Svět bez kříže by byl bez naděje Homilie Benedikta XVI. při mši sv., kostel Svatého kříže v Nikósii Syn člověka musí být povýšen, aby kdokoli, kdo v něho věří, měl život věčný (srov. Jan 3,14-15). V této votivní mši svaté uctíváme a oslavujeme našeho Pána Ježíše Krista, protože svým svatým křížem vykoupil svět. Svou smrtí a vzkříšením otevřel brány Nebe a připravil nám místo, abychom my, jeho učedníci, dostali podíl na jeho slávě. Středem dnešní liturgie je Kristův kříž. Mnozí by si mohli klást otázku, proč my, křesťané, oslavujeme nástroj mučení, znamení utrpení, porážky a nezdaru. Kříž opravdu vyjadřuje všechny tyto významy. Přesto však díky tomu, který byl na kříži povýšen pro naši spásu, představuje také definitivní vítězství Boží lásky nad veškerým zlem světa. Podle dávné tradice byl kříž zhotoven ze dřeva stromu, který zasadil Adamův syn Set na místě, kde byl Adam pohřben. Na tomto místě - známém jako Golgota, lebka - zasadil Set semeno stromu poznání dobrého a zlého, který stál uprostřed zahrady Eden. Boží prozřetelností bylo dílo Zlého poraženo tím, že proti němu byla obrácena stejná zbraň. Adam oklamaný hadem se zřekl synovské důvěry v Boha a zhřešil, když jedl plody z jediného stromu zahrady, který mu byl zapovězen. V důsledku tohoto hříchu vstoupilo do světa utrpení a smrt. Tragické účinky hříchu, tj. utrpení a smrt, byly v dějinách Adamových potomků naprosto zjevné. Vidíme to z dnešního prvního čtení, které je reakcí na pád a předpovídá Kristovo vykoupení. Lid Izraele byl během svého reptání na poušti potrestán za své hříchy tím, že jej napadli hadi, a mohl se před smrtí zachránit jedině pohledem na symbol, který Mojžíš vztyčil jako předobraz kříže, který měl jednou pro vždy učinit konec hříchu a smrti. Jasně vidíme, že člověk se sám nemůže zachránit před následky vlastního hříchu. Sám se nemůže zachránit před smrtí. Pouze Bůh ho může vysvobodit z jeho morálního a fyzického otroctví. A Bůh tak miloval svět, že poslal svého jednorozeného Syna, nikoli aby svět odsoudil, jak by vyžadovala spravedlnost, ale aby svět mohl být skrze Něho zachráněn. Jednorozený Syn Boží musel být povýšen podobně jako had, kterého Mojžíš vztyčil na poušti, aby ti, kdo na něho s vírou pohlédnou, mohli mít život. Dřevo kříže se stalo nositelem našeho vykoupení podobně jako strom, z něhož pocházelo, způsobil pád našich prarodičů. Utrpení a smrt, které byly důsledkem hříchu, se staly nástrojem, kterým byl hřích poražen. Nevinný Beránek byl obětován na oltáři kříže; z oběti však vytryskl nový život: moc zla byla zničena mocí lásky, která se obětuje. Kříž má proto hlubší a tajemnější význam, než by se mohlo na první pohled zdát. Nepochybně je nástrojem mučení, utrpení a porážky, ale zároveň je výrazem naprosté proměny, konečné odplaty za tato zla, a proto je nejvýmluvnějším symbolem naděje, jaký svět kdy viděl. Mluví ke všem, kteří trpí - utiskovaným, nemocným, chudým, lidem na okraji společnosti, obětem násilí - a nabízí jim naději, že Bůh může proměnit jejich utrpení v radost, jejich opuštěnost ve společenství, jejich smrt v život. Nabízí našemu padlému světu bezmeznou naději. Proto svět potřebuje kříž. Kříž není jen soukromým symbolem zbožnosti, není rozlišovacím znamením příslušnosti k nějaké skupině uvnitř společnosti a jeho nejhlubší význam nemá nic společného s násilným vnucováním nějakého kréda či filosofie. Vypovídá o naději, o lásce, o vítězství nenásilí nad útiskem, o Bohu, který povyšuje ponížené, dává sílu slabým, překonává rozdělení a přemáhá nenávist láskou. Svět bez kříže by byl světem bez naděje, kde by mučení a brutalita neměly hranice, slabý by byl vykořisťován a chamtivost by měla poslední slovo. Nelidskost člověka vůči člověku by se projevovala ještě hrůznějšími způsoby a zhoubný kruh násilí by neměl konce. Pouze kříž mu činí přítrž. Žádná pozemská moc nás nemůže zachránit před důsledky našeho hříchu a žádná pozemská moc nemůže přemoci zdroj nespravedlnosti, avšak spásonosný zásah našeho milosrdného Boha proměnil skutečnost hříchu a smrti na jejich opak. Právě to slavíme, když vzdáváme slávu kříži Vykupitele. Svatý Ondřej z Kréty právem popisuje kříž jako ?to, co je ze všech dobrých věcí vskutku a vpravdě nejkrásnější, neboť v kříži a skrze něj byla obnovena naše spása, na něm veškerá naše spása spočívá? (Oratio X, PG 97, 1018-1019). … Povzbuďme se slovy dnešního druhého čtení, které tak hezky hovoří o vítězství, jehož Kristus dosáhl po smrti, vítězství, které jsme povoláni sdílet: „Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšovu jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí!“ (Flp 2,9-10) Ano, milovaní bratři a sestry v Kristu, ať je daleko od nás sláva, která není slávou kříže našeho Pána Ježíše Krista (srov. Gal 6,14). On je náš život, naše spása a naše vzkříšení. Skrze něho jsme byli spaseni a osvobozeni.
Ježíš Nazaretský, druhá část 5. Petr Ježíši slíbí věrnost, Ježíš mu však předpoví, ze jej tři krát zapře. Jakou chybu vidí Ježíš v jeho chování? Petr příčící se kříži, nedokáže pochopit slovo vzkříšení a chtěl by úspěch bez kříže. Spoléhá se na své vlastní sily. Kdo může popřít, ze Petrův pohled reflektuje neustálé pokušení všech křesťanů, a koneckonců samotné církve, dojit k úspěchu bez toho, že bychom nesli křiž? A z toho důvodu mu odkryje jeho slabost, skrze trojité zapření. Nikdo není schopen za pomoci svých vlastních sil dojit na konec cesty vedoucí ke spaseni.“ 6. Proč Jidášova lítost dopadlo špatně? „Jeho lítost se převrátí v zoufalství. Už není schopen vidět nic víc než sám sebe a svou temnotu, už nevidí Ježíšovo světlo, to světlo, které může ozářit a překonat temnotu. To je špatný způsob lítosti, lítost, která už není schopna doufat, vidí jen svou vlastní temnotu, je to lítost destruktivní, tedy není to lítost pravá. Součástí té pravé lítosti je jistota naděje, jistota, která vychází z víry, v níž má světlo větší moc a stala se tělem v Ježíši Kristu.“
Co vlastně znamená kříž? (P. Piťha) Kříž je nejznámější symbol křesťanství. I v naší době, která o náboženství mnoho nedbá, setkáváme se s tímto znamením stále: na chrámových stavbách, na významných místech a budovách, v polích u Božích muk, na hřbitovech, v mnoha domácnostech a také v pracovnách, na zlatých řetízkách zdobících šíje žen, na schránkách se smrtelným obsahem, nad lékárnami, na záchranných vozech, nad stanovištěm lékařů ... . Co vlastně znamená kříž?
Kříž ještě dříve, než byl posvěcen tajemstvím smrti Božího syna, byl znám a užíván. Označoval důležitá místa. Hle, zde se cos paměti hodného stalo. Zde někdo zahynul, jiný unikl, zde někdo věčným spánkem odpočívá. Zde je to místo, od něhož lze pochopit rozličné příběhy. Kříž, ať už v jakémkoli tvaru, byl vždy především setkáním dvou směrů, vertikály a horizontály, odjakživa spojovaných s dimenzí ducha a těla a s mužským a ženským principem. Jeho střed byl bodem, od něhož se budovalo pochopení prostoru, v němž vše mohlo být popisováno jako ležící nad a pod, vlevo a vpravo. Podstatným na tvaru kříže bylo právě setkání a tajemství. Vždyť v běžné zkušenosti máme vepsáno, že na křižovatkách cest setkávají se osudy a stojíme před rozhodnutím, kterým směrem se vydat. Ne náhodou, ale s intuitivní jistotou bylo písmeno x vybráno za označení neznámé v rovnicích. Stejně přirozeně označíme v knize křížkem místo, kde se tok autorových myšlenek setká, střetne či rozchází se směrem našeho uvažování. Neméně důležitá je však i zkušenost, že v tvaru kříže vážeme a otvíráme. Sotva lze nerozsypat náklad jen jedním směrem převázaný a každý sadař a lékař ví, že očistný řez musíme vést ve tvaru kříže. Toto vše si kříž přináší z doby předkřesťanské. Význam kříže je však dnes dán nepochopitelnou velkopáteční událostí Kristovy smrti. U kříže na Kalvarii stojíme před oním bodem, do něhož jakoby vše směřovalo a odkud je možno odvinout veškerý smysl a pochopení každého života. Když si učení návštěvníci svatého Bonaventury udiveni celistvostí a hloubkou hostitelova poznání přáli prohlédnout jeho knihovnu, odvedl je svatý mistr do alkovny, kde nebylo nic než toliko veliký krucifix, nejčistší, nejživější, nejhlubší pramen poznání. Z téhož zdroje poznání čerpal i sv. František z Assisi a bezpočtu dalších. Již sám tvar kříže obsahuje veliké poučení. Je to tvar vyvážený, ne však podle všech os symetrický. Pozemská horizontála, přesně vymezená a zřetelně kratší, jako by byla duchovní silou vynášena do výše po neomezené vertikále kořenící v zemi a vztahující se k nebi. Její potřeba pro vznik kříže je ovšem nutná. Čistá vertikála je toliko kůl. V určitém bodě musí se duchovní trysknutí rozevřít v náruč horizontály, aby mohlo vzniknout znamení lásky. Gotická úcta k duchu a renesanční úcta k tělu v úměře kříže stojí v pozadí oněch nádherných obrazů žen-duší, které vytvořili mistři z počátku renesance. Stačí jediný příklad, aby se objasnila tato skutečnost. Na anatomických studiích Leonarda da Vinci nelze přehlédnout tvar kříže v pozadí. Tyto studie jsou však také hledáním nejdokonalejší proporcionality krásného lidského těla a posloužily jako východisko k mnoha hermetickým úvahám o vyváženosti lidského žití. Abychom pak nebyli na pochybách, že Leonardo vskutku byl veden křížem, vzpomeňme na to, že na svém posledním velkém díle nechá svatého Jana Křtitele s úsměvem skrývaného tajemství, ba s úsměvem nad divákem postaveným před nerozluštitelnou hádanku, gestem poukazovat na jeho křížem ozdobenou hůl. Toto velké, vše ovládající tajemství kříže se zjevuje teprve, když byl kříž použit jako míra člověka, když byl přiložen jako zkouška životní opravdovosti k údům Syna Božího, který tvrdošíjně sám sebe nazýval Synem člověka. Když byl Kristus shledán pravdivým až k smrti, stal se krucifix mírou veškerého soudu Božího. Jím jsme a budeme pro věčnost souzeni v každém svém skutku. Kříž je především mírou, vůči které můžeme hodnotit každý svůj záměr a poopravit ho tak, aby skutek z něho vzešlý obstál na soudu pravdy a lásky. Pohled na kříž zachraňuje ve chvílích, kdy nás pokřivenost tohoto světa drtí až k smutku smrti. Všichni se
samozřejmě a pochopitelně obáváme a děsíme smrti. Milujeme život. Smrt nám ho bere. Zde však hledíme na vydání života. V poklesnutí Kristovy hlavy uhlídáme gesto nejhlubšího, nejpokornějšího klanění před Bohem, Pánem všeho života. Otevírá se nám tu jiný pohled na smrt. Smrt, kterou chápeme jako tu, která nám vyrve z rukou vše, co jsme získali, a sklátí nás z jasu života v temnotu hrobu, ustupuje zde smrti, která je utichnutím a posledním obdarováním života docházejícího vyvrcholení. Nestačí chladně a přesně naplňovat zákony správného jednání. Ani to není ještě vše. Kristův kříž ukazuje plnost znamení kříře také v tom, že jednak doplní ono založení prostoru, když se na chvíli objeví v kopí vojákově třetí dimenze, jednak ukáže, že centrum tajemství neleží v geometricky daném středu kříže, ale je vysunuto vně, do srdce Ježíšova. Poukazuje tak k napětí mezi harmonií a systematikou a ke sporu mezi životem a konstruktem. Nestačí být bezcitným dobrákem a slepit z dobrých skutků geometricky přesný obraz života. Je nutné svobodně milovat, pocítit trysknutí soucitu, nechat se strhnout láskou k pravému životu, který nelze spoutat do moralistních schémat nebo racionálních výpočtů. Centrum tajemství porušující geometrii kříže na ni však zároveň ukazuje. Známe to dobře i z jiných případů malého porušení přesné souměrnosti. Víme například, jak rozkvete geometricky přesně prostřený stůl, když na něm drobně posuneme několik předmětů. Víme, jak dokonalost mnoha šperků je vyjádřena malou záměrnou asymetrií. Víme také, jak se podivně změní tvář člověka, když k obrazu jedné její poloviny přidáme její přesný zrcadlový obraz. Položení Kristova srdce na kříži je provždy obrazem pevnosti zákona a vítězství lásky. V našich domovech je kříž rovněž oním centrálním bodem, od kterého se počítá prostor, a to především prostor sociální. Nikdo z členů rodiny nestojí v jejím středu, všichni tu stojí v rodinném kruhu kolem Krista. Křesťanská rodina i středověká obec jsou tak v radikálním slova smyslu demokratické, a to ne jen v rovnosti před zákonem dohodnutým lidmi, ale právě a především před zákonem Božím, který v podvojném-jediném velkém přikázání žádá úctu a vděčnost k Bohu, lásku a zájem pro bližní. Kdyby se člověk dlouhým hleděním na kříž vnitřně a ve skutcích rovnal do jeho vyváženosti, celý svět by se v něm rovnal. Kdyby dlouhým hleděním z vlastní bědnosti přivykal pohledu do Kristovy tváře, nestal by se mu jedenkrát tento pohled peklem zděšení. Kdybychom s úctou chovali ve svých domovech kříž, nestanuli bychom ve smrti před neznámým soudcem, králem děsivé vznešenosti, ale před mužem slabosti znalým, kterému jsme nabídli domov a odřekli se mnohého, co je sice sladké, ale také sobecké, aby se tu necítil cize. Takové hledění na kříž však vyžaduje odvahu. Uvidíme totiž pravdu o sobě a máme ji přijmout. Nejenom, že se nám objeví mnohé naše pokřivení, ale zahlédneme i své hrozné podoby. Při pohledu na kříž vyvstává před námi celá kalvarská scéna a mění se v jakési zrcadlo. Poznáváme se v něm. Jednou v bolestí ztrnulé postavě apoštola Jana, jindy v hořekující Maří Magdaléně, opět jindy ve sprostotě biřiců či v uspokojené učenosti zákoníků rozšafně řídících záležitosti svého národa.
Dík za kříž /Karl Rahner/ Když si připomínáme Ježíšovu smrt jako základ naší spásy a naší konečné životní naděje, neměli bychom již jako jeden z důvodů pro poděkování za kříž - na začátku přehlédnout, že ve všední každodennosti svého vlastního života máme naději považovat se za zachráněné, spasené a žijící ve svobodě. Konečná všednost Ježíšova osudu, o kterém věříme, že je naším vykoupením, přináší nám nepochybně spásu tím, že všednost tohoto života byla přijata Bohem, smrtí se nepropadla do prázdné nicoty, ale byla v lásce pohlcena blaženou nepochopitelností Boha a tak se stala definitivní. Avšak právě tato všednost života byla událostí, kterou nám byla definitivně stvrzena sama sebedarující láska oné nepochopitelnosti, kterou nazýváme "Bůh" - všednost lidského života, kterou zakoušíme sami na sobě. Ježíšův celý život i jeho smrt se nepochybně vyznačovaly nepochopitelnou hrůzou, kterou jedině on sám mohl unést v důsledku plné důvěry v Boha a láskyplného přijetí svého osudu. Avšak nakonec všechny úděsné okolnosti, jež vedly k jeho smrti, nespravedlnost, která se na něm stala, jeho likvidace státní a náboženskou mocí jeho doby, brutalita, s níž musil zemřít, byly přece pouze předstupněm smrti; a tou musíme zemřít všichni a ta je se svou nepochopitelností, poslední samotou a bezmocí, do které člověka vrhá, všude stejně strašná. Před smrtí existují veliké rozdíly mezi lidmi, avšak úděsnost smrti samé je určena všem lidem obecně. Kdyby tato hrůza neskrývala Boží naději nepochopitelného života a kdyby se toto nejvnitřnější tajemství nepochopitelné smrti v Ježíšově smrti nestalo pro nás důvěryhodné jako příchod konečné lásky Boží, přechod do Ježíšovy definitivnosti, kterou nazýváme jeho vzkříšením, mohli bychom si zoufat. Avšak Ježíšovou smrtí se všední smrt, která je všem společná a kterou s ním všichni sdílejí, stala plná blažené naděje. To, čeho nikdo není ušetřen, co všechno činí předběžným a nejistým, o čem se zdá, že všechno ostatní činí ve shodném zániku stejným a bezvýznamným, právě to se stalo znamením bezmezné naděje a dává všemu ostatnímu konečnou důstojnost a význam. Vše, o čem se zdálo, že ve svém smyslu, vznešenosti a blaženosti zasahuje jen k velmi blízké hranici všechno negující smrti, má nyní nekonečnou vznešenost a zaslíbení, které skutečně žádná smrt nemůže omezit. Jsou-li všechny naše dny všední, protože neúprosně vedou ke smrti, jež všechno srovnává, pak pro toho, kdo ve víře správně porozumí smrti Kristově, se tyto dny uprostřed své všednosti staly dny oslavy. V nich se slaví událost věčného života a veškeré banalitě života je propůjčena věčná důstojnost. Všední den života se tak může stát vděčným přijetím kříže. Když už tato naše úvaha o díku za kříž směřuje k tomu, že tento dík - i když existuje mnoho dalších, zde neuvedených důvodů pro děkování za kříži - je založen na poznání, že v Ježíši se zjevil Bůh, že Božím skutkem se vykupující i vykoupené stali totožnými, pak můžeme započatou úvahu ještě dále objasnit. Zmíněná jednota vykupujícího i vykoupeného se totiž má skrze Boží milost, která příchází s Ježíšova kříže a směřuje k univerzálnímu vítězství jeho vzkříšení, uskutečnit i v nás samých, takže naše vlastní poděkování za kříž spočívá právě v podobnosti s tímto Ukřižovaným. V čem vlastně spočívá Ježíšův skutek vykoupení na kříži? Na tuto otázku lze dát tisíc správných odpovědí, neboť to, na co se tážeme, v sobě ukrývá shromážděny všechny nepochopitelnosti Boha a člověka, a žádná jednotlivá věta nemůže vyčerpat celou soubornou nepochopitelnost. I Písmo poskytuje na tuto otázku různé odpovědi, které zde nechceme jednotlivě uvádět. V každém případě však Ježíš při umírání byl člověkem, který stál tváří v tvář propasti smrti, jež všechno činí naprosto nejisté a bezmocné. Ježíš se do této propasti spustil, s vírou a nadějí přijal tento pád. Protože skrze opravdové tajemství smrti, které nazýváme Bůh, byl konečný protest zoufalství, který člověk sám od sebe nad tímto pádem jedině může projevit, proměněn v konečnou svobodnou odevzdanost, kterou nazýváme víra, naděje a láska, protože v této odevzdanosti se nepochopitelnost Boha sídlícího v propasti projevila jako čirá blaženost. Tento čin Ježíšovy smrti měl přirozeně význam a důstojnost, které naší smrti nemůžeme přikládat. Ježíšův čin smrti představoval totiž jednou provždy neodvolatelné a neopakovatelné slovo Božího zaslíbení projeveného vůči nám, skutek Božího slova vůči nám. Avšak tento rozdíl, jakkoliv může být pro křesťana zásadní, nemění nic na tom, že odevzdání se - jako při Ježíšově smrti - s láskou a nadějí do nepochopitelnosti smrti, ve které sídlí Bůh, je vyžadováno i při naší smrti. To, co je vykoupeno a co vykupuje, se tak musí sjednotit i v nás. Cizí vykoupení a vlastní vykoupení, obojí z hlediska konečné radikálnosti nevytváří vlastně pro křesťanské chápání žádné protiklady. Tak jako ve smrti se odevzdáváme a musíme se vzdát, aniž by tato nutnost odevzdání byla čirým zoufalstvím, můžeme uskutečnit toto sebeodevzdání jedině v rámci Božího skutku na nás, v jeho "Duchu". Tento Duch umožnil a uskutečnil i při Ježíšově smrti jeho sebeodevzdání a tím přislíbil i nám, že také při naší smrti způsobí tento zázrak v nás samých: promění zoufalství v odevzdávající se příjetí nepochopitelnosti, kterou nazýváme Bůh. Nemůžeme
jednoduše vědět, zda i v nás se uskuteční tento zázrak sebeodevzdání plného naděje navzdory veškeré naději, ale můžeme v to neochvějně doufat. Zůstává však přitom skutečností, že Ježíšovo vykupitelské odevzdání přechází - když s tím souhlasíme - i na nás. Umíráme v něm a s ním. Toto odevzdání musí být ovšem nacvičeno v každodenní všednosti, v nezbytných odříkáních všedního dne, která trpělivě přijímáme, s jejich banalitou a tvrdostí, jejich skrytými hořkostmi, za něž nám nikdo nepoděkuje. Když se však takto naučíme mít účast na Ježíšově smrti, jdeme vstříc vytouženému zázraku, že i při naší smrti se uskuteční ochotné odevzdání se skrze Božího Ducha, který dává přijetí Boha jako dar. Pak se náš život i ve své všední každodennosti stane poděkováním kříži. Mnozí lidé takto děkují střízlivou odevzdaností, se kterou přijímají svůj běžně přicházející život i umírání, aniž by výslovně věděli, že i takováto konečná odevzdanost je jedním ze skutků Božích, skutek jeho milosti vůči nim, aniž by věděli, že jednají podle účinného vzoru, který se pro jejich vlastní život a umírání uskutečnil v životě a smrti Ježíšově. Avšak kdo se s výslovnou vírou setkal s Ukřižovaným a skrze jeho smrt vešel do života Božího, pro toho se stalo více zřejmé, že od své vlastní smrti může očekávat něco víc a něco jiného než pouhé zoufalé oněmění, jež by bylo počátkem konečné mlčící prázdnoty. Pro křesťana se tato blažená naděje nekonečné dálky, jež ovládá život i umírání, stává povinností, kterou je vposledku sám Bůh a jejíž naplnění Bůh sám od sebe daruje. V církevní duchovní literatuře se často uvádí, že zbožný člověk musí hořkosti svého života, svá hojná zklamání, bolesti, bezvýchodnosti, pomalé, avšak neúprosné naléhání smrti, krátce svůj "kříž", přijímat s vděčností, dokonce s radostí a také, že §k§je§o§ toho §k§schopen§o§. Takové tvrzení a požadavek jsou nepochopitelné. Děkovat za kříž je určitě něčím zcela jiným než samozřejmou možností. To, že někdo statečně a bez nářku vezme na sebe ty tvrdosti života, které jsou s ním v jeho prožívané vitalitě, moci a velkoleposti spojeny, to je přece již také úkol, který klade požadavky a vůbec není lehký. Ale když pronikne do našeho života to, co lze skutečně nazvat "křížem", když bolest už není potvrzením síly, když vypětí už není ochotně zaplacenou cenou za výkon a úspěch, když námaha a zklamání jsou prvními zvěstovateli smrti, jež sama od sebe již nic neslibuje, ale je pouhým pádem do prázdnoty. tehdy se stává poděkování za kříž něčím nepochopitelným, protože se zdá, že si takový dík svou možnost a svou sílu vypůjčuje od života, jehož zánik má toto poděkování ochotně přijmout. Zdá se, že jen v životě můžeme skrze život děkovat za život, nikoliv však za smrt, která je křížem Ježíše a křížem naším. Mohli bychom se zajisté v této bezvýchodné situaci utěšovat myšlenkou, že tam, kde něčeho již nejsme schopni, jsme zbaveni veškeré povinnosti, tedy i povinnosti děkovat za kříž. Křesťanu, jakož i člověku, který v nitru své existence je anonymně křesťanem, je však již dáno zaslíbení větších a nepochopitelných událostí. Nejenže při své smrti bude jako trpící přece jen vysvobozen Boží mocí zvnějšku, ale bude mu poskytnut onen vysvobozující Boží skutek, aby osvobodil sám sebe: aby sám sebe mohl odevzdat vlastním skutkem, který je současně skutkem Božím, aby tedy mohl existovat opravdový dík za kříž, který spočívá v Bohem daném příjetí kříže Kristova a kříže našeho. Existuje blažená naděje křesťana, že sám Bůh bude při nás stát se svou mocí v propasti naší smrtelné bezmocnosti. Nejenže život po smrti existuje, ale sama smrt se Boží mocí stává naším vlastním skutkem vytvářejícím život, takže ochotné odevzdání se stává činem vytvářejícím věčnost. A protože pak se toto stává čistě Božím skutkem na nás a tím naším nejvyšším vlastním skutkem (Bůh a člověk nejsou žádnými konkurenty, kteří by musili naši skutečnost mezi sebou dělit), proto je příjetí spasitelné smrti, při níž Bůh daruje sám sebe, již samo o sobě nejvyšším poděkováním za kříž. Proto smrt která je naším vlastním křížem a účastí na kříži Krista - není vlastně jen událostí na konci života, ale umírání se stává součástí celého života, neboť veškeré zakoušení naší omezenosti, všechny hořkosti a zklamání, veškeré ubývání našich sil, všechno zakoušení bezvýslednosti, prázdnoty a vyprahlosti, bolesti, bídy a nouze, násilí a nespravedlnosti, to vše jsou první poslové, dokonce součástí jedné smrti, kterou se umírá po celý život. Proto příjetí tohoto nesčetného zakoušení smrti v životě, přijetí s ochotnou nadějí a odevzdáním sama sebe, je právě částí poděkování za kříž, které trpíme a konáme, když odevzdaně umíráme. Tak se poděkování za kříž může stát blahoslavenou každodenní záležitostí. Nespočívá v hlubokomyslných teologických úvahách, neuskutečňuje se velkými slovy a vznešenými pocity, a přirozeně nám také nezakazuje odhodlaně bojovat za svůj život, jeho svobodu a radost tam, kde je to možné. Opravdový dík za kříž to je spíše příjetí - prostě odevzdané, nepotlačované ideologickými utopiemi - pomalého umírání, které
probíhá celým naším životem. Takto děkovat je jednoduché, a jelikož s Kristovým křížem - i když třeba anonymně - se setkává každý člověk, záleží na každém z nás, zda svůj dík za kříž vysloví. MYSTIKA UTRPENÍ (ZAMYŠLENÍ J. E. TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, SI) Na Velký pátek a na Bílou sobotu se navštěvují tzv. Boží hroby. V Římě poutníci hledají mnoho relikvií na umučení Páně, které sem v různých dobách byly přeneseny ze Svaté země. Místo Ježíšova hrobu bylo identifikováno krátce před r. 326. Z r. 333 máme zprávu poutníka z Bordeaux, že je v Jeruzalémě v úctě sloup, u kterého byl Ježíš přivázán při bičování. Dnes je umístěn v boční kapli baziliky sv. Praxedy v Římě. Nebylo snadné určit, kde sídlil při svém pobytu v Jeruzalémě římský správce Pilát. Schody paláce, po kterých byl Ježíš veden k odsouzení, později převezli také do Říma a jsou umístěny v blízkosti lateránské baziliky v budově zvané Scala santa, svaté schody; poutníci po nich vystupují na kolenou. Spolu s křížem Kristovým našli ve stejné době i destičku s nápisem, který byl na kříži umístěn; její značná část je dnes také v Římě v kostele Sv. kříže Jeruzalemského. (Poznamenáváme mimoděk, že je to titulární kostel pana kardinála Vlka). S tím souvisí také trnová koruna, hřeby atd. V pozdějších dobách se rozmnožily mnohé jiné památky, které ze Svaté země přivezli křižáci a vznešení poutníci a doma pro ně vybudovali kostely a kaple. Historikové jsou ovšem skeptičtí v otázce pravověrnosti těchto relikvií. Jisté je, že není možné zaujmout jednotný postoj. Je potřeba vidět případ od případu, kde jde o starou hodnověrnou tradici a kde naopak pracovala obrazotvornost a dokonce i podvody. Snadno bylo totiž oklamat důvěřivé poutníky, kteří chtěli mít pěknou památku z daleké a nebezpečné pouti do Ježíšovy vlasti. Ale to není podstatné, díváme-li se na to z hlediska křesťanské zbožnosti. Nemodlíme se k trnu z koruny Pána nebo ke hřebu z ukřižování, ale k osobě Ježíše Krista. Konkrétní památka na jeho umučení, ať je autentická nebo méně, dává této pobožnosti jistý směr. Jsou tu vystaveny k úctě tzv. nástroje umučení. Ten název už dnešní doba dobře nechápe. Je proto potřeba se vžít do dob, kdy vznikl. Ve středověku bylo mnoho světců, kteří prožívali mysticky umučení Páně. Vžívali se, nakolik je to možné, do myšlenek a citů samého Ježíše při vrcholném činu vykoupení lidstva. Schématicky se je pokoušeli zařadit do tří hlavních postojů: 1) láska, která je poslušná až k smrti, 2) láska blíženská, schopná krajní oběti, 3) ponížení až k smrti kříže. Co tedy máme říci o poslušnosti Kristově? Vyjadřuje jeho základní postoj k Otci, kterého miluje celou svou bytostí. Když se Bůh Otec rozhodl zjevit svou lásku k lidem, Ježíš přijímá z lásky celý Otcův úmysl. To přijetí nemůže být částečné, přikývnutím, intelektuálním souhlasem, ale děje se celou bytostí. Stal-li se Kristus poslušným až k Svaté schody v Římě smrti, znamená to, že neměl nic svého vlastního, že celý život daroval Otci. Smrt je ovšem bolestná, ale prožívá-li se tu úplné spojení s Otcem, je to současně vrchol blaženosti. Z tohoto hlediska můžeme pochopit věty mystiků, jako např. sv. Terezie z Avily, která prohlásila: „Buď trpět nebo umřít“. Profánní pozorovatel to možná hodnotí jako nenormální bolestínství. Vidí jenom jednu stránku skutečnosti, jenom prostředek a ne cíl, ke kterému vede, tj. jistotu, že je duše v úplné jednotě s nebeským Otcem. Druhý prvek v postoji mystiků utrpení je blíženská láska schopná krajní oběti. Všichni pravověrní křesťané jsou zajedno, že je dokonalost v lásce. Je však dvojí láska: lidská, která miluje dostávání darů, a láska božská, která miluje, protože dává ze svého. Dokonalost je ovšem v té lásce druhé. Je-li to dokonalost božská, je v tom i božské štěstí a věčná blaženost. Dal-li Ježíš z lásky k lidem všecko, co měl, celý svůj život, bylo v tom i jeho nejvyšší štěstí. Sv. Lidwina holandská, patronka nemocných, si chtěla zoufat, když upadla do těžké bolestné nemoci. Zpovědník ji dal do ruky kříž se slovy: „Čti tuto knihu, ta tě poučí“. Výsledek mystické četby kříže byl takový, že světice prohlásila: „Kdybych věděla, že si pomodlením jednoho Zdrávas vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila“. Je to řečeno bizardně, ale jaké hluboké zážitky duchovní se za tím skrývají. Jako třetí a poslední bod jsme označili ponížení až k smrti kříže (Fil 2,7-8). Psychologové uvádějí příklady, jak časté ponižování ničí člověka, jak mu bere odvahu žít a vede často až k nenormálnostem. Ponížení ničí, protože se jeví jako padnutí, z kterého se nemůže povstat. Evangelium nás učí jinému pohledu: „Kdo se ponižuje, bude povýšen“ (Mt 18,4). Kdy? Až po smrti? Jistě a definitivně. Ale u Boha je všechno současné a mystici prožívají budoucí věčný život už jako přítomný. Světci to tak prožívali. Mladý důstojník francouzské armády Karel Foucauld byl nemálo ctižádostivý a jeho plán byl ovšem udělat kariéru pokud možná nejvyšší. Ale četba evangelia o posledním místě jej uvedla na jinou cestu. Ježíš došel nejvýš tím, že se nejhlouběji ponížil, a to až k smrti. Ježíš si tedy zvolil poslední místo mezi lidmi. To poslední místo je tedy už obsazené. „Já, Karel Foucauld, budu hledat alespoň místo předposlední.“ Jeho životní pouť se řídila tímto předsevzetím, až je nakonec nalezl dobrovolnou smrtí ve spojení s nejodstrčenějším kmenem beduínů na Sahaře. To všechno jsou ovšem příklady vzaté ze života mystiků. Ale nemysleme si, že jsou tak daleko od normálního života. Ty matky, které chodí na pouti k bolestné Matce Boží, ti smutní, kteří se zastavují nenápadně v polích u Božích muk, sotva by dovedli své city navenek vyjádřit, ale podvědomě cítí, že v opravdovém utrpení je nejlepším lékem zamyslet se nad utrpením Kristovým. Liturgický hymnus to vyjadřuje slovy: „V kříži je spása, v kříži je naše spasení“. Kdo to můžeš chápat a prožívat, pochop! Zdá se to pošetilé, ale může se k tomu dodat: „Najdeš útěchu, stupeň blaženosti nedosažitelným pro jiné.“
