Ukazka knihy z internetoveho knihkupectvi www.kosmas.cz
Jamie Masonová Mrtvol na tři hroby
Jamie Masonová
Přeložila Jitka Fialová
Three Graves Full © Argo, 2014 Copyright © Jamie Mason 2013 Translation © Jitka Fialová, 2014 Cover illustration © Jan Augusta, 2014 ISBN 978-80-257-1086-9 (váz.) ISBN 978-80-257-1149-1 (e-kniha)
Artovi, Julii a Rianně – a Graemu Cameronovi, jenž patří ke světové špičce v operování mozku na dálku
Vše stejné všude kol a všude zem je dobrá pro pohřeb. Christopher Marlowe
kapitola
1.
Kdo má v zahradě za domem zakopanou mrtvolu, klidu si příliš neužije. Jason Getty si už zvykl, že ho občas záhadně brní dlaně, v noci děsí zlé sny, až lapá po dechu, a když vidí, jak psík paní Truesdellové běží přes trávník s jakýmsi neidentifikovatelným předmětem v zubech, adrenalin mu pokaždé stoupne tak prudce, až to bolí. Sedmnáct měsíců uplynulo od doby, kdy se pachtil v úzkém výkopu, který vyhloubil až vzadu na svém pozemku; od chvíle, kdy mrtvé tělo sprovodil ze skutečného světa a skutálel do svých snů. Vzpomínka na to, jak tlumeně praskaly kosti nebo jak potom dlouhé hodiny uklízel a stále znovu žasl nad tím, že mu srdce dokáže tak silně bušit tak dlouho, ho kupodivu nepronásleduje. Ne. Na rozdíl od vidiny první lopaty tmavé hlíny, která se rozptýlila po bílém prostěradle na dně hrobu; spatří ji pokaždé, sotva před spaním zavře oči. Vykopal ho dost hluboký? Neví – není hrobník. Za vraha se taky nepovažuje, ovšem fakta jsou fakta. Žádné neštěstí nedokáže zůstat zbrusu nové a bez poskvrnky navždy. Soužení, které by mysl nedokázala časem zkrotit a proměnit v pouhý šum v pozadí, se na světě ještě nenašlo. Prvních pár dnů a týdnů Jason nemyslel na nic jiného. Každý večer, někdy i dvakrát 11
(a jedné zvlášť neklidné noci, když poprvé pršelo, šestkrát) proklouzl mezi stíny až k borovicím a k topolům, které vyznačovaly konec jeho pozemku, aby se znovu ujistil, že tajemství zůstává tajemstvím. V jeho očích se onen obdélník nedávno obrácené půdy odlišoval od okolí stejně nápadně, jako by ho lemoval neon. Jde o křiklavý případ projevu barbarského instinktu, který stočený do klubíčka leží hluboko v mozku každého zkroceného člověka. Evoluce nás přinutila slézt ze stromů a kultura potom divoké zvíře vykastrovala, ale naštvat se dokáže i eunuch. Na pozemku vpravo malý farmář vytváří příjemné zákoutí, které září a bzučí moderními vymoženostmi. Po levici a bezprostředně za stromy se terén svažuje k širokému proklestěnému pásu obecní půdy, na němž stožáry elektrického vedení ve dvojicích pochodují do civilizovaných dálek. Ale prostor uprostřed Jasona neustále volal k sobě, šeptal mu a skandoval v rytmu jeho bušícího srdce, aby měl stále na paměti okamžik, kdy popřel tisíce let kulturního vývoje a uvědomil si, že je pouhou hříčkou v rukou divokého živočišného běsnění. Jason nespal. Nejedl. Zprávy odevzdával včas a práci s klienty zvládal bezchybně jako robot, ale že necelých třicet metrů od zadních dveří jeho domu asi metr pod svrchní zeminou a jehličím borovic tlí mrtvola, na to nikdy nezapomínal na delší dobu než několik vteřin. Až jednoho dne Dave z účtárny řekl vtip, a Jason se rozesmál. Bezstarostný smích zazněl znenadání, přirozeně, jako když uhodí blesk. Začala ho pálit kůže; horká krev se mu varovně rozproudila po těle. Někoho jsi zabil, ty idiote. Zakopals ho za domem. Nezapomeň! Ale mezitím uběhlo pět minut, a jak další dny přicházely a odcházely, zjistil, že ta prokletá vzpomínka se změnila v úzkost a potom v trápení, které člověku tak dlouho vrtá v hlavě, až mu natrvalo přejde do krve. 12
Topení v autě mu hnalo zpátky do obličeje vlastní nakyslý dech, když spěchal domů poté, co si poprvé dopřál pauzu. Po nečekaném pozvání na pivo v pátek po práci totiž vyhrkl: „Jo, jasně.“ Dobrá nálada se ale vytratila, sotva si na rozloučenou podali ruce, a vystřídaly ji jehly třesavky soupeřící s potem, který mu zaléval všechny záhyby těla. Ačkoli usilovně šlapal na plyn, cesta domů stejně nezabrala kratší dobu než celou věčnost. Kolem domu jen prošel a rovnou se hnal na konec zahrady, protože věděl, že tam najde… Co vlastně? Nic. Jenom stromy, tiché šumění větví a vzdálený slabý svist vozidel na dálnici. Půda dodržela slib, že se nerozestoupí, a borovice spolu s listnáči inkriminované místo dál spolehlivě maskovaly. Za denního světla se Jasonovy myšlenky od zločinu vzdalovaly, zato pohřeb se pravidelně večer co večer vracel, aby se pod jeho očními víčky odehrál v ještě živějších barvách, než jaké ta říjnová noc zalitá měsíčním světlem ve skutečnosti měla. Při prvním výročí incidentu však tento příznivý vývoj vzal z větší části za své. Jason došel k závěru, že vesmír v sobě má přesně tolik ironie, aby mu v kalendáři zkrátka nedovolil otočit poslední stránku; tu, která by se symbolicky zavřela za těmi sto kroky od zadních domovních dveří k mrtvole, jako by den s číslem 366 byl magický poledník v čase – jeho soukromý Nový rok. Jason si výročí připomněl, přežil ho a další zimu pak strávil zalezlý v ulitě obav, které s přibývajícím časem slábly. Noční můry nicméně přetrvávaly. Když si na jaře všiml, jak zanedbaně dům vypadá, starosti se vrátily v nové, zdokonalené podobě. Keře se příliš rozrostly a zahrádka před domem se ježila třemi generacemi plevelů, které měly být dávno vypleté, ale Jasona rozbolela záda při pouhé představě, jak se ohání rýčem a motykou, a sotva nahlédl do spíže, udělalo se mu nevolno. Tři soboty za sebou statečně stál přede dveřmi 13
kůlny s nářadím, jen aby tři po sobě jdoucí neděle strávil v posteli s horečkou neznámého původu. Jestliže je váš domov tam, kde máte srdce, potom Jason žil dlouho v hrdle; tam jeho bušení zřetelně cítil. Díky tomu mu ovšem ke zklidnění útrob stačilo vlastně jen chroupat antacid. Pevné přesvědčení, že sousedé, přestože jejich domy stojí dost daleko, brzy začnou nad jeho přerostlým trávníkem vrtět hlavou, jeho paranoiu obnovilo. Opět ho co chvíli nutila nenápadně se ohlížet přes rameno a mezerou mezi zataženými záclonami vyhlížet ven. V květnu už mu bujný porost kvetoucích pampelišek a mléče prakticky nedával jinou volbu: buď se toho ujme sám, anebo si na práci někoho najme. Uzavřel smlouvu s firmou Dearborn’s Landscaping, protože přišla s nejlevnější nabídkou trávník před domem provzdušnit a dosít, keře prořezat, záhony před domem a po stranách, posypané mulčovací kůrou, zbavit plevele a ohraničit a kolem vchodu i podél příjezdové cesty vysázet trvalky vyžadující minimální péči. Jason se zahradničení hodlal vyhýbat co nejdéle a nad výdaji jen mávl rukou. Předák Calvin s ostře řezanými rysy v obličeji si přivezl dva mladíky a přívěsný vozík se dnem z drátěného pletiva, vrchovatě naložený rezavým náčiním; následky půl druhého roku zanedbávání slíbil odstranit za dva dny. Celé první dopoledne se Jason zdržoval před domem: myl auto, vybavoval se s Calvinem, sehrál divadelní scénku jak z Broadwaye, když se díval, jestli už přišla pošta – dokonce dvakrát – a navíc dlouho před tím, než se listonoš vůbec mohl objevit. K polednímu se už odvažoval dýchat trochu bezstarostněji, protože se přesvědčil, že nikdo z nich nezajde ani o krok dál, než bude muset. Smlouva jejich povinnosti přesně určovala a nikdo zjevně netoužil tu tučnou čáru překročit ze strachu, že za domem narazí na další práci. 14
Jason si udělal sendvič a zahradníky chvíli pozoroval z oken, než se stáhl do pracovny. Soutěžní výstava psů v televizi se mu líbila, přesto jedním uchem napjatě poslouchal, jestli k němu zvenku nedolehne nějaký nepatřičný hluk nebo šum. Když se nic takového stále neozývalo, vyčerpaný a vynervovaný nechal hlavu spadnout dozadu na opěradlo křesla. Jenom na chvilku. Pozdně odpolední slunce šikmo pronikalo oknem do místnosti a paprsky ho hřály na víčkách jako zlaté mince. Proti jejich tíze bojoval, ale oranžové tlumené světlo bylo tak hezké a příjemné. Polohovací křeslo ho bezpečně drželo v náručí a ventilátor u stropu mu veškeré myšlenky vyháněl z hlavy. V jeho snu mladík v kombinéze firmy Dearborn’s klečel v trávě. Jen co lopatky a zahradní vidlice vrátil do bedny s nářadím a z rukou si roztržitě smetl zbytky hlíny, usmál se a kývl nahoru na Jasona. Ten žvanil nesmysly, rozhazoval rukama a křepčil, div se nestrhal, jen aby oddálil tu chvíli, kdy se zahradník nevyhnutelně zase podívá dolů, aby bednu odnesl. Mladík se silně povědomým obličejem, na jehož jméno si však nemohl vzpomenout, Jasonovo blábolení pozorně poslouchal, zatímco si ze špinavých rukou utíral krev do rohu bílého prostěradla, které čouhalo z klikaté pukliny v zemi. Jason otočil konvici dnem vzhůru a hrnek na kuchyňské desce naplnil víc, než selský rozum doporučuje. Hned jak přidal smetanu, pochopil, že nikdo kromě chirurga v zenovém transu šálek nevezme do ruky bez toho, že by kávu vylil; navíc se určitě opaří, umaže si ruce a upatlá umakart. „Sakra,“ zaklel nezřetelně a naklonil se, aby z málem přetékajícího hrnku sfoukl páru. Zvonek u dveří ho vylekal, takže našpulený horní ret namočil do vřelé kávy, a sotva sebou trhl, jeho představa o hrozící katastrofě se uskutečnila skoro přesně tak, jak 15
to v duchu viděl – jen s tím rozdílem, že si nespálil prsty, ale ret. „Sakra,“ zopakoval. Kávy sice trochu vylil, ale aspoň se hrnek zase dá vzít do ruky. Pootočil s ním, utřel ho do utěrky a nesl ke dveřím. Calvin a oba zahradníci ráno dorazili krátce po osmé s nadějí, že do oběda budou hotovi. Prostor mezi domem a ulicí už byl uklizený a upravený, okraje květinového záhonu stroj zarovnal podstatně lépe, než jak by to Jason svedl s rýčem, i kdyby se nakrásně dokázal přinutit, aby se ho dotkl. Když pozoroval, jak vykládají přepravky s květinami, hned se cítil líp. Zářivost barev byla nakažlivá a ze svěže zelených rostlin přímo vyzařovalo, že se zde dělá správná věc. Slušnost káže zahradu udržovat a Jasona pohled na ni teď přímo hřál. Protože dělníci už pracovali skoro dvě hodiny, domníval se, že se ho brzy přijdou s ruměncem ve tváři zeptat, jestli můžou vstoupit do domu a použít toaletu. Místo toho ale za domovními dveřmi spatřil Calvina, bledého jako stěna. „Pane Getty –“ Víc ze sebe Calvin nedostal. „Ano?“ Jasonova ústa odpověděla na autopilota, zatímco v uších mu začalo mechanicky hučet, jako by se tam rozběhl nějaký stroj; jeho mysl spřádala teorii, co na předzahrádce mohlo způsobit, že opálený zahradník zbledl a viditelně se třese. „Pane Getty, něco jsme našli. Myslíme, že byste se na to měl podívat.“ „Dobře, jen si vezmu boty.“ Když se Jason obracel, zavrávoral, takže z šálku vylil další kávu, tentokrát na kalhoty a na podlahu. Ale co na tom záleží? Je po všem. Díkybohu, takhle to dál nejde. Ne, můžeš dělat blbce. Můžeš utéct. Proč šli tam dozadu? Proč sis tak hloupě objednal zahradníky, ty zbabělče, ty budižkničemu… Teď musím myslet: Co jim hergot řeknu? Někde na cestě od botníku k domovním dveřím Jasonovi mozek vypověděl službu. Přestal sám sebe kárat a vybavovat si předem 16
připravené odpovědi na otázky, které ho na zahradě za domem nevyhnutelně čekají. Prostě vyšel ze dveří a zavřel za sebou. Calvin tam stál a mozolnatýma rukama kroutil červenou baseballovou čepici. Jason na něj kývl a scházel za ním z malé verandy po schodech, přestože tělo od paty k hlavě vůbec necítil. Všichni čtyři utvořili hlouček; stáli k sobě blíž, než by lidé, kteří se neznají, udělali za normálních okolností, a zírali na úrodnou černohnědou čerstvě zkypřenou půdu. Jason míval svého času ambice – snil o tom, že z něj bude lékař. Poctivě studoval lékařské encyklopedie a ukládal si do paměti slova, jejichž komplikované slabiky v sobě nesou tajemství a moc: proto mu termíny jako frontální, parietální, kost klínová či jařmový oblouk zaplavily mysl, zatímco se díval na zem a pojmenovával, co vidí tam, kde ostatní rozeznávali snad jen čelo, temeno, spánek a tvář. Oční důlky lebky zaplnila rašelina, ale o jejím obrysu a nadočnicových obloucích nemohlo být pochyb. Na pozemku Jasona Gettyho vykopali lidské tělo anebo přinejmenším jeho část. Jak tam čtveřice stála, tři z nich se třásli odporem a jímala je hrůza; čtvrtý beznadějně propadl zmatku. Jason scházel za Calvinem po schodech z verandy jako odsouzený na cestě k šibenici. Když šli kolem oken obývacího pokoje, část jeho mysli náhle smutně zaznamenala, že potřebují umýt. Už zahnuli za roh k západu a minuli okno jeho pracovny se staženými žaluziemi, ale on stále nemohl odtrhnout oči od visačky na Calvinově modré pracovní košili – cosi ho nutilo, aby po ní sáhl a zastrčil ji, dal věci do pořádku. V zadumání Calvinovi málem šlápl na patu; nevšiml si, že muž před ním zůstal stát. Nečekal, že se zastaví tak brzy. Vždyť ještě nebyli ani za domem. Předák se svými lidmi sice objevil mrtvolu, ale ne tu, kterou Jason před řadou měsíců vzadu na zahradě pohřbil. Ta dál ležela ve stínu stromů, v co největší vzdálenosti od domu, ovšem zase 17
