TRESTÁNÍ MLADISTVÝCH

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

TRESTÁNÍ MLADISTVÝCH Pavla Štěpánová 2008/2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Trestání mladistvých“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

………………………

Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Evě Žatecké, Ph.D. za odborné vedení při psaní této práce.

2

1. ÚVOD Jako téma své diplomové práce jsem si zvolila trestání mladistvých. Domnívám se, že se jedná o problematiku velmi aktuální, a to především díky přijatému trestnímu zákoníku, který by měl nabýt účinnosti 1. ledna 2010.1 Tento kodex vnáší velice výrazné změny nejen do trestního práva obecně, ale i speciálně do právní úpravy trestního práva mladistvých. Trestněprávní úprava týkající se mladistvých je v současné době obsažena zejména v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSM), jenž vstoupil v účinnost dne 1. ledna 2004. Česká právní oblast se tímto právním aktem dočkala po více než půl století samostatného předpisu zabývajícího se otázkami trestání a soudnictví ve věcech mládeže. Vůči obecným trestněprávním předpisům je ZSM normou speciální. ZSM obsahuje jak instituty hmotně právní, tak procesně právní; vzhledem k tématu práce se zaměřuji převážně na ustanovení hmotně právní. Za cíl této práce si kladu rozbor potrestání mladistvých delikventů z pohledu ZSM. Bohužel není možné zabývat se v tomto pojednání pojmem trestání mladistvých v celé jeho šíři. Taková úvaha by zahrnovala analýzu všech předpokladů pro potrestání, podrobný rozbor jak nabízejících se možností pro trestání včetně případných alternativ, tak realizace výkonu i konečných výsledků a důsledků sankcí. S ohledem na rozsáhlost problematiky a omezený prostor se proto pokusím o rozebrání dotčeného tématu z úhlu ZSM v podstatné části práce věnuji pozornost jednotlivým ustanovením týkajícím se potrestání mladistvých delikventů, jejichž zakotvení v ZSM nalézáme. ZSM se vztahuje na mládež jako takovou, tedy na děti a mladistvé. Jak napovídá sám název diplomové práce, zaměřím se na právní úpravu sankcionování mladistvých a o právním postihu dětí se zmíním pouze okrajově. V kapitole následující po úvodu nastíním problematiku základního předpokladu pro potrestání mladistvých, kterým je kriminalita. Fenomén kriminality mládeže je velmi závažnou a v současné době hojně diskutovanou problematikou, na kterou se intenzivně soustředí pozornost jak kriminologů, tak i celé společnosti. O tomto jevu se neustále mluví a málokterá sociální oblast dokáže tolik rozvinout a rozohnit společenskou debatu jako právě delikvence mládeže. Společnost bývá velmi často otřesena brutalitou a dekadencí mládeže,

1

Jedná se o zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen nTZ), který vyšel ve Sbírce zákonů dne 9. 2. 2009. Důležitým právním předpisem je též zákon č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZoZM).

3

což se ale stává nezřídka vlivem médií. Některé případy protiprávních činů dětí i mladistvých nám bývají prezentovány v těch nejhrůznějších barvách i bez informovanosti a kontextu a výsledkem je pouhá snaha o snížení hranice trestní odpovědnosti. Samozřejmě nepopírám, že krutost, které se někdy dopouštějí i děti mladší patnácti let, je skutečně zarážející, ale tento negativní jev je podle mého názoru třeba řešit komplexně, nikoli jedním ustanovením. Stejně tak nelze zjednodušeně říci, že kriminalita dětí a mladistvých neustále narůstá. Jak vyplývá ze statistiky vedené Nejvyšším státním zastupitelstvím, trestná činnost mladistvých vykazovala od roku 1996 sestupnou tendenci. V roce 2006 se oproti předchozímu roku zvedla jen mírně, v roce 2007 již byl vzestup oproti roku 2006 znatelný. U dětí (tedy osob mladších patnácti let) dochází k sestupu (jak dokládají statistické ukazatele, kterých je v práci využito; viz Přílohy – tabulka č. 1 a č. 2).2 S otázkou hranice trestní odpovědnosti se pojí i nTZ, který nabude účinnosti k 1. lednu 2010. Mezi mediálně nevyzdvihovanější novinky, které se od nTZ očekávají, patří snížení hranice trestní odpovědnosti z dosavadních patnácti let na čtrnáct. Na tento počin existuje celá řada názorů a populace v pohledu na tuto otázku není jednotná. Společnost je současným stavem delikvence mládeže značně znepokojena, a proto se ozývají čím dál silnější hlasy usilující o snížení hranice trestní odpovědnosti. Mnozí nepovažují tuto úpravu za řešení a domnívají se, že k problematice je třeba přistoupit zcela jinak. Své osobní hledisko k danému problému vyjádřím v kapitole k němu se vztahující. Jelikož se trestní právo mladistvých v průběhu historie českého státu postupně utvářelo, považuji za důležité provést letmý náhled do dějin a za pomoci metody historické vymezit základní právní pilíře, ve kterých nachází současná právní úprava své kořeny i východiska. Pokusím se definovat stěžejní pojmy, se kterými ZSM operuje, základní zásady a samotný účel zákona. Za nezbytnou považuji zmínku o koncepci restorativní justice, jež je považována za páteř celého ZSM a ze které zákonodárce při jeho tvorbě vycházel. O otázce trestní odpovědnosti, hranici pro její počátek i o zániku trestní odpovědnosti pojednává samostatná kapitola. Účelem další kapitoly bude rozebrání jednotlivých možností potrestání mladistvých, které česká právní úprava nabízí. Využiji komparativní metodu, a to při porovnání sankcionování dospělých a mladistvých pachatelů protiprávních činů. V rámci analýzy

2

Nejvyšší státní zastupitelství. Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2007 [citováno 23. 2. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/nsz.

4

předpisu si kladu otázku, zda má vůbec samostatná úprava trestního postihu mladistvých smysl. Na kapitolu zabývající se druhy sankcí a způsoby potrestání navážu vymezením alternativních způsobů řízení a uvedu podmínky, za kterých k nim lze přistoupit na místo řízení standardního. V souvislosti s hranicí trestní odpovědnosti nahlížím za účelem porovnání do trestněprávních úprav některých evropských zemí a vymezuji dva základní modely pro zacházení s mládeží, které se ve státech Evropy uplatňují. Zmínce o rakouské a slovenské právní úpravě věnuji větší prostor. V závěru práce upozorním na některé nedostatky a sporné otázky zákonné úpravy, na které právní praxe naráží. Při zpracování tématu diplomové práce jsem využila také metodu analytickou, a to při studiu a rozboru jednotlivých monografických děl a tematických článků. Některé otázky sankcionování mladistvých doplňuji související judikaturou.

5

2. KRIMINALITA MLÁDEŽE 2.1. Kriminalita mládeže – stručné vymezení Vzhledem k tématu mé práce považuji za nezbytné zmínit se alespoň okrajově o samotném předpokladu pro potrestání – tedy o kriminalitě mladistvých a dětí mladších patnácti let. Pod pojem kriminalita mládeže zařazujeme takové případy, kdy dítě spáchá čin jinak trestný a mladistvý se dopustí provinění. Obecně můžeme delikvenci mládeže označit za velmi vážný sociálně patologický jev, tedy poruchu v chování delikventů, která se projevuje v trestněprávním chování. Poruchy chování v období dětství a dospívání patří k průběhu psychosociálního vývoje jedinců a má na ně vliv řada faktorů. Sociálně patologickými jevy se stanou, dosáhnou-li u jedince takového stupně, že u něj dojde k poruše socializace a zároveň jsou charakteristické určitou hromadností výskytu, stabilitou a rozšířeností ve stejných sociálních podmínkách.3 Mezi další sociálně patologické jevy vyskytující se u mládeže patří zejména alkoholismus, narkomanie a jiné závislosti, prostituce, účast v extremistických skupinách, sektách aj. Kriminalita mládeže je takovým jevem, pro jehož zkoumání se využívá poznatků z řady vědních oborů, jako např. psychologie, psychiatrie, medicína, kriminologie atd. Její příčiny byly předmětem mnoha vědeckých teorií. V současné době se kriminologie přiklání k názoru, že příčin způsobujících delikventní chování se vyskytuje více; působí vedle sebe a navzájem se podmiňují a ovlivňují. Za hlavní rizikové faktory, které umožňují vznik, existenci a rozšiřování sociálně-patologických jevů ve společnosti, jsou označeny individuální příčiny (psychické zvláštnosti podmíněné věkem, projevy generačních protestů, odmítání autorit, individuální zvláštnosti podmíněné geneticky, chorobou nebo duševní poruchou, poruchy socializace jako výsledek závadového blízkého sociálního prostředí vč. závadového skupinového

působení

apod.)

a

dále

negativní

jevy

v rodině,

ve škole, nevhodný způsob využívání volného času mládeže, problémy spojené se zaměstnáváním mládeže, závadové jevy ve společnosti, nedostatečná ochrana mládeže před takovými jevy a před kriminální nákazou, nedostatečná trestně právní ochrana mládeže, neúčinná mravní, etická a právní výchova, malá účinnost uplatňovaných sankčních a preventivních opatření.4 3 4

Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 267. Marešová, A. a kol. Sociálně patologické jevy u mládeže a návrh opatření k omezení jejich vzniku. Praha:Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997, s. 5.

6

Jsem přesvědčená o tom, že každá společnost by měla usilovat o nalezení takových nástrojů, které umožní efektivní boj s tímto negativním jevem, a dopomůžou k zamezení potenciální kriminální kariéry delikventních dětí v dospělosti. K tomu by mohlo posloužit zjišťování příčin kriminality obecně a také jejich charakteristických rysů. Je třeba zajistit včasnou intervenci mladého pachatele. Myslím si, že ne vždy je kladen důraz na důkladnou spolupráci mezi institucemi zabývajícími se delikvencí mládeže. Koordinaci práce těchto orgánů

považuji

za

naprosto

nutnou.

Pro

prevenci

kriminality

a zmírňování jejich negativních důsledků by měly být vytvářeny a podporovány nejrůznější projekty a programy, které mohou mít na tento nežádoucí jev značný vliv.

2.2. Pohled na kriminalitu mládeže – historický vývoj V průběhu historie prošel přístup společnosti k delikventnímu jednání dětí značným vývojem. V období starověku nebyl činěn rozdíl mezi dítětem a dospělým, většina společností zacházela s dětskými delikventy shodně jako s dospělými. Ve středověku je na dětství nahlíženo jako na období jakési rozumové neúplnosti, které odůvodňuje potrestání mírnější než u dospělých pachatelů, nebo dokonce vylučuje trestní odpovědnost zcela. V první polovině 19. století se objevují reformní snahy, jejichž cílem je dosáhnout respektování specifik, která souvisejí s dětskou a mládežnickou delikvencí, a následně i docílit odlišného zacházení jak s mládeží delikventní, tak mládeží delikvencí ohroženou. Kolébkou těchto myšlenek je Amerika. Skupina penologů zabývající se výkonem trestu usilovala o prosazení myšlenky samostatné justice nad mládeží. Snažili se oddělit postih mladistvých a dospělých; odmítali stejné trestání. Představovali názorovou koncepci paternalistického přístupu. Hlavní myšlenkou této koncepce je, že odpovědnost za dítě nese rodič. Pokud rodič ve výchově selže či ji dokonce ohrožuje, měl by odpovědnost převzít stát a problém analyzovat a následně vyřešit. Za nejdůležitější není považováno to, co dítě spáchalo a jaký trest za toto počínání uložit, ale nalézt adekvátní řešení. Na prosazování těchto myšlenek se významně podíleli tzv. zachránci dětí (Child savers) – penologové a představitelé různých občanských organizací, díky nimž vznikaly nejen útulky, odborné a řemeslné školy pro mladistvé, ale později také první systém

7

soudnictví pro mládež, který byl ustaven v roce 1899 Zákonem o soudní soustavě pro mladistvé v Illinois.5 S obdobnými ideami se setkáváme také v Evropě, a to na přelomu 19. a 20. století. Vycházely z přesvědčení, že při zacházení s delikventní mládeží je třeba přihlížet ke zvláštnostem psychického a sociálního vývoje této věkové skupiny. V důsledku těchto snah dochází k formování prvních speciálních právních úprav pro zacházení s mládeží, jež se dopustila deliktu. Z evropských zemí bych zmínila např. Nizozemí, kde bylo kodifikováno samostatné trestní právo mládeže již v roce 1921, následovalo jej o rok později Dánsko a poté se připojuje se svým Zákonem o soudnictví nad mládeží v roce 1923 Německo. Na našem území se daná problematika dočkala právní úpravy roku 1931.

5

Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 266.

8

3. HISTORICKÝ VÝVOJ TRESTNÍHO PRÁVA MLADISTVÝCH 3.1. Právní úprava od dob nejstarších po konec 19. století Na našem území nebylo trestní právo po dlouhou dobu jednotně kodifikováno. Existovalo právo obyčejové, které ale v různých oblastech země vykazovalo odlišné znaky. Toto právo rozlišovalo dva stupně věku, a to dospělost a nedospělost. V důsledku mnoha obyčejů a norem, které se na území uplatňovaly, nebyla hranice věku mezi dospělostí a nedospělostí jednotná. Jako vodítko pro určení dospělosti, tedy tzv. let spravedlivých, sloužila vyspělost tělesná, která se zjišťovala úředním ohledáním. Na sklonku 15. století se od tohoto způsobu určování upouští a pro dosažení zletilosti je stanoven věkový limit – pro pohlaví mužské 20 let a pro pohlaví ženské 15 let. Právní úprava se ale nezmiňuje o odlišném právním postavení osob nedospělých od osob dospělých. Nezletilost nezakládala vyloučení trestnosti, mohla být pouze uplatněna jako jakási polehčující okolnost, v důsledku níž byla ovlivněna výměra trestu. Ani Obnovené zřízení zemské z roku 1627, které se pokouší o sjednocení trestního práva, nepřináší pro nedospělé pachatele zvláštní právní úpravu trestní odpovědnosti. Prohlášení nedospělosti za polehčující okolnost nalézáme v Hrdelním řádu císaře Josefa I., tzv. Josephině. Tento řád vychází z Hrdelního řádu císaře Karla V., Constitutio Criminalis Carolina (dále jen C.C.C.). Pro posuzování trestných činů, kterých se dopustily osoby mladistvé, stanovuje C.C.C. mírnější pohled. Nezavádí naprostou beztrestnost, ale poskytuje velký prostor pro soudcovské uvážení. Teorie odstrašení suverénně ovládla všechna zákonodárství až do 19. století. Nejinak tomu bylo i v Hrdelním řádu Marie Terezie (Constitutio Criminalis Theresiana) z roku 1768, prvním

společném

rakouském

hrdelním

řádu,

který

byl

významný

též

pro oblast trestního soudnictví nad mládeží.6 Přínos Theresiany byl pro trestní právo mladistvých nesporný. Jako první právní kodex rozlišuje tři věkové kategorie, a to dětství (do 7 let), nedospělost (do 14 let) a věk mladistvého (do 16 let). Děti nebyly trestně odpovědné vůbec, nedospělci požívali trestní odpovědnosti snížené a mladiství byli trestně odpovědní zcela.

6

Zezulová, J. Trestní zákonodárství nad mládeží. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 15.

9

Kategorizaci pachatele z hlediska věku upravuje také Rakouský trestní zákon z roku 1852 a mládí dělí obdobně, prakticky dochází pouze k posunu věkové hranice.

3.2. Právní úprava od konce 19. století po současnost Na přelomu 19. a 20. století se čím dál více rozvíjejí snahy o vytvoření samostatného trestního práva mládeže. Tato myšlenka se objevuje již za bývalého Rakouska-Uherska, když v roce 1907 a znovu v roce 1909 byla předložena tehdejší panské sněmovně komplexní osnova zákona o trestání a trestní ochraně osob mladistvých. Tyto osnovy však nebyly přijaty a úsilí o samostatné trestní právo a soudnictví ve věcech mládeže došlo svého naplnění až po vzniku samostatného Československa v roce 1931 přijetím zákona č. 48/1931 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží (dále jen ZTSM), který nabyl účinnosti dne 1. října 1931.7 Vystihuje celosvětový postoj společnosti k trestnímu právu mládeže. Názor na zločinnost mládeže byl takový, že pouhé potrestání samo o sobě nestačí. Původ zločinnosti je třeba nalézt. Velmi často je delikvence zaviněná individuálními i sociálními příčinami, ležícími i mimo osobu pachatele, které mohou vést k další trestné činnosti v dospělosti. Těmto příčinám zla je třeba čelit, přičemž trest může být v mnoha případech spíše prostředkem neúčinným a nespravedlivým. Za efektivnější řešení je považováno použití výchovných opatření, která směřují k mravní záchraně a k polepšení delikventa. Stát i společnost by měly vynaložit větší péči i vyšší náklad na polepšení mladistvých provinilců. S tímto názorem, který zasáhl snad všechny evropské státy, se plně ztotožňuji. Myslím si, že potrestání samotné může v nemalém množství případů trestné činnosti mladistvých přinést více škody než užitku. Především u této věkové skupiny osob je třeba se zaměřit na poměry, odkud mladí delikventi pocházejí, na sociální prostředí, ve kterém se denně pohybují a které utváří jejich osobnost. Individualitu každého mladistvého je naprosto nezbytné zohlednit a dle pečlivě vypracovaného posudku zvolit takové opatření, které napomůže pachateli co nejlépe pochopit špatnost svého jednání a vyvolá v něm ochotu k nápravě. S ohledem na konkrétní provinění konkrétní osoby by mělo být pachateli umožněno zpětné začlenění se do společnosti. Zároveň ale také sdílím názor PhDr. Marešové: „Společnost nesmí podléhat klišé; mládež musíme vychovávat a ne trestat (míněno abstraktně, že vychovávat musí společnost, rodina obecně a výchova je pojímána jako neurčité jednání neurčitých institucí a osob, nikoliv, že vychovávat musíme my, a to dokonce vlastní děti). 7

Šámal, P. In Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 495.

10

Další klišé je, že trest má jen negativní dopad na mládež, přičemž pod trestem si představujeme jen neadekvátní násilí či věznění.“8 ZTSM jednak komplexně upravil trestní odpovědnost mladistvých ve věku 14 až 18 let a trestněprávní následky jejich činů označených názvem provinění, jednak nově koncipoval účel a zvláštní odchylky trestního řízení ve věcech mládeže. Obsahoval i řadu organizačních norem vytvářejících specializovanou organizační soustavu soudnictví v trestních věcech mládeže, přičemž (až na výjimky upravené zákonem) ponechal výkon soudní pravomoci poručenského a trestního soudu mládeže oddělený a současně zdůraznil potřebu úzké spolupráce obou těchto specializovaných justičních složek.9 Plná působnost ZTSM, vztahující se na všechny mladistvé žijící na území tehdejšího Československa, byla na více než šest let v důsledku Protektorátu Čechy a Morava násilně přerušena. Od roku 1945 se začal ZTSM znovu uplatňovat. Po nastolení komunistického režimu únorovým pučem roku 1948 podléhá celá československá právní úprava silné inspiraci sovětského zákonodárství. Nejinak tomu bylo i při tvorbě nového trestního zákona, který již se samostatným trestním právem

mládeže

nepočítal.

Moderní

zákon

z roku

1931

byl

k 1. srpnu 1950 zrušen, a to bez náhrady. Samostatné trestní právo mládeže tak přestalo prakticky až do roku 2003 existovat. Trestní kodexy z let 1950, 1956 a 1961 některá ustanovení ze zákona z roku 1931 převzaly, ale v žádném případě se nedá hovořit o ucelené právní úpravě justice mladistvých. Pád komunistické diktatury s sebou přináší také reformu trestního práva. Tu měla zajistit řada novel trestního zákona a trestního řádu, která se ale soudnictví ve věcech mladistvých výraznějším způsobem nedotkla. O to více se promítla v praxi, kde docházelo k častému využívání nových trestně právních i trestně procesních institutů. Uplatňovalo se zejména podmíněné upuštění od potrestání, alternativní trest obecně prospěšných prací a také odklony od trestního stíhání ve formě narovnání a podmíněného zastavení trestního stíhání. Tyto alternativní způsoby se však užívaly pro řešení trestních věcí pachatelů různého věku a nebyl dostatečně kladen důraz na specifika a odlišnosti kriminality dospívajících. Práce na zcela novém zákoně o soudnictví ve věcech mládeže byly zahájeny v roce 1997, avšak až na počátku roku 2001 předkládá skupina odborníků vládě návrh paragrafovaného znění zákona. Ta jej v červenci téhož roku schvaluje a postupuje do Parlamentu. Návrh se ale dočká projednání a schválení pouze petičním výborem.

8 9

Marešová, A. K příčinám a podmínkám kriminality mládeže. Trestní právo, 2007, č. 7-8, s. 25. Válková, H. In Šámal, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004,s. X.

11

Poslanecká sněmovna se návrhem začíná skutečně zabývat až po volbách v roce 2002. Dne 21. 5. 2003 schvaluje návrh zákona Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a po definitivním schválení návrhu Senátem Parlamentu ČR a podpisu prezidentem republiky byl nový zákon pod č. 218 uveřejněn ve Sbírce zákonů rozeslané dne 31. 7. 2003. Účinnosti nabyl dnem 1. ledna 2004. Česká právní úprava trestního práva mladistvých se tedy po více než padesátiletém období a po mnohaletém procesu zákonodárných prací a projednávání dočkala samostatné právní normy.

12

4. SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA TRESTÁNÍ MLADISTVÝCH Problematiku trestání mladistvých upravuje v současné době především ZSM. V následujících podkapitolách bych se ráda stručně zmínila o základních pojmech, se kterými ZSM pracuje, a vymezila účel tohoto zákona, jeho věcnou působnost a vztah k jiným právním předpisům. Jednu z podkapitol také věnuji zásadám zmíněného zákona, které jsou jeho pilířem.

4.1. Vymezení některých pojmů ZSM, jakožto stěžejní právní předpis upravující zacházení s mládeží, definuje v § 2 některé pojmy, kterými se dále zaobírá. Protože se těmito právními instituty budu zabývat i ve své diplomové práci, považuji za vhodné pokusit se o jejich stručné vymezení. V ZSM jsou rozlišeny tři druhy protiprávního činu, a to: provinění, trestný čin a čin jinak trestný. Proviněním rozumíme trestný čin, který spáchá mladistvý. Jedná se tedy v podstatě o jiné terminologické označení trestného činu. V ZSM samotné vymezení pojmu provinění nenajdeme. Je zde výslovně zdůrazněno, že nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým trestní zákon.10 Tím se rozumí zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TZ). Tento zákon obsahuje odlišné ustanovení, pokud jde o materiální znak provinění, tedy nebezpečnost činu pro společnost. Aby mohl být skutek označen za provinění, musí být stupeň nebezpečnosti větší

než

malý

(u

trestného

činu

postačí,

je-li

stupeň

větší

než

nepatrný).

Na rozdíl od TZ pojednává ZSM o tzv. relativní trestní odpovědnosti či podmíněné příčetnosti. Pojem trestný čin je vymezen v § 3 odst. 1 TZ. Je to takové pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v zákoně.11 U trestného činu rozlišujeme pojmové znaky – formální a materiální znaky trestného činu. Mezi formální znaky řadíme znaky skutkové podstaty trestného činu, věk a příčetnost. Materiální znak je naplněn nebezpečností činu pro společnost. Provinění se od trestného činu liší mj. v tom, že u mladistvého pachatele nestačí k trestní odpovědnosti věk a příčetnost, musí dosáhnout i rozumové a mravní vyspělosti. K samotnému pojmu trestní odpovědnosti se ještě dále 10 11

§ 6 odst. 3 ZSM. § 3 odst. 1 TZ.

13

v diplomové práci vyjádřím. Pojem trestný čin je upraven i v nTZ. Definuje jej jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.12 Trestné činy se dělí na zločiny a přečiny.13 Pojmem čin jinak trestný označujeme skutek, který je v určitém případě beztrestný, i když v odlišném případě a za rozdílných okolností by trestný byl. Tento termín je užíván ve více případech: •

skutek, který je pro společnost nebezpečný, ale chybí některý z formálních znaků trestného činu (věk, příčetnost, u mladistvých též rozumová a mravní vyspělost),

•

skutek pachatele, který je trestně odpovědný, ale v tom určitém případě není jeho chování nebezpečné vůbec, anebo chybí potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost,

•

skutek, který je spáchán za okolností vylučujících protiprávnost nebo u něj chybí zavinění jako podmínka vzniku trestní odpovědnosti,

•

v případě trestného činu opilství (§ 201a TZ) – spáchání činu jinak trestného je tzv. objektivní podmínkou trestnosti. Dalším pojmem, který ZSM uvádí, je mládež. Pod tento termín spadají dvě věkové

kategorie, a to děti mladší patnácti let a mladiství.14 Toto dělení má velký význam – na základě něj je určeno, v jakém systému odpovědnosti budou tyto osoby posuzovány a jaké bude mít jejich protiprávní jednání důsledky. Dítětem mladším patnácti let je taková osoba, která v době spáchání činu jinak trestného nedovršila 15. rok věku.15 Dítětem je tato osoba ještě i v den svých 15. narozenin. Při spáchání činu jinak trestného lze těmto subjektům uložit (za splnění zákonných podmínek), některé opatření potřebné k jeho nápravě v občanskoprávním řízení. Pojmem mladistvý rozumíme takového jedince, který v době spáchání provinění již dovršil 15. rok svého věku, ale nepřekročil ještě 18. rok věku.16 Jestliže se tento subjekt dopustí provinění v den svých 18. narozenin, spadá ještě pod úpravu mladistvého. Podle nTZ je osoba trestně odpovědná již od čtrnácti let, skupina mladistvých tedy zahrnuje jedince od dovršení čtrnácti let do nepřekročení osmnácti let věku a podle ZoZM, který přináší změny mj. i v ZSM, je dítětem mladším čtrnácti let ten, kdo v době spáchání činu 12

§ 13 odst. 1, 2 nTZ. § 14 odst. 1 nTZ. 14 § 2 písm. b) ZSM. 15 § 2 písm. c) ZSM. 16 § 2 písm. d) ZSM. 13

14

jinak trestného nedovršil čtrnáctý rok věku a mladistvým ten, kdo v době spáchání provinění dovršil čtrnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku.17 ZSM vytváří nový ucelený systém reakce na protiprávní činy mladistvých a dětí mladších patnácti let. Tento systém obsahuje prvky výchovné, léčebně-ochranné i ochranné, které jsou realizovány prostřednictvím kontroly, dohledu a v krajním případě i formou izolace. Právní následky provinění spáchaných mladistvými a činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let zákon označuje společným termínem opatření. U mladistvých lze ukládat opatření trojího druhu (výchovná, ochranná a trestní), zatímco dětem mohou být uložena pouze opatření obsažená v § 93 odst. 1 ZSM (dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, ochranná výchova). K ukládání opatření dětem se vztahuje

usnesení

Krajského

soudu

v Českých

Budějovicích

ze

dne

31. 10. 2006, sp. zn. 3 Rodo 6/2006, podle něhož: Jestliže zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, používá v hlavě třetí pojmu „dítě mladší patnácti let“, označuje tak toho, kdo nedovršil patnáctý rok věku v době spáchání činu jinak trestného, jak to vyplývá z ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, a proto pokud dítě po spáchání činu jinak trestného již dovršilo patnáctý rok věku, nebrání to zahájení řízení podle hlavy třetí v jeho věci ani uložení opatření podle § 93 odst. 1 ZSM takovému dítěti.18 Podle ZoZM může soud dítěti mladšímu čtrnácti let, pokud se dopustí činu jinak trestného, uložit kromě opatření uvedených v § 93 odst. 1 ZSM také výchovnou povinnost, výchovné omezení či napomenutí s výstrahou. ZSM dále vymezuje orgány činné podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kterými jsou policejní orgány, státní zástupci a soudy pro mládež. Soud mládeže je věcně příslušný k výkonu trestního soudnictví ve věcech mládeže a také k rozhodování o činech jinak trestných, kterých se dopustily děti mladší patnácti let. Soudem mládeže je míněn zvláštní senát nebo v zákonem stanovených případech předseda takového senátu, popř. samosoudce příslušného okresního, krajského, vrchního nebo Nejvyššího soudu. Zákon tedy nezakládá zvláštní soustavu soudů, jedná se o zvláštní specializaci v rámci stávající soustavy soudů.

17 18

Část druhá (Změna zákona o soudnictví ve věcech mládeže), odstavec 4 ZoZM. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 3 Rodo 6/2006. Trestněprávní revue, 2008, č. 1, s. 27.

15

4.2. Účel zákona. Restorativní justice Účel zákona je vymezen v § 1 ZSM. Spočívá především v úpravě podmínek odpovědnosti mládeže za protiprávní činy, které jsou uvedeny v TZ. Ustanovení obsažená v ZSM se zabývají také ukládáním jednotlivých opatření za takové protiprávní činy a postupem, rozhodováním a výkonem soudnictví ve věcech mládeže.19 Účel ZSM tkví v názorové koncepci, že mládež je takovou kategorií, které je nutné věnovat dostatečnou pozornost ze strany společnosti i justice. Protiprávní jednání každého příslušníka této věkové skupiny, ať se jedná o mladistvého či o dítě mladší patnácti let, musí být projednáno podle ZSM. Pro delikventa má být užito takového opatření, které účinně přispěje ke zdržení se od páchání dalších protiprávních činů. Je třeba dosáhnout toho, aby pachatel sám, s ohledem na své síly a schopnosti, přispěl k odstranění negativních následků, které způsobil svým protiprávním jednáním. Delikventovi by mělo být uloženo vhodné a především přiměřené opatření, které mu dopomůže k nalezení společenského uplatnění odpovídajícího

jeho

schopnostem

a

také

rozumovému

a mravnímu vývoji. Cílem takového opatření by mělo být i snížení rizika jeho další kriminální kariéry. Řízení ve věcech mladistvých musí být zásadně vedeno tak, aby přispívalo k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů. Z tohoto klíčového ustanovení je patrný jak účel ZSM, tak i filozofie, ke které se v důvodové zprávě zákonodárce hlásí a ze které při jeho tvorbě vycházel. Jedná se o filozofii tzv. restorativní (obnovující) justice. Tato názorová koncepce se opírá o myšlenku, že trestný čin (provinění) je konfliktem dvou či více subjektů, tedy pachatele, oběti a společnosti, a za cíl si klade obnovení poškozených společenských

vztahů

a

odčinění

způsobených

příkoří.

Pro tuto obnovu je důležitá vyvážená a spravedlivá reakce společnosti na provinění mladistvého, přičemž se nezříká své spoluzodpovědnosti za selhání delikventa a vyvozuje z něj příslušné důsledky jak pro pachatele samotného, tak pro řešení problémů dalších zúčastněných osob a skupin s proviněním spojených. Uplatňuje se postup, kdy je mladistvý stimulován k převzetí osobní, tj. nikoli pouze formální trestní odpovědnosti za spáchaný čin a nápravu jím způsobených následků. Poškozený získává větší prostor pro uplatnění svých oprávněných požadavků na morální i finanční satisfakci a sociální okolí mladistvého i oběť jeho činu mají možnost spolupodílet se na odčinění způsobených škod. Tento způsob reakce na

kriminalitu,

kdy

mladistvý

přebírá

odpovědnost

za

delikventní

jednání

a aktivně se podílí na odstranění vzniklé újmy, je z hlediska zabránění recidivě a integrace 19

§ 1 odst. 1 ZSM.

16

pachatele zpět do společnosti velmi efektivní. Literatura dokládá, že principy restorativní justice nacházejí ve společnosti čím dál větší uplatnění. Po celém světě se vyvíjejí stovky postupů založených na koncepci restorativní justice a přitahují pozornost mnoha vědců, odborníků a politických činitelů.20 Uplatnění principu restorativní justice je dle mého názoru velmi vhodné. Kriminalita mladistvých

je

problémem

nejen

konkrétních

pachatelů,

ale

celé

společnosti,

a proto si myslím, že by rozhodně měla přispět k jeho řešení. Roli příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zájmových sdružení občanů a osob realizujících probační programy považuji za velmi přínosnou. Ani pouhé striktní potrestání pachatele by samo o sobě k odstranění negativních důsledků protiprávního jednání nevedlo. Nepostačovalo by ale ani k nápravě pachatele. Domnívám se, že převzetí odpovědnosti pachatele a jeho vlastní aktivita na odčinění škod může být velmi účinným prostředkem ke zmírnění způsobené újmy. Za výstižný považuji pohled na problematiku delikvenci dětí a mladistvých PhDr. Čírtkové: „Sankce, ve kterých by měly dominovat principy restorativní justice (odčinění, náprava veškeré újmy způsobené oběti) a hledání alternativ k trestu odnětí svobody, by neměly zablokovat šance na úspěšnost v dalším životě. Vývojoví kriminologové zdůrazňují výchovný

význam

samotného

trestního

procesu

s mladistvým.

Soudní

líčení

by mělo sloužit integraci mladistvého do světa dospělých, a tudíž musí pracovat s jeho plnou zodpovědností za spáchané delikty.“21 Ustanovení ZSM se opírají o článek 32 Listiny základních lidských práv a svobod.22 Tento článek zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých. V oblasti trestního práva se tato zvláštní ochrana projevuje v tom, že trestní odpovědnost mladistvých a jejich sankcionování i řízení ve věcech mladistvých jsou koncipovány odlišným způsobem od obecné úpravy.23 Do účinnosti ZSM, tj. do 1. 1. 2004, spadala úprava trestní odpovědnosti i sankcionování mladistvých do TZ, řízení ve věcech mladistvých mělo své místo v Zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen TŘ). Na obě právní úpravy bylo nahlíženo jako na výjimku z obecné úpravy vztahující se na dospělé pachatele či obviněné.

20

Johnstone, G., Ness van, D. Handbook of restorative justice. Portland: Willan Publishing, 2007, s. xxi. Čírtková, L. Dva pohledy na delikvenci dětí a mladistvých. Kriminalistika, 2003, č. 4, s. 244. 22 Usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních lidských práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen LZPS). 23 Jelínek, J., Melicharová, D. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 5. 21

17

4.3. Věcná působnost zákona Ustanovením § 1 ZSM je deklarována věcná působnost tohoto zákona.24 Vztahuje se na věkovou kategorii mládeže, přičemž ale nevymezuje dolní hranici. Horní věková hranice je limitována dovršením 18 let. Trestní právo mládeže (a stejně tak i jeho základní právní předpis) se nesoustředí jen na mladistvé jako na nejdůležitější kategorii delikventů, kteří potřebují zvláštní pozornost. Koncentruje se i na děti mladší patnácti let. ZSM se tedy vztahuje na dvě věkové skupiny mládeže: na děti mladší patnácti let a na mladistvé. Předmět právní regulace je uveden výčtem oblastí vztahů, na které zákon dopadá.25 Pro účely ZSM jsou mladiství vymezeni jako ti, kteří v době spáchání provinění dovršili patnáctý rok a nepřekročili osmnáctý rok svého věku.26 Odpovědnost dětí mladších patnácti let za činy jinak trestné upravuje hlava třetí ZSM. Osoba mladší patnácti let není za spáchané protiprávní činy trestně odpovědná.27

4.4. Vztah zákona k jiným právním předpisům ZSM patří mezi základní právní předpisy trestního práva v České republice. Zákonodárce si kladl za cíl vytvořit takovou úpravu problematiky trestního postihu mladistvých, která již nebude spadat do rámce úpravy obecné, jako tomu bylo doposud. Chtěl ji koncipovat jako výjimku z obecné úpravy, a proto přijal zcela novou, komplexní úpravu ve zvláštním zákoně. S vymezením vztahu nové právní úpravy a obecné úpravy (obsažené zejména v TZ, popř. nTZ), se vypořádal v § 1 odst. 3 ZSM. V ustanovení § 1 odst. 3 se přímo uvádí, že pokud ZSM nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku, obecných právních předpisů.28 Toto ustanovení upravuje vztah speciality ZSM vůči obecným právním předpisům, kterými se rozumí TZ, TŘ, dále zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOR) a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže tedy ZSM

24

Válková, H. In Šámal, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 2. 25 Tamtéž. 26 Dle právní úpravy, která má nabýt účinnosti 1. ledna 2010, se mladistvými rozumí osoby starší čtrnácti let a mladší osmnácti let (v době spáchání provinění). 27 Pozn. Dle nTZ jsou trestně neodpovědné jen děti mladší čtrnácti let. 28 § 1 odst. 3 ZSM.

18

neobsahuje speciální ustanovení dopadající na posuzovaný případ, použije se podle povahy věci některého ustanovení z výše uvedených předpisů, který je pak normou obecnou. V některých případech upravuje ZSM celý nový institut, který obecné předpisy vůbec neznají (např. peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu nebo odstoupení od trestního stíhání). V takovém případě se obecné předpisy uplatní, jen pokud jde o zcela obecnou úpravu, např. v obecných zásadách pro ukládání trestů.29 V jiných případech však ZSM upravuje jen některou dílčí otázku (uvedla bych například pojem provinění a jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nebo délku promlčecích dob), a proto se jinak v celém rozsahu použije obecná úprava obsažená v TZ (nTZ). Tam, kde ZSM pro určitý vztah buď vůbec

neobsahuje

vlastní

normu,

anebo

obsahuje

normu,

která

s ohledem

na specifikum přístupu k mladistvým jen určitým způsobem modifikuje obecnou právní úpravu obsaženou v TZ (nTZ), bude nezbytné použít subsidiárně TZ (nTZ) nebo jiného obecného trestněprávního předpisu (např. zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ZVTOS).30

4.5. Základní zásady ZSM vychází ze souboru obecných principů a zásad zakotvených v trestněprávních i trestně procesních normách. Jak jsem již uvedla, tento zákon je ve vztahu k ostatním trestně právním předpisům

normou

speciální.

Tato

skutečnost

má

význam

mimo

jiné

i v souvislosti s právními zásadami – zákon upravuje některé zásady trestního řízení ve věcech mládeže odchylně a zčásti i nově. Právní zásady zakotvuje ZSM v § 3. Nalezneme tu obecné principy soudnictví nad mládeží, tedy takové obecné trestně právní principy, které by měly být právním pilířem každého demokratického státu, ale i základní zásady této speciální normy. Vztahují se k trestní odpovědnosti a ukládání sankcí mladistvým a také k trestnímu řízení ve věcech mladistvých. Zásady se snaží dosáhnout účelu zákona samého. Vznášejí požadavek, aby veškerá opatření, postupy i prostředky byly využívány v prvé řadě k obnovení pochroumaných společenských vztahů a k začlenění delikventního dítěte či mladistvého zpět do společnosti. V souvislosti s tím by mělo být zabráněno páchání další kriminality. 29

Válková, H. In Šámal, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 6. 30 Šámal, P. In Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 496 - 497.

19

Formulace základních zásad využívá poznatků, které byly opatřeny na základě srovnávacích analýz zahraničních trestněprávních předpisů. Čerpá ze zkušeností získaných mnoha kriminologickými výzkumy a navazuje i na principy a tradice vůbec prvního československého zákona týkajícího se trestního soudnictví nad mládeží (ZTSM z roku 1931). Základní zásady trestního řízení můžeme definovat jako určité právní principy či ideje, kterými je vedeno a ovládáno trestní řízení. Jsou projevem právně politického a právně filozofického přístupu k trestnímu řízení. V důsledku své povahy jsou základem, na kterém je vybudována organizace trestního řízení a úprava činnosti jeho orgánů. Vyjadřují mínění zákonodárce o nejúčelnějším uspořádání trestního procesu.31 Pokud se týká základních zásad řízení ve věcech mládeže, jejich význam zůstává prakticky obdobný jako u základních zásad trestního řízení obsažených v TŘ. Jsou základem, na kterém je organizace trestního řízení i úprava činnosti orgánů působících v trestním řízení založena, a mají rozhodující roli při interpretaci i aplikaci. Od obecné úpravy je odlišuje fakt, že jsou vyjmenovány v jednom ustanovení, a to ve zmíněném § 3, spolu se základními zásadami trestního práva hmotného. Tyto zásady se využívají při posuzování delikvence mladistvých. Zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (§ 3 odst. 1 ZSM). Jak jsem naznačila výše, ZSM formuluje některé obecné zásady, které jsou uplatňovány také v trestním právu. Mezi ně patří i tato zásada – jedině zákon stanoví, která činnost je trestná, a jakým

trestem

se

postihuje.

Toto

pravidlo

má

dokonce

svůj

základ

na ústavněprávní úrovni; je obsaženo v článku 39 LZPS32 a také v článku 40 odst. 6 LZPS33. Tato zásada požaduje zákonnou formu pro trestněprávní předpis, určitost trestněprávní normy, zákaz analogie v neprospěch pachatele a také zakotvuje pravidlo „nullum crimen sine lege praevia“, tj. zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele (zpětné působení trestního zákona, který

zhoršuje

postavení

pachatele,

je

zakázáno).

Při stíhání trestného činu se tedy užije toho zákona, který byl účinný v době jeho spáchání. Skutek, který byl spáchán dříve jako beztrestný, nemůže být nyní trestán podle zákona nového – nikdo nemůže být postižen za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán. Nového zákona se použije tehdy, pokud je to pro pachatele příznivější, 31

Sotolář, A. In Jelínek, J. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže a základní zásady trestního řízení. Kriminalistika, 2003, ročník XXXVI., č. 4, s. 251. 32 Čl. 39 LZPS: Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. 33 Čl. 40 odst. 6 LZPS: Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

20

a to i tehdy, kdy byl trestný čin spáchán za účinnosti starého zákona. Je tedy zakázáno zpětné působení trestního zákona, který zhoršuje postavení pachatele. Toto právní pravidlo má význam především v upevnění právní jistoty občanů – jedinec má právo vědět a právo moci se spolehnout,

že

jeho

jednání,

které

v době

konání

není

výslovně

prohlášeno

za trestné, nemůže být trestáno ani později. Právní jistota nepopiratelně patří mezi atributy demokratického právního státu. Ustanovení také vyjadřuje účel řízení ve věcech mladistvých. Na toho, kdo se protiprávního činu dopustil, má být užito takové opatření, které účinně přispěje ke zdržení se od páchání dalšího obdobného činu. Sleduje se jím také to, aby si jedinec

našel

společenské

uplatnění

odpovídající

jeho

schopnostem

a rozumovému vývoji a podle svých sil přispěl k odčinění deliktem vzniklé újmy. Zásada pomocné role trestní represe (zásada ekonomie trestní hrozby, § 3 odst. 2 ZSM) nahlíží na trestní opatření až jako na krajní řešení u těch závažných případů, kdy k dosažení účelu ZSM nepostačují zvláštní způsoby řízení ani opatření obnovující narušené společenské vztahy (výchovná či ochranná opatření). Trestní opatření pak v dané situaci chápeme jako ultima ratio. Zásada zdůrazňuje nutnost použití alternativních postupů a opatření zaměřených na sociální integraci a prevenci. Zvláštními způsoby řízení chápeme tzv. odklony. O tomto institutu se v diplomové práci ještě zmíním. Zásada přiměřenosti (adekvátnosti) uloženého opatření (§ 3 odst. 3 ZSM) se opírá o zásadu individualizace odpovědnosti dospívajícího, jednu ze základních zásad trestního práva. Rozumí se jí individuální odpovědnost fyzických osob za spáchaný čin: za základ trestní odpovědnosti podle platného trestního práva je považováno spáchání trestného činu. Jako základ tedy nemohou být označeny neprojevené názory, myšlenky či snad přání člověka. Důvodem pro uložení opatření se nemohou stát ani politické, národní, sociální nebo náboženské smýšlení mladistvého nebo jeho rodiny a ani jeho fyzické či psychické vlastnosti. Bere se v potaz osobnost toho, komu je opatření ukládáno, a také povaha a

stupeň

nebezpečnosti

spáchaného

činu.

Tato

zásada

je

přiznávána

jak

pro mladistvého, který spáchal provinění, tak pro dítě mladší patnácti let, které se dopustilo činu jinak trestného. Je nepředstavitelné uložit opatření jedinci, aniž by se zohlednil jeho věk, rozumová a mravní vyspělost či zdravotní stav. Podstatné je také zvážení jeho osobních, rodinných a sociálních poměrů. Uvedená kritéria pro ukládání opatření nestojí na stejné úrovni; nejprve je nutné se zaměřit na výchovné možnosti a možnosti nápravy této osoby, dále na jeho poměry, a až poté hodnotíme povahu a stupeň nebezpečnosti spáchaného činu.

21

Tuto zásadu považuji za velmi důležitou. Určujícím vodítkem při ukládání opatření (spolu s posouzením nebezpečnosti činu pro společnost) by měla být především individualita každého; jedině tak lze efektivně dosáhnout účelu potrestání i účelu zákona samého. Bohužel nabývám

dojmu,

že

ne

vždy

je

na

tuto

zásadu

kladen

požadovaný

důraz

a uložené opatření (je-li vůbec nějaké uloženo), se mine účinkem. Zásada zvláštního přístupu při projednávání trestních věcí mladistvých (§ 3 odst. 4 ZSM) vyjadřuje, stejně jako zásada předchozí, potřebu zvláštní péče, kterou je třeba mládeži věnovat, a to v zájmu celé společnosti. Nejen při ukládání opatření, ale i při samotném řízení ve věcech mladistvých, je nutno postupovat s přihlédnutím k věku, zdravotnímu stavu a rozumové a mravní vyspělosti osoby, proti níž se řízení vede. Je nutno brát v úvahu také potřeby poškozeného a zájmy jeho blízkého okolí. Cílem řízení i uloženého opatření

by

měla

být

obnova

narušených

sociálních

i

právních

vztahů.

Ve vhodných případech se doporučuje užití alternativních způsobů řešení trestních věcí. Orgánům činným dle ZSM se ukládá povinnost co nejvíce respektovat věková a osobnostní specifika delikventa v zájmu vyloučení rizika ohrožení jeho dalšího vývoje. Je vyžadováno objasnění nejen samotných protiprávních činů, ale i jejich příčin, a na základě těchto zjištění vyvození odpovědnosti. V zákoně je také zakotven požadavek spolupráce mezi orgány činnými

v

řízení

mladistvých

(soudci,

státními

zástupci,

úředníky

Probační

a mediační služby) a orgány sociálně-právní ochrany dětí. Soud je schopen rozhodnout pro blaho dítěte či mladistvého jedině tehdy, pokud disponuje dostatečnými informacemi o prostředí, ve kterém takový jedinec žije. V souladu s tímto požadavkem mají orgány sociálně právní ochrany dětí i školská zařízení povinnost soud o životních poměrech dětí a mladistvých informovat.34 Zásada zvláštního přístupu i zásada přiměřenosti uloženého opatření navazují na účel zákona a zdůrazňují uplatnění principu restorativní justice. Zásada ochrany soukromí mladistvého (§ 3 odst. 5 ZSM) je provedena v § 52 - § 54 ZSM. Pojednává se tu o možnosti utajení informací (týkajících se provinění mladistvého) až do pravomocného skončení trestního stíhání. Povinnost utajit identitu mladistvého stanoví § 54 ZSM. Hlavní líčení a veřejné zasedání v řízení ve věcech mladistvých jsou zásadně neveřejné. Veřejně mohou být konány jedině na návrh mladistvého. Obecně je kladen velký důraz na ochranu soukromí a osobnosti mladistvého. Na základě této zásady je dokonce umožněno upřednostnění utajení informací ohledně mladistvého před ústavně

34

chráněnou

zásadou

veřejnosti

trestního

řízení.

Ashford, M., Chard, A. Defending young people. London: Legal Action Group, 1997, s. 7.

22

Panuje

snaha

o co největší odstranění škodlivých vlivů řízení na mladistvého. Společně se zásadou ochrany soukromí je v tomto ustanovení upravena i zásada presumpce neviny, obecně vyjádřená v § 2 odst. 2 TŘ. Zásada rychlosti řízení (§ 3 odst. 6 ZSM) se snaží zajistit projednání věci v řízení s mladistvými bez zbytečných prodlev. Pokud řízení není vedeno v časově únosných mezích, snižuje se tím jeho efektivita a také výchovné a preventivní účinky. Uvedená zásada je takovým

pravidlem,

které

nalézá

oporu

na

ústavněprávní

úrovni.

Článek 38 odst. 2 LZPS stanoví mimo jiné právo každého na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů. Nejde však o pravidlo absolutní povahy, které by mohlo převážit jiné požadavky na orgány činné v trestním řízení, například na jejich povinnost opřít svá rozhodnutí o nepochybně pravdivě zjištěný skutkový stav, na povinnost postupovat v souladu se zákonem, nezaujatě, nestranně, a na jejich povinnost pečovat o obhajobu obviněného z úřední povinnosti atd.35 Zásada uspokojení zájmů poškozeného (§ 3 odst. 7 ZSM) vznáší požadavek, aby ten, komu byla trestným činem způsobena majetková či jiná újma, dosáhl v trestním řízení náhrady této majetkové újmy, popřípadě vyvážení újmy jiné, nebo bylo vůči němu učiněno potřebné zadostiučinění. Tento zásadní princip se v konkrétní podobě vyskytuje i v dalších ustanoveních (př. § 45, § 68, § 70 odst. 3 ZSM). Stanovení zásady ochrany práv poškozeného jako základní zásady řízení ve věcech mladistvých je správné a odpovídá principu spravedlnosti, který má širší rozměr než pouze kompenzace škody způsobené trestným činem.36 Zásada zvláštní průpravy pro zacházení s mládeží (§ 3 odst. 8 ZSM) vychází z přesvědčení, že mládež, jakožto cílová skupina působnosti zákona, je považována za takovou část populace, které je třeba věnovat zvláštní péči a ochranu. Je v zájmu celé společnosti, aby zacházení s ohroženou mládeží přinášelo uspokojivé výsledky. Proto se zákonodárce rozhodl zařadit mezi hlavní zásady také požadavek určité odbornosti. Osoby činné v trestním řízení mládeže (soudci, státní zástupci, příslušníci policejních orgánů, úředníci Probační a mediační služby) by měly disponovat dostatkem životních zkušeností a zvláštní průpravou pro zacházení s mládeží. O specializaci dalších osob, které vstupují do řízení ve věcech mládeže, se sice zákon výslovně nezmiňuje, ale i tyto subjekty by měli

35

Jelínek, J., Melicharová, D. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 11. 36 Jelínek, J. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže a základní zásady trestního řízení. Kriminalistika, 2003, ročník XXXVI., č. 4, s. 257.

23

mít obdobné předpoklady. Jsou tím míněni například advokáti, kteří jsou obligatorně ustanovováni v trestním řízení u mladistvých jako obhájci a v řízení u dětí jako opatrovníci. Domnívám

se,

že

ustanovení

týkající

se

základních

zásad

zacházení

s rizikovou mládeží patří mezi nejdůležitější části ZSM. Bez jejich právního zakotvení si lze jen těžko představit spravedlivý a vyhovující postup orgánů činných v řízení ve věcech mládeže. Za velmi významný přínos tohoto zákona považuji rozšíření principu oportunity trestního stíhání ve věcech provinění mladistvých (§ 70 ZSM). Státní zástupce a soud jsou oprávněni, u ne tolik závažných provinění mladistvého delikventa a za splnění určitých podmínek, odstoupit od trestního stíhání. Jedná se o formu tzv. alternativního vyřízení trestní věci. Využití právních alternativ svědčí podle mého názoru o moderním vývoji právního systému a reaguje na potřeby společnosti. Alternativy jakožto zvláštní způsoby řízení napomáhají k dosažení účelu ZSM. Zejména u mladistvých mohou mít velmi silný účinek na zabránění další kriminální kariéry.

24

5. TRESTNÍ ODPOVĚDNOST MLADISTVÝCH 5.1. Trestní odpovědnost mladistvých - de lege lata ZSM přináší velmi významné změny v pojetí trestné činnosti nedospělých osob. Mění a doplňuje dosavadní úpravu odpovědnosti mladistvých, jejich potrestání i řízení ve věcech mladistvých. Neopomíjí ani úpravu postihu kriminálního jednání dětí. Do budoucna již některá ustanovení o trestní odpovědnosti osob mladších osmnácti let nenalézáme v TZ (v Části první, Hlavě VII.) – zůstal tu pouze odkaz na zvláštní zákon v § 74, k tomu je třeba přičíst ustanovení § 11 o věku. V nTZ se odkaz na ZSM nachází v Hlavě VII, § 109; o věku pojednává ustanovení § 25 v Hlavě II. Platný ZSM se zabývá jen dětmi mladšími patnácti let a mladistvými. Původní návrh zákona předpokládal ještě vytvoření další kategorie mládeže, a to mladých dospělých, kde základy trestní odpovědnosti, škála trestů i způsob projednávání jejich trestné činnosti se měl již blížit dospělým, přesto však počítal s projednáváním jejich trestných činů zpravidla před soudy pro mládež s úpravami zajišťujícími potřebná specifika z hlediska jejich trestání a vedení trestního řízení, i když u nejzávažnějších trestných činů jimi spáchaných předpokládal možnost postoupení takové trestní věci obecnému soudu se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Tato skupina mládeže však byla v průběhu legislativního procesu ze zákona vypuštěna.37 Mladiství jsou považováni, z hlediska páchání protiprávních činů, za nejdůležitější kategorii mládeže. Jsou zde zahrnuty ty osoby, které v době spáchání provinění dovršily patnáctý rok věku, ale ještě nepřekročily rok osmnáctý. Trestní odpovědnost mladistvých vyžaduje existenci všech obecně stanovených předpokladů. Těmi se rozumí věk a příčetnost v době činu. S ohledem na tento požadavek tedy není, ve smyslu § 12 TZ, popř. § 26 nTZ (ustanovení o nepříčetnosti), trestně odpovědný ten mladistvý, který nebyl v důsledku své duševní choroby schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a toto jednání ovládnout. O trestní odpovědnosti mladistvého pojednává mj. § 5 odst. 1 ZSM. Stanoví, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat nebezpečnost svého počínání pro společnost nebo toto počínání ovládnout, není za tento čin trestně odpovědný.38 Počátek trestní odpovědnosti mladistvého tedy není spojen pouze s podmínkou věku a příčetnosti; do popředí se dostává i posouzení duševního 37 38

Šámal, P. K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy, 2004, č. 2, s. 48. § 5 odst. 1 ZSM.

25

stavu

pachatele

z hlediska

dosažení

určitého

stupně

rozumové

a mravní vyspělosti. ZSM zavádí ve zmíněném paragrafu tzv. podmíněnou či relativní trestní odpovědnost. Vzorem mu byly nejen některé zahraniční úpravy (např. německý zákon o soudech mládeže), ale i na svou dobu velmi moderní ZTSM z roku 1931. Teorie trestního práva hmotného rozlišuje dva typy věku. Prvním z nich je věk matrikový. Je jím chápán věk počítaný od data narození, uvedeného v matrice. Kromě tohoto typu věku ale hovoří také o věku mentálním. To je takový věk, který slouží k vyjádření celkové (nejen rozumové) vyspělosti jedince. Pojednává o biologické, psychické a sociální úrovni pachatele, která dále ovlivňuje jeho rozpoznávací a určovací schopnost. Jedinec by měl dosáhnout takové míry zralosti, aby pro něj bylo možné rozpoznání nebezpečnosti svého jednání

a

aby

mohl

své

počínání

také

ovládat.

Rozdíl

mezi relativní trestní odpovědností a absolutní trestní odpovědností tkví právě v zohledňování mentálního věku. Relativní trestní odpovědnost zjišťuje v případě pochybností i

zralost,

tedy

dosažený

stupeň

vývoje

u

konkrétního

pachatele.

Matrikový

a mentální věk nemusí být vždy v souladu, a to přináší důsledky, které jsou jinak příznačné pro nepříčetnost jedince. Jiný přístup se uplatňuje u trestní odpovědnosti absolutní - opožděný vývoj jako důvod vylučující trestní odpovědnost mladistvého se nezohledňuje vůbec; pouze tehdy, pokud má povahu duševní poruchy a vzápětí i nepříčetnosti. Počátek absolutní trestní odpovědnosti

je

charakterizován

pevnou

dolní

věkovou

hranicí,

bez ohledu na vyspělost jedince. U určení trestní odpovědnosti mladistvého se vychází z předpokladu, že je zásadně trestně odpovědný podle ustanovení ZSM, tedy od 15 let věku; je ale brána v potaz také skutečnost, že úroveň rozumové a mravní vyspělosti zejména okolo 15 let věku je u konkrétních jedinců značně rozdílná. Mladistvý pachatel tak není podle § 5 odst. 1 ZSM trestně odpovědný za splnění těchto podmínek – cumulative: •

není rozumově a mravně vyspělý (biologické kritérium),

•

není schopen rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost nebo ovládat své jednání (juristické kritérium),

•

je dán příčinný vztah mezi dvěma body výše uvedenými, a to vše v době spáchání činu.39 Rozumovou a mravní vyspělost tvoří dvě složky, které jsou ve vzájemné interakci

a zároveň jsou považovány z hlediska vývoje mladistvého za jakýsi celek. Složku rozumového vývoje můžeme označit za postupné individuální nabývání schopností 39

Říha, J. Ještě k nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (zejména ve vztahu k § 5 odst. 1, 2 ZSM a § 12 TZ). Trestněprávní revue, 2006, č. 10, s. 295.

26

pojmového myšlení. Stupeň tohoto vývoje je pak dán dosaženou úrovní pojmového myšlení požadovaný stupeň je nazýván také schopností rozpoznávací. Mravní vývoj je charakterizován jako proces, ve kterém jedinec v průběhu svého individuálního rozvoje osobnosti získává normy chování, které jsou ve společnosti uznávány, a ty přetváří na své osobní a mravní kvality. Pokud vývoj této složky dospěje tak daleko, že mladistvý dokáže klást účinný odpor vůči vlivům, nebádajících jej k jednání, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je mu znám, dosáhne tzv. schopnosti určovací. Rozumová a mravní vyspělost získává trvalejší povahu ve spojitosti s biologickým a psychickým zráním osobnosti. K této problematice

považuji

za

vhodné

uvést

Usnesení

Nejvyššího

soudu

ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006: Úroveň rozumové a mravní vyspělosti požadovaná ustanovením § 5 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže jako předpoklad trestní

odpovědnosti

mladistvých

má

dvě

složky,

které

se

vzájemně

ovlivňují

a tvoří z hlediska vývoje mladistvého nedílný celek. Rozumovou a mravní vyspělost mladistvého je třeba posuzovat jednak ve vzájemných souvislostech obou těchto složek (nikoliv izolovaně), jednak ve vztahu k obvyklému vývoji mladistvých, přičemž ze zákonné úpravy nevyplývají odlišné podmínky pro stanovení úrovně rozumové vyspělosti a mravní vyspělosti; v obou případech platí, že pouze v odůvodněných pochybnostech podložených konkrétními zjištěními je na místě, aby tato otázka byla řešena na podkladě posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popřípadě psychologie.40 Přestože se ustanovení ohledně počátku trestní odpovědnosti mladistvého jeví jako jednoznačné, přináší otázka (ne)odpovědnosti mladistvého v praxi poměrně značné problémy. Na výklad samotného pojmu nedosažení rozumové a mravní vyspělosti existují dva protichůdné názory. První z nich chápe tuto skutečnost jako projev zpomaleného průběhu dospívání, který nemá patologickou příčinu. Nevyvíjí se v důsledku žádné duševní poruchy, a proto je samostatným důvodem vylučujícím trestní odpovědnost mladistvého pachatele. Druhé názorové hledisko se opírá o tradiční nauku československého trestního práva a podmíněnou příčetnost vykládá jako speciální důvod nepříčetnosti. K tomuto stanovisku se přiklání

i

ZSM,

kdy

se

ve

své

důvodové

zprávě

výslovně

zmiňuje

o tzv. podmíněné příčetnosti. Já osobně souhlasím s názorem prezentovaným v ZSM a považuji podmíněnou příčetnost za zvláštní příčinu nepříčetnosti. Ustanovení § 5 odst. 1 ZSM pojednává pouze o speciálním důvodu pro vyloučení příčetnosti. Předpoklady nepříčetnosti podle tohoto paragrafu jsou shodné jako předpoklady nepříčetnosti v § 12 TZ (§

40

Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006, ASPI.

27

26 nTZ), je tu ale jistá obsahová odlišnost. Pokud se týká příčiny neschopnosti rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost nebo příčiny neschopnosti ovládat své vlastní jednání, v případě ZSM je tímto důvodem rozumová či mravní nevyspělost, v případě TZ

duševní

porucha. Domnívám se tedy, že nejde o dvě vzájemně si konkurující ustanovení a mohou se uplatnit vedle sebe. Uznání

trestní

neodpovědnosti

mladistvého

z důvodu

nedostatku

rozumové

a mravní vyspělosti se významným způsobem projevuje i v trestním řízení. ZSM sám o

sobě

neobsahuje

právní

ustanovení

týkající

se

zastavení

trestního

stíhání

nebo zprošťujícího rozsudku, a proto se i pro trestní řízení ve věcech mladistvých použijí obecná ustanovení TŘ vztahující se k příčetnosti. V předsoudním stadiu trestního řízení bude tato skutečnost důvodem pro zastavení trestního stíhání (viz. § 172 odst. 1 písm. e) TŘ – nebyl-li

obviněný

v době

činu

trestně

odpovědný

pro

nepříčetnost).41

V řízení

před soudem bude mít tato okolnost za následek zprošťující rozsudek, jenž je uveden v § 226 písm. d) TŘ – obžalovaný není trestně odpovědný pro nepříčetnost.42 Podle § 5 odst. 2 ZSM lze vůči takovému mladistvému, který byl uznán trestně neodpovědným, užít těch postupů a opatření, která se uplatňují u dětí mladších patnácti let.43 Tato platná právní úprava ale obnáší jisté pochybení, které má v praxi značné důsledky. O tomto nedostatku a také o opatřeních, která lze uložit trestně neodpovědnému mladistvému z důvodu nepříčetnosti, bude pojednáno v části práce, kde se budu zabývat jednotlivými opatřeními ukládanými mladistvým. Podle mého názoru jsou ustanovení týkající se relativní trestní odpovědnosti velmi přínosná. Společenská kategorie mladistvých vykazuje značná specifika. Příslušníci této skupiny mohou být natolik odlišní, že by nebylo správné zvolit pro jejich posuzování „jeden metr“. Stanovení pouhé věkové hranice, od níž by trestní odpovědnost počínala absolutně, by bylo poněkud nešťastné. Každého mladistvého delikventa je třeba zkoumat individuálně; celkové dozrávání mladistvých neprobíhá shodně, což může být dáno mnoha faktory, zejména vlivem prostředí, v němž jedinec vyrůstá a v němž se pohybuje, osobami, které na něj působí, charakterovými vlastnostmi mladistvého atd.

41

§ 172 odst. 1 písm. e) TŘ. § 226 písm. d) TŘ. 43 § 5 odst. 2 ZSM. 42

28

5.2. Trestní odpovědnost mladistvých - úvahy de lege ferenda Problematika trestní odpovědnosti mladistvých je v poslední době tématem značně populárním, a to zejména díky otázce věkové hranice pro její počátek. ZSM snížení věkové hranice trestní odpovědnosti nepřinesl, tuto změnu by měl zajistit nTZ, jehož účinnost se očekává od 1. ledna 2010. Jedná se snížení věkové hranice z dosavadních patnácti let na čtrnáct. Je to tématika hojně diskutovaná, ozývají se hlasy právních teoretiků i odborníků z praxe. Zastánci snížení hranice argumentují brutalitou dětských delikventů, psychickou vyspělostí mládeže, ale poukazují i na legislativní úpravu okolních zemí a na skutečnost, že tato věková hranice se uplatňovala již za první republiky v tehdejším Československu. Já osobně myšlenku snížení hranice trestní odpovědnosti nesdílím. Domnívám se, že současná právní úprava skýtá řadu možností, jak danou problematiku řešit, není třeba trestněprávně postihovat i osoby mladší patnácti let. Opatření, která jsou možná uplatnit dle ZSM, dokážou splnit požadovaný účel mnohem lépe a účinněji, protože odpadne zdlouhavé trestní řízení. Myslím si, že ZSM, ale i jiné právní předpisy (např. ZOR), poskytují dostatečné prostředky k nápravě. Není nutné, aby to byly také prostředky trestní represe. Řešení dětské kriminality komentují Kučera a Richter: „Byl by omyl represivní prostředky v širším slova smyslu spojovat jen s trestními zákony. Represi řeší i normy civilního, resp. správního práva. Skutečnost, že dvanáctiletý pachatel může být v důsledku spáchání činu jinak trestného umístěn v rámci nařízené ochranné výchovy do výchovného ústavu, nelze označit jinak než jako represi. Něco jiného je, že se postupů podle norem těchto právních odvětví v praxi příliš nevyužívá. Je přitom v podstatě bezpředmětné, zda v důsledku chybného postupu příslušných orgánů nebo pro nedostatky v materiální sféře.“44 Souhlasím s názorem Mgr. Maroše Matiaška, který se domnívá, že pro problematiku hranice trestní odpovědnosti je relevantním konkrétní sociální mezník, a tím je doba, kdy dítě dokončí povinnou školní docházku. Tato doba je ve vývoji člověka velmi důležitým sociálním předělem, protože anticipuje jeho budoucí životní pouť. Pokud by byla hranice trestní odpovědnosti snížena pod hranici patnácti let, došlo by k tomu,že trestně odpovědnými by se stali adolescenti, kteří ještě nedosáhli tohoto významného sociálního mezníku, a případný zásah v podobě uložení opatření podle ZSM by mohl zásadně determinovat tuto významnou

44

Kučera, P., Richter, M. Koncepčnost řešení dětské kriminality. Trestní právo, 2004, č. 12, s. 2.

29

vývojovou událost.45 Za úvahu stojí také posouzení, zda je možné chtít po delikventovi, který ještěanineukončilpovinnouškolnídocházkuanenísociálněanirozumověvyspělý,aby v případném trestním řízení vystupoval jako obviněný se všemi souvisejícími právy a povinnostmi. Je třeba si také uvědomit, že snížení hranice trestní odpovědnosti se zcela nevyhnutelně promítne i do jiných právních předpisů. Hranice patnácti let přináší řadu právních následků např. v oblasti občanského práva, ale také ve veřejnoprávních předpisech. Přinese změny i v mnoha ustanoveních TZ i TŘ (např. trestné činy, kde je oběť chráněna do věku 15 let – pohlavní zneužívání, kvalifikovaná vražda apod.). Pokud se týká argumentu, že kriminalita osob mladších patnácti let neustále stoupá, nelze s ním souhlasit. Jeho nepravdivost lze vyčíst ze zprávy o činnosti státního zastupitelství (viz Přílohy - Tabulka č. 1)46. I přes tuto skutečnost ale zůstává delikvence mládeže problémem, který je nutno řešit. Velký význam spatřuji v prevenci. Myslím si, že daleko lepším řešením je problému předejít než jeho negativní důsledky následně odstraňovat. Osobnost dětského pachatele s kriminální tendencí se utváří během celého jeho života. Je nezbytné zajistit, aby k rozvoji těchto kriminálních předpokladů nedocházelo. To by mělo být prvořadým úkolem orgánů sociální kontroly na netrestní půdě. Trestní právo a s ním i jeho sankcionování by se mělo uplatňovat až tehdy, pokud preventivní nástroje selžou. Tento postup přesně odpovídá zásadě ekonomie trestního práva a také myšlence trestního práva jako krajního, posledního prostředku (ultima ratio). Roli trestního práva ve společnosti považuji za velmi významnou a velmi často nezbytnou, myslím si ale, že by se neměla přeceňovat. Nedostatek výchovného působení nemůžeme „dohánět“ trestněprávním sankcionováním. Ztotožňuji se s názorem Mgr. Petra Wildta: „Snížení hranice trestní odpovědnosti mladistvých by uspokojilo pouze zastánce tvrdších opatření vůči nezletilým pachatelům, avšak ke konkrétnímu snížení kriminality mladistvých by vést nemohlo, neboť v sobě zahrnuje pouze represi s velmi problematickým a minimálním preventivním účinkem.“47(i přes fakt, že byl uvedený argument publikován již v roce 1997, neztrácí z mého pohledu na aktuálnosti). Snížení hranice trestní odpovědnosti na 14 let podle mě samo o sobě nic nevyřeší. Pokud by nedošlo ke změně jiných skutečností, např. posílení prevence, mohly by se v dohledné době opět ozývat nové hlasy požadující opětovné snížení věkové hranice. Ke kriminalitě mládeže, potažmo dětí, dochází v rozhodující většině případů v důsledku 45

Matiaško, M. K otázce věkové hranice trestní odpovědnosti. Realita a mystifikace. Trestněprávní revue, 2008, č. 7, s. 219. 46 Nejvyšší státní zastupitelství: Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2007 [citováno 23. 2. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/nsz. 47 Wildt, P. K otázce snížení hranice trestní odpovědnosti. Trestní právo, 1997, č. 11, s. 15.

30

špatné socializace, která je způsobena nevhodnou výchovou, negativním působením médií i jinými neblahými vlivy. Pouhé snížení hranice trestní odpovědnosti je gestem jistě populárním a žádoucím, ale otázkou je, zda skutečně efektivním. Dovolím si použít citaci J. Musila, která je mi názorově velmi blízká, kdy konstatuje, že: „Neexistují žádné přesvědčivé a empiricky doložené důkazy o tom, že snížení věkové hranice vede k pozitivním výsledkům ve smyslu individuální či generální prevence. Dosavadní právní úprava (obsažená zejména v ZSM), umožňuje dostatečně efektivní postih dětské delikvence a nabízí široké spektrum výchovně,

léčebně

a

preventivně

zaměřených

nástrojů.

Myslím,

že snížením hranice trestní odpovědnosti se ničeho pozitivního nedosáhne – neprojeví se žádný skutečný efekt v podobě snížení dětské delikvence – ten lze očekávat pouze od komplexu složitých a dlouhodobých sociálních opatření.“48

5.3. Zánik trestní odpovědnosti Za důvody způsobující zánik trestní odpovědnosti (v ZSM se uvádí zánik trestnosti činu) označujeme ty skutečnosti, které nastanou až po spáchání trestného činu, ale ještě předtím, než je o tomto trestném činu pravomocně rozhodnuto. Mají za následek, že právo státu potrestat delikventa zaniká, a to provždy. Trestní stíhání již není možné zahájit, a pokud už se tak stalo, není možné v něm pokračovat. K těmto okolnostem je třeba přihlížet z úřední povinnosti. ZSM uvádí jako obecné důvody zániku trestní odpovědnosti účinnou lítost (§ 7 ZSM) a promlčení trestního stíhání (§ 8 ZSM). Právní úprava ohledně mladistvých je vůči právní úpravě dospělých delikventů speciální; proto se i u mladistvých uplatní obecné důvody zániku trestnosti, ale jen tehdy, budou-li z povahy věci přicházet v úvahu. 5.3.1. Účinná lítost Zánik trestnosti činu spáchaného mladistvým zakotvený v § 7 ZSM se uplatní výlučně v trestních věcech mladistvých. Nejde nicméně o úplně nový institut. Obdobným způsobem byl totiž zánik trestnosti trestného činu mladistvého do nabytí účinnosti ZSM upraven v § 65 odst.

2

TZ

v jeho

znění

účinném

do

31.

12.

2003.

Podle

ustanovení

§ 7 ZSM jsou předpoklady zániku trestní odpovědnosti mladistvého upraveny takto: 48

Musil, Jan. Respektuje český zákonodárce princip subsidiarity trestní represe? [citováno 30. 12. 2008]. Dostupný z: http://aplikace.mvcr.cz.

31

•

jde

o

provinění,

na

které

trestní

zákon

stanoví

trest

odnětí

svobody,

jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, •

po spáchání činu mladistvý dobrovolně odstraní nebo napraví způsobený následek, nebo se o to pokusí, zejména nahradí způsobenou škodu, učiní opatření potřebná k její náhradě nebo se jinak pokusí odčinit způsobené následky,

•

svým chováním projeví účinnou snahu po nápravě,

•

čin nemá trvale nepříznivé následky pro poškozeného ani pro společnost.49 K uvedeným předpokladům doplňuji usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004,

sp. zn. 3 Tdo 1417/2003: Pro užití § 65 odst. 2 trestního zákona (Pozn. nyní § 7 ZSM) má rozhodující význam trestní sazba obsažená v příslušné skutkové podstatě uvedené ve zvláštní části trestního zákona, přičemž na užití tohoto zákonné ustanovení nelze aplikovat ustanovení

§

79

odst.

1

TZ.

(Pozn.

nyní

§

31

odst.

1

ZSM.),

podle něhož se trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně u mladistvých snižují na polovinu, přičemž však horní hranice trestní sazby nesmí převyšovat pět let a dolní hranice jeden rok.50 Účinná lítost je samostatným důvodem zániku trestnosti činu spáchaného mladistvým, jehož podmínky jsou stanoveny nezávisle na podmínkách zániku trestnosti uvedených v obecném

ustanovení

o

účinné

lítosti

v

§

66

TZ

(§

33

nTZ),

ale i na podmínkách stanovených pro zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle § 65 TZ.51 Účinná lítost u mladistvých je míněna jako zvláštní případ účinné lítosti. Zákon konkrétně nerozvádí, jaké formy odstranění nebo napravení následků by měl mladistvý zvolit; způsoby nápravy budou odvislé od přesných okolností toho kterého případu. Jejich cílem ale vždy musí být odstranění nebo napravení způsobených následků, a to v celém rozsahu. Je žádoucí, aby se delikvent o dosažení výsledku aktivně přičinil, zákon ale bezpodmínečně nepožaduje, aby se mu to povedlo. Je možné, že skončí hned u pokusu, ale musí podniknout vše, co je v jeho možnostech a silách. Za kroky odčinění můžeme označit např. uhrazení náhrady škody, oprava poškozené věci, provedení určitých prací pro poškozeného nebo poskytnutí vhodného zadostiučinění oběti. Odčinění musí být vždy konáno dobrovolně, což se posuzuje individuálně. Rozhodnutí však není dobrovolné, jestliže pachatele k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího trestního stíhání (vedeného již jen proti 49

Sotolář, A. K zániku trestnosti činu spáchaného mladistvým podle § 7 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a k jeho procesním důsledkům. Trestněprávní revue, 2004, č. 5, s. 156. 50 Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1417/2003. ASPI. 51 Šámal, P. K povaze provinění a účinné lítosti u mladistvého. Právní rozhledy, 2004, č. 24, s. 891.

32

určité osobě). O dobrovolnosti též nelze hovořit, vyčkává-li pachatel s odstraněním škodlivého následku na to, zda příslušný orgán jeho čin odhalí, resp. oznámí orgánům činným v trestním řízení.52 Mladistvý dá najevo účinnou snahu po nápravě, jestliže provede opatření k nápravě nejen špatných následků svého skutku, ale také k nápravě sebe sama. Lítost a její projevy

se

očekávají

primárně,

dále

to

může

být

např.

upuštění

od škodlivých návyků, přerušení kontaktu s pochybnou společností nebo podstoupení léčby. O lítosti svědčí nejen interní postoj k činu, ale i celkové chování po jeho spáchání. Je naprosto nezbytné, aby se mladistvý ke spáchanému činu doznal nebo učinil prohlášení o své vině. Provinění

nesmí

zanechat

trvale

nepříznivé

následky

jak

pro

poškozeného,

tak pro celou společnost – ani materiální škodu ani újmu nehmotnou, např. trvalé poškození zdraví. Právní úprava obsažená v § 7 ZSM se blíží předpokladům pro podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, odstoupení od trestního stíhání, zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) TŘ, upuštění od uložení trestního opatření a podmíněného odsouzení. Účinné lítosti je však třeba dát přednost, i když mohou být naplněny zákonné předpoklady pro užití

odklonů

v trestním

řízení,

neboť

jde

o

hmotně

právní

institut,

o okolnost způsobující zánik trestní odpovědnosti pachatele bránící odsouzení mladistvého i přijetí opatření.53 5.3.2. Promlčení trestního stíhání Promlčení je považováno za druhý (a také poslední) důvod zániku trestní odpovědnosti, které ZSM uvádí. Trestnost činu (trestní odpovědnost) zaniká uplynutím doby stanovené zákonem. U mladistvých jsou promlčecí doby stanoveny přibližně v jedné polovině promlčecí doby uplatňované u dospělých pachatelů a činí tři, pět a deset let. V ostatním platí obecná úprava. U mladistvých je rozhodná základní trestní sazba uvedená ve zvláštní části TZ (nTZ),

tedy

nikoli

snížená

podle

§

31

odst.

1

ZSM.

Ustanovení

o promlčení se vztahuje na všechny trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v § 67a TZ (§ 35 nTZ) - např. trestné činy na ochranu míru, trestné činy teroru apod.54 Zánik trestnosti činu je odůvodněn především tím, že uplynutím doby postupně zaniká potřeba

52

Zezulová, J., Růžička, M. Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Státní zastupitelství, 2005, č. 7-8, s. 10. 53 Tamtéž, s. 11. 54 Jelínek, J., Melicharová, D. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 22.

33

trestněprávní reakce na trestný čin. Zároveň dochází k problémům při dokazování – vlivem uplynulého času se oslabuje důkazní síla nebo důkazy nelze opatřit vůbec. Možnost zániku trestní odpovědnosti považuji za velmi důležitou. Účelem ustanovení o účinné lítosti je zejména ochrana společenských zájmů, které delikvent ohrozil či porušil. Tento institut se snaží zajistit, aby ohrožení nebo porušení bylo odstraněno, případně aby bylo zabráněno jeho ještě většímu rozsahu. Zároveň se snaží zohlednit i zájmy mladistvého – ovlivňuje jeho další chování takovým způsobem, aby se dalšího podobného jednání vyvaroval a vedl řádný život. V ustanovení o účinné lítosti spatřuji opět princip restorativní justice, kterým je celé trestní právo mladistvých provázáno. Cílem potrestání je především náprava společenského vztahu, který byl porušen vlivem provinění. Do jeho obnovy se zapojí jak pachatel, tak i oběť. Odčinění negativních důsledků pachatelem samotným je mu jen ku prospěchu

–

své

počínání

si

uvědomuje

a existuje velká pravděpodobnost, že se podobného jednání do budoucna vyvaruje. Tím, že poškozený přijme nápravu škody od samotného pachatele, mu vychází vstříc. Domnívám se, že každý se může dopustit chyby, a je na společnosti, aby nabídla pomocnou ruku. Zejména u mladistvých by nebylo správné okamžité a bezpodmínečné potrestání – mohlo by to mít v důsledku spíše negativní dopad. Je možné, že sankce by přinesla i jakousi stigmatizaci delikventa, který by již navždy nosil cejch vyvrhele společnosti.

34

6. OPATŘENÍ UKLÁDANÁ MLADISTVÝM 6.1. Pojem a účel opatření Až do nabytí účinnosti ZSM existovala právní úprava trestání mladistvých pouze jako součást TZ. Bylo na ni nahlíženo jako na výjimku z obecné úpravy, jež se vztahovala na dospělé pachatele. Takové pojetí poměru trestání mladistvých a dospělých se bezesporu nejevilo příliš šťastným, protože neposkytovalo možnost dostatečné diferenciace trestního postihu dospělých a mladistvých delikventů. ZSM přinesl v této oblasti významné změny. Díky odlišnostem mezi mladistvými a dospělými pachateli (které jsou vyvozovány z nižší rozumové a mravní vyspělosti a nezralosti mladistvých) jsou rozdílně upraveny nejen podmínky pro vznik trestní odpovědnosti, ale i řešení důsledků protiprávního činu spáchaného mladistvým. Tato úprava se opírá o skutečnost, že u mladistvého delikventa se nabízí větší šance na pozitivní ovlivnění jeho výchovy. ZSM usiluje o takové nasměrování budoucího života mladistvého pachatele, aby se podobné trestné činnosti napříště vyvaroval. Rozdílný přístup k postihu mladistvých je zřetelný také v terminologii ZSM. Namísto zažitých pojmů trestů a ochranných opatření užívaných v TZ uplatňuje ZSM termín opatření. Tento pojem dokáže daleko lépe vyjádřit ojedinělou povahu společenské reakce na provinění, kterého se dopustil mladistvý. Hlavní cíl opatření spočívá zejména v aktivním působení na chování mladistvého a na jeho sociální okolí. Byť opatření v sobě zpravidla obsahují i určité sankční prvky, je třeba zdůraznit, že tyto prvky nejsou – s výjimkou trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody – jejich dominantní charakteristikou.55 O odlišné terminologii TZ a ZSM se zmiňuje také důvodová zpráva k ZSM. Trestní kodexy určené dospělým se orientují na minulost, k trestnému činu již spáchanému a k okolnostem, které tu byly hlavně v době jeho spáchání. Trestní právo mladistvých naopak směřuje do budoucnosti, a proto se zcela logicky soustřeďuje na přijímání takových opatření, pomocí kterých lze zabránit recidivě. Nebylo by proto ani účelné ani formálně a věcně přesné označovat takovou sociální reakci na delikt spáchaný mladistvým vžitým termínem trest (v jehož samotné podstatě a názvu je zakomponována především újma a odplata za minulý čin), ale naopak je třeba jinak zaměřenou reakci společnosti i jinak pojmenovat. Vhodným termínem je termín opatření, který sice též zahrnuje nebo může zahrnovat komponent újmy (u závažnějších trestných činů), ale jeho hlavní obsah spočívá v aktivním zacházení a působení na dosud napravitelného, 55

Šámal, P. In Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 509.

35

protože ještě mentálně, morálně a sociálně nezralého dospívajícího jedince.56 Účelem opatření vůči mladistvému je především vytvoření podmínek pro sociální a duševní

rozvoj

mladistvého

se

zřetelem

k jím

dosaženému

stupni

rozumového

a mravního vývoje, osobním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhož pochází, jakož i jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění.57 Účel opatření vyzdvihuje v první řadě fragmenty, které úzce souvisejí s osobou mladistvého a jeho osobními poměry. V žádném případě ale nelze opomenout ty okolnosti případu, které se pojí se spáchaným proviněním. Mezi ně patří např. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jak jsem uvedla výše, podle ZSM je možné uložit mladistvým celkem tři druhy opatření. Jedná se o výchovná opatření, ochranná opatření a trestní opatření. Pilířem právní úpravy trestání, zakotvené v TZ, je dualismus trestních sankcí. Typická je pro něj svébytná povaha jak trestů, tak ochranných opatření. ZSM však přináší jednotnou soustavu hmotně právní reakce na protiprávní činy mladistvých pachatelů a dětí mladších patnácti let. Tento systém je založen na monismu trestněprávních sankcí. Právní úpravu opatření lze charakterizovat jako odstupňovaný a vnitřně provázaný systém opatření jako právních následků provinění a činů jinak trestných. Hierarchie opatření existující uvnitř tohoto systému jednoznačně upřednostňuje ukládání opatření výchovných, a teprve jako ultima ratio lze přistoupit k ukládání opatření trestních. Podle zásady pomocné role trestní represe lze trestní opatření použít pouze tehdy, jestliže zvláštní způsoby řízení a opatření, zejména

obnovující

narušené

sociální

vztahy

a přispívající k předcházení protiprávním činům, by zřejmě nevedly k dosažení účelu ZSM.58 Obecně lze říci, že uspořádání těchto opatření, jak je nalézáme v ZSM, v podstatě odpovídá prioritě při jejich ukládání.

6.2. Výchovná opatření Výchovným opatřením je věnován díl čtvrtý ZSM. V soustavě sankcí ukládaných mladistvým se jedná o nejmírnější typ sankcí. Hlavní význam výchovných opatření spočívá v usměrňování způsobu života mladistvého delikventa a v podpoře a zajišťování jeho výchovy.

Jejich

prioritou

rozhodně

není

56

represivní

působení

na

mladistvého.

Důvodová zpráva k ZSM. Zvláštní část. K § 9 a § 10. § 9 odst. 1 ZSM. 58 Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2006, s. 420. 57

36

Podle JUDr. Kovářové: „Preventivní účinek těchto opatření může být často účinnější než u trestních opatření, má-li být mladistvý vytržen ze závadového prostředí, usměrněn například od užívání omamných látek či drog, vrácen ke svým původním a později zpřetrhaným sociálním vazbám.“59 Na jejich výkonu se významným způsobem podílejí orgány činné podle ZSM v součinnosti s orgány Probační a mediační služby. Výchovnými opatřeními jsou: a) dohled probačního úředníka, b) probační program, c) výchovné povinnosti, d) výchovná omezení, e) napomenutí s výstrahou.60 Pravomoc k ukládání výchovných opatření má specializovaný soud pro mládež, resp. v přípravném řízení státní zástupce. Je možné je uložit jako samostatné opatření (např. za situace upuštění od trestního opatření) nebo vedle jiného opatření (ochranného či trestního) ukládaného současně. V obou případech je lze uložit nejdéle na dobu tří let. V případě podmíněného odsouzení či podmíněného odložení peněžitého opatření nesmí doba jejich trvání činit více než stanovená zkušební doba.61 Existuje možnost uložit výchovná opatření i v průběhu trestního řízení, tedy ještě před rozhodnutím o vině (soudem pro mládež), avšak nejpozději do pravomocného skončení řízení. V přípravném řízení je k tomuto kroku oprávněn státní zástupce. Uložení výchovného opatření již v průběhu řízení je podmíněno souhlasem mladistvého. Mladistvému nelze upřít oprávnění kdykoli během řízení až do jeho pravomocného skončení svůj souhlas odvolat. Odvoláním souhlasu se výkon výchovného opatření ukončí. Při uplatnění výchovných opatření ve spojení s rozhodnutím ve věci ale zákon souhlas mladistvého nevyžaduje. Jedinou výjimkou je požadavek souhlasu mladistvého se stanovením jeho povinnosti absolvovat probační

program

(§

17

odst.

2

ZSM).62

K tomu viz Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 14 To 130/2004, které obsahuje právní větu: Soud pro mládež rozhodující v trestní věci mladistvého v hlavním líčení ve věci samé není při ukládání výchovných opatření podle § 15 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) zákona č. 218/2003 Sb., 59

Kovářová, D. Výchovná opatření pro mladistvé. Právo a rodina, 2006, č. 9, s. 1. § 15 odst. 2 ZSM. 61 Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 422. 62 Šámal, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 193. 60

37

o soudnictví ve věcech mládeže, např. výchovných povinností, výchovných omezení, povinen vyžadovat souhlas mladistvého podle § 15 odst. 3 tohoto zákona. Výjimkou je uložení probačního

programu,

kde

povinnost

vyžadovat

souhlas

vyplývá

z

ustanovení

§ 17 odst. 2 písm. c) citovaného zákona.63 Přesný okamžik, kdy lze výchovné opatření použít v průběhu řízení poprvé, v ZSM výslovně upraven není. Nejpozději tak lze ale učinit při meritorním rozhodnutí. V rámci vykonávacího řízení je uložit již nelze – v této fázi procesu je možná pouze změna již uloženého výchovného opatření. Jestliže se ukáže, že úplné nebo včasné plnění výchovného opatření je pro mladistvého nemožné nebo je na něm nelze spravedlivě požadovat, soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce nařízené výchovné opatření zruší nebo změní.64 Jinak výchovné opatření končí uplynutím doby (maximálně tří let), na kterou bylo uloženo, splněním nebo provedením výchovného opatření (pokud se plní jednorázovým úkolem), zrušením, odvoláním souhlasu či pravomocným skončením trestního stíhání.65 Výchovná opatření mohou být uložena také v rámci odklonů od standardního řízení. O těchto případech se zmíním v samostatné podkapitole věnované odklonům. 6.2.1. Dohled probačního úředníka Dohled probačního úředníka patří mezi taková opatření, která lze uplatnit vůči trestně odpovědným mladistvým delikventům a také vůči trestně neodpovědným mladistvým či dětem mladším patnácti let, pokud se tyto osoby dopustily činu jinak trestného. Dohled lze nad mladistvým vyslovit jak v průběhu řízení předcházejícím rozhodnutí ve věci samé, tak i v rozhodnutí ve věci samé vedle trestních a ochranných opatření, při definitivním a podmíněném

upuštění

od

uložení

trestního

opatření

a v rozhodnutí v rámci odklonů od standardního řízení.66 Jedná se o samostatný institut, který může zostřit jakoukoli trestní sankci, pokud to odpovídá její povaze. Logickým se jeví vyloučení této sankce současně s nepodmíněným odnětím svobody nebo vyhoštěním. Lze jej uložit buď samostatně, anebo současně s jinými výchovnými opatřeními. ZSM vymezuje základní

právní

rámec

pro

jednání

s mladistvými

provinilci

a

formy

reakce

na jejich provinění, a to zcela odlišně od právních norem dopadajících na dospělé pachatele 63

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 14 To 130/2004. ASPI. 64 § 15 odst. 5 ZSM. 65 Kovářová, D. Výchovná opatření pro mladistvé. Právo a rodina, 2006, č. 9, s. 1. 66 Sotolář, A. Specifika probačního dohledu podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2005, č. 9, s. 229.

38

trestných činů.67 Důvodem rozdílné právní úpravy je skutečnost, že mladiství nejsou zcela vyzrálými osobnostmi, a proto je namístě s nimi zacházet jinak než s dospělými. Oproti represivnímu působení se do popředí dostává snaha eliminovat nepříznivé vlivy vnějšího prostředí a rozvíjet pozitivní vlastnosti mladistvých. Cíl tohoto opatření koresponduje s cílem samotného ZSM a není zcela totožný s účelem TZ (a tedy ani cílem uplatnění probačního dohledu nad dospělými pachateli). Trestněprávní reakce na provinění mladistvého dle ZSM usiluje o vytvoření podmínek příhodných pro sociální a duševní rozvoj mladistvého delikventa, jeho ochranu před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání protiprávní činnosti. Účelem výchovných opatření obecně - a také dohledu probačního úředníka - je především podpora a zajištění výchovy mladistvých. Dohled podle ZSM se vyznačuje

určitým

specifikem;

nejen,

že

sleduje

chování

mladistvého,

ale také způsob výchovného působení rodičů na něj. Dohled probačního úředníka splňuje dvě základní funkce. Po jistou dobu se realizuje kontrola mladistvého. Uskutečňuje se značně intenzivně, byť v mírnějších formách, než je tomu

ve

vazbě

či

věznici.

Vezmeme-li

v úvahu

ochranu

společnosti,

má tato kontrola velký význam. Svým charakterem je ale pasivní a jako taková nedokáže přimět mladistvého ke změně chování, ovlivnit jeho postoje ani tvořit příznivé podmínky pro jeho další rozvoj. Práce s mladistvým proto kromě kontroly zahrnuje další složku, a tou je pomoc a odborné vedení. Právě pomoc mladistvému při řešení aktuální životní situace a jeho odborné vedení k životu bez konfliktu s právními normami je druhou a svým způsobem dominantní funkcí dohledu probačního úředníka v trestních věcech mladistvých.68 V okamžiku objasnění důvodů trestné činnosti a problémů delikventa míří pomoc a odborné vedení

k odbourání

rizika

recidivy

nežádoucího

chování

v budoucnu

a ke stabilizaci poměrů mladistvého pachatele. Klíčová úloha pomoci a odborného vedení tkví právě v dosažení změny nejen v postojích mladistvého, ale i v jeho současné životní situaci. Probační úředník poskytuje pomoc a poradenství nejen v rámci individuálně připraveného programu výkonu dohledu pro mladistvého, ale i v rámci jeho přípravy. K dosažení účelu opatření by měl být dohled doprovázen také dalšími probačními aktivitami. Tyto aktivity utváří

vhodné

prostředí

pro

vznik

žádoucího

postoje

delikventa

ke spáchanému činu a také vedou mladistvého k odčinění nebo alespoň zmírnění jím způsobené újmy. Pokud se týká povinností a omezení mladistvého v souvislosti s probačním 67

68

Sotolář, A. K povaze probačního dohledu nad mladistvými provinilci. Trestněprávní revue, 2005, č. 11, s. 304. Sotolář, A. Specifika probačního dohledu podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2005, č. 9, s. 229.

39

dohledem,

shrnuje

jejich

základní

škálu

ZSM

v ustanovení

§

16

odst.

3.

Podle tohoto ustanovení je povinností mladistvého, kterému byl uložen dohled, spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví na základě programu výkonu dohledu, dostavovat se k němu ve lhůtách, které mu určí, informovat jej o svém pobytu, zaměstnání, dodržování uložených výchovných opatření, povinností nebo omezení a o jiných důležitých okolnostech,

které

mu

stanoví,

a

nebránit

probačnímu

úředníkovi

ve vstupu do obydlí, ve kterém se zdržuje.69 Formy realizace probačního dohledu pro konkrétní případ specifikuje program jeho výkonu. Zpracovává se ještě před rozhodnutím soudu (popř. státního zástupce jako podklad k němu) nebo po nabytí právní moci takového rozhodnutí. Jestliže je to vzhledem k okolnostem možné, připravuje se takový program přímo za

účasti

mladistvého.

Zapojení

mladistvého

delikventa

přispívá

ke zjištění jeho možností i potřeb a k efektivnímu řešení dané situace. 6.2.2. Probační program Probační program, jehož úpravu nalézáme v § 17 ZSM, není totožný s termínem probační program dle § 26a a 26b TZ. Jedná se o zcela samostatný typ výchovného opatření. Programy probačního typu hrají v soustavě opatření významnou roli. Jejich přínos spočívá zejména v možnosti reakce na značně rozsáhlý okruh příčin delikventní činnosti mladistvých. Přispívají k řešení jejich problémů, motivují je k pozitivním změnám v jejich chování a zabraňují tím recidivě. Probačním programem rozumí ZSM především program sociálního výcviku, psychologické poradenství, terapeutický program, program zahrnující obecně prospěšnou činnost nebo nejrůznější vzdělávací, doškolovací, rekvalifikační či jiné vhodné programy, které rozvíjejí sociální dovednosti a osobnost jako takovou. V praxi mohou být uskutečňovány programy ambulantní (kdy dochází k poměrně malému zásahu do běžného života provinilce) a programy ústavního typu (svoboda pohybu mladistvého je výrazně omezena). Probační program je možno mladistvému uložit buď meritorním rozhodnutím (rozsudkem), nebo již v přípravném řízení státním zástupcem. U obou možností je vždy nutný souhlas mladistvého s uložením probačního programu, tedy ne pouze v přípravném řízení jako u ostatních výchovných opatření.70 Mladistvému nesmí být odepřena možnost se s obsahem programu náležitě seznámit. Dle A. Sotoláře: „Stanovení povinnosti mladistvého provinilce absolvovat probační program je jedním z nejpřísnějších výchovných opatření podle ZSM, a 69

70

Sotolář, A. K povaze probačního dohledu nad mladistvými provinilci. Trestněprávní revue, 2005, č. 11, s. 305. Hrušáková, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2, s. 37.

40

proto je jeho užití svázáno velice přesně nastavenými podmínkami poměrně výrazně vybočujícími z toho, co platí ve vztahu k ostatním výchovným opatřením.“71 Kromě obeznámení mladistvého s obsahem programu a souhlasem s jeho podstoupením se vyžadují také předem daná pravidla a připuštěná míra zasahování do života pachatele. Samozřejmostí pro absolvování programu by měla být vhodnost tohoto programu s ohledem na potřeby mladistvého a zájmy společnosti. Nezbytným prvkem k realizaci probačního programu je jeho schválení (akreditace) ministrem spravedlnosti a zápis do speciálního seznamu probačních programů, který vede Ministerstvo spravedlnosti ČR (k tomu viz. rozsudek Městského soudu v Praze

ze

dne

28.

2.

2005,

sp.zn.

63

Tm

1/05:

Probačním

programem

ve smyslu § 17 ZSM se rozumí pouze probační program zapsaný v příslušném seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Předpokladem jeho zápisu do tohoto seznamu je jeho schválení ministrem spravedlnosti. Uloží-li soud mladistvému svým rozhodnutím povinnost podrobit se některému ze zapsaných probačních programů, je jeho realizátor povinen umožnit mladistvému jeho absolvování.)72. Akreditovaným probačním programem je např. probační program Právo pro každý den. Dodržování

daných

pravidel

výkonu

se

vyžaduje

u

realizátorů

a

také

u absolvujících mladistvých. Dohled vykonávají probační úředníci příslušného střediska Probační a mediační služby. Probační úředník má povinnost podávat o své dohledové činnosti soudu

nebo

státnímu

zástupci

informace.

Činí

tak

až

po

ukončení

dohledu

nebo v průběhu - za podmínky, že mladistvý program neplní. Celkové výsledky probačního dohledu jsou shrnuty ve zprávě, kterou probační úředník vypracuje a předloží orgánu činnému v trestním řízení mladistvých bez zbytečného odkladu po ukončení probačního programu. Domnívám se, že probační program je opatřením velmi důležitým. Slouží jako alternativa ke stávajícím trestním opatřením, což je v mnoha případech jediným možným řešením

nežádoucí

situace

vyvolané

protiprávním

činem.

Souhlasím

s názorem

L. Foltýnové, která uvádí, že: „Existence probačních a resocializačních programů je jednou z možných alternativ, která respektuje specifika při zacházení s mladistvými delikventy a jeví se jako účinné řešení protizákonného jednání mladistvých.“73 Smyslem probačních programů není represe; měly by řešit aktuální situaci mladistvého a zároveň respektovat zájmy celé 71

Sotolář, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 373. 72 Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, sp.zn. 63 Tm 1/05. ASPI. 73 Foltýnová, L. Probační program „Právo pro každý den“ jako speciální forma zacházení s prvotrestanou mládeží. Státní zastupitelství, 2008, č. 1, s. 28.

41

společnosti. Zasahují do běžného života delikventa – je tedy velmi žádoucí, aby tento zásah byl účinný a dokázal vyprostit mladistvého z kriminálního prostředí. Programy napomáhají k odstranění okolností, které významným způsobem přispívají k páchání protiprávních činů, a utvářejí předpoklady pro budoucí pozitivní vývoj jedince. Jejich hlavním cílem by mělo být komplexní pojetí a řešení problémů pachatele. Takto komplexně zaměřené probační programy přinášejí v zahraničí velmi uspokojivé výsledky (např. Nizozemí, Kanada, Nový Zéland). V našem právním prostředí ještě není praxe probačních programů rozvinutá na takové úrovni. A. Sotolář uvádí: „V tomto kontextu bohužel nezbývá než konstatovat, že velice malá část z programů, které prošly výběrovým řízením zorganizovaným z pověření Ministerstva spravedlnosti ČR Probační a mediační službou ČR, se svou povahou blíží tomu, co by mělo být jejich podstatou a jen minimum z nich skýtá perspektivu toho, že by se do uvedených programů mohly postupně rozvinout.“74 A. Sotolář dále uvádí, že charakter převážné části programů je psychosociální a jako stěžejní metodu spolupráce s mladistvými vyzdvihují komunikaci. Souhlasím s jeho názorem, že si lze jen stěží představit realitu, kdy by tyto programy mohly vyhovovat mladistvým pachatelům velmi závažných provinění s řadou nelehkých problémů v jejich běžném životě. Daleko větší efekt by mohly mít programy směřující k motivaci pachatelů k jinému způsobu života, za současného plnění stanovených povinností a dodržování jistých pravidel chování daných zákonem či soudním rozhodnutím. Bohužel velmi často se stává, že realizace probačního programu narazí na problém v českých poměrech nikoliv ojedinělý, a to na nedostatek finančních prostředků. Není neobvyklé, aby se uložený program uskutečnil až za nějaký čas po uložení, v důsledku dodatečného přísunu financí. Podle mého názoru je velmi kontraproduktivní, aby problémy s financováním (či nedostačující personální zabezpečení ze stejné příčiny) způsobily opožděnou nebo nedostatečnou realizaci rozmanitých a na danou situaci vhodných probačních programů. Nastíněná situace se řeší tím způsobem, že soudce program nenařizuje. Nemá z důvodu výše uvedeného problému jistotu jeho realizace, a proto jej pouze doporučí. Mladistvý program sice navštěvuje (v souvislosti s dohledem probačního úředníka), ale nemusí jej absolvovat celý, pokud program nevyvolá jeho dostatečný zájem. Nepříznivá situace by mohla být řešena důslednou právní úpravou ohledně financování probačních programů.

74

Sotolář, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12, s. 375.

42

6.2.3. Výchovné povinnosti Výchovné povinnosti lze zařadit mezi nejvýznamnější prostředky působící na mladistvé delikventy. Hlavní cíl tohoto opatření je naplněn správným nasměrováním jednání mladistvých, kladnou změnou v jejich celkovém pohledu na život a vyřešením problémů souvisejících s protiprávními činy. Svým charakterem se významně přibližují přiměřeným povinnostem uplatnitelným v trestních věcech dospělých v souvislosti s podmíněným upuštěním od potrestání, s podmíněným odsouzením a podmíněným odsouzením s dohledem, s podmíněným propuštěním z výkonu odnětí svobody, s odsouzením k obecně prospěšným pracím a k zákazu pobytu. Všechny výchovné povinnosti mohou být uloženy v průběhu řízení, v rozhodnutí ve věci samé i v rámci odklonů.Mohou se kombinovat mezi sebou i s ostatními výchovnými opatřeními. Okruh případů, ve kterých existuje možnost uložit výchovné povinnosti, ZSM nijak neomezuje, a proto je lze uplatnit vždy, pokud to dovoluje jejich povaha. V mnoha případech ukládá soud výchovné povinnosti současně s trestním opatřením se zkušební dobou, např. při podmíněném odsouzení k trestnímu opatření odnětí svobody. Demonstrativní výčet těchto povinností je obsažen v § 18 odst. 1 ZSM. Podle tohoto ustanovení lze mladistvému uložit výchovnou povinnost, kterou se stanoví, aby zejména: a) bydlel s rodiči nebo jiným dospělým, který je odpovědný za jeho výchovu, b) jednorázově nebo ve splátkách zaplatil přiměřenou peněžitou částku, kterou zároveň určí, na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti poskytovanou podle zvláštního zákona, c) vykonal bezplatně ve volném čase společensky prospěšnou činnost určitého druhu, d) usiloval o vyrovnání s poškozeným, e) nahradil podle svých sil škodu způsobenou proviněním anebo jinak přispěl k odstranění následků provinění, f) podrobil se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle trestního zákona, g) podrobil se ve svém volném čase vhodnému programu sociálního výcviku, psychologickému poradenství, terapeutickému programu, vzdělávacímu, doškolovacímu, rekvalifikačnímu nebo jinému vhodnému programu k rozvíjení sociálních dovedností a osobnosti mladistvého, který není probačním programem.75 Tento výčet je demonstrativní. V určitých případech není vyloučeno, aby soud (nebo

75

Sotolář, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 344.

43

státní zástupce) uložil mladistvému i jiné povinnosti. Musí splňovat požadavek přiměřenosti a souladu s účelem ZSM, jinak jejich okruh či podoba nejsou ze zákona omezeny. U výchovné povinnosti zaplacení přiměřené peněžité částky ZSM stanoví podmínku, že peněžitá částka bude zaplacena z peněžních prostředků, s nimiž smí mladistvý samostatně nakládat. U vykonání společensky prospěšné činnosti se vyžaduje uložení pouze na dobu volného času, a také aby tento výkon nenarušil přípravu mladistvého na budoucí povolání

anebo

samostatný

průběh

jeho

povolání

nebo zaměstnání. Výkon této činnosti může být uložen na dobu nejvýše čtyř hodin denně, osmnácti hodin týdně a šedesáti hodin celkem. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 Tz 109/2004, kterým Nejvyšší soud rozhodl, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 4 Tm 4/2004, byl porušen zákon o soudnictví ve věcech mládeže v ust. § 18 odst. 1 písm. c). Okresní soud rozhodl v neprospěch obviněného mladistvého tím, že mu mj. uložil výchovnou povinnost vykonat bezplatně ve volném čase společensky prospěšnou činnost – veřejně prospěšnou činnost ve prospěch Městského úřadu ve V. M. ve výměře sto hodin. Napadený rozsudek byl zrušen ve výroku o výchovném opatření – výchovné povinnosti vykonat bezplatně ve volném čase společensky prospěšnou činnost.76 Povinnost vyrovnání se s poškozeným označuje jakousi pobídku mladistvého k jednání s osobou, která v důsledku jeho protiprávního chování utrpěla určitou újmu. Z tohoto jednání může vyplynout dohoda o narovnání jejich vzájemných sporů jedině tehdy, pokud se na ní shodnou. V žádném případě nelze na mladistvém uzavření takové dohody vynucovat. Ke korektnosti jednání neopominutelným způsobem dopomáhá mediátor Probační a mediační služby. Z trestněprávního hlediska může mít stanovení povinnosti mladistvého podrobit se léčbě dvě formy s rozdílným právním režimem. První formou je uložení ochranného léčení postupem podle § 72 TZ (§ 99 nTZ), druhou stanovení výchovné povinnosti

spočívající

v povinnosti

podrobit

se

léčení

podle § 18 odst. 1 písm. f) ZSM.77 Program probačního typu se svým obsahem velmi podobá probačnímu programu podle § 17 ZSM. Rozdíl mezi nimi spočívá ve skutečnosti, že probační program schvaluje ministr spravedlnosti, zapisuje se do zvláštního seznamu probačních programů vedeného Ministerstvem spravedlnosti ČR a ve své podstatě je komplexnější než program

76 77

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 Tz 109/2004. ASPI. Sotolář, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 346.

44

podle § 18 odst. 1 písm. g) ZSM. Úspěšné vykonání terapeutického, vzdělávacího, rekvalifikačního nebo jiného programu se posuzuje jako polehčující okolnost při výměře trestního opatření (§ 25 odst. 1 písm. a) ZSM). 6.2.4. Výchovná omezení Výchovná omezení patří společně s dohledem probačního úředníka, probačními programy

a

výchovnými

povinnostmi

mezi

prostředky

dlouhodobého

působení

na mladistvé delikventy. Ochraňují jedince před škodlivými vlivy a usměrňují jejich počínání v běžném

životě.

Charakteristickým

je

pro

ně

zásah

do

svobody

jednání

a rozhodování mladistvých. Výchovná omezení mají vesměs formu zákazů určitého konání, tedy

formu

povinnosti

zdržet

se

určitého

nežádoucího

konání.

Tím

se

liší

od výchovných povinností ve smyslu § 18 ZSM, které mají formu příkazů k aktivnímu jednání.78 Demonstrativní výčet výchovných omezení obsahuje § 19 odst. 1 ZSM. Soud a v přípravném řízení státní zástupce je oprávněn uložit mladistvému, aby například nenavštěvoval určité akce, pro něj nevhodné prostředí, nestýkal se s určitými lidmi, nezdržoval se na určitém místě, nepřechovával takové předměty, které by mohly být užity k páchání dalších provinění, nezneužíval návykové látky, neúčastnil se hazardních her a sázek a také hraní na výherních hracích přístrojích. Uloženým opatřením může být i zákaz změny místa pobytu nebo zaměstnání mladistvého bez předchozího oznámení probačnímu úředníkovi. Tento výčet se částečně kryje s přiměřenými omezeními uvedenými v § 26 odst. 4 TZ (§ 48 odst. 4 nTZ). Problematické je však omezení spočívající v zákazu zdržovat se na určitém místě. Svým obsahem se totiž toto omezení rovná trestu zákazu pobytu, který však mladistvému nelze uložit (§ 24 odst.1 a contrario).79 Podobně jako u výchovných povinností má soud (nebo státní zástupce) možnost uložit i jiná výchovná omezení, než jaká nabízí ZSM. Musí splňovat požadavek přiměřenosti a souladu s účelem ZSM, jinak jejich okruh či podoba nejsou omezeny. Připouští se uložení více výchovných omezení vedle sebe nebo kombinace výchovných omezení s výchovnými povinnostmi a s dalšími výchovnými opatřeními. Mladistvému lze prostřednictvím výchovného omezení zakázat jak konání, které je jinak nedovolené (zakázané právním řádem nebo

rozhodnutím

příslušného

státního

orgánu),

tak konání, které je jinak právním řádem dovolené. Respektování těchto zákazů má 78 79

Tamtéž, s. 348. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 426.

45

mladistvému zabránit v tom, aby u něj bylo narušeno vedení řádného života, ať již jeho pobytem na nevhodných místech a stykem s určitými osobami, nebo rizikovými aktivitami.80 Zákazy

ale

nesmí

zabraňovat

přípravě

mladistvého

na

budoucí

povolání

či výkonu jeho povolání nebo zaměstnání. 6.2.5. Napomenutí s výstrahou Napomenutí s výstrahou se od ostatních výchovných opatření liší svou zvláštní povahou. Obsahuje v sobě sankční prvek, kterým se přibližuje trestním opatřením, není ale natolik intenzivní. Pokud se týká míry zásahu do běžného života mladistvého, řadí se mezi opatření nejméně zasahující. Napomenutí může být uloženo samostatně, současně s jinými výchovnými opatřeními, vedle ochranného nebo trestního opatření nebo v souvislosti se zvláštními způsoby řízení. J. Jelínek a D. Melicharová nepovažují uložení napomenutí s výstrahou vedle trestního opatření za správné. Uložené trestní opatření by již z povahy věci mělo

být

důraznější

výstrahou

pro

mladistvého

než

napomenutí

s výstrahou.

Jako nejvhodnější se jeví uložení napomenutí s výstrahou při upuštění od uložení trestního opatření, § 12 písm. b) ZSM.81 Napomenutí s výstrahou spočívá v jednorázovém aktu, kdy je mladistvému soudem nebo v přípravném řízení státním zástupcem důrazně vytknuta protiprávnost jím spáchaného činu spolu s upozorněním na možné důsledky recidivy nežádoucí činnosti. Tato výtka musí být vyslovena mladistvému osobně. Za účelem vyzdvižení jeho významu je potřebné, aby se napomenutí uskutečnilo v přítomnosti jeho zákonného zástupce. Hlavní cíl napomenutí je spatřován

v dosažení

pozitivní

změny

životních

postojů

mladistvého

a v zabránění páchání další protiprávní činnosti. Konkrétní způsob provedení napomenutí zákon nespecifikuje. Soudce nebo státní zástupce musí brát ohled na rozumovou vyspělost a charakter mladistvého i na povahu činu, kterého se dopustil. Soud pro mládež a v přípravném řízení státní zástupce může současně při vyslovení napomenutí s výstrahou přenechat postižení mladistvého jeho zákonnému zástupci, škole, jíž je žákem, nebo výchovnému zařízení, v němž žije. Ve vztahu k uvedené škole a výchovnému zařízení tak ovšem může učinit, pouze pokud si předem vyžádal jejich stanovisko.82 Pokud se uvedená instituce vyjádří negativně, nemělo by se postupovat v rozporu s její vůlí. Osoba, jíž byl 80

Sotolář, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, s. 348. 81 Jelínek, J., Melicharová, D. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 40. 82 Šámal, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 255-256.

46

mladistvý předán k postihu, je povinna o výsledku vyrozumět soud nebo státního zástupce, jenž ve věci rozhodl, a to ve lhůtě, kterou jí stanoví.83 Dle Sotoláře je zmíněné přenechání postižení mladistvého opatřením fakultativní povahy, a proto nemusí být spojeno s každým takovým napomenutím mladistvého.84 ZSM zakotvuje dvě formy napomenutí mladistvého: první forma je jedním z typů výchovných opatření a jako taková je vymezena v § 20 ZSM, druhá

forma

je

specifickým

opatřením

uplatnitelným

při upuštění od potrestání podle § 11 ZSM. V obou těchto případech lze v návaznosti na vyslovené napomenutí mladistvého přenechat jeho postižení zákonným zástupcům, škole a výchovnému zařízení.85 Pokud je rozhodnuto o napomenutí s výstrahou, hledí se na mladistvého, jako by nebyl odsouzen - nastane fikce neodsouzení.

6.3. Ochranná opatření ZSM rozlišuje celkem čtyři typy ochranných opatření: ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu. Zákon U

samotný

zbývajících

obsahuje třech

úpravu

opatření

se

ohledně

ukládání

uplatní

zásady

ochranné pro

výchovy.

jejich

ukládání

podle TZ (§ 72, § 73, § 73a, § 73b TZ; popř. Díl 3. Hlavy V. nTZ). V případě, že je užito dotčených ustanovení TZ (nTZ), je při ukládání ochranného léčení, zabezpečovací detence a zabrání věci nezbytné zohlednit nejen obecný účel opatření u mladistvých, ale i zvláštní účel ochranných opatření, kterým je pozitivní ovlivnění duševního, mravního a sociálního vývoje mladistvých. 6.3.1. Ochranné léčení Podle ustanovení § 72 TZ (§ 99 nTZ) uloží soud ochranné léčení v případě upuštění od potrestání (§ 25 TZ, popř. § 47 odst. 1 nTZ), jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti (§ 32 odst. 2 TZ, popř. § 40 odst. 2 nTZ) nebo pokud pachatel činu

jinak

trestného

není

pro

nepříčetnost

trestně

odpovědný

a

jeho

pobyt

na svobodě je nebezpečný (§ 72 TZ popř. § 99 nTZ) - soud může o ochranném léčení rozhodnout, jestliže se pachatel dopustil trestného činu ve stavu vyvolaném duševní poruchou a

jeho

další

pobyt

na

svobodě

je

83

nebezpečný.

Stejně

rozhodnout

Sotolář, A. K možnosti přenechání postižení mladistvého provinilce zákonným zástupcům, škole a výchovnému zařízení. Trestněprávní revue, 2004, č. 11, s. 334. 84 Tamtéž, s. 333. 85 Tamtéž, s. 333.

47

může

i u takového pachatele, který se dopustil deliktu pod vlivem nebo v souvislosti s užíváním návykové látky a tomuto užívání se oddává (viz. § 72 odst. 1, 2 TZ). V souvislosti s uvedeným ustanovením vyvstává otázka možnosti ukládat ochranná opatření nepříčetnému mladistvému v souladu se ZSM. Nepříčetnost definuje TZ v § 12 (nTZ v § 26) jako jev, kdy osoba není za svůj čin trestně odpovědná, pokud nemohla z důvodu duševní poruchy v době spáchání činu rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost nebo své jednání ovládat. Mladistvý není za svůj čin trestně odpovědný buď z důvodu v § 12 TZ, anebo na základě zvláštního důvodu nepříčetnosti, který je uveden v § 5 odst. 1 ZSM (tzv. relativní trestní odpovědnost – viz výše). Podle § 5 odst. 2 ZSM: dopustí-li se mladistvý uvedený v § 5 odst. 1 ZSM činu jinak trestného nebo není-li z jiných zákonných důvodů trestně odpovědný, lze vůči němu použít obdobně postupů a opatření uplatňovaných podle tohoto zákona u dětí mladších patnácti let.86 Z dikce tohoto ustanovení je zjevné, že dopadá jak na kategorii mladistvých, kteří nejsou za čin trestně odpovědní z důvodu uvedeného v § 5 odst. 1 ZSM, tak na kategorii mladistvých nepříčetných podle obecného ustanovení § 12 TZ.87 Pokud se týká opatření, dětem mladším patnácti let lze dle § 93 odst. 1 ZSM uložit dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického

nebo

jiného

vhodného

výchovného

programu

ve středisku výchovné péče a ochrannou výchovu.88 JUDr. Šámal se domnívá, že uvedenou formulaci v § 93 odst. 1 ZSM není možné vykládat tak, že u nepříčetných mladistvých přichází v úvahu použití jen těchto postupů a nikoli vedle toho i ustanovení § 10 odst. 1, jmenovitě pak § 21 odst. 1, 2 ZSM upravující druhy ochranných opatření. Ustanovení obsažené v hlavě II. ZSM je třeba vykládat v jejich vzájemné souvislosti. Z povahy věci je vyloučeno uložit některé z výchovných či trestních opatření, neboť v obou případech je předpokladem jejich uložení postavení mladistvého jako pachatele provinění.89 V literatuře se objevil názor, že nepříčetnému mladistvému není možné uložit ochranné léčení, zabezpečovací detenci ani zabrání věci. Na základě § 5 odst. 2 ZSM lze u nepříčetného mladistvého použít výlučně postupy a opatření jako u dětí mladších patnácti let. S touto myšlenkou ale Šámal nesouhlasí. Přikláním se k jeho stanovisku, neboť se domnívám, že by bylo nesmyslné mít možnost uložit ochranné léčení či zabezpečovací detenci pachateli

86

§ 5 odst. 2 ZSM. Šámal, P. a kol. K možnosti ukládat ochranná opatření nepříčetnému mladistvému podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Státní zastupitelství, 2007, č. 5, str. 18. 88 ZoZM rozšiřuje tento výčet o výchovnou povinnost, výchovné omezení a napomenutí s výstrahou. 89 Tamtéž. 87

48

s duševní poruchou nebo zmenšeně příčetnému a zároveň uložení těchto opatření znemožnit nepříčetnému mladistvému.90 Uložit ochranné léčení lze i spolu s trestním opatřením nebo při upuštění od potrestání. Výkon ochranného léčení probíhá buď ústavně v léčebném zdravotnickém zařízení (např. psychiatrická léčebna), v rámci probíhajícího trestního opatření odnětí svobody ve vězení pro mladistvé, anebo ambulantně. Ochranné opatření trvá tak dlouho, dokud nesplní svůj účel. Jestliže se ale v jeho průběhu výkonu opatření zjistí, že účelu dosáhnout nelze, ukončí se. 6.3.2. Zabezpečovací detence Dne 1. 1. 2009 nabyl účinnosti zákon č. 129/2008, o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stávající soustavu ochranných opatření rozšiřuje o nový typ, a tím je zabezpečovací detence. V ZSM je zahrnut do výčtu ochranných

opatření

v

§

21,

obecná

úprava

pro

uložení

je

obsažena

v

§ 72a TZ (v § 100 nTZ). Tento speciální typ opatření má sloužit k zajištění pachatelů závažné trestné činnosti, u kterých je příčinou tohoto jednání poškození rozumové nebo volní složky osobnosti. Soud uloží zabezpečovací detenci v případě, že rozhodne o upuštění od potrestání, jestliže pachatel spáchal úmyslný trestný čin, na který TZ stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní

poruchou,

a

nelze

přitom

očekávat,

že

by

uložené

ochranné

léčení

s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence, kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest. Uloží ji i tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zvlášť závažného trestného činu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené

ochranné

léčení

s

přihlédnutím

k

povaze

duševní

poruchy

a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.91

90

91

Od 1. ledna 2010 by již měl být tento problém vyřešen, a to v souvislosti s nabytím účinnosti ZoZM, který vkládá do §5 odst. 2 ZSM možnost uložit nepříčetnému mladistvému i ochranná opatření. Prezident podepsal zákon o výkonu zabezpečovací detence [citováno 23. února 2009]. Dostupný z: http://www.ipravnik.cz.

49

Zabezpečovací detence potrvá tak dlouho, dokud to vyžaduje ochrana společnosti. Nejméně jednou za 12 měsíců soud přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají. U mladistvých chovanců se soudní přezkum vykoná nejméně jednou za 6 měsíců. Samotný výkon probíhá ve zdravotnickém zařízení, které je ale spravováno a střeženo vězeňskou službou. Pro znemožnění útěku se zavádějí přísná bezpečnostní opatření. V současné době funguje první detenční ústav v Brně, který je určen pro 48 lidí. Během letošního roku k němu přibude ústav v Opavě se 150 místy. 6.3.3. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty Jedná se o opatření subsidiární k trestnímu opatření propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Soud je může nařídit tehdy, jestliže věc nebo jiná majetková hodnota mohla být předmětem uvedeného trestního opatření, avšak soud je neuložil. Tato dvě opatření se

odlišují

v tom,

že

ochranným

opatřením

lze

zasáhnout

i

věc,

která

není

ve vlastnictví delikventa. Zabrání se může týkat takové věci či majetkové hodnoty, která patří mladistvému, ale nelze jej stíhat, odsoudit, anebo od jeho potrestání soud upustil. Vztahuje se také

na

věci,

které

ohrožují

bezpečnost

lidí,

majetku,

popř.

společnosti,

anebo existuje riziko, že poslouží ke spáchání zvlášť závažných trestných činů. Zabrána může být i věc, která sice nenáleží mladistvému, ale byla získána proviněním nebo jako odměna za ně, nebo byla jinou osobou než mladistvým získána úplně nebo zčásti za věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou mladistvý nabyl v důsledku provinění nebo jako odměnu za ně, nebo kterou mladistvý získal zcela nebo zčásti za věc či jinou majetkovou hodnotu, která byla nabyta proviněním, a hodnota zabírané věci (jiné majetkové hodnoty) není vůči věci nabyté mladistvým na základě jeho provinění zanedbatelná. 6.3.4. Ochranná výchova Základní podmínkou pro uložení ochranné výchovy v řízení v trestní věci mladistvého je odsouzení, tj. jeho uznání vinným pro provinění, byť to ZSM v § 22 odst. 1 na rozdíl od dříve platného a dnes již zrušeného ustanovení § 84 odst. 1 TZ výslovně nezdůrazňuje.92 Ochrannou výchovu soud nařídí dále tehdy, jestliže se mladistvému nedostává řádné výchovy a tento negativní jev nelze v jeho vlastní rodině ani v rodině, kde žije, odstranit. Může se tak stát i za situace, kdy byla dosavadní výchova mladistvého zanedbána, nebo prostředí, ve kterém 92

mladistvý

žije,

náležitou

výchovu

nezaručuje.

Šámal, P. In Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 517.

50

Pro posouzení existence výše uvedených předpokladů musí soud vycházet ze zcela zjištěných poměrů mladistvého. Opatření

ochranné

výchovy

je

svým

charakterem

v subsidiárním

poměru

k výchovným opatřením – přijde na řadu až tehdy, pokud uložení výchovných opatření nepostačovalo. Nezbytnou podmínkou pro uložení ochranné výchovy je skutečnost, že ústavní výchova podle zákona o rodině nedosáhne účelu ochranné výchovy. Opatření ochranné výchovy je tedy v subsidiárním vztahu i k ústavní výchově podle ZOR. Tyto dva druhy výchovy nelze vykonávat najednou (k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 26 Co 124/2003: Není možné, aby u téže osoby byla současně vykonávána ústavní i ochranná výchova. Byla-li nezletilému (mladistvému) prodloužena

ochranná

výchova

na

dobu

po

dovršení

jeho

osmnáctého

roku

(§ 85 odst. 3 TZ), nelze pro totéž období vyhovět návrhu na prodloužení ústavní výchovy.)93 Zákon pamatuje také na situaci, kdy převýchova mladistvého dosáhne již takového stupně, že lze předpokládat řádné chování i bez omezení, kterým je mladistvý vystaven v rámci ochranné výchovy. Některé okolnosti, pro něž byla ochranná výchova nařízena, stále přetrvávají, a proto může soud ochrannou výchovu změnit na výchovu ústavní nebo přistoupit k podmíněnému umístění mladistvého mimo takové výchovné zařízení. Pokud ale mladistvý „neobstojí“, soud rozhodne o pokračování výkonu ochranné výchovy. Obdobný postup volí soud u přeměny ústavní výchovy na ochrannou. Opatření ochranné výchovy může být uloženo buď samostatně, anebo vedle trestního opatření. Doba výkonu tohoto opatření závisí na splnění účelu. Nejdéle však trvá do dovršení osmnáctého roku mladistvého. Soud pro mládež může výkon ochranné výchovy prodloužit až do devatenáctého roku, ale pouze tehdy, je-li to v zájmu mladistvého. Vlastní výkon ochranné výchovy je upraven zákonem č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ochranná výchova se vykonává ve zvláštních výchovných zařízeních spadajících do působnosti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Těmito zařízeními jsou diagnostické ústavy, dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy.94

93

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 26 Co 124/2003. ASPI. 94 Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 429.

51

6.4. Trestní opatření Třetí částí soustavy opatření ukládaných mladistvým za spáchaná provinění jsou trestní opatření. Vyznačují se jako nejpřísnější druh trestněprávních následků provinění. Podobně jako výchovná a ochranná opatření napomáhají k naplnění účelu ZSM. Trestní opatření usilují o vytvoření podmínek vhodných pro další vývoj mladistvého provinilce a zároveň jejich výkonem nesmí být ponížena lidská důstojnost. Na rozdíl od zmíněných dvou skupin opatření obsahují trestní opatření prvek negativního hodnocení spáchaného provinění a osoby

pachatele.

Způsobují

mladistvému

určitou

újmu,

která

se

podílí

na dosažení cíle ZSM a TZ. Újma samotná se ale nesmí stát za žádných okolností cílem či smyslem trestního opatření. Ze zásady uvedené v § 3 odst. 2 ZSM vyplývá, že trestní opatření mohou být použita až za situace, kdy by zvláštní způsoby řízení a opatření (především ty, které usilují o obnovu narušených sociálních vztahů a přispívají k předcházení provinění), pravděpodobně nevedly k dosažení účelu ZSM. Toto hledisko odpovídá zásadě pomocné role trestní represe. Posloupnost zákonem upravených opatření a forem řešení trestné činnosti s nimi spojených lze rámcově shrnout takto: řešení trestní věci odklonem od trestního stíhání, výchovná a ochranná opatření, ukládání alternativních trestních opatření nespojených

s bezprostředním

odnětím

svobody

s probačními

prvky

i bez nich a trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody, ukládané podle závažnosti činu.95 Základní zákonné předpoklady pro užití jednotlivých trestních opatření vůči mladistvým provinilcům jsou z větší části vymezeny v TZ. Základní právní rámec pro výkon těchto opatření v návaznosti na to vytváří úprava obsažená v TŘ.96 Je tomu tak z důvodu speciality ZSM k obecné trestněprávní úpravě. Taxativní výčet druhů trestních opatření, která jsou uplatnitelná vůči mladistvým, se nachází v § 24 odst. 1 ZSM. Za spáchané provinění může soud pro mládež mladistvému uložit pouze tato trestní opatření: a) obecně prospěšné práce, b) peněžité opatření, c) peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu, d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, e) zákaz činnosti, 95 96

Šámal, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 86-87. Sotolář, A. Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 62.

52

f) vyhoštění, g) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), h) odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem, i) odnětí svobody nepodmíněně.97 Uvedený výčet již nemůže být žádným způsobem rozšiřován. Pokud zákon výslovně nestanoví omezení, může být mladistvému uloženo, za splnění zákonných podmínek, kterékoli z trestních opatření nebo více těchto opatření vedle sebe. Vyloučena není ani možnost kombinace trestních opatření s výchovnými nebo ochrannými opatřeními. Některá z trestních opatření může soud uložit samostatně. Předpokladem tohoto postupu je, že jsou výslovně uvedena v příslušném ustanovení zvláštní části TZ, a to např. i alternativně s jinými druhy trestních opatření. Zvláštní postavení mají z tohoto hlediska trestní opatření obecně prospěšných prací, peněžité opatření a trestní opatření vyhoštění, neboť je lze uložit samostatně, i když TZ ve zvláštní části takový druh trestního opatření (trestu) v sankci za provinění nestanoví.98 V souladu se ZoZM by mělo k výčtu trestních opatření přibýt od 1. ledna 2010 domácí vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Výčet trestních opatření ukládaných mladistvým je oproti okruhu trestů vztahujících se na dospělé pachatele omezen. Mladistvému soud nemůže uložit sankci zákazu pobytu, propadnutí majetku či ztráty čestných titulů a vyznamenání a ani ztrátu vojenské hodnosti. Další omezení plyne ze zvláštních podmínek pro ukládání některých trestních opatření (obecně

prospěšné

práce,

zákaz

činnosti,

vyhoštění,

peněžité

opatření,

§ 26 a § 27 ZSM). Naproti tomu v ustanovení § 28 až § 29 je úprava trestního opatření, které TZ nezná – peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu.99 Při ukládání opatření je soud povinen zohledňovat všechny zvláštnosti případu a osobnost delikventa. Při stanovení druhu a výměry trestního opatření se řídí tzv. obecnými kritérii, kterými jsou účel trestního opatření, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, poměry mladistvého, možnost jeho nápravy, polehčující a přitěžující okolnosti a zvláštní podmínky stanovené pro ukládání jednotlivých druhů trestních opatření. Ustanovení § 25 ZSM rozšiřuje pro trestní věci mladistvých výčet obecných polehčujících okolností obsažený

v

§

33

TZ

(§

41

nového

TZ).

Činí

tak

s ohledem

na zvláštní povahu řízení proti mladistvým a účel sledovaný ZSM. Ten se soustřeďuje 97

§ 24 odst. 1 ZSM. Sotolář, A., Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých. Trestněprávní revue, 2005, č. 2, s.30. 99 Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 433. 98

53

na motivaci mladistvého ke změně jeho chování a na vytváření podmínek pro jeho další zdravý sociální rozvoj, jakož i na urovnání jeho vztahů s poškozeným.100 Mezi polehčující okolnosti patří úspěšné vykonání probačního nebo jiného vhodného programu, poskytnutí zadostiučinění poškozenému, částečné nebo úplné nahrazení škody poškozenému a zmírnění nebo odčinění způsobené újmy. Dále se vyžaduje takové chování delikventa, při němž lze očekávat, že v trestné činnosti již nebude v budoucnu pokračovat. Při rozhodování o trestním opatření soud přihlíží i ke skutečnosti, že mladistvý spáchal provinění ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si přivodil vlivem návykové látky. U dospělých pachatelů k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout nelze. V ZSM ale není dále rozvedeno, zdá má soud tuto okolnost zohlednit ve prospěch či v neprospěch mladistvého. Pokud

má

být

trestán

souběh

provinění,

kterých

se

mladistvý

dopustil

před dovršením osmnáctého roku věku i po něm, postupuje soud podle ustanovení ohledně úhrnného nebo souhrnného trestu obsaženého v TZ. Hranice trestních sazeb u těch provinění, která byla spáchána před osmnáctým rokem věku, se ale posuzují dle ZSM. 6.4.1. Obecně prospěšné práce Mladistvý může být sankcionován tímto typem trestního opatření, jestliže se dopustil provinění, na které TZ stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice není vyšší než pět let (podle nTZ lze uložit trest obecně prospěšných prací, pokud je pachatel odsuzován za přečin, tzn.

za

nedbalostní

trestný

čin

nebo

takový

úmyslný

trestný

čin,

na něž nTZ stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let). Zároveň musí být splněna podmínka, že jiné trestní opatření není s ohledem na povahu spáchaného činu a možnost nápravy pachatele třeba. Rozhodující je sazba, která je uvedena ve zvláštní části TZ u dotčené skutkové podstaty – modifikace pro mladistvého se neuplatňuje. Obecně prospěšné práce mohou být uloženy samostatně nebo vedle jiného trestního opatření. Nelze však uložit trestní opatření obecně prospěšných prací vedle trestního opatření odnětí svobody, a to jak nepodmíněného, tak i podmíněně odloženého. Podstatou tohoto trestního opatření je určitá obecně prospěšná pracovní povinnost, kterou mladistvý musí splnit ve stanoveném rozsahu osobně, ve svém volném čase a bezplatně. Současně je jeho povinností chovat se

100

Sotolář, A., Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých. Trestněprávní revue, 2005, č.2, s.30.

54

v občanském životě řádně.101 U tohoto druhu trestního opatření je mladistvý kontrolován nejen z hlediska výkonu obecně prospěšných prací, ale i z hlediska vedení řádného života plnění případných výchovných opatření. Tuto kontrolu vykonává Probační a mediační služba. Pokud ale dojde k situaci, kdy mladistvý v době od odsouzení do splnění výkonu obecně prospěšných prací nevede řádný život či nevykoná vlastní vinou uložené trestní opatření, přemění soud trestní opatření obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek v trestní opatření odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu (§ 45a odst. 4 TZ, popř. § 65 odst. 2 nTZ).102 K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 16/2003, obsahující

právní

větu:

K

postupu

podle

§ 45a odst. 4 trestního zákona může vést především skutečnost, že pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevede řádný život. Touto dobou je třeba rozumět dobu od právní moci odsuzujícího rozhodnutí do doby, kdy odsouzený vykoná celý uložený trest obecně prospěšných prací. Za součást řádného výkonu trestu obecně prospěšných prací je nutno považovat nejen splnění pracovních povinností v rámci uloženého trestu, ale i vedení takového způsobu života, který lze označit za řádný.103 U dospělých může být trest obecně prospěšných prací uložen v rozpětí 50 až 400 hodin, u mladistvých činí výměra 50 až 200 hodin.104. Pro uložení není třeba souhlasu mladistvého, vyžaduje se však jeho stanovisko. Soud musí brát v potaz zdravotní způsobilost mladistvého a také fakt, že výkon obecně prospěšných prací nesmí ohrozit zdraví, bezpečnost nebo mravní vývoj mladistvého. 6.4.2. Peněžité opatření Podmínky pro uložení peněžitého opatření mladistvým jsou vymezeny v § 53 TZ (v § 67 nTZ). Jedná se o podmínky vztahující se na dospělé pachatele při ukládání peněžitého trestu. Soud může mladistvému opatření uložit, pokud získal (nebo se snažil získat) majetkový prospěch úmyslnou trestnou činností. Bez splnění této podmínky pak jedině tehdy, jestli TZ ve své zvláštní části takové uložení dovoluje nebo pokud se jedná o provinění, pro které horní hranice trestní sazby není vyšší než tři léta a není třeba uložit také odnětí svobody (oproti tomu podle nTZ lze uložit peněžité opatření za přečin, tedy 101

Sotolář, A. Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 62. 102 Tamtéž. 103 Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 16/2003. ASPI. 104 Podle § 63 odst. 1 nTZ může soud uložit dospělému pachateli trest obecně prospěšných prací v rozmezí 50 až 300 hodin, u mladistvého bude od 1. 1. 2010 činit výměra 50 až 150 hodin.

55

za nedbalostní trestný čin nebo takový úmyslný trestný čin, na něž nTZ stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let; podmínka, že současně není třeba uložit trest odnětí svobody, je stejná v TZ i nTZ). Dále se vyžaduje, aby byl mladistvý v době rozhodnutí soudu výdělečně činný nebo aby uložení tohoto opatření umožnily majetkové poměry mladistvého. Peněžité opatření lze u dospělého uložit v rozpětí od 2 000 Kč do 5 000 000 Kč, u mladistvých je výměra snížena na 1 000 Kč až 500 000 Kč.105 ZSM přinesl významné ustanovení, a tím je možnost uplatnit peněžité opatření vůči mladistvým ve formě denních sazeb a možnost podmíněného odkladu výkonu peněžitého opatření. Denní sazba může být stanovena v rozmezí 100 až 1 000 Kč na 5 až 500 dnů.106 Uložení denní sazby neznamená, že určitou částku, která připadá na den, bude pachatel splácet každý den. Ustanovení denní sazby se týká výměry, nikoli způsobu placení. Hlavním principem takového postupu je požadavek, aby za povahově shodné a stejně závažné provinění byl uložen totožný denních

počet

sazeb.

Pokud

se

týká

denní

výše

sazby,

tak právě v ní se zohledňují majetkové poměry mladistvého. Pro případ, že peněžité opatření nebude vykonáno v určené lhůtě z jiného důvodu než z důvodu nedobytnosti, rozhodne soud o náhradním trestním opatření odnětí svobody. Horní hranice odnětí svobody může být nejvýše jeden rok. Pokud je ve vykonávacím řízení zjištěna nedobytnost peněžitého opatření, je od výkonu upuštěno a výkon odnětí svobody se v takovém případě nenařídí. U peněžitého opatření (nebo jeho zbytku) existuje možnost nahradit zaplacení vykonáním obecně prospěšné činnosti, a to v rámci probačního programu. V tomto ustanovení se promítá alternativní podoba tohoto trestního opatření. V podstatě je totiž alternativou i pro výkon náhradního trestního opatření odnětí svobody za neuhrazené peněžité opatření. Domnívám se, že ustanovení týkající se možnosti nahradit placení vykonáním obecně prospěšné práce, je velmi důležité. To, že slouží, byť nepřímo, jako alternativa k odnětí svobody, je žádoucí. Odnětí svobody, jako nejhlubší zásah do života mladistvého, se uplatní až jako ultima ratio a účelu ZSM může být dosaženo i mírnějšími prostředky. Počínání mladistvého

v rámci

obecně

prospěšných

prací

je

výhodné

i

pro

společnost

a napomáhá ke znovuobnovení sociálních vazeb. Výhodu spatřuji i v tom, že tato alternativa je

pro

všechny

„stejná“.

Delikventy

zasahuje

v zásadě

obdobně,

zatímco

u peněžitých opatření tomu tak být nemusí. Mladiství žijí v různých rodinách, různých 105

106

Podle § 68 odst. 1, 2 nTZ se peněžitý trest ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Denní sazba činí nejméně 100 a nejvíce 50 000 Kč. Podle ZoZM, odst. 39, uloží soud pro mládež peněžité opatření v rozmezí od 10 do 365 denních sazeb. Denní sazba činí nejméně 100 a nejvíce 5 000 Kč.

56

poměrech, a dopady tohoto opatření se mohou promítat odlišně. Povinnost peněžité platby často nedopadne ani tak na mladistvého viníka, jako spíše na jeho okolí, a proto bych raději přistupovala k alternativě obecně prospěšných prací. 6.4.3. Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu Soud může o tomto trestním opatření rozhodnout tehdy, jestliže je splněna alespoň jedna ze dvou podmínek. Buď je soud přesvědčen, že účel trestního opatření bude vzhledem k osobnosti a životnímu prostředí mladistvého naplněn i bez výkonu tohoto opatření, anebo se za nápravu mladistvého zaručil někdo, kdo svým výchovným vlivem dosáhne požadovaného účelu taktéž, i bez výkonu trestního opatření. Trestní věc není před soudem vyřešena definitivně, soud po určitou dobu sleduje chování mladistvého a ověřuje, zda není třeba použít trestněprávní sankci. Obligatorní částí výroku o podmíněném odložení peněžitého opatření je stanovení zkušební doby, a to až na tři roky (počátek je dán právní mocí rozsudku). Dolní hranice upravena není, ale jen ojediněle by měla trvat kratší dobu než jeden rok. Mladistvému mohou být uložena i výchovná opatření. V průběhu zkušební doby se vyžaduje vedení řádného života. Pokud se týká ukončení podmíněně odloženého výkonu peněžitého opatření, může nastat některá z těchto situací: soud rozhodne, a to popř. již během zkušební doby, o výkonu uloženého peněžitého opatření, protože mladistvý nevedl ve zkušební době řádný život nebo nevyhověl uloženým opatřením. Nebo soud po uplynutí zkušební doby vysloví, že se mladistvý, u nějž podmíněně odložil výkon peněžitého opatření, osvědčil, protože ve zkušební době vedl řádný život a vyhověl uloženým opatřením. Poslední situací je, že se má za

to,

že mladistvý, u nějž soud podmíněně odložil výkon peněžitého opatření, se osvědčil, protože soud neučinil bez jeho viny do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí o osvědčení ani o výkonu uloženého peněžitého opatření. Rozhodne-li soud o osvědčení mladistvého nebo nastane-li fikce osvědčení, vznikne fikce, že se na mladistvého hledí, jako by nebyl odsouzen.107 6.4.4. Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty Úprava

tohoto

trestního

opatření

je

shodná

s úpravou

obsaženou

v TZ

(§ 55 až 56a TZ, § 70 až 72 nTZ). Rozhodnutí může podléhat taková věc (či jiná majetková hodnota), která byla užita nebo určena ke spáchání trestného činu nebo jím byla získána. Týká 107

Sotolář, A. Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 68.

57

se i takové věci, která byla za věc získanou trestným činem nabyta, pokud hodnota věci získané trestným činem není vůči hodnotě nabyté věci zanedbatelná. Toto trestní opatření lze užít jen na věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která náleží pachateli. 6.4.5. Zákaz činnosti Pro tento druh trestního opatření platí úprava obsažená v TZ. Mladistvému lze trestním opatřením zákazu činnosti zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustil provinění, a proto podmínkou uložení je spáchání provinění v souvislosti s touto činností.108 Do zákazu může být zahrnut výkon zaměstnání, výkon povolání, výkon funkce, výkon činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, a výkon činnosti upravené zvláštním předpisem. Činnost, která je v rozsudku obsažena, musí být označena zcela přesně. Mladistvému není možné zakázat takovou činnost, jejíž nevykonávání by mohlo způsobit překážku přípravě na jeho povolání. Soud může zakázat mladistvému činnost na jeden až pět let (u dospělého je rozpětí jeden až deset let). 6.4.6. Vyhoštění Trestní opatření vyhoštění lze užít vůči mladistvému, který není občanem ČR a ani nemá postavení uprchlíka. K vyhoštění soud přistoupí tehdy, jestliže je to požadováno z důvodu bezpečnosti lidí, majetku či jiného obecného zájmu. Místo vyhoštění určí a samotné vyhoštění vykoná Ministerstvo vnitra ČR. Soud musí při rozhodování o vyhoštění zohlednit nebezpečnost provinění, stupeň ohrožení obecného zájmu a možnost nápravy a poměry delikventa. Dále musí vzít v úvahu rodinné a osobní poměry mladistvého a také zabránit nebezpečí zpustnutí. Mladistvý může být vyhoštěn na dobu jednoho roku až pěti let (dospělý na dobu jeden rok až deset let nebo na dobu neurčitou). 6.4.7. Podmíněné odsouzení a podmíněné odsouzení s dohledem Uvedená opatření se vyznačují jako základní alternativy k nepodmíněnému trestnímu opatření odnětí svobody. Uplatňují se v situaci, kdy soud sice vynese rozsudek a uloží trestní opatření odnětí svobody, avšak výkon tohoto opatření odloží, resp. promine, pokud mladistvý splní ve zkušební době požadavek řádného chování a všechny ostatní podmínky, které mu byly uloženy. Soud může přistoupit k podmíněnému odsouzení, jestliže trestní opatření odnětí svobody nepřevyšuje dvě léta a jestliže lze s ohledem 108

Tamtéž, s. 63.

58

na osobnost, životní prostředí i okolnosti případu očekávat, že účel trestního opatření odnětí svobody bude naplněn i bez jeho výkonu. Podmíněné odsouzení s dohledem lze uplatnit, pokud

odnětí

svobody

nepřevyšuje

tři

léta.

Z dikce

zákona

je

tedy

zřejmé,

že u podmíněného trestního opatření odnětí svobody v trvání od dvou do tří let musí být dohled stanoven vždy, zatímco u trestního opatření odnětí svobody nepřevyšujícího dva roky pouze tehdy, uzná-li soud takové opatření za vhodné.109 Není vyloučena kombinace uvedených trestních opatření s vhodnými výchovnými opatřeními. U obou opatření musí být stanovena zkušební doba, jejíž délka činí jeden až tři roky. Není ale nepřekročitelná – soud ji může prodloužit, ale ne o více než dva roky, a zároveň není povoleno, aby horní hranice zkušební doby překročila celkově více než pět let. Zákon umožňuje soudu ponechat podmíněné odsouzení a podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti i za situace, kdy by mohl přistoupit k jeho výkonu, jestliže to odůvodňují okolnosti případu a osoba mladistvého.110 Zároveň ale přistoupí ke zpřísnění dosavadního režimu, a to tím způsobem, že stanoví nad mladistvým pachatelem dohled (pokud již nebyl uložen), přiměřeně prodlouží zkušební dobu nebo uloží výchovná opatření, která by měla napomáhat k vedení řádného života. Myslím si, že v systému trestních opatření, která je nutno uplatnit při skutečně závažných proviněních, zaujímají alternativy podmíněného odsouzení velmi důležitou pozici. Představují jakousi pomocnou ruku provinilcům, kteří by si již v důsledku uplatnění těchto opatření měli uvědomit závažnost svého jednání a odčinit negativní důsledky svých provinění. Je jim dána příležitost nápravy na svobodě, tedy bez izolace od společnosti. Podmíněné odsouzení rozhodně má delikventy čím zaujmout – pokud dosáhnou osvědčení, nastane fikce neodsouzení a bude se na ně dále hledět, jako by odsouzeni nebyli. To je skutečnost pro budoucí život určitě nezanedbatelná; mladiství pachatelé mají šanci „začít znovu“, bez trestní minulosti. 6.4.8. Trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody Trestní opatření odnětí svobody se vyznačuje jako poslední prostředek trestního postihu mladistvých. O nepodmíněném odnětí svobody může soud rozhodnout jedině v případě, že by uložení jiného trestního opatření nepostačovalo k dosažení účelu ZSM. V návaznosti na závažnost provinění, způsob jeho provedení, jakož i osobu samotného 109 110

Durdík, T. Odnětí svobody u mladistvých delikventů. Právo a rodina, 2007, č. 9, s. 19. Sotolář, A. Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 70.

59

pachatele by měla být zprvu volena tzv. alternativní trestní opatření, tedy opatření, která nejsou bezprostředně spojena s omezením osobní svobody pachatele, resp. jejím odnětím.111 Stále častěji je poukazováno na neefektivnost trestů odnětí svobody, a to nejen z pohledu nápravy pachatele (recidiva, vedlejší škody způsobené na osobnosti odsouzeného, stigmatizace), ale též z hlediska ekonomického (finančně vysoké náklady výkonu trestu odnětí

svobody

apod.).112

Ze

soustavy

trestních

opatření

patří

mezi alternativní tresty, které lze uložit mladistvým, všechna opatření kromě nepodmíněného trestního opatření odnětí svobody. Tedy všechna ta, která nejsou spojena s odnětím svobody. Nejsem toho názoru, že by měl být trest odnětí svobody u mladistvých zcela zavržen a nahrazen alternativami. Vzhledem k velmi závažné trestné činnosti, které se mladiství leckdy dopouštějí, není v některých případech možnost zvolit jiné řešení než postih formou odnětí svobody. Skutečně by ale měl tento prostředek sloužit až jako ultima ratio, tedy až jako nejzazší opatření sloužící k nápravě. Jestliže tedy soud s ohledem na okolnosti případu a na osobnost mladistvého dospěje k názoru, že nepostačuje užít alternativní sankce, uloží tomuto pachateli trestní opatření odnětí svobody v nepodmíněné podobě. Trestní sazby odnětí svobody, které uvádí TZ, jsou pro mladistvého sníženy na polovinu. Přitom ale platí, že horní hranice trestní sazby nesmí být vyšší než pět let a dolní hranice vyšší než jeden rok. Pokud se mladistvý dopustí takového provinění, za které TZ umožňuje uložit výjimečný trest a stupeň nebezpečnosti je mimořádně vysoký, má soud možnost uložit mladistvému odnětí svobody v rozsahu pět až deset let (pokud se domnívá, že by odnětí svobody v rozmezí jednoho roku až pěti let nepostačovalo). Soud může svým rozhodnutím snížit odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Tento postup volí, jestliže je přesvědčen, že vzhledem k okolnostem případu nebo poměrům mladistvého je zákonná trestní sazba nepřiměřeně přísná a požadovaného účelu lze dosáhnout i se sazbou kratší (§ 32 odst. 1 ZSM). Mimořádné snížení trestní sazby dovoluje i § 32 odst. 2 ZSM. Vztahuje se na případy přípravy a pokusu provinění. Soud se k takovému rozhodnutí přikloní ze stejných důvodů jako v předchozím případě. Soud může i v trestní věci mladistvého postupovat podle ust. § 32 odst. 2 TZ (§ 40 odst. 2 nTZ). Sazbu sníží pod dolní hranici, avšak současně uloží ochranné léčení. Musí tady ale existovat předpoklad, že vzhledem k zdravotnímu stavu delikventa je možné dosáhnout žádaného účelu i kratším trestem.

Poslední

možností

snížení

hranice

trestní

sazby

je

možné

podle

§ 40 odst. 3 TZ. Jedná se o situaci, kdy souzený mladistvý významným způsobem přispěl 111 112

Durdík, T. Odnětí svobody u mladistvých delikventů. Právo a rodina, 2007, č. 9, s. 18. Zezulová, J. Trestní zákonodárství nad mládeží. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 179.

60

k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení nebo takové činnosti pomohl či se pokusil zabránit. Myslím si, že možností snížení trestní sazby vychází zákonná úprava mladistvým velmi vstříc. Soudce není nucen řídit se jen striktní právní úpravou, ale rozhoduje se podle konkrétní situace dotyčného provinilce. Může zohlednit všechny aspekty, které se jedince přímo dotýkají, a tím ukládané trestní opatření individualizovat. Výkon trestu odnětí svobody je upraven zvláštním zákonem (ZVTOS). Samotný výkon probíhá ve věznicích pro mladistvé nebo ve zvláštních odděleních nespecializovaných věznic. Pokud soud pro mládež ukládá mladistvému pachateli trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody, vysloví, že mladistvý vykoná toto trestní opatření odděleně od dospělých odsouzených, a to ve zvláštní věznici pro mladistvé. Výrok o zařazení mladistvého do věznice pro

mladistvé

je

součástí

výroku

o trestu, a proto ho soud musí vždy pojmout do výrokové části odsuzujícího rozsudku.113 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tz 123/2006: Jestliže soud pro mládež ukládá mladistvému trestní opatření v podobě nepodmíněného odnětí svobody, musí podle § 76 ZSM a podle § 5 odst. 3 a § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, vždy rozhodnout o jeho zařazení do věznice pro mladistvé (§ 9 odst. 1 citovaného zákona). Výrok o zařazení mladistvého do věznice pro mladistvé je tedy obligatorní součástí výrokové části odsuzujícího rozsudku, jímž bylo uloženo trestní opatření nepodmíněné odnětí svobody ve smyslu § 122 odst. 1, věta čtvrtá, TŘ).114 V rámci výkonu odnětí svobody je upřednostňována výchova mladistvého a příprava na jeho budoucí povolání. Ve věznici má možnost splnit povinnou školní docházku. Jestliže mladistvý vykonává trestní opatření odnětí svobody, jehož délka přesahuje dobu nabytí zletilosti, resp. po dosažení 19. roku věku, může být z rozhodnutí ředitele věznice ponechán i nadále ve zvláštním oddělení pro mladistvé delikventy, je-li to účelné s ohledem na dosažení jeho převýchovy jakož i celkovou délku trestu. Jako věznice pro mladistvé odsouzené 115

v Opavě.

je

profilována

věznice

Všehrdy

v okrese

Chomutov

a

věznice

Jinak může soud rozhodnout o přeřazení pachatele, který již dovršil devatenáctý

rok věku, do věznice pro ostatní odsouzené. Při rozhodování zohledňuje nejen dosažený stupeň převýchovy, ale i délku zbytku trestního opatření. Podle dřívější právní úpravy byla tato hranice stanovena na osmnáctý rok věku, ZSM ji prodloužil o rok. Takové přeřazení je 113

Válková, H. In Šámal, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 360-361. 114 Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tz 123/2006. ASPI. 115 Durdík, T. Odnětí svobody u mladistvých delikventů (2). Právo a rodina, 2007, č. 10, s. 17.

61

chápáno jako přeřazení do věznice s přísnějším režimem. Zvláštní oddělení pro tzv. mladé dospělé vězně se nachází např. ve věznici v Kuřimi. Svou činnost zahájilo koncem roku 2005 a je určeno pro pachatele ve věku mezi 18 až 26 lety. Delikventi jsou zařazeni do speciálního výchovně-vzdělávacího programu, který si klade za cíl vytvořit žádoucí postoj pachatelů k jejich trestné činnosti a upevnit jejich kladné volní vlastnosti. Program zacházení s mladými odsouzenými

je

zaměřen

především

na eliminování negativního vlivu vězeňského prostředí /prizonizaci/, motivaci vězňů ke změně životního stylu a celkovému zacházení s nimi tak, aby po propuštění z výkonu trestu byli připraveni pro úspěšnou reintegraci do společnosti bez dalšího páchání trestné činnosti.116 V oblasti sankcionování je velmi významné ustanovení týkající se možného odložení výkonu odnětí svobody a upuštění od jeho výkonu. Výkon již uloženého trestního opatření odnětí svobody je možné v systému soudnictví ve věcech mladistvých odložit z širšího okruhu důvodů než u dospělých odsouzených.117 K obecným důvodům stanoveným v § 322 a § 323 TŘ, které se vztahují na dospělé i mladistvé, přidává ZSM zvláštní důvod uplatnitelný jen vůči mladistvým. Výkon odnětí svobody, který nepřevyšuje jeden rok, lze na návrh mladistvého odložit, a to na dobu potřebnou k dokončení jeho vzdělání nebo jiné přípravy na povolání. Odklad ale může být stanoven nejdéle na dva roky. Za zákonem stanovených podmínek může soud dokonce od uloženého výkonu nepodmíněného odnětí svobody ne delší než jednoho roku zcela upustit. Mladistvého, který vykonává trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody, lze podmíněně propustit, a to na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice. Přitom, na rozdíl od dospělých odsouzených, není nutné, aby takové rozhodnutí soud učinil až poté, co mladistvý vykonal alespoň polovinu, resp. dvě třetiny odnětí svobody.118 Mladistvý sám není oprávněn takový návrh podat, a proto soud může takovou žádost zamítnout jako nedůvodnou. Podmínkou pro podmíněné propuštění, kromě podmínek ohledně podání návrhu, je skutečnost, že odsouzený se ve výkonu trestního opatření polepšil a lze od něj očekávat vedení řádného života. Podmíněně propustit je možné také tehdy, pokud se za nápravu odsouzeného někdo zaručil. Pokud se mladistvý na svobodě osvědčí, považuje se za den vykonání trestního opatření den, kdy byl podmíněně propuštěn. Společně s rozhodnutím o 116

Vězeňská služba ČR. Věznice Kuřim: Roční zpráva oddělení mladých dospělých [citováno 9. 3. 2009]. Dostupný z: http://kurim.vscr.cz. 117 Sotolář, A. Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3, s. 73. 118 Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006, s. 438.

62

podmíněném propuštění stanoví soud zkušební dobu, jejíž délka může být jeden rok až pět let. Dřívější právní úprava umožňovala až sedm let. Za účelem dosažení převýchovy ukládá soud často

výchovná

opatření

včetně

dohledu

nad ním. Podmíněně propuštěný je povinen nahradit dle svých možností škodu, kterou způsobil. Trestní opatření mohou zaniknout z jednoho důvodu, a tím je promlčení jejich výkonu. O zániku výchovných a ochranných opatření se ZSM nezmiňuje. Oproti právní úpravě pro dospělé pachatele stanoví ZSM kratší promlčecí dobu. V případě trestních opatření odnětí svobody nad pět do deseti let činí promlčecí doba deset let. Ostatní trestní opatření nelze vykonat po uplynutí doby pěti let. U některých trestních opatření nepřichází promlčení v úvahu. Jedná se o trestní opatření zákazu činnosti, propadnutí věci, peněžitého opatření s podmíněným odkladem výkonu, podmíněného odsouzení a podmíněného odsouzení s dohledem. Cílem trestních opatření je zejména převychovat mladistvého a pomoci mu začlenit se zpět do společnosti. Právní úprava týkající se mladistvých zakotvuje institut zahlazení odsouzení.

Vychází

ze

zásady,

že

se

všechna

odsouzení

mladistvého

(kromě nepodmíněného odnětí svobody delší jednoho roku) zahlazují poté, co byly vykonány. V ostatních případech rozhoduje o zahlazení odsouzení soud pro mládež, který mladistvého k trestnímu opatření odsoudil, a to poté, co mladistvý trestní opatření vykonal.119 Mladistvý tak po vykonání příslušného trestního opatření není do dalšího života doprovázen záznamem ve výpisu z Rejstříku trestů.120 Zahlazené odsouzení je ale vedeno v opisu evidence Rejstříku trestů, tedy ve veřejné listině, která slouží orgánům činným v trestním řízení a Ministerstvu spravedlnosti.

K zahlazení

odsouzení

se

vztahuje

i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 3 Tmo 35/2007: Zahlazením vykonaného trestního opatření (§ 35 ZSM) se na mladistvého hledí, jako by nebyl odsouzen, bez ohledu na to, že nebylo ukončeno souběžně uložené výchovné opatření podle § 15 odst. 1 ZSM.121

119

Durdík, T. Odnětí svobody u mladistvých delikventů (2). Právo a rodina, 2007, č. 10, s. 18. Mašek, D. Nová právní úprava trestního soudnictví pro mládež. Právo a rodina, 2004, 6. ročník, č.4, str. 5. 121 Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 3 Tmo 35/2007. Státní zastupitelství, 2008, č. 4, s. 74.

120

63

7. ALTERNATIVNÍ ZPŮSOBY ŘÍZENÍ Alternativními způsoby řízení se rozumí alternativy k pravidelnému a standardnímu průběhu trestního řízení. Právní úprava zvláštních způsobů řízení proti mladistvým je obsažena v desátém oddílu dílu sedmého ZSM. Ustanovení § 69 ZSM obsahuje výčet těchto zvláštních

druhů

řízení

–

podmíněné

zastavení

trestního

stíhání,

narovnání

a odstoupení od trestního stíhání.122 Jedná se o tzv. odklony v trestním řízení ve věcech mladistvých. Pojem odklon zákonná úprava výslovně neuvádí. Zjednodušeně se dá pojem odklon vymezit jako alternativa standardního trestního řízení.123 Trestní řízení není zakončeno běžným způsobem, tedy vynesením odsuzujícího rozsudku, vyslovením viny a uložením trestněprávní sankce, ale řízení se od tohoto standardu „odkloní“ a věc se vyřeší jinak. Obecné podmínky pro užití odklonů stanoví § 68 ZSM. Za nezbytný předpoklad je považována skutečnost, že podezření ze spáchání provinění se jeví na základě dostatečného objasnění skutkového stavu zcela důvodným. Další podmínkou je, že mladistvý je připraven nést odpovědnost za čin, kterého se dopustil, hodlá se vypořádat s jeho příčinami a také se přičinit o odstranění škodlivých následků protiprávního jednání. Za fakultativní podmínku je považována možnost požadovat na mladistvém delikventovi, aby se zavázal k chování, které omezuje příležitost spáchat další provinění. Prostor pro uplatnění alternativních způsobů řízení v trestních věcech mladistvých značně rozšiřuje možnost spojit rozhodnutí v rámci nich s užitím celé škály výchovných opatření. Jednotlivá výchovná opatření lze užít jak samostatně, tak v nejrůznějších vzájemných kombinacích. Podmíněné zastavení trestního stíhání lze uplatnit, jestliže je splněna řada podmínek. Musí se jednat o provinění, na které TZ stanoví trest odnětí svobody s horní sazbou ne vyšší než pět let124, mladistvý se k činu doznal a nahradil škodu, kterou způsobil, popř. uzavřel s poškozeným o její náhradě dohodu, nebo provedl jiná potřebná opatření k její náhradě. Mladistvý musí s tímto vyřízením trestní věci souhlasit a také je nutný důvodný předpoklad, že tento způsob řešení bude vzhledem k osobě mladistvého, jeho životu a okolnostem případu dostačující.

122

Ščerba, F. K právní úpravě odklonů uplatňovaných v řízení proti mladistvým. Trestní právo, 2005, č. 5, s. 16. 123 Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2007, s. 646. 124 Podle ZoZM se mění i některá ustanovení TŘ a jako podmínku pro podmíněné zastavení trestního stíhání i narovnání stanoví, že se musí jednat o přečin (§ 307, § 309, § 311 TŘ).

64

Pro narovnání se požaduje, aby předmětem řízení bylo provinění, na které TZ stanoví trest odnětí svobody s horní sazbou nepřevyšující pět let. Je třeba, aby mladistvý prohlásil, že spáchal skutek, za který je stíhán, a současně o tom není pochyb. Je nezbytné, aby pachatel uhradil poškozenému škodu, provedl k její úhradě úkony či jinak újmu odčinil, a aby složil na účet přiměřenou peněžní částku, která slouží konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům.

Obviněný

a

poškozený

spolu

uzavřou

dohodu

o narovnání a souhlasí s rozhodnutím o schválení narovnání. Vzhledem ke všem okolnostem by měl být tento způsob řešení považován za dostačující. Odstoupit od trestního stíhání lze u takového provinění, u kterého není horní hranice trestní sazby vyšší než tři roky a jestli neexistuje na dalším stíhání mladistvého veřejný zájem. S ohledem na pachatele je možné považovat tento postup za dostačující, trestní stíhání neúčelné

a

potrestání

nepotřebné.

Tato

podmínka

je

podpořena

faktem,

že mladistvý úspěšně podstoupil vhodný probační program, alespoň z části nahradil škodu a poškozený s touto náhradou vyjádřil souhlas, anebo mu bylo vysloveno napomenutí s výstrahou. Zatímco první dva typy těchto alternativních forem řešení trestních věcí je možné s určitými modifikacemi uplatnit i ve vztahu k dospělým obviněným podezřelým ze spáchání trestného činu, odstoupení od trestního stíhání má místo pouze v trestních věcech mladistvých.125 Jsem přesvědčená, že důležitost alternativních způsobů řízení je nezpochybnitelná. Velkou výhodu spatřuji v silném výchovném vlivu, který odklony prosazují. Mladistvý delikvent je nucen se aktivně podílet na řešení nastalé situace. Musí se přičinit k napravení negativních důsledků jeho činu a spolupracovat s poškozeným. To vede k regeneraci narušených sociálních vztahů a začlenění se delikventa zpět do společnosti. Významnou roli hraje při těchto způsobech řešení Probační a mediační služba. Spoluprací s ní lze dosáhnout vyřešení životních problémů mladistvého i jeho motivace ke kvalitnějšímu způsobu života. Šámal vyzdvihuje přednost těchto variabilních řešení umožňujících navazovat na specifický hodnotový systém mladistvých a pozitivní složky jejich osobnosti.126 Pro zvolení vhodného typu z těchto postupů je potřebné důkladné zvážení a posouzení všech okolností případu a zejména osobnosti pachatele. 125

Sotolář, A. Odstoupení od trestního stíhání jako specifická forma alternativního řešení trestních věcí mladistvých. Trestněprávní revue, 2004, č. 6, s. 169. 126 Sotolář, A. Šámal, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C.H.Beck, 2004. s. 611.

65

8. TRESTÁNÍ MLADISTVÝCH – EVROPSKÝ EXKURS 8.1. Stručně o hranici trestní odpovědnosti Právní úprava trestání mladistvých je v jednotlivých evropských zemích rozdílná. Liší se jak věková hranice trestní odpovědnosti, tak sankcionování a trestní řízení ve věcech mladistvých. Problematika věkové hranice pro počátek trestní odpovědnosti je v současné době skloňována ve všech pádech. Odborníci zabývající se danou otázkou poukazují na skutečnost, že při úvahách, zda zachovat či snížit věkovou hranici, je nutné zohlednit i zkušenosti zahraničních zemí. Bezesporu nemůže zahraniční právní úprava sloužit jako vzor absolutně – každý stát vykazuje své zvláštnosti historické, kulturní, sociální, ekonomické apod. Pro ukázku rozdílných hranic věku pro počátek trestní odpovědnosti jsem si vybrala několik evropských států, o jejichž právní úpravě se okrajově zmíním. Vybrané státy přiřadím následně k typu modelu, který se uplatňuje pro zacházení s mládeží. Věková hranice trestní odpovědnosti se v jednotlivých státech Evropy liší. Můžeme hovořit o velkém rozpětí. Věk trestní odpovědnosti ve vybraných zemích je uveden v tabulce č. 3, která je součástí Příloh.127

8.2. Modely zacházení s mládeží Obecně rozlišujeme dva typy modelu zacházení s mládeží, a to model sociální a model justiční. Pro sociální model je typická jeho orientace – soustředí se na blaho mládeže. Bere v potaz význam sociálního prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a zdůrazňuje jeho vliv. Řízení probíhá neformálním způsobem a velmi významnou úlohu v něm zastávají sociální

pracovníci

a

psychologové.

Justiční

model

umožňuje

zakročení

jen

za podmínky porušení trestní normy. Pro řízení je naprosto nejdůležitější trestný čin a na výchovných potřebách tolik nezáleží. Řízení je naopak formální a podílejí se na něm právnicky kvalifikované osoby. Mladistvému je zaručeno prakticky stejné zacházení jako s dospělým. Je zdůrazněna odpovědnost pachatele. Je však nutno podotknout, že s výše uvedenými modely zacházení s mládeží se v žádné zemi nesetkáme v čisté podobě, neboť dochází k prolínání a kombinaci těchto 127

Krejčiříková, K. Hranice trestní odpovědnosti mladistvých ve vybraných evropských zemích. Státní zastupitelství, 2008, č. 5, s. 37.

66

dvou modelů. Spíše je možné uvést, ke kterému z těchto modelů se daný stát, respektive jeho úprava trestního práva mladistvých, přiklání. K systému, který je orientován na „blaho dítěte“, řadíme z evropských zemí trestní zákonodárství zejména v Polsku, Belgii, Portugalsku a Švýcarsku. Mezi státy, které patří k evropskému justičnímu modelu, náleží Česká republika, Rakousko, Německo, Itálie, Slovinsko, Slovensko, Španělsko, Francie, Řecko, Nizozemí, skandinávské země, ale i Turecko, Anglie a Wales.128 8.2.1. Sociální model zacházení s mládeží Ze skupiny států aplikujících sociální model jsem si pro stručný nástin vybrala Belgii, Polsko a Švýcarsko. Belgie je zemí, která má oproti jiným státům Evropy hranici trestní odpovědnosti stanovenou nejvýše – na 18 let. Výjimečně lze tuto hranici snížit na 16 let a rozhodovat podle trestního práva dospělých. Tento způsob se užije u případů trestných činů v dopravě či kvalifikovaného ublížení na zdraví, a také za situace, kdy jsou opatření určená pro mladistvé neodpovídající tomu kterému charakteru osoby delikventa. V současnosti sílí v Belgii snahy o reformu tohoto systému a vyvstávají požadavky na radikální snížení hranice z 18 na 12 let. Polsko je z pohledu trestního práva mládeže státem velmi zajímavým. V Polsku nelze přímo hovořit o trestním právu nad mládeží, neboť se jedná o právo „vlastního druhu“, které nelze řadit ani do oblasti trestního práva, ani do rodinného práva.129 Řízení spadá pod kompetenci soudů rodinného práva a postupuje se podle občanského zákoníku. Jen velmi výjimečně rozhodují v trestních věcech mladistvých soudy určené pro dospělé pachatele. Trestného činu se může dopustit pouze osoba starší sedmnácti let, do dosažení tohoto věku je protiprávní jednání označováno jako „trestné jednání“. Mladistvým ve věku od 13 do 17 let lze za takové jednání uložit výchovná a nápravná opatření. Na kriminalitu mladistvých zákon reaguje téměř zásadně mimo trestními prostředky. Na kriminalitu mládeže je ve Švýcarsku reagováno zejména výchovnými a terapeutickými metodami. Soudcům je poskytnuta velmi vysoká svoboda uvážení a jejich rozhodování je značně flexibilní. Od 1. 1. 2007 vstoupil v účinnost nový zákon ve věcech mládeže, který přinesl podstatné změny. Věková hranice trestní odpovědnosti byla zvýšena ze 7 let na 10 let. Před přijetím této změny se dokonce navrhovalo zvýšení až na 12 let. Zvýšení

128 129

Tamtéž. Tamtéž.

67

bylo obhajováno zejména skutečností, že trestné činy, kterých se dopouštějí děti mladší 10 let, se objevují zřídka, a zároveň spadají mezi bagatelní kriminalitu. 8.2.2. Justiční model zacházení s mládeží Justiční model je uplatňován např. v zemích Skandinávie (Norsko, Švédsko, Dánsko, Finsko), kde je dolní hranice trestní odpovědnosti nastavena na 15 let. V Dánsku probíhají diskuze

o

snížení

meze

na

12

let.

V celé

řadě

evropských

států

nalézáme

oproti naší právní úpravě ustanovení o tzv. mladých dospělých. Mezi ně patří např. Nizozemí, Německo, Rakousko, Švédsko, Finsko, Slovinsko, Litva, ale i Slovensko.

8.3. Stručný pohled na vybranou zahraniční právní úpravu Pro stručný nástin trestněprávní úpravy práva mladistvých některých zahraničních zemí, kterému věnuji následující podkapitoly, jsem si zvolila Rakousko a Slovensko. Tyto státy jsem si vybrala nejen z toho důvodu, že jsou našimi sousedy, ale i pro naše společné historické a kulturní kořeny. Vlivem jednotného státního útvaru trvajícího několik století se v našich kulturách hluboce zakotvily obdobné tradice, které se projevují v politické, ekonomické, společenské i právní oblasti 8.3.1. Rakousko Trestní právo mládeže je v Rakousku upraveno speciálním zákonem o soudnictví nad mládeží

Jugendgerichtgesetz

BGBI

Nr.

599/1988

ve

znění

pozdějších

předpisů

(dále jen zákon nebo JGG). Uplatňuje se pro dvě věkové skupiny, a to pro děti – osoby, které doposud nedovršily čtrnácti let (nejsou trestně odpovědné) a mladistvé – ty osoby, které již dovršily čtrnácti let, ale ještě nepřekročily osmnáct let. Zákon se dočkal novelizace a v jejím důsledku došlo ke dni 1. 7. 2001 ke snížení horní věkové hranice trestní odpovědnosti mladistvých z dosavadních 19 na 18 let. Původní hranice 19 let věku našla své místo v trestním

zákoně

v roce

1988,

a

to

z důvodu

absence

ustanovení

pro „mladé dospělé“, které například německý právní řád měl. Uvedenou novelou se tato kategorie do právního řádu dostává. Zahrnuje věkovou kategorii 19 až 21 let, ustanovení se však vztahuje pouze k trestně právnímu řízení. Rakouská právní úprava má podobně jako česká právní úprava koncipovánu trestní odpovědnost jako relativní trestní odpovědnost (požadavek dostatečné zralosti jedince).

68

Rakouský zákon o soudnictví nad mládeží je stejně jako náš ZSM speciální úpravou k obecné úpravě nacházející se v trestním zákoně a trestním řádu. Za trestný čin mládeže považuje rakouské právo takové jednání, které bylo spácháno mladistvým

a

hrozí

za

něj

soudní

trest.

Mladistvý

není

trestně

odpovědný

za splnění zákonných podmínek. První z nich je ta, že není natolik zralý, aby rozpoznal protiprávnost svého činu. Dalším předpokladem je, že spáchá přečin ještě před dovršením šestnáctého roku, jeho zavinění není těžké a ze zvláštních důvodů není nutné užití trestního práva mládeže, anebo jsou dány předpoklady podle § 42 rakouského trestního zákona. Mezi sankce, které lze dle rakouského práva uložit mladistvým, patří tresty, výroky o vině bez formálního výroku o trestu a alternativní řešení trestních věcí. Mladistvé lze sankcionovat trestem odnětí svobody nebo peněžitým trestem. Oba tresty mohou být zcela nebo zčásti prominuty, pokud uložený trest nepřesahuje 5 let.130 Stíhání trestných činů mládeže se řídí zásadami zvláštními vůči obecné úpravě. Namísto trestu odnětí svobody na doživotí nebo v rozmezí od 10 do 20 let bude mladistvému uložen trest odnětí svobody v rozmezí od 1 do 15 let, pokud spáchal čin po dovršení 16. roku věku. Jinak mu bude vyměřen trest odnětí svobody od 1 až do 10 let. Místo stanoveného trestu odnětí svobody v rozmezí od 10 až do 20 let lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 6 až do 10 let, horní hranice všech jinak stanovených

dočasných

trestů

odnětí

svobody

se

snižuje

na polovinu; dolní hranice odpadá.131 Pokud se týká peněžitých trestů, uložená horní hranice denní sazby se o polovinu zkrátí. Jestli se výše peněžitého trestu stanoví podle hodnoty, užitku nebo škody, bude uložena jen za předpokladu, že neohrozí živobytí obviněného. Výroky o vině bez formálního výroku o trestu se rozumí výrok o vině bez uložení trestu nebo výrok o vině pod pohrůžkou trestu. V prvním případě soud od potrestání upustí, jestli existuje předpoklad, že samotný výrok o vině postačí ke zdržení se dalšího protiprávního jednání. Zároveň se musí jednat o takový čin, za který připadá v úvahu jen nepatrný trest. Druhý z uvedených výroků se uplatní v případě, kdy se soud domnívá, že výrok o vině a pohrůžka trestem (nebo v kombinaci s jinými opatřeními) postačí ke zdržení se nežádoucího chování. Zákon klade velký důraz na alternativní řešení trestních věcí. Jimi se rozumí upuštění od stíhání (§ 6 JGG) a odstoupení od stíhání (odklony - § 7-8 JGG). V soustavě odklonů nacházejí své místo úhrada peněžité částky, vykonání obecně prospěšných prací, stanovení zkušební doby ve spojení s probační pomocí nebo splnění povinností, anebo mimosoudní narovnání. Vzájemná kombinace těchto variant odklonů není 130 131

Krejčiříková, K. Trestní právo nad mládeží v Rakousku. Státní zastupitelství, 2007, č. 5, s. 50. Tamtéž.

69

přípustná.132 Zatímco rakouská právní úprava řadí vykonání obecně prospěšných prací mezi odklony, v našem právním systému mladistvých spadá mezi trestní opatření. V našich poměrech lze uložit mladistvému 50 až 200 hodin obecně prospěšných prací, v Rakousku nemohou být stanoveny na více než 6 hodin denně, více než 20 hodin týdně a jejich celková výměra nesmí být vyšší než 120 hodin.133 Stejně jako u nás se ani v Rakousku nesetkáme se samostatnými soudy pro mládež. Do roku 2002 existovaly ve vybraných obvodech, dnes působí na soudech příslušné oddělení, kterému náleží trestní věci mládeže.134 8.3.2. Slovensko Slovenské trestní právo se k datu 1. 1. 2006 dočkalo velkých změn. Účinnosti nabyly nové trestněprávní kodexy, zákon č. 300/2005 Z. z., trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen slTZ), a zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů (dále jen slTŘ). Tyto zákony nahradily dosavadní obecnou trestněprávní úpravu z roku 1961 a současně nově upravily trestní právo mládeže. Nicméně ani nyní nejsou odlišnosti této specifické trestněprávní oblasti obsaženy ve speciálním zákoně. Nalezneme je ve slTZ a slTŘ. I přes tuto skutečnost ale došlo v trestním právu mladistvých k významným obměnám. Na jedné straně se zejména v oblasti sankcí rozšířily možnosti aplikace alternativních sankcí a zvláštních způsobů řízení. Na straně druhé došlo nepochybně ke zpřísnění trestní politiky vůči delikventní mládeži, a to nejen rozšířením trestní odpovědnosti i na čtrnáctileté děti, ale také v oblasti možností ukládání stacionárních sankcí mladistvým.135 S ohledem

na

věk

můžeme

rozdělit

mládež

na

Slovensku

do

dvou,

resp. tří kategorií, které vykazují odlišné právní postavení. Jsou to: •

děti – v době spáchání činu nedovršily 14 let a v případě trestného činu pohlavního zneužívání (§ 201 slTZ)136 nedovršily 15 let věku. Děti nejsou trestně odpovědné. Pokud by se dopustily činu jinak trestného, zákon umožňuje uložení výchovných opatření, která jsou zakotvena v předpisech rodinného práva.

132

Krejčiříková, K. Problematika obecně prospěšných prací v Rakousku s přihlédnutím k jejich ukládání mladistvým. Státní zastupitelství, 2008, č. 7-8, s. 65. 133 Od 1. 1. 2010 bude u mladistvého činit výměra 50 až 150 hodin. 134 Krejčiříková, K. Rakouská soudní soustava v trestních věcech a mladiství. Státní zastupitelství, 2008, č. 9, s. 34. 135 Hulmáková, J. Nad slovenským trestním právem mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 4, s. 93. 136 Zákon č. 300/2005 Z. z., trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen slTZ).

70

•

mladiství – osoby, které v okamžiku spáchání činu již dovršily 14 let, ale zatím nepřekročily 18 let věku.

•

osoby blízké věku mladistvých – osoby, které dovršily 18. rok věku a nepřekročily 21. rok věku. Snížení věkové hranice pro počátek trestní odpovědnosti z dřívějších patnácti let na čtrnáct je jednou z nejvýraznějších změn nové slovenské trestní úpravy. Tento krok byl zdůvodňován zejména obecnými argumenty o nárůstu kriminality mládeže, o zneužívání trestně neodpovědných dětí a jejich beztrestnosti k páchání trestné činnosti a zvyšováním závažnosti trestné činnosti páchané mládeží.137 V úvahu se bral i raný psychosomatický vývoj dětí a mladistvých. Od této změny si její zastánci slibovali také umožnění dřívějšího preventivního působení na děti páchající trestnou činnost, a to za pomoci trestněprávních nástrojů. Zákon stanoví výjimku z věkové hranice 14 let pro trestný čin pohlavního zneužívání. Byla ponechána zvýšená ochrana dětí před pohlavním zneužíváním na 15 letech a zároveň vyloučena trestní odpovědnost pro tento trestný čin u osob, které dosud nedovršily 15. rok věku.138 Ve slovenské úpravě, stejně jako v naší, se nachází ustanovení o tzv. relativní trestní odpovědnosti. Slovenská právní úprava uvádí, že je nezbytné, aby mladistvý mladší patnácti let dosáhl takového stupně rozumové a mravní vyspělosti, díky němuž by byl schopen své protiprávní jednání pochopit a také ovládnout. Jedná se o samostatnou podmínku trestní odpovědnosti. U těch mladistvých, kteří již patnácti let dosáhli, je trestní odpovědnost určena absolutně, bez ohledu na úroveň rozumové a mravní vyspělosti. Česká a slovenská úprava práva mladistvých se odlišuje v tzv. modifikaci trestní odpovědnosti mladistvých. Pod tímto pojmem je chápán odlišný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, který je třeba ke spáchání trestného činu. Na Slovensku tento institut novým zákonem zanikl. Podle našeho právního řádu je třeba, aby stupeň nebezpečnosti byl u mladistvého vyšší než malý, u dospělého vyšší než nepatrný. Slovenské právo obsahuje tzv. přečin. Rozumí se jím nedbalostní trestný čin nebo úmyslný trestný čin, kde horní hranice trestu odnětí svobody nepřevyšuje 5 let. Takový přečin, kterého se dopustil mladistvý a jehož závažnost je malá, není považován za trestný čin (nTZ činný v ČR od 1. 1. 2010 dělí trestné činy na zločiny a přečiny). Pro českou i slovenskou úpravu je shodný fakt, že mladiství nemohou být trestně odpovědní za tzv. statusové delikty. Tímto termínem je označováno nevhodné chování, které může velmi 137 138

Hulmáková, J. Nad slovenským trestním právem mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 4, s. 94. Tamtéž.

71

negativně ovlivňovat budoucí vývoj dětí a mladistvých (např. kouření, záškoláctví, požívání alkoholických nápojů atd.). Současný systém sankcí uplatnitelných vůči mladistvým tvoří výchovná opatření, ochranná opatření a tresty. V rámci nové právní úpravy dochází k rozšíření alternativních trestů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z těchto alternativ lze uložit mladistvým trest povinné práce, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem a podmíněné odsouzení k peněžitému trestu. Vymezení podmínek pro jejich uložení se příliš neliší od právní úpravy těchto sankcí v ZSM, ale například u trestu obecně prospěšných prací je horní hranice u mladistvých pouze 150 hodin či peněžitý trest lze ukládat formou denních pokut.139 Od 1. 1. 2010 bude v České republice činit výměra u mladistvého 50 až 150 hodin. Česká i slovenská právní úprava se shoduje v možnosti nahradit výkon peněžitého trestu nebo alespoň jeho zbytku obecně prospěšnou činností v rámci probačního programu. V českých poměrech je probační program jedním z výchovných opatření, avšak na Slovensku není probační program

v zákoně

zakotven

ani definován. Zmiňuje se o něm komentář k slTZ, ale obsah ani subjekty jej vykonávající neupřesňuje. Slovenská právní úprava také umožňuje ukládání výchovných opatření v případě podmíněného upuštění od potrestání a se souhlasem mladistvého i v průběhu řízení, není ale možné

kombinovat

tato

výchovná

opatření

s ochrannými

opatřeními

nebo tresty. U trestu odnětí svobody činí dolní hranice 2 roky a horní hranice 7 let, v případě zvlášť závažného zločinu lze uložit trest v rozmezí 7 až 15 let. Trestní řízení je také možné řešit formou odklonů. Jednotlivé druhy odklonů jsou upraveny bez ohledu na věk pachatele a, až na nepatrné úpravy u dohody o vině a trestu, nejsou nijak modifikovány pro mladistvé. V slTŘ také není upraven žádný odklon, který by se týkal pouze mladistvých.140 Mezi odklony se řadí podmíněné zastavení trestního stíhání, smír, zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného, podmíněné zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného a dohoda o vině a trestu.

139 140

Tamtéž, s. 95. Tamtéž, s. 98.

72

9. ZÁVĚR V diplomové práci jsem se zabývala trestáním mladistvých z pohledu ZSM. Jedná se o zákonný pilíř trestněprávní úpravy mladistvých, který svým účelem i obsahem čerpá ze ZTSM, na svou dobu velmi moderní a pokrokové právní normy z roku 1931. Návrh ZSM schválily obě komory Parlamentu ČR po poměrně složitém a vleklém legislativním procesu v polovině roku 2003 a ZSM nabyl účinnosti k 1. lednu 2004. V justiční praxi se tento normativní právní akt uplatňuje již šestým rokem. Domnívám se, že se jedná o natolik dlouhý časový úsek, kdy už je možné zhodnotit, zda ZSM splnil svůj účel a očekávání. V úvodu jsem si kladla otázku, zda vůbec má samostatná úprava trestního postihu mladistvých smysl, a jestli byla v našem právním řádu potřebná. Jsem přesvědčená o tom, že význam rozhodně má. Myslím si, že právní úprava, která předcházela přijetí ZSM, byla vzhledem k odlišnostem, které mezi dospělými a mladistvými pachateli panují, nevhodná. Mladiství (a děti mladší patnácti let) jsou natolik specifickou společenskou skupinou, pro kterou právní úprava jakožto pouhá výjimka z úpravy obecné nemohla být dostačující. Z důvodu zvláštností daných věkem je třeba vůči mladistvým (a dětem mladším patnácti let) uplatňovat specifický způsob zacházení. Vyžaduje se, aby byla každá trestní věc řešena individuálně a aby byl brán zřetel na osobnost mladistvého pachatele, jeho zdravotní stav i veškeré okolnosti s proviněním souvisejícími. Od přijetí ZSM očekával zákonodárce zejména přesné vymezení rozdílů mezi speciální právní úpravou odpovědnosti za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže vůči úpravě obecné, dále komplexní úpravu hmotně právních i procesních aspektů trestání mládeže, vytvoření soustavy specializovaných soudů pro mládež a ustavení jednotného systému reakcí na protiprávní činnost mládeže. Reformovaná právní úprava trestního práva mládeže měla vycházet z tzv. restorativní (obnovující) justice. Pro tuto myšlenkovou koncepci je charakteristický takový přístup společnosti, kdy ta připouští svou spoluodpovědnost za delikventní konání pachatele a reaguje na toto konání nanejvýš spravedlivě. Za hlavní přínos restorativní justice považuji to, že se zaměřuje na budoucnost. Její snahou je přimět mladistvého k jeho vlastní aktivitě. Skutečnost, že se pachatel sám podílí na odčinění škody, kterou napáchal, může být z hlediska jeho nápravy velmi účinná. Podle mého názoru naplnil ZSM v převážné míře cíl a účel, který si zákonodárce předsevzal, a v aplikační

praxi

se

poměrně

dobře

ujal.

Myslím

si,

že odpovídající přístup orgánů činných v trestních věcech mládeže i společnosti jako takové vůči dětem mladším patnácti let i mladistvým, jak jej zákon nastoluje, vhodně reaguje na 73

odlišnosti mezi mládeží a dospělými. Můžeme říci, že i spolupráce mezi orgány a institucemi zabývajícími se trestními věcmi ve věcech mládeže je veskrze dobrá. I přesto, že se ZSM v zásadě

v praxi

osvědčil,

existují

stále

některé

problémy

a

nesrovnalosti,

na které odborníci upozorňují a které je třeba řešit. Vzhledem k tomu, že jsem se v této práci zabývala převážně hmotně právními ustanoveními ZSM, uvedu i na tomto místě pouze problematická ustanovení hmotně právní. Mezi tato úskalí patří např. otázka ukládání ochranných opatření nepříčetnému mladistvému podle ZSM. O tomto problému jsem se již zmiňovala (viz. str. 48 - 49). Podle současné platné a účinné právní úpravy tato nepřesnost v zákoně stále trvá, avšak od 1. ledna 2010, v souvislosti s nabytím účinnosti ZoZM, by již problém měl být vyřešen. Účelem ZSM je mládež spíše vychovávat nežli trestat. Vyplývá to i ze zásad, o které se úprava opírá. Sankcionování je založeno na zásadě pomocné role trestní represe, podle níž se trestní opatření využijí až tehdy, pokud k dosažení cíle ZSM zvláštní způsoby řízení ani opatření obnovující narušené společenské vztahy (výchovná či ochranná opatření) nepostačují. Veškerá opatření, postupy i prostředky by měly být využívány v prvé řadě k obnovení pochroumaných společenských vztahů a k začlenění delikventního dítěte či mladistvého zpět do společnosti. V souvislosti s tím by mělo být zabráněno páchání další kriminality. ZSM tento požadavek splňuje v možnosti ukládat výchovná opatření státním zástupcem se souhlasem delikventa již v průběhu přípravného řízení, anebo jimi doplňovat zvláštní způsoby řízení (v rámci odklonů). Tato ustanovení považuji za velmi přínosná, protože napomáhají k výchově a k pozitivnímu formování osobnosti pachatele. Problémy mohou

nastat

v souvislosti

s nutným

souhlasem

mladistvého.

Nejen, že souhlas nemusí vůbec udělit, ale může jej i kdykoli v průběhu výkonu výchovného opatření odvolat. Jako návrh na řešení této situace se dokonce objevují požadavky změny zákonné úpravy, v důsledku kterých by se souhlas mladistvého nevyžadoval. S těmito návrhy ale nelze souhlasit, protože zcela popírají význam výchovných opatření i zásadu presumpce neviny. Jen těžko si lze představit, že by výchovné opatření přineslo očekávaný výsledek, pokud by jej mladistvý již od samého počátku podstupoval s nechutí a proti své vůli. Myslím si, že na získání souhlasu mladistvého má nesporný vliv osobnost státního zástupce, který uložení výchovného opatření zvažuje. Je to právě on, kdo s mladistvým jedná a hledá řešení k nápravě. Proto se domnívám, že by měl být kladen větší důraz na specializaci a odbornost státních zástupců. Průběžná vzdělávání a školení by měla být samozřejmostí. Neméně důležitým předpokladem jsou i charakterové vlastnosti pro výkon tohoto povolání. Za

74

nejdůležitější považuji důraznost, důslednost, empatii, schopnost vzbudit respekt a vybudovat si autoritu. Jedním z nejúčinnějších výchovných opatření je probační program. Oproti jiným výchovným opatřením se odlišuje v nutnosti souhlasu mladistvého s jeho uložením jak v přípravném řízení státním zástupcem, tak při meritorním rozhodnutím soudu. Problémy s jeho aplikací v praxi nastávají z mnoha příčin. Jednou z nich může být nesouhlas mladistvého s jeho absolvováním. Z dalších problémů bych uvedla například nedostatek vhodných probačních programů. Pro rok 2009 akreditovalo Ministerstvo spravedlnosti 23 probačních programů.141 Úskalí spočívá v tom, že státní zástupce popř. soudce může uložit pouze ten program, který je uskutečňován v jeho soudním okresu. Tento fakt považuji za nedostatek právní úpravy, který by měl být podle mého názoru odstraněn. Seznam akreditovaných programů by měl být dostatečně široký a dostupný vždy pro ten případ, pro který se jeví jako vhodný. Myslím si, že řešením této nepříznivé situace by mohlo být celkové finanční zaštítění programů ze strany státu. Pokud by existovaly potřebné finanční rezervy pro uskutečňování programů, mohl by si kterýkoli soudní okres ze škály programů vybrat ten adekvátní a jeho realizaci zajistit. Dotace a granty, které stát poskytuje nyní, nejsou dostačující. To má za následek i to, že uložený program není realizován bezprostředně po rozhodnutí o něm, ale mnohdy až za řadu měsíců (po přísunu dotací). Smutnou skutečností bohužel

je,

že

opožděný

výkon

programu

velmi

ztrácí

na významu a efekt je zatlačen do pozadí. S nedostatkem finančních prostředků se pojí také nedostatek probačních úředníků a asistentů, což realizaci tohoto výchovného opatření ještě více ztěžuje. Pro účely probačních programů by měl být vždy zajištěn dostatečný příjem ze státního rozpočtu, protože jsou z mého pohledu velmi účinným prostředkem v boji s již nastalou nebo očekávanou kriminalitou mladistvých. Protiprávní činnost mladistvých delikventů je natolik významným fenoménem, vůči němuž nesmí být žádná společnost slepá. Proto je třeba chápat její odstraňování jako všeobecný zájem. Málokteré téma na poli práva se stalo v posledním desetiletí předmětem takového společenského

zájmu

jako

otázka

hranice

pro

počátek

trestní

odpovědnosti.

O tomto problému již bylo vedeno nepřeberné množství diskuzí, konferencí i polemik, ale přesto se laická ani odborná veřejnost v názoru na něj stále nedokáže sjednotit. V souvislosti s přijetím nTZ se povedlo prosadit snížení věkové hranice počátku trestní odpovědnosti z dosavadních patnácti let na čtrnáct. Tento zákon nabude účinnosti 141

Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Probační programy akreditované do konce roku 2009 [citováno 14. 3. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz.

75

dne 1. ledna 2010. Se snížením věkové hranice pro počátek trestní odpovědnosti ale současně dochází i ke snížení věkové hranice pro legální sexuální styk. Tato skutečnost pobouřila celou řadu lékařů, kteří snížení věkové hranice velmi ostře kritizují. Zákon sice výslovně neříká, že souložit od čtrnácti je vhodné, ale přestává postihovat lidi, kteří čtrnáctileté dítě k sexu svedou.142

Mnozí

sexuologové

se

obávají,

že tato nová právní úprava nahrává pedofilům, kteří budou snížení věku pro počátek „beztrestného“ sexuálního života zneužívat. Zároveň odborníci vyslovují domněnku, že nyní začne mládež houfně se sexuálním životem již ve čtrnácti letech, což povede ke značně rizikovému a neodpovědnému chování. I když já osobně nesouhlasím se snížením hranice pro počátek trestní odpovědnosti, nesdílím obavy odborníků ohledně scénáře, který údajně má po snížení hranice nastat. Nemyslím si, že 1. leden 2010 je společenskou hrozbou v tom smyslu, že by lidé mladší patnácti let měli hromadně zahájit sexuální život. Průzkumy z posledních let ostatně dokazují, že mladí Češi se sexem příliš nepospíchají, většina má první pohlavní

styk

až

mezi

17.

a

18.

rokem

svého

života.

Těch, kteří takovou zkušenost získali dříve, než jim bylo patnáct, je zlomek.143 V současné době se předpokládá, že věková hranice ještě dozná změny - podmínkou schválení ze strany senátorů je totiž slib ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, že připraví novelu, která by hranici vrátila na patnáct let.144 S opětovným stanovením věkové hranice na patnáct let souhlasím. Argumenty, na základě kterých podporuji tuto věkovou hranici, jsem uvedla v podkapitole 5. 2. Trestní odpovědnost mladistvých – úvahy de lege ferenda. Při úvaze o možných změnách v ustanovení ZSM mě zaujal názor JUDr. Milana Šubrta. Navrhuje doplnit ZSM o hmotně právní ustanovení, které by vedlo k adekvátnímu uplatnění hmotně právních norem tam, kde konkrétní poznatky ke kriminálnímu charakteru osoby pachatele a závažnosti spáchaného činu nasvědčují tomu, že posouzení a potrestání jednání mladistvého pachatele podle ZSM nemůže zajistit splnění jeho účelu.145 Pokud mladistvý pachatel spáchá opětovně takové provinění, za které je možno uložit výjimečný trest, je neadekvátní a nepřiměřeně mírné mu uložit trest odnětí svobody v maximální délce deseti let, tedy nejpřísnější trest, který vůbec lze mladistvému uložit. Souhlasím se Šubrtem, který v těchto situacích nabádá k užití obecných norem trestního 142

Vaca, J., Suchomel, P. Sex od čtrnácti? Lékaři protestují [Citováno 14. března 2009]. Dostupný z: http://zpravy.idnes.cz. 143 Tamtéž. 144 Prezident podepsal trestní zákoník, ovšem s výhradami [Citováno 13. Března 2009]. Dostupný z: http://zpravy.idnes.cz. 145 Šubrt, M. Několik poznámek k některým hmotně a procesně právním ustanovením zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2008, č. 2, s. 22.

76

práva. I kdyby k takovému postupu skutečně došlo, vyváženost mezi represivní a restorativní povahou trestního práva nezanikne. Normy trestního práva totiž disponují celou řadou možností adekvátní reakce státní represe, která může plně reflektovat matriční věk pachatele.146 Za cíl této práce jsem si stanovila především rozbor trestání mladistvých delikventů z pohledu ZSM. Pojednání o současné právní úpravě jsem chtěla doplnit o historická východiska, která budoucí legislativní tvorbu nemálo ovlivnila. Zabývala jsem se i příčinou trestné činnosti mladistvých. Do této práce jsem zahrnula i vymezení základních pojmů, základních zásad a samotného účelu ZSM. V úvodu jsem si taktéž předsevzala uvést jednotlivé

možnosti

potrestání

mladistvých,

které

česká

právní

úprava

nabízí,

a vytyčit alternativní způsoby řízení včetně podmínek pro jejich uplatnění. V souladu s úvodem jsem popsala základní rysy právních úprav trestního práva mládeže v Rakousku a na Slovensku. Domnívám se, že jsem při zpracování diplomové práce splnila cíl, který jsem si v úvodu určila. Od vytváření této práce jsem očekávala zejména získání uceleného náhledu na danou problematiku a nabytí a utřídění jednotlivých poznatků. Myslím si, že čas strávený nad diplomovou prací byl pro mě rozhodně přínosem. Při psaní této práce jsem ocenila především možnost studia jednotlivých monografií a článků v odborných právnických časopisech. V diplomové práci jsem se snažila zohlednit nTZ, který nabude účinnosti 1. ledna 2010, včetně zákonů, které se trestního práva mladistvých dotknou.

146

Tamtéž.

77

10. RESUMÉ The subject of this graduation thesis is Sentencing Juveniles. I suppose it is a very upto-date subject. On 1 January 2010 the Act No. 40/2009 Coll., the Criminal Code, will come into force amending the current Act No. 140/1961 Coll., the Criminal Code. The new Criminal Code alters not only criminal law generally, but juvenile criminal law too. In the Czech Republic, the punishing young offenders is regulated especially by the Act No. 218/2003 Coll., Liability of Juveniles for Illegal Acts and Juvenile Justice and Amendment of certain Acts (the Juvenile Justice Act), which came into force on 1 January 2004. My diploma thesis is focused on analysis of basic clauses of Act No. 218/2003 Coll. and their use. For the whole conception of this subject matter, it is necessary to

deal

with

historical

connections

that

are

mentioned

in the

third

chapter.

There are basic legal concepts, special principles and purpose of this legal act defined in next chapters of this thesis. In the main part of the thesis I deal with particular types of measures imposed on juveniles. Alternative executions of the punitive issue are specified too. The last chapter presents basic enacts of juvenile legal system in Austria and Slovakia. Juvenile criminal law has been developed for many centuries but always as a part of general criminal law. The first independent codification, the Act No. 48/1931 Coll., Juvenile Justice Act, entered into force in 1931. That was really modern and progressive modification but unfortunately the application of it lasted only a few years. During the Second World War the Czech legislation was interrupted and in the1950’s this Act was repealed by the communist dictatorship. After regime change in 1989, new alternative sanctions and institutions (for example Probation and Mediation Service) were incorporated into criminal law. The new Juvenile Justice Act No. 218/2003 Coll. came into force on 1 January 2003. Juvenile wrongful acts are adjudicated according to special rules, by specialized courts of justice,

with

a

possibility

of

a

wider

range

of

punishments

or remedial measures. This Act concerns the juveniles (aged 15 to 18 years) and children (0 to 15

years).

There

are

basic

principles

of

sentencing,

system

of

measures

and also proceedings in issues of juveniles involved. According to the title of the thesis I deal with regulation of juveniles. At first it is necessary to mention the fundamental prerequisite for sentencing the juveniles. That is juvenile delinquency. The phenomenon of criminality is a huge problem. Society is shaken and disgusted by illegal acts committed by juveniles. In fact, it is not true 78

that the delinquency of young people is growing up rapidly. A lot of cases are presented by media in such a way, that population requires immediate solution – decreasing the age for beginning

of

criminal

liability.

In

accordance

with

present

legal

form

the age of criminal liability in the Czech Republic is the age of 15, but it will be changed with the new Criminal Code from January 2010. The minors over 14 will be fully liable for their acts. The question of criminal liability is still discussed and neither academics, nor politicians and experts can come to an agreement. The Juvenile Justice Act is based on the idea of restorative justice. It is a modern, constructive and progressive alternative to traditional ways of responding to crime and wrongdoing. The object of this concept is not only to punish an offender but also to educate and incorporate him back into the society. He should acknowledge his guilt and recompense a loss. One of the most substantial differences between adults and juveniles is that adults commit a crime while juveniles can commit only a “wrongful act” (“transgression”). There are two conditions for criminal liability of adults: the age (more than 18) and the sanity. Juveniles may become criminally liable if he (she) reaches the corresponding age (15 years), he (she) is sane and also rationally and morally matured. They have to be able to identify dangerousness of their behaviour and contain themselves for that. The sanction system for adult criminals and for juvenile offenders is different too. Adults are penalized with punishments or protective measures. The court may impose three main types of measures on the juveniles: educational measures, protective measures and criminal measures. These measures can be combined. During pre – trial proceedings it is possible to impose on the juvenile educational measures by public prosecutor but only on condition of juvenile’s consent. The Juvenile Justice Act accentuates the cooperation of the courts, prosecutors, police, family, school and other authorities. The officials have to acquire special qualification for treatment

the

juveniles.

This

Act

constitutes

special

juvenile

courts

too.

As for imprisonment – juveniles execute it in separate prisons. In my opinion, it was really important to pass independent statute dealing with juvenile justice. There are many differences between adults and juveniles and the Act respects them. The Act prefers alternative proceedings and alternative measures to criminal measures. This procedure supports reparation and re-education of juveniles.

79

11. SEZNAM ZKRATEK LZPS - Usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních lidských práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky nTZ - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů odst. – odstavec písm. – písmeno Pozn. – poznámka s. - strana Sp. zn. – spisová značka TŘ - zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů TZ - zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Zák. č. – číslo zákona slTZ - zákon č. 300/2005 Z. z., trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů slTŘ - zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů ZOR – zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů ZoZM – zákon č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů ZSM – zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů ZTSM – zákon č. 48/1931 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží

80

12. SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ 12.1. Monografie •

Antl, M. Miroslav Antl radí, jak na gaunery. Praha: PROSTOR, 2008.

•

Ashford, M., Chard, A. Defending young people. London: Legal Action Group, 1997.

•

Derks, J. a kol. Probace v Evropě. Přeložil Žižka, J. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002.

•

Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Prevence městské kriminality a ohrožená mládež. Praha: Vydavatelství KUFR, s.r.o., 2006.

•

Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2006.

•

Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2007.

•

Jelínek, J., Melicharová, D. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže s poznámkami a judikaturou. Praha: Linde Praha, a.s., 2004.

•

Johnstone, G., Ness van, D. Handbook of restorative justice. Portland: Willan Publishing, 2007.

•

Karabec, Z. a kol. Restorativní justice, sborník příspěvků a dokumentů. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2003.

•

Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2006.

•

Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C. H. Beck, 2005.

•

Marešová, A. a kol. Sociálně patologické jevy u mládeže a návrh opatření k omezení jejich vzniku. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997.

•

Matoušek, O. a kol. Práce s rizikovou mládeží. Praha: Portál, 1996.

•

Matoušek, O., Kroftová, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 2003.

•

Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné - I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2007.

•

Novotný, P. Epidemie delikvence. Liberec: Dialog, 2006.

•

Šámal, P. a kol. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004. 81

•

Šoukal, J., Drápal, D., Lukovský, Z. Řízení a rozhodování v trestních věcech mladistvých. Praha: Nakladatelství IFEC s.r.o., 2000.

•

Zezulová, J. Trestní zákonodárství nad mládeží. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997.

•

Zoubková, I. Kontrola kriminality mládeže. Dobrá voda u Pelhřimova: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2002.

•

Žatecká, E. Postavení a úkoly Probační a mediační služby. Ostrava: KEY Publishing, s.r.o., 2007.

12.2. Časopisecké články •

Bajcura, L. Všichni mladiství nejsou beránci. Rozhovor s ředitelem Věznice Všehrdy plk. Mgr. Pavlem Ondráškem. České vězeňství, 2006, ročník 14, č. 2.

•

Crha, L. Tři poznámky k Zákonu č. 218/2003 Sb. (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), Státní zastupitelství, 2004, č, 2-3.

•

Čírtková, L. Dva pohledy na delikvenci dětí a mladistvých. Kriminalistika, 2003, č. 4.

•

Durdík, T. Odnětí svobody u mladistvých delikventů. Právo a rodina, 2007, č. 9.

•

Durdík, T. Odnětí svobody u mladistvých delikventů (2). Právo a rodina, 2007, č. 10.

•

Foltýnová, L. Probační program „Právo pro každý den“ jako speciální forma zacházení s prvotrestanou mládeží. Státní zastupitelství, 2008, č. 1.

•

Fryšták, M. Je snížení věkové hranice vzniku trestní odpovědnosti dostatečným řešením dětské kriminality? Časopis pro právní vědu a praxi, 2006, ročník XIV, č. 1.

•

Hrušáková, M. K probačním programům dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a první poznatky s jejich realizací v České republice. Trestněprávní revue, 2008, č. 2.

•

Hrušáková, M., Žatecká, E. Hranice trestní odpovědnosti. Časopis pro právní vědu a praxi, 2005, ročník XIII, č. 1.

•

Hulmáková, J. Nad slovenským trestním právem mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 4.

•

Chromý, J. Specifika trestní odpovědnosti mladistvých v zahraničí. Právo a rodina, 2005, č. 1.

•

Jelínek, J. K trestní odpovědnosti mladistvých (Několik poznámek k ustanovení § 5 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). Kriminalistika, 2005, č. 2.

82

•

Jelínek, J. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže a základní zásady trestního řízení. Kriminalistika, 2003, ročník XXXVI., č. 4.

•

Korbel, F. Rekodifikace trestního práva hmotného. Státní zastupitelství, 2007, č. 12.

•

Kovářová, Daniela. Ochranná opatření pro mladistvé. Právo a rodina, 2006, č. 8.

•

Kovářová, Daniela. Trestní opatření ukládaná mladistvým. Právo a rodina, 2006, č. 6.

•

Kovářová, D. Výchovná opatření pro mladistvé. Právo a rodina, 2006, č. 9.

•

Krejčiříková, K. Hranice trestní odpovědnosti mladistvých ve vybraných evropských zemích. Státní zastupitelství, 2008, č. 5.

•

Krejčiříková, K. Problematika obecně prospěšných prací v Rakousku s přihlédnutím k jejich ukládání mladistvým. Státní zastupitelství, 2008, č. 7-8.

•

Krejčiříková, K. Rakouská soudní soustava v trestních věcech a mladiství. Státní zastupitelství, 2008, č. 9.

•

Krejčiříková, K. Trestní právo nad mládeží v Rakousku. Státní zastupitelství, 2007, č. 5.

•

Koudelka, Z., Zezulová, J. Rozhovor s profesorkou Milanou Hrušákovou. Státní zastupitelství, 2007, č. 5.

•

Kroftová, A. Probační programy pro mladistvé delikventy. Trestněprávní revue, 2007, č. 10.

•

Kučera, P., Richter, M. Koncepčnost řešení dětské kriminality. Trestní právo, 2004, č. 12.

•

Marešová, A. K diskuzi o snížení hranice trestní odpovědnosti v ČR a uplatňování alternativních trestů a opatření u delikventních dětí a mladistvých. Trestní právo, 1997, č. 1.

•

Marešová, A. K příčinám a podmínkám kriminality mládeže. Trestní právo, 2007, č. 7-8.

•

Mašek, D. Nová právní úprava trestního soudnictví pro mládež. Právo a rodina, 2004, 6. ročník, č. 4.

•

Matiaško, M. K otázce věkové hranice trestní odpovědnosti. Realita a mystifikace. Trestněprávní revue, 2008, č. 7.

•

Říha, J. Ještě k nepříčetnosti podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (zejména ve vztahu k § 5 odst. 1, 2 ZSM a § 12 TZ). Trestněprávní revue, 2006, č. 10.

•

Sotolář, A. K možnosti přenechání postižení mladistvého provinilce zákonným zástupcům, škole a výchovnému zařízení. Trestněprávní revue, 2004, č. 11. 83

•

Sotolář, A. K některým specifikům uplatnění zvláštních způsobů řízení v trestních věcech mladistvých. Trestněprávní revue, 2004, č. 3.

•

Sotolář, A. K povaze probačního dohledu nad mladistvými provinilci. Trestněprávní revue, 2005, č. 11.

•

Sotolář, A. K probačnímu dohledu nad mladistvými a dětmi mladšími patnácti let. Trestněprávní revue, 2004, č. 12.

•

Sotolář, A. K probačním programům v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2006, č. 12.

•

Sotolář, A. K uplatnění výchovných opatření vůči mladistvým v průběhu trestního řízení a v rámci odklonů od standardního trestního řízení. Trestněprávní revue, 2004, č. 9.

•

Sotolář, A. K zániku trestnosti činu spáchaného mladistvým podle § 7 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a k jeho procesním důsledkům. Trestněprávní revue, 2004, č. 5.

•

Sotolář, A. Napomenutí mladistvého jako specifické opatření v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 9.

•

Sotolář, A. Odstoupení od trestního stíhání jako specifická forma alternativního řešení trestních věcí mladistvých. Trestněprávní revue, 2004, č. 6.

•

Sotolář, A. Programy probačního typu ve smyslu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, č. 7, 2006.

•

Sotolář, A. Specifika probačního dohledu podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2005, č. 9.

•

Sotolář, A. Výchovné povinnosti a výchovná omezení v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2007, č. 12.

•

Sotolář, A., Augustinová, P. K trestní odpovědnosti mladistvých a k možnostem reakce na činy jinak trestné spáchané trestně neodpovědnými mladistvými. Trestněprávní revue, 2007, č. 7.

•

Sotolář, A., Válková, H. Čin jinak trestný a možné reakce na něj v systému soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2004, č. 7.

•

Sotolář, A., Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých. Trestněprávní revue, 2005, č. 2.

•

Sotolář, A. Válková, H. Trestní opatření v trestních věcech mladistvých (2. část). Trestněprávní revue, 2005, č. 3. 84

•

Šabata, K. Státní zastupitelství a opatření vůči dětem mladším patnácti let. Státní zastupitelství, 2005, č. 7-8.

•

Šámal, P. K podmíněné či relativní trestní odpovědnosti mladistvého. Právní rozhledy, 2004, č. 2.

•

Šámal, P. K povaze provinění a účinné lítosti u mladistvého. Právní rozhledy, 2004, č. 24.

•

Šámal, P. K soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2003, č. 9.

•

Šámal, P. a kol. K možnosti ukládat ochranná opatření nepříčetnému mladistvému podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Státní zastupitelství, 2007, č. 5.

•

Ščerba, F. K právní úpravě odklonů uplatňovaných v řízení proti mladistvým. Trestní právo, 2005, č. 5.

•

Ščerba, F. Výchovná opatření dle návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2003, č. 6.

•

Šubrt, M. Několik poznámek k některým hmotně a procesně právním ustanovením zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Trestní právo, 2008, č. 2.

•

Válková, H. K zařazení dítěte mladšího patnácti let do výchovného programu podle § 3 odst. 1 ZSM. Trestněprávní revue, 2005, č. 7.

•

Válková, H. Odpovědnost za mládež – zajištění kvality a perspektiv soudnictví ve věcech mládeže. Trestněprávní revue, 2004, č. 12.

•

Válková, H. Věk a jeho význam pro stanovení dolní hranice trestní odpovědnosti. Právní rozhledy, 1997, č. 6.

•

Válková, H., Hulmáková, J. (Ne)odpovědnost mladistvého podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže de lege lata i de lege ferenda. Státní zastupitelství, 2007, č. 5.

•

Vesecká, R. Několik poznámek k prevenci kriminality dětí a mládeže u pohledu ukládaných opatření dle Zák. č. 94/1963 Sb. a Zák. č. 218/2003 Sb. Státní zastupitelství, 2005, č. 7-8.

•

Wildt, P. K otázce snížení hranice trestní odpovědnosti. Trestní právo, 1997, č. 11.

•

Zezulová, J. Řízení v trestních věcech mladistvých ve znění zákona č. 218/2003 Sb. Státní zastupitelství, 2003, č. 4.

•

Zezulová, J., Růžička, M. Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Státní zastupitelství, 2005, č. 7-8.

•

Zezulová, J., Růžička, M. Aktuální problémy zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Státní zastupitelství, 2005, č. 9. 85

•

Zezulová, J., Růžička, M. Soudnictví ve věcech mládeže z pohledu rozhodovací činnosti obecných soudů a Ústavního soudu. Státní zastupitelství, 2007, č. 5.

•

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 3 Tmo 35/2007. Státní zastupitelství, 2008, č. 4.

•

Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 63 Tm 1/05. Trestněprávní revue, 2005, č. 5.

12.3. Internetové zdroje •

ČTK: Pospíšil: Vrátím odpovědnost na 15 let, hlavně, když zákoník projde [citováno 14. 3. 2009]. Dostupný z: http://zpravy.idnes.cz.

•

Medek, P., Hromádka, M.: Pospíšil je ochoten vrátit novelou trestní odpovědnost na 15 let [citováno 14. 3. 2009]. Dostupný z: www.rozhlas.cz.

•

Ministerstvo spravedlnosti České republiky: Probační programy akreditované do konce roku 2009 [citováno 14. 3. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz

•

Musil, Jan. Respektuje český zákonodárce princip subsidiarity trestní represe? [citováno 30. 12. 2008]. Dostupný z: http://aplikace.mvcr.cz.

•

Nejvyšší státní zastupitelství. Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2007 [citováno 23. 2. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/nsz.

•

Prezident podepsal trestní zákoník, ovšem s výhradami [citováno 14. 3. 2009]. Dostupný z: www.zpravy.idnes.cz.

•

Prezident podepsal zákon o výkonu zabezpečovací detence [citováno 23. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.ipravnik.cz.

•

Radek Gajdoš: Soudnictví ve věcech mládeže v České republice. Project: BEST (Alternatives for Juveniles) [citováno 20. 11. 2008]. Dostupný z: http://best.spj.cz.

•

Vězeňská služba ČR. Věznice Kuřim: Roční zpráva oddělení mladých dospělých [citováno 9. 3. 2009]. Dostupný z: http://kurim.vscr.cz.

12.4. Judikáty •

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 63 Tm 1/05.

•

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 26 Co 124/2003. 86

•

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 3 Tmo 35/2007.

•

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře - ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 14 To 130/2004.

•

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 3 Rodo 6/2006.

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 4 Tz 16/2003.

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 Tz 109/2004.

•

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tz 123/2006.

•

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1417/2003.

•

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006.

12.5. Právní předpisy •

Zákon č. 48/1931 Sb. z. a n., o trestním soudnictví nad mládeží, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

•

Jugendgerichtgesetz BGBI Nr. 599/1988, ve znění pozdějších předpisů.

•

Usnesení č. 2/1993 Sb., usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních lidských práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky.

•

Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

87

•

Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

•

Zákon č. 300/2005 Z. z., trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů.

•

Pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 3/2007, o trestním řízení ve věcech mládeže.

•

Zákon č. 129/2008, o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.

12.6. Ostatní •

Důvodová zpráva k návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Obecná část. ASPI, LIT26851CZ.

•

Důvodová zpráva k návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Zvláštní část. K § 1 – 40. ASPI, LIT26852CZ.

•

Důvodová zpráva k návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Zvláštní část. K § 41 – 98. ASPI, LIT26853CZ.

•

Důvodová zpráva k návrhu zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Zvláštní část. K § 99 – 105. ASPI, LIT26854CZ.

PŘÍLOHY 88

Tabulka č. 1:

Zdroj: Nejvyšší státní zastupitelství. Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2007 [citováno 23. 2. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/nsz.

Tabulka č. 2

Zdroj: Nejvyšší státní zastupitelství. Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2007 [citováno 23. 2. 2009]. Dostupný z: http://portal.justice.cz/nsz.

Tabulka č. 3

89

Věk trestní odpovědnosti ve vybraných zemích

STÁT Belgie Polsko Portugalsko Dánsko Finsko Švédsko Norsko ČR Německo Itálie Rakousko Slovensko Slovinsko Španělsko Francie Řecko Nizozemí Turecko Anglie a Wales Švýcarsko

VĚK 18 17 16 15 15 15 15 15 14 14 14 14 14 14 13 13 12 11 10 10

Zdroj: Krejčiříková, K. Hranice trestní odpovědnosti mladistvých ve vybraných evropských zemích. Státní zastupitelství, 2008, č. 5, s. 36.

OBSAH 90

1. ÚVOD .......................................................................................................................... 3 2. KRIMINALITA MLÁDEŽE ....................................................................................... 6 2.1. Kriminalita mládeže – stručné vymezení. .............................................................. 6 2.2. Pohled na kriminalitu mládeže – historický vývoj ................................................. 7 3. HISTORICKÝ VÝVOJ TRESTNÍHO PRÁVA MLADISTVÝCH ............................ 9 3.1. Právní úprava od dob nejstarších po konec 19. století ........................................... 9 3.2. Právní úprava od konce 19. století po současnost ................................................ 10 4. SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA TRESTÁNÍ MLADISTVÝCH.……................... 13 4.1. Vymezení některých pojmů ................................................................................. 13 4.2. Účel zákona. Restorativní justice ......................................................................... 16 4.3. Věcná působnost zákona ...................................................................................... 18 4.4. Vztah zákona k jiným právním předpisům .......................................................... 18 4.5. Základní zásady .................................................................................................... 19 5. TRESTNÍ ODPOVĚDNOST MLADISTVÝCH ........................................................ 25 5.1. Trestní odpovědnost mladistvých - de lege lata .................................................. 25 5.2. Trestní odpovědnost mladistvých - úvahy de lege ferenda .................................. 29 5.3. Zánik trestní odpovědnosti ................................................................................... 31 5.3.1. Účinná lítost ............................................................................................... 31 5.3.2. Promlčení trestního stíhání ......................................................................... 33 6. OPATŘENÍ UKLÁDANÁ MLADISTVÝM ............................................................. 35 6.1. Pojem a účel opatření ........................................................................................... 35 6.2. Výchovná opatření ............................................................................................... 36 6.2.1. Dohled probačního úředníka ...................................................................... 38 6.2.2. Probační program ....................................................................................... 40 6.2.3. Výchovné povinnosti.................................................................................. 43 6.2.4. Výchovná omezení ..................................................................................... 45 6.2.5. Napomenutí s výstrahou ............................................................................. 46 6.3. Ochranná opatření ................................................................................................ 47 6.3.1. Ochranné léčení .......................................................................................... 47 6.3.2. Zabezpečovací detence ............................................................................... 49 6.3.3. Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ................................................ 50 6.3.4. Ochranná výchova ...................................................................................... 50 91

6.4. Trestní opatření .................................................................................................... 52 6.4.1. Obecně prospěšné práce ............................................................................ 54 6.4.2. Peněžité opatření ....................................................................................... 55 6.4.3. Peněžité opatření s podmíněným odkladem výkonu ................................. 57 6.4.4. Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty .......................................... 57 6.4.5. Zákaz činnosti ........................................................................................... 58 6.4.6. Vyhoštění .................................................................................................. 58 6.4.7. Podmíněné odsouzení a podmíněné odsouzení s dohledem...................... 58 6.4.8. Trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody ..................................... 59 7. ALTERNATIVNÍ ZPŮSOBY ŘÍZENÍ ...................................................................... 64 8. TRESTÁNÍ MLADISTVÝCH – EVROPSKÝ EXKURS ......................................... 66 8.1. Stručně o hranici trestní odpovědnosti ................................................................. 66 8.2. Modely zacházení s mládeží ................................................................................ 66 8.2.1. Sociální model zacházení s mládeží .......................................................... 67 8.2.2. Justiční model zacházení s mládeží ........................................................... 68 8.3. Stručný pohled na vybranou zahraniční právní úpravu ........................................ 68 8.3.1. Rakousko ................................................................................................... 68 8.3.2. Slovensko .................................................................................................. 70 9. ZÁVĚR........................................................................................................................ 73 10. RESUMÉ ................................................................................................................... 78 11. SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................... 80 12. SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ .......................................................................... 81 12.1. Monografie ....................................................................................................... 81 12.2. Časopisecké články .......................................................................................... 82 12.3. Internetové zdroje ............................................................................................. 86 12.4. Judikáty ............................................................................................................ 86 12.5. Právní předpisy ................................................................................................. 87 12.6. Ostatní .............................................................................................................. 88 PŘÍLOHY

92