TEMNÁ AKADEMIE spoutanÍ také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Gabriella Poole Temná akademie – Spoutaní – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Temná akademie 1. Vyvolení 2. Spoutaní 3. Rozpolcení
Temná akademie spoutaní Gabriella Poole
Prolog
„
Haló, děvenko. Zdržujeme tě od spaní?“
Ten hlas zněl povědomě, ale jaksi zdušeně a vzdáleně. Jako by se ozýval ze dna studny. Cassie Bellová s námahou otevřela oči a zamžourala na výjev před sebou. Stůl byl prostřen pro třináct osob. Uprostřed ležel mrtvolně bledý krocan, který zjevně stačil jen pro osm lidí. Levné sušenky s logem supermarketu a papírový ubrus. Tučné párky a rozvařená kapusta. Vánoce ve stylu Cranlake Crescent. Opravdu to jsou jenom tři týdny, co jedla francouzské delikatesy z jemného porcelánu v elegantní jídelně Darkovy akademie? Jako by se to odehrálo v jiném životě. „Co se děje?“ Cassie se soustředila na postavu s pískově světlými vlasy, která seděla u stolu naproti ní. Jo, aha. Patrick. Její vychovatel. Jen díky němu byl pro ni návrat do starého dětského domova snesitelný. Podařil se jí úsměv. 5
„Ty nemáš hlad, Cassie?“ pípla sladce Jilly Beatonová v čele stolu. „To se ti nějak nepodobá. Už čtrnáct dní nás tu nepřetržitě vyžíráš.“ Cassie zaryla nehty do dlaní. Od jejího návratu z Paříže stále přibývalo Jillyiných kousavých poznámek. Normálně by jí Cassie tu radost nedopřála, ale její nervy jako by se s každým dnem zkracovaly. „Jo, nějak mě přešla chuť,“ odsekla, odsunula židli a vstala. „Omluvte mě.“ „Cassie Bellová, já tě neomlouvám…“ začala Jilly, ale Cassie už byla pryč. Patrick ji dohonil pod schody a tvářil se ustaraně. „Cassie, co je?“ řekl. „Co ses vrátila z Paříže, chováš se divně.“ Cassie se na okamžik zamyslela. Odkud jenom začít? Má mu říct pravdu o akademii? O záhadné skupině studentů zvaných Vyvolení a o jejich temném tajemství? O tom, že jejich těla obývají prastaří duchové, kteří jim propůjčují moc a krásu, ale na oplátku je nutí vysávat životní energii z obyčejných, lidských spolubydlících? Může mu říct o tom, co se ve sklepení pod Vítězným obloukem stalo s ní – o tom přerušeném rituálu, při němž jí v mysli uvízla část ducha, jenž předtím obýval tělo Estelle Azzedinové? Může mu říct, že v ní od té doby stále sílí podivný nutkavý hlad a že už ví, že krocan a párky nebudou to pravé ořechové? 6
Nemožné. „Jenom se mi stýská po kamarádech,“ zamumlala. „Víš?“ Patrickovi bylo v obličeji vidět, že se mu ulevilo. „No to je jasné. Mluvila jsi dnes s někým z nich?“ „Včera večer jsem dostala e-mail od Isabelly. A taky, ehm, od Ranjita.“ „Kdo je to Ranjit?“ „Jenom, ehm, jeden kluk, co se mnou chodí na hodiny,“ zneklidněla Cassie. „Proč?“ Patrick se zakřenil ještě víc a v modrých očích mu zajiskřilo. „Protože ses začervenala, když jsi řekla jeho jméno.“ „Ale, nech toho!“ Cassie do něj laškovně šťouchla. „Takže to není tvůj přítel?“ „Ne, to není,“ řekla Cassie rychle. „Jo tak.“ „Není. Vážně.“ Cassie zapletla prsty do kašmírového svetru, který jí její kamarádka Isabella poslala k Vánocům. „To je… složité.“ Cha! Tak to je eufemismus století. Během těch pár chvil na konci semestru, které pro sebe s Ranjitem ukradli, neměli moc času svůj vztah definovat. Věděla jen to, že se jí žaludek svírá touhou, kdykoli na něj pomyslí, jenže Ranjit byl doma v Indii. Tisíce mil daleko. Musela se zkrátka smířit s tím, že se jí po něm bude 7
stýskat – že bude umírat steskem. Byl to cit tak silný, až to Cassie samotnou skoro překvapilo. Ponořila se do vzpomínek, když tu nadskočila, protože se ozvalo její vyzvánění. Vytáhla telefon z kapsy džínů a skoro ho upustila, když spatřila to jméno na displeji. Znovu ucítila, jak se jí do tváří hrne krev. „Co čert nechtěl…“ zahihňal se Patrick a vytratil se zpátky do jídelny. Na jeho slova sebou Cassie v duchu trhla. Pořád jí nebylo jasné, co jsou Vyvolení vlastně zač. Co je Ranjit vlastně zač. Bohové a příšery, zavtipkoval jednou hořce. Co z toho je on? To Cassie nevěděla. Nebyla si ani jistá, jestli to ví on sám. Zaplašila z mysli starosti, přitiskla si telefon k uchu a chytila se ho, jako by to bylo záchranné lano. „Ranjite!“ Určitě slyší, jak se Cassie pitomě kření, i když je na druhém konci světa. „Cassandro.“ Jeho hebký a vřelý hlas jí dal zapomenout na sychravou plískanici a na chvíli dokonce i na ten ukrutný hlad. „Veselé Vánoce.“ „Tobě taky.“ Bez dechu se posadila na schody. Bylo žalovatelné, jak se jí stýskalo. Žalovatelné a nanejvýš nevhodné. „Jé, moc ráda tě slyším.“ „Jsi v pořádku?“ Jeho hlas zněl ustaraně. „Je mi dobře. Dobře. Jenom trošku…“ 8
„Hlad sílí, viď?“ Cassie chvíli mlčela. Byla úleva mluvit s někým, kdo ví, co Cassie zakouší. Ranjit to taky zažil. „Ano,“ řekla nakonec a rozechvěle se zasmála. „Uhodl jsi.“ „Už to nebude dlouho trvat, Cassandro. Týden a půl. Zvládneš to?“ „Mně je dobře. Opravdu. Jenom…“ Zaváhala a skočila do neznáma. „Chybíš mi. Moc.“ „Panebože, ty mně taky.“ Řekl to tak procítěně, až ji to od obvykle chladného a rezervovaného Ranjita Singha zaskočilo. Skoro jako by se mu ulevilo. „Chybíš mi a dělám si o tebe starosti. Ještě se ti pak, ehm, ozvala Estelle?“ Cassie polkla. Ranjit byl jediný, kdo věděl, že prastarý duch občas promlouvá v Cassiině hlavě – něco podobného bylo mezi Vyvolenými neslýchané. „Párkrát. Ale v poslední době je zticha, babizna. Doufám, že se schoulila do klubíčka a pošla hlady.“ „To se asi nestane, Cassie.“ „Jo. Já vím.“ „Dávej na sebe pozor, prosím. Ano?“ Nemohla si pomoct a usmála se. „Jasně, budu. A brzy ahoj.“ „Už aby to bylo.“ Tiše se zasmál. „Poslyš, už musím končit. Zase se ti ozvu, až budu moct.“ 9
Do očí ji bodly slzy a znovu se jí sevřel žaludek. „Ahoj, Ranjite. Veselé Vánoce.“ „Tobě taky. Ještě jednou.“ Cassie sklapla telefon a rozbrečela se. Zabořila tvář do dlaní. No tak, to je ostuda. Má přece být tvrdá. Všechno zvládne. Hlad po potravě, hlad po Ranjitovi… Dost. Dost. Problém byl v tom, že byla strašně vyhladovělá. Zmáhal ji zoufalý, nepopsatelný hlad po něčem jiném, než je pouhé jídlo. Ale nemohla dělat nic než vydržet, dokud nezačne další semestr. Pak se možná dočká odpovědí. Koneckonců, kdo se na dostatečně dlouho vzdá čokolády, ten po ní také přestane toužit. Kdo vydrží pár týdnů bez cigaret, už je potom nechce. Jo, a kdo na chvíli přestane dýchat, pak ztratí chuť na kyslík! Cassie strnula. To snad ne, moje milá. Opravdu jsi mě pobavila! Nevšímej si jí, řekla si Cassie. Nevšímej si jí. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Stačil pouhý zvuk Estellina hlasu v hlavě, aby hlad zacloumal s Cassie takovou silou, až skoro ztratila rovnováhu a přepadla dopředu. Uslyšela, jak se otevřely a zavřely dveře. Kroky. A hlas… „Cassie? Jsi v pořádku?“ V Patrickově tónu byly znát obavy. 10
Vyskočila na nohy a zaťala pěsti. V pořádku? Proč se jí na to pořád ptá? Samozřejmě že je v pořádku! Už ji začínalo doopravdy štvát, jak se kolem ní pořád motá. Neměl by se do toho plést, jestli ví, co je pro něj dobré. Ne! Jak ji to jen napadlo? Patrick se jenom snaží být ohleduplný, tolik toho pro ni udělal. Estellin šepot zněl jako hadí pohlazení. A mohl by toho udělat ještě mnohem víc, moje milá. Patrick znervózněl z Cassiina chorobně upřeného pohledu. Ano. Estelle má pravdu. Tak dobrý přítel jako Patrick se vždycky obětuje. Na Patricka se může spolehnout. Je silný, mladý, sebevědomý. Plný života. Dokonalý. „Cassie?“ Měla zkrátka příšerný hlad. Roztáhla rty do pitvorného úsměvu. „Nic mi není.“ Nemluv. Nech ho přijít blíž. Cítím ho… Patrick o krok ucouvl a Cassie se zazdálo, že se zachvěl. „Přestaň blbnout, Cassie. Stydne ti večeře.“ Ale ty jsi pro mě teplý akorát. „Dobře, promiň. Nechám tě na pokoji.“ Obrátil se k odchodu. „Vrať se, až budeš chtít.“ „DOST!“ Vymrštila se ze schodu a skoro za ním vylétla. Popadla ho za límec, škubla s ním dozadu, sevřela ho a přitáhla k sobě. Snažil se vytrhnout, ale neměl šanci. Ani tu nejmenší. Od toho rituálu byla Cassie silnější 11
než dřív. Měla síly víc než dost na to, aby přemohla tohohle… smrtelníka. Cassie se nahlas zasmála. Patrickovi se v očích zračila hrůza a vyděšeně jí dýchal do tváře. Zase ho ucítila: mmm, ten život! Vycenila zuby, když vtom zahlédla za skleněnou výplní venkovních dveří nějakou postavu. Na okamžik se jí zastavilo srdce, ztuhla a výhrůžně zavrčela. Ta tvář, divoká a zběsilá, na ni taky zavrčela jako vzteklé zvíře. V tu chvíli jí nehezky škublo v břiše a pochopila. To není žádná příšera, která se dobývá do domu. To je její vlastní odraz. „Panebože!“ Pustila Patricka tak rychle, že se zhroutil na podlahu. Pozadu od něj odklopýtala. Upíral na ni vyděšené oči, světle modré zorničky se mu tak rozšířily, až skoro zčernaly. To ji nepřekvapilo. Ale překvapila ji slova, která mu vyšla z úst. „Ale ne, Cassie. Proč ty? Proč ty?!“ „Cože?“ Půl vteřiny stála s rukama na ústech a zírala na Patricka. Pak se otočila na podpatku a prchla. Brala schody po dvou, aniž by zpomalila, vřítila se do svého pokoje, zuřivě popadla židli a zaklínila ji pod kliku. Tak. Teď už je v bezpečí. On. Cassie se vyčerpáním zhroutila na podlahu. Mohlo to dopadnout hůř, říkala si, zatímco se jí zpomaloval tep. Mnohem hůř. 12
Nač si něco nalhávat? Přestala se ovládat. Mohla Patrickovi ublížit. Nebo ho dokonce zabít. Cassie si nacpala pěsti do úst a skousla je až do krve. Ještě pár dní a bude to. Za pár dní se vrátí do akademie. Vrátí se k tajemnému řediteli, siru Alricu Darkovi. Ten jí určitě pomůže s tím bojovat. Do té doby se bude všem vyhýbat… Ale Cassandro, zlatíčko moje, já se musím NAKRMIT! Plačtivý rozzlobený hlas jí duněl v hlavě a narážel do lebky, která se jí zdála lehká a prázdná. Z hladu už měla závrať. Ale byla rozhodnutá to vydržet. Už jenom pár dní. Jenom otázka času… Přesně tak! Estellin hlas zněl v dutině její hlavy vyhládle a mstivě, ale vítězoslavně. Ano, Cassandro, děvenko moje nejdražší! Jenom otázka času…
13
1. k apitola
Běžící pás sebou trhl a ožil, když se na něj vysypala zava-
zadla. Cassie stála natlačená v davu, ohromená rámusem a ruchem letiště Johna Fitzgeralda Kennedyho, a zoufale se rozhlížela po svém ošuntělém kufru, aby odsud mohla vypadnout. Na jedné straně stál vysoký zpocený byznysmen, na druhé uremcaná stará paní a oba se prodírali, manévrovali a skláněli nad zavazadlovým pásem jako supi. Ani jeden z nich nebyl zrovna prvotřídní kandidát na krmivo, ale kdo je v nouzi, nemůže si vybírat… Ale ne. Nech toho! chtěla Cassie vykřiknout, ale neměla na to sílu. Když při přistávání seděla pevně vmáčknutá do svého místa u okénka a vyhýbala se pohledu na svého souseda, viděla svítání nad Sochou Svobody, ale nezajímalo ji to. Nezajímala ji ta symbolika – východ slunce nad jejím soukromým Novým světem. Nezajímala ji nádherná symetrie a panorama města. Chtěla jen, aby letadlo už konečně přistálo a ona se mohla nadech14
nout čistého vzduchu. Vzduchu, který neprošel plícemi všech cestujících tolikrát, že už po nich chutnal. Chtěla pryč od té hromady člověčiny, nacpané do letadla jako nevzhledný švédský stůl s životní energií. Ale aspoň ovládla svoje chutě. Celých sedm hodin. Na to může být hrdá, nebo ne? To je přece výkon. Jistě, moje milá. A měla jsi naprostou pravdu. Jsem ráda, že jsme se krotily. Palubní občerstvení. Tak suché a bez chuti. Cassie se proti své vůli stísněně zasmála. „Hele, holka, nechtěla by ses posunout?“ Byznysmen ji odstrčil z cesty a vrhl se na svůj kufr. Kdyby neklopýtla a nenarazila bokem do té nevrlé staré paní, upadla by. Cítila, jak vrávorá, zásoby sil jí téměř docházely. Mužův zatuchlý dech si ji podmanil. Z toho sladkokyselého aromatu se jí rozšiřovaly nosní dírky. Nebylo nasáklé jen potem, ale také jeho živočišností. Muži bylo horko a přetížené srdce mu bušilo: slyšela to, cítila to. Pach mu prýštil z pórů a vnikal jí do nosu jako… talíř hranolků. Ano, až tak voněl. Cassie si olízla pozvednuté koutky úst, soustředila se na jeho rty a dívala se, jak se nadechuje a jak vydechuje… S nadávkou se kolem ní protlačil, otloukl jí kufr o holeně a zmizel. Promeškala příležitost. Do očí jí vhrkly slzy a Cassie nevěděla, jestli jsou to slzy úlevy, nebo vzteku. 15
Utekl! Ne! Utekl nám! Estellin hlas zněl napůl nepříčetně. Najdi někoho. OKAMŽITĚ někoho najdi! Cassie si mlhavě uvědomovala, že kolem právě projel její kufr, který držel pohromadě jen díky nezaměnitelné staré gumě od Patricka, ale nevšímala si toho. Hladově pátrala v davu a už se o nic nestarala. Jenom o… Tamhle! Tamhle, rychle! Malátně se otočila na místě a zacílila na postavu, kterou měla Estelle na mysli. Byla to mladá silná samice. Štíhlá, ale urostlá a snědým středomořským způsobem okouzlující. Měla s sebou mládě, ale to předala s polibkem, slůvkem a úsměvem svému druhovi a teď se ta mladá silná samice otočila a za zvuku podpatků – klap-klap-klap – zamířila na záchod. Ne samice, žena! zakřičela Cassie v duchu. Žena! Je to člověk… Ano, ano. Jak chceš. Žena! Rychle! UTEČE NÁM! Cassie se prudce otočila, hlad se v ní bil s loveckým vzrušením, jež jí drnčelo v žilách. Protlačila se davem a pustila se směrem, odkud se ozývalo klap-klap-klap. Bylo zvláštní, že ho slyší tak zřetelně i přes všechen hluk, shon a neustálá nesrozumitelná hlášení. Jako by se celou svou bytostí soustředila jen na ten klapot podpatků a každičký nerv v jejím těle se upínal k samici. Kousek před ní samice – žena – otevřela dveře na záchod. Klap-klap-klap. Cassie přidala do kroku, v sešla16
paných teniskách ji nebylo slyšet. Už tam bude. Už tam bude! DĚLEJ! Ano, Estelle, nakrmíme se. NAKRMÍME SE! „Cassie!“ To přátelské zahalekání ji vytrhlo z koncentrace. Její cílevědomé kroky znejistěly. „Cassie Bellová! Zlatíčkóóó!“ Komár. Ubzučený, otravný. Měla chuť ho plácnout, zabít ho. Nech mě na pokoji, chtělo se jí zaječet. Já musím… Něco do Cassie vrazilo, až ztratila rovnováhu, a sevřelo ji to do vřelého, draze parfémovaného objetí. „CASSIEEEE!“ Zlomek vteřiny se Cassie tomu objetí vzpírala a lačně hleděla na dveře záchodu, dokud se za tím člověkem a jeho životní energií jemně nezavřely. Pak sebou tak škubla, až ji to skoro zabolelo, a probrala se. Co to udělala? Co to málem udělala? „Isabello?“ Se slzami na krajíčku jí Cassie oplatila to pevné objetí. Pověsila se na svou nejlepší kamarádku tak, jako by ji jen ona udržovala při zdravém rozumu. No dobře, tak tuhle! Ta bude stačit. Ta bude stačit, ti říkám! NE! štěkla v duchu tak zuřivě, že Estelle sklapla. Na chvíli. 17
„Ahoj, Isabello. Moc ráda tě vidím.“ „Já tebe taky! Ty jsi přiletěla z Londýna? Přistáli jste o pět minut dřív než letadlo z Buenos Aires! To je náhoda! Paráda!“ Ta holka pořád mluví v samých vykřičnících, pomyslela si Cassie láskyplně. Isabella pohodila lesklou hřívou hnědých sametových vlasů. „A čeká tu na nás Jake! Napsala jsem mu esemesku, je venku v terminálu!“ „A to sis našla čas mě pozdravit?“ Cassie mírně pozvedla obočí. „Lichotí mi, že jsi mě na cestě k němu nepovalila.“ Isabella se do onoho pohledného Newyorčana zakoukala, jakmile přišla na akademii. Na konci minulého semestru se konečně dali dohromady, ale měli na sebe už jen necelý týden, než Isabella odletěla domů do Argentiny (první třídou, samo sebou). Nebylo divu, že se těší, až si na Jakea zase sáhne. „No tak, Cassie!“ Isabella se zasmála, ale když vzala Cassie kolem ramen a prohlédla si ji, oči jí trochu potemněly. „Vypadáš naprosto skvěle. Jsi trochu pohublá, co? Ale vážně moc krásná.“ „Jé, díky. S lichotkami nejdál dojdeš.“ Chabě se zakřenila. Hlava už jí pořádně třeštila. To je tím rozrušením, říkala si. A časovým posunem. To je jedno. Zkrátka se musí na chvilku uklidnit. Ale Isabella už se zase smála a dál kypěla nadšením. „Už se nemůžu dočkat, až budeme všichni zase spolu! 18
Ty, já a Jake! Že jo? Pojď, jdeme!“ Nečekaně pustila Cassie. „Jasně. Už… jdu…“ To se jí však snadno řeklo, ale hůř udělalo, když už ji Isabella nepodpírala svou paží. Cassie opět zavrávorala a ucítila, jak se jí podlamují kolena. Upadla by na zem, kdyby ji Isabella nechytila za loket a nesevřela ho pevným pólistickým chvatem. „Cassie? Cassie?“ Cassie se zamračila. Isabelle se přes Vánoce nějak zvláštně změnil hlas. Je nějaký divný. Vzdálený. Slábne. Anebo možná slábne ona. Je ve tmě. V chladné, černé prázdnotě. A mizí…
19
2. k apitola
Cassandro? Cassandro!“
„
Další povědomý hlas. Nedovedla ho zařadit, ale byl silný a uklidňující. Teď už se jí nic nestane, to věděla. Nejspíš proto, že je mrtvá. Určitě je mrtvá, protože letištní mumraj zmizel a ona se vznáší v pokojné bublině klidu. „Cassandro!“ ozval se chraplavý hlas důrazněji. Něčí ruka ji pleskla po jedné tváři, pak po druhé. „Cas sandro, probuďte se.“ Proti své vůli rozevřela oční víčka a zasténala. Rozmazaná tvář jí byla stejně povědomá jako hlas. Asketická, oslnivě krásná a ustaraně zamračená. „Sir Alric…“ „Ano, já. Probuďte se.“ Cassie zamrkala do ostrého světla, nadzvedla se a chytila se podušek. Pohovka. Veliká kožená. Na chvíli si pomyslela, že je přece jenom mrtvá, a to v obzvláště pohodlném záhrobí, protože neviděla nic než hekta20
ry modré oblohy. Pak si všimla, že ji obklopují skleněné stěny, v ranním slunci se třpytí mrakodrapy a ojíněné koruny stromů… Central Park! Nad stromy se rozprostírala diamantově modrá obloha zbrázděná bílými kouřovými stopami letadel. Udiveně zamrkala na svůj výhled na velkolepé panorama New Yorku. Nebo spíše na výhled sira Alrica. Trhla sebou a probrala se úplně. Pokusila se vstát, ale upadla. Uslyšela úlevné vyjeknutí a už u ní byla Isabella, vrhla se na zem vedle ní a objala ji. Cassie se tupě rozhlédla po přepychově elegantní kanceláři. „Ty jsi mě teda pořádně vyděsila! Ach, Cassie!“ Konečně zaostřila na své společníky. Samozřejmě Isabella – a vedle ní stál Jake, na kterém bylo vidět, že se mu obrovsky ulevilo, i když se v tomhle prostředí cítil trochu nesvůj. Když pohlédla do jeho vlídných hnědých očí, mírně se na ni usmál. „Ahoj, Cassie. Rád tě vidím.“ „Ahoj, Jakeu. Taky tě ráda vidím.“ Nebyla to tak docela pravda. Cassie byla víc než ráda, že ho vidí − spadl jí kámen ze srdce. Minulý semestr Jake odhalil více tajemství Vyvolených, než bylo pro člověka zvenčí bezpečné. Cassie si nebyla jistá, jestli se Jake na akademii ještě vrátí poté, co zjistil, že Ka21
teřina Svenssonová, spolužačka, k níž dříve choval city, zavraždila jeho sestru Jessicu. Určitě byl v nesmírném pokušení zlomit hůl nad ústavem, který onen zločin ututlal a Vyvolenou dívku potrestal pouhým vyloučením. Ale přesto tu teď stál v kanceláři ředitele. Co ho přimělo se vrátit? City k Isabelle? Podivně přenesená sourozenecká oddanost vůči Cassie, dívce, o které všichni říkají, že vypadá přesně jako jeho mrtvá sestra? Anebo se vrátil, aby dokončil tu „neuzavřenou záležitost“, o níž mluvil na konci minulého semestru? Její chabý úsměv věnovaný Jakeovi se vytratil a obrátila se trošku neochotně k siru Alricovi. Ten se nezměnil – jeho pohledné rysy byly pořád stejně okouzlující. V šedých očích se mu zračilo jakési napětí a neusmíval se, ale přitom se netvářil ani nazlobeně. „Moment – jak jste…?“ Cassie si zuřivě promnula čelo. Poslední, co si pamatovala, byl vrzající zavazadlový pás, pach lidského potu, tlačenice a vedro. A nějaká potřeba. Potřeba tak naléhavá, že tam nechala… „Můj kufr! Zapomněla jsem ho tam! To ne…“ „To nic,“ odbyla ji Isabella mávnutím ruky. „Já jsem ti ho vzala.“ „Ale jak jsi…?“ „Je to ten správný, neboj se.“ Isabella se zahihňala. „Věděla jsem, který je tvůj. Poznala bych ten ostříkaný krám všude.“ 22
Cassie zavrtěla hlavou, ale zmátlo ji to jen na chvilku. „Otřískaný, Isabello. Otřískaný krám. Ale co bezpečnostní kontrola? A imigrační? Jak jste…?“ „Když jste omdlela, Isabella mě ihned kontaktovala,“ vysvětlil sir Alric. „Mám známé na ministerstvu vnitřní bezpečnosti a ti potřebné procedury vyřídili.“ Vrhl ostražitý pohled na Jakea, jako by se lekl, že řekl příliš mnoho. „Jsem si jistý, že byste ráda byla se svými přáteli, ale nejprve musíme probrat jisté záležitosti, jen vy a já. Isabello a Jakeu, prosím. Musím si s Cassandrou promluvit. O samotě.“ Isabella a Jake si vyměnili pochybovačný pohled. Cassie se pokusila vzhlédnout a kývnout na ně, aby je uklidnila, ale při pouhém pohledu na oba kamarády ji hlad znovu sklátil jako oštěp a svou úporností jí vyrazil dech. Vyškrábala se na nohy a doklopýtala k siru Alricovi. Položil ruce na její ramena, jako by ji chtěl vlídně povzbudit – až na to, že ji sevřel v prstech tak pevně, až se jí udělaly modřiny. Cassie však tu bolest téměř ani nezaznamenala. Cítila, jak se jí touhou po krmení napínají svaly a kroutí se jako pružiny, a věděla, že ve skutečnosti ji sir Alric drží na uzdě. „No tak, Isabello, Jakeu. Odejděte, prosím.“ Jake se nad ředitelovým ocelově břitkým tónem zamračil. „Nevím, jestli…“ začal. 23
„To nic.“ Cassie se natáhla, vzala Isabellu za ruce a stiskla je trochu moc silně. „Já to zvládnu. Za chvíli jsem u vás. Slibuju.“ „Určitě?“ zeptal se Jake a změřil si sira Alrica nepokrytě nepřátelským pohledem. „Určitě.“ Vlastně si zoufale přála, aby šli pryč. Nebyla si jistá, jak dlouho to ještě vydrží, než se na některého z nich vrhne. „Vážně, Jakeu. Prosím tě, jdi, já to zvládnu.“ Mladý Američan se nadechl a vzal Isabellu za ruku. „Budeme venku. Uvidíme se za chvilku, Cassie.“ „Jo,“ hlesla Cassie chabě a při úsměvu zaskřípala zuby. Ach prosím, prosím, BĚŽTE! Stihla ještě zahlédnout Isabellinu ustaranou tvář, než za kamarády zaklaply dveře, a pak zavřela oči a zapotácela se hlady. Ucítila, jak ji ruka sira Alrica tlačí zpátky na pohovku, a podařilo se jí rozlepit oční víčka právě včas, aby spatřila, jak se k ní blíží zákeřný a ošklivý vrátný Marat s koženým kufříkem. Odkud se tak tiše vynořil? Omámeně se nadzvedla. „Musíte se nakrmit, Cassandro.“ Hlas sira Alrica se rozléhal ozvěnou po místnosti. Marat před ni opatrně postavil kufřík na mahagonový kávový stolek. „Nemůžu.“ „Už jste bez toho celé týdny. Umíráte. Na konci mi24
nulého semestru jsem vám vůbec neměl dovolit odjet, jenže tohle jsem nečekal. Nechápu, proč váš hlad sílí tak rychle, ale je to tak. A vy ho musíte uspokojit.“ Cassie se nedokázala ani rozbrečet, jak byla zesláblá, a tak si schovala obličej do dlaní a zasténala. „Nemůžu.“ „Musíte,“ odsekl sir Alric hněvivě. „Myslíte si, že se obětujete, ale ve skutečnosti jste jen pohodlná. Je mi líto, co se vám stalo, Cassandro. Je mi líto, že jste do toho byla vlákána. Mám však odpovědnost nejen za vás, ale i za Vyvoleného ducha.“ Pokývl na Marata a ten zasunul do zámku kufru stříbrný klíč. Cassie nejistě sledovala vrátného pohyby. Na víku kufru se skvěl symbol, který okamžitě poznala: ten vzorec složitě propletených linek, velký asi pět centimetrů, už viděla vpálený do kůže jistých vybraných studentů Darkovy akademie – a také rozmazaný a porušený na své vlastní lopatce. Nevěděla, jaký má ten vzorec význam, ale věděla, co označuje. Bylo to znamení Vyvolených. Marat odklopil víko, sir Alric přistoupil ke kufru a s úctou se zahleděl na řadu křišťálových flakonků. Na všech bylo rovněž vyryto znamení Vyvolených a byly krásné i samy o sobě – ale jejich průsvitný obsah žhnul jako tekutá perleť a přes jemný křišťál z něj vyzařovalo mihotavé světlo. Cassie to na okamžik tak uchvátilo, že skoro zapomněla na svůj palčivý hlad. 25
Sir Alric znovu kývl na vrátného. Malá nádobka, kterou Marat vyndal z kapsy, se od nádherného kufříku nemohla lišit víc: byla to bílá umělohmotná krabička s víčkem na zacvaknutí. Marat si natáhl gumové rukavice, neobřadně krabičku otevřel a vyndal balíček v plastovém obalu. Roztrhl ho a vytáhl injekční stříkačku na jedno použití. Cassie vytřeštila oči. „Co to je?“ Sir Alric si právě také navlékal rukavice a najednou byl chladný a věcný. „Považujte to za prozatímní opatření, Cassandro.“ Sir Alric jemně zasunul jehlu do jednoho flakonku a nabral malé množství perleťové tekutiny. „Musíte se naučit krmit. Ale tohle,“ řekl a pozvedl stříkačku, „nám poskytne několikadenní odklad.“ „Co je to?“ Vyděšeně hleděla na jehlu. „Co je to? Tohle si píchnout nenechám!“ Cassie se pokusila vykroutit, ale ucítila, jak jí silné ruce sevřely ramena, přitiskly ji zády k pohovce a přidržely ji v klidu. Marat. Přiblížil se zezadu a neunikla mu. Panebože, jak byl silný, z jeho svěráku se nedalo vymanit, ale přesto se vší silou vzpírala, když se k ní sir Alric blížil. Na okamžik zahlédla v jeho tváři lítost a soucit, ale pak jeho rysy ztvrdly. „Nehýbejte se. Jinak to nejde. Je to pro vaše dobro, Cassandro.“ Sir Alric hovořil naprosto chladně a sklá26
něl se nad jejím zmítajícím se a kopajícím tělem. „A také pro dobro všech ostatních.“ Cítila, jak jí palcem otírá místo na paži, a potom horké bodnutí jehly. Cassie na okamžik dostala strach, že ji popravili v elektrickém křesle. Takhle nějak se při tom člověk cítí, nebo ne? Surově jí projel proud a tak prudce ji vyburcoval k životu, že nedokázala jasně myslet. Žilami jí prosvištěl chlad a vzápětí ho následovalo horko – a síla. Setřásla Maratovy ruce, vyskočila, tělo jí zpevnělo a pěsti se zaťaly. Strašlivý drásavý hlad zmizel, jako by ji pustily něčí sevřené čelisti, ale zrakové vjemy se jí proměnily v oslnivé šmouhy, před očima se jí roztančily tečky, ztratila rovnováhu, znovu se zhroutila na kožené čalounění a semkla víčka, aby si zklidnila oči. Když je znovu otevřela, sir Alric seděl v křesle a díval se na ni s prsty sepjatými do špičky pod bradou. Marat i kufřík zmizeli. „Nuže, Cassandro, jak se cítíte?“ Do mysli se jí vřítila paměť. Rozzlobeně se posadila. „Co to bylo? Řekněte mi, co to bylo?“ Nereagoval na to, že Cassie zuří. „Je to destilovaný roztok. Ze slz prvních Vyvolených před více než tisíci lety. Myslíte si, že ho nabízím každému? Považujte to za své štěstí. Je nesmírně mocný.“ 27
