sylva fischerová
anděl na okně
ANDĚL NA OKNĚ
sylva fischerová
anděl na okně
Praha 2007
ANDĚL NA OKNĚ Copyright © Sylva Fischerová, 2007 Czech edition © dybbuk, 2007 ISBN 978-80-86862-34-7
FORMA
Forma. Celou dobu nehledám než formu, jak to říct. A odvahu vyslovit hlubiny, závrati, pochyby, barvy. Larvy. V mém srdci je divadlo, kde se strkají postavy a kouří popelníky. Kde je kostel pro kuřáky: s chrchlajícími návštěvníky v pršipláštích a bednou jablek v koutě, všichni mírně zatracení a nikdo není ztracen, ale to smrdí! To je velikonoční záprtek v prosinci a vlažný maso v hubě, to je bezkrevná, matematická plichta očistce! Za vnější stranou věcí je druhá strana věcí, odkryj ji, budeš trhat i s vlasy a kůží. Ale jindy se ukáže sama: krasavice, zhoubná jedovatá bylina s nevýslovným jménem. Stvůra Molochova na to hledí shůry z neónu a natřásá se jako tvaroh. Její pomocníci, služebníčci, reklamy, obrazy, nafukovači, slova plujou dole na penězích jako na vepřích, praskavá zvířata z nafouklé hmoty. Kosmetika, rychlá věda. Kristus je malý, je to figurka z Betléma. Dali mi ho v nedělní škole. V něm byl jak bonbón zabalen úkol: najít zkratku, výtah do hlubin, přijmout milosrdenství.
7
I.
MUZEUM MOTÝLŮ
Vymýšlet metafory, to umím nejlíp, obalovat svět do slov, aby neupadl. Všechno si nárokuje všechno: Sibiř Saharu, pole kvetoucí řepky svítí uprostřed moře, zlatí Buddhové plují na myšlenkách jak na létajících kobercích, vysoko nad palisádami scholastiky, nad kůlem u kterého se škvaří mistr Hus. Sešívá to svět, takže vypadá jako záplatované kalhoty. Zespoda táhne. Mrtví se křaplavě smějí. Oni už vědí, ale neřeknou. Jsem dalekohled zkřížený s krasohledem, jenže používaný naopak. A co vidím? Zmagnetizované loutky vztyčovat se a usedat pod nebeskou elektrárnou, ve které sedí bůh, nad sebou plakát:
10
Svěř mi svou při jak prorok Jeremiáš! To všechno vidím, ale naopak, ve světě sdrátovaném jmény, aby neuletěl: spoutaný, oddělený, odloučený, pojmenovaný, muzeum nočních i denních motýlů krásných i ve vitríně. Noční jsou větší. Živí jsou lepší. Návštěvníci chystají popisky, každý ve svém dialektu vlastních jmen a vzpomínek. Kdo nemá řeč, mluví v podobenstvích.
11
KU D Y K A M
A pořád na vahách honěná démony po všech předměstích snu — Rozkvetlé gerbery možností! Slunečníky a slunečnice! Blíží se císařský měsíc. Démoni mají žluté oči s háčky a chytí tě jako rybu. Sladká návnado, sladká kůže, oči, rty, je to sladké, je to dovoleno, hloupá morálko, zteplalý škvarku, odvare! Ze čtyř konců světa na mě smutně hledí modré, zelené, hnědé oči, jsou to oči mrtvé srny, kterou jsme našli na lesní cestě. Nemůžu ubližovat těm planetám, které se kolem mě vznášejí, nataženým rukám stromů a dětí. Sny se křižují jako bojové křižníky. V kostele se tak přebíjejí modlitby, jedna proti druhé. Jak nemám ráda snadné konce! I démoni mi bloudí ve snech, ani oni nevědí, kudy kam.
12
O KO L Á S K Y
„Jak je možné, aby tělo s duší byly v takovém rozporu?“ zeptal se v té zahradě, pak začalo pršet a já řekla: „Toto se děje dnes a denně,“ a on řekl: „Ale proč, je-li člověk více než anděl, protože má tělo?“ Oko lásky je oko uragánu, slepé. Ale lilie a jejich světlo, když uléhají na vzduch, takový jas a krása — nikdy tu nebylo nic špatného, svět je hromada dobrých předsevzetí a lidi zkazily společenské instituce. V zahradě rozkoší, hluboko v jícnu obcházejí slepci a ťukají hůlkou. Třetí oko vprostřed čela je vidí: samo bezrozměrné jako geometrický bod, zásvětní jako počítač. Vidí i sebe. A zbytek těla, hvězdokupu z masa a mozkomíšního moku 13
přecpanou plány a touhami jako pytel pošťáka. Slepci dole se o ně nezajímají. Ťukají. Někde tady to je. Tiše a nevýslovně praská šev noci.
14
D VA H R A D Y N A S K Á L E
A slovo mířilo na věc kde šlo o život a bílý vzduch padal mezi zdmi Žili jsme tu jako dva hrady na skále s padacími mosty, okny, jídelnou plnou lesklého nádobí, zbrojnicí a ložnicí A chodili jsme se navštěvovat a bílý vzduch stavěl a bořil bílé zdi a slovo mířilo na mrtvé trofeje na zdech Řekla jsem: Miluju a mosty, okna, nádobí se začaly hroutit a padat k našim nohám na téhle dálnici, kde stojíme mezi lesklými rychlými auty která se řítí neznámo kam
15
PROSÍM
Nacpaní minulostí jako jelito krví, a přece k nenavracení, protože k obrácení — A to je odhodit otce i matku, krmelec přátel, celý značkovaný čas zašlemovat! — Ne prosím, ponechat otce i matku, Panenku Mariu s třešňovým úsměvem…
16
ALE TOHLE NEJSEŠ TY!
„Ale tohle nejseš ty!“ křičel jsi jako blázen a já stála jako písmeno nějaký zapomenutý abecedy „Seš drak a démon nic v černý temnotě smyslnej ksichtík na cestě z chryzantém seš pláč z pláče sobecká jako nebe hodná zlá“ a já stála jako mezera ve větě a bylo slyšet jak nitra věcí pukají a dávají se na pochod
17
ANDĚL NA OKNĚ
Třeba nebude už žádné zítra jenom dnes složené z okna, ticha, cest sem, cest tam a výkonů, věčných výkonů. To je věčnost: opakovat něco pořád dokola. Jako umělohmotná kachna na kolotoči, pro všechny kolemjdoucí tentýž roztlemený úsměv: kač kač, tak tak. Anděl na okně na mě hledí, hermafrodit z barevného papíru, ten se směje sladce jako marcipán. Co ještě chce? On prochází časem jen jako stín, vyzáří svou trochu měsíčního jasu a zase se zašoupne do věčnosti. Té pravé, co vypadá jako ledová krajina u Berouna: s ledovým zámkem, a svítí na ni deset sluncí. Stříbrný plíšku, slídová destičko boha! Jsi jenom pomocník. Ty nekladeš nárok, děsivý jako hora Sinaj, co se k tobě šine na kolečkách jak filmová kamera 18
vteřinu před usnutím. Bílý, vražený do barev kostelních skel, která tě rozloží na červenou, modrou a žlutou. Takhle mě rozložili na prvočinitele a teď jsem rovnice a čekám na vyřešení, já — Až jednou zjistím, co je já, dobudu vesmír.
19
