kteří se hlasování zúčastnili (oproti demokratickému principu, kde by byla požadována přinejmenším nadpoloviční účast oprávněných voličů)
Aktuální návrhy • Sněmovní tisk č.519/0 - poslanecký návrh ústavního zákona o referendu o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi • Navržená otázka: „Souhlasíte s tím, aby Česká republika, její kraje a obce, považujíce své vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ke dnešnímu dni za jednou provždy uzavřené, na ně nadále nepřeváděly žádný další majetek?“ • tento návrh byl zamítnut v 1. čtení • Sněmovní tisk č. 520/0 - poslanecký návrh ústavního zákona o celostátním referendu • Občané by mohli v referednu rozhodovat o: • Zásadních věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu • Návrhu zákona, kromě zákona ústavního, nebo • Souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou mají být některé pravomoci orgánů ČR přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci • v současné době, k 28.12.11, je návrh v 1.čtení • (Nečas, říjen 2011: Češi by před případným přijetím eura měli o kroku hlasovat v referendu. Eurozóna se totiž prý od vstupu ČR do EU výrazně změnila a z monetární unie se stala unií dluhovou a transferovou.)
Právo na samosprávu • Viz → ot. 30 (na straně 175) • čl. 8 Ú: Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.
Právo na odpor • Čl.23 LZPS: Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. • V systematice Listiny zařazeno jako poslední politické právo • Právo na odpor je založeno na přirozenoprávním principu lidských práv • Je spojeno s principem svrchovanosti moci lidu • Navazuje na čl. 9 odst. 2 Ú, který říká, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná • Jedná se o krajní prostředek, poslední ústavní pojistka proti ohrožení demokratického právního státu • Jeho cílem může být jen udržet či obnovit demokratický řád lidských práv a základních svobod • Podle znění Listiny je dáno občanům, nikoliv cizinci, osobám bez státní příslušnosti, ani jednotlivci - samo ohrožení bráno za věc bytostně se dotýkajících většiny, ne pouze jednotlivců nebo úzké skupiny • Je dáno občanům proti komukoli - proti vnější moci, která zemi okupuje, i proti domácí vládě, jež získá moc jakýmikoliv prostředky (tedy i prostředky ústavnímu včetně referenda)a odstraňuje základy demokratického právního státu, zejména řád lidských práv a základních svobod založený Listinou a garantovaný i mezinárodními smlouvami o lidských právech • Právo postavit se na odpor a nerespektovat příkazy orgánů státu, nejsou dány tehdy, jestliže jde jen o porušování jednotlivých práv a nápravy se lze reálně domoci jinými ústavními či zákonými prostředky • Práva na odpor se nelze dovolat tehdy, jestliže toliko některá ustanovení ústavy nejsou naplněna, a proto dostatečně nepůsobí instituce ochraňující demokratický řád lidských práv a lze-li legálními prostředky, např. volbami, dosáhnout změny tohoto stavu 45
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • Možnost použití tohoto práva nastává nejen tehdy, když činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny právně (př. rozpuštěním parlamentu, odstoupením prezidenta republiky a vlády), ale i fakticky, když ústavní orgány své pravomoce ve skutečnosti nevykonávají • • • • • •
V historii ČSR Na území Československa právo na odpor využito za druhé světové války Prezident republiky vyzval z emigrace národ k odporu a k znovunabytí svobody a vyhlásil princip kontinuity československého státu a jeho demokratického ústavního řádu Označil za bezprávné vše, co bylo vynucené od září 1938 a všechny závazky založené na nacistickém právu Činnost ústavních orgánů byla tehdy znemožněna zejména obsazením československého území německými vojsky a vyjádřena ve výnosu A. Hitlera ze 16.3.1939 Právnost jednání souvisejících s bojem za znovunabytí svobody byla stvrzena z. č. 115/1946 Sb. Na odpor proti invazi pěti zemí Varšavské smlouvy se postavili občané v roce 1968, kdy běžná činnost ústavních orgánů byla znemožněna
Související instituty platného práva ČR Právo na stávku • Čl. 27 odst. 4 LZPS: Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. • Čl. 41 odst. 1 LZPS: Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. • zahrnuto právo na stávku - lze se jej domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí
Nutná obrana podle Trestního zákoníku • § 29 odst.1: Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tretsním zákonem, není trestným činem.
Svémoc podle Občanského zákoníku • § 6 Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. —Použité zkratky: NF - Národní fronta / NS - Národní shromáždění
Prameny • • • • • •
Učebnice ústavka a státovědy I., II. díl 1.(2.vydání, s.364-373)a 2.část (s.164 - 175) Ústava Ústava a ústavní řád ČR, Komentář 2.díl, Práva a svobody, Pavlíček a kol., 2.vydání, s.15-34 Právo na odpor a občanskou neposlušnost, Jan Kysela, 2006 http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=519&CT1=0 http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=520&CT1=0
Otázka A 11. Volební právo a volební systémy v ČR Historie • 1920 - 38 dvoukomorové Národní shromáždění • Volby do jeho obou komor se konaly 1920, 1925, 1929, 1935 • Komory byly voleny podle zásady poměrného zastoupení (= diskontinuita oproti dosavadnímu rakouskému většinovému systému) • Volební právo poskytnuto ženám 46
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • Zákonem předepsaná volební povinnost • Mandát zvolených poslanců byl formálně mandátem volným, ve skutečnosti se ale jejich mandát nacházel plně v dispozici vedení příslušných politických stran /poslanecké reverzy/ • Za 1. republiky existoval volební soud, kerý rozhodoval o platnosti voleb do PS i Senátu • 1946 přímé volby Ústavodárného Národního shromáždění • Zvoleno 300 poslanců na 2 roky podle systému poměrného zastoupení • Zachována volební povinnost, ale možnost odevzdat bílý lístek • Kandidátní listiny přísně vázané, mohly je podávat pouze strany Národní fronty • Volby po roce 1948 byly jen formálním prostředkem k obsazení mandátů,nebyly projevem politického soupeření • Od roku 1954 zaveden většinový systém - jednomandátové volební obvody, voliči neměli žádný výběr z alternativ, protože v každém obvodu kandidoval jediný kandidát Národní fronty • Mandát poslanců byl vázaný • V roce 1967 došlo k pokusu o liberalizaci volebního systému - byl přijat zákon (č.113/1967 Sb.), který předpokládal uskutečnění alternativních voleb s tím, že počet kandidátů NF by musel převyšovat počet obsazovaných mandátů, podle tohoto zákona se však žádné volby neuskutečnily • Federalizace Československa 1969 - vytvořeno dvoukomorové Federální shromáždění - dosavadní NS se transformovalo do Sněmovny lidu a poslance Sněmovny národů delegovaly ze svých řad národní rady obou subjektů federace (tzn. nepřímé volby) • Dvakrát došlo k tzv. rekonstrukcím zákonodárných sborů • Poprvé v roce 1968, kdy po několikerém odkladu voleb, jež se původně měly konat v červnu 1968, nakonec mandát poslanců NS zvolených v roce 1964 trval až do voleb 1971, a jedním z opatření nastupujícího „normalizačního období“ bylo přijetí ústavního zákona, podle kterého na návrh příslušného orgánu Národní fronty mohl být poslanec tímto orgánem zbaven své funkce a zastupitelský sbor pak mohl na návrh orgánu Národní fronty doplnit volbou chybějící počet svých členů • Obdobný postup byl použit v roce 1990, kdy nejpreve bylo ústavním zákonem (č. 183/1989 Sb.) rozhodnuto, že se nebudou konat doplňovací volby, pokud se uprázdní funkce poslance Federálního shromáždění, a zákonodárný sbor doplní počet svých členů kooptací - část poslanců na výzvu vedení KSČ a dalších stran NF na svůj poslanecký mandát rezignovala, noví poslanci byli kooptováni na návrh politických hnutí Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí
Právní úprava • Ústava – č.1/1993 Sb. • Listina základních práv a svobod – č. 2/1993 Sb. • Zákon o volbách do Parlamentu ČR – č. 247/1995 Sb. 1. Volby do PČR 2. Volby do PS ČR 3. Volby do Senátu 4. přílohy → první zrušena, druhá určuje maximální počty kandidátu na kandidátních listinách dle volebních krajů, třetí obsahuje seznam volebních obvodů pro volby do S s uvedením jejich sídla (81 - od západu k východu) Zákon o volbách do zastupitelstev obcí – č. 491/2001 Sb. Zákon o volbách do zastupitelstev krajů – č. 130/2000 Sb. Zákon o volbách do Evropského parlamentu - č. 62/2003 Sb. Zákon o volbě prezidenta republiky - č. 275/2012 Sb. Soudní řád správní – č. 150/2002 Sb. Ústavní zákon o bezpečnosti ČR - č.110/1998 Sb. I když jednotlivé volby upravují zvláštní zákony, jedná se o právní předpisy vzájemně provázané, neboť některé volební instituty upravuje sice jeden z volebních zákonů, avšak podle dané úpravy se postupuje při každých volbách • Kupř. vedení stálých seznamů voličů zakotvuje zákon o volbách do zastupitelstev obcí
• • • • • • •
Volební právo a jeho principy • Volby jako jeden z nástrojů demokracie (svobodná soutěž politických stran, vůle většiny vyjádřená hlasováním) • Zdrojem moci a legitimity veškerých státních orgánů ČR → lid (volby jako hlavní institut nepřímé, tj. zastupitelské demokracie) • Volební právo v objektivním smyslu → soubor právních norem, které upravují přípravu, organizaci a provádění voleb 47
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • Volební právo v subjektivním smyslu → právo občanů účastnit se formování orgánů veřejné moci, a to jak pasivně (být volen), tak aktivně (volit) • Principy volebního práva (VP) představují souhrn závazných požadavků a podmínek, jejichž dodržení je předpokladem zákonnosti prováděných voleb • Všeobecné VP - podstatou je určení oprávněných osob a podmínek, za jakých mají právo volit (aktivní VP) a za jakých mají právo ucházet se o zvolení (pasivní VP), všeobecné VP neznamená, že právo volit má každý!! • Rovné VP - všichni oprávnění voliči, u nichž neexistují žádné překážky výkonu VP, se voleb účastní za stejných podmínek (jako voliči mají stejná práva a povinnosti), ve vztahu k aktivnímu i pasivnímu VP mají mít voliči rovné podmínky ve všech stádiích volebního procesu • Neznamená to jen, že všichni voliči mají stejný počet hlasů, ale i že hlas každého má stejnou váhu • Stejná váha hlasu je zajištěna • 1) u voleb do PS republikovým mandátovým číslem - vypočítá se, kolik hlasů připadá na jeden mandát, podle toho se přepočítává počet mandátů za jednotlivé volební obvody (kraje) • 2) u voleb do Senátu - senátní obvody jsou rozděleny tak, aby v každém byl přibližně stejný počet voličů (možná odchylka max. 15% - jinak je nutná změna hranic volebních obvodů) • ÚS (Pl.ÚS 25/96): „Princip rovnosti nemá absolutní charakter a nelze jej proto chápat mechanicky. Lze tedy spíše hovořit o rovnosti v možnosti výkonu VP, skutečná rovnost VP (hlasů) není dosažitelná.“ • Přímé volby - voliči hlasují bezprostředně pro navržené kandidáty • ÚS (Pl.ÚS 25/96): „Princip přímých voleb má zajistit bezprostřední vztah mezi hlasováním voliče a výsledným obsazením mandátu. Vztah, z něhož je vyloučena následná instance, která by poslance vybírala podle své úvahy. Takovou instancí by mohli být např. volitelé, které voliči volí za tím účelem, aby sbor volitelů určil, kým má být volená funkce obsazena.“ • Tajné hlasování - hlasování musí probíhat za takových podmínek, které znemožňují zjistit, jak konkrétní volič hlasoval • Volič se musí odebrat do prostoru určeného pro úpravu hlasovacích lístků /za plentu/, jinak mu okrsková volební komise hlasování neumožní (jedná se tedy o povinnost ne právo!) • Svobodné volby - takový akt hlasování, který dává skutečnou možnost výběru • Subjektivní stránka - volič musí mít možnost projevit svoji skutečnou vůli bez donucení či jiného nátlaku na něj • Objektivní stránka - požadavek zajištění svobodných podmínek při přípravě a provádění voleb, přístup k získávání informací, nezávislost volebních orgánů • ÚS (Pl.ÚS 3/96): Za svobodné lze považovat takové volby, v nichž existuje svoboda vstupovat se svou politickou alternativou do volebního procesu (tj. existuje svoboda zakládání politických stran a svoboda navrhování kandidátů na funkce poslanců ve většinovém systému), dále svoboda ucházet se o podporu voličů a komunikovat s veřejností, jakož i svoboda voliče vybírat z více politických alternativ, reprezentovaných více politickými stranami a více kandidáty na funkce poslanců. • Další principy • Ustavování do funkce na předem daný čas • Činnost volebních orgánů je výkonem státní správy
Volební systém • Způsob, jakým jsou přidělovány kandidátům mandáty s ohledem na výsledek hlasování ve volbách (Jirásková) • Definice č.2: Pravidla, pomocí kterých se na základě počtu hlasů rozdělují ve volbách mandáty mezi strany či jednotlivé kandidáty (T.Lebeda, In: Volební a stranické systémy) • V nejširším smyslu je to celý proces přípravy a provádění voleb od jejich vyhlášení až po vyhlášení výsledků • Základní systémy • Poměrný - mandáty se rozdělují v určitém poměru k počtu získaných hlasů, vícemandátové volební obvody • U nás PS, zastupitelstva krajů, obcí a volby do EP • Většinový - všechna křesla, která jsou v sázce, získá vítěz (popř. vítězové), jednomandátové volební obvody (ale existují i většinové volební systémy s vícemandátovými obvody) • U nás Senát • Z povahy věci i Prezident republiky (je pouze jeden, poměrný systém by neměl smysl) • (smíšený - kombinují prvky obou hlavních typů) Volební systémy ČR • Přesné parametry volebního systému pro volby do PS a do Senátu jsou upraveny v zákoně o volbách do Parlamentu, musí však respektovat stanovené ústavní limity 48
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • V případě voleb do zastupitelstev obcí a krajů má naproti tomu zákonodárce podstatně větší volnost, protože volební systém není ústavně stanoven • Prezident je dle ústavy volen přímo. V současné době se připravuje prováděcí zákon. • PS: „podle zásad poměrného zastoupení“ × Senát: „podle zásad většinového systému“ • Původní vládní návrh Ústavy (1992) otázku volebního systému vůbec neřešil • Po projednání ve výborech ČNR přibyla formulace „při použití odlišných zásad volebních systémů“ • Výsledné přijaté znění je výsledkem pozměňovacího návrhu poslance Hirše
Ústavní východiska voleb Listina základních práv a svobod • čl.21 1. Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. 2. Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. • ! Dle ústavního zákona o bezpečnosti ČR č. 110/1998 Sb., čl. 10 uvádí, že v době vyhlášení některého z mimořádných stavů, pokud podmínky na území ČR neumožní konat volby ve lhůtách, které jsou stanoveny pro pravidelná volební období, lze zákonem lhůty prodloužit, nejdéle však o šest měsíců 3. Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. 4. Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Ústava • čl.17 1. Volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. 2. Byla-li PS rozpuštěna, konají se volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění. • čl.18 1. Volby do PS se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení. 2. Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému. 3. Právo volit má každý občan ČR, který dosáhl věku 18 let. • čl.19 1. Do PS může být zvolen každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 21 let. 2. Do Senátu může být zvolen každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. 3. Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením. • čl. 56 (volba prezidenta) • čl.102 1. Členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. 2. Funkční období zastupitelstva je čtyřleté. Zákon stanoví, za jakých podmínek se vyhlásí nové volby zastupitelstva před uplynutím jeho funkčního období.
Mezinárodněprávní východiska voleb • čl.21 Všeobecné deklarace lidských práv (1948) • čl.25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966) • Každý občan má právo se bez jakýchkoliv rozdílů a neodůvodněných omezení podílet na vedení veřejných záležitostí přímo nebo prostřednictvím svobodně zvolených zástupců, stejně jako právo volit a být volen v pravidelných volbách, jež se budou konat na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva, tajným hlasováním zabezpečujícím svobodu hlasování • čl.3 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1952) • Smluvní strany se zavázaly v rozumných intervalech konat svobodné volby s tajným hlasováním a za podmínek, které zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při volbě do zákonodárného sboru 49
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • Úmluva o politických právech žen a Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen
Obecná ustanovení voleb do Parlamentu ČR • Platí pro PS i S • Volby vyhlašuje prezident republiky s kontrasignací předsedy vlády (čl. 63 odst. 1f) nejpozději 90 dnů před jejich konáním, tak, aby se konaly ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končícím dnem jeho uplynutí • Za den vyhlášení voleb se považuje den, kdy byla rozeslána částka Sb.z., v níž bylo rozhodnutí prezidenta uveřejněno • Konají se ve dvou po sobě následujících dnech (den voleb → první den voleb na území ČR) • Pátek (14:00 - 22:00) • Sobota (8:00 - 14:00) • Organizace na územním principu - celorepublikové → Parlament jako orgán celorepublikový • Překážky ve výkonu volebního práva • Obecně - narozdíl od censů mají jen dočasný charakter, volič neztrácí své volební právo, pouze ho po určitou dobu nemůže vykonávat • Zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu • Zbavení způsobilosti k právním úkonům • Hlasování probíhá ve • Stálé volební okrsky (vytvořeny podle zákona o volbách do zastupitelstev obcí) • Zvláštní stálé volební okrsky při zastupitelských a konzulárních úřadech ČR • Seznamy voličů - specifický volební dokument, ve kterém jsou anebo mohou být zapsáni všichni občané, kteří ke dni voleb splňují podmínky AVP (zákonný nárok), formální podmínka účasti na hlasování, sestaveny z úřední povinnosti, každý občan smí být zapsán pouze v jednom seznamu voličů • Stálý seznam voličů (veden podle zákona o volbách do zastupitelstev obcí) • Zvláštní seznam • Vede obecní úřad, městský úřad, magistrát, úřad městské části nebo městského obvodu, pro voliče, který není v jeho územním obvodu přihlášen k trvalému pobytu, popř. nemůže z následujících důvodů volit ve volebním okrsku, v jehož stálém seznamu je zapsán, důvody: • Je v nemocnici, porodnici, sanatoriu, ústavu sociální péče nebo obdobném ústavu • Je v policejní cele, v místě výkonu vazby nebo v místě výkonu trestu odnětí svobody • Volí na voličský průkaz • Zvláštní seznam vedou rovněž zastupitelské úřady pro voliče, který: • Má bydliště mimo území ČR (musí o zápis do zvláštního seznamu požádat) • Volí na zastupitelském úřadu na voličský průkaz • V případě voleb do Senátu se voliči zapisují do zvláštního seznamu pouze v témže volebním obvodě, ve kterém mají trvalé bydliště • Voličské průkazy - vydává se voliči na jeho žádost obecní úřad/zastupitelský úřad (tuto skutečnost poznamená do stálého seznamu voličů) • Opravňuje k zápisu do výpisu ze zvláštního seznamu ve dnech voleb • Do PS v jakémkoli volebním okrsku, popř. zvláštním volebním okrsku • Do Senátu ve volebním okrsku spadajícím do volebnéího obvodu, kde jsou volby vyhlášeny a v jehož územním obvodu je volič přihlášen k trvalému pobytu, popř. v jakémkoli volebním okrsku spadajícím do volebního obvodu, kde jsou vyhlášeny volby, jde-li o voliče, který nebydlí na území ČR • Lze o něj požádat do 7 dní přede dnem voleb • Volební orgány (V - výlučně k zajištění voleb) • Státní volební komise (V) • Stálý volební orgán na úseku voleb pro případy obsazování všech orgánů v ČR všeobecnými volbami • Zřízena z.č. 130/2000 Sb. (o volbách do zastupitelstev krajů) • Předsedou ministr vnitra, ostatní členové jmenováni a odvoláváni na jeho návrh vládou (Zaměstnanci MV, ČSÚ, MZV, MS, Kanceláře prezidenta republiky apod.) • Koordinace přípravy, organizace, průběhu a provedení voleb do PČR 50
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • • • • •
Určuje losem čísla, kterými jsou označeni kandidáti voleb do PS Vyhlašuje a uveřejňuje celkové výsledky voleb do PS a S Vydává osvědčení o zvolení členem PČR Vydává povolení k přítomnosti dalších osob při sčítání hlasů okrskovou volební komisí Určuje losem, kterému volebnímu kraji jsou podřazeny zvláštní volební okrsky v zahraničí
• Ministerstvo vnitra • • • •
Metodicky řídí organizační a technickou přípravu, průběh a provedení voleb Řeší stížnosti na organizačně technické zabezpečení voleb na úrovni okresu Vydává seznamy registrovaných politických stran/hnutí a poskytuje je pověřeným úřadům Poskytuje info z evidence pobytu občanů pro vedení stálých/zvláštních seznamů
• Ministrestvo zahraničních věcí • Organizační a technické zajištění voleb do PS v zahraničí • Český statistický úřad • Zpracování závazného systému zajišťování a zpracování výsledku voleb • Technické zabezpečení systému zpracování výsledků • Zpracování celkových výsledků voleb a předání pověřenému úřadu apod. • Krajský úřad / Magistrát hl.m. Prahy pro volby do PS • Projednává a registruje kandidátní listiny do PS • Zajištění průběhu voleb (informuje, zajišťuje, archivuje) • Pověřený obecní úřad v sídle volebního obvodu, v Praze úřad městské části v sídle volebního obvodu, v Brně, Ostravě a Plzni magistráty, pro volby do Senátu • Obecní úřad • Starosta obce, primátor statutárního města, starosta městské části • • • •
15 dní před dnem voleb zveřejní dobu a místo konání voleb v obci Distribuce hlasovacích lístků Určení počtu členů OVK - min. 5 s výjimkou okrsků pod 300 voličů Svolává první zasedání OVK min 21 dní přede dnem voleb
• Zastupitelský úřad • Okrsková volební komise (V) • Dbá o pořádek ve volební místnosti, zajišťuje hlasování a dozírá na jeho průběh, sčítá hlasy a vyhotovuje zápis o průběhu a výsledku hlasování • Minimálně 5 členů (s výjimkou volebních okrsků do 300 voličů, kde může být okrsková volební komise čtyřčlenná) • Každá politická strana/hnutí/koalice jejíž kandidátní listina pro volby do PS byla zaregistrována a každá politická strana/hnutí/koalice a nezávislý kandidát jejichž přihláška k registraci byla zaregistrována pro volby do Senátu, může delegovat 1 člena a 1 náhradníka do této komise • Na neobsazená místa jmenuje členy starosta • Zajištění vlastního průběhu hlasování, dozírání, vyhodnocení a první sčítání odevzdaných hlasů • Členem může být - státní občan ČR, v den slibu 18 let, u kterého nenastala žádná překážka k výkonu volebního práva, nesmí být kandidátem pro volby do komory Parlamentu v týž volbách • Zvláštní okrsková volební komise pro volby do PS (V) - předseda + min 2 členi • Volební kampaň • Starosta může vyhradit plochu pro vylepení plakátů, a to 16 dnů přede dnem voleb, možnost jejího využívání musí odpovídat zásadě rovnosti kandidujících subjektů • Musí probíhat zákony přípustnými formami - čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech zveřejňovány nepravdivé údaje • V době počínající 3. dnem přede dnem voleb a končící ukončením hlasování nesmějí být zveřejňovány výsledky předvolebních průzkumů • Pro volby PS mají v době začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující subjekty vyhrazeno v ČRo 14 hodin a v ČT 14 hodin bezplatného vysílacího času • V objektu, v němž je umístěna volební místnost, a v jeho bezprostředním okolí je ve dnech, ve kterých v nich probíhá hlasování, zakázána volební agitace • Do vyhotovení zápisu o průběhu a výsledku hlasování je členům okrskových komisí zakázáno poskytovat informace o průběhu voleb (krom počtu voličů) • Volební místnost - volební schránka, přenosná volební schránka, dostatečné množství hlasovacích lístků, prázdných úředních obálek /úřední razítko, neprůhledné, stejné barvy, velikosti, papíru), psací potřeby, výpis ze stálého seznamu a zvláštního seznamu, zvláštní prostory k zabezpečení tajnosti hlasování, na objektu státní vlajka, ve volební místnosti 51
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR velký státní znak, hlasovací lístky označené jako „vzor“, prohlášení kandidátů o vzdání se kandidatury (byla-li doručena 48h před zahájením voleb) • Zásady hlasování - volič hlasuje osobně a sám (s voličem který - nemůže pro tělesnou vadu/neumí číst a psát - sám upravit lístek a vložit jej do obálky smí být přítomen jiný volič, ne však člen OVK), tajně, ve volební místnosti k tomu určené (výjimkou je hlasování do přenosné volební schránky - na požádání, ze zdravotních důvodů či jiných závažných důvodů, vysláni 2 členi + přenosná volební schránka + úřední obálka + hlasovací lístky) • Hlasovací lístky - obdrží je každý volič zapsaný do seznamu voličů • Před okrskovou komisí - nutno prokázat totožnost a státní občanství ČR (občanský průkaz, platný cestovní/diplomatický/služební pas), nutno mít u sebe všechny hlasovací lístky, pokud hlasuje na voličský průkaz → odevzdá jej • Přerušení hlasování - po prvním dnu zapečetění volební schránky/přenosné volební schránky, před druhým dnem kontrola a sejmutí pečetě • Ukončení hlasování - jakmile uplyne doba stanovená pro ukončení hlasování, s tím, že se umožní odvolit všem, kteří jsou ve volební místnosti/před ní • Náklady na volby - hrazeny ze státního rozpočtu • Pro kandidující subjekty neexistují zákonná omezení pro shromažďování prostředků určených výhradně na financování volební kampaně, ani zdroje financí a není ani stanovena maximální výše použitých prostředků
Volby do Poslanecké sněmovny • • • • •
Podle zásad poměrného zastoupení 200 poslanců, na 4 roky Pasivní VP - 21 let, aktivní VP - 18 let (tohoto věku stačí dosáhnout druhý den voleb) Volební území - celé území ČR, rozděleno na 14 volebních krajů (vyšší územní samosprávné celky) Zvláštní stálé volební okrsky • Mimo území ČR, území vymezeno obvodem příslušného zastupitelského úřadu • Občané mající bydliště v oblasti územního obvodu zastupitelského úřadu + pobyt v zahraničí (nutný voličský průkaz) • Hlasy těchto voličů jsou losem určeným Státní volební komisí přiřazeny pod některý z volebních krajů
• Kandidátní listiny • Podávají se krajskému úřadu nejpozději 66 dnů před dnem voleb (ten je přezkoumá, zjistí-li nedostatky, vyzve kandidující subjekt nejpozději do 58 dnů přede dnem voleb, aby závady do 50 dnů přede dnem voleb odstranil, pokud se tak nestane, úřad rozhodne o škrtnutí kandidáta na kandidátní listině, nebo dokonce odmítne vadnou kandidátní listinu registrovat) • Registrace pouze bezvadných kandidátních listin - podmínka pro vytištění hlasovacích lístků • Mohou podávat pouze registrované politické strany a politická hnutí jejichž činnost nebyla pozastavena a jejich koalice • V každém volebním kraji mohou podat pouze 1 kandidátní listinu (koalice musí být ve všech volebních krajích složena ze stejných politických stran/hnutí, člen koalice již nemůže podat kandidátní listinu samostatně) • Náležitosti - předepsáno zákonem, název volebního kraje a název politické strany/hnutí/koalice a jejich složení, dále jména, příjmení věk, povolání a trvalé bydliště kandidátů, název politické strany za kterou kandidují, pořadí kandidáta, označení zmocněnce (jméno, příjmení, trvalé bydliště), dále hlavně vlastnoručně podepsané prohlášení kandidáta, že souhlasí s návrhem a nenastaly u něj žádné překážky, které by mu bránily kandidovat, případně že překážky pominou ke dni voleb a že nedal souhlas, aby byl uveden i na jiné kandidátní listině ve stejných volbách, místo trvalého pobytu a rodné číslo • Přiloženo potvrzení o složení příspěvku na volební náklady 15 000 Kč - skládá strana, hnutí, koalice ve všech volebních krajích v nichž podává kandidátní listinu (na zvláštní účet zřízený nejpozději 72 dní před dnem voleb u ČNB krajským úřadem, příjmem státního rozpočtu, pokud byla kandidátní listina zaregistrována, v žádném případě se nevrací) • Po uplynutí 60 dne přede dnem voleb nelze doplňovat kandidátní listiny další členy ani vzájemně měnit jejich pořadí • Vzdání se kandidatury - možno 48 před zahájením hlasování, písemně, nelze vzít zpět • Hlasování • Hlasovací lístek → 1 samostatný pro každou politickou stranu/hnutí/koalici • V prostoru určeném pro úpravu hlasovacích lístků volič vloží do obálky 1 hlasovací lístek • Může zakroužkováním pořadového čísla nejvýš u 4 kandidátů uvedných na témže hlasovacím lístku vyznačit, kterému z kandidátů dává přednost → preferenční hlasy • Neplatné hlasovací lístky - ty, které nejsou na předepsaném tiskopise, jsou přetržené, či nejsou vloženy do úřední obálky, je-li v obálce více než 1 lístek (ke škrtání, připisování dalších kandidátů, vzkazům okrskové volební komisi aj. se nepřihlíží) 52
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • Určení počtu poslanců volených ve volebních krajích • Počet poslanců volených v jednotlivých vícemandátových krajích není předem stanoven (záleží na účasti ve volbách, tj. počtu všech odevzdaných platných hlasů) • Celkový počet platných hlasů, které byly ve všech volebních krajích odevzdány pro všechny strany, hnutí, koalice děleno počtem poslanců • Číslo takto zaokrouhlené na jednotky je republikovým mandátovým číslem • Republikovým mandátovým číslem se dělí celkový počet platných hlasů odevzdaných v každém volebním kraji • Celé číslo takto vypočtené je počtem mandátů, které připadají jednotlivým volebním krajům • Nebyly-li takto rozděleny všechny mandáty, připadnou zbylé postupně volebním krajům, které vykazují největší zbytek dělení • Uzavírací klauzule - nedosáhne-li jí politická strana/hnutí či koalice, nepostupuje do skrutinia • Má zabránit přílišné roztříštěnosti PS a komplikacím s vytvořením stabilní vlády X porušení čisté podoby principu rovnosti ve volbách/rovnosti šancí soupeřících stran • 5% pro politické strany a politická hnutí • 10% pro koalice složené ze 2 politických stran/hnutí • 15% pro koalice složené ze 3 stran • 20% pro koalice složené ze 4 a více stran • → tzv. aditivní klauzule • Pokud by se ale takto do PS dostala jen jedna strana nebo koalice, snižuje se uzavírací klauzule na 4% (u koalic na 6/8/10 %). Pokud by se i tak do PS dostala jen jedna strana nebo koalice, snižuje se na 3% (u koalic na 5/7/9 %). • Skrutinium • Počet platných hlasů pro každou z politických stran, politických hnutí a koalic, které postoupily do skrutinia, se v rámci každého volebního kraje postupně dělí čísly 1; 2; 3 a dále vždy číslem o 1 vyšším → d’Hondtova metoda • Vypočte se tolik podílů, kolik kandidátů je uvedeno na hlasovacím lístku • Všechny takto vypočtené podíly se seřadí postupně podle velikosti a uvede se seznam tolika podílů, kolik mandátů volebnímu kraji připadlo → za každý podíl obsažený v tomto seznamu se politické straně/hnutí nebo koalici přikáže 1 mandát • Preferenční hlasy • V rámci jednotlivých politických stran/hnutí a koalic obdrží mandáty kandidáti podle pořadí, jak jsou uvedeni na hlasovací lístku • Jestliže však některý z kandidátů získal takový počet přednostních hlasů, který činí nejméně 5% z celkového počtu platných hlasů odevzdaných pro tuto stranu/hnutí/koalici v rámci volebního kraje, připadne mandát přednostně tomuto kandidátovi (bez ohledu na původní zařazení na kandidátní listině) • Výsledky - ve všech úrovních sčítání zpracovává ČSÚ, celkové výsledky vyhlašuje a uveřejňuje Státní volební komise, na jejich základě vydává zvoleným členům PS do 1 měsíce osvědčení o zvolení • Příspěvek na úhradu volebních nákladů • Politické straně, politickému hnutí nebo koalici, která ve volbách získala nejméně 1,5% z celkového počtu platných hlasů, bude za každý odevzadný hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 100 Kč • Institut náhradníků • Opatření pro mimořádné situace, kdy v průběhu volebního období dojde k zániku mandátu poslance • Musí být z téže kandidátní listiny ve volebním kraji, ve kterém kandidoval dosavadní poslanec • V pořadí dle výsledků voleb • V případě zániku politické strany/hnutí - náhradník nenastupuje, mandát do konce volebního období neobsazen (stejně se řeší, pokud kandidující subjekt náhradníka nemá) • Došlo-li k rozpuštění PS, zkracují se lhůty (jak se dozvíte v § 55 zákona o volbách do PČR)
Volby do Senátu • Podle zásad většinového systému • Volební systém absolutní většiny (50% + 1 hlas, jinak druhé kolo voleb) • Rozdílnost volebního systému argumentována potřebou, aby bylo v jednom okamžiku složení zvolených členů v obou komorách Parlamentu odlišné a tím byl vytvořen i předpoklad pro plnění odlišných funkcí • 81 senátorů, voleni na 6 let, každé 2 roky se volí třetina senátorů (Senát je nerozpustitelný) • Pasivní VP - 40 let, aktivní VP - 18 let (tohoto věku stačí dosáhnout druhý den voleb) • 81 přibližně stejně velkých volebních obvodů • V každém volen 1 senátor (tj. jednomandátové obvody) • Vymezeny v příloze zákona o volbách do PČR 53
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • Velikost obvodů se čas od času mění, v závislosti na počtu obyvatel, tj. hranice se změní, klesne/zvýší-li se počet obyvatel o 15% proti průměrnému počtu obyvatel připadajícímu na jeden mandát v ČR • Přihlášky k registraci - kandidáty mohou přihlašovat pomocí zmocněnce registrované politické strany, politická hnutí, jejichž činnost nebyla pozastavena, a koalice; kandidovat může též nezávislý kandidát (přihlášku podává sám) • Podává se pověřenému obecnímu úřadu (přezkum 66-60 dnů před konáním voleb, výzva k odstranění vad nejpozději 58 dnů přede dnem voleb - odstranění vad musí proběhnout nejpozději do 50 dnů přede dnem voleb, registrace) nejpozději 66 dnů přede dnem voleb • Charakter volebního systému nebrání tomu, aby politická strana/hnutí přihlásily v jednom obvodu svého kandidáta v rámci určité koalice, zatímco v jiných obvodech se může jejich kandidát ucházet samostatně nebo jako součást jiné koalice • Každý volební subjekt může podat v každém obvodu 1 přihlášku k registraci • Pokud subjekt ve stejném volebním obvodu podává přihlášku k registraci samostatně, již nemůže podat přihlášku jako člen koalice • Každý kandidát smí kandidovat pouze v jednom volebním obvodu • Náležitosti - jméno a příjmení kandidáta, věk, povolání, obec trvalého bydliště, doklad o státním občanství, vlastnoručně podepsané prohlášení kandidáta, kterým dává souhlas se svou kandidaturou, určení zmocněnce volebních subjektů a složení kauce + nezávislý kandidát přikládá k přihlášce petici podporující jeho kandidaturu, podepsanou alepoň 1000 oprávněnými voliči z volebního obvodu, v němž kandiduje (volič uvede jméno, příjmení, podpis, rodné číslo a místo trvalého pobytu) • Složení volební kauce 20 000 Kč - vrací se kandidátovi, který získá získá v 1. kole ve volebním obvodu alespoň 6% hlasů • Vzdání se kandidatury - 48h před zahájením voleb, písemně, nelze vzít zpět • Hlasování Každý zaregistrovaný kandidát je uveden na samostatném hlasovacím lístku s vylosovaným číslem Volič vkládá do úřední obálky 1 hlasovací lístek, ten nijak neupravuje Zvolen je kandidát, který obdržel nadpoloviční většinu odevzdaných platných hlasů Nezíská-li žádný kandidát nadpoloviční většinu, šestý sen po ukončení hlasování v prvním kole, se koná 2.kolo Ve 2.kole kandidují v každém volebním obvodu pouze 2 kandidáti, kteří se v 1.kole umístili na prvních dvou místech • Jestliže se před 2.kolem voleb kandidát své kandidatury vzdá, pozbude práva být volen nebo zemře, postupuje do 2.kola kandidát, který se v 1.kole umístil na 3.místě • Ve 2.kole je zvolen ten kandidát, který získá více odevzdaných platných hlasů • V případě rovnosti hlasů rozhodne los
• • • • •
• Výsledky voleb - vyhlašuje a uveřejňuje Státní volební komise na základě sdělení souhrnných výsledků voleb ve volebních obvodech Českým statistickým úřadem • Opakované volby • Vyhlašuje prezident, jestliže nebyl zvolen žádný kandidát, nebo shledal-li soud návrh na neplatnost voleb opodstatněným • Opakované hlasování • vyhlašuje prezident, jestliže soud shledal návrh na neplatnost hlasování opodstatněným • Doplňovací volby • Vyhlásí je prezident, zanikne-li v průběhu volebního období mandát senátora z jakéhokoliv důvodu, konat se mají nejpozději 90 dnů po zániku mandátu senátora • Nekonají se v posledním roce před uplynutím volebního období senátora • Pouze na zbytek volebního období původního senátora
Volby do zastupitelstev obcí Funkční období zastupitelstva je čtyřleté Volí se podle zásad poměrného zastoupení Počet členů dle počtu obyvatel a velikosti územního obvodu (5-55 členů) Vyhlašuje prezident republiky nejpozději 90 dnů přede dnem voleb (Sb.z.), tak aby se konaly ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím funkčního období a končící dnem jeho uplynutí • Aktivní VP - 18 let, státní občan ČR, který je v den voleb v dané obci přihlášen k trvalému pobytu a státní občan jiného státu, jemuž právo volit přiznává mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána (a která je vyhlášena ve Sb.z.)
• • • •
• Do zastupitelstva městského obvodu nebo městské části statutárně členěného města anebo městské části hl.m. Prahy má právo volit ten volič, který je v den voleb přihlášen k trvalému pobytu v tomto městském obvodu nebo městské části 54
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • Pasivní VP - členem zastupitelstva obce může být zvolen každý volič, u kterého není překážka ve výkonu VP trvalejšího charakteru (tj. omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody, nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům soudem) • Členem zastupitelstva městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy může být zvolen ten volič, u kterého není překážka ve výkonu VP a který je v den voleb v tomto městském obvodu nebo městské části přihlášen k trvalému pobytu • Snaha zabránit střetu zájmů - neslučitelnost členství v zastupitelstvu obce pro zaměstnance bezprostředně vykonávající státní správu v obci, nebo pokud jsou bezprostředně jmenováni starostou/radou obce, či se na ně vztahuje služební zákon • Překážky ve výkonu volebního práva • • • • •
Omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu Zbavení způsobilosti k právním úkonům (pro PVP) Výkon vojenské základní nebo náhradní služby (neaplikovatelné) Služba vojáka z povolání v zahraničí Omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody (pro PVP)
• Kandidátní listiny mohou podávat volební strany • Může ji podat pouze volební strana - zákon jimi rozumí politické strany/hnutí jejichž činnost nebyla pozastavena, a jejich koalice, nezávislí kandidáti, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů • Je-li volební stranou nezávislý kandidát/sdružení nezávislých kandidátů - petice na podporu kandidatury, doloženou zákonem ostupňovaným počtem podpisů • Podávají se tzv. registračnímu úřadu (pověřené OÚ, či další OÚ ve kterých rada zřídila alespoň dva odbory) • Nejpozději do 16:00 hodin 66 dnů přede dnem voleb • Zajišťují tisk lístků, vyhlašují výsledky voleb v příslušných obcích (X celkové výsledky voleb Státní volební komise) • Kandidát se může do 48h před zahájením voleb vzdát písemně své kandidatury, nelze vzít zpět • Hlasovací lístky • V záhlaví uveden počet členů zastupitelstva, který má být zvolen • Kandidáti každé volební strany jsou uvedeni na společném hlasovacím lístku → „plachta“, v pořadí určeném volební stranou, a to v samostatných zarámovaných sloupcích • Volební okrsky • V každé obci se vytvářejí stálé volební okrsky, nejmenší územní jednotka • Vytvářejí se tak, aby zahrnovaly přibližně 1000 voličů • Zde se odevzdávají hlasy a provádí se jejich první sčítání • Volební obvody • Obec tvoří jeden volební obvod (volební území) • Zastupitelstvo obce může nejpozději 85 dnů přede dnem konání voleb vytvořit více volebních obvodů • Stálý seznam voličů • Vede obecní úřad z úřední povinnosti pro voliče, kteří jsou v této obci přihlášeni k trvalému pobytu • Voliče, který není státním občanem ČR, zapíše na jeho vlastní žádost obecní úřad do dodatku stálého seznamu voličů • Pozbytí práva volit → důvodem k vyškrtnutí • Překážka ve výkonu volebního práva → pouze se do seznamu poznamenává • OÚ v úředních hodinách umožní přístup voličům, ti si zde mohou seznam ověřit, případně požádat o doplnění chybějících údajů/oprav (OÚ povinen do 48h vyhovět nebo písemně sdělit důvody odmítnutí) • Dva dny přede dnem voleb OÚ v 16h stálý seznam uzavře • Hlasování → možnost panašování! • Volič může volit nejvýše tolik kandidátů, kolik členů zastupitelstva obce má být zvoleno • Volič může na hlasovacím lístku označit v rámečku před jménem kandidáta křížkem toho kandidáta, pro kterého hlasuje, a to v kterémkoliv ze sloupců, v nichž jsou uvedeni kandidáti jednotlivých volebních stran • Volič může na hlasovacím lístku označit křížkem ve čtverečku v záhlaví sloupce s kandidáty volební strany nejvýše jednu volební stranu, zároveň může označit v rámečku před jménem kandidáta křížkem další kandidáty, pro které hlasuje, a to v libovolných samostatných sloupcích, ve kterých jsou uvedeny ostatní volební strany, takto volí předně jednotlivě označené kandidáty, dále tolik kandidátů označené volební strany, kolik činí rozdíl počtu členů zastupitelstva, kteří mají být zvoleni, a označených jednotlivých kandidátů • Výsledky voleb 55
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • Dle systému poměrného zastoupení založeného na metodě volebního dělitele (celkový počet hlasů, který obdržela kandidátní listina se dělí řadou 1; 2; 3 ...) • Podmínkou pro přidělení mandátu v obci je překonání 5% klauzule • Celkový počet hlasů odevzdaných pro volební stranu děleno počet kandidátů této volební strany → má-li některý z kandidátů nejméně o 10 % více hlasů, než je takto stanovený průměr, postupuje v kandidátní listině na první místo, je-li takových kandidátů více, určí se jejich pořadí podle počtu hlasů, které byly pro ně odevzdány • Volby do zastupitelstva hl.m. Prahy se konají dle tohoto zákona • Volební orgány - Státní volební komise; MV; ČSÚ; Krajský úřad a Magistrát hl.m. Prahy; pověřené obecní úřady; OÚ; starostové; OVK • Dodatečné volby/opakované volby/opakované hlasování • Vyhlašuje ministr vnitra • Pro případ že nedošlo ke zvolení zastupitelstva obce, protože se volby nekonaly pro nedostatečný počet kandidátů, protože sud shledal oprávněným návrh na neplatnost hlasování nebo neplatnost voleb, anebo okrsková komise neodevzdala zápis o průběhu a výsledku hlasování • Nové volby • Jestliže vznikne nová obec (nový obvod, městská část), jestliže se počet členů zastupitelstva obce sníží o více než polovinu oproti počtu určenému podle zákona a nejsou-li náhradníci, či počet členů zastupitelstva klesne pod zákonem stanovenou hranici 5 osob, anebo došlo-li k rozpuštění zastupitelstva obce • Nekonají se v posledních 6 měsících funkčního období zastupitelstva • Dodatečné volby, opakované volby a opakované hlasování a nové volby se konají v jednom dni (7:00-22:00) • Institut náhradníků - uprázdní-li se mandát v zastupitelstvu obce, nastupuje za člena tohoto zastupitelstva náhradník z kandidátní listiny téže volební strany, dnem následujícím po dni, kdy došlo k zániku mandátu, není-li náhradník, zůstane mandát uprázdněn do konce funkčního období zastupitelstva obce
Volby do zastupitelstev krajů • Funkční období zastupitelstev je čtyřleté • Podle zásad poměrného zastoupení • Vyhlašuje prezident nejpozději 90 dnů před jejich konáním (Sb.z.), konají se ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období zastupitelstva a končící dnem jeho uplynutí • Počet členů zastupitelstva - odvozeno dle počtu obyvatel ke dni 1.ledna toho roku, kdy se konají volby • Kraj do 600 000 - 45 členů • Kraj nad 600 000 - 55 členů • Kraj nad 900 000 - 65 členů • Aktivní VP - občan ČR, 18 let, trvalý pobyt v obci, která náleží do územního obvodu kraje • Pasivní VP - každý volič, u kterého není překážka ve výkonu VP, funkce člena zastupitelstva je neslučitelná s některými funkcemi (např. fce na ministerstvu/jiném správním orgánu) • Překážky ve výkonu volebního práva • • • •
Omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu Zbavení způsobilosti k právním úkonům Výkon vojenské základní nebo náhradní služby (neaplikovatelné) Omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody
• Kandidátní listiny • Mohou podávat politické strany/hnutí jejichž činnost nebyla pozastavena a jejich koalice • Každý volební subjekt může podat pro volby do téhož zastupitelstva pouze jednu kandidátní listinu, buď samostatně, či jako součást koalice • Podává se krajskému úřadu nejpozději 66 dnů přede dnem voleb (přezkum, výzva k odstranění vad, registrace), zajišťuje též tisk lístků • Kandidát se může před zahájením voleb vzdát písemně své kandidatury, nelze vzít zpět • Hlasování • Hlasovací lístek - každá politická strana/hnutí/koalice - samostatný • 1 hlasovací lístek vložit do úřední obálky, volič má 4 preferenční hlasy (vázaná kandidátní listina) • Ke změně pořadí kandidáta, tj. připadne mu přednostně mandát, získá-li 10% z celkového počtu odevzdaných hlasů kandidátní listině, na níž byl uveden • Do skrutinia postupují strany/hnutí/koalice, které v rámci kraje získaly alespoň 5 % hlasů • Počet platných hlasů pro každou z politických stran/hnutí a koalic se postupně dělí číslem 1,42 a dále celými čísly počínaje číslem 2, vypočte se tolik podílů, kolik kandidátů je uvedeno na hlasovacím lístku, vypočtené podíly se seřadí sestupně podle velikosti a uvede se seznam tolika podílů, kolik členů zastupitelstva kraje má být zvoleno, v případě 56
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR rovnosti 2 a více podílů v této řadě je pro jeho pořadí rozhodující celkový počet hlasů pro politickou stranu, politické hnutí nebo koalici, a je-li i tento shodný, rozhodne o pořadí podílu los, za každý podíl obsažený v seznamu připadne straně/hnutí nebo koalici jeden mandát • Jestliže celkový počet kandidátů všech stran/hnutí a koalic, které postoupily do skrutinia, nedosahuje stanoveného počtu volených členů zastupitelstva, připadne stranám/hnutím a koalicím tolik mandátů, kolik je kandidátů, podmínkou je, aby počet takto získaných mandátů dosahoval alespoň poloviny stanoveného počtu členů zastupitelstva kraje, který má být zvolen • Nové volby do zastupitelstva kraje • Konají se, jestliže se počet členů zastupitelstva kraje v témže volebním období sníží o více než polovinu oproti počtu stanovenému zákonem a nejsou-li náhradníci • Vyhlašuje ministr vnitra na návrh ředitele krajského úřadu • Nekonají se v posledních 6ti měsících funkčního období zastupitelstva kraje (hospodárnost) • Dodatečné volby • Nedošlo ke zvolení zastupitelstva kraje, tj. soud shledal oprávněným návrh na neplatnost hlasování/voleb, či pokud byla obsazena ve volbách méně než polovina míst v zastupitelstvu kraje • Vyhlašuje ministr vnitra • Institut náhradníka • Na místa uprázdněná v zastupitelstvu kraje v průběhu funkčního období nastupuje na jeho zbytek náhradník z téže kandidátní listiny téže politické strany/hnutí/koalice (není-li náhradník, zůstane mandát neobsazen) • Volební orgány - Státní volební komise; MV; ČSÚ; Krajský úřad - vyhlašuje a uveřejňuje výsledky voleb, vydává osvědčení zvoleným zastupitelům, Pověřený obecní úřad; Starosta obce - ze zákona povinnost informovat voliče o konání voleb do zastupitelstva kraje způsobe v místě obvyklým, nejpozději 15 dnů přede dnem konání voleb, musí být zřejmé údaje o době, místě konání voleb, adresy volebních místností, upozornění na povinnost prokázat při hlasování totožnost a státní občanství ČR, možno uvést další údaje; OVK; Ředitel krajského úřadu
Volby do Evropského parlamentu • Přistoupením ČR do EU → občané ČR = občané EU → právo volit/být volen do EP • Smlouva o EU • čl.14 1. EP vykonává společně s Radou legislativní a rozpočtovou funkce. Vykonává funkce politické kontroly a konzultace v souladu s podmínkami stanovenými Smlouvami. Volí předsedu Komise. 2. EP se skládá ze zástupců občanů Unie. Jejich počet nesmí překročit sedm set padesát, nepočítaje předsedu. Zastoupení občanů je zajištěno poměrným sestupným způsobem, přičemž je stanovena minimální hranice šesti členů na členský stát. Žádnému členskému státu nesmí být přiděleno více než devadesátšest míst. (...) 3. Členové EP jsou voleni na dobu pěti let ve všeobecných a přímých volbách svobodným a tajným hlasováním • EP - v současnosti 750+1 poslanců • ČR - 22 poslanců (2009 - 2014), 2004 - 2009 měla ČR 24 europoslanců, v současnosti - 21 europoslanců • Podle zásad poměrného zastoupení, vyhlašuje prezident republiky nejpozději 90 dní před jejich konáním (vázán časovým obdobím stanoveným jednotně pro všechny členské státy Radou EU), uveřejněno ve Sb.z. • Poslanci na 5 let • 1 volební obvod - celá ČR, každý volič rozhoduje o všech mandátech • Aktivní VP - 18 let (alespoň druhý den voleb), občané ČR a občané jiných členských států, kteří jsou po dobu nejméně 45 dnů vedeni v evidenci obyvatel (census pobytu) • Volič, který požádá o zápis do volební evidence ve více členských státech se dopouští přestupku (pokuta až 5 tisíc Kč) • Každý volič může v týchž volbách do EP hlasovat pouze jednou • Překážky ve výkonu VP • Zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu • Zbavení způsobilosti k právním úkonům • Pasivní VP - občan ČR, občan jiného členského státu, který je na území ČR nejméně po dobu 45 dní veden v evidenci obyvatel, 21 let, není zbaven způsobilosti k právním úkonům, a jde-li o občana jiného členského státu, není v členském státě, jehož je státním občanem zbaven práva být volen do EP, jde-li o občana jiného členského státu, který je zároveň občanem více členských států, nesmí být zbaven práva být volen do EP ani v jednom z nich • Každý může v týchž volbách do EP kandidovat pouze jednou • Kandidátní listiny 57
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • • • • •
Mohou podávat politické strany/hnutí a jejich koalice, jejichž činnost nebyla pozastavena Podávají se Ministerstvu vnitra nejpozději 66 dnů přede dnem voleb Počet kandidátu uvedených na listině může až o třetinu překročit počet poslanců volených na území ČR Potvrzení o složení příspěvku na volební náklady ve výši 15 000 Kč Kandidát se může písemným prohlášením doručeným do 48 hodin před zahájením voleb vzdát své kandidatury, nelze vzít zpět
• Hlasovací lístky - samostatně pro každou politickou stranu, politické hnutí a koalici • Seznam voličů • Vede obecní úřad samostatně pro každé volby do EP • Voliče vedené ve stálém seznamu voličů v nich uvádí z úřední povinnosti • Ostatní osoby na jejich žádost (oprávněné osoby jiných členských států, osoby ve zdravotnických zařízeních/ústavech sociální péče/policejní cele/místě výkonu vazby či trestu odnětí svobody) • Voličský průkaz - opravňuje voliče k hlasování v jakémkoliv volebním okrsku POUZE na území ČR • Vydává příslušný obecní úřad nebo zastupitelské úřady v zahraničí • Volič může požádat o vydání voličského průkazu ode dne vyhlášení voleb (písemným podáním opatřeným ověřeným podpisem voliče, doručeným nejpozději 15 dnů přede dnem voleb obecnímu úřadu nebo zastupitelskému úřadu) • Preferenční hlasy - na hlasovacím lístku může volič zakroužkováním pořadového čísla nejvýše u 2 kandidátů uvedených na témže hlasovacím lístku vyznačit, kterému z kandidátů dává přednost, to přináší efekt, získá-li alespoň 5% z celkového počtu platných odevzdaných hlasů, jež dostala kandidátní listina, na níž byl zařazen • Skrutinium • Postupuje každá politická strana/hnutí a koalice, která získala alespoň 5 % z celkového počtu odevzdaných platných hlasů • d’Hondtova metoda (tzn. stejné jako do PS - 1; 2; 3 ...) • Mandát poslance EP vzniká zahájením první schůze EP v novém pětiletém funkčním období EP (tzn. mandát nevzniká již zvolením) • Osvědčení o zvolení vydává SVK • Smrt, ztráta volitelnosti, vzdání se mandátu, vznik neslučitelnosti funkcí, uplynutí období → SVK usnesením vysloví zánik mandátu, funguje tu institut náhradníka, není-li náhradníka téže politické strany, politického hnutí nebo koalice, zůstane mandát až do konce volebního období uprázdněn • Příspěvek na úhradu volebních nákladů - politické straně/hnutí nebo koalici, která ve volbách získala nejméně 1 % z celkového počtu platných hlasů, bude za každý odevzdaný hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 30 Kč • Výdaje správních úřadů a volebních orgánů spojené s volbami do EP → ze státního rozpočtu • Volební kampaň - čestná, poctivá, bez nepravdivých údajů, nárok na podíl v rámci bezplatně poskytnutého vysílacího času (celkem 14 hodin pro všechny) v ČT a ČRo, 3 dny před volbami opět nesmí být zveřejňovány výsledky průzkumů (fyzická osoba se dopustí přestupku a bude sankcionována až 30 tisíci Kč) a ve dnech voleb zakázána agitace ve volebních místnostech a bezprostředním okolí • Volební orgány - v zásadě stejné jako u voleb do PČR, plní však další specifické úkoly → SVK předávání výsledků konaných v ČR Evropskému parlamentu, MV projednává a reguluje kandidátní listiny, dbá na zamezení možnosti dvojího hlasování a plní úlohu komunikační centrály s jinými členskými státy
Co se (možná) chystá, aneb z Programového prohlášení vlády (4.srpen 2010) • Vláda zajistí zpracování analýzy s cílem vytvořit podmínky pro možnou přímou volby starostů v malých obcích, popř. v ostatních typech územních samosprávných celků • Vláda připraví návrh volebního kodexu, který komplexně upraví organizaci všechz druhů voleb konaných v ČR s možností elektronického hlasování ve volbách • Vláda zpracuje návrh novely Ústavy, který umožní přímou volby prezidenta, a návrh ústavního zákona o podmínkách vyhlášení a průběhu referenda • Vláda přijme opatření ke zprůhlednění financování politických stran, přičemž vláda zváží i možnost zavedení limitů na výdaje ve volebních kampaních
Nálezy ÚS • Pl.ÚS 3/96 volební kauce - volby do PS • Právní otázkou je, zdali je volební kauce takovým komponentem zákonné úpravy volebního práva, jenž omezuje svobodnou soutěž politických stran 58
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.11 Volební právo a volební systémy v ČR • Podle tehdejšího ZVP (§35/2) byla ve volbách do PS politická strana nebo koalice povinna složit kauci 200 000 Kč ve všech volebních krajích, v nichž byla kandidátní listina politické strany nebo koalice zaregistrována. Kauce se politické straně nebo koalici vrací, pokud tato postoupila do prvního skrutinia, tj. v případě, jestliže politická strana získala více než 5 % hlasů. Složení kauce bylo podmínkou zahájení tisku hlasovacích lístků. • ÚS: Ústavní systém ČR je založen na principu reprezentativní demokracie. Princip reprezentativnosti obsahuje i požadavek minimální reprezentativnosti subjektů (politických stran) zůčatněných na politické soutěži. Smysl volební kauce ve volbách do PS je působení ve směru omezení účasti ve volbách stranám, jejichž reprezentativnost je nižší než 3 % odevzdaných hlasů (v opačném případě je totiž garantován státní příspěvek. • Při poměřování omezení možnosti účasti ve volbách volební kaucí a smyslu a účelu volební kauce je potřeba zejména zvážit intenzitu tohoto omezení, tj. skutečnost, do jaké míry výška kauce pro nezávislé kandidáty a politické strany z pohledu požadavku minimální reprezentativnosti je podmínkou ústavně nepřijatelnou. • Pokud má kauce plnit svůj účel a smysl a současně neomezovat svobodnou a volnou soutěž politických sil, musí v propočtu na počet sympatizantů, naplňující podmínku minimální reprezentativnosti, představovat nepatrnou sumu, neomezující ani nejběžnější osobní výdaje. Tato podmínka je v právní úpravě voleb do obou komor Parlamentu ČR splněna, i když u voleb do PS na mezní hranici únosnosti. • Pl.ÚS 25/96 ústavnost 5% klauzule • Právní otázka: Je 5% uzavírací kluzule ústavně oprávněná a je slučitelná s obecným principem rovnosti volebního práva? • ÚS: Smyslem hlasování je diferenciace voličského sboru. Cílem voleb však není pouze pořízení zrcadlového obrazu politických postojů voličů. Z voleb má vzejít taková sněmovna, která svým složením umožňuje vznik politické většiny schopné jak vytvořit vládu, tak i vykonávat zákonodárnou činnost. Proto je přípustné zabudovat do volebního mechanizmu určité integrační stimuly tam, kde pro to existují závažné důvody, zejména pak za předpokladu, že neomezenou proporcionální soustavou dojde k roztříštění hlasů mezi velký počet politických stran. Existenci omezovací klauzule je třeba v každém případě podmínit pouze závažnými důvody, přičemž stoupající hranice omezovací klauzule je odůvodnitelná zvláště intenzivní závažností. Je třeba poznamenat, že zvyšování hranice omezovací klauzule nemůže být neomezené, takže např. desetiprocentní klauzuli lze již považovat za takový zásah do proporcionálního systému, který ohrožuje jeho demokratickou substanci. • 5 % klauzule tedy je ústavní • Pl.ÚS 30/98 • Návrh na zrušení části § 85 třetí věty zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, která zní: „která ve volbách získala nejméně tři procenta z celkového počtu platných hlasů,“ ... 3% byly minimálním volebním výsledkem, aby politická strana mohla získat od ministerstva financí finanční úhradu volebních nákladů = VYHOVĚNO • ÚS: doporučil zákonodárci tuto hranici stanovit stejně, jako tomu je v Německu, tedy na 1% (nakonec je to dle platné právní úpravy 1,5%) • Pl.ÚS 42/2000 „velký volební nález“ !tento nález by bylo nejspíš dobré si přečíst! • V době opoziční smlouvy byla provedena volební reforma, volební zákon byl schválen v červenci 2000, záhy skupina senátorů a též prezident republiky podali ústavní stížnost • Co ÚS zrušil: • 35 volebních krajů (do té doby bylo 8, dnes je 14) • Tzv. vyrovnávací d’Hondtova metoda volebního dělitele(1,42;2;3...) • Nejnižší počet mandátů ve volebním kraji - 4 • Kauce 40 000 Kč, kterou měla složit politická strana/hnutí/koalice za každý volební kraj, v němž podává kandidátní listinu (dnes je příspěvek na úhradu volebních nákladů) • Ustanovení, dle něhož politické straně/hnutí/koalici, která ve volbách získala nejméně 2 %, z celkového počtu platných hlasů, bude za každý odevzdaný hlas uhrazeno 30 Kč (dnes je 1,5 %, 100 Kč za hlas) • Co zůstalo: • Aditivní klauzule (5,10,15,20 %) • ÚS: „...zvýšení počtu volebních krajů na 35, stanovení nejnižšího počtu mandátů v kraji na 4 a způsob výpočtu podílů a přikazování mandátu pomocí upravené d’Hondtovy formule představuje ve svém úhrnu takovou koncentraci integračních prvků, jež ve svých důsledcích vede již k opuštění kontinua ještě způsobilého zaznamenávat alespoň “přivrácení„ k modelu poměrného zastoupení.“ • Pl.ÚS 73/04 (kauza Nádvorník) • Opravný prostředek proti usnesení NSS ohledně neplatnosti volby do Senátu v jednom z obvodů = VYHOVĚNO • NSS prohlásil senátorské volby v jednom obvodu za neplatné, protože se v tisku objevily nepravdivé informace o jednom z kandidátů, což mělo mít za následek ovlivnění volby • ÚS: Existuje vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. O neplatnosti voleb, tedy projevu lidu jako suveréna, může rozhodnout soud pouze v případě, že porušování zákona bylo tak intenzivní, že volby jistojistě ovlivnilo. Zde se takováto míra porušení nepotvrdila. 59
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.12 Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR • De facto stejným problémem se zabýval (a stejně i rozhodl) ÚS v tzv. kauze Lastovecká r. 1999 - byla zpochybněna volba senátorky Lastovecké. • Pl.ÚS 13/05 pojem volebního zákona dle čl. 40 Ústavy • Čl.40 Ú: K přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je třeba, aby byl schválen PS i Senátem. • Právní otázkou je výklad pojmu volební zákon →je jím jak zákon o volbách do Parlamentu, tak zákon o volbách do zastupitelstev obcí, zákon o volbách do zastupitelstev krajů, a též zákon o volbách do Evropského parlamentu
Další způsoby ustavování do funkcí • Jmenování, aklamace, kooptace, konkurs, virilita, dědění (následnictví), los • Viz → ot. 18 (na straně 103)
Prameny Výše uvedené právní předpisy Učebnice ústavka, 2.vydání, kapitola XIII. (s.321 - 360) Principy voleb v ČR, Marek Antoš, Linde Vlastní poznámky z předmětu Volební právo a volební systémy DFŠ: doplněná judikatura z www.soudnisoustava.ic.cz Programové prohlášení vlády http://www.vlada.cz/cz/jednani-vlady/programove-prohlaseni/programova-prohlaseni-74856/ • viz též otázka → ot. 12 (na straně 60) • • • • • •
z:
Další možné zdroje informací • odkaz na soubor volebni pravo.pdf • prezentace prof. Jana Filipa z PF MU • zdroj: http://is.muni.cz/vyhledavani/?search=volebni%20pravo%20agenda:el%7Cosn • věcný záměr nového volebního zákoníku: http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf
Otázka A 12. Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR • cíl volebního soudnictví: ochrana legitimity zvoleného orgánu • z idey právního státu vychází mimo jiné požadavek možnosti přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné moci v prvním stupni, stejně jako právo každého jednotlivce na ochranu před nezákonným rozhodnutím státní moci – to platí jak v případě rozhodnutí státních orgánů a orgánů obcí při plnění úkolů souvisejících se zajišťováním přípravy a průběhu voleb, tak i při vlastní realizaci volebního práva jednotlivcem • institut přezkumu voleb a soudní ochrana volebního procesu je zárukou dodržování volebního práva • čl. 20 Ústavy: „Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon.” -→ tento článek v současné době naplňuje soudní řád správní (//č.150/2002 Sb.//), volebnímu soudnictví se ve správním řádu věnuje díl 4., konkrétně § 88-93 SŘS • původně se volebnímu soudnictví věnovali obecné soudy v čele s NS, od roku 2003 přeneseno na správní soudy (tzn.krajské) v čele s NSS • soudnímu přezkumu se věnují správní soudy (krajské), pro volby do Parlamentu ČR a do Evropského Parlamentu je to Nejvyšší správní soud • ústavní základy soudního přezkumu jsou také v čl.4 Ú, čl.22 Ú čl.36 odst. 2 LZPS • rozsah přezkumu a typy řízení upravují jednotlivé volební zákony • • • •
Zákon //č. 247/1995 Sb.// o volbách do Parlamentu ČR a to v oddíle pátém (§ 86-89) zákon o volbách do zastupitelstev obcí - Hlava VII, § 59 - 61 zákon o volbách do zastupitelstev krajů - Hlava VII, § 52-54 zákon o volbách do EP - Hlava VIII, § 55-58
• soudní ochrana je správními soudy zaručena ve věcech: 60
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.12 Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR • • • •
seznamu voličů - § 88 SŘS registrace kandidátních listin a přihlášek k registraci - § 89 SŘS neplatnosti voleb a neplatnosti hlasování, neplatnost volby kandidáta - § 90 SŘS zániku mandátu člena zastupitelstva na základě usnesení zastupitelstva nebo rozhodnutím ředitele krajského úřadu či ministra vnitra - § 91 SŘS
• v rámci správní soudnictví je tedy umožněn přezkum přípravného stadia voleb, samotného hlasování i zjištění volebních výsledků a jejich vyhlášení • v případě porušení Ústavy či Listiny může spor vyústit až k ÚS (viz nálezy Nádvorník, Lastovecká, komunální volby v Krupce, pražské komunální volby, volby do zastupitelstva Hřenska...)
Soudní ochrana ve věcech seznamu voličů • zápis do seznamu voličů je formální podmínkou výkonu volebního práva • seznamy voličů vedou obecní úřady a to pro voliče, kteří jsou v dané obci přihlášeni k trvalému pobytu - jedná se o specifický volební dokument, ve kterém jsou zapsáni nebo mohou být zapsáni všichni obyvatelé ČR, kteří ke dni voleb splňují podmínky aktivního volebního práva, každý volič může být zapsán pouze v jediném seznamu voličů, seznamy voličů jsou sestavovány z úřední povinnosti • pokud volič zjistí před volbami nahlédnutím do stálého seznamu voličů, že do něj zapsán nebyl, ačkoli splňuje všechny zákonné podmínky, případně že údaje v něm uvedené (jméno a příjmení, datum narození, část obce, ulice a č.p.) jsou chybné, má právo žádat o doplnění nebo provedení oprav - námitkové řízení • pokud obecní úřad této žádosti do 48 hodin nevyhoví, může se volič obrátit na krajský soud s návrhem na vydání rozhodnutí o provedení opravy nebo doplnění seznamu, účastníky řízení jsou navrhovatel a správní úřad, který nevyhověl žádosti o doplnění či provedení oprav
Soudní ochrana ve věcech registrace kandidátních listin a přihlášek k registraci • subjekty kandidující ve volbách se mohou dožadovat soudní ochrany, pokud správní orgán pověřený registrací kandidátních listin a přihlášek k registraci tento dokument odmítl zaregistrovat nebo vyškrtl kandidáta uvedeného na kandidátní listině • také se lze domáhat vydání rozhodnutí o zrušení již provedené registrace kandidátní listiny nebo přihlášky k registraci • věcně příslušné k rozhodnutí ve věci registrace ve volbách do zastupitelstev obcí, krajů, PS a Senátu jsou soudy krajské, v případě voleb do Evropského Parlamentu a volby Prezidenta republiky je to Nejvyšší správní soud
Neplatnost voleb, neplatnost hlasování, neplatnost volby některého z kandidátů • po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí se může oprávněný občan (občan zapsaný v daném okrsku do stálého seznamu voličů), politická strana, nezávislý kandidát, sdružení nezávislých kandidátů a sdružení politických stran nebo politických hnutí, domáhat u soudu v závislosti na druhu voleného orgánu a způsobu porušení zákona neplatnosti voleb, neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby určitého kandidáta • v případě voleb do zastupitelstev krajů a obcí je věcně příslušný krajský soud, u voleb do Parlamentu pak Nejvyšší správní soud • účastníky řízení jsou navrhovatel, příslušný volební orgán a ten, jehož volba byla napadena • rozhodnutí o neplatnosti voleb – zákon musí být v tomto případě porušen takovým způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb, v důsledku rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb se musí konat volby opakované = opakuje se celý volební proces včetně nového podávání a registrace kandidátních listin • rozhodnutí o neplatnosti hlasování – k porušení zákona došlo v průběhu hlasování (např. došlo k porušení procesních pravidel a způsobu hlasování, masovému hlasování neoprávněných voličů apod.), je-li takové rozhodnutí vydáno, pak proběhne opakované hlasování – není třeba měnit seznamy kandidujících stran a osob • rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta – porušení ustanovení zákona v tomto případě deformovalo vůli voliče ve vztahu ke konkrétnímu kandidátovi (např. nebyly splněny podmínky volitelnosti, kandidát v příliš vysoké míře porušil pravidla vedení volební kampaně apod.)
Ochrana ve věcech zániku mandátu • za podmínek stanovených zvláštními zákony (Zákon //č.130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a Zákon č.491/2001 Sb.//, o volbách do zastupitelstev obcí) může člen zastupitelstva, jehož mandát zanikl, nebo politická strana, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran a nezávislých kandidátů, na jejichž kandidátní listině byl člen zastupitelstva zařazen, domáhat zrušení usnesení zastupitelstva nebo zrušení rozhodnutí správního orgánu, který o zániku mandátu člena zastupitelstva rozhodl • věcně a místně příslušným je krajský soud v sídle příslušného územně samosprávného celku 61
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.12 Soudní přezkum v otázkách voleb v ČR
Soudní řízení ve věcech volebních • vyznačuje se řadou specifických znaků • hlavní důraz je kladen na rychlost rozhodnutí – o podaných návrzích se rozhoduje v zákonem přesně stanovených lhůtách, které jsou relativně krátké • soud musí rozhodnout • do 3 dnů ve věcech seznamu voličů • do 15 dnů ve věci registrace • do 20 dnů v případě podání ve věci neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování a zániku mandátu • relativně krátké jsou také lhůty pro podání a zmeškání této lhůty nelze prominout • 2 dny od doručení rozhodnutí ve věci registrace a doručení rozhodnutí o zánku mandátu • 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb v případě návrhu na neplatnost voleb či neplatnost hlasování • • • •
typicky bez ústního jednání jednoinstančnost (buď krajský soud nebo NSS) usnesení soudu nabývá právní moci dnem vyvěšení na úřední desce soudu žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení —-
• právní úprava volebního soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, tedy takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování, a všechny možné vady a pochybení jsou v tomto smyslu považována za relativní, jelikož je jejich význam třeba poměřovat s jejich konkrétním dopadem na výsledek voleb či hlasování – volební soudnictví je tedy z ústavního pohledu založeno na příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru • výsledkem rozhodnutí soudu o neplatnosti hlasování nebo voleb tedy nemusí být nutně opakování voleb, soud může např. určit, který z kandidátů byl či nebyl platně zvolen a může nařídit opravu zápisu výsledků voleb • ochrana ve věcech místního/krajského referenda • návrhem se lze u soudu domáhat • • • •
určení, že návrh na konání místního/krajského referenda nemá nedostatky, vyhlášení místního/krajského referenda, vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním/krajském referendu, vyslovení neplatnosti hlasování v místním/krajském referendu.
• soud rozhodne usnesením do 30 dnů • vztahy související s volbami mohou být též předmětem rozhodování Ústavního soudu • abstraktní kontrola volebních zákonů • ústavní stížnost subjektů volebního práva proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod • řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora • zabývá se jím oddíl třetí (§85-91) zákona //č. 182/1993 Sb.// o Ústavním soudu • ÚS rozhoduje v opravném prostředku proti ověření volby poslance nebo senátora příslušným orgánem komory či Nejvyšším správním soudem, v nálezu rozhodne, zda byl poslanec či senátor platně zvolen • opravný prostředek je oprávněn podat • poslanec, senátor, případně volební strana, za níž poslanec nebo senátor kandidoval, proti rozhodnutí, že nebyl platně zvolen • ten, jehož volební stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno, proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora • opravný prostředek lze podat do 10 dnů od doručení rozhodnutí • účastníkem řízení o opravném prostředku je také orgán, který přijal rozhodnutí, že poslanec nebo senátor byl nebo nebyl platně zvolen • ÚS rozhodne nálezem, kterým opravnému prostředku vyhoví anebo jej zamítne, tj. rozhodne, zda byl poslanec či senátor platně zvolen nebo nikoli • do volebního soudnictví určitým způsobem též zasahuje právo trestní – trestní zákon stanoví jako jednu ze skutkových podstat trestného činu Maření přípravy a průběhu voleb a referenda § 351 TZ
Nálezy ÚS • viz otázka → ot. 11 (na straně 46) IV.ÚS 787/06 - Volby do Zastupitelstva městské části Brno 62
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR • Ve volebním soudnictví nejde jen o to, zda byl porušen volební zákon objektivně či subjektivně, nýbrž je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti konkrétního případu a intenzitu a způsob porušení volebního zákona. Nikoliv každé porušení volebního zákona vyvolává (je-li napadeno) neplatnost voleb. Každý případ je nutno posuzovat a vyhodnocovat nikoliv formálně, nýbrž materiálně: vždy individuálně a s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Pl.ÚS 57/10 - Komunální volby v Krupce • Zrušení voleb nelze brát jako trest za porušení volebních předpisů, nýbrž jako prostředek k zajištění legitimity zvoleného orgánu
Prameny • • • •
Ústavní právo a státověda, II.díl, část 1., Václav Pavlíček a kol., 2.vydání (2008) - str. 361-364 Soudní řád správní (č.150/2002 Sb.) Zákon č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu Zákon č.247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů
Otázka A 13. Zákonodárná moc v ČR Historický vývoj • Ústava 1920 (121/1920 Sb.) • • • • • • • • •
Národní shromáždění tvořené ze dvou sněmoven – PS a Senátu Poslanecká sněmovna – aktivní volební právo: 21 let, pasivní volební právo: 30 let; délka funkčního období: 6 let Senát – aktivní volební právo: 26 let, pasivní volební právo: 45 let, délka funkčního období: 8 let Platí systém poměrného zastoupení Systému fungování parlamentu = sesiový – časová koncentrace legislativy do dvou řádných zasedání (jarní a podzimní) Stálý výbor – mohl měnit zákonodárství a kontrolovat vládu v době, kdy komory nezasedaly Vyloučení imperativního mandátu – nedodržovalo se (neposlušní poslanci byli zbavováni mandátu volebním soudem) vláda odpovědná Národnímu shromáždění NS volí prezidenta republiky
• po 2.světové válce zvoleno jednokomorové prozatímní Národní shromáždění • Ústava 9. května (150/1948 Sb.) • Národní shromáždění - jednokomorový parlament; 300 poslanců volených na šest let • Formálně zachováván systém poměrného zastoupení (ve skutečnosti existence jednotné kandidátky Národní fronty) • Změna: ústavní zákon č. 26/1954 Sb. - zavedení volebního systému podle sovětského vzoru – založení jednomandátových obvodů, o jejich mandát se ucházel vždy jeden kandidát Národní fronty • Tato změna vedla k pohyblivému počtu poslanců, který byl obnoven ústavním zákonem č. 35/1960 Sb. opět na 300 • Ústavně není zakotven imperativní mandát (de facto tu byl, ústava nezakotvovala ústavní ani volební soud • Ústava zvýraznila postavení 24-členného Předsednictva Národního shromáždění voleného na dobu jednoho roku, které podávalo závazný výklad zákonů a rozhodovalo, zda zákon Národního shromáždění odporuje Ústavě v době, kdy NS nezasedalo mělo předsednictvo právo vydávat optaření, která musela být následně schválena Národním shromážděním • Národní shromáždění volí prezidenta republiky • Ústava 1960 (100/1960 Sb.) • Národní shromáždění – nositel úplnosti moci = koncepce jednoty moci, v čl. 39 odst.1 označeno jako „nejvyšší orgán státní moci“ • • • • • • •
jednomokorové všechny ostatní orgány odvozovaly od něj svůj vznik 300 poslanců volených na 4 roky, na základě volebního systému zavedeného v r. 1954 Jednomandátové volební obvody Zasedání Národního shromáždění svolával prezident dvakrát do roka (v rámci zasedání se konaly schůze) Volí prezidenta, Nejvyšší soud Volí 30-ti členné Předsednictvo Národního shromáždění – vydává zákonná opatření 63
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR • vláda i prezident republiky odpovědni Národnímu shromáždění • Ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci • Federální shromáždění - nejvyšší orgán státní moci, skládá se ze 2 komor: Sněmovna lidu (200 poslanců) a Sněmovna národů (150 poslanců, 75 poslanců z každé země) • Vzniklo podle čl. 147 ústavního zákona č. 143/1968 - dosavadní Národní shromáždění se stalo Sněmovnou lidu a poslance Sněmovny národů zvolily obě Národní rady ze svých členů, kteří nebyli členy Národního shromáždění • Obě komory měly být voleny na 4 roky, přímé volby se však odkládaly → zákon č. 117/1969 Sb. - umožnil provádět Federálnímu shromáždění čistky (zbavovat mandátu poslance, kteří narušují politiku Národní fronty) a obsazovat politické mandáty kooptací→ volby do obou komor se konaly až v listopadu roku 1971 (zákon č. 44/1971) • ústavní zákon č. 43/1971 – volební období prodlouženo na 5 let v obou komorách • Obě komory koncipovány jako rovnoprávné, usnášení schopné byly za přítomnosti nadpoloviční většiny poslanců Sněmovny lidu, resp. nadpoloviční většiny zvolených v obou republikách (Sněmovny národů) → k platnosti usnesení bylo třeba v každé sněmovně nadpoloviční většiny přítomných poslanců – čl. 40 • Čl. 41 – ve vymezených případech bylo třeba 3/5 většiny ve Sněmovně lidu a obou částech Sněmovny národů • Zákaz majorizace – taxativně stanoveno v čl. 42 (v zákonu o federaci) – k platnosti usnesení nadpoloviční počet poslanců zvolených v obou republikách • Zákonodárná moc – V čl. 37 odst. 2 a 3 vymezena šířeji než vyplývalo z dělby působnosti (čl. 7,8, 10 – 28a), do pravomoci Federálního Shromáždění patřilo i přijetí základních zákoníků, a pokud to vyžaduje jednota právního řádu, tak i zákonodárná úprava dalších oblastí • Koncipován jako nositel úplnosti moci ve státě, ale fakticky se od roku 1969 stalo jen komparsem systému (malá frekvence schůzí, jednomyslnost hlasování) – dále se podstatně zvýšila úloha 40 členného předsednictva Federálního Shromáždění (složen paritně z 20 poslanců obou komor, přičemž i složení ze Sněmovny národů bylo paritní) – mělo pravomoc (čl. 58) ve vymezených případech plnit pravomoc Federálního shromáždění (s některými výjimkami) a činit neodkladná opatření, ke kterým bylo třeba zákona – zákonná opatření Předsednictva Federálního shromáždění (musela být schválena na nejbližším zasedání federálního shromáždění) • zákonodárnou moc náležející do působnosti republik vykonávaly ČNR a SNR
Právní úprava zákonodárné moci • Ústava ČR (→ 1/1993 Sb. http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:ustava) • Hlava druhá – Moc zákonodárná (čl.15-53) • Hlava třetí – Moc výkonná – volba a skládání slibu prezidenta, pravomoci prezidenta, výkon prezidentských pravomocí v době, kdy je prezidentský úřad uvolněn, žaloba Senátu na prezidenta, vyslovení důvěry a nedůvěry vládě a další • Hlava čtvrtá – Moc soudní – neslučitelnost funkcí, jmenování a trestní stíhání soudců Ústavního soudu • Hlava pátá – NKÚ – jmenování prezidenta a viceprezidenta NKÚ • Zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek • čl.40 Ústavy ČR: „K přijetí volebního zákona a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek a zákona o jednacím řádu Senátu je třeba, aby byl schválen Poslaneckou sněmovnou a Senátem.” • Ústava tedy předpokládá přijetí zákona o zásadách jednání a styku obou komor, ale k 1.1.1993 existovala pouze Poslanecká sněmovna, takže stykový zákon dle čl.40 nebylo možné přijmout • byl přijat pouze nový jednací řád pro PS, při jehož přípravě se ukázalo nezbytné upravit též vztahy PS vůči vládě, prezidentovi i dalším orgánům a též vůči Senátu • o stykovém zákoně se mezi komorami několikrát neoficiálně jednalo, ale zákon dosud nebyl přijat, zákonná úprava styku obou komor je proto v současné době obsažena v zákoně o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a v zákoně o jednacím řádu Senátu • Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (→ 90/1995 Sb. http://portal.gov.cz/zakon/90/1995) • po vzniku ČR (tj. od 1.1.1993) platil nejprve Jednací řád České národní rady, teprve později byl přijat jednací řád nový • jednací řád PS se skládá z • vlastního textu zákona • příloh, které mají stejnou platnost jako zákon • Jednací řád vyšetřovací komise • Volební řád pro volby konané Poslaneckou sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké sněmovny • Zákon o jednacím řádu Senátu (→ 107/1999 Sb. http://portal.gov.cz/zakon/107/1999) 64
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR • podobná skladba jako jednací řád PS • vlastní text zákona • příloha: Volební řád pro volby konané Senátem a pro nominace vyžadující souhlas Senátu pozn. Úprava jednání komor zákonem je na našem území tradiční. Zákon na jedné straně zabezpečuje právní jistotu a stabilní úpravu jednání komor, na druhé straně ale omezuje autonomii komor Parlamentu a určitou pružnost jednání. Kromě jednacích řádů komor upravují některé otázky týkající se Parlamentu ČR některé další zákony, např.: • Zákon o střetu zájmů //(238/1992 Sb.), nahrazen novým zákonem o střetu zájmů → 159/2006 Sb. http:portal.gov.cz/159/2006 – neslučitelnost funkcí • Zákon o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci (→ 236/1996 Sb. http:// portal.gov.cz/zakon/236/1996) • Zákon o sídle Parlamentu ČR (→ 59/1996 Sb. http://portal.gov.cz/zakon/59/1996) • Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky (→ 110/1998 Sb. http://portal.gov.cz/zakon/110/1998) – zkrácená jednání o návrzích zákonů, nouzový stav aj.
Parlamentarismus v České republice • z hlediska postavení nejvyšších orgánů je ČR parlamentní republikou, přičemž jediným přímo voleným ústředním orgánem je Parlament, rovnováhu VM a ZM v parlamentní republice zajišťuje odpovědnost vlády parlamentu, omezené volební období parlamentu, odvolatelnost vlády parlamentem a rozpustitelnost parlamentu • Parlament ČR se utvářel postupně - po rozpadu ČSFR se dnem účinnosti nové Ústavy stala Česká národní rada Poslaneckou sněmovnou (čl. 106 odst.1 Ústavy) a konec jejího volebního období byl stanoven na 6.červen 1996 • funkce Senátu měl podle článku 106 vykonávat Prozatímní Senát, který měl být ustaven ústavním zákonem, do nabytí účinnosti tohoto zákona měla funkce Senátu vykonávat Poslanecká sněmovna, která byla v té době nerozpustitelná – zmíněný ústavní zákon ale přijat nebyl, takže funkce Senátu vykonávala až do řádných voleb v roce 1996 PS Článek 106 (1) Dnem účinnosti této Ústavy se Česká národní rada stává Poslaneckou sněmovnou, jejíž volební období skončí dnem 6. června 1996. (2) Do doby zvolení Senátu podle Ústavy vykonává funkce Senátu Prozatímní Senát. Prozatímní Senát se ustaví způsobem, který stanoví ústavní zákon. Do nabytí účinnosti tohoto zákona vykonává funkce Senátu Poslanecká sněmovna. (3) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit, dokud vykonává funkci Senátu podle odstavce 2. (4) Do přijetí zákonů o jednacím řádu komor se postupuje v jednotlivých komorách podle jednacího řádu České národní rady. • Poslanecké sněmovně je jako jediné z komor parlamentu vláda odpovědná, vláda po svém jmenování žádá PS o vyslovení důvěry, dále existují i další kontrolní mechanismy PS vůči vládě; Senát má spíše postavení komory kontrolní a stabilizující, významný vliv má především při tvorbě a změně Ústavy • Většina státních orgánů je přímo či nepřímo odvozena od Parlamentu, jelikož ten je vedle prezidenta jediný státní orgán přímo volený občany • Parlament ČR má výlučnou zákonodárnou pravomoc, ostatní státní orgány do procesu tvorby zákonů různou měrou zasahují – např. vláda má zákonodárnou iniciativu a vydává podzákonné prováděcí předpisy, prezident má právo veta,… • v rámci parlamentarismu je dodržována dělba moci (čl.2 odst.1 Ústavy = „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.”) = rozdělení moci do 3 základních složek = moc výkonná, moc zákonodárná, moc soudní • dělba moci je dána úpravou vztahů Parlamentu ČR k ostatním státním orgánům: • Parlament x vláda • neexistuje striktní oddělení moci, funguje spíše jakési prolínání • vláda vyvstává z parlamentu, poslanec či senátor může být zároveň členem vlády – existují ale výjimky v čl.32 Ústavy: „Poslanec nebo senátor, který je členem vlády, nemůže být předsedou či místopředsedou Poslanecké sněmovny nebo Senátu ani členem parlamentních výborů, vyšetřovací komise nebo komisí.” • uvažuje se (už dlouho) o zavedení klouzavého mandátu: nebylo by možno vykonávat zároveň funkci ministra a zákonodárce. Za poslance by nastupoval náhradník, opustil-li by ministr svou funkci, vrátil by se do PS, náhradník by se stal zase náhradníkem. Problém je u Senátu - neexistují náhradníci. • Parlament x prezident • prezident může rozpustit PS za podmínek stanovených v čl.35 Ústavy Článek 35 (1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže// 65
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry, c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné,// d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi. (2) Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců. (3) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období. • v parlamentarismu bývá obvykle možné rozpustit Parlament (resp. jeho komoru) kdykoli, u nás je Senát zcela nerozpustitelný a PS lze rozpustit jen značně obtížně a ve výjimečných případech – cílem takovéhoto mechanismu rozpuštění PS bylo zajištění větší stability nejvyšších orgánů státní moci • úprava zajišťuje až příliš velkou stabilitu Parlamentu a celkové oslabení exekutivy ve prospěch Parlamentu (zejména Poslanecké sněmovny) • exekutiva + legislativa x moc soudní • soudci jsou jmenováni prezidentem republiky (pro jmenování soudců ÚS je třeba souhlasu Senátu, jmenování zbylých soudců je kontrasignováno předsedou vlády) • jinak jsou soudy i soudci ve výkonu soudní moci na ostatních orgánech nezávislí • Ústavní soud se účastní dělby moci prostřednictvím kontroly ústavnosti, institutu ústavní žaloby na prezidenta republiky a institutu odvolání proti usnesení komor, že prezident nemůže vykonávat svůj úřad
Pravomoci Parlamentu České republiky 1.Zákonodárná pravomoc • Čl. 15 Ú: (1) Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu. • Parlament ČR má výlučné právo přijímat zákony a je jediným orgánem v ČR, který má pravomoc vydávat všeobecně závazné předpisy s celostátní působností (mimo Parlament by podle Ústavy mohl zákonodárnou moc vykonávat lid přímo – především prostřednictvím referenda, ale ústavní zákon upravující referendum dosud nebyl přijat) • zákonodárná pravomoc zahrnuje jak moc ústavodárnou (přijímání Ústavy a ústavních zákonů), tak i pravomoc vydávat běžné zákony • věcný rozsah toho zákonodárné pravomoci není nikde v Ústavě jasně taxativně vymezen, Ústava neobsahuje souhrnný výčet případů, kdy musí být právní úprava provedena zákonem • existuje ale několik případů, u kterých je vysloveně řečeno, jakou formou mají být upraveny (např. Ústava sama stanoví, že formu ústavního zákona musí mít úprava referenda, tvorba či rušení vyšších územních samosprávných celků, změna státních hranic, změna a doplňky Ústavy) • na úpravu zákonem se odkazuje velký počet ustanovení Ústavy i Listiny, některé odkazy jsou dosti obecné, jiné zas velmi konkrétní -→ „výhrady zákona„“ = konkretizace ustanovení Ústavy a Listiny zákonem tam, kde je to třeba, přičemž platí, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná (čl.9 odst.2 Ú)
2.Pravomoc vyjadřovat souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv • souhlas k ratifikaci mezinárodních smluv musí vyjádřit obě komory Parlamentu • mezinárodní smlouvy, s jejichž ratifikací Parlament vyjadřuje souhlas, se dělí do 2 základních skupin: • smlouvy podle článku 10a Ústavy, kterými „mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci” • taková smlouva přenáší výsostné pravomoci ČR vyplývající z její suverenity na mezinárodní subjekt, přičemž článek je nutné použít jak pro smlouvu novou, tak i pro novelizaci smlouvy již existující • k ratifikaci takové smlouvy je třeba souhlasu 3/5 většiny všech poslanců a 3/5 většiny přítomných senátorů (smlouva se schvaluje stejně jako ústavní zákon) • v případě smluv uvedených v článku 10a také může zvláštní ústavní zákon stanovit, že k ratifikaci dané smlouvy je zapotřebí souhlas v referendu, pak se ratifikace smlouvy Parlament neúčastní • jedinou takovou smlouvou je Smlouva o přistoupení České republiky k EU (//č.44/2004 Sb.m.s), ale k její ratifikaci došlo podle ústavního zákona č. 515/2002// na základě souhlasu daného v referendu • ostatní smlouvy, k jejichž ratifikaci je nezbytný souhlas Parlamentu na základě čl.49 Ústavy 66
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR • smlouvy upravující práva a povinnosti osob, smlouvy spojenecké, mírové a jiné politické, smlouvy, z nichž vzniká členství ČR v mezinárodní organizaci, smlouvy hospodářské, které jsou všeobecné povahy a smlouvy o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonem • tyto smlouvy musí být přijaté oběma komorami Parlamentu a to většinou přítomných (čl.39 odst.2) • tyto smlouvy sjednává prezident, proto jsou často označovány jako prezidentské (jejich sjednávání prezident nepřenesl na vládu podle čl.63 odst.1 b) • zvláštní kategorií mezinárodních smluv jsou mezinárodní smlouvy upravující státní hranice – tyto smlouvy je nutné schválit ústavním zákonem, ústavním zákonem Parlament souhlasí se změnou státních hranic sjednanou ve smlouvě se sousedním státem
3.Pravomoc vyjadřovat se k připravovaným rozhodnutím EU • pravomoc, kterou Parlament ČR získal na základě tzv. euronovely Ústavy (//ústavní zákon č.395/2001 Sb.//) • euronovela připravila mechanismus, kterým bude Parlament získávat informace o tom, jak jsou v orgánech EU vykonávány přenesené pravomoci a kterým budou obě komory Parlamentu zapojeny do rozhodování v EU (vychází se z toho, že na EU byla delegována též zákonodárná pravomoc na úkor obou komor Parlamentu) • Česká republika je v orgánech EU zastupována představiteli exekutivy, čl.10b Ú pak umožňuje, aby vláda včas zohlednila názor komor Parlamentu na rozhodnutí, která se připravují v orgánech EU, a aby zástupci vlády podle tohoto názoru jednali Čl. 10b (1) Vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci uvedené v čl.10a. (2) Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády. (3) Zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek, může svěřit výkon působnosti komor podle odstavce 2 společnému orgánu komor. • projednávání záležitostí EU v komorách Parlamentu detailně upravují jednací řády komor, obě komory zřizují vlastní výbor, který se specializuje na záležitosti EU, možnost dle odst.3 využita nebyla, jelikož dosud nebyl přijat stykový zákon
4.Pravomoc PS přijímat státní rozpočet Čl. 42 Ú (1) Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává vláda. (2) Tyto návrhy projednává na veřejné schůzi a usnáší se na nich jen Poslanecká sněmovna. • pravomoc přijímat státní rozpočet patří mezi základní funkce každého Parlamentu, přičemž v ČR má tuto pravomoc pouze Poslanecká sněmovna (čl.42 Ú) a to i přesto, že se státní rozpočet přijímá ve formě zákona (v řádném legislativním procesu jsou zákony projednávány oběma komorami) • rozpočet se v PS přijímá zvláštní procedurou, upravenou v jednacím řádu PS (§101 - §106) • vedle státního rozpočtu přijímá PS také státní závěrečný účet, který stejně jako návrh zákona o státním rozpočtu předkládá PS vláda, Senát nemá právo se projednávání těchto záležitostí účastnit
5.Kontrolní a kreační pravomoci Parlamentu a jeho komor • kreační funkce = funkce při vytváření jiných orgánů • některé kontrolní a kreační funkce jsou Parlamentu ČR svěřeny přímo Ústavou – většina z nich souvisí především s ustanovením čl.68 odst.1, dle kterého je vláda odpovědna PS, další významné kreační funkce se pojí s volbou prezidenta Parlamentem ČR, další kontrolní a kreační pravomoci zabezpečují dělbu moci prostřednictvím pravomocí Parlamentu vůči moci soudní a NKÚ • mezi kontrolní pravomoci Parlamentu řadíme též pravomoc dle čl.10b, tedy pravomoc vyjadřovat se k připravovaným rozhodnutím orgánů EU • kontrolní a kreační pravomoci Parlamentu = tzv. „nástroje Parlamentu” • nástroje Parlamentu vůči vládě • nástroje zajišťující odpovědnost vlády vůči PS • vyslovení důvěry a nedůvěry vládě (čl.68, 71 a 72 Ú) • právo poslance interpelovat vládu a členy vlády (čl.53 odst.1 Ú) • interpelacím členů vlády se věnují §110-112 Jednacího řádu PS • interpelace jsou podávány ústně na schůzi Sněmovny nebo písemně prostřednictvím předsedy Sněmovny 67
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR • pro interpelace je na schůzích Sněmovny vyčleněn čtvrtek, poslanci se pro podání ústní interpelace hlásí předem u předsedy Sněmovny, člen vlády odpovídá na ústní interpelaci bezprostředně po jejím přednesení, poté může interpelující poslanec položit ještě doplňující otázku • písemnou interpelaci zasílá předseda Sněmovny předsedovi vlády a případně též členovi vlády, na kterého je směřována, člen vlády odpoví na interpelaci na schůzi Sněmovny ústně nebo písemně do 30 dnů od jejího podání • usnesení PS či jejích výborů a komisí o tom, že je člen vlády povinen se osobně dostavit na schůzi PS, v komisích a výborech je přípustné zastoupení (čl.38 odst.2 Ú) • právo poslanců na informace od členů vlády a od vedoucích správních úřadů • oprávnění PS zřídit vyšetřovací komisi pro šetření ve věci obecného zájmu (čl.30 Ú), zřízení vyšetřovací komice musí navrhnout nejméně pětina poslanců • povinnost vlády informovat PS o rozhodnutích připravovaných orgány EU a možnost PS se k těmto rozhodnutím vyjádřit (čl.10b Ú) • nástroje zajišťující povinnosti vlády vůči Senátu • povinnost vlády informovat Senát o rozhodnutích připravovaných orgány EU a oprávnění Senátu se k těmto rozhodnutím vyjádřit (čl.10b Ú) • právo senátorů na informace od členů vlády a od vedoucích správních úřadů • nástroje Parlamentu ve vztahu k prezidentu republiky • nástroje obou komor • přijetí usnesení, že prezident nemůže svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat (podle čl.66 Ú) oběma komorami Parlamentu • nástroje senátu vůči prezidentu republiky • žaloba Senátu pro velezradu se souhlasem PS (čl.65 odst.2 Ú) • nástroje Parlamentu ve vztahu k orgánům moci soudní • souhlas Senátu se jmenováním soudců Ústavního soudu • nástroje Parlamentu vůči Nejvyššímu kontrolnímu úřadu • PS dává návrh na jmenování prezidenta a viceprezidenta • řada kontrolních a kreačních pravomocí je PS nebo Senátu svěřena též běžným zákonem, ale těmito běžnými zákony by neměl být narušen Ústavou stanovený systém dělby moci – Parlament na sebe nemůže brát pravomoci, jež jsou Ústavou svěřeny jiným orgánům • zákon o Veřejném ochránci práv (//č.349/1999 Sb.//) - Veřejný ochránce práv = ombudsman je volen Poslaneckou sněmovnou na 6 let z kandidátů, které po dvou jmenuje prezident a Senát, ombudsman předkládá Poslanecké sněmovně informace o své činnosti, zprávy o jednotlivých věcech, doporučení k vydání právního předpisu a další • Poslanecká sněmovna je také základním kontrolním a kreačním orgánem pro mediální exekutivu (= orgány v oblasti sdělovacích prostředků) – PS se podílí na volbě tzv. mediálních rad (navrhuje předsedovi vlády členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, volí Radu České televize, Radu Českého rozhlasu, Radu České tiskové kanceláře) • dále se komory Parlamentu účastní volby řady kontrolních orgánů fondů určených pro správu majetku státu a pro podporu státních investic a také v některých případech kontrolují jejich činnost (např. dozorčí rada Pozemkového fondu, Rada Státního fondu pro podporu české kinematografie, část správní a dozorčí rady a ředitel VZP atd.), také kontrolují orgány vnitřní bezpečnosti (př. tajné služby)
6. Pravomoci související s bezpečností státu • zvláštní bezpečnostní pravomoci týkající se bezpečnosti státu má Parlament v těchto ohledech • • • • •
vyhlašování válečného stavu usnášení se o souhlasu s vysláním ozbrojených sil mimo území státu usnášení se o souhlasu s pobytem ozbrojených sil jiných států na našem území usnášení se o účasti ČR v obranných systémech mezinárodní organizace vyhlašování stavu ohrožení státu
• tyto pravomoci vykonávají obě komory rovnoprávně
7.Komunikační funkce • komory Parlamentu ČR i jejich orgány mají právo vyjádřit se k jakékoli otázce bez ohledu na to, zda daný problém spadá do vlastní působnosti zákonodárného sboru nebo do působnosti exekutivy 68
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR • tato funkce Parlamentu je charakteristickým rysem demokratického parlamentu • komory Parlamentu (zejména PS) často přijímají doporučení pro vládu, příp. žádosti o vypracování určitých dokumentů – vláda sice není z právního hlediska povinna doporučením a žádostem Parlamentu vyhovět, ve většině případů jim ale věnuje značnou pozornost a bere je na vědomí, především vzhledem ke své odpovědnosti vůči PS
8. Samosprávná funkce • každá z komor má funkci samosprávnou (autonomní) = vytváří si vlastní orgány a pravidla jednání • obě komory mohou v rámci jednacího řádu usnesením upravit své vnitřní poměry a podrobnější pravidla pro jednání komory jako celku i jejích orgánů
Komory Parlamentu České republiky • ČR má dvoukomorový Parlament, který se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu • koncepce dvoukomorového parlamentu vychází z tradice první republiky (Národní shromáždění se skládalo z PS a Senátu) a z Federálního shromáždění, přihlédnuto bylo také k fungujícím dvoukomorovým systémům v současných demokratických státech, dvoukomorový systém má zejména funkci kontrolní a také funkci dvojí ochrany stability Ústavy.
Poslanecká sněmovna (= dolní komora Parlamentu) • 200 poslanců volených na 4 roky systémem poměrného zastoupení • aktivní volební právo 18 let, pasivní volební právo 21 let • PS může být rozpuštěna prezidentem republiky z důvodů taxativně vymezených v čl. 35 Ú
Senát (= horní komora Parlamentu) • • • •
81 poslanců volených na 6 let s tím, že každé 2 roky se obmění 1/3 senátorů volba je dvoukolová, volí se většinovým systémem aktivní volební právo 18 let, pasivní volební právo 40 let senát je stále činný a nerozpustitelný
Vzájemný vztah obou komor • má být upraven v stykovým zákonem, ten však dosud nebyl přijat • vztah obou komor je dán především jejich rolí v legislativním procesu (čl. 39-48 Ú) • rozhodující slovo při zákonodárné činnosti má Poslanecká sněmovna, může totiž Senát při přijímání běžných zákonů přehlasovat a to nadpoloviční většinou všech poslanců • rovnocenné postavení má Senát při přijímání ústavních zákonů a také zákonů podle čl.40 Ú (= volební zákon, stykový zákon, zákon o jednacím řádu Senátu), kdy nemůže být přehlasován • dále mají komory rovné postavení při vyjadřování souhlasu s mezinárodními smlouvami a při přijímání některých dalších rozhodnutí, zejména těch týkajících se bezpečnosti ČR • Senát má významnou úlohu zejména v případě, je-li PS rozpuštěna (čl.33 Ústavy) • Senát může v této době přijímat na návrh vlády zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a jinak by k přijetí vyžadovaly formu zákona • Senát v tomto období nemůže • přijímat zákonná opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu a volebních zákonů • sám vyjadřovat souhlas s ratifikací mezinárodních smluv • Senát v tomto období naopak může sám rozhodnout • • • •
o mimořádných stavech o souhlasu s vysláním ozbrojených sil ČR do zahraničí o souhlasu s pobytem cizích ozbrojených sil na našem území o přijetí usnesení o účasti ČR v ozbrojených systémech mezinárodních organizací, jejíž je ČR členem
• zákonné opatření smí Senátu navrhnout jen vláda, vyhlašuje se stejně jako zákony, ale musí být PS schváleno na její první schůzi, jinak pozbývá platnost 69
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR
Orgány a funkcionáři komor Parlamentu ČR • v ČR mají své vlastní orgány jen komory, žádný společný orgán obou komor (tedy Parlamentu jako celku) neexistuje (Ústava v článku 10b předpokládá zřízení společného orgánu obou komor pro záležitosti EU, zatím ale žádný takový orgán zřízen nebyl) • je důležité odlišit pojem zřízení orgánu a ustavení orgánu • zřízení orgánu = rozhodnutí, že v komoře bude určitý orgán jednat • ustavení orgánu = volba členů daného orgánu • Ústava v čl.30 a 31 stanoví, že komory Parlamentu jako své orgány zřizují výbory a komise – ty jsou zřizovány usnesením komor; Ústava nepředpisuje, které výbory a komise má komora zřídit, z jednacích řádů komor ale vyplývá, že komora je povinna zřídit ty výbory a komise, které mají zákonem stanovené funkce • podle JŘPS musí PS zřídit výbor mandátový a imunitní, petiční, organizační, rozpočtový, kontrolní a výbor pro evropské záležitosti • podle JŘS musí Senát zřídit výbor organizační, mandátový a imunitní a výbor pro záležitosti EU • samotné výbory si mohou zřizovat své podvýbory jako orgány výboru (nikoli orgány komory) • výbory jsou vždy zřizovány na ustavující schůzi PS resp. na první schůzi v novém funkčním období Senátu, během volebního období sice lze zřídit nový výbor, ale běžně se to nestává • komise bývají zřizovány k určité dílčí problematice a to buď jako komise stálé nebo ad hoc • po volbách je v každé komoře jako první orgán ustavena volební komise jako orgán, který hraje důležitou roli při volbě funkcionářů i orgánů komor • v čl. 30 a 31 Ú je taxativně určeno, že orgány Parlamentu jsou komise a výbory (příp. vyšetřovací komise), proto se pro předsedu a místopředsedu používá označení funkcionáři komory, nemůžeme pro ně použít označení orgán • Ústava zřizuje tyto orgány a funkcionáře komor: • • • •
Funkcionáři PS: předseda PS, místopředsedové PS Orgány PS: výbory, komise, vyšetřovací komise (orgán sui generis, nikoli komise) Funkcionáři Senátu: předseda Senátu, místopředsedové Senátu Orgány Senátu: výbory, komise
• na každé schůzi jsou z členů komor voleni tzv. ověřovatelé, kteří ověřují správnost vyhotovení usnesení komory, ale ti nejsou považováni za funkcionáře
Ustavení funkcionářů a orgánů • předseda a místopředsedové komor • voleni příslušnými komorami na základě čl. 29 Ú a to většinovým způsobem tajným hlasováním • návrhy na kandidáty na předsedu a místopředsedy komory jsou v PS oprávněny podávat jen poslanecké kluby, v Senátu mohou návrhy podávat i senátoři • přesněji proceduru voleb určují jednací řády komor, konkrétně jejich přílohy (volební řády pro volby a nominace) • předsedové komor se volí ve dvou kolech, a to v případě, že v prvním kole nebyl předseda komory zvolen nadpoloviční většinou přítomných, ve druhém kole se rozhoduje mezi dvěma kandidáty s nejvyšším počtem hlasů z prvního kola • předseda a místopředsedové komor nemohou být zároveň členy výboru příslušné komory kromě výboru organizačního, mohou ale být členy komise komory • odvolat předsedu nebo místopředsedu lze pouze zvláštním postupem stanoveným JŘ • výbory a komise • jedná se o kolektivní orgány, jejich ustavení je složitější než ustavení funkcionářů • Ústava způsob ustavení těchto orgánů neupravuje, proto tato otázka představovala jeden z nejzávažnějších problémů při tvorbě JŘPS • způsob volby výborů a komisí obsahuje čl.3 Volebního řádu pro volby konané PS a pro nominace vyžadující souhlas PS a čl.2 Volebního řádu pro volby konané Senátem a pro nominace vyžadující souhlas Senátu • výbory jsou ustavovány dle zásady poměrného zastoupení, kandidátky pro každý výbor jsou navrženy poslaneckými kluby včetně stanoveného pořadí poslanců a předány volební komisi, ta vypočte počet míst, které náleží 70
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR
• • • • •
• •
v každém výboru jednotlivým poslaneckým klubům a tím určí, kteří poslanci z odevzdané kandidátky jsou navrženi za členy výboru – takto navržený výbor pak PS potvrdí jako celek v jednom hlasování stejný způsob ustavení platí též pro organizační výbor PS, který má postavení řídícího orgánu, jeho členy jsou navíc předseda PS (je zároveň předsedou organizačního výboru) a místopředsedové PS podle JŘPS může být poslanec členem max. 2 výborů (nepočítá se výbor mandátový a imunitní, petiční a organizační) a zároveň každý poslanec musí být členem alespoň 1 výboru komise mohou být ustavovány jak proporčně (tedy jako výbory), tak i většinově Vyšetřovací komise PS je volena většinově orgánem výborů (nikoli komor) jsou předsedové a místopředsedové výboru, předseda výboru je volen členy výboru na první schůzi výboru a funkce se ujímá po potvrzení volby Poslaneckou sněmovnou, místopředsedové potvrzeni sněmovnou být nemusí; poslanec může být předsedou pouze jediného výboru JŘS upravuje ustanovování výborů, komisů a předsedů výborů podle stejných zásad jako JŘPS Senát nemá pravomoc vytvořit vyšetřovací komisi (není komorou, které je vláda odpovědná)
Pravomoci funkcionářů a orgánů komor • předseda Poslanecké sněmovny • jeho pravomoci jsou stanoveny Ústavou a vyjmenovány v §29 JŘPS, předseda pak plní také další úkoly dle pověření Sněmovny • funkce na základě Ústavy = funkce svým způsobem samostatné a osobní, v nichž předseda PS není zastupitelný místopředsedy • navrhování předsedy vlády (čl.68 odst.3 Ú) a to v případě, kdy se dvakrát nepodaří vyslovit důvěru vládě • výkon části pravomocí prezidenta republiky v době, kdy není funkce prezidenta obsazena nebo ji prezident nemůže ze závažných důvodů vykonávat (čl.66 Ú) • v dalších pravomocích je předseda PS zastupitelný místopředsedy • zastupování PS navenek – předseda postupuje návrhy zákonů Senátu a prezidentu republiky, zasílá zákony předsedovi vlády k podpisu, podepisuje zákony a usnesení PS a vykonává další funkce stanovené zákony • vnitřní pravomoci – svolává, zahajuje, ukončuje, přerušuje a řídí schůzi, vyhlašuje stav legislativní nouze, povolává náhradníky za poslance atd. • ústavní povahy je též pravomoc poskytnout souhlas k předání zadrženého poslance soudu pokud byl dopaden při spáchání trestného činu (čl.27 odst.5 Ú) • předsedu PS zastupují místopředsedové a to v určeném pořadí nebo na jeho pokyn • předseda Senátu • zastupuje Senát navenek, vykonává podobné vnější a vnitřní funkce pro Senát jako předseda PS, v případě potřeby jej zastupují místopředsedové Senátu • nepodepisuje zákony, ale podepisuje zákonná opatření Senátu • nemá žádnou zvláštní osobní funkci, pouze v případě rozpuštění PS vykonává předseda Senátu pravomoci prezidenta republiky podle čl.66 Ú • výbory komor • nejdůležitější orgány komor Parlamentu, výbory mají úlohu legislativní (projednávají návrhy zákonů a mezinárodních smluv) i úkoly další (např. kontrola exekutivy) • činnost výborů je poměrně podrobně upravena jednacími řády, zejména jejich činnost v rámci legislativního procesu, kdy jsou výbory ve své funkci nezastupitelné • výbory Poslanecké sněmovny • výbory mají především dva hlavní úkoly = zákonodárnou činnost a kontrolu vlády v jednotlivých rezortech • člen vlády je povinen se dostavit na jednání výboru kdykoli o to výbor svým usnesením požádá (čl.38 odst.2 Ú), může se ale nechat zastoupit svým náměstkem nebo jiným členem vlády; dále si výbor může vyžádat též účast vedoucích ústředních správních orgánů • výbory mohou zřizovat pro dílčí otázky podvýbory, jejichž členy mohou být pouze poslanci, podvýbory nemají rozhodovací funkci, pouze poradní • jednání výborů je veřejné pokud výbor nerozhodne jinak • výbory se zvláštními funkcemi: • mandátový a imunitní - ověřuje mandáty poslanců na ustavující schůzi PS • petiční – projednává petice adresované Poslanecké sněmovně, má též funkci běžného výboru pro oblast lidských práv • organizační – úloha řídícího orgánu v PS, organizuje a koordinuje práci orgánů sněmovny, připravuje schůzi sněmovny a navrhuje její pořad 71
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR • volební – zřízen JŘPS pro účely volby členů Rady ČT a Rady Českého rozhlasu • výbor pro evropské záležitosti – má zvláštní postavení, zabývá se informacemi o připravovaných rozhodnutích na půdě orgánů EU, které vláda poskytuje Parlamentu • výbory Senátu • jejich činnost upravena podobně jako u PS • člen vlády nemá povinnost dostavit se do Senátu a jeho orgánů, proto je kontrola vlády v činnosti orgánů Senátu omezená; výbory Senátu také nemají zákonem stanovené právo na informace od členů vlády a vedoucích správních orgánů • i Senát zřizuje výbor pro záležitosti EU, který se zabývá připravovanými rozhodnutími orgánů EU, vláda musí výboru poskytnout potřebné informace • komise • nemají Ústavou ani zákonem stanoveny žádné zvláštní pravomoci • členem komisí mohou být na rozdíl od výborů i jiné osoby než jen členové Parlamentu • např. Stálá komise pro práci Kanceláře PS, Stálá komise PS pro sdělovací prostředky atd. • delegace = zvláštní sbory, které Parlament vytváří pro zastupování Parlamentu nebo ČR v mezinárodních organizacích, které mají orgán parlamentního typu – např. Delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy, Delegace do Parlamentního shromáždění NATO • Vyšetřovací komise • může jí zřídit jen Poslanecká sněmovna a to pro vyšetření věci veřejného zájmu, její zřízení musí navrhnout nejméně 1/5 poslanců (čl. 30 Ú) • výsledkem její činnosti je předložení zprávy na schůzi PS • řízení před Vyšetřovací komisí upravuje JŘPS ve své příloze
Organizace jednání komor Parlamentu ČR Jednání v Poslanecké sněmovně • činnost komor Parlamentu ČR je organizována téměř výhradně odděleně, společná schůze komor se koná jen při volbě prezidenta a složení slibu prezidenta (svolává jí předseda PS a řídí se JŘPS) • zasedání PS trvá po celé volební období, v jeho rámci se konají jednotlivé schůze (= několikadenní, většinou dvoutýdenní, jednání pléna) • zasedání PS svolává prezident tak, aby bylo zahájeno nejpozději 30.den po dni voleb, pokud tak neučiní, PS se sejde 30. den po dni voleb sama • zasedání končí s koncem volebního období, příp. rozpuštěním PS • zasedání může být usnesením PS přerušeno a to max. na 120 dní v roce, PS ale v praxi zasedání zásadně nepřerušuje • zasedání se skládá z jednotlivých schůzí pléna se stanoveným pořadem a z dalších činností PS a jejích orgánů – schůze svolává předseda PS, organizační výbor obvykle vytváří delší časový harmonogram pro konání schůzí; kromě běžných schůzí je možné svolat též schůze mimořádné, pokud o to požádá alespoň 1/5 poslanců • ustavující schůze má zvláštní program jednání = volí se funkcionáři i orgány komory • schůze PS jsou veřejné, veřejnost může být vyloučena podle čl.36 Ústavy jen za podmínek stanovených v zákoně (tj. JŘPS)-projednávání návrhu zákona o státním rozpočtu, návrhu státního závěrečného účtu, návrhů daňových zákonů a zákonů o poplatcích je vždy veřejné • schůzí se kromě poslanců mohou účastnit též členové vlády a prezident republiky • organizační výbor PS – organizuje práci celé PS, připravuje schůze a navrhuje termíny jejich konání a jejich pořad (= navrhovaný program schůze), pořad schůze jako celek se schvaluje vždy při zahájení schůze PS, poslanci mohou navrhnout změnu pořadu, o které se pak hlasuje • projednávání bodu pořadu, pokud nejde o návrh zákona, se odehrává v jediném čtení, které se skládá z několika částí – uvede se bod pořadu a jeho navrhovatel, vystoupí zpravodaj výboru a zahájí se všeobecná a poté podrobná rozprava, ve které je možné podávat pozměňovací návrhy • prezidentu republiky a členu vlády se v rozpravě udělí slovo, kdykoli o to požádají; na základě JŘPS náleží toto právo též předsedovi a místopředsedům PS a předsedům poslaneckých klubů • po skončení rozpravy má závěrečné slovo navrhovatel a zpravodaj, poté se hlasuje o případných pozměňovacích návrzích a o bodu programu jako celku • JŘPS stanovuje některé pevné body pořadu schůze – např. interpelace členů vlády se konají vždy ve čtvrtek v určitých hodinách 72
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.13 Zákonodárná moc v ČR
Jednání v Senátu • v Senátu běží jediné zasedání a to od jeho svolání prezidentem a trvat bude stále, jelikož Senát se plynule každé 2 roky obměňuje pouze z 1/3 a je nerozpustitelný • zasedání může být přerušeno usnesením Senátu a to max. na 120 dní v roce • první schůze má zvláštní pořad, koná se nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění výsledků voleb do 1/3 Senátu a zahajuje nové funkční období Senátu • pravidla ohledně rozpravy a hlasování upravena obdobně jako u PS s tím rozdílem, že rozprava není rozdělena na všeobecnou a podrobnou • Senát organizuje též tzv. veřejná slyšení, při níž se určitá otázka projednává se znalci a jinými osobami, které o ni mohou podat informace • schůze Senátu jsou veřejné, přičemž se Senát podle jednacího řádu může usnést na tom, že schůze nebo její část bude neveřejná, projednávání návrhů zákonů a zákonných opatření stejně tak jako hlasování o nich je ale vždy veřejné
Usnášení komor a hlasování Kvórum • stanoví nejmenší počet členů, kteří musí být přítomni, aby byla komora způsobilá se usnášet - pro kterékoliv usnesení komory upraveno v čl. 39 odst.1 Ú • //„komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň 1/3 svých členů”// • kvorum platí pro usnášení, nikoli pro samotné jednání
Většina • většina nutná k přijetí usnesení, stanovena v čl.39 odst.2 Ú • k přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů – to platí pro všechny případy, nestanoví-li Ústava jinak (zákonem tedy většinu není možné měnit) • kvalifikovaná většina = jakákoli vyšší většina než většina stanovená v čl.39 odst.2 • některá rozhodnutí vyžadují přijetí shodných usnesení v obou komorách, u některých stačí souhlas komory jedné, v rámci legislativního procesu je rozhodující jeho fáze • 3/5 většina všech poslanců a 3/5 většina přítomných senátorů • přijetí ústavního zákona • schválení mezinárodní smlouvy podle čl.10a Ú • nadpoloviční většina všech poslanců vyhlášení válečného stavu souhlas s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR souhlas s pobytem ozbrojených sil jiných států na území ČR účast ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je ČR členem vyhlášení stavu ohrožení státu zrušení rozhodnutí vlády podle čl. 43 odst.4 Ú(případy krátkodobého vyslání či pobytu cizích ozbrojených sil), stačí usnesení jedné komory • návrh zákona ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu (přehlasování Senátu) • usnesení, kterým PS setrvává na zákonu vráceném prezidentem republiky • vyslovení nedůvěry vládě
• • • • • •
• nadpoloviční většina všech senátorů • • • • • •
vyhlášení válečného stavu souhlas s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR souhlas s pobytem ozbrojených sil jiných států na území ČR účast ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je ČR členem vyhlášení stavu ohrožení státu zrušení rozhodnutí vlády podle čl.43 odst.4 Ú (případy krátkodobého vyslání či pobytu cizích ozbrojených sil), stačí usnesení jedné komory
Hlasování • v jednacích řádech upraveny dva způsoby hlasování: veřejné a tajné • veřejné hlasování = hlasovacím zařízením a zdvižením ruky, hlasování podle jmen (podle jmen se povinně hlasuje při vyslovení důvěry či nedůvěry vládě) 73
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.14 Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik • tajné hlasování = hlasovací lístky, tak se volí předsedové a místopředsedové komor a předsedové a místopředsedové výborů a komisí —-
Změny jednacího řádu PS novelou nabývající účinnosti dne 1.12.2011 (č.265/2011 Sb.) • výbory PS přijímají o výsledcích svého jednání usnesení – pokud takovéto usnesení výbor nepřijme, vyhotoví předseda výboru záznam o jednání výboru, ve kterém informuje o projednání věci výborem • § 67 – „Kdykoli o to požádají, udělí se slovo: prezidentu republiky, členovi vlády, předsedovi a místopředsedům Sněmovny, předsedovi poslaneckého klubu a poslanci, který je předsedou politické strany nebo politického hnutí, k nimž příslušejí poslanci, kteří jsou členy poslaneckého klubu ustaveného na začátku volebního období.” • především upřesněna pravidla a lhůty pro doručování sněmovních tisků (návrhů zákonů, usnesení výborů, oponentních zpráv či záznamů o jednání výboru, pozměňovacích návrhů, návrhů na projednání mezinárodní smlouvy,...) • pokud není poslanec spokojen s odpovědí na jeho písemnou interpelaci, může požádat o zařazení této interpelace na pořad schůze, projednávání této písemné interpelace je pa zařazeno na pořad nejbližší schůze a to na čtvrtek od 9.00 do 11.00 hod. (pozn. ústní interpelace probíhají ve čtvrtek od 14.30 do 18.00, čas do 16.00 je vyhrazen předsedovi vlády) —-
Související otázky • → ot. 11 (na straně 46) • → ot. 14 (na straně 74) • → ot. 15 (na straně 80)
Prameny • Ústava ČR • Jednací řád PS, Jednací řád Senátu • Ústavní právo a státověda, II.díl, část 1., Václav Pavlíček a kol., 2.vydání (2008) - str. 374-412
Otázka A 14. Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik Mandát pověření osoby zastupovat voliče, resp. lid ČR ve funkci poslance nebo senátora „zmocnění voličů vůči poslancům či senátorům” vzniká zvolením obsah funkce = status poslance nebo senátora = souhrn práv a povinností upravených Ústavou a zákony (hlavně zákony o jednacích řádech komor) • pevně spojen s členstvím v komoře Parlamentu → pokud je komora rozpuštěna nebo jinak přestává existovat, zaniká • • • •
Vznik mandátu • Čl. 19 odst.3 Ústavy – mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením • → voliči jsou rozhodujícím činitelem pro vznik mandátu • za okamžik zvolení se považuje (2.)den voleb → senátoři zvolení už v prvním kole nabývají mandátu o 7 dní dřív než ti, kteří jsou zvoleni až ve druhém kole • ještě před ustavující schůzí (v případě Senátu první, které se zúčastní) dostane zvolený poslanec nebo senátor průkaz • obsah: fotografie, razítko komory, podpis předsedy komory Parlamentu • ověřuje, že nositel je členem komory + má práva a povinnosti člena komory + slouží jako osobní průkaz potvrzující totožnost • po zvolení se poslanec nebo senátor musí dostavit na první schůzi (ustavující schůze PS, první schůze S) • nově ustavený mandátový a imunitní výbor: • zkoumá, zda jednotliví poslanci a náhradníci za poslance byli platně zvoleni, a svá zjištění předkládá Sněmovně • zkoumá, zda mandát poslance nezanikl, a v pochybnostech o zániku mandátu poslance pro ztrátu volitelnosti nebo pro neslučitelnost funkce s výkonem funkce poslance předkládá svá zjištění předsedovi Sněmovny • zjišťuje, zda jsou v imunitních věcech dány podmínky pro trestní stíhání poslance 74
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.14 Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik • vede disciplinární řízení proti poslanci a rozhoduje v něm • poslanec i senátor musí složit slib • náhradník • mají je pouze poslanci, senátoři ne • zvolen společně s poslancem, mandátu nabývá okamžikem zániku mandátu poslance, za něhož nastupuje → nabytí konstatuje předseda PS, který povolává náhradníka a vydává mu osvědčení • slib čl. 23 Ústavy skládá se na první schůzi komory, které se nově zvolený člen účastní člen Parlamentu je povinen ho složit znění: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.” • složení nemá vliv na vznik mandátu, protože ten vznikl již zvolením, ale v případě, že jej nesloží, nebo složí s výhradou - mandát zaniká (čl. 25 Ú) • povinnosti v něm stanovené nejsou bezprostředně sankcionovány, některé jsou ale sankcionovány prostřednictvím dalších ustanovení Ústavy, jednacích řádů či dalších zákonů → př. nebude-li člen Parlamentu dodržovat zákon, může být zbaven imunity a potrestán, popř. mu hrozí disciplinární řízení
• • • •
Obsah mandátu • souhrn práv a povinností poslance nebo senátora = status poslance nebo senátora • práva a povinnosti člena Parlamentu jsou dány Ústavou, jednacími řády komor a dalšími zákony, upravujícími zejména střet zájmů a plat členů Parlamentu • u nás funguje volný mandát = poslanec nebo senátor může svá práva a povinnosti vykonávat zcela nezávisle (× imperativní mandát = vázaný) • čl.26 Ústavy: „Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.” → člen Parlamentu tedy není při výkonu mandátu (zejména při hlasování) právně vázán žádným příkazem ani politickou stranou nebo klubem, ani svými voliči • pokud by se nějakými příkazy řídil, je to zcela jeho svobodné vůle • s volným mandátem souvisí také skutečnost, že člen Parlamentu ČR je zcela neodvolatelný • člen komory musí vykonávat mandát osobně (čl.26Ú) → nikdo jej nesmí ve funkci zastoupit → např. není možné, aby poslanec stiskl hlasovací tlačítko za svého kolegu → úkon učiněný za poslance/senátora není považován za jeho úkon a pokud takový úkon může činit pouze poslanec/senátor, je irelevantní • práva členů parlamentu: 1. účastnit se jednání a rozhodování komory a jejích orgánů 2. požadovat informace a vysvětlení od členů vlády a vedoucích správních orgánů potřebné pro výkon funkce 3. podávat interpelace podle čl.53 Ú • interpelace = výzva ke složení účtů z činnosti vlády nebo člena vlády ve formě kvalifikovaného dotazu člena Parlamentu • v ČR mohou vládu a její členy ve věcech její působnosti interpelovat pouze poslanci, senátoři nikoli • jeden z projevů odpovědnosti vlády vůči PS • 2 druhy: (podle JŘPS - část 16.) 1. interpelace ústní • je jim pravidelně určena doba ve čtvrtek odpoledne → členové vlády jsou v této době povinni účastnit se schůze PS • pořadí se určí losem • interpelovaný odpoví zpravidla bezprostředně po jejím přednesení → nejprve odpovídá předseda vlády, potom členové • přednesení interpelace nesmí překročit 2 min a přednesení doplňující otázky 1 min → přednesení odpovědi nesmí překročit 5 min a doplňující odpovědi 2 min 2. interpelace písemné • vláda nebo její členové jsou povinni na ně odpovědět buď na schůzi PS (ústně v době určené písemným interpelacím) nebo písemně do 30 dnů od podání → není-li poslanec s odpovědí spokojen, může požádat předsedu Sněmovny o její projednání na schůzi → projednání zařazeno na program nejbližší schůze a o odpovědi se vede rozprava → nesouhlasí-li sněmovna s odpovědí, musí interpelovaný člen vlády vypracovat novou 75
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.14 Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik 4. sdružovat se v poslaneckých či senátorských klubech (§ 77 JŘPS, § 20 JŘS) podle příslušnosti k politické straně, za kterou kandidovali ve volbách umožňuje efektivní prosazení stranických zájmů při hlasování v Parlamentu není upraveno Ústavou, ale pouze jednacími řády poslanec či senátor může být členem jen 1 klubu, politická strana může utvořit jen 1 klub k ustanovení klubu je třeba nejméně 3 poslanců nebo 5 senátorů, kluby se mohou slučovat předsedové klubu – určitá privilegia při jednání komory (př. mohou vystoupit na schůzi, kdykoli o to požádají) náklady klubů hradí příspěvek z rozpočtu PS (podle počtu členů; výše příspěvků pro nevládní strany v PS se násobí koeficientem 1,3) + kluby mohou používat místnosti a technické prostředky v prostorách komory • problém nezařazených členů komory
• • • • • • •
1. PS: všichni poslanci jsou kandidáty politické strany → sdružování podle stranické příslušnosti, podle kandidátních listin → vystoupení z klubu i z politické strany je možné (z důvodu volného mandát) → vystoupí-li poslanec, může mandát vykonávat bez členství v klubu, může se stát členem jiné politické strany nebo spolu s jinými poslanci vytvoří nový klub (ten musí mít aspoň 10 členů a nemá nárok na poměrné zastoupení v orgánech, pokud PS nerozhodne jinak, nemá nárok na příspěvek z rozpočtu PS) 2. S: senátory mohou být členové politických stran i nezávislí kandidáti + některé politické strany nemusí získat dostatečný počet senátorů pro vytvoření klubu + senátoři, kteří vystoupili z klubu strany, za níž byli zvoleni → tzv. nezařazení mohou přistoupit k jinému klubu nebo vytvoří vlastní klub (nejméně 5 členů, žádný nárok na poměrné zastoupení v orgánech, pokud S nerozhodne jinak × mají nárok na příspěvek z rozpočtu S podle počtu členů stejně jako ostatní kluby) • členové Parlamentu by se měli účastnit schůzí komory a orgánů, do nichž byl zvolen • nemůže-li, omluví se předsedovi toho orgánu, o jehož jednání jde • vede se evidence účasti, včetně důvodů neúčasti, pokud je člen uvede • žádné následky však nehrozí
Záruky výkonu mandátu • vi též. → ot. 17 (na straně 99) • kromě práv a povinností srovnatelných s jinou veřejnou funkcí mají členové Parlamentu zvláštní práva a povinnosti spojené s výjimečným postavením Parlamentu jako zákonodárného orgánu • právo odepřít svědectví • poslanec nebo senátor může odmítnout svědčit o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem mandátu a to i poté, co přestal být členem Parlamentu → odlišný režim při poskytování svědecké výpovědi • čl. 28 Ú • platí u všech typů řízení, ale netýká se soukromých otázek poslance/senátora • nejdůležitější je poslanecká imunita • • • •
zajišťuje, že Parlament je za všech okolností nezávislý a má možnost se za všech okolností bez překážek sejít a jednat vynětí (exempce) člena Parlamentu z obecného právního režimu čl. 27 Ú 2 formy 1. indemnita • čl.27 odst.1 a 2 Ú • (1) „Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.” • (2) „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.” • = neodpovědnost, hmotněprávní imunita v trestním právu • taková exempce, že trestný čin vůbec nemůže být spáchán • za hlasování v komorách Parlamentu není poslanec nebo senátor trestně odpovědný; za hlasování ho nelze postihnout ani trestněprávně, ani správněprávně a ani disciplinárně = úplná indemnita • za projevy v komorách a jejich orgánech rovněž není člen Parlamentu trestně odpovědný, podléhá ale disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem = částečná indemnita (myslí se projevy ústní i písemné – př. legislativní a jiné návrhy, podpisy na dokumentech, písemné interpelace,…) 2. imunita procesněprávní • čl. 27 odst.4 Ú: //„Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání vyloučeno.” • = nestíhatelnost, procesní exempce z trestního stíhání • trestný čin se mohl stát, ale poslanec či senátor za něj nemůže být stíhán orgány činnými v trestním řízení bez souhlasu komory, jejímž je členem 76
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.14 Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik • podklady pro rozhodování komory připravuje mandátový a imunitní výbor • svým souhlasem může komora svého člena zbavit procesněprávní imunity → může být vzat do vazby, stíhán a potrestán jako každý jiný občan • pokud komora souhlas odepře, nemůže už být pro daný skutek stíhán (v novele ústavy z roku 2013 vypuštěno slovo „nikdy“) • platí i pro skutky spáchané před nabytím mandátu • čl.27 odst.5 Ú: člena Parlamentu lze zadržet, byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté • příslušný orgán to musí ihned oznámit předsedovi komory • a) nedá-li předseda do 24 h od zadržení souhlas k vydání zadrženého soudu, musí ho příslušný orgán propustit • b) dá-li souhlas, postoupí oznámení mandátovému a imunitnímu výboru k projednání a podání návrhu komoře (provede patřičná šetření, dá poslanci možnost se vyjádřit) → na následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností (rozhoduje tedy výhradně příslušná komora, předseda jen vyslovuje předběžný souhlas se zadržením při přistižení člena při činu)
• žádost příslušného orgánu o vyslovení souhlasu komory musí zejména obsahovat vymezení skutku, o který jde, a jeho předpokládanou právní kvalifikaci → komora rozhodně usnesením, které orgánu zašle • odpovědnost za přestupky: čl.27 odst.3 - přestupky mohou být stíhány jen v disciplinárním řízení příslušné komory • → novela zákona o přestupcích: (//zákon č.78/2002 Sb. novelizující zákon o přestupcích č.200/1990 Sb. a oba jednací řády komor//) pro stíhání přestupku si může poslanec nebo senátor vybrat, zda se podrobí běžnému postupu, nebo zda bude přestupek projednán v komoře
Zánik mandátu • § 3 a 6 JŘPS, § 3 a 6 JŘS • Čl. 25 Ústavy – mandát poslance nebo senátora zaniká • odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou • uplynutím volebního období (PS 4 roky, S 6 let) • vzdáním se mandátu – rezignace (čl.24 Ú) → prohlášením učiněným osobně na schůzi komory; brání-li mu v tom závažné okolnosti, prohlášením v podobě notářského zápisu ne staršího než 1 měsíc doručeného do rukou předsedy komory • ztrátou volitelnosti – pozbytím státního občanství ČR nebo omezením svéprávnosti, je-li omezeno pasivní volební právo (rozhoduje soud) • u poslanců rozpuštěním PS, popř. zkrácením volebního období → zánik pro všechny najednou, čl 35 Ú • vznikem neslučitelnosti funkcí podle čl.22 (s funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, funkce soudce + další funkce stanovené zákonem) • mandát zaniká také smrtí poslance nebo senátora
Další informace • Disciplinární řízení • souvisí s imunitou • zavádí se dle JŘPS (§13-18), JŘS (§14-19) 1. proti členu komory, který se svým projevem učiněným v PS nebo S nebo v jejich orgánech dopustí **jednání, pro které by jinak mohl být trestně stíhán 2. proti členu komory, který svým projevem v PS, S či jejich orgánech urazí poslance, senátora, ústavního soudce nebo jinou osobu 3. proti členu komory, který se dopustí přestupku • řízení zahajuje mandátový a imunitní výbor – při urážce na návrh uraženého, jinak na návrh předsedy komory nebo z vlastního podnětu • sankce • za 1. a 2. lze stanovit povinnost omluvit se ve stanovené lhůtě a stanoveným způsobem nebo uložit pokutu až do výše jednoho měsíčního platu 77
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.14 Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik • za 3. (přestupek, pokud je projednán ve výboru) lze stanovit napomenutí nebo pokutu do výše, kterou za přestupek stanoví příslušný zákon • proti rozhodnutí výboru se může člen komory odvolat ke komoře do 15 dnů od doručení písemného rozhodnutí • kromě řízení ve věcech imunity a disciplinárního řízení existuje ještě tzv. uložení pořádkového opatření • může ho uložit předseda komory za nepřístojné chování • napomenutí → při opakovaném nepřístojném chování může být člen vykázán z jednacího sálu nejdéle do konce dne, v němž k vykázání došlo • je možné odvolat se ke komoře bezprostředně po uložení opatření → komora rozhodnutí předsedajícího potvrdí nebo zruší, její rozhodnutí je konečné • vykázaný člen musí mít možnost zúčastnit se hlasování • Inkompatibilita • neslučitelnost funkcí • cíl 1. dodržení dělby moci ve státě 2. zabránění koncentrace moci v rukou jedné osoby 3. aby se příslušný činitel dostatečně věnoval funkci, do které byl zvolen či jmenován • týká se hlavně členů Parlamentu, soudů a jiných osob ve veřejných funkcích • čl. 21 Ú: „Nikdo nemůže být současně členem obou komor Parlamentu.” • nejde o nevolitelnost (ineligibilitu) – př. senátor může kandidovat do PS, pokud se vzdá stávajícího mandátu nejdéle v den zvolení, neučiní-li tak, původní mandát zaniká podle čl.22 odst.2 Ú – dnem, kdy se ujme člen Parlamentu neslučitelné funkce, jeho mandát zaniká • čl. 22 odst. 2 Ú: //**„S funkcí poslance nebo senátora je neslučitelný výkon úřadu prezidenta republiky, soudce a další funkce, které stanoví zákon.” **// → př. prezident Václav Klaus pozbyl poslaneckého mandátu dnem, kdy se stal prezidentem (r.2003) • problém: situace, kdy ten, kdo už vykonává neslučitelnou funkci, nabude mandátu, Ústava explicitně neupravuje → není jisté, zanikne-li jeho původní funkce (např. Veřejný ochránce práv) nebo nově nabytý mandát • o neslučitelnosti funkce člena Parlamentu v první instanci rozhoduje mandátový a imunitní výbor příslušné komory, popř. příslušná komora → v pochybnostech rozhodne Ústavní soud ve zvláštním řízení na základě čl.87 odst.1 písm. f) Ú • mandát člena Parlamentu je slučitelný s členstvím ve vládě (jeden ze znaků postavení vlády v parlamentní formě vlády), ale člen vlády nemůže vykonávat žádné funkce v komorách, být členem výboru, komise ani vyšetřovací komise (čl.32 Ú) • důležité zákony: 1. //zákon ČNR č.238/1992 Sb. o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu a o neslučitelnosti funkcí// (zákon o střetu zájmů) – k 1.1.2007 nahrazen následujícím zákonem 2. //zákon č.159/2006 Sb. o střetu zájmů// • s funkcí poslance nebo senátora jsou neslučitelné rozhodovací funkce vykonávané v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru k ministerstvu nebo jinému správnímu úřadu, ke státnímu zastupitelství nebo soudu, k Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, Kanceláři prezidenta republiky, kancelářím komor parlamentu, Úřadu vlády ČR, státním fondům, Pozemkovému fondu, Kanceláři Veřejného ochránce lidských práv a funkce v bezpečnostních sborech a ozbrojených silách • kromě něj je celá řada dalších zákonů, které upravují zrcadlově neslučitelnost určité funkce s výkonem funkce člena parlamentu → př. funkce prezidenta, viceprezidenta a člena NKÚ jsou neslučitelné s funkcí poslance nebo senátora; stejně tak funkce Veřejného ochránce lidských práv; funkce poslance Evropského parlamentu; členství v radě ČNB, v Radě Českého rozhlasu, v Radě České televize, Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, Radě ČTK; výkon úřadu ředitele krajského úřadu, státního zástupce, funkce předsedy a inspektora Úřadu na ochranu osobních údajů, funkce ředitele Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a další funkce • Úprava střetu zájmů • cíl: aby poslanec nezneužíval svého výjimečného postavení pro soukromý zájem • byl upraven rovněž v //zákoně č.238/1992 Sb.– vztahoval se nejen na členy Parlamentu, ale i na další funkcionáře státu, tato právní úprava postrádala účinné sankce → snaha o podstatnou revizi → novela zákona č.93/2005 Sb.// – obsahovala možnost v řízení uložit za nesplnění určitých povinností pokutu, úprava střetu zájmů i pro funkcionáře krajů a obcí → tato novela byla zrušena Ústavním soudem pro pochybení parlamentu v zákonodárné proceduře (Pl. ÚS 12/02 Sb. n. u. Nález č.127) → 2006 přijat zcela nový //zákon č.159/2006 Sb. o střetu zájmů// (účinnost od 1.1.2007) 78
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.14 Mandát poslance a senátora – vznik, obsah, záruky, zánik • člen Parlamentu musí vykonávat svou funkci tak, aby nedocházelo ke střetu mezi jeho osobními zájmy a zájmy, které je povinen hájit z titulu své funkce; nesmí svého postavení využívat k majetkovému nebo jinému prospěchu nebo aby získal výhodu pro sebe či jinou osobu; nesmí se na svou funkci odvolávat v záležitostech, které souvisejí s jeho osobními zájmy; nesmí svou funkci ve spojení se svým jménem využívat ke komerčním reklamním účelům • člen Parlamentu musí oznamovat skutečnosti umožňující veřejnou kontrolu činností konaných vedle výkonu funkce, kontrolu majetku nabytého během výkonu funkce a dalších příjmů, darů nebo prospěchu → tzv. čestná prohlášení = oznámení o osobním zájmu, o činnostech, o majetku, příjmech, darech a závazcích → jejich soubor se nazývá registr oznámení – pro poslance ho vede mandátový a imunitní výbor PS, pro senátory stejný výbor S, každý má právo do něj nahlédnout a pořídit si opis, ten však nesmí zveřejnit • porušení povinností podle tohoto zákona znamená přestupek (v přestupkovém řízení zabývá se jím příslušný obecní úřad s rozšířenou působností, v jejímž obvodě má veřejný funkcionář trvalé bydliště) • přestupku se dopustí ten, kdo: • nepodá oznámení o osobním zájmu • nedodrží lhůtu pro oznámení o majetku, příjmech, darech a závazcích nebo v takovém prohlášení uvede nepřesné nebo neúplné informace • vykonává činnost, která je označena jako neslučitelná s funkcí veřejného funkcionáře • trestem je uložení pokuty v maximální výši 50.000 Kč (30.000 Kč, pokud se aplikuje § 86 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (tj. blokové řízení)) • Plat členů parlamentu • spolu s platy členů EP a dalších státních funkcionářů (prezidenta republiky, členů vlády, prezidenta + viceprezidenta + členů NKÚ, soudců ÚS a obecných soudů,…) ho upravuje //zákon č.236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu// • představitelům státní moci a soudcům náleží tyto odměny: 1. plat 2. náhrady výdajů 3. naturální plnění (př. ubytování v místě sídla orgánu,…) 4. odchodné • úprava platu pro různé funkcionáře je různá, spojuje ji tzv. měsíční základna, z které vychází měsíční plat všech jmenovaných funkcionářů (př. členové Parlamentu pobírají základní plat + značné množství různých náhrad výdajů, soudci a ostatní naopak pobírají odpovídající plat + minimální náhrady) • vykonává-li osoba víc funkcí, pobírá vždy jen jeden plat
Historie • Ústavní listina 1920 • „Členové NS vykonávají svůj mandát osobně, nesmějí od nikoho přijímati příkazů.“ • tzn. ústava vychází z koncepce volného mandátu, přes to byl poslanec/ senátor považován za zástupce politické strany, za niž byl zvolen • dle nálezu volebního soudu: „princip vázaných kandidátních listin vede k tomu, že voličstvo své hlasy neodevzdává jednotlivým osobám, nýbrž jen volebním stranám a že následkem toho jsou to jen volební strany, jež z voleb práva na určitý počet mandátů nabývají.“ • poslanci mohli být mandátu zbaveni na základě dohody, kteru předem uzavřeli se svou stranu (revers) • ústava 1948 • žádné ustanovení o zákazu příkazů či volném mandátu neobsahovala • ústava 1960 • zakotvuje v čl.39 odst. 2 imperativní mandát socialistického typu • „NS má 300 poslanců, kteří jsou lidem voleni, lidu odpovědni a mohou být lidem odvoláni.“
Klouzavý mandát • v některých státech, v případě, že se poslanec stane současně členem vlády, musí se vzdát (trvale nebo dočasně) svého poslaneckého mandátu a na jeho místo nastupuje náhradník • ČR: Programové prohlášení současné vlády říká: „vláda navrhne zavedení tzv. klouzavého mandátu zákonodárce, aby poslanec nebo senátor v době, kdy se stal členem vlády nevykonával svůj a na jeho místo by nastoupil náhradník kandidátky téže politické strany” 79
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR
Poznámky • JŘPS - Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny • JŘS - Zákon o jednacím řádu Senátu
Prameny • Pavlíček a kolektiv: Ústavní právo a státověda II. díl. Ústavní právo České republiky. ČÁST 1. kapitola XV.§8 • Jednací řád PS + S • Ústava ČR HLAVA DRUHÁ
Otázka A 15. Legislativní proces v ČR • Ústavou a zákony stanovený proces tvorby zákonů (v širším slova smyslu proces tvorby práva, tedy i dalších právních předpisů), jedním z ucelených procesů ústavního práva - spolu s volebním procesem a procesem řízení před ÚS • Legislativní proces jako • • • •
Prostředek artikulace zájmů Způsob prosazování vládní politiky Způsob parlamentní kontroly vlády Způsob plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva
• V širším slova smyslu - tvorba všech právních předpisů • Právní předpisy v České republice • • • • •
Ústava, Listina základních práv a svobod a ústavní zákony Zákony a zákonná opatření Senátu Vyhlášky (ústředního orgánu státní správy nebo jiného úřadu zmocněného k jejich vydávání, obce nebo kraje) Nařízení (vlády, obce nebo kraje) Součástí právního řádu ČR a právním předpisem v širším smyslu jsou i Parlamentem ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy a po vstupu ČR do Evropské unie v roce 2004 i samovykonatelná ustanovení unijní legislativy
• V užším slova smyslu - tvorba zákonů → zákonodárný proces • Proces přípravy, tvorby, projednávání a schvalování legislativy ze strany vlády, Parlamentu a prezidenta republiky, který končí jejím vyhlášením ve Sbírce zákonů → upraveno souhrnem norem, zakládajících postup orgánů státu při přípravě a přijetí zákonů • Zákonodárná a ústavodárná moc náleží výhradně Parlamentu (čl. 15 Ú) - PS a Senát tu mají nerovné postavení (slabší úloha S), je to jedna ze základních funkcí Parlamentu • čl. 2 odst. 2 Ú - „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“ → tím se rozumí i výkon moci zákonodárné • Ústava neumožňuje, aby předpisy s mocí zákonů vydával prezident ani vláda svými dekrety nebo jinak nazvanými právními akty a to ani v době mimořádných situací, např. na základě zmocňovacích zákonů • Ústavní předpisy upravují kompetenční výsost zákona a kompetenční výsost ústavního zákona (tzv. výhrada zákona / výhrada ústavního zákona) • Ústavodárce může stanovit, které vztahy mohou být upraveny jen zákonem a musí být předmětem zákonodárného procesu • Např. čl. 9 odst. 1 Ú stanoví, že Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony • čl. 11 Ú stanoví, že státní hranice mohou být měněny pouze ústavním zákonem • čl. 2 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 3 Ú se určuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem který zákon stanoví (apod.) • je možná úprava vztahů vyhrazených zákonu ústavním zákonem, nikoli však naopak • princip svrchovanosti zákona - postavení zákona v systému předpisů států (v LZPS v preambuli - „uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona“) • Souvisí s čl. 2 odst. 1 Ú - lid vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní 80
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • Jen zákon (vč. ÚZ) je primárním celostátním předpisem a jen díky němu může být prosazena moc na území státu a vůči obyvatelstvu státu + jen Parlament může stanovit, které mezinárodní smlouvy mohou být bezprostředně závazné na území ČR
Právní úprava zákonodárného procesu • • • •
Ústava - Hlava druhá (Zákonodárná moc), čl. 41 - 42 a 44-52 Některé vztahy v zákonodárném procesu lze najít i v LZPS V době mimořádných situacích obsahuje dílčí úpravu ústavní zákon o bezpečnosti ČR č. 110/1998 Sb. další právní úprava - JŘ PS, JŘ Senátu • 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny • 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu
• Zákony č. 129/2000 Sb., o krajích a 131/2000 Sb., o hl. městě Praze - upravuje zákonodárnou iniciativu zastupitelstev • Zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech ČR • Zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb.
Fáze legislativního procesu • Legislativní proces lze rozdělit do několika fází
1) Zákonodárná iniciativa • Počátek procesu • Právo podat návrh zákona (lze podat pouze v PS, ne v S) a zároveň povinnost zákonodárného sboru se tímto návrhem jako návrhem zákona zabývat (pokračovat v zákonodárném procesu projednáváním návrhu) • S právem zákonodárné iniciativy souvisí i právo navrhovatele vzít svůj návrh zpět (to lze dle JŘ PS jen do ukončení druhého čtení v PS, poté jen a pouze se souhlasem PS - pokud je již návrh v Senátu, zpět jej vzít nelze) • čl. 41 odst. 2 Ú - Návrh zákona může podat Poslanec Skupina poslanců Senát (jako celek) Vláda (a pouze vláda při návrhu zákona o státním rozpočtu / návrh státního závěrečného účtu → o těchto dvou se pak usnáší pouze PS) → preferována, většina návrhů pochází od vlády + zmocnění k sekundární normotvorbě (nařizovací moc vlády - čl. 78 Ú) • Zastupitelstvo vyšších územních samosprávných celků (krajská zastupitelstva a zastupitelstvo hlavního města Prahy, toto ustanovení nalezneme i v zákoně č. 129/2000 Sb. o krajích a 131/2000 Sb. o hl. městě Praze)
• • • •
• Návrh se podává PS (respektive jejímu předsedovi - aktuálně Jan Hamáček) • Má-li být k zákonu vydán také prováděcí předpis, může si organizační výbor vyžádat od navrhovatele také jeho návrh, a obligatorně musí být předložen tehdy, pokud má nabýt účinnosti zároveň se zákonem • Náležitosti návrhu stanovuje JŘ PS • Písemný návrh přesného znění toho, na čem se má Parlament usnést (+ navíc předložit na technickém nosiči dat v elektronické podobě) • Návrh zákona v paragrafovaném znění (ÚZ na články) - obsah normativních vět, členění • Důvodová zpráva • • • •
Obecná část a zvláštní část Poskytuje poslancům informace potřebné k projednávání návrhu Dokumentování záměrů tvůrců zákona (důležité pro budoucí výklad, interpretaci) Hodnocení současného platného právního stavu a vysvětlení, proč je nutná právní úprava nová, předkládá a odůvodňuje principy nové právní úpravy jednak v jejím celku, jednak ke každému ustanovení návrhu, obsahuje předpokládaný hospodářský a finanční dopad (zejména náklady na státní rozpočet a rozpočty krajů a obcí), zhodnocení souladu s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ú
• Jde-li o návrh na změnu platného zákona, předkládá se spolu se zněním platného zákona tak, že navrhované změny a doplňky jsou vyznačeny v předchozím znění zákona • Je-li navrhovatelem S, musí být „přednávrh“ zákona v S projednán a přijat předtím, než může být jako návrh zákona podán v PS (jelikož zákonodárnou iniciativu má Senát jako celek) • Procedura „přednávrhu“ je upravena v JŘ S • Může jej podat jediný senátor, skupina senátorů, výbor nebo komise Senátu 81
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • Musí obsahovat náležitosti řádného návrhu zákona, jak jej vymezuje JŘ PS (paragrafované znění s důvodovou zprávou) • Navrhovatel jej předkládá předsedovi S, ten jej postoupí organizačnímu výboru a neprodleně rozešle senátorům a senátorským klubům, na doporučení organizačního výboru jej zařadí na pořad schůze S • S jedná o přednávrhu ve dvou čteních, není při tom vázán žádnou lhůtou • Po prvním čtení následuje projednání ve výborech, poté druhé čtení v plénu Senátu • Jestliže byl návrh senátního návrhu zákona Senátem schválen, pověří S předsedu Senátu, aby jej postoupil PS a zároveň pověří některého ze senátorů, aby odůvodnil návrh při projednávání v PS
2) Projednání v Parlamentu • Úprava legislativního procesu není pro všechny zákony shodná, liší se hlavně podílem PS/S • Běžný (standartní) legislativní proces (viz níže) • Nejčastější, dle čl. 41-42 a 44-52 Ú, zkrácený proces v čl. 8 ÚZ o bezpečnosti ČR • 3 subjekty - PS, S a prezident • Legislativní proces s rovnoprávným postavením komor • Pro přijetí zákona je třeba výslovné schválení oběma komorami • Senát nelze přehlasovat, Senát nemůže vyjádřit vůli se návrhem nezabývat, pokud návrh zamítne, je zamítnut s konečnou platností a jeho projednávání končí • Ústavní zákony, zákony dle čl. 40 Ú - volební zákon, zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou jakož i navenek, zákon o JŘ S • Návrhy ÚZ • PS se usnáší 3/5 (kvalifikovanou) většinou všech poslanců - pokud jde o přijetí ÚZ jako celku / o usnesení o zamítnutí ÚZ, o usnesení o vrácení předkladateli či o pozměňovacích návrzích běžnou většinou • S se usnáší 3/5 většinou všech přítomných senátorů • Prezident republiky nemá pravomoc ÚZ vrátit • O návrzích dle čl. 40 Ú se hlasuje běžnými většinami (a S není vázán 30ti denní lhůtou) • Pokud jsou tyto zákony vráceny PS s pozměňovacími návrhy, musí jej komora schválit ve znění pozměňovacích návrhů S, a to nadpoloviční většinou většinou přítomných poslanců, jinak zákon nebude přijat • Prezident republiky má na tyto zákony právo veta stejně, jako na ostatní Parlamentem přijaté zákony • Ratifikace mezinárodních smluv • dle čl.49 - souhlasu obou komor Parlamentu je třeba při ratifikaci těchto mezinárodních smluv: • • • • •
upravujících práva a povinnosti osob spojeneckých, mírových a jiných politických z nichž vzniká členství ČR v mezinárodní organizaci hospodářských, jež jsou všeobecné povahy o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu
• Legislativní proces v jediné komoře • Pouze PS - návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu, Senát jej neprojednává vůbec (čl. 42 Ú) • Upraveno zvláštní částí JŘ PS • Nevztahují se na něj obecná ustanovení JŘ o legislativním procesu - zejména lhůty • Odlišný legislativní proces → JŘ PS zakazuje prostřednictvím zákona o státním rozpočtu změny jiných zákonů • Návrh je oprávněna předložit pouze vláda, návrh se projednává na veřejné schůzi PS • Způsob vypracování návrhu stanovuje zákon č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech ČR • Vypracovává jej ministerstvo financí v součinnosti se správci jednotlivých kapitol státního rozpočtu, územně samosprávnými celky a státními fondy (výjimkou návrhy rozpočtů kapitol PS, Senát, Kancelář prezidenta republiky, ÚS, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář veřejného ochránce práv → ti si rozpočty vypracovávají samy, Ministerstvo financí je do návrhu zákona o státním rozpočtu pouze zařadí a předloží vládě, ta pokud s nimi nesouhlasí, rozhodne rozpočtový výbor PS o jejich podobě ještě před jednáním vlády o návrhu zákona o státním rozpočtu 82
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • Vlastní návrh zákona se skládá z vlastního návrhu zákona o státním rozpočtu ČR na příslušný rok a jeho příloh • Struktura - celkové příjmy a výdaje státního rozpočtu, schodek a způsob jeho vypořádání, finanční vztahy k rozpočtu EU, celková výše dotací a příspěvků rozpočtům obcí a krajů a zmocnění ministra financí • Zákon má 11 příloh - např. úhrnná bilance příjmů a výdajů, celkový přehled příjmů a výdajů dle kapitol apod. • Kromě toho se PS předkládá řada doprovodných zpráv a tabulek • Dle JŘ PS předkládá vláda PS návrh zákona nejpozději 3 měsíce před začátkem rozpočtového roku (do konce září předchozího roku) • Je výslovně dovoleno předkládat k již předloženému návrhu dodatky, aniž by musela předkládat návrh zákona znovu (nejpozději 15 dnů před schůzí, kde má dojít k prvnímu čtení zákona) • Organizační výbor PS obvykle vypracovává zvláštní harmonogram schůzí PS, aby bylo možno projednávání zákona o státním rozpočtu stihnout do začátku rozpočtového roku • Předseda PS přikáže návrh rozpočtovému výboru • První čtení návrhu - nejdůležitější částí • Uvede navrhovatel (vláda), vystoupí zpravodaj rozpočtového výboru • Obecná rozprava - pouze základní údaje o státním rozpočtu (výši příjmů, výdajů, schodek a způsob vypořádání schodku rozpočtu, celkový vztah k rozpočtům územně samosprávných celků a rozsah zmocnění výkonných orgánů) → po schválení již nelze v druhém čtení měnit • Rozhoduje se zde o rozpočtové politice, tedy odhadované výši příjmů, dovolované výši výdajů a schodku státního rozpočtu • PS má dvě možností • Návrh schválí → doporučí jednotlivé kapitoly k projednání výborům podle jejich odbornosti, ty na projednání musí mít minimálně 30 dnů a svá usnesení předkládají rozpočtovému výboru (mohou navrhovat změny v jim přikázaných kapitolách, vzhledem k tomu že již nelze změnit základní údaje státního rozpočtu, musí hledat prostředky v téže kapitole, nebo u jiných výborů - na to vláda poslední dobou pamatuje, když do kapitoly Všeobecná pokladní správa zařazuje podkapitolu Vládní rozpočtová rezerva → (ne)souhlas pak vyslovuje rozpočtový výbor, pod jehož pravomoc tato kapitola spadá) • Doporučí vládě změny a stanoví termín nového předložení zákona • Druhé čtení • Spolu s návrhem zákona se projednává se usnesení rozpočtového výboru • Jedná se o přesunech mezi výdaji jednotlivých kapitol • Pouze podrobná rozprava - možno podávat pozměňovací návrhy • Třetí čtení • Nejdříve po 48 hodinách po druhém čtení, hlasuje se o pozměňovacích návrzích (to jsou rovněž ty, které jsou schváleny usnesením rozpočtového výboru) • Poté se hlasuje o přijetí státního rozpočtu jako celku • Přijetí v PS → postoupení přímo prezidentu republiky (ten jej může vetovat) • Není-li zákon přijat do konce roku, nastane tzv. rozpočtové provizorium - hospodaření státu se v zásadě řídí rozpočtem minulého roku • Výdaje státního rozpočtu se uvolňují jednotlivým kapitolám do výše 1/12 celkové roční částky v každém měsíci období rozpočtového provizoria rozhodnutím ministerstva • Vznikne-li v průběhu roku potřeba úhrady (ke které dochází v přímé souvislosti s financováním uloženým zákonem), která není zajištěna ve státním rozpočtu, je vláda oprávněna dle zákona o rozpočtových pravidlech (nebo na základě pověření vlády ministr financí) povolit přesun prostředků do výše 5% objemu rozpočtové kapitoly prostřednictvím tzv. rozpočtového opatření • Pokud je zákon přijat před 1. dnem rozpočtového roku, ale účinnost je až po 1. dni rozpočtového roku, řídí se rozpočtové hospodaření od 1. dne rozpočtového roku do doby nabytí účinnosti zákona schváleným zákonem o státním rozpočtu • Pouze Senát - zákonná opatření Senátu, pokud je PS rozpuštěna a není možno schvalovat zákony (čl. 33 Ú) • Senát je nerozpustitelný • Přijímání zákonných opatření není zákonodárným procesem v pravém slova smyslu, výsledkem není zákon (plná zákonodárná pravomoc náleží Parlamentu jako celku) • Stejná právní síla jako zákon, je možno jej měnit, doplňovat či rušit zákonem • Přesně stanovené podmínky - pozitivní kumulativní výčet věcí, kterého se zákonné opatření může týkat • Věci, které nesnesou odkladu (posouzení je záležitostí Senátu, který je omezen pouze výhradní iniciační pravomocí vlády) 83
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR
• • • • • • •
• Věci, které by jinak vyžadovaly přijetí zákona • Zákonné opatření musí být navrženo vládou • Výjimky - nelze přijímat zákonná opatření ve věcech Ústavy (nutno chápat extenzivně - ani ÚZ, LZPS), státního rozpočtu (přijímá výhradně PS, S není vybaven znalostmi ani orgány) a ve věcech volebního zákona Zatím nebylo použito, PS nebyla dosud rozpuštěna Návrh podává vláda předsedovi S, ten jej postoupí organizačnímu výboru, návrh je rozeslán všem senátorům a senátorským klubům organizační výbor přikáže návrh výboru/výborům a určí lhůtu, do kdy musí být projednán, současně je návrh zařazen na pořad schůze S (do 5 dnů od uplynutí lhůty pro projednání ve výborech) Plenární schůze S - nejprve obecná rozprava (možno podat návrh na zamítnutí, vrácení, či schválení návrhu - pokud není nic z toho přijato, přeruší se projednávání návrhu) Podrobná rozprava se koná nejdříve po 24 hodinách (podávají se tu pozměňovací návrhy, poté se hlasuje o pozměňovacích návrzích a o návrhu zákonného opatření jako celku) Podepisuje předseda Senátu a postoupí jej k podepsání prezidentu republiky (ten jej nemůže vrátit), podepisuje taktéž předseda vlády Podmíněná platnost - nutná dodatečná ratihabice → na první schůzi PS • Pozbývá platnosti ex nunc (od nyní), pokud bylo přijato usnesení o neschválení, nebo nebylo-li zákonné opatření projednáno/neskončila schůze věcným usnesením
• Nestává se formálně zákonem, zůstává zákonným opatřením, tak jak bylo publikováno ve Sb. • Vyhlášení upraveno zákonem č. 309/1999 Sb. o Sb. a Sb. m. s. (stejně jako zákon + publikace usnesení PS o zákonném opatření Senátu, nebo sdělení předsedy PS, že se PS o zákonném opatření neusnesla) • Poslanecká sněmovna • PS a její orgány se v rámci běžného legislativního procesu zabývají návrhem jediného zákona několikrát • projednání návrhu od podání do přijetí zákona v PS • viz dále • projednání po jeho zamítnutí/vrácení Senátem • Zamítnutý - předseda PS rovnou předloží návrh zákona PS ke hlasování (ne dříve než po 10ti dnech od zamítnutí S), nepřipouští se pozměňovací návrhy, rozprava je možná a PS je povinna hlasovat znovu → nutná nadpoloviční většina všech poslanců (tj. 101/200) • Vrácený s pozměňovacími návrhy - předseda PS rozešle usnesení S všem poslancům, po 10ti dnech od doručení usnesení je možno hlasovat, není možno podávat pozměňovací návrhy, rozprava je možná • Hlasování probíhá ve dvou fázích - nejprve se hlasuje o návrhu zákona ve znění, jak jej vrátil S jako o celku → přijat pokud jej schválí nadpoloviční většina přítomných X pokud jej takto nepřijme, hlasuje se ve znění, které původně schválila PS → přijat, přehlasuje-li PS Senát nadpoloviční většinou všech poslanců • projednání po jeho vrácení prezidentem • 1/2 všech poslanců (zákon se vyhlásí, prezident jej nepodepisuje a PS jej k podpisu po přehlasování ani nepředkládá, což je sice „contra constitutione”, ale tato praxe mohla vzniknout proto, že podpis prezidenta nemá pro vznik zákona význam a nemá ani promulgační funkci), pokud se přehlasovat prezidenta nepodaří, platí ústavní fikce že zákon nebyl přijat • Projednávání návrhu zákona od podání do přijetí • Návrh zákona se podává předsedovi PS, ten jej postoupí organizačnímu výboru, zároveň rozešle návrh všem poslancům a poslaneckým klubům • Poté, co má předseda PS k dispozici stanovisko vlády k nevládnímu návrhu zákona (a u vládních návrhů po jejich obdržení), musí projednat došlý návrh organizační výbor PS → doporučí/nedoporučí předsedovi PS zařadit do pořadu schůze PS první čtení tohoto návrhu + jakému výboru po prvním čtení návrh přikázat → výbor návrh musí doporučit, pokud má všechny stanovené náležitosti a předseda je pak povinen jej zařadit do pořadu nejbližší schůze (musí být však dodržena lhůta stanovená pro seznámení se poslanců se stanoviskem vlády) • První čtení • Jeho úkolem je rozhodnout, zda je zákon jako celek způsobilý k projednání • Návrh zákona uvede zástupce navrhovatele • Po navrhovateli vystoupí zpravodaj k návrhu zákona, jenž je určen organizačním výborem nebo předsedou PS • O návrhu zákona se koná obecná rozprava (názory na účel zákona, na zpracování zákona, podávání procedurálních návrhů), po níž se PS může usnést: 84
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • že jej vrátí navrhovateli k dopracování, nebo • že jej zamítá, nebo • jej hlasováním přikáže k projednání výboru (příp. výborům), dle návrhu organizačního výboru nebo předsedy PS • lhůta na projednání ve výboru je 60 dní od rozhodnutí o jeho přikázání výboru k projednání • PS může tuto lhůtu prodloužit, max o 20 dní (více jen se souhlasem navrhovatele), ale i zkrátit, a to o 30 dní a o více než 30 dní pouze nevznesou-li proti tomu námitku nejméně 2 poslanecké kluby nebo 50 poslanců) • pro projednání ve výboru je určen zpravodaj, ten vypracuje o návrhu zákona zprávu • při projednávání ve výboru vystoupí zástupce navrhovatele a dále zpravodaj se svou zprávou • následuje obecná rozprava, po ní podrobná → tehdy se podávají pozměňovací návrhy členů výboru, o kterých se pak hlasuje, pokud jsou přijaty, jsou součástí usnesení, který výbor vypracovává • výbor(y), jimž byl návrh zákona přikázán, po jeho projednání předloží předsedovi PS usnesení, v němž zejména doporučí návrh • schválit, nebo • doporučí změny nebo doplňky návrhu zákona, které přesně formuluje • Nejméně pětina členů výboru může předložit PS oponentní zprávu, obsahující odlišné stanovisko od většiny výboru • pozn. Právo poslanců podávat pozměňovací návrhy se vztahuje jak pro projednávání ve výborech, tak ve druhém čtení v PS • Druhé čtení • Vlastní projednání návrhu předloženého textu, který je zařazen dle doporučení organizačního výboru předsedou PS na pořad další schůze sněmovny ke druhému čtení • Předseda PS zajistí vytištění usnesení výboru, příp. oponentní zprávy, a doručí je všem poslancům nejméně 24 hodin před zahájením druhého čtení • Návrh zákona uvede navrhovatel, po něm vystoupí zpravodaj(ové) výboru(ů) • O návrhu zákona se koná obecná rozprava, po ní může PS vrátit návrh zákona výboru k novému projednání • pokud zazněl ve druhém čtení návrh na zamítnutí zákona, Sněmovna o něm hlasuje ve třetím čtení po ukončení rozpravy • Nerozhodla-li PS výše uvedenými způsoby, koná se po obecné rozpravě rozprava podrobná • Během ní se předkládají k návrhu zákona pozměňovací, příp. jiné návrhy • Po podrobné rozpravě může PS návrh zákona vrátit výboru k novému projednání • Pro dobu trvání druhého čtení není zákonem stanovená žádná lhůta • Mezi druhým a třetím čtením se dají všechny pozměňovací návrhy vytisknout a rozešlou se všem poslancům • Třetí čtení • Lze zahájit nejdříve 72 hodin po doručení pozměňovacích, příp. jiných návrhů poslancům (může být zkráceno nejvýše na 48 hodin) • Koná se rozprava - lze navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb, gramatických chyb, chyb písemných nebo tiskových, úpravy, které logicky vyplývají z přednesených pozměňovacích návrhů, popřípadě podat návrh na opakování druhého čtení (pokud si poslanci nejsou jisti, že je návrh zákona v pořádku či shledají nutnost podat další pozměňovací návrhy) • Na závěr třetího čtení hlasuje PS nejdříve o návrzích na zamítnutí návrhu zákona vznesených ve druhém čtení, poté o pozměňovacích, příp. jiných návrzích k návrhu zákona z druhého čtení • Poté se PS usnese, zda s návrhem zákona vyslovuje souhlas (pořadí je důležité, již jednou přijatý pozměňovací návrh nelze pozdějším návrhem změnit - postup hlasování navrhuje zpravodaj, i o postupu hlasování PS hlasuje) • Praxe - před každým pozměňovacím návrhem vystupuje zpravodaj zákona a jeho navrhovatel se stručným stanoviskem (souhlasím, nesouhlasím, neutrální postoj) • Po hlasování o návrzích z druhého čtení se hlasuje o návrzích ze třetího čtení • Nakonec se hlasuje o tom, zda PS vyslovuje souhlas s návrhem zákona jako celkem, ve znění dříve přijatých pozměňovacích návrhů • Vysloví-li se pro → postoupení předsedou PS bez zbytečného odkladu Senátu • Proti → konec legislativního procesu (případné nové projednávání zákona možné až po opětovném podání návrhu)
• Senát 85
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • čl. 46-48 Ú • Pro návrhy zákonů v běžném legislativním procesu platí, že se musí S usnést k návrhu zákona do 30 dnů od postoupení PS a jestliže se nevyjádří v této lhůtě, je zákon přijat • Jediné čtení, projednání zákona ve výborech Senátu se koná před tímto čtením • Předseda PS postoupí návrh předsedovi S, ten jej ihned předá organizačnímu výboru Senátu a zároveň rozešle všem senátorům a senátorským klubům • organizační výbor nejpozději do 5 dnů od postoupení návrhu zákona přikáže návrh výboru, příp. výborům a doporučí předsedovi S, aby jej zařadil na pořad schůze S (JŘ S stanoví, že má být zařazen tak, aby byl projednáván nejpozději 5 dní před uplynutím třicetidenní lhůty) • Pokud je návrh přikázán více výborům, organizační výbor určí, který je výborem garančním • Předseda výboru určí zpravodaje • Jednání garančního výboru se účastní zástupce navrhovatele a zpravodaj, poté se koná obecná rozprava, po ní následuje podrobná rozprava → zákon se rozebere po částech a podávají se pozměňovací návrhy • V průběhu obou částí rozpravy je možno navrhnout, aby Senát vyjádřil vůli se návrhem zákona nezabývat, nebo aby byl návrh zákona schválen, zamítnut či vrácen PS s pozměňovacími návrhy • Po ukončení rozpravy se hlasuje, nejprve se však hlasuje o návrhu, aby Senát vyjádřil vůli se návrhem zákona nezabývat (pokud byl vznesen) → pokud přijato, projednání ve výboru končí • Schválení ve znění postoupeném PS → projednání ve výboru končí • Pokud nebyl žádný z těchto dvou návrhů přijat, je možno hlasovat o podaných pozměňovacích návrzích • Pokud je alespoň jeden z nich přijat → výbor se usnese, zda doporučí Senátu vrátit návrh zákona s pozměňovacími návrhy • Zpravodaj garančního výboru zpracuje pro jednání Senátu společnou zprávu, obsahující usnesení všech výborů + přehled pozměňovacích návrhů • Jednání o návrhu zákona na plenární schůzi Senátu • Vystoupení navrhovatele + zpravodaje výboru • Možno projevit vůli návrhem se nezabývat → návrh přijat • Pokud se Senát rozhodne zabývat, pokračuje se obecnou rozpravou, která může skončit • schválení návrhu zákona ve znění postoupeném PS → návrh přijat • zamítnutý návrh → vrací se do PS • Pokud nedojde ani ke schválení ani k zamítnutí, koná se podrobná rozprava s podáváním pozměňovacích návrhů a byl-li alespoň jeden přijat, hlasuje S, zda návrh zákona vrátí PS s pozměňovacími návrhy, které přijal (JŘ S neupravuje co se stane, pokud S přijme pozměňovací návrh a poté se neusnese, že návrh vrací PS, ale dle ustálené praxe tím projednávání končí a návrh je po třicetidenní lhůtě od postoupení ve znění schváleném PS přijat)
3) Prezident • Prezident se též podílí na zákonodárném procesu • Dle čl. 62 i) Ú - podepisuje zákony (pravomoc bez kontrasignace) • Prošel-li návrh zákona úspěšně celým legislativním procesem v Parlamentu, je zákon přijat, následuje podpis předsedy PS a postoupení zákona k podpisu prezidentu republiky • Pravomoc vrátit přijatý zákon • Dle čl. 50 odst. 1 Ú - prezident má právo vrátit přijatý zákon s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen • Dle čl. 62 h) Ú - má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního • Bez kontrasignace • Pouze zákony obyčejné, ne ÚZ + ne zákon přijatý ve zkráceném jednání dle ÚZ o bezpečnosti ČR • Pokud je zákon včas vrácen, rozešle se stanovisko prezidenta poslancům a předseda PS je povinen předložit vrácený zákon PS ke hlasování na nejbližší schůzi, nejdříve však 10 dnů po jeho doručení - poslanci nemohou podávat žádné pozměňovací návrhy • V roce 1997 Václav Havel vrátil návrh zákona na ochranu zvířat proti týrání 16. den po jeho postoupení, jednalo se však o pondělí. PS považovala toto vrácení po stanovené lhůtě a v tomto směru vyslovila i usnesení a návrh zákona byl vyhlášen. Havel podal návrh na zrušení zákona u ÚS z důvodu jeho přijetí protiústavním způsobem a ÚS zákon zrušil, hlavně z důvodu existence právního principu, podle něhož, připadne-li poslední den lhůty na SO, NE nebo státní svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den • Přehlasování - nadpoloviční většinou všech poslanců (zákon se vyhlásí, prezident jej nepodepisuje a PS jej k podpisu po přehlasování ani nepředkládá, což je sice „contra constitutione“, ale tato praxe mohla vzniknout proto, že podpis prezidenta nemá pro vznik zákona význam a nemá ani promulgační funkci) 86
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • Pokud se přehlasovat prezidenta nepodaří, platí ústavní fikce, že zákon nebyl přijat • Podpis zákona • Pokud prezident republiky zákon nevrátí, je povinen jej podepsat • Podpis - vyjádření toho, že nehodlá zákon vetovat • Po podepsání není nutno čekat na uplynutí 15ti denní lhůty a podepsaný zákon lze poslat k podpisu předsedovi vlády a poté jej vyhlásit • Prezident Václav Klaus - několik zákonů ani nevrátil, ani nepodepsal - i v takovém případě po uplynutí 15ti denní lhůty je zákon poslán předsedovi vlády a poté vyhlášen
4) Vyhlášení • Přijaté zákony podepisuje tedy předseda PS, prezident a nakonec předseda vlády • K platnosti zákona je potřeba, aby byl vyhlášen • Vyhlášení - viz → ot. 16 (na straně 94)
Zvláštní procedury • Možné použití - návrhy zákonů, které se jinak projednávají v normální proceduře, pro návrhy zákonů, které vyžadují výslovné schválení oběma komorami i pro návrh zákona o státním rozpočtu
Zkrácené jednání o návrzích zákonů po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu • Nelze schvalovat ÚZ • Upraveno ÚZ č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky • Stav ohrožení státu a válečný stav - vyhlašuje Parlament na návrh vlády, je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost státu nebo územní celistvost státu nebo jeho demokratické zásady (je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů) • Vláda může požadovat, aby byl vládní návrh zákona Parlamentem projednán ve zkráceném čtení • Předmět zákona není omezen, může jít o jakýkoli zákon, který nemusí přímo souviset se stavem ohrožení nebo válečného stavu • O přijetí/zamítnutí takového návrhu je PS povinna usnést se do 72 hodin od jeho podání • Předseda PS přikáže návrh zákona neprodleně po jeho obdržení jednomu z výborů a současně stanoví nepřekročitelnou lhůtu, do které má výbor předložit usnesení se stanoviskem k věci • K projednání návrhu zákona svolá předseda PS neprodleně schůzi PS, koná-li se již schůze, zařadí projednávání návrhu zákona přednostně na její pořad • Ustanovení JŘ PS o prvém čtení se nepoužijí, ani jako ustanovení upravující jednotlivé lhůty v legislativním procesu • Pokud PS projednala návrh zákona ve zkráceném jednání dle ÚZ o bezpečnosti ČR, je Senát povinen se usnést na takovém návrhu do 24 hodin od jeho postoupení PS a S má možnost v této lhůtě zákon schválit (pokud se v této lhůtě nevyjádří, platí, že je zákon nevyužitím této lhůty přijat), vyjádřit vůli se nezabývat (→ zákon přijat), nebo zákon zamítne/vrátí s pozměňovacími návrhy → návrh se vrací do PS a ta může S přehlasovat stejně, jako u obecné zákonodárné procedury (pokud jde o zákon, který by se jinak projednával běžnou zákonodárnou procedurou s možností přehlasování) • Zákon přijatý dle ÚZ o bezpečnosti ČR nemůže být prezidentem republiky vrácen, ačkoli jej jako každý jiný zákon podepisuje
Zvláštní procedury dle JŘ PS • Urychlení zákonodárného procesu • Pro tyto procedury jinak platí obecná ustanovení JŘ PS upravující legislativní proces • Procedura schválení zákona v prvém čtení (§90 odst 2-7 JŘ PS) Nelze schvalovat ÚZ, návrh zákona o státním rozpočtu nebo mezinárodní smlouvy podle čl.10 Zavedeno novelou JŘ v roce 2000 Určena pro zákony, které nemají kontroverzní charakter Návrh zákona může být přijat již v prvém čtení, tedy bez projednání ve výborech a bez procedury navrhování pozměňovacích návrhů (bez druhého a třetího čtení) • Návrh k aplikaci této procedury musí dát předkladatel zákona spolu s návrhem zákona, návrh na použití procedury musí být odůvodněn (v případě že důvodem je provedení závazků vyplývajících z MS, kterými je ČR vázána, musí být přiložen český překlad úplného znění těch norem upravujících závazky, které mají být provedeny) • • • •
87
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • Námitka - 2 poslanecké kluby / 50 poslanců → nelze návrh touto procedurou projednat • Pokud se PS usnese o souhlasu s touto procedurou (hlasováním po obecné rozpravě v prvním čtení), následuje podrobná rozprava (nelze podávat pozměňovací/jiné návrhy, lze jen navrhnout opravu data účinnosti, opravu legislativně technických, gramatických, písemných nebo tiskových chyb) • Na závěr prvého čtení se PS usnese po závěrečném vystoupení navrhovatele a zpravodaje, zda s návrhem vyslovuje souhlas • Nepodaří-li se s návrhem zákona souhlas vyslovit, nejde o jeho zamítnutí, ale je možno s návrhem zákona pracovat, jako s jiným návrhem zákona v prvním čtení (možno jej vrátit/zamítnout a pokud se tak nestane, je návrh zákona sněmovnou přikázán výborům a následuje zákonodárná procedura ve třech čteních) • Jednání o návrhu zákona, se kterým spojila vláda žádost o vyslovení důvěry (§86-95 JŘ PS) • Pokud vláda spojila žádost o skončení projednání určitého návrhu zákona do 3 měsíců s žádostí o vyslovení důvěry vládě (dle čl. 44 odst. 3 Ú), platí pro postup jeho projednávání § 96 JŘ PS - o časovém postupu jednání v tomto návrhu zákona na návrh OV jednotlivě vždy rozhodne PS • PS určí, kdy dojde k jednotlivým krokům v rámci legislativního procesu, není nutno dodržovat všechny lhůty, stanovené pro legislativní proces JŘ PS • Žádost vlády o vyslovení důvěry PS - vláda je PS politicky odpovědná jako celek (ne její členové individuálně) • Vedle povinné žádosti vlády do 30ti dnů po jejím jmenování jsou další případy, kdy vláda může o vyslovení důvěry požádat, zejména není-li si jistá, zda má ještě v PS oporu • Stav legislativní nouze (§99 JŘ PS) • Používá se zřídka (díky tomu že již lze použít přijetí v prvním čtení → rychlejší a operativnější) • je možno jej vyhlásit za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody • Vyhlašuje jej předseda PS na návrh vlády, vyhlášen na určitou dobu • Lze jej použít pouze pro určitý návrh zákona, ne pro všechny, které jsou v době vyhlášené legislativní nouze projednávány • Předseda PS může rozhodnout, že předložený vládní návrh zákona bude projednán ve zkráceném jednání • Procedura nemá první čtení, předseda PS přikáže návrh přímo výboru a určí nepřekročitelnou lhůtu, v níž musí výbor předložit usnesení (krom běžného rozhodování obsahuje i návrh, jaké rozpravy se mají k návrhu konat a kdy má být jednání ukončeno) • Když se nepodaří výboru do vypršení lhůty, je návrh zařazen do pořadu schůze PS, PS rozhodne, zda stav legislativní nouze trvá • Pokud PS dojde k závěru, že podmínky pro vyhlášení stavu legislativní nouze pominuly, může jej zrušit • PS se může rozhodnout, že nebude o návrhu zákona jednat ve zkráceném jednání, pokud před jeho projednáváním usoudí, že podmínky pro zkrácené jednání nejsou dány • → pokud není přijato žádné ze dvou výše uvedených usnesení, koná se ihned druhé čtení návrhu zákona • Může být upuštěno od obecné rozpravy • Řečnická doba může být zkrácena na 5 minut • Třetí čtení se může konat hned po druhém čtení • Zákonodárný proces k provedení rozhodnutá Rady bezpečnosti OSN o akcích k zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti • Za podmínky, že toto rozhodnutí vyžaduje neodkladné vydání zákona • Použije se zkrácené jednání, jako je u stavu legislativní nouze (aniž by bylo třeba vyhlásit stav legislativní nouze)
Zvláštní procedury dle JŘ S • Pokud byl návrh zákona projednán v PS ve stavu legislativní nouze, nebo pokud šlo o zákonodárný proces k provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti - na požádání vlády může být projednán ve zkráceném jednání i v S • Neprodlené postoupení organizačnímu výboru, rozeslání senátorům a poslaneckým klubům • organizační výbor návrh přikáže výboru a určí lhůtu, do kdy jej musí projednat • Předseda S je povinen svolat schůzi tak, aby byla zahájena nejpozději do 10 dnů od postoupení návrhu zákona Senátu, zařadí návrh na její začátek • Jinak se postupuje dle obecných ustanovení JŘ S
Význam vlády při legislativním procesu • Role při zákonodárném procesu - zákonodárná iniciativa 88
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • Významná role, odpovídá za úroveň návrhů zákonů, které předkládá PS, návrhů zákonných opatření, které podává Senátu a za úroveň nařízení vlády, které přijímá • Legislativní pravidla vlády • Základním předpisem upravujícím legislativní činnost vlády, přijato formou usnesení vlády • Účelem je sjednotit postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při přípravě právních předpisů • Upravují 2 základní oblasti • Postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při projednávání a tvorbě právních předpisů • Požadavky týkající se obsahu a formy připravovaných právních předpisů • Příprava vládního návrhu zákona • Měla by mu předcházet podrobná analýza právního a skutkového stavu věci • Orgán, který návrh připravuje, má dbát souladu s právními předpisy vyšší právní síly, s nálezy ÚS, s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána a se závazky vyplývajícími ze členství v EU • Koncepce přehledná, formulace jednoznačná, srozumitelná, jazykově a stylisticky bezvadná • Za řádnou přípravu návrhu odpovídá orgán, který jej připravuje • První etapa - věcný záměr zákona • Zpracovatelem mohou být ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy, předkládají jej k projednání vládě ještě před samotným vypracováním návrhu zákona • Obligatorní, pokud je věcný záměr obsažen v plánu legislativních prací vlády (plán legislativních prací se obvykle zpracovává na období dlouhodobé - dle volebního období PS, později se aktualizuje, a dále se zpracovává na období jednoroční) • Má zde být obsažen seznam právních předpisů, ke kterým se věcný záměr váže, základní zásady, a účel, který je sledován, zhodnocení stávající právní úpravy, návrh věcného řešení, předpokládaný finanční a hospodářský dosah, vliv na podnikatelské prostředí, sociální dopady, vliv na rovnost mužů a žen, dopady na životní prostředí • Orgán, který věcný záměr zpracoval, musí uvést, jaké mezinárodní smlouvy se na danou oblast vztahují, jaký je jejich hlavní obsah a účel a jak budou do vnitrostátního řešení promítnuty • Pokud jde o závazky vyplývající z práva EU, musí věcný záměr uvést, které akty EU jsou ve věcném závěru zohledněny, případně implementovány (vč. lhůty do kdy mají být implementovány) • Pokud byly konzultovány při přípravě věcného záměru zákona některé orgány EU, musí to být také uvedeno • Druhá etapa - připomínkové řízení k věcnému záměru zákona • Připomínkovými místy jsou vždy ostatní ministerstva a ty úřady, kterých se věcný záměr zákona přímo týká (ústřední úřady, v jejichž čele nestojí ministr, zmocněnec vlády pro LP, kraje, Kancelář prezidenta republiky, kanceláře komor Parlamentu, ÚS, NS, NSS a další) • Věcný záměr zákona se vždy posílá Odboru kompatibility Úřadu vlády - posouzení z hlediska slučitelnosti s právem EU • Považuje-li orgán, který věcný záměr vypracoval, za potřebné, může jej poslat k připomínkám i dalším připomínkovým místům • Orgán, který věcný záměr zaslal k připomínkám, projedná uplatněné připomínky tak, aby odstranily rozpory (rozpor vzniká, pokud připomínkové místo označí určitou připomínku jako zásadní), musí se dbát toho, aby nevznikly nové rozpory s jinými orgány, které se připomínkového řízení účastní • Pokud se nepodaří odstranit rozpor ani na úrovni člena vlády nebo vedoucího jiného ústředního správního orgánu státní správy, předkládá se rozpor k rozhodnutí vládě • Současně se zasláním věcného záměru vládě se zasílá tento věcný záměr k zaujetí stanoviska i Legislativní radě vlády • Třetí etapa - vypracování návrhu zákona • Na základě vládou schváleného věcného záměru vypracovává příslušné ministerstvo nebo jiný ústřední orgán státní správy • Součástí důvodová zpráva, náležitosti viz výše (dle JŘ PS) • Legislativní pravidla vlády stanoví další nezbytné části důvodové zprávy vládního návrhu zákona • Obecná část - zhodnocení slučitelnosti s akty práva EU, judikaturou ESD, obecnými zásadami práva EU, legislativními záměry a návrhy aktů EU, výsledky jednání a konzultací s orgány EU, předpokl. hospodářský a finanční dosah záměru, dopady na podnikatelské prostředí, sociální dopady, vliv na rovnost mužů a žen, dopad na životní prostředí • Čtvrtá etapa - připomínkové řízení k návrhu zákona • Obdobný způsob jako u věcného záměru zákona • Pokud jde o návrh zákona, který je povinna vláda konzultovat s Evropskou centrální bankou, je návrh zákona po proběhnutí připomínkového řízení zasílán ECB, výsledek konzultace se uvede v důvodové zprávě 89
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • Pokud má být navrhovaným zákonem zajišťována transpozice / promítnutí) směrnic práva EU do právního řádu ČR nebo přizpůsobení právního řádu ustanovením zakládacích smluv a nařízení EU, je návrh zákona graficky upraven tak, aby bylo zřejmé, kterými ustanoveními zákona k transpozici nebo přizpůsobení dochází - zaslání k předběžné konzultaci výboru pro evropské záležitosti PS (slouží k včasnému seznámení se poslanců výboru s tím, jak budou závazky vyplývající ze členství v EU implementovány) • Návrh zákona, upravený dle výsledků připomínkového řízení se zašle k projednání vládě a Legislativní radě vlády (expertní poradní sbor vlády, složený z odborníků v různých oborech práva, je povinna projednat každý návrh zákona do 60 dnů ode dne, kdy jí byl návrh zákona zaslán) • Návrh zákona schválí vláda - v navrženém znění nebo v pozměněném znění • Podepisuje člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního orgánu státní správy, který návrh vládě předkládal • Podepsaný návrh zákona se zašle k podepsání předsedovi vlády → ten jej podepíše a zašle jej předsedovi PS • Legislativně technické požadavky vládního návrhu zákona • Obsaženy v Legislativních pravidlech vlády • Požadavky formální • • • •
členění předpisů na části, hlavy, díly, oddíly každý právní předpis s výjimkou ÚZ a novely zákona se člení na paragrafy, odstavce, pododstavce, body novela se člení na články, a pokud je navrhováno členění uvnitř právního předpisu, člení se na body poslední část předpisu obsahuje vždy ustanovení o nabytí účinnosti
• Požadavky materiální • ustanovení normativní povahy • paragraf (u ÚZ článek) smí obsahovat ustanovení týkající se pouze téže věci • zákonem nelze měnit nařízení vlády nebo vyhlášku, nařízením vlády nelze měnit vyhlášku, zákonem lze však nařízení vlády nebo vyhlášku zrušit, ruší-li se zároveň příslušné zmocnění • nařízení, jako prováděcí předpis, nesmí překračovat meze zákona, k jemuž je nařízení vydáno a které tato zákon provádějí, nesmí nově upravovat věci, jejichž úprava patří zákonu, jestliže zákon předpokládá vydání vyhlášky, musí obsahovat zmocnění k jejímu vydání a musí označit zmocněný orgán + vymezit věci, které mají být vyhláškou upraveny • terminologická jednotnost uvnitř, s použitou terminologií navazujících a souvisejících právních předpisů, respekt všeobecného významu slov, pokud jich má více, musí být z právního předpisu jasné, který význam se používá, cizí slova jen výjimečně, užívá-li se běžně a nelze jej vhodně nahradit českým výrazem • zpravidla se nepřijímají ustanovení jiného právního předpisu (recepce) • poznámka pod čarou smí obsahovat pouze citaci právního předpisu, vč. právních předpisů EU • ve zrušovacím ustanovení výslovné uvedení všech právních předpisů, které se navrhovaným právním předpisem zrušují • ustanovení o účinnosti - den, měsíc a rok, stanovení nabytí účinnosti dnem vyhlášení se má omezit na případy časově naléhavé, nelze navrhovat zpětnou účinnost (retroaktivitu) • Vláda má dále právo vyjádřit se ke všem nevládním návrhům zákona • dle čl. 44 odst. 1, 2 Ú • Předseda PS zašle návrh zákona vládě a požádá jí, aby se do 30 dnů od doručení žádosti k návrhu vyjádřila svým stanoviskem • Vláda zasílá stanovisko zpět předsedovi PS (souhlasí, souhlasí s připomínkami X nesouhlasí s návrhem zákona) • Nesouhlas či připomínky bývají podrobně odůvodněny • Pokud vláda své stanovisko do 30 dnů nezašle, platí dle Ú, že vláda se vyjádřila kladně, PS může pokračovat po uplynutí lhůty v legislativním procesu, tato právní fikce nemá však pro (ne)přijetí návrhu zákona zásadní vliv, protože PS se může seznámit se skutečným stanoviskem vlády, i když je doručeno dodatečně nebo když je při projednávání návrhu zákona zástupcem vlády sděleno • čl. 44 odst. 3 Ú - vláda je oprávněna žádat, aby PS skončila projednávání vládního návrhu zákona do tří měsíců od jeho předložení, pokud s tím vláda spojí žádost o vyslovení důvěry • Ústavní zmocnění k sekundární normotvorbě (nařizovací moc vlády, čl. 78 Ú) - viz → ot. 22 (na straně 127)
Role Ústavního soudu • Více otázky 24.-27. o Ústavním soudu • Soudní orgán ochrany ústavnosti • Negativní zákonodárce - ústavní pravomoc rušit zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem (ruší pouze na návrh) • Dbá v mezích své pravomoci i na to, aby ústavnost byla respektována v zákonodárném procesu i Parlamentem, aby nebyly překračovány limity dané především ústavními předpisy 90
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • Do tvorby právních předpisů zasahuje i nepřímo - vláda v legislativních pravidlech ukládá, aby byl předpokládaný právní předpis v souladu s judikaturou ÚS
Relevantní nálezy ÚS • → Pl.ÚS 77/06 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-77-06 – problematika věcně nesouvisejících záležitostí (přílepky) - VYHOVĚNO • Skupina senátorů navrhla zrušit část zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky a o působnosti Ministerstva financí při privatizaci majetku České republiky (zákon o zrušení Fondu národního majetku), a zákon další, kterým se měnil zákon o bankách. • ÚS napadené ustanovení zrušil, když posuzoval (k výslovné námitce navrhovatele), zda napadený zákon byl přijat ústavně předepsaným způsobem (o kompetenci parlamentu v daném případě neměl pochyb), obsah zákona neposuzoval. • Napadené ustanovení bylo do původního návrhu zákona, jímž se mění zákon o zrušení Fondu národního majetku, vloženo ve 2. čtení návrhu zákona při jeho projednávání v PS pozměňovacím návrhem poslance M. Doktora, jako tzv. legislativní přílepek. • ÚS se zabýval tím, zda byl návrh skutečně pozměňovacím návrhem v materiálním smyslu, uplatnil tzv. pravidlo úzkého vztahu. Podle ÚS, ústavně konformní výklad ustanovení zákona o JŘ PS, jež upravují právo podávat pozměňovací návrhy, vyžaduje, aby pozměňovací návrh skutečně pozměňoval předkládaný návrh právní úpravy, tzn. musí se týkat téhož předmětu návrhu, jeho základní účel musí mít úzký vztah k základnímu účelu projednávaného návrhu zákona a nesmí extenzívně vybočit z takto omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům. • ÚS zjistil, že obsah a účel původního návrhu zákona a obsah a účel posuzovaného pozměňovacího návrhu se zásadně lišily (pozměňovací návrh pouze ve smyslu formálním, ne materiálním), krom toho došlo k obejití institutu zákonodárné iniciativy a porušení práva vlády vyjádřit se k návrhu zákona. Také tím byl prorušen princip předívdatelnosti zákona, právo se tak stává pro své adresáty nepředvídatelné. • → Pl.ÚS 5/02 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-5-2002 - 476/2002 Sb. - revokace usnesení Poslanecké sněmovny – zákaz postupu praeter legem – námitky proti výsledku hlasování - VYHOVĚNO (není přípustná revokace usnesení, platí zásada res iudicata – překážka věci rozsouzené; nesmí se k tomu parlament vracet, leda že by mu to umožňoval zákon (JŘPS)) • Revokace = odvolání/zrušení dřívějšího rozhodnutí • Záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu v samotné právní normě (zákoně), jako motivy zákonodárcova jednání, na její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv a v souvislosti s nimi nemohou být (samostatně) posuzovány, přesněji, nemohou z nich být vyvozeny exkulpační (exkulpace - zbavení viny, ospravedlnění) důvody pro porušení procedurálních pravidel (zásad), jestliže k němu v průběhu zákonodárného procesu došlo, a to bez ohledu na to, zda vady zákona zjištěné ex post přivodila nepozornost zákonodárce při hlasování nebo jeho nedostatečná znalost materie, která s projednáním návrhu zákona byla spojena. • Opakované hlasování, lhostejno zda o pozměňovacím návrhu nebo o usnesení, jímž se s návrhem zákona vyslovuje souhlas jako s celkem, je tak limitováno dvěma podmínkami, totiž bezprostředně vznesenou námitkou poslance a kladným rozhodnutím PS o ní a lze je vztáhnout toliko k vadám (omylům) při vlastním hlasovacím aktu, tedy v podstatě k technice hlasování nebo ke zjištění jeho výsledku, nikoli však k meritu projednávaného návrhu (věcné nesprávnosti). • Zákonodárný proces ve fázi, v níž je plénu PS předložen návrh usnesení, jímž má být s návrhem zákona hlasování vysloven souhlas jako s celkem, je totiž již jen závěrem rozhodovacího procesu, v němž poslanec již nemá jiné možnosti než hlasovat buď pro nebo proti (případně nehlasovat vůbec), neboť v průběhu předchozích fází toho procesu měl natolik dostatku času a příležitostí k uplatnění svých návrhů (vyjádření svých politických postojů), aby jeho hlasování vůbec, a zejména v této závěrečné fázi, bylo výrazem (důsledkem) jeho vlastního politického rozhodnutí, v němž posléze toto rozhodnutí, jako výsledný celek (kompromis), vychází z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. • Na usnesení PS, vyslovující s návrhem zákona souhlas, je proto nutno nahlížet jako na rozhodnutí obsahující (v dané procesní fázi) výrok konečné platnosti, jímž byl zákonodárný proces v PS ukončen; požadavek zákona, aby (Poslaneckou sněmovnou) schválený návrh zákona byl předsedou PS zaslán Senátu bez zbytečného odkladu, nemá ani věcnou ani časovou spojitost s vlastním rozhodovacím procesem PS a vlastně jako pokyn technické povahy, jímž se má čelit administrativním průtahům mezi (ukončeným) zákonodárným procesem v PS a rozhodovací pravomocí Senátu, nemá na vlastní rozhodovací proces PS nijaký vliv, tím méně by jej pak mohl obnovit. • V zákonodárném procesu vystupuje do popředí požadavek stálosti, přesvědčivosti a nezbytnosti právních aktů, na nichž právní stát, a souvztažně také život občanů v něm, spočívá; takovýchto aktů, a také dosažení potřebné autority zákonodárných sborů nelze však dojíti jinak, než respektem k pravidlům (zásadám legislativní činnosti), které si ostatně PS jako významný nositel zákonodárné moci pro tuto svou činnost zákonem sama stanovila. • → Pl.ÚS 21/01 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-21-2001 - 95/2002 Sb. - termín „zákon o státním rozpočtu” – důsledky pro legislativní proces • Napadení zákona č. 217/2000 Sb., jehož součástí byla novela zákona o státním rozpočtu z roku 1993, skupinou senátorů pro formálně nesprávný ústavní postup přijetí – ZAMÍTNUTO 91
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR • Navrhovatelé napadli projednání návrhu Senátem, neboť zákon obsahoval novelu zákona o státním rozpočtu, čímž měla být Senátu odejmuta možnost se návrhem zabývat. PS zákon nakonec schválila ve znění Senátem přijatých pozměňovacích návrhů. K návrhu uvedla, že zákon měnil část zákona o státním rozpočtu, která se ale státního rozpočtu přímo netýkala (rušila některá ustanovení úpravy platů ústavních funkcionářů), domnívala se, že „změna zákona o státním rozpočtu“ nespadá pod režim čl. 42 (není totéž jako „návrh zákona“). • ÚS vyslovil stanovisko, že pojem „zákon o státním rozpočtu“ v materiálním pojetí je nutno interpretovat takovým způsobem, že se jedná o zákon bezprostředně upravující příjmovou a výdajovou složku rozpočtu na rozpočtové roky. Pouze takto koncipovaný zákon je nutno podřadit pod čl. 42 odst. 2, a pouze takovýto návrh zákona proto Senát není oprávněn projednávat. Zároveň podotkl, že ústavodárce tento zákon vyňal z běžného legislativního režimu, čímž vyjádřil vůli směřující k tomu, aby zákonodárce posuzoval materii státního rozpočtu uceleně a odděleně od materií, které se státním rozpočtem nesouvisejí (není přípustné do zákona o státním rozpočtu včleňovat jinou materii). Dospěl k závěru, že napadený zásah nelze považovat za zásah do zákona o státním rozpočtu v materiálním smyslu. • → Pl. ÚS 33/97 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-33-1997 - 30/1998 Sb. - veto prezidenta – lhůty – počítání času – principy • Návrh prezidenta republiky na zrušení novely zákona na ochranu zvířat proti týrání, z důvodu jeho přijetí způsobem odporujícím čl. 50 Ústavy - VYHOVĚNO • Prezident zákon vetoval v sobotu (15tý den od postoupení) a doručen byl PS v pondělí. Dle přesvědčení prezidenta počátek 15ti denní lhůty pro vrácení zákona začal běžet dnem následujícím po dni postoupení zákona, v souladu se zvyklostí, jež se vyvinula od účinnosti Ústavy. • Za počátek lhůty však PS považovala den postoupení, nikoliv den následující. Lhůtu považovala za promarněnou a zákon vyhlásila. Prezident se dovolával principu, dle něhož, připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den. Dle PS se musí Ústava v tomto vykládat doslovně (jelikož žádné ustanovení o počítání lhůt neobsahuje). Za vrácení zákona je dle PS nutno považovat den doručení. Poukázala také na možnost doručení ze strany kanceláře PS, která je připravena zajistit přijetí rozhodnutí i v uvedených dnech. • ÚS se zabýval lhůtami, jak je stanovuje OZ, OSŘ, TŘ a SŘ, z čehož plyne podpora argumentů navrhovatele. Poukázal, že jazykový výklad je nutno vnímat pouze jako prvotní přiblížení se k aplikované právní normě; mechanická aplikace abstrahující smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity. V situaci, kdy mezi subjekty aplikujícími Ústavu dochází ke sporu o výklad určitého ustanovení, nutno tento spor řešit ve prospěch možnosti uplatnění ústavní pravomoci, jíž se dané ustanovení týká. • → Pl.ÚS 23/04 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-23-2004 - 331/05 Sb. - legislativní proces – legislativně-technické opravy • Návrh skupiny senátorů na zrušení zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, pro údajnou neústavnost spočívající ve způsobu projednání návrhu zákona – ZAMÍTNUTO • Navrhovatelé poukazovali na nesoulad mezi zněním zákona schváleným PS a zněním postoupeným Senátu, na což Senát reagoval žádostí o zaslání znění, které bylo skutečně schváleno. Tomu PS vyhověla a obě strany považovaly lhůtu pro projednání Senátem za běžící od tohoto nového postoupení. Senát zákon vrátil s pozměňovacími návrhy a doplnil ho usnesením, ve kterém konstatoval, že ani opakovaně postoupený návrh zákona nebyl v souladu se zněním schváleným PS. Senát však i přesto zákon projednal. Rozdíl mezi prvním postoupením a druhým byl jen v odstranění jedné chyby, která měla věcný význam, zbylých 13 nesrovnalostí se týkalo pouze legislativnětechnických oprav, které byly v návrhu provedeny až po schválení ve třetím čtení. • ÚS se přiklonil k názoru, že legislativně-technická redakce návrhu zákona nezměnila tento návrh ani obsahově ani právně proti znění, které bylo dodatečně postoupeno Senátu. Dále několikrát poukázal na neexistenci „stykového zákona“, který by měl danou problematiku řešit. Ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu shledal za neporušená. • → Pl.ÚS 1/2000 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-1-2000 - 107/2000 Sb.- dělba moci – oddělení zákonodárné moci od samosprávy • Návrh Zastupitelstva města Ústí n. Labem a Zastupitelstva městského obvodu Ústí n. Labem - Neštěmice na zrušení ustanovení zákona o obcích - Z ČÁSTI VYHOVĚNO • Stěžovatelé uvedli, že usnesením PS, kterým zrušili usnesení Zastupitelstva městského obvodu Ún/L Neštěmice, bylo porušeno právo na samosprávu, zaručené územím samosprávným celkům Ústavou a zákonem o obcích → dovozují, že rozhodnutí o realizaci stavebních úprav v Matiční ulici zcela nepochybně patří do samostatné působnosti obce a jakýkoli zásah do této samosprávné působnosti je možný jen, vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem). Proto mají stěžovatelé za to, že státní moc - v daném případě moc zákonodárná - postupovala v rozporu s tímto ustanovením Ústavy. • Upozorňují také na to, že Ú ČR (1/1993 Sb.) zrušila dosavadní Ústavu a ústavní zákon o čs federaci, a tak změnila od základu ústavní postavení státu a jeho orgánů. Zejména ČNR přestala být dne 31. 12. 1992 „Nejvyšším orgánem státní moci” a dne 1. 1. 1993 se stala PS ČR s novým ústavním postavením založeným na dělbě státních mocí na moc zákonodárnou (hlava druhá), moc výkonnou (hlava třetí) a moc soudní (hlava čtvrtá) → splněn požadavek na 92
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.15 Legislativní proces v ČR ustavení právního a demokratického státu, neboť došlo k derogaci některých ustanovení zákona o obcích, zejména v oblasti státního dozoru nad zákonností výkonu samosprávy, obsažených v napadených ustanovení. Garantem ústavnosti a zákonnosti tohoto výkonu obecní samosprávy se stal ÚS dle zákona o ÚS. Obecné soudy přezkoumávají ovšem jen rozhodnutí orgánů územní samosprávy, vydaná ve správním řízení nebo rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění fyzických nebo právnických osob. Z uváděných argumentů pak stěžovatelé dovozují, že zrušení usnesení Zastupitelstva městského obvodu Ústí n. Labem - Neštěmice PS byl neústavním zásahem do činnosti územního samosprávného celku. • Přijetím Ústavy (ústavní zák. č. 1/1993 Sb.) byl především odstraněn jeden ze základů starého ústavního řádu, jímž byl systém NV budovaný podle sovětského vzoru od místních přes okresní a krajské NV až po Českou národní radu (jakožto „NV nejvyššího stupně„) koncipovaných jako orgánů státní správy a státní moci a Česká národní rada dokonce jako „nejvyšší orgán státní moci“ podle čl. 102 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., ve znění dalších ústavních zákonů, platného do 31. 12. 1992. Tento systém byl nahrazen právním státem, založeným na dělbě státních mocí: zákonodárné, výkonné a soudní, v němž Parlament České republiky, tvořený PS a Senátem, má jen moc zákonodárnou a jakoukoli výkonnou/soudní pravomoc postrádá. Jediná výkonná pravomoc PS spočívá v možnosti disciplinárně stíhat své členy a rozhodovat o souhlasu s jejich trestním stíháním; dále ještě vykonává nezákonodárné funkce, spočívající v možnosti zřídit vyšetřovací komisi pro vyšetřování věcí veřejného zájmu a možnost interpelovat vládu a její členy. PS tedy nesmí jakkoli do moci výkonné a do samosprávy zasahovat, s výjimkou podnětu, resp. doporučení apod. • → Pl. ÚS 55/10 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-55-10 - zrušení zákona přijatého ve stavu legislativní nouze VYHOVĚNO • Podmínkou vyhlášení stavu legislativní nouze je existence mimořádné okolnosti, která má potenciál ohrozit základní práva a svobody zásadním způsobem, anebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody. Takovou okolností může být jen situace, která se zjevně vymyká běžnému průběhu politických procesů vnitřních i vnějších, anebo může jít o situaci přírodní katastrofy (ne však nesouhlas opozice s urychleným projednáním návrhu zákona v prvním čtení: účelem tohoto institutu je totiž zkrácení parlamentní procedury z důvodu výskytu mimořádné okolnosti, nikoliv z důvodu dosažení konsenzu v parlamentu, byť třeba dosaženého i napříč politickým spektrem). Musí být také zcela jasné, jaká konkrétní nebezpečí při nevyužití tohoti institutu hrozí. Závěr o existenci této mimořádné okolnosti musí mít rozumný základ a musí být podložen skutkovými okolnostmi. Její typová závažnost musí být přitom srovnatelná s čl. 8 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. • Plénum ÚS nálezem vyhovělo návrhu skupiny poslanců, zrušilo zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. • Podsta návrhu - tvrzení, že napadený zákon nebyl přijat ústavně předepsaným způsobem → navrhovatelé namítali, že vládní většina při přijímání zákona jednala zcela nepřiměřeně a svévolně, když zneužila institut legislativní nouze, nepředvídatelně svolala mimořádnou schůzi PS, neodůvodněně vypustila obecnou rozpravu a odepřela právo hlasovat již zvoleným senátorům. Tím měla legislativní procedura porušovat blíže rozvedené ústavní principy a hodnoty. • ÚS se věnoval vztahu principu většinového rozhodování a ochrany menšin (parlamentní opozice) v podmínkách parlamentních procedur. Odkázal na rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy → nejzákladnější práva parlamentní opozice: garance prosté účasti v parlamentním projednání, možnosti hlasovat, právo aktivně vystoupit v rozpravě a vyjádřit se k projednávanému bodu či interpelovat zúčastěného člena vlády, dále i garance možnosti ovlivnit samotnou projednávanou agendu (pořad) následující parlamentní schůze (neměla by být pouze v rukou vládnoucí většiny), včetně možnosti vyvolat mimořádné schůze, docílit zařazení nového bodu na pořad jednání, či naopak možnost její blokace nebo oddálení projednávání určitého bodu programu cestou tzv. obstrukcí. • Stav legislativní nouze - dle ÚS uvedl jde o institut zkracující proceduru přijetí vládních návrhů zákonů, při němž nezbytně dochází nejen k omezení či zkrácení výše zmíněných práv parlamentní opozice, nýbrž v konečném důsledku i k narušení či relativizování demokratických principů ovládajících legislativní proces. ÚS současně upozornil, že na úrovni ústavního pořádku počítá právní úprava s možností projednat vládní návrh zákona ve zkráceném jednání pouze v ÚZ o bezpečnosti ČR. To nevylučuje, aby na úrovni zákona byly zakotveny další případy projednávání zákonů ve zkráceném řízení (stavu legislativní nouze), jejich výklad a aplikace by měly dopadat na situace odpovídající závažnosti situací, s nimiž počítá pro zkrácené projednání návrhu zákona ústavní pořádek (stav ohrožení státu, válečný stav). • ÚS dospěl k závěru, že požadovaný prvek mimořádnosti nelze spatřovat v údajných „obstrukcích„ ze strany parlamentní opozice, ÚS dovodil, že institut legislativní nouze byl právě použit proto, aby zákon nabyl účinnosti do konce r. 2010, což by bylo znemožněno postupem opozice. Tento důvod však není legitimní a došlo tím k “odstavení” funkce parlamentní opozice (která je ale také povinnována k plnění role odpovědné a konstruktivní opozice) , jež je pro fungování demorkacie jedním z nejdůležitějších předpokladů. • Ústavní pořádek explicitně připouští možnost projednat vládní návrh zákona ve zkráceném jednání pouze na základě ústavního zákona o bezpečnosti České republiky (v době stavu ohrožení státu nebo válečného stavu). Stanovíli tedy ústavní pořádek takovouto možnost pouze v jediném případě, je zřejmé, že za jiných situací to obecně možné není. Nejde přitom o mezeru v Ústavě, pokud ústavní pořádek možnost projednat návrh zákona ve zkráceném jednání zná, ale je možno to připustit jen v extrémních a mimořádných situacích. Lze připustit, že na úrovni zákona (JŘ) se zakotví další případy, kdy lze zákony projednat ve zkráceném řízení (legislativní nouze), avšak protože 93
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.16 Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR jde o úpravu praeter constitutionem a protože smyslem ústavněprávní reglementace zkráceného projednávání je ochrana práv a principů ovládajících legislativní proces v demokratickém právním státě, využití institutu legislativní nouze je možné jen za předpokladu širokého konsenzu v Parlamentu. —PS - Poslanecká sněmovna / S - Senát / ÚZ - ústavní zákon / EU - Evropská unie / ESD - Evropský soudní dvůr / ECB - Evropská centrální banka / LP - lidská práva / ÚS - Ústavní soud / NS - Nejvyšší soud / NSS - Nejvyšší správní soud / ÚSC - územní samosprávný celek / NV - národní výbor
Prameny • • • • • • • • • • • •
Ústava České republiky Jednací řád Poslanecké sněmovny + Jednací řád Senátu Ústavní zákon o bezpečnosti ČR Ústavní právo a státověda, II.díl, část 1., Václav Pavlíček a kol., 2.vydání - str. 427-464 Ústavní systém České republiky, Základy českého ústavního práva, Gerloch/Hřebejk/Zoubek, 4.vydání - str. 184-189 http://icv.vlada.cz/cz/cotoje/co-je-legislativni-proces–59870/tmplid-560/ http://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1vn%C3%ADp%C5%99edpis obrázek - http://www.volny.cz/jiri.payne/Image66.gif http://www.usoud.cz/clanek/5000 rezzzy http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/rsatlantic/data/files/kolar02.pdf
Diagramy legislativního procesu • odkaz na soubor vyvojove diagramy legislativniho proces.pdf • zdroj: http://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=5 (web Parlamentního institutu)
Plán legislativních prací vlády • http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/plan-legislativnich-praci-vlady-80681/
Otázka A 16. Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR • Pramen práva - pojem, jenž označuje vnější formu, kterou jsou sdělovány právní normy • Pojetí pramenů práva • formální – pramen práva je nositel a zprostředkovatel právní normy (pro naší otázku relevantní) • materiální – pramenem práva je to, co je zdrojem práva a ovlivňuje jej: společenské poměry – kulturní vyspělost společnosti • gnoseologické – pramen práva je vše, co svědčí o právu – právní literatura, rozsudky, smlouvy, atd.
Právní úprava • Ústava České republiky • Čl. 52 Ú • (1) K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen. • (2) Způsob vyhlášení zákona a mezinárodní smlouvy stanoví zákon. (ustanovené též v JŘ PS) • Zákon č. 309/1999 Sb., o sbírce zákonů a sbírce mezinárodních smluv • Účinnost k 1.1.2000 • Oproti původní právní úpravě z roku 1992 (Zákon ČNR o Sb. zákonů ČR) - rozšíření okruhu aktů vyhlašovaných v oficiální publikační sbírce / rozdělení sbírky na 2 samostatné sbírky - vnitrostátní právní akty a mezinárodní smlouvy + rozhodnutí orgánů mezinárodních organizací / nová právní regulace pravidel (označování, citace, lhůta pro vyhlášení 94
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.16 Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR apod.) → právní předpisy, nálezy ÚS a mezinárodní smlouvy vyhlášené dle původní právní úpravy nemusí být znovu vyhlašovány, ponechávají si dále své formální označení • Části zákona - Sbírka zákonů, Sbírka mezinárodních smluv, Vydávání Sbírky zákonů a Vydávání Sbírky mezinárodních smluv, Společná, přechodná a závěrečná ustanovení • Zákon č. 90/1995 Sb., o JŘ PS • Upravuje vyhlašovací formuli → uvozovací věta: „Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:“ • Užívá se pro všechny zákony, vč. těch, které byly zamítnuty/vráceny Senátem a poté znovu schváleny PS • Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích a zákon č. 128/2000 Sb., o obcích • upraven způsob vyhlašování obecně závazných vyhlášek a nařízení
Východiska • ČR je právní stát → jedním z požadavků je uplatnění principu poznatelnosti práva a principu právní jistoty • Adresáti právní normy mají znát svá práva a povinnosti stanovené právním řádem → mají mít možnost se seznámit s formálními prameny práva • Ústava se ve čl. 52 Ú (a JŘ PS) vyjadřuje neúplně, když hovoří pouze o zákonech a mezinárodních smlouvách → příliš úzké vymezení, v právním státě nutno publikovat i další právní předpisy • Obecná závaznost právních norem - podmíněna veřejným vyhlášením právního předpisu, který je jejím komunikátorem (tím se rozumí jeho uveřejnění/publikace) • Bez vyhlášení právního předpisu nemůže nastat jeho platnost ani účinnost • Publikace materiální - uvedení právního předpisu v obecnou známost (tedy veřejným předčítáním, vybubnováním, denním tiskem apod.) • Publikace formální - provedení formálního aktu publikace, který sice nezaručí, že se rozšíří faktická znalost právního předpisu, ale je způsobilý zaručit možnost, že se od něj může skutečná znalost odvozovat (vydání a rozeslání oficiální psané publikační sbírky nebo vyhlášení právního předpisu zákonem stanoveným způsobem - na úřední desce, apod.) • Užití fikce „neznalost zákona neomlouvá“ (ignorantia legis non excusat)
Sbírka zákonů • Ve Sbírce zákonů se vyhlašují jednak právní předpisy, jednak další akty státních orgánů • Uveřejněním plného znění v českém jazyce se vyhlašují tyto právní předpisy 1. ústavní zákony 2. zákony 3. zákonná opatření Senátu 4. nařízení vlády 5. vyhlášky = právní předpisy vydávané ministerstvy a ostatními ústředními správními úřady; právní předpisy jiných správních úřadů a právnických osob, pokud na základě zvláštního zákona vydávají právní předpisy s celostátní působností • Od 1.1.2006 mají být ve Sb. vyhlašovány též právní předpisy jiných správních úřadů a právnických osob, pokud na základě zvláštního zákona vydávají právní předpisy s celostátní působností, i ty se pak označují jako vyhláška (např. vyhláška ČNB) • Platnost - právní předpis jí nabývá dnem vyhlášení ve Sb. • Den vyhlášení → den rozeslání příslušné částky Sb., uvedený v jejím záhlaví, od tohoto dne musí být částka každému dostupná alespoň v každé obci • Dnem své platnosti se stává právní předpis součástí právního řádu a též schvalující orgán je jím vázán • Platnost je podmínkou účinnosti (princip zákazu zpětné působnosti zákonů → zákaz retroaktivity) • Účinnost - nutno odlišit od platnosti • Den, kdy právní předpis zakládá, mění nebo ruší právní vztahy, tedy „vstupuje v život“ • Dnem účinnosti je možná aplikace právního předpisu, normy v něm stanovené → právně vynutitelné • Obvykle stanovena výslovně (nalezneme zpravidla na konci právního předpisu), ke konkrétnímu datu nebo ke dni, kdy nastane nějaká právní skutečnost • Pokud není výslovně stanoveno datum účinnosti, platí obecné pravidlo (dle zákonu č. 309/1999 Sb.) → není-li stanovena účinnost pozdější, nabývá právní předpis účinnost 15. dnem po vyhlášení X Vyžaduje-li naléhavý obecný zájem účinnost dřívější, lze tak výjimečně učinit, nikdy však nesmí být datum účinnosti dříve, než datum platnosti 95
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.16 Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR • Pro podzákonné předpisy (nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, jiných správních úřadů, popř. PO) navíc platí, že mohou být vyhlášeny nejdříve dnem, v němž je vyhlášen zákon, k jehož provedení jsou vázány a účinnost mohou nabýt nejdříve dnem, k němuž nabývá příslušný zákon účinnosti • Legisvakance - (z latinského vacatio legis) období mezi platností a účinností právní normy • Ve Sb. se dále vyhlašují tyto akty státních orgánů 1. nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího správního soudu, pokud tak stanoví zákon • Dle zákona č. 182/1993 Sb., o ÚS - rozhodnutí o návrhu zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, o ústavní žalobě proti prezidentu republiky, o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení PS a S, o návrhu na posouzení souladu mezinárodních smluv s ústavním pořádkem → vyhlašuje se výrok a taková část odůvodnění, ze které je jasné, jaký je právní názor ÚS a co jej k němu vedlo 2. sdělení Ústavního soudu, jestliže o jejich vyhlášení Ústavní soud rozhodne 3. usnesení PS o zákonném opatření Senátu, anebo sdělení předsedy PS, že se PS na své první schůzi o zákonném opatření neusnesla 4. rozhodnutí prezidenta republiky, oznámení prezidenta republiky o výsledku referenda, usnesení komor Parlamentu a usnesení vlády, pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo jestliže o jejich vyhlášení tyto orgány rozhodnou • rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb, či usnesení vlády / komor Parlamentu - rozhodnutí o nouzovém stavu, o stavu ohrožení státu, válečném stavu → zveřejnění v hromadných sdělovacích prostředcích + vyhlášení stejně jako zákon, účinnosti nabývají okamžikem, stanoveným v daném rozhodnutí 5. sdělení ministerstev, jiných ústředních správních úřadů nebo ČNB o skutečnostech a přijatých rozhodnutích, pokud povinnost vyhlásit je ve Sb. stanoví zvláštní zákon • dle zákona je ČNB oprávněna vydávat v mezích zákona a na základě zákonného zmocnění opatření závazná pro zákonem vyjmenované subjekty, dále úřední sdělení, jimiž oficiálně informuje o zákonem stanovených skutečnostech → obojí musí být vyhlášeno ve Věstníku ČNB, není však nutné tyto akty publikovat též ve Sb. 6. úplná znění ÚZ a zákonů, zmocňuje-li k vyhlášení jejich úplného znění předsedu vlády ÚZ nebo zákon, toto znovuvyhlášení (republikace), k němuž dochází vždy na základě zvláštního zákonného zmocnění, však neobsahuje vlastní text zákona, ale pouze jeho platné znění ke dni, k němuž se úplné znění publikuje (právně závazná jsou proto jen původní vyhlášení zákona a jeho novel, jen tato se citují)
Sbírka mezinárodních smluv • Sdělením Ministerstva zahraničních věcí se vyhlašují 1. platné mezinárodní smlouvy, jimiž je ČR vázána 2. oznámení o výpovědi mezinárodních smluv a o jiných skutečnostech důležitých pro provádění jednotlivých mezinárodních smluv 3. rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací, jimiž je ČR vázána • Deleguje-li čl. 52 odst. 2 Ú určení způsobu vyhlášení mezinárodní smlouvy na zákon, lze dovodit, že jde pouze o platnost vnitrostátní, nikoli platnost z hlediska mezinárodního práva • Dnem vyhlášení je den rozeslání příslušné částky Sb. m. s. uvedený v jejím záhlaví • Všechny mezinárodní smlouvy se uveřejňují zásadně v plném znění (s výjimkou mezinárodních smluv, které neschvaluje Parlament a týkají se pouze malého počtu fyzických a právnických osob - mohou být uveřejněny bez plného znění jejich příloh, Ministerstvo zahraničních věcí pak uvede výčet příloh a údaj, kde do nich lze nahlédnout a pořizovat výpisy a opisy) 96
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.16 Publikace zákonů a jiných pramenů práva v ČR • Jazyk - znění rozhodné podle mezinárodního práva pro jejich výklad (tj. autentický jazyk) a zároveň v překladu do ČJ (pokud není české znění rozhodné), má-li mezinárodní smlouva více rozhodných znění, uveřejňuje se v 1 jazyce, pokud k nim patří AJ, zveřejňuje se právě v AJ • Závaznost autentického znění a překladu do ČJ - zákon určil pravidlo, že v případě rozdílu má přednost autentické znění • Obdobná pravidla platí i při vyhlašování rozhodnutí mezinárodních orgánů a mezinárodních organizací
Společná ustanovení pro Sb. a Sb. m. s. • Sbírky se vydávají v postupně číslovaných částkách označených pořadovými čísly, jejichž řada se uzavírá koncem každého kalendářního roku • Číslování stran obou sbírek se provádí od počátku kalendářního roku v souvislé řadě, která se uzavírá koncem každého kalendářního roku • Právní předpisy a další právní akty (ve Sb.) i sdělení ministerstva zahraničních věcí (ve Sb. m. s.) se označují od počátku kalendářního roku pořadovými čísly v souvislé řadě, která se uzavírá koncem každého kalendářního roku • Sb. a Sb. m. s. vydává Ministerstvo vnitra, které zajišťuje také její tisk a distribuci • Lehce rozpor se zákonem → Obě sbírky vydává a tiskne příspěvková organizace Tiskárna Ministerstva vnitra (zřízena Ministerstvem vnitra v r. 1996) - dle zákona to má být přímo Ministerstvo vnitra / Distribuci provádí v praxi soukromá firma MORAVIAPRESS, a.s., je jí svěřeno celoroční předplatné i objednávky jednotlivých částek • Právní předpisy, další právní akty i sdělení Ministerstva zahraničních věcí musí být vyhlášeny neprodleně, nejpozději do 30 dnů ode dne jejich doručení Ministerstvu vnitra • Za správnost textů ve Sb. zodpovídá ten, kdo je Ministerstvu vnitra předal • Za správnost textů ve Sb. m. s. (včetně správnosti překladu do ČJ) zodpovídá příslušné ministerstvo, jiný příslušný ústřední správní úřad nebo ČNB • Ve sbírkách se též vyhlašují sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskové chyby • Citace → zkratka „Sb.“ a „Sb. m. s.“ • Zákon stanovuje povinnost všem obcím, městským obvodům a městským částem územně členěných statutárních měst umožnit v pracovních dnech každému bezplatné nahlížení do Sb., totéž platí pro kraje a hl.město Prahu, těm však navíc ukládá povinnost umožnit nahlížení i do Sb. m. s. (důvod - každá fyzická a právnická osoba má mít možnost zjistit obsah právních předpisů a tudíž znát svá práva a povinnosti) • Dnes to není úplně v souladu s principem právní jistoty → po přijetí euronovely jsou součástí právního řádu všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je ČR vázána, proto by měly být tyto smlouvy (vyhlášené ve Sb. m. s.) být každému dostupné stejně jako zákony a jiné právní předpisy, tedy i v obcích (zvlášť s ohledem, že pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, užije se mezinárodní smlouva - aplikační přednost viz čl. 10 Ú) • Vedle Sb. a Sb. m. s. je Ministerstvo vnitra též povinno zveřejňovat stejnopis Sbírky zákonů vydávané po 4.5.1945 a Sbírky mezinárodních smluv způsobem umožňující dálkový přístup (internet) • Nepovažují se ze zákona za oficiální vydání sbírek • Ani další znění zveřejňována soukromoprávními publikacemi nejsou oficiální (ani knižní podoba, ani elektronické informační systémy) - např. edice ÚZ, ASPI, Lex Galaxy apod. • Vyjádření ÚS v nálezu publikovaném jako 37/2007 Sb. (→ http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-77-06) o zrušení jistých ustanovení v zákoně o bankách - kromě kritiky přílepků ÚS také kritizuje situaci, kdy se adresát právní normy v právním řádu nemůže orientovat bez použití informačních technologií, o jejichž použití však zákon mlčí (přitom bez nich se již v právním řádu ČR nelze vyznat a při uplatnění zásady neznalost zákona neomlouvá se tak stává právo pro své adresáty zcela nepředvídatelné a tato zásada je problematicky uplatnitelná - tato zásada se nemá vykládat jen k tíži adresátů práva, ale i jako závazek veřejné moci učinit právo poznatelným, protože jen takovým právem se lze řídit)
Publikace dalších právních předpisů • Obdobné principy právního státu, které stíhají vyhlašování zákonů a mezinárodních smluv, by měly platit i pro publikaci právních předpisů vydávaných orgány územních samosprávných celků → obcí a krajů (i v Ústavě, ale o tom jak to provést ponechává Ústava na zákonodárci) • Právní předpisy kraje - obecně závazné vyhlášky a nařízení kraje • • • •
Dle zákona o krajích (č. 129/2000 Sb.) Platnosti nabývají dnem vyhlášení ve Věstníku právních předpisů kraje Věstník musí být přístupný na krajském úřadu, na obecních úřadech v kraji a na Ministerstvu vnitra Kraj musí umožnit zveřejnění stejnopisu Věstníku na internetu 97
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.17 Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů • Účinnosti nabývá 15. dnem po vyhlášení, pokud v něm není stanoven pozdější počátek účinnosti (s výjimkou naléhavého obecného zájmu → lze dřív, pak je nutno v právním předpisu dřívější účinnost uvést, zveřejnit to na úřední desce krajského úřadu a obecních úřadů kterých se to dotýká + zajistit materiální publikaci) • Právní předpisy obce - obecně závazné vyhlášky a nařízení obce • Dle zákona o obcích (č. 128/2000 Sb.) • Vyhlášení je též podmínkou platnosti, nikoli však formou vydávání sbírky, ale vyvěšením na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů • Dnem vyhlášení je první den jeho vyvěšení na úřední desce • Obec může právní předpis zveřejnit kromě toho i jinak - např. rozhlasem • Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývá předpis účinnosti 15. dnem od vyvěšení, vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze i dříve, ne však účinnost před platnost • Obec vede evidenci právních předpisů - obsahují číslo, název, datum schválení, datum nabytí platnosti a účinnosti, příp. pozbytí platnosti • Právní předpisy a jejich evidence musí být každému přístupny u obecního úřadu, v obci, která jej vydala • Nařízení vydané obcí vykonávající rozšířenou působnost musí být každému přístupné též u obecních úřadů působícím v jejím správním obvodu • Právní předpis zašle obce neprodleně po jeho vyhlášení příslušnému krajskému úřadu a také Ministerstvu vnitra (pokud o to požádá) • Právní předpisy EU • 1.5.2004 - vstoupila v platnost Smlouva o přistoupení ČR do EU → počátek platnosti právních předpisů ES (komunitárního práva), resp. práva EU (na základě čl. 10a Ú) • Úřední věstník Evropské unie - Official Journal of the European union • Vyhlašování nařízení, směrnic a rozhodnutí • Písemná (ale jen ta disponuje formální publicitou a autentičností) i elektronická podoba → → eur-lex.europa.eu http://eur-lex.europa.eu
• • • •
Vychází ve všech úředních jazycích EU Právní akty vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak 20. dnem po vyhlášení Vydáván Úřadem pro úřední tisky Evropské unie se sídlem v Lucembursku Usnesení vlády z r.2004 - členové vlády a vedoucí ostatních úředních orgánů státní správy musí uveřejnit na internetových stránkách ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy informace o možnostech získání textů právních předpisů ES a EU + doporučení primátorům statutárních měst, vč. hl.města Prahy a starostům obcí s rozšířenou působností, aby zajistili poskytnutí odborné pomoci veřejnosti při vyhledávání těchto textů • Až novela zákona o Sb. a Sb. m. s. s účinností od 1.1.2006 → povinnost všem krajům a hlavnímu městu Praze umožnit v pracovních dnech každému nahlížení do Úředního věstníku EU
• Dnes zajišťují české znění předpisů ES/EU a rozsudků ESD orgány EU (ČJ jedním z úředních jazyků EU), které také odpovídají za správnost českého znění • Existence dalších věstníků • Věstník NKÚ • Publikuje se zde výroční zpráva a závěry kontrol (nejsou právními předpisy) • Věstník ČNB • Publikace opatření a úředních sdělení (nejsou právními předpisy) • Vyhlášky ČNB (například o stažení papírové padesátikoruny) se publikují ve Sb. —ČJ - český jazyk / ČNB - Česká národní banka / Sb. - Sbírka zákonů / Sb. m. s. - Sbírka mezinárodních smluv / ES Evropské společenství / ESD - Evropský soudní dvůr
Prameny • • • •
Ústava České republiky 309/1999 Sb. O sbírce zákonů a sbírce mezinárodních smluv Ústavní právo a státověda, II.díl, část 1., Václav Pavlíček a kol., 2.vydání (2008) - str. 465-478 Ústavní systém České republiky, Základy českého ústavního práva, Gerloch/Hřebejk/Zoubek, 4.vydání (2002) - str. 189 98
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.17 Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů
Otázka A 17. Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů Pojem ústavní činitel • souhrnné označení pro volené i jmenované představitele státu a nejvyšší úředníky, pokud jsou jejich funkce výslovně uvedeny v Ústavě • dělení: • zákonodárná moc: poslanci a senátoři • výkonná moc: prezident a členové vlády • soudní moc: soudci ÚS, NS, NSS a běžných soudů (okresní, krajské, vrchní) • ostatní:prezident a viceprezident NKÚ, guvernér + viceguvernér + členové Bankovní rady ČNB (v širším pojetí i státní zástupci – okresní + krajští)
Imunita • vynětí ústavního činitele z obecně platného právního režimu • 2 formy • indemnita = neodpovědnost, hmotněprávní imunita - v trestním právu; taková exempce, že trestný čin vůbec nemohl být spáchán • nestíhatelnost = imunita procesněprávní - procesní exempce z trestního stíhání; trestný čin se mohl stát, ale ústavní činitel za něj nemůže být stíhán orgány činnými v trestním řízení nebo jen za určitých podmínek (např. se souhlasem příslušné komory)
1) Imunita poslanců a senátorů • příčinou vytvoření institutu poslanecké imunity v historii parlamentarismu byla snaha chránit členy volených shromáždění před panovníkem, úřady, policií, zejména snaha znemožnit zadržení členů parlamentu během cesty na shromáždění, zároveň se paralelně vytvářelo privilegium poslanců ve formě svobody projevu na půdě parlamentu • nejdůležitější záruka výkonu mandátu poslance / senátora • zajišťuje, že Parlament je za všech okolností nezávislý a má možnost se za všech okolností bez překážek sejít a jednat • vynětí (exempce) člena Parlamentu z obecného právního režimu • viz čl.27 Ústavy • 2 formy: a) indemnita • čl.27 odst.1 a 2 Ú: (1) „Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.” • (2) „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.” • = neodpovědnost, hmotněprávní imunita v trestním právu • taková exempce, že trestný čin vůbec nemůže být spáchán • za hlasování v komorách Parlamentu není poslanec nebo senátor trestně odpovědný; za hlasování ho nelze postihnout ani trestněprávně, ani správněprávně a ani disciplinárně = úplná indemnita • za projevy v komorách a jejich orgánech rovněž není člen Parlamentu trestně odpovědný, podléhá ale disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem = částečná indemnita (myslí se projevy ústní i písemné – př. legislativní a jiné návrhy, podpisy na dokumentech, písemné interpelace,…) b) imunita procesněprávní • čl. 27 odst.4 Ú: „Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno.” • nestíhatelnost, procesní exempce z trestního stíhání • trestný čin se mohl stát, ale poslanec či senátor za něj nemůže být stíhán orgány činnými v trestním řízení bez souhlasu komory, jejímž je členem • podklady pro rozhodování komory připravuje mandátový a imunitní výbor • svým souhlasem může komora svého člena zbavit procesněprávní imunity → může být vzat do vazby, stíhán a potrestán jako každý jiný občan • pokud komora souhlas odepře, nemůže být pro daný skutek až do zániku mandátu stíhán 99
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.17 Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů • platí i pro skutky spáchané před nabytím mandátu • čl. 27 odst. 5 Ú: člena Parlamentu lze zadržet, byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté • příslušný orgán to musí ihned oznámit předsedovi komory • a) nedá-li předseda do 24 h od zadržení souhlas k vydání zadrženého soudu, musí ho orgán propustit • b) dá-li souhlas, postoupí oznámení mandátovému a imunitnímu výboru k projednání a podání návrhu komoře (provede patřičná šetření, dá poslanci možnost se vyjádřit) → na následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností (rozhoduje tedy výhradně příslušná komora, předseda jen vyslovuje předběžný souhlas se zadržením při přistižení člena při činu) • žádost příslušného orgánu o vyslovení souhlasu komory musí zejména obsahovat vymezení skutku, o který jde, a jeho předpokládanou právní kvalifikaci → komora rozhodně usnesením, které orgánu zašle • odpovědnost za přestupky: čl.27 odst.3 Ú - přestupky mohou být stíhány jen v disciplinárním řízení příslušné komory • novela zákona o přestupcích: (//zákon č.78/2002 Sb. novelizující zákon o přestupcích č.200/1990 Sb. a oba jednací řády komor//) pro stíhání přestupku si může poslanec nebo senátor vybrat, zda se podrobí běžnému postupu, nebo zda bude přestupek projednán v komoře
2) Imunita prezidenta republiky • charakteristická je neodpovědnost z výkonu funkce a imunita - toto privilegium pochází z monarchistických zřízení, ústavodárci v ČR se inspirovali vzorem 1.republiky • neodpovědnost z výkonu funkce • čl. 54 odst. 3 Ú: „Prezident republiky není ze své funkce odpovědný.” • v demokratických státech zpravidla spojována s povinností kontrasignace jeho aktů ústavním činitelem, který za takové úkony odpovídá • Ústava 1920: nutná byla kontrasignace všech rozhodnutí + veškerých jeho úkonů moci vládní a výkonné (třeba i novoroční projev) × dnes tomu tak není - kontrasignována musí být jen rozhodnutí, která musí mít písemnou povahu, a to s výjimkou těch, která jsou zvlášť vyjmenovány v čl. 62 Ú • rozhodnutím prezidenta zde myšleným není např. návrh – prezident může návrh k ÚS podávat bez kontrasignace • rozpor s demokratickým právním řádem: má být v republice vůbec někdo neodpovědný a pokud ano, měl by moci něco rozhodovat sám? (př. neodpovědný prezident jmenuje neodpovědnou bankovní radu, která disponuje s miliony) → neodpovědnost je vyvažována: 1. kontrasignace 2. impeachment = speciální ústavní delikt, jen prezident se může dopustit velezrady (u ostatních vlastizrada) – čl. 65 odst. 2 a čl. 87 odst.1 písm.g) • je všestranná, týká se všeho, co z výkonu funkce vyplývá, nejen rozhodnutí • nevztahuje se na činnost a rozhodování prezidenta, která se netýkají výkonu jeho funkce (př. správa jeho osobního majetku) • souvisí s tím, že v ČR je parlamentní forma vlády s reprezentativní demokracií • imunita • čl. 65 Ú • prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho fuknce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt • prezident republiky může být stíhán pouze za velezradu • před ÚS na základě žaloby Senátu (návrh musí podat aspoň 1/3 senátorů) • velezrada = „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky,jakož i proti jejímu demokratickému řádu“; je to ústavní delikt, ne trestný čin!!! • jednání Senátu o návrhu na podání žaloby a o návrhu na její odvolání je neveřejné, hlasuje se veřejně a podle jmen • takové řízení před ÚS nemá povahu trestního řízení, ale charakter impeachmentu a vztahuje se jen k prezidentu republiky • řízení o ústavní žalobě prezidentu republiky je upraveno v //§96-108 zákona č.182/1993 o ÚS//; za Senát v něm jedná jeho předseda nebo osoba Senátem pověřená, prezident má právo si zvolit jednoho nebo více obhájců • ÚS buď rozhodne, že se prezident dopustil velezrady nebo ho obvinění zprostí → jakmile je nález, jímž bylo ústavní žalobě vyhověno, vyhlášen, ztrácí prezident svůj úřad a způsobilost jej znovu nabýt; je možná obnova řízení, ale pokud v obnoveném řízení dojde ke zproštění z ústavní žaloby, bývalý prezident nenabývá svůj úřad zpět 100
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.17 Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů
3) Imunita soudců • soudci ÚS • čl.86 Ú + //zákon č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu// • soudce ÚS nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu, pokud S souhlas odepře, je trestní stíhání po dobu trvání funkce vyloučeno • zadržet lze soudce ÚS jen, byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté → příslušný orgán to musí oznámit předsedovi Senátu → nedá-li ten do 24hod od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, musí být zadržený propuštěn → na první následující schůzi rozhodne S o přípustnosti trestního stíhání • soudce ÚS má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce a to i poté, co přestal být soudcem ÚS • soudce ÚS nelze vůbec stíhat za přestupky - to není garantováno Ústavou, ale pouze zákonem → po zániku funkce by mohl být soudce za přestupek stíhán, za předpokladu, že by k projednání došlo do 1 roku od jeho spáchání; jiných správních deliktů se imunita netýká • soudce ÚS je odpovědný za kárné provinění = jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování ÚS + jiné zaviněné porušení povinnosti soudce + jednání, které má znaky přestupku → o tom se rozhoduje v kárném řízení (//zákon č.182/1993 Sb. §134-142//) o zahájení rozhoduje předseda ÚS, spolu s předsedou se na něm může usnést plénum na návrh aspoň 3 soudců lze ho zahájit do 1 roku ode dne, kdy došlo k provinění během něj nesmí soudce činit žádné úkony související s výkonem soudcovské funkce usnesení předsedy ÚS se přeloží plénu + obviněnému musí být umožněno se vyjádřit → zastaví-li plénum řízení, nelze je v téže věci již znovu zahájit × nezastaví-li ho, zvolí ze svého středu 5-ti členný kárný senát, který věc projedná a rozhodne → ten buď jednání uvedené v usnesení soudci vytkne nebo kárné řízení zastaví, nebylo-li kárné provinění prokázáno • proti usnesení kárného senátu o zastavení kárného řízení může do 15 dnů ode dne jeho doručení podat námitku předseda ÚS nebo soudci, kteří podali návrh na zahájení → rozhoduje plénum • nebyly-li námitky nebo je plénum nepotvrdilo, hledí se na soudce, jako by kárné řízení nebylo zahájeno + v téže věci ho již nelze zahájit • proti usnesení kárného senátu, které soudci jednání vytklo, může soudce do 15 dnů od jeho doručení podat námitky → rozhoduje plénum – potvrdí nebo zruší nebo vrátí kárnému senátu k novému projednání • • • •
• soudci obecných soudů • mají jisté omezené imunity ve vztahu k trestnímu řízení → pokud je v souvislosti s jejich osobu zahájeno, musí o tom orgán činný v trestním řízení vyrozumět Ministerstvo spravedlnosti a předsedu daného soudu; jde-li o trestní stíhání pro čin spáchaný při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s tím, je možné soudce trestně stíhat nebo vzít do vazby jen se souhlasem prezidenta republiky
Význam slibu • složení slibu může mít právní význam pro začátek výkonu funkce či úřadu - to však zpravidla platí jen pro funkce individuální (př. prezident repubilky se složením slibu ujímá úřadu), nikoli pro funkce spočívající v kolektivních sborech (typicky mandát poslance/senátora - vzniká zvolením)
a) Slib členů Parlamentu ČR (poslanců a senátorů) • • • • • •
• • • •
čl. 23 Ústavy skládá se na první schůzi komory, které se nově zvolený člen účastní člen Parlamentu je povinen ho složit (odepřením slibu nebo složením slibu s výhradou mandát zaniká) znění: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.” složení nemá vliv na vznik mandátu, protože ten vznikl již zvolením povinnosti v něm stanovené nejsou bezprostředně sankcionovány, některé jsou ale sankcionovány prostřednictvím dalších ustanovení Ústavy, jednacích řádů či dalších zákonů → př. nebude-li člen Parlamentu dodržovat zákon, může být zbaven imunity a potrestán, popř. disciplinární řízení závazek věrnosti státu znamená trvalou loajalitu vůči státu, spočívající v dodržování a aktivním prosazování jeho zájmů slib výkonu mandátu „ v zájmu všeho lidu“ - navazuje na čl.2 odst.1 Ú („lid je zdrojem veškeré státní moci“) i když znění slibu jmenuje jen Ústavu a zákony, znamená to, že poslanci i senátoři jsou povinni zachovávat celý právní řád slib má tedy význam spíše morálního charakteru, souvisí s osobním svědomím 101
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.17 Imunita ústavních činitelů; význam slibu a délka funkčního období ústavních činitelů
b) Slib prezidenta republiky • složením slibu se prezident ujímá svého úřadu → složení slibu je tedy právotvornou okolností, bez níž by se ten, který byl zvolen, prezidentem nestal • odmítne-li slib složit nebo ho složí s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl zvolen • znění: čl. 59 odst. 2 Ú: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.” • slibem se prezident zavazuje k plnění základních ústavních povinností spojených s jeho funkcí: • věrnost – prvořadá povinnost hlavy státu, povinnost hájit svrchovanost a celistvost republiky a její demokratický řád, prezident nemůže dát přednost jinému mezinárodnímu subjektu před věrností republice → pokud by se zpronevěřil tomuto závazku a jeho jednání by směřovalo proti těmto chráněným hodnotám, naplnil by skutkovou podstatu velezrady • zachovávání Ústavy a zákonů – prezident je vázán vnitrostátně i mezinárodními smlouvami podle čl.10 a 10a Ú, které mají přednost před zákony a jsou bezprostředně závazné → prezident nemůže svými akty jednat proti skutečnostem chráněným tímto ustanovením – nemůže uzavřít nebo ratifikovat mezinárodní smlouvu, která by tento příkaz nesplňovala a uvedené hodnoty nerespektovala, jinak by se dopustil velezrady • zastávání úřadu v zájmu všeho lidu – nemůže z toho žádnou skupinu lidí vylučovat, či zvýhodňovat některou část lidu, třídu, skupinu či vrstvu → z toho plyne i povinnost jednat se všemi politickými stranami, kterým dal lid důvěru, aby ho zastupovaly v Parlamentu • svůj slib skládá do rukou předsedy Senátu na společné schůzi obou komor (pravidla stanoví JŘ PS) • složení slibu stvrzuje svým podpisem
c) Slib členů vlády • členové vlády skládají slib do rukou prezidenta republiky • znění: čl.69 odst.2 Ú „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.” • vyplývají z něj základní povinnosti člena vlády: • být věrný ČR – nezpronevěřit se jí činností, která by byla v rozporu se zájmy našeho státu (př. spolupráce s nepřátelskou cizí mocí) • zachovávat Ústavu a zákony a uvádět je v život – dbát na jejich dodržování a každodenní naplňování (zejména činnost v rámci podzákonné normotvorby + vydávání individuálních právních aktů) • zastávat svůj úřad svědomitě – plně se věnovat výkonu své funkce (účastnit se schůzí vlády, plnit uložené úkoly + řádně řídit úřad, jehož řízením byl pověřen) • nezneužít své postavení – nečerpat jakýchkoli neoprávněných výhod plynoucích z jeho postavení, které by mu jinak podle zákona nepříslušely
d) Slib soudců ÚS • znění: čl. 85 odst. 2 „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.” • soudce ÚS ho skládá do rukou prezidenta republiky • složením slibu se ujímá své funkce • odmítne-li slib složit nebo ho složí s výhradou, hledí se na něho, jako by nebyl jmenován • zárukou nezávislosti a nestrannosti je mimo jiné pravidlo, že soudce ÚS nemůže být proti své vůli odvolán nebo přeložen k jinému soudu + procesní imunita
e) Slib soudců obecných soudů • znění § 62 v zákoně č. 6/2002 o soudech a soudcích: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ • do funkce je soudce jmenován prezidentem republiky bez časového omezení • složením slibu se soudce ujímá své funkce • odmítnutí složení slibu nebo jeho složení s výhradou má za následek, že se na soudce hledí, jako by nebyl jmenován
f) Slib prezidenta a viceprezidenta NKÚ • skládá se do rukou prezidenta republiky 102
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.18 Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR • složením slibu se ujímají funkce
Délka funkčních období ústavních činitelů • stanovena Ústavou nebo ústavními zákony • ústavní činitelé: • poslanec – 4 roky (čl.16 odst. 1 Ú) • senátor – 6 let (čl. 16 odst. 2 Ú); poznámka: každé 2 roky se volí 1/3 • prezident republiky – 5 let • soudci ÚS – 10 let • soudci - bez časového omezení (resp. do 70 let věku) • další funkce: (pro zajímavost) člen krajského zastupitelstva - 4 roky člen městského nebo obecního zastupitelstva - 4 roky europoslanci - 5 let evropští komisaři - 5 let prezident Evropské unie - 2,5 roku
• • • • •
• president a vicepresident NKÚ - 9 let (také ústavní činitelé; jmenuje je prezident republiky na návrh PS; Poslanecká sněmovna volí 15 členů Úřadu na návrh prezidenta Úřadu) • Bankovní rada ČNB - sedmičlenná - guvernér, 2 viceguvernéři a další 4 členové, jmenuje je a odvolává prezident republiky na 6 let (bez kontrasignace)
Prameny • Pavlíček a kolektiv: Ústavní právo a státověda II. díl. Ústavní právo České republiky. ČÁST 1. kapitola XV.§8, kapitola XV. §2, kapitola XX. § 629 • Ústava ČR • zákon č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu • http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Astavn%C3%AD%C4%8Dinitel • http://cs.wikipedia.org/wiki/Soudce#Imunity • http://cs.wikipedia.org/wiki/Funk%C4%8Dn%C3%ADobdob%C3%AD
Otázka A 18. Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR Druhy ustavování do fcí 1. volbou přímá (poslanci, senátoři, prezident) doplňovací (dílčí) X všeobecné (celý sbor) celostátní x regionální x místní jednokolové volby x vícekolové řádné (po uplynutí určeného voleb. období) X mimořádné = ustavení orgánu/osoby do funkce cestou hlasování (a v něm dosažené stanovené většiny k volbě oprávněných subjektů) • musí jít o volby „soutěživé“ - tzn. musí se vybírat z alternativ (2 a více kandidátů) • • • • • •
2. jmenováním • jedná se o jednostranný akt, oprávněná osoba či grémium ustavuje osobu do určité fce • možné: 1. bez omezení (první dva pokusy při jmenování předsedy vlády prezidentem-formálně neomezeně) 2. na návrh (třetí pokus při jmenování předsedy vlády na návrh předsedy PS) 3. se souhlasem (se souhlasem Senátu jmenuje prezident soudce ÚS)
Ústavní činitelé • zákonodárná moc - poslanci, senátoři 103
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.18 Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR • výkonná moc - prezident, vláda • soudní moc - soudci ÚS, NS, NSS, obecných soudů • další - NKÚ (prezident, viceprezident, členové), ČNB (guvernér,viceguvernér, členové bankovní rady), státní zástupci
Prezident • je hlavou státu, není z výkonu své funkce odpovědný, dokud hrubě neporuší Ústavu nebo jinou součást ústavního pořádku • volební období je pětileté • Vznik funkce • od 1. 10. 2012 je volen v přímých volbách (čl. 54 odst. 2 Ú) • dříve na společné schůzi PS a S • ujímá se úřadu složením slibu (čl. 55, je tedy právotvornou skutečností, bez které by se ten, který byl zvolen, nestal prezidentem), který skládá do rukou předsedy S (dříve předsedy PS) na společné schůzi obou komor (čl. 59) • složení slibu stvrdí podpisem • nesloží-li slib nebo složí-li jej s výhradou, hledí se na něj, jako by nebyl zvolen • Způsob volby (čl. 56 Ú) • právo na návrh kandidáta - +18 let, petice podepsaná nejméně 50000 občany s aktivním volebním právem • nebo 20 poslanců či 10 senátorů aktivní volební právo - jako do PS/S (+18 let, občanství, X překážky) pasivní volební právo - jako do Senátu (+40 let, občanství, X překážky) vyhlašuje předseda Senátu koná se mezi 60 a 30 dny před koncem volebního období úřadujícího prezidenta, popř. do 90 dnů po uvolnění úřadu prezidenta (čl. 56 odst. 7) • nikdo nemůže být zvolen více než 2x za sebou; zvolen nemůže být ten, kdo nálezem ÚS ztratil způsobilost tento úřad nabýt (impeachment) • průběh:
• • • •
• 1. kolo - do 2. kola postupují 2 nejúspěšnější kandidáti • pokud má některý z kandidátů nadpoloviční většinu hlasů voličů, je rovnou zvolen • 2. kolo - za 14 dnů - prezidentem je zvolen kandidát s vyšším počtem hlasů • Zánik funkce: 1. uplynutím volebního období 2. vzdáním se úřadu do rukou předsedy S (dříve předsedy PS) - bez zdůvodnění, netřeba souhlasu jiného orgánu, ústně (potřeba o takové abdikaci sepsat zápis, zřejmě za účasti předsedy S)/písemně, účinné je toto rozhodnutí odevzdáním do rukou předsedy S, je pak neodvolatelné 3. smrtí 4. impeachmentem - nálezem ÚS o tom, že se prezident republiky dopustil velezrady/hrubého porušení Ú a ztrácí prezidentský úřad i způsobilost znovu jej nabýt
Vláda • skládá se z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů • je politicky odpovědná PS • Vznik fce • předsedu vlády jmenuje prezident republiky (ústavní zvyklost - je z vítězné strany X a priori však prezident nevázán žádnými ústavněpr. skutečnostmi, stejně tak není stanovena žádná lhůta, nicméně mělo by to být bez zbytečného odkladu) a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů (čl. 68) • vláda předstupuje do 30 dnů po svém jmenování před PS a žádá o vyslovení důvěry (jako celek) • hlasuje se podle jmen (abecedně), počáteční písmeno se určí losem • k přijetí usnesení o vyslovení důvěry vládě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců • pokud nově jmenovaná vláda nezíská důvěru (musí tak podat demisi, nebo ji prezident odvolá), znovu prezident republiky jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády • jestliže ani takto nově jmenovaná vláda nezíská důvěru, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy PS (při opětovném nevyslovení důvěry může prezident PS rozpustit) • předseda i další členové vlády se ujímají své funkce jmenováním, po jmenování skládají slib do rukou prezidenta republiky 104
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.18 Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR • designovaný (předurčený) předseda vlády = osoba pověřená sestavením vlády, i když nebyla jmenována jejím předsedou, prezident totiž může nejprv zahájit politické rozhovory, aby zjistil tu nejvíc způsobilou osobu k takovému úkolu, toto pověření Ústava neupravuje, jednání jsou výlučně politické povahy, tato osoba se však nakonec předsedou stát nemusí • Zánik fce • předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky, ostatní čelnové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády • obligatorní demise vlády → prezident je povinen tuto demisi přijmout, když: 1. PS zamítla její žádost o vyslovení důvěry - z jakéhokoliv důvodu, i bez jeho udání 2. PS jí vyslovila nedůvěru (nadpoloviční většinou všech poslanců) 3. vždy po ustavující schůzi nově zvolené PS • prezident republiky odvolává vládu, která nepodala demisi, ačkoli ji byla povinna podat • fakultativní demise vlády - vláda se na tom sama usnese, většinou z politických důvodů, prezident tuto demisi nemusí ihned přijmout (může se pokusit vládu přesvědčit, aby demisi vzala zpět) • Ústava odlišuje demisi předsedy vlády od demise členů či celé vlády, ale mlčí o jejích důsledcích, velká část ústavní teorie a praxe ji tak považuje za demisi celé vlády (vychází z principů, na kterých jsou budovány vzájemné vztahy mezi předsedou vlády a ostatními členy), podobně Ústava neupravuje výslovně případ smrti předsedy vlády, v obou případech by však prezident nemohl takovou vládu pověřit prozatímním výkonem jejích funkcí do jmenování nové vlády (tak může učinit jen při přijetí demise vlády či jejím odvolání, Ú čl. 62 písm.d)) • ukončení výkonu funkce člena vlády z vlastní vůle - člen vlády se rozhodne vzdát funkce, podává demisi do rukou prezidenta prostřednictvím předsedy vlády, prezident ji může odmítnout/ihned nepřijmout a sám zahájit jednání s předsedou, aby odvrátil přijetí demise • ukončení výkonu fce člena vlády z vůle předsedy vlády - předseda prezidentu navrhne odvolat člena vlády, ten je povinen návrhu vyhovět • namísto člena vlády, který podal demisi/byl odvolán, je prezident povinen jmenovat členem vlády osobu navrženou předsedou vlády
Členové Parlamentu ČR • mandátem se rozumí pověření osoby zastupovat voliče (zde lid ČR ve fci poslance/senátora), zastupitelský vztah vzniká zvolením v parlamentních volbách • Vznik fce (čl. 19 odst. 3) • mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením občany ČR → přímá volba (vydáno osvědčení o zvolení Státní volební komisí) • (za okamžik zvolení se považuje den voleb) • poslanec/senátor ještě před první schůzí Senátu (které se účastní)/ustavující schůzí PS obdrží průkaz opatřený fotografií, razítkem komory a podpisem předsedy komory, na této schůzi pak skládá slib (nesložení slibu → zánik mandátu), na této schůzi se i ověřuje mandát v nově zvoleném mandátovém a imunitním výboru • Volby (čl. 58) • aktivní volební právo - +18 let, občanství (překážky: omezení osobní svobody kvůli výkonu trestu odnětí svobody, kvůli ochraně obecného zdraví, ztráta způsobilosti k právním úkonům) • pasivní volební právo - +21 let do PS/ +40 let do Senátu, občanství (překážky: ztráta způsobilosti k právním úkonů) • volby se konají ve lhůtě 30 dnů před uplynutím volebního období nebo do 60 dnů po rozpuštění PS (čl. 17) • vyhlášení voleb a stanovení data, území, sepsány seznamy voličů, kandidátské listiny → samotné hlasování (preferenční hlasy)→ přepočet – proporcionální (PS)/majoritní (Senát) systém • Zánik fce 1. smrtí 2. odepřením slibu nebo složením s výhradou 3. uplynutím volebního období, popř. zkrácením volebního období 4. vzdáním se mandátu - prohlášením osobně na schůzi své komory, za závažných okolností prostřednictvím notářského zápisu do rukou předsedy komory (nesmí být starší než 1 měsíc) 5. ztrátou volitelnosti - pozbytím st. občanství, zbavením způsobilosti k pr. úkonům 6. rozpuštěním PS 7. vznikem neslučitelnosti (čl. 21 - člen obou komor + čl. 22 – prezident, soudce + zákon č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů - rozhodovací funkce vykonávané v pracovněprávním vztahu nebo ve služebním poměru k ministerstvu nebo jinému správnímu úřadu, ke státnímu zastupitelství nebo soudu, k NKÚ, Kanceláři prezidenta republiky, kancelářím komor Parlamentu, Úřadu vlády ČR, státním fondům, Pozemkovému fondu, Kanceláři Veřejného ochránce práv a funkce v bezpečnostních sborech a ozbrojených silách + „zrcadlové zákony”) • zanikne-li mandát poslance v průběhu volebního období → nastoupí náhradník z téže kandidátní listiny ve volebním kraji, v pořadí dle výsledků voleb (osvědčení mu vydá předseda PS), stane-li se tak s mandátem senátora, 105
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.18 Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR prezident vyhlásí doplňovací volby v příslušném volebním obvodu (ty se nekonají v posledním roce před uplynutím volebního období senátora) ⇒ mandát poslance/senátora, který nastupuje za jiného, končí okamžikem, kterým by končil mandát toho, za nějž nastupuje
Soudci Soudci obecných soudů • jmenováni prezidentem republiky bez časového omezení (nutná kontrasignace), jsou při výkonu své fce nezávislí, nelze je proti jejich vůli odvolat (ALE - dříve možno odvolat funkcionáře obecných soudů a NSS dle 6/2002 Sb., ale zrušeno ÚS), výjimky vyplývají zejména z kárné odpovědnosti • ujímají se fce složením slibu do rukou prezidenta • podmínky: 1. bezúhonnost - budoucí soudce nesmí být odsouzen za trestný čin, ledaže se na něj hledí, jako by odsouzen nebyl 2. občanství ČR 3. vysokoškolské právnické vzdělání v ČR (stupeň Mgr.) 4. + dle 6/2002 Sb. dále způsobilost k právním úkonům 5. zkušenosti a morální vlastnosti 6. v den ustanovení min. 30 let 7. souhlas s ustavením za soudce a přidělením k určitému soudu 8. složení odborné justiční zkoušky - možno nahradit zkouškami jiných právních povolání (např. advokátní zkouškou) 9. splnění předpokladů dle lustračního zákona (451/1991 Sb.) - v letech 1948-1989 nesměl být např. agentem StB, tajemníkem okresního a vyššího orgánu KSČ, apod. • fce soudce je neslučitelná s fcí prezidenta, člena Parlamentu, fcí ve veřejné správě • ministr spravedlnosti přiděluje soudce k soudům (okresní - hned, krajské a vrchní soudy – potřeba min. 8 let výkonu právnické činnosti, NS – min. 10 let) • zánik fce: 1. uplynutím kalendářního roku, ve kterém soudce dosáhl 70 let 2. dnem právní moci rozhodnutí o nezpůsobilosti vykonávat tuto fci 3. dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce odsouzen za úmyslný TČ nebo k nepodmínečnému trestu odnětí svobody za TČ spáchaný z nedbalosti 4. dnem právní moci rozhodnutí o kárném opatření odvolání z fce 5. dnem právní moci rozhodnutí o zbavení/omezení způsobilosti k právním úkonům 6. pozbytím státního občanství 7. smrtí/dnem právní moci rozhodnutí o prohlášení za mrtvého 8. vzdáním se fce do rukou prezidenta Nejvyšší soud • prezident jmenuje předsedu a místopředsedy (bez kontrasignace (čl. 62) z předsedů kolegií a senátů a z dalších soudců NS (nevymezeno Ústavou, ale Pl. ÚS 87/06), 6/2002 Sb. hovoří o místopředsedovi v singuláru Nejvyšší správní soud • prezident jmenuje předsedu a místopředsedu z řad soudců tohoto soudu (s kontrasignací (čl. 63) na 10 let Ústavní soud • 15 soudců jmenovaných prezidentem republiky se souhlasem Senátu (čl. 84(2),62e) na dobu 10 let • podmínky: 1. bezúhonnost 2. občanství ČR 3. starší 40 let 4. způsobilost k právním úkonům 5. vysokoškolské právnické vzdělání 6. min. 10 činný v právnickém povolání 7. neslučitelnost s členstvím v politické straně/hnutí, s jinou placenou fcí či výdělečnou činností (až na výjimky, jako např. správa vlastního majetku, literární činnost..) • ujímá se fce složením slibu do rukou prezidenta republiky (odepření slibu/složení s výhradou → jako by nebyl jmenován) • předsedu a dva místopředsedy jmenuje prezident ze soudců ÚS (čl. 62) Zánik fce místo/předsedy soudu, předsedy kolegia NS či kolegia NSS: 1. odvoláním na základě pravomocného rozhodnutí o uložení kárného opatření 2. zánikem fce soudce 3. vzdáním se fce 106
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.18 Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR 4. u místo/předsedy i uplynutím funkčního období • zánik takové fce nemá za následek zánik fce soudce
Přísedící u soudů • podmínky: 1. bezúhonnost 2. občanství ČR 3. způsobilost k právním úkonům 4. jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou fci řádně zastávat 5. v den ustanovení min. 30 let 6. souhlas se svým ustanovením a přidělením k určitému soudu 7. trvalý pobyt (či práce) v obvodu zastupitelstva, jímž je do funkce volen, a v obvodu soudu, pro který je do funkce volen • ujímají se fce složením slibu (byl-li přísedící zvolen znovu, slib nemusí znovu skládat) do rukou předsedy soudu, k němuž byli zvoleni • voleni na funkční období 4 let • volby • přísedící okresních soudů volí zastupitelstva obcí v obvodu příslušného okresního soudu, v hlavním městě Praze volí přísedící obvodních soudů zastupitelstva městské části v obvodu příslušného obvodního soudu • přísedící krajských soudů volí zastupitelstva krajů, jejichž území je alespoň zčásti v obvodu příslušného krajského soudu, v hlavním městě Praze volí přísedící Městského soudu v Praze zastupitelstvo hlavního města Prahy • kandidáty navrhují členové příslušného zastupitelstva, zastupitelstvo si vyžádá vyjádření předsedy příslušného soudu • počet přísedících stanoví předseda příslušného soudu - je nutné přihlížet k tomu, aby jednotliví přísedící nezasedali více jak 20 dní v roce • je-li v obvodu příslušného soudu více zastupitelstev, stanoví předseda potřebný počet přísedících zvlášť pro jednotlivá zastupitelstva, přihlíží k počtu obyvatel obce apod. • • • •
neslučitelnost s funkcí člena Parlamentu a dalšími, které stanoví zákon nezávislost, vázanost pouze zákonem povinen zdržet se v občanském životě všeho, co by mohlo narušit jeho důstojnost či ohrozit důvěru v jeho nezávislost náleží jim za každý den jednání paušální náhrada za výkon fce (vyplácí stát ve výši, kterou stanoví vyhláška ministerstva) • přísedícímu náleží náhrada mzdy (jsou-li v pracovním poměru)/ušlého výdělku (nejsou-li) za dobu, kterou strávil výkonem této veřejné funkce (průměrný výdělek, poskytuje stát) • stát dále hradí přísedícímu výdaje, které vznikly v souvislosti s výkonem funkce přísedícího
• zánik fce 1. uplynutím funkčního období 2. dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl odsouzen pro trestný čin 3. dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl zbaven způsobilosti k právním úkonům (nebo omezením způsobilosti) 4. pozbytím občanství ČR 5. smrtí nebo prohlášením za mrtvého 6. odvoláním • • • •
na návrh příslušného předsedy soudu kvůli závažnému porušení povinností, či přestal splňovat zákonné podmínky (bezúhonnost, státní občanství apod.), nebo špatný zdravotní stav neumožňující řádné vykonávání povinností
7. přísedící se může fce sám vzdát • x odlišit dočasné zproštění výkonu fce • jestliže je trestně stíhán (do pravomocného skončení trestního stíhání) • byl podán návrh na jeho odvolání (na dobu do rozhodnutí o návrhu na odvolání) • rozhoduje předseda příslušného soudu
Nejvyšší kontrolní úřad • členové a vice/prezident NKÚ smí být členy polit. stran/hnutí, ale nesmí zde zastávat funkce 107
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.18 Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR
Prezident a viceprezident • jmenováni na návrh PS prezidentem republiky na 9 let (bez kontrasignace) • podmínky: 1. občan ČR 2. způsobilý k právním úkonům 3. bezúhonný a jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svoji funkci řádně zastávat 4. ukončené vysokoškolské vzdělání 5. dosáhl věku 35 let • skládají slib do rukou prezidenta republiky, složením slibu se ujímají funkce • s funkcí prezidenta Úřadu a viceprezidenta Úřadu je neslučitelná funkce poslance nebo senátora, soudce, prokurátora, jakákoliv funkce ve veřejné správě, funkce člena orgánů územní samosprávy a funkce v politických stranách a hnutích + nesmí vykonávat činnost, která by narušovala důstojnost nebo ohrožovala důvěru v nezávislost a nestrannost Úřadu • výkon funkce končí: 1. uplynutím funkčního období 2. rezignací 3. dnem nabytí právní moci soudního rozhodnutí o zbavení/omezení způsobilosti k pr. úkonům 4. dnem nabytí právní moci soudního rozhodnutí, kterým byly odsouzeni pro trestný čin 5. odvoláním prezidentem na návrh PS, třeba kontrasignace (dle zák. NKÚ) X PS takový návrh smí podat, jen nevykonávají-li po dobu déle než 6 měsíců svou fci, či na základě pravomocného rozhodnutí Kárné komory NKÚ
Členové NKÚ • 15 členů NKÚ volení PS (na návrh prezidenta NKÚ) na dobu neurčitou • podmínky: 1. občan ČR 2. způsobilý k právním úkonům 3. bezúhonný a jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svoji funkci řádně zastávat 4. má ukončené vysokoškolské vzdělání 5. dosáhl věku 30 let • skládá slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny, složením slibu se člen Úřadu ujímá funkce • s funkcí člena Úřadu je neslučitelná funkce poslance nebo senátora, soudce, prokurátora, jakákoliv funkce ve veřejné správě, funkce člena orgánů územní samosprávy a funkce v politických stranách a hnutích • zánik jejich fce: 1. rezignace 2. věk min. 65 let 3. dnem nabytí právní moci soudních rozsudků (jak u vice/prezidenta) 4. odvolání na návrh PS na základě rozhodnutí Kárné komory NKÚ
Česká národní banka • 7 členů bankovní rady ČNB jmenuje prezident (čl. 62) a dle ústavní zvyklosti potvrzené ÚS (nález 285/2001 Sb.), mezi těchto 7 členů patří i guvernér a 2 viceguvernéři (vše na 6 let a bez kontrasignace) • podmínky: 1. občan ČR 2. způsobilý k pr. úkonům 3. ukončené VŠ (jakékoliv) vzdělání 4. bezúhonný 5. v měnových záležitostech a v oblasti finančního trhu uznávaná a zkušená osobnost • nelze tuto fci zastávat více než 2x (zřejmě za život) • neslučitelnost s fcí poslance (NEzmíněn senátor), člena vlády, členství v řídících, dozorčích a kontrolních orgánech jiných bank a podnikatel. subjektů, nesmí vykonávat výdělečnou činnost s výjimkou vědecké, literární atd. a správy vlastního majetku a nesmí vykonávat ani činnost, která může způsobit střet zájmů se členstvím v Radě • zánik funkce: 1. uplynutí funkčního období (6 let) 2. odvolání (prezidentem, nutná kontrasignace) - v případě vzniku inkompatibility, porušení podmínky bezúhonnosti, zbavením/omezením způsobilosti k pr. úkonům, při nevykonávání fce víc jak 6 měsíců 3. rezignace 108
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.18 Způsoby ustavování do funkcí v ústavním systému ČR • je-li odvolán guvernér, tak tento odvolaný guvernér či Rada guvernérů Evropské centrální banky se mohou domáhat přezkoumání tohoto odvolacího rozhodnutí u Evropského soudního dvora, a to v případě, že se domnívají, že tímto rozhodnutím došlo k porušení Smlouvy o Evropské unii nebo Smlouvy o fungování Evropské unie nebo jiného právního předpisu vydaného k jejímu provedení
Státní zástupci • podmínky: 1. občan ČR 2. způsobilost k pr. úkonům 3. bezúhonný 4. min. 25 let 5. ukončené VŠ magisterské studium na VŠ v ČR 6. složení závěrečné zkoušky 7. jeho morální vlastnosti zaručují řádný výkon fce 8. jeho souhlas s jmenováním a přidělením k určitému st. zastupitelství • nejvyšší státní zástupce jmenován vládou na návrh ministra spravedlnosti, vláda může na návrh ministra spravedlnosti nejvyššího státního zástupce z funkce odvolat • vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce (stejně tak odvolává) • krajské státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh vrchního státního zástupce, který stojí v čele vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu má být krajský státní zástupce jmenován • okresní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh krajského státního zástupce, který stojí v čele krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu má být okresní státní zástupce jmenován • ministr spravedlnosti může jmenovat nebo odvolat krajského nebo okresního státního zástupce též na návrh nejvyššího státního zástupce • zánik funkce státního zástupce: 1. nesložením slibu/složením s výhradou 2. dodatečným odvoláním souhlasu s prvým přidělením 3. pozbytím státního občanství ČR 4. jmenováním soudcem, zvolením členem Parlamentu či zastupitelstva územního samosprávného celku 5. vznikem fce ve veřejné správě 6. uplynutím kalendářního roku, ve kterém dosáhl st. zástupce věku 70 let 7. smrtí/prohlášením za mrtvého 8. zbavením /omezením způsobilosti k právním úkonům 9. odsouzení pro úmyslný tr. čin či k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro nedbalostní trestný čin 10. vznikem nezpůsobilosti k výkonu fce státního zástupce (např. dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav) 11. uložením kárného opatření
Veřejný ochránce práv • volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období 6 let z kandidátů, z nichž po dvou navrhuje prezident republiky a Senát (volba se koná ve lhůtě 60 dnů před uplynutím funkčního období ochránce či u předčasného ukončení fce ochránce do 60 dnů) • může být zvolen pouze na 2 bezprostředně po sobě jdoucí funkční období • ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu • ochránce se ujímá výkonu fce složením slibu do rukou předsedy PS, ne však dříve než dnem následujícím po dni, kdy uplynulo funkční období dosavadního ochránce (nesložení slibu do 10 dnů od zvolení/složení s výhradou → jakoby nebyl zvolen) • zánik fce: 1. uplynutím funkčního období 2. pravomocným odsouzením pro trestný čin 3. ztrátou volitelnosti do Senátu 4. vznikem neslučitelnosti (x fce prezidenta, poslance, senátora, soudce, jinou fcí ve veřejné správě, člen polit. strany/hnutí) 5. rezignací (písemně předsedovi PS)
Další způsoby ustavování do funkcí Aklamace • výraz odvozený z lat. „acclamatio“, což značí souhlasné, jásavé volání 109
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.19 Výkonná moc v ČR • veřejné a zjevné vyjádření souhlasu (nebo nesouhlasu) nějakého shromáždění - dupání, tleskání apod. - výsledek se určuje odhadem, dle zjevné převahy • takto ustaven do fce prezidenta např. Masaryk Kooptace • předem daná uzavřená skupina dle předem dohodnutých pravidel vybírá dalšího svého člena • např. ústavním zákon č. 183/1989 Sb., bylo rozhodnuto, že se nebudou konat doplňovací volby, pokud se uprázdní fce poslance Federálního shromáždění, a zákonodárný sbor doplní počet svých členů kooptací, část poslanců na výzvu vedení KSČ a dalších stran Národní fronty na svůj poslanecký mandát rezignovala a noví poslanci byli kooptováni na návrh politických hnutí Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí Konkurs • nezávislý sbor (nemělo by jít o vztah nadřízenosti a podřízenosti) dle stanovených kritérií vybírá nejvhodnějšího kandidáta Virilita • osoba, zastávající určitou funkci, z titulu této fce zastává i fci jinou • př. ministr vnitra je z titulu této funkce také předsedou Státní volební komise Ustavení rodem • v důsledku příslušnosti např. k panovnickému rodu (nejde o dědění, ale původ) • př. zákon č. 141/1867 (část prosincové ústavy) uváděl, že členy sněmovny panské jsou zletilí princové císařského domu Ustavení následnictvím • fce přechází automaticky na potomky jejího původního držitele • neslučuje se s principem rovnosti • dnes zachováno v parlamentních monarchiích, ale tito dědiční představitelé zemí se vzásadě vzdali rozhodovacích pravomocí (př. VB - královně formálně náleží mnohé pravomoci, ale reálně je nevykonává) Los • typicky se fce losovaly v antickém Řecku • pokud se provádí los dnes, musí být splněny v zásadě tyto podmínky • všichni kandidáti jsou si rovni • je proveden „předvýber“ a z takto vybraných lidí již nezáleží, kdo z nich bude fci vykonávat • dnes se užívá, pokud se po použití jiných možností situace zdá být bezvýchodná (např. v druhém kole senátních voleb, pokud oba kandidáti získají stejný počet hlasů, rozhodne los), nebo je rozhodnutí záměrně svěřeno náhodě (př. okrsková volební komise určuje losem ze svých členů předsedu a místopředsedu)
Prameny • • • •
Václav Pavlíček a kol., Ústavní právo a státověda, II. díl, část 1. 2008, s.394-396,500-504, 530-540, 613-616, 628-630, 703-704 http://www.vakobobri.cz/e107files/public/stavko.pdf Ústava ČR ve znění novely 71/2012 Sb. Zákon o volbě prezidenta republiky (275/2012 Sb.)
Otázka A 19. Výkonná moc v ČR • vedle moci zákonodárné a soudní jednou z mocí, pomocí níž lid uplatňuje svou vůli při správě věcí veřejných • pověřená každodenním řízením státu (státní správou), ve své činnosti je podřízena moci zákonodárné
Prezident republiky • → ot. 20 (na straně 116) • → ot. 21 (na straně 121)
Vláda • → ot. 22 (na straně 127) 110
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.19 Výkonná moc v ČR
Ministerstva a jiné ústřední správní úřady • ministerstva a ústřední orgány státní správy lze zřídit a jejich kompetenci vymezit pouze zákonem čl. 79 Ústavy • tímto zákonem je zákon č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy čl. 79 Ústavy (1) Ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. (2) Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon. (3) Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.
Ministerstva • v čele ministr (na základě pověření - čl. 68 odst. 2 Ú), jmenován prezidentem na návrh předsedy vlády • ministr je oprávněn delegovat určité pravomoci na vedoucí zaměstnance ministerstva (zejména náměstky) x ale odpovědnost ministra za rozhodnutí vydané úřadem • ministr ústavně-politicky odpovědný předsedovi vlády, který může navrhnout odvolání člena vlády → ministr ale nemá právní odpovědnost premiérovi (tu může nést pouze v případě, má-li na konkrétní rozhodnutí skutečně vliv) • okruh působnosti ministerstev vymezuje zákon ČNR č. 2/1969 Sb. („kompetenční zákon“), v dalších zákonech je působnost pak dále rozšiřována a měněna • sídla ministerstev nejsou žádným právním předpisem určena, všechna se nacházejí v hlavním městě (x u jiných ústředních správních úřadů je Praha za sídlo určena zákony, kterými jsou tyto úřady zřízeny, výjimkou je ÚOHS se sídlem v Brně a ERÚ sídlící v Jihlavě) • soustava ministerstev ke dni 10.2.2015 (zdroj: → http://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/ministerstva/default.htm): 1. Ministerstvo pro místní rozvoj - Ing. Karla Šlechtová, → §14 č.2/1969 Sb. http:www.mmr.cz]]; kompetence [[http:portal.gov. cz/zakon/2/1969/14
2. Ministerstvo životního prostředí - Mgr. Richard Brabec, → §19 č.2/1969 Sb. http:www.mzp.cz]]; [[http:portal.gov.cz/zakon/ 2/1969/19 , podřízena Česká inspekce životního prostředí a Český hydrometeorologický ústav 3. Ministerstvo práce s a sociálních věcí - Mgr. Michaela Marksová, → §9 č. 2/1969 Sb. http:www.mpsv.cz]]; [[http:portal. gov.cz/zakon/2/1969/9
4. Ministerstvo vnitra - Milan Chovanec, → §12 č. 2/1969 Sb. http:www.mvcr.cz]]; [[http:portal.gov.cz/zakon/2/1969/12 5. Ministerstvo zahraničních věcí - PhDr. Lubomír Zaorálek, → §6 č. 2/1969 Sb. http:www.mzv.cz]]; kompetence [[http:portal. gov.cz/zakon/2/1969/6
6. Ministerstvo obrany - MgA. Martin Stropnický, → §16 č.2/1969 Sb. http:www.army.cz]]; [[http:portal.gov.cz/zakon/2/1969/ 16
7. Ministerstvo průmyslu a obchodu - Ing. Jan Mládek, CSc., → §13 č.2/1969 Sb. http:www.mpo.cz]]; [[http:portal.gov.cz/ zakon/2/1969/13, podřízena Česká energetická inspekce, Česká obchodní inspekce, Puncovní úřad a Licenční úřad 8. Ministerstvo zdravotnictví - MUDr. Svatopluk Němeček, MBA, → §10 č.2/1969 Sb. http:www.mzcr.cz]]; [[http:portal.gov. cz/zakon/2/1969/10, součástí MZ je Český inspektorát lázní a zřídel a Inspektorát omamných a psychotropních látek 9. Ministerstvo spravedlnosti - JUDr. Robert Pelikán, Ph.D., → §11 č.2/1969 Sb. http:portal.justice.cz]]; [[http:portal.gov.cz/ zakon/2/1969/11
10. Ministerstvo financí - Ing. Andrej Babiš, → §4 č.2/1969 Sb. http:www.mfcr.cz]]; kompetence [[http:portal.gov.cz/zakon/2/ 1969/4
11. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy - PhDr. Marcel Chládek, MBA, → §7 č. 2/1969 Sb. http:www.msmt.cz]]; kompetence [[http:portal.gov.cz/zakon/2/1969/7, podřízena Česká školní inspekce 12. Ministerstvo dopravy - Ing. Dan Ťok, → §17 č.2/1969 Sb. http:www.mdcr.cz]]; [[http:portal.gov.cz/zakon/2/1969/17 13. Ministerstvo zemědělství - Ing. Marian Jurečka, → §15 č.2/1969 Sb. http:eagri.cz]]; [[http:portal.gov.cz/zakon/2/1969/15, řídí Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní veterinární správu České republiky, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský a Českou plemenářskou inspekci 14. Ministerstvo kultury - Mgr. Daniel Herman, → §8 č. 2/1969 Sb. http:www.mkcr.cz]]; [[http:portal.gov.cz/zakon/2/1969/8
Jiné ústřední správní úřady • níže uvedené úřady ústřední správy jsou zřízeny zákonem ČNR č. 2/1969 Sb. v platném znění, ALE okruh jejich působnosti NENÍ vymezen v tomto kompetenčním zákoně, ale je stanoven vždy zákonem nebo zákony zvláštními • jiné ústřední správní úřady: - zřízeny zákonem 2/1969 Sb. V PLATNÉM ZNĚNÍ, ale okruh působnosti zde není vymezen (to je v jiných zákonech) 1. Český statistický úřad - zřízen zákonem 2/1969 Sb.; koordinuje sběr a zpracování údajů pro statistické údaj, které provádějí jednotlivá ministerstva, tyto statistické informace poskytuje pak státním orgánům, orgánům územní samosprávy, veřejnosti a do zahraničí, jako volební orgán zajišťuje zpracování výsledků voleb a hlasování v referendu o přistoupení ČR k EU; v čele stojí předseda, kterého jmenuje na návrh vlády prezident republiky; hospodaří jako rozpočtová organizace; sídlí v Praze a v krajích má svá regionální pracoviště 111
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.19 Výkonná moc v ČR 2. Český úřad zeměměřičský a katastrální - zřízen zákonem 359/1992 Sb. o zeměměřičských a katastrálních orgánech; hlavním úkolem je zajištění státní správy v oblasti evidence nemovitostí a věcných práv k nim (katastr nemovitostí), dále provádí zeměměřičské činnosti; v čele stojí předseda jmenován vládou; sídlo v Praze 3. Český báňský úřad - zřízen zákonem 2/1969 Sb.; zajišťuje státní dozor nad hornickou činností a jinou činností prováděnou hornickým způsobem, kontroluje požární ochranou v podzemí a řádné odvádění úhrad za dobývací prostor a vydobyté vyhrazené nerosty; provádí kontrolu nad pracovními podmínkami v hornických organizacích; v čele předseda jmenovaný vládou; hlavní sídlo v Praze, dále 9 obvodních báňských úřadů (Sokolov, Most, Plzeň, Kladno, Příbram, Liberec, Trutnov, Brno, Ostrava) - ČBÚ rozhoduje o odvoláních proti jejich odvolání 4. Úřad průmyslového vlastnictví - zřízen zákonem 21/1993 Sb.; chrání průmyslové vlastnictví, plní zejm. funkci patentového a známkového úřadu (rejstřík ochranných známek); v čele předseda, kterého jmenuje vláda; sídlo v Praze 5. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže - původně vznikl 1. července 1991 jako Český úřad pro hospodářskou soutěž, mezi lety 1992-96 působil jako Ministerstvo pro hospodářskou soutěž; zřízen zákonem 272/1996 Sb., v současnosti je působnost Úřadu je vymezena zákonem č. 273/1996 Sb., ve znění zákona číslo 187/1999 Sb.; vytváří podmínky pro podporu a ochranu hospodářské soutěže proti jejímu nedovolenému omezování, vykonává dohled nad při zadávání veřejných zakázek; v čele předseda jmenován na návrh vlády prezidentem na funkční období 6 let, max. 2 funkční období, předseda nesmí být členem žádné politické strany nebo hnutí; sídlo v Brně 6. Správa státních hmotných rezerv - zajišťuje opatření pro krizové stavy, státní hmotné rezervy a ropnou bezpečnost; v čele je předseda jmenován vládou na návrh ministra průmyslu a obchodu v dohodě s ministrem financí; sídlo v Praze 7. Státní úřad pro jadernou bezpečnost - zajišťuje bezpečnost státu z hlediska jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, jednou ročně předkládá zprávu o své činnosti vládě a veřejnosti; v čele stojí předseda, jmenován vládou; sídlo v Praze 8. Národní bezpečnostní úřad - zřízen zákonem č. 148/1998 Sb.; vykonává správu v oblasti utajování informací a bezpečnostní způsobilosti, vede ústřední registr utajovaných informací; zajišťuje činnost několika orgánů - např. Národního střediska komunikační bezpečnosti, Národního střediska pro distribuci kryptografického materiálu; sídlo v Praze 9. Energetický regulační úřad - zřízen zákonem č. 458/2000 Sb.; podporuje hospodářskou soutěž v energetice, chrání zájmy spotřebitelů v energetických odvětvích, podporuje využívání obnovitelných zdrojů; uveřejňuje seznam držitelů licencí; jednou ročně překládá zprávu o své činnosti vládě a PS; předseda jmenován vládou na 5 let; sídlo v Jihlavě, pobočka v Praze 10. Úřad vlády ČR – původně jen jako pomocný orgán (organizační úkoly apod.), od 28.5.2002 ústřední správní úřad (zákon 219/2002 Sb.); zajišťuje odborné, organizační a technické zabezpečení činnosti vlády, stará se o plynulý chod práce vlády (zajišťuje plnění úkolů předsedy a místopředsedů vlády, i poradních orgánů vlády); v čele je vedoucí, který je jmenován vládou a je odpovědný vládě a jejímu předsedovi; sídlo ve Strakově akademii (Malá Strana) 11. Český telekomunikační úřad - zřízen byl zákonem č. 151/2000 Sb., ale mezi ústřední orgány byl zařazen až 2005; reguluje trh a stanovuje podmínky pro podnikání v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb; v čele Rada - jeden z členů Rady je předsedou - členy Rady a jejího předsedu jmenuje vláda na návrh ministra průmyslu a obchodu, funkční období 5 let (každý rok je jmenován jeden člen Rady); sídlo v Praze; hodnocen jako jeden z nejhorších regulátorů v Evropě
Vedoucí • v čele těchto ústředních správních úřadů stojí předseda, ředitel či vedoucí • jsou zásadně odpovědni vládě • ředitel NBÚ jen předsedovi vlády nebo pověřenému členovi vlády • vláda je též jmenuje a odvolává • kromě předsedy ČSÚ a ÚOHS – na návrh vlády prezident • ředitel NBÚ – vláda ho může jmenovat až po projednání ve výboru PS příslušném ve věcech bezpečnosti • předseda SSHR – jmenován a odvoláván vládou na návrh ministra průmyslu a obchodu po dohodě s ministrem financí • jmenováni na dobu neurčitou, mohou být kdykoliv odvoláni • kromě předsedy ERÚ a ÚOHS – funkční období je 5/6leté a mohou být odvoláni jen z důvodu stanovených zákonem
Zásady činnosti ústředních orgánů státní správy • stanoveny především v kompetenčním zákonu (zákon ČNR č. 2/1969 Sb. ve znění pozdějších návrhů): § 20 Ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy uvedené v části první (dále jen „ministerstva“) plní v okruhu své působnosti úkoly stanovené v zákonech a v jiných obecně závazných právních předpisech a 112
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.19 Výkonná moc v ČR úkoly vyplývající z členství České republiky v Evropské unii a v ostatních integračních seskupeních a mezinárodních organizacích, pokud jsou pro Českou republiku závazné. § 21 Ministerstva se ve veškeré své činnosti řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády. § 22 Ministerstva zkoumají společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek. Zpracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek, které předkládají vládě České republiky. O návrzích závažných opatření přiměřeným způsobem informují veřejnost. § 23 Ministerstva předkládají za svěřená odvětví podklady potřebné pro sestavení návrhů státních rozpočtů republiky a pro přípravu jiných opatření širšího dosahu. Zaujímají stanovisko k návrhům, které předkládají vládě České republiky jiná ministerstva, pokud se týkají okruhu jejich působnosti. § 24 Ministerstva pečují o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České republiky; připravují návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se věcí, které patří do jejich působnosti, jakož i návrhy, jejichž přípravu jim vláda uložila; dbají o zachovávání zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle zákonů potřebná opatření k nápravě. § 25 Ministerstva zabezpečují ve své působnosti úkoly související se sjednáváním mezinárodních smluv, s rozvojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce. Zabezpečují ve své působnosti úkoly, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních smluv, jakož i z členství v mezinárodních organizacích. § 26 zrušen § 27 Ministerstva si navzájem vyměňují potřebné informace a podklady. Nižší orgány státní správy jim podávají zprávy a sdělují údaje, které si příslušná ministerstva vyžadují v rozsahu nezbytně nutném pro plnění svých úkolů. § 28 • *řídí, kontroluje a sjednocuje vláda**České republiky. (2) Úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády České republiky a jejích orgánů plní Úřad vlády České republiky. Organizační jednotkou Úřadu vlády České republiky je Generální ředitelství státní služby. (3) Vedoucího Úřadu vlády České republiky jmenuje a odvolává vláda České republiky. Činnost Úřadu vlády České republiky řídí vedoucí Úřadu vlády České republiky, s výjimkou organizačních věcí státní služby a služebních vztahů státních zaměstnanců; v těchto věcech postupuje vedoucí Úřadu vlády České republiky podle služebního zákona. • pokud dnes zákon svěří určitou pravomoc výslovně ministrovi, nemůže do ní zasahovat ani vláda
Další orgány státu s celostátní územní působností • náležejí materiálně z hlediska své kompetence do moci výkonné, ale nejsou podle kompetenčního zákona zahrnuty mezi ústřední orgány státní správy • stát si je zřizuje k samostatnému spravování specifických oblastí veřejné správy • musí být zřizovány a jejich působnost stanovena zákonem (dle čl. 79 odst. 1 Ú) • orgány, které jsou vázány k některému ústřednímu orgánu státní správy - v čele ředitel (u ÚZSVM generální ředitel) - jmenováni a odvoláváni příslušným ministrem; příslušné ministerstvo tyto úřady buď samo řídí, nebo vykonává nad činností odborný dohled • Úřad pro dohled nad družstevními záložnami - Ministerstvo financí; zřízen zákonem č. 87/1995 Sb. o spořitelních a úvěrních družstvech atd.; má hybridní povahu - působí jako státní úřad a současně je právnickou osobou (družstevní záložny = družstva, jejichž činností je primárně přijímání vkladů, poskytování úvěrů a další finanční a peněžní služby, tyto služby jsou poskytovány členům družstva, kteří družstevní záložnu společně vlastní a řídí) • Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových - Ministerstvo financí; zřízen stejnojmenným zákonem č. 201/2002 Sb.; vystupuje za stát v případech a za podmínek stanovených tímto zákonem v řízení před soudy, rozhodčími orgány, správními úřady a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu • Česká správa sociálního zabezpečení - Ministerstvo práce a sociálních věcí; upravuje zákon č. 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení • orgány na vládě zcela či částečně nezávislé - nezávislost ale neznamená úplnou nezávislost, ale pouze nezávislost vzhledem k vládě tím, že nepodléhají jejím příkazům / často ale bývají odpovědné jedné z komor Parlamentu • Rada pro rozhlasové a televizní vysílání - dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti vysílání a převzatého vysílání, dbá na jeho obsahovou nezávislost a na dodržování právních předpisů 113
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.19 Výkonná moc v ČR v oblasti vysílání; povinna předkládat PS a premiérovi výroční zprávu, radu tvoří 13 členů jmenovaných na 6 let předsedou vlády na návrh PS, podmínkou jmenování je české občanství, trvalý pobyt v České republice, svéprávnost a bezúhonnost a minimální věk 25 let (nelze jmenovat osobu, která funkci člena již vykonávala po dvě po sobě jdoucí funkční období),nesmějí zastávat funkce v politických stranách, Poslanecká sněmovna může předsedovi vlády navrhnout odvolání Rady, neplní-li Rada opakovaně závažným způsobem své povinnosti nebo pokud opětovně neschválí pro závažné nedostatky výroční zprávu • Úřad pro ochranu osobních údajů - snaží se chránit občana před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého a osobního života a neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů; předkládá výroční zprávu PS, Senátu a vládě jen pro informaci; předseda (na 5 let, max. 2x za sebou) a inspektoři (na 10 let) jmenování prezidentem republiky na návrh Senátu, odvoláváni též prezidentem na návrh Senátu, prezident potřebuje kontrasignaci
Orgány územní samosprávy • → ot. 30 (na straně 175)
Normotvorba jiných správních úřadů • podle čl. 79 odst. 3 Ústavy mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy vydávat právní předpisy na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněny • předpisy vydané ministerstvy a jinými ústředními správními úřady → vyhlášky • předpisy orgánů územní samosprávy při výkonu státní moci → nařízení kraje a nařízení obce (x obecně závazné vyhlášky - při výkonu samostatné působnosti zastupitelstev) • na rozdíl od nařízení vlády (vydávány k provedení zákona) jsou tyto předpisy vydávány na základě zákona, tedy zákon by měl v podstatných rysech obsahovat všechny prvky podzákonné úpravy • požadavky na obsah zákonného zmocnění k vydání vyhlášky, které musí vymezit: (dle čl. 49 Legislativních pravidel vlády) • uvedení konkrétní věci, která má být vyhláškou upravena • rozsah, v jaké mají být určité věci upraveny • vyloučeno „vedle zákona“ - praeter legem • vyloučeno „proti zákonu“ - contra legem • vyhláška zůstává v platnosti a v účinnosti i poté, co zákon (na jehož podkladě byla vyhláška vydána) byl zrušen či novelizován • k vydání těchto podzákonných předpisů je nutné výslovné zákonné zmocnění s určením příslušného orgánu, který vyhlášku vydá → speciální zmocnění • podle nálezu ÚS č. 568/2004 Sb. - zákonodárce nemůže vydat zmocnění ke zrušení podzákonného předpisu, protože jde o svébytnou sféru výkonné moci, která v tomto případě není vázána na ZM
Státní zastupitelství • v Ústavě pouze jediný článek (Hlava III), zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (do doby zřízení státního zastupitelství podle tohoto zákona jeho fce vykonávala prokuratura ČR - čl. 109 Ú) • je součástí exekutivy x zákon 283/1993 Sb. poskytuje státní zastupitelství záruky před svévolných zasahováním do jeho činnosti (např. věci svěřené do působnosti státního zastupitelství vykonávají pouze státní zástupci) čl. 80 Ústavy (1) Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. (2) Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon Zákon č. 283/1993 Sb., o státím zastupitelství §4 (1) Státní zastupitelství v rozsahu, za podmínek a způsobem stanoveným zákonem a) je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení a plní další úkoly vyplývající z trestního řádu, b) vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná nebo ústavní výchova, a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda, 114
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.19 Výkonná moc v ČR c) působí v jiném než trestním řízení, d) vykonává další úkoly, stanoví-li tak zvláštní zákon. (2) Státní zastupitelství se v souladu se svou zákonem stanovenou působností podílí na prevenci kriminality a poskytování pomoci obětem trestných činů. • veřejnou žalobu proti obviněnému ze spáchání trestného činu podává stát (na rozdíl od např. Německa a Rakouska nejsou v ČR možné tzv. soukromé žaloby) a v řízení před soudem zastupuje veřejnou žalobu jen státní zástupce • podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, v platném znění - státní zástupci jsou orgány činnými v trestním řízení • zákonnou úpravou trestního řízení (účelem je zjištění tr. činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů) dochází k naplnění ústavního příkazu dle čl. 8 odst. 2 Listiny čl. 8 odst. 2 LZPS (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. • zásada legality (státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví) a zásada obžalovací (trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní žalobce) • dle čl. 80 odst. 1 Ústavy též státní zástupce vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon (hlavně úkoly netrestní povahy) • podat ve vyjmenovaných věcech návrh na zahájení řízení před soudem (např.: → §21 č. 2/1991 Sb. http://portal. gov.cz/wps/portal/s.155/701/ .cmd/ad/ .c/313/ .ce/10821/ .p/8411/s.155/701?PC8411number1=2/1991&PC8411p=21&PC8411l=2/ 1991&PC8411ps=10#10821, → §29 č. 2/1991 Sb. http://portal.gov.cz/wps/portal/s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/ 8411/s.155/701?PC8411number1=2/1991&PC8411p=29&PC8411l=2/1991&PC8411ps=10#10821, → § 62 č. 94/1963 Sb., o rodině v platném znění http://portal.gov.cz/wps/portal/s.155/701/ .cmd/ad/ .c/313/ .ce/10821/ .p/8411/s.155/701?PC8411number1=94/ 1963&PC8411p=62&PC8411l=94/1963&PC8411ps=10#10821 a → § 62a č. 94/1963 Sb., o rodině v platném znění http://portal. gov.cz/wps/portal/s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411/s.155/701?PC8411number1=94/1963&PC8411p=62a&PC8411l=94/ 1963&PC8411ps=10#10821)
• vstoupit do již zahájeného řízení jako účastník (→ §35 občanského soudního řádu - č.99/1963 Sb. v platném znění http://portal.gov.cz/wps/portal/s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411/s.155/701?PC8411number1=99/1963&PC8411p= 35&PC8411l=99/1963&PC8411ps=10#10821) - plní zde roli orgánu, který dbá na ochranu veřejného zájmu
• nejvyšší st. zástupce může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (podle soudního řádu správního č. 150/2002 Sb. v platném znění), jestliže k tomu shledá závažný veřejný zájem; navrhnout mu to může Veřejný ochránce práv • každý je povinen dostavit se na výzvu ke státnímu zastupitelství a podat potřebné vysvětlení
Soustava 1. Nejvyšší státní zastupitelství - nejvyššího státního zastupitele jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti, která jej může kdykoliv bez udání důvodu odvolat 2. vrchní státní zastupitelství - státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh bezprostředně nadřízeného státního zástupce, ministr spravedlnosti je odvolá, pokud závažným způsobem poruší své povinnosti 3. krajská státní zastupitelství - –——–, v obvodu hlavního města Prahy působnost krajského státního zastupitelství vykonává Městské státní zastupitelství v Praze 4. okresní státní zastupitelství - –——–, v obvodu hlavního města Prahy působnost okresních státních zastupitelství vykonávají obvodní státní zastupitelství a v obvodu města Brna Městské státní zastupitelství v Brně 5. v době branné pohotovosti vyšší a nižší polní státní zastupitelství • (krajského, okresního) státní zástupce může ministr spravedlnosti jmenovat TÉŽ na návrh nejvyššího státního zástupce • nejblížší vyšší státní zastupitelství může vykonávat dohled nad nejblíže nižším státním zastupitelství (ve svém obvodu) a může mu podávat písemné pokyny k jeho postupu, stejně tak rozhoduje o odnětí a přikázání věci jinému nižšímu státnímu zastupitelství (je-li původní vedoucí nižší státní zástupce vyloučen z projednávání věci) a o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí nejblíže nižšího státního zastupitelství • státní zastupitelství si vzájemně poskytují informace, které potřebují k plnění svých úkolů (informací se pro tyto účely rozumí údaje o postupu státního zastupitelství při výkonu jeho působnosti v určité věci a údaje, které v této souvislosti státní zastupitelství zjistilo) • sídla se shodují se sídly a obvody soudů • ministr spravedlnost může kdykoliv požádat kterékoli státní zastupitelství o informaci ke stavu řízení (potřebuje-li to k plnění úkolů svého ministerstva či jako člen vlády) • Nejvyšší státní zástupce je povinen nejpozději do poloviny kalendářního roku předkládat vládě zprávu o činnosti státního zastupitelství (prostřednistvím ministra spravedlnosti) • Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem správy st. zastupitelství (po personální, organizační a finanční stránce), stanovuje počty st. zástupců 115
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.20 Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR
Postavení státních zástupců • podmínky: státní občan ČR + způsobilost k právním úkonům + bezúhonnost + ke dni jmenování věk nejméně 25 let + vysokoškolské právnické magisterské vzdělání na vysoké škole v ČR + úspěšné složení závěrečné zkoušky + morální vlastnosti + souhlasí se svým jmenováním a přidělením • funkce vzniká jmenováním; skládá slib do rukou ministra spravedlnosti (odepření složení slibu či složení slibu s výhradou znamená zánik funkce) • je povinen postupovat odborně, svědomitě, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů • je povinen vyvarovat se jakéhokoliv chování, které by mohlo vzbuzovat pochybnosti o dodržování povinností • zánik fce viz → ot. 18 (na straně 103) čl. 27 odst. 4 Listiny (4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny (1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. (2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. • omezení jejich podnikatelské a hospodářské činnosti čl. 20 odst. 2 a 3 Listiny (2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. (3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. • omezení jejich práva zakládat politické strany a hnutí a sdružovat se v nich
Prameny zákon ČNR č. 2/1969 Sb. ve znění pozdějších návrhů (→ http://portal.gov.cz) → http://www.vlada.cz/ Ústava ČR (→ http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html) Listina základních práv a svobod (→ http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html) PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda II. díl. Praha : Linde Praha, a.s., 2008. XVIII. Vláda a jiné orgány výkonné moci, §9 Struktura ministerstev a jiných ústředních správních orgánů, s. 573-588. • PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda II. díl. Praha : Linde Praha, a.s., 2008. XVIII. Vláda a jiné orgány výkonné moci, §10 Normotvorba vlády a jiných správních orgánů (část B), s. 592-593. • PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda II. díl. Praha : Linde Praha, a.s., 2008. XVIII. Vláda a jiné orgány výkonné moci, §11 Státní zastupitelství, s. 594 - 599.
• • • • •
Otázka A 20. Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR Historické postavení Prozatímní ústava 1918 • prezident upraven pod zvláštní rubrikou, nezařazen do moci výkonné a nařizovací • jeho úřad trval do doby, kdy podle konečné ústavy bude zvolen nový prezident • prezidenta volilo Národní shromáždění za přítomnosti 2/3 poslanců 2/3 většinou přítomných → volba aklamací (potleskem a voláním) • nacházel-li se mimo hranice/jeho místo bylo uprázdněno → jeho práva vykonávala vláda • k vládním úkonům, které vykonává, je třeba kontrasignace odpovědného člena vlády
Ústava 1920 • Hlava třetí - exekutiva označována jako moc vládní (guvernativa) a výkonná (administrativa) → důsledné oddělení prezidenta a vlády (jakožto vrcholných polit. orgánů) od administrativy (správy, tedy ministerstev a nižších správních úřadů) 116
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.20 Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR • Individuální a republikánský model • Postavení slabé (blízké Fr. prezidentovi x Am. prez.) • Každý úkon moci vládní (či výkonné) potřeboval kontrasignaci člena vlády → převzetí odpovědnosti za neodpovědného prezidenta před Parlamentem • Volen na 7 let Národním shromážděním (3/5 za přítomnosti min. nadpoloviční většiny všech členů), jedno možné znovuzvolení; volitelný byl občan, který dosáhl 35 let • Kompetence • výslovně mu v ústavě nebo v jiných zákonech svěřené (taxativně, enumerativní princip) • zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, právo rozpustit parlament, jmenuje a odvolává ministry, vrchním velitelem branných sil, právo udělovat milost a vyhlašovat amnestii • vše kontrasignované!!! • Nemohl-li vykonávat svůj úřad/(nebyl-li zvolen) → výkon jeho fce náležela vládě, trvá-li to déle než 6 měsíců a usnese-li se na tom vláda (za přítomnosti tří čtvrtin svých členů), NS zvolí náměstka • Trestně stíhán mohl být jen za velezradu, před senátem na obžalobu PS • Formální postavení prezidenta x fakticky silné postavení T. G. Masaryka • Vysoká autorita u lídrů hlavních politických stran, veliký podíl na formování vznikajícího státu…
Ústava 1948 • Kapitola 3. nazvaná Prezident republiky • Postavení prezidenta vychází z Ústavy 1920 • Volen na 7 let Národním shromážděním, min. 35 let, max dvakrát za sebou (to se nevztahovalo na „2. prezidenta ČSR” E. Beneše) • Neodpovědnost z funkce, nutnost kontrasignace; za veškeré úkony odpovídá vláda • Rozsáhlá imunita, stíhán pouze za velezradu, před Národním shromážděním na obžalobu předsednictva NS a trestem byla ztráta funkce a způsobilosti tento úřad znovu nabýt • Opět post náměstka prezidenta, pokud nebyl déle než 6 měsíců schopen vykonávat úřad
Ústava 1960 Hlava čtvrtá Individuální hlava státu, i přes diskuze o kolegiální po vzoru SSSR Prezident v čele státu (nikoliv hlavou státu) Volen Národním shromážděním na 5 let (potřeba 3/5 všech členů) a jemu také odpovědný (proto netřeba kontrasignace jeho aktů), nicméně nebylo v Ústavě stanoveno nic o důsledcích takové odpovědnosti, volitelný byl občan volitelný jako poslanec NS (tedy starší 21 let) • Při uvolnění jeho úřadu/při nevýkonu úřadu ze závažných důvodů příslušel jeho výkon vládě • Funkce spojena s funkcí prvního tajemníka ÚV KSČ • • • •
• Na prvním místě byla však stranická funkce, potom až státní („první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky A. Novotný”)
„Malá Ústava” 1968 • • • • •
Hlava čtvrtá Volen Federálním shromážděním, jemu odpovědný (opět nic o důsledcích takové odpovědnosti) Na 5 let, volitelný byl občan volitelný za poslance Federálního shromáždění ÚZ 50/1975 Sb. → pokud prezident více než 1 rok nemůže vykonávat úřad, může NS zvolit nového prezidenta Zákonodárná iniciativa !!!
1. Hlava státu a. Úprava • Hlava III. Ústavy - Moc výkonná • Zákon o bezpečnosti ČR ( č. 110/1998 Sb.) • JŘ PS (č. 90/1995 Sb.) 117
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.20 Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR • JŘ S (č. 107/1999 Sb.) • Zákon o Kanceláři prezidenta republiky (č. 114/1993 Sb.) • tradice, obyčeje (právo prezidenta být mezi státními činiteli uváděn na prvním místě, je držitelem klíčů od korunovačních klenotů státu) • hodnoty, principy státu (vyjádřené v Ústavě, Listině)
b. Postavení, charakteristika Zařazení prezidenta (před vládu) neodpovídá realitě, ale historickému konceptu, podíl na výkonné moci malý Čl. 54 odst. 1 Ú – Prezident je hlavou státu. X vrcholným orgánem je vláda Čl. 62 Ú - taxativní výčet kompetencí bez kontrasignace Čl. 63 Ú– demonstrativní výčet kompetencí s kontrasignací (člena vlády, odpovědný), ne vše,co je zde zahrnuté, jsou rozhodnutí, přesto u těchto kompetencí musí prezident postupovat společně s vládou • Čl. 54 odst. 3 Ú – neodpovědnost z výkonu funkce • • • •
• • • • •
Povinnost kontrasignace, předsedy vlády (člena) → odpovídá za daný úkon Kontrasignována JEN rozhodnutí, kromě taxativního výčtu v čl. 62 Ústavy Neodpovědnost je ale všestranná, prezident tedy neodpovídá i za ty akty, které nejsou kontrasignovány Vztahuje je se jen na činnost a rozhodování, které se týkají jeho funkce (může tedy odpovídat např. občanskoprávně) Neodpovědnost se nově vztahuje jen do míry, dokud není hrubým porušením Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku
• Čl. 65 Ú - imunita → nelze po dobu výkonu funkce zadržet, trestně stíhat, ani stíhat pro přestupek či jiný správní delikt • imunita nerozlišuje, zda jde o výkon fce či soukromou činnost • od 8. 3. 2013 již v Ústavě již není formulace že stíhání je navždy vyloučeno; zda ano či ne záleží na interpretaci • dr. Kudrna - po skončení fce je možné prezidenta zažalovat i za činy spáchané po dobu výkonu, dokud nejsou promlčeny • Odpovědnost za velezradu a hrubé porušení Ústavy – čl. 65 odst. 2, čl. 87 odst. 1 g) Ú) • Velezrada – jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i demokratickému právnímu řádu (zák. o ÚS); ústavní delikt, nikoli TČ (proto nelze nikoho stíhat za spolupachatelství) • Hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku - ústavní delikt • Soudí ÚS, rozsudek Nálezem ÚS, pro jednání se použije subsidiárně trestní řád • Žaloba Senátu - předkládá 1/3 senátorů, jednání neveřejné, hlasování veřejné podle jmen, pro musí být min. 3/5 přítomných senátorů, do 3 měsíců musí dát souhlas PS (3/5 všech poslanců), jinak je žaloba neplatná • Žalobu lze odvolat do doby, než se ÚS odebere k závěrečné poradě • Prezident má právo si zvolit jednoho či více obhájců • Sankce – ztráta funkce a volitelnosti • Nelze se odvolat, možná je obnova řízení (bývalý prezident už ale nemůže získat zpět ztracený úřad) • Byla-li žaloba podána, řízení pokračuje, i když uplyne volební období nebo prezident podá abdikaci • Původně tam nebylo, že by řízení pokračovalo, uplyne-li volební období → proto zatím jediná žaloba na velezradu (2013, prezident Klaus) skončila bez meritorního rozhodnutí • Prezident nemá zástupce, Ústava nezná osvobození z úřadu • Výjimkou je čl. 66 Ú → Uvolní-li se úřad prezidenta a nový ještě není zvolen či nesložil slib, či nemůže-li prezident ze závažných důvodů svůj úřad vykonávat, a shodne-li se na tom PS i S, přecházejí některé pravomoci na předsedu vlády (kontrasignované pravomoci), některé na předsedu PS (nekontrasignované pravomoci + vyhlášení voleb do Senátu; při rozpuštění PS na předsedu S), 1 pravomoc (vyhlášení voleb do PS) na předsedu Senátu • Není vyčerpán výčet pravomocí prezidenta, některé totiž nepřechází • Žádný ze zastupujících úst. činitelů nepotřebuje k výkonu těchto fcí dalšího aktu (tř. slibu), ujímá se jich usnesením komor/nastalou skutečností (úmrtí či abdikace), nestávají se výkonem těchto fcí součástí exekutivy, ani hlavou státu! • Proti usnesení PS a S může prezident podat návrh na zrušení takového ustanovení k ÚS (pominuly-li takové okolnosti či vůbec nenastaly)
c. Základní pravomoci hlavy státu v mezinárodních vztazích • Zastupuje stát navenek (čl. 63 odst. 1 a) Ú) – jeho právně závazné mezinárodní úkony jsou úkony státu • Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy (čl. 63 odst. 1 b) Ú) 118
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.20 Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR • Výkon suverenity • Sjednávání lze přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy → resortní smlouvy, k ratifikaci není potřeba souhlasu Parlamentu ČR • Prezidentské smlouvy – čl.49 a 10a Ú – k ratifikaci nutný souhlas Parlamentu ČR (či souhlas prostřednictvím referenda) • Přijímá, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí (čl. 63 odst. 1 d) Ú) • Velvyslanci, nunciové, vyslanci… • Kontrasignace • Reprezentuje stát navenek při návštěvách, při vystupování na zasedáních mezin. organizací či shromáždění hlav států - při výkonu zahraniční politiky je povinen dbát obsahu svého slibu, obsah výkonné moci v této oblasti je specifikován kompetenčním zákonem (č. 2/1969 Sb.)
d. Akty prezidenta republiky • Jen ústavní předpis může ukládat hlavě státu povinnosti, tedy i náležitosti, kterými musí být jeho rozhodnutí opatřena, jeho akty jsou ústavními akty, kterými prezident zasahuje do ZM, VM i SM, a to proto, že je hlavou státu • x nicméně při vydávání některých rozhodnutí je svázán s vládou, potřebují totiž ke své perfekci kontrasignaci (z toho vyplývá, že taková rozhodnutí musí být vždy písemná), další možné náležitosti: návrh či souhlas dalšího úst. orgánu (odvolání člena vlády na návrh předsedy vlády), zdůvodnění (u uplatnění veta v legislativním procesu), složení bez výhrad (slibu), složení do rukou (abdikace do rukou předsedy PS) 1. Rozhodnutí • Jmenuje a odvolává vládu, přijímá demisi - VM • Svolává zasedání PS, rozpouští ji; podepisuje nebo vrací zákony – ZM • Ratifikuje, sjednává mezinárodní smlouvy – diplomatická oblast, mezinárodní právo • Jmenování soudců a funkcionářů; milost, amnestie – SM • Rozhodnutí vrchního velitele ozbrojených sil, jmenování generálů – obrana • Udělování vyznamenání… 2. Jiné právní akty • akt, kde vystupuje jako procesní strana u soudu - nevystupuje zde jako rozhodovací orgán • návrh kandidáta na fci ombudsmana - rozhoduje PS 3. Politické akty • Vystoupení v zahraničí
e. Skládání slibů a rezignací do rukou prezidenta • Slib do rukou prezidenta skládají • předseda a členové vlády (čl. 69 Ú) • soudci ÚS (čl. 85 Ú) • prezident a viceprezident NKÚ • Ukončení funkce rezignací do rukou prezidenta • demise vlády a členů vlády – bez kontrasignace, jde o rozhodnutí prezidenta • v ostatních případech jen přijímá jednostranné právní akty, nerozhoduje o platnosti těchto úkonů (jen v případě sporu může osvědčovat, že se uskutečnily), soudci ÚS se vzdávají fce osobně či doručením prohlášení ve formě notářského zápisu do jeho rukou, vice/prezident NKÚ doručením
f. Udělování státních vyznamenání • propůjčuje a uděluje st. vyznamenání (řády a medaile), oceňuje tak zásluhy (za budování svobodné, demokr. společnosti atd); kontrasignace, návrhy podávají obě komory Parlamentu a vláda, prezident může udělit vyznamenání i mimo tyto návrhy • řády lze udělit za zásluhy o stát i těm , kteří nejsou občany ČR
g. Vlajka prezidenta republiky a státní pečeť • Standarta – označuje sídlo za přítomnosti v ČR, označuje dopravní prostředek prezidenta… 119
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.20 Prezident republiky – postavení v ústavním systému ČR • Uchovává pečetidlo státní pečeti
2. Vznik, trvání a zánik funkce prezidenta republiky a. Vznik, volba a zánik funkce • viz → ot. 18 (na straně 103)
b. Funkční období • Trvá 5 let, počítá se ode dne složení slibu, konec dnem který předchází dni volby po 5 letech • Lze prodloužit maximálně o 6 měsíců, podle čl. 10 ÚZ 110/1998 Sb. O bezpečnosti ČR • Není-li možné konat volby ve stanovených lhůtách – stav nouze, ohrožení, válka • Nelze jej odvolat, ani při trvání důvodu v čl. 66 Ú – mezera v Ústavě
3-4. Pravomoci prezidenta • viz → ot. 21 (na straně 121)
5. Sídlo a kancelář prezidenta, ochrana, plat a. Kancelář prezidenta • Zákon č.114/1993 Sb. O Kanceláří prezidenta ČR → je rozpočtovou organizací se samostatnou kapitolou ve st. rozpočtu • Obstarává záležitosti potřebné pro výkon pravomocí, protokolárních povinností a veřejné činnosti prezidenta • Stará se o nemovitý majetek ČR (Pražský hrad, Lány + ostatní nemovitosti, tvořící s nimi jeden funkční celek) → sídlo prezidenta + hospodaří s movitostmi, které souvisí s těmito nemovitostmi historicky/funkčně či souvisí s činností kanceláře; právo hospodaření s těmito nemovitostmi vykonává prostřednictvím příspvkových organizací Správa Pražskéh hradu a Lesní správa Lány • Ze svého rozpočtu vyplácí rentu a paušální náhradu bývalému prezidentu, zajišťuje mu i vozidlo s řidičem (i bez něho) k jeho osobní dispozici • Pečuje o české korunovační klenoty (v chrámu sv. Víta) • V čele kanceláře je vedoucí (zastupuje Kancelář navenek, řídí její činnosti a odpovídá za ni), jmenován/odvoláván prezidentem (stejně tak jmenuje/odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky - to je vojenský útvar ozbrojených sil ČR, který zajišťuje úkoly související s pravomocí prezidenta jako vrchního velitele ozbr. sil, vede agendu Bezpečnostní rady státu), prezident je zmocněn též stanovit vnitřní organizaci Kanceláře a okruh vedoucích pracovníků (které jmenuje a odvolává) • Dle JŘ vlády se jednání schůze účastní i zástupce Kanceláře prezidenta, je zván i na schůzi Legislativní rady vlády • Součástí Kanceláře je útvar Protokol - zajišťuje výkon úst. pravomocí prezidenta jako zástupce státu navenek, např. státní návštěvy, vyřizuje agendu přenášení pravomocí prezidenta sjednávat mezin. smlouvy, zajišťuje uchování pečetidla st. pečeti i agendu st. vyznamenání • Útvar legislativy a práva - připravuje návrhy pro rozhodnutí prezidenta (pro legislativní proces, pro ÚS na zrušení zákonů, pro NSS k zastavení/zrušení polit. strany), připravuje vydání souhlasu k trestnímu stíhání soudců, připravuje a zabezpečuje publikaci rozhodnutí prezidenta o amnestii a vyhlášení voleb
b. Ochrana • Prezidentu přísluší zvláštní ochrana, stát dle mezinárodního práva odpovídá i za bezpečnost hostů hlavy státu • Hradní stráž • Součást ozbrojených sil, zákon č. 219/1990 Sb. O ozbrojených silách • Slouží k ochraně hlavy státu • Vnější ochrana areálu Pražského hradu, vnější ostraha objektů, které jsou dočasným sídlem prezidenta a jeho hostů, organizuje vojenské pocty (hlavně při oficiálních návštěvách představitelů jiných států) • Policie • Nařízení vlády č. 138/1998 Sb. O ochraně ústavních činitelů ČR • Prezidentu náleží trvalá ochrana, v závislosti na bezpečnostní situaci a možné míře ohrožení 120
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.21 Pravomoci prezidenta republiky
c. Plat • Plat, další peněžní náležitosti a naturální plnění • Podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu ústavních činitelů, … (není tedy stanoven zvláštním zákonem, ani pevnou částkou jako v minulosti)
d. Sídlo • Není uvedeno v žádném ústavním zákonu x nepřímo vyplývá ze zákona o Kanceláři prezidenta republiky → sídlem jsou všechny budovy uvedené zde jako majetek ČR (Pražský hrad, zámek Lány a další nemovitosti tvořící s nimi jeden celek)
Aktuálně - přímá volba prezidenta • Novela Ústavy: Ústavní zákon č. http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=z&id=23961 • Zákon o volbě prezidenta republiky (č. 275/2012 Sb.)
71/2012
Sb.
-
Prameny • Pavlíček a kol.: Ústavní právo a státověda II.díl, 2.podstatně rozšířené a dopněné vydání • • • • •
Kapitola XVII. Prezident republiky Kapitola II. Československá ústava z roku 1920 Kapitola VI. Ústava 9.května a další vývoj Kapitola VII. Ústava z roku 1960 Kapitola VIII. Československá federace
• http://dialog.ihned.cz/c1-59468070-jan-kudrna-imunitu-je-spis-treba-rozsirit
Otázka A 21. Pravomoci prezidenta republiky • upraveno především v Ústavě – Hlava III, čl. 62 a 63, dále pak čl. 64-66 čl. 62 Ústavy Bez kontrasignace Prezident republiky a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny, c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení, h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i) podepisuje zákony, j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky, čl. 63 Ústavy S kontrasignací (1) Prezident republiky dále a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, c) je vrchním velitelem ozbrojených sil, d) přijímá vedoucí zastupitelských misí, e) pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, 121
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.21 Pravomoci prezidenta republiky f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, g) jmenuje a povyšuje generály, h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, i) jmenuje soudce, j) nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, k) má právo udělovat amnestii. (2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon. (3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. (4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
Pravomoci prezidenta republiky vůči Parlamentu ČR 1. vyhlašuje volby do PS a Senátu - čl. 63 f) Ú - KONTRASIGNACE • ale musí se řídit čl. 17: (1) Volby do obou komor se konají ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí. (2) Byla-li Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konají se volby do šedesáti dnů po jejím rozpuštění. • kontrasignace premiéra nebo pověřeného člena vlády • volby do Parlamentu vyhlašuje nejpozději 90 dnů před jejich konáním (v případě rozpuštění PS do 50 dnů), vyhlášení voleb uveřejňuje ve Sbírce zákonů • do Senátu též vyhlašuje opakované volby a doplňovací volby (ty se mají konat nejpozději 90 dnů od zániku mandátu senátora, doplňující volby se vyhlašují jen na zbytek volebního období původního senátora) 2. svolává zasedání PS po volbách - čl. 62 b) Ú • svolání zasedání je předpokladem ke svolání ustavující schůze PS • musí svolat tak, aby bylo zasedání zahájeno nejpozději 30. dnem po dni voleb • pokud v této lhůtě prezident zasedání nesvolá, porušil tím ústavní povinnost a PS se sejde sama 3. rozpouští PS - čl. 62 c) Ú • pouze za stanovených podmínek (čl. 35 Ústavy): Článek 35 (1) Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže a) Poslanecká sněmovna nevyslovila důvěru nově jmenované vládě, jejíž předseda byl prezidentem republiky jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, b) Poslanecká sněmovna se neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry, c) zasedání Poslanecké sněmovny bylo přerušeno po dobu delší, než je přípustné, d) Poslanecká sněmovna nebyla po dobu delší tří měsíců způsobilá se usnášet, ačkoliv nebylo její zasedání přerušeno a ačkoliv byla v té době opakovaně svolána ke schůzi. (2) Prezident republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců. (3) Poslaneckou sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před skončením jejího volebního období. • ad odst. 1: prezident může, ale nemusí PS rozpustit a to i v případě třetího neúspěšného pokusu o sestavení vlády (může pověřit další osobu o sestavení vlády, považuje-li to za možné) 1. pravomoci v legislativním procesu – suspenzivní veto • suspenzivní veto – právo vrátit přijatý zákon Parlamentu (neplatí pro ústavní zákon a zákon přijatý ve zkráceném jednání po dobu stavu ohrožení státu nebo v době válečného stavu) • po navrácení zákona prezidentem hlasuje PS o zákonu znovu, je přijat, pokud pro něj hlasuje nadpoloviční většina všech poslanců • své rozhodnutí musí prezident odůvodnit • zákon může vrátit ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy mu byl zákon postoupen (→ rozhodnutí ÚS č. 30/1998 Sb. http:// www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-33-1997) 2. podepisuje zákony • podepisuje všechny zákony včetně zákonů ústavních a v této kompetenci nemůže být zastoupen • podle JŘPS nepodepisuje zákon, proti němuž neúspěšně použil právo veta • V. Klaus některé zákony nepodepsal i přesto, že neuplatnil své veto – platnost těchto zákonů zatím nebyla zpochybněna 122
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.21 Pravomoci prezidenta republiky • je podpis prezidenta pod zákon jeho ústavní povinností? - pravděpodobně ano 3. podepisuje i zákonná opatření Senátu 4. má právo účastnit se schůzí obou komor, jejich výborů a komisí • nemá ústavně zakotvené právo účastnit se vyšetřovací komise PS • na schůzích orgánů komor Parlamentu se může vyjádřit k politickým otázkám a ve svém vystoupení není nijak omezen • na schůzích obou komor sněmoven, výborů a komisí se mu udělí slovo, kdykoli o to požádá • nemá povinnost účastnit se schůzí orgánů komor Parlamentu (kromě zvláštních případů – např. složení slibu) není odpovědný ani Parlamentu, nemůže být proto Parlamentem předvolán 5. ke složení slibu musí být prezident pozván 6. + navrhuje PS dva kandidáty na fci ombudsmana (a dva Senát)
Pravomoci prezidenta republiky vůči vládě a jiným orgánům výkonné moci • prezident nestojí v čele vlády, ČR je stát s parlamentní formou vlády 1. jmenuje a odvolává předsedu vlády a na jeho návrh další členy vlády • prezident může jmenovat po podání demise předsedy vlády kohokoli novým předsedou vlády (měl by ale důvodně předpokládat, že daná osoba má možnost sestavit vládu, která získá důvěru PS) • po volbách - stará vláda podává obligatorně demisi až po ustavující schůzi nové PS • po podání demise má prezident právo 2x vybrat předsedu vlády podle své volby; potřetí pak je vázán návrhem předsedy PS (ten je v této funkci nezastupitelný) • jmenuje členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů JEN na návrh předsedy vlády 2. přijímá složení slibu členů vlády do rukou prezidenta republiky • teprve poté, co předseda vlády složil slib spolu s celou vládou, kterou vytvořil, končí úřední pověření vlády staré 3. pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním její funkce prozatímně až do jmenování nové vlády • toto oprávnění se vztahuje k vládě jako k celku, nelze takhle pověřit jednotlivé ministry • prozatímní vykonávání funkce této vlády končí jmenováním vlády nové (i když by později nezískala důvěru v PS) 4. přijímá demisi předsedy a dalších členů vlády • členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády/ prezident odvolává členy vlády jen na návrh předsedy vlády • předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta • demise předsedy vlády = demise celé vlády • odvolání či přijetí demise se uskutečňuje rozhodnutím prezidenta republiky 5. právo účastnit se schůzí vlády, vyžadovat od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti - čl. 64 odst. 2 Ú • může si zvolit, jakou formou chce být informován – na schůzi vlády nebo písemně/ vláda je pak ústavně povinna poskytnout prezidentovi veškeré informace, o které požádá, a projednat s ním otázky, s nimiž se na ně obrátí • může si jednotlivé členy či celou vládu pozvat do svého sídla (toto pozvání by nebylo schůzí vlády), aby mu podali zprávu – to musí být ale informativního charakteru!, vláda je odpovědná pouze PS, ne prezidentovi • prezident má právo účastnit se schůzí Bezpečnostní rady státu, vyžadovat od ní a jejích členů zprávy a projednávat otázky, které patří do jejich působnosti 6. vrchní velitel ozbrojených sil - čl. 63 odst. 1 c) Ú - KONTRASIGNACE • jmenování a povyšování generálů - čl. 63 odst. 1 g) Ú • jmenovat = z hodnosti nižší než je generál do hodnosti generála x povyšovat = z nižší generálské hodnosti do vyšší generálské hodnosti • je nejvyšším služebním orgánem v ozbrojených silách ČR a svým rozkazem může stanovit rozsah kompetencí dalších orgánů ozbrojených sil (č. 219/1999 Sb.) • ozbrojené síly, jejichž je vrchním velitelem, se dělí na: Armádu, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž • úkoly související s výkonem této pravomoci zajišťuje Vojenská kancelář prezidenta republiky • náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky jmenuje a odvolává prezident – KONTRASIGNACE • schvaluje základní vojenské řády/ propůjčuje čestné nebo historické názvy vojenským útvarům/ propůjčuje bojové zástavy 123
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.21 Pravomoci prezidenta republiky • jmenuje náčelníka Generálního štábu Armády ČR – na návrh vlády a po projednání příslušného výboru PS; náčelník je ale podřízen ministru obrany • podle zákona č. 218/1999 Sb. dále: § 43 Mimořádná opatření za stavu ohrožení státu (1) Po vyhlášení stavu ohrožení státu může prezident republiky na návrh vlády nařídit, aby byli povoláni vojáci v záloze k mimořádné službě v rozsahu podle § 42 písm. a) (3) Mimořádná opatření zrušuje prezident republiky na návrh vlády. §44 Mimořádná opatření za válečného stavu (1) Po vyhlášení válečného stavu prezident republiky na návrh vlády nařizuje mobilizaci ozbrojených sil. (3) Mobilizace se zrušuje demobilizací. Demobilizaci nařizuje prezident republiky na návrh vlády. § 45 Některé právní účinky vyhlášení válečného stavu (2) Prezident republiky může vyzvat vojáky, kteří z důvodů nezávislých na jejich vůli nemohou nastoupit mimořádnou službu podle odstavce 1, aby se přihlásili do ozbrojených sil spojeneckého státu, v němž dlí nebo do něhož se mohou dostat. Vojáci jsou povinni této výzvy uposlechnout. § 54 Vstup občanů do ozbrojených sil jiných států a cizinců do ozbrojených sil (1) Občan smí vstoupit do ozbrojených sil jiných států jen s povolením prezidenta republiky. Žádost podává příslušné územní vojenské správě. (2) Žádost o povolení vstupu do ozbrojených sil jiných států předkládá prezidentovi republiky ministerstvo po projednání s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem zahraničních věcí. (3) Povolení udělené podle odstavce 1 může prezident republiky kdykoli odvolat. Povolení pozbývá platnosti při vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Tím není dotčeno ustanovení § 45 odst. 2. (4) Občan, který má více státních občanství, může vykonávat vojenskou službu v ozbrojených silách jiného státu, jehož je také státním občanem, bez povolení prezidenta republiky. (6) Cizinec může dobrovolně vstoupit do ozbrojených sil jen s povolením prezidenta republiky. Žádost podává ministerstvu, které ji po projednání s Ministerstvem vnitra a Ministerstvem zahraničních věcí předkládá prezidentu republiky. 1. pravomoci k dalším ústředním orgánům - KONTRASIGNACE • na návrh vlády jmenuje/odvolává předsedu Českého statistického úřadu a předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (jmenován na 6 let, ne více než 2x) • na návrh Senátu jmenuje/odvolává předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů (na 5 let, max. dvě po sobě jdoucí období) + na návrh Senátu jmenuje 7 inspektorů Úřadu (na 10 let, i opakovaně)
Pravomoci prezidenta republiky vůči moci soudní • nutno rozlišovat: výkon soudnictví (moc soudcovská/ v této oblasti prezident uděluje milosti a amnestie) x státní správa soudů (jmenovací a odvolací pravomoci prezidenta) 1. jmenuje soudce ÚS - čl. 62 e) Ú • bez kontrasignace • se souhlasem Senátu (pozor, zde častá chyba u zkoušky, studenti prý často říkají „na návrh”, což je špatně – iniciátorem je zde prezident), který se musí vyjádřit do 60 dní, jinak se má za to, že souhlasí; v době, kdy nebyl ustanoven Senát, vykonávala tuto funkci PS • prezident nemůže odvolat soudce ÚS X soudci se mohou vzdát své funkce do rukou prezidenta republiky 2. jmenuje předsedu a místopředsedy ÚS • kromě toho, že je musí jmenovat z řad soudců ÚS, není prezident nikterak omezen 3. jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu • Ústava neomezuje prezidenta v tomto jeho právu na soudce, kteří působí u NS – to ale změnilo kontroverzní rozhodnutí ÚS Pl. ÚS 87/06 – „Prezident republiky je státním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu z řad soudců přidělených k NS platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, po předchozím souhlasu předsedy NS” 4. jmenuje soudce - KONTRASIGNACE • za výběr soudců odpovídá vláda 124
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.21 Pravomoci prezidenta republiky • jmenuje bez časového omezení; podmínky pro jmenování soudce v čl. 93 odst. 2 Ústavy a v zákonech (hl. zákon o soudu a soudcích - č. 6/2002 Sb.) • důvody ukončení funkce soudce jsou obsaženy v zákonech a prezident je nemůže ovlivnit 5. jmenuje a odvolává předsedu a místopředsedu NSS - KONTRASIGNACE • z řad soudců NSS • → Pl. ÚS 18/06 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-18-2006 – odmítnutí principu „kdo jmenuje, ten odvolává” • nález ÚS č. 78/2002 - státní orgán může jen to, co je mu výslovně dovoleno, platí to i pro prezidenta 6. uděluje milost • individuální, vztaženo ke konkrétní osobě • agraciace (prominutí nebo zmírnění uloženého trestu), rehabilitace (zahlazení odsouzení = na výpisu z trestního rejstříku již odsouzení není napsáno, na osobu se hledí, jako by odsouzena nebyla) • osobní právo prezidenta • za tyto akty nikdo nezodpovídá! (prezident k nim totiž nepotřebuje kontrasignaci) x obsahově je toto právo omezeno tím, že ČR je dle ústavních norem demokratickým právním státem, založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana • abolice (zastavení nebo nezahájení trestního stíhání) • od 1. 10. 2012 je nutná kontrasignace • zodpovídá vláda • 2003 prezident svým rozhodnutím zrušil přenesení pravomoci v řízení o udělování milosti z roku 1994 (předtím bylo možné přenést tuto pravomoc na ministerstvo spravedlnosti) - prezident Zeman tuto pravomoc opět přenesl na Ministerstvo spravedlnosti, to provádí jakýsi „předvýběr“ kandidátů 7. uděluje amnestii - KONTRASIGNACE • hromadné promíjení a snižování trestů a právních následků odsouzení a právo nařizovat, aby se trestní řízení nezahajovalo a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo • hromadné, ke skupinám jednotlivců nebo k určitým druhům trestných činů • amnestie má povahu normativního aktu x na rozdíl od zákonů neupravuje budoucí konání subjektů • amnestijní rozhodnutí nemůže být zrušeno • některé skupiny (př. recidivisté) mohou být vyloučení z amnestie • nejen za trestné činy, ale i za přestupky • zodpovídá vláda 8. postavení prezidenta republiky jako účastníka řízení před ÚS: • může podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení pro rozpor s ústavním pořádkem • může v řízení před ÚS namítnout, že důvody podle čl. 66 Ústavy už pominuly nebo nenastaly - viz → ot. 20 (na straně 116) • Senát může proti němu podat žalobu pro velezradu - viz → ot. 20 (na straně 116) 9. může k NSS podat žádost o rozpuštění politické strany či politického hnutí, ale pouze v případě, že tak vláda neučiní do 30 dnů od doručení podnětu k takovým návrhům (může být i vedlejším účastníkem před ÚS, pokud by došlo k přezkoumávání takových rozhodnutí o rozpuštění polit. strany či hnutí)
Pravomoci prezidenta republiky k jiným ústavním orgánům • jmenuje prezidenta a viceprezidenta NKÚ - čl. 62 j) Ú a čl. 97 odst. 2 Ú • na návrh PS (bez kontrasignace) • mohou být odvoláni prezidentem na návrh PS (dle zák. č. 166/1993 Sb., o NKÚ) a to v případech, kdy 6 měsíců nevykonávali svou funkci nebo na základě pravomocného rozhodnutí Kárné komory úřadu - KONTRASIGNACE pro odvolání • jmenuje členy Bankovní rady ČNB - č. 62 k) Ú • počet členů a délka funkčního období stanoví zákon (6 let), bez kontrasignace • můžou být prezidentem odvoláni, ale pouze za podmínek, které jsou výslovně uvedeny (zák. č. 6/1993 Sb.) - KONTRASIGNACE - pro odvolání 125
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.21 Pravomoci prezidenta republiky
Další pravomoci prezidenta republiky • dle čl. 63 odst. 2 Ústavy lze prezidentovi připsat další pravomoci, které nejsou výslovně uvedeny v Ústavě, a to stanovíli tak zákon/ pokud takové pravomoci mají povahu rozhodnutí, pak nutná kontrasignace/ některé pravomoci byly již uvedeny výše, další jsou např. 1. vyhlásit volby do zastupitelstev krajů a do zastupitelstev obcí • • • •
zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů - nejpozději 90 dnů před konáním voleb zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích - nejpozději 90 dnů před jejich konáním zákon č. 62/2003 Sb., o volbách do EP - na základě rozhodnutí Rady EU ústavní zákon č. 515/2002 Sb. - prezident byl zmocněn vyhlásit referendum o přistoupení ČR k EU a vyhlašovat jeho výsledky
2. jmenovat a odvolávat rektory veřejných vysokých škola a jmenovat profesorory (podle zák. č. 111/1998 Sb.) • jmenování a odvolání rektora na návrh akademického senátu veřejné vysoké školy; návrh se podává prostřednictvím ministra školství • jmenování profesorů na návrh vědecké rady vysoké školy podaným prostřednictvím ministra školství 3. jmenování dalších představitelů ústředních správních úřadů, pokud tak stanoví zákon • např. předseda Českého statistického úřadu, předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, předseda a inspektoři Úřadu pro ochranu osobních údajů (viz výše) • Ústava nezakládá možnost, aby prezidentovi republiky byly zákonem uloženy i povinnosti → povinnosti mu mohou být ukládány jen ústavním předpisem x z toho hlediska je sporné ustanovení zák. č. 451/1991 Sb. (platnost prodloužena zák. č. 254/1995 Sb.), uložil totiž prezidentu (původně ČSFR) požádat ministra vnitra o vydání osvědčení o osobách v souvislosti s jmenováním, u kterých jim toto právo přísluší dle zvláštních předpisů
Nálezy ÚS • Pl. ÚS 14/01 • Návrh vlády, aby prezident republiky mohl jmenovat guvernéra a viceguvernéra ČNB jen na základě kontrasignovaného rozhodnutí = ZAMÍTNUTO • Argumentace vlády: Čl. 62 k) Ústavy mluví jen o pravomoci prezidenta jmenovat Bankovní radu ČNB, pravomoc prezidenta jmenovat guvernéra a viceguvernéra ČNB je upravena v zákoně (o ČNB), tudíž by se na ni měl vztahovat čl. 63 odst. 2 ⇒ nutnost kontrasignace • Argumentace prezidenta: V zákoně o ČNB jsou stejně jako funkce (vice)guvernéra ČNB popsány i další funkce všech členů Bankovní rady, takže z argumentace vlády by vlastně vyšlo najevo, že prezident vůbec nemůže jmenovat Bankovní radu bez kontrasignace, pakliže jsou jejich funkce upraveny v zákoně. • ÚS: Vznikla tu ústavní zvyklost - od r. 1993 jmenoval prezident členy Bankovní rady bez kontrasignace, navíc vládě vadí pouze jedno konkrétní jmenování, nikoli všechna ta, která během 7 let této praxe proběhla. Dále argumentuje tím, že zákon o ČNB neupravuje novou jmenovací pravomoc prezidenta republiky, uvádí pouze složení Bankovní rady co do počtu a označení jejích členů. • Pl.ÚS 87/06 • „Kompetenční návrh“ předsedkyně NS Ivy Brožové na zrušení rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování J. Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu = VYHOVĚNO • Jaroslav Bureš byl jmenován do funkce místopředsedy NS, aníž by zároveň byl soudcem tohoto soudu, navíc k tomuto kroku nedala předsedkyně NS soudu souhlas a v zákoně o soudech a soudcích je uvedeno, že NS má pouze jednoho místopředsedu (Bureš se rozhodnutím prezidenta stal druhým). Prezident Klaus se odvolával na Ústavu, kde je stanoveno, že prezident jmenuje „místopředsedy“ NS (tedy v Ústavě se o místopředsedech mluví v plurálu), a na skutečnost, že nikde není uvedeno, že funkcionáře NS musí jmenovat z řad soudců NS. ÚS se ovšem přikloknil k názoru Ivy Brožové a poté, co již v minulosti zrušil jmenování Bureše na funkci soudce NS, zrušil nyní i rozhodnutí prezidenta na jeho jmenování místopředsedou tohoto soudu. ÚS zde tedy rozhodl, že NS má pouze jednoho místopředsedu (kdyby se ÚS přiklonil ke Klausově argumentaci, znamenalo by to, že by jich mohl mít klidně i 70), kterého jmenuje prezident republiky z řad soudců tohoto soudu a ke jmenování je nutný i souhlas předsedy NS s takovýmto kandidátem. 126
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.22 Vláda ČR
Prameny PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda II. díl. Praha : Linde Praha, a.s., 2008. Vztah prezidenta republiky k jiným ústavním orgánům, s. 504-522. PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda II. díl. Praha : Linde Praha, a.s., 2008. Další pravomoci prezidenta republiky, s. 522-523. Ústava ČR zákon č. 218/1999 Sb. Judikatura ÚS: www.soudnisoustava.ic.cz
Otázka A 22. Vláda ČR Postavení vlády v historii Ústava 1918 • • • • • • • • •
O moci vládní a nařizovací moc výkonná a nařizovací patří 17 členné vládě, jejíž předsedy a členy volí Národní shromáždění vláda ze sebe volí náměstka předsedova, který zastupuje předsedu vláda je odpovědna Národnímu shromáždění, které ji může za přítomnosti aspoň poloviny poslanců prostou většinou hlasů odvolati, což se stane vyslovením nedůvěry (návrh na vyslovení nedůvěry musí být podepsán min. 1/4 poslanců) vláda sídlí v Praze vláda určí, který z ministrů řídí jednotlivé úřady vláda kontrasignuje prezidentova rozhodnutí (vždy příslušný člen) nařízení podepisuje ministerský předseda a min. 9 ministrů pokud je prezident mimo stát, vykonává jeho funkce vláda Ústava 1920
• • • • • • • • •
hlava III., Moc vládní a výkonná předsedu a členy vlády jmenuje prezident sídlem je Praha vláda je odpovědna PS, návrh na vyslovení nedůvěry musí být podepsán min. 100 poslanci pokud člen vlády poruší úmyslně/z hrubé nedbalosti ústavní či jiné zákony, je trestně odpovědný, žalovat je oprávněna PS, trestní řízení provádí senát vláda má kompetenci univerzální (pokud neporušuje zákon nebo nezasahuje do rozhodování soudů, pak má volnou ruku) vláda sama rozhoduje, který ministr bude řídit které ministerstvo její normotvorná kompetence patří do oblasti nařizovací (oblast podzákonná) nařízení vláda vydává na základě určitého zákona Ústava 1948
• • • • • •
Ústavní zákon 150/1948 (také Ústava 9.května),kapitola IV. Vláda vláda se skládá z předsedy, jeho náměstků, ministrů a státních tajemníků (ti se od roku 1948 neobsazují) vládu jmenuje prezident republiky a rovněž určuje, který člen vlády řídí které ministerstvo vláda je odpovědna NS, to může vyslovit vládě, ale i jejím jednotlivým členům nedůvěru opět trestní odpovědnost členů vlády, žalobu podává předsednictvo NS, trestní řízení provádí sněmovna vláda může vydávat nařízení se silou zákona (šlo-li o opatření nutná ke splnění první pětiletky) Ústava 1960
• • • • •
hlava V. Vláda vláda je nejvyšší výkonný orgán socialistické republiky vláda je odpovědná NS vláda se skládá z předsedy, místopředsedy a ministrů klíčovou roli hraje předsednictvo vlády (od r. 1953, vyřizuje běžné práce vlády a kontroluje činnost jejich členů) Ústavní zákon o Československé federaci 1968
• Hlava V. Vláda • federální vláda je nejvyšším výkonným orgánem státní moci ČSSR • skládá se z předsedy, místopředsedy a federálních ministrů a státních tajemníků (je-li ministrem Čech, tak st. tajemníkem je Slovák a naopak) • vládu jmenuje prezident republiky • vláda je odpovědna Federálnímu shromáždění, každá z jeho sněmoven jí může vyslovit nedůvěru (či jednotlivým členům) 127
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.22 Vláda ČR • její usnesení k platnosti potřebuje souhlas nadpoloviční většiny všech členů • spolupracuje s vládami obou republik při sjednávání mezinárodních smluv, jejichž provedení patří do působnosti republik • vláda republiky (ČSR a SSR) je nejvyšším výkonným orgánem st. moci republiky • je jmenována předsednictvem národní rady republiky, odpovědna je národní radě • k platnosti jejího usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných členů vlády (za přítomnosti nadpoloviční většiny)
Ústavní postavení vlády • vládní moc je jednou z mocí, pomocí které vykonává lid svoji moc (vedle moci zákonodárné a soudní) • pomocí moci výkonné uplatňuje lid svou vůli při správě věcí veřejných (veřejná, státní správa) • i pro vládu platí obecné principy vyjádřeny v Ústavě a Listině: státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ú a čl. 2 odst. 2 LZPS), vláda musí vždy při výkonu svých pravomocí dbát hodnot demokracie a vyvarovat se stranění jakékoli výlučné ideologii (čl. 2 odst. 1 LZPS) • vláda upravena ve třetí hlavě Ústavy (konkrétně články pod nadpisem Vláda - čl. 67-80), ale také v druhé hlavě Ústavy (o moci zákonodárné) + v zákonu č.110/1998 Sb. o bezpečnosti ČR • vláda je vrcholným orgánem moci výkonné (čl. 67 odst. 1 Ú) • vláda stojí v hierarchii nejvýš (výraz „vrcholný orgán“, ale ve spojitosti se soudní mocí, konkrétně NS, je v čl. 92 Ú) • je ústředím celé exekutivy, celou výkonnou moc a její součásti řídí, sjednocuje, usměrňuje, kontroluje a nese za ni vrcholnou a politickou odpovědnost (čl.68 odst.1 Ú) • dělba státní moci v ČR předpokládá konkurenci i spolupráci orgánů jednotlivých mocí, je zde ale princip vůdčího postavení Parlamentu (parlamentní forma vlády) → trvání vlády se odvozuje od Poslanecké sněmovny (čl. 73 odst. 2 věta druhá Ú) resp. od její důvěry (čl. 73 odst. 2 věta první Ú) • členové vlády však mohou být členy obou komor Parlamentu (nesmí ale zastávat funkci předsedy nebo místopředsedy PS nebo Senátu a nesmí být ani členy parlamentních výborů, komisí nebo vyšetřovací komise- čl. 32 Ústavy)
Vytvoření vlády její trvání a ukončení A. Jmenování předsedy vlády a jejich dalších členů • předsedu vlády a její členy jmenuje prezident republiky a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů (čl.68 odst.2 Ústavy) • předseda a další členové vlády se funkce ujímají jmenováním (čl. 62 písm.a)Ústavy) • předsedou vlády může prezident jmenovat jakoukoli osobu (měla by to však být osoba, která bude schopná získat důvěru PS- proto je nejčastěji jmenován předseda strany, která ve volbách získala nejvíce hlasů), u ostatních členů vlády je prezident vázán návrhem předsedy vlády (→ tvůrcem vlády je vždy předseda, ne prezident!, za složení vlády nese zodpovědnost předseda vlády) • designovaný (předurčený) předseda vlády = osoba, kterou prezident pověřil, aby vedla politická jednání o sestavení vlády, toto pověření Ústava výslovně neupravuje, jde o jednání výlučně politické povahy, nejčastěji je pak formálně jmenován poté, co předloží návrh na předložení vlády (jmenován nakonec být nemusí, pokud se tohoto úkolu vzdá, prezident pověření odvolá, či doporučí prezidentovi jmenovat předsedou vlády někoho jiného), ČR je založena na volné soutěži politic. stran, proto je obsazení vládních křesel ovlivněno výsledkem voleb, resp. politickým složením PS • v čl. 69 Ústavy je slib, který je povinen každý člen vlády složit do rukou prezidenta republiky (se složením slibu však Ústava nespojuje žádné následky. ádné následky nejsou ani u nesložení slibu či složení s výhradou → má se za to, že předseda vlády by měl navrhnout odvolání podle čl. 74 Ústavy) • „dvojvládí” dvou předsedů vlády - pokud prezident jmenuje předsedu vlády v době úřadování dosavadní vlády, která je ve stavu demise → nežádoucí, není jistý rozsah jejich pravomocí a mohlo by dojít ke kolizi (řešením by mohlo být, kdyby se předseda a členové vlády ujímali své fce složením slibu a ne jmenování dle současné úpravy), řeší se to tak, že prezident jmenuje předsedu a bez velké prodlevy i novou vládu, čímž ukončí pověření staré vlády • více viz → ot. 18 (na straně 103)
B. Žádost vlády o důvěru PS • vláda je odpovědná jen PS (čl. 73 odst.2 věta druhá Ústavy) → jde o politickou odpovědnost, která se opírá o dokumenty politické povahy (koaliční dohody či smlouvy, uzavírané mezi polit. stranami za účelem podílu na vládě), je odpovědná jako celek (členové vlády se z výkonu své fce odpovídají předsedovi vlády) • je povinností každé vlády do 30 dnů po jmenování prezidentem republiky předstoupit před PS a požádat ji o vyslovení důvěry (čl. 68 odst. 3 Ústavy) 128
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.22 Vláda ČR • jednání o důvěře upravuje jednací řád PS v části jedenácté • podle § 82 odst.1 zařadí předseda PS žádost o důvěru na pořad její nejbližší schůze • neprodleně jsou vyrozuměny kluby a výbory • je nutná přítomnost alespoň 1/3 poslanců (min.67) a o souhlasu rozhodne nadpoloviční většina přítomných poslanců • pokud důvěru nedostane, oznámí to předseda PS prezidentovi, aby mohl přijmout demisi (čl.73 odst. 2 a 3 Ústavy), případně vládu odvolat (čl. 75 Ústavy) a pověřit ji vykonáváním jejich funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády (čl. 62 písm. d) Ústavy) • menšinová vláda - zejména při vyrovnaných volebních výsledcích (nedovolujících stranám programově blízkým vytvořit v PS nadpoloviční většinu), kdy absence dostatečného počtu poslanců z opozičních stran (chtějí alespoň nějakou vládu než žádnou) umožňuje vytvořit většinu, která by byla při účasti těchto poslanců byla menšinou • pokud vláda nezíská důvěru, pak se postup opakuje (tzn. prezident jmenuje znovu předsedu vlády a ostatní členy, tato vláda opět do 30ti dnů požádá PS o důvěru) • pokud ani na druhý pokus vláda důvěru nezíská, jmenuje prezident předsedu vlády na návrh předsedy PS (čl. 68 odst. 4 Ústavy)-→ i tato vláda musí předstoupit před PS s žádostí o důvěru. Pokud ani tato vláda důvěru nezíská, pak může prezident PS rozpustit (čl. 35 odst. 1 písm. a)Ústavy) • PS rozpustit ale nemusí, může hledat jiná řešení • k rozpuštění PS nepotřebuje prezident kontrasignaci (čl. 62 písm. c) ) • volby do PS se konají do 60ti dnů od jejího rozpuštění, k tomuto kroku prezident potřebuje kontrasignaci předsedy vlády (v demisi po nevyslovení důvěry, ale vykonává fce prozatímně- měl by se však řídit čl. 17 odst. 2) • vláda může o vyslovení důvěry požádat kdykoliv znovu podle čl. 71 Ústavy z jakýkoliv důvodu (nejčastěji proto, že si není jistá, zda ještě má oporu u většiny PS) • předseda PS svolá schůzi tak, aby byla žádost projednána do 14 dnů a na vyslovení důvěry je třeba nadpoloviční většiny přítomných poslanců • „úřednická vláda” - jmenována v době krize, kdy nelze dosáhnout dohody polit. stran (padne vláda), její členové nevystupují jako zástupci jednotlivých polit. stran (ani nemusí být jejich členy), také musí získat důvěru PS, jmenování je dočasné (většinou do konání voleb do PS)
C. demise vlády a předsedy vlády. Odvolání vlády • vláda může podat demisi kdykoliv z vlastní vůle (fakultativní demise), jsou ale stanoveny i případy kdy musí (demise obligatorní). K případům obligatorní demise patří: 1. čl. 73 odst. 2 věta druhá zakládá povinnost vlády podat demisi vždy po ustavující schůzi nově znolené PS (-→ vláda je spjata s trváním PS) 2. podle čl. 73 odst. 2 věta druhá je vláda povinna podat demisi v případě, že jí PS sněmovna odepřela vyslovit důvěru 3. vláda je povinna podat demisi pokud ji byla vyslovena nedůvěra (čl. 72 Ústavy) • x Potřeba odlišit nevyslovení důvěry a vyslovení nedůvěry!! • Iniciativa vyslovení nedůvěry je na PS (resp. skupině poslanců), o důvěru žádá sama vláda • návrh o vyslovení nedůvěry může písemně podat skupina 5O poslanců a pro přijetí musí být nadpoloviční většina všech poslanců - tedy 101 hlasů • pokud byla vládě vyslovena nedůvěra, musí podat demisi • prezident vládu odvolá, pokud nepodala demisi, ač ji byla povinna podat • více viz → ot. 18 (na straně 103)
Složení vlády a postavení jejich členů • vláda se skládá z předsedy vlády, místopředsedů vlády a ministrů (čl. 67 odst.2 Ústavy) • vláda je orgánem kolegiálním a rozhoduje ve sboru • podle čl. 68 odst.5 Ústavy jsou členové vlády pověřeni řízením určitého ministerstva nebo jiného úřadu (ministr bez portfeje=ministr, který není pověřen řízením ministerstva x na druhou stranu jeden člen vlády může být pověřen současně řízením více ministerstev) • Ústava ani jiný zákon nestanoví počet členů vlády, ten závisí zcela na předsedovi vlády (ten je veden politickými dohodami, na jejichž základě je vláda sestavena) 1. Předseda vlády • klíčové postavení (organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem,.. čl. 77 odst.1 Ústavy) 129
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.22 Vláda ČR • má postavení jako osoba, která stojí v čele vlády, a zároveň jako samostatný ústavní činitel • výkon dalších činností mu může svěřit jen Ústava či zákon - vláda samotná mu nemůže svěřit další pravomoci, stejně tak si předseda sám nemůže na sebe vztáhnout výkon pravomocí, které náleží celé vládě • pravomoci, kde má samostatné ústavní postavení (v zásadě je v nich nezastupitelný): spolupodepisuje rozhodnutí prezidenta republiky podle čl. 63 odst. 1 a odst.2 Ústavy vykonává pravomoci prezidenta republiky za podmínek čl.66 Ústavy podepisuje právní předpisy- ústavní zákony, zákony a nařízení vlády (též zákonná opatření Senátu) vyhlašuje nouzový stav při nebezpečí z prodlení(podle čl.5 odst. 3 zákona č. 110/1998 Sb.), toto jeho rozhodnutí musí vláda do 24 hodin schválit, jinak je zrušeno • dále navrhuje jmenování ministrů, navrhuje jejich pověření řízením ministerstev/jiných úřadů, předává demisi jednotlivých členů vlády • je zastupitelný jen místopředsedou nebo jiným pověřeným členem vlády (a to zpravidla pro ty úkony, které činí jako osoba stojící v čele vlády) • vláda trvá v osobě svého předsedy (změny ve složení vlády přestavují její rekonstrukci, nejde o novou vládu, zůstává-li předseda, takto obměněná vláda není povinna předstoupit před PS s novou žádostí o vyslovení důvěry) • • • •
2. Ostatní členové vlády • místopředsedové a ministři • setrvání jakékoli osoby ve vládě je na vůli předsedy: • a) předseda má právo člena vlády kdykoliv odvolat a to z jakéhokoliv důvodu • b) pokud se člen vlády rozhodne pro demisi, pak ji podává do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády, který demisi nemusí ihned podat, ale nejprv s dotyčným členem vlády jednat a pokusit se jej přesvědčit k zpětvzetí demise (prezident nemusí demisi hned přijmout, nemá stanovenou žádnou lhůtu, či ji nemusí vůbec přijmout) • Místopředsedové • Ústava užitím plurálu předpokládá, že jich bude více než jeden • při rozhodování ve vládě nemají více práv než ostatní členové, nejsou jim nadřízeni • plní koordinační úlohu (stanoveno jednacím řádem vlády, který je v závislosti na složení vlády aktuálně upravován)
Práva a povinnosti každého člena vlády • ze slibu vyplývá: být věrný České republice, zachovat Ústavu a zákony a uvádět je v život, zastávat svůj úřad svědomitě, nezneužít svého postavení • zákon 159/2006 Sb. o střetu zájmů (=střet zájmů veřejných a osobních; veřejný činitel by neměl upřednostňovat zájem osobní) vymezuje blíže činnosti, které jsou členům vlády zakázány, protože jejich povaha odporuje výkonu takové fce → je zakázáno využít svého postavení k získání majetkového nebo jiného prospěchu, odvolávat se na svou funkci v záležitostech, které souvisejí se zájmy osobními, dát za úplatu nebo jinou výhodu ke komerčním reklamním účelům svolení k uvedení svého jména ve spojení s vykonávanou funkcí,.. • dle tohoto zákona členové vlády navíc nesmějí na rozdíl od poslanců a senátorů: podnikat, být statutárním orgánem nebo členem statutárního/řídícího/dozorčího/kontrolního orgánu podnikající právnické osoby, nesmí být v pracovněprávním nebo ve služebním poměru, nejde-li o vztah, ve kterém působí jako veřejný funkcionář; takové činnosti jsou povinni ukončit nejpozději do 30 dnů od zahájení výkonu své fce, dále po dobu 1 roku od skončení této fce se nesmí stát společníkem nebo působit v orgánech podnikající právnické osoby nebo uzavřít pracovněprávní vztah se podnikajícím zaměstnavatelem, pokud taková PO či zaměstnavatel provádí v posledních 3 letech uzavřeli smlouvu se státem o nadlimitní veřejné zakázce a daný bývalý veřejný funkcionář se podílel na rozhodování o takové smlouvě • podávají čestným prohlášením oznámení o osobním zájmu, o majetku, o příjmech, darech a závazcích a o činnostech, a to mandátovému a imunitnímu výboru PS (či Senátu, je-li zároveň senátorem), každoročně do 30. 6. následujícího kalendářního roku • fce člena vlády je veřejnou fcí, není v pracovněprávním, ani ve služebním poměru státního zaměstnance, odměňováni jsou dle zákona č. 236/1995 Sb.
Činnost vlády a způsob jednání vlády • Ústava nevypočítává záležitosti, o nichž vláda rozhoduje → vláda není ústavně omezena ve své působnosti v rámci moci výkonné na určitou věcně vymezenou oblast, její působnost však může vymezit zákon • programové prohlášení vlády = obecný dokument vyjadřující konkrétní politické zaměření vlády, předkládá se s první žádostí vlády o důvěru, není to ale ústavní povinností vlády, jde jen o ústavní zvyklost (PS se usnáší jen o žádosti o vyslovení důvěry) 130
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.22 Vláda ČR • hlavním dokumentem v legislativní oblasti je plán legislativních prací vlády (návrhy zákonů, které vláda hodlá předložit PS, je zde uvedeno ministerstvo zodpovědné za přípravu daného návrhu zákona = tzv. gestor, termín předložení k projednání vládě a termín předpokládaného nabytí účinnosti), pro celé volební období či kratší část zpravidla s roční aktualizací • koncepční a strategické dokumenty - vláda zkoumá společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzuje výsledky, vypracovává koncepce řešení, prostřednictvím těchto koncepcí vláda plánuje reformy, považuje-li vláda některou koncepci za zcela zásadní pro další směřování státu, může jí předložit PS k projednání • vláda rozhoduje ve sboru a to nadpoloviční většinou hlasů všech svých členů (je to zároveň usnášeníschopnost - ta není stanovena v Ústavě, podrobná pravidla v Jednacím řádu vlády- soubor interních procesních norem, pomocí nichž vláda organizuje svoji činnost) • činnost ministerstev a ostatních úředních orgánů státní správy řídí, kontroluje a sjednocuje vláda ČR (podle zákona ČNR č. 2/1969) • člen vlády se může nechat zastoupit jiným členem či svým náměstkem (např. vůči komoře Parlamentu, pokud není výslovně vyžadována jeho přítomnost), není to možné u hlasování o usnesení!! • schůze vlády jsou neveřejné (podle čl.64 odst.2 Ústavy se jich může zúčastnit prezident, podle zákona např. guvernér ČNB nebo předseda ČSÚ), dále se jich mohou účastnit osoby určené předsedou vlády a osoby, kterým dá souhlas vláda (při projednávání určitého bodu) • vláda přijímá usnesení (nadpoloviční většina všech jejich členů; usnesení je závazné pro všechny členy vlády, pro ministerstva a jiné správní orgány a orgány veřejné moci, které vykonávají státní správu přímo nebo přeneseně) x usnesení vlády však nejsou právními předpisy -→ nejsou obecně závazná! • původně vnitřním orgánem vlády bylo předsednictvo (z předsedy a místopředsedů), plnilo koordinační a iniciativní funkci, bylo zrušeno 2006, dále si vláda zřizuje poradní orgány - rady či výbory (složené z členů vlády a dalších odborníků), v čele člen vlády nebo zmocněnec, řídí se statutem, který schvaluje vláda, patří sem např.: Bezpečnostní rada státu, Legislativní rada, Rada pro lidská práva, dále Výbor pro EU • zmocněnec vlády = osoba, která není členem vlády, pověřená k tomu, aby pro její potřeby vykonávala určitou činnost
Vztah vlády a předsedy vlády k prezidentu republiky 1. podle čl. 62 Ústavy je prezident v některých činnostech autonomní na vládě X k rozhodnutím podle čl. 63 odst. 1 a odst. 2 Ústavy potřebuje ale spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena (kontrasignace, například: Vyhlašuje volby do PS a Senátu, jmenuje soudce,..), je podmínkou platnosti takového rozhodnutí -→ okamžikem spolupodpisu přechází odpovědnost na vládu (čl.63 odst.4 Ústavy) 2. čl. 66 Ústavy stanovuje, že předseda vlády vykonává některé pravomoci prezidenta pokud: • se úřad prezidenta uvolnil a ještě není zvolen nový (či ještě nesložil slib) • nemůže-li prezident ze závažných důvodů svůj úřad vykonávat • tato rozhodnutí jsou podepisována jen předsedou vlády (předseda nevstupuje totiž do úřadu hlavy státu, ale naopak - výkon vyjmenovaných pravomocí přechází dočasně na předsedu) 3. účast vlády při sjednání mezinárodních smluv • čl. 63 odst. 1 písm. b)- pravomoc sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy svěřuje Ústava prezidentovi (ale vyžaduje se spolupodpis předsedy vlády) • sjednání smluv může přenést prezident na vládu či s jejím souhlasem na jednotlivého člena → podle rozhodnutí prezidenta republiky č. 144/1993 prezident republiky přenesl: • na vládu sjednávání a schvalování mez. smluv dvoustranných a mnohostranných, které nevyžadují souhlas Parlamentu • na člena vlády sjednávání a schvalování dvoustranných a mnohostranných smluv, které svým významem nepřesahují rámec působnosti ústředních orgánů státní správy • přípravu a projednání návrhu na sjednání smlouvy zabezpečuje ministerstvo (gestor), do jehož působnosti náleží otázky, které se mají upravit smlouvou, zpracuje návrh směrnice (zdůvodnění účelnosti smlouvy, dopad na st. rozpočet, zda půjde o prezidentskou/vládní/rezortní smlouvu) • má-li být sjednána prezidentská smlouva, zašle gestor k zaujetí stanoviska návrh před předložením vládě všem jejím členům a vedoucím dalších orgánů st. správy, předsedovi Leigslativní rady vlády a prezidentu, pro informaci i předsedům zahraničních výborů PS a Senátu, stanovisko musí být gestorovi zasláno písemně do 15 dnů od doručení; vysloví-li ÚS, že smlouva je v rozporu s úst. pořádkem či v případě nesouhlasu některé komory Parlamentu s její ratifikací, informuje gestor okamžitě vládu a navrhne další postup • zásady postupu vlády a orgánů, v jejichž čele stojí člen vlády, jsou vyjádřeny ve Směrnici vlády pro sjednávání, vnitrostátní projednávání, provádění a ukončování platnosti mezinárodních smluv (2004)
Vztah vlády k Parlamentu Účast vlády na zákonodárném procesu 131
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.22 Vláda ČR 1. vláda může podat PS návrh zákona (č.41 Ústavy) 2. vláda se k návrhům zákona (které nenavrhla ona sama) má právo do 30ti dnů od doručení vyjádřit • s touto žádostí se na vládu obrací předseda PS • vláda souhlasí, nesouhlasí nebo doporučí změny; pokud se nevyjádřila, pak se má za to, že se vyjádřila kladně • její stanovisko ale není pro Parlament závazné 3. vláda může s vládním návrhem zákona spojit žádost o vyslovení důvěry (PS má lhůtu 3 měsíců, aby se o daném návrhu usnesla) • • • •
pokud návrh není do 3 měsíců projednán, nemusí vláda podat demisi (a prezident může PS rozpustit) stačí přijetí jakéhokoliv usnesení PS pokud vysloví souhlas, má se za to, že byla vyslovena důvěra je-li návrh zamítnut, musí vláda demisi podat
4. pouze vláda podává návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu (usnáší se o nich pouze PS, čl. 42 Ústavy) 5. vláda má nástroje k urychlení legislativního procesu: • v době, kdy je PS rozpuštěna, může podle čl. 33 Ústavy navrhnout Senátu přijetí zákonného opatření • návrh vlády na vyhlášení stavu legislativní nouze (§99 JŘ), vyhlašuje jej předseda PS (a současně může na žádost vlády rozhodnout, že předložený vládní návrh zákona bude projednán ve zkráceném jednání) • vládní návrh zákona může být zkráceně projednán, jde-li o provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN či akce k zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti • možnost navrhnout zkrácené jednání vládního návrhu také v případě stavu ohrožení státu, válečného stavu • je-li navrhovatelem zákona, tak může navrhnout, aby PS s návrhem vyslovila souhlas již v 1. čtení • předseda vlády podepisuje přijaté zákony, vláda zajišťuje vyhlašování ve Sbírce zákonů prostřednictvím Ministerstva vnitra
Účast člena vlády při jednání komor Parlamentu a jejich orgánů • člen vlády má podle čl. 38 odst.1 Ústavy právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí, udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá, nesmí mu být odepřen přístup - to platí i pro neveřejná (uzavřená) jednání (naopak na návrh vlády se komora může usnést, že její schůze či část bude neveřejná, především mají-li se projednávat utajované otázky týkající se obrany a bezpečnosti) • vůči PS je v čl.38 odst.2 Ústavy založena povinnost člena vlády osobně se dostavit na schůzi PS a to na základě jejího usnesení (platí i pro schůze výborů, komise nebo vyšetřovací komise PS, zde se ale může dát zastupovat, není-li výslovně požadována jeho osobní účast) • vůči Senátu tato povinnost stanovena není Kontrola vlády • PS ustavuje jako své orgány různé stále komise, které dohlíží nad zákonností postupů různých složek exekutivy • podle čl.30 Ústavy JEN PS může zřídit vyšetřovací komisi pro vyšetření věci veřejného zájmu, pokud to navrhne alespoň 1/5 poslanců • od 2006 povinně ustavován kontrolní výbor, aniž by byla zákonem stanovena jeho působnost • PS může vládě ukládat obecné úkoly, při nesplnění z nich může vyvodit politickou odpovědnost, neváže ale budoucí vlády, pokud je nepřevezme nová PS • poslanci podle čl. 53 mohou interpelovat vládu nebo člena vlády • povinnost odpovědět na interpelaci do 30ti dnů • JŘ PS rozlišuje interpelace ústní (§111) - podané na schůzi PS, nebo písemné (§112) - podané přes předsedu PS Citační právo • = doplněk práva na interpelaci; poslanci i senátoři (!), stejně tak orgány obou komor mohou požadovat informace a vysvětlení potřebná pro výkon jejich mandátu • členové vlády a vedoucí správních úřadů jsou povinni informace/vysvětlení poskytnout do 30 dnů (nebrání-li jim v tom mlčenlivost či zákaz zveřejnění) • novelou ústavy účinnou od roku 2002 je vláda zavázána pravidelně a předem informovat Parlament (tedy i Senát!) o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství ČR v mezinárodní organizaci nebo instituci, na kterou byly mezinárodní smlouvou přeneseny některé pravomoci státních orgánů ČR + vláda je povinna PS předkládat prostřednictvím jejího výboru pro evropské záležitosti návrhy aktů EU se svým předběžným stanoviskem (právní akty musí překládat v době, kdy jsou překládána Radě EU) + vláda předkládá tomuto výboru k projednání i personální nominace (na evropského komisaře, soudce SD EU..) 132
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.22 Vláda ČR
Vztah vlády k moci soudní • neslučitelnost funkce soudce s jakoukoli funkcí ve veřejné správě (čl.83 odst.3) • vláda odpovídá za jmenování soudců obecných soudů • ty sice jmenuje prezident, ale se spolupodpisem předsedy vlády nebo jím pověřeného člena • aby soudci mohli řádně plnit své funkce, je třeba zabezpečit soudy po personální, organizační, hospodářské, materiální a finanční stránce → to je úkolem státní správy soudů, kterou vykonává Ministerstvo spravedlnosti jakožto ústřední orgán (dalšími orgány jsou předsedové a místopředsedové soudů), vyřizuje tak i stížnosti na postup vrchních a krajských soudů (při průtazích řízení, nevhodném chování předsedy soudu) • jmenování soudců Ústavního soudu jde mimo kompetence vlády (jmenuje je prezident bez kontrasignace), vláda může být jen navrhovatelem na zahájení některého řízení • vláda je povinna podat návrh na zahájení řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro ČR závazné (čl. 87 odst. 1 písm. i) ), pokud tento mezinárodní soud shledá, že byl zásahem orgánu veřejné moci porušen závazek, který pro ČR vyplývá z mezinárodní smlouvy, vláda musí pak podat návrh na zrušení takového pr. předpisu či jeho ustanovení, které takový závazek porušuje a nelze-li změny dosáhnout jinak • vláda může navrhnout zrušení podzákonného právního předpisu (čl. 87 odst.1 písm.b) Ústavy) • vláda může jako orgán moci výkonné podle zákona č. 131/2002 Sb. podat návrh na zahájení řízení kvůli kladnému nebo zápornému kompetenčnímu sporu o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí, jehož stranami jsou soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy • kompetenční spor projednává zvláštní senát složený ze 3 soudců NS a 3 soudců NSS • X jsou-li stranami správní úřad a orgán samosprávy či ústřední správní úřady navzájem, rozhoduje o tomto sporu NSS
Vztah vlády k územní samosprávě • čl. 101 odst.4 Ústavy: stát může zasahovat do činnosti územních samosprávních celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona (tedy dodržování zákonnosti při výkonu veřejné moci) a jen způsobem stanoveným zákonem • mezi mocí výkonnou a územní samosprávou není vztah nadřazenosti a podřazenosti -→ vláda nemůže svými usneseními zavazovat orgány krajů a obcí (pokud jde o výkon samosprávy; pokud jde o výkon státní správy, který byl zákonem svěřen orgánům územní samosprávy, pak vláda kraje i obce svými usneseními zavazuje) • nad výkonem samosprávy (ve smyslu samostatné působnosti) vykonává kontrolu Ministerstvo vnitra, shledá-li nezákonný postup orgánů obce/kraje, předloží starosta/hejtman zastupitelstvu návrh na opatření k odstranění jeho důsledků, sdělení o způsobu nápravy se vyvěsí na úřední desce úřadu • MV též vykonává dozor nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek zastupitelstev obcí, krajů a hl. města Prahy, pokud taková vyhláška odporuje zákonu, vyzve MV dotyčný územní samosprávný celek ke zjednání nápravy, při nečinnosti po 60 dnech pozastaví účnnost takové vyhlášky a znovu stanoví lhůtu ke zjednání nápravy, při opětovné nereakci (či nepodání opravného prostředku = rozkladu proti rozhodnutí MV) MV do 30 dnů podá návrh ÚS ke zrušení této vyhlášky • orgány územní samosprávy jsou při výkonu přenesené působnosti podřízeny příslušnému ministerstvu (aby byl zajištěn jednotný výkon státní správy) • nařízení kraje a nařízení obce = právní předpisy orgánů samosprávy, n ad jejichž vydáváním vykonává dozor krajský úřad (u nařízení obcí) a věcně příslušné ministerstvo, popř. jiný ústřední správní úřad (u nařízení kraje/hl. města Prahy) • vláda vydává právní předpisy a směrnice (publikovány ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí)+ usnesení vlády → předpisy, směrnice i usnesení jsou pro obce a kraje závazné při výkonu st. správy (nesmí jim však stanovovat povinnosti, pokud nejsou zároveň stanoveny zákonem)
Normotvorba vlády ČR • vláda vydává nařízení k provedení zákona a v jeho mezích → jedná se o oprávnění k druhotné, prováděcí podzákonné normotvorbě (secundum et intra legem • účelem nařízení je rozvést zákon do větších podrobností a uvádět jej v život • nařízení musí být obecné (dopadat na neurčitou skupinu adresátů) • nařízení jsou vyhlašována ve Sbírce zákonů • nařízení vlády bez vazby na zákon (tj. vedle zákona, praeter legem) jsou vyločena, není třeba k tomuto provedení výslovného zmocnění, vláda k tomu má oprávnění přímo z Ústavy → generální zmocnění • nařízení musí být založeno na určitém zákoně • nařízení vlády proti zákonům (contra legem) jsou také vyloučena, neboť nařízením vlády nelze měnit platný zákon • účinnost zákona může být závislá na vydání nařízení vlády 133
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky • načízení vlády zůstává platné a účinné i poté, co byl zákon zrušen nebo novelizován (je možno se domáhat u ÚS zrušení nařízení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy) • nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády (čl. 78 věta 2 Ústavy) • normotvorná činnost vlády se řídí Legislativními pravidly vlády, vláda též přijala Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii (z roku 2005) - stanovuje postup ministerstev a ostatních orgánů státní správy (dále jen „orgány státní správy”) při plnění těchto závazků
Struktura ministerstev a jiných ústředních správních orgánů • viz → ot. 19 (na straně 110)
Nálezy ÚS • Pl. ÚS 52/03 • Návrh skupiny poslanců na zrušení vyhlášky, jež rušila jinou, na základě již neexistujícícho zmocňovacího zákonného ustanovení vyhlášenou, vyhlášku. = ZAMÍTNUTO • Poslancům se nelíbilo, že tato vyhláška, jež rušila vyhlášku jinou, byla vydána bez zákonného zmocnění. • ÚS: Také po zrušení zákonného zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu příslušný exekutivní orgán disponuje normotvornou pravomocí, nicméně pouze pravomocí takovou úpravu derogovat, a protože šlo o zrušující akt, jenž nepotřeboval zákonné, kompetenční vymezení. Zákonodárce nemůže exekutivu zmocnit k derogaci podzákonného právního předpisu (vyhláška, nařízení), jelikož by tím porušil dělbu moci, možnost derogovat takový předpis je „výsostním“ právem exekutivy. • ÚS se k problematice vyhlášek vyhlášených na základě již neexistujícího zákonného ustanovení vyjádřil takto: „pokud zákonodárce zruší příslušné zmocňovací ustanovení zákona, nelze totiž sice hovořit o tom, že taková derogace rovněž bez dalšího vyvolává formální derogaci prováděcích právních předpisů, je však třeba v takové situaci vždy zkoumat materiální předpoklady existence a působení (účinnosti) takového odvozeného právního předpisu. Takový právní předpis - dokud nebude formálněprávně zrušen jiným normativním právním aktem - sice zůstává platným právním předpisem, při jeho aplikaci je však třeba přihlížet ke skutečnosti, že zde chybí materiální předpoklad působení takového předpisu, tedy konkrétní zákonné zmocnění.“ Lze tedy říci, že zrušením zákonného zmocnění k ukládání povinností v právním předpisu obce bez náhrady nedochází k zániku platnosti tohoto právního předpisu, nicméně tento předpis nebude nadále aplikovatelný.
Prameny 1. Učebnice Ústavní právo a státověda 2.díl (Václav Pavlíček a kolektiv, 2.vydání), str. 30, 63,204-205, 212, 227 str. 528-594 2. 10. přednáška ÚP, 1.ročník, letní semestr - Ústava 1918, 1920, 1948, 1960 a ústavní zákon 1968
Otázka A 23. Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky Právní úprava v ČR • Ústava - 4.hlava (Moc soudní) • LZPS - 5.hlava (Právo na soudní a jinou právní ochranu) • 2 důležité zákony pro moc soudní • 6/2002 Sb., o soudech a soudcích – soustava soudů, zásady činnosti, organizace soudů, ustanovování soudců a přísedících, zánik funkce soudce a přísedícího, postavení soudců… • 182/1993 Sb., o Ústavním soudu – viz příslušná otázka • Ostatní zákony • 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců – věci kolem kárného řízení • 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících Státního zastupitelství • 159/2006 Sb., o střetu zájmů 134
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky • • • •
236/1995 Sb., o platu soudců 99/1963 Sb. - Občanský soudní řád 141/1961 Sb. - Trestní soudní řád 150/2002 Sb. - Správní soudní řád (je nutné chápat ho jako lex specialis ve vztahu k zákonu o soudech a soudcích)
• K činnosti soudů se vztahuje bohatá judikatura ÚS, vydal několik nálezů vztahujících se k zákonu o soudech a soudcích, společné těmto nálezům je zdůrazňování nezávislosti soudů a oddělení soudů od státní správy
Obecně o soudní moci • soudnictví je specifická činnost státu, při níž k tomu určené, na ostatních složkách státního mechanismu nezávislé, orgány státu garantují a naplňují spravedlnost tím, že poskytují ochranu fyzickým i právnickým osobám • základem soudnictví je rozhodování o dodržování a porušování právních norem • soudnictví je funkcí státu, může existovat pouze ve vazbě na stát, pomocí vytvoření soudů jako specifických orgánů státu • soudy rozhodují spory o právo, vyslovují vinu za porušení práva a udělují tresty i proti vůli účastníků • rozhodnutí soudů jsou závazná a jsou vynutitelná státní mocí • stát musí soudnictví obligatorně zajišťovat, pokud by nezajistil efektivní fungování → odmítnutí spravedlnosti, svémoc • soudní kraj a samosprávný kraj se územně nekryjí!!
Vývoj soudní moci • Řecko a Řím • systém soudnictví s moderními prvky • Aristoteles : Ústava (už v této době soudci ustavováni losem = pro nezávislost) • Středověk • existence jediné státní moci v rukou absolutistického vládce – ten byl nejvyšší zákonodárce, vykonavatel i soudce = monismus moci • 17. a 18. století • státní moc se rozdělila na několik subjektů → vyčlenění soudnictví • význam pro soudnictví má jednoznačně dělba moci (Článek „O duchu zákonů” - Montesquieu – je tam ta klasická dělba moci) • moci na sobě musí být nezávislé a musí být oddělené ⇒ kontrola moci a ochrana proti zneužití moci • koncipoval to dále i systémem „brzd a protivah” - nestačí, aby byly oddělené moci, ale musí být mezi nimi jak kontrola, tak i nezávislost • 18. a 19. století • soudnictví jako specifická forma státu až se vznikem moderního státu • existují dvě koncepce: 1. britské pojetí – soudnictví se výrazně odlišuje od obou jiných mocí • Vychází z Rule of law = panství práva nad státem, vzniká střetáním moci krále a Parlamentu • znaky: 1) vázanost státu právem; 2) není trestu bez zákona; 3) člověk je vždy subjekem práva 2. francouzské pojetí – soudnictví je součástí moci výkonné • Osvícenský absolutismus a konstitucionalismus • vznik odděleného a nezávislého soudnictví v kontinentální Evropě • vznik právního a ústavního státu • 20.století • posilování soudnictví, vzniká ústavní a správní soudnictví • 21.století • nebezpečí vzniku justičního státu
Soudní systémy • Kontinentální • soudy nalézají právo, rozhodují v konkrétních věcech, kauzu posuzují podle obecně závazných pravidel - zákonů 135
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky • Angloamerický • soudy při nalézání práva též právo tvoří, využívají precedenty
Úkoly soudnictví 1. rozhodovat o občanských a trestních věcech • pomocí občanských (civilních), trestních, specializovaných (obchodní, pracovní, finanční, vojenské ) a vyjímečných (stanný) soudů 2. zajišťovat ochranu základních práv a svobod • před veřejnou mocí, pomocí ústavního soudu 3. zajišťovat kontrolu ústavnosti státních aktů • také ústavnost konání představitelů státní moci • impeachment = obžaloba z velezrady, ze špatného výkonu funkce 4. zajišťovat kontrolu zákonnosti aktů státní správy • správní soudnictví
Výkon soudnictví = organizační způsob rozhodování, rozhoduje : 1. samosoudce • měl by to být vždy soudce z povolání 2. senát • buď jenom soudci nebo soudce + přísedící 3. porota • složená z laiků posuzuje otázky viny a neviny • profesionální soudci posuzují právní otázky • existuje hlavně v angloamerické právní kultuře • na rozhodování a jiné činnosti soudů se mohou podílet justiční čekatelé, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci (na základě zákona č. 189/1994 Sb.), soudní tajemníci a soudní vykonavatelé (zákon č. 120/2001 Sb.) • v dědickém řízení připravuje podklady pro rozhodnutí soudu notář ve funkci soudního komisaře • jako poradní orgán předsedy soudu je zřizována soudcovská rada, volená všemi soudci příslušného soudu
Druhy soudů 1) Obecné soudy • Civilní soudnictví • je historicky nejstarší činnost soudů, dělí se na: • 1) řízení nalézací – řízení sporné, nesporné, konkursní, vyrovnávací, zajišťovací, rozhodčí řízení • 2) řízení exekuční • Trestní soudnictví • řeší 2 státní funkce: právní konflikt mezi pachatelem a státem, postih kriminality • Této vnitřní (výše uvedené) diferenciaci odpovídá soustava obecných soudů: • a) podle specializace – soudy občanské, trestní, obchodní, pracovní, platební atd. • b) podle stupňů soudní soustavy • okresní - obvody jsou vymezeny územím obcí (viz příloha zákona o soudech a soudcích) • krajské - obvody jsou vymezeny obvody okresních soudů • vrchní • Praha - do tohoto obvodu patří obvody Městského soudu v Praze a krajskýcch soudů v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem a Hradci Králové 136
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky • Olomouc - do tohoto obvodu patří obvody krajských soudů v Brně a Ostravě • nejvyšší - sídlem Nejvyššího soudu je Brno; rozdělen na kolegia (občanskoprávní, trestněprávní a obchodní)
2) Ústavní soudnictví (viz samostatná otázka) 3) Správní soudnictví • • • • •
specializovaná soudní kontrola zákonnosti v rozhodnutích orgánů státní správy (exekutivy) v ČR soudní řád správní (zákon č. 150/2002 Sb.) rozhodnutí nepřezkoumává jiný správní orgán, ale soud kořeny má v Anglii a ve Francii od 19.stol. několik modelů • německý – správní soudnictví je součást správního systému • rakouský - správní soudnictví je odděleno od státní správy
• jediným kritériem je zákon • rozhoduje na kasačním principu – soud rozhodnutí správního orgánu potvrdí nebo zruší a vrátí správnímu orgánu k novému rozhodnutí, nemůže ho však změnit a nahradit vlastním rozhodnutím x v apelačním a revizním principu – odvolací orgán může též rozhodnutí potvrdit, zrušit i změnit • vykonávají ho: • • • •
obecné soudy jediný správní soud – pro celý stát soustava správních soudů kombinace
• rozsah přezkumu: • libovolné správní rozhodnutí – angloamerický model • pokud to zákon nevylučuje – negativní výčet • kde to zákon připouští – pozitivní výčet • správní soudy rozhodují o: • žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy • přezkoumu zákonnosti • individuálních správních aktů • normativních(podzákonných) právních aktů – vydávaných správními orgán • • • •
ochraně proti nečinnosti správního orgánu ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu kompetenčních žalobách dále ve věcech volebních a ve věcech politických sran a politických hnutí
• zatímco u Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je v Ústavě ve čl. 62 uveden způsob jmenování předsedy a místopředsedů těchto soudů, u Nejvyššího správního soudu toto ustanovení chybí ⇒ způsob ustanovování do funkce předsedy a místopředsedy NSS musel stanovit soudní řád správní a svěřil tuto pravomoc opět prezidentovi (rozhodnutí podle čl. 63 odst. 2 Ú - kontrasignované) • kvazisprávní soudnictví • existují zvláštní komise nebo tribunály při správních orgánech, které podobnými metodami zkoumají správní akty
4) Mezinárodní soudnictví • • • • •
má nadstátní povahu Mezinárodní soudní dvůr – v Haagu, podle Charty OSN řeší spory mezi státy Výbor pro lidská práva – v Ženevě Evropský soud pro lidská práva – ve Štrasburku Evropský soudní dvůr – v rámci EU, sídlí v Lucemburku 137
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky • existují též trestní tribunály – soudí válečné zločiny a zločiny proti lidskosti
5) Rozhodčí soudy • státem uznávané nestátní instituce, kde rozhodci na základě shodné vůle stran rozhodují zejména obchodní spory
6) Soudní unie • soudnictví pro jeden stát vykonává druhý (Itálie pro San Marino)
Soudní moc v české historii Prozatímní ústava • na základě recepčního zákona 11/1918 Sb byla recipována soudní soustava habsburské monarchie bez koncepčních změn, jak po organizačním členění, tak po personálním obsazení • vyhlášením této ústavy se rozsudky a nálezy soudů vyhlašují jménem republiky • nově zřízen Nejvyšší soud v listopadu 1918 (se sídlem od 1919 v Brně) • nově zřízen i NSS v listopadu 1918
Ústavní listina 1920 • ve 4. hlavě zakotvena moc soudcovská • koncipována jako moc nezávislá, soudci vykonávali svou moc nezávisle (tzn. žádné správní úřady, vyšší soudy či osoby mimo státní moc jim nesměly dávat pokyny, jak rozhodnout danou věc) • rozhodovat měli jen dle zákona (nikoliv také dle účelnosti) • nezávislost soudců podpořila jejich nesesaditelnost a nepřeložitelnost • soustava civilních soudů a občanských soudů trestních (tzn. nevojenských) sestávala z okresních, krajských a vrchních soudů a z nejvyššího soudu + působily i mimořádné soudy (např. pracovní), nestátními soudy byly soudy rozhodčí, pravomoc vojenských soudů mohla být rozšířena na obyvatelstvo civilní dle zákona jen v době války a to jen pro činy spáchané v této době • působily poroty • v 3. hlavě byl zakotven nejvyšší správní soud - vykonával ochranu před správními úřady, pokud jejich rozhodnutí byla v rozporu se zákonem (jeho název byl nelogický, zákonodárce totiž původně měl v úmyslu zřídit i správní soudy nižší) • v 2. hlavě volební soud – ústavní orgán, ověřoval volby do NS a konflikty z voleb vzešlé • v uvozovacím zákonu zakotven ústavní soud - rozhodoval, zda zákony (či neodkladná opatření výboru Národ. shromáždění, kterými se měnil zákon) jsou v souladu s ústavou, ale politicky zbytečný, po uplynutí prvního desetiletí nebyl znovu ustaven (jen pak krátce 1938) • Státní soud – od 1923, zvláštním typem soudu, pro nejtěžší trestné činy, př. úklady proti republice
Ústava 9. května 1948 • nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci • soudy občanské, soudy trestní (i vojenské - jejich pravomoc může být rozšířena na civilní obyvatelstvo jen v době války nebo zvýšeného ohrožení státu a pouze za činy spáchané v této době) - okresní, krajské • zřízeny - Nejvyšší soud, Nejvyšší vojenský soud, Správní soud • soudnictví absolutně odděleno od správy • soudy zpravidla v senátech • skládají se ze soudců z povolání a ze soudců z listu • soudce z lidu povolávají příslušné národní výbory • líčení ústní a veřejné • soudci měli být aktivističtí nejen rozsudkem, ale i životem - měl žít oficiálním socialistickým životem (výchovná role justice), soudce musel být oddán lidově demokratickému zřízení • soudci byli vybíráni podle politického přesvědčení, od počátku 60.let opět kariérní soudci (po absolvování PF) • zákon o zlidovění soudnictví č. 319/1948 Sb. (22.12.1948) • zřizoval institut soudců z lidu (zajistí třídní přístup - soudci z dělnické třídy) • krajské soudy - 1. instance (3členný senát) nebo soud odvolací (5členný senát), soudci z lidu byli i v senátu Nejvyššího soudu • dvojinstančnost řízení (z trojinstančnosti) - zrušeny soudy pracovní, pojišťovací, obchodní... • soudní organizace soustředěna na okresní, krajské soudy a Nejvyšší soud - zlevnění a zefektivnění soudnictví 138
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky • zvláštní soudy - vojenské (obvodové a vyšší), rozhodčí • 1953 - ukončena činnost NSS • zákonem č. 232/1948 Sb. zaveden Státní soud se sídlem v Praze X 1952 zrušen a agenda převedena na krajské soudy
Ústava 1960 • soudy a prokuratura chrání socialistický stát, oprávněné zájmy občanů a organizaci pracujícího lidu • organizace soudů - Nejvyšší soud, krajské a okresní soudy, vojenské soudy, místní lidové soudy • NS je nejvyšším soudním orgánem - dozírá na soudní činnost všech ostatních soudů; soudci voleni Národním shromážděním • soudci krajských soudů jsou voleni krajskými národními výbory; soudci okresních soudů jsou voleni občany podle obecného, přímého a rovného volebního práva s tajným hlasováním • NS, krajské a okresní soudy se volí na dobu 4 let; vojenské soudy se volí podle zvláštních předpisů • soudy rozhodnutí ve sborech • sbory NS, krajských, okresních a vojenských soudů jsou složeny jak ze soudců z povolání, tak ze soudců z lidu (mají rovné postavení) • v místech a na pracovištích se volí místní lidové soudy (k dalšímu prohlubování účasti pracujících ve výkonu soudnictví) • soudci jsou nezávislí a jsou vázáni jedině právním řádem socialistického státu • jednání zásadně ústní a veřejné
Tzv. Malá ústava 1968 • uvádí pouze ustanovení o ÚS, ostatní soudy zmíněny v ÚZ 155/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje osmá hlava ústavy • soudnictví vykonávají nezávislé soudy - Nejvyšší soud Československé socialistické republiky, Nejvyšší soud České socialistické republiky (se sídlem v Praze), Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky, krajské, okresní a vojenské soudy • nejvyšší postavení má NS Československé socialistické republiky (předsedu a místopředsedu volí Federální shromáždění ze soudců tohoto soudu) • samosoudci/senáty; soudci z povolání/soudci z lidu (rovné postavení) • soudci z povolání voleni na 10 let a mohou být odvoláni orgánem, který je zvolil; soudci z lidu voleni na 4 roky
Soudní moc v ČR • vykonávají ji jménem ČR nezávislé soudy → jsou povolávány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům • součástí soudní moci je i ÚS, který je definován Ústavou jako soudní orgán ochrany ústavnosti • fungování nezávislé soudní moci a zajištění práva na spravedlivý proces jsou jedněmi z požadavků právního státu • Listina garantuje právo na soudní a jinou právní ochranu → Listina tedy preferuje ochranu soudem (pro systémový předpoklad věcně správnějšího, přesnějšího a profesionálnějšího rozhodnutí), ale připouští i domáhání se právní ochranu u jiného orgánu (stanoveným způsobem, čl. 36 odst. 1) • soudní ochrana spočívá v tom, že soudy specifickým způsobem řeší právní spory, v soudním sporu proti sobě stojí dvě strany, soud tím, že není na výsledku sporu zainteresován, je neutrálním a nestranným arbitrem, dle čl. 37 odst. 3 Listiny jsou si všichni účastníci v řízení rovni (podobně čl. 96 dost. 1 Ústavy - všichni účastníci mají před soudem rovná práva), tato rovnost je procesní - jejich postavení není závislé na pohlaví, rase, barvy pleti, jazyku, víře a náboženství apod. (jak uvádí čl. 3 Listiny) • případnou faktickou nerovnost stran může zákon vyrovnávat uplatňováním tzv. podpůrných práv - ustanovení opatrovníka, bezplatného právního zástupce ex offo, osvobozením od soudních poplatků etc. • v čl. 36 odst. 1 Listiny je několik principů, na kterých je ochrana práva soudem založena, z hlediska osoby, která se takové ochrany před soudem domáhá, jsou to: 1. každá fyzická osoba má toto právo (a podle povahy věci i každá PO), nemůže-li se tohoto práva domáhat z objektivních příčin sama, musí právní předpisy vytvořit takový mechanismus, aby každý měl reálnou možnost se ho domáhat, ač třeba prostřednictvím jiné osoby/orgánu 2. domáhat se takového práva je vnímáno jako aktivní činnost toho, kdo chce pomoc soudu/jiného orgánu, jde o právo na takovou ochranu, a ne povinnost této možnosti využít, chceme-li svého práva využít, musíme vyvolat řízení (zásada vigilantibus iura = ať si každý střeží svá práva) x od tohoto principu odlišujeme případy, kdy soud/jiný orgán zahajuje řízení z vlastního podnětu, plní tak příkaz zákona, pro podání podnětu k zahájení soudního řízení za stát je zřízeno st. zastupitelství 3. stanovený postup je stanoven hlavně procesními předpisy, takový předepsaný postup je limitem domáhání se svého práva (domáhání se práva způsobem nedodržujícím stanovený postup může být neúspěšné, při střetu zásad materiální a formální pravdy může zvítězit právě formální pravda), tyto postupy jsou však komplikované a často 139
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky žádají profesionální přístup, proto „každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány a orgány veřejné správy, a to od počátku řízení” (čl. 37 odst. 2 Listiny, zásada na právní pomoc je dále rozvedena prováděcími předpisy a zákonem o advokacii) • tyto tři principy (každý se může domáhat svého práva, a to stanoveným způsobem) jsou kumulativní, musí být zachovány souběžně • Listina uznává i právo každého domáhat se svého práva u jiného orgánu, ale takové případy jsou výslovně, pozitivně stanoveny prováděcím zákonodárstvím, jiným orgánem může být státní orgán (Policie, správní úřad), ale i orgán samosprávy (územní, profesní a zájmové), tyto orgány musí být zákonem výslovně zmocněny/musí jím být výslovně uloženo, aby fyzickým, popř. právnickým osobám poskytovaly ochranu, nemají tedy obecnou a výlučnou povinnost poskytovat ochranu právům osob • x soudy tu to obecnou a výlučnou! povinnost mají, musí poskytnout právní ochranu, mají výlučný monopol k rozhodnutí o vině a trestu za trestné činy (čl. 39 Listiny - jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, platí zásada nullum crimen/nulla poena sine lege + čl. 7 Listiny limituje zákonodárce, jaké tresty nesmí ani zákon stanovit - „nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu”), soudy nesmí odepřít spravedlnost, musí jednat řádně, aby věc (každého) byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům • nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon • rozhodnutí jiných orgánů jsou až na výjimky přezkoumatelná soudem, neboť dle čl. 36 odst. 2 Listiny „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak„, toto ustanovení zakládá existenci správního soudnictví v ČR, limitem pro takový zákon je pak následující věta, kdy „z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod dle Listiny“ • navzdory všem pojistkám pro co nejlepší kvalitu rozhodovacího procesu při ochraně práv Listina připouští možnost chyby/omylu státních orgánů i orgánů veřejné správy → zaručuje poškozeným náhradu škody (čl. 36 odst. 3 - každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem)
Vztah k jiným ústavním orgánům • Jiné orgány státní moci nemohou zasahovat do rozhodovací činnosti soudců, i tak jsou zde ovšem právní a faktické vztahy mezi jednotlivými složkami státní moci, PROTOŽE moc soudní je součástí státní, resp. veřejné moci, ALE zároveň tvoří relativně autonomní složku • Parlament - stanovuje pravidla pro existenci, postavení… soudů a soudců, PS schvaluje státní rozpočet, čímž stanoví i předpoklady pro materiální zabezpečení soudnictví, ale jinak ZM nesmí kontrolovat či ovlivňovat činnost soudů, je zde inkompatibilita funkcí poslance a senátora s funkcí soudce (pokud by se tak stalo, pak dnem, kdy by se poslanec nebo senátor ujal funkce soudce, zaniká jeho mandát poslance nebo senátora) • Prezident republiky - jmenuje soudce, do jeho rukou soudci skládají slib, uděluje milosti (agraciace, abolice, rehabilitace), amnestie, taktéž je zde inkompatibilita, navíc může být stranou u soudu (občanskoprávní spory, velezrada u ÚS) • Ministerstvo spravedlnosti - ústřední orgán státní správy soudů (dalšími orgány státní správy soudů jsou předseda a místopředsedové NS, NSS, vrchních, krajských a okresních soudů + provoz soudu a některé další činnosti smí vykonávat ředitel správy soudu, jmenovaný předsedou soudu), avšak výkon státní správy soudů nesmí zasahovat do nezávislosti (rozhodování) soudů • Státní zastupitelství - soustava soudů určuje soustavu SZ, tzn., že obvody a sídla soudů se shodují se sídly a obvody SZ • Ústavní soud - obecné soudy + ÚS = „moc soudní”, obě složky jsou však autonomní, nezávislé • Místní samospráva - volba přísedících
Principy činnosti soudů a soudců • Soudy v ČR poskytují ochranu právům především tím, že nalézají právo („Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.„“) – z logiky věci vyplývá, že soudce musí být vázán i ústavním zákonem, když čl. 95 uvádí, že soudce „je oprávněn posoudit nesoulad jiného právního předpisu se zákonem či MS, v případě rozporu zákona s ústavním zákonem předložit věc ÚS • Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu + soudce stanoví zákon • Příslušnost soudu (místní i věcná) - stanoveno procesním předpisem • Příslušnost soudce není dána zákonem, ale rozvrhem práce • předem jsou tak stanovena pravidla, který konkrétní soud a který konkrétní soudce má danou věc rozhodovat • Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (tyto zásady jsou zopakovány i v Ústavě a rozvedeny v OSŘ, TŘ) 140
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky • Veřejnost - tzv. otevřená justice (X tajná inkviziční justice) – kontrola justice veřejností, novináři (právo na informace) x nesmí se to ovšem rozvinout v tlak na výsledek konkrétního soudního rozhodnutí • Veřejnost může být ze zákonných důvodů vyloučena (důvody najdeme v příslušných procesních předpisech, jde např. o ohrožení utajované skutečnosti, mravnosti…) • Rozhodnutí soudu v dané věci je třeba vyhlásit vždy veřejně • Bez zbytečných průtahů - neostrá zásada • V dnešní době je zde zatíženost justice, ne vždy jasné právní normy atp. + soudce není odborník ve všem, občas jsou potřeba soudní znalci (např. v oblasti zdravotnictví, ekonomiky, dopravy…) – k problematice „zbytečných průtahů” existuje bohatá judikatura ÚS, jelikož je to poměrně časté odůvodnění ústavních stížností • Ústnost - soud rozhoduje na základě poznatků, které získal hlavně ústním podáním (na základě písemného podání rozhoduje např. ve zkráceném řízení – trestní příkaz a i tam nesmí být žalovaný zbaven práva vyjádření se ústně k této věci v řádném procesu po podaném odporu) • LZPS - Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě či osobě blízké (podobné právo, avšak z Ústavy, mají i členové parlamentu a soudci ÚS - odepřít výpověď o skutečnostech, které se dozvěděli v souvislosti s výkonem své fce, a to i poté, do jejich fce zanikla), Listina dále zdůrazňuje, že obviněný má právo odepřít výpověď a toho práva nesmí být žádným způsobem zbaven • LZPS - Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka (to souvisí s právem na svobodné rozhodnutí o své národnosti) a příslušníci národnostních a etnických menšim mohou používat v úředním styku za podmínek stanovených zákonem jejich mateřského jazyka → povinnost státu tlumočníky mít (proto krajské soudy vedou seznamy soudních tlumočníků) • Další principy soudů se vztahují z povahy věci jen na trestní řízení (nalezneme je v LZPS) • Nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege • Presumpce neviny (tj. každý, proti němůž je vedeno TŘ, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena) • Právo na obhajobu (tj. obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustaven soudem. Zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.) • Právo odepřít výpověď • Res iudicata + ne bis in idem (tj. nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem) • Zákaz retroaktivity (tj. trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá dle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější) • Pro doplnění jiných principů, resp. práva na spravedlivý proces (určitě se na to můžou ptát) - viz otázka č.50
Záruky soudcovské činnosti • Nezávislost vs. nestrannost • Nezávislost = soudce nesmí dostat (např. politický) pokyn, oddělenost všech státních mocí • Nestrannost = soudce nesmí být zainteresován na rozhodnutí, tj. nesmí být podjatý • Nezávislost soudů vs. nezávislost soudců • Nezávislost soudů = důsledné oddělení od ostatních složek státní (veřejné) moci, jejich autonomie v rámci dělby státní moci • Nezávislost soudců = oddělení od ostatních složek státní (veřejné) moci, ale i politického systému + zahrnuje v sobě i nezávislost v rámci moci soudní a v rámci daného soudu • Nezávislost je nutným předpokladem nestrannosti, kterou nikdo nesmí ohrozit (zákaz peticí zasahovat do nezávisosti soudu (čl. 18 odst. 2 LZPS), TZ (10.hlava) – TČ proti pořádku ve věcech veřejných, §335 – zasahování do nezávislosti soudu (hrozí až 12 let odnětí svobody)) § 335 trestního zákoníku 40/2009 Sb. Zasahování do nezávislosti soudu (1) Kdo působí na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu a) opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, b) způsobit značnou škodu, nebo c) jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. (3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu a) opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo 141
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.23 Soudní moc v ČR; ústavní principy soudcovské nezávislosti a nestrannosti a jejich záruky b) způsobit škodu velkého rozsahu. • K zajištění nestrannosti slouží i institut podjatosti soudce = soudce nesmí mít žádný vztah k projednávané věci ani ke stranám sporu (např. rozvod sestry) • Námitku podjatosti může uplatnit kterýkoliv účastník řízení a soudce může být následně z rozhodování věci vyloučen, o takové námitce rozhoduje nadřízený soud (v případě NS jiný senát). • Pokud si soudce myslí, že k věci má vztah, musí to nahlásit předsedovi soudu - v tomto případě rozhoduje předseda soudu sám • Soudce je vyloučen z projednávání věci, pokud je důvod k pochybám o jeho nepodjatosti • Zajištění nezávislosti soudců znamená vytvořit co nejlepší podmínky pro jejich rozhodovací činnost, kdy musí být soudce vázán jen zákonem (a mezinárodní smlouvou), nikoli příkazy či různými okolními vlivy (politickými aj.) • Pro posílení nezávislosti jsou soudci jmenování do funkce hlavou státu bez časového omezení (neplatí pro soudce ÚS) a „soudce nelze proti jeho vůli odvolat či přeložit k jinému soudu, výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon” • Další zárukou nezávislosti soudců je i stanovení neslučitelnosti (inkompatibility) funkce soudce s jinými veřejnými funkcemi, soudce dále nemůže vykonávat placené/výdělečné činnosti kromě činnosti pedagogické, literární, vědecké aj. (pokud tím neznevažuje důstojnost své funkce, případně tím nevyvolává pochybnosti ve věci jeho nestrannosti a nezávislosti) • Pro nezávislost je tu i jejich hmotné zajištění • Soudce obecného soudu nemá imunitu, je však TP chráněn jako úřední osoba (TZ : „trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby”)
Nálezy ÚS • Pl. ÚS 7/02 • Návrh prezidenta Havla na zrušení některých ustanovení zákona č. 6/02 Sb., o soudech a soudcích = vyhověno • Nelíbil se mu: pravidelný přezkum znalostí soudce s možností jej při neúspěchu odvolat z funkce. Při porušení povinností mohl být funkcionář = (místo)předseda soudu z funkce odvolán. Povinnost vzdělávat se, vzdělání by zajišťovala Justiční akademie - tedy orgán, který je pod kontrolou exekutivy. ⇒ Všechny tři body vedou k porušení dělby moci. • ÚS: Nepopírá, že exekutiva musí mít na justici určitý vliv, ale pouze v organizačních a materiálních záležitostech. Kontrolu činnosti soudů musí mít ale pod kontrolou samy soudy = nikdo mimo soudní systém nemůže kontrolovat „kvalitu“ soudců. Justiční akademie pro soudce pouze možností, nikoli povinností. Soudce může být odvolatelný pouze na základě kárného řízení. ÚS vnímá ušlechtilý cíl zákonodárce, zvolené prostředky jsou však neadekvátní = protiústavní. • Pl. ÚS 39/08 • Návrh skupiny senátorů na zrušení vybraných ustanovení zákona č. 314/2008 Sb. a na zrušení vybraných ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. = zčásti vyhověno • Co senátorům vadilo: stáže soudců na ministerstvu spravedlnosti - pomáhání exekutivě s přípravou zákonů (= důležité pro tuto otázku, následující spadá spíše do otázky „Soustava soudů“, kde to bude také ještě jednou zmíněno). Možnost opakovaného jmenování funkcionářů soudu (tedy znovujmenování po 7, resp. 10 letech u NS), s tím souvisí i další námitka: s účinností zákona měla funkce předsedkyně NS zaniknout za 5 let, ale funkce předsedy NSS až za 10 let. Dále senátorům vadilo, že prezident může jmenovat libovolný místopředsedů NS. • ÚS: Stáže: ohrožení nezávislosti soudců, ti by mohli na ministerstvu strávit až 3 roky, což je dostatečně dlouhá doba na nějaké to ovlivnění. :) Znovujmenování: není možné = (místo)předsedy soudu by mohlo znovujmenování lákat a tomu, aby byli znovujmenování, přizpůsobit své soudcovské rozhodování, disentující soudce Kůrka ale upozornil na skutečnost, že to neznamená, že by se např. bývalý předseda jednoho krajského soudu nemohl po zániku funkce stát předsedou jiného krajského soudu, stejně tak si v rámci jednoho soudu můžou předseda s místopředsedou své funkce na 7 let jen vyměnit. Toto rozhodnutí se však zatím nepromítlo do zákona o soudech a soudcích. Předsedkyně NS: 5 let bylo soudem zrušeno, ÚS jiné období neurčil - působil by jako pozitivní zákonodárce. Místopředsedové NS: ÚS poznamenal, že jejich počet je na zvážení zákonodárcem, Ústava mu tuto možnost dává v rámci čl. 91 (2): „Působnost a organizaci soudů stanoví zákon.“
Prameny • • • • •
Ústava České republiky Listina základních práv a svobod Občanský soudní řád Učebnice Ústavní právo a státověda, I. díl – Obecná státověda (str. 309-326) Učebnice Ústavní právo a státověda, II. díl – Ústavní právo České republiky, část 1. (str. 395-404, 410-414) 142
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.24 Ústavní soud v ústavním systému ČR • Přednáška JUDr.Hřebejka (4.10.2011 a 11.10.2011) • Seminář JUDr.Jiráskové (10.10.2011 a 17.10.2011) • Judikatura : Seminář JUDr.Jiráskové (24.10.2011) + http://www.concourt.cz/clanek/3980
Otázka A 24. Ústavní soud v ústavním systému ČR Právní úprava • Ústava: hlava IV.- od čl. 81 do čl. 89 (za první republiky nebyl ÚS zakotven přímo v Ústavě) + čl. 4 + čl. 19 odst. 2 + čl. 39 odst. 1 a 2 + čl. 62 písm. e) + čl. 63 odst. 3 Ústavy • zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (poslední znění tohoto zákona je z roku 2009), je v něm zahrnuta hmotněprávní i procesněprávní část (dále jako ZÚS) • Listina základních práv a svobod: důležitá pro fungování ÚS, řeší totiž zásahy do práv fyzických i právnických osob zakotvených právě zde • zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů - Hlava čtvrtá, § 17
Koncepce ÚS obecně Orgán soudního nebo nesoudního typu • Orgán soudního typu • nestranný • vázán procesními pravidly • Orgán nesoudního typu • • • • •
extra zřízená komise, která nepracuje metodami soudnictví (žalobce, odpůrce) očekává se zdravý rozum nevázán procesními pravidly v praxi funguje pouze ve Francii – má ústavní radu slouženou z odborníků (např. bývalí prezidenti Francie) v naší ústavě 9. května předsednictvo Národního shromáždění mohlo vykonávat tuto činnost – použito jednou; pouze model, prakticky příliš nefungovalo
Koncentrované x difuzní ústavní soudnictví • Koncentrované ústavní soudnictví • koncentrováno do jednoho jediného orgánu • jeden orgán může mít pobočky, ale ty rozhodují stále jménem jediného orgánu • u nás jediný soud sídlící v Brně • nevýhoda – v případě podjatosti nastane problém (neexistuje jiný ústavní soud) • Soudce musí být při podezření z podjatosti vyloučen • Difuzní ústavní soudnictví • rozptýleno mezi všechny soudy • doména USA • jakmile jakýkoliv soud dojde k názoru, že je něco protiústavní, nepoužije to (musí zdůvodnit) • náznak čl. 92 odst.2 - možnost předložit Ústavnímu soudu věc, aby projednal příp. protiústavnost
Ústavní soud v české historii 1. republika (1918 - 1938) • zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina ČSR 143
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.24 Ústavní soud v ústavním systému ČR • prováděcí zákon - 162/1920 Sb. z. a n., o ústavním soudě • podrobnosti upraveny jednacím řádem - publikován pod č. 255/1922 Sb. z. a n • kompetence • 1. rozhodování o tom, zda běžné zákony přijaté Národním shromážděním, příp. zákonodárným sněmem Podkarpatské Rusi jsou či nejsou v souladu s ústavní listinou a dalšími ústavními zákony, s důsledkem možného vyslovení jejich neplatnosti v případě zjištění rozporu (čl. II uvozovacího zákona) • 2. rozhodování o tom, zda opatření stálého výboru Národního shromáždění s prozatímní mocí zákona neporušila § 54 odst. 8 písm. b) ústavní listiny, tedy zákaz měnit jimi ústavu (ústavní zákony) anebo příslušnost úřadů, přitom o změnu příslušnosti úřadů nešlo, pokud byla úřadům již zřízeným toliko rozšířena působnost přidělením nových úkolů (§ 54 odst. 13 ústavní listiny). • Ústavní listina a její součástky mohou být měněny nebo doplňovány jen ústavními zákony • složení ÚS - podrobnosti stanovil zákon • 7 členů - 2 vysílá Nejvyšší správní soud, 2 Nejvyšší soud, ostatní 2 členy a předsedu jmenuje prezident (musel vycházet ze soupisky, kterou mu poskytla PS, Senát a sněm Podkarpatské Rusi) - nutná kontrasignace předsedy vlády • předsedu určil prezident , místopředseda byl zvolen na ustavující schůzi plenárního shromáždění (nikoliv z náhradníků) - pravidlo, že místopředseda byl vybírán ze soudců nejvyšších soudů • každý z nich měl jednoho náhradníka, který byl vysílán stejný způsobem (⇒ dohromady 14 soudců) • v Ústavě zakotvena neslučitelnost funkce ústavního soudce a zákonodárce (poslance i senátora, ALE mohl být členem vlády!) • funkční období soudu (je vázáno na celý soud, ne na jednotlivé soudce) 10 let ⇒ diskontinuita, když celý soud skončí a přijdou noví soudci (není vyloučeno znovuzvolení) • soudcem se mohl stát člověk volitelný do Senátu, tzn. starší 45 let a znalá práva • podrobnosti, zejména o způsobu, jak oba jmenované soudy vysílají členy ústavního soudu, o funkčním jeho období, o řízení před ním a o účincích jeho nálezů, stanoví zákon • soud byl koncipován jako příležitostný, nikoliv permanentně zasedající • soudci zůstávali činní ve svých původních povoláních např. soudců obecných soudů, advokátů... • 1. předsedou byl Karel Baxa, který byl zároveň primátorem Prahy a předsedou správní rady České banky • 1931-1937 - nepodařilo se po skončení funkčního období soud sestavit (podle jednomyslného názoru pléna končícího ústavního soudu sice zůstávali soudci ve svých funkcích až do ustavující schůze nově jmenovaných či zvolených členů a náhradníků, postupem let však docházelo přirozeně ke ztenčování soudcovského sboru, až téměř nebyl usnášeníschopný) • o podobě ÚS rozhodovali např. Jiří Hoetzel (sekční šéf v legislativním odboru ministerstva vnitra), Alfréd Meissner a František Weyr (členové ústavního výboru), Karel Kramář
2. republika (1938 - 1939) • ústavní zákony o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi ⇒ ČSR už nebyl unitární stát • vzledem ke krátkosti období 2. republiky se tyto ústavní zákony nestihly promítnout do složení a činnosti ÚS • po válce nebyl ÚS obnoven
Doba socialismu (1948 - 1989) • Ústavy z roku 1948 a 1960 už s ÚS nepočítaly • po federalizaci roku 1968 ÚZ o československé federaci předpokládal zřízení ÚS federace i ÚS obou republik X žádný z nich zřízen nebyl • ÚS měl rozhodovat (čl. 87) • a) o souladu zákonů Federálního shromáždění a zákonných opatření jeho předsednictva s Ústavou Československé socialistické republiky, • b) o souladu ústavních zákonů České národní rady a Slovenské národní rady s Ústavou Československé socialistické republiky a o souladu zákonů národních rad s Ústavou Československé socialistické republiky, • c) o souladu nařízení vlády Československé socialistické republiky a obecně závazných právních předpisů federálních ministerstev, federálních výborů a ostatních federálních orgánů státní správy i o souladu nařízení vlád republik a obecně závazných právních předpisů ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy republik s Ústavou Československé socialistické republiky a zákony Federálního shromáždění. 144
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.24 Ústavní soud v ústavním systému ČR • ÚS měl řešit kompetenční spory (čl. 88) • a) mezi orgány Československé socialistické republiky a orgány jedné nebo obou republik, • b) mezi orgány obou republik. • složení ÚS (čl. 94) • Ústavní soud Československé socialistické republiky se skládá z 12 členů, z nichž je 8 soudců a 4 náhradníci. Ústavní soud rozhoduje v senátech. • za člena Ústavního soudu Československé socialistické republiky může být zvolen občan volitelný do Federálního shromáždění, dosáhl věku 35 let, má vysokoškolské právnické vzdělání a je nejméně 10 let činný v právnickém povolání. • soudci voleni Federálním shromážděním na dobu 7 let, max. 2 volební období za sebou • čtyři soudci a dva náhradníci z Česka a čtyři soudci a dva náhradníci ze Slovenska
Česká a Slovenská Federativní republika (1991 - 1992) zřízení reálně fungujícího ÚS na základě federálního ÚZ z února 1991 12 členů, každá z republik 6 soudců funkční období - 7 let sídlo soudu - Brno předsedou Ernest Valko, místopředsedou Vlastimil Ševčík, dále soudci např. JIří Malenovský a Vojen Güttler (jako jediný je ústavním soudcem dodnes) • přes svou krátkou existenci posoudil více než tisíc věcí • • • • •
Charakteristika činnosti • ÚS je ústavním orgánem se sídlem v Brně (prvorepublikový ÚS sídlil v Praze), který má postavení specializovaného soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ú) • formálně stojí mimo obecnou a správní soustavu soudnictví, ale některé články Ústavy o obecném, popř. správním soudnictví platí i pro ÚS (čl. 81 o výkonu soudní moci nezávislými soudy jménem republiky; čl. 82 - nezávislost, nestrannost a neslučitelnost výkonu funkce soudce a jeho zásadní nepřeložitelnost) • pouze ÚS má výsadní postavení chránit ústavnost + plní některé další rozhodovací funkce ústavněprávního charakteru • čl. 87 odst. 3 - //Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud • (a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem, • (b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánu územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.// • náplní jeho práce je především následná kontrola ústavnosti norem ale i preventivní kontrola ústavnosti mezínárodních smluv • preventivní kontrola = ex anté • Ústavní soud se vyjadřuje před nabytím účinnosti zákona/ratifikací smlouvy/nabytím pr. moci u rozhodnutí • u nás pouze v případě mezinárodních smluv! • čl. 87 odst. 2 - Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována. • následná kontrola = ex post • až potom, co je zákon účinný, mezinárodní smlouva je ratifikována • provádí abstraktní (obecnou- zda je norma v souladu s ústavním pořádkem) i konkrétní= incidentní (zda v individuálním případě nebylo postupováno v rozporu s ústavním pořádkem) kontrolu ústavnosti. Vladimír Sládeček však toto prolínání konkrétní a incidentní kontroly ústavnosti považuje za nekorektní. Konkrétní kontrolou ústavnosti rozumí přezkum ústavnosti tákonů a jiných pr. předpisů zahájený v souvislosti s konkrétním případem (viz. čl. 95(2) Ústavy), incidentní kontrolou pak řízení o návrhu směřujícím proti konkrétnímu rozhodnutí či jednání, kdy se rozhoduje o ústavnosti právě tohoto rozhodnutí, jednání. • při výkonu kontroly ústavnosti norem posuzuje vnitřní (materiální - zda obsah pr. předpisů je v souladu s Ústavou, popř. (ústavními) zákony) i vnější (formální - zda právní předpisy řádně ústavně procesně i kompetenčně vznikly) ústavnost
Soudce ÚS • ÚS tvoří kolegium 15ti soudců - kritika, že sbor je nadbytečně početný, což může ztěžovat dosažení jednotnosti v rozhodování 145
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.24 Ústavní soud v ústavním systému ČR • soudci jsou jmenováni na 10 let prezidentem republiky se souhlasem Senátu (čl. 84 odst. 1 a 2 Ústavy), ke jmenování soudců není potřeba kontrasignace, (Senát je způsobilý se usnášet za přítomnosti alespoň 1/3 členů komory - potřebné kvórum činí 27 senátorů, pro souhlas se jmenováním soudců je při zachování kvóra potřeba minimálně 14 hlasů = nadpoloviční většina přítomných) • pokud se Senát do 60 dnů nevyjádří, bere se, jako že souhlasí • první soudci ÚS jmenování najednou a protože nebyl Senát, tak se souhlasem Poslanecké sněmovny x kritika - funkční období soudců ÚS bylo shodné a to může to mít nepříznivý vliv na rozhodování a vývoj právních názorů → tento problém byl během 1. funkčního období přirozeně odstraněn (složení se obměnilo, rezignacemi, úmrtími) • funkce ústavního soudce zaniká: 1. rezignací 2. uplynutím funkčního období 3. ztrátou volitelnosti do Senátu (čl. 19 odst. 2 Ústavy) 4. pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin 5. vyhlášením usnesení ÚS o zániku funkce jako důsledek proběhlého kárného řízení 6. smrtí - ale zákon to výslovně nestanovuje 7. odepřením složení slibu nebo složením slibu s výhradou • více viz → ot. 18 (na straně 103)
Náležitosti • uchazeč o tuto funkci musí splňovat podmínky, které předepisuje Ústava: 1. bezúhonnost 2. volitelnost do Senátu - státní občanství ČR a věk 40 let 3. vysokoškolské právnické vzdělání 4. desetiletá právnická praxe (čl. 84 odst. 2 Ústavy)
Záruky jeho činnosti • čl. 85 odst. 2 Ústavy - slib soudce ÚS: Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně. • kdo by na soudce působil, aby porušil své povinnosti v řízení, dopouští se trestného činu • NEZÁVISLOST (osobní i funkční) - čl. 82 odst. 1 a 2 Ústavy • zakázány jsou petice, jimiž by se mohlo zasahovat do nezávislosti soudu • § 25 ZÚS zakazuje shromáždění v okruhu 100 metrů od budov ÚS nebo nebo od míst, kde ÚS jedná • soudce ÚS nemůže být proti své vůli odvolán nebo přeložen k jinému soudu (jeho fce může zaniknout z důvodů uvedených v § 7 ZÚS + smrtí) • zárukou nezávislosti je i plat soudce - 236/1995 Sb. § 17 Plat - //Soudci Ústavního soudu náleží plat určený z platové základny platovým koeficientem ve výši 2,06. Platový koeficient soudce Ústavního soudu se zvyšuje 1.místopředsedovi Ústavního soudu o 0,43, 2.předsedovi Ústavního soudu o 0,84.// jen pro zajímavost, platová základna je dnes kolem 50 000 Kč • NESTRANNOST - § 36 an.ZÚS zaručuje možnost vyloučit soudce z rozhodování pro podjatost • čl. 85 odst. 2 Ústavy - viz slib soudce ÚS - nezávisle a nestranně, dle Ústavy jsou vázáni při svém rozhodování jen ústavním pořádkem, ve slibu se zavazují řídit ústavními zákony • PROCESNÍ IMUNITA - čl. 86 odst. 1, 2 a 3 Ústavy • soudce nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu, odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání funkce vyloučeno • soudce ÚS lze zadržet jen, je-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté - předpokládá to souhlas předsedy Senátu, resp. konečné rozhodnutí jeho pléna, nedá-li předseda Senátu souhlas do 24 hodin od zadržení, příslušný orgán je povinen je propustit, na své následující schůzi Senát rozhodne o přípustnosti tr. stíhání s konečnou platností • NESTÍHATELNOST ústavních soudců za přestupek je garantována pouze zákonem (na rozdíl od prezidenta republiky a členů parlamentu - v Ústavě) - z toho plyne, že soudce může být po skončení funkčního období stíhán za přestupek, který spáchal v době výkonu funkce - musí to být projednáno do roka od spáchání, jiných správních deliktů se tato imunita netýká 146
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.24 Ústavní soud v ústavním systému ČR • INKOMPATIBILITA - neslučitelnost s funkcí prezidenta republiky, člena parlamentu, s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon soudcovské funkce neslučitelný, tzn. § 4 odst. 3 a 4 ZÚS (3) Výkon funkce soudce je neslučitelný s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou čiností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, edagogické, literární a umělecké, pokud taková činnost není na újmu funkce soudce, jejího významu a důstojnosti a neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost rozhodování rozhodování Ústavního soudu. • (4) Výkon funkce soudce je neslučitelný též s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí. - podle čl. 44 Listiny nelze soudcům právo zakládat politické strany a hnutí a sdružovat se v nich úplně odejmout, ale lze ho jen omezit. Zabránit osobnímu politickému přesvědčení právními prostředky nelze. • MLČENLIVOST - § 5 ZÚS - stejně jako soudci běžných soudů, o věcech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s výkonem soudcovské fce, tato povinnost trvá i po zániku fce • KÁRNÁ ODPOVĚDNOST - za kárná provinění (= jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování ÚS, či i jiné zaviněné porušení povinností soudce) • průběh kárného řízení je upraven v § 134 an. ZÚS • o zahájení kárného řízení rozhoduje předseda ÚS usnesením (pokud jde o předsedu ÚS, může se usnést plénum na společný návrh nejméně 3 soudců) • po dobu kárného řízení pro kárné provinění nemůže soudce vykonávat žádné úkony spojené s výkonem své funkce (je-li členem senátu, určí předsede ÚS, kdo ho bude zastupovat, předsedu ÚS zastuje místopřeseda ÚS)
Orgány ÚS Předseda ÚS • • • • • •
jmenován prezidentem ze soudců ÚS (zřejmě jen na dobu funkčího období - není blíže stanoveno) zastupuje ÚS navenek vykonává správu ÚS svolává zasedání pléna ÚS, určuje pořad jeho jednání a řídí jednání jmenuje předsedy senátů ÚS plní další úkoly uložené zákonem
Místopředsedové ÚS • jmenováni prezidentem společně s předsedou také ze soudců ÚS (zřejmě jen na dobu funkčího období - není blíže stanoveno) • dle ZÚS jsou dva • zastupují předsedu ÚS v rozsahu a pořadí, které stanoví plénum • předseda ÚS je se souhlasem pléna může pověřit trvalým plněním některých svých úkolů
Plénum ÚS • tvořeno všemi soudci ÚS • jednat a usnášet se může za přítomnosti min. 10 soudců (nestanoví-li zákon jinak), rozhodnutí pléna je přijato, pokud se pro něj vyslovila většina přítomných soudců (x odchylkou je rozhodnutí o zrušení zákona kvůli rozporu s ústavním pořádkem/přijímání stanoviska k odlišnému prrávnímu názoru/další rozhodování dle čl. 87 odst. 1, pokud si plénum rozhodování vyhradí, ty jsou přijata, pokud se pro ně vysloví min. 9 přítomných soudců)
Senáty ÚS • tvořeny plénem ÚS • 4 tříčlenné, předsedy senátů jmenuje předseda ÚS na 1 rok (do této fce nemůže být jmenován ve 2 po sobě následujících letech) • stálými členy mohou být jen běžní soudci ÚS, předseda a místopředsedové mohou pouze členy zastupujícími • jednat a usnést se může za přítomnosti všech svých členů, usnáší se většinou hlasů (jednomyslnost se vyžaduje u odmítnutí návrhu dle § 43 odst.2 zákona, je-li návrh zjevně neopodstatněný, u vymezených návrhů je-li návrh podán po lhůtě, s vadami..) 147
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.24 Ústavní soud v ústavním systému ČR
Soudce zpravodaj • ten soudce, jemuž byl v souladu s rozvrhem práce přidělen návrh došlý ÚS
Kárný senát • 5tičlenný orgán volený plénem ÚS z jeho členů ——————————————————————————————————————————————• každému soudci je jmenován alespoň jeden asistent soudce • jmenuje a odvolává je předseda ÚS na návrh soudce, o jehož asistenta se jedná • asistentem může být jmenová bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání • zánik fce: rezignací (doručením předsedovi ÚS), zánikem fce soudce, jehož byl asistentem, dnem právní moci rozsudku o odsouzení pro trestný čin, odvoláním
ÚS x jiné ústavní orgány • ÚS kontrolně působí na ostatní složky soustavy dělby moci (na ZM, VM a v ČR i na SM) → kontrola ústavnosti = ochrana před nadvládou jedné moci + ochrana individuálních, ústavně garantovaných práv • každý státní orgán je každý státní orgán povinen ÚS poskatnout pomoc (§ 48 odst. 2 zákona)
Soudní moc • ÚS netvoří součást soustavy obecných a správních soudů, ale z hlediska klasické dělby moci spadá do moci soudní a má do jisté míry nadřazené postavení • ÚS je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí všech soudů, ale pouze z hlediska ústavnosti - drtivá většina podání (ústavních stížností) směřuje proti rozhodnutím řádných soudů • ÚS zdůrazňuje, že není další běžnou odvolací instancí, nezabývá se porušením běžných práv fyzických a právnických osob chráněných OZ, TZ, OSŘ, SŘS,..., POKUD takové porušení není zároveň porušením základního práva/svobody těchto osob, zaručených ÚZ • „válka soudů” - někteří soudci NS někdy nerespektovali specifické postavení ÚS
Zákonodárná moc • na základě návrhu kvalifikovaného subjektu může ÚS akt jeho orgánu (zákon, zákonné opatření Senátu, resp. jeho ustanovení) z důvodu neústavnosti zrušit • Parlament ale také ovlivňuje činnost ÚS - pomocí ústavních a běžných zákonů upravuje způsob ustavení, složení, pravomoci ÚS atd. + Senát vyslovuje souhlas se jmenování ústavních soudců + určitý počet poslanců nebo senátorů (ne Parlament jako celek) může být v případech stanovených zákonem navrhovatelem = iniciátorem zahájení řízení o zrušení zákona (zde nerozhoduje mocensky, je pouze účastníkem řízení)
Výkonná moc • ÚS může zrušit akt orgánu moci výkonné (jak normativního charakteru = nařízení vlády, vyhláška ministerstva a další podzákonné předpisy, tak individuální povahy = správní rozhodnutí nebo jiné individuální zásahy do ústavně zaručených práv spočívající v jednání nebo nečinnosti) • moc výkonná má proti ÚS jen tu pravomoc, že prezident republiky jmenuje soudce ÚS (se souhlasem Senátu) a předsedu a místopředsedu ÚS (bez souhlasu Senátu) • i orgán moci výkonné může vyvolat zahájení řízení před ÚS
Veřejný ochránce práv • oprávněn podávat návrhy na provedení abstraktní kontroly ústavnosti norem nižší právní síly, než je zákon (event. může být účastníkem takového řízení, jetliže návrh nepodal sám)
Jiné státní orgány • každý státní orgán je povinen ÚS poskytnout (úřední) „pomoc” (při opatřování podkladů po jeho rozhodování) 148
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.25 Působnost Ústavního soudu a řízení před ním
Prameny • Učebnice Ústavní právo a státověda, II. díl – Ústavní právo České republiky, část 1. (str.623 - 634) • Ústava České republiky: hlava IV.-od čl.81 do čl.89 + čl.4 + čl.19 odst.2 + čl.39 odst.1 a 2 + čl.62 písm.e) + čl.63 odst.3 Ústavy • zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (poslední znění tohoto zákona je z roku 2009 • Listina základních práv a svobod • zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů - Hlava čtvrtá, § 17
Otázka A 25. Působnost Ústavního soudu a řízení před ním • Působnost = kompetence = věcně a prostorově vymezená oblast, v jejímž rámci orgán uplatňuje pravomoc’ • ÚS: územní působnost celostátní, věcná působnost vymezena věcmi, v nichž rozhoduje (čl. 87 Ústavy) • Pravomoc = právní prostředky pro výkon působnosti • ÚS: oprávnění vydávat nálezy a usnesení • pravomoc a působnost Ústavního soudu je taxativně stanovena v čl. 87, odst. 1 a 2 Ústavy - v nich je ÚS příslušný rozhodovat • čl. 87 odst. 3 Ústavy pak umožňuje zákonem delegovat rozhodování některých věcí na NSS • jednotlivé rozhodovací akty lze meritorně přičlenit k orgánům ÚS – plénu a senátům, dle §11 odst. 2 ZÚS plénum rozhoduje: 1. o návrzích na zrušení zákonů nebo jiných právních přepisů (resp. jejich částí) 2. o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky 3. o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení PS a S o jeho nezpůsobilosti k výkonu úřadu 4. o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem 5. o právnosti rozhodnutí o rozpuštění politické strany (či jiných rozhodnutí týkajících se činnosti takové strany) 6. o otázkách referenda o přistoupení k EU 7. o stanovisku k právnímu názoru senátu, které se odchyluje od právního názoru ÚS vysloveného v nálezu 8. o ustavení senátů a pravidlech rozdělení agendy mezi ně • dle §15 odst. 1 ZÚS senáty rozhodují o věcech, které nepřísluší plénu, lze z toho dovodit, že tedy rozhodují: 1. o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu 2. o ústavní stížnosti proti zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základných práv a svobod 3. o opravném prostředku proti rozhodnuté ve věci ověření volby poslance nebo senátora 4. v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora 5. spory o rozsah kompetencí státních orgánů 6. o odmítnutí některých návrhů na zahájení řízení, a to ze všech zákonem stanovených důvodů – nejedná se o meritorní rozhodnutí 7. o odmítnutí ostatních návrhů z důvodů zjevné neopodstatněnosti – nejedná se o meritorní rozhodnutí • v poslední době si ale plénum dle § 11 odst.2 písm. j) zákona vyhrazuje rozhodování v některých blíže určených věcech, ačkoliv podle zákona by rozhodování o nich mělo náležet senátu, plénum si tak na základě §11 odst. 2 písm. j ZÚS prostřednictvím sdělení ÚS č. 446/2006 vyhradilo rozhodování: 1. sporů o rozsah kompetencí mezi státními orgány a samosprávou 2. o ústavních stížnostech proti rozhodnutím velkých senátů kolegií NS a rozšířených senátů NSS 3. o opravném prostředku proti rozhodnuté ve věci ověření volby poslance nebo senátora 4. v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora 5. jiné věci, které navrhne některý soudce senátu pro mimořádnou závažnost rozhodované věci anebo nutnost sjednocení judikatury • řízení před ÚS upravují v obecné rovině §§ 27-63 ZÚS, jednotlivá řízení jsou upravena §§64-125f ZÚS 149
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.25 Působnost Ústavního soudu a řízení před ním
Obecná úprava řízení před ÚS • řízení je osvobozeno od soudního poplatku, náklady na znalecké posudky a tlumočníky hradí soud, ostatní náklady řízení si každá strana hradí sama (soud je může následně proplatit) • řízení je zahájeno doručením návrhu oprávněným subjektem → oprávněné subjekty jsou stanoveny v rámci úpravy jednotlivých řízení • pro soukromé fyzické a právnické osoby, jsou-li navrhovateli, je předepsáno obligatorní právní zastoupení (jedním advokátem, ten se nemůže dál nechat zastoupit advokátním koncipientem ,¡= soud che, aby protistrana znala právo), stát zastupuje příslušná organizační složka (za ni jedná vedoucí či jím pověřený zaměstnanec této složky), popř. dle zákona 201/2002 Sb. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (za něj jedná jeho zaměstnanec pověřen ředitelem Úřadu), tím ale není dotčeno právo státu nechat se zastoupit advokátem, za soud jedná předseda senátu • vždy pouze 1 advokát x výjimka - § 100 ZÚS Prezident republiky, proti kterému byla podána ústavní žaloba, má právo zvolit si jednoho nebo více obhájců; alespoň jeden z nich musí být advokátem. • mohu zastupovat sám sebe, když jsem advokát? - dříve nejednotná judikatura, v současnosti ne, i advokát musí mít zástupce • účastníky jsou navrhovatel a ti, o kterých to stanoví zákon v rámci úpravy jednotlivých druhů řízení • náležitosti návrhu: • • • • • •
písemně definice navrhovatele a předmětu a typu řízení podpis, datum pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností seznam důkazů návrh petitu
• soudce zpravodaj po předběžném prostudování předloží návrh k posouzení asistentovi (příp. jej posoudí sám soudce), pokud asistent shledá v návrhu vady, určí navrhovateli lhůtu k jejich odstranění, pokud podání dle obsahu není zjevně návrhem na zahájení řízení, odloží jej a vyrozumí o tom osobu, která jej učinila • pokud neshledá žádný důvod k takovému úkonu, vypracuje pro soudce návrh dalšího postupu (popř. řešení) • podání je nejprve posuzováno z hlediska formálního (nezkoumá se meritorní stránka), rozhodnutí o jeho odmítnutí je prováděno ve formě usnesení, tudíž ne meritorním rozhodnutím, tudíž neplatí ani ne bis in idem, ani res iudicata • soudce zpravodaj je pak sám oprávněn mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítnout, pokud: 1. navrhovatel ve lhůtě neodstranil vady 2. návrh je podán po lhůtě stanovené zákonem 3. návrh je podán neoprávněným navrhovatelem 4. jde o návrh, k jehož projednání není ÚS příslušný 5. je-li návrh nepřípustný (nestanoví-li zákon jinak) • zjevně neopodstatněné návrhy od 1998 nesmí soudce zpravodaj odmítat sám, musí návrh předložit celému senátu, který se na neopodstatněnosti musí jednohlasně shodnout • pokud návrh nebyl odmítnut, následuje ústní jednání (veřejné, účast veřejnosti lze ze zákonných důvodů omezit či vyloučit), předvolání k ústnímu jednání musí být doručeno účastníkům (i těm vedlejším a jejich zástupcům) zpravidla min. 5 dní předem, po ústním jednání se soud odebere k neveřejné poradě a hlasování • soudce může zaujmout stanovisko, odlišné od většinového rozhodnutí (separátní votum, příp. menšinové votum vyjádří-li takový nesouhlas skupina soudců) • ve věci samé se rozhoduje nálezem, v ostatních (především procesních) věcech usnesením • všechna rozhodnutí musí být odůvodněna a obsahovat poučení, že se proti nim nelze odvolat (v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod je lze napadnout u Evropského soudu pro lidská práva) • návrh nálezu/usnesení vypracuje soudce zpravodaj (pokud je rozhodnutí výrazně odlišné od návrhu, vypracuje jej předsedou určený soudce) • nález se vždy vyhlašuje veřejně jménem republiky (nález pléna vyhlašuje předseda ÚS, nález senátu předseda senátu) • toto veřejné vyhlášení ALE není publikací ve formálním smyslu • všechny nálezy ÚS se publikují ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS • některé se vyhlašují rovněž ve Sbírce zákonů (některé nálezy takovou publikaci předpokládají jako podmínku své vykonatelnosti → obligatorní vyhlášení, u ostatních je oficiální vyhlášení fakultativní) • náležitosti rozhodnutí: • • • • •
složení pléna/senátu definice sporu výrok odůvodnění poučení o nemožnosti odvolat se 150
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.25 Působnost Ústavního soudu a řízení před ním • otázka závaznosti nálezů → dle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby • o závaznosti pro strany sporu není pochyb • x na všeobecnou závaznost rozhodnutí ÚS se ale vytvořily dva názory (přičemž učebnice se kloní k druhému): 1. všechna meritorní rozhodnutí (včetně obsažených názorů) jsou obecně závazná 2. vyjma výroků nálezů, kterými se zrušují právní předpisy, meritorní rozhodnutí obecně závazná nejsou (závazné nejsou ani právní názory obsažené v odůvodnění nálezů) • všechny otázky průběhu řízení nejsou zákonem řešeny, pokud se objeví taková mezera, dle §63 ZÚS se přiměřeně použijí ustanovení občanského (resp. trestního při projednávání ústavní žaloby proti prezidentu) soudního řádu • rozhodnutí ÚS je v zásadě konečné, nicméně v důsledku §119 ZÚS je možná 1 odchylka, pokud: • v trestní věci mezinárodní soud rozhodl, že zásahem orgánu veřejné moci v rozporu s mezinárodní smlouvou bylo porušeno základní lidské právo nebo svoboda, • podat návrh na obnovu řízení může ten, kdo byl účastníkem řízení před ÚS a v jehož prospěch rozhodl mezinárodní soud, spolu s ním může podat i návrh na zrušení zákona (jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem návrhu na obnovu řízení) • podle §119b odst. 3 ZÚS Ústavní soud v novém nálezu vychází z právního názoru mezinárodního soudu (tudíž není jím vázán, ale musí jej zohlednit)
Jednotlivá řízení před ÚS Řízení o ústavních stížnostech • v tomto případě jde o incidentní kontrolu ústavnosti • viz → ot. 26 (na straně 158)
Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů • jde o abstraktní či konkrétní kontrolu ústavnosti norem • návrh na zrušení zákona (nebo jeho částí) jsou oprávněni podat: 1. prezident 2. min. 41 poslanců/17 senátorů 3. senát ÚS v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti 4. vláda, pokud má provést rozhodnutí mezinárodního soudu 5. ten, kdo podal ústavní stížnost (jejíž předmětem je skutečnost, která nastala uplatněním takového zákona) 6. ten, kdo podal návrh na obnovu řízení (viz výše) 7. obecný soud v souvislosti se svou rozhodovací činností dle čl. 95 odst. 2 Ústavy 8. plénum ÚS, jsou-li dány důvody dle § 78 odst. 2 ZÚS (plénum při rozhodování o ústavní stížnosti zjistí rozpor zákona, na jehož základě vznikla skutečnost, jež je předmětem stížnosti, s ústavním pořádkem) • návrh na zrušení podzákonného právního předpisu (nebo jeho částí) jsou oprávnění podat: 1. vláda 2. min. 25 poslanců / 10 senátorů 3. senát ÚS v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti 4. ten, kdo podal ústavní stížnost 5. ten, kdo podal návrh na obnovu řízení 6. zastupitelstvo kraje 7. Veřejný ochránce práv 8. plénum ÚS, jsou-li dány důvody dle § 78 odst. 2 ZÚS • • • •
ministerstvo vnitra smí podat návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce/kraje/Prahy příslušné ministerstvo/ústřední správní úřad smí podat návrh na zrušení nařízení obce/kraje/Prahy ředitel krajského úřadu smí podat návrh na zrušení nařízení obce, která spadá do jeho území zastupitelstvo obce smí podat návrh na zrušení vyhlášky nebo nařízení kraje, do nějž spadá
• návrh je nepřípustný, jestliže daný pr. předpis pozbyl před doručením návrhu ÚS platnosti nebo nebyl dosud vyhlášen zákonem stanoveným způsobem 151
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.25 Působnost Ústavního soudu a řízení před ním • účastníkem řízení je i ten, kdo vydal takový pr. předpis, soudce zpravodaj mu zašle návrh na zahájení řízení s tím, aby se k návrhu písemně do 30 dnů vyjádřil; návrh na zrušení jiného pr. předpisu (!) zašle soudce zpravodaj i ombudsmanovi (pokud to nebyl jeho návrh) a ten má právo do 10 dnů ÚS sdělit, že vstupuje jako vedlejší účastník do řízení • pokud ÚS návrhu vyhoví, předpis (jeho některá ustanovení) se zrušuje dnem, který soud určí v nálezu, nejdříve však dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů → předpis se ruší ex nunc • nejsou-li ale dány důvody ke zrušení pr. předpisu → ÚS návrh zamítne
Řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony • • • •
preventivní kontrola ústavnosti mezinárodních smluv prozatím 2x kontrolována Lisabonská smlouva předmětem mohou být jen tzv. prezidentské smlouvy (dle čl. 10a a 49. Ústavy) návrh může podat: 1. jedna z komor PČR od okamžiku, kdy jí byla smlouva předložena k vyslovení souhlasu s ratifikací, do okamžiku, kdy se na vyslovení souhlasu usnese 2. skupina alespoň 41 poslanců/17 senátorů od vyslovení souhlasu Parlamentem/referendem do ratifikace smlouvy prezidentem 3. prezident od předložení k ratifikaci do ratifikace
• účastníkem je vedle navrhovatele vždy též Parlament, vláda a prezident • pokud ÚS dojde k názoru, že smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, musí v nálezu uvést, s jakým ustanovením je v rozporu, takový nález brání ratifikaci do doby, než bude nesoulad odstraněn • pokud dojde k opačnému názoru, rovněž rozhodne nálezem // Další řízení probíhají zřídka, některá ještě ani jednou neproběhla//
Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora • opravný prostředek je oprávněn podat • poslanec, senátor, případně volební strana, za níž kandidát kandidoval, proti rozhodnutí, že nebyl platně zvolen • ten, jehož volební stížnosti podle volebního zákona bylo vyhověno, proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora • opravný prostředek lze podat do 10 dnů ode dne, kdy bylo osobě oprávněné podat opravný prostředek oznámeno rozhodnutí • vždy ústní jednání • účastníci • orgán, který přijal rozhodnutí, že poslanec nebo senátor byl nebo nebyl platně zvolen • podal-li opravný prostředek poslanec/senátor, je vedlejším účastníkem řízení volební strana, za kterou kadidoval • podala-li opravný prostředek volební strana, je vedlejším účastníkem řízení poslanec/senátor, jehož se opravný prostředek týká • opravný prostředek nemá odkladný účinek • zastavení řízení • jestliže ten, kdo opravný prostředek podal, jej vzal zpět • ÚS řízení zastaví, jestliže ten, kdo opravný prostředek podal, jej vzal zpět nebo jestliže se poslanec/senátor, jehož se opravný prostředek týkal, vzdal mandátu • ÚS řízení zastaví také tehdy, jestliže poslanec/senátor, jehož se opravný prostředek týkal, zemřel X požádá-li o pokračování řízení manžel nebo příbuzný v přímé linii do jednoho měsíce od úmrtí, v řízení se pokračuje. • nález a jeho právní důsledky • vyhoví-li ÚS opravnému prostředku, vysloví v nálezu, že poslanec/senátor ne/byl platně zvolen • rozhodnutím ÚS pozbývají platnosti rozhodnutí jiných orgánů, která tomuto nálezu odporují • o výroku nálezu vystaví předsedající osvědčení, které předá přítomným účastníkům a vedlejším účastníkům
Řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy • v pochybnostech, zda mandát poslance/senátora zanikl z důvodů v čl. 25 písm. d) nebo f) Ústavy • návrh jsou oprávněni podat 152
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.25 Působnost Ústavního soudu a řízení před ním • poslanec/senátor, o jehož mandát jde • předseda PS (jde-li o poslance) nebo předseda Senátu (jde-li o senátora) • skupina nejméně 20 poslanců (u poslance) nebo nejméně 10 senátorů (u senátora) • účastníci řízení • poslanec + předseda PS/senátor + předseda Senátu (ikdyž nejsou navrhovateli) • řízení • vždy ústní jednání • ÚS řízení zastaví, jestliže navrhovatel vzal svůj návrh zpět nebo jestliže poslanec/senátor zánik svého mandátu uznal • ÚS řízení zastaví také tehdy, jestliže poslanec/senátor, o jehož mandát se jedná, zemřel X požádá-li o pokračování řízení manžel nebo příbuzný v přímé linii do jednoho měsíce od úmrtí, v řízení se pokračuje. • nález • ÚS rozhodne, zda mandát poslance/senátora z uvedených důvodů zanikl nebo vysloví, že tvrzené skutečnosti nebyly dány • o výroku nálezu vystaví předsedající osvědčení přítomným účastníkům
Řízení o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky • Prezidenta je možné žalovat pro velezradu a pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku (před 71/2012 Sb. pouze pro velezradu) • Nově je nutné pro přijetí návrhu ústavní žaloby souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů a třípětinové většiny všech poslanců. Pokud sněmovna nevysloví souhlas do tří měsíců od podání žaloby, platí, že souhlas nebyl dán. • velezrada (pro účely tohoto zákona) - jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickéhu řádu • zahájení řízení - doručením žaloby Senátu Ústavnímu soudu • žaloba musí obsahovat přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident republiky dopustit velezrady, spolu s uvedením důkazů, o které se ústavní žaloba opírá • projednáno přednostně • zastavení řízení • jestliže je ÚS před závěrečnou poradou doručeno usnesení Senátu, že ústavní žalobu odvolává • jestliže prezident zemřel X požádá-li o pokračování řízení manžel nebo příbuzný v přímé linii do jednoho měsíce od úmrtí, v řízení se pokračuje • okolnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu, není důvodem k zastavení řízení • zastupování • za Senát jedná jeho předseda nebo osoba, kterou tím Senát pověří • prezident má právo zvolit si jednoho nebo více obhájců, alespoň jeden z nich musí být advokátem • ústní jednání • ÚS doručí prezidentovi ústavní žalobu a současně vyrozumí prezidenta a zástupce Senátu o době a místě konání ústního jednání, a to nejméně 10 dnů předem • ÚS prezidenta upozorní, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti, nedostaví-li se bez řádné omluvy k jednání nebo se bez dostatečného důvodu v průběhu jednání předčasně vzdálí • pokud se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne Ústavní soud po slyšení stran, zda je možno ústní jednání provést nebo zda je nutno je odročit • na výzvu předsedajícího přednese zástupce Senátu ústavní žalobu; prezidentovi a jeho obhájcům je dána možnost se k ní vyjádřit • poté se provede důkazní řízení • prezident, jeho obhájci a zástupce Senátu mají právo vyjádřit se k prováděným důkazům, klást svědkům a znalcům otázky a podávat návrhy na doplnění dokazování • není-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že další důkazy již prováděny nebudou, ukončí předsedající důkazní řízení a dá zástupci Senátu a poté prezidentovi republiky a jeho obhájcům možnost pronést závěrečnou řeč; poté se ÚS odebere k závěrečné poradě. • shledá-li ÚS, že je nutno objasnit další okolnosti, může se usnést, že dokazování bude doplněno, a v řízení dále pokračuje; po doplnění dokazování dá předsedající znovu slovo zástupci Senátu a prezidentu republiky a jeho obhájcům k závěrečným řečem. • nález a jeho právní následky 153
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.25 Působnost Ústavního soudu a řízení před ním • ÚS buď ústavní žalobě vyhoví (⇒ prezident se dopustil velezrady) nebo ho ústavní žaloby zprostí • po vyhlášení nálezu podle § 56, ztrácí prezident svůj úřad a způsobilost jej znovu nabýt; nárok na prezidentský plat a další požitky po skončení výkonu fce podle zvláštního zákona mu nenáleží • o výroku nálezu vystaví předsedající osvědčení, které předá přítomným stranám • obnova řízení • ten, kdo se podle nálezu ÚS dopustil velezrady, může požádat o obnovu řízení, pokud uvede nové skutečnosti/důkazy, které předtím nemohl uvést, nebo pokud takový nález ÚS byl ovlivněn trestným činem jiné osoby • obnovené řízení se koná na základě původní ústavní žaloby • je-li v tomto řízení osoba zproštěna ústavní žaloby, nenabývá ztraceného prezidentského úřadu
Řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy • návrh • usnesou-li se PS a Senát podle čl. 66 Ústavy, že prezident republiky nemůže ze závažných důvodů vykonávat svůj úřad, je prezident republiky oprávněn navrhnout ÚS, aby toto usnesení zrušil • návrh je prezident republiky oprávněn podat ode dne přijetí usnesení PS a Senátu podle čl. 66 Ústavy do 10 dnů poté, co podle usnesení PS a Senátu již může svůj úřad vykonávat. • zastavení řízení • prezident může vzít svůj návrh zpět do okamžiku, než se ÚS odebere k závěrečné poradě ⇒ ÚS řízení zastaví • v případě smrti prezidenta • účastníci řízení • prezident • PS a Senát • vyžádání dokladů • PS a Senát předloží ÚS doklady, z nichž jejich usnesení vychází a navrhnout případně další důkazy o tom, že prezident nemůže ze závažných důvodů svůj úřad vykonávat • ústní jednání • zahájeno nejpozději do 5 dnů ode dne, kdy byl návrh doručen ÚS • předběžné opatření • ÚS může pozastavit výkon pravomocí podle čl. 66 Ústavy a pozastavit vyhlášení podle čl. 52 Ústavy dosud nevyhlášených zákonů • Nález a jeho právní následky • ÚS rozhodně do 15 dnů od jeho doručení • ÚS rozhodne, zda v době přijetí usnesení PS a Senátu podle čl. 66 Ústavy prezident republiky nemohl svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat, popř. do kdy taková překážka výkonu úřadu trvala • rozhodne-li ÚS, že v době přijetí usnesení nebyly závažné důvody, zruší svým nálezem usnesení PS a Senátu • rozhodne-li ÚS, že v době přijetí usnesení byly závažné důvody znemožňující prezidentovi výkon funkce, návrh prezident republiky na zrušení usnesení PS a Senátu zamítne • úkony vykonávané namísto prezidenta repoubliky předsedou vlády/předsedou PS/předsedou Senátu v době, kdy podle zjištění ÚS nebyly závažné důvody, pro které by prezident republiky nemohl vykonávat svůj úřad, nepozbývají platnosti
Řízení o opatření nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu • mezinárodním soudem se pro účely tohoto zákona rozumí mezinárodní orgán, jehož rozhodnutí jsou pro ČR závazná podle mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu • návrh na zrušení právního předpisu • shledal-li mezinárodní soud, že zásahem orgánu veřejné moci byl porušen závazek vyplývající pro ČR z mezinárodní smlouvy, zejména pokud bylo tímto zásahem porušeno lidské právo nebo základní svoboda FO/PO, a jestliže takové porušení spočívá v platném právním předpisu, podá vláda ÚS návrh na zrušení takového předpisu (nebo jeho ustanovení) - pokud zrušení nebo změnu nemůže zajistit jiným způsobem • neplatí zásada věci rozhodnuté 154
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.25 Působnost Ústavního soudu a řízení před ním • ÚS postupje v řízení jako v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů • návrh na obnovu řízení • rozhodoval-li ÚS v trestní věci, lze proti takovému rozhodnutí ÚS podat návrh na obnovu řízení • návrh na obnovu řízení před ÚS je oprávněn podat ten, v jehož prospěch mezinárodní soud rozhodl • návrh na obnovu řízení je možno podat do 6 měsíců ode dne, kdy se vyhlášené rozhodnutí mezinárodního soudu stane konečným • návrh musí (vedle obecných záležitostí) obsahovat rozhodnutí ÚS, proti němuž směřuje, označení rozhodnutí mezinárodního soudu, o které se opírá, a vylíčení, v čem je spatřován rozpor rozhodnutí ÚS s rozhodnutím mezinárodního soudu. • spolu v návrhem může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu • účastníci řízení • ti samí účastníci řízení před ÚS, jehož obnova je navrhována, kteří nejsou navrhovateli • ti, kteří byli v tomto řízení vedlejšími účastníky a jsou jimi rovněž v řízení o návrhu na obnovu řízení • je nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak X jestliže veřejný zájem na obnově řízení podstatně převyšuje vlastní zájem navrhovatele, ÚS návrh na obnovu řízení přijme • ÚS o návrhu rozhoduje bez ústního jednání • pokud je nález ÚS v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu, ÚS nález zruší; znovu ho projedná a v novém nálezu ÚS vychází z právního názoru mezinárodního soudu • pokud novým nálezem ÚS dojde ke zrušení předchozích rozhodnutí, platí zásada z občanského soudního řádu (§ 235i odst. 3 OSŘ)„Právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím o věci dotčeny.“ • rozhodoval-li ÚS usnesením a tímto usnesením bylo řízení skončeno, použijí se ustanovení týkajících se nálezů přiměřeně
Řízení spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy • spory o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy (kompetenční spory) • návrh je oprávněn podat • státní orgán v kompetenčním sporu mezi státem a územním samosprávným celkem nebo v kompetenčním sporu mezi státními orgány navzájem • zastupitelstvo územního samosprávného celku v kompetenčním sporu mezi územním samosprávným celkem a státem nebo v kompetenčním sporu mezi územními samosprávnými celky navzájem • účastníci • státní orgány • samosprávné celky • nepřípustnost návrhu • přísluší-li rozhodovat o kompetenčním sporu jinému orgánu podle zvláštního zákona • přísluší-li rozhodovat o kompetenčním sporu orgánu společně nadřízenému orgánům, mezi nimiž kompetenční spor vznikl • zastavení řízení • navrhovatel jej může vzít zpět jen se souhlasem ÚS • nález a jeho právní důsledky • ÚS rozhodne, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí v e věci uvedené v návrhu • jde-li o kompetenční spor mezi státním orgánem a územním samosprávným celkem, ÚS rozhodne, zda věc spadá do kompetence státu nebo územní samosprávy • jestliže orgán, který je účastníkem řízení v kompetenčním sporu, už vydal rozhodnutí v navrhované věci a ÚS k vydání rozhodnutí určil jiný orgán, ÚS svým nálezem takové rozhodnutí zruší • jestliže orgán, který je účastníkem řízení v kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí, kterým svoji kompetenci popřel, a podle zjištění ÚS je k vydání rozhodnutí ve věci příslušný, ÚS takové rozhodnutí svým nálezem zruší
Řízení ve věcech referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii Řízení o nevyhlášení referenda • podání návrhu 155
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.25 Působnost Ústavního soudu a řízení před ním • opravný prostředek proti rozhodnutí prezidenta republiky, že opakované referendum o přistoupení ČR k EU nevyhlásí • podává vláda nebo společně nejméně 2/5 poslanců nebo společně 2/5 senátorů ve lhůtě 20 dnů ode dne rozhodnutí prezidenta nebo ode dne uplynutí třicetidenní lhůty podle čl. 4 ÚZ o referendu o přistoupení ČR k EU, aniž by prezident republiky referendum vyhlásil nebo rozhodl, že referendum nevyhlásí • návrh skupiny poslanců/senátorů musí být vlastnoručně podepsán stanoveným počtem poslanců/senátorů • o návrhu ÚS uvědomí neprodleně prezidenta republiky • ÚS projedná návrh mimo pořadí a bez zbytečného odkladu • účastníci řízení • navrhovatel, prezident republiky, vládá • nález a jeho právní důsledky • vyhoví-li ÚS návrhu, vysloví, že prezident je povinen referendum vyhlásit do 10 dnů ode dne vyhlášení rozhodnutí ÚS tak, aby se referendum konalo ve lhůtě počínající třicátým dnem a končící šedesátým dnem od vyhlášení referenda • potvrdí-li ÚS rozhodnutí prezidenta republiky, návrh zamítne
Řízení o nezákonnosti postupu při referendu • podání návrhu • návrh na vydání rozhodnutí o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení ČR k EU je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení ČR k EU nebo se zákonem vydaným k jeho provedení, může podat každý občan oprávněný hlasovat v referendu, a to nejpozději do 10 dnů ode dne, v němž skončilo hlasování v referendu • ÚS neprodleně uvědomí prezidenta republiky • ÚS projedná návrh mimo pořadí a bez zbytečného odkladu • účastníci řízení • navrhovatel, příslušný orgán pro referendum • nález a jeho právní následky • dojde-li ÚS k závěru, že poustup při provádění referenda nebyl v souladu s ÚZ o referendu o přistoupení ČR k EU nebo se zákonem vydaným k jeho provedení, a mohl-li být zjištěným nesouladem ovlivněn výsledek referenda, ÚS soud vysloví, že: • postup při provádění referenda nebyl v souladu s uvedenými právními předpisy a uvede, která ustanovení ústavního zákona o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii nebo která ustanovení zákona vydaného k jeho provedení byla porušena • výsledek referenda se nevyhlásí • prezident republiky vyhlásí referendum znovu • dojde-li ÚS k závěru, že postup při provádění referenda byl v souladu s ÚZ o referendu o přistoupení ČR k EU a se zákonem vydaným k jeho provedení, nálezem vysloví, že: • referendum proběhlo v pořádku a návrh zamítne • dojde-li po provedeném řízení k závěru, že postup při provádění referenda nebyl v pořádku, avšak výsledek referenda nemohl být zjištěným nesouladem ovlivněn, ÚS návrh zamítne
Kárné řízení • kárné provinění - jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování ÚS; dále jiné zaviněné porušení povinností soudce; též jednání, které má znaky přestupku podle zvláštních předpisů • zahájení • rozhoduje předseda ÚS usnesením, které musí být odůvodněno a doručuje se soudci, proti němuž se kárné řízení zahajuje • o zahájení kárného řízení s předsedou ÚS se může usnést plénum na společný návrh nejméně 3 soudců • lze zahájit do 1 roku ode dne, kdy k jednání, které je důvodem k zahájení kárného řízení, došlo. • po dobu kárného řízení pro kárné provinění nemůž soudce činit žádné úkony související s výkonem soudvoské funkce 156
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.26 Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem • je-li soudce předsedou senátu nebo členem senátu, určí předseda ÚS, který z ostatních soudců bude zastupujícím členem senátu • je-li soudce předsedou Ústavního soudu, vykonává jeho funkci místopředseda • platí i pro dobu, po kterou je proti soudci vedeno trestní stíhání • usnesení předsedy úS o zahájení kárného řízení se předloží plénu • soudci, proti kterému bylo kárné řízení zahájeno, musí být umožněno vyjádřit se k důvodům usnesení o zahájení kárného řízení a zúčastnit se jednání pléna v této věci (s výjimkou porady a hlasování) • pro dokazování v kárném řízení se použijí přiměřeně příslušná ustanovení zákona o trestním řízení soudním. • zastavení řízení • plénum kárné řízení zastaví, neshledá-li je důvodným • v téže věci již nelze kárné řízení zahájit • kárný senát • • • • • • • • •
pokud kárné řízení nebylo zastaveno volen plénem ze svého středu 5 členů úkol - projednat věc a rozhodnout na 1. jednání si zvolí ze svých členů předsedu, který jednání řídí způsobilost k jednání - při přítomnosti všech členů unáší se většinou hlasů při rozhodování je vázán důvody kárného řízení uvedenými v usnesení o jeho zahájení soudce, se kterým je kárné řízení vedeno, má právo zúčastnit se jednání kárného senátu (s výjimkou porady a hlasování), vyjádřit se k důvodům kárného řízení a k prováděným důkazům, klást svědkům a znalcům otázky a podávat návrhy na doplnění dokazování.
• rozhodnutí • jednání, uvedené v usnesení o zahájení kárného řízení, soudci vytkne • nebylo-li kárné provinění prokázáno, kárné řízení zastaví • proti usnesení kárného senátu o zastavení kárného řízení mohou podat do 15 dnů ode dne jeho doručení námitky předseda ÚS, popřípadě soudci, kteří podali návrh na zahájení kárného řízení • o námitce rozhodne plénum - usnesení kárného senátu buď potvrdí, nebo je zruší a vrátí mu věc k novému projednání; pokyny pléna k doplnění řízení je kárný senát vázán • jestliže proti usnesení kárného senátu námitky podány nebyly anebo jestliže plénum takové usnesení potvrdilo, hledí se na soudce, jako by s ním kárné řízení nebylo zahájeno • proti usnesení kárného senátu, kterým bylo soudci jeho jednání vytknuto, může do 15 dnů ode dne jeho doručení podat tento soudce námitky; o námitkách rozhodne plénum tak, že buď usnesení kárného senátu potvrdí, nebo je zruší, popřípadě vrátí mu věc k novému projednání; pokyny pléna k doplnění řízení je kárný senát vázán
Současná situace • v poslední době nastaly 3 zásadní průlomy v českém ústavním soudnictví 1. preventivní kontrola mezinárodních smluv • v důsledku tzv. euronovely (úst. zák. č. 395/2001 Sb.) 2. ústavní soud nemusí mít konečné slovo • §119 zák. 182/1993 Sb. • možnost obnovy řízení v trestní věci v důsledku rozhodnutí mezinárodního soudu 3. zrušení ústavního zákona • 318/2009 Sb. • zrušení ústavního zákona o zkrácení volebního období Sněmovny • pozor na terminologii • nález (= meritorní) x usnesení (= procesní) • odmítnutí (= bez projednání, možnost nového podání ) x zamítnutí (= meritorní a konečné rozhodnutí)
Prameny • • • • •
učebnice poznámky z Hřebejkovy přednášky Gronského semináře Ústava zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu 157
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.26 Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem
Otázka A 26. Řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem • Nejčastější typ podání, cca 95 % z 3800 podání ročně odmítnuto • Existují 3 typy řízení o ústavních stížnostech: • „obecné” stížnosti (proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) • komunální stížnosti (orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu) podle čl. 87 odst. 1 písm. c) • návrhy politických stran (o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony) podle čl. 87 odst. 1 písm. j) • Řízení o ústavních stížnostech upravují §72 - 84 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (ZÚS) • stížnost smí podat: 1. fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§ 72 odst. 1 písm. a ZÚS) • do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním možném procesním prostředku (tzn. řádný, popř. mimořádný - vyjma návrhu na obnovu řízení - opravný prostředek, či jiný prostředek, se kterým je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení), pokud není takového prostředku → do 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o takovém zásahu orgánu veřejné moci dozvěděl, nejpozději ale do 1 roku od takového zásahu • ke stížnosti musí být přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, popř. rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku 2. zastupitelstvo obce/kraje/hl. města Prahy jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu (§ 72 odst. 1 písm. b ZÚS) • taktéž do 60 dnů 3. politická strana, jestliže tvrdí, že rozhodnutí o jejím rozpuštění nebo jiné rozhodnutí týkající se její činnosti není ve shodě s ústavními nebo jinými zákony. (§ 73 odst. 1) • do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku (neposkytuje-li zákon takový prostředek, tak lhůta počíná dnem nabytí právní moci onoho napadeného rozhodnutí) • Spolu se stížností je možno dle § 74 ZÚS podat návrh na zrušení (části) zákona nebo jiného právního předpisu, jejichž uplatněním nastala předmětná skutečnost, jestli jsou dle stěžovatele v rozporu s ÚZ (popř. se zákonem u jiného pr. předpisu) • Stížnost je nepřípustná, pokud: • se týká věci již rozhodnuté (§ 35 odst. 1 ZÚS) - překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae) • se týká věci, ve které se již jedná (§ 35 odst. 2 ZÚS) – právo účastnit se dříve zahájeného jednání jako vedlejší účastník • stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky dané mu zákonem k ochraně jeho práva, vyjma mimořádného opravného prostředku, který orgán může odmítnout jako nepřípustný (§ 75 odst. 1 ZÚS, § 75 odst. 2 stanoví, že tato podmínka neplatí, pokud se jedná o stížnost, která „podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele” a byla podána do 1 roku od předmětné události, NEBO v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, a tím stěžovateli vzniká/může vzniknout vážná a neodvratitelná újma) • Účastníky řízení jsou stěžovatel a orgán veřejné moci, proti němuž stížnost směřuje • vedlejšími účastníky jsou účastníci předchozího řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, případně osoby, které prokážou právní zájem na výsledku řízení, a ÚS jim takové postavení přizná • Stížnost je možno stáhnout do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě • Stížnost nemá odkladný účinek x návrh proti rozhodnutí o rozpuštění politické strany/pozastavení její činnosti jej má! • Předběžné opatření - směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí → ÚS může k odvrácení hrozící škody uložit tomuto orgánu, aby v zásahu nepokračoval, usnesení o předběžném opatření pozbývá platnosti vyhlášením nálezu ÚS ve věci (pokud jej ÚS nezrušil už dřív, protože pominuly důvody k němu) • ÚS může stížnosti svým nálezem: 1. vyhovět • pokud stížnosti vyhoví → v nálezu musí vyslovit, které ústavně zaručené právo (svoboda) a jaké ustanovení ÚZ byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomu porušení došlo / v čem bylo porušeno právo na samosprávu / čím je rozpuštění strany v rozporu s ústavním pořádkem 158
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.27 Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu • pokud se jedná o stížnost proti pravomocnému rozhodnutí, soud na základě kasačního principu takové rozhodnutí zruší • pokud šlo o stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, soud orgánu zakáže v činnosti pokračovat a přikáže mu v rámci možností obnovit předešlý stav 2. zamítnout 3. částečně jí vyhovět, částečně ji zamítnout
Prameny • • • • •
učebnice, poznámky z Hřebejkovy přednášky Gronského semináře http://www.concourt.cz/clanek/786 Ústava zákon 182/1993 o Ústavním soudu
Otázka A 27. Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu • Ústavní soud je článkem 83 Ústavy charakterizován jako specializovaný soudní orgán ochrany ústavnosti – je jediný svého druhu na našem území (model koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví) • jeho náplní práce je: následná (ex post), abstraktní i konkrétní kontrola ústavnosti norem; incidentní kontrola ústavnosti; preventivní kontrola ústavnosti mezinárodních smluv • při výkonu kontroly ústavnosti norem posuzuje jak materiální (posuzování obsahové souladnosti zákonů), tak ústavnost formální (zda dané právní předpisy správně procesně a kompetenčně vznikly) • více viz • → ot. 24 (na straně 143) • → ot. 25 (na straně 149) • → ot. 26 (na straně 158) Taxativní výčet pravomocí ÚS nám poskytuje čl. 87 Ústavy ČR: —1. Ústavní soud rozhoduje a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem, c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25, g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiku podle čl. 65 odst. 2, h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66, i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. 2. Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována. 3. Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou- li v rozporu se zákonem, b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.— • nejvýznamnější pravomoc představuje oprávnění ÚS rozhodovat o zrušení zákonů, jakož i jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou – li v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 87 odst. 1 písm. a; čl. 87. Odst. 1 písm. b) – při této abstraktní kontrole ústavnosti může ÚS významně korigovat výsledky legislativní činnosti PČR a orgánů, ústavně oprávněných k vydávání podzákonných právních předpisů – jeho nálezy jsou v této oblasti vlastně normativními akty sui generis • největší rozsah má rozhodovací pravomoc ÚS, týkající se ústavních stížností proti pravomocným rozhodnutím a jiných zásahů orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d), do tohoto okruhu 159
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.27 Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu
•
•
• • • •
lze též zařadit rozhodování o ústavních stížnostech orgánů územní samosprávy proti nezákonným zásahům státu (čl. 87 odst. 1 písm. c)a (v § 72 odst. 1 písm. b) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění zákona 227/2009 Sb., kde je za aktivně legitimovaný subjekt považováno zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku) ÚS rozhoduje o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora (čl. 87 odst. 1 písm. e), v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora, dle čl. 25 ve vazbě na čl. 22 Ústavy (čl. 87 odst. 1 písm. f) ve vztahu k prezidentu republiky – rozhodování o ústavní žalobě Senátu PČR v případě velezrady (návrh dle čl. 65 odst. 2 Ústavy, oprávnění ÚS: čl. 87 odst. 1 písm. g ); rozhodování o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, podle něhož nemůže prezident svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat (návrh dle čl. 66 Ústavy, oprávnění ÚS: čl. 87 odst. 1 písm. h) rozhoduje o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro ČR závazné, nelze – li je provést jinak (čl. 87 odst. 1 písm. i) posuzuje, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se její činnosti je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony (čl. 87 odst. 1 písm. j) rozhoduje spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy – zde existuje možnost přenést rozhodovací pravomoc zákonem na jiný orgán (čl. 87 odst. 1 písm. k) při svém rozhodování jsou soudci dle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázáni pouze ústavním pořádkem, jakož i zákonem 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (tento zákon tedy jako jediný nepodléhá možnosti přezkoumání z hlediska případného rozporu s ústavními zákony), ÚS pak na základě vlastního extenzivního výkladu čl. 112 odst. 1 Ústavy do ústavního pořádku zahrnuje i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které jsou pro ČR závazné (tento právní názor poprvé uvedl ve svém nálezu Pl. ÚS 36/01 a zopakoval jej v několika dalších)
Rozhodnutí ÚS • nálezem rozhoduje ÚS ve věci samé • usnesením (§54 odst. 1 zákona) rozhoduje zejména v procesních věcech, především pak o odmítnutí zjevně neopodstatněného návrhu (§ 43 zákona), i usnesení o odmítnutí návrhu musí vyhotoveno písemnou formou a odůvodněné, neodmítne - li takto ÚS podaný návrh, koná se zpravidla ústní jednání, ve kterém ÚS rozhodne nálezem ve věci samé – buď návrhu zcela, nebo částečně vyhoví, nebo jej zamítne • usnesení o odmítnutí- § 43 (1) Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, a) neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené, nebo b) je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, nebo c) jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nebo d) jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, nebo e) je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. (2) Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, a) jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, nebo b) jestliže shledá u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 nebo podle § 125d, § 71a odst. 1 nebo § 119 odst. 1 důvody k odmítnutí podle odstavce 1 nebo podle písmena a). (3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, odůvodněno a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. • jak nálezy, tak usnesení je nutné odůvodnit a musí obsahovat poučení, že se proti nim nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona) – je ale třeba poznamenat, že v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod je možné rozhodnutí ÚS napadnout u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku • návrh nálezu či usnesení vypracovává soudce zpravodaj, jestliže byl přijat návrh, který se výraznou měrou liší od návrhu soudce zpravodaje, vypracuje jej soudce, kterého určí při jednání pléna předseda ÚS, resp. při senátním rozhodování předseda senátu (§55 zákona) • nález se vyhlašuje vždy veřejně jménem republiky, jde – li o nález pléna, vyhlašuje ho předseda ÚS, jde – li o nález senátu, vyhlašuje ho předseda senátu (§ 56 zákona) • veřejné vyhlášení nálezů – nelze považovat za publikaci ve smyslu formálním, některé nálezy předpokládají za podmínku své účinnosti obligatorní formální publikaci, oficiální vyhlášení jiných je pouze fakultativní – vyhlášení se provádí ve Sbírce zákonů ČR • Vyhlášení ve Sbírce zákonů se řídí § 57, § 58 a 59 zákona o ÚS • všechny nálezy na konci kalendářního roku se uveřejňují ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, vydávané ÚS pro veřejnou potřebu (zde mohou být uveřejněna i usnesení ÚS, pokud se na tom plénum usnese)
Sbírka zákonů ČR 1. vyhlašují se v ní nálezy, kterými ÚS rozhodl o návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu (či jejich částí) 160
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.27 Rozhodnutí Ústavního soudu a jejich význam v ústavním právu 2. o úst. žalobě proti prezidentu 3. o návrhu prezidenta na zrušení usnesení PS a Senátu 4. o návrhu na posouzení souladu mezin. smlouvy s úst. pořádkem 5. o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta, že nevyhlásí referendum o přistoupení k EU 6. zda byl postup při provádění takového referenda v souladu s úst. zákonem o něm a prováděcím zákonem 7. + má-li pr. názor ÚS všeobecný význam a je obsažen v nálezu, který se normálně nevyhlašuje ve Sb., tak o uveřejnění zde může ÚS rozhodnout
Vykonavatelnost nálezů 1. nálezy o zrušení pr. předpisu jsou vykonavatelné dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů (nerozhodne-li ÚS jinak) 2. nálezy týkající se referenda o přistoupení k EU, prezidenta (žaloba vůči němu, či jeho návrh na zrušení usnesení PS a Senátu) či poslanců a senátorů (opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci jejich volby či v pochybnostech o ztrátě volitelnosti/vzniku neslučitelnosti výkonu funkce) jsou vykonavatelné vyhlášením 3. ostatní nálezy jsou vykonavatelné doručením jejich písemného vyhotovení účastníkům
Závaznost rozhodnutí ÚS • čl. 89 odst. 2 Ústavy – vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby → reálná právní závaznost nálezů je předmětem sporu – o meritorní stránce není celkem pochyb, problematický je především aspekt všeobecné závaznosti – 2 názory: 1. všechna meritorní rozhodnutí ÚS včetně názorů v nich obsažených jsou obecně závazná 2. meritorní rozhodnutí ÚS – s výjimkou nálezů (resp. jejich výroků), kterými se zrušují právní předpisy (jejich ustanovení) nejsou obecně závazná, závazné nejsou ani právní názory obsažené v odůvodněních nálezů
Závaznost rozhodnutí ve věcech kontroly norem • Právní chápání nálezů ÚS ve smyslu pramene práva je soudní praxí a převažující částí právní teorie zužováno pouze na závaznost výroku – z toho však vyplývá, že když ÚS soud svým nálezem návrh na zrušení zákona, resp. jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení zamítne, nemá par rozhodnutí prakticky žádný normativní obsah (kromě autoritativního potvrzení ústavnosti napadeného právního předpisu) • ÚS v řadě svých rozhodnutí vyslovil princip priority ústavně konformního výkladu před derogací zákona, jiného právního předpisu nebo jejich ustanovení. Pokud jsou možné 2 interpretace, z nichž jedna je v souladu s ústavním pořádkem a druhá v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení • poprvé tak učinil v nálezu Pl. ÚS 48/95 – zde se jednalo o restituci majetku osob maďarské a německé národnosti, kterým byl konfiskován majetek na základě dekretů č. 12/1945 Sb., resp. č. 108/1945 Sb., následně však nabyly zpět čs. státní občanství. Obecné soudy se bály při jeho aplikaci přiznat restituci majetku u těch oprávněných osob, jež občanství nikdy nepozbyly. ÚS dovodil ústavně konformní interpretaci napadeného zákona z logického argumentu a minori ad maius: vrací – li se majetek těm, kdo ho podle dekretu pozbyli, a byli zbaveni občanství a pak jej nabyli zpět, musí být spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství navracet, protože v důsledku svého určitého chování občanství vůbec nepozbyli., Jiný výklad by zcela odporoval principům restitučních zákonů.
Závaznost rozhodnutí ve věcech ústavních stížností • zde je nutno diferencovat závaznost kasačního rozhodnutí ÚS pro další rozhodování ve věci samé, a precedenční působení nálezů ÚS pro rozhodování obecných soudů v obdobných případech • Normativní východiska: Zákon o ústavním soudu, jakož i občanský soudní řád a správní řád nestanovují soudům pravidla pro další postup projednávání téže věci po kasačním nálezu ÚS, výjimku představuje trestní řád • K závaznosti odůvodnění svých nálezů pro další soudní řízení v konkrétní věci ÚS zaujal své stanovisko v nálezu, II. ÚS 156/95: „Rozhodnutí ÚS je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány a osoby s tím, že situace, kdy je ÚS nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 266 OSŘ • Otázka precedenční závaznosti nálezů ÚS ve věci ústavních stížností je v rozhodující míře obecnými soudy odmítána, mezi důvody řadíme: • Restriktivní interpretace čl. 89 odst. 2 Ústavy ztotožňující pojem „vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu„ pouze s jejich výrokovou částí, jelikož „obecně se právní důsledky individuálních rozhodnutí spojují právě s výrokem, a jen výrok rozhodnutí je považován za způsobilý nabýt právní moci a vykonatelnosti (ve smyslu donucení ke splnění povinnosti, kterou ukládá)“ 161
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.28 Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady • Skepse ke způsobilosti ÚS autoritativně interpretovat ústavní zákony • Dalším často uváděným argumentem je narušení nezávislosti soudcovského rozhodování • K obecné závaznosti právního názoru, obsaženého v odůvodnění nálezů ve věcech ústavních stížností, se ÚS opakovaně vyjádřil: • Nález II. ÚS 76/95 uvedl: „Obecné soudy musí přihlížet k porušení základních práv a svobod občanů, zvláště pokud již bylo takové porušení kvalifikováno ÚS, jinak by došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy” • Nález III. ÚS 127/96 – ÚS zde vyslovil na adresu obecné justice apel: poukázal zde na funkci svých rozhodnutí při sjednocování judikatury soudů a při vytváření jednotnosti právního řádu • Nález III. ÚS 139/98 ve kterém ÚS konstatoval následující: „Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát v právech, plynoucích z článku 1 Listiny základních práv a svobod. Tomu korespondují základní práva vyplývající z principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kromě jiného, zakládá tudíž právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech lze považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech byla ÚS přiznána. Důsledkem takovéhoto postupu z hlediska z hlediska ústavního je nerovnost v základních právech. Pro ústavněprávní posuzování respektování principu rovnosti v soudní aplikaci základních práv a svobod platí obdobně ta hlediska, jež ÚS vyslovil v oboru kontroly norem, tj. vyloučení libovůle a dotčení některého ze základních práv a svobod. ”
Prameny ústavního práva v ČR v souvislosti s rozhodovací činností ÚS • Rozhodnutí ÚS ČR týkající se předmětu ústavního práva • Vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazná pro všechny orgány a osoby (odůvodnění rozhodnutí má často význam pro interpretaci právního textu) • Pramenem ústavního práva mohou být pouze výrokové části rozhodnutí ÚS, pokud rozhoduje jako „negativní zákonodárce”
Význam judikatury ÚS • konkretizuje úst. pořádek - vykládá pojmy ústavního textu a jejich obsah (např. právní stát), napomáhá řešit sporná místa v ústavě • pomáhá překonávat mezery v úst. pořádku • omezuje ÚS - ÚS musí zachovávat integritu ústavy, její bezrozpornost, nemůže se bez kvalifikovaných důvodů (např. posun společenského konsensu, změna vnějších podmínek atd.) odchýlit od dosavadní judikatury (z důvodu pr. jistoty a předvídatelnosti práva, rovnosti před zákonem, práva na spravedlivý proces a nepřípustnosti svévole) • zavazuje obecné soudy silou přesvědčivosti - právní normy mají být vykládány v souladu s ústavou (v jejím světle - teze o „prozařování ústavy” celým pr. řádem), ÚS neruší zákony jen pro možnost protiústavního výkladu (tak činí, pokud není možné žádným myslitelným způsobem vyložit zákon v souladu s ústavou), existuje-li více interpretací, soudy by se měly řídit tou ústavně konformní • s touto úlohou ÚS souvisí i jeho řešení kolizí jednotlivých základních práv mezi sebou či s jinou ústavní hodnotou (test proporcionality viz → ot. 36 (na straně 205)) • role „negativního zákonodárce”
Prameny • • • • • •
V. Pavlíček a kolektiv – Ústavní právo a státověda, II. díl, 1. část, 2. podstatně rozšířené a doplněné vydání, str. 623 – 649 V. Pavlíček a kolektiv – Ústavní právo a státověda, I. díl, Obecná státověda, 2007, str. 42 - 44 A. Gerloch, J. Hřebejk, V. Zoulík – Ústavní systém ČR, 4. vydání, str. 242 – 248 P. Holländer – Ústavněprávní argumentace, ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, str. 73 – 85 K. Klíma a kolektiv - Komentář k Ústavě a Listině, 2. rozšířené vydání J. Wintr – Principy českého ústavního práva, 2006, str. 98 - 110 162
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.28 Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady
Otázka A 28. Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady Soustava soudů ČR • soustava soudů ČR je čtyřstupňová a tvoří ji Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy podle čl. 91 Ústavy, vrchol tvoří dva nejvyšší soudy • taxativním výčtem Ústava neumožňuje zřízení dalších, specializovaných soudů pro konkrétní oblasti • do 31.12.1993 byly součástí soustavy soudů i soudy vojenské dle čl. 110 Ústavy • působnost a organizaci obecných soudů stanoví zákon → zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, v platném znění • zákon č. 150/2002 Sb. upravuje pravomoc a příslušnost soudů jednajících ve správním soudnictví a některé (!) otázky organizace soudů a postavení soudců → na správní soudnictví se zákon 6/2002 Sb užije JEN tehdy, neupravuje-li věc soudní řád správní • Nejvyšší správní soud má vedle čl. 91 Ústavy (zmínka i v čl. 87 odst. 2 Ú) zákonnou oporu v zákoně 150/2002 Sb., soudní řád správní; je vrcholným orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví; sídlí v Brně a svou činnost začal vykonávat od 1. 1. 2003; způsob ustavování předsedy a místopředsedy NSS není stanoven v Ústavě (x NS), ale v soudním řádu správním, který tuto pravomoc svěřil též prezidentovi, ale ten ji vykonává v režimu čl. 63 odst. 2 (potřebuje tedy kontrasignaci), jmenuje je ze soudců NSS • správní soudnictví vykonávají vedle NSS i specializované senáty a specializovaní samosoudci krajských soudů, resp. Městského soudu v Praze • ve správním soudnictví soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob, rozhodují o: 1. žalobách proti rozhodnutím vydaným orgánem exekutivy, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou či jiným orgánem (bylo-li mu svěřeno rozhodovat o právech a povinnostech FO a PO) v oblasti veřejné správy 2. ochraně proti nečinnosti správního orgánu 3. ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu 4. ve věcech volebních 5. ve věcech politických stran/hnutí § 12 zákona č. 150/2002 Sb. (1) Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. (2) Nejvyšší správní soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů ve správním soudnictví a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. (3) V zájmu zákonného a jednotného rozhodování správních orgánů se Nejvyšší správní soud v případech a postupem v tomto zákoně stanoveným může při své rozhodovací činnosti usnést na zásadním usnesení. • Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů s výjimkou agendy Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (výčet jeho pravomocí je stanoven negativně = zbytkově); sídlí v Brně • předsedu a místopředsedy NS jmenuje ze soudců prezident ČR, jeho rozhodnutí nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády/pověřeného člena vlády ani souhlasu jiného ústavního orgánu • NS rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích a v dalších zákonem stanovených případech, sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu sjednocení zaujímá stanoviska § 14 zákona č. 6/2002 Sb. (1) Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že a) rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy, b) rozhoduje v jiných případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena. (2) Nejvyšší soud dále rozhoduje a) o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů, vyžaduje-li to zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena, b) v dalších případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena. 163
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.28 Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady (3) Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. • vrchní soudy byly Ústavou zřízeny nově, podle zákona č. 6/2002 Sb. působí dva vrchní soudy se sídlem v Praze (do jeho obvodu patří obvody Městského soudu v Praze a krajských soudů v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem a Hradci Králové) a v Olomouci (do jeho obvodu spadají obvody krajských soudů v Brně a Ostravě), jejich názvy, obvody a sídla jsou upraveny v příloze č. 1 zákona č. 6/2002 Sb. § 25 zákona č. 6/2002 Sb. Vrchní soudy a) rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy jako soudy druhého stupně ve věcech, v nichž rozhodovaly v prvním stupni krajské soudy, které patří do jejich obvodu, b) rozhodují v dalších zákonem stanovených případech. § 29 Krajské soudy a) rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy jako soudy druhého stupně ve věcech, v nichž rozhodovaly v prvním stupni okresní soudy, které patří do jejich obvodu, b) rozhodují v případech stanovených zákony o řízení před soudy jako soudy prvního stupně, c) rozhodují ve věcech správního soudnictví v případech stanovených zákonem, d) rozhodují v dalších zákonem stanovených případech. • obvody krajských a okresních soudů v zásadě kopírují obvody administrativních krajů a okresů x soudní kraj a samosprávný kraj se však územně nekryjí, soudní kraje jsou větší (je jich 8, samosprávných krajů je 14) • názvy, obvody a sídla krajských soudů jsou vyjmenovány v příloze č. 2 zákona č. 6/2002 Sb. (tyto obvody jsou vymezeny obvody okresních soudů), názvy, sídla, obvody okresních soudů a obce, které pod ně spadají, jsou vyjmenovány v příloze č. 3 zákona č. 6/2002 Sb., názvy (obvody okr. soudů jsou vymezeny územím obcí) a obvody obvodních soudů v hl. městě Praze jsou uvedeny v příloze č. 4 zákona č. 6/2002 Sb. • na území hl. města Prahy vykonává působnost krajského soudu Městský soud a působnost okresních soudů vykonávají obvodní soudy, v Brně působnost okresního soudu vykonává Městský soud v Brně; působnost okresních soudů mohou v případech stanovených zvláštním zákonem vykonávat i jinak označené soudy • zvláštním zákonem (č. 436/1991 Sb.) může být zřízen okresní nebo krajský soud pro vyřizování věcí určitého druhu z obvodu jednoho nebo několika okresních nebo krajských soudů a určen jejich název nebo určeno, že věci určitého druhu z obvodu několika soudů bude vyřizovat jeden okresní nebo krajský soud; ministerstvo spravedlnosti může práv.předpisem zřidit u obvodu okresního/krajského soudu jeho pobočku (u krajských soudů se jedná o pobočky v Liberci, Olomouci, Karlových Varech, Pardubicích, Jihlavě a Zlíně dle příloh č. 5 a 6 zák. č. 6/2002 Sb.) • podle výše zmíněného zákona působící krajské obchodní soudy v Praze, Brně a Ostravě byly zrušeny zákonem č. 215/2000 Sb. k 1.1.2001
Vnitřní organizace soudů • stanoví ji zákon č. 6/2002 Sb. • základem vnitřní organizace jsou soudní oddělení (u NS kolegia - občanskoprávní, trestněprávní a obchodní) • rozhodovací činnost vykonávají soudci v senátech (složených ze soudců a přísedících nebo jen ze soudců) nebo jako samosoudci • na rozhodovací a jiné činnosti se mohou podílet justiční čekatelé, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, v dědickém řízení podklady pro rozhodnutí soudu připravuje notář (ve funkci soudního komisaře) • administrativní a jiné kancelářské práce provádí soudní kancelář • poradním orgánem předsedy soudu je soudcovská rada (viz níže) • pro zabezpečení soustavného vzdělávání soudců, státních zástupců a dalších byla zřízena Justiční akademie v Kroměříži
Jmenování a odvolávání soudců • více viz → ot. 18 (na straně 103) • funkce soudce je upravena v Ústavě a v zákoně č. 6/2002 Sb. • Ústava stanovuje pouze nezávislost a nestrannost, neodvolatelnost a nepřeložitelnost proti jeho vůli; výjimky stanoví zákon a dále upravuje neslučitelnost funkcí s funkcí prezidenta, člena Parlamentu a s funkcí ve veřejné správě, další inkompatibilitu stanoví zákon, stanovuje kým je soudce jmenován a jak se ujímá své funkce, podmínky výkonu funkce soudce, odkazuje na zákonnou úpravu, kdy rozhodují jako samosoudci a kdy v senátu a kdy se na rozhodování soudů podílejí občané • soudce je do funkce jmenován prezidentem republiky bez časového omezení; své funkce se ujímá složebím slibu – čl. 93 Ústavy • soudcem může být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání, další předpoklady a postup stanoví zákon 164
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.28 Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady • Ústava nevyžaduje účast Parlamentu nebo jeho části na jmenování soudců obecných soudů na rozdíl od soudců ÚS • rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování soudců obecných soudů vyžaduje ke své platnosti kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády (čl. 63 odst. 1 písm. i), odst. 3 Ústavy) • jmenování soudce bez časového omezení se sleduje posílení soudcovské nezávislosti pro vytvoření stavu jistoty v podobě stabilního zařazení v soudcovské funkci • soudce obecných soudů se ujímá své funkce složením slibu • v § 62 zákona č. 6/2002 Sb. je stanoveno, do rukou koho soudce skládá slib, dikce slibu i klauzule o ztrátě soudcovské funkce v případě odmítnutí složení slibu či složení s výhradou -→ soudce skládá slib do rukou prezidenta republiky a odmítnutí složení slibu nebo jeho složení s výhradou má za následek, že se na soudce hledí, jako by nebyl jmenován • ministr spravedlnosti přidělí soudce na základě jeho předchozího sohlasu k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu, v případě přidělení ke KS nebo VS musí mít za sebou právnickou činnost nejméně 8 let a k NS nejméně 10 let, pokud jeho vysoké odborné znalosti dávají záruky řádného výkonu funkce u příslušného soudu (dle § 67 zákona č. 6/2002 Sb.) • odvolá-li dodatečně soudce svůj předchozí souhlas s přidělením k určitému soudu, hledí se na něj, jako by nebyl jmenován • při přidělení k výkonu funkce k urč. soudu stanoví ministr spravedlnosti se souhlasem soudce též den jeho nástupu do funkce, den nástupu musí být stanoven nejpozději do 3 měsíců od jmenování do funkce • soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu, výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon (tím je zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců), zákon č. 6/2002 Sb. upravuje přidělování a překládání soudců k jinému soudu s jejich souhlasem • dle § 92 zákona č. 6/2002 Sb. je ministr spravedlnosti nebo předseda soudu, k němuž byl soudce přidělen/přeložen oprávněn podat návrh, zda je soudce nezpůsobilý vykonávat svou funkci dle § 91(nepříznivý zdravotní stav mu dlouhodobě nedovoluje vykonávat funkci, pravomocně odsouzen za trestný čin a takové odsouzení nebylo důvodem k zániku funkce podle § 94 písm. c), jestliže čin svou povahou zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci nebo byl v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci nejméně třikrát pravomocně uznán vinným kárným proviněním, jestliže tato skutečnost zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci) • dle § 94 zákona č. 6/2002 Sb. funkce soudce zaniká: //a) uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dosáhl věku 70 let, b) dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo zjištěno, že je z důvodu uvedeného v § 91 nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci, c) dnem právním moci rozhodnutí, kterým byl odsouzen pro tresný čin spáchaný úmyslně nebo odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, d) zrušeno, e) dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo kárné opatření odvolání z funkce soudce, f) dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo kterým byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena, g) dnem, kdy soudce pozbyl státní občanství ČR, h) smrtí nebo dnem právním moci rozhodnutí, kterým byl soudce prohlášen za mrtvého, i) vzdáním se fce// • od zániku funkce se liší dočasné zproštění výkonu fce, ze zákonných důvodů (§ 99 až 101 zákona č. 6/2002 Sb.) může dočasně zprostit výkonu fce soudce ministr spravedlnosti (přísedícího zas předseda příslušného soudu) • od jmenování soudcem a zániku této fce je třeba také odlišit jmenování a odvolávání funkcionářů soudu • předsedu a místopředsedy (v zákoně je singulár) NS jmenuje ze soudců prezident (bez kontrasignace) na 10 let • předsedu vrchního soudu jmenuje z řad soudců na návrh ministra spravedlnosti prezident republiky, místopředsedy vrchního soudu jmenuje z řad soudců na návrh předsedy vrchního soudu ministr spravedlnosti, funkční období předsedy a místopředsedy vrchního soudu je 7 let • předsedu krajského soudu jmenuje z řad soudců na návrh ministra spravedlnosti prezident republiky, místopředsedy krajského soudu jmenuje z řad soudců na návrh předsedy krajského soudu ministr spravedlnosti, funkční období předsedy a místopředsedy krajského soudu je 7 let • předsedu okresního soudu jmenuje z řad soudců na návrh předsedy krajského soudu ministr spravedlnosti, místopředsedu nebo místopředsedy okresního soudu jmenuje z řad soudců na návrh předsedy okresního soudu ministr spravedlnosti, funkční období předsedy a místopředsedy okresního soudu je 7 let • funkcionáři byli původně jmenováni bez časového omezení, po nálezu č. 397/2006 Sb. nebylo možné tyto funkcionáře odvolat, zánik jejich funkce se tedy vázal na zánik funkce soudce x zákon č. 6/2002 Sb., v platném znění ve svých přechodných ustanoveních stanovil podmínky, za kterých tito dříve jmenovaní funkcionáři (původně na dobu neomezenou) funkci pozbydou • zánik funkce funkcionáře soudu - předsedu soudu, místopředsedu soudu, předsedu kolegia Nejvyššího soudu nebo kolegia Nejvyššího správního soudu lze z této funkce odvolat pouze rozhodnutím kárného soudu v kárném řízení; funkce předsedy a místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu a předsedy senátu dále zaniká zánikem funkce soudce, vzdáním se funkce či uplynutím funkčního období 165
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.28 Soustava soudů v ČR, jmenování a odvolávání soudců, soudcovské rady
Přísedící • Ústava v čl. 94 odst. 2 zmocnila zákon, aby mohl stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané → Ústava tak připouští účast laiků (nestanovuje však, jestli se bude uskutečňovat porotami či přísedícími, až 6/2002 Sb. hovoří o přísedících členech senátu, kteří se vedle soudců z povolání podílí na rozhodování, ale JEN v 1. instanci) • občanský soudní řád a trestní řád stanoví, ve kterých věcech rozhoduje senát složený ze soudce a přísedících • jejich volba regulována též zákonem č. 6/2002 Sb. • způsob ustavování do fce a zánik fce: viz → ot. 18 (na straně 103)
Soudcovské rady • soudcovské rady jsou upraveny v zákoně č. 6/2002 Sb., § 46 - 59 a v zákoně č. 150/2002 Sb., § 23 - 25 • soudcovská rada (dále SR) je poradním orgánem předsedy soudu • zřizují se u NS, NSS, VS a KS, u OS se zřizuje, pokud je k němu přiděleno/přeloženo k výkonu fce více než 10 soudců, pokud je méně než 11 soudců, tak působnost soudcovské rady vykonává shromáždění všech soudců • členy SR a jejich 3 náhradníky volí shromáždění všech soudců, kteří byli přiděleni/přeloženi k výkonu funkce k příslušnému soudu • členem/náhradníkem SR jen ten, kdo je přidělen/přeložen k příslušnému soudu, bezúhonný a souhlasí se svým zvolením • volby do SR jsou přímé, rovné a tajné, volba je možná jen osobně • SR na svém prvním zasedání zvolí ze svých členů předsedu • funkční období je 5 let • SR se skládá z 5 členů; SR OS, který má méně než 30 soudců, se skládá ze 3 členů • fce člena SR je neslučitelná s fcí předsedy a místopředsedy soudu a u NS a NSS také s fcí předsedy kolegia • SR svolává, určuje její program a řídí její jednání předseda SR; předseda SR je povinen ji svolat, pokud o to požádá její člen/předseda soudu/místopředseda soudu • zasedání jsou neveřejná, (místo)předseda soudu se mohou účastnit zasedání, činit návrhy a vyjadřovat se k projednávaným otázkám a na zasedání mohou být přizvány další osoby • může se platně usnášet za přítomnosti nadpoloviční většiny svých členů, k přijetí usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů • zánik funkce člena soudcovské rady: 1. zánikem fce soudce 2. přeložením k výkonu fce soudce k jinému soudu 3. jmenování do fce předsedy/místopředsedy/předsedy kolegia 4. uplynutím kalendářního měsíce, v němž bylo předsedovi soudu doporučeno oznámení o vzdání se funkce člena soudcovské rady 5. nevykonává-li funkci soudce ze zdravotních nebo jiných důvodů po dobu 6 po sobě následujících měsíců 6. přestal-li soudce splňovat podmínku bezúhonnosti podle § 55 odst. 2. • zanikne-li členu soudcovské rady jeho funkce, stává se členem soudcovské rady v pořadí první náhradník § 25 zákona č. 150/2002 Sb. obdobně je to upraveno i pro ostatní soudcovské rady (1) Soudcovská rada [NSS] a) vyjadřuje se ke kandidátům na jmenování do funkce předsedy kolegia a předsedy senátu Nejvyššího správního soudu, b) vyjadřuje se k soudcům, kteří mají být přiděleni nebo přeloženi k výkonu funkce u Nejvyššího správního soudu nebo kteří mají být přeloženi od Nejvyššího správního soudu k jinému soudu, c) projednává návrhy rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu a jeho změn, d) vyjadřuje se k zásadním otázkám státní správy Nejvyššího správního soudu, e) může požádat předsedu Nejvyššího správního soudu o svolání pléna a navrhnout mu program zasedání pléna, f) plní i další úkoly, stanoví-li tak zvláštní zákon. (2) Návrhy podle odstavce 1 písm. a) až d) předkládá soudcovské radě předseda Nejvyššího správního soudu; současně určí lhůtu, v níž má být návrh soudcovskou radou projednán, která nesmí být kratší než 5 pracovních dnů. Nevyjádří-li se soudcovská rada v této lhůtě, platí, že s návrhem souhlasí.
Nálezy ÚS • → Pl.ÚS 18/06 - 397/2006 Sb. - zrušení (dočasné) možnosti odvolávání předsedů soudů (dr.Brožová) http://www.ius-wiki. eu/ustavni-pravo:pl-us-18-2006
* Pl. ÚS 18/06 • ÚS zde řešil odvolatelnost funkcionáře soudu při rádném neplnění jeho povinností, konkrétně předsedkyně NS Iva Brožová napadla rozhodnutí prezidenta republiky, které vedlo k jejímu odvolání z této funkce. ÚS zde rozhodl tak, že 166
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.29 Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR není možné z pravomoce prezidenta jmenovat předsedu a místopředsedy NS dovodit, že má možnost je z této funkce také odvolat. To by de facto znamenalo, že exekutiva je justici nadřazena. ÚS dále zdůraznil, že funkcionáře obecného soudu je možné odvolat pouze na základě kárného řízení = rozhodnutí padne v rámci soudní moci. Později zákonodárce problém neodvolatelnosti funkcionáře soudu jiným způsobem než karným řízením vyřešil novelou zákona o soudech a soudcích: funkcionáři NS jsou jmenováni na dobu 10 let, vrchní/krajský/okresní soud ⇒ funkcionáři jmenováni na 7 let.
Prameny • • • •
zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky zákon č. 6/2002 Sb., Zákon o soudech a soudcích Ústavní systém České republiky - A. Gerloch, J. Hřebejk, V. Zoubek, str. 256 - 261 Ústava a ústavní řád České republiky, 1. díl: Ústavní systém - Prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc., JUDr. J. Hřebejk, str. 270 277, 312 - 319
Otázka A 29. Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR • Činnost orgánů veřejné moci je třeba nejen právně regulovat, ale také usměrňovat je, aby respektovaly právní regulaci → k dosažení takového účinku je zapotřebí konkrétní jednání a rozhodování orgánů veřejné moci, resp. příslušných úředních osob a úst. činitelů, kontrolovat a dozorovat • ve vztahu k moci zákonodárné a soudní - kontrolu vykonává ÚS, k moci zákonodárné dále voliči ve volbách (viz také petiční činnost) • ve vztahu k moci výkonné - tato kontrola se rozpadá do dvou oblastí 1. vykonávaná samotnou veřejnou správou • vnitřní - služební a instanční dohled • vnější - správní dozor, finanční kontrola aj. 2. vykonávaná subjekty stojícími mimo veřejnou správu: Parlament, soudy, ÚS, NKÚ, Úřad pro ochranu osobních údajů, Veřejný ochránce práv, orgány státního zastupitelství (součástí moci výkonné; zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává dohled nad zachováváním zákonností v přípravném řízení; některé společné znaky s mocí soudní - jmenováni bez časového omezení, za podobných podmínek jako soudci, kárná odpovědnost, slib; soustava úřadů – okresní- krajské- vrchní- nejvyšší, viz zák. č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, viz → ot. 19 (na straně 110) ) • dvě zásadní informace dle Hřebejka • dozor = dohlíží na zákonnost; kontrola = i na účelnost (nejen zákonnost) • dozor a kontrola nejsou uspořádány hierarchicky, netvoří soustavu. Kontrola je součástí jakékoliv řídící funkce („kdo řídí, ten také kontroluje“) »»»nejvýznamnější instituce, které v ČR vykonávají KONTROLU««« → NKÚ; ÚS (182/1993 Sb.) – následná, incidentní, předběžná (čl. 87); Veřejný ochránce práv; Úřad pro ochranu osobních údajů; instituce veřejné správy uvnitř instituce, nadřízené vůči podřízeným institucím (instanční dohled), dozor v některých otázkách; Specializované orgány, u PS a Senátu např. kontrolní výbory, u zastupitelstev obcí a krajů kontrolní a finanční komise apod.
Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) • //hlava pátá, čl. 97 Ústavy ČR (č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů)// • „4.pilíř demokracie“, zárodek možné moci kontrolní (ovšem není jediným jejím orgánem, viz dále), technicky vzato ovšem o moc nejde, neboť není nadán rozhodovacími pravomocemi, tj. není mocenským orgánem
Historie • od r.1866 v Rakousku působil Nejvyšší účetní dvůr, po vzniku Československa byl zřízen Nejvyšší účetní kontrolní úřad, jemuž byly po 2.sv. podrobeny NV, Národní pozemkový fond atd. • po Ústavě 9. května byl spolu se slovenským Nejvyšším kontrolním dvorem nahrazen Min.státní kontroly, tzn. spojení s VM, později propojení kontroly se statistikou a následně vytvořen nový model lidové kontroly, přičemž zanedlouho byla statistika od kontroly opět oddělena 167
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.29 Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR • se vznikem ČSSR začal fungovat Nejvyšší kontrolní úřad ČSR (volen ČNR), ovšem novela Ústavy nedovolovala samostatné kontrolní orgány republik, a tak byl vytvořen Výbor lidové kontroly ČSSR, tj. orgán celostátní správy, model byl nakonec přijat i v republikách a kromě Výboru fungovala i prokuratura • po listopadu 89’ byla v republikách nahrazena lidová kontrola ministerstvy kontroly a úz č.481/91 Sb. zřízen NKÚ, postavení, působnost a organizace dle č. 61/92 Sb. (takový org.měla pouze ČR, působil paralelně s min.kontroly), úz č. 481/91 Sb. byl nahrazen Ústavou ČR a prováděcím zák. č.166/93 Sb. o NKÚ, rušícím předešlé
Charakteristika • nezávislý (není konstruován v rámci žádné z mocí, je upraven v Ústavě v 1 článku a zároveň v jedné samostatné hlavě), jeho kontrola je z materiálního hlediska správní činností, ale z formálního hlediska nejde o výkon působnosti správního úřadu, NKÚ není ústředním správním úřadem a oprávnění vlády řídit činnost ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy se na něj nevztahuje • NKÚ je vázán celým právním řádem a jeho funkcionářům není přiznáno ústavní oprávnění odmítnout uplatnění podzákonného právního předpisu, pokud dle jeho názoru odporuje zákonu, ani oprávnění navrhnout ÚS zrušení zákona pro jeho odpor ústavnímu zákonu x to nepodlamuje nezávislost NKÚ, protože jeho kontrolní závěry nejsou soudními či správními rozhodnutími, jimiž by se přímo zasahovalo do subjektivních práv kontrolovaných osob • autonomní (v ČR není vytvořena soustava kontrolních orgánů, není nikomu podřízen ani nadřízen) orgán • vykonávající kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu (i z hlediska hospodárnosti, účelnosti, tj. materiální stránky) • další záruky nezávislosti NKÚ, resp. jeho funkcionářů, na VM 1. prezident a viceprezident jmenováni prezidentem republiky na návrh PS + 15 členů NKÚ volí PS na návrh prezidenta (více viz níže) 2. o kárných proviněních rozhoduje Kárná komora NKÚ (složena z předsedy - prezident NKÚ, popř. viceprezident, pokud jde o kárné řízení proti prezidentovi NKÚ, a dvou dalších členů, které jmenuje předseda NS ze soudců tohoto soudu), v řízení před Komorou se postupuje dle kárného řádu, který schvaluje Kolegium NKÚ, o odvolání proti rozhodnutí Kárné komory rozhoduje přímo NS, odpovědnost vice/prezidenta či člena Úřadu za kárné provinění zaniká, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok 3. plat, další plat, náhrada výdajů a naturální plnění (stanoveno zákonem č. 236/1995 Sb.) 4. prezident KNÚ se smí účastnit schůzí PS, Senát a jejich orgánů, pokud jsou projednávány návrhy a stanoviska předložená NKÚřadem x nemá právo účastnit se schůzí vlády 5. NKÚ má ve státním rozpočtu samostatnou rozpočtovou kapitolu, její návrh vypracuje NKÚ po projednání s M. financí, pokud vláda nesouhlasí s předloženým návrhem, rozhodne o číselných údajích na žádost vlády rozpočtový výbor PS, M. financí nemůže NKÚ svým jednostranným opatřením odejmout jeho majetek 6. hospodaření NKÚ s majetkem státu kontroluje PS (či orgán, který si pro tento účel zřídila/pověřila)
Organizace • zákon o NKÚ zavedl složitou organizační soustavu a jménem úřadu tak jedná několik právně rovnocenných orgánů NKÚ 1. v čele je prezident - řídí NKÚ, jedná jeho jménem navenek, předsedá Kolegiu NKÚ a Kárné komoře NKÚ, dnes je jím → Ing. Miloslav Kala http://www.nku.cz/cz/urad/prezident-nku.htm → před ním Ing. František Dohnal, odsouzený za trestný čin 2. dále viceprezident - zastupuje prezidenta, samostatně vykonává některé pravomoci, které mu svěřil organizační řád NKÚ • oba jsou jmenováni prezidentem rep. bez kontrasignace (dle čl. 62) na návrh PS (čl. 97) na 9 let; prezident je na návrh PS může i odvolat (to stanoveno až v zákoně) - dle čl. 63(2) s kontrasignací 3. Kolegium - prezident + viceprezident + všichni členové NKÚ, rozhoduje o plánu kontrolní činnosti a o výroční zprávě NKÚ, o námitce podjatosti uplatněné vůči členovi NKÚ 4. senáty - složeny z 3 či více členů, schvalují kontrolní závěry v jejich působnosti • NKÚ pracuje jak v Kolegiu, tak v senátech 5. jednotliví členové NKÚ - pokud v některých případech rozhodují jako odvolací orgány či o námitce podjatosti vůči kontrolorovi 6. Kárná komora - předsedou prezident NKÚ, 2 soudci NS, její rozhodnutí může přezkoumat, popř. zrušit jen NS na základě odvolání 168
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.29 Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR • vnitřní pořádek upravuje - organizační řád (ten schvaluje prezident NKÚ po projednání návrhu v Kolegiu), JŘ Kolegia, senátů, kárný řád • z personálního hlediska NKÚ tvoří 1. prezident a viceprezident, viz → ot. 18 (na straně 103) 2. 15 členů kromě prezidenta a viceprezidenta, které volí PS na návrh prezidenta NKÚ; mohou být členy pol.strany, avšak ne jejími funkcionáři; funkce člena je bez časového omezení, zaniká: doručením rezignace PS, dosažením věku 65 let, odvoláním PS na návrh Kárné komory, omezením či odnětím způsobilosti k právním úkonům, odsouzením za úmyslný trestný čin x zánik fce viceprezidenta: uplynutím funkčního období, rezignací, právní mocí soudního rozsudku, kterým byli zbaveni způsobilosti k pr. úkonům, či jim byla tak omezena, či jím byli odsouzeni pro trestný čin, odvoláním (návrh podává PS, ta jej smí podat, pokud vice/prezident nevykonávají svou fci po dobu delší než 6 měsíců, či na základě pravomocného rozhodnutí Kárné komory, kdy se dopustili závažného či opakovaného kárného provinění a za to jim bylo uloženo kárné opatření ve formě odvolání z fce), viz → ot. 18 (na straně 103) 3. kontroloři, kteří jsou pracovníky NKÚ 4. dva soudci NS, kteří byli jmenováni členy Kárné komory NKÚ
Působnost a pravomoci • kontrola 1. hospodaření se státním majetkem a vybíranými finančními prostředky x vyjma samosprávy → kraje a obce disponují v rámci samosprávy vlastním majetkem, musí však zřizovat u zastupitelstev povinně kontrolní a finanční výbor a zároveň jsou podřízeny dozoru Min.vnitra ve věcech vydávání obecně závazných vyhlášek a musí respektovat zásah státní moci do činnosti samosprávy za účelem ochrany zákona, pakliže byl proveden způsobem stanoveným zákonem; s majetkem státu hospodaří zejména organizační složky státu a dále státní organizace, které jsou PO (např. státní podniky) 2. státního závěrečného účtu - obsahuje údaje o výsledcích rozpočtového hospodaření uplynulého rozpočtového roku, zejména o skutečných příjmech a výdajích, jeho návrh předkládá vláda PS, která o se o něm usnáší ve formě prostého usnesení (ne zákonem), NKÚ předkládá své stanovisko k tomuto návrhu 3. plnění státního rozpočtu - státní rozpočet obsahuje očekávané příjmy (např. z daní a poplatků), ale i odhadované výdaje státního rozpočtu v rozpočtovém roce a financující položky, jako souhrn zahrnuje zákon o st. rozpočtu, rozpis ukazatelů st. rozpočtu, podrobné rozpočty organizačních složek státu a změny těchto dokumentů, návrh zákona o st. rozpočtu předkládá vláda PSněmovně, ta jediná se o něm usnáší; toto plnění zahrnuje nejen tvorbu, ale i použití prostředků st. rozpočtu 4. hospodaření ČNB - jen pokud jde o výdaje na pořízení majetku a výdaje na její provoz 5. hospodaření s prostředky poskytnutými ze zahraničí a s těmi, za něž převzal stát záruky 6. vydávání a umořování státních cenných papírů 7. zadávání státních zakázek • s aktivním přístupem NKÚ k zajištění nápravy se v zák. o NKÚ nepočítá – NKÚ tedy působí silou své autority • NKÚ nemůže vydávat pr. předpisy, ale na žádost PS, Senátu nebo jejich orgánů se vyjadřuje k jejich návrhům, zejména, pokud se týkají oblasti jeho působnosti • výkon působnosti NKÚ • osobní působnost se vztahuje na osoby fyzické, právnické, organizační složky státu, ČNB s výjimkou činností jí vykonávaných při zabezpečování jejích hlavních cílů • kontrolní činnost vykonávají členové Úřadu a kontroloři na základě písemného pověření prezidenta Úřadu, nebo jím pověřeného člena Úřadu • při kontrole Úřad prověřuje, zda kontrolované činnosti jsou v souladu s právními předpisy → formální hledisko + posuzuje účelnost a hospodárnost → materiální hledisko • zjišťované skutečnosti podléhají kontrole Úřadu bez ohledu na druh a stupeň utajení • nejde zde o rozhodování o právech a povinnostech osob, neuplatňuje se tedy správní řád x výjimkou je postup při rozhodování o správním deliktu, pokud kontrolovaná osoba neposkytla NKÚ povinnou součinnost, takové FO lze uložit pokutu do 50 000 Kč (v tomto případě NKÚ výjimečně vystupuje jako orgán veřejné správy, takže toto jeho rozhodnutí může být přezkoumatelné správním soudnictvím) • vydává Věstník 4x ročně, ten obsahuje zejména 1. JŘ 2. kárný řád 3. plán kontrolní činnosti - schvalován kolegiem, vymezuje kontrolní akce v následujícím rozpočtovém roce, obsahuje zejména předmět a cíle kontroly a označení kontrolovaného orgánu, časový plán, člena Úřadu, který vypracovává kontrolní závěr, nebo orgán Úřadu, který schvaluje kontrolní závěr + složení senátu Úřadu, byl-li zřízen; podněty mohou podávat i PS, Senát, jejich orgány či vláda 169
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.29 Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR 4. výroční zprávu - obsahuje zhodnocení, jak byl splněn plán kontrolní činnosti, prezident NKÚ ji předkládá kolegiu ke schválení, poté se předkládá pro informaci Poslanecké sněmovně, Senátu a vládě do dvou měsíců po skončení rozpočtového roku 5. závěry - jsou výsledkem kontroly, tj. písemné zprávy obsahující shrnutí a vyhodnocení skutečného stavu věci, jsou schvalovány příslušným senátem NKÚ (pokud to není vyhrazeno kolegiu), neuveřejňují se ty závěry, které obsahují utajované informace, zasílají se neprodleně PS, Senátu, vládě a na jejich žádost ministerstvům, ale i ČNB (je-li kontrolovanou osobou)
Zahraniční kontrolní orgány • obdobnými orgány jsou fr. a něm. Účetní dvůr, ale také nadstátní Účetní dvůr EU (reviduje účty EU, počet členů dle počtu států, jsou v postavení soudců) • NKÚ je členem Mezinárodní organizace nejvyšších kontrolních a účetních úřadů (INTOSAI), nevládní organizace napojené na OSN se sídlem ve Vídni, činnost dle Limské deklarace
Veřejný ochránce práv (VOP) • v Ústavě ČR zakotven není (nejedná se o 4. moc, proto ústavní formulace není nutná), česká verze „ombudsmana“
Historie • komplikovaná geneze, počátek již v polistopadovém Československu, byl přijat zák. č. 540/90 Sb. o Generálním inspektorovi ozbrojených sil, na nějž se příslušníci ozbrojených sil obraceli mimo služební postup ve věcech lidské důstojnosti a občanských práv, a ježto byl oprávněn iniciovat nápravu, ale nemohl měnit předpisy, nakonec Federálním shromážděním nezvolen • v letech 1995-96 byly podávány návrhy zákonů o vzniku takové funkce, ale až r.1999 byl schválen návrh zák. o VOP č. 349/99 Sb. a dále přijata příloha 18/2000, kterou se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona a nařízení vlády 165/2000 o některých opatřeních k provedení zákona; r.2000 byl zvolen 1.VOP (JUDr. Otakar Motejl) • dnes je VOPem JUDr. Pavel Varvařovský
Charakteristika • instituce, sídlem v Brně, která působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně práv a svobod (§1 zák.), ovšem původním účelem instituce VOP byla zejména ochrana před „maladministration„ („špatnou správou“), byrokracií, necitlivými postupy úředníků atd., neboť ochrana LP spadá spíše do působnosti ÚS; ústavní regulace VOP není nutná, protože tento orgán nedisponuje samostatnou mocenskou pravomocí, spíše jde o zefektivnění kontrolních fcí ZM vůči VM • VOP je volen PS na 6let z kandidátů, které po dvou navrhuje prezident rep. a Senát (mohou být i kandidáti společní), nejvíce na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období (§2), pasivní volební právo je stejné jako do Senátu, VOP může mít zástupce (ten ho v jeho nepřítomnosti zastupuje v plném rozsahu, jinak ho ochránce může pověřit výkonem části své působnosti) • funkci VOP vykonává nezávisle a nestranně, zárukou tohoto je zakotvení imunity (trestní imunita, nelze jej stíhat bez souhlasu PS, pokud jej PS odepře, je trestní stíhání do skončení funkčního období ochránce vyloučeno - §7) a taxativní výčet důvodů ztráty funkce (uplynutím funkčního období; pravomocným odsouzením za TČ; ztrátou volitelnosti; inkompatibilitou funkcí a rezignací (§6)) • inkompatibilita funkce VOP s funkcí 1. prezidenta rep. 2. poslance/senátora 3. soudce 4. funkcí ve veřejné správě 5. výdělečnou činností, výjimkou je disponování s vlastním majetkem a pedagogická, vědecká atd. činnost, není-li to kontraproduktivní činnosti VOP 6. členstvím v politické straně či hnutí (§3) • viz → ot. 18 (na straně 103) • za výkon své fce odpovídá PS
Působnost a pravomoci • VOP jedná z podnětu FO, PO, z vlastní iniciativy, Parlamentu (specifikum ČR),resp. jeho členů (§11) 170
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.29 Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR • do působnosti VOP spadá ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu + správní úřady jim podléhající ČNB, pokud působí jako správní úřad Rada pro rozhlasové a televizní vysílání orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy Policie ČR Armáda ČR Hradní stráž Vězeňská služba ČR zařízení, ve kterých se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nabo ústavní výchova, ochranné léčení, zabezpečovací detence • veřejné zdravotní pojišťovny
• • • • • • • • •
• nespadá (toto je uvedeno explicitně v zákoně): Parlament, prezident, vláda, NKÚ, zpravodajské služby ČR, orgány činné v trestním řízení, st. zastupitelství a soudy (s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů) • šetření VOP 1. předběžná analýza věci, tj. zda spadá do působnosti VOP, byla-li dodržena lhůta max. 1 rok od vydání napadeného aktu,zda věc není předmětem soudního jednání atd.; pokud věc do působnosti VOP nespadá nebo se netýká toho, kdo návrh na šetření podal, tak VOP věc obligatorně odloží x v ostatních případech (např. při uplynutí jednoroční lhůty) však může využít i své diskreční pravomoci a zvážit, zda věc prošetří 2. neshledá-li žádný důvod k nezabývání se podnětem, tak zahájí vlastní šetření, to vede za využití svých vyšetřovacích oprávnění (právo vstupu, vyžadovat informace, písemnosti, stanovisko k věci dle §15, orgány tyto poskytují v mezích své úřední moci) 3. je-li výsledek negativní (VOP nezjistil porušení předpisů či jiná pochybení), sdělí toto stěžovateli a úřadu, je- li pozitivní, postupuje se dle zásady adiatur et altera pars, obeznámí úřad a ten se má do 30 dnů vyjádřit a má učinit náležitá opatření, pokud tak neučiní (nebo neučiní dostatečně), zašle VOP úřadu a stěžovateli své závěrečné stanovisko s návrhem opatření k nápravě, nicméně toto má pouze iniciační charakter, přímo ovlivňovat a zasahovat do činnosti úřadu VOP nemá právo, avšak je autoritou 4. neproběhla-li ani poté náprava, VOP vyrozumí nadřízený úřad a eventuálně věc zveřejní 5. nedojde-li ani tehdy k náležité nápravě, VOP již podá zprávu PS dle §24 odst. 1 písm. b • jiná oprávnění a povinnosti 1. doporučení k úpravě právního řádu i vnitřních předpisů za využití poznatků ze šetření, úřad do 60 dní sdělí své stanovisko 2. návrh na zahájení řízení o zrušení jiného pr. předpisu pro rozpor se zákonem či úst. pořádkem, ÚS se musí tímto návrhem zabývat, viz → ot. 25 (na straně 149) 3. s předešlým souvisí i možnost účastnit se řízení o zrušení jiného pr. předpisu u ÚS, ačkoli neprobíhá na jeho návrh, viz → ot. 25 (na straně 149) 4. je oprávněn navrhnout nejvyššímu st. zástupci podání žaloby k ochraně veřejného zájmu 5. od roku 2006 vykonává dohled nad dodržování práv osob omezených na svobodě → provádí systematické preventivní návštěvy zařízení, kde jsou nebo mohou být osoby drženy na základě rozhodnutí či příkazu orgánu veřejné moci (např. soudu) nebo z důvodu závislosti na poskytované péči (především z důvodu věku, zdravotního stavu, sociální situace atp.), jde například o policejní cely, věznice, azylová zařízení, léčebny dlouhodobě nemocných, zařízení pro seniory, psychiatrické léčebny, zařízení ústavní výchovy aj. 6. v roce 2008 získal ochránce zvláštní oprávnění v oblasti státní správy soudnictví – právo navrhovat zahájení kárných řízení proti předsedům a místopředsedům soudu v případě, že porušují povinnosti spojené s výkonem jejich funkcí 7. schválením antidiskriminačního zákona v roce 2009 se ochránce stal orgánem pomáhajícím obětem diskriminace • VOP nemůže podat ústavní stížnost na základě podnětu stěžovatele! (může např. v Portugalsku, tam totiž nelze podat individuální úst. stížnost jednotlivcem)
Postavení • není podřízený Parlamentu, ale PS podává souhrnnou zprávu o své činnosti za uplynulý 1x ročně (do 31. 3.), minimálně 1x za 3 měsíce jí informuje o své činnosti, může jí doporučit přijetí/změnu/zrušení určitého předpisu, přičemž PS většinou projedná tyto za jeho oprávněné účasti • existuje zde komplementarita, vedle sebe existuje jak ombudsman, tak orgány soudní ochrany - správní a ústavní soud (pozn. jejich nálezy mají závazný charakter, ovšem proces je pomalejší a finančně náročnější) • →prokuratura u nás za minulého režimu kontrolovala moc výkonnou, někdy bývá nesprávně označována za instituci ombudsmanského charakteru, ale měla jiné znaky: stranictví, centralistická instituce s širokým vertikálním členěním, autonomní vůči jiným složkám dělby moci, zastávala protiřečící si funkce: státní žalobce v trestních věcech X ochránce lidských práv 171
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.29 Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR
Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) • v Ústavě ČR zakotven není • vznikl na základě § 2 zák. č.101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, sídlí v Praze; jedná se o nezávislý orgán, řídící se pouze zákony a jinými pr. předpisy, zasahovat do jeho činnosti je možné jen na základě zákona; je samostatným subjektem, někdy je řazen mezi nezávislé správní úřady • má rysy ombudsmana speciálního, a to zejména ve svém postavení, ustavení předsedy a tzv. inspektorů (jmenováni prezidentem republiky na 5 předseda a 10let inspektoři, a to na návrh Senátu, viz → ot. 21 (na straně 121)) a působnosti, do ní totiž spadají znaky „ombudsmanské instituce”, jako 1. přijímání podnětů a stížností občanů na porušení zák. č. 101/2000 Sb. 2. vydávání veřejné výroční zpráva o činnosti 3. poskytování konzultací v oblasti ochrany osobních údajů (atd., viz zákon) • prostředky na výdaje čerpá ze samostatné kapitoly st. rozpočtu • zaměstnanci Úřadu jsou předseda, inspektoři a další zaměstnanci, kontrolní činnost Úřadu provádějí inspektoři a pověření zaměstnanci • předsedou Úřadu může být jmenován pouze občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, je bezúhonný a jeho znalosti, zkušenosti a morální vlastnosti jsou předpokladem, že bude svoji funkci řádně zastávat a má ukončené vysokoškolské vzdělání; u inspektora obdobné, v jeho případě ale zákon uvádí ukončené odborné vysokoškolské vzdělání • s výkonem funkce předsedy, ale i inspektora je neslučitelná funkce poslance nebo senátora, soudce, státního zástupce, jakákoliv funkce ve veřejné správě, funkce člena orgánů územní samosprávy a členství v politických stranách a hnutích • kontrolní činnost Úřadu se provádí na základě kontrolního plánu nebo na základě podnětů a stížností § 2 zákona č. 101/2000 Sb. (2) Úřadu jsou svěřeny kompetence ústředního správního úřadu pro oblast ochrany osobních údajů v rozsahu stanoveném tímto zákonem a další kompetence stanovené zvláštním právním předpisem, mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, a přímo použitelnými předpisy Evropských společenství. 3) Úřad vykonává působnost dozorového úřadu pro oblast ochrany osobních údajů vyplývající z mezinárodních smluv, které jsou součástí právního řádu. § 29 (1) Úřad a) provádí dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů, b) vede registr zpracování osobních údajů, c) přijímá podněty a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů a informuje o jejich vyřízení, d) zpracovává a veřejnosti zpřístupňuje výroční zprávu o své činnosti, e) vykonává další působnosti stanovené mu zákonem, f) projednává přestupky a jiné správní delikty a uděluje pokuty podle tohoto zákona, g) zajišťuje plnění požadavků vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a z přímo použitelných předpisů Evropských společenství, h) poskytuje konzultace v oblasti ochrany osobních údajů, i) spolupracuje s obdobnými úřady jiných států, s orgány Evropské unie a s orgány mezinárodních organizací působícími v oblasti ochrany osobních údajů. Úřad v souladu s právem Evropských společenství plní oznamovací povinnost vůči orgánům Evropské unie.
Česká národní banka (ČNB) • //hlava šestá, čl. 98 Ústavy ČR (č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů)//
Charakteristika • ústřední banka státu, vzniklá rozdělením Státní banky československé; hl.cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu; její postavení, působnost, organizaci stanoví zák. ČNR č.6/93 Sb. o ČNB, existují další zákony, které se jí zabývají: zákon o bankách, devizový zákon, zákon o dluhopisech, zákon o účetnictví, zákon o pojišťovnictví atd. • vůči ostatním ústavním orgánům státu je orgánem sui generis, neboť jejím prostřednictvím se nenaplňuje st. moc (a Ústava něco jako „moc bankovní„ „moc finanční“ nezná) • právnická osoba s postavením veřejnoprávního subjektu, se sídlem v Praze (zde je její ústředí, dále má ČNB pobočky a organizační jednotky), nezapisuje se do obchodního rejstříku • má trojí postavení 1. jako ústřední/centrální/emisní/cedulová banka - určuje měnovou politiku, vydává oběživo, je partnerským orgánem ostatních ústavních orgánů, musí spolupracovat s ústředními bankami jiných států a orgány dohledu nad finančními trhy jiných států; vykonává dozor nad celým bankovním sektorem - nad ostatními bankami, je první bankou, tzv. bankou bank; zastupuje stát v mezinárodních bankovních institucích 172
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.29 Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR 2. jako správní úřad - vykonává bankovní dohled nad bankami, pobočkami zahraničních bank, spořitelnami a úvěrními družstvy, institucemi elektronických peněz...a nad bezpečným fungováním bankovního systému, nad obchodníky s cennými papíry, emitenty cenných papírů, investičními společnostmi a fondy, organizátory trhů atd. 3. jako podnikatel v oblasti bankovnictví - vede účty bank a přijímá jejich vklady, může od bank kupovat, popř. jim prodávat směnky, st.dluhopisy či jiné cenné papíry se st. zárukou a může bankám poskytnout úvěr, vede evidenci cenných papírů vydávaných ČR • může vydávat vyhlášky, ty se zveřejňují ve Sbírce zákonů, také může vydávat opatření jako interní akty, je-li k tomu zákonem zmocněna, ta se zveřejňují ve Věstníku ČNB (zde se mohou zveřejňovat i úřední sdělení)
Působnost • za účelem naplnění hl.cíle: určuje měnovou politiku; vydává bankovky a mince (monopol ČNB); řídí peněžní oběh, platební styk, zúčtování bank a pečuje o jejich plynulost, hospodárnost, podílí se na zajištění bezpečnosti platebních systému a na jejich rozvoji; vykonává bankovní dohled nad činností bank, poboček zahraničních bank v ČR, pečuje o bezpečnost a účelnost bankovního systému ČR; další činnosti dle zák. o ČNB, č. 21/92 Sb. o bankách, devizového zák. apod.; • dále - stanoví úrokové sazby, rámce, splatnosti atd. obchodů; vede účty bank, přijímá jejich vklady; dává do prodeje dluhopisy dle zák. o dluhopisech č. 530/90 Sb.; obchoduje s cennými papíry; vyhlašuje režim kurzu koruny k cizím měnám a vyhlašuje tento (výlučně ČNB); spravuje měnové rezervy ve zlatě a devizových prostředcích a disponuje s nimi, další pravomoci v devizovém hospodářství
Organizace • nejvyšším řídícím org. je Bankovní rada o sedmi členech (členy jsou guvernér, 2 viceguvernéři a další 4 členové), jmenuje je prezident rep. na šest let (lhůta je individuálně určena pro každého člena Rady), guvernérem je dnes jím Ing. Miroslav Singer, Ph.D., více viz → ot. 18 (na straně 103) • Bankovní rada schvaluje svůj JŘ a rozpočet, určuje měnovou politiku a nástroje pro její uskutečňování, stanoví zásady činnosti a obchodů ČNB, stanoví druhy fondů ČNB, uděluje souhlas k podnikatelské činnosti zaměstnanců ČNB, rozhoduje o rozkladech proti rozhodnutím ČNB v prvním stupni • rada je úsnášeníschopná, je-li přítomen guvernér (či jím pověřený předsedající viceguvernér) a další tři členové • guvernér jedná jménem ČNB navenek a předsedá jednání Bankovní rady • roku 2006 novelou zákona byl vytvořen výbor pro finanční trh jako poradní orgán B. rady (nahradil tak zrušenou Komisi pro cenné papíry)
Vztah k ostatním orgánům a veřejnosti • Ústava expressis verbis ČNB nepřiznává nezávislost, připouští, že do činnost ČNB zasahovat lze, ALE JEN na základě zákona (či jiného právního předpisu se silou zákona), i úprava v samostatné hlavě poukazuje na určité autonomní postavení ČNB v ústavním mechanismu ČR, Ústava naznačuje pouze vztah s prezidentem, až zákon o ČNB pak stanoví, že banka a její rada nesmějí při plnění své fce přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta, Parlamentu, vlády, správních úřadů ani od jakéhokoliv jiného subjektu (nicméně je tímto zákonem jen stanovena nezávislost na pokynech těchto subjektů, nikoliv přímo na oněch úst. orgánech) • na všechny bankovní operace ČNB se vztahuje bankovní tajemství, zaměstnanci ČNB jsou povinni zachovávat mlčenlivost o služebních věcech (a to i po skončení pracovněprávního vztahu), mlčenlivosti je maximálně možné zproštit z důvodu veřejného zájmu guvernérem
Vůči prezidentu • prezident jmenuje členy Bankovní rady dle čl. 62 písm. k), ale Ústava nenaznačuje proceduru jmenování, ani součinnost jiných ústavních orgánů při tomto jmenování, toto jmenování nepodléhá kontrasignaci, výklad tohoto článku se ale roku 2000 ukázal nejasný (má prezident pouze určit členství osob v Bankovní radě, či může bez kontrasignace i rozhodnout, kdo bude v Radě zastávat funkci guvernéra a viceguvernéra, nebo jde sice o prezidentovu kompetenci, která není výslovně stanovena Ústavou a je stanovena až zákonem, takže je k ní potřeba kontrasignace?) → nález ÚS č. 285/2001 Sb. - jmenuje guvernéra a viceguvernéry bez kontrasignace (ÚS tak dovodil z výkladu Ústavy, zákona i ústavní zvyklosti) • prezident člena Rady odvolá při vzniku inkompatibility či pokud by člen přestal splňovat podmínku bezúhonnosti, také pokud by byl zbaven způsobilosti k pr. úkonům (či by mu byla omezena), dále nevykonává-li fci déle než 6 měsíců, zde jde o pravomoc dle čl. 63 odst. 2, tudíž toto jeho rozhodnutí kontrasignaci k platnosti vyžaduje 173
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.29 Prostředky kontroly a dozoru v ústavním systému ČR
Vůči Parlamentu ČR • ČNB je povinna 2x/rok podávat zprávu o měnovém vývoji PS (k projednání), též se sněmovna může usnést na tom, že ČNB předloží mimořádnou zprávu o měnovém vývoji, dále PS může žádat doplnění takových zpráv • min. jedenkrát ročně je povinna podávat PS zprávu o finanční stabilitě (k informaci) • každoročně předkládá PS, Senátu a vládě zprávu o výkonu dohledu nad finančním trhem (k informaci) • předkládá PS roční zprávu o výsledku svého hospodaření (k projednání), PS ji může schválit, vzít na vědomí nebo odmítnout (s tím zákon nespojuje žádné právní důsledky), dále jí ČNB předkládá schválenou a auditorem ověřenou účetní uzávěrku
Vůči vládě • nemá právo zákonodárné iniciativy, takže návrhy zákonných úprav (v oblasti měny, peněžního oběhu, trhu, platebního styku; spolu s ministrem financí návrhy o devizovém hospodářství a regulaci vydávání elektronických peněz) předkládá vládě a ta je může předložit PS jako svůj návrh zákona • vládě předkládá zprávu o výkonu dohledu nad finančním trhem (stejně jako PS a Senátu, viz výše) • ČNB a vláda se vzájemně informují o zásadách a opatřeních měnové a hospodářské politiky • zaujímá stanovisko k návrhům předkládaným vládě, které se dotýkají působnosti ČNB • plní poradní fci vůči vládě v záležitostech měnové povahy a finančního trhu • zasedání Bank. rady se může účastnit s poradním hlasem ministr financí či jiný pověřený člen vlády, guvernér či jím určený viceguvernér je zas oprávněn s poradním hlasem se účastnit schůze vlády, guvernér je zván i na schůze Bezpečnostní rady • ministr financí po dohodě s Bank. radou určuje 1 či více auditorů, kteří ověří účetní závěrku ČNB
Vůči NKÚ • NKÚ vykonává kontrolu hospodaření ČNB v oblasti výdajů na pořízení majetku a výdajů na provoz ČNB • »»» příklad instituce, která v ČR vykonává DOZOR ««« → státní zastupitelství
Státní zastupitelství //hlava třetí, čl.80 Ústavy ČR (č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů)// • viz → ot. 19 (na straně 110) • bývá považováno za součást justice (soudní moci), tedy v podobném postavení jako soudy, podle české Ústavy i podle judikatury Ústavního soudu je však součástí moci výkonné. Postavení, působnost, vnitřní vztahy, organizaci a správu státního zastupitelství upravuje zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, s jeho nabytím účinnosti soustava státního zastupitelství nahradila dosavadní prokuraturu České republiky
Charakteristika • soustava státních úřadů, které jsou určeny k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem do působnosti státního zastupitelství
Organizace • skládá se ze státních zástupců, které jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce (nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti) či bezprostředně nadřízeného vedoucího st. zástupce, v čele státního zastupitelství stojí jeden vedoucí státní zástupce, jehož pojmenování se odvíjí od stupně státního zastupitelství • Sídla státních zastupitelství a obvody jejich územní působnosti se shodují se sídly a obvody českých soudů, přičemž každé státní zastupitelství je zásadně příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí • • • •
Nejvyšší státní zastupitelství se sídlem v Brně (členem Eurojustu) dvě vrchní státní zastupitelství (Praha, Olomouc) osm krajských státních zastupitelství(2 v Praze) 86 okresních státních zastupitelství (u pražských obvodních soudů 10 obvodních státních zastupitelství a u Městského soudu v Brně městské státní zastupitelství)
• zřizovány i pobočky • v roce 2011 bylo nicméně naplánováno vrchní státní zastupitelství zrušit a nahradit je specializovanou skupinou 20–40 státních zástupců zaměřených především na boj s korupcí 174
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.30 Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR • vztahy v soustavě státního zastupitelství jsou založeny na základě omezené nadřízenosti a podřízenosti, dohled bývá rozlišován na vertikální, který je vykonáván mezi různými stupni státních zastupitelství, a horizontální, který je vykonáván uvnitř jednotlivých státních zastupitelství, tedy ze strany vedoucího státního zástupce či jím pověřeného státního zástupce vůči jednotlivým státním zástupcům daného státního zastupitelství • výsadní postavení nejvyššího státního zástupce: ke sjednocení a usměrnění postupu státních zástupců při výkonu jejich působnosti může vydávat pokyny obecné povahy, které jsou závazné jak pro všechny státní zástupce, tak i pro další zaměstnance státního zastupitelství; ke sjednocení výkladu zákonů a dalších právních předpisů může vydávat výkladová stanoviska, která sice formálně nejsou bezprostředně závazná a mají pouze doporučující charakter
Působnost • těžiště působnosti spočívá v plnění role orgánu veřejné žaloby v trestním řízení a dalších úkonů vyplývajících z trestního řádu (zejména výkon dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním, účast v hlavním líčení a veřejném zasedání konaných soudem), státní zastupitelství dále působí v jiných řízeních (v občanskoprávním řízení a správním soudnictví), vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná nebo ústavní výchova
Prameny • HŘEBEJK, Jiří, GERLOCH, Aleš, ZOUBEK, Vladimír: Ústavní systém ČR, Prospektorum Praha, 2010, kap.NKÚ a ČNB; PAVLÍČEK, Václav, a kol.: Ústavní právo a státověda II. díl., Linde Praha, a.s., 2008, kap. Jiné orgány ochrany práv; ÚZ Ústava ČR; výpisky z Hřebejkova semináře od subnuby; příprava ke státnicím z ÚP od Adinky • Odkazy na zákony (je dobré vědět jejich strukturu, stačí zhruba) • • • • •
NKÚ 166/93: http://www.nku.cz/assets/zakon166-93.pdf VOP 349/99: http://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-o-verejnem-ochranci-prav-14103.html ÚOOÚ 101/2000: http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=4&submenu=5&loc=20 ČNB 6/93: http://www.cnb.cz/cs/legislativa/zakony/download/zakonocnb.pdf státní zastupitelství 283/93: http://www.nssoud.cz/zakony/2831993.pdf
Otázka A 30. Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR Zákonná úprava • • • • • • • • • • • • • •
Ústava (čl. 8, 11, 87, 79, hlava sedmá) LZPS (čl. 21) z. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) z. č. 129/2000 Sb., o krajích z. č. 131/2000 Sb., o hl. m. Praze z. č. 36/1960 Sb., o územním členění státu z. č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků z. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů z.č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků z. č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí z. č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů z. č. 22/2004 Sb., o místním referendu z. č. 118/2010 Sb., o krajském referendu Evropská charta místní samosprávy - ČR ji přijala 1999, na jejím základě provedla ty zákony 128, 129, 131/2000
Územní členění státu X Samospráva Zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu • výčet 7 krajů, 76 okresů, území Prahy tvoří samostatnou jednotku a je dělené na 10 obvodů (území těchto obvodů pak Ministerstvo vnitra stanovilo prováděcím právním předpisem výčtem městských částí) • vytvoření nebo zrušení kraje nebo podstatná změna jeho území se provádí pouze zákonem; provádět jiné změny území kraje přísluší vládě. (§15) 175
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.30 Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR • vymezuje územní členění státu, a to ve smyslu členění geografického, nikoliv územně správního (= administrativního) či samosprávného!! (pokud Ústava hovoří o tom, že ČR se člení na obce a kraje, není to členěním území, ale členěním samosprávy, chce tím říct, že ČR se člení na územní společenství občanů obcí a územní společenství občanů krajů) → územní členění státu může být základem členění administrativního i samosprávného, málokdy jsou však tato členění zcela totožná • takže pojmy obec/kraj jsou zde používány v jiném smyslu než v ústavě §1 Území Republiky československé se dělí na kraje, kraje se dělí na okresy a okresy se dělí na obce a vojenské újezdy. Info navíc (kdyby se náhodou někdo u zk zeptal, není to ani v učebnici): • okresy: okresy v České republice jsou územní jednotky středního stupně, okresy se dále dělí na obce a vojenské újezdy, území některých statutárních měst (Brno) tvoří samostatné okresy (okres Brno-město), Praha není a nebyla okresem a její území se nedělí na okresy, ale na deset číslovaných obvodů; od územních okresů odlišujeme správní okresy a okresních soudy; od 1. února 1949 do 31. prosince 2002 byla organizace státní správy a soudů spojena, od 1. 1. 2003 byly zrušeny okresní úřady (zmizel správní okres), ale územní okresy zůstávají nadále!!, systém soudů a státních zastupitelství sice zachoval uspořádání vycházející z dosavadních krajů a okresů, avšak soudní obvody těchto soudů byly redefinovány speciálním zákonem a postupem času se od nich vymezení okresů dle zákona o územním členění státu odchýlilo • vojenské újezdy: vymezené části státního území, které jsou zvlášť vyhrazeny k výcviku nebo působení ozbrojených sil, především armády, v České republice jsou podle zákona samostatnými územními jednotkami nezařazenými do obcí, avšak zařazenými do okresů a krajů, újezd tvoří územní správní jednotku a je spravován tzv. újezdním úřadem, v jeho čele stojí přednosta, jímž je obvykle vyšší důstojník Armády České republiky, na území České republiky se v současnosti nachází 5 vojenských újezdů; z hlediska ústavního práva bývá existence vojenských újezdů jakožto územních jednotek nezařazených do žádné obce napadána jako protiústavní, protože podle čl. 99 Ústavy České republiky se Česká republika člení (aniž by ústava připouštěla výjimku) na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky → s tím souvisí, že obyvatelům vojenských újezdů není zaručeno právo na samosprávu podle čl. 21 Listiny základních práv a svobod + majetek na území újezdu (s výjimkou vneseného majetku) smí být jen ve vlastnictví státu, hrozí tedy nerespektování práv obyvatel vojenských újezdů (právo na místní samosprávu a právo vlastnit majetek)
Ústava • pojem územní členění vůbec neobsahuje, obsahuje členění samosprávy • hlava sedmá – Územní samospráva – ČR je členěna na obce (základní územně samosprávné celky) a kraje (vyšší územně samosprávné celky – VÚSC) • čl. 8: Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků (přirozenoprávní pojetí samosprávy) • čl. 87: ochrana územní samosprávy je svěřena ÚS • čl. 100 odst. 2: Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku. • čl. 100 odst. 3: Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem. • administrativní (správní) a územní členění se nemusí překrývat (viz např. finanční úřady, celní úřady…)
Pojmy (obecně) → čerpáno převážně z přednášky ze státovědy, odkaz viz zdroje
Územní samospráva • je prostorově vymezený funkční celek, který je nadán právem samostatně rozhodovat o svých záležitostech • = samostatná, nezávislá, svobodná správa, kterou vykonává územní společenství občanů samo nad sebou (společenství obecní a krajské) • kompetence samosprávy: předmětem krajské může být jen co zákon výslovně stanoví, co není stanoveno, je tím pádem obecní → tzv. zbytková kompetence (čl. 104 odst. 2 ústavy) • jedna z forem spoluúčasti FO na správě státu • prvek polopřímé demokracie – dělené demokracie (přímá-referendum + nepřímá-volení zástupci) • samospráva není stát, je protipólem státní (vrchnostenské) správy • doplňuje klasické pilíře moci
Veřejná správa • • • •
= poskytování správních činností souvisejících s veřejnými službami úroveň: ústřední (vláda), regionální (kraje, …), místní (obce) nositelem je nejklasičtěji stát dnes rozdělena na státní správu a samosprávu 176
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.30 Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR
Státní správa • → vykonávají ji státní orgány – moc zákonodárná, výkonná a soudní, nejvíce „práce” má moc výkonná
Samospráva • ve smyslu politickém → princip veřejné správy • ve smyslu právním → právní vymezení postavení samosprávy (právo na kus veřejné správy)
Korporace (corpus=tělo) • samospráva má korporativní charakter (čl. 101 odst. 3 ústavy) • jedná se o společenství, které je složeno z FO, ale navenek vystupuje jako jedno „tělo” – jako PO – má právo svým jménem vystupovat v právních vztazích (obec, kraj, …), je subjektem práv • samospráva je veřejnoprávní korporací → je to subjekt veřejnoprávní → enumerativnost veřejnoprávních pretenzí při výkonu veřejné moci • zároveň však soukromoprávní charakter - §18 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku → zásada legální licence ve věcech samosprávy
Municipio • • • •
= teritorium, území municipalita = obecní/městská samospráva používá se z hlediska vymezení území obce nebo vyšších celků municipální právo = právo obcí
Decentralizace • z centra předané pravomoci na místní orgány • = deetatizace = odstátnění, oslabování role státu v místních záležitostech
Dekoncentrace • postoupení kompetencí na orgány nižšího stupně (výkon státní správy, např. stavební řízení) • právní řád stanoví meze, ve kterých se decentralizované a dekoncentrované orgány mohou pohybovat
Rozdíl mezi autonomií a samosprávou • územní autonomie může vydávat své právní předpisy, dokonce i zákony, navíc se jejich pravomoci liší; • samospráva je v každé jednotce ve státě stejná; • autonomie je vyšším prvkem samostatnosti (např. ve Španělsku jsou různé autonomie)
Zájmová (profesní) samospráva • • • •
roli nehraje území, ale společenství – jinak to samé mimo pozornost ústavy, pozůstatek stavovské organizace vzniká jako projev sdružovacího práva dvě základní formy: • ve smyslu realizace koníčků, zájmů • profesní samospráva → různé profesní komory (advokátní, lékařská)
• vnímána jako veřejnoprávní (komory, samosprávné celky na poli hospodářském či peněžním) i jako soukromoprávní (zájmové spolky, národnostní sdružení, církevní, odborová, …) • mohou si v rámci zákona uspořádat své vnitřní poměry samostatně, například Studijní a zkušební řád UK
Národnostní samospráva • příslušnost k samosprávnému společenství je dána národností • je obvykle realizována ve státech s národnostními menšinami • někdy její funkci může suplovat územní samospráva (Rakousko-Uhersko a postavení Čechů) 177
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.30 Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR
Charakteristika územních samosprávných celků • vytvořit nebo zrušit VÚSC lze jen ústavním zákonem → realizováno úst. zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územně samosprávných celků (úst. zákon 176/2001 Sb. změnil pak název 4 krajů) • vytvořeno 14 VÚSC (13 krajů + Praha) • ÚSC je územní společenství občanů s právem na samosprávu, patřící mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu • spravuje své záležitosti • má svůj majetek • hospodaří se svým rozpočtem • spravuje se přímo (občany v referendu) nebo nepřímo (volené orgány) • vydává vlastní právní normy v samostatné působnosti, které musí být v souladu se zákonem • státní správu vykonává jen v zákonem svěřených záležitostech • soustava NENÍ na hierarchickém principu, kraj i obec je na stejné samosprávné úrovni • obec je základním článkem územní samosprávy, samosprávná kompetence kraje je doplňující a musí být výslovně stanovena zákonem • samospráva má základ územní, osobní a ekonomický
A. Územní základ samosprávy • • • •
území obce = jedno či více katastrálních území (na jednom k.ú. nemůže být více obcí) území jednotlivých obcí na sebe bezprostředně navazují obec má povinnost trvale označit hranice svého území a toto označení udržovat území obcí možno měnit: 1. sloučením: nutná dohoda obcí, tu lze uzavřít na základě rozhodnutí zastupitelstev dotčených obcí, pokud do 30 dnů po zveřejnění takového rozhodnutí není podán návrh na konání referenda, pokud je na jeho konání podán návrh, tak se koná v obci, kde byl podán (zde je zapotřebí souhlasu v referendu k uzavření takové dohody) 2. připojením: taktéž 3. oddělením: musí zůstat v obou částech alespoň 1000 občanů s trvalým pobytem, mít vlastní katastrální území a tvořit souvislý územní celek; oddělení schvaluje krajský úřad na návrh obce (po splnění zákonných podmínek, není to povolovací režim) 4. jiné změny hranic: nutná dohoda obcí a projednání s katastrálním úřadem
• kategorizace obcí • vesnice – městys – město – statutární město – územně členěné statutární město (samospráva i v městských částech) – hlavní město • vesnice – obecní úřad, starosta; město – městský úřad, starosta; statutární město – magistrát, primátor • povyšovat města může předseda PS • statutární město může své vnitřní poměry upravit městským předpisem = statutem • kraje se nemohou slučovat, připojovat, rozdělovat jako obce, jejich území lze měnit jen ústavním zákonem (území okresů vyhláškou) • Praha má zvláštní postavení, území nelze měnit jinak než zákonem (viz zákon o Praze) • je obcí i krajem → samosprávné orgány Prahy jsou jedinými orgány, které v úplnosti sjednocují samosprávné kompetence obou územních společenství občanů (občanů obce Praha i občanů VÚSC hl. města Prahy), vykonávají úplnou, kompletní, nedělenou samosprávnou kompetenci
B. Osobní základ samosprávy • osobním základem obce je územní společenství občanů obce, tj. FO, které jsou st. občany ČR a mají v obci trvalý pobyt(jde tedy o vztah FO k danému území), zvláštní kategorií jsou a. cizinci, kterým je uděleno čestné občanství (jeho udělení není podmíněno trvalým pobytem v obci) či b. cizinci, kteří mají práva občanů obce z mezinárodní smlouvy, kterou je ČR vázána a která byla vyhlášena, avšak musí být v obci přihlášeni k trvalému pobytu • občan má právo volit, účastnit se jednání zastupitelstva, dávat orgánům obce návrhy, podněty, připomínky… • čestní občané obce, kteří nejsou st. občany ČR, nemají právo volit, být voleni a hlasovat v referendu, ostatní práva občanů obce mají zachována, mohou se např. vyjadřovat k návrhu rozpočtu, stejná oprávnění mají i FO, které jsou starší 18 let a vlastní na území obce nemovitost • osobním základem kraje – územní společenství občanů kraje, tj. FO s trvalým pobytem v obci nebo na území vojenského újezdu v územním obvodu kraje • občan kraje obdobná práva jako u obce 178
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.30 Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR • výjimka: na území vojenských újezdů nepůsobí obecní samospráva, obyvatelé vojenských újezdů nejsou občany obcí, ale jsou občany krajů • osobním základem Prahy je společenství českých státních občanů s trvalým pobytem na území hlavního města, mají podobná práva jako občané obcí a krajů • zvláštností je samosprávné členění na městské části (podobně i některá statutární města), je konstituován institut občanství městské části, které má občan hl. m. Prahy přihlášený v městské části k trvalému pobytu, občanem městské části je i FO, které městská část udělila čestné občanství či její občanství k městské části je důsledkem mezin. dohody
C. Ekonomický základ samosprávy • majetek obcí a krajů je tvořen hmotným majetkem a majetkovými právy • subjekty samosprávy (obce, kraje) mají vlastní majetek, se kterým samostatně hospodaří, mají vlastní příjmy a svůj vlastní rozpočet – shodné postavení s jinými FO a PO • přesto některé rozdíly, protože jde o veřejnoprávní korporace • spravovat majetek v souladu se zájmy územního společenství občanů, nepodstupovat nepřiměřené podnikatelské riziko, až na výjimky nesmí ručit za závazky FO a PO • omezit nakládání s majetkem samosprávného celku je možné jen zákonem, zákonem stanoveným způsobem a vyžaduje-li to ochrana zákona • kraje a obce vedou účetnictví o stavu a pohybu majetku, sestavují na příslušný kalendářní rok rozpočet a hospodaří podle něj, vyúčtování výsledků hospodaření musí do 3 měsíců od skončení kalendářního roku • vyúčtování předkládáno zastupitelstvu a kontrolováno auditorem (tuto kontrolu může taky provést Ministerstvo financí u kraje, krajský úřad u obce) • základní majetkové vybavení získaly kraje přechodem z majetku státu na základě rozhodnutí příslušného ústředního správního úřadu, způsob a rozsah stanovil zákon (účinný od 2001) x u obcí došlo k přechodu majetku přímo ze zákona • hospodaření krajů a obcí se řídí ročním rozpočtem, popřípadě rozpočtovým výhledem (je-li sestaven, sestaven obvykle na 2 až 5 let), jestliže rozpočet není schválen, hospodaří se dle rozpočtového provizoria • z. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů • z.č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků
Samostatná působnost územních samosprávných celků • dle čl. 101 Ústavy obec i kraj jsou samostatně spravovány zastupitelstvem • rozlišujeme 2 základní působnosti (toto rozlišení stanovuje zákon o obcích): samostatnou a přenesenou • samostatná = samospráva, správa těch záležitostí, které obec/kraj spravují samostatně, nezávislost na výkonné moci je garantována přímo ústavou • v zákonech o obcích, krajích, hl.m.Praze je demonstrativní výčet samostatné působnosti: 1. ekonomické (sestavování rozpočtu, hospodaření s majetkem, zakládání/rušení PO a organizačních složek územních samosprávných celků, poskytování/přijímání darů) 2. sociální (zakládání škol, zdravotnických zařízení, kulturních..) 3. politické (rozhodování o vyhlášení místního/krajského referenda, volba orgánů územních samosprávných celků, zřizování obecní policie, udělování čestného občanství..) 4. právní (vydávání vyhlášek, ukládání někt. sankcí) 5. ekologické (zajišťování čistoty, odvoz odpadu, odvádění odpadních vod..) 6. prognostické (přijímání programu rozvoje územního obvodu a koncepčních dokumentů) 7. ostatní (správa zařízení zřízených k uspokojování potřeb občanů územních samosprávných celků) • přenesená – jde o státní správu (kompetence státu), pouze je přenesena na územně samosprávné celky • co se týče právní úpravy, mohou při aplikaci zákonů vzniknout interpretační obtíže, zda jde o samostatnou nebo přenesenou působnost, obzvláště v případech, kde to zákonodárce výslovně nestanoví → dle § 8 zákona o obcích Pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí a nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce, platí, že jde vždy o samostatnou působnost. • dle čl. 104 Ú působnost zastupitelstev obcí a krajů může být stanovena jen zákonem → zákonodárce zde nechce připustit zásah exekutivy do působnosti územní samosprávy a jejích orgánů, takže samostatnost a nezávislost územní samosprávy na exekutivě je garantována samotnou Ústavou • předmětem krajské samosprávy může být pouze to, co zákon výslovně stanoví x Zákon o obcích - do obecní samosprávy spadají záležitosti, které jsou v zájmu obce a jejich občanů a pokud zákonem nejsou svěřeny kraji nebo nejde 179
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.30 Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR o výkon přenesené působnosti, vedle toho do její působnosti spadá vše, co stanoví výslovně kterýkoliv zákon, takže tento zákon o obcích uvádí jen demonstrativní výčet samosprávných kompetencí obce
Orgány územních samosprávných celků Zastupitelstvo • • • •
vrcholný samosprávný orgán územního samosprávného společenství zastupitelé voleni tajně, všeobecné, rovné, přímé volební právo (čl. 102 ústavy), viz → ot. 11 (na straně 46) funkční období 4 roky volby upraveny: • 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí • 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů • volby do zastupitelstva hl. m. Prahy a do zastupitelstev městských částí se řídí zákon o volbách do zastupitelstev obcí!!!
• velikost zastupitelstva – u obecního zastupitelstva počet členů stanoví vždy minulé zastupitelstvo nejpozději 85 dnů před volbami, zákon stanoví rozmezí - 5 až 15 členů pro obec do 500 obyvatel, 7 až 15 členů od 500 do 3000 obyvatel, 11 až 25 členů od 3000 do 10000, 15 až 35 členů od 10000 do 50000 obyvatel, 25 až 45 členů od 50000 do 150000 obyvatel, 35 až 55 členů nad 150000 obyvatel; nikdy nesmí být méně než 5 členů; u krajského zastupitelstva je počet stanoven zákon 129/2000 Sb., v kraji s počtem obyvatel do 600000 je to 45 členů, mezi 600000 a 900000 obyvatel je to 55 členů, nad 900000 obyvatel je to 65 členů; počet členů zastupitelstva hl. m. Prahy stanoví minulé zastupitelstvo nejpozději 85 dnů před volbami, rozmezí dané zákonem je 55 až 70 členů; počet členů nesmí klesnout pod pět • aktivní volební právo – občané ČR, trvalý pobyt v územním obvodu samosprávného celku, min. 18 let, překážkou je zbavení způsobilosti k pr. úkonům, volit nemohou cizinci, výjimkou je, pokud mají trvalý pobyt v obci a právo volit jim přiznává mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána • pasivní volební právo – totéž jako u AVP • volby vyhlašuje prezident; pokud jsou potřeba v průběhu řádného volebního období nové volby, pak ministr vnitra • kolektivní orgán, rozhoduje ve sboru • status člena zastupitelstva – souhrn jeho práv a povinností • nabývá je zvolením • výkon povinností je výkonem veřejné funkce (možno jako dlouhodobě uvolněný či při zaměstnání) • může být volen do rady a jiných orgánů, předkládat návrhy, dotazy, připomínky a vznášet podněty, požadovat od pracovníků podřízených úřadů informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jeho fce, na dotazy/připomínky/podněty musí obdržet bezodkladnou odpověď, nejpozději do 30 dnů • povinen se účastnit zasedání a plnit uložené úkoly • mohou si zakládat výbory zastupitelstva jako iniciativní a kontrolní orgány • vždy zřizují finanční a kontrolní výbor (předsedou nemůže být starosta, primátor, hejtman, místostarosta, náměstek primátora, zástupce hejtmana, tajemník, ředitel Magistrátu, krajský ředitel, ani osoby zabezpečující rozpočtové a účetní práce) • výbor pro národnostní menšiny – když více než 10% (obce) nebo 5% (kraje, Praha) obyvatel menšiny • předsedové výborů jsou vždy členové zastupitelstva
Rada • • • • •
výkonný orgán v oblasti samostatné působnosti členy volí a odvolává zastupitelstvo nerozhoduje v oblasti přenesené působnosti!! (jediná výjimka – vydávání nařízení) kolektivní orgán orgány rady jsou komise rady – iniciativní a kontrolní orgány rady, členi nemusí být členy zastupitelstva (a nemusí být ani občané, ale i cizinci); působí v samostatné (zde odpovídá radě) i přenesené působnosti (zde se lze odvolat k nadřízenému správnímu úřadu)
Další orgány • starosta/primátor/hejtman, obecní/městský/krajský úřad, zvláštní orgány (přestupková komise..) Oblíbená otázka Hřebejka: • kde mají primátora? ve statutárních městech (vyjmenována v zákoně o obcích, mohou se členit na městské části) 180
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.30 Územní členění státu a ústavní základy územní samosprávy v ČR
Normotvorba územních samosprávných celků • vydávání obecně závazných vyhlášek upraveno v čl. 104 odst. 3 ústavy (zastupitelstvo) • není to ani moc výkonná, ani zákonodárná (vyplývá to ze systematiky ústavy) • je to projev samosprávy • OZV nesmí odporovat zákonu, pokud mu odporuje, tak: • u obce: Ministerstvo vnitra ji vyzve k zjednání nápravy, pokud se tak do 60 dnů nestane, Ministerstvo vnitra pozastaví účinnost vyhlášky (v případě zřejmého rozporu obecně závazné vyhlášky obce s lidskými právy a základními svobodami může Ministerstvo vnitra pozastavit její účinnost bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy) a stanoví lhůtu ke zjednání nápravy; pokud do 30 dnů obec takto neučiní (či nepodá rozklad), pak ministr podá návrh na zrušení vyhlášky Ú soudu; je-li proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podán rozklad, podá Ministerstvo vnitra takový návrh Ústavnímu soudu do 30 dnů ode dne právní moci rozhodnutí o rozkladu, kterým byl rozklad zamítnut; jestliže Ústavní soud tento návrh odmítne, zamítne nebo řízení zastaví, rozhodnutí Ministerstva vnitra o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce pozbývá platnosti dnem, kdy rozhodnutí Ústavního soudu nabude právní moci; zjedná-li zastupitelstvo obce nápravu před rozhodnutím Ústavního soudu, sdělí obec neprodleně tuto skutečnost Ústavnímu soudu a Ministerstvu vnitra, Ministerstvo vnitra své rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky obce zruší do 15 dnů od doručení sdělení obce o zjednání nápravy • u kraje: jako u obcí • x jde-li o usnesení nebo jiné opatření v samostatné působnosti a to je v rozporu se zákonem, postupuje se u obcí i krajů podobně jako u OZV, jen je návrh na zrušení podáván příslušnému soudu (ne ÚS • vydávání nařízení upraveno v čl. 79 odst. 3 ústavy – orgány územní samosprávy mohou vydávat právní předpisy na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněny → v tomto případě jde o přenesenou působnost, jde o součást moci výkonné • zastupitelstva městských částí/v městských obvodech nemají normotvornou působnost!!
Zásahy státu do samosprávy • ústavně zakotvena nezávislost samosprávy • čl. 101 odst. 4 ústavy: „Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.” → právu na územní samosprávu je nadřazena pouze ochrana zákona, nejde ale o jakýkoliv zákon, ale pouze takový zákon, který je v souladu s celou Ústavou, tedy i zde zakotveným právem spravovat si vlastní záležitosti samostatně a nezávisle (tedy takový zákon, který územní samosprávě nezasahuje do jejích vlastních záležitostí a který chrání práva a svobody občanů), pouze ochrana takových zákonů může být důvodem pro legitimní i legální zásah státu do samosprávy • nicméně zároveň musí být pro takový zásah splněna 2. podmínka, musí jít o zásah, který je proveden způsobem předepsaným zákonem • takový zákonný zásah státu do samosprávné působnosti musí obce a kraje respektovat • u výkonu státní správy je to jinak, jde o státní kompetence, které stát pouze přenesl na obce a kraje • u obcí: odporuje-li nařízení obce zákonu nebo jinému právnímu předpisu, vyzve krajský úřad obec ke zjednání nápravy; nestane-li se tak do 60 dnů od doručení výzvy, rozhodne krajský úřad o pozastavení účinnosti tohoto nařízení obce a současně stanoví obci přiměřenou lhůtu ke zjednání (v případě zřejmého rozporu nařízení obce s lidskými právy a základními svobodami může krajský úřad pozastavit jeho účinnost bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy); nezjedná-li příslušný orgán obce nápravu ve stanovené lhůtě, podá ředitel krajského úřadu do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro nápravu Ústavnímu soudu návrh na zrušení nařízení obce; jestliže ÚS tento návrh odmítne, zamítne nebo řízení zastaví, rozhodnutí krajského úřadu o pozastavení účinnosti nařízení obce pozbývá platnosti • u krajů: odporuje-li nařízení kraje zákonu nebo jinému pr. předpisu, vyzve věcně příslušné ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad kraj ke zjednání nápravy, postupuje se poté jak u nařízení obce (jen namísto krajského úřadu vystupuje i nadále věcně příslušné ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad) • u obcí- Ministerstvo vnitra kontroluje výkon samostatné působnosti svěřené orgánům obcí, krajské úřady v přenesené působnosti kontrolují výkon přenesené působnosti svěřené orgánům obcí; magistráty územně členěných statutárních měst v přenesené působnosti kontrolují výkon samostatné a přenesené působnosti svěřené orgánům městských obvodů a městských částí územně členěných statutárních měst • u krajů - Ministerstvo kontroluje výkon samostatné působnosti svěřené orgánům krajů, věcně příslušná ministerstva nebo jiné ústřední správní úřady kontrolují výkon přenesené působnosti svěřené orgánům krajů • vznikne-li spor mezi státem a samosprávnou jednotkou, řeší je Ústavní soud
Nálezy ÚS • Pl.ÚS 5/93 181
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.31 Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava • Návrh přednosty Okresního úřadu Žďáru nad Sázavou na zrušení vyhlášky zastupitelstva města, která určovala pracovní dobu všech provozoven na území města = VYHOVĚNO • Starosta města se zaštiťoval §14 zákona o obcích, ve kterém stojí, že povinností obce je zajišťovat ve svém územním obvodu hospodářský, sociální a kulturní rozvoj ⇒ obec takto chtěla umožnit občanům nakupování především v jejich mimopracovní době • ÚS zkoumal, zda zastupitelstvo vydalo tuto vyhlášku jako orgán přenesené působnosti (pak ji dle čl. 79(3) Ústavy mohlo vydat pouze na základě zákonného zmocnění), nebo jako orgán samosprávy (pak je ale zase třeba, jak uvádí čl. 104 ústavy, aby ji vydalo v mezích své působnosti, která je stanovena zákonem). Zákonné zmocnění v tomto případě neexistovalo, tudíž zastupitelstvo nejednalo jako orgán přenesené působnosti. Ovšem i jako orgán samosprávy musí respektovat ustanovení čl. 2(4) Ústavy a čl. 2(3) Listiny, kde se shodně uvádí, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá = práva a povinnosti lze založit pouze na základě zákonného zmocnění, k čemuž zde ale nedošlo. Proto byla vyhláška ÚS zrušena. • Pl.ÚS 20/01 • Návrh přednosty okresního úřadu v Kladně na zrušení vyhlášky obce Plchov = částečně vyhověno • ÚS zrušil jen některé části ustanovení vyhlášky, nezrušil tedy vyhlášku jako celek • Obec byla zákonem zmocněna k vybírání poplatků od majitelů psů, což mj. vyhláška také upravovala, v daném ustanovení se ale objevilo také konstatování, že za držitele psa je označován majitel bytu – ÚS konstatoval, že toto konstatování je zbytečné, ale nezrušil jej, jelikož ono ustanovení jako celek zavazovalo opravdu majitele psa a tato součást tohoto ustanovení nezakládala držiteli psa žádná práva ani povinnosti • - Problematika poplatků za zvláštní užívání veřejného prostranství: zákon sice zmocnil obec k tomu, aby tuto sféru upravila ve své vyhlášce, ovšem pokud jde o onen termín „zvláštní užívaní„, je v zákoně taxativně uvedeno, jakých případů se to týká. Vyhláška však přišla i s novým typem tohoto zvláštního užívání veřejného prostranství = “jakékoliv užívání bránící obecnému užívání”, obec tak reagovala na svůj vnitřní problém, kdy někteří obyvatelé začali hospodařit na pozemku, který primárně sloužil jako cesta. Protože zde Plchov vybočil ze svého zákonného zmocnění, byla tedy tato část ustanovení vyhlášky zrušena.
Prameny • přednáška JUDr. Hřebejka ze státovědy 22.12.2010 - doporučuji z ní ještě kapitolku o historii a 4 typech samosprávy v Evropě → http://ius.tulacek.eu/statoveda/prednasky/prednaska12 • učebnice
Otázka A 31. Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava Pojetí a význam bezpečnosti státu • obranyschopnost a bezpečnost státu a jeho obyvatel patří k základním funkcím státu, zajišťuje se tím trvání a suverenita státu, je taky nezbytným předpokladem k tomu, aby občané mohli na území státu užívat svých práv a svobod • bezpečnost zajišťují především ozbrojené sbory státu, povinnosti jsou však státem uloženy i dalším orgánům, organizacím a občanům • bezpečnost vnitřní (tedy občanů) a vnější (tu musí stát zajistit, aby mohl stát požadovat pomoc od druhých) • Ústava ČR zná pouze pojem válečný stav (čl. 39 odst. 3; důvodová zpráva však mluví jen o vypovězení války, nikoli o válečném stavu) X jiné země (F, SRN, ESP) upravují povinnosti občanů vcelku podrobně • proto přijat ústavní zákon č.110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR (ZBČR) – respektoval mezinárodní závazky, především doporučení NATO • ústavní zákon č. 300/2000 Sb. – novelizoval čl. 39 odst. 3 Ú + čl. 43 Ú + čl. 11 ZBČR → reagoval na potřeby vyplývající z účasti ČR v obranných systémech mezinárodních organizací, zvýšila se jím pravomoc vlády v této oblasti, i kontrola Parlamentu, změna se týkala především vysílání ozbrojených sil ČR mimo území státu a pobytu ozbrojených sil jiných států na území ČR ← o tom rozhoduje Parlament absolutní většinou poslanců a absolutní většinou senátorů, pokud taková rozhodnutí nejsou vyhrazena vládě • ČR je členem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – výsledek helsinského procesu • Bezpečnostní dohoda se Západoevropskou unií (platná od 13.12.1998) – závazek ČR vytvořit Národní bezpečnostní úřad a podrobit její pracovníky, kteří při výkonu svého povolání mají přístup k utajovaným informacím, bezpečnostní prověrce • zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti: 182
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.31 Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava • seznam ústavních činitelů, kteří mají neomezený přístup k utajovaným informacím – prezident republiky, poslanci, senátoři, členové vlády, veřejný ochránce práv a jeho zástupce, soudci, prezident+viceprezident+členové NKÚ • možnost zproštění povinnosti zachovávat mlčenlivost – toto řízení provádí prezident republiky u předsedy vlády, vice/prezidenta a členů NKÚ, předsedy a místopředsedy ÚS, předsedy a místopředsedy NSS, veřejného ochránce práva a jeho zástupce, vice/guvernéra ČNB aj. (s kontrasignací); PS u poslanců; Senát u senátorů; předseda ÚS u soudců ÚS; ministr spravedlnosti u ostatních soudců, státních zástupců…; vláda u ředitele BIS; předseda vlády u ministrů a vedoucích ostatních vedoucích úřadů • u vyjmenovaných ústavních činitelů při zproštění mlčenlivosti je třeba požádat o vyjádření odpovědnou osobu orgánu státu, do jehož oblasti věcné působnosti utajovaná informace náleží • zproštění mlčenlivosti se nevyžaduje u prezidenta republiky • zproštění mlčenlivosti lze odepřít, pokud by tak mohlo dojít k (mimořádně) vážné újmě zájmům ČR či k ohrožení života a zdraví lidí • Smlouva o přístupu ČR k Severoatlantické smlouvě (platná od 12.3.1999) • závazek mírového řešení konfliktů • útok proti jedné nebo více stranám v Evropě nebo Severní Americe = útok proti všem → každá strana jí musí pomoct, vč. použití ozbrojené síly, s cílem obnovit bezpečnost v dané oblasti, o každém takovém útoku a následných opatřeních je okamžitě uvědoměna Rada bezpečnosti • Evropská úmluva o potlačování terorismu (platná od 15.7.1992), 2001 Mezinárodní smlouva o potlačování teroristických bombových útoků • mezinárodní úmluvy (Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod + Mezinárodní pakt o občanských a politických právech) uznávají zásadu, že bezpečnost státu a ochrana života národa má přednost před jednotlivými závazky a normami, které se těchto práv a svobod dotýkají • současná Ústava se oproti československým ústavám nesoustředí jen na vojenskou bezpečnost, ale i na živelní, průmyslové a ekologické katastrofy, organizovaný zločin apod., vyhlášení mimořádného stavu není povinností příslušných orgánů státu, ale zmocněním pro ně • Ústava neopravňuje žádný orgán k vyhlášení války X pouze k vyhlášení válečného stavu, pokud by se republika ocitla ve válce v důsledku napadení jiným státem • branná povinnost – čl. 4 ZBČR – branná povinnost tu byla v době přijímání Ústavy zakotvena, Listina ji předpokládá X Ústava ČR se o ni nezmiňuje; výjimkou čl. 15 odst. 3 Listiny – nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním (to však nemohlo vést ke zproštění povinnosti z důvodu zásady rovnosti, proto tací občané namísto vojenské činné služby museli vykonávat civilní službu pomáhat ve zdravotnictví, v sociálních službách, při ochraně životního prostředí..) • dle branného zákona je brannou povinností povinnost st. občana ČR plnit úkoly ozbrojených sil ČR, vzniká občanovi dnem, kdy dosáhne 18 let a zaniká dnem dosažení 60 let, tuto povinnost plní za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu • ČR přešla 2004 k úplné profesionalizaci armády • ale ani přechod k plné profesionalizaci armády nevedl ke změně ústavně zakotvené branné povinnosti a ZBČR, v době míru je doplňování ozbrojených sil založeno na principu dobrovolnosti (ti, kdo chtějí převzít brannou povinnost v době míru, se stanou profesionálními vojáky), jinak branné síly jsou doplňovány stále na základě povinnosti, ale jen (!) v době válečného stavu či stavu ohrožení • Charta OSN – mezinárodní závazky mohou směřovat jen ke společné obraně, nikoliv k útoku proti jinému státu nebo skupině států; členské státy se zavázaly tím, že Radě bezpečnosti na její výzvu poskytnou ozbrojené síly, pomoc a prostředky potřebné k udržení mezinárodního míru vč. práva průchodu; Charta tak v sobě formuje jedno z přirozených práv států - právo na sebeobranu
Mimořádné stavy 1) Nouzový stav • úprava: čl. 5-6 + čl. 2 odst. 2 ZBČR • kdo vyhlašuje: • vláda • je-li nebezpečí z prodlení, pak předseda vlády; vláda musí jeho rozhodnutí do 24 hodin schválit nebo zrušit; vláda pak informuje PS, která může vyhlášení nouzového stavu zrušit • kdy: živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie, které ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost → nevojenský charakter • kde: na omezeném nebo celém území státu • na jak dlouho: nejdéle 30 dnů; prodloužit to může vláda po předchozím souhlasu PS • kdy ne: z důvodu stávky na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů • konec: uplynutím doby nebo předčasným zrušením ze strany vlády nebo PS 183
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.31 Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava
2) Stav ohrožení státu • • • •
úprava: čl. 7 + čl. 2 odst. 2 ZBČR kdo: Parlament na návrh vlády; potřeba nadpoloviční většina všech poslanců a nadpoloviční většina všech senátorů kdy: bezprostřední ohrožení svrchovanosti státu nebo územní celistvosti státu anebo jeho demokratických základů kde: na omezeném nebo celém území státu
3) Válečný stav • • • • •
úprava: čl. 2 ZBČR + čl. 39 odst. 3 a čl. 43 odst. 1 Ústavy kdo: Parlament kdy: napadení ČR nebo je-li potřeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně proti napadení kde: na celém území státu kdy ne: pokud by šlo o útok → útočná válka je zakázána mezinárodněprávně i ústavněprávně!!!
Důsledky mimořádných stavů • čl. 10 ZBČR – možnost prodloužení volebního období nejdéle o 6 měsíců, jestliže některý z mimořádných stavů neumožňuje konat volby ve lhůtách, které jsou stanoveny pro pravidelná volební období → upravuje čl. 21 odst. 2 Listiny • rozhodnutí o mimořádném stavu se zveřejňuje v hromadných sdělovacích prostředcích a vyhlašuje se stejně jako zákon X z důvodu naléhavosti může rozhodnutí nabýt účinnosti již zveřejněním, nikoli až vyhlášením • zákon č. 240/2000 Sb., tzv. krizový zákon • stanovuje působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků a práva a povinnosti PO a FO při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany ČR před vnějším napadením • krizové stavy = nouzový stav + stav ohrožení státu + stav nebezpečí (vyhlašuje se v případě živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie, nehod ohrožujících životy, zdraví nebo majetek, pokud intenzita nedosahuje ohrožení značného rozsahu – srovnej s čl. 5 odst. 1 ZBČR ← „ve značném rozsahu”) • za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit: • • • • • •
právo na nedotknutelnost osoby a nedotknutelnost obydlí vlastnické a užívací právo (za přiměřenou náhradu) svobodu pohybu a pobytu právo pokojně se shromažďovat právo provozovat podnikatelskou činnost právo na stávku
• za nouzového stavu může vláda: • • • • • • •
nařídit evakuaci osob a majetku zakázat vstup, pobyt a pohyb osob na vymezených místech uložit pracovní povinnost (pouze pokud to nelze zajistit smluvně) rozhodnout o bezodkladném provádění staveb… přijmout opatření k ochraně státních hranic nařídit přemístění osob ve vazbě, vyloučit volný pohyb těchto osob mimo věznici zajistit přednostní zásobování dětských a zdravotnických zařízení…
• za stavu ohrožení státu může vláda vedle těchto opatření nařídit: • • • •
omezení vstupu na území ČR osobám, které nejsou občany ČR povinné hlášení místa trvalého pobytu omezení držení a nošení střelných zbraní a střeliva zvýšenou kontrolní činnost na úseku zabezpečení střeliva…
Subjekty zabezpečující bezpečnost státu • kromě níže uvedených profesionálních orgánů jsou určité povinnosti uloženy i dalším orgánům a osobám: • preambule – „vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku…” • Úmluva o nucené nebo povinné práci, č. 506/1990 Sb. – nastupuje v případech války, pohromy, hrozící pohromy jako požáru, povodně, zemětřesení…, a nákazy ad. 184
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.31 Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava
Ústavní orgány • prezident republiky – vrchní velitel ozbrojených sil • vláda - především ona má odpovědnost za zajištění bezpečnosti ČR, vypracovává Bezpečnostní strategii ČR, kterou posuzuje Parlament • Parlament – především PS • rozhoduje o účasti ČR v obranných systémech mezinárodní organizace • vyslovuje souhlas s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR; o tom však rozhoduje vláda, pokud je toto vyhlášeno nejdéle na dobu 60 dnů a jde-li o plnění závazků z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení, účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace nebo o účast na záchranných pracích při živelních pohromách • vyslovuje souhlas s pobytem ozbrojených sil jiných států na území ČR; o tom však rozhoduje vláda za stejných podmínek jako v předchozí odrážce • vláda dále rozhoduje: • o průjezdu ozbrojených sil přes území ČR nebo o jejich přeletu nad územím ČR • o účasti ozbrojených sil ČR na vojenských cvičeních mimo území ČR (a naopak) • parlament může rozhodnutí vlády zrušit – stačí nesouhlasné usnesení jedné z komor, přijaté nadpoloviční většinou všech členů; komory jsou si v tomto ohledu rovny • pokud je PS rozpuštěna, pak Senát: • rozhoduje o prodloužení nebo o zrušení nouzového stavu • rozhoduje o vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu • vyslovuje souhlas s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR a s pobytem ozbrojených sil jiných států na území ČR, nejsou-li taková rozhodnutí vyhrazena vládě • Bezpečnostní rada státu – čl. 9 ZBČR • • • • •
jediný poradní orgán vlády, jehož postavení je založeno ústavním zákonem tvoří ji předseda vlády a další členové vlády podle rozhodnutí vlády zabezpečuje meziresortní hodnocení plánovacích opatření v oblasti bezpečnosti ČR posuzuje a předkládá vládě k projednání pravidelné zprávy o stavu zajištění bezpečnosti ČR s návrhy na opatření při hrozbě vzniku krizové situace posuzuje opatření navrhované Ústředním krizovým štábem ad.
Ozbrojené síly • slouží především k obraně ČR (obrana státu = souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením) 1. Armáda ČR – člení se na vojenské útvary, vojenská zařízení a vojenské záchranné útvary 2. Vojenská kancelář prezidenta republiky 3. Hradní stráž – vnější ostraha areálu Pražského hradu, organizace veřejných poct… • rozlišuje se: • vojenská služba vojáka z povolání – služební poměr dle zákona č. 221/1999 Sb. • vojenská služba osoby, která plní brannou povinnost – zanikla v r. 2004 • přísná hierarchie: prezident, ministr obrany a Ministerstvo obrany (jeho součástí je Generální štáb Armády ČR ← jeho náčelníka jmenuje prezident na návrh vlády, po projednání ve výboru PS příslušném ve věci obrany), velitelé, náčelníci… • základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně ČR a bránit ji proti vnějšímu napadení, jakož i plnit úkoly vyplývajících z mezinárodních smluvních závazků ČR, armáda může být užita i ke střežení určitých objektů a k záchranným akcím, či pro plnění úkolů Policie při zajišťování státních hranic (na základě nařízení vlády) x je zakázáno užít ozbrojených sil k přímému zásahu proti účastníkům stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců • vojenská činná služba je regulována předpisy veřejného práva, voják skládá vojenskou přísahu, kdy slibuje věrnost ČR a připravenost nasadit pro obranu vlasti i svůj život, speciálně upraveno vojenské kázeňské právo (kázeňské odměny, přestupky a tresty) • zbrojené síly musí být neutrální ve věcech politických, je v nich zakázáno zakládat politické strany a hnutí a politické strany/hnutí zde nesmí vůbec působit, voják z povolání ani nesmí být členem polit. strany/hnutí/odborové organizace • civilní kontrola ozbrojených sil (aby nedošlo k ovlivňování výkonu státní moci armádou) – prezident jako vrchní velitel, na řízení se podílí i Ministerstvo obrany, NKÚ, veřejný ochránce práv (jeho působnost se vztahuje na Armádu a Hradní stráž) 185
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, A.31 Zajišťování bezpečnosti v ČR – ústavní a zákonná úprava • pobyt ozbrojených sil jiných států a území ČR – právní poměry se řídí předpisy ČR, nestanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného; výsady pro cizí ozbrojené síly: osvobození od silniční daně, za škodu způsobenou s jejich činností odpovídá ČR… x jejich vojenská cvičení se mohou konat jen v prostorech stanovených zákonem
Policie • chrání demokratické základy republiky, životy a zdraví lidí a majetkové hodnoty + výkon všech základních práv a svobod, které stát zaručuje • Policie České republiky • zákon č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky • ozbrojený bezpečnostní sbor • jsou jí svěřeny úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti (ochrana bezpečnosti osob a majetku, boj proti terorismu, odhalování a vyšetřování trestných činů a zjišťování pachatelů, zajištění ochrany st. hranic, dohled nad plynulostí silničního provozu) + vykonává st. správu ve věcech svěřených zákonem (věci pobytu cizinců na území ČR, věci střelných zbraní) • Policii tvoří Policejní prezidium s působností na celém území státu(v čele policejní prezident ← jmenuje ho a odvolává ministr vnitra se souhlasem vlády, za činnost Policie odpovídá ministrovi vnitra) a útvary s působností pro určité území (např. kraj, okres) • v poslední době probíhá „zcivilnění” Policie oproti armádě – policisté mohou být členy pol.stran a vytvářet odborové organizace • Obecní policie • zákon č. 553/1991 Sb. • obce mohou v rámci své samosprávné působnosti zřizovat jako svůj orgán k zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku na území obce • strážníci obecní policie jsou v pracovním (tedy soukromoprávním) poměru vůči obci • Vězeňská služba • zákon č. 555/1992 Sb. • ozbrojený bezpečnostní sbor a zároveň správní úřad • její úkoly vykonávají především vězeňská (střeží, eskortuje osoby ve výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, střeží vazební věznice a věznice) + justiční stráž (zajišťuje pořádek v budovách soudů, st. zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti) • řídí ji generální ředitel, jmenován a odvoláván ministrem spravedlnosti • pro služební poměry pracovníků platí zákon o služebních poměrech policistů • Celní správa • • • •
zákon č. 13/1993 Sb. a zákon č. 185/2004 Sb. bezpečnostní sbor služební poměry a oprávnění podobná těm týkajících se policistů pro plnění úkolů vyplývajících z mezinárodních smluv → oprávnění používat operativně pátrací prostředky stanovené trestním řádem při dohlížení nad osobami, u kterých je podezření na porušení celních předpisů druhé smluvní strany
• Vojenská policie • • • •
zákon č. 124/1992 Sb. v čele náčelník, kterého jmenuje a odvolává ministr obrany po projednání v příslušném výboru PS vojenským policistou může být JEN voják z povolání plní úkoly policejní ochrany ozbrojených sil (vymezení působnosti - na vojáky v činné službě, osoby dlící ve vojenských objektech nebo objektech, kde probíhají vojenské akce, osoby páchající trestnou činnost/přestupky spolu s vojáky či proti majetku Ministerstva obrany)
• Parlamentní stráž • k ochraně pořádku a bezpečnosti budovy PS a Senátu či budovy, kde jednají • do přijetí zákona o takové stráži tuto fci vykonává Policie ČR • PS prostřednictvím svého zvláštního 5-ti členného orgánu kontroluje používání odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí podle trestního řádu Policií ČR a celními orgány • Generální inspekce bezpečnostních sborů • dle→ § 1 zákona č. 341/2011 Sb. http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-341#p1-1 je ozbrojeným bezpečnostním sborem • v čele inspekce stojí ředitel inspekce, kterého jmenuje a odvolává na návrh vlády a po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny příslušném ve věcech bezpečnosti předseda vlády, jemuž je ředitel z výkonu své funkce odpovědný 186
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.32 Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. • úkolem inspekce je vyhledávat, odhalovat a prověřovat skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, jehož pachatelem je příslušník Policie České republiky, celník, příslušník Vězeňské služby České republiky anebo příslušník inspekce + další úkoly v → § 2 http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-341#p2 • zřízena k 1.1.2012
Zpravodajské služby • zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR • = státní orgány pro získávání, shromažďování a vyhodnocování informací důležitých pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu ČR • vzhledem k předmětům, na které se zaměřují, v demokratických státech bývají od bezpečnostní policie organizačně odděleny • dělí se na civilní a vojenské; rozvědné (ofenzívní) a kontrarozvědné (defenzivní) • civilní: • Úřad pro zahraniční styky a informace – jeho ředitele jmenuje a odvolává ministr vnitra se souhlasem vlády; zabezpečuje informace pocházející ze zahraničí, důležité pro bezpečnost a ochranu zahraničněpolitických a ekonom. zájmů ČR; za splnění zákonných podmínek může používat sledování osob a věcí, krycí doklady, využívat osob jednajících v jeho prospěch, starších 18 let • Bezpečnostní informační služba (BIS) – zákon č. 154/1994 Sb., ozbrojená zpravodajská služba; v čele ředitel jmenovaný vládou (po projednání v příslušném výboru PS); zabezpečuje informace o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti ČR, o cizích zpravodajských službách, o organizovaném zločinu a terorismu; příslušníci smějí užít střelnou zbraň jen v krajní nouzi a nutné obraně • vojenská: • Vojenské zpravodajství – ozbrojená zpravodajská služba; ředitele jmenuje ministr obrany se souhlasem vlády (po projednání v příslušném výboru PS); zabezpečuje informace pocházející ze zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost ČR, informace o cizích zpravodajských službách v oblasti obrany • vláda činnost zpravodajských služeb koordinuje, odpovídá za ni a informuje o ní PS prostřednictvím svého orgánu pro zpravodajské služby • použití zpravodajské techniky (zkoumání zásilek, odposlouchávání…) BIS a Vojenským zpravodajstvím podmíněno povolením předsedy senátu vrchního soudu • kontrolu činnosti BIS a VZ vykonává PS prostřednictvím zvláštních 7-členných kontrolních orgánů
Záchranné sbory a havarijní služby • zákon č. 239/2000 Sb. vytvořil integrovaný záchranný systém (IZS), který se použije v přípravě na vznik mimořádné události a při potřebě provádět současně záchranné a likvidační práce dvěma nebo více složkami IZS – jeho složky: 1. Hasičský záchranný sbor ČR – zákon č. 238/2000 Sb., chrání životy, zdraví obyvatel a majetek před požáry; úkoly plní jednak jeho příslušníci ve služebním poměru, jednak jeho občanští zaměstnanci; sbor tvoří generální ředitelství sboru a hasičské záchranné sbory krajů 2. příslušné jednotky požární ochrany – zákon č. 133/1985 Sb. 3. zdravotnická záchranná služba – § 18b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu 4. Policie České republiky 5. dále ozbrojené síly, pohotovostní služby, zařízení civilní ochrany ad., poskytují pomoc na vyžádání ← vše koordinuje Ministerstvo vnitra
Prameny • ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb. • PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda, II. díl, část 1.. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2008. Zajišťování bezpečnosti České republiky, s. 711-741.
187
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.32 Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik.
Otázka B 32. Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. • Státní občané jsou jedním z hlavních znaků moderního státu. • Ve starověkém Římě status civitatis, v českých dějinách inkolát, vznik současného pojmu ze 3. stavu (měšťanstva) během VFR. • Státní občanství v moderním slova smyslu, obdobně jako konstitucionalismus, politické strany či práva a svobody jednotlivce, se zformovalo v době buržoazních revolucí, kdy se formuje i to, co označujeme jako moderní stát. • Za dob nevolnictví nebyl umožněn svobodný pohyb osob, a proto se tehdy uplatňovala zásada ius soli. • Až Ústava Francie z r. 1791 a později Code Napoleon obnovují zásadu ius sanguinis, když zavádí pojem občanství místo poddanství (termín poddanství nebyl vhodný pro vyjádření rovnosti před zákonem, což byl jeden ze základů vytvářející se občanské společnosti a osvícenských myšlenek). • Státní občanství má rozměr nejen vnitrostátní, ale i mezinárodní. Z hlediska právního zakotvení lze říci, že patří do práva veřejného, a v jeho rámci zejména do práva: • • • • • •
Ústavního - základy vztahu jedince a státu, vztahy navenek Trestního - stíhání za porušení věrnosti státu, vlastizrada, válečná zrada atd. Správního - evidence obyvatel, státoobčanské řízení, doklady Finančního - poplatky při nabývání, pozbývání a osvědčování SO Mezinárodního veřejného - smlouvy s jinými státy o dvojím občanství, právo na diplomatickou ochranu Mezinárodního soukromého - SO funguje jako hraniční ukazatel
• Dle právního vztahu fyzické osoby ke státu rozlišujeme tři typy fyzických osob ve státě 1. Státní občan - má specifický státoobčanský poměr ke státu 2. Cizinec - má tentýž poměr jako státní občan, avšak k jinému státu, platí pro něj cizinecký režim, řídí se cizineckým právem 3. Bezdomovec - je bez státoobčanského poměru k jakémukoli státu (apatridé)
Problém bipolitismu a apatrismu a) Bipolité - osoby s dvojím státním občanstvím • Dítě získá dvojí státní občanství např. proto, že se narodilo rodičům, kteří jsou státními občany státu, jehož právní normy upravující občanství vycházejí z principu ius sanguinis, ale narodí se na území jiného státu, který svojí právní úpravu staví na principu ius soli - narozené dítě tak získává státní občanství státu, jehož občany jsou rodiče, a zároveň občanství státu, na jehož území se narodilo • Za dvojí občanství v mezinárodním významu nelze považovat dvojí občanství ve federacích, kdy občan je zpravidla občanem federace i jejího členského státu. • Nový rozměr dvojímu občanství dal vznik všech nadstátních útvarů, např. EU, jejíž státní občanství vzniklo podle Maastrichtské smlouvy roku 1992, která byla doplněna smlouvou z Amsterodamu v roce 1997 b) Apatridé - osoby bez státního občanství (bezdomovci) • Apatridy se například stávají děti apatridů narozené na území státu, který svojí právní úpravu státního občanství staví výlučně na principu ius sanguinis a děti tak nezískají občanství podle práva žádného státu • Nad apatridy není vykonávána diplomatická ochrana, mohou být vyhoštěni, nebo jim nemusí být povolen vstup na území státu • Oba tyto jevy se považují za nežádoucí
Právní úprava státního občanství v ČR • Ústava ČR (Preambule + Hlava I., čl. 12): 1. „Nabývání a pozbývání státního občanství stanoví zákon.” 2. „Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.” • Ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR (čl. 1, odstavec 2) - území a občanství ČSFR nutno interpretovat jako území a občanství ČR (státní občanství ČR vzniklo dne 1. ledna 1969 ustavením Československé federace; zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zaniklo i československé státní občanství) • Listina základních práv a svobod (Hlava VI., čl. 42): 1. „Pokud Listina používá pojmu „občan„, rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní republiky.“ 2. „Cizinci požívají na území ČSFR lidských práv a základních svobod zaručených LZPS, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.” 188
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.32 Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. 3. „Pokud dosavadní právní předpisy používají pojmu „občan„, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které LZPS přiznává bez ohledu na státní občanství.“ • Nález ÚS č. 207/1994 • Zákon o nabývání a pozbývání státního občanství ČR č. 40/1993 Sb. - zrušeno, (zákon, který provádí článek 12 Ústavy) (vychází z několika principů, zejména: primární způsob nabytí občanství ČR je narozením dle ius sanguinis; při posuzování zda je FO státním občanem se postupuje dle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí občanství této osoby; jako zásadu sleduje zákonná úprava existenci pouze jednoho státního občanství FO) • Zákonem o státním občanství některých bývalých československých státních občanů 193/1999 Sb. - zrušeno • Navazuje na zákon č. 88/1990 Sb., podle něhož osoby, které v letech 1949-1990 pozbyly státní občanství ČSR nebo ČSSR propuštěním ze státního svazku nebo odnětím občanství mohly do konce roku 1993 požádat o navrácení občanství ČSFR. • Podle tohoto zákona (193/1999 Sb.) osoby, které přišly o státní občanství v souvislosti s propuštěním ze státního svazku nebo díky nabytí nového státního občanství(jiného státu s nímž měla nebo má ČR uzavřenou smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství), mohly do 5 let od účinnosti zákona nabýt státní občanství ČR na základě prohlášení o státním občanství ČR. (Navrácení státního občanství = repatriace) • Novela zákona 193/1999 - č. 46/2006 - retroaktivně umožnila činit opětovné prohlášení bez časového omezení do budoucna. • Zákon o státním občanství České republiky č. 186/2013 Sb. Jak Ústava ČR, tak Listina, oba dokumenty pracují s pojmem „občanství“ jako s pojmem hotovým. Definici pojmu však provedl až Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu z 13. září 1994 a charakterizoval jej jako: „časově relativně trvalý, místně neomezený právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu.“ Tím je řečeno zejména, že státní občanství je regulováno právním řádem jednotlivého státu – vzniká, trvá i zaniká na základě práva. • Žádný stát nemůže existovat, aniž by měl své občany. • Tento právní svazek mezi občanem a státem je zpravidla proti vůli fyzické osoby nezrušitelný a na jeho základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti (závazky), které tak určují obsah státního občanství. • Tyto vzájemné vztahy jsou zejména právo fyzické osoby na ochranu ze strany státu a povinnosti občana jako věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území. • Pojem bývá někdy ztotožňován s pojmem „státní příslušnost“, ale ten je obsahově širší, neboť do sebe zahrnuje i právnické osoby příslušné k danému státu.
Vznik a zánik státního občanství Obecné způsoby vzniku a zániku státního občanství • Vznik 1. Narozením • Právní kultura kontinentální Evropy preferuje zásadu ius sanguinis (právo krve), tedy vznik státního občanství podle pokrevní příbuznosti - podle státního občanství rodičů • Právní kultura angloamerická preferuje zásadu ius soli (právo místa), tedy vznik státního občanství podle místa narození 2. Naturalizací (patří sem sňatek, osvojení, určení otcovství, legitimace, udělení státního občanství, přijetí do státní služby, nalezení apod.)x v českém ústavním právu je pojetí naturalizace zúženo jen na nabytí st. občanství udělením, viz níže 3. Opcí - tím se rozumí právo volby mezi dvěmi či více státními občanstvími; nejčastěji se používá při změně suveréna státního území; v případě okupace či anexe cizího státu, je nutno považovat nové vynucené státní občanství okupujícího státu za neplatné • Zánik 1. Pozbytím (expatriace) - např. nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost, sňatkem, propuštěním ze státního svazku, prohlášením nabytí státního občanství za neplatné apod. • Čl. 15 Všeobecné deklarace lidských práv přijatý Valným shromážděním OSN 10.12.1948 stanovuje, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství - je významnou garancí státoobčanského statusu.
Vznik státního občanství ČR Upraveno v Zákoně o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky 40/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů • Fyzické osoby, které ke dni 31.12.1992 byly státními občany ČR a zároveň státními občany ČSFR, jsou od 1. ledna 1993 státními občany České republiky. 189
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.32 Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik. • Díky novele tohoto zákona č. 194/1999 byl umožněn institut dvojího státního občanství (ale pouze ve vztahu k SR) - státní občané ČR, kteří měli k 31.12.1992 státní občanství ČSFR a nabyli v průběhu roku 1993 státní občanství SR, nepozbydou našeho státního občanství. • primárně se nabývá st. občanství ČR narozením (na jiný způsob nabytí st. občanství není právní nárok) 1. Narozením (filiace) - v ČR dítě nabývá občanství, je-li alespoň jeden z rodičů občanem ČR (ius sanguinis) nebo jsou-li rodiče osoby bez státního občanství (apatridé, apolité - „bezdomovci“), alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území České republiky a dítě se na jejím území narodí (ius soli) 2. Osvojením - dítě nabývá státního občanství, pokud alespoň jeden jeho osvojitel je státním občanem ČR 3. Určením otcovství - dítě narozené mimo manželství, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem ČR nabývá státní občanství ČR dnem prohlášení rodičů o určení otcovství nebo dnem právní moci rozsudku o určení otcovství 4. Nalezením na území ČR - fyzická osoba se stává ex lege státním občanem, neprokáže-li se, že nabyla narozením státní občanství jiného státu; důkazní břemeno prokázat občanství jiného státu spočívá na příslušných orgánech ČR 5. Prohlášením • Fyzická osoba, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem ČSFR, ale neměla ani státní občanství ČR ani státní občanství SR, si může zvolit státní občanství České republiky prohlášením • Prohlášení může samostatně učinit fyzická osoba, která nabyla zletilosti (posunutí věkové hranice pro dítě z původních 15 let na 18 let = během účinnosti zákona 40/1993 došlo k několika zpřesněním textu zákona) • Rodiče, popř. jeden z nich, mohou do prohlášení zahrnout i dítě, popř. učinit pro dítě samostatné prohlášení • Potomci fyzické osoby, která byla k 31. prosinci 1992 státním občanem České a Slovenské federativní republiky, ale neměla ani státní občanství České republiky ani státní občanství Slovenské republiky, v linii přímé, kteří nabyli zletilosti, si mohou zvolit státní občanství České republiky prohlášením pouze za předpokladu, že nemají jiné státní občanství. 6. Udělením (naturalizace) - státní občanství ČR lze na žádost udělit osobě, která splňuje tyto podmínky: • Má na území ČR ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje • Prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce (osoba bez státního občanství) nebo azylanta • Nebyla v posledních 5 letech trestána za úmyslně spáchaný trestný čin (prokazuje se výpisem z rejstříku trestů v ČR) • Prokáže znalost úředního jazyka (českého) • Plní povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky • Státní občanství uděluje Ministerstvo vnitra ČR (rozhodne do 90ti dnů ve správním řízení, nemusí udělit - prostor pro uvážení) • Žádost se podává u úřadu příslušného podle místa trvalého pobytu žadatele • K žádosti o udělení státního občanství ČR je třeba připojit zákonem vyžadované doklady a přílohy • Manželé mohou podat společnou žádost; rodiče mohou do žádosti zahrnout i dítě; státní občanství ČR lze na žádost zákonného zástupce udělit i dítěti samostatně; ze zákona však jednoznačně nevyplývá, zda-li dítě musí splňovat všechny podmínky pro udělení – z logiky věci však vyplývá, že ne (znalost jazyka u malého dítětě, trestní bezúhonnost) • MV žadateli vydá Listinu o udělení státního občanství ČR, je přitom povinno posoudit žádost i z hlediska bezpečnosti státu; může si při tom vyžádat stanoviska Policie ČR a zpravodajských služeb ČR • Prominutí splnění zákonem stanovených podmínek pro udělení českého státního občanství: Ministerstvo vnitra může (nikoli musí) žadateli prominout splnění podmínek pro udělení českého státního občanství z důvodů stanovených v zákoně; z jiných, než ze zákonem stanovených důvodů, které musí být žadatelem doloženy, nelze splnění uvedených podmínek prominout; prominutí splnění podmínky trestní bezúhonnosti není možné • Fyzická osoba, které bylo uděleno státní občanství ČR, nabývá tohoto občanství dnem složení státoobčanského slibu; dítě zahrnuté do společné žádosti, nabývá občanství dnem, kdy jej nabývá aspoň jeden z rodičů; bylo-li státní občanství České republiky tomuto dítěti uděleno samostatně, nabývá je dnem převzetí Listiny o udělení státního občanství ČR
Doklady o státním občanství • • • •
Občanský průkaz Cestovní doklad Osvědčení, popřípadě potvrzení o státním občanství ČR Vysvědčením o právní způsobilosti k uzavření manželství, je-li v něm údaj o státním občanství ČR uveden 190
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.32 Státní občanství – vznik, právní úprava, zánik.
Zánik státního občanství ČR 1. Prohlášením • Státní občan ČR, který se zdržuje v cizině a současně je státním občanem cizího státu, může nejdříve dnem, kdy dosáhne zletilosti prohlásit před zastupitelským úřadem, že se vzdává státního občanství ČR • Žadatel v prohlášení musí uvést zákonem požadované skutečnosti a připojit zákonem požadované doklady • Rodiče, popřípadě jeden z nich mohou do prohlášení zahrnout i dítě, které je státním občanem ČR a současně je státním občanem cizího státu • Zastupitelský úřad České republiky vydá fyzické osobě doklad o pozbytí státního občanství ČR 2. Nabytím cizího státního občanství • Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením • Pozbytí státního občanství ČR okamžikem nabytí cizího státního občanství na vlastní žádost nelze ztotožňovat se zbavením státního občanství, připuštěným zákony československého státu v letech 1949 – 1990; nelze jej ani ztotožňovat s volbou občanství SR ve zvláštním režimu po zániku ČSFR • Evidenci osob, které nabyly nebo pozbyly státní občanství ČR, vede příslušný úřad dle trvalého bydliště. Ústřední evidenci FO, které nabyly nebo pozbyly státní občanství ČR, vede Ministerstvo vnitra ČR.
Principy právní úpravy státního občanství v ČR 1. Princip individuálního nabývání a pozbývání státního občanství • Je vůdčím principem zákona č. 40/1993 Sb., podle něhož se státní občanství nabývá a pozbývá individuálně konkrétními fyzickými osobami, nikoliv skupinami osob • Každá fyzická osoba tak státní občanství nabývá popř. pozbývá sama za sebe • Zároveň však dochází k jisté kolizi tohoto principu s principem jednotného státního občanství rodiny, a to konkrétně v ustanovení § 9, podle kterého je možné do žádosti o udělení státního občanství ČR zahrnout i dítě 2. Princip rovnosti občanů bez ohledu na způsob a čas nabytí státního občanství • Naše zákonodárství nerozlišuje občany z hlediska způsobu, kterým nabyli naše státní občanství a doby, kdy se tak stalo • Je vyjádřením obecného zákazu diskriminace v souvislosti s pohlavím, rasou, barvou pleti, jazykem, vírou a náboženstvím, politickým či jiným smýšlením, národnostním nebo sociálním původem, příslušností k národnostní nebo etnické menšině, majetkem, rodem nebo jiným postavením, jak je uvedeno v LZPS 3. Princip nepřípustnosti apatrismu • Naše státoobčanské předpisy brání tomu, aby někdo zůstal bez státního občanství • Viz nabývání státního občanství nalezením (výjimečné uplatnění principu ius soli) 4. Princip vyloučení bipolitismu • Naše právní úprava brání vzniku dvojího nebo vícerého státního občanství, neboť to přináší komplikace ve vztazích mezi státy • Významnou výjimku představuje již zmíněná možnost dvojího občanství ve vztahu k SR 5. Princip jednotného státního občanství rodiny • Jde o snahu chránit rodinný život, který by mohlo rozdílné státní občanství jednotlivých rodinných příslušníků narušit (např. s ohledem na základní právo občana pobývat na území státu, které však není garantováno osobám bez státního občanství tohoto státu) 6. Princip výlučnosti státního občanství ČR • Úzce souvisí s principem vyloučení bipolitismu, viz nález č. 207/1994 Sb.: Státní občanství je jednoznačně institutem vnitrostátního práva, ostatní státy jsou vedeny zásadou nevměšovat se do vnitřních věcí státu.
Mezinárodní smlouvy vztahující se k úpravě státního občanství • • • •
Evropská úmluva o státním občanství č. 76/2004 Sb.m.s. Úmluva o státním občanství vdaných žen č. 72/1962 Sb. Úmluva o omezení případů bezdomovectví č. 43/2002 Sb. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen 191
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.33 Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouv • Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti • Dle článku 10 Ústavy mají mezinárodní smlouvy v případě rozporu aplikační přednost před vnitrostátním právem.
Prameny • • • • • • • •
V. Pavlíček a kol., Ústavní právo a státověda, 1.díl, Obecná státověda, Linde Praha a.s 1998; str. 62-66 Jan Filip, Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, MU, Brno, 2004; str. 16, 20, 32-35 http://zakony-online.cz/?s148&q148=all NÁLEZ Ústavního soudu ČR č. 207/1994 www.wikipedia.cz - Státní občanství České republiky; LZPS; ÚZ Ústava, Listina základních práv a svobod 8. seminář s Hřebejkem z 18. 4. 2011 http://www.vakobobri.cz/download.php?view.1459 str. 61, odstavec o Zákoně o státním občanství některých bývalých československých státních občanů (193/1999 Sb.)
Otázka B 33. Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouvám • LZPS - dle čl. 3 a 112 Ú je LZPS součástí ústavního pořádku České republiky (ústava v širším slovasmyslu), Ústavu + Listinu má jen ČR, Francie a Norsko • Vztah státu k občanům a dalším subjektům (ostatní FO a PO) → upraveno ústavními předpisy • Postavení občana ve státě, vztahy stát x občan - zabývá se tím nejen ústavní právo, ale i např. správní a trestní (rozdíl v přístupu, důrazu ve výkladu a stupeň konkretizace) • Katalog práv a svobod spolu s občanskými povinnostmi vytvářejí status občana, katalog těchto práv obsahuje v ČR především Listina základních práv a svobod, některá práva jsou obsažena v dalších ústavních předpisech, v Ústavě ČR a ÚZ o bezpečnosti ČR, vnitrostátní platnost a přednost před zákonem mají i mezinárodní smlouvy (mezi nimi tedy i mezinárodní smlouvy o lidských právech a zákl. svobodách) • Listina je nejen ústavní úpravou práv a svobod, ale také vyjádření hodnotové orientace ústavního řádu ČR a demokratické legitimity moci v ČR, reprezentuje standard lidských práv • Listina je součást ústavího pořádku a nemá nadústavní sílu (v letech 1991 - 1993 měla) • přímá novleizace čl. 8 odst. 3 (lex posterior) a nepřímá zákonem o bezpečnosti republiky (lex specialis) → Listinu tedy lze měnit (ale jen ÚZ) • názory na postavení Listiny z hlediska právní síly se liší (např. je to jen deklarace, doporučení/ síla běžného zákona/ nadústavní síla) • Pavlíček a parlament: Listina je ústavní zákon, ale není za něj označena (je součástí úst. pořádku, tak to musí být ÚZ) • Gerloch: Listina je zákon sui generis, považujeme ji ale za ústavní zákon • Práva x povinnosti • obsah katalogu práv (= ústavních práv = základních práv) se v různých státech liší, v demokratických státech vždy zahrnují i politická práva občanů, často jsou formulována spolu s občanskými povinnostmi (jejich zařazení do ústavních předpisů prosazovala socialistická právní teorie, též konzervativní státy, normativní škola, na plnění povinností vůči státu jako součást občanských ctností kladly důraz i antické republiky) • při utváření Listiny dominovaly ale koncepce liberalistické a individualistické, které úpravu povinností odmítaly (x promítla se ale navzdory tomu idea solidarity do konceptu sociálních práv) • obecným ustanovením o vztahu práv a povinností je čl. 4 odst. 1 Listiny, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv, další ustanovení o povinnostech jsou v Listině obsažena jen okrajově (dovodit je můžeme výkladem), teprve ÚZ 110/1998 Sb. byly na ústavní úrovni vyjádřeny další základní povinnosti (branná povinnost, povinnost podílet se na zajišťování bezpečnosti ČR) //Pozn. - pomůcka pro výklad/osvětlení charakteru LZPS ve vztahu k Ústavě (kdyby se u zk někdo ptal, jde spíše o orientační pomůcku než teoretický fakt) → oproti Ústavě (která má jakýsi veřejnoprávní charakter, neboť upravuje organizaci státu a pro kterou spíše (spíše než pro LZPS) platí, že je dovoleno, co zákon povoluje) je Listina vnímána jako dokument soukromoprávního charakteru (upravuje práva, svobody a povinnosti jednotlivců, pro ni je typičtější zásada, že je dovoleno 192
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.33 Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouv to, co přímo nezakazuje), takže v Ústavě spíše hledáme dovolení a v Listině zákazy, nicméně není to absolutní pravda, tyto zásady se vyskytují u obou dokumentů (ale právě ne ve stejné míře)//
Vznik Listiny • po roce 1989 je přijetí ústavní nové úpravy základních práv nutné – • měla by respektovat Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, její dodatkové protokoly a judikaturu Evropského soudního dvora ve Štrasburku • nutná konsensus Federálního shromáždění a obou národních rad, které přišly s vlastními návrhy na tuto úpravu • nakonec došlo k vytvoření smíšené pracovní komise složené z poslanců a expertů • vytvořen upravený návrh souhrnného zpracování, který byl předložen k projednání • na společné chůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů 8. až 9. ledna 1991 byl návrh projednán a přijat • LZPS vystupuje jako předpoklad demokratického právního státu, je jakýmsi minimálním standardem (původně republiky mohly tento standard rozšířit, ale nikdy ne eliminovat) • ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se Listina uvozuje, ji vybavil v hierarchii právních předpisů nadústavním charakterem • § 1 odst. 1 Ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod • od 1. 1. 1992 vylučuje aplikaci nesouladných předpisů • při schvalování Ústavy České republiky je dekonstitucionalizována a je spolu s Ústavou znovu publikována ve sbírce zákonů jako příloha usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení LZPS jako součásti ústavního pořádku ČR, nestojí tedy jako samostatný ústavní zákon
Ideové zdroje • Výsledkem vědomé i bezděčné kompilace • Listina vychází z přirozenoprávního filosofického základu, koncepce přirozených práv člověk byla nejvýznamnějším zdrojem při tvorbě Listiny - v preambuli je uváděna vedle práv občana a svrchovanosti zákona (podstatným zdrojem přirozeného práva byl racionalismus) • zároveň nese principy svrchovanosti zákona a právního státu (→ pozitivismus), princip solidarity (vůči slabším a v rámci veřejného blaha) v úzkém spojení s povinnostmi v demokratickém státě • Listina reprezentuje celosvětové standardy lidských práv • Vědomě navazuje na historické vzory • Deklarace práv člověka a občana 1789 (//přirozená, nezcizitelná a posvátná práva člověka / lidé se rodí a zůstávají svobodni a rovni v právech / meze svobod ve svobodě druhých//) • Deklarace nezávislosti Spojených států amerických + pozdější dodatky • Navazuje na Všeobecnou deklaraci Lidských práv z roku 1948 schválenou na Valném shromáždění OSN (lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, jsou nadáni rozumem a svědomím • Na tvorbu Listiny taky působily ústavní tradice státu, vzory jiných demokratických států (Německa, USA), i ideje a formulace převzaté z mezinárodních dokumentů o lidských právech, podobu Listiny ovlivnila i politická a sociální filozofie katolicismu a náboženské tradice, z důvodové a zpravodajské zprávy vyplývá i inspirace Paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Paktem o občanských a politických právech, jakož i Úmluvou o lidských právech a základních svobodách a Evropskou sociální chartou (Rady Evropy), interpretace práv a svobod (i povinností) je ovlivňována mimo jiné i mezinárodními závazky ČR, zvláštní význam mají závazky k EU (Listina základních práv EU) • Laický stát, odluka od církve • Všechny demokratické státy mají upraveny politická práva - ve spojení se suverenitou lidu • katalog práv a svobod byl obsažen i v Ústavní listině 1920, nicméně jsou zde rozdíly, 1) LZPS hovoří o lidských, nikoliv občanských právech a svobodách, 2) obsahuje hospodářská a sociální práva, 3) (dle Jiráskové největší rozdíl) většiny práv a svobod se lze domáhat bezprostředně z Listiny (Ústavní listina práva sice zaručila, ale podrobnosti ponechala na zákoně, který byl většinou označen za součást úst. listiny), výjimkou jsou práva vyjmenovaná v čl. 41, kterých je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (ze semináře Jiráskové)
Struktura listiny • Preambule • 6 hlav - členění dle předmětu a obsahu úpravy
Členění lidských práv a svobod • z hlediska historického a filosofického vývoje 193
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.33 Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouv 1. Tradiční liberální svobody → autonomie člověka, ochrana před zásahem státu (důstojnost, rovnost, svoboda člověka, ...) 2. Politická a občanská práva → spojeny se statusem občana a vztahem ke státu (svazek stát x občan na základě občanství, z toho plynoucí práva a povinnosti) 3. Hospodářská, sociální, kulturní • individuální X kolektivní • jednotlivec (občan, člověk, žena, ...) • vymezená skupina (např. národnostní menšina jako právně vymezený kolektiv, odborové organizace, náboženská sdružení apod.), pro označení kolektivních práv není určující, jaké množství lidí je uskutečňuje, ale kdo je jejich subjektem (zda individuum - individuální práva, nebo určité společenství = kolektiv - kolektivní práva) • vztah indiv. a kolek. práva → realizací individuálních práv se tato práva mohou stát kolektivními, a to za předpokladu, že touto realizací vznikne nový subjekt, kterému stát přiznává nějaká práva (individuální - právo projevovat své náboženství svobodně x kolektivní - právo náboženských společností na správu vlastních záležitostí) • hmotněprávní X procesněprávní • hmota - právo na život, právo vlastnit majetek • proces - práva zadržené osoby, právo na soudní a jinou právní ochranu
Status práv • Práva a svobody vůči státu a jiným subjektům 1. Negativní status • • • •
Autonomie člověka vůči státu Vyjádření svobody Stát se zdrží zásahů do určitého statusu občana např. nedotknutelnost obydlí
2. Pozitivní status • Právo na určité plnění od státu, stát povinen určitá práva zaručit, poskytnout ochranu • Př. právo občana na svobodný vstup na území ČR
Subjekty práv a svobod • viz → ot. 34 (na straně 196)
Obsah • Listina vystupuje jako „katalog práv a svobod“ → označení též základní práva / ústavní práva • Vychází z liberalistické a individualistické koncepce, odmítá tedy úpravu povinností • Čl. 4 odst. 1 - „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ • Povinnosti pouze okrajově - povinná školní docházka • Rozšířeno ÚZ 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR - povinnost podílet se na zajišťování bezpečnosti ČR, povinnost FO při vyhlášení nouzového stavu apod. • Vlastní text se skládá z neoznačené preambule a 44 článků rozdělených do 6 hlav • Zvláštností preambule a ustanovení společných je fakt, že nebyly změněny, ale text byl ponechán v původní federální podobě • Jedenkrát přímo novelizována ÚZ č. 162/1998 Sb. (24 → 48 hodin, viz čl. 8 odst. 3) • Název Listina dán historicky → inspirace v Ú 1920 • Výraz základní práva a svobody → nejde o všechna práva a všechny svobody, které český právní stát chrání, ale jde o nejvýznamnější práva a svobody, nebo takové, které tvoří základ pro práva a svobody ostatní a jsou zdrojem pro práva a svobody další • rozdíl mezi právem a svobodou se v praxi neuplatňuje • Subjektivní právo je zpravidla nárokem vůči státu, který má práva zaručit a blíže upřesnit • Svobodou se rozumí sféra autonomie člověka, do které nemá nikdo zasahovat, leda na základě zákona a v ústavních limitech • Liberalistické pojetí práv a svobod - individuum svobodné od vlády státu X demokratické pojetí práv a svobod individuum podílející se na vládě ve státě 194
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.33 Listina základních práv a svobod – vznik, ideové zdroje, postavení v ústavním řádu ČR, obsah, vztah k mezinárodním smlouv • Výkon práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, z důvodu mravnosti nebo práv a svobod druhých • Terminologie nerozlišuje lidská práva a práva občanská, i když se v Listině objevují práva podmíněná občanstvím • Nelogičnost - hlava druhá „Lidská práva“, oddíl prvý „základní lidská práva“ → z označení by vyplývalo, že obsahem mají být práva každé FO X v oddíle nazvaném základní lidská práva (článek 14) formulace práva občana na svobodný vstup na území ČR, zákaz nuceného opuštění vlasti a zvláštní podmínky pro vyhoštění cizinců
Preambule • Zdůrazňuje přirozená práva člověka, práva občana a svrchovanost zákona • Navazuje na demokratické a samosprávné tradice našich národů, právo na sebeurčení
Hlava první – obecná ustanovení • Zakotvuje zásady, na nichž jsou práva a svobody založeny – rovnost, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost, nezrušitelnost • Zásady demokratického právního státu, zákaz odnárodňování, způsob ukládání povinností a omezení základních práv
Hlava druhá - Lidská práva a základní svobody Základní lidská práva a svobody • Způsobilost mít práva pro každého, právo na život, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, osobní svoboda, zákaz nucených prací nebo služeb, zachování lidské důstojnosti, osobní cti dobré pověsti a ochranu jména, právo vlastnit majetek, nedotknutelnost obydlí, neporušitelnost listovního tajemství ani písemností a záznamů, svoboda pohybu a pobytu, svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby a svoboda projevovat náboženství nebo víru
Politická práva • Svoboda projevu a právo na informace, petiční právo, právo pokojně se shromažďovat, právo svobodně se sdružovat, právo podílet se na správě veřejných věcí, ochrana svobodné soutěže politických sil a právo odporu proti odstraňování demokratického řádu, lidských práv a základních svobod
Hlava třetí – práva národnostních a etnických menšin • příslušnost k menšině (národnostní, etnické,…) nesmí být nikomu na újmu • občanům tvořící menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyce, sdružovat se v národnostních sdruženích a další práva stanovená zákonem
Hlava čtvrtá – hospodářská, sociální a kulturní práva • Právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, právo svobodně se sdružovat na ochranu hospodářských a sociálních zájmů v odborových organizacích, právo na stávku, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky žen, mladistvých a osob zdravotně postižených, právo na přiměřené hmotné zajištění ve stáři a při nezpůsobilosti pracovat nebo při ztrátě živitele, právo na ochranu zdraví a na zdravotní péči • Ochrana rodičovství a rodiny, zvláštní ochrana dětí a mladistvých, zvláštní péče o ženy v těhotenství, právo na vzdělání, ochrana výsledků tvůrčí duševní činnosti a právo na příznivé životní prostředí
Hlava pátá – právo na soudní a jinou právní ochranu • Zásada, že každý se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu • Zakotvuje některé procesní zásady činnosti soudů • Jen soud rozhoduje o vině a trestu 195
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.34 Subjekty práv a svobod v Listině
Hlava šestá – ustanovení společná • Obsahuje některé výkladové a procesní přístupy k ustanovením LZPS • Právo azylu pro pronásledované cizince
Vztah Listiny a mezinárodních smluv • V ČR podle čl 112 Ústavy jsou mezinárodní smlouvy součástí právního řádu ČR, ale ne ústavního pořádku • mezinárodní smlouvy však mají podle čl. 10 Ústavy aplikační přednost před zákonem • existuje spor, zda mezinárodní smlouvy stojí v hierarchii mezi zákony a ústavním pořádkem, nebo mají přednost i před ústavním pořádkem, tedy i před LZPS • Při vzniku LZPS mají vliv ústavní tradice některých států (např. USA, Německa) a ideje z mezinárodních dokumentů o lidských právech • Inspirace Paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Paktem o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.) • Úmluvy Rady Evropy - zejména Úmluva o lidských právech a základních svobodách a Evropská sociální charta (obě ratifikovány až po přijetí LZPS) • Interpretace práv a svobod (i povinností obsažených v ústavním pořádku) je ovlivněna mezinárodními závazky ČR • Zvláštní význam mají ty vztahující se k integračním seskupením, zejména k EU • Amsterodamská smlouva zdůrazňuje význam základních sociálních práv obsažených v Evropské sociální chartě z roku 1961 a v Chartě základních sociálních práv Společenství z roku 1989 • Evropský parlament, Rada Evropské unie a Evropská komise vyhlásily v roce 2000 Chartu základních práv EU • ČR vyjednává výjimku (ta je vyjednaná Polsku a VB) • Vyjadřuje hlavní společné hodnoty - lidská důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita (tyto 4 + občanství a spravedlnost tvoří jejích 6 kapitol, rozdělených do 50 článků) • Některé z práv uvedených v Chartě nejsou v ústavním pořádku ČR vyjádřeny (např. práva v lékařství a biologii, práva starších osob, integrace postižených osob, ochrana spotřebitele,...) • Pracuje s pojmem „společné hodnoty“ místo „přirozená práva“ • Vyzývá členské státy k respektování hodnot a k jejich uplatnění ve vnitrostátních právních řádech, respektuje však kulturní odlišnosti a národní identitu • pro zájemce: http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/32007X1214/htm/C2007303CS.01000101.htm
Prameny • A. Gerloch, J. Hřebejk, V. Zoubek: Ústavní systém České republiky; Prospectum, Praha, 4. vydání, str. 79-81 • J. Jirásek: Listina a současnost; Iuridicum Olomoucense, Olomouc, 1. vydání, str. 5-9 • Václav Pavlíček a kol.: Ústavní právo a státověda, II. díl, část 2., Linde, Praha, str. 35-61
Otázka B 34. Subjekty práv a svobod v Listině Subjekt práva • Pojem subjekt práva souvisí s právní subjektivitou, což je způsobilost mít práva a povinnosti • Adresáti právních norem • V zásadě se dělí na fyzické a právnické osoby
Dělení subjektů v Listině • Pokud jde o subjekty práv a svobod, Listina rozlišuje tyto kategorie práv: 1. pro všechny lidi – práva lidská 2. pro občany – práva občanská 196
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.34 Subjekty práv a svobod v Listině 3. pro některé skupiny osob (nebo občanů) – tato práva slouží k vyrovnání jejich objektivními faktory založené nerovnosti (př. osoby zdravotně postižené, příslušníci národnostních menšin atd.) 4. jen pro cizince – práva cizinců 5. pro právnické osoby nebo kolektivy (sdružení) fyzických osob - práva kolektivní 6. pro všechny subjekty – osoby fyzické i právnické • Jednotlivé kategorie se ovšem často překrývají • Většina práv a svobod je v Listině koncipováno jako práva jednotlivců (individuální)
Jednotlivé subjekty v Listině a práva jim určená a) Všichni lidé • lidská práva • Na ně se vztahuje převážná část všech práv a svobod v Listině • Přirozenoprávní povaha těchto práv a svobod – vyjadřují postavení či právo každé lidské bytosti (právo na život, svoboda myšlení, svědomí...) • I práva a svobody označené tímto pojetím jako přirozené jsou právně vynutitelné jen proto, že jsou v pozitivním právu vyjádřeny a jsou stanoveny procesní způsoby k jejich ochraně • Pro ně v Listině platí: • čl.1 LZPS: **//„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.” //** • čl. 2 odst.3 LZPS: „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.” → zásada legální licence • čl. 5 LZPS: „Každý je způsobilý mít práva.”→ subjektem práv může tedy být každý • čl. 6 LZPS: právo na život • právo na život má každý • lidský život je hoden ochrany již před narozením • nikdo nesmí být zbaven života, trest smrti se nepřipouští • čl.7 LZPS: nedotknutelnost osoby • nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena, omezena může být v případech stanovených zákonem • zákaz mučení a krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu • čl. 8 LZPS: osobní svoboda • nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem • čl.9 LZPS: zákaz nucených prací • zákaz nucených prací nebo služeb pro všechny • nevztahuje se na (odst.2): práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu, vojenskou službu, službu vyžadovanou zákonem v případě živelných pohrom a jiných neštěstí a jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých • čl.10 LZPS: ochrana soukromí • právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména • právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života • právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě • čl.11 LZPS: právo vlastnit majetek • vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah o ochranu • záruka dědění • čl.12 LZPS: nedotknutelnost obydlí • do obydlí není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí → domovní prohlídka přípustná pouze pro trestní řízení na písemný a odůvodněný příkaz soudce • čl.13 LZPS: listovní tajemství • čl. 14 LZPS: svoboda pohybu a pobytu • odst. 2: každý, kdo se oprávněně zdržuje na území ČR, má právo je svobodně opustit • čl.15 LZPS: svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání + svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby 197
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.34 Subjekty práv a svobod v Listině • čl. 16 LZPS: právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru • čl.17 LZPS: svoboda projevu + právo na informace • nepřípustnost cenzury • lze omezit zákonem (odst.4) • • • • • •
čl. 18 LZPS: petiční právo čl. 19 LZPS: právo shromažďovací čl. 20 LZPS odst.1: právo svobodně se sdružovat čl.26 LZPS: právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu + právo podnikat + právo na práci čl.27 LZPS: právo sdružovat se na ochranu hospodářských a sociálních zájmů čl. 30 odst.2 LZPS: pomoc v hmotné nouzi • zajištění základních životních podmínek
• čl.31 LZPS: ochrana zdraví • čl.33 odst.1 LZPS: právo na vzdělání • povinná školní docházko po dobu stanovenou zákonem (ZŠ) • čl.35 LZPS: právo na příznivé životní prostředí + včasné info o stavu živ.prostř. a přírodních zdrojů • čl.36 LZPS: soudní ochrana • čl.37 LZPS: právo odepřít výpověď, která by způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě či blízké osobě, právo na právní pomoc • čl. 38 LZPS: právo na veřejné projednání věci • veřejnost může být vyloučena v zákonem stanovených případech
b) Občané • občanská práva a občanské povinnosti • Status občana v sobě zahrnuje práva i povinnosti • Je dán příslušností ke státu a tento vztah je upraven právem • • • •
Pouze občané mají právo (někdy i povinnost) podílet se na správě „svého“ státu Stát je povinen svým občanům poskytnout ochranu Podle čl.42 odst.1 LZPS se jedná o občana ČR Pro ně v Listině platí: • čl. 14 odst. 4 LZPS: právo na svobodný vstup na území státu • občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti • ve své vlasti není občan hostem → nemůže být tedy vyhoštěn • čl. 20 odst.2 LZPS: jen občané mají právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich • čl.21 LZPS: podíl na správě veřejných věcí • občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců • odst.4 - rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím • Volební právo • V Ústavě zakotveno, že volit může každý občan ČR, který dosáhl 18 let (čl.18 odts.3 Ú) → Listina pak říká, že volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním (čl.21 odst.3 LZPS) • Do PS a Senátu mohou být voleni jen občané ČR • Občané mají právo postavit se proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a použití zákonných prostředků jsou znemožněny • Ze vztahu občanů ke státu vyplývají i některá sociální práva, která jsou určena pouze občanům: • Hmotné zabezpečení: čl.26 odst.3 + čl.30 odst.1 LZPS • Občany, kteří nemohou bez své viny vykonávat právo na práci, stát přiměřeně zabezpečí • Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci či ztrátě živitele • Čl.31 LZPS: právo na bezplatnou zdravotní péči za základě veřejného zdravotního pojištění a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon • Čl.33 odst.2 LZPS: právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách a podle schopností občana a možností společnosti i na VŠ • Zatímco právo na vzdělání má každý, právo na bezplatné vzdělání mají pouze občané • Vzdělanost národa je považována za věc veřejného zájmu, který je zajišťován státem → povinná školní docházka 198
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.34 Subjekty práv a svobod v Listině
c) Některé skupiny obyvatelstva • Subjektem těchto práv jsou buď jednotlivci tvořící danou menšinu nebo daná menšina jako celek • Menšina ve státě = skupina lidí, kteří se svým sociálním postavením liší od většiny ve společnosti a tito lidé (občané) jsou na základě týchž shodných hledisek od většiny společnosti odlišeni • Listina zakazuje jakoukoli diskriminaci a proklamuje rovnost všech bez rozdílu • Pokud je objektivně založena nerovnost některé skupiny lidí či občanů, snaží se stát svým zákonodárstvím o vyrovnávání těchto nerovností (alespoň z části) → zvláštní práva určená pouze některým skupinám lidí (obyvatel) • Menšiny ve společnosti vytváří ti, kteří se lidí svou národností, etnickým původem, jazykem, sociálním či zdravotním postavením apod. • Národnostní a etnické menšiny: • Nejvýznamnější skupina → jejich postavení je vyjádřeno tím, že jejich práva jsou obsažena ve zvláštní hlavě Listiny (Hlava třetí) • Rozdíl mezi národnostní a etnickou menšinou je neostrý → lze jej právně dovodit z čl.3 odst.2 LZPS: každý má právo rozhodovat o své národnosti - toto právo se vztahuje na všechny občany a týká se pouze národnosti, nikoli příslušnosti k etnické menšině → příslušnost k etnické menšině si tedy jednotlivec nemůže zvolit • Čl. 25 odst. 1 LZPS: těmto občanům se zaručuje právo na všestranný rozvoj → právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, rozšiřovat a přijímat informace v mateřském jazyku menšiny, sdružovat se v národnostních sdruženích (podrobnosti stanoví zákon: //zákon č. 273/2001 sb. o právech příslušníků národnostních a etnických menšin a o změně některých zákonů// - tento zákon se vztahuje jen na občany ČR) • Čl. 25 odst.2 LZPS: za podmínek stanovených zákonem se jim zaručuje také právo na vzdělání v jejich jazyku, právo užívat jejich jazyk v úředním styku, právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin • Zmíněný prováděcí //zákon č.273/2001 Sb.// zakládá nové kategorie občanů příslušejících k národnostní menšině, kteří „tradičně a dlouhodobě žijí na území ČR“ → těm pak přiznává v §8 další práva (právo na vícejazyčné názvy a označení) x Listina toto rozlišení mezi menšinami neobsahuje • Ženy: • Čl. 29 odst.1 LZPS: zvláštní pracovní podmínky + zvýšená ochrana zdraví při práci • Čl.32 odst.2 LZPS: zvláštní péče, ochrana v prac. vztazích a odpovídající prac. podmínky pro ženy v těhotenství • Mladiství: • Čl. 29 LZPS: zvláštní pracovní podmínky + zvýšená ochrana zdraví + zvláštní ochrana v prac. vztazích a pomoc při přípravě k povolání • Čl.32 odst.1 LZPS: zvláštní ochrana • Děti: • Čl. 32 odst.1 LZPS: zvláštní ochrana • Čl.32 odst.3 LZPS: děti manželské i nemanželské mají stejná práva • Čl. 32 odst.4 LZPS: děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči • Zdravotně postižení: • Čl. 29 odst.2 LZPS:zvláštní ochrana v prac. vztazích a pomoc při přípravě k povolání → víc než rovná práva těchto skupin(ženy, děti, mladiství, zdrav. postižení)jsou legitimována tím, že jsou v daných vztazích (pracovněprávních) v horším postavení než ostatní lidé (rovnost garantovaná Listinou totiž není absolutní rovností, ale především rovností v důstojnosti a právech), mají jím být poskytnuty takové výhody, aby se jejich objektivní znevýhodnění zmírnilo, takže tato „pozitivní diskriminace” je snahou dorovnat rovnost v důstojnosti • Ochrana rodičovství a rodiny: • Čl. 32 odst.1 LZPS: rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona • S tím souvisí i zvláštní ochrana dětí a mladistvých • Stát tím vyjadřuje závazek pomáhat těmto subjektům (rodičům, dětem, mladistvým) ve zvýšené míře → stát chce institut rodičovství (vztah otce a matky vůči dítěti) a rodiny stimulovat a zvýhodnit proti jiným obdobným vztahům s ohledem na význam reprodukční funkce • Čl.32 odst.5 LZPS: péči o děti a jejich výchova je právem rodičů (může být omezeno pouze rozhodnutím soudu na základě zákona) • Čl.32 odst. 5 LZPS: rodiče pečující o děti mají právo na pomoc státu • Tuto podporu zdůvodňuje čl.23 odst.1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech: „Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti.„“ + odst.2 stanovuje, jak vzniká rodina: „Uznává se právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek a založit rodinu. → tato formulace nepředpokládá, že by rodinu mohly založit osoby stejného pohlaví - jejich právní vztah podle tohoto paktu není „přirozenou a základní jednotkou společnosti“ a proto mu nepřísluší výhody formulované v Listině a mezinárodních smlouvách 199
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.34 Subjekty práv a svobod v Listině • Čl. 32 odst. 2 LZPS: ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky
d) Cizinci • čl. 42 odst. 2 LZPS: cizinci v ČR požívají lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům • cizinec = příslušník jiného státu, který požívá ochrany státu, jehož je občanem, i ten, kdo není občanem žádného státu • čl. 26 odst.4 LZPS týkající se práva na práci a hmotného zabezpečení těch, kteří ho nemohou vykonávat, říká, že zákon může stanovit odlišnou úpravu pro cizince • čl. 14 odst.5 LZPS: cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem → Listina tak v obou případech stanovuje právní sílu pr. předpisu (zákon), na jehož základě platí pro cizince odlišná pr. úprava • čl. 43 LZPS: právo azylu • ČR poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod; azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami • //zákonem č.325/1999 Sb.// Parlament ČR stanovil, že je věcí státu posoudit, komu má být azyl udělen a komu odepřen a to v limitech stanovených v druhé části tohoto ustanovení • jedná se o právo ucházet se o azyl, nikoli ho získat
e) Právnické osoby a sdružení fyzických osob • jim Listina zaručuje kolektivní práva • individuální práva by v konfliktu s kolektivními měla mít přednost • církve: • čl. 16 odst.2 LZPS: církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech (ustavují své orgány, ustanovují své duchovní, zřizují řeholní a jiné církevní instituce) → charakteristický znak laického státu a odluky státu od církve • řada moderních evropských států (členů EU) má odluku církve od státu zakotvenou ve svých právních řádech - tato pr. úprava byla přijímána pod vlivem liberalismu v 19. nebo poč.20.stol. • v některých státech nemají církve samostatnou právní subjektivitu a jsou povinny zakládat zvláštní sdružení nebo se sdružují na základě obecných sdružovacích předpisů • spory mezi katolickou církví a státem byly někde řešeny smlouvami (konkordáty) - např. ČSR uzavřela 1928 se Svatým stolcem tzv. Modus vivendi, kde se vzdalo dřívějšího práva spolurozhodovat o jmenování hodnostářů katolické církve, Svatý stolec zde uznal suverenitu ČSR nad církevními záležitostmi na jeho území a nezbytnost čsl. státního občanství u vedoucích činitelů řeholí, součástí byl závazek Svatého stolce, aby církevní jednotky (diecéze) byly uvedeny do souladu s hranicemi státu → prezident Masaryk tuto smlouvu neratifikoval, neboť Svatý stolec tehdy nepovažovat za subjekt mezinárodního práva → závazek ohledně diecézí splnil Svatý stolec až v roce 1977 (v souvislosti s II. Vatikánským koncilem) zvláštním dekretem + zřídil církevní provincii pro české země a samostatnou provincii pro Slovensko • tato práva přísluší sdružením (právnickým osobám), nikoli jejich jednotlivým členům → prostřednictvím těchto sdružení se uskutečňují kolektivní práva jejich příslušníků • i ve výkonu těchto kolektivních práv musí být respektován princip rovnosti (žádná diskriminace či preference určitého sdružení, pokud splňuje podmínky stanovené v zákoně) • výkon těchto práv může být omezen zákonem, pokud jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých • důležitá je ochrana nezbytných hodnot demokratické společnosti a všechny subjekty je musí dodržovat → //zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností// • ČR je laickým státem (čl.2 odst.1 LZPS), kde se uplatňuje svrchovanost zákona a žádné náboženské či církevní předpisy nemohou právnímu řádu ČR podle platného ústavního pořádku konkurovat nebo před ním dokonce mít přednost • odbory: • čl. 27 LZPS: právo odborových organizací (především jako právo kolektivní) • odst.2: odborové organizace vznikají nezávisle na státu + jejich počet nesmí být omezován + některé z nich nesmějí být zvýhodněny v podniku nebo odvětví 200
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.35 Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce • odst.3: jejich činnost + vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hosp. a soc. zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v dem. společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých • svoboda odborového sdružování jako kolektivní právo je zaručena také dohodami uzavřenými v rámci Mezinárodní organizace práce
f) Fyzické i právnické osoby • v některých ustanoveních zakládá Listina rovná práva fyzickým i právnickým osobám • čl.11 LZPS: vlastnické právo • odst.1: vlastnické právo všech vlastníků má týž zákonný obsah a ochranu → vztahuje se na FO i PO • odst.2: zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje náodního hospodářství a věřejného zájmu, má být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených PO • zákon také může stanovit, že některé věci mohou být jen ve vlastnictví občanů nebo PO se sídlem v ČR • zákaz zneužití vlastnického práva se vztahuje také na FO i PO + pro všechnu subjekty vlast. pr. platí, že vlastnictví zavazuje • na každého (tedy FO i PO) se vztahují některá procesní pravidla v hlavě páté LZPS: rovnost všech účastníků v řízení před soudem, jiným státním orgánem nebo orgánem veř. správy (čl.37 odst.3) • diferencovaný přístup k otázce, zda lze práva a svobody vyjádřené v Listině vztáhnout i na PO, vyjadřuje judikatura Ústavního soudu: • přirozenoprávní pojetí by to vylučovalo, ale obsah některých článků to předpokládá či vyjadřuje • Pl. ÚS 15/93: prohlášení ČSFR při ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou → stát je ochoten poskytovat ochranu i právnickým osobám, pokud jde o základní práva a svobody + §72 odst.1 zákona č.182/1993 Sb. - ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené úst. zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy • I.ÚS 282/97: listiny zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu ž.p. a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze → tato práva přísluší pouze FO, protože se jedná o biologické organismy, které (na rozdíl od PO)podléhají eventuálním negativním vlivům ž.p. • IV.ÚS 13/98:zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu (zakotvena v čl.37 LZPS + čl.96 odst.1 Ú + §18 OSŘ)→ při interpretaci §138 odst.1 OSŘ, jehož se může dovolávat každý účastník, je nutno vycházet z pohledu uvedené zásady rovnosti → PO mají způsobilost být účastníkem řízení a soud s nimi tedy musí zacházet stejným způsobem, jako s účastníkem řízení, který je FO
g) ”Někteří” • Některá práva Listina garantuje pouze „některým“ subjektům • Čl. 27 odst.4: právo na stávku - nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů
Prameny • • • •
Pavlíček, Václav a kolektiv: Ústavní právo a státověda. II. díl. část.II. s.54 -61 Listina základních práv a svobod ČR (v textu jako LZPS nebo Listina) Gerloch, Aleš: Teorie práva. 5. vydání. s. 108 (použito u definice pojmu subjekt práva) pravo.wz.cz/ust/data/c108-subjektyvlistine.doc
Otázka B 35. Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce Právo X svoboda • právo je zpravidla „nárokem vůči státu, který tato práva má zaručit a blíže upravit” 201
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.35 Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce • svoboda představuje „sféru autonomie člověka, do které nemá nikdo zasahovat, leda na základě zákona a v ústavních limitech.” (citace Pavlíček)
Negativní X pozitivní status práv • Negativní status práv = charakteristický pro vyjádření svobody člověka ve státě a jeho autonomie vůči státu. • Podstatou tohoto pojetí je, že se stát musí zdržet zásahů do určitého statusu občana. • Pozitivní status práv = vyznačuje se tím, že občan (člověk) má právo na určitá plnění od státu, stát je povinen určité právo zaručit, poskytnout ochranu, nepostačí jen, aby se zdržel zasahování do statusu jednotlivce.
Základní práva a svobody • vznikaly společenským konsensem • preambule Listiny chápe práva v ní obsažená jako přirozená práva („... uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana...“), významově suprapozitivní, tj. vždy mají být respektována státem • název Listina základních práv a svobod značí, že všechna práva a svobody v ní obsažena lze považovat za základní X neexistuje jednoznačný výklad, ale pojem „základní” značí, že se nejedná o všechna práva a svobody, jimž právní řád ČR poskytuje ochranu, ale může jít buď o práva a svobody, které jsou nejvýznamnější nebo o ty, které představují základ (jsou zdrojem) pro práva a svobody další • základní práva a svobody nemají temporální počátek ani konec, stále existují, na rozdíl od člověka jsou věčná • zákonodárce je člověku jen deklaruje, zaručuje • základní lidská práva a svobody vychází z jusnaturální presumpce, že jistá přirozená práva (př. právo na život, svobodu, důstojnost,…), jsou konkrétnímu člověku daná pouhým narozením • jako celek jsou podle čl. 1 LZPS • nezadatelná (člověk se svých práv a svobod člověk nemůže vzdát ve prospěch někoho jiného, nemůže je nikomu postoupit a nemohou být pominuty) • nezcizitelná (= nemohou být jednotlivci žádným způsobem odňaty. Jakákoliv smlouva, která by tomu odporovala, by byla nulitní) • nepromlčitelná (= člověk se jich může dovolat vždy – a to i v případě, že je dlouho nevyužíval ani neuplatňoval) • nezrušitelná (= žádný státní orgán je nemůže legitimně odebrat, nemohou být zrušeny žádným právním předpisem, ani žádným aktem mezinárodního práva) • takovéto pojetí lidských a občanských práv patří k podstatným náležitostem demokratického právního státu (čl. 9/2 Ú) • Nejedná se však o práva neomezitelná. Omezena mohou být pouze zákonem, a v mezích stanovených Listinou, přičemž musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu (čl. 4 odst. 2 a 4 LPS), a to ze dvou důvodů • když je to nezbytné pro výkon a ochranu jiných základních práv • z důvodu ochrany veřejného zájmu
Hlava II. LZPS, oddíl první: Základní lidská práva a svobody • První oddíl hlavy II. LPS v sobě zahrnuje zpravidla základní práva ústavně přiznaná všem FO, tj. každému člověku bez ohledu na jakékoli rozdíly, které mohou mezi lidmi existovat. Jde tedy o základní práva, která nejsou spjata s občanským statutem jednotlivcem, ale náleží každé lidské bytosti od jejího narození do smrti. • Všechna práva uvedená v hlavě II. Listiny jsou bezprostředně vymahatelná a je možno se jich dodolávat pře soudy přímo s odkazem na Listinu • Jen u některých z nich ponecháví Listina na zákonnu buď stanovení podmínek pro jejich uplatnění (př. čl. 16/3 LPS) nebo určení podrobností při jejich vykonávání (př. čl. 15/3 LPS) • U některých lidských práv jsou stanoveny jen určité ústavní principy pro jejich zachovávání, avšak jejich skutečný rozsah je na úvaze zákonodárce (př. čl. 8/5 LPS) • čl. 5 – Způsobilost mít práva • ústavně stanovený princip. Toto ustanovení je i základem pro obecnou právní subjektivitu člověka jako soukromé osoby i jako subjektu, který má možnost účasti na ovlivňování věcí veřejných • Někdy je však způsobilost k určitému právu vyloučena či zúžena – např. u cizinců, kteří přestože požívají podle čl. 42 odst. 2 LZPS všech základních práv a svobod zaručených Listinou, tak v některých případech platí, že „Zákon muže stanovit odchylnou úpravu pro cizince.” (v čl. 26 odst. 4). Př. volební právo • čl. 6 – Právo na život • právně má aspekt negatorní = tj. požadavek, aby nebylo do tohoto práva zasahováno • a aspekt pozitivní funkce veřejné moci = tj. podmínky pro život umožnit a chránit • princip nepřípustnosti trestu smrti 202
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.35 Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce • „Lidský život je hoden ochrany už před narozením” – nevyplývá z něj právní závazek k zákazu potratů, jen morální apel (vznikl jako kompromis mezi zastánci a odpůrci potratů) • zakotven institut „nutné obrany” – možnost připuštění jednání, které by za běžných okolností bylo trestné, ale pokud fakticky ohrožuje život, za trestné považováno není • čl. 7 – Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí • neplatí absolutně, součástí úpravy je i možnost zákonně upravit meze nedotknutelnosti osoby a soukromí • do odst. 2 promítnut požadavek Mezinárodního paktu o obč. a polit. právech zakazující mučení nebo podrobení krutému a nelidskému zacházení nebo trestu • čl. 8 – Osobní svoboda • souvisí s čl. 9 a 10; navazuje na Habeas Corpus Act 1678 - manifestace ochrany lidského individua proti autokracii • upravuje instituty trestního práva 1. stíhání (odst. 2) – důvod a způsoby musí být stanoveny zákonem 2. zadržení (odst. 3) – obviněného nebo podezřelého z tr. činu pouze na základě zákona, osoba musí být obeznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna nebo odevzdána soudu. Soudce pak musí do 24 hodin osobu vyslechnout, rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu 3. zatčení (odst. 4) – je možné pouze na písemný odůvodněný příkaz soudce. Postup zadržení podle (3). • čl. 9 – Zákaz nucených prací nebo služeb • vychází z historicky postupného mezinárodního zákazu uznání otroctví • zákaz nucených prací není právem, ale pokynem nenutit fyzické osoby k jakékoliv činnosti bez jejich svobodného souhlasu • v prováděcích právních předpisech toto chrání předpisy tr. práva (např. ustanovení o zneužití pravomoci veřejného činitele) • ustanovení zákazu nucených prací nebo služeb se zákonně nevztahuje na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody nebo trestu tomu alternativního, na vojenskou službu stanovenou zákonem, službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných pohrom, nehod, atd., a na jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých (př. poskytnutí první pomoci) • čl. 10 –Právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména • podrobnější úprava v občanském zákoníku • chrání každého před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě • chráněná osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, event. jako náhrada nemajetkové újmy v penězích (o výši rozhoduje ad hoc soud) • právo na ochranu osobnosti nezaniká smrtí, ale mohou se jej domáhat manžel, děti či rodiče • čl. 11 – Právo vlastnictví • podle LZPS je vlastnictví „právo vlastnit majetek”, blíže jej nespecifikuje, nedefinuje • obsah a ochrana vlastnického práva jsou u všech fyzických i právnických osob ze zákona stejné • LZPS umožňuje, aby zákony stanovily určité vlastnictví v rukou státu, obce či právnické osoby z důvodu zájmu společenského, hospodářského, veřejného nebo z důvodu sídla v ČR. Exkluzivita veřejné moci je pro zákonodárce podmíněna zabezpečováním potřeb celé společnosti nebo rozvojem národního hospodářství a veřejného zájmu • vlastnictví je nejen právem, ale i závazkem a odpovědností. Vlastník je tedy v užívání věcí svobodný, nesmí však vlastnictví zneužít na újmu práv druhých a musí dbát obecných zájmů. Výkon vlastn. práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu, životní prostředí • Vyvlastění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu • čl. 11 odst. 5 – princip legislativní úpravy daní a poplatků (daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona). Máme daňovou a poplatkovou povinnost jako veřejnomocenský způsob zajistit finanční zdroje pro hrazení veřejného rozpočtu (př. DPH) nebo příspěvek na činnost orgánu veřejné moci (př. poplatek za soudní žalobu) • čl. 12 – Nedotknutelnost obydlí • LZPS chrání právní důvod bydlení a trestní zákon zajišťuje zamezení násilných vstupů či jiné porušení této nedotknutelnosti • nedotknutelnost působí vůči všem, vůči veřejné moci i soukromým subjektům • omezitelnost obydlí je dána pouze, když je stanovena • domovní prohlídka • • • •
pro účely trestního řízení na písemný a odůvodněný příkaz soudce v případě nezbytnosti ochrany života nebo zdraví osob v případě nezbytnosti ochrany práv a svobod druhých v případě odvrácení závažného ohrožení veř. bezpečnosti a pořádku 203
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.35 Základní práva a svobody – pojem, prameny, funkce • pro plnění úkolů veřejné správy, je-li obydlí užíváno také např. pro podnikání • tzv. jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí (blíže nejsou specifikovány) • čl. 13 – Listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, tajemství přepravovaných zpráv • předmětem ochrany jsou: listy, dopisy či obdobné technologické formy korespondence, písemnosti a záznamy, zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo podobným zařízením • čl. 14 – Svoboda pohybu a pobytu • součástí přirozené lidské existence je určovat si místo svého bytí i možnost svobodně se přemisťovat • ani cizí osobě ani občanu ČR nelze bránit v odchodu ze země • možná zákonná omezení v odst. 3: bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody • LZPS zesiluje ochranu českého občana, který se chce vrátit do vlasti, i občana, který by byl nucen opustit vlast (odst. 4) • cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem • čl. 15 – Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, vědeckého bádání a umělecké tvorby • je zde deklarována svoboda lidského ducha, intelektu (→ ze samé podstaty neomezitelné, absolutní) a jeho projevů v rovině myšlení a svědomí, teistické a ateistické (náboženské vyznání), badatelskovýzkumné (věda) a umění • v obsahové návaznosti na LSZP upravuje svobodu věd. bádání a uměl. tvorby Zákon o vysokých školách (č. 111/1998 Sb.) • omezení se může týkat až eventuelního projevu, pokud by se osoba dostala do rozporu s ústavním principem čl. 2 odst. 3 • LZPS garantuje nejen svobodu vyznání, ale i volnost změny příslušnosti ke konfesi či její opuštění • čl. 16 – Právo svobodného projevu náboženství nebo víry • tento článek lze považovat za speciální konkretizaci svobody náboženského vyznání v čl. 15 • garantuje svobodný projev a výkon náboženství nebo víry samostatně nebo s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo obřady • dá se omezit zákonem z důvodů ochrany veř. bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti, práv a svobod druhých • konkretizováno Zákonem o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (č. 3/2002 Sb.) a Zákonem o registraci církví a náboženských společností (č. 161/1992 Sb.) • existuje plná autonomie církví a náboženských společností v oblasti jejich vnitřní správy jde o veřejnoprávně uznanou samosprávu
Ideové zdroje • • • • • • • • • • • • • •
Platón - Politeia Augustinus – De civitate Dei Habeas Corpus Act (1679) Deklarace nezávislosti (USA, r. 1776) Deklarace práv člověka a občana (Velká francouzská revoluce, 1789) rakouský Obecný zákoník občanský z r. 1811 Všeobecná deklarace lidských práv (rezoluce přijata a vyhlášena Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948, je to rezoluce, tudíž není právně závazná) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobodách (sjednána v rámci Rady Evropy v r. 1950, u nás ratifikováno 18. března 1992, byli jsme první stát stř. a vých. Evropy, který to udělal) Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (podepsané v r. 1968, u nás v platnosti ovšem až v r. 1976, ratifikovány 1991 ⇒ č. 120/1976 Sb.) Ústava 1920 (hlava pátá a šestá, demokratické tradice) dnešní chápání lidských práv je založeno na univerzálním a všelidském chápání těchto práv a svobod, uznává se nezrušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanosti zákona čl. 4 Ústavy: „Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.” čl. 42 LZPS odst. 3) „Pokud dosavadní předpisy používají pojmu „občan„, rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.“ Lidská práva mají význam i z hlediska intepretace, protože platí, že když zákon není jednoznačný, je vykládán ve prospěch těchto práv
Klasifikace základních práv a svobod • Existuje více hledisek • Základní dělení dle Listiny 204
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.36 Obecná ustanovení Listiny • • • • •
základní lidská práva a svobody (osobnostní práva) politická práva práva národnostních, etnických a jiných menšin hospodářská, sociální a kulturní práva. → Právo domáhat se ochrany těchto základních práv a svobod, jakož i dalších platným právem zaručených práv, je rovněž samo základním právem (právo na soudní a jinou právní ochranu)
• Dělení podle generace (jejich historického vývoje) • První generace –individuální práva (např. právo na život, osobní svobodu, vlastnické právo, právo na soukromí; proklamována od 18.st.) • Druhá generace – politická práva, ( např. volební právo, 19. st.) • Třetí generace – sociální, hospodářská, a kulturní práva (až od 20.-30. let 20. stol. a po WWII.) • Čtvrtá generace – (např. právo na příznivé životní prostředí, ochrana před zneužitím informací, ochrana osobní integrity, od 70. let 20. stol.) • Dle počtu účastníků • Individuální (př. právo na život) • Kolektivní (př. shromažďovací právo) • Hmotněprávní (př. čl. 10 odst. 1 „Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.”) • Procesněprávní (př. čl. 7 odst. 2 - „Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.”)
Prameny • Ústavní právo - Karel Klíma • (plus stoh dalších knih z knihovny)?? - konkretizovat • Pavlíček a kol., Ústavní právo a státověda, II.díl, 1. úplné vydání, Leges 2011, s.503 - 565
Otázka B 36. Obecná ustanovení Listiny • Obecných ustanovení se v Listině týká hlava první – čl. 1 - 4 • Tato ustanovení normativně zakotvují, obsahově rozvíjejí a navazují na principy, které jsou obsaženy v preambuli Listiny, ale i v preambuli Ústavy ČR a jejích základních článcích - např. preambule ÚČR - „..v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů..“ (srov. s čl. 1 Listiny) – důraz je v obou ustanoveních kladen na hodnoty svobody a důstojnost • Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. → I. ÚS 305/2000 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:i-us-305-2000 podal výklad obecných ustanovení následovně: „Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě aplikovatelná, vždy je nutno uvést konkrétní, především hmotné základní právo nebo svobodu a k tomu odpovídající ustanovení Listiny,(…), jež bylo údajně porušeno.“ • I jiné předpisy mají vztah k obecným ustanovením Listiny – → občanský zákoník par. 1 odst. 1 http://portal.gov.cz/ zakon/40/1964/1, → zákon č. 198/2009 Sb http://portal.gov.cz/zakon/198/2009 – antidiskriminační zákon aj.
Obecná ustanovení dle uspořádání v Listině Článek 1 • Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní lidská práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. • nejvýznamnějšími hodnotami jsou tedy podle Listiny svoboda a rovnost v důstojnosti i v právech
Svoboda • „Svoboda spočívá v možnosti konat vše, co neškodí někomu jinému: tak výkon přirozených práv každého člověka má jen ty meze, které zabezpečují jiným členům společnosti užívání těchže práv.“((Deklarace práv člověka a občana, článek 4)) 205
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.36 Obecná ustanovení Listiny • Princip svobody je dále vyjádřen v čl. 2 odst. 3 (princip legální licence) – srov. s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, dále v rámci základních ustanovení v čl. 3 odst. 2 (svoboda volby národnosti) • Jakožto ústřední, hodnota svobody prostupuje celým textem Listiny – v hlavě druhé jsou zaručeny svobody zejména negativní (svoboda od) jako např. osobní svoboda, svoboda vlastnit majetek, svoboda pohybu a pobytu atd., v dalších částech jsou zakotveny i svobody pozitivní (svoboda účastnit se správy země, regionu atd.) – čl. 21 • Svoboda je v přirozenoprávní teorii, ke které se v preambuli Listina hlásí, státem „pouze“ garantována a nikoliv „darována“, neboť všichni lidé se rodí svobodni • Svoboda nemůže být chápána absolutně, je omezena svobodou druhých, principy morálky a svědomí, zájmy všeobecného blaha • K omezení svobody – existují faktory • Faktické (zákonitosti přírodní, učiněná rozhodnutí) • Normativní • Každý nalézá hranice své svobody ve svobodě druhého • Omezení svobody z důvodu veřejného zájmu • Obecně možnost stanovit meze základních práv a svobod dává čl. 4 Listiny (viz dále)
Rovnost • „Rovnost člověka je jednak všeobecným interpretačním principem, jednak dispozice ke konkretizaci právními předpisy. V kontextu s čl. 3 LZPS má současně charakter antidiskriminační. Rovnost v právech znamená na jedné straně možnost stejného přístupu k právům, na druhé straně znemožnění vyloučit člověka z dostupnosti určitých práv či svobod.“((Klíma K.: op.cit. str. 935)) • Rovnost v důstojnosti a v právech je vyjádřena i zákazem diskriminace – viz čl. 3 Listiny, rovnost nemůže být stejně jako svoboda brána absolutně vzhledem k nerovnosti v distribuci lidských dovedností a schopností. Rovnost v právech zahrnuje i rovnost před zákonem (dána mimo jiné i obecností ustanovení, jejíž nedostatek je znak protiústavnosti – viz nález ÚS č. 124/2009 Sb.) • Nutno dodat, že rovnost v právech znamená i rovnost v povinnostech, tzn. že nikdo není v demokratické společnosti zvýhodňován. • Rovnost v důstojnosti souvisí s charakteristikou státní formy jako republikánské, která má de facto tradici již od roku 1918 (zrušení šlechtických titulů a výsad) • Podle judikatury ÚS princip rovnosti vyjadřuje spíše ideální cílové představy, neboť snaha vytvořit společnost univerzálně rovných by vyvolala hluboce nefunkční účinky a navíc by se dostala zcela nepochybně do příkrého rozporu s principem svobody • K problematice akcesorické a neakcesorické rovnosti • Akcesorická rovnost znamená rovnost v přístupu k základním právům, tedy rovnost spojenou s jiným základnám právem či svobodou (rovnost volebního práva) • Pojem neakcesorické rovnosti vyjadřuje, že rovnost se prosazuje jako samostatné základní právo, je chápána jako obecný zákaz diskriminace, jež zaručuje, že :„..právní rozlišování mezi subjekty v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle..„ (nález ÚS č. 280/2006 Sb.), k porušení rovnosti ještě ÚS (sp. zn. Pl. ÚS 4/95): “..to znamená, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva..”. • K rovnosti pohlaví – v rovině základních práv je zaručena v čl. 3 odst. 1, některá ustanovení Listiny čl. 29 a 32 vyjadřují zvláštní ochranu některých skupin (těhotné ženy, mladiství) – tato speciální ochrana musí být ale poměřena s právem na svobodnou volbu povolání a právem na stejné podmínky v zaměstnání a tak se může do určité míry zrelativizovat (srov. nález ÚS sp.zn. Pl. ÚS 13/94) • Druhá věta prvního článku charakterizuje základní práva a svobody jako nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné (tento charakter základních práv se považuje za podstatnou náležitost demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 ÚČR) 1. Tato práva se nepovažují za výtvor státní moci, stát je však, chce-li být právním státem, musí uznat, aby získaly pozitivněprávní charakter 2. Stát je nemůže platně zrušit 3. Mají kogentní povahu, vzdání se jich ze strany nositele nemá právní význam, přenesení práva na jiného je neplatné 4. Jsou trvale vymahatelné, plynutí času na tom nic nemění
Důstojnost • Důstojnost člověka je závislá na konkrétním subjektu a jeho vztazích k okolí a naopak okolí k němu. Každá lidská bytost je osobitá svojí fyzickou existencí, vzhledem, věkem, vzděláním, pověstí, vědomím, tělesnými schopnostmi apod.((Klíma K.: op.cit. str. 935)) 206
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.36 Obecná ustanovení Listiny
Nezadatelnost • „Nezadatelnost základních práv a svobod znamená ústavní zákaz jakéhokoli subjektivního předání těchto práv jiné soukromé osobě, a to ani z dobrovolně, ani z přinucení, jakkoli by obojí bylo smluvně založeno.“((Klíma K.: op.cit. str. 935))
Nezcizitelnost • Nezcizitelnost zajišťuje znemožnění jakéhokoliv vynuceného či násilného odnětí těchto práv.((Klíma K.: op.cit. str. 935))
Nepromlčitelnost • „Skutečnost, že práva nebyla i dlouhou dobu uplatňována, nebo byla potlačována, nemění nic na jejich trvání, neboť nemohou být promlčena.“((Pavlíček V.: 2002 op.cit. str. 39))
Nezrušitelnost • „Práva nemohou být žádným způsobem zrušena, a to ani právním předpisem jakékoliv právní síly, zákonem ústavním, ani většinovou vůlí lidu vyjádřenou v referendu.“((Pavlíček V.: 2002 op.cit. str. 39))
Článek 2 • (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. • Odstavec normativně zakotvuje založení státu na demokratických hodnotách (ke kterým se odvolává preambule), jako které lze charakterizovat hodnoty obsažené v následujících ustanovení Listiny a popř. obsažené v Ústavě (politický pluralismus, princip majority u rozhodování s ochranou menšin, právo na samosprávu, právo na odpor – čl. 23 Listiny atd.) • Druhá věta působí jako „antitotalitární pojistka“ vylučující vázání státu na výlučnou ideologii nebo náboženské vyznání (stát lze tedy charakterizovat i jako sekulární), to je dále rozvíjeno v čl. 15 a 16 • (2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. • Odstavec obdobného znění jako odst. 3 čl. 2 ÚČR, který zakotvuje princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí • Jestliže činností nebo nečinností nebylo plněno to, co zákon či jiný právní předpis předvídá, nastupuje odpovědnost veřejné moci, která má podoby odpovědnosti za užití zákona, přijetí opatření, vydání rozhodnutí • Demokratická veřejná moc umožňuje vznik systému revize rozhodnutí jednoho orgánu instančně vyšším orgánem, posouzení rozhodnutí orgány kontroly, dohledu a dozoru a též umožňuje řízení sporné před orgánem soudním (čl. 36 odst. 2) • (3) Každý může činit, co není zákon zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. • obsahově identické ustanovení s čl. 2 odst. 4 Ústavy, které zakotvuje princip legální licence • Spolu s výše uvedeným principem enumerativnsti veř. pret. tvoří základ právního státu, vylučuje totiž libovůli orgánů veřejné moci, v reakci na kterou doktrína právního státu vznikala • Výkladem a contrario lze dovodit, že hranici lidské svobody lze určit pouze zákonem, který může určité jednání zakázat nebo jej uložit – to je dále rozvinuto v čl. 4 odst. 1
Článek 3 • (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. • Rozvádí princip rovnosti obsažen v čl. 1, vyjadřuje rovnost akcesorickou – rovnost v přístupu k základním právům, výčet je demonstrativní (..nebo jiného postavení.), ustanovení zaručuje osobám s objektivním postižením (zdravotním, mentálním aj.) formálněprávní rovnost s ostatními a tedy částečnou kompenzaci jejich handicapu • Ustanovení není samo o sobě bezprostředně aplikovatelné a slouží především jako východisku při výkladu jednotlivých základních práv a svobod, speciální ustanovení o zákazu diskriminace obsahuje ještě čl. 24 • Ustanovení zavazuje orgány veřejné moci nebrat uvedené faktory jako relevantní při rozhodování, jestliže jsou základní práva porušena ze strany třetích osob, lze se dovolávat jejich ochrany u soudu (horizontální působení základních práv a svobod) • V minulosti Evropská komise vedla čtyři řízení proti ČR za nesplnění transpoziční povinnosti, tzn. nedostatečná nebo chybná implementace směrnic týkajících se rovného zacházení, v roce 2008 prezident zákon (speciální antidiskriminační zákon) schválený parlamentem vetoval (označil jej za zbytečný, kontraproduktivní, nekvalitní) – dnes je zákon součástí právního řádu pod číslem 198/2009 Sb. 207
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.36 Obecná ustanovení Listiny • (2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování • Právo rozhodnout o své národnosti dal občanům v roce 1968 poprvé ústavní zákon o postavení národností v ČSSR (144/1968 Sb.) • Listina neváže toto právo na prokázání jakýchkoli konkrétních znaků (znalost jazyka, místo narození atd.). • Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin z roku 1995 poskytla příslušníkům národnostních menšin právo vybrat si, zda chtějí být za jejího příslušníka označováni či nikoliv + je zaručena i ochrana před asimilací s majoritou (také viz druhá věta odstavce) • Práv národnostních menšin se týká celá hlava třetí Listiny • Souvislost s dalšími předpisy: • Zákon č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin a změně některých zákonů • Dále je důležitá trestněprávní ochrana (§§ 355 a 356 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku) • (3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. • Újma na právech (ne jen základních) v souvislosti s výkonem základních práv je vyloučena,nesmí být způsobena jak orgány veřejné moci tak třetími osobami • Jde o ustanovení, které není samostatně aplikovatelné a lze se ho dovolávat jen v souvislosti s výkonem jiných základních práv
Článek 4 • (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. • Ustanovení dává zákonodárci dvě podmínky při ukládání povinností, formální – síla předpisu (toliko na základě zákona tzn. i ústavního) a materiální (při zachování základních práv a svobod) • Povinnosti nejsou v Listině explicitně stanoveny, lze je ale dovodit např. z čl. 11 (Vlastnictví zavazuje.), čl. 33 (Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.), v rámci ústavního pořádku jsou zakotveny např. v ústavním zákoně 110/1998 Sb. (čl. 3 a 4) • (2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem. • Základní práva a svobody nejsou neomezitelné, nemají absolutní povahu • S výjimkami jako např. způsobilost k právům, zákaz mučení a krutého, nelidského a ponižujícího zacházení • Lze je tedy za splnění ústavně právních podmínek omezit a to trojím způsobem • Přímo Listinou (čl. 18 – zákaz peticí zasahovat do nezávislosti soudu) • Zákonem za splnění podmínek Listiny (čl. 12 omezení nedotknutelnosti obydlí, čl. 17 omezení svobody projevu) • Dále jsou omezení některých práv stanovena v čl. 41 tím, že se jich lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (např. volba povolání, hmotné zajištění od státu aj.) • Zákonodárce ale musí respektovat smysl těchto práv (čl. 4 odst. 4) • V případě, že je jedno základní právo v konfliktu s jiným, je nutné aplikovat test proporcionality (viz níže). • (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. • Ustanovení zdůrazňuje zásadu rovnosti při omezení základních práv (musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky) • Již forma omezení – zákon by měla svou obecností zajistit platnost na případy určitého druhu • (4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. • Ustanovení se týká jakéhokoliv omezení základních práv • Zvláště čl. 41 o domáhání se určitých základních práv v rámci prováděcího zákona • Omezení základních práv tak nemůže vyústit v jejich popření • Podstata práv je chráněna i v čl. 1 (nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost, nezrušitelnost)
Test proporcionality • V případě kolize základního práva s jiným základním právem 208
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.36 Obecná ustanovení Listiny • v praxi může dojít k omezení zákl.práv a svobod i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá • K této problematice se vztahuje tzv. test proporcionality, kdy se určuje vzhledem ke konkrétní situaci priorita jednoho základního práva vůči jinému = vzájemné poměřování v kolizi stojících základních práv (nález ÚS → Pl.ÚS 16/98 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pl-us-16-1998) • nikdy nelze říci předem, které to základní právo bude mít přednost. • Test proporcionality je složen ze tří hledisek a to z hlediska vhodnosti, potřebnosti a závažnosti: 1. Kritérium vhodnosti znamená otázku, zdali institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (tj. ochranu jiného práva) 2. Kritérium potřebnosti spočívá v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo s jinými prostředky, které umožňují dosažení téhož cíle 3. Třetí kritérium znamená porovnání v kolizi stojících základních práv(nebo také kritérium přiměřenosti v užším smyslu - újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli) • Využito např. v nálezu Pl. ÚS. 3/02: ÚS zde na návrh Krajského soudu v Hradci Králové zrušil ustanovení § 106 odst. 3 stavebního zákona. Jádro toho případu spočívalo v tom, že jistá kadeřnice využívala dvě suterénní místnosti svého rodinného domu jako provozovnu kadeřnictví, ačkoli to bylo v rozporu s příslušným kolaudačním rozhodnutím. Na základě výše zmíněného ustanovení stavebního zákona udělil stavební úřad této kadeřnici pokutu 500000 Kč (což bylo minimem, který jí uložit mohl, max. výše pokuty by v tomto případě činila milion korun). Jak kadeřnice, tak i Krajský soud v Hradci Králové výši pokuty považovaly za neadekvátní, pro kadeřnici byla prakticky likvidační. ÚS zde tedy použil test proporcionality, z jehož výsledku vycházelo, že toto ustanovení nebylo v souladu jak s kritériem potřebnosti, tak ani s kritériem přiměřenosti v užším smyslu. Na základě toho pak příslušné ustanovení stavebního zákona zrušil. • Obecně platí: pokud zasahovat do základních práv a svobod, tak v co nejmenší možné míře. • Dále využito v nálezech ÚS.4/94 - použití důkazů anonymního svědka (viz http://ius.tulacek.eu/ustavko/nalezy/plus-214-1994) • //Pl.ÚS 15/96// - prodej bytů ozbrojených složek v domech ve vlastnictví města Kroměříž. • zde proti sobě stojí navzájem v kolizi: individuální základní právo - vlastnické právo navrhovatele (podle článku 11 LZPS) a na straně druhé ochrana veřejných statků. • K omezení základních práv či svobod může dojít v případě jejich kolize navzájem nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemá povahu zákl.práva a svobody (veřejný statek).
Test racionality (rozumnosti) • Princip proporcionality nemusí být vždy hlavním kritériem úvahy o ústavnosti toho kterého zákonného ustanovení. To proto, že princip proporcionality se uplatňuje zejména v oblasti lidských práv a základních svobod (hlava druhá Listiny); v oblasti práv hospodářských, sociálních a kulturních je však třeba přihlédnout k čl. 41 odst. 1 LPS, otevírajícímu široký prostor pro zákonodárce při volbě nejrůznějších řešení. Vzhledem k čl. 41 odst. 1 LPS nemusí být zákonná úprava v přísném vztahu proporcionality k cíli, který je regulací sledován, tj. nemusí jít o opatření v demokratické společnosti nezbytné, jak je tomu například u jiných práv, jichž se lze dovolávat přímo z Listiny • Testem ústavnosti v tomto smyslu projde taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, jejž si lze představit jako rozumný prostředek k jeho dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší • V kombinaci s požadavkem plynoucím z čl. 4 odst. 4 Listiny lze vytyčit 4 kroky vedoucí k závěru o ústavnosti či neústavnosti zákona, jenž provádí ústavně garantovaná sociální práva: 1. Vymezení smyslu a podstaty sociálního práva, tedy určitého esenciálního obsahu 2. Zhodnocení, zda se zákon nedotýká samotné existence sociálního práva nebo jeho skutečné realizace (esenciálního obsahu). Pokud se nedotýká esenciálního obsahu sociálního práva, dále 3. Posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl; tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv, a konečně 4. Zvážení otázky, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší • Teprve při případném zjištění v kroku 2), totiž že zákon svým obsahem zasahuje do samotného esenciálního obsahu základního práva, by měl přijít na řadu test proporcionality, který by mimo jiné zhodnotil, zda zásah do esenciálního obsahu práva je odůvodněn naprostou výjimečností aktuální situace, která by takový zásah ospravedlňovala • např. tyto nálezy → → Pl. ÚS 1/08, Pl.ÚS 2/08 =test&s[]=racionality#charaktersocialnichpravdleusplus108plus208]http:// ius.tulacek.eu/ustavko/zkouska/otazka-48?s[]=test&s[]=racionality#charaktersocialnichpravdleusplus108plus208 (otázka → ot. 48 (na straně 244)) 209
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.37 Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině
Prameny • Česká republika. Ústava České republiky. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, ústavní zákon č. 1, s. 2-16. Dostupný také z WWW: ¡http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=z&id=22427¿. ISSN 1211-1244. • Česká republika. Listina základních práv a svobod. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, usnesení předsednictva České národní rady č. 2, s. 17-23. Dostupný také z WWW: ¡http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/ViewFile.aspx?type=z&id=22426¿. ISSN 1211-1244. • KLÍMA, Karel, et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 1441 s. ISBN 978-80-7380-140-3, str. 927–965. • WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva : s dodatkem principů práva evropského a mezinárodního. vydání první. Praha : Eurolex Bohemia, 2006. 248 s. ISBN 80-86861-75-9, str. 129, 115. • PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda : II. díl, Ústavní právo České republiky, část 2. Praha : Linde Praha, 2004. 241 s. ISBN 80-7201-472-2, str. 62–70. • PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústava a ústavní řád České republiky : Komentář. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde Praha, 2002. 1164 s. ISBN 80-7201-391-2. • GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 308 s. ISBN 978-80-7380233-2. • Deklarace práv člověka a občana ze dne 26.8.1789, Francie In PAVLÍČEK, V.: 2002 op. cit.
Otázka B 37. Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině • • • •
Ústavně zakotvená práva a svobody nejsou neomezitelná Listina sama určité meze pro zákonnou úpravu obsahuje Omezení jsou absolutní, působí vůči každému, který splňuje stanovené podmínky. K omezení základních práv a svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné. • podmínky, za nichž má přednost jedno základní právo či svoboda: • vzájemné poměřování - kritérium vhodnosti (zda-li institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl), kritérium potřebnosti (poměřování s jiným prostředkem, který neomezuje základní právo ani svobodu), kritérium porovnání závažnosti obou v kolizi proti sobě stojících základních práv, (viz test proporcionality a test racionality zde:→ ot. 36 (na straně 205)) • požadavek šetření smyslu a podstaty omezovaného základního práva / svobody
• Základní interpretační pravidlo → při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu - čl. 4/4 LPS • Obecné interpretační pravidlo → práva a svobody nemohou zůstat jen pouhými deklaracemi bez reálného obsahu a aplikovatelnosti, je třeba je vyložit a uplatňovat v jejich souladu • Základní právo nemusí být neomezené, abstraktní. Může být omezeno dvojím způsobem: • na základě blanketní normy dále konkretizované běžným zákonem (př. čl. 31 LZPS: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.”) • na základě běžného zákona (př. čl. 11 odst. 4 „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.”) • Přímo v ústavních předpisech jsou povinnosti stanoveny spíše výjimečně • Povinnosti mohou být ukládány na základě předpisů druhotného či terciálního charakteru, avšak jen na základě zákona, ale v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod - čl. 4/1 LPS • Povinnosti mohou být stanoveny jen předpisy s právní silou alespoň zákona. • Podle ÚS mají povinnosti směřovat k naplnění práva.
Povinnosti a omezení základních práv a svobod v ČR • Povinnosti v českém zákonodárství nejsou zakotvené, jen výjimečně (např. povinná školní docházka, branná povinnost - i když je zrušena) Povinná školní docházka 210
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.37 Formy a způsoby omezení základních práv a svobod v ČR; úprava povinností v Listině • zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělání (= školský zákon) • vymezuje práva a povinnosti FO (žáci a studenti, zákonní zástupci) a PO při vzdělávání • povinnosti žáků, studentů a zákonných zástupců: docházet do školy, dodržovat školní řád, dokládat důvod nepřítomnosti dítěte, ... • povinná školní docházka je devítiletá Branná povinnost • Povinnost podílet se na obraně vlasti • Listina předpokládala brannou povinnost občanů, Ústava brannou povinnost nestanovila, platné zákony ji ale vyžadovaly • ústavní zákon 110/1998 SB. o bezpečnosti ČR, čl. 4: • (1) „Ozbrojené síly jsou doplňovány na základě branné povinnosti. Rozsah branné povinnosti, úkoly ozbrojených sil, ozbrojených bezpečnostních sobrů, záchranných sborů a havarijních služeb, • (2) jejich organizaci, přípravu a doplňování a právní poměry jejich příslušníků stanoví zákon, a to tak, aby byla zajištěna civilní kontrola ozbrojených sil.” • ČR přistoupila k úplně profesionalizace armády zákonem č. 585/2004 Sb. o branné povinnosti a jejím zajišťování (= branný zákon) • povinnosti v branném zákoně: povinnost občana podrobit se odvodnímu řízení, vykonávat vojenskou činnou službu, plnit další povinnosti stanovené branným zákonem • branná povinnost vzniká dosažením věku 18 let, zaniká a končí dosažením věku 60 let • výjimkou z branné povinnosti čl. 15 odst. 3 Listiny: „Nikdo nemůže vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním.” • Povinnosti související s vyhlášením nouzového stavu → Čl. 6 (1) „Nouzový stav se může vyhlásit jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Podrobnosti stanoví zákon.” Vyvlastnění a nucené omezení vlastnického práva • Čl. 11 Listiny: (1) „Každý má právo vlastnit majetek …„, (4) „“Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. • způsoby omezení vlastnictví: vyvlastnění (= expropriace), územní omezení (chráněná území, ochranná pásma, stavební uzávěra, hraniční pásmo,...) a věcná a jiná omezení (ochrana hodnot ve veřejném zájmu - kulturní památka, předkupní právo státu,...) • Vyvlastnění - odnětí nebo omezení vlastnického práva, veřejný zájem musí převažovat nad zájmem vyvlastňovaného, účelu nelze dosáhnout jinak, náhradou zaplacení ceny nebo výměna za jiný pozemek a doplacení rozdílu. • princip solidarity - omezení vlastnického práva v zájmu ostatních – zákaz zneužití proti ostatním, možnost vyvlastnění Odchylná úprava pro cizince • Čl. 5 (1) Listiny: „Každý je způsobilý mít práva.” - ve způsobilosti panuje rovnost, avšak někdy je způsobilost k určitému právu vyloučena či zúžena. • cizinci požívají podle čl. 42 (2) Listiny všech základních práv a svobod zaručených Listinou • v některých případech ale platí čl. 26 (4): „Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.” (např. u volebního práva) Zákonná omezení svobody projevu • Čl. 17 Listiny: zaručení svobody projevu, vyjadřování svých názorů, zákaz cenzury, tato práva ale lze omezit zákonem (jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých …) • ochrana osobních práv - FO má právo na ochranu své osobnosti, důstojnosti, soukromí,… • pomluva • podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod Omezení práva nakládat s věcí • souvisí s předkupním právem státu • týká se např. vlastníků pozemků souvisejících s národními parky nebo jeskyněmi
Povinnosti a omezení v Listině základních práv a svobod • Listina se nezmiňuje o způsobilosti každého mít rovněž povinnosti, ale ze způsobilosti k právům implicitně vyplývá i způsobilost k povinnostem, protože právo jednoho neexistuje bez odpovídající povinnosti druhého. • Listina ani Ústava nestanoví výčet povinností občanů, Listina obsahuje jen pravidlo, jak povinnosti ukládat. 211
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.38 Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu • Listina definuje meze základních práv a svobod, což znamená, že k eventuelnímu omezení základních práv a svobod vyžaduje, aby podmínky tohoto omezení byly stanoveny přímo Listinou. • Základní informace - zejména v Hlavě I. čl. 4 Listiny: • (1) „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.” • Odvody daní → Hl. II., čl. 11 (5) „Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.” • Povinnost státních nebo samosprávných orgánů podávat informace o své činnosti → Hl. II., čl. 17 (5) „Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanové zákon.” • Povinná školní docházka → Hl. IV., čl. 33 (1) „Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.” • (2) „Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) upraveny pouze zákonem.” • (3) „Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.” • (4) „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. …” • Čl. 6 (2) a (4): //Každý má právo na život…. / Nikdo nesmí být zbaven života.// - porušením těchto práv však není, byl li někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které není podle zákona trestné: • • • •
krajní nouze oprávněné použití zbraně nutná obrana obrana proti nezákonnému násilí (v mezinárodních smlouvách)
• Čl. 17 odst. 4: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.” • Čl. 41 odst. 1: „Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.” – jen pro některá ustanovení jsou stanovena meze práv • Čl. 44 stanovuje ústavní zmocnění k omezení politických práv určitých kategorií osob. • soudci a prokurátoři - omezení práva na podnikání a hospodářskou činnost • osoby v povolání nezbytném pro ochranu života a zdraví - omezení práva na stávku • Širší úpravu povinností na ústavní úrovni nalezneme v ústavním zákoně o bezpečnosti ČR (viz branná povinnost) • Ani za výjimečné situace nelze omezit 1. zákaz diskriminace 2. právo na život 3. zákaz mučení a podrobení krutému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu 4. zákaz otroctví a nevolnictví 5. věznění pro neschopnost dostát smluvnímu závazku 6. zákaz retroaktivity 7. právo na uznání právní osobnosti a svobody myšlení 8. svědomí a náboženství
Prameny • • • • • • • • • • •
Listina základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) Ústavní právo a státověda II díl, Část 1., Václav Pavlíček a kolektiv (2. vydání), str. 720 Jan Wintr - http://wintr.webz.cz/dokumenty/proporcionalita.htm Ústavní zákon č. 110/1998 o bezpečnosti ČR Přednáška z Ústavního práva a státovědy (9.11.2011, Pavlíček) Přednáška z Ústavního práva a státovědy (15.11.2011, Pavlíček) Filip Dienstbier Vyvlastnění a nucené omezení vlastnického práva (http://www.pf.upol.cz/fileadmin/userupload/PF-dokumenty/KSPP/Sprava/FilipD/SP3p01.pdf) k „omezení práva nakládat s věcí” - http://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/ustavko/kocourek.pdf Ústavní právo - Karel Klíma - KONKRETIZOVAT !!! ! na odstavec „Ani za výjimečné situace nelze omezit..“ jsem narazila pouze ve výpiscích (→nutno zkontrolovat/zeptat se někoho) ke způsobům omezení základních práv viz též test proporcionality a racionality zde: → ot. 36 (na straně 205) 212
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.38 Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu
Otázka B 38. Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu Princip rovnosti a zákaz diskriminace • Jeden ze základních principů demokratického státu • Historie • v pravém slova smyslu se objevuje poprvé za Velké francouzské revoluce – 1789 Deklarace práv člověka a občana • tehdy se jednalo o rovnost v právech (před zákonem, před soudem,...), fakticky si totiž lidé rovni nejsou • Ústava z r. 1920 obsahovala princip rovnosti občanů, politickou rovnost, zákaz rasové diskriminace, ochranu národních, náboženských a rasových menšin • po druhé světové válce se začíná objevovat rovnost v důstojnosti - snaha dorovnat rozdíly mezi lidmi • Listina základních práv a svobod • Čl. 1 (princip rovnosti) : „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné, nezrušitelné.” • Principy obsažené v tomto článku jsou z hlediska systematiky právního předpisu postaveny do čela obecných ustanovení celé Listiny, jsou základem celkové koncepce Listiny • princip svobody je vyjádřen v čl.2/3 LPS „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ • rovnost v právech a důstojnosti = rovnoprávnost = suma stejných práv a stejných povinností všech při neexistenci jakýchkoliv právních (formálních) privilegií • rovnost v právech lidských i občanských • rovnost v důstojnosti – původní obsah tohoto principu byl zaměřen proti rozdílům daných rodem (urozeností), na území ČR byly šlechticvtí a řády a veškerá práva z nich plynoucí, zrušena zákonem z r. 1918 • rovnost znamená rovnost v právech i povinnostech, zahrnuje i rovnost před zákonem • požadavkem rovnosti se nerozumí rovnost v rozdělování • relativní rovnost, nikoli absolutní!, neboť lidé si svými dispozicemi rovni nejsou • princip rovnosti je vyjádřen i v několika dalších článcích Listiny (např. volební právo v čl. 21, rovnost podmínek pro občany v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím rovnost vlastníků v čl. 11, rovnost manželských a nemanželských dětí v čl. 32,...) • Čl. 3 odst. 1 (zákaz diskriminace) : „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní či etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.” - demonstrativní výčet, uvedená formulace zároveň umožňuje, aby postavení těch, kteří jsou z objektivních důvodů handicapováni poškozením zdravotním, sociálně či jinak, mohlo být jinou výhodou alespoň z části vyrovnáno • Čl. 24 (zákaz diskriminace) : „Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.” • Čl. 29, odst. 1 (zvýšená a zvláštní ochrana) : „Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky...” • je třeba věnovat zvýšenou pozornost a ochranu nejen národnostním a etnickým menšinám, ale i dalším skupinám obyvatelstva → „pozitivní diskriminace”, svým způsobem porušení absolutního pojetí principu rovnosti, jedná se právě o dorovnávání přirozené nerovnosti mezi lidmi • zákazem diskriminace se zabývá řada MS, jimiž je ČR vázána podle čl. 10 Ú • smlouvy zakazující diskriminaci byly uzavřeny zejména na platformě OSN, Mezinárodní organizace práce nebo Rady Evropy a zabývají se beď katalogem práv a svobod jako celkem nebo chrání některé skupiny osob před diskriminací nebo zakazují vyjmenovanédruhy diskriminace • dokument Rady Evropy: Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod • Čl. 14 Zákaz diskriminace „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“ • • • •
Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (č. 95/1974 Sb.) Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (č. 62/1987 Sb.) Listina základních práv EU - čl. 21 ČR k provedení příslušných předpisů Evropských společenství a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a na mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, přijala zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) 213
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.38 Princip rovnosti a zákaz diskriminace, uplatnění v rozhodování Ústavního soudu • k okruhu vztahů, na něž se tento zákon vztahuje, patří právo na zaměstnání a přístup k zaměstnání a k dalším formám výdělečné činnosti a odměňování, sociální zabezpečení, zdravotní péče, přístup ke vzdělání • zákon rozlišuje diskriminaci přímou a nepřímou
Rozhodování ÚS Pl. ÚS 38/02 – Výše příjmu pokutovaného ve vztahu k pokutě • 9. 3. 2004 zamítl ÚS návrh skupiny poslanců na zrušení části ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) ve znění pozdějších předpisů • fakta: • Navrhovatel tvrdil, že § 11 odst. 3 zákona o krajích ve znění pozdějších předpisů („Při stanovení výše pokuty podle odstavce 1 kraj přihlíží zejména k povaze, závažnosti, době trvání a následkům protiprávního jednání, jakož i k přiměřenosti výše pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby, která se protiprávního jednání dopustila.”) je v rozporu s čl. 1 Listiny a že údaje o podnikatelské činnosti fyzických osob, které jsou podnikateli, požívají ochrany jako osobní údaje podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů • právní otázka: • Je výše pokuty stanovená podle výše majetku delikventa porušením principu rovnosti podle čl. 1 Listiny? • Spadá informace o tom, že fyzická osoba podniká, pod ochranu osobních údajů? • argumentace ÚS: • ÚS chápe pojem rovnost jako relativní, nikoli absolutní → s pojmem relativní rovnosti úzce souvisí pojem přiměřenosti zásahu do základních práv • má-li být pokuta individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného • pokuta jako trest musí působit efektivně (tedy nesmí být příliš nízká pro majetného) a nikoli likvidačně (příliš vysoká pro méně majetného) • zkoumání majetkových poměrů orgánem kraje na základě zákonného zmocnění a za účelem zvážení přiměřenosti výše pokuty vzhledem k poměrům delikventa není v rozporu s čl. 10 odst. 3 Listiny • podnikatelská činnost fyzické osoby souvisí s jejími majetkovými poměry, a proto je tato informace pro stanovení výše pokuty nezbytná
Pl.ÚS 42/04 - Diskriminace mužů v důchodovém pojištění (institut povinné přihlášky) • nález vyhlášen: 6.6.2006 • ÚS vyhověl a napadená ustanovení zrušil • fakta: • podle zákona o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb., se pro účely důchodového pojištění muž považuje za osobu pečující o dítě do věku 4 let, jen pokud ve dvouleté lhůtě od skončení péče podá přihlášku k účasti na důchodovém pojištění • ženám zákon žádnou takovouto administrativní překážku (tzn. podat přihlášku) neukládá • právní otázka: • porušují příslušná ustanovení zákona o důchodovém pojištění zásadu rovnosti v právech, obecně vyjádřenou v čl.1 LPS, a konkretizovanou v odst.1 čl.3 LPS? • argumentace ÚS: • Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně...Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty. • ÚS odmítl absolutní chápání principu rovnosti a pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje zejména odstranění neodůvodněných rozdílů a vyloučení libovůle. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Právní rozlišování v přístupu k určitým právům tedy nesmí být projevem libovůle, neplyne z něj však kategorický závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. • Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva. • K omezení základních práv či svobod sice může zcela výjimečně dojít i v případě jejich kolize s některým z veřejných statků (veřejný zájem), podstatná je však maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v případě 214
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.39 Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva. První podmínkou je tedy vzájemné pověřování v kolizi stojícího základního práva a veřejného zájmu (tzv. nepravý konflikt - narozdíl od střetu 2 základních práv), druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva.
Prameny • • • •
Václav Pavlíček a kolektiv: Ústavní právo a státověda, II. díl, část 1., 2008, str. část 2., str. 27, 44, 323 Václav Pavlíček a kolektiv: Ústavní právo a státověda, II. díl, část 2., 2004, str. 62-65, 130-132, 171, 176, 181 Listina základních práv a svobod www.nalus.usoud.cz
Otázka B 39. Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR • „Svoboda spočívá v možnosti konat vše, co neškodí nikomu jinému.” (Deklarace práv člověka a občana, čl.4) • negativní status - charakteristický pro vyjádření svobody člověka ve státě a jeho autonomie vůči státu, podstatou je, že stát se musí zdržet zásahů do určitého statusu občana (ústavou stanovené sebeomezení státu) • Listina základní práv a svobod, Čl. 1: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.” • Nezadatelné = tato práva se nepovažují za výtvor státní moci, stát je však, chce-li být právním státem, musí uznat, aby získaly pozitivně právní charakter. • Nezcizitelné = nemožnost odnětí těchto práv, vzdání se těchto práv ze strany jejich nositele nemá právní význam, přenesení práva na jiného je neplatné. • Nepromlčitelné = práva nezanikají způsobem běžným v soukromém právu, tj. využitím v určité lhůtě. Neuplatněním nároku o ně člověk ve vztahu k státní moci nemůže přijít, a ta se nemůže na takovou skutečnost odvolat. Trvale vymahatelná, plynutí času na tom nic nemění. • Nezrušitelné = státní moc je může pouze uznat, nemůže je ale zrušit a prohlásit za neplatné. • Ústava ČR, Čl. 2, odst. 4: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.” (= zásada legální licence) – vymezuje hranice svobody • Ústava v článku 3 odkazuje na Listinu základních práv a svobod jako na součást ústavního pořádku → LZPS se jimi tedy podrobně zabývá • Ústava ČR, Čl. 4: „Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.” • Ústava ČR, Čl. 87 odst. 1 d) - vyplývá z něho, že základními právy a svobody je vázána jak soudní a výkonná moc, tak i zákonodárná • Ústava hovoří o právech a svobodách – svoboda je širší pojem • Svoboda – široký pojem, např.: koaliční, lidská, myšlení, náboženského vyznání, osobní, pobytu, pohybu, projevu, svědomí, umělecké tvorby, vědeckého bádání … • Práva např.: na soudní a jinou právní ochranu, etnických menšin, hospodářská, individuální, kolektivní, kulturní, lidská, základní, politická, přirozená, sociální, národnostních menšin, na život atd.
Základní práva a svobody – obecně • • • • •
souvisí s pojetím občanské svobody jsou nadpozitivními normami mají přirozenoprávní povahu lidská práva a svobody rozdělena do katalogů jsou to subjektivní veřejná práva • vztah mezi jednotlivcem (nositelem) a státem (adresátem), • pro nositele těchto práv plynou konkrétní nároky vázané právě na jejich osobu
• • • •
zakotvením v Listině se stávají obecně závaznými a vynutitelnými Listina založena na rovnosti všech lidí, zaměřena proti nerovnosti jsou nástrojem k ochraně společnosti před neomezeným užíváním zákona nikdo jich nemůže být zbaven zákonem, ani se jich nemůže zbavit sám (J.Pražák: „Jednotlivec nikdy nemůže obětovat svou celou individualitu ve prospěch státního celku, nýbrž toliko to, co přebývá přes nutné základy bytu, lidské důstojnosti přiměřeného”) 215
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.39 Svoboda jednotlivce a její ústavní záruky v ČR • základní práva jsou v principu vymezením vztahu mezi jedincem a veřejnou mocí, nikoli mezi jednotlivci navzájem a jedině jako takových se jich lze také domáhat, tedy pouze vůči státu ze zásady, nikoli vůči ostatním jednotlivcům • nemohou být zrušena žádným předpisem jakékoliv právní síly • LZPS, čl. 3, odst. 1: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.” Svoboda • svobodou se zpravidla rozumí sféra autonomie člověka, do které nemá nikdo právo zasahovat, leda na základě zákona a v ústavních limitech • svobody občanů musí navzájem respektovat princip vyváženosti, nikdo nemůže prosazovat svou svobodu na úkor svobod druhých • i do sféry svobod, kde to povaha takové svobody připouští, může stát zasahovat, činí tak zákonem, zpravidla formulacemi negativními, které veřejné moci kladou pro takové zásahy překážky a limity • pro ústavní vyjádření svobod není adekvátní povolovací systém státního orgánu, kterým by se určitá svoboda připouštěla, ale zákaz takového projevu a uplatnění svobody jednotlivce, který by přesahoval ústavně stanovené limity určené svobodou jiných nebo obecným zájmem • pro způsob ingerence státu do oblasti svobod je adekvátní např. systém evidence a princip ohlašovací, případně i registrační s výraznou soudní ochranou proti neodůvodněným zásahům do sféry svobody člověka • individuum svobodné od vlády státu nebo individuum, které se podílí na vládě ve státě, je vyjádřením rozdílu mezi liberalistickým a demokratickým pojetím práv a svobod (Kelsen) • K ústavním zárukám práv a svobod: → ot. 51 (na straně 253)
Listina základních práv a svobod, Hlava II. Lidská práva a základní svobody • Čl. 5: „Každý je způsobilý mít práva.” • každý člověk je subjekt proto, že je způsobilý tato práva mít • způsobilost zcela absolutně začíná narozením, nasciturus (dítě počaté, dosud nenarozené) má dědický nárok v případě narodí-li se živé • Čl. 6 - 23 vyjadřují konkrétní práva • právo na život • nepřipouští ani trest smrti (kromě Listiny zakotveno v Úmluvě o lidských právech a základních svobodách) • ochrana života již před narozením • v trestním řádu vyjádřeno trestností vraždy, výjimky: krajní nouze, oprávněné použití zbraně, nutná obrana, v mezinárodních úmluvách obrana proti nezákonnému násilí • nedotknutelnost osoby a soukromí • nedotknutelností se rozumí zákaz mučení, kruté, nelidské a ponižující zacházení • • • • • • • • • • • • • • •
ručí za osobní svobodu (té však může být jednotlivec na základě zákona dočasně nebo trvale zbaven) zakazuje nucené práce a služby (vyjma služeb na základě zákona a prací jako trestem plynoucím rovněž ze zákona) ochrana lidské důstojnosti, cti, dobré pověsti a jména právo vlastnit majetek (omezení v tomto právu nebo vyvlastnění je možné ve veřejném zájmu a za náhradu) nedotknutelnost obydlí (domovní prohlídka jen pro účely trestního řízení) ručí za listovní tajemství (týká se i zpráv podávaných telefonem, telegrafem či jiným zařízením) svoboda pohybu a pobytu (může být zákonem omezena) svoboda myšlení, svědomí, náboženského vyznání a umělecké tvorby je zaručena (dokonce nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím či náboženským vyznáním) svoboda projevu a výslovný zákaz cenzury (svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem) petiční právo (peticí se však nesmí zasahovat do nezávislosti soudu nebo vyzývat k porušování základních práv a svobod) právo shromažďovací (lze omezit zákonem, nesmí však být podmíněno povolením orgánu veřejné správy) právo sdružovací (lze je omezit jen v případech stanovených zákonem) volební právo + rovné podmínky přístupu k veřejným funkcím svobodná soutěž politických sil právo na odpor proti tomu, kdo by odstraňoval demokratický řád práv a svobod
Další práva v Listině • Hlava III.: Práva národnostních a etnických menšin 216
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.40 Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR • právo rozvíjet vlastní kulturu • právo sdružovat se v národnostních sdruženích • za splněných podmínek i práva týkající se mateřského jazyka menšiny (právo vzdělávat se v tomto jazyku, používat ho v úředním styku) • Hlava IV.: Hospodářská, sociální a kulturní práva • • • • • • • • • •
svoboda volby povolání právo sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů (= odbory) právo na odměnu za práci zvýšená a zvláštní ochrana při práci žen, mladistvých a zdravotně postižených právo na hmotné zabezpečení ve stáří, pracovní nezpůsobilosti a ztrátě živitele právo na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči ochrana rodičovství a rodiny ( + stejná práva dětí narozených mimo manželství i v manželství) právo na vzdělání právo přístupu ke kulturnímu bohatství právo na příznivé životní prostředí
• Hlava V.: Právo na soudní a jinou právní ochranu • • • •
rovnost účastníků řízení každý má právo na veřejné projednání, bez průtahů a v jeho přítomnosti pouze zákon stanoví, co je trestným činem i trest pouze soud rozhoduje o vině a trestu
Některá tato práva jsou dále upravena v zákonech • //č. 85/1990 Sb. – O právu petičním// • Právo „obracet se na státní orgány se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, které patří do působnosti těchto orgánů” • Peticí nesmí být zasahováno do výkonu soudů • Zákon dále upravuje petiční výbor, shromažďování podpisů, podání a vyřízení • //č. 84/1990 Sb. – O právu shromažďovacím// • „Výkon tohoto práva slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek” • Zákon upravuje svolání shromáždění, oprávnění a povinnosti svolavtele, působnost úřadu, přestupek proti právu shromažďovacímu • //č. 424/1991 Sb. – O sdružování v politických stranách a v politických hnutích// • „Výkon tohoto práva slouží občanům k jejich účasti na politickém životě společnosti” • Není potřeba povolení státního orgánu • //č. 273/2001 Sb. – O právech příslušníků národnostních menšin// • „práva příslušníků národnostních menšin a působnost ministerstev, jiných správních úřadů a orgánů územních samosprávných celků ve vztahu k nim” • //č. 123/2001 Sb. – O právu na informace o životním prostředí// • //č. 83/1990 Sb. – O sdružování občanů// • //č. 3/2002 Sb. – O svobodě náboženského vyznání a postavení církví a naboženských společností//
Prameny Ústava ČR Listina základních práv a svobod Ústava a ústavní řád České republiky komentář, 2. díl Práva a svobody (Václav Pavlíček a kol.) Otázka č. 62 z Teorie práva (http://ius.tulacek.eu/teorka/zkouska/otazka-62) Přednáška č. 7 s prof. Pavlíčkem na téma Základní práva a svobody (15.11.2011) Codexis Academia - zákony č. 85/1990 Sb., 84/1990 Sb., 424/1991 Sb., 273/2001 Sb., 123/2001 Sb., 83/1990 Sb., 3/2002 Sb. • Diplomová práce na téma Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana (Kateřina Vargová, 2007) • www.spcp.prf.cuni.cz/lex/zakony.htm
• • • • • •
217
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.40 Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR
Otázka B 40. Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR Vlastnictví • • • • • • • • •
• • •
jeden ze základních právních institutů státu, historicky i novodobě nejduležitější a základní věcné právo vlastnictví = vlastnické právo přímé, výlučné a právní panství působící erga omnes je omezitelné vlastnictví zavazuje → nejen práva, ale i povinnosti pojmové vymezení vlastnictví je nejednotné a neostré analytické vymezení je již od Říma - právo věc držet (ius possidendi), užívat (ius utendi), požívat (ius fruendi), nakládat (ius disponendi), zcizit (ius alienandi) a převést (transferovat) ochrana vlastnictví má v ústavních dokumentech moderní doby svůj základ již ve francouzské Deklaraci práv člověka a občana (1789), ta v čl. 17 stanovila, že ” Vlatnictví je nedotknutelné a posvátné právo, nemůže ho být proto nikdo zbaven, leč v případě, že by to nutně a zřejmě vyžadoval v zákoně výslovně uvedený veřejný zájem, a pod podmíkou, že bude předem poskytnuta spravedlivá náhrada. na našem území bylo kodifikováno vlastnické právo a jeho ochrana v ABGB (1811), jeho § 354 vycházel z římskoprávního pojetí institutu vlastnictví jako výlučného právního panství nad věcí ústavní zákon č. 142/1867 ř.z. (součást prosincové ústavy)zakotvoval, že „Vlastnictví je neporušitelné. Vyvlastnění proti vůli vlastníkově může nastati pouze v případech a způsobem, jak to zákon ustanovuje.“ vlastnické právo se v kontinentální právní kultuře dovolávalo principů přirozeného práva, zásad klasické římskoprávní jurisprudence i rodících se zásad formálního právního státu
Ústavní vývoj vlastnického práva u nás 121/1920 Sb. • § 109 • 1. Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem. • 2. Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá. • explicitně nezaručuje vlastnictví, nicméně se bere • vzhledem k pozemkové reformě upravuje podmínky vyvlastnění a na základě zákonného předpisu umožňuje konfiskaci
150/1948 Sb. • §9 • (1) Soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem. • (2) Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, není-li nebo nebude-li zákonem stanoveno, že se náhrada dávat nemá. • (3) Nikdo nesmí zneužívat vlastnického práva ke škodě celku. • relativně demokratická ustanovení • praxe 50. let však byla jiná
100/1960 Sb. • Čl. 8 • (1) Socialistické společenské vlastnictví má dvě základní formy: státní vlastnictví, které je vlastnictvím všeho lidu (národní majetek), a družstevní vlastnictví (majetek lidových družstev). • Čl. 10 • (1) Osobní vlastnictví občanů k spotřebním předmětům, zejména k předmětům osobní a domácí potřeby, rodinným domkům, jakož i k úsporám nabytým prací je nedotknutelné. • (2) Dědění osobního majetku je zaručeno. • hierarchická diferenciace vlastnictví • vrcholné vlastnctví bylo státní (socialistické), dále pak družstevní a soukromé • ochrana socialistického vlastnictví se pak objevuje v Čl. 35, Čl. 37, Čl. 89 218
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.40 Vlastnické právo a jeho ústavní záruky v ČR
Ústavní úprava v ČR 2/1993 Sb. LZPS • Čl.11 • (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. • (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. • (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. • (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. • (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. • K odstavci 1 • Po zkušenostech z 2. sv. války se klade důraz na to slovo každý. Rovnost vlastnictví - zrušení socialistické hierarchie vlastnictví. Mimo výjimky předpokládané v LZPS a Ústavě nemůže být vlastnické právo omezeno. Vlastnictví není v LZPS definováno, považuje se za základní lidské právo → nazadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Neplatí však stoprocentně, protože může být promlčeno atd. Výslovně je zaručeno dědění, což není ústavnách evropských států standardní. • dědit lze buď ze zákona nebo ze závěti, nebo z obou těchto důvodů • vyjádřena rovnost vlastníků, vlastnictví je jednotný právní institut se shodným obsahem a způsobem ochrany bez ohledu na to, kdo je vlastníkem, nelze tedy diferencovat zvláštní druhy vlastnictví s odlišnou úpravou • K odstavci 2 • Zde jsou uvedeny výjimky ze základního principu nedotknutelnosti a rovnosti. Exkluzivita majetku, který slouží: 1. zabezpečování potřeb společnosti, 2. rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu • Velmi vágní formulace, dává široký prostor pro omezení práv. Spolu s odst. 5 a 3 představuje tzv. sociální funkci vlastnictví (výlučné držení majetku a daně a poplatky). • Listina sama nestanoví, který majetek, smí být pouze vlastnictvím vymezených subjektů, specifikovat tento majetek je povinností zákonodárce • v době přijetí Listiny byl výčet obsažen v Ústavě ČSFR, která za státní vlastnictví prohlašovala nerostné bohatství, základní zdroje energie, základní lesní půdní fond, vodní toky, přírodní léčivé zdroje • v současné době např. horní zákon zákon stanoví, že nerostné bohatství na území ČR je ve vlastnictví ČR • zákon o pozemních komunikacích označuje stát za vlastníka dálnic a silnic I. třídy • odst. 2 zároveň vytyčuje cíle činnosti veřejné moci: zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoj národního hospodářství a preference veřejného zájmu • K odstavci 3 • Vlastnictví je nejenom právo, ale také povinnost a odpovědnost. Vlastnictví nesmí: 1. být zenužito na újmu práv druhých, 2. být zneužito v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, 3. být vykonáváno tak, že by docházelo k poškození lidského zdraví, přírody a životního prostředí nad míru stanovenou zákonem. • Zneužití vlastnictví je umyslná újma jinému nebo společnosti. Důležité při interpretaci spolu s §3 odst. 1 ObZ. • vlastnictví zavazuje především samotného vlastníka, zakládá mu povinnost, aby při výkonu svého vlastnického práva dbal na rpáva jiných osob a na obecné zájmy, aby vyloučil možné negativní dopady, k nimiž by mohlo v důsledku zlovolného uplatňování vlastnického práva dojít • K odstavci 4 • Nucená úřední omezení vlastnického práva. Nedotknutelnost vlastnictví je dále prolamována. Veřejný zájem je dle nálezu ÚS č.23, sv.5 Sb. n.u. je „třeba ’veřejný zájem’ chápat jako takový, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem“. Základní principy vyvlastnění máme v § 128 ObZ a konkrétní důvody pro vyvlastnění v zákoně č. 184/2006 Sb. Vyvlastnění musí přijít za náhradu a ta by měla být přiměřená a odpovídat skutečné hodnotě majetku. Zásada, že vyvlastnění by se mělo použit až pokud sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak, se obejvuje v §128 odst. 2 ObZ. Reozdíl restituce a vyvlastnění: 1. Restituce - odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví s účinky ex tunc 2. Vyvlastnění - nucené odejmutí vlastnické práva ve veřejném zájmu s učinky ex nunc • K odstavci 5 219
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.41 Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky • Materiálni základ pro fungování státu a veřejné moci. Daně a poplatky lze uložit jen na základě zákona. Jsou dalším omezením a zásahem do velikost majetku soukromých osob. Při ukládání daní není moc zákonodárce neomezená. Musí své rozhodnutí podložit objektivními a racionálními kritérii. Rozdíl mezi daní a poplatkem: 1. Daň - povinná rozpočtová platba, za kterou subjekt nedostává žádnou bezprostřední protihodnotu. Jedná se o pravidelnou a opakovanou platební povinnost. (např. daň z nemovitosti) 2. Poplatek - zaplacený v souvislosti s činností příslušného orgánu, je povinnému subjektu poskytnuta určitá okamžitá protihodnota (např. vydání živnostenského listu)
Mezinárodní úprava • podle čl. 10 Ústavy mají mezinárodní smlouvy aplikační přednost před naší legislativou • možnost dovolávat se svých (vlastnických) práv u mezinárodních soudů
Všeobecná deklarace lidských práv (1948) • Čl. 17 • (1) Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými • (2) Nikdo nesmí být svévolně zbavem svého majetku
Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod • Článek 1 • Ochrana majetku • 1 Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. • 2 Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Nálezy ÚS Pl. ÚS 24/04 (Jezy na Labi) • Návrh na zrušení §3a 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě. Podle tohoto ustanovení je určitý úsek na Labi ve veřejném zájmu → může založi určité právní úkony (např. vyvlastnění). ÚS soud tento § zrušil, protože se jedná o porušení dělby moci - moc zákonodárná neurčuje, co konkrétně je veřejný zájem, to je na soudech nebo příslušných správních úřadech. Dále se dle ÚS jedná o právní předpis jen formálně, protože materiálně je to právní akt. Porušil se zde princip dělby moci, právního státu a zásah do komeptence soudů.
Poznámka Konzultoval jsem to s Dr. Kudrnou a říkal, že duležité je, abychom znali trochu tu historickou genezi a poté, abychom uměli komentovat těch 5 odst. v LZPS. Z nálezů zmiňoval jezy na Labi (327/2005 Sb.).
Prameny • LZPS, 2/1993 Sb. • KLÍMA K., Komentář k Ústavě a Listině, 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2009. 1448 s. ISBN 978-80-7380140-3. • MRÁZEK J., Dokumenty ke studiu mezinárodního práva, 1. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2004. 439 s. ISBN 80-8689808-3. • ŠVESTKA J., DVOŘÁK J., a kol.,Občanské právo hmotné 1, 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer s.r.o., 2009. 460 s. ISBN 978-80-7357-468-0. • Občanský zákoník, 40/1964 Sb. • http://www.psp.cz/docs/texts/constitution1920.html • http://www.psp.cz/docs/texts/constitution1948.html • http://www.psp.cz/docs/texts/constitution1960.html • http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/82E3CE7F-5D3D-46EB-8C13-4F3262F9E20B/0/CZECONV.pdf • Otázky z vakoborů: http://www.vakobobri.cz/download.php?view.881 • Otázky z vakoborů: http://www.vakobobri.cz/download.php?view.1459 • Otázky z vakoborů: http://www.vakobobri.cz/download.php?view.1165 • http://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastnictv%C3%AD 220
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.41 Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky
Otázka B 41. Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky • Listina základních práv a svobod (ÚZ č. 2/1993 Sb.) • Hlava druhá: Lidská práva a základní svobod:Oddíl druhý: Politická práva: čl. 17 – 23
Obecná systematika úpravy v Listině • Nejprve ústavodárce vymezí objekt, tj. stanoví, co se zaručuje (např. právo shromažďovat se), s tím, že může blíže upřesnit stanovený obsah práva (např. garantováno je právo „pokojně“ se shromažďovat) • Dále stanoví kdo je subjektem politických práv • A nakonec jaké jsou ústavní podmínky omezení těchto práv • Několik absolutních zákazů (např, cenzura je nepřípustná, peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu) • Naopak charakter příkazu - čl. 21 odst. 2 (volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období)
Obecná charakteristika politických práv • Spjata s klíčovými istituty moderního demokratického státu (reprezentativní demokracie - volební právo, pluralitní politický režim - právo sdružovat se, shromažďovat se, svoboda projevu) • Společným znakem politických práv a svobod je umožnit FO účast na správě věcí veřejných v celostátním i místním měřítku • Na jedné straně tak představují oprávnění občanů státu účastnit se na formování státních orgánů a na uskutečňování státní moci, na druhé straně jsou politické svobody současně prostředkem k aktivní seberealizaci jednotlivce ve společnosti a ve státě (status activus) • Musí být vykonávána osobně • Individuální (např. svoboda projevu, právo na informace...) i kolektivní (shromažďovací a sdružovací právo) • V oddílu druhém II. hlavy LPS použil ústavodárce pouze jednou pojem svoboda - v čl. 17, kde zakotvil způsobem odpovídajícím ústavní tradici svobodu projevu, ve všech ostatních přípdech pracoval s pojmem právo • Pouze v čl. 17/4 LPS nacházíme výslovný odkaz na povinnost • Žádné ze zakotvených politických práv se nenachází v režimu čl. 41/1 LPS a lze se jich proto v zásadě domáhat bezprostředně již na základě ústavní úpravy • Bezvýhradně to platí u svobody projevu, petičního práva, práva na informace či práva shromažďovat se • Z podstatay věci je ale situace složitější v případě práva volebního, které nelze efektivně realizovat izolovaně, ústavodárce navíc výslovně odkázal, pokud jde o podmínky výkonu volebního práva, na zákonnou úpravu • Politická práva nelze chápat a interpretaovat izolovaně, neboť jsou jednou ze součástí spoluurčující právní status jednotlivce ve společnost i a ve státě • Je třeba uvést návaznost politických práv na princip suverenity lidu (čl. 2 Ú) a ústavní charakteristiku ČR, která je obsažena v čl. 1 Ú • Princip rovnosti (čl. 3 LPS) se promítá i do politických práv – např. rovné podmínky pro přístup k veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4).
Historie a mezinárodněprávní úprava • Za předchůdce moderních katalogů základních práv a svobod obecně a politických práv zvlášť jsou někdy považovány středověké charty, které byly svou podstatou prohlášeními panovníků vynucených stavy a církví • K nejvýznamnějším historickým dokumentům tohoto typu patří anglická Listina práv z r. 1689 • Ochranu práv jednotlivců obsahuje prvních deset dodatků Ústavy USA • Evropskou právní kulturu zásádním způsobem ovlivnil politický dokument Deklarace práv člověka a občana z r. 1789 • Nejstarší evropské ústavy zakotvovaly z politických práv zpravidla právo petiční, shromažďovací, splčovací a svobodu projevu včetně zákazu cenzury • V období mezi světovými válkami se v ústavní rovině zejména rozšiřovaly podmnky výkonu volebního práva a prohlubovaly se záruky rovného přístupu občanů k veřejným službám • Novou kvalitu získala základní práva a svobody po 2.světové válce, kdy opustila úroveň aktů zákonodárné moci národních států a stala se předmětem i mezinárodněprávní regulace • 1948 Všeobecná deklarace lidských práv - vymezila svobodu projevu a informací, svobodu sdružování a shromažďování a všeobecné rovné hlasovací právo • K zákl. MS, které upravují politická práva a ČR je jimi vázána, patří především • Mezinárodní pakt o občanských a politických právech 221
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.41 Politická práva v Listině – subjekty, obsah, omezení, soutěž politických sil, záruky • Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen • Úmluva o politických právech žen • Nejefektivnější z MS je dnes působení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů, upravuje: • • • • •
svobodu projevu svobodu shromažďovací a sdružovací právo na svobodné volby zakazuje diskriminaci z důvodu politického smýšlení přiznává státům právo uvalit omezení na politickou činnost cizinců
• Listina základních práv EU z politických práv spjatých s občanstvím EU upravuje v hlavě druhé „Svobody“ svobodu projevu a informací, svobodu shromažďování a sdružování, v hlavě páté „Občanská práva“ to je právo volit a být volen do EP, právo volit a být volen v obecných volbách a právo petiční
Subjekty • Nejčastěji občané (úzká vazba ke státu → právo ovlivňovat veřejné věci) • V minulosti Katalogy práv výhradně upravují vztahy státu a občanů (postavení cizinců regulováno zákonem) • Změna s procesem evropské integrace (institut občanství EU),status cizinců a osob bez státního občanství se pod vlivem přirozenoprávní koncepce přibližuje postavení občanů (např. komunálních voleb se mohou účastnit cizinci s trvalým pobytem v místě po určitou dobu) • Některá politická práva vyhrazena výslovně občanům • Právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich • Podílet se na správě veřejných věcí a přístup k veřejným funkcím • Právo na odpor • Doplňujíci a upřesňující podmínky v běžných zákonech (např. věk, způsobilost k právním úkonům, u výkonu veřejných fcí i odborné vzdělání a bezúhonost) • Často realizovatelné jen ve společenství s více subjekty (shromažďovací a sdružovací právo) • Realizací sdružovacího práva vzniká nový právní subjekt - sdružení občanů (spolky, společnosti, jiná sdružení), politické strany a politická hnutí
Obsah • čl. 17 – Svoboda projevu, nepřípustnost cenzury, právo na informace (povinnost st. orgánů a orgánů úz. samosprávy poskytovat informace o své činnosti),viz: → ot. 42 (na straně 223) • čl. 18 – Petiční právo (ve věcech veřejného či jiného spol. zájmu, každý sám nebo s jinými, obracet se s žádostmi, návrhy a stížnostmi). Petice nesmí zasahovat do nezávislosti soudu nebo vyzývat k porušování ZLPaS zaručených Listinou, viz: → ot. 43 (na straně 226) • čl. 19 – Shromažďovací právo – shromáždění na veřejných místech lze omezit zákonem, jde-li o opatření nezbytná pro ochranu práv a svobod, bezpečnost státu, … Shromáždění nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy!, viz: → ot. 44 (na straně 231) • čl. 20 – Sdružovací právo – Každý má právo sdružovat se, občané mají právo zakládat politické strany a politická hnutí, politické strany a hnutí i jiná sdružení jsou oddělena od státu, viz: → ot. 45 (na straně 235) • čl. 21 – Volební právo – Občané mají právo podílet se na veřejné správě (aktivně, pasivně), volby se musí konat ve lhůtě kratší než je volební období, volební právo všeobecné, rovné s tajným hlasováním, rovný přístup k veřejným funkcím., viz: → ot. 11 (na straně 46) • čl. 22 - Svobodná soutěž politických sil - ústavní limit jak pro zákonodárce, tak pro všechny subjekty, které aplikují politická práva a svobody • čl. 23 - Právo na odpor, viz: → ot. 10 (na straně 42)
Omezení • V obecné rovině omezení definuje I. Hlava Listiny - čl. 4 • K omezení jednotlivých politických práv opravňují výslovně stanovené podmínky v Listině (jen právo podle čl. 21 odst. 1 je absolutní), žádné z dalších politických práv upravených Listinou nemá absolutní charakter, tj. není neomezitelné • Omezení je možno pouze zákonem (čl. 17, 19, 20), jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné. Taxativně jsou vypočítány důvody: zejména ochrana práv a svobod druhých, bezpečnost státu, dále ochrana veřejného pořádku, veřejného zdraví a mravnosti, veřejné bezpečnosti, ochrana majetku a předcházení trestným činům • V případě mimořádného stavu (ú. zákon č. 110/1998 Sb.) musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají (čl. 6 zákona 110/1998 Sb.). Lhůty pro konání voleb lze z vážných důvodů prodloužit, ne více než o 6 měsíců. 222
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.42 Svoboda projevu a právo na informace v ČR • Čl. 23 platí pouze, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny • Čl. 44 L připouští omezení politických práv soudcům a prokurátorům
Konkretizace politických práv v běžném zákonodárství • politická práva upravená v čl. 17-21 jsou bezprostředně platná a lze se jich domáhat přímo s odkazem na jejichc ústavní znění • vzhledem k tomu, že Listina je součástí ústavního pořádku a má právní sílu ústavního zákona, právní normy v ní obsažené určují smysl a obsah běžných zákonů, limitují činnost státních orgánů ZM, VM i orgánů samosprávy • zákonodárce konkretizoval všechna politická práva v běžných zákonech s ohledem na účel, kterému mají sloužit i na jejich povahu, neboť mnohá z nich lze realizovat jen ve společenství s jinými • tam, kde to bylo možné, se zákonodárce snažil o komplexní úpravu daného politického práva v jednom předpisu (např. zákon o právu shromažďovacím), pro provedení volebního práva na druhé straně ale dosud platí, že zákonná úprava v několika volebních zákonech • nejroztříštěnější a nejrůznorodější je realizace svobody projevu a práva na informace v zákonech, které navíc spadají v podstatě do všech oborů platného práva (občanského, terstního, finančního..) • jen zcela výjimečně se v oboru ústavního práva pracuje i s podzákonnými normativními akty, jako konkrétní příklad i takové možnosti v politických práv lze uvést vyhlášky vydané na základě zmocnění obsaženého v zákoně o volbách do Parlamentu
Soutěž politických sil • čl. 22 LPS: „Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutež politických sil v demokratické společnosti.“ • Ochrana svobodné soutěže politických sil je základním východiskem pro zákonnou úpravu politických práv a svobod, její výklad a používání - ústavní limit pro zákonodárce i všechny subjekty, které aplikují politická práva a svobody • Je to podstatná náležitost demokratického právního státu, jejíž změna je na základě čl. 9/2 Ú nepřípustná • Navíc čl. 22 konkretizuje obecnou zásadu, že výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu (čl. 9 odst. 3 Ú), neboť nejen zákony, ale i jakákoli rozhodovací prxe a postupyorgánů soudní a výkonné moci ve státě musí svobodno soutěž politických sil umožňovat a chránit • Nabízí se srovnání čl. 22 LPS s čl. 5 Ú, podle kterého spočíván politický systém na politických stranách ústavně vymezeného typu a kvality
Prameny • Ústavní právo a státověda - II. díl - Ústavní právo ČR (Část 2.) (2004), • Listina základních práv a svobod (2/1993), • seminář - JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D
Otázka B 42. Svoboda projevu a právo na informace v ČR Listina základních práv a svobod • Hlava II., ddíl druhý: Politická práva - čl. 17 • (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. • (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. • (3) Cenzura je nepřípustná. • (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. • (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.
Svoboda projevu • zakotveno jako lidské právo v čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech 223
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.42 Svoboda projevu a právo na informace v ČR • spadá pod politická práva → zákonodárce zdůraznil svůj zvýšený zájem na garantování autonomní sféry jednotlivce a nezbytném minimu zásahů státu v této oblasti • vyjadřování názorů na společensky významné problémy na veřejnosti; původně vystoupení na shromáždění lidu, později i sdělení učiněná prostřednictvím tisku, elektronických masových prostředků ⇒ v souvislosti nutná ústavní ochrana práva na informace - aktivní účast jednotlivců na životě státu vyžaduje dostatečnou sumu informací, na základě kterých mohou lidé konfrontovat své názory s jinými a vytvářet si vlastní úsudek (pojmovým znakem každého projevu názoru je nutně určité množství informací) • ústavní záruky spočívají jednak v ochraně před neoprávněnými zásahy státu a dalších subjektů do sféry těchto práv jednotlivce (status negativus), ale mají otevírat i dostatečný prostor k seberealizaci člověka ve společnosti a ve státě při účasti na správě věcí veřejných (status activus) • způsoby, jakými lze vyjadřovat názory uvádí Listina pouze demonstrativně („může se tak dít slovem, písmem, tiskem...“) • paragrafy trestního zákoníku omezující svobodu projevu např.: § 178 Neoprávněné nakládání s osobními údaji, § 188a Šíření toxikomanie, § 198 Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení; § 205 Šíření pornografie; § 206 Pomluva; • zároveň čl. 17 není jediným ústavním předpisem vyjadřujícím svobodu projevu - např. čl. 16 ochraňuje svobodu projevovat své náboženství a víru
Právo na informace • svobodně vyhledávat,přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu • subjektem práv je každý, tj. každá fyzická osoba, bez ohledu na své občanství, pohlaví či svůj věk, ale i skupiny obyvatel, ať již vystupují s většinovým názorem nebo hájí stanovisko menšiny ve společnosti • „Cenzura je nepřípustná“ - čl.17 odst. 3, jeví se jako absolutní zákaz, ústavodárce však blíže neurčil, co je cenzura, pojem nevymezuje ani zákon → z rozhodovací činnosti ES pro lidská práva však vyplývá, že účelem zákazu cenzury je ochrana proti činnosti každé osoby, jejíž právní postavení umožňuje omezit svobodu jiného • podle prof. Pavlíčka se jedná se o cenzuru institucionální, a to jak předběžnou (preventivní), tak následnou; o cenzuru jakýchkoliv veřejných projevů v hromadných sdělovacích prostředcích, knih, veřejných mluvených projevů, provozovaných nebo vystavovaných uměleckých děl, výuky, kázání v kostelích apod. • k omezení svobody projevu může dojít pouze za splnění stanovených ústavních předpokladů, případně z důvodů vyplývajících z mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána • z formálního hlediska musí být takové omezení vždy obsažené v zákonu; současně musí být přítomen některý z pěti věcných důvodů takového omezení (tj. ochrana práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejná bezpečnost, ochrana veřejného zdraví nebo mravnosti) • zvláštnosti svobody projevu - svoboda projevovat vlastní názory a šířit je nese s sebou jistá rizika, neboť za projevené názory je třeba nést i odpovědnost, případně v některých případech jsou s omezením svobody projevu spojovány i zvláštní povinnosti • účelem práva na informace je zabezpečit dostupnost a šíření informací mezi obyvatelstvem státu • jednotlivci mohou informace získávat jak pasivním způsobem, mimoděk a náhodou, tak je ale mohou i aktivně a účelově vyhledávat • právo na informace i v jiných článcích, např. čl. 35 odst. 2 právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, čl.25 odst 1 právo přijímat a rozšiřovat informace v mateřském jazyku (právo menšin) • svoboda tisku • podstatná součást obecné svobody projevu ⇒ ochrana osobních údajů o fyzických osobách, které shromažďují a zpracovávají státní orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci, ale i fyzické a právnické osoby, se řídí zvláštním zákonem č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů Zákon o svobodném přístupu k informacím - č. 106/1999 Sb. • Zákon, který upravuje podmínky práva svobodného přístupu k informacím a stanoví základní podmínky jejich poskytování. • Povinnými subjekty, které mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou: • • • •
státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti
• žádat může každá FO a PO • Informací se pro účely tohoto zákona rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. • Povinné subjekty poskytují informace žadateli na základě žádosti nebo zveřejněním • Je-li požadovaná informace v souladu s právními předpisy (zákon o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) označena za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup, povinný subjekt ji neposkytne • Pokud je požadovaná informace obchodním tajemnstvím, povinný subjekt ji neposkytne 224
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.42 Svoboda projevu a právo na informace v ČR • Žádost o poskytnutí informace se podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací • ÚS často řeší konflikt dvou základních práv, svůj standartní postup v takovéto situaci popisuje např. tak, že „//při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla neodůvodněně dána přednost před druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4/4 Listiny, když ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikaci šetřily postatu a smysl základních práv.//“ • poměrně rozsáhlá je i judikatura ES pro lidská práva v oblasti svobody projevu, je obsažena v čl.10 Úmluvy → v souvislosti se svobodou přijímat informace vyplývá z judikatury Soudu mimo jiné i to, že povinností státu je zdržet se vytváření překážek v přístupu k informacím, na druhé straně má ale stát i určitý pozitivní závazek, tj. informovat obyvatelstvo o otázkách veřejného zájmu
Mezinárodněprávní úprava • Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - čl. 10 1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. 2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. • Mezinárodní pakt o občanských a politických právech - čl. 19 1. Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky. 2. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby. 3. Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná: • k respektování práv nebo pověsti jiných; • k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.
Nálezy ÚS • I.ÚS 367/03 - Rejžek vs Vondráčková • Ústavní stížnost hudebního kritika Jana Rejžka proti rozhodnutí Nejvyššího soudu = VYHOVĚNO • Nejvyšší soud rozhodl, že se Rejžek musí omluvit Heleně Vondráčkové kvůli svým výrokům, že se Vondráčková udržela na porevoluční hudební scéně jen díky svým kontaktům s mafiány. Rejžek toto rozhodnutí napadl u ÚS, který mu dal za pravdu. Senát ÚS konstatuje, že NS zde chybně zkoumal pravdivost výroku a nikoli hodnotová hlediska sporu. Došlo zde ke konfliktu práva na osobní ochranu a práva na svobodu projevu, s tím, že jak vrchní, tak i NS tento rozpor špatně vyhodnotily. Veřejně známá osobnost musí s určitými zásahy do svého soukromí počítat. ÚS celé toto „handrkování“ považuje za veřejnou diskusi a je nemyslitelné, aby někdo byl za svou kritiku, tedy za názory v rámci této veřejné diskuse, sankcionován. Navíc veřejně známé osobnosti musejí více snášet kritiku v médiích, protože mají lepší přístup ke sdělovacím prostředkům, aby se bránily. • I.ÚS 517/10 - Komunistická minulost soudců • Ústavní stížnost aktivisty Tomáše Peciny, jenž se dožadoval práva na poskytnutí informace ohledně členství soudců v KSČ = VYHOVĚNO • ÚS zrušil rozhodnutí NSS, které konstatovalo, že by tímto bylo zasaženo do práva ochrany osobnosti soudce. ÚS však v této kauze spatřoval rozpor mezi právem na informace a právě právem na ochranu osobnosti. Dle argumentace ÚS lze právo na informace omezit v případě, že je to ve veřejném zájmu, což však není tento případ. Komunistická minulost soudců může mít i dnes vliv na jejich rozhodování, proto poskytnutí takovýchto informací má svoje opodstatnění a pomáhá k budování právního státu. ÚS dále poukazuje na to, že odepření takovéto informace by snížilo autoritu a důstojnost soudní moci. Soudce, který byl členem KSČ, tedy nedemokratické politické strany, se po pádu režimu dobrovolně a nevyhnutelně vystavil možné veřejné pozornosti a ve vztahu ke své osobě 225
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.43 Petiční právo v ČR i důsledkům veřejného mínění. Dále je ze strany senátu ÚS poukázáno na skutečnost, že tato informace by měla fungovat jako prevence, jež slouží jako prostředek ochrany jednotlivce (v postavení účastníka řízení) k základnímu právu na nezávislého a nestranného soudce = na základě informace o členství soudce v KSČ by pak event. bylo možné podat námitku podjatosti.
Prameny • Listina základních práv a svobod • Ústavní právo a státověda II.díl, část 2. (Václav Pavlíček a kolektiv) str.139-144
Otázka B 43. Petiční právo v ČR • Z latinského slova petitio = žádat, • Dříve náleželo jen úzké skupině lidí, kteří měli možnost pomocí petice oslovit panovníka, v průběhu 19. a 20. století se v mnoha státech stalo ústavně zaručeným právem občanů • V průběhu doby se objevila různě obsáhlá a široká pojetí petičního práva, dnes máme opět zúžené chápání petičního práva především jako specifické varianty svobody projevu a nástroje k prosazení jiných práv a svobod • Jedná se o možnost jedné či více osob (každý má právo, ne jen občan) podat žádost k jednomu z orgánů státní nebo veřejné moci, čímž se jim umožňuje přístup k ovlivňování státních orgánů a k tvorbě státní vůle • Petent = žadatel, tzn. subjekt petičního práva (kdokoliv bez omezení věku, občanství, způsobilosti k právním úkonům)((mmj. právnické osoby veřejného práva nejsou nositeli petičního práva, neboť právě ony jsou adresáty petic a potenciálně i těmi, kdo např. porušují základní práva))
Ústavní vývoj petičního práva v Čechách od roku 1918 • Prozatimní ústava ČSR (Zákon č. 37/1918 Sb. z. a n.) - petiční právo nebylo obsaženo • I.Československá ústava z 29.2.1920 (zákon č. 121/1920 Sb. z. a n.) - petiční právo bylo zakotveno v Hlavě V. - Práva a svobody, jakož i povinnnosti občanské • Odobí Protektorátu Č a M - omezení občanských práv, Židé zbavení obč.práv • Ústava 9.května 1948 (zákon č. 150/1948 Sb.) - zakotveno v Kapitole I. - Práva a povinnosti občanů • Ústava Československé socialistické republiky 11.7.1960 (zákon č. 100/1960 Sb.) • V čl. 29 bylo zakotveno právo obracet se na zastupitelské sbory a jiné státní orgány s podněty a stížnostmi. Oproti dnešnímu pojetí petice ale bylo možné podat podnět i v soukromé věci. Provedeno vládní vyhláškou č. 150/1958 Ú.l. (zrušena až 1.1.2006) • ÚZ 100/1960 byl, i po pádu komunistického režimu, od 23.dubna 1990 až do rozpadu federace 1. ledna 1993 ústavou České a Slovenské Federativní Republiky - petiční právo bylo zakotveno prostřednictvím LZPaS viz dále • Listina základní práv a svobod - přijata 9.1.1991, ú.z., kterým se uvozuje LZPaS (23/1991) • Hlava druhá - Základní lidská práva a svobody • Oddíl druhý - politická práva • Čl. 18 • (1) Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu((smyslem petice je sledovat zájmy obecného blaha a uspokojení jiných skupinových zájmů = omezení předmětu petice)) má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy((státní orgány a orgány územní samosprávy jsou adresáty petice → jsou to orgány, které jsou v rámci svých kompetencí vybaveny rozhodovacími pravomocemi, adresáty mohou být pouze PO veřejného práva)) s žádostmi, návrhy a stížnostmi. • (2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu.((zákaz jakéhokoliv zásahu do rozhodovací činnosti soudu)) • (3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou. • Další články LZPaS týkající se petičního práva = ústavodárce připustil zákonem omezenípráva petičního • Hlava šestá - Ustanovení společná • čl. 44 Zákon může...omezit; příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst.1 až 3, pokud souvisí s výkonem služby. 226
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.43 Petiční právo v ČR • Ústava ČR z 16.12.1992 (1/1993) - ústavní právo je zakotveno prostřednictvím LZPaS, která je součástí ústavního pořádku (č.2/1993Sb., o vyhlášení LZPaS jako součástiústavního pořádku ČR) • → Petiční právo je bezprostředně vymahatelné, ale zákonnou regulaci provádí Zákon o právu petičním
Zákonná úprava v ČR • V ČR je petiční právo jedním z ústavně zaručených práv občanů, patří do skupiny práv politických • Součástí ústavního pořádku ČR je prostřednictvím Listiny základních práv a svobod, která byla po vzniku ČR znovu vyhlášená usnesením předsednictva ČNR dne 16.12.1992 a publikována ve Sbírce zákonů ČR jako z.č.2/1993 (ve znění z.č.162/1998 Sb.) • Na čl. 18 Listiny navazuje → zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pfuk:ustavko:zakonpeticni (jeden z tzv. politických zákonů) , který blíže stanovuje podmínky výkonu petičního práva • Tento zákon byl vydán před přijetím Listiny, tudíž je třeba ho vykládat v souladu s Listinou - podle čl. 42(3) LZPS se tedy pojem „občan“ v tomto zákonu vykládá jako každý člověk, tedy platí i pro cizince (zdroj: Suchánek, seminář) • Jsou jím upraveny i ty petice, které mohou vzejít ze shromáždění (z.č. 84/1990) • Byl vyhlášen 29.3.1990 a tímto dnem také nabyl účinnosti
Petiční právo v jednacích řádech komor Parlamentu ČR • Postup pro projednání petice adresované jedné z komor Parlamentu ČR je v případě Senátu i Poslanecké sněmovny téměř totožný • Petice je doručena orgánu komory, který má pravomoc vyřizovat petice, ten posoudí splnění náležitostí petice (viz níže) a rozhodne o dalším postupu • Dále může dojít k projednání petice na zasedání komory aj.
Zákon 107/1999 Sb. o jednacím řádu Senátu ČÁST DVACÁTÁ - Petice a jiná podání občanů • § 142 Petice • (1) Petice adresované Senátu, jeho orgánům a funkcionářům se doručí výboru, kterému přísluší vyřizování peticí. Ten posoudí, zda podání splňuje náležitosti stanovené zvláštním zákonem. ((Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním)) Nepřísluší-li vyřízení petice výboru podle věty prvé, postoupí tento výbor její stejnopis orgánu Senátu, kterému vyřízení petice věcně náleží. • (2) Věcně příslušný orgán Senátu rozhodne, zda vyslechne pisatele petice nebo toho, kdo zastupuje členy petičního výboru, ((§ 3 zákona č. 85/1990 Sb.)) a zda o obsahu petice uvědomí příslušného člena vlády, popřípadě vedoucího jiného správního úřadu nebo představitele územní samosprávy. • (3) Po provedeném šetření věcně příslušný orgán Senátu vyrozumí toho, kdo petici podal. V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsobu jejího vyřízení. Stejnopis odpovědi předá výboru, kterému přísluší vyřizování peticí. • (4) O přijatých peticích, jejich obsahu a způsobu vyřízení předkládá výbor uvedený v odstavci 1 větě prvé Senátu zprávy. Ve zprávě zejména uvede, kdo petice podal, kdy byly doručeny, čeho se týkaly a jak, kdy a kým byly projednány a vyřízeny. Nestanoví-li Senát jinak, předloží tento výbor takovou zprávu nejpozději do 15. února za předchozí kalendářní rok. • (5) Zprávu o obsahu a způsobu vyřizování, popřípadě vyřízení peticí si může Senát vyžádat od výboru uvedeného v odstavci 1 větě prvé kdykoli. • § 142a • (1) Je-li petice podepsána nejméně 10 000 osobami, zařadí se po provedeném šetření věcně příslušného orgánu Senátu její projednání na pořad nejbližší schůze Senátu. • (2) Ten, kdo zastupuje členy petičního výboru, má přístup do jednacího sálu a právo vystoupit v rozpravě k projednávané petici. • (3) Petice je podle povahy věci vyřízena Senátem nebo věcně příslušným orgánem Senátu po jejím projednání Senátem. • § 143 Jiná podání občanů • Podání, která nejsou peticemi, předá výbor, kterému přísluší vyřizování peticí, věcně příslušným výborům nebo komisím a nebo je postoupí příslušným úřadům nebo institucím. Pisatele o vyřízení nebo postoupení vždy vyrozumí. 227
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.43 Petiční právo v ČR
Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny 90/1995 Sb. • V tomto zákoně je upravena účast na jednání Sněmovny a jejích orgánů a postup při projednávání petice adresované Poslanecké sněmovně ČR • Část druhá, Poslanci, Účast na jednání Sněmovny a jejích orgánů • §10 (2) Delegace vyslaná shromážděním k předání petice 3) do budovy Sněmovny nebo tam, kde Sněmovna a její orgány jednají, může mít nejvýše pět členů • Část sedmnáctá,Petice a jiná podání občanů • § 113 Petice • (1) Petice adresované Sněmovně, jejím orgánům a funkcionářům se doručí petičnímu výboru. Ten posoudí, zda podání splňuje náležitosti stanovené petičním zákonem. ((Zákon č. 85/1990 Sb. )) Nepřísluší-li vyřízení petice petičnímu výboru, postoupí petiční výbor její stejnopis orgánu Sněmovny, kterému vyřízení petice věcně náleží. • (2) Věcně příslušný orgán Sněmovny rozhodne, zda vyslechne pisatele petice nebo toho, kdo zastupuje členy petičního výboru, a zda o obsahu petice uvědomí příslušného člena vlády, popřípadě vedoucího jiného správního úřadu nebo představitele územní samosprávy. • (3) Po provedeném šetření věcně příslušný orgán Sněmovny vyrozumí toho, kdo petici podal. V odpovědi uvede stanovisko k obsahu petice a způsobu jejího vyřízení. Stejnopis odpovědi předá petičnímu výboru. • (4) O přijatých peticích, jejich obsahu a způsobu vyřízení předkládá petiční výbor Sněmovně zprávy. Ve zprávě zejména uvede, kdo petice podal, kdy byly doručeny, čeho se týkaly a jak, kdy a kým byly projednány a vyřízeny. Nestanoví-li Sněmovna jinak, předloží výbor takovou zprávu nejpozději do 15. srpna za první pololetí běžného roku a do 15. února za druhé pololetí předchozího kalendářního roku. • (5) Zprávu o obsahu a způsobu vyřizování, popřípadě vyřízení peticí si může Sněmovna vyžádat od petičního výboru kdykoli. • § 114 Jiná podání občanů • Podání, která nejsou peticemi, předá petiční výbor Kanceláři sněmovny, která je předloží věcně příslušným výborům nebo komisím anebo je postoupí příslušným úřadům nebo institucím. Pisatele o vyřízení nebo postoupení vždy vyrozumí.
Petiční právo v Evropské unii • Petiční právo je jedním z práv občana Evropské unie a je zaručeno v Listině základních práv Evropské unie (2007/C 303/01) jako petiční právo k Evropskému parlamentu. Jeho zakotvení najdeme v Hlavě V, která se týká občanských práv, a konkrétně v článku 44 tohoto dokumentu. • Čl.44 • Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má petiční právo k Evropskému parlamentu. • Původně byla tato listina plánována jako součást odmítnuté Smlouvě o Ústavě pro Evropu, ale nakonec byla uvedena současně s Lisabonskou smlouvou. Výjimku z úplné platnosti Listiny základních práv EU si vyjednala Velká Británie, Polsko (jejich protokoly o uplatnění LZP EU na jejic území jsou již součástí primárního práva EU) a také Česká republika. K dojednání výjimky došlo díky zákorku prezidenta Klause, který ho „vyměnil“ za ratifikaci Lisabonské smlouvy na podzim 2009. Důvodem vyjímky je ohrožení Benešových dekretů. Protokol o uplatňování LZP EU v České republice je však zatím jen Přílohou I Závěrů Evropské rady, tzn. není součástí primárního práva. „Český protokol“ se nejspíše připojí ke Smlouvě o fungování EU a ke Smlouvě o EU v okamžiku uzavření příští přístupové smlouvy (Chorvatsko 2012/2013). Do té doby je dle některých odborníků LZP EU v ČR platná v plném rozsahu...ale bůhví 8-O Dále pak můžeme nalézt jeho úpravu v: • Smlouva o EU 92/C191/01 tzn. konsolidované znění smlouvy o založení evropského společenství – • Čl. 21 (bývalý článek 8d) každý občan evropské unie má petiční právo k evropskému parlamentu v souladu s článkem 194 (bývalým článkem 138d) • Čl. 194 (bývalý článek 138d) • Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v některém členském státě má právo předložit samostatně či společně s dalšími občany nebo osobami petici Evropskému parlamentu ve věci, která spadá do oblasti činností Společenství a která se jich přímo dotýká.
Petice • S peticí se může na orgány státu nebo územní samosprávy obrátit buď jednotlivý občan nebo mohou občané sestavit petiční výbor a vybrat jednu osobu starší 18 let, která je bude zastupovat ve styku s orgány. 228
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.43 Petiční právo v ČR • Petiční výbor není samostatnou právnickou osobou, jeho vznik není pro naplnění účelu petice nutný a také se nemusí nikde hlásit. Petiční výbor je pouze organizační složkou. • Petice slouží orgánům státu (územní samosprávy) k tomu, aby se seznámily s tím, co občané chtějí, jaké je veřejné mínění. Státní orgány nebo orgány územní samosprávy jsou povinny petici přijmout, posoudit její obsah a písemně na ni do 30 dnů odpovědět. Nevzniká jim povinnost se textem petice „řídit”. • Občané mají právo shromažďovat pod petici podpisy na podpisové archy – tedy vyzývat občany, aby petici svým podpisem podpořili. Nesmí ovšem zvolit způsob, který by odporoval zákonu (např. vydírání). Za tímto účelem mohou být petice a podpisové archy vystaveny na místech přístupných veřejnosti. K tomu není třeba povolení státního orgánu. • Sběr podpisů je možný pouze fyzicky na podpisové archy, nelze sbírat podpisy prostřednictvím emailu nebo jiných komunikačních prostředků. (odlišná pravidla jsou stanovena pro elektronickou petici, ktrá používá systém elektronických podpsiů) • Právnické osoby a petice = zákon nestanoví, za jakých podmíneka a jakým způsobem, může právnická osoba podpořit petici nebo podat petici, předpokládá se však, že jejími základními identifikačními údaji jsou název nebo obchodní firma, adresa sídla, identifikační číslo, jméno, příjmení a funkce toho, kdo je oprávněn jménem PO jednat)
Náležitosti petice a podpisových archů dle zákonů ČR Co petice musí obsahovat: 1. Požadavek (žádost, návrh, stížnost, prosba, podání, podnět – „text petice”) 2. Informace o tom, kdo petici sestavil • a) Petiční výbor - jména, příjmení a bydliště všech členů výboru a jméno, příjmení a bydliště toho, kdo je oprávněn členy výboru v této věci zastupovat • b) Jednotlivec - jméno, příjmení a bydliště • c) Nevládní organizace - název, sídlo, IČO a jméno, příjmení a bydliště osoby oprávněné jednat za organizaci jednat Co by petice měla obsahovat: 1. Adresáta petice, (není nutné, petice bude posléze předána adresátovi) 2. Datum sestavení petice (jeho absence však není důvodem k pomíjení petice adresátem jako neplatné) Co petice nesmí obsahovat: • Výzvy podle § 1 odst. 3 a 4 zákona o právu petičním • (3) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. • (4) Petice nesmí vyzývat k porušování ústavy a zákonů, popírání nebo omezování osobních, politických nebo jiných práv občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů, anebo k násilí nebo hrubé neslušnosti. Co musí podpisové archy obsahovat 1. Jméno, příjmení a bydliště podepisujícího se občana a jeho podpis 2. Pokud není součástí petičního archu text petice pak: 1. Označení, ze kterého je zřejmé, jaká petice má být podpisy podpořena musí být umožněno se s textem petice seznámit 2. Jméno, příjmení a bydliště toho, kdo petici sestavil, nebo jméno, příjmení a bydliště toho, kdo je oprávněn členy petičního výboru v této věci zastupovat nebo jméno, příjmení a bydliště osoby oprávněné jednat za o.s., které petici sestavilo Co mohou podpisové archy obsahovat: 1. Text petice
Petiční právo a ochrana osobních údajů Vzhledem k tomu, že při výkonu práva petičního je zacházeno s osobními údaji (jméno, příjmení a adresa signatářů petice), je nutno v souvislosti s peticemi upozornit na vztah zákona o právu petičním a zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Obecně lze řící, že zákon o právu petičním je v poměru k zákonu č. 101/2000 Sb. zákonem zvláštním. Ten, kdo podpisy pod petici sbírá, resp. ten, kdo je předává úřadu,je povinen: • Dodržovat povinnosti v zákoně o ochraně osobních údajů stanovené. • Shromažďovat a zpracovávat osobní údaje pouze v souladu se stanoveným účelem tj. výkonem práva petičního - a v rozsahu nezbytném pro jeho naplnění. • Shromažďovat pouze osobní údaje odpovídající stanovenému účelu • Uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování, 229
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.43 Petiční právo v ČR Není přípustné předávání získaných osobních údajů jiným osobám a subjektům než správnímu orgánu, jemuž je petice určena, využívat tyto údaje bez souhlasu signatářů k jiným účelům. Totéž platí i pro správní orgán, jemuž byly tyto osobní údaje svěřeny jako součást petice.
Nálezy ÚS k problematice petičního práva • I.ÚS 21/1994 ze dne 23.6.1994 Institut petice • „výtah z NÚS“: Nečinnost příslušného státního orgánu při projednávání petice nelze považovat za zásah do základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy. Zdůvodnění - LZPaS zaručuje pouze právo na podání petice, „nezakládá konkrétní záruky kladného či záporného meritorního vyřízení„ věci, dokonce ani reakce příslušného orgánu. Subjektivní právo na “vyřízení„ petice není ústavně založeno a z práva podat petici neplyne subjektivní právo na to, aby petici bylo obsahově vyhověno.““((I.ÚS 21/1994)) • O něco později však ÚS uvádí, že „petice je zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu, který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat“ (viz nález níže) • II.ÚS 20/1998 ze dne 23.4.1998 Petiční právo a jeho meze • „výtah z NÚS“: Navrhovatel ústavní stížnosti se domáhá ochrany svého základního práva na podání stížnosti jako petice a také na to, aby nebyl potrestán za využití tohoto práva (pokuta 10000 Kč od Městského soudu v Brně za TČ křivého nařčení z přijetí úplatku policejním inspektorem). ÚS konstatoval, že se zde jedná o střet dvou základních lidských práv a to ochrana dobré pověsti, cti a jména pol. inspektora vs. petiční právo navrhovatele. Pokud je však petiční právo zneužito v rozporu s Listinou nebo zákonem, což je případ, kdy byl někdo křivě nařčen ze spáchání trestného činu, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené základní právo (přirozeně za podmínky, že to bylo soudy spolehlivě zjištěno). Ú.stížnost byla domítnuta jako zjevně neodpodstatněná.
Zvláštní případy užití a úprava petičního práva • Zákonodárce, zde použil termín petice, ale stanovil podmínky, za nichž je lze provádět odlišně, než jak uvádí Zákon o právu petičním • V porovnání s ústavním petičním právem se jedná o rozídlné insituty, mají odlišný účel a smysl • Např.: • V zákonech o volbách v souvislosti s kandidátkami nezávislých kanidátů • Příklad: volby do Senátu: k náležitostem přihlášek k registraci nezávislých kanidátů patří petice podpourjící kandidaturu, jež musí být podepsána alespoň 1000 oprávněných voličů z volebního obvodu(jméno, příjmení, místo trvalého pobytu, rodné číslo-další údaj o subjektu požadovaný zákonem); subjektem/podavatelem volební petice již nemůže být kdokoliv (viz požadavky na signatáře) • V zákonu o sdružování v politických stranách a v politických hnutích - pokud jde o jejich zakládání • U těchto dokumentů („volebních a zakládacích petic“) je rozdíl: ve značně zúženém pojetí subjektů (konkr. voliči); relavantnosti podání, pouze pokud na podporu návrhu vystoupí zákonem stanovený minimální počet osob; další údaj o subjektech (r.č.) • Tento druh zvláštních petic vyvolává i odlišné účinky: např. jejich nepředložení brání realizaci pasivního volebního práva (kandidáti) nebo práva občanů zakládat politické strany a politická hnutí ((celý odstavec: z učebnice Ústavní právo a státověda, II.díl, část druhá, str.148))
Prameny • • • • • • •
Komentář k Ústavě a Listině, 2. rozšířené vydání, 2009, 2/2, str. 1123-1127 učebnice Ústavní právo a státověda, díl II., část druhá, str.145-149 85/1990 Sb. zákon o právu petičním Zákon o sdružování občanů, zákon o právu shromažďovacím, zákon o právu petičním s komentářem, ASPI, str. 115-136 2/1993 Sb. usnesení o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR 2007/C 303/01 Listina základních práv EU 92/C191/01 Smlouva o EU tzn. konsolidované znění smlouva o založení evropského společenství • zákony z Codexis academia
• • • •
→ http://www.eps.cz/cz2208808pp/pravni-poradna/ → http://www.kscm.cz/obcanska-poradna/informacni-materialy/40735 → http://www.iips.cz/data/files//Centrum LP/papers/VyjimkaEU.pdf → http://www.ustavprava.cz/cz/sekce/casopis-pravo-archiv-casopisu-rok-2010-c1-2010-lisse-listina-eu-123 230
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.44 Shromažďovací právo v ČR • • • • • • • • •
ústava ČR → http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html ústava 1920 → http://www.psp.cz/docs/texts/constitution1920.html ústava 1948 → http://www.psp.cz/docs/texts/constitution1948.html ústava 1960 → http://www.psp.cz/docs/texts/constitution1960.html ústavní zákon 1968 → http://www.psp.cz/docs/texts/constitution1968.html prozatimní ústava ČSR 1918 → http://www.psp.cz/docs/texts/constitution1918.html → I. ÚS 21/1994 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:i-us-21-1994 → II. ÚS 20/1998 http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:ii-us-20-1998 učebnice Ústavní právo a státověda, díl II., část druhá, str.145-149
Otázka B 44. Shromažďovací právo v ČR Obecná charakteristika Politické právo Společným znakem politických práv umožnit účast na správě věcí veřejných Spjato s demokratickým, právním státem Nezbytný předpoklad svobodného života jedince ve společnosti Shromažďování předpokládá přítomnost skupiny osob v daném okamžiku na daném místě Souvisí se svobodou projevu - vyjadřování názorů, protesty apod. Svým charakterem spíše právo (ústavodárce omezil možnosti orgánů veřejné moci bránit v realizaci práva) Subjektem každá fyzická osoba Pojmově z realizace jako práva osobního vyloučeny právnické osoby (ale iniciátory shromáždění mohou být i orgány spolků, politických stran atd.) • Ústavně chráněna jsou pouze pokojná shromáždění • • • • • • • • •
• To zejména znamená „neozbrojená a neohrožující hodnoty vymezené čl. 19 odst. 2 LZPS“((Klíma K.: op.cit. str. 1129)) • „Za pokojné však bude považováno i takové shromáždění, které může myšlenkami a požadavky jeho účastníků ostatní jednotlivce znepokojovat či pohoršovat a jím prezentované požadavky mohou být z pohleu celé společnosti menšinové.“((Klíma K.: op.cit. str. 1129)) • Zákaz podmiňovat konání shromáždění na veřejném místě povolením orgánu veřejné správy • Z toho plyne, že se shromáždění pouze ohlašuje a správní orgán má jen pravomoc shromáždění zakázat, pokud vybočí z rámce práva pokojně se shromažďovat, garantovaného listinou • Pokud by se shromáždění musela povolovat, pak by hrozilo, že správní orgán povolení nevydá (ale ani shromáždění nezakáže) a tím nečinností znemožní výkon tohoto práva - např. pokud by se mělo konat shromáždění vyjadřující nedůvěru starostovi.
Právní úprava • Listina základních práv a svobod - čl. 19 a čl. 44 • Součást práv politických • Čl 19: • (1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. • (2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. • Čl. 44 stanovuje možnost omezení práva shromažďovacího vybraným skupinám obyvatel • → zákon o právu shromažďovacím - 84/1990 Sb. http://www.ius-wiki.eu/ustavni-pravo:pfuk:ustavko:zakonshromazdovaci • Prováděcí předpis k ústavní úpravě • Působnost mohou vykonávat obecní úřady, pověřené obecní úřady, krajské úřady nebo Ministerstvo vnitra (§ 2a) • V Praze je to magistrát (zákon č. 131/200, o hlavním městě Praze), nikoliv radnice městské části. • Zákon upravuje podmínky svolání shromáždění a stanoví oprávnění a povinnosti svolatele (§ 3) • Občan starší 18 let - pozor! tento zákon byl přijat před LZPS, musí se tedy vykládat v souladu s ní. Podle čl. 42(3) LZPS se pojem „občan“ v tomto zákonu vykládá jako každý člověk, tedy platí i pro cizince (zdroj: Suchánek, seminář) 231
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.44 Shromažďovací právo v ČR • PO se sídlem na území ČR • Skupina osob • Účastníci povinnost zdržet se všeho, co by mohlo narušit pokojný průběh shromáždění, dbát pokynů svolatele a pořadatelů, zákaz mít u sebe střelné zbraně nebo výbušniny, po skončení povinnost se rozejít • V případě zásahu policie platí zákaz účastníků bránit své identifikaci (§ 7) • Až na výjimky (§ 4 odst. 1) musí být shromáždění předem (ne dříve než 6 měsíců před konáním) písemně oznamována příslušnému úřadu • • • •
→ ten smí s ohledem na místní podmínky nebo veřejný zájem navrhnout jinou dobu či místo (§ 8) Uložit dřívější ukončení (§ 9) Zakázat (§ 10-11) Rozpustit (§ 12)
• Proti rozhodnutí o zákazu nebo rozpuštění se lze bránit u soudu (správní soudnictví) • Porušení stanovených pravidel = přestupek (může být uložena pokuta) • Složité situace → vznik zásad judikatury obecných soudů - uplatňují se při rozhodování sporných věcí, například: • • • •
Pravidlo, že neoznámení shromáždění samo o sobě nezakládá důvod k jeho rozpuštění Zákaz či rozpuštění shromáždění by měly nastupovat až tam, kde selhaly mírnější prostředky Zákonným důvodem k rozpuštění shromáždění nemůže být skutečnost, že je jeho průběh narušován protidemonstrací Povinnost státu zajistit ochranu řádně konaného shromáždění a jeho účastníků před těmi, kdo by průběh chtěli narušit
Zásahy do výkonu práva shromažďovacího • Shromažďovací právo lze omezit a to způsobem přímo dle č. 19 LZPS a dále dle čl. 44 LZPS • Možná omezení: • Zákonem v případech shromáždění na veřejných místech • Např. není možné uspořádat shromáždění v okolí místa kde sídlí nebo jednají zákonodárné sbory (§ 1 zákona shromažďovacího) nebo ústavní soud (§ 25 ZÚS) • Takovéto shromáždění se formálně nezakazuje, protože ho není možné uspořádat už ze zákona • Jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu • Zákon shromažďovací vymezuje možnosti zakázání shromáždění v § 10 • Shromáždění lze zakázat pokud má jeho ohlášený účel směřovat k popírání a omezování osobních, politických a jiných práv občanů, k doupouštění se násilí nebo k jinému porušování zákonů (přesné formulace viz příslušný §) • Zákon hovoří o ohlášeném účelu, judikatura však došla k tomu, že je možné shromáždění zakázat i když se ohlášený účel liší od domnělého skutečného, přičemž ohlášený je v pořádku a domnělý skutečný by již důvodem pro zakázání byl - v takovém případě však důkazní břemeno leží na správním orgánu (viz rozsudek NSS č.j. 8 As 51/2007-67) • Dále lze zakázat shromáždění na místech, která jsou pro konání nevhodná, nebo na kterých už shromáždění probíhá • V takových případech má ale úřad možnost navrhnout jiné místo, kde by se shromáždění mohlo konat (§ 8) • Pokud svolavatel návrh přijme, nelze mu již shromáždění zakázat s tím, že nové místo je nevhodné, nebo se tam shromažďuje někdo jiný • V případě krize lze za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu na nezbytně nutnou dobu v nezbytně nutném rozsahu omezit právo pokojně se shromažďovat ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací • § 5 zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon • Zákon neurčuje, kdo a jakým aktem může toto právo omezit, ze systematiky ale vyplývá, že tímto orgánem je vláda (je tak označena příslušná sekce krizového zákona). • Článek 44 LZPS omezuje právo shromažďovací • Příslušníkům bezpečnostních zdrojů a ozbrojených sil může být zákonem omezeno právo shromažďovací, pokud souvisí s výkonem služby • Omezení se týká příslušníků Policie ČR, Armády ČR, Vězeňské a Justiční stráže a zřejmě i BIS ČR((Pavlíček V. (2002): op.cit. str. 347)) 232
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.44 Shromažďovací právo v ČR • Právo shromažďovací tedy nelze omezit paušálně, ale pouze v nezbytných případech, kdy by mohlo kolidovat s řádným výkonem služby.((Klíma K.: op.cit. str. 1129)) • Např. vojákům je zakázáno ve vojenských objektech pořádat politická shromáždění ani provádět politickou agitaci (§ 44 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání)
Porušení předpisů o právu shromažďovacím • Samotný zákon o právu shromažďovacím stanovuje náspedující přestupky (§ 14): • Pro pořadatele: • • • •
Svolání shromáždění bez ohlášení Pořádání zakázaného shromáždění Porušení povinnosti vydávat pokyny k zajištění řádného průběhu shromáždění Porušení povinnosti požádat bez zbytečného odkladu o potřebnou pomoc úřad nebo příslušný útvar Policie České republiky a vlastními prostředky vyzvat účastníky k obnovení pokojného průběhu shromáždění, nepodaří-li se svolavateli při narušení pokojného průběhu shromáždění zjednat nápravu.
• Pro účastníky: • Neuposlechnutí pořádkových opatření svolavatele anebo určených pořadatelů shromáždění nebo těmto osobám brání v plnění jejich povinnosti • Neoprávněné ztěžování účastníkům shromáždění přístup na shromáždění nebo bránění v tom • Pokud jako účastník shromáždění má u sebe střelnou zbraň nebo výbušninu anebo jiné předměty, jimiž lze ublížit na zdraví, a lze-li z okolností nebo z jeho chování usuzovat, že mají být užity k násilí nebo pohrůžce násilím • Pokud jako účastník shromáždění má obličej zakrytý způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jeho identifikaci • Neoprávněně vniknutí do shromáždění • Bránění účastníkům ve splnění účelu shromáždění nepřístojným chováním • Bránění účastníkům, aby se pokojně rozešli • Neoprávněně úmyslně zabránění jinému v podstatném rozsahu ve výkonu práva shromažďovacího. • Chráněno i trestním právem • Porušování svobody sdružování a shromažďování - → § 179 tr. zák. http://portal.gov.cz/zakon/40/2009/179 • Výtržnictví - → § 358 tr. zák. http://portal.gov.cz/zakon/40/2009/358 • Neohlášené shromáždění, není možné rozehnat, pokud by nebyl dán důvod k jeho zakázání při jeho řádném ohlášení. • To samé platí, pokud se ohlášený účel shromáždění neshoduje se skutečným
Judikatura • Pl. ÚS 40/95 • Návrh skupiny poslanců na zrušení obecně závazné vyhlášky Městské části Brno – střed = VYHOVĚNO • Vyhláška zakazovala na Náměstí Svobody pořádat mj. i „hlučná shromáždění”, na náměstí bylo možné pořádat kulturní a politické akce pouze výjimečně a to se souhlasem MČ Brno-Střed. Pokud by nějaká akce, jež by se měla na náměstí konat, odporovala této vyhlášce, byl by MČ nabídnut náhradní prostor pro její realizaci. • Dle navrhovatele byla tato vyhláška v rozporu s čl. 19 Listiny i v rozporu se zákonem o právu shromažďovacím, předem vylučuje konání shromáždění na určitém veřejném prostranství. Pouze se snaží vyvolat dojem, že postihuje jen hlučná shromáždění. Navíc, v čl. 19(2) Listiny se také uvádí, že shromáždění nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy, což vyhláška také porušuje. Ze strany pořadatelů je pouze nutné shromáždění předem oznámit. Omezit shromažďovací právo je možné pouze zákonem. • ÚS nejprve zkoumal, zda může zastupitelstvo městské části vůbec obecně závaznou vyhlášku vydat (zda tuto možnost nemá, v tomto případě, pouze magistrát). Zde došel k názoru, že ano, jelikož v čl. 104 Ústavy se hovoří o zastupitelstvech obecně. Jako velký formální nedostatek ale vidí skutečnost, že tento pr. předpis, které zastupitelstvo vydalo jako samosprávný orgán, je podepsán pouze starostou a nikým jiným, což je v rozporu se zákonem o obcích. • ÚS se přímo neztotožnil s argumentací navrhovatelů, ale vyhlášku nakonec zrušil. Není totiž terminologicky přesná a srozumitelná – narušuje právní jistotu v tom smyslu, že zatímco v článku 1 vymezuje jakási obecná pravidla pro zamýšlené zklidnění centra města, v odst. 4 téhož článku prakticky normativní hodnotu předešlých ustanovení ruší, když stanoví, že orgány města či městské části mohou individuálním správním rozhodnutím určit i jinak. ÚS dále konstatoval, že samospráva nemůže a priori rozhodnout, které akce se (ne)budou realizovat. Orgán obce 233
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.45 Sdružovací právo v ČR v přenesené (nikoli samosprávní) působnosti může pouze individuálním pr. aktem v zákonem taxativně určených případech nějaké konkrétní plánované shromáždění zakázat. • Rozsudek NSS sp. zn. 2 As 17/2008-77 • Právo shromažďovací není vázano na povolení • Možnost zákazu shromáždění je nutné vykládat restriktivně • I zakázaní shromáždění není možné rozehnat, pokud by k tomu nezavdalo příčinu a zákrok by byl nepřiměřený • Rozsudek NSS sp. zn. 8 As 51/2007-67 • Zákaz shromáždění nelze odůvodnit pouze odkazem na osobu svolavatele, i kdyby se jednalo o extremisty - nelze vyloučit, že se sejdou pokojně • Pokud se však k tomu přidají další okolnosti, např. datum (výročí křišťálové noci), místo (blízkost synagog) apod, může důvod pro zákaz být dán. • Ohlášený účel shromážděnů může zastírat skutečný, v tom případě ale má správní orgán důkazní břemeno a musí toto prokázat. • Pokud toto neprokáže, musí to zohlednit při přípravě na to, být schopen shromáždění rozpustit, pokud naplní předpokládaný skutečný účel.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 10 Svoboda projevu 1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem. 2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. čl. 11 Svoboda shromažďování a sdružování 1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružování se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich. 2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon, a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.
Evropský soud pro lidská práva • Přesvědčení, že svoboda shromažďování a právo jejím prostřednictvím vyjádřit názory patří k hodnotám demokratické společnosti • Čl. 11 Úmluvy - interpretací vznik standardních postupů a závěrů • Propojení čl. 11 (svoboda shromažďovací a sdružovací) s čl. 10 (svoboda projevu) • Mezinárodně právně chráněna pouze pokojná shromáždění, limity zde uvedené jsou vyčerpávající • Případné zasahování musí odpovídat společenské potřebě a legitimnímu cíli • Stát se pokud možno má zdržet jakýchkoli zásahů • Účastníci nesmí pocítit ani případné důsledky účasti
Prameny • KLÍMA, Karel, et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 1441 s. ISBN 978-80-7380-140-3. • PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda : II. díl, Ústavní právo České republiky, část 2. Praha : Linde Praha, 2004. 241 s. ISBN 80-7201-472-2, str. 126, 149-153. • PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústava a ústavní řád České republiky : Komentář. 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání. Praha : Linde Praha, 2002. 1164 s. ISBN 80-7201-391-2. • Česká republika. Listina základních práv a svobod. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, roč. 1993, částka 1, usnesení předsednictva České národní rady č. 2, s. 17-23. Dostupný také z WWW: ¡http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/ViewFile.aspx?type=z&id=22426¿. ISSN 1211-1244. • zákon o právu shromažďovacím - 84/1990 Sb. • Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod • Pl.ÚS 40/95 - 123/1996 Sb. 234
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.45 Sdružovací právo v ČR
Otázka B 45. Sdružovací právo v ČR Právní úprava • Listina základních práv a svobod - ústavní zákon č. 2/1993 Sb. • zákon o sdružování občanů - č. 83/1990 Sb. (Antoš - „bude zrušen a sdružovací právo bude upraveno novým občanským zákoníkem“) • zákon o sdružování v politických stranách a politických hnutích - č. 424/1991 Sb. • zákon o sdružování v církvích a náboženských společnostech - č. 3/2002 Sb.
Ústavní východiska • čl. 20 LZPS 1. Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. ( → stát garantuje vytváření a existenci jak nefomálních spojení jednotlivců, tak i takových sdružení, kterým zákon za splnění určitých podmínek zaručuje zvláštní postavení, jež souvisí s tím, že je jim přiznávána právní subjektivita). Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. 2. Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. 3. Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo ochranu práv a svobod druhých. 4. Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. • čl. 16 odst.1 LZPS - sdružování za účelem projevovat společně s jinými své náboženství nebo víru • čl. 25 odst.1 LZPS - národnostní sdružení • čl. 27 LZPS - sdružování na ochranu hospodářských a sociálních zájmů
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 11 Svoboda shromažďování a sdružování 1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružování se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich, 2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezená kromě těch, která stanoví zákon, a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech čl.22 1. Každý má právo na svobodu sdružovat se s jinými, i právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim. 2. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován; výjimkou jsou omezení, jež jsou stanovena zákonem a jež jsou nutná v demokratické společnosti v zájmu národní nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Nic v tomto článku nebrání omezit zákonem výkon tohoto práva příslušníkům ozbrojených sil a policie. 3. Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Úmluvy Mezinárodní Organizace práce z roku 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, aby přijaly zákonodárná opatření, jež by prejudikovala záruky stanovené v tomto Paktu nebo aplikovala právo takovým způsobem, jenž by tyto záruky prejudikoval.
Sdružovací právo • právo sdružovací (spolčovací) má na území ČR dávné tradice, základem se stal zákon z roku 1867 č. 134 ř.z., o právu spolkovém • ústavní listina 1920 jej obsahuje v § 113 „Svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se shromažďovati a tvořiti spolky jsou zabezpečeny“ • v systematice Listiny je zařazeno v Hlavě druhé Lidská práva a základní svobody oddíl druhý Politická práva 235
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.45 Sdružovací právo v ČR • svým obsahem předpokládá právo sdružovat se jednak možnost vytvářet společenská , tj. nestátní sdružení, jako jsou zájmové spolky a organizace, politické strany, církve odbory, podnikatelské svazy aj., ale i vstupovat do již vytvořených a bez překážek z nich i vystupovat • hlavním cílem sdružení je uspokojovat a chránit zájmy svých členů, smysl svého působení nevidí ve vytváření zisku • podmínkou jejich činnosti není vydání povolení, licence apod. ze strany státu, ani neusilují, na rozdíl od politických stran, o získání podílu na výkonu státní moci • pod pojmem sdružení lze v širokém slova smyslu rozumět spojení fyzických a právnických osob, které se dobrovolně na delší dobu sdruží za účelem uskutečnění společného cíle, případně k ochraně svých práv a zájmů, a projevují organizovaně svoji vůli • stát sdružovací právo chrání právními zárukami ve smyslu čl.36 LZPS, a též trestněprávními sankcemi - zejména § 179 TZ Porušování svobody sdružování a shromažďování: 1. Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy omezuje ve výkonu jeho sdružovacího nebo shromažďovacího práva, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. 2. Kdo se v souvislosti se shromážděním, které podléhá oznamovací povinnosti, násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí protiví pořádkovým opatřením svolavatele nebo určených pořadatelů takového shromáždění, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. • subjektem základního práva sdružovat se je v souladu s Listinou každý, tzn. každá FO bez ohledu na věk, pohlaví, občanství aj.
Zákon o sdružování občanů • občané mají právo svobodně se sdružovat a k výkonu tohoto práva není třeba povolení státního orgánu - pozor! tento zákon byl přijat před LZPS, musí se tedy vykládat v souladu s ní. Podle čl. 42(3) LZPS se pojem „občan“ v tomto zákonu vykládá jako každý člověk, tedy platí i pro cizince (zdroj: Suchánek, seminář) • občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové organizace (dále jen „sdružení“) a sdružovat se v nich • sdružení jsou právnickými osobami, do jejich činnosi mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona • nikdo nesmí být nucen ke sdružování, ze sdružení může každý svobodně vystoupit • nikomu nesmí být občansky na újmu, že je členem sdružení • práva a povinnosti sdružení upravují stanovy sdružení • v souladu s cíly své činnosti mají sdružení právo obracet se na státní orgány s peticemi • členy sdružení mohou být i právnické osoby Sdružením ve smyslu zákona o sdružování občanů není: • politické strany a politická hnutí (upraveno v zákoně o sdružování v politických stranách a politických hnutích) • organizace vzniklé k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání • církve a náboženské společnosti (upraveno v zákoně č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech) Nejsou dovolena sdružení: • jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony; • která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony; • ozbrojená nebo s ozbrojenými složkami; za taková se nepovažují sdružení, jejichž členové drží nebo užívají střelné zbraně pro sportovní účely nebo k výkonu práva myslivosti
Registrace a vznik sdružení • sdružení vzniká registrací • návrh na registraci mohou podat nejméně 3 občané, alespoň jeden musí být starší 18 let, k návrhu připojí stanovy, v nichž musí být evedeny: • • • • •
název sdružení sídlo cíl jeho činnosti orgány sdružení, určení funkcionářů oprávněných jednta jménem sdružení zásady hospodaření
• návrh na registraci se podává ministerstvu vnitra ČR • ministerstvo vnitra vede evidenci sdružení
Zánik sdružení • dobrovolným rozpuštěním nebo sloučením s jným sdružením 236
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.45 Sdružovací právo v ČR • pravomocným rozhodnutím ministrestva o jeho rozpuštění
Odborové organizace čl. 27 LZPS • čl.27 LPZS 1. Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. 2. Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. 3. Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých. 4. Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. • čl.27 zaručuje svobodu koaliční, přičemž koalicí se rozumí zejména sdružení buď zaměstnavatelů nebo zaměstnanců, jehož cílem a účelem je formulování a prosazování zájmů při utváření a stanovování pracovních, sociálních nebo hospodářských podmínek • z koaliční svobody se vyvozuje zejména též právo na svobodné kolektivní vyjednávání sociálních partnerů, jakož i právo na použití prostředků pracovního boje, na straně zaměstnanců zejména právo na stávku, na straně zaměstnavatelů zejména právo na výluku • čl. 27/4 - pojmově se stávka chápe jako zastavení či přerušení práce většího počtu zaměstnanců, provedené společně a plánovitě za účelem dosažení určitého cíle • má nátlakovou povahu, tzn.jejím smyslem je vykonávat nátlak na zaměstnavatele nebo na veřejnou správu k vynucení určitého požadavku • podle toho se pak rozlišují stávky jako prostředek uskutečňování svobody koaliční a stávky ostatní, zejména politické • stávka jako prostředek pracovního boje vykonává vždy nátlak na zaměstnavatele, na nichž má přerušení práce vynutit určitý hospodářský nebo sociální požadavek • naproti tomu jiná stávka, zejména politická, vykonává nátlak na veřejnost a na veřejnou správu , přičemž její cíle jsou zpravidla politické, kdy zastavením práce má být. např. omezeno uspokojování určitých důležitých potřeb obyvatelstva a tím i vynucováno určité rozhodnutí příslušného orgánu • odborová organizace a organizace zaměstnavatelů se stává právnickou osobou dnem následujícím poté, kdy ministerstvu vnitra byl doručen návrh na její evidenci • právo odborově se organizovat je upraveno též v: • Úmluva mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat (č. 489/1990 Sb.) • čl. 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech
Sdružování v církvích a náboženských společnostech zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) • každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání • nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti • nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání • církví a náboženskou společností se rozumí dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby • církve a náboženská společnost vzniká dobrovolným sdružováním fyzických osob a svébytně rozhoduje o věcech spojených s vyznáváním víry, o organizaci náboženského společenství a o vytváření k tomu určených institucí Registrace • církev a náboženská společnost se stává právnickou osobou registrací • návrh na registraci se podává ministerstvu kultury, podávají je nejméně 3 fyzické osoby, které dosáhly věku 18 let • návrh na registraci církve a náboženské společnosti musí obsahovat: • základní charakteristiku církve a náboženské společnosti, jejího učení a poslání, • zápis o založení církve a náboženské společnosti na území České republiky, • v originále podpisy nejméně 300 zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v České republice hlásících se k této církvi a náboženské společnosti 237
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.46 Politické strany v právním řádu ČR • základní dokument - název, poslání církve a náboženské společnosti a základní články její víry, sídlo, oraganizační strukturu • ministerstvo kultury vede Rejstřík registrovaných církví a náboženských společností a Rejstřík svazu církví a náboženských společností
Sdružování v politických stranách a politických hnutích • podrobně viz → ot. 46 (na straně 238) • čl. 20/2 LZPS rozlišuje 2 formy politického sdružování - politické strany a politická hnutí, aniž by naznačila, v čem se od sebe liší • důvody, původ a kritéria tohoto rozlišení třeba hledat v zákoně č. 15/1990 Sb., o politických stranách (dnes již neúčinný!!), kde ze zákona bylo za politické hnutí označeno Občanské fórum a Veřejnost proti násilí, tedy sdružení bez individuálních členských vztahů a pevné organizační struktury • rozlišení mezi těmito 2 formami převzala Listina • v platném právu rozlišovací znaky mezi těmito 2 formami nejsou vyjádřeny • právo sdružovat se v politické strany/hnutí, narozdíl od obecně vyjádřeného sdružovacího práva v odst. 1 čl. 20, přísluší jen státním občanů
Srovnání sdružování v politických stranách a v občanských sdruženích • Strany oproti sdružením kandidují ve volbách, ucházejí se o moc • Získávají finanční prostředky od státu (příspěvek na úhradu volebních nákladů - 100 Kč za hlas ve volbách do PS, 30 Kč za hlas ve volbách do EP, příspěvek ze státního rozpočtu České republiky na činnost strany) • Zákon stanovuje, co může být příjmem strany • Kontrola stran ze strany státu - předkládají každoročně do 1. dubna PS výroční finanční zprávu • Členem strany nemůže být osoba mladší 18 let (členem sdružení ano) • Občan může být členem pouze 1 strany (ale může být v kolika je libo sdruženích) • Členy stran mohou být pouze občané (členy sdružení i cizinci)
Prameny • výše uvedené právní předpisy • Ústavní právo a státověda II.díl část 2. s. 153 - 164 • Ústava a ústavní řád ČR, Komentář 2.díl, Práva a svobody, Pavlíček a kol., 2.vydání, s. 201-210 a 234-240
Otázka B 46. Politické strany v právním řádu ČR Právní úprava • • • •
Listina základních práv a svobod – ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Ústava České republiky – ústavní zákon č. 1/1993 SB. zákon o sdružování v politických stranách a politických hnutích - č. 424/1991 Sb. zákony o volbách
Ústavní východiska • Listina – čl. 20 odst. 2, 3 a 4 • Ústava – čl. 5, čl. 6
Sdružování v politických stranách a politických hnutích • Zvláštní projev sdružovacího práva • Charakteristickou odlišností členství v politických stranách od jiných sdružení je zejména účel, kterému strany slouží, a který je také hlavním motivem sdružování 238
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.46 Politické strany v právním řádu ČR • V pol. stranách se soustřeďuje aktivní část obyvatelstva, kterou spojují společné zájmy, ideály či světový názor a která usiluje o ovládnutí/ovlivňování státní moci • V demokratických pol. režimech se tak děje přiměřenými prostředky, konkrétně: • vypracováním politického kurzu, mobilizací voličů, účastí ve volbách a v případě úspěchu i podílem na formování a kontrole činnosti mocenských orgánů.
Listina základních práva a svobod • Čl. 20 odst. 2 – „Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí” //Poznámka: Politická hnutí – tento institut byl zaveden do československého pr. řádu prvním zákonem o politických stranách (č. 15/1990 Sb., o politických stranách). Pol. hnutí nebyla založena na individuálním členství občanů, ale mohli se v nich sdružovat i pol. strany, organizace a občané. V aktuální právní úpravě se odlišují již jen svým názvem.// • Čl. 20 odst. 3 – pravidla pro omezení výkonu těchto práv • Čl. 20 odst. 4 – vztah státu a pol. stran/hnutí - strany, hnutí i jiná sdružení jsou odděleny od státu
Zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (zák. č. 424/1991 Sb.) • Subjektem těchto práv jsou výhradně občané ČR (což vyplývá již z čl. 20/2 LPS) • Zákon dále definuje účel sdružování • Výkon tohoto práva slouží občanům „k jejich účasti na politickém životě společnosti, zejména na vytváření zákonodárných sborů a orgánů vyšších územních samosprávných celků a orgánů místní samosprávy.“
Vztah státu k politickým stranám • • • •
K výkonu není třeba povolení státního orgánu, avšak strany a hnutí podléhají registraci Strany a hnutí jsou právnickými osobami Státní orgány mohou do jejich postavení a činnosti zasahovat jen na základě zákona a v jeho mezích Vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí: • které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu, • které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány, • které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se, ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů, • jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.
• Další omezení pro politické strany dle §5 zákona: • Strany a hnutí jsou odděleny od státu. Nesmějí vykonávat funkce státních orgánů ani tyto orgány nahrazovat. Nesmějí řídit státní orgány ani ukládat povinnosti osobám, které nejsou jejich členy. • Strany a hnutí nesmějí být ozbrojeny a nesmějí zřizovat ozbrojené složky. • Strany a hnutí mohou být organizovány zásadně na územním principu. Zakládat a organizovat činnost stran a hnutí na pracovištích nebo v případech stanovených zvláštními zákony je nepřípustné.
Vztah občana a politické strany • • • •
Členem pol. strany se může stát pouze fyzická osoba, která je občanem ČR a je starší 18 let Každý může být členem pouze jedné strany, nicméně jedná se pouze o určitý morální apel – příkaz není provázen sankcí Každý může své členství kdykoliv zrušit a ze strany svobodně vystoupit Členství/podpora anebo skutečnost, že někdo stojí mimo stranu nesmí vést v žádném případě k omezení práv občanů
Vznik • Pol. strany a hnutí vznikají registrací. Příslušným státním orgánem je Ministerstvo vnitra ČR. V případě rozhodnutí o odmítnutí registrace je možné se domáhat soudní ochrany (příslušný Nejvyšší soud ČR). • Všechny registrované pol. strany/hnutí jsou vedeny v „Rejstříku stran a hnutí”, který má charakter veřejného seznamu. 239
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.46 Politické strany v právním řádu ČR //Poznámka: Stav k 24. 1. 2013: Pol. stran 110, z toho pozastavená činnost 8, zrušeno 17, Pol. hnutí 75, pozastavená činnost 4, zrušeno 3 //
Zánik • Okamžikem zániku je den, kdy ministerstvo provede výmaz z rejstříku stran a hnutí. K tomu dojde poté, co byla strana zrušena. Důvody pro zrušení strany jsou následující: • vlastním rozhodnutím, a to dobrovolným rozpuštěním, sloučením s jinou stranou a hnutím nebo přeměnou na občanské sdružení • pokud do 1. dubna nepředloží Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu • nebo rozhodnutím soudu o zrušení strany • Mírnějším prostředkem vůči nezákonnému jednání strany může být pozastavení činnosti. To provede Nejvyšší správní soud na návrh vlády, případně prezidenta republiky. • Těchto prostředků nelze užívat od okamžiku vyhlášení voleb do desátého dne po jejich ukončení. • Soudní ochrany se může domáhat člen strany, v případě rozhodnutí orgánu strany, které se dotýká skutečností , které byly vyznačený v rejstříku stran a hnutí. Člen následně může požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. • Ve vztahu k politickým stranám má pravomoc i Ústavní soud. Rozhoduje o tom, zda rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony ( čl. 87 odst. 1 písm. j)
Hospodaření stran • Stát se snaží zejména o větší transparentnost příjmů pol. stran a kontrolu nakládání s finančními prostředky. Zákonná úprava hospodaření stran je založena na těchto základních principech: • • • • • • •
Zákaz vlastním jménem podnikat Velmi omezené možnosti zakládat/být společníkem v obchodních společnostech a družstvech Taxativní vymezení legálních příjmů Zákaz vlastnit majetek mimo území ČR Limitovaná výše anonymních darů Zákaz přijímat bezplatná plnění a dary od stanovených subjektů Povinnost předkládat Poslanecké sněmovně každoročně výroční finanční zprávu
• Zákon upravuje i formy státního financování pol. stran, kterými jsou stálý příspěvek a příspěvek na mandát. Jejich přiznání je vázáno na volební výsledky a předložení úplné výroční finanční zprávy v uvedeném termínu. • Pro stálý příspěvek je nutné překročit hranici 3% ve volbách do PS. • Nárok na příspěvek na mandát vzniká, jestliže byl zvolen alespoň jeden poslanec, senátor, člen zastupitelstva kraje/hlavního města Prahy z kandidátní listiny strany. • Právo občanů zakládat politické strany a hnutí a sdružovat se v nich je přípustné omezit podle čl. 44 Listiny. To se může dotýkat soudců, státních zástupců, zaměstnanců státní správy a územní samosprávy v určených funkcích, příslušníků bezpečnostních sborů a příslušníků ozbrojených sil. • Takto je výkon fce soudce ÚS dle zákona o ústavním soudu neslučitelná s členstvím v politické straně nebo hnutí
Nálezy ÚS a rozhodnutí NSS Pl. ÚS 26/94 (financování politických stran, role NKÚ) • Návrh skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení novely zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále jen „politická strana“) a zákona o NKÚ – VYHOVĚNO • Novela jednak zakazovala politickým stranám provozovat jakoukoliv podnikatelskou činnost, v čemž poslanci spatřovali radikální omezení možnosti politického působení stran a tím ohrožení jejich svobodné soutěže a týkala se i rozšíření působnosti NKÚ kontrolovat hospodaření politických stran. Na základě přezkoumání včasnosti, úplnosti a pravdivosti údajů uvedených stranami ve výroční finanční zprávě měl NKÚ právo dát podnět k návrhu na rozpuštění nebo pozastavení činnosti strany. • ÚS věcný obsah návrhu rozčlenil do tří skupin: 1. Existence a rozsah finanční kontroly politických stran státními orgány, 2. Přípustnost rozpuštění, resp. pozastavení činnosti politické strany z důvodů nepředložení anebo nedostatků jejich výroční finanční zprávy a 3. Přípustnost účasti politických stran v podnikatelské činnosti. • Ad 1. finanční podpora politických stran nesmí překročit míru respektující generelní hranici, danou oddělením stran od státu, aby nemohl ze strany státu vzniknout nástroj k jejich manipulaci; čím více jsou strany dotovány státem, tím méně cítí potřebu hledat zdroje a podporu své činnosti v občanské struktuře společnosti; poté, co příspěvky státu byly politickým stranám přiděleny, nemůže jít o hospodaření se státním majetkem a nemůžou být dále kontrolovány NKÚ. 240
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.46 Politické strany v právním řádu ČR • Ad 2. závady ve výroční finanční zprávě lze sotva kvalifikovat jako nedostatky porušující principy uvedené v čl. 5 a čl. 9 Ústavy. • Ad 3. zákaz jakékoliv účasti politických stran na podnikatelské činnosti nemá v ústavním pořádku oporu, iluzorní je představa, že by státní příspěvek politické strany hospodářsky zajistil a přiměl k tomu, aby nehledaly finanční zdroje jinde; je však nutné mít upraveny určité mantinely, aby se strany nezabývaly více podnikatelskou činností než svým ústavním posláním. Pl. ÚS 10/03 (ústavnost 3% hranice při volbách do PS pro výplatu stálého příspěvek na činnost strany) • Návrh SNK sdružení nezávislých na zrušení některých ustanovení zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích = ZAMÍTNUTO • NSK se nelíbila skutečnost, že stálý příspěvek na činnost strany se vyplácí stranám jen na základě voleb do PS = pouze jedny volby nereflektujou skutečnou podporu pol. strany ve společnosti. To, že je zde nastavena hranice na 3% pak je diskriminační vůči menším stranám. • ÚS požádal o stanovisko PS a ministerstvo vnitra, oba orgány se vyjádřily v tom smyslu, že stávající pr. úprava nebrání vzniku nových politických subjektů a jejich průniku do Parlamentu, což závisí pouze na schopnosti těchto uskupení oslovit potřebný počet voličů. • Dle ÚS spočívá výplata stálého příspěvku na činnost politické strany v zajištění otevřenosti politického systému - tato hranice musí tedy být výrazně nižší, než je stanovena uzavírací klauzule proporcionálního systému, což 3% jsou (uzavírací klauzule 5%). • Pokud jde o otázku, zda by mělo jít o reflexi pouze voleb do PS (a ne např. i Senátu), vyjadřuje se k tomu ÚS takto: „Dle ústavního systému České republiky nedisponují obě komory Parlamentu stejnými pravomocemi a neparticipují stejnou mírou na zákonodárném procesu, nemají tudíž symetrické postavení. Odvozuje-li právní úprava přiznání stálého příspěvku na činnost výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, zrcadlí tím reálné postavení politické strany v ústavním systému státu.“ Rozhodnutí NSS Pst 1/2008 - 66 (Rozpuštění Dělnické strany I) • Návrh vlády na zrušení Dělnické strany = ZAMÍTNUTO • Vláda zde neunesla důkazní břemeno, podle její argumentace „není rozhodné, jakou míru porušení představuje nezákonné jednání strany a hnutí“, ovšem dle NSS mají politické strany v zastupitelské formě demokracie svůj nezastupitelný význam, proto požívají zvýšené ochrany proti zásahům státu do své činnosti, i proto je výše uvedený argument vlády lichý. • Důvod k rozpuštění politické strany tedy vyplývá z kumulativního splnění několika podmínek: 1) zjištěné chování politické strany je protiprávní, 2) je této straně přičitatelné, 3) představuje dostatečně bezprostřední hrozbu pro demokratický právní stát a 4) zamýšlený zásah je přiměřený sledovanému cíli, tzn. není narušena proporcionalita mezi omezením práva sdružovat se v politických stranách a zájmem společnosti na ochraně jiných hodnot. • Na vládě bylo, aby konkrétní poznatky o činnosti politické strany neslučitelné s § 4 zákona o politických stranách (zde najdeme výčet toho, jakou formou pol. strany nesmějí fungovat/jaké nesmějí mít cíle) dostatečně věrohodně a přesvědčivě s návrhem konkrétních důkazů prokazujících její tvrzení předložila soudu. • Vzhledem k tomu, že NSS zde rozhodl o skutkovém stavu, který byl vázán na současnost, je dle soudního řádu správního možné v dané věci v budoucnu znovu rozhodovat. Rozhodnutí NSS Pst 1/2009 – 348 (Rozpuštění Dělnické strany II) • Návrh vlády na zrušení Dělnické strany = VYHOVĚNO • DS byla protiprávní. Skutečný program DS, projevy představitelů a členů DS a projevů, jimž tato strana poskytuje prostor na shromážděních a ve stranickém tisku, směřují k vyvolávání rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti a ve svém důsledku k omezení základních práv a svobod určitých obyvatel ČR. DS směřovala k potlačení rovnoprávnosti občanů a to zejména na základě národnostního klíče nebo sexuální orientace. • Dále DS podle NSS programovou podobností využívanou symbolikou navazuje na německý nacionální socialismus, tj. totalitní ideologii, neslučitelnou s demokracií a základními lidskými právy a svobodami. • DS je také úzce provázána v podstatě se všemi významnými neonacistickými hnutími v ČR, kterým vytváří politickou platformu pro legitimizaci jejich světonázoru • DS se také nezákonně pokusila nahradit činnost státních a samosprávných orgánů a pořádkových sil. • NSS se rozhodl straně činnost nepozastavit, ale rovnou ji rozpustit, jelikož možnost „nápravy” DS je vzhledem k podstatě její protiprávnosti prakticky vyloučena a vedla by k popření samotných důvodů její existence. • NSS také posuzoval otázku, zda má vůbec cenu DS stranu zrušit, jelikož existuje předpoklad, že si její personální substrát založí stranu novou. NSS tuto otázku uzavřel s tím, že tímto rozhodnutím bude nastavena hranice „únosnosti“ do budoucna i pro další pol. subjekty, tedy i toho, který si nynější členové DS založí. Pl.ÚS 13/10 (Rozpuštění Dělnické strany III) • Návrh DS na zrušení rozhodnutí NSS o jejím rozpuštění = ODMÍTNUTO • DS označila své rozpuštění jako násilné vynucování politické korektnosti na úkor základních práv a svobod při řízení, které vykazovalo znaky středověkého čarodějnického procesu se snahou hříšníka (Dělnickou stranu) upálit. Proces dokazování při řízení označila místy za typicky ordálové řízení. Dále poukázala na překážku rei iudicate (NSS první vládní návrh na rozpuštění zamítl) a na to, že NSS nepřísluší posuzovat chování jejích členů, pokud nebyli pravomocně 241
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.47 Ústavní ochrana menšin v ČR odsouzeni v trestním řízení. Obecně shrnula, že žádnými relevantními důkazy nebyla prokázána protiprávnost činnosti Dělnické strany. • ÚS neuznal překážku rei iudicate s tím, že vláda při prvním návrhu neunesla důkazní břemeno a soud se tedy tehdy činností navrhovatelky nijak komplexně nezabýval a ani zabývat nemohl. Z toho tedy nelze dovodit, že by činnost navrhovatelky, zahrnující dobu do vyhlášení „prvního“ rozsudku byla uznána jako bezvadná. Dále poukázal na svou judikaturu ve věci posuzování důkazů: „Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, a rozhodnutí o rozsahu dokazování proto spadá do výlučné kompetence obecného soudu.“
Prameny • výše uvedené právní předpisy • Ústavní právo a státověda II.díl část 2. s. 158 - 164
Otázka B 47. Ústavní ochrana menšin v ČR Historie • Ústava 1920 • Hlava 6. - ochrana národnostních, náboženských a rasových menšin • Přepis Saint-Germainské mez. smlouvy o ochraně menšin do vnitrostátního práva • Zásada rovnosti před zákonem, zásady jazykového práva • Na základě § 129 Ústavy - jazykový zákon –¿ pokud bylo v okrese min. 20% obyvatel příslušníci menšiny, mohli užívat v úředním styku svůj jazyk • Ústava 1948 • Není věnována žádná část • Ústava 1960 • Kolektivistické pojetí - zdůraznění kolektivním práv menšin • Zakotvila jenom práva některých menšin – polské, maďarské a ukrajinské • Menšina německá zakotvena nebyla, což bylo zdůvodněno jejím rozptýlením po celém území a mají-li mít tyto menšiny urč.kolektivní práva, vyžaduje to aby žily na určitém ohraničeném území • Nezabezpečoval práva etnických menšin • Ústavní zákon 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR • Úprava postavení 4 tzv. ústavně zvýhodněných národností: maďarské, německé, polské a ukrajinské • Zákon připouštěl i jiné menšiny, aniž by je přímo jmenoval • Tento zákon zrušen ÚZ č. 23/1991 Sb. • Dnes - obecná úprava, není zvýhodnění některé z menšin, jen postavení slovenské národnostní menšiny je řešeno ve zvláštní Smlouvě mezi ČR a Slovenskem o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci: úprava je zde formálně v některých aspektech širší
Ukotvení v ústavním pořádku • Ústava: čl. 6 „ Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.” • Věnována hlava třetí Listiny - Práva národnostních a etnických menšin • Věcná úprava 1. Listina - čl. 1, 3, 24, 25 2. Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin 3. Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin 4. Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon)
Ochrana národnostních a etnických menšin • V době přijetí Listiny v roce 1991 nebyla v právním řádu ČR (ani ČSFR) legální definice pojmů národnostní ani etnická menšina 242
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.47 Ústavní ochrana menšin v ČR • V roce 2001 přijat zákon 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a změně některých zákonů • Uvozen preambulí • Národnostní menšina vymezena jako společenství občanů ČR žijících na území současné ČR, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní mešinu obyvatel a zároven projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo • Příslušníkem národnostní menšiny je občan ČR, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti • Upravuje práva příslušníků národnostních menšin • Působnost ministerstev a jiných správních orgánů ve vztahu k nim • „Shrnul“ úpravu zákonů a mezinárodních smluv • Výkon práv - např. právo na sdružování příslušníků národnostních menšin, svobodná volba příslušníků k národnstní menšině, právo účasti na řešení záležitostí týkajících se národnostních menšin, právo na užívání jména a příjmení v jazyce národnostní menšiny, právo na užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku a před soudy, právo na vzdělání v jazyce národnostní menšiny, právo na rozvoj kultury příslušníků národnostních menšin • Pojem etnická menšina legálně definován není • Vytvořil novou kategorii menšin, která není v Listině : kategorie tradičně a dlouhodobě žijících menšin na území ČR (neříká už ale jak dlouho) - takto uznáno je u nás 12 skupin menšin – např. chorvatská, bulharská, řecká, rómská, rusínská...) - stanovila to Rada pro národnostní menšiny • Pro menšiny platí 2 základní ustanovení - zákaz diskriminace (čl.3 Listiny) pro příslušnost k národnostní nebo etnické menšině a princip rovnosti (čl.24 Listiny…příslušnost nesmí být nikomu na újmu) • Práva menšin ve státě přepokládají jejich loajalitu vůči státu a respektování demokratického principu rovnosti, tj.zákaz diskriminace i privilegií (pokud chceme nějaké menšině přidat nebo ubrat práva, musí to být vyloženě zmíněno, jinak to bude dikriminace, at už v pozitivním nebo negativním smyslu) • Listina rozeznává (i když rozdíly nejsou jasně definovány) 1. Národnostní menšiny - záležitost svobodné volby - čl. 3/2 LPS „každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti“, , jedná se o subjektivní kategorii a může být během života měněna • čl. 3/2 LPS zakazuje jakékoli ovlivňování rozhodnutí o své národnosti a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování • Tento ústavní imperativ je podpořen také trestním zákoníkem, který stanoví skutkové podstaty Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osoby (§355), Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§356) 2. Etnické menšiny - nezávisí na volbě člověka, je považována za objektivní kategorii, etnikum je dáno objektivními znaky, nezávislými na subjektivní lidské vůli nebo přání,obykle se etnickou menšinou rozumí historicky vzniklá skupina lidí společného původu, rasového typu, jazyka a osobité duchovní a metariální kultury • Musíme odlišovat - např. v ČR je za etnickou menšinu považována cikánská menšina, z toho jen část se hlásí k romské národnosti • Podle zákona o ochraně osobních údajů je údaj o národnostním, rasovém nebo etnickém původu považován za citlivý osobní údaj • Fakticky se příslušnost k dané národnosti zjišťuje při sčítání lidu • Menšiny nemusí být jen národnostní a etnické, ale také ženy v těhotenství, děti, mladiství, sociálně slabí, osoby zdravotně postižené
Mezinárodněprávní ochrana • Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin - příslušníci menšin musí respektovat vnitrostátní právní řád a práva ostatních, tj. i jiných menšin • Po Euronovele má Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin aplikační přednost před zákonem • Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace • Mezinárodní pakt o občanských a politických právech • v čl. 26 zakazuje diskriminaci a v čl.27 zavazuje signatáře, aby neupíraly etnickým, náboženským nebo jazykovým menšinám právo užívat své vlastní kultury, vyznávat a projevovat své vlastní náboženství nebo používat vlastního jazyka • Úmluva o ochraně lidských práva základních svobod • čl. 14 Zákaz diskriminace „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“ • Mezinárodní ochrana menšin 243
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.48 Principy sociálního státu v Listině • OSN • Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě • Rada Evropy
Ustanovení Listiny - čl. 24 a 25 • Čl. 24 garantuje každému, že příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu • tato ústavní úprava vychází z principu rovnosti a je podkytnuta každému, nejen státnímu občanovi ČR • V čl.25 Listiny jsou jmenována zvláštní práva → zajištěné od státu, nesmí narušit rovnost občanů, nárok kolektivních a individuálních práv vyplývá přímo z Listiny a není podmíněn vydáním zvláštního zákona • Záleží na menšinách, jak ustanovení využijí, jak se o svá práva přihlásí, např. jaká si vytvoří sdružení • Čl.25 odst.1 obsahuje práva deklarována kolektivně • Občanům(!), kteří tvoří n./e. menšinu se zaručuje : rozvíjet vlastní kulturu: prostřednictvím literatury, divadel festivaly národní kultury aj. • Právo rozšiřovat a přijímat informace v mateřském jazyce • Sdružovat se v národnostních sdruženích • Je zaručen všestranný rozvoj: právní záruka + prostředky k zajištění + současně kontrola, jak budou prostředky použity • Čl.25 odst.2 obsahuje individuální práva • Právo na vzdělání v jejich jazyku • Právo užívat jejich jazyka v úředním styku • Právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin • V obouch komorách Parlamentu - fakultativní výbory • V zastupitelstvech obcí a krajů - výbory pro národnostní menšiny • Obec, v jejímž územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 10 % občanů hlásících se k národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny (dle zákona o obcích) • Kraj, v jehož územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň 5 % občanů hlásících se k národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny (dle zákona o krajích) • Rada vlády pro národnostní menšiny - zřízena usnesením vlády • Je stálým poradním a iniciativním orgánem vlády pro otázky týkající se národnostních menšin a jejich příslušníků • V čele člen vlády, min. polovina členů příslušníci menšiny
Prameny • • • • •
Ústava Listina Komentář k Listině Ústavní systém ČR, Gerloch, Hřebejk, Zoubek, r.2010 (424-427, 4.vydání) Ústavní právo, Pavlíček a kol., II.díl část 2., str. 176 až 184
Otázka B 48. Principy sociálního státu v Listině Sociální stát Novodobé ústavy, jsou mj. ústavami sociálního státu - takovouto povahu dostávají po 2. světové vláce Počátek sociálních práv ale možno spatřovat už v Německu v Bismarckově politice Zakotvování sociálních práv souvisí se zaváděním všeobecnosti volebního práva Ústava může pojmenovat stát jako sociální expressis verbis (např. SRN, Španělsko) nebo ustanoveními o sociálních právech • Pojmenování státu jako sociálního nebo zakotvení sociálních práv je protiváhou proti jednostrannému uplatňování tržního hospodářství • • • •
244
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.48 Principy sociálního státu v Listině • Sociální stát musí zejména zabezpečovat obyvatelstvo proti sociálním důsledkům nemoci, invalidity, stáří, nezaměstnanosti, dále obsahovat ustanovení k ochraně matek a dětí
Hospodářská, sociální a kulturní práva (IV. Hlava Listiny) • Jejich ústavní úprava je příznačná pro sociální stát • V různých mezinárodních dokumentech se liší • ČSR se inspirovalo především – Mezinárodní paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Evropskou sociální chartou • ČR je vázána dalšími smlouvami, patří k nim např. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluva o právech dítěte aj., všechny tyto smlouvy vztahující se k hospodářským, sociálním právům vyžadují zvláštní právní úpravu ve vnitrostátním zákonodárství (čl.41 odst.1 L) • Promítají se do pracovního práva, práva sociálního zabezpečení,… • Sociální práva- vyžadují zpravidla plnění od státu (pozitivní status, nejsou svobodami v užším smyslu) • Sociální práva = souhrnně právo na sociální zabezpečení • V dem. státech založených na konceptu sociálního státu uznávají nejen autonomii každého jednotlivce, ale i existenci společnosti coby souhrnu mezilidských vztahů, jež reálně podmiňují i relativizují svobodu individua. • Uznávají existenci rozdílů mezi lidmi danou subjektivními i objektivními okolnostmi: věk, zdravotní stav, duševní vyspělost, dosažené vzdělání, majetek, společenské postavení, apod. • Stát vycházející z ústavní hodnoty důstojnosti člověka (čl. 1 L) musí vytvářet takové podmínky, aby lidé byli zajištěni pro případ rizik spojených s jejich: • věkem • zdravotním stavem • nemajetností • Tomu odpovídají sociální práva • Stát se svých závazků nemůže zprostit • Získávání i rozdělování zdrojů pro takové zabezpečení - musí být založeno na zásadách rovnosti a solidarity
Historie Některá z těchto práv byla obsažena i v ústavách z minulých století- ve francouzských ústavách z roku 1793, 1948 Ve Výmarské ústavě z 1919 Společnost národů tato práva prosazovala po I. sv. válce systémem úmluv Mezinárodní organizace práce Po II. sv. válce se objevují v ústavách pravidelně. Vyjadřují mnohem všestrannější úlohu moderního státu ve vztahu k občanům. • Takové pojetí se odrazilo i v mezinárodních dokumentech a smlouvách o LP, je obsaženo ve Všeobecné deklaraci LP a ve smlouvách, které na ni navazují, zejména v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Evropské sociální chartě, v Listině základních práv EU • Ideovým zdůvodněním těchto práv bývá idea přirozených práv • • • •
Princip solidarity • Přirozený princip, obrat od právního pozitivismu k přirozenoprávní koncepci →Všeobecná deklarace lidských práv (1948) - rovnost lidí ve světě • Listina princip solidarity vyjadřuje v: • čl. 11 odst. 3 - vlastnictví zavazuje, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy • čl. 35 odst. 3 – týká se ohledu na životní prostředí • Princip solidarity je spojen s povinnostmi v demokratickém státě • Uplatňuje se vůči sociálně slabším skupinám a jednotlivcům, tak i ve vztahu k obecným zájmům • Právním vyjádřením je úprava povinností např. krizových situacích, jako jsou živelní pohromy (povodně, požáry), ale i povinnost bránit svoji vlast, dále daňová povinnost.. • Pl.ÚS 2/08: Solidaritu lze z pohledu jednotlivce vnímat jako vnitřní či vnější. Vnitřní solidarita je dána citovou blízkostí vztahu k ostatním, je spontánní, uplatňuje se především v rodině a v dalších partnerských společenstvích. Stát do tohoto vztahu zpravidla nezasahuje, nebo jen velmi omezeně. Vnější solidarita tuto citovou blízkost postrádá, a souhlas jednotlivce s jejím uplatňováním je proto zdráhavější. Jedná se na příklad o solidaritu bohatých s chudými, schopných s méně schopnými, zdravých s nemocnými. Stát se v této oblasti uplatňuje svojí mocensko-vrchnostenskou funkcí velmi aktivně. Přes princip solidarity se uskutečňuje přerozdělování, tj. pohyb přenášející zdroje od jedněch k druhým – těm potřebným. Solidarita má své hranice. Nemůže mít natolik vychýlenou podobu, aby ji ti, které postihuje, pociťovali jako nepřiměřenou, neproporcionální, nebo dokonce nespravedlivou a odňali jí svůj tichý souhlas. Ve jménu solidarity může stát postihovat pouze takovou část majetku schopného, aby současně nedestruoval aktivitu jeho výkonu a nedostal se za ústavní hranici ochrany majetku. 245
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.48 Principy sociálního státu v Listině
Sociální funkce vlastnictví • • • • •
Princip „vlastnictví zavazuje” = jádro sociální koncepce vlastnictví Zformulován cca před 100 lety (průmyslová revoluce), později formulován v ústavách Vlastnictví jako sociální funkce Vlastnictví - zavazuje samotného vlastníka Ukládá povinnost - dbát na práva jiných osob a na obecné zájmy, výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem
Listina čl. 26 - 35 • Ze vztahu občanů k jejich státu vyplývá, že některá sociální práva jsou určena jen občanům • Čl. 41 odst. 1 „Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.” • Současně podle čl. 4 odst. 4 vždy musí být šetřeno podstaty a smyslu těchto práv • Čl. 26 Právo na svobodnou volbu povolání. Právo podnikat. Právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací • Čl. 26 odst. 3 „Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.” • druhá věta: • Přiměřené hmotné zajištění ze strany státu je poskytováno občanům, kteří bez své viny nemohou právo na práci uplatňovat • Zákon o zaměstnanosti (č. 435/2004 Sb.) – stanoví podmínky a rozsah hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání • Zákon o životním minimu (č. 463/1991 Sb.) a o sociální potřebnosti (č. 482/1991 Sb.) • Podřízeno režimu ustanovení čl. 41 odst. 1 L (viz výše) • Souhrn: právo na svobodnou volbu povolání, právo podnikat, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací • Čl. 27 Svoboda koaliční • Čl. 28 Právo na spravedlivou odměnu za práci a právo na uspokojivé pracovní podmínky • „Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.” • Upravuje zejména Zákoník práce (č. 262/2006 Sb.) • Podřízeno režimu ustanovení čl. 41 odst. 1 L (viz výše) • Čl. 29 zvláštní hospodářská a sociální práva sociálních menšin • Osobní rozsah těchto práv je omezen na ty skupiny osob, které z důvodů přirozených i společenských jsou oproti ostatním v nevýhodě, k dosažení rovnosti je třeba jejich zvláštní ochrany • Odst. 1 „Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. ” • Odst. 2 „Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. ” • Čl. 30 odst. 1 Právo na sociální zabezpečení • „Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.” • Podřízeno režimu ustanovení čl. 41 odst. 1 L (viz výše) • Hmotné zabezpečení má být „přiměřené„“ (odst. 1) – dávky by měly být subjektivně úměrné výdělkům postižené osoby před danou sociální událostí x pomoc má být „nezbytná (odst. 2) – pouze poskytnutí jistého minima, které dostačuje k zajištění základních životních podmínek • Kdy nastává stáří – může být určeno velmi diferencovaně a individuálně, problematické • Určení stáří z hlediska Listiny je otázkou právní, proto je právními předpisy fixován tzv. důchodový věk • Nezpůsobilost k práci – krátkodobá, dlouhodobá či trvalá (invalidita) neschopnost k výkonu povolání zapříčiněná vrozenou či získanou nemocí nebo úrazem • Ztráta živitele – úmrtí osoby, na níž byla vyživovaná osoba závislá • Jedná se o občanské právo • Odst. 2 „Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.” • Základní podmínky pro život – co to je, se liší s ohledem na představy a tradice • Dle Listiny - má být vykládáno v kontextu současné české společnosti – minimální kvalita individuálního i společenského života znamená zabezpečení určité úrovně spotřeby hmotných statků – souvisí s právem na život (čl. 6 L) • Dle Všeobecné deklarace LP – základní životní podmínky: potrava, šatstvo, bydlení, lékařská péče a nezbytné sociální služby 246
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.48 Principy sociálního státu v Listině • Je právem lidským • Odst. 3 „Podrobnosti stanoví zákon.” • Čl. 31 Právo na ochranu zdraví. právo na bezplatnou zdravotní péči • „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.” • patří sem věta druhá • Ústavodárce tímto zakotvil poměrně vysoký standard zdravotní péče – omezen svým rozsahem na státní občany – za podmínek a v mezích stanovených zákonem (čl. 41 odst. 1 L) • Tomuto právo odpovídá povinnost státu v zákonech stanovit podmínky, za nichž bude poskytováno • „Bezplatnost„“ – spojeno s výrazem „na základě veřejného pojištění - povinné pojištění u zdravotních pojišťoven, občan sám péči neplatí, přispívá povinným placením pojistného* • podřízeno režimu ustanovení čl. 41 odst. 1 L (viz výše) Čl. 32 odst. 1 „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.” odst. 2 „Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající pracovní podmínky.” odst. 3 „Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.” odst. 4 „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.” • odst. 5 „Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.” • odst. 6 „Podrobnosti stanoví zákon.” • • • •
• podřízeno režimu ustanovení čl. 41 odst. 1 L (viz výše) • Souhrn: ochrana rodičovství, rodiny, dětí, mladistvých a těhotných žen • Čl. 33 odst. 1 „Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.” • odst. 2 „Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.” • odst. 3 „Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu.” • odst. 4 „Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.” • podřízeno režimu ustanovení čl. 41 odst. 1 L (viz výše) • právo na vzdělání náleží každému, ale jen občanům se přiznává právo na bezplatné vzdělání v ZŠ a SŠ • Souhrn: právo na vzdělání, občané právo na bezplatné vzdělání v ZŠ, SŠ, povinná školní docházka, soukromé školy • Čl. 34 odst. 1 „Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.” • odst. 2 „Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem.” • Souhrn: ochrana duševního vlastnictví, právo přístupu ke kulturnímu bohatství
Charakter sociálních práv dle ÚS (Pl. ÚS 1/08, Pl.ÚS 2/08) • Pojmovým znakem sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 LPS). Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy, zakotvené v Listině, se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. • U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv. • Sociální práva, jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu • Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na uznání principu solidarity. • Při realizaci sociálních práv se tedy od státu vyžaduje nejen jejich uznání, ale také jeho konkrétní aktivita /status pozitivus/, která umožní realizaci těchto práv. Plnění poskytovaná v rámci sociálních práv pocházejí ze státního rozpočtu a odpovědnost za tato plnění spočívá zcela na straně státu. • Ze zprávy k Listině základních práv a svobod (přednesená na 11. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 8. 1. 1991)- v ní se konstatuje, že: „Zatímco práva a svobody upravené v předchozích hlavách mají povahu absolutní a jako takové jsou Ústavou chráněny, práva z této hlavy jsou převážně relativní, a to v tom smyslu, že jejich rozvoj – a platí to především o právech hospodářských a sociálních – je závislý na stavu národního hospodářství a především na jeho hmotných výsledcích. 247
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.49 Ochrana životního prostředí v Ústavě a v Listině
Prameny • • • • •
Václav Pavlíček a kolektiv: Ústavní právo a státověda, II. díl, část 2., 2008 Václav Pavlíček a kolektiv: Ústava a Ústavní řád České republiky Komentář 2.díl Práva a svobody, 1999 Václav Pavlíček a kol.: Ústavní právo a státověda, I.díl, s. 169 - 170 Listina základních práv a svobod Viz též test racionality zde: → ot. 36 (na straně 205)
Otázka B 49. Ochrana životního prostředí v Ústavě a v Listině • Ochrana životního prostředí (ekologická práva) je obecněji zakotvena jak v Ústavě ČR, tak v Listině základních práv a svobod • Ekologická práva jsou upravena spolu s lidskými právy, na ústavní úroveň byla povýšena až v době posledních několika desetiletí, ruku v ruce s enormně se rozvíjejícím průmyslem a jeho, tehdy neregulovaným a nezřízeným, dopadem na přírodní prostředí; dále také v souvislosti s rozvojem dopravy • Účel - zamezit nezodpovědnému ničení živé i neživé přírody lidskou činností. Jedná se jak o ochranu přírody, tak lidí samotných – ostravský smog nejenže ničí tamní faunu i flóru, ale zároveň se v něm nedá dost dobře bydlet • Právo životního prostředí (jako samostatná právní disciplína) naplno vzniklo v 50. letech 20. století – jeho cílem je zajistit příznivý stav životního prostředí jak pro generaci současnou, tak budoucí, a také se snaží balancovat ochranu životního prostředí s ekonomickým rozvojem
Ústava ČR • Preambule: „My, občané ČR, [...] odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní [...] bohatství.” • Článek 7: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.” • Preambule Listiny: ústavodárce v ní připomíná „svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi“ • Ústavodárce se tím vyslovuje pro uskutečnění požadavku trvale udržitelného rozvoje (života) společnosti, definovaného v zákoně o životním prostředí jako takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystmů
Listina základních práv a svobod • V systematice Listiny zařazeno do hlavy čtvrté: Hospodářská, sociální a kulturní práva • Právo na příznivé životní prostředí (jedno ze základních práv člověka) a jeho ochrana zakotveny v čl. 35 • (1) „Každý má právo na příznivé životní prostředí.“ • (2) „Každý má právo na včasné a úplně informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.“ • (3) „Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovanou zákonem.“ • Ačkoliv přírodní prostředí ničí celá plejáda subjektů (vyjma státu i fyzické a právnické osoby, nadnárodní společnosti atd.), právě stát má na starost naplňování i ochranu práva na příznivé životní prostředí pro každého (odst. 1 LZPS). Činí tak skrze rozličné regulace, omezení hospodářské činnosti atd. • Všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a žádný národ nesmí být zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci • Čl. 35 uznává, že nelze fungovat bez aspoň částečného poškozování přírody, bere v potaz fakt, že prakticky každý lidská činnost má dopad na stav životního prostředí – stát proto skrze zákon stanovuje rozsah, v němž je ohrožování a poškozování statků vyjmenovaných v odst. 3 ještě přípustné • Právo na příznivé životní prostředí (podle čl. 35 odst. 1 LZPS) souvisí se samotným právem na život (čl. 6 LZPS) a podle Evropského soudu pro lidská práva i s právem na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 LZPS) • Čl. 35 (a také čl. 7 Ústavy) indikuje, že soukromník nemůže být vlastníkem nalezišť nerostného bohatství (jinak by stát teoreticky nemusel mít povinnost poskytovat informace o stavu zdrojů) • Práv uvedených v čl. 35 se lze podle čl. 41/1 domáhat, ale pouze v mezích zákonů, která tato ustanovení provádějí • Právo na příznivé životní prostředí, zakotvené v odst. 1, je třeba brát v souvislosti s odst. 3, který přikazuje ohleduplné počínání a zakazuje zneužití práv – při výkonu vlastních práv nesmí docházet k narušování práv jiného subjektu (ať už jde o jedince, korporaci nebo stát) 248
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.50 Právo na spravedlivý proces v Listině
Ochrana životního prostředí v zákonech ČR • Definice „životního prostředí” podle zákona č. 17/1992 Sb. o životním prostředí: • § 2: „Životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.” • Definice „ochrany životního prostředí” podle zákona č. 17/1992 Sb. o životním prostředí: • § 9: „Činnosti, jimiž se předchází znečišťování nebo poškozování životního prostředí, nebo se toto znečišťování nebo poškozování omezuje a odstraňuje. Zahrnuje ochranu jeho jednotlivých složek, druhů organizmů nebo konkrétních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb, ale i ochranu životního prostředí jako celku.” • Právo na informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů je upraveno v zákoně č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí • Jde o speciální projev práva na informace, které je obecně upraveno jako politické právo v čl.17 LPS • Zvláštní povaha práva podle čl. 35/2 LPS spočívá jednak v tom, že není ústavně garantováno jen vůči státním orgánům a orgánům zemní samosprávy, ale že působí erga omnes • Informace musí být poskytovány nejen o životním prostředí, ale i o přírodních zdrojích, těmi se rozumějí podle § 7/1 zákona o životním prostředí části živé nebo neživé přírody, které člověk využívá nebo může využívat k uspokojování svých potřeb • Zatímco subjektem práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 je každá fyzická osoba, informace o stavu životního prostředí může žádat i osoba právnická. • ÚS: „Je zřejmé, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které - narozdíl od PO - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí.“ • Vláda musí podle zákona každoročně vypracovat zprávu o stavu životního prostředí ČR a následně jí předložit Parlamentu • PS má zřízen Výbor pro životní prostředí • Výbor projednává zákony týkající se problematiky ochrany vod, ochrany ovzduší, ochrany přírody a krajiny, odpadového hospodářství, ochrany zemědělského půdního fondu, výkonu státní geologické služby, ochrany nerostného bohatství, posuzování vlivů na životní prostředí, problematiky geneticky modifi kovaných organismů a produktů. V současném volebním období se výbor zabýval zejména zákonem o předcházení ekologické újmě a o její nápravě, zákonem o hospodaření energií, zákonem o chemických látkách a chemických přípravcích a dalšími. • Senát má zřízen Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí
Principy ochrany životního prostředí • • • • • •
princip nejvyšší hodnoty - životní prostředí je prioritním veřejným zájmem princip trvale udržitelného rozvoje - životní prostředí je jednou ze součástí sociálního standardu princip únosného zatížení - přípustná míra zatěžování životního prostředí princip odpovědnosti státu - čl. 7 Ústavy, čl. 35 Listiny (ale jen v mezích zákona) princip odpovědnosti původce - znečišťovatel platí (škodu, náklady preventivních opatření, sankce,...) princip informovanosti a účasti veřejnosti - právo na informace, účast v řízeních, na přístup ke spravedlnosti
Prameny • Ústava České republiky • Listina základních práv a svobod • Pavlíček, V. a kolektiv, Ústavní právo s státověda II. díl – Ústavní právo České republiky, část. 2, Linde Praha, 2004, str. 228 – 232 • Dienstbier Filip, Ochrana životního prostředí a její nástroje, 2011, http://www.pf.upol.cz/fileadmin/userupload/PFdokumenty/KSPP/Zivotko/FilipD/ZPZPp01.pdf • Právo životního prostředí, Wiki, http://www.enviwiki.cz/wiki/Pr%C3%A1vo%C5%BEivotn%C3%ADhoprost%C5%99ed%C3%AD
249
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.50 Právo na spravedlivý proces v Listině
Otázka B 50. Právo na spravedlivý proces v Listině Právo na spravedlivý proces • • • •
Právo na spravedlivý proces a nezávislost soudů jsou (společně s dalšími atributy) obsahem pojmu právní stát Nazýváno též právo na řádný/ férový proces, angl. fair trial, franc. proces équitable Dopadá na všechna řízení před orgány veřejné moci, nikoli pouze na řízení před soudem Obsaženo v hlavě páté Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu), hlavě čtvrté Ústavy ČR a v některých ustanoveních mezinárodních smluv (např čl. 6 (Evropské) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod)
Historie • Kořeny těchto práv jsou především v oblasti anglosaského práva • Základní zásady pro soudní řízení a právo na spravedlivý proces - Magna charta libertatum (1215), Habeas Corpus Act (1679) či Bill of Rights (1689) • Právo na spravedlivý proces zakotveno v čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (1950) • V ČR přijata 1992
Listina • Čl. 36. odst. 1 • „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu“ • Každý : každá FO bez omezení (ale dle povahy věci i PO) – pokud to nejde (např. nízký věk, zdravotní stav apod.) → zákonný zástupce, poručník, opatrovník… • Domáhat se : aktivní činnost toho, kdo chce pomoc soudu či jiného orgánu využít, jde tedy o právo na soudní a jinou právní ochranu, nikoli o povinnost této možnosti využít X je třeba odlišovat případy, kdy soud nebo jiný orgán na základě příkazu zákona zahajuje řízení z vlastního podnětu (=Státní zastupitelství = zastupuje veřejnou žalobu v TŘ) • Ten, kdo chce svéh práva využít, musí řízení vyvolat, nemůže očekávat, že soud nebo jiný orgán mu bude poskytovat právní ochranu z vlastní iniciativy (zásada vigilantibus iura - ať si každý střeží svá práva) • Stanovený postup : předepsaný proces, stanovený procesními předpisy (OSŘ, TŘ, SŘ – ten je pro jiné než soudní orgány) – je nutno dodržet určitý postup při domáhání se svého práva, jinak nemusí být soudní ochrana poskytnuta • = Tyto 3 principy musí být zachovány souběžně (jsou kumulativní) • Obsaženy požadavky na nezávislost a nestrannost soudů • Soudní ochrana spočívá v tom, že soudy způsobem pro ně specifickým řeší právní spory • Čl. 36. odst. 2 • „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“ • Rozhodnutí „jiných orgánů“ (než soudů) jsou zásadně (až na výjimky) přezkoumatelná soudem, možnost takovéhoto přezkumu vyplývá právě z čl. 36/2 LPS • Ústavodárce zvolil metodu negativního výčtu, kdy daná zásada platí, není- li výslovně stanoveno jinak, není-li soudní přezkum (zejm. správních) rozhodnutí výslovně zákonem vyloučen • Čl. 36. odst. 3 • „Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“ • → Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem • I přes všechny pojistky, které právní řád vytváří pro co největší kvality rozhodovacího procesu při ochraně práv, připouští Listina i možnost chyby či omylu (nezákonnosti) státních orgánů (včetně soudů) i orgánů veřejné správy 250
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.50 Právo na spravedlivý proces v Listině • Čl. 36. odst. 4 • „Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.“ • Vztahuje se na všechny odstavce daného článku • Čl. 37. odst. 1 • „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě či osobě blízké.“ • Podobné právo (avšak z Ústavy) mají i členové parlamentu (čl.28 Ú) a soudci ÚS (čl. 86/3 Ú) • Čl. 37. odst. 2 • „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení “ • Tj. právo na právní pomoc • → Povinnost státu advokáty mít • Podrobnosti této zásady o právu na právní pomoc jsou rozvedeny v prováděcím zákonodárství - v procesních předpisech a zákoně o advokacii • Čl. 37. odst. 3 • „Všichni účastníci řízení jsou si v řízení rovni.“ • Tj. mají před soudem rovná práva (= procesní rovnost – nezávisí to na pohlaví, rase, barvě pleti, jazyku, víře a náboženství, politickém či jiném smýšlení atd…) • Případná faktická nerovnost vyrovnána tzv. podpůrnými právy (opatrovník, zástupce ex offo, osvobozením od soudních poplatků..) • Čl. 37. odst. 4 • „Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.“ • Toto právo souvisí jak s čl.3/2 LPS - právo na svobodné rozhodnutí o své národnosti, tak čl. 25/2 písm.b) LPS - právo příslušníků národnostních a etnických menšin používat v úředním styku za podmínek stanovených zákonem jejich mateřského jazyka • Zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících - tlumočníci musejí být zapsáni v seznamu krajských soudů • Čl. 38. odst. 1 • „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“ • • • •
Právo na zákonného soudce Má být dopředu stanoveno, kdo bude jakou věc rozhodovat Příslušnost soudu (místní i věcná) stanovena procesním předpisem (OSŘ, TŘ, SŘ) Příslušnost soudce není dána zákonem, ale rozvrhem práce na každém jednotlivém soudu → stanovení pravidel, který konkrétní soud a který konkrétní soudce má danou věc rozhodovat
• Čl. 38. odst. 2 • „Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“ • Audiatur et altera pars (budiž slyšena i druhá stana) • Veřejnost : tzv. otevřená justice (X tajná inkviziční justice) – kontrola veřejností, včetně např. zástupců sdělovacích prostředků ( viz čl.17 - právo na informace) – tato kontrola se nesmí ovšem rozvinut v tlak na výsledek konkrétního soudního rozhodnutí (čl. 82/1 Ú - nestrannost soudců nesmí nikdo ohrožovat, čl.18/2 LPS - peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu) • Veřejnost může být ze zákonných důvodů vyloučena (důvody v příslušných procesních předpisech, např. ohrožení utajované skutečnosti, mravnosti…) • Rozhodnutí soudu v dané věci je třeba vyhlásit vždy veřejně • „Bez zbytečných průtahů“ - neostrá zásada jejíž výklad se může v čase měnit • V dnešní době je zde zatíženost justice, ne vždy jasné právní normy aj. + soudce není odborník ve všem, občas jsou potřeba soudní znalci (např. v oblasti zdravotnictví, ekonomiky, dopravy…) – k problematice „zbytečných průtahů” existuje bohatá judikatura ÚS, jelikož je to poměrně časté odůvodnění ústavních stížností • Ústnost : soud rozhoduje na základě poznatků, které získal hlavně ústním podáním (na základě písemného podání rozhoduje např. ve zkráceném řízení jako třeba trestní příkaz nebo platební rozkaz a i tam nesmí být žalovaný zbaven práva vyjádření se ústně k této věci) 251
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.50 Právo na spravedlivý proces v Listině • Čl. 39 • „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit“ • Zásada nulla poena sine lege, nullum crimen sine lege • S tím souvisí čl. 7 Listiny: „Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení.“ • Čl. 40. odst. 1 • „Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.“ • Čl. 40. odst. 2 • „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“ • Zásada presumpce nevinny • Čl. 40. odst. 3 • „Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoli ho podle zákona mít musí, bude mu stanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.“ • Tj. právo na obhajobu • Ex offo - výraz pro obhájce, který byl obviněnému ustanoven z úřední povinnosti • Čl. 40. odst. 4 • „Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.“ • Tj. právo odepřít výpověď • Čl. 40. odst. 5 • „Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.“ • Zásady res iudicata, ne bis in idem • Čl. 40. odst. 6 • „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ • Zákaz retroaktivity • čl. 36 (právo na spravedlivý proces) a čl. 38 odst. 2 jsou „otevřenou bránou“ k podávání ústavních stížností ÚS a jsou snadno zneužitelné; zdůvodnění ústavní stížnosti porušením práva na spravedlivý proces, resp. neprojednání věci „bez zbytečných průtahů“, vede k enormnímu počtu ústavních stížností podávaných ÚS, tato podání mnohdy staví ÚS do pozice dalšího stupně soudní soustavy, což ÚS striktně odmítá • Pojem „jiná právní ochrana“ • Listina preferuje soudní ochranu (hl. pro systémový předpoklad věcně správnějšího, přesnějšího rozhodnutí i pro předpoklad větší profesionality takového rozhodnutí), ale připouští i jinou - viz čl. 36 odst. 1. a odst. 3 • Případy, kdy se lze domáhat takovéto ochrany jsou výslovně pozitivně stanoveny v prováděcím zákonodárství • Jde např. o správní úřady, o Policii, orgány samosprávy (územní, profesní i zájmové) • Tyto orgány k ochraně FO/PO musí být ovšem výslovně zmocněny – tyto orgány nemají (narozdíl od soudů) obecnou a výlučnou povinnost poskytovat ochranu právům FO popř. i PO X soudy tuto obecnou a výlučnou povinnost mají, ty ji poskytnout jednoduše musí (zákaz denegatio iustitiae) • Výlučný monopol mají soudy k rozhodnutí o vině a trestu za trestné činy • Rozhodnutí „jiných orgánů“ jsou zásadně (až na výjimky) přezkoumatelná soudem a nemusí být proto konečná
Právo na spravedlivý proces v judikatuře ÚS • K tomuto tématu existuje bohatá judikatura, řešící otázky zákazu svévole, průtahů v řízení, práva na zákonného soudce, práva účastníka soudního řízení, rovnosti účastníků v řízení, práva na obhajobu, práva odepřít výpověď, (opomenutých) důkazů, povinnosti zdůvodnit rozhodnutí, práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím,... • Příklady: 252
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.51 Prostředky ochrany základních práv a svobod • Usnesení I. ÚS 305/2000 • Nález se týká vlastnického práva a zmíněno je i právo na spravedlivý proces • „K námitce porušení čl. 36 Listiny nezbývá než znovu - z obecného pohledu - zopakovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 a dalších ustanovení Listiny, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.“ • Nález I. ÚS 549/2000 • Týká se opomenutých důkazů • „K tomu Ústavní soud již opakovaně judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - “ve svém svém rozhodnutí vyložit z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal„.“ • Nález III. 84/94 • Povinnost soudu zdůvodnit rozsudky • „Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jako i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces (...) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudců své rozsudky odůvodnit (...) a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně a právními závěry na straně druhé.“
Prameny • • • •
Václav Pavlíček a kolektiv: Ústavní právo a státověda, II. díl, část 1., 2008, str. 600-605 Listina základních práv a svobod přednáška Postavení soudní moc v ústavním systému (Hřebejk) Věra Jirásková a Radovan Suchánek: Ústavní právo v judikatuře Ústavního soudu, Lidne Praha, a.s., 2007, str. 313-315, 477-478
Otázka B 51. Prostředky ochrany základních práv a svobod Listina psána z pohledu občana - chrání ho před státem Hlava V. Listiny garantuje právo na soudní a jinou právní ochranu právo na soudní ochranu náleží každému bez rozdílu (i PO či cizincům) preferuje soudní ochranu (objektivnější), ale připouští domáhat se i u jiného orgánu (je-li to stanoveno v prováděcím zákonodárství) × tyto jiné orgány (musí být zákonem výslovně zmocněny), ale nemají na rozdíl od soudů výlučnou povinnost tuto ochranu poskytovat • jiná právní ochrana - většinou orgány moci výkonné (nejčastěji policie, obecní úřady) • čl. 36 odst. 1 Listiny „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.”
• • • •
• právo každé FO, podle povahy věci i PO X odlišit případy, kdy soud nebo jiný orgán na základě zákona zahajuje řízení z vlastního podnětu - ve veřejném zájmu (státní zastupitelství) • „domáhat se” – jde o právo, nikoliv o povinnost; ať si každý střeží svá práva • stanovený postup = procesní předpisy (v závislosti na druhu řízení) X při domáhání se práva způsobem, při němž není dodržen předepsaný proces, nemusí být soudem ochrana poskytnuta • všechny principy zde uvedené jsou kumulativní (=musí být zachovány souběžně) • principy nezávislosti a nestrannosti • základním prostředkem ochrany práv a svobod obecné soudy, až poté ústavní stížnost k Ústavnímu soudu • v ČR soudní moc vykonávají nezávislé soudy – zákonem stanoveným způsobem musejí poskytovat ochranu právům • součástí soudní soustavy je vedle obecných soudů i Ústavní soud (soudní orgán ochrany ústavnosti) 253
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.51 Prostředky ochrany základních práv a svobod
Právo na spravedlivý proces • stanoveno v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod • čl. 36 odst. 2 Listiny - „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.” • → zakládá existenci správního soudnictví • účastník má nárok na to, aby se soud jeho návrhem zabýval (nárok neznamená úspěch v soudním řízení) • Cílem soudnictví je rozhodování sporů, rozhodování o vině a trestu za porušení práva a ochrana práv fyzických a právnických osob. • Soudnictví vnáší také spravedlnost do politiky, tedy posuzuje taktéž odpovědnost veřejné moci. • Výkon spravedlnosti byl společně se soudnictvím vyčleněn v rámci činnosti státu do nezávislé pozice. • Tato nezávislost směřuje k zajištění neutrality soudu (soudců) v rozhodování věci a to jak v oblasti typicky soukromoprávní,tak i v oblasti veřejnoprávní. • Nezávislost má zajistit určitý odstup od dílčích zájmů a zaujatosti subjektů s cílem zjistit skutečnou (objektivní) pravdu. Principy nezávislosti: • 1. Osobní - založená na zvláštním povolání soudce, zvláštnostech jeho ustavování, nesesaditelnosti, nepřeložitelnost, profesionální životní jistoty • 2. Organizační - založená na oddělenosti soudu ve všech instancích od zákonodárné a výkonné moci a zákonem stanovené příslušnosti soudce (tzv. zákonný soudce) pro určité území, typ věcí či funkci v soudní soustavě • 3. Funkční - založená na tom, že jiné státní orgány nemají zákonnou přímou ani nepřímou možnost vstupovat do funkcí soudnictví, tedy ovlivňovat proces, rušit nebo jinak měnit rozhodnutí soudu (kromě amnestie) / podle V. Pavlíčka je funkční nezávislost vázaností soudů pouze a výlučně zákonem nebo mezinárodní smlouvou • 4. Ekonomická - založená na dostatečné finanční nezávislosti a tudíž předpokládané finanční neovlivnitelnosti soudců • Výkon spravedlnosti je jednou ze základních funkcí státu. Účelem je dosažení spravedlnosti a rovnosti. • Povinnost státu tuto funkci vykonávat je založena na monopolu státu na výkon této činnosti, cílem je zamezit svévoli a nutnost zajištění kvality. • viz: → ot. 50 (na straně 250)
Ústavní soudnictví • • • •
orgán ochraňující i základní lidská práva a svobody prostřednictvím ústavních stížností fce kontroly a ochránce práv ve vztahu zákonodárné a soudní moci pravomoc založena na principu subsidiarity (= přípustná až po vyčerpání jiných možností právní ochrany) ústavní stížnost je oprávněna podat FO nebo PO jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem • možno podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku
• vymezení pravomoci ústavního soudu v konkrétním státě je předmětem ústavního práva daného státu, resp. jeho ústavní úpravy. • ÚS vykonávají svou působnost ústavou a zákonem stanoveným procesním postupem, který činnost ústavního soudu limituje. • viz • → ot. 26 (na straně 158) • → ot. 25 (na straně 149) • → ot. 24 (na straně 143)
Mezinárodní soudnictví • má nadstátní povahu • Mezinárodní soudní dvůr - Haag, ustavený dle Charty OSN po II.sv.válce, řeší spory mezi státy a podává posudky o právních otázkách • Výbor pro lidská práva - Ženeva, ochrana lidských práv, obrací se FO stanoveným způsobem • Evropský soud pro lidská práva - Štrasburk, zřízen Evropskou úmluvou o ochraně LP a ZS z r.1950, obrací se na něj smluvní státy nebo jednotlivci stanoveným způsobem formou stížnosti • Evropský soudní dvůr - Lucemburk, v rámci EU řeší spory vyplývající z norem komunitárního práva • zvláštní kategorie - trestní tribunály pro souzení válečných zločinů a zločinů proti lidskosti(Norimberský, Tokijský), pro bývalou Jugoslávii Haagský apod. 254
Generováno 1. 5. 2015
Ústavní právo, B.51 Prostředky ochrany základních práv a svobod
Správní soudnictví • další prostředek, který má v právním státě sloužit k ochraně před nezákonnými zásahy výkonné moci • specializovaná soudní kontrola zákonnosti v rozhodnutích orgánů státní správy (exekutivy) • jeho podstata spočívá v tom, že rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumává jiný, nadřízený správní orgán (výkonná moc), ale soud (soudní moc) • pro správní soudnictví je jediným kritériem zákon - správní soud zpravidla rozhoduje na kasačním principu, tzn. rozhodnutí správního orgánu buď potvrdí, nebo zruší a vrátí věc správnímu orgánu k novému rozhodnutí. • vzhledem k čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod lze předpokládat, že i správní soudy budou rozhodovat „o občanských právech a závazcích” a neomezí se pouze na kasační rozhodnutí • správní soudnictví přezkoumává zákonnost (soulad se zákonem) individuálních správních aktů, týkajících se FO i PO, normativních (podzákonných) právních aktů, vydávaných orgány státní správy • vedle zde popisovaného správního soudnictví může existovat i kvazisprávní soudnictví, spočívající v existenci zvláštních komisí či tribunálů při správních orgánech, které metodami blízkými soudnictví přezkoumávají správní akty.
Veřejný ochránce práv (ombudsman) • viz zde: → ot. 29 (na straně 167)
Úřad na ochranu osobních údajů (ÚOOU) • viz zde: → ot. 29 (na straně 167)
Prameny Václav Pavlíček a kolektiv: Ústavní právo a státověda. Díl 1, Obecná státověda Václav Pavlíček a kolektiv: Ústavní právo a státověda, II. díl, část 1., 2008 Václav Pavlíček a kolektiv: Ústavní právo a státověda, II. díl, část 2., 2008 Václav Pavlíček a kolektiv: Ústava a Ústavní řád České republiky Komentář 2.díl Práva a svobody, 1999 Listina základních práv a svobod Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Právnická fakulta Masarykovy univerzity - Diplomová práce na téma: Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana, Kateřina Vargová (2007) • Právnická fakulta Masarykovy univerzity Diplomová práce na téma: Právní prostředky ochrany ústavně zaručených práv jedince v právním řádu ČR ,Zuzana Volejníková (2006/2007) - http://is.muni.cz/th/77166/pravfm/DIPLOMKA.pdf • • • • • • •
255
Generováno 1. 5. 2015
