Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav české literatury a komparatistiky. Bakalářská práce

Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav české literatury a komparatistiky

Bakalářská práce

Marianna Borůvková Antisemitské časopisy Vlajka a Národní republika Anti-Semitic Journals Vlajka and Národní republika

Praha 2014

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Holý, DrSc.

Poděkování Děkuji prof. PhDr. Jiřímu Holému, DrSc. za cenné připomínky a za trpělivé vedení bakalářské práce.

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 5. 5. 2014

Klíčová slova: antisemitismus, obraz Žida, 30. léta 20. století Abstrakt: Bakalářská práce se zabývá antisemitskými časopisy Vlajka a Národní republika mezi lety 1933–1938. Zaměřuje se na negativní stereotypy Židů a na prostředky zobrazení a hodnocení (expresívní styl, náznakovost, generalizace, vyhrocení kontrastů, přirovnávání ke zvířatům apod.). Sleduje vývoj antisemitských stereotypů ve vymezeném období, mj. v souvislosti s nacistickým hnutím v Německu.

Summary: The bachelor thesis deals with the anti-Semitic journals Vlajka and Národní republika between the years 1933 and 1938. It focuses on the negative stereotypes of Jews and forms of their depiction and evaluation (expressive style, allusiveness, generalization, escalation of contrasts, comparison with animals etc.). The bachelor thesis follows and describes the development of anti-Semitic stereotypes in the above mentioned period in relation with Nazi movement in Germany.

Key words: anti-Semitism, Image of a Jew, Thirties of 20th Century

Obsah Úvod .............................................................................................................................. 6 Antisemitismus a stereotypy spojené se Židy .................................................................. 8 2.1 Antijudaismus ........................................................................................................... 8 2.2 Období emancipace .................................................................................................. 9 3 Postavení Židů v Československu během první republiky ............................................. 14 3.1 Antisemitismus za první republiky .......................................................................... 16 3.1.1 Antisemitismus ve dvacátých letech............................................................... 16 3.1.2 Antisemitismus ve třicátých letech ................................................................. 19 4 Časopis Vlajka .............................................................................................................. 21 4.1 Osobnosti Vlajky a její přispěvatelé ......................................................................... 24 4.2 Styl příspěvků ......................................................................................................... 25 5 Zobrazení Židů ve Vlajce mezi lety 1933–1938 ............................................................ 27 5.1 Styl a prostředky ..................................................................................................... 27 5.2 Stereotypní zobrazování .......................................................................................... 30 5.2.1 Židé z perspektivy rasové teorie ..................................................................... 30 5.2.2 Teorie mezinárodního Žida a spiknutí ............................................................ 32 5.2.3 Židé jako marxisté, levičáci, bolševici, zednáři i kapitalisté ........................... 33 5.2.4 Židé jako mezinárodní nepřátelé .................................................................... 36 5.2.5 Židé jako kompilátoři a napodobitelé umění .................................................. 38 5.2.6 Židovské náboženství .................................................................................... 40 6 Časopis Národní republika ........................................................................................... 41 6.1 Osobnosti Národní republiky v letech 1933–1938 ................................................... 43 6.2 Styl Národní republiky ............................................................................................ 44 7 Zobrazení Židů v Národní republice mezi lety 1933–1938 ............................................ 45 7.1 Styl a prostředky ..................................................................................................... 45 7.2 Rubriky .................................................................................................................. 47 7.2.1 Rubrika Zrcadlo ............................................................................................. 48 7.2.2 Oni mezi námi................................................................................................ 48 7.2.3 Okénko do světa – A pod tím naším okénečkem… .......................................... 49 7.3 Stereotypní zobrazení.............................................................................................. 50 7.3.1 Teorie spiknutí židovstva ............................................................................... 50 7.3.2 Židé-marxisté, Židé-bolševici ........................................................................ 51 7.3.3 SSSR ............................................................................................................. 52 7.3.4 Španělská občanská válka .............................................................................. 53 7.3.5 Židé jako zednáři a kapitalisté ........................................................................ 54 7.3.6 Židé a rasová teorie........................................................................................ 54 7.3.7 Židé jako „germanizátoři“.............................................................................. 56 7.3.8 Židovská emigrace ......................................................................................... 56 7.3.9 Židé a kultura ................................................................................................ 58 7.3.10 Židovské náboženství .................................................................................... 61 8 Shrnutí.......................................................................................................................... 63 9 Závěr ............................................................................................................................ 65 10 Seznam literatury .......................................................................................................... 67 1 2

1

Úvod Tématem bakalářské práce je zobrazení Židů na stránkách fašistických periodik Vlajka a

Národní republika mezi lety 1933–1938. Práce mapuje prostředky a postupy, jimiž jsou Židé ve vybraných periodikách prezentováni, a zároveň stereotypy, které při zobrazení židovské menšiny figurují. Hlavní důraz je přitom kladen na ilustraci daných postupů a stereotypů na konkrétních textech. Záměrem práce je vysledovat typické strategie prezentace Židů každého z periodik a na závěr podat jejich srovnání. Časové rozmezí bylo vymezeno na základě vnějších událostí, které se nutně otiskly i do charakteru obou periodik. Rok 1933 je rokem nástupu A. Hitlera k moci v Německu, je to událost, k níž se autoři periodik (již kvůli svému ideovému zaměření) nutně vztahovali, v určitých aspektech se proti této skutečnost naopak vymezovali, v práci se proto mimo jiné také zaměříme na vztah periodik k hitlerovskému Německu a na zobrazení židovské emigrace. Rokem 1938, po Mnichovské dohodě, končí období první republiky, i charakter vybraných periodik se nejen pod vlivem této události mění. Časopis Vlajka je již v červenci 1938 úředně zakázán, znovu se vrací až v květnu 1939 s minimální personální kontinuitou. Stejně tak periodikum Národní republika přestává v roce 1938 vycházet, respektive se počátkem roku 1939 mění na časopis Česká práce. V prvních dvou kapitolách – Antisemitismus a stereotypy spojené se Židy a Postavení Židů v Československu za první republiky – nám jde o nastínění kontextu, v rámci něhož obě periodika vznikla. Dále jsou každému periodiku věnované oddělené části, ve kterých se nejprve zabýváme představením daného periodika (okolnosti jeho vzniku, periodicita čísel, osobnosti, s nimiž je spjato, atd.) a následně je věnován prostor zobrazení Židů na jeho stránkách. V závěrečném shrnutí podáváme krátké porovnání postupů obou časopisů. Je třeba ještě dodat připomínku k pravopisu. Ve slově „žid“ se v českém pravopisu píše velké písmeno, máme-li na mysli příslušnost k národu, naopak malé písmeno používáme, chceme-li vyjádřit příslušnost k židovskému náboženství. V mnoha výskytech v časopisech se ovšem oba významy překrývají, v této práci dáváme v takovémto případě přednost velkému písmenu, zvlášť proto, že v obou periodikách figuruje Žid především jako příslušník národa. Na stránkách periodik (zvláště v Národní republice) použití velkého a malého písmena kolísá (velmi často je užito malé písmeno, přestože je naprosto zřejmé, že autor měl na mysli 6

příslušnost k židovskému národu), přesto v citacích ponecháváme přesnou podobu znění.

7

2

Antisemitismus a stereotypy spojené se Židy V následující kapitole bude krátce nastíněn vývoj antisemitismu od starověku do konce

19. století, na závěr zmíníme situaci Židů v českých zemích. Nejde a ani nemůže jít o vyčerpávající výklad, kapitola má za úkol především zmínit důležité momenty, které byly klíčové pro formování antisemitismu v námi sledovaných periodikách, jde tedy o vytvoření jakéhosi pozadí, bez něhož by popis periodik byl vytržen z kontextu. 2.1

Antijudaismus Pojmem antisemitismus dle Lea Pavláta označujeme „nenávist či předsudky vůči Židům

i veškeré činy vyplývající z tohoto přesvědčení“ (Pavlát 2007: 83). Mezi semitské národy ovšem patří například i Arabové, antisemitismus je pro nás ale označením jen protižidovských postojů (ibid.). Zatímco pojem antisemitismus datujeme do 19. století (poprvé Wilhelm Marr – 1879), samotné protižidovské tendence jsou mnohem starší a ve své ranější fázi často splývaly s antijudaismem (ibid.). S antisemitismem se setkáváme již ve starověku a středověku, tehdy vycházel především z odlišné věrouky Židů. Ve starověku se věřilo, že Židé roznášejí nemoci, také to, že žili v uzavřených komunitách, přispívalo k jejich vydělení z většinové společnosti. Křesťanství převzalo negativní postoj vůči Židům, postupem času vytvořilo také stereotypy nové. Vztah církve k Židům je dán velmi zásadně vztahem ke Starému zákonu. Starý zákon je vnímán jako překonaný Novým zákonem, v očích středověké církve tak židovství ztratilo svoji úlohu. Židé jsou také tím, že neuznali Ježíše Krista za svého spasitele, Bohem zavrženi. Židům je taktéž dáváno za vinu Kristovo umučení. Veškeré náboženské projevy Židů jsou vnímány jako uctívání ďábla (ibid.). Židé jsou ve středověku 1 animalizováni, označováni za zlo, je s nimi spojován zápach a nečistota, bývají přirovnáváni dokonce ke hmyzu. Všechny tyto postoje nevedly k ničemu jinému, než k veřejné diskriminaci Židů. Jejich právní postavení bylo udáváno řadou křesťanských listin (např. Edikt milánský z roku 313, Theodosiův kodex z roku 348 a Justiniánův kodex z roku 534). Na IV. lateránském koncilu (1215) bylo ustanoveno, že Židé musí nosit znamení, aby se odlišili od křesťanského 1

Jistý zvrat nastává mezi první a druhou křížovou výpravou, od té doby (1. pol. 12. stol.) křesťanské instituce začínají chápat Židy vyhraněně negativně.

8

obyvatelstva (například žluté kolečko či páska na oděvu, zvláštní klobouky či pláštěnky), a zároveň musí od něj žít odděleně (zřizování ghett). Kromě toho byli omezováni i ve vykonávání některých řemesel, nesměli vlastnit půdu. Židé byli tímto odkázáni často na lichvu, která byla křesťanům zapovězena. Leo Pavlát shrnuje důvody středověkého antisemitismu do tří skupin: a) ekonomické, b) psychologické, c) náboženské. Zároveň dodává: „Jednotlivé antisemitské pohnutky se v různých zemích navzájem prostupovaly a ovlivňovaly podle měnící se politické a hospodářské situace. Náboženské pronásledování Židů v zásadě vedlo k diskriminaci ekonomické, ale naopak důvody ekonomické na sebe nejednou braly podobu persekuce náboženské“ (Pavlát 2007: 87). S Židy byla však spojena také řada pomluv. Židé byli například obviňováni ze znesvěcení hostie, z rituálních vražd (především mladých dívek a chlapců) a z šíření nemocí (otrávení vody ve studnách) (ibid.: 90–91). V důsledku šíření těchto pomluv byli dále utiskováni, k čemuž patřilo omezování porodnosti, nucená převýchova, vyhánění ze země a nucený křest. Židy v dějinách stihla také řada pogromů. Na českém území stojí dále za zmínku tzv. familiantský zákon vydaný Karlem VI. roku 1726, který určoval přesný počet židovských rodin, jež mohly žít na území Čech a Moravy. Vždy jen nejstarší syn židovských rodičů mohl založit rodinu. 2.2

Období emancipace Vzhledem k tématu práce je třeba zdůraznit emancipaci Židů a jejich postavení během

vzniku nových evropských států. K emancipaci Židů začíná docházet na konci 18. století a zvláště v 19. století. Postupně se začala rušit nařízení, která Židy diskriminovala, Židé už nemuseli žít v ghettech, mohli vykonávat běžná zaměstnání i navštěvovat univerzitu. Židé hráli úlohu i v industrializaci a urbanizaci. Přesto anebo právě proto se začal tvořit nový antisemitismus. Značnou roli v tom hrálo i osvícenské myšlení. Osvícenci sice odmítali opatření zaváděná vůči Židům, nicméně židovskou víru považovali za přežitek neslučitelný s evropskou kulturou. O Židech se mluvilo jako o „národu ignorantském a barbarském, lačnícím pouze po penězích, o lidech oddávajících se tajemným praktikám a pověrám, nepřátelským vůči okolí a nevděčným za prokázaná dobrodiní“ (Pavlát 2007: 95). Velký vliv na formování moderního antisemitismu měl Voltaire svým tvrzením, že se Židé neúčastnili rozvoje kultury a vědy a nejsou schopni vytvořit si vlastní stát (ibid.). Pro vznik moderního antisemitismu hraje jistě důležitou úlohu ekonomika. Židé se svým podílem na industrializaci vynikli v mnoha svobodných povoláních, mnoho Židů patřilo 9

mezi finančníky a bankéře (Zahradníková cit. d. 20. 4. 2014: 6). Devatenácté století je také obdobím vzniku moderních národů a nacionalismu, což taktéž přispělo ke vzniku antisemitismu. Nejenže vzniká pojem antisemitismus, ale antisemitismus se začíná pomalu rozrůzňovat. Leo Pavlát a Marie Zahradníková shrnují několik proudů antisemitismu, 2 které se začínají v průběhu 19. století vydělovat: Vzniká jednak antisemitismus protikapitalistický, kritizující liberalismus a kapitalismus jako myšlenkové proudy, které mají pocházet právě od Židů. Pro antisemitismus tohoto ražení jsou typické stereotypy Žida-bankéře, lichváře, burziána a továrníka-vykořisťovatele (Pavlát 2007: 96). Důležité je také pojímání Židů jako uzavřeného společenství, které drží při sobě. Židé byli dále obviňováni z mravního úpadku společnosti, to se ale mohlo projevovat různě – mohli být obviněni ze šíření ateismu, alkoholismu, různých ideologií, darwinismu a v zásadě čehokoliv, co bylo pociťováno jako negativní (Zahradníková, cit. d. 20. 4. 2014: 7). Šlo především o obviňování Židů z rozvracení starých hodnot, což obvykle zaznívalo z konzervativních kruhů: „Kapitalismus byl označován za pokus židovstva zničit křesťanství a zotročit křesťanské národy“ (Pavlát 2007: 96). Kritika nebyla ovšem namířena pouze proti „kapitálu“, ale i obecně proti jakémusi „židovskému duchu“ (ibid.). Antisemitismus nacionální vznikal z představy, že Židé jsou element neslučitelný s národními tradicemi, nenávist k Židům byla chápána jako „ochrana národní kultury“, Židé byli obviňováni z neloajálnosti a nespolehlivosti (ibid.: 98). Dílem těchto představ byla i tzv. Dreyfusova aféra, v níž byl v inscenovaném procesu odsouzen francouzský židovský vysoký důstojník generálního štábu za údajné vyzrazení vojenského tajemství Německu (ibid.). Antisemitismus protirevoluční je namířen proti „Židům-revolucionářům a volnomyšlenkářům“ (ibid.: 97). Mnozí Židé se přidávali k sociálnědemokratickým stranám, protože ty se distancovaly od nacionalismu a slibovaly jim naději na rovnoprávné postavení v budoucí společnosti: „Je skutečností, že pouze liberální radikální levice slibovala Židům v 19. století skutečnou rovnoprávnost a sociální spravedlnost. Zdůrazňovala židovské asimilaci blízké myšlenky universalismu, racionalismu, kritického nadnárodního ducha, jež krajní pravice, církev, ale především nacionalisté vždy chápali jako hrozbu“ (ibid.). Antisemitská je i představa celosvětového spiknutí židovstva, která spočívá na představě, že za nezdary, bídou, válkami a konflikty stojí dobře organizované židovstvo sjednocené za účelem ovládnout celý svět. Pavlát upozorňuje na spojitost se středověkou představou Židů jako travičů studní a tedy těch, kdo chtějí „úkladně ničit“ nežidovské 2

V odborné literatuře se setkáváme jednak s definicí „různých antisemitismů“, jednak s tím, že jsou rozličné protižidovské postoje definovány pouze jako jednotlivé aspekty „jednoho“ antisemitismu.

10

obyvatelstvo (ibid.). Tyto představy podporovalo „Všeobecné židovské spojenectví“ („Alliance Israélite Universelle“), společnost vzniklá ve Francii v roce 1860 za účelem propagovat zrovnoprávnění židovských obyvatel. Zároveň se však konstruuje spojení svobodného zednářství se Židy jakožto důkaz jejich rozkladných plánů (ibid.: 99). Nejrozšířenějším antisemitským textem se bezesporu staly tzv. Protokoly sionských mudrců – údajně tajný pamflet z 1. sionistického kongresu v Basileji v roce 1897. Ve skutečnosti jde ale o podvrh vzniklý v Rusku na přelomu století. Přestože nepravost Protokolů byla prokázána, zůstaly Protokoly pro antisemity nezvratitelnou autoritou. Protokoly podporují především představu mezinárodní židovské organizace s cílem ovládnout celý svět: „Podle Protokolů totiž období liberalismu a revolucí mělo vyústit ve zkázu křesťanského světa. Na jeho troskách pak mělo povstat impérium židovské despocie, vládnoucím všem národům světa“ (Pavlát 2007: 99). Tzv. rasový antisemitismus vyrostl na rasové ideologii v druhé polovině 19. století a na zvulgarizovaném pojetí darwinismu. Důležitým pojmem je zde jakési „pouto krve“ čili rodová příslušnost každého člověka a také vlivy „vědeckých“ teorií o „potřebě rasové hygieny“ (Zahradníková, cit. d. 20. 4. 2014: 11). Pavlát upozorňuje na to, že „protižidovský rasismus jakoukoliv existenci Židů vylučoval: „Činil tak na základě nevyvratitelných, jakoby samou přírodou daných argumentů. Jakmile se z židovské nenapravitelnosti stala záležitost krve, dávné středověké přesvědčení o Židech jako bytostech zla dostalo svůj pseudovědecký základ i dějinný výklad: Židé – Semité stáli v přímém protikladu k čisté, árijské rase, kterou prý chtěli zničit“ (Pavlát 2007: 100).3 I v tomto pojetí antisemitismu velmi rezonuje představa světového spiknutí židovstva, které chce potlačit ostatní národy. V této souvislosti je důležité zmínit dílo Esej o nerovnosti lidských ras z roku 1853 od A. de Gobineaua, na něhož navázal Paul de Lagard, který navrhoval např. deportaci židovstva na Madagaskar. 4 Dalšími hlasateli rasové teorie byl například H. S. Chamberlain (autor spisu Základy devatenáctého století 1899) a hlavně A. Hitler. Jako častý prostředek antisemitského vyjadřování se používá animalizace, jakožto postup k jejich odosobnění a démonizaci. Animalizace byla posílena právě rasovou teorií, která definovala Židy jako příslušníky nižší rasy. Zpravidla jde o popis Židů jako zvířat anebo o jejich charakterizaci zvířecími vlastnostmi a znaky. Židé nejčastěji bývají spojováni s 3

4

K tomu je ještě třeba dodat, že pro antijudaismus byli Židé, kteří se asimilovali ve většinové společnosti a konvertovali ke křesťanství, přijatelní. Pro rasový antisemitismus ne. Nápad vystěhovat židovské obyvatelstvo na Madagaskar se objevuje i v pozdějších antisemitských názorech, s touto ideou se setkáme v periodiku Národní republika. Nějakou dobu ho také rozpracovával Adolf Eichman, než bylo v roce 1941 na Hitlerův pokyn rozhodnuto o „konečném řešení“.

11

opicemi – pro toto připodobnění je typická kulatá hlava, špičaté uši a výrazné lícní kosti a skobovitý nos. Častým připodobněním byl také vepř (a to především jako zpodobnění odpornosti a nečistoty), pes, popřípadě vlk anebo šakal (Jedličková 2008: 26–28). Setkat se můžeme ale i s připodobněním k pijavicím a různému hmyzu. V českém prostředí 19. století se objevoval antisemitismus náboženský, hospodářský, sociální a národnostní. Vyrovnávání se s německou kulturou bylo v Čechách hojně přenášeno na Židy. To bylo způsobeno i tím, že velká část židovského obyvatelstva na českém území mluvila jen německy, zapříčiněno to bylo především josefínskými reformami, které je nutily k němčině. Na konci 19. století se již většina židovského obyvatelstva Čech hlásila k českému jazyku, spojování Židů s německým nacionalismem tím ztrácelo věcný důvod (Frankl 2007). V souvislosti s industrializací a emancipací židovského obyvatelstva byli Židé vystaveni antisemitismu i kvůli obavě z konkurence. V 90. letech 19. století se projevil hospodářský antisemitismus v Čechách a na Moravě bojkotem židovských a německých obchodů pod heslem „Svůj k svému,“ objevovala se i hesla apelující na zákazníky, aby podporovali křesťanské obchody (Zahradníková cit. d. 20. dubna 2014: 8). Další protižidovské nepokoje byly vyvolány Badeniho jazykovými nařízeními, které měly být krokem ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou v úředním styku, byly ale po ostrých protestech německých nacionalistů odvolány. V Praze došlo k drancování německého a židovského majetku, které bylo vyvoláno původně pouhou potyčkou mezi českými a německými studenty. V Praze bylo vyhlášené stanné právo, situaci uklidnilo až vojsko, nepokoje se ale rozšířily i do jiných českých měst (Zahradníková cit. d. 20. 4. 2014: 10). V roce 1899 došlo k tzv. hilsneriádě, během níž byl z vraždy mladé dívky u města Polná na Českomoravské vysočině obviněn židovský mladík Leopold Hilsner. Mělo jít o údajnou rituální vraždu, ačkoliv k tomu chyběly přesvědčivé důkazy. Ve společnosti to probudilo masové protižidovské nepokoje, proti antisemitismu se postavila jako jediná z větších politických stran sociální demokracie, jako jeden z mála, kdo se Hilsnera zastal, byl T. G. Masaryk, který pak sám čelil četným útokům. Tato událost však nebyla jediná. Pověry o rituální vraždě prováděné Židy se čas od času nejen v české společnosti objevovaly. 5 Celkově byl pro český antisemitismus příznačný především neustálý střet s německou kulturou, který byl přenášen na židovské obyvatelstvo. Židé byli v Čechách často směšováni s 5

Pracovalo se s představou, že Židé lační po krvi mladé dívky či mladých chlapců a využívají ji pro přípravu tradičního pokrmu – macesů.

12

Němci anebo jim bývalo vytýkáno „němčení“, tedy příklon k německé kultuře. Zahradníková toto pojetí Židů srovnává s mýtem o bludném Židovi Ahasverovi: „V širším měřítku, nezahrnujícím toliko české země, se můžeme shledat s jistou dějinnou koncepcí, která motiv někoho druhého, cizího využívá – podle tohoto názoru židovský prvek prochází neustále dějinami – jako věčný či bludný Žid Ahašver – je nezničitelný, přežije vše a z vnějšku sleduje zkázu okolních národů světa“ (Zahradníková cit. d. 20. 4. 2014: 11).

13

3

Postavení Židů v Československu během první republiky Pro židovskou menšinu v nově vzniklé Československé republice bylo příznačné, že se

ve velké míře integrovala do většinové společnosti, zároveň si ale ponechala svou židovskou identitu, pro židovské obyvatelstvo byla tedy příznačná jakási pluralita identit. Národní identita Židů v Čechách je složitou a těžko postižitelnou otázkou, zvlášť proto, že na území Čech koexistovaly dvě kultury – česká a německá a židovská menšina mezi nimi oscilovala (Čapková 2005: 8–12). Židovská menšina Československa by se dala pro zjednodušení rozdělit do tří hlavních skupin. Mezi organizované skupiny patřila hnutí Čechožidů – přívrženců asimilace do většinové společnosti a hnutí sionistů usilujících o vytvoření židovského státu v Palestině. Činnost hnutí většinou udávala pohled většinové společnosti na židovskou menšinu v Československu, ale aktivně se do jejich činnosti zapojila jen část židovského obyvatelstva. Do jejich kompetence spadaly i nejčtenější židovská periodika: asimilantské časopisy Selbstwehr a Židovské zprávy a sionistický Rozvoj (Čapková 2005: 12–13). Jednotlivá uskupení nebyla naprosto jednotná, například mezi Čechožidy byli přívrženci jak radikální tak postupné, nenásilné asimilace a obdobně tomu bylo i s hnutím sionistů. Třetí skupinu tvořili němečtí Židé, kteří nebyli nijak organizovaní. Židovské obyvatelstvo v Čechách tvořili především tzv. západní Židé. 6 Čeští a moravští Židé sestávali povětšinou ze střední a vyšší střední sociální vrstvy. V Československu celkově chyběla vrstva židovských dělníků (ibid.: 17). Židovští obyvatelé byli také velmi výrazně sekularizovaní, dokonce patřili mezi nejsekularizovanější židovskou menšinu v Evropě. Odlišná situace byla na Moravě, kde Židé žili v menších městech a udržovali mezi sebou užší kontakt, tyto komunity také upevňovaly právo na židovskou samosprávu. Další rozdíl tkvěl mezi městskými a vesnickými Židy v českých zemích, a to již v průběhu 18. a 19. století (ibid.: 19–20). Ještě jiná situace byla na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Na obou místech žili Židé neasimilovaně, tvořili specifickou etnickou skupinu a patřili k tzv. východnímu židovství (ibid: 12). Židovská menšina měla v Československu nebývalé postavení – Československo totiž jako jediný stát v Evropě umožnil při sčítání lidu v roce 1921 uvést občanům židovskou 6

V Evropě je třeba rozlišit dva směry židovství – východní a západní. Východní židovství zachovávalo tradice, využívalo jidiš a jeho vyznavači se méně integrovali do většinové společnosti, vyskytovalo se v Rusku, Polsku, Rumunsku a na Podkarpatské Rusi. Západní židovství bylo naopak založeno na výrazné integraci do většinové společnosti a na upřednostňování reformního či liberálního židovství před ortodoxií (Čapková 2005: 6–8).

14

národnost, aniž by její příslušníci museli dokazovat znalost jidiš či hebrejštiny a aniž by byli součástí židovské náboženské obce (ibid.: 27). To, v čem byla spatřována příslušnost k židovskému národu, bylo přenecháno na subjektivní volbě občana. Židé také měli neomezený přístup na vysoké školy (na univerzity měli přístup i maďarští a polští Židé), což se o jiných státech říci nedá. Postavení Židů v Československu bylo tedy výrazně lepší než v okolních státech Evropy (Míšková 2003: 7). Židé se také mohli definovat jako národností menšina, zatímco za Rakousko-Uherska byli chápáni pouze jako specifická náboženská komunita (Čermáková 2003: 13). Přesná čísla ze sčítání lidu v roce 1921 přináší Radka Čermáková ve studii Československá republika – nový stát ve střední Evropě a Židé. Celkový počet obyvatel vyznávající židovské náboženství byl 354 300. Z toho se 73 300 přihlásilo k československé národnosti, 49 100 k národnosti německé, 29 400 k maďarské, 3 700 k ruské, 2 000 k polské a k židovské národnosti se přihlásilo 180 700 obyvatel (Čermáková 2003: 14– 15). Důležitou úlohu v tom, že se v Československu zlepšilo právní postavení Židů, měla zajisté osoba T. G. Masaryka. Masaryk se stavěl kladně k židovské emancipaci, obecnou oblíbenost v židovské komunitě mu zajistilo vystoupení na obranu Židů při hilsneriádě, čímž si vydobyl respekt mezi Židy po celém světě (ibid.: 10). Po vzniku Československé republiky prosazoval nutnost rovnosti všech národnostních menšin, tedy i německé a židovské (ibid.). Při sčítání lidu roku 1931 se vedly diskuse, jakým způsobem definovat určitou národnost. Ozvaly se hlasy pro i proti určování národnosti na základě mateřského jazyka. Co se týče židovské menšiny, „čeští statistikové si roku 1930 byli vědomi skutečnosti, že neustále přibývá česky mluvících židovských nacionálů, kteří tím, že volí národnost židovskou, oslabují tábor československý“ (Čapková 2005: 44). Přesto bylo i v tomto sčítání lidu umožněno Židům přihlásit se k židovské národnosti na základě svého rozhodnutí: „Židé byli za první republiky uznáni jako menšina národnostní, menšinu jazykovou se jim ale vytvořit nepodařilo“ (ibid.: 46). Sčítání lidu ovšem nezohlednilo tehdy hojně rozšířený bilingvismus, který byl příznačný právě pro židovské obyvatele: „Při rozhodování židovských občanů, jaký jazyk či národnost mají zvolit, hrály velkou roli i sociální jistoty“ (ibid.: 47), Židé z Čech však stále více od počátku 20. století upřednostňovali češtinu nad němčinou. Vzhledem k vstřícnosti československé politiky k židovské menšině se Československo stalo po převratu v Německu v roce 1933 oblíbeným útočištěm (nejen) židovské emigrace. Československo bylo dobrým azylem z několika důvodů: „bylo stále ještě demokratickým státem, kde byl vzdor nacionalistickým a antisemitským nepokojům antisemitismus na 15

oficiální úrovni nepřijatelný, žila zde významná německá i německo-židovská menšina, která disponovala kulturním i politickým zázemím, na němž mohli exulanti budovat svoji další existenci bez jazykové bariéry, pro exilovou politickou práci hrála výhodnou roli i dlouhá hranice s Německem, a tedy dobrá možnost zpětného působení do nacistického Německa“ (Míšková 2004: 7). Do Československa mířili taktéž Židé z Rumunska a v roce 1938 po anšlusu i Židé z Rakouska. Pro většinovou společnost otevíralo přijímání židovské menšiny další problémy. Židé se totiž začali dělit na „cizí“ a „domácí“ (ibid.: 8). Židovská emigrace do Československa byla velmi negativně přijímána především českými fašisty a národními demokraty, Hlinkovou slovenskou ludovou stranou a Sudetoněmeckou stranou (Čermáková 2004: 11–13). 3.1

Antisemitismus za první republiky Ačkoliv by se mohlo zdát, že vztah Československé republiky k židovské menšině (i

menšinám jiným), byl za první republiky ideální, i tehdy prosakovaly na povrch čas od času antisemitské postoje, které byly ve společnosti latentně přítomné a nacházely průchod v krizových situacích. Československá republika měla sice ve srovnání s jinými evropskými státy nebývale vstřícný postoj k menšinám, ale jak upozorňuje Alena Míšková, svoboda náboženského vyznání a možnost hlásit se k vlastnímu národu je základní občanské právo: „Československý stát umožnil přihlásit se k židovské národnosti a tato možnost, byť byla využívána v českých zemích jen menšinou židovských spoluobčanů (na celostátní úrovni však zhruba polovinou), se stala symbolem liberálního systému a argumentem dodnes dokládajícím demokratičnost tehdejšího zřízení. Málokdo si v této souvislosti ovšem připomene, že možnost hlásit se ke svému národu či vyznání patří mezi základní občanská, ba dokonce lidská práva, o nichž žádný průměrný občan československého státu, který se nehlásil k židovství, ve dvacátých letech již vůbec neuvažoval“ (Míšková 2003: 8). Podle Blanky Soukupové československý antisemitismus první republiky do sebe pojal projevy z různých časových rovin – pracoval se stereotypy z 19. století a zároveň se stereotypy novějšími (Soukupová 2004: 22). 3.1.1 Antisemitismus ve dvacátých letech Již na konci války a krátce po vzniku Československé republiky došlo k prvním antisemitským výpadům – rabovaly se židovské obchody. Příčinou byl nedostatek potravin a 16

jiných důležitých životních potřeb mezi lety 1918–1920. Na několika místech (např. v Holešově) docházelo k pogromům a to převážně v prosinci 1918 a lednu 1919. Na jaře roku 1919 se hospodářská situace natolik zhoršila, že v květnu došlo v Praze k masovým nepokojům namířeným především proti židovskému obyvatelstvu, v září téhož roku se také uskutečnil pochod tzv. husitských žen na Pražský hrad za účelem osvobodit T. G. Masaryka z údajného uvěznění Židy a Němci, i boj o Stavovské divadlo roku 1920 měl antisemitský nádech – napadena byla synagoga a radnice v Maiselově ulici. Charakteristické na těchto nepokojích je především to, že Židé byli spojováni s němectvím 7 (Čermáková 2003: 11–12), s čímž souvisí představa Židů jakožto neloajálních občanů Československé republiky. Poválečný antisemitismus také pracoval se stereotypem „Žida jako blaženého majitele a Žida jako jakési šedé eminence světových dějin,“ který na válečném dění vydělal, popřípadě válku sám zavinil (Soukupová 2003a: 27), Židé se také objevovali jako podporovatelé bolševického hnutí. Kromě otevřeného antisemitismu byli židovští občané znevýhodňováni například tehdy, pokud žádali o zaměstnání v úředních institucích, či pokud chtěli zastávat politické funkce (ibid.: 30). Přestože antisemitismus neměl později ve dvacátých letech v československé společnosti významné postavení, občas se ve stranickém tisku objevily antisemitské výpady. Známé byly stereotypy „Žida neloajálního Čechoslováka“, „Žida-bezohledného ziskuchtivce“, „Žida-podporovatele němectví“ a „Žida usilujícího o nadvládu nad světem“ (Soukupová 2003b: 37). Kromě toho se antisemitismus objevil například v přednášce spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické v Kutné Hoře pod názvem Člověk-rasa-národ v roce 1922, posluchači přednášku ale bojkotovali (ibid.), dále také na výstavě Zrcadlo Židů malíře Karla Rélinka. Expozice byla doplněna citáty antisemitských autorit a nepravými citáty z Talmudu. Rélink vydal některá antisemitská díla i knižně, vyjadřuje hlavně obavu z židovské menšiny v Československu a označuje ji za „skutečné vítěze války“ (ibid.: 37–38). Obecně však platí, že antisemitismus se zvlášť ve dvacátých letech vyskytoval na periferii společenského života. Živila ho například Slovanská strana sociální, která se odštěpila coby extrémistická skupina z Národně sociální strany. Strana vydávala periodikum Naše snahy, v němž byl velmi výrazně prezentován stereotyp Žida-bolševika (ibid.). Židé (a Němci) jsou v něm chápáni jako hosté, kteří se ovšem snaží o nadvládu, Židům takto údajně 7

Důvod byl pravděpodobně ten, že mnoho Židů v první světové válce loajálně podporovalo RakouskoUherskou monarchii.

17

káže jejich náboženství. Trnem v oku je této skupině současná československá politika a také T. G. Masaryk (ibid.: 39). Součástí Našich snah byl také list Štít republiky československé vycházející mezi lety 1919–1921. Tento list Židy pojímal jako rozkladný živel rozvracející především Rusko, dále jako spojence Němců, Židé jsou chápáni jako národ kosmopolitní, zároveň ale jako národ vědomý si vlastních tradic. Antisemitismus byl pociťován jako přirozená obrana národů, všechna tvrzení byla podepřena o Protokoly sionských mudrců (Soukupová 2003b: 40). Blanka Soukupová zmiňuje ještě Štít národa – periodikum Slovanské strany protižidovské. Toto periodikum zdůrazňovalo slovanskou vzájemnost. Bolševismus v Rusku je charakterizován jako „vynález“ Židů, který tuto vzájemnost potírá. Židé také vlastní tisk a reklamu a používají je k ovládání světa. Židé jsou rovněž bezcitní, což se projevuje i v popisu rituální porážky dobytka (ibid.). Soukupová upozorňuje, že židovská otázka byla nazírána jako souboj dvou civilizací – křesťanské a židovské (národní vs. kosmopolitní). Důležitým mezníkem, zvláště pro námi sledovaná periodika, je vznik českého fašismu. První zmínky o jeho vzniku můžeme zaznamenat kolem roku 1922. Jako inspirace sloužil českým fašistům fašismus italský. Zformovaly se především dvě skupiny – moravští fašisté kolem periodika Hanácká republika, později Národní republika, a Klub červenobílých. Pro moravské fašisty je důležitý především osobitý charakter Moravy, jemuž přespříliš „pragocentrická“ politika nemůže rozumět (ibid.: 43). Periodikum mělo ostrý protiněmecký tón, antisemitismus nabýval na síle s postupem času, objevují se stereotypy „Žida-levičáka, bolševika, Žida prospěcháře, fyzicky líného obchodníka nebo představitele inteligence (univerzitního profesora), drzého, němčícího Žida“ (ibid.: 44). Klub červenobílých využíval především list s názvem Výzva. Podporovatelem klubu byl například František Mareš – bývalý rektor Univerzity Karlovy, pozdější čestný člen klubu Vlajka (ibid.). Výzva „operovala pojmy lid, jeho stát, nerozborná a jednotná fronta národní, slovanská idea, svoboda, menšiny“ (ibid.). Oba tábory se později spojily, společně s Národním hnutím, vzniklým taktéž roku 1922, a vytvořily Národní obec fašistickou, pro niž (a pro další fašistická uskupení) organizačně ovšem značně nejednotnou. Důležitým pojmem byla pro české fašisty vlast: „Vlast byla přitom synonymem pro stát. Zdánlivě logická úvaha předpokládala, že nárok na vlast (stát) mají ti, kteří se zasloužili o jeho vytvoření, to znamená Češi, respektive československý národ“ a dále „Národ definovali fašisté jako určitý počet jedinců stejné krve, způsobů, mentality, charakteru, jazyka“ (ibid.: 46). Důležité je pojímání Čechů, jako tvůrců národa, zatímco Židé jsou chápáni jako ti, kteří se na tvoření nepodíleli, přesto však z národa profitují nejvíce. 18

I fašistický antisemitismus se promítl především do periodik jako byla Říšská stráž, Stráž národa a Národní republika, v nichž se Žid vyskytoval jako germanizátor, přívrženec bolševismu, válečný štváč, zbohatlík nebo jako průmyslový magnát atd. Na závěr k oddílu o antisemitismu ve dvacátých letech je třeba zmínit i tzv. lidový antisemitismus. Ten se objevoval občas během společensky vyhrocených situací, obvykle ale nepřesáhl verbální útoky. Soukupová upozorňuje i na občasný antisemitismus na školách, projevující se například v různých titulech a učebnicích (ibid.). Dalším výraznějším antisemitským momentem byl Sokolský slet v roce 1926, kdy se proslýchalo, že slet chtějí rozbořit Židé-bolševici z Ruska (ibid.). Obecně však antisemitismus neznamenal vážné celospolečenské nebezpečí 3.1.2 Antisemitismus ve třicátých letech Na antisemitismus třicátých let měla vliv zaprvé hospodářská krize projevující se postupnou radikalizací společnosti a zadruhé reakce na politický převrat v Německu. V roce 1930 vzniká politický klub Vlajka vzhlížející se v Mussoliniho stavovském uspořádání státu, o čtyři roky později vznikají pravicové strany Národní fronta a Národní sjednocení (Soukupová 2004: 22). Obě nemají k antisemitismu daleko. Přesto antisemitismus zůstává spíše periferním úkazem – většinovou společností je i nadále nepřijatelný, antisemitské tištěné materiály velmi výrazně podléhají cenzuře. Antisemitismus se šířil ve větší míře pod vlivem Německa a vznikem Sudetoněmecké strany na severu a západě Čech a také v severomoravském pohraničí. Ve standardních politických stranách se antisemitismus projevoval velmi okrajově a to především v regionálních odnožích. V roce 1936 se v Praze objevily letáky antisemitského charakteru, vhazovány byly především do schránek obyvatelům židovského původu a vyskytly se občas i antisemitské brožurky. Pro antisemitský humor bylo příznačné zobrazovat Židy v oděvu ortodoxních Židů, předmětem karikatur byla i židovská fyziognomie (ibid.: 29). Jistý rozruch vzbudil film Golem uvedený v roce 1936, na Slovensku se dokonce po jeho promítání konaly demonstrace, obava pramenila z údajného rozšiřování komunismu a socialismu Židy. Otevřený antisemitismus se projevil i např. v Černošicích u Prahy, kde v roce 1936 na koupališti visela cedule „Židům a Němcům vstup zakázán“ (ibid.: 31), antisemitismus byl ale i skrytý, například v komunikaci s úřady. Důležitou událostí byla takzvaná insigniáda, která dala průchod antisemitským náladám. Koncem roku 1934 pražská německá univerzita předávala insignie Karlově 19

univerzitě, v Praze to vyvolalo antisemitské nepokoje. Tato situace přitáhla do dění i české fašisty, protižidovské nálady využil před parlamentními volbami v roce 1935 Radola Gajda (Čermáková 2004: 14). U některých studentů – zvlášť lékařské fakulty – insigniáda vyvolala požadavek numeru clausu pro židovské studenty. Ve třicátých letech v souvislosti s antisemitismem hrají důležitou roli již zmíněná nově vzniklá politická hnutí a strany. Zůstávají spíše periferním jevem na politické scéně, jejich působení však nelze přejít bez pozornosti. Kromě Vlajky, jejímuž stejnojmennému periodiku je věnována tato práce, antisemitismus propagovala Národní fronta, které šlo především o změnu vládního systému, v němž by měly hrát důležitou roli jednotlivé společenské stavy. I Národní fronta vydávala stejnojmenné periodikum, které sugeruje představu, že československá společnost je ovládána třemi skupinami – Němci, Maďary a samozřejmě Židy. Židovský národ je popisován jako „vychytralý, dotěrný, drzý, jindy pak naopak jako zaostalý klerikální živel, internacionální rasa bez jazyka, vlasti, mezinárodní živel kšeftující s českým nacionalismem“ (Soukupová 2004: 27). Dále periodikum výrazně prezentovalo představu mezinárodního Žida-bolševika, využívající k ovládání různé ideologie – svobodné zednářství, křesťanství, socialismus (ibid.). Antisemitismus Národního sjednocení, jehož součástí se stala později Národní fronta, neměl charakter rasového antisemitismu, propagoval ale výrazně vystěhování Židů do Palestiny a zároveň názor, že za převratem v Rusku stojí Židé, to se projevovalo především na stránkách periodika Národní sjednocení. V periodiku Národní noviny stejného uskupení nad tónem protižidovským převažoval tón protiněmecký (ibid.: 28). I v Národní lize Jiřího Stříbrného neměl zastoupení rasový antisemitismus. Národní liga se značnou měrou zaměřovala proti německé emigraci, vyslovovala obavu před ovládnutím Prahy emigrací, dále se do popředí zájmu dostávala Morava a Podkarpatská Rus. Trnem v oku bylo ligistům velmi výrazně židovské němectví (ibid.). Programově antisemitský byl časopis Průlom vedený Milošem Maixnerem. Průlom parazitoval především na mládí, jehož nepřáteli měli být mimo jiné Židé. Židům je dávána za vinu situace v Rusku, odsuzováno je „židomarxistické, cizí umění“. Důležitým pojmem je árijství (ibid.: 32–33). Představili jsme v krátkosti situaci židovské menšiny v Československu za první republiky, viděli jsme, že antisemitismus byl spíše periferním úkazem, přesto by neměl být opomíjen. Nyní přejdeme k jednomu z hlavních témat práce, k periodiku Vlajka. 20

4

Časopis Vlajka Časopis Vlajka vycházel od roku 1928 do roku 1942, v první fázi byl neodmyslitelně

spjatý s hnutím nacionálně smýšlející mládeže. Časopis a hnutí s ním spojené však nebyly neměnné po celou dobu, procházely jistými vývojovými fázemi. Vliv na ideový ráz Vlajky měl především personální okruh, který se na její tvorbě podílel. Putna v kapitole věnované Vlajce v publikaci Česká katolická literatura 1918–1945 upozorňuje (v návaznosti na Milana Nakonečného) na potřebu rozlišení dvou vývojových etap Vlajky vázaných právě na publikující osobnosti: 1. období Vlajky prvorepublikové, 2. období Vlajky protektorátní. V prvním období šlo především o uskupení extrémně nacionalistické, vymezující se proti kapitalismu, marxismu i německému nacismu (Putna 2010: 799), druhé období je pronacistické a udavačské, mezi jednotlivými obdobími existuje jen minimální personální kontinuita (ibid.). Vzhledem k vymezení časového úseku, jímž se zabývá tato práce (léta 1933–1938), bude věnována pozornost především prvnímu období, druhé bude pouze zmiňováno pro úplnost. Dne 20. 3. 1928 se zformoval Národní svaz mládeže a studenstva z pražské odnože Fašistického studentského sdružení, které původně fungovalo v rámci Národní obce fašistické.8 Toto uskupení začalo vydávat časopis Vlajka s podtitulem „Revue ideová a politická.“ Časopis pak vycházel během roku 1928 jako měsíčník studentského charakteru. S pozdější podobou Vlajky sdílela prvotní Vlajka ideovost, v níž byl kladen důraz na „jednotu národa, utužení morálky, nacionalizaci kultury, oživení národních tradic včetně tradic křesťanských a také koordinace slovanských národů“ (Putna 2010: 800). Tato první podoba Vlajky přestala po prvním ročníku vycházet patrně z finančních důvodů. Časopis začal znovu vycházet v roce 1930 jako orgán politického klubu Vlajka (ibid.). Vznik politického klubu byl podmíněn děním na pražských vysokých školách na podzim roku 1929, kdy vypukly studentské nepokoje proti přívalu studentů-cizinců, zvláště židovských z Polska, Maďarska a Rumunska. Pražští studenti medicíny tehdy požadovali numerus clausus pro tyto studenty, následné manifestace studentů byly rozehnány. Klub Vlajka byl ustanoven dne 7. 3. 1930 (neoficiálně, oficiální schůze se konala o měsíc později, tedy 30. 4 1930); hned nato vydal první číslo stejnojmenného měsíčníku. Jeho program byl zkráceně „potírat realismus a budovat nové Československo“ (Nakonečný 2001: 13). Ideové zakotvení hnutí 8

V Národní obci fašistické došlo k rozkolu a vytvořila se opozice proti okruhu kolem generála Radoly Gajdy (vl. jménem Rudolf Geidl). Opozici tvořili právě i členové Fašistického studentského hnutí.

21

shrnuje Milan Nakonečný v bodech následovně: Proti: partajnictví, mezinárodnímu kapitálu, „židomarxismu“ a světovému zednářství, masarykovskému „realismu“, levičáckému intelektuálství a marxismu, německému šovinismu; Za: silný a národní stát, stavovský řád, křesťanskou kulturu, „odproletarizování dělníků“ (sociální spravedlnost a zvýšení životní úrovně pracujících vrstev), slovenskou autonomii, „národní a hospodářskou samostatnost“, vojensko-politické spojení s Polskem (ibid.: 15). V duchu těchto tezí se nese i celé periodikum, 9 které na sebe bere především úkol „uvádět dění na pravou míru.“ Je však zcela evidentní, že jde o podání informací ze zcela specifického úhlu pohledu. S tím souvisí i to, jak se autoři na stránkách Vlajky prezentují a stylizují. Především je neustále kladen důraz na mládí, které by mělo mít rozhodující vliv na společnost. Neustále je připomínána opozice mladí x staří, přičemž autoři Vlajky představují onu mladou skupinu. Právě mládí vlajkařům „představuje novou, dynamickou a čistou alternativu vůči staré, unavené a zkorumpované politické scéně“ (Putna 2010: 801). To se projevuje jednak v jakési stylizaci autorů coby mluvčích mladé generace, například v krátké zprávě začínající slovy „Ohavnou podívanou“ z roku 1933: „My mladí máme plné pochopení pro nutný obranný boj německého národa“ (Vlajka, květen 1933: 17), jednak v tématice článků (například různé dění ve studentských spolcích). Apel na mládí je spojován se ztrátou ideálů a úpadku, které může zachránit jen mládež, jako je tomu například v článku Úkol mladých Dr. Zdeňka Malého z únorového čísla Vlajky z roku 1933: „Hlavní a největší úlohu v tomto boji o marnost národa a jeho veřejného života má národní mládež“ (Vlajka, únor 1933: 4). V tomtéž roce se na stránkách Vlajky v několika číslech objevil také článek na pokračování od dr. Lubomíra Kukly s názvem Mladí a staří, na který navázalo ještě několik dalších s obdobnou tématikou od jiných autorů (Vlajka, červen–říjen 1933). Téma mládí prostupuje ale celou Vlajkou, články k této tématice se objevují opakovaně. Řada autorů se také vztahuje ke křesťanské tradici. Jak upozorňuje Putna (Putna 2010: 802), s křesťanstvím se ve Vlajce nakládá volně, důležité je především vztažení křesťanství a křesťanských hodnot na otázku národní identity: „Křesťanství ve Vlajce však nikdy není křesťanství o sobě. Vždy je vtahováno do národních a politických souvislostí“ (ibid.), což ale značně přispívalo i k rozehrání antisemitské noty. Někteří autoři se ke křesťanství či katolictví 9

Na stránkách Vlajky (2. 4. 1930) se také objevilo ideově-programové prohlášení, jehož autorem byl Jan Vrzalík, jde vlastně o jakési shrnutí tezí českého nacionalismu.

22

přímo hlásí, jako například Jan Vrzalík, Stanislav Sousedík, Antonín Havelka, Bojna (Karel Schwarzenberg). Katolictví hrálo úlohu i v oné „druhé Vlajce“ vedené Janem Rysem. Ještě v roce 1940 přispíval do Vlajky Antonín Havelka, byly otiskovány části Šlépějí Jakuba Demla, vycházely články o českých světcích a vůbec se „druzí vlajkaři“ snažili vtáhnout katolicismus na stránky časopisu, což katolicismu po válce ztížilo situaci (ibid.: 805–806). Kromě toho na stránkách Vlajky probíhal neutuchající boj za pravost Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. V každém čísle je možné sledovat útoky vlajkařů na odpůrce pravosti Rukopisů. Tento boj však byl velmi jasně namířen proti T. G. Masarykovi a proti Masarykově vědecké metodě. V zásadě jde o prokázání Masarykovy falešnosti (ibid.: 804). Vycházejí i brožury vlajkařů, jako například Vrzalíkovo Poučení o nepadělaných Rukopisech Královédvorském a Zelenohorském z roku 1933, které jsou na stránkách periodika recenzovány. Kromě toho jsou shrnovány diskuze či přednášky s tématikou Rukopisů, čtenářům jsou také předkládány „vědecké“ důkazy pravosti. Co se týče periodicity, mezi lety 1928–1938 vycházel časopis měsíčně (z důvodu přerušení cenzurou občas se zpožděním, někdy jako dvojčíslo). Po obnovení v roce 1939 vycházel časopis denně. Vlajka byla distribuována studenty v ulicích Prahy, především na Václavském náměstí. Vytištěná čísla byla skladována v bytech spolupracovníků Vlajky. Publikování časopisu bylo poněkud ztíženo a to především dvěma faktory: cenzurou a nedostatkem finančních prostředků. Tón Vlajky byl poměrně ostrý a terčem kritiky se stávala v první řadě československá politika a z ní zvlášť, jak bylo zmíněno výše, T. G. Masaryk, jemuž byla vyhlášena doslova válka. Místo článků proto na mnoha místech zejí ze stránek bílá místa s tučně vytištěným nápisem „ZABAVENO!“ Zabavovány byly jak úvodní tituly článků, tak jednotlivé odstavce, někdy dokonce celé články. Stávalo se také, že autor článku se provokativně obracel na cenzora a zkoušel, co vše mu projde. Většina čísel Vlajky vycházela s razítkem na titulní straně „Po konfiskaci druhé přepracované vydání.“ Přerušení vydávání nastalo hned několikrát. Poprvé v roce 1928 (patrně z finančních důvodů, viz výše). V roce 1935 byla Vlajka zakázána, vyšlo pouze první číslo 31. ledna, vydávání bylo obnoveno v říjnu 1937. Další zákaz přišel v červenci 1938. Vlajka se vrátila na scénu až v květnu 1939 pod vedením Jana Ryse-Rozsévače. Co se týče financí, za vše mluví upomínky předplatitelům, kteří nezaplatili. Počet abonentů časopisu je těžko odhadnutelný, Nakonečný uvádí, že v roce 1933 čítá uskupení Vlajka 1 200-1500 členů (Nakonečný 2001: 34). Neustále je však apelováno na čtenáře, aby časopis rozšiřovali a propagovali. Apel je líčen jako morální 23

povinnost každého čtenáře. 4.1

Osobnosti Vlajky a její přispěvatelé Vlajkaři se vztahovali k silným, vůdčím osobnostem. Představitelé Vlajky se hlásili

v první řadě ke svému čestnému předsedovi, prof. MUDr. Františku Marešovi jako filosofovi „novodobého národovectví“ a „duchovní kultury národa“ (Nakonečný 2001: 15). Mareš – dvojnásobný rektor Karlovy univerzity, profesor fyziologie – měl blízko k českému fašismu poté, co se rozešel s národní demokracií. Mareš byl také tvůrcem jakési filosofie „národního bytí, v níž je národ jakýmsi organickým celkem a mravní osobou“ (Putna 2010: 801). Další z vlivných osob, k nimž se po celé své trvání vlajkaři vztahovali, byl Viktor Dyk, který byl prvním předsedou politického klubu Vlajka. Můžeme ještě zmínit například Baxu, Pekaře, Kramáře a spisovatele jako Havlíčka Borovského, Nerudu a Machara. Zakládajícími členy časopisu v roce 1928 byli Jan Vrzalík, Jindřich Streibl, Jožo Hritz, Miloš Maixner, Josef Polodna a další. Majitel a šéfredaktor časopisu byl jako první Miloš Maixner (Nakonečný 2001: 13). Při obnovení časopisu v roce 1930 byli hlavními redaktory Vrzalík a Streibl, prvním předsedou byl dr. Lubomír Kukla (ibid: 14). V následujících odstavcích v krátkosti představíme dvě nejdůležitější osobnosti Vlajky – Jana Vrzalíka a Jindřicha Streibla. Jan Vrzalík (1904–1971) byl spjatý s Vlajkou od jejího počátku po celou dobu první republiky. Byl studentem historie na pražské Univerzitě Karlově – byl žákem profesora Josefa Pekaře. Po studiích byl středoškolským profesorem v Praze a ve Strakonicích. Původně se angažoval jako funkcionář mládežnické organizace Národní obce fašistické, v roce 1930 jako zakladatel klubu Vlajka. Mezi jeho nejvýraznější aktivity patřilo mimo jiné působení na obhajobu pravosti Rukopisů, sepsal také mimo jiné kritickou monografii o T. G. Masarykovi. Během okupace působil jako člen ústředního výboru Národního souručenství jako kulturní referent (Nakonečný 2001: 319), přispíval do Národní výzvy – od protektorátní Vlajky se distancoval, dokonce vystoupil proti Janu Rysovi: „odsuzuje její (Vlajky) denunciantskou praxi“, zamítá také návaznost protektorátní Vlajky na její podobu prvorepublikovou (ibid.). V roce 1944 Vrzalík onemocněl na zánět očních nervů a kvůli nemožnosti léčebného pobytu ve Švýcarsku nadobro oslepl. Asi právě díky tomuto handicapu unikl po válce procesům. Zatčen byl až v roce 1960, kvůli protistátním rozhovorům v kavárně Slavie se svými přáteli. Ani ve stáří se Vrzalík nevzdal svých názorů z mládí. Sepsal materiál, který měl dokázat Masarykův židovský původ. Spis se mu podařilo poslat Karlu Schwarzenbergovi staršímu do 24

exilu – ten jej nechal nevydaný (Putna 2010: 807). Druhou výraznou osobností byl Jindřich Streibl (1907–1988) – zakládající člen Vlajky a pozdější předseda, v roce 1935 zastával post předsedy Hnutí za Nové Československo. Byl autorem spisu Vzpomínky na naše začátky pojednávajícího o začátcích hnutí Vlajka, kromě Vlajky přispíval i do Národní výzvy (Nakonečný 2001: 317). Streibl byl členem i Rysovy Vlajky, dle Nakonečného téměř pasivní (ibid.) Po válce byl odsouzen na 8 let vězení, trest mu byl v roce 1949 snížen o tři roky. Později se přestěhoval do Ameriky, kde také zemřel (ibid.). Přispěvatele Vlajky představovala „heterogenní směsice osob a idejí“ (Putna: 2010: 803). Patřili k ní jak vysoce postavené a známé osobnosti jako již zmíněný prof. Mareš, Viktor Dyk, Karel Schwarzenberg, dr. Stanislav Nikolau, plzeňský arciděkan Antonín Havelka, básník Jaroslav Kolman Cassius, tak osobnosti z okraje společnosti, rozličná směs někdy až podivuhodných lidí, jako byl například „falešný hrabě a výrobce okultnědobrodružných románů Felix Achilles de la Cámara (1894–1945)“ (ibid.). Skupinu přispívajících tvořili i studenti okolo Jana Vrzalíka a bývalí legionáři. Společné jim byly „radikální nespokojenost se společenskou situací v Československé republice a pocit frustrace“ (ibid.). Vzhledem k charakteru Vlajky a jejímu zaměření proti současné politice používali někteří autoři pseudonymy, na mnoha místech jsou články opatřeny jen autorskou zkratkou. To ovšem činí potíže při zkoumání. Zatímco například pseudonym „Bojna“ Karla Schwarzenberga je známý, jiné jsou prakticky nerozluštitelné. Ve Vlajce není obsažen z pochopitelných důvodů žádný seznam zkratek a jmen přispívajících, je proto obtížné připsat některé články skutečným osobnostem. V mnoha případech by však ani skutečná jména autorů nebyla příliš platná – řada přispěvatelů patřila mezi neznámé lidi, někteří se ve Vlajce objevili jen jednorázově. Obecně však platí, že hlavní články bývají opatřeny jménem autora a bývají psány známějšími osobnostmi Vlajky. 4.2

Styl příspěvků Na stránkách Vlajky dochází k jakémusi kontrastu. Na jedné straně články vzývající

hodnoty, ideály, volající po sociální spravedlnosti a soucítění s chudými, na druhé straně štvaní, vulgarita a volba podivných témat (Putna 2010: 804). Články Vlajky jsou různorodé, stejně jako jejich autoři. Nalezneme zde příspěvky snažící se vyvolat dojem jakési odbornosti a objektivnosti. Ty bývají často hlavní a obsahují jméno autora i s titulem. Dojmu odbornosti a informovanosti se snaží autoři podpořit nejen terminologií, ale i různými statistikami, 25

tabulkami a procenty. Obvykle však chybí údaj, odkud jsou data čerpána. Takové články se často zabývají hospodářstvím a nezaměstnaností. Pokud však alespoň některé z hlavních článků vyvolají pocit důvěryhodnosti, krátké sloupky na stranách periodika dojem záhy vyvrátí. Zde bývá tón poněkud ostřejší, jsou využívána různá expresívní slova. Pokud je autor vůbec uveden, tak formou zkratky. Těžištěm těchto textů bývají krátké zprávy bulvárního charakteru a polemika například s jinými periodiky. Na těchto místech se také vyskytují v hojném počtu odpovědi redakce na údajné dotazy čtenářů, popřípadě jsou občas i krátké dopisy otiskovány. Některé tyto zprávy lze chápat jako jakési svědectví, které má Vlajce a jejímu ideovému zaměření dodat autenticitu. Zvlášť oblíbená jsou různá provolání a prohlášení zvýrazněná tučně, tématem bývá „upřímný boj vlajkařů“. Provolání bývají spojená s apelem na čtenáře, mnohdy doplněná i prosbou o peníze, v lednovém čísle roku 1934 se tak například vyskytla celostránková prosba o novoroční dar Vlajce s připojeným ujištěním, že Vlajka je nezávislá a nepodplacená, hned v následujícím čísle vyšlo poděkování těm, kteří dar zaslali, a zároveň prosba o dar těm, kteří tak ještě neučinili (Vlajka, leden–únor 1934). Vlajku daného období také naplňují zprávy ze světa kultury a pozvánky na různé akce. Některé z nich pořádalo samo hnutí Vlajka, nebo její členové, například diskuze a přednášky. Kromě toho se v časopisu nacházely i recenze a doporučení knih – jednak odborné nebo „pseudoodborné“ typu Rysovy knihy Židozednářství – metla světa s komentářem: „Senzační, u nás dosud neexistující kniha, která objasňuje jejich taje a přináší několik set jmen československých zednářů v rámci jejich činnosti“ (Vlajka, 10. 6. 1938: neuvedena), jednak doporučení na krásnou literaturu. Publikována byla občas i poezie. Objevovaly se verše buď od básníků, k nimž se vlajkaři vztahovali (Viktor Dyk), nebo od přispěvatelů. Ty se většinou vyjadřovali k politice, kterou v jednoduchých verších zesměšňovali.

26

5

Zobrazení Židů ve Vlajce mezi lety 1933–1938 V následující kapitole budeme sledovat zobrazování Židů a židovství na stránkách Vlajky

v rozmezí let 1933–1938. Nejprve se budeme věnovat postupům, jimiž jsou Židé v periodiku popisováni, dalším tématem budou stereotypy, které při tom fungují. Zvlášť u stereotypů budou zvoleny konkrétní články z periodika, které nejtypičtěji daný problém ilustrují. 5.1

Styl a prostředky Tématika protižidovských postojů prostupuje po celou dobu trvání periodika a prochází

všemi ročníky a čísly. V každém čísle nalezneme alespoň jednu narážku na židovství. Kromě toho není židovství obvykle tematizováno odděleně, samo o sobě, ale je spojováno s řadou jevů. Tak se Židé objevují ve spojení s politikou, vzděláním, uměním a kulturou vůbec, s různými ideologiemi jako kapitalismus, marxismus apod. Procházejí tak téměř všemi tématy Vlajky, tvoří jakousi tematickou spojnici, vlajkař by řekl, „stojí za tím vším“. Proto články zaměřené na Židy obvykle nevyužívají jen jeden stereotyp, ale jednotlivé stereotypy se v jednom článku mísí. Postava Žida tak vstupuje do jednotlivých článků jako komplexní. Žid není v článcích Vlajky zobrazen jako individuální osobnost, ale jako hotová postava dosazována do jednotlivých kontextů. Hlavním prostředkem patrným po přečtení několika vlajkařských článků je proto typizace. Postava Žida se nijak nevyvíjí, zůstává po celé sledované období stejná, liší se jen využité prostředky a postupy v konkrétních článcích. Při zobrazování hraje důležitou roli kontrast. Židé stojí v kontrastu k běžné společnosti. V mnoha článcích figuruje Žid jako zámožný podnikatel, majitel továren apod., s nímž kontrastuje chudý hladovějící lid daného státu. Kontrasty jsou využité nejen v jednotlivých článcích, ale některé články kontrastují i mezi sebou navzájem. Žid je také animalizován. Židé jsou se zvířaty spojeni přímo či nepřímo. K animalizaci se používají zvířata, která v nás vyvolávají negativní asociace. Hojně je užívaná paralela nebo přirovnání: „emigrantské časopisy, jež se u nás rozlezly jako vši v kožichu“ (Vlajka, duben 1934: 13) nebo „práci konají nenápadně jako ti červotoči“ (Vlajka, říjen 1937: 17). Jako jeden z nejfrekventovanějších výrazů pro emigraci je používán výraz „škodná“, na niž pořádá hon Hitler, tuto představu podporuje i název článku Hitler honí Židy z čísla Vlajky duben–březen 1933. Dále se setkáváme například s označením „můra,“ či jsou Židé spojováni se šakaly a s jejich projevy (kňučení a vytí), židovské podniky jsou v jednom článku označeny za „brlohy“ 27

(Vlajka, únor 1933: 13). Kromě toho články obsahují i různá zvolání, řečnické otázky a oblíbené je taky vynechání závěru, respektive přenechání úsudku na čtenáři: „Způsobili to, co jest jejich cílem a posláním vůbec, t.j. republiku. Proč? - ví každý z našich čtenářů již sám“ (Vlajka, únor 1933: 13). Články se také přímo obracejí na adresáty, jako je tomu například v článku o údajném ovládnutí studentského ústředí Židy, článek končí slovy: „Studenti – co tomu říkáte?“ (Vlajka, 18. května 1938: neuvedena). Užíván je také apel či jsou čtenáři přímo poštváváni proti Židům. Příznačný je v tomto směru článek Držitelé národního kapitálu, v němž jsou přímo oslovovány „matky české a slovenské“, jejichž děti hladoví a jejich „muži-arijci“ se nemohou dočkat povýšení „neboť vedoucí místa jsou vyhražena Židům“ (Vlajka, červen 1934: 15). Za tímto článkem následuje seznam podniků se jmény majitelů a výše postavených zaměstnanců – jména jsou povětšinou cizího původu. Oblíbené je též využívání perifráze, ironie a eufemismů: „Je přirozeno, že podobné újmy se nemůže dostati židovským hostům v naší matičce Praze, která pod svými hřejivými křídly mileráda přijímá nebohou emigraci a individua záhadného původu z celého světa“ (Vlajka, únor 1934: 9). Využívány jsou dále zdrobněliny a expresívní slova (např. našňupnout, vypéct někoho – Vlajka, 15. července 1938: neuvedena). Židé také nebývají přímo jmenováni, využívá se náznak. Tak se například mluví o „bývalých cizincích“ (Vlajka, leden 1934: 15), „potomcích Mojžíšových“ (Vlajka, duben 1934: 13), velmi oblíbené je taky výsměšné označení „příslušník vyvoleného národa.“ Co se týče umístění protižidovských článků, není jim vyhrazena žádná samostatná rubrika ani určité místo časopisu (ostatně Vlajka s rubrikami pracuje minimálně), ale židovství se vyskytuje buď pouze v narážkách, nebo v článcích na židovství přímo zaměřených. Židovství se objevuje v některých článcích hlavních, v hojné míře se však vyskytuje v krátkých článcích na okraji stran, popřípadě na konci časopisu. V obou případech jsou proti Židům vedeny primitivní útoky, avšak hlavní články se snaží dodržet vzezření serióznosti, to však nekoresponduje s nelogickým vyvozováním závěrů. V krátkých článcích dominují specifické zprávy či údajná svědectví lidí. Zprávy mívají expresívnější (někdy až vulgární) slovník. I nadpisy, popř. úvodní věty sloužící jako nadpis, nebývají uhlazené, v některých případech vyjadřují značnou dávku expresivity či různá zvolání, například články: Ejhle – vyvolená! (Vlajka, 12. dubna 1938: neuvedena), Ohavnou 28

podívanou (Vlajka, březen–duben 1933: 17), Pofoukejte mě soudruzi (Vlajka, červenec–srpen 1933: 9) apod. V těchto krátkých zprávách se pracuje velmi s ironií a zesměšněním. Kromě toho zpravodajství přináší jakési důkazy „židovského jednání.“ Zpravidla přinášejí zprávu o bezohledném chování Žida (Židů) na nějakém místě, popř. v instituci, či v nějaké specifické situaci. Lokalizace však bývá jen poloviční – místo je přibližné, popřípadě nejasně naznačené, jméno údajného Žida je buď nahrazeno iniciálou, anebo jsou užita často se vyskytující židovská příjmení, nejoblíbenější je „Kohn“, i časové zasazení bývá neurčité. Pro ilustraci poslouží zpráva Žid a obrana státu opatřená autorskou značkou „íp–“ z 18. května 1938. Článek začíná slovy: „V pohraničním městě N., textilní metropoli na českém severovýchodu, nepracuje již skoro 3 roky jeden veliký textilní podnik, který dříve zaměstnával přes 2000 lidí. Před několika lety se stal majitelem tohoto podniku vídeňský Žid pan D“ (Vlajka, 18. května 1938: 93–94). Úryvek obsahuje značnou dávku nekonkrétnosti. Příznačné je, že postava Žida musí být nutně cizího původu a tím je zdůrazněno, že Žid nemá bližší vazby ke státu a českému národu. Toto rozehrává několik kontrastů, s nimiž zpráva pracuje: český obětavý podnikatel a židovský bezohledný podnikatel-vykořisťovatel, bohatý Žid a český dělník a nakonec domácí a cizí: „Ten (židovský podnikatel) ovšem neměl zájem o našeho českého dělníka. A tak v době, kdy mnozí čeští podnikatelé s velikými oběťmi udržovali svoje podniky v provozu, jen aby chudému obyvatelstvu horského kraje poskytli obživu, tento pán jednoduše továrnu zavřel, zaměstnance propustil a hodil státu na krk“ (ibid.: 94). Zpráva je po tomto úryvku přerušena bílým zabaveným místem, níže se však dozvídáme, že továrna byla opět za jakési výhody pro podnikatele znovu otevřena, ovšem s pouhými dvaceti dvěma zaměstnanci. Nakonec je Žid zobrazen jako neloajální občan Československa, který využívá jen výhody, na republice a jejích většinových obyvatelích mu nikterak nezáleží. Ono město potřebovalo prostory pro vojenské účely, bylo rozhodnuto požádat majitele o poskytnutí nevyužitých prostor. Majitel – sídlící samozřejmě ve Švýcarsku (kam se přestěhoval po převratu v Rakousku) – však využití prostor k tomuto účelu zamítl: „Jaké však bylo překvapení, když pan podnikatel, kterému se slevují miliony na daních a který nějakým podivným způsobem získal československé státní občanství, obratem odpověděl, že nic podobného nedovolí a jestliže se přes jeho zákaz místnosti použijí, podá ihned na stát žalobu. Tak si představují lidé, kterým náš stát poskytuje ochranu a o kterých se 29

všude tvrdí, že jsou krajně loyální [loajální], ochranu naší republiky. Co by se asi stalo tomuto pánovi u našich sousedů?“ (ibid.). Zpráva vyznívá jako důkazní materiál neloajálnosti a sobeckého jednání všech Židů. Nejde tedy o zobrazení jednání jednoho člověka na jednom místě, ale článek vyznívá jako jeden případ z mnoha. To dokládá například i další zpráva v tomtéž čísle Židé v Maďarsku, tentokrát od autora se zkratkou „Zd“. V Maďarsku údajně stáli v čele téměř všech podniků Židé, kteří se chovali bezohledně (Vlajka, 18. května 1938: 96). Toto údajné jednání Židů je tematizováno opakovaně a jeho charakter je mezinárodní, Židům nezáleží na státech, v nichž žijí, naopak – stát se stává místem k vykořisťování domácích občanů. 5.2

Stereotypní zobrazování V předchozím oddíle byly projednány způsoby a postupy využívané při zobrazení Židů

ve Vlajce. V následujících oddílech zmíníme stereotypy Židů a židovství, jež jsou těmito prostředky vykresleny. Jak bylo naznačeno výše, jednotlivé stereotypy nelze chápat odděleně, ale jako součást celostního pohledu vlajkařů na Židy. Stereotypy v daných textech se propojují, na základě jednoho stereotypu bývá vyvozován jiný. Oddělení stereotypů a jednotlivých zobrazení je použito z důvodu přehlednosti a uchopitelnosti tématu. 5.2.1 Židé z perspektivy rasové teorie Ve Vlajce se vyskytuje mnoho článků pojednávajících o rasové teorii, antisemitismu a nacionalismu, přičemž je obvykle snaha dbát o zdání jakési vědeckosti. Obvykle jde o shrnující vysvětlení tezí, ke kterým se vlajkaři hlásí. Mezi tyto články patří například obsáhlý článek Nacionalismus a židovství od Jaroslava Slavaty z květnového čísla z roku 1933. Jak je chápáno židovství na pozadí rasové teorie, odhaluje článek Pojem čisté rasy od Vladimíra Sovy z květnového čísla Vlajky z roku 1934. Autor na sebe bere úkol uvést pojem čisté rasy na pravou míru, hlavními adresáty jsou žurnalisté, jež označuje za laiky a nepřímo i za hlupáky, neboť se omlouvá všem zahradníkům a rolníkům, že opakuje triviální věci. Sova připodobňuje šlechtění rostlin a zvířat ke „šlechtění“ lidí. Uznává, že pojem čisté rasy neexistuje, zároveň však židovskou rasu označuje za „plemeno rasově nejčistší“ (Vlajka, květen 1934: 4) a dále: „není také vyhraněnějšího národa nad Židy, kteří ku podivu na jedné straně velmi úzkostlivě udržují čistotu vlastní rasy a současně jsou úhlavními nepřáteli jakéhokoliv rasismu u jiných národů“ (ibid.). Židé jsou však rasa obtížná a degenerovaná, 30

která rozleptává státy nejen třídním a stranickým bojem (ibid.). V duchu předchozího článku (a řady dalších) jsou Židé charakterizováni především jako parazité a vykořisťovatelé. Naráží se zde na fakt, že Židé jako národnost neměli svůj vlastní stát, byli tak chápáni jako „vyděděnci“, odkázaní na „parazitování“ v jiných státech, na nichž se přiživují. Podle vlajkařských představ k žádnému státu, v němž se vyskytovali, nemohli Židé pocítit bližší vztah: „Žid může být socialistou, kubistou, komunistou, lichvářem, pacifistou, pederastem nebo humanistou, ale nemůže být nikdy anglickým, francouzským, německým, českým nacionalistou; (ovšem vidí-li v tom prospěch, dovede být takovým či onakým imperialistou). Žid nemůže být vlastencem, protože nemá vlast“ (Vlajka, květen 1933: 9). Žid je také přirovnáván ke vředu: „ (...) doporučovati jejich asimilaci v zájmu posílení našeho národa je právě tak moudré, jako doporučovati asimilaci vředu k posílení napadeného organismu: vřed zmizí, ale jeho rozkladné látky budou ve zvýšené míře ničiti tělo nemocného“ (Vlajka, květen 1933: 9), tedy jako něco nezdravého a škodlivého, což souvisí s používáním metafory národa jako těla. Dále jsou Židé obviňováni z toho, že ovlivňují národ, v němž žijí, svým židovským duchem, a z přípravy mravního rozkladu lidu daného státu (např. Vlajka, květen 1933: 8). Zároveň však přebírají pokrok a kulturní hodnoty daného státu: „Jsou a byli tedy Židé velmi inteligentní v zemích pokročilých a Židé ubozí tělesně a duševně v zemích zaostalých“ (Vlajka, 1. března 1938: 64). Dokážou tedy jen opakovat a napodobovat, a ne sami tvořit. Přirovnávání k parasitům ještě více umocňuje označování státu, v němž se židovská menšina vyskytovala, běžně jako hostitele: „Nelze popříti, že postavení Židů se stalo pro nás zcela nesnesitelným, neboť tento kmen si osobuje právo vnikati do všech národních institucí hostitelových a zároveň potírati jeho národního ducha“ (Vlajka, listopad 1934: 10). Stávají se tím „živlem rozkladným“ (ibid.), který kazí literaturu jiných jazyků, hanobí dějinné tradice jiných zemí a ničí náboženské instituce křesťanů (ibid.). Zároveň jsou ale jako údajní Orientálci přímo vyděleni z evropské společnosti: „Především je to perversita, přeje-li běloch asiatské škodné proti druhému Evropanu“ (Vlajka, květen 1933: 17). Pro vlajkaře má každý Žid charakteristické znaky nejen co se týče chování, ale i vzhledu, obojí je ale způsobeno příslušností k rase. Na stránkách Vlajky jsou vydáváni za „příslušníky národa tak výraznými znaky obdařeného“ (Vlajka, 1. února 1938: 37). Obvyklým terčem narážek se stává nos. Zatímco muži-Židé jsou charakterizováni jako šerední (např. Vlajka, duben 1934: 10), ženy-Židovky bývají spojovány se smyslností či pohledností (ibid.). S tím souvisí i chápání antisemitismu. Antisemitismus je chápán především jako 31

„sebeobrana státního národa“ (Vlajka, únor 1934: 12). Má jít o „sebeobranu přirozenou“, „dovolenou“, „prospěšnou“ a „nutnou“, nikoliv o slepou nenávist (ibid.). Charakter antisemitismu musí být jen rasový: „Antisemitismus může být jen rasový, nebo nebude. A přívlastek barbarský dali antisemitismu přirozeně Židé, kterým je barbarstvím každé očistné a ozdravující vzepětí kteréhokoliv evropského národa. Antisemitismus je jen rasový. Je to pudová obrana národního organismu proti cizímu parasitu“ (Vlajka, květen 1933: 10). Židé jsou charakterizováni jako mezinárodní živel, který jako číhající nepřítel stojí kulturnímu státu v zádech (ibid.). Za vznik antisemitismu jsou dle vlajkařské logiky odpovědni sami Židé: „Velká většina jich svůj původ těžce nese, mnoho jich za svou povahu ani nemůže. Někteří již chápou, že antisemitismem jsou vinni jejich souvěrci“ (Vlajka, 1. března 1938: 66). Židé, jsou také zobrazeni jako příslušníci rasy, která je předurčena k určitým vlastnostem. Židé jsou charakterizováni jako zbabělci, provokatéři, podvodníci, mezi jejich hlavní vlastnosti patří vychytralost (ale ne chytrost), vypočítavost, důvtip, drzost, k dosažení cílů využívají podlézavost a lest. Zároveň se s obtížemi přizpůsobují většinové společnosti, nicméně pro sebe vyžadují zvláštní výhody. Ve státech jsou menšinou, ale osobují si zvláštní privilegia, ať jsou kdekoliv. Tato představa se projeví především při zobrazování emigrace z Německa. Za výrazný znak je považována ziskuchtivost, která je hlavní příčinou jednání Židů, je jejich hlavní hodnotou: „Žid potřebuje nutně vždy majetek a to majetek mobilní, nejlépe peníze, a to peníze volné, nevázané na hranice jednotlivých států. Žid bez majetku je pravidelně na tom hůře než Arijec“ (Vlajka, 1. března 1938: 64). K penězům se však chtějí dostat nečistou cestou, Židé jsou zobrazeni jako nepracovití, ale i to je dáno jejich původem: „kdysi, již velmi dávno, ztratili pracovitou složku národa a nejsou ve skutečnosti celým národem ani po této stránce“ (Vlajka, 1. března 1938: 64). Naráží se zde na fakt, že Židé v Evropě netvořili dělnickou a rolnickou vrstvu společnosti. Naopak ale údajně uzurpují pro sebe výdělečně výhodná, vysoce postavená místa a tím berou práci běžným obyvatelům. 5.2.2 Teorie mezinárodního Žida a spiknutí Jedním z jakýchsi scelujících stereotypů, vyskytujících se ve Vlajce, je teorie mezinárodního společenství židovstva a teorie židovského spiknutí, za důkazní materiál jsou považovány Protokoly sionských mudrců. 32

Židé jsou ve Vlajce v duchu této teorie charakterizováni jako společenství schopné se spojit za jakékoliv situace napříč přes celý svět: „ (...) jakmile jeden z nich se někam dostane, zavolá ostatní, nejprve své blízké příbuzné. Pak vzdálenější a pak ostatní vyvolený národ“ (Vlajka, 1. února 1938: 64). Všichni Židé sledují stejné cíle, ať jsou kdekoliv a v jakémkoliv postavení, jsou schopni okamžitě zakročit, jde-li o dalšího Žida. Židé jsou zde opět charakterizováni jako jednotný celek, jeden typ člověka, který je „svou přirozeností mezinárodní“ (Vlajka, 1. března 1938: 66). 5.2.3 Židé jako marxisté, levičáci, bolševici, zednáři i kapitalisté K ovládání společnosti Židé údajně buď vynalezli, anebo podporovali různé ideologie. V tomto duchu jsou Židé spojováni s liberalismem, svobodným zednářstvím, marxisty, komunisty a socialisty, kapitalismem aj., přičemž se s těmito pojmy nakládá poměrně volně. Důležité ale je, že za prosazováním ideologií Židy stojí jiné zájmy – zisk: „Hmotné zájmy Židů – jiných nemají – se schovávají za ideologické zájmy lidstva a vší svojí mocí i lstí brání tomu, aby to lidé neprohlédli“ (Vlajka, 18. května 1938: 88). Židům je dáváno za vinu i rozdělení politické moci na levici a pravici, přičemž Židé stojí vždy na levici a mohou za rozpory mezi oběma tábory: „Kdyby nebylo židovské touhy po hmotné moci, nemohl by ideologický rozpor pravých s levými vést k nenávisti, hrozící válkou“ (ibid.: 89). Spojení Židů s bolševismem, marxismem a komunismem se projevuje různě. Někdy se zdá, že užití označení marxista nebo bolševik je synonymní pro slovo Žid. Velmi často se například objevují označení jako „židovský marxista“ (Vlajka, září–říjen 1933: neuvedena), nebo se setkáváme například s „bolševicko-židovskými vůdci“ (Vlajka, květen 1933: 17) či „marxistickými židovskými veleknězi“ (Vlajka, květen 1934: 9), nalézáme ale i označení, které Židy spojuje s marxismem (komunismem, bolševismem) nepřímo, jako je tomu například v označení „červený Žid“ (Vlajka, květen 1934: 6), hojně je užíváno přívlastku „židovsko-marxistický“ (např. Vlajka, září 1934: 14). Židé jsou zobrazováni i jako podporovatelé marxismu (komunismu), a to především finančně: „Skoro současně byla utopena v krvi vzpoura rakouských marxistů, financovaná mezinárodním židovstvem“ (Vlajka, duben 1934: 1). Velmi často jsou však označováni za jeho strůjce nebo neodmyslitelnou součást: „Tak vida, bez Židů to u našich marxistů samozřejmě nejde (...)“ (Vlajka, 18. května 1938: neuvedena). V protikomunistických článcích se také pracuje se spojením červené barvy s krví, kterou zaplatili nevinní lidé: „jest 33

pravda na rudém praporu proletářů krev i krev sedláků, vojáků, žebráků a poutníků, kněží a dětí, knížat a umělců, krev tisíců a desetitisíců a statisíců“ (Vlajka, červenec 1934: 1). Komunisté či marxisté jsou především spojováni s bestialitou, na které se ovšem podílejí právě (a především) Židé: „A zatím co ti lidé, bohužel i univerzitní profesor Nejedlý, ani neceknou slovíčkem o bestialitách komunistických, páchaných na bezradném slovanském lidu židovskými katany, rozčilují se nad násilnostmi v Německu“ (Vlajka, září 1934: 16). Židé jsou také spojováni s převratem v Rusku a také se španělskou občanskou válkou. Revoluce v Rusku je vyloženě vykreslena jako jejich dílo. Židé jsou označeni za „cizopasníky Ruska“ (Vlajka, září 1934: 16) a oplývají „láskou ke Stalinovi“ (Vlajka, 18. května 1938: 90). Co se týče Španělska, španělské občanské válce je věnováno několik článků a to v průběhu celého sledovaného období. Vlajkaři se staví na stranu pravice a později na stranu generála Franka, jenž je opěvován jako „největší národní hrdina“ a dále jako „největší a nejohroženější bojovník za osvobození Španělska ze jha bolševismu, židovsko-zednářských intrik a marxistické bestie“ (Vlajka, 1. února 1938: neuvedena). Židé jsou zobrazeni jako podporovatelé levice a jako přímí strůjci konfliktů – objevují se v článcích například jako členové katalánských a baskických separatistů (Vlajka, 18. května 1938: 98). V článku Španělští „vládní“ křesťané (Vlajka, 18. května 1938: 98) se Židé navenek tváří jako asimilovaní, nepokoje však využívají k obsazení nového území, kde zaujmou výsadní postavení: „Jsou tomu dva roky, co komunisté dobyli Madridu, co Židé, položidé a čtvrtžidé celé zeměkoule stanuli solidárně na straně španělského bolševismu, co v Madridu vůdcové revolučních band počali zvát úředně Židy z Německa a Polska, aby se hromadně osidlovali ve Španělsku, kde prý po válce bude místa dost (...)“ (ibid). Židé jsou zde opět vykresleni jako homogenní společenství sledující jeden cíl – ovládnutí daného území pro vlastní účely. Zároveň však situaci využívají k pomstě a rozvratu katolické církve: „V souvislosti se strašným občanským rozbrojem ve Španělsku, se zničením a spálením tisíců kostelů, klášterů a kaplí, v souvislosti se vpádem ohromného počtu israelitů z celé Evropy do Madridu a Barcelony a v souvislosti s nenadálým návalem množství buržoázních rodin, zdánlivě naprosto křesťanských, do tábora anarcho-komunistické revoluce stala se ve Španělsku aktuální otázka t. zv. Marranů. Kdo jsou to Marrani? Jsou to španělští Židé (Sepharadim), kteří podlehli assimilaci již před pěti, čtyřmi stoletími, katolíci snad již ve dvacátém pokolení“ (Vlajka, 18. května 1938: 98). Úryvek tím zároveň dokládá údajné lpění Židů na svém původu – asimilace se stává nemožná. Útoky Vlajky proti Židům jsou však vedeny tolika směry, že jsou navzájem v rozporu. 34

Ačkoliv jsou Židé označováni především za strůjce marxistických ideologií, jsou spojováni i s kapitalismem. Vlajkaři jsou si však toho vědomi, potvrzuje to naopak jejich představu o tom, že Židé využijí cokoliv pro svůj prospěch: „Podobně jako nápadně lnou k protikapitalistickému hnutí svého soukmenovce Marxe, ač právě jejich rasa přímo symbolisuje to nejhorší, co si pod pojmem internacionálního kapitalismu se všemi jeho blahodárnými zřízeními a vlivy na zušlechtění lidstva můžeme představit“ (Vlajka, květen 1934: 4). Kromě výše zmíněného jsou Židé spojováni se svobodným zednářstvím. Spojení Židů se svobodnými zednáři se v některých článcích děje téměř nemotivovaně, naprosto běžně je užíváno spojení „zednářské praktiky“ či „židozednář“. Jakýmsi „důkazním“ článkem spojení zednářství s židovstvím je článek Jana Rysa Esperanto vynašel Žid – šíří je zednáři. Esperanto je zde charakterizováno jako nástroj k potlačení národní svébytnosti jednotlivých států, jednotným jazykem by se mělo dosáhnout úplné změny smýšlení současníků (Vlajka, 12. dubna 1938: 81), dosáhlo by se jakési „mezinárodní mentality“, díky níž by Židé-zednáři mohli svět lépe ovládat. Sledují tím však i další cíl a to boj proti církvi katolické: „Židovstvo sleduje svůj hlavní cíl: zasáhnouti církev katolickou, jejímž jazykem je latina“ (ibid.). Esperanto je jednací řečí údajné „mezinárodní kanceláře pro zednářské vztahy“ (ibid.). Na konci článku je esperanto spojeno s Golemem: „Stvořili lživou pověst o Golemovi, panáku z bláta, jemuž zázračný rabín vdechoval život. Lazar Zamenhof uplácal esperanto, na které dýchají všichni lóžoví kouzelníci celého světa a přece mu život nevdechnou!“ (ibid.). I stereotypní vlastnosti připisované zednářům jsou shodné s těmi, jež se objevují ve spojení se Židy - chytráctví, drzost: „drzí lóžoví komedianti“ (ibid.), podvod: „Mezinárodní Velkopodvodník vyššího svěcení“ (ibid.), spiklenectví: „mezinárodní zednářští spiklenci“ (ibid.). S označením Židů jako marxistů a zednářů se přitom na stránkách periodika pracuje poměrně volně, obecně však platí, že jde o označení s příznakem hanlivosti a souhrnně pro ně bývá užito výrazu „internacionálové“ (Vlajka, 12. dubna 1938: 79). Na mnoha místech stojí Žid, marxista i zednář (a dokonce i Němec) na jednom místě: „Radost marxistů, Němců, Židů a zednářů je veliká. Vědí dobře, proč se radují. Kampaň vysokých kruhů a zednářských lóží přinesla své ovoce“ (Vlajka, červen 1934: 10). Kromě ideologií bylo Židům přisuzováno ovládnutí veřejného mínění a to především v tisku. Tisk je v rukou Židů a obhajuje židovské zájmy: „ (...) spustí sice světový tisk, který jest většinou v rukou nebo aspoň pod vlivem židovským, veliký povyk ...“ (Vlajka, 1. března 35

1938: 65) nebo „Listy levice, které byly vždy ochotny omlouvat opravdovou německou krutovládu v okupované Belgii, byly rázem bez sebe, když bylo zbito a zabito několik židovských provokatérů“ (Vlajka, květen 1933: 8). Příznačné je také to, že domnělé zastávání se Židů se vyskytuje právě a především v levicovém tisku – tedy v představě vlajkařů u jejich spojenců. Jakýmsi prototypickým článkem na toto téma je článek Židovský tisk (Vlajka, duben 1934: 13). V článku je tisk označen za mocnou zbraň, kterou chtějí mít Židé v rukách: „Není divu, že v každé české redakci sedí dnes aspoň jeden potomek Mojžíšův, v redakcích marxistů to pak vypadá jako v synagoze“ (ibid.). Židé proto projevují snahu založit česky psaný tisk, který by měl velký vliv a byl jimi plně ovládán. Tuto snahu měly údajně i německé emigrantské časopisy na našem území, jejichž výskyt vlajkaři sledují ještě s větší nelibostí: „Mezi židovské snahy náleží též různé emigrantské časopisy, jež se u nás rozlezly jako vši v kožichu“ (ibid.). Myšleny jsou listy Simplicus a Židovské ilustrované listy. Jejich šíření je však zároveň spojeno s jakýmsi vydřidušstvím: „Prodává se za dvě Kč, ač má jen 4 listy a ilustrací poskrovnu“ (ibid.: 14). Na konci (poslední část je zabavena) nechybí upozornění, že nejde o protest proti židovskému tisku jako takovému: „Nemáme nic proti židovskému tisku, pokud chce ovlivňovat jen Židy a je placen židovskými penězi“ (ibid.). 5.2.4 Židé jako mezinárodní nepřátelé Ve sledovaném období se ve Vlajce v hojné míře vyskytují články s tématikou dění v Německu. Vztah Vlajky k hitlerovskému Německu by byl zajímavým námětem k výzkumu. Nástup Adolfa Hitlera k moci je na stránkách hodnocen s jistým obdivem. Zároveň však vlajkaři jako čeští nacionalisté neustávají před Německem varovat – Německo je především nepřítelem, nicméně čestným: „Cítíme k němu úctu přes to, že si uvědomujeme, že je naším nepřítelem a podle svých činů nepřítelem mimořádně silným. Ale s Německem, zbaveným židovských šmoků a ideologů bude i v nepřátelství možná poctivá hra. Bude se bojovat, ale ne otrávenými zbraněmi; bude se bojovat armádami, ale ne mravním rozvratem v jejich týle“ (Vlajka, květen 1933: 9). „Obrodný proces“, jak je nástup nacismu ve Vlajce nazýván, je vlajkařům inspirací, a to ve velké míře právě v jednání se Židy, Německo je v tomto směru „ukazatelem“ cesty a to všem evropským národům: „Cestou, kterou ukazuje Německo dnes, se bude muset brát každý evropský národ, chce-li zachovat pro lidstvo hodnoty své národní svébytnosti a kulturní samostatnosti“ (Vlajka, květen 1933, 8). Oné národní svébytnosti a 36

kulturní samostatnosti údajně stáli v cestě právě Židé, kteří jsou charakterizováni jako „nejnebezpečnější nepřítel vnitřní“ (ibid.). Židé jsou zobrazeni dále jako „nepřátelé celého světa“. Za touto představou stojí opět přesvědčení o světovém spiknutí židovstva. Všechny projevy neúspěchů, „mravního rozkladu“, politické situace a v neposlední řadě hospodářská krize jsou projevem právě celosvětové nadvlády Židů. Německo tak nebojuje proti židovské menšině v Německu, ale proti „mezinárodnímu židovství“: „Žádný člen německé vlády není tak nevědomý, aby nebyl informován o tisíckrát zapíraném a přece existujícím mezinárodním souručenství Židovstva a jeho dokonalé organisaci“(Vlajka, květen 1933: 8). Zároveň jde o boj proti „nebezpečí národní degenerace“ (Vlajka, květen 1934: 4). Jako skutečné příčiny protižidovských bojů v Německu jsou uvedeny „ovlivňování němectví židovským duchem“, které má za následek „mravní rozklad německého lidu“ (Vlajka, květen 1933: 8). S děním v Německu zároveň souvisí zobrazování zejména židovské emigrace do Československa. Ve Vlajce je odsuzován vlídný postoj československé politiky k emigraci, kterou vlajkaři charakterizují ironicky slovy přísloví „Host do domu, bůh do domu“. Ve dvojčíslí červenec–srpen 1933 publikoval Stanislav Nikolau článek pod tímto názvem, v jeho závěru píše: „Proto pochybujeme ve vhodnost politiky podle přísloví Host do domu, bůh do domu. Hleďme v tomto případě zachovat chladnou rozvahu a nenechat si z Prahy a z republiky udělat rejdiště pro jiné cíle. Už jsme jednou provedli k vůli německým protestantům revoluci a odnesli to pak Bílou horou.“ (Vlajka, červenec–srpen 1933: 9). Stejného úsloví využívá například i anonymní sloupek v dvojčíslí září–říjen 1933: „Z Německa bylo vyhnáno tisíce Židů a teď s nimi mají v okolních státech velkou svízel. Tady se opravdu nedá říct: Host do domu – Bůh do domu“ (Vlajka, září–říjen 1933: 5). Emigranti se v nových domovinách chovají roztahovačně, zkrátka jsou zobrazeni jako obtížní lidé, kteří se jednají, jako by jim vše patřilo a vyžadují privilegia. Viz pokračování předchozího sloupku: „V Německu byli řádně vyděšeni, ale jak byli kousek za hranicí, už jim otrnulo. Zakládají obchodní společnosti, různé podniky, vydávají časopisy a to vše s drzou samozřejmostí.“ Tuto představu ilustruje i postava židovské emigrantky-lékařky v již zmíněné zprávě Ejhle – vyvolená! z dubnového čísla Vlajky z roku 1938: „V jedné pražské nemocnici čekali lékaři na honorované sekundářství. Tu se však, kde se vzala, tu se vzala emigrovaná dáma z Říše, všechny přeskočila (a bylo jich dost!) svým ministerským příkazem, aby jí byl k honoráři a stravě zřízen byt s pěknou koupelnou. V oné nemocnici se naši lékaři nikdy netěšili takovému přepychu ani v dřívějších dobách“ (Vlajka, duben 1938: neuvedena). Emigrace je označována výrazy: „obtížná škodná“ – nejčastěji (např. Vlajka, únor 37

1934: 9) „všelijaký neřád“ (Vlajka, prosinec 1933: 9), „židovsko-komunistické splašky“ (Vlajka, únor 1934: 13), „marxistická emigrantská chátra“ (Vlajka, červen 1934: 4) a dalšími výrazy. 5.2.5 Židé jako kompilátoři a napodobitelé umění Židovské umění je v pojetí Vlajky kompilátorské, vychází z umění křesťanské evropské kultury, ale nikdy nemůže dosáhnout takových kvalit, poněvadž jde jen a pouze o napodobení, a ne vlastní tvoření: „Žid není tvůrcem, nejde do hloubky. Je to kompilátor, je to můra, která přelétá s květu na květ, z každého vyssaje [vysaje] trochu medu a vyrobí z něj cosi, co může vonět všemi vůněmi světa, co může okouzlit, ale co není nikdy přínosem nových hodnot“ (Vlajka, březen–duben 1933: 9). Nicméně umění mají v rukou právě Židé, čímž se stává materiálem k obchodu. Této otázce se věnuje například článek Úpadek výtvarného umění od Jana Bečváře z čísla červenec-srpen 1933. Za umění se pod vedením Židů začaly dávat ohromné sumy peněz: „Umění se stalo bursou“ (Vlajka, červenec–srpen 1933: 20), protože všechen obchod s uměleckými díly je v rukou židovských. Umělec je v rukách svého magnáta a je nucen se řídit jeho podmínkami, pokud tak neučiní, nic neprodá. Nejvíce ceněnými jsou právě umělci-Židé, protože jsou podporováni svými souvěrci. I umělecké časopisy a kritika jsou placené Židy, tak je ovládán veřejný vkus. K propagaci umění Židé využívají hojně reklamu. To vše provádějí skrytě a maskovaně (ibid.: 20). Jak bylo řečeno výše, vlajkaři popisují Židy jako obdivovatele filmu a zvlášť reklamy. Ovšem jako v umění, i ve filmovém zobrazování nemohou dosáhnout pravých hodnot. Naopak, jejich filmové snímky jsou naivní a v podání článků Vlajky spíše demonstrují hloupost. Krátký článek Pension Z. D. z dubna 1934 seznamuje s jakousi reklamou v biografu o „domovině zahraničních Čechů a Slováků v Praze,“ žádající o podporu. Záběry však zobrazily honosný dům, v jednom pokoji byli „typičtí Židé tak šerední, že diváky zamrazilo“ (Vlajka, duben 1934: 10) a v druhém „Židovička čtoucí v něm na posteli román.“ (ibid.). V článku je použita charakteristická nekonkrétnost, přestože se uvádí, že „ve Vyšehradské třídě opravdu stojí dům a na tom domě u vchodu jsou opravdu tabulky: Československý zahraniční ústav, Pension Z. D.“ (ibid.). Kino, v němž byla reklama vysílána, není uvedeno, v závěru článku je také, že „adresu onoho zdatného reklamního odborníka“ autor nezná. Židé z tohoto článku vycházejí jako hlupáci neschopní udělat zobrazení, které by neprozrazovalo pravý 38

záměr snímku. Obdobně tomu je i v článku Film národní a mezinárodní od Bernáška z května 1938. Zde nejsou Židé tvůrci, nýbrž obdivovatelé sovětského filmu. V článku není explicitně řečeno, že jde o Židy, z textu to nicméně jasně vyplývá. Předně z toho, že diváci jsou charakterizováni jako „neárijci“: „Pro jistou část pražského obecenstva znamená předvádění sovětských filmů vždy slavnostní a význačnou událost. Hlučným potleskem a biografy zaplněnými do posledního místa dávají tito lidé, skládající se většinou z neárijců, najevo své sympatie a lásku k SSSR a jeho představitelům“ (Vlajka, 18. května 1938: neuvedena). Diváci jsou dále zobrazeni jako hlučná a nevychovaná „sebranka“, vyskytuje se také stereotyp Žida jako bezmezného obdivovatele SSSR: „Stejným způsobem byl přivítán i nový válečný film Přísaháme líčící přepadení SSSR a jeho mírumilovného obyvatelstva zlým nepřítelem. Bouřlivým potleskem vítán byl každý sovětský voják, objevivší si na plátně a nadšení Čechoslováků nebralo konce při spatření velebného Stalina a při zpěvu Internacionály“ (ibid.). Dalšími stereotypy jsou zbabělost, průhledná naivita a nečestné jednání, resp. boj: „Nepřítel Sovětského svazu, představovaný v tomto filmu několika letadly s hákovým křížem, byl přesilou rudé armády bídně poražen a nadobro zničen. Úplnou jeho zkázu dokončila hejna parašutistů válečného to sovětského ideálu, která se snesla do týlu sveřepého nepřítele. Jeho vojáci volili raději hanebnou porážku, než podívanou na tyto rudé Ikary bezmocně se vznášející v prostoru.“ I zde je využit kontrast: armáda SSSR je zbabělá a nečestná – útočí v přesile a ještě ke všemu zezadu, zatímco nepřátelé jsou stateční. Kromě toho můžeme uvažovat o tom, zda slovem „hejna“ nebylo užito animalizace. Znovu tedy autor článku upozorňuje na údajnou hloupost, poněvadž promyšlená propagace by těžko upozorňovala na vítězství dosažené nečestným způsobem. Ani po stránce technické a herecké nebyl film dle slov autora žádným přínosem. Nakonec píše: „Pražské obecenstvo však chyby nevidí, vlastně nechce je vidět, neboť je oslněno porážkou společného nepřítele, v jehož neúspěchu domnívá se spatřovati vítězství demokracie a ostatních příbuzných směrů“ (ibid.). Hned na tento článek navazuje další od stejného autora, tentokrát o „vynikajícím filmu Pád Kartága.“ Film byl vytvořen – jak jinak – ve fašistické Itálii. Film především zobrazuje „zápas civilizace s barbarstvím, národovectví s lhostejností a ideálů s materialismem“ (ibid.). I bitevní scény jsou mistrně zvládnuty. Vytváří se tak kontrast i mezi těmito články. 39

5.2.6 Židovské náboženství Židovské náboženství není v tematizaci Židů vlajkaři určující, nevyskytuje se v popředí zájmu, ale spíše dotváří celistvý obraz Žida. Náboženství je to, co Židy spojuje, svých charakterem je mezinárodní: „(...) náboženství, které je pravidelně svým účelem mezinárodní a národ s ním nevzniká a nezaniká“ (Vlajka, 1. března 1938: 64) a vychovává Židy v představě, že jsou výluční: „Žid je vychováván ve víře, že je mnohem lepší, než ostatní“ (Vlajka, květen 1933: 9). S tím souvisí i tolikrát použité označení „vyvolený národ“ a to i v článcích, které se jinak náboženství netýkají. Židé ale bojují proti katolické církvi a snaží se ji rozvrátit. Pokud Žid přejde ke křesťanské víře, je to jen naoko a z prospěchářství, proto je o židovských konvertitech psáno s uvozovkami jako o „novokřtěncích“ (např. Vlajka, 18. května 1938: 96). V zásadě však platí, že náboženství je tematizováno spíše v narážkách. Využívány jsou motivy ze Starého zákona – spojení s Mojžíšem a jeho zákony, popřípadě s Izákem. Několikrát se v periodiku vyskytne motiv rituální vraždy, oživována je např. hilsneriáda (např. článek Židé a Jaroslav Vrchlický, Vlajka, říjen 1937: 17). Kromě toho se vyskytují i narážky na rituální porážku zvířat, která je ovšem spíše důkazem židovské krutosti: „Jak známo, jedí pravověrní Židé maso dobytka košerováno, t. j. za živa bez omráčení zaříznutého“ (Vlajka, 1. března 1938: 61). Výjimečně se vyskytne spojení Židů se smrtí Krista, v němž je Kristovo umučení využité jako paralela k vykořisťování českého národa. V článku Kdo bude representovat československé studenstvo v cizině? se zase objevuje podvodné jednání Židů, kteří obsazují důležité posty příznačně v období Velikonoc (Vlajka, 18. května 1938: neuvedena).

.

40

6

Časopis Národní republika Předchůdcem Národní republiky byl týdeník Hanácká republika, kolem něhož se

sdružovali moravští fašisté a který vycházel v Holešově od roku 1922 pod vedením Roberta Macha. Časopis byl přejmenován na Národní republiku již od třináctého čísla roku 1923, majitelem byl poslanec Československé národní demokracie František Zavřel a financoval jej Svaz průmyslníků (Pasák 1999: 63). Robert Mach byl funkcionářem Národní obce fašistické, Národní republika proto plnila od roku 1924 funkci tiskového orgánu československých fašistů. Časopis přestal vycházet roku 1939, respektive byl přejmenován na Českou práci, vedl jej Zdeněk Binko, majitel tiskárny, v níž se tiskla Národní republika. Ještě na stránkách Hanácké republiky byl zveřejněn program českých fašistů, který Tomáš Pasák shrnuje: „Zlomení útočnosti socialismu“, provedení očisty od Židů, zrušení vázaných kandidátek pro volby, požadavek vytvoření silného nacionálního státu Čechů a Slováků. Italský fašismus měl na jeho utváření bezprostřední vliv. Týdeník se přihlásil otevřeně k fašismu 2. listopadu, když oznámil, že se podobně jako v Itálii i v republice zrodilo „...něco nového, co vymyká se z rámce běžných a předválečných spolkových formací. Dnes možno napsati, že máme v republice fašisty“ (Pasák 1999: 63). Počínaje rokem 1925 začala redakce Národní republiky působit v Praze, protože vedení československých fašistů se sem přestěhovalo. Zde byla revue vydávána již po celou dobu svého fungování. Vzhledem k nejasnostem a rozkolu mezi českými fašisty (Robert Mach byl vyloučen z Národní obce fašistické roku 1927), představovala Národní republika od druhé poloviny dvacátých let tiskový orgán protigajdovské opozice fašistického hnutí (Nakonečný 2001: 19), což vedlo později ke spolupráci mezi Vlajkou a Národní republikou, periodika spolu měla mnohé společné. Spojovalo je nejen stejné ideové zaměření, ale i stejné osobnosti, ať už mezi přispívajícími, tak mezi vedením. K tomu došlo z pochopitelných důvodů. Funkci tiskového orgánu politického klubu Vlajka zastával také týdeník Národní republika (od roku 1930), v jejíž redakci působili i redaktoři Vlajky (Nakonečný 2001: 26). Národní republika vycházela jednou týdně, ale stejně jako v případě Vlajky zápasila s cenzurou, proto se stávalo, že časopis vycházel v delších intervalech. K úřednímu zastavení Národní republiky došlo na konci roku 1934 na necelý rok, vyšla opět až 4. října 1935. Stejně 41

jako v případě Vlajky, i zde autoři cenzora občas provokovali, zkoušeli, co vše projde, někdy se na něj i obraceli, popřípadě upozorňovali, že v jiných periodikách podobná či stejná zpráva vyšla. Stejný byl i boj o finance, opakované výzvy, prosby a někdy i vyhrůžky k neplatičům mluví za vše. Podtitul periodika měl během publikování různou podobu: „Ústřední orgán fašistů“, „Ústřední orgán čsl. národovců“, „Slovanská stráž“, „List svazu slovanských fašistů“, „List národního tábora československého a družiny dobrovolců čsl. zahraničního vojska a družiny jeho přátel“. V roce 1930 nesl podtitul informaci, že se jedná o orgán politického klubu Vlajka (Nakonečný 2001: 19), v námi sledovaném období se vyskytuje podtitul „Nezávislý vlastenecký týdeník“. Jak bylo již zmíněno, v roce 1939 byla Národní republika přejmenována na Českou práci a pod tímto názvem vycházel časopis do roku 1942, s Národní republikou ho pojil i stejný podtitul – „Nezávislý vlastenecký týdeník“. Vydavatelem byl Zdeněk Binko, majitel tiskárny, v níž se tiskla Národní republika. Ideové zaměření Národní republiky bylo obdobné jako v případě Vlajky. I zde byl aktualizován problém mládí a stáří, i zde bylo tomuto tématu věnováno mnoho článků. Autoři jsou na straně mladé generace, popřípadě se stylizují do role mluvčích mladé generace. Tak je tomu např. v článku Milana Meziříčského Slovanská zrada je dokonána z 11. října 1935: „My mladí skláníme se s úctou před starcem (myšlen je dr. Kramář), který celý svůj život žije pouze pro Slovanstvo (...)“ (Národní republika, 11. 10. 1935: 4). Stejně tak probíhá i na stránkách Národní republiky neutuchající boj za pravost Rukopisů. Sporům byly věnovány články téměř ve všech číslech periodika. Otázce pravosti Rukopisů byla věnována i rubrika s názvem „Rukopisová hlídka“ ve dvanáctém a třináctém ročníku (rok 1933 a 1934). Vedl ji JUDr. Václav Perek. Články popisují střety mezi obhájci a odpůrci pravosti, zprostředkovávají diskuze a uvádějí důkazy pravosti. I zde je kritika namířena velmi zřetelně proti Masarykovi. Stejně tak je aktualizováno křesťanství jakožto hodnota podílející se na utváření národní identity. To se odráží i v inzerci, v níž se hojně pracuje se slovem křesťanský. Nákup v „křesťanských“ obchodech podporuje českost a národ. Inzerenti jsou reprezentováni jako „praví“ a „poctiví“ Češi prodávající kvalitní zboží. Inzerce bývá zastřešena nadpisem: Uvědomělý Čech kupuje jen u Čecha. Svůj k svému! 42

Seznam českých obchodníků a výrobců. (např. Národní republika, 8. 12. 1938: 2) Kromě toho se objevují i krátká reklamní provolání odlišená graficky v různých obměnách: „České ženy kupují jen u českých křesťanských firem“ (např. Národní republika, 5. 10. 1938: 2), „České ženy! Naši inserenti jsou Češi a křesťané. Podporujte je!“ (Národní republika, 29. 9. 1938: 2), „Nákupem u firem nečeských ubíjíte české, živořící obchodníky a živnostníky“ (Národní republika, 15. 1. 1937: 2). Poněkud paradoxní však je, že mezi prodejci se opakovaně objevuje i dovozce kávy a čaje (ibid.) nebo prodejce čínských a japonských výrobků (Národní republika, 6. 1. 1933: 8). Národní republika, na rozdíl od Vlajky, řadila alespoň někdy některé články do rubrik. Ve vymezeném období existovalo několik rubrik, některé se objevily jen v několika číslech, některé pravidelně, jiné se objevovaly jednou za čas. Zpravodajství se věnovaly například rubriky Týdenní přehled (1933, 1934), Různé zprávy (1933, 1934), rubrika až bulvárního charakteru Zrcadlo (1935, 1936, 1937, 1938), Okno do světa (1937), Okénko do světa (1938) s občasnou podrubrikou A pod tím naším okénečkem, pro otázky jakési „slovanské kultury“ byly zavedeny rubriky Všeslovanská kronika (1933) upozorňující na aktuality ze slovanských států (Rusko, Polsko a Jugoslávie), Staroslovanské novosti (1934) věnující se historickým otázkám souvisejícími se Slovany a již zmíněná Rukopisová hlídka (1933, 1934). Kulturní rubriky byly Kultura (1933, 1934, 1938), Besídka (1933, 1934) představující různé osobnosti nebo jejich tvorbu, popřípadě obsahující úvahy, a nakonec Divadlo a film (1935, 1936). 6.1

Osobnosti Národní republiky v letech 1933–1938 Jak již bylo zmíněno výše, Národní republika sdílela zvlášť ve vymezeném období

osobnosti spjaté s časopisem Vlajka. Mezi známější přispěvatele patřili například Jan Vrzalík, Stanislav Nikolau, Jožo Hritz, Jindřich Streibl, Lubomír Kukla, Robert Mach a další. Vzhledem k tomu, že Národní republika není příliš zmapována v odborné literatuře, nastává i zde otázka po údajích o méně známých přispěvatelích periodika. Dá se ovšem usuzovat, že okruh přispívajících tvořila stejně různorodá skupina autorů, jako v případě Vlajky, a to z důvodu stejné nesourodosti příspěvků a tématiky, výběru podobných témat a volby obdobné rétoriky jako ve Vlajce. Kromě toho se autoři Národní republiky vztahovali ke stejným osobnostem jako vlajkaři (František Mareš, Viktor Dyk, Karel Kramář, Josef Pekař). Co se týče vedení, v roce 1933 byl vydavatelem a zároveň odpovědným redaktorem 43

Václav Kutman, od čísla 40 jej vystřídal Jan Vrzalík, který svou funkci zastával až do dvacátého osmého čísla v roce 1934, kdy jeho místo zaujal Václav Čermák, v průběhu ročníku začal post vydavatele vykonávat Zdeněk Binko, majitel tiskárny. Pod tímto vedením vycházela Národní republika až do čísla 16 v roce 1938. Odpovědným redaktorem se stal namísto Václava Čermáka Josef Gellner. Národní republika měla také svého básníka, jímž byl katolický kněz Xaver Dvořák (1858–1939), představitel Katolické moderny. Jeho básně doprovázely skoro každé číslo periodika. Básně v Národní republice mají nacionalistický tón, rezonují v nich události z českých dějin (zvlášť Bílá hora) a svatováclavský kult. 6.2

Styl Národní republiky Národní republika je periodikum plné rozporů a názorové nejednotnosti. Články si

nejednou odporují. Časopis ale na rozdíl od Vlajky nepracuje s onou snahou po vědeckosti. Autoři naopak zapojují svou fantazii a nacházejí až fantasmagorické souvislosti. Příkladem toho může být text dr. J. Soldáta Znamení satanovo (Nár. rep., 16. 10. 1936: 2). Tématem je důkaz, že společnost je ovládána svobodnými zednáři, což má prozrazovat Řád Bílého lva, na němž je lev na pěticípé hvězdě – znak internacionály a pokud se obrátí, tak pentagram – znak satanův. Autor jde ještě dál, modrý klín na státní vlajce je mu taktéž zednářským symbolem. Text je nám důkazem toho, jaká obskurní témata mohou být námětem k článku. Publicisté Národní republiky se staví do pozice těch, kdo „ví víc“ a těch, kdo „prohlédli“. Na mnoha místech na sebe berou úlohu ukazovat cestu čtenářům, například při zřízení rubriky Divadlo a film na podzim 1935 berou na sebe úkol spolehlivě informovat čtenáře o divadlu a filmu, aby věděli, co stojí za to vidět a čemu je naopak lépe se vyhnout (Nár. rep., 11. 10. 1935: 3). Nejen protižidovské štvaní je vykresleno expresívním slovníkem a vulgaritou. Hojné je využívání apelů, různých výzev, výkřiků a zvolání. Na úvodní stránce bývaly otiskovány zvlášť při příležitosti státních svátků různá provolání oslovující konkrétní vrstvy. Využívají se také svědectví a dopisy čtenářů. Velký kontrast nastává tehdy, když autoři periodika soucítí s chudými, vzývají křesťanské hodnoty a zároveň nevybíravým způsobem štvou lidi proti zdánlivým nepřátelům – ať jsou jimi Němci nebo Židé (popř. jiná skupina lidí). Oblíbeným námětem je Bílá hora, která je cítěna jako národní katastrofa, autoři se velmi vztahují i k osobnostem českých dějin – zvlášť k svatému Václavu a Janu Žižkovi. 44

7

Zobrazení Židů v Národní republice mezi lety 1933–1938 V následující kapitole budeme postupovat obdobně jako v kapitole o Vlajce. Nejprve

zmapujeme postupy zobrazování Židů na stránkách periodika, poté přejdeme ke stereotypům, které jsou těmito postupy vykreslovány. Vzhledem k odlišnosti strukturování Národní republiky budeme navíc věnovat pozornost i některým rubrikám. 7.1

Styl a prostředky Hned ze začátku této podkapitoly je třeba zdůraznit, že styl jednotlivých článků Národní

republiky je různorodý a tedy poněkud obtížně postižitelný. Každý text vnáší do periodika jistou originalitu, která se vzpírá zobecňování. V této kapitole proto podchytíme ty momenty, které se často opakují, výčet však nemůže být naprosto vyčerpávající. Národní republika má na rozdíl od Vlajky o něco více zpravodajský charakter, rozsah jejích čísel byl kratší (čísla obsahovala od 2 do 8 stran). Také to, že vycházela jako týdeník, jí dávalo větší možnosti reagovat bezprostředně na aktuální události. To se projevuje i v zobrazování Židů. Židé jsou na stránkách Národní republiky více než ve Vlajce spojováni s konkrétními situacemi, Židé bývají o trochu více konkretizováni. V závislosti na charakteru periodika je možné sledovat i proměny zobrazování Židů v souvislosti s děním ve společnosti. Od počátku roku 1933 je v Národní republice určující spojení Židů s marxismem, objevují se články a svědectví ze SSSR, uváděny jsou texty o „sovětském zákulisí“, v němž mají hrát určující roli Židé (Nár. rep., 27. 1. 1933: 4), od března 1933 ustupuje tato tématika mírně do pozadí v souvislosti s nástupem A. Hitlera k moci v Německu. Objevují se častěji články o rasové teorii, antisemitismu apod., znovu se téma Žida-bolševika objevuje v celé síle v druhé polovině roku 1933 a zůstává velmi výrazné i po celý rok 1934. V roce 1936 jsou Židé dáváni do souvislosti se Španělskou občanskou válkou a prvními moskevskými procesy, později se sílícím vlivem Henleinovy Sudetoněmecké strany a nebezpečím z Německa ustupuje toto téma do úplného pozadí, v roce 1938 se Žid objevuje téměř výhradně jako „germanizátor“, sílí také obava z židovské emigrace nejen z Německa, ale i z Rumunska a Polska do ČSR. Přesto je i na stránkách Národní republiky Žid velmi výrazně typizován. Po přečtení několika článků jsme schopni odhadnout, v jaké souvislosti se postava Žida objeví, či jakým způsobem se zachová. Velmi často však nevystupují Židé v článcích explicitně, ale pouze na 45

základě jim připisovaných vlastností, pracuje se proto velmi výrazně s náznakem, u některých článků můžeme být na pochybách, zda se jedná o narážky na Židy, či nikoliv, u jiných je náznak jasně srozumitelný. Obvyklé je také namísto jmenování Žida využití opisu, užíváno je označení „pejzatý“, popř. „pejzatý spoluobčan s kaftanem“ (Nár. rep., 7. 1. 1938: 3), němečtí žurnalisté jsou zase označováni jako „šmokové obřezaní“ (Nár. rep., 31. 3. 1933: 2), běžně jsou Židé jmenováni jako „příslušníci vyvoleného národa“, popřípadě jako „synové Izraele“ (Nár. rep., 3. 3. 1933: 2) nebo se mluví o „lidech jiné rasy“ (Nár. rep., 19. 1. 1934: 3). Používána je také jakási „ironická nobilitace“ – hojně se užívá slov „gentleman“ či „dáma“ při popisu „nepřístojného“ jednání Židů.10 Jak je patrno již z předchozího odstavce, slovník Národní republiky je výrazně expresívní, a to ještě více, než tomu bylo ve Vlajce, ve spojení se Židy se objevují označení jako čeládka, sebranka, zloduchové, chasa, Židé bývají označeni také jako „židovští vrazi“ (Nár. rep., 19. 5. 1938: 3), emigrace „prchá“ z Německa (Nár. rep., 17. 3. 1933: 5), popřípadě se mluví o Židech, kteří si „ulili prachy do vídeňských bank“ (Nár. rep., 3. 5. 1938: 4) atd. Národní republika se nevyhýbá ani označení „Židák“ či „Židáček“, k vykreslování Židů slouží i zdrobněliny používané pejorativně. Kromě toho mají autoři Národní republiky zálibu ve vytváření nových slovních tvarů a složenin, setkáváme se například s výrazy jako „židokracie“ (Nár. rep., 3. 3. 1933: 2), „židosověti“ (Nár. rep., 10. 3. 1933: 4), „židovští šelmoškrtiči“ (Nár. rep., 27. 1. 1933: 3), mluví se o „židosocialisticko-realistické čeládce“ (Nár. rep., 28. 4. 1933: 1), „velkokokapitalistech“ (Nár. rep., 12. 1. 1934: 2), „židointernacionále“ (Nár. rep., 2. 3. 1934: 1) apod. Charakteristika Židů dále pracuje s motivy a reáliemi ze Starého zákona, popřípadě využívá židovské náboženské motivy. Mezi obvyklá označení Židů patří již zmíněné „příslušník vyvoleného národa“ a spojení s Mojžíšem, nad ztracenými pozicemi v Německu se ozývá židovský „pláč Jeremiášův“ (Nár. rep., 14. 4. 1933: 2). Těchto narážek bychom našli v periodiku skutečně mnoho. Výrazným prostředkem je také animalizace, Židé jsou ke zvířatům jednak přirovnáváni, jednak jsou zvířecími jmény přímo označováni. Ve výtisku z 10. března 1933 se vyskytuje přirovnání k pijavicím: „Jedná se o sta tisíce židovských rodin, které byly jako kolonisté v Povolží, při Černém moři a po celém Rusku sovětskou vládou usídlení, aby jako pijavice vyssáli [vysáli] všechny životní zdroje národa i země, jak to má v programu 10

Tento postup je velmi oblíbený i ve Vlajce.

46

marxismus“ (Nár. rep., 10. 3. 1933: 4). V tomtéž článku jsou Židé přirovnáni i ke krysám (při popisu předpokládané porážky SSSR Německem pod vedením Hitlera): „Tyranie slovanského Ruska má své dny sečteny. Krysy opouštějí potápějící se loď“ (ibid.). Přímo jako „internacionální velkokapitalistické pijavice“ jsou Židé označeni Bohdanem Konopáskem v textu Internacionální bahno (Nár. rep., 12. 1. 1934: 2). Dále se setkáváme s označením „kukačka“ (Nár. rep., 23. 3. 1934: 3) a se „zednářskými sklípkany“ (Nár. rep., 27. 3. 1936: 3). Židé mívají i zvířecí projevy, jimiž jsou především „řev“ a „vytí“ (např. Nár. rep., 21. 1. 1936: 2). I zde jde o spojení se zvířaty, které pro nás mají negativní konotace. Dále články pracují s různými zvoláními, výkřiky (hojně jsou využívána citoslovce) a patetickými otázkami, ty se promítají i do názvů článků. Kromě toho se autoři často obracejí přímo na čtenáře, popřípadě na určitou osobu či instituci, kterou vyzývají k odpovědi. To souvisí s častým využíváním apelu. Články bývají nedokončené, jednak kvůli cenzuře, jednak se nechává úsudek na čtenáři. Kromě toho je velmi oblíbené navrhovat řešení situace. Tvůrci Národní republiky mají v záloze vždy jednoduché a účinné řešení každého problému. Dalším hojně využívaným prostředkem je kontrast, který bývá užit jak v jednotlivých textech, tak mezi texty navzájem. Texty spolu také komunikují, jeden doplňuje druhý, nejsou na sobě ale nutně závislé. Pro ilustraci poslouží blok jakýchsi krátkých článků s židovskou tématikou z 27. ledna 1938. Hned druhý článek se nazývá Svinstvo, jež zbylo po Židech a mluví o emigraci ubytované v „pěkném mšeckém zámku u Slaného za Prahou“. Po odstěhování po ní údajně zbyly poškrábané a pomalované zdi „drzými hesly“, což byl bolševický srp a kladivo. Na závěr nechybí oddychnutí autora: „Po jich odchodu celému kraji se ulehčilo!“ (Nár. rep., 27. 1. 1938: 2). Hned na to navazují dva články o potlačené komunistické revoluci v Portugalsku, Židé nejsou ani v jednom jmenováni, přesto na základě předchozího textu si čtenář Židy s komunismem automaticky spojí. Na závěr je třeba ještě zmínit, že autoři Národní republiky jako dodání pravdivosti používají citace z děl židovských autorit. Funguje zde mechanismus „říkají to sami Židé“. Další autorita, kterou se periodikum zaštiťuje, jsou Protokoly sionských mudrců. 7.2

Rubriky Jak jsme již zmiňovali v předchozích kapitolách, Národní republika, na rozdíl od

Vlajky, pracuje s rubrikami. V této podkapitole uvedeme několik rubrik, které demonstrují důležité momenty při zobrazování Židů v periodiku. 47

7.2.1 Rubrika Zrcadlo Rubrika Zrcadlo se vyskytovala na stránkách Národní republiky mezi lety 1935– 1938 zpravidla na třetí stránce, 11 obsahovala velmi krátké články různorodé tématiky – od politiky, krátkých zpráv podobného charakteru, s jakými jsme se setkávali ve Vlajce, různé citáty z tiskovin až po zobrazení Židů. V mnoha případech se jednalo spíše o poznámky, jejichž autoři byli anonymní, popřípadě používali autorskou značku. Jednotící téma nebo význam, jaký autoři rubrice připisovali, se nám nepovedlo odhalit, pod hlavičkou rubriky vycházely i básně nejen od Xavera Dvořáka, řada článků se pokouší o humorný tón. Výrazný byl styl rubriky. Její články měly někdy až bulvární charakter a expresívní slovník, což se promítá i do zobrazování Židů. Ty nejsprostší a nejprimitivnější útoky na židovskou menšinu jsou obsaženy právě pod hlavičkou této rubriky, zvlášť její podrubriky Oni mezi námi.12 7.2.2 Oni mezi námi Rubrika Oni mezi námi vyšla ve třech číslech Národní republiky za sebou, a to 3., 10. a 17. května 1938. Obsahovala velmi krátké články zaměřené pouze na židovskou problematiku, svým stylem byla podobná Zrcadlu, její tón byl cíleně zesměšňující – Židé se stávali zdrojem komiky. Na rubrice je charakteristické především odosobnění, čemuž napovídá již využití neosobního označení „oni“, které vyděluje Židy od většinové společnosti. Žid je v textech odosobněn, využívána je neurčitost. Terčem výsměchu bývají především Židům připisované typické vlastnosti, jako je provokace a drzost. Hned poprvé po zavedení rubriky (3. 5. 1938) se vyskytuje dvojí údajná provokace Židů – jednak ve zprávě o žádosti Židů k Mussolinimu, aby mohli osídlit Habeš (osídlení je nazváno kolonizací), jednak jsou za provokaci považovány verše otištěné v židovském časopisu Rozvoj, které pisatel srovnává s Protokoly sionských mudrců. Rubrika končí hádankou narážející na židovskou emigraci:

11 12

V roce 1938, kdy mělo periodikum pouze dvě stránky, byla rubrika otiskována na straně 2. Podrubrika je pokaždé jinak graficky odlišena, podle grafiky by ji bylo možné považovat i za samostatnou rubriku.

48

Proč zavedl Mojžíš Židy do Palestiny? ??? Protože tenkrát ještě nebylo Československo. Dalším výrazným momentem je zpráva z 10. května. Komika je vyjádřena již zvukomalebným názvem O Švindlu ve Špindlu. Text zesměšňuje údajnou židovskou provokativnost a přetvářku. Zpravuje o sobotních odjezdech „elegantních Židů“ do Špindlerova Mlýna. Židé neuměli česky, „leda trochu koktat“ (Nár. rep., 10. 5. 1938: 3), proto němčili. Při příjezdu do Špindlerova Mlýna Židé ale najednou začnou mluvit česky a naopak nerozumí němčině: „Leč aj – jen se dojede do Špindlu, stane se věc skoro zajímavá. Jedno slovo německé už nepadne. Just začne každý ten Žid česky – ať mají hakenkrajcleři, již sem hojně chodí lyžovat, vztek!“ (ibid.). Židé tak provokují na obě strany, nechtějí s nikým vyjít. Ale i čeština, kterou mluví, je pokřivená, Židé maušlují: „Jak tak čeština vypadá, ach bože. Plakali byste nad ní jako nemluvňata, když ji slyšíte: pháne tofányk, jak táši váš pany, a pan šváka taky pšijít na líše, co telata frajlajn Sáruš, f netele pila na Sokolpaute mos hesky sných...“ Článek se na konci obrací přímo na Židy: „Páni Židi, neprzněte náš státní jazyk, vždyť je to pro ostudu. Čeština je řeč státu, v němž jste jako doma, nesluší se proto, abyste ji zneužívali z hloupé msty k nepřátelům vašeho plemene“ (ibid.). Obdobný je i článek ze 17. května Jezdecká alej ve Stromovce. Text je o jakési židovské rodině, která jela v neděli na vyjížďku na koních do Stromovky. Rodina Židů je vykreslena jako provokující svým bohatstvím: „V čele seděl na šemíku blahobytně vyhlížející otec rodiny a za ním tři dcery s červeně obarvenými nehty, v elegantních jezdeckých úborech. Také dva synové z nichž jeden byl dokonce hrbatý zářili v sedlech blahobytem a pýchou“ (Nár. rep., 17. 5. 1938: 3). Důležité je stereotypní zobrazení žen-Židovek jako výrazně ozdobených (nalakované nehty) a mužů jako ošklivých popř. zdeformovaných (zde syn s hrbem). S tímto zobrazením kontrastují čeští lidé: „Na lavičkách seděli čeští lidé, někteří až v příliš ošumělém oděvu a dívali se s divnými pocity na tuto jezdeckou kavalkádu“ (ibid.). 7.2.3 Okénko do světa – A pod tím naším okénečkem… Další rubrikou, objevující se na straně 3, byla rubrika Okénko do světa. Publikována byla v číslech od 7. června do 27. července 1938. Využívala velmi krátké články či v mnoha 49

případech spíše poznámky (někdy jen o několika slovech). Jedná se zpravidla o připomínky či úvahy k aktuálním otázkám ze světa. Stylem se rubrika podobá Zrcadlu. Na tuto rubriku v některých číslech navazovala podrubrika A pod tím naším okénečkem... obsahující články obdobného rázu jako Okénko s tím rozdílem, že se zaměřovala na dění v ČSR, některé texty dokonce rozváděly tématiku Okénka. V několika poznámkách se vyskytují i Židé, v jejich zobrazení převládají zprávy neurčitého charakteru. Jak tématika, tak výrazy rubriky jsou drastické až vulgární. Dne 28. května 1938 v rámci Okénka vyšla zpráva pod názvem Jako ve středověku: „Vídenští nacisté přistihli v jednom židovském obchodě starší ženu při nákupu. Přivázali ji k židli, kterou postavili do dveří obchodu. Na prsou měla spoutaná žena tabulku s nápisem: Já jsem stará arijská svi …, která stále ještě nakupuje u Židů“ (Nár. rep., 28. 5. 1938: 3). V prvním článku následující rubriky A pod tím naším okénečkem se na předchozí text navazuje článkem Tak také tabulky! Počínání nacistů z předchozího článku je nazváno „pozoruhodným nápadem“, nápis je hodnocen jako ušlechtilý. Zároveň jde ale o výsměch samotným Němcům. Pisatel totiž navrhuje, aby každý občan nosil tabulku na krku, kde by byla uvedeno jméno, národnost, náboženství, celý rodokmen a dodává: „Bylo by imposantní, až by na krku kovaného Germána hlásala chladná litera: Franz Kotschitschka,... – na, to by náš národ smíchy vymřel...“ (ibid.). 7.3

Stereotypní zobrazení V následující podkapitole uvedeme stereotypy, které se v periodiku k zobrazení Židů

nejvíce používají. I zde ale platí, že jednotlivá zobrazení se nedají naprosto oddělit, všechna je třeba chápat jako součást celistvého pohledu na Židy. Když autor textu zvolí jeden stereotyp, neznamená to, že by v průběhu článku nepoužil i jiný. V úvahu je třeba vzít i názorovou nejednotnost tvůrců Národní republiky. 7.3.1 Teorie spiknutí židovstva Teorie světového spiknutí židovstva je velmi oblíbeným motivem. V periodiku se spojuje hlavně v představě Žida coby podporovatele politiky SSSR a vůbec jako strůjce marxismu (bolševismu, socialismu). Tyto ideologie jsou pojímány vyloženě jako politické programy židovstva. Motivy Žida jako kapitalisty, zednáře a přívržence dalších ideologií ustupují před stereotypem Žida-bolševika poněkud do pozadí. Důkazním materiálem k 50

obvinění Židů ze spiknutí jsou opět Protokoly sionských mudrců. 7.3.2 Židé-marxisté, Židé-bolševici Spojování marxismu (bolševismu, komunismu, socialismu) se Židy je na stránkách časopisu poněkud obtížně uchopitelné. Způsobeno je to různorodostí článků na toto téma. Zdá se, že co článek, to jiný pohled na propojení Židů s marxismem. Obecně platí, že v řadě článků pisatelé marxismus a s ním spojené židovství démonizují, propojení obojího nabývá v některých případech až fantasmagorické podoby, pisatelé dokážou objevovat až bizarní spojitosti. Spojení židovství a marxismu je představováno nepřímo, z některých textů spojení obojího spíše vyplývá, jinde jsou Židé s marxisty naprosto směšováni – Židy a marxisty například charakterizují stejné vlastnosti. Pro spojování Židů s marxismem je určující to, že Karel Marx byl židovského původu, proto se ve většině textů mluví vysloveně o „Židu Karlu Marxovi“ – např. „vysmívající se mu tvář žida, K. Marxe“ (Nár. Rep., 13. 2. 1933: 4), popřípadě o „Semitovi“ K Marxovi (Nár. rep., 19. 1. 1934: 3). Židé marxismus používají jako nástroj k ovládání národů, mluví se vyloženě o národním programu židovském: „ (…) marxismus je národním programem židovským, že účelem marxismu není sociální blahobyt lidstva, nýbrž všeobecný jeho rozvrat v honbě za světovládou vyvoleného národa židovského v duchu protokolů sionských mudrců“ (Nár. rep., 13. 2. 1933: 6). Jinde je zdůrazněné nutné propojení Židů a marxismu: „Všichni marxisté nejsou židé, ale všichni židé jsou marxisté“ (Nár. rep., 3. 3. 1933: 7). Boj Národní republiky proti židovství a marxismu je zároveň boj proti nepřátelům Slovanstva. Židé i marxisté jsou hodnoceni jako aktivní nepřátelé Slovanů, mluví se například o „bolševickém pohrdání Slovany“ (Nár. rep., 6. 1. 1933: 2). Převrat v Rusku je toho pro autory časopisu důkazem. Setkáváme se s tím například v článku Židé zničili carské Rusko z 29. prosince 1938. Jádrem článku je vyprávění ruského důstojníka po bitvě u mazurských jezer. Onen údajný ruský důstojník hodnotí situaci v Rusku a říká: „Je však mezi náma rasa, která nenávidí Rusko a která je jeho úhlavním nepřítelem. Tato rasa Rusko rozkládá, uhlodává je, strojí proti němu bez ustání pikle, zlehčuje je v cizině a přissátá k němu jako příživník, přemýšlí jen, jak by je zničila. Tato rasa se neústupně a neúprosně domáhá jen smrti naší vlasti. Jsou to Židé“ (Nár. rep., 29. 12. 1938: 18). Na závěr promlouvá autor článku: „Konečně bylo Rusko Židy uštváno a do dnešního dne se nevzpamatovalo. Jaká to hrozná tragedie Slovanů“ (ibid.). 51

Marxismus je hodnocen velmi expresivně, je démonizován, je spojen ale i s perverzitou, zvířeckostí a krvelačností. Bývá tak vykreslován i sám o sobě (bez jmenování Židů), mnohem častěji je ale toto hodnocení spojeno právě s Židy. To se projevuje především u popisu událostí v SSSR a neméně barvitě v popisu Španělské občanské války, jak uvidíme níže. Autoři periodika právě pro spojení marxismu s Židy využívají náboženské motivy a biblické reálie. O SSSR se mluví jako o „bolševickém Jerusalému“ (Nár. rep., 4. září 1936: 1), marxisté se stávají šiřiteli „marxistického talmudu“ (Nár. rep., 19. 1. 1934: 3), rudá armáda má zase splnit „talmudické cíle“ (Nár. rep., 24. 3. 1933: 4). Typickým příkladem směšování Židů s bolševismem a zároveň s muslimy se projevuje ve spojení „Leninův korán“ (Nár. rep., 4. září 1936: 1). 7.3.3 SSSR V Národní republice se objevují teorie, že Židé ve skutečnosti ovládli SSSR a že Stalin byl jen loutkou nastrčenou Židy: „Stalin není žádným rudým diktátorem, nýbrž jest jen nastrčeným hastrošem v rukou židovského internacionálního sovětu, který se za jeho osobu skrývá, aby lidstvo neprohlédlo židovský podvod, nezanevřelo proti židovstvu, nevyvolalo křižácké tažení proti SSSR a proti israelismu vůbec“ a „ze všech těch t. zv. Stalinových projevů, tedy i z posledního, čiší židovina – z každé věty“ (Nár. rep., 27. 1. 1933: 3). SSSR dokazují i moskevské procesy, jejichž strůjci i oběti mají být právě Židé. Jakási série článků o moskevských procesech byla publikována převážně v podzimních číslech Národní republiky roku 1936, texty reagují na proces s G. J. Zinovjevem a L. B. Kameněvem, u nichž jsou neustále připomínána jejich původní jména – Apfelbaum a Rosenfeld a tím pádem jejich židovský původ. Přiznali se..., tak se nazývá článek Dr. Štěpána z 28. srpna 1936. Štěpán nazývá procesy jako cirkus a drama hrané na veřejnost a dále jako podvod. Naráží zde na vykonstruovanost procesů: „Židé nejsou nadarmo advokáty. Mají veliké kombinační schopnosti a jsou mistry ve výmluvách a omluvách“ (Nár. rep., 28. 8. 1936: 2). Zároveň parafrázuje Franze Werfela – „židovského křesťana-intelektuála,“ který údajně tvrdil, že „je hrozně těžké pro Žida, aby se stal mučedníkem, mnohem těžší, nežli pro Arijce“ (ibid.). Další článek napsal Jan Vrzalík pod názvem Připomínky k moskevským popravám, vyšel 30. října 1936. Vrzalík se vyjadřuje k popravě 16 „rudých ničemů“, z nichž mělo být 12 Židů, jmenováni jsou přímo Zinovjev („Zinoněv-Apfelbaum“) a Kameněv („Kameněv52

Rosenfeld“). Procesy hodnotí jako „rodinný židovský nesvár.“ Židé jsou dle mínění Vrzalíka jednotní pouze tam, kde jsou v menšině (jako tomu bylo v Československu a Německu). Naopak v Polsku a v Rusku, kde jich je mnoho, „tam se vzájemně požírají“ (Nár. rep., 30. 10. 1938: 2). Vrzalík rezolutně odmítá procesy chápat jako projev antisemitismu: „Z antisemitismu ony vraždy nevzešly, neboť tady Židé odpravili Židy“ (ibid.). Nakonec Vrzalík přirovnává Židy ke křesťanům mučeným za Nerona. 7.3.4 Španělská občanská válka Španělská občanská válka se stala hojně reflektovaným tématem. Autoři Národní republiky i v tomto případě označují Židy za její podporovatele a někdy přímo za její strůjce. Výrazné je opět spojení Žida-marxisty (bolševika) s bestialitou. Jakou váhu Španělsku v Národní republice přikládali, dokládá to, že řada textů s touto tématikou byla publikována na titulní straně. Národní republika se zcela jasně staví na stranu pravice, konflikt je zobrazen v jasném kontrastu – levice-zlo vs. pravice-dobro. V článku Bolševičtí Židé a Španělsko opět od Dr. Štěpána z 27. března 1936 se objevuje Béla Kun, maďarský komunistický politik židovského původu. Štěpán ho označuje jako „maďarského bolševického vraha“ (Nár. rep., 27. 3. 1936: 2), který objížděl celý svět, aby podporoval všechna „podvratná“ hnutí. Důležité je především to, že Kuna označuje jako „Orientálce,“ pro Štěpána je především určující jeho židovský původ: „Není to náhoda, že v pozadí španělských nepokojů jest Žid Béla Kuhn“ (ibid.). Štěpán jako důvod nepokojů ve Španělsku uvádí mstu Židů. R. Staník v článku Výstraha ze Španělska ze 7. srpna 1936 označuje Židy za „rozvratníky,“ kteří chtějí ve Španělsku nastolit „židovsko-komunistickou tyranii“ (Nár. rep., 7. 8. 1936: 1). Údajné rozvracení Španělska je zobrazeno jako „barbarisace všeho kulturního“: „Není nám potřebí ani sionských protokolů, můžeme sledovat tu komunisticko-židovskou taktiku na Španělsku, jak metodicky postupuje v dobývání moci, v rozvracování státu, v ničení hospodářského života, v barbarisaci všeho kulturního světa pod záminkou boje proti církvi, v zotročování inteligence, vybíjení kulturních činitelů, k uvolnění všech nejprostších pudů, k propouštění zločinců ve jménu lidskosti, aby mohli volně vraždit a řádit proti bezbranným občanům atd., jen aby se k moci vedraly živly, které chtějí samy vládnout nad svedeným zpitomělým a pak ožebračeným zotročeným národem“ (ibid.). Jako doklad největšího barbarství je uvedeno rozvrácení hrobů: „Židovsko-zednářská zášť proti církvi se rozpálila, že ani mrtvé nenechali v hrobě v Rusku i ve Španělsku“ (ibid.). Tento motiv ničení 53

hrobů, především jeptišek a mnichů, se objevuje v souvislosti se španělskou občanskou válkou opakovaně. 7.3.5 Židé jako zednáři a kapitalisté Se spojováním Židů se svobodnými zednáři a kapitalisty se pracuje v periodiku poměrně volně. Zdá se, že označení „zednář“ či „zednářský“ jsou povětšinou synonyma pro něco nekalého či spikleneckého, jindy je zednářství zbraní židovstva stejně jako jiné ideologie: „Svobodné zednářství stalo se výbojnou zbraní židovstva“ (Nár. rep., 7. 4. 1933: 1), nikde ale není objasněno, jakým způsobem je pro tyto účely zednářství využíváno. Každopádně mezi židovství a zednářství bývá často kladeno rovnítko: „Jak známo jest svobodné zednářství židovským zařízením, jehož dějiny, stupně, úřady, prohlášení a cíle jsou židovské od začátku až do konce“ (Nár. rep., 12. 5. 1933: 2). Jindy se židovstvo řídí pokyny zednářů: „Když r. 1864 na popud svobodných zednářů, žid K. Marx založil socialistickou internacionálu (...)“ (Nár rep., 24. 3. 1933: 4). Kapitalismus bývá vykreslen jako prostředek Židů k vykořisťování občanů. Běžně dochází k přímému spojení Židů a kapitalismu, například při označení „židovští kapitalisté“ (Nár. rep., 24. 3. 1933: 5), oblíbené je také přízvisko „velkokapitalista“ (Nár. rep., 5. 1. 1934: 8). Celkově to souvisí s představou Židů jako „ziskuchtivců“ závislých na kapitálu. 7.3.6 Židé a rasová teorie V mnoha článcích Národní republiky figuruje slovo rasa, árijec, apod. Přesto není pojem rasy tak výrazný, jako tomu bylo ve Vlajce. Národní republika pojmy jako rasová teorie také používá, i zde se setkáváme s články, které nějakým způsobem pojem rasy reflektují, nejsou ovšem tak výrazně v popředí. Národní republika si nestaví tolik na oné „pseudovědeckosti“, s níž se setkáváme ve Vlajce, spíš se zdá, jako by autoři brali některá tvrzení o „zkaženosti“ Židů samo sebou bez potřeby to jakkoliv „vědecky“ dokazovat. Antisemitismus není nutně hodnocen jako rasový, antisemitismus v periodiku hodnotí sami pisatelé opakovaně spíše jako problém hospodářský, popř. sociální: „ (…) boj proti Židům v Polsku nemá ráz boje rasového, nýbrž je to boj proti přelidnění, boj o chléb a práci, tedy boj veskrze hospodářský“ (např. Nár. rep., 27. 1. 1938: 2), zároveň je antisemitismus vyvoláván Židy samotnými. Přesto však Židé bývají vytlačováni z Evropy jako cizorodý prvek, často jsou hodnoceni jako Asiati a Orientálci (viz. označení Bély Kuna). S tím souvisí i 54

úvahy o vystěhování židovského obyvatelstva. Vystěhování bývá líčeno jako skutek pro dobro židovské menšiny, mluví se například o „evakuaci“. Příznačný je v tomto směru anonymní článek Permanentní revoluce v Palestině z 18. ledna 1938: Text se vyjadřuje proti vytvoření židovského státu v Palestině: „Nyní v době vyhánění Židů z Polska, Rumunska, Německa a Španělska a v poslední době také z Brazilie, jest vytvoření židovského státu v Palestině absurdností“ (Nár. Rep., 18. ledna 1938: 4). Dále pisatel navrhuje vystěhování Židů na Madagaskar: „Dnes jest jediným východiskem Madagaskar, kam by se vešli všichni Židé světa a kde by si mohli pěstovat nackkulturu a marxismus, jak by chtěli“ (ibid.). Vystěhování je uváděno jako vhodné oboustranné řešení pro rumunské Židy, právě zde se mluví o „evakuaci“ a o výhodném řešení pro samotné Židy: „Rumunsko samo nechce Židy vyhnat, Rumunsko předkládá Společnosti národů plán na evakuaci Židů, kteří přivandrovali z Haliče, Maďarska a Německa, jsouce si dobře vědomo, že kdyby Židy prostě vyhnalo, jako to udělal Hitler, mohlo by se stát, že by změnou režimu a liberalismem, který doprovází zmenšený tlak židovstva, se mohli Židé do Rumunska navrátiti. Rumunsko chce pro židovský národ najít bezpečnou a bohatou pevninu, kde by si mohl žít po svém a nebylo nebezpečí, že se vrátí. Nyní ať tedy ukáže Společnost národů, že je alespoň k něčemu dobrá, ať vynutí na Francii uvolnění Madagaskaru pro evropské Židy“ (ibid.). Židé jsou proto i v národech chápáni jako něco cizorodého, jako něco škodlivého, co „rozvrací“ a „rozleptává“ národ zevnitř, popřípadě jsou chápáni jako příživníci na národě, explicitně bývají Židé označováni jako „paraziti“ a „vykořisťovatelé“. U vykořisťování bývá zdůrazněn cizí prvek: „neárijské kořistnictví“ (Nár. rep., 29. 11: 1935: 3) nebo „neslovanští kořistníci“ (Nár. rep., 22. 11. 1935: 1). To souvisí i s představou, že Židé se nepodíleli na budování kultury národa, nemohou proto národ pochopit, jakákoliv jejich činnost je chápána jako příživnictví. 13 S Židy je spojována i řada vrozených charakterových vlastností. Jsou to především chytrost, či vychytralost, zároveň ale i hloupost, velmi často se vyskytuje jako typický příznak Židů drzost, provokativnost, chlípnost a perverznost (spíše v narážkách), důvtip, podlost, přetvářka, mazanost a zbabělost. Žid také musí být vykreslen jako šeredný (Židovky naopak bývají zobrazeny jako elegantní a svůdné), opravdu hodně narážek směřuje na nos: „rasu, která se odlišuje nejen rozměrem nosů“ (Nár. rep., 18. 10. 1935: 3) nebo „odtáhl se svým dlouhým nosem do vnitrozemí“ (Nár. rep., 3. 3. 1933: 8). 13

To se nám potvrdí především při vytěsňování Židů z kulturního života.

55

7.3.7 Židé jako „germanizátoři“ Situace hitlerovského Německa je v Národní republice velmi reflektována, daleko více, než ve Vlajce v ní rezonuje ostrý protiněmecký tón. I zde je Německo chápáno jako čestný nepřítel, převažuje ale varovný tón, který se stupňuje a dosahuje svého vrcholu v roce 1938. Národní republika je ostražitá především před Henleinovou Sudetoněmeckou stranou: „Henleinovci na sebe neberou žádnou ovčí podobu, ale prokazují velmi aktivně, že Němci v Československu jsou elementem nebezpečným a musíme se připraviti jen na to, že se pokusí nás zaškrtit“ (Nár. rep., 18. 1. 1938: 1). Žurnalisté Národní republiky se vzhlíželi především v jednání Hitlera s Židy. Židé se však zároveň stávají těmi, kdo podporují Německo, ať již kulturně, nebo politicky, a zároveň se spojují s Němci proti Slovanům. To se projevuje především „němčením“. Zvlášť v roce 1938 se objevují v článcích upozornění na „provokativně němčící Židy“, slovy „U nás stále ještě němčí“ končí například krátká zpráva o situaci Židů ve Vídni (Nár. rep., 10. 5. 1938: 3). Provokativnímu „němčení“ je věnován přímo článek 24. května 1938 A Praha česká...?, v němž se píše: „Přesto, že mezinárodní sbírka židovstva v Praze je velmi pestrá, všichni ovládají německý jazyk dokonale. Příznačné, co?“ (Nár. rep., 24. 5. 1938: 4). Text končí slovy Barona Krause vyznačenými tučně: „Žide, neněmči, žiješ-li v prostředí českém!“ Jinde jsou zase Židé výsměšně označeni za „Tschechoslováky“ (Nár. rep., 15. 11. 1935: 4). 7.3.8 Židovská emigrace Při prezentaci emigrace z Německa je obrácena pozornost především na emigraci židovskou a marxistickou. I zde se obě skupiny značně překrývají. Židovská emigrace z hitlerovského Německa je vykreslena velmi negativně. Především se jí připisuje zločinnost, podvody a okázalé chování. Často přitom nebývá explicitně řečeno, že jde právě o Židy, užit bývá náznak a až na základě vlastností běžně připisovaným Židům víme, že jde skutečně o židovskou emigraci. Těchto prostředků využívá například článek Emigranti-zločinci z 22. května 1936 sepsaný pod značkou ABC. Text uvádí případ jakéhosi příslušníka německé emigrace Frieda Skapowkera nápadného již svým „okázalým vystupováním.“ V ČSR se mu dostalo údajně luxusního ubytování, záhy se ale dozvídáme, že jde o „řemeslného podvodníka mnohokráte 56

trestaného pro podvody, padělání listin, křivdu a j. trestné činy“ (Nár. rep., 22. 5. 1936: 2). Na území ČSR hledal další majetné společníky, aby prodával šizené kakao. S touto záminkou okrádal chudé úředníky a obchodní zástupce, aby od nich přijímal vysoké vklady a půjčky. Text pracuje nejprve jen s náznakem – podle okázalosti a jmění, které měl mít pachatel uložené ve Švýcarsku, a dalších stereotypů běžně spojenými se Židy a židovskými emigranty, můžeme usuzovat, že onen zločinec je Žid, předpoklad se potvrzuje k závěru textu: „A téhož dne, kdy byl vynesen rozsudek nad panem Skapowkerem, dopravena byla na Pankrác nová dávka židovských emigrantů“ (ibid.). Šlo o údajné bytové zloděje, kteří byli zatčeni „když prchali se statisícovou kořistí“ (ibid.). Text končí výzvou k tvrdému jednání s „cizími“ zločinci: „Trestejte cizí zločince tělesnými tresty. Staňme se klidně postrachem zločinců celého světa. Jen tak se zbavíme nejhnusnějších parasitů“ (ibid.). Emigranti jsou také zobrazeni jako lidé, kteří žijí na úkor domácího obyvatelstva. Pro ilustraci poslouží článek ze 7. ledna 1938 Hosté z východu, už samotné označení „host“ pro emigraci bývá velmi hojné, Židé jsou ale „hosty“, kteří pohostinství zneužívají. V tomto článku jde o zobrazení emigrace z Rumunska a Maďarska, což ovšem zdůrazňuje představu „mezinárodního“chování židovstva. Text zobrazuje Židy jako lidi, kterým se dostává podvodnou cestou dobrého postavení: „Zdá se nám tedy, že vládní opatření k ochraně domácího trhu nestačí. Ona totiž opatření k ochraně domácího trhu existují již velmi dávno, a přesto veliká většina německých židovských emigrantů našla v ČSR dobré postavení – a to bez pracovního povolení a jiných formalit, sloužících k ochraně pracovního trhu“ (Nár. rep., 7. 1. 1938: 2). Zároveň jsou zobrazeni jako ti, kteří ujídají chleba domácímu obyvatelstvu: „Známe v Praze německé emigranty, kteří sedí v redakcích a ujídají chleba domácím žurnalistům. Po pracovním povolení se jich ovšem nikdo neptá, neboť mají největší možnou přednost: Jsou Židy“ (ibid.). Kromě toho se často mluví o „invazi Židů“ (ibid.), což opět vyvolává představu nezvaného hosta, či dokonce parazita. S představou invaze souvisí i zobrazování Československa jako zamýšlené kolonie Palestiny (Nár. rep., 22. 11. 1935: 3). V roce 1938 jsou časté zprávy o židovské emigraci v rubrice Zrcadlo. Většinou jde o zprávy využívající typickou nekonkrétnost a generalizaci. Informují zpravidla o židovských emigrantech žijících v přepychu na úkor ostatních obyvatel. V prosinci 1938 např. nalezneme zprávu o zápachu, který se linul z bytu „židovského emigranta z obsazeného území.“ Když si majitel domu vynutil přístup dovnitř, kromě velkých zásob látek, kůže, beden s bateriemi a konzerv nalezl plnou vanu již zahnívajícího vepřového sádla (Nár. rep., 1. 12. 1938: 2). Pro shrnutí, v zobrazování emigrace se setkáváme s výrazy (výběrově): „hosté“ (Nár. 57

rep., 7. 1. 1938: 2), „kulturní odpadky Německa“ (Nár. rep., 17. 3. 1933: 5), zloději, podvodníci, „nežádoucí elementy“ (Nár. rep., 27. 10. 1938: 2), „cizí živel“ (Nár. rep., 12. 10. 1938: 2) apod. 7.3.9 Židé a kultura V této kapitole se zaměříme na konkrétní strategie používané při zobrazování Židů v souvislosti s kulturou. Nejprve se zaměříme na článek Žid šéfem činohry Národního divadla, který objasňuje, proč se Židé nemohou zúčastnit kulturního života národa, poté se zaměříme na rubriku Divadlo a film a na závěr na tažení proti filmu Golem. Žid šéfem činohry Národního divadla Důležitým momentem v zobrazování Židů v souvislosti s kulturou je článek Žid šéfem činohry Národního divadla na titulní straně 8. listopadu 1935. Text reaguje na jmenování Otokara Fischera do uvedené funkce.14 Přestože je celá polovina textu zabavena cenzurou, článek hraje důležitou roli v problematice zobrazování Židů, neboť uvádí argumenty, proč jsou Židé publicisty Národní republiky odsouváni z české národní kultury. Především je zde připomenuto národní obrození, během něhož byl národ nucen „vybudovat si svou kulturu,“ musel pracovat „sám a bez cizí pomoci“ (Nár. rep., 8. 11. 1935: 1). Židé v tomto procesu nepomáhali, nejsou tedy součástí (nejen) kulturního života národa: „Tenkrát ovšem nám nepřišel na pomoc nikdo. Hlavně nikoliv Židé“ (ibid.). To je samozřejmě chápáno jako pozitivní, neboť novodobá česká kultura vznikala bez „škodlivých“ cizích vlivů, pokud se ale nyní na kulturním dění podílí Židé, nebo lidé židovského původu, je to vnímáno jako příživnictví: „Teď ale, když jsme dosáhli jisté kulturní a hospodářské úrovně, dočkali jsme se najednou, že ten národ, který o nás dříve nestál, chce se s námi najednou assimilovati. Jak taková assimilace vypadá je pro zachování našeho národního charakteru velmi nebezpečné, ne-li osudné“ (ibid.). Židé tedy nemohou „pochopit národního genia lidu“ (ibid.), proto je jakákoliv aktivita Židů v kultuře sledována s nelibostí.

14

Problematice vedení Národního divadla je v časopise okolo tohoto data věnováno více článků, ne všechny jsou ale nutně protižidovské. Nicméně to, jakou váhu autoři této zprávě přikládali, dokazuje umístění na první stránce.

58

Rubrika Divadlo a film Koncem roku 1935, po obnovení Národní republiky, až do 14. čísla v roce 1936 (tedy 3. dubna), byla na stránkách periodika s přerušováním publikována rubrika Divadlo a film. Vedoucím rubriky byl Eduard Stojaník. Rubrika obsahovala recenze na divadelní představení, také se výrazně věnovala filmové kritice, jeden z jejích hlavních cílů byl „bojovat pro český film“ (Nár. rep., 1. 11. 1935: 3). Této tématice jsou věnovány i úvahy – např. krátká úvaha Několik slov o českém filmu z 25. října 1935. Jako jeden z největších soupeřů českého filmu je uváděn film americký. Důležitý je také simulovaný spor mezi českými tvůrci a cizími tvůrci filmů (popřípadě podporovateli cizí tvorby). Jako cizí tvorba je vnímána i tvorba židovských filmařů. S židovskými tvůrci se spojuje podvodné jednání, které se přiživuje na tvorbě české. To se například odráží v článku Zajímavý spor o českost filmu (Nár. rep., 13. 12. 1935: 3). Zde se objevuje kauza ohledně filmu Jana, který natočil E. Synek. Ten se údajně dohadoval o původnosti námětu se dvěma německými emigranty. Spor vyhrál, přesto měl zaplatit několikatisícové odškodnění oněm emigrantům a získat 180 000 státního příspěvku. 15 Po odvysílání filmu údajně některé listy uvedly, že jde o „krycí film germánsko-židovský“ (Nár. rep., 13. 12. 1935: 3), který měl pouze vylákat státní příspěvek. „Židovský velkofilm Golem“ Dne 15. listopadu 1935 přinesla Národní republika na úvodní stránce článek s názvem Natáčí se židovský velkofilm, autorem tohoto článku byl Eduard Stojaník, vedoucí rubriky Divadlo a film. Článek zahájil jakési tažení proti tomuto filmu. První článek není příliš dlouhý, zhruba polovinu zabírá výčet výdajů na film u filmové společnosti A-B, která zabírala monopolní postavení mezi ateliéry, značnou část na stavební materiály měl společnosti garantovat stát – společnost se ale státu neodvděčila – investovala do židovského filmu: 16 „A-B vydělávala slušné peníze na českých filmech a nyní investuje 15 16

Proč Synek údajně platil odškodné, přestože spor vyhrál, není v periodiku nijak vysvětleno. Film Golem byl natočen dle předlohy Voskovce a Wericha, kteří byli v antisemitském tisku tradičně

59

velkoryse těžké miliony do filmu Golem ze židovské historie v diaspoře“ (Nár. rep., 15. 11. 1935: 1). Film – filmová společnost – by měly sloužit Čechům, namísto „zdůrazňování české historie“ (ibid.), zobrazují pověst o Golemovi, cíl filmu je ale jiný, a to propagovat židovstvo: „Film podle scenaria končí obrovskou apotheosou vzývání Jehovy, aby přišel nový Golem a pomstil Židovstvo, aby se naplnila slova Písma, o národě Vyvoleném“ (ibid.). Na konci zároveň nechybí upozornění, že film byl dotován jistou „státem sanovanou českou bankou“ (ibid.) Židé jsou tímto vykresleni jako podvodníci lákající neoprávněně peníze pro své cíle. Další články o filmu se vyskytly v čísle sedm ze 14. února 1936, v čísle osm z 21. února 1936 a nakonec v čísle 18 z 1. května 1936. Všechny se nacházejí na místě rubriky Divadlo a film, ale jen článek v čísle osm je pod rubrikou přímo uveden, můžeme tedy předpokládat, že články vznikly pod vedením Ed. Stojaníka. Všechny tři texty se věnují přijetí filmu na třech místech – v Paříži, v Československu a nakonec na Slovensku. Film Golem je charakterizován jako „židovský velkofilm“, který byl natáčen „za české peníze v cizí řeči v barrandovských atelierech A-B“ (Nár. rep., 14. 2. 1936: 3). Ve všech třech článcích jde ale spíše o to, aby se na filmu demonstrovaly „skutečné úmysly a smýšlení Židů“ (ibid.). Obdobně jako tomu bylo ve Vlajce, Židé jsou i zde neschopní vytvořit hodnověrné umění – to, co se skutečně skrývá za vznikem filmu je v článcích prezentováno jako naprosto průhledné. Film údajně zobrazuje boj spravedlivých Židů a zločinných katolíků, které reprezentuje především Rudolf II. a jeho dvůr. Pracuje vlastně s opačným protikladem, než s kterým pracují antisemitské představy. Také styl jednotlivých článků je zajímavý. Článek Golem, pražská novinka v Paříži uvádí svědectví kohosi z Paříže. Otisknut je celý dopis, o pisateli vyčteme pouze to, že se jednalo o ženu. Zároveň článek přímo vyzývá k bojkotu filmu: „Pařížané pískají! Budou snad pražané aplaudovat?“ (Nár. rep., 14. 2. 1936: 3). Dále se pracuje s různými zvoláními: „Pronásleduje ubohé Židy!“ (ibid.). Velmi výrazně se užívá i ironie a sarkasmus: „Jsou tam překrásné židovské zpěvy – stojí to za to, abyste to viděl“ (ibid.). Článek Golem v Praze je po stylistické stránce umírněnější. Film měl být uveden potichu – kvůli obavám před nacionalisty. Celkově je hodnocen jako „krásně a bohatě udělaný nesmysl, který může dobře vykonávat propagační funkci židovskou“ (Nár. rep., 21. 2. 1936: 3). Zdůrazněný je „židovský“ herec ztvárňující Rudolfa II., který udělal vše proto, aby vyvolal „pocit hnusu ke křesťanskému králi“ (ibid.). Harry Baur, který roli ztvárnil, ale ve označováni jako „židomilové“. I v Národní republice bývají odsuzováni, spíše ale za sympatie s levicí.

60

skutečnosti židovského původu nebyl. Židé ve filmu zároveň kořistí z revolty Matyáše, bourají ghetto a pochodují Prahou. Celý snímek vlastně odkrývá úmysly a zaměření současných Židů – rozbořit a ovládnout národ: „Těm, kteří jsou dosud vlažnými ve věci antisemitské radíme, aby se šli podívat na film Golem a přesvědčí se o příjemnosti hostí z východu, kteří boří královský hrad“ (ibid.). V posledním článku Promítání židovského filmu „Golem“ na Slovensku znemožněno se podává zpráva o nacionalistických studentech protestujících proti promítání filmu. Důležité je to, že pobouření měli vyvolat sami Židé. Židovští mladíci údajně vytloukli okna studentskému internátu a chodili výhružně po městě s holemi s ostrými bodci.

7.3.10 Židovské náboženství Ani v Národní republice není židovské náboženství ústředním rysem zobrazovaných Židů. Židé jsou chápáni především jako nepřátelé křesťanství a církve a tedy nepřátelé hodnot západní společnosti. Židovské náboženství má posilovat v Židech výlučnost a netolerantnost. Křesťanství bývá synonymem pro kulturu, vzdělání a vyspělost, židovství naopak představuje barbarství a úpadek, zdůrazňována bývá zaostalost židovského náboženského kultu. Navíc jsou Židé dáváni do souvislosti (či směšováni) s kulturou muslimských národů Blízkého východu. Náboženské motivy – postavy ze Starého zákona – slouží jako prostředky k popisu Židů a bývají zdrojem zesměšňující komiky. Častým zdrojem ironie a komiky bývá již zmiňované spojení slov „vyvolený národ“. Setkáváme se i s motivem rituální vraždy – několikrát je zmíněna hilsneriáda, motiv vraždy se vyskytuje i v článku Případ vraždy na Šimonu Abelesovi z 20. května 1938. Text seznamuje s knihou Staropražské sensace Antonína Novotného, která se z velké části věnuje případu vraždy židovského chlapce Šimona Abelese v sedmnáctém století. Chlapec byl okouzlen křesťanstvím a barokní Prahou17 a rozhodl se přejít ke křesťanství. Svěřil se se svým záměrem židovskému konvertitovi ke křesťanství. Jeho otec a strýc ho nicméně vypátrali, konvertitu podplatili a nakonec chlapce umučili. Celý text je dokladem náboženské nesnášenlivosti Židů, zároveň v zobrazení úplatného konvertity ukazuje nemožnost překonat

17

Autoři Národní republiky se velmi vztahují l baroknímu umění. Baroko je jim výkvětem křesťanské kultury. Dochází tím k jakémusi rozporu, poněvadž Bílá hora je jimi opakovaně hodnocena jako národní tragédie a doba úpadku.

61

„typické charakterové“ vlastnosti připisované Židům. Kromě toho se o utajení snažila celá židovská obec, což bylo autorovi důvodem k obvinění celého židovstva: „nechtěli označit ani místo, kam byla pohřbena oběť náboženské nesnášenlivosti a zrůdného rasového záští proti náboženství arijských národů“18 (Nár. rep., 20. 4. 1938: 4).

18

Citace je přesným opisem znění z periodika

62

8

Shrnutí Při popisu periodik Vlajka a Národní republika a jejich postupů při zobrazování Židů

byly naznačovány rozdíly a podobnosti mezi oběma periodiky, na závěr zbývá nabídnout sumarizaci našich postřehů. Při prezentaci Židů v těchto časopisech jsou využívány obdobné stereotypy, periodika se ale liší především v tom, na které z nich kladou důraz. Oba časopisy mají obdobné ideové zaměření, oba se vztahují k italskému fašismu. Společný je časopisům také vztah ke křesťanské tradici, neutuchající obhajoba pravosti Rukopisů a příklon k mládí, do něhož se autoři s oblibou stylizují. Časopis Vlajka byl původně studentského charakteru, z původní podoby z roku 1928 si v námi sledovaném období ponechal zájem o dění mezi studenty a stylizaci do mluvčích mladé generace. Národní republika byla naopak již od svých počátků časopisem fašistickým, přesto se v ní vyskytuje obhajoba mládí proti stáří, studentská tématika se v ní ovšem objevuje minimálně. Periodika se také odvolávají na shodné autority, kterými jsou především prof. Fr. Mareš, K. Kramář, J. Pekař, Sv. Machar, K. Havlíček Borovský. Zajímavý je v tomto směru poměr periodik ke spisovatelům J. Nerudovi a Jar. Vrchlickému. Neruda je chápán jako autorita antisemitských názorů, na mnoha místech a v různých souvislostech citují autoři obou periodik Nerudův pamflet Pro strach židovský. Vycházejí také tematické články o Nerudově vztahu k Židům, opírající se právě o zmíněný Nerudův text, v Národní republice byl například otištěn článek Jan Neruda o Židech (Nár. rep., 21. 12. 1935: 4). Jiné je zobrazení Vrchlického. V obou periodikách probíhá jakási snaha o „rehabilitaci“ Vrchlického. Vrchlický byl chápán jako velký český spisovatel, autoři periodik se ale potřebovali vyrovnat s tím, že Vrchlický v některých svých dílech využíval židovské náměty. Ve Vlajce je této problematice věnován článek Jaroslav Vrchlický a Židé, kde je spisovatel zobrazen jako člověk s citlivou duší velmi náchylný k manipulaci, čehož měli zneužít právě Židé, aby si jeho prostřednictvím, aniž by si to uvědomoval, podmaňovali český národ. Vrchlický je v textu prezentován jako oběť Židů. V Národní republice je Vrchlickému věnován například článek na pokračování Historický důkaz, že Jar. Vrchlický pochází z ryze českého rodu (Nár. rep., 14. 8. 1936: 4 a 21. 8. 1935: 4). V případě Vrchlického jde obvykle o důkaz toho, že se Židé snaží ovládat českou kulturu a tím celý národ. V postupu zobrazování Židů se projevují jisté odlišnosti, což se odvíjí od rozdílného charakteru obou periodik. Vlajka je časopis s měsíční periodicitou, zatímco Národní republika je týdeník a má více zpravodajský charakter. Tato skutečnost se projevuje v tom, že postava 63

Žida ve Vlajce je o něco více abstraktnější a statičtější, než v Národní republice, kde se Žid spojuje častěji ve spojitosti s konkrétními událostmi a konkrétními jmény a mění se pod vlivem aktuálního dění ve společnosti. Zatímco na počátku roku 1933 a během roku 1934 je Žid spojován především s bolševismem a je mu připisován převrat v Rusku, postupně začíná na síle přibírat stereotyp „Žida-germanizátora“, který převáží v roce 1938. Pro obě periodika je velmi příznačný expresívní slovník, nicméně je nutno poznamenat, že Národní republika jde ve vyjadřování expresivity poněkud dále, její výrazové prostředky, zvlášť při vykreslování Židů, nabírají mnohem častěji vulgární tón. Souviset to může i se snahou Vlajky budit alespoň zdání jakési vědeckosti a elitního časopisu. Zatímco ve Vlajce je alespoň malý stylový rozdíl mezi hlavními články (snažícími se o uhlazenost) a krátkými články především na okraji stran, texty Národní republiky se v tomto směru nikterak neliší. Dále se při porovnání obou periodik zdá Vlajka o něco více názorově jednotnější, ačkoliv i v ní panuje velmi mnoho rozporů. Pro Vlajku je v zobrazení Židů obvykle na prvním místě rozhodující pojem rasy. Blanka Soukupová charakterizuje vlajkařský antisemitismus přímo jako rasový (Soukupová 2004: 25), s čímž naprosto souhlasíme. Antisemitským představám mezinárodního spiknutí Židů, napodobování umění aj. předchází představa Židů jako příslušníků již odpradávna „zdegenerované rasy“ a tím se údajné negativní působení Židů vysvětluje. Zdá se, že v Národní republice takovýto jednotící prvek chybí. Její žurnalisté také s oblibou používají pojmy jako „rasově méněcenný“, „nižší rasa“, „příslušník jiné rasy“, není to ale jednotící princip většiny článků, na mnoha místech tvůrci naopak rasový antisemitismu zamítají. Podstatný rozdíl spočívá také ve vnímání Německa v obou periodikách. Zatímco Vlajka se v Německu poněkud vzhlíží (především v jednání se Židy) a vzdává mu hold coby „čestnému nepříteli“, v Národní republice převažuje ostrý protiněmecký tón, který se stupňuje a dosahuje vrcholu v roce 1938. Publicisté Národní republiky považují Německo také za čestného nepřítele, daleko více před ním ovšem varují, obavy v nich budí zvlášť K. Henlein a jeho Sudetoněmecká strana. Židé jsou charakterizováni jako přívrženci Německa a „germanizátoři“, ve Vlajce jsou Židé naopak vnímáni jako „mezinárodní nepřátelé“, proti nimž je lepší se s Němci spojit.

64

9

Závěr Snahou bakalářské práce bylo podat výklad o dvou fašistických periodikách Vlajka a

Národní republika a o jejich postupech při zobrazení židovské menšiny v letech 1933–1938 a také se pokusit mezi nimi vysledovat rozdíly a shody. Ukázalo se, že přestože se obě periodika hlásila k fašistickému hnutí a spojnici mezi nimi tvořil částečně společný autorský okruh, nebyla vždy názorově naprosto shodná. Náš předpoklad, že dění v nacistickém Německu bude mít velký (ne-li určující) vliv na zobrazení Židů v periodikách, se potvrdil. Vlajka k hitlerovskému Německu zaujala spíše obdivný postoj, před němectvím varovala, zároveň v něm spatřovala „ukazatele cesty“ pro evropské národy, Národní republika ovšem zaujala k hitlerovskému Německu vyhraněně negativní postoj. Obě periodika se ale naprosto ztotožnila s perzekucí Židů v Německu, což se projevilo i v nevybíravých útocích na židovskou emigraci do Československa. Dalo by se uvažovat o tom, že poněkud rozdílný postoj k nacistickému Německu v periodikách je způsobený tím, že publicisté Vlajky se hlásili opakovaně k rasovým teoriím, antisemitismus definovali jako rasový, Židé jsou proto ve Vlajce zobrazeni jako „nepřátelé mezinárodní“, zatímco Národní republika se nehlásí vyhraněně k rasovým teoriím, Židé jsou naopak více zobrazeni jako spojenci a podporovatelé Němců. Zjistili jsme také, že se liší zobrazení Židů v jednotlivých periodikách v průběhu vymezeného období. Zatímco ve Vlajce je postava Žida spíše statická, příliš se nevyvíjí, v Národní republice prochází vývojem právě v souvislosti se změnami ve společnosti. Usuzujeme, že by to mohlo být způsobeno charakterem jednotlivých periodik – Vlajka byla měsíčník, Národní republika byla týdeník, mohla tedy reagovat bezprostředněji na změny ve společnosti. Vlajka byla také v nejkritičtější době, v září 1938, už zakázána. Přes výše zmíněné se periodika v zobrazování Židů v mnohém shodují. Je to např. pojímání Židů především jako příslušníků židovského národa, židovské náboženství nehraje v definici Židů ani v jednom z periodik hlavní roli. Dále je to výrazné spojování či dokonce směšování Židů s marxismem a obecně s levicí a v rozporu s tím i s kapitalismem. Připomínáno je ne příliš objasněné spojení Židů se svobodnými zednáři a představa celosvětového spiknutí Židů. Se všemi těmito představami jsme se setkali i v úvodních kapitolách o antisemitismu, nejde tedy o původní názory autorů sledovaných periodik. Jak je vidět, útoky periodik proti Židům vedly na všechny strany, což se nutně odrazilo i ve stylu jednotlivých textů, které si samy v mnohém protiřečily. Je nutno dodat, že negativní 65

stereotypy Židů nepracují v článcích periodik odděleně, ale naopak se propojují a každý článek vnáší do daného periodika svoji vlastní originalitu. Práce proto nabídla přehled nejtypičtějších a opakujících se postupů a motivů.

66

10 Seznam literatury Prameny: Národní republika, 1933–1938. Vlajka, 1933–1938. Sekundární literatura: BRABEC, Jiří (2009): Panství ideologie a moc literatury. Studie, kritiky, portréty (19912008). (Praha: Akropolis), ČAPKOVÁ, Kateřina (2005): Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 19181938. (Praha-Litomyšl: Paseka), 355 stran. ČAPKOVÁ, Kateřina - FRANKL, Michal (2008): Nejisté útočiště. Československo a uprchlíci před nacismem 1933-1938. (Praha-Litomyšl: Paseka), 421 stran. ČERMÁKOVÁ, Radka (2003): Československá republika – nový stát ve střední Evropě a Židé, in Soukupová, B. a Zahradníková, M. (eds.), Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. (Praha: Židovské muzeum v Praze), s. 9-17. ČERMÁKOVÁ, Radka (2004): Československá pluralistická demokratická společnost ve stínu nacistického Německa, in Pojar, M. - Soukupová, S. - Zahradníková, M. (eds.), Židovská menšina v Československu ve třicátých letech. (Praha: Židovské muzeum v Praze), s. 9-20. DOLEJŠÍ, Vojtěch (1963): Noviny a novináři: Z poznámek a vzpomínek. (Praha: Nakladatelství politické literatury), 552 stran. FRANKL, Michal (2007): „Emancipace od Židů“: český antisemitismus na konci 19. století (Praha-Litomyšl: Paseka). 403 stran. CHLUDILOVÁ, Kristýna (2010): Projevy antisemitismu v české literatuře 1. poloviny 20. století s přihlédnutím k 20. a 30. letům. [online diplomová práce][cit. 29. 4. 2014] Dostupné z: http://theses.cz/id/0hg1ty/82622-401306674.pdf 67

JELÍNKOVÁ, Jana (2008): Zobrazování Židů v protektorátních časopisech Arijský boj, Přítomnost, Roj. [online diplomová práce][cit. 29.4. 2014] Dostupné z: https://is.muni.cz/th/231149/fss_m/Zobrazovani_Zidu_v_protektoratnich_casopisech_Arijsky _boj__Pritomnost_a_Roj.pdf MED, Jaroslav (2010): Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939). (Praha: Academia), 340 stran. MIKULÁŠEK, Alexej (2000): Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století. (Praha: Votobia), 238 stran. MÍŠKOVÁ, Alena (2003): Předmluva, in Soukupová, B. a Zahradníková, M. (eds.), Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. (Praha: Židovské muzeum v Praze), s. 7-8. MÍŠKOVÁ, Alena (2004): Předmluva, in Pojar, M. - Soukupová, S. - Zahradníková, M. (eds.), Židovská menšina v Československu ve třicátých letech. (Praha: Židovské muzeum v Praze), s. 7-8. NAKONEČNÝ, Milan (2001): Vlajka. K historii a ideologii českého nacionalismu. (Praha: Chvojkovo nakladatelství), 332 stran. NIEDERMÜLLER, Peter (2000): Zweiundzwanzigstes Bild: „Der Kommunist“, in Schoeps, J. G. - Schlor, J. (eds.), Antisemitismus: Vorurteile und Mythen. (München-Zürich: Piper), s. 273-278. OPĚLA, Vladimír – URBANOVÁ, Eva – URGOŠÍKOVÁ, Blažena (1998): Český hraný film II (1930–1945). (Praha:Národní filmový archiv), 504 stran. PASÁK, Tomáš (1999): Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. (Praha: Práh), 428 stran. PAVLÁT, Leo (2007): Antisemitismus – nejsetrvalejší zášť v dějinách lidstva, in Pavlát, L. 68

(ed.), Židé – Dějiny a kultura. (Praha: Židovské muzeum v Praze), vydání čtvrté, s. 83-110. PAVLÁT, Leo (ed.) (2007): Židé – Dějiny a kultura. (Praha: Židovské muzeum v Praze), vyd. čtvrté, 160 stran. POJAR, Miloš – SOUKUPOVÁ, Blanka – ZAHRADNÍKOVÁ, Marie (eds.) (2007): Židovská menšina za druhé republiky. (Praha: Židovská muzeum v Praze), 183 stran. PUTNA, Martin, C. (2010): Vlajka, in Česká katolická literatura 1918-1945. (Praha: Torst), s. -799-807. SOUKUPOVÁ, Blanka (2003a): Česká identita po vzniku Československé republiky. Antisemitismus jako faktor upevnění jsoucnosti? 1918-1920, in Soukupová, B. a Zahradníková, M. (eds.), Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. (Praha: Židovské muzeum), s. 21-35. SOUKUPOVÁ, Blanka (2003b): Český antisemitismus ve dvacátých letech 20. století. Antisemitismus jako složka české identity?, in Soukupová, B. a Zahradníková, M. (eds.), Židovská menšina v Československu ve dvacátých letech. (Praha: Židovské muzeum), s. 3649. SOUKUPOVÁ, Blanka (2004): Český antisemitismus v podmínkách pluralistické demokratické společnosti národního státu, in Pojar, M. - Soukupová, S. - Zahradníková, M. (eds.), Židovská menšina v Československu ve třicátých letech. (Praha: Židovské muzeum), s. 21-35. ZAHRADNÍKOVÁ, Marie: Dějiny Židů v českých zemích [online]. [cit. 29. 4. 2014] Dostupné z www.neztratitviru.net/doc/metodika/Zide_v_ceskych_zemich_2006.doc ZAHRADNÍKOVÁ, Marie: Historický nástin antisemitismus, s důrazem na české země. [online] [cit. 20. 4. 2014] Dostupné z: www.neztratitviru.net/doc/metodika/Dejiny_antisemit

69