UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE PEDAGOGICKÁ FAKULTA Ústav profesního rozvoje pracovníků ve školství
VÝTVARNÝ PROJEV MENTÁLNĚ POSTIŽENÝCH Bakalářská práce
Autor: Obor studia: Typ studia: Vedoucí práce:
Ivana Bendová Vychovatelství Kombinované studium Mgr. Linda Arbanová
Praha 2010
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala pod vedením Mgr. Lindy Arbanové samostatně na základě vlastních zjištění a za použití pramenů uvedených v seznamu.
V Praze dne 29. března 2010 ……………………….. podpis
Děkuji paní Mgr. Lindě Arbanové za odborné vedení a cenné rady při zpracování bakalářské práce, panu PhDr. Janu Šmídovi, Ph.D. za inspirativní konzultace a za přátelské přijetí v Denním stacionáři ve Staré Boleslavi.
ABSTRAKT Výtvarný projev mentálně postižených Bakalářská práce je zaměřena na výtvarný projev mentálně postižených, kteří navštěvují Denní stacionář ve Staré Boleslavi. Text obsahuje kompilát z odborných textů týkající se etiologie a projevů mentálního postižení, věnuje se teorii jejich výtvarného projevu, charakteristice arteterapie, popisuje techniky a metody využívané při výtvarné činnosti. Na vybraných klientech denního stacionáře jsem sledovala jejich výtvarný posun a vývoj sociálních schopností. Práce se nedá považovat za plnohodnotný výzkum, ale za sondu do života klientů denního stacionáře. Na počátku jsem si položila otázku: „Jak ovlivňuje výtvarná tvorba život uživatelů denního stacionáře?“ Při zpracovávání jsem využila některých metod kvalitativního výzkumu. Analýzu výtvarné tvorby klientů jsem dokumentovala ve vypracovaných případových studiích. V rámci získávání poznatků do praktické části bakalářské práce jsem měla možnost poznat, že výtvarná tvorba a arteterapeutické aktivity mají na všechny uživatele denního stacionáře pozitivní vliv. Vedou k celkovému rozvoji osobnosti, ke kultivaci estetického cítění, k žádoucím změnám v chování, působí příznivě na koncentraci, zručnost, pozitivní myšlení a v neposlední řadě podporují socializaci osob s mentálním postižením.
Klíčová slova: mentální postižení, etiologie mentálního postižení, edukace, výtvarný projev, arteterapie, výtvarné činnosti, metody a techniky arteterapie, modelování z hlíny, kresba, denní stacionář
ABSTRACT Creative expression of the people with mental disability The graduation thesis is focused on creative expression of mentally affected who attend the social welfare institution in Stará Boleslav. The text consists of the compilation of experts opinions that are related to etiology and symptoms of mental disorders, it deals with creative theory of mentally affected, characteristic of artetherapy, describes technics and methods used in creative activities. I observed creative progress and development of social abilities of the chosen clients of the social welfare institution. This graduation thesis cannot be considered as a full – values research, but only as a probe into the life clients of social welfare institution. At the beginning I have a question: „How does the creative expression influence the life of mentally affected who attend the social welfare institution?” During the work I used several methods of qualitative research. I documented the analyse of creative expression of the clients in worked out concrete cases. In the process of gaining of information into practical part of this graduation thesis I had the possibility to recognize that the creative expression and artetherapy activities have positive influence on all clients of this daily social welfare institution. They contribute to the general development of personality, cultivation of aesthetic feelings, desirable change of behaviour, it positively influences the concentration, skill, positive thinking and of course they support the sociability of persons with the mental disorders.
Key words: mental disability, etiology of mental disability, education, creative expression, artetherapy, creative activities, methods and techniques of artetherapy, model with clay, drawing, daily social welfare institution
OBSAH Úvod 1.
7 Mentální postižení
9
1.1 Vymezení pojmu mentální postižení
9
1.2 Etiologie mentálního postižení
10
1.3 Klasifikace mentálního postižení
12
1.4 Edukace mentálně postižených
15
2.
Výtvarný projev
19
2.1 Výtvarný projev mentálně postižených
19
2.2 Arteterapie – vymezení pojmu
21
2.3 Formy arteterapie
22
2.4 Přehled arteterapeutických metod a technik
24
2.5 Arteterapie s mentálně postiženými a její cíle
27
3.
Praktická část
30
3.1 Denní stacionář
30
3.2 Použité metody a techniky sběru dat
34
3.3 Kasuistika č. 1
35
3.4 Kasuistika č. 2
39
3.5 Kasuistika č. 3
43
Závěr
47
Seznam použité literatury a inspirační prameny
48
Přílohy
49
-6-
ÚVOD Péče o jedince s mentálním postižením a výchovná práce s nimi zaznamenala po roce 1989 podstatné změny. Nejdůležitější z nich je snaha o začlenění postižených jedinců do zdravé populace, jejich návrat z izolace ústavů do běžného života a na ulice, kde jsme dříve lidi s mentálním postižením téměř nepotkávali. Velký důraz je v současné době kladen na výchovnou práci s mentálně postiženými jedinci a respektování jejich vývojových zvláštností. Za téma bakalářské práce jsem si zvolila výtvarný projev jedinců s mentálním postižením. K uvedenému tématu mě vedlo vlastní zaměstnání. Pracuji téměř deset let jako odborný referent na oddělení sociální pomoci a zdravotnictví. Náplní mojí práce je péče o staré a zdravotně postižené občany, mezi něž patří i klienti s mentálním postižením. Velká část je jich umístěna v domově pro osoby se zdravotním postižením, který také poskytuje sociální službu formou denního stacionáře. Prostředí denního stacionáře je uzpůsobeno nejen účelu, ke kterému má neziskové zařízení sloužit, ale i osobám pro které je jeho využití určeno. Aby zařízení mohlo plnit svůj úkol, musí mít sami klienti zájem jej navštěvovat. Proto je při jejich zřizování kladen velký důraz nejen na kvalitu personální práce, přístup ke klientům samotným, ale i prostředí, ve kterém se výtvarné činnosti odehrávají. Důvěra v prostředí, zájem o vlastní tvořivost a pocit pochopení zájmů klienta je dle mého názoru jednou z nejdůležitější funkcí denních stacionářů, s pomocí kterých dostávají klienti pocit potřebnosti a které nejen jim, ale i zdravé populaci napomáhá vnímat jejich činnosti jako běžnou součást společenského života. Důležitým momentem v integraci jedinců s mentálním postižením do společnosti je zavedení terapií do jejich života. K nejčastěji používaným patří canisterapie, hipoterapie, ergoterapie, muzikoterapie a arteterapie. Postupně se většina terapií dostává do většiny ústavů a stávají se jakýmsi spojovacím mostem lidí postižených a zdravých. To je posláním i Denního stacionáře ve Staré Boleslavi, který jsem měla možnost navštěvovat v rámci své praxe. Cílem je podporovat uživatele formou sociální terapie v poznávání svých možností a schopností a v jejich následném
-7-
rozvoji prostřednictvím tvořivých činností výtvarných, rukodělných, výchovněvzdělávacích a poznávacích. Výtvarné činnosti mají významnou úlohu pro rozvoj osobnosti jak zdravých, tak i mentálně postižených lidí. Kreslení, malování, modelování, skládání, textilní techniky i další činnosti přispívají k harmonické a všestranné výchově. Podporují rozvoj představ a fantazie, obohacují o významné smyslové zkušenosti, zejména zrakové a hmatové. Podílejí se také na rozvoji jemné motoriky, zejména motoriky rukou. Intenzivně se v nich projevuje vnímání okolního světa nejen jako příjem podnětů, ale především jako výběr související se zájmy, city, vědomostmi a potřebami. Ve výtvarných pracích mentálně postižených můžeme nalézt řadu zvláštností, které nám mohou vypovídat o světě mentálně postižených, kteří nechápou události ve svém životě a ve světě jako takovém „rozumem“, ale jsou schopni chápat svět okolo sebe srdcem. První kapitolu práce jsem věnovala rozboru pojmu mentální postižení. Dále jsem pozornost zaměřila na etiologii, klasifikaci a edukaci mentálně postižených. Ve druhé kapitole se zabývám výtvarným projevem mentálně postižených. Obsahuje také charakteristiku, formy, metody a techniky arteterapie. V závěru kapitoly jsem se pokusila uvést cíle arteterapie u mentálně postižených jedinců. V praktické části jsem nejdříve charakterizovala Denní stacionář ve Staré Boleslavi. Výtvarnou tvorbu třech klientů jsem zpracovala v jednotlivých kasuistikách, které jsou v příloze doplněny o fotografickou dokumentaci. Využila jsem hlavně metody přímého pozorování klientů při jejich výtvarných aktivitách. Ve své bakalářské práci bych chtěla na několika příkladech z praxe dokladovat skutečnost, že arteterapeutické aktivity jsou pro osoby s mentálním postižením velmi přínosné a napomáhají k socializaci postiženého jedince především v oblasti jejich osobnostního růstu a v rozvoji tvořivosti a zručnosti.
-8-
1. MENTÁLNÍ POSTIŽENÍ „Každá lidská bytost má absolutní hodnotu, protože je neopakovatelná…“ T. G. Masaryk
1.1 Vymezení pojmu mentální postižení Specifickou skupinu mezi zdravotně postiženými občany tvoří děti, mládež i dospělí s mentální retardací. Mezi postiženými představují jednu z nejpočetnějších skupin. „Všeobecně se udávají cca 3-4 % osob s mentálním postižením v populaci s tím, že se v porovnání s minulostí eviduje jistý nárůst poruchy, který má značně diskutabilní příčiny. Za jednu z nich je udávána lepší lékařská péče, kdy lékařská technika udrží při životě i takového novorozence, který by v minulosti zemřel brzy po porodu a dále se udává lepší diagnostika a evidence mentálního postižení v porovnání s minulostí.“ (Valenta, Müller, 2007, s. 35) Termín mentální retardace je odvozen z latinského mens = mysl, rozum, retardace = z latinského retardacio = opožďovat se, zdržet, zaostávat. Švarcová (2006) uvádí: „Za mentálně retardované (postižené) se považují takoví jedinci (děti, mládež i dospělí), u nichž dochází k zaostávání vývoje rozumových schopností, k odlišnému vývoji některých psychických vlastností a k poruchám v adaptačním chování. Hloubka a míra postižení jednotlivých funkcí je u nich individuálně odlišná.“ (Švarcová, 2006, s. 28) Příčinou mentální retardace je organické poškození mozku. Podle vývojového období, ve kterém došlo k poškození, rozlišujeme mezi vrozeným mentálním postižením a získaným mentálním postižením. Pokud se jedná o mentální retardaci vrozenou či získanou do 2 let života, hovoříme o oligofrenii. Jestliže došlo k poruše inteligence po druhém roce života, jedná se o demenci, k níž může dojít v důsledku různých onemocnění a úrazů mozku. Pokud jde o zaostávání rozumových schopností z jiných důvodů, než je poškození mozku, hovoříme o pseudooligofrenii. Nejčastěji vzniká v důsledku negativního působení vnějšího prostředí, výchovnou a sociální zanedbaností.
-9-
„Mentálním postižením nebo mentální retardací nazýváme tedy trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku organického poškození mozku. Mentální postižení není nemoc, je to trvalý stav, způsobený neodstranitelnou nedostatečností nebo poškozením mozku.“ (Švarcová, 2006, s. 29) Charakterizovat osoby s mentálním postižením je obtížné z mnoha důvodů. Především proto, že tito lidé se od sebe vzájemně liší, tak jako všichni lidé mají své osobnostní zvláštnosti významně se podílející na celkové charakteristice každého jedince. Dalším důležitým faktorem jsou zvláštnosti jejich psychických procesů, především v oblasti vnímání, pozornosti, paměti a myšlení, ale i emocionality a volních vlastností, závislé do značné míry na hloubce a nerovnoměrnosti postižení, na věku jedince i na míře podnětnosti sociálního prostředí, v němž žije. (Černá, 2008, s. 76)
1.2 Etiologie mentálního postižení K mentálnímu postižení může vést řada různorodých příčin, které se vzájemně podmiňují, prolínají a spolupůsobí. Mezi lidmi s mentální retardací existuje obrovská variabilita týkající se příčin vzniku mentální retardace a jejich možných kombinací. Navíc je třeba si uvědomit, že u každého jednotlivého člověka nelze většinou jednoznačně určit, zda jeho mentální retardace byla způsobena pouze jevy biologickými a do jaké míry se na jeho aktuálním stavu podílejí vlivy sociální. (Černá, 2008, s. 84) „Výzkum příčin mentální retardace zdaleka není ukončen, dá se s mírnou nadsázkou říci, že se nachází spíše na počátku než v závěrečných fázích svého vývoje. Jeden z nejvýznamnějších autorů prací o mentální retardaci, K. Matulay, uvádí, že všechny dosud známé i předpokládané příčiny mentální retardace vyvolávají necelou čtvrtinu této poruchy.“ (Švarcová, 2006, s. 62) Mentální postižení může být způsobeno jak příčinami endogenními (vnitřními), tak příčinami exogenními (vnějšími). Vnitřní příčiny jsou zakódovány již v systémech pohlavních buněk, jsou to příčiny genetické. Exogenní faktory mohou, ale nemusí být bezprostřední příčinou poškození mozku plodu nebo dítěte a člení se podle období
- 10 -
působení na prenatální (působící od početí do narození), perinatální (působící těsně před, během a těsně po porodu) a postnatální (působící po narození). Prenatální příčiny V prenatálním období působí celá řada vlivů. Důležitou roli hrají ty, které způsobují mentální postižení a sice vlivy dědičné – hereditární. Řadíme mezi ně nejen po předcích zděděné nemoci (hlavně metabolické poruchy), které postupně vedou ke vzniku mentální retardace, ale také to, kdy dítě dědí po rodičích nedostatek vloh k určité činnosti. Dalším převažujícím faktorem jsou specifické genetické příčiny (a to nejen v prenatálním období, ale všeobecně pro vznik mentálního postižení). Například vlivem záření, dlouhodobým hladověním nebo chemickými vlivy, dochází k mutaci genů, k aberaci chromozomů či změnám v jejich počtu. Nejpočetnější skupinu příčin mentálního postižení tvoří syndromy způsobené právě změnou počtu chromozomů zvláště pak tzv. trizomie, kdy k nejrozšířenějším patří Downův syndrom způsobený trizomií chromozomu 21 (příčina 23 % mentálních postižení). Syndrom je charakteristický tělesnými malformacemi (menší hlava, mohutnější krk), anomáliemi obličeje (mongoloidní vzhled). K rozšířeným také patří změny v počtu pohlavních chromozomů např. trizomie (XXY) v případě Klinefelterova syndromu. Další skupinu prenatálních vlivů tvoří environmentální faktory a onemocnění matky v době těhotenství, kdy platí zákonitost, že čím dříve k patologii dojde, tím fatálnější to má následky pro zdraví dítěte. Řadíme sem onemocnění matky nemocemi jako jsou zarděnky, kongenitální syfilis, toxoplasmóza, otravy olovem, přímá intoxikace embrya či plodu, ozáření dělohy, alkoholismus matky nebo její nedostatečná výživa. Na vznik mentálního postižení může mít i vliv nedostatek plodové vody, dále vrozené vady lebky a mozku. (Valenta, Müller, 2007, s. 59) Perinatální příčiny „Perinatální encefalopatie (organické poškození mozku) bývá udávána jako příčina potíží, které se označovaly termínem lehká mozková dysfunkce (v případě drobného poškození mozku, kdy nedošlo k rozsáhlejší lézi jako např. u DMO –
- 11 -
cerebrální infantilní parézy) a které asi v dvacetině až desetině případů způsobují i mentální postižení.“ (Zvolský, 1996 in Valenta, Müller, 2007, s. 59) Mechanické poškození mozku při porodu a hypoxie či asfyxie (tj. nedostatek kyslíku), předčasný porod nebo nízká porodní váha dítěte, také nefyziologická těžká novorozenecká žloutenka se řadí k dalším perinatálním faktorům. Postnatální příčiny V době po narození může způsobit mentální postižení mnoho vlivů, mezi něž patří zánět mozku způsobený mikroorganismy (klíšťová encefalitida, meningitida, meningocefalitida), mechanické vlivy jako traumata, mozkové léze při nádorovém onemocnění, krvácení do mozku a zvláště v pozdějším období onemocnění vedou k deterioracím inteligence typu Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy choroby, alkoholové demence, schizofrenie, epileptické demence. Při některých otravách např. barbituráty může dojít k „reverzibilní demenci“, kdy se stav časem upraví opět na normu (Valenta, Müller, 2007, s. 60) Senzorická, citová a sociokulturní deprivace dětí vyrůstajících v nepřátelském, odcizeném nebo nepodnětném rodinném prostředí může vést ke snížení intelektových schopností. Sociokulturní deprivací trpí především děti rodičů s nižším intelektovým potencionálem, takže dochází ke kumulaci patologických faktorů, které způsobují především lehké mentální postižení.
1.3 Klasifikace mentálního postižení „Mentální retardace představuje výrazně sníženou úroveň inteligence. Při její klasifikaci se v současné době užívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě, která vstoupila v platnost od roku 1992. Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: lehká mentální retardace, středně těžká mentální retardace, těžká mentální retardace, hluboká mentální retardace, jiná mentální retardace, nespecifikovaná mentální retardace.“ (Švarcová, 2006, s. 33) Inteligenční kvocient se vypočítává jako
- 12 -
poměr mezi věkem mentálním (podle úspěšnosti v plnění testových úkolů) a fyzickým (kalendářním) a tento výsledek se násobí stem. Lehká mentální retardace, IQ 50 – 69 (F70) V charakteristice této úrovně mentálního postižení se uvádí, že lehce mentálně postižení většinou dosáhnou schopnosti užívat řeč účelně v každodenním životě
a
udržovat konverzaci, i když si mluvu osvojují opožděně. Rozdíl je mezi pasivní a aktivní slovní zásobou. Výslovnost ovlivňují poruchy jemné motoriky mluvidel a poruchy sluchové percepce. Většina z nich také dosáhne úplné nezávislosti v osobní péči (jídlo, mytí, oblékání, hygienické návyky) a v praktických domácích dovednostech, i když je vývoj proti normě mnohem pomalejší. Hlavní potíže se u nich obvykle projevují při teoretické práci ve škole. Mnozí postižení mají specifické problémy se čtením a psaním. Paměť jako základní předpoklad učení je převážně mechanická. Prospívá jim výchova a vzdělávání zaměřené na rozvíjení jejich dovedností a kompenzování nedostatků. Většinu jedinců na horní hranici lehké mentální retardace lze zaměstnat prací, která vyžaduje spíše praktické než teoretické schopnosti, včetně nekvalifikované nebo málo kvalifikované manuální práce. V sociokulturním kontextu, kde se klade malý důraz na teoretické znalosti, nemusí lehký stupeň mentálního postižení působit žádné vážnější problémy. Důsledky postižení se však projeví, pokud je postižený také značně emočně a sociálně nezralý, např. obtížně se přizpůsobuje kulturním tradicím, normám a očekáváním, není schopen vyrovnat se s požadavky manželství nebo výchovy dětí, nedokáže samostatně řešit problémy plynoucí z nezávislého života, jako je získání a udržení si odpovídajícího zaměstnání či jiného finančního zabezpečení, zajištění úrovně bydlení, zdravotní péče apod. U osob s lehkým mentálním postižením se mohou v individuálně různé míře projevit i přidružené chorobné stavy, jako je autismus a další vývojové poruchy, epilepsie, poruchy chování nebo tělesná postižení. (Švarcová, 2006, s. 34)
- 13 -
Středně těžká mentální retardace, IQ 35 – 49 (F71) U jedinců zařazených do této kategorie je výrazně opožděn rozvoj chápání a užívání řeči. Je také opožděna a omezena schopnost starat se sám o sebe a zručnost. Pokroky ve škole jsou limitované, ale někteří žáci se středně těžkým mentálním postižením si při kvalifikovaném pedagogickém vedení osvojí základy čtení, psaní a počítání. V dospělosti jsou obvykle schopni vykonávat jednoduchou manuální práci, jestliže jsou úkoly pečlivě strukturovány a pokud je zajištěn odborný dohled. Úplně samostatný život je možný jen zřídka. Zpravidla bývají plně mobilní a fyzicky aktivní, většina z nich prokazuje vývoj schopností k navazování kontaktu a podílí se na jednoduchých sociálních aktivitách. V této skupině jsou obvykle podstatné rozdíly v povaze schopností. Někteří jedinci dosahují vyšší úrovně v dovednostech senzoricko-motorických než v úkonech závislých na verbálních schopnostech, zatímco jiní jsou značně neobratní, ale jsou schopni sociální interakce a komunikace. (Švarcová, 2006, s. 35) Těžká mentální retardace, IQ 20 – 34 (F72) Tato kategorie je v mnohém podobná středně těžkému mentálnímu postižení, pokud jde o klinický obraz, přítomnost organické etiologie a přidružené stavy. Snížená úroveň schopností je však v této skupině mnohem výraznější. Většina jedinců (na rozdíl od předcházející kategorie) trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými vadami. I když možnosti výchovy a vzdělávání těchto osob jsou značně omezené, zkušenosti ukazují, že včasná systematická a dostatečná kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče může významně přispět k rozvoji jejich motoriky, rozumových schopností, komunikačních dovedností, jejich samostatnosti a celkovému zlepšení kvality jejich života. (Švarcová, 2006, s. 35) Hluboká mentální retardace, IQ je nižší než 20 (F73) Postižení jedinci jsou těžce omezeni ve své schopnosti porozumět požadavkům či instrukcím nebo jim vyhovět. Většina osob z této kategorie je imobilní nebo výrazně
- 14 -
omezená v pohybu. Postižení bývají inkontinentní a v lepším případě jsou schopni pouze rudimentární neverbální komunikace. Mají nepatrnou či žádnou schopnost pečovat o své základní potřeby a vyžadují stálou pomoc a stálý dohled. Možnosti jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené. IQ nelze přesně změřit, je odhadováno, že je nižší než 20. Chápání a používání řeči je zpravidla omezeno na reagování na zcela jednoduché požadavky. Lze dosáhnout nejzákladnějších zrakově prostorových orientačních dovedností a postižený jedinec se může při vhodném dohledu a vedení podílet malým dílem na praktických sebeobslužných úkonech. (Švarcová, 2006, s. 36) Jiná mentální retardace (F78) „Tato kategorie by měla být použita pouze tehdy, když stanovení stupně intelektové retardace pomocí obvyklých metod je zvláště nesnadné nebo nemožné pro přidružené senzorické nebo somatické poškození, např. u nevidomých, neslyšících, nemluvících, u jedinců s těžkými poruchami chování, osob s autismem či u těžce tělesně postižených osob.“ (Švarcová, 2006, s. 36) Nespecifikovaná mentální retardace (F79) „Tato kategorie se užívá v případech, kdy mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit pacienta do jedné ze shora uvedených kategorií.“ (Švarcová, 2006, s. 36)
1.4 Edukace mentálně postižených Výchovu a vzdělávání lidí s mentálním postižením chápeme jako celoživotní proces. I u nepostižených jedinců se uznává nutnost celoživotního vzdělávání, zvyšování kvalifikace, rekvalifikace, prohlubování jazykových a dalších znalostí a dovedností. U mentálně postižených, u nichž kognitivní procesy probíhají podstatně pomaleji než u ostatní populace, stále výrazněji vystupuje potřeba jejich permanentního rozvíjení, stálého opakování a prohlubování jejich znalostí a dovedností a jejich soustavného vedení ke stále komplexnějšímu poznávání okolní skutečnosti. (Švarcová, 2006, s. 65)
- 15 -
Právo na vzdělávání je zakotveno v Listině základních práv a svobod, jakož i v dalších zákonech, např. Zákon o rodině, který ukládá zákonným zástupcům dítěte odpovědnost za vzdělávání. Z legislativního hlediska se ke vzdělávání dětí s mentálním postižením školního věku vztahují následující zákony a vyhlášky: ¾ zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ¾ zákon č. 563/2005 Sb., o pedagogických pracovnících, ¾ vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, ¾ vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských zařízeních. „V duchu nových legislativních úprav zpracovalo Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy Národní program vzdělávání a po jeho schválení parlamentem Rámcové vzdělávací programy pro předškolní, základní, gymnaziální, střední odborné a ostatní (základní umělecké, jazykové …) vzdělávání.“ (Valenta, Müller, 2007, s. 30) „Nejzásadnější změnou, k níž naše školství dospělo, je skutečnost, že výchova a vzdělávání zdravotně postižených dětí přestává být doménou speciálního školství a v souvislosti s integračními trendy ve vzdělávání se postupně stává záležitostí všech typů škol a školských zařízení. Integrované vzdělávání se stává významným krokem k humanitnímu přístupu ve školství i ve společnosti.“ (Valenta, Müller, 2007, s. 34) Dle vyhlášky č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských zařízeních, byl vytvořen systém školských poradenských zařízení, který je tvořen pedagogicko-psychologickými poradnami a speciálněpedagogickými centry. Speciálněpedagogická centra se specializují na komplexní péči o děti a mládež s jedním druhem postižení (pro smyslově postižené, pro tělesně postižené, pro mentálně postižené děti a mládež a pro děti s vadami řeči), případně o děti a mládež s více vadami. Úkolem je pravidelná a dlouhodobá péče o postižené děti od nejútlejšího věku až do ukončení školní docházky. Centra spolupracují i s rodiči postižených dětí. Péče se
- 16 -
provádí buď ambulantně v centru, nebo ve školách a školských zařízeních, případně v rodinách a v zařízeních pečujících o děti a žáky se zdravotním postižením. Speciálněpedagogická centra pro mentálně postižené jsou obvykle zřizována jako součást speciálních mateřských nebo základních škol. Poskytují poradenské služby školám a školským zařízením pro mentálně postižené, rodičům postižených dětí, orgánům státní správy ve školství i dalším resortům zabezpečujícím péči o mentálně postižené. Předškolní vzdělávání Předškolní období představuje pro utváření budoucí osobnosti každého člověka důležitou etapu rozvoje jeho psychických i fyzických schopností. To platí i pro děti s mentálním postižením. Předškolní vzdělávání mentálně postižených dětí zajišťují mateřské školy a speciální mateřské školy, kde lze lépe splnit základní povinné podmínky než v prostředí běžných mateřských škol. Výhodou je zejména odborně vyškolený personál, nižší počet dětí ve skupině, upravené prostředí apod. Integrace dětí do běžné mateřské školy však znamená přiblížení se normálnímu prostředí a snížení nebezpečí izolace. Základní vzdělávání Žáci s mentálním postižením ve věku povinné školní docházky se vzdělávají: ¾ formou individuální integrace, ¾ formou skupinové integrace, ¾ ve škole samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením, to znamená v základní škole praktické nebo v základní škole speciální, ¾ kombinací uvedených forem. Individuální integrací se rozumí vzdělávání žáka v běžné základní škole nebo v případech hodných zvláštního zřetele ve speciální škole určené pro žáky s jiným druhem zdravotního postižení.
- 17 -
„Skupinovou integrací se rozumí vzdělávání žáka ve třídě, oddělení nebo studijní skupině zřízené pro žáky se zdravotním postižením v běžné škole nebo ve speciální škole určené pro žáky s jiným druhem zdravotního postižení.“ (Švarcová, 2006, s. 72) V základní škole praktické se vzdělávají žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, které vyplývají z lehké mentální retardace, případně jiné úrovně snížení rozumových schopností. Posláním školy je umožnit žákům pomocí speciálních výchovných a vzdělávacích prostředků dosáhnout co nejvyšší úrovně znalostí a dovedností. Cílem výchovné a vzdělávací práce je příprava žáků na zapojení případně na úplnou integraci do běžného života. Základní školy praktické jsou devítileté a žáci v nich plní povinnou školní docházku. V základní škole speciální se zpravidla vzdělávají žáci s mentálním postižením středního až těžkého stupně. Obsah výchovně-vzdělávací činnosti je zaměřen na osvojování a rozvíjení přiměřených poznatků a pracovních dovedností, rozvíjení komunikačních a motorických schopností a vypěstování návyků a dovedností samostatnosti a sebeobsluhy, potřebných ke snižování závislosti na péči dalších osob. (Švarcová, 2006, s. 79) Pro žáky s těžkými formami mentálního postižení je zřízen přípravný stupeň základní školy speciální. Délka přípravy na vzdělávání je jeden až tři školní roky. Cílem je umožnit školní vzdělávání i těm žákům, kteří by nebyli schopni školního vzdělávání, ale u nichž jsou patrné určité předpoklady rozumových schopností. Po ukončení povinné školní docházky mají mladiství s mentálním postižením možnost dále pokračovat ve svém vzdělávání v odborných učilištích nebo v praktických školách s dvouletou nebo jednoletou přípravou. „Lidé s mentálním postižením stejně jako jejich všichni ostatní spoluobčané mají právo na celoživotní vzdělávání. Vzdělávání je pro ně jedinou účinnou terapií jejich handicapu a čím lépe se podaří rozvinout jejich rozumové schopnosti, tím větší budou mít naději na začlenění do společnosti.“ (Švarcová, 2006, s. 105)
- 18 -
2. VÝTVARNÝ PROJEV
„Člověk je jen tehdy v plném smyslu člověkem, když je tvořivý.“ F. Schiller
Výtvarné tvoření bylo člověku vždy blízké, dokladem toho jsou pravěké malby v jeskyních nebo indiánské pouštní obrazce, ale třeba i graffiti dnešních velkoměst. Na výtvarném umění můžeme sledovat vývoj mnoha lidských kultur. Výtvarnou tvorbou vyjadřujeme svůj vztah ke světu okolo nás. Při tvoření se využívá primárně neverbálních prostředků, proto je přístupné i těm lidem, pro které je slovní vyjadřování z různých důvodů těžké, ať už pro jejich mentální či fyzický handicap, jazykovou bariéru nebo vyjadřovací obtíže. Neverbálně se dají vyjádřit myšlenky, pocity či vjemy. „Výtvarná tvorba je vnímána jako odpočinková tvůrčí činnost, jež nějakým způsobem obohacuje náš život. Stejnou roli sehrává i v pečovatelských a léčebných zařízeních, ať už jsou to klinická psychiatrická zařízení, věznice či léčebny. Tvůrčí proces též pomáhá odvádět jeho účastníky od destruktivního chování a hraje významnou roli v překonávání jejich psychických obtíží.“ (Campbellová, 2000, s. 13)
2.1 Výtvarný projev mentálně postižených Charakteristikou výtvarného projevu u mentálně postižených a arteterapií se prakticky i teoreticky zabývají například J. Šicková – Fabrici, M. Valenta, R. Davido, K. H. Menzen, H. Gregušová. R. Davido (2001) ve své knize uvádí, že i ve výtvarném projevu většinou rozlišujeme lehké, střední, těžké a hluboké mentální postižení. Pro lehké postižení je charakteristická hlavně převaha praktického a konkrétního myšlení nad abstraktním uvažováním a převaha egocentrismu nad objektivitou. Platí, že při stejné míře inteligence závisí vývojové pokroky těchto dětí na jejich adaptačních schopnostech a na jejich rodinném prostředí z hlediska sociálního. (Davido, 2001, s. 117)
- 19 -
„Je velmi důležité si uvědomit i fakt, že kresba mentálně postiženého dítěte, které například dosáhlo úrovně šestiletého dítěte, se kresbě zdravého šestiletého jedince nepodobá. Grafický projev je sice primitivní, ale může zůstat harmonický. Vyskytuje se například stlačení obrázku do spodní části papíru, grafický rukopis zůstává chudý, chyby nejsou opraveny, charakteristické znaky předmětů jsou nekompletní nebo mylné.“ (Davido, 2001, s. 119) I na obrázcích mentálně postižených dospělých najdeme charakteristické znaky dětských obrázků, např. primitivní vzhled, zjednodušené rysy, sklopení, transparentnost. „Jedinec s mentálním postižením získává tvořivostí stejné psychologické hodnoty jako intaktní jedinec, i když jeho práce může být umělecky méně hodnotná. Uvádí se, že ještě při zachování IQ 50 existuje smysl pro rytmus a barvu, kreativita bývá pozorována i u těžších forem postižení.“ (Valenta, Müller, 2007, s. 74) Kresba jedince s mentálním postižením v mnoha znacích vykazuje individuální a nekonstantní zpoždění za „normou“ a to v závislosti na hloubce postižení. Pro osobu s lehkým mentálním postižením je typická četná frekvence nejrůznějších deformací jak tvarových (vlnovek, sbíhajících rovnoběžek), tak i v proporcích, což vyplývá ze špatné koordinace motoriky s analyzátory. Děti jsou náchylnější k schematickému zobrazování domů, aut, ale především postav, většinou zobrazují figuru zepředu. Klienti se středně těžkým mentálním postižením jsou schopni obsáhnout pouze obrysová schémata, z části dovedou zobrazit události, přestože zadaný úkol chápou alespoň částečně, jeho realizace jim dělá velké problémy a samotní nejsou schopni zadaný úkol splnit. Osoby s těžkým mentálním postižením dospějí maximálně k hranici prvotního zobrazení postavy. (Valenta, Müller, 2007, s. 76) Práce s jedinci s omezeným vývojem rozumových schopností je velmi různorodá, právě kvůli různým stupňům postižení. Je však zřejmé, že výtvarná činnost zlepšuje jejich komunikační dovednosti, schopnosti zaujímat společenské role, aktivizaci a vytváření nových, žádoucích vzorců chování.
- 20 -
Šicková – Fabrici (2008) uvádí, že každý výtvarný projev, na jakékoliv úrovni, je třeba považovat za tvořivý projev. Tvořivost a kreativita jsou potenciální silou nejen pro umění, ale i pro arteterapii. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 34)
2.2 Arteterapie – vymezení pojmu „Arteterapie v širším smyslu znamená léčbu uměním, včetně hudby, poezie, prózy, divadla, tance a výtvarného umění. Arteterapie v užším slova smyslu znamená léčbu výtvarným uměním.“ (Šicková-Fabrici, 2008, s. 30) Arteterapie je jednou z terapií využitelných v péči o osoby s mentálním postižením. V obecné rovině se jedná o terapeutické využití specifických expresivních projevů (buď vnímáním a prožíváním jejich výsledků, nebo aktivní účastí v průběhu jejich procesů) uskutečňovaných v rámci umělecké tvorby. K dalším terapiím lze zahrnout terapii hrou, činností a pracovní terapii, psychomotorickou terapii nebo terapii s účastí zvířete. (Valenta, Müller, 2007, s. 126) „Arteterapie je léčebný postup, který využívá výtvarného projevu jako hlavního prostředku poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských vztahů. Někdy bývá přiřazována k psychoterapii a jejím jednotlivým směrům, jindy je pojímána jako svébytný obor. Obvykle se rozlišují dva základní proudy, a to terapie uměním, v níž se klade důraz na léčebný potenciál tvůrčí činnosti samotné a artpsychoterapie, kde výtvory a prožitky z procesu tvorby jsou dále psychoterapeuticky zpracovávány. (www.arteterapie.cz) Šicková-Fabrici (2008) ve své knize dále uvádí definici arteterapie českého pedagoga Zichy (1981) : „Záměrné upravování narušené činnosti organismu takovými psychologickými a speciálněpedagogickými prvky, které jsou imanentní umělecké činnosti nebo procesu umělecké tvorby. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 31) „Arteterapie využívá výtvarné umění jako prostředek k osobnímu vyjádření v rámci komunikace, spíše než aby se snažila o esteticky uspokojivé výsledné produkty, posuzované vnějšími měřítky. Výtvarný výrazový prostředek je dostupný každému, ne pouze těm výtvarně nadaným.“ (Liebmann, 2005, s. 14)
- 21 -
Je potřebné si uvědomit rozdíl mezi arteterapií a běžnou tvořivou činností. Odlišnost spočívá v tom, jak budeme nahlížet na výsledný výtvarný projev. Těžiště práce v arteterapii nalezneme v samotném tvůrčím procesu, nikoliv v uměleckém hodnocení vzniklého artefaktu. Často se stává, že výsledné výtvarné projevy mohou být srovnatelné s profesionálním uměleckým dílem. (Pipeková, Vítková, 2001, s. 106) „Předstupněm ve vývoji arteterapie jako profese bylo zkoumání výtvarné produkce duševně nemocných, zaměřené původně spíše k upřesnění diagnózy. Jako terapeutická metoda se arteterapie začala cíleně využívat ve 30. až 40. letech dvacátého století v návaznosti na rozvoj psychoanalýzy a dalších psychoterapeutických směrů.“ (www.arteterapie.cz) Existuje samozřejmě řada dalších definic a vymezení, které charakterizují pojem arteterapie, ale všechny mají několik společných cílů: pomocí uměleckých technik a postupů změnit sebehodnocení člověka, zvýšit jeho sebevědomí, integrovat jeho osobnost a přinést mu tak pocit smysluplného naplnění života. Mezi nejčastější cíle arteterapie patří navození kompenzačního procesu, aktivizace, zprostředkování kontaktu, komunikace prostřednictvím výtvarného projevu, odstranění úzkostných stavů, socializace nebo kanalizace agresivity.
2.3 Formy arteterapie „Arteterapii lze aplikovat formou: ¾ individuální terapie, ¾ skupinové terapie (sem řadíme i rodinnou arteterapii a arteterapii v partnerském vztahu, jež však může někdo chápat i jako samostatné formy).“ (Šicková-Fabrici, 2008, s. 43)
Individuální arteterapie Při individuální arteterapii vzniká úzký vztah mezi klientem a arteterapeutem, protože klient má terapeuta jen pro sebe. Při individuální arteterapii zažívá klient silný emocionální zážitek.
- 22 -
„Horňáková (1999) se domnívá, že individuální terapie je vhodná pro klienty, jejichž problém vyžaduje celou pozornost terapeuta nebo jejichž chování ve skupině by působilo rušivě, odstrašujícím způsobem a mohlo by mít pro druhé klienty negativní následky (např. agresivita, negativní vůdcovství, psychotické projevy). Zpočátku vyžadují individuální arteterapii např. hyperaktivní, nebo naopak anxiózní děti.“ (Šicková-Fabrici, 2008, s. 43) Skupinová arteterapie Skupinová arteterapie je formou arteterapie náročnější hlavně pro arteterapeuta. K výhodám zejména patří: -
sociální učení probíhá rychleji a intenzivněji,
-
lidé s podobnými problémy se mohou podporovat,
-
zpětné vazby členů skupiny jsou podnětné pro každého,
-
je demokratičtější, protože moc i odpovědnost se dělí,
-
má ekonomický efekt, za tentýž čas se pomůže více lidem.
Nevýhody skupinové arteterapie jsou spatřovány: -
skupinu je těžší organizačně zvládnout,
-
vyžaduje větší pohotovost a obratnost terapeuta,
-
každému jednotlivci v rámci skupiny se věnuje méně času,
-
hůře se dosáhne diskrétnosti než při individuální arteterapii. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 44) „Většina arteterapeutických a osobních výtvarných skupin společně s ostatními
malými skupinami mívá 6 až 12 členů, ačkoli se dají příležitostně zvládnout i skupiny větší.“ (Liebmann, 2005, s. 22) Tatáž autorka dále uvádí, že výše uvedený počet ve skupině je důležitý z několika důvodů: ¾ členové jsou schopni zachovávat oční i slovní kontakt s ostatními, ¾ lze dosáhnout skupinové koheze,
- 23 -
¾ každý má k dispozici určitý čas k zapojení do diskuse.
2.4 Přehled arteterapeutických metod a technik Valenta, Müller (2007) ve své knize uvádějí přehled arteterapeutických metod a technik, který vychází z jedné z prací speciálního pedagoga dr. Zichy následovně: 1.
Volný výtvarný projev – rozvíjí radost z pohybu, učí nebát se plochy a ovládat neuromotoriku. Patří sem:
-
technika čmárání – děti se „rozčmárávají“ po papíru a teprve dodatečně se snaží „vytáhnout“ z čar motiv a ten rozvinout,
-
volná kresba či malba – mohou kreslit, co chtějí, volnou kresbu je možno použít i jako diagnostický prostředek,
-
výcvik práce s čarou, linií – nácvik se zahajuje čmáráním, pak se nacvičuje síla linie, přechody, obrazce, obrysy,
-
hra s benzinovým papírem – je motivující zejména pro jedince bez výtvarných schopností, na vodní plochu se nalijí olejové barvy rozpuštěné v benzínu a pomocí sacího papíru se snímají prolínající skvrny, otisky je možné dokreslit rukou.
2.
Výtvarný projev při hudbě – využívá se syntézy hudby a výtvarného projevu, zvuky mají svojí barvu, které lze znázornit výtvarně. Řadíme sem:
-
muzikomalba (hudební grafika) – jedná se o zavedenou techniku, která má různé modifikace : Pelcova muzikomalba (v první fázi se žáci snaží udržet rytmus taktováním, v druhé fázi přenáší pohyby pomocí křídy na tabuli a nakonec přechází od jednoduchých skladeb k náročnějším), prstomalba při hudbě (je vhodná hlavně pro aktivování neurotických dětí a pasivně labilních jedinců, taktilní vjemy vzbuzují radost a příjemné pocity a tak motivují děti, které odmítají pracovat s výtvarnými pomůckami), muzikomalba v sedící poloze (výhodou je možnost intenzivnějšího prožitku hudby při zavřených očích),
- 24 -
-
asociativní výtvarný projev při hudbě – cílem metody je odreagování přetrvávajících negativních zkušeností, volné malbě předchází relaxace a uvolnění žáků formou výtvarné hry a po výtvarném procesu následuje kolektivní i individuální interpretace výtvorů, děti se snaží namalovaný obraz vystihnout názvem.
3.
Skupinové výtvarné činnosti – jsou cenné pro svoji diagnostickou hodnotu i jako prostředek úpravy vztahů v kolektivu. Patří sem:
-
skupinová kresba domu – slouží k rozkrývání skupinové dynamiky, skupina pěti až sedmi žáků sedí v kruhu kolem sady pastelek a archu papíru, na výzvu si každý zvolí svoji barvu, dále je skupina vyzvána, aby společně nakreslila dům, když je dům hotov, arteterapeut nutí skupinu k další činnosti, aby každý kresbu ještě nějak doplnil, dále se děti mají do domu vmalovat a vybrat si v něm své místo, nakonec si zvolí vedoucího, který po konzultaci s ostatními sám označenou barvou vmaluje každého jedince do domu na místo, kam podle mínění ostatních patří, při diskusi skupina komentuje, co jednotlivci vmalovali, vymýšlí se o domě příběh, pantomimicky se přehrává situace v domě,
-
společná práce na tématu ve dvojicích – mohou se vybírat konfliktní dvojice,
-
štafetová kresba a malba – klienti v kruhu malují volné téma a po intervalech zasílají práce po kruhu, cyklus se uzavře, až se práce vrátí k původnímu iniciátorovi.
4. -
Řízený výtvarný projev společné malování s arteterapeutem – je vhodné pro uzavřené a nepřístupné děti, které mají tendenci malovat kruhové kompozice, úkolem pedagoga je snažit se překonáním kompozice vyvést jedince z izolovanosti,
-
kresba oběma rukama – kresba klade zvýšené nároky na soustředěnost, pozornost a koordinaci zraku a sluchu, na velký arch půleného papíru se kreslí
- 25 -
nejdříve oběma rukama, potom zrcadlově, nejdříve jednoduché geometrické obrazce, pak složitější objekty. (Valenta, Müller, 2007, s. 145 - 147) Arteterapeutických technik je velké množství, některé se využívají individuálně nebo jen ve skupinách, dvojicích, jiné mají univerzální využití. Patří mezi ně volné čmárání tužkou, volná kresba prsty namočenými v barvě, koláž z výstřižků, sestavování objektů z přírodních materiálů, tematická kresba (napři. malování vlastní rodiny „začarované“ do zvířat), tematické modelování, modelování společného města ve větší skupině klientů. (Caseová, Dalleyová, 1995, s. 9) Blíže bych se zde věnovala jedné z technik, a to modelování z hlíny, které mě velmi zaujalo v Denním stacionáři ve Staré Boleslavi. Modelování z hlíny Hlína je jedinečné médium nejen v umění, ale i v arteterapii. Od prvopočátku fascinovala člověka. Je to materiál v prapůvodním smyslu slova archaický. (ŠickováFabrici, 2008, s. 135) Postižení lidé – ať už mentálně, smyslově nebo tělesně, právě přes hmat – skrze modelování z hlíny, nacházejí mosty k sobě, k druhým, k okolnímu světu. Mění se jejich postoje, mizí jejich agresivita i pasivita. Modelování se jim stává náplní života a smysluplnou činností. Hlína je prastarý materiál, z ní také začal člověk vytvářet své první výtvory – nádobí, sošky. Také pro arteterapeuta je hlína úžasným materiálem, neboť je schopna vázat na sebe tak silné emoce, jako je hněv, zuřivost, strach, smutek, deprese. Pipeková, Vítková (2001) citují ve své knize Jaroslavu Šickovou (1994), která popisuje, že první setkání s hlínou má nesmírný diagnostický význam. Někteří dospělí i děti jsou okamžitě nadšení, jiní k ní přistupují opatrně, jako by byla něčím, co je může ušpinit. Jsou i tací, kteří si k ní přivoní nebo ji ochutnají. (Pipeková, Vítková, 2001, s. 111) Existuje řada postupů, jak je možné s hlínou pracovat, např. seznámit se s hlínou jako materiálem – osahat si ji, mačkat ji, vytvářet z ní tvary nebo z koule hlíny vytvářet
- 26 -
něco se zavřenýma očima, držet hlínu pět minut a popsat své pocity, obtiskovat do hlíny různé nástroje, tvořit jednoduché misky. (Liebmann, 2005, s. 159) Šicková-Fabrici (2008) uvádí, že veškeré aktivity s hlínou, jako jsou házení, mačkání, tvarování, modelování, otiskování jsou vhodné zejména pro prolomení bariér strachu, nahrazují verbální komunikaci, eliminují agresi, rozvíjí představivost. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 136) Tatáž autorka dále popisuje, že práce s hlínou: ¾ „posiluje sebevědomí, ¾ je médiem kompenzace chybějícího, resp. poškozeného smyslu (nevidomí, slabozrací), ¾ působí relaxačně a rehabilitačně u lidí s narušenou jemnou motorikou, ¾ mentálně handicapovaným dětem dává možnost konkrétního tělesného vnímání a tím pochopení mnohých souvislostí, které jsou pro ně v grafické nebo verbální formě složitou abstrakcí.“ (Šicková-Fabrici, 2008, s. 136)
2.5 Arteterapie s mentálně postiženými a její cíle „Mentálně postižení, někdy nazývaní „věčnými dětmi“, nechápou události ve svém životě a ve světě jako takovém „rozumem“ ale jsou schopni chápat svět okolo sebe „srdcem“, emocemi. Umělecké aktivity, které rozvíjejí tvořivost, budují v jedincích s mentální retardací schopnost být kreativní i v jiných oblastech praktického života.“ (Šicková-Fabrici, 2008, s. 83) Osoby s mentálním postižením jsou v hledání nových způsobů práce, zábavy, využití volného času pasivní. Je na terapeutovi, aby jim pomáhal a nabízel nové možnosti a techniky. Odměnou mu bude větší zájem klientů a radost, že se dílo podařilo. Mentálně postižení jedinci jsou spíše zaměřeni na proces tvorby než na výstupný produkt. Arteterapie s mentálně postiženými je velmi rozmanitá, tak jako jsou různé formy mentálního postižení – od lehčích forem přes střední až po těžké mentální postižení. Pro
- 27 -
jedince s mentálním postižením jsou vhodné tělesně orientované techniky, které probíhají tělesně – hmatově. Především modelování z hlíny, které probíhá prostřednictvím hmatu, je vhodnou technikou. Znamená pro ně silný emocionální zážitek zprostředkovaný výtvarnou tvorbou. (Šicková-Fabrici, 2008, s. 81) Babyrádová (2005) uvádí, že mentálně postiženým lze jen velmi těžko zprostředkovávat významy uměleckých děl verbálně a také je obtížné přivést je k nalezení vlastních originálních námětů. Je pozoruhodné, že pokud jsou vyzváni k přímému přepisu obrazu některého z umělců, zmocní se úkolu velmi pohotově a v jejich přepisu je zpravidla zachován zůstatek díla původního. To je důkazem, že i mentálně postižení jsou schopni vytvářet prostřednictvím obrazů odraz svého vnitřního světa, který má ve svém základu stejné kvality jako svět zdravých. (Babyrádová, 2005, s. 45) Cíle arteterapie Šicková-Fabrici (2008) ve své knize cituje Marian Liebmanovou (1984), která dělí cíle arteterapie na individuální a sociální. K individuálním cílům patří zejména uvolnění, sebeprožívání a sebevnímání, poznání vlastních možností, růst osobní svobody a motivace, rozvoj fantazie, nadhled, celkový rozvoj osobnosti. Mezi sociálními cíli uvádí vnímání a přijetí druhých lidí, navázání kontaktů, zapojení do skupiny a kooperace, komunikace, společné řešení problémů, reflexe vlastního fungování v rámci skupiny, pochopení vztahů, vytváření sociální podpory. (ŠickováFabrici, 2008, s. 61) „Arteterapii s mentálně retardovanými dětmi a mládeží se věnuje prakticky i teoreticky K. H. Menzen (1990), který hlavní cíle arteterapie u této skupiny populace vidí v kompenzaci poškozených funkcí mozkových hemisfér prostřednictvím uměleckých aktivit.“ (Šicková-Fabrici, 2008, s. 81) „Obecné cíle psychoterapie hovoří o reedukaci, resocializaci, reorganizaci, restrukturaci či integraci pacientovy osobnosti. (Valenta, Müller, 2007, s. 144) Stejný autor dále konkretizuje cíle arteterapie u osob s mentálním postižením: ¾ redukce psychické tenze,
- 28 -
¾ uvolnění kreativity pro plnění dalších úkolů, ¾ odblokování komunikačních kanálů, ¾ relaxace, odreagování se, ¾ interakce osobnostních složek, ¾ celková socializace osobnosti, ¾ úprava aspirace, ¾ nácvik sebereflexe, sebeovládání a vůle. (Valenta, Müller, 2007, s. 144)
- 29 -
3. PRAKTICKÁ ČÁST „Není nic, co bychom nedokázali.“ Motto Denního stacionáře
3.1 Denní stacionář Praktickou část své bakalářské práce jsem se rozhodla realizovat v Denním stacionáři Vyššího Hrádku, poskytovatele sociálních služeb, v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi. Vedla mě k tomu i skutečnost, že stacionář navštěvuji v rámci své praxe. Vyšší Hrádek, p.s.s., je zařízení, které poskytuje celoroční, týdenní či denní sociální služby lidem se zdravotním postižením, kteří nemohou žít trvale nebo samostatně ve vlastní rodině. Vhodnou formou podpory se snaží o jejich začlenění do běžného způsobu života ve společnosti. Jeho zřizovatelem je Krajský úřad Středočeského kraje. V současné době poskytují uživatelům tyto služby: ¾ domov pro osoby se zdravotním postižením, ¾ chráněné bydlení, ¾ denní stacionář. Denní stacionář Denní stacionář nabízí sociální službu lidem s mentálním postižením v možné kombinaci s lehkým smyslovým a tělesným postižením od 15ti let věku, kteří žijí v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi a okolí a lidem, kteří využívají stávající sociální služby organizace Vyšší Hrádek, jako jednu z možných volnočasových aktivit. Formou sociální terapie podporují uživatele služby v poznávání svých možností a schopností a v jejich následném rozvoji prostřednictvím tvořivých činností výtvarných, rukodělných, výchovně – vzdělávacích a poznávacích. Formou pracovní rehabilitace pěstují pracovní návyky a dovednosti uživatelů služby, kteří se nácvikem jednoduchých pracovních úkonů vedoucích ke konkrétnímu výrobku připravují na možné budoucí pracovní uplatnění, seberealizují se a získávají pocit společenské potřebnosti.
- 30 -
Cílem denního stacionáře je nabízet širokou škálu zajímavých tvořivých činností pro naplňování individuálních cílů uživatelů služby. Při tvorbě krásných užitkových věcí posilovat v lidech pocit potřebnosti a důvěru ve vlastní schopnosti. Důležité je vytvářet formou zájmových činností podmínky blízké pracovnímu prostředí. Snaží se také podporovat a motivovat uživatele k zájmu o péči o vlastní osobu, udržení a rozvoj základních hygienických návyků, v navazování nových přátelství a mezilidských kontaktů a v udržení stávajících vztahů s blízkými lidmi. Principy služby denního stacionáře : ¾ respektování základních lidských práv a svobod, ¾ podílení se uživatelů na průběhu poskytování služby, ¾ svobodné vyjádření potřeb, přání a stížností uživatelů, ¾ aktivní zapojení uživatelů, ¾ naplňování individuálních přání a představ uživatelů, ¾ otevřenost zařízení k okolnímu světu a spolupráce s městem, ¾ spolupráce s rodinou uživatele a jeho blízkými, ¾ vzájemná důvěra a důvěra ve schopnosti uživatele, ¾ profesionalita, odborná podpora, pomoc a pochopení jako základ práce v denním stacionáři.
Vystavené výrobky ve vstupní místnosti do stacionáře
- 31 -
Nabídka činností denního stacionáře Keramická dílna: -
techniky vytlačování z forem,
-
vymačkávání, vykrajování z hlíny,
-
výroba z „háďátek“ (svícny, vázičky),
-
výroba ozdob, korálů, misek a mís,
-
glazurování,
-
volná tvorba uživatelů (obr. č. 1).
Výtvarná dílna: -
výroba svíček, výroba náušnic a jiných doplňků (obr. č. 2),
-
koláže (papír, látky),
-
techniky tisku tiskařskými barvami (linoryty) (obr. č. 3),
-
tisk papírových tašek.
Textilní techniky: -
tkaní koberečků (obr. č. 4),
-
batika, potisk, barvení hedvábí (obr. č. 5),
-
tisk látkových tašek.
Ukázka potisku na textilní polštáře
- 32 -
V současné době stacionář navštěvuje v průměru 22 klientů denně. S každým z nich, případně s jejich zákonným zástupcem, je sepsána smlouva, jak často bude stacionář navštěvovat. Každý klient si sám zvolí, samozřejmě dle svých možností, jaké činnosti se bude věnovat. Samozřejmostí je vycházet jim vstříc vzhledem k jejich specifickým potřebám, přihlížet k jejich aktuálnímu zdravotnímu stavu a v maximální možné míře je podporovat. Jejich postižení většinou neumožňuje samostatné rozhodování, ale je možné je k jejich vlastnímu rozhodnutí přivést. Každý uživatel si ve spolupráci s asistentkou stanoví svůj individuální dlouhodobý plán, jaké činnosti by se chtěl v tom roce ve stacionáři věnovat, čemu by se chtěl naučit, v čem by se chtěl zlepšit nebo jaký sen by si chtěl splnit. Denní stacionář spolupracuje s Občanským sdružením Nezávislý život. Výsledkem spolupráce je vytváření nových pracovních míst pro uživatele služby v keramické dílně nebo v čajovně, která se nachází v těsné blízkosti stacionáře. Občanské sdružení podporuje provoz zařízení i finančními prostředky, bez nichž by byl rozsah většiny stávajících aktivit stacionáře jen velmi omezený.
Prostředí čajovny
Denní stacionář spolupracuje s městem Brandýs nad Labem – Stará Boleslav. Díky této spolupráci bude stacionář pořádat již deváté kolo „Tvůrčí dílny“. Akce je skvělá
- 33 -
příležitost pro občany setkat se s uživateli stacionáře, při které dochází k vytváření nových sociálních kontaktů a veřejnost si může vyzkoušet práci v keramické a textilní dílně. Při mých návštěvách jsem se také od klientů dozvěděla, že v denním stacionáři se hraje občas divadlo. Říkají, že to je jejich „pidi scéna“, jmenují se „Všech 5 pohromadě“. Pod vedením asistentek klienti stacionáře nazkoušeli zatím dvě pohádky Smolíček pacholíček a Červená Karkulka, se kterou měli velký úspěch na přehlídce v Mladé Boleslavi. Měla jsem možnost poznat, že prostředí denního stacionáře má na všechny uživatele dobrý vliv. Rozvíjí si zde motorickou zručnost, je ovlivňováno jejich tvůrčí myšlení, které vede k větším možnostem jejich dalšího uplatnění. Jejich činnost napomáhá celkovému rozvoji osobnosti, působí příznivě na koncentraci, zručnost, pozitivní myšlení a v neposlední řadě podporuje socializaci osob s mentálním postižením.
Ukázka korálů potažených látkou
3.2 Použité metody a techniky sběru dat Ve své bakalářské práci jsem využila některých metod kvalitativního výzkumu, přesto se nedá považovat za plnohodnotný výzkum, ale za určitou sondu do života
- 34 -
klientů denního stacionáře. Snažila jsem se najít odpověď na otázku, kterou jsem si položila na počátku své práce: „Jak ovlivňuje výtvarná tvorba život klientů denního stacionáře?“ Nejvýznamnější technikou sběru informací byla analýza osobních dokumentůpřesněji výtvarná tvorba klientů denního stacionáře. V některých případech jsem výtvarnou
analýzu
doplnila
komentářem
autora
artefaktu
a
krátkým
nestandardizovaným rozhovorem. Analýzu výtvarné tvorby klientů jsem dokumentovala ve vypracovaných případových studiích (kasuistikách). Případová studie je pro psychoterapii i arteterapii dominantní metodou výzkumu. Analýzu osobních dokumentů jsem doplnila zúčastněným pozorováním a přímým kontaktem v přirozeném prostředí uživatelů denního stacionáře. Základní anamnestická data jsem mohla použít ze zdravotnické dokumentace klientů, ke které jsem dostala souhlas k nahlížení.
3.3 Kasuistika č. 1 Jana (1949) Jana v útlém dětství prodělala spalničkovou encefalitidu, následkem došlo k duševní zaostalosti a levostranným křečím. U Jany je diagnostikováno lehké mentální postižení a levostranná hemiparesa. Z její blízké rodiny již nikdo nežije, sama říká, že jsou „už všichni v nebi“. Hodně vzpomíná na maminku, tatínka si moc nepamatuje, zemřel, když byla hodně malá. Měla ještě dva bratry a sestru. Špatné rodinné zázemí však neumožňovalo, aby Jana vyrůstala doma. Proto byla od devíti let umisťována po různých ústavech. Má devět tříd základní školy, naučila se číst, psát a základy počítání. Před dvěma lety se přistěhovala na Vyšší Hrádek, kde byla jen krátce v denním zařízení a následně jí bylo umožněno bydlet v chráněném bydlení ve Staré Boleslavi. Jana sama říká, že to je to nejlepší, co ji mohlo potkat. Je zde velmi spokojená. Má ráda
- 35 -
zvířátka a je jí umožněno, že zde má i svojí kočičku Vidličku, o kterou se stará. Současně začala docházet i do denního stacionáře. Jana se chová přátelsky, je společenská, v kolektivu stacionáře oblíbená. Kontakt s ní lze dobře navázat. Řeč je srozumitelná. V sebeobsluze je velmi samostatná. Je schopna dost dlouho koncentrovat svoji pozornost na splnění úkolu. Paní asistentka z keramické dílny nazvala Janu „velkou bojovnicí“, protože se jen tak nevzdá a cíle, které si stanoví, se snaží vždy splnit. Když přišla Jana poprvé do denního stacionáře, nevěděla, čemu by se chtěla nejraději věnovat. V ústavech sociální péče, ve kterých dosud byla, se nesetkala s žádnou takovou činností. V jednom ústavu ji řádové sestřičky naučily vyšívat a plést. Nemá dobré vzpomínky na minulost v předešlých ústavech, protože ji utvrzovali v domněnce, že je „mrzák“ a s jednou rukou nemůže nic dělat. Mívala často návaly vzteku a agrese. V textilní dílně se jí zalíbila práce na tkalcovském stavu, ale v důsledku jejího postižení, kdy Jana může pracovat jen jednou rukou, bylo tkaní pro ni náročné. Proto ji asistentka přivedla do keramické dílny a dala před ni hroudu hlíny. Ptala jsem se Jany, jaký byl její první dojem. Odpověděla mi, že ji hned napadlo, že z hlíny nemůže nic modelovat, protože má přece jen jednu ruku.
Jana při práci v keramické dílně
- 36 -
Pro Janu začala nová etapa jejího života. Pod citlivým vedením asistentky z keramické dílny začala modelovat nejprve kuličky, které někdo další propíchl, aby se z nich po vypálení a glazování mohly navlékat korále. Následovalo vykrajování podle tvořítek a glazování. Jana je při glazování velmi pečlivá, procvičuje si jemnou motoriku pravé ruky. Paní asistentka Janě nabídla, že by dále mohla zkusit vymodelovat z hlíny nějaké zvířátko. Jana si řekla, že zkusí vyrobit kočku, podobnou jako má doma. Zpočátku se jí kočka nepodařila a vytvořila sovu. Jana se nevzdala a zkoušela dál dělat kočky. Dnes už je modeluje v různých velikostech (obr. č. 6). Dále ráda vyrábí slony, sovy, psy, medvědy, ježky nebo myši (obr. č. 7). V příštím roce by se chtěla naučit modelovat masky, říká, že se toho bojí, že to nezvládne, ale paní asistentka hned dodala, že to se bojí Janička vždy, ale díky své píli, to určitě zvládne. Do stacionáře jsem docházela v předvánočním období, kdy Jana modelovala různě velké anděly a čerty, které po vysušení a vypálení glazovala nebo natírala burelem (obr. č. 8). Je úžasné pozorovat, co Jana dokáže vytvořit jednou rukou. Tvar vymodelovaných čertů nebo andělů je tak trochu k jedné straně, zřejmě zde působí její podvědomí, tak jak se asi Jana cítí vzhledem ke svému postižení. Její výrobky jsou přesto jedinečné a putovaly na vánoční výstavy pořádané městem nebo krajským úřadem a na vánoční trhy, kde je Jana i někdy sama prodávala. Má radost, když se její výtvory lidem líbí a někdo si je koupí (obr. č. 9). Jana se v keramické dílně za dva roky vypracovala tak, že je z ní její zaměstnanec, nyní pracuje na poloviční úvazek a od příštího roku bude zaměstnána na plný úvazek. Při tvůrčích dílnách, které stacionář pořádá, již Jana předává své zkušenosti z modelování návštěvníkům, kteří se přijdou na tvůrčí dílny podívat a kde si i sami mohou vyzkoušet různé techniky. Jana má ráda děti, které jsou bezprostřední a říkají jí vzhledem k jejímu věku babičko. Ve volném čase ráda čte pohádky, říká, že ty mají vždy dobrý konec. Pozvala mě k sobě do chráněného bydlení a ukázala mi, jaké vyšila ubrousky. Umí vyšívat křížkově, stonkově a perličkově (obr. č. 10). Výšivky jsou pečlivé, dokonce si sama vymyslela jednoduchý motiv na křížkové vyšívání (obr. č. 11). Předvedla mi také rozpletený svetr, ale říkala, že teď už moc neplete, protože ji to namáhá na páteř. Ptala
- 37 -
jsem se jí, jaké má ráda barvy. Uvedla, že nejraději má červenou, protože to je barva lásky, dále modrou, ta je pro ni znamením věrnosti a zelenou, ta vyjadřuje naději. Jana si píše svůj deník, který mi půjčila. V deníku nejsou vzpomínky chronologicky uspořádány. Vzpomíná na jednotlivé zážitky ze svého života po ústavech, které pro ni měly velký význam, ať už ve smyslu dobrém nebo špatném. Některé vzpomínky jsou v deníku uvedeny několikrát, podle toho, jaký jim přikládá význam, proto se k nim vrací. Velmi často píše o domově, který jí vždy velmi chyběl a o mamince, protože touží po lidské lásce. Od doby, kdy se přistěhovala do chráněného bydlení a začala docházet do denního stacionáře, má v deníku napsáno jen málo stránek. Jana sama říkala, že tady nemá čas psát, protože má pořád něco na práci. Písemný projev je čitelný, jsou v něm pravopisné chyby, někdy je špatný slovosled. Hned v úvodu svého deníku má Jana spoustu básniček, které sama složila a ve kterých opět vzpomíná na to, co jí nejvíce chybělo, svoji maminku a domov. Tady jsou některé z nich. A přišla krutá zima a padal bílý sníh. A maminka už má bílé vlásky na skráních. Je všude bílo po roce. Už jsou tu krásné vánoce. Jsme všichni doma a máme teplíčko. Až přijde jaro, pokveteš zase lípičko.
Přišli dřevorubci, porazili lípičku. I mně se objevila slza na líčku. Prosila jsem pány dřevorubce. Utrhla jsem si lístečky i s kořínky. A bylo mně moc líto maminky.
Maminko naše zlatá milovaná, řekla jsem. Počkala jsem chviličku. Víš, co uděláme, zasadíme novou lípičku. Mamince se v oku slza zachvěla a nás dětičky do své náruče sevřela. Dětičky moje, i když zasadíte novou lípičku, poroste dlouho a měla zas v oku slzičku.
U našeho domu vítr tiše hvízdá, už je tu krásné jaro. Přiletěly vlaštovičky švitořičky, lítají, pípají, stavějí si hnízda. Když je postavily, mladé vlaštovičky vyseděly.
- 38 -
To už je dávno, co domov vlastní jsem ztratila, co slziček jsem pro mámu, tátu prolila. V té naší malé zahrádce maminka měla růže, tulipány a lilie, taky kedlubny, ředkvičky a brambory a jinou zeleninu. Bože můj, snad vrátím se jednou domů. Snad, to bude už asi listopad. Na Janě je vidět, že docházka do denního stacionáře jí velmi svědčí, cítí se potřebná, důvěřuje ve vlastní schopnosti, je ráda mezi lidmi, se kterými se každý den setkává.
Jana s dokončeným výrobkem
3.4 Kasuistika č. 2 Anton (1990) U Antona byl diagnostikován syndrom Prader-Willi, který je doprovázen lehkým mentálním postižením. Projevuje se u něj typicky velkou nadváhou způsobenou neovladatelnou chutí k jídlu a přejídáním ve spojení s nízkým energetickým výdejem. Další komplikací dlouhodobé nadváhy je vznik kardiovaskulárních problémů, který se u Antona projevuje tím, že v noci při spánku musí být napojen na dýchací přístroj.
- 39 -
Anton pochází z ruské Samary, do Čech se přestěhoval v roce 1999 společně s maminkou, sestrou a babičkou. Maminka při rozhovoru uvedla, že důvodem k přestěhování byl Antonům zdravotní stav. Vzhledem k jeho dýchacím potížím by pro ně byl přínos život v přímořských oblastech, ale byli omezeni finančními prostředky. Když se jim naskytla možnost přestěhovat se do Čech, využili ji. Maminka říkala, že se u Antona záhy zlepšilo jeho dýchání a nemusel být na dýchací přístroj napojen přes den, ale jen v noci při spaní. Nyní Anton žije s maminkou a babičkou. Jeho sestra se osamostatnila a žije v jejich blízkosti. O otci Anton moc nemluví, zůstal v Rusku a k návštěvám dochází asi jen sporadicky. Do 1. třídy základní praktické školy nastoupil Anton v devíti letech, musel nejprve zvládnout jazyk. I nyní si někdy při rozhovoru nemůže vybavit české slovo a použije svůj rodný jazyk. Docházku do základní praktické školy ukončil v 8. třídě. Důvodem byl jeho psychický stav, kdy měl ve škole problémy s dětmi, které se mu posmívaly kvůli jeho velké nadváze. Sám o tom nechce hovořit. Maminka mi řekla, že se Anton uzavřel do sebe a nechtěl s nikým komunikovat. Ve škole se naučil číst, psát a základy počítání. V kolektivu je oblíben, všichni ho důvěrně oslovují Antoši, při komunikaci se svými blízkými nemá problém. Při prvním kontaktu s neznámými se projevuje spíš uzavřeně. Někdy má sklon k nervozitě nebo záchvatům vzteku, důvod nemusí být nijak závažný. Anton je samostatný v sebeobsluze. Zvládá sám dopravu hromadnými prostředky do stacionáře, cestou na autobus se zastavuje v místní cukrárně, kde má svoje kamarádky prodavačky Alenku a Hanku. Do denního stacionáře Anton dochází již dva roky, navštěvuje ho velmi rád. Zpočátku nevěděl, čemu by se nejraději věnoval. Paní asistentka ho přivedla na myšlenku, že by se mohl naučit tkát koberečky. Anton se nejprve učil provlékat vlnu mezi jednotlivými hřebíky, následovala příprava osnovy. V současné době již zvládá vše úplně sám, připraví si osnovu, sám si vybere vlny a barevně si je sladí, než začne samotné tkaní koberečku (obr. č. 12). Než se Anton pustí do práce, musí se soustředit. Jeho způsob soustředění je, že se dotýká rychlými pohyby jednotlivými prsty obou rukou, jakoby chtěl tleskat, ale dlaněmi se nedotkne. Při výběru vlny bere každé klubko do rukou, přikládá si je k obličeji a mazlí se s ním.
- 40 -
Anton při tkaní
Nyní v dílně patří Anton, jak sám říká, mezi profesionální tkáče. Už také zaučuje další klienty stacionáře ve tkaní koberečků. Od příštího roku by měl být v dílně zaměstnán na poloviční úvazek. Anton si vede svůj objednávkový sešit, kde má zapsáno, kdo si u něj objednává jaký výrobek, případně barvu, za kolik a které objednávky již má splněné. Má radost, když se jeho koberečky líbí a někdo si je koupí. Pro asistentky stacionáře utkal sedáky na židle, aby jim nebylo zima. Když jsem se s Antonem setkala poprvé, měl vedle sebe položený obrázek nakreslený pastelkami. Uprostřed stál ozdobený vánoční stromeček, z jedné strany byl stejně velký jako stromeček Mikuláš a z druhé strany čert, který neměl nakreslené nohy a dokreslený obličej (obr.č. 13). Ptala jsem se Antona, proč obrázek nedokreslil, řekl mi, že už se mu nechtělo. Dále mi pověděl, že se víc těší na Mikuláše, protože bude dřív než Vánoce, přál by si něco dobrého a pod stromeček by si přál čtyřkolku, protože by na ní mohl jezdit do stacionáře a byl by z něj pořádný chlap. Ukázal mi i další obrázky, které kreslil a má je vystavené ve stacionáři. Zaujaly mě dva obrázky nakreslené pastelkami, kde jsou vyobrazené kočky. Na jednom je kočka, která má vzhledem ke své velikosti nadměrně velký vyplazený jazyk (obr.č. 14) a na druhém je další kočka, které se na obrázek nevešla celá hlava (obr. č. 15). Domluvila jsem se s Antonem, že když rád
- 41 -
kreslí, že mi namaluje ještě nějaký obrázek doma. Při dalším setkání mi dal obrázek namalovaný temperovými barvami, uprostřed je loď na moři, na které svítí světla, to prý znamená, že uvnitř se vezou lidé, fialové stromy představují plachty a do nich fouká vítr, aby loď mohla plout, slunce a modrá obloha znamenají, že je pěkné počasí. Anton mi řekl, že by jel rád k moři a na výlet lodí, proto obrázek namaloval.
Antonům obrázek – výlet lodí
Při jednom setkání mi Anton ukázal jakého vyrobil slona z keramické hlíny, protože maminka měla ten den narozeniny (obr. č. 16). Modelování z hlíny ho bavilo, ale rozmyslí si, jestli v tom bude ještě pokračovat. V příštím roce má v plánu zapojit se do práce v textilní dílně, kde by se chtěl naučit tkát na tkalcovském stavu. Anton je také členem divadelního souboru „Všech 5 pohromadě“, který vznikl ve stacionáři, jako jejich „pidi scéna“. Soubor nazkoušel pohádky Červená Karkulka, Smolíček pacholíček a Vánoční pohádku. Anton rád hraje, získal obdiv všech, když při přehlídce souborů v Mladé Boleslavi náhle onemocněla jedna klientka, která měla hrát babičku v pohádce Červená Karkulka a on ji skvěle zastoupil. On sám říká, že mu vadilo, že hrál ženskou postavu, protože on je přece chlap. Je na něm vidět, ale že se jen zlobí naoko, protože má radost, že se všem divadlo líbilo.
- 42 -
Ve volném čase hraje hry na počítači, sleduje televizi, má velmi rád seriály a pohádky, ať už v knižní nebo filmové podobě. Jeho další velkou zálibou je kreslení. Anton je i hudebně nadaný, umí hrát na bubny a na piano. Sám složil i skladbu pro jednu dívku, která se mu líbila. Jeho oblíbeným zpěvákem je Michael Jackson, když o něm hovoří, začne si hned pobrukovat jeho písničky, také napodobuje jeho tanec. Slíbil mi, že mi tanec předvede. Svůj slib dodržel a při jedné návštěvě zatančil jako král popu. Jak se rozezněla hudba, nasadil si na hlavu klobouk a jeho tělo se pohybovalo v rytmu hudby. Je až neuvěřitelné, jak dokáže být při své robustní postavě mrštný. Z obličeje mu při tom vyzařuje pocit štěstí, je rád, že dokáže svoje publikum pobavit a upoutat. Má v sobě ducha showmana. Maminka mi řekla, že je velmi ráda, že Anton do stacionáře dochází. Velmi mu to pomohlo k dalšímu rozvoji sociálního kontaktu s okolím, vyšší sebedůvěře a soběstačnosti, po té, co byl zklamán ze školy a uzavřel se před svým okolím.
3.5 Kasuistika č. 3 Jakub (1987) Jakub byl ve dvou letech operován z důvodu nálezu cysty na levé hemisféře, v souvislosti s tím u něho byla narušena hrubá motorika, trpěl častými pády, občas docházelo i ke zhoršení jemné motoriky, projevily se i epileptické záchvaty. Následkem tohoto onemocnění je u Jakuba diagnostikováno lehké mentální postižení. Trvalou medikací došlo k částečnému zlepšení, Jakub chodí bez opory, epileptickými záchvaty netrpí. Žije společně s maminkou a dvěma bratry v nedalekém městě. Jakub říká, že maminka na něj nemá nyní moc času, je prý pořád v práci. Své mladší bratry má rád, jsou ve věku 14 a 20 let. Členem jejich domácnosti je ještě dlouhosrstý jezevčík Kikina, se kterým rád chodí na procházky. Rodiče Jakuba jsou rozvedení, otec bydlí nedaleko nich, ale s Jakubem se skoro nestýká. Při rozhovoru jsem měla dojem, že to Jakubovi ani nevadí. Těšil se na Vánoce, že maminka přivede domů nového přítele.
- 43 -
Jakub absolvoval základní školu praktickou. Dále navštěvoval odborné učiliště, říkal, že to byla taková rodinná škola, byl zde na týdenním pobytu, protože učiliště se nachází ve větší vzdálenosti od jeho rodného města a nešlo by každý den dojíždět. Umí číst, psát i počítat. Do stacionáře dochází přibližně jeden rok. Cestu autobusem nyní zvládá sám, nejprve si ji nacvičil s maminkou. Jakub je společenský, velmi rád si povídá, někdy se až zapovídá a z toho plyne, že přijde pozdě buď do stacionáře nebo domů, než je předurčený čas a potom mají všichni strach, jestli se mu něco nestalo. Ve vztahu ke svému okolí je důvěřivý. Kontakt s ním lze navázat velmi dobře. Při rozhovoru mi často odpovídal jednoduchými rýmy. Když začal Jakub docházet do stacionáře, paní asistentka si s ním nevěděla rady, protože jak on sám říká, chce být vždy v centru dění, ale bohužel už se mu moc nechce o to přičinit. Zřejmě je to výchovou, kdy ho maminka vychovávala spíš stylem, že on je postižený, proto nic nemusí dělat. Nejprve zkusil docházet do textilní dílny, vyzkoušel i modelování z hlíny, ale říkal, že ho to moc nebavilo. Pak si vyzkoušel vyrýt obrázek z linorytu a tomu se věnuje dodnes. Jakub se dokáže na rytí soustředit a finální linoryt je pěkný (obr. č. 17).
Jakub při rytí linorytu
- 44 -
Pokud se mu ale nechce, nesnaží se a pak je to také vidět na konečné podobě obrázku. Jakubovi skoro vždy někdo obrázek předkreslí a on ho následně vyrývá. Paní asistentka však říká, že kdyby Jakub trochu chtěl, uměl by si sám nakreslit předlohu, že v sobě ten potenciál má (obr. č. 18). Jakub také pomáhá vést kroniku stacionáře. Každý měsíc si klienti stacionáře společně s asistentkami naplánují, co by chtěli navštívit nebo co by chtěli uskutečnit. Paní asistentka do kroniky zapíše, jaké události se to týkalo a pak společně vymyslí, jak se jim akce líbila nebo co se jim tam přihodilo a Jakub to do kroniky zapisuje. Při psaní do kroniky se vždy snaží, je rád, že je to on, kdo do ní píše (obr. č. 19). Pro Jakuba je dále velkou náplní jeho času práce v sousední čajovně. Nyní už je její zaměstnanec. Dovedl mě do čajovny a ukázal mi, jaké tam mají v teráriu malé želvy, je na něm vidět, že má zvířátka rád. Také mi předvedl, jaké vyrobil do čajovny deskové společenské hry, piškvorky a scrable (obr. č. 20 a 21). Říkal, že potřeboval vždy pomoc s namalováním osnovy, ale to ostatní už vyráběl sám. K piškvorkám na malé dřevěné čtverečky nakreslil kolečka a křížky. Písmena ke scrablu vyrýval do čtverečků z keramické hlíny. Má radost, když si v čajovně k posezení u šálku čaje někdo hry půjčí a hraje je. Říkal, že má v plánu vyrobit ještě nějakou další hru, ale pořád prý přemýšlí jakou.
Jakub v čajovně
- 45 -
Do čajovny dochází čtyřikrát týdně, střídá se ještě se dvěma kamarády, všichni jsou společně členy tzv. čajového týmu. Nad chodem čajovny dohlíží ještě asistentka, která pro ně vytvořila přehledné a názorně nakreslené návody, jak uvařit zelený, černý nebo ovocný čaj (obr. č. 22). Vede je k samostatnosti a pomáhá jim jen s přípravou některých složitějších druhů čaje, kam se přidávají ještě další druhy koření. Jakuba práce v čajovně velmi baví, vyplývá to zřejmě z jeho komunikativní a společenské povahy. Říkal, že do budoucna by se rád stal dobrým čajovníkem, aby se nejen naučil připravit všechny druhy čaje, ale aby je i správně naservíroval. Doma ve volném čase rád hraje hry na počítači společně se svým nejmladším bratrem. Umí luštit jednoduché křížovky, říkal, že si vždy koupí nějaké noviny, tam si vybere křížovku a snaží se ji vyřešit. Má rád hudbu, nejraději poslouchá skupinu Crossband. Společně s ostatními ze stacionáře navštívil jejich koncert, kde si zakoupil jejich CD, nyní ho tam poslouchají, když vytváří své výrobky. Ještě se mu líbí skupina Divokej Bill. Jakub říkal, že umí trochu hrát na flétnu, že se to naučil, když chodil do školy. Pro Jakuba je přínosem docházení nejen do stacionáře, ale i do sousední čajovny, kde je mu poskytnuta možnost pracovního uplatnění a možnost získávat nové dovednosti a samozřejmě i finanční odměnu za práci, která přispěje k jeho nezávislosti a především pocit potřebnosti pro společnost.
- 46 -
ZÁVĚR Cílem mé bakalářské práce bylo pokusit se na základě případových studií přiblížit výtvarnou tvorbu mentálně postižených jedinců a dovědět se, jak je ovlivňuje. Při získávání poznatků jsem měla možnost zjistit, že prostředí denního stacionáře má na všechny uživatele pozitivní vliv. Vede k celkovému rozvoji osobnosti, rozvíjí si zde motorickou zručnost, výtvarná činnost má vliv na jejich tvůrčí myšlení. Působí také příznivě na koncentraci a zručnost, napomáhá též k rozvoji takových schopností, které vedou k větším možnostem uplatnění takového člověka v pracovním procesu. Lze tedy říci, že výtvarná tvorba a arteterapeutické aktivity vedou k celkovému rozvoji osobnosti, ke kultivaci estetického cítění a k žádoucím změnám v chování. Mají i svůj širší rozměr – prezentace jejich děl na různých výstavách dává možnost porozumět těmto lidem, uvědomit si schopnosti, které mají, zamyslet se nad vnitřním světem mentálně postižených, který se odráží v jejich tvůrčí činnosti. Platí to i naopak – člověk s mentálním postižením skrze terapii uměním může lépe nahlédnout na svět, který ho obklopuje. Dává mu možnost více porozumět věcem a jevům kolem sebe či lépe porozumět sám sobě, zapojit se do běžného života ve společnosti. Osoby s mentálním postižením, někdy nazývané „věčnými dětmi“, nechápou události ve svém životě a ve světě rozumem, ale jsou schopni chápat svět okolo sebe „srdcem“ – emocemi, proto reagují na možnost tvůrčí činnosti pozitivně, pracují s upřímným zaujetím a vyjadřují velkou radost z dosažených výsledků. Je zřejmé, že využívání různých výtvarných technik u mentálně postižených jedinců je možné. Samozřejmě záleží na osobnosti terapeuta, který s nimi pracuje. Práce je nepochybně velmi náročná, vyžaduje nejen odbornou připravenost, ale také zaujetí. Odměnou za vynaložené úsilí je radost v jejich očích a mnohdy také údiv nad mimořádnými výsledky výtvarné tvorby těchto lidí.
- 47 -
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A INSPIRAČNÍ PRAMENY BABYRÁDOVÁ, H. Výtvarná dílna. Praha: Triton, 2005. ISBN 80-7254-705-4 CAMPBELLOVÁ, J. Techniky arteterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-428-1 CASEOVÁ, C., DALLEYOVÁ, T. Arteterapie s dětmi. Praha: Portál, 1995. ISBN 807178-065-0 ČERNÁ, M. a kol. Česká psychopedie. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-2461565-3 DAVIDO, R. Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178449-4 LIEBMANN, M. Skupinová arteterapie. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-864-3 PIPEKOVÁ, J., VÍTKOVÁ, M. Terapie ve speciálně pedagogické péči. 2. rozšířené vydání. Brno: Paido, 2001. ISBN 80-85931-83-4 PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8 SLAVÍK, J. Současná arteterapie v České republice a v zahraničí. Praha: Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta ve spolupráci s Českou arteterapeutickou asociací, 2000. ISBN 80-7290-004-8 ŠICKOVÁ-FABRICI, J. Základy arteterapie. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367408-3 ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-060-7 VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-214-9 VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie – teoretické základy a metodika. Praha: Parta, 2007. ISBN 978-80-7320-099-2 Internetové zdroje: http://www. arteterapie.cz
- 48 -
PŘÍLOHY Obrázek č. 1 – Volná tvorba uživatelů Obrázek č. 2 – Výroba náušnic a přívěšků na krk Obrázek č. 3 – Ukázka linorytů Obrázek č. 4 – Tkaní koberečků na tkalcovském stavu Obrázek č. 5 – Otisk linorytů na barevném hedvábí a keramické závěsy Obrázek č. 6 – Janiny keramické kočky Obrázek č. 7 – Další vyrobená zvířátka od Jany Obrázek č. 8 – Janin dokončený anděl, natřený burelem Obrázek č. 9 – Andělé po vypálení a vyndání z pece Obrázek č. 10 – Ukázka stonkově vyšívaného ubrusu Obrázek č. 11 – Nedokončený ubrousek křížkovým vyšíváním Obrázek č. 12 – Anton při tkaní koberečku Obrázek č. 13 – Antonův obrázek Mikuláše a čerta Obrázek č. 14 – Antonův obrázek vystavený ve stacionáři Obrázek č. 15 – Další Antonův vystavený obrázek Obrázek č. 16 – Slon, který Anton vyrobil mamince k narozeninám Obrázek č. 17 – Jakubovy linoryty Obrázek č. 18 – Další Jakubův linoryt, který vypracoval zcela samostatně Obrázek č. 19 – Ukázka Jakubova zápisu do kroniky stacionáře Obrázek č. 20 – Piškvorky, které Jakub vyrobil do čajovny Obrázek č. 21 – Scrable od Jakuba Obrázek č. 22 – Nakreslený návod, jak vařit zelený čaj
- 49 -
PŘÍLOHY Obrázek č. 1 – Volná tvorba uživatelů
Obrázek č. 2 – Výroba náušnic a přívěšků na krk
- 50 -
Obrázek č. 3 – Ukázka linorytů
Obrázek č. 4 – Tkaní koberečků na tkalcovském stavu
- 51 -
Obrázek č. 5 – Otisk linorytů na barevném hedvábí a keramické závěsy
Obrázek č. 6 – Janiny keramické kočky
- 52 -
Obrázek č. 7 – Další vyrobená zvířátka od Jany
Obrázek č. 8 – Janin dokončený anděl, natřený burelem
- 53 -
Obrázek č. 9 – Andělé po vypálení a vyndání z pece
Obrázek č. 10 – Ukázka stonkově vyšívaného ubrusu
- 54 -
Obrázek č. 11 – Nedokončený ubrousek křížkovým vyšíváním
Obrázek č. 12 – Anton při tkaní koberečku
- 55 -
Obrázek č. 13 – Antonův obrázek Mikuláše a čerta
Obrázek č. 14 – Antonův obrázek vystavený ve stacionáři
- 56 -
Obrázek č. 15 – Další Antonův vystavený obrázek
Obrázek č. 16 – Slon, který Anton vyrobil mamince k narozeninám
- 57 -
Obrázek č. 17 – Jakubovy linoryty
Obrázek č. 18 – Další Jakubův linoryt, který vypracoval zcela samostatně
- 58 -
Obrázek č. 19 – Ukázka Jakubova zápisu do kroniky stacionáře
Obrázek č. 20 – Piškvorky, které Jakub vyrobil do čajovny
- 59 -
Obrázek č. 21 – Scrable od Jakuba
Obrázek č. 22 – Nakreslený návod, jak vařit zelený čaj
- 60 -
