Historický vývoj Podorlicka v 17. a 18. století 17. a 18. století je v českých dějinách obdobím zrodu. Časem, kdy umírá stará společnost, aby se z ní zrodila společnost nová. Jde o složité období národního vývoje spojené s mnohou lidskou tragédií a utrpením. Ale je to zároveň období, které předcházelo a vytvořilo podmínky pro národní obrození, podhoubí, z kterého vyrostl novodobý český národ usilující o své důstojné postavení mezi ostatními evropskými národy. Je téměř symbolické, že celá tato epocha začíná krvavým masakrem, který vešel do historie pod pojmem třicetiletá válka. V kraji pod Orlickými horami se sice neodehrálo žádné významné válečné střetnutí, neznamená to však, že by se válka Podorlicku vyhnula.
Tzv. Prospekt opočenského panství
1
Náhrobek Andreáše Nejmana v kostele sv. Ducha u Dobrušky
2
Tak, jak se válečné operace přelévaly z jednoho konce Evropy na druhý, procházely postupně i naším krajem armády jednotlivých stran zúčastněných v tomto konfliktu. A každá, i malá vojenská jednotka, znamenala pro obyvatele měst a vesnic velmi těžkou, především hospodářskou zátěž. Rolníci a řemeslníci byli nuceni vojska ubytovávat, živit a opatřovat nemalými finančními částkami. Obyčejnému poddanému bylo
3
nakonec téměř jedno oloupil-li ho o výsledky celoroční dřiny švédský nebo císařský voják. V obou případech byl výsledek stejný: hrozba hladu, hrozba smrti.
Trčkovská hrobka Vedle hladomoru nacházela smrt svou podobu i v epidemiích šířených vojsky a nakonec i v přímém zabíjení bezbranných obyvatel. To všechno byly vlivy, které spolupůsobily při hlubokém úpadku dříve prosperujícího hospodářského života. Podorlická města a vesnice ztratily v průběhu třicetileté války od jedné třetiny do jedné poloviny svých obyvatel. Vedle již uvedených příčin měla na tomto úbytku významný podíl i emigrace evangelíků do protestantských zemí. Bělohorská bitva a porážka českých stavů předznamenaly závažné změny i pro život v našem kraji. Ofenzíva katolické církve, úzce spjaté s vítěznými Habsburky, zde však narážela na silnou baštu protestantismu.
4
10. května 1627 byla vydána Obnovená práva a zřízení zemská království českého, která dala rozhodující podnět k rozsáhlé násilné rekatolizaci obyvatelstva. Pro náš kraj, kde byla většina evangelíků, byla ustavena rekatolizační komise vedená opatem pražského strahovského kláštera Kašparem z Questenberka. Komise pobývala ve dnech 3. a 4. února 1628 na Opočně, kde se setkala s dosud nejtvrdším odporem proti své činnosti. U opočenského zámku se shromáždili rozhořčení poddaní, kteří nekompromisně odmítli přestoupení na katolickou víru. Ohrožovali dokonce samotného Adama Erdmanna Trčku, který se je pokoušel uklidňovat. 7. února se v Dobrušce shromáždili rychtáři horských vesnic, aby znovu potvrdili své odhodlání v žádném případě katolickou víru nepřijímat. To se již povstání dostávalo do pohybu.
Opočenský zámek
5
Zastavit se je pokusil regent trčkovských panství Kustoš, který použil lsti. S cílem dosáhnout toho, aby se shromáždění poddaní rozešli, slíbil jim dokonce úplnou náboženskou svobodu. Záhy však poddaní zjistili, že byli oklamáni a shromáždili se znovu v odlehlém místě v lese u Kunštátu v Orlických horách, kde jim nehrozilo přímé napadení vojskem a odkud mohli v případě nutnosti přejít do sousedního Kladska.
Mikve v Dobrušce – památka na židovskou obec Povstání se rozšířilo na celou oblast horských vesnic, do okolí Opočna, Nového Města nad Metují, Náchoda, Smiřic a na Kostelecko (nad Orlicí). Z měst se k němu přidala pouze Dobruška a Třebechovice pod Orebem. Vůdcové povstání, vysloužilý stavovský voják Pavel Špalkař, dřevař z Orlických hor, Roštlapil z Kostelce nad Orlicí, sedláci Kryštof a Samek a
6
další, kladli velký důraz na důkladnou přípravu celé akce. Oddíly byly rozděleny do tří praporů, vojensky organizovaných. Povstalci měli pravděpodobně i podporu zahraniční emigrace. Vzbouřenci rozeslali do měst celou řadu dopisů s výzvami k připojení se k povstání. V nich se hrdě označovali za „čtvrtý stav“ a hrozili krutými tresty v případě odmítnutí. Přesto se města (s výjimkou uvedených Dobrušky a Třebechovic) k povstání nejen nepřipojila, ale otevřeně se postavila proti němu.
Židovský hřbitov v Podbřezí s barokními náhrobky Ozbrojené houfy dosáhly zpočátku určitých úspěchů. Bez vážnějších ztrát dobyli Opočna a Žalmanovy Lhotky, kde zabili Kamila Gramba, bratra Kašpara z Grambu, který byl pověstný svým krutým zacházením s poddanými. Po tvrdých srážkách s kosteleckými a častolovickými měšťany ustoupili
7
povstalci na Náchodsko, kde 7. března dobyli a vyplenili Nové Město nad Metují a oblehli náchodský zámek. Proti povstání bylo vysláno silné a dobře vyzbrojené vojsko pod vedením generála Martina Huerty. 14. března dobyli vojáci Nového Města nad Metují a den poté porazili vzbouřence u Hradce Králové. Povstání bylo potlačeno a utopeno v krvi.
8
Na 500 povstalců bylo pobito, 600 zajato. Se zajatci bylo nakládáno mimořádně krutě. Byli podrobeni výslechům na mučidlech, mnoho jich bylo oběšeno, nebo vpleteno na kolo.
Socha Ecce Homo ve Vamberku z dílny Melnických
9
Průčelí kostela sv. Václava v Dobrušce Ale ani krvavá lázeň, kterou povstalcům připravilo vojsko generála de Huerty, nedokázala navždy a definitivně zničit touhu poddaných našeho kraje po svobodném vyznávání víry svých předků.
10
Přes porážku zanechalo povstání silné stopy v dějinné paměti lidí a bylo i jedním z pramenů, živících tajné evangelictví v následujících obdobích. Neúspěch prvního rekatolizačního pokusu měl zřejmě svou vedlejší příčinu i v evangelických majitelích panství, kteří se těžko mohli stát významnou oporou katolické církve.
Barokní kaple Panny Marie na Studánce u Dobrušky Ve dvacátých a třicátých letech 17. století dochází k razantnímu zásahu do struktury vlastnictví v našich zemích, nejrozsáhlejšímu v českých dějinách. Habsburské konfiskace protestantského majetku postihly téměř tři čtvrtiny království. V Podorlicku šlo o zkonfiskování největšího zdejšího panství patřícího Trčkům z Lípy. Jak uvádí Tomáš Bílek ve svých Dějinách konfiskací v Čechách „…veškeré jmění po Trčkovi a jeho manželce zkonfiskované vynášelo tedy 3,107.865 zl., v kteréž summě však obsaženy nejsou hotové peníze, stříbro, zlato, klenoty a jiné věci, ani svršky hospodářské, jejichž cenu na několikráte stotisíc lze položiti.“
11
V třicetileté válce dostávají panství nové majitele, zpravidla s nečesky znějícími jmény Colloredo, Leslie, Piccolomini… V první generaci jde téměř výhradně o válečníky z císařského vojska. Další generace pak mají značné problémy s obnovou řádného hospodářského chodu svých majetků, leckdy komplikovaného i politickou a náboženskou situací. Většina obyvatelstva našeho kraje se před třicetiletou válkou hlásila k evangelickým náboženským směrům. Násilná rekatolizace zde nebyla nikdy plně úspěšná. Mnoho evangelíků i z řad poddaných raději odešlo za hranice, aby nemuseli měnit svou víru. Většina jich však nemohla nebo nechtěla volit nejistou existenci emigranta, který (byť mohl svobodně vyznávat své náboženské přesvědčení) zůstává v novém působišti stále cizincem. Lidé, kteří zůstali, měli jedinou možnost: přihlásit se ke katolické víře. Neučinili tak ihned a v drtivé většině případů ani dobrovolně. V roce 1651 byl pořízen soupis obyvatelstva podle víry a následující výsledky, které uvádíme na příkladu opočenského panství, nebyly pro katolickou církev nijak příznivé. Celkový počet obyvatel…………………..…………9.456 z toho katolíků….…………………..……....256 nekatolíků s nadějí pro rekatolizaci……..…5.284 s žádnou nadějí………………..…3.925 V následujících letech se na tomto panství přihlásilo ke katolické církvi tři a půl tisíce osob. Ve většině případů šlo však o přestup vysloveně formální učiněný pod nátlakem. Jako precedens z dřívějšího období může sloužit postup dobrušských měšťanů, kteří přistoupili ke katolické víře pod slibem vrácení výsad, jichž bylo město zbaveno za účast v povstání roku 1628. Obdobná situace byla i v dalších městech a obcích Orlických hor a Podorlicka.
12
I ti, kteří přešli ke katolictví, udržovali dále tajně své evangelické náboženské obce. Scházeli se podvečerech ve venkovských chalupách nebo i v lesích, četli zakázané evangelické knihy a prováděli obřady včetně vysluhování Svaté večeře Páně pod obojí způsobou. Významnou posilou v jejich snaze a vůli vytrvat a přežít nejtěžší doby náboženského útlaku byly jejich kontakty se zahraniční emigrací. Tajní emisaři přinášeli knihy, vykonávali obřady a posilovali slovem i skutkem ve víře. Ty, kterým hrozilo nebezpečí, nebo se rozhodli emigrovat, převáděli i s rodinami za hranice.
Lidová stavba v Kounově Za třicetileté války se v Podorlicku často střídala vojska obou válčících stran, což neskýtalo potřebné podmínky pro uskutečňování rekatolizačního záměru. S důslednou a účinnou rekatolizací mohlo být proto započato až po definitivním ustálení mocenskopolitické situace v zemi. Rekatolizace
13
ale postupovala velmi pomalu a postupně se v ní začaly stále více uplatňovat násilné metody, přestože to nebylo původním úmyslem katolické církve. Ani tato fáze rekatolizačního procesu tedy nepřinesla očekávané ovoce. Rozhodující obrat v rekatolizačním úsilí nastává až závěrem 17. a v prvních desetiletích 18. století. Opakující a zostřující se patenty proti tajným evangelíkům nesou ve svých důsledcích stále tvrdší existenční a právní postihy. Faktické provádění rekatolizace přechází do rukou jezuitského řádu, který neváhá v plné míře uplatnit celou škálu násilných metod. Tajné evangelictví se stává záležitostí téměř výlučně poddanských vrstev obyvatelstva. Politická, hospodářská a intelektuální evangelická elita mizí ze sociální mapy Čech. Dílem odešla do exilu, dílem konvertovala ke katolictví, přičemž další generace již zpravidla stály pevně na pozicích římskokatolické církve. Evangelíkům chyběla nejen dřívější opora ve šlechtě, ale mnohdy i soustavné a stálé duchovní vedení. Za vrcholné období rekatolizace můžeme označit první třetinu 18. století. V této době již existuje evangelictví výhradně tajně, formálně je veškeré obyvatelstvo v katolické církvi. Atmosféru nejistoty, strachu a permanentního ohrožení vyvolávají především jezuitské misie, které s důsledností až fanatickou vyhledávají, opravují či ničí evangelické knihy a pronásledují jejich majitele. Jedním z důsledků této aktivity jsou množící se případy sbíhání z panství. I když nešlo o exodus v masovém měřítku, vytvářely se nebezpečné precedenty. Odtud pak pramení stížnosti feudální vrchnosti u vyšších církevních úřadů na neodpovídající tvrdý postup jezuitských misionářů. Katolická církev obratně využívala dvou základních přístupů. Na jedné straně velmi tvrdě potlačovala jakékoli náznaky existence tajného evangelictví, které byly v duchu platných zákonů kriminalizovány a soudně postihovány. Na straně druhé se snažila působit pozitivně, snažila se o získání lidí. Právě v této době se vytváří tradice procesí, poutí na zá-
14
zračná místa, počínají přestavby kostelů do nádherného barokního slohu, působivé jsou i pompézní církevní obřady. Kulminační bod představují velkolepé oslavy svatořečení Jana Nepomuckého.
Poutní chrám Panny Marie ve Vambeřicích Přesto dochází ve dvacátých letech 18. století k výrazné aktivizaci tajných evangelíků v našem kraji. Jezuitští misionáři Jakub Firmus, Matěj Třebický, Adam Poustka, později i František Mateřovský a Antonín Koniáš podávají ze svých misijních cest královéhradecké konzistoři poplašné zprávy o rozmáhajícím se „kacířství“ v Podorlicku. Marně však zabavují stovky evangelických knih, vyslýchají „zatvrzelé“ evangelíky, pronásledují zahraniční emisary. Misie Františka Mateřovského roku 1728 přes veškerou tvrdost, kterou uplatňoval vůči evangelíkům (a pro níž se dokonce dostal do sporu se světskou vrchností) ve svých výsledcích jasně ukázala jaké je smýšlení podstatné části poddaných.
15
Kostel sv. Kateřiny v Českém Meziříčí Tajní evangelíci udržující živé kontakty se zahraniční emigrací se skrytě scházejí a pořádají noční shromáždění s modlením, zpěvem zakázaných písní a přijímáním pod obojí. Tyto skupinky neustále rostou a zvyšují svou aktivitu. Do jejich čela se staví přesvědčení a schopní vůdci, jako např. barvíř Jiří Rozvoda z České Skalice či kantor Mates Antonín Touc z Českého Meziříčí a jiní. Velmi aktivně se do celého hnutí zapojují i ženy.
16
Mariánský sloup v Dobrušce Jezuité zahajují vyšetřování a v červnu roku 1730 podniká Koniáš tvrdou razii ve vesnicích opočenského panství. Řada evangelíků je uvězněna a chystá se proti nim velký proces. Na zásah konzistoře, která neměla zájem na rozjitření situace mezi poddanými, však k procesu nedošlo a zatčení byli s menšími tresty postupně propuštěni.
17
V tomto období se také silně rozmohly útěky evangelíků z panství do zahraničí, odkud pravděpodobně přišly rozhodující impulsy pro otevřenou „rebelii“. V létě 1732 přicházejí na opočenské panství tajně evangeličtí emisaři: kazatel Jan Moc, Jiřík Urban, Lukáš Piksa, Jan Fanta a Petr Hejzral. Zřejmě 5. září 1732 u sedláka Kryštofa v Šestajovicích vyhlašuje Urban, že na zásah pruského krále vyhlásí císař svobodu náboženského vyznání. Zvěst se rozšířila jako lavina po okolních obcích, kde se shromažďovali poddaní a konaly se evangelické pobožnosti a shromáždění. Do neděle 7. září se vytvořila hlavní centra hnutí v Šestajovicích, Slavětíně, Českém Meziříčí a Jeníkovicích. Následovala jednání o organizaci celého hnutí a Urban s kantorem Toucem zformulovali jeho ideový základ – pamětní list poddaných, který měl být předán opočenské vrchnosti. Ve vesnicích se konaly zápisy – veřejné přihlášení se k evangelictví. Probíhá jedno shromáždění za druhým a počty evangelíků stále rostou. V úterý 16. a ve středu 17. září přicházejí na opočenský zámek delegace, oznamující, že celé vesnice přešly k evangelické víře a žádající vydání kostelů pro vykonávání evangelických bohoslužeb. Přidávají se Jílovice, Králova Lhota, Bolehošť a další podorlické obce. Rebelie začíná nabývat hrozivých rozměrů a opočenská vrchnost volá na pomoc vojsko. Ve čtvrtek 18. září odpoledne přišla na Opočno a poté do Českého Meziříčí první kompanie vojáků z Nového Města nad Metují. Do Šestajovic, Slavětína a Rohenic vtrhla kompanie pěchoty z Trutnova a následovaly další. Celkem bylo povoláno na 700 vojáků. Nastalo rozsáhlé zatýkání a uvěznění rebelujících vesničanů. Vzpoura byla zlikvidována. Ale teprve po dvouletém žalářování, na podzim roku 1734, jsou vyneseny rozsudky. Byly kupodivu mírné, protože vrchnost neměla zájem na ztrátě poddaných, které potřepovala pro své hospodářství. Poslední
18
Průčelí kostela Nejsvětější Trojice v Rychnově n. Kn. pokus poddaných Podorlicka o získání náboženských svobod otevřeným vystoupením byl tak potlačen. V odvetu zesílila činnost jezuitských misií, zejména P. Antonína Koniáše, které dodávaly potřebné podklady pro soudní řízení s tajnými evangelíky. Nejvíce procesů bylo ve-
19
deno především v období let 1726 – 1752, která můžeme označit za dobu nejtvrdšího pronásledování evangelíků v našem kraji. Od padesátých let 18. století dochází k postupnému uvolňování jako předzvěsti náboženských reforem císaře Josefa II., které vyvrcholily vyhlášením tolerančního patentu v roce 1871. Období od čtyřicátých let 18. století je v podorlickém kraji opět ve znamení válek. Války o dědictví habsburské (1740 – 1742 a 1744 – 1745), sedmiletá válka (1756 – 1763), válka o dědictví bavorské (tzv. „bramborová“, 1778 – 1779) procházely jedna za druhou také naším krajem a ničily lidské životy i materiální hodnoty. Jejich výsledkem byla mj. ztráta Kladska, historické části českého království. Podorlicko se tak stalo ryze pohraničním krajem, navíc na hranici silně konfliktní. O válečné bídě se nám dochovaly svědecké zápisky skuhrovského kantora Ondřeje Lukavského. „Tenkrátej, kde se koliv člověk obrátil, nic jiného viděl nežli samé vojsko, takže téměř celá česká zem samýma podkovama pošlapána a přikryta byla. Přitom i rekruta odváděna byla /…/ tenkrátej nastala jednomu takovému ouzkost a bída taková, že nohej za šest aneb za sedum neděl, třeba za čtvrt léta přijíti nesměl, jsetliže nechtěl jemu do rukou přijíti, nýbrž musel po lesích a skalních horách od hladu a žízni jako divoké zvíře se potloukati. (1740) Ti (polští huláni) jsou ubohou Solnici na nic přivedli. V domě jednomu každému hospodáři všecko sežrali, na polích všeckny luka a na rolích jeteli jsou posekli, v zahradách trávy s koňmi vypásli, stromoví polámali a ten čas ovotce ještě malé plnýma ústama žrali, obilí na poli s koňma pojezdili. (1745) …skrze veliký hlad a nedostatek chleba božího lidé všelikýma bylinama a trávou živi býti musejí, protože drahota veliká jest.“ (1747) Závěr 18. století je v našem kraji spojen s počínajícím národním obrozením. Z Podorlicka vyšla a v něm působila
20
Poutní kostel Panny Marie Bolestné na Homoli řada osobností, které stály u kolébky sebeuvědomovacího procesu tvorby novodobého národa. Svými kořeny však tito lidé vyrůstali z barokní doby, z barokní kultury. Obraťme proto svoji pozornost k baroku jako slohu a způsobu života 17. a 18. století, jako k poslednímu velkému kulturnímu celku, který
21
zanechal také v kraji pod Orlickými horami své výrazné a trvalé stopy. Barokní umění se vyznačovalo monumentálností, okázalostí, patosem a přepychem detailů. České baroko však mělo některé zvláštnosti odlišující je od proudů baroka ostatní Evropy. Směrem do minulosti to byla vědomá návaznost na domácí gotické umění spojená s přetvářením a rozvíjením jeho tradic. Tvůrci barokních děl, především architekti a sochaři, i když většinou nebyli českého původu, v českém prostředí zdomácněli, vycházeli z jeho vlivů a přizpůsobovali se jim. Příkladem takového přístupu může být monumentální přestavba zámeckého kostela Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou. Na druhé straně české prostředí přijalo postupně barokní sloh za svůj a pozvolna jej přetvářelo ke svému vlastnímu obrazu. Nejsilněji se toto přizpůsobení baroka lidovým potřebám projevilo v lidové architektuře. V našem kraji to byly dřevěné roubené chalupy s jednoduchými štíty, z nichž mnohé se zachovaly (byť s četnými pozdějšími úpravami a přestavbami) až do naší doby. Prvky barokního stylu se uplatnily i na lidovém nábytku, oděvu a dalších projevech hmotné kultury. Zvláštní kouzlo mají dřevěné polychromované sošky světců s naivními výrazy tváře, důkazy hlubokého citového života a uměleckých prožitků lidových řezbářů, kteří byli i tvůrci překrásných betlémů. Ze stejného rodu jsou i obrázky malované na skle, zpodobňující většinou světce, v některých málo četných případech i mimonáboženská témata. Barokní architektura dominovala především ve stavbách církevních. Ve druhé polovině 17. a ve století 18. byla nově budována nebo přestavována většina kostelů i v našem kraji. Stavby řídily takové osobnosti jako např. Alliprandi, Rossi, Quadroni a další, jejichž jména prozrazují italský původ. Přes četné modifikace a úpravy se architektura vyvinula ve svébytné typy s mimořádným citem zasazené do měkkých
22
křivek české krajiny, s níž vytváří harmonický a esteticky vysoce působivý celek. Pozadu za stavitelským úsilím církve nezůstávala ani šlechta. Zvláště noví páni, jejichž otcové se ještě nedávno brodili v krvi a blátě vojenských cest celé Evropy, přestavovali Habsburky darované zámky na pohodlná pompézní sídla ukazující jejich slávu a moc. Vedle rozsáhlých přestaveb velkých zámků (Rychnov nad Kněžnou) byla přebudována i řada zámečků drobnější venkovské šlechty (Skalka). Města, která měla oslabenou hospodářskou základnu, nemohla zpravidla investovat do nákladných reprezentativních staveb. Přesto však i v nich dochází k postupné barokizaci zejména domovních fasád, které získávají pestrobarevné kabáty. Zcela ojedinělý byl mohutný rozmach barokního sochařství, v němž dominovala tvorba děl určených pro umístění v plenéru. V našem kraji a jeho blízkém okolí působila řada kamenosochařských dílen, které navazovaly na tradice největšího mistra českého barokního sochařství, Matyáše Bernarda Brauna, jenž osobně působil v nedalekém Kuksu, v Jaroměři a na dalších místech. Podstatný podíl na sochařské výzdobě našich měst a vesnic měla dílna Melnických ve Vamberku, z níž po několik generací vycházely velmi hodnotné kamenné plastiky. Charakteristickým znakem barokních soch je neklid, zachycení postav v pohybu. Nejde však jen o pohyb vnější, zvýrazněný gesty rukou a bohatým řasením oděvu. V sochách je vyjádřen i vnitřní citový stav zpodobňované osobnosti, její myšlenkový obsah. V jejich tvářích čteme hluboké duševní i fyzické utrpení, nebo naopak vzácnou vyrovnanost mysli, klid a majestátní důstojnost. Sochařská tématika byla téměř bez výjimky náboženská. Rozšířen byl kult Panny Marie a mimořádnou oblibu zaznamenal v 18. století kult nového českého světce Jana Nepomuckého. Tento světec měl v období protireformace a boje
23
proti tajnému evangelictví zvláště významné postavení a stal se téměř symbolem barokní doby. Častými náměty bylo rovněž zobrazení Krista, Nejsvětější Trojice, Svaté Rodiny, sv. Václava, Floriána aj. Postupem doby pronikly prvky barokního výtvarného vyjádření prakticky do všech oblastí hmotné kultury a ve své přetvořené podobě se staly výrazem uměleckého cítění nejširších vrstev obyvatelstva. Hluboké zakořenění baroka dokazuje i jeho dlouhodobé přežívání do 19. století. Orlické hory a jejich podhůří jsou jednou z oblastí, do nichž barokní sloh zasáhl mimořádně výrazným způsobem. Kostely a zámky se svým bohatým vnitřním vybavením, desítky kamenných soch na volných prostranstvích, ale i stavby měšťanské a lidové architektury, to všechno jsou stopy, které nám barokní doba zanechala. Jsou to také živá svědectví těžkých zápasů o lidské bytí či nebytí. A v tom můžeme spatřovat i jeden ze základních odkazů lidí této doby svým vzdáleným potomkům.
24
Barokní kaleidoskop
(Třináct pohledů do světa barokního člověka) Pohled první – zemědělství
Zemědělství bylo v 17. a 18. století základem hospodaření venkovských panství. Oproti předchozímu období nedošlo v tomto odvětví hospodářství k žádnému podstatnému pokroku, zejména ve výrobně-technické oblasti. Málo produktivní byl zejména trojpolní systém hospodaření, kdy jedna třetina obdělávaných pozemků zůstávala ležet ladem. Ze zemědělských plodin se pěstovalo zejména žito, pšenice, proso, pohanka a další.
Sroubek v Sudíně Obdělávaná zemědělská půda se stala důležitým výrobním faktorem a nabyla značně na významu a ceně. Proto
1
byla věnována pozornost i jejímu soupisu v tzv. berní rule. Půda se měřila na lány a jejich části (pruty, provazce, jitra). Faktickým vlastníkem půdy byla feudální vrchnost (světská i církevní) a s utužováním nevolnického a robotního systému se součástí tohoto vlastnictví stávali i sami poddaní. Z dřívějších dob přetrvávala bez podstatných změn i technika obdělávání půdy. V našem kraji přežíval hák, postupně se využívalo i pluhu a symetrického rádla. Posečené obilí se dosoušelo na poli ve snopech a výmlat se prováděl dodatečně cepy na mlatech stodol. Vedle obilnin se pěstovalo i konopí a len, který měl zvláště v našem kraji značný význam pro rozvoj tkalcovství a dalších řemesel, spojených s výrobou textilií. Dalšími zemědělskými plodinami byly čočka, hrách, bob, řepa, zelí, mák, zelenina a koření – na zahrádkách zvlášť k tomu vyčleněných. Rozvíjelo se i ovocnářství. Bohuslav Balbín ve svých Rozmanitostech z historie Království českého uvádí jako hojně pěstované ovoce hrušky, jablka, švestky, broskve, třešně, jedlé kaštany, lískové ořechy, jeřabiny a další. Proslulé bylo pěstování českého chmele a nemalý význam mělo i vinařství. Svůj podíl na zemědělské výrobě měl i chov domácího zvířectva. Vedle tradičního dobytkářství se rozvíjel i chov ovcí, směřovaný zejména k výrobě vlny. Naopak určitý úpadek oproti předchozímu období zaznamenalo rybnikářství.
Pohled druhý – nevolnictví a robota
Po třicetileté válce, v níž došlo k velkému poklesu počtu obyvatelstva, světská i církevní feudální vrchnost ve snaze vyhnout se výdajům za námezdní práci, násilnými a někdy až drastickými metodami přeměnila poddané na nevolníky. Velkým zatížením poddaných byly státní kontribuce, vlastně daně z poddanské půdy, které dosáhly v průběhu 17. a počátkem 18. století až šestinásobku své původní výše. Přitom skutečným vlastníkem půdy byla vrchnost, která ukládala
2
poddaným další dávky v peněžní i naturální podobě. Tím je připravovala až o třetinu výtěžku jejich práce.
Lidová chalupa z Orlických hor Nevolníci museli odvádět peníze, obilí, výsledky své živočišné výroby. Byli nuceni odevzdávat i husí peří, chytat ryby a raky, sbírat a sušit houby, sbírat lískové ořechy, maliny a další plodiny pro potřebu vrchnosti. Hospodářské požadavky uplatňovala i církev. Rozrostl se celý systém poplatků za náboženské úkony od křtu až po pohřeb. Poddaní byli povinni odevzdávat farnostem desátek a vybíraly se i další kostelní dávky a platy. Poddaní byli se svou půdou pevně svázáni a v podstatě existovalo jen velmi málo výjimečných možností, jak se z tohoto svazku vymanit. Svá hospodářství mohli sice (i když v různé míře) dědit, nemohli se však svobodně stěhovat. Děti poddaných musely obvykle po několik let pracovat v panské službě,
3
samozřejmě bezplatně. Prakticky úplně bezprávní byli sirotci, kteří byli v podstatě majetkem svých feudálních pánů. Pokud chtěli poddaní dát své děti do škol, museli k tomu mít souhlas vrchnosti. Stejný souhlas museli mít i ke sňatku, či odstěhování se z panství.
4
Jednou z nejtíživějších povinností poddaných lidí byla robota. Ukládala jim zdarma pracovat na panském hospodářství. Robotní systém byl zvlášť utužen na sklonku 17. století.
Kostel sv. Petra a Pavla v Dobrém Namísto dřívějších robot, určených podle způsobu práce na jednotlivé dny v roce, se postupně uplatnil systém
5
několika robotních dnů v týdnu. Přitom v době sezonních prací byl počet robotních dnů prakticky neomezený. Právním stvrzením tohoto stavu se staly tzv. císařské robotní patenty. První z nich byl jako odezva na velké povstání poddaných vydán v roce 1680 Leopoldem I. V podstatě šlo o uzákonění již vzniklé situace s tím, že tento systém byl rozšířen i na panství, kde dříve robota nedosahovala takové výše. Patent byl jednoznačným vyjádřením hospodářských zájmů vrchnosti a poddaným hrozil ostrými tresty, včetně hrdelních, za jakýkoliv odpor. Druhý robotní patent z roku 1717 zakazoval poddaným obracet se se žádostmi a stížnostmi přímo na císaře, což sledovalo zabránit mohutným petičním hnutím z dřívějších období. Rozsah roboty byl upraven na deset hodin denně a poddaným měl být ponechán čas k obdělání jejich vlastních polí. V pořadí třetí robotní patent byl vydán v roce 1738 a v některých směrech robotní systém zmírňoval. Například doporučoval provádět místo denních robot robotu úkolovou, vyplácet náhradu za přespočetné roboty apod. Zužoval monopol vrchnosti na šenky a dokonce hrozil konfiskací statků za přetěžování sedláků. Na druhé straně ovšem neopomněl velmi ostře varovat poddané před vzpourou.
Pohled třetí – řemesla a obchod
Městská řemeslná výroba a obchod katastrofálně utrpěly třicetiletou válkou. Rozvoj řemesel byl omezován přísnými cechovními předpisy, které však v některých poddanských městech, jež tvořila střediska panských dominií, byly přece jen o něco volnější, než ve městech královských. Ve druhé polovině 17. a první polovině 18. století jsou následky válečných pohrom postupně překonávány a dochází i k určitému omezenému hospodářskému rozvoji. V našem kraji se to týkalo především textilní výroby. Ta byla například základem rozvoje Rychnova nad Kněžnou a postupně se stala,
6
při uplatňování systému rozptýlené manufaktury, jedním z hlavních zdrojů obživy domáckých tkalců v Orlických horách a Podorlicku. Potštejnský hrabě Jan Ludvík Harbuval de Chamaré dokázal v tamější manufaktuře bohatě využít technologických postupů pokročilejšího slezského plátenictví. Založil velká průmyslová bělidla, valchy, mandly a skladiště. Zřídil dokonce přadláckou a tkalcovskou školu. Úspěšnost jeho podnikání našla svůj výraz v odbytu potštejnského plátna, které putovalo přes Terst na světové trhy. Po smrti Chamarého v šedesátých letech 18. století však potštejnská manufaktura upadla. Další odvětví textilní výroby, soukenictví, bylo plně v rukou cechů. Sukno se většinou vyváželo do ostatních částí monarchie a do zemí východní a jihovýchodní Evropy. Důležitým odběratelem byla i armáda. Prakticky nejenom všechna města, ale i vesnice byly soběstačné v řemeslech potravinářských a v řemeslnických odvětvích, zabezpečujících běžné životní potřeby a zemědělskou výrobu. Úzce specializovaná řemesla, která nebyla pro každodenní život nezbytná, se soustřeďovala ve větších sídelních celcích a sloužila širším spádovým oblastem. Každý řemeslník byl v podstatě i obchodníkem, který své výrobky sám prodával. Postupně však nabývala na významu samostatná hospodářská skupina, zabývající se výhradně obchodováním. Sortiment zboží v obchodech byl velmi široký a kupci obchodovali i se zahraničím. Předmětem obchodu se s rozvojem manufakturní výroby postupně stávaly i suroviny, které tato výroba zpracovávala. V našich podmínkách se to týkalo zvláště výroby textilní. Na tomto obchodu se podíleli četní překupníci a pozadu za nimi nezůstávala ani vrchnost. Bohatství faktorů a obchodníků s přízí a plátnem rostlo úměrně se zvyšující se bídou chudých přadláků a tkalců. Celý systém řemeslné výroby (a na ni navazujícího obchodu), založený na cechovní organizaci, se zvláště
7
v průběhu 18. století stával stále výraznější brzdou dalšího hospodářského rozvoje. Proto byly výsady cechů postupně omezovány. Generální cechovní patent z roku 1731 podřídil cechy státním úřadům a zmenšil jejich pravomoc, zejména v tom, že již nemohly bránit novým zájemcům o založení živnosti. Další omezení, spočívající v zákazu určování a zvyšování cen, přinesly v roce 1739 generální cechovní artikule. Tím bylo středověké cechovní zřízení silně narušeno. Postupně se stále více i v těchto výrobních odvětvích uplatňovaly kapitalistické vztahy, jejichž další úspěšný rozvoj umožnilo zrušení nevolnického systému v roce 1781.
Pohled čtvrtý – člověk a příroda v Orlických horách
Příroda Orlických hor poskytovala svým obyvatelům všechny základní zdroje obživy. Tím prvotním byl lov srstnaté a pernaté zvěře, jíž byla v horských lesích vždy hojnost. Lov a jeho způsoby byly již od středověku upravovány právními předpisy, takže nedocházelo k podstatnému narušování stavů zvěře a přírodní rovnováhy. V 17. a 18. století byl lov zvěře výsadou panstva. Chránit toto privilegium bylo úkolem specializovaných služebníků – panských myslivců a hajných. Panstvo pořádalo bohaté hony, jejichž úlovky máme zachyceny i na celé řadě obrazů, zpodobňujících lovecké výjevy, nebo lovecká zátiší. Velmi dobrým malířem loveckých zátiší byl Jan Antonín Vocásek-Hrošecký, jenž vytvořil pro Kolovraty celou řadu těchto žánrových obrazů, které dodnes zdobí rychnovskou zámeckou galerii. Lov můžeme považovat za jeden ze znaků, výstižně charakterizujících nákladnou životní úroveň tehdejší šlechty. Poddaným bylo dovoleno čerpat lesní přírodní bohatství jen ve velmi omezené míře, která v žádném případě nesměla narušovat šlechtické výsady. Povolené minimum bylo však nezřídka překračováno, takže se i přes přísné tresty značně rozmáhalo pytláctví.
8
Kostel sv. Máří Magdalény v Deštném v Orlických horách Orlické hory byly původně pokryté porostem smíšeného lesa a vytvářely optimální podmínky pro rozvoj všech druhů výroby, spojené se zpracováním dřeva. Postupně však docházelo
9
k přeměně smíšeného porostu na rychleji rostoucí a hospodářsky lépe využitelnou smrkovou monokulturu, což představovalo vážný zásah do ekologické rovnováhy krajiny v Orlických horách i Podorlicku.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově
10
Těžba a zpracování dřeva byly jedním ze základních zdrojů obživy obyvatelstva Orlických hor, objektem podnikání a pramenem bohatství majitelů panství. Byly i základem vzniku a rozvoje celé řady specializovaných, dnes již zaniklých povolání. Šlo například o různé způsoby dopravy dřevní hmoty, z nichž nám již jako téměř neuvěřitelné připadá plavení dřeva po tehdy značně bohatých jarních vodách řek Orlice, Zdobnice a Říčky, ba i po Zlatém potoce. Byl to i rozvoj tesařského a dalších dřevozpracujících řemesel, dokládajících důležitost tohoto hospodářského odvětví. Odvozeně se rozvíjelo i řezbářství, které dosáhlo vysoké umělecké úrovně, což můžeme vidět například na dřevěné výzdobě kostelů, ale i na lidové výrobě betlémů, která rozkvétala zejména na Králicku a Olešnicku. A konečně do zpracování dřeva patří i výroba užitkových předmětů denní potřeby, do níž vedle řezbářství řadíme i košíkářství a výrobu předmětů z proutí vůbec.
Pohled pátý – bydlení
Jako protipól honosného zámeckého bydlení panstva působí lidová vesnická architektura. Malé přízemní roubené chaloupky jsou postaveny na kamenné podezdívce. Přízemí je z masivních trámů, vyspárovaných mazanicí, nebo obílenou maltou. Z jedné strany je krytá pavláčka s bedněným zábradlím, které spojují s podstřeším štíhlé, jednoduchou řezbou zdobené sloupky. Malá dvojitá okna jsou dělena do čtyř nebo šesti polí. Štít, zvaný také lomenice, je ze svislých prken, která jsou někdy dělena ještě příčnou prkennou římsou. Před vlastním vchodem je krytá dřevěná předsíňka, sloužící k většímu zateplení objektu. Za ní následuje síň, z níž se vchází do světnice, která bývá obrácena k jižní straně. V zadním traktu jsou hospodářské prostory – chlévy. K nim bývá přistavěna i stodola. Na stavbu roubené chalupy se používalo dřevo ze vzrostlých stromů, které byly káceny v zimním období. Nej-
11
silnější trámy, zvané podvaly, tvořily základnu budovy. Trámy se pro větší stabilitu spojovaly dřevěnými čepy.
Interiér světnice Na roubený základ se kladly stropní trámy, které na jedné straně přečnívaly a tvořily krytou zásep. Na tyto trámy se připevňovala střešní konstrukce, zpravidla dřevěnými hřebíky. Střešní krytina byla došková, nebo šindelová. Reprezentativní částí každého stavení byl štít, neboli lomenice. V našem kraji však nebýval příliš zdobený. Rozděloval se zpravidla na čtyři pole. Největší bylo vnitřní se dvěma jednoduše zdobenými okénky, vedoucími do podkrovní světničky. Mezi stropem světnice a podlahou půdních prostor bývala někdy mezera, která sloužila jako skrýš pro zásoby v nebezpečných časech a využívalo se jí i pro ukrývání zakázaných evangelických knih.
12
Komíny se stavěly původně ze dřeva, což bylo i jednou z příčin častých požárů. Teprve v pozdějších obdobích se budovaly komíny zděné. V roubených staveních byla jediným zděným prvkem tzv. černá kuchyně. Vcházelo se do ní ze síně a odváděl se sem i kouř z kamen ve světnici. Pod komínem vedla branka do pece a vedle stávalo nízké ohniště pro vaření v letním období. Topilo se téměř výhradně dřevem. Nejvýstavnější prostorou domu byla světnice. Měla tmavý trámový strop a bílené stěny. Bílení se provádělo alespoň jednou za rok. U stěny měla své místo lavice a stůl s vyřezávanými trnožemi. K dalšímu vybavení světnice patřila jarmárka, mísník na nádobí, lžičník a samozřejmě truhlice. Postel byla široká a nad ní viselo bidlo na peřiny. Malované skříně a truhly nacházely své místo i v síni a na půdě. V bohatších usedlostech bývala i čeleď, která však zpravidla nespala ve světnici, ale ve chlévech, kde bývalo teplo. Dalším objektem selských hospodářství byla stodola. Stavěla se tak, aby k ní byl snadný přístup z pole. Stodoly mívaly nízkou roubenou část a vysokou střechu. Uvnitř byl hliněný nebo prkenný mlat, sloužící, jak svědčí jeho název, k výmlatu obilí. Součástí větších usedlostí byl sroubek, stojící na kamenné podezdívce a zahloubený do země. Používal se i k uskladňování potravin, podléhajících zkáze, v letním období. V některých sroubcích pramenila studánka.
Pohled šestý – odívání
Barokní módě vládnoucích vrstev od druhé poloviny 17. století vévodí a její směr určuje především francouzský královský dvůr Ludvíka XIV. Navazuje zejména na předchozí náročnou módu španělskou, kterou přizpůsobuje a mění podle nových uměleckých kánonů. Jejich charakteristickými znaky byly jasné barvy a tóny, smyslová plnost a spojení oděvní
13
módy s prvky barokního malířství a sochařství. Oděv počítá se světlem a stínem, leskem, pohybem a celou osobností, která šat nosí. Bohatá je i jeho výzdoba, využívající krajky, šňůry, stuhy, lemy i výšivky.
14
Jednou ze základních součástí mužského oděvu barokní doby je rozšířený, bohatě zdobený kabátec, zhotovovaný zpravidla z brokátu. Pod ním je zdobená košile a spodní vesta, překrývající úzké kalhoty, sahající ke kolenům. Na nohou byly bílé hedvábné punčochy a střevíce. Hlava je pokryta honosnou nakadeřenou parukou. Ženská sukně je rozšířena, zdvižena na bocích a podepřena železnou obručí. Živůtek se čtyřhranným výstřihem je stažen kosticemi, šněrován a ozdoben krajkou. Účes žen je velmi složitý, vyztužený a podepřený dráty. Pro jeho vyzdobení se používá krajek. Šlechtický oděv se zhotovoval z francouzského brokátu a hedvábí. Podstatně jednodušší oblek měšťanů byl vyráběn ze sukna a vlněných látek. Zvláštní oděvy, jejichž nošení upravovaly církevní předpisy, nosily osoby duchovního stavu. S touto honosnou a vyumělkovanou nádherou ostře kontrastovalo prosté oblečení poddaných lidí, zejména na venkově. Právě v době baroka se formují tradiční typy lidového krojového oblečení, které dodnes známe pod pojmem „lidový kroj“. Obecně lze říci, že se v mužském oblečení objevují krátké kalhoty pod kolena a plátěné či kožené punčochy. V pracovním oblečení venkovských lidí se uplatňuje zástěra. Lidové odívání ovlivnily i soudobé vojenské uniformy, v nichž se v přeměněné formě přejímají přiléhavé soukenné nohavice a kabáty různých variant. Ženský oděv se skládá z košile s krátkými nebo dlouhými rukávy. Na košili se oblékala sukně se živůtkem, který byl někdy se sukní sešitý. Ženské vlasy byly spletené do copů a upevněné k hlavě, jež se přikrývala šátkem, uvazovaným v týle. Samozřejmě, že byly podstatné rozdíly mezi oblečením zimním a letním, všedním a svátečním, mezi oděvem
15
bohatších a chudých venkovských obyvatel. Postupně se rovněž zvýrazňují rozdíly mezi jednotlivými oblastmi země.
Mariánský sloup v Solnici V Orlických horách a Podorlicku se nevyvinul tak výrazný typ lidového kroje, jaký známe například z krajů moravských. Mísila se zde celá řada vlivů, které odívání lidí formovaly. Přesto i u nás vzniklo mnoho hodnotných lidových oděvních výtvorů, které dokreslují celkový obraz života a práce obyvatelstva našeho kraje.
16
Pohled sedmý – strava
Na vesnických stolech se neobjevovaly vyumělkované kulinářské speciality, zachycené na barokních zátiších panských hostin. Základem lidové stravy byl chléb, který se pekl v každé domácnosti postupem doby ze všech druhů mouky – žitné, ječné i pšeničné. Rovněž jeho tvar se vyvíjel od jednoduché placky až po vykynutý bochník – pecen. Chléb byl zkrášlován různými prostými ozdobami. V dobách válek a neúrody se do chlebového základu přidávaly různé přísady, znehodnocující sice chuť, ale udržující objem, od otrub až po rozemletou stromovou kůru. Chléb byl vždy předmětem posvátné úcty. S jeho přípravou, pečením a zacházením s ním byla spojena celá řada lidových zvyků a obyčejů, které zdůrazňovaly vážnost chleba jako základní potravy poddaných lidí. Tradice vítání vzácných hostů chlebem a solí přetrvala až do dnešních dob. Důležitou součástí lidové stravy bylo mléko a mléčné výrobky – tvaroh, máslo, podmáslí a sýr. Pestrá paleta pokrmů se připravovala z jedlé řepy. Maso se vyskytovalo ve venkovském jídelníčku velmi zřídka ve sváteční dny, přičemž ti nejchudší neměli maso vůbec. Jedly se i ryby, zejména v rybnikářských oblastech na Opočensku a Kostelecku. Protože byly výhradním majetkem vrchnosti, získávali je poddaní pytlačením. Hlavními jídly byla snídaně a oběd. K snídani mívali vesničtí obyvatelé polévku (často jen slabou česnečku – oukrop), nebo mléko s chlebem. Oběd byl v letním období podáván na poli. Šlo převážně o studenou mléčnou stravu a chleba. V zimě bývaly obědy pestřejší, i když opět vycházely z poměrně úzkého sortimentu základních surovin: řepy, luštěnin, chleba apod. Večeře byla vždy mnohem méně vydatná, obvykle však obohacená ovocem.
17
Soška andílka na bráně před kostelem v Dobrušce
18
Socha Panny Marie u Dobrušky Venkovská strava se vylepšovala a zpestřovala zpravidla pouze ve významné dny v roce, spojené s církevními svátky a různými oslavami a událostmi rodinného charakteru (svatby, křtiny, pohřby). Příležitost vydatněji se najíst bývala o
19
masopustním úterý, při dožínkách, o posvícení a na Vánoce. Zpestření stravy různými specialitami bylo např. o Velikonocích (pečivo), na sv. Martina (husa) a při dalších svátcích.
Pacákův oltář Proměnění Páně Dostatek jídla však nebýval v chudých poddanských domácnostech, jichž byla většina, pravidlem ani v relativně klidných obdobích. Úplnou katastrofu znamenaly vždy přírodní pohromy s následnou neúrodou a také války, v nichž bylo vesnické obyvatelstvo olupováno procházejícími vojsky i o poslední zbytky své chudé obživy. Nezřídka tak docházelo k hladomorům, v jejich důsledku umírali vždy zejména ti nejchudší.
Pohled osmý – péče o zdraví
Péče o lidské zdraví byla v 17. a 18. stoletím velmi špatná. Na mimořádně nízké úrovni byla zejména hygiena. Často nebyly dodržovány ani základní zásady čistoty. Ve měs-
20
tech byl odpad a splašky vyhazovány z domů do otevřených pouličních stok, které se stávaly zdrojem a semeništěm nákazy. Venkovské obyvatelstvo, zejména nejchudší, žilo v těsném kontaktu s domácím hospodářským zvířectvem.
Zvon v kostele sv. Petra a Pavla v Dobrém
21
Takováto situace byla přímo ideální pro šíření epidemických nemocí, které při tehdejší úrovni vědy a zdravotní péče bývaly zpravidla smrtelné. Postrachem byl zejména mor, cholera a další choroby, jimž padly za oběť tisíce lidí.
Stránka z dobrušského graduálu (1607)
22
Silně rozvinuté bylo v baroku lidové léčitelství. Léčili kováři, ovčáci, bradýři, porodní báby, pohodní i kati. I zde byla pevně zakořeněna celá řada pověr. Nosily se zejména amulety a talismany na ochranu proti nemocem. Lidové léčitelství však znalo i celou řadu užitečných rad a postupů a dovedlo ve své praxi využít i mnoho léčivých rostlin, které nemocným skutečně pomohly. Řadu z nich uvádí zejména proslulý Mathioliho herbář a o jejich výskytu v Čechách se zmiňuje i Bohuslav Balbín. „Tak je známo, že v našich rybnících roste velké množství puškvorce, takže se dopravuje také k jiným národům. Máme tu myrtové jahůdky (borůvky), brusinky, a to ve velkém množství, dále višeň, krušinu, dvojí oskeruši a pistácii, jež se jinde nalézá vzácně, a konečně klokoč. Totéž platí o hojném růstu kanářího semínka (lesknice), potravy kanárů. Velmi bohatě u nás roste vraní noha (vranožka), pomocník proti všem hadím jedům. Dále se u nás vyskytuje: mléč všeho druhu, čekanka, vodní meloun, locika v různých formách, stračí nožka (druh fenyklu), pepř potoční (rdesno peprník), indiánský pepř v zahrádkách (paprika), sasanka, mnoho druhů hlaváčků, na Krkonoších hořec, na mnohých místech podražec, kardus požehnaný (přímětník), dobromysl, polej, marulka, komonice, sesel, koryandr, libeček, všedobr, moračina, pravý peltrám (druh kopretiny), rozmarýna věnečná (rozmarýna lékařská), rozmarýna planá (rojovník), medvědí pazneht (bolševník), jelení a srnčí kořen (smldník), klinopád, ožanka, planý česnek, bazalka, zlatohlávek a četné druhy lilií, jablečník, medunka a jelení jazyk.“
Pohled devátý – škola
Ve škole 18. století to děti neměly jednoduché. Mnohé z nich docházely do školy velmi zřídka, protože již od útlého dětství musely pomáhat rodičům v domácnosti, v hospodářství a na poli.
23
Zámek Skalka
24
Ve škole se učilo tzv. triviu, tj. čtení, psaní a počtům. K tomu se neoddělitelně družila i v ostatních předmětech zastoupená náboženská výchova. Jedním z opěrných pilířů tehdejšího výchovného systému byly tělesné tresty, zejména bití. Špatné bylo i postavení učitelů. Celý jejich život byl provázen značnou existenční bídou. Malý kantorský plat byl vylepšován tzv. „sobotáles“, kterého však byly děti z chudých rodin zproštěny. Další „dary a přilepšení“, které učitel občas dostával, byly v podstatě jen zastřeným způsobem almužny. Kantor v obci, kde byl kostel, měl i celou řadu dalších povinností: hrát na varhany, zvonit, modlit se s věřícími, podávat výklad evangelia a za nepřítomnosti kněze vést vhodné pobožnosti. O svá místa museli učitelé žádat s náležitou ponížeností, kterou zachovávali i v povolání samotném. Osobnost učitele a jeho zaměstnání se těšily pramalé společenské autoritě a úctě. Přesto však mezi učiteli vyrostla celá řada osobností, které se dokázaly nad svůj bědný úděl povznést. Byli to především oni, kteří se jako výborní hudebníci zasloužili o oprávněnost úsloví „co Čech, to muzikant“. Mnozí z nich vychovali nejenom dobré interprety, ale sami komponovali. V jejich skladbách, většinou s náboženským obsahem, se projevuje i hudební cítění a tvorba prostého lidu. Tak dokázali čeští kantoři zachovávat a rozvíjet tradice, které dnes tvoří zlatý fond naší hudební kultury.
Pohled desátý – lidové výtvarné umění
Bylo to právě období baroka, které zrodilo a rozvinulo do výrazných forem lidovou výtvarnou tvorbu. Mimořádně bohatá škála projevů barokní architektury, sochařství a malířství nalezla svou rezonanci v lidových výtvorech, které si původní vznešenost a vyumělkovanost převedly do prosté a lidu srozumitelné a blízké výtvarné řeči.
25
Barokní varhany Počátky lidové výtvarné tvorby klademe v textilu (krajky výšivky, odívání) na konec 16. století, stejně jako v kovářství a hrnčířství. Lidová fajáns vzniká koncem 17. století, obrázky na skle koncem století 18. Lidové projevy v architektuře jsou dílem 17. a 18. století. Starší než uvedené jsou
26
lidové dřevořezby, které zvláště v 18. století zaznamenávají jeden z vrcholů svého rozvoje. Lidové umění je ve svém základu uměním užitým. Výtvory lidových umělců měly v první řadě praktické, pro běžný život potřebné určení. Teprve v pozdějších dobách nabývá na významu účel dekorativní, ozdobný. Můžeme si to názorně ukázat na příkladu maleb na lidových stavbách, které původně sloužily jako magická soustava symbolů, ochraňujících dům a jeho obyvatele před zlem. V průběhu času tento svůj původní význam ztratily a staly se ozdobnými uměleckými prvky. Výtvory lidového umění jsou v podstatě řemeslnickými výrobky. Výrazně však překračují onu pouhou řemeslnou zručnost svým ojedinělým estetickým projevem, svědčícím o přirozeném vkusu svých tvůrců a zejména o vztahu k tvorbě, za níž se skrývá mimořádně vyvinutý cit a láska k práci. V kraji Orlických hor a Podorlicka se nám dosud zachovala celá řada lidových uměleckých výtvorů doby baroka. Nejvýrazněji patrné jsou lidové chalupy. V muzeích, ale i v mnoha domácnostech najdeme stovky lidových obrázků na skle s půvabně naivními tvářemi svatých, ale také se světskými tématy. Zvláště dobře rozuměli lidé našeho kraje práci se dřevem. Vysoké výtvarné cítění se projevuje nejenom ve vyřezávaných plastikách, ale i v předmětech denní potřeby, jako jsou například formy na máslo, či na perník. Vrcholem řezbářského umění jsou pak lidové betlémy. Výtvarná díla neznámých lidových umělců na nás působí silným estetickým dojmem, který nás spojuje přes propast času poselstvím lásky k prosté kráse, jež nachází živé uplatnění i v naší době.
27
Pohled jedenáctý – lidové divadlo
Lidové divadlo bylo jednou z oblíbených forem zábavy barokního člověka. V širším slova smyslu pokládáme za lidové divadlo všechny projevy, v nichž se uplatňují divadelní prvky: vlastní herectví, divadelní maska, kostým, rekvizita, výprava apod. K lidovému divadlu tak patří i hry a výstupy, spojené s lidovými obřady. Nejvýraznější byly divadelní projevy při obřadech výročních – velikonočních, svatodušních, dožínkových, posvícenských, vánočních a masopustních. Zejména masopust, spojený s průvodem maškar, poskytoval velký prostor pro rozvinutí lidové umělecké fantazie a tvořivosti. Masopustní lidové zvyky jsou dodnes živé ve vesnicích v okolí Voděrad. Divadla, jako účinně působícího prostředku, využívala i katolická církev. Divadelní představení, samozřejmě s náboženskou tematikou, pořádala jezuitská kolej v Hradci Králové (1637-1770), piaristé v Rychnově nad Kněžnou i opočenští kapucíni. Barokní církevní divadlo dávalo inspirativní popudy k obohacování a rozvoji lidových her. Lidové divadlo bylo v období baroka rovněž jediným, které se hrálo v české řeči. Postupně také nabývalo stále vyhraněnějšího protifeudálního charakteru. A tak nejsou, především na sklonku 18. století, řídké případy zákazů divadelních představení ze strany vrchnosti, která v českém divadle oprávněně tušila svého nebezpečného nepřítele. Druhá polovina a závěr 18. století přinášejí i nové divadelní formy. Začíná se rozvíjet česká lidová zpěvohra, provozují se hry i v lidových nářečích a často s prvky společenské kritiky („Píseň o císaři Josefu II.“, „Selská rebelie“ aj.). Se svými dřevěnými herci objíždějí česká města a vesnice první kočovní loutkáři. Svým intenzivním divadelním životem položilo období baroka pevné základy bouřlivého rozvoje českého divadla v 19. století. Bohaté tradice se chopili první obrozenští vzdě-
28
lanci, kteří z divadla dokázali vytvořit mimořádně účinný prostředek masového působení v dobách národního obrození.
Pohled dvanáctý – poutě a procesí
Doba baroka založila tradici poutí a procesí. Navštěvování míst, spojených s historií církve a se zázraky, jež jim připisovala, bylo pro prosté lidi svátečním vytržením z každodenní dřiny. V Orlických horách a Podorlicku patřily k těmto poutním místům např. Homole, Studánka u Dobrušky, Neratov a další, spojená se zázraky mariánského kultu. Vyhlášenou tradici, vzniklou v 18. století, měly pouti do Vambeřic v sousedním Kladsku. Zpočátku se však u obyvatelstva, v němž byla podstatná část tajných evangelíků, nesetkávala vambeřická procesí s žádným nadšením. Na první z nich, vypravené opočenským Colloredo-Mansfeldem v roce 1738, musela být dokonce vyhlášena povinná účast poddaných. Vedle pěších poutníků „putovalo“ na svatá místa i panstvo v kočárech se služebnictvem a veškerým pohodlím. Poutě a procesí měly i své světlé stránky. Lidé poznali jiná místa, než ta, v nichž celý život žili, jiné zvyky. Muzikanti, kteří poutníky doprovázeli, často na zastávkách v hospodách zahráli i k tanci a pro pobavení. Z poutí se přinášely svaté obrázky, nejčastěji s Pannou Marií, a další upomínky. K poutím do Vambeřic byly skládány i jarmareční písně, většinou však nevalné úrovně, jako následující. Nová píseň k Panně Maryi Wambeřické. Jak v Jeruzalémě byl Ježíš umučený, tak je ve Vambeřicích všecko vystavený. Kdo do Vambeřic jde, potěšení najde, umučení Páně, všecko k spatření je. Štace jsou tam krásné, pěkně malované, sedmdesátčtyry, sedmdesátčtyry a tak jsou sečtené.
29
Jestli věřit nechceš, můj milý křesťane, tak si je spočítej, potom spomeň na mě. Klášter je tam pěkný, pěkně vystavený, a tak je kumštovně reparýrovaný. Tu se začnou modlit Otče náš na Výsosti, a tak se nutějí na horu vylézti. Pouti se postupem času z jednoznačně církevní záležitosti přeměnily na lidové svátky a touto svou novou náplní se staly v podstatě světskou zábavou nejširších lidových vrstev.
Pohled třináctý – přírodní pohromy
Požáry, povodně, vichřice a další ničivé projevy přírodních sil a živlů byly stálou hrozbou, rozhodující nezřídka o životě a smrti lidí minulých věků. Jednou z nejkrutějších pohrom byly požáry. Trvalé nebezpečí jejich vzniku představovalo zejména používání otevřeného ohně při svícení, vytápění a vaření. Jakékoliv opomenutí až úzkostlivé opatrnosti při zacházení s ohněm v budovách, které byly buď celé, nebo z podstatné části vystavěny ze dřeva, znamenalo okamžitý vznik požáru. Ten rychle zachvátil celou stavbu a šířil se, zejména ve městech, na další. Požáry byly nejenom časté, ale i mimořádně ničivé. Ti, kdo jimi byli postiženi, přišli zpravidla o veškerý svůj majetek a v mnohých případech nezachránili ani holý život. Například město Dobruška vyhořeno za tři století pětkrát (v letech 1565, 1702, 1733 , 1806 a 1866). Požáry byla postižena, i když v menším měřítku, i další podorlická města. Požáry byly také průvodními jevy válečných událostí. Vojska kterékoli válčící strany nejenom loupila a drancovala, ale i vypalovala města a vesnice. Možnost ochrany před požárem byla minimální. Závisela mimo jiné i na jeho včasném zpozorování. To bylo v nočních hodinách jedním z úkolů ponocných, kteří procházeli
30
městy a vesnicemi. Rovněž vysoké věže bývaly užívány pro pozorování a varování před požáry.
31
Již vzniklé požáry byly prakticky neuhasitelné. Dlouhými háky se strhávala střešní krytina a krovy, aby se rozsah požáru co možná nejvíce zmenšil. Vodou byly polévány především okolní budovy se záměrem předejít rozšíření ohně i na ně. Veškerou činnost při hašení řídil zpravidla rychtář se svými pomocníky. Stejně ničivým živlem byla voda. Zvláště jarní povodně, způsobené prudkým táním sněhu v horách, zaplavovaly níže položená místa v Podorlicku, ničily majetek a braly si i lidské životy. O rozmarech počasí, způsobujících často neúrodu a hladomory, nám zanechali mnoho zpráv soudobí kronikáři, jako byl například dobrušský Antonín Duchoslav František Petr: „... Anno 1739 dne 1.9bris (listopadu) zima veliká začala bejti, kdež všechny vody toho času přemrzly. Též v našem městě Dobrušce s vodou kolikráte se děliti museli a na potocích až do země jest vymrzla. Neb toho času jest veliká nouze jest o mletí byla, že museli lidé jenom z samýho šrotu chléb jísti.“ Pohromou téměř exotickou byly kobylky, jejichž přílet zaznamenal skuhrovský kantor Ondřej Lukavský roku 1748: „Toho roku opět nová metla jako jedna strašlivá novina od Boha všemohoucího nám předukázána jest. Ve Slezsku létají kobylky, však hrozno ale poslouchati, v jakém způsobu se vynacházejí. Když pohromadě letí, slunci nebeskému jeho blesk zastiňují, jak jich hustě je. Jsou všelikých barev, žluté, modré a zelené, dlouhé skoro na malého čtvrt lokte, a krále svého nebo královnu nad sebou mají. Ta má býti tak veliká jako holubice, a kam ta sedne, všecky se tam usadí a nač padnou, všechno šmahem sežerou; však ale dobrému stromu, který ovoce nese, tomu neškodí, ale na olše a takové stromy se v hromadu na větvích shromáždí, až se s nimi tlusté větve ulamují. A když se z místa uklidí, toho neřádu po nich na čtvrt lokte zůstane, a z toho veliký smrad pochází. Na křídlech mají nějaké litery hebrejské, jako napsané, kterýmžto literám žádný nerozumí, toliko hebrejští židé, kteřížto na česko vykládají, že
32
ony jsou od svého Pána poslány. Kterýž by to Pán měl jejich býti, tomu jeden každý z nás porozuměti může, že žádný jiný, nežli Bůh všemohoucí, kterýžto nás trestati míní, jestliže se nepolepšíme. Naproti tomu od slavné konzistoře nařízeno jest 26. octobris, že po všech kostelích mají být držána procesí a modlení, aby nás Bůh všemohoucí na další čas od všeho zlého chrániti a opatrovati ráčil.“
Deskový polychromovaný betlém z 18. století
33
Barokní památky na Podorlicku Šlechtická sídla
1. Rychnov n. Kn. – zámek (1676-1690, rozšířen před r. 1722 podle návrhu J. Santiniho) 2. Bolehošťská Lhota – zámeček (původně ze 17. stol., přestavěn v 18. a 19. stol.) 3. Borovnice – zámeček se špýcharem (přestavěn zač. 18. stol.) 4. Přestavlky – zámeček (barokní přestavba z pol. 18. stol.) 5. Kostelec n. Orl. – starý zámek (2. pol. 17. stol.) 6. Hájek – zámeček (1733) 7. Skalka – zámek (J.J .Rossi, 1736-1739) 8. Potštejn – zámek (Chamaré, 1749-1755)
Kostely
9. Rychnov n. Kn. – Nejsvětější Trojice (pozdně gotická stavba, 1594-1602, s předloženým průčelím, J. Santini, 1713) 10. Rychnov n. Kn. – synagoga (1787) 11. Lukavice – Nanebevzetí P. Marie (F. Kermer, 1783-1784) 12. Bartošovice v Orl. h. – sv. Máří Magdalény (1731-1746) 13. Neratov – Nanebevzetí P. Marie (K. Rein a Corb, 17231733) 14. Vrchní Orlice – sv. J. Nepomuckého (K. Rein, 1708-1712) 15. Borohrádek – Archanděla Michaela (1669-1673) 16. Šachov – Nejsvětější Trojice (1692-1693) 17. Homole – Panny Marie Bolestné (1692-1696) 18. Bystré – sv. Bartoloměje (G. Quadroni, 1716-1719) 19. Častolovice – sv. Víta (F. Kermer, 1770-1775) 20. Černíkovice – Povýšení sv. Kříže (C. Lurago, 1648-1652) 21. České Meziříčí – sv. Kateřiny (1748-1752) 22. Deštné v Orl. h. – sv. Máří Magdalény (1723-1726) 23. Dobré – sv. Petra a Pavla (1739-1741) 24. Dobruška – sv. Václava (M. Rossi, 1709-1724)
34
25. Studánka u Dobrušky – kaple P. Marie (2. pol. 18. stol.) 26. Dobřany – sv. Mikuláše (1738) 27. Javornice – sv. Jiří (F. Kermer, 1785-1787) 28. Kostelec n. Orl. – sv. Jiří (F. Kermer, 1769-1773) 29. Kostelec n. Orl. – sv. Anny (1686-1691) 30. Kostelec n. Orl. – kaple sv. Floriána (konec 17. stol.) 31. Liberk – sv. Petra a Pavla (1691-1696, ojedinělá stavba ze dřeva) 32. Bělá – sv. Jana Nepomuckého (1734-1736) 33. Prorubky – kaple Korunování P. Marie (pol. 18. stol.) 34. Uhřínov p. Deštnou – sv. Vavřince (F. Kermer, 17521755) 35. Olešnice v Orl. h. – sv. Máří Magdalény (K. Klingert, 1703) 36. Opočno – kapucínský klášter s kostelem Narození Páně (B. Minelli, 1676-1678) 37. Orlické Záhoří – sv. Jana Křtitele (1754-1763) 38. Orlické Záhoří – kaple P. Marie, tzv. Kunštátská kaple (1671, upravena 1831 a 1869) 39. Pěčín – Narození sv. Jana Křtitele (J. Kumpert, 17271729) 40. Záměl – sv. Marka (1713) 41. Rokytnice v Orl. h. – Všech svatých (A. Kriestes, 17691784) 42. Rokytnice v Orl. h. – kaple sv. Anny (1722) 43. Říčky – Nejsvětější Trojice (1790-1792) 44. Rybná nad Zdobnicí – sv. Jakuba Většího (1748-1756) 45. Rybná nad Zdobnicí – kaple sv. Anny (2. pol. 18. stol.) 46. Sedloňov – Všech svatých (1711) 47. Skuhrov nad Bělou – sv. Jakuba Většího (1715-1718) 48. Slatina nad Zdobnicí – Proměnění Páně (1699) 49. Solnice – Stětí sv. Jana Křtitele (1681-1683) 50. Týniště n. Orl. – sv. Mikuláše (1692, rozšířen 1788) 51. Vamberk – sv. Prokopa (počátek 18. stol.) 52. Vamberk – sv. Barbory (1696-1697)
35
53. Vamberk – kaple Všech svatých (konec 17. stol.) 54. Kačerov – sv. Kateřiny (1796-1798)
Městská architektura
55. Kostelec n. Orl. – bývalá radnice 56. Kostelec n. Orl. – fara 57. Kvasiny – dům čp. 118 58. Opočno – fara 59. Opočno – dům čp. 9 (Trčkovo nám.) 60. Opočno – dům čp. 14 (Trčkovo nám.) 61. Rokytnice v Orl. h. – fara 62. Solnice – fara
Lidová architektura
63. Dobré – fara 64. Dobruška – dům čp. 185 (rodný domek F.V.Heka) 65. Dobruška – dům čp. 114 (Pulická ul.) 66. Dobřany – fara 67. Liberk – fara 68. Potštejn – fara 69. Rychnov n. Kn. – tzv. „chaloupky“ pod zámkem 70. Sněžné – roubené chalupy 71. Dobré – roubené chalupy 72. Dobré – výměnek u Langrova mlýna 73. Hlinné – roubené chalupy 74. Hlinné – Panský mlýn 75. Valské Doly u Dobrušky – roubené chalupy
Kamenné plastiky
76. Rychnov n. Kn. – Krucifix (na náměstí, 1736) 77. Rychnov n. Kn. – sv. Jan Nepomucký (na náměstí, 1736) 78. Rychnov n. Kn. – sv. Florián (na náměstí, 1761) 79. Rychnov n. Kn. – sv. Havel (u kostela, 1757) 80. Rychnov n. Kn. – Immaculata (u zámku, 1692-1694)
36
81. Rychnov n Kn. – sousoší mariánského obrazu (u pivovaru, 1766) 82. Rychnov n. Kn. sv. Jan a Pavel (k Javornici, 1745) 83. Bartošovice v Orl. h. – sv. Jan Nepomucký (u mostu, polovina 18. stol.) 84. Vrchní Orlice – Kalvárie (před kostelem, 1774) 85. Vrchní Orlice – sv. Jan Nepomucký (k Bartošovicím, 18. stol.) 86. Borohrádek – Immaculata (na náměstí, 1761) 87. Borohrádek – Nejsvětější Trojice (u fary, 1764) 88. Šachov – sv. Jan a Pavel (u kostela, 1751) 89. Borovnice – sv. Jan Nepomucký (proti dvoru, 1721) 90. Borovnice – sv. Antonín (rozcestí k zámečku, 1744) 91. Homole – schodiště s plastikami (1767) 92. Častolovice – sloup P. Marie (před zámkem, 1744) 93. Častolovice – sv. Jan Nepomucký (u mostu, 1741) 94. České Meziříčí – Immaculata (u kostela, 1749) 95. Deštné v Orl. h. – Svatá Rodina s Jáchymem a Annou (u kostela, 1781 96. Dobruška – mariánský sloup (nám. F.L.Věka, 1733-1736) 97. Dobruška – sv. Jan Nepomucký (u domku F.V. Heka, 1712) 98. Dobruška – Panna Maria (alej ke hřbitovu, 1747) 99. Doudleby n. Orl. – sv. Prokop (1730) 100. Doudleby n. Orl. – sv. Jan Nepomucký (1737) 101. Jaroslav – Pieta (rozcestí k Liberku, 1764) 102. Kostelec n. Orl. – mariánský sloup (náměstí, 1707-1716) 103. Kostelec n. Orl. – sv. Jan Nepomucký (k Vamberku, 1693) 104. Kostelec n. Orl. – sv. Antonín Paduánský (u hřbitova, 1747) 105. Liberk – mariánský sloup (na návsi, 1751) 106. Rampuše – sv. Jan Nepomucký (rozcestí ke Kačerovu, 1774) 107. Uhřínov pod Deštnou – Kalvárie (u kostela, 1808)
37
108. Olešnice v Orl. h. – Ukřižovaný (na náměstí, 1718) 109. Olešnice v Orl. h. – Pieta (k Novému Městu, 1722) 110. Olešnice v Orl. h. – sv. Salvátor (k Novému Městu, 1726) 111. Opočno – mariánský sloup (na náměstí, 1718) 112. Opočno – sv. Jan Nepomucký (Trčkovo nám., 1729) 113. Opočno – sv. Florián (Trčkovo nám., 1731) 114. Opočno – Panna Maria (k Dobrušce, 1740) 115. Opočno – sv. Antonín (u hřbitova, 1750) 116. Opočno – sv. Jan Nepomucký (nedaleko kostelíka P. Marie, 1769) 117. Pěčín – Panna Maria (u fary, 1795) 118. Pěčín – Krucifix (na rozcestí, 1767) 119. Peklo n. Zdobnicí – Kalvárie (1780) 120. Potštejn – sv. Venantius (západní konec obce, 1728) 121. Rokytnice v Orl. h. – mariánský sloup (na náměstí, 1771) 122. Rokytnice v Orl. h. – Kalvárie (před farou, 1750) 123, Kvasiny – sv. Václav a Jan (na mostě, 18. stol.) 124. Slatina n. Zdobnicí – Kalvárie (u kostela, 70. léta 18. stol.) 125. Solnice – mariánský sloup (na náměstí, 1714) 126. Týniště n. Orl. – mariánský sloup (na náměstí, 1735) 127. Vamberk – Immaculata (na náměstí, 1699) 128. Vamberk – sv. Jan Nepomucký (u kostela, 1723) 129. Vamberk – Kristus Trpitel (u mostu, 1770) 130. Vamberk – Kristus u sloupu (k Potštejnu, 1734) 131. Kunčina Ves – Panna Maria (za kaplí v polích, 1797)
38
Barokní zvonice u kostela sv. Ducha v Dobrušce
39
Použité prameny a literatura
Státní okresní archiv Rychnov nad Kněžnou, fondy Archiv far okresu a Archivy měst Městské muzeum Dobruška, archivní sbírka Balbín, Bohuslav: Krásy a bohatství české země. Praha 1986. Bible svatá. Ekumenický překlad Československá vlastivěda. Díl 3. Lidová kultura. Praha 1968. Dějiny českého divadla. Díl 1. Praha 1968. Dějiny hmotné kultury. Díl 1. Praha 1985. Haubelt, Josef: Zrušení nevolnictví. Praha 1981. Od kladského pomezí (časopis), 1923-1939. Orlické hory a Podorlicko. Sborník. Rychnov n.Kn. 19681974. Paměti kaple Rodičky Boží Panny Marie u Studánky. Brno 1890. Poznej svůj kraj. Rychnov nad Kněžnou 1986. Práce Muzea v Hradci Králové. Řada B. Sv. 12. Hradec Králové 1970. Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl 2. Praha 1883. Umělecké památky Čech. Sv. 1.-4. Praha 1977-1982. Z Pelclova kraje (časopis). Zpravodaje a kulturní kalendáře rychnovského okresu.
40
