Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra psychologie. Psychologické aspekty návratu do života u lidí po ztrátě zraku

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra psychologie

Psychologické aspekty návratu do života u lidí po ztrátě zraku

Petra Helebrantová obor Psychologie 1. ročník 2009


Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a výhradně za použití literatury a zdrojů uvedených v závěru. Tato práce byla vytvořena pro předmět Vědeckovýzkumná propedeutika.

Praha, 28. 1. 2009

2


Poděkování Velmi děkuji za vstřícnost při realizaci tohoto projektu paní Mgr. M. Schifferové ředitelce rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina, dále sociální pracovnici střediska Dědina paní Naděždě Modráčkové. Velké poděkování za trpělivost a velkou vstřícnost patří všem, kteří se projektu dobrovolně účastnili a bez kterých by tento projekt nemohl proběhnout.

3


Obsah I. Literárně přehledová část...................................................................................................5 Úvod...................................................................................................................................5 1. Ztráta zraku jako náročná životní situace..................................................................6 1.1. Ztráta zraku jako stresogenní událost................................................................6 1.2. Techniky, kterými se člověk vyrovnává s náročnou životní situací...................6 1.3. Psychologická odezva na náhlou ztrátu zraku...................................................7 2. Psychologická podpora.............................................................................................8 3. Sociální podpora......................................................................................................10 3.1. Sociální podpora jako výrazný činitel...............................................................10 3.2. Rodina..............................................................................................................11 3.3. Svépomocné skupiny.......................................................................................12 4. Osobnostní charakteristiky......................................................................................13 II. Praktická část práce.........................................................................................................15 5. Výběr a charakteristika probandů...........................................................................15 6. Komunikace s respondenty – její výhody a úskalí..................................................17 7. Použitá metoda........................................................................................................18 8. Psychologická podpora...........................................................................................19 8.1. Psychologická péče – kvalita, včasnost...........................................................20 8.2. Kvalitní psychologická podpora z pohledu klienta...........................................22 8.3. Hlavní problémy, se kterými by po ztrátě zraku mohl psycholog pomoci........25 9. Svépomocná skupina..............................................................................................26 10. Rodinné zázemí.....................................................................................................30 11. Přátelé...................................................................................................................32 12. Faktory usnadňující návrat do běžného života.....................................................33 13. Závěry projektu......................................................................................................36 14. Literatura:..............................................................................................................37 15. Přílohy....................................................................................................................38

4


I. Literárně přehledová část

Úvod Ztráta zraku představuje kvalitativní zlom v životě takto postiženého jedince. Pokud dojde ke ztrátě zraku u dospělého člověka, záleží na jeho osobnostních charakteristikách, na kvalitě jeho sociálního zázemí, ale je také velmi důležité, jak brzy ho kontaktují odborníci, kteří se zabývají psychologickou a sociální rehabilitací takto postižených jedinců. Pokud hovoříme o psychologické péči, je zde důležité, jak kvalifikovaně budou tito pracovníci postupovat, ale také jak dalece bude postižená osoba schopna spolupracovat s odborníky, což také souvisí s tím, v jakém stadiu psychické odezvy na vzniklé postižení se osoba právě nachází (Galvas, 1998). Velmi podstatné také je, kdy se postiženému dostane psychologická péče, její včasnost je tedy neopominutelná. Ještě sem můžeme zařadit další faktory, ze kterých jmenuji např. schopnost postiženého přizpůsobit se nově vzniklé životní situaci, věk, kdy došlo ke ztrátě zraku, inteligence, psychický i celkově zdravotní stav pacienta, schopnost orientace v neznámém prostředí, stupeň kompenzace zrakové vady ostatními smysly, vliv prostředí, rodiny apod. (Kolín, 1994). Podle Galvase (1998) musíme počítat s tím, že takto postižený jedinec po ztrátě zraku prožívá těžkou existenciální krizi. Ztráta zraku představuje náročnou životní situaci člověka, zátěž překračuje míru přizpůsobivosti člověka a může vyvolat poruchy chování a v krajním případě dokonce i poruchy osobnosti. Můžeme pak hovořit o hraniční až extrémní zátěži. Tato práce se zabývá třemi důležitými aspekty, které pomáhají takto postiženému jedinci se navrátit do běžného života. Hlavně v počátečním období, kdy jedinec prožívá krizi, je důležitá psychologická péče. O tom, zda je jedinci poskytnuta včas a v dostatečné míře a kvalitě se bude zabývat část této práce. Druhým důležitým faktorem je sociální podpora. Samozřejmě nejbližší by jedinci měla být rodina, která však na něj nemusí působit vždy kladně a dokonce může brzdit jeho začlenění mezi zdravé jedince. Při adaptaci na novou situaci jsou také nezbytné osobnostní charakteristiky jedince, neboť každý člověk je jedinečný a vypořádává se různým způsobem s danou situací. 5


1. Ztráta zraku jako náročná životní situace 1.1. Ztráta zraku jako stresogenní událost Jak již bylo výše řečeno, ztráta zraku představuje zlom v životě jedince, který se musí najednou vyrovnávat s obtížnou životní situací. Je tedy neoddiskutovatelné, že je pro člověka tato situace stresová. Podle Křivohlavého (2001) je pro definici stresové situace podstatný poměr mezi mírou (intenzitou, velikostí a tlakem) stresogenní situace a silou (schopnostmi, možnostmi) danou situaci zvládnout. O stresu tedy hovoříme jen tehdy, když je míra intenzity stresogenní situace vyšší než schopnost či možnost daného člověka zvládnout tuto situaci. Jde tedy o nadlimitní zátěž, která vede k vnitřnímu napětí (strain) a k narušení homeostázy organismu. Je nutné také zdůraznit, že ztráta zraku nikdy neovlivňuje život postiženého jedince sama o sobě, ale vždy jen jako jedna podmínka, v komplexu dalších činitelů a to vnitřních a vnějších, které se navzájem ovlivňují (Čálek, 1988). Stresové situace mohou vyvolat různé emoční reakce. Záleží na tom, zda je stresová situace pozitivní nebo negativní. Může se tedy vyskytovat veselá nálada, úzkost, vztek a agrese, sklíčenost nebo apatie a deprese (Atkinsonová a kol., 1995). Výrazné změny a výkyvy můžeme tedy vidět v oblasti emocí, které procházejí řadou proměn, které se vztahují k jednotlivým fázím a které následují po ztrátě zraku.

1.2. Techniky, kterými se člověk vyrovnává s náročnou životní situací Už odedávna se lidé zamýšleli nad tím, jak člověk reaguje v krizových situacích, jestli zvolí boj nebo útěk - tyto dvě formy chování v náročných situacích jsou považované za vrozené. Podle Vágnerové (1999) můžeme rozdělit reakce na reakce aktivní a reakce pasivní. Rozhodně však o nich nemůžeme říci, že to je dobré nebo špatné východisko ze situace postiženého. Každá z nich totiž může člověku pomoci vyřešit jeho situaci alespoň dočasně, v jiném případě však může vést k patologickým důsledkům.

6


Techniky aktivního řešení Techniky aktivního řešení jsou techniky odvíjející se z agrese. Přímá agresivní řešení však nemusí mít podobu přímého fyzického násilí, ale vlivem tlaku společenských norem se mění na formy verbální agrese - urážky, nadávky, jízlivost, ironie, škádlení. Agresivita se může přenést i na jiné objekty - např. na věci, které je možno ničit, ztrácet, špinit, kazit, nebo na dokonce na jiné lidi. Patří sem také např. upoutávání pozornosti, které je doprovázeno egocentrismem. Často se můžeme setkat s hledáním viníka vlastní situace, jedinec přenáší vlastní problémy na okolí a tím se vyvazuje ze zodpovědnosti za své jednání. Můžeme sem zařadit také techniku identifikace se silnější osobností, skupinou či institucí. Také technika kompenzace pomáhá jedinci vyrovnat deficit v jedné oblasti zvýšenou výkonností v oblasti jiné (Vágnerová, 1999). Únikové techniky Únikové techniky se podle Vágnerové (1999) charakterizují jako rezignace na dosažení cíle či řešení situace. Jsou to tedy techniky spíše pasivní. Můžeme jmenovat např. izolaci, kdy se jedinec uzavírá vnějšímu světu. Únik může také nabýt formu útěku do nemoci. Dále také můžeme jmenovat racionalizaci, popření nebo potlačení nepřijatelné skutečnosti, nebo se také můžeme zmínit o regresi.

1.3. Psychologická odezva na náhlou ztrátu zraku Náhlá ztráta zraku vyvolá u většiny jedinců stejnou psychologickou odezvu. Podle Čálka (1988) můžeme celkem vymezit tři stádia. První stadium je nazváno počátečním šokem - po sdělení diagnózy dojde k duševnímu otřesu. Většinou se projevuje jako krajní pokles zájmu postižené osoby o kontakt s prostředím, jedinec se stáhne do sebe, je nehybný, řečové projevy jsou minimální, výraz tváře, gesta utlumené. Je zde lhostejnost k uspokojování základních potřeb, může také chybět např. odezva na přímé oslovení. Toto období trvá několik hodin, může však někdy trvat i několik dní. Druhé období má podobu reaktivní deprese - její podoby jsou rozmanité od výrazu tichého utrpení až po agitovanou depresi, pro kterou je charakteristický neklid a agresivita. Postižená osoba se živelně odreagovává a obrací se ke svému okolí. Také často hledá viníka svého neštěstí. Odeznění této živelné reakce je podmínkou další úspěšné 7


rehabilitace a reorganizace života. Pasivní přijetí se považuje za špatné znamení a je to příznak nezájmu o činorodé znovu přizpůsobení. Toto období trvá několik týdnů (Čálek, 1988). Třetí období nazývá Čálek (1988) reorganizací. Postižená osoba začíná jevit zájem o to, aby se snížila její závislost na okolí. Začíná zjišťovat, že není tak bezmocná, jak si zprvu myslela. V této etapě by měla mít možnost osoba maximální podpory k aktivnímu zapojení se do života, měla by dostat informace a rady a měla by začít s kurzy sebeobsluhy, prostorové orientace aj.

2. Psychologická podpora Cílem psychologické intervence u osob osleplých je hlavně pomoc při uchování duševního zdraví. Je nutné vymezit pojem zdraví, budu se řídit definicí WHO, která ho definuje jako pocit pohody fyzické, psychické a sociální. Podpora duševního zdraví u osleplých osob také velmi úzce souvisí s problematikou psychohygieny. Podle Galvase (1998) si nevidomý dřív nebo později začne uvědomovat, že se musí naučit některé dovednosti, aby se mohl plně integrovat do každodenního života společnosti. K tomu mu může právě pomoci psycholog (kromě jiných a také velmi důležitých odborníků). Jedinec je postaven před nutnost zvládat celou řadu praktických dovedností každodenního života, které mu dříve nepůsobily problémy, nyní se je však musí naučit bez zrakové kontroly. Čím dříve je zvládne, tím dříve a lépe se začlení do sociálního dění a mnohdy dokonce i do sociálního procesu. Učení těmto novým dovednostem však není jednoduché a jedinec může prožívat řadu frustrací a obtíže a nezdary společně s psychickými následky, které jsou dané ztrátou zraku a následným šokem a často přetrvávající depresí u většiny těchto jedinců způsobují dlouhodobý chronický stres (Galvas, 1998). Důležité také je, aby odborníci, kteří přicházejí do kontaktu s takto postiženou osobou neopomíjeli fakt, že je nutná určitá úroveň akceptace vady, bez které nebude moci být rehabilitace plně úspěšná. Non akceptace je aktivní obranou ze strany postiženého jedince a může mít řadu podob. Např. se může objevit popírání zrakové vady a jejích důsledků (Galvas, 1998). O tomto problému se zmíním ještě na jiném místě této práce. S mírou akceptace souvisí také podle Galvase (1998) motivovanost osleplého 8


jedince k dosahování vyšší úrovně specifických dovedností a tím i vyšší kvality, což může mít další motivační význam pro dosahování vyšší úrovně dovedností. Motivačními činiteli mohou být také jedinci či sociální skupiny, které mohou na postiženého jedince působit různým způsobem. Míra akceptace na vadu a její akceptace se dá zkoumat srovnáním osobnostních a sociálních proměnných klienta před jeho ztrátou zraku a po ní. Doc. Souček a Dr. Čálek zjistili tři vlastnosti, které napomohly zdravé akceptaci na vadu: vztah k životu, schopnost přijímat a projevovat lásku, vztah k vlastnímu já. Je nutné podotknout, že tyto vlastnosti záleží na založení osobnosti, ale sociální prostředí je může velmi silně ovlivňovat (Čálek, 1988, Souček, 1992, Galvas, 1998). Lidé po ztrátě zraku mohou hledat psychologickou podporu v tyfloservisu, který zjišťuje aktuální psychický a somatický stav, potřeby a požadavky postižené osoby a další údaje. Podle Galvase (1998) v případě potřeby poskytuje Tyfloservis také psychologickou první pomoc a krizovou intervenci u osoby, která aktuálně ztratila zrak – tu provádí ředitel Tyfloservisu a psychologové, kteří jsou zaměstnaní v Tyfloservisu. Klienti jsou také vedeni k dodržování zásad psychohygieny, je jim nabízena pomoc ke snižování aktuální tenze pomocí heteroregulačních technik. Důležité je také, že rozšířením spektra sociálních dovedností se přispěje k posílení adaptačního chování postiženého. Podle Jesenského (2007) můžeme strukturu poskytovaných psychologických služeb v Tyfloservisu rozdělit do těchto skupin: 1) psychologické služby individuálního charakteru: a) psychologická první pomoc a krizová intervence b) podpůrná krátkodobá individuální psychoterapie c) individuální nácvik asertivity a komunikačních dovedností d) individuální protistresové programy včetně nácviku relaxace e) individuální psychologická diagnostika f) psychologické poradenství 2) psychologické služby skupinové povahy: a) kurzy nácviku sociálních dovedností b) kurzy speciálních komunikačních dovedností

9


c) kurzy seberozvoje a tréninku paměti d) kurzy prevence sociálně patologických jevů u adolescentů Podle Jesenského (2007) psycholog také v této oblasti poskytuje pomoc v procesu rehabilitace a můžeme zde vymezit několik okruhů: - navrhování a provádění diagnostických úkonů - umožňují nejen odhalení vývojových disharmonií, retardací, individuálních osobnostních specifik a případných anomálií, ale přispívají také k vypracování individualizovaných rehabilitačních postupů, proto také není diagnostický úkon jednorázovou záležitostí. Tato diagnostika může sloužit např. sociální rehabilitaci a edukaci, psychorehabilitaci a psychoterapii, pracovnímu poradenství, různým adaptačním programům aj. Z diagnostických závěrů také vyplývají další rehabilitační, edukační nebo terapeutické úkoly ve prospěch diagnostikované osoby. - spolupráci při kompenzaci, stimulaci a reedukaci zraku - nácvik sociálních dovedností - aktivity v oblasti psychoterapie - slouží k vypracování nebo posílení zvládacích a adaptačních strategií, k prohloubení jejího sebepoznání, sebeakceptace

3. Sociální podpora

3.1. Sociální podpora jako výrazný činitel Pozitivní sociální vazby ulehčují adaptaci na nepříznivé prostředí a mají vliv na udržení zdraví. Sociální podporu můžeme definovat jako existenci nebo přístupnost, blízkost osob, které k nám mají vztah, které o nás mají starost, cení si nás a mají nás rádi. Sociální podpora může podle Vašiny (1996) mít několik komponent: 1) emocionální podpora - poskytuje porozumění, zájem, lásku a důvěru, patří k nejdůležitější složce podpory 2) instrumentální podpora - přímá pomoc na poskytnutí pomoci formou peněz, předmětů či služeb 3) informační podpora - poskytnutí informací o tom, jak se vyrovnat s osobními a situačními problémy 10


4) ocenění - pozitivně ovlivňuje naší představu o sobě. Je velmi důležité, že lidé, kterých si vážíme, uznávají naši práci, naše schopnosti. Důležité je, aby člověk po ztrátě zraku si byl schopen uchovat dušení zdraví a aby po odeznění krize byl schopný využít a dále rozvíjet své potenciály psychické a fyzické. V tomto ohledu jsou tedy významní rodinní příslušníci, rehabilitační pracovníci či případně různé organizace. Tito pracovníci by měli být empatičtí a kongruentní a snažit se postupovat systémově, což znamená, že se snaží zahrnovat i rodinu nebo jiné nosné sociální zázemí (Galvas, 1998). Je velmi důležité, aby měl člověk podporu ve svém nejbližším a nejvýznamnějším sociálním prostředí jako je rodina, partner, přátelé, spolupracovníci, protože jedinec je pak vůči vlivu stresujících činitelů odolnější. Sociálně psychologické faktory jsou tedy podstatným aspektem toho, jak se lidé vyrovnávají se svými závažnými životními problémy (Nakonečný, 1999). Podle Kouteckého (1996) potřebuje tedy jedinec nejrůznější pomoc okolí - od rodiny, přátel, spolupracovníků až po zdravotnické a sociální pracovníky, managery a samozřejmě obecní i státní správu a v neposlední řadě instituce a jednotlivce charitativní sféry.

3.2. Rodina Naši nejbližší nám mohou pomoci posílit naše sebevědomí tím, že nás mají rádi i když máme problémy, mohou nám poskytnout potřebné informace a rady, odvést naši pozornost od starostí, a nesmíme také zapomínat na finanční nebo materiální pomoc. Pomoc druhých lidí je velmi důležitá, zmenšuje naše pocity bezmocnosti a posiluje naši důvěru ve schopnost situaci zvládnout. Je známé, že člověk stres zvládá lépe, když se na jeho odstranění podílejí další lidé. Sociální prostředí může postiženého ovlivňovat různým způsobem. Poskytuje různé informace, které podporují rozvoj všestranné orientace a stimuluje jedince emočně a pomáhá mu udržovat dosavadní sociální vztahy a rozvíjet nové. Rodina postiženého sehrává obrovskou roli. Je velmi důležité, jak se blízké osoby chovají k zbývajícím životním možnostem a omezením postižené osoby, což významně ovlivňuje postiženého v jeho akceptaci a aktivní adaptaci na zrakovou ztrátu. I rodina však může ovlivňovat postiženého různě. Zejména nonakceptace ze strany rodiny může naprosto mařit rehabilitaci a dokonce i ohrožovat kvalitu života postiženého jedince. Nevidomí pak musí 11


psychologicky bojovat nejen se sebou ale i s okolím (Jesenský, 2007). U postiženého se dokonce může rozvinout fenomén naučené bezmocnosti, který má negativní dopad na sebedůvěru, sebejistotu, sebehodnocení a sebevědomí postižené osoby. Rodina může projevovat soucit, pocity viny, strach o postiženého, stud před okolím apod. (Galvas, 1998, Jesenský, 2007). Podle Jesenského (2007) je tedy potřeba s rodinou postiženého odborně pracovat a umožnit jí, aby se zbavila předsudků a byla schopna realisticky umožnit optimální přizpůsobení svého postiženého člena na ztrátu zraku. Poměrně často se setkáváme s nadměrnou péčí o postiženého člena rodiny (hyperprotektivitě) nebo skrytému odmítnutí a popírání jeho postižení apod. Postižený člen je pak vmanévrován do těžké pasivity. Tyto nepřiměřené a nezdravé meziosobní vztahy příležitostně vyvolávají zápornou odezvu osleplé osoby, protože ta strádá ve svých duševních potřebách. Osoba si pak musí vybojovat nezávislost na rodině a samostatnost, což vyžaduje velkou rozhodnost a vytrvalost a občas to může dokonce narušit meziosobní vztahy (Čálek, 1988). Rodina by však měla být právě tím, kdo postiženého v jeho těžké životní situaci nejvíc podpoří. Podle Galvase (1998) a Čálka (1988) je proto velmi nutné, aby do odborného psychorehabilitačního a sociálně rehabilitačního působení byli zahrnuti rodinní příslušníci klienta, se kterými udržuje blízké vztahy. I když je sice snaha některé služby přenášet do rodinného prostředí klienta, bohužel takovéto ovlivňování rodinných příslušníků je na počátku cesty a je nutné propracovat speciální formy rodinné, systemické a systémové terapie.

3.3. Svépomocné skupiny Člověk je společenská bytost, potřebuje mít vztahy s druhými, pocit bezpečí, potřebu sociálního uznání, lásky. Potřeby člověka jsou rozděleny do tří skupin: biologické, psychologické a sociální. Právě do potřeby sociální patří např. začlenění do určité sociální skupiny, přijetí za člena, potřeba sociálního srovnávání, porovnávání vlastního výkonu s výkony ostatních lidí, potřeba spolupráce, uznání, potřeba sociální komunikace. Pokud tyto potřeby nejsou uspokojovány, dojde k frustraci a lidem není dobře (Křivohlavý, 1994). Svépomocná skupina může sehrát velkou roli v sociální podpoře protože, zde může čerstvě osleplý člověk najít nové přátele, pozitivní vzory a povzbuzující příznivce, kteří 12


mohou posílit jeho naději na obnovu smysluplného života i bez zraku. Mohou také ovlivnit i rodinu nově osleplé osoby. sloužit jako zdroj informací, rádci a vzory. Křivohlavý (1994) vymezuje ještě další formy sociální podpory. Mezi ně patří např. existence doprovazeče,

terapeutická aliance, existence kladného sociálního vzoru,

existence progresivně orientovaných skupin pacientů (self - helf - groups), existence skupinové psychoterapie, existenci dobrovolných společností lidí, ochotných pomoci druhým lidem (Křivohlavý, 1994).

4. Osobnostní charakteristiky Podle Vágnerové (1999) osobnost člověka zahrnuje celek psychických jevů, je mnohonásobně podmíněna a vytváří se v průběhu vývoje jedince pod vnějšími a vnitřními vlivy. Mezi faktory patří biologická podmíněnost, sociální faktor, vlastní aktivita, jeho reakce na okolní svět i na vztahy, jeho vlastní činnost, která vyvolává odezvu okolí, jeho prožívání vlastní činnosti. Důležité je, jak postižený prožívá své postižení, a jak na něj toto prožívání působí, jaké nachází způsoby řešení své situace a jak tyto způsoby ovlivňují jeho osobnost (Vágnerová, 1999). Podle Vágnerové (1999) získané postižení zasahuje méně vývoj funkcí osobnosti, které se mohly do doby vzniku postižení vyvíjet normálně. Daleko větší nároky jsou však kladeny na adaptaci, získané postižení také znamená velký zásah do osobnosti, způsobuje duševní trauma, je velice hluboce prožíváno a může se vyskytovat i úzkost a panika. Ohrožena je budoucnost, osobní perspektivy člověka. Způsobuje řadu frustrací, přináší mnohé obavy a nejistoty. Aby se člověk mohl vrátit k plnohodnotnému životu, musí úspěšně proběhnout adaptace citová a kognitivní. Jak v citové, tak v kognitivní adaptaci se navazuje na dřívější život. Citový život však byl zasažen traumatem, ale nenavozuje podstatné změny. Po celkovém uklidnění nastává většinou oživení dřívějších citových vztahů. Člověk však také přehodnocuje citový vztah k sobě samému, k vlastní osobě a jestliže postižený v této zkoušce obstál, tak pak prožívá hodnotu svého já, když však ve zkoušce neuspěje, výrazně utrpí jeho sebeúcta. Sice má na sebevědomí postiženého jedince vliv sociální prostředí, ale jeho rozhodnutí o tom, jak si nyní uspořádá svůj život, je aktuální možností jeho osobnosti. Pokud si je toho tedy postižený vědom, zvyšuje tato skutečnost kvalitu 13


jeho osobnosti (Souček, 1992). Hlavně v první etapě, kterou můžeme nazvat obdobím krizí a zmatků, musí postižený jedinec vynaložit velké úsilí k tomu, aby se adaptoval, což ovlivní hlavně on sám a jeho osobnostní proměnné. Některé rysy osobnosti adaptační proces urychlují a usnadňují, některé ho naopak zpomalují. Je důležité vědět, jaké životní plány, aspirace měl postižený a jak je velký rozdíl mezi těmito cíli a skutečností. Podle Jesenského (2007) čím je hlubší rozpor mezi plány a záměry jedince a skutečností vzniklou náhlou ztrátou zraku, tím je adaptace nesnadnější. Postižený většinou nemůže pokračovat ve stejné práci, ale ani nemůže vykonávat své oblíbené koníčky či zájmy. Důležité je zmínit se o pojmu akceptace zrakové vady, kterou můžeme definovat jako osvojení všech zbývajících lidských možností, které ztráta zraku ponechává nebo nově přináší. Osvojení možností zahrnuje jejich poznávání, emocionální vyrovnání a realizaci v životě. Člověk musí také přijmout nová omezení, která toto postižení přináší. Klade se důraz na aktivní překonání, aktivní vyrovnání s defektem a jeho důsledky. Na problém akceptace můžeme nahlížet ze dvou hledisek: za prvé, jak sám postižený akceptuje své postižení a za druhé, jak mezilidské okolí akceptuje postiženého jedince. Opakem akceptace je nonakceptace, což znamená nepřijetí možností a omezeních spojených s tímto postiženým. Nonakceptace má dvě základní formy: 1) zveličování důsledků defektu - agravace, což má podobu plné nesamostatnosti a závislosti na péči druhých 2) popírání důsledku defektu - disimulace. Může dojít ke čtyřem alternativám - oboustranná akceptace, oboustranná nonakceptace, nebo je nonakceptace na jedné či druhé straně. Rozhodující úlohu má při kompenzaci defektu to, zda svou vadu akceptuje sama postižená osoba (Jesenský, 2007, Čálek, 1988). Čálek (1988) zdůrazňuje, že má li činnost proběhnout úspěšně, nemůže být vnucena pouze z vnějšku, ale člověk musí převzít určitou odpovědnost, musí mu na jejím průběhu a výsledku záležet. Dobře přizpůsobený je jen ten zrakově postižený jedinec, který se v rámci svým individuálních možností a příležitostí způsobem a náplní svého života co nejvíce přibližuje vidícím.

14


II. Praktická část práce Jak již bylo v teoretické části této práce řečeno, tato práce se zabývá třemi důležitými aspekty, které pomáhají takto postiženému jedinci se navrátit do běžného života. Prvním faktorem je psychologická péče, proto je jedním z cílů této praktické části práce zjistit, zda je jedinci poskytnuta včas a v dostatečné míře a kvalitě. Druhým důležitým faktorem, kterým se zabývá část této práce, je sociální podpora - zde se zaměřuji hlavně na nejbližší okolí, což je rodina a kamarádi postiženého jedince. Dalším nezbytným faktorem jsou osobnostní charakteristiky jedince, neboť každý člověk je jedinečný a vypořádává se různým způsobem s danou situací.

5. Výběr a charakteristika probandů Respondenti byli vybíráni na základě dostupnosti, jediným kritériem, kterého bylo možné v mých podmínkách dosáhnout, byla ztráta zraku v průběhu života (v dospělosti) jednotlivých respondentů. Výzkumu se původně mělo zúčastnit 30 osob, čtyři z nich přerušili během výzkumu se mnou kontakt a dále již ve výzkumu nepokračovali, další tři osoby musely být z výzkumu vyřazeni, protože nevyhovovaly stanoveným podmínkám a další čtyři osoby nemohly ve výzkumu pokračovat z důvodu neschopnosti pracovat s emailem. Celkem tedy na výzkumu úspěšně spolupracovalo 19 osob. Jednotlivé osoby jsem oslovila přes e-mail, kde dostali podrobnější informace. Co se týče věkového složení, tak nejmladšímu respondentovi bylo 24 let a nejstarší byl 67 let starý. Jedinci zpětně popisovali a hodnotili, jak se se ztrátou zraku vyrovnávali, jaká psychologická pomoc se jim dostávala, jak se k nim chovalo nejbližší sociální okolí apod. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zpětné vybavování si dané situace ztráty zraku, kdy doba od ztráty zraku byla u některých jedinců dost dlouhá, jsem si vědoma toho, že mohlo dojít ke zkreslení určitých informací, přesto si však myslím, že získané informace jsou velmi cenné. Výzkumu se zúčastnilo 5 žen a 14 mužů, takže zde byla velká převaha mužského pohlaví. Je nutné poznamenat, že v projektu byli zahrnuti jedinci, kteří přicházeli o zrak postupně v důsledku progresivní choroby, ale také jedinci, kteří oslepli náhle v důsledku 15


úrazu. Mnozí dotazovaní oslepli v důsledku jiné choroby jako např. diabetes mellitus, či trpí jiným somatickým onemocněním či postižením. věkové složení respondentů 20 – 30 let – 4 osoby

6

30 – 40 let – 6 osob

5

40 – 50 let – 1 osoba

4

50 – 60 let – 6 osob

3

60 – 70 let – 2 osoby

2 1 0 20-30 let

30-40 let

40-50 let

50-60 let

60-70 let

Na následujícím grafu můžeme sledovat věkové složení probandů. Výzkumu se tedy zúčastnily skoro všechny věkové kategorie, největší zastoupení však měly osoby ve věku 30 - 40 let a osoby ve věku 50 – 60 let.

Kromě věku byla další důležitá oblast, která byla sledována, doba, která uběhla od ztráty zraku. Na následujícím grafu můžeme vidět, že největší zastoupení zde měli jedinci, kteří přišli o zrak zhruba před dvěma až pěti lety. Tato doba od ztráty zraku určitě měla vliv na zpětné hodnocení dané krizové situace ztráty zraku. Zmínila bych se také o tom, že se nám zde promítají tři faktory. Prvním a velmi důležitým je věk, ve kterém došlo ke ztrátě zraku. Druhým faktorem je nynější věk, protože osoby hodnotily tuto životní událost z nynějšího pohledu. Mezi tyto dva faktory vstupuje ještě třetí a to doba od ztráty zraku. Je zřejmé, že jedinec nahlíží na danou životní situaci jinak, jestli k ní došlo před jedním rokem, nebo zda již od ní uplynulo více let. Bohužel nebylo v mých silách všechny tyto proměnné zohledňovat.

16


Doba od ztráty zraku méně než dva roky – 1 osoba

7

dva až pět let – 7 osob

6

pět až deset let – 3 osoby

5

deset až dvacet let – 4 osoby více než dvacet let – 4 osoby

4 3 2 1 0

< 2 roky

2-5 let

5-10 let

10-20 let

> 20 let

6. Komunikace s respondenty – její výhody a úskalí V tomto výzkumu byl pro hromadné získávání údajů použit dotazník, o vlastní metodě se zmíním níže. Dotazník byl předkládán pomocí e-mailu vybraným osobám, všichni s účastí na tomto výzkumu dobrovolně souhlasili. Všichni se mnou velmi ochotně spolupracovali, jednotlivé otázky jsem mnohde upřesňovala taktéž pomocí e-mailu. Mnozí byli velmi ochotní a dokonce mi mnohé položky dotazníku okomentovali jinými souvisejícími informacemi. Většina z respondentů měla velký zájem o tento projekt, dokonce projevili zájem o dokončenou a vyhodnocenou práci. Je zřejmé, že probandů bylo poměrně málo, proto by nebylo vhodné výsledky tohoto výzkumu příliš globalizovat. Malý počet respondentů měl však velkou výhodu, protože i při použití dotazníku jsem mohla s mnohými respondenty komunikovat individuálně, ke každému přistupovat jako k jedinečné osobě a jejich jednotlivé odpovědi znovu konzultovat a hovořit s nimi o nich. Ihned jsem reagovala na odpovědi respondentů, mohla jsem klást doplňující otázky, byla zde velmi dobrá zpětná vazba. Proto tedy nevyhodnocuji jen výsledky samotného dotazníku, ale mnohdy zhodnocuji i širší souvislosti, které jsem se dozvěděla při vzájemné komunikaci mezi mnou a respondenty. Nevýhodou se však staly nedostatky v ovládání počítače a práce s internetem, což nakonec z tohoto projektu vyřadilo několik osob. Jedná se hlavně o tuto oblast: práce v poznámkovém bloku (.txt) nebo případné jeho přeuložení do wordu, schopnost přečíst si z přílohy e-mailu daný dotazník, vyplnit ho a poslat ho zpět. V této oblasti by bylo vhodné posílit a zintenzivnit vzdělávání později osleplých osob.

17


V následujícím přehledu jsem shrnula důvody, proč jsem pro získávání informací od respondentů zvolila právě komunikaci pomocí e – mailu. - e-mailem mohlo být kontaktováno velké množství jedinců po celé České republice – vzhledem k tomu, že se výzkum zaměřoval na úzce vybranou skupinu, bylo by velmi složité komunikovat s respondenty jinou cestou - velké množství dotazovaných osob bylo mnohdy velmi pracovně vytíženo, takže vyplnění dotazníku přes e-mail pro ně bylo mnohem jednodušší, každý dotazník vyplnil, kdy měl sám čas a mohl se mu patřičně věnovat - všichni měli dostatečné množství času, aby si předkládané otázky promysleli - upřesňování dílčích otázek, nedorozumění a vysvětlování dalších souvisejících informací apod. mohlo probíhat opět přes e-mail

7. Použitá metoda V tomto výzkumu byl použit pro hromadné získávání údajů dotazník. Dotazník se skládá z jedenácti otázek, na úvod jedinci vyplňovali údaje o věku, pohlaví a před jak dlouhou dobou ztratili zrak. Většina otázek v dotazníku je strukturovaná tzn. že zde je předepsané znění zadaných otázek a respondent vybíral z několika připravených alternativ odpovědí, důležité je, že respondent mohl vybrat i více odpovědí či v případě, že mu ani jedna odpověď nevyhovovala, mohl napsat svoji vlastní odpověď. Dvě otázky zde jsou volné – jedinec měl zadanou přesně otázku a odpověď měl zde charakterizovat svými vlastními slovy. Samotné vyplnění tohoto dotazníku nezabíralo mnoho času, nanejvýš půl hodiny. Dotazovaní zde měli možnost sdělit důležité informace, které by mi mohli pomoci, což využila převážná většina. Původní záměr, že sběr údajů bude probíhat pouze dotazníkem, se rozšířil u mnohých respondentů o rozhovor přes internet. Daná metoda byla tedy nakonec spíše kvalitativní.

18


8. Psychologická podpora Než se začnu věnovat samotné psychologické podpoře, zaměřím se nejprve na některé osobnostní charakteristiky respondentů. Velmi důležité je, jak se tito jedinci vyrovnávali před ztrátou zraku s určitými problémy v životě, protože jestliže jedinci zastávali v životě aktivní přístup k vyrovnávání se s různými problémovými situacemi, můžeme předpokládat, že budou také aktivně přistupovat k řešení situace po ztrátě zraku. Co se týče přístupu při vyrovnávání se s určitými problémy zastávali všichni respondenti aktivní nebo spíše aktivní přístup vyjma jednoho. Je samozřejmě velmi těžké tuto náročnou životní situaci zvládnout, a jak se jedinec s ní vyrovná, záleží na mnohých faktorech. Může se také stát, že i jedince, který byl schopen v průběhu svého života aktivně bojovat s nesnázemi, může tato krizová životní situace natolik zasáhnou, že přejde z aktivity do pasivity. Tento přechod z aktivity do pasivity hodnotí paní K. tak, že se celý život snažila zastávat aktivní přístup k řešení daných problémů, ale jakmile je člověk na tom dlouhodobě psychicky špatně a situaci nezvládá, je velmi těžké se s tím vypořádávat a člověk může přejít z aktivního přístupu do pasivity. Pravděpodobně důležitou roli bude hrát i to, jaké problémové situace jedinec v životě řešil, jak byly závažné. Pan O. říká, že ho v životě postihly mnohem větší problémy, než jen pouhá ztráta jednoho smyslu. Aby se jedinec mohl úspěšně zapojit znovu do života, je velmi důležité, aby se stal samostatný. Také u všech dotázaných převažovala samostatnost jako důležitý faktor, jako předpoklad pro úspěšné zapojení se do života. Jeden dotázaný říkal, že zpočátku si vůbec neuvědomoval, že také může být samostatný, že je něčeho schopen a že může zvládat skoro vše, co zvládal předtím, teprve když dospěl k tomuto poznání, stala se samostatnost hlavní oblastí, na které začal stavět nový život. Důležité je vědět, zda se dotazovaní jedinci se svým postižením již vyrovnali či ne, což má také vliv na zpětné hodnocení dané situace a na schopnost se zapojit do běžného života. V mém výzkumu 16 lidí odpovědělo, že je se svým postižením vyrovnána. Dva dotazovaní se svým stavem spíše nejsou vyrovnáni. Nacházíme také různé hodnocení dané situace např. paní K. odpověděla, že člověk se nikdy nevyrovná se ztrátou zraku, pokud k tomu dojde během života, pak může daný stav pouze přijmout. Pan F. říká, že „S postižením se nejde tak úplně vyrovnat, mnohdy přijdou chvíle, kdy to člověku dojde a bude mu to líto, ale nesmí se litovat.“ 19


8.1. Psychologická péče – kvalita, včasnost Pokud se zaměříme na psychologickou péči, bude nás zajímat, jak kvalifikovaně budou odborníci postupovat, na druhé straně také, jak bude sama postižená osoba schopna spolupracovat a také velmi podstatné je, kdy se postiženému jedinci dostane psychologická péče. Tímto posledním faktorem včasnosti psychologické péče se hodlám podrobněji zabývat. Zajímavé je, že devět dotázaných se po ztrátě zraku nesetkalo vůbec s psychologem (tím je na mysli vůbec tzn. ani po několika letech) v rámci řešení jejich problému ztráty zraku a psychologická péče jim poskytnuta nebyla. Nabízí se nám otázka, proč těmto osobám psychologická péče nebyla vůbec poskytnuta. Můžeme předpokládat, že někteří psychologickou péči nepotřebovali, nebo nechtěli navazovat kontakt s psychologem, někteří by ji však pravděpodobně uvítali, ale nebyla jim k tomu dána možnost. Mé domněnky následně ověříme. Zaměřím se tedy na tuto skupinu dotazovaných, kterým psychologická péče nebyla poskytnuta. I v mém malém vzorku se objevila předpokládaná skupina osob, kteří by psychologickou péči přivítali, ale nedostala se jim. Jednalo se tedy o čtyři dotazované, kteří by rozhodně přivítali, kdyby v té době mohli o svém problému hovořit s psychologem, a hodnotí tehdejší psychologickou péči, která se jim nedostala, jako nedostatečnou a to hlavně v oblasti včasnosti této péče a včasného kontaktu na psychologa či jiného odborníka. Mnozí dokonce říkají, že nikde (u lékaře či v nemocnici) nedostali kontakt na tyto odborníky. Pan G. říká, že neinformovanost lékařů pro něj bylo to nejhorší, protože v nemocnici nedostal absolutně žádné informace a teprve, až když se mnohé informace dozvěděl od pacientů, tak zjistil, že i on může hodnotně žít. Tedy zhruba polovina ze skupiny dotazovaných, kterým se nedostala psychologická péče, by psychologickou péči přivítali. Další otázka zní, proč se nedostala tato odborná péče také těm zbývajícím. Z dotazníků vyplynulo, že 2 dotazovaní vůbec psychologa nepotřebovali, s danou situací se vyrovnali sami, nepotřebovali řešit žádný problém, jeden z nich byl na situaci dostatečně připraven, takže nic pak nepotřeboval s psychologem probírat. Jedna osoba přicházela do kontaktu s psychology v rámci své práce, takže daný muž jednotlivé rady čerpal od nich, ale přímý kontakt na psychologa specialistu nedostal a ani ho tak nepotřeboval, protože jeho kolegové psychologové byli jeho nejbližší přátelé. 2 lidé nebyli schopni posoudit, zda by bylo

20


vhodnější, kdyby se jim psychologická péče vůbec dostala a to také s ohledem na včasnost. Zaměřím se krátce na 10 osob, které se s psychologem setkali (a dostala se jim tedy psychologická péče) v rámci řešení svého problému zdravotního stavu a to v různém časovém horizontu. 2 osoby se s psychologem poprvé kontaktovaly přímo v nemocnici, u jednoho z nich však šlo o ztrátu zraku v souvislosti s pocitem ztráty smyslu života, takže psycholog zde byl nutný – dotyčný se ale domnívá, že psychologická péče mu nebyla poskytnutá dostatečně a hlavně včas, kvalitní a včasná psychologická péče by možná ovlivnila jeho další vývoj. 1 muž se poprvé s psychologem setkal do několika týdnů od sdělení diagnozy a také tuto psychologickou péči hodnotí jako vyhovující a dostatečnou a hlavně pro něj včasnou. 3 osoby se s psychologem setkaly až za několik let od sdělení diagnozy a tuto psychologickou péči hodnotí jako nedostatečnou a příliš pozdní, kdy již jejich problémy byly vyřešeny a pomoc nepotřebovali. 2 osoby si musely psychologa vyhledat samy, jedna žena se s ním kontaktovala z jiných důvodů než ztráta zraku. 2 osoby se s psychologem setkaly až v rámci rehabilitačního či rekvalifikačního střediska Dědina a nebo v rámci rekondičních pobytů. Závěrem můžeme zhodnotit, že mnozí z dotazovaných se s psychologem sice setkali, ale mnohdy až za několik let v rámci rehabilitace či rekvalifikace v centrech pro zrakově postižené, kde je psycholog součástí odborného týmu. V prvních dnech a týdnech, maximálně měsících by však byla pomoc nejvhodnější (ta se nedostala v mém vzorku dotazovaných 14 lidem), neboť podle mého názoru, pokud se již člověk rozhodne k rehabilitaci či rekvalifikaci, jeho problém je zčásti vyřešen a psycholog zde již není tak důležitý. Paní E. říká: „ Když mě v nemocnici po operaci řekli, že již nikdy neuvidím, srazilo mě to psychicky na zem. Několik dalších měsíců jsem se ve svém špatném psychickém stavu potápěla, nevěděla jsem, že i nevidomý může žít hodnotně. Za několik let jsem se z mého bídného psychického stavu dostala a konečně jsem se odhodlala k rekvalifikaci, kde jsem se poprvé setkala s psycholožkou. Litovala jsem toho, že toto setkání s psycholožkou nemohlo být mnohem dříve, kdy jsem na tom byla tak špatně.“

21


S psychologem se nesetkali Až v rámci rehabilitace či rekvalifikace Vyhledali sami Do několika let Do několika týdnů Ihned po sdělení diagnózy

Dobré je se ještě podívat, zda není tato včasnost a dostupnost psychologické péče zapříčiněna časovým obdobím, kdy byla či nebyla danému jedinci poskytnuta. Proto jsem rozdělila klienty, kterým psychologická péče byla či nebyla poskytnuta do roku 2000 a klienty po roce 2000. Z výsledků zjistíme, že psychologická péče se v obou obdobích výrazně neliší, po roce 2000 se však zvyšuje podíl osob, kteří samy aktivně vyhledávaly svého psychologa, vzrůstá podíl rehabilitačních a rekvalifikačních středisek se svými psychology.

8.2. Kvalitní psychologická podpora z pohledu klienta Člověk, který ztratil zrak, se musí co nejdříve začít učit mnohým dovednostem bez zrakové opory, které dříve vykonával naprosto automaticky. Právě psycholog je jedním z odborníků, který by s tím mohl klientovi pomoci. Je důležité si uvědomit, že čím dříve jedinec tyto dovednosti zvládne, tím dříve se zapojí do sociálního dění. V této kapitole se budu věnovat tomu, jak si sami klienti myslí, že by měla vypadat psychologická péče. Je totiž nutné si uvědomit, že každý z těchto klientů má velkou zkušenost s touto velmi složitou životní situací, a proto jsou určitě jejich názory nedocenitelné. Samozřejmě, že by zde měl vstoupit psycholog se svým odborným přístupem a v nejlepším případě by mělo dojít k propojení těchto dvou přístupů. Musíme si také uvědomit, že každý sám ví, co mu pomáhá, co potřebuje, každý je odborník sám na sebe, proto rady a názory takového člověka jsou namístě – samozřejmě s odborníkovou korekcí. 22


Někteří respondenti by preferovali, aby se kontakt s psychologem uskutečnil ve známém prostředí. Podle nich by bylo vhodné, aby za klientem nejlépe psycholog docházel přímo domů jako např. instruktor prostorové orientace. Tento názor pravděpodobně vyplývá z toho, že člověk postižený ztrátou zraku není zpočátku schopný se ještě samostatně pohybovat v prostoru, má strach z neznámého prostředí, a proto docházení za psychologem pro něj znamená požádat jinou osobu o doprovod, což někdy může být velmi problematické. Není mým úkolem zjišťovat a hodnotit možnost takovéto služby, ale pravděpodobně by byla finančně nedostupná. Mnozí dotazovaní zdůrazňují, že je nutné poznat rodinné prostředí a mentalitu pacienta. Spolupráce s rodinnými příslušníky je taktéž několikrát zmiňována. Samozřejmě, že by bylo nejvhodnější, aby se rodina účastnila celé psychologické a sociální rehabilitace, mnohdy to však není bohužel možné. Psychologická podpora by měla být co nejdříve a velmi intenzivní (ve správném okamžiku a správnou formou), respondenti většinou preferují pravidelná sezení. Je důležité pochopit, že člověk má daný problém teď a potřebuje ho co nejdříve řešit a ne čekat, až bude mít psycholog volno, což je mnohdy třeba až za měsíc. Právě tento problém vyzdvihuje pan L., který říká, že v mnohých menších městech jsou „objednávací“ lhůty k psychologovi velmi dlouhé, a když on sám potřebuje konzultaci, tak není možná. Další oblastí je časová dotace na jednoho klienta při individuálním sezení. Pan L. dále říká, že vymezený čas mu nestačí: „ K psycholožce chodím, ale ta hodina je málo, kolikrát nestačím vše říci, a probrat“ Chvíli se zastavím u forem psychologické podpory. Mnozí dotazovaní preferují setkávání ve větší komunitě s různými druhy postižení (skupinovou terapii s různě postiženými lidmi) oproti individuálním sezením. Je také dobré člověku ukázat jedince, který je na tom ještě hůře. Někteří také doporučují rekondiční pobyt, kde se ve skupině člověk lépe smíří s nastalou situací, ale také se naučí využívat a ovládat kompenzační pomůcky. S tím vším řečeným v tomto odstavci samozřejmě souvisí včasný kontakt na nejbližší organizaci takto postižených lidí, od kterého se všechny následující aktivity odvíjejí. Podle dotazovaných je také důležité seznámit člověka s realitou, vysvětlit mu, v jaké situaci se ocitl a jak si má poradit s novým způsobem života. Postižený člověk by měl být připraven na situace, s kterými se bude díky handicapu setkávat jako např. že na ulici do někoho či něčeho narazí, že rozlije nešťastně umístěnou skleničku, toto vše ho může

23


odrazovat od jeho osamostatňování. Paní J. říká, že je velmi důležitá vstřícnost ke klientovi, chápat jeho situaci, sblížit se s ním jako kamarád spíš než jako psycholog (vlídná slova, nechovat se odměřeně). Podle pana O. by bylo vhodné se pokusit vcítit do pocitů pacienta a nenásilně jej převést na uvažování z trochu nadhledu, nasměrovat ho a psychicky podpořit při zapojení zpět do normální společnosti. Trochu se dotknu kvalifikovanosti a odborných znalostí a dovedností psychologů. Musíme si uvědomit, že každý takto postižený se hned neobrátí na specializovaného psychologa. Právě v této oblasti mnozí respondenti vyjadřovali nedostatky. Psychologové by měly být seznámeni s problematikou lidí se zrakovým postižením, znát možnosti jejich pracovního uplatnění a celkově jejich možnosti zařazení do života. Pokud nejsou obeznámeni, je nezbytné, aby měli alespoň kontakty na odborníky psychology, kteří se touto problematikou zabývají a aby klienta včas na ně odkázali, a tudíž se mohla poskytnout zrakově postiženému jedinci kvalitní psychologická podpora. Paní A. říká: „Chtěla jsem pomoct se zařazením do běžného života. Ale setkala jsem se s tím, že psycholožka ani psychiatr nevěděli, co je to Braillovo písmo.“ Někteří respondenti preferují samotného zrakově postiženého psychologa či konzultanta, kteří jsou schopni dobře seznámit postiženého člověka s možnostmi života po tmě – řešení základních návyků, sebeobsluha,

orientace,

samostatný

pohyb,

možnosti

kulturního,

společenského,

sportovního a dalšího vyžití, možnosti přístupu k informacím, využívání pomůcek pro nevidomé. Právě mnohým odborníkům ať již jde o psychology či jiné odborníky, se možnosti nevidomého zdají velice omezené z důvodu neznalosti této problematiky. Další oblastí, kterou respondenti zdůrazňovali, je obeznámenost lékařů v této problematice. Lékaři jsou většinou první, kdo přichází do kontaktu s postiženým jedincem a velmi záleží na nich, jak pacienta nasměrují na příslušné odborníky. Bohužel, mnozí lékaři mnohdy nemají ani ponětí, jak může daný jedinec žít, neví o organizacích, kteří se těmto lidem věnují, neví o kompenzačních pomůckách. První a základní kontakt by měl pocházet právě z nemocnice či jiného odborného zdravotnického zařízení, kde by pacienti měli být dostatečně informováni. Pomoc psychologa by měla přicházet okamžitě a hlavně ve spolupráci s lékařem, rozhodně nenechávat samotného pacienta se s tímto faktem vyrovnávat nebo nečekat, že se na poradnu obrátí sám. Jeden z dotazovaných řekl: „Oční lékaři však o něčem takovém mnohdy nemají ani ponětí a zažil jsem očního doktora, který mi odmítl napsat slepeckou hůl s tím, že mám manželku a ta mě může vodit.“

24


8.3. Hlavní problémy, se kterými by po ztrátě zraku mohl psycholog pomoci V této kapitole se zaměřím na to, co osoby po ztrátě zraku považovaly jako hlavní problém, který je tížil, se kterým si nebyly schopny samy poradit a s čím by jim tedy mohl být právě psycholog nápomocný. U každého jedince bude situace pravděpodobně odlišná, u některých může jít dokonce o existenční krizi, kdy je např. opustí manžel/ka, jedinec ztratí zaměstnání a je ve velmi bídné situaci. Jiný postižený má podporu rodiny a může např. vykonávat současné zaměstnání, kde se mu dostane taktéž podpory. Často zde bylo zmiňováno, že je dobré člověku pomoci se vyrovnat s faktem, že jedinec přišel nenávratně o zrak. Slovo nenávratně by mělo být zdůrazněno, protože se mnohdy setkáme právě s tím, že je jedinec udržován lékaři v naději, že se jeho zdravotní stav může někdy zlepšit a jedinec ztrácí čas místo toho, aby začal s kvalitní rehabilitací. V tomto ohledu je ale klíčová dobrá spolupráce lékařů a psychologů případně ostatních odborných pracovníků, kteří se podílejí na rehabilitaci zrakově postižených. Postižený jedinec by měl být obeznámen lékaři s tím, že jeho ztráta zraku je konečná a že ke zlepšení již nedojde, psycholog by pak klientovi měl pomoci daný fakt přijmout a vyrovnat se s ním (akceptovat svoje postižení), což je předpoklad úspěšné rehabilitace. Jeden respondent říká, že co se týče akceptace vady, tak „je to hlavně můj problém, který si musím vyřešit sám a nikdo ho za mě nevyřeší“. Někteří respondenti zdůrazňují, že by bylo vhodné celou situaci s klientem probrat, hlavně zjistit, čemu se může dále v životě věnovat - od jednoduchých činností, které jedince potěší a vyplní jeho volný čas až po práci, která bude člověka živit, dále je důležité zjistit jeho možnosti a vůbec pomoci najít smysl života. Mnozí si stěžují, že doma jen pasivně seděli, nevěděli, co mají dělat, čas se stal neskutečně dlouhý, což zhoršovalo jejich psychický stav. Velmi důležité je tedy člověku pomoci najít nějakou činnost, které by se mohl věnovat, s čímž souvisí obeznámenost psychologů s danou problematikou, psychologové by měli umět člověka

odkázat na odborné organizace, které se takto

postiženým věnují. Sem bychom mohli také zařadit požadavek respondentů pomoci se zařazením do běžného života, s čímž souvisí výše zmíněná obeznámenost psychologů, ale na druhé straně pomoci postiženému jedinci zařadit se do skupiny postižených, což 25


souvisí s akceptací zrakové vady. Další zmiňovanou oblastí by mohl být požadavek pomoci jedinci se vyrovnávat s každodenními problémy, které budou teď mnohem častější. Mnozí také zmiňovali obtížnost vyrovnat se s názory okolí a to včetně sousedů, lidí na ulici apod., odolávat posměchu a dělání naschválů. Jedinci také hovořili o tom, že by bylo dobré, kdyby věděli, jak mají začít komunikovat s okolím, které se od nich distancuje a bojí se jich, jaké způsoby jednání mají používat při komunikaci se zdravou populací za nových podmínek. Jelikož tato náročná situace přináší mnohé změny v životě jedince, bude se také postižený často potýkat s různými problémy, které budou mnohdy na denním pořádku. Jedinci pak mnohdy prožívají stres, strach z různých situací, často se opakují deprese, se kterými si neví rady a potřebovali by pomoc právě v této oblasti a to co se týče prevence ale i léčby. Další oblastí, kterou respondenti zmiňovali, bylo dodání sebedůvěry a ztráta ostychu. Takto postižený jedinec se stává na veřejnosti najednou viditelný, už nemůže předpokládat anonymitu. Proto je velmi dobré jedince podpořit v používání bílé hole, kde její přijetí je právě pro postiženého velmi složité.

9. Svépomocná skupina O svépomocných skupinách jsem psala již v první části z teoretického hlediska, v této části bych se chtěla zaměřit na praktické využití a vnímání samotných klientů, kteří do takové skupiny docházeli. V této oblasti jsem se snažila zjistit, zda se postižené osoby vůbec setkaly se svépomocnou skupinou a měly možnost se do ní určitým způsobem zapojit, a případně, jak je tato skupina ovlivnila, co jim dala přínosného, co se jim naopak nelíbilo apod. Z našeho vzorku devatenácti respondentů pět z nich nevyužilo svépomocnou skupinu. Jeden z těch, kdo ji nevyužil, měl možnost ji využít, ale nevyužil ji, protože neměl potřebu se stýkat s postiženými lidmi, neměl prý žádný důvod do takovéto skupiny docházet, neboť on sám byl se svým stavem vyrovnaný. Jedna žena neměla možnost ji využít, ale zpětně říká, že její stav byl tehdy kritický a nebyla by schopna jít mezi postižené, dokud s tím sama nepřestala bojovat. Dalších 14 dotazovaných využilo svépomocnou skupinu, což je zhruba tři čtvrtiny z celkového počtu respondentů. Z jejich odpovědí vyplývá, že tato skupina je rozhodně 26


ovlivnila kladným způsobem. Samozřejmě, že to neznamená, že svépomocná skupina nemůže přinášet také negativní vliv, ale zřejmě pozitivní stránka byla silnější. Jak již bylo výše řečeno, je velmi důležitá potřeba sociálního srovnávání, srovnávání vlastního výkonu s výkony jiných lidí. U lidí, kteří o zrak přišli, vzniká problém, protože samotný člověk se zpočátku cítí nesoběstačný, nesamostatný, a oproti zdravým lidem nezvládá běžné úkony natož práci a ve srovnání s ostatními se nachází zpočátku obrazně řečeno na úpatí hory. Každé srovnání se zdravým člověkem ho akorát tak může frustrovat. Právě proto svépomocná skupina může být tou silou, která takto postiženého člověka podpoří a udá mu nový start do života. Člověk zjistí, že se může srovnávat mezi stejně postiženými lidmi a že může dosáhnout velmi vysokého cíle. Proto mnozí z dotazovaných udávali, že ve svépomocné skupině zjistili, že lidé s podobným nebo stejným postižením, se skoro neliší od zdravých lidí. Tento výrok má vysokou hodnotu, protože člověk, který ztratí zrak, je většinou v kontaktu se sociálním okolím, které ani netuší, jak může člověk bez zraku fungovat, samotný člověk se pak může cítit bezmocně, cítí, jak velmi se liší od zdravých, cítí velkou závislost na okolí, vnímá velmi dobře tuto odlišnost na jedné straně mezi jeho jako postiženým a na druhé straně zdravým okolím. Po příchodu do svépomocné skupiny jedinec zjistí, že ostatní zvládají poměrně všechno co zdravý člověk, mnohdy dokonce i to, co ani zdravý jedinec nezvládá (pan Z. Naštípe dřevo, nařeže ho pilou, provede jednoduché opravy v domácnosti). Postižený jedinec se v této skupině dozvídá, že i život beze zraku je možný a šťastný, jenom trochu jiný. Např. pan S. říká, že v této skupině zjistil, že i slepec může sportovat, pracovat atd. stejně jako jiný člověk stejného věku. Svoji roli zaujímají také rekondiční pobyty. Jeden dotazovaný se účasnil rekondičního pobytu, který trval šest víkendů, kde byla skupina lidí s různými postiženími, programy byly psychoterapeutické, diagnostické a výcvikové atd., účastníci zde dělali společné projekty, simulovali situace, hráli hry – zde pan C. chytl druhý dech života. Další oblastí bychom mohli nazvat sociální podporu, protože osleplý člověk zde může najít nové přátele, pozitivní vzory a lidi, které ho budou povzbuzovat, což má mnohdy i kladný vliv na rodinné příslušníky. Tyto lidé mohou také sloužit jako zdroj informací, rádci a vzory. Paní E. říká, že získala úplně jiný náhled na skutečnost, na realitu, ostatní jí dali sílu do života, radost ze života a pozitivní náhled na život. Dále také paní E. říká, že zpočátku ji rodiče nechtěli k ničemu pustit, když ale viděli, co zvládají

27


ostatní postižení, najednou si uvědomili, že i ona může být velmi soběstačná, a začali ji nechávat vykonávat různé aktivity, které chtěla zkusit. Na chvíli se zastavím u posledního bodu – ostatní zrakově postižení jako rádci a zdroj informací. Pro mnohé dotazované byla tato možnost se s těmito lidmi setkat nedocenitelná, protože najednou zjistili, jaké pomůcky mohou využívat, jak vykonávat běžné denní činnosti (jak si uvařit, uklidit apod.), jak se vypořádávat s náročnými situacemi způsobenými postižením, zjednodušeně jak žít. Pan T. udává, že zjistil, že i život beze zraku je velmi šťastný a že může po oslepnutí v podstatě žít stejně jako předtím, jen je to o něco těžší, ostatní mu ukázali, co vše se dá zvládnout. Také pan C. říká, že se ho ostatní snažili naučit to, co sami uměli a že si tím uvědomil své možnosti. Pro pana G. bylo setkání s takto postiženými lidmi spojení se světem, neboť mu dali obrovskou sílu do života ale hlavní byly informace – dozvěděl se, že může telefonovat mobilem, pracovat s počítačem apod. - najednou zjistil, že to co dříve považoval jako nemožné, je naprostou součástí každodenního života nevidomých a že schopnost pracovat s touto technikou mu umožňuje velké spojení s obrovským množstvím informací a lidí. Tím se dostáváme k využívání počítače nevidomých. Pro každého je asi počítač nástroj pro spojení s informacemi a kontakty, ale pro nevidomého je to obrovský pomocník a hlavně spojení s lidmi. Právě proto to zařazuji do kapitoly o svépomocných skupinách. Přes počítač sice nemůžeme komunikovat tváří v tvář, přesto můžeme komunikovat s velkým množstvím osob, získávat informace, návody, rady, dostáváme mnohdy ihned zpětnou vazbu. Právě pro člověka, který ztratil zrak, bojí se vycházet ven, protože ještě není zběhlý v prostorové orientaci, navíc bydlí v malé vesničce či městečku, kde není možné navštěvovat svépomocnou skupinu či by do ní musel složitě dojíždět, což je nemožné, se nabízí jako vhodná alternativa komunikace s ostatními postiženými přes počítač. Postižení mohou diskutovat o různých tématech, radit si, sdělovat si své zážitky podobně, jako tomu je přímo ve svépomocné skupině (tím samozřejmě nechci říct, že internet nahrazuje svépomocnou skupinu a vůbec komunikaci s lidmi, ale může sloužit jako dostupná náhrada). S tím souvisí také potřeba sociální komunikace, která je touto cestou částečně naplňována. Pan O. říká, že počítač mu pomohl k začlenění se do života, kdy najednou mohl komunikovat s velkým množstvím nevidomých. O počítačích se ještě zmíním na jiném místě, zde jsem chtěla jen zdůraznit že i komunikace přes internet má obrovský význam a pro mnohé, co nemohou z různých důvodů navštěvovat svépomocnou

28


skupinu, může být komunikace touto cestou jedinečná. Pravděpodobně se neobejdeme bez termínu akceptace nebo nonakceptace zrakového postižení, jednoduše řečeno přijetí svého handicapu, která může být na straně okolí tzn. jestli okolí akceptuje naše postižení a na druhé straně jestli mi sami jsme schopni postižení akceptovat, což je pro další vývoj jedince velmi důležité. Záleží tedy hlavně na jedinci samotném, jak se s daným problémem vypořádá a jak danou situaci přijme. U zrakově postižených lidí je zde důležité přijetí bílé hole. Také mnoho mnou dotazovaných zdůrazňuje, že ve svépomocné skupině ztratili ostych při chůzi s bílou holí, již se za ní tak nestyděli a začali ji brát jako běžnou pomůcku každodenního života. Někteří z dotazovaných se dokonce aktivně zapojili do činností ve prospěch podpory takto postižených lidí. např. paní D. se aktivně zapojila do aktivit v SONSU, pan R. dokonce takovéto skupiny sám organizoval a dosud organizuje a organizuje aktivity, které podporují podmínky pro co největší samostatnost zrakově postižených. Kromě svépomocných skupin, jsou velmi důležité samotné organizace pro takto postižené (a právě svépomocné skupiny vznikají většinou při nich nebo na základě získaných přátelství v nich). Pan B. říká, že mu svépomocná skupina prakticky nahradila psychologa a pomohla mu se navrátit do běžného života, dále se naučil díky ní používat pomůcky pro nevidomé, orientaci v prostoru, sebeobsluhu a pomohli mu se zapojit do pracovního procesu. Mnozí z dotazovaných si po několika návštěvách ve svépomocné skupině uvědomili své nedostatky a naopak výhody oproti ostatním nevidomým lidem. Tak např. pan H. říká: „Uvědomil jsem si, že jsem na tom poměrně dobře co se týče zázemí rodiny a dovedností poměrně dobře a rychle se učit.“ Z výše uvedeného vyplývá, že svépomocné skupiny jsou velmi důležité, ať už jde o uspokojování základních sociálních potřeb člověka jako je potřeba komunikace, potřeba srovnávat se s ostatními, potřeba spolupráce, potřeba uznání apod., ale pro mnohé takto postižené jsou také užitečným zdrojem informací, rad a nápadů. Další postižení jedinci ve skupině mohou sloužit jako odborníci – laici a samotným lidem, kteří ztratili zrak mohou být obrovskou podporou pro aktivní zapojení se do života.

29


10. Rodinné zázemí Jak již bylo v teoretické části řečeno, rodina postiženého sehrává velmi důležitou roli. Je velmi důležité, jak se blízké osoby chovají ke zbývajícím možnostem a omezením postiženého, což ovlivňuje akceptaci zrakového postižení u samotné postižené osoby. Ještě bych znovu připomněla, že všechny dotazované osoby zastávají aktivní přístup k vyrovnávání se s problémem. V našem případě jde tudíž na straně postiženého o snahu se aktivně zapojit do běžného života v maximální míře, závisí však také na postojích a chování rodiny. V mém projektu jsem se setkala se všemi možnými přístupy rodiny k postiženému jedinci od hyperprotektivity, přes neutrální přístup rodiny k postiženému, či aktivní podporu postiženého jedince. V mém výzkumném vzorku jsem se také setkala s nadměrnou péčí o postiženou osobu, jednalo se však pouze o dvě osoby. Tyto osoby říkají, že se je rodina snažila maximálně ochraňovat před okolím, nedovolila jim vykonávat běžné činnosti, které dříve vykonávali, nemohli chodit samostatně ven apod. Trvalo poměrně dlouhou dobu a stálo to velké úsilí, než se jim podařilo se vymanit z této závislosti na rodině a než se jim podařilo rodině vysvětlit, že také mnohé věci zvládnou samostatně a že chtějí být nezávislé osobnosti. Paní Z. říká, že se cítila najednou jako malé dítě, které nic nezvládne, rodina ji k ničemu nepustila a pořád ji obskakovala. Paní E. říká: „Trvalo mi dlouhou dobu, než moje rodina pochopila, že si můžu ukrojit chleba, aniž bych se řízla, že můžu jít ven, aniž by mě přejelo auto, že můžu vykonávat mnoho věcí, aniž bych se zranila.“ Tyto osoby měly dostatek síly, aby rodinu přesvědčily a naučily se samostatnému životu. Bohužel se však můžeme setkat s takto postiženými jedinci, které jejich vlastní rodina v dobré víře maximálně ochraňuje a oni sami nemají dostatek síly, aby se z tohoto spáru vymanili – s nimi jsem se však v mém výzkumu nesetkala, což je také mimo jiné dáno možná tím, že účast na tomto projektu předpokládala a vyžadovala určité speciální dovednosti jako např. komunikace pomocí internetu, což předpokládalo aktivní přístup k učení se novým dovednostem. Dále jsem se také v mém výzkumném vzorku setkala s tím, že u jedné dotazované rodina nebyla schopna její postižení přijmout, odmítala a popírala existenci jejího postižení.

V důsledku toho jí pomáhají jen se

základními věcmi, jinak musí vše zvládnou sama. 11 dotazovaných (což je více jak polovina dotazovaných) odpovědělo, že je jejich rodina velmi podporovala v aktivním zapojení se do života. Asi pravděpodobně 30


nejvýhodnější kombinací je právě tento aktivní přístup na straně postižené osoby a aktivní přístup na straně rodiny. Když se sama postižená osoba chce naučit mnohým novým dovednostem, chce vyzkoušet různé na první pohled hrozivě vypadající aktivity apod., rodina jí v tom nebrání a naopak se ji snaží v dané aktivitě podpořit. Postižený se setkává během učení se novým dovednostem jako je např. sebeobsluha, prostorová orientace a mnoho jiných s různými stresovými situacemi, frustracemi a mnohdy i depresemi, velmi záleží však na postoji rodiny, která může jedince vhodně podpořit v pokračování v dané aktivitě. Paní E. vyjadřuje dostatečně tuto situaci: „Vždycky jsem se snažila se aktivně vyrovnat s danou situací. Rozhodla jsem se tedy, že se musím naučit chodit do práce sama, což mi rodina odsouhlasila. Po první cestě do práce jsem byla naprosto vyčerpaná, místo deseti minut mi cesta trvala přes hodinu, několikrát jsem zabloudila a cítila jsem velkou úzkost a strach. Řekla jsem, že už to nechci nikdy prožít a že radši zůstanu doma, ale obrovská podpora rodiny mě tak povzbudila, že jsem se ještě ten den pustila do projití dané trasy s rodiči a za týden jsem ji bezvadně zvládala. Uvědomila jsem si, co je to bezvadná rodina“ Dvou dotazovaným rodina zabraňovala v aktivním zapojení do života. Jeden z nich říká, že se začal starat sám, protože chtěl, ale rodina byla názoru, že když je člověk nevidomý, tak pro něj celý život končí. Tento člověk se snažil maximálně osamostatnit, aby mohl začít žít život naplno. U třech dotázaných rodina zastávala neutrální roli tzn. nijak extrémně postiženého jedince nepodporovali, ale nijak ho neomezovali v zapojení se do běžného života. Jeden z nich říká, že to byl asi ten nejlepší způsob pomoci, protože ho nechali žít svým stylem života ale samozřejmě, že se mu snažili pomáhat, ale jen do té míry, do jaké souhlasil. „Dál jsem jezdil na vandry, dál jsem chodil na celodenní vycházky, aniž by se mi v tom snažil kdokoliv bránit.“ Pan V. říká, že rodina danou situaci tolik neřešila jako něco významného, život běžel dál, aniž by se nějak výrazně upravoval či uzpůsoboval, on se musel učit novým věcem, rodina mu pomáhala, ale nezaměřovala se na něj nějak výrazně, život běžel tak jako dříve a on se necítil jako někdo jiný než předtím.

31


11. Přátelé Nejen rodina ale také nejbližší sociální okolí je velmi důležité při překonávání náročných životních situací. Je důležité, aby člověk měl sociální podporu ve svém nejbližším sociálním okolí, do kterého patří také přátelé, neboť jedinec je pak vůči různým stresujícím činitelům, které jsou pro člověka se zrakovým postižením častější, odolnější. V této části bylo cílem zjistit, jak se zachovají přátelé postiženého jedince při ztrátě zraku jejich kamaráda. Do první skupiny můžeme seskupit 8 dotazovaných, kteří řekli, že je opustili někteří minulí kamarádi, někteří je však podporovali. Příčiny přerušení kontaktu s postiženým mohou být různé. Pan T. říká, že skuteční kamarádi zůstali a zůstávají dodnes, tento pán má také hypotézu, že ti, co se k němu přestali hlásit možná ani nevěděli, jak s ním mají komunikovat. Právě otázka komunikace je podle mne klíčová. Mnohdy kamarádi postiženého ani nevědí, jak se mají k němu chovat, jak mají s ním komunikovat, aby se ho nedotkli a neurazili ho, a nevědí ani, jaké jsou vlastně jeho možnosti. V té chvíli je pro ně samotné jednodušší, když se od takto postiženého člověka distancují, čímž tuto situaci pro sebe vyřeší a mnohdy si dokonce mylně myslí, že je to pro postiženého jedince příjemnější. Toto opuštění a distancování od postiženého se většinou postižených velmi dotýká a je pro ně bolestivé. Paní E. dodává: „Velmi mně vadí, že když např. jdu po ulici a slyším mého bývalého kamaráda, který mně evidentně vidí, radši se mi vyhne, aby se se mnou nemusel setkat.“ Pan P. zdůrazňuje, že mnozí jeho kamarádi odpadli proto, že přestali mít společné zájmy jako je fotbal, hokej, atd., ale neopustili ho kvůli samotné slepotě. U mnohých dotazovaných se také jejich život obohatil o nové přátele, které si našli hlavně v řadách zrakově postižených. 3 dotazovaní odpověděli, že je většina starých kamarádů opustila, někteří z nich si však našli také nové kamarády. Do druhé skupiny jsem zařadila dalších 8 respondentů, kteří odpověděli, že se jejich vztahy s kamarády ninak nezměnili a naopak přibyla mnohá nová přátelství a to taktéž hlavně z řad zrakově postižených. Někteří zdůrazňují právě již výše zmíněnou svépomocnou skupinu, kde se seznámili s novými přáteli. Jeden z dotazovaných říká, že vztahy z mládí, převážně z doby středoškolských a vysokoškolských studií nebyly ovlivněny jeho postupným zhoršování zraku a také prý z několika z nich stále spolupracuje. 32


Z výše uvedeného vyplývá, že člověk s takovým náhlým postižením v průběhu svého života jako je ztráta zraku, se může setkat s různými postoji svých kamarádů. Mnohdy se stane to, že ho nejbližší kamarádi opustí, aniž by k tomu měli důvod, což se pak postižené osoby velmi dotýká. Je třeba si ale uvědomit to, že samotný nepostižený často ani neví, jak má s postiženým komunikovat, jak se k němu má chovat a jaké jsou možnosti postižené osoby, a proto radši zvolí tuto cestu úniku z takové složité situace. Možná bychom to mohli dokonce i vyjádřit tak, že se zdraví jedinec boji postiženého. Proto by bylo nejvhodnější ukázat zdravému, že i postižený má skoro stejné možnosti jako před oslepnutím a že chce udržovat dále svá přátelství. Důležité také je, jak pevné byly tyto přátelské vazby ještě před postižením, protože samozřejmě slabé vazby se lépe rozpadnou než silné. Neopomenutelné je také to, o čem se zmínil pan P. - zájmy a společné aktivity, protože samozřejmě, pokud se postižený již nemůže účastnit daných koníčků a přestane docházet do příslušné skupiny a přátelské vazby jsou slabé, tak přátelství zanikají.

12. Faktory usnadňující návrat do běžného života Ráda bych se chvíli zaměřila na faktory, které postiženému jedinci usnadnily návrat do běžného života. Do těchto faktorů můžeme zahrnout již zmíněnou psychologickou podporu a podporu sociálního zázemí, což jsou jistě velmi důležité faktory a šířeji o nich bylo pojednáno výše. Kromě těchto faktorů často takto postiženému jedinci může usnadnit návrat do života práce, zájmy či jiné faktory. U každého jedince jsou tyto faktory jistě individuální (záleží také na osobnostních charakteristikách a vnějších podmínkách jedince), tudíž by nebylo vhodné tyto výsledky zobecňovat. Respondenti měli za úkol vybrat z nabídky či samostatně napsat, co jim nejvíce pomohlo k návratu do běžného života. Na výběr zde byly položky: rodina, psycholog, práce, zájmy, a položka jiné, kde měli respondenti sami napsat svoji odpověď. Každý mohl zmínit i více faktorů, které tento návrat do běžného života ovlivnily. Nakonec jsem každou zmíněnou položku sečetla, a zjistila jsem tedy, kolikrát se jedinci zmínili o dané položce. Jako hlavní faktory, které postiženým jedincům usnadnily vstup do života byla práce, zájmy a rodina, které měly udávanou skoro stejnou váhu. O rodině bylo pojednáno výše, ale jenom připomenu, že u víc než poloviny dotazovaných rodina sehrála důležitou roli co se týče podpory postiženého, proto také tyto jedinci udávají i zde rodinu jako 33


důležitý faktor podpory. Jak již bylo řečeno, v tomto projektu byli pouze jedinci, kteří zastávají aktivní přístup s vyrovnáváním se s problémy a navíc většina z nich je již s postižením vyrovnána. Většina z dotazovaných se chtěla co nejdříve zapojit do běžného života, nebo si najít nějakou činnost, které by se mohli věnovat. Proto také můžeme říct, že tento aktivní přístup vedl jedince k tomu, aby se co nejdříve zapojili do pracovního procesu či aby pokračovali se svými zájmy. Pan V. říká: „Nemohl jsem si představit, že bych měl doma sedět a nic nedělat, tak jsem se začal věnovat hudbě, která mě později naprosto pohltila.“ Je zajímavé, že psycholog jako výrazný faktor byl zmíněn pouze jednou respondentkou. Je ideální, když jedinec má podporu jak v rodinném zázemí, u přátel, tak i v práci, kde může i po ztrátě zraku zůstat. Pan F. tuto situaci takto komentuje: „ Skvělí byli rodiče, kteří nikdy ničemu nebránili a spíš s dohledem dovolili vše zkusit. Co jsem ověřil, že nejde, nebyl problém, protože jsem to pochopil. Obrovský prostor jsem dostal v zaměstnání, kdy mi vyšli kolegové vstříc, pomohli.“ U jedenácti respondentů z celkového počtu devatenácti byla důležitým faktorem práce. Mnozí z nich však nemohli po ztrátě zraku původní práci vykonávat a museli se rekvalifikovat. Někteří říkají, že ani nevěřili tomu, že budou ještě někdy pracovat, ale když jim byla dána nabídka rekvalifikace, uvědomili si, že ještě budou moci být užiteční a tato možnost pracovat jim pomohla najít smysl nového života. Pro mnohé z nich je práce v současné době hlavní náplň života, která je uspokojuje. Pro postiženého člověka je možnost práce velmi důležitá, často se stává hlavní náplní života, což u zdravých jedinců není tak časté. Jedinec, který oslepne v dospělosti má jistá omezení, odpadají mu mnohé zájmy, které nelze beze zraku vykonávat, často přichází o některé přátele a realizace v práci je tudíž nezastupitelná. Dalším důležitým faktorem, který respondenti udávali, byla možnost seznámit se a naučit se s kompenzačními pomůckami. Pro mnohé to byl počítač či mobilní telefon, pro jiné vodící pes aj. Někteří říkají, že když zjistili, že i nevidomý člověk může být s pomocí těchto pomůcek nezávislý na okolí, stal se jejich život mnohem šťastnější a smysluplnější. „Když jsem zjistil, že můžu dále pracovat s internetem a posílat e-maily, bylo to moje skoro nejšťastnější zjištění, které mě povzbudilo k dalšímu boji s novým a nelehkým životem.“

34


Tabulka a graf znázorňující faktory, které postiženým jedincům usnadnily návrat do běžného života

položka

zmíněno

práce

11 krát

zájmy

11 krát

rodina

10 krát

psycholog

1krát

jiné

vodící pes a jiné pomůcky, svépomocná skupina, počítač s internetem a snadná komunikace s kýmkoli (2 body), přátelé, odstěhování tchýně

12 10 8 6 4 2 0 práce

zájmy

rodina

počítač

psycholog

Na zobrazeném grafu můžeme vidět, že mezi nejdůležitější faktory, které postiženým jedincům pomohly k návratu do života byla práce, zájmy a rodina.

35


13. Závěry projektu Tento výzkum byl zaměřen na tři faktory, které mohou výrazně ovlivňovat úspěšné zapojení jedince po ztrátě zraku do běžné společnosti. Jednalo se o psychologickou podporu, sociální podporu a vlastní charakteristiky osobnosti. Jsem si vědoma mnoha chyb, kterých jsem se dopustila. Pravděpodobně nejzávažnějším problémem, který ve výzkumu vznikl, byl nedostatek respondentů – při větším počtu respondentů by byly výsledky jistě objektivnější a přesnější. Dalším významným problémem byla věková různorodost respondentů. Přesto si však myslím, že závěry tohoto výzkumu jsou velmi zajímavé a i přínosné. Velmi dobré by bylo, kdyby tato problematika mohla být rozpracována ještě mnohem šířeji a to hlavně za použití podrobnějších rozhovorů s jednotlivými respondenty.

36


14. Literatura:

ATKINSONOVÁ, R. A KOL. Psychologie. Praha: Portál, 1995. ISBN 80-85605-35-Xb. ČÁLEK, O. Akceptace vady jako produkt sociálních vztahů postiženého jedince. Praha: Svaz invalidů, 1988. GALVAS, Z. Pomoc při uchování a posilování duševního zdraví u osob, které ztratily zrak v dospělosti. In Tyflologické listy 1 – 2/1998. Praha: SONS Tyfloservis,1998. JESENSKÝ, J. Prolegomena systému tyflorehabiliace, metodiky tyflorehabilitačních výcviků a přípravy rehabilitačně - edukačních pracovníků tyflopedického spektra. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2007. ISBN 978-80-86723-49-5. KOLÍN, J. A KOL. Oftalmologie praktického lékaře. Praha: Univerzita Karlova, 1994. KOUTECKÝ, J. Aplikace individuálních přístupů v péči o zdravotně postižené. Praha: Aleko, 1996. ISBN 80-85341-54-9. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-551-2. NAKONEČNÝ, M. Sociální psychologie. Praha: Akademia, 1999. ISBN 80-200-0690-7. SOUČEK, J. Z rukopisného odkazu (články k problematice ztráty zraku a osobnosti nevidomého). Praha: SNS, 1992. VÁGNEROVÁ, M., HAJD - MOUSSOVÁ, Z., ŠTECH, S. Psychologie handicapu. Praha: Karolinum, 1999. VAŠINA, B., ZÁŠKODNÁ, H. Vybrané otázky psychologie zdraví, anomálního a abnormálního vývoje. Ostrava: Učební texty ostravské univerzity, 1996. ISBN 80-7042451-6.

37


15. Přílohy Dotazník pro osoby, kteří ztratily zrak v dospělosti Děkuji, že jste si našli čas na vyplnění tohoto dotazníku. Jeho cílem je zmapovat situaci člověka po ztrátě zraku, zjistit, jaká psychologická podpora se mu dostává a jakou rolí hraje jeho nejbližší sociální okolí. Dotazník je samozřejmě anonymní. Dotazník se skládá z jedenácti otázek, většina z nich má v nabídce možné odpovědi, z nichž vyberte ty nejvhodnější (zaškrtnout můžete tedy i více odpovědí). Otázka 4 a 5 nemá na výběr odpovědi, napište prosím tedy to, co považujete za nejdůležitější. Vaši vybranou odpověď napište pod příslušnou otázku např. 1a, b, pokud si však vyberete jiný způsob, je to na vás. Pokud byste chtěl/a do dotazníku cokoliv připsat, co považujete za důležité, budu velmi ráda. Pohlaví: Věk: Zrak jsem ztratil/a před: a) méně než dva roky b) dvěma a pěti lety c) pěti až deseti lety d) deseti až dvaceti lety e) více než dvaceti lety odpověď: 1) Myslíte, si že jste se se ztrátou zraku již dobře vyrovnal/a? a) ano b) spíše ano c) spíše ne d) ne odpověď: 2) Za jak dlouho po ztrátě zraku jste se setkal/a s psychologem? a) s psychologem jsem se po ztrátě zraku nesetkal/a b) ihned po sdělení diagnozy c) do několika týdnů od sdělení diagnozy d) až poté, co jsem si ho vyhledal/a e) jiné (prosím napište) odpověď: 3) Myslíte si, že vám psychologická péče byla poskytnuta včas? a) ano b) spíše ano c) spíše ne d) ne odpověď: 38


4) Co jste považoval/a jako hlavní problém, se kterým by vám mohl psycholog pomoci? (prosím napište) 5) Jak si představujete, že by měla kvalitní psychologická podpora u lidí po ztrátě zraku vypadat? (prosím napište) 6) Jakou úlohu sehrála při přijímání vašeho postižení rodina? a) velmi mne podporovala v aktivním zapojení do života b) spíše mi zabraňovala v aktivním zapojení do života c) snažila se mne příliš ochraňovat před okolím d) sehrála neutrální roli e) jiné (prosím napište) odpověď: 7) Měl/a jste možnost využít svépomocnou skupinu (skupina stejně postižených lidí)? a) ne b) ano odpověď: v případě odpovědi ano prosím napište, jak vás tato skupina ovlivnila: 8) Jak se po vaší ztrátě zraku změnily vaše vztahy s kamarády? a) vztahy se nijak nezměnily b) většina kamarádů mne opustila c) opustili mne jen někteří kamarádi, ostatní mne podporovali d) našel jsem si nové přátele e) jiné (prosím napište) odpověď: 9) Co vám nejvíce pomohlo k návratu do běžného života? a) rodina b) psycholog c) práce d) zájmy e) jiné (prosím napište) odpověď: 10) Považoval/a jste samostatnost jako důležitý předpoklad úspěšného zapojení do života? a) ano b) spíše ano c) spíše ne d) ne odpověď: 11) Snažil/a jste se zastávat spíše aktivní přístup při vyrovnávání se s daným problémem? a) aktivní b) spíše aktivní c) spíše pasivní d) pasivní odpověď: 39

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra psychologie. Psychologické aspekty návratu do života u lidí po ztrátě zraku

Recommend Documents