Tematizujeme: vyprávění

„Je to celý úplně blbě!“ srknu horký kafe, prsknu jí hnědou kapku na nosánek a hned ucítím horkou bryndu na podšálku. Ona jen pípne: „Opravdu...?“ „To bych to asi neřikal!“ vyštěknu na ten její bezbrannej obličejíček a máchnu rukou: „Poďte sem!“ Okázale netrpělivě čekám, až jí strach dovolí vykročit a dopotácet se až k mýmu ohromnýmu stolu. Je na něm rozloženo několik stránek jejího prvního výtvoru. „Tady,“ poklepu ukazovákem hned na titulku, „je chyba. Chybí sloveso! A tady, tady, tady a tady,“ přejíždím prstem modré korektury, „jsou blbě uvozovky, vy nevíte, že se tam píše čárka, ne tečka?!“ dám si záležet na údivu a pak přiložím: „A tady: během! Copak vám ještě nikdo neřekl, že máme na tohle slovo uvalený embargo?!“ Ach jo, další chudinka v bělounké košilce, co si za pár dní do hlavy nasoukala všechny naše regule, zákonitě se v nich nevyzná, přijdou jí absurdní, neumí v tom chodit, a hned musí plavat. A tak plave. Neví ani, co je to embargo. Roztřesená, nejistá, uvzlykaná. „Tadyhle máte hrubku jak kráva!“ zírám jí upřeně do očí, pozoruju, jak se začínají lesknout. Když jí přes obličej sjede rudofialová roleta, zvýším hlas: „Kde ste to proboha studovala? Vyházejte z polic dívčí romány a kupte si Pravidla!“ „Ale já to kontrolovala třikrát...,“ snaží se pohlídat si drnkající hlas, nedaří se jí to. Před chvílí odevzdala první článeček, na kterym makala celej den a celou noc, a hned si ji zavolal šéf, kynoucí čtyřicátník, co tu má na povel všechny rubriky, od horoskopů a vaření až po sex a vztahy. „Celý je to úplně blbě! Přepište to!“ pronesu rezolutně a rozmáchlým gestem ji vyhodím z kanceláře. Zkurvená práce, jak je, sakra, možný, že najednou dělám něco, co jsem nikdy nechtěl? Bazírovat na pitomostech! Ani jsem si nevšiml, kdy mě nastrkali tam, kde mě mít chtěli. Šéf. Ale čeho? Časopisu pro dámy, které chtějí mít styl? Pro třicátnice, co je opustil chlap, anebo chlapa mají, ale chtějí lepšího. A taky pro skoro dospělý naivní dívenky. A pro ušmudlaný maminy, co si jednou týdně opíšou nový recepty, přečtou vždycky nadějnej horoskop, upadnou do deprese kvůli svýmu šatníku a zhltnou osobní příběh ženský odvedle, co je na tom pořád ještě hůř než ony. Žvásty za pár pětek, hlavně že to je barevný! Kde jsem, kurva, nechal svý nadějný horoskopy? Svý nový recepty? A svý barevný stránky?! Jsem už smrtelně unavenej, ačkoli jsem vlastně nic v životě nedokončil. Jeden vrácenej román, spousta rozepsanejch. Bez hrubek a se slovesy! Musím se zastavit, i když jsem ještě nikam nedošel. Vzít si volno, pořádný prázdniny. Prázdniny? vyděsím se nad tím slovem, zírá z něj najatej zabiják. Najednou se začínám stydět, že umřu, že nebudu a že po mně zbude jen ten vrahoun Prázdno. „Ne, tak takhle ne!“ prsknu horký kafe na rozložený papíry, „celý je to úplně blbě!“ Kdybych mohla, nafackuju si. Prober se, sakra! Naposledy zavzlykám a dopíšu poslední věty: Milý čtenáři, beru si prázdniny, abych se naučila vyprávět. Budu si k tomu muset sehnat pořádnej kus žití a taky cosi pestrýho k inspiraci. Třeba tohle číslo Pandory! Kateřina Tošková (šéfredaktor)

4 8

Rozhovor Tomáš Kubíček: Logika teoretického pohybu Lubomíra Doležela (komentář k rozhovoru) Lubomír Doležel: Existovat fikčně znamená existovat v různých způsobech

Tematizujeme: vyprávění

15 21 30 35 41 43 47 53 59 62

— beletrie Jiří Kratochvil: Jablko; Vejce čili vejce Jiří Hájíček: Molitanové labutě /úryvek z románu/ Magdaléna Platzová: Oči lidí, které potkává Natálie Bartasová: pani Vlková Šimon Šafránek: Morena Stanislav Beran: Žena lamželezo a polykač ohně Anna Nymová: Proti hotelu Bellevue David Zábranský: Bertrand Štern /ukázka z románu/ Božena Správcová: Tělo Jiří Pechar: Jak jsem prožil konec války a únorový převrat /úryvek z pamětí/

72 76

— překlady Witold Gombrowicz: Posedlí /ukázka/ Robert Walser: Sourozenci Tannerovi /ukázka/

82

— obraz Marc Lüders

94 97 104 118 124 129

— teorie Zbyněk Fišer: Obrazy vyprávějí Pavel Bubeníček: Vnitřní svět viděný zvnějšku: narace v literárních a filmových Hodinách Ondřej Sládek: Napodobení a vyprávění: mimésis a diegésis Bohumil Fořt: Dva Weissovy narativní světy: Opustíš-li mne a Zázračné ruce Jiří Dědeček: Šanson vypravuje Není to jednorázová akce (rozhovor s Lenkou Luklovou o Povídce roku)

2

134

— anketa Četli jste někdy knihu, která vyprávěla váš život?

137

Pan Dora... vypráví /by Pan Dora/

146

Vývarná příloha: Olga Čechová: Šest částí těla

153

Beletrie: Olga Čechová: Přála jsem si křídla

158

Reflexe: Martin Kolář: Jiří Šigut

164

Edice: Nakladatelství OPUS

168 170 172 173 175 177 178

Recenze: Jiří Koten: Vypravěč v různých perspektivách Vladimír Trpka: Vyprávět si až k příběhu Jan Tlustý: Ajvazovy calvinovské meditace Josef Chuchma: Deset let, jež vydaly za celý život Jitka N. Srbová: Devět Petriho misek Lubomíra Martínka Pavel Horký: Singerův obraz poválečného chaosu Ivo Harák: Postmoderní neoromantik třináctých komnat

181

Reakce: Dalibor Chatrný

tematizujeme : Vyprávění Magdaléna Platzová

Magdaléna Platzová Oči lidí, které potkává

Josef se v teráriu vzepjal, od hlavy k ocasu jím probíhaly esovité vlny a tichounce syčel. Ležel jsem na ustlané posteli s rukama za hlavou, s otevřenýma očima. Byl jsem nahý a potil jsem se. V rámu otevřeného okna se objevila postava. Bez hnutí vyčkávala, pak vklouzla do pokoje. Strnul jsem. Bylo mi jako spáči, který se snaží pohnout ve snu, ale zjistí, že svoje fyzické tělo neovládá, že mu nepatří.

30

Celé léto jsem pracoval na jedné povídce. Byla o muži, který tráví dny u počítače, možná je programátor, co já vím. To není důležité. A o ženě, která každý den, ve stejnou dobu, uspává na dvoře dítě. Je to mladá žena a každý den přechází nejméně čtvrt hodiny s kočárkem, v němž usíná dítě, sem a tam podél zdi domu, naproti oknu, kde má muž svůj pracovní stůl. Muž a žena se začnou postupně dorozumívat pohledem. Ona vyjde z domu, on přeruší práci, vstane a postaví se tak, aby na něj viděla. Dívá se na muže nad střechou kočárku a neusmívá se, ani on se nikdy neusměje. Není mezi nimi zdvořilost ani počínající přátelství. To jediné, co se mezi nimi napíná, je pohled. Jednou už skoro dojde k setkání. Muž na ženu narazí v blízkém krámku, kam si pravidelně chodí pro jídlo. Když ji spatří mezi zákaznicemi (chvíli trvá, než ji rozezná), sklopí hlavu a odchází dřív, než si ho mohla všimnout. Muže přitom vůbec nelze podezřívat z toho, že předem ví, jaká hra se mezi nimi rozvine, že by ji dokonce chtěl a plánoval. Vše vyplývá z pohledu. Jednoho dne se muž v okně svlékne. Žena dál přechází pět kroků dopředu a pět kroků dozadu podél zdi a nespouští z muže oči. Muž několika pohyby vlastní ruky dosáhne vyvrcholení. To se opakuje den co den, dokud se muž na ženu neusměje. Důvod je lhostejný: slabost, slast, možná jen roztržitost. Žena poprvé uhýbá pohledem. Příštího dne sice opět vyjde z domu, ale vozí teď kočárek v opačném směru, k muži obrácená zády. Povídka mi dala spoustu práce zvláště proto, že se v ní nic neděje. Pokud bych se omezil na popis, ale já chtěl víc, vystačil bych si s jediným odstavcem.


Každý příběh se vejde do jediného odstavce, i ten můj. Pokoj, kde jsem se s tím mořil, je hned za kuchyní, s oknem do světlíku. Je to můj pokoj, když byla matka malá, bydlela v něm služka. Matka se nikdy nechtěla vdát ani mít děti, ale když jí bylo třicet let, vysvětlila jí babička, jak bude jednou osamělá, a slíbila, že se o případné děti postará, což dodržela. Celé dětství jsem matku vídal jen chvilku večer a potom v neděli, i když jsem ji velmi miloval. Měl jsem babičku. Přesto jsem byl rád, když moje dětství skončilo, jeho konec jsem zaznamenal přesně. Babička umřela, když mi bylo dvacet čtyři let, teď je mi třicet osm. Jsem starší než většina mých oblíbených literárních hrdinů, myslím, že ani Karel Bovary se takového věku nedožil. Otcova a potom babiččina smrt byly poslední větší událostí v mém životě, od té doby se toho moc nezměnilo. A když se nic neděje, neplyne čas, jenom přibývají číslice v letopočtu, vypadávají vlasy a stárne kůže; vidím ty změny i na matce. V pokoji mám hodně květin. Není tam moc světla, a tak jsem se nakonec přirozeným výběrem omezil na rostliny, které milují šero a přežívají pod korunami stromů. Plazí se po hůlkách, které jsem zvlášť pro ně připravil, a jejich ploché, masité listy s jemnou srstí voní hnilobou. Josefa jsem dostal od matky, je to druh užovky, poměrně vzácný, odchycený na jižním Slovensku. Krmím ho drobnými hlodavci. Matka by mi pochopitelně nikdy nedarovala Hroznýše nebo Mambu. Josefa obstaral pan Zemánek, který matku po otcově smrti v pravidelných intervalech žádal o ruku. Bylo mi dvacet osm let, ale pan Zemánek matku povzbuzoval, že na ušlechtilé zájmy není u chlapců nikdy pozdě. Ke třicátým narozeninám mi přinesl herbář. Hada jsem pojmenoval Josef ještě dřív, než se mi podařilo zjistit, jakého je pohlaví. I ve tmě jsem rozeznal, že je to žena. Pohnula rukou směrem k teráriu. Sedla si na okraj matrace. Stočená do klubka v rohu postele vydechovala teplo a tmu. Sáhl jsem na ni plnou dlaní, byla hebká, hladká a horká. Jsou dny, kdy jenom jezdím tramvají. Čísla střídám bez zjevného řádu a často se mi podaří objevit nějaký nevyužitý, zaprášený zbytek bývalé Prahy. Jedna trasa se mi zvlášť líbí: dojdu pěšky ke střešovické vozovně a sednu si na tramvaj, která vyjíždí každou hodinu na okružní jízdu centrem. Je to stará dřevěná tramvaj s nápisem Královské hlav. město Praha. Rachtá a nadskakuje, řidič točí vestoje klikou, auta troubí, lidé mávají a fotografují nás; je to všechno velice slavnostní a cítím se jako herec. Jízda končí u Výstaviště v Holešovicích. Vystoupím a jdu si dát malé pivo do zahradní restaurace, kde se v neděli od tří od šesti tančí. Na krytém pódiu vystupuje živá kapela, hraje tango, čaču, valčík. Vstup je bezplatný. Já nikdy netančím, ale posadím se na zídku a pozoruji, jak to na parketu roztáčejí bílí důchodci a černí cikáni.

31


Některé stařeny jsou výstřední: v plavých a ebenově černých parukách, zdobených umělými květy, na prsou skleněné perly a krajky. U zídky postávají na sucho bezdomovci, kteří si také přišli užít neděle. Rovněž ve spodním dílu Parku kultury a oddechu vyhrává hudba. Je tu střelnice s melancholickými růžemi, horská dráha, ruské kolo, autodrom a lochneska z mého dětství, ale vše zeje prázdnotou a jen o pár kroků dál zarůstají travou cestičky, i vydrolený bazén a dlažba a sochy. Vracím se kolem Marolda. Tam jsem často chodíval s babičkou, stejně jako do Planetária ve Stromovce nebo do Bludiště na Petříně. Babička si potrpěla na program. Vymýšlela pro mě výpravy, které nám oběma připadaly dobrodružné, ale stejně jsem záviděl dětem, které rodiče nechali jen tak pobíhat kolem bloku, hrát si na doktora a na kovboje a kupovat si tajně čokoládu. Před rozedněním jsem se zvedl a proplížil se bytem do matčiny ložnice. Věděl jsem, kde má schovaný klíč od zásuvky s penězi. Vzal jsem je všechny, zásuvku zamknul a klíč uložil na místo. Moje matka je lékařka a ještě dnes řídí celou kliniku. Je uznávanou průkopnicí několika metod a navíc udělá spoustu práce i za ostatní, takže se jí, dokud má sílu, asi nikdo nebude chtít zbavit. Vídám ji stále jenom večer a o víkendech, ale někdy je tak unavená, že si jde rovnou lehnout. O svoje obědy se starám sám. Myju i nádobí a vynáším koš. Matka navíc platí ženu, která k nám jednou týdně chodí uklízet, svůj pokoj si před ní ale zamykám. Je z Podkarpatské Rusi. Možná je docela hodná, pokud lze být vychytralý a hodný zároveň, ale je taky tlustá a drzá, a když při jejích manévrech náhodou vystrčím nos z pokoje, mhouří na mě oči a směje se jako blbá. Nebo si klepe na čelo. Začala s tím poté, co jsem se jednou nabídl, že jí uvařím kávu, kdo ví, jak si to vyložila. Není ostatně sama, kdo si myslí, že to nemám v hlavě v pořádku, věří tomu i doktoři, takže jsem nemusel na vojnu a navíc už mnoho let pobírám kapesné v podobě invalidního důchodu. Když jsem jí dával peníze, oči jí svítily a hladké vlasy padaly na prsa jako druhá kůže tmy.

32

Text mojí příští povídky se rozvine z jediného gesta. Žena sedí ve vlaku a jede, neznáme odkud ani kam. Je sama v osvětleném kupé, vlak uhání tmou. V jednu chvíli si sáhne do výstřihu a odhalí ňadro. Udělá to beze spěchu, s pohledem upřeným na polstrování protějšího sedadla. Před každou zastávkou a po ní procházejí kolem kupé muži. Nikdo z nich neotevře dveře a nevstoupí. Ani žádná z procházejících žen si neuplivne, jako by kupé nebylo kupé, ale zvukotěsné akvárium, kde přebývá zvlášť nebezpečný druh


mořské sasanky. Kde pluje ve vzduchoprázdnu žahavý netvor, kterého není radno se dotýkat ani myšlenkou. Žena vrátí ňadro do podprsenky, pečlivě zapne jeden knoflíček po druhém. Stáhne okénko kupé a protáhne se ven, nechá se rozmělnit na krvavou kaši, splyne s tmou. Potom, co odešla, trval můj spánek velice dlouho, protože jsem jej uměle prodlužoval. Věděl jsem, že už venku svítí slunce, a přesto dál spal. Před očima se mi odvíjel text. Slovo po slovu, písmeno po písmenu, na zrnitém, jasně osvětleném papíře ostře vyvstával můj text. Ubíhal mi před očima tak pomalu, abych jej mohl pohodlně číst, ale ne dost pomalu na to, abych si něco z něj zapamatoval. Byl přesně takový, jak jsem si vždy přál: naprosto originální a velice krásný. Živý, dýchal jako tělo a všechny jeho částice spolu souvisely a navzájem si odpovídaly... Vida, pomyslel jsem si s uspokojením. „Proč myslíš, že to byla ona?“ ptal jsem se matky. „A pokud si to opravdu myslíš, měli bychom to snad ohlásit? Známe přece její plné jméno a dokonce číslo jejího telefonu.“ Matka zavrtěla hlavou: „Zaměstnávali jsme jí na černo a ona určitě nemá v pořádku papíry. Kdybychom to ohlásili, vyhostili by ji a musela by se vrátit zpátky domů.“ „Ale jestli krade....“ „Už jí sem prostě nepozvu,“ rozhodla matka. „Mohly se stát i horší věci.“ Copak se mi to celé zdálo? Odnesla ty peníze opravdu uklízečka? A přece, na schodech už nikdy nepotkávám drobnou, snědou ženu s ploským nosem, šikmýma očima a černými vlasy spletenými do dvou krátkých copů, která bydlela o patro výš a za ruku vodívala dítě. Peníze jsem vzal já, chtěl jsem křičet. Copak mě nevidíš?

Olimpiin příběh v jednm odstavci Jednoho dne přišlo do její vesnice několik bílých mužů. Usmívali se a nabízeli všem alkohol. Potom odešli. V noci se vrátili a zabili všechny muže. Byli to garimpeiros, hledali zlato. S matkou a sestrou pak žila v osadě na kraji džungle. Muži káceli v džungli stromy, aby měli peníze na alkohol, jejich ženy a dcery spaly za jídlo s napë. Spousta lidí byla nemocná a umírala na nemoci, na které neměli lék. Potom odešla dál na jih, do větší osady na břehu řeky. On připlul po řece. Měl světlé vlasy a pleť. Hodně pil, ale neopil se jako ostatní muži. Bála se, že je Boto, růžový delfín. Růžoví delfíni se v noci převtělují v krásné a veselé mladé muže se světlou pletí a leží s dívkami z vesnic, aby je oplodnili. Ale vyšlo slunce a on byl pořád s ní. Už věděla, že není Boto. Říkal, že je Fotograf a ukazoval jí obrázky. Chtěl, aby nespala s jinými muži. Nemluvil jejím jazykem, ale jazykem napë. Vyptával se na různé věci, nejvíc na obřad Jopo. Jednou

33

tematizujeme : Vyprávění Witold Gombrowicz

Witold Gombrowicz Posedlí Kapitola XX (…)

72

Klečela v tmavém koutě a skrze prsty jí tekly horké slzy. Zmocnila se jí vyčerpanost a apatie tak hluboká, že byla skoro klidná. Dům jako by spal v tichu. Lampa na chodbě zhasla. Byl to sen, nebo vidina? Maje se najednou zdálo, že ji někdo zvedá na nohy a vede kamsi tmou a tichem. V prázdnotě před ní se nehlasně otvíraly dveře a zase se za ní zavíraly. Poznávala to po stále hlubší tmě. Za blízkými stěnami cosi šumělo stále výrazněji. Bylo to jako volání ve vichřici nebo jako přívaly deště bijící do oken. Bylo to všechno neskutečné, a přece opravdové. Kdyby natáhla ruce, dotkla by se mokrých stěn. Věděla to naprosto jistě. Kráčela do tajuplných zákoutí bez váhání, důvěřujíc tomu, kdo ji vedl, ať to byl kdokoli. Někde daleko zasvítilo světélko. Bylo stále větší a zřetelnější. Poznala, že je to pestrá vitráž, která se někdy nachází na chodbách starých klášterů. Náhodná mozaika barevných sklíček, poskládaná bez ladu a skladu. (...) Ale nemohla se ani hnout. Byla jako ochrnutá. Ten, kdo byl vedle ní, se nad ní konečně slitoval, když tak zápasila se svou nemohoucností. Zřejmě do okénka strčil, protože ohmataná barevná sklíčka zmizela. Nahlédla do úzké díry v tlusté zdi. Věděla, že tam spatří něco zlého, něco strašného. Sebrala všechny síly, aby přemohla strach. Musí, stůj co stůj musí vidět, co se tam skrývá. Viděla jako skrze hustou clonu. Byl to podivný obraz. Jako by se dívala zdola nebo shora, ale ne normálně. Ano, zdola. Po bílé místnosti obcházely stíny nějakých lidí v podivných zkratkách,. Kráčely tam veliká chodidla dlouhých nohou. Trupy se zdály

tematizujeme : Vyprávění Witold Gombrowitz

maličké a hlavy jako by neexistovaly. Jedna z příšer došla k Maje. Sklonila se k ní. Viděla obrys obličeje, zdánlivě známého, ale přitom tak změněného, že jí naskočila husí kůže. (Ne, kdyby spala, tu husí kůži by necítila.) Kdo to byl?... Určitě Leščuk. Kdo jiný? Vyvalené oči s obrovskými bělmy jako u utopence. Modrý opuchlý obličej, napuchlé rty černé jako železo. Hrůza. K Maje se natáhly dvě obrovské ruce. Prsty zakřivené jako drápy se roztahovaly a stahovaly. Ale nemohly ji chytit. Narazily na bílou clonu. Drápy se do ní zabořily. Trhaly ji, cloumaly s ní, ale nemohly ji utrhnout. Náhle se ve vyvalených očích zaleskl šílený strach. Drápy se stáhly. Jedna ruka, levá, se chytila za krk a zmáčkla ho, až se černá ústa otevřela v hrozné křeči a vycenily se zuby. Druhá ruka mávala ve vzduchu jako křídlo postřeleného ptáka. Přízrak se zapotácel. Chvíli se bezvládně sesouval k zemi, a pak padl obličejem k Maje. Uslyšela slabý, přiškrcený zvuk. Svůj vlastní hlas. Ale bylo v něm víc údivu než strachu. Protože v tu chvíli poznala, že ten přízrak není Leščuk. Ale někdo známý. Kdo? Proboha, kdo to je? Vždyť je to Hendryč! Určitě Hendryč. Vidina zmizela. Přesto však nadále tkvěla v Majině paměti. Nemohla se mýlit, i když vypadal teď docela jinak. Podivný obraz se rozplynul. Clona, bílá místnost, lidské stíny... Jen vzpomínka na Hendryčův obličej nechtěla zmizet. Kde se tu ten Hendryč vzal? (...) Než si silou vůle uklidnila, než sama sebe přesvědčila, že ty vidiny nemají význam – uslyšela vzadu v chodbě tiché kroky. Někdo k ní šel. „Přijel pan Cholawický,“ uslyšela za sebou Maryščin nejistý hlas. Vyskočila z kleku. Co chce? Má ho přijmout nebo ne? Ale napadlo ji, že se na hradě třeba něco stalo. Omluvil se, že přišel v tak pozdní hodinu, ale potřebuje prý si s ní promluvit o něčem důležitém. Oči mu svítily, jako by měl horečku. „Pojď do zahrady,“ navrhla a oba se ocitli pod vysokými stromy, vnořenými do temně modré nebeské klenby. „Především ti chci říct,“ řekl sekretář, „že už nejsem váš nepřítel, tvůj a Leščuka. Ustupuji. Moc jsem se od včerejška změnil. Hned se přesvědčíš. Ale prosím tě o absolutní dískrétnost. Je to moc důležitá zpráva.“ „Dobře.“ „Víš, co je ta stará kuchyň na hradě a co se tam děje?“

73


74

„Ano.“ „Pak poslouchej. Nikdo se tam dosud neodvážil zůstat na noc. Ani já ne, donedávna. Ale předevčírem... jsem se na to vzmohl...“ Zhluboka se nadechl. „Už vím, co se tam děje s tím ručníkem,“ řekl. „A proto jsem přišel, abych ti to řekl. To, co se tam děje, totiž nějak souvisí... s tebou.“ Zachvěla se. S ní? Mluví pravdu? Ale jak by mohl vědět, že je do té věci zapletená? I když třeba slyšel o Leščukově nemoci, nezná její příčinu. Nebo mu to řekl Skoliňski? Ne, to není možné. Stačilo se na něj podívat. Pokud už předtím vypadal Cholawický jako přízrak, teď vypadal jako sama smrt. Ucítila knedlík v krku. „Co?“ vzmohla se na otázku. Ale on zavrtěl hlavou. „To ti nemůžu říct,“ zašeptal. „To se nedá vyjádřit slovy, a ani nemůžu. Neptej se. Řeknu ti jen to, že se to týká tebe a Leščuka... Musíš tam jít sama a přesvědčit se!“ „Já sama?“ „Ano. Nikdy jiný než ty to nepochopí. Týká se to tebe a jeho. Ale co to má znamenat? Je možné, že ty... a on...“ „Co?“ „Nic! Nic! Jdi tam sama a uvidíš. Musíš jít hned. Ještě dnes. Na tom to všechno závisí. Jeho život a víc než život!“ „Ale oč jde?“ „Neptej se! Jestli nepůjdeš hned, nezachráníte ho!“ Majina nedůvěra se změnila v strach, vztek, bezmocnost...(...) Co když se ji tam Cholawický snaží nalákat? Třeba tam spatří věci, které nevydrží? Anebo tam není nic, a jen zavržený snoubenec chystá pomstu? Stačí se na něj podívat, na jeho roztěkané oči a obličej... „Chceš tam teď jít se mnou?“ „Ano, teď hned. Je nejvyšší čas. Zítra by mohlo být pozdě.“ Usmála se. „No tak dobře. Jdeme.“ Šla si pro kabát. A když se ocitla sama ve svém pokoji, znovu ji zachvátil hrozný strach. Opřela se čelem o zeď. Myslela, že omdlí. Ale přemohla se. Vědomí, že musí zachránit Leščuka, že se pro něj obětuje, jí dodalo sílu. „Už jdu,“ řekla, když sestupovala po schodech k Cholawickému, který na ni čekal s pohledem zaraženým do země. Po celou cestu na sebe nepromluvili ani slovo.


Maja si byla s každým úderem koňských kopyt jistější, že to s ní Cholawický nemyslí dobře a chce se jí pomstít. Jenže toho už měla dost! Už se nemohla déle bát té místnosti – být na ní závislá – nic nevědět, žít jako v mlze. Musí ji vidět! Přesvědčit se! Všechno si ověřit! Konečně se něco dovědět! Bylo jí už jedno, co ji čeká. Příliš mnoho vytrpěla. Pochopila, že v životě bývají chvíle, kdy se člověk musí vzepnout k absolutní smělosti a k absolutnímu riziku, chce-li zachránit svou důstojnost a člověčenství. „Tudy,“ řekl Cholawický a vedl ji přes pokoje. Otevřel těžké okované dveře a posvítil dovnitř baterkou. „Tady je to.“ Zvedla hlavu. Spatřila bílou místnost – přesně tu, kterou viděla ve snu. Na věšáku zežloutlý, zaprášený ručník. Aha, to je on. Ano, trochu se chvěl... malinko... „Dobře,“ řekla. Zvuk jejího hlasu ji překvapil. Cholawický ji vzal kolem ramen. „Zůstaň tady,“ řekl. „Sedni si semhle na postel – a čekej. No, a... sbohem.“ Pak dodal šeptem: „To nevydržíš. Nevydržíš!“ A jeho obličej se scvrkl v děsivou, zlověstnou masku. Chtěla ho odstrčit. Ale on ji vší silou porazil na postel, vyběhl z místnosti, zabouchl za sebou těžké dveře a zamkl je. Ani se nepokoušela je otevřít. V místnosti byla absolutní tma. A Cholawický jí skrze dveře říkal: „Ještě jsem tady. Ale za chvíli odejdu. Odejdu a ty zůstaneš sama. A pak uvidíš... uvidíš něco takového, že to nevydržíš! Pokud do té chvíle nezešílíš strachy. Tak já odcházím. Opouštím tě.“ Jeho kroky utichly.

Witold Gombrowicz (1904 – 1969), polský spisovatel, v roce 1939 odplul do Argentiny a do rodné země se už nevrátil. Jako dramatik (Svatba, Yvonna, princezna burgundánská, Opereta) v mnohém předznamenal absurdní drama. Groteskní poetika charakterizuje rovněž jeho prozaické dílo: povídky Zápisky z období dospívání, později rozšířeno na Bakakaj (čes. 2004), romány Ferdydurke (1997), TransAtlantik (2007), Pornografie (1997) a Kosmos (2007). Česky vyšel také autorův Deník (2 svazky, 1994), Vzpomínky na Polsko (2001) a rozhovor Testament (2004). Zde publikovaná ukázka je z románu Posedlí, který jako „román pro služky“ vycházel pod pseudonymem Zdzislaw Niewieski v polských předválečných novinách. Román byl dlouhodobě považován za nedokončený, avšak na konci osmdesátých let se podařilo objevit jeho chybějící části. Překlad připravuje k vydání nakladatelství Argo.

Helena Stachová (*1931),překladatelka z polského jazyka, počeštila mj. díla Gustawa Herlinga-Grudzińského, Stanisława Lema, Slawomira Mrożka ad. Z tvorby Witolda Gombrowicze vyšly knižně její překlady Deník I, II-III (1994), Ferdydurke, Pornografie (1997), Bakakaj, Testament (2004) a TransAtlantik (2007).

/přeložila Helena Stachová/

75

tematizujeme : Vyprávění Marc Lüders

84

Postava 612-10-1, 2002, olej na C-Print, 17,7 x 12,7

Postava 709-3-6 2006, olej na Fuji Archive Christal Paper, 17,3 x 14,1

Postava 709-5-5 2006, olej na Ilfochrome-Print, 120 x 95

Postava 701-2-1, 2006, olej na C-Print (Fujicolor Crystal Archive Papier), 14,3 x 17,5

85

Pan Dora... vypráví by Pan Dora

Pan Dora... vypráví by Pan Dora

138

139 Michal Jareš – Zlá ovce

Michal Jareš – Měsíce

Reflexe Martin Kolář

Momenty Jiřího Šiguta


totéž v obráceném směru. Prolamuje dění ve směru představy, směrem k obrazu, aby učinila viditelným ne to, co plyne, ale to, co se otáčí, tedy to, co stojí v kroužení. Jestliže jsou věci vším, co zůstává, co je tudíž pochopitelné, jestliže věci znamenají předměty, pak je fotografie koncem plynutí a dění: je matkou všech věcí.“ (tamtéž, str. 81 – 82)

Martin Kolář

4 „Čas kráčí na místě a tímto klidem sráží dění k tomu, aby se stalo věcí.“ (tamtéž, str. 83) 5 Viz např. anglický termín Still life.

8

našim cílem ověřit nosnost právě těchto „malířských“ vlastností. Záměrem bylo nadřadit plochu vizuálně obrazného vyjádření vůči příběhu a ověřit 9 tak její udržitelnost s omezením narativní potence. Nositelem tématu se stal povrch. Zbavit fotografii narativní možnosti se ukázalo neuskutečnitelným nárokem. Následný projekt Kurátorský experiment II – Země snivců jsme proto orientovali na vyprávění, které vystupuje na povrch ve vzájemném vztahu 10 11 s médiem fotografie. Uvědomili jsme si, že každá fotografie děj fixuje. Při koncipování druhé částí projektu bylo nutné vytvořit přemostění mezi narativní a znehybňující složkou daného média. Prostředníkem se stalo dílo 12 Jiřího Šiguta.

6 Čas krásné plochy fotografického obrazu začíná léty 1827, 1835, 1837, 1839. V těchto letech objevili a zpřístupnili princip světlo-citlivé vrstvy Jean Luis Mandé

„Těžká kapka deště se dotkla jeho spánku a zvolna mu sjížděla po tváři. (…) Na jedné z dlaždic, kterou byl dvůr vydlážděn, se rýsoval nehybný stín včely. (…) Na tváři měl pořád ještě dešťovou kapku. Na dlažbě dvora tkvěl stín včely. (…) Dešťová kapka mu 11 sklouzla z tváře.“ Jorge Luis Borges: Tajný zázrak

V textu, z něhož cituji těch několik uzlíčků skoro se opakujících slov, je poskytnut hlavnímu hrdinovi, českému spisovateli Jaromíru Hladíkovi, čas k dokončení příběhu. Paradoxně tak vypravěč Jorge Luis Borges pozastaví děj v nedokončený pohyb, posunek…, aby nás na něm odnesl k promýšlení temporálního charakteru vyprávění. Dochází zde totiž ke vniknutí do souvislého časového toku a vyjmutí okamžiku. Zhmotněním daného momentu, byť pouze v myšlence autora či čtenáře, vzniká artefakt. Borgesův popis nejenom problematizuje rozdíl mezi lineárním textem a obrazem 2), ale i podivuhodně souzní s líčením zvláštního charakteru fotografie u Viléma Flussera. Fotografie, dle zmíněného filosofa, svou podstatou utváří průlom v čase 33 a tvaruje tak děje ve věci. 44

158

Ve fotografii okamžik trvá v usebrání na místě. Dění plyne uvnitř uzavřeného prostředí, prostředí, rozvíjí rozvíjísesena naklidné klidnéplanině planiněobrazu. obrazu. VV tišině tišině plochy plochy obrazu obrazu se 5 5 odehrávají se odehrávají statické statické příběhy. příběhy. TytoTyto zázračné zázračné a mnohdy a mnohdy i půvabné, i půvabné, umělé roviny umělé 6 6 nazýváme roviny nazýváme věcmi, artefakty, věcmi, artefakty, fotografiemi. fotografiemi. Vynecháme-li Vynecháme-li Vilémem Flusserem Vilémem 7 7 zdůrazňovaný Flusserem zdůrazňovaný podíl kamery podíl kamery , náš pohyb , náš sepohyb bude odehrávat se bude odehrávat právě naprávě poli vznikání na poli vznikání a stabilizování, a stabilizování, na poli transformace na poli transformace světlo-citlivésvětlo-citlivé vrstvy. Přemýšlímvrstvy. liPřemýšlím-li o tom, jakofotografie tom, jak fotografie konzervuje konzervuje vyprávěnívyprávění na povrchu na povrchu krásné plochy, krásné vybaví plochy,sevybaví mi nutně se mipřenos nutně přenos kvalit charakteristických kvalit charakteristických pro malířské pro malířské uvažování. uvaKdyž žování. jsme Když společně jsme společně s Vendulou s Vendulou Fremlovou Fremlovou uskutečnili uskutečnili v roce 2006 v roce výstavní 2006 projekt výstavníKurátorský projekt Kurátorský experiment experiment I – Reflexe I –média Reflexemalby médiav malby médiu vfotografie, médiu fotograbylo

1 Borges, J. L.: Nesmrtelnost, Hynek, Praha 1999, str. 190 – 192 2 Domýšlený příběh Jaromíra Hladíka má lineární charakter a odehrává se uprostřed statického obrazu. 3 Flusser, V.: Moc obrazu, Výtvarné umění ¾, Praha

Daguerre a William Henry Fox Talbot. 7 Viz např. Flusser, V.: Do universa technických obrazů (OSVU, Praha 2001), Moc obrazu (Výtvarné umění ¾, Praha 1996), Za filosofií fotografie (Hynek, Praha 1994) atd. Vilém Flusser ve svých

1996, str. 81 – 84 Vilém Flusser tak činí v textu

textech upřednostňuje podíl kamery a tak díky

Fotografie matka všech věcí. Fotografie zde,

„technickému obrazu“ (fotografii vnímal vždy

podobně jako válka, zmrazuje čas. Dopouští se

v závislosti na aparátu, kameře) odkrývá distanci

tak zločinu (průlomu, kritiky) na dějinách. Viz:

mezi přírodou a kulturou (vznikáním a výrobou).

„Slovo zločin (Verbrechen) znamená gesto roz-

Vilém Flusser se problematikou, na níž chci pou-

lomení (Zerbrechen) a jeho záměrem je průlom

kázat ve svých textech přímo nezabýval. A obraz

(Durchbruch). V němčině je tedy původně neutrál-

vnímal v symbolické rovině znaku. Ten je následně

ní, a nikoliv nabyté záporným významem... jestliže

dešifrován díky schopnosti imaginace respondenta.

jdu proti něčemu zlému, jestliže je chci porazit,

V případě fotografie potom Vilém Flusser hovoří

rozlomit, abych je mohl prolomit, dopouštím se

o technoimaginaci. Ta však v našem zkoumání,

zločinu (Vebrechen) na zlu, tedy něčeho dobrého.

v němž se pokoušíme nahlédnout možnosti samotné

Patrné je to z řeckého ekvivalentu tohoto slova, totiž kritiky. Kritik je tím, kdo se na kritizovaném dopouští zločinu, přičemž nemá smysl hodnotit tento čin záporně. Právě to je myšlenka: Válka a fotografie se dopouštějí zločinu na dějinách. Obě se vlamují do toku dějin, zastavují jej, staví mu hráz a otevírají prostor pro nedějiny. Pro obojí, válku

světlo-citlivé vrstvy, není použitelná. 8 Fremlová, V., Kolář, M.: Kurátorský experiment I a II, Fakulta užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 2007 9 Narativní potenci vnímám jako základní princip fotografie. 10 Druhá část projektu byla uskutečněna v roce 2007.

i fotografii, je dění jen záminkou k pokusu o průlom

Fremlová, V., Kolář, M.: Kurátorský experiment I

dějinami s cílem odhalit za nimi něco, co se nedě-

a II, Fakulta užitého umění a designu Univerzity J.

je, co zůstává. Válka je ničitelem všeho stávání se,

E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 2007.

z toho plyne, že je otcem všech věcí, protože věci

11 Fotografie fixuje příběh, nemusí ho však vyprávět.

nejsou stáváním se, ale tak-bytím. Fotografie dělá

12 Je otázkou zdali můžeme Jiřího Šiguta považovat

Jiří Šigut (nar. 1960) na počátku devadesátých let zanechává práce s foto13 grafickým aparátem. Klade papíry určené pro černobílou fotografii přímo na povrch, který má být exponován a uchován otiskem do matérie světlo-cit14 15 livé vrstvy. Otisky tak zaznamenávají delší časové kontinuum, vnější vlivy i podmínky, aby poté byly vyvolány a ustáleny. Vznikají tak nečekaně hutné a krásné plochy obrazů, v nichž je obsaženo snímané prostředí. Zabarvení, které se pohybuje v lehkých tónech šedi a hnědi, vzbuzuje dojem mírně 16 zamlženého, hlubokého až snového prostoru. V doteku foto-papíru a prostředí je na hladině dorozumívání rozehrána hra mezi přírodou a uměním, která nás následně odkazuje k otázkám smyslu krásného zobrazení přírody. Zaznamenání smyslové přítomnosti světa umělcem zmíněnou přítomnost 17 kupodivu neoslabuje, ale spíše zviditelňuje její zastřenou kvalitu. 18 Jiří Šigut navazuje na tradici ekologického vidění a dotýká se i současného problematizovaného vztahu k myšlenkovým proudům moderny. Zvláště potom relace přírody a krásného obrazu. Těchto otázek jsou si vědomi i autoři – kurátoři, kteří dílo Jiřího Šiguta zařazují do širšího kontextu. V současné době probíhá v kalifornském San Diegu prestižní výstava Picturing 19 Eden, na níž jsou práce zmíněného umělce zastoupeny. V loňském roce na podobnou problematiku reagoval Jan Freiberg, který v klatovské galerii uskutečnil výstavu Bohatství. Záměrem této prezentace bylo ověření již zmíněných možností fotografie jakožto osobité a krásné plochy: „Dějištěm je příroda, aktéry jsou umělci, a o co jde především: o krásné fotografie přírody. Je ale možné být spokojeným divákem uměleckých fotografií a zároveň uznávat i práce, které se naopak programově vymezují vůči auře, autorství a subjektivitě – hodnotám, na kterých staví moderní fotografie? Pak by nezbývalo než autorům přiznat pozici sice respektované, nicméně shovívavě nahlížené kuriozity nezávislé na směřování současného umění, které má charakter kulturně sociálního znaku. Nebo je nutno jejich díla považovat za projev zajímavé proměny v chápání média fotografie jako emancipované plochy zbavené jedinečného poslání evidovat vnější skutečnost a začít fotografii

159


chápat jako další z poloh malby, oživené dotekem světla a naplněnou energií stříbra a jiných chemikálií? Anebo je veškeré snažení jen marnou snahou o záchranu vymírající technologie, posledním spojovacím článkem s mizejícím 20 světem?“ Rehabilitace vztahu přírody a krásného povrchu a také auričnos21 ti (proti čemuž se vymezovali představitelé moderny vede Jiřího Šiguta 22 k obnově jak krásy, tak tradičního uvažování o kráse. Krásný povrch a jeho vznik je v Šigutově díle vždy podmíněn estetikou světla, což ke zmíněnému tradičnímu odkazuje. Jsme jím tak vtahováni do míst představ ráje Jiřího Šiguta, v jehož zastaveném čase nás podobně jako v Ráji Dantově okouzlují 23 zářivé vidiny.

za klasického fotografa. 13 V osmdesátých letech se Jiří Šigut systematicky zabýval expozicí delších časových úseků, zkoumá-

(viz např. Aumont, J.: Obraz, AMU, Praha 2005, str. 49 –51). 19 Výstava probíhá od října 2007 do ledna 2008

ním časového kontinua pomocí dlouhodobě otevře-

v Museum of Photographic Arts, projekt byl k vidě-

né uzávěrky aparátu. Podoba těchto snímků navazu-

ní i v George Eastman House v Rochesteru (N.Y.).

je na lumino-grafickou tradici záznamu světla. 14 Autor sám o své práci hovoří slovy: „Fotografický

K projektu vyšla rozsáhlá publikace s předmluvou Alison Nordstrom a esejem Deborah Klochko (viz

papír, těhotný solemi stříbra, položený v přírodě

Bannon, A., Klochko, D. ed.: Picturing Eden, Steidl

napospas někdy i několik týdnů. Často destruován,

& Partners, Rochester 2006). V kurátorském záměru

zbavený citlivé vrstvy či napaden plísní. S otiskem

Deborah Klochko je zviditelněna souvislost díla

lesa, tepla zániku slepých ramen, trsů mohutné

Jiřího Šiguta a prací Susan Derges, která exponuje

trávy, spadnutým listem, odleskem na hladině či hroudy na rozoraném poli. Jsem fascinován mož-

fotografie měsíčním svitem. 20 Freiberg, J.: Bohatství, Galerie Klatovy/Klenová,

ností fotopapírů pracovat v čase, absorbovat světlo,

Klatovy 2006, str. 3. Projekt Jana Freiberga umísťuje

energii. Ta schopnost věrně zobrazit a následně

Jiřího Šiguta do společného myšlenkového prostoru

uchovat pomíjivé. Papíry v přírodě pokládám už

s Pavlem Baňkou a Václavem Jiráskem. Oba zmínění

několik let a mé večerní cesty do lesů a polí, daleko

autoři programově zpracovávají malířskou zkuše-

od ruchu města, mé osobní, intimní performance,

nost v médiu fotografie. Tato zkušenost odkazuje

kdy jsem sám uprostřed noci s pocity malé části

k estetice světla. Pavel Baňka o světle a postupu

toho světa a vesmíru, hledající svou cestu a své místo

tvorby svých fotografií hovoří slovy: „… používal

na zemi, i po těch letech nic neztrácí na své nalé-

jsem dlouhé exposice a ponechával v nich vodu,

havosti, spíše naopak. Mým pocitům často chybějí

stébla a listy pohybovat se, maloval jsem obraz do

slova, ale zůstávají papíry s nepatrnými záznamy

filmové emulze, nebo jsem pracoval s fotoaparátem

pohybu větru, plynutím vody, spadnutým listem…

jako malíř, když jsem se jako on štětcem mnohokrát

s otiskem světa.“ (Freiberg, J.: Bohatství, Galerie

dotýkal obrazu opakovanými expozicemi.“ (tamtéž,

Klatovy/Klenová, Klatovy 2006, str. 2) Z uvedeného

str. 2) Václav Jirásek popisuje své působení ve sku-

citátu je zřejmé jak autorovo prožívání proměny

pině Bratrstvo slovy: „Ano, je nezbytné zdůraznit,

okolní přírody a vnímání průběhu akce jakožto

že jsme byli malíři a náš pohled byl vždy malířský.

osobního rituálu, tak i mizení distance mezi ním

Používali jsme fotoaparát jako způsob světlomalby.“

a prostředím, které zaznamenává.

(tamtéž, str. 2) Kurátor výstavy Jan Freiberg vnímá

15 Fotografické papíry leží v krajině většinou i několik dnů až týdnů. 16 Za jedny z nejkrásnějších fotografií Jiřího Šiguta považuji otisky vodních hladin. 17 Děje se tak charakteristickými prostředky fotografie: exposicí, vyvoláním a ustálením. 18 Zmíněnou složku díla Jiřího Šiguta by bylo možno

160


práce zmíněných autorů jako pokračování tradice vycházející z díla Jana Svobody. (tamtéž, str. 5) 21 Benjamin, W.: Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit, Frankfurt/M. 1972, str. 16 – 22. Walter Benjamin auru chápe jako slupku. Daného povrchu (vrstvy) musí být, dle něj, předmět umění zbaven.

ukotvit jak teorií vidění ve vztahu k tělesnosti, kte-

22 Pojem krásy vychází z tradice jak vizuálně

rou prozkoumal Maurice Merleau-Ponty (viz např.

hodnotného prožitku, tak vyzařování formy.

Merleau-Ponty, M.: Oko a duch, Obelisk, Praha

23 Dante, A.: Božská komedie, SNKLU, Praha 1965,

1971; Viditelné a neviditelné, OIKOYMENH, Praha

str. 67 – 78

2004), tak v ekologické optice Jamese J. Gibsona

Na kraji lesa,, 2001, exponovaný fotopapír

Hladina, 20. – 31. 10. 2002 161

Amy

Kulturně-literární revue

PANDORA č. 15 / prosinec 2007 vydává – dvakrát ročně – občanské sdružení Nad Labem v Ústí nad Labem Šéfredaktor: Kateřina Tošková Editor tematické sekce: Jiří Koten Redakční okruh: Olga Stehlíková, Jiří Koten, Jan Tlustý, Pavel Horký, Korektury: Olga Stehlíková, Kateřina Tošková Grafická úprava: Jiří Hanek Sazba: Pavla Koubková Adresa redakce: Martin Kolář – o. s. Nad Labem Velká hradební 55 400 01 Ústí nad Labem E-mail: [email protected] Náklad: 300 výtisků Tisk: www.ustecketiskarny.cz Poděkování: Všem, kteří se podílejí na realizaci Pandory, za čas, vytrvalost a peníze. Autorům za poskytnuté příspěvky. Čtenářům za zájem a ohlasy. A Jirkovi z tiskárny za neuvěřitelně vstřícné přijetí každého našeho – nestandardního – požadavku. Díky! 15. číslo Kulturně-literární revue Pandora vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, sponzorských darů a soukromých zdrojů členů redakce

Evidenční číslo MK ČR: E 16368 ISSN 1801-6782

Dva lidi a pes Ráno bylo mrazivé, po polích se ještě válel studený vzduch ředěný mlíkem a zaštupované listy stromů byly křehounké, jen dýchnout. Ale to se mu nechtělo. Proč taky? Musí nejdřív oškrábat námrazu z oken, napotřetí nastartovat a během čekání, než se vyhrabe z domu, uzlíkovat svou výbušnost. Kdy už se naučí chodit včas?! Konečně vyjeli.

Trčel tam a čekal. Bezradně se rozhlížel. Jak dlouho to ještě bude trvat? znovu uzlíkoval nervy do chuchvalců, jen aby nezačal křičet. Prsty mu brnkaly o sebe, rvaly se spolu, nehty zajížděly jeden pod druhý. Nemohl to vystát.Tys ho zabil!

Trčel tam a čekal. Bezradně se rozhlížel. Jak dlouho to ještě bude trvat? znovu uzlíkoval nervy do chuchvalců, jen aby nezačal křičet. Prsty mu brnkaly o sebe, rvaly se spolu, nehty zajížděly jeden pod druhý. Nemohl to vystát.

Nasoukal bezvládné tělo na zadní sedadla. Nemyslel. Protože kdyby ano, mozek by mu nedovolil s ním hnout. Co když je to páteř? Doloval by zapomenuté poučky z hodin biologie a každá z nich by mu zabránila cokoli udělat. Zabouchl dveře. Kam je to nejblíž?

Černě se zablesklo. Možná to bylo jen v jeho hlavě, možná kdosi nad ním vypnul proud. A dost možná to byl šedivej pes. Protože bílý hromový štěknutí přišlo vzápětí. A pak se všechno obarvilo granátově rudou.

Ani ji už ne. Auto zarachotilo a její vytřeštěný obličej, krvavá deka a dodýchávající čokl se vzdalovali i zpětnému zrcátku. Zastavil až na křižovatce, vedle blikající sanity. Bůh ví, jestli neveze někoho s nádorem... On se právě jednoho hnisavého zbavil.

Než se vzpamatoval, zastavil těsně vedle blikající sanity. Bůh ví, jestli se chystá na výjezd, anebo právě přivezla někoho s nádorem. Sestra se tvářila nepřístupně, studená jako mlíko v polích. Vyplňte hlavně údaje o pojišťovně, vydechla mráz.

Vždycky se postarala o všechnu zvěř, která běžela kolem. Nenechala si to vymluvit. Stahovaly se k nim zatoulané kočky, ptáci, kteří zapomněli na zimu odtáhnout, opuštěné srnky, dokonce i samotářské kuny. Všechny je byla schopná uživit.

Nech ho bejt, beztak je mrrrtveeej, řval na ni, ale ona pořád obíhala ležícího psa. Snažila se ho balit do deky, našla ji v kufru, chtěla zastavit krvácení. Ještě dýchal, bezpochyby. I ona dýchala, jako by jí šlo o život. A byl si jist, že kdyby šlo o jeho, nepohne se v ní ani sval. Tys ho zabil!

Aspoň tohle mohl ještě zachránit!

Zhroutil se do plastové židle. Nemyslel. Protože kdyby ano, uvědomil by si, že není sám. Že okolo pobíhají čísi děti, že se párek důchodců loudá k automatu na kafe, že bílé pláště se komíhají mezi vchodem a nitrem budovy.

Tematizujeme: vyprávění

Recommend Documents