Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta Katedra pedagogické a školní psychologie

Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta Katedra pedagogické a školní psychologie

Vyprávění vtipů u dětí v první, třetí, šesté a deváté třídě ZŠ

Andrea Holá Psychologie – speciální pedagogika 4. ročník - 2007/2008

ABSTRAKT PRÁCE

Název: Vyprávění vtipů u dětí v první, třetí, šesté a deváté třídě ZŠ Vedoucí práce: Doc. PhDr. Miloš Kučera, CSc. Anotace: Text se věnuje vyprávění anekdot u dětí v první, třetí, šesté a deváté třídě. Na základě třídění a analýzy empirického materiálu se snaží objasnit charakter vtipové práce v jednotlivých třídách a poukázat na jeho specifika. Klíčová slova: vtip, anekdota, vyprávění vtipů, Freud, kategorizace anekdot

Title: Telling jokes by children in first, third, sixth and ninth class of primary school Tutor: Doc. PhDr. Miloš Kučera, CSc. Annotation: This study is interested in telling jokes by pupils in first, third, sixth and ninth grade of primary school. It presents the results of classsification and analysis of children´s jokes and sense of humor and it tries to describe its characteristics in each class. Keywords: joke, telling jokes, humour, Freud, categorization and analysis of jokes

1

OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................................ 3 1. VYMEZENÍ POJMU ANEKDOTA / VTIP A JEJICH TÉMATICKÉ ZAMĚŘENÍ V PRVNÍCH TŘECH ROČNÍCÍCH ZÁKLADNÍ ŠKOLY................................................ 4 2.

POJETÍ VTIPU PODLE S. FREUDA ........................................................................... 5

ÚVOD K TERÉNNÍMU VÝZKUMU .................................................................................... 9 3.

POPIS TŘÍD ................................................................................................................... 10

3.1 I. třída ................................................................................................................................ 10 3.2 III. třída............................................................................................................................. 10 3.3 VI. třída ............................................................................................................................. 11 3.4 IX. třída ............................................................................................................................. 11 4.

TŘÍDĚNÍ A ANALÝZA ŽÁKOVSKÝCH ANEKDOT ............................................. 11

4.1 Klasifikace sebraného materiálu na základě Freudova třídění mechanismů vtipu... 11 a) I. třída.................................................................................................................................. 12 b) III. třída .............................................................................................................................. 13 c) VI. třída ............................................................................................................................... 13 d) IX. třída .............................................................................................................................. 14 4.2 Klasifikace získaného materiálu na základě vlastní typologie ..................................... 14 a) I. třída.................................................................................................................................. 15 b) III. třída .............................................................................................................................. 16 c) VI. třída ............................................................................................................................... 16 d) IX. třída .............................................................................................................................. 17 5. ZAŘAZENÍ VTIPŮ DO TÉMATICKÝCH SKUPIN A JEJICH ZÁVĚREČNÁ ANALÝZA S POUŽITÍM OBOU TYPOLOGIÍ PŘEDCHOZÍCH ................................. 17 6.

CHARAKTERISTIKA VTIPOVÉ PRÁCE V JEDNOTLIVÝCH TŘÍDÁCH ....... 36

6. 1 I. třída ............................................................................................................................... 36 6.2 III. třída............................................................................................................................. 37 6.3 VI. třída ............................................................................................................................. 37 6.4 IX. třída ............................................................................................................................. 38 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 39 POUŽITÁ LITERATURA .................................................................................................... 41

2

ÚVOD V úvodní části práce jsem se pokusila najít několik definic vtipu, které mi pomohly vytvořit si jasnější představu o tom, co pojem anekdota všechno zahrnuje a jaký je charakter vtipů v prvních ročnících základní školy. Druhá kapitola patří S. Freudovi a jeho psychoanalytickému pohledu na vtipovou práci. Z této části práce pak také pochází Freudovo třídění mechanismů vtipu, které jsem se snažila uplatnit na získaná data. Úvodní prezentaci terénního výzkumu dále doplňuji krátkým popisem jednotlivých ročníků a mými postřehy z pozorování a rozhovorů (kap. 3). Následující kapitola je věnována třídění a analýze žákovských anekdot a je dále rozčleněna do dvou podkapitol, v rámci nichž jsou popsána jednotlivá třídění (viz kap. 4.1 – 4.2). Práce je zakončena analýzou všech anekdot tématicky rozřazených do menších podskupin (kap. 5). Předposlední oddíl textu (kap. 6) má být komplexnějším pohledem na vtipovou práci v každé ze tříd, v němž jsem se snažila vystihnout její základní rysy, jevy, které se zdají být „běžné“ a tradiční, a také naopak ty, které předčily má očekávání a mohly by více poukazovat na specifičnost těchto třídních kolektivů. Cílem praktické části, terénního výzkumu pak bylo na základě provedených rozhovorů v jednotlivých třídách pražské základní školy a získaných informací z odborné literatury alespoň částečně zmapovat výskyt anekdot v uvedených školních etapách, jejich charakteristiky, témata a četnost opakování, postihnout jejich rozdílnost nejen v závislosti na věku, ale také na pohlaví a v neposlední řadě se pokusit zachytit jejich vývoj.

3

1. VYMEZENÍ POJMU ANEKDOTA / VTIP A JEJICH TÉMATICKÉ ZAMĚŘENÍ V PRVNÍCH TŘECH ROČNÍCÍCH ZÁKLADNÍ ŠKOLY Definice anekdoty, jak ji najdeme v Malé encyklopedii českého humoru (Pytlík, 1982, str. 16): „Anekdota těží z napětí mezi epikou a komikou. Epické je v ní vyprávění, které užívá gradace, opakování aj. Naproti tomu komika je vždy úsporná: vládne v ní strohý zákon kontrastu, překvapujícího zvratu, výrazné pointy. Podle tematiky dělíme anekdoty na lékařské, sportovní, rybářské, podle původu na skotské, anglické, arménské; máme anekdoty o umělcích a řečnících, o profesorech, o dětech, bláznech i o zvířatech. Příznačným rysem anekdoty je vztah k době, neboť anekdota existuje i jako jakýsi ventil, jako výraz anonymního veřejného mínění. (Někdy může mít anekdota charakter společensky protestní, jako tomu bylo např. v době nacistické okupace.) Mnohá anekdota se zakládá na hře se slovy.“ Anekdota podle Nového akademického slovníku cizích slov (Kraus a kol., 2005): „Anekdota = krátké vtipné vypravování zakončené překvapivou pointou; hist.(ve starověku) to, co nebylo vydáno, utajené příběhy“. Starší vydání Slovníku cizích slov (1983) vymezuje vtip velmi podobně: „Anekdota je krátké vyprávění s komickou nebo satirickou pointou.“ Podle Wolfensteinové (1954) je anekdota jednou z nejkomplexnějších struktur naší mysli, je malou sociální hrou. Často si v nich hrajeme se slovní dvojznačností, která je jednou z hlavních technik humoru. Pointa vtipu musí být nejprve skryta a až poté ji máme možnost odkrývat - v tom spočívá základní princip anekdoty. Zásadní změna charakteru vtipů nastává podle autorky mezi pátým a šestým rokem věku dítěte, kdy se přesouvá jeho zájem z vlastních, vymyšlených vtipů na vtipy, které se běžně vyprávějí. Bittnerová (PSŠE, 2005) uvádí, že tématem anekdot v první třídě nejčastěji bývají vulgarismy, násilí a erotické narážky, které ještě ale prvňák není zcela schopen pochopit, a proto od nich časem svůj zájem odvrací. Ve druhé třídě vtipy zasahují i do „neslušnějších“ oblastí, z nichž nejčastější bývá podle Kučery (PSŠE, 2005) defekační tematika, následovaná narážkami na soulož rodičů. Většina z nich má ještě „dětský“ charakter, takže dospělým připadají jen přihlouplé, ale rozhodně ne směšné. „Dospělácké“ vtipy mívají zatím pro děti utajenou pointu, a tak je většinou nedokáží převyprávět ve správném znění. U třeťáků se vyprávění vtipů stává každodenní přestávkovou zábavou a tento trend pokračuje i do třídy čtvrté. Gesell (in PSŠE, 2005) podotýká, že v tomto věku přesouvá dítě 4

ve svých neformálních mluvených projevech pozornost z témat defekačních na rejstříky koitální a genitální.

2. POJETÍ VTIPU PODLE S. FREUDA Freud se ve své knize „Vtip a jeho vztah k nevědomí“ především pokouší nalézt a objasnit jistou podobnost mezi prvky snové práce a technikami vtipu. Je jedním z prvních autorů, kteří věnovali ve svém díle vtipu takovou pozornost. Základními kriterii vtipu by měla být: aktivita, vztah k obsahům myšlení dané osoby, hravý úsudek, spojování nepodobných věcí, kontrast představ, „smysl v nesmyslu“, následnost údivu a osvícení, vyzdvižení skrytého a v neposlední řadě stručnost vtipu. Není zcela jasné, zda musí „správný“ vtip obsahovat všechny tyto prvky a nebo je možné některé z nich jednoduše opomenout. Buďto je vtipem sama myšlenka vyjádřená ve větě, nebo vtip spočívá ve formě, v konkrétním výrazu, jež myšlenka ve větě našla. Techniky vtipu zařazuje do několika kategorií (Freud, 2005, str. 38): 1) zhuštění 2) několikeré užití stejného materiálu a) v celku a po částech b) v rozdílném pořadí c) s mírnou modifikací d) stejných slov plnovýznamově a bez významu 3) dvojsmysl a) významu vlastního jména a věcného významu b) metaforického a věcného významu c) vlastní dvojsmysl (slovní hříčka) d) dvojznačnost e) dvojsmysl s narážkou 4) technika přesunu 5) znázornění opakem, ironie 6) přehánění 7) znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti 8) nepřímé znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod. 9) vtipy hostilní (nepřátelské, agresivní)

5

10) vtipy obscénní (neslušné, nemravné, oplzlé, nechutné) 11) vtipy cynické Každý z těchto mechanismů Freud, pro lepší pochopení, vysvětluje na příkladu. Začneme – li od začátku, zhuštění je charakterizováno prostřednictvím situace pocházející z knihy Heinricha Heineho: „…Hyacintovo přijetí prý bylo familiární, totiž takové, které se nestará o to, aby zapůsobilo leskem milionářství. Rothschild se ke mně choval skoro jako ke svému, docela familionářsky“ (Freud, 2005, str. 19-21). Jedná se o tzv. zhuštění s náhradním výtvorem – slova „milionář“ a „familiární“ spojíme v jedno a vzniká ona pointa tvořena novou složeninou – slovem „familionářsky“. Zásadní je také jazyková podobnost obou výrazů, především ve shodných slabikách „mili“ (milionář x familiární), která celou vtipovou práci usnadňuje. Několikeré užití stejného materiálu je členěno do několika pododdílů. První z nich – několikeré užití stejného materiálu vcelku a po částech se v rámci výzkumného vzorku objevuje např. ve vtipu s Hurvínkem: „Spejbl s Hurvínkem staví barák. Hurvínek se ptá: „Jak se bude jmenovat první patro?“ Na Spejbla spadne cihla a řekne: „Kurňa!“ Staví dál a Hurvínek se ptá: „A jak se bude jmenovat druhé patro?“ Na Spejbla spadne další cihla a říká: „Do prdele.“ Přijdou návštěvníci a Hurvínek říká: „Boty si dejte do kurníku a běžte do prdele...“ Několikeré užití stejného materiálu s mírnou modifikací je Freudem popsáno jako vtipová práce založená na malé jazykové změně, která tak vytváří pointu dané anekdoty. Několikeré užití stejných slov plnovýznamově a bez významu je vyjádřeno anekdotou: „Jak to jde?“ ptá se slepý chromého. „Vidíte, ne,“ odpoví chromý slepému (Freud, 2005, str. 32). Obyčejné fráze pak v tomto kontextu nabývají jiného významu a posouvají se tak na rovinu anekdoty. Mezi anekdoty založené na dvojsmyslu patří několik podskupin, které blíže určují charakter a předmět tohoto mechanismu. Dvojsmysl jména a věci je nejlépe představitelný na vtipu, který uvádí sám autor: „Proč odmítli Francouzi Lohengrina?“ zeptal se jeden člověk v době, která je dnes již za námi. Odpověď zněla: „Kvůli Else“ (Freud, 2005, str. 34).1 Vlastní dvojsmysl, slovní hříčka je sám o sobě ústředním funkčním motivem vtipu. „Lékař jenž odchází od lůžka nemocné ženy, řekne jejímu manželovi, který jej doprovází: „Vaše žena se mi nelíbí.“ „Mně se nelíbí už dlouho,“ pospíší si manžel se souhlasem“ (Freud,

1

Na jedné straně Elsa, jako kněžna Brabantská, ústřední postava zmiňované opery, na straně druhé Elsa jako německý ekvivalent Alsaska.

6

2005, str. 35). Lékař pochopitelně myslel zdravotní stav mužovy manželky, zatímco manžel hovořil o svých dlouhodobějších antipatiích k ní. Skupina vtipů pracujících s mechanismem dvojznačnosti je založena na dvojsmyslu, jehož předmětem je sexuální narážka. Jedná se tedy spíše o tématické upřesnění onoho dvojsmyslu. Pro příklad: „V době Dreyffusovy aféry kolovalo následující přirovnání: „Tato dívka mi připomíná Dreyffuse. Nikdo nevěří na její nevinnost2“ (Freud, 2005, str. 37). Nevinnost zde lze chápat jako opak viny ve smyslu kriminálním, ale také v sexuální rovině jako ekvivalent panenství. Dvojsmysl s narážkou skrývá pouze drobný rozdíl v tom, že oba jeho významy nám nepřichází na mysl ve stejnou chvíli, většinou je pro nás jeden ze smyslů běžnější a až později pochopíme, co si vlastně daná anekdota „brala na mušku“. Výčet pak Freud dále doplňuje tzv. technikou přesunu a uvádí v souvislosti s ní tento příklad: Jeden obchodník s koňmi doporučuje zákazníkovi jezdeckého koně: „Pokud si koupíte tohoto koně a vyšvihnete se na něj ve čtyři hodiny ráno, budete o půl sedmé ráno v Prešpurku.“ – „Co bych dělal o půl sedmé ráno v Prešpurku?“ (Freud, 2005, str. 49). Zatímco obchodník se pokouší vyzdvihnout výkonnostní kvality koně a dokázat je na praktickém příkladu, zákazník se zajímá pouze o časové údaje a nechápe záměr prodávajícího. Techniku znázornění opakem nejlépe charakterizuje anekdota: „Vévoda Karel Virtemberský potká náhodou na jedné ze svých projížděk na koni barvíře, který se právě věnuje svému řemeslu. „Můžou mi mého šimla nabarvit na modro?“ zavolá na něho a dostane tuto odpověď: „Ovšemže ano, Jasnosti, pokud snese ten var!“ (Freud, 2005, str. 60). Místo obvyklého a očekávaného: „Ne, Jasnosti, koně obarvit nemohu.“ přichází pointa s přesně opačným tvrzením. „Ne“ nahradíme frází „Ano, ale…“, čímž vznikne nová technika vtipu. Freud tento mechanismus ztotožňuje s ironií. Přehánění autor vymezuje pomocí tohoto židovského vtipu: „Dva židé mluví o koupání. „Dávám si koupel každý rok,“ říká jeden, „ať to mám zapotřebí, nebo ne“ (Freud, 2005, str. 63). Přehnaně chvástavé tvrzení o osobní očistě jednoho z aktérů vtipu ve výsledku poukazuje na to, jaký „špindíra“ vlastně je. Znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti nebo také znázorněním pomocí korelace, neboť obchází přímé vyjádření dané skutečnosti. „Jdou dva velbloudi po poušti a

2

Historický případ smyšleného obvinění francouzského kapitána Dreyffuse, který byl židovského původu ze špionáže pro Německo. Tato tzv. Dreyffusova aféra rozpoutala vlnu antisemitismu ve Francii.

7

jeden říká: „Tady bylo asi velký náledí!“ „Proč?“ ptá se ten druhej. No, že tady tak hodně sypali.“ Nepřímé znázornění pomocí narážky předpokládá myšlenkovou souvislost mezi zněním vyprávěného vtipu a v něm ukrytou pointou. Autor pak tuto kategorii charakterizuje následující anekdotou: „Stojí dva Židé před lázeňským domem a jeden si povzdychne: „Další rok už je pryč!“ (Freud, 2005, str. 68). Je vynechána přímá informace o úsporné hygieně obou pánů, na což je upozorněno právě pomocí narážky, což tento vtip utváří. Nepřímé znázornění pomocí přirovnání má pak společné prvky se znázorněním pomocí podobnosti a příbuznosti – věc neprezentujeme přímo, ale nějakým opisným přirovnáním. „Přijde pán do restaurace a objedná si řízek a polévku. Když přijde číšník, aby mu odnesl talíře pán si postěžuje, že ta polívka chutná jako špinavá voda a řízek jako sláma. Číšník mu na to odpoví: „Kuchař je nemocnej, a tak místo něj vaří uklízečka.“ Teoreticky by mělo být možné všechny nebo alespoň většinu těchto technik „použít“ v rámci jednoho vtipu. Kategorie nejsou striktně odděleny, ale naopak některé z nich se překrývají. „Vtip je činností, která je zaměřena na to, aby získávala slast z duševních procesů, ať intelektuálních nebo jiných“ (Freud, 2005, str. 83). Vtipy se dají rozdělit na nezáměrné, tj. samoúčelné, abstraktní, „nevinné“ a jejich protikladem jsou vtipy záměrné. Nevinné anekdoty nejsou zdaleka takovým zdrojem slasti jako vtipy záměrné, které Freud rozděluje na (Freud, 2005, str. 84): a) hostilní - slouží agresi, satiře a obraně b) obscénní – slouží odhalení c) cynismus, cynické vtipy – jejich předmětem je podle Freuda manželství a sexualita Účelem sprostých, obscénních vtipů je předat ostatním posluchačům část svého sexuálního vzrušení. Formálně na ně nejsou kladeny stejné požadavky jako na anekdoty běžné. Hostilní vtipy nám umožňují přijatelným způsobem ventilovat naši agresi. Vtip je možností, jak se vyhnout konvenčním překážkám a říci nahlas i to, co by za normální situace nepřicházelo v úvahu. Slast je u záměrného vtipu důsledkem uspokojovaného záměru, kterému může stát v cestě vnější nebo vnitřní překážka. Slastný účinek má vtip nikoli na toho, kdo jej vypráví, ale na pasivního posluchače. Vtipu předchází „hra“ nebo „žert“. Hra je záležitostí především dětského věku a je zdrojem slastných pocitů, které pak nutí dítě k jejímu opakování a zdokonalování. Verbalizovanou myšlenkovou hru bychom mohli označit za prvopočátek vtipu. U žertu je 8

prioritní uspokojení z toho, že jsem vyjádřil něco nedovoleného, zakázaného, zatímco u vtipu už hledáme formu a obsahovou celistvost. „Dva pevné body v podmíněnosti vtipu, jeho záměr prosadit slastnou hru a jeho úsilí uchránit ji před kritikou rozumu, vysvětlují beze zbytku, proč určitý vtip, zdá-li se podle jednoho pohledu nesmyslný, je podle jiného smysluplný nebo přinejmenším přijatelný“ (Freud, 2005, str. 127). Základním motivem tvorby a interpretace vtipů je princip dosažení slasti. Freud tvrdí, že schopnost vtipu je specifická dispozice vlastní jen několika osobám. Vtipovou práci, podobně jako sen přenáší do systému nevědomí. Společné jim jsou např. procesy zhuštění, přesunu, nepřímého znázornění, ale také prvky absurdity a nesmyslu. Podobně jako předem nevíme, co se bude odehrávat v našem snu, tak také vtip má charakter náhlého „nápadu“. Přesuny ve snech jsou důsledkem cenzury, která ovlivňuje vědomé myšlení. Lze tedy analogicky usuzovat, že objeví–li se přesun ve vtipu tak se také jedná o jistý vliv cenzury. Sen je asociálním procesem, který si přeje zůstat neodhalen a často bývá nesrozumitelný a nepochopitelný i pro dotyčnou konkrétní osobu, které se zdál. Vtip je naopak „nejsociálnějším ze všech duševních pochodů“, jeho jediným cílem je slast a základní podmínkou, že musí být srozumitelný a jasný i pro ostatní osoby, tedy posluchače. „Sen zůstává stále ještě přáním, byť nepoznaným, vtip je rozvinutou hrou“ (Freud, 2005, str. 173).

ÚVOD K TERÉNNÍMU VÝZKUMU V praktické části mé práce jsem se pokusila o analýzu a zhodnocení sebraných dat. V úvodu je popsána stručná charakteristika tříd z hlediska počtu žáků, poměru dívek a chlapců apod. (viz kap. 3). Dále jsem se zaměřila na rozdělení výzkumného materiálu jednak podle teoretických poznatků vycházejících z odborné literatury zmiňované v předchozí části mé práce a za druhé dle vlastní úvahy podle mechanismů vtipové práce a témat, které se ve výzkumném vzorku vícekrát opakovaly (kap. 4.1-4.2.). V kap. 5 jsou anekdoty podle formální stránky nebo ústředního motivu pro přehlednost seřazeny do skupin a vytvořen katalog výzkumného materiálu. S použitím obou kategorizací předchozích jsem poté provedla podrobnější analýzu těchto pododdílů. Na závěr jsem vytvořila ucelenější charakteristiku vyprávěných anekdot v každém ze čtyř ročníků odkud vtipy pochází (viz kap. 6).

9

Pro třídění a analýzu žákovských anekdot jsem záměrně použila dvou do jisté míry odlišných klasifikací, což mi umožnilo získat více různorodých informací k vytvoření závěrů o charakteru vtipové práce ve zvolených ročnících. Z důvodu omezeného rozsahu práce uvádím poprvé zmíněný soubor dat až v rámci analýzy v kap. 5.

3. POPIS TŘÍD Data použitá v této práci byla shromážděna v průběhu měsíce května a června 2006 na pražské základní škole, celkem ve čtyřech třídách – v první, třetí, šesté a deváté, což celkově zahrnuje devadesát dětí, z toho čtyřicet dva děvčat a čtyřicet osm chlapců. Anekdoty byly sbírány pomocí individuálních rozhovorů s jednotlivými dětmi, které byly prováděny vždy o přestávce v zadní lavici v dané třídě. Děti byly jednotlivě požádány, zda by si nevzpomněly na nějaký vtip, který je v poslední době rozesmál. Samozřejmě byly předtím všichni ujištěni, že dialog je čistě anonymní a použiji ho pouze pro účely své práce. Původní ideou bylo, že by rozhovory mohly být nahrávány na diktafon, ale po dohodě s dotyčnými třídními učitelkami jsem si mohla vtipy vyprávěné dětmi pouze zapisovat. 3.1 I. třída V době sběru dat bylo ve třídě celkem dvacet tři dětí, deset dívek a třináct chlapců. Všechny děti byly po celou dobu velmi vstřícné a ani jim nevadilo, že jim svou přítomností narušuji několik přestávek. Děti byly zpočátku trochu stydlivé, ale nakonec mi byly všechny schopné říci vtip bez sebemenších problémů. Chlapci měli většinou o něco nápaditější a propracovanější vtipy než děvčata. Postupem věku už tento rozdíl není ale tak zřetelný. U některých anekdot také docházelo k jejich opakování, což je dáno vzájemnými vztahy ve třídě, kde vtipy „kolují“ mezi kamarády. 3.2 III. třída V době provádění výzkumu bylo ve třetí třídě celkem dvacet jedna dětí, z toho dvanáct dívek a devět chlapců. Také v této třídě byly děti ochotné a nadšeně mi vyprávěly své nejnovější vtipy, na které si vzpomněly. V této třídě jsem nezaznamenala žádné výraznější rozdíly v charakteru vtipů mezi pohlavími.

10

3.3 VI. třída V šesté třídě bylo v době mého výzkumu celkem dvacet dětí, z toho osm dívek a dvanáct chlapců. Jeden chlapec se odmítl rozhovoru zúčastnit. Charakter vyprávěných anekdot se změnil jak po stránce obsahové, tak po té formální. 3.4 IX. třída V deváté třídě bylo v době sběru dat dvacet šest dětí, z toho dvanáct dívek a čtrnáct chlapců. Také tady se všichni myslím docela rádi zúčastnili rozhovoru, kromě dvou chlapců a jedné dívky, kterým to podle jejich slov připadalo „trapný“. Nakonec souhlasili s tím, že vtipy napíší na papír. Pokud bych měla srovnat vtipy dívek a chlapců, nenašla jsem žádné zásadní rozdíly. Někteří z kluků trochu „frajeřili“, takže se mě snažili dostat do rozpaků svými vulgárními vtipy, zatímco většina děvčat se spíše tomuto druhu anekdot vyhýbala.

4. TŘÍDĚNÍ A ANALÝZA ŽÁKOVSKÝCH ANEKDOT 4.1 Klasifikace sebraného materiálu na základě Freudova třídění mechanismů vtipu Na základě Freudova textu „Vtip a jeho vztah k nevědomí“ jsem vytvořila seznam tzv. mechanismů vtipu, tedy principů, na kterých jednotlivé anekdoty fungují. Dále jsem se pokusila výzkumný materiál do těchto kategorií utřídit a rozpoznat, který z uvedených mechanismů by danou anekdotu utvářel. Výsledky rozdělení (z kvantitativního hlediska) jsem poté zaznamenala do grafů, kde osa „x“ označuje kategorie mechanismů vtipové práce, osa „y“ počet jejich použití. Je pochopitelné, že většina anekdot není natolik vyhraněných, aby mohla být charakterizována pouze jedním mechanismem, a proto mnoho z nich zasahuje hned do několika podkategorií. Podrobnější popis všech těchto funkčních mechanismů nalezneme v kap. 2. Freudovy mechanismy vtipu: 1. zhuštění 2. několikeré užití stejného materiálu a) v celku a po částech b) v rozdílném pořadí c) s mírnou modifikací

11

d) stejných slov plnovýznamově a bez významu 3. dvojsmysl a) významu vlastního jména a věcného významu b) metaforického a věcného významu c) vlastní dvojsmysl – slovní hříčka d) dvojznačnost e) dvojsmysl s narážkou 4. technika přesunu 5. znázornění opakem, ironie 6. přehánění 7. znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti 8. nepřímé znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod. 9. vtipy hostilní (nepřátelské, agresivní) 10. vtipy obscénní (neslušné, nemravné, oplzlé, nechutné) 11. vtipy cynické 12. nezařazené anekdoty a) I. třída 6 5 4 3 2 1 0 1.

2.

2a

2b

2c

2d

3.

3a

3b

3c

3d

3e

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10. 11. 12.

V první třídě se nejčastěji vyskytují anekdoty založené na těchto Freudových mechanismech: na technice přesunu, znázornění opakem, na nepřímém znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod., a také vtipy hostilní (jedná se vždy o čtyři až šest případů). V menším zastoupení se objevuje také princip několikerého užití stejného materiálu s mírnou modifikací, vlastního dvojsmyslu, přehánění, znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti a v neposlední řadě také vtipy cynické.

12

b) III. třída 5 4 3 2 1 0 1.

2.

2a

2b

2c

2d

3.

3a

3b

3c

3d

3e

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10. 11. 12.

Ve třetí třídě je jedním z nejčastěji se vyskytujících principů mechanismus nepřímého znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod. a technika přesunu. V třech případech se objevují vtipy obscénní. Ostatní principy jsou shodně zastoupeny „pouze“ ve dvou případech a jedná se o: několikeré užití stejného materiálu v rozdílném pořadí a s mírnou modifikací, vlastní dvojsmysl, ironii a anekdoty s prvky cynismu. c) VI. třída 5 4 3 2 1 0 1.

2.

2a

2b

2c

2d

3.

3a

3b

3c

3d

3e

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10. 11. 12.

V šestém ročníku je nejpočetnějším mechanismem nepřímé znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod. a dvojsmysl s narážkou (pět, resp. čtyři případy). V jednom nebo dvou případech jsou také zastoupeny principy: několikerého užití stejného materiálu a s mírnou modifikací, mechanismus dvojsmyslu, přesunu, ironie, přehánění, dále vtipy hostilní, obscénní i cynické.

13

d) IX. třída 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 1.

2.

2a

2b

2c

2d

3.

3a

3b

3c

3d

3e

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10. 11. 12.

V deváté třídě tvoří nejpočetnější skupinu vtipy založené na mechanismu nepřímého znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání ap., následované populárními obscénními anekdotami. Ve čtyřech případech se dále vyskytují anekdoty pracující s principem znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti a s dvojsmyslem s narážkou. Jedno až dvě zastoupení patří vtipům s několikerým užitím stejného materiálu s mírnou modifikací, fungujících na principu slovní hříčky, na technice přesunu a anekdotám s prvky ironie a přehánění. 4.2 Klasifikace získaného materiálu na základě vlastní typologie Druhou část tvoří třídění anekdot dle vlastní typologie, jež diferencuje jednotlivé vtipy podle mechanismů, které jsou podle mého názoru jejich principem a tvoří pointu dané anekdoty. Jedná se o otevřenou kategorizaci, induktivní práci vycházející ze souboru dat, do jisté míry inspirovanou znalostí typologie Freudovy. Cílem bylo vytvořit v rámci výzkumného vzorku „typy“ anekdot a do nich pak jednotlivé exempláře přiřazovat. Tato typologie má být doplňujícím tříděním, dalším hlediskem pro lepší pochopení vtipové práce ve třídách. Některé kategorie jsou také vyjádřením tématického zaměření vtipu (viz anekdoty morbidní, politické a náboženské apod.). Jednotlivé kategorie se vzájemně nevylučují, a proto může být každá anekdota zařazena hned do několika z nich (níže všech dvanáct tříd charakterizuji). 1. Anekdoty na základě přesunu mezi textem a realitou – jedná se například o vtip: „Děti mají ve škole říkat básničky. Pepíček vstane a říká: „Stojí ve vodě kokrhel, má vodu po

14

kolena.“ „Ale Pepíčku, to se nerýmuje!“ „Počkejte až přijde příliv...“ Dochází zde k posunutí rejstříku uvažování – od teoretické, textové roviny vtipu k reálnému uvědomění si oné stoupající vody, přílivu, pohybu, který ale přece v básni jako takové nastat nemůže. 2. Vtipy na pomezí lidského a zvířecího světa; s personifikací – jejich aktéry jsou nejčastěji zvířata hovořící a chovající se jako lidé 3. Komunikační a jazykové anekdoty – vtipy založené na jazykových obratech, slovních „hrátkách“, anekdoty týkající se dorozumívání, sdělování 4. Vtipy založené na principu posunutí významu – jedná se o slova, slovní spojení, fráze, jejichž obvyklý význam je na základě odlišného jiného kontextu posunut do jiné roviny – např. Přijde Usáma bin Ládin domů a ptá se manželky: „Nehledal mě někdo?“ 5. Anekdoty utvořené na základě vnější nebo vnitřní podobnosti hlavních postav 6. Vtipy založené na stereotypním uvažování o určitých skupinách lidí a jejich příslušnících - např. etnické menšiny, národy, povolání apod. 7. Vtipy vulgární - obsahující vulgarismy, se sexuálním podtextem atd. 8. Morbidní anekdoty - „černý humor“ 9. Vtipy s prvky hádanky – anekdoty spadající do této kategorie jsou na první pohled zdánlivě obyčejnými a jednoduchými hádankami Pointa přichází, až s jejich nezvyklým a neočekávaným řešením. „Co se stane, když dá princ pusu žábě? Dostane ekzém…“ 10. Politické a náboženské vtipy 11. „Kameňáky“ 12. Ostatní, nezařazené anekdoty a) I. třída 14 12 10 8 počet použití 6 4 2 0 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

kategorie vtipů

15

Nejčastěji se v této třídě vyskytly anekdoty jazykové a komunikační. Čtyřmi případy jsou zastoupeny vtipy fungující na základě přesunu mezi textem a realitou a anekdoty s prvky hádanky. V malé míře (v jednom nebo dvou případech) se také objevily vtipy s personifikací, anekdoty založené na principu posunutí významu, anekdoty utvořené na základě vnější nebo vnitřní podobnosti hlavních postav, vtipy morbidní a „kameňáky“. b) III. třída 18 16 14 12 počet použití

10 8 6 4 2 0 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

kategorie vtipů

Ve třetí třídě se opět nejvíce vyskytují anekdoty jazykové a komunikační. Druhou nejpočetnější skupinou (celkem pět případů) tvoří vtipy s prvky hádanky a anekdoty s personifikací. Pouze jedenkrát se objevily vtipy na základě přesunu mezi textem a realitou, anekdoty založené na principu posunutí významu, na stereotypním uvažování o určitých skupinách lidí a jejich příslušnících, anekdoty vulgární, morbidní, a také jeden „kameňák“. c) VI. třída 12 10 8 počet použití

6 4 2 0 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

kategorie vtipů

V šestém ročníku tvoří také nejpočetnější skupinu jazykové a komunikační anekdoty. Shodně v šesti případech se pak dále vyskytují anekdoty založené na stereotypním

16

uvažování o určitých skupinách lidí a jejich příslušnících a vtipy s prvky hádanky. Následují vtipy založené na principu posunutí významu a anekdoty s personifikací, které se objevily ve čtyřech, resp. pěti případech. Pro úplnost, v malé míře jsem zaznamenala také přítomnost anekdot vulgárních, morbidních, s politickou a náboženskou tématikou a „kameňáků“. d) IX. třída 25 20 15 počet použití 10 5 0 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

kategorie vtipů

V deváté třídě tvoří největší skupinu anekdoty jazykové a komunikační. V sedmi případech se dále vyskytly anekdoty založené na principu posunutí významu a vtipy vulgární. V šesti případech se objevily anekdoty založené na stereotypním uvažování o určitých skupinách lidí a jejich příslušnících. V malé míře, ve dvou až třech případech, jsem dále zaznamenala anekdoty s personifikací, s prvky hádanky, vtipy morbidní, anekdoty s politickou a náboženskou tématikou a „kameňáky“.

5. ZAŘAZENÍ VTIPŮ DO TÉMATICKÝCH SKUPIN A JEJICH ZÁVĚREČNÁ ANALÝZA S POUŽITÍM OBOU TYPOLOGIÍ PŘEDCHOZÍCH Vtipy formálně, strukturou, tématem nebo hlavní postavou podobné jsem napříč třídami zařadila do stejné skupiny a soubor dat jsem tak pro přehlednost a úspornější práci s ním rozdělila do třinácti oddílů. Každý z těchto třinácti tématicky řazených souborů jsem se dále snažila podrobněji charakterizovat, všimnout si společných prvků a detailněji rozebrat na jakém principu příslušné vtipy vlastně fungují a co je na nich zajímavé. U analýzy každé ze skupin vtipů také shrnuji i zařazení do obou dělení předchozích, jak do Freudovy, tak do mnou vytvořené kategorizace. V závorce za každou anekdotou je uvedena římskou číslicí třída, ze které daný vtip pochází a „ch“ nebo „d“ označuje, zda byl vyprávěn chlapcem nebo dívkou.

17

1. Vtipy typu „Je to zelený, modrý...“ 2. Anekdoty znění „Jdou 2 rajčata...“ apod. 3. Vtipy obsahující otázku „Co se stane když...?“ 4. Vtipy s opakováním (vtipy obsahující opakující se fráze) 5. Anekdoty se slovní záměnou 6. Vtipy o „policajtech, blondýnách, Somálcích a cikánech“ 7. O zvířátkách 8. Hurvínkovi, Pepíčkovi nebo jiném „chlapečkovi“ 9. Anekdoty začínající frázemi „Jde…“, „Přijde…“ 10. Vtipy, jejichž hlavními postavami jsou opilci, mrtvoly nebo kostry 11. „Pepa v bordelu“ 12. Anekdoty z lékařského prostředí 13. Nezařazené vtipy 1. Vtipy typu „Je to zelený, modrý...“


Znáš vtip o trávě? Ne. Já taky ne, protože uschla... (I., ch)




Znáš vtip o trávě? Ne. Já taky ne, protože ji posekali. (III., d)




Znáš vtip o výtahu? Ne. Já taky ne, protože mi ujel. (I., ch) Tyto vtipy jsem zařadila do kategorie anekdot založených na přesunu mezi textem a

realitou (podle Freudovy klasifikace jsou zařazeny do shodné kategorie „přesunu“).


Je to zelený a jezdí to nahoru a dolů, co to je? Hrášek ve výtahu... (I., d)




Je to modrý a skáče to ze stromu na strom, co to je? Veverka v montérkách... (I., d)




Je to zelený a točí se to furt dokola, co to je? Žába v mixéru... (I., ch)




Je to zelený a stojí to v rohu, co je to? Žába na hanbě... (IX.., d) Dle Freudovy typologie by podle mého názoru tyto vtipy spadaly pod kategorii

„nepřímého znázornění pomocí narážky“, ve vlastním dělení jsem je zařadila pod komunikační a jazykové anekdoty a zároveň pod vtipy s prvky hádanky. Vtip vlastně spočívá v tom, že vypravěč přichází s neočekávanou odpovědí na danou otázku. Od vtipu očekáváme legraci, a tak neuvažujeme nad tím, že by řešením bylo něco obvyklého a hledáme proto nezvyklá spojení (viz žába na hanbě, žába v mixéru apod.).

18

Z údajů uvedených v závorkách je patrné, že tento typ anekdot se více vyskytoval v nižších ročnících, v našem případě tedy nejčastěji v první třídě, ve třetí a deváté pouze v jednom případě. 2. Anekdoty znění „Jdou 2 rajčata...“ apod.


Jdou dvě rajčata po silnici a jedno zajede auto. To druhé říká: „Pojď a nedělej ze sebe kečup.“ (I., ch)




Letí dva balónky okolo botanické zahrady a jeden říká: „Pozor na kaktusssssssss...“ „Kde ho vidíššššššššš?“ (III., d)




Jsou dvě rajčata na dálnici a jedno říká: „Pozor na auto.“ Kde ho vidíš?“ „Spleš!“ (III., d)




Jdou dvě rajčata po silnici a jedno přejede auto. „S kečupem se nebavim.“ (III., d) Všem těmto anekdotám je společné, že se odehrávají na pomezí lidského a „věcného“

světa, pracují s personifikací. Podle mého názoru se jedná o komunikační a jazykové vtipy. Podle Freudovy kategorizace bych řekla, že spadají pod mechanismus „nepřímého znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod.“. Tento typ vtipů se nejčastěji vyskytl ve třetí třídě. 3. Vtipy obsahující otázku „Co se stane když...?“


Co se stane když dá princ pusu žábě? Dostane ekzém... (III., d)




Co se stane ze Sněhurky když spadne do ohně? Popelka... (III., d)




Co se stane, když se zkříží hvězdář a cukrář? Orion, vaše čokoládová hvězda. (III., d) Podobně jako anekdoty ve skupině první (viz „Znáš vtip o trávě?“ apod.) operují i tyto

s mechanismem přesunu. Ve vlastní typologii jsem tento typ anekdot určila jako jazykové a zároveň obsahující jisté charakteristiky typické pro hádanky. Podobně jako u první skupiny je i zde položena zdánlivě běžně znějící otázka, na kterou, právě proto, že se jedná o vtip, očekáváme nestandardní odpověď. Např. „Co se stane, když dá princ pusu žábě?“ Místo toho, aby se z ní, tak jak známe z pohádek stala princezna, pointa je v tom, že princ dostane ekzém. Takto znějící vtipy byly nejpopulárnější ve třetí třídě.

19

4. Vtipy s opakováním (vtipy obsahující opakující se fráze)


Jde Američan do skály a najednou slyší: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě chytim, tak tě snim!“, tak se lekne a uteče. Pak přijde Rus a slyší: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě chytim, tak tě snim!“, lekne se a uteče. Pak tam přijde Čech a slyší: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě chytim, tak tě snim!“ Čech jde dál a v tom vidí na kameni skřítka, který se šťourá v nose a říká: „Až tě chytim, tak tě snim! Až tě chytim, tak tě snim...“ (III., ch)




Přijde zajíc do obchodu a ptá se: „Máte kilo hrášku?“ Prodavač odpoví: „Ne.“ Zajíc přijde další den a ptá se: „Máte kilo hrášku?“ Prodavač odpoví: „Ne.“ Prodavači to vrtá hlavou a objedná pro zajíce deset kilo hrášku. Další den přijde zajíc a ptá se: „Máte kilo hrášku?“ Prodavač odpoví, že maj. A zajíc na to řekne: „To je ale kuliček, co?“ (III., ch; VI., ch)




Přijde zajíček do obchodu se zmrzlinou a říká: „Máte mrkvovou?“ „Ne.“ Přijde druhý den: „Máte mrkvovou?“ „Ne.“ Prodavač jí koupí, a dá ji do mrazáku. Zajíček přijde: „Máte mrkvovou?“ „Ano.“ „Ta je ale hnusná co?“ (VI., d) Tyto tři vtipy by spojovalo zařazení do jazykových a komunikačních vtipů, stejně tak,

na základě Freudovy kategorizace, je jim společný mechanismus „několikerého užití stejného materiálu“.V anekdotách se zajíčkem se ještě objevuje personifikace. V prvním vtipu bychom snad ještě našli i drobnou „národnostní“ nebo politickou narážku – má být Čech ukázán, jako ten nejodvážnější z této trojice? Zatímco oba cizinci, jak Američan, tak i Rus předpokládají, že věta: „Až tě chytim, tak tě snim.“ je zaměřena vůči nim a chystá se je někdo nebo něco spořádat, Čech jede dál, aby spatřil trpaslíka, který se „šťourá v nose“ (u dětí ve třetí třídě bylo trpaslíkovo „šťourání se v nose“ rozhodně nejvtipnějším momentem anekdoty). Ve druhém vtipu se také pracuje s opakováním – zajíček se třikrát přijde do obchodu zeptat, mají – li kilo hrášku (stejně tak ve třetí anekdotě ho zajíček opakovaně navštíví). Napodruhé už to prodavač nevydrží, chce vyhovět zákazníkovi a objedná raději deset kilo – proč, když zajíc chtěl jen jeden kilogram? Má to být jako by znásobení pointy, že se prodavač vlastně vytrestal desetinásobně?A zbylo mu opravdu hodně „kuliček“, resp. mrkvová zmrzlina, kterou si nikdo nekoupí, protože, přeci „ta je ale hnusná, co?“... Všechny vtipy v této kategorii byly sebrány ve třetí třídě, přičemž anekdota se zajíčkem se ještě podruhé objevila ve třídě šesté.

20

5. Anekdoty pracující se slovní záměnou


Pilot si koupí před odjezdem z Austrálie mluvícího papouška, posadí ho do kabiny vedle sebe a pustí si hudbu. Pak řekne: „Hudba pod psa.“ Pak se málem srazí s velkým dravcem a říká: „Těsně vedle.“ Pak přistanou a pilot říká: „Hladké přistání.“ Pak potkají starou paní a paní si chce papouška koupit a pilot jí ho prodá. Paní si papouška přinese domů a začne hrát na piáno a papoušek říká: „Hudba pod psa.“ Paní se rozzlobí a hodí po papouškovi pantofle. Papoušek říká: „Těsně vedle.“ Pak se paní rozběhne a uklouzne a papoušek prohlásí: „Hladké přistání.“ (III., d)




Jednou šel Pepíček do školy a paní učitelka se ho ptá: „Pepíčku, co uděláš, když ti do čaje vletí moucha?“ „Nevim.“ „Pepíčku a co uděláš, když uvidíš v moři žraloka?“ „Nevim.“ „Pepíčku, co uděláš, když uvidíš na ulici babičku?“ „Nevim.“ „Pepíčku, co uděláš, když uvidíš na záchodě pavouka?“ „Nevim.“ Pepíček přijde domů a ptá se maminky: „Mami, co udělám, když mi do čaje vletí moucha?“ „Vylovíš ji lžičkou.“ „Mami a co se stane, když uvidím v moři žraloka?“ „Rychle uplaveš.“ „A mami, co udělám, když potkám na ulici starou babičku?“ „Pozdravíš ji.“ „A mami, co udělám, když uvidím na záchodě pavouka?“ „Setřeš ho toaleťákem.“ Druhý den jde Pepíček do školy a paní učitelka se ho znovu ptá: „Pepíčku, co uděláš, když ti do čaje vletí moucha?“ „Rychle uplavu.“ „Pepíčku a co uděláš, když uvidíš v moři žraloka?“ „Naberu ho na lžičku.“ „Pepíčku, co uděláš, když uvidíš na ulici babičku?“ „Setřu ji toaletním papírem.“ „Pepíčku, co uděláš, když uvidíš na záchodě pavouka?“ „Pozdravím ho.“ (III., d) Jedná se o jazykové vtipy, které v průběhu vyprávění gradují. Charakteristické je pro

ně použití stejných frází, avšak v jiném kontextu (viz Freudovo „několikeré užití stejného materiálu, avšak v rozdílném pořadí“). Zdají se být poměrně náročné na paměť a vypravěčské schopnosti – abych to nespletl a zachoval správný sled informací. 6. Vtipy o „policajtech, blondýnách, Somálcích a cikánech“ Ve všech případech se jedná o vtipy založené na stereotypním uvažování o určitých skupinách lidí a jejich příslušnících (např. etnické menšiny, povolání apod.) – v našem případě se jedná, jak už napovídá název kapitoly o policisty, blondýny a Somálce. Tyto typy anekdot jsou rozhodně charakterističtější pro starší žáky, tedy v rámci mé výzkumné sondy pro šestou nebo devátou třídu.

21




Víte proč nemají policajti na domech rohy? Aby jim zloději nemohli utéct za roh... (III., ch)




Policajt vyndavá z krabičky sirky a škrtá je druhou stranou – špatná, špatná, špatná... (VI., ch)




Jak jezdí Somálci na dovolenou? Faxem. (VI., ch)




Kolik Somálců se vejde do auta? Celej národ. (VI., ch)




Co je rychlejší než světlo? Somálec se stravenkou. (VI., ch) Všechny tyto vtipy jsou založené na již zmíněném stereotypu, kromě toho obsahuje

většina z nich prvky hádanky (položená otázka: „Co je rychlejší...?“, „Kolik Somálců...“ apod. a následně neočekávaná, „vtipná“ odpověď). Dále je lze charakterizovat Freudovým mechanismem dvojsmyslu, případně dvojsmyslu s narážkou nebo nepřímým znázorněním pomocí narážky, symboliky apod. Vtipy o obyvatelích Somálska podle mě všeobecně předpokládají znalost situačního kontextu v této zemi, jinak by posluchač postrádal souvislosti a vtip by nemohl pochopit.


Proč maj policajti na televizi feferonku? Aby měli ostřejší obraz... (VI., ch)




Proč si policajti lízaj hodinky? Protoža Tic Tac má jen dvě kalorie... (VI., d)




Co to je, když má blondýna pod paží balík sena? Externí paměťová jednotka... (IX., ch) Tato skupina má totožné charakteristiky, jako ta uvedená výše jen je u nich ještě

patrný mechanismus posunutí významu.


Přijde blondýna do obchodu a ptá se: „Prosim vás, kolik stojí tahle televize?“ „Blondýny neobsluhujeme.“ Druhej den přijde znovu: „Prosim vás kolik stojí tahle televize?“ „Blondýny neobsluhujeme.“ Další den si vezme černou paruku a přijde do obchodu znova: „Prosim vás kolik stojí tahle televize?“ „Už sem vám řekl dvakrát, že blondýny neobsluhujeme!“ „Ale jak jste mě poznal, dyť mám černý vlasy?!“ „No jo, ale tohle není televize, ale mikrovlnka...“ (IX., d) Jedná se o komunikační jazykový vtip poukazující na nestandardní chování ve vztahu

zákazník a prodavač právě díky stereotypnímu uvažování. Proč by blondýny neměly být obslouženy? Dochází tak k diskriminaci určité společenské skupiny. Ve Freudově terminologii bychom zde mohli vysledovat mechanismus „několikerého užití stejného materiálu s mírnou modifikací“, také znázornění pomocí narážky, symboliky (jakmile se ve vtipu objeví „blbá blondýna“, je nám jasné, nebo alespoň předpokládáme, v čem bude spočívat jeho pointa...).

22




Ztroskotají na ostrově tři ženský – jedna blondýna, jedna zrzka a jedna brunetka. Vyloví zlatou rybku a každá z nich má jedno přání. Blondýna říká: „Chci umět skvěle plavat, abych mohla doplavat zpátky na pevninu.“ Stalo se. Zrzka říká: „Chci opravit naši loď, abych mohla doplout zpátky.“ Stalo se. Brunetka říká: „Chci bejt tak chytrá, abych vymyslela, jak se dostat zpátky.“ Stane se z ní chlap a odejde po mostě... (IX., ch) Jedná se o komunikační a jazykový vtip lehce urážlivého charakteru, který má zřejmě

poukázat na to, že nejchytřejší „ženou“ je vlastně muž. Objevuje se v něm ironie a přehánění, také nepřímé znázornění pomocí narážky, symboliky (viz Freudova typologie).


V supermarketu policajt zastaví blondýnu: „Jak to, že ten váš pes nemá košík?“ „Ale on nechce nakupovat!“ „Aha, tak to pardon, to sem nevěděl...“ (IX., d)

Zajímavé

spojení

dvou

„nejtypičtějších“

představitelů

anekdot

pracujících

se

společenskými stereotypy do jednoho vtipu, který má pravděpodobně zdůraznit, že „jeden je za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou“, čemuž by odpovídal i rozhovor těchto dvou osob, který je jeho předmětem. Jedná se o jazykově – komunikační vtip zahrnující jak stereotypní prvky, tak dvojsmysl s narážkou a nepřímé znázornění pomocí narážky.


Policajt zastaví auto a nechá řidiče, aby vystoupil, zkontroluje si doklady, prohledává auto a najde sáček s bílým práškem. Trochu ochutná a řekne: „Jo, tak heroin pane řidiči!“ „Ne, jed na krysy...“ (IX., ch)

Tento vtip lze opět zařadit mezi jazykové, komunikační anekdoty, které jsou založeny na stereotypu týkající se policistů, plus ještě obsahují špetku černého humoru. Opět si bere na paškál povahu policistů, kteří jako by „snědli všechnu moudrost světa“.


Jde cikán do obchodu a říká prodavačce: „Jedny jovky.“ A prodavačka říká: „Prosím? Co jsou to ty jovky?“ „No manželka mi ráno řekla: kup volejovky...“ (IX., d)




Přijde cikán do parfumerie a říká: „Chtěl bych tu voňavku, co se jmenuje jako já!“ „Ježíšikriste, vy jste Christian Dior?“ „Ne, já sem Dežo Dorant...“ (IX., d) Oba tyto vtipy jsem ve své typologii zařadila mezi anekdoty jazykové a komunikační a

zároveň jako založené na posunutí významu a také stereotypním uvažování o určité skupině lidí. Dle Freudova dělení se mi k popisu těchto dvou anekdot zdál nejpříznačnější mechanismus tzv. „vlastního dvojsmyslu“. Obě mají společné téma – zesměšňují romskou menšinu, přičemž si berou na paškál především specifický charakter mluvy této marginální skupiny. Lze také hovořit o vtipech jazykových, neboť si oba „hrají“ se slovy. První z nich nám přibližuje rozhovor z romské domácnosti, kde manžel automaticky předpokládal, že když

23

ho manželka běžně oslovuje „vole“ nemá jít do krámu koupit „volejovky“, ale jovky („vole“ bral jako oslovení). Druhá anekdota je podobného charakteru – jednak se zde objevuje narušená komunikace mezi zákazníkem a prodavačkou, která považuje příchozího za nositele některého ze zvučných jmen módního průmyslu a zatím přijde jen Dežo Dorant, v překladu deodorant. 7. O zvířátkách Vtipy v této tématické kategorii bych shodně zařadila pod jazykové a komunikační obsahující personifikaci – hlavními hrdiny jsou v nich zvířata, která jednají a chovají se jako lidé. Jejich zastoupení ve třídách bylo v zásadě vyrovnané, což si lze ověřit z údajů v závorkách za jednotlivými vtipy.


Sedí dvě sovy v noci na větvi. První se otočí na druhou a udělá: „Hůhů.“ Druhá na to: „Fuj, to jsem se lekla.“ (I., d; III., d)) Podle mého názoru se jedná o vtip na pomezí mezi lidským a zvířecím světem (tedy

s personifikací) a v druhé řadě také o anekdotu týkající se komunikace. Jedna sova se chová tak, jak se od sov běžně očekává, tj. houká, zatímco ta druhá přebírá lidskou roli a mění komunikační rejstřík. Vlastně se projevu té druhé diví, jako kdyby chtěla říci: „Proč na mě houkáš?!“.


Sedí zvířátka v lese a povídají si vtipy. Vždycky když se vtipu někdo nezasměje, tak ten, kdo ho vyprávěl je shozenej do propasti. Vypráví vtip zajíček, všichni se smějou, ale želva ne, a tak ho shoděj do propasti. Pak vypráví vtipy liška a zase ji shoděj, protože želva se nesměje. Nakonec se přihlásí jelen a želva se hrozně směje: „Jéé ten zajíčkův vtip byl dobrej!!“ (VI., d) Opět jazykový a komunikační vtip, v němž se objevuje personifikace a je zde patrný

nádech cynismu. Pointa se opírá o typickou charakteristiku želvy – její pomalost, v tomto případě ani ne tak fyzickou, spíše jako naráží na její ulpívavé, nepružné myšlení, kvůli kterému skončili už dvě zvířátka na dně propasti. Ve vtipu nalézáme také prvky cynismu a„černého humoru“, už například v charakteru hry, kterou se zvířátka rozhodla hrát – kdo nerozesměje ostatní, ať je shozen do propasti, tak také přímo v pointě, kdy se želva směje natolik „opožděně“, že zajíčkovi ani lišce už není pomoci.


V lese se otvírá novej obchod, a tak už od rána stojí zvířátka ve frontě a čekají až se otevře. První stojí medvěd a už je nervózní. V tom přiběhne zajíček, medvěd ho vezme 24

a zahodí: „Hej nepředbíhej!“ a takhle se to opakuje asi třikrát a zajíček říká: „Já asi dneska neotevřu...“ (VI., d,d,ch) Anekdota s prvky personifikace, komunikačního charakteru. Dle Freuda je možné zařadit do subkategorie „několikerého užití stejného materiálu s mírnou modifikací“, podobně jako v rámci mé kategorie by také spadala pod vtipy s opakováním. Zajíček jako budoucí prodavač v novém lesním obchodě se pokouší několikrát marně otevřít, protože medvěd ho obviňuje z toho, že předbíhá a nehodlá ho pustit před sebe. Podobně jako je v předchozím vtipu želva symbolem něčeho pomalého a laxního mohl by být medvěd symbolem pro někoho hloupého, vládnoucího spíše silou, než myšlením.


Jde žába na maškarní a naplní si plnou pusu šlehačkou. Přijde zajíček a ptá se: „Žábo, za co jdeš?“ Žába zmáčkne hubu a řekne: „Přeci za beďara, ne?!“ (IX., d) Vtip hodně pracuje s naší aktivní imaginací, protože předpokládá, že si celý

odvyprávěný děj představíme a v duchu srovnáme s realitou a tím dojdeme k pointě. Pokud bychom vycházeli z Freudovy typologie spadal by podle mého názoru tento vtip do kategorie vyjádřených pomocí podobnosti a příbuznosti, samozřejmě s personifikací.


Jdou dva velbloudi po poušti a jeden říká: „Tady bylo asi velký náledí?“ „Proč?“, ptá se ten druhej. „No, že tady tak hodně sypali.“ (IX., d) Tuto anekdotu lze také označit za „kameňák“. Z Freudových mechanismů je myslím

příhodné „znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti“ (když je velké náledí, tak se sypou silnice pískem, tady na poušti je písku opravdu hodně, takže logicky tu bylo také velké náledí…?), dále jsem tento vtip zařadila mezi ty jazykové a komunikační. První velbloud jako by uvažuje mimo rámec svého běžného „velbloudího“ uvažování (Copak může velbloud vědět, co je to náledí?!) a pokládá „řečnickou“ otázku: „Tady bylo asi velký náledí!“ a druhý velbloud jako by přistupuje na jeho „hru“, a místo toho, aby ho usměrnil a opravil (třeba „Jaký náledí – vždyť jsme na poušti!“) rozvíjí debatu otázkou: „Proč?“, která vede k pointě „...že tady tak hodně sypali.“.


Přijde naštvanej zajíček do hospody a zakřičí: „Kdo mi zmlátil bráchu?“ Medvěd se zvedne a řekne: „Já, máš nějakej problém?“ „Ne to je v pohodě.“ (VI., ch) Tato anekdota je jazykově – komunikační. Vtip zřejmě spočívá v tom, že zajíček

předpokládal, že brácha byl zmlácen někým přeci jen „drobnějším“, než je medvěd a proto podnikl takovou razantní akci, ale když viděl, že pachatelem byl medvěd, raději na svou plánovanou pomstu zapomněl a dělal, jako kdyby se nic nestalo. 25

8. O Hurvínkovi, Pepíčkovi nebo jiném „chlapečkovi“


Děti mají ve škole říkat básničky. Pepíček vstane a říká: „Stojí ve vodě kokrhel, má vodu po kolena.“ „Ale Pepíčku, to se nerýmuje!“ „Počkejte až přijde příliv...“ (I., ch) V anekdotě dochází k přesunu mezi textem a realitou – v básni není přeci možné, aby

přišel příliv…Ale mohli bychom báseň k přílivu připodobnit, protože podobně jako on přichází ve vlnách a má jistou dynamiku. Druhým důležitým momentem tohoto vtipu je ono nevyřčené sprosté slovo, které zůstává pouze naznačeno rýmem. Dochází tak k oklamání vnitřní „cenzury“ a je zde ponechán prostor, aby si ho každý domyslel a řekl v duchu. Je to způsob, jak vyjádřit něco sprostého a přitom to vlastně neříci.


Soudružka učitelka se ptá ve třídě: „Děti a kdo byl nejvýznamnějším člověkem našeho století?“ Nikdo se nehlásí, a tak slíbí, že kdo odpoví, tak dostane čokoládu. Přihlásí se Pepíček a říká: „Vladimír Iljič Lenin.“ „Výborně Pepíčku, pojď si vzít čokoládu.“ A Pepíček říká: „Sorry Rambo, ale obchod je obchod.“ (IX., ch) Jedná se o komunikační vtip, v němž se objevuje určitá podobnost obou ústředních

postav, tj. Ramba a Lenina (viz podobná anekdota s jeptiškou a „opilým chlapem“). Tento vtip lze vymezit jako historický v tom smyslu, že je vtipný pouze v tomto znění, nelze ho nějakým způsobem aktualizovat. Lenin a Rambo zde vystupují jako dva opačné extrémy – Rambo, jako idol pro většinu kluků, versus Lenin, jako oficiálně předkládaný vzor. Pepíček si zvolí vypočítavé chování, jasně cílené na získání odměny – vlastní názor vyměním za ten, který se ode mne očekává, za ten společensky žádoucí, abych dosáhl nějakých zisků. Také zde dochází ke změně komunikačního rejstříku – Pepíček v závěru hovoří vnitřní řečí se svým svědomím, v duchu se omlouvá.


Špejbl dá Hurvínkovi 50 korun, aby šel koupit mlíko. Hurvínek jde a potká prostitutku a ta mu řekne : „Když mi dáš 50 korun, ukážu ti pravé prso.“ Tak se stane. Hurvínek přijde domů a říká: „Mlíko neměli.“ Druhej den dá Špejbl Hurvínkovi 50 koruna říká, aby koupil mlíko. Tak Hurvínek jde a zase potká prostitutku a ta mu povídá: „Když mi dáš 50 korun, ukážu ti levé prso.“ Tak se stane. Hurvínek přijde domů a říká, že mlíko neměli. Třetí den dá Špejbl Hurvínkovi 100 korun, ať koupí dvě mlíka. Hurvínek jde a zase potká prostitutku. Ta mu říká: „Když mi dáš stovku, ukážu ti obě prsa.“ Tak se stane. Špejbl se dívá z okna a vidí to a volá na Hurvínka: „Mačkej, mačkej, ať je toho mlíka dost!“ (III., ch)

26

Komunikační anekdota, obsahující vulgární výraz, a také nepřímé znázornění pomocí narážky. Prostitutčina ňadra jsou zde na jedné straně symbolem něčeho zakázaného, prvních sexuálních zkušeností a na druhé straně naopak znakem mateřství, zásadním zdrojem potravy (zmiňované „mléko“) pro malé dítě.


Spejbl s Hurvínkem staví barák. Hurvínek se ptá: „Jak se bude jmenovat první patro?“ Na Spejbla spadne cihla a řekne: „Kurňa!“ Staví dál a Hurvínek se ptá: „A jak se bude jmenovat druhé patro?“ Na Spejbla spadne další cihla a říká: „Do prdele.“ Přijdou návštěvníci a Hurvínek říká: „Boty si dejte do kurníku a běžte do prdele...“ (III., ch) Vtip komunikačního a jazykového charakteru „stojící“ na dvojznačném chápání dvou

výroků – „Kurňa“ a „Do prdele...“. Zatímco Hurvínek má za to, že mu „taťulda“ odpovídá na jeho otázky ohledně názvu pro obě patra, Spejbl místo toho zakleje a zanadává, takže dojde ke komunikačnímu nedorozumění, díky němuž vzniká komická situace.


Jde Pepíček do obchodu a říká paní prodavačce: „Já bych chtěl jednu vydvu.“ Tak mu dá vydru a Pepíček jede tramvají a tam nastupují dva policajti a ptají se Pepíčka: „Nevíš Pepíčku co to tu tak smrdí?“ „Vydva.“ (I., ch) Opět vtip o komunikaci založený na drobné slovní hříčce. Objevuje se zde narážka na

Pepíčkovu špatnou výslovnost, a také tato anekdota zesměšňuje oba zmíněné policisty. Slovo „vydva“ má svůj situační význam v kontextu prodavačka vs. policajti – nevědí přeci, že si Pepíček koupil vydru a navíc neumí vyslovovat „r“, a proto chápou výraz „vydva“ jako osobní útok, kdy jsou oni těmi, „kteří tu tak smrdí“.


Leží Pepíček, maminka a tatínek v posteli a Pepíček říká: „Tatínku, dáš mi napít?“ „Spi, nebo dostaneš do nosu.“ „A když mi dáš do nosu, dostanu pak napít?“ (I., ch) Komunikační vtip s posunutím významu, zařaditelný také mezi hostilní (agresivní)

zábavu. Ústřední pasáží této anekdoty je tvrzení „dostaneš do nosu...“, které zde nabývá dvou významových rovin: a) tatínek tím v „překladu“ myslí: „Už neotravuj, napít ti nedám, nebudu kvůli tobě vstávat...“ b) pro Pepíčka je to jako by tatínkem navržená „podmínka“ pro to, aby dostal něco k pití


Jde Pepíček po chodníku a najednou uvidí na zemi 3 lentilky. Přijde k první a ta mu povídá: „Když mě sníš, budeš pořád škytat.“ Přijde ke druhý a ta mu říká: „Když mě sníš, budeš pořád prdět.“ Přijde ke třetí a ta mu říká: „Když mě sníš, budeš pořád zpívat.“ Vezme si všechny do pusy a na jednou se ozve: „Škyt, prd, tralala...“ (I., d, d) 27

Slovní, jazyková anekdota, dle Freudovy typologie bychom zde mohli objevit mechanismus „několikerého užití stejného materiálu s mírnou modifikací“. V tip v průběhu vyprávění graduje a až na konci „škyt, prd, tralala...“, když jsou všechna tři slova seřazena za sebou vytváří se jakási rytmická „říkanka“ (vnitřní anekdota o spojování v jazyce).


Jde Pepíček s babičkou po ulici a uvidí na zemi ležet pětistovku a Pepíček ji chce zvednout, ale babička mu říká: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ Jdou dál a Pepíček vidí na zemi tisícovku, ale babička zase říká: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ Jdou dál a Pepíček vidí na zemi pětitisícovku a babička zase: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ Jdou dál a vidí banánovou šlupku a babička po ní uklouzne a upadne a říká Pepíčkovi: „Pomoc mi prosím vstát.“ a Pepíček odpoví: „Co je na zemi, to se nesbírá.“ (I., d, d) Slovní, jazykový vtip, pracující s ironií a s Freudovým „několikerým užitím stejného

materiálu s mírnou modifikací“. V této anekdotě vystupuje Pepíček jako agresor, který odmítne babičce pomoci vstát a použije proti ní její vlastní „zbraň“, tj. „výchovné“ tvrzení: „Co je na zemi, to se nesbírá!“ Pojmeme-li to s nadsázkou, „nezasloužila“ by si vlastně babička, aby jí Pepíček nepomáhal, když ho celkem připravila o šest a půl tisíce korun?!


Byla jednou jedna cukrárna a do tý jednou vešel chlapeček a říká prodavačce: „Já bych chtěl támhleten bonbón úplně nahoře.“ Prodavačka vezme štafličky a vyleze po nich a pak štafličky zase uklidí. Podá klukovi bonbón a přijde tam ještě jeden chlapeček a chce taky ten bonbón nahoře a prodavačka říká: „To jste to nemohli říct najednou?“ Přijde tam holčička a prodavačka se zeptá: „Ty chceš taky ten bonbón?“ „Ne.“ „A co bys teda chtěla?“ „Dva bonbóny z tý krabice nahoře.“ (I., d)




Pepíček si řekne, že bude celý den říkat ANO. Jde do mlékárny a prodavačka se ho ptá jestli chce mlíko a rohlík. ANO. Jde dál a pán se ho ptá: „Chceš bonbón?“ ANO. Jde do hospody a hospodskej říká: „Chceš přes držku?“ ANO. Druhej den Pepíček říká NE. Prodavačka se ho ptá: „Chceš mlíko a rohlík?“ NE. Pán se ho ptá: „Chceš bonbón?“ NE. V hospodě se ho hospodskej ptá: „Tak tobě to teda nestačilo?“ NE. (III., d) V obou případech se jedná o v tipy týkající se komunikace s Freudovým mechanismem

„několikerého užití stejného materiálu s mírnou modifikací“. Anekdota s „chlapečkem a cukrárnou“ byla sebrána v první třídě, vtip s Pepíčkem v ročníku třetím.

28

Anekdota odehrávající se v cukrárně ukazuje rádoby „dětsky nevinný“ způsob jednání, kterým jako by „mimoděk“ směřuje k tomu prodavačku pořádně naštvat, popudit, zkrátka udělat si z ní „dobrý den“.


Pepíček jde do obchodu a koupí si Disco. Pak vyjde ven a otevře ho a je tam strašně moc červů. Tak ho chce reklamovat a paní prodavačka mu říká: „Vidíš Pepíčku, Disco nikdy nejíš sám.“ (III., ch) Tato anekdota „pracuje“ s mechanismem přesunu, posunutí významu. Základem vtipu

je věta: „Disco nikdy nejíš sám!“, ze které jasně vyplývá, že v původně je míněno s přáteli, zde přeneseno na červy, čímž dochází k vytvoření vtipného momentu. Anekdota má zřejmě také parodovat televizní spot. „Pepíčci“ jsou cílovou skupinou pro reklamy tohoto typu, a proto prodavačka v rozhovoru používá jeho vlastní zbraně a na stížnost mu odpovídá slovy, na základě kterých si pravděpodobně, jako „oběť reklamy“ sušenku zakoupil.


Pepíček se ptá maminky jestli s nima může spát v posteli. Ptá se maminky: „Mami a co to máš mezi nohama?“ „Tomu se říká opička:“ Druhej den se ptá: „Tati a co to máš mezi nohama?“ „Tomu se říká banánek.“ V noci Pepíček koukne pod peřinu a křičí: „Jé, opička jí banánek.“ (VI., ch) Vulgární, obscénní, jazykově – komunikační vtip, pracující s dvojsmyslem („opička“ a

„banánek“ jako „zástupné“, symbolické výrazy pro mužské a ženské pohlavní orgány) a nepřímou narážkou (v tomto případě na soulož rodičů, která byla chlapečkem „odhalena“).


Pepíček říká: „Mami já už nemůžu, můžu to dát dojíst dědovi?“ „To je dědeček.“ (VI., d, ch)




Přijde Pepíček domů a říká mamince: „Mami představ si, dneska jsme ve škole dělali pokusy s plastickou trhavinou.“ „Vážně? A co budete ve škole dělat zítra Pepíčku?“ „V jaký škole?!“ (IX., ch) Oba výše uvedené vtipy (s dědečkem a druhý s plastickou trhavinou) bych

charakterizovala jako komunikační anekdoty s nádechem morbidnosti. V prvním případě je pointou nečekaná reakce matky „kanibalky“, která místo předpokládaného souhlasu nebo nesouhlasu vyřkne, že dědečka snědli. Dle Freudovy kategorizace lze zařadit také mezi vtipy hostilní. Anekdota s plastickou trhavinou zase zahrnuje předpoklad, že škola je relativně bezpečným místem, a proto matka svým běžným banálním dotazem nepředpokládá, že by se

29

při těchto pokusech mohlo něco přihodit, ale Pepíček jí svou odpovědí – otázkou (pomocí narážky) vyvádí z omylu.


Pepíček se ptá paní učitelky: „Pančelko můžu dostat trest za něco, co jsem neudělal?“ „Ne, Pepíčku.“ „Tak to jsem neudělal domácí úkol.“ (VI., d) Tento vtip jsem zařadila mezi jazykové a komunikační anekdoty, založené na principu

posunutí významu. Podle mého názoru by se dala tato anekdota připodobnit k té, kde babička nedovolí Pepíčkovi sbírat peníze ze země a on pak použije jí opakovanou větu ve zcela jiné situaci proti ní, i když si byl moc dobře vědom toho,že zrovna v tomto kontextu to uplatnit z pochopitelných důvodů nelze. Toto je, zdá se mi podobná situace, kdy se Pepíček snaží si pojistit situaci a zeptá se p. učitelky, zda může být potrestán za něco, co neudělal. Ta neznaje důvod, proč se na to ptá pochopitelně odpoví, že ne – je to tedy téměř shodný případ využití významově - kontextuální odlišnosti dané věty. Také v tomto případě je Pepíčkovi jasné, že p. učitelka zcela jistě odpoví záporně, a proto se „vychytrale“ zeptal právě tímto způsobem. 9. Anekdoty začínající frázemi „Jde…“, „Přijde…“ Všem těmto vtipům je společné zařazení mezi jazykové a komunikační vtipy. Nadpoloviční většina z nich pochází z „druhostupňových“ ročníků, tj. z šesté a deváté třídy.


Jde bezdomovec do obchodu a povidá: „Máte párátko?“ Prodavač nic nechápe, ale dá ho bezdomovcovi. Takhle přijde ještě druhej a taky chce párátko. Pak přijde třetí a říká: „Máte brčko?“ Prodavač zas nic nechápe, a tak se akorát zeptá: „A proč chcete brčko, když ty před váma chtěli párátko?“ „No, venku se někdo poblil a masíčko už vyjedli...“ (IX., ch) Vtip pracuje s opakováním, z hlediska Freudova dělení by se dal také zařadit mezi

obscénní (ve smyslu nechutného) a také ho lze charakterizovat mechanismem „opakování s modifikací“.


Jde James Bond po poušti a potká velblouda a povídá: „Já jsem Bond, James Bond.“ A velbloud odpoví: „Já jsem Bloud. Vel Bloud.“ (IX., d) V této anekdotě se kromě jiného také objevuje personifikace, ve Freudově terminologii

ještě tzv. „znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti“.

30

Celý vtip má vyznívat jako parodie na známou postavu Jamese Bonda, agenta 007, který má ve zvyku se tímto stylem představovat, přičemž velbloud s ním začal hovořit ve stejném komunikačním modu, a proto mu odpovídá: „Já jsem Bloud. Vel Bloud:“


Děda přijde do obchodu a chce si koupit boty. Když si je zkouší tak si uprdne a říká: „Promiňte“ a prodavačka říká: „To nic, až vám řeknu kolik stojí tak se poserete.“ (VI., ch) Anekdota obsahující vulgarismus, dle Freudova rozdělení možno opět zařadit pod

kategorii obscénních vtipů s mechanismem „přehánění“. Objevuje se zde vadná komunikace ve vztahu zákazník – obsluha v obchodě. Prodavačka mění komunikační rejstřík a odpovídá dědovi v rovině osobní, nikoli formální a profesionální, jak je v těchto situacích běžné, a tím vtip získává svou pointu.


Jde obyvatel Kocourkova a ptá se druhého: „To je hrozný, že vykradli banku a že zloděj za sebou nenechal žádnou stopu.“ A ten druhý říká: „Uf, už jsem si myslel, že mě odhalili...“ (I., d) Druhý obyvatel Kocourkova se vlastní hloupostí prozradil. Velmi zvláštně

formulovaný jazykový vtip.


Jde maminka s chlapečkem s červenou čepičkou a mlátí ho do hlavy. Přijde k ní druhá paní: „Proč bijete toho chlapečka do hlavy? Vždyť mu ulítne čepička!“ „Neulítne, má ji přibitou hřebíkem...“ (I., ch) Hostilní a morbidní vtip, jehož pointou je, že agresivní matka přibije svému synovi

čepičku hřebíkem k hlavě, aby mu neulétla. Zajímavou postavou je také „druhá“ paní, jejíž vystupování ve vtipu vyznívá tak, jako by jí více na srdci leželo to, zda chlapci ulétne nebo neulétne čepička než na tom, proč ho vlastně maminka bije, a jestli není trochu zvláštní tlouci dětem do hlavy hřebík.


Přijde pán do restaurace a objedná si řízek a polévku. Když přijde číšník, aby mu odnesl talířepán si postěžuje, že ta polívka chutná jako špinavá voda a ten řízek jako sláma. Číšník mu na to odpoví: „Kuchař je nemocnej, a tak místo něj vaří uklízečka.“ (III., ch) Jedná se o jazykový a komunikační vtip; z hlediska Freudovy typologie pak o anekdotu

cynickou, založenou na „nepřímém znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod. Samotným jádrem vtipu má být to, že vaření v kuchyni místo kuchaře převzala uklízečka, která

31

pojala svůj záskok velmi „alternativně“ a k vaření použila suroviny, které jsou spíše vlastní jejímu zaměstnání.


Přijde pán do ordinace a ptá se: „Pane doktore, jak jsem na tom?“ „No, celkem dobře, ale do smrti už nesmíte vůbec nic jíst.“ „To se nedá vydržet!!“ „Ty dvě hodiny snad jo...“ (VI., ch) Tento vtip lze zařadit také mezi jazykové a komunikační, avšak s přídechem

morbidnosti. Dle Freudova rozdělení by jistě patřil do kategorie cynických a ironických anekdot. Anekdota je podle mého názoru opřena o větný úsek „...do smrti už nesmíte vůbec nic jíst.“ Většina z nás totiž obrat „až do smrti“ předpokládá za synonymní k něčemu jako by trvalejšímu, co má dlouhodobější charakter. Podobně uvažuje i náš pacient v anekdotě, a proto je udiven: „To se nedá vydržet!“ a přichází, jak jinak než překvapivá pointa: „Ty dvě hodiny snad jo...“.


Přijde Usáma bin Ládin domů a ptá se manželky: „Nehledal mě někdo?“ (VI., ch)

Komunikační vtip pracující s mechanismem posunutí významu, politicko – náboženského charakteru, také zařaditelný mezi „kameňáky“. Na základě Freudovy typologie by jistě spadal pod anekdoty ironické, s nepřímým znázorněním pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod. Vtip je jedinou paradoxní větou, kde se Usáma bin Ládin, po kterém pátrá celý svět zeptá manželky, zda ho někdo nehledal (viz výše zmíněné posunutí významu) ve smyslu: „neptal se po mě někdo, nesháněl mě někdo?“, což se v kontextu situace významově posouvá a zakládá pointu této anekdoty. Tento vtip je také dobrým důkazem toho, jak se do oblasti humoru okamžitě odrazí politické problémy a společenská situace. 10. Vtipy, jejichž hlavními postavami jsou opilci, mrtvoly nebo kostry Anekdoty s touto tematikou měly své přibližně shodné zastoupení ve všech třídách, s výjimkou šesté odkud nepochází ani jeden z níže uvedených vtipů.


Jedou dvě kostry na motorce a ten spolujezdec říká tomu, co řídí: „Proč máš na krku náhrobní kámen?“ „No, přeci platí ten novej silniční zákon, tak nemůžu jezdit bez papírů...“ (IX., ch) Komunikační a jazyková anekdota patřící mezi vtipy založené na posunutí významu,

znázornění pomocí podobnosti a příbuznosti, ale také na nepřímém znázornění pomocí, narážky, symboliky, přirovnání apod. dle Freuda.

32

Tento vtip naráží a nepřímo znázorňuje realitu, tj. skutečné přijetí nového silničního zákona, ale zároveň pokládá hypotetickou otázku, co by kostry, kdyby mohly řídit s sebou vozily jako identifikační doklad a nabízí se pochopitelně to jediné, co jim po smrti zbylo, a to je náhrobní kámen. První absurditou je možnost jízdy dvou koster na motorce, druhou pak vzhled a původ jejich „řidičského“ průkazu.


Jde jeptiška okolo hospody a z hospody se vypotácí strašně opilej chlap a dá jí pěstí. A pak říká: „To jsem myslel, že vydržíš víc Batmane!“ (I., ch) Dle vlastní kategorizace jsem tento vtip zařadila do podskupiny anekdot utvářených na

základě vnější nebo vnitřní podobnosti hlavních postav. Na základě Freudovy typologie tato anekdota „stojí“ na principu: „znázornění opakem, přehánění, nepřímého znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod.“, a také bych ho charakterizovala jako vtip hostilní. Postavy jeptišky a Batmana bychom zde mohli chápat jako proti sobě stojící opačné extrémy, které ale na druhé straně spojuje jejich do určité míry „nadpozemský“ charakter. Stávají se tak předmětem legrace, protože oba jsou jako by „mimo realitu“; mohli bychom anekdotu charakterizovat jako týkající se zesměšnění marginálních skupin. Předmětem vtipu je podobnost Batmanova a jeptiščina oblečení – oba dva chodí v jakémsi „přestrojení“ a součástí jejich ošacení je také jakýsi plášť, který působí jako uzpůsobený k létání. Třetí postavou je „opilej chlap“ – agresivní muž, který uhodí ženu a ještě k tomu jeptišku.


Jde opilec okolo hřbitova a ze hřbitova se ozve: „Já jsem tady zakopanej!“ A on říká: „Je tu někdo?“ Za chvilku zase: „Já jsem tady zakopanej!“ Jde na hřbitov a z jednoho hrobu kouká kostlivcova ruka a ozve se: „Já jsem tady zakopanej!“ A on začne po ruce šlapat a říká: „Ale špatně, ale špatně!!“ (I., ch, ch, ch, ch) Větu: „Já jsem tady zakopanej!“chápeme jako volání o pomoc, takže opilcova

odpověď vyznívá jako krutá a sadistická, navíc v rovině přenosu a v jiném komunikačním rejstříku. Jedná se proto o komunikační a jazykovou anekdotu, typově má tento vtip morbidní a cynický charakter.


Přijde kostra do hospody a říká: „Jedno pivo a hadr.“ (III., ch) V rámci vlastního rozdělení sebraných vtipů jsem tento zařadila do kategorie

„kameňáků“, ve Freudově typologii pak jako ten, založený na mechanismu nepřímého znázornění pomocí narážky, symboliky, přirovnání apod. Právě požadavek hadru na utření piva nám nepřímo poukazuje na to, že se kostra přeci nemůže normálně napít, protože nemá

33

žádné „hmotné, „svalové“ tělo, takže pivo proteče skrz kostěný skelet na zem, což je právě celá pointa vtipu.


Baví se dvě mrtvoly: „Mám takový pocit, že mi hnije ruka.“ „Koukám na to, právě mi kolem ní teče oko.“ (III., ch) Tento vtip bych také charakterizovala jako komunikační a jazykovou anekdotu,

s patrným nádechem morbidnosti a „černého“ humoru, ve Freudově dělení patří bezesporu mezi anekdoty lehce obscénní (zde ve smyslu „nechutnosti“) a cynické. Obě mrtvoly se baví ve stejném komunikačním rejstříku – jedna přichází s problémem „hnijící ruky“ a druhá odpovídá stejným stylem s využitím „tekutého a tekoucího oka“. 11. „Pepa v bordelu“ Ve všech případech lze tyto vtipy zařadit do kategorie komunikačních a jazykových anekdot vulgárního rázu. Ve Freudově kategorizaci podle mého názoru „pasují“ mezi anekdoty obscénní (ve smyslu neslušné, nemravné a oplzlé). Ve třetím vtipu se také pracuje s nepřímým znázorněním pomocí narážky, symboliky a přirovnání apod., v páté a šestém vtipu se ještě objevuje dvojsmysl s narážkou a princip posunutí významu. Tyto vtipy byly sebrány v deváté třídě.


Přijde Pepa do bordelu jen s pětikorunou a chce si užít. Tak ho bordelbába pošle nahoru. Otevře dveře u uvidí starou ježibabu se skleněným vokem, tak se jí ptá: „Co mi můžete nabídnout?“ Bába si vyndá to skleněný voko a řekne: „můžu ti ho vymrkat...“ (IX., ch) (Vtip se opakoval ještě čtyřikrát ve stejném znění a dvakrát s jistou obměnou.)




Přijde chlap do bordelu a říká: „Mám jen dvacku a chtěl bych něco.“ Bordelbába říká: „Jó dvacku?! Tak to se jděte udělat pod most!!“ Chlap tedy odejde a za dvacet minut

je zpátky a už od dveří řve: „Chtěl bych teda zaplatit!" (IX., ch)


Přijde chlap do bordelu a říká: „Mám jen pět korun a potřebuju si užít.“ „Tak běžte na pokoj číslo pět.“ On tam jde a tam leží strašně hnusná ženská, ale stejně to nakonec udělá...Pak jde domů a bordelbába se ptá: „Tak jaký to bylo?“ „Jo docela v poho, jen když byl konec, tak jí vytekla nudle z nosu.“ A ona zavolá: „Hele Franto, běž tu na pětce vylejt, už je plná!!!“ (IX., d)

34




Přijde Anička do pokoje, kde je nahá maminka a ptá se: „Mami, kdy budu mít mezi nohama to co ty?“ Maminka: „Až vyrosteš.“ Pak jde do pokoje, kde je nahej tatínek a taky se ptá: „Tati, kdy budu mít mezi nohama to co ty? „Až maminka odejde.“ (IX., d)




Přijde paní učitelka do třídy a na tabuli visí netopýr. Ptá se: „Co to tu visí za ptáka?“ Přihlásí se Pepíček a říká: „Jestli visí za ptáka to nevim, ale je to netopýr...“ (IX., ch)




Přijde holčička do drogerie a říká: „Prosím krabičku kondomů.“ Prodavačka na to: „Dyť seš ještě malá a teče ti mlíko po bradě!“ „To není mlíko...“ (IX., d)




Plavou dvě spermie a ta jedna říká: „Já už se tak těšim, až doplavu k tomu vajíčku a budu ho moc oplodnit.“ A ta druhá říká: „No, moc se netěš, támhle vidim mandle...“ (IX., ch)

12. Anekdoty z lékařského prostředí Oba vtipy byly sebrány v deváté třídě.


Je doktor a asistent a zkoumají blechu. Doktor říká bleše hop a blecha skočí. Doktor říká asistentovi: „Napište si, blecha má šest nohou a skáče.“ Doktor ji utrhne jednu nohu, říká hop a blecha skáče. Doktor říká: „Napište si, blecha má pět nohou a skáče.“ Takhle ji postupně utrhá všechny nožičky, až zbude poslední. Utrhne ji a řekne hop, ale blecha neskáče. Doktor říká asistentovi: „Napište si, blecha bez nohou neslyší...“ (IX., d) Vtip fungující na principu přesunu, tj. v tomto případě na špatné interpretaci výsledků

– blecha pochopitelně neskáče proto, že nemá nohy, nikoli proto, že by přišla o sluch. Také bychom mohli tuto anekdotu popsat jako komunikační a jazykový vtip.


Přijde pan Novák do ordinace a říká: „Pane doktore, já mám asi nějakou pohlavní nemoc!“ „A jak jste na to přišel pane Nováku?“ „No, že když jsem se šel ráno vyčurat, tak mi upad....“ (IX., ch) Ve vlastní kategorizaci tento vtip spadá do kolonky primárně jazykově a komunikačně

orientovaných anekdot lehce vulgární povahy. Proto by i v rámci Freudovy typologie zřejmě patřil mezi vtipy obscénní. 13. Nezařazené vtipy


Je A a B. A jde na sever a B na jih. Kdo tam zůstane? Malé a. (I., d)

35

Jedná se o jazykový a komunikační vtip s elementy hádanky, zařaditelný také do kategorie anekdot na pomezí textu a reality, ve Freudově typologii by myslím mohl spadat pod mechanismus vlastního dvojsmyslu, slovní hříčky, a také přesunu. Když je nám vtip vyprávěn, neuvědomíme si, že součástí a „hrdinou“ vtipu by mohlo být také „malé a“, protože jej bereme pouze jako gramatickou nezbytnost, jako spojku.


Umře Žid a jde do nebe. U brány ho zastaví sv. Petr a provádí ho rájem. Najednou se zastaví a říká: „Pssst, tady potichu.“ „A proč?“, ptá se Žid. „Na druhý straně jsou křesťani a myslej si, že jsou tu sami.“ (IX., ch) Komunikační anekdota s náboženskou tematikou. Dělá si legraci a naráží na pocit

výlučnosti a „vyvolenosti“ křesťanů, že jedině oni mohou být spaseni a mají možnost přijít do nebe.


Letí dvě vrány, jedna černá a druhá doprava. (IX., ch)

Typický představitel tzv. „kameňáků“. Jeho „vtip“ spočívá v tom, že se během jeho vyprávění mění komunikační rejstřík a tematický okruh. Očekávali bychom, že po prvním tvrzení „Jedna je černá...“, bude následovat nějaký podobný popis, obdobná informace týkající se vrány druhé, ale namísto toho přichází jádro anekdoty: „...a druhá doprava“. Anekdota zesměšňuje logický řád a strukturu třídění.

6. CHARAKTERISTIKA TŘÍDÁCH

VTIPOVÉ

PRÁCE

V

JEDNOTLIVÝCH

6. 1 I. třída Z hlediska množství byly v tomto ročníku nejfrekventovanější vtipy jazykové a komunikační a s charakterem hádanky. V malém, ale významném zastoupení se zde také objevily anekdoty pracující s personifikací a založené na principu posunutí významu. Co se týče Freudovy kategorizace, nejhojnějšími mechanismy vyprávěných vtipů byly v této první třídě principy přesunu, ironie (znázornění opakem), znázornění pomocí podobnosti, narážky a několikerého užití stejného materiálu. V tématickém zaměření na prvním místě figurují vtipy o věčně zvědavém, tázajícím se Pepíčkovi, následované anekdotami, kde pointou je nezvyklé spojení – veverka v montérkách, žába v mixéru apod. Pouze jedenkrát se například objevil vtip se známkami černého humoru.

36

Z hlediska rozdílnosti ve vyprávění anekdot mezi chlapci a děvčaty mi přišlo, že kluci vyprávějí vtipy s větším zaujetím, propracovaněji a ve výběru anekdot jsou nápaditější. Tento rozpor se ale s věkem postupně ztrácí. Anekdota, která by byla pro tuto první třídu typická, by vypadala asi takto: její hlavní postavou by byl Pepíček, tvořily by jí tři až čtyři věty, byla by založena na komunikaci, na hře s jazykem a byla by vyprávěna chlapcem. Druhou variantou takového „typu“ charakteristického pro tento kolektiv je vtip složený pouze z otázky a odpovědi, mající spíše strukturu hádanky. Jeho ústředními hrdiny jsou vždy věci všedního života ukázané v odlišném kontextu a je shodně oblíben jak mezi chlapci, tak mezi děvčaty. 6.2 III. třída Opět převažují jazykové a komunikační vtipy, velké zastoupení mají také anekdoty pracující s personifikací a vtipy s prvky hádanky. Některé z anekdot jsou také založeny na slovních záměnách, jsou delší a obsahově náročnější na zapamatování. Z Freudových mechanismů se pak objevuje nejvíce anekdot založených na nepřímém znázornění pomocí narážky, přirovnání. Na scénu nastupují obscénní vtipy (neslušné, nemravné), ve kterých se objevují „sprosťárny“ – vulgární slova, a také první narážky na sexualitu. Tématicky stále přetrvává obliba vtipů, kde je hlavní postavou Pepíček, kterého střídá Hurvínek se Spejblem. Žádný výraznější rozdíl v anekdotách vyprávěných chlapci a děvčaty nebyl patrný. Typický vtip III. třídy by měl splňovat tyto požadavky: tvoří ho pět, až deset vět, hlavním aktérem je Pepíček nebo Hurvínek zachycený v běžných životních situacích, dochází v něm ke slovní záměně, což vytváří požadovaný vtipný moment. Podobně jako ve třídě první by mohla být „typickou“ alternativou také anekdota otázka – odpověď, tj. hádanka. 6.3 VI. třída V šesté třídě také dominují anekdoty jazykové a komunikační, v hojném počtu se zde vyskytují také vtipy s personifikací a stále se také drží na předních místech anekdoty s prvky hádanky. Nástup obscénních vtipů ze třetí třídy v tomto ročníku upadá a nahrazují jej anekdoty založené na stereotypním uvažování o určitých skupinách lidí a jejich příslušnících (např. o etnických menšinách, národech, povoláních apod.). Z Freudovy klasifikace je nejvíce zastoupen mechanismus dvojsmyslu s narážkou a nepřímého znázornění pomocí narážky a symboliky. 37

Typickými tématy a hrdiny anekdot jsou policisté, postavy z veřejného a politického života, Somálci, ve velké části vtipů se objevují zvířátka a své místo má nadále i Pepíček. Po formální stránce nastává nový obrat oproti třídě třetí, začíná se do nich promítat politika, a také stereotypní uvažování, především o policistech. První „vlaštovkou“ z řad vulgárních vtipů je vtip týkající se intimního života rodičů, jehož tajemství Pepíček odhalí, když s nimi spí v posteli. „Sprosté“ vtipy jsou v tomto ročníku spíše záležitostí chlapeckou. 6.4 IX. třída Nejvíce se vyskytují anekdoty jazykové, komunikační, ve velké míře zde také nalézáme vtipy založené na principu posunutí významu a na stereotypním uvažování o různých skupinách obyvatel. V deváté třídě nastává velký obrat především co se týče obsahu anekdot. Téměř jednu čtvrtinu tvoří vtipy vulgární, mající sexuální podtext, nebo přímo týkající se soulože. V malé míře stále přetrvává vyprávění anekdot s personifikací a s prvky hádanky. Dle Freudovy kategorizace je většina anekdot získaná z tohoto výzkumného vzorku zařazena do skupiny těch obscénního a hostilního charakteru. Dalšími principy používanými ve vtipové práci u žáků tohoto věku je znázornění pomocí narážky, dvojsmyslu a ironie. Typické a nejpopulárnější jsou anekdoty sexuálního charakteru, vtipy se stereotypy týkající se blondýnek, policistů, nově se jako aktéři objevují Romové nebo Židé. Vulgární vtipy byly prezentovány spíše chlapci.

38

ZÁVĚR V závislosti rozřazení anekdot do jednotlivých typologií (viz výše, kap.4.1 – 4.2.) vyšlo najevo, že nejčastěji, napříč všemi třídami, jsou vyprávěny vtipy komunikační a jazykové. Vysokou oblíbenost od první do deváté třídy jsem dále zjistila u anekdot s prvky hádanky a u těch, které pracují s personifikací, tj. hlavní postavou jsou zvířata mající lidské vlastnosti. Výskyt těchto typů vtipů je patrný ve všech čtyřech ročnících. Častý je výskyt vtipů pracujících na principu posunutí významu. Pro vyšší ročníky, tj. pro šestou a devátou třídu jsou pak typické anekdoty založené na stereotypním uvažování, nejčastěji se jedná o policisty, blondýnky, Romy apod. Ve třídě třetí jsou populární ještě anekdoty se slovní záměnou a ve třídě deváté potom nastupuje boom anekdot vulgárních, nejčastěji se sexuální tématikou. Z pohledu Freudovy kategorizace by čelní místo zaujímal mechanismus znázornění pomocí podobnosti, narážky, který se opakuje ve vtipech v každém z uvedených ročníků. V nižších třídách, tj. v první a třetí jsou pak časté anekdoty založené na principu přesunu, pracující s ironií, nebo několikerém užitím stejného materiálu. Ve vyšších ročnících, tj. v šesté a deváté třídě je nejvíce zastoupený mechanismus dvojsmyslu, dvojsmyslu s narážkou. Co se týče tématických rozdílů, trvalou popularitu si udržují vtipy, kde je hlavní postavou Pepíček nebo Hurvínek a Spejbl a také ty, ve kterých vystupují zvířata v neobvyklých situacích (např. veverka v montérkách). S přibývajícím věkem se objevují vtipy dělající si legraci z policistů, blondýnek, osob veřejně známých, Romů, Židů aj. V deváté třídě je pak ústředním motivem téměř čtvrtiny anekdot sex. V první třídě mezi nejoblíbenější patří vtipy s „Pepíčkem“ a poté také spíše jednoduché slovní hádanky, které mají vtipné rozluštění („veverka v montérkách“). Anekdoty mají vesměs jednoduchou pointu a jsou poměrně obsáhlé. Zde byl patrný nejzřetelnější rozdíl mezi anekdotami vyprávěnými dívkami a těmi vyprávěnými chlapci, což pak už s postupem věku tak zřejmé není. Ve třetí třídě stále přetrvává obliba vtipů s „Pepíčkem, resp. Hurvínkem a Spejblem. Některé z vyprávěných anekdot by se daly označit za „nechutné“ nebo „odporné“ (hnijící ruka, sušenka plná červů atd.), v čemž si děti vyloženě „libovaly“ a byly rády, že je mohou sdělit někomu cizímu. Vtipy v tomto věku bývají ještě příliš obsáhlé, což snižuje jejich úspěch u posluchačů, především pokud jsou jimi dospělí.

39

V šesté třídě došlo ke značnému vývoji anekdot jak po formální, tak obsahové stránce. Tématem vtipů se tak stává politika a dění ve světě (objevují se vtipy o Usáma bin Ládinovi, Somálcích atd.), dále se pak do anekdot dostávají zavedené společenské stereotypy, kterých si menší děti tolik nevšímají. U žáků deváté třídy je hlavním tématem většiny vtipů sex a sexualita. Čtrnácti a patnáctiletí žáci jsou už také schopni vložit do vtipu své vypravěčské a herecké umění, což pochopitelně zvyšuje atraktivitu vtipu u posluchačů.

40

POUŽITÁ LITERATURA Freud, S.: Vtip a jeho vztah k nevědomí. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2005. Klimeš, L.: Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1983. Kraus, J. a kolektiv autorů.: Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2005. Pražská skupina školní etnografie: Psychický vývoj dítěte od 1. do 5. třídy. Praha: Karolinum, 2005. Wolfenstein, M.: Children´s Humor A Psychological Analysis. Indiana University Press, 1954.

41