UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE 3. LÉKAŘSKÁ FAKULTA

U NIVERZITA   K ARLOVA  V  P RAZE   3 .   L É K A Ř S K Á   F A K U L T A     Ústav  obecné  hygieny        

       

Eva  Bejblová        

Zdravotní  rizika  infekčních  nemocí     u  lidí  bez  domova   Health  risks  of  infectious  diseases  at  homeless  people        

Bakalářská  práce         Praha,  září  2015  

 

                                      Autor  práce:  Eva  Bejblová   Studijní  program:  Veřejné  zdravotnictví   Bakalářský  studijní  obor:  Specializace  ve  zdravotnictví       Vedoucí  práce:  RNDr.  Sylva  Rödlová,  Ph.D.   Pracoviště  vedoucího  práce:  Ústav  obecné  hygieny  3.  LF     Předpokládaný  termín  obhajoby:  22.9.2015  

   

2

                       

Prohlášení   Prohlašuji,   že   jsem   bakalářskou   práci   na   téma   „Zdravotní   rizika   infekčních   nemocí   u   lidí   bez   domova“   zpracovala   samostatně   a   použila   výhradně   uvedené   citované   prameny,   literaturu   a   další   odborné   zdroje.   Současně   dávám  svolení  k  tomu,  aby  má  bakalářská  práce  byla  používána  ke  studijním   účelům.       Prohlašuji,  že  odevzdaná  tištěná  verze  bakalářské  práce  a  verze  elektronická   nahraná  do  Studijního  informačního  systému  –  SIS  3.LF  UK    jsou  totožné.       V  Praze  dne  1.  září  2015  

.........................................................................                    Jméno  a  příjmení  studenta  

 

 

         

3

                               

Poděkování     Na   tomto   místě   bych   velmi   ráda   poděkovala   především   mé   vedoucí   práce   RNDr.  Sylvě  Rödlové,  Ph.D.  za  její  vstřícný  a  trpělivý  přístup  při  konzultacích   a   dále   za   její   cenné   rady   a   postřehy.   Ráda   bych   poděkovala   i   MUDr.   Andree   Pekárkové,   za   poskytnuté   rady   a   materiály   při   zpracování   tohoto   tématu.     A   v  neposlední   řadě   bych   ráda   poděkovala   svým   blízkým,   za   jejich   nekonečnou  trpělivost  a  podporu  při  mém  studiu  na  vysoké  škole.    

 

4

  Úvod  .................................................................................................................................  7   1.   Bezdomovectví  .....................................................................................................  8   1.1  Historie  .........................................................................................................................................  8   1.2  Definice  .........................................................................................................................................  9   1.3  Formy  bezdomovectví  .........................................................................................................  10              1.3.1.  Zjevné  bezdomovectví  .............................................................................................  10              1.3.2.  Skryté  bezdomovectví  ..............................................................................................  11              1.3.3.  Potenciální  bezdomovci  ..........................................................................................  11   1.4    Příčiny  vzniku  ........................................................................................................................  11   1.5    Sčítání  bezdomovců  ............................................................................................................  13   2.   Problematika  zdravotního  stavu  .................................................................  15   2.1  Postoje  zdravotníků  .............................................................................................................  15   2.2  Postoje  bezdomovců  ............................................................................................................  16   2.3  Možnosti  zdravotního  ošetření  pro  lidi  bez  domova  v  Praze  ............................  17              2.3.1.  Pouliční  medicína  .......................................................................................................  17              2.3.2.  Ambulantní  péče  .........................................................................................................  17              2.3.3.  Lůžková  péče  ................................................................................................................  18   3.   Charakteristika  vybraných  infekčních  nemocí  .......................................  20   3.1  Virové  hepatitidy  ...................................................................................................................  20              3.1.1  Virová  hepatitida  A  (VHA)  .......................................................................................  20              3.1.2  Virová  hepatitida  B  (VHB)  .......................................................................................  21              3.1.3.  Virová  hepatitida  C  (VHC)  ......................................................................................  23   3.2  Svrab  ...........................................................................................................................................  25   3.3.  Tuberkulóza  (TBC)  ..............................................................................................................  25   3.4.  Riziko  přenosu  vybraných  infekcí  v  MHD  .................................................................  28              3.4.1.  Hepatitida  A  ..................................................................................................................  28              3.4.2.  Hepatitida  B  a  C  ...........................................................................................................  28              3.4.3.  Svrab  ................................................................................................................................  29              3.4.4.  Tuberkulóza  ..................................................................................................................  29    3.5  Statistika  infekčních  nemocí  Hygienické  stanice  hl.  m.  Prahy.  .........................  29   4.   Řešení  problematiky  lidí  bez  domova  v  MHD  .........................................  31   4.1.  Informace  od  městské  policie  Praha  ............................................................................  31   4.2  Čištění  vozů  MHD  ..................................................................................................................  33   5.   Praktická  část  .....................................................................................................  35   5.1.  Cíl  práce  ....................................................................................................................................  35   5.2  Pracovní  hypotézy  ................................................................................................................  35   5.3  Metodika  ...................................................................................................................................  36   5.4  Analýza  výsledků  ...................................................................................................................  37                5.4.1  Výsledky  -­‐  veřejnost  ..................................................................................................  37   5.5  Diskuze  .......................................................................................................................................  56   Závěr  .............................................................................................................................  59   Souhrn  ..........................................................................................................................  60   Summary  ......................................................................................................................  61   Seznam  použité  literatury  .....................................................................................  62  

5

Seznam  tabulek  .........................................................................................................  69   Seznam  grafů  ..............................................................................................................  69   Seznam  příloh  ............................................................................................................  70    

6

Úvod   Svoji  bakalářskou  práci  jsem  zaměřila  na  informovanost  a  celkovém   povědomí  pražské  veřejnosti  o  lidech  bez  domova.  Zejména  pak  jejich   obavám  ohledně  výskytu  infekčních  nemocí  mezi  bezdomovci  a  případném   možném  přenosu  těchto  nemocí  v  dopravních  prostředcích,  kde  se  s  nimi   veřejnost  může  setkat  asi  „nejtěsněji“.     Tématem  mé  bakalářské  práce  jsou  Zdravotní  rizika  infekčních  nemocí   u  lidí  bez  domova.  Toto  téma  jsem  si  vybrala  především  proto,  že  i  já   prakticky  denně  jezdím  některým  z  pražských  dopravních  prostředků,  proto   jsem  i  já  mnohokrát  měla  možnost  svézt  se  společně  s  někým,  jež  na  první   pohled  vypadal  jako  člověk  bez  domova.  Reakce  lidí  na  tyto  spolujezdce  bývá   všelijaká.  Mne  ovšem  nejvíce,  jako  studenta  veřejného  zdravotnictví,  zajímá   skutečnost,  jak  moc  je  tato  skupina  obyvatel  náchylná  z  hlediska  nemocí  a  jak   moc  velké  riziko  pak  představuje  pro  samotnou  veřejnost.     Práce  je  pak  rozdělena  na  dvě  části,  a  to  teoretickou  a  praktickou.   Teoretická  část  má  za  úkol  informovat  o  historii,  definici,  dělení  a  příčinách   bezdomovectví.  Dále  pak  o  zdravotním  stavu  bezdomovců,  přístupu   zdravotníků  k  osobám  bez  domova  a  možnosti  ošetření  bezdomovců   v  nestátních  zařízeních.  Opomenout  zde  nemůžeme  ani  infekční  nemoci   vyskytující  se  mezi  bezdomovci  a  dále  řešení  situace  výskytu  lidí  bez  domova   v  pražském  MHD.   Praktická   část   se   zaobírá   dotazníkovým   šetřením   mezi   pražskou   veřejností  a  sociálními  pracovníky  z  neziskových  organizací  Naděje  a  Armády   spásy,  jejichž  jedna  z  činností  spočívá  v  pomoci  lidem  bez  domova.  Vysvětluje   použitou   metodiku   zpracování   dotazníků,   analyzuje   výsledky   šetření   a   porovnává  hypotézy  s  danými  výsledky.            

7

 

1. Bezdomovectví   1.1  Historie   Samotná   historie   bezdomovectví   má   kořeny   už   v  hluboké   minulosti   našeho   společenství.   Prvním   z  příkladů   novodobého   bezdomovectví   by   nám   mohlo   sloužit   samotné   biblické   vyhnání   Adama   a   Evy   z   ráje,   kdy   ztratí   pomyslnou   střechu   nad   hlavou   a   jsou   nuceni   čelit   veškerým   nebezpečím   číhajícím   za   jeho   branami.   Již   odpradávna   se   lidé   sdružovali   v   menších  komunitách,   pokud   se   však   některý   z   jedinců   provinil   proti   jejím   pravidlům,  byl  z  ní  vyloučen.  Tento  akt  vesměs  pro  každého  znamenal  jasný   rozsudek  smrti  (Langerová,  2007).   Výraz   bezdomovec   se   v  našich   končinách   vžil   až   o   něco   déle,   dříve   bychom  takové  lidi  mohli  najít  pod  názvy  jako  –  kočovníci,  tuláci,  vagabundi,   žebráci  atd.  V  15.  století  se  dokonce  začínají  objevovat  první  písemné  zmínky,   popisující   svět   žebráků.   Alespoň   částečné   vítězství   zažívají   žebráci   a   tuláci   za   vlády   Josefa   II.,   jež   svým   Tereziánským   zákonem   uložil   každé   obci   nad   800   obyvatel   povinnost   zřídit   chudobinec,   sirotčinec,   základní   školu   a   už   asi   ne   tolik  populární  šatlavu  (Brandýský,  2010).   Velmi   významným   mezníkem   byl   i   vznik   domovského   práva   a   jeho   úprava   zákonem    č.   105/1863   říšského   zákona   (ř.z.)   Každý   státní   občan   musel   mít   domovské   právo   k  některé   z  obcí,   toto   právo   k  dané   obci   pak   mohl   získat   narozením,   sňatkem   případně   délkou   pobytu.   Veškerou   starost   o   chudé   pak   musela   obstarávat   sama   obec,   na   jejíž   plnění   dohlížel   nadřízený   orgán.  Pokud  ovšem  existoval  někdo  jiný  (děti,  manžel,  manželka),  kdo  mohl   mít   vyživovací   povinnosti   vůči   druhému,   měla   pak   obec   za   úkol   iniciovat   soud   a   břemeno   vyživovací   povinnosti   předat   dál.   Zákon   neopomněl   ani   případy,   kdy   se   o   pomoc   přihlásí   osoba,   jež   je   schopna   práce,   v  takovém   případě   může   obec   za   výpomoc   požadovat   určitou   práci,   kterou   za   ni   bude   osoba  vykonávat  (Sobková,  2014).   V  roce  

1948,  

poté  

co  

vyhrála  

volby  

Komunistická  

strana  

Československa,  se  začaly  velmi  rychle  měnit  zákony  z  „první  republiky“.  To  

byl   konec   nejen   pro   zákon   o   domovském   právu,   ale   i   konec   chudobinců   a   organizací,  jež  je  podporovali,  neboť  „v  socialistickém  státě  nebude  chudých“.   Vše   bylo   nahrazeno   státními   institucemi   –   domovy   důchodců,   psychiatrické   ústavy,   ústavy   pro   dlouhodobě   nemocné,   dětské   domovy   aj.   V  této   době   bezdomovectví   nemohlo   oficiálně   existovat,   každý   musel   mít   práci,   a   kdo   ji   neměl  nebo  se  delší  dobu  zdržoval  mimo  své  trvalé  bydliště,  mohl  být  stíhán   za  „příživnictví“  a  hrozilo  mu  vězení  (Šulcová  2014).   Po  revoluci  v  listopadu  1989  došlo  k  pádu  komunistického  režimu,  a  to   dalo   vzniku   demokratického   Československa.   Problém   bezdomovectví   začal   pomalu  vyplouvat  napovrch.  Nemalý  podíl  na  tom  mělo  i  zrušení  povinnosti   pracovat,  Havlova  amnestie  z  roku  1990,  kdy  bylo  propuštěno  okolo  15  000   vězňů,   z  nichž   málokterý   našel   práci   nebo   měl   kam   jít   a   dále   i   privatizace   státních  podniků  a  zároveň  i  rušení  podnikových  ubytoven  (Cejnek,  2010).   1.2 Definice   Termíny   bezdomovec,   bezdomovectví   se   začaly   hojně   vyskytovat   po   roce   1989.  V  publikacích  existuje  nespočetné  množství  definic  slova  bezdomovec.   Zde  uvádím  pár  z  nich.     Dle   publikace   Průdkové   a   Novotného   je„bezdomovec   člověk,   kterého   z  různých   důvodů   postihlo   společenské   vyloučení   a   ztráta   bydlení   nebo  který   je  touto  ztrátou  ohrožen,  žije  na  veřejných  místech  či  v  neadekvátních  anebo   nejistých  bytových  podmínkách“  (Průdková,  2008).     Marek   et   al.   uvádí,   že   „problém   etymologie   pojmu   bezdomovec   tkví   ve   významu   slova   domov.   Domov   je   pojem   s  mnohem   větším   významem,   než   má   význam   přístřeší   –   je   spojován   se   sociálním   zázemím,   tedy   s  rodinou   a   místem,   kam   se   lze   vždy   vrátit   a   uchýlit   se   tam.   Souvisí   s  určitým   stereotypem,   jež   dodává   člověku   řád   a   bezpečí.   Takový   domov   se   skládá   na   jedné   straně   z  určitého   sociálního   okolí,   na   straně   druhé   z  fyzického   soukromí.   Obě   tyto   složky   domova   zpravidla   bezdomovcům   chybí“   (Marek   2012).  

9

  Na   stránkách   Národního   informačního   centra   pro   mládež   se   můžete   dozvědět,   že   „lidé,   pro   něž   se   u   nás   vžilo   označení   „bezdomovci",   v   České   republice  de  jure  neexistují.  A  v  mezinárodním  právu  se  pojmem  bezdomovec   (homeless)  označuje  cizinec,  žijící  na  našem  území  bez  povolení  úřadů  a  bez   státní   příslušnosti.   Pro   občana   České   republiky   (ČR),   postrádajícího   domov,   má  odborná  mluva  termín  „občan  bez  přístřeší“  (Žáková,  2014).     Jak   uvádějí   manželé   Hradečtí   (Hradecký   et   Hradecká,   1996)   „každá   definice  bezdomovství  bude  vlastně  ve  svém  obsahu  vágní  a  posunovatelná.   Výrok,   že   bezdomovec   je   někdo,   kdo   ztratil,   nebo   opustil   svůj   domov,   svůj   byt,  své  ubytování,  kdo  neumí  vyřešit  komplikované  problémy  a  hledá  nebo   přijímá   pomoc   od   sociálních   pracovníků,   města,   dobrovolných   organizací,   je   nepřesný  a  nedostatečný.“     Definice   dle   Evropské   federace   FEANTSA   (evropská   federace   národních   organizací   pracujících   s  bezdomovci)   říká„Bezdomovectví   je   absence   vlastního,   trvalého   a   přiměřeného   bydlení.   Bezdomovci   jsou   ti   lidé,   kteří   nejsou  schopni  získat  vlastní  trvalé,  přiměřené  obydlí,  nebo  si  nejsou  schopni   takové   obydlí   udržet   kvůli   nedostatku   finančních   prostředků   nebo   jiným   sociálním  bariérám“(  FEANTSA,  2014).   1.3  Formy  bezdomovectví   V  této   kategorii   jsou   definovány   tři   základní   formy,   do   kterých   řadíme       bezdomovectví  -­‐  zjevné,  skryté  a  potencionální.   1.3.1.  Zjevné  bezdomovectví     Mezi   tuto   skupinu   se   řadí   pouze   menší   část   z  celkového   počtu   bezdomovců.   Jedná   se   o   jedince,   kteří   jsou   dobře   rozeznatelní   už   na   první   pohled.   Zanedbaný   zevnějšek,   otrhané,   špinavé   oblečení,   zápach,   netypické   chování   (přehrabování   se   v  koších   na   odpadky,   sbírání   nedopalků   cigaret,   žebrání   na   chodnících),   většinou   s  plnýma   rukama   igelitových   tašek,  

10

v  kterých  přenáší  veškerý  svůj  majetek.  Většina  z  nich  pak  využívá  pomoci  od   různých   charitativních   organizací,   vyhledává   azylové   domy   a   různé   noclehárny.   Poměrně   velká   skupina   zjevných   bezdomovců   je   pak   tvořena   dobrovolníky,   kteří   si   svůj   život   na   ulici   svobodně   zvolili.   Jelikož   se   právě   s  nimi  dostává  veřejnost  do  kontaktu  nejčastěji,  mohou  díky  tomuto  vznikat   mylné  představy  o  bezdomovcích  (Nedbalková,  2012).   1.3.2.  Skryté  bezdomovectví   Na   první   pohled   je   těžko   odlišíte   od   běžné   populace.   Snaží   se   skrývat   své   problémy   pod   upraveným   zevnějškem   a   čistým   oblečením.   Pomoc   od   sociálních   pracovníků   vyhledávají   jen   velice   zřídka,   a   to   většinou   jen   co   se   ubytování   v  zimních   měsících   týče.   Často   se   stěhují   z  místa   na   místo,   nikde   moc   dlouho   na   rozdíl   od   zjevných   bezdomovců,   kteří   naopak   na   svých   místech   zůstávají   podstatně   déle,   „nepostojí“.   Zjevnými   bezdomovci   a   jejich   chováním   a   vizáží   značně   opovrhují.   Často   bydlí   ve   squatech,   sklepech,   opuštěných   domech,   lesích   atd.   Odhaduje   se,   že   tvoří   daleko   početnější   skupinu  než  bezdomovci  zjevní  (Průdková,  2008).   1.3.3.  Potenciální  bezdomovci   V  této   skupině   se   nachází   lidé,   jež   balancují   na   hraně   možného   bezdomovectví.   Momentálně   bydlí,   ovšem   jejich   situace   se   může   změnit   ze   dne   na   den.   Většinou   se   nachází   ve   složitých   životních   situacích.   Mezi   potencionální   bezdomovce   můžeme   zahrnout   i   lidi   propuštěné   z  vězení   po   výkonu   trestu,   z  psychiatrických   či   terapeutických   skupin,   mladistvé,   jež   opustí   ústavní   péči   a   prakticky   všechny   osoby,   které   po   propuštění   nemají   kam  jít  (Průdková,  2008).  Této  skupině  je  nabídnuta  pomoc  teprve  poté,  co  se   jedinec   dostane   do   zjevné   fáze   bezdomovectví.   Pro   potencionální   bezdomovce  bohužel  pomoc  v  ČR  chybí  (Marek,  2012).   1.4  Příčiny  vzniku   Nejen   na   samotnou   definici   bezdomovectví,   ale   i   na   možné   příčiny   vzniku   je   v  odborné   literatuře   nespočetné   množství   materiálů.   Ovšem   dle  

11

manželů   Hradeckých   (Hradecký   et   Hradecká,   1996)   můžeme   příčiny   způsobující  bezdomovectví  rozdělit  na:     •

Objektivní  příčiny  

•

Subjektivní  příčiny  

  V  případě  objektivních  příčin  jde  především  o  vliv  státní  legislativy,  a  to   jak  sociálním  zákonodárstvím,  tak  sociální  politikou  státu  aj.  Tyto  faktory  pak   mohou   působit   na   respektování   zásady   rovných   příležitostí   pro   všechny   občany,   dále   na   vzdělanost   a   kvalifikaci   občanů,   na   striktní   dodržování   lidských   práv.   Rovněž   mohou   hrát   důležitou   roli   v   boji   proti   nezaměstnanosti,   vyloučení   při   začleňování   mládeže   na   trhu   práce,   zabezpečení   ve   stáří   a   nemoci,   při   usnadňování   mobility   pracujících   a   jejich   adaptaci   na   možné   změny   ve   výrobě   a   v  neposlední   řadě   klade   důraz   i   na   zvýšení  vzdělanosti  v  technologických  službách  (Šefrnová,  2008).     Příčiny  subjektivní  jsou  pak  Hradeckými  (Hradecký  et  Hradecká,  1996)   uspořádány  do  čtyř  kategorií,  a  to:   1) Materiální   faktory   –   do   nich   mohou   spadat   faktory   jako   je   ztráta   zaměstnání,   ztráta   bydlení,   nejisté   bydlení,   dlouhodobá   nezaměstnanost,   nedostačující   příjmy,   neschopnost   hospodařit   s  vlastními   financemi   a   z  toho   vycházející   zadluženost,   tragická   událost  týkající  se  ztráty  živitele  rodiny,  majetku  apod.     2) Vztahové  faktory  –  mezi  ně  pak  můžeme  řadit  změny  struktury   rodiny,   rodinné   či   manželské   problémy,   diskriminace   ženy,   sexuální  zneužívání  až  samotné  znásilnění,  narušené  vztahy  mezi   partnery,   mezi   rodiči   a   jejich   dětmi,   mezi   dětmi   a   jejich   rodiči,   případný   rozvod   manželů,   rozdělení   nebo   úplný   rozpad   rodiny,   násilí  v  rodině  atd.    

12

3) Osobní   faktory   –   mohou   zahrnovat   nesamostatnost,   duševní   případně   fyzickou   chorobu,   mentální   retardaci,   alkoholismus   a   další   závislosti,   sociální   nezralost,   gamblerství,   invalidita,   osamělost,  nesamostatnost  aj.     4) Institucionální   faktory   –   sem   řadíme   především   propuštění   z  vězení,  z  ústavu  či  opuštění  dětského  domova.       1.5  Sčítání  bezdomovců   Určit   celkový   počet   lidí   bez   domova   žijících   na   území   Prahy   je   velmi   obtížné.   Zde   si   uvedeme   tři   nejzajímavější   pokusy,   které   se   měly   alespoň   přiblížit  reálnému  číslu  lidí,  žijících  v  Praze  bez  domova.    První   pokus   a   de   facto   i   historicky   první   sčítání   proběhlo   19.2.2004.   Projekt   byl   realizován   organizacemi   Městské   centrum   sociálních   služeb   a   prevence,   Naděje,   Arcidiecézní   charita   Praha   a   Nový   prostor   pod   záštitou   radní   hl.   m.   Prahy   Mgr.   Martiny   Halové.   Do   akce   se   zapojilo   téměř   300   dobrovolníků,   kteří   mezi   20-­‐22   hodinou   prošli   přes   82   okrsků,   sledovali   na   21   stanovišť   u   tramvají   a   metra,   včetně   nocleháren   a   azylových   domů.   Výsledkem  bylo  téměř  3100  bezdomovců,  konkrétně  tedy  3096,  z  nichž  více   než  2/3  (86%)  tvořili  muži  (iDnes,  2004).   Další  z  pokusů  proběhl  v  roce  2010  na  základě  zadání  Magistrátu  hl.  m.   Prahy.   Projekt   probíhal   ve   dvou   fázích.   V  prvním   období   (26-­‐30.4.2010)   probíhalo   sčítání   klientů   všech   zařízení   poskytujících   ambulantní   sociální   služby   pro   bezdomovce.   Druhá   fáze   tzv.   terénní,   pak   navazovala   na   fázi   předchozí.   Pomocí   sociálních   pracovnic   a   městské   policie   Praha(MPP)   byly   vytipovány  lokality  a  trasy  (celkem  7),  kde  se  nejvíce  zdržují  lidé  bez  domova   a   14   sčítacích   komisařů   a   komisařek   vyrazilo   do   terénu.   Celkem   bylo   napočítáno  na  4  000  bezdomovců.  Ale  ani  zde  nemůžeme  tvrdit,  že  by  daný   výsledek  mohl  být  konečný  (Šnajdrová,  2010).   Poslední   sčítání   pak   proběhlo   v  roce   2011.   Sčítání   lidí   bez   domova   se   tentokrát   ujal   Český   statistický   úřad   ve   spolupráci   se   Sdružením   azylových  

13

domů   v  ČR   a   Asociací   poskytovatelů   sociálních   služeb   ČR.   Tento   projekt   byl   zaměřen   pouze   na   lidi   bez   domova,   kteří   využívají   sociálních   služeb,   jsou   ochotní   komunikovat   a   nabízenou   pomoc   přijmout.   Celkem   sčítací   komisaři   sebrali  informace  od  11  496  lidí  bez  domova  z  celé  ČR.  Zajímavostí  pak  může   být   první   příčka   a   celkový   počet   2574   bezdomovců   v   Moravskoslezském   kraji,   druhou   příčku   pak   obsadila   Praha   s  počtem   1  254   lidí   bez   domova   napočítaných   v  azylových   domech   či   sociálních   denních   centrech.   (Kubala,   2011)     První   pokus,   který   měl   alespoň   částečně   nastínit   možný   počet   lidí   bez   domova,  byl  poměrně  úspěšný.  Do  akce  se  sice  zapojilo  až  300  lidí,  ti  ovšem   měli  na  možnost  sčítání  pouze  omezený  čas,  a  to  2h.  Navíc  se  jen  stěží  mohli   zcela  vyhnout  duplicitě,  neboť  bezdomovce  nijak  neoslovovali  a  pouze  sčítali   lidi  vypadající  nebo  se  chovající  (spaní  na  lavičkách  atd.)  jako  bezdomovci.    Druhý   pokus   byl   daleko   více   promyšlený.   Byl   rozdělen   na   dvě   části,   první   se   týkala   sčítání   klientů   bydlících   v  azylových   domech,   či   navštěvující   denní   centra.   Druhá   část   pak   probíhala   v  terénu   po   celou   sobotu,   kdy   byla   denní  centra  zavřená.   Na   rozdíl   od   prvního   pokusu   sčítání,   kdy   neprobíhalo   oslovování  lidí  bez  domova,  ale  pouhé  pozorování,  nyní  vyplňovali  komisaři   s  lidmi  kratičký  dotazník,  kdy  si  poznamenávali  rok  narození  a  iniciály,  aby  se   co  nejvíce  vyhnuli  možné  duplicitě.   Třetí   z  pokusů   pak   odhalil   pouze   přibližný   počet   bezdomovců   využívajících   sociálních   služeb   a   je   tedy   k  zjištění   celkového   počtu   bezdomovců   žijících,   ať   už   na   území   města   Prahy   nebo   ČR,   poměrně   bezvýznamný.    

 

14

 

2. Problematika  zdravotního  stavu   Vyšší   výskyt   morbidity   a   mortality   u   lidí   bez   domova   oproti   většinové   populaci  dnes  nejspíš  nikoho  příliš  nepřekvapí.  Z  faktorů,  které  se  významně   podepisují   na   zdravotním   stavu   lidí   bez   domova,   můžeme   jmenovat   např.   špatnou   stravu   způsobující   malnutrici,   nevyhovující   případně   nulová   možnost   bydlení,   s  ní   spojená   nedostatečná   hygiena   a   také   nemožnost   odpočinku   a   relaxace.   Případná   ztráta   sociálních   vazeb   navíc   umocňuje   psychické   strádání   a   dopomáhá   k  zvýšenému   výskytu   stresu.   Stres   a   i   zvýšená   konzumace   alkoholu,   to   vše   podstatně   ovlivňuje   sníženou   obranyschopnosti  bezdomovcova  organismu  (Vargová,  2007).     2.1  Postoje  zdravotníků   Nejeden  zdravotník  se  za  svoji  kariéru  v  nemocnici,  ale  nejen  tam,  setkal   s  pacientem-­‐bezdomovcem.  

Každý  

z  nich  

pak  

k  tomuto  

pacientovi  

přistupoval  dle  své  svědomí,  vědomí  i  předchozích  zkušeností,  a  to  nejspíš  jak   jich  samotných,  tak  i    svých  kolegů.  Většina  těchto  zkušeností  ovšem  nebyla   nikterak   pozitivní   a   díky   tomu   někteří   z  nich   již   předem   zaujímali   negativní   postoj.   Z  různých   dotazníkových   šetření,   seminářů,   zasedání   atd.,   kde   se   mohl   zdravotnický   personál   vyjádřit   k  této   specifické   skupině   pacientů   a   zkušenosti  s  nimi,  byly  výsledky  následovné.  Časté  byly  zkušenosti  s  opilými,   agresivními  a  vulgárními  pacienty.  Dále  byl  častý  návrat  „známých  firem“  jež   si   pletli   pobyt   v  nemocnici   s  pobytem   v  hotelu.   Složitější   bývá   i   komunikace   mezi   zdravotníky   a   pacientem,   který   mnohdy   nechce   o   svém   stavu   mluvit,   bývá   lhostejný   nebo   mu   to   nedovoluje   vliv   alkoholu.   Dalším   problémem   je   absence  dokladů  a  obtížná  administrativa,  dále  se  zvyšují  nároky  na  ošetření   vlivem  malhygieny.       Zdravotníci   RZP   pak   uváděli,   že   jsou   často   voláni   k  jednomu   a  témuž   pacientovi,  po  převezení  pacienta  jsou  pak  nuceni  vydezinfikovat  celou  sanitu  

15

a   častý   byl   u   nich   i   pocit   „marné   práce“,   vzhledem   k  tomu,   že   pacient   po   ošetření   stejně   nakonec   zůstane   na   ulici.   Z  výsledků   MUDr.   Pekárkové   o   informovanosti   a   postojích   lékařů   k  bezdomovectví   vyplývá   nízká   informovanost  personálu  o  této  problematice.  Většina  z  nich  je  přesvědčena,   že   si   bezdomovci   mohou   za   svoji   situaci   sami   a   chtějí   tak   zůstat.   V  případě   péče  o  tyto  pacienty  pak  udávali  pocit  marnosti  a  zbytečně  vykonané  práce.   Díky  nízké  informovanosti  o  této  problematice  pak  k  pacientům  přistupovali   vesměs   na   bázi   svých   předchozích   zkušeností.     Zajímavé   bylo   i   zjištění   odlivu   pacientů   běžné   populace   v  případě,   kdy   praktickému   lékaři   do   ordinace   přicházeli   k  ošetření   i   lidé   bez   domova   (Barták,   2011;   Pekárková,   2014;   Benešová,  2009;  Šupková,  2007).   2.2  Postoje  bezdomovců   V  roce  2005  proběhlo  dotazníkové  šetření  týkající  se  zdravotního  stavu   bezdomovců  pod  záštitou  bývalého  Institutu  zdravotní  politiky  a  ekonomiky   (IZPE).   Sociální   pracovníci   z   o.s.   Naděje,   Armády   Spásy   a   zařízeních   Charity   ČR  pomáhali  při  vyplňování  dotazníků  a  celkově  ho  vyplnilo  na  900  mužů  a   žen  bez  domova.  Z  výsledků  vyplynulo,  že  13%  z  nich  bylo  ve  zdravotnickém   zařízení  či  u  lékaře  odmítnuto.     Často   bývá   důvodem   absence   průkazu   zdravotní   pojišťovny,   kdy   je   pacient   označen   za   nepojištěného   a   tím   pádem   nemá   na   ošetření   právo.   To   však  ovšem  není  pravdou,  neboť  je  ze  zákona  pojištěn  každý  občan  ČR,  ať  už   si  pojištění  platí,  či  nikoliv.  Toto  jednání  tedy  můžeme  označit  za  nezákonné.   Dále  se  stává,  že  je  bezdomovec  odeslán  k  hospitalizaci  jinam,  a  to  dle  spádu   trvalého   bydliště.   I   díky   těmto   negativním   zkušenostem   ztrácí   bezdomovci   důvěru  ve  zdravotníky  a  již  se  nesnaží  o  vyhledávání  pomoci.  Z  dotazníků  pak   vyplývá,  že  pokud  by  něco  bezdomovci  ve  zdravotnictví  mohli  změnit,  byly  by   to   zejména   lepší   vztahy   zdravotníků   k  pacientům,   zejména   pak   v  oblasti   komunikace  (Pekárková,  2014;  Barták,  2011).    

16

2.3  Možnosti  zdravotního  ošetření  pro  lidi  bez  domova  v  Praze   Na   území   města   Prahy   kooperuje   poměrně   značné   množství   různých   sociálních   organizací   zabývajících   se   pomoci   lidem   bez   domova   jako   jsou   např.   o.s.   Naděje,   Armáda   Spásy,   loď   Hermes,   Arcidiecézní   Charita   Praha   aj.   Ne   všechna   jsou   ovšem   schopna   zajistit   kromě   sociálních   služeb   pro   své   klienty   i   službu   zdravotnickou.   Nabízenou   zdravotnickou   péči   pak   můžeme   rozdělit  do  tří  bodů:     2.3.1.  Pouliční  medicína   Probíhá   tam,   kde   se   vyskytují   lidé   bez   domova,   tedy   na   ulici.   Pouliční   medicína   má   tu   výhodu,   že   se   díky   ní   dostanou   do   kontaktu   i   s  lidmi,   kteří   běžně  zdravotní  péči  nevyhledávají  –  má  tedy  i  preventivní  funkci.  Jelikož  je   ulice  pro  lidi  bez  domova  přirozeným  prostředím,  lépe  se  zde  s  nimi  navazuje   kontakt  a  získává  důvěra,  bez  které  by  to  nešlo.  Další  výhodou  je  pak  hledisko   finanční,   neboť   Pouliční   medicína   je   daleko   levnější   než   zdravotní   péče   ve   zdravotnických  institucích  (Pekárková,  2014).   Terénní   programy   v  Praze   poskytuje   Armáda   Spásy,   která   v  rámci   streetwork   poskytuje   nejen   zdravotní   ošetření,   ale   i   sociální   poradenství   či   drobnou   materiální   pomoc   (Armáda   spásy,   2015).   Druhá   z  organizací   poskytující   terénní   službu   je   o.s.   Naděje.   Ta   poskytuje   od   roku   2006   jak   Mobilní   sociální   službu,   tak   službu   pěší.   Mobilní   terénní   sociální   služba   propojuje   jak   službu   terénní   práce,   tak   práce   sociální   a   zdravotní.   Pro   tuto   službu   využívají   terénní   pracovníci   speciálně   vybavené   a   upravené   dodávkové   auto.   Služba   je   poskytována   5   dní   v  týdnu   a   průměrně   pomůže   okolo  100  lidem  denně  (Naděje,  2015).     2.3.2.  Ambulantní  péče   Zahrnuje   jak   praktického   lékaře   v  ambulanci,   tak   kteréhokoliv   jiného   praktického   lékaře,   případně   specializovanou   sestru   schopnou   samostatně   pracovat  a  poskytnout  základní  ošetření  (Pekárková,  2014).  

17

 Jedno   z  míst   kde   každý   den   ordinuje   zdravotní   sestra,   je   loď   Hermes,   fungující  od  roku  2007,  jež  nabízí  nejenom  základní  zdravotní  ošetření,  ale  i   právní   či   psychologickou   pomoc,   anebo   sociální   poradenství   (CSS   Praha,2015a).   V  Centru   sociálních   služeb   B.   Bureše   Armády   spásy   v  Praze   taktéž   každý   den   ordinuje   zdravotní   sestra.   Ta   se   stará   o   zdravotní   stav   ubytovaných   klientů,   dohlíží   na   pravidelné   užívání   léků   a   zároveň   se   angažuje   ve   zprostředkovávání   komunikace   se   zdravotnickými   zařízeními   (Pekárková,  2014).   Opomenout  nesmíme  ani  projekt  Medici  pro  Armádu  spásy,  do  kterého   se   již   třetím   rokem   a   ve   svém   volném   čase   zapojují   medici   z  3.   lékařské   fakulty.   Ti   pomáhají   s  ošetřováním   lidí   bez   domova   jak   na   ošetřovnách,   tak   v  terénu   a   mnohdy   byli   v  danou   dobu   jediní,   kdo   těmto   lidem   mohl   poskytnout  zdravotnickou  pomoc  (3.LFUK,  2015).     Samostatná   ordinace   praktického   lékaře   a   nově   i   gynekologa,   sídlí   poblíž   hlavního   nádraží   a   funguje   s  různými   přestávkami   od   roku   1994   doposud.   Tato   ordinace   patří   pod   o.s.   Naděje   a   vznikla   nejen   z  důvodu   přímého   ošetření   bezdomovců,   ale   také   jako   nástroj   pro   prevenci   šíření   přenosných  chorob  a  parazitů  (MPSV,  2013).     2.3.3.  Lůžková  péče   Jedná   se   o   nezbytnou   součást   zdravotní   péče   u   lidí   bez   domova.   Nejde   zcela   o   nemocniční   péči   v  plném   rozsahu,   jde   spíše   o   poskytnutí   lůžka   na   přechodnou  dobu  lidem,  trpícím  akutní  chorobou.  Většinou  jde  o  stav,  který   nevyžaduje   hospitalizace,   ale   zároveň   je   i   v  rozporu   s  pobytem   na   ulici   (Pekárková,  2014).   V  Praze   od   června   2012   provozuje   Centrum   sociálních   služeb   (CSS)   Praha  Azylový  dům  s  ošetřovatelskou  službou,  lékař  zde  ovšem  není  trvalou   součástí  týmu.  Dále  má  provozovna  poměrně  velké  množství  omezení.  Službu   neposkytují  lidem,  kteří  trpí  psychickým  onemocněním,  závislým  na  alkoholu   či   jiných   omamných   látkách,   lidem   agresivním,   případně   těm,   kteří   mají   problém   s  jazykovou   bariérou.   Dále   je   služba   poskytnuta   jen   těm   osobám,  

18

které   mají   platný   občanský   průkaz   a   jsou   klienty   nocleháren   či   azylových   domů  (CSS  Praha,  2015b).   Opačně   se  k  problémovým   jedincům   staví   komunita   Misionářek   lásky.   Sestry  sice  mají  jen  omezenou  kapacitu  lůžek,  která  jsou  schopna  nabídnout,   ale  podají  pomocnou  ruku  komukoliv  bez  rozdílu  (Pekárková,  2014).    

 

19

3. Charakteristika  vybraných  infekčních  nemocí   Vzhledem   k   obecně   zvýšené   nemocnosti   lidí   bez   domova   oproti   veřejnosti   je   značné   navýšení   patrné   i   u   infekčních   onemocnění.     I   v   disertační   práci   Mgr.   Hrnčířové   (Hrnčířová,   2010)   se   můžeme   dočíst,   že   „bezdomovci,  kteří  tráví  den  a  větší  část  noci  v  prostředcích  městské  hromadné   dopravy   či   ve   veřejných   prostorách,   jsou   stálým   potencionálním   zdrojem   celé   řady   závažných   infekcí,   které   dále   rozšiřují   do   většinové   populace.“   Mezi   nejčastější  infekční  nemoci  sužující  početnou  skupinu  bezdomovců,  a  to  ať  už   svoji  četností  či  charakterem  příznaků,  patří  virové  hepatitidy,  tuberkulóza  a   „všudypřítomný“  svrab.      

3.1  Virové  hepatitidy   Co   se   virových   hepatitid   týče,   jde   o   skupinu   infekčních   nemocí,   které   mají   podobný   klinický   obraz,   avšak   liší   se   ve   způsobech   šíření   v  populaci,   biologickými   vlastnostmi   svých   původců   a   i   prognózou   onemocnění.   Není   mezi   nimi   možná   zkřížená   imunita,   ale   je   u   nich   možný   výskyt   současné   i   následné  nákazy  různými  typy  virových  hepatitid  (Havlík,  2002).     3.1.1  Virová  hepatitida  A  (VHA)   Tento   typ   hepatitidy   je   často,   hlavně   laickou   veřejností,   znám   pod   názvem  „nemoc  špinavých  rukou“  nebo  též  jako„žloutenka“.  Virus  hepatitidy   A   byl   odhalen   roku   1973   Dr.   Feinstonem.   Jejím   původcem   je   RNA   virus   z  čeledi  Picornaviridae,  vyznačující  se  zvýšenou  odolností  na  vlivy  z  vnějšího   prostředí.   Tak   například   v  teplotách   pod   bodem   mrazu   je   schopen   přežít   několik  let,  v  běžné  pokojové  teplotě  pak  několik  týdnů,  a  pokud  je  vystaven   teplotě  okolo  60°C,  je  schopen  odolávat  zhruba  kolem  deseti  hodin.  Nákaza  se   šíří   zpravidla   fekálně-­‐orální   cestou,   a   to   buď   přímo   prostřednictvím   znečištěných  rukou  nebo  předmětů,  případně  požitím  infikovaných  potravin   či  vody  (PharmaNews,  2005).  

20

Přítomnost   viru   ve   stolici   je   1-­‐2   týdny   před   začátkem   onemocnění   a   1-­‐3   týdny   po   jeho   začátku.   Zdrojem   infekce   jsou   lidé   s  bezpříznakovou   či   příznakovou  formou  nemoci.  Inkubační  doba  nemoci  se  pak  pohybuje  kolem   14-­‐50   dní,   v  průměru   je   to   pak   něco   kolem   30   dní.   Imunita   je   po   prožité   infekci  dlouhodobá  až  celoživotní  (Göpfertová  et  al.,  2013).   Závažnost  nákazy  stoupá  s  věkem.  U  dětí  proběhne  více  než  90%  nákaz   asymptomaticky,   naopak   u   dospělých   se   téměř   v     90%   projeví   klinické   příznaky.   Většinou   se   jedná   o   gastrointestinální   a   chřipkové   příznaky.   Možného   závažnějšího   průběhu   se   pak   mohou   obávat   lidé   s  chronickým   onemocněním  jater  nebo  imunosupresivní  pacienti  (Havlík,  2002).   Vzhledem   k   všeobecné   vnímavosti   k  této   nemoci   a   neexistující   specifické   léčbě   je   velice   důležitá   hlavně   prevence.   Ta   zahrnuje   především   zvyšování  osobní  hygieny  (mytí  rukou  po  použití  toalety  a  před  jídlem)  a  také   navyšování  odolnosti  organismu.  Již  pár  let  je  v  ČR  možná  aktivní  imunizace  –   očkování.   Jsou   dostupné   bezpečné   a   účinné   vakcíny   pro   děti   i   dospělé,   jejichž   délka   ochrany   u   jednotlivých   vakcín   se   pohybuje   kolem   5-­‐10   let.   Pokud   lékař   zjistí  nákazu  tímto  onemocněním  nebo  na  něj  má  podezření,  jeho  povinností   je  

izolovat  

pacienta  

na  

infekčním  

oddělení  

a  

podat  

hlášení  

epidemiologickému  oddělení  (Částková,  2008).   V  ČR  byla  zaznamenána  epidemie  v  letech  1979-­‐1980,  kdy  onemocnělo   VHA   přes   30  000   osob,   a   to   díky   dovezeným   kontaminovaným   jahodám   (Göpfertová   et   al.,   2013).   Poté   došlo   k  poklesu   výskytu   nemoci   a   další   epidemie   se   vyskytla   až   v  roce   2008,   kdy   bylo   v   ČR   laboratorně   potvrzeno   na   1616  osob  s  hepatitidou  A,  více  než  polovina  nemocných  (878  osob)pak  byla   hlášena   z  Prahy.   Poměrně   velkým   číslem,   a   to   421   případů,   se   na   této   epidemii   podíleli   osoby   s  rizikovým   chováním   (bezdomovci,   vězni,   promiskuitní,  alkoholici  a  narkomani)  (Částková,  2008).     3.1.2  Virová  hepatitida  B  (VHB)   Samotným   vyvolavatelem   je   malý   obalený   DNA   virus,   který   patří   mezi   čeleď   Hepadnaviridae   a   je   znám   od   roku   1965.   VHB   je   ve   světě   nakaženo  

21

kolem   350   milionů   lidí,   velká   část   z  nich   je   v   Asii,   kde   je   prevalence   této   infekce   nejvyšší.   Česko   naopak   patří   mezi   státy   s  nízkou   prevalencí,   za   posledních   pět   let   bývá   ročně   hlášeno   kolem   200-­‐300   případů   akutní   VHB.   Z  dlouhodobějšího   hlediska   má   sice   jen   mírně,   ale   zato   stále   klesající   tendenci.   Cesty   přenosu   zahrnují   tři   možné   způsoby,   a   to:   sexuální,   parenterální   a   vertikální.  Dle  odborníků  se  pak  až  50%  na  všech  případech  VHB  podílí  právě   sexuální   přenos.   Jelikož   jsou   i   virové   částice   samotné   VHB   poměrně   dosti   odolné   a   infekci   způsobí   už   10¯ˉ8ml   infikované   krve,   hraje   zde   důležitou   roli   tzv.   mikroparenterální   přenos,   kdy   nemocný   jedinec   může   infikovat   různé   předměty   minimálním   množstvím   krve.   K  přenosu   pak   může   dojít   v   případě  poranění   se   o   tento   předmět,   či   styku   otevřené   rány   s  tímto   předmětem.   A   co   se   třetí   vertikální   cesty   přenosu   týče,   nehraje   nijak   zvlášť   důležitou  roli,  neboť  v  ČR  dochází  k  očkování  novorozenců  krátce  po  porodu   u  matek  HBsAg  pozitivních  (Záhumenský,  2015).   Inkubační   doba   nemoci   se   vyskytuje   v  rozmezí   50-­‐180   dní,   v  průměru   se   pak   jedná   spíše   okolo   90   dní.   Průběh   nemoci   bývá   mírnější,   mohou   se   dostavit   příznaky   podobné   chřipce   jako   únava,   bolest   hlavy,   nechutenství,   slabost,   kožní   vyrážky   aj.   V  některých   případech   může   proběhnout   infekce   i   bezpříznakově.  

Po  

těchto  

příznacích  

dochází  

k  poškození  

jater  

s  hepatomegalií,   výskytu   tmavší   moči   a   světlejší   stolice   a   v  některých   případech  je  možná  přítomnost  ikteru.  K  vyhojení  dochází  v  řádu  3-­‐6  měsíců   a   imunita   je   po   prodělané   nemoci   již   celoživotní.   V  některých   případech   je   možný   přechod   nemoci   do   chronicity,   to   ovšem   hodně   závisí   na   věku   infikovaného   kdy   je   90-­‐95%   šance   u   novorozenců,   ale   jen   5-­‐10%   šance   u   dospělých.  V  případě  chronicity  je  pak  častým  jevem  vznik  jaterní  cirhózy  či   hepatocelulárního   karcinomu.   Smrtnost   VHB   pak   bývá   okolo   1-­‐2   %   (Göpfertová  et  al.,  2013  in  Vlachová,  2015).   Akutní   formu   hepatitidy   B   léčíme   tak,   že   mírníme   příznaky   nemoci,   zajistíme   podání   hepatoprotektiv   (chrání   a   obnovují   jaterní   buňku),   klid   na   lůžku   včetně   vyloučení   alkoholu   a   přísného   dodržování   diety.   Jedná   se   tedy   spíše  o  léčbu  symptomatickou  a  podpůrnou.  V  případě  chronické  formy  pak  

22

podáváme   injekčně   interferony   (ovlivňující   imunitu)   a   antivirotika   (léčí   virová  onemocnění),  (virova-­‐hepatitida.cz,  2015).   Prevence   spočívá   v  pravidelném   očkování   proti   VHB,   které   je   od   roku   2001  v  ČR  zařazeno  mezi  povinná  očkování.  Toto  očkování  probíhá  u  kojenců   do  jednoho  roku  věku  a  dále  u  dětí  kolem  12  let.   Nemoc   podléhá   povinnému   hlášení   a   nemocný   je   pak   izolován   na   infekčním  oddělení  (Göpfertová  et  al.,  2013).     3.1.3.  Virová  hepatitida  C  (VHC)   RNA  virus  z  čeledi  Flaviviridae  vyvolávající  VHC,  byl  poprvé  objeven  až   koncem   osmdesátých   let   20.   století   jako   původce   velké   části   potransfuzních   hepatitid.   Tento   virus   vytváří   6   různých   genotypů,   některé   z  nich   pak   mají   své   subtypy.   Celosvětově   se   odhaduje   na   170   milionů   nakažených   touto   nemocí.   V  České   republice   se   za   posledních   pět   let   pohybuje   počet   nakažených   ročně,   ať   už   akutním   či   chronickým   typem   VHC,   okolo   800   až   1100  případy.  Vzhledem  k  časté  skryté  formě  se  ale  přesný  počet  nemocných   těžko   určuje.   Přenos   nemoci   je   možný   jak   sexuální,   tak   parenterální   cestou,   na   rozdíl   od   VHB,   u   VHC   hraje   v  přenosu   infekce   prim   cesta   parenterální   (Záhumenský  et  al,  2015).   U   akutní   hepatitidy   dochází   k  manifestaci   (gastrointestinální   příznaky,   horečka,   únava   aj.)   asi   jen   v   25%,   ve   zbytku   případů   je   pak   průběh   subklinický.   Taktéž   průběh   bývá   anikterický,   žloutenka   se   dostavuje   až   u   osob   vyššího   věku,   jaterní   selhání   bývá   vzácné.   Inkubační   doba   se   pak   pohybuje   v  rámci   14-­‐180   dní.   Prodělaná   infekce   bohužel   zajistí   jen   krátkodobou   imunitu.   Chronická   forma   VHC   se   rozvíjí   dokonce   až   v   80%   případů   a   její   vývoj   do   cirhózy   bývá   poměrně   pozvolný.   Jeho   tempo   pak   nemocný   může   urychlit   v  případě   nedodržení   abstinence,   nebo   pokud   je   infikován  ještě  VHB  (Havlík,  2002).   Více   než   60%   nákaz   tvoří   právě   uživatelé   parenterální   aplikace   drog.   Riziko   přenosu   při   poranění   kontaminovanou   jehlou   je   u   zdravotníka   cca   4%   (Göpfertová  et  al,  2013).  

23

Léčba   akutní   hepatitidy   C   je   opět   pouze   podpůrná   a   symptomatická.   Chronickou   formu   pak   léčíme   kombinací   interferonu   s  přímo   působícími   antivirotiky.   Tato   léčba   bohužel   nemusí   mít   100%   účinek   a   je   třeba   ji   opakovat,   taktéž   se   často   dostavují   nepříjemné   vedlejší   účinky   (Cecko-­‐neni-­‐ jen-­‐trasa-­‐metra.cz,  2015).   Vzhledem   k  tomu,   že   pro   toto   onemocnění   doposud   neexistuje   žádné   očkování,   je   důležitá   alespoň   prevence   spočívající   v  používání   rukavic   a   dalších   ochranných   pomůcek   zdravotnického   personálu,   screeningu   dárců   krve  a  v  co  největší  eliminaci  možnosti  sdílení  stříkaček  u  narkomanů  (Chen   et  Morgan,  2006  in  Vlachová,  2015).     V  roce   2005,   konkrétně   v  období   listopad-­‐prosinec,   probíhalo   pod   záštitou  3.  lékařské  fakulty  a  za  pomoci  centra  Naděje  vůbec  první  testování   lidí   bez   domova   na   výskyt   VHB   a   VHC.   Projektu   se   zúčastnilo   celkem   98   dobrovolníků   z  řad   klientů   centra   Naděje.   Dle   výsledků   bylo   na   26   z  nich   pozitivních   (26,5%)   konkrétně   bylo   zjištěno   5x   VHB,   21x   VHC   a   ve   dvou   případech  byla  přítomna  jak  VHB  tak  VHC.     Na   57%   vyšetřovaných   pak   přiznalo,   že   užívají,   případně   v  minulosti   nitrožilně   užívali   drogy.   Z  uživatelů   drog   pak   41%   uvedlo,   že   si   půjčovalo   jehly   a   67%   sdílelo   s  ostatními   narkomany   další   vybavení   na   přípravu   drog   např.   lžíce,   filtry,   fólie   atd.   Dalším   zajímavým   zjištěním   bylo,   že   výsledky   neměli   spojitost   s  pitím   alkoholu,   se   sexuální   aktivitou,   výskytem   hepatitidy   v  rodině   nebo   po   prodělání   hepatitidy,   tetováním,   piercingem   ani   krevní   transfuzí.     Byly   identifikovány   tři   faktory,   jež   měly   pozitivní   spojitost   s   výskytem  VHB   a   VHC.   Mezi   ně   patří   užívání   drog   v  minulosti,   užívání   drog   v  přítomnosti   a   sdílení   injekční   stříkačky.   Studie   tak   potvrdila,   že   největší   riziko  nakažení  se  hepatitidou  B  či  C  hrozí  právě  uživatelům  drog  (Volf  et  al,   2007).        

24

3.2  Svrab   Parazitický   mikroskopický   roztoč,   živící   se   lidskou   kůží,   jež   způsobuje   toto  infekční  onemocnění  kůže,  se  nazývá  zákožka  svrabová  neboli  Sarcoptes   scabiei.   Tento   parazit   napadá   především   místa   s  tenkou   vrstvou   kůže   a   způsobuje   úporná   svědění   společně   s  vyrážkou.   Mimo   lidské   tělo   zákožka   přežívá   48-­‐72   hodin.   Onemocnění   svrabem   taktéž   ze   zákona   patří   mezi   hlášená  infekční  onemocnění.   Výskyt   svrabu   je   celosvětový   a   jeho   incidence   se   pohybuje   kolem   300   milionů   nových   případů   ročně.   Odhaduje   se,   že   svrabem   je   infikováno   1-­‐10%   globální   populace.   V  ČR   je   ročně   hlášeno   kolem   3  000   případů,   nejvyšší   příčku   pak   drží   rok   2003   s  incidencí   134   případů/100   000   obyvatel   (Záhumenský,  2015).   Nejčastěji  se  vyskytuje  všude  tam,  kde  jsou  špatné  hygienické  podmínky   či   se   nedodržují   základní   hygienická   pravidla.   Inkubační   doba   se   při   primoinfekci   pohybuje   kolem   2-­‐6   týdnů.   K  přenosu   může   dojít   jednak   přímým   kontaktem   s  kůží   postiženého   nebo   nepřímým   přenosem,   a   to   kontaminovanými  předměty  (ložní  prádlo,  oblečení,  polstrovaná  sedadla  aj.)   Přenašečem   nákazy   jsou   oplodněné   samičky   vylézající   v  noci   z  kožních   chodbiček  a  poté  putující  po  těle  a  prádle  (Göpfertová  et  al,  2013).   Léčba   spočívá   v  likvidaci   parazita,   zhojení   kožních   lézí   a   nastolení   hygienických  opatření  zabraňujících  jeho  dalšímu  šíření.  V  České  republice  se   pak  k  léčbě  doporučuje  10-­‐20%  sírová  mast  a  permethrin.  Nezbytná  je  ovšem   i   asanace   prostředí   –   použité   prádlo   a   oblečení   je   třeba   vyvařit   a   přežehlit,   vše   ostatní   co   nelze   prát   je   třeba   vyvětrat   či   vymrazit   a   několik   dní   nepoužívat  (Urbánková,  2008).    

3.3.  Tuberkulóza  (TBC)   Tuberkulóza   doprovází   člověka   už   odpradávna.   Jsou   známy   kosterní   nálezy   patřící   prehistorickým   lidem   žijícím   už   před   8  000   lety.   Mezi   další   nálezy   patřily   ostatky   z  dob   neolitu,   daleké   Číny   nebo   starého   Egypta   (Zatloukal,  2007).  

25

Bakterie  vyvolávající  TBC  se  nazývá  Mycobacterium  tuberculosis,  či  tzv.   Kochův   bacil.   Může   zasáhnout   jakýkoliv   orgán   v  těle,   avšak   mezi   nejčastěji   postižené   orgány   patří   právě   plíce.   TBC   se   po   HIV   celosvětově   řadí   mezi   druhou   nejčastější   infekční   nemoc   způsobující   úmrtí   pacienta   (Wallenfels,   2015).   Odhaduje  se,  že  je  infikována  až  1/3  lidstva  a  každoročně  vzniká  okolo   8-­‐9  milionů  nových  případů.  Odolnost  mykobakterií  není  příliš  velká,  neboť   v  zevním   prostředí   přežijí   pouze   1-­‐2   hodiny   a   spolehlivě   je   ničí   jak   teploty   nad  60°C,  tak  samotný  sluneční  svit.  Inkubační  doba  je  okolo  2-­‐12  týdnů.   Člověk   s  plicní   tuberkulózou   bývá   nejčastějším   zdrojem   infekce,   ale   nakazit   se   můžeme   i   po   požití   tepelně   nezpracovaného   mléka   od   infikovaného   zvířete.   Přenos   se   nejčastěji   šíří   formou   kapénkové   infekce,   kdy   je   nutný   dlouhodobý   případně   opakovaný   kontakt   s  nemocným   (Göpfertová   et  al,  2013).   TBC   se   dělí   na   primární   a   postprimární.   Primární   TBC   je   výsledkem   prvního   kontaktu   s  infekcí   a   nejčastěji   se   odehrává   v  dětském   věku.   Mykobakterie   se   dostane   do   plic,   zde   se   pomnoží   a   poté,   co   doputuje   lymfatickou   cestou   do   regionálních   uzlin,   vznikne   tzv.   primární   komplex   (zvětšené  uzliny  a  zánět  plic).  Ten  se  pak  v  90%  spontánně  vyhojí  a  přetrvá   už   jen   přecitlivělost   na   tuberkulin.   Ve   většině   případů   probíhá   asymptomaticky.   Postprimární   tuberkulóza   vzniká   u   jedinců   dříve   infikovaných   nebo   v  případě   reaktivace   primární   TBC.   Díky   aspiraci,   polykání   sputa,   lymfatickými   cestami   či   hematologicky   se   šíří   mykobakterie   nejen   do   okolí,   ale   i   do   dalších   částí   organizmu   např.   střev,   kostí,   laryngu   aj.   Při   rozšíření   TBC  se  pak  mohou  dostavit  příznaky  jako  noční  pocení,  nápadná  únava,  noční   pocení  atd.  (Velký  lékařský  slovník,  2008  in  Vlachová,  2015).   Samotné  očkování  proti  TBC  existuje.  Od  počátku  60.let  až  do  roku  2009   byli   u   nás   očkováni   jak   novorozenci,   tak   starší   tuberkulín   negativní   děti   ve   věku  11  let.  Od  roku  2009  byli  očkováni  už  jen  novorozenci.  Definitivní  konec   plošného   očkování   v  ČR   nastalo   1.   11.   2010.   Od   roku   2011   se   očkují   jen  

26

vybraní   novorozenci   nacházející   se   ve   zvýšeném   riziku.   Toto   riziko   pak   vyhodnotí  na  základě  anamnézy  od  rodičů  neonatolog  (Petráš,  2010).   Živá   očkovací   látka   s   oslabenými   zárodky   kmene   BCG   se   aplikuje   novorozenci  intradermálně  do  levého  ramene.  V  případě,  že  dojde  k  aplikaci   do   podkoží,   může   dojít   k  abscesu   či   lymfadenopatii   jakožto   nežádoucím   reakcím.   I   toto   onemocnění   podléhá   povinnému   hlášení   a   nemocný   je   pak   izolován  ve  specializovaných  léčebnách  (Göpfertová  et  al,  2013).   Jedna   z  nejrizikovějších   skupin   co   se   výskytu   TBC   v  Praze   ale   i   jiných   metropolích   týče,   jsou   bezdomovci.   Mezi   faktory   podmiňující   vyšší   výskyt   TBC  právě  mezi  nimi  patří  jejich  životní  styl  zahrnující  nedostatečnou  péči  o   své   zdraví,   nízkou   hygienu,   podceňování   příznaků   nemoci,   způsob   života   atd.   Národní   jednotka   dohledu   nad   tuberkulózou   společně   za   podpory   hlavního   města   Prahy   zorganizovala   projekt   aktivního   motivovaného   vyhledávání   TBC   mezi   pražskými   bezdomovci.   Lidé   bez   domova   byli   za   pomoci   pracovníků   charitativních   organizací   vyzvání,   aby   si   nechali   udělat   RTG   snímek   plic,   odměnou  jim  pak  byla  200  Kč  poukázka  k  odběru  zboží  (Zatloukal,  2008).   Tento   projekt   realizovaný   v  období   1.   6.   2002-­‐30.   5.   2003,   celkem   vyšetřil   na   1600   lidí   bez   domova.   Téměř   40   vyšetřovaných   pak   muselo   být   hospitalizováno  a  byla  u  nich  zjištěna  kromě  TBC  i  jiná  závažná,  ať  už  plicní,   nebo  mimoplicní  onemocnění  (Trnka,  2003).    Od   roku   1999-­‐2008   bylo   hlášeno   na   123   onemocnění   TBC   mezi   pražskými   bezdomovci,   což   dělá   z  celkového   hlášení   1714   případů   téměř     7,2   %.   Vysoce   zde   převažovali   muži,   jichž   bylo   113   (91,9%).   25   osob   pak   tvořili  cizinci  (19  ze  Slovenska,  6  z  Ukrajiny).  Úmrtí  pak  bylo  zaznamenáno  u   20   mužů   a   1   ženy.   V  5   případech   šlo   o   multirezistentní   formu,   ve   2   pak   o   monorezistetní  (Kalina,  2008).   V  roce   2014   bylo   v   ČR   hlášeno   na   512   případů   TBC,   což   je   o   10   osob   více,   než   rok   předchozí.   Nejvíce   postižených   osob   měla   na   svědomí   již   tradičně   Praha,   a   to   s  počtem   97   osob.   86%   všech   nakažených   osob   mělo   plicní  formu  TBC  (Wallenfels,  2015).  

27

V  Evropě  má  dle  statistik  tuberkulóza  sestupnou  tendenci,  v  roce  2011   bylo  72  000  postižených,  za  rok  2012  se  jednalo  o  68  423  a  v  roce  2013  pak  o   64  844  nakažených.  (ECDC,  2015)    

3.4.  Riziko  přenosu  vybraných  infekcí  v  MHD   V   kapitole   je   alespoň   částečně   nastíněna   možnost   přenosu   těchto   infekčních   nemocí   v  MHD,   kde   by   jako   hlavní   přenašeči   působili   lidé   bez   domova.     3.4.1.  Hepatitida  A     Je   asi   jedinou   z  výše   uvedených   infekčních   nemocí,   která   může   znamenat   alespoň   částečné   riziko   výskytu   v  MHD,   a   to   především   díky   její   vysoké   odolnosti   vůči   vlivům   zevního   prostředí   a   poměrné   jednoduchosti   jejího   přenosu.   Díky   tomu,   že   se   VHA   dobře   daří   mezi   lidmi   s  nízkým   hygienickým   standardem,   můžeme   tedy   očekávat,   že   toto   onemocnění   nemine  svou  nákazou  ani  osoby  z  řad  bezdomovců.    Při  dotazu  na  MUDr.  A.   Pekárkovou  (bývalou  lékařku  v  ordinaci  spadající  pod  organizaci  Naděje)  zda   je   možnost   nákazy   některou   z  infekcí   od   lidí   bez   domova   v  MHD   reálná   odpověděla,  že  „V  MHD  bychom  mohli  připustit  kontaminaci  madel  virem  hep.   A“,  ale  jak  dále  dodává  „občan,  který  dodržuje  osobní  hygienu,  není  ohrožen“.     3.4.2.  Hepatitida  B  a  C   Také   mezi   bezdomovci   se   najdou   uživatelé   drog   a   tím   pádem   i   potencionální  nositelé  ať  už  akutní  VHB  či  VHC  nebo  jejich  chronické  formy.   Riziko   přenosu   pro   veřejnost   v  prostředku   hromadné   dopravy   by   pak   asi   nejspíše   hrozilo   jen   v  případě   poranění   se   o   použitou   jehlu,   kterou   by   tam   některý   z  uživatelů   musel   ztratit   nebo   účelně   zanechat.     Už   i   vzhledem   k  faktům  a  množstvím  náhod  je  tato  pravděpodobnost  téměř  nulová.  

28

    3.4.3.  Svrab   Jedná  se  o  onemocnění,  kterému  se  rovněž  dobře  daří  všude  tam,  kde  se   hygiena   pohybuje   spíše   na   nižší   úrovni.   I   zde   je   však   riziko   přenosu   pro   veřejnost   téměř   mizivé.   Přenos   by,   pokud   vůbec,     byl   možný   snad   jen   v  letních   měsících   a   pouze   v  prostředcích   MHD   s  polstrovanými   sedačkami.   Tedy  ani  zde  není  šance  na  přenos  příliš  vysoká.     3.4.4.  Tuberkulóza   I   zde   se   dá   použít   citace   MUDr.   Pekárkové,   a   to   „Největší   a   nejnesmyslnější   hysterie   panuje   okolo   TBC.   Původce   TBC   má   nízkou   schopnost  vyvolat  onemocnění,  zejména  u  zdravého  dobře  živeného  jedince.   Pro   přenos   je   nutná   expozice   otevřené   TBC   po   dobu   nejméně   8   hodin.   Z   toho   vyplývá,  že  nakažení  v  MHD  nepřichází  v  úvahu.  Tuberkulóza  svojí  povahou   není   až   tak   zdravotní   problém,   jako   sociální,   je   to   nemoc   chudých,   špatně   živených   osob.   Když   to   shrneme,   lidé   bez   domova   jsou   z   povahy   jejich   způsobu   života   více   ohroženi   TBC   než   běžná   populace,   ale   nepředstavují   významné  riziko  pro  ostatní  populaci.“     3.5  Statistika  infekčních  nemocí  Hygienické  stanice  hl.  m.  Prahy   Tato   tabulka   obsahuje   alespoň   částečný   výčet   infekčních   nemocí   u   lidí   bez   domova   z  období   od   roku   2005   až   do   poloviny   roku   2015.   Data   byla   poskytnuta   z  Hygienické   stanice   hl.   m.   Prahy   za   pomoci   Epidatu.   Jelikož   neexistuje  jednotná  metodika,  z  která  by  bylo  jednoznačné  určit,  že  se  jedná  o   pacienta  bezdomovce,  je  těžké  tyto  výsledky  vůbec  vyhledat.  Někteří  doktoři   píší  do  kolonky  bydliště  –  bezdomovec,    úřad  práce  ,  homeless  aj.  Vzhledem   k  výsledkům  v  tabulce  níže,  se  zdá,  že  někteří  tyto  občany    nehlásí  do  Epidatu   vůbec  a  nebo  je  uvádí  pod  takovými  názvy,  že  jsou  prakticky    nedohledatelní.  

29

  Chronická   virová   Hepatitida   Hepatitida   Hepatitida   hepatitida   Diagnóza   A  akutní   B  akutní   C  akutní   C   0   4   0   7   2005   0,0%   5,7%   0,0%   10,0%   0   2   2   7   2006   0,0%   2,7%   2,7%   9,3%   5   3   1   6   2007   8,6%   5,2%   1,7%   10,3%   48   2   7   15   2008   47,1%   2,0%   6,9%   14,7%   5   4   2   6   2009   20,8%   16,7%   8,3%   25,0%   1   2   0   5   2010   2,9%   5,7%   0,0%   14,3%   0   3   2   11   2011   0,0%   3,8%   2,5%   13,9%   3   1   2   1   2012   5,9%   2,0%   3,9%   2,0%   27   0   4   8   2013   16,9%   0,0%   2,5%   5,0%   23   0   7   9   2014   17,3%   0,0%   5,3%   6,8%   3   0   1   6   2015   7%   0%   2%   13%   115   21   28   81   CELKEM   PACIENTŮ   16,8%   3,1%   4,1%   11,8%  

Svrab   49   70,0%   47   62,7%   32   55,2%   21   20,6%   3   12,5%   15   42,9%   46   58,2%   35   68,6%   95   59,4%   73   54,9%   24   53%   440   64,2%  

Počet   pacientů  s   diagnózou   60   85,7%   58   77,4%   47   81,0%   93   91,3%   20   83,3%   23   65,8%   62   78,4%   42   82,4%   134   83,8%   112   84,3%   34   75%   685   100,0%  

CELKEM   VŠECH   PACIENTŮ   70       75       58       102       24       35       79       51       160       133       45       832      

Tabulka   1:   Statistika   infekčních   nemocí   u   bezdomovců,   Hygienická   stanice  hl.  m.  Prahy   (Informace   poskytnuty   od   Mgr.   Ivy   Včkové,   protiepidemický   odbor,   Hygienická   stanice  hl.  m.  Prahy)                    

30

4. Řešení  problematiky  lidí  bez  domova  v  MHD   4.1.  Informace  od  městské  policie  Praha   Nad   dodržováním   veřejného   pořádku   a   bezpečnosti   v  prostředcích   městské   hromadné   dopravy  (MHD)   a   souvisejících   prostorách   bdí   v  hl.   m.   Praze  ve  směnném  provozu  prioritně  strážníci  specializovaného  Hlídkového   útvaru   MP   (HÚ)   s  celoměstskou   působností   a   dále   se   na   něm   taktéž   podílí   i   ostatní  útvary  MP  v  rámci  svého  působení.     V  denní   i   noční   době   hlídkují   strážníci   HÚ   v  tramvajích,   autobusech   a   taktéž  vlacích  metra  a  plní  úkoly  přispívající  k  ochraně  veřejného  pořádku.   HÚ   sídlí   v  objektu   Depa   Hostivař   na   Praze   10   (konečná   metra   A)   a   v  rámci   útvaru   jsou   pak   zřízena   ještě   dvě   detašovaná   pracoviště.   První   z  pracovišť   má   pobočku   na   I.   P.   Pavlova   na   Praze   2   a   slouží   metru   C,   druhé   z  pracovišť   se   nachází   na   stanici   metra   Zličín   na   Praze   13,   které   obstarává   metro  na  trase  B.     Metro       Od  roku  2011  byla  zavedena  nepřetržitá  činnost  dvoučlenných  hlídek   MP,  kdy  po  dobu  60  minut  v  prostorách  dvou  stanic  metra  a  vlakových  tras   mezi   nimi   plní   úkoly   a   následně   přejíždí   do   dalších   dvou   stanic   podle   zpracovaných  karet  úseků.  Trvalá  přítomnost  dalších  hlídek  strážníků  HÚ  je   v  přestupních   stanicích,   konkrétně   na   stanici   metra   Muzeum,   Můstek   a   Florenc.     Za   rok   2013   bylo   strážníky   zkontrolováno   na   41   211   osob   a   z  toho   bylo  13  498  z  nich  vykázáno  z  přepravního  prostoru  pro  znečištěný  oděv.       Tramvaje       Pro   zajištění   veřejného   pořádku   a   klidu   v  nočních   tramvajových   linkách   MHD,   zahájila   dnem   17.   1.   2007   MP   kontrolní   akce   „Noční   linky“.   Akce   je   zaměřená   na   kontrolu   dodržování   veřejného   pořádku   v  těchto   dopravních   prostorech   a   vykazování   z  přepravy   osob   podnapilých,  

31

obtěžujících   ostatní   cestující,   budící   veřejné   pohoršení   a   taktéž   těch,   jejichž   oděv  je  nadměrně  znečištěn.     V  roce   2013   z  kontrolovaného   počtu   10   487   osob   bylo   9   734   z  nich   vykázáno  pro  znečištěný  a  zapáchající  oděv  nebo  pro  opilství  z  přepravního   prostoru.     Autobusy       Všude   tam,   kde   se   vyskytují   problémy   ve   veřejném   pořádku,   jsou   prováděny   kontroly   na   konečných   stanicích   nočních   linek   autobusů   MHD.   Konkrétně  se  jedná  především  o  linky  čísla  504,  505  a  511,  u  ostatních  jsou   pak   kontroly   prováděny   nepravidelně   a   především   na   základě   poznatků   z  výkonu   služby   strážníku   nebo   po   konzultaci   s  Dopravním   podnikem   hl.   m.   Prahy,  a  to  v  závislosti  na  aktuální  situaci  v  jejich  provozu.     V  současné  době  jsou  stanoveny  čtyři  pohotovostní  autohlídky  (v  denní   době   pouze   dvě),   sloužící   zejména   ke   kontrole   konečných   stanic   nočních   linek   autobusů   MHD,   zejména   těch,   na   nichž   se   vyskytují   problémy   ve   veřejném   pořádku.   Většinou   se   jedná   o   tísňové   případy   ve   smyslu   ohrožení   řidičů   MHD   nebo   cestujících.   Autohlídky   taktéž   doprovází   vybrané   noční   tramvaje   a   autobusy,   v  nichž   jsou   nasazeni   strážníci   v  akci   „Noční   linky“.   V  případě   potřeby   jim   tak   tedy   mohou   být   nápomocni.   Dále   autohlídky   kontrolují   rizikové   stanice   metra,   zejména   pak   ty,   sousedící   s  nádražími   ČD,   stanic  v  centru  města  a  taktéž  se  podílejí  na  nočních  uzavírkách  stanic  metra.     Letiště  Václava  Havla       Na   letišti   Václava   Havla   se   nachází   detašovaná   okrsková   služba.   Strážníci   HÚ   tu   dohlíží   na   dodržování   veřejného   pořádku   a   kontrolu   vozů   TAXI.   Dále   se   podílí   na   vykazování   závadových   osob   ze   všech   veřejně   dostupných  terminálových  hal  letiště  a  jeho  přilehlého  okolí.     Za  rok  2013  pak  strážníci  na  letišti  zkontrolovali  přes  11  115  osob  a   z  toho   pro   opilství   či   zapáchající   a   znečištěný   oděv   bylo   10   008   osob   z  terminálu  letiště  vykázáno.  

32

  Ambulantní  pomoc  2013/14       V  období  1.  12.  2013  –  31.  3.  2014  byla  prostřednictvím  „Centrálního   dispečinku  služeb  pro  osoby  bez  přístřeší“  zřízena  sociální  služba.  Díky  němu   byla   zprostředkována   pomoc   osobám   bez   přístřeší   v  pražských   ulicích   a   dopravních  prostředcích  MHD.  Společně  s  pracovníky  DP  Praha,  strážníky  MP   Praha   a   terénní   službou   Naděje   byl   zajištěn   převoz   osob   bez   domova,   ten   zahrnoval   poskytnutí   osobní   hygieny,   výměnu   šatstva   a   následně   převoz   do   vybrané   noclehárny.   Nabídku   nabízeli   zejména   strážníci   Hlídkového   útvaru   v  prostředcích  MHD.  Ti  celkem  v  uvedeném  období  oslovili  587  osob,  z  toho   bylo  této  nabídky  využito  pouze  ve  22  případech.       Pro  větší  přehlednost  viz  jednotlivé  měsíce:   12/2013  –  183  osob,  využilo  20    1/2014  –  226  osob,  využili  2    2/2014  –  122  osob,  nevyužil  nikdo    3/2014  –  56  osob,  nevyužil  nikdo   (Téma:  Svoboda,  2015)      Z  výše   uvedených   údajů   tedy   vyplývá,   že   strážníci   vykazují   z  dopravních  prostředků  především  osoby  špinavé,  zapáchající  a  opilé.   4.2  Čištění  vozů  MHD  

 

Metro  a  autobusy       Zde   probíhá   důkladné   čištění   celého   interiéru   souprav   zahrnující   čištění   stěn,   skleněných   zástěnek,   leštění   oken   a   čištění   sedaček   mokrou   cestou.   Co   se   sedadel   týče,   ty   se   navíc   čistí   i   chemickou   cestou,   tedy   se   i   dezinfikují.  Celá  čistící  procedura  probíhá  cca  1x  do  měsíce.          

33

Tramvaje       U   nich   tento   proces,   od   čištění   stěn,   skel   až   po   samotnou   dezinfekci   všech   sedadel   probíhá   až   poté,   co   tramvaj   ujede   cca   4   000   km   (Téma:   Kubíčková,   2015).   Například   tramvaj   č.   9,   která   jezdí   trasu   Spojovací   –   Sídliště   Řepy   a   míjí   zastávky   jako   Olšanské   hřbitovy,   Hlavní   nádraží,   Václavské   náměstí,   Národní   divadlo   a   taktéž   Anděl,   urazí   od   počáteční   zastávky  po  zastávku  konečnou,  měří  17  km.  Z  toho  vychází,  že  tato  tramvaj   absolvuje  svoji  trať  alespoň  235x  a  jelikož  ji  tato  trasa  zabere  téměř  1  h  (55   min),  musí  tuto  trať  jezdit,  pokud  bereme  v  potaz,  že  poslední  tramvaj  svoji   jízdu  končí  v  0:36h  a  další  započne  v  5:00,  cca  11,5  dne  na  to,  aby  mohla  být   kompletně  vyčištěna  (DPP,  2015).    

34

5. Praktická  část   5.1.  Cíl  práce   Cílem   bakalářského   výzkumu   je   zjistit   postoj   veřejnosti   k  lidem   bez   domova,   zvláště   pak   k  infekčním   nemocem,   které   se   u   lidí   bez   domova   vyskytují   ve   větší   míře   než   u   většinové   populace.   Současně   se   pak   práce   zaměřuje  na  informovanost  veřejnosti  o  problematice  bezdomovectví.  Práce   se   dále   soustředí   i   na   rozdíly   v   postojích   mezi   veřejností   a   sociálními   pracovníky  v  rámci  možného  ohrožení  jejich  zdraví  lidmi  bez  domova.   5.2  Pracovní  hypotézy   Pro  dotazníkové  šetření  byly  stanoveny  tyto  hypotézy:     Hypotéza  č.  1:  Sociální  pracovníci  nebudou  vnímat  lidi  bez  domova  jako   nutně  rizikovou  skupinu  pro  přenos  infekčních  nemocí,  na  rozdíl  od   veřejnosti.    

Při   každodenní   práci   s  lidmi   bez   domova   budou   sociální   pracovníci  

vidět  tuto  situaci  reálněji  a  méně  „hystericky“  než  většinová  veřejnost,  která   se   střetává   s  těmito   jedinci   de   facto   zcela   náhodně   a   vesměs   z  úctyhodné   vzdálenosti.   Při   pohledu   na   ně   je   pak   veřejnost   bude   vnímat   spíše   jako   zvýšeně  rizikové  při  možnosti  přenosu  některé  z  infekcí.     Hypotéza  č.  2:  Nadpoloviční  většina  si  nebude  chtít  sednout  na  místo  po   bezdomovci  kvůli  možnému  přenosu  infekční  nemoci  či  parazitů.     Tato   domněnka   je   založena   na   mnoha   mýtech   panujících   kolem   samotného  bezdomovectví.  Většina  veřejnosti  má  nízké  povědomí  o  možných   cestách  přenosu  infekčních  nákaz  a  všeobecný  strach  o  své  zdraví.       Hypotéza  č.  3:  Více  než  polovina  dotázaných  nebude  schopna   odpovědět,  zda  je  v  Praze  dostatek  zařízení  pro  bezdomovce.    

35

Problematika   bezdomovectví   bude   většině   lidí   zcela   cizí.   V  této   otázce   vycházím  z  faktu,  že  se  lidé  tolik  nezajímají  o  problémy  jiných,  ale  převážně   jen   o   své   vlastní.   Navíc   vnímají   lidi   bez   domova   jako   osoby,   které   si   za   svůj   momentální   stav   mohou   sami.   Není   proto   důvod   znát   zařízení   pro   tyto   jedince.       Hypotéza  č.  4:  Lidé  bez  domova  budou  považováni  za  rizikovější  pro   přenos  infekční  nemoci  oproti  narkomanům.     Stejně   jako   bezdomovci,   i   osoby   aplikující   si   nitrožilně   drogy,   trpí   infekčními  nemocemi.  Narkomané  na  rozdíl  od  bezdomovců  často  manipulují   se   stříkačkami   a   dochází   u   nich   k  porušení   integrity   kůže   a   tím   pádem   někomu   mohou   připadat   nebezpečnější.   Ovšem   bezdomovci   se   oproti   narkomanům   na   veřejnosti   vyskytují   daleko   více   a   můžeme   je   po   Praze   potkávat  takřka  denně.     Hypotéza  č.  5:  Většina  sociálních  pracovníků  potvrdí,  že  se  bezdomovci   nestarají  o  své  zdraví.     Tato   hypotéza   bude   vycházet   nejen   z  faktu   nedostatečného   množství   center,   kde   se   lidé   bez   domova   mohou   nechat   ošetřit,   ale   také   vzhledem   k  jejich   negativním   zkušenostem   při   návštěvách   různých   zdravotnických   zařízení.    

5.3  Metodika   Výzkumná   část   bakalářské   práce   probíhala   metodou   dotazníkového   šetření.  Dotazník  byl  rozesílán  v  období  listopad  2014  –  únor  2015.     Dotazník   situovaný   pro   sociální   pracovníky   byl   rozeslán   do   neziskové   organizace   Naděje   a   Armády   spásy,   jejichž   centra   denně   navštěvují   lidé   bez   domova.   Byl   složen   z   8   otázek.   U   čtyř   z  nich   pak   měli   sociální   pracovníci   možnost   vyjádřit   svůj   vlastní   názor.   Tři   otázky   pak   byly   pro   obě   skupiny   (veřejnost   i   sociální   pracovníky)   totožné,   aby   bylo   možné   jejich   srovnání.  

36

Celkem   vyplnilo   dotazník   na   22   sociálních   pracovníků   pracujících   v   těchto   neziskových  organizací.   Druhý   dotazník   pro   veřejnost   měl   jedinou   podmínku   vyplnění,   a   to   že   respondent  musel  pocházet  z  Prahy,  případně  tu  alespoň  studovat  či  pracovat   a  obsahoval  na  14  otázek.  Byl  rozesílán  mezi  přátele  a  známé  a  dále  pak  jejich   známé   žijící,   pracující   či   studující   na   území   města   Prahy.     Celkově   se   dotazníkového   šetření   z  řad   pražské   veřejnosti   zúčastnilo   na   192   osob.   Oba   z  dotazníků  byly  naprosto  anonymní.   Data   z  nich   byla   poté   převedena   do   MS   Excel   a   následně   zpracována   popisnou  statistikou  za  použití  koláčových  a  sloupcových  grafů.      

5.4  Analýza  výsledků  

 

  5.4.1  Výsledky  -­‐  veřejnost    

Respondenti  

33 %  

muži   ženy  

67 %  

Graf  1:  Počet  respondentů  z  řad  veřejnosti  

 

 

Celkem   se   účastnilo   192   respondentů,     64   mužů   (33   %)   a   128   žen  

(67  %).      

37

  4  %  

Věk     10  %  

  28  %  

19  a  méně   20  -­‐  30       58  %  

31  -­‐  45   46  -­‐  60  

Graf  2:  Počty  respondentů  v  jednotlivých  věkových  skupinách    

 

Věk   respondentů   se   dělil   na   kategorie:   19   a   méně   let,   20-­‐30   let,   31-­‐45   let  a  46-­‐60.  (viz.  graf  č.  2).  Největší  věkové  zastoupení  bylo  v  rozmezí  20  –  30   let  (112  jedinců),  následován  kategorií  31-­‐45  let  (53  jedinců)  dále  skupinou   tvořící  soubor  19  a  méně  (20  jedinců)  a  nakonec  kategorie  46-­‐60  (7  jedinců).      

38

Otázka  1:   Jak  často  využíváte  služeb  MHD?  

Četnost  využívání  MHD   Každý  den   Nejezdí   23  %   6  %  

Několikrát  do   měsíce  

64  %  

6  %  

Několikrát  do  roka  

1  %  

Několikrát  do   týdne   Graf  3:  Četnost  využívání  služeb  MHD  

 

 

Jak  z  grafu  č.  3  vyplývá,  více  než  polovina  respondentů,  celkem  122  osob  

(64  %)  využívá  služeb  pražské  MHD  každý  den.  Menší  část  tedy  46  osob  (23   %)   využívá   dopravní   prostředky   několikrát   do   týdne,   několikrát   do   měsíce   tuto   službu   využije   12   osob   (6   %)   jen   o   1   respondenta   méně,   tedy   11   osob   (6   %)  se  sveze  MHD  pouze  několikrát  do  roka.  Pouze  jeden  z  respondentů  pak   (1  %)  nevyužívá  veřejnou  dopravu  vůbec.                            

39

Otázka  2:   Pokud  služby  MHD  využíváte,  setkali  jste  se  někdy  s  bezdomovcem  v   dopravních  prostředcích,  zastávkách  nebo  na  nádražích?  

Setkání  s  bezdomovci  

   1  %  

Ano,  v  MHD     24  %  

67  %  

Ano,  v  ostatních   prostorech  

  8  %  

Ano,  v  MHD  i   ostatních   prostorech   Ne  

Graf  4:  Setkání  s  bezdomovci  v  MHD  nebo  v  okolí  zastávek  

 

  Z  těch,  kteří  odpověděli,  že  využívají  služeb  MHD  se  z  grafu  č.  4  dozvíme,   že   189   dotazovaných   (99   %)   se   setkalo   s  lidmi   bez   domova,   a   to   ať   už   v  prostorech  hromadné  dopravy,  nebo  v  jejich  okolí  (zastávky,  nádraží  atd.).   Konkrétně   se   pouze   v  prostorech   MHD   setkalo   s  bezdomovci   na   46   respondentů   (24   %),   o   něco   méně,   tedy   16   z  nich   (18   %)   se   s  nimi   setkalo   v  ostatních   prostorech.   V  dopravních   prostředcích,   ale   i   na   jejich   zastávkách   se  s  bezdomovci  setkalo  128  osob  (67  %).  Jen  2  respondenti  (1  %)  uvádějí,  že   se  s  bezdomovci  na  těchto  místech  nesetkali  nikdy.     Otázka  3:   Představte  si  situaci:  vracíte  se  z  práce  (školy,  odkudkoliv),  jste  velmi   unaven/á   a   jediné   volné   místo   v   MHD,   které   se   právě   uvolnilo,   opouští   bezdomovec.  Sedl/a  byste  si?  

40

Sedadlo  po  bezdomovci   118  

Ženy  

58  

Muži   10  

6   ANO  

NE  

 

Graf  5:  Ochota  obsazení  volného  místa  po  bezdomovci  

  Pro  176  respondentů  (92  %)  byla  představa,  že  by  si  sedli  na  sedadlo  po   bezdomovci   i   v  případě,   že   jsou   unaveni,   nepříjemná.   Zajímavý   je   pak   výsledek  mezi  muži  a  ženami,  kdy  pohlaví  nehrálo  velkou  roli,  sedlo  by  si  10   žen  (8  %)  a  6  mužů  (9  %).       Otázka  4:   Pokud  jste  na  předchozí  otázku  odpověděl/a  NE,  z  jakého  důvodu  byste  si   nesedl/a?    

Důvody   Ostatní  

12  

Strach  z  přenosu  nemoci  (infekce,   paraziti..)  

114  

Bál/a  bych  se,  že  se  ušpiním  

86  

Nepříjemný  zápach  

151  

Graf  6:  Důvody  neochoty  obsadit  místo  po  bezdomovci  

 

41

 

V  této   otázce   mohli   dotazovaní   zaškrtnout   více   odpovědí.   Hlavním   důvodem,   proč   by   si   151   z  nich   (84,4   %)   odmítla   sednout,   byla   obava   z  nepříjemného   zápachu.   Druhým   nejčastěji   uváděným   důvodem,   který   uvedlo   114   osob   (63,7   %)   byl   strach   z  přenosu   infekce   či   parazita,   následovaný   obavou   o   ušpinění   se,   u   86   osob   (48   %).   Respondenti,   kteří   zaškrtli  v  otázce  Ostatní,  shodně  uvádí  celkově  nepříjemný  pocit  z  toho,  že  by   se   měli   posadit   na   místo   po   bezdomovci.   Pouze   jeden   z  nich   dodává,   že   v  dopravních  prostředcích  vždy  radši  stojí.       Otázka  5.   Co  Vám  na  bezdomovcích  v  MHD  vadí  obecně?    

Co  vadí  na  bezdomovcích   Ostatní  

12  

Naopak,  nevadí  mi  vůbec  

2  

Zápach  

177   34  

Hlučnost   Možnost  přenosu  infekční  choroby  

103  

Opilost  

100  

Graf  7:  Obecné  důvody  proč  lidem  vadí  přítomnost  bezdomovců  v  MHD  

 

 

Otázka   č.   5   taktéž   patřila   mezi   ty,   kde   mohli   respondenti   zaškrtnout   vícero   odpovědí.   Nejčastěji   lidem   177   (91   %)   vádí   cestování   s  bezdomovci   z  důvodu   zápachu.   Více   než   polovině   z  nich   pak   vadí   jejich   přítomnost   kvůli   možnému   přenosu   infekcí,   103   osob   (53   %)   a   100   osob   (51   %)   z  důvodu   opilosti.   V  otázce   Ostatní   dva   z  respondentů   uvádí,   že   jim   vadí   vidět   je   v  takové   situaci   a   soucítí   s  nimi,   ostatní   pak   odpuzuje   už   jejich   zevnějšek.        

42

Otázka  6:   Stalo   se   vám,   nebo   jste   slyšel/a   o   někom,   že   by   se   v   MHD   nakazil   nějakou  infekcí  (svrab,  žloutenka,  TBC...)?  

Nákaza  v  MHD   8  %   Ne  

13  %  

Ano   79  %  

Ano,  ale  neví,  kde  se   nakazil  

Graf  8:  Přenos  infekční  choroby  z  MHD  

 

 

O   tom,   že   by   se   někdo   nakazil   v  hromadném   dopravním   prostředku   infekcí,  slyšelo  nebo  se  stalo  26  lidem  (13  %).  15  osob  (8  %)  taktéž  o  někom   takovém   ví,   nebo   nakaženými   sami   jsou,   ale   neví,   kde   k  přenosu   infekce   došlo.   Většina   153   respondentů   (79   %)   ovšem   nikdy   o   nikom   takovém   neslyšela,  ani  se  jim  nic  takového  nestalo.       Otázka  7:   Pokud  jste  na  předcházející  otázku  odpověděl/a  ANO,  víte  jaká  infekce   to  byla?     Tato   otázka   nám   poskytla   poměrně   zajímavé   výsledky.   Celkem   12x   se   v  odpovědi   objevila   hepatitida   A,   druhou   příčku   obsadil   svrab,   jež   byl   uveden   7x,  3x  byla  zmíněna  tuberkulóza,  2x  hepatitida  C  a  po  jedné  zde  byla  uváděna   hepatitida   B,   Salmonelóza   a   blíže   nespecifikovaná   kožní   infekce.   Zbytek   respondentů  uvedl,  že  si  již  nevzpomíná.      

43

Otázka  8:   Myslíte   si,   že   jsou   bezdomovci   nutně   rizikovou   skupinou   z  hlediska   přenosu  infekční  choroby?  

2  %  

Riziko  přenosu   4  %  

10  %  

0  žádné  riziko   17  %  

1   2  

26  %  

3   4  

41  %  

5  maximální  riziko  

Graf  9:  Stupnice  rizikovosti  pro  přenos  infekčních  nemocí  u  bezdomovců  

 

 

Míru   rizika   zde   hodnotili   dotazovaní   na   stupnici   0   až   5,   přičemž   0  

označovala   nulové   riziko   a   5   riziko   maximální.   Jak   znázorňuje   graf   (graf   č.   9),   nejčastěji   respondenti   volili   číslo   3,   tedy   střední   riziko,   které   označilo   79   osob   (41   %).   Poměrně   vyrovnané   odpovědi   pak   přineslo   nulové   riziko   -­‐   4   osoby   (2   %)   a   riziko   „1“   -­‐   8   osob   (4   %).   Respondentů,   kteří   označili   bezdomovce   za   vyšší   riziko   z  hlediska   přenosu   infekce,   bylo   celkem   51   (26   %)   a   tvořili   druhou   nejčastější   odpověď.   Jako   maximální   riziko   je   pak   vnímalo  20  osob  (10  %).    

 

44

  Otázka  9:   Myslíte   si,   že   je   v  Praze   dostatečné   množství   zařízení   se   zdravotní   a   sociální  péčí  pro  bezdomovce?  

Dostatek  zařízení  pro  bezdomovce   3  %  

23  %  

Určitě  ano   Spíše  ano  

52  %  

Ne   22  %  

Nevím  

Graf  10:  Dostatečné  množství  zařízeních  pro  bezdomovce  v  Praze  

 

  Nadpoloviční   většina   102   dotázaných   (52   %)   nemá   žádný   přehled   o   zařízeních   pro   bezdomovce,   43   z  nich   (22   %)   se   domnívá,   že   je   jich   málo,   naopak   49   respondentů   (26   %)   je   přesvědčeno,   že   bezdomovci   mají   dostatek   zařízení,  kde  mohou  vyhledat  pomoc.     Otázka  10:   Pokud   jste   nepředcházející   otázku   odpověděl/a   ANO,   vzpomněl/a   byste   si  na  název  některého  z  nich?     U  této  otázky  si  téměř  každý,  jež  na  předchozí  otázku  odpověděl  kladně,   alespoň   přibližně   vzpomněl   na   některé   z  míst,   kde   jsou   schopni   lidem   bez   domova,   alespoň   částečně   pomoci.   V  odpovědích   se   objevilo   16x   centrum   o.s.   Naděje,   10x   loď   Hermes   kotvící   u   nábřeží   Kapitána   Jaroše,   12x   pobočky   Armády   spásy,   2x   Charita,   1x   Jako   doma,   1x   Rias   a   3x   Červený   kříž.   Zbytek   dotázaných  si  nemohl  vzpomenout.          

45

Otázka  11:   Z  jakého  důvodu  si  myslíte,  že  bezdomovci  navštěvují  tato  zařízení?  

Důvody  návštěv  zařízení   Ostatní   Poradenství  

12   21  

Zdravotní  ošetření  

69  

Vysprchování  

75  

Získání  ošacení  

96  

Přespání  

163  

Jídlo  

175  

Graf  11:  Důvody  návštěv  center  bezdomovci  

 

 

Na  otázku,  z  jakého  důvodu  navštěvují  lidé  bez  domova  tato  centra,  kde   dotazovaní   opět   mohli   označit   více   možností,   odpověděli   následovně.   Hlavním   důvodem   k  jejich   návštěvám   vidí   možnost   jídla   175   osob   (91   %)   a   dále  možnost  přespání  163  z  nich  (85  %).  Méně  než  polovina  pak  uvádí  jako   důvod   návštěvy   zdravotní   ošetření   69   respondentů   (36   %).   V  políčku   „Ostatní“   se   pak   12   dotazovaných   (6   %)   shoduje   na   verzi,   že   lidé   bez   domova   se  zde  sdružují  za  účelem  setkávání  se  se  známými,  či  že  tato  zařízení  berou   jako  útočiště  před  krutými  klimatickými  podmínkami.              

46

Otázka12:   Myslíte  si,  že  bezdomovci  tyto  služby  plně  využívají?  

Dostatečné  využívání  zařízení     Ano  

23  

Nevím  

81  

88  

Ne  

 

Graf  12:  Dostatečné  využívání  služeb  nabízených  bezdomovcům  

 

U  této  otázky  je  pouze  23  dotázaných  (12  %)  přesvědčeno  o  tom,  že  lidé  

bez  domova  těchto  služeb  plně  využívá.  Téměř  polovina  88  respondentů  (46   %)   je   ovšem   přesvědčena   o   tom,   že   těchto   služeb   plně   nevyužívají   a   jen   o   něco  málo  osob  81  (42  %)  nemá  na  tuto  otázku  jasný  názor  –  viz  graf  č.  12.                                        

47

Otázka  13:   Co   by   bylo,   podle   Vašeho   názoru,   nejlepší   jako   prevence   před   možností   nákazy  infekční  chorobou?  

Prevence  šíření  infekcí   Ostatní  

29  

Obojí  je  zbytečné  

45  

Zamezit  bezdomovcům  jízdu  v   MHD  

54  

Zřídit  více  center  s  pravidelnou   lékařskou  péčí  

95  

Graf  13:  Prevence  šíření  infekčních  chorob  od  lidí  bez  domova    

 

Na  otázku  (graf  č.  13)  nejlepší  prevence  před  šířením  infekčních  nemocí,     bylo   taktéž   možno   zaškrtnout   vícero   odpovědí.   Celá   polovina,   tedy   95   dotázaných   (50   %)   uvedlo,   že   nejlepší   prevencí   by   bylo   vybudovat   více   zařízení   se   zdravotnickou   péčí.   Zamezení   vstupu   bezdomovců   do   veřejných   dopravních   prostředků   vidí   jako   možné   řešení   54   respondentů   (28   %),   ovšem   45   osobám   (24   %)   přijdou   obé   řešení   jako   zbytečná   a   nic   neřešící.     V  možnosti   Ostatní,   kterou   vybralo   celkem   29   dotázaných   (15   %)   zazněly   poměrně  zajímavé  odpovědi.  Pro  příklad:     „Integrovat   integrovatelné,   zbytek   odsunout   za   město   do   přírody   v   pozitivním  smyslu  všem.“     „Myslím,   že   bezdomovci   málo   navštěvují   zařízení,   které   by   jim   pomohlo   s   infekčními   chorobami.   Mám   pocit,   že   je   spíš   zajímají   jiné   věci.   Ale   nechci   je   házet  do  jednoho  pytle.  Mluvím  jen  co  jsem  viděla  a  slyšela.“    

48

„Důkladně   kontrolovat   cestovní   doklady   i   u   této   skupiny,   často   jsem   se   setkala   s   tím,   že   bezdomovce   revizor   přešel   (pravděpodobně   se   nechtěl   takovým  cestujícím  zaobírat).“     „Obojí   je   zbytečné,   bezdomovci   jsou   vyjma   výjimečných   případů   líní   a   neschopní   lidé,   kteří   mají   zpravidla   problém   s   alkoholem.   nemají   zodpovědnost   a   za   krabici   vína   budou   vděčnější   než   za   lékařskou   pomoc.   aby   totiž  zjistili,  že  potřebují  pomoc,  tak  by  museli  nejprve  vystřízlivět.“     „Zavést  takové  sociální  zázemí,  aby  lidé  na  ulici  nebyli.     Podmínit  sociální  dávky  veřejně  prospěšnými  pracemi  pro  město  s  možností   minimálního  sociálního  bydlení  a  životní  úrovně.“     „Povinné  prohlídky  lékařem  za  asistence  policie.“     „Zřídit   více   center   s   pravidelnou   lékařskou   péčí,   nechovat   se   k   nim   s   odporem,  jsou  to  také  lidi.“     Otázka  14:   Která  skupina  občanů  je  dle  vašeho  názoru  rizikovější  z  hlediska  šíření   infekčních  nemocí  v  MHD?  

Rizikovost  pro  šíření  infekce   2  %  

12  %  

18  %  

Bezdomovci   Narkomané   Ani  jedna   Nevím  

68  %  

Graf  14:  Rizikovost  skupin  pro  šíření  infekce  

49

 

  Na  tuto  otázku  (graf  č.  14)  měla  nadpoloviční  131  většina  (68  %)  jasnou   odpověď   a   to,   že   jsou   z  hlediska   šíření   infekčních   nemocí   rizikovější   narkomané.   Bezdomovce   vnímá   jako   rizikovější   pouze   35   osob   (18   %).   Jasno   v  této  odpovědi  nemělo  22  dotázaných  (12  %).  Ani  jedna  z  uvedených  skupin   pak  nepřišla  riziková  3  respondentům  (2  %).     5.4.2  Výsledky  –  sociální  pracovníci     Otázka  1:   Myslíte  si,  že  jsou  bezdomovci  nutně  rizikovou  skupinou  z  hlediska  přenosu   infekční  choroby?  

Riziko  přenosu   0  %   18  %  

14  %  

0  žádné  riziko   1   14  %  

2   3  

18  %  

4   5  maximální  riziko  

36  %  

Graf  15:  Riziko  přenosu  infekčních  nemocí  od  bezdomovců  

 

 

Míru   rizika   zde   hodnotili   dotazovaní   na   stupnici   0   až   5,   přičemž   0  

označovala  nulové  riziko  a  5  riziko  maximální.  Jak  znázorňuje  graf  (graf  č  15).   8   sociálních   pracovníků   (36   %)   se   domnívá,   že   bezdomovci   znamenají   středně   velké   riziko.   Maximální   riziko   představují   pro   4   respondenty   (18   %),   za   riziko   nulové   ho   nepovažuje   nikdo   z  dotázaných.   Můžeme   tedy   říci,   že   většina   respondentů   považuje   bezdomovce   za   středně   velké   až   maximální   riziko  pro  přenos  infekčních  nemocí.    

50

  Otázka  2:   Myslíte  si,  že  bezdomovci  jsou  rizikovou  skupinou,  která  častěji  onemocní   infekční  chorobou?    

Četnost  onemocnění   5  %   0%   4  %   0  žádné  riziko   1   36  %  

2   3   4  

55  %  

5  maximální  riziko  

Graf  16:  Riziko  náchylnosti  bezdomovců  k  infekčním  onemocněním  

 

 

Nadpoloviční   většina   12   respondentů   (55   %)   se   domnívá,   že  

bezdomovci   představují   vysoké   riziko   pro   onemocnění.   Za   riziko   střední   je   považuje   8   osob   (36   %)   a   1   z   nich   (5   %)   se   pak   domnívá,   že   jsou   lidé   bez   domova   ohroženi   nejvíce.   Nikdo   z  dotázaných   si   nemyslí,   že   jsou   bezdomovci   bez  rizika.                                  

51

Otázka  3:   Stalo  se  Vám,  že  jste  se  při  své  práci  nakazil/a  nějakou  infekcí  (svrab,   žloutenka,  TBC...)?  

Nakažení  infekcí  

Ne  

19    

Ano  

3     Ano  

Ne  

Graf  17:  Nakažení  infekční  nemocí  při  výkonu  práce  od  klienta  

 

  Pouze  3  sociální  pracovníci  (14  %)  uvedli,  že  se  při  své  práci  nakazili   od  klientů  některou  z  infekčních  nemocí.       Otázka  4   Pokud  jste  na  předcházející  otázku  odpověděl/a  ano,  napište  jakou  infekcí:     Ačkoliv   na   tuto   otázku   odpověděli   kladně   pouze   tři   respondenti,   výčet   nemocí   byl   poměrně   široký.   Dalo   by   se   z  toho   usuzovat,   že   se   jedná   o   pracovníky,   kteří   mají   několikaletou   praxi   v  oboru.   Zmíněna   byla   chřipka,   hepatitida  A,  virové  gastroenteritidy,  TBC,  svrab  a  tonzilitida.                          

52

Otázka  5:   Jaké  služby  dle  vašich  zkušeností  bezdomovci  nejčastěji  vyhledávají?  

Důvody  návštěv  zařízení   Ostatní  

2  

Ošacení  

18  

Zdravotní  ošetření  

14  

Přespání   Poradenství  

16   8   14  

Vysprchování   Jídlo  

   

21  

Graf  18:  Jaké  služby  bezdomovci  vyhledávají  při  návštěvách  zařízení  

 

V  této   otázce   (graf   č.   18)   bylo   možné   zaškrtnout   více   odpovědí.   Dle   sociálních   pracovníků   lidé   bez   domova   nejčastěji   využívají   možnosti   získání   jídla  21  dotázaných  96  %  a  dále  18    z  nich  82  %  uvádí  možnost  ošacení.  Pro   radu   si   pak   chodí   klienti   nejméně,   to   v  dotazníku   uvedlo   8   osob   (36   %).   Sociální   pracovníci   jsou   zajedno   s  veřejností,   co   se   možnosti   jídla   týče,   rozchází   se   však   v  příčce   druhé   kdy   tvrdí,   že   bývá   velmi   žádaná   možnost   získání   ošacení,   kdežto   veřejnost   se   domnívá,   že   lidé   bez   domova   více   využívají   možnosti   přespání.   V  dalších   možnostech   se   veřejnost   se   sociálními   pracovníky   až   vzácně   shoduje.   V  obou   případech   možnost   poradenství   vyplnilo  nejméně  osob  z  obou  dotazovaných  skupin.                      

53

Otázka  6:   Dle  Vašeho  názoru,  zajímají  se  bezdomovci  o  své  zdraví?  

Zájem  o  zdraví   0  %   Ano,  i  preventivně   Ano,  ale  jen  v  případě   extrémních  potíží  

41  %   59  %  

Ne,  nestarají  se  o  sebe   Ostatní  

0  %   Graf  19:  Zájem  bezdomovců  o  své  zdraví  

 

 

V  této   otázce   si   nikdo   z  respondentů   nemyslí,   že   by   se   o   sebe   lidé   bez  

domova   vůbec   nestarali   nebo   naopak   starali   i   preventivně.   Většina,   tedy   12   dotázaných   (59   %)     uvádí,   že   se   o   své   zdraví   lidé   bez   střechy   nad   hlavou   zajímají   jen   v  případě   extrémních   potíží.   10   dotázaných   (41   %)   využilo   doplňující   otázky   Ostatní   ve   které   se   většina   z  nich   shoduje   na   tom,   že   jde   vesměs   o   individuální   záležitost,   která   je   často   ovlivněna   i   negativním   postojem   samotných   zdravotníků   k  lidem   bez   domova   –   viz   graf   č.   19.   Zde   jsou  uvedeny  některé  odpovědi:     „Je-­‐li   zdravotnická   péče   lehce   dostupná-­‐   např.   street   medicine,   ordinace   přímo  v  nízkoprahových  centrech,  je  vysoký  zájem,  preventivně  samozřejmě   nic  neřeší.“     „Dělí   se   na   tři   skupiny:   1.   se   o   nic   nezajímá,   dokud   to   není   již   opravdu   vážné   např.   černý   odpadávající   prst,   který   mu   upadne   před   vyšetřením   ve   sprše.   Pak   jsou   tu   ti,   co   jsou   hysteričtí   z  každého   škrábnutí   a   stroupečku   a   nakonec  lidé,  kteří  když  už  mají  nějaký  problém,  tak  přijdou.“  

54

  „Ano,  ale  narážejí  na  nedostupnost  zdravotní  péče  a  předsudky.“    

Otázka7:   Myslíte   si,   že   si   bezdomovci   uvědomují,   že   jsou   možným   rizikem   přenosu   nemocí?  

Uvědomění  si  rizika   0  %  

Ano,  uvědomují  si  to  a   využívají  možnost   preventivních  vyšetření  

4  %  

Ano,  uvědomují  si  to,  ale   je  jim  to  jedno  

41  %   55  %  

Ne  

Ostatní  

Graf  20:  Uvědomění  si  rizikovosti  přenosu  u  bezdomovců  

 

Více   než   polovina   12   respondentů   (55   %)   si   myslí,   že   se   bezdomovci   nevnímají   jako   riziková   skupina,   od   které   by   se   veřejnost   mohla   jakkoliv   nakazit.  Dalších  9  z  nich  (41  %)  využilo  opět  možnosti  psaného  projevu.     Otázka  8:   Prostor  pro  vaše  nápady,  zajímavosti  či  jiné  postřehy  týkající  se  infekčních   nemocí  u  bezdomovců.    

Na   tomto   místě   bych   ráda   uvedla   několik   zajímavých   skutečností,  

s  kterými  se  sociální  pracovníci  podělili.     „1.   Před   nástupem   do   pobytové   sociální   služby   procházejí   zpravidla   bezdomovci   preventivní   prohlídkou,   která   má   za   úkol   vyloučit   některou   z  

55

 

přenosných  nemocí.  2.  V  případě  možné  přítomnosti  přenosné  choroby  se  jí   bezdomovci   obávají   a   snaží   se   na   situaci   reagovat   (např.   vylučují   ze   svého   středu  osobu  s  parazitárním  onemocněním,  při  epidemii  žloutenky  typu  A  se   nechali   dobrovolně   očkovat,   docházeli   na   preventivní   RTG   plic   za   platební   poukázku).“     „Máme  zpracované  metodiky,  jak  v  tomto  případě  postupovat  -­‐  jedná-­‐li   se  např.  o  svrab,  MRSA,  vši  atd.  Největším  problémem  zdravotní  péče  o  osoby   bez   přístřeší   -­‐   je   její   obtížná   dostupnost.   Téměř   každý   bezdomovec,   se   nejednou   setkal   s   tím,   že   byl   lékařem   či   jiným   zdravotnickým   personálem   odmítnut   a   neošetřen.   Taková   zkušenost   může   pak   vést   k   zanedbávání   zdravotní  péče  u  těchto  osob.“     „Bylo   by   fajn,   kdyby   přístup   zdravotnického   personálu   byl   k   lidem   bez   domova   vstřícnější.   Pak   by   se   jejich   častá   nechuť   navštěvovat   zdravotnické   zařízení  možná  zmenšila.“     „Nedomnívám   se,   že   by   lidé   bez   domova   byli   nějakým   nebezpečným   rezervoárem   infekčních   chorob,   který   by   byl   ohrožením   pro   ostatní   společnost.   Chovají   se   sice   rizikově   stran   přenosu   nákaz,   ale   tím   ohrožují   především  sami  sebe.“     5.5  Diskuze   Zhodnocení   hypotéz   na   základě   dotazníkového   šetření,   kterého   se   zúčastnilo  na  192  osob  z  řad  pražské  veřejnosti  a  na  22  sociálních  pracovníků   z  nestátních   organizací   Naděje   a   Armády   spásy,   podílející   se   na   pomoci   lidem   bez  domova.     Hypotéza  č.  1:  Sociální  pracovníci  nebudou  vnímat  lidi  bez  domova  jako   nutně  rizikovou  skupinu  pro  přenos  inf.  nemocí,  na  rozdíl  od  veřejnosti.    

56

V  tomto   případě   se   hypotéza   nepotvrdila.   Pokud   budeme   srovnávat   maximální  riziko,  tedy  riziko  číslo  5,  jsou  v  tomto  případě  kritičtější  sociální   pracovníci   (18   %   x   10   %).   V  případě,   že   započítáme   jak   riziko   vysoké,   tak   riziko  maximální  (riziko  č.  4  a  5)  dobereme  se  procentuálně  k  úplně  stejnému   výsledku,   tedy   36   %   x   36   %   pro   obě   skupiny.   Výsledek   je   nejspíše   ovlivněn   skutečností,   že   se   sociální   pracovníci   setkávají   z  mnoha   případy   infekčních   nemocí   u   lidí   bez   domova   a   mnohdy   je   před   přenosem   chrání   jen   samotné   ochranné   pomůcky.   U   veřejnosti   je   pak   celý   pohled   na   osoby   bez   domova   víceméně   kritický   a   není   u   nich   tak   ani   potřeba   vlastní   zkušenosti   s  infekčními   chorobami   mezi   bezdomovci.   Odpuzuje   je,   už   jejich   samotný   zanedbaný  vzhled.       Hypotéza  č.  2:  Nadpoloviční  většina  si  nebude  chtít  sednout  na  místo  po   bezdomovci  kvůli  možnému  přenosu  inf.  nemoci  či  parazitů.     Tato   hypotéza   se   potvrdila.   Z  celkového   počtu   192   respondentů,   se   celkem  114  z  nich  vyjádřilo,  že  by  se  bálo  posadit  na  sedačku  po  odcházejícím   bezdomovci   z  důvodu   přenosu   infekční   nemoci   či   parazita.   Výsledek   této   hypotézy   může   být   způsoben   nedostatkem   vědomostí   při   přenosu   infekčních   nemocí.   Veřejnost   se   pak   k  těmto   jedincům   chová   přehnaně   úzkostlivě,   aniž   by  tomu  bylo  nutně  třeba.     Hypotéza  č.  3:  Více  než  polovina  dotázaných  nebude  schopna   odpovědět,  zda  je  v  Praze  dostatek  zařízení  pro  bezdomovce.     Hypotéza   č.   3   se   taktéž   potvrdila.   Ze   192   respondentů   jich   102   z  nich   (52%)   nemá   žádné   ponětí   o   dostatku   či   nedostatku   zařízení   pro   lidi   bez   domova.   To   je   nejspíše   způsobeno   tím,   že   je   problematika   bezdomovectví   jednoduše   nezajímá.   Příkladem   nám   může   být   průzkum   MUDr.   Pekárkové   (Pekárková,   2014),   z  roku   2010   o   informovanosti   lékařů   o   problematice   bezdomovectví.   Z  výzkumu   vyplývá,   že   ani   doktoři   nemají   o   této  

57

problematice   dostatek   informací   a   většina   z  nich   tyto   osoby   vnímá   jako   alkoholiky,   kteří   si   za   svoji   situaci   mohou   sami.   Nebylo   by   tedy   ani   zde   překvapením,   kdyby   je   takto   vnímala   velká   část   veřejnosti   a   tím   pádem   ztratila  zájem  vědět  cokoliv  víc  o  jejich  problematice.     Hypotéza  č.  4:  Lidé  bez  domova  budou  považováni  za  rizikovější  pro   přenos  infekční  nemoci  oproti  narkomanům.    

Tato   hypotéze   se   absolutně   nepotvrdila.   Téměř   68   %   z  dotázaných  

vyplnilo,   že   se   daleko   více   obávají   rizika   přenosu   infekce   od   osoby   drogově   závislé.   Bezdomovce   pak   považuje   za   rizikovější   pouhých   35   osob   (18   %).   Tento   fakt   je   nejspíše   způsoben   tím,   že   narkoman   může   disponovat   použitými   injekčními   stříkačkami,   které   ve   většinové   společnosti   ještě   stále   vzbuzují   strach.   Důvodem   mohou   být   čas   od   času   se   v  médiích   vyskytující   titulky,  upozorňující  na  jehly  v  autobusech,  kinech  atd.,  a  to  ať  už  jde  o  reálné   situace   nebo   jen   o   zavádějící   titulky   (Čápová,   2015).   Obavu   ale   může   vzbuzovat   i   nevyzpytatelného   chování   po   dlouhodobém   užívání   drog,   způsobené  změnou  osobnosti  narkomana.       Hypotéza  č.  5:  Většina  sociálních  pracovníků  potvrdí,  že  se  bezdomovci   nestarají  o  své  zdraví.     Více  než  polovina  oslovených  (54,5%)  potvrdila,  že  se  lidé  bez  domova   starají   o   své   zdraví   pouze   při   extrémních   potížích.   Tento   „nešvar“   je   ale   mnohdy  často  ovlivněn  negativním  postojem  zdravotníků  k  těmto  jedincům.   Část  z  nich  pak  díky  této  zkušenosti  přestane  vyhledávat  zdravotní  ošetření  a   své   zdravotní   obtíže   řeší   až   v  případě   extrémních   potíží.   Tento   fakt   je   potvrzen  i  v  publikaci  PhDr.  Šupkové  a  kol.  (Šupková  a  kol.,  2007),  kde  jako   nejčastější   problém   vidí   zaměstnanci   a   klienti   azylových   domů   v   přístupu   lékařů   k  lidem   bez   domova.   I   zde   se   ovšem   najdou   jedinci,   kteří   by   svůj   zdravotní   stav   neřešili,   i   kdyby   se   z  větší   části   postoj   a   přístup   zdravotníků   změnil.  Můžeme  tedy  říci,  že  hypotéza  se  potvrdila  jen  z  části.    

58

Závěr  

  Vyřešit   obecnou   problematiku   bezdomovectví   nebude   vůbec   snadné   a   bude   se   jednat   o   dlouholetý   a   pracný   projekt   s  nejasnými   výsledky.     Ovšem   ani   problematika   zdravotního   stavu   u   lidí   bez   domova   se   ke   spokojenosti   všech   stran   plně   nedaří   řešit.   Tento   problém   často   stagnuje   jak   na   přístupu   bezdomovců   ke   svému   zdraví,   tak   na   přístupu   zdravotnického   personálu   k  těmto   lidem.   Nejednoho   z  bezdomovců   tato   negativní   zkušenost   poznamená   natolik,   že   už   nemá   potřebu   svůj   zdravotní   stav   v  tomto   směru   jakkoliv  řešit.     Center,   kde   lidi   bez   domova   bez   problémů   ošetří   taktéž   není   mnoho   a   pokud   ano,   tak   jsou   schopné   jen   základního   ošetření   v  podobě   vyčištění   a   obvázání   ran.   V  Praze   se   nachází   pouze   jediná   ordinace   praktického   lékaře   pro  bezdomovce  spadající  pod  neziskové  centrum  Naděje,  kam  mohou  klienti   bez   obav   přijít   a   vyřešit   zde   většinu   svých   zdravotních   problémů.   Ani   tady   ovšem   lékaři   nesetrvávají   moc   dlouho   a   tak   se   nejednou   stalo,   že   v  této   ordinaci   nebyl   nikdo,   kdo   by   měl   vzdělání   na   to,   aby   mohl   např.   sešít   ránu   nebo   předepsat   lék.   Velmi   se   ovšem   v  tomto   směru   osvědčila   tzv.   „street   medicine“   kdy   lékaři   ošetřují   pacienty   přímo   v  jejich   přirozeném   prostředí,   tedy  na  ulici  a  získávají  si  tu  jejich  důvěru.     Díky   tomu   je   možné   včas   podchytit   možná   infekční   onemocnění,   která   mohou   osoby   bez   domova   trápit   a   v  jejich   komunitách   se   pak   díky   nízké   hygieně  poměrně  snadno  šířit.  Není  tedy  nejvhodnějším  řešením  čekat,  až  si   lidé  bez  domova  přijdou  pro  ošetření,  ale  cíleně  je  vyhledávat  a  působit  nejen   preventivně,   ale   i   včas   podchytit   většinu   zdravotních   problémů   včetně   samotných   infekčních   nemocí.   Zároveň   by   bylo   vhodné   proškolit   zdravotníky   k  profesionálnějšímu   přístupu   k  těmto   osobách,   aby   se   zbytečně   nenechali   strhnout  svými  emocemi  či  negativními  zkušenostmi.        

59

Souhrn   Tato   bakalářská   práce   se   zabývá   infekčními   chorobami   u   lidí   bez   domova.  Práce  zkoumá  nejen  postoje  pražské  veřejnosti  k  této  menšině,  ale  i   to,  jak  vnímají  možné  ohrožení  infekčními  chorobami  na  veřejných  místech,   jako   jsou   městská   hromadná   doprava,   zastávky   a   vestibuly   metra.   Tuto   možnost   ohrožení   pak   porovnává   s  názory   sociálních   pracovníků,   kteří   s  lidmi  bez  domova  přichází  do  každodenního  kontaktu.   Teoretická  část  se  zabývá  částí  obecnou,  která  zahrnuje  historii,  dělení,   příčiny   bezdomovství   a   informace   o   sčítání   lidí   bez   domova.   Další   kapitoly   popisují   problematiku   zdravotního   stavu   bezdomovců,   seznamují   s   charakteristikou   vybraných   infekčních   onemocnění   a   v  konečné   fázi   je   zde   zmíněno   řešení   problematiky   bezdomovců   v  městské   hromadné   dopravě.   Praktická  část  se  zaobírá  dotazníkovým  šetřením  mezi  pražskou  veřejností  a   sociálními  pracovníky,  kteří  pracují  v  neziskových  centrech  specializovaných   na   pomoc   lidem   bez   domova.   Zkoumá   pohledy   veřejnosti   a   sociálních   pracovníků   na   bezdomovce,   rizika   přenosu   infekčních   chorob,   znalosti   zařízení  pro  bezdomovce  a  důvody  návštěv  těchto  center.   Bezdomovectví   je   a   ještě   dlouhou   dobu   bude   často   diskutovaným   tématem.   Jejich   postoj   ke   svému   zdraví   je   rizikem   nejen   pro   celou   jejich   komunitu,  a  to  především  v  případě  infekčních  nemocí,  ale  může  být  rizikem  i   pro   společnost   většinovou.   Proto   je   třeba   tyto   jedince   více   motivovat   k  návštěvám   praktických   lékařů   a   ke   včasnému   řešením   jejich   problémů,   stejně   tak,   jako   je   k  tomu   vedena   společnost   většinová   a   taktéž   změnit   přístup  zdravotníků  k  těmto  osobám.                

60

Summary   This   bachelor  thesis   focuses   on   the   infectious   diseases  in   homeless   people.   This   thesis   researches   not   just   the   attitude   of   the   Prague   public   towards  this  minority,  but  also  how  do  they  perceive  the  possible  danger  of   infection   in   public   areas   such   as   public   transport   or   metro   stations.   This   thesis   then   compares   the   probability   of   infection   with   the  social   workers'   opinions  that  are  in  the  day-­‐to-­‐  day  contact  with  the  homeless  people.   The   theoretical   part   focuses   on   general   facts   including   the   history   and   causes   of   homelessness   and   information  regarding  census   of   homeless   people.   The   next   chapters   describe   the   issues   of   the   health   condition   of   the   homeless   people,   introduce   the  characteristics   of   the   selected   infectious   diseases   and   in   the   final   phase   mention  a   solution   of   the   issue   of   homeless   people   on   public   transport.   The   practical   part   focuses   on   the   questionnaire   researching  the  Prague  public  and  social  workers  who  work  in  the  non-­‐profit   organisations  that  are  specialised  to  help  homeless  people.  It  investigates  the   attitudes   of   Prague   public   and  the   social    workers   towards   the   homeless   people,   the   risks   of   transmissions   of   infectious   diseases,   their   knowledge   of   the  homeless  people  facilities  and  the  cause  of  their  visits. The   homelessness   is   and   will   remain   a   discussed   topic.   Their   attitude   towards   their   health   causes   a   risk   not   just   for   their   entire   community   especially  when  mentioning  the  infectious  diseases,  but  it  could  represent  a   risk  for  the  major  society.  Therefore  it  is  necessary  to  increase  the  motivation   of  the  homeless  people  to  pay  the  visits  to  the  GPs  (general  practitioners)  and   to  increase  timely  solutions  to  their  health  issues,  as  it  is  introduced  for  the   mainstream   society,   and   also   to   change   the   attitude   of   the   paramedics   towards  the  homeless  people.  

61

Seznam  použité  literatury   1) 3.  lékařská  fakulta.  Medici  pro  Armádu  spásy.(online)  2015  (cit.  8.  7.   2015)  Dostupné  z:  http://lf3.cuni.cz/3LF-­‐ 108.html?news=1364&locale=cz     2) Armáda  Spásy.  Terénní  program.(online)2015(cit.  5.  7.  2015)   Dostupné  z:  http://www.armadaspasy.cz/praha/centrum-­‐socialnich-­‐ sluzeb-­‐bburese?strana=terenni-­‐program     3) BARTÁK,  M.  Bezdomovství  v  ČR:  Zdravotní  stav  bezdomovců  a  jeho   determinanty.  Univerzita  J.  E.  Purkyně  v  Ústí  nad  Labem,  2011.  200  s.   ISBN  978-­‐80-­‐7414-­‐441-­‐7     4) BENEŠOVÁ,  Hana  a  ČEJKOVÁ  Marta.    Problematická  péče  o   bezdomovce.  Časopis  Sestra.  12/2009.s.  54     5) BRANDÝSKÝ,  Luboš.  Život  na  ulici.  Brno,  2010.  Diplomová  práce.   Masarykova  Univerzita.  Pedagogická  fakulta.     6) Cecko-­‐neni-­‐jen-­‐trasa-­‐metra.cz.  Léčba.  2015.  Ogilvy  Public  Relations   (cit.  8.  6.  2015)  Dostupné  z:http://www.cecko-­‐neni-­‐jen-­‐trasa-­‐ metra.cz/lecba/     7) CEJNEK,  Pavel.  Bezdomovectví  z  pohledu  sociální  pedagogiky.  Brno   2010.  Diplomová  práce.  Univerzita  Tomáše  Bati  ve  Zlíně.  Fakulta   humanitních  studií.     8) Centrum  sociálních  služeb  Praha.  Azylový  dům  s  ošetřovatelskou   službou.(online)CSS  Praha,  2015(cit.  7.  7.  2015)  Dostupné   z:http://www.csspraha.cz/24816-­‐azylovy-­‐dum-­‐s-­‐osetrovatelskou-­‐ sluzbou  

62

  9) Centrum  sociálních  služeb  Praha.  Loď  Hermes.(online)CSS  Praha,   2015.(cit.  6.  7.  2015)  Dostupné  z:  http://www.csspraha.cz/24815-­‐ nocleharna-­‐pro-­‐osoby-­‐bez-­‐pristresi-­‐lod-­‐hermes     10)  ČÁPOVÁ,  Hana.  Pozor  na  jehlu  v  sedačce  autobusu.  Týdeník  Respekt.  Č.   16/2015.     11)  ČÁSTKOVÁ,  Jitka  a  BENEŠ  Čestmír.  Zvýšený  výskyt  hepatitidy  A  v  České   republice  v  roce  2008.(online)Státní  zdravotní  ústav2008  (cit.  2014-­‐ 12-­‐09).  Dostupné  z:   http://www.szu.cz/uploads/documents/CeM/Zpravy_EM/18_2009/1 _leden/19_hepatitida_A.pdf     12)  ČÁSTKOVÁ,  Jitka.  Chraňte  se  před  virovou  hepatitidou  A.  (online).   Státní  zdravotní  ústav.  20.  10.  2008  (cit.  7.  5.  2015)  Dostupné  na:   http://www.szu.cz/tema/prevence/predejdete-­‐virove-­‐hepatitide-­‐a     13)  DPP,  tramvajové  spoje  DPP,  2015,  dostupné  na  :   http://spojeni.dpp.cz/ConnMore.aspx?p=jIVhgxUKyjmY7e8TuP6DFk YpGYhbYK1N9qcHClB.RDBEIyY7kkjRIIWdL0RFbA38d.kv1CrN0030al XiBEpAag-­‐-­‐     14)  European  Centre  for  Disease  Prevention  and  Control.  Tuberculosis   surveillance  and  monitoring  in  Europe.(online)  ECDC  2015  (cit.  10.  7.   2015)  Dostupné   z:http://ecdc.europa.eu/en/publications/_layouts/forms/Publication _DispForm.aspx?List=4f55ad51-­‐4aed-­‐4d32-­‐b960-­‐ af70113dbb90&ID=1278     15)  FEANTSA,  2004  (online)  http://www.feantsa.org/  (cit.  20.  5.  2015)   Dostupné  na:  http://www.feantsa.org/spip.php?article3381&lang=en  

63

  16)  GÖPFERTOVÁ,  Dana,  PAZDIORA  Petr  a  Jana  DÁŇOVÁ.  Epidemiologie:   obecná  a  speciální  epidemiologie  infekčních  nemocí.  2  přepracované.   vydání  Praha:  Karolinum  2013,  223  s.  ISBN  978-­‐80-­‐246-­‐2223-­‐1.     17)  HAVLÍK,  Jiří  a  kolektiv.  Infekční  nemoci.  2.  rozšířené  vydání  Praha:   Galén  2002,  173  s.  ISBN  80-­‐7262-­‐173-­‐4     18)  HRADEČTÍ,  Ilja  a  Vlastimila.  Bezdomovectví  –  extrémní  vyloučení.   Praha:  Naděje  1996.  70  s.  ISBN  80-­‐902292-­‐0-­‐4     19)  HRNČÍŘOVÁ,  Dana.  Nutriční  stav  pražských  bezdomovců.  Praha,  2010.   Disertační  práce.  Univerzita  Karlova  v  Praze.  3.  Lékařská  fakulta.   Ústav  výživy.     20)  iDNES.  V  Praze  žije  na  3100  bezdomovců.  (online)  iDnes,  2004.(cit.  12.   5.  2015)  Dostupné  z:http://zpravy.idnes.cz/v-­‐praze-­‐zije-­‐na-­‐3100-­‐ bezdomovcu-­‐dim-­‐/domaci.aspx?c=A040420_133440_praha_lkr     21)  KALINA,  P,  KUBÍN  M.  a  JÁGROVÁ  Z.  Tuberkulóza  pražských   bezdomovců.  2008.  Hygienická  stanice  hl.  m.  Prahy.       22)  KUBALA,  Ondřej.  Výsledky  sčítání  bezdomovců.(online).  Český   statistický  úřad,  2011.(cit.  2015-­‐06-­‐24)  Dostupná  z:   https://www.czso.cz/csu/sldb/vysledky_scitani_bezdomovcu     23)  LANGEROVÁ,  Lucie.  Bezdomovectví  jako  sociální  fenomén  naší  doby.   České  Budějovice,  2007.  Diplomová  práce.  Jihočeská  univerzita   v  Českých  Budějovicích.  Zdravotně  sociální  fakulta.    

64

24)  MAREK,  Jakub,  STRNAD  Aleš  a  Lucie  HOTOVCOVÁ.  Bezdomovectví   v  kontextu  ambulantních  a  sociálních  služeb.  1.  vydání  Praha:  Portál   2012,  176  s.  ISBN  978-­‐80-­‐262-­‐0090-­‐1     25)  MPSV.  Koncepce  prevence  a  řešení  problematiky  bezdomovectví  v  České   republice  do  roku  2020,  1.  vydání  Praha:  Ministerstvo  práce  a   sociálních  věcí  2014,  70  s.  ISBN  978-­‐80-­‐7421-­‐062-­‐4     26)  Naděje.  Terénní  program.(online)  Naděje  2013-­‐2015  (cit.   07.07.2015)Dostupné  z:  http://www.nadeje.cz/img-­‐ content/4/files/let%C3%A1ky/LetakTeren.pdf     27)  Národní  informační  centrum  pro  mládež.  Charakteristika   bezdomovectví.  (online).  21.  3.  2014  (cit.  2015-­‐02-­‐19).  Dostupné  z   http://www.icm.cz/oblasti/socialne-­‐patologicke-­‐ jevy/bezdomovectvi/charakteristika     28)  NEDBÁLKOVÁ,  Petra.  Problematika  bezdomovectví.  České  Budějovice,   2012.  Bakalářská  práce.  Jihočeská  univerzita  v  Českých  Budějovicích.   Fakulta  zdravotně  sociální.     29)  Odborný  časopis  pro  lékárníky  a  laboranty  PHARMA  NEWS.  Virové   hepatitidy.  (online)  2006  (cit.  2015-­‐04-­‐15).  Dostupné  z:   http://www.pharmanews.cz/2006_04/zloutenka.html     30)  PETRÁŠ,  M  a  LESNÁ  I.  K.  Očkování  proti  tuberkulóze.(online)Manuál   očkování,  2010  (cit.  11.  7.  2015)  Dostupné  z:   http://www.vakciny.net/doporucene_ockovani/TBC.htm     31)  PRŮDKOVÁ,  T.  A  NOVOTNÝ,  P.  Bezdomovectví.  1.  vydání  Praha:  Triton   2008,  96  s.  ISBN  978-­‐80-­‐7387-­‐100-­‐0    

65

32)  SOBKOVÁ,  Miroslava.  Domovské  právo.  (online).  Svaz  měst  a  obcí   České  republiky  28.  1.  2014  (cit.  18.  6.  2014).  Dostupné  na:   http://www.smocr.cz/cz/oblasti-­‐cinnosti/bezpecnost/domovske-­‐ pravo.aspx     33)  ŠEFRNOVÁ,  Helena.  Problematika  bezdomovectví.  České  Budějovice,   2008.  Bakalářská  práce.  Jihočeská  univerzita  v  Českých  Budějovicích.   Pedagogická  fakulta.     34)  ŠNAJDROVÁ,  Zuzana  a  HOLPUCH  Petr.  Sčítání  bezdomovců  na  území   hl.  m.  Prahy,  závěrečná  práce.  Praha:  ABL,  2010.  65  s.     35)  ŠULCOVÁ,  Jana.  Integrace  bezdomovců  v  české  společnosti.  Praha,   2014.  Diplomová  práce.  Univerzita  Karlova  v  Praze.  Pedagogická   fakulta.     36)  ŠUPKOVÁ,  Danuše  a  kol.  Zdravotní  péče  o  bezdomovce  v  ČR.  1.vydání   Praha:  Grada  2007,  64  s.  ISBN  978-­‐80-­‐247-­‐2245-­‐0     37)  TRNKA,  Luděk  a  KREJBICH  František.  Bezdomovci  a   tuberkulóza.(online)  Lékařské  listy  33/2003.(cit.  10.  7.  2014)   Dostupné  z:  http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-­‐lekarske-­‐ listy/bezdomovci-­‐a-­‐tuberkuloza-­‐156106     38)  URBÁNKOVÁ,  Jitka.  Parazitární  kožní  choroby  a  jejich  léčba.  Medicína   pro  praxi.  2008;  5(2).  s  78-­‐80     39)  VARGOVÁ,  Jana.  Zdravotní  stav  bezdomovců.  Časopis  Sestra,  ročník  1,   rok  2007.     40)  Virova-­‐hepatitida.cz.  Hepatitida  B  (2015).  MeDitorial  (cit.  5.  6.  2015).   Dostupné  z:  http://www.virova-­‐hepatitida.cz/hepatitida-­‐b  

66

  41)  VLACHOVÁ,  Tereza.  Zdravotní  rizika  infekčních  nemocí  u  drogově   závislých.  Praha,  2015.  Bakalářská  práce.  Univerzita  Karlova  v  Praze.   3.  lékařská  fakulta,  Ústav  obecné  hygieny.     42)  VOLF,  Vladimír,  MARX  David,  PLISKOVA  Ludmila,  SÜMEGH  Laszlo,   ČELKO  Alexander.  A  surfy  of  hepatitis  B  and  C  prevalence  amongs  the   homeless  community  of  Prague.  2007.EuropeanJournalof  Public  Health,   Vol.  18,  No.  1,  44-­‐47     43)  WALLENFELS,  Jiří.  Nejvíce  případů  tuberkulózy  je  v  Praze.  (online)   Internet  Info  s.r.o  2015.(cit.  25.  7.  2015)  Dostupné  z:   http://www.vitalia.cz/clanky/nejvic-­‐pripadu-­‐tuberkulozy-­‐je-­‐v-­‐praze/     44)  ZÁHUMENSKÝ,  Josef,  JILICH  David  a  VAŇOUSOVÁ  Daniela.  Základy   moderní  venerologie.  Praha:  Maxdorf  2015.  176  s.  ISBN  978-­‐80-­‐7345-­‐ 429-­‐6.     45)  ZATLOUKAL,  Petr  a  TRNKA  Luděk.  Aktivní  vyhledávání  tuberkulózy  u   bezdomovců.  Lékařské  listy  8/2008.  str.  7.     46)  ZATLOUKAL,  Petr.  Tuberkulóza.  (online)  Lékařské  listy  2/2007   (citováno  dne  4.  7.  2015)  Dostupné  z:   http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-­‐lekarske-­‐listy/tuberkuloza-­‐ 287451     Téma:  Činnost  MP  hl.  m.  Praha  v  MHD  –  zaměření  na  osoby  bez  domova   (informace  sděleny  odborným  referentem  městské  policie  hl.  m.  Prahy  Bc.   Tomášem  Svobodou)     Téma:  Jak  často  se  čistí  DP  hl.  m.  Prahy  své  dopravní  prostředky  MHD.   (informace  poskytla  referentka  DP  hl.  m.  Prahy  a.s  Marcela  Kubíčková)  

67

  Téma:  Zdravotní  stav  bezdomovců  (materiály  poskytnuty  od  MUDr.  Andrea   Pekárková,  bývalá  praktická  lékařka  o.s.  Naděje)  2014.    

 

68

Seznam  tabulek   Tabulka č. 1: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.   m.   Prahy.................................................................................................................................32

Seznam  grafů   Graf  č.  1  Počet  respondentů  z  řad  veřejnosti.................................................................39   Graf  č.  2  Počty  respondentů  v  jednotlivých  věkových  skupinách........................40   Graf  č.  3  Četnost  využívání  služeb  MHD..........................................................................41   Graf  č.  4  Setkání  s  bezdomovci  v  MHD  nebo  v  okolí  zastávek................................42   Graf  č.  5  Ochota  obsazení  volného  místa  po  bezdomovci  .......................................43   Graf  č.  6  Důvody  neochoty  obsadit  místo  po  bezdomovci.......................................43   Graf  č.  7  Obecné  důvody  proč  lidem  vadí  přítomnost  bezdomovců  v  MHD....44   Graf  č.  8  Přenos  infekční  choroby  z  MHD........................................................................45   Graf  č.  9  Stupnice  rizikovosti  pro  přenos  infekčních  nemocí  u  bezdomovců..46   Graf  č.  10  Dostatečné  množství  zařízeních  pro  bezdomovce  v  Praze.................47   Graf  č.  11  Důvody  návštěv  center  bezdomovci.............................................................48   Graf  č.  12  Dostatečné  využívání  služeb  nabízených  bezdomovcům...................49   Graf  č.  13  Prevence  šíření  infekčních  chorob  od  lidí  bez  domova........................50   Graf  č.  14  Rizikovost  skupin  pro  šíření  infekce............................................................51   Graf  č.  15  Riziko  přenosu  infekčních  nemocí  od  bezdomovců..............................52   Graf  č.  16  Riziko  náchylnosti  bezdomovců  k  infekčním  onemocněním............53   Graf  č.  17    Nakažení  infekční  nemocí  při  výkonu  práce  od  klienta......................54   Graf  č.  18    Jaké  služby  bezdomovci  vyhledávají  při  návštěvách  zařízení..........55   Graf  č.  19  Zájem  bezdomovců  o  své  zdraví.....................................................................56   Graf  č.  20  Uvědomění  si  rizikovosti  přenosu  u  bezdomovců.................................57  

 

 

69

Seznam  příloh   Příloha č. 1: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2005     Diagnóza   Salmonelová  septikémie   campylobacter   růže   Hepatitida  B  akutní   chronická  virová  hepatitda  C   veš  vlasová   veš  šatní   svrab   Celkem  

Frekvence   1   1   3   4   7   4   1   49   70  

Procento   1,4%   1,4%   4,3%   5,7%   10,0%   5,7%   1,4%   70,0%   100,0%  

Příloha č. 2: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2006     Diagnóza   Břišní  tyfus   Salmonelová  septikémie   campylobacter   infekční  průjem   růže   dengue   Hepatitida  B  akutní   Hepatitida  C  akutní   Hepatitita  B  chronická   chronická  virová  hepatitda  C   veš  vlasová   svrab   Celkem  

 

70

Frekvence   6   2   1   2   2   1   2   2   2   7   1   47   75  

Procento   8,0%   2,7%   1,3%   2,7%   2,7%   1,3%   2,7%   2,7%   2,7%   9,3%   1,3%   62,7%   100,0%  

Příloha č. 3: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2007     Diagnóza   campylobacter   Leptospiróza   Hepatitida  A  akutní   Hepatitida  B  akutní   Hepatitida  C  akutní   chronická  virová  hepatitda  B   Hepatitita  B  chronická   chronická  virová  hepatitda  C   veš  vlasová   svrab   pneumónie   Celkem  

Frekvence   2   1   5   3   1   1   4   6   2   32   1   58  

Procento   3,4%   1,7%   8,6%   5,2%   1,7%   1,7%   6,9%   10,3%   3,4%   55,2%   1,7%   100,0%  

Příloha č. 4: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2008     Diagnóza   campylobacter   Leptospiróza   streptotoková  septikémie   septikémie   růže   Hepatitida  A  akutní   Hepatitida  B  akutní   Hepatitida  C  akutní   Hepatitita  B  chronická   chronická  virová  hepatitda  C   veš  vlasová   svrab   Celkem  

 

71

Frekvence   1   1   1   1   1   48   2   7   3   15   1   21   102  

Procento   1,0%   1,0%   1,0%   1,0%   1,0%   47,1%   2,0%   6,9%   2,9%   14,7%   1,0%   20,6%   100,0%  

Příloha č. 5: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2009     Diagnóza   septikémie   růže   Hepatitida  B  akutní   Hepatitida  A  akutní   Hepatitida  C  akutní   chronická  virová  hepatitda  C   veš  vlasová   svrab   Celkem  

Frekvence   1   2   4   5   2   6   1   3   24  

Procento   4,2%   8,3%   16,7%   20,8%   8,3%   25,0%   4,2%   12,5%   100,0%  

  Příloha č. 6: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2010     Diagnóza   enteropatogenní  infekce,  E  coli   campylobacter   diarrhoea  infekční   akutní  meningokokcémie   streptotoková  septikémie   septikémie   růže   Hepatitida  A  akutní   Hepatitida  B  akutní   chronická  virová  hepatitda  C   svrab   Celkem  

     

72

Frekvence   1   1   3   1   1   4   1   1   2   5   15   35  

Procento   2,9%   2,9%   8,6%   2,9%   2,9%   11,4%   2,9%   2,9%   5,7%   14,3%   42,9%   100,0%  

Příloha č. 7: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2011     Diagnóza   enteropatogenní  infekce,  E  coli   campylobacter   diarrhoea  infekční   streptotoková  septikémie   septikémie   růže   Hepatitida  B  akutní   Hepatitida  C  akutní   Hepatitita  B  chronická   chronická  virová  hepatitda  C   svrab   Hemofilová  meningitida   Celkem  

Frekvence   1   1   3   4   2   2   3   2   3   11   46   1   79  

Procento   1,3%   1,3%   3,8%   5,1%   2,5%   2,5%   3,8%   2,5%   3,8%   13,9%   58,2%   1,3%   100,0%  

    Příloha č. 8: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2012     Diagnóza   enteropatogenní  infekce,  E  coli   campylobacter   diarrhoea  infekční   růže   anogenitální  bradavice   Hepatitida  A  akutní   Hepatitida  B  akutní   Hepatitida  C  akutní   chronická  virová  hepatitda  C   zavšivení  s  muňkou   svrab   pneumónie   Celkem  

 

 

 

73

Frekvence   2   2   1   1   1   3   1   2   1   1   35   1   51  

Procento   4%   4%   2%   2%   2%   6%   2%   4%   2%   2%   69%   2%   100%  

Příloha č. 9: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2013     Diagnóza   enteropatogenní  infekce,  E  coli   campylobacter   rotavirová  enteritida   diarrhoea  infekční   streptotoková  septikémie   septikémie   růže   varicela  bez  komplikací   Hepatitida  A  akutní   Hepatitida  C  akutní   chronická  virová  hepatitda  C   veš  vlasová   svrab   Celkem  

Frekvence   6   2   1   3   3   6   3   1   27   4   8   1   95   160  

Procento   3,8%   1,3%   0,6%   1,9%   1,9%   3,8%   1,9%   0,6%   16,9%   2,5%   5,0%   0,6%   59,4%   100%  

 

 

Příloha č. 10: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  rok  2014  

  Diagnóza   salmonela  akutní   enteropatogenní  infekce,  E  coli   campylobacter   diarrhoea  infekční   streptotoková  septikémie   septikémie   růže   herpes  zostes   Hepatitida  A  akutní   Hepatitida  C  akutní   chronická  virová  hepatitda  C   svrab   pneumónie   Celkem  

   

 

74

Frekvence   1   4   3   2   4   2   3   1   23   7   9   73   1   133  

Procento   0,8%   3,0%   2,3%   1,5%   3,0%   1,5%   2,3%   0,8%   17,3%   5,3%   6,8%   54,9%   0,8%   100%  

Příloha č. 11: Statistika  infekčních  nemocí  u  bezdomovců,  Hygienická  stanice   hl.  m.  Prahy,  1.  pololetí  2015  

  Diagnóza   infekční  průjem   růže   Hepatitida  A  akutní   Hepatitida  C  akutní   chronická  virová  hepatitda  C   veš  šatní   svrab   Enterobioza   Sepse   Celkem  

 

75

Frekvence   2   4   3   1   6   2   24   1   2   45  

Procento   4,4%   8,9%   6,7%   2,2%   13,3%   4,4%   53,3%   2,2%   4,4%   100%