SVOBODNÁ CESTA Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I číslo
3
červenec–září
2006
ročník ii
****************************************** Obsah čísla 3: LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 3 ........................... s. 1–2 ŠÍMA, Jaroslav: Co je unitářství? .............................. s. 3–8 LOVČÍ, Radovan: Unitáři a Alice Masaryková ....... s. 9–22
****************************************** Úvodník: Vážení a milí čtenáři, začíná parné léto a doba dovolených a spolu s nimi k Vám přichází i třetí číslo Svobodné cesty. V něm tentokrát najdete dva stěžejní příspěvky, které upomínají odkaz dvou osobností přímo či nepřímo spojených s unitářským hnutím. Prvou z nich je PhDr. Jaroslav Šíma (1914–1955), blízký přítel a spolupracovník bratrů Čapka a Hašpla a současně jedna z nejvýraznějších postav české Unitarie v době prvorepublikového Československa. Šímův článek, který podává charakteristiku českého unitářství první poloviny 20. století, vznikl v nelehké době druhé světové války (přesně roku 1944) a dodnes nebyl oficiálně publikován (ostatně jako mnoho jiných písemných prací českých unitářů, které nemohly, či dokonce nesměly být oficiálně uveřejněny v údobí fašistické či komunistické totality). Šímovo pojednání vybral pro časopis Svobodná cesta Mgr. Luděk Pivoňka. Ten se tímto způsobem snaží upomínat památku a dílo předních osobností NSČSU, na něž se dnes poněkud zapomíná. Druhou osobou, vzpomínanou tentokrát v příspěvku vzešlém z mého pera, je dr. Alice Garrigue Masaryková (1879–1966), nejstarší dcera čs. prezidenta T. G. Masaryka a budovatelka Čs. Červeného kříže. Ačkoliv tato žena nebyla unitářkou, její styl myšlení ji nestaví do kategorie konzervativních křesťanek. Řadí ji spíše do okruhu svobodomyslných náboženských myslitelů, kteří sice vycházeli z křesťanství, nebránili se však hledat moudrost i v jiných religiózních naukách. Právě v tom může být Alice Masaryková inspirací též pro mnohé české unitáře. 1
Můj článek se však nezaměřuje přímo na Alicin vztah k náboženství jako takovému (dané téma rozeberu samostatně při jiné příležitosti), nýbrž především kontaktům Alice Masarykové s unitáři. Na konci článku navíc uvádím odkazy na literaturu a prameny, v nichž lze dohledat více informací o Masarykově nejstarší dceři. Ostatně na 29. listopad tohoto roku připadá 40. výročí jejího úmrtí, které si na různých místech České republiky a Slovenska připomenou lidé, jimž není lhostejný odkaz členů Masarykovy rodiny a kteří si nepřejí, aby byl zapomenut či opomíjen. Článek „Unitáři a Alice Masaryková“ tak může být zároveň chápán jako unitářská připomínka života a díla dr. Alice Garrigue Masarykové a jako jeden z drobných příspěvků zapadajících do rámce výše uvedených pietních akcí. Na závěr bych rád popřál všem členům a příznivcům plzeňské obce příjemné a obohacující zážitky při našich duchovních programech, které se po prázdninové přednášce opět naplno „rozběhnou“ v měsíci září, a to nejenom v samotné Plzni, ale také v místní skupině unitářů v Liberci. To ve svých řadách sdružuje liberecké a jablonecké unitáře, kteří jsou z organizačních a praktických důvodů od roku 2004 členy plzeňské obce unitářů. Upřímně jim držíme palce v jejich snažení, jež možná jednou vyústí v ustavení řádné unitářské obce či dokonce dvou samostatných obcí. Náš redakční pozdrav patří také bratrům a sestrám v brněnské a pražské obci – najmě těm, kteří se rozhodli stát se odběrateli tohoto časopisu či nás dokonce příležitostně navštěvují a jeví živý zájem o dění v našem malém duchovním společenství. Rádi je mezi sebou opět uvidíme, stejně jako všechny nové zájemce o unitářské ideje, kteří k nám zavítají v dalších měsících. S přáním hezkého prožití léta a zdárného začátku letošního podzimu se jménem redakce časopisu „Svobodná cesta“ loučí a na shledanou u dalšího čísla se těší Radovan Lovčí
******************************************
********************* ****************************************** 2
_____________________________________________________________________________________
Co je unitářství? Jaroslav Šíma _____________________________________________________________________________________
Každý dospělý a myslící člověk má svůj světový názor. Má svůj názor o vesmíru, o zemi, o člověku, o lidské společnosti, o duševních a duchovních silách, které svět ovládají. Jestliže dospělý a myslící člověk je harmonickou osobností, je tento jeho světový názor v souvislosti s jeho city, působí na jeho sympatie a lásku k lidstvu a k sobě samému, čili jak říkáme: působí na jeho společenské city. Světový názor a na něm závislé společenské city probouzejí v člověku touhu změnit tento svět a sebe samého tak, aby byl v harmonii s jeho názory a city. Odtud vyplývá snaha po sbratření všeho lidstva, snaha po národní a sociální spravedlnosti, snaha po uplatnění lidské osobnosti. Jestliže toto všechno myšlení, cítění a chtění se neomezuje toliko na nejbližší prostředí člověka a na nejbližší chvíle života, jestliže člověk při tomto myšlení, cítění a chtění objímá všechno jsoucno a všechen čas, jestliže toto myšlení, cítění a chtění prostupuje i všední chvíle života člověka, říkáme tomuto stavu cizím slovem „religiosita“, které znamená vázanost jednotlivostí na celku, jevů vzdálených na blízkých, jednotu a závislost. Neradi užíváme slova „náboženství“, které v naší řeči nahrazuje cizí slovo s širším významem – „religio“. Pod pojmem náboženství se totiž rozumí pravidelně jen ony myšlenkové, citové a volní systémy, které vytvářejí historické útvary náboženské, jako jsou brahmanismus, buddhismus, mohamedanismus nebo dokonce jen historické církve křesťanské, např. katolicismus, pravoslaví, protestantismus apod. Ve skutečnosti je ještě mnoho jiných „náboženství“, mnoho jiných stylů a systémů „religiosity.“ Jsou světové názory, city a snahy necírkevní a také takové, které nejsou považovány za náboženské. Jestliže však pokládáme pojem „náboženství“ za totožný s pojmem „religio“, může3
me užívat také označení „duchovní život“ a pak vlastně všichni hlouběji myslící a dospělí lidé mají určitý duchovní život, určitou religiositu, čili své náboženství, i když nevyznávají žádné z běžných náboženských vyznání. Unitářství, zvláště české, je dnes hnutím, které soustřeďuje právě ty, kteří se nemohou ztotožniti s žádným církevním systémem a přeci chtějí usilovat o hlubší duchovní život, nechtějí ustrnout na pouhé negaci, na popírání starých názorů, protože negace není program, není život, život je klad. Unitářství nese historické jméno starých „kacířů“ a „rebelů“ z dějin křesťanství. Tímto jménem byli označováni už v křesťanském starověku ti, kteří odmítali věřit, že Ježíš je Bůh, a vůbec ti, kdož se vzpírali dogmatickému diktátu stárnoucí církve. Když propukla v křesťanském světě reformace, opět se vynořili „kacíři“ a „rebelové“, kteří sami si dávali nejrůznější jména a odpůrci je jmenovali posměšnými a zlostnými nadávkami. Ale i reformační hnutí tyto věčné „hledače pravdy“ zklamala. Dogmaticky zkameněla, celé desítky předáků této tzv. „třetí strany“ upálila a vyvraždila. Vzpomínáme jen např. Michaela Serveta, sociálně zanícených skupin táborských, v Anglii sociálně náboženské radikální sekty „levellerů“ aj. Protireformace zase na čas zatlačila tyto proudy samostatně myslících do podsvětí, až doba osvícenská definitivně umožnila rozvoj necírkevnímu světovému názoru a duchovnímu životu. Nestalo se tak ovšem najednou a bez bolestí. Osvícenec Josef II. dal svobodu vyznání katolickému, některým protestantským konfesím, i židům, ale ostatní skupiny pronásledoval. Mezi nimi světově proslulé hnutí českých josefínských sedláků, nazývaných podle západoevropského, tehdy moderního nábožensko-filosofického směru „deisty“. V těch dobách však již jinde se tato „třetí strana“ lépe uchytila. Veliké hnutí, které rozproudil v 16. století Faustus Socinus v Polsku, zvané po něm sociniánství, se sice vlivem protireformace rozpadlo, ale jiní italští myslitelé spolu s odchovanci sociniánství vytvořili v dalších zemích podobné ideové skupiny, jež se zvláště uchytily v Sedmihradsku, Holandsku, Německu aj., namnoze už pod souborným názvem „unitáři“. Později se hnutí rozšířilo také v Anglii a Americe. (Je tedy omylem považovati unitářství za hnutí amerického původu.) 4
Rozdíl, který shledáváme mezi světovým názorem starověkých a středověkých unitářů a unitářů dnešních, je ovšem veliký. Podobně je značný rozdíl mezi historickými útvary unitářských obcí, např. sedmihradským a současným českým unitářstvím. Jen to je všem těmto směrům společné, že je nemohly akceptovat žádné katolické ani protestantské církve, že stále tvoří „třetí stranu“ a to stranu podstatně odlišnou od obou stran historických. Kromě toho tato „třetí strana“ vždy se shodovala v tom, že světový názor i celé náboženství neustále podrobovala kritice rozumu a měřila jejich oprávněnost výsledky vědeckého poznání, vymycujíc soustavně všechny pověry a duchem nové doby překonané přežitky, zdůrazňujíc vývoj poznání a tím i teoretického základu duchovního života, odmítajíc učení o ukončeném zjevení a žádajíc svobodu pro každý světový názor, jenž je soukromou věcí člověka. Usiluje však o názor co možná nejvyšší a nejpokrokovější. V plném rozsahu a jasnosti rozvíjí své principy ovšem až unitářství moderní, na jehož nejradikálnějším křídle, opouštějíc zbytky historismu, stojí právě unitářství české. Vychází z poznání, že duchovní život člověka vyrůstá z jeho zděděných i získaných vlastností a z jeho prostředí. Má-li se proto nějaký světový názor státi opravdu osou duchovního života člověka, tedy starým slovem – má-li se státi jeho náboženstvím, musí býti podložen vlastními poznatky, city a vlastními tužbami. Duchovní život musí vyrůstati ze zkušenosti svého nositele. Proto nelze duchovní život probudit dogmaty, jež jsou v rozporu s jinými poznatky a zkušenostmi. Proto unitářství je vlastně hnutím těch, kteří hledají, kteří si chtějí podle svého vzdělání, svých zkušeností a snah vytvořit svůj světový názor a svůj svébytný duchovní život, avšak, aby neustrnuli na primitivismu, spojují se s ostatními a s nimi vědomě a plánovitě usilují o růst a zdokonalení duchovního života a vlastní osobnosti, o vyspělý světový názor, o harmonizaci citu a snah s tímto názorem. Unitářství je si vědomo časové i prostorové proměnlivosti světového názoru a duchovního života. Ale na základě této mnohosti chce budovati jednotu. Slovo unitářství nepřipomíná jen učení, že božství je jediné a že Ježíš není Bohem, ale připomíná také učení o mnohosti v jednotě. Unitářství je po katolicismu druhý obrovský pokus o jednotu. Katolický universalismus byl budován na představě pevného ne5
měnného kulturního řádu, doplněného jednotnou říší světovou, hierarchicky učleněnou. Unitářství by v konečném svém úsilí uskutečnilo svět harmonických svébytných osobností, které si budují svůj duchovní život na základě světového názoru, odpovídajícího vrcholkům poznání a odpovídajícího též sociálnímu úsilí své doby. Pochopitelně, že nejsou všichni lidé zralí pro takovéto svébytné budování vlastního duchovního života. Mnozí opravdu smýšlí katolicky nebo protestantsky a pro unitáře jest náboženství otázkou soukromou, nežádá a nepřeje si, aby některá jeho forma byla závazná pro všechny. Chce však soustředit ty, kteří chtějí svůj duchovní život soustavně pěstovat. Které jsou hlavní ideje, jimiž je neseno české unitářství současné kulturní epochy? Víra ve vesmírný řád, který dává smysl a cíl životu lidstva i životu jednotlivce. Smyslem života jedince je přispět ke stavbě chrámu kultury na zemi, tj. k přiblížení se k absolutní Pravdě, Dobru, Kráse. Děje se tak pěstováním zdraví tělesného a duševního. Zdraví a rozvoj duševní závisí v pěstování zdravého úsudku, myšlení bez předsudků, kritičnosti, v domýšlení poznatků vědeckých v celek názoru světového. V ohledu citovém pěstují unitáři hodnoty kladu, reálného optimismu, radost, víru v život proti vyzdvihování ceny utrpení a askese, odvracení se od života. V oblasti volní pěstujeme odvahu, podnikavost, sebedůvěru, smysl pro spolupráci, pro snášenlivost a ideu služby. Zdraví tělesné a duševní má býti prohlubováno intensivním životem kulturním a duchovním. Kultura jako projev lidské tvořivosti jest zároveň projevem božských schopností v člověku. Jen život v hlubině je životem bezpečným, život mělký je chudý, přízemní a stále ohrožen, že bude vlnami života roztříštěn ke škodě jedince i společnosti. Proto je třeba pěstovati hluboký duchovní život, který dává pocit jistoty, jasný smysl a cíl života a suverénní postoj k dění kolem nás. S tím souvisí i úsilí o vyšší sociální spravedlnost, jež je v unitářských hnutích tradiční. Zatímco historická náboženství se jevila zcela pravidelně sociálně reakční, stojí unitáři vždy v čele snah o rovnější a spravedlivější rozdělení výnosu statků tohoto světa. Unitářství znovuobjevené na české půdě po světové válce vůbec nemělo v úmyslu se organizovat podle zákona o církvích. Věřili 6
a doufali jsme v rozluku. Když však k ní nedošlo a naším členům původní forma našeho hnutí činila obtíže, byli čeští unitáři 30. června 1930 (výnos min. škol. a nár. osv. č. j. 8577/VI a Sb. zák. a nař. č. 110/1930) ustaveni jako náboženská společnost v smyslu zákona čís. 68 z r. 1874. Ve svých všeobecných duchovních shromážděních usilujeme o myšlenkové, citové i volní prohloubení našeho duchovního života. Následující názvy naznačují bohatost myšlenkového obsahu duchovních promluv: Oživený vesmír. – Věčné mládí. – Umění stárnout. – Za oponou smrti. – Krása a duševní zdraví. – Vnitřní bouře. – Naladění duše. – Klíč k člověku. – Základy šťastného života. – Základy úspěchu. – Probuzení duše. – Tajemství výkonnosti. – Osobnost a prostředí. – Duše a hudba. – Ideální život. – Světla a stíny samoty. – Kouzlo slova. – Věrnost sobě. – Buď vůle tvá. – Ježíš, ne Kristus. – V souzvuku s nekonečnem. – Věřím a přemýšlím. Promluvy jsou provázeny vložkami poezie, hudby, zpěvu a meditací, vše vnitřně harmonizováno, takže např. naše tradiční nedělní dopolední shromáždění v Praze jsou pravá duchovní matinée, přinášející nejen poučení a duchovní prohloubení, ale i citové a estetické osvěžení, důvěru v život a jeho hodnoty a stávají se střediskem duchovně-kulturní moderně orientované elity. Nedělní unitářská škola a výchova ve škole harmonicky doplňuje a dotváří osobnost dítěte, kultivuje jeho city, chování i touhy, nepokřivuje a nesráží, usiluje o statečné, pracovité a radostné bytosti. V tomtéž duchu pokračují kroužky mládeže, které učí dospívající, aby porozuměli sami sobě, aby se dovedli přenést přes úskalí nebezpečných let a přitom neustrnuli na ustrašených předsudcích. Učí upřímnosti, mnohostrannosti zájmů, jejich kultivaci a vychovává lidi, kteří dovedou býti dobrými kamarády, přáteli a životními druhy. Kroužky pro ženy a pro mladé matky doplňují to, co je jinde ve společnosti zanedbáváno, zvláště výchovu před narozením, duchovní výchovu nejmenších dětí a kultivaci a duchovní vedení ženy, jejíž rovnoprávnost je v unitářství ve všech ohledech věcí samozřejmou. Sbor unitářských pracovníků soustřeďuje ty, kteří se sami chtějí duchovně prohloubit a kteří chtějí pomáhati v šíření unitářských idejí. Duchovní poradna slouží k řešení individuálních případů těžkostí ideových, duševních, ci7
tových, rodinných. Unitáři nepěstují všeobecnou charitativní činnost, která má už dnes povahu nedůstojné žebroty a polévkového milosrdenství. Pomáhají jen ve výjimečných případech, odborně poradí, zato však hojně podporují odborné sociální instituce, o jejichž zdokonalení se také zasazují. Zejména však zdůrazňují potřebu takové sociální organizace, aby nikdo nebyl odkázán na milosrdenství, aby všichni na základě své práce měli důstojně zajištěnou existenci, a to i v případě stáří a nemoci. Unitáři mají své ústředí v Praze I, v Karlově ul. 8. Kromě toho mají místní obce a odbočky v Brně, Plzni, Hradci Králové, Rakovníce, Nymburce, Kladně, Velvarech a zřízení dalších se připravuje. 1 Těmito prostředky a cestami chce české unitářství přispět k poznání nové kulturní epochy evropského lidstva a zvláště k duchovní orientaci českého národa, z jehož hlubokých historických kořenů vyrůstá, jehož problémy a tužby ssálo v létech svého dětství a jehož růstu chce sloužit.
1
Jak už bylo jednou řečeno v úvodníku, text promluvy pochází z roku 1944. Nyní má Náboženská společnost českých unitářů své řádné obce v Praze, Plzni a Brně a místní skupinu v Liberci, kde se na pravidelných shromážděních scházejí unitáři z Liberce a Jablonce nad Nisou. 8
******************* Unitáři a Alice Masaryková Radovan Lovčí
******************* ... Kdo uvědoměle věří v Boha, je chráněn před přílišnou subjektivností. Cítí v duchu a pravdě autoritu Boží, jež vládne jeho svědomí. Takový člověk si cení živého náboženství všech lidí, všech způsobů a dob... dr. A. G. Masaryková
******************* Kontakty nejstarší dcery prvního čs. prezidenta T. G. Masaryka Alice Masarykové (3. 5. 1879 – 29. 11. 1966) s unitáři zůstávají dodnes věcí málo reflektovanou a širší veřejnosti vcelku neznámou. Ke které církvi vlastně Alice Masaryková patřila? A jaký byl její vztah k náboženství? Tuto otázku si jistě kladou mnozí čtenáři, když narazí na jméno uvedené ženy v literatuře. A vcelku oprávněně, neboť dané téma vskutku často uniká hlubšímu zájmu publicistů a historiků. Rozebírat podrobněji vztah A. G. Masarykové k náboženství v tomto příspěvku nezamýšlím. Tomu bude věnována samostatná brožura, jíž připravuje k vydání naše unitářská obec. Spíše se pokusím zmínit podstatné skutečnosti, které poslouží jako jakési předvysvětlení, od něhož bude možné plynule přejít k vytčenému tématu mého článku. Podobně jako její rodiče také Alice Garrigue Masaryková náležela v době rakouské monarchie k reformované církvi, jejíž nástupkyní se v Československu stala Českobratrská církev evangelická. Na rozdíl od Charlotty Masarykové, která z církve pro nesouhlas s jejím konzervativním stylem teologického myšlení v roce 1903 nakonec vystoupila,2 zůstala ovšem Alice po celý život formální členkou svého nábo2
Alicina matka Charlotta Masaryková, která se narodila v USA a prožila zde své dětství a mládí, byla původně členkou Americké unitářské asociace. V rakouské monar9
ženského uskupení. V něm také navázala úzké kontakty s ThDr. Josefem Luklem Hromádkou, s nímž dokonce vedla v době svého pedagogického působení v Českých Budějovicích (1906–1910) biblické hodiny pro mladé evangelíky. Stejně tak ale do jejího života nedílně zasahovali příslušníci jiných protestantských církví, prostými laiky počínaje a renomovanými teology konče. Aliciným celoživotními dobrými přáteli byli například kazatel Českobratrské jednoty František Urbánek a presbyterní duchovní a bohemista Rev. Dr. Kenneth Miller. Spřízněné duše nalezla jmenovaná žena též u metodistů, luteránů a v Armádě spásy. Do života jí výrazně zasáhli rovněž unitáři. Ačkoliv Alice Masaryková zůstala až do smrti členkou CČE, kvůli svým četným a takříkajíc ekumenickým kontaktům s mnoha duchovními různých konfesí se svému okolí jevila vždy jako osoba „nábožensky“ málo čitelná. Nelze se proto divit faktu, že dnešní představitelé CČE o Alicině členství prakticky vůbec netuší, jak jsem se přesvědčil na podkladě osobního písemného dotazu před několika lety. Během mého tehdejšího pátrání po konfesní příslušnosti nejstarší dcery prvého čs. prezidenta jsem byl českobratrskou archivářkou „přenavigován“ na Náboženskou společnost českých unitářů, do níž prý Masarykovi potomci nejspíše patřili. PhDr. Alice Masaryková, která před prvou světovou válkou působila jako lycejní pedagožka historie, filozofie a němčiny a po vzniku republiky se zapsala do československých dějin jako první předsedkyně a aktivní budovatelka Čs. Červeného kříže, se stylem svého přístupu k duchovnímu životu velmi blížila svým rodičům. Ačkoliv se cítila být upřímnou křesťankou, dogmatické uvažování, povinné návštěvy rituálů či jakékoli teze o spásonosné výlučnosti křesťanské nauky nehrály v Alicině náboženském nazírání žádnou roli. Alice si dokonce více než Tomáš Garrigue Masaryk cenila i nekřesťanských náboženství – zvláště buddhismu, mimo jiné proto, že buddhisté striktně odmítají všechny návykové látky, včetně alkoholu. Ve svém myšlení byla velmi samostatná, jak dokazují úryvky z její korespondence i prvorepublichii, jejíž obyvatelkou se stala roku 1878 po svém sňatku s T. G. Masarykem, se však unitáři nevyskytovali, a proto vstoupila alespoň do reformované církve. Unitářskému myšlení a pojímání náboženství však de facto zůstala věrná i po dobu svého dočasného působení v jiné církvi, i po výstupu z ní. 10
kových projevů, kde se často vyjadřuje v náboženských obratech jen málo připomínajících ortodoxní protestantské pojetí. Nepochybně právě tato myšlenková samostatnost, jíž provázela neustálá snaha po žitém – „aplikovaném křesťanství“, které mělo být více než pasivní účastí na bohoslužbách projevováno konkrétními skutky, nakonec vedla k mylnému dojmu, že dcera prezidenta Masaryka není členkou žádné tradiční církve a nejspíše přináleží k unitářům. Tento názor sdílela ostatně i americká novinářka a spisovatelka Claire Sterlingová. Ta ve své knize věnované smrti Jana Masaryka3 bez nejmenších pochybností označila starší dceru prvého čs. prezidenta za unitářku a unitářství nepřímo nazvala pohodlným náboženstvím. Zřejmě se domnívala, že odpor k mechanickému a iracionálnímu ritualismu je projevem jakési religiózní lenosti. V představě Sterlingové se náboženský život podle všeho nedílně snoubil s vnějšně vynucovanými pravidelnými úkony a periodickou účastí na hromadných bohoslužbách a pojem individuální či vnitřní duchovní cesty jí pravděpodobně nic neříkal. Příliš jí také nedocházel význam absence detailně propracované konfese v unitářském hnutí. Sterlingová si zřejmě vůbec neuvědomovala, že příčinou daného stavu není rozhodně snaha unitářů kráčet po jednodušší duchovní stezce, nýbrž že takovýto postoj je důsledkem jejich averze k zevně vynucovanému věření v nejrůznější teologické poučky a současně touhy po samostatném výkladu duchovních spisů, tedy nejen Bible. Uvedený přístup nevede, jak se lze navenek domnívat, k větší pohodlnosti, ale naopak k neochotě pohodlně přijímat cizí závěry a úsudky; k vlastnímu duchovnímu studiu a mnohem vyšší potřebě osobního sebevzdělávání. Ostatně „pohodlnost unitářského myšlení“ asi nejlépe prokazují četné a svým obsahem bohaté spisy unitářských představitelů typu dr. Norberta Čapka, dr. Karla Hašpla, dr. ing. Otakara Mikeše či reverenda Jiřího Scheuflera (jehož pozoruhodný odkaz bohužel dodnes zůstává nejen v ČR, ale i v české Unitarii stále poněkud nedoceněn). Dalším polemizováním bych se ale příliš vzdálil původnímu tématu, jímž je vztah dr. Alice Garrigue Masarykové k unitářům. Ponecháme-li nyní zcela stranou přímý a nezanedbatelný myšlenkový vliv 3
STERLINGOVÁ, Claire: Případ Masaryk. Praha: Agentura Leprez 1991. 11
unitářky Charlotty Masarykové na svou nejstarší dceru, pak co se týče osobních kontaktů Alice Masarykové s unitářskými duchovními i „laiky“, je zřejmé, že jejich počátky lze klást již do doby Alicina dětství, kdy rodinu Masarykových nejprve ve Vídni a později v Praze navštěvovali američtí unitářští duchovní u příležitosti svých cest do Evropy. S některými unitáři se potom Alice sblížila přímo na americké půdě již v době své dospělosti. Po skončení historicko-filozofických studií na pražské univerzitě absolvovala v letech 1904–1905 postgraduální studijní pobyt v Chicagu, kde se po stránce teoretické i praktické seznamovala s nejnovějšími metodami používanými v USA na poli sociální péče. Blízký přátelský vztah navázala v daném údobí zejména ke známé sociální aktivistce Jane Addamsové. Ta se sice nikdy nestala organizovanou členkou AUA, přesto však pravidelně navštěvovala unitářská duchovní shromáždění. (Někteří historici ji proto někdy řadí do kategorie předních amerických unitářek dvacátého století, či přinejmenším do okruhu slavných žen spojených s unitářským hnutím). Mladá členka rodiny Masarykovy si Jane Addamsovou hluboce oblíbila a jejich vzájemný vztah neskončil ani po Alicině návratu do Čech v roce 1905, nýbrž pokračoval i na dálku, alespoň v korespondenční podobě. Na českém území působila A. G. Masaryková v rozmezí let 1906–1915 jako pedagožka na dívčích lyceích. Ve své učitelské praxi se tehdy často inspirovala myšlenkami známého pedagoga a předního unitářského aktivisty Thomase Manna, jehož dílo pomáhala zviditelňovat též v rovině publikační. V rámci vlastního volna se v tomtéž období navíc čile věnovala sociální práci, angažovala se v nejrůznějších spolcích a pomáhala veřejně propagovat sociologii jako novou vědní disciplínu. Ve své teoretické i praktické činnosti přitom rozsáhle vycházela právě ze zkušeností nabytých v USA. (Ostatně zatímco se Alice angažovala na domácí půdě, její bratr Jan v inkriminovaných letech sbíral životní zkušenosti na americkém území, kde mu byl mnohokrát činorodě nápomocen unitářský duchovní a přítel Charlotty Masarykové – Tomáš Čapek). Těžkou ránu do života Alice Masarykové přinesla léta prvé světové války. Na konci roku 1914 opustil Alicin otec T. G. Masaryk 12
spolu se svou mladší dcerou Olgou Rakousko a o rok později zahájil v zahraničí veřejné akce kladoucí si za cíl rozbití podunajské monarchie a vznik československého státu. Zatímco Jan Masaryk, vrátivší se nedlouho před válkou z USA, musel narukovat do armády a později nedobrovolně skončil na východní frontě, Alice s matkou Charlottou se staly terčem policejního pronásledování. V době velké zatýkací akce zaměřené proti představitelům českého protirakouského odboje, v říjnu roku 1915, byla zatčena také Alice Masaryková. Za tajnou úschovu vědeckých (nikoliv politických) spisů svého otce byla obviněna z velezrady a téměř na jeden rok uvězněna. Ve vězení si Alice, pobývající převážně ve společnosti vražedkyň, zlodějek a prostitutek, často stýskala nad svou situací, která jí přišla neuvěřitelná a nespravedlivá. Za uschování vědeckých písemností T. G. Masaryka, který se obával, že v případě jejich policejního zabavení budou tyto nešetrným zacházením zničeny, se stala „vlastizrádkyní“ a hrozil ji trest smrti. V dopisech adresovaných matce tehdy přiznávala, že jí chicagské přítelkyně nabízely před válkou bezpečný pobyt v USA, ona však měla ráda svou vlast a nechtěla odcházet do vzdáleného zahraničí. Navíc si vůbec nepředstavovala, že by se rakouský režim mstil na ní samotné a že by z ní učinil svou rukojmí. Rakouské úřady se skutečně domnívaly, že uvěznění Alice Masarykové donutí profesora Masaryka k utlumení či zastavení jeho protirakouských akcí. To se ale nestalo. Masaryk naopak s pomocí svých spolupracovníků mobilizoval americkou a světovou veřejnost, informoval média a žádal vlivné přátele o pomoc. Výraznou úlohu tehdy sehrály též již řečené Aliciny chicagské přítelkyně, mimo jiné Jane Addamsová, jež pomohla zorganizovat protestní petiční akci, a dále pak Julia Clifford Lathropová, blízká příbuzná nám všem dobře známého Johna Howlanda Lathropa, jenž v druhé půli čtyřicátých let 20. stol. řídil na čs. území chod Unitářské pomocné služby. Julia4, která prý v době Wilsonova prezidentství jako historicky prvá žena pronikla na vysoký post v americké federální administrativě, a to v roli odbornice 4
Alicina chicagská přítelkyně Julia Clifford Lathropová byla prokazatelně blízkou příbuznou unitářského reverenda J. H. Lathropa, její členství v Americké unitářské asociaci však není jasně doložené. Někteří historici Julii dokonce označují za členku Kongregační církve. 13
na soc. problematiku, kontaktovala své přátele na ministerstvu zahraničí. To následně vzneslo oficiální protest proti věznění „v USA známé socioložky a dcery americké občanky PhDr. Alice Garrigue Masarykové“. Taktéž mediální skandál, který diskreditoval Rakousko v očích civilizovaného světa, sehrál svou nezpochybnitelnou úlohu. Rakušané, obávající se vzrůstu protirakouských antipatií na půdě USA (které dosud setrvávaly stranou válečného konfliktu mezi státy Trojspolku a Dohody), A. G. Masarykovou v červenci roku 1916 z vězení nakonec raději propustili. Ačkoliv diplomatický protest americké administrativy pomohl Alici zachránit holý život, existenční podmínky starší Masarykovy dcery i její matky Charlotty nebyly v období následujícím po opuštění věznice nikterak příznivé. Alice byla již v době svého věznění propuštěna z lycea a stala se nezaměstnanou, Charlotta zase již dříve pozbyla Masarykovým odchodem do zahraničí svého finančního zajištění a obě ženy se tak nacházely v poměrně zoufalé situaci. Tu jim pomáhali řešit především obětaví čeští vlastenci a také kazatel Svobodné reformované církve František Urbánek, který obě ženy zásoboval jídlem a občas i penězi. Alice si drobně přivydělávala alespoň soukromými hodinami angličtiny, ovšem její úsilí o zisk stálého zaměstnání se až do konce války ukázalo jako marné. Dceru v Rakousku nenáviděného vlastizrádce nikdo zaměstnat nechtěl, často z obav před reakcí rakouských úřadů. Vůbec nejhůře poznamenalo dané údobí Masarykovu choť. Nedostatek hodnotné a kvalitní stravy, strach o blízké příbuzné v zahraničí, šikana a schválnosti policie, která odmítala pouštět arteriosklerózou a silnou melancholií trpící Charlottu do lázní na ozdravné pobyty, udělaly své a zdravotní stav Aliciny matky se na konci války nacházel již téměř v úplných troskách. Těžce nemocná Charlotta nakonec na jaře roku 1918 skončila v sanatoriu ve Veleslavíně. To vše se stalo v době vlády „lidumilného“ císaře Karla I. Habsburského, který si v nedávné době vysloužil slavnostní blahoslavení od římsko-katolického papeže Jana Pavla II. Po vzniku ČSR se A. G. Masaryková významně zapojila do činnosti Československého Červeného kříže (roku 1919 byla jmenová14
na jeho předsedkyní), jenž se postupem času stal jednou ze vzorových a nejmasovějších poboček ČK ve světě. Za doby Alicina předsednictví (1919–1938) vybudoval ČSČK řadu nemocnic a zdravotních ústavů, vyškolil stovky odborných ošetřovatelek, vytvořil celostátní síť záchranné služby a pod svá křídla zahrnul organizaci Dorostu Červeného kříže, která patřila do kategorie nejvýznačnějších kolektivních organizací dětí a mládeže v prvorepublikové ČSR. Mimo to náleží Alici Masarykové zásluhy za organizování pomocných humanitárních akcí pro ruské občany prchající po říjnové revoluci do blízkého zahraničí, jakož i pro Rusy a Ukrajince, které přímo na sovětském území během 20. let trápil hladomor způsobený katastrofickou hospodářskou politikou bolševického Ruska. Dále Masarykova dcera vynikla i na světové sociální scéně, účastnila se řady významných sociálních konferencí a některým dokonce předsedala. K aktivnímu zapojení do činnosti ČSČK vyzývala Alice často představitele nejrůznějších domácích i zahraničních církví, a nikoliv bez úspěchu. Do ČSR například přizvala misi amerických metodistů, kteří účinně vypomáhali v ruských uprchlických táborech, patřila k iniciátorkám příchodu Armády spásy a organizace YWCA do Českých zemí; do práce v podkarpatských sirotčincích zapojila členy Urbánkovy Jednoty českobratrské a všestranné podpory se jí dostalo rovněž od zahraničních unitářů. Významnou měrou napomohl novému státu a ČSČK např. dr. Sunn, americký unitář a viceprezident Rockefellerovy nadace, která uvolňovala velké finanční částky na stavby a zřizování nemocnic a zdravotnických ústavů v mnoha zemích světa. Zásluhou dotační pomoci nadace mohl být v ČSR mimo jiné vybudován dodnes existující Státní zdravotní ústav v Praze. Zmínit je třeba taktéž záslužné dílo unitářky paní Weelerové, která několik let osobně vedla a finančně podporovala sirotčinec v podkarpatské Nerešnici. Na území Brna potom zanechal čitelnou stopu lékárník W. F. Severa z Cedar Rapids, zámožný Čechoameričan a společný přítel Norberta Čapka a Alice Masarykové. Na Králově poli dal vybudovat pod přímým Aliciným dohledem Ústav americké domoviny, určený dětem z nejchudších poměrů či přímo sirotkům. Ti se
15
v ústavu vzdělávali a učili řemeslům, což jim umožnilo postavit se v dospělosti na vlastní nohy a vydělávat si samostatně na živobytí. V ohledu přímých kontaktů s představiteli církví se nejstarší dcera T. G. Masaryka za prvé republiky nejčastěji stýkala s kazatelem Františkem Urbánkem, jehož si hluboce vážila pro jeho osobní povahové vlastnosti, zvláště pro ve své době nevídanou toleranci a ochotu svobodně diskutovat o nejrůznějších náboženských otázkách. S přihlédnutím k tomuto faktu je nutno učinit výtku vůči redaktorům unitářských Cest a cílů, kteří Urbánka coby předsedu Jednoty českobratrské poněkud příkře zkritizovali jako reprezentanta konzervativního křesťanství. Nebyl jim ovšem znám jeho lidský a charakterový profil, najmě již řečená tolerance, jíž si na českobratrském duchovním cenili i příslušníci jiných církví. V přátelských stycích se Alice nacházela též s již výše jmenovaným dr. Hromádkou, ale nebyla prosta ani kontaktů s domácími či zahraničními unitáři. Zatímco s Norbertem Čapkem se zřejmě znala jen málo, blízké vztahy udržovala zejména s příbuznými Julie Clifford Lathropové – brooklynským reverendem Johnem Howlandem Lathropem a jeho chotí Litou, kteří občas zavítali také do ČSR. Zde navštěvovali nejenom své unitářské přátele, ale i některé představitele Církve československé, jež během prvé republiky reprezentovala mnohem liberálnější teologický kurz, nežli je tomu v dnešní době. Přítelem Alice Masarykové byl dále unitářský duchovní a zároveň právník Waitstill Sharp. Ten v krizovém roce 1939 spolu se svou chotí obětavě napomáhal k odchodu do zahraničí Čechoslovákům, kteří mohli být potenciálně ohroženi na životě v případě nacistického přepadu ČSR. Značně tehdy prospěl i samotné Alici, jež pobývala na českém území ještě v době následující po obsazení Čech a Moravy nacistickým vojskem a vyhlášení protektorátu. Již brzy po vstupu Němců do Prahy začala dr. Masaryková trpět obavami ze svého brzkého zatčení. Dostala totiž z USA poměrně vysokou finanční částku, která měla být použita na humanitární pomoc českým lidem, z nichž mnozí museli na podzim roku 1938 opustit zabrané pohraničí a nyní přežívali v prozatímních a leckdy nedůstojných podmínkách na různých místech Čech a Moravy. Alice se obávala, že bude kvůli přijetí šeku označena domácími nacisty a Gesta16
pem za americkou agentku a následně zatčena. (Tehdy zřejmě ještě vůbec netušila, že by Němci dokázali věznit české lidi i bez jasné příčiny). Rozhodla se proto urychleně kontaktovat Rev. Sharpa, jemuž vyložila vlastní složitou situaci a zmínila obavy z vybrání získané částky. Sharp se uvolil okamžitě nasednout na vlak a zavést šek do jedné z ženevských bank, kde si jej mohla Alice později v bezpečí vyzvednout a využít pro účely čs. exulantů a kde navíc bydlela i Alicina mladší sestra Olga Revilliodová se svou rodinou. Z českého území se nejstarší dceři prvého čs. prezidenta podařilo odcestovat až poslední březnový den roku 1939 zásluhou sebeobětavé pomoci pracovníků Háchovy prezidentské kanceláře. Ti Alici Masarykové obstarali švýcarské vízum, s nímž jmenovaná žena mohla legálně opustit zemi.5 Dá se říci v poslední chvíli, neboť v pozdější době by podobný krok byl sotva možný a nejstarší dcera prvého čs. prezidenta by pravděpodobně časem skončila v některém z německých koncentračních táborů. Dr. Masaryková po krátkých zastávkách v Ženevě u sestry Olgy a v Británii u bratra Jana nakonec trvale zakotvila ve Spojených státech amerických, kde již tehdy veřejně působil Alicin blízký přítel čs. exprezident Beneš ve prospěch obnovení československé samostatnosti. Bývalá předsedkyně ČSČK nezůstala v USA nečinnou. Shromažďovala prostředky na humanitární pomoc českým a slovenským uprchlíkům, pomáhala organizovat dobročinné bazary a při vhodných příležitostech přednášela o Československu, jeho dějinách i aktuální neradostné situaci. Bohužel extrémní vypětí s touto činností spojené Alici Masarykovou zcela nečekaně dovedlo až k psychickému a fyzickému zhroucení, které jí poznamenalo na celý zbytek války. Neplánovaně totiž odstartovalo plné probuzení duševní choroby, jež byla dědičná v rodině Garriguových a jejíž první známky se projevily na Alicině psychice již v době vídeňského věznění. Nemocná členka rodiny Masarykových nakonec nebyla s to zapojit se znovu do započatých aktivit, většinu válečných let prožila v různých sanatoriích a úlohu živoucího symbolu existence prvé Čs. republiky tak museli zastat především dr. Beneš s Janem Masarykem. 5
Stalo se tak bez vědomí prezidenta Háchy i vedoucího kanceláře doktora Havelky. 17
I v době, kdy byla nemocná, udržovala Alice Masaryková kontakty s různými duchovními. Mimo jiné s unitářským reverendem Johnem Lathropem. Ten ji pro zajímavost ještě nedlouho před jejím psychickým zhroucením, na podzim roku 1939, pozval na pravidelnou bienální konferenci Americké unitářské asociace a umožnil jí zde veřejně vystoupit. Zároveň Alici z unitářských zdrojů zajistil finanční prostředky, které se daly využít pro potřeby čs. exilu, a přislíbil možnou humanitární pomoc ze strany amerických unitářů po skončení druhé světové války. Také během dalších válečných let byli, jak už jednou zaznělo, dr. Masaryková a John Lathrop v příležitostném kontaktu a je doloženo, že nejstarší dcera prvého čs. prezidenta ve 40. letech dokonce několikrát osobně přijela navštívit Lathropův brooklynský unitářský kostel, kde kdysi její matka přijala křest. Písemné či osobní styky Alice Masarykové s americkými unitáři pokračovaly i po skončení druhé světové války. Alice, která se na podzim roku 1945 vrátila do vlasti, přivítala, že AUA vyslala do ČSR misi Unitářské pomocné služby pod přímým vedením Johna Lathropa. Američtí unitáři s sebou mimo jiné přivezli tým severoamerických lékařů, kteří objížděli ČSR a seznamovali české a slovenské lékaře s nejnovějšími pokroky v medicíně a s nejmodernějšími výdobytky na poli medicínské přístrojové techniky. Význam pomoci UPS kladně oceňoval též československý tisk a nezávislí odborníci. Samotný dr. Lathrop se později dočkal nejvyššího státního ocenění – Řádu bílého lva, který mu osobně předal čs. prezident dr. Edvard Beneš. Několik měsíců po únorovém převratu a tragické smrti Jana Masaryka odešla Alice Masaryková znovu do exilu. V prosinci roku 1948 odjela slavit vánoční svátky k sestře Olze do Ženevy a do ČSR se již nazpět nevrátila. Po dočasném pobytu v Ženevě přesídlila do Londýna a v roce 1950 do Spojených států amerických, kde se usídlila trvale. Zde příležitostně publikovala, angažovala se v exulantské komunitě a promlouvala v rádiu Svobodná Evropa. Rovněž v tomto životním období neprojevovala jednoznačné preference vůči jakékoliv církvi. I když občas připomínala své členství v CČE a s úctou hovořila o bratrské minulosti, i nadále se ráda stýkala s duchovními různých denominací. Jejím dobrým přítelem zůstával presbyterián dr. Kenneth Miller, který podobně jako Rev. Lathrop ob18
držel již v minulosti Řád bílého lva za své humanitární snažení ve prospěch Čechoslováků. Též s doktorem Johnem Lathropem udržovala Alice přátelské vztahy a navštěvovala jím vedený brooklynský unitářský kostel. Roku 1957 zde dokonce na Lathropovo přání slavnostně odhalila krásnou barevnou vitráž s portrétem Jana Husa, který se u amerických unitářů vždy těšil nemalé úctě a jehož odkaz je v UUA připomínán dodnes. Asi nejvřelejší vztah navázala Alice Masaryková v exilu k českobratrské kazatelce Ruth Petříčkové. Obě ženy se staly důvěrnými přítelkyněmi, podnikaly výlety do přírody a vyměňovaly si názory na různorodou četbu. Jejich společnou zamilovanou knihou se prý stala knížečka bratra Lawrence (počeštěle Vavřince) s názvem „Praxe přítomnosti Boží“. Ta patří k duchovním klenotům na poli křesťanské mystiky a v nevyslovené opozici k tradičnímu zevnímu uctívačství a spleti dogmatických sofismat popisuje jednoduchou vnitřní duchovní cestu dobře srozumitelnou pro všechny Ježíšovy následníky, ať již patří k jakékoli konfesi. (Není bez zajímavosti, že právě tuto knížečku vydalo ve svobodných poměrech polistopadového Československa poprvé nakladatelství Unitaria ve zdařilém překladu PhMr. Rudolfa Skarnitzla) Alici bylo sympatické i to, že Ruth, třebaže byla ženou, dosáhla postu řádné duchovní, což bylo v době Alicina dětství, mládí a dokonce středního věku v českobratrské (a předtím reformované) církvi věcí dosud nevídanou. Ženy zde byly totiž poprvé ordinovány až v 50. létech 20. století. Ostatně již na počátku téhož století Alice spolu se svým otcem stála za stanoviskem, že by se ženy měly ve společnosti dočkat plné rovnoprávnosti, včetně přístupu k duchovenské profesi, což jasně naznačila například ve své publikované stati o životě a díle prvé britské lékařky, emancipátorky a známé unitářky Elisabeth Blackwellové.6 Na
6
Obě ženy se osobně poznaly roku 1902 v Londýně. Alice byla Elisabethinou velkou obdivovatelkou a rovněž T. G. Masaryk si díla E. Blackwellové, která mimo jiné veřejně propagovala ženskou duchovenskou službu, hluboce vážil. Blíže: MASARYKOVÁ, Alice: Život dr. Elisabeth Blackwellové. In Naše doba, 1903, roč. 10, č. 10, s. 734–738. 19
splnění tohoto snu, jak už jednou zaznělo, si ovšem musela pár desítek let počkat....7 Závěr svého života strávila Alice Masaryková v chicagském domově seniorů, jenž byl soukromou institucí pro přestárlé americké Slováky. Zde zesnula 29. listopadu 1966. Následný smuteční obřad svým ekumenickým duchem sympaticky připomínal celý předchozí život jmenované ženy. Křesťansky laděné rozloučení vedla českobratrská kazatelka Ruth Petříčková za asistence kněze Slovenské luterské církve sv. Trojice Rev. Jaroslava Pelikána a chicagského unitářského duchovního Rev. Prestona Bradleyho...
* * * Odkaz Alice Masarykové v oblasti náboženského myšlení, který lze stopovat pouze nepřímo, na podkladě studia Aliciných veřejných promluv, publicistických příspěvků či dochované soukromé korespondence, je poměrně skrovný, přesto však uvedenou ženu neřadí do kategorie dogmatických křesťanek. Jak už bylo řečeno v úvodu, dr. Masaryková svobodně čerpala z různých náboženských tradic (tedy i nekřesťanských) a ve svých písemných projevech promlouvala ke všem adresátům, ať již šlo o širší publikum či nejbližší přátele, s volností hloubavého ducha a bez upjatě zdůrazňovaných dogmatických floskulí. Krátký výběr z jejích názorů bude v brzku publikován v samostatné brožuře8, která ve stručnosti připomene život a dílo dalšího člena Masarykovy rodiny, jehož styl myšlení může být hluboce inspirativní i pro české unitáře.
7
Do kategorie prvních náboženských společností využívajících v duchovenské službě ženy patřily v prvorepublikovém ČSR Svobodné bratrství, Náboženská společnost československých unitářů a Obec křesťanů. V řadách Svobodného bratrství, předchůdce NSČSU, působila ve 20. letech na pozici „duchovního rádce“ choť dr. Norberta Čapka Mája Čapková (1888–1966). Post ordinované duchovní v řadách Náboženské společnosti čs. unitářů zastávala od roku 1932 Čapkova dcera Rev. Bohdana Hašplová (1899–1989). Rovněž v anthroposoficky orientované Obci křesťanů se v době prvé republiky objevily ženy, například pražský sbor OK měl kazatelku německého původu. 8 Tato brožura také obsahuje podrobný soupis pramenů a literatury vztahující se k danému tématu. 20
Výběr z pramenů a literatury: Drahá mama/Dear Alice. Korespondence Alice a Charlotty Masarykových. Dagmara Hájková – Jaroslav Soukup (ed.). Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2001
HOOGENBOOM, Olive: The First Unitarian Church of Brooklyn. One Hundred Fifty Years. New York: First Unitarian Church, 1987 KRAJČOVIČOVÁ, Natália: Knižnica Alice Masarykovej. In Príloha časopisu Čitateľ, 1991, roč. 40, č. 3, s. I–III 21
LOVČÍ, Radovan: Alice Garrigue Masaryková. Rigorózní práce. Praha: ÚHSD FFUK, 2004, 556 s. LOVČÍ, Radovan: Alice Garrigue Masaryková a Československý Červený kříž v letech 1919–1938. In Časopis Národního muzea. Řada historická, 2003, roč. 172, č. 3–4, s. 167–211 MASARYKOVÁ, Alice – ŠMAKALOVÁ, Iva: Československý Červený kríž. Bratislava: Slovenský výbor Česko-slovenského Červeného kríža, 1992 MASARYKOVÁ, Alice: Dětství a mládí. Praha: Ústav T. G. Masaryka, 1994 MASARYKOVÁ, Alice: Dopisy do vězení. Praha: Ústav hospodářských a sociálních dějin FFUK, 1997 MASARYKOVÁ, Alice: Helena Kellerová. In: Naše doba, 1903, roč. 11, č. 2, s. 93–102 MASARYKOVÁ, Alice: Život dr. Elisabeth Blackwellové. In Naše doba, 1903, roč. 10, č. 10, s. 734–738 MIKOTA, Miloš: Byl T. G. Masaryk unitář? In Zpravodaj Obce unitářů Brno, 1998, roč. 4, č. 3, s. 12–13 MITCHELL, Ruth Crawford: Alice Garrigue Masaryk, 1879–1966: her life as recorded in her own words and by her friends. Pittsburgh: University Center for International Studies, University of Pittsburgh, 1980 Necírkevní práce unitářů u nás. In: Cesty a cíle, 1939, roč. 17, č. 3, s. 45 Noviny Červeného kříže, 1937–1939, roč. 1–3 PECAULT, Felix: Horace Mann, státník a vychovatel... Přel. A. G. Masaryková. In: Šestá výroční zpráva dívčího lycea Spolku Ludmila, České Budějovice 1908, s. 3–13. SKÁLA, Jan (MASARYKOVÁ, Alice): Helena Kellerová. Případ slepé a hluchoněmé spisovatelky a socialistky. Praha: A. Svěcený, 1915 STAHL, Jaroslav: Významná dvě výročí v NSČSU. In: Cesty světla, 1950, roč. 6, č. 6, s. 104–110 Zprávy Čsl. Červeného kříže, 1920/1921–1936, roč. 1–16 …………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………
***** Poděkování magistru Janu Bílkovi z Masarykovu ústavu AV ČR za svolení k publikaci fotografie AGM. ***** 22
Osvícený rozum a probuzené svědomí jsou naší nejvyšší autoritou, veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí, všichni dobří lidé jsou našimi svatými, celá příroda je naším chrámem a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA časopis Obce unitářů v Plzni odpovědný redaktor: Luděk Pivoňka redakční rada: Radovan Lovčí, Jaroslav Krpejš adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň tel: 377 44 26 38, e-mail:
[email protected] internet: www.unitaria.cz
