TRAGÉDIE PARNÍKU EASTLAND 24. července 1915 jsme si připomněli sté výročí tragické události, která je známá jako „zkáza českého Titaniku“ nebo s odkazem na známý román Theodora Dreisera Americká tragédie jako „zapomenutá americká tragédie“. Toho dne se v centru Chicaga na řece Chicago River převrátil parník Eastland a nehodu nepřežilo 844 lidí. Více než čtvrtina obětí byla českého či slovenského původu, vždyť Chicago bylo na počátku 20. století městem s více než stotisícovou československou komunitou a po Praze a Vídni i třetím nejlidnatějším „českým“ městem vůbec. Přibližme si ale příčiny, průběh i následky katastrofy, která se počtem obětí řadí mezi patnáct nejhorších námořních neštěstí všech dob a je dosud (a doufejme, že to tak zůstane již navždy) i nejtragičtější havárií všech dob v oblasti Velkých jezer. Parník Eastland byl postaven v roce 1903 a jeho první plavba se uskutečnila 16. července téhož roku. Poté ho několik plavebních společností používalo jako nákladní loď, protože neměl oprávnění k přepravě osob, překvapivě z bezpečnostních důvodů. 1. června 1914 byl parník prodán společnosti St. JosephChicago Steamship Company of St. Joseph, Michigan. Ta ho začala používat jako osobní parník a dokonce se jí podařilo získat svolení k navýšení počtu přepravovaných osob na 2500. V onu osudnou sobotu na loď nastoupilo oficiálně 2572 pasažérů, podle některých nepotvrzených informací jich bylo ale až 3200. Již tak špatnou stabilitu lodi ještě zhoršily záchranné čluny přidané na pravobok podle nového zákona přijatého v důsledku katastrofy Titaniku. Ani pumpy určené k plnění balančních nádrží nefungovaly zcela bezchybně. Proč vlastně na loď nastoupilo takové množství lidí? Společnost Western Electric Company pro své zaměstnance, mezi kterými bylo mnoho přistěhovalců ze střední a východní Evropy, pořádala tradiční celodenní plavbu přes Michiganské jezero spojenou s piknikem. Cílem byl Washington Park ve městě Michigan City v sousedním státě Indiana. Tyto výlety byly v horkém létě amerického středozápadu vítaným způsobem úniku z rozpáleného průmyslového Chicaga, kde již tehdy žily více než dva miliony lidí. Čekala se účast až sedmi tisíc zaměstnanců s rodinami, pro které bylo připraveno celkem šest lodí. Jako první měl vyplout v 7,30 právě Eastland, následovat ho měly parníky Theodore
Roosevelt, Petoskey, Maywood, Racine a Rochester. Eastland a Theodore Roosevelt byly nejnovější a nejelegantnější, proto chtěla většina lidí nastoupit právě na ně. Vraťme se teď do centra Chicaga, na nábřeží Chicago River mezi Clark Street a LaSalle Street. Je půl sedmé ráno, na nábřeží se již tísní na pět tisíc slavnostně oblečených lidí, kteří čekají, až budou spuštěny můstky na loď. V Chicagu je výjimečně bezvětří a řeka je klidná… V 6,40 začínají cestující nastupovat a už v 6,41 se loď začíná naklánět na pravobok, tedy směrem k nábřeží. Protože kvůli náklonu nemohou lidé nastupovat, dává hlavní inženýr Joseph Erickson povel k naplňování balančních nádrží a za deset minut je loď vyrovnaná. V 6,53 se loď začíná znovu naklánět, tentokrát na levobok, tedy směrem do řeky. Balanční nádrže ji opět vyrovnají. Mezitím lidé stále nastupují tempem 50 osob za minutu a v 7,10 je povolená kapacita lodi naplněna. V tu dobu se loď znovu naklání na levobok. Balanční nádrže na levoboku jsou vyprázdněny, ale loď se naklání stále více a náklon dosahuje 15°. Voda začíná proudit do lodi. Mezi cestujícími zatím není panika, naopak, někteří si dělají legraci z toho, jak se loď houpe a naklání. Teď už jsou můstky vytaženy, naloďování ukončeno a většina cestujících stojí na levoboku a dívá se, co se děje na řece. V 7,23 je už ale náklon tak citelný, že posádka vydává příkaz, aby se všichni cestující přemístili na pravobok. V 7,27 náklon dosahuje 25-30° a do lodi proudí víc vody také proto, že stoly, piknikové koše, lahve a nejrůznější zařízení kloužou přes palubu na levobok. V 7,28 náklon dosahuje 45°a posádka si začíná uvědomovat vážnost situace. Na levoboku je stále více cestujících, kteří se snaží obsadit místa k sezení pro sebe i své rodiny. S rachotem se řítí k zemi piano, kusy nábytku, krabice s ledem i stánek s limonádou a vše nezadržitelně klouže po palubě. Mezi cestujícími teprve teď vypuká panika, mnozí se snaží vylézt z uliček a oken na pravobok. Mezitím se Eastland stále pomalu naklání, až se v 7,30 definitivně převrátí na levobok. Šťastnější cestující stojí na trupu parníku, méně šťastní se snaží udržet na hladině ve velkých vlnách způsobených převrácením lodi. Mnozí jsou ale uvěznění v podpalubí a nemají šanci na přežití, z jedné strany je voda a bahnité dno, druhá strana je zablokována těmi, kteří se pokoušejí uniknout. Pomoc přichází z ostatních lodí, od lidí na břehu a i od těch, kteří okamžitě vypluli na malých loďkách na řeku a zachraňují ty, kteří se pokoušejí doplavat. V 8,00 jsou všichni zachránění v bezpečí na břehu. Přesto se 844 lidí zachránit nepodařilo, 841 cestujících z Eastlandu, dva členy posádky a jednoho člena posádky z lodi
Petoskey, který se utopil při záchranářských pracích. Na Eastlandu zahynulo dokonce více cestujících než na Titaniku, kde z 1523 obětí bylo 694 členů posádky. Nastává nejsmutnější fáze; v okolních nemocnicích i jiných institucích se zřizují provizorní márnice, do kterých přicházejí příbuzní obětí k identifikaci. Proces je zdlouhavý, protože často zahynuly kompletní rodiny a není nikdo, kdo by těla rozpoznal. Na Českém národním hřbitově v sekci 16, kde je většina obětí českého původu pohřbena, je asi nejsmutnější pomník rodiny dílovedoucího Jiřího Šindeláře, který zahynul se svou ženou, švagrovou a pěti dětmi ve věku 5 až 15 let. „Dle vyprávění krajanů bychom po katastrofě nenašli v tradičních českých předměstích, jako byla Plzeň (Pilsen), Cicero nebo Berwyn, ulici bez obětí. V některých případech zmizely celé rodiny,“ uvádí generální konzul ČR v Chicagu Bořek Lizec. Jaký byl další osud parníku Eastland a viníků nehody? Loď byla po havárii vyzvednuta a prodána kapitánu Edvardu Eversovi, který ji poté přeprodal americkému námořnictvu. Tam sloužila pod novým jménem USS Wilmette jako dělový člun. Do bojové akce se ale nikdy nedostala a dosloužila jako cvičné plavidlo. V roce 1947 byla sešrotována. Vyšetřování začalo okamžitě po tragédii. Federální soudce Kenesaw Mountain Landis vydal 29. září 1915 federální zatykač na vlastníky a provozovatele lodi George Arnolda a Williama Hulla, námořní inspektory Roberta Reida a J.C. Eckliffa, kteří nepochopitelně povolili navýšení kapacity lodi, kapitána Eastlandu Harryho Pedersena a hlavního inženýra Josepha Ericksona za zločinné spolčení při provozování nebezpečného plavidla. Případ byl přidělen soudci Clarenci W. Sessionsovi. Během procesu došlo na spoustu otázek: Jak mohla takto nestabilní loď vůbec projít námořní inspekcí? Proč se s vyrovnávacími nádržemi zacházelo tak neefektivně? Proč byly takové problémy s pumpami plnícími vyrovnávací nádrže? Je pravda, že cestující byli počítáni nedbale a loď tak naplnili nad povolenou kapacitu? Jeden z nejslavnějších amerických právníků 20. století Clarence Darrow vedl obhajobu hlavního inženýra Josepha Ericksona. Ten se samozřejmě mohl v některých chvílích zachovat jinak, nicméně svalovat veškerou vinu na něj bylo krajně nespravedlivé. Navíc Erickson byl posledním členem posádky, který zůstal v podpalubí, aby vypnul parní kotle. Zabránil tak jejich výbuchu, při kterém by nepochybně zahynuli všichni cestující. Za tento hrdinský čin nebyl nikdy oceněn. Všechna trestní stíhání i veškeré občanskoprávní spory nakonec vyústily v osvobozující rozsudky, zastavení stíhání nebo neschopnost poroty usnést se na verdiktu. Poslední občanskoprávní spor skončil až v roce 1935, tedy celých 20 let od tragédie.
Přenesme se nyní o sto let dopředu, do roku 2015. Výročí tragédie samozřejmě nemohlo projít bez povšimnutí české krajanské komunity v Chicagu. Pod vedením Charlese Michalka vznikla iniciativa Eastland Centennial Commemorative Project, která si dala za úkol vybudovat důstojný památník obětem havárie na Českém národním hřbitově v Chicagu. O projektu byla informována i Stálá komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí prostřednictvím Kláry Moldové, učitelky působící v české Škole Tomáše Garrigue Masaryka na chicagském předměstí Cicero. Členové komise uspořádali mezi sebou sbírku a za vybranou částku byla zakoupena pamětní deska nesoucí jejich jména. Děti ze školy TGM vyrobily symbolický šek s vybranou částkou. Přípravné stavební práce byly zahájeny v červnu a již 12. července letošního roku se na Českém národním hřbitově konalo slavnostní odhalení hotového památníku, jehož autorem je český sochař Lubomír Dostál. Zúčastnily se ho stovky zástupců krajanských organizací a příbuzných tehdejších obětí i generální konzul ČR v Chicagu pan Bořek Lizec. Mezi krajanskými organizacemi a jednotlivci ze Spojených států je Senát díky své krajanské komisi jedinou institucí sídlící v České republice, která se na vybudování památníku alespoň symbolicky podílela.
Ještě jedno umělecké dílo připomínající tragédii se v letošním roce v Chicagu objevilo. V rámci Dnů Prahy navštívil Chicago mladý pražský výtvarník Viktor Valášek, rezident známého centra současného umění Meet Factory. Během června zhotovil na jedné ze zdí ve čtvrti Pilsen mural art, který byl odhalen 24. června. Sám uvádí, že dílo má být tichou vzpomínkou na oběti tragédie a jejich rodiny. Neostré kontury mohou připomínat duše zemřelých, i když sám nechtěl, aby bylo jasné, zda se díváme na skutečné cestující před nástupem na loď nebo na truchlící pozůstalé. V souvislosti se stým výročím tragédie bylo Chicago svědkem další zajímavé akce. Pod názvem Chicagský proces, který se nikdy nekonal, se 18. června uskutečnilo simulované soudní přelíčení s viníky nehody. Proč „proces, který se nikdy nekonal“, když víme, že tři měsíce po havárii začala celá série
soudních líčení? Vzhledem k tomu, že k výše zmíněnému zločinnému spolčení mělo dojít v sousedním státě Michigan, odehrál se i proces u soudu v Grand Rapids ve státě Michigan. V Chicagu, kde došlo k tragédii a odkud také pocházela drtivá většina obětí, viníci nikdy souzeni nebyli. I „nový proces“ ale skončil po sto letech osvobozujícím rozsudkem. Můžeme tedy doufat, že v budoucnu již nebude zapotřebí podobných soudních procesů ani podobných památníků. Přesto však na oběti dávné tragédie nezapomeneme.
Tomáš Grulich, předseda Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí Jiří Krbec, ředitel zahraničního odboru KS
Použité zdroje: http://www.eastlandmemorial.org Wikipedie Oldřich Mánert: Od zkázy českého Titaniku uplynulo sto let. Zemřelo na něm 220 krajanů, www.idnes.cz, 24.7.2015 Karel Čech: Český Titanic, Magazín Dnes, 30.4.1998 Carol Jean Smetana: A Dear and Precious Heritage, Friends of Bohemian National Cemetery, 2012
Fotografie: Eastland Centennial Commemorative Project, Irena Čajková, Hana Mechová, Klára Moldová
