Úloha věřitelského výboru v insolvenčním řízení

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Úloha věřitelského výboru v insolvenčním řízení Bakalářská práce

Autor:

Jindřich Šnýdl Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Martina Matýsková

duben, 2010

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.

Jindřich Šnýdl

V Liberci dne 26. dubna 2010

2

Poděkování:

Úvodem bakalářské práce bych rád poděkoval paní Mgr. Martině Matýskové za odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi poskytla při zpracování tohoto zadání.

3

Anotace Obsahem bakalářské práce je rozbor

a posouzení

zákona č. 182/2006 Sb. o

úpadku a způsobech jeho řešení se zaměřením na věřitelské orgány, konkrétně na úlohu věřitelského výboru. Jejím cílem je popsat tento významný institut úpadkového práva, jeho vývoj, postavení a působnost v současném insolvenčním řízení v České republice.

Annotation

The content of the thesis is an analysis and assessment of the Act No. 182/2006 Coll. on bankruptcy and its solutions focusing on the creditor authorities, concretely the role of the creditors‘ committee. Its aim is to describe this important institution of the insolvency law, its development, status and scope in the current insolvency proceedings in the Czech Republic.

4

Obsah

1. Úvod ………………………………………………………………………………..….7 2. Charakteristika úpadkového práva a jeho vývoj se zaměřením na věřitelské orgány ………………………………………………………..………....8 2.1. Pojem úpadkového práva a počátky jeho geneze …………………………..……..8 2.2. Úpadkové právo po vzniku Československé republiky ……………………..……10 2.3. Úpadkové právo v Československé republice po roce 1948 ………………..……11 2.4. Vývoj úpadkového práva po roce 1989 …………………………………..………11 3. Přijetí zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání ……………………..…….12 3.1. Charakteristika zákona …………………………………..……………..………...12 3.2. Věřitelské orgány ……………………………………………..………..………...13 3.3. Nejdůležitější novely zákona č. 328/1991 Sb. …………………………………...14 4. Charakteristika nezbytnosti přijetí nové úpravy úpadkového práva ...........…….15 5. Přijetí zákona č. 182/2006 o úpadku a způsobech jeho řešení ..............……….….18 5.1. Charakteristika přijatého zákona .…………………………………….……….….18 5.2. Základní rozdíly mezi předešlou a současnou právní úpravou s důrazem na věřitelské orgány ……………………………………….………….21 5.3. Věřitelské orgány …………………………………………………….…………..22 5.3.1. Schůze věřitelů ……………………………………………….……….….22 5.3.2. Věřitelský výbor ………………………………………………….……....24 5.3.2.1. Popis a úloha věřitelského výboru, jeho ustavení ……….…….…24 5.3.2.2. Složení věřitelského výboru ………………………………..…….25 5.3.2.3. Způsob volby členů a náhradníků věřitelského výboru a kvalifikační požadavky ………………………..……….27 5

5.3.2.4. Ukončení členství a náhradnictví ve věřitelském výboru ………..28 5.3.2.5. Prozatímní věřitelský výbor a zástupce věřitelů …………..……..29 5.3.2.6. Jednání a hlasování věřitelského výboru …………………..…….29 5.3.2.7. Odpovědnost členů a náhradníků věřitelského výboru ………..…31 6. Činnost věřitelského výboru v průběhu insolvenčního řízení ………………… .32 6.1. Působnost a postavení věřitelského výboru ………………………..…….……..32 6.2. Činnost věřitelského výboru stanovená obecnou částí insolvenčního zákona …………………………………………………..….…....34 6.3. Činnost věřitelského výboru stanovená částí druhou insolvenčního zákona ………………………………………………..….….…...38 7. Závěry a doporučení ………………………………………………………...……....42 7.1. Shrnutí zjištěných výsledků ……………………………………….…..………..42 7.2. De lege ferenda ……………………………………………………...……….…44 7.3. Závěr ……………………………………………………………………………46 8. Seznam použité literatury ………………………………………….…..…………...47 8.1. Tištěné monografie ……………………………………………...……………..47 8.2. Seznam právních předpisů …………………………………..….……………..47 8.3. Seznam článků …………………………………………………….…..………..48 8.4. Internetové stránky ………………………………………………...…………...49

9.

Příloha …………………………………..……………….……………..……….… 50

10. Oficiální zadání bakalářské práce ………………………………………………..52

6

1. Úvod Po roce 1989 se v souvislosti s transformací hospodářského systému v tehdejším Československu začaly objevovat a užívat pojmy pro převážnou část populace téměř neznámé, vyjma generace dříve narozených nebo osob zběhlých v různých ekonomických či právních oborech, jako např. tržní principy, privatizace, podnikání, volná hospodářská soutěž, úspěšný podnikatel, které byly tehdy vnímány jako samozřejmé atributy společenských přeměn a počátku cesty k vytvoření ekonomicky silného a demokratického státu. Později byly rozšířeny o výrazy jako insolvence, úpadek, bankrot, konkurs, poškozování věřitelů apod., které v povědomí většiny národa převážně díky často nevhodně a nekriticky prezentovaným pohledům některých představitelů státu a politických stran k přeměně a vývoji ekonomické situace a neodpovědnými a senzacechtivými sdělovacími prostředky byly vnímány jako pojmenování něčeho hanlivého, nepřijatelného a odsouzeníhodného. Samozřejmě, když pomineme celou řadu případů, pro které v plné míře platí přídomky tunelování, podvody, defraudace apod., které bohužel často byly daní za urychlenou ekonomickou přeměnu s neodpovídajícím doprovodným legislativním rámcem a které mnohdy zasahovaly do oblasti práva trestního a naplňovaly i skutkové podstaty těch nejzávažnějších trestných činů majetkové a hospodářské povahy, tak neúspěchy ekonomických subjektů v tržním prostředí nejsou ničím neobvyklým a v tomto směru jsou celosvětovým přirozeným jevem. Proto každý vyspělý stát s tržní ekonomickou strukturou, jejímž základním nástrojem je volná soutěž podnikatelských subjektů, by měl mít ve svém právním řádu obsažena a upravena pravidla řešení možných úpadků těchto subjektů. Proto i vyspělost těchto států lze posuzovat také podle toho, jakým způsobem přistupují k subjektům, které v soutěžním 7

prostředí neobstály, neboť právě tato pravidla ochraňují nejen základní práva neúspěšných účastníků hospodářské soutěže, ale i těch, kteří jako věřitelé nesou na svých bedrech následky neúspěchů svých dlužníků. 1) Bakalářskou práci jsem rozčlenil do několika částí, v nichž se postupně zabývám genezí úpadkového práva se zaměřením na vývoj této právní disciplíny v souvislosti se společenskými změnami po roce 1989 v Československu, charakteristikou tehdy platné právní úpravy představované zákonem o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. a popisem věřitelského výboru a jeho působností. Následující část popisuje nedostatky této právní normy, nezbytnost přijetí nového moderního zákona a dále stručné zhodnocení rozdílu obou právních úprav. Další část je věnována popisu a působnosti věřitelských orgánů a hlavní důraz je kladen na věřitelský výbor, jeho charakteristiku a jeho oprávnění a povinnosti v rovině obecné i v průběhu insolvenčního řízení. V závěru jsem se pokusil zhodnotit z mého pohledu dosavadní působnost insolvenčního zákona s poukázáním na některé zjištěné nesrovnalosti s možností jejich pozměnění či napravení.

2. Charakteristika úpadkového práva a jeho vývoj se zaměřením na věřitelské orgány 2.1. Pojem úpadkového práva a počátky jeho geneze

Úpadkové právo nebo také právo konkursní či insolvenční se systematicky pojí s právem obchodním, úprava úpadkového řízení vychází z civilního práva procesního a realizuje se jako řízení soudní. Z názvu úpadkového práva je tedy zřejmé, že úpadek je základním pojmem tohoto právního odvětví a rozumí se jím objektivně vzniklá nepříznivá ekonomická situace dlužníka, kdy není reálně schopen dostát splatným závazkům za svými věřiteli. Úpadkové řízení je tedy specifickým druhem řízení, jehož účastníky jsou dlužník v úpadku na straně jedné a na straně druhé jeho věřitelé s oprávněnými pohledávkami. Je

1)

Kozák J., Budín P., Dadam A., Pachl L. – Insolvenční zákona a předpisy související, 1. vydání, ASPI Praha, 2008, ISBN 978-80-7357-375-1, předmluva str. IX

8

patrné, že nároky věřitelů na uspokojení jejich pohledávek z majetku dlužníka budou převažovat nad možnostmi dlužníka, proto tento stav nelze napravovat a uspořádávat standardními prostředky civilního práva procesního, kdy by pravděpodobně velmi těžko mohl být zachován princip práva spravedlivého procesu a rovných možností stran a mohlo by docházet k upřednostňování či zvýhodňování silnějších a dominantnějších ostatními a narušení možnosti poměrného uspokojení jejich pohledávek.

věřitelů nad

2)

Historie úpadkového práva sahá do období říše římské a již římské právo mělo snahu řešit nesoulad ekonomických vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli. Odtud také pochází pojem konkurs, který je odvozen z latinského slovního spojení „concursus creditorum“, kde slovo concursus vyjadřuje spojení či souběh a výraz creditorum znamená věřitel. Jednalo se tedy o výraz označující skupinu věřitelů, kteří se domáhali svých práv přihlašováním pohledávek za účelem jejich uspokojení z majetkové podstaty dlužníka. Počátky úpadkového práva na středoevropském území, tedy i českého státu, se datují od první poloviny 17. století. V tehdejších podmínkách nebyly dány předpoklady pro jeho vznik a rozvoj, neboť středověké právo nerozlišovalo jednotlivé druhy procesních řízení a tehdejší obyvatelstvo se členilo na jednotlivé stavy, kdy každý z těchto stavů měl svoje právo a soudnictví. První pokusy o vytvoření samostatného úpadkového práva se objevují v Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 a v tzv. Deklaratoriích a Novellách vydaných v roce 1640 je již upraveno samotné konkursní řízení. V roce 1763 vydaný Rakousko-český směnečný řád zejména sjednocoval právo rakouské s českým, ale obsahoval také některé normy konkursního práva. Výrazný a zásadní zlom nastal přijetím Josefínského konkursního řádu z roku 1781, který stanovil jednotné konkursní právo tím, že sjednotil právo zemské s právem městským. 3) V této právní normě se již objevuje institut věřitelského výboru jako tříčlenného orgánu, který měl funkci dohledu nad zájmy věřitelů. Další důležitá úprava byla provedena v rakouském konkursním řádu z roku 1868, který kromě jiných změn významně upravoval postavení věřitelů a povinně stanovil zřízení věřitelského výboru. Věřitelský výbor byl volen stáním věřitelů, měl tři až pět členů a měl přesně vymezena poměrně rozsáhlá oprávnění a povinnosti.

V souvislosti s tempem

2)

Winterová A. a kol. - Civilní právo procesní, 5. aktualizované vydání, Linde Praha 2008 a.s., ISBN 978-80-7201-726-3, str. 625

3)

Zoulík F., Vývoj insolvenčního řízení – Právní fórum 2009 č. 4

9

rozšiřujícího se průmyslu a současně se rozvíjejícími podnikatelskými strukturami konkursní řád nemohl vyhovovat tehdejším potřebám a po létech byl nahrazen novou právní úpravou z roku 1914, kdy císařským nařízením byl přijat nový konkursní řád a předpis upravující vyrovnávací řízení. I zde zůstal zachován institut věřitelského výboru se stejným počtem členů a v podstatě stejným rozsahem kompetencí, avšak neměl obligatorní povahu. V případě neexistence věřitelského výboru jeho povinnosti přebíral konkursní komisař, tj. soudce pověřený konkursním soudem vedením konkrétního konkursního řízení, a tam, kde byl předepisován souhlas věřitelského výboru, bylo vyžadováno usnesení shromáždění všech věřitelů.

2.2. Úpadkové právo po vzniku Československé republiky Vznikem Československé republiky byly tyto právní normy zařazeny do jejího právního řádu tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb., který přijal s účinností ke dni 28. října 1918 Národní výbor československý k zajištění plynulého přechodu a vývoje nového státního zřízení. Obě právní normy plně vyhovovaly i pro nově vzniklou Československou republiku a zůstaly v platnosti až do roku 1931, kdy byl přijat nový zákon č. 64/1931 Sb. z. a n. Tímto zákonem se vydávaly řády konkurzní, vyrovnávací a odpůrčí a hlavním cílem této úpravy bylo konkursní právo na území Československa ujednotit, neboť na Slovensku a Podkarpatské Rusi byly platné jiné právní normy. Základem však zůstala původní rakouskouherská úprava, především její systematika a většina jednotlivých ustanovení v praxi osvědčených. Na svoji dobu byl konkursní, vyrovnávací a odpůrčí řád moderní právní normou, která mohla v souladu s tehdy účinnými zákony přiměřeně reagovat na řešení úpadku ekonomických subjektů. Nově přesně rozdělil kompetence mezi soud, pro konkrétní konkursní řízení zastoupený určeným soudcem v pozici konkursního komisaře, a správce podstaty, kterému svěřil větší pravomoci. Byla upravena pozice věřitelů, posílena jejich ochrana a zákon i zde nepovinně připouštěl možnost volby věřitelského výboru v počtu tří až pěti členů. Stejně jako u předešlé zákonné úpravy pokud nebyl ustaven věřitelský výbor, konkursní komisař přebíral jeho povinnosti a k jeho schvalovacím kompetencím se pak usnášela schůze věřitelů.

10

2.3. Úpadkové právo v Československé republice po roce 1948 Zákon č. 64/1931 Sb. z. a n. v nezměněné podobě byl používán až do konce roku 1950, kdy byl zrušen nově přijatým zákonem č. 142/1950 Sb. o řízení ve věcech občanskoprávních v důsledku vývoje v Československu po roce 1948. Tento zákon zjednodušeným způsobem úpadkové právo upravil tzv. exekuční likvidací. Ta pak byla nahrazena přijatým občanským soudním řádu č. 99/1963 Sb., který mimo jiné i likvidaci majetku ještě více zredukoval. Soukromé vlastnictví bylo silně potlačováno a až na mizivé výjimky byly ekonomické subjekty převedeny ze soukromého sektoru do formy socialistického společenského vlastnictví a celé národní hospodářství bylo podřízeno centrálnímu plánování. Podniky a další subjekty v podstatě vznikaly administrativním rozhodováním příslušných orgánů a v případě potřeb stejným způsobem zanikly a majetek, který po nich zůstal, byl zpravidla přetransformován do jiných organizací. Z tohoto důvodu úpadek jako takový prakticky

nemohl vzniknout, nehledě k tomu, že z tehdejšího

ideologického hlediska byl nemyslitelný. Proto se ani s praktickou aplikací ustanovení o likvidaci majetku občanského soudního řádu nepočítalo a tento procesní předpis institut likvidace majetku obsahoval jako analogický pojem konkursu jen proto, že byl podmiňující pro účast československých subjektů na konkursech vedených v zahraničí. 4)

2.4. Vývoj úpadkového práva po roce 1989 Po společenských změnách v roce 1989, kdy došlo k přeměně plánovitého systému hospodářství na ekonomiku vycházející z tržních principů, bylo nutné v souvislosti s nově provedenými právními úpravami v důsledku rychle probíhající ekonomické transformace vyřešit i problematiku práva upravující překonávání případných krizových situací vznikajících ekonomických subjektů. Před tvůrce předlohy zákona byl postaven závažný problém, kdy při přerušení kontinuity vývoje úpadkového práva s československým právním řádem po roce 1948, naprosté absenci odborníků a jakýchkoliv zkušeností z této oblasti museli urychleně vytvořit požadovanou právní normu. Tehdy se v podstatě nabízela pouze dvě možná řešení, buď převzít ucelenou právní normu ze zahraničí, nebo navázat na 4)

Zoulík F., Vývoj insolvenčního řízení – Právní fórum 2009 č. 4

11

prvorepublikovou tradici úpadkového práva. Ve vyspělých zemích však na rozdíl od Československa byl celkový vývoj společnosti plynule provázen i odpovídajícím legislativním procesem a zřejmě by se nepodařilo vzniklou diskontinuitu překonat pouhým převzetím zahraniční úpravy, kdy navíc nebylo ani možné předvídat skutečné dopady takového rozhodnutí, neboť i samotné podmínky vývoje úpadkového práva byly v každém jednotlivém státě jiné. Proto bylo zvoleno druhé řešení a při tvorbě zákona se koncepčně vyšlo z prvorepublikové úpravy zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., který bezpochyby svým moderním pojetím přiměřeně reagoval na tehdejší společenský a hospodářský vývoj, avšak, jak již bylo zmíněno, tato jistě na svoji dobu pokroková norma odrážela některé prvky ještě z doby rakousko-uherské monarchie.

3. Přijetí zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání 3.1. Charakteristika zákona K obnovení konkursního práva dochází přijetím zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. ze dne 11. července 1991, který nabyl účinnosti dnem 1. října 1991. Samotná zákonná norma, ač přiměřeně upravená a daná do souladu s již některými uskutečněnými změnami v právu občanském a obchodním, nebyla sto postihnout všechny aspekty nově zavedeného hospodářského systému a světového ekonomického vývoje konce 20. století a ani reagovat na moderní způsoby řešení vzniklých úpadků běžně se uplatňujících v ekonomicky vyspělých státech. Zákon obsahoval 73 ustanovení, které se členily do čtyř částí. První část vymezovala účel zákona, definovala základní pojmy jako je úpadek a předlužení, stanovila cíl konkursu a vyrovnání a určovala příslušnost soudu ke konkursnímu řízení. Část druhá stanovovala podmínky, postup a pravidla konkursního řízení a charakterizovala jeho jednotlivé subjekty včetně jejich práv a povinností. Upravovala i podmínky návrhu úpadce na nucené vyrovnání. Třetí část upravovala podmínky a pravidla vyrovnání, tedy institutu, kdy dlužník před prohlášení konkursu mohl podat soudu návrh na vyrovnání, ve kterém se zavazoval uhradit

12

jednotlivým věřitelům předem stanovené části jejich pohledávek. Část čtvrtá obsahovala společná, přechodná a závěrečná ustanovení.

3.2. Věřitelské orgány

Podle tohoto zákona, konkrétně části druhé, byly věřitelskými orgány schůze konkursních věřitelů, a pokud byl ustaven, tak i věřitelský výbor stejně jako v prvorepublikové zákonné úpravě. Samotná úprava vymezující jejich ustanovení, pravomoci a činnost byla poměrně strohá. Rozhodující postavení zde měl soud, který schůzi konkursních věřitelů jako obligatorní orgán svolával a řídil. Soud také rozhodoval, zda bude ustanoven věřitelský výbor či nikoliv, soud věřitelský výbor svolával a dohlížel na to, aby byl stále úplný a v případě nutnosti zajistil jeho rozšíření. Schůze konkursních věřitelů zajišťovala pro věřitele jejich informovanost o průběhu konkursního řízení a možnost ho ovlivňovat prosazováním svých návrhů a stanovisek. Usnesení schůze byla přijímána prostou většinou hlasů počítaných podle výše pohledávek na schůzi přítomných věřitelů, nepřítomní se mohli nechat řádným způsobem zastoupit. Schůzi tvořili všichni věřitelé účastnící se na konkursním řízení. Právo hlasovat však měli jenom konkursní věřitelé s již zjištěnou pohledávkou, tedy jenom ti, jejichž pohledávka nebyla popřena a byla ověřena co do pravosti, výše a pořadí. Ostatní věřitelé byli z hlasování vyloučeni, pokud je soud svým rozhodnutím k hlasování nepřipustil. To platilo i pro volbu věřitelského výboru, jehož počet členů nebyl stanoven. Členy se mohly stát jak fyzické, tak i právnické osoby z řad konkursních věřitelů. Při volbě členů věřitelského výboru byl také zvolen stejný počet jejich náhradníků.

Na zasedání věřitelského výboru pak byli soudem

zváni všichni členové i jejich náhradníci. Věřitelský výbor se usnášel většinou hlasů všech členů, případně zastupujících náhradníků. Základním úkolem věřitelského výboru byl dohled nad činností konkursního správce a byl oprávněn k přezkumu jeho hospodaření, případně tak byl povinen učinit na pokyn soudu. Jiné konkrétní povinnosti a oprávnění věřitelskému výboru v podstatě ze zákona nevyplývaly, jeho další role především spočívala v tom, aby v zájmu všech věřitelů navrhoval doporučení a zaujímal stanoviska pro následná jednání a rozhodování soudu. 13

3.3. Nejdůležitější novely zákona č. 328/1991 Sb.

Praktická aplikace zákona s sebou postupně přinášela mnoho závažných problémů, které zákonodárce řešil přijímáním poměrně značného množství novel. V průběhu let 1993 2006 jich bylo přijato celkem 29. Ne všechny tyto novely významným způsobem pozměňovaly znění zákona, celá řada z nich byla přijata v důsledku změn jiných právních norem a zajišťovala jejich harmonizaci se zákonem o konkursu a vyrovnání. Některé tyto úpravy však přinesly skutečně významné změny znění tohoto zákona, a to zejména: a) novela přijatá zákonem č. 122/1993 Sb. s účinností od 16. dubna 1993 do zákona o konkursu a vyrovnání zakotvila ochrannou lhůtu. Stanovila povinnost volby věřitelského výboru při počtu věřitelů vyšším jak patnáct a pro případ, že tohoto počtu nedosáhli, tak volbu zástupce věřitelů s obdobnými oprávněními a povinnostmi. Počet členů věřitelského výboru byl stanoven na nejméně tři a nejvíce devět a o tomto počtu rozhodovala schůze konkursních věřitelů. Věřitelský výbor si ze svého středu zvolil svého předsedu a místopředsedu a mohl se již scházet i z vlastní iniciativy. Soud mohl do doby, než proběhne volba věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů, ustanovit v zájmu práv všech věřitelů opatrovníka se stejnými kompetencemi věřitelského výboru. Rovněž se posílila úloha věřitelského výboru, kdy k některým úkonům již bylo třeba jeho souhlasu např. při zpeněžování majetkové podstaty; b) novela přijatá zákonem č. 94/1996 Sb. účinná od 01. června 1996 kromě jiného upravila a rozšířila ochrannou lhůtu, neúčinnost a odporovatelnost právních úkonů a stanovila pro dlužníka, který je v úpadku předlužením, povinnost podat na sebe návrh na prohlášení konkursu; c) novela přijatá zákonem č. 12/1998 Sb. účinná od 01. dubna 1998 stanovila všem podnikatelským subjektů v úpadku podat soudu návrh na prohlášení konkursu na sebe,

zvýšila počet věřitelů pro povinnost volby věřitelského výboru vyšší než

padesát a obecně stanovila pro urychlení celého konkursního řízení správci konkursní podstaty lhůtu na osmnáct měsíců pro předložení konečné zprávy soudu;

14

d) novela přijatá zákonem č. 105/2000 Sb. účinná od 01. května 2000, která nejvýznamnějším způsobem provedla změny některých ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, stanovila dlužníkovi další povinnosti, např. zdržet se vyjma běžné obchodní činnosti veškerého jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku a na výzvu soudu sestavit seznam svého majetku a závazků s uvedením svých dlužníků, nově upravila podmínky pro výběr konkursních správců a rozšířila jejich pravomoci a povinnosti a současně posílila postavení věřitelů a zdůraznila roli věřitelského výboru, kdy řada činností správce konkursní podstaty se vázala na jeho souhlas. Byl zrušen institut opatrovníka a v období, kdy nebyl ustaven věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů, přebrala jejich kompetence schůze věřitelů.

4. Charakteristika nezbytnosti úpadkového práva

přijetí

nové

úpravy

Jak již bylo uvedeno, mezi zásadní důvody neúspěchu zavedení úpadkového práva zákonem o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. a jeho následných novel objektivně a neoddiskutovatelně patří přerušení hospodářství založeného na tržních principech a s tím spojených úprav celého legislativního procesu v období centrální plánování národního hospodářství. To se samozřejmě týkalo i celé řady dalších norem ve všech oblastech práva. Po roce 1989 byl hlavní důraz kladen na ekonomickou transformaci a ne vždy byla adekvátně provázena i příslušnými legislativními normami, které většinou byly až dodatečně dotvářeny. Otázkou ovšem také zůstává, zda skutečně tvůrci zákona, tehdejší politická reprezentace a sám zákonodárce při tvorbě, projednávání a schvalování zákona o konkursu a vyrovnání, ač v době převratné, nesmírně složité a s neskutečnou rychlostí se vyvíjející, opravdu učinili vše, aby tato norma pak v praxi sloužila v míře co nejúčinnější bolestnému narovnávání vztahů neúspěšných podnikatelských subjektů s

jejich věřiteli. To se

samozřejmě týká i následných novelizací, kdy převážná z nich byla přijímána v době již politicky i ekonomicky poklidnější a ustálenější. V účinnost zákon vstoupil dnem 1. října 1991, avšak s omezením na dobu jednoho roku, kdy soud mohl prohlásit konkurs jen z důvodu předlužení dlužníka. Tato lhůta byla 15

zákonem č. 471/1992 ze dne 9. října 1992 prodloužena o dalších šest měsíců, takže prakticky plně účinný byl až od druhého čtvrtletí roku 1993 současně s jeho novelou přijatou zákonem č. 122/1993 se dnem účinnosti ode dne 16. dubna 1993. Proto se také nedostatky celé právní úpravy začaly postupně projevovat až po tomto datu. To lze také demonstrovat na údajích z celostátní statistiky ministerstva spravedlnosti, kdy rok 1991 nebyl hodnocen, v roce 1992 při podání 353 návrhů byl prohlášen pouze jediný konkurs, v roce 1993 bylo podáno 1.105 návrhů a prohlášeno bylo 66 konkursů a v roce 1994 při podání 1.826 návrhů bylo prohlášeno 294 konkursů. Z této statistiky také vyplývá to, že jak nepřipravené zastihla nutnost přípravy a přijetí úpadkového zákona legislativce a zákonodárce, tak stejně postihla i ve valné většině ty, kteří měli aplikaci zákona zabezpečovat, ale současně i ty, kterých se pak přímo dotýkala. Soudy musely vyčlenit pro zcela novou problematikou část soudců, kteří s ní neměli žádné zkušenosti a za běhu se s ní seznamovali. Pro jmenování konkursního správce postačovalo, vyjma nepodjatosti v konkrétním řízení, jeho zapsání do seznamu správců u příslušného soudu, které podle zákona bylo možné při splnění podmínky bezúhonnosti, způsobilosti k právním úkonům a přiměřené způsobilosti odborné. Problémy spojené s nedokonalostí zákonné úpravy v mnoha případech při jejím praktickém použití dále prohlubovali i ti správci a mnohdy bohužel i soudci, kteří výkonem svých funkcí připustili nesprávný průběh konkursních řízení s nepodloženými průtahy a flagrantním porušováním oprávněných nároků věřitelů i dlužníků, ať již tak činili z neschopnosti, nedbalým a neodpovědným plněním povinnosti či v neposlední řadě i úmyslným jednáním mnohdy zasahujícím i do sféry práva trestního. To se samozřejmě dotýkalo i podnikatelského prostředí, kdy ne všichni noví vlastníci a management si ve změněných ekonomických podmínkách počínali při řízení podnikatelských subjektů kvalifikovaně a s plnou odpovědností, což nezřídka přerostlo ve vyloženě kriminální činnost. Velkým nedostatkem této právní úpravy byla ta skutečnost, že bylo prakticky možné účinně řešit úpadkový stav dlužníka jedině likvidačním způsobem, tj. konkursem spočívajícím ve zpeněžení konkursní podstaty a rozdělením výtěžku rozvrhovým opatřením mezi věřitele. Zákon sice upravoval i sanační způsob řešení úpadku zakotvením institutu vyrovnání, avšak ten byl uplatňován spíše sporadicky. Insolvenční soud mohl vyrovnání povolit jen na základě podání návrhu samotného dlužníka. Když pomineme ty dlužníky, kteří podnikatelskou činnost vykonávali bez jakýchkoliv zábran a dodržování veškerých 16

pravidel jen s vidinou osobního prospěchu, tak i další částí dlužníků nebyl projevován dostatečný zájem o včasné odvrácení nebezpečí prohlášení konkursu dohodou a všemožně se snažili jeho prohlášení co nejvíce oddálit. Pokud poté byl návrh dlužníka na vyrovnání soudu podán, většinou již nesplňoval podmínky pro jeho povolení a situaci bylo možné řešit jen prohlášením konkursu. Jako příklad pro ilustraci lze uvést stav roku 2000 ze statistických údajů ministerstva spravedlnosti, kdy

připadalo na celkem 4.618 podaných návrhů na

prohlášení konkursu pouze 32 návrhů na vyrovnání, z nichž byly povoleny pouze dva. Zákon nedostatečně řešil i postavení samotných věřitelů, kdy jim nebyla dána možnost nikterak ovlivnit rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, neboť řízení mohli pouze iniciovat podáním návrhu na konkurs příslušnému soudu a účastníkem konkursního řízení se stali až po prohlášení konkursu podáním přihlášky své pohledávky. Celková pozice věřitelů byla i v dalším průběhu slabá. Velmi byla kritizována ta skutečnost, že zajištění věřitelé, zákonem označovaní jako oddělení věřitelé, byli uspokojováni jen do 70% výtěžku zpeněžení majetkové podstaty na ně připadající, což mělo za následek nejen oslabení a znehodnocení zajišťovacího institutu, ale i prakticky úpravu a zpřísnění pravidel zajištění úvěrů poskytovaných bankami. Rovněž i úloha věřitelských orgánů, jak již bylo zmíněno, nebyla dostatečně vymezena. Že zákon samotný spolu s pozdějšími novelizacemi a jeho praktické používání v praxi nebyl normou nejdokonalejší, dokládá i to, že konkursní řízení trvalo neúměrně dlouho. Zveřejněné údaje Světové banky pro Českou republiku uváděly dobu trvání konkursního řízení v průměru 9,2 roku, přičemž země jako Irsko vykazovaly průměrnou dobu 0,4 roku a Belgie, Finsko a Norsko dobu 0,9 roku. Srovnatelné státy, které také opustily ekonomickou cestu centrálního plánování koncem osmdesátých let, vykazovaly dobu nesrovnatelně kratší, např. Slovensko 4,7 roku, Bulharsko 3,3 roku, Polsko 1,2 roku a Lotyšsko 1,1 roku. Rovněž i další údaje Světové banky týkající se efektivity vydobytých pohledávek věřitelů v konkursních řízeních k roku 2005 nejsou pro Českou republiku příznivé, kdy její efektivita byla zhodnocena 18,5 %, zatímco severské státy Finsko a Norsko kolem 90 % a srovnatelné Slovensko 48,1 %. Některými odborníky v České republice byly tyto údaje považovány za nadsazené, avšak i kdyby tomu tak bylo, určitě nebyly zkresleny o polovinu, takže vyzněly velmi negativně. Odhlédneme-li od těchto údajů, nepochybně celkový stav nepříznivě ovlivnil důvěru v konkursní řízení i zákon samotný, neboť s odstupem doby se 17

samozřejmě snižovala naděje na uspokojení pohledávek věřitelů v míře co nejvyšší a i u dlužníků, kteří byli omezování ve svých právech sice zákonně, ale neúměrně dlouho. V konečné fázi samotná zákonná úprava i přes své četné novelizace nereflektovala současné trendy ekonomického rozvoje a jejich důsledkem se stala normou značně nepřehlednou.

5. Přijetí zákona č. 182/2006 o úpadku a způsobech jeho řešení 5.1. Charakteristika přijatého zákona

Z důvodů již uvedených, ale i proto, že úprava zákona o konkursu a vyrovnání nepředpokládala situace, kdy se v úpadku ocitl ekonomický subjekt se značným množstvím věřitelů nebo naopak subjekt v podobě nepodnikatelské fyzické osoby a kdy se postupně měnil přístup a zájem managamentu podnikatelských subjektů na způsobech jiných řešení případných úpadků, byly již po roce 2000 činěny kroky k vytvoření zcela nového zákona, který by tyto nedostatky odstranil a přiměřeně reagoval na současný vnitrostátní a celosvětový vývoj.

Dne 30. března 2006 byl přijat zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) č. 182/2006 Sb., který odstranil strohost a nepřehlednost původní úpravy a zavedl moderní a jednotnou úpravu úpadkového práva v souladu s právem Evropské unie. Zcela upustil od institutu vyrovnání a mezi základní způsoby řešení úpadku zavedl tzv. reorganizaci a další způsoby řešení s ohledem na specifické odlišnosti určitých typů úpadků, jako jsou nepatrný konkurs a oddlužení, umožnil poskytnout dlužníkovi k překonání hrozícího úpadku tzv. moratorium namísto původního neúčinného institutu ochranné lhůty a nově zavedl veřejný informační portál - insolvenční rejstřík. Přinesl i novou terminologii, která zejména na místo konkursního řízení zavádí insolvenční řízení, od něhož se odvozují i další pojmy, jako např. insolvenční správce a insolvenční soud, pojem konkursní podstata byla nahrazena 18

výrazem majetková podstata a, jak již bylo uvedeno, pojem oddělený věřitel se změnil na pojem zajištěný věřitel. 5) Zákon je rozčleněn na tři části, první obecná část stanoví účel zákona, vymezuje základní pojmy a zásady zákona, charakterizuje jednotlivé subjekty a účastníky řízení s jejich povinnostmi a oprávněními, obsahuje ustanovení o neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů a zejména obsahuje jednotný postup od podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení příslušnému insolvenčnímu soudu až po jeho rozhodnutí o tomto návrhu. Část druhá obsahuje a upravuje jednotlivé způsoby řešení úpadku, tj. konkurs, reorganizaci, úpadek finančních institucí a oddlužení a dále zvláštní ustanovení o vyloučení účinků zákona. Třetí část obsahuje společná ustanovení pro všechny způsoby řešení úpadku, vztah ke státům Evropské unie a upravuje institut insolvenčního rejstříku. Účel nového zákona je vymezen v jeho úvodním ustanovení a řešení úpadku umožňuje jak likvidační způsobem, tak i při splnění stanovených předpokladů i způsobem sanačním. Úpadek dlužníka nevymezuje jen jako již vzniklý a trvající, ale pojmenovává i úpadek dlužníkovi hrozící, kdy se jedná o stav, jestliže dlužník nebude objektivně schopen nadále řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. 6) Současně stanoví, že řešení tohoto úpadku nebo hrozícího úpadku musí být provedeno insolvenčním soudem některým z uvedených způsobů a má kromě vypořádání majetkových vztahů se všemi osobami vázanými na úpadek dlužníka dospět i k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení jeho věřitelů. Celá zákonná úprava je založena na základních zásadách a upravuje ji § 5 insolvenčního zákona, kde se uvádí: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;

5)

Janda P., Soukup M. - Insolvenční zákon, Daně a právo v praxi, 2007, č. 1, str. 40

6)

Zelenka J. a kol. - Insolvenční zákon, poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy, 2. aktualizované vydání, Linde Praha a.s. 2008, ISBN 978-80-7201-707-2, str. 36

19

b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d) věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. Citované zásady insolvenčního řízení jsou interpretačním kritériem pro výklad dalších ustanovení insolvenčního zákona. Nelze je přehlížet ani při aplikaci zvláštních právních předpisů, které obsahují právní úpravu odlišnou od insolvenčního zákona. 7) Nový zákon měl vstoupit v účinnost ke dni 1. července 2007, avšak tato lhůta byla o půl roku posunuta a účinnost zákona započala dnem 1. ledna 2008. Do konce roku 2009 byl zákon devětkrát novelizován, z toho čtyři novely byly přijaty ještě před účinností zákona. Společně s přípravami insolvenčního zákona byl koncipován i zákon, který upravuje činnost insolvenčních správců, zpřísňuje podmínky a stanoví kvalifikační předpoklady pro jejich jmenování. Zákon byl přijat dne 23. května 2006 a v účinnost vstoupil stejně jako zákon insolvenční ke dni 1. ledna 2008. Smyslem této zákonné úpravy bylo posílení tohoto institutu a odstranění všech negativních aspektů činností provázejících jednotlivá konkursní řízení. Byl stanoven systém výběru insolvenčních správců, kvalifikační požadavky a odborné i praktické předpoklady. Jejich jmenování je, vyjma předpokladu bezúhonnosti a způsobilosti k právním úkonům, podmíněn dosaženým vysokoškolským vzděláním v magisterském studijním programu, složením

předepsané zkoušky insolvenčních správců a uzavřením pojistné

smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout při výkonu funkce v rámci insolvenčního řízení. Obecně byla stanovena přechodná doba, kdy oprávnění dosavadních správců zanikne do dvou let po nabytí účinnosti tohoto zákona. To odráželo tu skutečnost, že všechna řízení zahájena před nabytím účinnosti nového insolvenčního zákona 7)

Kotoučová J. a kol. – Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 1. vydání, C. H. Beck, 2008, ISBN 978-80-7179-595-7, str. 175

20

byla vedena podle zákona o konkursu a vyrovnání a zřejmě by nebylo možné ani účelné ihned provést výměnu jednotlivých správců.

5.2. Základní rozdíly mezi předešlou a současnou právní úpravou s důrazem na věřitelské orgány Zde je nutné připomenout, že původní úprava zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. účinná ode dne 1. října 1991 doznala později přijatými novelami podstatných změn i v postavení věřitelů a věřitelských orgánů. Porovnáním obou zákonných úprav mimo již uvedených změn je zřejmé, že došlo k zásadní změně v postavení věřitelů v insolvenčním řízení a úpravě jejich oprávnění a povinností. Svědčí o tom i ta skutečnost, že je insolvenční zákon nazýván jako zákon silně prověřitelský. Z uvedených základních zásad vyplývá, že insolvenční zákon přikládá významný důraz na naplnění práv věřitelů a posílena byla práva jak jednotlivých věřitelů, tak i věřitelských orgánů. Věřitelskými orgány jako v původní úpravě zůstaly schůze věřitelů, věřitelský výbor a zástupce věřitelů, avšak nový insolvenční zákon rozšířil a nově zavedl další pravidla pro jejich ustanovování a úpravu vztahů mezi nimi. Samotná působnost a výrazně posílené kompetence věřitelského výboru jsou podrobně komentovány jednotlivými ustanoveními zákona. Zvláštní pozornost byla zaměřena na vzájemnou činnost věřitelského výboru a insolvenčního správce s cílem zajistit jejich aktivní spolupráci, která by měla celé insolvenční řízení zkvalitnit, urychlit a zprůhlednit. Jako nový institut byl zaveden prozatímní věřitelský výbor, který pokrývá určité právní vakuum v některých fázích insolvenčního řízení, kdy není možné zajistit schůzi věřitelů nebo když schůzi věřitelů za tímto účelem svolané se nepodařilo věřitelský výbor ustanovit.

21

5.3. Věřitelské orgány 5.3.1. Schůze věřitelů Insolvenční zákon v § 46 vysloveně stanovuje věřitelskými orgány schůzi věřitelů, věřitelský výbor a zástupce věřitelů. Základním a nejvyšším věřitelským orgánem je schůze věřitelů, kde přihlášení věřitelé mohou přímo ovlivňovat průběh celého řízení. Obecně se vychází z principu, že věřitelé mají mít možnost se k důležitým otázkám v řízení vyslovit, přičemž to, že tak neučiní, ač k tomu mají příležitost, jde v dalším postupu řízení k jejich tíži. 8) Schůzi věřitelů vždy svolává a řídí insolvenční soud. První schůzi věřitelů svolá tak, aby její konání bylo uskutečněno nejpozději do dvou měsíců od rozhodnutí o úpadku. Předmětem této první schůze je povinně volba věřitelského výboru a případně i usnesení věřitelů o odvolání již soudem jmenovaného insolvenčního správce a ustanovení správce nového. Pokud se schůze koná již po přezkumném jednání, projednává se i zpráva insolvenčního správce o jeho činnosti, a byl-li již insolvenčním soudem zřízen prozatímní věřitelský výbor, i zpráva o dosavadní činnosti tohoto výboru. Další schůze se konají podle průběhu insolvenčního řízení a insolvenční soud ji svolá buď z vlastního podnětu, nebo na základě žádosti některého ze subjektů insolvenčního řízení, kterými pro tento případ mohou být insolvenční správce, věřitelský výbor, případně zástupce věřitelů, pokud není zvolen věřitelský výbor. Dále je zde posíleno postavení jednotlivých věřitelů, kdy insolvenční soud schůzi věřitelů svolá i na žádost nejméně dvou věřitelů, kteří mají v souhrnu evidované pohledávky ve výši nejméně jedné desetiny všech přihlášených pohledávek, bez ohledu na věřitelský výbor. Insolvenční zákon

pomíjí možnost žádosti dlužníka o svolání schůze

věřitelů, resp. nestanoví insolvenčnímu soudu v tomto směru žádnou povinnost. Stanovení lhůty pro svolání schůze je dáno insolvenčnímu soudu, přičemž zákon stanoví, že se musí konat nejpozději do třiceti dnů od žádosti o její svolání, pokud nebyl v žádosti navržen termín konání pozdější. Insolvenční soud zveřejní vyhláškou oznámení o svolání schůze věřitelů, což je prakticky prováděno uvedením v insolvenčním rejstříku a vyvěšením na úřední desce příslušného soudu, kde musí být povinně uveden předmět jednání, místo a čas konání schůze, a pokud bylo konání schůze vyžádáno na návrh některého z již uvedených subjektů, uvede jako předmět jednání i věc, na základě které byla žádost podána. Sama schůze věřitelů pak může projednávat jenom ten předmět, který byl uveden v oznámení insolvenčního soudu. Jiná 8)


22

věc může být projednávána pouze za předpokladu, že se schůze účastní všichni věřitelé, kteří se na dalším předmětu jednání usnesou. V této souvislosti sice zákonodárce předpokládá a připouští vlastní iniciativu jednotlivých věřitelů, avšak také zamezuje možným obstrukcím, snahám o rušení průběhu a protahování celého řízení ze strany jednotlivých věřitelů podáváním nedůvodných návrhů na svolání schůze věřitelů. Pokud věřitel podá opakovaně nedůvodný návrh, ať tak činí z jakýchkoliv důvodů, je na žádost ostatních věřitelů povinen jim uhradit náklady spojené s jejich účastí na takto svolané schůzi. Současně insolvenční soud může takovémuto věřiteli uložit náhradu nákladů vynaložených se svoláním schůze a jejím zorganizováním. Jednání schůze věřitelů je neveřejné a insolvenční zákon vyjmenovává její jednotlivé účastníky, kdy právo účasti vedle insolvenčního soudu mají všichni řádně přihlášení věřitelé, dlužník a insolvenční správce. Dále se mohou jednání účastnit státní zastupitelství, pokud vstoupilo do insolvenčního řízení, a v případě, že dlužník má zaměstnance, i odborová organizace u něho působící. Jestliže u dlužníka působí více odborových organizací, účastní se řízení nejpočetnější organizace či sdružení odborových organizací, pokud se mezi sebou nedohodnou jinak. Obdobně tomu tak je i s účastí při jednání věřitelského výboru nebo prozatímního věřitelského výboru, kde odborová organizace pak působí s hlasem poradním. Je zřejmé, že ne vždy budou zájmy dlužníkových zaměstnanců a příslušné odborové organizace v insolvenčním řízení totožné s určujícími zájmy věřitelů, proto jejím právem je se vyjádřit při jednání věřitelského výboru ke všem projednávaným otázkám, avšak zůstává věcí věřitelského výboru, zda bude tento vyjádřený názor akceptovat či nikoliv. Schůze věřitelů je příslušná k volbě a odvolávání členů věřitelského výboru, jeho náhradníků nebo zástupce věřitelů a může rozhodnout i o tom, zda ponechá ve funkci prozatímní věřitelský výbor, pokud již byl insolvenčním soudem ustaven. Současně podle tohoto ustanovení si může schůze věřitelů vyhradit cokoliv z toho, co náleží do působnosti věřitelských orgánů. V případě, že není ustaven věřitelský výbor ani zástupce věřitelů, případně prozatímní věřitelský výbor, vykonává jejich působnost automaticky. Poměrně podrobně je insolvenčním zákonem upravena procedura hlasování na schůzi věřitelů. Usnášeníschopnost schůze není vázána na počet věřitelů. K platnosti usnesení schůze věřitelů se zásadně vyžaduje, nestanoví-li insolvenční zákon jinak (např. v § 57 odst. 2 při 23

volbě členů a náhradníků věřitelského výboru hlasy nezajištěných a zajištěných věřitelů), prostá většina hlasů fyzicky přítomných a nebo řádně zastoupených (tj. zástupcem na základě plné moci) věřitelů, počítané podle jejich (přihlášených) pohledávek; přitom platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas. 9)

Věřitelé také mohou hlasovat tzv.

korespondenčním způsobem pokud jsou splněna všechna požadovaná kritéria tj. podání výslovně označené jako „Hlasovací lístek“, který nesmí být vázán na jiné procesní úkony a ze kterého je patrné a nepochybné, jak bylo hlasováno. Pravost podpisu na hlasovacím lístku musí být úředně ověřena a

další podmínkou platnosti hlasu je to, že podání se všemi

náležitostmi bylo insolvenčnímu soudu doručeno nejpozději v den předcházející dnu pořádání schůze věřitelů. Přezkum hlasovacího práva přísluší insolvenčnímu soudu, který jej zkoumá u každého z věřitelů jednotlivě. V případě, že by přijaté usnesení schůze věřitelů odporovalo společným zájmům věřitelů, má právo takové usnesení insolvenční soud zrušit vyjma usnesení o způsobu řešení úpadku, o způsobu oddlužení, o reorganizačním plánu, odvolání a ustanovení insolvenčního správce a o hlasování věřitelů s popřenými pohledávkami. Insolvenční soud může takové rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů vydat pouze do skončení schůze, která usnesení přijala, a to jak na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, jenž hlasoval proti tomuto usnesení, tak i z iniciativy vlastní.

5.3.2. Věřitelský výbor 5.3.2.1. Popis a úloha věřitelského výboru, jeho ustavení Věřitelský výbor je kolektivním orgánem a, jak již bylo uvedeno, jeho členové a jejich náhradníci jsou voleni schůzí věřitelů. V § 58 odst. 1 insolvenčního zákona je obecně zakotvena hlavní úloha věřitelského výboru – chránit společný zájem věřitelů a v součinnosti s insolvenčním správcem přispívat k naplnění účelu insolvenčního řízení. Společný zájem věřitelů je definován v úvodních ustanoveních zákona

jako zájem nadřazený zájmům

jednotlivých věřitelů, pokud jeho cílem je, aby zvolený způsob řešení úpadku byl pro ně spravedlivý a výnosnější než ostatní způsoby řešení úpadku, a to současně za podmínky, aby 9)


24

nebylo dotčeno zákonem zaručené zvláštní postavení některých věřitelů. To znamená, že tato definice je určující pro všechny subjekty insolvenčního řízení a nad tímto zájmem nemůže být stavěn žádný jiný jakkoliv významný zájem obecný ani veřejný s výjimkou zaručeného postavení zejména zajištěných věřitelů. 10) O naplnění účelu insolvenčního řízení hovoří úvodní ustanovení, kde mimo řešení úpadku a hrozícího úpadku stanovenými způsoby a oddlužení dlužníka je zakotveno i to, aby majetkové poměry a vztahy s osobami dotčenými dlužníkovým úpadkem či hrozícím byly uspořádány a došlo k co největšímu a spravedlivému uspokojení jeho věřitelů. Insolvenční zákon určuje, že věřitelský výbor musí být povinně ustanoven, jestliže je celkový počet přihlášených věřitelů vyšší jak padesát. Pokud je počet přihlášených padesát a nižší, a to počítáno kde dni konání schůze věřitelů, je dána možnost schůzi věřitelů volbou rozhodnout, zda bude ustanoven věřitelský výbor nebo zvolen zástupce věřitelů. To však neplatí u nepatrného konkursu, kde schůze věřitelů může rozhodnout o ustanovení zástupce věřitelů i v případě počtu věřitelů vyššího než padesát. 5.3.2.2. Složení věřitelského výboru Věřitelský výbor je tvořen z nejméně tří a nejvýše sedmi členů, může mít tedy i sudý počet členů. O konkrétním počtu členů rozhoduje členská schůze a zpravidla počet členů určí průběh sestavování kandidátky a samotná volba. Následně každému členovi je volbou určena konkrétní osoba jako jeho náhradník. Schůze věřitelů může rozhodnout o vyšším počtu náhradníků, přičemž počet náhradníků není omezen. Platí však, že každý člen má zvolené konkrétní náhradníky, kteří ho zastupují v pořadí určeném schůzí věřitelů. Je tedy vyloučené, aby člena věřitelského výboru zastoupil jiný náhradník, který mu nebyl přímo určen. Členy i náhradníky mohou být pouze přihlášení věřitelé, kteří podali svoje přihlášky pohledávek insolvenčnímu soudu v průběhu doby od zahájení insolvenčního řízení do uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku, a pouze ti, kteří se svým zvolením předem souhlasí. Členem a náhradníkem může být zvolena jak fyzická, tak i právnická osoba.

10)


25

Právnická osoba je však povinna neprodleně insolvenčnímu soudu oznámit konkrétní fyzickou osobu, která bude jménem této právnické osoby ve věřitelském výboru vystupovat. Vyloučeni z možnosti být volbou zvoleni za členy a náhradníky jsou ti věřitelé, jejichž pohledávky za majetkovou podstatou vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria. To platí i pro ty věřitele, u kterých je důvod k pochybnostem o jejich nepodjatosti ve vztahu k dlužníkovi. Insolvenční zákon demonstrativně vyjmenovává celkem široce některé možné příklady, avšak schůze věřitelů by měla pečlivě zkoumat a zvažovat možné vztahy členů i náhradníků věřitelského výboru ke dlužníkovi, a to jak z hlediska kladného, tak i záporného, a nejen při jejich volbě, ale i v průběhu celého řízení. Zejména se to týká osob blízkých dlužníkovi, vedoucích zaměstnanců dlužníka, jeho společníků a osob tvořících s ním koncern. Soud nemusí potvrdit volbu členů věřitelského výboru či jejich náhradníků, nikoli však věřitelského výboru jako celku, z čehož vyplývá, že nepotvrzení každé osoby je třeba i samostatně odůvodnit. Soudu je zde dána povinnost zkoumat důvěryhodnost a způsobilost zvolených členů a náhradníků věřitelského výboru ještě před potvrzením jejich volby. 11) Insolvenční soud své rozhodnutí vyhlásí do konce schůze věřitelů, a pokud insolvenční soud volbu členů a náhradníků věřitelského výboru potvrdí, není proti jeho rozhodnutí přípustný opravný prostředek. V případě, že některého člena nebo náhradníka soud svým rozhodnutím nepotvrdí, je pak proti němu možné odvolání. Soud po vyhlášení rozhodnutí o nepotvrzení kandidáta na člena nebo náhradníka věřitelského výboru vyzve a poučí každého přítomného věřitele, který pro tohoto kandidáta hlasoval, že má právo se odvolání v tomto směru vzdát nebo, pokud se odvolat chce, musí tak učinit nejpozději do ukončení schůze věřitelů. Věřitelský výbor má být zastoupen všemi skupinami věřitelů podle struktury jejich pohledávek. Členy a náhradníky navrhují a volí zvlášť zajištění věřitelé a zvlášť nezajištění věřitelé dlužníka. Vzhledem k předpokládaným výhodám zajištěných věřitelů při uspokojení svých zajištěných pohledávek oproti věřitelům nezajištěným, členů a náhradníků věřitelského výboru, kteří jsou navrženi nezajištěnými věřiteli, musí být nejméně tolik, kolik je členů a náhradníků věřitelského výboru navržených zajištěnými věřiteli. Toto pravidlo neplatí pouze v případě, že nezajištění věřitelé své členy a náhradníky nenavrhli nebo nenavrhli dostatečný počet, jimi navržené osoby se svým zvolením do věřitelského výboru nesouhlasí či nebyly 11)

Kotoučová J. a kol. – Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 1. vydání, C. H. Beck, 2008, ISBN 978-80-7179-595-7, str. 252 26

zvoleny z jiných důvodů. Za této situace nelze těmto předpokladům vyhovět a není možné poměr mezi zajištěnými a nezajištěnými věřiteli dodržet. Zákonodárce tak měl snahu poskytnout

ochranu

nezajištěným

věřitelům

před

ovládnutím

věřitelského

výboru

dominantnější skupinou zajištěných věřitelů. I zde se však vychází z již citovaného principu, že věřitelé mají mít možnost se k důležitým otázkám v řízení vyslovit, přičemž to, že tak neučiní, ač k tomu mají příležitost, jde v dalším postupu řízení k jejich tíži. 12) 5.3.2.3. Způsob volby členů a náhradníků věřitelského výboru a kvalifikační požadavky Zákon nepředepisuje samotný způsob volby, ale pro praxi se předpokládá buď hlasování o členech a náhradnících věřitelského výboru jako celku, nebo hlasování o jeho členech a náhradnících jednotlivě. Insolvenční soud potvrzuje provedenou volbu členů a náhradníků věřitelského výboru a učiní tak vyhlášením rozhodnutí přímo na schůzi věřitelů po provedení volby. Z toho důvodu a také proto, že není přípustné odvolání proti tomuto rozhodnutí, se již nikomu rozhodnutí nedoručuje. Insolvenční zákon nikterak nestanoví kvalifikační požadavky pro výkon funkce člena či náhradníka věřitelského výboru, vyjma povinného dohledu insolvenčního soudu nad jeho volbou, kdy kromě důvěryhodnosti je dalším z kritérií potvrzení či nepotvrzení volby členů a náhradníků, je způsobilost k zastávání této funkce. Insolvenční zákon konkrétně nespecifikuje míru či rozsah této způsobilosti, ale předpokládá se zřejmě dostatečná míra znalostí a zkušeností pro činnost v tomto orgánů v průběhu poměrně náročného a složitého insolvenčního řízení. Zůstává tedy na samotných věřitelích, resp. obou skupinách zajištěných i nezajištěných věřitelů, koho do tohoto věřitelského orgánu navrhnou a zvolí. Zejména však skupina nezajištěných věřitelů by měla pečlivě zvažovat obsazení věřitelského výboru, neboť skupina zajištěných věřitelů bude zpravidla z řad právnických osob jako peněžních ústavů, leasingových společností apod., které mají potenciál se nechat ve věřitelském výboru zastupovat erudovaným odborníkem v oblasti ekonomie a práva.

12)


27

5.3.2.4. Ukončení členství a náhradnictví ve věřitelském výboru

Funkce člena a náhradníka věřitelského výboru zanikne jeho odvoláním z funkce, odstoupením z funkce nebo ukončením jeho účasti v insolvenčním řízení. Odvolat člena nebo náhradníka, ale i celý věřitelský výbor, může z důležitých důvodů insolvenční soud, přičemž jako důležitý důvod zákon uvádí demonstrativně porušování nebo zanedbávání povinností. Učinit tak může z vlastního rozhodnutí nebo na návrh schůze věřitelů, pokud není tento návrh v rozporu se zákonem. Proti tomuto rozhodnutí zákon připouští každé z odvolaných osob možnost podání odvolání. Odstoupení z funkce, lhostejno z jakého důvodu,

je svobodné

rozhodnutí každého člena či náhradníka věřitelského výboru, učiní tak podáním adresovaném insolvenčnímu soudu, který jej ve funkci potvrdil. Svoje rozhodnutí není povinen nikterak zdůvodňovat. Ukončení účasti v insolvenčním řízení navazuje na rozhodnutí insolvenčního soudu o zániku věřitelovy pohledávky. V této souvislosti je třeba se zmínit o přechodu členství ve věřitelském výboru na nabyvatele pohledávky člena nebo náhradníka věřitelského výboru za splnění podmínky, že byla nabyta jediným věřitelem. Tato úprava je motivována snahou jednak zabezpečit akceschopnost věřitelského výboru, jednak i přesvědčením, že členství ve věřitelském výboru může být specifickou hodnotou, která zvyšuje obecnou hodnotu pohledávky úplatně postupovanou v insolvenčním řízení a může rovněž vést k žádoucímu zmenšení počtu věřitelů. 13) Přechod členství ve věřitelském výboru se bude dotýkat členů a náhradníků, nikoli však funkce jeho předsedy, a tedy se logicky předpokládá jeho nová volba. Zákonodárce počítal i s možnou pasivitou a nezájmem věřitelů účastnit se práce ve věřitelských orgánech, proto pro případ situace v insolvenčním řízení, kdy poklesne počet členů věřitelského výboru ustanoveného schůzí věřitelů na méně než tři členy, přebírá působnost insolvenčního výboru insolvenční soud, avšak pouze na přechodnou dobu do potvrzení volby nové nebo doplňující. Pokud se schůze věřitelů nesejde či se schůzi věřitelů nepodaří

věřitelský výbor doplnit,

jmenuje do stanoveného počtu členy a náhradníky

13)


28

věřitelského výboru insolvenční soud. Takto jmenovaný věřitelský orgán se však považuje za prozatímní věřitelský výbor. 5.3.2.5. Prozatímní věřitelský výbor a zástupce věřitelů Prozatímní věřitelský výbor insolvenční soud může jmenovat po podání insolvenčního návrhu věřitelem do doby ustanovení věřitelského výboru schůzí věřitelů. Pokud je insolvenční řízení zahájeno na návrh dlužníka, je tak soud povinen učinit neprodleně poté, co mu to umožní počet přihlášených věřitelů. Soud jmenuje tento orgán v případě, že se věřitelský výbor nepodařilo ustavit schůzi věřitelů k tomu účelu svolané. Insolvenční soud při jmenování členů prozatímního věřitelského výboru obecně vychází z pravidel a předpokladů pro členy výboru věřitelského, není vyloučeno ani jmenování náhradníků. Soud rovněž dle možností členy prozatímního věřitelského výboru jmenuje tak, aby v něm byly vyváženě zastoupeny všechny skupiny věřitelů a případně i zástupce zaměstnanců, pokud u dlužníka působí a budou jejich nároky přihláškou uplatňovány. První schůze věřitelů po zřízení prozatímního věřitelského výboru rozhodne o tom, zda tento výbor ponechá ve funkci, případně některé členy obmění nebo zvolí nový věřitelský výbor. O prozatímním věřitelském výboru nehlasuje jako o celku, ale o každém členovi zvlášť. Činnost prozatímního věřitelského výboru je ukončena, jakmile vydá insolvenční soud rozhodnutí o potvrzení věřitelského výboru zvoleného schůzí věřitelů. Institut zástupce věřitelů může být schůzí věřitelů ustanoven v případě, kdy počet přihlášených věřitelů je padesát a nižší. Zákon připouští i ustanovení jeho náhradníka. Pro činnost zástupce věřitelů a jeho náhradníka se použijí obdobně všechna ustanovení insolvenčního zákona s výjimkou toho, že ani jeden z nich nemůže být jmenován insolvenčním soudem a v případě přechodu pohledávky zástupce věřitelů na jinou osobu, tato osoba jako nabyvatel pohledávky nepřebírá s tím i jeho funkci zástupce věřitelů. 5.3.2.6. Jednání a hlasování věřitelského výboru Pravidla pro jednání a hlasování věřitelského výboru jsou stanovena v § 58 odst. 3 insolvenčního zákona, kde je výslovně uvedeno, že věřitelský výbor vykonává svoji činnost jako sbor, tedy stanoviska jednotlivých členů výboru jsou sice důležitá, ale rozhodující je 29

jejich společné rozhodnutí, tj. výsledek hlasování. 14) Významné postavení ve věřitelském výboru zaujímá jeho předseda, kterého volí věřitelský výbor ze svého středu. Pokud se věřitelskému výboru nepodaří zvolit předsedu ani opakovanou volbou, je určen z řad členů věřitelského výboru insolvenčním soudem. Předseda svolává a řídí věřitelský výbor, ale může jej svolat i insolvenční soud anebo také insolvenční správce. Zejména by se však měl scházet z vlastní iniciativy, pokud je toho potřeba pro splnění některých z povinností nebo práva přiřknutých výboru ustanoveními insolvenčního zákona. Nedostatek aktivity ze strany věřitelského výboru může vést až k odvolání výboru nebo některého z členů (především předsedy) insolvenčním soudem. 15) Věřitelský výbor je usnášeníschopný v případě, pokud je přítomna nadpoloviční většina členů nebo jejich náhradníků. Rozhoduje se většinou hlasů, nepřítomné členy zastupují jejich náhradníci s tím, že pokud má člen více náhradníků, zastupují jej podle pořadí určeném při jejich volbě schůzí věřitelů. Při hlasování má každý člen pouze jeden hlas a na rozdíl od hlasování na schůzi věřitelů zde nerozhoduje velikost pohledávek jednotlivých členů. Jestliže při hlasování dojde k rovnosti hlasů, rozhodující hlasem se stává hlas předsedy. Tím je odstraněno riziko možných patových situací při hlasování, které by s sebou přinášely věřitelské výbory, jež by měly sudý počet členů. 16) Není vyloučen korespondenční způsob rozhodování věřitelského výboru, který upravuje doprovodná vyhláška o jednacím řádu pro insolvenční řízení, a spočívá v tom, že návrh usnesení je předložen členům věřitelského výboru jejím předsedou, insolvenčním soudem nebo insolvenčním správcem. Usnesení je věřitelským výborem přijato, jestliže pro něj hlasovala nadpoloviční většina všech jeho členů ve stanovené lhůtě. Pokud se člen v této lhůtě k návrhu usnesení nevyjádří, počítá se jeho hlas jako vyslovený proti tomuto návrhu. Věřitelský výbor může pověřit některého ze svých členů či jeho náhradníka provedením nebo prováděním některé z činností, pokud to její povaha připouští. Členové věřitelského výboru i jejich náhradníci se mohou dát zastupovat jakoukoliv fyzickou osobou způsobilou k právním úkonům v plném rozsahu. To však na vlastní nebezpečí a za předpokladu vlastní úhrady s tím vzniklých nákladů. Takový zástupce musí jednat vždy osobně, s výjimkou advokáta, který může substituční plnou mocí pověřit další osobu.

14)


15)

Kozák J., Budín P., Dadam A., Pachl L. – Insolvenční zákona a předpisy související, 1. vydání, ASPI Praha, 2008, ISBN 978-80-7357-375-1, str. 73 16) Pachl L. - Průvodce věřitele insolvenčním řízením, Právní fórum, 2008, č. 1. str. 2

30

5.3.2.7. Odpovědnost členů a náhradníků věřitelského výboru Insolvenční zákon ukládá povinnost členům i náhradníkům věřitelského výboru postupovat při výkonu svých funkcí s odbornou péčí a stanoví odpovědnost za škodu či jinou újmu, kterou způsobí neodborným výkonem funkce, popřípadě porušením svých povinností. Jak již bylo zdůrazněno, společný zájem věřitelů musí být nadřazen nad zájmy jejich a případně dalších osob. V této souvislosti jsou jim zákonem za účelem ochrany majetkové podstaty omezena práva při nabývání majetku z této podstaty, protože za určité situace by mohlo ze strany některého z členů či náhradníků

dojít ke zneužití informací získaných

z pozice funkce ve věřitelském výboru a získání tohoto majetku za nevýhodných podmínek pro ostatní věřitele. Proto se tak může dít pouze se souhlasným stanoviskem schůze věřitelů. Odpovědnost členů a náhradníků věřitelského výboru je přenesena i na jejich zaměstnance a další osoby, pokud za ně vykonávají činnosti spojené s výkonem jejich funkcí v tomto orgánu. Zejména se to bude týkat osob, které si určili ke svému zastupování. Věřitelský výbor v případě potřeby může pro svoji činnost využívat i odborných služeb, které nemůže zajistit vlastními silami. Bude se jednat zejména o specifické činnosti daňových poradců, auditorů, znalců, specialistů na různá ekonomická a právní odvětví apod. Vzhledem k tomu, že tyto odborné služby jsou zpravidla velmi nákladné, měly by být využívány účelně a v míře co nejnutnější. Proto i náklady s tím spojené pečlivě posuzuje insolvenční soud a hrazeny z majetkové podstaty mohou být jen s jeho souhlasem. Členové a náhradníci věřitelského výboru mají ze zákona právo na úhradu nutných a prokázaných výdajů spojených s výkonem jejich funkcí, která se podle druhu řídí platnými předpisy. Mají právo i na přiměřenou odměnu a její výši určuje insolvenční soud s přihlédnutím k délce, rozsahu a náročnosti vykonávané činnosti tak, aby celková výše odměny všech členů a náhradníků věřitelského výboru byla nejvýše 5% odměny insolvenčního správce. 17)

17)


31

6. Činnost věřitelského výboru v průběhu insolvenčního řízení 6.1. Působnost a postavení věřitelského výboru Samotná působnost věřitelského výboru je obecně upravena v odst. 2 ustanovení § 58 insolvenčního zákona, kdy zejména: a) dohlíží na činnost insolvenčního správce, b) poskytuje insolvenčnímu správci podporu při jeho činnosti, c) uděluje insolvenčnímu správci nebo dlužníku s dispozičními oprávněními souhlas k uzavírání smluv o úvěrovém financování, d) schvaluje průběžně výši a správnost hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty, e) může nahlížet do dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu (Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) f) může rozhodnout o ověření řádné účetní závěrky nebo mimořádné účetní závěrky auditorem, g) může nahlížet do dlužníkových písemností ve stejném rozsahu jako insolvenční správce, h) plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu insolvenčním soudem, i) je oprávněn podávat insolvenčnímu soudu návrhy týkající se průběhu insolvenčního řízení, včetně návrhů na uložení procesních sankcí. Z citovaného ustanovení vyplývá, že věřitelský výbor má řadu oprávnění jak k insolvenčnímu správci, tak i dlužníkovi. Obecně je zde zakotvena povinnost věřitelského výboru plnit veškeré úkoly, které jsou v zákoně stanovené nebo které mu jsou uloženy insolvenčním soudem v rozsahu jeho oprávnění. Ve vztahu k insolvenčnímu správci je rozvedeno znění odstavce prvního tohoto ustanovení, které stanoví věřitelskému výboru chránit nejen společný zájem věřitelů, ale také přispívat v součinnosti s insolvenčním správcem k naplnění účelu zákona, což znamená, aby jednak zvolený způsob řešení a samotné řízení o něm bylo pro všechny věřitele pokud možno co nejspravedlivější a jednak aby bylo dosaženo

uspokojení jejich pohledávek v míře co nejvyšší. Výslovně je

věřitelskému výboru uloženo, aby na činnost insolvenčního správce nejen dohlížel, ale aby 32

mu také poskytl veškerou podporu při jeho činnosti. Zde je třeba podotknout, že i insolvenčnímu správci ve výčtu jeho povinností

v § 36 insolvenčního zákona je obdobně

stanoveno, aby postup při výkonu jeho funkce byl svědomitý a prováděný s odbornou péčí s vyvinutím maximální snahy, kterou lze po něm požadovat za účelem co nejvyššího uspokojení jejich pohledávek. Rovněž i on má za povinnost při výkonu funkce nadřadit společné zájmy věřitelů nad zájmy vlastní i zájmy ostatních osob a věřitelským orgánům poskytnout nezbytnou součinnost pro řádný výkon jejich funkce zejména tím, že se na žádost účastní jejich jednání a nejméně jedenkrát za tři měsíce jim předkládá písemnou zprávu o celkovém stavu insolvenčního řízení. Z toho je zřejmé, že zákonodárce vyvinul maximální úsilí, aby insolvenční správce i věřitelské orgány, zejména věřitelský výbor, byli přinuceni spolu úzce a aktivně spolupracovat a podílet se na průběhu insolvenčního řízení tak, aby byl dohledán veškerý majetek dlužníka a byly vypořádány všechny jeho majetkové vztahy,

řízení netrpělo zbytečnými průtahy a nedošlo k žádnému nespravedlivému

zvýhodnění či poškození některého z účastníků řízení a dosáhlo se rychlého, hospodárného a maximálního uspokojení věřitelů. 18) S tím je samozřejmě za účelem dosažení tohoto cíle spojená i možnost přinucení obou subjektů k nápravě pro případ, kdyby při výkonu funkcí docházelo k zanedbávání a neplnění povinností. Proto jedním z významných oprávnění věřitelského výboru je i možnost podávat insolvenčnímu soudu návrhy všeho druhu týkající se insolvenčního řízení, včetně i návrhů na uplatnění procesních sankcí. Z toho je zřejmé, že věřitelský výbor tedy může podat insolvenčnímu soudu návrh na zjednání nápravy v činnosti insolvenčního správce, včetně návrhu na uložení pořádkové pokuty nebo návrhu takových opatření, jež mohou vést k jeho odvolání. Věřitelský výbor ve vztahu k insolvenčnímu správci má další významný instrument, kdy kontroluje a schvaluje v průběhu insolvenčního řízení správnost a rozsah jeho hotových výdajů a nákladů spojených se spravováním a udržováním majetkové podstaty. Na straně druhé však insolvenční soud může pro neomluvené absence na schůzích nebo neplnění povinností udělit pořádkovou pokutu i členům a náhradníkům věřitelského výboru nebo může pro neplnění a zanedbávání důležitých povinností celý věřitelský výbor nebo některé jeho členy odvolat, a to z rozhodnutí vlastního nebo na návrh schůze věřitelů.

18)

Kotoučová J. a kol. – Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 1. vydání, C. H. Beck, 2008, ISBN 978-80-7179-595-7, str. 206 33

Velmi významným a zcela novým oprávněním věřitelského výboru vůči dlužníkovi je nahlížení do jeho písemností v rozsahu stejném jako insolvenční správce, zejména však nahlížení do jeho účetnictví a daňových evidencí a možnost rozhodnout nad běžný rámec zákonných povinností o provedení auditu k ověření řádné i mimořádné účetní závěrky. V tomto případě zákonodárce umožnil nejen insolvenčnímu správci, ale i věřitelskému výboru se seznamovat se všemi vedenými podklady o skutečném ekonomickém stavu dlužníka a možnosti rychlého a účinného dohledání jeho veškerého majetku, čímž došlo k transparentnosti celého insolvenčního řízení a v maximální míře zabránění případnému vyvádění, zpochybňování nebo zatajování dlužníkova majetku. Uvedený výčet oprávnění – jakkoli významný – však není taxativní a v dalších ustanoveních zákona je rozmnožen. 19) Úloha věřitelského výboru je promítnuta v dalších ustanoveních insolvenčního zákona, kde mu jsou uložena konkrétní oprávnění a povinnosti. Jedná se především o činnosti vykonávané v oblasti schvalování, kdy je vyžadováno pro některé postupy v insolvenčním

řízení

jeho souhlasu,

v poskytování stanovisek a

návrhů důležitých pro činnost a postup insolvenčního správce a následná rozhodnutí insolovenčního soudu. Insolvenční zákon upravuje i způsoby doručování písemnosti, kdy role věřitelského výboru je zdůrazněna i tím, že písemnosti od insolvenčního soudu jsou mu doručovány zvlášť. Po zavedení datových schránek se v současném období písemnosti určené věřitelskému výboru doručují do datové schránky jeho předsedy, pokud taková schránka je k dispozici.

6.2. Činnost věřitelského výboru stanovená obecnou částí insolvenčního zákona V obecné části insolvenčního zákona v

souvislosti s vymezením postavení

insolovenčního soudu v rámci jeho dohlédací činnosti nad průběhem insolvenčního řízení a ve vztahu k jeho jednotlivým subjektům upravuje § 11 insolvenčního zákona v prvním odstavci obecně oprávnění insolvenčního soudu ukládat všem subjektům insolvenčního řízení, tedy i věřitelskému výboru, povinnosti. Druhý odstavec tohoto ustanovení se přímo dotýká vztahu insolvenčního soudu k insolvenčnímu správci, kdy mu může mimo jiných povinností nařídit i 19)

Důvodová zpráva k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ASPI

34

to, aby si k některým věcem vyžádal stanovisko věřitelského výboru, zejména v případě pochybností o správném výkonu funkce insolvenčního správce či posuzování hlediska společného zájmu věřitelů. 20) Ze zákona vyplývají insolvenčnímu soudu ve vztahu k věřitelskému výboru mnohá oprávnění, jako již zmíněné potvrzení jeho členů a náhradníků po volbě na schůzi věřitelů, možnosti odmítnutí volby členů a náhradníků, sankcionování a odvolání výboru jako celku či jeho jednotlivých členů apod., ale i dalších oprávnění, které jsou promítnuty v jednotlivých ustanoveních zákona týkajících se již konkrétních činností. Současně je ale třeba zdůraznit, že insolvenční soud jako rozhodující a kontrolní orgán může aktivně působit na věřitelský výbor,

co se týká otázek spojených s jeho personálním

obsazováním, plnění všech svěřených povinností

a správného výkonu činnosti při

prosazování jeho základního poslání tj. ochrany společného zájmu věřitelů, avšak nemůže zasahovat do rozhodování se jednotlivých členů a

samotného hlasování na schůzi

věřitelského výboru. Ve vztahu věřitelského výboru k insolvenčnímu správci zákon přepokládá podstatnou úlohu věřitelského výboru při ohodnocení činnosti insolvenčního správce v negativním i pozitivním smyslu, kdy insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem snížit či zvýšit odměnu, kterou insolvenční správce vyúčtuje v konečné zprávě, případně zprávě o své činnosti. Tato odměna přímo vychází z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty, jenž je rozdělován mezi jednotlivé věřitele, proto by v tomto směru měl existovat společný zájem věřitelů a insolvenčního správce na co nejefektivnějším způsobu řešení úpadku a průběhu celého insolvenčního řízení. Z tohoto důvodu je na věřitelském výboru, aby se pouze nespokojil s projednáním konstatování insolvenčního soudu o odměně insolvenčního správce s případným jejím navýšením nebo naopak snížením, ale je žádoucí, aby přímo sám vyvíjel iniciativu a podával návrhy soudu na regulaci této odměny podle dosaženého

výsledku uspokojení věřitelů. Ve vztahu k insolvenčnímu správci

věřitelský výbor také může rozhodnou o tom, že věřitelé poskytnou insolvenčnímu správci i opakovaně zálohu k úhradě jeho výdajů se stanovením podmínek jejího vyúčtování, případně i účelu jejího poskytnutí. Nemůže však tak učinit, pokud k tomu nebude vysloven souhlas insolvenčního soudu. Výjimečně a se souhlasem věřitelského výboru i insolvenčního soudu je možnost hrazení některých činností zadaných insolvenčním správcem jiným osobám z majetkové podstaty. Předchozí souhlas věřitelského výboru je také vyžadován k možnému 20)


35

uhrazení nákladů z majetkové podstaty tehdy, pokud insolvenční správce k některým nutným a pro řízení účelným specifickým činnostem přibere specializované odborníky. To by se však mělo dít skutečně zcela výjimečně a v neodkladných případech, neboť se předpokládá, že insolvenční správce je natolik způsobilý k těmto činnostem a případné přenesení svých povinností na jiné osoby by nemělo zatěžovat majetkovou podstatu, ale hrazení by měl nést ze svého. Podle ustanovení § 81 insolvenčního zákona je umožněno insolvenčnímu soudu za splnění určitých podmínek přinutit členy a náhradníky věřitelského výboru a insolvenčního správce řádně vykonávat své povinnosti ukládáním procesních sankcí.

Toto ustanovení

v odstavci druhém navazuje i na § 58 odst. 2, písm. i) insolvenčního zákona, tj. oprávnění věřitelského výboru předkládat insolvenčnímu soudu návrhy a náměty týkající celého průběhu insolvenčního řízení, včetně návrhů na uložení procesních sankcí, kdy i zde je přepokládána aktivita a iniciativa věřitelského výboru, jenž v případě řádného neplnění povinností insolvenčním správcem může navrhnout insolvenčnímu soudu uložení sankce. Ta představuje pořádkovou pokutu, která může být uložena i opakovaně až do úhrnné částky 200.000,- Kč. Současně však podle odstavce prvního tohoto ustanovení může uložit insolvenční

soud

členům i náhradníkům věřitelského výboru pokutu podle občanského soudního řádu až do výše 50.000,- Kč z důvodu řádně neomluvených absencí na jeho schůzích nebo jiného zanedbávání plnění povinností. Další důležitou oblastí činnosti věřitelského výboru je jeho schvalovací pravomoc výše odměny znalce ustanoveného insolvenčním soudem k ocenění majetkové podstaty. Oceňování znalcem patří mezi úplatné činnosti a stanovení jeho odměny se řídí zvláštními předpisy. Odměna znalce jde k tíži majetkové podstaty a pravomoc věřitelského výboru je zde omezena lhůtou 15 dnů. Pokud v této lhůtě nebude věřitelským výborem odměna schválena, schválí odměnu znalce insolvenční soud. Věřitelskému výboru je také dáno právo vedle insolvenčního správce navrhovat insolvenčnímu soudu předvolání dlužníka nebo osob jednajících za dlužníka k výslechu a vyzvání k prohlášení o majetku. Oba tyto subjekty mají právo se těchto úkonů účastnit a pokládat předvolaným osobám otázky. Soud má za povinnost je vyrozumět o konání výslechu k prohlášení majetku a doručit jim opis protokolu o tomto výslechu. V této věci zákon opět 36

předpokládá, že tento návrh bude ve většině případů podávat právě insolvenční správce po předchozím projednání s věřitelským výborem. Jejich aktivní spoluúčast bude vyžadována v souvislosti s prováděným výslechem, zejména v pořízení a předložení podkladů, na základě kterých výslech bude insolvenční soud provádět. 21) Insolvenční soud má za povinnost doručit věřitelskému výboru i opis protokolu pořízený insolvenčním správcem o prohlídce umístění majetku dlužníka s uvedením zjištěného a zajištěného majetku. Věřitelský výbor se spolupodílí na pořízení soupisu majetkové podstaty dlužníka. Samotný soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu celého insolvenčního řízení podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Činí tak z evidencí o majetku, účetnictví, z prohlášení dlužníka o majetku a na základě vlastních zjištění a výsledků šetření, kde nezastupitelnou roli může sehrát právě věřitelský výbor, neboť včasným zjištěním veškerého majetku je možné předejít snahám některých dlužníků s majetkem dále nakládat a případně zabraňovat jeho zahrnutí do soupisu majetkové podstaty. Součástí pořizování soupisu je i ocenění jednotlivých položek, avšak v některých případech bude ocenění běžně dostupnými způsoby neproveditelné. Jestliže věřitelský výbor bude požadovat ocenění některé položky znalcem, takové ocenění se provede za předpokladu, že věřitelský výbor tento úkon finančně zajistí, případně může schůze věřitelů rozhodnout o tom, že vynaložené náklady budou uhrazeny z majetkové podstaty. Ocenění může zadat znalci i insolvenční správce v případech složitě ocenitelného majetku i bez žádosti věřitelského výboru. Nelze ale tak učinit, pokud se dá přepokládat, že náklady pro znalecké ocenění zřejmě přerostou přínos oceňovaného majetku pro majetkovou podstatu. V tomto případě by mělo být rozhodující ekonomické hledisko, aby nedocházelo ke zbytečnému a neúčelnému zatěžování majetkové podstaty, a mělo by se vycházet ze základní povinnosti insolvenčního správce i věřitelského výboru, tj. ve své činnosti postupovat s odbornou péčí ve prospěch všech věřitelů. Věřitelský výbor se vyjadřuje i k vynětí majetku z majetkové podstaty, který do této podstaty nepatří. V případě podání návrhu dlužníka, který neobsahuje žádné vady, insolvenční správce jej se stanovením přiměřené lhůty předloží k vyjádření věřitelskému výboru. 21)


37

Předpokládá se, že i v tomto případě by měla být naplněna vzájemná součinnost a výzva insolvenčního správce by měla obsahovat i jeho vlastní vyjádření k podanému návrhu, aby toto vyjádření mohl vzít v úvahu věřitelský výbor při rozhodování. O samotném návrhu pak rozhoduje insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti. 22) Souhlasného stanoviska je zapotřebí i při vynětí majetku z majetkové podstaty insolvenčním správcem. I zde o vynětí rozhoduje insolvenční soud, který však o návrhu nemůže rozhodnout bez toho, aby se k němu vyjádřil věřitelský výbor. Souhlasné stanovisko věřitelského výboru je vyžadováno jako podmínka možnosti schválení smíru insolvenčním soudem,

který

v incidenčním sporu uzavře insolvenční

správce. Bez tohoto výslovného souhlasu nemůže být smír insolvenčním soudem schválen. V ustanovení § 239 insolvenčního zákona je upravena možnost odporování právním úkonům dlužníka v insolvenčním řízení odpůrčí žalobou vůči osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty z neúčinných právních úkonů. K podání odpůrčí žaloby, která je incidenčním sporem a v insolvenčním řízení se označuje jako insolvenční spor, je aktivně legitimován výlučně insolvenční správce a musí jím být podána ve lhůtě 1 roku ode dne nabytí účinnosti rozhodnutí o úpadku. V odstavci druhém tohoto ustanovení je věřitelskému výboru dáno právo uplatnit své významné postavení a v případě jeho rozhodnutí o tom, že odpůrčí žaloba bude podána, vzniká insolvenčnímu správci povinnost tuto žalobu podat. Insolvenční správce může pouze v případě nedostatku finančních prostředků v majetkové podstatě podání a následné řízení podmínit poskytnutím přiměřené zálohy na úhradu vzniklých nákladů věřiteli.

6.3. Činnost věřitelského výboru stanovená částí druhou insolvenčního zákona Druhá část insolvenčního zákona upravuje

jednotlivé způsoby řešení úpadku.

V rámci řízení o konkursu se postavení věřitelské výboru uplatňuje při ukončení provozu dlužníkova podniku, kdy se vyjadřuje k návrhu insolvenčního správce podaného 22)


38

insolvenčnímu soudu. Zde však může nastat situace, kdy nutnost ukončení provozu podniku nesnese odkladu (typicky tam, kde je provoz úpadcova podniku beznadějně ztrátový) a nelze připustit, aby byl dále provozován ku škodě majetkové podstaty a tím i insolvenčních věřitelů jen proto, že nebylo možné předem získat vyjádření věřitelského výboru. V tomto případě vyjádření věřitelského výboru slouží insolvenčnímu soudu pouze pro jeho rozhodování, není pro insolvenční soud jakkoliv závazné. Soud tedy může rozhodnout i proti stanovisku věřitelského výboru. Popisovaná situace rovněž může nastat i v době, kdy ještě není věřitelský výbor vůbec ustanoven, pak by bylo na místě znát názory rozhodujících insolvenčních věřitelů. 23) Věřitelský výbor má významný vliv při schvalování dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřenou insolvenčním správcem. Souhlas věřitelského výboru s takovou smlouvou je nutnou podmínkou pro její schválení insolvenčním soudem. Pokud s ní není vysloven souhlas věřitelského výboru, insolvenční soud smlouvu neschválí, přičemž je nutno dodat, že soud nezkoumá důvod neudělení tohoto souhlasu. Důležitou roli sehrává věřitelský výbor při zpeněžování majetkové podstaty, kdy o způsobu zpeněžení rozhodne insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru. Bez tohoto souhlasu nelze zpeněžení majetkové podstaty zvoleným způsobem uskutečnit. Je zde předpokládaná aktivní součinnost insolvenčního správce s věřitelským výborem, která by se měla projevit dohodou na vybraném způsobu zpeněžení. Zpeněžení se provádí veřejnou dražbou, prodejem moviných věcí a nemovitostí, prodejem mimo dražbu a dále zpeněžením dlužníkova podniku. Pokud se provede zpeněžení majetkové podstaty veřejnou dražbou, kterou provede dražebník na návrh insolvenčního správce, smlouva o provedení dražby nabude účinnosti poté, co ji schválí věřitelský výbor. Zpeněžení prodejem movitých věcí a nemovitostí provede příslušný okresní soud podle občanského soudního řádu na návrh insolvenčního správce, který při tomto řízení bude jediným účastníkem. Podmínkou nařízení soudu o prodeji je mimo jiné i souhlasné stanovisko věřitelského výboru s tímto způsobem zpeněžení, bez kterého soud rozhodnutí nevydá. Zpeněžení mimo dražbu provádí insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru, bez těchto souhlasů je jakákoliv smlouva o prodeji majetku neúčinná. Insolvenční správce může dlužníkův podnik zpeněžit jedinou smlouvou. I tento způsob zpeněžení podléhá souhlasu 23)


39

insolvenčního soudu a věřitelského výboru, bez nichž je uzavřená smlouva neúčinná. Ve všech uvedených případech by bylo účelné předchozí projednání postupu mezi insolvenčním správcem a věřitelským výborem, neboť pokud by insolvenční správce nedosáhl potřebného souhlasu věřitelského výboru, převážnou část nákladů vynaložených na neúčinné právní akty by nesl sám. Výjimku tvoří prodej věcí mimo dražbu bezprostředně ohrožených znehodnocením nebo zkázou a věcí běžně zcizovaných v rámci provozu dlužníkova prodeje, ke kterým insolvenční správce nemusí vyžadovat souhlas věřitelského výboru ani insolvenčního soudu. Kontrolní činnost věřitelského výboru zabezpečuje i povinnost insolvenčního správce podle § 300 insolvenčního zákona, kdy je povinen podávat dílčí zprávy o průběhu zpeněžení majetkové podstaty a o nakládání s výtěžkem tohoto zpeněžení. Takto činí sám nebo je k tomu vyzván věřitelským výborem nebo insolvenčním soudem. Současně může kdykoliv insolvenčnímu soudu navrhnout, pokud zpeněžením dosáhl dostatek peněžních prostředků, aby povolil částečný rozvrh. K tomu je však zapotřebí souhlasu věřitelského výboru, bez něhož insolvenční soud částečný rozvrh nepovolí. Věřitelský výbor je také zván insolvenčním soudem k účasti na jednání o konečné zprávě a vyúčtování insolvenčního správce. V ustanoveních vztahujících se k řízení o konkursu jsou pro členy a náhradníky věřitelského výboru stanovena omezení ve vztahu k nabývání majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, pokud jim to neumožnila schůze věřitelů udělením souhlasu. V této souvislosti

může být insolvenčním soudem na věřitelském výboru vyžádáno

stanovisko k povolení výjimky k nabytí majetku z majetkové podstaty pro osoby, kterým zákon toto výslovně zakazuje, tj. dlužník, osoby dlužníkovi blízké, osoby tvořící s ním koncern, vedoucí zaměstnanci dlužníka, společníci a akcionáři dlužníka, prokuristi apod. Věřitelský výbor může v rámci svých pravomocí poskytnout zálohu na pokrytí nákladů v souvislosti se správou majetkové podstaty, pokud k tomu nepostačuje výtěžek zpeněžení. Současně zákon výslovně zakazuje použití výtěžku zpeněžení po ukončení provozu podniku dlužníka k podnikatelské činnosti, a to ani se souhlasem věřitelského výboru. Podnikatelská či jiná obdobná výdělečná činnost je spojena s rizikem ztrátovosti a mohla by ohrozit uspokojení pohledávek věřitelů.

Zákon však nezakazuje zhodnocení

tohoto výtěžku o úroky, to znamená, že může být např. použit jako vklad v bance. 40

I v případech řešení úpadku reorganizací, kdy je sice s aktivním zájmem dlužníka na uspořádání majetkových vztahů počítáno, neboť právě podáním návrhu na reorganizaci demonstruje snahu o zachování podnikatelské činnosti úpadkem dotčeného subjektu, má insolvenční správce povinnost nad činností dlužníka s dispozičními oprávněními vykonávat dohled, zejména nad pořizováním soupisu jeho majetkové podstaty a zjišťováním jednotlivých věřitelů. I zde tedy zákon předpokládá úzkou součinnost insolvenčního správce a věřitelského výboru, aby dohled správce byl co nejúčinnější. Insolvenční správce má za povinnost předkládat věřitelskému výboru nejméně jedenkrát za tři měsíce zprávu. Věřitelský výbor ve vztahu k tomuto dlužníkovi má mnohá oprávnění a řada

činností

dlužníka podléhá jeho souhlasu. Týká se to především jakéhokoliv nakládání s majetkovou podstatou, kdy na jeho návrh může insolvenční soud zakázat nebo omezit dlužníkovi nakládat s majetkovou podstatou. Pro případ, že dlužník bez souhlasu věřitelského výboru bude s majetkovou podstatou manipulovat, vystavuje se nebezpečí následků odpovědnosti za škodu. Velmi důrazně se uplatňuje postavení věřitelského výboru vůči společníkům či akcionářům dlužníka, neboť zde zákon nepředpokládá jejich zájem na urovnávání vztahů s věřiteli. Proto valná hromada nebo členská schůze má zachováno právo volit a odvolávat statutární orgány a členy dozorčích rad, ale k účinnosti tohoto rozhodnutí je zapotřebí souhlasu věřitelského výboru. Pokud funkce statutárního orgánu nebo dozorčí rady zaniknou a není v zákonné době provedeno jejich zvolení či jmenování, učiní tak věřitelský výbor. Výsadní role věřitelského výboru vůči dlužníkovi je i v tom, že způsobem stanoveným v reorganizačním plánu kontroluje jeho provádění, může si vlastním rozhodnutím některé právní úkony vyhradit i nad rámec reorganizačního plánu k souhlasnému stanovisku a má právo navrhovat insolvenčnímu soudu opatření k odstraňování zjištěných nedostatků, která mohou vést k ukončení reorganizace a přeměně na konkurs. Věřitelský výbor má také za povinnost v průběhu reorganizace dlužníka předkládat insolvenčnímu soudu zprávu o jeho průběhu. U řešení úpadku bank a obdobných peněžních institucí má věřitelský výbor, vyjma obecně stanovených pravomocí, i za povinnost odsouhlasit zprávu insolvenčního správce o postupu v insolvenčním řízení, která je určena jednak pro věřitele, ale také pro veřejnost.

41

To samé platí i při řešení úpadku české pojišťovny či zajišťovny a pobočky pojišťovny z třetího státu po odnětí povolení. V případě oddlužení, které se vztahuje na dlužníka nepodnikatele, případně fyzickou osobu, která je drobným podnikatelem, zákon i při tomto způsobu řešení úpadku rovněž předpokládá účinnou spolupráci insolvenčního správce a věřitelského výboru zejména při kontrole dodržování splátkového kalendáře dlužníka nebo dodržení všech pravidel při zpeněžení majetkové podstaty v zájmu všech věřitelů. Věřitelský výbor zde nemá žádné specifické úkoly kromě dohledu nad průběhem oddlužení, povinností dlužníka je ze zákona o určitých otázkách jej informovat a jeho působnost se odvíjí od obecných pravomocí.

7. Závěry a doporučení 7.1. Shrnutí zjištěných výsledků Z uvedeného textu zřejmě vyplývá, že přijetím nové úpravy úpadkového práva v podobě zákona č. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, zkráceně pojmenovaný jako insolvenční zákon, se české společnosti a zejména těm, kteří jsou způsobeným úpadkem ekonomického subjektu jakkoliv dotčeni a kteří mají za povinnost zákon v praxi prosazovat a zabezpečovat, dostalo zákonné normy skutečně moderní a komplexně pojaté. Tvůrci předlohy zákona i zákonodárce sám v něm reagoval na moderní trendy řešení úpadku v ekonomicky vyspělých zemích a samozřejmě nemohl ani pominout integraci České republiky v evropských strukturách. Jak jsem již několikrát zmínil, zákon výrazným způsobem upravil působnosti všech subjektů, zejména pak věřitelů a jejich orgánů, kteří mohou svým aktivním přístupem ovlivňovat průběh celého insolvenčního řízení a prosazovat společný zájem. Sdělovací prostředky v průběhu přijímání tohoto zákona jej komentovaly jako normu, která přinese zásadní změny úpadkového řízení a bude provázena těmito atributy – rychlostí, transparentností, efektivitou a odpovědností – tedy požadavky, pro které původní zákonná úprava sice obecně stanovovala podmínky, avšak aplikací zákona v praxi se projevily jako nevhodné a nedostačující pro současné ekonomické prostředí v České republice. Skutečností je, že insolvenční zákon je koncipován a nastaven způsobem, že těmto požadavkům vychází vstříc a upravuje podmínky tak, aby aplikací zákona v praxi bylo možné všechny 42

vyjmenované požadavky naplnit. Nepochybně došlo k urychlení insolvenčního řízení v důsledku zákonem stanovených lhůt a k průhlednosti jednotlivých řízení vlivem zavedení elektronického insolvenčního rejstříku. Je předpoklad, že je naplňován i požadavek odpovědnosti, neboť zákon stanovil širší a přísnější povinnosti a odpovědnost insolvenčním správcům, posílil postavení věřitelů a poskytl i více oprávnění dlužníkovi, aby měl možnost se účinně podílet na zdárném řešení úpadku a urovnání vztahů k věřitelům. K posouzení toho, do jaké míry se insolvenční řízení skutečně podařilo zefektivnit,

bohužel nejsou

dostupné informace. Statistické údaje k problematice insolvenčních řízení prakticky nejsou zveřejňovány, vyjma portálu Ministerstva spravedlnosti ČR. Zde zveřejněné údaje se týkají pouze počtů jednotlivých řízení za období let 2008 a 2009 a údaje jsou uvedeny za celou Českou republiku a po jednotlivých krajích. Je nutno si však uvědomit, že soudní kraje doposud zachovávají původní krajskou strukturu a neodpovídají současnému krajskému uspořádání. Zveřejněné údaje k řešeným úpadkům za účinnosti původního a současného zákona nelze srovnávat vzhledem k rozdílnosti obou norem i rozdílnosti kritérií pro vedení těchto údajů. Rovněž porovnání jednotlivých údajů vedených za období let 2008 a 2009 vzhledem k účinkům světové ekonomické krize, která rovněž zasáhla poměrně výrazně i naši ekonomiku, nebudou mít přesnou vypovídající hodnotu. Pro srovnání v příloze přikládám upravenou statistiku zveřejněnou na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR s údaji za rok 2008 a 2009, kde je z uvedených údajů patrné, že v porovnání obou let

počet všech ukazatelů vzrostl průměrně dvojnásobně,

významný nárůst byl zaznamenán v povolení oddlužení. Zajímavě se jeví i rozložení těchto statistických údajů mezi jednotlivé hodnocené regiony, které zcela jistě budou ovlivněny demografickými faktory, ale také činností insolvenčních soudů, které mají nezastupitelnou úlohu při výkladu zákona a jeho uvádění do praxe. Z přehledů také vyplývá, že volba způsobu řešení úpadku reorganizací je užívána velmi málo. To je však proti všem očekáváním, neboť právě zavedením tohoto institutu se předpokládala výrazná snaha o záchranu životaschopných ekonomických subjektů. Otázkou zůstává, zda zájem podnikatelských subjektů je skutečně tak nízký či jsou zákonem nepříznivě nastaveny podmínky pro tento způsob řešení úpadku. Skutečností je, že za rok 43

2008 bylo podáno pouze 14 návrhů na reorganizaci, z toho jich bylo povolených 6, a v roce 2009 bylo podaných návrhů 39, z toho bylo povolených 14.

7.2. Lege de ferenda Úvahami lege de ferenda jsem dospěl k přesvědčení, že přes všechna pozitiva nové úpravy zákona lze i přes poměrně krátkou dobu jeho účinnosti nalézt některá sporná místa a nedostatky. Průvodním jevem tohoto zákona, a nejen tohoto zákona v českém právním řádu, je přes jeho komplexnost poměrně značná nepřehlednost, což je i předmětem řady kritik. O tom jsem z praktického hlediska přesvědčil při studiu jednotlivých ustanovení, když jsem vyhledával v celém znění zákona vymezení činnosti věřitelských orgánů. Zavedený institut elektronického insolvenčního rejstříku zabezpečuje průhlednost celého řízení, současně umožňuje dostatečným způsobem kontrolu dlužníka a zajišťuje možnost včasné informovanosti o úpadku dlužníka. Na straně druhé skrývá i nebezpečí z jeho zneužití v tom, že insolvenční soud má za povinnost do něho bezprostředně zadat podaný návrh na insolvenční řízení, což může být využito s cílem poškození ekonomického subjektu např. v případě ucházení se o veřejnou zakázku nebo v případě žádostí úvěrů u bank. I přes možné sankce za tuto činnost se může vyplatit konkurenčním podnikatelským subjektům se k této činnosti snížit, zvláště když se tak stane prostřednictvím k tomuto účelu nastrčených dalších subjektů, takže skutečný strůjce tohoto zavrženíhodného činu nemusí být ani v konečné fázi identifikován. Poměrně závažný a v podstatě neřešitelný problém se může projevit při rozhodování na schůzi věřitelů, zda při jejich počtu nižším než padesát zvolit zástupce věřitelů nebo věřitelský výbor. V běžných insolvenčních řízeních, kde jsou pozice věřitelů přibližně vyrovnané, nebudou vznikat žádné potíže, avšak v případech, kde bude jeden dominantní věřitel s převažujícím množstvím hlasů na schůzi věřitelů a několik věřitelů s menšími pohledávkami, může nastat situace, kdy tento větší věřitel prosadí převahou svých hlasů volbu zástupce věřitelů, a zpravidla ještě tuto funkci obsadí. Zejména se bude jednat o věřitele v podobě banky, která bude zastoupena kvalifikovaným odborníkem, který pak bude mít na své straně veškeré výhody. Ty mu budou plynout jak z pozice aktivní, kdy může svým 44

způsobem usměrňovat řízení ve svůj prospěch, tak i z pasivní pozice, kdy bez většího přičinění na svoji pohledávku dosáhne, neboť se vždy bude jednat o pohledávku zajištěnou. Navíc při shodě okolností tento věřitel může zapříčinit i to, aby nebyl zvolen ani věřitelský výbor, ani zástupce věřitelů a pak bude rozhodovat jen schůze věřitelů, tedy zase tento věřitel s rozhodujícím počtem hlasů. Proto by všichni věřitelé měli při jednání na schůzi věřitelů pečlivě rozvažovat s jistou mírou předvídavosti o volbě tohoto věřitelského orgánu, kdy zvolením zástupce věřitelů může nastat i situace, že z funkce odstoupí zástupce věřitelů i jeho náhradník, které nemůže insolvenční soud nahradit v jejich funkci. To by znamenalo, že by věřitelé zůstali bez věřitelského orgánu, neboť jeho nahrazení soudem je umožněno jen v případě věřitelského výboru. Zůstává tedy na samotných věřitelích, jak k tomuto problému přistoupí. Zákon všemožným způsobem vyšel oprávněným zájmům věřitelů vstříc, kdy všichni mají příležitost se ke všem aspektům průběhu insolvenčního řízení vyjádřit, a to, že této dané možnosti nevyužili, půjde v dalším postupu řízení na jejich vrub. Při studiu zákona mě zaujala a poměrně překvapila skutečnost, že v souvislosti s povinnostmi vyplývajícími pro členy a náhradníky věřitelského výboru jim není stanovena i povinnost mlčenlivosti, zejména s ohledem na oprávnění nahlížet do účetních dokladů a daňových evidencí dlužníka, přičemž ostatní subjekty oprávněné se s těmito skutečnostmi seznamovat tuto povinnost mají. Insolvenční soud má mlčenlivost danou a insolvenčnímu správci je uložena zvláštním ustanovením insolvenčního zákona. Seznamování se s údaji týkajícími se daňových evidencí je naším právním řádem poměrně přísně upravováno, zde však členové věřitelského výboru nejsou v tomto směru nikterak omezováni a v rámci své činnosti se mohou seznámit prakticky se všemi skutečnostmi týkajícími se dlužníka. Zákonem není ochraňováno možné využití, případně i zneužití takto získaných informací členy a náhradníky věřitelského výboru. Jako další nedostatek se mi jeví způsob určení odměny znalci ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty, kdy její výši schvaluje věřitelský výbor podle § 154 odst. 2 insolvenčního zákona. Pokud by tak neučinil do patnácti dnů po ustanovení znalce, odměnu schválí insolvenční soud. V odstavci prvním tohoto ustanovení se praví, že odměna znalce se řídí obecně platnými předpisy upravujícími toto odměňování. Pokud by měl znalec skutečně objektivně takovou odměnu vyúčtovat, musel by ocenění majetku včetně zpracování posudku stihnout do této lhůty. Avšak stanovení 45

ohodnocení znaleckým posudkem u některého druhu ocenění majetku, např. velkého podniku, vyžaduje k objektivnímu provedení takového zadání

mnohdy

celého týmu odborníků

a lhůta k jeho provedení se s určitostí nebude počítat na dny. Proto tedy toto ustanovení musí předpokládat stanovení výše odměny znalce odhadem a na základě dohody. Je však zřejmé, že nelze prakticky předem odhadnout vynaložené náklady na provedení takového ocenění a ve skutečnosti pak odměna znalce bude podhodnocena, nebo nadhodnocena. Na místě by bylo účelné, zvláště když se toto ustanovení odkazuje na obecně platný předpis upravující odměňování znalců, toto řešit stejným způsobem jako např. u práva trestního, kde znalec podle předpisů vyúčtovává znalečné po zpracování znaleckého posudku, které přesně odráží jednotlivé činnosti znalce a jejich příslušná ohodnocení dle předpisu.

7.2. Závěr Závěrem lze konstatovat, že insolvenční zákon svým pojetím odráží současné trendy řešení úpadku ekonomických subjektů evropského i světového hospodářského vývoje a výrazným způsobem přispěl k modernizace a zkvalitnění českého úpadkového práva. Ale žádný zákon, ani ten sebelepší a sebedokonalejší, není sto zabezpečit sám o sobě jeho naplňování, avšak pokud si mohu dovolit vyslovit svůj názor, tak tato úprava zákona svým pojetím a vymezením působnosti jednotlivých subjektů, včetně posíleného významu věřitelských orgánů, přinesla všechny předpoklady pro jeho účinné uplatňování v praxi.

46

8. Seznam použité literatury 8.1.

Tištěné monografie

BOULOVÁ, Hana – Poradce 2010 - Insolvenční zákon s komentářem. Poradce s.r.o., 2009, ISSN 1211-2437 ERBSOVÁ, Hana; TARANDA, Petr – Poradce 2007 - Insolvenční zákon s komentářem. Poradce s.r.o., 2007, ISSN 1211-2437 KOTOUČOVÁ, Jiřina a kolektiv – Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 1. vydání, C. H. Beck, 2008, ISBN 978-80-7179-595-7 KOZÁK, Jan; BUDÍN, Petr; DADAM, Alexandr; PACHL Lukáš – Insolvenční zákona a předpisy související, 1. vydání, ASPI Praha, 2008, ISBN 978-80-7357-375-1 KOZEL, Roman – Problémy konkursního řízení a jejich řešení. Linde Praha a.s., 2001, ISBN 80-7201-290-8 MADAR, Zdeněk – Slovník českého práva, 3. rozšířené a podstatně přepracované vydání. Linde Praha a.s., 2002, ISBN 80-7201-377-7 WINTEROVÁ, Alena a kolektiv – Civilní právo procesní, 5. aktualizované vydání, Linde Praha 2008 a.s., ISBN 978-80-7201-726-3 ZELENKA, Jaroslav a kolektiv - Insolvenční zákon, poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktualizované vydání. Linde Praha a.s., 2008, ISBN 978-80-7201-707-2

8.2. Seznam právních předpisů Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 328/1991 Sb., zákon o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 142/1950 Sb. o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád) 47

Zákon č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého Císařské nařízení č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, řád vyrovnávací a řád odpůrčí Řád konkursní č. 1/1869 ř. z. Nařízení rady ES č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení Důvodová zpráva k zákonu o úpadku a způsobech jeho řešení, ASPI Vyhláška č. 311/2007 Sb. o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona

8.3. Seznam článků BĚLOHLÁVEK, Alexander J. - Evropské insolvenční právo, Bulletin advokacie, 2007, č. 11, str. 38 DONNÉ, Michal - Řešení úpadku dlužníka reorganizací a způsoby jejího provedení, Daně a právo v praxi, 2009, č. 4, str. 59 JANDA, Petr; SOUKUP, Martin - Insolvenční zákon, Daně a právo v praxi, 2007, č. 1, str. 40 HOLEŠÍNSKÝ Petr; POLITZER Tomáš; STRNAD Michal – Nové insolvenční právo v České republice I. a II., Právní rádce, 2007, č. 11 a 12 HANČLOVÁ, Libuše - Postavení, úloha a pravomoc věřitelů v ZKV a IZ - seminární práce účastníků II. velkého uceleného vzdělávání insolvenčních správců ČR ze dnů: 9.3. 31.3.2009, KOZÁK, Jan - Průvodce dlužníka insolvenčním řízením, Právní fórum, 2008, č. 1, str. 18 PACHL, Lukáš - Průvodce věřitele insolvenčním řízením, Právní fórum, 2008, č. 1, str. 2 POHL, Tomáš - Základní principy nové právní úpravy řešení úpadku v České republice, Bulletin advokacie, 2007, č. 11, str. 19 RICHTER, Tomáš - Rekodifikace českého insolvenčního práva, Právní fórum, 2004, č. 5, str. 188 TARANDA, Petr - Nad některými souvislostmi sankce za nadsazenou přihlášku v insolvenčním řízení, Daně a právo v praxi, 2008, č. 6, str. 53

48

TARANDA, Petr - Věřitelské orgány a věřitelé v průběhu insolvenčního řízení, Daně a právo v praxi, 2007, č. 6, str. 57 ZAHRÁDKA, Jaroslav – Zaměření na specifika pro insolvenční řízení - seminární práce účastníků II. velkého uceleného vzdělávání insolvenčních správců ČR ze dnů: 9.3. 31.3.2009, www.kskri.cz ZOULÍK, František – Vývoj insolvenčních řízení, Právní fórum, 2009, č. 4

8.4. Internetové stránky www.epravo.cz www.insolvence.cz www.justice.cz www.konkursní-noviny.cz www.kskri.cz www.pravniradce.ihned.cz www.testujme.cz

49

Konkursy

Oddlužení

8528

4495

KS České Budějovice

6790

KS Plzeň

KS Hradec Králové

6382

KS Praha

KS Ostrava

9617

2520 2736 3268

2010 105042 17792 17752 14549 23240 10012 6750 7185 6752 6

5

2010

19

18

Prohlášené konkursy

2009

868

223

112

140

132

107

64

49

41

2010

2004

453

305

207

266

322

170

177

104

Přeměna na konkurs

2009

29

3

7

9

3

1

1

4

1

2010

57

1

4

22

18

10

2

2

Návrh podaný k 2009 ins. návrhu 2010

7

6

1

131

9

102

7

3

2

2

4

2009

4

2

1

2010

13

2

7

Odmítnuté před 2009 vyhl. moratoria 2010

5

3

1

20

5

3

2009

5

4

1

2010

16

6

3

3

2009

21

1

6

6

3

2010

29

3

9

2009

5306

1184

964

2010

9514

1615

Návr. na povol. 2009 oddlužení 2010

1713

Návr. na povol. 2009 reorganizace 2010

Rozh.o neschv. oddlužení Insolvnenční návrhy

Návrhy

44336

2009

Soudem vyhl. moratoria Nesch. oddlužení

2009

Konkurs dle usn. schůze věřitelů

Návrh podaný před ins. návr. Moratoria

KS Ústí n.L.

Celkový součet

Rok

KS Brno

Kategorie události

MS Praha

Skupina

ČR celkem

9. Příloha

1 1

2

1 1

1

1

1

1 4

3

2

2

1

1

2

1

1

1

2

1

8

6

2

1

685

1010

529

309

335

290

1775

1377

1955

948

642

643

559

115

231

348

493

218

81

138

89

3771

171

465

805

1150

494

211

310

165

14

4

5

2

1

39

2

14

7

4

3

3

3

3

95

358

34

48

64

122

267

793

137

89

116

162

2

Návr. na prohl. konkursu

2009

1161

440

2010

2214

646

4

Návr. na vyhl. moratoria

2009

11

8

2

2010

144

11

109

7

4

3

3

4

3

2009

648

43

55

160

198

93

35

45

19

2010

1962

74

144

464

771

287

106

83

33

Povolená oddlužení

50

1

Přeměna na konkurs z oddlužení Povolené reorganizace

Schválená oddlužení

Splátkový kalendář

KS Ústí n.L.

KS Ostrava

KS Hradec Králové

KS Praha

KS Plzeň

KS České Budějovice

Přihlášené pohledávky

KS Brno

Pohledávky

MS Praha

Odmítnuté insolvenční návrhy

Rok

ČR celkem

Kategorie události

Skupina

2009

1305

353

310

112

251

91

62

69

47

2010

1799

362

441

248

312

108

81

197

50

2009

24668

5362

3290

3984

4365

2525

1421 1539 3182

2010

65396 11498 11349 8459

13995

6695

4212 4531 4657

2009

29

3

7

9

3

1

1

4

2010

57

1

4

22

18

8

2

2

2009

6

2

1

2010

14

1

6

3

1

1

1

1

2009

479

33

31

135

151

54

28

31

16

2010

1577

86

131

363

616

199

85

77

40

4

2

1

4

Zpeněžení maj. 2009 podstaty 2010

Zahájená insolovenční řízení Zamítnuté insolvenční návrhy Zastavená insolvenční řízení Zrušení schváleného oddlužení Úpadek

14

1 3

3

29

1

3

3

9

6

5

1

1

2009

5255

1154

949

668

1002

524

309

329

290

2010

9329

1594

1767

1326

1878

926

641

638

559

2009

775

255

152

58

111

79

39

25

56

2010

1732

517

410

128

169

128

115

75

190

2009

476

100

93

48

104

36

36

20

39

2010

1198

199

259

142

236

114

96

60

92

2009

8

2

1

3

2010

28

1

1

13

10

2

2009

1501

281

153

313

330

198

81

76

69

2010

3950

519

453

663

1039

612

278

256

130

2

(Zdroj – internetové stránky Ministerstva spravedlnosti ČR – www.justice.cz)

51

1

Vysoká škola:

BANKOVNÍ INSTITUT VYSOKÁ ŠKOLA, a. s.

Katedra:

Práva

Akademický rok: 2009/2010

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE (PROJEKTU, UMĚLECKÉHO DÍLA, UMĚLECKÉHO VÝKONU)

pro

Jindřich Šnýdl

stud. obor

Právní administrativa v podnikatelské sféře

Název tématu:

„Úloha věřitelského výboru v insolvenčním řízení“

Název tématu v angličtině:

„The role of the creditor committee during the insolvency proceedings“

Cíl práce: Zhodnocení vývoje a úlohy institutu věřitelského výboru, porovnání předešlé a nynější právní úpravy a na základě analýzy jeho současného postavení v insolvenčním řízení navrhnout možné změny. Osnova práce: • • • • • • •

charakteristika úpadkového práva a jeho vývoj v ČR (ČSFR) po roce 1989 z. č. 328/1991 Sb. (ZKV) a jeho novely – obecný pohled se zaměřením na věřitelské orgány charakteristika nezbytnosti přijetí nové právní úpravy z.č. 182/2006 Sb. (IZ) a zhodnocení základních rozdílů obou právních norem s důrazem na věřitelské orgány rozbor jednotlivých ustanovení (IZ) týkajících se věřitelského výboru, jeho ustavení, složení, rozhodování, působnosti, pravomocí a povinností atd. zjištěné výsledky a celkové zhodnocení postavení a úlohy věřitelského výboru v insolvenčním řízení se zdůrazněním pozitiv a s poukázáním na případné nesrovnalosti a nedostatky navrhnout a odůvodnit možné způsoby odstranění zjištěných nesrovnalostí či vhodnější řešení některých dotčených problematik

Zásada pro vypracování: Zásady pro vypracování bakalářské práce jsou dále specifikovány v „Metodických pokynech pro vypracování bakalářské, resp. diplomové práce na Bankovním institutu vysoké škole v Praze“. 52

Rozsah grafických prací:

min. 40 stran

Seznam odborné literatury:

viz bakalářská práce

Vedoucí diplomové práce:

Mgr. Martina Matýsková

Datum zadání diplomové práce:

31.10.2009

Termín odevzdání diplomové práce:

30.04. 2010

L. S. ……………………………………..

…………………………………

Vedoucí katedry

Rektor

V Praze dne

53

Úloha věřitelského výboru v insolvenčním řízení

Recommend Documents