PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
UPLATŇOVÁNÍ, PŘEZKUM A USPOKOJOVÁNÍ POHLEDÁVEK V INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ
Jan Hovězák 2011/2012
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Uplatňování, přezkum a uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.
………………………… Jan Hovězák
Děkuji vedoucímu diplomové práce JUDr. Radimu Chalupovi, Ph.D., za cenné rady, připomínky a pomoc při tvorbě této práce.
OBSAH ÚVOD 1 USPOKOJOVÁNÍ POHLEDÁVEK Z POHLEDU CÍLŮ A ZÁSAD INSOLVENČNÍHO ZÁKONA 2 TYPOLOGIE POHLEDÁVEK V INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ 2.1 Typy pohledávek podle obecných hledisek
6 8 11 11
2.1.1 Zajištěné x nezajištěné pohledávky
11
2.1.2 Vykonatelné x nevykonatelné pohledávky
11
2.1.3 Podmíněné x nepodmíněné pohledávky 2.1.4 Podřízené x nepodřízené pohledávky, (pohledávky společníků nebo členů dlužníka)
12
2.1.5 Peněžité x nepeněžité pohledávky
13
2.1.6 Splatné x nesplatné pohledávky
13
13
2.2 Typy pohledávek podle Insolvenčního zákona
14
2.2.1 Pohledávky nezajištěných věřitelů
14
2.2.2 Pohledávky zajištěných věřitelů 2.2.3 Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou
14
2.2.4 Pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují
17
2.2.5 Podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka
17
2.3 Typy pohledávek podle způsobu jejich uplatňování
16
18
2.3.1 Pohledávky uplatňované podáním přihlášky
18
2.3.2 Pohledávky uplatňované vůči insolvenčnímu správci jako dlužníku
18
2.3.3 Pohledávky, které se pouze oznamují insolvenčnímu správci
19
3 UPLATŇOVÁNÍ POHLEDÁVEK 3.1 Přihlašování pohledávek
20 20
3.1.1 Lhůty pro podávání přihlášek
21
3.1.2 Náležitosti přihlášky
23
3.1.3 Odpovědnost věřitele za obsah přihlášky pohledávky
25
3.1.4. Dispozice s přihláškou pohledávky
28
3.2 Přezkum přihlášených pohledávek
30
3.2.1 Přezkumné jednání
32
3.2.2 Popírání pohledávek
33
3.2.3 Zjištění pohledávek
41
3.2.4 Zhodnocení důsledků nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 14/10
42
3.2.5 Jiné způsoby uplatňování pohledávek
45
4 USPOKOJOVÁNÍ POHLEDÁVEK
48
4.1 Zásady uspokojování pohledávek
48
4.2 Uspokojování pohledávek v rámci konkursu
48
4.2.1 Pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené
50
4.2.2 Pohledávky zajištěných věřitelů
52
4.2.3 Pohledávky nezajištěných věřitelů
54
4.2.4 Ostatní pohledávky
56
4.3 Uspokojování pohledávek v rámci reorganizace
57
4.3.1 Pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené
58
4.3.2 Pohledávky uspokojované plněním reorganizačního plánu
59
4.4 Uspokojování pohledávek v rámci oddlužení 5 SROVNÁNÍ S ÚPRAVOU V NĚMECKÉM INSOLVENZORDNUNG
60 65
5.1 Typologie věřitelů
65
5.2 Přihlašování a přezkum pohledávek
67
5.3 Zvláštní způsoby řešení úpadku
68
5.4 Shrnutí
69
ZÁVĚR
70
ABSTRACT
71
SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERAURY
73
ÚVOD České insolvenční právo prošlo v posledních letech zásadními změnami. Základem těchto změn bylo nepochybně přijetí nového zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) (dále jen „InsZ“), který s účinností od 1.1.2008 nahradil od 1.1.1992 účinný zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), považovaný za jeden z nejhorších insolvenčních zákonů v celé Evropě.1 Tato změna přinesla nejen zbytnění insolvenčního práva v českém právním řádu (ZKV obsahoval k poslednímu dni účinnosti 132 §§, InsZ jich měl v době přijetí 434), ale hlavně zásadní změny v koncepci většiny institutů spojených s insolvenčním řízením a řešením úpadku obecně. Mezi nejdůležitějšími je možno jmenovat zavedení institutu profesionálního insolvenčního správce, zavedení dvoufázového rozhodování o úpadku a následně teprve o způsobu jeho řešení, odebrání práva popírat přihlášené pohledávky ostatním věřitelům a zavedení nových způsobů řešení úpadku – pro nepodnikající osoby oddlužení a pro podnikatele se zákonem předvídaným obratem nebo počtem zaměstnanců reorganizaci. Společným cílem všech těchto změn bylo zvýšit efektivitu a rychlost insolvenčního řízení. Za dobu své účinnosti byl InsZ již několikrát novelizován. Nejvýznamnější změnu si vynutil nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 14/10, na jehož základě byl zákonodárce donucen v omezené míře opět přiznat věřitelům právo popírat pohledávky ostatních věřitelů. Hodnocení této změny je předmětem vlastní subkapitoly této práce. Všechny tyto právní změny se udály za situace, kdy se problematika úpadku a jeho řešení dostala do mnohem širšího veřejného povědomí, než tomu bývalo v minulosti. Prvotní příčinou tohoto jevu byla zřejmě tzv. světová finanční krize z konce roku 2008, která později přerostla v krizi ekonomickou. V důsledku této krize se zvýšilo množství úpadků, a jelikož tyto postihly i významné ekonomické subjekty zaměstnávající velké množství zaměstnanců, začal se o problematiku insolvenčního práva zajímat mnohem širší okruh lidí. V poslední době pak zájem o tuto problematiku zvýšil úpadek dvou významných společností – OP Prostějov a SAZKY. Zvláště insolvenční řízení druhé jmenované plnilo listy deníků i reportáže televizního zpravodajství téměř denně, a to včetně přímých přenosů z přezkumného jednání. Z výše nastíněné aktuální situace insolvenčního práva je patrné, že se v českém právním prostředí jedná v současné podobě o poměrně mladé odvětví, jehož význam však nejen v očích veřejnosti, ale se vzrůstajícím počtem insolvencí i fakticky roste. S mladostí tohoto odvětví je pak spojena skutečnost, že stále není k dispozici dostatek odborné literatury ani ustálené judikatury, které by poskytly k insolvenčnímu právu obsaženému v InsZ důležitá interpretační vodítka. Některé instituty nového insolvenčního práva jsou pak koncipovány jako dlouhodobé (typicky oddlužení plněním splátkového kalendáře). Tyto instituty pak bude možno z praktického hlediska hodnotit až po uplynutí delší doby od počátku účinnosti InsZ. Z výše uvedených důvodů jsem si za oblast svého zájmu vybral insolvenční právo. Téma Uplatňování, přezkum a uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení pak dle mého názoru představuje možnost, za stále ještě nedostatečného pokrytí tematiky odbornou literaturou, přinést i v praxi využitelný přehled života pohledávek věřitelů v insolvenčním
1
SCHELLEOVÁ, I. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava: Key Publishing, 2007. s 53-54.
6
řízení, jejichž uspokojení je koneckonců jedním ze základních cílů celého insolvenčního řízení. V této práci se tedy nejprve pokusím rozebrat jednotlivé druhy pohledávek a nastínit rozdíly mezi nimi a z toho vyplývající odlišnosti v právech a povinnostech z nich vyplývající. Další kapitoly pak budou věnovány režimu a odlišnostem jejich uplatňování, přezkumu a uspokojování se zvláštní pozorností věnovanou změnám, které přinesla novela InsZ účinná od 31.3.2011, a uvedení přehledu relevantní judikatury týkající se této problematiky. S ohledem na výše uvedené nedostatečné pokrytí judikaturou a odbornou literaturou pak tento rozbor doplním některými svými v praxi neověřenými úvahami. V neposlední řadě pak v základních rysech srovnám úpravu obsaženou v českém InsZ a německém Insolvenzordnung, který do značné míry inspiroval českého zákonodárce při přijímání InsZ. Ve své práci budu pracovat zejména s metodami dedukce a podrobné analýzy jednotlivých ustanovení a institutů doplněnými metodou komparace. Výsledkem této práce by měl být přehledný manuál popisující postavení jednotlivých druhů pohledávek v průběhu insolvenčního řízení, který bude způsobilý uplatnění i v praxi, odhalení slabých míst současné úpravy této problematiky a navržení jejich případného řešení de lege ferenda.
7
1 Uspokojování pohledávek z pohledu cílů a zásad insolvenčního zákona § 1 InsZ písm. a) stanoví, že InsZ upravuje řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.2 In fine tohoto ustanovení je tedy vyjádřen cíl co nejvíce uspokojit pohledávky dlužníkových věřitelů, a to až na odůvodněné výjimky poměrně dle výše jejich pohledávek. Už římské právo, které tvoří základ kontinentálního práva, a tudíž i práva českého, uznávalo zásadu „pacta sunt servanda“ za jeden z hlavních principů závazkových právních vztahů. Tomu odpovídá i úprava základních českých soukromoprávních kodexů, které stanoví, že závazky je třeba plnit řádně a včas3. S vědomím, že takové plnění je ideálním stavem, který v reálných poměrech nebývá vždy naplněn, poskytuje zákonodárce věřitelům z řádně a včas nesplněných závazků možnost domáhat se ochrany svých práv v občanskoprávním řízení (v řízení dle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), které může ve svém důsledku vyvrcholit až soudním výkonem rozhodnutí nebo exekučním řízením. Ve výjimečných situacích, jakou úpadek dlužníka bezpochyby je, však tento postup nemusí být s ohledem na jejich komplikovanost žádoucím řešením. Na tuto skutečnost upozorňuje sám zákonodárce v důvodové zprávě k vládnímu návrhu InsZ když uvádí, že: „řešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním řízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností postihnout standardními procesními prostředky.4 Nutnost speciální úpravy insolvenčního řízení vyvolává zejména, na rozdíl od obecného soukromoprávního řízení, nutnost vyřešit majetkové poměry dlužníka v celé jeho šíři.5 Tento důvod konstatuje i důvodová zpráva, i když na něj nahlíží z pohledu mnohosti věřitelů a jejich pohledávek a nutnosti zabránit nežádoucímu zvýhodnění věřitelů, kteří by byli v poměrech dlužníkova úpadku neodůvodněně zvýhodněni, a to proto, že obecná kritéria kategorizace pohledávek při „klasickém“ výkonu rozhodnutí podle o.s.ř. nebo zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, nevyhovují situaci, kdy se dlužník nachází v úpadku a je třeba uplatnit odlišná pravidla pro uspokojení pohledávek jeho věřitelů. Řešením tedy je speciální insolvenční řízení jehož cílem je „vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. To vede k tomu, že výsledkem řízení je mnohostranné uspořádání, při němž lze vzít v úvahu i
2
§ 1 písm. a) InsZ. V této souvislosti je však třeba poznamenat, že zásadně poměrné uspokojení věřitelů zůstává spíše v teoretické rovině. Díky výraznému omezení solidarity zajištěných věřitelů s nezajištěnými v praxi dochází spíše k situaci, kdy jsou z výtěžku zpeněžení zajištění uspokojeny pohledávky zajištěných věřitelů, a na uspokojení věřitelů nezajištěných zbyde v majetkové podstatě jen zanedbatelné množství prostředků. 3 § 559 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, § 324 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 4 Sněmovní tisk č. 1120: Vládní návrh Insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 31.5.2005 [cit. 16-8-2011]. s. 139. Dostupné z
. 5 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 1.
8
další aspekty, např. sociální. Řešení úpadku proto nemůže být pouze dvoustrannou záležitostí a fungovat např. jako alternativa postupu při vymáhání pohledávek.“6 Tím zákonodárce akcentuje další projev speciální povahy insolvenčního řízení. Co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení pohledávek věřitelů není jediným cílem úpravy InsZ. Střetává se s ním i cíl stanovený v § 1 písm. b) InsZ – oddlužení dlužníka. Tento cíl se plně uplatní při řešení dlužníkova úpadku způsobem oddlužení. Základem tohoto institutu je přesvědčení zákonodárce, že u specifické skupiny dlužníků – nepodnikajících (především fyzických) osob – a za splnění přísných podmínek není dlouhodobé, resp. ve svém důsledku trvalé, vyřazení fyzické osoby z běžných ekonomicko-sociálních vazeb v důsledku jejich dluhů (ztráta zájmu pracovat následkem permanentního zatížení exekucí) žádoucí pro stát ani pro věřitele7, a to i za cenu omezeného uspokojení věřitelů takového dlužníka. Vedle institutu oddlužení se však tento cíl promítá do úpravy celého insolvenčního řízení, a to tak, že po celou dobu řízení jsou v co nejvyšší míře šetřena práva dlužníka, který řádně plní své povinnosti stanovené mu InsZ. Výsledkem je vypořádání dlužníkových závazků prostřednictvím insolvenčního řízení v maximálním možném rozsahu v rámci podmínek stanovených InsZ tak, aby dlužníkovo další zatížení jeho vlastními závazky bylo co nejnižší.8 Výše uvedené cíle je vždy třeba vykládat v kontextu se základními zásadami insolvenčního řízení stanovenými pomocí neuzavřeného výčtu v § 5 InsZ, které představují nezastupitelná interpretační vodítka pro posuzování otázek, zda procesní úkon provedený v průběhu insolvenčního řízení např. neodporuje cíli insolvenčního řízení, čímž je regulována poměrně široká možnost účastníků řízení provádět odklony od standardních zákonem stanovených kroků v řízení.9 Insolvenční zákon tedy spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.10 Ad a) Ustanovení pod písmenem a) zakotvuje do InsZ zásadu rychlosti, hospodárnosti a maximálního uspokojení věřitelů. Tato zásada je velmi úzce spjata s ustanovením § 1 písm. a) InsZ. Je zřejmé, že naplnění všech těchto požadavků by mělo být cílem každého insolvenčního řízení. Použitím systematického výkladu však lze dojít k závěru o vztahu těchto požadavků – uvedení rychlosti na prvním místě značí do určité míry prioritu mezi zbylými požadavky a mělo by se odrazit i v přístupu insolvenčního soudu. Konkrétními projevy této 6
Sněmovní tisk č. 1120: Vládní návrh Insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 31.5.2005 [cit. 16-8-2011]. s. 139. Dostupné z 7 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 2. 8 Tamtéž. 9 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 2, 20-21. 10 § 5 InsZ
9
zásady jsou pak termíny a lhůty stanovené pro jednotlivé úkony napříč insolvenčním zákonem.11 Za příklad lze uvést lhůty v §§ 101, 117, 128 odst. 1 a 2, 131 odst. 1 InsZ a dalších. Ad b) Zásada rovnosti navazuje taktéž na § 1 písm. a) InsZ, zejména na zásadu poměrného uspokojení věřitelů. Rozšiřuje ji v tom smyslu, že možnosti věřitelů se stejným nebo obdobným postavením musejí být stejné. Vylučuje tak preferenci určitých věřitelů na úkor ostatních z jiných než zákonem stanovených důvodů a naopak legitimizuje odlišné postavení, a tudíž i možnosti, zajištěných věřitelů, věřitelů s pohledávkou za majetkovou podstatou a věřitelů s pohledávkou postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou. Tato zásada se tedy uplatní zejména v rámci uspokojování pohledávek věřitelů spadajících do jedné skupiny.12 Ad c) Tato zásada navazuje na zásadu ad b). Stanoví, že práva věřitelů nabytá před zahájením insolvenčního řízení v dobré víře, nelze rozhodnutím insolvenčního soudu ani insolvenčního správce omezit. Tím zajišťuje zákaz obcházení zásady předchozí, která by bez tohoto ustanovení z velké části ztratila smysl. Nejvýrazněji se uplatní při ochraně práv zajištěných věřitelů. Při jejím uplatnění je však třeba vždy hodnotit, zda k nabytí chráněných práv došlo v dobré víře, v opačném případě se totiž této zásady věřitel nemůže úspěšně dovolat.13 Ad d) Poslední zásada zakazuje věřitelům jakékoli jednání, které by směřovalo k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení jiným než zákonem dovoleným způsobem. Tím jednak důsledně stanoví specialitu insolvenčního řízení a jednak přispívá k účinné realizaci všech výše uvedených zásad, které by při možnosti věřitelů uspokojovat své pohledávky mimo insolvenční řízení ztrácely smysl. Tím je tedy zajištěna ochrana práv věřitelů, kteří dodržují zákon, a jejich co nejvyšší zásadně poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení.14 Všechny tyto zásady jsou úzce spojeny s ochranou věřitele a jeho pohledávky a přispívají k co možná nejrychlejší, nejefektivnější a nejspravedlivější realizaci cíle uspokojit pohledávky věřitelů stanoveného v § 1 písm. a) InsZ, což ukazuje na význam, který zákonodárce při přijímaní InsZ tomuto cíli přikládal.
11
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 11. 12 Tamtéž. 13 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 21. 14 Tamtéž.
10
2 Typologie pohledávek v insolvenčním řízení Rozdělovat pohledávky účastné jakýmkoli způsobem na insolvenčním řízení lze dle bezpočtu kritérií. Následující kapitola používá postupně tři z nich, a to dělení podle obecných právních kritérií (zajištění, vykonatelnost apod.), dělení použité samotným InsZ v ustanoveních §§ 165 až 172 a dělení podle způsobu uplatnění pohledávky do insolvenčního řízení.
2.1 Typy pohledávek podle obecných hledisek 2.1.1 Zajištěné x nezajištěné pohledávky Pro postavení věřitelů v rámci insolvenčního řízení je klíčové, zda je jejich pohledávka InsZ považována za zajištěnou či nezajištěnou. Zajištění věřitelé mají totiž v rámci insolvenčního řízení výrazně výhodnější postavení než věřitelé nezajištění (viz níže). Dle ustanovení § 2 písm. g) InsZ se za zajištěnou považuje pohledávka, která je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.15 Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že postavení zajištěných pohledávek přiznává InsZ pouze takovým pohledávkám, jejichž zajištění se vztahuje k majetku dlužníka, který náleží do majetkové podstaty a může být v rámci insolvenčního řízení zpeněžen. Ostatní pohledávky jsou v rámci insolvenčního řízení považovány za nezajištěné, a to včetně pohledávek zajištěných ručením nebo u nás poměrně oblíbenou zajišťovací směnkou.16 2.1.2 Vykonatelné x nevykonatelné pohledávky Vykonatelnou pohledávkou se rozumí pohledávka, která již byla dříve přiznána pravomocným rozhodnutím soudu, jiného orgánu veřejné moci (správce daně, Česká správa sociálního zabezpečení, Český telekomunikační úřad, atd.) nebo rozhodce, resp. rozhodčího soudu, nebo vyplývá z notářského či exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Z pohledu uplatňování se vykonatelné pohledávky od pohledávek nevykonatelných nikterak neliší, je tedy nutné je do insolvenčního řízení přihlásit přihláškou (§ 173 odst. 2 InsZ). Jediným rozdílem pak je nutnost uvést do přihlášky skutečnosti, o které věřitel vykonatelnost opírá (§ 174 odst. 4 InsZ). S tím pak souvisí povinnost dle ustanovení § 177 InsZ – prokázat vykonatelnost pohledávky veřejnou listinou. V tomto případě nepostačí prostá kopie, ale věřitel bude muset předložit opis rozhodnutí, případně ověřenou kopií tohoto rozhodnutí.17 Veřejnou listinu prokazující vykonatelnost je třeba doložit nejpozději do okamžiku konání přezkumného jednání, na němž je předmětná pohledávka přezkoumávána. Řádné nedoložení vykonatelnosti nemá vliv na samotné přihlášení pohledávky, pohlíží se na ni však jako na nevykonatelnou.18 Rozlišování pohledávek na vykonatelné a nevykonatelné má význam zejména při přezkumu pohledávek. Věřitelé z vykonatelných pohledávek mají lepší postavení v rámci 15
§ 2 písm. g) InsZ Podrobněji je problematika nezajištěných a zajištěných pohledávek rozebrána v subkapitolách 2.2.1 a 2.2.2. 17 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 229. 18 Tamtéž. s. 254. 16
11
případného incidenčního sporu, neboť to bude žalobce, kdo bude prokazovat neexistenci věřitelovi vykonatelné pohledávky. Proti vykonatelným pohledávkám přiznaným pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (což nejsou všechny vykonatelné pohledávky) lze navíc jako důvod popření pravosti či výše uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (blíže v subkapitole 3.2.2). 2.1.3 Podmíněné x nepodmíněné pohledávky Možnost přihlašovat do insolvenčního řízení podmíněné pohledávky, a tudíž je v něm i uspokojovat, stanoví § 173 odst. 3 InsZ. Občanský zákoník rozeznává v ust. § 36 dva typy podmínek – odkládací a rozvazovací. Podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. V závislosti na typu podmínky je třeba posuzovat i pohledávku v insolvenčním řízení. Pohledávky, jejichž zánik je vázán na podmínku rozvazovacím nebudou v insolvenčním řízení činit větší problémy, protože ve chvíli uplatnění není o jejich existenci pochyb a po splnění rozvazovací podmínky zanikají, a tudíž přestávají být předmětem insolvenčního řízení. Jelikož se po dobu, po kterou jsou tyto pohledávky předmětem insolvenčního řízení, jedná o pohledávky existující, neumožňuje InsZ věřitele z důvodu vázanosti jeho pohledávky na rozvazovací podmínku jakkoli omezit v jeho (zejména hlasovacích) právech. Naopak problematickými mohou být pohledávky, jejichž vznik je buď ze smlouvy, nebo ze zákona vázán na splnění odkládací podmínky. Jedná se tedy o pohledávky, které mohou teprve v budoucnu vzniknout. Nejčastěji se bude jednat o pohledávky dle ustanovení § 183 odst. 3 InsZ. Toto ustanovení reaguje na výjimku ze zásady zakotvené v § 5 písm. d) InsZ, která jinak zakazuje věřiteli domáhat se uspokojení své pohledávky mimo insolvenční řízení. Touto výjimkou je možnost domáhat se souběžně s insolvenčním řízení splnění pohledávky na třetí osobě, která je vlastníkem věci, majetkové hodnoty či práva, kterými je zajištěna pohledávka věřitele (např. ručitel, spoludlužník).19 Jestliže tyto třetí osoby uspokojí pohledávku věřitele, vznikne jim pohledávka za dlužníkem, která se uspokojuje v insolvenčním řízení. Jelikož však InsZ v ust. § 136 odst. 3 a 4 stanoví poměrně krátké lhůty pro přihlášení pohledávky, mohlo by dojít k situaci, kdy třetí osobě vznikne pohledávka až po uplynutí lhůty pro podání přihlášky a tato tedy bude zbavena možnosti domáhat se uspokojení své pohledávky v insolvenčním řízení. Proto InsZ v § 183 odst. 3 zavádí možnost třetích osob, které jsou vlastníky věcí, majetkových hodnot nebo práv, kterými je zajištěna pohledávka vůči dlužníku, přihlásit takovou pohledávku do insolvenčního řízení, a to za splnění dvou podmínek: 1) pohledávka bude uplatněna jako podmíněná, 2) stejnou pohledávku neuplatnil věřitel samotný.20 Z takto uplatněných pohledávek plynou věřitelům pouze omezená práva a povinnosti, zejména při hlasování na schůzi věřitelů.21 „Plnohodnotným“ věřitelem se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými se třetí osoba stane až ve chvíli, kdy uspokojí pohledávku věřitele za dlužníkem z titulu poskytnutého zajištění. 19
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 402. 20 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 235. 21 Tamtéž. s. 63.
12
Výše popsaný postup přichází v úvahu pouze v případě, že dlužníkův věřitel sám pohledávku zajištěnou třetí osobou nepřihlásil. Ustanovení § 183 odst. 3 InsZ se snaží vymýtit z úpadkového řízení opakované přihlašování jednoho nároku, jednou z pozice věřitele a jednou z pozice ručitele nebo spoludlužníka, který by mohl v budoucnu za dlužníka plnit. Plní-li spoludlužník nebo ručitel za dlužníka, kterého se týká insolvenční řízení, v němž věřitel předmětnou pohledávku uplatnil, vstoupí spoludlužník nebo ručitel do pohledávky věřitele v rozsahu, ve kterém plnil za dlužníka.22 2.1.4 Podřízené x nepodřízené pohledávky, (pohledávky společníků nebo členů dlužníka) § 172 odst. 1 InsZ stanoví, že po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v § 170 InsZ (pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují), lze v insolvenčním řízení uhradit rovněž podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu.23 2.1.5 Peněžité x nepeněžité pohledávky V insolvenčním řízení je možno uplatnit jak pohledávky peněžité, tak pohledávky nepeněžité. Přihlašované pohledávky však musí být vždy vyčísleny v českých korunách. Jedná-li se o pohledávky nepeněžité nebo pohledávky neurčité hodnoty, musí být jejich výše určena odhadem, zejména podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů.24 Jedná-li se o peněžité pohledávky v cizí měně, musí být přepočteny na české koruny. Rozhodným dnem pro přepočet je den zahájení insolvenčního řízení, pouze v případě stala-li se pohledávka splatnou dříve je rozhodným dnem den její splatnosti. Požadavek na vyčíslování přihlašovaných pohledávek v českých korunách má dva praktické důvody. Prvním je přepočet na hlasy při hlasování na schůzi věřitelů, kdy 1 Kč pohledávky odpovídá jednomu hlasu (§ 49 odst. 1 InsZ). Druhým pak je uspokojování pohledávek v českých korunách. U pohledávek, které se uplatňují jinak než přihláškou, nemusí být přepočet na české koruny nutný, neboť tyto nezakládají právo účastnit se schůze věřitelů (a contrario § 47 odst. 2 InsZ) a není vyloučeno, aby byly uspokojeny i jinak než peněžitým plněním. 2.1.6 Splatné x nesplatné pohledávky InsZ výslovně stanoví možnost přihlásit do insolvenčního řízení vedle splatných též nesplatné pohledávky. V případě, že je úpadek dlužníka řešen konkursem, dochází dle ustanovení § 250 InsZ k zesplatnění dosud nesplatných pohledávek, a to bez ohledu na to, zda byly do insolvenčního řízení přihlášeny, či nikoliv. Tento účinek má však vztah pouze ke konkursnímu řízení, nikoli k jiným způsobům řešení úpadku dlužníka. Účinek zesplatnění
22
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 235. 23 Podrobněji viz subkapitolu 2.2.5. 24 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 388.
13
zaniká současně se zánikem podmínek, které jej vytvořily. Zrušením konkursu tedy zaniká i této účinek prohlášení konkursu a pohledávky se stávají znovu nesplatnými.25 Ačkoli InsZ na rozdíl od ZKV neobsahuje výslovné ustanovení, které by omezovalo účinky § 250 pouze na pohledávky, které mohou být předmětem insolvenčního řízení, tedy na pohledávky, které mají být uspokojovány z majetkové podstaty, bylo by jistě toto omezení možno dovodit ze systematiky a účelu InsZ.26 Pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují, tedy nejsou tímto účinkem nijak dotčeny.
2.2 Typy pohledávek podle Insolvenčního zákona InsZ zavádí v ustanoveních §§ 165 až 172 vlastní typologii pohledávek pro účely insolvenčního řízení. Jedná se jednak o pohledávky nezajištěných a zajištěných věřitelů, což je dělení, které sice spadá pod dělení dle kritérií obsažených v předchozí subkapitole, z pohledu insolvenčního řízení se však jedná o dělení tak podstatné vzhledem k právům a povinnostem jednotlivých věřitelů, že mu InsZ zcela oprávněně věnuje zvláštní pozornost. Dále pak InsZ zavádí v těchto ustanoveních zcela zvláštní kategorie pohledávek pro účely insolvenčního řízení - pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují a podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka. 2.2.1 Pohledávky nezajištěných věřitelů Nezajištěné pohledávky jsou všechny pohledávky, které nejsou zajištěny způsobem předvídaným ustanovením § 2 písm. g) InsZ.27 Nezajištěnými pohledávkami jsou tedy pro účely insolvenčního řízení i pohledávky zajištěné jinými než uvedenými instituty (např. ručením), nebo sice zajištěné jedním z těchto institutů, ale majetkem nezahrnutým do majetkové podstaty (typicky ve vlastnictví třetí osoby).28 Věřitelé z nezajištěných pohledávek mají obecně slabší postavení než věřitelé ze zajištěných pohledávek, což plyne z odlišného právního i hospodářského významu těchto pohledávek. 2.2.2 Pohledávky zajištěných věřitelů Postavení věřitelů ze zajištěných pohledávek (tak jak byly vymezeny v subkapitole 2.1.1) je v insolvenčním řízení, stejně jako mimo něj, lepší než postavení věřitelů z pohledávek nezajištěných. InsZ je postaven na úplné přednosti pohledávek zajištěných věřitelů, kteří se z předmětu zajištění uspokojují stoprocentně.29 Zásada stoprocentního uspokojení ze zajištění je prolomena pouze ve prospěch insolvenčního správce, který má v souladu s ust. § 298 odst. 2 a 3 InsZ právo odečíst náklady na zpeněžení předmětu zajištění nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení a náklady spojené se správou předmětu zajištění nejvýše v rozsahu 4 % 25
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 323. 26 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 598. 27 MARŠÍKOVÁ, J. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele: příručka zejména pro neprávníky. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2011. s 18. 28 ZKV považoval za oddělené (zajištěné) věřitele i věřitele z pohledávek zajištěných majetkem třetí osoby (viz § 27 odst. 5 ZKV). 29 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. 2010, s. 362.
14
výtěžku zpeněžení. Tyto částky nelze v žádném případě odečíst z výtěžku zpeněžení automaticky, ale správce musí jejich skutečnou výši vždy doložit. V případě, že náklady na zpeněžení a správu předmětu zajištění přesáhnou uvedené limity, může insolvenční správce odečíst náklady ve větším rozsahu pouze se souhlasem zajištěného věřitele. Pokud zajištěný věřitel nebude s vyšším odečtem souhlasit, náklady ponese celá majetková podstata, případně sám insolvenční správce, pokud tyto náklady vznikly porušením jeho povinností.30 Insolvenční správce je dále oprávněn z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele odečíst odměnu ve výši 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli, která mu náleží dle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. InsZ výše popsaným způsobem uspokojování věřitelů ze zajištěných pohledávek oproti ZKV výrazně omezil jejich solidaritu s nezajištěnými věřiteli. ZKV v § 28 odst. 4 stanovil, že oddělení věřitelé (dle terminologie InsZ zajištění věřitelé) se uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Zbytek výtěžku zpeněžení zajištění se rozděloval rozvrhem podle ust. § 32 ZKV, tedy mezi věřitele mající pohledávky za majetkovou podstatou a z pracovních nároků a následně mezi věřitele z pohledávek zařazených do jednotlivých tříd. Omezení, resp. úplné vyloučení, solidarity zajištěných věřitelů s věřiteli nezajištěnými s sebou nese určité nežádoucí důsledky. Bývá pravidlem, že zajištěný věřitel disponuje zajišťovacím právem k podstatné části majetkové podstaty dlužníka. Za této situace pak na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nezbývají téměř žádné, či v krajním případě vůbec žádné, prostředky a míra jejich uspokojení je tak velmi nízká. To vše za situace, kdy zajištěnými věřiteli bývají zpravidla věřitelé profesionální – banky. S ohledem na zvláštní povahu úpadkové situace dlužníka by dle mého názoru i zajištění věřitelé měli nést svůj díl nákladů na jejím řešení. Bylo by tedy záhodno do budoucna zvážit obnovení částečné solidarity zajištěných věřitelů s věřiteli nezajištěnými, byť v nižší míře než za účinnosti ZKV. A to i přes negativní důsledky, které s sebou tato solidarita nese, např. snahu zajištěných věřitelů eliminovat dopady této solidarity požadavkem na poskytnutí zajištění vyšší hodnoty než jakou má jejich pohledávka. Kromě lepšího postavení při uspokojování svých pohledávek mají zajištění věřitelé lepší postavení také při hlasování ve věřitelských orgánech. Zajištění věřitelé zásadně hlasují jako samostatná skupina a při hlasování (např. o způsobu řešení úpadku) je třeba kromě souhlasu požadované většiny přítomných věřitelů počítaných podle výše pohledávky, též souhlas nejméně poloviny zajištěných věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek. Tím je dáno silnější postavení zajištěných věřitelů při ochraně jejich zájmů, které se mohou rozcházet se zájmy věřitelů nezajištěných.31 U věřitelů, kteří disponují zajištěnou pohledávkou, je třeba dále rozlišovat, zda je dlužník vůči nim ve vztahu dlužníka osobního, či pouze dlužníka zástavního.32 V druhém případě totiž zajištěný věřitel nemá vůči dlužníku klasickou pohledávku, ale disponuje pouze
30
MARŠÍKOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. Praha: Leges, 2011. s. 462-3. 31 Srov. § 151 InsZ. 32 Uvedené neplatí pouze pro dlužníka zástavního, ale i pro dlužníka z jiného zajišťovacího institutu uvedeného v ust. § 2 písm. g) InsZ.
15
nárokem na uspokojení z majetku poskytnutého k zajištění.33 Jestliže po uspokojení z majetku poskytnutého k zajištění není uspokojena celá pohledávka věřitele, nemá tento věřitel na rozdíl od věřitele osobního možnost uspokojit zbývající část pohledávky mezi přihlášenými pohledávkami nezajištěnými. Poté co je zástavní věřitel uspokojen z veškerého majetku, který dlužník poskytnul k zajištění jeho pohledávek, zajištění k tomuto majetku zaniká,34 a zajištěný věřitel tudíž přestává být věřitelem dlužníka a zůstává pouze věřitelem osoby, za níž bylo zajištění poskytnuto. Závazky této osoby se však v rámci insolvenčního řízení ohledně zástavního dlužníka neuspokojují, z čehož logicky vyplývá nemožnost uspokojit zbytek pohledávky zástavního věřitele v tomto řízení. Jak již bylo řečeno, věřitelé ze zajištěných pohledávek mají oproti věřitelům z pohledávek nezajištěných výhodnější postavení. Je však nepřípustné, aby byli zvýhodněni ve větší míře, než je jejich zajištěním odůvodněno. InsZ proto umožňuje v ustanovení § 167 odst. 2 v rámci insolvenčního řízení zpracovat znalecký posudek, kterým bude stanovena hodnota majetku sepsaného do majetkové podstaty, který slouží k zajištění věřitele. Jestliže je tímto znaleckým posudkem zjištěno, že hodnota zajištění nedosahuje výše pohledávky zajištěného věřitele, považuje se zbývající část pohledávky za pohledávku nezajištěnou, což se projeví zejména při hlasování ve věřitelských orgánech.35 InsZ však povinnost zpracovat takový znalecký posudek insolvenčnímu správci ukládá pouze v případě, že je úpadek dlužníka řešen reorganizací (§ 153 odst. 1 InsZ), že je úpadek dlužníka řešen konkursem a schůze věřitelů doporučí usnesením zpeněžení majetku prodejem podniku dlužníka jedinou smlouvou (§ 153 odst. 1, § 290 InsZ), nebo požaduje-li ocenění majetku zapsaného do majetkové podstaty znalcem věřitelský výbor a tento požadavek finančně zajistí ze svých prostředků (§ 219 odst. 2 InsZ).36 V ostatních případech taková povinnost neexistuje, zpracování posudku však bude pro vyjasnění poměrů zajištěných a nezajištěných věřitelů nanejvýš praktické. Na druhou stranu však existují pochybnosti, zda tento přínos není eliminován negativními důsledky, které s sebou zpracování znaleckého posudku přináší – zejména dodatečné finanční a časové náklady a problém související s rozporem mezi statickým určením hodnoty ve znaleckém posudku a dynamickým vývojem této hodnoty během mnohdy několikaletého insolvenčního řízení.37 2.2.3 Pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou Pohledávky za majetkovou podstatou představují sumu nároků vzniklou po zahájení insolvenčního řízení. Mezi tyto pohledávky řadí InsZ i pohledávky vzniklé po vyhlášení moratoria na návrh dlužníka – podnikatele, tedy pohledávky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení vztahujícího se právě na tohoto dlužníka.38
33
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 213. 34 § 299 odst. 2 InsZ. 35 § 167 odst. 2 InsZ. 36 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 214. 37 KUHN, P. Poznámky k vybraným ustanovením insolvenčního zákona. In KEY Publishing s.r.o., 2006. s. 112-116. 38 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 216.
16
Rady (ES) o úpadkovém řízení :
Rady (ES) o úpadkovém řízení : Nové insolvenční právo. Ostrava: Rady (ES) o úpadkovém řízení :
InsZ tuto skupinu pohledávek vnitřně dělí na dvě skupiny: 1) pohledávky, které vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, a 2) pohledávky, které vznikly po rozhodnutí o úpadku. Katalog pohledávek za majetkovou podstatou je obsažen v § 168 odst. 1 a 2 InsZ. Obecně se jedná především o pohledávky, které nejčastěji vznikají v příčinné souvislosti se správou a udržováním majetkové podstaty dlužníka, příp. v souvislosti 39 s provozováním dlužníkova podniku. Tyto pohledávky tedy slouží zejména k udržení či rozmnožení dlužníkova majetku, z čehož plyne jejich zvláštní postavení pro účely uplatňování a zejména uspokojování v insolvenčním řízení. Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávky obdobné povahy jako pohledávky za majetkovou podstatou, u kterých je zájem na jejich odlišném uplatňování a zejména uspokojování od pohledávek uplatňovaných v insolvenčním řízení přihláškou. InsZ obsahuje v § 169 odst. 1 oproti ZKV širší katalog pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Nově mezi ně zařazuje téměř všechny pracovněprávní nároky, dále pohledávky na náhradu škody způsobené na zdraví, pohledávky státu za mzdové nároky, které proplatil podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, v písmenu f) pohledávky z bezdůvodného obohacení vzniklé z důvodu vynaložení nákladů na zhodnocení majetkové podstaty a v písmenu g) zvláštní pohledávky související se zavedením institutu moratoria.40 K problematice uplatňování a uspokojování obou těchto kategorií pohledávek viz následující kapitoly. 2.2.4 Pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují § 170 InsZ obsahuje taxativní výčet pohledávek a jejich příslušenství, které nelze v rámci insolvenčního řízení uspokojit, pokud zákon nestanoví jinak. Obecně jde zejména o příslušenství pohledávek ve formě úroků, mimosmluvních sankcí a smluvních pokut, pokud odpovídající právo na jejich úhradu či uplatnění vzniklo až po prohlášení úpadku. Z tohoto jsou vyjmuty veřejnoprávní mimosmluvní sankce specifikované v písmenu d) citovaného ustanovení. Dále se jedná o pohledávky vzniklé z darovacích smluv, na jejichž uspokojení v rámci insolvenčního řízení není dostatečný hospodářský zájem, a náklady účastníků insolvenčního řízení vzniklé účastí v insolvenčním řízení, s výjimkou nákladů účastníka na vedení incidenčního sporu dle ust. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 202 InsZ.41 2.2.5 Podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka Podřízenými pohledávkami se dle § 172 InsZ rozumí jednak pohledávky ze smluv dlužníka, které mají být podle smlouvy uspokojeny až po uspokojení jiné pohledávky, případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka. Jedná se 39
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 367. 40 SCHELLEOVÁ, I. Insolvenční zákon: poznámky, prováděcí předpisy, související předpisy. Praha: Eurounion, 2006. s. 139. 41 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 222.
17
tedy o pohledávky se specifickým typem odkládací podmínky, z nichž InsZ výslovně jmenuje odkládací podmínku spočívající v rozhodnutí o úpadku dlužníka. Druhým typem podřízených pohledávek jsou pohledávky z podřízených dluhopisů vydaných podle zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů. Speciálním typem podřízených pohledávek jsou pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu. Tyto pohledávky se uspokojují až po výše zmíněných podřízených pohledávkách a v insolvenčním řízení se neuplatňují, ale jejich výše se pouze oznamuje insolvenčnímu správci, který o nich vede samostatnou evidenci. Zvláštní režim těchto pohledávek vyplývá z předpokladu, že společníci a členové dlužníka nesou odpovědnost za úpadek dlužníka, a tudíž mohou být uspokojeni až ze zbylých prostředku po uspokojení ostatních věřitelů.
2.3 Typy pohledávek podle způsobu jejich uplatňování 2.3.1 Pohledávky uplatňované podáním přihlášky Podání přihlášky je základním způsobem uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení. Až na výjimky uvedené v dalších subkapitolách je třeba touto formou uplatnit veškeré pohledávky, které jsou uspokojovány v insolvenčním řízení, jinak věřitel ztrácí právo, aby jeho pohledávka byla účastna na tomto insolvenčním řízení a byla v jeho rámci uspokojena. Obecně je tedy tento způsob uplatnění pohledávky vázán na aktivitu věřitele. Výjimkou z tohoto pravidla jsou situace, kdy je na určité pohledávky pohlíženo jako na přihlášené, a to přímo na základě ustanovení InsZ. Jedná se o následující případy: a) Dle § 121 odst. 2 InsZ se po dobu trvání moratoria považují za přihlášené věřitele i osoby uvedené v seznamu závazků, které přihlášku nepodaly. Po skončení moratoria však tento účinek odpadá a tyto osoby musejí své závazky řádně přihlásit. b) V souvislosti s tím, že InsZ spojuje s prohlášením konkursu na dlužníka zánik společného jmění manželů, § 275 InsZ stanoví, že pohledávka manžela dlužníka vzniklá po prohlášení konkursu vypořádáním společného jmění manželů se považuje za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky. c) Dle § 373 odst. 1 InsZ se pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka, je-li jím banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo anebo pobočka zahraniční banky podle § 367 odst. 1 písm. f) insZ, pokládají za přihlášené okamžikem prohlášení konkursu. 42 2.3.2 Pohledávky uplatňované vůči insolvenčnímu správci jako dlužníku Touto formou se uplatňují pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. I tento způsob uplatnění pohledávky obecně vyžaduje aktivitu věřitele. Věřitelé se však uspokojení těchto pohledávek domáhají jakoby insolvenční řízení vůbec neprobíhalo, pouze s tím rozdílem, že v pozici jejich dlužníka vystupuje insolvenční správce, vůči kterému také musí tyto pohledávky uplatnit. Jestliže správce nesplní jejich pohledávky dobrovolně v plné výši, musejí se věřitelé proti němu domáhat jejich splnění žalobou.43 42
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 212. 43 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 259.
18
Věřitelé nejsou v tomto případě vázání striktními formálními požadavky na uplatnění pohledávky, jako je tomu u přihlášky pohledávky, ani speciálními lhůtami, a mohou tudíž tyto pohledávky uplatňovat kdykoli během trvání insolvenčního řízení. Na druhou stranu musejí počítat s tím, že se tyto jejich pohledávky promlčují v zákonných lhůtách dle občanského a obchodního zákoníku, případně jiných předpisů, a správce se může promlčení úspěšně dovolat. Výjimku z povinnosti aktivně uplatnit tyto pohledávky, představuje § 203 odst. 2 InsZ, který stanoví, že neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku uvedenou v § 169 odst. 1 písm. a) InsZ v jiné výši, pokládá se jeho pohledávka za uplatněnou ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. 2.3.3 Pohledávky, které se pouze oznamují insolvenčnímu správci Jedná se o pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu, o nichž InsZ v § 172 odst. 4 stanoví, že se v insolvenčním řízení neuplatňují, ale pouze se oznamují insolvenčnímu správci, který vede jejich evidenci.
19
3 Uplatňování pohledávek 3.1 Přihlašování pohledávek Přihlášku definuje InsZ v § 2 písm. h) jako procesní úkon, kterým věřitel uplatňuje uspokojení svých práv v insolvenčním řízení. Přihláška pohledávky je individuálním úkonem, nelze tedy jednou přihláškou uplatňovat pohledávky více věřitelů, byť by měly stejný nebo podobný základ (např. pohledávky zaměstnanců dlužníka), jak to připouštějí některé zahraniční právní úpravy.44 Přihláška pohledávky je standardním způsobem uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení. Tímto způsobem je třeba ve stanovené lhůtě (viz níže) uplatnit veškeré pohledávky, jejichž uspokojení zamýšlí věřitel v rámci insolvenčního řízení, s výjimkou výše zmíněných pohledávek za majetkovou podstatou, pohledávek jim na roveň postavených a pohledávek pouze oznamovaných insolvenčnímu správci. Přihlašují se tedy pohledávky jak peněžité, tak nepeněžité, zajištěné i nezajištěné, vykonatelné i nevykonatelné, splatné i nesplatné. Věřitel musí přihlásit i pohledávku, kterou již uplatňuje u soudu v rámci řízení podle o.s.ř., a to i v případě, že soud, u něhož pohledávku takto uplatnil, je zároveň soudem insolvenčním. Totéž platí o pohledávkách již vymáhaných v rámci výkonu rozhodnutí či exekučního řízení.45 Věřitel musí taktéž přihlásit pohledávku, kterou již dříve uplatnil v jiném insolvenčním řízení vedeném v minulosti ohledně dlužníka, které skončilo jinak než rozhodnutím o úpadku. Přihlášky se podávají u insolvenčního soudu,46 a to po celou dobu, po kterou to umožňuje InsZ. V případě podání přihlášky u jiného než insolvenčního soudu, je soud, u něhož byla přihláška podána, povinen neprodleně tuto přihlášku postoupit insolvenčnímu soudu. InsZ v této souvislosti stanoví ve větě druhé § 173 odst. 4 výjimku z obecného pravidla zachování účinků podání, které bylo podáno u nepříslušného soudu. Účinky spojené s podáním přihlášky tak nastávají až dnem, kdy je takto postoupené podání doručeno insolvenčnímu osudu. Je však třeba poznamenat, že jakkoli účinky spojené s podáním přihlášky nastávají dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu, z hlediska včasnosti přihlášky (rozuměj zachování lhůty k podání přihlášky) v souladu s ustanovením § 57 odst. 3 o.s.ř. postačí, je-li přihláška posledního dne lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost písemnost doručit insolvenčnímu soudu. Z toho vyplývá, že lhůta pro přihlášení pohledávky je zachována i v případě, že nepříslušný soud, u něhož byla přihláška podána, předá přihlášku k poštovní přepravě za účelem jejího postoupení insolvenčnímu soudu nejpozději v poslední den lhůty pro podání přihlášky.47 Co se týče účinků podání přihlášky pro běh promlčecí nebo prekluzivní lhůty, pak platí, že přihláška má stejné účinky jako žaloba či jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu. Běh promlčecích lhůt se tedy v závislosti na právním režimu pohledávky řídí příslušnými ustanoveními občanského a obchodního zákoníku. 44
SCHELLEOVÁ, I. Insolvenční zákon: poznámky, prováděcí předpisy, související předpisy. Praha: Eurounion, 2006. s. 141. 45 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 383. 46 Insolvenčním soudem je dle § 2 písm. b) InsZ soud, před nímž probíhá insolvenční řízení. 47 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 NSČR 2/2010.
20
U pohledávek v režimu obchodního zákoníku nastávají dnem doručením přihlášky insolvenčnímu soudu účinky dané § 402 obchodního zákoníku. Promlčecí doba tedy v souladu s tímto ustanovením přestává běžet, neboť přihláška pohledávky má povahu právního úkonu směřujícího k uspokojení pohledávky považovaného příslušným předpisem upravujícím soudní řízení (InsZ) za uplatnění práva v již zahájeném řízení, jak to vyžaduje ustanovení § 402 obchodního zákoníku. Účinek stavení lhůty však v souladu s ustanovením § 405 odst. 1 obchodního zákoníku nenastane, resp. se na něj bude pohlížet jako by nenastal, v případě, že o přihlášené pohledávce nebude pravomocně rozhodnuto „ve věci samé“. Tím se v poměrech InsZ budou zřejmě rozumět situace, kdy přihláška bude insolvenčním soudem odmítnuta, bude věřitelem vzata zpět či insolvenční řízení bude zastaveno, aniž by pohledávka byla pravomocně s účinky i mimo insolvenční řízení přezkoumána. Ustanovení § 405 odst. 2 obchodního zákoníku pak chrání věřitele, jimž by zbývala promlčecí doba kratší než jeden rok či by jim promlčecí doba uplynula již během trvání řízení, v němž nebylo o jejich nároku meritorně rozhodnuto. Citované ustanovení prodlužuje věřitelům promlčecí dobu k uplatnění jejich nároku tak, aby jim byla zachována doba nejméně jednoho roku. Věřitelům, jimž promlčecí doba zcela uplynula, pak poskytuje dodatečnou promlčecí dobu v délce jednoho roku. Prodloužením či poskytnutím dodatečné promlčecí doby však nesmí dojít k překročení desetileté promlčecí doby dle ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku, jejímž uplynutím se právo definitivně promlčuje.48 U pohledávek řídících se občanským zákoníkem platí dle ustanovení § 112 odst. 1 občanského zákoníku, že promlčecí doba po celou dobu, kdy věřitel v uplatnění přihlášené pohledávky řádně pokračuje, neběží. Dojde-li k odmítnutí přihlášky či k jejímu zpětvzetí, běh promlčecí doby pokračuje od okamžiku právní moci rozhodnutí, jímž byla účast věřitelem uplatněné pohledávky v řízení ukončena.49 3.1.1 Lhůty pro podávání přihlášek Věřitelé jsou oprávněni a zároveň, v případě, že se chtějí domáhat uspokojení svých pohledávek v insolvenčním řízení, povinni podat přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu, a to kdykoliv od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám podaným později se v insolvenčním řízení nepřihlíží, insolvenční soud je tudíž na základě § 185 InsZ usnesením, proti němuž je přípustné odvolání, odmítne. Pohledávky uplatněné opožděnou přihláškou tedy již v rámci insolvenčního řízení nelze nijak uspokojit. Lhůta pro podávání přihlášek začíná běžet okamžikem zahájení insolvenčního řízení. Zde se InsZ odchyluje od předchozí úpravy obsažené v ZKV, který v § 20 umožňoval věřitelům přihlašovat pohledávky až ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu. Od okamžiku zahájení insolvenčního řízení50 mohou věřitelé přihlašovat svoje pohledávky, a to i v případě, že insolvenční soud ještě nezveřejnil výzvu k podávání přihlášek podle ust. § 110
48
POKORNÁ, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II díl. Praha: ASPI, Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 1504-1505. 49 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 226-7. 50 InsZ v § 109 odst. 4 stanoví, že účinky zahájení řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. To nepochybně platí i ve vztahu k možnosti podávat přihlášky (pochopitelně s výjimkou přihlášky pohledávky věřitele podávajícího insolvenční návrh).
21
odst. 2 InsZ.51 Tuto výzvu insolvenční soud buď spojí s oznámením o zahájení insolvenčního řízení, nebo učiní samostatně až v průběhu řízení, a to stejným způsobem jako se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, tedy jejím vyvěšením na úřední desce a současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku (§ 71 InsZ). Na základě této výzvy podávají věřitelé přihlášky až do rozhodnutí o úpadku dlužníka, přičemž zákon výslovně zakazuje insolvenčnímu soudu stanovit lhůtu kratší. Lhůta stanovená ve výzvě podle ust. § 110 odst. 2 InsZ není lhůtou propadnou a jejím uplynutím možnost věřitelů uplatnit své pohledávky přihláškou nekončí. Insolvenční soud v usnesení o úpadku vyzve dle ust. § 136 odst. 2 písm. d) InsZ věřitele, kteří doposud své pohledávky nepřihlásily, aby tak učinily ve lhůtě, která dle odst. 3 nesmí být kratší než 30 dnů a delší než 2 měsíce ode dne rozhodnutí o úpadku. Tato lhůta má již charakter lhůty propadné a jejím marným uplynutím právo věřitelů přihlašovat pohledávky zaniká. K jejímu zachování postačí, je-li přihláška poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji doručit.52 Uvedené však platí pouze v případě, že je přihláška pohledávky adresována insolvenčnímu soudu. Byla-li by přihláška adresována soudu jinému je lhůta zachována pouze v případě, že tento soud v rámci plnění své povinnosti postoupit přihlášku pohledávky insolvenčními soudu dle ustanovení věty druhé § 173 odst. 4 InsZ nejpozději v poslední den lhůty pro přihlašování předá postupovanou zásilku adresovanou insolvenčnímu soudu orgánu, který má povinnost ji doručit.53 V případě insolvenčního řízení zahájeného věřitelským návrhem bude zpravidla první přihlášenou pohledávkou pohledávka věřitele, na jehož návrh bylo řízení zahájeno, neboť dle ust. § 105 InsZ je přihláška pohledávky jednou z povinných příloh věřitelského návrhu. V případě, že věřitel přihlášku k insolvenčnímu návrhu nepřipojí, určí insolvenční soud dle ust. § 128 odst. 2 InsZ navrhovateli dodatečnou lhůtu k doplnění, která nesmí být delší než 7 dnů. V případě, že věřitel v této lhůtě přihlášku pohledávky k návrhu nedoplní, insolvenční soud návrh odmítne.54 K výše uvedenému je třeba poznamenat, že ani vyhláška s oznámením o zahájení řízení, ani jiný úkon insolvenčního soudu obsahující výzvu věřitelům k přihlašování pohledávek se nedoručuje známým věřitelům dlužníka (až na známé věřitele, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém z členských států Evropské unie s výjimkou Dánska55), ale pouze se zveřejňuje v insolvenčním rejstříku, případně na úřední desce insolvenčního soudu. Je tedy na každém věřiteli, aby aktivně a zejména pravidelně lustroval insolvenční rejstřík, zda ohledně některého z jeho dlužníků není vedeno insolvenční řízení, do kterého je povinen se se svou pohledávkou přihlásit, neboť v případě určité liknavosti se může stát, že jeho právo přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení v poměrně krátké lhůtě prekluduje.56 51
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 221. 52 Usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSHK 41 INS 128/2008, 1 VSPH 8/2008-P ze dne 29.4.2008. 53 Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.2010, sp. zn. 29 NSČR 2/2010, KSPA 56 INS 2581/2008. 54 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.3.2008, sp. zn. KSUL 43 INS 384/2008, 1 VSPH 7/2008-A. 55 Tímto InsZ reaguje na povinnost stanovenou v čl. 40 nařízení 1346/2000/ES informovat tyto věřitele o zahájení úpadkového řízení ohledně dlužníka. 56 K této problematice srov. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.9.2008, sp. zn. 29 NSČR 4/2008. Soulad tohoto usnesení s Ústavním pořádkem pak konstatoval Ústavní soud v Nálezu ze dne 26.1.2009, sp. zn. I ÚS 2536/08.
22
Do výše popsané poměrně striktní koncepce lhůty pro přihlašování pohledávek v nedávné době zasáhly oba Vrchní soudy57, když odmítly formalistický výklad a připustily, že za určitých významných okolností je třeba za včasnou považovat i přihlášku pohledávky podanou po uplynutí lhůty k přihlašování. Je třeba poznamenat, že se jednalo o poměrně specifické situace, kdy po věřiteli s ohledem na okolnosti nemohlo být spravedlivě žádáno, aby svoji pohledávku za běhu lhůty byť jako podmíněnou přihlásil, neboť jeho právo na uspokojení z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka vzniklo až jeho soupisem do majetkové podstaty, ke kterému došlo až po uplynutí lhůty k přihlašování. Dle mého názoru však došlo ze strany soudů v těchto věcech k určitému excesu, neboť konstatovaly, že v situaci, kdy o soupisu zastavených nemovitostí do majetkové podstaty insolvenční správce věřitele neinformoval a soud I. stupně věřiteli nestanovil lhůtu pro podání přihlášky jeho pohledávky, věřitelům nikdy lhůta pro podání přihlášky nezačala běžet a v důsledku toho mohou svoji pohledávku přihlásit kdykoli v průběhu řízení. Tento výklad však dle mého názoru značně přesahuje potřebu chránit věřitele, po němž nelze spravedlivě požadovat, aby svoji pohledávku přihlásil během lhůty pro přihlašování, a naopak jej proti ostatním věřitelům bezdůvodně zvýhodňuje. Dle mého názoru je třeba přiklonit se spíše k výkladu, že rozhodnou skutečností (soupisem nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka), která zakládá právo věřitele na uspokojení z majetku náležejícího do majetkové podstaty, začíná věřiteli běžet lhůta pro přihlášení jeho pohledávky a její délka se rovná délce lhůty, která byla stanovena „normálním“ věřitelům v rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon totiž, jak již bylo naznačeno výše, klade na věřitele zvýšené nároky a předpokládá, že budou pravidelně lustrovat insolvenční rejstřík za účelem případného zjištění, že jeho dlužník je v úpadku. Tyto zvýšené požadavky je pak dle mého názoru třeba analogicky aplikovat i na věřitele zajištěného, kdy je jeho odpovědností pravidelná kontrola výpisu z katastru nemovitostí za účelem zjištění, zda nemovitý majetek sloužící k zajištění jeho pohledávky nebyl sepsán do majetkové podstaty, a to jak dlužníka zástavního, tak i subjektu od něj odlišného. Bude jistě zajímavé, zda se obdobná situace stane předmětem rozhodování Nejvyššího soudu České republiky a jak případně tuto situaci Nejvyšší soud posoudí. Otázkou však zůstává, zda je vůbec proti usnesení odvolacího soudu, kterým se mění usnesení soudu prvního stupně tak, že se přihláška neodmítá, dovolání přípustné. S ohledem na znění §§ 238a a 239 o.s.ř. se však lze přiklonit spíše k názoru, že dovolání přípustné není. V této souvislosti lze doporučit zákonodárci, aby se do budoucna zabýval zahrnutím regulace obdobných situací přímo do textu zákona a odstranil tak pochybnosti o počátku běhu lhůty pro přihlášení a její délce u věřitelů, jimž právo na uspokojení z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka vzniklo až po uplynutí lhůty k přihlašování. Osobně se přikláním k výše uvedenému řešení, tedy ke lhůtě o stejné délce jako lhůta stanovená v usnesení o úpadku, která počne běžet v okamžiku rozhodném pro vznik práva na uspokojení z majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, zpravidla okamžikem soupisu tohoto majetku. 3.1.2 Náležitosti přihlášky Přihlášky pohledávek včetně jejich příloh se podávají dvojmo u insolvenčního soudu. Jeden stejnopis včetně příloh zůstává insolvenčnímu soudu, druhý je i s přílohami předán 57
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2011, sp.zn. KSBR 26 INS 869/2010, 2 VSOL 537/2011P 48-9, Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.8.2011, sp zn. KSPH 41 INS 2804/2010 1 VSPH 663/2011P226-10.
23
insolvenčnímu správci. Samotná přihláška bez příloh se pak zveřejňuje v insolvenčnímu rejstříku. InsZ je předpisem speciálním vůči o.s.ř., na přihlášku pohledávky se tedy vztahují obecné požadavky na úkony účastníků (§ 42 o.s.ř.) a na návrh na zahájení řízení (§ 79 odst. 1 o.s.ř.). Vedle těchto obecných náležitostí musí přihláška obsahovat i speciální náležitosti vyžadované InsZ – uvedení důvodu vzniku pohledávky a její výši. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.58 Věřitel by měl dále v přihlášce provést kategorizaci pohledávek naznačenou v subkapitole 2.1. Zájmem věřitele pak je zejména uvést, že se jedná o pohledávku zajištěnou či vykonatelnou. Zajištěnému věřiteli zákon ukládá povinnost uvést předmět zajištění, z něhož má být jeho pohledávka uspokojena, o jaký druh zajištění se jedná a dobu vzniku tohoto zajištění. Uvedení a prokázání doby vzniku zajištění je nezbytné jednak pro určení pořadí pohledávky, jednak pro posouzení oprávněnosti uplatnění práva na uspokojení ze zajištění, neboť věřitel může uplatňovat toto právo pouze v případě, že bylo získáno do zahájení insolvenčního řízení.59 V případě, že věřitel tyto skutečnosti neuvede, má se za to, že právo na uspokojení ze zajištění v řízení vůbec uplatněno nebylo. Označit pohledávku jako vykonatelnou a uvést skutečnosti, o které vykonatelnost opírá (doložit veřejnou listinou opatřenou doložkou vykonatelnosti), je pro věřitele výhodné zejména ve vztahu k případnému popření pohledávky, neboť účinky popření vykonatelné pohledávky jsou oproti účinkům popření pohledávky nevykonatelné výrazně oslabeny a pozice věřitele z vykonatelné pohledávky je v případném incidenčním sporu s insolvenčním správcem silnější než pozice věřitele disponujícího pouze nevykonatelnou pohledávkou. Co se týče formálního hlediska přihlášky pohledávky, InsZ v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení v § 176 stanoví, že ji lze podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí předpis. Tím je vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Vyhláška“), konkrétně její § 21. Podobu formuláře pro podání přihlášky pohledávky zveřejňuje způsobem umožňujícím dálkový přístup na svých stránkách Ministerstvo spravedlnosti60 ve formě souboru s příponou .PDF, a to ze zákona bezplatně. Povinnost podávat přihlášky na standardizovaném formuláři má za cíl snížit počet vadných přihlášek a tím přispět ke zrychlení řízení snížením počtu výzev věřitelům na jejich opravu. Nesplnění této povinnosti však InsZ nespojuje s neúčinností přihlášky, jedná se tedy o vadu přihlášky, kterou lze odstranit postupem podle § 188 odst. 2 InsZ.61 Insolvenční správce tedy vyzve věřitele, aby vadu odstranil (přihlásil pohledávku na předepsaném formuláři), a to ve lhůtě ne kratší než 15 dnů od doručení výzvy. Teprve po marném uplynutí této lhůty předloží přihlášku insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce nepřihlíží. Účinky přihlášky podané ve lhůtě pro přihlašování jinak než na předepsaném formuláři tak zůstávají při jejím včasném opravení zachovány. 58
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 386. 59 Tamtéž. 60 https://isir.justice.cz/isir/forms/Prihlaska_pohledavky.pdf v podobě pro elektronické vyplnění, nebo https://isir.justice.cz/isir/forms/Prihlaska_pohledavky_tisk.pdf v podobě pro tisk a ruční vyplnění. 61 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 389.
24
K přihlášce pohledávky je věřitel dále povinen připojit listiny, kterých se v ní dovolává, a v případě přihlašování vykonatelné pohledávky také veřejnou listinu prokazující její vykonatelnost. Tuto povinnost stanovenou v § 177 InsZ konkretizuje § 22 Vyhlášky, který stanoví, že povinnými přílohami přihlášky pohledávky jsou: a) listiny dokládající existenci věřitele - právnické osoby, například výpis z obchodního rejstříku nebo obdobného registru, b) kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky, c) plná moc udělená věřitelem zmocněnci, pokud je věřitel zastoupen na základě plné moci. Jedná se tedy o obdobné listiny, které se obvykle přikládají k žalobě jako listinné důkazy (srov. § 79 odst. 2 o.s.ř.).62 Nedostatečné doložení přihlášky listinami (s výjimkou listiny prokazující existenci právnické osoby a plné moci) nezakládá takovou vadu přihlášky, kterou by bylo nutno odstraňovat postupem podle § 188 odst. 2 InsZ. Nedostatečným doložením věřitel riskuje, že neunese důkazní břemeno, a jeho pohledávka tudíž bude popřena.63 I přes výše uvedené je však nanejvýš vhodné, aby insolvenční správce i v těchto případech podle § 188 odst. 2 InsZ postupoval a věřitele k doložení listin vyzval, neboť se tímto způsobem dá předcházet incidenčním sporům, které by délku řízení zbytečně prodlužovaly.64 Nepřichází však v úvahu, aby insolvenční správce po marném uplynutí lhůty k doložení listin předal insolvenčnímu soudu přihlášku k rozhodnutí, že se k ní v insolvenčním řízení nepřihlíží, neboť § 188 odst. 2 InsZ tento postup nepřipouští. Sankcí za nesplnění povinnosti doložit listiny tak může být pouze popření pohledávky insolvenčním správcem a následný neúspěch v případném incidenčním sporu. 3.1.3 Odpovědnost věřitele za obsah přihlášky pohledávky § 176 InsZ stanoví, že za správnost údajů uvedených v přihlášce pohledávky odpovídá věřitel. Toto obecné ustanovení dále rozvíjejí §§ 178 až 182 InsZ, které stanoví odpovědnost za konkrétní pochybení věřitele včetně poměrně přísných sankcí. Konkrétně se jedná o odpovědnost za nadhodnocení pohledávky a za nadhodnocení zajištění pohledávky, respektive za vykonávání práv z těchto pohledávek. Smyslem těchto ve svém důsledku přísných sankcí je minimalizovat počet formálně i obsahově vadných podání, ke kterým může docházet jednak liknavostí věřitelů, ale také jejich snahou manipulovat průběhem insolvenčního řízení, neboť přihlášení pohledávky v nadhodnocené výši může vést k silnějšímu postavení při hlasování o složení věřitelských orgánů a v důsledku toho k ovládnutí pozic v těchto orgánech. Věřitele jsou tedy těmito sankcemi vedeni k zodpovědnějšímu přístupu k přihlašování pohledávek, zejména ke zhodnocení vlastní schopnosti unesení břemene tvrzení i břemene důkazního, a dále tyto sankce věřitele odrazují od snahy ovlivňovat průběh insolvenčního řízení uplatňováním práv z fiktivních či nadhodnocených pohledávek.65
62
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 391. 63 Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.8.2008, sp. zn. KSUL 45 INS 150/2008, 1 VSPH 94/2008. 64 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 392-393. 65 Tamtéž. s. 394.
25
§ 178 InsZ stanoví, že v případě, že v rámci přezkumu bude přihlášená pohledávka zjištěna tak, že její skutečná výše činí méně než 50 % přihlášené částky, nastupují vůči věřiteli dvě sankce: k přihlášené pohledávce se jednak nepřihlíží, a to ani v rozsahu v jakém byla zjištěna, a jednak má insolvenční soud možnost na návrh insolvenčního správce věřiteli uložit povinnost zaplatit ve prospěch majetkové podstaty částku až do výše, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Tuto částku stanovuje soud se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky. Toto ustanovení doznalo výrazné změny s účinností od 31.3.2011. Před příslušnou novelou zde nebyl prostor pro moderaci insolvenčním soudem. Ten byl povinen uložit věřiteli, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Toto ustanovení však bylo nesmyslně tvrdé a přepjatě formalistické. Při jeho aplikaci reálně hrozilo např. dvojí trestání věřitele (přičemž to majetkové vůči věřiteli nebylo nijak racionálně zdůvodnitelné), který pouze neunesl důkazní břemeno (nedoložil přílohy přihlášky) ohledně existující pohledávky, jejímž přihlášením nesledoval žádný nekalý úmysl. Podle novelizovaného ustanovení je tak tento věřitel potrestán ze zákona skutečností, že se k jeho přihlášce nepřihlíží, a insolvenční soud jej již nemusí zjevně nespravedlivě majetkově trestat. Naopak vůči věřiteli, který přihlásil nadhodnocenou pohledávku ze zištných důvodů s cílem ovlivnit průběh insolvenčního řízení může insolvenční soud nadále uplatňovat majetkoprávní sankci ve stejné výši jako doposud. Proti rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit ve prospěch majetkové podstaty soudem určenou částku může věřitel podat opravný prostředek, bude se jednat o incidenční spor. § 179 InsZ stanoví obdobné sankce jako předchozí ustanovení pro zajištěné věřitele, kteří nadhodnotili rozsah svého zajištění. K právu na uspokojení přihlášené pohledávky zajištěného věřitele ze zajištění se v případě, že tato pohledávka byla v rámci přezkumu zjištěna tak, že věřitel má právo na uspokojení ze zajištění v rozsahu menším než 50 % hodnoty zajištění uvedeného v přihlášce, nebo že má právo na uspokojení ze zajištění v pořadí horším, než uvedl v přihlášce pohledávky, nepřihlíží. Na takovou pohledávku se tedy v insolvenčním řízení nadále pohlíží jako na pohledávku nezajištěnou. Insolvenční soud má obdobně jako v případě nadhodnocené pohledávky možnost na návrh insolvenčního správce věřiteli uložit povinnost zaplatit, tentokrát však ve prospěch ostatních zajištěných věřitelů, kteří přihlásili pohledávku se zajištěním ke stejnému majetku, částku až do výše, o kterou hodnota zajištění uvedená v přihlášce převýšila hodnotu zjištěného zajištění. Tuto částku stanovuje soud se zřetelem ke všem okolnostem přihlášení a přezkoumání pohledávky. I toto ustanovení bylo zmírněno novelou, neboť ani zde insolvenční soud nedisponoval možností moderace. Ve zbytku platí totéž, co bylo řečeno o postupu podle § 178 InsZ. Efektivita výše uvedených sankcí vyplývajících z odpovědnosti věřitele za obsah přihlášky pohledávky je dále podpořena zákonným ručením osoby, která za věřitele přihlášku podepsala, za splnění uložené sankce. Toto ručení směřuje primárně proti statutárním orgánům věřitele, § 181 InsZ z něj proto činí výjimku svědčící osobám, které za věřitele jednaly na základě plné moci (typicky advokát, daňový poradce). Namísto těchto osob ručí za splnění povinnosti věřitele zaplatit částku podle §§ 178 a 179 InsZ osoba, která je k podpisu přihlášky zmocnila. Za plnou moc ve smyslu tohoto ustanovení bude třeba považovat i tzv. „pověření k zastupování“ nebo obdobné doklady udělované orgány veřejné správy (správci daně, zdravotní pojišťovny, Česká správa sociálního zabezpečení) svým zaměstnancům k jednání před soudy. Negativním projevem tohoto rozšiřujícího výkladu však může být 26
koncentrace velké míry odpovědnosti u omezeného počtu osob, které v rámci těchto institucí „pověření k zastupování“ vydávají.66 Možnost uložit peněžitou sankci podle §§ 178 a 179 InsZ je vázána na skutečnost, že věřitel z nadhodnocené pohledávky vykonával s ní spojená práva. Toto zmírnění dopadů sankcí z odpovědnosti za obsah přihlášky zakotvené v § 180 InsZ mělo význam zejména před novelizací ustanovení §§ 178 a 179 InsZ, kdy při absenci moderačního práva insolvenčního soudu bylo nevykonávání práv jediným způsobem, jak se vyhnout uložení peněžité sankci. Po této novelizaci se význam ust. § 180 InsZ částečně oslabil, přesto zůstalo jeho znění nedotčeno, a tudíž stále platí, že jediným spolehlivým způsobem, jak se vyhnout uložení těchto sankcí, je pro věřitele, který si není jistý výsledkem přezkumu své pohledávky, zdržení se výkonu práv z této pohledávky, až do jejího zjištění v rámci přezkumu, což však není z pohledu účelu a cílů insolvenčního řízení zcela vhodné.67 InsZ navíc nestanoví, co rozumí právy spojenými s nezjištěnou pohledávkou, což může v praxi přinášet interpretační problémy. Zřejmě je však třeba těmito právy rozumět všechna práva ať už závislá na výši pohledávky (zejména výkon práv ve věřitelských orgánech, a to včetně pouhé účasti na věřitelské schůzi68, aniž by věřitel musel hlasovat), či na výši pohledávky nezávislá (podání opravného prostředku, nově také popření pohledávky jiného věřitele).69 InsZ v § 182 ponechává věřiteli možnost nepřímo se vyvinit z uhrazovací povinnosti podle §§ 178 a 179 tím, že vezme zpět popřenou část přihlášené pohledávky postupem podle § 184.70 Tuto možnost však nepřiznává věřitelům, kteří učinili v insolvenčním řízení úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele, a věřitelům, ohledně nichž v průběhu insolvenčního řízení vyjde najevo, že svoji pohledávku nepřihlásili v dobré víře. Těmto věřitelům tedy bude sankce uložena bez ohledu na to, zda vzali svoji pohledávku, případně její část, zpět. Výklad pojmu „úkon, který zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele“ opět nebude bez interpretačních problémů. Rozdílná dikce od ustanovení § 180 InsZ, které operuje s pojmem „práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával“, však napovídá, že omezení v ustanovení § 182 InsZ bude třeba vykládat úžeji a za úkony způsobilé zhoršit postavení jiného věřitele, tak nebude možné považovat např. podání opravného prostředku. Otázkou zůstává, zda za takový úkon považovat popření pohledávky jiného věřitele, což je věřitelům umožněno teprve od 31.3.2011. Zde se přikláním k názoru, že tento úkon může zhoršit postavení věřitele, jehož pohledávka byla popřena, a tudíž spadá pod omezení v § 182 InsZ. Věřitel, který popřel pohledávku jiného věřitele, se 66
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 233. 67 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 398. 68 TARANDA, P. Nad některými souvislostmi sankce za nadsazenou přihlášku pohledávky v insolvenčním řízení. In Daně a právo v praxi. 2008. r. 13, č. 6. s. 54. Účast věřitele na věřitelské schůzi ovlivňuje kvórum nezbytné pro přijetí určitého rozhodnutí. I když se věřitel následně zdrží hlasování a fakticky své právo nevykonává, již svou účastí na schůzi často značně ovlivňuje průběh celého insolvenčního řízení. Od tohoto názoru se částečně odchyluje Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 19.1.2010, sp. zn. 1 VSPH 771/2009-B-51, 48 KSPA 1513/2009, kdy v odůvodnění uvádí, že „sama účast na schůzi věřitelů a žádost o přiznání hlasovacího práva nejsou úkony, které by byly způsobilé nastolit stav, při němž by oprávněné nároky ostatních věřitelů byly či mohly být – v závislosti na způsobu řešení dlužníkova úpadku – uspokojeny v menší míře, než by tomu bylo nebýt věřitelových úkonů.“ Je však třeba poznamenat, že Vrchní soud v Praze se zabýval situací, kdy věřiteli nebylo hlasovací právo na schůzi věřitelů přiznáno, a tudíž kvórum při rozhodování nijak neovlivnil. 69 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 232. 70 Tamtéž. s. 234.
27
tak již nebude moci „vyvinit“ z uhrazovací povinnosti. Definitivní odpověď na tuto otázku však přinese až judikatura. Závěrem je třeba k tomuto tématu konstatovat, že celá úprava odpovědnosti věřitele za obsah přihlášky a zvláště pak úprava sankcí z této odpovědnosti vyplývajících, není zcela bez kontroverzí. Je otázkou, zda zákonodárce musel přistoupit k vytvoření zcela nového institutu, který nemá v českém právním řádu obdobu, a zda nepostačovalo stanovit objektivní odpovědnost za škodu věřitele, který přihlášením nadhodnocené přihlášky způsobí škodu jinému věřiteli, zajištěnou zákonným ručením osob, které tuto přihlášku podepsali, samozřejmě za současného zachování sankce nepřihlížení k těmto pohledávkám či jejich zajištění. Osobně se domnívám, že toto řešení by bylo právně výrazně čistší, nevzbuzovalo by pochybnosti o ústavnosti71 úpravy a, v případě kombinace s trestněprávní odpovědností za úmyslné přihlášení nadhodnocené pohledávky, by bylo i minimálně stejně účinné. 3.1.4. Dispozice s přihláškou pohledávky Problematika dispozic s přihláškou pohledávky není upravena na jednom místě, ale naopak je roztříštěna napříč Dílem 2. Hlavy V. InsZ. Její podstatná část týkající se změn výše přihlášené pohledávky je pak poněkud nesystematicky zařazena do odst. 4 § 192 InsZ, který se jinak zabývá problematikou popírání pohledávek. Insolvenční řízení je speciálním typem civilního řízení, je tedy ovládáno zásadou dispoziční. Věřitel je proto v souladu s ust. § 184 InsZ oprávněn kdykoli v průběhu řízení vzít přihlášku pohledávky zpět, a to bez nutnosti uvádět důvody, které ho k tomuto kroku přivedly. Insolvenční soud vezme zpětvzetí na vědomí rozhodnutím, které se zvlášť doručuje věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci, přičemž odvolání proti němu může podat pouze věřitel. Právní mocí rozhodnutí účast věřitele v řízení končí.72 Kromě dispozice celou přihláškou spočívající v možnosti jejího zpětvzetí má věřitel, možnost měnit přihlášenou pohledávku, a to co do důvodu, výše a pořadí. V tomto ohledu je však třeba rozlišovat, zda tak činí v rámci lhůty pro přihlašování pohledávek, či až po jejím uplynutí. Po dobu běhu lhůty pro přihlašování pohledávek může věřitel svoji přihlášku bez omezení měnit. Může tedy měnit jak důvod přihlášené pohledávky, tak výši pohledávky (směrem nahoru i dolů) tak i její pořadí (uplatňovat zajištěni či od jeho uplatnění upustit). Naopak po uplynutí lhůty pro přihlašování jsou již věřitelova dispoziční oprávnění omezena ustanovením § 192 odst. 4 InsZ pouze na změnu výše pohledávky. Věřitel tak může činit až do okamžiku přezkoumání pohledávky, tedy do jejího zjištění či účinného popření.73 Ačkoli to citované ustanovení výslovně nestanoví, bude zřejmě dopadat pouze na případy, kdy bude měněna výše pohledávky směrem nahoru. Snížení výše přihlášené pohledávky je totiž dle ustanovení § 184 ve spojení s ustanovením § 187 InsZ částečným zpětvzetím přihlášky se všemi jeho důsledky.
71
Pochybnosti o ústavnosti sankcí podle §§ 178 a 179 InsZ vyjadřuje např. J. Kotoučová nebo D. Ševčík. Pro podrobnosti srov. KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 395, nebo ŠEVČÍK, D. Appendix insolvenčního práva - povinnost věřitelů platit do majetkové podstaty v závislosti na výsledku přezkumu přihlášek. In Bulletin advokacie. 2010. r. 17. č. 3. s. 28-31. 72 MARŠÍKOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. Praha: Leges, 2011. s. 284. 73 Tamtéž. s. 295.
28
V praxi může a bude nastávat situace, kdy z důvodu změny výše pohledávky v době, která bezprostředně předchází nařízenému přezkumnému jednání, již nebude v silách především insolvenční správce k pohledávce zaujmout kvalifikované stanovisko a bude třeba k přezkoumání takové pohledávky nařídit zvláštní přezkumné jednání. InsZ na tuto situaci pamatuje v ustanovení § 192 odst. 4, které stanoví, že věřitel, který změnou své přihlášky způsobil nutnost nařízení zvláštního přezkumného jednání, je povinen ostatním věřitelům na jejich žádost uhradit náklady spojené s jejich účastí na tomto jednání. Zvláště ve větších insolvenčních řízeních však realizace této úhradové povinnosti nebude příliš běžná, neboť konání zvláštních přezkumných jednání bude celkem běžnou praxí i z jiných důvodů, které nespočívají v jednání věřitele popsaném v § 192 odst. 4 InsZ.74 V takovém případě bude možno přezkoumat změněné pohledávky na těchto zvláštních přezkumných jednáních a povinnost uhradit ostatním věřitelům náklady spojené s účastí na zvláštním jednání věřiteli měnícímu výši pohledávky nevznikne.75 Ohledně změn výše přihlášené pohledávky po uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek je třeba od sebe oddělit situace, kdy je skutečně měněna výše již přihlášené pohledávky, a kdy je přihlašována pohledávka zcela nová. O první případ půjde zpravidla v situaci, kdy výše pohledávky nebude věřiteli v okamžiku podání přihlášky známa, a přihlásí tudíž tuto pohledávku pouze v předpokládané výši.76 V druhém případě pak půjde o situaci, kdy věřitel dodatečně po uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek uplatní příslušenství již přihlášené jistiny. Toto uplatnění příslušenství pak nebude posuzováno jako změna výše již přihlášené pohledávky, ale jako přihlášení pohledávky nové, ke kterému však nebude v rámci insolvenčního řízení přihlíženo, neboť bylo učiněno po uplynutí lhůty pro přihlašování.77 V tomto rozsahu tedy bude přihláška odmítnuta podle § 185 InsZ. Účinné znění ust. § 192 odst. 4 InsZ věřitelům neumožňuje po uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek měnit vedle výše pohledávky i důvod jejího vzniku a její pořadí. Věřitel je však navzdory tomu stále oprávněn určitým způsobem disponovat s pořadím pohledávky, a to tak, že je mu dovoleno vzít zpět uplatněné zajištění způsobem popsaným v ust. § 184 ve spojení s ust. § 187 InsZ. Opačný výklad by totiž neopodstatněně stavěl zajištěné věřitele do horšího postavení než věřitele nezajištěné, neboť by jim nedopřál možnost vyvinit se z uhrazovací povinnosti do majetkové podstaty dle ust. § 179 InsZ tím, že vezmou uplatněné zajištění zpět. V této souvislosti je třeba se krátce zmínit o obsahu pojmu důvod vzniku pohledávky. Tím totiž nelze rozumět právní kvalifikaci nároku, ale vylíčení rozhodných okolností k posouzení oprávněnosti přihlášeného nároku.78 V civilním procesu, jehož je insolvenční řízení zvláštním typem, totiž právní kvalifikace vždy náleží soudu a není možné vázat úspěch účastníka civilního řízení na případnou správnost jeho právní kvalifikace. Účastník řízení má totiž povinnost tvrzení a povinnost důkazní, nikoli však povinnost právně kvalifikovat svůj 74
Např. z důvodu doplňování a oprav vadných přihlášek pohledávek, ke kterým došlo až po konání řádného přezkumného jednání. 75 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 247. 76 Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.10.2008, sp. zn. KSOS 22 INS 1796/2008, 3 VSOL 125/2008-P. 77 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.2.2009, sp.zn. KSPA 48 INS 1646/2008, 1 VSPH 275/2008. 78 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 228.
29
nárok.79 Pokud tak účastník činí, pak pouze ve snaze naznačit soudu z čeho odvozuje oprávněnost svého nároku. Pro přezkum pohledávky je tedy lhostejno, zda věřitel uvede jako důvod např. smlouvu o dílo a insolvenční správce či následně insolvenční soud dospěje k závěru, že věřitelův nárok je ve skutečnosti nárokem na vydání bezdůvodného obohacení.80 Důležité však vždy je, aby rozhodné skutečnosti byly vylíčeny dostatečně. V opačném případě by totiž výše naznačená možnost odlišné právní kvalifikace nároků nebyla možná, neboť by pro ni insolvenční správce či soud neměli žádnou oporu. Insolvenčním věřitelům lze tedy jen doporučit, aby věnovali vymezení důvodu vzniku pohledávky pozornost obdobnou pozornosti, již je obvyklé věnovat zpracování žaloby v klasickém občanskoprávním řízení.
3.2 Přezkum přihlášených pohledávek Pohledávky, které se v insolvenčním řízení uplatňují přihláškou, podléhají přezkumu. Ten probíhá ve dvou základních fázích – přezkum insolvenčním správcem a přezkum na přezkumném jednání. K těmto dvěma základním fázím pak může fakultativně přistupovat fáze třetí, a to autoritativní rozhodnutí o zjištění či popření pohledávky soudem v rámci incidenčního sporu. Přezkum pohledávky insolvenčním správcem začíná posouzením úplnosti a bezvadnosti přihlášky pohledávky, neboť v opačném případě by se mohlo jednat o pohledávku nepřezkoumatelnou. Zjistí-li insolvenční správce, že přihlášku nelze pro její vady nebo neúplnost přezkoumat, vyzve věřitele, aby ji opravil nebo doplnil, a to ve lhůtě, která nesmí být kratší než 15 dnů. Současně jej poučí o způsobu, jakým je třeba opravu nebo doplnění provést, o následcích nesplnění této povinnosti (odmítnutí přihlášky) a místu, kam je třeba adresovat doplnění přihlášky (ačkoli mu to InsZ výslovně neukládá).81 V případě, že věřitel přihlášku řádně a včas nedoplní nebo neopraví, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu tuto přihlášku k rozhodnutí o tom, že se k ní nepřihlíží. Na doplnění či opravení přihlášky učiněné po marném uplynutí správcem stanovené lhůty se pohlíží, jakoby nikdy nebylo učiněno.82 Insolvenční soud pak usnesením podle § 185 InsZ tuto přihlášku odmítne, pohledávka přihlášená touto přihláškou tedy již není předmětem přezkumu. Konečné rozhodnutí o nepřezkoumatelnosti tak náleží insolvenčnímu soudu a nikoli správci, což má za cíl předcházet případným potížím způsobených chybným nakládáním s přihláškou ze strany insolvenčního správce.83 Bezvadné, respektive řádně a včas doplněné, přihlášky přezkoumá insolvenční správce zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu84. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášené pohledávce vyjádřil. Je v zájmu dlužníka, a to zejména pokud bude jeho úpadek řešen oddlužením nebo 79
Srov. ust. § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu k ZKV se k této otázce vyjádřil Vrchní soud v Praze v Usnesení ze dne 28.2.2003, sp.zn. 15 Cmo 11/2003, takto: „Věřitel není povinen podřadit nárok uplatněný v přihlášce pohledávky do konkursu konkrétnímu zákonnému ustanovení musí však úplně a určitě vylíčit skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá (§ 20 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).“ 81 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 241. V Praxi je totiž běžné, že věřitelé adresují doplnění přihlášky insolvenčnímu správci, přičemž správně jsou povinni doplnění adresovat insolvenčnímu soudu, stejně jako samotnou přihlášku. 82 Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.7.2008, sp.zn. KSUL 48 INS 150/2008, 1 VSPH 103/2008. 83 SCHELLEOVÁ, I. Insolvenční zákon: poznámky, prováděcí předpisy, související předpisy. Praha: Eurounion, 2006. s. 147. 84 Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. 80
30
reorganizací, v této části řízení se správcem co nejvíce spolupracovat, a u pohledávek, které neuznává, specifikovat důvody, které ho k tomu vedou.85 Správce však není oprávněn pohledávku popřít jen proto, že není schopen ověřit oprávněnost přihlášené pohledávky z podkladů získaných od dlužníka, musí zkoumat také, zda oprávněnost uplatněného nároku vyplývá ze samotné přihlášky a jejich příloh. Předmětem přezkumu správce je „posouzení, zda jde o pohledávku pravou, zda byla přihlášena ve výši odpovídající dlužníkovu závazku a zda uplatněné právo na uspokojení ze zajištění skutečně zatěžuje majetkovou podstatu, popřípadě zda v ní byla správně uvedena doba vzniku zajištění pohledávky.“86 V případě, že má správce po posouzení pohledávky dle její přihlášky, příloh přihlášky a účetnictví dlužníka další pochybnosti, může provést nezbytná šetření, při nichž může využít svá oprávnění podle ust. §§ 43 a 44 InsZ , tj. vyzvat příslušné orgány (§ 43 odst. 1) k poskytnutí součinnosti.87 Výstupem z výše popsané činnosti insolvenčního správce je seznam přihlášených pohledávek. Povinnost tento seznam sestavit ukládá insolvenčnímu správci ust. § 189 InsZ. Do tohoto seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíží, pohledávky, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170 InsZ) a další pohledávky, o kterých to stanoví zákon (pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň). Náležitosti seznamu stanoví § 189 odst. 1 Insz jen rámcově - u každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky. U zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. Vykonatelné pohledávky se v seznamu vyznačují zvlášť. Toto rámcové vymezení náležitostí je konkretizováno v § 11 odst. 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. InsZ stanoví povinnost správce u pohledávek, které popírá, jejich popření výslovně uvést. Vyhláška pak v § 11 odst. 2 stanoví, že v tomto svém stanovisku musí uvést v jaké části a z jakého důvodu pohledávku popírá. Odst. 2 § 189 InsZ stanoví, že účastníci insolvenčního řízení jsou oprávněni u insolvenčního správce nahlédnout do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl sestaven. Z toho důvodu má insolvenční správce povinnost oznámit insolvenčnímu soudu, kdy a kde mohou účastníci do seznamu a dokladů nahlížet (§ 12 Vyhlášky). Toto oprávnění je pro věřitele důležité, protože seznam přihlášených pohledávek zásadním způsobem předurčuje vývoj celého zbytku insolvenčního řízení. Seznámení se s celkovým objemem přihlášených pohledávek a stanoviskem insolvenčního správce ohledně těchto přihlášek, může být pro věřitele klíčové pro zvolení další strategie v rámci insolvenčního řízení.88 Pro realizaci možnosti seznámit se s obsahem seznamu přihlášených pohledávek je důležité také zveřejnění tohoto seznamu v insolvenčním rejstříku. Podle § 189 odst. 3 musí insolvenční soud tímto způsobem zveřejnit seznam přihlášených pohledávek nejpozději 15 dnů přede dnem, kdy se o nich má konat přezkumné jednání. V případě, že se přezkumné 85
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 408. 86 Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.9.2009, sp. zn. 1 VSPH 385/2009-B-63, KSCB 27 INS 1466/2008. 87 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 408-409. 88 Tamtéž. s. 412-413.
31
jednání má konat méně než 15 dnů po uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek, je insolvenční soud povinen seznam zveřejnit alespoň 3 dny před přezkumným jednáním.89 3.2.1 Přezkumné jednání Přezkum pohledávek na přezkumném jednání probíhá podle seznamu přihlášených pohledávek. Přezkumné jednání je jednáním ve věci samé, které je svoláváno a řízeno insolvenčním soudem, a jehož cílem je zjištění nebo popření pohledávek přihlášených nejpozději ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku podle § 136 odst. 3 a 4 InsZ.90 Výsledek přezkumu jednotlivých pohledávek se zapisuje do seznamu přihlášených pohledávek sestaveného správcem podle § 189 InsZ. Takto upravený seznam tvoří přílohu zápisu z přezkumného jednání a v rozsahu, v němž byly pohledávky zjištěny a současně nebyly výslovně popřeny dlužníkem, je po skončení insolvenčního řízení (nejčastěji po zrušení konkursu rozvrhovým usnesením) též exekučním titulem.91 Termín konání přezkumného jednání určuje insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku. Přitom je vázán zákonnými lhůtami stanovenými § 137 InsZ. Počátek těchto lhůt se odvíjí od uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek stanovené v rozhodnutí o úpadku podle § 136 odst. 3 a 4 InsZ, přičemž přezkumné jednání se musí konat nejpozději do 2 měsíců od uplynutí této lhůty, ne však dříve než po 7 dnech od uplynutí této lhůty. Z důvodů hodných zvláštního zřetele může insolvenční soud tuto lhůtu prodloužit. Těmito důvody se rozumí zejména vysoké množství přihlášek či vysoká právní náročnost jejich posouzení.92 V případě, že s rozhodnutím o úpadku bylo spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, musí se přezkumné jednání konat nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek, a to bez možnosti prodloužení této lhůty. Termín konání přezkumného jednání bude insolvenční soud určovat také s ohledem na konání schůze věřitelů, je totiž nadmíru praktické, aby se tato schůze konala bezprostředně po skončení přezkumného jednání, a to jednak z důvodu hospodárnosti řízení, a jednak z důvodu vyjasnění pozice insolvenčního správce.93 InsZ v § 137 odst. 1 stanoví, že schůze věřitelů se musí konat nejpozději do 3 měsíců od rozhodnutí o úpadku. V případě, že není možné sladit konání první schůze věřitelů po rozhodnutí o úpadku a přezkumného jednání, a tato první schůze se má konat ještě před přezkumným jednáním, má insolvenční soud dle § 137 odst. 3 InsZ povinnost nařídit další schůzi věřitelů na den, kdy se má konat přezkumné jednání, a to tak, aby se konala po skončení přezkumného jednání. Posledním požadavkem kladeným na insolvenční soud při nařizování přezkumného jednání je zohlednění očekávaného počtu zúčastněných osob a délky přezkumného jednání při volbě prostor a vyhrazení času pro jednání. Soud by měl vždy zvolit jednací místnost s dostatečnou kapacitou pro přezkumné jednání a vyhradit pro jednání dostatečnou dobu, aby
89
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 244. 90 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 414. 91 Tamtéž. s. 431. 92 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 173. 93 § 29 odst. 1 InsZ stanoví, že na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání, se mohou věřitelé usnést, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce odvolávají z funkce a že ustanovují nového insolvenčního správce.
32
mohlo proběhnout v jediném dni bez přerušení, a aby se po něm mohla konat schůze věřitelů.94 § 190 odst. 2 InsZ stanoví, že dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání k přezkumnému jednání do vlastních rukou, s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Účast těchto osob je nezbytná z toho důvodu, že jim svědčí právo popírat přihlášené pohledávky.95 Zejména pro dlužníka mohou být důsledky neúčasti na přezkumném jednání fatální. Dlužník se tím totiž připravuje o možnost popírat pohledávky věřitelů. Podle úpravy účinné do 9.9.2010 byla dlužníkova účast na přezkumném jednání, respektive na schůzi věřitelů, která po něm bezprostředně následovala, nutná také v případě, že se domáhal řešení svého úpadku formou oddlužení. V případě, že se dlužník bez omluvy nezúčastnil schůze věřitelů bezprostředně navazující na přezkumné jednání, na kterou byl řádně předvolán, nastupovala ze zákona fikce, že svůj návrh na oddlužení vzal zpět. Příslušná část ustanovení § 399 odst. 2 InsZ obsahující fikci zpětvzetí byla sice Ústavním soudem zrušena jako protiústavní96, dle mého názoru však dlužníkova neúčast na schůzi věřitelů může s sebou stále nést důsledek neschválení oddlužení. Dlužníkova neúčast ve spojení s dalšími procesními opomenutími může poukazovat na lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení ve smyslu § 395 odst. 2 písm. b) InsZ, což je důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a ve spojení s § 405 odst. 1 InsZ také pro neschválení již povoleného oddlužení.97 Ze stejných důvodů stanoví § 190 odst. 3 InsZ povinnost doručit dlužníku a insolvenčnímu správci způsobem dle odst. 2 i oznámení o změně termínu nebo místa konání přezkumného jednání. Druhá věta tohoto ustanovení se pak jeví jako nadbytečná, když stanoví, že osoby uvedené v § 139 odst. 1 InsZ, jde-li o přihlášené věřitele, je třeba vyrozumět prostřednictvím veřejné datové sítě. Toto je však splněno již zveřejněním rozhodnutí o novém termínu či místě konání přezkumného jednání v insolvenčním rejstříku, které je tímto osobám dle § 139 odst. 1 InsZ (a nejen jim) přístupné prostřednictvím veřejné datové sítě. Jejich zvláštní obesílání by tak bylo nejen nadbytečné, ale i v rozporu s obecnou zásadou rovného přístupu k účastníkům řízení dle ust. § 5 písm. b) InsZ a se zákazem porušení této zásady při doručování dle ust. § 75 odst. 3 InsZ.98 3.2.2 Popírání pohledávek Využití či nevyužití popěrného práva jednotlivých subjektů v rámci přezkumu pohledávek je ústředním momentem pro další život přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení. Od toho, zda byla pohledávka popřena či nikoli a kým, se odvíjí, zda byla zjištěna, zda ohledně ní za splnění dalších podmínek bude veden incidenční spor, či zda účast pohledávky v insolvenčním řízení zcela skončí a tato pohledávka nebude v rámci něj uspokojována. Výše 94
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 415. 95 Toto právo sice od 31.3.2011 svědčí i ostatním přihlášeným věřitelům, ti však popíráním pohledávek chrání zejména své vlastní zájmy, zatímco popírání pohledávek věřitelem či dlužníkem směřuje k naplňování účelu a cílů celého insolvenčního řízení. Věřitelé navíc svoje právo nerealizují na přezkumném jednání (viz níže), jejich účast na něm tak není nezbytná. 96 Nález Ústavního soudu ze dne 27.7.2010, sp.zn. Pl. ÚS 19/09, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 260/2009. 97 Sněmovní tisk č. 223: Novela insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 12.1.2011 [cit. 9-2-2012]. s 36. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=67816. 98 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 245.
33
uvedené je patrno zejména z dikce § 201 InsZ (viz níže), z nějž vyplývá, že všechny důvody, pro něž je pohledávka zjištěna, jsou přímo či nepřímo vázány na to, zda bylo uplatněno popěrné právo, či nikoli.99 Na problematiku realizace popěrného práva je třeba pohlížet ze dvou stran, a to 1) s ohledem na to, kdo tohoto práva využívá, a 2) s ohledem na to, jaká kvalita pohledávky je popírána. Ad 1) Z pohledu zmíněné kvality, jež je popírána, lze popírat pravost přihlášené pohledávky, její výši či její pořadí. Popřením pohledávky co do její pravosti se ve smyslu ustanovení § 193 InsZ rozumí situace, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. Popřením pohledávky co do její výše se ve smyslu ustanovení § 194 InsZ rozumí situace, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Je-li pohledávka popírána co do její výše, pak je ten, kdo ji popírá, povinen uvést, jaká je ve skutečnosti její výše. Z dikce citovaného ustanovení je pak možno dovodit, že nelze namítat, že pohledávka má být vyšší, než jak byla přihlášena věřitelem, a to s ohledem na dispozitivní zásadu, jíž je celé insolvenční řízení ovládáno.100 Popřením pohledávky co do jejího pořadí se pak ve smyslu § 195 InsZ rozumí situace, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Obdobně jako u popření výše pohledávky je popírající subjekt povinen uvést v jakém pořadí má být přihlášená pohledávka uspokojena. Význam popírání pořadí přihlášené pohledávky se bude v současné době omezovat téměř výhradně na popírání práva na uspokojení pohledávky ze zajištění, neboť InsZ na rozdíl od ZKV již nezařazuje pohledávky pro potřeby jejich uspokojování do jednotlivých tříd.101 Účinky jednotlivých výše uvedených typů popření přihlášených pohledávek a zejména jejich vzájemné vztahy jsou stanoveny v § 196 InsZ. Popření výše pohledávky podle něj nemá vliv na její pořadí. Popření pořadí pak nemá vliv na pravost či výši popírané pohledávky. Výjimkou je situace, kdy je popíráno právo na uspokojení ze zajištění u zajištěného věřitele, který může svoji přihlášenou pohledávku vůči dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění. V takovém případě má toto popření stejné účinky jako popření pravosti pohledávky a v případě, že je právo na uspokojení ze zajištění popíráno jen zčásti, pak má stejné účinky jako popření výše pohledávky. Co se týče dispozic s popěrným úkonem, tento je možno vzít zpět, a to po celou dobu, po kterou se k pohledávce v rámci insolvenčního řízení přihlíží.102 Z toho je patrné, že popěrný úkon již nelze vzít zpět v případě, že insolvenční správce popřel nevykonatelnou pohledávku a věřitel ve lhůtě podle § 198 odst. 1 InsZ nepodal žalobu proti insolvenčnímu
99
Zde je třeba poznamenat, že ust. § 201 odst. 1 a 2 nepodává vyčerpávající seznam těchto důvodů, neboť opomíjí situaci, kdy dojde k popření nevykonatelné pohledávky dlužníkem v rámci reorganizaci (§ 336 InsZ) a v rámci oddlužení (§ 410 InsZ). V těchto případech má popření učiněné dlužníkem stejné účinky jako popření insolvenčním správcem (viz níže). 100 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 249. 101 Tamtéž. s. 249. 102 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 433.
34
správci. Stejně tak již nelze vzít zpět popření pohledávky, které bylo pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu v incidenčním sporu označeno za popření po právu.103 Ad 2) Oprávnění popírat pravost, výši i pořadí pohledávky náleží insolvenčnímu správci, dlužníku a od 31.3.2011 opět též přihlášeným věřitelům. Každý z těchto subjektů tak však činí za jiných podmínek a s jinými právními důsledky. Bezpochyby nejvýznamnější je oprávnění popírat přihlášené pohledávky v rukou insolvenčního správce, a to i přes obnovení popěrného práva pro přihlášené věřitele. Tento zvláštní význam vychází přímo z povahy institutu insolvenčního správce, který má jakožto zvláštní procesní subjekt samostatné postavení vůči úpadci i jednotlivým věřitelům a jehož hlavním úkolem je zjistit a sepsat veškerý majetek dlužníka a přezkoumat jednotlivé pohledávky uplatněné věřiteli v insolvenčním řízení.104 Tím přispívá k naplnění jednoho ze základních cílů insolvenčního řízení - co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Insolvenční správce své popěrné právo předběžně vykonává tak, že v seznamu přihlášených pohledávek u pohledávky, již hodlá popřít, uvede výslovně, že pohledávku popírá a v jaké výši a z jakého důvodu tak činí.105 S ohledem na skutečnost, že seznam přihlášených pohledávek včetně stanoviska insolvenčního správce je dle ust. § 189 InsZ povinně zveřejňován v dostatečném předstihu před konáním přezkumného jednání, může tento seznam sloužit věřitelům ke zjištění předběžného správcova stanoviska k pohledávkám ostatních věřitelů. V návaznosti na to mohou správci sdělit své pochybnosti o pohledávkách, které správce v seznamu nepopřel, či využít svého vlastního práva k popření pohledávky jiného přihlášené věřitele. Popření pohledávky vyjádřené v seznamu přihlášených pohledávek není konečné a není pro insolvenčního správce závazné. Je tomu tak hlavně z důvodu, že věřitel může se svojí přihláškou pohledávky až do přezkumného jednání disponovat (měnit její výši, zcela nebo částečně ji vzít zpět).106 Pro popření pohledávky je tak vždy rozhodující až stanovisko insolvenčního správce vyjádřené přímo na přezkumném jednání. Toto stanovisko se přitom může zcela lišit od stanoviska, které správce vyjádřil v seznamu přihlášených pohledávek. Insolvenční správce může popřít jakoukoli přihlášenou pohledávku bez ohledu na to, zda se jedná o pohledávku nevykonatelnou či vykonatelnou. Popření nevykonatelné pohledávky však má odlišné účinky než popření pohledávky vykonatelné. V případě, že je insolvenčním správcem popřena nevykonatelná pohledávka, je postavení věřitele z takovéto pohledávky výrazně slabší než postavení věřitele z popřené vykonatelné pohledávky. Věřitel totiž v případě, že nesouhlasí se stanoviskem insolvenčního správce, musí dle ust. § 198 odst. 1 InsZ do 30 dnů od přezkumného jednání (tato lhůta však neskončí dříve než 15 dnů ode dne, kdy bylo věřiteli, který se nezúčastnil přezkumného jednání, doručeno vyrozumění o popření jeho pohledávky) podat žalobu na určení proti insolvenčnímu správci. Tato lhůta je lhůtou hmotněprávní a je zachována pouze v případě, že
103
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.12.2009, sp.zn. MSPH 88 INS 3697/2008 29 NSCR 18/2009-P5-22. 104 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 34. 105 Srov. § 11 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. 106 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 247.
35
žaloba ve stanovené lhůtě dojde insolvenčnímu soudu.107 V případě, že žaloba ve lhůtě soudu nedojde, pak se k pohledávce popřené co do pravosti v insolvenčním řízení nadále nepřihlíží. Pohledávky popřené co do výše či pořadí jsou tímto okamžikem zjištěny ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. V případě, že v příslušné lhůtě dojde žaloba insolvenčnímu soudu, stává se pohledávka v rozsahu popření předmětem incidenčního sporu, ve kterém v pozici žalobce vystupuje věřitel, jehož pohledávka byla popřena, a v pozici žalovaného insolvenční správce. Věřitel je pak z pozice žalobce povinen v tomto řízení prokázat oprávněnost svého nároku, přičemž jako důvod vzniku popřené pohledávky může uplatnit zásadně pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. S ohledem na výše popsané omezení tvrzení důvodů vzniku pohledávky nelze než znovu doporučit věřitelům, aby věnovali jejich vymezení v přihlášce pohledávky náležitou pozornost. Naopak v případě, že je insolvenčním správcem popřena pohledávka vykonatelná, je postavení věřitele výrazně silnější. Povinnost podat žalobu na určení má v tomto případě insolvenční správce. Žalobu je povinen podat do 30 dnů od konání přezkumného jednání proti věřiteli u insolvenčního soudu. Pro povahu a zachování lhůty platí bezezbytku vše, co bylo uvedeno u pohledávky nevykonatelné. Insolvenční správce může proti popřené vykonatelné pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, které uvedl v popěrném úkonu. Jako důvody pro popření pravosti nebo výše pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (což je jen podmnožina všech vykonatelných pohledávek nezahrnující např. notářské či exekutorské zápisy se svolením k vykonatelnosti) může insolvenční správce uvést pouze skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí.108 Důvodem popření přitom nemůže být jiné právní posouzení věci. InsZ dále pamatuje i na situaci, kdy se v průběhu incidenčního sporu ukáže, že pohledávka, která byla správcem popřena jako nevykonatelná, je ve skutečnosti pohledávkou vykonatelnou. Je přitom lhostejné zda se tak stalo v důsledku opomenutí věřitele v přihlášce pohledávky, či se pohledávka skutečně stala vykonatelnou až v průběhu insolvenčního řízení. Tyto situace nejsou v žádném případě důvodem k zamítnutí žaloby podané věřitelem podle § 198 InsZ, na žalovaného však v tomto případě přechází povinnost prokázat důvod popření podle § 199 InsZ. Důkazní břemeno se tak přenese z věřitele na insolvenčního správce a řízení nadále probíhá tak, jako kdyby se již při popěrnému úkonu jednalo o pohledávku vykonatelnou.109 Ve vztahu k hlasovacím právům na schůzi věřitelů má popření přihlášené pohledávky insolvenčním správcem účinky předvídané v ust. § 51 odst. 1 InsZ. O hlasovacím právu věřitelů z pohledávek popřeným správcem tak musí pro každého věřitele jednotlivě rozhodnout schůze věřitelů. V rozsahu, ve kterém tak neučiní, rozhodne soud.110 Dalším subjektem oprávněným k popření přihlášené pohledávky je dlužník. Dlužník své popěrné právo může realizovat jednak přímo na přezkumném jednání, jednak 107
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 427. 108 Tamtéž. s. 430-431. 109 Tamtéž. s. 429. 110 Tamtéž. s. 116.
36
i korespondenčně poté, co je podle ust. § 188 odst. 1 věty druhé InsZ vyzván insolvenčním správcem, aby se seznámil se seznamem přihlášených pohledávek a vyjádřil se k nim.111 Účinky popření pohledávky dlužníkem se liší podle způsobu, jímž bude řešen úpadek dlužníka. V případě, že způsob řešení dlužníkova úpadku není v době popěrného úkonu dlužníka znám, nastanou speciální účinky popření spojené s konkrétním způsobem řešení úpadku až ve chvíli, kdy nastanou účinky příslušného způsobu řešení úpadku. Obecně platí, že popěrný úkon dlužníka nemá na zjištění přihlášené pohledávky vliv. Účinkem popěrného úkonu dlužníka ale vždy je, že v rozsahu v jakém jej učinil, není upravený seznam pohledávek, který je výsledkem přezkumného jednání, vykonatelným titulem. Upravený seznam pohledávek se stává vykonatelným titulem v případě, že pohledávka byla zjištěna a nebyla dlužníkem výslovně popřena. Jako podklad pro výkon rozhodnutí je jej pochopitelně možno použít až po skončení insolvenčního řízení.112 Tím, že dlužník výslovně nevyjádřil nejpozději v průběhu přezkumného jednání svůj nesouhlas s pravostí či výši pohledávky, dochází z jeho strany k uznání závazku, vzdává se tak možnosti bránit se po skončení insolvenčního řízení nároku věřitele v klasickém občanskoprávním řízení a zůstává mu zachována pouze obrana, kterou lze použít pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Za určitý nedostatek této úpravy lze považovat skutečnost, že InsZ nezavádí odlišný režim pro pohledávky, ke kterým věřitel již vykonatelným titulem disponuje a na základě něj je také přihlásil do insolvenčního řízení jako vykonatelné.113 Dlužníku je zde totiž poněkud nadbytečně dána dodatečná možnost zpochybnit existenci vykonatelné pohledávky, již by mimo insolvenční řízení neměl. Pohledávka se navíc stala vykonatelnou buď přímo z vůle dlužníka (např. notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti), nebo jeho účastí ve sporu o pohledávce (např. meritorní rozhodnutí soudu), nebo z důvodu jeho liknavosti (např. kontumační rozsudek). Jinými slovy, na vykonatelnosti pohledávky vždy nese dlužník svůj podíl. Proti vykonatelnosti pochybných pohledávek je namístě chránit ostatní věřitele dlužníka, kteří se na vzniku vykonatelné pohledávky nepodíleli, proto má a vždy smysl mít bude zachovat právo popírat vykonatelné pohledávky pro insolvenčního správce, resp. jednotlivé přihlášené věřitele. Naopak dlužník měl možnost bránit se proti vzniku vykonatelné pohledávky před zahájením insolvenčního řízení a je tedy do značné míry nadbytečné umožnit mu takovou pohledávku v insolvenčním řízení popřít. V případě, že se nebrání ostatní dotčené subjekty (insolvenční správce, ostatní věřitelé), měl by jít dlužníkův předchozí neúspěch či liknavost k jeho tíži. Dle mého názoru by tedy, i s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení, bylo namístě omezit popěrné právo dlužníka pouze na právo popírat pohledávky nevykonatelné. Speciální účinky popření pohledávky dlužníkem nastávají v případě, že je dlužníkův úpadek řešen reorganizací nebo oddlužením. V případě, že je dlužníkův úpadek řešen reorganizací, má popření pohledávky dlužníkem stejné účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem. Jestliže k tomuto popření došlo na přezkumném jednání, které se konalo dříve, než nastaly účinky povolení reorganizace, nastávají účinky dlužníkova popření, až dnem, kdy nastaly účinky povolení 111
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 418. 112 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 255. 113 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 432-433.
37
reorganizace. V případě, že se věřitel, jehož pohledávka byla popřena dlužníkem, neúčastnil přezkumného jednání, platí i zde povinnost insolvenčního správce vyrozumět věřitele o popření dle § 197 odst. 2 InsZ, a to bez ohledu na to, zda již byla reorganizace povolena či nikoli. V případě, že k popření došlo před povolením reorganizace, pak věřitele upozorní také na to, kdy by mohly účinky popření pohledávky dlužníkem nastat. Až do novely č. 69/2011 Sb., která nabyla účinnosti 31.3.2011, nepodával InsZ jasnou odpověď na otázku, od kdy běží a jakým způsobem je počítána lhůta pro podání žaloby podle §§ 198 a 199 InsZ v případě, že je dlužníkem pohledávka popřena ještě před účinností povolení reorganizace. Od zmíněné novely již InsZ v § 336 odst. 2 výslovně stanoví, že pro počátek běhu lhůty stanovené v §§ 198 a 199 je rozhodným dnem den, kdy nastaly účinky povolení reorganizace. Zmíněná novela přinesla změnu také v pasivní legitimaci pro případ, že byla popřena nevykonatelná pohledávka. Zatímco dříve věřitel i v případě, že byla nevykonatelná pohledávka popřena dlužníkem, podával žalobu na určení proti insolvenčnímu správci114 a dlužník v tomto řízení mohl vystupovat maximálně jako vedlejší účastník, dle úpravy účinné od 31.3.2011 je ve sporech vzniklých z popření nevykonatelné pohledávky pasivně legitimován vždy dlužník. Obdobné účinky má popření pohledávky dlužníkem i v případě, že je jeho úpadek řešen oddlužením, a to včetně změn v běhu lhůty a pasivní legitimaci zavedené novelou č. 69/2011 Sb. To však platí pouze, je-li popírána pohledávka nezajištěného věřitele. V případě, že je v rámci oddlužení popírána pohledávka věřitele zajištěného, má popření pohledávky dlužníkem pouze omezený obecný účinek vyloučení vykonatelnosti upraveného seznamu přihlášených pohledávek podle § 192 odst. 3 InsZ.115 Pro reorganizaci i oddlužení pak společně platí, že proti vykonatelné pohledávce přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, může dlužník jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Nejednoznačnou odpověď dává InsZ na otázku, kdo je v případě popření vykonatelné pohledávky dlužníkem v rámci reorganizace či oddlužení aktivně legitimován k podání určovací žaloby podle § 199 InsZ. Ideálním řešením by bylo, kdyby aktivně legitimovanou byla osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, tedy dlužník. Z účinného znění InsZ však lze dovodit spíše závěr opačný, tedy že aktivně legitimovaným je insolvenční správce. Nevhodnost této úpravy je zjevná. Dlužník je zcela odkázán na to, zda správce určovací žalobu dle § 199 InsZ proti věřiteli podá, či nikoli. Jestliže tak správce v předepsané lhůtě neučiní, vykonatelná pohledávka je, i přes její popření dlužníkem, zjištěna.116 Vzhledem k hlasovacím právům na schůzi věřitelů má popření pohledávky dlužníkem účinky pouze v případě, že jsou mu připsány obdobné účinky jako popření správcem – tedy při řešení dlužníkova úpadku reorganizací či oddlužením; ve druhém případě však pouze ve vztahu k nezajištěným pohledávkám. V ostatních případech jsou hlasovací práva věřitele dlužníkovým popřením nedotčena.
114
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 253. 115 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1023. 116 Tamtéž. s. 1024.
38
Posledním subjektem oprávněným k popírání přihlášených pohledávek je přihlášený věřitel. Insolvenční zákon v době nabytí účinnosti popěrné právo věřitelů vůči pohledávkám ostatních věřitelů neobsahoval, čímž se výrazně odlišoval od dlouholeté praxe zavedené v § 21 odst. 2 ZKV. Zákonodárce však byl nucen toto právo věřitelů po zásahu Ústavního soudu, který nálezem ze dne 1.7.2010, sp.zn. Pl. ÚS 14/10, označil zrušení popěrného práva za protiústavní, obnovit. V důsledku snahy nedopustit nadměrné průtahy v řízení však zákonodárce zavedl poměrně přísné podmínky uplatnění obnoveného popěrného práva věřitelů.117 Právo popírat přihlášené pohledávky ostatních věřitelů má pouze přihlášený věřitel, nikoli věřitel z pohledávek, které se v insolvenčním řízení přihláškou neuplatňují (tedy z pohledávek za majetkovou podstatou a z pohledávek jim na roveň postavených). Věřitel toto své právo musí vykonat písemně, přičemž toto jeho podání musí s ohledem na ust. § 200 odst. 5 splňovat náležitosti žaloby podle o.s.ř.118 a musí z něj být patrno, zda je popírána pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitel je povinen toto podání učinit prostřednictvím předepsaného formuláře, jehož náležitosti a přílohy stanoví vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, v §§ 22a a 22b. Podobu formuláře pak zveřejňuje Ministerstvo spravedlnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup,119 přičemž tato služba nesmí být nijak zpoplatněna. Splnění všech požadovaných náležitostí musí věřitel věnovat náležitou pozornost, protože ust. § 200 odst. 2 InsZ výslovně vylučuje postup při jeho opravě či doplnění podle § 43 o.s.ř. Jestliže tedy popření pohledávky neobsahuje všechny požadované náležitosti, v insolvenčním řízení se k němu nepřihlíží. Pro věřitele je k popření pohledávky stanovena odlišná lhůta oproti popření pohledávky dlužníkem či insolvenčním správcem. Věřitel musí výše popsané písemné popření podat tak, aby bylo doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání, na kterém má být popíraná pohledávka přezkoumávána. Tato lhůta je svou povahou hmotněprávní. Je-li popření doručeno insolvenčnímu soudu později, v řízení se k němu nepřihlíží. Lhůtou pro podání popření je omezena také možnost věřitele měnit důvody popření. Jestliže insolvenční soud dospěje k závěru, že se k popření pohledávky nepřihlíží, odmítne ji rozhodnutím, jež může vydat pouze do skončení přezkumného jednání, na němž byla popíraná pohledávka přezkoumána. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který popřel pohledávku. V případě, že insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se toto popření od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za určovací žalobu (žalobu o určení, že přihlášená pohledávka není pohledávkou pravou, nebo že věřitel co do stanovené výše přihlášenou pohledávku nemá, anebo že přihlášená pohledávka nemá přihláškou uplatněné pořadí),120 kterou popírající věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil. O
117
Ke zhodnocení přínosu obnovení popěrného práva věřitelů srov. subkapitolu 3.2.4. § 79 odst. 1 o.s.ř. 119 https://isir.justice.cz/isir/forms/Popreni_pohledavky_tisk.pdf v podobě pro ruční vyplnění a https://isir.justice.cz/isir/forms/Popreni_pohledavky.pdf v podobě pro elektronické vyplnění 120 Sněmovní tisk č. 223: Novela insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 12.1.2011 [cit. 9-2-2012]. s 33. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=67816. 118
39
této žalobě se pak vede u insolvenčního soudu incidenční spor mezi popírajícím věřitelem jako žalobcem a věřitelem, jehož pohledávka byla popřena, jako žalovaným. § 200 odst. 6 InsZ s ohledem na zvláštní význam vykonatelných pohledávek přiznaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu omezuje skutečnosti, které lze proti takové pohledávce v popření její pravosti nebo výše uplatnit, na skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. InsZ dále v § 202 odst. 3 – 6 stanoví další povinnosti popírajícího věřitele, jejichž cílem je omezit šikanózní uplatňování popěrného práva věřitelů. Obnovení popěrného práva věřitelů s sebou totiž logicky nese nárůst celkového počtu incidenčních sporů, přičemž nelze zamezit tomu, že část z nich bude čistě taktické povahy. Cílem zákonodárce však je počet zneužití popěrného práva omezit na minimum.121 Odst. 3 citovaného § stanoví, že přihlášený věřitel, jenž popřel pohledávku jiného věřitele, má povinnost do 15 dnů od skončení přezkumného jednání složit zálohu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000,- Kč, tato lhůta však neskončí dříve než 10 dnů ode dne, kdy bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníka. Odst. 4 citovaného § pak stanoví, že insolvenční soud může popírajícímu věřiteli uložit povinnost složit v incidenčním sporu jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak ovšem pouze na návrh věřitele, jehož pohledávka je popírána, a pouze poté, co tento věřitel doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Pokud bude mít insolvenční soud za to, že popření pohledávky bude s ohledem na dosavadní průběh insolvenčního řízení důvodné, pak složení této jistoty nenařídí ani na návrh věřitele, jehož pohledávka je popírána. V podrobnostech ohledně složené jistoty se přiměřeně použijí ustanovení o jistotě u předběžného opatření obsažené v o.s.ř.122 V případě, že věřitel jistotu podle ust. § 202 odst. 3 a 4 nesloží, nebo insolvenčnímu soudu nedoloží, že povinnost složit jistotu nemá, insolvenční soud žalobu, kterou věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne. Povinnost složit jistotu nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě pro její složení osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Stejně tak nemá přihlášený věřitel povinnost složit jistotu po dobu, po niž jím učiněné popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky (viz níže). Vedle výše uvedených institutů sloužících k omezení zneužití popěrného práva jednotlivými věřiteli bych doporučil ještě zavedení ručitelského závazku osoby, která popření pohledávky za věřitele podepsala, za škodu způsobenou nedůvodným popřením pohledávky, tedy obdoby ručitelského závazku podle ust. § 181 InsZ za splnění sankce uložené podle §§ 178 a 179 InsZ. Co se týče účinků, zásadně platí, že popření pohledávky věřitelem brání jejímu zjištění. Pokud věřitel využil svého popěrného práva, pak je popřená pohledávka zjištěna teprve okamžikem, kdy dojde k odmítnutí popření, jeho zpětvzetí či pravomocnému rozhodnutí insolvenčního soudu v incidenčním sporu o její pravost, výši nebo pořadí. Z tohoto pravidla stanoví InsZ v ust. § 336 odst. 4 jedinou výjimku, a to pro případ řešení úpadku dlužníka reorganizací. V tomto případě nemá popření pohledávky po dobu trvání 121
Sněmovní tisk č. 223: Novela insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 12.1.2011 [cit. 9-2-2012]. s 20. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=67816. 122 § 75b o.s.ř.
40
reorganizace vliv na její zjištění. Věřitel tedy ve smyslu § 202 odst. 6 InsZ po tuto dobu nemá povinnost složit v incidenčním sporu jistotu podle odst. 3 a 4 téhož §. Ve vztahu k hlasovacím právům na schůzi věřitelů InsZ ohledně popření pohledávky přihlášeným věřitelem v ust. § 51 odst. 3 výslovně stanoví, že toto nemá na výkon hlasovacích práv věřitele, jehož pohledávka byla popřena, žádný vliv. Cílem této úpravy je vyloučit spekulativní popírání pohledávek věřitelů navzájem s cílem vychýlit rozhodovací poměry v insolvenčním řízení.123 3.2.3 Zjištění pohledávek InsZ v ust. § 201 odst. 1 a 2 podává výčet situací, kdy je přihlášená pohledávka zjištěna, což je nezbytnou podmínkou pro to, aby mohla být v rámci insolvenčního řízení uspokojena. Nevykonatelná pohledávka je tedy zjištěna: a) jestliže ji nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů, b) jestliže ji nepopřel insolvenční správce a insolvenční soud odmítl její popření přihlášeným věřitelem, c) jestliže insolvenční správce nebo přihlášený věřitel, který ji popřel, vezme své popření zpět, nebo d) (kladným) rozhodnutím soudu v incidenčním sporu o její pravost, výši nebo pořadí. Vykonatelná pohledávka je pak vedle výše uvedených důvodů zjištěna i tehdy, jestliže insolvenční správce nepodal včas žalobu o její popření, nebo byla-li taková žaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé. Tento výčet podaný v ust. § 201 odst. 1 a 2 InsZ, ačkoli by se na první pohled mohl zdát být konečným, nezahrnuje všechny myslitelné situace, které mohou nastat a v jejichž důsledku dojde ke zjištění pohledávky. Obecně lze říci, že citovaná ustanovení zcela pomíjejí speciální účinky popření pohledávky dlužníkem nebo přihlášeným věřitelem pro jednotlivé způsoby řešení úpadku dlužníka.124 Při řešení úpadku reorganizací je tak třeba pro nevykonatelnou pohledávku k důvodům pod písm. a) až c) odst. 1 připojit ještě podmínku, že tuto pohledávku nepopřel dlužník, nebo že ji sice popřel, ale následně vzal své popření zpět. Totéž platí pro nevykonatelnou pohledávku nezajištěného věřitele při řešení dlužníkova úpadku oddlužením.125 Naopak po dobu trvání reorganizace nebude pro zjištění pohledávky nutné, aby ji nepopřel žádný z přihlášených věřitelů, neboť podle § 336 odst. 4 InsZ nemá popření pohledávky přihlášeným věřitelem vliv na zjištění popřené pohledávky. Jak již bylo výše uvedeno, může být přezkum pohledávky završen již po přezkumném jednání, je však možné že dojde k podání žaloby podle § 198 či § 199 InsZ a v tom případě bude proces přezkumu pohledávky završen až pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu v incidenčním sporu. V každém případě však musí být výsledek přezkumu zanesen do upraveného seznamu přihlášených pohledávek. Na to pamatuje InsZ v ust. § 201 odst. 3, kdy stanoví insolvenčnímu soudu povinnost i bez návrhu zaznamenat výsledek sporu o pravost, výši či pořadí popřené pohledávky. Odst. 4 pak stanoví, že rozhodnutí o pravosti, výši
123
Sněmovní tisk č. 223: Novela insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 12.1.2011 [cit. 9-2-2012]. s 26. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=67816. 124 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 256. 125 Tamtéž.
41
nebo pořadí pohledávky je účinné nejen mezi stranami, které se účastnily incidenčního sporu, ale i vůči všem ostatním procesním subjektům vymezeným v § 9 InsZ.126 3.2.4 Zhodnocení důsledků nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 14/10 Výše popsané rozdělení popěrného práva mezi jednotlivé procesní subjekty a podmínky jeho realizace odpovídají stavu, jenž je účinný od 31.3.2011, tedy ode dne kdy nabyl účinnosti zákon č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tímto zákonem reagoval zákonodárce na nález Ústavního soudu ze dne 1.7.2010, sp.zn. Pl. ÚS 14/10, kterým Ústavní soud zrušil s účinností právě ke dni 31.3.2011 ust. § 192 odst. 1 věty první včetně části za středníkem InsZ v tehdejším znění.127 Toto znění obsahovalo diametrálně odlišnou úpravu rozdělení popěrného práva mezi procesní subjekty, a jeho změnou došlo nejen k obnově práv věřitelů popírat pohledávky ostatních věřitelů, ale v důsledku toho též ke změně postavení insolvenčního správce a částečně byla zasažena i samotná podstata insolvenčního řízení. Je tedy třeba obě znění podrobit hodnocení, a to i s ohledem na důvody, které Ústavní soud k přijetí takového rozhodnutí vedly, a položit si otázku, zda úprava nová je lepší než ta stará, potažmo, která z úprav směřuje k naplňování cílů insolvenčního řízení efektivněji. ZKV obsahoval popěrné právo jak správce konkursní podstaty, tak úpadce i přihlášeného věřitele.128 Na tuto koncepci navázal i vládní návrh InsZ, který v § 192 odst. 1 větě první stanovil, že „Jednotliví věřitelé, dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek.“129 V rámci legislativního procesu pak došlo ke změně citovaného ustanovení a ze schváleného znění ustanovení tak popěrné právo jednotlivých věřitelů zmizelo, resp. bylo výslovně vyloučeno.130 I s ohledem na zásady insolvenčního řízení, zejména na zásadu uvedenou v ust. § 5 písm. a) InsZ, lze konstatovat, že hlavní motivací zákonodárce pro odebrání popěrného práva jednotlivým věřitelům zřejmě byla snaha zamezit popírání řádně přihlášených pohledávek věřiteli navzájem v případech, kdy popření mělo pouze šikanózní charakter a ve výsledku vedlo k průtahům konkursního řízení.131 Zákonodárce však rychlost řízení slepě neupřednostnil a do InsZ vtělil hned několik institutů, které měly i při absenci popěrného práva věřitelů sloužit k ochraně jejich práv, jež nabyly v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení (v souladu se zásadou uvedenou v § 5 písm. c) InsZ). Hlavním z nich je vtělení popěrného práva věřitelů do osoby profesionálního insolvenčního správce, jenž je povinen při výkonu své funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, přičemž zákon výslovně stanoví, že je povinen vyvinout veškeré
126
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 433. 127 Ustanovení § 192 odst. 1 InsZ věty první ve znění účinném do 30.3.2011: „Dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají.“ 128 Popěrné právo správce bylo stanoveno v ust. § 20 odst. 5 ZKV a právo úpadce a věřitele pak v §21 odst. 2 ZKV. 129 Sněmovní tisk č. 1120: Vládní návrh Insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 31.5.2005 [cit. 16-8-2011]. s. 53. Dostupné z 130 RICHTER, T. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. In Právní rozhledy. 2006. r. 14, č. 21, s. 765. 131 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 417.
42
úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře.132 Porušení této povinnosti může pak být stíháno několika sankcemi, a to pořádkovou pokutou dle ust. § 81 InsZ, zproštění funkce dle § 32 odst. 1 InsZ133 a zejména vznikem povinnosti nahradit škodu, která jeho neodborným postupem vznikla, podle § 37 InsZ. Za účelem zabezpečení poskytnutí náhrady škody pak musí být insolvenční správce dle ust. § 23 InsZ povinně pojištěn, neboť existence takového pojištění je nezbytnou podmínkou pro zápis do seznamu insolvenčních správců. Věřitelé navíc měli a mají možnost se seznámit prostřednictvím seznamu přihlášených pohledávek s předběžným stanoviskem insolvenčního správce k jednotlivým pohledávkám. V případě, že mají za to, že pohledávka, kterou správce v seznamu nepopřel, byla přihlášena neoprávněně, mohou na tuto skutečnost správce upozornit a ovlivnit tak jeho rozhodování, zda tuto pohledávku popřít či nikoliv. V případě, že správce na výše uvedené upozornění nereaguje, nabízí se věřitelům ještě poslední možnost, a to docílit jeho odvolání podle § 29 InsZ. U tohoto nástroje však již lze mít pochybnosti o jeho efektivnosti, neboť k realizaci práva věřitelů odvolat insolvenčního správce může dojít až na schůzi věřitelů, která bezprostředně následuje po prvním přezkumném jednání. V tuto chvíli však již bude značná část pohledávek přezkoumána a pohledávka, o níž mají ostatní věřitelé pochybnosti, již mohla být v důsledku jejího nepopření insolvenčním správcem dle § 201 odst. 1 písm. a) InsZ v tehdejším znění nezvratně zjištěna.134 I přes výše popsané prostředky ochrany práv věřitelů byla úprava odnímající právo přihlášených věřitelů popírat pohledávky opakovaně předmětem ústavních stížností. V omezené míře se k jejím aspektům vyjádřil Ústavní soud již v senátním rozhodnutí135, přezkum ústavnosti ustanovení § 192 odst. 1 věty první InsZ ve znění účinném do 30.3.2011 se však završil až výše zmíněným plenárním nálezem Pl. ÚS 14/10.136 V tomto nálezu dospěl Ústavní soud dle mého názoru k několika kontroverzním závěrům: 1) Insolvenční správce je veřejným orgánem a vyjádření jeho stanoviska, jehož výsledkem je popření či uznání (nepopření) pohledávky, je rozhodnutím veřejného orgánu. Tento závěr založil především na argumentu, že s odkazem na nález sp.zn. Pl. ÚS 36/01137 lze za veřejný orgán považovat orgán, který splňuje kritéria, jimiž jsou veřejný účel, způsob ustavení a pravomoc. „Veřejný účel instituce insolvenčního správce rovněž nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace. Jeho oprávnění, jež jsou zakotvena v řadě ustanovení insolvenčního zákona,
132
Srov. § 36 odst. 1 InsZ KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 41. 134 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 416-417. 135 Srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 24.9.2009, sp.zn. III. ÚS 2101/09. K výhradám k tomuto usnesení srov. RICHTER, T. Ústavní soud České republiky Popírání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení. Návrh na zrušení části ustanovení § 192 odst. 1 věta první InsZ (rozhodnutí ve věci Europrofi CZ). In Obchodněprávní revue: Odborný recenzovaný časopis pro obchodní právo a právo finančních trhů. 2010. r. 2, č. 4, s. 111-112. 136 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 417. 137 Nález Ústavního soudu ze dne 25.6.2002, sp.zn. Pl. ÚS 36/01. 133
43
… pak představují výkon pravomoci. … Způsob jeho ustavení je dán rozhodnutím státního orgánu (soudu), a to dle § 25 insolvenčního zákona.“138 2) Ústavní soud dále dovodil, že nepřiznáním popěrného práva jednotlivým věřitelům „zákonodárce v napadeném ustanovení omezil, dokonce anuloval právo věřitele domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, a tím tedy základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny v těchto případech popřel.“139 3) Ústavní soud konstatoval, že napadenou úpravou je porušen i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a to s poukazem na skutečnost, že „není splněn požadavek, že každý, o jehož občanská práva nebo závazky se jedná, musí mít zaručeno právo na přístup k soudu,“140 a dále proto, že napadené ustanovení „vylučuje účinný právní prostředek nápravy rozhodnutí o uznání pohledávky jiného věřitele, které v důsledcích může zasáhnout právo na ochranu majetku jiného věřitele.“141 Tyto závěry Ústavního soudu nejsou jednoznačně akceptovatelné. O tom svědčí i 3 poměrně ostrá odlišná stanoviska k citovanému nálezu soudců Vladimíra Kůrky, Jiřího Nykodýma a Miloslava Výborného. Na základě těchto odlišných stanovisek lze formulovat tyto základní výtky k rozhodnutí pléna: Ad 1) Popření či nepopření pohledávky insolvenčním správcem není materiálním rozhodnutím veřejného orgánu. Insolvenční správce totiž při popírání pohledávek spíše než jako osoba nadaná pravomocí autoritativně o právech a povinnostech osob jiných jedná jako úředně stanovený správce dlužníkova majetku a z tohoto titulu za něj uznává či neuznává pohledávku věřitele. De facto tedy rozhoduje o tom, zda se bude s věřitelem soudit, či nikoliv. Z těchto důvodů tedy má soukromoprávní povahu, neboť z rozhodnutí soudu o svém jmenování vstupuje do soukromoprávního vztahu mezi dlužníkem (úpadcem) a věřitelem.142 Ad 2) Výtky proti závěru, že napadené ust. § 192 odst. 1 věty první InsZ, odnímá právo věřitele na ochranu jeho práv u soudu garantované v ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stojí především na argumentu, že postavení věřitele v rámci insolvenčního řízení není horší než postavení mimo něj a věřitel v něm nemá méně prostředků ochrany svých práv. Mimo insolvenční řízení jednotlivý věřitel také nemá možnost vstupovat do soudního řízení vedeného mezi dlužníkem a jiným věřitelem. Přitom i v tomto případě může mít úspěch jednoho věřitele ve sporu reálný vliv na míru uspokojení druhého věřitele, a to ve svém důsledku ještě v závažnější míře.143 Ad 3) Přistup k soudu za účelem ochrany věřitelských práv je dán již samotnou možností věřitelů účastnit se insolvenčního řízení.144 Jestliže plénum dospělo k závěru, že insolvenční správce je veřejným orgánem, který meritorně rozhoduje o pohledávkách věřitelů, pak již jeho rozhodnutím bylo realizováno právo na přístup k soudu a není třeba dále garantovat přezkum tohoto rozhodnutí v incidenčním řízení, neboť v obecné ústavní rovině požadavek na takovou garanci neexistuje.145
138
Nález Ústavního soudu ze dne 1.7.2010, sp.zn. Pl. ÚS 14/10, odst. 23. Tamtéž, odst. 36. 140 Tamtéž, odst. 42. 141 Tamtéž, odst. 45. 142 Tamtéž, odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma. 143 Tamtéž, odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky. 144 Tamtéž, odlišné stanovisko soudce Jiřího Nykodýma. 145 Tamtéž, odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky 139
44
Výtkou, která se promítá napříč celým nálezem, pak je nedostatečné zhodnocení významu rychlosti řízení pro naplnění cílů insolvenčního řízení. Většinový názor Ústavního soudu pojal rychlost řízení izolovaně a nevzal v úvahu její specifický význam v insolvenčním řízení, které, ačkoli je speciálním typem občanskoprávního řízení, vykazuje určitá specifika. Rychlost je tak v insolvenčním řízení klíčovou hodnotou způsobilá do značné míry ovlivnit míru uspokojení jednotlivých věřitelů a je tak jedním z praktických požadavků na ochranu majetkových práv dlužníka (úpadce) i jeho věřitelů.146 Jinak řečeno, prodlužování řízení má vliv např. na výnosnost zpeněžení majetkové podstaty, neboť hodnota jednotlivých jejích položek s časem logicky klesá. Rozsoudit, který z obou krajních přístupů je lepší, s ohledem na exaktní nezměřitelnost dopadů obou úprav na reálné uspokojení věřitelů i na ostatní zájmy sledované insolvenčním řízením, není dost dobře možné. Nelze se však ubránit určité pachuti z rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud ve svém nálezu dle mého názoru smísil dva možné pohledy na hodnocení jednotlivých ustanovení právních předpisů. Na ty lze mimo jiné nahlížet prizmatem dichotomie dobré – špatné a ústavní – protiústavní (neústavní). Dobré ustanovení však nemusí vždy nutně být ústavní a naopak špatné nemusí být nutně zároveň protiústavním. Ústavnímu soudu pak náleží posuzovat ustanovení právních předpisů pouze z pohledu druhého, tedy posuzovat jejich ústavnost či protiústavnost. Jak již bylo naznačeno výše, postavení věřitelů se v rámci insolvenčního řízení, i když nemají možnost popírat pohledávky jiných věřitelů, nezhorší. Ustanovení odnímající právo popírat pohledávky jednotlivým věřitelům tedy dle mého názoru nemůže být protiústavním (neboť by tudíž musela být protiústavní i úprava obecného civilního procesu), může být tedy nanejvýš ustanovením špatným. Za to však již nese odpovědnost zákonodárce, který by měl po dostatečně dlouhé době aplikace příslušného ustanovení zhodnotit, zda je úprava v něm obsažená dobrá, či špatná a na základě tohoto hodnocená případně přistoupit k jeho změně. Ústavní soud však svým zásahem tuto dobu zákonodárci neposkytl a víceméně mu podsunul svoji představu o dobré úpravě dané problematiky. To však dle mého názoru Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší. Závěrem je třeba konstatovat, že o oprávněnosti zásahu Ústavního soudu do úpravy insolvenčního řízení lze vyjádřit značné pochybnosti. Totéž platí i o potřebnosti a prospěšnosti tohoto zásahu. To, že historická praxe na našem území i praxe v okolních státech se přiklání k přiznání popěrného práva věřitelům, neznamená, že se jedná o jedinou správnou úpravu. Až delší praxe ukáže, do jaké míry došlo, i přes snahu zákonodárce co nejvíce omezit zneužívání popěrného práva, k prodloužení celkové délky insolvenčních řízení. Stejně tak až s odstupem bude možno zhodnotit, zda úprava vynucená nálezem Ústavního soudu nebude mít přesně opačný dopad, než který svým zásahem Ústavní soud sledoval – plošné zhoršení postavení věřitelů způsobené celkově nižším uspokojením v důsledku časového znehodnocení majetkové podstaty po dobu průtahů insolvenčního řízení. 3.2.5 Jiné způsoby uplatňování pohledávek Jiné způsoby uplatňování pohledávek do insolvenčního řízení stanoví §§ 203 a 204 InsZ. Jde především o uplatňování pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, jejichž katalog je obsažen v § 168, resp. § 169 InsZ. Tyto pohledávky se do insolvenčního řízení neuplatňují přihláškou, ale věřitelé se jejich uspokojení domáhají 146
Nález Ústavního soudu ze dne 1.7.2010, sp.zn. Pl. ÚS 14/10, odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
45
obdobným způsobem, jako by insolvenčního řízení vůbec nebylo. Jedinou, i když pro věřitele podstatnou, odlišností je, že tyto pohledávky neuplatňují proti dlužníkovi, ale proti insolvenčnímu správci.147 Správce je povinen proti němu uplatněné pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené uspokojit kdykoli po rozhodnutí o úpadku, a to i bez souhlasu insolvenčního soudu. K uspokojení těchto pohledávek využívá správce prostředků obsažených do majetkové podstaty. V případě, že insolvenční správce neuspokojí proti němu uplatněnou pohledávku v plné výši, je věřitel oprávněn domáhat se jejího uspokojení žalobou proti správci, přičemž se nebude jednat o incidenční spor. Bude se tedy jednat o obecnou žalobu na plnění dle ust. § 80 o.s.ř., přičemž místní příslušnost soudu je dle speciální úpravy obsažené v ust. § 85 odst. 4 o.s.ř. určena sídlem insolvenčního správce. Ust. § 159 InsZ upravující místní příslušnosti pro incidenční spory se nepoužije.148 V případě, že je věřitel se svým žalobním nárokem úspěšný, je insolvenčnímu správci uložena povinnost pohledávku uspokojit. Lhůtu však neurčuje soud, který žalobu projednal, ale po právní moci rozhodnutí insolvenční soud, a to pouze na návrh věřitele nebo insolvenčního správce. To je dáno především specifickým postavením insolvenčního soudu, který je obeznámen se stavem insolvenčního řízení a může při stanovení lhůty zohlednit situaci majetkové podstaty, od níž se odvíjí časové možnosti správce při opatřování potřebných prostředků ke splnění uložené povinnosti. Současně také může v rámci rozhodnutí o stanovení lhůty k plnění vymezit konkrétní část majetkové podstaty, jíž má být použito k uspokojení úspěšného věřitele.149 Ze skupiny pohledávek za majetkovou podstatou se pro účely stanovení způsobu jejich uplatnění vydělují pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců podle ust. § 169 odst. 1 písm. a) InsZ. Jestliže věřitel neuplatní takovou pohledávku v jiné výši, insolvenční správce při jejím uspokojení vychází z výše, která vyplývá z účetnictví dlužníka.150 To samozřejmě nebrání věřiteli, aby svoji pohledávku vůči insolvenčnímu správci uplatnil ve výši jiné, než jaká vyplývá z účetnictví dlužníka, insolvenční správce však v takovém případě nebude povinen ji uznat a může se tedy stát předmětem sporu.151 Určitá specifika vykazuje i režim uplatňování nároku na uspokojení pohledávky zajištěného věřitele. Jak již bylo uvedeno výše, zajištěný věřitel je povinen svoji pohledávku uplatnit do insolvenčního řízení přihláškou. V případě, že dojde v průběhu insolvenčního řízení ke zpeněžení předmětu zajištění, mají však zajištění věřitelé právo být, po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce, uspokojeni z výtěžku tohoto zpeněžení kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. Nárok na vydání výtěžku zpeněžení tak zajištění věřitelé uplatňují speciálním způsobem – přímo proti insolvenčnímu správci, který je povinen se souhlasem insolvenčního soudu výtěžek zpeněžený snížený o výše zmíněné částky vydat. Rozhodnutí
147
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 258. 148 Tamtéž. s. 259. 149 Tamtéž. 150 MARŠÍKOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. Praha: Leges, 2011. s. 312. 151 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 260.
46
soudu o souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli je rozhodnutím, které insolvenční soud vydává v rámci své dohlédací činnosti.152 V případě, že insolvenční správce nebude brát na uplatněný nárok zajištěného věřitele zřetel, může se tento domáhat nápravy u insolvenčního soudu v rámci jeho dohlédací činnosti. Insolvenčnímu soudu však v této situaci nepřísluší přezkum jakýchkoli sporných skutečností ohledně existence zajištění či pohledávky samé.153 Vedle způsobů předvídaných v ust. §§ 203 a 204 InsZ lze za jiný způsob uplatňování pohledávek považovat i režim pohledávek, na které se přímo ze zákona pohlíží jako na přihlášené.154 Zcela mimo režim uplatňování pohledávek pak stojí pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu podle § 172 odst. 4 InsZ. Tyto se v insolvenčním řízení vůbec neuplatňují, pouze se oznamují insolvenčnímu správci, který o nich vede evidenci.
152
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 438. 153 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 260. 154 Srov. subkapitolu 2.3.1
47
4 Uspokojování pohledávek Zatímco úprava uplatňování a přezkumu pohledávek je až na drobné výjimky (§§ 336 a 410 InsZ) soustředěna do obecné části InsZ, problematika uspokojování pohledávek je rovnoměrně rozdělena mezi obecnou a zvláštní část. To je dáno specifickou úpravou uspokojování pohledávek věřitelů v rámci jednotlivých způsobů řešení úpadku. V následujících subkapitolách tedy bude postupně pojednáno o zásadách, které prostupují celou úpravou uspokojování pohledávek a dále o úpravě uspokojování pohledávek věřitelů v rámci jednotlivých způsobů řešení úpadku, přičemž hlavní pozornost bude věnována uspokojování pohledávek v rámci konkursu, vůči němuž pak budou vymezeny odlišnosti v rámci reorganizace a oddlužení.
4.1 Zásady uspokojování pohledávek155 Základní východisko pro uspokojování pohledávek je vyjádřeno hned v ust. § 1 písm. a) InsZ. Dle něj je předmětem úpravy celého InsZ mimo jiné co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů. Uvedený cíl je pak vzhledem k uspokojování pohledávek rozvinut zásadami uvedenými v ust. § 5 písm. a) a b) InsZ. Dle nich musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby bylo dosaženo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, a současně žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a věřitelé se stejným nebo obdobným postavením měli v insolvenčním řízení rovné možnosti.156 Co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů neplatí bezvýjimečně a je modifikováno odůvodněnými odlišnostmi v postavení jednotlivých věřitelů i povahou dlužníka. Zásada poměrného uspokojení se tedy v plné míře neuplatní vůči věřitelům z pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených. Stejně tak uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů se této zásadě vymyká. Požadavek na co nejvyšší uspokojení pohledávek je pak oslaben v rámci řešení úpadku dlužníka formou oddlužení, kde nad tímto cílem z ekonomicko-sociálních důvodů převažuje cíl oddlužení dlužníka – nepodnikatele stanovený v § 1 písm. b) InsZ.
4.2 Uspokojování pohledávek v rámci konkursu Konkurs je v současné úpravě InsZ koncipován jako převažující způsob řešení dlužníkova úpadku o čemž svědčí i fakt, že na rozdíl od ostatních způsobů řešení úpadku může být konkurs uplatněn k řešení úpadku všech dlužníků bez rozdílu. Vzhledem k uspokojování pohledávek lze za hlavní smysl konkursu označit vyloučení určité nespravedlnosti klasického exekučního řízení, kde v případě insolventního dlužníka jsou věřitelé uspokojování v pořadí, v jakém uplatnili své pohledávky v exekučním řízení, přičemž čím později věřitel uplatnil svoji pohledávku, tím menší šanci má na jakékoli uspokojení. V konkursu je tento přístup zcela přehodnocen a řešením úpadku dlužníka konkursem vzniká právo podílet se na výtěžku zpeněžení jeho majetku všem dlužníkovým
155
K této problematice srov. též kapitolu 1 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 10-11. 156
48
věřitelům, kteří své právo v insolvenčním řízení řádně uplatnili.157 InsZ v § 244 stanoví, že z výtěžku zpeněžení jsou pohledávky věřitelů uspokojovány zásadně poměrně. Toto však platí pouze s ohledem na specifickou povahu některých typů pohledávek, jak ostatně bude uvedeno níže. Svoji povahou se jedná o způsob řešení úpadku likvidační formou, cílem konkursu tedy není obnovit ekonomickou aktivitu dlužníka (na rozdíl od reorganizace a oddlužení), ale co nejefektivněji zpeněžit hodnoty náležející do jeho majetkové podstaty. Hlavním projevem této povahy konkursu je zejména dopad na dlužníka – právnickou osobu, která se v případě, že je konkurs zrušen po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c) InsZ)) nebo pro nedostatek majetku (§ 308 odst. 1 písm. d) InsZ), zrušuje a zaniká.158 U fyzické osoby tento důsledek pochopitelně není možný. Pro fyzickou i právnickou osobu pak platí, že až na InsZ stanovené výjimky159, zrušením konkursu pohledávky věřitelů v neuspokojené části nezanikají. Pro další výklad o uspokojování pohledávek v rámci konkursu je důležité stručně vymezit 2 dokumenty, které jsou zpracovávány v samém závěru konkursu insolvenčním správcem a schvalovány insolvenčním soudem – konečná zpráva a rozvrhové usnesení (resp. jeho návrh). Konečná zpráva je dokument, který předkládá insolvenční správce soudu po zpeněžení podstatné části majetkové podstaty dlužníka. Není tedy nutné, aby byla zpeněžena celá majetková podstata, nezpeněžená část však musí představovat pouze zanedbatelnou část celého objemu majetkové podstaty a majetek připadající na nezpeněženou část musí být možno z majetkové podstaty vyjmout. Stejně tak nebrání předložení konečné zprávy fakt, že nebyly ukončeny všechny incidenční spory. Musí však být splněna podmínka, že výsledek neukončeného incidenčního sporu významně neovlivní závěr konečné zprávy.160 Obsahem konečné zprávy je v souladu s ust. § 302 odst. 2 InsZ celková charakteristika činnosti insolvenčního správce a vyčíslení jejích finančních výsledků. Z konkrétních bodů konečné zprávy jsou z hlediska uspokojování pohledávek zajímavé zejména tyto položky: 1) přehled pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, které insolvenční správce již uspokojil a které ještě uspokojit zbývá (§ 302 odst. 2 písm. a) InsZ), 2) přehled plnění zajištěným věřitelům s promítnutím do rozvrhu (§ 302 odst. 2 písm. f) InsZ), 3) vyčíslení částky, která má být rozdělena mezi věřitele, a označení těchto věřitelů, s údajem o výši jejich podílů na této částce (§ 302 odst. 3 InsZ).
157
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 556. 158 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 315. K zániku dochází přímo v důsledku rozhodnutí insolvenčního soudu o zrušení konkursu pouze u subjektů, které se nezapisují do obchodního rejstříku. U subjektů zapisovaných do obchodního rejstříku je rozhodnutí o zrušení konkursu pouze podnětem k rejstříkovému řízení o výmazu subjektu, na základě nějž teprve dojde k jeho zániku. 159 Výjimku stanoví § 311 InsZ dle nějž dojde-li v důsledku zrušení konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) a d) ke zrušení a zániku dlužníka, který je právnickou osobou, bez právního nástupce podle zvláštního právního předpisu, neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikají, pokud nebudou uspokojeny ze zajištění. 160 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 390-391.
49
Konečnou zprávu předloženou insolvenčním správcem schvaluje insolvenční soud usnesením. Konečná zpráva je důležitá zejména z pohledu uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených a pohledávek zajištěných věřitelů, neboť tyto se uspokojují před rozvrhem (viz níže). Rozvrhové usnesení vydává insolvenční soud na základě návrhu insolvenčního správce, který lze předložit až po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy. V rámci urychlení řízení však správci nic nebrání v tom, zpracovat návrh dříve a nechat si jej předběžně přezkoumat soudem.161 Insolvenční správce v návrhu uvede, kolik má být vyplaceno na každou pohledávku uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. Rozvrhové usnesení je tedy určující pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. 4.2.1 Pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené162 Tyto pohledávky se v souladu s ust. § 168 odst. 3, resp. § 169 odst. 2 InsZ, uspokojují kdykoli po rozhodnutí o úpadku, a to v plné výši. Pohledávky vzniklé po zahájení insolvenčního řízení nebo vyhlášení moratoria, ale před rozhodnutím o úpadku, tedy nelze uspokojit dříve, než bude rozhodnuto o úpadku dlužníka. Určitým nedostatkem této úpravy je absence přesného vymezení, zda lze k uspokojování zapodstatových pohledávek přistoupit ihned po vydání rozhodnutí o úpadku, či zda je třeba vyčkat právní moci tohoto rozhodnutí.163 S ohledem na ust. § 89 odst. 1 InsZ lze však dovodit, že možnost uspokojit zapodstatové pohledávky nastává již okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku. Správce je povinen tyto pohledávky uspokojit v plné výši, a to na základě výzvy věřitele. Pokud insolvenční správce na výzvu věřitele pohledávku neuspokojí v plné výši a včas, má věřitel možnost domáhat se uspokojení pohledávky žalobou proti insolvenčnímu správci, přičemž nejde o incidenční spor. V případě úspěchu pak má správce povinnost uspokojit pohledávku ve lhůtě určené mu insolvenčním soudem. K uspokojení zapodstatových pohledávek se v souladu s ust. § 203 odst. 3 ve spojení s ust. § 296 odst. 1 InsZ užívá primárně prostředků získaných zpeněžením majetku zahrnutého do majetkové podstaty dlužníka. Ideálním stavem z pohledu úpravy InsZ tedy je situace, kdy lze pohledávky za majetkovou podstatou, pohledávky jim na roveň postavené a náklady na správu majetkové podstaty v plné výši uhradit z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. Tomu by tedy měla odpovídat i snaha insolvenčního správce, aby v případě, je-li to z objektivních důvodů možné (vznik a výši ne každé zapodstatové pohledávky může insolvenční správce ovlivnit), výše zapodstatových pohledávek nepřesáhla výtěžek zpeněžení majetkové podstaty. Správce je k tomu motivován zejména odpovědností za škodu dle ust. § 37 odst. 3 InsZ, dle nějž, došlo-li ke vzniku pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky jí na roveň postavené v důsledku právního úkonu insolvenčního správce, může se se věřitel v případě nedostatku prostředků v majetkové podstatě dlužníka k uspokojení jeho zapodstatové pohledávky domáhat jejího uspokojení z prostředků insolvenčního správce. Jedná se o objektivní odpovědnost insolvenčního správce, jíž se může zprostit pouze
161
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 399. 162 Pro přehlednost budou tyto pohledávky v textu společně označovány též jako pohledávky „zapodstatové“. 163 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 218-219.
50
v případě, že prokáže, že v době, kdy úkon činil, nemohl poznat, že majetková podstata nebude stačit k úhradě v důsledku jeho úkonu vzniklé pohledávky za podstatou. 164 I přes výše popsanou pojistku v praxi často dochází k případům, kdy prostředky získané zpeněžením majetku zahrnutého do majetkové podstaty nepostačují k uhrazení veškerých pohledávek dle §§ 168 a 169 InsZ. Dochází k tomu zejména v situaci, kdy jsou vůči správci uplatněny pohledávky, které vznikají mimo jeho vůli (např. pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců dle § 169 odst. 1 písm. a), či pohledávky Úřadu práce ČR dle § 169 odst. 1 písm. c) InsZ). Na tyto situace pamatuje InsZ v ust. § 297 odst. 1, dle kterého v případě nedostatečné výše výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, lze k uspokojení zapodstatových pohledávek použít zálohu na náklady insolvenčního řízení (§ 108 InsZ) nebo zálohu poskytnutou věřitelským výborem (§ 39 InsZ). V případě, že ani tyto prostředky nepostačují k uspokojení zapodstatových pohledávek, rozhodne o pořadí úhrady pohledávek nebo o jejich poměrné úhradě insolvenční soud na základě návrhu insolvenčního správce podle § 305 odst. 2 InsZ. Toto ustanovení stanoví pravidla o pořadí, v jakém mají být uspokojovány zapodstatové pohledávky, v případě nedostatku prostředků pro jejich plné uspokojení. Jedná se o vymezení skupin, kdy platí, že nejdříve musí být uspokojeny v plné výši pohledávky v jedné skupině, aby mohly být uspokojovány pohledávky ve skupině další.165 Z celkové sumy prostředků sloužících pro uspokojení zapodstatových pohledávek poté, co je od nich odečten výtěžek zpeněžení předmětu zajištění sloužící k uspokojení zajištěných věřitelů (viz níže) a částka na předpokládané výlohy spojené s ukončením řízení (§ 305 odst. 3 InsZ), se uspokojují pohledávky v tomto pořadí: 1) odměna a hotové výdaje insolvenčního správce (§ 168 odst. 2 písm. a) InsZ), 2) pohledávky věřitelů vzniklé za trvání moratoria ze smluv podle § 122 odst. 2 (§ 168 odst. 1 písm. e) InsZ a § 169 odst. 1 písm. g) InsZ), 3) pohledávky věřitelů z úvěrového financování (§ 168 odst. 1 písm. f) InsZ), 4) náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty (§ 168 odst. 2 písm. b) InsZ), 5) pohledávky věřitelů na výživném ze zákona (§ 169 odst. 1 písm. e) InsZ) a 6) ostatní pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené neuvedené v předchozích bodech, přičemž tyto jsou uspokojovány poměrně. V případě, že v rámci jedné ze skupin již nepostačují prostředky k plnému uspokojení všech do ní zařazených pohledávek, pak, ačkoli mu to InsZ explicitně neukládá, je namístě, aby správce insolvenčnímu soudu dle ust. § 297 odst. 2 InsZ navrhl, aby tyto pohledávky byly uspokojeny poměrně. Pohledávky zahrnuté do dalších skupin se pak již logicky neuspokojují.166 Pro pohledávky uvedené výše v bodu 1), tedy pro odměnu a hotové výdaje správce, je tu ještě další speciální zdroj jejich uspokojení. Podle § 8 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, nelze-li odměnu insolvenčního 164
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 436-437. 165 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 397-398. 166 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 716.
51
správce zcela nebo zčásti uhradit z majetkové podstaty nebo ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, hradí ji stát v rozsahu, v jakém nemůže být uhrazena z těchto zdrojů, nejvýše však 50 000 Kč. Totéž platí i o náhradě hotových výdajů správce. Pro uspokojování zapodstatových pohledávek je důležité i časové hledisko. Jak již bylo uvedeno, uspokojují se kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Pojem kdykoli však nelze vykládat bez souvislosti s ostatními ustanoveními. Insolvenční správce musí tedy brát ohled na časové pořadí vzniku jednotlivých pohledávek a dbát na to, aby svým postupem při jejich uspokojování neodůvodněně nezvýhodnil některého z věřitelů.167 Pro určení okamžiku, do kdy je třeba veškeré zapodstatové pohledávky některým výše popsaným způsobem uspokojit, či rozhodnout, že pro nedostatek prostředků uspokojeny nebudou, je rozhodující ust. § 305 odst. 1 InsZ, dle kterého se tyto pohledávky uspokojují před rozvrhem. 4.2.2 Pohledávky zajištěných věřitelů Pohledávky zajištěných věřitelů se primárně uspokojují z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Pro pořadí při uspokojování zajištěných věřitelů je dle ust. § 299 odst. 1 InsZ rozhodující okamžik vzniku právního důvodu zajištění. Citované ustanovení je zpřesňujícím vůči obecnému pravidlu stanovenému v § 167 odst. 1 InsZ, které používá méně přesného termínu „doba vzniku zajištění“. Ust. § 299 odst. 1 InsZ navíc dává zajištěným věřitelům možnost dohodnout se o pořadí uspokojení pohledávek (nebo i o jejich poměrném uspokojení) jinak, a to formou písemné dohody.168 Citované ustanovení dále zpřesňuje § 167 odst. 1 (a ust. § 298 odst. 1 InsZ) i co do vymezení části zpeněžení, která má sloužit k uspokojení zajištěného věřitele. Zatímco ust. § 167 odst. 1 (§ 298 odst. 1 InsZ) stanoví, že zajištění věřitelé se uspokojují ze zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, § 299 odst. 1 InsZ stanoví, že se tak děje z té části výtěžku, který na ně připadá, nedohodnou-li se písemně jinak. Přes odlišné znění se jedná o vymezení téhož předmětu,169 avšak s možností pro věřitele dohodnout se o jiném rozdělení výtěžku zpeněžení. Tato možnost najde své praktické využití zejména v případě, že dojde ke zpeněžování majetkové podstaty dlužníka formou prodeje podniku či jeho části, a součástí tohoto podniku budou hodnoty sloužící k zajištění pohledávek více věřitelů. V takovém případě může být složité, či dokonce nemožné stanovit přesnou část výtěžku připadající na konkrétní zajištěnou pohledávku, neboť hodnoty jednotlivých součástí podniku se vzájemně ovlivňují. Věřitelům je tímto dána možnost se ohledně rozdělení výtěžku dohodnout a předejít tak zdlouhavému a nákladnému stanovování přesných částí připadajících na jednotlivé pohledávky.170 InsZ opustil oproti ZKV koncepci jakékoli solidarity mezi zajištěnými a nezajištěnými věřiteli,171 téměř celý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění tak slouží k uspokojení pouze zajištěného věřitele, a to až do 100 % výše jeho pohledávky. Zbytek výtěžku pak neslouží
167
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 736-737. 168 Tamtéž. s. 725. 169 Tamtéž. s. 725. 170 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 386. 171 Tamtéž. s. 214.
52
k uspokojení ostatních přihlášených věřitelů, ale k uspokojení pohledávek, které mají povahu nákladů řízení a správy předmětu zajištění. Ohledně rozsahu uspokojení zajištěného věřitele je třeba upozornit na úpravu obsaženou v ust. § 171 InsZ. Podle odst. 1 se v případě, že byl sjednán úrok, pohledávka zajištěného věřitele úročí v rozsahu zajištění ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku úrokovou sazbou dohodnutou před tím, než se dlužník dostal do prodlení. To neplatí, pokud jde o úroky z prodlení. Dle odst. 2 pak v případě, že je majetková podstata dlužníka zpeněžena dle ust. § 290 InsZ formou prodeje podniku jedinou smlouvou, přihlášená pohledávka zajištěného věřitele se zvýší o úroky přirostlé podle odst. 1. Je-li majetková podstata zpeněžena jinak, tato úprava se nepoužije. Jako „jistina“ se pro účel výpočtu úroků podle odst. 1 použije hodnota předmětu zajištění stanovená znaleckým posudkem zpracovaným podle ust. § 219 odst. 4 InsZ.172 K uspokojení pohledávky zajištěného věřitele slouží celý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, od něhož lze odečíst pouze: 1) náklady spojené se zpeněžením nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení, 2) náklady spojené se správou předmětu zajištění nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení, 3) odměnu insolvenčního správce, která činí 2 % z výtěžku zpeněžení sníženého o náklady uvedené v 1), 2) a 4)173, a 4) v případě, že zajištěný věřitel nesplnil povinnost uhradit společně a nerozdílně s ostatními zajištěnými věřiteli polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci podle ust. § 157 odst. 1 InsZ, lze dále odečíst částku připadající na splnění této povinnosti. Ad 1) a 2) Tyto částky nejsou částkami paušálními a vymezují tak pouze horní hranici pro výdaje, jejichž vynaložení musí správce vždy konkrétně doložit. Insolvenční správce může z výtěžku zpeněžení odečíst i částku přesahující stanovené hranice, avšak pouze se souhlasem zajištěného věřitele. Nedostačuje-li výtěžek zpeněžení po odečtení výše specifikovaných částek k uspokojení celé pohledávky zajištěného věřitele, je pro další osud pohledávky v insolvenčním řízení určující, zda úpadce byl vůči zajištěnému věřiteli v postavení dlužníka osobního i zástavního174 současně, či byl pouze dlužníkem zástavním a dlužníkem osobním byl subjekt od něj odlišný. V prvním případě se pohledávka zajištěného věřitele v rozsahu, ve kterém nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění pro účely insolvenčního řízení pokládá za pohledávku nezajištěnou a jako taková se dále uspokojuje.175 Ve druhém případě mu náleží v rámci insolvenčního řízení pouze nárok na uspokojení z předmětu zajištění. V rozsahu, v němž pohledávka zajištěného věřitele nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení, se v insolvenčním řízení ohledně zástavního dlužníka dále neuspokojuje
172
RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 371. Srov. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. 174 Uvedené neplatí pouze pro dlužníka zástavního, ale i pro dlužníka z jiného zajišťovacího institutu uvedeného v ust. § 2 písm. g) InsZ. 175 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 386. 173
53
a zajištěnému věřiteli nezbývá než se v tomto rozsahu domáhat splnění po osobním dlužníkovi.176 Z časového hlediska se pohledávky zajištěných věřitelů uspokojují kdykoli po zpeněžení předmětu zajištění. Nejzazší okamžik je pak stanoven v § 305 odst. 1 InsZ, dle nějž musí být pohledávky zajištěných věřitelů uspokojeny z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před rozvrhem. Důležitý přitom je poměr vůči uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených. Dle § 305 odst. 2 InsZ platí, že čistého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (tedy výtěžku sníženého o částky specifikované výše pod body 1) – 4)) musí být přednostně použito pro uspokojení pohledávky zajištěného věřitele. Z toho tedy plyne, že výtěžku zpeněžení lze pro uspokojení zapodstatových pohledávek či pohledávek ostatních přihlášených věřitelů použít pouze v případě, že čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění je vyšší než pohledávka zajištěného věřitele, a to pochopitelně pouze v rozsahu, ve kterém výtěžek pohledávku přesahuje.177 V souvislosti se zpeněžením předmětu zajištění je třeba zdůraznit účinek, který toto zpeněžení má na existenci zajištění. Dle ust. § 299 odst. 2 InsZ , které obsahově navazuje na ust. § 28 odst. 5 ZKV, zpeněžením věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty v konkursu zaniká zajištění pohledávky zajištěného věřitele, a to i v případě, že nepodal přihlášku své pohledávky. Tento účinek pak působí nejen v rámci insolvenčního řízení, ale i mimo něj. Opomenutí zajištěného věřitele přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení je tak stíháno ztrátou možnosti být uspokojen z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, neboť prostředky získané tímto zpeněžením připadají v této situaci přihlášeným zajištěným věřitelům či jsou rozděleny mezi přihlášené nezajištěné věřitele.178 4.2.3 Pohledávky nezajištěných věřitelů Pohledávky přihlášených nezajištěných věřitelů, resp. všechny pohledávky, na které se jako na přihlášené nezajištěné pohlíží,179 se uspokojují na základě rozvrhového usnesení. Rozvrhové usnesení vydává insolvenční soud na návrh správce po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy. Obsahem rozvrhového usnesení je především určení částek, které mají být jednotlivým věřitelům vyplaceny. Do rozvrhového usnesení se nezahrnují zapodstatové pohledávky a pohledávky zajištěných věřitelů. Tyto pohledávky se dle ust. § 305 odst. 1 InsZ uspokojují před rozvrhem. K provedení rozvrhu by tedy nemělo dojít dříve, než budou tyto pohledávky uspokojeny.180 K uspokojení věřitelů zahrnutých do rozvrhu se tedy použije výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, který zbyl po uspokojení pohledávek, jež se uspokojují před rozvrhem. Všichni věřitelé zahrnutí do rozvrhu se uspokojují poměrně vzhledem k výši jejich pohledávky tak, jak byla zjištěna. Výjimku z tohoto pravidla tvoří přihlášené pohledávky, které byly zjištěny v rozsahu menším než 50 % přihlášené výše. K těmto pohledávkám se
176
K tomuto tématu srov. též subkapitolu 2.2.2. KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 398. 178 Tamtéž. s. 386. 179 Pohledávky dle ust. §§ 121 odst. 2, 275, 373 odst. 1 InsZ, na které se ze zákona pohlíží jako na přihlášené, a část pohledávky zajištěného věřitele, na jejíž uspokojení nepostačoval výtěžek zpeněžení předmětu zajištění (§ 299 odst. 1 InsZ). 180 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 742. 177
54
v řízení nepřihlíží (§ 178 InsZ), a tudíž nebudou v rámci insolvenčního řízení uspokojovány.181 Zatímco u pohledávek zapodstatových, a do značné míry i u pohledávek zajištěných, InsZ v ideálním případě předpokládá jejich plné uspokojení, u pohledávek zahrnutých do rozvrhu toto nepředpokládá. Je to zcela logické, neboť v případě, kdy by bylo možno očekávat 100% uspokojení všech přihlášených věřitelů dlužníka, pak by zřejmě nebyly již na počátku insolvenčního řízení dány podmínky pro zjištění dlužníkova úpadku. Není však vyloučeno, že ve zcela výjimečných případech ke stoprocentnímu uspokojení všech přihlášených věřitelů dojde.182 Dle ust. § 306 odst. 4 InsZ nebrání vydání rozvrhového usnesení a jeho provedení situace, kdy ohledně některé z pohledávek z upraveného seznamu přihlášených pohledávek nejsou dosud splněny podmínky pro její výplatu nebo jde-li dosud o pohledávku spornou. InsZ v této souvislosti výslovně zmiňuje pohledávky, kterých se týká odvolání proti konečné zprávě, a pohledávky, ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor. Jedná se o klíčové ustanovení pro urychlení insolvenčního řízení, neboť je tímto zamezeno situaci, aby vedení incidenčního sporu ohledně pohledávky jednoho z věřitelů bránilo uspokojení (často vysokého počtu) věřitelů ostatních.183 Na ust. § 306 odst. 4 navazuje § 307 odst. 4 InsZ, který stanoví, že částku, která by mohla připadnout na spornou pohledávku podle § 306 odst. 4 InsZ, složí insolvenční správce do úschovy u insolvenčního soudu. Po odpadnutí překážky pro její vyplacení pak soud vydá další rozvrhové usnesení. Jeho obsah se bude lišit v závislosti na tom, zda byl věřitel úspěšný ve sporu, který se vedl ohledně pohledávky, na jejíž uspokojení předmětná částka připadala. Byl-li věřitel úspěšný, bude obsahem dalšího rozvrhového usnesení přidělení této částky k uspokojení pohledávky úspěšného věřitele. Byl-li věřitel ve sporu naopak neúspěšný, částka se dalším rozvrhovým usnesením rozdělí mezi ostatní věřitele.184 Co se týče časového hlediska, insolvenční správce je dle ust. § 307 odst. 2 InsZ povinen splnit rozvrhové usnesení ve lhůtě stanovené insolvenčním soudem. Tato lhůta přitom nesmí být delší než 2 měsíce od právní moci rozvrhového usnesení. Způsoby splnění pak stanoví odst. 3 citovaného §. Preferovaným způsobem dle InsZ je vyplacení částky připadající na jednotlivé věřitele v sídle insolvenčního správce, a to na náklady věřitele. Není však vyloučeno, že správce využije jiného způsobu k vyplacení částky, např. poukázání částky na bankovní účet věřitele či poštovní poukázky, vždy by se tak ale mělo dít na náklady věřitele.185 V případě, že insolvenční správce nebude proplácet částky určené pro jednotlivé věřitele v rozvrhovém usnesení ve svém sídle, uvede místo plnění v návrhu rozvrhového usnesení.186 Speciální možnost pak InsZ stanoví pro pohledávky nižší než 500,- Kč. Tyto pohledávky může správce složit do úschovy u soudu a věřitele o tom písemně vyrozumět. Obdobně může správce postupovat i v případě, že k vyplacení částky přesahující 500,- Kč 181
Tamtéž. s. 743. KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 400. 183 Tamtéž. 184 Tamtéž. s. 403. 185 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 746. 186 Srov. § 15 odst. 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona 182
55
nedošlo do 30 dnů od rozvrhového usnesení pro překážku na straně věřitele. Věcně a místně příslušným soudem pro uložení peněžní částky do úschovy je okresní soud, v jehož obvodu je místo plnění.187 Opravným prostředkem proti rozvrhovému usnesení je odvolání, které může dle ust. § 306 odst. 1 InsZ podat insolvenční správce, dlužník a věřitel, jehož se rozvrhové usnesení týká. V souvislosti s uspokojováním pohledávek zahrnutých do rozvrhu je třeba pojednat ještě o tzv. částečném rozvrhu. V případě, že v průběhu insolvenčního řízení úspěšně probíhá zpeněžování majetkové podstaty a je zřejmé, že toto zpeněžení bude postačovat na uspokojení všech zapodstatových pohledávek a z příslušných částí majetkové podstaty i na výplatu pohledávek zajištěných věřitelů, není třeba čekat až na závěr celého řízení a alespoň částečně uspokojit pohledávky, které se uspokojují na základě rozvrhu, již v průběhu insolvenčního řízení. K tomuto dřívějšímu uspokojení slouží právě částečný rozvrh.188 Dle ust. § 301 InsZ tedy má insolvenční správce povinnost kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, umožňuje-li to stav zpeněžení majetkové podstaty, navrhnout insolvenčnímu soudu, aby schválil částečný rozvrh. S návrhem musí souhlasit věřitelský výbor. Insolvenční soud na základě tohoto návrhu povolí částečný rozvrh pouze v případě, že jsou kumulativně splněny tyto podmínky: provedení částečného rozvrhu umožňuje stav majetkové podstaty, nejsou jím dotčena práva zajištěných věřitelů, nemůže jím být ohrožen rozvrh po konečné zprávě a navrhované uspokojení pohledávek zahrnutých do částečného rozvrhu je nepochybné. Nutnost splnění těchto podmínek má zabránit situaci, aby v rámci částečného rozvrhu došlo k nadměrnému uspokojení věřitelů na úkor věřitelů s lepším pořadím (věřitelů ze zapodstatových pohledávek a zajištěných věřitelů) či na úkor věřitelů, kteří nebudou uspokojováni v rámci částečného rozvrhu, protože jejich pohledávka je prozatím sporná. Odvolání proti rozhodnutí o povolení částečného rozvrhu není přípustné. Důvodem je vyloučení obstrukcí ze strany jednotlivých věřitelů, kteří by odvoláním sledovali znemožnění dřívějšího uspokojení všech ostatních věřitelů.189 Na základě povolení částečného rozvrhu vydá insolvenční soud ohledně pohledávek, které do něj byly zařazeny, rozvrhové usnesení, jehož obsah je obdobný s rozvrhovým usnesením vydávaným na závěr celého řízení. Proti tomuto usnesení je již odvolání přípustné, aktivně legitimováni jsou k němu insolvenční správce, dlužník a každý věřitel, který byl do rozvrhového usnesení zahrnut. 4.2.4 Ostatní pohledávky Vedle v předchozích subkapitolách rozebraných pohledávek se za určitých okolností v rámci konkursu uspokojují i další pohledávky. Patří k nim pohledávky podmíněné, pohledávky podřízené a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu.
187
Srov. § 15 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona 188 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 388. 189 Tamtéž. s. 389.
56
Podmíněné pohledávky se za určitých okolností uspokojují v rámci rozvrhu. Pro posouzení, zda je možno podmíněnou pohledávku zařadit do rozvrhu, je dle ust. § 306 odst. 5 InsZ rozhodující vždy stav ke dni vydání rozvrhového usnesení. Byl-li zánik pohledávky vázán na rozvazovací podmínku a ta nebyla ke dni vydání rozvrhového usnesení splněna, je možno podmíněnou pohledávku zařadit do rozvrhu a uspokojit ji, jako by byla nepodmíněná. Jestliže byl vznik pohledávky vázán na splnění odkládací podmínky, lze pohledávku zařadit do rozvrhu pouze v případě, že ke splnění podmínky, a tím i ke vzniku pohledávky nepodmíněné, došlo nejpozději v den vydání rozvrhového usnesení. V opačném případě se podmíněná pohledávka v konkursu uspokojovat nebude.190 Podřízené pohledávky a pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu se uspokojují mimo rozvrh, a to pouze v případě, že po uspokojení všech pohledávek zařazených do rozvrhu k jejich uspokojení nějaké prostředky zbydou. Jak již bylo uvedeno výše, pravděpodobnost, že nastane tato situace, hraničí s nulou. Podřízené pohledávky se uspokojují ve dvou skupinách. Do první skupiny jsou zařazeny pohledávky uvedené v ust. § 172 odst. 2 InsZ. Tyto pohledávky se uspokojí v závislosti na dohodnuté nebo stanovené míře jejich podřízenosti. V případě, že není míra podřízenosti dohodnuta ani stanovena, uspokojují se poměrně. Teprve po uspokojení těchto pohledávek je možno uspokojit pohledávky společníků nebo členů dlužníka vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu. Tyto pohledávky se uspokojují poměrně.191
4.3 Uspokojování pohledávek v rámci reorganizace Reorganizace sleduje, stejně jako ostatní způsoby řešení dlužníkova úpadku, cíl uspořádat majetkové poměry dlužníka vůči věřitelům tak, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Oproti konkursu však k dosažení tohoto cíle používá jiných prostředků.192 Svojí povahou se totiž nejedná o způsob povahy likvidační, ale sanační. Reorganizace tak je dle ust. § 316 odst. 1 InsZ definována jako zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů. Věřitelé tedy nejsou uspokojování primárně ze zpeněžení dlužníkova majetku, ale z jeho hospodářských výsledků, kterých dosáhne v budoucnu. Do rozhodování o způsobu provedení reorganizace jsou mnohem více vtažení věřitelé, kterým je dán větší prostor pro úpravu průběhu reorganizace, než je tomu u konkursu, který stojí na relativně pevné struktuře řízení často podpořené stanovením lhůt.193 Reorganizací lze řešit úpadek pouze omezené skupiny dlužníků. Předně musí jít o dlužníka - podnikatele, přičemž je lhostejno zda se jedná o osobu fyzickou či právnickou. Dále se nesmí jednat o některého ze specifických dlužníků vyjmenovaných v ust. § 316 odst. 3 InsZ. Podle něj není reorganizace přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba 190
KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010., s. 743. 191 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 225. 192 Tamtéž. s. 418. 193 RICHTER, T. Insolvenční právo. 1. vyd. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 378.
57
v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu. V neposlední řadě pak musí dlužník splňovat alespoň jednu z následujících podmínek: 1) celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100 000 000 Kč, nebo 2) dlužník zaměstnává nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru, nebo 3) dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předloží insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek (v tomto případě nemusí naplňovat požadavky v bodu 1) nebo 2)). Klíčovým institutem pro průběh reorganizace je reorganizační plán. V něm se koncentrují 2 základní cíle reorganizace – ozdravit hospodaření podniku dlužníka a průběžně uspokojovat pohledávky věřitelů.194 Účinností reorganizačního plánu se dle ust. § 353 odst. 1 InsZ stává osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě dlužník. Blíže bude o reorganizačním plánu pojednáno níže. V souvislosti s obecnými otázkami uspokojování pohledávek v rámci reorganizace je třeba upozornit na ust. § 338 odst. 3 InsZ, dle kterého je možno se v reorganizačním plánu odchýlit od značného množství ustanovení InsZ, čímž je podpořen konsenzuální charakter reorganizace. Citované ustanovení však neumožňuje odchýlit se od úpravy uspokojování zapodstatových pohledávek. 4.3.1 Pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené § 334 InsZ stanoví, že reorganizace se účastní přihlášení věřitelé, i věřitelé z pohledávek za majetkovou podstatou a jim na roveň postavených. Ačkoli by toto ustanovení mohlo vyvolávat dojem, že pohledávky všech těchto věřitelů jsou uspokojovány obdobným způsobem, skutečnost je poněkud odlišná. Režim uspokojování zapodstatových pohledávek v rámci reorganizace se v zásadě neliší od jejich uspokojování v rámci konkursu. Navíc lze konstatovat, že v rámci reorganizace mají věřitelé ze zapodstatových pohledávek do určité míry lepší postavení než v konkursu, neboť je jim v ust. § 348 odst. 1 písm. e) InsZ garantováno, že bez jejich souhlasu s nižším nebo pozdějším uspokojením budou jejich pohledávky v plné výši uspokojeny před schválením reorganizačního plánu či bezprostředně poté, co se reorganizační plán stane účinným. Na druhou stranu InsZ neřeší, jakým způsobem budou uplatňovány a uspokojovány zapodstatové pohledávky po schválení reorganizačního plánu. Z povahy věci nepřichází v úvahu, aby se tak dělo obecným způsobem stanoveným v ust. § 203 InsZ, neboť insolvenční správce nemá po schválení reorganizačního plánu dispoziční oprávnění k majetkové podstatě a nemůže tak z ní zapodstatové pohledávky hradit. Po schválení reorganizačního plánu tak věřitele budou muset svoje zapodstatové pohledávky uplatňovat přímo proti dlužníku a ten je bude muset z majetkové podstaty, jíž disponuje, uhradit.195
194
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 419. 195 PACHL, L. Průvodce věřitele insolvenčním řízením. In Právní fórum, 2008, č. 1, s. 7-8.
58
4.3.2 Pohledávky uspokojované plněním reorganizačního plánu Věřitelé z jiných než zapodstatových pohledávek jsou uspokojováni plněním reorganizačního plánu.196 InsZ stanoví v § 341 odst. 1 demonstrativní výčet způsobů, jakými lze reorganizaci provést, přičemž jednotlivé způsoby je možno v případě, že to jejich povaha připouští, kombinovat. Reorganizaci tedy lze provést zejména: a) restrukturalizací pohledávek věřitelů, spočívající v prominutí části dluhů dlužníka včetně jejich příslušenství nebo v odkladu jejich splatnosti, b) prodejem celé majetkové podstaty nebo její části anebo prodejem dlužníkova podniku, c) vydáním části dlužníkových aktiv věřitelům nebo převodem těchto aktiv na nově založenou právnickou osobu, ve které mají věřitelé majetkovou účast, d) fúzí dlužníka - právnické osoby s jinou osobou nebo převodem jeho jmění na společníka se zachováním nebo změnou práv třetích osob, e) vydáním akcií nebo jiných cenných papírů dlužníkem nebo novou právnickou osobou podle písmene c) nebo d), f) zajištěním financování provozu dlužníkova podniku nebo jeho části, g) změnou zakladatelského dokumentu nebo stanov anebo jiných dokumentů upravujících vnitřní poměry dlužníka. Užití reorganizace je vhodné tam, kde lze předpokládat, že za využití výše nastíněných postupů dojde k vyššímu uspokojení pohledávek věřitelů než v rámci konkursu. Tato myšlenka je promítnuta do ust. § 348 odst. 1 písm. d) InsZ, kdy je stanoveno, že podmínkou pro schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem je právě předpoklad vyššího uspokojení věřitelů než v rámci konkursu. Pro uspokojování věřitelů je klíčové ust. § 356 odst. 1 InsZ, dle kterého práva všech věřitelů vůči dlužníkovi účinností reorganizačního plánu zanikají, není-li zákonem nebo reorganizačním plánem stanoveno jinak, a to bez ohledu na to, zda a jak byla tato práva v insolvenčním řízení uplatněna.197 Zaniklá práva budou nahrazena právy novými, specifikovanými v reorganizačním plánu. Je samozřejmě přípustné, aby nové právo obsahově zcela odpovídalo právu starému, či aby staré právo bylo v souladu s odst. 1 citované § ze zániku vyloučeno a přetrvalo i do období po účinnosti reorganizačního plánu. Druhá varianta bude nejvhodnější zejména k zachování zajištění zajištěné pohledávky, neboť vytváření zajištění nového by bylo spojeno s nadměrnými obtížemi. Co se týče zajištěných věřitelů, přichází v úvahu vedle zachování stávajícího zajištění i zřízení zajištění nového či případně jeho zánik. Pokud by k tomu však mělo dojít na újmu věřiteli, může se tak stát pouze s jeho souhlasem, neboť každý zajištěný věřitel tvoří dle ust. § 337 odst. 2 InsZ samostatnou skupinu pro účely schvalování reorganizačního plánu. Přes jeho nesouhlas pak lze dle ust. § 349 odst. 1 InsZ reorganizační plán schválit jen tehdy, pokud se postavení zajištěného věřitele nezhorší. K samotnému uspokojení zajištěné pohledávky dochází na základě schváleného reorganizačního plánu. I pohledávky nezajištěných věřitelů jsou reorganizačním plánem nahrazeny pohledávkami novými. Nezajištění věřitelé musí vyjádřit souhlas s reorganizačním plánem, 196
V pravém slova smyslu jsou na základě reorganizačního plánu uspokojováni i věřitelé uvedení v předchozí subkapitole, jelikož však k jejich uspokojení dochází ihned po účinnosti reorganizačního plánu a v plné výši, nelze tuto formu uspokojení směšovat s uspokojováním ostatních pohledávek, které je plánem dotčeno v mnohem vyšší míře. 197 RICHTER, T. Reorganizace podle insolvenčního zákona – 2. část. In Právní rozhledy. 2008, r. 16, č. 14, s. 517.
59
přičemž pro tyto účely mohou být rozděleni do jedné nebo více skupin. Soud může plán schválit bez souhlasu slupiny nezajištěných věřitelů, pouze pokud bude splněna některá podmínka stanovená v § 349 odst. 2 InsZ. Dle ust. § 335 odst. 1 InsZ jsou při reorganizaci za věřitele dlužníka považováni i společníci a členové dlužníka; za pohledávku těchto osob se považuje právo vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo v družstvu. To neplatí, je-li dlužník v úpadku pro předlužení. Výše jejich pohledávky je však pro účely insolvenčního řízení rovna nule. Význam má tak výše jejich podílů pouze při hlasování o schválení reorganizačního plánu podle § 347 odst. 2 InsZ.198 Stejně jako v konkursu je uspokojení těchto pohledávek možné až po uspokojení pohledávek ostatních. Pravděpodobnost, že k tomu dojde, je tak téměř nulová. Obecně tedy lze pro uspokojování pohledávek v reorganizaci konstatovat, že jednotliví věřitelé se na víceméně konsenzuální bázi vzdávají svých původních pohledávek za dlužníkem. Tyto jejich pohledávky jsou reorganizačním plánem nahrazeny pohledávkami novými, často v nižší nominální výši, či s pozdější splatností, čímž je umožněno ozdravení ekonomické činnosti dlužníka (či jeho spojení s jiným ekonomickým subjektem), přičemž věřitelé tak činí s vidinou vyššího uspokojení, než kdyby byl dlužníkův úpadek řešen likvidační formou – konkursem. V případě selhání reorganizace upravuje InsZ v ust. § 363 postup, jímž se reorganizace přemění na konkurs. Tímto způsobem jsou obecně řešeny situace, kdy nedojde k předložení či schválení reorganizačního plánu, dlužník ztratí na reorganizaci zájem (pouze v případě, že ji sám navrhl) či dlužník přestane řádně plnit schválený reorganizační plán.
4.4 Uspokojování pohledávek v rámci oddlužení Oddlužení stejně jako reorganizace představuje alternativu ke konkursu a stejně jako reorganizace je založeno na sanačním principu.199 Od reorganizace se však diametrálně odlišuje co do subjektu, jemuž je určeno. Zatímco reorganizace je určena pro podnikatelské subjekty splňující podmínky dostatečného obratu nebo počtu zaměstnanců, oddlužení je určeno pro subjekty nepodnikatelské. Ust. § 389 odst. 1 InsZ zpřístupňuje oddlužení pro dlužníky – nepodnikatele bez ohledu na to, zda se jedná o fyzické či právnické osoby. Následující ustanovení však vyjadřují předpoklad zákonodárce, že v drtivé většině případu se bude jednat o osoby fyzické. Ostatně s ohledem na ně byla úprava oddlužení také přijata.200 Jak ostatně uvádí zákonodárce v důvodové zprávě: Možnost oddlužit se poskytuje „druhou šanci“ především dlužníku fyzické osobě „odsouzenému“ (jinak často v mladém věku) k celoživotnímu splácení dluhů.201 Vládní návrh původně počítal s možností oddlužení i pro drobné podnikatele. V průběhu legislativního procesu však bylo oddlužení vyloučeno pro všechny podnikatele bez rozdílu. Nepodnikatelem se přitom s ohledem na poměrně snadné formální ukončení podnikání dle judikatury Nejvyššího soudu rozumí osoba, jež nemá dluhy z podnikání. Nejvyšší soud však současně připouští, aby dlužník mohl dosáhnout na oddlužení i v případě, 198
KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 443. 199 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 924. 200 KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 563. 201 Sněmovní tisk č. 1120: Vládní návrh Insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 31.5.2005 [cit. 16-8-2011]. s. 224. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=14719.
60
že určitá relativně malá část jeho závazků pochází z jeho podnikání, avšak za splnění dalších podmínek.202 Úpadek výše zmíněného subjektu, zejména pak fyzické osoby, má vedle ekonomického i značný sociální aspekt. Z tohoto důvodu jsou při uspokojování pohledávek věřitelů v rámci oddlužení částečně potlačeny zájmy jednotlivých věřitelů ve prospěch společenského zájmu na oddlužení dlužníka a jeho návratu do plného ekonomického života. InsZ rozeznává v ust. § 398 odst. 1 dva způsoby oddlužení – zpeněžením majetkové podstaty a plněním splátkového kalendáře, přičemž výslovně neřeší, zda tyto způsoby lze kombinovat či nikoli. Judikatura dospěla k závěru, že „i když zákon předpokládá, že oddlužení bude probíhat zásadně jednou ze dvou dlužníkem nabízených forem, nepřekáží účelu, který je touto úpravou sledován, aby v situaci, kdy s tím dlužník výslovně souhlasí a sám takový způsob řešení svého úpadku nabízí, byly v mezích rozhodnutí o způsobu oddlužení kombinovány obě formy oddlužení.“203 V praxi se tato kombinace bude užívat nejčastěji v situaci, kdy prostřednictvím pouze jednoho způsobu (zejména plněním splátkového kalendáře) by dlužník nedosáhl na požadované nejnižší uspokojení nezajištěných věřitelů (viz níže), a k dosažení tohoto nejnižšího uspokojení se užije částečně způsobu druhého (vedle plnění splátkového kalendáře bude zpeněžena i část majetku dlužníka). Společné pro oba způsoby oddlužení je stanovení minimálního uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši 30 % jejich pohledávek, pokud tito věřitelé nesouhlasí s uspokojením nižším. Předpoklad splnění této podmínky je totiž nezbytnou podmínkou pro povolení oddlužení insolvenčním soudem. Splnění této podmínky má dále vliv i na následné osvobození od placení neuspokojených pohledávek po splnění oddlužení podle ust. § 414 InsZ. Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Do té však, pokud zákon nestanoví jinak, nepatří majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky oddlužení. Dispoziční oprávnění k majetkové podstatě zůstává i po účinnosti oddlužení insolvenčnímu správci, který provádí zpeněžení a z něj uspokojuje pohledávky věřitelů.204 Blíže k tomuto postupu srov. subkapitolu 4.2. Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Činí tak prostřednictvím insolvenčního správce, který pak částku rozvrhne na příslušné podíly náležející jednotlivým nezajištěným věřitelům podle poměru jejich pohledávek. Insolvenční soud může svým rozhodnutím na návrh dlužníka stanovit jinou (nižší) výši měsíčních splátek. Učinit tak může pouze v případě, že prostřednictvím nižších splátek dojde k uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v rozsahu 50 % výše jejich pohledávek, nebo pokud dlužník předloží dohody s věřiteli na uspokojení v míře nižší. Při svém rozhodování o nižší míře splátek přihlédne soud též k důvodům dlužníkova úpadku a dlužníkově snaze o zajištění co nejvyšších příjmů pro uspokojení věřitelů.
202
Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 A-59. 203 Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. KSBR 24 INS 4176/2008. 204 KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) : komentář. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 962-963.
61
Povinnost plnit splátkový kalendář trvá po dobu celých 5 let. Jedinou výjimku tvoří situace, kdy dlužník před uplynutím této doby v plné míře uspokojí veškeré své věřitele, kteří se uspokojují v rámci insolvenčního řízení.205 S výše uvedeným souvisí i speciální úprava dispozičního oprávnění k majetkové podstatě při oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dle ust. § 409 odst. 1 a 2 InsZ má toto oprávnění dlužník. To se však netýká majetku sloužícího k zajištění. Zajištění věřitelé se dle ust. § 398 odst. 3 věty poslední InsZ uspokojují jen ze zpeněžení předmětu zajištění, přičemž při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o konkursu. Neuspokojená část pohledávky zajištěného věřitele se tak v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře neuspokojuje mezi pohledávkami nezajištěnými. V případě, že dojde k osvobození podle ust. § 414 InsZ, pak zajištěný věřitel nadobro ztrácí možnost uspokojení této zbývající části pohledávky. Zajištěný věřitel se tak dostává do situace, kdy musí zvážit, jaký postup pro něj bude v rámci oddlužení nejvýhodnější. Ust. § 414 odst. 4 InsZ totiž pro něj otevírá alternativní možnost. Může se totiž rozhodnout, že nebude po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře požadovat zpeněžení předmětu zajištění. V tom případě mu totiž navzdory přiznanému osvobození od povinnosti platit neuspokojené části pohledávek podle § 414 InsZ zůstane zachováno jeho právo na uspokojení ze zpeněžení předmětu zajištění i po skončení insolvenčního řízení. Zajištěný věřitel má tedy tyto možnosti: 1) Uplatnit své právo na uspokojení ze zajištění. Neuspokojená část jeho pohledávky se však plněním splátkového kalendáře neuspokojuje a po osvobození podle § 414 InsZ zanikne. 2) Přihlásit svoji pohledávku jako zajištěnou, avšak neuplatnit právo na uspokojení ze zajištění. V takovém případě právo na uspokojení ze zpeněžení předmětu zajištění trvá i navzdory osvobození podle § 414 InsZ. 3) Přihlásit svoji pohledávku jako nezajištěnou a podílet se na plnění splátkového kalendáře. Tato možnost může být zajímavá jednak pro podzajištěné věřitele, kteří mohou reálně dosáhnout na vyšší uspokojení ze splátek než ze zpeněžení předmětu zajištění, a jednak pro věřitele zajištěné v horším pořadí, kteří by při uplatnění práva na uspokojení ze zajištění nemuseli dostat s ohledem na věřitele v lepším pořadí žádné plnění. 4) Ne zcela jasné je, zda věřitel může zkombinovat výše uvedené postupy tak, že rozdělí svoji pohledávku na dvě samostatné – zajištěnou, odpovídající hodnotě předmětu zajištění, a nezajištěnou, odpovídající zbylé části pohledávky. Obecně se domnívám, že tento postup je možný.206 Z pohledu věřitelů jsou zajímavá ust. §§ 414 a násl. InsZ stanovící podmínky, za kterých bude dlužník po splnění oddlužení, a to kterýmkoli způsobem, osvobozen od povinnosti platit neuspokojené pohledávky jeho věřitelů. O osvobození rozhoduje insolvenční soud usnesením, a to pouze na návrh dlužníka. Soud dlužníku osvobození přizná v případě, že splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Mezi tyto povinnosti patří zejména požadované minimální 205
Tamtéž. s. 964. KAPLAN, D., ŠERÁ, M. Několik poznámek k oddlužení z pohledu zajištěného věřitele [online]. Praha: EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, vydáno 15.2.2012 [cit. 15-2-2012]. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/nekolik-poznamek-k-oddluzeni-z-hlediska-zajisteneho-veritele-80725.html. 206
62
uspokojení věřitelů. I v případě, že po splnění oddlužení není dosaženo alespoň 30% nebo nižšího dohodnutého uspokojení nezajištěných věřitelů, soud osvobození přizná, avšak pouze v případě, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Osvobození se vztahuje kromě přihlášených věřitelů také na věřitele, k jejichž pohledávkám se nepřihlíželo, a věřitele, kteří se nepřihlásili, ač tak učinit měli (§ 414 odst. 2 InsZ). Osvobození se dále vztahuje také na ručitele a jiné osoby, které měly pro pohledávky, od jejichž plnění byl dlužník osvobozen, vůči dlužníku právo postihu (§ 414 odst. 3 InsZ). Jak již bylo uvedeno výše, osvobození se naopak nevztahuje na právo zajištěného věřitele na uspokojení ze zpeněžení předmětu zajištění, jestliže zajištěný věřitel toto právo neuplatnil v insolvenčním řízení (§ 414 odst. 4 InsZ). Příslušenství zajištěné pohledávky, které se dle § 170 InsZ v insolvenčním řízení neuspokojuje, se však může domáhat až za dobu po skončení insolvenčního řízení.207 Problematika přiznání osvobození podle ust. §§ 414 a násl. InsZ obsahuje z mého pohledu zbytečně problematickou konstrukci v ust. § 414 odst. 1, podle které soud přizná dlužníku osvobození pouze na jeho návrh. V důsledku této konstrukce může reálně dojít k situaci, kdy dlužník bude po celou dobu trvání oddlužení řádně plnit své povinnosti a následně mu v důsledku opomenutí nebude osvobození od povinnosti uhradit neuspokojenou část pohledávek přiznáno. Toto však jde přímo proti smyslu úpravy oddlužení, jejímž cílem je znovu začlenit dlužníka do ekonomického života. Dle mého názoru by výrazně vhodnější byla úprava, dle které by insolvenční soud po splnění požadovaných podmínek přiznal osvobození z úřední povinnosti. InsZ pamatuje i na situaci, kdy plnění oddlužení selže. Pro takové případy upravuje v ust. § 418 InsZ postup přeměny povoleného oddlužení na konkurs. Důvody pro takový postup jsou jednak ztráta dlužníkova zájmu na splnění oddlužení, která se projevuje jeho návrhem na přeměnu v konkurs, a dále porušování povinností a řádné neplnění schváleného způsobu oddlužení. Co se týče zapodstatových pohledávek, způsob jejich uplatňování a uspokojování bude záviset na způsobu oddlužení. Při oddlužení prodejem majetku dlužníka se bude postupovat obdobně jako u konkursu, tedy pohledávky budou uplatňovány u insolvenčního správce a ten je bude v příslušném pořadí uspokojovat z majetkové podstaty. Při oddlužení formou splátkového kalendáře však insolvenční správce nemá dispoziční oprávnění ani k části majetkové podstaty, a tudíž výše popsaný způsob nepřichází v úvahu. Zde tedy bude třeba postupovat obdobně jako u reorganizace, tedy věřitelé budou zapodstatové pohledávky uplatňovat přímo u dlužníka a ten je bude povinen uspokojit z majetkové podstaty, k níž má v případě oddlužení formou splátkového kalendáře dispoziční oprávnění.208 Obecně lze říci, že oddlužení je žádoucím způsobem řešení dlužníka – nepodnikatele, kterému po jeho splnění umožňuje zbavit se dluhové zátěže. Tento způsob řešení úpadku však nemusí být výhodný pouze pro dlužníka, ale své výhody v něm může najít i (zejména 207
KAPLAN, D., ŠERÁ, M. Několik poznámek k oddlužení z pohledu zajištěného věřitele [online]. Praha: EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, vydáno 15.2.2012 [cit. 15-2-2012]. Dostupné z http://www.epravo.cz/top/clanky/nekolik-poznamek-k-oddluzeni-z-hlediska-zajisteneho-veritele-80725.html. 208 PACHL, L. Průvodce věřitele insolvenčním řízením. In Právní fórum, 2008, č. 1, s. 7-8.
63
nezajištěný) věřitel. Tomu je sice garantováno pouze 30% uspokojení (či nižší, pokud s ním souhlasí), avšak toto uspokojení bude zpravidla vyšší než jakého by dosáhl v konkursu. Toto vyšší uspokojení je však pro nezajištěného věřitele vyváženo zánikem jeho práva na uspokojení zbývající části pohledávky v případě, že dlužník bude osvobozen podle § 414 InsZ. Tím se postavení věřitele v oddlužení zhoršuje, neboť v případě konkursu by k zániku jeho pohledávky nedošlo.
64
5 Srovnání s úpravou v německém Insolvenzordnung Základním předpisem upravujícím insolvenční právo v německém právním řádu je Insolvenční řád, tedy Gesetz vom 5.10.1994, BGBl. I S. 2866, Insolvenzordnung (dále jen „InsO“), který nabyl účinnosti k 1.1.1999. Navzdory označení zákona za „řád“, jenž je typické pro procesněprávní předpisy, se jedná obdobně jako u českého InsZ o předpis smíšené, tedy hmotně i procesněprávní povahy. Vzhledem ke geografické a kulturní blízkosti i historickému právnímu vývoji představovala německá úprava, vedle úpravy USA obsažené v Bankruptcy Law z roku 1978, významný zdroj inspirace pro českého zákonodárce při vytváření současného InsZ.209 Z tohoto důvodu lze nalézt velké množství podobností a stejně či obdobně vymezených institutů v obou srovnávaných předpisech. Níže tedy budou rozebrány některé styčné body obou úprav, stejně jako některé jejich odlišnosti, a to v kontextu tématu této práce. § 1 InsO vymezuje účel insolvenčního řízení. Tím je společné uspokojení věřitelů dlužníka z výtěžku zpeněžení dlužníkova majetku nebo odchylným způsobem stanoveným v insolvenčním plánu, zejména zachováním dlužníkova podnikání. InsO tedy stejně jako InsZ počítá s likvidačním i sanačním způsobem řešení dlužníkova úpadku. Poslední věta § 1 InsO pak výslovně stanoví, že poctivý dlužník má šanci osvobodit se od svých zbývajících závazků.210
5.1 Typologie věřitelů Za věřitele je dle ust. § 38 InsO považován subjekt, který je v okamžiku zahájení řízení osobním věřitelem dlužníka a disponuje vůči němu majetkovým nárokem. Zde je možno spatřovat rozdíl proti úpravě českého InsZ, neboť pod tuto definici nespadají zajištění věřitelé, kteří mají právo pouze na uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, neboť nejsou osobními věřiteli dlužníka. Tito tedy nebudou podle InsO uplatňovat svoji pohledávku do insolvenčního řízení a budou se domáhat zpeněžení předmětu zajištění mimo něj.211 Vedle takto vymezených věřitelů se insolvenčního řízení dále účastní i věřitelé disponující pohledávkami za majetkovou podstatou. Jejich postavení je vymezeno v ust. § 54 InsO. Věřitele tedy můžeme pro účely řízení vedeného podle InsO rozdělit takto: 1) „Klasičtí“ insolvenční věřitelé – jedná se o obdobu nezajištěných věřitelů v českém InsZ. Tito věřitelé uplatňují svoji pohledávku ve stanovené lhůtě (viz níže) a v případě zjištění této pohledávky jsou uspokojování na základě rozvrhu, a to poměrně z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty. 2) Druhořadí věřitelé – postavení těchto věřitelů je definováno v ust. § 39 odst. 1 InsO. Jedná se o věřitele, kteří disponují pohledávkou, která se ze zákona uspokojuje až po všech ostatních pohledávkách. Jedná se zejména o úroky a smluvní pokuty z přihlášených pohledávek, náklady účasti věřitelů v insolvenčním řízení a pohledávky 209
Sněmovní tisk č. 1120: Vládní návrh Insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 31.5.2005 [cit. 16-8-2011]. 216 s. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=14719. 210 SKŘIVÁNKOVÁ, K. Krátký exkurs do německého insolvenčního práva. Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2010, č. 22, vydáno 10.11.2010 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z . 211 KAVAN, P. Postavení věřitelů v režimu insolvence dlužníka ve světle německé právní úpravy. In Právní rozhledy. 2008, r. 16, č. 6, s. 203.
65
společníků za dlužníkem. Postavení těchto věřitelů do značné míry odpovídá postavení věřitelů z podřízených pohledávek dle českého InsZ, i když je tomu tak z jiných důvodů. Pohledávky těchto věřitelů nebudou za normálního průběhu insolvenčního řízení uspokojovány, neboť k tomu v drtivé většině případů nebude postačovat výtěžek zpeněžení majetkové podstaty. V rámci procesní ekonomie je tak zbytečné, aby takové pohledávky byly přihlašovány do všech insolvenčních řízení. InsO tak stanoví, že se tyto pohledávky přihlašují až na výzvu insolvenčního soudu, který tuto výzvu vydá na základě průběhu insolvenčního řízení, pokud bude možno předpokládat, že bude možno alespoň částečně tyto pohledávky uspokojit. Pohledávky druhořadých věřitelů se uspokojují podle skupin určených v InsO, a to v rámci jednotlivých skupin vždy poměrně.212 3) Zapodstatoví věřitelé – těmito věřiteli jsou všechny subjekty, jejichž nároky vznikly po zahájení insolvenčního řízení a mají být uspokojeny z majetkové podstaty dlužníka, a to kdykoli během řízení a přednostně před ostatními pohledávkami (s výjimkou zajištěných pohledávek – viz níže). Neúplný katalog těchto pohledávek je obsažen v § 54 InsO, další zapodstatové pohledávky stanoví jednotlivá ustanovení InsO. Obdobně jako v českém InsZ jsou zapodstatové pohledávky uplatňovány přímo u insolvenčního správce a v případě, že nejsou řádně a včas uspokojeny, lze se jich domáhat žalobou proti správci. Pro případ, kdy vyjde v průběhu řízení najevo, že majetková podstata nebude postačovat ke krytí veškerých zapodstatových pohledávek, InsO výslovně stanoví insolvenčnímu správci povinnost nahlásit soudu nedostatečnost podstaty k uspokojení zapodstatových pohledávek. Dosavadní výtěžek zpeněžení majetkové podstaty se pak rozdělí mezi zapodstatové věřitele podle daného pořadí a insolvenčního řízení se zastaví pro nedostatek majetku dlužníka.213 4) Zajištění věřitelé – tito věřitelé mají obdobné postavení jako zajištění věřitelé podle InsZ. Své pohledávky jsou povinni do insolvenčního řízení přihlásit. Uspokojováni jsou přednostně z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, a to i před zapodstatovými věřiteli. V rozsahu, v němž, nejsou uspokojeni z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, se uspokojují na základě rozvrhu společně s věřiteli ad 1). Zpeněžení předmětu zajištění může provést buď insolvenční správce nebo sám zajištěný věřitel. Od toho, kdo předmět zajištění zpeněžoval, se pak odvíjí i to, jaké částky je možno od výtěžku zpeněžení odečíst před jeho vydání zajištěnému věřiteli. V případě, že zpeněžoval věřitel na své náklady, pak se od výtěžku zpeněžení neodečítá paušálních 5 % na náklady zpeněžení.214 Rozdíl od InsZ lze spatřovat v povaze částek odečítaných od výtěžku zpeněžení za účelem pokrytí nákladů zjištění předmětu zajištění a práv na něm váznoucích ve výši 4 % a nákladů zpeněžení ve výši 5 %. V InsO jsou totiž, na rozdíl od InsZ, koncipovány jako paušální a není třeba prokazovat jejich skutečnou výši. Důležitým aspektem při rozhodování o způsobu zpeněžení majetkové podstaty hraje daňová povinnost, zejména povinnost hradit daň z obratu (u movitých věcí vždy, u nemovitých pouze v případě dražebního prodeje). Po odečtení všech výše uvedených
212
KAVAN, P. Postavení věřitelů v režimu insolvence dlužníka ve světle německé právní úpravy. In Právní rozhledy. 2008, r. 16, č. 6, s. 203-204. 213 Tamtéž. s. 204. 214 Tamtéž. s. 205-206.
66
částek tak věřitel u movitých věcí vždy, a za určitých okolností i u nemovitostí, obdrží při současné 19% sazbě daně z obratu pouze 72 % výtěžku zpeněžení.215 5) Excindační věřitelé – nejedná se o insolvenční věřitele v pravém slova smyslu, neboť nejsou osobními věřiteli dlužníka a jejich nároky tak nejsou v rámci insolvenčního řízení uspokojovány. Excindační věřitelé v insolvenčním řízení tedy uplatňují podle § 47 InsO pouze nárok na to, aby konkrétní hodnota zahrnutá do majetkové podstaty dlužníka byla z této podstaty z důvodu existence jiného věcného či osobního práva vyňata. Mezi tyto věřitele patří subjekty, které k hodnotě zahrnuté do majetkové podstaty dlužníka uplatňují vlastnické právo, jiné věcné právo, předkupní právo, výhradu vlastnictví, či vrácení věci z titulu pronájmu či výpůjčky.216
5.2 Přihlašování a přezkum pohledávek Poměrně značné odlišnosti vykazuje proces přihlašování pohledávek. Přihlášky pohledávek se dle ust. § 174 InsO podávají nikoli u insolvenčního soudu, ale přímo u insolvenčního správce, a to na příslušném formuláři v písemné či elektronické podobě. V přihlášce je věřitel povinen uvést důvod vzniku pohledávky, její výši a přiložit k ní listiny, kterých se dovolává. Výše pohledávky se udává v pevné částce v eurech. Pokud výše pohledávky není známa, udává se výše odhadnutá.217 Lhůtu pro přihlašování stanoví insolvenční soud v rozhodnutí o zahájení řízení, přičemž tato lhůta nesmí být kratší než 2 týdny a delší než 3 měsíce. Zmeškání této lhůty nemá na rozdíl od české právní úpravy za následek ztrátu možnosti uplatnit pohledávku do insolvenčního řízení. Pokud však věřitel přihlásí pohledávku tak, že ji nebude možno přezkoumat na řádném přezkumném jednání, ponese náklady vynaložené na konání zvláštního přezkumného jednání. Vedle přezkumu na zvláštním přezkumném jednání ponechává InsO v ust. § 177 možnost přezkoumat opožděně přihlášenou pohledávku v písemném jednání.218 Ze všech doručených přihlášek vytváří insolvenční správce dle ust. § 175 InsO seznam, který je povinen zveřejnit s předstihem před konáním přezkumného jednání u insolvenčního soudu. Tento seznam tvoří podklad pro přezkumné jednání. InsO rozlišuje v ust. § 29 odst. 1 dvě řádná přezkumná jednání.219 První je konáno za účelem podání zprávy o hospodářské situaci dlužníka insolvenčním správcem, v níž správce zhodnotí vyhlídky dalšího provozu dlužníkova podniku a možnosti reorganizace. Na základě této zprávy pak schůze věřitelů rozhodne o dalším postupu v insolvenčním řízení včetně případného pověření správce k vypracování plánu reorganizace. Druhé přezkumné jednání pak slouží k samotnému přezkumu jednotlivých pohledávek. Obě tyto jednání se mohou dle odst. 2 citovaného § konat současně.
215
BOUČEK, V. KRAFFTOVÁ, L. Nejambicióznější reforma. In Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2004, č. 14, vydáno 7.7.2004 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z . 216 KAVAN, P. Postavení věřitelů v režimu insolvence dlužníka ve světle německé právní úpravy. In Právní rozhledy. 2008, r. 16, č. 6, s. 207. 217 SCHELLEOVÁ, I. Základy insolvenčního práva. Ostrava: Key Publishing, 2008. s. 46. 218 SKŘIVÁNKOVÁ, K. Krátký exkurs do německého insolvenčního práva - II. In Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2010, č. 23, vydáno 24.11.2010 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z . 219 SCHELLEOVÁ, I. Základy insolvenčního práva. Ostrava: Key Publishing, 2008. s. 47.
67
Přezkumné jednání k samotnému přezkumu pohledávek se dle § 29 odst. 1 InsO musí konat nejdříve 1 týden a nejpozději 2 měsíce od uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek. Na přezkumné jednání mohou oprávněné subjekty realizovat své právo popírat jednotlivé pohledávky věřitelů. Toto právo náleží insolvenčnímu správci, dlužníku i jednotlivým věřitelům.220 Vliv na zjištění pohledávky však má pouze popření insolvenčního správce a jednotlivých věřitelů. Pohledávky lze dle ust. § 176 InsO popírat co do jejich výše a pořadí. Je-li popřena nevykonatelná pohledávka, může se věřitel dle ust. § 179 odst. 1 InsO proti tomuto popření bránit žalobou proti tomu, kdo jeho pohledávku popřel. Je-li popřena vykonatelná pohledávka, soud dle ust. § 179 odst. 2 InsO uloží tomu, kdo pohledávku popřel, aby svoje popření uplatnil žalobou proti věřiteli z popřené pohledávky. Řízení o výše popsaných žalobách probíhá na rozdíl od české úpravy mimo insolvenční řízení. S tím souvisí i pravidlo, že v případě, že se o sporné pohledávce již vede řízení u obecného soudu, které bylo zahájením insolvenčního řízení přerušeno, v přerušeném řízení se pokračuje s tím, že na místo dlužníka vstoupí subjekt, který pohledávku popřel.221
5.3 Zvláštní způsoby řešení úpadku InsO obsahuje institut obdobný českému oddlužení. Tato forma řešení dlužníkova úpadku je dle ust. § 286 InsO přístupná fyzickým osobám bez ohledu na to, zda se jedná o podnikatele či nepodnikatele. Oddlužení se povoluje pouze na dlužníkovu žádost. Podstatným rozdílem oproti úpravě obsažené v InsZ je, že samotné oddlužení probíhá mimo insolvenční řízení, které povolením oddlužení končí. Dlužník je pak povinen dle ust. § 287 odst. 2 InsO po dobu šesti let odvádět zabavitelnou část svých příjmů z pracovního poměru nebo z podnikání soudem ustanovenému opatrovníkovi, který takto shromážděné prostředky jednou ročně přerozdělí mezi věřitele.222 Jestliže dlužník řádně plní veškeré své povinnosti, mezi které patří vedle odvádění příjmů opatrovníkovi také odvedení polovinu příjmů z dědictví, nezvýhodňování jednotlivých věřitelů a nevyhýbání se výdělečné činnosti, rozhodne soud po slyšení dlužníka, insolvenčního správce a jednotlivých věřitelů o osvobození od zbytku dlužníkových závazků. Toto osvobození se dle ust. § 301 InsO vztahuje jak na věřitele, kteří své pohledávky uplatnili v insolvenčním řízení, tak na věřitele, kteří tak neučinili, ač tak učinit měli a mohli.223 Zcela speciální úpravu obsahuje InsO v §§ 304 a následujících pro tzv. spotřebitelské konkursy. Tato forma řešení úpadku je přístupná pro dlužníka – nepodnikatele či dlužníka – bývalého drobného podnikatele. Druhý z uvedených však nesmí mít více než 20 věřitelů a nesmí vůči němu existovat pohledávky z pracovněprávních vztahů, pohledávky daňové a pohledávky z nedoplatků za odvody na sociální zabezpečení. Z pohledu zákonodárce je 220
Tato úprava byla zdrojem argumentace stěžovatelů v rámci řízení o ústavnosti ust. § 173 ods. 1 InsZ. Blíže srov. Nález Ústavního soudu ze dne 1.7.2010, sp.zn. Pl. ÚS 14/10. 221 SKŘIVÁNKOVÁ, K. Krátký exkurs do německého insolvenčního práva - II. In Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2010, č. 23, vydáno 24.11.2010 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z . 222 SKŘIVÁNKOVÁ, K. Krátký exkurs do německého insolvenčního práva - III. In Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2010, č. 24-25, vydáno 8.12.2010 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z . 223 KUSÁK, V. Možnost osvobození od zbývajících závazků při skončení konkursu podle německé právní úpravy. Praha: EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, vydáno 13.10.2003 [cit. 22-2-2012]. Dostupné z .
68
konkurs pro spotřebitele ultima ratio a mělo by jej být užito pouze v případě, že ostatní možnosti řešení uspokojení dlužníkových pohledávek selžou. Proto je dle ust. § 305 odst. 1 InsO dlužník povinen doložit, že se neúspěšně pokoušel s věřiteli dohodnout mimosoudní cestou. Společně s insolvenčním návrhem je pak dlužník povinen předložit i plán uspokojování pohledávek jeho věřitelů. Plán je následně možno upravit podle připomínek věřitelů. O přijetí či nepřijetí plánu hlasují věřitelé a pro jeho přijetí je třeba nadpoloviční většiny počítané podle výše pohledávek. Přijetím plánu se v souladu s ust. § 308 odst. 2 InsO považuje insolvenční návrh a s ním společně podaný návrh na osvobození od zbytku dluhů za zpětvzatý. Přijatý plán je exekučním titulem a věřitelé se tak jeho splnění mohou domáhat v rámci výkonu rozhodnutí. Nedojde-li k přijetí plánu, pokračuje insolvenční řízení, avšak ve zjednodušené podobě. V jeho závěru je dlužníku poskytnuta možnost požádat o osvobození od zbytku dluhů. 224
5.4 Shrnutí Z výše uvedeného je patrno, že přístup německého a českého zákonodárce k problematice insolvenčního řízení je v mnoha ohledech podobný. Obě úpravy kladou důraz na použití sanačních způsobů řešení úpadku tam, kde je to ekonomicky výhodné. Stejně tak obě úpravy respektují zvláštní socioekonomické postavení dlužníka - fyzické osoby, kterému za splnění zákonem daných podmínek dávají možnost být osvobozen od neuspokojené části dluhů. Odlišnosti v úpravě uplatňování, přezkumu a uspokojení pohledávek lze spatřovat zejména u přihlašování pohledávek. Německá úprava neklade na věřitele tak velké nároky jako úprava česká a se zmeškáním lhůty pro přihlašování nespojuje pro věřitele tak fatální důsledky. Určitou odlišnost pak lze spatřovat ve snaze německého zákonodárce řešit větší množství otázek mimo insolvenční řízení. Jedná se zejména o spory o popřené pohledávky a plnění oddlužení, které jsou v české úpravě zařazeny do insolvenčního řízení samotného.
224
SKŘIVÁNKOVÁ, K. Krátký exkurs do německého insolvenčního práva - III. In Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2010, č. 24-25, vydáno 8.12.2010 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z .
69
ZÁVĚR Tato práce si vzala za cíl předložit přehledný katalog jednotlivých druhů pohledávek vstupujících do insolvenčního řízení a následně rozebrat proces jejich uplatňování, přezkumu a uspokojování v tomto řízení. Míra naplnění tohoto cíle úzce souvisí se skutečností, že úprava obsažená v InsZ je relativně nová a stále prochází vývojem, který byl částečně vynucen i judikatorní činností Ústavního soudu. Z důvodu relativně krátké doby, která uplynula od nabytí účinnosti InsZ, lze v zákoně samotném stále ještě nalézat ustanovení nejasného obsahu. Tyto nejasnosti částečně odstranila judikatura, v plné míře se tomu však v žádném případě nestalo. Tam, kde nebylo možno podat jasné stanovisko k jednotlivým předkládaným problémům, byly tedy nastíněny alespoň jednotlivé možnosti výkladu a obtíže s nimi spojené. Tam, kde InsZ nepodával odpověď žádnou, byla nadnesena alespoň úvaha o možném řešení dané situace de lege ferenda. I přes výše zmíněnou kritiku lze konstatovat, že úprava obsažená v InsZ je nepochybně pokrokem oproti již zastaralému ZKV. InsZ naplňuje rysy moderního kodexu insolvenčního práva a přispívá (a do budoucna by i nadále měl) ke zrychlení insolvenčních řízení, a tudíž i k efektivnějšímu a ekonomičtějšímu řešení úpadkové situace dlužníků. Pozitivně lze hodnotit zejména snahu zákonodárce zavést instituty zabraňující prodlužování insolvenčního řízení a spekulativnímu uplatňování pohledávek. Zejména je však třeba ocenit posílení sanačních způsobů řešení úpadku na úkor forem likvidačních tam, kde je to pro všechny zúčastněné účelné. Zde se nabízí otázka, zda by nebylo namístě rozšířit okruh subjektů, jimž jsou sanační způsoby řešení dostupné, zejména o drobné podnikatele. Pro ně i pro jejich věřitele by mohlo být oddlužení mnohem efektivnější než konkurs. Nejen v této oblasti by se mohl zákonodárce inspirovat zahraničními úpravami, ve kterých mají s moderně pojatými insolvenčními kodexy delší zkušenost. Tato práce nabízí krátké srovnání s německou úpravou, která by pro další legislativní úpravy InsZ mohla být vhodným vzorem. Závěrem je třeba konstatovat, že tato práce nezpracovává dané téma zcela vyčerpávajícím způsobem, neboť ji k tomu její rozsah neposkytuje dostatečný prostor. Práce tedy obsahuje zejména základní vymezení problematiky a dále akcentuje ty nejzávažnější problémy, které mohou mít pro jednotlivé subjekty zúčastněné na insolvenčním řízení ty nejzávažnější důsledky. Pro hlubší vhled do problematiky nezbývá než odkázat čtenáře na publikace uvedené níže v seznamu použité literatury a zejména na judikaturu, která se doslova vyvíjí před očima.
70
ABSTRACT As the title „Filing, Review and Satisfaction of Claims in Bankruptcy Proceedings“ implies, the main goal of the thesis is to provide logical, systematic and comprehensive analysis of rights and duties of individual creditors throughout the bankruptcy (insolvency) proceedings pursuant to the Act No. 182/2006 Coll., on bankruptcy and means of resolution thereof (The Insolvency Act), effective from the 1st January 2008. In Chapter 1, the thesis provides an overview of the main objectives and principles of bankruptcy proceedings in relation to the satisfaction of the claims. Especially it emphasizes the importance of satisfaction of the creditors’ claims for the whole legal regulation of bankruptcy proceedings. Rights and duties of individual creditors vary depending on the nature of the creditors’ claims. Therefore, in Chapter 2, the thesis provides detailed summary of different means of classification of claims. First part of Chapter 3 is focused mainly on different means of filing of the claims in bankruptcy proceedings. Especially, it emphasizes application of claims as it is both the most frequent and important way of filing of the claims in bankruptcy proceedings. Special attention is paid to the time frame provided to creditors to apply their claims and to formalities of the application. This chapter also emphasizes creditors’ responsibility for the veracity of provided information in the application and the consequences of providing false information. Second part of Chapter 3 focuses on review of the claims. It provides detailed information on the conditions of performance of right to deny creditors’ claims, which belongs to insolvency administrator, debtor and individual creditors, and on its effects. It also provides comparison between situation before and after 31st March 2011. Before that day, individual creditors didn’t have right to deny other creditors’ claims. This lack of right to deny was found unconstitutional by the Constitutional court in the decision of 1st July 2010, file number Pl. ÚS 14/10. The thesis provides analysis of this rather controversial decision, presents arguments in favour of both approaches and tries to assess the impacts of the renewal of right of individual creditors to deny other creditors’ claims. The following Chapter 4 is focused on satisfaction of the claims. It provides detailed information on satisfaction of the claims depending on the selected mean of resolution of debtor’s bankruptcy. Special attention is paid to the differences in satisfaction when the selected resolution of bankruptcy is reorganization or debt relief. Chapter 5 provides comparison between procedure of filing, review and satisfaction of the claims in Czech Insolvency Act and the same procedure in German Insolvenzordnung. Because the German Insolvenzordnung served as an inspiration to the Czech legislator, many common elements can be found in both Czech and German act. On the other hand, there are some significant differences. For example, pursuant to the German Insolvenzordnung, the debt relief can be used as the resolution of bankruptcy of a natural person even if this person is a small entrepreneur. This is not possible pursuant to the Czech Insolvency Act, because debt relief can be used as the resolution of bankruptcy only if the debtor is non-entrepreneur but on the other hand it doesn’t matter whether he is natural or legal person. As mentioned above the main goal of the thesis was to provide logical, systematic and comprehensive analysis of rights and duties of individual creditors throughout the bankruptcy 71
(insolvency) proceedings. The success rate in achieving this goal is largely dependent on the fact, that the Czech Insolvency Act is relatively new and is still developing. Unfortunately there are still questions that cannot be conclusively answered due to lack of constant case law. When one of these questions arises, the thesis at least tries to provide possible interpretations of the issue or suggest the optimal de lege ferenda solution.
72
SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERAURY SEZNAM LITERATURY 1. BOUČEK, V. KRAFFTOVÁ, L. Nejambicióznější reforma. In Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2004, č. 14, vydáno 7.7.2004 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z < http://www.konkursni-noviny.cz/clanek.html?ida=945>. 2. KAPLAN, D., ŠERÁ, M. Několik poznámek k oddlužení z pohledu zajištěného věřitele [online]. Praha: EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, vydáno 15.2.2012 [cit. 15-2-2012]. Dostupné z . 3. KAVAN, P. Postavení věřitelů v režimu insolvence dlužníka ve světle německé právní úpravy. In Právní rozhledy. 2008, r. 16, č. 6, s. 202 - 210. ISSN 1210-6410. 4. KOTOUČOVÁ, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon): komentář. Praha: C.H. Beck, 2010. 1122 s. ISBN 978-80-7400-320-2. 5. KOZÁK, J. a kol. Insolvenční zákon a předpisy související : Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení : komentář. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. 928 s. ISBN 978-807357-375-1. 6. KUHN, P. Poznámky k vybraným ustanovením insolvenčního zákona. In Nové insolvenční právo. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2006. s. 112-116. ISBN 80-87071-04-2 7. KUSÁK, V. Možnost osvobození od zbývajících závazků při skončení konkursu podle německé právní úpravy. Praha: EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo, vydáno 13.10.2003 [cit. 22-2-2012]. Dostupné z . 8. MARŠÍKOVÁ, J. a kol. Insolvenční zákon s poznámkami, judikaturou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. Praha: Leges, 2011. 800 s. ISBN 978-80-87212-75-2. 9. MARŠÍKOVÁ, J. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele: příručka zejména pro neprávníky. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2011. 440 s. ISBN 978-80-7201-862-8. 10. PACHL, L. Průvodce věřitele insolvenčním řízením. In Právní fórum, 2008, č. 1, s. 2-17. ISSN 1214-7966. 11. POKORNÁ, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II díl. Praha: ASPI, Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009. s. 1504-1505. ISBN 978-80-7357-491-8. 12. RICHTER, T. Ústavní soud České republiky Popírání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení. Návrh na zrušení části ustanovení § 192 odst. 1 věta první InsZ (rozhodnutí ve věci Europrofi CZ). In Obchodněprávní revue: Odborný recenzovaný časopis pro obchodní právo a právo finančních trhů. 2010. r. 2, č. 4, s. 109 - 112. ISSN 1803-6554. 13. RICHTER, T. Insolvenční právo. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008. 472 s. ISBN 97880-7357-329-4. 14. RICHTER, T. Insolvenční zákon: od vládního návrhu k vyhlášenému znění. In Právní rozhledy. 2006. r. 14, č. 21, s. 765-774. ISSN 1210-6410. 15. RICHTER, T. Reorganizace podle insolvenčního zákona – 2. část. In Právní rozhledy. 2008. r. 16, č. 14, s. 507 - 521. ISSN 1210-6410. 16. SCHELLEOVÁ, I. Insolvenční zákon: poznámky, prováděcí předpisy, související předpisy. Praha: Eurounion, 2006. 399 s. ISBN 80-7317-054-X. 73
17. SCHELLEOVÁ, I. Úvod do insolvenčního práva. Ostrava: Key Publishing, 2007. 94 s. ISBN 978-80-8707-154-0. 18. SCHELLEOVÁ, I. Základy insolvenčního práva. Ostrava: Key Publishing, 2008. 322 s. ISBN 978-80-87071-88-5. 19. SKŘIVÁNKOVÁ, K. Krátký exkurs do německého insolvenčního práva. In Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2010, č. 22, vydáno 10.11.2010 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z . 20. SKŘIVÁNKOVÁ, K. Krátký exkurs do německého insolvenčního práva - II. In Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2010, č. 23, vydáno 24.11.2010 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z . 21. SKŘIVÁNKOVÁ, K. Krátký exkurs do německého insolvenčního práva - III. In Konkursní noviny [online]. Praha: COOPER PRESS, s.r.o., 2010, č. 24-25, vydáno 8.12.2010 [cit. 15.2.2012]. Dostupné z . 22. ŠEVČÍK, D. Appendix insolvenčního práva - povinnost věřitelů platit do majetkové podstaty v závislosti na výsledku přezkumu přihlášek. In Bulletin advokacie. 2010. r. 17. č. 3. s. 28-31. ISSN 1210-6348. 23. TARANDA, P. Nad některými souvislostmi sankce za nadsazenou přihlášku pohledávky v insolvenčním řízení. In Daně a právo v praxi. 2008. r. 13, č. 6. s. 53-55. ISSN 1211-7293. 24. ZELENKA, J. Insolvenční zákon: (zákon č. 182/2006 Sb., ve znění zákona č. 312/2006 Sb., č. 108/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb.): poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktualizované vydání. Praha : Linde, 2008. 796 s. ISBN 978-80-7201-707-2. SEZNAM POUŽITÉ JUDIKATURY 1. 2. 3. 4. 5.
Nález Ústavního soudu ze dne 25.6.2002, sp.zn. Pl. ÚS 36/01. Nález Ústavního soudu ze dne 1.7.2010, sp.zn. Pl. ÚS 14/10. Nález Ústavního soudu ze dne 27.7.2010, sp.zn. Pl. ÚS 19/09. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. KSBR 24 INS 4176/2008. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.9.2008, sp. zn. KSBR 38 INS 735/2008, 29 NSČR 4/2008. 6. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009. 7. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.12.2009, sp.zn. MSPH 88 INS 3697/2008, 29 NSČR 18/2009. 8. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.2010, sp. zn. KSPA 56 INS 2581/2008, 29 NSČR 2/2010. 9. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.10.2008, sp.zn. KSOS 22 INS 1796/2008, 3 VSOL 125/2008. 10. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2011, sp.zn. KSBR 26 INS 869/2010, 2 VSOL 537/2011. 11. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.2003, sp.zn. 15 Cmo 11/2003. 12. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.3.2008, sp. zn. KSUL 43 INS 384/2008, 1 VSPH 7/2008.
74
13. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.7.2008, sp.zn. KSUL 48 INS 150/2008, 1 VSPH 103/2008. 14. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.8.2008, sp.zn. KSUL 45 INS 150/2008, 1 VSPH 94/2008. 15. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.2.2009, sp.zn. KSPA 48 INS 1646/2008, 1 VSPH 275/2008. 16. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.9.2009, sp.zn. KSCB 27 INS 1466/2008 1 VSPH 385/2009. 17. Usnesení Vrchního soudu v Praze v ze dne 19.1.2010, sp. zn. KSPA 48 INS 1513/2009, 1 VSPH 771/2009. 18. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.8.2011, sp zn. KSPH 41 INS 2804/2010 1 VSPH 663/2011. 19. Usnesení Ústavního soudu ze dne 24.9.2009, sp.zn. III. ÚS 2101/09. SEZNAM POUŽITÝCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Gesetz vom 5. 10. 1994, BGBl. I S. 2866, Insolvenzordnung Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů. 8. Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů. 9. Zákon č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů. 10. Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. 11. Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. 12. Zákon č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 13. Vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. 14. Vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. SEZNAM OSTATNÍCH POUŽITÝCH ZDROJŮ 1. Sněmovní tisk č. 1120/0: Vládní návrh Insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 31.5.2005 [cit. 16-8-2011]. 226 s. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=14719. 2. Sněmovní tisk č. 223/0: Novela insolvenčního zákona [online]. Praha: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, vydáno 12.1.2011 [cit. 9-2-2012]. 49 s. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=67816. 75
