Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta Katedra pedagogické a školní psychologie
Slepá mapa ve 4. třídě - Polabí
Karla Šafránková Psychologie - Speciální pedagogika III. ročník – 2003/2004
Obsah: 1.
ÚVOD ................................................................................................................................ 3 1.1
O škole a třídě ............................................................................................................ 3
1.2
Problém slepé mapy ................................................................................................... 3
ŘEČ UČEBNICE ............................................................................................................... 4
2.
2.1
„Řeka Labe“-strana 30 ............................................................................................... 4
2.2
„Polabí“ – strana 31.................................................................................................... 5
2.3
„Města na Labi“ a „České středohoří“ – str. 32, 33 ................................................... 5
ŘEČ VÝUKY..................................................................................................................... 6
3.
3.1
Co předcházelo pozorovaným hodinám ..................................................................... 6
3.2
První hodina ............................................................................................................... 6
3.3
Druhá hodina .............................................................................................................. 7
3.4
Třetí hodina ................................................................................................................ 8
4.
CO SE DĚTI MAJÍ NAUČIT? .......................................................................................... 8 4.1
„Pojedeme po Labi…“ ............................................................................................... 9
4.2
„Myslím si město…“................................................................................................ 10
5.
„TEĎ SPOLEČNĚ VYPLNÍME SLEPOU MAPU, KTEROU ZNÁŠ…“ ..................... 10 5.1
6.
O metodě .................................................................................................................. 10
LUKÁŠ............................................................................................................................. 11 6.1
7.
Rozbor ...................................................................................................................... 12
BÁRA............................................................................................................................... 13 7.1
8.
Rozbor ...................................................................................................................... 13
PETR ................................................................................................................................ 15 8.1
9.
Rozbor ...................................................................................................................... 15
FILIP ................................................................................................................................ 16 9.1
10. 10.1 11. 11.1 12. 12.1
Rozbor ...................................................................................................................... 17 LENKA ........................................................................................................................ 17 Rozbor ...................................................................................................................... 18 TOMÁŠ........................................................................................................................ 19 Rozbor ...................................................................................................................... 20 ZÁVĚR......................................................................................................................... 21 Orientace na slepé mapě a její pracnost ................................................................... 21
13.
DISKUSE ..................................................................................................................... 21
14.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.......................................................................... 23
16.
PŘÍLOHY..................................................................................................................... 24
2
1. ÚVOD 1.1 O škole a třídě Svá pozorování jsem uskutečnila ve 4. třídě pražské základní školy na hodinách vlastivědy. Jednalo se o fakultní školu s rozšířenou výukou výtvarné výchovy v centru města. V jedné budově je kromě části prvního stupně ZŠ (kam jsem docházela) také gymnázium. O části mluvím proto, že škola je rozmístěna v několika budovách, které jsou situované relativně blízko sebe, dalo by se říci, v jedné ulici. V budově vedle gymnázia se nachází zbytek prvního stupně, druhý stupeň je nedaleko. Do výše zmiňované třídy docházelo 20 dětí, ale v době mého pozorování nebyly nikdy přítomné všechny. Jednalo se o děti z různých částí Prahy, většina jich bydlela v blízkosti školy, ale dojížděly do ní i děti ze vzdálenějších částí Prahy, jako byly např. Bohnice aj. Děti se znaly od první třídy, některé z nich společně navštěvovaly také školu mateřskou, ale v kolektivu se to nijak negativně neprojevovalo – bavil se každý s každým. Šlo o třídu spíše hlučnější, s mnoha „rušivými elementy“, převážně chlapci, kteří při hodině často vykřikovali, většinou ne k tématu, běhali při vyučování volně po třídě a svým chováním rozptylovali ostatní. Paní učitelka si ovšem uměla zjednat mezi dětmi pořádek a zapojit je do práce do té míry, že se zlobení a občasná nesoustředěnost dětí na jejich výsledcích nijak markantně neprojevovala.
1.2 Problém slepé mapy Ve své práci bych se pokusila nastínit některé problémy, které mají děti mladšího školního věku, resp. žáci 4. třídy, při orientaci na slepé mapě. Pozorované děti jako všechny děti žijí v prostorových vztazích odmala. V našem případě také odmala žijí v České republice (tedy asi, nezjišťovala jsem případné výjimky a jejich počet). Právě ve 4. třídě však jako většina dětí na našich školách i pozorované děti začínají poznávat svou vlast prostřednictvím vlastivědy. Právě ve 4. třídě se také učily pracovat s mapou. Předchází tomu ve 3. třídě učení se specifického jazyka mapy, čímž se rozumí především barvy, značky, měřítko mapy či světové strany. Jak jsem se dozvěděla od paní učitelky, o České republice se začínají učit nejdříve jakoby formou hry, kdy se pracuje především se zkušeností dítěte. Děti nosí do hodin obrázky k probíraným tématům, pohlednice a knihy a povídají si s paní učitelkou o tom, kdo daná místa navštívil, jak to tam vypadalo, co tam bylo zajímavého. V době, kdy jsem měla možnost děti při práci pozorovat, by podle paní učitelky měly mít základy orientace na mapě zvládnuté. Čekala je také první slepá mapa. Konkrétně jsem se zaměřila na to, jak děti verbálně zdůvodní, proč daný název města píší na slepou mapu k té či oné značce, jaké si hledají orientační body, pomocí kterých se orientují, popřípadě jaké kroky při vyplňování slepé mapy jim činí největší potíž. Verbální popis toho, kde se daný objekt na mapě nachází, považuji za výraz pochopení v mapě zakódovaných topologických relací. („Topologické relace“ později rozlišuji na topologické (elementární) a projektivní; relace geometrické, resp. relace euklidovské geometrie (systém souřadnic, metriku či úhly) děti nepoužívaly.) Zaměřila jsem se tedy na to, s pomocí jakých relací se děti na slepé mapě orientují a co jim při tom dělá potíže, co je pro ně nejpracnější. Tematický celek vlastivědy, jehož součástí byla slepá mapa, do které měly děti vyplnit názvy měst, bych asi nazvala „Polabí“. Dle používané učebnice se jednalo o čtyři témata: Řeka Labe, Polabí, Města na Labi a České středohoří (HRONEK, KONEČNÁ a kol. 1993).
3
Text učebnice, jak dále zmíním, zaznívá při hodinách, zřejmě většinou v doslovném podání jednotlivých žáků, které učitelka vyvolává, aby se střídali v jeho čtení (tedy samozřejmě nahlas). Stává se tak vlastně součástí širšího kódu-řeči výuky. Mapy vystupují jako názor již pro řeč učebnice, která k nim výslovně odkazuje – „Pokud se díváme na mapu naší republiky, vidíme…“ (c.d. s. 30). (Vedle map je názorem pro řeč výuky především ještě obrazový materiál fotografií a schémat.) V řeči učebnice, potažmo v řeči výuky by zas mělo být možné hledat „klíč“ k používání kódu mapy. Dříve, než se budu věnovat analýze toho, jak děti verbálně zdůvodní, proč daný název města píší na slepou mapu k dané značce (a to v případě žáků, kteří s daným úkolem měli ve třídě nejvíce problémů), pokusila bych se popsat, co se děti mají naučit pro orientaci na mapě z řeči výuky a z řeči učebnice.
2. ŘEČ UČEBNICE 2.1 „Řeka Labe“-strana 30 Již v prvním odstavci látky vidíme první specifikaci řeky Labe: hovoří se zde o barvách, kterými je na mapě znázorněna ČR. Doslova se zde píše, že: zelených ploch, znázorňujících nížiny, mnoho nenajdeme. Nejrozsáhlejší nížina v Čechách se rozprostírá kolem řeky Labe. Co nám text říká? Řeka Labe je česká řeka, protékající nížinou. Prvním poznávacím znamením, kde ji máme na mapě hledat, je tedy zelená barva, v níž je Labe modře znázorněna. Pro větší specifikaci je ve druhém odstavci uvedeno, kde Labe pramení – na Labské louce v Krkonoších na severu Čech. Je zde řečeno: Hledej v severních Čechách, konkrétně v Krkonoších, a to na Labské louce. Ještě větší specifikaci dodává paní učitelka, která dětem prozradí, že mají hledat místo s názvem Vysoké kolo a ukazuje jim jej na mapě, aby děti věděly, ve kterých místech mají hledat. To nám ovšem ještě nestačí k tomu, abychom přesně věděly, kterou řeku máme na mapě hledat. V učebnici tedy následuje text: Tok řeky Labe směřuje nejdříve k jihu, postupně se stáčí k západu a k severu. Již tedy víme, kde řeka pramení, kudy protéká a jaký má při tom směr. Další, o čem učebnice informuje, je fakt, že naši republiku opouští a kde: naši republiku opouští na hranicích se SRN, kterou protéká a ústí do Severního moře. Dále se pak učebnice zmiňuje o faktu, že Labe má také své přítoky, z nichž největší je Vltava. Učebnice nám tedy poukazuje na několik specifikací, které dělají řeku řekou Labe: 1) Labe je na mapě tam, kde je zelená barva. Je v Čechách. 2) Říká nám, kde pramení – Labská louka v Krkonoších, severní Čechy, konkrétně Vysoké kolo. 3) Kudy teče – jih, pak západ, poté sever4) Kde opouští ČR – na hranicích se SRN. 5) Kudy protéká – SRN. 6) Kam teče – do Severního moře. Na základě toho se děti dovídají také o základních pojmech, které charakterizují řeku jako takovou: pramení, teče – kudy, opouští (popřípadě vlévá se) – kde (kam), poté protéká – kudy, ústí – kam. Za zmínku stojí také obrázky, které jsou k této látce zařazeny. Je zde Labský vodopád v Krkonoších a řeka Labe u Děčína. To potvrzuje fakt, o kterém jsem se již zmiňovala – pro děti je důležitá názornost. Zde je jim tedy ukázáno, že u pramene je řeka široká málo, kdežto v místě, kde opouští ČR, je její koryto daleko širší.
4
2.2 „Polabí“ – strana 31 Na straně 31 je ještě bližší specifikace toho, jaké jsou jedinečné charakteristiky řeky Labe. Můžeme se zde dozvědět, že Labe pramení v hornatině, pak stéká do menších nadmořských výšek a protéká úrodnou nížinou. Do řeči mapy můžeme tato fakta přeložit jako: začátek řeky v hnědé barvě, přičemž z předchozí strany již víme kde, pokračuje v zelené barvě – v Polabské nížině, která byla také zmíněna dříve. Víme-li z výše uvedené specifikace, že začátek řeky je v Krkonoších, konkrétně ve Vysokém kole a víme, že máme hledat v hnědé barvě, máme pramen. Podle další specifikace – teče na jih, pak na západ, pak na sever, přičemž protéká nížinou (zelená barva), máme popsané jedinečné umístění Labe. Na jedinečnosti mu dávají ještě další charakteristiky, aby bylo jasné, že jde o tuto řeku, a ne o jinou – výše zmíněné, že leží v Čechách, že nížina, kterou protéká, se jmenuje Polabská a charakterizují jej také města, kterým dodává na jedinečnosti jejich název, ale také místo, kde na Labi jsou. Zde se nám tedy nabízí vysvětlení toho, proč je látka o řece Labi propojena s látkou o městech, kterými protéká. Jednak můžeme lépe situovat řeku a lépe se nám orientuje na mapě, když víme, která významná města na ni leží a jednak můžeme lépe najít města, víme-li, že se nacházejí na Labi.
2.3 „Města na Labi“ a „České středohoří“ – str. 32, 33 Městy na Labi se zabývá strana 32 a 33. První, o kterých se učebnice zmiňuje, mají přívlastek největší a jsou jimi Hradec Králové a Pardubice. Pak následuje jejich popis, který jim dává jedinečnost. Hradec Králové je charakterizován jako staré královské město, v němž se vyrábí klavíry světoznámé značky Petrof. Pardubice pak jako známé pardubickým perníkem a Velkou pardubickou. Pracuje se zde tedy s několika aspekty, které nám dopomohou k lepší orientaci na mapě – města – leží na Labi, o kterém již víme, kde protéká; jsou největší, můžeme se na mapě dobře orientovat podle značky, která nám říká, kolik má dané město obyvatel. Pak si můžeme zafixovat, Hradec Králové je od pramene první velké město a druhé největší je pod ním a nese název Pardubice. Kromě pomocí značek se můžeme orientovat např. podle tvaru řeky, který je podobný písmenu „U“. Můžeme si říci, že Hradec Králové a Pardubice se nacházejí v místě, kde řeka teče svisle (dolů – na jih), přičemž HK je v pořadí první a Pardubice druhé. Další město, o kterém se učebnice zmiňuje, je Mělník. Ten je významný tím, že leží na soutoku dvou největších českých řek, Labe a Vltavy. Chceme-li si toto město najít na mapě, jak zjistíme, který je to přítok? Musíme tedy nejdříve pracovat s pojmy pravý a levý přítok. Pak mohu od pramene (odkud se určuje, zdali je přítok pravý či levý) postupně vyhledat všechny levé přítoky a až narazím na Vltavu, najdu si soutok, což je místo, kde se dvě řeky stýkají a tvoří jednu a zde leží město Mělník. Velkým orientačním bodem pro nás může být také Praha, kterou Vltava protéká. Můžeme si tedy najít nejdříve Prahu – podle značky pro velikost sídla a pak postupovat po proudu Vltavy až k soutoku. Již dříve jsme se naučili, že řeka se směrem od pramene rozšiřuje, tudíž není problém určit, kterým směrem řeka Vltava teče a kde bude soutok. V pořadí čtvrtým a pátým zmiňovaným městem jsou Poděbrady a Litoměřice. Poděbrady jsou charakterizovány jako známé lázeňské město a Litoměřice jako město, kde se každoročně koná zemědělská výstava Zahrada Čech. K tomu, abychom na mapě našly město Poděbrady, nám opět může kromě faktu, že leží na Labi, dopomoci také značka lázní. A jak najdeme Litoměřice? Text na straně 33 nám sděluje, že za Litoměřicemi protéká řeka Labe Českým středohořím a směřuje dále k hranicím se SRN. To značí, že Litoměřice se budou nalézat na mapě na rozhraní zelené barvy značící nížinu a hnědé značící České středohoří a to v místě, kde již řeka míří na sever.
5
Posledními městy, která jsou zmiňována, je Ústí nad Labem a Děčín. Jsou charakterizována jako poslední města na našem území, kterými řeka Labe protéká. Z předchozího odstavce tedy již víme, že jsou to města na Labi nacházející se v Českém středohoří v místě, kde řeka míří na sever z ČR, přičemž Ústí nad Labem je předposlední a Děčín poslední. Co nám tedy učebnice říká? Hledej v místě, kde Labe míří k severu, v hnědé barvě (značící pohoří), předposlední a poslední město.
3. ŘEČ VÝUKY 3.1 Co předcházelo pozorovaným hodinám Jelikož jsem nebyla výkladu látky o řece Labi přítomná od počátku, zarazilo mne hned několik věcí. Jak děti vědí, kde hledat pramen Labe? A jak poznají, kudy řeka teče, přičemž jsem měla na mysli podobu řeky – u pramene není široká, v místě, kde opouští republiku, má koryto daleko větší. Ptala jsem se tedy paní učitelky, zda je s dětmi podoba řeky probírána, když v učebnici o ní není ani zmínka. Její odpověď byla kladná. Jak jsem se již výše zmínila, hodně se pracuje se zkušeností, kterou děti mají z vlastních výletů do přírody. Paní učitelka jim vysvětluje, jak vypadá pramen, že je to místo, kde voda vyvěrá ze země, ukazují si jej také na obrázcích, které děti do školy přinesou, neboť obrazový materiál v učebnici není podle jejího názoru příliš bohatý. Povídaly si také o tom, kdo jel někdy v životě nějakou řeku na lodi či v kánoi, jakou měla řeka podobu, z jakého místa vyjížděly, kde plavbu zakončily. Vše si také ukazují na mapě, aby si děti např. uvědomily, že řeka se směrem od pramene rozšiřuje a jakou má vlastně podobu. Vykonaly prý také vycházku do okolí Vltavy a také tam si ukazovaly, jak má řeka široké koryto. Pro názornost krokovaly děti vzdálenost, kterou musí urazit, než přejdou přes most a z toho pak usuzovaly na šíři řeky. Vysvětlovaly si také, co je to splavnost řeky, a to bylo také jediné, co měly v učebnici vysvětlené včetně názorného příkladu. Ptala jsem se paní učitelky, zda např. podnikly např. výlet k prameni řeky, či k místu, kde je její koryto stále ještě dosti úzké. Z finančních důvodů to není možné, toto se realizuje např. na školách v přírodě, kam děti každoročně jezdí. Tehdy procházejí celé okolí a vše, co se zajímavého vyskytne, si ukazují. Jinak pracují převážně s obrazovým materiálem. Děti se také učí, jak řeku ukazovat. Musí si zafixovat, že, jak jim paní učitelka říkala také při zkoušení, „řeku ukazujeme obyčejně od pramene až po místo, kde opouští zem, kterou protéká“. V této chvíli již děti ví, že pramen je to místo, kde má řeka nejmenší koryto, což je na mapě znázorněno jako nejtenčí modrá čára a směrem k místu, kde zemi opouští, se postupně rozšiřuje.
3.2 První hodina Zvoní, paní učitelka vchází do třídy, děti ji zdraví povstáním z lavice, pak si na její pokyn sednou. Na tabuli již visí velká nástěnná mapa České republiky. Děti mají na lavici také připravenou svou mapu, učebnici, penál a sešit. Paní učitelka oznamuje, že na začátku hodiny si budou číst na str. 32 látku Velká města na Labi (viz příloha). Děti si otevřou učebnice a ten, kdo je vyvolán, přečte kousek textu (analýza textu viz výše). Poté co přečtou text celý, dostanou od paní učitelky pokyn: „ Tak děti, každý si připraví tužku, najde pramen Labe a zapíchne hrot do toho místa.“ Všechny děti si vyndávají tužky z penálů a zapichují je do Vysokého Kola, což je místo, kde Labe pramení. (Tento fakt se již učily minulou hodinu, kdy s látkou o Polabí začínaly. Děti již vědí, kde se Vysoké Kolo nachází, nemají tedy problém ho najít) „Tak, mají už to všichni ?“, ptá se paní učitelka. Obejde si třídu a když se přesvědčí, že ano, jde k tabuli, do ruky uchopí ukazovátko a říká: „ Pojedeme po prameni Labe a budeme ukazovat velká města, která se na něm nachází. První je Dvůr Králové nad 6
Labem, pak Hradec Králové, pak se zastavíme u Pardubic, další je Kolín.“ Zde se paní učitelka zastaví a ptá se dětí, zda znají píseň „Kolíne, Kolíne“, která se k tomuto městu váže. Děti neznají a tak jim paní učitelka úryvek z písně zazpívá. Pak se opět vrací k probírané látce. „Skončily jsme u Kolína, dál pojedeme a ukážeme si všichni Poděbrady, Nymburk, Mělník, Roudnici nad Labem , Litoměřice, Ústí nad Labem a Děčín.“ Paní učitelka ukazovala tedy ukazovátkem popořadě jednotlivá města, děti stejně tak tužkou na mapě. Jak jsem odpozorovala, dětem nedělalo problémy držet se toku Labe a dle diktátu paní učitelky ukazovat jednotlivá města. Bylo na nich ale vidět, že nedávají příliš pozor a spíš než by si ukazovaly města, pouze opisují tužkou tvar řeky.
3.3 Druhá hodina Po obvyklém pozdravení po přestávce hrají děti s paní učitelkou hru: „Děti, teď si zahrajeme hru. Já řeknu, jaké město si myslím, popíšu jej a ten, kdo bude vědět jeho název, se přihlásí a pak dostane bod za správnou odpověď“. Děti mohou své odpovědi hledat v mapě. „Myslím si pohoří na severu Čech, které má nejvyšší horu Čech.“ Děti se hlásí, je vyvolán Kryštof a správně odpoví, že jsou to Krkonoše. Dostává bod. „Myslím si město na severozápad od Prahy, které je předposledním velkým městem na Labi, než opustí Českou republiku.“ Anička vykřikne:“je to Děčín?“ Paní učitelka.“ Ne, ten je poslední, to je špatně, kdo jiný to ví?“ Jirka vykřikne:“Ústí nad Labem“ a má bod. „Dále chci vědět, jaké si myslím město, které má 25 tisíc obyvatel a leží na soutoku Labe a Vltavy.“ Opět se hlásí Kryštof a odpovídá, že Mělník, což je správná odpověď. „Myslím si město na Labi, má 300 tisíc až milion obyvatel, je na jihu od Krkonoš a začíná u něj Polabská nížina.“ Děti vykřikují Kolín, pak Pardubice a nakonec Bety správně odpoví, že je to Hradec Králové. Poslední otázku, kterou jim paní učitelka dává, je:“Děti, podívejte se do mapy na město Poděbrady, co vidíte za značku?“ Alex odpoví: “Pramení tam Poděbradka.“ Paní učitelka: „To ano, ale to jsem nemyslela, jsou tam přeci lázně, podívejte se na značku, minule jsme se to přece učily.“ Po hře nastává první zkoušení dětí z mapy u tabule. Pouze cvičně, ne na známky, protože je příští hodinu čeká písemka na slepou mapu. Děti se mají opět poněkud jinou formou učit fixovat polohu jednotlivých měst na řece Labi a vůči sobě. První je vyvolaná Nikola a má ukázat město Pardubice. Vezme si ukazovátko, ale pouze hledí do mapy a neví. Paní učitelka jí dává radu: „Na jaké řece budeš toto město hledat? Když budeš tak blízko u mapy, tak nic neuvidíš.“ Paní učitelka si vezme ukazovátko a krouží okolo Středočeské tabule, ptá se Nikoly, co ukazuje a říká: „Podle barvy to poznáš, co je to, když je to zelené?“ Nikola odpovídá, že nížina, pak ukáže kýženou řeku Labe, která jí protéká a paní učitelka ji posadí sednout se slovy: „Nikolo, musíš se s mapou učit i doma, máš v tom zmatek.“ Je tedy vyvolaná Bety a má ukázat Pardubice, které Nikola neukázala. Paní učitelka komentuje: “Ano, koukáš správně, Labe je ve Středočeské tabuli“. Bety hledá po proudu, až dojde k městu Pardubice. Pak má ukázat Mělník. Bety se zarazí a paní učitelka radí: „Na soutoku jakých dvou řek leží, to ti pomůže.“ – paní učitelka se snaží dětem poradit, jaké orientační body lze k usnadnění práce s mapou použit, zde je to soutok dvou řek, jejichž názvy byly probírány při hodině. Přihlásí se Tomáš a radí, že na soutoku Labe a Vltavy. Bety nejdřív najde Vltavu, pak soutok s Labem a nakonec ukáže Mělník. Na konci hodiny je vyvolaná Míša a v rychlosti má ukázat Hradec Králové, pak Pardubice, pak Kolín a naposledy Litoměřice. Všechna města ukázala bezchybně, ale u Litoměřic se zarazí. Paní učitelka komentuje: “Teď jsem přeskočila nějaká města, musíš hledat až v Českém středohoří.“ Podle instrukce pak Míša nejdříve najde České středohoří a poté ukáže Litoměřice.
7
3.4 Třetí hodina Děti vyplňovaly slepé mapy. Procházela jsem třídou a pozorovala, jaký styl děti při vyplňování zvolí. Podle stylu vyplňování by se děti daly zařadit do tří skupin: 1) některé děti vyplňovaly, jak měly natrénované z vyučování, města od pramene, ovšem, když nějaké nevěděly, nastal problém, kde navázat, který čtvereček, představující zde značku pro město, mají vynechat a na který další napsat název města, který měly na mysli. 2) některé děti začaly vyplňování těmi městy, která byla v učebnici jako nejdůležitější a která se dala snadno zapamatovat podle své jedinečnosti – např. Hradec Králové je první velké město na Labi, Děčín poslední, Mělník je na soutoku Labe s Vltavou, atd. 3) děti, které neměly zdánlivě žádný systém. Vyplňovaly podle toho, která města jim utkvěla v paměti z vyučovací hodiny. Výsledky, kterých děti dosáhly, byly více než zarážející. I přes důkladné procvičení dostaly z 18ti dětí pouze 4 jedničku a 3 dvojku. 3 děti dostaly trojku, 5 čtyřku a 3 pětku.
4. CO SE DĚTI MAJÍ NAUČIT? Soudě podle pozorovaných hodin výuky a následné kontroly slepou mapou, to hlavní, co se děti měly naučit, byla látka o městech na Labi. Teoreticky prošly děti dokonalou přípravou k tomu, aby mohly slepou mapu vyplňovat. Už ví, co je Labe za řeku, kde pramení, kterými městy protéká a kam se vlévá. Umí ji teoreticky najít na mapě podle mnoha vodítek či topologických značek, jakými jsou bezpochyby značky pro města, lázeňská města, průmysl. Dokáží také číst v mapě barvy a ví, že modrá znázorňuje řeku, zelená nížinu či hnědá pohoří, což jim pomůže při orientaci na mapě normální. Podíváme-li se ovšem na jakoukoli slepou mapu (např. viz příloha), zjistíme, že podle mnohých takových vodítek se zde dítě orientovat nemůže. První, čím je slepá mapa charakteristická je to, že je černo-bílá (viz příloha – slepé mapy dětí). Nutí tedy děti pracovat s jinými alternativami, než je barva. Také se nemohou orientovat podle názvů měst a řek, zcela tu chybí i specifické topografické značky (v našem případě např. značka znázorňující lázně, podle které bychom snadno nalezli město Poděbrady.) Navíc je nutné si uvědomit, že slepá mapa je pouze určitým „výstřižkem“ z mapy České republiky. To sice může být na jednu stranu matoucí, pokud při výřezu dojde k posunu v rotaci či měřítku vůči dětmi používanému atlasu. Na druhou stranu „výstřižek“ děti soustředí pouze na výsek mapy České republiky, který je pro ně aktuální. Na rozdíl od zkoušení u tabule tedy ve slepé mapě vlastně vůbec nejde o hledání řeky Labe. Jde o města na Labi. To však není úplně přesné. I v případě naší slepé mapy je totiž důležité rozpoznání toho, která řeka je Labe. Ve slepé mapě chybí nejen názvy měst, ale též názvy řek. Již v této, teoreticky první fázi, musí děti použít poznatky z předchozí výuky. Pomůže nejen výklad paní učitelky, ale také text v učebnici (viz učebnice str. 31). Zde se již ve druhém odstavci hovoří o tom, že Labe je naší nejvodnatější řekou. Díky osobním zkušenostem, obrázkům a výkladům paní učitelky děti ví, jak vypadá vodnatá řeka, že v ní teče hodně vody a tudíž musí být na mapě znázorněna silnou čarou. Jde-li o řeku nejvodnatější, pak bude čára bezesporu nejsilnější. Ve stejném odstavci textu je popisován směr, kterým řeka teče, tedy na jih, pak na západ a pak na východ. Děti již znají světové strany, tudíž ví, jaký tvar bude pravděpodobně řeka zaujímat – lehce připomíná tvar písmene U. Další znalost, kterou mohou děti při určování řeky Labe na slepé mapě použít, je znalost o přítocích. V učebnici je zmiňován pouze jediný, zato nejvýznamnější, a to Vltava. Tu určí děti také snadno, neboť je-li to přítok největší, bude znázorněn nejsilnější čarou. Děti už se také učily o Praze jako hlavním městě a znalost, že Prahou protéká Vltava, mají také osvojenou. Na slepé mapě jim také může pomoci velikost značky, která zde Prahu znázorňuje.
8
V neposlední řadě jsou důležitými vztažnými body sama města, kterými Labe protéká a jejichž značky jsou také na slepé mapce zaneseny. Podle Vyskočilové a Šebkové (1997) by tyto prvky mohly spadat pod pojem topologické struktury. Jedná se o to, že předměty jako takové musí děti koordinovat vůči sobě v prostorových relacích. A tak už samotné rozpoznání řeky Labe, vyčlenění jejího dvojrozměrného grafického označení na slepé mapě možná pro děti přece jen není zcela rutinním, a tudíž bezproblémovým úkolem – jak bychom zpočátku mohli „teoreticky“ předpokládat. A jak by tomu mohlo být s topologickou strukturou samotných měst na Labi? Jakou koordinaci měst jako předmětů, jaký celek jejich relací vůči sobě se dětem vlastně nabízel v řeči výuky? Nebo se snad v řeči výuky nabízely dvě alternativy? – jak by naznačovaly dvě různé, výše zmíněné logiky práce dětí při vyplňování slepých map při třetí hodině.
4.1 „Pojedeme po Labi…“ Tak zřejmě měla znít řeč paní učitelky ve druhé hodině, když se přesvědčila, že všechny děti si na svých mapách v atlasech ukazují na Vysoké kolo; „dál pojedeme“ rozhodně zaznělo poté, když se „zastavili“ u Kolína. Podle slov paní učitelky šlo pouze o rekapitulaci probrané látky na konci hodiny. Děti si takto zažívají první zkušenost s topologickou strukturou měst na Labi, spojují si text v učebnici, výklad paní učitelky a ukazování si měst na mapě a tím si v mysli vytváří jakoby vlastní plánek či obrázek daného místa, obrazovou představu. Literatura o kognitivním mapování mluví v tomto smyslu o orientaci v prostoru jako o vytváření prostorové představy, a to jako o procesu kódování, tedy koordinace předmětů, a to vůči orientačním bodům a liniím (VYSKOČILOVÁ, ŠEBKOVÁ 1997). To, co dětem nabízela řeč učitelky, by tedy mohla být nejen rekapitulace probrané látky, nýbrž též topologická struktura koordinující města na Labi vůči orientační linii jeho toku. Tato linie má na mapě České republiky svůj počátek v prameni Labe a konec v místě, kde „naši republiku opouští na hranicích se SRN“ (viz učebnice s. 30). Jednotlivá města jsou pak uspořádána v relaci posloupnosti, řady, vlastně jakési „básničky“: „První je Dvůr Králové, pak Hradec Králové, pak Pardubice,…., Ústí nad Labem a Děčín. Problematičnost dané struktury tedy zřejmě nespočívá ani tolik v tom, že by dětem chyběl v literatuře zdůrazňovaný názor probírané látky pro její pochopení (VYSKOČILOVÁ, MATUŠKOVÁ 1998). A možná, že i kdyby paní učitelka o vztazích mezi městy, které koordinuje daná topologická struktury, s dětmi hovořila a děti si tak mohly dané vztahy lépe uvědomit (tamtéž), mnoho by se tím dětem neulehčilo. A to proto, že problematičnost dané struktury zcela jistě spočívá i v počtu koordinovaných předmětů, měst. A také v relaci řady, jak naznačuje případ Míši na konci druhé hodiny, která „Hradec Králové, pak Pardubice, pak Kolín“ ukázala bezchybně. Když však měla vzápětí ukázat Litoměřice, zarazila se a našla je až dle pomocné instrukce paní učitelky: „teď jsem přeskočila nějaká města, musíš hledat až v Českém středohoří“. Co je však vlastně problematické na relaci řady? – že ji i samotná paní učitelka ihned opouští ve prospěch členění území České republiky dle morfologických kategorií. Možná určitá nepřehlednost ve verbálním kódu, není-li osvojen s jistotou znalosti např. takových měsíců v roce, pro které jsme si schopni ihned vybavit, který měsíc předcházel řekněme říjnu či který bude následovat. Možná, přesněji, že problematičnost spočívá v jakoby zamlčeném přesvědčení autorů řeči výuky o geografické bezvýznamnosti takového topologického určení jako „Litoměřice leží na Labi mezi Roudnicí a Ústím nad Labem“, případně „Litoměřice jsou desátým městem na Labi“. Možná, že problematická je přece jen
9
výše zneuznaná nepřítomnost paní učitelky, resp. řeči výuky o dané topologické struktuře. A navíc, přítomná je řeč nabízející strukturu jakoby alternativní.
4.2 „Myslím si město…“ „….na severozápad od Prahy, které je předposledním velkým městem na Labi, než opustí Českou republiku“ – tak zněla jedna hádanka ve druhé hodině. Jak by měly děti postupovat? 1) najít Prahu, 2) najít Labe, 3) určit, kde je severozápad od Prahy, 4) najít místo, kde Labe opouští ČR, jít proti proudu a určit předposlední velké město, které by splňovalo všechny tyto podmínky. Z daného jasně vyplývá, že postačující by bylo i „předposlední velké město na Labi“ a že relace „severozápadním směrem“ od orientačního bodu „Praha“ je redundantní. Relace měst k orientačním bodům jako Praha, soutok Labe a Vltavy, Krkonoše, Polabská nížina jsou však zřejmě nejen implicitně významné geografické charakteristiky, a tudíž významné bez ohledu na redundanci, ale v případě některých měst i jejich definiční, a možná nejdůležitější charakteristikou, kterou jsou rozlišovány mezi ostatními městy. Vůbec si můžeme povšimnout, že v případě, že by děti měly možnost název města vyhledat na mapě, tedy vlastně v situaci obdobné vyplňování mapy slepé, měly by název města asociovat jakoby dostaly opisnou charakteristiku jedinečného členu třídy měst. A tudíž, relace, v rámci které jsou daná města koordinována jako předměty, resp. jako celek těchto relací vlastně vůbec není struktura topologická, nýbrž struktura logického pojmu města, ve které je město uchopeno jako třída předmětů. Tato struktura je pak ještě posílena tříděním měst na velká vs. malá, resp. dle číselného vyjádření počtu obyvatel. Problematičnost dané struktury by však asi přece jen nespočívala především v tom, že je strukturou třídy a nikoli prostoru. Spíše by problémy mělo dělat to, že používaná topologická určení, používané koordinace, jednotlivé topologické struktury měst na Labi jsou heterogenní jak co se týče druhů geografických kategorií začleněných ve funkci orientačních bodů, tak co se týče druhů relací měst vůči orientačním bodům. To vše výše o alternativách topologické koordinace měst na Labi nabízených v řeči výuky a o pracnosti práce se slepou mapou platí nakonec nanejvýš „teoreticky“, resp. spekulativně. Šlo především o to, co se děti mají naučit. A těch několik pozorovaných reakcí dětí ve výuce a dojmy z pozorování práce se slepou mapou ve třetí hodině nemohou sloužit jako empirická zkušenost, na jejímž základě bych mohla zodpovědět v úvodu nastolenou otázku. Odpověď na otázku, s pomocí jakých relací s děti na mapě orientují a co jim při tom dělá potíže, co je pro ně nejpracnější, tudíž hledám nejen v textu učebnice a v pozorované výuce, ale též ve verbálních popisech toho, kde se daná města na mapě nachází, které mi vybraní žáci poskytli při opakovaném zadání dané slepé mapy.
5. „TEĎ SPOLEČNĚ VYPLNÍME SLEPOU MAPU, KTEROU ZNÁŠ…“ 5.1 O metodě K tomu, abych dostala odpovědi na své otázky, jsem vybrala děti s nejhoršími známkami a nechala jsem je slepou mapu vyplňovat znovu. Nešlo mi o to, kolik si toho pamatují z předchozí písemné práce na slepé mapy, ale spíše o to, jakým způsobem se orientují na mapě , zda mají či nemají nějaký systém ve vyplňování a do jaké míry budou schopné verbálně popsat, proč a kam jednotlivá města píší – v jakých topologických relacích se pohybují. K vyplňování mohly používat školní atlas, aby nedělaly tolik chyb ve vyplňování a jejich popis byl přesnější.
10
Tab. 1: porovnání velikosti měst s jejich pořadím na Labi Pořadí dle velikosti města Praha 9 Víc než 1 milion 1 Hradec Králové 2 100-500 000 2a Ústí nad Labem 13 100-500 000 2b Pardubice 3 50–100 000 3a Děčín 14 50–100 000 3b Kolín 4 25–50 000 4a Mladá Boleslav 7 25–50 000 4b Litoměřice 12 25–50 000 4c Dvůr Králové 1 10-25 000 5a Poděbrady 5 10-25 000 5b Nymburk 6 10-25 000 5c Brandýs nad Labem 8 10-25 000 5d Mělník 10 10-25 000 5e Roudnice nad Labem 11 10-25 000 5f Instrukce, kterou jsem dětem zadávala, zněla takto: „Teď společně vyplníme slepou mapu, kterou už znáš. Chci, abys mi popsal řeky a města, která jsou zde znázorněná. Nebudeš-li si jist, můžeš se podívat do atlasu. Pracuj, jak chceš. Já ti budu klást doplňující otázky, ale budu po tobě chtít, aby jsi se sám pokusil svými slovy popsat, jak jsi si zapamatoval, že město, které na mapu vyplníš, se nachází právě tam. Nemusíš se bát, není to zkoušení, ani to není na známky“. Výpovědi dětí jsem zapisovala, když si nebyly jisté, město jsme hledaly společně, ale na nich bylo, aby verbálně popsaly, proč situují město na slepé mapě tam a tam. Dále jsem se pokusila graficky odlišit ta města, která si žák pamatoval z hodiny, nebo je měl naučená z domova (paměťová znalost) – jsou vyznačena kurzívou, neoznačená města ( standardní písmo) jsou ta, při jejichž vyplňování spolupracoval s mapou. V rozboru jsem se pokusila také porovnat pořadí, v jakém leží dané město na Labi, s jeho velikostí. Údaje jsem jednak zaznamenala do Tabulky 1, jednak jsem je uvedla v rozborech jednotlivých žáků, a to v podobě: pořadí na Labi – velikost města. Pro určení velikosti měst jsem vycházela z topografických značek pro velikost měst, jak jsou uvedeny v atlase. Města, která mají stejnou velikost, jsem seřadila dle pořadí na řece Labi tak, jak jsou situována od pramene až po místo, kde Labe naší republiku opouští. Vyplněné slepé mapy jsou uvedeny v příloze. Jako první v pořadí je mapa, kterou děti vyplňovaly ve škole na známky, pod ní je mapa, kterou vyplňovaly s komentářem. Mapy jsou pro snadnější orientaci v příloze opatřené jak jménem žáka, tak jeho pořadovým číslem. Název města
Pořadí na Labi
Velikost města
6. LUKÁŠ První píše Prahu - „je největší“, hned poté Vltavu- „protéká Prahou“. Další píše Hradec Králové - „není tak malé město, není ale první“, pak píše Pardubice – „ty jsem si zapamatoval, že jsou pod Hradcem Králové a nejsou ale tak velké“. Dál píše Ústí nad Labem – „je to nad Labem a je trošičku větší než Děčín, ten je hned nad ním“. Pak je Mladá Boleslav – „zapamatoval jsem si ten jedinej čtverec na tý řece“. Název řeky si nepamatuje, musí jej dohledat v mapě. „Tady je Cidlina a vedle ní je Jizera“. Kolín – „je na přímce s Prahou“. Poděbrady vyplňuje ve spolupráci s mapou – „jsou nad Kolínem“. Nymburk – „psal jsem tady na to rovný místo název Labe, tak jsem si zapamatoval, že vedle je Nymburk“. Dále píše Brandýs nad Labem – „je vedle Prahy, trošičku nahoře“. Místo Mělníka pak píše Neratovice.
11
Upozornila jsem ho na chybu, Lukáš to komentuje slovy: „spletl jsem se, učil jsem se jen ty hlavnější města“. Snažila jsem se ho navést, ptala jsem se, kterých dvou řek je to soutok, Lukáš nevěděl, musel to najít v mapě. „Mělník leží taky kousek od Prahy, na soutoku s Vltavou“. Dále píše Litoměřice – „jsou pod Ústím“. Pak vyplňuje Roudnici, neví, co má říct, pak si všimne, že se zde Labe charakteristicky ohýbá, tak říká – „Roudnice je tady, jak je ten oblouček“. Poslední město, které vyplňuje a na které málem zapomněl, je Dvůr Králové – „je nad Hradcem Králové“.
6.1 Rozbor Města píše v tomto pořadí: Praha (9-1), Hradec Králové (2-2a), Pardubice (3-3a), Ústí nad Labem (13-2a), Děčín (14-3b), Mladá Boleslav (7-4b), Kolín (4-4a), Poděbrady (55a), Nymburk (6-5c), Brandýs nad Labem (8-5d), Mělník (10-5e), Litoměřice (12-4c), Roudnice nad Labem (11-5f), Dvůr Králové nad Labem (1-5a) Lukáš na první pohled nejvíce splňuje představu žáka, který používá strategii orientace v „městech na Labi“, v jejich topologických relacích, která by byla alternativní k jejich pořadí na jeho toku na cestě ČR. Jediný ve skupině daných šesti žáků totiž zcela zřetelně používá pořadí alternativní, a to podle velikosti města (odvozené od počtu obyvatel). Jeho samostatné „9-1; 2-2a; 3-3a; 13-2b; 14-3b; 7-4b; 7-4b a 4-4a“ se nejvíce blíží mému „9-1; 2-2a; 13-2b; 3-3a; 14-3b; 4-4a; 7-4b; 12-4c“; obdoba je i mezi jeho v mapě vyhledávaným „5-5b; 6-5c; 8-5d; 10-5e; 12-4c; 11-5f; 1-5a“ a mým „ 1-5a, 5-5b; 6-5c; 8-5d; 10-5e; 11-5f“ z tabulky č. 1. Velikost města totiž vystupuje i na mapě jako topologická kvalita a vztah. Jednak jsou alternativním označením odlišena města menší a větší a jednak jsou větší města odlišena různou velikostí plochy na mapě ohraničené, jakoby odpovídající rozdílu v počtu obyvatel. V této relaci se pohybuje v případě Hradce Králové a Pardubic (nejsou tak velké) a Ústí nad Labem a Děčína (je trošičku větší než Děčín). V případě Hradce Králové kombinuje Lukáš danou topologickou relaci s dalšími. Jeho není tak malé město, ale není první může znamenat jednak uvědomění si velikosti města, mohlo by též odkazovat na rozdíl vůči Praze, ale do hry může vstupovat také relace pořadí – ale není první. Jako zamlčenou zde možná použil stejnou relaci jako já ve své tabulce, a to pořadí na toku Labe. Jak jsem již výše naznačila, jeho není první by tak mohlo mít kromě platnosti pro pořadí „prvního velkého města na Labe“, nebo pravděpodobněji, simultánní doslovnou platnost pro pořadí „druhého města na toku Labe“. Celá sekvence Hradec/Pardubice – Ústí/Děčín pak v sobě dále potvrzuje použití relace pořadí v kombinaci s relací větší/menší. Zároveň si však nelze nevšimnout, že Pardubice a Děčín nejsou vztaženy k Hradci a Ústí pořadovým „po“ či „potom“, nýbrž projektivním pod a nad a v případě Děčína též elementárně topologickým hned nad ním - tedy relací sousedství – okolí. Co se týče Mladé Boleslavi, jeho zapamatoval jsem si ten jedinej čtverec na tý řece, je natolik neurčité, že sice může být platné pro více alternativ, nejméně pravděpodobné však je, že platí pro použití relace pořadí. To pravděpodobněji by mohla být ve hře jiná podoba kombinace topologických relací měst na Labi vůči Praze a Labi. Toto město je jedinečné tím, že neleží na řece Labi, ale na jejím přítoku – z „řady“ tedy vybočuje. Alternativní topologická relace Mladé Boleslavi k Praze, která by byla jen nezávazně spojená se zmíněným vybočením z řady, je relace naznačená celou sekvencí Hradec-ÚstíBoleslav, ve které se Lukáš ani tak nevrací do půli aritmetické řady, jako do půli či mezi krajní body vodorovné osy daného výřezu „okolí Prahy“. Lukášovo na tý řece by pak spíše než platnost odkazu na vybočení z řady mělo platnost odkazu na zhruba svislý směr řeky, zhruba rovnoběžný s vodorovně protilehlými svislými hranicemi formátu daného výřezu. Obdobně nezávislé na relaci „pořadí na toku Labe“ je pak usouvztažnění následujícího Kolína rovněž ku Praze, a to rovněž projektivním na přímce s Prahou.
12
V případě dalších měst postupuje implicitně, obdobně jako já ve své tabulce podle relace „pořadí na toku Labe“. Explicitně však usouvztažňuje – Poděbrady ke Kolínu pomocí projektivního nad, Nymburk k rovnýmu místu na toku Labe, pod které psal název Labe. Toto je zcela nesourodá, náhodná kvalita. Brandýs nad Labem k Praze pomocí elementárně topologického vedle a projektivního trošičku nahoře, Mělník nakonec rovněž ku Praze pomocí elementárně topologického kousek od a k soutoku s Vltavou možná už projektivním na.Roudnici k jak je ten oblouček na toku Labe. Před tím však přeskočil Roudnici a vztáhl Litoměřice k Ústí pomocí projektivního pod. A skutečně nakonec příznačně pro svou strategii vztáhl první v „pořadí na toku Labe“ – Dvůr Králové k Hradci, a to pomocí projektivního nad. V souhrnu tedy, Lukáš zapsáním Dvora Králové na posledním místě jakoby potvrzoval, že téměř uvědoměle vzdoroval používání topologické relace „pořadí na toku Labe“, kterou učitelka nabízela při rekapitulaci látky Města na Labi. Ve hledání alternativní topologické relace, která by usouvztažnila všechna probíraná a slepou mapou zkoušená města do jedné struktury, se asi dostal nejdále ze všech šesti dětí tím, že využil topologickou relaci větší-menší. Na rozdíl od kombinace „pořadí dle velikosti“ a „pořadí na toku Labe“, ke které jsem dospěla ve své tabulce, směřuje Lukáš zřejmě ke struktuře „okolí Prahy“ – tedy ke struktuře topologického usouvztažnění všech probíraných měst vůči jednomu orientačnímu bodu. Jednotnou logiku „pořadí měst na Labi“ se snaží pravděpodobně nahradit hierarchií „okolí orientačních bodů v okolí Prahy.“
7. BÁRA Jako první na mapu vyplňuje Prahu – „je to naše hlavní město“ a Vltavu – „protéká Prahou“. Pak postupuje směrem vzhůru a doplní Mělník – „je na soutoku Labe a Vltavy“. Zpočátku se tedy orientuje podle Prahy. Sama to i takto zdůvodnila – „pamatovala jsem si ho (Mělník) podle Prahy“. Následující město, které vyplňuje, je Děčín – „je to poslední město, kterým Labe protéká. A první velké město, kterým Labe teče, je Hradec“, říká a píše ho na mapu. „A pod ním jsou Pardubice. Taky to poznám podle fleku – Pardubice jsou menší“ (flekem se rozumí značka pro velikost sídla). Dále píše Mladou Boleslav – „leží na Jizeře a je to jediný město, který na ní je“. Dále přichází na řadu město Litoměřice – „jsou ob jedno od Mělníka, taky si je pamatuju podle tý řeky. A pod nimi, jak je ten ohyb, leží Roudnice“. Pak chce vyplnit Kolín – „tam přitejká řeka (píše ho ale místo Poděbrad), pak jsou Poděbrady“. Hledá Cidlinu, což je řeka, o které se zmiňovala a zjišťuje, že města vyplnila špatně – špatně je situovala vzhledem k řece. Kolín tedy posouvá před řeku a Poděbrady za řeku. Situaci kontroluje s mapou a jako další píše město Nymburk – „je hned vedle Poděbrad“. Protože postupuje nyní popořadě, narazí na Jizeru, kterou si pojmenovala již dříve – „tady je Jizera (ukazuje ji od pramene, jak je učila paní učitelka – viz „řeku ukazujeme obyčejně od pramene“) a hned vedle, kousek od Prahy, je Brandýs nad Labem“ (město vztahuje jak vzhledem k řece, tak vzhledem k Praze). „Další napíšu Dvůr Králové nad Labem – je to vlastně první město na tý mapce“, jako poslední píše Ústí nad Labem, když zjistí, že jí na mapce zbylo jedno místo a komentuje to slovy – „tady jsou Litoměřice a hned vedle je pak Ústí“.
7.1 Rozbor Města vyplňuje v tomto pořadí: Praha (9-1), Mělník (10-5e), Děčín (14-3b), Hradec Králové (2-2a), Pardubice (3-3a), Mladá Boleslav (7-4b), Litoměřice (12-4c), Roudnice nad
13
Labem (11-5f), Kolín (4-4a), Poděbrady (5-5b), Nymburk (6-5c), Brandýs nad Labem (8-5d), Dvůr Králové nad Labem (1-5a), Ústí nad Labem (13-2b) Bára začala jako první Prahou. Její „je to naše hlavní město“ značí, že je nejdůležitější, zamlčenou relací zde může být také velikost. Další město, které vyplňuje, je vztaženo do struktury „okolí Prahy“. Je to Mělník, který si pamatovala podle Prahy, orientovala se ale také podle těla řeky – „je na soutoku Labe a Vltavy“. Poté postupuje po proudu řeky a vyplňuje Děčín jako „poslední město, kterým Labe protéká“. Pak se vrací zpět na počátek pomyslné aritmetické řady a vyplní Hradec. V případě Hradce pracuje jednak s relací pořadí - první, jednak s velikostí – velké město. Zajímavý je fakt, že v daném případě „první a poslední velké město na toku Labe“ jsou zároveň města, která jsou nejblíže k elementárně topologickým hranicím „okolí Prahy“. Bára si tedy vytvořila pomyslné hranice tím, že si vytyčila hlavní body. Tato hranice je určena vodorovně protilehlými svislými hranicemi formátu daného výřezu a městy, která jsou nejvzdálenější, vlastně protilehlá. Spodní hranice je tvořena Prahou. Relace velikosti jasně vystupuje i v dalším případě. Pardubice, které vztahuje k Hradci projektivním „pod“ spolehlivě odlišuje od Hradce také „podle fleku“. Zdůvodňuje to tak, že jednak operuje v relaci větší/menší, jednak si všímá také značek pro velikost sídla. Město Mladá Boleslav, které vyplňuje jako další v pořadí, komentuje slovy „leží na Jizeře a je to jediný město, který na ní je“. Tím jasně vymezuje, že Mladá Boleslav nepatří mezi města na Labi, leží na jejím přítoku, který zaujímá k takřka vodorovnému směru toku řeky Labe kolmý směr. Zajímavá je také lokace Litoměřic. Báry „ob jedno od Mělníka“ značí jednak pořadové usouvztažnění k městu, jehož polohu již dříve určila vzhledem k Praze, jednak značí svým způsobem alternativní systém, který má být zamlčeně jakoby vzdorem k vyplňování měst popořadě. To pak potvrzuje v případě roudnice, kdy se vlastně vrací zpět proti proudu. Její umístění zdůvodní jednak pomocí tvaru řeky – „jak je ten ohyb“, jednak pomocí projektivního „pod“. Další města se snaží vyplnit popořadě. Vrací se zpět a vyplňuje Kolín, který umisťuje mylně usouvztažněním ke špatnému břehu řeky, k němu pak vztahuje také Poděbrady. Po kontrole zjišťuje, že města prohodila a vyplní je správně. Přesto je ale dává do pořadí projektivním „pak“. Nymburk vztahuje k Poděbradům pomocí elementárně topologického vedle a též elementárně topologického „kousek od“ k Praze. Města, která Bára vyplňuje jako poslední potvrzují, že se snažila nepoužívat zmíněný systém „básničky“, který se učili žáci s paní učitelkou v hodině. Jako předposlední město totiž vyplnila Dvůr Králové s komentářem „je to vlastně první město“ a po něm Ústí, které je 13. městem ze 14. Vztahuje jej k Litoměřicím pomocí elementárně topologického vedle. Z daného rozboru vyplývá, že Bára upřednostňovala při vyplňování slepé mapy několik hlavních hledisek. Nejdůležitější pro ní byla zřejmě relace velikosti měst, která si vybrala jako hlavní orientační body a ostatní města k nim nakonec vztahovala. Těmito hlavními orientačními body byl Hradec, Děčín a bezesporu Praha. Ani další města, která vyplňovala, neměla v pořadí prioritu. Výjimkou je zdůvodnění umístění Litoměřic – „ob jedno od Mělníka“. Zbývající města sice explicitně popořadě vyplňovala, implicitně však pracovala především s tělem řeky – s přítoky v případě Poděbrad a Nymburka a s tvarem v případě Roudnice. Potvrzením „vzdoru proti básničce“ bylo vyplnění posledních měst – Dvora Králové, který je na mapě jako první a Ústí, které leží jakoby protilehle a je 13 město ze 14.
14
8. PETR „Nejprve píšu Prahu, protože je ze všech největší. Pak Vltavu, protože na ní Praha leží“. Pak píše Hradec Králové – „tady jsou dvě řeky, u Pardubic sice taky, ale ty jsou až druhý“. Pak přemýšlí nad Dvorem Králové. Říká: „přemýšlím, co je tady, je tam taky něco od Králové“. Název hledá nakonec podle mapy. „Co hledáš“? Hledám to první město, nepamatuju si, jak se přesně jmenuje. Pak píše Děčín – „je to poslední město, kterým protýká Labe“. Pak Mělník – „leží na soutoku Labe a Vltavy“. Pak vyplňuje Kolín – „je na jedný přímce s Prahou“. Další město, které napíše, jsou Poděbrady – „tady je soutok, oni jsou kousek od něj a vedle je hned Nymburk“. Dále píše Brandýs nad Labem a komentuje slovy: „taky jsem si všiml, že je kousek od tý řeky“. Protože si nepamatuje název, hledá ho v mapě a píše do slepé mapky název řeky Jizery. „Dál napíšu Mladou Boleslav, je to jedinej čtvereček na tý řece“. Další město, které píše, je Ústí nad Labem –„je kousek od Děčína“. Pak Litoměřice – „jsou kousek od Ústí nad Labem“. Poslední vyplní Roudnici nad Labem a opět komentuje slovy, že je kousek od Litoměřic.
8.1 Rozbor Města vyplňuje v tomto pořadí: Praha (9-1), Hradec Králové (2-2a), Pardubice (3-3a), Dvůr Králové nad Labem (1-5a), Děčín (14-3b), Mělník (10-5e), Kolín (4-4a), Poděbrady (5-5b), Nymburk (7-5c), Brandýs nad Labem (8-5d), Mladá Boleslav (7-4b), Ústí nad Labem (13-2b), Litoměřice (12-4c), Roudnice nad Labem (11-5f) Jak je patrné, do popředí zde vystupuje zejména velikost města spolu s jeho pořadím na řece Labi. Jako první tedy Petr začal vyplňovat hlavní město, protože „je ze všech největší“. Zdá se, že si jej vybral za svůj hlavní orientační bod, k němuž bude vztahovat další velká města. Tato relace jej tedy vede k vyplnění dalších dvou velkých měst, a to Pardubic a Hradce Králové, přestože jde do jisté míry o relaci zamlčenou, neboť jejich polohu zdůvodňuje lokací na soutoku dvou řek, jejich jména ani neuváděl. Jako zamlčenou zde použil relaci pořadí na toku. Jeho „Pardubice jsou až druhý“ by mohlo mít také platnost pro pořadí „druhého velkého města na Labi“. Orientaci dle pořadí Petr potvrdí v případě Dvora Králové – „hledám první město“, které si nepamatoval, jak se jmenuje. Stejně tak postupuje i v případě Děčína – „je to poslední město, kterým protéká Labe“. Zde vidíme, že si Petr jakoby vytyčil hlavní orientační linie, pomocí nichž se bude dále řídit – Praha jako hlavní město, největší, které je situováno téměř uprostřed na spodním konci mapy, poté Dvůr Králové jako první město, které ale nevyplnil první, hlavnější pro něj byl Hradec Králové (zřejmě operoval s relací velikosti) a Pardubice, které ohraničují Labe zprava a Děčín, který jako „poslední město, kterým Labe protéká“. Petr tedy operuje především s pořadím, jako zamlčenou ale používá relaci velikosti města. Další města, která vyplňuje, jasně ukazují, že velikost města je tvoří při vyplňování slepé mapy důležitý aspekt. Další relace, která tu vstupuje do hry, je Praha a její okolí. Zřejmé je to zejména v případě Mělníka a Kolína. Mělník tedy „leží na soutoku Labe a Vltavy“ – Vltavu spolu s Prahou vyplňoval jako první, tudíž k ní Mělník vztáhl. Obdobně nezávisle na relaci pořadí na toku Labe usouvztažňuje Kolín rovněž ku Praze, a to projektivním „na přímce s Prahou. Petr tedy udělal jakoby výřez řeky ohraničený Hradcem, Děčínem a zdola pomyslnou přímkou Kolín-Praha. Další města, která vyplňuje, jsou mezi prvními sedmi v aritmetické řadě dle pořadí měst na Labi. Jsou to Poděbrady, Nymburk, který pomyslně uzavírá první polovinu. Kromě toho leží mezi hranicemi, které si Petr pomyslně vyznačil prvními a posledními městy.
15
Implicitně zde používá relaci pořadí. Explicitně však Poděbrady usouvztažňuje pomocí elementárně topologického „kousek od“ soutoku, podobně také Nymburk elementárně topologickým „vedle“ vztahuje k Poděbradům. Dalším městem, které vyplňuje, je Brandýs nad Labem, ležící ve druhé polovině pomyslné aritmetické řady měst. Zde je situace podobná jako u předchozích dvou měst. Implicitně sice drží pořadí, explicitně město opět vztahuje k řece pomocí elementárně topologického „kousek od“ – „je kousek od tý řeky“. Je důležité ovšem upozornit, že „tou řekou“ nebylo myšleno Labe, ale Jizera, na kterou situuje další město – Mladou Boleslav. Jeho „je to jedinej čtvereček na tý řece“ potvrzuje, že město jakoby svou charakteristickou polohou vybočuje z řady už jen tím, že neleží na Labi, ale na jejím pravém přítoku. Můžeme také uvažovat dimenzi projektivního protikladu vůči vodorovně tekoucí řece Labi. Tato relace je tedy alternativní jak k pořadí na toku Labe, tak k velikosti měst, podle které se Petr orientuje také. U posledních tří měst, která Petr vyplňuje, vztahuje opět jak do relace pořadí na toku Labe, ovšem proti směru toku – 13-12-11. Zamlčenou relací je zde velikost měst – vyplňuje je od největšího k nejmenšímu. Všechna tři města k sobě vztahuje elementárně topologickým kousek od. Petr tedy při vyplňování slepé mapy použil několik alternativ k aritmetické řadě měst na Labi, jak žáky učila paní učitelka. Ponejvíce operoval s pořadím měst versus s jejich velikostí, a to např. hned u prvních měst – Prahy, Hradce Králové a Pardubic, ale také u Dvora Králové. Města Kolín a Mělník byla charakteristiky vztažena k Praze, zde tedy Petr pracuje zamlčeně s relací „okolí Prahy“. V případě Poděbrad a Nymburka implicitně operuje s pořadím, explicitně je však usouvztažňuje elementárně topologickým „vedle“, podobně jako Brandýs topologickým „kousek od“. Podobně k sobě také vztahuje další města, a to Ústí nad Labem, Litoměřice a Roudnici, elementárně topologickým „kousek od“. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že Petr operuje s pořadím měst na Labi, při hlubší analýze je jasné, že spíše vztahuje k sobě jednotlivá města pomocí elementárně topologických pojmů, čímž si jakoby vytváří „hierarchii okolí orientačních bodů“.
9. FILIP První píše Prahu – „je to velkoměsto“. Poté mi pokládá otázku – „a můžu to vyplňovat napřeskáčku“? „Vyplňuj, jak chceš, odpovídám mu“. Píše tedy Děčín – „je to poslední velké město“, pod něj Ústí nad Labem – „je pod Děčínem“. Jako další město píše Pardubice , ovšem píše je místo Brandýsa nad Labem, a to se zdůvodněním, že leží na soutoku a je kousek od Prahy. Dále píše Hradec Králové, ale místo Mladé Boleslavy – „je po Pardubicích“. Poté chtěl napsat Brandýs nad Labem, čímž přišel na to, že – „nějak mi to tu nevychází, už tady mám Pardubice“. Filip si spletl jeden z přítoků Labe, konkrétně Jizeru, s Labem samotným, a poté se snažil na ní situovat města tak, jak je měl naučená. Snažila jsem se jej navést, aby si Labe našel sám. „Jak velká jsou Hradec Králové a Pardubice města“? „Velká, jsou to první dvě největší města na Labi“. „Tak se zkus podívat znovu na mapku a na značky, ke kterým jsi ta města přiřadil“. Filip se dívá do mapy, pak do slepé mapy a stále nechápe, kam mířím. „Tak se podívej do atlasu na vzdálenost, kterou mají tato dvě města od Prahy a porovnej si to se vzdáleností, kterou mají na tvé slepé mapce“. „V atlase jsou dál“, říká Filip. „Aha, já jsem se splet, Labe teče až tady“, upozorňuje a prstem správně ukazuje, kudy Labe protéká. Pak si na mapě najde Orlici, vyplní jí do slepé mapy a podle ní pak správně určí polohu Hradce Králové. I když se zpočátku ptal, zda musí města vyplňovat popořadě, stejně je nyní popořadě vyplňuje. „Pod Hradcem jsou tedy Pardubice“, komentuje. Dál pak spolupracuje s atlasem – „vedle je pak Kolín, a tady, jak je ten soutok, jsou Poděbrady. Vedle Poděbrad pak píšu Nymburk. Na tom soutoku je teda Brandýs a když se jede nahoru, tak je tam Mladá Boleslav. Je to tady jediněj čtvereček na tý řece“. Pak vyplňuje
16
Mělník –„tam, co se setkává Labe a Vltava“. Tady v tom ohybu je pak Roudnice. Jako poslední píše Litoměřice –„nevim, prostě je to město na Labi“.
9.1 Rozbor Města vyplňuje v tomto pořadí: Praha (9-1), Děčín (14-3b), Ústí nad Labem (13-2b), Pardubice (3-3a) místo Brandýsa nad L. (8-5d), Hradec Králové (2-2a) místo Mladé Boleslavy (7-4b), pak oprava – Hradec Králové (2-2a), Pardubice (3-3a), Kolín (4-4a), Poděbrady (5-5b), Nymburk (6-5c), Brandýs nad Labem (8-5d), Mladá Boleslav (7-4b), Mělník (10-5e), Roudnice nad Labem (11-5f), Litoměřice (12-4c). Na první pohled je Filip žákem, který používá strategii orientace v „městech na Labi“ podle pořadí, podobně jak jsem naznačila ve své tabulce. Z jeho otázky, zda může města vyplňovat na přeskáčku je ale patrné, že se snaží zvolit alternativní systém k pořadí měst na Labi. Jako první město, které vyplnil, byla Praha. Bere jej jako výchozí orientační bod, přičemž je pro něj hlavní velikost – „je to velkoměsto“. Proto jej nutně musel vyplnit jako první. V relaci velikosti se pohybuje i v dalších případech. Vyplňuje Děčín – „je to poslední velké město“. Zajímavé je, že Ústí nad Labem je k Děčínu vztaženo projektivním pod, zde neoperuje ani s velikostí města, ani s jeho pořadím. Relaci větší/menší zde tedy nepoužívá. Dále vyplňuje Pardubice, které si sice plete s Brandýsem nad Labem, ale elementárně topologickým „kousek od“ Prahy se snaží naznačit usouvztažněnost k Praze a jejímu okolí. Hradec se již snaží vztáhnout k Pardubicím projektivním pod. Tato dvě města také označil jako „ první dvě největší města na Labi“. Relace velikosti města je zde tedy hlavní - Praha je velkoměsto, Hradec a Pardubice první dvě největší města na Labi. Velikost města zde vystupuje jednak jako topologická kvalita, jednak jako vztah. Jednak jsou alternativním označením odlišena města menší a větší, jednak jsou města odlišena velikostí plochy na mapě ohraničené, jakoby odpovídající rozdílu v počtu obyvatel. Jako zamlčenou zde mohl použít také pořadí měst na toku Labe. Sekvence Hradec/Pardubice – Ústí/Děčín v sobě potvrzují použití relace pořadí v kombinaci s relací větší/menší. Další města, která vyplňoval, vyplňoval aritmetickou řadou „pořadí měst na Labi“. K Pardubicím, které již na mapě určil, vztahuje elementárně topologickým „vedle“ Kolín. V případě Poděbrad, které následují na mapě po Kolínu, využil Filip tělesného schématu řeky a vztáhl je k soutoku. Nymburk opět usouvztažňuje k Poděbradům topologicky primitivnějším „vedle“ a v případě Brandýsa opět pracuje s tvarem řeky – orientuje se podle soutoku. Jeho „na tom soutoku“ je usouvztažněním Brandýsa projektivním „na“. K Brandýsu pak vztahuje Mladou Boleslav. Z jeho „když se jede nahoru“ je jasné, že zde pracuje s charakteristickou polohou města, které jakoby jediné „vybočuje z řady“. Doplňuje také komentářem „je to jedinej čtvereček na tý mapě“, což pouze potvrzuje hypotézu, že zde spíše než o pořadí jde o velikost – město označené jednotně čtvercem v kombinaci s onou výše zmíněnou „jinakostí“. Mělník pak vztahuje k soutoku, s tělem řeky pracuje také v případě Roudnice – „tady v tom ohybu“. Poslední Litoměřice nelze do systému zařadit, s Filipova komentáře je jasné jedině to, že je umisťuje na Labe.
10. LENKA „První napíšu Kolín. Pořád jsme si o něm povídali s paní učitelkou (viz hodina č. 1 – píseň Kolíne, Kolíne) a tak jsem si zapamatovala, kde jsou Pardubice a vedle je pak Kolín“. Pak píše Hradec Králové – „nejdřív, když jsme ty papíry dostali nanečisto, tak jsem se to učila popořadě, takže Hradec Králové byl první velké město. Teď už to ale vyplňuju tak, jak mě napadne“. Pak vyplňuje Vltavu a Ohři. Ptám se proč a odpověď zní – „prostě si to
17
pamatuju“. Pak pojmenuje Prahu . „ Je to největší značka.“ Dále vyplňuje Dvůr Králové nad Labem – „na tý mapě (atlas) je to stejnym směrem, jako tady (na slepé mapě). Našla jsem si to“. (Jinak řečeno, Lenka se snažila sdělit, že Dvůr Králové, HK a Pardubice se nacházejí pod sebou na první třetině řeky (kdybychom řeku rozdělili podle tvaru, jaký zaujímá – „U“- či podle směru, jakým teče). Tato tři města tedy, i když podvědomě, dává do souvislosti pomocí vzájemné polohy vůči sobě – „jsou stejnym směrem“.) Pak Jizera – „pamatuju si, že na týhle straně byla Cidlina a Jizera a podle mapy je druhá Jizera, hned vedle Cidliny“ – tu píše vzápětí. Jako další píše Děčín – „je na konci, to jsme se učili“. „Ale co bude pod nim? Litoměřice?“ „Proč“, říkám, „ukaž si na mapě Děčín a jeď směrem dolů proti proudu“. Aha, tady je Ústí, toho jsem si před tím nevšimla“. Pamatuje si, že se učili Děčín jako poslední , Ústí nad Labem si však nevybavuje a další město, které jí napadá, jsou Litoměřice, v pořadí od konce až třetí. Pod Ú.n.L. píše Litoměřice – „prostě si pamatuju, že tam jsou“. Pak váhá, kam má napsat Poděbrady a kam Nymburk. „Vím, že v písemce jsem to prohodila…“ Pak se podívá do mapy a píše je správně – „Poděbrady jsou vedle Cidliny a vedle je pak Nymburk“. Pak přemýšlí, co je za město na Jizeře. Název řeky ví, neboť si jej určila již dříve. Opět ve spolupráci s mapou správně určuje Mladou Boleslav. „ Bylo to jediný větší město tady dole“. Pak si všimne, že jí chybí ještě jedno město, které leží na soutoku Labe a Jizery. Chce jej vymyslet zpaměti, není vůbec zvyklá spolupracovat s mapou, celou dobu ji k tomu musím nabádat. Nakonec ale zjistí, že si nevzpomene, město podle mapy bez problémů najde. Komentuje to slovy:“Hledala jsem soutok Labe a Jizery a našla jsem tu Brandýs nad Labem“. Největší problém pro ni představuje Mělník. Snažila jsem se jí navést tak, jak se to učili ve škole a jak je Mělník popisován i v učebnici, tedy na soutok Labe a Vltavy. Soutok našla v mapě bez problémů, Vltavu již měla pojmenovanou. „Teď si vzpomínám, že nám to takhle paní učitelka říkala“. Poslední město, tedy Roudnici nad Labem, vyplnila spíše vylučovacím způsobem, neboť to bylo poslední město, které jí chybělo - „jedno město ti ještě chybí vyplnit“, říkám jí. Lenka se podívala do mapy a komentuje – „je tady v tom ohybu, tak to bude Roudnice nad Labem“.
10.1 Rozbor Města byla vyplňována v tomto pořadí: Kolín (4-4a), Pardubice (3-3a), Hradec Králové (2–2a), Praha (9-1), Dvůr Králové nad Labem (1-5a), Děčín (14-3b), Ústí nad Labem (13-2b), Litoměřice (12-4c), Nymburk (6-5c), Poděbrady (5-5b), Mladá Boleslav (74b), Brandýs nad Labem (8-5d), Mělník (10-5e), Roudnice nad Labem (11-5f). Lenka je příkladem žákyně, která ač se snažila nevyplňovat města popořadě, stejně se k tomu musela nakonec uchýlit. Neuměla totiž příliš spolupracovat s mapou a jak sama přiznala, stejně se města učila tak, jak jdou po sobě. Systém, kterým zpočátku vyplňovala, je alternativní jak k „pořadí měst dle velikosti“, tak k „pořadí na toku Labe“. První město, které napsala, byl Kolín. Z jejích slov „zapamatovala jsem si, kde jsou Pardubice a vedle je pak Kolín“, ale vyplývá, že Pardubice měla na mysli jako první. Zamlčeně se zde tedy pohybuje v relaci pořadí. Topologické „vedle“ pak naznačuje sousedství nejbližšího okolí, tudíž svým způsobem, jak jsem se již zmínila, operuje s pořadím. Další město, které vyplňuje, je Hradec Králové. Zde již operuje jak s pořadím, tak s velikostí města. Její „byl první“ značí pořadí, „velké město“ značí velikost. Velikost města je pravděpodobně aspekt, který považuje za důležitější, neboť akcentuje, že toto město je to první velké. S velikostí pracuje i v případě Prahy. Operuje se značkou pro velikost sídla – „je to největší značka“. Pohybuje se zde tedy v relacích velké-největší v případě měst Hradec Králové a Praha.
18
V případě Dvora Králové postupuje jinak. Jejím „na tý mapě je to stejnym směrem“ se nám snaží pravděpodobně sdělit, že podvědomě, zamlčeně pracuje s relací pořadí, dává města do souvislosti, co se týče polohy. Je možno si všimnout, že Lenky 4-4a; 3-3a; 2-2a; 9-1; 14-3b je podobné jako tabulka pořadí měst od první sedminy pomyslné aritmetické řady „ pořadí měst na Labi“ vzhůru – 44a; 14-3b; 3-3a; 2-2a; 9-1. Lenka tedy určitým způsobem zamlčeně usouvstažňuje jako já ve své tabulce relace pořadí měst na toku Labe a jejich velikost, a to od pomyslné poloviny směrem doprava. Mapu tedy začne poté vyplňovat z druhého konce. Jakoby si ohraničila počátek toku Dvorem Králové, Hradcem a Kolínem. Poté si vymezí konec toku Děčínem – „je na konci“. Zajímavé je, že první a poslední velké město na toku Labe jsou zároveň města, která jsou nejblíže k elementárně topologickým hranicím „okolí Prahy“. Města jsou vodorovně tedy jakoby nejvzdálenější, protilehlá. Poté postupuje systémem pořadí, ale proti proudu řeky, volí tedy také do jisté míry alternativní postup k tomu, který učila děti paní učitelka ve škole na hodině, kde jsem byla přítomna – Velká města na Labi. Snaží se tedy vyplnit město „pod ním“. Zde vidíme, že se pokouší usouvztažnit nikoli pořadovým „po“, ale projektivním „pod“. Pod Děčín tedy píše ve spolupráci s mapou Ústí nad Labem a opět pomocí projektivního „pod“ Litoměřice. Poté se vrací po první poloviny pomyslné aritmetické řady „pořadí měst na Labi“ a explicitně dává do vztahu pomocí elementárně topologického „vedle“ Poděbrady a také Nymburk – „vedle jsou Poděbrady a vedle je pak Nymburk.“ Toto usouvztažnění má již zafixováno, ví, že tato města jsou po sobě, ale proto, aby je na mapě umístila správně, musí spolupracovat s atlasem, neboť ví, že v písemce to prohodila. Implicitně pokračuje ve vyplňování měst v pořadí, nyní již po proudu. Je jasné, že vyplní-li dalších šest měst stejné velikosti popořadě, pokračuje implicitně jako já ve své tabulce podle relace „pořadí na toku Labe“. Po Poděbradech vyplnila Mladou Boleslav. Její „bylo to jediný větší město tady dole“ zní natolik neurčitě, že nelze s jistotou říci, jakou z alternativ si zde Lenka vybrala. Pravděpodobně to ale nebyla alternativa pořadí, to spíš se pohybovala v relaci větší/menší– „jediný větší město“ a slovy „tady dole“ se snažila pravděpodobně naznačit „jinakost“ Mladé Boleslavi tím, že vybočuje z řady. De facto ani na řece Labi neleží. Dále pracuje systémem pořadí a vyplní Brandýs, Mělník nakonec vztáhne k soutoku s Vltavou a konečně Roudnici, k jejímuž umístění použije tělo řeky – „je tady v tom ohybu“. Systém, který Lenka při vyplňování nejvíce používá, je tedy systémem pořadí, ale dalo by se říci, že je svým způsobem také alternativní k tomu, který se je snažila naučit paní učitelka. Lenka postupuje systémem první čtyři města proti proudu, přičemž nezačíná největším, ale tím, které si nejlépe zapamatovala při hodině – Kolínem. Další města usouvstažňuje k němu zamlčeným systémem pořadí. Poté, opět proti proudu, vyplní poslední tři města, přičemž jako hlavní atribut nepoužívá jejich velikost, ale pořadí či projekci – poslední město v případě Děčína, pod něj umisťuje Ústí a pod něj Litoměřice. Zbývající města, která vyplňuje od poloviny pomyslné aritmetické řady, opět píše popořadě, již po proudu řeky Labe.
11. TOMÁŠ Jako první píše Hradec Králové – „učil jsem se to od začátku a pamatuju si, že je jako první“. Jako druhé píše Pardubice – „učili jsme se je jako druhé“. Pak uvažuje – „Nymburk, nebo Poděbrady, které je dřív“? Pak se podíval do atlasu a napsal první Poděbrady – „poznal jsem to podle tý řeky“. Za nimi píše Nymburk – už ví, které je první. Dál vyplňuje Mělník – „ten jsem si zapamatoval, že je na soutoku Labe a Vltavy“. Posléze pojmenovává Prahu – „to
19
je největší město, poznám to podle tý značky“. Jako další píše Kolín – „napadl mě tam“. Píše jej s asistencí atlasu. Zjistil totiž,, že mu jedno město chybí mezi Poděbrady a Nymburkem, ale nemohl si vzpomenout, které. Další píše Brandýs – „je blízko u Prahy. A taky tady teče Jizera a ta pramení v Jizerských horách“. Ukazuje tužkou správně místo, kde jsou Jizerské hory. „A na Jizeře je taky Mladá Boleslav, pamatuju si jí, protože je to tady jediný město“. Pak přeskočí a píše Děčín – „je to poslední město, před ním je Ústí“. Jako další vyplňuje Litoměřice – „protože je tam ta řeka, jak se jmenuje … Ohře“. „A pod Litoměřicemi, tady v tom ohybu, je Roudnice“, říká Tomáš a píše Roudnici na správné místo. Nyní má mapu vyplněnou celou kromě Dvora Králové, ptám se, zda mu tam nějaké město nechybí – „už vím, Dvůr Králové, je tady jako první“ a umístí jej správně na mapu.
11.1 Rozbor Města psal v tomto pořadí: Hradec Králové (2-2a), Pardubice (3-3a), Poděbrady (5-5b), Nymburk (6-5c), Mělník (10-5e), Praha (9-1), Kolín (4-4a), Brandýs nad Labem (8-5d), Mladá Boleslav (7-4b), Děčín (14-3b), Ústí nad Labem (13-2b), Litoměřice (12-4c), Roudnice nad Labem (11-5f), Dvůr Králové nad Labem (1-5a). Tomáš již na začátku prozradil systém, kterým si látku osvojoval. Učil se města popořadě a jako první si zapamatoval a také vyplnil HK. V pořadí druhé Pardubice. Otázkou je, proč, když jak říkal, se města učil popořadě, nezačal Dvorem Králové, což je město, které je první na Labi ve slepé mapě znázorněné. V učebnici jsou HK a Pardubice popsány jako nejvýznamnější, děti si je tak podle mého názoru zafixují a začínají jimi. Kdyby mu Dvůr Králové nebyl připomenut, nevzpomněl by si, že nějaké takové město na Labi leží. Na druhou stranu jej bez váhání situoval na správné místo, a to i bez použití školního atlasu. Jako další města chtěl vyplňovat Nymburk a Poděbrady ale nevěděl, které z nich je první. Protože se je učil popořadě a od doby, kdy danou látku probírali naposledy, uběhla nějaká doba, už si tuto osvojenou znalost nepamatoval a musel se podívat do atlasu. V případě Poděbrad si jako orientační bod vybral řeku Cidlinu a Nymburk pak již bez mapy napsal jako druhý, věděl totiž, že jsou za sebou. Další v pořadí situoval na mapu město Mělník. Měl osvojenou znalost, že leží na soutoku Labe a Vltavy. Poté dopisuje automaticky Prahu s tím, že na Vltavě leží a také je to největší město, soudě podle značky o velikosti sídel. Pak se vrací zpět a vyplňuje Kolín, který ho mezitím údajně prostě napadl. Jak na začátku říkal, města se sice učil popořadě, ale jediná, která věděl, jak jsou na mapě umístěná, byla první a poslední dvě. Viděl, že mu v této části řeky chybí nevyplněné jedno město a tak hledal město, které se nachází mezi Pardubicemi a Nymburkem. Pak se opět vrací po proudu a vyplňuje město Brandýs, které má zafixováno jako město, které je blízko Prahy. Prahu zde má jako orientační bod. Pak ji vztahuje také k řece, která se vlévá nedaleko Brandýsa do Labe, a to k Jizeře. Když o ní mluvil a ukazoval ji na slepé mapce, všiml si, že na Jizeře je město, které nemá doplněné, doplňuje tedy Mladou Boleslav jako jediný město na Jizeře, které je v mapce znázorněné. Poté přeskakuje a vyplňuje město Děčín a Ústí nad Labem, které si zapamatoval jako poslední dvě města, kterými Labe protéká. Jako další vyplňuje Litoměřice, jejichž umístění si pamatuje podle řeky, která se v místě, kde se Litoměřice nacházejí, vlévá do Labe, a to podle Ohře. Pod Litoměřice situuje správně Roudnici nad Labem a orientuje se správně podle tvaru řeky v místě, kde se Roudnice nachází – v ohybu. Je to jediný takto markantní ohyb na celé řece. A proto se děti podle něj dobře orientují. Jako poslední pak po upozornění vyplňuje město Dvůr Králové, které zapomněl vyplnit a musela jsem ho na to upozornit. Děti toto město zjevně nepovažují za příliš důležité a velice často na něj zapomínají.
20
12. ZÁVĚR 12.1 Orientace na slepé mapě a její pracnost Ukázalo se, že děti používaly při vyplňování slepých map několik způsobů, přičemž v jistém smyslu jsem mezi nimi shledala podobnosti, které se u většiny žáků opakovaly. Obecně se ovšem nedá v žádném případě tvrdit, že si všechny děti osvojily práci se slepou mapou stejným způsobem, a to tak, jak je to učila paní učitelka – systémem „básničky“. Některé děti se snažily více, některé méně najít svůj individuální systém, který by byl alternativní k pořadí měst na toku Labe. Z toho hlediska by se daly děti rozdělit na dvě skupiny podle toho, do jaké míry využívaly alternativ. Do první skupiny jsem zařadila Lukáše, Báru a Petra, kteří nejzřetelněji používali pořadí alternativní, a to jednak podle velikosti měst, jednak způsobem „okolí významných orientačních bodů“, které jsou s velikostí měst značně provázány. Kdybych měla použít zobecnění, počáteční kroky těchto tří žáků byly totožné. Jako první vyplnily Prahu, a to pro její největší velikost – ta zde hrála tudíž roli jednak jako topologická kvalita, jednak k ní pak vztahovali města v okolí. Relace velikosti je poté vedla k vyplnění Hradce a Pardubic napravo od Prahy a Ústí nad Labem a Děčína nalevo od Prahy. Další město, které hrálo významnou roli, byla Mladá Boleslav, jedinečná tím, že „byla jedinej čtvereček na tý řece“, jednak „ta řeka“ byla přítokem Labe, navíc takřka kolmým. Jinými slovy, vybočení z řady zde mělo zřejmě platnost odkazu na zhruba svislý směr řeky, takřka rovnoběžný s vodorovně protilehlými svislými hranicemi formátu daného výřezu slepé mapy. Dalo by se říci, že tím byla vytvořena jakoby pomyslná soustava Hradec-BoleslavDěčín-Praha. Další města byla povětšinou usouvztažňována do této soustavy. Zajímavé je, že k popisu polohy děti nepoužívaly povětšinou pojmy pořadové, ale projektivní nebo elementárně-topologické. Do druhé skupiny jsem zařadila žáky Filipa, Lenku a Tomáše, kteří, ač se také systému „básničky“ vyhýbali, stejně nakonec většinu měst vyplňovali popořadě, a podle jejich slov se města také tímto způsobem učili. Tento systém používají explicitně, implicitně ovšem dávají města do souvislosti podobně jako já ve své tabulce systémem pořadí měst na Labi vs. Velikost města. Nejdříve vyplňovali města větší, odlišená různou velikostí plochy – „větší fleky“. Poté ta, která jsou na mapě shodně označená nerozlišujícím čtverečkem. I zde se jako významná relace ukazuje „Praha a její okolí“, k níž jsou povětšinou vztažena města Kolín, Mělník, Brandýs nad Labem. V případě Mladé Boleslavy zde opět do hry vstupuje alternativní relace vůči Praze, spojená již několikrát zmíněným vybočením s řady.
13. DISKUSE Nyní bych se pokusila provést diskusi výsledků svého výzkumu s článkem Vyskočilové a Šebkové týkající se chápání prostorových vztahů u dětí mladšího školního věku. Jejich poznatky jsem používala v teoretické části své práce. Během mého pozorování vyučování na povrch vyplynuly dva různé způsoby, jak dětem paní učitelka předkládala informace. První byl systém, který jsem si pracovně nazvala „básnička“, druhý byla hra „myslím si město“. Zatímco první se zmíněných používal povětšinou topologické vedle, hned po atd., ve druhém případě šlo spíše než o strukturu topologickou o strukturu logického pojmu města, která byla mimo jiné ještě posílena tříděním měst na velká vs. malá. Jak jsem se již několikrát zmínila, teoretická část je z větší části pouze spekulativní, a proto bylo důležité teorii opřít také o praxi. Proto jsem se uchýlila k výpovědím dětí na téma, 21
proč na slepou mapu vyplnily dané město k dané značce, konkrétně, jaký byl systém jejich vyplňování, zda ten, co je naučila paní učitelka. Tato informace pro mě byla důležitá zejména z důvodu, že verbální popis považuji za výraz pochopení v mapě zakódovaných topologických relací. Jak jsem zjistila systém básničky, jak by se na první pohled mohlo zdát, preferovalo nejvíce dětí. Byl pro ně ovšem značně matoucí. Děti měly potíže již s vlastním situováním řeky Labe, problémy jim činilo také umístit na mapu jednotlivá města. Na tento systém je možné nahlížet jako na uspořádanost měst v relaci posloupnosti, kdy jednotlivé body jsou situovány po linii tvořené řekou Labe. Autorky ve svém článku vyzdvihují potřebnost názoru, na základě kterého děti lépe pochopí probíranou látku. Učitel má podle nich s dětmi více hovořit o vztazích mezi městy, o topologických relacích. Tyto kroky ovšem paní učitelka splnila a děti přesto chybovaly. Zjistila jsem, že problém je spíše v relaci řady, než v aspektech, o kterých hovoří Vyskočilová a Šebková. Děti měly spíše problém s osvojením si velkého počtu měst, čili daných koordinovaných předmětů. Jistý problém je také v řeči výuky (viz výše), kdy autoři učebnice taková fakta, jako že Poděbrady jsou mezi Kolínem a Nymburkem, považují za bezvýznamná. S autorkami souhlasím v poznatku, že pro pochopení prostoru je nutná určitá vzájemná koordinace předmětů, tedy měst, mezi sebou. Autorky hovoří o důležitosti vytyčit si hlavní orientační body a k nim usouvztažnit zbylá. To se potvrdilo při analýze výpovědí dětí, kdy vyplynula na povrch skutečnost, že tři děti ze šesti preferují strategii, která by se dala nazvat „okolí orientačních bodů v okolí Prahy“. Vybraly si tedy několik významných orientačních bodů, ke kterým usouvztažňovaly zbylá města. Nejčastěji byla nejvýznamnějším bodem právě Praha. Co zde ovšem autorky opomíjejí je fakt, že města, která jsou významná pro jednoho, nemusí být také významná pro druhého žáka. Proto i tento systém může tedy selhávat v případě, že žákům budou striktně dána města, k nimž si mají usouvztažnit ta „méně významná“. Vytvoří-li si ovšem dítě svou vlastní „mapu v mysli“, v níž bude mít přesně stanovené vztahy jednotlivých měst, nemělo by, jak se mi také v mé práci potvrdilo, dělat tolik chyb. Po analýze řeči výuky, řeči učebnice a prací dětí jsem mohla lépe zodpovědět na otázku, co se děti měly při těchto hodinách naučit. Měly si utvořit ucelenou představu o Polabí a především pak o městech na Labi, co do jejich jedinečnosti, tak do jejich polohy na řece Labe. Nedostatek, který jsem shledala, bylo preferování některých měst – těch větších a významnějších, nad ostatními. Jak autorky článku, tak i učebnice a výklad paní učitelky se povětšinou orientují na města tzv. nejdůležitější. Ta byla také detailně popsána v učebnici včetně jejich polohy na řece Labi, menší nebyla v učebnici zaznamenána vůbec a paní učitelka se o nich zmínila pouze formou „básničky“. Nemluvila při výkladu ani o jejich jedinečnosti co se týče památek, či hospodářství, ale ani o jejich poloze vůči ostatním městům na Labi. Z toho důvodu dětem, které pravděpodobně podcenily domácí přípravu, utkvěla v paměti pouze ta, která byla, podle jejich slov, „ta hlavnější a ta největší.“ Co z daných fakt vyplývá? Je nutné při výkladu zaměřit se na všechna města, která budou později předmětem zkoušení, včetně jejich zajímavostí a poloze na mapě. Učitel se musí přesvědčit o tom, jakým způsobem dítě pochopilo pojem prostoru a musí mu dát dostatek alternativ a informací k tomu, aby s jejich pomocí mohlo dítě náležitě naložit.
22
14. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY HOLUBÁŘ, Z. František Jiránek a česká pedagogická psychologie: Praha : UK, 1990. HRONEK, M.; KONEČNÁ, L. a kol. Vlastivěda pro 4.ročník, Olomouc : Prodos, 1993. JIRÁNEK, F. Rozvoj myšlení žáků mladšího školního věku, Praha : ÚUV UK, 1974. VYSKOČILOVÁ, E.; PECH, I.; VLČKOVÁ, V.; MATUŠKOVÁ, A. Témata z prvouky a vlastivědy pro 3. a 4. ročník základní školy, Praha : AVED 1992. VYSKOČILOVÁ, E.; MATUŠKOVÁ, A. Výzkum učiva a učení základům prostorové orientace v prvouce a ve vlastivědě, Praha : Pedagogika, roč. XLVIII, 1/1998.
Literatura ke studiu: PIAGET, J.; INHELDEROVÁ, B. Psychologie dítěte, Praha: Portál, 1997. VYSKOČILOVÁ, E.; ŠEBKOVÁ, A. Chápání prostorových vztahů u dětí mladšího školního věku, Praha : Pedagogika roč. XLVII, 4/1997.
23
15. PŘÍLOHY 15.1 Text učebnice
24
25
26
27
15.2 Dětmi vyplněné slepé mapy
28
29
30
31
32
33
