Tříkrálová sbírka. Poděkování koledníkům

NAŠE MĚSTO DOLNÍ KOUNICE

Ročník 16 • číslo 1/2012

Tříkrálová sbírka

Poděkování koledníkům

Slovo starosty O tomto našem čtvrtletníku, který vychází pravidelně od roku 1997, píší Věci veřejné politická strana, „že je smutné, že je více politickou propagandou jedné osoby a hlásnou troubou starosty města než prostorem pro informace o městě“ a „že současná koncepce čtvrtletníku Naše město nemá být financována z rozpočtu města“. Je mně jich (VV) opravdu líto. Mé 2 až 3 stránky v rubrice Slovo starosty z celkových 76 i více stran v časopise Naše město jsou zcela zanedbatelným množstvím proti příspěvkům dalších pisatelů o historii, současnosti, dění ve škole, spolcích, kultuře, sportu a dalších aktuálních informacích. Slovo starosty je pouhou 2% částí celkových podávaných informací o městě. Od srpna roku 2010, tedy těsně před komunálními volbami, jsem byl vždy až tím druhým, a to v minimální únosné míře, kdo reagoval na sprostotu a invektivy VV a spol. Vždy jsem se bránil nebo jsem vysvětloval jejich nařčení. Reagoval jsem pouze na lži, jedovatost a zlo. Poslední čísla vydávaného tisku „Naše noviny“ VV a „Můj domov“ sdružení Za mezilidské vztahy překročila hranici vkusu. Osobním napadáním, překrucováním skutečností a infantilními glosami a fejetony ve zmíněných tiskovinách degradují statut opozice na nevkusné a nic platné seskupení. Svým jednáním, osočováním, osobními výpady nebo nepodstatnou a zavádějící diskuzí dělají z veřejné schůze váženého zastupitelstva města Dolní Kounice lidovou frašku. Nebudu již reagovat na osobní urážky, abych se nestal součástí předem připravovaných scénářů VV a spol. Pokud budu reagovat, tak pouze věcně k článkům s překroucenými fakty a to pouze k zásadním. Prostotu a další, z mého pohledu, nepodstatné věci obou výše uvedených a prapodivně vydávaných periodik komentovat nebudu, ale jsem připraven s každým je osobně prodiskutovat. Co se tedy Věcem veřejným politické straně podařilo (psáno kurzívou), jak píší v jejich časopise Naše noviny? Reakce většiny zastupitelstva je napsána tučně. VV – Prosadili jsme Mgr. Lenku Žikešovou do funkce člena kontrolního výboru. Není to pravda. Věci veřejné nikoho a nic neprosadily. S počtem svých mandátů v zastupitelstvu to není ani možné. Věcem veřejným politické straně byla tato funkce nabídnuta, jako gesto dobré vůle a jako umožnění podílet se na regulérní kontrole činnosti výkonu úřadu, rady a zastupitelstva. VV – Odhalili jsme chyby v zápisech z jednání Rady města Dolní Kounice. „Odhalili“ kromě chybějících podpisů, háčků a čárek zcela nepodstatné chyby v číslování, které nijak neměly vliv na platnost usnesení a zápisů a na jejich další výkon. VV – Upozornili jsme na to, že 5 členů Rady města Dolní Kounice si v letech 2006 až 2010 schválilo sami sobě dary ve výši 450 tis. Kč a že se o nich nepsalo v měsíčních zpravodajích. Upozornili pouze na to, co bylo následně projednáno zastupitelstvem města při schvalování závěrečného účtu města v červnu každého roku. Nikdy k němu neby1

la vznesena žádná námitka. Tento závěrečný účet města je také každoročně kontrolován auditem a zveřejňován na veřejné vývěsce. Rada města rozhodla zcela legitimním způsobem. VV – Iniciovali jsme řešení nedostatku míst v mateřské škole. Jediná forma zmíněné iniciace VV – nedostatku míst v mateřské škole – je pouze to, že někteří z nich dodali svoje děti na seznam žadatelů o umístění do MŠ. Rozšíření MŠ bylo na programu již v době, kdy v Dolních Kounicích VV ještě neexistovaly. Rozhodnutí o rozšíření o třídu mateřské školy v ZŠ bylo iniciováno vyšším počtem narozených dětí v roce 2007–08. Rozhodnutí o realizaci další třídy pro předškoláky padlo na základě konečného podnětu ze zdlouhavých jednání vedení města a vedení základní a mateřské školy. Nikdo nemůže považovat za iniciaci svůj telefonický dotaz, jak bude rada řešit vzniklou situaci se zvýšeným počtem dětí, když na něj dostane přímou odpověď. Odpověď zněla. Situace je vyřešena rozhodnutím rozšířit ZŠ o třídu předškoláků v budově základní školy. Tento telefonický dotaz byl položen starostovi zástupcem VV několik dnů po tomto rozhodném jednání. Toto snad pochopí i ti předškoláci. VV – Iniciovali jsme jednání s ředitelkou mateřské školy, na kterém bylo přislíbeno, že ve školním roce 2011–12 bude minimálně 14 dní v provozu v době prázdnin. Zástupce VV inicioval jednání s paní ředitelkou MŠ ve věci provozu předškolního zařízení v době prázdnin. Avšak před tím zcela zbytečně a jako vždy teatrálně věc diskutovali na schůzi zastupitelstva, aniž by předem oslovili paní ředitelku nebo někoho z vedení města. Po tomto jednání následovalo další jednání mezi zástupcem VV a paní ředitelkou MŠ Tovární, jehož závěr byl zcela záměrně a zkresleně prezentován tímto zástupcem VV dalším osobám s úmyslem celou schůzku, paní ředitelku a vedení města zdiskreditovat. Následně došlo k trapné omluvě onoho zástupce VV paní ředitelce (základ omluvy byl postaven na tzv. komunikačním nedorozumění). Rád poskytnu každému, kdo bude chtít, detaily, aby si udělal o onom komunikačním nedorozumění objektivní obrázek. Na regulérním dalším jednání dohodli zástupci města s ředitelem ZŠMŠ Smetanova a ředitelkou MŠ Tovární, že bude provoz školek o prázdninách zajištěn prvních 14 dní v červenci a posledních 14 dní v srpnu, tedy ještě o dalších 14 dní navíc. Opodstatněnost a efektivnost tohoto aktu (poměr vynaložených nákladů prázdninového provozu na počet dětí, které ho využijí) se ukáže až po prázdninách. VV – Svými připomínkami jsme přinutili starostu a místostarostu ušetřit více než 40 tis. korun za telefonáty z městských mobilních telefonů. Nijak výrazně jsme neomezili telefonování. Ono to dost dobře při funkci starosty, místostarosty a tajemníka nejde. Začátkem roku 2011 byl vyvíjen veřejností tlak na tuzemské operátory. Jejich služby byly výrazně a nesrovnatelně dražší než v zahraničí. Novými nabídkami a změnou podmínek došlo k uzavření nové smlouvy, která řeší telekomunikační služby komplexně včetně pevných linek a to nejen na radnici. Vzhledem ke zvýšení objemu poskytovaných služeb od jednoho operátora došlo k výraznému snížení cen za telefonování obecně. K těmto pro 2

město výhodným změnám došlo zcela přirozenou cestou nabídky a poptávky, ne z podnětu VV. VV – Naše podněty vedly k tomu, že bylo vypsáno výběrové řízení na tisk časopisu Naše město. Toto výběrové řízení ukázalo předražení tisku. Od roku 1998 do roku 2008 tiskl veškeré tiskoviny pro město současný zastupitel za VV v tiskárně v Kulturním domě. Nebyl nijak výrazně levnější než tiskárna na Růžové ulici. Za deset let učinil na tiskových službách pro město finanční obrat více, jak 2 mil. korun. Ani jednou za tuto dobu neinicioval žádné snižování nákladů na tisk. Po deseti letech v roce 2008 byla vypsána městem soutěž na dodavatele tisku. Město tehdy oslovilo ze tří tiskáren i dvě dolnokounické včetně této tiskárny v Kulturním domě. Tiskárna v Kulturním domě odmítla svou účast na soutěži. Zůstala tiskárna na Růžové ulici a tiskárna z Blanska. Rada města vybrala v soutěži levnější a to tiskárnu na Růžové ulici. Od této chvíle se stal z majitele tiskárny v Kulturním domě zarytý zastánce snižování nákladů na tisk. Dnes, když ho tento zastupitel za VV netiskne, klidně deklaruje, že by neměl být financován z rozpočtu města. Proč? Ať si každý občan odpoví sám. Od roku 2008 tiskla obecní tiskoviny tiskárna na Růžové ulici. S příchodem VV v roce 2010, tedy dva roky po desetileté „pastvě“ na obecním rozpočtu, tento zastupitel za VV zapomněl na sebereflexi a tlačil na změnu dodavatele tisku. Po provedeném dalším výběrovém řízení zvítězila brněnská firma, která je doposud ze všech firem, které tiskly pro město, nejlevnější. Úspora se dá počítat řádově v desítkách procent. Avšak ne, jak tvrdí Věci veřejné politická strana ve svých prapodivně vydávaných novinách „Naše noviny“ a na schůzích zastupitelstva 400 %. Toto je nesmysl, který nikdy a nikde neobhájí. VV – Zabránili jsme prodeji dvou domů s byty na Bezručově ulici a na Náměstí míru. Prodej těchto, pro město nadbytečných, nemovitostí byl odročen k projednání v roce 2012. Že bude znovu projednán, o tom není pochyb. Nezabrání tomu ani podpisová akce za záchranu kadeřnických služeb nebo hodící se tzv. „sociální cítění“ VV. Ona památná věta, jak o ní píše jeden zastupitel za VV „Zanechme sociálního cítění“ byla řečena mimochodem v souvislosti s pronájmem těchto nebytových prostor. Vynaložené prostředky do oprav v minulosti a nutnost vynaložení finančních prostředků v budoucnosti proti výtěžku z nájmů jsou pro město nevýhodné. Vše je doložitelné na Hospodářské správě města. V případě prodeje bude finanční výtěžek použit k opravám budovy základní školy nebo jako spoluúčast k eventuální dotaci na zateplení a výměnu oken a dveří školy. VV – Upozornili jsme na chybu v oznamování žádosti o koupi nemovitosti na úřední desce. Zjevně bylo upozornění vedeno se záměrem neprodat zmiňovaný pozemek, jelikož na další schůzi zastupitelstva byla většina VV proti prodeji. VV – Prosadili jsme vymezení podmínek, že se město Dolní Kounice nebude podílet na investicích spojených s výstavbou inženýrských sítí v území řešeném Regulačním plánem města, Dolní Kounice, Trboušanská 1. etapa. 3

Při projednávání schválení Regulačního plánu Dolní Kounice, Trboušanská, 1. etapa navrhl zastupitel za VV podmínku vypracovat tzv. Plánovací smlouvu mezi městem a majitelem pozemků, které jsou předmětem Regulačního plánu a to na základě jím záměrně a neúplně prezentovaným podmínkám, které v tomto konkrétním případě nemají žádné zákonné opodstatnění. Pod tímto zmatečním tlakem přistoupilo zastupitelstvo na formulaci usnesení, že budou vymezeny podmínky „Plánovací smlouvy“. Na další schůzi zastupitelstva bylo usnesení upraveno bez tohoto zbytečného a zákonem nepodloženého smluvního aktu. Město Dolní Kounice nikdy nemělo sebemenší záměr provádět jakékoliv investice do sítí k pozemkům určených k výstavbě rodinných domů na Trboušanské ulici za hřbitovem. Zastupitel za VV záměrně a zkresleně informoval zastupitelstvo v jakési fobii z neopodstatněných investic města a zcela zbytečně prosazoval v zastupitelstvu zákonem nepodložený smluvní akt. VV – Podrobně jsme informovali o chodu města a o tom, jak probíhají např. jednání zastupitelstva. K tomu může říct většina zastupitelů a přítomných občanů, že spíše než objektivně a věcně se chovají VV a spol. podrážděně, někteří příliš osobně a někteří i nepřítomně (možná ani v ten moment neví, že sedí na jednání zastupitelstva). Není nic jednoduššího než, že každý občan využije svého práva a přijde na jednání zastupitelstva a přesvědčí se sám o „pracovité, konstruktivní a smysluplné práci jednotlivých zastupitelů“. Na jednání zastupitelstva, které proběhlo ve středu 7. 3. 2012 byl schválen rozpočet města Dolní Kounice na rok 2012. Svojí skladbou, investičními záměry a zajištěním provozu města se příliš neliší od loňského roku. Zásadní investice hned v jarních měsících bude provedena na pravé části ulice Bezručova – kanalizace a povrch vozovky. V druhé polovině roku bude započata oprava ulice Benátky a to oprava opěrných zdí v horní části a práce na části vozovky. Běžnou údržbou budou opět opravovány lokální místa chodníků a pochůzných komunikací. V tzv. uličce na Trboušanskou bude opravena dolní část stezky s opěrnou zdí a nově vybudováno zábradlí s odpočívadlem, dolní lapač povrchové vody. V budově základní školy budou rozšířeny prostory MŠ o další třídu, tak abychom plně zabezpečili umístění všech dalších dětí předškolního věku. Průběžně a dle rozpočtových možností opravíme po zimě místní komunikace. Město opět přispělo minimální možnou částkou Biskupství brněnskému, Římskokatolické církvi a Pravoslavné církvi na záchranu a opravy nejvýznamnějších památek města. V měsíci červnu dokončíme opravu kabin Malého hřiště a propojíme je s areálem kláštera Rosa coeli. V letošním roce bude zahájena práce na novém Územním plánu, který musí být dokončen do roku 2015. Schváleným rozpočtem zabezpečíme kulturní a společenský život ve městě v námi deklarovaném a slibovaném rozsahu. Taktéž zajistíme provoz úřadu a všech jeho odborů, pokud nedojde k zásadním regulačním změnám z nařízení vlády. Vzniklý deficit rozpočtu města dokryjeme bez problémů příjmem z okolních obcí, jejichž děti navštěvují naši školu a z příjmu ze SFŽP za 4

projektovou dokumentaci. Tak, jak bylo slíbeno a splněno v loňském roce snížení schodku na minimum, a tak se i stalo, bude v letošním roce překlopen schodek rozpočtu do plusu. Žádné tmářské scénáře VV se nekonají. Vážení občané, buďte rozumní a nenechte se nikým dezorientovat o dluzích, schodcích, přehnaných nutných úsporách a podobných dnes velmi populárně kdekým prezentovaných nesmyslech. Naše město zabezpečí vždy svým příjmem všechny závazky bez problému a vždy, v případě jakékoliv možné kolize, je schopno samo bez cizí pomoci řešit jakoukoliv situaci. V jarních měsících čeká na úklid nejen město, ale i jeho okolí. Jako vždy se této bohulibé činnosti ujmou mladí hasiči z našeho města a myslivci, kteří každoročně odklidí několik vleček nepořádku po svých spoluobčanech ve zmolách a cestách v katastru. Každý z nás, dle svých možností se může podílet na zvelebení prostředí kolem svých domů, ať je v jakémkoliv stavu. Naši pracovníci Hospodářské správy budou nápomocni občanům v jakékoliv spolupráci. Potřeba odvozu trávy, listí a dřeva z veřejných prostranství stačí nahlásit paní Šťastné na Hospodářské správě MÚ. Přeji všem občanům města hezké dojmy a radost z jara. Karel Zalaba Starosta města

Ekologický den v Dolních Kounicích. 5

Již uplynulo 70 let od holocaustu dolnokounických občanů židovského vyznání Život nám jednou rukou podává zlatý věnec štěstí a druhou nabízí trnovou korunu utrpení. Některým podává obojí. Elen Keyová Bolest a utrpení, to je veliké tajemství. Stejně jako láska.

Nino Salvaneschi

Nepochopitelnost smyslu utrpení – i ta je součástí nepochopitelnosti Boha.

Karl Rahner

Psal se rok 1942. Už plné tři roky uplynuly od doby, kdy naši republiku Hitler napřed připravil o obranyschopné pohraničí, pak ji po Mnichovu brzy přepadl, zabral celou a okupoval. Jeho vojska dosud všude v Evropě třetí rok pronikala, vítězila, postupovala a zabírala jednu zemi za druhou. Již od září 1941 sídlí v Praze zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě, 38 letý Reinhard Heydrich, člen NSDAP a SS, v minulosti působící v Německu jako šéf gestapa, šéf bezpečnostní policie a vedoucí RSHA SS říšského bezpečnostního úřadu. Ten už v r. 1939 byl Hitlerem pověřen vypracovat návrh „konečného řešení židovské otázky“ a od r. 1941 stál také v čele aparátu vyhlazovacích koncentračních táborů v Polsku. Ten je tedy nyní, v březnu 1942, v Praze, kde jeho osobní přítomnost nevěstí nic dobrého. Však také – oproti svému předchůdci, mnohem mírnějšímu protektoru von Neurathovi – zavedl vůči českému obyvatelstvu rychle a nekompromisně v celém protektorátě Böhmen und Mähren velmi přísný a tvrdý režim. V té době byl také v Londýně připravován atentát na Heydricha, což pak po jeho realizaci 27. května 1942 v nenávistné německé odvetě tvrdě odnesly Lidice, Ležáky, Javoříčko a mnoho a mnoho popravených Čechů a to i za tak banální, mnohdy falešné obvinění, jako bylo zakázané poslouchání zahraničního rozhlasu. Je 19. březen 1942, jako každý rok se jaro opět probouzí do nového života a dnes je také oblíbený svátek všech Josefů. Zdánlivě normální den, jako každý jiný v tomto ročním období. Toto datum se však výrazně zapsalo do dějin městečka Dolních Kounic a to hned ze dvou důvodů. Důvod první. U farního kostela sv. Petra a Pavla v ten den stojí velké nákladní auto a na jeho korbu je nakládáno z nařízení Němců sedm zrekvírovaných (na válku zabavených) kostelních zvonů a také i dvou „cymbálů“ (nízké nepohyblivé zvony bez 6

srdcí pro odbíjení věžních hodin), demontovaných z kounické chrámové věže, z poutní kaple sv. Antonína i z bývalé hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele v Závodí. Nejtěžší zvon „Maria“ z roku 1926 vážil 760,5 kg, nejlehčí 28 kg. Tři nejnovější zvony z roku 1926 byly pořízeny jako náhrada za staré zvony, pocházející ještě ze starého kostela u řeky, které zabavila rakouská válečná rekvizice v roce 1917. Nové zvony stály 39 598 Kč a vybíralo se na ně po domech po předcházející tři léta v celé farnosti. Ostatní staré zvony, zabavené Němci, měly zase historickou hodnotu, neboť nejen že ušly rakouské rekvizici, ale pocházely z let 1556 (2×), 1676 a 1729. Na kounické kostelní věži zbyl tehdy jeden jediný malý zvonek – umíráček, umístěný až v prakticky nepřístupné „lucerně“ nad kopulí věže (je tam doposud) a ten byl až do roku 1923 příslušenstvím zámecké kaple na kounickém zámku. Když v tomto roce hrabě Herberstein definitivně odcházel z Kounic, kde likvidoval svůj zbývající majetek, věnoval tento zvonek ze zámecké kaple kounické farnosti, která byla v té době bez svého původního umíráčku, jenž totiž zůstal na Barborce a tu již používala se souhlasem obce nově vzniklá církev československá. V roce 1942 musely být odevzdány i všechny menší zvony z kapliček a zvonic i z přifařených obcí a to také kvůli bronzu, obsaženém v jejich zvonovině. A tak 19. března 1942 kounické zvony navždy opustily svoji farnost a byly odvezeny, aby byly někde v Německu přetaveny na zbraně a pomohly Hitlerovi vyhrát válku. Dva ze zvonů byli zasloužilí svědkové dávných dob, ty vyzváněly nad Kounicemi a jejich vinicemi přes 380 let a pamatovaly časy dobré i zlé, ve kterých žili, starali se, pracovali, trpěli i radovali se naši dávní předkové. Druhý důvod, kvůli kterému se toto datum zapsalo do historie Dolních Kounic, byl mnohem závažnější. Na tento den, čtvrtek 19. března 1942, byl naplánován a nařízen odjezd povinného velkého transportu Židů s označením AC z Brna do Němci zřízeného českého židovského gheta a koncentračního tábora v Terezíně, do něhož bylo zařazeno také všech 57 příslušníků kounické židovské menšiny. V ten den však žádní Židé v Kounicích nebyli, neboť již 5 dní předtím, v sobotu 14. března, byli všichni svezeni do Ivančic, odkud pak teprve 19. března, zřejmě společně s ivančickými Židy, byli všichni připraveným transportem AC, ve kterém už každý z nich měl předem přiděleno i své osobní číslo, deportováni přes Brno do Terezína. Údajně jim předtím bylo lživě slibováno, že zůstanou všichni pospolu, že budou mít vlastní židovskou samosprávu, školy a dokonce i vlastní židovské peníze, že tam budou mít práci i možnost bohatého kulturního vyžití. To však byla převážně jen obrovská goebelsovská lež, o které sám Goebels poučoval své nacistické přisluhovače, že „lež musí být vždy tak veliká, aby nikoho ani nenapadlo, že by to mohla být lež.“ Jejím účelem bylo postupně přivést všechny Židy poslušně a bez jakéhokoliv odporu přes Terezín až do konečných vyhlazovacích táborů v Osvětimi, Treblince, Zamošči, Piaskách i jinde, kde na ně čekaly plynové komory, rychlá a jistá smrt, zejména pro staré a nemocné; i řady rozpálených kremačních pecí, z jejichž komínů stoupal kouř ve dne v noci k obloze. Terezín byl pro české Židy jen dočasným židovským lágrem, ze kterého byly za vynucené pomoci i židovských představených bolestně sestavovány 7

a vypravovány další a další transporty smrti do likvidačních táborů, odkud se už nikdo nikdy nevrátil, ani nikomu nenapsal. To všechno byly přísně utajované skutečnosti i před vlastním německým obyvatelstvem, ba i před Hitlerovou generalitou a ohromený svět se o tom dozvěděl až na konci války v roce 1945, kdy světový tisk přinesl neuvěřitelné fotografie z osvobozených koncentráků s obrovskými hromadami nezpopelněných (už neměli naftu) a nepohřbených mrtvol na kost vyhublých vězňů, shrnovaných buldozéry do hlubokých, vybagrovaných jam. V roce 1961 jsem byl ještě se dvěma projektanty služebně ve Výmaru v NDR, kde nám nabídli, že nás zavezou, máme-li zájem, na prohlídku nedalekého bývalého velkého nacistického koncentráku Buchenwald. Souhlasili jsme. Pamatuji si ještě, že nám tam mimo jiné také ukázali linku na odstřelování sovětských zajatých vojáků. Venku před údajnou ordinací čekali zajatci, poslaní sem na „lékařské vyšetření“. Hrála tam hlasitá veselá reprodukovaná hudba. Do ordinace byli vpouštěni po jednom, uvnitř byl stolek s několika injekčními stříkačkami a stál tam esesák v bílém plášti jako lékař. Ten každého příchozího hned vedle vchodových dveří vlevo zatlačil pod výškovou míru a když se tam ten nešťastník postavil, byl hned škvírou v zadní stěně jiným esesákem zastřelen jedinou ranou do týla. Proto venku hrála ta silná hudba, aby to nebylo slyšet. Pak se otevřely zadní dveře, zastřelený byl vyvlečen ven a vhozen na vozík, určený pro odvoz mrtvol do krematoria. Krev na zemi uvnitř byla rychle spláchnuta vodou z hadice. Dveře byly zavřeny a do „ordinace“ mohl vstoupit další čekající adept na úplně stejné „lékařské vyšetření.“ Zavedli nás také do někdejšího krematoria s řadou pecí vedle sebe, proti nimž na obvodové zdi mezi okny byly zabetonovány velké háky jako u řezníka. Když prý tam naváželi zemřelé vězně na zpopelnění a někdo z nich projevoval ještě nějaké známky života, tak prý ho zavěsili na hák a velkými dřevěnými palicemi, které tam byly také vystaveny, ho dorazili, aby si to snad nerozmyslel a nechtěl ještě dále žít. Teprve pak ho naložili na železný vozík z žáruvzdorné oceli a zasunuli do kremační pece. Také nám ukázali velikou laboratoř, uvnitř obloženou obkladačkami až po strop, ve které prý doktor Mengele a jeho přisluhovači prováděli své „lékařské pokusy“ na vězních, které zpravidla končily jejich stupňujícím se utrpením a smrtí nebo po ukončení pokusů i zastřelením. To byl Buchenwald… V roce 1972 jsem se zase zúčastnil se svým tatínkem jejich podnikového zájezdu do Krakova a do solných dolů ve Věličce se zastávkou v Osvětimi. Tam mne zase zaujaly segregační rampy mezi kolejemi, na které prý přijížděly ve dne v noci „branou smrti“ vlakové transporty, kde esesák rychle třídil nově přivezené, hladové a k smrti unavené vězně, vystupující z dobytčích vagónů, kde byli po celou dobu přepravy nelidsky namačkáni. Těm mladším, zdravějším a ještě nějaké práce schopným přikázal esesák odstoupit na jednu stranu, všem ostatním starým, nemocným, zjevně invalidním a s brýlemi ukázal, aby odstoupili na druhou stranu. Ti všichni byli hned jednoznačně určeni rovnou do plynu. Bylo jim však řečeno, že napřed musí po dlouhé cestě projít očistou, aby si svá zavazadla odložili před umývárnou, že se pro ně vrátí až se osprchují a dostanou čisté prádlo a že pak budou odvedeni na ubikace, 8

kde dostanou najíst. Někteří tomu i věřili a na jídlo se těšili. Když všichni z této velké skupiny vešli do domnělé umývárny a dveře se za nimi zavřely a žádné sprchy tam nebyly, začali tušit, že něco není v pořádku. Zatím nahoře nad nimi, na betonovém stropu esesák v ochranném oděvu, s brýlemi a v rukavicích otevřel plechovku s nápisem ZYKLON B a její obsah postupně vsypal do několika průduchů dolů, do bunkru, mezi ty chudáky, kteří tam čekali a mysleli, že se budou sprchovat. Vsypané granule Zyklonu B se na vzduchu rychle odpařovaly a vyvíjely prudce jedovatý plyn (byl to výrobek německého chemického kolosu IG Farben), který prý asi do deseti minut v uzavřeném plynovém bunkru zahubil spolehlivě všechno, co tam bylo živé. Když uvnitř vše utichlo, byly pak zapnuty silné odsávací větráky, aby dovnitř mohli vstoupit vězňové, mající za úkol rychle odvézt mrtvé do krematoria. Tak byla plynová komora opět připravena přijmout k chemické popravě další velkou skupinu obětí nelidské, tajné a ukrutné nacistické zvůle. To bylo jen pár velmi smutných vzpomínek na to, co jsem jako příležitostný návštěvník viděl ve dvou bývalých nacistických vyhlazovacích koncentračních táborech a co jsem o nich slyšel od průvodců, kteří nás doprovázeli. A teď se opět vraťme ke kounickým Židům, kteří byli onoho 19. března 1942 do Terezína odtransportováni. Celkem jich bylo zapsáno v transportu 57, z toho 22 mužů v průměrném věku 49,3 let a 35 žen v průměrném věku 57,2 let. Nejmladší muži a tedy vlastně ještě chlapci, byli ve věku 3, 11 a 13 let, nejstarší muži měli 86, 74 a 69 let. Z žen měly nejmladší 10, 15 a 19 let, nejstarší byly ženy ve věku 96, 81 a 79 let. U dvou žen nebylo zjištěno jejich stáří a jedna, 78 letá Klára Hellerová, prý zemřela v Brně (v nemocnici?) den před odjezdem transportu, byla z něho asi vyškrtnuta a jako úplně poslední z kounických Židů pak byla pohřbena ještě na židovském hřbitově v Dolních Kounicích. Také 79 letá Saly Samková prý zemřela ještě před transportem z Brna, ale kdy, kde a jak se to stalo a kde byla pohřbena, není uvedeno. Také někteří z těch, kteří byli společným transportem dopraveni do Terezína, zejména starší a nemocní, poměrně brzy zemřeli a nemohli už tedy být následně odtransportováni do vyhlazovacích táborů. Zdá se také, že starší židovští představení v Terezíně, odkládali zařazení starých a nemocných do dalších transportů, protože asi správně tušili, že by tam byli okamžitě zlikvidováni a proto jim dávali možnost, pokud to bylo možné, raději zemřít ještě v Terezíně. Dnes bychom jejich jména měli najít na velmi rozsáhlém hřbitově před terezínskou pevností. Jména kounických Židů, kteří zemřeli již v Terezíně, jsou: Sigmund Haas Regina Fischerová Ema Fischerová Leopold Mayer Jetty Jelinková

* 1868 * 1873 * 1898 * 1892 * 1864

+ 5. 6. 1944 + 12. 8. 1942 + 30. 3. 1942 + 20. 1. 1944 + 9. 8. 1942 9

dožili se 75 let 69 44 52 78

Seznam všech ostatních kounických Židů, kteří byli po nějaké době dále transportováni do cílových vyhlazovacích koncentračních táborů, kde až na jeden jediný případ zřejmě všichni zahynuli, je podrobně uveden v knize Řiháček, Sidon, Klenovský: „Židé v Dolních Kounicích“ z roku 2002 na straně 87. Jsou tam i jejich data narození, na které ulici a na kterém popisném čísle v Kounicích před terezínským transportem bydleli, jaké měli případně zaměstnání a hlavně kdy, kterým dalším transportem a do kterého koncentračního tábora byli z Terezína odvezeni, kde na ně čekala smrt. Co tam však není uvedeno, jsou data a příčiny úmrtí. To asi po jejich příjezdu do tábora, zejména u starých a nemocných, nedalo na sebe dlouho čekat. Následně ještě uvádím alespoň přehled příjmení všech posledních kounických židovských obyvatel, mužů i žen, kteří byli zapsáni v terezínském transportu. Byla to jména vesměs jen německá, neboť jejich předkové se v minulosti přistěhovali do Kounic většinou z německy hovořících krajů, kde byli židé často pronásledováni a byli na ně pořádány pogromy. Naproti tomu Čechy a Morava byly prý v těch dobách považovány za krajinu poměrně tolerantní ke všem příslušníkům židovského národa a vyznání. Byla to jména dobře známá v celých Kounicích: Heller, Morgenstern, Haas, Bauer, Frey, Brunner, Weininger, Bock, Böhm, Fischer, Spitzer, Friedl, Frisch, Haberfeld, Seinfeld, Sommer, Mayer, Vlach, Weismandl, Ehrenhaft, Wolf, Süssmandl, Sauer, Jelinek, Rowinski a Volavka. V Dolních Kounicích však dříve existovala i mnohá další jména židovských obyvatel, ale jejich rodiny buď už vymřely, nebo po každém uvolnění, zejména po převratu 1918, kdy „křesťanská“ a „židovská“ obec byly sloučeny a kdy mladí i se svými rodinami už nebyli vázáni na výlučný pobyt v domcích místního gheta kolem synagogy jako kdysi a mohli se již volně přestěhovat do jiných míst a měst, kde byly výhodnější podmínky pro zaměstnání, lepší výdělek, obchod i podnikání, než v Kounicích. Pozůstávající židovská menšina pak početně slábla a stárla. Někteří z těch zámožnějších se ojediněle také ze strachu před Hitlerem stačili včas vystěhovat do ciziny, zejména pokud tam měli nějaké příbuzné. Podle Milana Řiháčka lze za dobu počátečního osidlování Kounic prvními židovskými rodinami považovat 13. a hlavně 14. století, v době velkého rozkvětu kounického kláštera Rosa coeli, který si na své některé stavby půjčoval peníze i od znojemských Židů. Podle prvních a dostupných záznamů se počet židovských obyvatel v Dolních Kounicích vyvíjel následovně: Rok 1674 1751 1790 1850 1869 1880

16 bytů (rodin) 24 domů 31 104

81 obyvatel 439 649 (nejvíce v historii) 402 285 10

1890 1900 1921 1940 1946

82 106 71 57 (následoval holocaust) 1 (Oskar Beer)

Překvapuje rapidní úbytek židovského obyvatelstva po roce 1850, který je vysvětlován častými velkými požáry, povodněmi a epidemiemi cholery (např. 1831 zemřelo 538 lidí, 1851 byla další epidemie – počet zemřelých neuveden). Hlavním důvodem prý však byl zákon, který pro 18. století a pro první polovinu 19. století kounické židovské obci striktně omezil nejvyšší počet familiantů (otců rodin) na 111, takže v každé rodině se mohl a směl oženit jen nejstarší syn, ti ostatní pak žili tajně v nepovoleném svazku nebo raději prý emigrovali do ciziny, nejčastěji do Uher. Za zvláštní zmínku stojí údaj v poslední položce ve výše uvedené tabulce. Ten jeden jediný Žid, který bydlel v Kounicích v roce 1946, byl Oskar Beer, který nebyl kounickým rodákem. Narodil se 5. března 1886 v Jihlavě, byl vychován německy, hebrejštinu ani slovem, ani písmem vůbec neznal, za manželku měl katoličku Matildu z Hrabové u Mor. Ostravy a bydlel v Brně až do roku 1940. Zatímco na venkově i v Kounicích místní Židé dosud prakticky žádnou persekuci nepociťovali, v Brně už to bylo pro ně velice zlé. Tam hned zpočátku na výstrahu Židům Němci zapálili mezi ulicemi Spálená a Mlýnská synagogu za asistence městských hasičů, kteří ji však nesměli hasit a musela celá shořet. Také již v srpnu 1939 tam byl v novinách zveřejněn úřední výnos pod titulkem „Kam Židé v Brně nesmějí…“ Proto pokud to bylo ještě možné, odstěhovali se Beerovi 16. dubna 1940 z Brna do Dolních Kounic. V Brně však ještě musel Beer odevzdat Němcům všechny zlaté šperky, za které dostal jen 270 protektorátních korun. Drahý kožich a 52 kusů stříbrných příborů jim musel předat zcela bez náhrady. A dokonce na určité adrese v Orlí ulici musel osobně odevzdat i svého kanára (i s klecí a krmivem na 14 dnů). Jako dodatečný přistěhovalec nebyl zřejmě uveden v seznamech kounických Židů, transportovaných do Terezína, ale po jejich odsunu ho Němci ihned určili k tomu, aby jako nádeník pracoval při vyklízení židovských bytů v Dolních Kounicích, Ivančicích, Rosicích, Ořechově, Tikovicích, Bosonohách, v Telnici a v Odrovicích. Svršky po Židech se svážely do kounické synagogy, kde se ihned rozprodávaly Němcům. To trvalo od července 1942 do 14. září 1944. Již třetí den po ukončení této práce při likvidaci židovského majetku byl Oskar Beer 17. 9. 1944 transportován do pražského lágru „Hagibor“ a odtud 4. února 1945 ještě do Terezína, kde se už pak jako jeden z mála dočkal osvobození a návratu domů, do Kounic, na dnešní ul. Komenského čp. 724. Po válce se pak staral ve spolupráci s židovskou náboženskou obcí v Brně o židovský majetek v Dolních Kounicích, tj. o židovský hřbitov a synagogu. Kolem r. 1954 pak byl také ještě výkupčím odpadových surovin. To mu bylo už 68 let. 11

Z kounických Židů z toho březnového transportu 1942 přežila nacistický holocaust jedině mladá Ruth Morgensternová, nar. 1. 8. 1923 z č. p. 565 u škrobárny, která se se svojí maminkou dostala až do koncentračního tábora Raasika v Němci obsazeném Estonsku, kde její matka zahynula. Ruth pak ještě prošla dalšími koncentračními tábory v Tallinu, Stutthofu, v Hamburgu a v Bergen-Belsenu, které všechny jako zázrakem přežila. Po osvobození se vrátila na Moravu, žila v Brně, kde pracovala v kanceláři a kde se ve svých 50 letech provdala a nadále žila pod jménem Ruth Kopečková. Kouničtí Židé co do zaměstnání byli zcela tradičně zainteresováni především obchodem, netradičně jen v Kounicích i vinařstvím, dále nějakým řemeslem – zejména to bylo obuvnictví, výroba octa, kořalek apod., což dokladuje i výpis jejich živností z první poloviny 20. století: Adolf Morgenstern Filip Morgenstern Emil Brunner Arnoštka Süssmandlová Berthold Weismandl Manželé Hallerovi Regina Fischerová Anna Freyová Manželé Samkovi Berthold Friedl Richard Bass, pak Apfl Simon Kreisky Irena a Leonie Sommerovy Sigmund Haas Fridrich Bauer (zeť Haase)

Pekařství Kamenolom – pronájem Železářství Smíšené zboží Smíšené zboží Výroba octa, Kořalna Kořalna Kořalna Obchod s textilem Nákup kůží Hostinec Velkoobchod obilím Obchod s potravinami Nákup a prodej vykrájených kůží Obchod s obuví

Hlavní, čp. 81 U škrobárny 565 Nám. TGM 481 Nám. TGM 139 U synagogy 594 U synagogy 592 U škrobárny 563 Tovární 174 Nám. TGM 597 U škrobárny 564 Nám. TGM 561 U škrobárny 611 U synagogy 598 Nám. TGM 132 Nám. TGM 132

Tak alespoň tolik k výročí tragického období z historie Dolních Kounic, kde před první polovinou dvacátého století najednou zcela a navždy zmizela celá početná menšina Židů z poklidného městečka, obklopeného vinicemi a to jen z důvodu extrémně nenávistné, německé nacistické totality, která chtěla rychle zabrat a ovládnout celou Evropu, později celý svět a která měla od Hitlera zakotveno ve svém programu především nekompromisně a bezohledně vyhubit všechny Židy. To byl holocaust – což bylo německými nacisty připravené a masově provedené, svévolné vyhlazení 6 miliónů evropských Židů v letech 1933 až 1945 nejen v Německu, ale také v celé, Hitlerem okupované, Evropě i jinde. Byl to tedy ze strany Německa na Židech jednoznačně spáchán strašlivý zločin skutečné genocidy. Měli by si to uvědomit a zamyslet se nad tím především všichni mladí, kteří o tom už nevědí skoro nic, neboť je nebezpečí a obecně to platí, že čím více se od nás vzdaluje a zapadá do minulosti nějaká odsouzeníhodná, extrémně hrůzná událost, tím více se časem začne jevit lidem neuvěřitelná, je zpochybňována, zapomíná se na ni, až 12

je nakonec považována za asi nepravdivou a zřejmě jen zveličenou nebo dokonce vymyšlenou epizodu. A to je voda na mlýn všem opět se rozmáhajícím neonacistům a extrémistům.

Protože nutné zmenšení celé mapy s oběťmi holocaustu v tomto periodiku by snížila čitelnost uvedených číslic, uvádím počty obětí v jednotlivých zemích ještě zvlášť v následující tabulce: Československo Německo Polsko Francie Lucembursko Belgie Nizozemí Dánsko Norsko Memel – Klajpeda Gdaňsk – svobodné město Litva

217 000 160 000 3 000 000 83 000 700 24 387 106 000 77 728 8 000 1 000 135 000

Bukovina Besarábie Rumunsko Makedonie Thrákie Albánie Řecko Kréta Rhodos a Kós Lybie Transylvánie Itálie 13

124 532 200 000 40 000 7 122 4 221 200 65 000 200 1 820 562 105 000 8 000

Maďarsko Zakarpatsko – Rusíni Rakousko Lotyšsko Estonsko

200 000 60 000 65 000 80 000 1 000

Maďarsko Zakarpatsko Sovětský Svaz Jugoslávie

200 000 60 000 1 000 000 60 000

Některé údaje jsou zřejmě silně zaokrouhlené, součet obětí v tabulce dává číslo 4 819 552, avšak celkový počet obětí nacistického holocaustu bývá v literatuře uváděn 6 000 000 Židů.

Poslední kounický rabín Dr. Heinrich Flesch s manželkou Annou (pocházela z Berlína), na vycházce v Praze, kde byli na návštěvě u svého syna Dr. Josefa Flesche. Dr. Heinrich Flesch se narodil 1864 v Mattersdorfu v Rakousku. V roce 1894 se stal kounickým rabínem po Dr. Jakobu Freimanovi, jímž byl až do své smrti 28. ledna 1939. V r. 1919 se stal také rabínem pro města Ivančice a Mor. Krumlov. Tím, že zemřeli oba ještě před začátkem druhé světové války, byli ušetřeni útrap nacistického holocaustu. Oba jsou pohřbeni na židovském hřbitově v Kounicích. 14

Obchodnice Arnoštka Süssmandlová, nar. 1876, před svým obchůdkem se smíšeným zbožím. Již 27. 4. 1942 byla ve svých 66 letech z Terezína dalším transportem zavlečena do vyhlazovacího koncentračního tábora v polském Zamošči, kde zahynula.

Ruth Morgensternová, nar. 1923, jako jediná ze všech kounických Židů jakoby zázrakem přežila všechny koncentráky, kterými prošla a po osvobození se vrátila domů. Žila pak v Brně, byla zaměstnaná v kanceláři a v 50 letech se provdala jako Ruth Kopečková. Své utrpení a ponižování si prožila v Terezíně, v estonské Raasice, kde zahynula její matka, v Talinu, ve Stuthofu, v Hanburgu a v Bergen-Belsenu. Pocházela z domu č.p. 565 v žid. čtvrti (škrobárna). 15

Oskar Beer, nar. 1886 v Jihlavě, do Dolních Kounic se přistěhoval z Brna až v r. 1940. Měl německé školy, ač byl židovského původu, hebrejštinu vůbec neznal. Jeho manželka byla katolička od Mor. Ostravy. Jako pozdější přistěhovalec v seznamech kounických Židů pro transport do Terezína uveden nebyl, ale holocaustu neušel a byl dočasně určen pro funkci nádeníka při zabavování a likvidaci židovského majetku po odsunutých Židech nejen v Kounicích a v Ivančicích, ale i v dalších okolních obcích. To musel vykonávat až do 14. září 1944, kdy byla tato akce ukončena. Pak byl hned transportován také do lágru v pražském Hagiboru a odtud 4. února 1945 do Terezína, kde jako jeden z mála se dočkal osvobození a mohl se vrátit do Kounic. Tam pak v rámci svých možností a ve spolupráci s židovskou obcí v Brně, pečoval o synagogu a židovský hřbitov.

Anna a Sigmund Haasovi s dětmi v roce 1920. Bydleli ve starém, nárožním poschoďovém domě, kde je dnes naproti faře prodejna Domácích potřeb (kovomat). Anna † 1935, Sigmund v Terezíně 1944 a dcera Hilda po 15. 12. 1943 v Osvienczimi. 16

Pověstná osvětimská brána smrti, kterou do tohoto vyhlazovacího koncentračního tábora ve dne v noci přijížděly z celé Evropy vlaky s Židy všech věkových kategorií, natlačenými v dobytčích vagónech, k jejich pečlivě utajované a většinou okamžité fyzické likvidaci. Produktivita této nacistické velkofabriky smrti byla až 12 000 popravených v plynových komorách nebo i jinak zabitých a spálených v kremačních pecích za každých 24 hodin! A takových, případně i těch menších koncentráků prý bylo na území Hitlerovy „Velkoněmecké říše“ minimálně 83! Tak veliká byla tehdy nenávist nacistů ke všem lidem židovské rasy.

Bývalá kounická židovská škola v blízkosti synagogy 17

Vchod do opravené kounické synagogy

Ve dvouletém období mezi začátkem německé okupace u nás a nařízenými transporty do Terezína v roce 1942, byli čeští Židé zejména ve městech stále více od Němců diskriminováni, o čemž mnohdy ani nevěděli jejich čeští spoluobčané. Nesměli navštěvovat žádná společenská střediska, kam mohli volně chodit všichni Němci i Češi, tj. do restaurací, biografů, divadel, do městských lázní, na koupaliště, nedostávali žádné potravinové lístky, v rámci protižidovských kampaní naopak dostávali výpovědi ze zaměstnání, takže neměli být z čeho živi, jen z úspor, pokud nějaké měli a jejich děti nesměly chodit ani do školy. Pro 14letou Helenu, dceru pekaře Morgensterna z Hlavní ul. č.p. 81 (vedle německé školy), si přišlo gestapo do kounické školy a odvedlo ji přímo z vyučování a od té doby ji tam už nikdo neviděl. Po Terezínu celá tato rodina, otec, matka a dvě děti 15 a 13 let, skončila již 15. října 1942 v Treblince, kde všichni zahynuli. V té době měli Židé nařízeno nosit na svém oděvu viditelně žlutěoranžovou šesticípou hvězdu s nápisem Jude, kterou si tam museli sami přišít, nosit a udržovat. Někteří už v zoufalství čekali nedočkavě i na ten transport do Terezína, doufali, že se tam budou mít mezi svými lépe. 18

Detail z židovského hřbitova v Dolních Kounicích

Pohled na dolní, severní nejstarší část nového židovského hřbitova s výhledem na město, založeného 1680, kam byly kdysi nejdříve přeneseny malé náhrobní kameny ještě ze starého židovského hřbitova v polní trati zvané Velký Opatov, parcela č. 4398, který zcela zanikl již v 17. století. Tehdy měli kouničtí Židé do roku 1652 také ještě i starou synagogu, která stávala na rohu dnešní Tovární a spodní části Růžové ulice směrem ke mlýnu, naproti staré hasičce. Stará synagoga byla zničena za třicetileté války. 19

Naproti faře (úplně vpravo) je vidět bývalý nárožní dům Sigmunda Haase, obchodníka, který nakupoval a prodával vykrájené kůže. V témž domě měl jeho zeť Fridrich Bauer také obchod s obuví.

Dolní Kounice 19. března 1942. Pod kostelní věží jsou na nákladním autě naloženy Němci zabavené v popředí dva cimbály na odbíjení věžních hodin a za nimi všech sedm zvonů, jež jsou připraveny k odvozu z Dolních Kounic, aby kvůli obsahu bronzu v jejich zvonovině mohly být roztaveny a použity na zbraně pro Hitlerovu válku. V pozadí je vidět nárožní dům Sigmunda Haase, který byl právě v tentýž den a dobu se svou celou rodinou a se všemi ostatními kounickými Židy transportován z Ivančic přes Brno do Terezína, aby se sem už nikdy nevrátili. 20

Kounická židovská synagoga postavená roku 1652–1656, opravená v roce 2002. Ačkoliv interiér byl obnoven přibližně tak, jak vypadal před holocaustem, vč. výzdoby stěn rostlinným a ornamentálním dekorem i hebrejskými liturgickými texty, slouží dnes jako historická kulturní památka v majetku židovské obce Brno ke kulturním účelům v rámci akcí MěÚ Dol. Kounice.

Záběr z interiéru v r. 2002 obnovené kulturně historické památky – kounické židovské synagogy, v přízemí. Foto je z roku 2008 ze svatogothardských vinařských slavností, konkrétně z výstavy o bohaté historii kounických vinařů a zahrádkářů. Původní cenné liturgické předměty ze synagogy byly již na začátku německé okupace převezeny do židovského muzea v Praze a tam se nacházejí doposud. Únor 2012 Stanislav Liškutín Prameny: Encyklopedie Universum, 2006 Řiháček, Sidon, Klenovský: Židé v Dolních Kounicích, Open Society Fund Praha, 2002, 210 stran Starší fotografie pocházejí z archivu Milana Řiháčka 21

Z našich akcí Rozsvícení vánočního stromu Na Adventní neděli 27. 11. 2011 poprvé vystoupilo 19 dětí z naší mateřské školy s vánočním programem u příležitosti rozsvícení vánočního stromu na Masarykově náměstí v Dolních Kounicích. Krátké vystoupení připravily učitelky MŠ Soňa Svobodová, Marie Dvořáková, hudební doprovod Mgr. Eva Žáková.

Této slavnostní chvíle se zúčastnil i dětský pěvecký sbor naší školy. V jeho podání si diváci poslechli celou řadu známých i méně známých koled, vánočních písní a písniček z pohádek. 22

Lednové preventivní programy Kouření: V úterý 17. 1. 2012 se žáci 2. tříd zúčastnili preventivního programu Popletené pohádky. Velice přitažlivou a zábavnou formou byla dětem přiblížena problematika nebezpečí kouření. Děti si nejdříve vyslechly pohádku O Sněhurce, které zlá královna v převlečení za babku kořenářku nenabídla otrávené jablko, ale cigaretu a časopisy s reklamou na cigarety. Sněhurka se stala závislou kuřačkou a princ jí pomohl se tomuto návyku odnaučit. Děti kreslily obrázky k pohádce, každý o svém obrázku krátce pohovořil. Pak následovaly modelové situace, při kterých se žáci učili odmítnout nabízenou cigaretu, rozmluvit kamarádovi kouření a vysvětlit škodlivost této návykové látky. Dětem se beseda líbila a doufejme, že si z ní vzaly ponaučení a za pár let opravdu první nabízenou cigaretu nepřijmou. Třída jako tým: Na tentýž den jsme pozvali na naši školu studenty, kteří pracují v Poradenském centru pro drogové a jiné záležitosti v Brně, aby ve třídě 5.A a 6.B uskutečnili preventivní program Třída jako tým. Při plnění zábavných úkolů se děti učily vhodně komunikovat, spolupracovat a hledat řešení, která by vedla ke zdárnému splnění cílů. Musely provést „slepého“ spolužáka nakreslenou cestou, pomocí chůze po židličkách hledaly cestu na pevninu na Planetě zvuků, cestovaly na létajícím koberci. Dětem se aktivity líbily natolik, že v nich pokračujeme i v rámci vyučovacích hodin. Studenti ve svých hodnoceních ocenili zapálení a aktivitu žáků. Kladně hodnotili i zapojení třídních učitelů do všech aktivit. 23

Zápis do 1. ročníku pro příští školní rok 2012/13 K zápisu se letos celkem dostavilo 46 dětí, z toho 42 poprvé a 4 po loňském odkladu. Konal se jako obvykle v prostorách školy U Sboru – Barborka – dne 2. 2. 2012. Mgr. Hana Svobodová, zástupce ředitele

Ukázky hodin Celé Česko čte dětem V letošním roce se žáci 3. A paní učitelky Zoufalé zúčastnili celostátní výtvarné soutěže Celé Česko čte dětem. Nakreslili návrhy plakátů, které se váží k tomuto tématu. Jako společnou práci poslali i plakát, na kterém jsou názvy knih, které našli ve svých knihovnách.

24

Plavecký výcvik I v letošním školním roce se žáci 2. a 3. tříd v rámci tělesné výchovy zúčastnili povinného plaveckého výcviku. Plavání probíhalo v bazénu v Nové Vsi. Děti byly v první lekci rozděleny do skupin. V každé skupině se výcvik odvíjel podle jejich plavecké zdatnosti, od nejjednoduššího se seznamování s vodou až po zkvalitnění plaveckých stylů. Ke konci výcviku byl u všech žáků vidět značný pokrok. Plavání se dětem líbilo a doufejme, že se stane jejich oblíbenou sportovní činností.

Žáci 4. ročníku navštívili městský úřad V měsíci lednu navštívila paní učitelka Hudáková se žáky 4.A a 4.B Městský úřad v Dolních Kounicích. O obci, ve které bydlí, se učili v hodinách vlastivědy. Na matrice se jich ochotně ujala paní Malá, která dětem ukázala důležité knihy a pohovořila o své práci matrikářky. Uvedla děti také do obřadní síně. V informačním centru je přivítala slečna Jurková. Ta dětem představila všechny aktivity tohoto centra a rozdala jim velké množství propagačních materiálů a upomínkových předmětů. Paní Šťastná, pracovnice hospodářské správy, dětem vysvětlila důležitost třídění odpadů a výhody, které z toho plynou pro město. Součástí probíraného tématu byla i samostatná práce žáků. Každé z dětí vytvořilo Plán obce, ve které bydlí.

V průběhu 1. pololetí proběhly na škole různé soutěže formou školních kol (podrobné výsledky najdete na našich webových stránkách). Některé ze soutěží byly postupové, to znamená, že se žáci rovněž účastnili kol okrskových nebo okresních. Největšího úspěchu dosáhl žák Jakub Pekár ze 6.B, kdy v okresním kole matematické soutěže Pythagoriáda získal 1. místo. 25

Z činnosti MŠ Mikulášská nadílka v MŠ 5. 12. 2011 jsme uspořádali pro děti mateřské školy Mikulášskou nadílku za přispění a pomoci rodičů a školní kuchyně. Učitelky s dětmi připravily krátký program. Děti Mikulášovi a čertovi zarecitovaly básničky a zazpívaly vánoční písničky, které se naučily v MŠ. Na závěr předal Mikuláš a čert dětem malé dárky.

Vánoční besídka Ve čtvrtek 15. 12. 2011 se uskutečnila první vánoční besídka v nové mateřské škole, na kterou jsme pozvali rodiče dětí. Děti přednesly krátké vánoční básně a říkadla. Podařilo se nám zahrát i krátkou pohádku. Besídku jsme zakončili vánoční písní. Pod stromkem si pak děti rozbalily nové hračky jako svou první vánoční nadílku. Na závěr popřál všem rodičům a dětem pěkné a spokojené prožití vánočních svátků zástupce ředitele školy Mgr. Oldřich Brabec.

Maškarní karneval 16. 2. 2012 se uskutečnil v MŠ Maškarní karneval v rámci činností v MŠ. Zúčastnilo se 23 dětí. Děti si přinesly masky. Do programu, který připravily učitelky MŠ, se zapojily všechny děti. Na závěr jsme vylosovali malou tombolu. Karneval se nám vydařil.

Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:

www.zsdolnikounice.cz 26

Z dějin Dolních Kounic – díl III. Putování ulicemi města, 2. část – Benátky Pokračování z čísla Naše město 2/2011 Ulice Benátky vybíhá z náměstí Míru od křižovatky s Karlovskou ulicí a jde směrem přibližně severním do polí, které leží v trati Kozí hora. Název Kozí hora byl užíván již v šestnáctém století. To patrně vedlo k tomu, že se pro ulici užíval také název Kozí ulice. I když však platil oficiální název Kozí, nebo později to byl název ulice Josefa Čápa, stejně všichni obyvatelé měli trvale zafixován název Benátky. Tento název vyplynul ze skutečnosti, že při silných deštích, bouřkách a průtržích mračen, se ulice zaplavila vodou a připomínala italské Benátky. Nakonec v r. 1990 se zastupitelstvo k tomuto názvu vrátilo i oficiálně. Josef Čáp byl kounický rodák (*6. dubna 1861 †4. června 1928). Povoláním natěrač. Byl zakladatelem Sociální demokracie v Dolních Kounicích. V letech 1922 až 1923 první náměstek starosty, jímž byl tehdy Jan Spitz. Po jeho rezignaci jej zastupoval v období let 1923 až 1925. Roku 1903 byl jedním ze signatářů Matice školské, znám byl i jako zastánce chudých.

Fotografie z roku 1911 až 1914. Pochází pravděpodobně z oslavy výročí postavení České měšťanské školy. Její slavnostní vysvěcení se uskutečnilo 4. září 1910. Na fotografii vidíme: faráře Metoděje Škvařila a Vincence Hašku; Ondřeje Hoška, jenž do Dolních Kounic přišel roku 1894 jako učitel na obecnou školu. Na ní učil do roku1910, kdy se stal prvním ředitelem nově postavené měšťanské školy; MUDr. Jana Zbořila – lékaře v Dolních Kounicích; Jana Žaloudka; Josefa Čápa; Adolfa Kupku, řídícího učitele na obecné škole, muzikanta, sbormistra a kapelníka; Matěje Mertense, bývalého ředitele školy a jednoho z prvních kronikářů města. 1185

Dnešní název ulice je BENÁTKY. Sled pojmenování byl následující: do r. 1844 – Benátky, německy zkomoleně Benatkagasse 1881 – Kozí ulice, německy Gaigasse do r. 1945 – Kozí ulice 1949–1989 – ulice Josefa Čápa. od r. 1990 – opět Benátky až dosud. V ulici je 51 domů, které končí číslem orientačním 66. Ulice Benátky je zaústěná do hluboké rokle, která vznikla erozní činností tekoucí vody ve spraších i skalních podložích. Za přívalových dešťů zde hrozí riziko nebezpečného vodního přívalu. Po několika dramatických událostech byla ulice přizpůsobena na zvládnutí těchto událostí. Vozovka ulice byla vydlážděna a chodník dostatečně vyzvednut nad vozovku. Vzniklo tak dlážděné koryto k rychlému odvedení přívalových vod do řeky, které je jinak využíváno místo kanalizace k povrchovému odvádění splašků, odtékajících středem ulice.

Vlevo výstřižek z dobového tisku – regionální noviny Rovnost, rok 1977. Snímek Miroslava Kocha; vpravo rok 1959 – voda tekoucí po bouřce v ulici Benátky. Přesto se stávalo, že obyvatelům vodní příval čas od času odnesl materiál složený u domu. K náhlému silnému přívalu došlo v roce 1951, kdy voda dosahovala až k oknům přízemních domů (tj. do asi dvoumetrové výše). V paměti obyvatel této ulice dosud zůstává i příval z 13. června 1932, kdy voda dosahovala až do poloviny oken. Událost si vyžádala jeden lidský život. V sousedních Mělčanech utonulo ve stejné době při bleskové povodni 30 kusů dobytka. Vodními přívaly ze strží, roklí a úvozů 1186

bývalo ohroženo i přilehlé náměstí Míru s kaplí. Podobný typ záplav se dříve objevoval i na ulici Komenského v dalším krátkém údolí v zákrutu silnice do Mělčan. K jednomu případu došlo i třetího června 1973. Obyvatelé se probudili do nádherného nedělního rána. Dopoledne se v poklidu věnovali přípravám na blížící se pouť a chutný oběd završili odpolední kávou. To již ovšem dusné bezvětří střídala prudká změna počasí. Azurové nebe náhle potemnělo a pokryly jej ocelově šedé mraky. Blesk střídal blesk doprovázený silným hromobitím. Vše nasvědčovalo tomu, že Dolní Kounice postihne tzv. „Antonínská bouřka“. Tváře občanů znepokojeně vzhlížely k obloze. Kdo mohl, zabezpečil domov před nadcházející nepřízní počasí. Bohužel ne všechny předměty bylo možné upevnit. Rozpoutal se asi hodinu trvající mohutný liják. V ulici Benátky před domem č. p. 439 manželů Roupcových stál zánovní vůz LADA Žiguli šedé barvy. Jindy bytelné vozidlo neodolalo přívalům vod, které sbíraly svou sílu v polích a stržích nad ulicí. Vodní živel nadzvedl auto a sunul je po proudu. Na křižovatce Benátky – Karlovská se příval zdvojnásobil, díky vodě ze strže za hliništěm cihelny Karlovská. V místě soutoku dosahovala výška hladiny jeden a půl metru. Divoká řeka si s autem pohrávala jako s hračkou a smýkala ho postupně přes náměstí Míru a kanálem ulice Na Písku do řeky Jihlavy. Zde se chvíli pohupovalo na hladině jako loďka a nakonec zakotvilo poblíž břehu na Rybárně. Povolaní hasiči k autu připlavali a ukotvili lanem. Po dešti a opadnutí vody jej cisternou vytáhli zpět na náměstí. Auto prošlo důkladnou očistou a sloužilo pak věrně rodině Roupcových ještě mnoho let. Mimo tento vůz voda odplavila i motocykl a ledabyle uložené hromady písku.

Velká voda po přívalovém dešti 24. června 1983. Na fotografiích lze sledovat soutok vod z ulic Benátky a Karlovská. 1187

Na další fotografii ze stejného dne vidíme s rozsvícenými světly hasičskou cisternu Tatra dolnokounických hasičů. Byl to její první větší zásah v Dolních Kounicích, neboť sboru byla přidělena právě počátkem roku 1983. Za ní u kapličky stojí hasičský dopravní vůz Avia. Během bouře do těchto míst vjel nákladní vůz Tatra podniku Kamenolom s řidičem Jindřichem Wossalou. Vůz směřoval s nákladem na Karlov, ale proud byl velmi silný. Kalná voda, unášející množství štěrku, hlíny a kamení, zaplavila kapotu motoru až po čelní okna. Na poslední chvíli se řidiči podařilo vycouvat zpět na náměstí Míru.

Přímo na soutoku stojí dům č. p. 286, č. o 1. Rozbouřená voda několikrát vnikla i do jeho útrob, proto majitelé přistoupili v šedesátých letech k výstavbě ochranné zídky. V zídce byly před vstupními dveřmi drážky, do kterých se před bouřkou vsunovala prkna. Ta částečně zabraňovala pronikání vody do domu.

1188

Na ulici Benátky vlastně tekla voda stále. Příčinou byly prameny vyvěrající ve stržích tratí Kozí hora a Kobylky. Rekultivace polí a sadů v druhé polovině minulého století zapříčinila postupné ubývání studánek, které dnes již prakticky vymizely. V roce 1922 byla ulice Benátky vydlážděna tzv. „Kočičími hlavami“ tzn. velkými plochými kameny. Kočičí hlavy je termín pro specifický druh dlažby, která byla vyráběna z křemence. Nejčastěji má barvu do žluto-hněda až červena a používala se pro dláždění silnic a cest, převážně ve městech. Její název je odvozen od tvaru, který dlažba vlivem používání získala – připomínal hlavu kočky. Chůze po dlažbě z křemence nebyla snadná, jelikož povrch často klouzal. Dlažební kostky vyráběné z křehkého křemence byly typické tím, že vlivem poškození se na nich projevoval lasturnatý lom, který se nejvíce vyskytoval na jeho hranách. Těžké okované povozy používané v minulosti často vlivem nerovné dlažby nadskakovaly a při dopadu odlamovaly části dlažby, čímž měnily původní téměř kvádrový tvar. Odlámání okrajů vytvořilo ve středu vyvýšenou část a na okrajích propadliny, které připomínaly morfologii hlavy. Nově vzniklá tělesa začínala připomínat kočičí hlavy, jimž se podobaly jak velikostí, tak i výčnělky na svém vrchu. Prvotní zádlažba byla pokládána v téměř půlkruhovém rastru – necelé půlkruhy kolmé na průběh silnice na sebe navazovaly a navzájem se překrývaly. Později se vzorec změnil na rovnoběžný, který byl následně převzat i žulovou dlažbou. Roku 1957 prošla ulice zásadní rekonstrukcí. Byla vybudována kanalizace a chodník. Kanalizace byla ovšem po několika letech silně zanesena a neplnila správně svoji funkci. Na snímku za traktorovou vlečkou s lopatou František Staňa.

V následujícím přehledu si představíme některé starší domy. Připomeneme si i jejich původní majitele a obyvatele. 1189

Č. p. 285, Benátky, č. o. 1 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky kolem HORÁKOVI HORÁK † v osmr. 1900 desáti letech –1944 František BRABEC –1944 Anna WEISSOVÁ Jan STRAKA Olga STRAKOVÁ Ladislav STRAKA Vincenc ELSNER Františka ELSNEROVÁ manželka Čeněk ELSNER František ELSNER Jaroslav ELSNER Ladislav ELSNER Františka TOULOVÁ *1910 Na místě domu dříve stála stodola, patřící manželům Horákovým. Č. p. 264, Benátky, č. o. 2 v letech jméno a příjmení 1800–1844 Josef HEGER 1844–1880 Johan BRULIK 1880– Marie BRULIKOVÁ 1880– Josefa BRULIKOVÁ

osobní data povolání

1900–1946 Eduard KAŠPAROVSKÝ

jiné poznámky

*1878 †1946

kovář

*1902

syn Eduarda a Eugenie Eduarda, řídící uč. Manželka rozená Jínová

Eugenie KAŠPAROVSKÁ Eduard KAŠPAROVSKÝ Jaroslava KAŠPAROVSKÁ Č. p. 431, Benátky, o. č. 3 v letech jméno a příjmení 1880– Johann USTOHAL 1890– Leopold HORÁK 1890–1929 Alžběta HORÁKOVÁ –1930

Johann HORÁK

–1944

Josef HORÁK

–1950

Bohumír HORÁK

osobní data povolání

jiné poznámky

*1845 †1929 *1872 †1931

soukrom. vdova

*1901 †1950

zámečník svobodný

povozník

Václav KINSKÝ Karolína KINSKÁ

*1941 1190

manželka roz. Olejníčková

V domě č. p. 264, Benátky, č. o. 2 se nacházela kovárna. Na horním snímku z roku 1922 obyvatelé domu. Uprostřed v bílé košili kovář Eduard Kašparovský *1878. Na dolním snímku tentýž dům o 84 let později. V době, kdy zde fungovala kovárna, byl před domem přístřešek, kde byli kováni koně. Menší výrobky se tvořily uvnitř. Kovář Eduard Kašparovský byl podsaditý pán. Měl syny Jiřího, který padl ve 2. světové válce a Eduarda. Ten pracoval ve Frutě Dolní Kounice. Měl manželku Jaroslavu, učitelku a později ředitelku ve škole na Hlavní ulici. Učila 3.–5. ročník. Bydleli na Komenského č. p. 684, č. o. 5.

1191

Č. p. 265, Benátky, č. o. 4 Před r. 1844 měl staré číslo 207 v letech jméno a příjmení 1873– Albína BŘEZINOVÁ 1873–1945 Albína BŘEZINOVÁ 1900–1936 František FUCHS 1903 Vincenc KRYČER 1912 Ferdinand KUDLÍK 1916 Adolf VECL 1936 Josef FUCHS 1930–1951 Alžběta FUCHSOVÁ

osobní data povolání *1873 †1945

jiné poznámky dcera, provd. Fuchsová

zedník obuvník perleťář perleťář *1905 †1974 *1910 †1951

manželka, roz. Obleserová

Josef Fuchs pracoval na dráze jako železniční zřízenec.

Josef Fuchs v hasičské uniformě na fotografii z roku 1943. Vpravo manželka Alžběta. Č. p. 283, Benátky, o. č. 11 Před r. 1844 měl dům staré číslo 354 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1860–1880 fm. JÚHN a KREISKI provd. Kašparovská 1880–1944 Antonie KNITTLOVÁ *1855 †1944 dělník –1936 Josef KAŠPAROVSKÝ *1853 †1936 ve mlýně manžel 1900–1955 Marie KAŠPAROVSKÁ *1900 †1955 dcera, provd. Machačová –1944 Metoděj MACHAČ manžel Marie MACHAČOVÁ dcera, provd. Staňová František STAŇA * 1917 †1998 manžel František STAŇA ml. syn 1192

František Staňa (* 1917 † 1998) pracoval jako pekař, později obchodní příručí. S manželkou Marií bydlel na Benátkách č. o. 11, č. p. 283. Byl sportovním nadšencem, kolem roku 1940 vedl hokejový tým SK Dolní Kounice. Zápasy probíhaly na zamrzlé řece mezi mostem a splavem. Na fotografii z roku 1950 je v hasičské uniformě. Členem hasičského sboru byl od roku 1940, celých 58 let. Č. p. 282, Benátky, o. č. 15 Před r. 1844 měl dům staré číslo 354 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1860–1880 Františka KOTSCHÍ 1880–1890 Jindřich PRUKL 1880–1890 Antonie PRUKLOVÁ 1890–1931 Leopold KOČÍ *1862 †1931 obuvník 1890–1940 Marie KOČÍ *1865 †1940 manželka –1944 Vincenc ELSNER Františka ELSNEROVÁ roz. Havránková postavil na poschodí 1973 František STAŇA r. 1973 Č. p. 270, Benátky, č. o. 18 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1844 Marie HODOWSKÁ Franz HOLLÝ 1880– Anton KARBER junior NEDOMA Josef HATINA †1897 Vincencie HATINOVÁ *1845 †1923 v domácnosti vdova –1923 Františka HATINOVÁ –1911 Matěj SCHOŘ †1911 kočí †1917 obuvník –1917 Václav RŮŽIČKA –1944 Emil ILEK –1945 Bohumil KARÁSEK *1902 †1945 kočí Štěpánka ZIMMERMANN dítě Bohumila *1939 †1939 1939–1939 Josef ZIMMERMANN a Štěpánky –1953 Jan GALÁŠ *1883 †1953 listonoš vdovec Anděla POHANKOVÁ Vítězslav POHANKA 1949 Tomáš POLÁK 1949 Bohuslav POLÁK 1949 Jan POLÁK 1193

Č. p. 271, Benátky, č. o. 20 Před r. 1844 měl dům staré číslo 211 v letech jméno a příjmení 1844–1880 Josef DROBÍLEK Franz KOLODIN Mathias SCHOŘ Vilém BRABEC 1939– Jůlius STÖFFL 1942 –1944Rudolf KOVAŘÍK –1944 Josef POHANKA Anděla POHANKOVÁ Vítězslav POHANKA Ivan POHANKA

osobní data

povolání

jiné poznámky

*1903

Paní Anděla Pohanková byla známa svou vášní pro sběr jablek. Jablka trhala v alejích, uskladňovala v místnosti domu a prodávala. Nahnilá jablka vykrajovala a takto prodávala zájemcům za padesát haléřů za kus. Č. p. 421, Benátky, o. č. 21 v letech jméno a příjmení 1844–1880 Johann URBAN

osobní data

povolání

1890 –1937 Benedikt LINHARD

*1863 †1937 kominík

1894–1955 Marie LINHARTOVÁ

*1894 †1955

–1944 –1957

Hubert KALOUD Antonín VOREL Leopold JENIŠ JENIŠOVÁ

Č. p. 439, Benátky, o. č. 23 v letech jméno a příjmení Josef KAŠPAR Theresie KAŠPAROVÁ –1933 Josef KAŠPAR –1938 Josefa KAŠPAROVÁ

*1881 †1957 dělník *1898

osobní data

*1873 †1933 stolař *1873 †1938

Antonie KAŠPAROVÁ Antonín ROUPEC Božena ROUPCOVÁ Marie ROUPCOVÁ

povolání

*1930 1194

jiné poznámky ženatý dcera, provdaná Sigmund vdovec

jiné poznámky manželka ženatý manželka dcera, provdaná Roupcová manžel 1. dcera provdaná Rapouchová 2. dcera provdaná Kulíšková

–1944

Antonín ROUPEC Richard ŠTEFKA

Č. p. 422, Benátky, o. č. 25 v letech jméno a příjmení 1880–1890 Leopold REIM 1880– Antonie REIMOVÁ

syn

osobní data

povolání

Žofie REIMOVÁ –1952 –1944 –1936

Julián ŽERDÍK Bartoloměj HAŠKA Antonie HAŠAKOVÁ

–1955

Marie ŽIVNOVÁ

*1886 †1952 invalida

jiné poznámky dcera, provdaná Žerdíková manžel Žofie

*1863 †1936 v domácnosti manželka vdaná, rozená *1905 †1955 Rybníčková

Rudolf VESELÝ VESELÁ KAŠPÁRKOVÁ Žofie Žerdíková byla až do poloviny dvacátého století členkou spolku Červeného kříže v Dolních Kounicích. Jako samaritánka působila již za první světové války. O samaritánství, červeném kříži a zdravotnictví v Dolních Kounicích si povíme v některém z dalších čísel zpravodaje. Žofie Žerdíková (sedící druhá zprava) mezi členy Družiny československých válečných poškozenců. Jednalo se o organizaci sdružující válečné invalidy. Vznikla v roce 1919 přejmenováním organizace „Družina válečných invalidů zemí koruny svatováclavské“ vzniklé v roce 1917. Zanikla v roce 1952 sloučením několika obdobných spolků do Svazu československých invalidů. Členem družiny mohl být každý válečný poškozenec z první světové války v Československé republice, poválečný vojenský hrdina a pozůstalí po vojínech, jejichž smrt nastala následkem konání vojenské služby, ale i děti válečných poškozenců, které dovršily 18 let svého věku, žijící v Československé republice. 1195

Č. p. 433, Benátky, o. č. 27 v letech jméno a příjmení 1880– Kašpar NETUŠEK NETUŠKOVÁ 1899–1910 Václav ŘIHÁČEK

*1857 †1937 švec

1899–1910 Anežka ŘIHÁČKOVÁ

*1857 †1942

1899–1910 Anna ŘIHÁČKOVÁ 1899–1910 Marie ŘIHÁČKOVÁ 1899–1910 Benedykta ŘIHÁČKOVÁ 1899– dvojčata ŘIHÁČKOVA 1901– Adolf ŘIHÁČEK 1905– ŘIHÁČKOVÁ Josef SVOBODA Františka SVOBODOVÁ Johann BÖHM Božena BÖHMOVÁ 1921–1921 Antonín BÖHM Stanislav BÖHM

*1883 †1964 *1886 †1934 *1889 †1969 *13. 2. 1899 *16. 6. 1901 *19.6 1905

osobní data povolání

manželka roz. Mezliková

*1921 †1921 syn dcera, provdaná Nerudová

Božena BÖHMOVÁ Č. p. 462, Benátky, o. č. 29 v letech jméno a příjmení Franz ROOB Cecílie ROOBOVÁ Julius ZOUBAL Antonie ZOUBALOVÁ 1920–1920 Karla ZOUBALOVÁ –1944 Jan CIBULKA –1953 Adolf HARVÁNEK Marie HARVÁNKOVÁ

osobní data povolání

jiné poznámky

*1920 †1920 *1885 †1953

ženatý

*1922 †1984

dcera, provdaná Jatelová manžel

HARVÁNKOVÁ Jaromír JATEL Jaroslava JATELOVÁ

jiné poznámky

pokračování příště

Bruno Němec kronikář města tel: 732 605 376 [email protected] 1196

Městská knihovna v Dolních Kounicích PŮJČOVNÍ DOBA: pondělí: 10 – 12 13 – 18 středa, pátek: 9 – 12 13 – 17 (o letních prázdninách je v pátek zavřeno)

ZÁKLADNÍ SLUŽBY – půjčování knih a časopisů a poskytování ústních informací: zdarma (pro čtenáře)

DALŠÍ SLUŽBY A NÁKLADY NA EVIDENCI ČTENÁŘŮ – zápis nového čtenáře – první registrace v knihovně: zdarma – evidenční poplatek s platností na 12 měsíců – dospělí: 50,– Kč – evidenční poplatek s platností na 12 měsíců – děti: 20,– Kč – kauce při vystavení čtenářského průkazu pro osoby bez trvalého pobytu v regionu působnosti knihovny: 500,– Kč

VYBRANÉ SLUŽBY – služba Veřejný Internet: zdarma - pro čtenáře knihovny i veřejnost – tisk informací z Internetu – 1 strana A4: 2,– Kč – kopírování – 1 strana A4: 2,– Kč – písemné upozornění na rezervaci: 10,– Kč – manipulační poplatek za meziknihovní výpůjční službu: 15,– Kč + poštovné

UPOMÍNKY (výpůjční lhůta u knih je 1 měsíc, u časopisů 14 dní) – 1. upomínka: 20,– Kč – 2. upomínka: 30,– Kč – 3. upomínka: 40,– Kč – upomínací dopis: 80,– Kč

DALŠÍ SANKČNÍ POPLATKY – náhradní čtenářská legitimace: 5,– Kč – úkony spojené s likvidací způsobené škody (při ztrátě knihy): – jedna knihovní jednotka do roku 1988: nákupní cena knihy + 20,– Kč – jedna knihovní jednotka od roku 1989: nákupní cena knihy + 50,– Kč – jeden časopis: nákupní cena časopisu + 5,– Kč – dílčí poškození knihovní jednotky: 10,– Kč – poškození vazby knihy 50,– Kč a výše podle stupně poškození – poškození čárového kódu 10,– Kč 27

OSTATNÍ PLACENÉ SLUŽBY – prodej vyřazených knih a časopisů: smluvní ceny – prodej příloh z časopisů: smluvní ceny Všechny související podrobné informace jsou uvedeny v Knihovním řádu knihovny a jsou k nahlédnutí i na webových stránkách nebo přímo v knihovně.

Nové knihy v k nihovně 641 B B B B B B B B B B B B B M M MN 61 MN 62 MN 62 MN 78

Mandžuková, Jarmila Kuchařka – vaříme dětem Česká služka po dvaceti letech aneb Braunová, Petra Byla jsem au-pair Brook, Henry Don Quixote Brook, Henry Tom Sawyer Caro, Isabelle Holčička, která nechtěla vyrůst Clark, Mary Higgins V náruči nepřítele Deaver, Jeffery Lovec Grant, John Dr. Jekyll & Mr. Hyde Ludlum, Robert Tristanova zrada Pawlowská, Halina Velká žena z východu Poledňáková, Marie Líbáš jako ďábel Prokšová, Jitka Anděl s druhým křídlem Stocks, Mike Dracula Urbaníková, Eva Vztahová níže Etrychová, Pavla Komisař Vrťapka Flanagan, John Hraničářův učeň Adámek, Martin Jak funguje letecká záchranka Lebeaume, Joël Víš, jak věci fungují? Murphy, Glenn Vynálezy Svěrák, Zdeněk Když je pěkné počasí

28

2.

3. 4.

Hasiči Dolní Kounice Od roku 1980 sloužil hasičům při jejich práci dopravní vůz AVIA 30. Zub času bohužel zapracoval i na tomto jinak spolehlivém a bytelném dopravním prostředku. Poslední dva roky se stále častěji kupily závady, jejichž odstranění stálo mnoho hodin volného času a peněz. Auto bylo často odstaveno, což snižovalo schopnost zásahu při nahlášení události pro výjezdovou jednotku. Impulsem pro nápravu stávající situace se stala informace, že v červenci byla Dolním Kounicím schválena dotace z Jihomoravského kraje ve výši 400 000,– Kč na nákup novějšího auta pro hasiče. Dotace byla účelová – podmínka zní, že lze použít jen na nákup auta, město se musí podílet minimálně polovinou částky a platnost je pouze do konce roku 2011. Několikatýdenní intenzivní jednání a vyhledávání vhodného vozu k přestavbě skončilo na podzim. 11. listopadu se výjezdová jednotka dočkala. K dispozici má nyní dopravní vůz značky Ford Transit pro devět osob. Přestavba na hasičský speciál obsahovala mimo jiné speciální folii s nápisy, světelnou rampu, majáky, sirénu, radiostanici, střešní nosič, žebřík a zástavbu pro požární příslušenství. 3. prosince proběhlo před hasičskou zbrojnicí slavnostní posvěcení auta. Po úvodním slově starosty města provedl farář Karel Obrdlík akt svěcení. V závěru starosta sboru Jan Brabec postříkal auto šampaňským a pokřtil jménem Václav. Po delší rozvaze bylo toto jméno vybráno na počest nejznámějšího hasiče Václava Macíka, dlouholetého velitele a starosty hasičského sboru, u kterého pracoval 58 let.

29

Bible a orientální mýty Dnešní člověk je obyčejně zvyklý věřit jako něčemu skutečnému jen přímé reportáži. Jestliže se ho zeptáte, co je to pověst, povídka, pohádka, mýtus, legenda nebo román, řekne vám, že je to příběh, který není pravdivý. A tak se dívá na obsah těchto literárních druhů a tak je hodnotí. A proto by chtěl, aby každé vyprávění v bibli bylo přesnou reportáží o historických událostech. Skutečnost je však docela jiná. Jsou literární druhy, které jsou rozšířeny mezi všemi národy, ale jsou i takové, které jsou vlastní jen jednotlivému národu nebo jisté kultuře. Proto je důležité blíže poznat myšlení a mentalitu prostředí kde vznikaly dané myšlenky, slova a výpovědi, které na sebe převzaly různou literární podobu. Přibližně do 16. století byl biblický pohled na svět a jeho počátky zároveň pohledem „vědeckým“. Obecně bylo přijímáno, že tak, jak je to v bibli popsáno, se to také ve skutečnosti i stalo. Od doby Galilea Galileo, Mikuláše Koperníka a dalších však toto poznání začalo dostávat trhliny. Docházelo skrytě k stále většímu poklesu autority bible, i když se to přímo nepřiznávalo. Docházelo však k jakési náboženské a duchovní schizofrenii, protože se v náboženské oblasti stále myslelo v biblickém doslovném geocentrickém obrazu světa, kdežto profánní myšlení se pohybovalo v novém, heliocentrickém obrazu světa. Postupně se toto myšlení dostávalo do obecného povědomí lidí: „Bible je sice krásná kniha plná pohádek a legend, ale neodpovídá dějinné skutečnosti ani moderní vědě.“ S tímto názorem se dnes setkáváme běžně. Oproti tomu křesťané vždy věřili, že bible je „Božím slovem“, ne nějakou pohádkou nebo mýtem. Jak to tedy je, musí existovat jediná skutečná pravda. Přece nemůže stát proti sobě tento hmotný svět, který je Božím dílem a který člověk zkoumá a poznává, a bible, o které věříme, že k nám skrze ni promlouvá sám Bůh. Postupně se začaly objevovat otázky typu: „Skutečně bibli dobře rozumíme? Je bible kniha historická v našem slova smyslu, tedy že přesně jak je to popsáno, se to také stalo? Nebo je to kniha na prvním místě náboženská, která nám zvěstuje skutečnost Boha, i když obsahuje mnoho historických zpráv a poznatků?“ To jsou některé otázky, které si lidé začali klást a které vedly k novému hlubšímu studiu bible. To, co bylo podstatné pro nové chápání bible, je cit pro tzv. literární žánry a druhy biblické literatury a uvědomění si, že bible není kniha historická, přírodopisná, biologická v našem smyslu slova, ale především kniha náboženská. Zkoumáním jednotlivých textů se zjistilo, že vedle historických zpráv se zde objevují texty zákonodárné, písně, přísloví, bajky, proroctví, apokalyptika, podobenství a dokonce i vymyšlené poučné příběhy (kniha Jonáš) a pohádkové motivy. Poznalo se, že bible není jednotné dílo, které by obsahovalo jen jediný literární druh. U každé biblické knihy je třeba bedlivě vnímat jiný způsob výpovědi. Proto je důležité při četbě různých textů rozlišit, zda jde o líčení konkrétní dějinné události, anebo se jedná o text, který má předat jiné poselství. Z toho vyplývá, že nejdůležitější otázka není „Jak to přesně bylo? Jak se to stalo?“, ale otázka „Co chtěl biblický spisovatel skutečně říct 30

a jaké stylistické a výrazové prostředky použil, aby byl srozumitelný posluchačům a čtenářům své doby?“ Položíme-li si otázku, kterých literárních druhů mohli desítky biblických autorů a redaktorů použít jako prostředek pro náboženské poselství, dojdeme k závěru: všech, které se nepříčily tomu, co mělo být zjeveno a předáno. Co se týče literárních druhů, musíme apriori odmítnout jen mýtus. Ne proto, že to není vyprávění pravdivé, nýbrž proto, že je to zásadně vždy vyprávění o bozích, božstvech, ve kterém božství, i když v pojetí jednoho boha, je myšleno jako imanentní podle svého bytí. Základní poselství biblického zjevení totiž praví, že Bůh je jediný a v celém svém bytí a osobnosti transcendentní, i když je ve svém působení přítomný na každém místě a v každou dobu. Proto se mýtus, velmi rozšířený literární druh ve starém Orientě nemohl stát prostředkem, nástrojem zjevení, leda by se podstatně změnil. Najdeme-li tu a tam v bibli mýtické prvky, jsou to jen básnické ozvěny na pohanské řeči o bozích a vždy je tu zdůrazněna nadřazenost Boha Jahve nad pohanskými bohy. Jestliže jsou v bibli použity i mýtické prvky jako literární formy, tím spíše pak jsou použity všechny ostatní literární druhy obvyklé ve starověku podle období, kdy jednotlivé biblické spisy vznikaly. Neprotiví se zásadě biblické inspirace, když svatopisci a redaktoři, aby dali charakter konkrétní literární formě, ve které měla vystoupit na povrch náboženská pravda, použili jistých prvků mýtického vyprávění (především kosmogonie) starého Orientu. Jde tu o prostředek a ne o předmět jeho tvrzení. Prostředek sám o sobě neobsahuje objektivní pravdu a neříká, zda je výplodem autora, nebo zda si ho vypůjčil z některé vědomosti odjinud. Nestranná analýza babylónských kosmogonií, mýtů o původu světa, dovoluje tvrdit, že autoři biblického textu o Šestidenní, na ně činí narážky v druhotných zprávách. Použili prvky tehdy rozšířeného mýtu k vyjádření pravdy o Bohu, kdežto původní starověký mýtus hovoří o mnoha soupeřících bozích. „Tři stadia – historická zkušenost, ústní tradice, literární tvorba – chronologicky na sebe navazují, ale probíhají i paralelně… Absorpcí a transformací mýtických prvků do monoteistické perspektivy se utváří vlastní teologický obraz počátků světa a lidstva, zachycený později v tzv. biblických pradějinách. Jednotlivé cykly tradic se vzájemnou komunikací příslušných skupin tradentů slévají ve společné dědictví, z něhož čerpají spisovatelé a redaktoři“ uvádí biblista dr. Hřebík. K lepšímu pochopení problematiky ocitujme „Slovník biblické teologie“ (Xavier Leon-Dufour a kolektiv, Academia 2003): „Základem jednoty celého Písma svatého je víra. Ona také vymezuje hranice jeho jednoty. Proč mají své místo v kanonické sbírce textů některé výrazy lidové moudrosti (kniha Přísloví) a proč jiné knihy s velkou náboženskou hodnotou a blízké nejkrásnějším kanonickým textům zůstaly mimo (podobenství Henochova nebo Šalomounovy žalmy)? Jedinou odpověď dává víra, protože bez ní není jednoty mezi různými texty Starého a Nového Zákona. Jednota bible není knižní, ale přichází od toho, který je jejím Středem. Zmiňuje biblické autory. Tím se stali jakoby jednou myšlenkovou rodinou, se shodným způsobem vidění věcí a se společnou vírou. Nejlépe to je vidět na jejich zpracování materiálů, pocházejících z okolních kultur a náboženství: usilují vždy o jejich očištění, aby je mohli postavit do 31

služby jedinému Zjevení. Metody při tom jsou různé, ale spojuje je týž duch. Obrazy babylónské mytologie o stvoření, mezopotámský mýtus potopy, symbolismus bouře z kanaánské oblasti, perské představy o andělech i folklor s jeho satyry a nebezpečnými šelmami a stvůrami – to všechno je jakoby filtrováno a přetaveno vírou v jediného Boha, stvořitele světa, jehož záměr spásy se odvíjí v dějinách lidí. Tato duchovní jednota je životním nervem celé biblické tvorby.“ Čistý mnohobožský (polyteistický) mýtus v bibli nenajdeme. Ve víře v jediného Boha Jahve chybí totiž předpoklady pro tvoření mýtů (polyteismus a magie). Přesto v bibli najdeme zlomky mýtu v literárním textu ztvárněném jako vyprávění o stvoření (Geneze 1), pověsti (Gen 2-9), v písních, obrazech žalmů, prorockých výrocích a sapienciální řeči: tyto mýtické prvky jsou ovšem zpracovány, přetvořeny a používá se jich jako stavebních kostek. Je měněna jejich interpretace, dostávají novou funkci. Podobně můžeme říci, že pohádky se ve Starém zákoně nevyprávějí, jsou tam však někdy zabudovány pohádkové motivy, které se stávají nositely náboženských myšlenek, např. Bileamova oslice, která mluví lidským hlasem (Num 22, 28n). Poněvadž obrazy, symboly, vyprávění a mýty patří k podstatě duševní tvorby a vyjadřování, zejména v Orientě, je přirozené, že bible, zvláště v některých literárních formách, se hojně vyjadřuje řečí, která je vlastní mýtickým vyprávěním. Proto snadno vznikne povrchní, jednostranný dojem, že bible je plná vymyšlených bájí a pohádek. Nezapomínejme však, že i bibličtí autoři, byli dětmi své doby a vyjadřovali se podobně, i když specifikum judaismu je zcela zřejmé. Židovský národ se postupně odlišil od všech okolních náboženských trendů právě vírou v jediného Boha. Při zpracování vyprávění o praudálostech lidstva tvůrci nemohli použít jiné, než tehdy běžné mýtické formální prvky, které přehodnotili monoteisticky, takže nejde o čirý mýtus, nýbrž nově zpracovanou zvěst o Bohu stvořiteli. Dějinný charakter konkrétních historických okolností, počínaje Abrahámem se důsledně opírá o dějinný základ a tak zahajuje mohutný proces demýtizace náboženství. Izrael ve svých dějinách zachycuje totiž konkrétní zkušenosti božské přítomnosti, které pak vyjádří velmi barvitě v samotné bibli. S teologickým odborníkem Schmausem možno uznat, že Boží zjevení, obsažené v bibli „překonalo mýtus, ale převzalo a naplnilo jeho pravý náboženský smysl, neboť ani postavy a jevy mýtů“ nejsou prázdné výplody fantazie, nýbrž výrazy mocné náboženské touhy lidského srdce a základních tvarů a dějství mohutné přírody, které se člověku jeví jako numinózní (posvátné, božské). Zatímco kategorií mýtu je však opakování, neboť se v něm zrcadlí vždy stejný osud člověka a přírody, k podstatě pravé historičnosti náleží, že všechno dění je singulární, jednotlivé nebo jedinečné, že se to stalo jen jednou a že to souvisí s děním předchozím i následným.“ Bible znamená revoluční protiklad mýtu, třebaže se nevyhývá používání mýtických výrazů, ale jen, aby ozřejmila nemýtickou skutečnost. Skutečnost, kterou bible předkládá, není bez tajemství, naopak staví člověka před propastné hlubiny absolutní transcendence Boží. V historické osobnosti Krista se odvěký mýtus nejen naplňuje, nýbrž i odmýtizuje (Fries). 32

S postupem dějin a tvorby se biblický text stále více očišťuje od jakéhokoliv mýtického nánosu nebo vlivu. Mýtické výrazy a obrazy dostávají nový ráz k oslavě Boha. Teolog Milan Balabán k tématu „mýtus“ říká: „Použití tohoto pojmu je příliš široké a proto matoucí. Teolog tímto velmi souhrnným výrazem šetří“. Označení „mýtotvorba církve“ v publikaci brněnského religionisty Balabán odmítá. Podotýká: „…označení je matoucí a neodpovídá základním okolnostem v procesu vznikání křesťanství. Křesťanské (a vůbec biblické) kérygma používá (a bude používat) mýtických představ, obrazů a šifer, ale nepodléhá duchu starých nebo nově vznikajících mýtů, mýty mu pomáhají v „rámcování“, v jakémsi kosmickém zaoblování, v integraci dolního v horníma horního v dolním, v propojování individuálního s kosmickým a kosmického s individuálním. Rozhodující pro křesťanství (a ovšem i pro židovství) jsou události. Tyto události (nikoli pouhá fakta, jež se ploše nabízejí vágním pozitivistickým spekulacím) a jejich prožití a niterné uchopení, tvoří základní a zakládající zkušenost, jež ovšem může a někdy i musí být mýticky popsána, sama však žádným mýtem není.“ I povrchní nezaujatý čtenář pozná, že první biblická kniha Geneze 1-11 („pradějiny“ od stvoření po babylónskou věž) je samostatným literárním celkem, který se formou i stylem liší od ostatních starých příběhů a dalších biblických knih. Pozornější pohled ukáže, že jde o vysoce propracovaný celek. Může působit pohádkově, používá zmíněné mytologické výrazy líčení, ale obsahuje zvláštní zvěst, hluboké poselství. Nejde o žádné „kopírování“ nebo „opisování“ mýtů. Musíme vždy u literárních forem rozlišovat vnější formu a skrytý vnitřní obsah. Podobně je třeba rozlousknout skořápku ořechu, abychom mohli ochutnat lahodné jádro. Již svatý Jeroným (zemřel r. 420) který překládal hebrejskou bibli do latiny prohlásil: „V Písmu svatém se mnoho hovoří podle názoru a chápání lidí, kteří žili v době jeho vzniku, nikoli podle objektivního stavu.“ Vůdčí línií křesťanské exegeze (výkladu) bible má být pojem „vtělení Božího Syna“. Tak jako Božské Slovo přijalo lidskou přirozenost (Kristus), analogicky se i Boží slovo „vtělilo“ do lidské řeči, přijalo svéráz starověkého vyjadřování. Papež Jan Pavel II. poznamenal: „Katolická exegeze se nezaměřuje jenom na čistě lidský aspekt biblického zjevení, což je někdy nedostatkem historicko-kritické metody, ani na čistě božský aspekt, o co se snaží zase fundamentalismus, katolická exegeze osvětluje jedno i druhé, sjednocené v Boží blahosklonnosti, která je základem celého Písma“. Biblická exegeze je terminus technicus vědecké discipliny objektivního biblického bádání se záměrem analyzovat a vykládat biblické texty. Sv. Řehoř Velký říká, že Scriptura sacra cum legentibus crescit (volně přeloženo Písmo svaté se vykládá Písmem). Filozof Heidegger o výkladu tvrdí:Auslegen ist das Ungesagte sagen (Vykládat znamená říkat nevyřčené) a podle francouzského exegety X. Léona Dufoura interpretovat text znamená umístit ho do komplexu vztahů. Teologickým předpokladem pro výklad bible je fakt, že Písmo není vědeckou učebnicí ani učebnicí dějepisu, v níž by tajemná inspirace působila ze všeho dějiny. Písmo nám prostřednictvím textů podává inspirované pravdy, ale ne inspirované 33

dějiny nebo vědecké poznatky. Kniha Jonáš podobně jako první kapitoly Geneze nejsou klasifikovány jako vědecká literatura, ale jako stránky náboženské moudrosti. Popis stvoření v Genezi nemusíme přijímat jako vědecký výklad původu světa, protože jsou v něm zjevné dobové starověké představy o zemi jako velké plotně plovoucí na oceánu s klenbou nad zemí. Tyhle starověké představy nám odevzdávají inspirovanou pravdu, že Bůh je svrchovaný Pán a Stvořitel vesmíru. Biblické texty jsou především svědectvím víry. Písmo není pro věřícího normativní ve vědeckých nebo dějepisných otázkách, na které dává odpověď věda, historiografie, popříp. archeologie vědomé si svých kompetencí, ale Písmo vede jistě a neomylně ve věcech víry, mravů a dosažení spásy. Podobně třeba chápat i obrazná vyjádření o Bohu, kterého Písmo představuje často antropologicky tj. na způsob člověka (Bůh má ruce, oči, kráčí, směje se, zlobí se). Takto ho totiž současník lépe pochopil. Uvažme, že všechny okolní národy měly svá božstva ztvárněná v modly. Archeologové v Palestině nalezli množství pohanských model bůžků, nenašli však žádné zpodobení izraelského Boha Jahve. Transcendence a nezobrazitelnost Boha byla mimořádnou zvláštností právě izraelského etnika. Praktičtí Izraelité nehovořili o Bohu abstraktně nýbrž velmi barvitě. Bůh se představuje přes svatopisce konkrétně jako bojovník za svůj národ (Ex 15, 3), rozsévající smrt mezi pohany nebo jiné tresty a choroby. Jeví se však také jako milující manžel, jindy jako žárlivý Bůh, který nesnese rivaly. Nemůžeme ovšem vytrhávat jednotlivé obrazy z celkového kontextu. Bible dá zaznít i jiným hlasům. V Ezechielově proroctví si Bůh nepřeje smrt hříšníka, ale chce aby se obrátil a žil. V Ozeášovi 11, 9, prorok v souvislosti s trestáním na lidský způsob o Bohu říká: „Vždyť já jsem Bůh, a ne člověk.“ U Izaiáše 55, 8 čteme: „Mé myšlenky nejsou jako myšlenky vaše. Z Písma samotného máme vhodné klíče k pochopení pravé podstaty Boha. Při morálně náročných biblických textech si musíme dát pozor před doslovným výkladem. Třeba brát do úvahy obrazná a analogická vyjádření představ o Bohu. Tato obsahují „pravdu“, ale ta není v doslovném smyslu, nýbrž v pozadí za představou. Obraz o Bohu, který ničí život nepřátel a prosba Boha o smrt nepřátel neznamená, že biblický autor chce rozsévat a svolávat pomstu na nepřátele, ale chce vyjádřit poslední naději člověka, jak ukončit zlo a nespravedlnost. Jsou to texty a modlitby ve prospěch života a aby se umlčely síly smrti. I při tomto vyvarování se doslovného výkladu nesmíme upadat do abstraktních zevšeobecnění. Biblické citáty nelze používat libovolně, vytržené z tohoto celkového spásonosného významu. Kolikrát v dějinách už biblické výroky byly zneužity. Exegeze objasňuje literární smysl biblických textů. Nesmíme zapomínat na způsob podání a řeč, která je někdy poetická, se symboly a obrazy, např. v žalmech, proroctvích, sapienciálních pasážích nebo požehnáních. Jindy je tato řeč více věcná, faktická, zvlášť ve vyprávěních a zákonných sbírkách, ale mluva o Bohu je v ní vždy závislá na teologických představách autora a dobového podání: někdy se hovoří o Bohu více teologicky anebo v transcendentním duchu (Bůh tvoří slovem, chrám naplňuje jeho sláva, symbolizuje ho oblačný sloup, Boha nelze vidět), na jiném 34

místě, např v Gen 2-3 je opis Boha silně antropomorfický, Bůh jedná jako člověk (vysazuje ráj jako zahradník, modeluje člověka z prachu jako hrnčíř, prochází se po zahradě, dává kožený pás člověku). Řeč o Bohu však vždy zůstává analogickým jazykem, připodobňuje ho k člověku na základě určité shody nebo podobnosti. Z toho však vyplývá, že slova aplikovaná na Boha nemají vždy tentýž význam jako při popisu člověka. Hovořit o otcovství Boha, neznamená nutně připsat všechny vlastnosti nějakého pozemského otce Bohu (Bůh nemá manželku, nemá tělo, není muž, ale jako dobrý otec má k nám vztah a stará se o nás). Podobně, když se hovoří o stvoření světa v šesti dnech, Boží stvoření nedáváme do rovnosti s lidskou prací, ani není třeba jeho týdenní práci nutně ukončit ve 144 hodinách šesti dní. Hovoří-li se o 6 dnech práce, po kterých následuje Boží pokoj, chce tím Gen 1 utvořit jasný poměr mezi prací a odpočinkem. Tento pokoj je vrcholem ve stvoření a sám člověk je uveden do pokojného spočinutí. Tento poměr samozřejmě nutně neimplikuje, že šest Božích dní stvoření je šest dní lidské práce. Spíše naopak: šest dní práce člověka je analogií pro 6 Božích stvořitelských dní. Z literárního pohledu se v bibli nachází více tradic i s jejich následným doplněním anebo přepracováním (stvoření, potopa). Písmo je souborem poeticko-lidových literárních druhů: začínají lidovými zpěvy (zpěv Lamecha, předpověď Rebeky v Gen 25, 23, předpovědi Jakuba v Gen 49). Je tu mýtus nebo lépe řečeno svatý příběh o počátcích podle východních mýtů i když pozměněných a ve fragmentární formě (části zpráv o stvoření, Boží synové a dcery lidí, potopa, dlouhý věk patriarchů), legendární etiologie o cizích krajinách, jejich původu, zvycích a institucích (Izmael a izmaelité, Ezau a Edomité, Lot a Moabité a Amonité, babylonská věž, Egypt v době Josefa) místní kanaánské legendy s etiologiemi měst a jejich zvyky (Sodoma, Sichem, patriarchální svatyně), rodinná sága (legendy o původu rodiny patriarchy spolu s událostmi v rodině/, jsou tu i novelistická vyprávění (Abrahámova žena v Egyptě, příběh o Josefovi a bratřích), dále seznamy a rodokmeny předků dožívajících se dlouhého věku, přičemž třeba mít na paměti, že čísla ve starověké literatuře sehrávala úplně jinou úlohu než dnes. Všeobecně lze říci, že čísla v bibli není možné brát jen v jejich statistickém smyslu, ale je potřebné spíše je interpretovat jako symboly nebo znaky, které mají svůj konkrétní význam a teologicko-historické pozadí. Smysl biblických podání se mění podle funkce, kterou v kontextu sehrávají. Často nastává překrytí smyslů vyprávění. Vyprávění bývají často připisována jednomu autorovi jako je to v případě prvních pěti knih bible, připisovaných Mojžíšovi. Ve starověku autoři posvátných textů připisovali v duchu pseudoepigrafie anebo pseudonymity svá díla nebo textové doplňky vynikajícím historickým nebo náboženským osobnostem, aby jim tak zabezpečili větší autoritu a prestiž. Biblická inspirace (Bohem) sama o sobě tento postup nevylučuje, neboť v Písmě jde v prvé řadě o náboženskou nauku a ne o jejího prostředníka. Úlohou biblické pseudoepigrafie bylo zachovat duchovní dědictví vynikajících postav víry a tradic o nich i po jejich smrti, proto pozdější svatopisci psali pod jejich jménem a s jejich autoritou. Není v tom žádná imitace, ani fikce nebo podvádění čtenáře. Tento jev třeba hodnotit pozitivně jako prodloužení autority a oprávněný způsob zachování učení předešlých svatopisců. 35

Na základě dlouhodobého kritického studia a zvláště literární analýzy kapitol 1-11 knihy Genezis víme, že tyto kapitoly, které jsou nejznámější, nebyly sepsány jako první texty, třebaže se nacházejí na začátku bible a svým teologickým obsahem jsou dějinným úvodem o počátcích národů v paralele k počátkům Izraele (Gen 12-50). Navíc jako Boží slovo mají zjevující schopnost podat v univerzální poloze nadčasové, teologické pojmy a motivy, zachycené autory v pozdější dějinné zkušenosti izraelského národa s Bohem, přičemž tento oboustranný vztah Boha a lidu určoval běh života celého Izraele. V duchu monoteismu kapitoly Gen 1-11 svou formou vzpomínání a pamětí a za pomoci mytologicko-symbolického jazyka jednak polemizují (Gen 1, 1-2, 3) nebo více-méně souvisejí se starověkými východními mýty (Gen 6-9 a 11, 1-9). Vzdálená podobnost biblické prehistorie s mýty jako Enuma eliš, Epos o Atrahasisovi a Epos o Gilgamešovi je zřejmá. Při vysvětlení jak biblická tradice včlenila tento mýtický svět do svého chápání je na místě opatrnost bez unáhleného přehánění. Je velmi nepravděpodobné, že biblický pisatel měl k dispozici kopie mýtických textů a jednoduše je pozměnil. Je pravděpodobnější, že tyto mýty se šířily ústním podáním v oblasti úrodného půlměsíce a tak se dostaly až k Hebrejům. Když pozdější generace vysvětlovaly chápání stvoření a postavení člověka, byly nesporně ovlivněny těmito podáními, vyjádřily je však podle vlastního smýšlení a víry. Mýtickým stylem je poznamenána větší část biblické poezie, tzv. Chaoskampf proti obludám v žalmech 74, 13-14, 87, pak 89, 9-12 nebo 104, 26, také v prorocích Iz1, 30 či 51, 9, pak v knize Job 7, 12 9, 13 26, 12 40, 25-41, 26. Tyto náboženské texty obohacené o tzv. všeobecné fiktivní prvky (mýtus, legenda) se jeví jako zpětná projekce aktuální situace člověka skrze víru a náboženskou praxi Izraele do počátečních momentů lidstva. Je tomu tak při popisu stvořitelského týdne v Gen 1, 1-2, 3 na základě pozdějšího dělení týdne a na striktním dodržování soboty zvláště po návratu z babylonského zajetí po roce 538 před Kr. Oběť praktikovaná v Izraeli má svůj počátek už v oběti Kaina a Ábela v Gen 4, 1-16, dále např. Noe se jeví v příběhu o potopě v Gen 6-9 jako praktikující Žid, který už před potopou poznal pozdější praxi dělení zvířat na čistá a nečistá a z čistých zvířat potom přinesl Bohu příjemnou oběť. Z celkového datování potopy, která trvala jeden rok a z Noemových činů se zpětně dedukuje, že dodržoval sobotu, když v činnosti pokračoval vždy po jejím uplynutí. Univerzální charakter a nadčasovost textů činí z nich klíč k interpretaci dějin. Kapitoly Gen 1-11 jsou v podstatě teologicky interpretovaný život. Na základě konstantních dějů lidské historie se v nich popisují počátky světa a lidstva v duchu dobového poznání Boha a národní zkušenosti s ním. I obraz světa je vázán na dobové pozorování člověka anebo na vnější zdání světa pisateli. Způsob, jakým se Bůh a člověk projevovali v určité pozdější dějinné fázi (zachránil židovský národ z chaosu zajetí, který si přivodil odvrhnutím pravého Boha), je modalitou při stvoření na počátku (Bůh vnesl do chaosu pořádek, člověku se svobodnou vůlí dal výsadní postavení na zemi, o které člověk přišel svojí vinou a proto zakouší ve světě zlo, utrpení a smrt). Tyto kapitoly jsou panoráma lidské situace ve světě, přičemž alternováním různých biblických tradic nabízejí dobovou reflexi, která přesahuje dějinný rozměr a tím získává nadčaso36

vý ráz. Snaha zařadit tyto první kapitoly na časové škále do prehistorie nevystihuje dostatečně jejich záměr, i když sám biblický autor tato podání chápal jako faktickou historii. Smysl a pravdivost těchto textů však nespočívá v jejich historicitě a doslovnosti, ale odráží se v historické zkušenosti toho, co Izrael žije a žil a co každý člověk v rámci lidstva zakouší v realitě opakujících se problémů života, jako je např. pokušení, hřích, zlo, násilí, utrpení, smrt. Příběhy Gen 1-11 nejsou tedy kronikou reálně uskutečněných faktů, což však neznamená, že se jedná jen o sbírku pohádek nebo fantastických příběhů. Podle teologa Karl Rahnera vyprávění Gen 1-11 představují tzv. metahistorickou etiologii, která podává teologický výklad dějin anebo ji možno vnímat jako pokus vysvětlit aktuální situaci světa a člověka vycházejíce přitom z jejich počátků. Hovořit o metahistorii znamená hovořit o tom, co je základem dějin. Znamená to, že počátky historie v níž žijeme a události, které jsou časově nedostupné lidskému zkoumání, se skrze vyprávění biblické knihy Geneze dosahují ve zpětném pohledu z přítomnosti ke kořenům našich dějin. Typickým znakem starých kultur je, že se přítomnost vykládá minulostí, počátkem. Chce-li někdo říci něco o podstatě světa, začne vyprávět o jeho původu. To, co nám se vykládá na základě ontologické podstaty, to se starověkým lidem vysvětlovalo pomocí pra-událostí, které představovaly aitia (příčina) toho, co je dnes. Odtud název „etiologie“, vysvětlování nejrůznějších jevů pomocí historky o jejich vzniku. Biblické pradějiny jako úvod k celým dějinám spásy mají tento „etiologický“ význam. Vyprávěním o počátku chtějí vysvětlit, co je teď, současný stav. Svět je dobrý a krásný, protože ho Bůh „na počátku“ takovým stvořil, postavení člověka v tomto světě je však rozporuplné, problematické, nezřídka i tragické, protože „na počátku“ se člověk vzdálil Zdroji svého bytí, Bohu. Provinil se a upadl do smrti. Není tedy třeba, jak jsme už naznačili, události vyprávěné v prvních jedenácti kapitolách Geneze chápat přísně historicky a doslovně, to dělají fanatičtí fundamentalisté. Události líčené v biblických pradějinách jsou jaksi „nadčasové“, a přece ne abstraktní, neskutečné a mytologické. Snad nejlépe si uvědomíme jejich charakter, když je srovnáme s mýty. Mýtus je vyprávění, které chce též zachytit smysl dějin. Hledá ho však mimo dějiny, v jakémsi nečase a ne-prostoru. Chce vyjádřit jejich zákonitost, která je nad dějinnými proměnami. A tak nachází pravého hybatele a tvůrce dějin v božských sférách. To, co se děje mezi bohy, božstvy na nebi (horách a výšinách), jejich láska i nenávist, jejich náklonnost i žárlivost, jejich vzájemné páření a boje, to vše určuje život na zemi. Přitom život na zemi je téměř mechanickým odrazem nebeských dějů. V bibli je tomu poněkud jinak. Zde to pozemské není jen pouhý odraz něčeho mimo ně, co teprve je skutečné. V bibli se dějiny skutečně tvoří uvnitř dějin samotných, Podle přesvědčení monoteistických náboženství, hlavním tvůrcem dějin je Bůh, ovšem Bůh, nakolik vstupuje do dějin, do světa. Můžeme říci, že dějiny začínají právě tam, kde Bůh vstupuje do světa. Biblické pradějiny vyprávějí o základním vstupu Božím do světa, o stvoření světa a člověka, o povolání člověka k existenci, ke vztahu se svým Tvůrcem, k zodpovědnosti za svět. 37

Tzv. biblické pradějiny vyprávějí o něčem, co se jednou stalo a co nepřestalo být. To první trvá stále. Adam, Kain, Noe, babylonská věž… jsou archetypy. Jako arché jsou před námi, jako typy jsou stále v nás. „Každý člověk je Adam“, říká sv. Augustin. Biblické pradějiny tedy vyprávějí více o tom, co je, co se stalo v prvních dnech, týdnech či tisíciletích lidské historie. V tomto smyslu jsou skutečně „jen“ pradějiny, ne ještě dějiny ve vlastním slova smyslu. Obrazně vyprávějí, co se děje ve světě, společnosti, rodinách i osobních životech lidí stále, co je podstatou našeho osudu, a co tou podstatou bylo od počátku. Nejde tedy o mýtus, neboť to, co pradějiny obrazně vyprávějí, nejsou pouhé obrazy, ale jsou to dějinné skutečnosti (ThDr. Jaroslav Brož). Pradějiny tím, že je nemůžem chápat v přísně historickém smyslu, neztrácejí svou důležitost, naopak: těch pár pohádkových epizod není jen hrst jednotlivých historek několika dávno zemřelých jednotlivců, ale mají, jak už bylo řečeno, univerzální význam: nesou v sobě nás všechny, celé lidstvo, celé dějiny světa. Encyklika Pia XII. Humani generis (1950) zdůraznila, že prvních 11 kapitol Geneze neobsahuje dějiny v našem chápání, ale tvoří základ teologického chápání spásy (Božího zájmu o člověka). Vyprávění obsahují základní pravdy. Je zřejmé, že z pozdějšího stavu porušenosti je možné zpětně usuzovat na původní stav blaženosti, ale ne na celou řadu „historických“ podrobností. Třeba přihlédnout ke způsobu vyjadřování i při rozdílu mezi obrazem světa a světovým názorem. V obraze světa je shrnuto všecko, co si určitá lidská generace představuje o jednotlivých věcech světa. K obrazu světa patří všechny poznatky o hmotě, o dějinách kosmu a země, souhrn přírodovědeckých poznatků. Naproti tomu světový názor hledá odpovědi na otázky po smyslu světa jako celku, jeho původu a cíli. Samozřejmě biblický obraz světa je poplatný době sepsání daného textu. Bible má vlastní, zvláštní svéráz, který je třeba postupně odhalovat, abychom pochopili správně její poselství. Jinak nám její skutečná zvěst zůstane skrytá a nepochopitelná. Bibli nemůžem číst jako noviny. Už dlouho se i ze strany katolických učenců konstatují určité souvislosti mezi biblickým popisem stvoření, pádem prvních lidí a mýtickými podáními z prostředí starověkého východu anebo z území Úrodného půlměsíce. Pokud bylo církevní myšlení poznamenané pozitivistickým pohledem na dějiny a nebyl dostatečně vysvětlen a pochopen pojem mýtus, magisterium církve bránilo historický charakter knihy Genezis. Na přítomnost mytologických prvků v bibli se poukazovalo postupně. Mezi odborníky v této oblasti se však zařazuje až evangelický biblista H. Gunkel. V podstatě se snažil dokázat neexistenci mýtu v bibli. Tvrdí, že mýty jsou v bibli vlastně demýtizované, nakolik mýtus podle všeobecných názorů té doby musel mít polyteistický charakter, proto ho v bibli nenacházíme. I zmíněná papežská encyklika hlásá, že Gen 1-3 neobsahuje v sobě něco, co by pocházelo z podání jiných národů. Mýtické obrazy bible jsou zcela odlišné charakterem i smyslem. Vnější podobnost není rozhodující. Mýtus je slovo, které mělo u starověkých Řeků široký význam. Na řecké poznatky a úvahy navázalo křesťanské pojetí mýtu. Církevní otcové radikálně odmítali mýty jako podání o falešných bozích. Pravdu a historicitu Písma kladou do protikladu s nimi. Mýty se začaly studovat v období renezance. Zajímavá je intuice G. B. Vica 38

(1668–1774), podle které mýtus není jen komplex bajek, který musíme nutně stavět do protikladu s rozumovým chápáním světa. V mýtu vidí spíše jisté vyjádření lidského ducha, jeho myšlenky. Až v 19. století vzniká věda o mýtech. Vzniká na bázi filologie a nazývá se i škola mytologie přírody. Mýtus je podle této školy ovoce nedostatečnosti lidského jazyka vyjádřit některé abstraktní pojmy. Pro jiné školy je zase vyjádření předlogického myšlení primitivního člověka, je to určitá primitivní forma náboženství a filozofie. Pochopit mýtus je možné jen tehdy, když upustíme od snahy vtěstnat ho do našich logických kategorií. Pro jiné zase mýtus je vlastně vyjádření nějaké historické pravdy, situace jako migrace národa, vojenský konflikt, nějaká katastrofa a pod. Studium historie mýtů a hledání odpovědi na otázku, co je to mýtus, je velmi široké a komplexní. Některé výsledky jsou však už dnes jisté. Mýtus není možné dnes jednoduše ztotožnit s nějakým výmyslem, bajkou nebo klamem. Mýtus je nositelem „pravdy“, řecky mythos obsahuje v sobě logos. Mýtus nepředkládá historickou pravdu ve smyslu moderního pojmu historické pravdy. Čas a prostor v mýtu jsou prvotní, právě proto aby naznačily, že to co se vypráví, se nedá chronologicky zařadit do času a prostoru, ale jednoduše tento fakt popisovaný mýtem existuje. Pravda mýtu je v historii, i když se nedá přičlenit k nějaké konkrétní události, je historická nakolik existuje v historii. Tímto je mýtus aktuální pro člověka v historii. Složitost tohoto poznání mýtu se projevila i v jeho přijetí anebo nepřijetí v bibli. Negativní chápání mýtu se velmi příčilo tomu, aby exegeté připustili jeho přítomnost v bibli. Pozitivní definice mýtu se projevila později i v biblické vědě. V roce 1950 učenec Frankfort dospívá k poznání, že v bibli nebyl zcela překonán mýtus a najdeme v ní mýtické tvory (spíš nestvůry) jako Leviatan, Rahab a jiné. Izrael však vytvořil nový mýtus podle Boží vůle. Začíná se vidět možnost, že určitá podoba biblického mýtu může být vyjádřením víry. To obrazy na počátku Písma dělají, jsou vyznáním víry v jediného Boha stvořitele, který je nadřazený všem mýtickým božstvům okolních národů. Hovořit dnes o mýtu tedy neznamená hovořit o bajkách, protože mýtus se chápe jako jiný způsob vysvětlení dějin, je to „symbol v akci“, narativní vysvětlování záhad existence. Záměrem vyprávění Gen 1-11 není vysvětlit jak vznikl svět, ale proč byl vytvořen. Snaží se o to typem jazyka odpozorovaného z mýtu okolních kultur. Takto se odhaluje základní smysl světa a našich dějin. Samotné stvoření obsahuje v sobě pořádek. My lidé můžem z něho vyčíst myšlenky i správný způsob, jak máme žít. Člověk nesmí se světem nakládat, jak sám chce, ale jen to, co odpovídá pravdě věcí (Romano Guardini). V interpretaci korpusu Geneze 1-11 je mezi exegety celkem shoda. Text vznikl pravděpodobně v babylonském zajetí, pracuje s mnoha prvky babylonské mytologie a teologicky se vyrovnává s faktem pádu Jeruzaléma, zničením centrálního chrámu a s babylonským zajetím. Vyvrácení Jeruzaléma bylo pro Izrael těžkou ranou a nepochybně vyznělo jako porážka Hospodina – tak se tehdy teologicky interpretoval každý vojenský akt. Formálním potvrzením vítězství bylo rozboření chrámu, přesně tak, jak to Nebukadnesar provedl s chrámem jeruzalémským. Božstvo bez chrámu, bez kultu 39

je podle tehdejších představ bezmocné. Hlavním úkolem pro Izrael tedy bylo: udržet víru v Hospodina, vysvětlit skutečnost exilu v Babyloně. Bible na obecnou představu o impotenci božstva bez chrámu odpovídá zcela novým, nečekaným způsobem – naprosto nemytologicky: Hospodin je nad světem jako svrchovaný vládce, stvořitel. On není odkázán na chrám, vystavěný lidmi, protože jeho chrámem je celý svět. Není místním božstvem podle mytologií. A proto ho lze kdekoliv uctívat – i v exilu mezi pohany. A pak je tam jasný osten proti babylonskému náboženství:nebeská světla, vody pod a nad klenbou atd., to nejsou bohové ani sídla bohů, ale stvoření plně podřízené Hospodinu, služebníci Hospodinovi. Proto ten zájem o přírodu a „kosmologii“, který je jinak v celém biblickém kánonu naprosto ojedinělý. Polemický hrot jde tak daleko, že text Geneze 1 (první zpráva o stvoření) je doslova parodií babylonského mýtu o stvoření světa, eposu Enuma eliš. V něm je stvoření líčeno jako boj mezi hlavním babylonským bohem Mardukem a jeho spojenci na jedné straně a vodní příšerou Tiamát, ztělesněním chaosu, a jejími spojenci na druhé straně. Aby mohl Marduk dát světu řád, musí se nejdříve urputně poprat. Průběh boje a jeho zvraty jsou líčeny s epickou šíří. Marduk pak Tiamát rozsekne na dva kusy, z jedné půlky udělá nebe, z druhé zemi. Vody, sídlo chaosu spoutá v podsvětí a v moři. Vyprávění v Genezi si od babylonského mýtu „vypůjčuje“ kosmologický inventář. Ale jinak ho obrací na hlavu. Žádný boj, jen svrchované slovo. Hospodin řekne – a ono se stane. Čímž jako by se říkalo: Náš Bůh Jahve, to není žádný upocený rváč Marduk, který je nadto závislý na vašich obětech. To, že jste zničili Jeruzalém, není slabostí Hospodinovou, ale je to jeho soud nad námi, nad Izraelem. On je nad věcí a ještě přijde ke slovu, on nás zase vysvobodí. Gen 1 je skutečně parodií babylonské předlohy. Není to žádné přejímání nebo kopírování, jak se někteří racionalisté domnívali. Klidně to lze říci takto natvrdo – v rámci onoho literárního celku Gen 1-11 to totiž není jen zde. Naprosto otevřený výsměch zazní třeba v Gen 6, 4: „Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“ Naráží na příběhy o polobožských heroích, od kterých odvozovaly svůj původ královské dynastie (nejen v Babylonu). Nebo „vysvětlení“ jména Babylonu v Gen 11, 1-9: „I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. Proto se jeho země a lid rozehnal po celé zemi.“ To je výsměch pýše Babyloňanů na babylonský ziggurat – chrám – střed světa, symbol babylonské světovlády. Hospodin musí sestoupit, aby si této věže vůbec všiml. V babylonštině znělo jméno Babylonu Báb-ili, čili Brána bohů. A z brány bohů je v bibli udělán Bábel-Blábolov, je tu slovní hříčka s hebrejským slovesem b-l-l, blábolit. To je vnější vrstva onoho literárního celku. Vnitřní, teologická vrstva jde hlouběji. Reflektuje, proč Izrael zkrachoval v Zemi zaslíbené. Mezi odborníky na Starý zákon vládne konsensus, že většina látek Starého zákona prošla právě v exilu dalekosáhlou (tzv. deuteronomistickou) redakcí, která je sledovatelná literárně i teologicky. Starší látky jsou zpracovány tak, aby dějiny byly napnuty mezi vyvedením z Egypta (kte40

ré je chápáno jako stvoření Izraele), darem Země zaslíbené, přes nevěrnost lidu až k soudu, odnětí země a exilu, který je trestem za nevěrnost a příležitostí k očistě. A totéž vyznění má i cyklus Geneze 1-11. Vynikající znalec starověkých náboženství, teolog Jan Heller v knize Hlubinné vrty, Kalich 2008 zmiňuje K. Kocha, který s velkou pílí shromáždil pozoruhodný religionistický materiál o tvoření slovem, jmenovitě ze starého Egypta. Píše: „Další mytické výroky o tvoření slovem předložil W. H. Schmidt. Materiál z bájí je tedy po ruce. Ukazuje, že řada staroorientálních bohů od egyptského Ptaha až po mezopotámského Marduka tvoří slovem. V čem je však jmenovatel tohoto způsobu tvoření v protikladu k pojetí Starého zákona? Slovo těchto bohů je napořád kouzelné, magické slovo, přesně vzato:zaříkávadlo. Bozi se jeho úspěšným užitím představují jako mistři magie, jako ti, kdo dokáží magickým zaříkáváním zmoci vzpurné síly nicoty. Kult těchto bohů je v podstatě pokusem o napodobování jejich činnosti, je snahou o další magické ovládání jsoucna a vposledku celého kosmu „mocným slovem“. Magie je nejvnitřnějším jádrem pohřebních obřadů, či slavnosti Zed v Egyptě, „jarní“ slavnosti v Kenaanu i slavnosti Akitu v Mezopotámii. Proti tomu stojí biblické podání na docela jiném stanovisku. Postupující teologizace biblických látek znamená jejich stále důslednější odmytičtění a odmagizovávání. K pojmu odmytičtění – demytizace, na rozdíl od demytologizace sr. W. H. Schmidt: „Odmytičtění je způsob, jak Izrael čili potom biblické podání zachází s mýty: na rozdíl od toho je demytologizace jakožto hermeneutická metoda způsobem, jak zachází s biblickým textem moderní vykladač, který se snaží z jeho mytické slupky vyloupnout jeho existenciální jádro. Jinak řečeno, odmytičtění čili demytizace je způsob, jakým biblické podání zachází s celou staroorientální mytologií, a demagizace čili odmagičtění je jeho nedílnou a podstatnou součástí.“ Věc tušil a naznačil Gerhard von Rad, když napsal: „Představě o stvoření slovem je tedy třeba rozumět jako interpretaci výrazu bárá z verše prvního. Dává především představu o tom, že Bůh tvoří absolutně bez námahy. Stačil krátký projev Boží vůle, aby byl svět povolán do jsoucna.“ Heller dodává: „…biblické podání odmítá představu, že také Hospodin, podobně jako jiní staroorientální bozi, stvořil svět zaříkáváním, magickým slovem.“ Gerhard Ludwig Müller (Dogmatika pro studium i pastoraci, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010) se otázkou mýtu zabývá v oddílu „Sebezjevení Boha jako stvořitele světa“. Píše: „Takzvané jahvistické vyprávění o ‚ráji a pádu do hříchu‘ (Gn2, 4b-3, 24), pocházející z 10. století př. Kr., nemá být názornou reportáží o empiricky uchopitelném počátku světa a člověka. Literární žánr historické etiologie má čtenáři vykládat jeho současnou zkušenost Boha a současnou situaci světa poukazem na počátky, které podmiňují vše ostatní. Poznávací hodnota tohoto teologického postupu sledování logických důsledků spočívá v přítomném setkání s Bohem v jeho slově a ukazuje se tak jako součást Božího sebezjevení.“ Boží stvořitelské jednání se však vymyká jakémukoli bezprostřednímu přístupu lidské zkušenosti. Věcná výpověď se proto věřícímu rozumu přibližuje analogicky lidskými slovy a vyprávěním řady obrazů. 41

Jestliže autor ve svém vyprávění využívá narativní tradice předovýchodního světa, rozhodně to neznamená, že by chtěl podporovat mýtickou interpretaci lidské existence nebo dokonce mytologický diskurz o Bohu. Tato vyprávění, převzatá z mytologických náboženství, jsou spíše substanciálně demytologizována a esenciálně teologizována. Rozdíl oproti mytologicky-náboženským představám o vzniku světa nespočívá v tom, že by jako Bůh-tvořitel světů byl dosazen Jahve, nýbrž že Jahve svůj vztah ke světu určuje zcela sám. Jahve není bůh mezi bohy. On jediný naplňuje podstatu božství, bohy mýtů zbavuje moci a činí z nich dílčí součásti svého stvoření, anebo dokonce vyjevuje jejich nicotnost… Jahve jako Bůh stvořitel je tedy vždy subjektem… Vůči světu se ukazuje jako všemocný ve svém jednání, protože uskutečňuje, cokoli chce. Tento jahvistický text však ještě nepodává vypracovanou teologickou reflexi víry ve stvoření. Jasnou výpověď o stvoření čteme v Jer 27, 5. Zdůrazněné „já jsem“ poukazuje na Boží sebezjevení: „Já jsem učinil zemi, lidi i zvířata, která jsou na povrchu země, svou velikou mocí a svým napřaženým ramenem a mohu je dát, komu chci.“ (G. L. Müller) Všeobecně se uznává vysoký stupeň biblického vyprávění při srovnání s mimobiblickými líčeními a zvláště tendence po odmytologizování. V bibli na žádném místě nemůžem hovořit o mýtu ve formálním smyslu. Mýtus není literární druh, který by bible používala, třebaže některé prvky zvláště obrazné mají dokreslující, podružný mýtický ráz. Některé obrazy o Bohu mají mytologický výraz. Religionista M. Eliade (Obrazy a symboly, Brno 2004) uvádí, že křesťan je sice člověk, který se zřekl hledat spásu v mýtech a zkušenosti imanentních archetypů, ale přesto se nezřekl všeho, co znamenají a vykonávají mýty a symbolizace pro psychického člověka. Náboženská pedagožka L. Muchová z Teologické fakulty Jihočeské univerzity tvrdí, že člověk vyjadřuje spíše svou představu, svůj obraz o Bohu, než aby dokázal přesně odpovědět na otázku, kdo je Bůh. Poukazuje na svědectví bible, kde je ve Starém zákoně zákaz vytvořit si obraz Boha, ale na druhé straně nechybí množství obrazných slovních vyjádření, aby přiblížila člověku Boha. Je nazýván pastýřem, otcem, hradem či tvrzí, silným ramenem, pramenem, světlem. Hovoří se o Boží tváři, o jeho sluchu, o jeho nohou. S odkazem na A. Schrettleho vyjadřuje přesvědčení, že v Písmu se zákaz týká pouze určitého způsobu, jak se o Bohu má či nemá hovořit. Naopak co podporuje úvahy o Bohu, jsou obrazy, metafory a symboly, v bibli se nachází také podobenství, analogie a alegorie (L. Muchová, Bůh jako mrakodrap Olomouc 1998). Ve Starém zákoně jsou obrazy často spojovány s mýtickou řečí, například motivy ztvárňující Boží zjevení jako chvějící se horu, bouři, oheň nebo hrom. Tyto obrazy sice ukazují Boží jednání, jeho pravou nádheru, ale nechávají v nás nejistotu. Bůh není hora, skála nebo kámen, on se v nich pouze zjevuje. Pro lidi starověku nebyl svět o nic menší celistvosti než pro nás. Dnes jsou tyto obrazy někdy obtížněji srozumitelné, přesto je patrné, že v době svého vzniku se jimi člověk snažil postihnout své chápání Boha jako smyslu veškerého bytí. Zatímco se my ale dnes snažíme chápat svět skrze propočty a měření, staří Egypťané, Babyloňané, kanaánská populace a část Řeků si sloužila obrazy. Z tohoto obrazného chápání světa vystupovala proti člověku skutečnost Boha. Erich 42

Fromm svoji kritiku současné průmyslové společnosti uzavírá slovy: „Lidé jsou dnes fascinováni mechanikou, silnými stroji, tím, co je bez života, a stále více destrukcí.“ O náboženské zkušenosti jako takové i její souvislosti utvářením obrazu Boha se věnuje L. Muchová ve svém Úvodu do náboženské pedagogiky (Olomouc, 1994). Říká, že zkušenost je druh poznání, díky kterému člověk objeví v určitém okamžiku nějakou novou skutečnost nebo vztah. Objeví to, co již dříve existovalo tím, že si to jednoduše uvědomí. Nezůstane však pouze u tohoto bezprostředního poznatku, „…ale vyvozuje důsledky, usuzuje na zákonitosti, jde zpět k příčinám a snaží se o interpretaci.“ V bibli se můžem dočíst o zkušenostech víry, kdy člověk v určitých mezních situacích zažívá Boží velikost. Tato zkušenost víry se stává výchozím bodem cesty víry pro každého jednotlivce. Jinak řečeno výchozím bodem zkušenosti je v bibli Bůh, který se dává poznat člověku. Bůh, který nejprve poznává člověka, aby poté člověk mohl poznat Boha“ (L. Muchová). Karel Skalický k pojetí symbolů a mýtů dodává: „Velký zlom přineslo učení Starého zákona, kde není mnoho bohů, ale pouze jeden, osoba, která neustále zasahuje do dějin skrze svoji epifanii. Archaický člověk znal také zjevení, ale jiného charakteru. Zjevení prožíval při rituálech, ceremoniích atd., v nichž se zjevuje způsob existence božstva. Toto zjevení se odehrává v mytickém čase, v mimočasovém okamžiku prvopočátku. Ve Starém zákoně se naopak zjevení vyskytuje v dějinném čase, na určitém místě a v určitý čas. Dějiny nejsou nekonečným koloběhem v němž počátek není opravdovým počátkem, ale jen tím, co se v daném cyklu odvíjí „poprvé“. V této souvislosti, počínaje obětí Abrahama, vzniká nová náboženská zkušenost-víra. Víra v duchu evangelia znamená vymanění se z jakéhokoliv druhu přirozeného zákona a přináší tu největší svobodu pro člověka. Díky této svobodě může působit na ontologický stav světa. Jedná se o nový způsob spolupráce člověka na stvoření, jež je jedinečným způsobem podaným pro překročení tradičního horizontu archetypů a opakování“ (Po stopách neznámého Boha. Náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání, Praha 1994). Pokračování Karel Obrdlík

43

Prezentace Dolních Kounic na mezinárodním veletrhu cestovního ruchu Regiontour 2012 Ve dnech 12.–15. ledna 2012 se Mikroregion Ivančicko ve spolupráci s Městem Ivančice, Oslavany a Dolní Kounice prezentoval na 21. ročníku mezinárodního veletrhu cestovního ruchu REGIONTOUR 2012. První dva dny veletrhu jsou především setkáním profesionálů a odborné veřejnosti v oblasti cestovního ruchu, pátek odpoledne a víkend naopak osloví spektrum návštěvníků z řad široké veřejnosti. Důvodem jejich návštěvy je získávání informací o novinkách a trendech v oblasti turistiky a cestovního ruchu. Novinkou na letošním veletrhu byla i prezentace pana T. Dudy, který v rámci doprovodného programu nabídl možnost půjčovny lodí v Dolních Kounicích. Samozřejmostí bylo informování návštěvníků veletrhu o turistických možnostech města. Pro zájemce bylo k dispozici nepřeberné množství propagačních materiálů, včetně různých tištěných průvodců a tématických map. V rámci prezentace mikroregionu proběhla také řada setkání s významnými hosty, kteří navštívili náš stánek, např.: hejtman Jihomoravského kraje JUDr. Michal Hašek, senátor

44

Ing. Stanislav Juránek, zástupci cestovních kanceláří Irena Fojtová z TIC Jižní Moravy a Mgr. Zuzana Vojtová, ředitelka Centrály cestovního ruchu Jižní Morava. Vedla se mnohá jednání o dalším rozvoji turismu a možné spolupráce při propojení mezi sousedními mikroregiony. V letošní prezentaci v rámci expozice byla představena i partnerská města Ivančic, která mají v oblasti cestovního ruchu co nabídnout. Veletrhu se zúčastnili zástupci chorvatského města Vir a zástupci města Stupava ze Slovenska, kteří zvali na akci „Deň zelá“, kde se minulý rok prezentovaly i Dolní Kounice. Občané z tohoto slovenského města jsou také pravidelnými návštěvníky Svatogothardských vinařských slavností v Dolních Kounicích. Veletrh se v posledních letech stále více ubírá směrem prezentace ke gastronomickým a tradičním regionálním produktům. Ani Dolní Kounice nezůstaly pozadu a zajistily ochutnávku vín, přičemž byli zastoupeni významní vinaři regionu Vinné sklepy Rosa coeli – Přemysl Slunský, Trpělka – Oulehla Regina coeli, Forman & Forman, Miroslav Šufeisl, Vinařství Musilovi, Roman Komarov, Antonín Otta a Vinařství Jan Plaček. Uvedená akce je velmi významná, jak pro celý region, tak samozřejmě pro naše město. Díky prezentaci na veletrhu cestovního ruchu je zaznamenán větší počet turistů, kteří se zajímají o kulturní památky v Dolních Kounicích.

45

Dětský maškarní karneval Dne 5. 2. 2012 proběhl již tradiční „Dětský maškarní karneval“ v Dolních Kounicích. Již před 14 hod. jste mohli potkat na náměstí nejrůznější pohádkové bytosti, které spěchaly do kulturního domu. Tam totiž měly všechny tyto osůbky v převlecích dostaveníčko. Krátce po půl třetí maškarní karneval zahájily „Brněnské písničkové tetiny“, které připravily pro děti bohatý zábavný program. Když začala hrát muzika, nenechaly se děti v překrásných oblečcích dlouho pobízet, vrhly se do tance a začal ten pravý rej. Tančilo se ve dvojicích i v kroužku, sálem projížděla „mašinka“ a kroutil se pestrobarevný had. V úvodu si každé dítko vylosovalo dárkový balíček a s nadšením pozorovalo děti z taneční školy manželů Novosadových z Nových Bránic, které obohatily letošní karneval. Zúčastnilo se přes 100 dětí v doprovodu rodičů. No a převleky dětí? Prostě nádhera. Tolik úžasných nápadů na jednom místě se jen tak nevidí. Sešly se desítky pohádkových princezen, čarodějnic, černokněžníků, rytířů, indiánů a nechyběla ani kouzelná zvířátka. Závěrem bychom rádi poděkovali všem dětem a rodičům za velmi příjemně strávené nedělní odpoledne a těšíme se na další společná setkání. Jana Jurková

46

Kulturní akce

na měsíc duben, květen, červen 2012 7. 4. 30. 4. 4. 5. 4. 5. 5. 5.

Otevření kláštera Rosa coeli, zahájení sezóny Pálení čarodějnic na kopci Šibeničná, od 18 hod. Výstava obrazů Ing.arch. Ivo Mana v synagoze Pouť vinařů se mší ke cti sv. Gotharda, kaple sv. Antonína, 18.15 hod. Svatogothardské vinařské slavnosti, od 13 hod.

8. 5. 2. 6. 9. 6. 16. 6. 16. 6. 17. 6. 17. 6. 23. 6. 29. 6.–1. 7.

Dolnokounická pětadvacítka, TJ Vodní sporty Den dětí v klášteře Rosa coeli Výstava výtvarných prací žáků ZŠ a MŠ Dolní Kounice a Nové Bránice Výstava fotografií v synagoze – Klub Moravských fotografů Pouťová zábava před hasičkou, od 20 hod. Pouť sv. Antonína Paduánského, mše v kapli sv. Antonína od 10 hod. Hudební skupina Dolňáci, terasa kulturního domu, 13 hod. 41. ročník soutěže O putovní proudnici Kéfasfest festival, divadelně hudební festival moderní křestanské kultury

47

Poděkování koledníkům a dárcům TS 2012 Ve dnech 1.–14. ledna 2012 proběhl již dvanáctý ročník Tříkrálové sbírky, která pomáhá posilovat vědomí solidarity a dobročinnosti ve společnosti. Získané prostředky slouží pro potřeby nemocných, sociálně slabých a znevýhodněných, mládeže a rodin v nouzi. Na svěřeném území modřického a rosického děkanátu se do koledování ochotně zapojilo téměř 1600 koledníků, kteří vytvořily přes 450 kolednických skupinek. Všem koledníkům, vedoucím skupinek, místním asistentům patří velké poděkování, neboť nezištně věnovali svůj čas ve prospěch pomoci druhým. Úsilí vynaložené koledníky je neocenitelné a velmi si jejich pomoci vážíme. Velice děkujeme také všem dárcům, kteří vlídně přijali koledníky a prostřednictvím Charity tak přispěli na společnou pomoc mnoha potřebným. Zvláštní poděkování patří také kněžím za pomoc a duchovní podporu sbírky. Celkový výtěžek Tříkrálové sbírky 2012 v regionu působnosti Oblastní charity Rajhrad dosáhl opět rekordních 2 598 182 Kč, což je o 140 932 Kč více než v minulém roce. Vzrůstající štědrost dárců je pro nás důkazem důvěry a lze z ní vyčíst víru v důležitost a potřebnost pomáhat druhým. Prostředky z Tříkrálové sbírky jsou významným zdrojem financování poskytovaných sociálních služeb, zvláště v době nepříznivé ekonomické situace, kdy dochází k poklesu dotací na provoz těchto služeb. 65 % výtěžku letošní sbírky Oblastní charita Rajhrad použije na projekty, které přispějí k zajištění provozu, zkvalitnění a rozšíření nabídky poskytovaných sociálních služeb, kterými jsou: – Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě – poskytuje komplexní odbornou paliativní péči nevyléčitelně nemocným a lidem trpícím chronickými bolestmi s důrazem na zachování lidské důstojnosti a vytváření atmosféry klidu a porozumění pro umírající a jejich blízké.

48

– Mobilní hospic sv. Jana v Rajhradě – poskytuje specializovanou domácí hospicovou péči, která vychází vstříc přáním nevyléčitelně nemocným lidem strávit konec svého života v domácím prostředí se svou rodinou a blízkými. Služba je zajišťována multidisciplinárním týmem nepřetržitě 24 hodin 7 dní v týdnu. – Charitní ošetřovatelská služba Rajhrad – terénní služba zajišťující odborné zdravotnické výkony lidem s akutním nebo chronickým onemocněním v jejich domácím prostředí, vč. zapůjčení kompenzačních pomůcek – Charitní pečovatelská služba Rajhrad – poskytuje odborný komplex pečovatelských služeb umožňující seniorům, osobám se zdravotním postižením a handicapovaným z důvodu ztráty soběstačnosti zachovat kvalitu života v prostředí svého domova na základě jejich individuálních potřeb. – Odborné sociální poradenství – poskytuje přímou pomoc lidem při řešení jejich sociálních problémů, nabízí komplexní informace ke zvládnutí současné nepříznivé situace a jejímu zlepšení. – Nízkoprahové centrum pro mládež v Židlochovicích – poskytuje zázemí a odbornou pomoc mládeži v obtížných životních situacích, u kterých jsou přítomny faktory pro vznik sociálně nežádoucích jevů. Další prostředky z Tříkrálové sbírky budou věnovány na plánovanou opravu havarijního stavu podlah lůžkové části hospice sv. Josefa v Rajhradě, dále na podporu a rozvoj činnosti farních charit, osobám v tíživé životní situaci a pro případ živelných katastrof na humanitární pomoc v České republice a zahraničí. Děkujeme Vám, že nám pomáháte pomáhat! Ing. Hana Bělehradová koordinátorka Tříkrálové sbírky za OCH Rajhrad www.rajhrad.charita.cz, www.dlbsh.cz www.trikralovasbirka.cz 49

8 10 1 4 5

Hrušovany u Brna

20 005

3

3

Jiříkovice Kobylnice Kovalovice Kupařovice Ledce Medlov Měnín Modřice Mokrá Moravany Moutnice Nebovidy Nesvačilka Nosislav

36 164 34 360 23 000 7 433 4 834 16 079 33 678 68 333 55 285 65 981 38 162 16 000 10 773 42 270

4 4 4 2 1 6 7 13 16 9 7 4 2 6

4 4 4 2 1 6 7 11 14 9 7 4 2 6

50

Opatovice Otmarov Podolí u Brna Popovice Pozořice Prace Rajhrad Sivice Sobotovice Sokolnice Syrovice Šlapanice Telnice Těšany Tvarožná Újezd u Brna Velatice Viničné Šumice Vojkovice Žatčany Želešice Židlochovice

18 275 12 088 31 099 7 150 64 128 29 640 51 136 31 210 13 571 53 523 40 957 116 388 40 900 30 618 30 880 77 484 29 447 32 300 27 984 32 500 37 258 56 873

zapečetěno pokladniček použito pokladniček

výtěžek Kč

8 10 1 4 5

Obec

Modřické děkanství Blažovice 39 371 Blučina 51 343 Bratčice 9 492 Holubice 26 785 Hostěnice 17 399

zapečetěno pokladniček použito pokladniček

výtěžek Kč

Obec

KONEČNÉ VÝSLEDKY TŘÍKRÁLOVÉ SBÍRKY 2012 – OCH RAJHRAD

3 1 4 2 15 3 14 5 3 8 7 17 4 7 8 13 2 6 2 4 6 13

3 1 4 2 15 3 11 5 3 8 7 17 4 7 8 13 2 6 2 4 6 13

1 2 1 2 3 7 8 1 15 2 2 1 1 2 1 1 3

1 2 1 2 3 7 6 1 15 2 2 1 1 2 1 1 3

Moravské Bránice

23 693

5

5

Mělčany Němčice Němčičky Nové Bránice Oslavany

15 523 25 540 8 368 19 863 47 973

3 1 2 4 8

3 1 2 4 8

OslavanyNová Ves

9 669

1

1

OslavanyPadochov

6 090

1

1

zapečetěno pokladniček použito pokladniček

Ostrovačice Omice Ořechov Polánka Prštice

23 510 19 270 83 032 18 445 24 948

3 3 14 2 3

3 3 14 2 3

Příbram na Moravě

17 039

2

2

15 977 17 278 15 130 61 589 10 158 7 324 23 598 8 930 105 145 8 328 23 600 9 221

2 8 4 8 2 1 5 2 22 1 2 2

2 4 4 8 2 1 5 2 22 1 2 2

Veverské Knínice

25 676

4

4

Vysoké Popovice

20 468

3

3

Rapotice Rosice Rudka Říčany Říčky Řeznovice Silůvky Stanoviště Střelice u Brna Sudice Trboušany Újezd u Rosic

Zakřany Zbraslav Zbýšov Celkem

51

výtěžek Kč

Obec

zapečetěno pokladniček použito pokladniček

výtěžek Kč

Obec

Rosické děkanství Alexovice 8 195 Babice 9 573 Biskoupky 5 116 Budkovice 10 906 Čučice 9 876 Dolní Kounice 39 667 Domašov 24 260 Hrubšice 7 878 Ivančice 100 315 Javůrek 11 592 Ketkovice 14 838 Lesní Hluboké 5 513 Lesní Jakubov 7 340 Letkovice 16 371 Litostrov 4 202 Ludvíkov 2 750 Lukovany 21 907

16 191 3 3 48 451 10 10 55 700 10 10 2 598 182 457 444

Fotbal v Dolních Kounicích STARŠÍ ŽÁCI, sk. B 13. 14. 15. 16. 12. 17. 18. 19. 20. 21. 22.

Nová Ves – Dolní Kounice Dolní Kounice – Ořechov VOLNO Dolní Kounice – V. Knínice Kupařovice – Dolní Kounice V. Bitýška – Dolní Kounice Dolní Kounice – Říčany Zbraslav B – Dolní Kounice Dolní Kounice – Zbraslav A Rosice – Dolní Kounice Dolní Kounice – Oslavany

7. 4. 14. 4. 21. 4. 28. 4. 1. 5. 5. 5. 12. 5. 19. 5. 26. 5. 2. 6. 9. 6.

So 9.00 So 9.00 So 9.00 Út 9.00 So 9.00 So 9.00 So 9.00 So 9.00 So 9.00 So 9.00

15. 4. 22. 4. 29. 4. 6. 5. 13. 5. 20. 5. 27. 5. 3. 6. 10. 6.

Ne 13.45 Ne 13.45 Ne 13.45 Ne 14.15 Ne 14.15 Ne 14.15 Ne 14.00 Ne 14.15 Ne 14.15

1. 4. 7. 4. 15. 4. 21. 4. 29. 4. 6. 5. 13. 5. 20. 5. 27. 5. 3. 6. 10. 6.

Ne 15.30 So 15.30 Ne 16.00 So 13.00 Ne 16.00 Ne 16.30 Ne 16.30 Ne 16.30 Ne 16.30 Ne 16.30 Ne 16.30

DOROST sk. B 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

Dolní Kounice – Rosice Kupařovice – Dolní Kounice Dolní Kounice – Rajhrad Hrušovany – Dolní Kounice Dolní Kounice – Modřice Dolní Kounice – Domašov D. Loučky – Dolní Kounice Dolní Kounice – Střelice Želešice – Dolní Kounice

IV. TŘÍDA, MUŽI sk.B 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22.

kolo Dolní Kounice – Židlochovice kolo Budkovice – Dolní Kounice kolo Dolní Kounice – Nová Ves kolo Troubsko B – Dolní Kounice kolo Dolní Kounice – Ořechov kolo Modřice B – Dolní Kounice kolo Dolní Kounice – Želešice B kolo Radostice – Dolní Kounice kolo Dolní Kounice – M. Bránice B kolo Přísnotice – Dolní Kounice kolo Dolní Kounice – Řeznovice B 52

Dětský maškarní karneval

Dětský maškarní karneval

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka