Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva
Diplomová práce
Tradice a současnost notářství v ČR
Zpracovala:
Rok zpracování:
Markéta Ježková
2005/2006
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Tradice a současnost notářství v ČR
zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny“.
1
Zadání
2
Obsah Úvod......................................................................................................................... 5 1. Počátky instituce notářství a jeho vývoj............................................................. 6 1.1 Charakteristika vzniku a vývoje instituce notářství .................................... 6 1.1.1. Notářství v Itálii................................................................................. 6 1.1.2. Notářství a Francie............................................................................. 7 1.1.3. Německé notářství ............................................................................. 8 1.2 Vývoj notářství na území našeho státu ....................................................... 9 2. Notářství po vzniku Československé republiky................................................ 11 2.1. Právní úprava za 1.republiky ................................................................... 11 2.2. Notářství po únoru 1948 .......................................................................... 12 2.3. Právní úprava po vzniku ČR .................................................................... 15 2.4. Některé významnější novelizace notářského řádu .................................... 17 3. Postavení a úloha notářství .............................................................................. 19 4. Organizace notářství........................................................................................ 21 4.1 Notář ....................................................................................................... 21 4.2 Notářský úřad .......................................................................................... 23 4.3 Notářská kancelář .................................................................................... 24 5. Exkurs do zahraničních právních úprav ........................................................... 26 5.1. Notářství v Německu ............................................................................... 26 5.1.1. Postavení notáře............................................................................... 26 5.1.2. Jmenování notářů............................................................................. 27 5.1.3. Notariát a jeho organizace................................................................ 27 5.2. Notářství ve Francii ................................................................................. 28 5.2.1. Notář a jeho úřad ............................................................................. 28 5.2.2. Předmět notářské činnosti a organizace notářství.............................. 29 6. Notářská samospráva....................................................................................... 30 6.1. Vznik samosprávných organizací............................................................. 30 6.2. Současná právní úprava samosprávných organizací notářů ...................... 30 7. Notářská činnost, její problémy a aktuální otázky ............................................ 33 7.1. Obecné vymezení notářské činnosti ......................................................... 33 7.1.1. Poskytování právní pomoci.............................................................. 34 7.2. Sepisování notářských zápisů o právních úkonech ................................... 36 7.2.1. Závěť sepsaná formou notářského zápisu ......................................... 38 7.2.2. Problematický výkladu pojmu „movitý i nemovitý majetek“ v notářském zápise .......................................................................................... 40 7.2.3. Notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti.................................. 40 7.2.4. Problém vykonatelných notářských zápisů a hypotečních úvěrů....... 43 7.3. Osvědčování právně významných skutečností a prohlášení...................... 44 7.3.1. Ověřování shody opisu nebo kopie s listinou.................................... 46 7.3.2. Ověřování pravosti podpisu ............................................................. 47 7.3.2.1. Rozdíly v ověřování podpisu prováděné notářem a advokátem . 49 7.3.3. Některé další možnosti osvědčování a problémy z nich vyplývající.. 51 7.4. Úschovy .................................................................................................. 53 7.4.1. Problematické aspekty notářské úschovy ......................................... 53 7.4.2. Problematická ustanovení nové úpravy notářských úschov............... 55 7.5. Vydávání stejnopisů, opisů, výpisů a potvrzení........................................ 59 7.6. Výkon funkce komisařů v řízení o dědictví .............................................. 60
7.6.1. Problematika dědictví s cizím prvkem.............................................. 63 7.6.2. Problémy se stanovením obecné ceny nemovitostí v dědickém řízení66 7.6.3. Institut vydědění a právní nejistota zůstavitele ................................. 67 8. Diskuse nad současným stavem notářství ........................................................ 70 8.1. Je české notářství ohroženo?.................................................................... 70 8.2. Základní principy notářství ...................................................................... 72 8.3. Problematika dohledu notářských komor ................................................. 73 8.4. Problém všeobecné informovanosti o činnosti notáře............................... 74 8.5. Vzrůstající konkurence ............................................................................ 74 8.6. Budoucnost notářství ............................................................................... 75 8.7. Ještě krátce o některých aspektech notářské činnosti................................ 76 Závěr ...................................................................................................................... 78 Resumé ................................................................................................................... 80 Seznam použité literatury........................................................................................ 83 Články z odborného tisku........................................................................................ 84 Přílohy: ................................................................................................................... 85
Úvod Na rozdíl od neustálého přijímání novelizací prakticky všech zákonů zůstal
notářský řád z roku 1992 po dlouhou dobu
ušetřen změn a je jedním
z nejstabilnějších zákonů našeho právního řádu. To vypovídá mnohé, přinejmenším o tom, že profese i činnost notářů jsou pevně zakořeněny v našem právním řádu a že
své funkce v justičním systému i v právním životě plní velmi dobře. Úkony notáře jsou nadány veřejnou vírou a notářská činnost slouží především prevenci sporů a právní jistotě. Je však samozřejmé, že ani zakořeněnost notářských služeb v podvědomí občanů a jejich důvěryhodnost, kterou si mezi občany dokázaly
vydobýt, nic nemění na skutečnosti, že s rozvojem společnosti se musí měnit a
přizpůsobovat také činnost notáře, aby mohla plně vyhovět dnešním složitým společenským vztahům a nadále jim zajišťovat právní jistotu.
Téma diplomové práce „Tradice a současnost notářství v ČR“ jsem si vybrala
zejména za účelem hlubšího proniknutí do problematiky činnosti notáře a získání co
nejvíce poznatků a informací o právních službách, které notáři svým klientům nabízejí.
Ve své práci se chci jednak stručně zabývat vývojem notářství zejména
v českých zemích a obnovou této instituce po roce 1989 v její tradiční podobě a dále nastínit specifika notářské činnosti, kterými se odlišuje od jiných právních profesí.
Uvědomuji si, že rozsah této práce mi neumožní obsáhnout celou
problematiku notářství, zároveň se však nechci omezit jen na stručný přehled a popis
jednotlivých druhů notářské činnosti. Cílem mé práce tedy bude podat bližší výklad
některých z mnoha problémů, vyplývajících jak z právní úpravy činnosti notáře tak i problémů vyskytujících se v samotné notářské praxi.
1. Počátky instituce notářství a jeho vývoj Na začátku své diplomové práce bych se chtěla alespoň částečně věnovat
historické cestě vzniku instituce notářství ve starém Řecku a Římě přes jeho vývoj
v některých evropských zemích a dále bych chtěla stručně zmínit také vývoj notářství v českých zemích do roku 1992, neboť jde o proces, na který dnešní právní úprava notářství navazuje.
1.1 Charakteristika vzniku a vývoje instituce notářství Je nepochybné, že používání písemností jako prostředku zřízení a osvědčení
právních vztahů je jev, který se objevuje už v dávných civilizacích. Listiny, které můžeme již právem označit za veřejné, vznikly kolem roku 265 před naším letopočtem, kdy v Řecku vznikla instituce úředníků „ptolemeos“ a listiny před nimi sepsané zakládají typický případ veřejného instrumentu.
V době římské se mezi písaři různého druhu objevuje písař zvaný tabellio,
který sepisoval především listiny o právních úkonech. Tabellioni měli přesně předepsaný způsob sepisování listin. Bylo jim uloženo, že listinu mají za přítomnosti
účastníků a svědků sepsat, přečíst a podepsat. Činnost tabellionů byla vázána na
povolení. Listina, kterou vyhotovovali, byla však stále listinou soukromou, sama neosvědčovala svůj obsah a tabellioni tedy museli často o obsahu a pravosti listiny svědčit.
1.1.1. Notářství v Itálii V době zániku říše římské nastává v různých částech Evropy samostatný
vývoj instituce, kterou označujeme jako instituci notáře. Studium římského práva na severoitalských univerzitách v 11. století zapůsobilo velmi intenzivně na vývoj
notářství v Itálii. Jako součást římského práva se studovala i „ars notaria“. Největší význam v tomto směru dosáhla univerzita v Bologni, kde byla kolem roku 1100
vytvořena samostatná notářská škola, na níž se dosahovalo titulu „doktor notářského umění“. Právníci těchto škol vytvářeli listiny nadané veřejnou vírou o své pravosti, tzv.notářský instrument. Notářské listiny získaly v Itálii obrovskou autoritu, zejména
si jich vážili glosátoři. Významnou úlohu při povznesení notářství sehrála kolegia, do
kterých se notáři, jejichž počet byl řízen, sdružovali. Tato kolegia řídila práci notářů,
vykonávala nad nimi disciplinární pravomoc, prováděla zkoušky znalostí notářů, určovala formu listiny, její náležitosti, manipulace s ní a její úschovu. Za doby
působení tehdejších italských nejvýznamnějších právnických osobností bylo
vytvořeno učení o listinách a byl vytvořen stav tvůrců těchto listin - notářů. Tito právníci byli autory mnoha významných děl o notářství, která přetrvala celá staletí.
Toto období vývoje notářství v Itálii se označuje za zlatou dobu italského notářství.
Dalším mezníkem ve vývoji italského notářství se stala francouzská revoluce, která s sebou přinesla moderní úpravu notářství, jež se stala vzorem pro nové zákony o
notářství v jednotlivých italských zemích. Teprve po sjednocení Itálie došlo v roce 1875 konečně také ke sjednocení právní úpravy notářství.
Italské notářství, jak se vyvinulo a v dokonalosti jaké dosáhlo ve 13.století, se
stalo vzorem pro řadu evropských zemí, především těm, ve kterých docházelo k recepci římského práva.
1.1.2. Notářství a Francie Taktéž vývoj notářství ve Francii je spjat s římským a církevním právem a
nelze podceňovat ani velký vliv, které měly na francouzské notářství severoitalské
univerzity. Za okamžik vytvoření nového notářství ve Francii je považována reforma z roku 1260, kdy bylo pro obvod města Paříže zřízeno 60 notářů, kteří byli povoláni
sepisovat a ověřovat listiny v nesporných věcech. V roce 1304 byl vydán notářský řád, v němž bylo zajímavé ustanovení, že notáři zapisují listiny do rejstříku a z něho
se vydávají účastníkům opisy. Postupně byla pravomoc notářů rozšiřována či naopak omezována. Zlom ve vývoji notářství přinesla až Velká francouzská revoluce.
Zákonem z roku 1791 bylo zřízeno notářství nového typu, jehož cílem bylo
úplné sjednocení instituce notářství na celém území Francie Byla zrušena zcizitelnost
a děditelnost notářského úřadu a zavedena byla jednotná instituce veřejných notářů. Za necelých 13 let byla provedena nová základní úprava notářství, která se ve Francii zachovala do značné míry dodnes. Notáři byli zřízeni jako veřejní úředníci, povolaní
k tomu, aby sepisovali smlouvy a jiné písemnosti, jež mají mít charakter veřejné listiny, aby ověřovali datum listin, aby je měli v úschově a vydávali z listin u nich
uložených snímky a opisy. Byly stanoveny listiny, které musely mít povinně
notářskou formu. Francouzská úprava notářství z roku 1803 byla ve své době
nejdokonalejší a stala se proto v průběhu 19.století vzorem pro řadu evropských zemí.
V průběhu dalšího vývoje došlo jen k nepatrným změnám v právní úpravě notářství,
což potvrzuje skutečnost, že dnešní úprava notářské činnosti ve Francii v podstatě odpovídá úpravě z roku 1803.
1.1.3. Německé notářství Také pojetí notářství v Německu bylo ovlivněno italským právem. Asi od
9.století tady platilo právo pečeti, což znamenalo, že některé osoby měly pro sebe právo sepisovat listiny o právním jednání a tyto listiny stvrdit připojením své pečeti.
Instituce notářství se objevuje v Německu až ve 14.století jako důsledek
převzetí římského a kanonického práva, které se sem dostává právě z italských univerzit. Od počátku byl notář považován za veřejnou osobu, jejíž listině byla
přisuzována věrohodná důkazní moc. Notáři byli činní jak v oblasti práva světského, tak církevního. Zpočátku však notářství nemělo na německém území příliš vysokou úroveň, což bylo důvodem k vypracování návrhu nové úpravy notářství vydané roku 1512 jako notářský řád. Ten byl na svou dobu velmi významným počinem, který
ovlivnil na dlouhá léta činnost notářství ve střední Evropě. Notářství bylo po dlouhou
dobu do určité míry spojeno se soudnictvím. Notáři se stali pomocnými orgány soudu a byli jím pověřováni různými úkony.
Od druhé poloviny 18.století se notářství vyvíjí jako instituce zemského práva
a jeho úprava v Prusku vede ke spojení notáře s úřadem justičního komisaře a nakonec i s advokacií. Notářství se stále více stávalo státním soudním úřadem. Celý
konec 19. století je ve znamení snahy sjednocení notářského práva. To se podařilo až
v roce 1937, kdy byl vydán Říšský notářský řád, který v notáři viděl nositele veřejného úřadu především na poli ověřování a právních aktů. Rozdělením Německa
došlo k diametrálně odlišnému vývoji v obou jeho částech. Spolková republika
Německo navázala na pojetí notářství z roku 1937, zatímco Německá demokratická
republika šla cestou socialistického vývoje a vytvořila v roce 1952 státní notářství jako justiční orgán.
Kromě již zmíněných států, patří k zemím s tzv. typickým notářstvím
ovlivněným italským a francouzským vzorem také Španělsko, Belgie, Nizozemí,
Lucembursko, Maďarsko, Portugalsko, Polsko, Řecko, Švýcarsko a státy střední a jižní Ameriky.
1.2 Vývoj notářství na území našeho státu I v českých zemích byli již ve středověku činní soudní písaři, jejichž úkolem
bylo zapisovat průběh soudního jednání a provádět zápisy do desek zemských či župních. Jejich činnost se však od pravé podstaty notářství lišila, poněvadž nebyla spjata se zřizováním právních listin k soukromým účelům ale se soudním řízením.
Počátky instituce notářství s prvky veřejného notářství se objevují v českých
zemích až důsledkem recepce římského práva, a to díky intenzivnímu styku s Itálií a
německé kolonizaci. Významnou úlohu v rozvoji notářství sehrál právník italského původu Jindřich z Isernie, který působil v kanceláři krále Přemysla Otakara II. Své
rozsáhlé právní zkušenosti a vědomosti nabyté v Itálii šířil na notářské škole, kterou založil na Vyšehradě.1
Jelikož se však postupně počet notářů
na úkor jejich kvality neustále
zvětšoval, upravil Karel IV. institut notářství v zákoníku zemského práva Majestas Carolina. V něm vázal funkci notáře na královské zmocnění udělované na základě prokázaných znalostí osobám moudrým a věrným, které složily přísahu.
V této době se působnost notářů velmi rozšířila. Vlastní činnost notářů však
stále spočívala ve vyhotovování listin nadaných veřejnou vírou. O celém jednání
probíhajícím před notářem sepsal notář protokol a z něho zhotovil notářskou listinu. Tomuto jednání měli být přítomni dva svědci. K hodnověrnosti listiny stačil podpis notáře a připojení jeho znamení.
Období vlády Karla IV. bylo vyvrcholením předchozího vývoje notářství.
Jeho úprava platila až do přijetí říšského notářského řádu z roku 1512. Protože se české země staly součástí Habsburské říše, sdílela i instituce notářství v českých
zemích až do roku 1918 stejný osud jako instituce notářství rakouského. V tomto období bohužel postupně začalo docházet k jeho úpadku. Tyto funkce zastávali lidé,
kteří neměli valného právnického vzdělání a praktické zkušenosti žádné. Na tuto neutěšenou situaci reagoval v roce 1725 císař Karel VI., který rozhodl o tom, že notáři musejí být přezkoušeni. V úřadech byli pak ponecháni jen ti, kteří se ukázali
k výkonu této činnosti způsobilí. Bez souhlasu císaře nesměl nikdo notářský úřad zastávat. Notáři vykonávali stejnou činnost jako notáři v zemích sousedních, tj. sepisovali listiny, které byly uznány za veřejné.
Stejskal J. Vznik instituce veřejného notářství a její vývoj v zemích českých, nákladem vlastním bez udání roku, s. 14 1
Určité místní omezení notářů zaznamenal dekret z roku 1804, díky němuž
mohl notář vykonávat svůj úřad jen v zemi, kde byl za notáře přijat. V roce 1821 přešla na základě dvorního dekretu kompetence ustavovat notáře na Nejvyšší soud a
notářskými listinami se staly jen směnečné protesty. Ostatní činnost notáře, tj. zřizování právních listin, stálo mimo notářství a obstarávali ji advokáti. To byl stav, který neměl v té době ve většině evropských zemích obdoby.2
Rok 1848 znamenal nejen rozhodující mezník v politickém vývoji
rakouských, a tím i českých zemích, ale byl také rozhodující pro formování státního
mechanismu a moderního právního řádu. Neutěšený stav notářství však nedokázal zlepšit ani nově vydaný notářský řád z 1855. Pro organizaci notářství a formování
jeho právní úpravy se stal určujícím až notářský řád vydaný roku 1871 po řadě diskusí a jednání v odborných kruzích a spolu s ním i zákon o nezbytnosti notářských spisů pro některá právní jednání a o nezbytnosti legalizace podpisů na tabulárních
listinách. Tento zákon potom v nezměněné podobě platil v rakouských zemích až do vzniku samostatné Československé republiky.
2
Schelleová I.Organizace a činnost notářství. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1992, s. 7
2. Notářství po vzniku Československé republiky 2.1. Právní úprava za 1.republiky V době vzniku Československé republiky byly normy, které upravovaly
notářství v Českých zemích a na Slovensku, rozdílné. Na základě recepčního zákona z 28.října 1918, který převzal veškerou rakouskou právní úpravu,
platil u nás
rakouský notářský řád z roku 1871, zatímco na Slovensku zákonný článek XXXIV z roku 1874.3 Tento právní dualismus se po dobu trvání první republiky nepodařilo odstranit.
První republika převzala notářství jako svobodné povolání s určitými
známkami oficiality (sepisování veřejných listin, ověřování, osvědčování) a s funkcí
pomocného státního orgánu (soudní komise). Tato jednání, která notáři prováděli jako pomocné orgány soudu, byla placena notářům účastníky, nikoli státem.
Dle § 1 notářského řádu ustavoval notáře stát, kterým byl notář „veřejně
pověřen k tomu, aby sepisoval a vydával veřejné listiny o právních prohlášeních a jednáních, jakož i o skutečnostech, z nichž měla být vyvozena práva, dále aby bral do
úschovy listiny stranami mu svěřené a přijímal peníze a cenné papíry za účelem jejich odevzdání třetím osobám nebo jejich složení u úřadů“. Notářské listiny byly listinami
veřejnými, jež podávaly plný důkaz toho, co v nich bylo nařízeno nebo prohlášeno úřadem nebo osvědčeno osobou ke zřizování listin povolanou. Vedle uvedené
činnosti bylo notářům podle § 5 dovoleno, aby „sepisovali na žádost stran podání, určená kterýmkoliv úřadům, ve věcech nesporných a dále aby sepisovali soukromé listiny“. Notáři byli oprávněni zastupovat, jako obecní zmocněnci, účastníky u soudu
v občanskoprávních věcech, v nichž nebylo nařízeno obligatorní zastoupení advokátem, a mohli působit také jako obhájci ve věcech trestních. Soudy používaly
notáře jako soudní komisaře, tj. jako pomocné orgány soudní při provádění úkolů a
jednání ve věcech dědických a sirotčích, ale také při soudních odhadech a dražbách
movitých a nemovitých věcí. Jednalo se vždy o věci nesporné, kdy notáři nedisponovali vesměs žádnou rozhodovací pravomocí.
Zákon č. 76/1871 ř.z., který nabyl platnosti současně s výše zmíněným
notářským řádem, stanovil, která právní jednání musí být učiněna před notářem. Bébr R., Mieš . Vybrané otázky notářské praxe (Notářský sborník III.). Příručky právnického ústavu ministerstva spravedlnosti- svazek 25, 1968, s. 8 a násl) 3
Notářská forma se vyžadovala i pro některé smlouvy podle zákona č. 58/1906 ř.z., o společnostech s ručením omezeným.
V období první republiky platil pro notáře „numerus clausus“ a počet a sídla
notářů byla pevně stanovena ministerstvem spravedlnosti. Notáře jmenoval ministr
spravedlnosti, jenž měl i nejvyšší dozor nad výkonem notářství. Jednalo-li se o
agendu soudně komisařskou, náležel dozor krajským nebo vrchním soudům. V prvé řadě však byly k dohledu nad notáři povolány notářské komory.
Po celé období 1918-1938 bylo voláno po reformě a zmodernizování notářství
a také po sjednocení notářských předpisů pro celé státní území. Do roku 1949 však nebyly provedeny žádné významné normativní úpravy.
2.2. Notářství po únoru 1948 Po únorovém převratu v roce 1948 se přistoupilo k přípravě nové úpravy,
která měla notářství politicky a ekonomicky přizpůsobit novým společenským
poměrům a přinesla zvrat především v organizaci práce notáře, ale také v charakteru notářské instituce.
Pro tuto dobu je příznačný značný rozpor mezi formální pravomocí notáře a
jeho skutečným společenským postavením. Zatímco formálně získávalo notářství další pravomoci, které dříve náležely soudu či jiným orgánům, fakticky ztratilo svým postátněním na důvěře občanů.4
Dne 21.srpna 1949 nabyl účinnosti zákon č. 202/1949 Sb., podle něhož se
notáři stali členy krajských notářských sborů. Těmto sborům odváděli notáři platby
přijaté při provozování notářství a krajské sbory jim pak periodicky rozdělovaly
odměny. Jednalo se tedy o zcela novou organizaci práce notářů. Notářství přestalo být svobodným povoláním, ztratilo svůj podnikatelský charakter, což byla svým
způsobem určitá forma znárodnění notářství. Shora zmíněný zákon sjednotil instituci notářství na celém území státu, zrušil notářské komory a zajistil větší koordinaci s justičními orgány.
Podstatné změny v úkolech notářství přineslo přijetí nového občanského
zákoníku a občanského soudního řádu v období tzv. právnické dvouletky, které bylo
důvodem pro novou úpravu notářství, a to jak v jeho organizaci, tak i v rozsahu jeho Hoffman J. Wawerka K. Notářství včera, dnes a zítra. Právo a zákonnost, 1991, ročník XXXIV, č. 1, s. 26 4
působnosti. Byl přijat zákon č.116/1951 Sb., o státním notářství, doplněný nařízením
ministerstva spravedlnosti č. 117/1951 Sb., kterým se provádí zákon o státním notářství, a dále nařízením ministra financí č. 118/1951 Sb. o notářských poplatcích. Tyto zákony posunuly těžiště působnosti notářství od individuální právní pomoci
k sledování obecného zájmu, k pomoci soudům, zejména k činnosti konané z příkazu soudu.
Nový zákon rozeznával 3 okruhy působnosti státního notářství. Byla to
činnost ve vlastním okruhu působnosti (především sepisování notářských listin), činnost z pověření soudu (rozhodování o dědictví apod.) a činnost na žádost stran.
Po stránce organizační bylo notářství dnem 1. ledna 1952 zestátněno dle
zákona 119/1951 Sb. Byla zřízena státní notářství v obvodech okresních soudů, notářství se stalo státním úřadem a notáři a notářští zaměstnanci státními zaměstnanci.
Uvedená úprava však dlouho nevydržela. Důležitá změna v organizaci a
kompetenci státního notářství nastala zákonem č. 52/1954 Sb., kterým byla zrušena činnost z pověření soudu a tzv. dvojkolejnost byla odstraněna tím, že určité agendy, a
to především agenda dědická, byly předány přímo do kompetence státního notářství.
Dozor nad státním notářstvím byl předán krajské soudní správě a zákon převedl územní organizaci notářství na územní organizaci národních výborů.
Dalším rozšířením rozhodovací pravomoci státních notářství bylo sjednocení
veškerých poplatků a přenesení jejich vyměřování do kompetence státního notářství. Stalo se tak zákonem č. 26/1957 Sb. o notářských poplatcích.
V roce 1964 došlo v důsledku vydání nového občanského zákoníku k nové
úpravě notářství notářským řádem č. 95/1963 Sb. V návaznosti na něj byl vydán také zákon o notářských poplatcích a zákon o evidenci nemovitostí.
Úkolem notářství bylo pomáhat občanům a organizacím při ochraně jejich
práv a při uspořádání jejich vzájemných vztahů. Své úkoly plnilo státní notářství zejména prováděním činnosti rozhodovací včetně činnosti poplatkové, činnosti listinné a osvědčovací, činnosti poradenské, obstaráváním správy pozemkových a železničních knih a spolupůsobením při evidenci nemovitostí.
Do činnosti rozhodovací spadala především řízení o dědictví, o umořování
listin, o registraci právních úkonů, o úschovách a o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, -dle zvláštních předpisů pak vyměřování notářských poplatků.
Činnost ostatní zahrnovala sepisování notářských zápisů o právních úkonech a
jiných písemnostech, osvědčování právně významných skutečností, přijímání listin
a peněz do úschovy (tzv.nekvalifikovaná úschova na rozdíl od kvalifikovaných úschov v řízení rozhodovacím), úschova pozemkových a železničních knih,
spolupůsobení při evidenci nemovitostí a poskytování právních porad občanům i organizacím z oboru notářské činnosti.
V organizaci státního notářství v podstatě nedošlo v důsledku zákona č.
95/1963 Sb. k žádným změnám. Sídla a obvody notářství se shodovaly se sídly a obvody okresních, v hlavním městě Praze obvodních, národních výborů.
Činnost státních notářství v krajích řídil, sjednocoval a kontroloval předseda
krajského soudu a vrchní dohled nad činností státních notářství vykonával ministr
spravedlnosti. Tím byl v podstatě odstraněn mezičlánek v řízení, tedy dohled předsedy okresního soudu.
Pokud se týká organizace státního notářství, poprvé byla v zákoně zakotvena
funkce vedoucího státního notáře, kterého, stejně jako státní notáře, ustavoval a odvolával z funkce ministr spravedlnosti na návrh předsedy krajského soudu.
Předpokladem pro nabytí funkce vedoucího státního notáře, státního notáře
a pro jmenování notářských čekatelů bylo československé státní občanství, občanská bezúhonnost, ukončení vysokoškolského právnického vzdělání a samozřejmě
oddanost socialistickému zřízení. U vedoucích státních notářů se kromě toho požadovala právní praxe po dobu aspoň 2 let, z toho nejméně jeden rok u státního notářství. Ministr spravedlnosti, v jehož pravomoci bylo obsazování notářských
úřadů, mohl také prominout vysokoškolské vzdělání nebo právní praxi „byly-li pro to důvody zvláštního zřetele“, což samozřejmě vedlo k degradaci notářství. Zejména
začátkem sedmdesátých let v období tzv.normalizace bylo tohoto ustanovení zneužíváno ve značném měřítku. Takzvaní dělničtí kádři z dělnických přípravek postoupili jak v justici, tak ve státním notářství na odpovědná vedoucí místa, aby tím
zajistili třídnost v jejich rozhodování. Nikoli tedy odbornost, ale mnohdy stranická angažovanost se staly hlavními kritérii při výběru vedoucích státních notářů. 5
Obecně lze říci, že právní úprava státního notářství a řízení před ním z let
1963 a 1964 sice za dobu své platnosti doznala určitých novelizací, nic podstatnějšího
se však nezměnilo. Novou a podstatně odlišnou právní úpravu zaznamenala notářská činnost až v roce 1992 v souvislosti s privatizací státního notářství.
Schelleová I. Organizace a činnost notářství. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1992, s. 11 a násl. 5
2.3. Právní úprava po vzniku ČR Z uvedeného vývoje jasně vyplývá, že stav notářství tak, jak byl upraven
zmíněnými předpisy, nemohl novým společenským požadavkům vyhovovat. Cílem
nové právní úpravy bylo staronové vymezení působnosti notářů, soudů a také finančních úřadů a obnovení právně závazné evidence vlastnických vztahů k nemovitostem. Tato úprava měla vycházet z tradičního pojetí notáře jako
nezávislého reprezentanta veřejného úřadu, který svou činnost vykonává na vlastní účet. Protože mu však stát na rozdíl od jiných svobodných povolání, svěřil výkon určitých svých pravomocí,
zachoval si nad ním prostřednictvím ministerstva
spravedlnosti dohled. Aby byla zaručena solidnost notářského úřadu, bylo třeba
vyloučit komercionalizaci notářského povolání stanovením omezeného počtu notářských funkcí a územní organizací činnosti notáře. Celý tento proces je nazýván privatizací státních notářství.
K naplnění všech cílů, které se od nové úpravy očekávaly, byl vydán celý
komplex zákonů. Jednalo se o: -
-
zákon č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím a mění a doplňují některé další zákony
zákon č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád,
-
zákon č.265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
-
zákon ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR
-
k nemovitostem
zákon ČNR č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních orgánech
-
zákon ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu
-
zákon ČNR č. 271/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č.
nemovitostí
549/1991 Sb., o soudních poplatcích a poplatku za výpis z rejstříku trestů.
Novelou občanského zákoníku byla tedy zrušena stávající právní úprava
notářství s účinností ke stejnému dni tj. 1.1.1993, kdy nabyl účinnosti nový zákon ČNR č. 358/1992 Sb o notářích a jejich činnosti.
Ve výčtu právních předpisů, vydaných po roce 1992, souvisejících s právní
úpravou notářství nelze dále opomenout : -
vyhlášku ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o
-
instrukci ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 30.srpna 1993 č.j.
jednacím řádu pro okresní a krajské soudy,
1060/1003-ODD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní a krajské soudy
(dnes platí instrukce ministerstva spravedlnosti ze dne
23.března 1998 č.j. 1100/98-ODD, kterou se vydává vnitřní a kancelářský -
řád pro okresní a krajské a vrchní soudy ) a
notářský kancelářský řád č. 142/92-ODD ministerstva spravedlnosti České
republiky.
Pro organizaci a činnost notářství jsou dále důležité vnitřní předpisy Notářské komory ČR: -
předpis o postupu při vyhlašování a organizaci konkurzu na obsazení
notářského úřadu (konkurzní řád) přijatý sněmem Notářské komory ČR a schválený ministerstvem spravedlnosti,
-
kárný řád přijatý sněmem Notářské komory ČR a schválený ministerstvem
-
zkušební řád
-
spravedlnosti,
taktéž přijatý sněmem Notářské komory ČR a schválen
ministerstvem spravedlnosti,
organizační řád Notářské komory ČR a notářských komor přijatý sněmem
Notářské komory ČR a schválen ministerstvem spravedlnosti a
volební řád orgánů notářské samosprávy č.1743/92-L přijatý Ministerstvem
spravedlnosti ČR dne 28.prosince 1992.
Později, v souvislosti s rozšířením pravomoci notáře, byly vydány následující předpisy: -
-
předpis Notářské komory ČR, kterým se stanoví postup při vedení, správě
a provozu Centrální evidence závětí přijatý sněmem Notářské komory ČR a schválen ministerstvem spravedlnosti,
předpis Notářské komory ČR, kterým se stanoví postup při vedení, provozu
a správě Rejstříku zástav, postup při provádění zápisů a záznamů do tohoto rejstříku, výmazů z něj a při vydávání opisů a výpisů z něj přijatý sněmem Notářské komory ČR a schválen ministerstvem spravedlnosti.
Nakonec zmíním alespoň dva předpisy související s odměňováním notářů: -
-
vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 612/1992 o odměnách a
náhradách notářů a správců dědictví ( dnes již nahrazená vyhláškou ministerstva spravedlnosti č. 196/2001 Sb.) a
vyhláška
Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
2.4. Některé významnější novelizace notářského řádu Zákonem č. 30/2000 Sb. o změně občanského soudního řádu byla do
notářského řádu zavedena povinnost Notářské komory České republiky vést Centrální
evidenci závětí, v níž se evidují závěti, listiny o vydědění a listiny o odvolání těchto úkonů, které byly sepsány notářským zápisem nebo které notář přijal do úschovy,
a povinnost Komory vykonávat další úkony s tím související. Postup při vedení,
správě a provozu Centrální evidence závětí stanoví sněm Notářské komory ČR. Notář už nadále neoznamuje sepsání závěti notářským zápisem okresnímu soudu, ale právě
Notářské komoře ČR. Stejným zákonem byl do notářského řádu zaveden institut notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a jeho zákonná úprava, která zůstala ve stejné podobě zachovaná dodnes. Dále byl v § 79 rozšířen okruh skutkových dějů a stavu věcí, které je notář oprávněn osvědčit.
V souladu se změnou obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb. byla v notářském
řádu upravena povinnost notáře sepsat na žádost notářský zápis o rozhodnutí orgánu právnické osoby, pokud zvláštní právní předpis pořízení takového notářského zápisu vyžaduje. Bylo stanoveno, jaké náležitosti musí takový zápis obsahovat, jaké dokumenty musí právnická osoba notáři předložit a notářského zápisu odmítnout.
kdy může notář sepsání
Dne 1. ledna roku 2002 nabyla účinnosti novela občanského zákoníku,
občanského soudního řádu a také notářského řádu. Do působnosti Notářské komory
ČR bylo svěřeno vedení, provoz a správa Rejstříku zástav. Zapisují se sem zástavní
právo k nemovitým věcem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí,
zástavní právo k věci hromadné, zástavní právo k souboru věcí a zástavní právo k movitým věcem, k nimž má podle zástavní smlouvy vzniknout zástavní právo, aniž
by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě. Tento zápis provádí notář, který sepsal zástavní smlouvu ve formě notářského zápisu nebo Notářská komora ČR v případě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. V notářském řádu je stanoveno,
jaké údaje se v Rejstříku zástav evidují, jakým způsobem se zápisy a výmazy
provádějí, kdo a komu je oprávněn opis, výpis nebo potvrzení z Rejstříku zástav vydat atd.
Další významnější novelou notářského řádu, provedenou zákonem č. 18/2004
Sb. o uznávání odborné kvalifikace, byla částečná změna ustanovení týkajících se ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a ověřování pravosti podpisu. Bylo upraveno, za jakých podmínek může notář vidimaci provést a kdy ji naopak musí
odmítnout, jakou formu má ověřovací doložka a skutečnost, že notář za obsah listiny, kterou ověřuje, neodpovídá.
Zákon č. 284/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 61/1996 Sb., o některých
opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, zavedl zcela nově úpravu notářských úschov peněz.
Novelou č. 554/2004 Sb. byla upravena Centrální evidence závětí jako
neveřejný seznam v elektronické podobě, který vede, provozuje a spravuje Notářská komora ČR. Dále byl rozšířen okruh listin, které se evidují v centrální evidenci závětí
a byla upravena povinnost notáře, který sepsal závěť ve formě notářského zápisu
nebo vyhotovil listinu o správě dědictví, zapsat pomocí elektronického přenosu dat do Centrální evidence závětí údaje o takové listině a o jejím pořizovateli, popřípadě
o správci dědictví. Dále upravila novela nově otázku notářského zápisu o správě dědictví.
3. Postavení a úloha notářství Projev vůle, na který se navazují právní účinky, nazýváme právním úkonem.
Právní úkony mají různé formy, z nichž zvláštním typem jsou ty, které vytvářejí akty
nadané veřejnou vážností. K tomuto druhu formy, která se někdy nazývá formou
funkční, přísluší i forma notářská, jejímž výsledkem je vytvoření veřejného instrumentu. Tyto instrumenty v sobě obsahují důkaz o své správnosti, který je činí
zbytečným jakékoliv zkoumání. Při těchto veřejných instrumentech působí veřejná osoba, která zkoumá a registruje vůli stran. Veřejný instrument je tedy ten, kde působí
osoba k tomu účelu zákonem ustanovená, která je zárukou, že instrument se realizuje ve shodě se zákonnými předpisy.
Notářskou činností rozumíme tedy činnost, kterou vykonává notář v rozsahu,
v jakém mu ji zákonodárce té které země svěřil. Rozsah této činnosti není ve všech zemích stejný a tak rozlišujeme notářskou činnost v užším a širším slova smyslu.6
Za notářskou činnost v užším slova smyslu můžeme označit tzv.činnost
listinnou - osvědčovací a ověřovací. Při této činnosti notář určitým způsobem zastupuje stát a dává veřejný charakter úkonu, na němž se podílí, jehož se účastní nebo při kterém zasahuje.
Notářskou činností v širším slova smyslu rozumíme tu činnost, v níž je
obsažen prvek soudní nebo správní např. řízení o dědictví, řízení o úschovách, exekuce prodejem nemovitostí nebo vyměřování poplatků atd.
Při výkonu své činnosti se notář musí řídit určitými zásadami a principy, jež
jsou buď přímo vtěleny do zákona nebo vyplývají z ducha příslušných právních předpisů. Za základní principy notářské činnosti můžeme považovat princip prevence, princip poučovací a poradenský a princip etiky. Princip
prevence
vyplývá
z jednoho
ze
základních
poslání
notářství, předcházení sporům. Činnost notáře však nemá sloužit pouze k zabraňování
sporům, ale rovněž i k usnadnění procesu, kdyby k němu přece jen došlo. Notář připravuje vlastně důkaz o dokumentovaném právním jednání, provádí formální zajištění, pečuje o právní jistotu a bezpečnost, aby spor, pokud přece jen vznikne, probíhal výhodně pro právo zakotvené v listině.
6
Schelleová I. Organizace a činnost notářství. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1992, s. 3 a násl.
Princip poučovací a poradenský prolíná veškerou činnost notáře. Poradenství
by přitom mělo být globální a nemělo by se omezovat jenom na otázky právní.
Princip etiky sice není v právních řádech přímo zakotven, nicméně vyplývá
z celkového charakteru a poslání notářství. Promítá se mimo jiné v podmínkách kladených při ustavování do notářských funkcí.
4. Organizace notářství 4.1 Notář Naše úprava postavení notáře a jeho úřadu se vrací k rakouské úpravě platné
u nás do roku 1949.
Z ustanovení notářského řádu je jasné, že notářem může být pouze osoba
fyzická, čímž se vylučuje možnost vykonávání notářské činnosti osobám právnickým. Obchodní, případně jiné společnosti vytvořené podle obchodního zákoníku, mohou sice poskytovat právní službu, nikoli však notářského charakteru.
Notářský úřad je spjat s určitou konkrétní fyzickou osobou – notářem, je určen jeho
jménem a příjmením. Notářský úřad je dále spojen s místem výkonu notářské činnosti, tedy se sídlem notáře, jenž je určen při jeho jmenování. Místem výkonu notářské činnosti je určený obvod příslušného soudu.
Ustanovení § 7 NotŘ stanoví taxativně předpoklady pro jmenování notářem.
Jsou jimi:
státní občanství ČR
úplné vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem
plná způsobilost k právním úkonům v ČR
bezúhonnost
pětiletá notářská praxe
složení notářské zkoušky
Základní podmínkou je tedy státní občanství České republiky. Notářský řád
vydaný v roce 1992 pochopitelně hovoří o občanství České a Slovenské federativní republiky. Tento požadavek byl korigován čl. I odst. 2 ústavního zákona ČNR č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské federativní republiky tak, že se tím rozumí občanství České republiky. Podle této úpravy museli
občané bývalé ČSFR žijící na území ČR, mající slovenské občanství a vykonávající k 1.lednu 1993 notářskou činnost v ČR, okamžitě požádat o české státní občanství.7
Kvalifikace k výkonu notářské činnosti se prokazuje dosažením úplného
vysokoškolského vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v ČR. 7
Schelleová I. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. Praha : Linde Praha, 1997, s. 267
Notářský řád však opět hovoří o vysoké škole se sídlem v ČSFR. U občanů, kteří
vystudovali vysokou školu v bývalém jednotném Československu je nesporné, že tuto podmínku splňují. Avšak u občanů, kteří dokončili studium na území Slovenska po 1.lednu 1993 už tak jednoznačná situace není. V případě, že by praxe aplikovala názor autorů komentovaného notářského řádu z roku 1994,8 docházelo by
k absurdním situacím, kdy by například občan ČR, který složil státní závěrečné zkoušky v Bratislavě nemohl být jmenován notářem v ČR, ale ani na Slovensku,
protože tam by zase nesplňoval podmínku státního občanství. Tento názor se týká pouze období bezprostředně následujícího po rozpadu ČSFR.
Ke splnění podmínky bezúhonnosti je nutno doložit výpis z rejstříku trestů,
ale také lustrace podle zákona č. 451/1991 Sb.
Předpoklad notářské praxe vystihuje potřebu praktických znalostí o notářském
povolání. U této podmínky je nutno rozlišit praxi započitatelnou na základě zákona a praxi, kterou je možno započíst jen na návrh Notářské komory ČR, jejíž uznání
ministrem spravedlnosti není nárokovatelné. Jedná se o praxi vykonávanou v právnických profesích blízkých profesi notářské. Stejným způsobem je možné uznat
i jinou praxi než takovou, která je uvedena v zákoně, ovšem jen v rozsahu 2 let. Zde se dotýkáme poněkud choulostivé otázky. Specifika notářského povolání oproti
dalším právnickým povoláním jsou poměrně značná. Požadavek fyzického vykonání
notářské praxe je tedy plně na místě. Za účelem získání poznatků o tom, zda Notářská komora ČR může zápočet ministru spravedlnosti doporučit, organizuje Komora se
žadateli pohovory o provedení zápočtu. Jejich cílem je zejména ověřit kvalifikační předpoklady žadatele pro výkon činnosti notáře. Formální překážky, které zákon na započtení jiné než notářské praxe klade, naznačují, že její zápočet by měl být záležitostí výjimečnou.
Co rozumí zákon notářskou zkouškou je uvedeno v § 7 odst.3 NotŘ.
Podmínky a průběh notářských zkoušek pak upravuje zkušební řád. V rámci této zkoušky se prověřují praktické znalosti, které adept notářského povolání získal
v průběhu prvních nejméně 3 let notářské praxe. Na rozdíl od praxe se připouští možnost uznání pouze takových profesních zkoušek, které byly úspěšně vykonány
v právnických profesích blízkých profesi notářské. Uznání nenotářské zkoušky povoluje opět na návrh Notářské komory ministr spravedlnosti.
Jindřich M. Mokrý, A. Wawerka K. Notářský řád a předpisy související. Komentář, Praha : Linde Praha, 1994 8
Notářskou praxi a zkoušku však můžeme považovat pouze za předběžné
stupně potřebné k tomu, aby zájemce mohl být jmenován notářem. Největší překážku, kterou musí adept notářského povolání zdolat, představuje až předpoklad stanovený
v § 8 odst.6 NotŘ; je jím vítězství v konkurzu, který vyhlašuje a organizuje Notářská
komora ČR podle konkurzních pravidel vždy při uvolnění úřadu nebo při zřízení nového notářského úřadu.
Osoba splňující podmínky plné právní způsobilosti, jež vystudovala
právnickou fakultu v ČR, případně v Československu, a je bezúhonná, může být zařazena do kategorie notářských koncipientů. Po absolvování praxe se podrobí
notářské zkoušce. V případě jejího úspěšného absolvování si podá přihlášku do
konkurzu na místo uvolněného nebo nově zřizovaného notářského úřadu. Pokud se stane vítězem tohoto konkurzu, Notářská komora ji navrhne ministru spravedlnosti,
který ji jmenuje notářem toho notářského úřadu, o nějž se konkurz konal. Notář, který
se uchází o jiný notářský úřad, jež je neobsazen, se musí znovu účastnit konkurzu a musí být znovu jmenován notářem v tomto notářském úřadě.
Mimo podmínku jmenování stanoví notářský řád pro zahájení činnosti notáře
další 3 nutné předpoklady:
složení slibu do rukou ministra spravedlnosti,
uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla
pořízení úředního razítka notáře a
vzniknout v souvislosti s touto činností.
Zákon stanoví důvody pozastavení činnosti notáře a odvolání notáře, jež jsou
v rukou ministra spravedlnosti. V případě pozastavení výkonu rozlišuje notářský řád v ustanovení § 10 NotŘ, podobně jako u notářské praxe nebo zkoušky, případy, kdy
ministr musí pozastavit výkon činnosti, a případy, kdy pozastavení závisí na jeho úvaze. Dočasným pozastavením výkonu činnosti notáře se mají chránit klienti a tím i
pověst notářského stavu v době, kdy probíhá řízení či postup, v němž se zpochybňuje morální, psychická či zdravotní způsobilost notáře vykonávat notářský úřad.
4.2 Notářský úřad Notářský úřad zřizuje po vyjádření Notářské komory ministr spravedlnosti,
který rovněž určuje počet notářských úřadů. V notářské praxi tedy platí bezvýhradně
princip „numeru clausus“, spočívající v omezeném počtu notářských úřadů, který pro
každý obvod stanoví ministr spravedlnosti. Tímto stát výrazně omezuje konkurenci
mezi notáři. Podle komentáře k notářskému řádu9 slouží tento princip tomu, aby notář mohl být nestranný a také aby byl méně podplatný tržním aspektům než např.advokát. Tím, že je notář na rozdíl od advokáta více chráněn před konkurencí, není materiálně
tolik závislý na poptávce a jeho situace mu lépe umožňuje zaujímat nestranný postoj v notářských věcech.
Notářským úřadem se rozumí podle § 1 odst.2 NotŘ „soubor pravomocí
k notářské a další činnosti stanovené zákonem trvale spojený s místem výkonu této činnosti“. Obsahem tohoto souboru jsou všechna oprávnění k činnosti notáře podle tohoto zákona, která jsou blíže konkretizována v § 2, § 3 a § 4 NotŘ.
Vzhledem k omezenému počtu notářských úřadů je soubor těchto pravomocí
vázán na místo výkonu činnosti. Kritériem pro určení místa musí být dostupnost notářských služeb i z hlediska geografického. Z toho důvodu rozmístění notářských
úřadů kopíruje organizaci justice a je navázáno na obvody okresních soudů. Místo výkonu notářského úřadu je pak sídlem notáře. Se souhlasem Notářské komory může notář své sídlo v rámci obvodu okresního soudu změnit. Z uvedeného však
nevyplývá, že by notář musel vykonávat činnost pouze v daném místě a pro klientelu z tohoto místa. Výkon činnosti podle § 2 a § 3 není nijak omezen bydlištěm či sídlem
klienta a – jde-li o úkon na místě samém – ani místem provedení notářského úkonu. Notář může zavést úřední dny i mimo své sídlo, podmínkou ovšem je, že to musí být v obvodu příslušného okresního soudu.
Notářský úřad je tedy trvale spojen se sídlem notáře, ale jen dočasně
s konkrétním jménem a příjmením notáře. Avšak pouze spojením notářského úřadu s konkrétním notářem je dána jeho subjektivita ve smyslu institucionálním; neobsazený úřad je pouze jakousi výbavou pro činnost notáře v konkrétním místě.
4.3 Notářská kancelář Notářský úřad lze chápat pouze jako oprávnění k činnosti notáře, nemá tedy
žádnou hmotnou podstatu a nelze ho ztotožňovat s pojmem notářská kancelář.
Notářskou kancelář zřizuje notář pro výkon notářského úřadu ve svém sídle.
Organizace této kanceláře je upravena notářským kancelářským řádem. Kancelář Bílek P., Drápal L., Jindřich M., Wawerka K. Notářský řád a řízení o dědictví, Komentář. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2002, s. 36 9
notáře tvoří notářští kandidáti, notářští koncipienti, pracovníci, kteří vykonávají úkony na základě pověření notáře, a pracovníci, kteří vykonávají kancelářské práce.
Kancelář musí být pro veřejnost otevřena pro úkony v notářské činnosti podle
§ 2 notářského řádu v pracovních dnech v časovém rozmezí od 8 do 18 hodin
nejméně šest hodin denně. Mimo tuto dobu je notář povinen provést úkon v notářské činnosti jen tehdy, pokud by jeho neprovedení v této době mohlo účastníkovi
způsobit vážnou právní újmu. Kancelářský řád upravuje povinnost umístit při vchodu
do budovy notáře štít, dále upravuje náležitosti úředního razítka, podpisových vzorů a vzoru otisku úředního razítka, upravuje přijímání písemností, vyhotovování
a podepisování listin, tvoření spisů, jejich zapůjčování a ukládání, úschovy, sbírku notářských zápisů, správu notářského úřadu a rejstříky a další evidenční pomůcky.
Notář může upravit činnost své kanceláře, pokud tato není upravena
notářským kancelářským řádem.
5. Exkurs do zahraničních právních úprav 5.1. Notářství v Německu 5.1.1. Postavení notáře Postavení notáře ve Spolkové republice Německo je upraveno tzv. Spolkovým
notářským řádem a vykazuje následující typické znaky:
Notář přebírá úkoly preventivního výkonu práva
V první řadě vystavuje notář osvědčující listiny, tj. listiny o jeho zjištěních,
především o prohlášeních, která byla před ním učiněna, tedy zejména o kupních smlouvách týkajících se nemovitostí, právech souvisejících s dáváním pozemků do
zástavy (dluhy tkvící na pozemku, hypotéky), darovacích smlouvách, manželských
(svatebních) smlouvách, závětích a dědických smlouvách, návrzích na potvrzení dědictví aj.
Vedle toho ověřuje podpisy a opisy. Vedle sepisování listin a ověřování je
notář také příslušný, aby vystavoval osvědčení, zvláště po nahlédnutí do veřejného
rejstříku, např. o oprávnění zastupovat obchodní společnost, a dále vypracovávat vykonatelné listiny. Konečně připadá notáři v moderním hospodářském řádu také právně-poradenská a daňově-právní funkce.
Notář přebírá státní funkce
Notář vykonává státem na něho přenesený úřad, plní úkoly státu. Bere na sebe
neodvozené výsostné pravomoci, „tedy příslušnosti, které podle platného právního řádu musí být výsostně vyřizovány“.
Podléhá služebnímu dohledu vykonávanému justiční správou. Tento služební
dohled se ve Spolkové republice Německo bere velmi přísně.V podstatě má preventivní charakter. Má zajišťovat, aby notář plnil své úkoly tak, jak mu to ukládá
jeho povinnost. Stát také rozhoduje o počtu notářů, kteří mají být ustanoveni. Počet se řídí podle požadavků řádného výkonu práva.
Nezávislost notáře
Podstatným znakem notářského povolání ve Spolkové republice Německo je -
nezávisle na státním dohledu - nezávislost notářů vůči státu. Nepodléhá žádnému osobnímu ani věcnému pokynu ze strany justiční správy.
Žádný jednotný notářský zákon
Zvláštností německého uspořádání notariátu je to, že dvě podstatné okolnosti
pro výkon notářského úřadu, totiž - řízení při sepisování listin a nárok notáře, pokud jde o poplatky, nejsou upraveny v jednotném notářském zákoně, nýbrž ve speciálních zákonech, které doplňují Spolkový notářský řád.
5.1.2. Jmenování notářů Notářské úřady jsou zřizovány justiční správou. Ustavuje se takový počet
notářů, jaký odpovídá požadavkům řádného výkonu spravedlnosti. Při tom se bere ohled na potřebu přiměřeného zabezpečení těch, kdož se domáhají práva notářskými výkony a na řádnou strukturu notářského povolání.
Notářem může být ustanoven jenom německý státní příslušník, který dosáhl
způsobilosti k úřadu soudce a podle německého zákona o soudcích musí být tzv.
„plným právníkem“. Notářem se může stát jen ten, kdo je pro úřad notáře způsobilý
s přihlédnutím k jeho osobnosti a jeho výkonům. Z řad advokátů může být ustanoven notářem ten, kdo v době, kdy se začal ucházet o úřad notáře, byl nejméně 5 let
připuštěn k výkonu advokacie a byl nejméně 3 roky bez přerušení svým hlavním zaměstnáním činný jako advokát v místě, o něž má zájem.
5.1.3. Notariát a jeho organizace Staré německé tradici odpovídá skutečnost, že profesionální skupiny se spojují
k řízení vlastních záležitostí do sdružení. Existují veřejnoprávně organizované komory obchodníků, řemeslníků, lékařů, lékárníků, advokátů a pochopitelně také notářů.
Při organizaci notářských komor vychází Spolkový notářský úřad z členění
území na soudní obvody. Obvod jedné notářské komory je zpravidla totožný s obvodem vyššího odvolacího sudu, jímž je Vrchní zemský soud.
Členy notářské komory jsou všichni notáři, kteří mají své sídlo v obvodu
notářské komory. Členství je dáno ze zákona, neexistuje tedy žádné členství
dobrovolné a také neexistuje možnost vystoupit. Členství začíná současně
s ustanovením za notáře a končí spolu s rezignací na úřad nebo s jinými důvody pro
ukončení
notářské
funkce.
Orgány
notářské
komory
a shromáždění. Navenek zastupuje notářskou komoru prezident.
jsou
představenstvo
Notářská komora zastupuje veškeré notáře v ní sdružené. Jejím úkolem je bdít
nad ctí a vážností jejích členů, podporovat dohlédací úřady při jejich činnosti,
napomáhat péči o dodržování právních norem zabývajících se notářstvím a starat se o profesionální výchovu notářů.a profesionálního dorostu.
Spolková notářská komora, která byla rovněž zřízena Spolkovým notářským
řádem, je veřejnoprávní korporací, má tedy také postavení právnické osoby. K jejím
členům patří 21 regionálních notářských komor, tedy nikoli samotní notáři. Spolková notářská komora a regionální notářské komory podléhají státnímu dohledu Spolkového ministerstva spravedlnosti event. současným justičním správám zemí.
Spolková notářská komora vykonává dvojitou funkci: funguje jako znalec
a poradce pro všechny nejvyšší spolkové orgány (Spolková vláda, spolkový
zákonodárce a spolkové soudy) ve všech oblastech působení práva, o něž notář pečuje, stejně tak jako v oblasti práva upravujícího notářskou profesi.10
5.2. Notářství ve Francii 5.2.1. Notář a jeho úřad Francouzské notářství, stejně tak jako většina evropských notářství, náleží do
rodiny práva římského, latinského, práva psaného. Notář ve Francii má podobné postavení a pravomoci jako český notář a můžeme ho charakterizovat jako právního odborníka, který je zároveň veřejnou osobou a současně vykonává svobodné
povolání. Notář je jmenován státem, zastoupeným ministrem spravedlnosti. Notářská
činnost je nejen pod dohledem tohoto ministerstva ale také, což je pro nás trošku překvapivé, i pod dohledem prokurátora republiky. Notář vykonává notářskou činnost jako veřejná osoba z úřední povinnosti a zásadně nesmí odmítnout své služby nikomu, kdo jej o ně požádá.
I když je notář podřízen kontrole ze strany státu, vykonává svou funkci zcela
nezávisle, svobodně spravuje svůj úřad a bere na sebe všechna rizika podnikání.
Z hlediska dodržování zásad notářské etiky podléhá notář disciplinární pravomoci Komory departmentu a prokuratury prostřednictvím „prokurátora republiky“. Zvláštní 10
Reimann W. Organizace notářství v Německu. Ad notam, 1995, č. 8, s. 134
pozornost je v rámci kontrol věnována kontrole účtů notářů, jejich účetnictví
a úschov. Notáři mají například povinnost ukládat peníze klientů u Crédit Agricole nebo u Státní depozitní pokladny nebo na poště.
5.2.2. Předmět notářské činnosti a organizace notářství Mezi klasickou notářskou činnost ve Francii patří především agenda smluvní
– sepisování smluv o převodu nemovitého majetku, smluv v oblasti práva rodinného (svatební smlouvy, změny majetkového manželského práva, darování mezi manžely), darovacích smluv mezi živými, rozdělení jmění za živa mezi potomky. V uvedených
případech je účast notáře nutná, jde totiž o výlučnou notářskou činnost. U dalších
případů právní předpis nevyžaduje povinnou součinnost notáře. Jde např. o nájmy,
pronájmy bytů, sepisování závětí a úkony týkající se chodu obchodních společností
(změna stanov apod.). Notářská činnost není však pouze sepisování listin, notář působí především jako rádce svých klientů, snaží se předcházet případným sporům
a pokud již k nějakému konfliktu dojde, je veden snahou věci usmířit. V činnosti notáře se kloubí role poradní, preventivní a smírčí.
V rámci dědického řízení se notář stává do jisté míry prostředníkem mezi
dědici, kterým připravuje nejdůležitější akty. Notář nejdříve určí hodnotu dědictví,
ověří, zda dědické podíly dědiců byly respektovány a poté vydá dědicům „les actes notariés“ – notářské listiny, umožňující efektivní nakládání s majetkem.
Za notářské úkony je notář odměňován podle celostátně platného sazebníku,
stanoveného úředním výnosem, který notář nesmí porušit. Odměna notáře se liší podle povahy předaných listin a provedených úkonů.
Co se týká organizace notářské samosprávy, je dána do jisté míry správním
uspořádáním Francie. Francouzská republika se dělí na obce – „departmenty“ a „regiony“. V každém departmentu je příslušná notářská komora. Komory několika
departmentů tvoří Oblastní radu a na vrcholu samosprávy stojí „Conseil Supérieur“ –
Vyšší rada. Komora departmentu má za úkol spravovat notářskou profesi, stanovit příslušné profesní předpisy, kontroluje zřizování notářských praxí a vyjadřuje se
v případě postoupení notářské praxe. Úkolem Oblastní rady a Vyšší rady je naproti tomu reprezentovat notářskou profesi navenek, propagovat ji a modernizovat.11 11
Svoboda J. Notářství ve Francii. Ad notam, 1996, č. 6, s.136
6. Notářská samospráva 6.1. Vznik samosprávných organizací Vznik zvláštních zájmových organizací obchodníků, živnostníků a příslušníků
tzv. svobodných povolání byl spjat s rozvojem svobodného podnikání, konkurence
a občanské společnosti, s rozvojem procesů, jimiž společnost procházela od druhé poloviny minulého století.
Komory byly označovány jako veřejnoprávní korporace, přičemž se jednalo
o organizace s cílem prosazovat zájmy a požadavky svých členů, řešit některé tzv.stavovské záležitosti, zejména zajišťovat, aby byly dodržovány zásady
profesionální etiky výkonu povolání. Uskutečňovaly též některé funkce státních orgánů, které byly povinny s nimi spolupracovat.
Všechny komory byly vybudovány na principu samosprávy a obligatorního
členství. Volily si řídící orgány, přijímaly organizační řády a další interní předpisy, vůči členům vykonávaly disciplinární pravomoc. Důležitým znakem komor bylo, že
členství v nich bylo povinné, resp. členství bylo předpokladem výkonu určitých povolání.12
V zásadě můžeme říci, že organizace, úkoly a funkce komor podle platné
právní úpravy se dnes od uvedeného vymezení nijak podstatně neodlišuje. Zásadnější
odchylku představuje zejména úprava členství, které není v současnosti u všech komor povinné. To se však netýká komor notářských.
6.2. Současná právní úprava samosprávných organizací notářů Obnovení zájmových organizací (tradičně označovaných jako komory,
v našem případě notářské) přinesla po roce 1989 privatizace v podnikatelské sféře. Právní úprava tuto instituci blíže nedefinuje, dá se však říci, že se jedná o samosprávnou stavovskou organizaci sdružující příslušníky notářského povolání.
Nynější právní regulace výslovně prohlašuje Notářskou komoru ČR a stejně
tak i jednotlivé notářské komory, sdružující notáře na územním principu, za právnické osoby. Jedná se nepochybně o právnickou osobu, která je sdružením Fiala J., Mates P. Komory podnikatelů a komory svobodných povolání. Brno : Masarykova univerzita Brno, 1994, s. 3-11
12
fyzických nebo právnických osob, jejíž základní rámec tvoří § 18 a násl.občanského zákoníku. Právní úpravu členství, orgánů, dohledu a disciplinárního řízení pak přináší notářský řád.
Notářská komora ČR sdružuje všechny notářské komory zřízené v obvodu
každého krajského soudu a v obvodu městského soudu v Praze. Členství v těchto komorách je povinné pro všechny notáře se sídlem v obvodu příslušné komory. Členy komor se notáři stávají dnem jejich jmenování a jejich členství zaniká odvoláním
nebo smrtí. Notář tedy nemůže z notářské komory vystoupit, stejně tak ho ale ani
notářská komora nemůže členství zbavit. Vstup a výstup z komory se tedy časově shoduje s jmenováním nebo odvoláním, popř. jiným ukončením notářské funkce. Členství nelze zrušit ani dohodou.
Jednotlivé notářské komory vedou seznamy notářských koncipientů a pouze
ten, kdo je v seznamu zapsán, má postavení práva a povinnosti notářského
koncipienta. Seznam vede vždy ta notářská komora, v jejímž obvodu má sídlo notář, u něhož je notářský koncipient v pracovním poměru. Podobně je notářskými komorami veden také seznam notářských kandidátů.
Hlavním posláním Notářské komory ČR je tedy stavovské zastoupení vůči
státním orgánům a právnickým osobám a jejich reprezentace v mezinárodním styku. Působení Komory dovnitř notářského stavu spočívá především v přijímání
prováděcích předpisů notářského řádu. Předpisy, které působí mimo notářský stav (tzn. pravidla postupu při vyhlašování a organizaci konkurzu na obsazení notářského úřadu a zkušební řád), musí být schváleny ministerstvem spravedlnosti.
Dalším důležitým úkolem Notářské komory ČR je zobecňování základních
otázek týkajících se činnosti notářských komor, činnosti notáře a vedení notářského úřadu a vydávání doporučujících stanovisek notářským komorám a notářům k výkladům právních předpisů.
Notářská komora ČR je nevýdělečnou právnickou osobou, jejíž příjmy tvoří
příspěvky notářských komor, dary a jiné příjmy. Členské příspěvky jednotlivých komor jsou notáři povinni platit ve výši stanovené kolegiem notářů. Nezaplacení
členského příspěvku je možno považovat za závažné porušení povinností stanovené
notářským řádem, tedy za kárné provinění. Vzhledem k pravomocem, které jsou svěřeny notářům, je zvláště upraven dohled nad jejich činností a nad vedením
notářských úřadů. Dohled se provádí zejména kontrolou spisů, listin, předmětů
úschov a evidenčních pomůcek notáře. Zákon svěřuje dohled Notářské komoře ČR, jednotlivým notářským komorám a ministerstvu spravedlnosti jako státnímu orgánu.
Výkon disciplinární pravomoci je jednou z forem, jíž komory zabezpečují
profesionální úroveň a etiku výkonu povolání svých členů. Jako disciplinární, resp.
kárné provinění označuje zákon takové „jednání notáře, jímž závažně nebo opětovně porušil povinnost stanovenou notářským řádem nebo jiným zákonem nebo chování,
jímž byla závažně nebo opětovně narušena důstojnost notářského povolání“. Za něj
může být notáři uloženo některé kárné opatření uvedené v § 48 NotŘ. Kárné řízení provádí kárná komise, která je jedním z orgánů Notářské komory ČR.
Ustanovení o orgánech komor jsou vždy nedílnou součástí předpisů
o komorách, ať už se jedná o komory notářské, advokátní, lékařské a další.
Charakteristika i pravomoci orgánů Notářské komory ČR a orgánů jednotlivých
notářských komor jsou velmi podobné. Jejich vymezení najdeme v části třetí notářského řádu. Funkce v orgánech notářské komory i NKČR jsou čestné, komory
vyplácejí členům svých orgánů za výkon těchto funkcí náhradu za ztrátu času a náhradu hotových výdajů.
7. Notářská činnost, její problémy a aktuální otázky 7.1. Obecné vymezení notářské činnosti Notářská činnost je hlavní náplní činnosti notáře, jež vyjadřuje smysl instituce
notáře. Touto činností se rozumí podle § 2 NotŘ sepisování veřejných listin
o právních úkonech, osvědčování právně významných skutečností a prohlášení, přijímání listin do úschovy a dále přijímání peněz a listin do úschovy za účelem jejich vydání dalším osobám.
Stěžejní činnost notáře tvoří sepisování veřejných listin o právních úkonech,
neboť pouze tato činnost naplňuje beze zbytku smysl instituce notáře spočívající
v působení notáře na předcházení sporům a pouze v této činnosti je notář naprosto nezastupitelný. Další významnou notářskou činností je osvědčování právně významných skutečností a prohlášení. Hlavní význam osvědčování pro předcházení
sporům spočívá v tom, že již vědomí toho, že skutečnost či prohlášení má být osvědčeno, vede ke snaze k řádnému provedení osvědčované skutečnosti či
prohlášení. Do notářské činnosti zákon zařazuje i úschovy u notáře, které se díky své nynější úpravě staly významným zajišťovacím institutem.
Notář může v souvislosti s notářskou činností poskytovat v § 3 taxativně
stanovené druhy právní pomoci, může vykonávat správu majetku a také určité funkce v řízení konkurzním a vyrovnacím. (viz níže)
Podle ustanovení § 4 může být notář v rámci své další činnosti pověřen
i výkonem jiné činnosti, pokud tak stanoví notářský řád nebo jiný zákon. Tímto způsobem by však měl být notář pověřen jen takovou činností, která nebude
v rozporu s hlavními principy notářské činnosti, zejména se zásadou nestrannosti notáře. Těmto požadavkům plně vyhovuje činnost notáře jako soudního komisaře v řízení o dědictví podle občanského soudního řádu.
Notář je ve své činnosti a při poskytování právní pomoci vázán zákony
a dalšími obecně závaznými předpisy. Při poskytování právní pomoci je však také
vázán pokyny klienta. V této souvislosti je třeba říct, že vázanost pokyny klienta při poskytování právní pomoci má hranice dané obecně závaznou právní úpravou. Notářský řád
umožňuje, aby notář ve výjimečných případech odmítl
provedení požadovaných úkonů. Tyto případy vymezuje notářský řád v § 53 NotŘ.
Jedná se např. o situaci, kdy požadovaný úkon odporuje zákonům nebo dalším obecně závazným předpisům. V jiných případech notář provedení úkonů odmítnout nesmí, může však z důvodů uvedených v § 54 NotŘ od smlouvy o provedení úkonu odstoupit.
Jednou ze základních povinností notáře, jeho pracovníků, ale i notáře, který
byl odvolán, je zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů účastníků. Dále je povinen zachovávat mlčenlivost
o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právní pomoci. Žadatel, klient nebo jiný účastník může však notáře povinnosti mlčení zprostit.
Nezanedbatelným ochranným institutem žadatele a klienta je odpovědnost
notáře za škodu, kterou mu notář způsobil v souvislosti s výkonem své činnosti. Tato
odpovědnost nastává i tehdy, byla-li způsobena v souvislosti s výkonem notáře jeho pracovníkem. Jistota těchto osob ohledně náhrady za případnou škodu je posílena pojištěním odpovědnosti notáře za způsobenou škodu.
Veškerá činnost, kterou notář vykonává jako nositel notářského úřadu je
prováděna za úplatu, jejíž základní zakotvení nalezneme v § 106 a násl. NotŘ.
7.1.1. Poskytování právní pomoci Jednotlivými činnostmi notáře se budu podrobněji zabývat v samostatných
kapitolách této práce. Na tomto místě bych se chtěla jen krátce zmínit o problematice poskytování právní pomoci notáře podle ustanovení § 3 NotŘ.
Stát zřizuje instituci notáře pro výkon notářské činnosti, která je vymezena
v ust. § 2 NotŘ. Má tedy zájem na tom, aby notář prováděl právě tuto činnost a nevyvíjel jiné aktivity. Z toho důvodu je notář omezen ustanovením § 5 odst. 2 NotŘ pojednávajícím o zákazu jiné výdělečné činnosti, s výjimkami zde uvedenými.
Stát má však zájem také na tom, aby notářská činnost byla vykonávána
efektivně, a tedy aby notář, jako právnicky vzdělaná osoba, poskytl v souvislosti
s notářskou činností komplexní právní službu. Z tohoto důvodu je umožněno notáři vedle notářské činnosti poskytovat v rámci další činnosti další právní služby v zákoně
taxativně vymezené. Co je však důležité si uvědomit je fakt, že při poskytování
právních služeb se již neuplatňuje hlavní princip notářství, zásada nestrannosti.Výkon této činnosti je však v zákoně omezen jen na nezbytné úkony, které buď samotný
výkon notářské činnosti předpokládá, nebo které notářskou činnost doplňují a bez nichž by nebyla tato hlavní činnost efektivní.
Vazba na notářskou činnost je v zákoně vyjádřena tím, že je stanoveno, že
činnost vymezenou v odst.1 ust. § 3 NotŘ může notář vyvíjet „jen v souvislosti s notářskou činností“. Z tohoto ustanovení však vyplývají určité problémy.
Souvislost s notářskou činností je nutné vykládat pro jednotlivé
druhy právních služeb odlišně. Poskytování právních porad nemůže notář vázat na konkrétní úkony notářské činnosti, neboť před poskytnutím této porady není většinou ještě jasné, zda vůbec, v kladném případě který úkon, bude notář podle výsledku právní porady provádět. Naopak při zastupování a sepisování soukromých listin je třeba souvislost s notářskou činností vykládat tak, že v takovém případě již musí jít
o vazbu na konkrétní, již provedený úkon. Například sepsání návrhu na zápis do obchodního rejstříku a zastupování v této věci v řízení u soudu, zastupování před živnostenským úřadem při vyřizování žádosti o živnostenské oprávnění a sepisování
příslušných podání je možné jen tehdy, sepsal-li notář notářským zápisem společenskou smlouvu o založení obchodní společnosti apod.
Za úkony právní služby lze v této souvislosti považovat i veškeré
úkony, jež mají vazbu na konkrétní úkon v notářské činnosti dosud neprovedený,
o jehož provedení však bylo již požádáno. Půjde například o sepsání smlouvy
o smlouvě budoucí, plné moci a jiných soukromých listin, to vše v souvislosti s požadovaným sepsáním budoucí smlouvy formou notářského zápisu. V souvislosti se zastupováním u soudu v nesporných řízeních je možné podpořit výklad, že
postavení notáře je ve vymezených řízeních stejné jako postavení advokáta. Notář, který například sepsal ve formě notářského zápisu smlouvu o převodu nemovitostí, může tedy v rámci další činnosti sepsat návrh na zahájení řízení o povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí, zastupovat v tomto řízení nebo i sepsat případné odvolání proti zamítavému rozhodnutí katastrálního úřadu. Tolik k ustanovení zákona.
Zde však narážíme na jednu z problematických oblastí notářské
činnosti spočívající v nesrovnalostí mezi právní úpravou a praktickou činností notáře. Na rozdíl od ustanovení zákona totiž notáři, alespoň podle mnou získaných informací
na notářských úřadech, sepisují soukromé listiny i bez výše zmíněné vazby na již
provedený úkon notáře. Notáři tedy v praxi sepíší na žádost klienta např. návrh na zápis do obchodního rejstříku, aniž by v dané věci pro klienta činili jiné úkony. Výše
zmíněný problém vychází z toho, že notářský řád z roku 1992 je již překonaný a v některých svých ustanoveních neodpovídá dnešním právním a společenským požadavkům.
Vše, co bylo dosud uvedeno o právní službě, neplatí pro specifickou právní
službu, kterou je správa majetku. Pro tuto činnost notáře neplatí žádná omezení. Není
nutná souvislost s notářskou činností a v rámci této činnosti je umožněno neomezené
zastupování. Toto neomezené zastupování se vymyká všem hlavním zásadám, na kterých spočívá notářství. Nemůže se uplatnit zejména zásada nestrannosti. Tomu, že právě takové zastupování nekoresponduje se zásadami notářství, svědčí i to, že je v praxi minimálně využíváno, a dokonce i samotnou správu majetku vykonávají notáři jen zcela výjimečně.
Zákon dále využívá notáře jako osobu znalou práva tím, že mu umožňuje
vykonávat funkci správce v řízení konkurzním a vyrovnacím. Jedná se o specifickou činnost, pro kterou jsou předpokládány znalosti i z jiných oblastí a která se jen velmi
vzdáleně podobá ostatní činnosti notáře. Proto je zařazena do tohoto ustanovení jen jako další činnost notáře, a tak je dáno na vůli notáře, zda ji bude vykonávat.
Ustanovení § 3 NotŘ upravuje oblast činnosti notáře, kterou můžeme nazvat
činností soukromou. Notář ji vykonává jako zástupce strany a má v ní postavení advokáta. Protože ji však může plnit pouze v omezeném rozsahu stanoveném zákonem, má tato činnost pouze doplňkovou funkci k notářské činnosti.
7.2. Sepisování notářských zápisů o právních úkonech Jak už bylo řečeno, sepisování veřejných listin o právních úkonech
představuje jednu ze základních náplní notářské činnosti, ke které jsou notáři
povoláni v důsledku dlouhodobého historického vývoje a na základě důvěry občanů v jejich nestrannost a odbornost.. Při této činnosti přenáší notář veřejnou víru na
jednání tím, že poskytuje rovnocenné právní poučení všem účastníkům úkonu a dává
jejich projevům vůle kvalifikovanou písemnou formu. Tímto svým působením inkorporuje do právního úkonu verifikaci a dodává tak právnímu úkonu, jehož se
takto účastní, charakter veřejné listiny, listiny, ve které je obsažena veřejná víra.
Právní úkony mající formu notářského zápisu lze jen velmi těžko zpochybnit nejen po stránce formální, ale i po stránce hmotně právní.
Právní úkon, který má mít formu notářského zápisu, vzniká až tímto
notářským zápisem. Tento písemný projev vůle splňující stanovené náležitosti je z hlediska jeho formy perfektní, až když je – po podpisech jeho účastníků nebo jejich zástupců a otištění úředního razítka notáře na tuto listinu – podepsán notářem.
Notářský zápis o právním úkonu je vedle určitých dalších formálních
náležitostí souhrnem jednak vlastního projevu vůle účastníků, který obsahově tvoří tento právní úkon, a prohlášení účastníků o vlastní způsobilosti k právním úkonům
a jednak projevu notáře, který osvědčuje určité skutečnosti, které jsou předpokladem
pro tuto formu právního úkonu. Působení notáře však není omezeno jen na jeho vlastní osvědčovací projevy.
Základní význam této činnosti notáře spočívá v tom, že při pořizování
notářského zápisu o právním úkonu notář působí při formulaci jeho obsahu jako
nestranný právní rádce všech účastníků právního vztahu Je povinen obě strany smlouvy stejně poučit a objektivně jim vyložit obsah i důsledky právního úkonu, který hodlají svými akty uskutečnit.. Tím se naplňuje okřídlené rčení, že notář je mezi stranami, soudce nad stranami a advokát se stranou.
Při právnickém vyjádření projevů účastníků notář sice vkládá do písemné
podoby těchto projevů své znalosti práva, avšak musí respektovat skutečnou vůli
účastníků právního vztahu. Notář musí uplatňovat zásadu nestrannosti a působit tak k tomu, aby byl právní úkon svým obsahem spravedlivý. Je samozřejmé, že je možné
sepsat i takový notářský zápis o smlouvě, jejíž obsah bude znevýhodňovat jednu
stranu smlouvy, pokud obě strany smlouvy i po poučení o této skutečnosti budou takovou smlouvu požadovat. Notář je také ze zákona povinen odmítnout provedení požadovaného úkonu, jestliže takový úkon odporuje právním předpisům.
Povinná forma notářského zápisu o právním úkonu bývá stanovena
v oblastech práva, ve kterých je zvláště důležitá právní jistota. Na rozdíl od právní
úpravy některých jiných států nevyžaduje náš právní řád obligatorní formu notářského zápisu příliš často. Jedná se například o dohodu o zúžení či rozšíření
zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo dohodu manželů o správě společného majetku podle §143a a §147 obč.zákoníku, závěť sepsanou nezletilým, který dovršil 15 let podle § 476d odst.2 obč.zákoníku nebo
zakladatelskou listinu obchodní společnosti, zakládá-li ji jeden zakladatel podle ustanovení § 57 odst.3 obchodního zákoníku.
Povinné náležitosti notářského zápisu a další postup při jeho sepisování
vymezuje notářský řád v oddílu prvním části šesté. Velmi důležité je ustanovení
o ukládání notářských zápisů v kanceláři notáře pod uzávěrou. Není možné, aby notář ukládal, byť zdánlivě v zájmu zvýšené ochrany, notářské zápisy například v bezpečnostní schránce zřízené u banky či u jiné osoby. Každý notářský zápis je
navíc součástí sbírky notářských zápisů, do které je notář povinen notářské zápisy ukládat podle § 18 kancelářského řádu a která musí být rovněž uložena v kanceláři
notáře. Podstatné je, že tímto způsobem musí být notářské zápisy ukládány
neprodleně, tedy ihned po jejich sepsání. Lze konstatovat, že tímto ustanovením,
které napomáhá ke zvýšené ochraně notářských zápisů, je zdůrazněna jedinečnost těchto listin.
7.2.1. Závěť sepsaná formou notářského zápisu Obecně platí, že nezletilá osoba má omezenou způsobilost k právním úkonům.
O tom, kdy mohou nezletilý právně jednat, rozhodují objektivní hlediska. Prvním
z nich je stupeň rozpoznávací a volní schopnosti. Pokud by se objevil evidentní rozpor mezi úrovní rozpoznávací a volní schopnosti přiměřené věku nezletilého
a jeho skutečným stavem těchto schopností, je nutno k tomuto rozporu přihlédnout. Druhým objektivním hlediskem je charakter právního úkonu, který má být činěn. Pakliže by nezletilý učinil právní úkon, ke kterému by byl nezpůsobilý, jednalo by se
o právní úkon absolutně neplatný. Jestliže tedy nezletilý není způsobilý k určitému
právnímu úkonu, jedná za něj jeho zákonný zástupce. Ani tento však nemůže za
nezletilou osobu činit všechny právní úkony neomezeně. Jde-li o podstatnou záležitost týkající se nakládání s majetkem nezletilého, potřebuje jeho zástupce souhlas opatrovnického soudu. Zástupce nemůže také za nezletilého jednat, pokud by byly jeho zájmy v rozporu se zájmy nezletilého.
Jak uvádějí někteří autoři, z takto obecně vymezené způsobilosti nezletilých
k právním úkonům existuje pouze jediná výjimka, uvedená právě v § 476d odst. 2 občanského zákoníku. Uvedené ustanovení přiznává nezletilému, staršímu patnácti
let, způsobilost pořídit závěť, a to formou notářského zápisu. Názory právníků na toto ustanovení se rozcházejí. Podle některých může nezletilý, který dovršil patnáctý rok věku, pořídit závěť o jakémkoli svém majetku, jiní se nad takto široce přiznanou
způsobilostí pozastavují. Je s podivem, že nezletilý by mohl pořídit závěť, aniž by se rozlišovaly např.věci movité a nemovité, zřízení nadace apod.
Jak už bylo řečeno, notářský zápis je veřejnou listinou a závěť jako právní
úkon vzniká až tímto zápisem. Ustanovení § 63 písm.d) NotŘ uvádí jako jednu
z obsahových náležitostí notářského zápisu prohlášení účastníků o vlastní
způsobilosti k právním úkonům. „Význam této náležitosti spočívá v tom, že pomáhá
ke zmenšení pravděpodobnosti, že bude právní úkon učiněný ve formě notářského
zápisu neplatný z důvodu nezpůsobilosti účastníků k právním úkonů. Notář provedení úkonu odmítne, také když sám posoudí, že účastníci nejsou k způsobilí.“ 13
právním úkonům
Z toho vyplývá, že je na notáři, aby sám posoudil, zda je osoba
k právnímu úkonu způsobilá. Právě tuto povinnost notáře považuji za jeden z problémů notářské činnosti. V této věci má totiž notář velmi omezené možnosti,
kromě řídkých případů, kdy vychází např. z rozhodnutí soudu o omezení či zbavení způsobilosti. Je samozřejmé, že notář dospěje k odlišným závěrům v případě, kdy
bude chtít patnáctiletý nezletilec testovat o svém majetku v hodnotě několika set tisíc, a v případě, kdy přijde testovat o tomtéž majetku osoba, která bude mít během několika týdnů osmnáct let.
Do budoucna by se mohlo uvažovat o určitém zpřesňujícím
ustanovení, které by nezletilým například nepovolilo v závěti zřídit nadaci či odkazovat nemovité věci a movitosti vysoké hodnoty. 14
Ztotožňuji se s názorem, že § 476d odst.2 občanského zákoníku není
výjimkou z obecně vymezené způsobilosti nezletilých k právním úkonům a že tímto
ustanovením není dána nezletilým možnost pořídit závěť o celém svém majetku. Ustanovení § 476d odst.2 občanského zákoníku by mělo být vykládáno v souladu s jiným ustanovením, a to s § 9 občanského zákoníku. Notář tady musí skutečně sám posoudit, zda je nezletilý k sepsání závěti způsobilý.
13 14
Bílek P.Notářský řád a řízení o dědictví, 2.vydání, Praha, C.H.Beck, 2001, s.147 Bezouška P. Nezletilý a závěť notářským zápisem. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 19-21
7.2.2. Problematický výkladu pojmu „movitý i nemovitý majetek“ v notářském zápise
„Slovy -veškerý movitý i nemovitý majetek- užitými v právním úkonu může být
míněn všechen majetek včetně obchodního podílu. Takto formulovaný úkon může
vyvolat zamýšlené právní následky. Takový projev vůle je třeba vždy vykládat podle skutečné vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, a to i v případě, jedná-li se o právní úkon učiněný formou notářského zápisu.“ Tolik usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.dubna 2002.15
V daném sporu bylo nutno posoudit problematickou otázku, zda zůstavitelka
svou závětí, ve které použila pojem „veškerý movitý i nemovitý majetek“, pořídila skutečně o veškerém svém jmění, tedy včetně jejího obchodního podílu a pohledávek.
Jestliže v žádné právní normě nenajdeme definici pojmu „movitý majetek“ či
„nemovitý majetek“, je nutno obsah tohoto sousloví vždy vykládat v souvislosti s právním úkonem, respektive s projevem vůle, v němž byl použit. Při jeho výkladu je nutné postupovat podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku.
V daném případě byla tedy určující výpověď notářky, která zůstavitelčinu
závěť sepisovala. Tato ve své výpovědi uvedla, že z projevu zůstavitelky vyplynul
naprosto zřejmý záměr pořídit o veškerém svém majetku včetně obchodního podílu.
Navíc nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by tímto souslovím měla zůstavitelka na mysli pouze veškeré movité i nemovité věci tak, jak to uváděl žalobce. Proto mohl soud zcela jednoznačně dospět k výše zmíněnému rozhodnutí.
7.2.3. Notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti Význam tohoto institutu se zvyšuje přímou úměrou s tím, jak se stávají
náročnějšími ekonomické a právní vztahy v naší zemi. Někteří právníci se obracejí na
notáře v mylné představě o významu tohoto institutu, když po notáři požadují sepsání dohody věřitele a dlužníka právě formou notářského zápisu se svolením
k vykonatelnosti pro případ, že příslušný dluh nebude řádně a včas uhrazen. Tento zápis však není zajišťovacím prostředkem, byť se tak v jistých aspektech chovat může, ale exekučním titulem.
15
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4.2002, sp. zn. 30 Cdo 517/2002
Jeho praktičnost spočívá v tom, že na notářský zápis se svolením
k vykonatelnosti se hledí prostřednictvím možných právních následků téměř jako na
vykonatelné rozhodnutí. Jestliže tedy povinný neplní dobrovolně, co mu bylo
uloženo, lze na základě tohoto zápisu přímo podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle § 251 občanského soudního řádu nebo návrh na nařízení exekuce podle
exekučního řádu ( § 37 odst. 2 ve spojení s § 40), čímž se snáze věřitel domůže uhrazení své pohledávky.
Tyto notářské zápisy jsou konstruovány velmi rigidně z hlediska dodržení
formy pro jejich platnost, ale také pro minimálně stanovený okruh náležitostí, které musí tento notářský zápis obsahovat. 16
Forma a obsah dohody
Schválením zákona č. 30/2000 Sb. došlo k podstatným změnám právní úpravy
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, jakož i upřesnění některých dosud
sporných záležitostí. Do notářského řádu byla vtělena nová ustanovení § 71a až 71c, která upravují definici tohoto zápisu, náležitosti dohody o svolení k vykonatelnosti a tzv.související ustanovení.
Předně je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti dohodou účastníků,
která musí splňovat pro svou platnost formu (výlučně půjde o formu notářského zápisu) a obsah. Jedná se o „dohodu, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku
nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce),
jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní“. Kromě obecných náležitostí notářského
zápisu o právním úkonu musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat i zvláštní náležitosti stanovené v odstavci 1 § 71b NotŘ, případně také náležitosti stanovené v odst. 2 téhož ustanovení. Absence kterékoli zákonem požadované
náležitosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti nezpůsobuje jen nenabytí způsobilosti být exekučním titulem, ale, a to je třeba zdůraznit, nikdy nenabude
důležitou vlastnost jinak pro notářský zápis typickou, tj, nikdy se nestane veřejnou listinou.
Z doby před novelou OSŘ a NotŘ, kdy v zákoně nebylo výslovně stanoveno,
zda je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti jednostranným či dvoustranným
právním úkonem, pochází judikát Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.4.1999, ve kterém 16
Brach P. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Právní rádce, 2003, č. 12, s. 22-26
se uvádělo následující: „Notářský zápis je podle ustanovení § 274 písm.e) OSŘ titulem pro soudní výkon rozhodnutí, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v § 62 a násl. z.č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, jestliže obsahuje dohodu
osoby
oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou…, a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti.“17 Jak vyplývá
z textu citovaného ustanovení i před novelou mělo jít o dohodu, ačkoli tak nebylo v zákoně výslovně stanoveno. Uvedené stejně jako i jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k této tématice jsou již staršího data, nicméně si stále zachovávají svůj význam.
Materiální náležitosti
Vedle již zmíněných formálních náležitostí musí notářský zápis se svolením
k vykonatelnosti obsahovat i tzv.náležitosti materiální, které jej činí exekučním
titulem odlišným od jiných exekučních titulů uvedených v § 274 OSŘ. Rozdíl mezi
nimi lze shledat v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, z níž např. vyplývá, že se totiž
„soud při nařízení výkonu rozhodnutí nemůže zabývat věcnou správností titulu pro výkon rozhodnutí ani v případě výkonu notářského zápisu
se svolením
k vykonatelnosti. Od rozhodnutí soudů nebo jiných orgánů se však povinná osoba může bez zřetele na závazek obsažený v notářském zápisu, domáhat svých práv
v řízení před soudem, popřípadě může navrhnout zastavení tohoto výkonu rozhodnutí prokáže-li, že na stanovené plnění nemá oprávněná osoba podle hmotného práva zcela nebo zčásti nárok“.18
Z toho vyplývá, že notářský zápis se svolením
k vykonatelnosti není sám o sobě zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Skutečnost, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je takovým titulem pro výkon rozhodnutí, který sám
o sobě oprávněnému nezakládá právní důvod pro přijetí vymáhaného plnění, musí být zohledněna v řízení o výkon rozhodnutí.
Nemá-li tedy oprávněný na vymáhání plnění podle hmotného práva nárok,
nelze takové vymáhání považovat za přípustné a je to důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle § 268 odst. 1 písm.h) OSŘ.
17 18
Usnesení NS ČR ze dne 14.4.1999, sp.zn. 21 Cdo 2020/1998 Usnesení NS ČR ze dne 4.4.2001, sp. zn.21 Cdo 2707/2000
7.2.4. Problém vykonatelných notářských zápisů a hypotečních úvěrů
Hypoteční úvěry se staly „hitem“ poslední doby a jedním z prostředků boje
různých peněžních ústavů o klienta. Při tomto boji banky samy vytvářejí smlouvy
o hypotečním úvěru, a to s proměnlivou určitostí. Úvěrové smlouvy jsou však co do určitosti problematické. Pokud má notář „pojistit“ plnění vykonatelným notářským
zápisem, nesmí přejmout mechanicky údaje z úvěrové smlouvy do notářského zápisu. Je nutné, avšak často velmi nesnadné, vyextrahovat to, co je mezi smluvními stranami nesporné, kolik, co a do kdy má být plněno.
V dalším výkladu bych chtěla upozornit alespoň na některé problémy, se
kterými se musí notáři při sepisování takovýchto notářských zápisů vypořádat.
Největší úskalí v notářských zápisech navazujících na smlouvu
o hypotečních úvěrech spatřují notáři v jedné z jeho obligatorních náležitostí, a to v
předmětu plnění. Problém není v tom, kolik si dlužník půjčil a kolik má tedy vrátit, ale v otázce úroků. Banky si jsou vědomy toho, že během splácení úvěru může
docházet k inflaci, deflaci či změně úrokových sazeb vyhlašovaných Českou národní bankou, a snaží se věc řešit tak, že úrok stanoví např. jen na tři roky dopředu s tím, že dlužníkům pak vyhlásí sazbu novou.
Z hlediska notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti se notářům
nabízejí tři možnosti, jak předmět plnění definovat: 1.
Sepsat notářský zápis, v němž je udělen souhlas k přímé vykonatelnosti jen co se týká jistiny, neboť ta je vskutku nepochybná. Jde o možnost jistě právně čistou, pro banky však obtížně přijatelnou, neboť při neplacení by
2.
3.
celé úroky musely vyžalovat v nalézacím řízení.
Vykonatelnou učinit jistinu a úroky jen do té doby, po kterou jsou
stanoveny. Tato možnost zajišťuje věřiteli větší sumu pro případnou
exekuci, zbytek doby, a to výrazně delší, je však nepokrytý.
Do notářského zápisu uvést, že smluvní strany činí, a to po celou dobu
splácení úvěru, nesporným a případně vykonatelným ten úrok, který je stanovený pro počáteční dobu. Pokud by se během doby úrok, dodatkem
k úvěrové smlouvě, zvyšoval, banka by měla vykonatelným zápisem pokrytu alespoň jeho část. 19
Pro určení úroku při dlouhodobých úvěrech by mohla být východiskem
kombinace uvedení úroku stanoveného pro počáteční dobu s tím, že po uplynutí této doby se bude výše úroku hypotéky odvíjet od konkrétní sazby ČNB či jasně určených sazeb na mezibankovním trhu.
Jako nepřijatelné řešení se jeví doložka o vykonatelnosti, v níž se např. činí
vykonatelný úrok ve výši 6% stanovený po dobu tří let, jakož i ten úrok, který bude
poté bankou dlužníkům sdělen. Jelikož doložka vykonatelnosti má suplovat výrok soudu, musí být určitá stejně jako on. Kromě
jednoznačného
určení
předmětu
plnění
se
jeví
problematicky také další náležitost vykonatelného zápisu notáře, kterou je stanovení doby plnění. Ne, že by z úvěrových smluv určitým způsobem nevyplývalo do kdy
a v jakých splátkách banka požaduje své peníze zpět. Věc je však často vyjádřena např. tak, že je dlužník povinen zaplatit určitou částku do 20 let po dočerpání, nebo tak, že musí zaplatit dlužnou částku v měsíčních splátkách počínaje určitým dnem po dočerpání. Soud, který by měl v takovém případě nařídit výkon rozhodnutí či exekuci, by snad přijal podklady z banky prokazující počátek lhůty a z ní plynoucí
splátky či konec lhůty. V opačném případě by ale také mohl takový notářský zápis
označit za nevykonatelný. Jestliže tedy notář při sepisování doložky vykonatelnosti nechce riskovat, měl by si vyžádat od banky přesnou termínovou informaci ohledně čerpání a dočerpání úvěru a do notářského zápisu uvést zcela konkrétní data.
7.3. Osvědčování právně významných skutečností a prohlášení Další důležitou oblastí činnosti notáře je osvědčování právně významných
skutečností a prohlášení. V této činnosti notář již nepůsobí jako právní rádce tvůrce
formulací projevů vůle. Jeho úkolem je zaznamenat v listině skutečnost, která před ním nastala, nebo prohlášení, které bylo před ním učiněno. Stejně jako sepisování
notářských zápisů o právních úkonech lze také tyto záznamy provést pouze veřejnou
listinou, jejíž formu pro jednotlivé druhy verifikace stanoví zákon ve své zvláštní části.
Peterka M. Notářský zápis s doložkou vykonatelnosti a hypoteční úvěr. Ad notam, 2005, č. 3, s.9092
19
Hlavní význam osvědčování pro předcházení sporům spočívá v tom, že již
vědomí toho, že skutečnost či prohlášení má být osvědčeno, vede k tomu, aby takový
úkon odpovídal příslušným právním předpisům. Například vědomí toho, že průběh valné hromady má být osvědčen, tedy že bude proveden „důkaz“ o valné hromadě, povede k tomu, že se zamezí budoucímu sporu o tom, zda se vůbec valná hromada konala. Projeví se také snaha, aby valná hromada byla vedena řádně, a tak se omezí možnosti budoucího sporu o platnosti valné hromady.
V zájmu nestranného osvědčení notář na rozdíl od sepisování notářských
zápisů nezasahuje do děje, nepoučuje a není odpovědný za to, že před ním učiněný
úkon nebo probíhající děj je v souladu se zákonem. Význam tohoto osvědčení tkví v tom, že příslušný notářský zápis je jakýmsi důkazem o tom, zda, jakým způsobem a kdy byly úkony učiněny nebo se staly události nebo bylo učiněno prohlášení.
Stanovený postup při osvědčování rozhodnutí právnických osob podle § 80a
a násl. NotŘ je průlomem pro chápání osvědčování ve shora uvedeném smyslu. Tato specifická úprava, která osvědčování zásadně modifikuje, je naprostou výjimkou a v jiných právních řádech se nevyskytuje. Notář kromě vlastního osvědčení musí
v notářském zápisu projevit svůj názor na to, zda byly při přijímání příslušného
rozhodnutí splněny předepsané formality, a dokonce, zda je obsah takového
rozhodnutí v souladu s právními předpisy a se zakladatelskými dokumenty právnické osoby.
Výčet jednotlivých druhů osvědčení v § 72 NotŘ je pouze demonstrativní.
Z toho důvodu lze provést i jiná osvědčení než ta, která jsou zde uvedena a pro která jsou v následujících ustanoveních dány určité náležitosti. Vždy je však nutno
postupovat podle základních ustanovení platných pro osvědčování a podle ustanovení platných pro jednotlivá vyjmenovaná osvědčení, která budou jinému osvědčení nejbližší.
Podle informací, které jsem získala na notářských úřadech, se jako největší
problém v oblasti osvědčování jeví otázka zjišťování právní významnosti.
Za osvědčování v rámci notářské činnosti se podle § 72 NotŘ
považuje jen osvědčování skutečností a prohlášení, která jsou právně významná, tedy takových skutečností a prohlášení, které by mohly být podkladem pro uplatňování
práv nebo kterými by mohly být způsobeny právní následky. Z formulace ustanovení § 2 NotŘ by sice snad mohlo být dovozováno, že ohledně prohlášení by nemusela být
splněna podmínka právní významnosti, avšak z ustanovení § 72 odst.1 zcela jasně
vyplývá, že prohlášení lze osvědčit, jen jestliže je právně významné. Pokud požadované osvědčení nebude splňovat tuto podmínku, notář musí tento úkon odmítnout podle ustanovení § 53 NotŘ.
Jak má ale notář spolehlivě zjistit, zda je skutečnost nebo
prohlášení skutečně právně významné? Zákon totiž nikde ve svých ustanoveních tento pojem nedefinuje. U některých příkladmo v zákoně uvedených druhů osvědčení
je právní zájem obsažen přímo v nich nebo z nich nepochybně vyplývá. Je však třeba zdůraznit, že zjištění právního významu bude mnohdy pro notáře obtížné zejména u prohlášení, jiných skutkových dějů ve smyslu § 79 NotŘ nebo skutečností, jejichž
možnost osvědčení není v zákoně výslovně uvedena. Nejasnost dané otázky
způsobuje nejednotnost praxe jednotlivých notářů. Dochází pak mnohdy k takovým situacím, kdy klientovi notář osvědčí prohlášení, které bylo jiným notářem odmítnuto.
V dalším výkladu se nebudu podrobně zabývat všemi druhy osvědčování, ale
zaměřím se jen na některé problematické otázky.
7.3.1. Ověřování shody opisu nebo kopie s listinou Hned v úvodu musím upozornit na problémy týkající se samotného pojmu
„listina“ a z něj plynoucí nejasnosti v otázce, „co“ může vlastně notář tímto způsobem osvědčit.
Z ustanovení § 73 NotŘ na první pohled vyplývá, že notář, pod
podmínkou zde uvedenou, je povinen provést vidimaci jakékoli listiny. Pojem
„listina“ sám o sobě není dostatečně pro tento účel v zákoně ani v jiném předpisu definován. Je nutné mít na zřeteli, že vidimaci lze provést pouze tehdy, je-li splněna
další podmínka, vyjádřená v obecném ustanovení § 72 odst.1, a to má-li být shoda
podkladem pro uplatňování nebo prokazování práv nebo jestliže by touto skutečností mohly být způsobeny právní následky.
Pro účely provedení vidimace je nutno listinou rozumět ucelený
text, který je ukončen způsobem prokazujícím jeho jedinečnost, což může být podpis, razítko apod. Podmínka stanovící, že notář provede vidimaci jen tehdy, může-li
spolehlivě posoudit obsah listiny, zdánlivě nekoresponduje s ustanovením odst.3 § 73 NotŘ. Podle tohoto ustanovení neověřuje notář vidimací pravdivost skutečností uváděných v listině. Notář musí především posoudit, zda není dán důvod k odmítnutí
vidimace ve smyslu § 53 odst.1 písm. b), c), nebo § 52 a § 53 odst.1 písm.a) NotŘ.
Je samozřejmé, že podmínka spolehlivého posouzení obsahu listiny se týká obsahu listiny, z níž byl opis pořízen.
Budou-li splněny zákonné podmínky, provede notář vidimaci
každé listiny, chápané v uvedeném smyslu. Existují však listiny, jejichž vidimace je
vyloučena příslušnými úřady. Ty jsou pak vyloučeny i z vidimace prováděné notářem. Jde o listiny, které obsahují pouze rysy, technické kresby apod. Vidimace se
týká pouze slovního textu, a nikoli jiného obsahu listiny. Též při vidimaci různých
průkazů nebo i vkladních knížek, vkladových listů apod. není otázka, zda provést vidimaci, jednoznačná Zde je notář nucen posoudit, zda je jejich shoda s opisem právně významnou
skutečností. V takových případech je nutné vždy zjišťovat,
k jakému účelu žadatel vidimaci takových listin žádá.
Osvědčení spočívající v ověřování shody opisu nebo kopie s listinou se
provádí formou ověřovací doložky. Podle ustanovení § 6 NotŘ jsou tyto doložky,
stejně jako vidimační doložky a doložky o osvědčení, že byla předložena listina, listinami veřejnými, splňují-li náležitosti pro ně stanovené v § 73 NotŘ, případně také
obecné náležitosti notářských listin podle § 58 a 59 NotŘ. Ověřovací doložku je možno vyhotovit přímo na předložené listině nebo na listině pevně s ní spojené.
Jednotlivé náležitosti vidimační doložky stanoví zákon v ustanovení § 73 odst.2 NotŘ. Nebude-li některá z těchto náležitostí splněna, nedojde k vidimaci a listina se nestane veřejnou.
7.3.2. Ověřování pravosti podpisu Zákon nazývá ověřování podpisu legislativní zkratkou legalizace. Podle
ustanovení § 74 NotŘ lze pravost podpisu na předložené listině ověřit dvěma
způsoby. Je-li již podpis na listině připojen, ověřující osvědčí prohlášení dotčené osoby, kterým uznává podpis na listině za vlastní. V tomto případě je pravost podpisu ověřena zprostředkovaně prostřednictvím osoby, která prohlásila, že podpis na listině
je její. Podepsala-li určitá osoba listinu před osvědčujícím v jeho přítomnosti, osvědčuje notář tuto skutečnost. Je zcela zřejmé, že ověření skutečnosti, že osoba listinu podepsala, je mnohem průkaznější, než když dotčená osoba prohlásí, že podpis na listině je jejím podpisem.
Často bývá diskutováno, zda lze ověřit pravost podpisu, pokud by byl uveden
na prázdném podkladu, bez jakéhokoli textu. V důsledku toho, co zákon rozumí pojmem listina (viz výše), je to zcela jednoznačně nepřípustné.
Zákon dále stanoví náležitosti legalizační doložky, která je také listinou
o ověření, tedy podle § 6 listinou veřejnou. Legalizační doložka může být, stejně jako doložka vidimační, vyznačena přímo na předložené listině, na níž jsou podpisy,
jejichž pravost má být ověřena, nebo může být vyhotovena samostatně a poté pevně
spojena s předloženou listinou. Je přitom nutné pokládat za samostatnou listinu o ověření jak ověřovací doložku pevně spojenou s přeloženou listinou, tak ověřovací doložku vyznačenou přímo na předložené listině.
K danému výkladu o legalizační doložce lze uvést jedno z rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2005 týkající se uvedení a umístění data a podpisu v závěti a ověřování pravosti podpisu notářem.
Nejvyšší soud připustil dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci určení neplatnosti závěti, z toho důvodu, že má podle něj zásadní význam
v otázce, zda je tzv. ověřovací doložka podpisu vyhotovená notářem součástí allografní závěti pořízené dle § 476b občanského zákoníku.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno,
že zůstavitelka pořídila allografní závěť, v níž bylo uvedeno datum 4.7.1995. Z ověřovací doložky vyznačené na druhé straně listiny obsahující výše uvedenou závěť přitom vyplynulo, že zůstavitelka tuto závěť vlastnoručně podepsala dne 18.7.1995. Podle § 476 odst.1 občanského zákoníku musí být v každé závěti uveden
den, měsíc a rok, kdy byla závěť podepsána, jinak je neplatná. Ve svém rozhodnutí
stanovil Nejvyšší soud ČR, že: “závěť a ověření pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny. Jedná-li se o případ, kdy notář osvědčil, že zůstavitel před ním závěť podepsal, prokazuje listina o ověření pravosti podpisu také datum,
kdy byla závěť podepsána. Údaj o datu podpisu závěti v listině o ověření pravosti
podpisu však ani v tomto případě nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána, a to již proto, že se jedná o údaj obsažený v listině vždy odlišné od závěti“. 20
20
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2005, sp.zn.30 Cdo 1190/2004
7.3.2.1.Rozdíly v ověřování podpisu prováděné notářem a advokátem Zákonem č. 284/2004 Sb., kterým se mění zákon o některých opatřeních proti
legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, byl mj. změněn i zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, do kterého bylo vloženo nové
ustanovení § 25a, které zakládá advokátovi možnost učinit prohlášení o pravosti podpisu. Toto prohlášení však není ve všech ohledech, alespoň podle platné úpravy, plně srovnatelné s legalizací prováděnou notářem.
Ve svém následujícím výkladu bych chtěla zmínit 3 okruhy problémů, kterými
se prohlášení advokáta odlišuje od legalizace.
1. Z ustanovení § 74 NotŘ plyne, že notář může provést legalizaci
podpisu na jakékoli listině, přičemž nemusí jít o listinu jím sepsanou. Naproti tomu
advokát je podle § 25a AZ (zákona o advokacii) k vyhotovení prohlášení o pravosti podpisu oprávněn jen za předpokladu, že jej činí na listině, kterou sám sepsal. K tomuto úkonu může navíc přistoupit jen v tom případě, že fyzická osoba listinu
podepíše přímo před ním. Nepřichází tedy v úvahu druhá z forem ověřování podpisu prováděná notářem, a to možnost uznání podpisu na listině se již nacházejícího.
2. Z povahy věci plyne, že legalizaci lze provést jen v případě právního
úkonu učiněného v písemné formě, přičemž není rozhodující, zda je či není písemná
forma pro daný úkon předepsána a zda je či není předepsáno úřední ověření podpisu.
Advokát je ale na rozdíl od notáře omezen tím, že podle § 25a AZ je „oprávněn
nahradit úřední ověření podpisu vyžadované zvláštními právními předpisy“. Z toho a contrario vyplývá, že advokát není oprávněn učinit prohlášení o pravosti podpisu v případě, že jej zvláštní právní předpisy nevyžadují. Navíc k prohlášení může přistoupit jen tehdy, pokud zákon písemnou podobu právního úkonu výslovně
vyžaduje. Případem, kdy advokát může ověření provést je např.smlouva o převodu obchodního podílu podle § 115 odst.3 obchodního zákoníku nebo smlouva rozvádějících se manželů podle § 24a zákona o rodině.
V případě, že by advokáti dodržovali ustanovení zákona, nebylo by
postavení a význam „klasické“ legalizace prováděné notářem zavedením možnosti
advokátské „quasilegalizace“ nijak výrazněji ohroženo.21 Je nutné si však přiznat, že v praxi se advokáti chovají zcela jinak. Výše uvedená zákonná omezení pro ně nejsou
Sklenář J. Některé aspekty „quasilegalizace“ prováděné advokátem podle zákona o advokacii ve srovnání s legalizací prováděnou notářem podle notářského řádu, Ad notam, 2005, č. 1, s. 14-18
21
překážkou tomu, aby vyhotovili prohlášení o pravosti podpisu i na jimi nesepsané listině či podpisu již na listině uvedeného, popřípadě vyhotovili toto prohlášení
i tehdy, kdy jej zákon výslovně nevyžaduje. S nadsázkou se dá říci, že někteří advokáti jsou schopni osvědčit prakticky cokoli. Za těchto okolností je ovšem
výlučnost notářské legalizace výrazně oslabena a její výjimečné postavení může
podpořit snad už jen třetí okruh problému týkající se neveřejnosti advokátem provedené „quasilegalizace“.
3. Jak už bylo dříve řečeno, je ověřovací doložka vyhotovená notářem
veřejnou listinou se všemi důsledky z toho plynoucími. U prohlášení advokáta o pravosti podpisu už tak jednoznačná situace není. Dikci § 25a odst.1 AZ lze označit
za ne příliš zdařilou, protože není zcela jasný význam výrazu „se stejnými účinky“, což způsobuje praktické problémy.
Zákon stanoví, že
prohlášení advokáta o pravosti podpisu
nahrazuje úřední ověření podpisu se stejnými účinky, ale z dikce zákona se už
nedovíme, jestli se jedná také o veřejnou listinu. Je tedy otázkou, zda „stejnost účinků“ znamená, že prohlášení o pravosti podpisu vyhotovené advokátem je také
veřejnou listinou. Osobně bych se přiklonila k názoru, podle něhož je „veřejnost“
notářské legalizační doložky spíše její vlastností nikoli účinkem. Také § 6 NotŘ nestanoví, že notářská legalizační doložka „má účinky“ veřejné listiny, nýbrž že „je“
veřejnou listinou. Naproti tomu § 25a AZ nestanoví, že prohlášení o pravosti podpisu
vyhotovené advokátem „je“ úředním ověřením podpisu, ale že jej pouze „nahrazuje“ se stejnými účinky. Pokud je něco něčím nahrazováno (byť se stejnými účinky),
neplyne z identičnosti účinků závěr o tom, že mezi nahrazujícím a nahrazovaným existuje vztah totožnosti co do vlastností. Z výše uvedeného bych tedy vyvodila
závěr, že prohlášení o pravosti podpisu podle § 25a AZ není veřejnou listinou a ani její padělání nebo pozměňování pak není možno posuzovat jako trestný čin podle § 176 trestního zákona.
Na závěr tohoto příspěvku bych chtěla už jen upozornit na stále více se
rozšiřující neduh, kterým se v současné době stalo padělání notářských osvědčení.
Padělání notářských osvědčení se stává stále častějším jevem a to
zejména ve velkých městech, kde panuje větší anonymita. Vyhotovit falešnou notářskou doložku není v dnešní době složitou záležitostí. Dotyčnému stačí umístit
na listinu, která má být vyhotovena notářským zápisem nebo která má být osvědčena, notářské razítko. Vzhledem k tomu, že výroba samotných notářských razítek není
nijak omezena, může si ho nechat udělat prakticky kdokoli a v jakémkoli počtu. V okamžiku, kdy dotyčný předkládá takovou listinu, jistě nikoho nenapadne, že by
tento veřejný instrument mohl být padělaný. Takový padělek se většinou odhalí až
v situaci, kdy se objeví nějaký problém. Pak se teprve podrobněji prozkoumává
samotná listina, všechny náležitosti, které má obsahovat, případně také ověřovací knihy notářů.
Zákon cestou trestněprávní odpovědnosti sankcionuje skutky, které ve svém
důsledku ohrožují fungování principu veřejné víry. Takovým skutkem je především
jednání spočívající v padělání veřejné listiny nebo podstatném pozměňování obsahu veřejné listiny. Objektem trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny je
primárně zájem společnosti na udržení veřejné víry v to, že listina, která se „tváří“
jako listina veřejná, takovou listinou také skutečně je a že je možno se spolehnout na pravdivost, správnost a úplnost v ní zachycených skutečností. Pokud tedy někdo padělá ověřovací doložku nebo podstatně pozmění obsah pravé ověřovací doložky, naplňuje tím formální znaky výše zmíněného trestného činu.
7.3.3. Některé další možnosti osvědčování a problémy z nich vyplývající
Osvědčení o průběhu valných hromad a schůzí právnických osob podle § 77
NotŘ naplňuje nejvíce vedle vidimace a legalizace osvědčovací činnost notáře. Tuto formu osvědčování stanoví obchodní zákoník povinně pouze pro osvědčení o konání ustavující valné hromady při zakládání akciové společnosti s výzvou k upsání akcií
a osvědčení průběhu ustavující schůze družstva. Oproti jinému osvědčování musí být
v tomto notářském zápise zaznamenán bližší časový údaj ohledně zahájení valné hromady a jejího ukončení, ale také ohledně případných přestávek v jejím jednání.
Musí být také zaznamenána všechna přijatá usnesení a vše, co je důležité pro posouzení řádného postupu jednání. Osvědčování podle ustanovení § 77 NotŘ však
nemůže být zaměňováno, což je někdy nesprávně chápáno, s osvědčováním určitých rozhodnutí valné hromady provádějící se podle § 80a a násl.NotŘ.
I když je výčet osvědčovaných skutečností v § 72 pouze demonstrativní, jeví
se v rámci ustanovení, týkajícího se osvědčení jiných skutkových dějů podle § 79
NotŘ, snaha zákonodárce upravit všechna další, v úvahu přicházející osvědčení jako
jiné skutkové děje než ty, které jsou upraveny v předcházejících ustanoveních.
Zejména při osvědčování jiných skutkových dějů se notáři nevyhnou problémům, které musí posuzovat jednotlivě v každém konkrétním případě.
Má-li notář rozhodnout, zda může osvědčit skutkový děj, který není
vyjmenován v zákoně, je pro něj rozhodujícím kritériem právní významnost požadovaného děje, která je definována jak v § 72 odst.1 tak i v § 79 NotŘ. Problém
týkající se výkladu právní významnosti jsem rozebrala již v souvislosti s obecnou charakteristikou osvědčování, proto se k němu již nebudu vracet.
Další nezbytnou skutečností, která musí být při tomto osvědčování
splněna, je schopnost notáře vnímat požadovaný skutkový děj svým vlastním vjemem. Není-li takto dána subjektivní schopnost notáře objektivně skutkový děj
zaznamenat, nelze osvědčení provést, neboť nebude splněna náležitost popisu děje, uvedená v odst.3 § 79 NotŘ.
V dosavadní praxi je nejčastějším skutkovým dějem osvědčovaným notáři
slosování v loteriích, tombolách, číselných loteriích nebo sázkových hrách.
Na základě jakéhosi zprostředkovaného poznání, například na základě výstupů na obrazovce, však nelze nastalou skutečnost osvědčit ve smyslu tohoto ustanovení. Dojde-li přesto k osvědčení, jedná se o jiný, další v zákoně nepojmenovaný druh osvědčení.
Poměrně často jsou také notáři žádáni o osvědčení pokusů o rekordy.
Právě v těchto případech by si měl notář vyhodnotití jednak, zda se jedná o právně
významnou skutečnost, a jednak, zda je schopen nenarušit důstojnost notářského povolání svojí přítomností a případně svým nutným pohybem při sledování skutečnosti, která má nastat. Z usnesení prezidia Notářské komory ČR vyplývá, že provedení fyzických výkonů jako jsou pokusy, rekordy apod. těmto požadavkům
neodpovídá a žádost o jejich provedení je tedy důvodem k odmítnutí podle § 53 odst.1 písm.a) NotŘ.
Při osvědčování skutkového děje by měl notář před ním probíhající děj
sledovat a pak jeho průběh písemně zaznamenat notářským zápisem. V žádném
případě však nemůže do děje zasahovat.nebo děj hodnotit. Smyslem tohoto ustanovení je pořídit písemný záznam děje dokumentující to, že vůbec děj nastal a jak
proběhl, a to nestrannou, nezávislou a nezúčastněnou osobou zaručující jistotu, že záznam bude odpovídat skutečnosti. Nejen, že je záznam potenciálním důkazem
o nastalé skutečnosti, ale samo vědomí, že je osvědčován, vede aktéry k tomu, aby ho
vedli řádně, podle případně předem stanovených pravidel tak, aby vůbec nemusel být jako důkaz použit.
Zatímco osvědčení podle odst.1 mají vést především k předcházení sporům,
osvědčování podle odst.2 § 79 NotŘ ve spojení s ustanovením § 78a a § 125 OSŘ vede k zajištění důkazů ve sporech již nastalých a tak pomáhá tyto spory řešit.
Činnost notáře podle odst. 2 spočívá jednak v osvědčování skutkových dějů a jednak
v osvědčení stavu věcí. Předtím, než notář provede osvědčení podle tohoto
ustanovení, musí zjistit, zda je splněna zásadní podmínka pro toto osvědčení, a to zda skutkovým dějem nebo stavem věci mohou být prokázány nároky v řízení před soudem nebo jiným státním orgánem. Jestliže podmínka splněna nebude, osvědčení podle tohoto ustanovení notář odmítne.
7.4. Úschovy Podle úpravy platné před novelou nebyla úschova u notáře svým obsahem
nikterak zvláštním institutem. Byla ve svých důsledcích postavena na roveň úschově u jiných subjektů, například u bank,. a tak nijak výrazně nepomohla k naplňování
smyslu notářství. Notářská úschova byla založena na zákonném vztahu složitele
a notáře, přičemž zcela opomíjela příjemce, a proto nebyla v této podobě schopna obstát na trhu právních služeb. Přitom úschova u notáře, výjimečná v tom, že je
upravena zákonem, by mohla sehrát při vhodnější úpravě velmi významnou roli při procesní prevenci.
Výše uvedené představy naplnila teprve novela úpravy notářských úschov,
která přinesla zcela nový a z hlediska právní teorie zatím nedefinovaný právní institut, a to zajištění závazku formou notářské úschovy. Jde o zajištění institucionální
prostřednictvím notáře v rámci jemu státem svěřených pravomocí. Takto upravená notářská úschova naplňuje jak požadavky procesní prevence tak i prostředky ochrany příjemce před „zvůlí“ složitele.
7.4.1. Problematické aspekty notářské úschovy Činnost notáře spočívající v přijímání peněz za účelem jejich vydání další
osobě může výrazně přispět k předcházení sporům. Tento institut by mohl například
nabídnout jistotu kupujícímu, že peníze budou předány prodávajícímu až poté, kdy
bude kupující zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, která je předmětem kupní smlouvy, a jistotu podávajícímu, že kupující peníze na kupní cenu
skutečně má a že je prodávající skutečně obdrží, i když už podepsal kupní smlouvu
a kupní cena mu nebyla předána kupujícím před tímto podpisem ve formě zálohy na kupní cenu. I když v praxi notáři v tomto smyslu takto fungující úschovu nabízejí, právní úprava před novelou notářského řádu č. 284/2004 Sb.tuto funkci nezajišťovala.
Při tehdejší konstrukci notářské úschovy šlo o vztah mezi notářem a tím, kdo
peníze do úschovy notáři skládá a kterého zákon nazývá žadatelem. Třetí osoba, které měly být peníze vydány, se této „zákonné smlouvy“ neúčastnila, a podle zákona ani
účastnit nemohla, a tak neměla žádnou jistotu, že jí skutečně budou peníze vydány. Notář byl vázán jen pokyny žadatele, který mohl kdykoliv žádat na notáři, aby mu
jeho peníze vydal zpět. Jednalo se v podstatě o jakousi smlouvu příkazní. Z tohoto
důvodu byly pokyny složitele notáři, komu, kdy a jak mají být peníze předány, do doby jejich předání odvolatelné. Podle této úpravy nebyla notářská úschova schopna zajistit splnění závazku složitele vůči příjemci. Stala se proto neživotným v praxi
neaplikovaným právním institutem, který, ačkoli se řadil k úkonům v rámci notářské činnosti vykonávané notářem na základě státem svěřených pravomocí s atributem veřejné víry, veřejnost spíše mátl. Jelikož
tato forma notářské úschovy absolutně nevyhovovala zejména
požadavkům osoby, jíž měly být schované peníze vydány, řešili notáři nedostatek takto zákonem upraveného protokolu zcela jiným institutem.
Pokud došlo mezi notářem, složitelem a příjemcem peněz ke
smlouvě, jejíž účelem bylo vydání peněz svěřených notáři, nejednalo se již o úschovu
u notáře, tedy o notářskou činnost, ale o inominátní smlouvu nazývanou v praxi
„svěřenská smlouva“. Notář mohl tuto smlouvu uzavřít pouze v rámci správy majetku podle § 3 odst.2 NotŘ, tedy v rámci tzv. další činnosti. Touto smlouvou již bylo
možno řešit shora nastíněné problémy a notář mohl působit ke splnění účelu uložení
peněz, i když jeho pozice nebyla výjimečná, neboť takovou svěřenskou smlouvu
mohla a může i dnes uzavírat s žadatelem i jiná osoba než notář, například advokát. Navíc pro notáře v této činnosti neplatí zásada nestrannosti.
Lze mít za to, že k naplnění požadovaných jistot v otázce notářské úschovy,
by měl přispět právě notář, a to v rámci samotné notářské činnosti, ve které musí
uplatňovat zásadu nestrannosti. Z toho důvodu se při úvaze de lege ferenda místo rozvíjení smluvního „svěřenství“ přemýšlelo o nové úpravě institutu notářské
úschovy tak, aby v rámci tohoto institutu mohl být naplněn smysl úschovy upravené zákonem, spočívající v právní jistotě a předcházení sporům.
Nabízelo se hned několik řešení. Nejjednodušším z nich se jevilo konstruovat
přímo v zákoně smlouvu mezi notářem a tím, kdo peníze do úschovy skládá, jako smlouvu ve prospěch třetího, ve prospěch toho, komu mají být peníze předány a
který by současně ke smlouvě přistupoval. Dalším řešením bylo zakotvit do
institutu notářské úschovy princip „svěřenské smlouvy“. Tolik komentář k úpravě platné do přijetí novely č.284/2004 Sb.22
7.4.2. Problematická ustanovení nové úpravy notářských úschov Podstata změny úpravy notářských úschov podle novely č. 284/2004 Sb. je
především v rozšíření účelu přijetí úschovy, neboť nové ustanovení § 81 odst.2 NotŘ zavádí možnost přijmout peníze a listiny (mají-li být vydány další osobě) do úschovy též za účelem zajištění závazku.
Porovnáme-li odst.1 písm.b) a odst. 2 ustanovení § 81 NotŘ, zjistíme, že nyní
máme v právní úpravě zakotveny dva druhy úschov přijímaných za účelem vydání jejich předmětu další osobě. Právní režim obou úschov se však podstatně liší.
1. Právní vztahy v rámci úschovy podle ustanovení § 81 odst.1 písm.b) jsou
v podstatě totožné s původní právní úpravou. Notář přijme předmět do úschovy a je
složitelem zaúkolován, aby jej vydal příjemci. V pokynech pro vydání může složitel stanovit podmínky pro vydání úschovy, např. vázat vydání na určitou právní
skutečnost či právní úkon. Stejně jako v předchozí úpravě však zakládá zákon ve vztahu k dispozici s předmětem úschovy právní vztah pouze mezi složitelem
a notářem. Dispozice složitele s předmětem úschovy není omezena příjemcem. Notář je zde v postavení „schovatele“, nikoliv v postavení zajistitele, tedy osoby odpovědné
za to, že vydáním předmětu úschovy bude splněn závazek mezi složitelem a příjemcem.
2. Postavení notáře jako zajistitele závazku naplňuje až nové ustanovení odst.2
§ 81 NotŘ. Účastníci závazkového vztahu zde na základě ujednání v protokolu o úschově vstupují do vztahu k notáři jako státem pověřené osobě, aby jim na základě svěřených pravomocí v zákoně (procesní povahy) stanoveným způsobem zajistil Bílek P., Drápal L., Jindřich M., Wawerka K. Notářský řád a řízení o dědictví, Komentář. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2001, s. 228-232
22
splnění jejich závazkových vztahů. Na rozdíl od úschovy podle odst.1 je ve vztahu k dispozici s předmětem úschovy zúčastněn i příjemce, neboť za podmínek ustanovení § 88 odst. 2 NotŘ je dispozice s penězi vázána na jeho souhlas. Rovněž postavení notáře je odlišné.
Notář je zde v postavení zajistitele splnění závazku, k čemuž má zákonné
pravomoci, ale i s nimi spojenou odpovědnost. Notář zde proto odpovídá i za právní obsah údajů o stanovení lhůt a podmínek pro dispozici s penězi v protokolu.
Zjednodušeně řečeno odpovídá za výsledek v tom smyslu, že z jeho strany nedojde ke zmaření účelu úschovy.
Žádost o přijetí
Postup při přijímání a vydávání peněz obsahují ustanovení § 85-88 NotŘ.
Peníze lze předat do notářské úschovy jen na základě žádosti, jejíž náležitosti jsou
stanoveny v zákoně. Na rozdíl od úschovy podle § 88 odst.1b) musí žádost o úschovu zajišťovací obsahovat navíc ještě označení zajišťovaného závazku. Žádost nevyžaduje stanovení právního důvodu závazku. Předání peněz
Co se týká způsobu předání peněz notáři do úschovy je právní úprava pro oba
druhy úschovy stejná. Ustanovení § 85 odst.3 NotŘ umožňuje předání peněz dvojím
způsobem, jednak složením peněz v hotovosti v bance na zvláštní účet notáře označený „notářská úschova“ a jednak bezhotovostním převedením peněz složitelem na tento účet. Jiné způsoby předání peněz zákon výslovně vylučuje, tzn. že již nadále nepřipouští předání peněz v hotovosti přímo notáři. Protokol o notářské úschově
Teprve sepsáním protokolu se složitelem dochází k přijetí peněz do notářské
úschovy. K sepsání protokolu přistoupí notář poté, co se od banky dozví, že již došlo
k předání peněz na jeho depozitní účet. Jak se to má notář dovědět však už zákon neřeší. V úvahu přichází výpis z účtu, různé formy elektronického zobrazení či jiné
formy sdělení banky. V každém případě by však tato informace měla být ve vnímatelné podobě pro složitele.
Povinné obsahové náležitosti protokolu stanovené v § 86 odst. 1 je nutno
porovnat s úpravou náležitostí protokolu v ustanovení § 14 kancelářského řádu a doplnit jej o další údaje, tj.např. spisovou značku, den a místo sepsání a další. V souvislosti s
jednotlivými náležitostmi protokolu vyplývá několik různých
výkladových problémů, já se zde zmíním pouze o jednom z nich, a to problému vyplývajícímu z ustanovení § 86 odst.1 písm.e) NotŘ.
Podle něj musí být v protokolu obsažena lhůta či jiné podmínky
stanovené složitelem k vydání peněz příjemci. Stanovení lhůty pro vydání peněz představuje zásadní problém nové právní úpravy. Při výkladu pojetí lhůty jako povinného údaje je třeba vycházet i z formulace § 87 odst.1 NotŘ, kde se praví, že
„notář příjemci vydá peníze ve stanovené lhůtě a po splnění stanovených podmínek“. Požadavky účastníků mohou být různé a při jejich formulaci je třeba předejít možným rizikům zejména z hlediska vydání či vrácení peněz.
Složitel může požadovat, aby lhůta byla stanovena tak, že úschova bude trvat do splnění podmínky – tady může vzniknout problém s vydáním
úschovy. Při tomto pojetí lhůty nelze splnit obě kritéria vydání „ve lhůtě“
a „po splnění podmínek“. Zákon tuto lhůtu tedy zřejmě na mysli nemá.
Lhůta může být pojata jako časový údaj pro splnění stanovených podmínek.
V tomto případě nelze k později splněné podmínce přihlédnout.V podstatě zde jde o stanovení maximální doby trvání úschovy a tedy i doby, ve které
lze peníze vydat. To byl podle všeho záměr zákonodárce. Nicméně ani takto
stanovená lhůta není bez komplikací.
Z hlediska potřebného postupu při vydávání peněz nejlépe vyhoví, bude-li
jako lhůta pro vydání peněz příjemci označen časový údaj, ve kterém je
notář povinen peníze příjemci vydat, ode dne kdy mu bude doloženo splnění
podmínky.(Bude-li splněna podmínka „p“, notáři vydej peníze do dne „d“.) V podstatě by šlo o stanovení lhůty pro notáře, do kdy má vykonat pokyn složitele po splnění podmínky.
Stejně jako se liší náležitosti žádosti o zajišťovací úschovu od úschovy podle §
81 odst.1b), odlišuje se ve svých náležitostech také protokol o zajišťované notářské úschově. Kromě výše zmíněných náležitostí musí být u zajišťovací úschovy z obsahu
protokolu patrný účel úschovy (zajištění závazku), označení zajišťovaného závazku (uvedení účastníků, obsahu apod.) a skutečností, na kterých se závazek zakládá (údaj o právním důvodu vzniku závazku). Dalším obligatorním údajem je údaj o tom, za jakých podmínek a v jakých lhůtách mají být peníze vydány příjemci, případně vráceny složiteli, popřípadě dobu, na kterou je notářskou úschovou závazek zajištěn.
Lhůty jsou časovým údajem stanovícím, do kdy má notář po splnění
stanovených podmínek peníze vydat, eventuálně vrátit. Z důvodů již zmíněných bude
vhodné formulovat podmínky pro dispozici s penězi tak, že disponováno bude,
budou-li notáři doloženy či prokázány určité skutečnosti a notář je pak povinen ve lhůtě od tohoto doložení či prokázání peníze vydat či vrátit. Doba, na kterou je závazek notářskou úschovou zajištěn, je v podstatě stanovením podmínky pro vrácení
peněz složiteli, neboť po této době již není notář v dispozici s penězi omezen
podmínkami pro jejich vydání příjemci. Proto by při stanovení doby trvání zajištění mělo být postupováno velmi obezřetně, aby nenastala situace, že zanikne zajištění závazku, avšak nikoli závazek samotný.
V neposlední řadě je součástí protokolu ještě podpis příjemce nebo jeho
zástupce a údaj o tom, jakým způsobem byla notářem totožnost příjemce nebo jeho zástupce ověřena.
Vydání peněz
Ustanovení § 87 NotŘ obecně upravuje postup notáře při vydávání peněz
příjemci či jejich vrácení složiteli. V obou případech připouští pouze bezhotovostní formu. Ani zde se neobejdeme bez některých výkladových problémů. Ustanovení, že
příjemci se peníze vydají „…ve stanovené lhůtě a po splnění stanovených podmínek.“,
je opět velmi problematické. Pochybnosti mohou vyvstat např. při
vydávání úschovy, kde nebyly stanoveny vůbec žádné podmínky. Zákonný
požadavek je zde nesplnitelný. Bylo by však absurdní považovat takové vydání za nezákonné.
Základní odlišností u úschovy zajišťovací jsou omezení notáře v dispozici
s penězi dle § 88 odst.2 NotŘ. Podle této úpravy nemůže notář složiteli vydat peníze bez souhlasu příjemce v těchto alternativně stanovených případech:
trvá-li lhůta pro splnění stanovených podmínek,
podmínky pro vydání peněz příjemci byly splněny, ale peníze nebyly dosud vydány nebo
trvá-li lhůta pro vydání peněz příjemci, popřípadě lhůta, na kterou byla notářská úschova dohodnuta (tato podmínka pouze jinými slovy popisuje situace uvedené předem a ničím se od nich neodlišuje)
Výjimky z požadavku souhlasu příjemce pro dispozici notáře s penězi stanoví
poslední vedlejší věta § 88 odst.2. Formulace: „pokud nenastane skutečnost uvedená v § 87 odst.1, na základě které se mají peníze vydat složiteli“ se zřejmě vztahuje ke
všem předchozím variantám. Souhlas příjemce i za trvání těchto lhůt nebude třeba, jestliže podmínky pro vydání byly splněny, notář již učinil kroky k vydání peněz
a postupem dle § 87 odst.1 se i přes výzvu notáře nepodařilo příjemci peníze vydat a nastal tedy zákonný důvod k jejich vrácení složiteli.23
V tomto rozboru jsem se nezabývala všemi jednotlivými ustanoveními ani
jejich výkladovými problémy, kterých je mimo mnou zmíněných v právní úpravě
úschov jistě mnohem víc. Navíc nová úprava platí teprve krátce a řešení některých problémů se teprve hledá.
Pravdou však zůstává, že i dnes notáři, a nejen notáři, nejčastěji
používají pro úschovu peněz stále svěřenské smlouvy.
Kromě výše zmíněných
nedostatků v zákoně tomu napomáhá skutečnost, že notářské úschovy se uskutečňují na základě notářem sepsaného protokolu, při jehož vyhotovení mají být přítomny všechny zúčastněné strany. Dostat všechny strany protokolu na stejné místo ve stejný
den se stává v mnohých případech neřešitelným problémem. Tento praktický nedostatek „protokolární“ úschovy lze obejít právě svěřenskou smlouvou. Jelikož se
jedná o smluvní institut se všemi s tím souvisejícími znaky, nemusí podepsat svěřenskou smlouvu všechny jednotlivé strany smluvního závazku v jeden okamžik. I když jde pouze o praxí vytvořenou záplatu mezery v zákonné úpravě, těší se svěřenská smlouva vcelku velké oblibě.
7.5. Vydávání stejnopisů, opisů, výpisů a potvrzení Notářské zápisy, jako základní forma činnosti notáře, se dostávají do oběhu
mezi občany jen ve formě stejnopisu notářského zápisu. Samotné notářské zápisy jsou
uloženy u notáře ve sbírce notářských zápisů a přístup k nim je značně omezen.
Stejnopisy notářských zápisů jsou stejně jako notářské zápisy samotné veřejnými listinami. Proto klade zákon na jejich náležitosti i na náležitosti doložky stejnopisu v § 92 NotŘ vysoké formální požadavky.
Stejnopisy musí s notářským zápisem doslovně souhlasit. Je nutné si
uvědomit, že při pořizování stejnopisů se nejedná o klasické ověření shody opisu
nebo kopie s listinou podle § 73 NotŘ, ale že jde o speciální úpravu určenou pouze pro tento případ. Podle usnesení prezidia NK ČR nelze vydávat z notářského zápisu
ověřené opisy. V praktickém životě tedy přichází v úvahu pouze vydání ověřeného opisu stejnopisu notářského zápisu (např.pro potřeby katastrálního úřadu). 23
Bílek P. Nová právní úprava úschovy peněz. Ad notam, 2004, č. 5, s.123-128
Okruh osob, jimž lze stejnopis notářského zápisu vydat, je v § 91 odst.1 a 2
silně omezen, a to z důvody zajištění diskrétnosti. Stejnopisy se vydávají účastníkům
právních úkonů, jichž se notářský zápis týká, jinak je zapotřebí souhlasu všech účastníků právního úkonu s vydáním stejnopisu dalším osobám. V notářském zápisu
však lze dohodnout jiný okruh osob, jimž může notář stejnopis notářského zápisu vydat.V dalších odstavcích jsou pak stanoveny podmínky pro vydávání stejnopisů notářských zápisů o listině o správě dědictví, prostých opisů notářských zápisů a prostých opisů notářských zápisů o závětích a o listinách o vydědění.
Také výpisy z notářských zápisů, které se nevyskytují tak často jako
stejnopisy notářských zápisů, jsou podle § 6 veřejnými listinami.Výpisy z notářských zápisů lze z jejich podstaty považovat za stejnopisy notářských zápisů, které se týkají jen části notářských zápisů.
V neposlední řadě nutno ještě zmínit v praxi nepříliš využívané ustanovení §
94 umožňující notáři vydat potvrzení o skutečnostech známých z jeho spisu. Takové
potvrzení se však nemůže dotýkat spisů v dědické agendě a nemůže být vydáváno ani z notářských zápisů, neboť ty netvoří součást notářských spisů.
7.6. Výkon funkce komisařů v řízení o dědictví Na základě notářského řádu z roku 1992 byla vytvořena nová organizace
notářství a notář byl oproštěn od veškeré rozhodovací činnosti. Tato činnost byla
přenesena na finanční úřady, nově vzniklé katastrální úřady a také na soudy, které převzaly rozhodování v řízení o dědictví a které při této činnosti využívají notáře jako soudní komisaře.
Úprava působnosti notáře v dědickém řízení je vymezena v hlavě páté
občanského soudního řádu. Odkaz na tato ustanovení nalezneme v § 4 NotŘ, který
umožňuje notáři vykonávat jinou činnost, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Tato činnost notáře plně odpovídá všem principům notářství, zejména principu
nestrannosti, a je příkladem toho, jak lze notáře využít i mimo notářskou činnost k naplňování hlavního poslání notářství. Jedná se zde o výkon veřejné činnosti, kterou notář vykonává pravomoci státu, přenesené na něho prostřednictvím soudu.
Činnost notáře jako soudního komisaře v řízení o dědictví spočívá výlučně
v pomocných pracích jako je příprava všech potřebných podkladů pro vydání usnesení soudu a návrhy na usnesení soudu. Všechny tyto úkony jsou placené.
Jak vyplývá z § 175za OSŘ a § 99 vyhl.č. 584/1992 Sb. jsou notáři se sídlem
v obvodu okresního soudu pověřováni funkcí soudních komisařů rovnoměrně podle
rozvrhu, který na návrh příslušné notářské komory vydá předseda krajského soudu na
každý kalendářní rok. Soudní komisař je oprávněn pověřovat notářské koncipienty, kteří jsou u něho v pracovním poměru, případně další pracovníky, kteří složili
kvalifikační zkoušky, aby samostatně prováděli přípravné a dílčí úkony v řízení o dědictví, zejména předběžné šetření a zjištění obsahu závěti. Za tyto úkony ovšem odpovídá soudní komisař.
Po tom, co je zahájeno řízení o dědictví, pověří soud notáře, aby jako soudní
komisař provedl úkony v řízení a postoupil mu spis. Soudní komisař vyrozumí ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu, o možnosti
dědictví odmítnout a o účincích takového odmítnutí. Neučiní-li takto vyrozuměný dědic ve lhůtě podle § 464 občanského zákoníku žádné prohlášení, hledí se na něj
po marném uplynutí lhůty stejně jako by prohlásil, že dědictví neodmítá. „Ak dedič
prehlásí, že „sa zrieka výplaty“ dedičstva, musí si štátne notárstvo [nyní soudní
komisař] po danom poučení v súčinnost s ním objasniť, či sa tým myslí odmietnutie
dedičstva, alebo či ide o prejav smerujúci na vyporiadanie sa o dedičstve s ostatnými
dedičmi dohodou, podľa ktorej by jeho podiel mal pripadnúť ostatným dedičom alebo niektorému z nich“ (R 65/1971).
Soudní komisař je povinen provézt tzv. lustraci závětí formou šetření, zda je
evidována závěť zůstavitele, listina o vydědění nebo listina o odvolání těchto úkonů, příp. listina o správě dědictví. S účinností od 1.1. 2001 je vedena u Notářské komory ČR jediná celostátní evidence závětí. Závěti evidované v této evidenci jsou uloženy
u notáře, který je sepsal nebo uschoval; závěti sepsané notářským zápisem státního
notářství v době do 31.12.1992 nadále zůstávají uloženy u okresních soudů. Fakt, že zůstavitel zanechal závěť může v řízení vyjít najevo i jinak než šetřením v Centrální evidenci závětí. Jde o případy, kdy závěť předložil z vlastní iniciativy nebo na výzvu
soudního komisaře ten, kdo ji měl v držení, nebo kdy byla závěť soudním komisařem nalezena např. v bytě zůstavitele. Po nalezení závěti zjistí soudní komisař její stav a obsah.
Zjišťování obsahu závěti a opatřování údajů potřebných pro zjištění dědiců je
součástí řízení, které je jedním z nejdůležitějších fází celého dědického řízení a od
kterého se celé řízení odvíjí. Jedná se o tzv. předběžné řízení. Kromě výše uvedených
činností je soudní komisař povinen v rámci tohoto řízení zajistit také údaje potřebné
pro zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů. V rozhodnutí 11/1970 se říká, že: „Inštitút predbežného šetrenia ve zmysle § 39 not.por. [ nyní § 175d] nemožno chápať
len jako výsluch osoby informovanej o osobných pomeroch poručiteľa a spísanie zápisnice s ňou na predtlačenom vzore, ale ako všetko potrebné šetrenie, ktoré štátne notárstvo [ nyní soudní komisař ] vykonáva v záujme zistenia skutočného stavu veci a z ktorého vychádza pri svojom rozhodovaní“. Z dalšího judikátu pak vyplývá, že:
„Protokol o předběžném šetření se zpravidla pořizuje s příbuzným zemřelého nebo jeho známým, který je o osobních rodinných a majetkových poměrech zemřelého informován“ (R 34/1976).
Předběžné řízení slouží také ke zjištění, zda je ve věci třeba provést
neodkladná opatření a jaká. Účelem neodkladných opatření je zajištění majetku
patřícího do dědictví a jeho uchování. „Nejčastější formou zajištění dědictví je převzetí peněžní hotovosti, vkladních knížek a cenností do úschovy, převzetí klíčů od bytu, uzávěr bytu a soupis i odhad na místě samém“ (R 34/1976). V rámci
neodkladného opatření může soudní komisař vyzvat toho, kdo má u sebe věc pravděpodobně náležející zůstaviteli, aby tuto věc uložil do úschovy u soudního
komisaře. Movité věci, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných
nákladů, se soudní komisař pokusí prodat za cenu, kterou lze bez prodlení dosáhnout nebo v dražbě. Soudní komisař provádí také potřebné úkony, jestliže má dojít k zákazu výplat z vkladů na vkladní knížce, běžném či jiném účtu a rovněž činí
neodkladná opatření při zabezpečování bytu nebo jiných prostor zůstavitele. Pokud je
to třeba, je povinen učinit neodkladná opatření svěřením věci osobní potřeby
manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, pokud s tím tato osoba souhlasí. „Účelem ustanovení § 30 not. řádu [nyní § 175e] je, aby mohla být učiněna
taková neodkladná opatření, která by v zájmu dědiců nebo společnosti vyloučila možnost poškození nebo ztráty majetku zůstavitele. Účelem tohoto ustanovení není,
aby v řízení o projednání dědictví státní notářství [nyní soudní komisař] řešilo spory
dědiců o tom, jak mají užívat věci náležející do dědictví“ (R 41/1966). Zvláštním
neodkladným opatřením je rovněž ustanovení správce dědictví. Soudní komisař
kontroluje činnost správce a může mu uložit, aby ve stanovených termínech předkládal písemné správy o své činnosti. O neodkladných opatření se na místě sepisuje protokol, který je pak základem, z něhož se vychází v dalším průběhu řízení o dědictví.
Jak už bylo naznačeno, soudní komisař musí určit obecnou cenu majetku (viz
bod 7.6.2), výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, což činí na základě soupisu aktiv a pasiv. Při této činnosti vychází z údajů účastníků a z dalších, např. listinných,
důkazů nebo nařídí důkaz znaleckým posudkem. V rámci dědického řízení rozhoduje soud také o společném jmění manželů, pokud toto zaniklo smrtí zůstavitele
Notář svou činností připravuje všechny potřebné doklady pro konečnou fázi
řízení, kterou je vydání usnesení soudu. Nejsou-li podklady úplné, může soud věc
vrátit notáři se žádostí o doplnění řízení nebo potřebné úkony provést sám. Součástí
návrhu notáře na vydání usnesení soudu je i vyúčtování odměny notáře a jeho
hotových výdajů. „Bylo-li řízení o dědictví zastaveno pro nedostatek jmění nebo pro
předlužení dědictví a nebo pro připadnutí dědictví státu, musí odměnu notáře jako soudního komisaře poukázat (po právní moci usnesení o určení její výše) notáři příslušný okresní soud, který jej podle ustanovení § 38 OSŘ pověřil úkony v řízení o dědictví“ (R 30/1996).
I při činnosti notáře jako soudního komisaře platí povinnost mlčenlivosti
o všech skutečnostech, o nichž se notář a jeho zaměstnanci doví v souvislosti s prováděním úkonů v řízení o dědictví.
Notáři jakožto soudní komisaři mají v řízení o dědictví napomáhat svou
činností zejména k hladkému průběhu řízení tak, aby bylo skončeno co nejrychleji a proběhlo co nejhospodárněji.
7.6.1. Problematika dědictví s cizím prvkem Notáři jako soudní komisaři se v současné době v daleko vyšší míře než dříve
setkávají v rámci dědického řízení s tzv. cizím prvkem. Ten se může vyskytnout zejména v následujících případech: •
zůstavitel je český státní občan, dědictví leží na území ČR a mezi dědici je
•
zůstavitel je český státní občan, dědictví leží v cizině nebo
•
cizinec,
zůstavitel je cizinec a dědictví leží na území ČR.
Základním vnitrostátním právním předpisem, upravující otázky, které mohou
vzniknout v oblasti mezinárodních vztahů soukromého práva, je zákon č. 97/1963
Sb., který obsahuje tzv.kolizní normy. Dle § 2 tohoto zákona se však jeho ustanovení použijí pouze tehdy, nestanoví-li něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je ČR
vázána. Praktické otázky ve styku s cizinou pak upravuje Instrukce ministerstva spravedlnosti ze dne 3.1.1997 č.j. 109-93-J o postupu justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních.
Nyní bych chtěla nastínit postup soudního komisaře, který se v rámci dědické
agendy s „cizím prvkem“ musí vypořádat. 1.
V případě existence cizího prvku musí podle vnitrostátní kolizní
úpravy soudní komisař v prvé řadě posoudit otázku své pravomoci, popřípadě určit, zda není dána pravomoc cizího justičního orgánu. Základním rozlišovacím kritériem je státní občanství zůstavitele. Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním
upravuje tuto otázku v ust. § 44 a § 45. V případě, kdy není dána pravomoc českého soudu projednat dědictví po cizinci, byť toto leží na území ČR, se české justiční
orgány omezí pouze na provedení předběžných opatření k zajištění majetku po cizinci ( předběžné šetření ohledně zůstavitelova majetku a dědiců ). 2.
Poté, co soud konstatuje svou pravomoc, musí posoudit, jaké hmotné
právo bude v předmětné věci užito. Hraničním určovatelem je v případě dědických právních poměrů státní příslušnost zůstavitele v době jeho smrti. Český právní řád
používá jednotný dědický statut, který volí stejný postup jak v případě movitého tak i nemovitého dědictví.
Způsobilost zřídit nebo zrušit závěť, jakož i účinky vad vůle a jejího projevu, se
řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle. Toto platí
obdobně i pro formu závěti s tím rozdílem, že postačí, pokud bude forma vyhovovat právu státu, na jehož území byla závěť učiněna.
Odlišná situace nastane v případě odúmrti, kdy státu připadne dědictví, kterého
nenabyl žádný dědic. Zde se jedná o zvláštní způsob nabytí vlastnického práva státem, který nelze ztotožnit s děděním. Pokud tedy stát nabývá vlastnických práv
odúmrtí v dědickém řízení s cizím prvkem použije se českého hmotného práva, a to na základě kolizních ustanovení § 5 a 6 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním. 3.
Dojde-li soud (soudní komisař) k závěru, že je třeba použít cizího
hmotného práva, musí zjistit jeho obsah. Postup, kterým se cizí právo zjišťuje, je
obsažen v § 53 z.č. 97/1963 Sb. Notář jako soudní komisař není oprávněn sám svým jménem žádat o poskytnutí právní pomoci v cizině, je však povinen připravit všechny
potřebné podklady pro vydání usnesení a návrhy příslušných rozhodnutí soudu, a to včetně žádostí o právní pomoc.
Postup pro zjišťování cizího práva se změnil počínaje dnem 25.9.1998, kdy
vstoupila pro ČR v platnost Evropská úmluva o poskytování informací o cizím
právu.24 Na základě této úmluvy si smluvní strany poskytují informace o svém
občanském a obchodním právu, jakož i o řízení v těchto věcech a o organizaci svého soudnictví. Každá ze stran úmluvy si zřídila jeden orgán přijímající, který přijímá
žádosti o informace zaslané jinou smluvní stranou, a jeden nebo více orgánů odesílajících, které přijímají žádosti o poskytnutí informací od vlastních justičních orgánů a předávají je do zahraničí. Přijímajícím i odesílajícím orgánem je v České republice
Ministerstvo spravedlnosti ČR. Soudní komisař připraví žádost
o poskytnutí informací, nechá ji přeložit do cizího jazyka a zašle ji soudu, který ji pak
postoupí ministerstvu.. Opačným postupem pak dostává notář na svůj dotaz odpověď. Přínosem úmluvy je jistota, že notář bude aplikovat cizí právo, které je na území daného státu skutečně platné.
Jak už bylo řečeno, mezinárodní smlouvy, ať už dvoustranné nebo
mnohostranné, mají před vnitrostátní úpravou přednost. Smlouvy o právní pomoci s bývalými socialistickými zeměmi obsahují některé kolizní normy, ustanovení
o poskytování právní pomoci, o uznání a výkonu rozhodnutí a také princip rovného postavení občanů obou smluvních stran, tzn. že majetek a práva přecházejí dědictvím
na občany druhé smluvní strany za podmínek stanovených pro vlastní občany. Ve většině těchto smluv byl pro dědické věci určen štěpený statut.
Naopak smlouvy sjednané v minulosti se západoevropskými státy speciální
kolizní normy neobsahují a plně se uplatní ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním.25
V této oblasti
činnosti
notáře
bylo
v minulosti
největším
problémem zjišťování a uplatňování cizího práva. Postupovalo se podle § 53 z.č.
97/1963 Sb., kdy soud (soudní komisař) téměř pravidelně využíval možnosti vyžádat si informaci od ministerstva spravedlnosti, které mu bylo povinno sdělit nejen vlastní text příslušné cizí normy, ale také zásady její interpretace a aplikace. Tato situace však byla upravena přijetím již výše zmíněné Evropské úmluvy o poskytování
informací o cizím právu a zjišťování cizího práva se pro notáře stalo vcelku bezproblémovou záležitostí.
24 25
Svoboda J. Novinky ve zjišťování cizího práva. Ad notam, 2001, č. 5-6, s. 111 Tschöpl R. Národní a unifikovaná úprava kolizního práva dědického. Ad notam, 2001, č. 3, s. 52
7.6.2. Problémy se stanovením obecné ceny nemovitostí v dědickém řízení
Občanský soudní řád v části týkající se dědického řízení v ustanoveních
§ 175l odst.1 a § 175o odst.1 používá pojem „obecná cena majetku“, kterou určuje soudní komisař na podkladě zjištění zůstavitelova majetku. Tento pojem se v našem
právním řádu používá již od roku 1951, žádný předpis ale nedefinuje, co je třeba obecnou cenou majetku rozumět.
Při výkladu obecné ceny majetku je nutno vycházet z judikatury. Ta nejčastěji
u nemovitostí tuto cenu srovnává s cenou tržní, která je závislá na poptávce a nabídce
v daném místě a čase. „Jde o cenu, za níž by bylo možno reálně nemovitost prodat“ 26
Stanovení ceny podle uvedené zásady nebude snadné, v praxi se však příliš
neosvědčilo ani stanovení ceny podle zákona o oceňování majetku a jeho prováděcí vyhlášce.
Navazující otázkou je, zda je vhodné za tohoto stavu ukládat účastníkům
dědického řízení, aby o obecné ceně nemovitostí předkládali znalecké posudky, popřípadě ustanovit znalce soudem.
Vycházíme-li z ustanovení § 127 OSŘ, musíme konstatovat, že pro
stanovení obecné ceny nemovitostí
není třeba, kromě výjimečných případů,
odborných znalostí a odpověď na položenou otázku musí tedy být negativní.
Rozhodující je mít dostatek informací o nemovitosti, kterých mají jistě nejvíc samotní účastníci řízení (od nichž znalci tyto údaje při vyhotovování posudků čerpají), a dále informace o realizovaných prodejích podobných nemovitostí.
Používání důkazu znaleckým posudkem v občanském soudním
řízení by mělo být věcí spíše výjimečnou. Je paradoxní, že v dědickém řízení, kde
jsou konflikty mezi účastníky řízení minimální, se to znaleckými posudky jen
„hemží“. Soud však může podle ustanovení § 120 odst.4 OSŘ při stanovení obecné ceny vycházet také ze shodných tvrzení účastníků. To se koneckonců v dědickém
řízení děje například při stanovení obecné ceny movitých věcí, proč tedy
u nemovitostí postupovat jinak? Jsou to právě účastníci dědického řízení, kteří mají o děděné nemovitosti nejvíce informací. Ve většině případů jim chybí pouze konkrétní představa o ceně. V takových situacích stačí účastníkům napomoci tak, jak se to děje
běžně u samostatných pozemků, kde se vychází z kódu BPEJ nebo z průměrné ceny 26
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.1998, sp.zn.2 Cdon 425/96
zemědělského pozemku v daném katastrálním území. Účastníci pouze musí tuto cenu
potvrdit jako cenu obecnou. Jak jsem vyrozuměla na notářských úřadech, jsou tedy největším problémem při stanovení obecné ceny nemovitostí stavby.
Soudní komisař, již po provedení předběžného šetření, musí řešit
otázku, zda dědicům uloží předložení znaleckého posudku o obecné ceně nemovitostí,
zda nechá znalce ustanovit soudem nebo bude postupovat jinak. Přitom je třeba mít
na paměti, že znalecký posudek je věcí finančně náročnou a dědicům těžko zdůvodnitelnou v těch případech, kdy jsou od dědické daně osvobozeni.
Lépe je volit postup bez znaleckého posudku, to ale samozřejmě
jen tehdy, pokud dědicové sami předložení znaleckého posudku nenabídnou. Notář může dědicům při stanovení obecné ceny nemovitosti pomoci tak, že podle informací
dědiců o nemovitosti zjistí cenu orientační, na jejímž základě dědicové svými shodnými tvrzeními stanoví cenu obecnou.
V dědickém řízení však může nastat situace, kdy se dědicové na
obecné ceně nemovitosti neshodnou. Právě tehdy bude účelné ustanovit pro zjištění obecné ceny nemovitosti znalce.
Rovněž se může stát, že účastníci řízení budou shodně tvrdit, že
obecná cena nemovitostí je výrazně nižší, než je zřejmé, motivováni k tomu snahou
snížit horní hranici své odpovědnosti za dluhy zůstavitele nebo snížit základ pro výpočet odměny notáře. Pak bude třeba uplatnit v řízení zásadu, že soud není shodným tvrzením účastníků vázán a rovněž ustanovit znalce.
Závěrem je třeba říci, že institut obecné ceny majetku nemá v dědickém řízení
často zvláštní význam, neboť drtivá většina řízení končí potvrzením nabytí dědictví
jednomu dědici nebo schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví. Zrušit ho přesto za stávající úpravy nelze. Je pouze na notářích a soudech, aby nebylo při zjišťování
obecné ceny postupováno byrokraticky a alibisticky a aby účastníkům nebylo bez
dalšího ukládáno předložení znaleckých posudků o ceně nemovitostí tehdy, když to není nutné a někdy dokonce ani správné.27
7.6.3. Institut vydědění a právní nejistota zůstavitele Notář se při své činnosti soudního komisaře setkává často také s problémy
které se týkají vypořádání dědictví v případě, kdy zůstavitel zanechá listinu 27
Ryšánek Z. Obecná cena nemovitosti v dědickém řízení, Ad notam, 1999, č. 3, s. 45-47
o vydědění některého ze svých potomků. Obtíže při aplikaci ustanovení § 499a občanského zákoníku při sepisování listin o vydědění a zejména spory mezi dědici
o to, zda vyděděný potomek skutkově naplnil podmínky pro vydědění, nutí k zamyšlení nad tímto institutem.
Institut vydědění není v právní úpravě novinkou. Vydědění potomka nebo
rodiče upravoval již Obecný zákoník občanský, také občanský zákoník z roku 1950
a po krátké mezeře v právní úpravě umožnila novela č. 131/1982 Sb. občanského zákoníku z roku 1964 opět vydědit potomka, avšak pouze pokud potomek neposkytl
zůstaviteli potřebnou pomoc ve stáří, v nemoci nebo v jiných závažných případech.
V důvodové zprávě k citované novele se mimo jiné uvádí: „Vydědění umožní
zůstaviteli, aby svým právním úkonem zabránil dědění ze zákona tomu z neopominutelných dědiců, který kvalifikovaným způsobem projevil zjevný nezájem o zůstavitele v situaci,
kdy tento potřeboval jeho pomoc. Aby pokud možno
nedocházelo ke sporům s potřebou rozsáhlého a nákladného dokazování, vyžaduje nová úprava, aby důvod vydědění byl vždy v listině o vydědění uveden.“
Zákonem č.509/1991 Sb. byl institut vydědění novelizován do dnešní podoby
a zároveň s tím byly podle poznatků a zkušeností z praxe rozšířeny důvody pro vydědění [písm.b) až d)]. Praktický problém uplatnění právní úpravy vydědění nastává však již při sepisování listiny o vydědění.
K takovému kroku se většinou odhodlávají starší lidé po zvlášť
negativních zážitcích způsobených jejich potomky, popř. když o ně potomci nejeví
žádný zájem nebo se vůči nim dopouštějí různých drobných ústrků, ponížení apod. avšak takového charakteru a rozsahu, který nelze za důvod pro vydědění považovat.
Když vezmeme v úvahu současnou judikaturu soudů, zjistíme, že
sepsání takové listiny je velmi nejistým úkonem, kdy nelze zaručit jeho výsledek
sledovaný zůstavitelem. V případě následného sporu mezi dědici spočívá hlavní
úskalí při dokazování skutečností, které zakládají podmínky pro vydědění, v tom, že
již není na živu hlavní svědek – zůstavitel. Faktická možnost dědiců prokázat jakoukoli skutečnost, ke které došlo mezi zůstavitelem a vyděděným potomkem, je
velmi nízká. Jedná se vesměs o osobní vztahy, kde si nikdo nevede záznamy a nesepisuje listiny o tom, jak se kdy ke komu zachoval. Jako jediný nepopiratelný
důkaz pro vydědění lze označit pouze rozsudek soudu, kterým byl vyděděný potomek odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce
trvání nejméně jednoho roku. Všechny ostatní důvody pro vydědění jsou z tohoto
pohledu velmi vágní. Judikatura navíc zjevně upřednostňuje neopominutelné dědice.
Předpoklad důvodové zprávy, a sice aby ve věcech vydědění nedocházelo ke sporům, tak nemůže být naplněn a požadavek právní jistoty pořizovatele není garantován.28
Jak vyplývá z předchozího výkladu, neplní vydědění v platné právní úpravě
svoji funkci. Při hledání východisek pro řešení tohoto problému a při úvahách
o testovací volnosti včetně možnosti vydědění narazíme vždy na práva tzv. neopominutelných dědiců a na snahu zákonodárce téměř za každou cenu chránit
pokrevní rodinné vztahy i přesto, že jsou mnohdy velmi špatné. Takováto právní úprava prakticky neumožňuje naložit se svým majetkem pro případ smrti pokud možno podle svých vlastních představ. Prostor volného nakládání se svým majetkem
je v této oblasti velmi zúžen a nutí občany k předčasným převodům majetku ještě za
svého života, s možnými negativními důsledky neuváženého převodu na tyto převodce v budoucnu.
Při úvaze nad řešením současné situace se nabízí možnost částečné novelizace
stávajících předpisů. Zákonodárce by mohl buď zrušit obligatornost důvodů pro vydědění a vydědění vázat pouze na projev vůle ve stávající formě nebo by mohl
zrušit tzv.povinný díl u zletilých neopominutelných dědiců, resp. institut neopominutelných dědiců omezit pouze na nezletilé potomky zůstavitele.
28
Kawulolok J. Vydědění-právní úprava a praxe, Ad notam, 1999, č. 4, s. 73-74
8. Diskuse nad současným stavem notářství Na závěr této práce bych se chtěla alespoň v krátkosti zamyslet nad stavem
notářství v té podobě, v jaké funguje již od roku 1992, a nad jejími perspektivami do budoucnosti.
8.1. Je české notářství ohroženo? Podle názoru JUDr.Petra Bílka publikovaném v časopise Ad notam je
notářství dítě zplozené státní mocí za účelem výkonu veřejné právní služby a osoby
tuto službu provozující tvoří velmi specifickou společenskou profesní skupinu. Stát vytvořil právní rámec pro její vznik a fungování, stanovil přesný počet jejích členů
a z podstatné části jim zajistil práci a tedy i příjem. Navíc zásadně omezil možnost vzájemné konkurence jejích členů. S nadsázkou se dá říci, že notáři vykonávají činnost „na základě státní zakázky“. 29 Stát tak činí proto, že notářství momentálně potřebuje. Jakmile však začne tato instituce státu přidělávat starosti, může přijít o svůj ochranný deštník a stát se další právní profesí na volném trhu právních služeb.
Stav ohrožení notářství je již dnes dán několika faktory. Do první skupiny
bych zařadila skutečnosti a společenské stavy, které notářská komunita není schopna
ovlivnit, nebo jen minimálně. Jedním z nich je přirozený střet zájmů jednotlivých
profesí vykonávaných formou svobodného povolání. Ten se navenek projevuje jako konkurenční boj rozdělování či přerozdělování trhu právních služeb – boj o
kompetence. Odehrává se v oblasti legislativní tvorby a protože úzce souvisí s politikou, není rozhodujícím kritériem objektivní společenský přínos, ale momentální konstelace sil v daném místě a čase. Tomuto a dalším objektivním faktorům lze čelit jen kvalitou notářské profese.
Druhou skupinu ohrožujících faktorů pak tvoří ty, které mají původ uvnitř
samotné notářské komunity.
Z hlediska činnosti, jakou stát notářům svěřuje, vyplývá, že tuto
funkci by měla vykonávat pouze osoba s nadstandardními odbornými zkušenostmi, organizačními schopnostmi a potřebným morálním kreditem. Požadavky na kritéria
výběru osob jsou stanoveny v § 7 a 8 NotŘ. Faktický stav je ale takový, že současné 29
Bílek P. Quo vadis, české notářství, Ad notam, 2004, č. 2, s. 41-45
výběrové proceduře se podrobilo pouze cca 5% notářů a zbytek se stal notářem na základě přechodného ustanovení § 110 NotŘ. Jisté je, že úroveň požadovaných
znalostí u notářských zkoušek podle přechodného ustanovení a současného předpisu je nesrovnatelná a notáře, kteří neprošli výběrovým řízením, nic nenutí k tomu, aby
udržovali krok se vzrůstajícími nároky současnosti. Za negativní stav je považována také možnost infiltrace ostatních právnických profesí na základě uznání jiných
profesních zkoušek dle § 7odst.3 NotŘ, a to především z hlediska dnešní úrovně specifikace těchto profesí.
Všechny tyto mezery v systému výběru vhodných osob způsobují
nerovnost výběrových kritérií zejména z hlediska prokazování potřebné úrovně odborných předpokladů členů notářské komunity. Někteří je prokazovat musejí, jiní
nikoli. Z tohoto stavu vyplývají časté excesy ve výkonu činnosti některých notářů z hlediska kvality i kvantity s negativním dopadem na úroveň a dostupnost notářských služeb. Některé kanceláře jsou přetíženy, pracují ve stresu a s podstatně vyšším rizikem odborného pochybení, jiné naopak „vegetují“ při vyřizování zajištěné
dědické agendy. Stejně tak fiktivní je předpoklad stejné ceny za stejnou službu. Notářský tarif sám o sobě formou různých přirážek umožňuje subjektivní přístup
k tvorbě ceny služby a klienti se pak mohou setkat s odlišnostmi v cenách v řádech desítek až stovek procent.
Řešení, jak zajistit, aby notářské kanceláře poskytovaly veřejnou službu
v nezbytné kvalitě, potřebné kvantitě a také za stejnou cenu pro každého, je velmi
komplikované. Tomu nepomáhá ani stav kontrolních mechanismů, které jsou neefektivní.
V rámci dohledu notářských samospráv kontroluje notář notáře,
čímž se nutně dostává do schizofrenní pozice. Má postavení kontrolora s pravomocí vedoucí až k profesní likvidaci a přitom je dlouholetým kolegou s osobními vazbami
různé úrovně. Navíc si je každý vědom skutečnosti, že i on občas chybuje s ohledem
na délku praxe a množství vyřízených věcí. Také maximální výše pokuty podle
zákonné úpravy kárného řízení je pro nekvalitně pracujícího notáře lehce snesitelná
a odvolání z funkce je až naprosto krajním opatřením. Kontrolní činnost notářské samosprávy by tedy neměla být převažující a jako vrchní dohled by měl zasáhnout stát, resp. ministerstvo spravedlnosti. To však za dobu účinnosti současného notářského řádu vykonalo z vlastní iniciativy pouze jednu kontrolní akci.
Ze shora uvedené argumentace vyplývá, že „státní zakázka“ není
plněna optimálně a schopnost čelit konkurenčním tlakům zvenčí je oslabena. Je
otázkou, zda lze za daného stavu stále bezvýjimečně trvat na fundamentalistických
principech notářství, zejména z hlediska potlačování konkurence. Uvědomělost a odbornost notářské komunity se sama od sebe nezmění a mechanismy, které by tomu napomohly, chybí.
Tuto situaci by mohlo pomoci vyřešit např. zvýšení počtu notářů v místech
s neuspokojenou poptávkou nebo rozšíření pravomocí notářských kandidátů. Jednou
z možných cest by mohla být koncentrace specializovaných odborníků v notářských kancelářích. Tento způsob by byl též potřebnou reakcí na konkurenční tlaky ostatních právnických profesí, které se touto cestou již vydaly a notáři jim stávajícím způsobem
výkonu své činnosti nejsou schopni čelit. Zároveň by se tímto způsobem vytvořila konkurence mezi samotnými notáři. Nezbytným předpokladem pro toto řešení je však
zvýšení kompetencí notářských kandidátů z hlediska možností samostatného výkonu notářské činnosti a záleželo by pak na samotném notáři, zda a do jaké míry pověří svého kandidáta a zda tak zvýší schopnost poskytovat požadované služby kvalitněji a rychleji.
Důsledkem zvýšené konkurence by pak byl přirozený ekonomický tlak na ty
„pohodlné“. Pokud by se nebyli schopni přizpůsobit, byli by nuceni uvolnit místo schopnějším. Nastolil by se tak jakýsi přirozený samočisticí mechanismus, který dnes notářské komunitě chybí.
8.2. Základní principy notářství Na rozdíl od předchozího autora se JUDr.Karel Wawerka domnívá, že české
notářství stojí pevně na svých nohách a za své nejnovější patnáctileté existence dosáhlo velkých úspěchů. Přesto i tento autor upozorňuje na některé neduhy českého notářství. Neobvyklý hybridní charakter notářské práce (něco mezi soudem a advokátem) vyžaduje nestandardní metody. Má-li notářství lépe plnit své poslání ve
sféře prevence (předcházení vzniku právních sporů), musí ve své činnosti respektovat některé klíčové principy, které platily v minulosti, platí ve světě a musí platit i dnes u nás. Jedná se o následující principy:
nestrannost a nezávislost notáře,
kvalitní a pohotové uspokojování poptávky po notářské činnosti,
územní princip organizace notářství,
účast notářů v notářské samosprávě.30
sebevzdělávání notářů a
Co se týká konkurence mezi jednotlivými notáři, slouží podle autora
jako motiv k pružnému a včasnému uspokojování potřeb občanů a jako taková patří k
notářskému povolání. Nikdy však nesmí být na úkor nestrannosti a nezávislosti notáře a kvality každého notářského úkonu. Notář totiž není obchodníkem s lecjakým
zbožím, ale se zbožím té nejvyšší hodnoty. Je zárukou toho, že to, co osvědčuje, je
pravdivé. Smyslem činnosti tedy nemůže být množství uskutečněných úkonů, ale efekt každého z nich.
8.3. Problematika dohledu notářských komor Ve svém příspěvku do debaty o českém notářství vyzdvihuje JUDr. Václav
Kouba potřebu zvýšeného dohledu notářských komor na činnost notářů. „Posílení
konkurence mezi notáři nemůže být na úkor nezávislosti notáře a zákonného výkonu
jeho činnosti. Právě z těchto důvodů musí dojít ke zvýšení dohledu notářských komor na činnost notářů a notářských kandidátů. Bude nutné provádět častěji mimořádné kontroly notářů, a to zejména ve všech případech, kdy je ze statistiky věcí vyřízených notářem zřejmý nepoměr mezi počtem vyřízených věcí a personálním a technickým
vybavením kanceláře notáře nebo kdy dlouhodobě v určité široce pojaté notářské agendě neposkytují téměř žádné notářské služby.“ 31
Rozšíření pravomoci notářských kandidátů a možnost konání úředních dnů
mimo sídlo notáře by mělo znamenat i rozšíření pravomoci prezidenta regionální
komory podat kárnou žalobu proti notáři (notářskému kandidátovi), který je pověřen výkonem notářského úřadu v obvodu soudu jiného kraje, ale úkon, kterým se měl
dopustit kárného provinění, učinil v působnosti této regionální komory. Konání úředních dnů mimo sídlo notáře musí znamenat nestranné poskytování komplexních
notářských služeb v daném místě a nemůže být vymezeno rámcem, již před zavedením úředních dnů existující, spolupráce advokátní kanceláře, státního úřadu či
fondu a notáře z jiného regionu a současně nesmí být na úkor dostupnosti notářských služeb v místě, kde je sídlo notářského úřadu, do kterého byl notář jmenován. 30 31
Wawerka K. Co potřebuje české notářství. Ad notam, 2004, č. 4, s. 106-107 Kouba V. České notářství vždy odráželo svoji dobu. Ad notam, 2004, č. 5, s. 141-142
Případy nestandardně poskytnuté notářské služby u nás však nijak nepřevyšují
počet podobných provinění jiných právnických profesí ani provinění notářů v zemích s nepřetržitou kontinuitou demokracie.
8.4. Problém všeobecné informovanosti o činnosti notáře Nyní něco málo k otázce zviditelnění notářské profese. Nacházíme se
v legislativním podnebí neustále hrozícího zvratu, kdy zákonodárce může kdykoliv
usoudit, že náplň notářské činnosti není realizována dostatečně. Zmíněnému ohrožení
mohou notáři předcházet především kvalitou notářské komunity, což ovšem samo o sobě v případě reálného ohrožení a vnějšího tlaku nestačí.
„Je proto naprosto nezbytné, soustavně a systematicky význam a činnost
notářů zviditelňovat – sdělit veřejnosti, v čem je práce notáře nenahraditelná
a efektivní.“ Dnes však, bohužel, panuje naprostý nedostatek adekvátního a cíleného zviditelnění notářské činnosti. „Stejně tak jako jiné profesní skupiny by i notáři měli
mít vypracovánu základní komunikační strategii, tedy postup, kterým o sobě budou v různých formách pravidelně a účinně dávat vědět. Výsledkem by mělo být zvýšení
obecného podvědomí o tom, proč, s čím a jak se lze na notáře obracet a založení společenského konsenzu v pohledu na notáře jako na respektovanou a elitní profesní skupinu. “32
Jako krok správným směrem se jeví v minulém roce distribuované informační
letáky se stručným popisem jednotlivých oblastí notářské činnosti. Naopak jednou
z nepochopitelných skutečností v dnešní informační společnosti je nedostatek informací o notářích na internetu, který dnes slouží široké veřejnosti jako zdroj informací a prostředek k vytváření názorů.
8.5. Vzrůstající konkurence Na začátku roku 2005 se v časopise Ad notam objevil velmi trefný a kritický
příspěvek opět od JUDr.Bílka rekapitulující změny v rozsahu kompetencí notářů za uplynulý rok. Nejen, že nedošlo k jejich nárůstu, ale paradoxně si některé kompetence přisvojily jiné právní profese. Advokátům se podařilo získat pravomoc osvědčovací 32
Čechová B. Až se ucho utrhne. Ad notam, 2004, č. 5, s. 142-144
v podobě ověřování podpisů a exekutoři si přisvojili pravomoc pořizovat veřejné listiny v obchodní agendě.
V dané oblasti jde o institucionální systémovou změnu s celospolečenským
dopadem, jejíž zavedení by mělo být minimálně výsledkem závažné odborné diskuse.
Pravdou ale je, že konkurenti notářské profese vedou válku bez pravidel, ve které je vše dovoleno. „Výsledkem loňského notářského roku je tedy tristní poznání, že období profesního klidu a vzájemného respektu již zřejmě nenávratně skončilo a vstupujeme do doby, kdy právní profese je právní profesi vlkem.“ 33
8.6. Budoucnost notářství Otevírá se před námi otázka, zda české notářství přežije v podobě, v jaké ji
známe dnes, i do budoucna. Budeme-li hledat smysl státu a práva především ve službě svobodným občanům, jejich ochraně a vytváření předpokladů pro jejich
všestranný rozvoj, nalezneme tam i smysl notářství. Jeho privatizace vrátila notářství původnímu poslání, ale současně i odbřemenila stát od financování notářských úřadů při zachování servisu, který notáři státu a jeho občanům poskytují.
Za daného stavu plní podle JUDr.Oulíka notářský stav svěřené úkoly
efektivně. Jeho význam spočívá zejména v oblasti právní prevence. Na rozdíl od jiných autorů zastává JUDr.Oulík kladný názor na systém dohledu nad notáři: „Díky
propracovanému dozoru nebyl, na rozdíl od mnoha jiných, zejména státem placených,
profesí, medializovaný jediný případ, kdy by notář byl trestně stíhán v souvislosti
s výkonem své funkce. Nebyl ani zaznamenán jediný případ defraudace svěřených peněžních prostředků. Výchova čerstvých absolventů právnických fakult dala vzniknout velice zdatné generaci notářských kandidátů, kteří postupně vnášejí novou
dynamiku do notářské profese. Prostřednictvím notářů se dostává veřejnosti ve sféře jejich působení formálních právních jistot. Notáři nebyli nikdy jen právníky, ale byli vždy i jakýmisi právními zpovědníky požívajícími důvěry společnosti.“
zajistit, aby notáři vykonávali svěřené úkoly i do budoucna? Jedním z
34
Jak ale
předpokladů, aby tomu tak bylo, nalezneme v povaze našeho
právního řádu. Za současného právního stavu podléhá celá řada nejvýznamnějších
norem nekoncepčním a často chaotickým novelizacím dříve, než se stačí zažít úprava 33 34
Bílek P. Vlčí doba. Ad notam, 2005, č. 1, s. 59-60 Oulík T. Co (po) notářství?. Ad notam, 2005, č. 2, s. 72-73
předchozí. Právo se tak vzdaluje svému smyslu – být samozřejmé, pochopitelné a spravedlivé. Veřejnost za tohoto stavu může pohlížet na notáře jako na překážku. Bude-li, podle autora, stát při přípravě hlavních kodexů klást větší důraz na předcházení právním sporům, pak zde bude mít i notářství nadále významnou funkci.
8.7. Ještě krátce o některých aspektech notářské činnosti Výše uvedené názory jednotlivých autorů, kteří se zapojili v časopise
Ad notam v posledních dvou letech do úvah nad stavem českého notářství a jeho budoucnosti, bych chtěla na závěr doplnit některými poznámkami JUDr.Šešiny, který ve svém článku reaguje na předchozí autory.
Znovu zde zdůrazňuje, že je nejen třeba více zapojit notářské čekatele
a notářské kandidáty do práce, tzn.dát jim více pravomocí, ale že je také nutné
sdružit je do nějakého spolku s volenými zástupci, kteří by byli partnery pro orgány NK ČR. V těchto orgánech by mohli pracovat, průběžně se vzdělávat a připravovat se tím na přebírání odpovědných funkcí v budoucnu.
Také již byla krátce zmíněna potřeba týmové práce notářů a jejich sdružování.
Řada notářských úkonů vyžaduje při své přípravě konzultaci např.s odborníkem na
daně, tlumočníkem apod. Společnost dnes volá po komplexnosti služeb v oblasti právní, které však není notář schopen zajistit sám. Bude se tedy muset spojit s týmem
dalších specialistů ( a to zejména ve velkých městech, kde se koncentruje podnikání ve velkém) a všichni dohromady pak zajistí klientovi službu „na klíč“, tedy zajistí mu
vše od zakladatelské listiny společnosti, vedení účetnictví, zajišťování auditů, placení
daní, nákupy nemovitostí, sepisování vykonatelných notářských zápisů, exekuce
pohledávek, svolávání valných hromad, jednání s cizinou atd. Každý člen takové kanceláře by si hleděl své profese a „nefušoval“ by do práce notářům.
Právní požadavek nestrannosti notáře je jedním z hlavních pilířů notářství. Je
ovšem nesmírně těžké ho dodržet a přistupovat k oběma stranám stejně, když celý
notářský úkon objedná a zaplatí jedna strana. Aby se notář necítil povinen vyjít této straně na úkor strany „neplatící“ vstříc, mělo by být právním předpisem zajištěno, že odměnu zaplatí notáři obě strany rovným dílem.
Co se týká vnitřních notářských předpisů, stali se již i notáři oběťmi
legislativní posedlosti. A přitom i zde platí zásada „méně je více“. Podařilo se
rozkouskovat úpravu centrálního informačního předpisu ( kancelářský řád,
organizační řád,…) a usnesení orgánů komory tak, že se v nich řadový pracovník notářské kanceláře nemůže orientovat. Posiluje se tak procesní právo na úkor práva
hmotného. Namísto toho, abychom se pitvali v detailech, musíme dbát především o stručnost a přehlednost úpravy.
Nakonec autor zdůrazňuje nutnost informovat veřejnost o činnosti notářů.
Apeluje zejména na vytvoření notářských internetových stránek, kde by mělo být
objasněno, co mohou notáři pro občany udělat, měly by zde být seznamy podkladů, které notáři standardně pro sepsání určitých typů listin vyžadují, a to včetně informací, kde lze tyto podklady získat. „Jen díky dostatečnému právnímu vědomí
společnosti o tom, čím nám může být notář prospěšný, lze udržet a nadále budovat postavení notářské profese mezi ostatními právnickými povoláními.“ 35
35
Šešina M. K diskusi v Ad notam. Ad notam, 2005, č. 3, s. 103-105
Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabývala institucí notáře a výkonu jeho
činnosti z několika hledisek. Nejprve jsem se pokusila nastínit vývojové proměny
instituce notářství od jejího vzniku zejména z pohledu právní úpravy v českých zemích. Dále jsem se snažila danou problematiku přiblížit z hlediska organizačního.
V této části jsem se zabývala otázkou podmínek pro výkon funkce notáře, jmenováním notářů, zahájením ale také pozastavením jejich činnosti. Hlavním
záměrem mé práce však bylo zaměřit se na jednotlivé činnosti, které notář vykonává na základě zákona, a nastínit některé problémy, se kterými se notáři ve své každodenní praxi setkávají.
Díky neustále se komplikujícím společenským vztahům se i notáři setkávají
s novými problémy, které musí vyřešit tak, aby svým klientům zabezpečili jistotu v právních vztazích. Celou historií notářství se prolíná hlavní cíl a význam notářství,
kterým je především předcházení sporům. Proto je také hlavním principem pro výkon
notářství vedle nezávislosti notáře jeho nestrannost. Jen pokud bude tento základní princip neustále uplatňován, může notářství působit na uspořádání vztahů mezi lidmi, na jejich vnitřní vyváženost a spravedlnost.
České notářství bylo obnoveno již v nové moderní době, ve které se přirozeně
diskutuje i o smyslu a důležitosti notářství pro stávající právní systém a společnost vůbec. Na jedné straně je nutno stále zdokonalovat stěžejní činnost notáře – tvorbu veřejných listin, třeba i v jiné než dosavadní formě a podobě, a na druhé straně je třeba
využívat široký potenciál notářství a nabízet jeho schopnosti a možnosti
i v jiných netradičních oblastech.
Vzhledem k principiální nestrannosti notáře se například ukazuje možnost
uplatnění notářství ve stále více se prosazující mediaci. Tímto způsobem působí
notáři vlastně již dnes v dědických řízeních, při kterých vedou dědice k uzavření
dohod o vypořádání dědictví a předchází tak sporům a rozvratům v rodinných a jiných vztazích. Tato činnost notáře, která se plně osvědčila, může inspirovat
k využití možností notářství i v jiných nesporných řízeních u soudu, popřípadě k přenesení těchto agend od soudu přímo na notářství.
Současná výjimečná právní úprava činnosti notářů v právu obchodních
společností působí jako prvotní strážce souladu úkonů společností a jejich společníků
se zákonem a vnitřními předpisy společností. Vzhledem k elektronickému propojení a rozmístění notářů po celé republice a díky zkušenostem s vedením Centrální
evidence závětí a Rejstříku zástav by mohli notáři nabídnout řešení otázky zápisů do obchodního rejstříku a jeho vedení, případně i vydávání kvalifikovaných výpisů z tohoto rejstříku. Naše notářství by se také mohlo inspirovat zahraničními právními
úpravami, podle nichž by mohlo notářství sloužit k vydávání výpisů z katastru nemovitostí, používání notáře jako „smírčího soudce“ nebo vybírání daní notářem při převodu nemovitostí.
Jistě by se našly i jiné podněty k plnému využití notářství pro potřeby
právního státu a společnosti. Vždy je však třeba vycházet z klíčových zásad prověřených staletími a nepřijímat prvky, které jsou notářství cizí. Význam notářství
je v jeho jedinečnosti. Bude-li jedinečné, nebude v našem právním systému zastupitelné.
Pozitivní rozvoj notářství je závislý nejen na pochopení možností a smyslu
notářství státem a na jeho kladném přijímání veřejností, ale především na podpoře samotných notářů. Jen díky notářům, kteří pochopili, že notářství není živnost a obchod, ale především služba veřejnosti, plní notářství své úkoly a tak se mu dostává stále větší společenské prestiže.
Resumé The institution of a notary’s office played an import role in the history of
mankind. The beginning of the institution of a notary’s office goes back to the period
of Ancient Rome. In this time we could find a special kind of scribaes called “tabellio” who produced public documents of legal acts.
The study of Roman law on Italian universities in the 11th century influenced
the development of the notary’s office in the entire Europe. Thanks to the commercial contacts with Italy during 12th and 13th century, Roman law influenced also Czech
countries. The main object of notarial activity was to make public documents. The most important period of Czech notary’s office was the 19th century. Notarial
regulation from 1871 were valid also after the establishment of the Czechoslovak
republic in 1918. Notary public performed the function of a subsidiary state authority (juditial commission).
The crucial change in organization and the character of the notary’s office
were brought about after the turnover in 1948. The notary’s office was reorganized so that it became a public institution and it was incorporated into judiciary later. The task of the notary’s office was to serve the public and to proctect their rights. Even if
there were some changes in the law, this status lasted until 1992 when the notary’s office was reorganized again.
Privatization of the state notary’s office was a process during which it became
independent of the state. The new organization and regulation of the notary’s office was based on the law No 358/1992.
According to this law notary public is a person who performs requirements
described by the law and who is a notary public appointed by the minister of justice. His legal activities are special because of their public character. They contain the
proof of their rightness and they also offer garanty that these public documents are realized in accordance with the current, valid laws.
Notarial activity is an activity performed by notary public within the range
described by the legislation of the particular state. According to the legal regulations the main notarial activity include:
1. writing of public documents describing legal activities, 2. verification of legally significant facts,
3. deposition of money and documents so that they can be issued to other persons.
Notary public can also provide subsidiary activities, which can be also
performed by other person such as solicitor. These include 1. legal advice,
2. property administration carried out by a notary public and representation of clients in such legal matters.
Last but not least, activities that notary public is enabled to do, such as
activities that notary public is entitled to by a special law.
Besides, the above mentioned activities notary public performs the function of
a commissioner in the inheritance procedure. In this procedure notarial activity
specially consist of subsidiary works such as preparation of necessary grounds for the court’s decision. All these activities of notary public are paid by the client.
Notary public is commited by the law during his activities. Furthermore, when
he provides legal advice he also have to respect requirements of his client. Under
certain condition notary public may reject the client’s requirement. This happens, for example, if the client’s requirements are in dispute with the law.
Notary public is obligated to keep all matters that he learns during his
activities confidential. Only applicant, client or other party can absolve notary public
of this obligation. Notary public is reliable for damages he brings about to his clients in connection with his activity. That is the reason why notary public has to conclude a responsibility and damage insurance policy agreement for damages caused by him.
From the beginning of the history of the notary’s office the main aim and
importance of this institution is to prevent people from legal disputes. The general principle of notary’s office is impartiality and independence. These principles are
still kept, so that notary’s office could racionally effect relations between people and their inner balance and justice.
Czech notary’s office was rebuilt in recent time in which a debate about the
reason and importance of tody’s notary’s office, which is vital for the legislature and
the community, is conducted. On one hand, it is necessary to improve the most important activity of notary public, which is the production of public documents and
on the other hand, the service of notary’s office could be used in other inconventional fields.
Positive development of the notary office depends on the state’s
understanding of its importance, on the public acceptance, and on the support of
notary public officials by themselves. Only if they understand, that the notary’s office is not a business but a service to the public, then the notary’s office can fulfill its tasks and gain its social status and respect.
Seznam použité literatury 1. Brázda J. a kol. Notářství, jeho vývoj, organizace a pravomoc. Praha : Akademia Praha, 1976
2. Stejskal I. Vznik instituce veřejného notářství a její vývoj v zemích českých, nákladem vlastním, 1930
3. Schelleová I. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. Praha : Linde Praha, 1997
4. Schelleová I. Organizace a činnost notářství. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 1992
5. Plundr O. Organizace justice a prokuratury. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1974
6. Bílek P., Drápal L., Jindřich M., Wawerka K. Notářský řád a řízení o dědictví, Komentář. 2.vydání. Praha : C.H.Beck, 2001
7. Schelleová I. Notářství. Zlín : ŽIVA v.o.s., 1994
8. Winterová A. a kol. Občanský soudní řád a předpisy související. Praha : Linde Praha, 2001
9. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M.
Občanský soudní řád s
judikaturou a souvisejícími předpisy. Praha : C.H.Beck, 2004
10. Fiala J., Mates P. Komory podnikatelů a komory svobodných povolání. Brno : Masarykova univerzita Brno, 1994
11. Novotný Z., Schelle K., Tomancová J. a kol. Právní nauka pro školy v praxi. Brno : Masarykova univerzita Brno, 1995
12. Schelleová I. Soudy a soudní právo. Zlín : ŽIVA v.o.s., bez udání roku
13. Schelleová I., Schelle K.. Právní úprava notářství (Historie a současnost). Brno : Masarykova univerzita Brno, 1995
14. Dědič J. a kol. Učebnice práva. Praha : Prospektrum, 1995
Články z odborného tisku 1. Bébr R., Mieš. Vybrané otázky notářské praxe (Notářský sborník III.). Příručky právnického ústavu ministerstva spravedlnosti- svazek 25, 1968, s. 8
2. Hoffman J. Wawerka K. Notářství včera, dnes a zítra. Právo a zákonnost, 1991, ročník XXXIV, č. 1, s. 26
3. Reimann W. Organizace notářství v Německu. Ad notam, 1995, č. 8, s. 134 4. Svoboda J. Notářství ve Francii. Ad notam, 1996, č. 6, s. 136
5. Bezouška P. Nezletilý a závěť notářským zápisem. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 19-21
6. Brach P. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Právní rádce, 2003, č. 12, s. 22-26
7. Peterka M. Notářský zápis s doložkou vykonatelnosti a hypoteční úvěr, Ad notam, 2005, č. 3, s.90-92
8. Sklenář J. Některé aspekty „quasilegalizace“ prováděné advokátem podle zákona o advokacii ve srovnání s legalizací prováděnou notářem podle notářského řádu, Ad notam, 2005, č. 1, s. 14-18
9. Jindřich M. Notářské zápisy po novele obchodního zákoníku a notářského řádu, Ad notam, 2001, č. 3, s. 45
10. Bílek P. Nová právní úprava úschovy peněz, Ad notam, 2004, č. 5, s.123-128
11. Svoboda J. Novinky ve zjišťování cizího práva. Ad notam, 2001, č. 5-6, s. 111
12. Tschöpl R. Národní a unifikovaná úprava kolizního práva dědického. Ad notam, 2001, č. 3, s. 52
13. Ryšánek Z. Obecná cena nemovitosti v dědickém řízení, Ad notam, 1999, č. 3, s.45-47
14. Kawulolok J. Vydědění-právní úprava a praxe, Ad notam, 1999, č. 4, s.73-74
15. Bílek, P. Quo vadis, české notářství. Ad notam, 2004, č. 2, s. 41-45
16. Wawerka K. Co potřebuje české notářství. Ad notam, 2004, č. 4, s. 106-107
17. Kouba V. České notářství vždy odráželo svoji dobu. Ad notam, 2004, č. 5, s.141-142
18. Čechová B. Až se ucho utrhne. Ad notam, 2004, č. 5, s. 142-144
19. Bílek P. Vlčí doba. Ad notam, 2005, č. 1, s. 59-60
20. Oulík T. Co (po) notářství?. Ad notam, 2005, č. 2, s. 72-73
21. Šešina M. K diskusi v Ad notam. Ad notam, 2005, č. 3, s. 103-105
Přílohy: 1. 2. 3. 4. 5.
Stejnopis notářského zápisu – zakladatelská listina Stejnopis notářského zápisu – rozhodnutí jediného společníka Stejnopis notářského zápisu – dohoda o přímé vykonatelnosti Stejnopis notářského zápisu – darovací smlouva Stejnopis notářského zápisu – smlouva o rozšíření / zúžení společného jmění manželů 6. Notářský zápis – závěť 7. Usnesení o dědictví
