Závěrečná zpráva o působení učitele/učitelky u krajanů Školní rok: 2015/2016 Destinace (země, město): Rumunsko, Eibenthal (Orşova a Eşelnica) Jméno, příjmení: Mgr. Vladimír Kovář Počty žáků ve třídách Mateřská škola: 9 dětí Základní škola: 21 dětí (kmenových, vysvětlení níže) třída 2015/16
přípravná 1. 3 0
2. 3
3. 1
4. 3
5. 2
6. 6
7. 1
8. 2
V destinaci mám za sebou první vyučovací rok. Mou hlavní náplní byla výuka jazyka českého v mateřské a základní škole, měl jsem i hodinu zaměřenou na české tradice (6. a 7. třída). Volnočasové aktivity pro děti a dospělé probíhaly v odpoledních hodinách. Ve školní budově byla pro výuku JČ vyhrazena specializovaná učebna, kde vedle základního vybavení (stůl, lavice, židle, tabule) byly i učební pomůcky (české knihy – beletrie i encyklopedie a slovníky, učebnice, obrazové materiály, zvukové nosiče atd.). Třídu jsem si za pomoci žáků dále vyzdoboval jejich výtvory resp. dalšími materiály: mapkami a pohlednicemi, vzory podstatných jmen atd. Hodinové dotace češtiny se pohybují mezi 3 (přípravka, 4., 5. a 8. třída) a 4 hodinami týdně (zbývající ročníky), hodina národních tradic je jedna týdně pro 6. a 7. třídu. Podle potřeby jsem zaskakoval i v dalších hodinách (školení kolegů, jejich nepřítomnost kvůli celostátním testům, nemoci nebo kvůli přírodním podmínkám – sněhové kalamitě, sesuvu půdy na cestě). Také v tomto školním roce byla ředitelkou školy Maria Doscocil, díky tomu, že je schopna (byť v omezené míře) komunikovat česky, nebyl závažný problém se s ní domluvit na všem nutném. První stupeň (do 4. třídy včetně) vyučovala v rumunštině Michaela Leoreanu, která ale pochází z Eibenthalu a česky mluví velmi dobře, proto i s žáky často komunikovala česky a byla mi velkou oporou, navíc měla velký zájem o udržení českého jazyka a tradic, proto s ní byla skvělá spolupráce. Učitelé na druhém stupni česky až na výjimky nemluví, ani češtině nerozumí, o češtinu a dění v rámci české komunity nemají zájem. Někteří do Eibenthalu dojíždějí jen na část týdne, někteří jen na jeden den v týdnu. Vzhledem k tomu, že jsem zpočátku neznal ani slovo rumunsky, pokusy o konverzaci se odehrávaly pomocí angličtiny či ruštiny (se srbskou kolegyní).
Volnočasové aktivity – zájmová činnost Akce zaměřené na vyplnění volného času dětí probíhaly v odpoledních hodinách v domku (klubovně) v místní části Ujbányji, ve vlastním Eibenthale v schůzovní místnosti – kanceláři DSSČR (Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku), kterou nám poskytl předseda Emil Flaška (Flaşca). Škola byla pro mimoškolní aktivity nepoužitelná, neboť kromě vedení neměl nikdo z učitelů klíč, a tudíž ani přístup do budovy. Jednodušší bylo využít prostory kulturního domu (tzv. kamínu), kde se nachází i knihovna české literatury. Základem zájmové činnosti byly akce organizované v klubovně, obvykle 1x až 2x týdně, podle časových možností, jak se to podařilo zkoordinovat s církevními akcemi (mše, výuka náboženství) a mým vyučováním mimo Eibenthal. V klubovně jsme hráli nejrůznější hry, mj. jsme aktivně využívali hry poskytnuté DZS (Carcasson, Osadníci z Katanu…), doplňovali jsme to pohybovými aktivitami a dalšími hrami, promítáním filmů, výtvarnými dílnami, zdobením kraslic, vánočních ozdob atd. Důležitou součástí bylo, že děti se samy aktivně podílely na chodu klubovny – musely připravit dřevo a udržovat oheň, uklízeli jsme v domě i okolí, sbírali odpadky, vytrhávali plevel. Tím si upevňovaly vztah ke klubovně i poznání, že svým přičiněním mohou realizovat své plány. Podařilo se nám v závěru školního roku zajistit síť a kovovou tyč na upevnění sítě, a tak může vzniknout minihřiště pro míčové sporty – přehazovanou, volejbal a ringo. Tělocvična ve škole tyto aktivity neumožňuje (nízký strop, trvalá přítomnost nejrůznějších překážek), dvůr u školy také není pro to vhodné (nerovný povrch, parkující auta…), navíc většina dětí bydlí stále na Ujbányji. Pokračoval jsem i ve výuce angličtiny pro zájemce, ohlas byl hlavně u dospělých, kteří neměli možnost školního vyučování. Ve skupině „věčných začátečníků“ jsme se soustředili hlavně na rozvoj slovní zásoby, práci s textem a konverzaci, přičemž jsme využívali mj. různých propagačních materiálů, které se do Banátu dostaly prostřednictvím českých turistů. Škoda, že se nepodařilo zajistit lektora, který by mohl o prázdninách udělat aspoň několikadenní jazykový kemp. Naopak se nám podařilo se skupinou dobrovolníků spravit a výrazně vylepšit dětské hřiště, poškozené bleskovou povodní před dvěma lety a od té doby chátrající a mnohdy nebezpečné. Díky koordinaci místních i dobrovolníků z Čech (trojice architektek zaměřených na tvorbu hřišť z přírodních materiálů a další) v centru Eibenthalu vznikla síť u klouzačky, nové houpačky, kladina, obnovil se kolotoč a celý areál se zkultivoval. Jelikož hřiště potřebuje servis (natahování nosných lan, drobné opravy, organizace úklidu), aby se zabránilo devastaci, stal jsem se „údržbářem“, což mi zůstane i v dalším období. Výuka Školní výuka probíhala podle daného rozvrhu:
pondělí úterý středa čtvrtek pátek
1. 7. třída
2. 3. a 4. třída
7. třída
8. třída 3. a 4. třída 3. a 4. třída
3. 5. a 6. třída příp. a 2. třída 2. třída 7. a 8. třída příp. a 2. třída
4. 7. a 8. třída 3. třída mateřská škola příp. a 2. třída 5. a 6. třída
5. Tradice mateřská škola 5. a 6. třída
Jak je z rozvrhu patrno, ve většině případů šlo o hodiny se spojenými třídami, což kladlo zvýšené nároky na přípravu i organizaci hodin. Když k tomu připočteme nestejné jazykové znalosti žáků (rodilí mluvčí se širokou slovní zásobou – žáci schopní souvisle komunikovat česky s omezenou slovní zásobou – žáci rumunského mateřského jazyka jen s omezenou českou slovní zásobou neschopní komunikovat česky), vyjde, že se ve většině případů jednalo o individuální výuku „šitou na míru“ jednotlivým žákům vzhledem k jejich věku, znalostem i jazykovým schopnostem.
Někdy šlo vyučovat ve skupinách, často jen po dvojicích či individuálně. Jednalo se vesměs o nácvik četby a výslovnosti, rozšiřování slovní zásoby, správné skloňování a časování, správnou skladbu vět a použití frází a o české reálie. Využíval jsem k tomu nejen „klasické“ pomůcky – učebnice, čítanky a sešity, ale i dětské časopisy (Sluníčko, ABC, 21. století junior…), společenské hry, kvarteta, pexesa, nástěnné výukové obrazy (pohádky, zvířata a rostliny, dopravní prostředky…), audiovizuální materiály, ale zapojili jsme i výtvarné techniky, kdy jsme fixovali nová slova jejich zobrazením. Nechyběly ani písničky, říkanky, využívání divadelních textů, psali jsme dopisy. Pro udržení pozornosti se osvědčilo i použití míče pro „vyvolávání“ žáků, hry typu město-jméno-zvíře-věc nebo Uhodni, na co myslím. V „náhražkových“ hodinách za TV v tělocvičně se osvědčilo češtinu vyučovat přímo v praxi pomocí povelů, rozkazů a dalších pokynů, vysvětlování pravidel atd., bylo ale podstatné trvat, aby žáci nesklouzávali k pro ně pohodlnějšímu komunikování či počítání v rumunštině. Situaci dělali ještě složitější žáci se „zvláštním přístupem“. Jednalo se o děti, které kmenově patřily do české školy, měly individuální vzdělávání (§ 171 zákona č. 561/2004 Sb.), v Česku absolvovaly přezkoušení, ale většinu roku chodily do školy v Eibenthale. Bylo nutno je vyučovat podle českých osnov, RVP a ŠVP jednotlivých ročníků a škol, což bylo náročné na koordinaci a přípravu, na kontakt s rodiči atd. Přesto jejich přítomnost hodnotím jednoznačně pozitivně a vysoce kladně: vzhledem k tomu, že neumí rumunsky, byli ostatní nuceni s nimi komunikovat česky. Takoví žáci se letos v Eibenthale objevili čtyři, z toho dva v průběhu celého školního roku, jeden (prvňák) v závěru školního roku. Kvůli odlišnostem české a rumunské výuky i kvůli specifickým požadavkům na hodnocení v rámci domácího vzdělávání nešlo veškerou jejich výuku vměstnat do rozvrhových hodin, a tak jsem jednak využíval „okna“ v rozvrhu, jednak podle potřeby probíhala výuka mimo školu – u mne doma nebo v rodinách žáků. V mateřské škole bylo výhodou, že na rozdíl od školních dětí tyto mluvily ještě spontánně česky, nebyl zde ještě vliv rumunské výuky, která posléze „převálcuje“ češtinu. Soustřeďovali jsme se s manželkou na běžné činnosti – říkanky a písničky, pohybové aktivity, často za slovního doprovodu, rozvoj jemné motoriky, nácvik správného úchopu, na rozvoj slovní zásoby a fixaci správných vazeb, vše jsme doplňovali běžnými herními aktivitami (s autíčky, na doktora, na rodinu, s plyšáky atd.). Kroužky českého jazyka Letos poprvé se začala čeština vyučovat i mimo tradiční české vesnice v Oršavě a Ješelnici. V obou místech vznikly české komunity tzv. druhotnou kolonizací, tedy stěhováním za prací (případ cca 12tisícové Oršavy) nebo při zániku primárního sídla (Ješelnice, kam byli přestěhováni lidé z Nové Ogradeny, která byla zatopená při budování přehrady Železná vrata). Jedná se o komunity čítající zhruba 100 až 200 osob, kterým hrozí rychlá asimilace, protože jsou obklopeni rumunsky mluvícími lidmi, navíc jsou zde běžné národnostně smíšené rodiny. Klasický byl proto model, kdy česky mluvil někdo z prarodičů, rodiče žáků deklarovali, že jakž-takž rozumí, ale nemluví, zatímco děti vesměs až na výjimky (v každé skupině dva žáci) česky uměly maximálně jednotlivá slova. V obou místech do kroužků chodilo okolo desítky dětí ve věku od 4 do 16 let. Co je potěšitelné, je to, že účast vydržela dvojciferná po celý rok až do závěru. Výuka probíhala 1x týdně odpoledne v prostorách, které se garantům podařilo zajistit: v Ješelnici u předsedkyně místní organizace na zahradě, poté v katolickém kostele v hlavní místnosti před oltářem (!), nakonec po otevření komunitního centra tam. V Oršavě probíhala výuka v komunitních prostorách katolického kostela a pak v učebně námořního lycea. Výuku bylo třeba přizpůsobit naprostým začátečníkům, tzn. začínalo se jednotlivými slovíčky a základními frázemi, hodně se používaly obrazové materiály – pro názornost jsme s manželkou využívali námi vyrobené pomůcky (obrázky ovoce či zeleniny, panáčci…). Hráli jsme některé hry – pexeso, Pan čáp ztratil čepičku, Hlava, ramena, kolena, palce, Leze, leze brouk… Protože tato skupinová výuka umožňovala použití jen základní úrovně jazyka, dojížděl jsem (často z logistických důvodů o víkendu, spojil jsem to s nákupy) do Oršavy a Ješelnice k doplňkové výuce pokročilejších žáků, což mělo formu individuální výuky u nich doma. Obsahem byla především
četba a čtenářská gramotnost (to v základním kroužku nešlo vzhledem k nízkému věku mnohých a k neznalosti české abecedy), dále česká gramatika (pádové otázky, správné vazby…). Zvolil jsem i formu dopisů, která se osvědčila a chtěl bych v ní pokračovat i v budoucnu. Vzhledem k tomu, že v olympiádě z českého jazyka obsadil jeden z žáků 4. místo, ukazuje se, že i taková „rozkouskovaná“ výuka má smysl. Zajímavostí je, že činnosti kroužků se zúčastňovali i někteří dospělí, kteří byli rádi, že mohou slyšet češtinu, spontánně se zapojovali do činností, oživovali si své znalosti, popř. chtěli, abychom je opravovali v případě špatných formulací, při použití nesprávných slov, romanizmů atd. Další akce Během školního roku proběhla řada dalších tradičních i „nárazových“ akcí. Z těch uvedu ty, které mají souvislost s výukou českého jazyka. Olympiáda z českého jazyka – tradiční akce se konala za součinnosti Petra Skořepy a mne u nás v Eibenthale a zúčastnily se jí tři desítky žáků ze 6 lokalit. Byla to jednodenní (sobotní) akce zaštítěná DSSČR konaná ve škole, pomáhali i další česky hovořící učitelé z Bígru, Gerníku, Svaté Heleny, Ješelnice i Nové Moldavy. V jejím průběhu na žáky čekají tři části – mluvnická, čtenářská a slohová. Divadelní představení souboru ZUŠ z Jaroměře – akce připravená v květnu Petrem Skořepou, vedle představení v Temešváru, Sv. Heleně a Gerníku se odehrála dvě představení i v Eibenthalu a Ješelnici. Děti i dospělí měli možnost slyšet mluvenou kultivovanou češtinu a seznámit se s klasickými pohádkami, později si je zblízka prohlédnout a v tvořivé dílně pracovat s materiály. Vánoční besídka – jednou z částí hojně rodiči navštívené akce bylo i vystoupení žáků s českým pásmem – recitace poezie K. J. Erbena, písně a lidové pranostiky spojené s vánocemi resp. zimou. besedy byly spojeny hlavně s návštěvami spolupracujících škol, kdy do vyučování zavítali studenti s nejrůznějším programem, z jazykového pohledu byla důležitá právě živá hovorová čeština (z Česka), kterou měli možnost žáci slyšet. Velké akce pouť do Čiklavy – od 15. 8. 2015, menší od 6. 9. 2015 posvícení 17. 10. 2015 den menšin – setkání v Baile Herculane – 29. 9. 2015 Svátek zesnulých – 1. a 2. 11. 2015 advent Barborky – 3. 12. 1015 Mikuláš – 5. 12. 2015 Vánoce – od 24. 12. 2015 Kinderbal – dětský maškarní bál – 17. 2. 2016 masopust Velikonoce – vyvrcholení 28. 3. 2016 Svatodušní svátky (Letnice) – 25. 5. 2016 Zavádění pod máj – 26. 5. 2016 Dětský den – 1. 6. 20156 svěcení oltářů – svátek božího těla – 4. 6. 2016 Spolupráce Spolupráci se školou jde vyhodnotit jako velmi dobrou, především díky kolegyni Michaele Leoreanu, která působila jako „zprostředkovatel“ mezi mnou a ostatními a poskytla mi zároveň velmi důležité informace o žácích, škole, komunitě atd. Taktéž spolupráci s ostatními lze vyhodnotit jako bezproblémovou, jak s paní ředitelkou, která mi vyšla v tom, co jsem potřeboval, vstříc, tak s předsedou místní organizace DSSČR panem Emilem Flaškou. Stejné to bylo s předsedy organizací v Oršavě panem Petrem Hadačem
a v Ješelnici paní Marií Kobau – od nich vzešel požadavek na vyučování v těchto lokalitách a celý rok zajišťovali provoz a řešili vše potřebné. Z dalších osob, s nimiž jsem spolupracoval, bych chtěl zmínit Petra Skořepu. Několikrát jsme se během roku potkali (pro představu – do Sv. Heleny to je 74 km), konzultovali výuku, připravovali testy na olympiádu atd. Dalším je eibenthalský farář pan Václav Mašek, který ve škole vyučoval náboženství (česky). Oba mi poskytli řadu důležitých rad a informací. V neposlední řadě je podstatná i spolupráce s neziskovými organizacemi, školami a jednotlivci, kteří mají zájem na zachování české komunity v Banátu. Jsou to Tiberius Pospíšil, Štěpán Slaný a Jan Duben, jejichž aktivity se soustřeďují kolem hospody U medvěda a kolem letního festivalu, dále Veronika Eisensteinová a Tereza Hromádková (zajišťovaly mj. rekonstrukci dětského hřiště) a Jiří Řehák (gymnázium Teplice – zajištění dětských kol) a další. Od hlubší spolupráce se sponzory si slibujeme, že do Banátu nepůjdou věci, které se zde uplatní jen stěží (staré prádlo, staré knihy, pastelky a vodovky), nebo které jsou běžné (sešity, bloky, tužky a průpisky), ale konkrétní věci, které uplatníme a které děti ocení (hra Twister, provazochodecký set, maňásky…). Podmínky pro výuku a další činnosti Jsou dostatečné jak ve škole (viz výše), tak pro volnočasové aktivity, resp. ve spolupráci se sponzory je zkoušíme zlepšovat (síť, florbalky, míče, DVD a CD, hry…). Důležité je zázemí DZS: tiskárna/kopírka, notebook, fotoaparát… Díky přístupu komunity máme k dispozici kancelář svazu, díky aktivitám předchozích kolegů klubovnu. Klima v obci je přející a obyvatelé i vedení mají zájem na působení učitele. Podmínky pro učitele Materiální podmínky jsou stejné jako u mé předchůdkyně – bydlím v pronajatém domě, kde bydlela i ona, podmínky jsou +/- adekvátní podmínkám, jaké mají místní. Mínusem je, že majitel, který v domě nebydlí, nemá velký zájem do domu investovat (nejen konkrétní majitel tohoto domu, ale obecně) a taktéž já coby nájemník zvažuji, zda je nutné něco investovat ze svého. Vzhledem k neexistenci školního stravování či možnosti koupit si na místě hotové jídlo si člověk stravování zajišťuje sám. Díky vyučování v Oršavě mám možnost pravidelně 1 – 2x týdně nakupovat v tamních obchodech. Vzhledem k rozlehlosti působiště (do Oršavy cca 42 km) se učitel neobejde bez auta, kvůli klimatickým podmínkám od podzimu do jara je lepší robustnější, nejlépe s pohonem 4x4. Pokud nechce být plně odkázán na pomoc ostatních, musí si poradit s řadou činností – řezání, sekání a štípání dřeva, spravování elektřiny, čištění komína a studny atd. Co se zlepšilo, je doprava do destinace – v létě 2015 se otevřela dálnice od maďarského Makó za Temešvár a v prosinci 2015 až k Lugoji, délka souvislé cesty po dálnici v Rumunsku je nyní 130 km, pak zbývá už jen 140 km do Oršavy a odtud 40 km do Eibenthalu. Díky ochotě starousedlíků není problém řešit i různé drobné potřeby: zavařit prasklou branku u klubovny, uřezat kovovou tyč na hřiště, spravit kamna… Místní pomáhali a podporovali i naše volnočasové aktivity (dřevo pro klubovnu, pomoc při obnově a budování hřiště). Tato ochota vychází jednak z vyššího společenského statutu učitele, jednak ze sousedské pospolitosti, která je zde zachovaná. Co se podařilo Osobně jako úspěch beru skutečnost, že se mi povedlo „naskočit do rozjetého vlaku“, vedle výuky to byly volnočasové aktivity. Zde byl problém překlenout generační obměnu: po prázdninách odešla na střední školy silná várka 6 osmáků, takže jádrem aktivit se stali bývalí páťáci, letošní šesťáci, podpoření dětmi ze 4. a 5. třídy. Je bylo třeba naučit, že nyní oni musejí být na několik dalších let motorem činností – zatímco ještě loni se „vezli“ v závětří za staršími, letos se museli vyrovnat s tím, že na jejich bedrech jsou veškeré aktivity. Zatím se zdá, že se s touhle situací vyrovnávají úspěšně. Část podzimu mi zabrala rekognoskace terénu, seznamování se s prostředím i možnostmi. Jako úspěch hodnotím, že za nevlídného podzimního a zimního počasí se mi povedlo děti přitáhnout k deskovým hrám, které nejsou jen zábavou, ale mají i výukovou „přidanou hodnotu“, učí logickému uvažování, plánování atd.
Velkým úspěchem je obnova dětského hřiště, do finální fáze úklidu jsme zapojili i školáky, takže doufáme, že si uvědomí hodnotu díla a budou si ho šetřit. Vzhledem k úspěchu plánujeme i obnovu dalšího hřiště na Ujbányji. Díky sponzorům se podařilo rozšířit sportovní vybavení, rýsuje se zmíněné hřiště u klubovny i přísun florbalek, školka získala dětské kolo. Podařilo se i roztřídit a zkompletovat některé hry a stavebnice poskytnuté sponzory, aby byly lépe využitelné (merkur, lego, duplo). Úspěchem bylo, že na olympiádě z českého jazyka získali žáci z Eibenthalu prvenství ve 4., 5. i 6. třídě a několik dalších oceněných umístění. Největším úspěchem ale jednoznačně je rozjezd vyučování v Oršavě a Ješelnici. Problémy a doporučení V minulosti v Eibenthale byly největší problémy komunikační. To se nyní daří částečně řešit. V hospodě U medvěda fungoval přes turistickou sezónu s jistými omezeními satelitní internet, který šlo využít pro základní komunikaci. Už od podzimu byl slibovaný mobilní telefon, proto došlo k rušení pevných linek. Mobil ale začal být v provozu až od března a doposud se nepovedlo jej vyladit – je silně poruchový, internet přes něj skoro nefunguje. Zlepšila se silniční dostupnost, přesto zůstává za běžným standardem – asfaltová silnice se v zimě neudržuje, jezdí se po staré hlinitokamenité, problémem jsou i časté sesuvy kamení, padající balvany, stromy, defekty pneumatik kvůli hřebíkům atd. Čerpací stanice je 40 km, podobně servis a specializované obchody. Problémem odborného rázu je úroveň češtiny a množství dětí. Podle mého mínění se podařilo zastavit prudký propad počtu obyvatel (a tím i dětí) po zavření dolů (rok 2007), ale pozvolné individuální odchody pokračují. Porodnost zde není velká, část dětí přihlášených ve školce ve skutečnosti žije trvale s rodiči v Česku (a do školy zde nejspíš nenastoupí). Rizikem je i skutečnost, že většina obyvatel obce nemá ve škole děti – maximálně vnoučata, tudíž klesá bezprostřední sepětí se školou a pocit odpovědnosti za její existenci a dění v ní. „Věci školní“ se tak stávají záležitostí jen několika rodin. Rumunizace školství od školky (na rozdíl od Svaté Heleny, Gerníku a Bígru, kde jsou menšinové školy a česky se vyučuje do 4. třídy včetně) způsobují, že pro děti se postupně stává hlavním jazykem rumunština a čeština se u nich posouvá do pozice druhého jazyka. Pozitivem je návrat rodiny z Čech, která zde chce hospodařit na farmě, teprve čas ale ukáže, zda je to nový trend. Různé Letos v červnu proběhly komunální volby, které ale nepřinesly v Eibenthalu, přesněji v Dubové, pod kterou Eibenthal patří, žádné zásadní změny: starostou zůstává Viktor Doskočil (Victor Doscocil). Podle mých poznatků se ani nemění politické klima v Rumunsku (na podzim došlo k odstoupení premiéra Victora Ponty, navíc čelí obvinění z korupce atd.) a vztah státu k menšinám. Ekonomická situace zůstává neměnná, k mírnému pokroku viditelně dochází jednak díky dotacím EU, jednak díky trvalému mírnému vzestupu HDP. Hospodářské oživení v kombinaci s dotacemi EU může být šancí pro místní, pokud budou umět je získat. Na druhé straně je riziko, že případný ekonomický boom v Česku odláká další práceschopné lidi z Banátu, pokud by se rozvíjel např. průmysl v Oršavě (nyní závod na obšívání volantů pro německé automobilky), znamenalo by to další odliv lidí z Eibenthalu v rámci Banátu.