SVOBODNÁ CESTA Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I číslo
4
říjen–prosinec
2008
ročník iv
****************************************** Obsah čísla 4: LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 4 …...................... s. 1–2 MIKEŠ, Otakar: Necírkevní duchovní učitelé v naší vlasti ..................................................................................... s. 2–30 SCHWARZ, Jan: Hromnice ……………………... s. 30–32 LOVČÍ, Radovan: Anotace knihy „Zábavný Aelianus“ …... ................................................................................... s. 32–35 BAŠE, Jan: Vánoční zamyšlení nad vykoupením ………… …………………………………………………..…. s. 35–37 Předplatné unitářských časopisů ………………..…… s. 38
****************************************** Úvodník k číslu 4: Vážení a milí čtenáři, ve čtvrtém čísle Svobodné cesty Vám přinášíme již dříve slíbený text přednášky bratra ing. Dr. Otakara Mikeše, DrSc., který je věnován „necírkevním“ duchovním učitelům v naší vlasti. V článku jsou blíže zmíněni mimo jiné zakladatelé české Unitarie dr. Norbert Fabián Čapek a dr. Karel Hašpl, o nichž se naši členové a sympatizanti, kteří je již osobně nezažili (a těch je nyní většina), možná dozví i nejednu zcela novou a zajímavou informaci. A netoliko o nich. Poté následuje tradiční fejeton z pera bratra Rev. ThDr. Jana Schwarze s názvem „Hromnice“. (Více fejetonů i jiných příspěvků autora mohou případní zájemci nalézt na internetových stránkách www.pastorschwarz.cz, případně v časopisu Regenerace či v na vlnách Českého rozhlasu v oblíbených a rozhlasové veřejnosti dobře známých pořadech „Dobré jitro přátelé“.) Dalším článkem ve třetím čísle SC je krátká anotace díla nazvaného „Zábavný Aelianus“, které sestavil a připravil k vydání spisovatel a přední český odborník na antické dějiny a kulturu doc. dr. Igor Lisový, jenž působí na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Součástí čísla je rovněž vánoční fejeton ing. Jana Bašeho, nezávislého publicisty, který pravi1
delně uveřejňuje své příspěvky na blozích www.idnes.cz. Protože jde o výstižný a velmi dobře psaný příspěvek, který z velké části souzní též s duchovními postoji českých unitářů, požádal jsem p. Bašeho o možnost jeho zveřejnění ve Svobodné cestě. Autor s tímto návrhem souhlasil, za což mu děkujeme. V neposlední řadě přeji všem našim členům a příznivcům příjemné prožití vánočních svátků a těším se na setkání u dalšího čísla Svobodné cesty v novém roce 2009. Za redakci Svobodné cesty Radovan Lovčí
**********************************
Necírkevní duchovní učitelé v naší vlasti Otakar Mikeš
********************************** Úvod Duchovní vývoj v naší vlasti byl značně ovlivněn význačnými duchovními učiteli, které můžeme rozdělit do dvou skupin. Do prvé řadíme samozřejmě učitele církevní, jakými byli například geniální JAN AMOS KOMENSKÝ, zásadový MISTR JAN HUS nebo TOMÁŠ ZE ŠTÍTNÉHO (ovlivněný reformačními plány MILÍČE Z KROMĚŘÍŽE). Tito učitelé působili na veřejnosti. Kromě nich uvnitř církevních organizací a v klášterech působili další duchovní učitelé, kteří se však obraceli především do vnitřních uzavřených společenství. My se ale dnes chceme věnovat přehledu modernějších duchovních učitelů druhé skupiny, tj. těch, kteří byli činní mimo rámec církví. Na tyto učitele není naše poměrně malá vlast nijak chudá. Mnozí z nich jsou dobře srovnatelní s podobnými učiteli v zahraničí a leckdy 2
byli i kvalitnější. Protože je jich dost, každému z nich se můžeme věnovat jen krátce. V dnešní promluvě však nebudeme hodnotit současné duchovní učitele Unitarie. Jsou dosud mladí a úvahy o tom by byly předčasné. V tomto pojednání se soustředíme především na životopisy učitelů a osobní kontakty. Nebudeme probírat jejich duchovní nauky, neboť pro to by – vedle životopisných údajů – zbyly v tomto přehledu jen minuty a nemělo by to žádný smysl. Nauky těchto učitelů by bylo vhodné někdy jindy probrat v samostatných promluvách. Po tomto úvodu přistupme hned ke druhé kapitole, nadepsané:
Dr. Norbert Fabián Čapek a dr. Karel Hašpl Unitáři uznávají jako svého předního duchovního učitele zakladatele NSČSU dr. NORBERTA FABIÁNA ČAPKA. Mezi členy Unitarie je jeho vzácná osobnost samozřejmě dostatečně známa, i když třeba některé detaily z jeho života jim unikly. Mezi nečleny této náboženské společnosti jsou znalosti o něm jen povšechné nebo nedostatečné. Proto nyní uvedeme jeho stručný životopis. Data jsme čerpali z velmi pěkného stručného přehledu ThMgr. Petra Tvrdka, nazvaného Norbert Fabián Čapek – život a dílo, a z překladu podrobného životopisu Norbert Čapek – duchovní cesta, sepsaného v anglickém jazyce Richardem Henrym. Norbert Fabián Čapek se narodil 3. června roku 1870 v Radomyšli u Strakonic jako jediný syn Josefa a Marie Čapkových. Otec se živil profesí krejčího. Chlapcovi rodiče byli římští katolíci, a tak i jejich syn byl pokřtěn podle tohoto ritu na den sv. Norberta. Kmotr, který se účastnil Norbertova křtu, se nazýval Fabián. Odtud pocházejí Čapkova křestní jména. Od mládí projevoval hoch velkou náboženskou zanícenost, ale již jako ministrantovi se mu do mysli vkládaly prvé pochybnosti. Jako školák se učil hudbě a zpěvu, hrál na několik hudebních nástrojů. Zájem o hudbu jej pak provázel po celý život. V roce 1882 jej otec vyslal do Vídně, aby se tam učil krejčovině u svého strýce, kde měl také příležitost rozšiřovat si své vzdělání. Četl česky i německy. V roce 1887 byl 3
svým známým uveden do baptistického shromáždění, které jej velmi zaujalo. Vystoupil z římskokatolické církve a přešel k baptistům. V 16 letech od strýce odešel a o rok později odejel do Bratislavy, kde rozvíjel misijní činnost. Za tři roky poté odcestoval na baptistickou kazatelskou školu do Hamburku. Tam kromě teologie studoval i filozofii a jazyky. Zajímaly jej ale také teozofie a křesťanský socialismus. Po absolvování semináře dostal místo duchovního v saské Horní Plánici. Dojížděl však i na univerzitu do Lipska a rozšiřoval si zde své filozofické vzdělání. Současně se začínal odchylovat od ortodoxního baptismu. V Sasku se navíc oženil s dcerou baptistického duchovního Livií Helenou. Po roce se jim narodilo první dítě, načež následovaly brzy další; nebudeme je však – až na pár výjimek – jmenovitě uvádět. Přestože byl v Německu dobře finančně zajištěn, toužil po práci doma, a proto se v roce 1898 přestěhoval i s rodinou do Brna, kde přijal místo redaktora týdeníku „Nový lid“. Na Moravě se mu také narodila roku 1899 pro Unitarii velmi významná dcerka Bohdanka. Formální náboženství jej však stále méně uspokojovalo, hledal více duchovnosti, a tak začal studovat i mystiku a od r. 1904 redigoval takto zaměřenou revui „Pramen“. Avšak svou redaktorskou aktivitu zaměřil i na měsíčníky „Ruch“ a „Talent“. V roce 1906 mu zemřela manželka Livie, se kterou měl již 6 dětí potřebujících ženskou péči. Proto se brzy znovu oženil s Marií Zrůstovou. V období před světovou válkou však u Čapka došlo k duchovní krizi, kdy byl obviňován baptisty za odchylky od ortodoxně pojímané doktríny. Proto si vyžádal audienci u profesora T. G. Masaryka, jemuž se svěřil se svými problémy. Masaryk mu v roce 1910 řekl, že je Čapek svým smýšlením vlastně unitářem a doporučil mu návštěvu kongresu pokrokových církví v Berlíně. Zde se Norbert seznámil s americkými unitáři. Roku 1916 mu zemřela druhá manželka Marie. Bez matky zůstalo 8 Norbertových dětí. Proto se krátce nato oženil potřetí s Marií Oktávcovou, kterou však nazýval Mája. Čapek se svými třemi ženami zplodil celkem 11 potomků. Těsně před první světovou válkou odjel i s rodinou do Spojených států amerických, kde rozvíjel všestrannou činnost duchovní, redaktorskou i společenskou a snažil se o vzájemnou spolupráci Čechů a Slováků žijících za oceánem. 4
V roce 1919 se definitivně rozešel s baptisty a roku 1921 vstoupil do unitářského sboru v Orange. Po sedmiletém pobytu v USA byl dobře hmotně zajištěn, přesto však ve svých 51 letech zatoužil opět po práci doma, prodal svůj domek a vrátil se do vlasti. Zpočátku spolupracoval s patriarchou Církve československé ThDr. Karlem Farským, ale později rozvinul vlastní aktivitu a jeho byt v Dlouhé ulici v Praze se stal shromaždištěm prvních stoupenců nového náboženského směru, jejichž množství stále stoupalo, a tak pronajímal pro jejich setkávání velké pražské sály. Dne 2. dubna v r. 1922 se na manifestaci ve Smetanově síni ustavilo nové náboženské hnutí, které si dalo název Svobodné bratrství, to se však o rok později změnilo na Společnost svobodného bratrství a pod tímto názvem bylo státem zaregistrováno. V této době Čapek založil a řídil i časopis „Cesty a cíle“, který se stal hlasatelem jeho nových myšlenek. Kromě toho sepsal či vydal řadu dalších publikací, které však nebudeme jmenovat. Rozšiřující se aktivity vyžadovaly spolupracovníky, které Čapek našel v Karlu Hašplovi (o němž za chvíli samostatně pojednáme) a ve Václavu Žižkovi. Zásluhou aktivit br. Čapka byla také v r. 1927 Praha určena ke konání světového kongresu svobodných náboženství (známých pod zkratkou IARF). Koncem 20. let se ukázala i potřeba vlastní budovy, kam by se přestěhovaly četné aktivity z Dlouhé třídy. Po dlouhém uvažování byl zakoupen dům na Starém Městě v Karlově ulici č. 8, který však vyžadoval komplexní stavební úpravy, zejména přilehlých budov v Anenské ulici. Jejich realizace vedla k velkému zadlužení, které bylo předmětem publikačních útoků nepřátel rozvíjení pokrokových duchovních snah, bylo však překonáno nejen díky příspěvkům domácích nadšenců, ale zejména finanční půjčkou amerických unitářů. Toto zadlužení však sehrálo v době okupace naší vlasti nacisty a v období komunistické totality i kladnou právní roli, neboť zabránilo zabavení tohoto objektu zmíněnými režimy. Po získání sídla v Karlově a Anenské ulici byla také vypracována ústava nové organizace s názvem Náboženská společnost československých unitářů (zkracovaná písmeny NSČSU), která byla 30. června roku 1930 uznána státem. Od té doby se NSČSU věnovala čistě nábožen5
ským aktivitám, zatímco Společnost svobodného bratrství se soustřeďďovala na činnost hospodářskou a organizační. V roce 1934 byl N. F. Čapkovi Meadvilskou chicagskou bohosloveckou fakultou udělen čestný doktorát bohosloví a v období těsně před nacistickou okupací byla br. Čapkovi nabídnuta možnost odjezdu do zahraničí. Čapek to však odmítnul s tím, že právě v kritických dobách chce zůstat se svým národem a povzbuzovat jej. V únoru roku 1939 ovšem odjela na přednáškové turné do USA Čapkova manželka Mája, která se až do konce války nevrátila.
Norbert Čapek
Václav Žižka
Nacistická okupace probudila i některé eticky negativní jedince k odporným aktivitám a na shromáždění unitářů začali chodit udavači, což vedlo dne 28. března roku 1941 k zatčení dr. Čapka. Byl předběžně vězněn na Pankráci, pak v Budějovicích, poté převezen do Drážďan a v roce 1942 odsouzen a převezen do koncentračního tábora v Dachau, kde byl oblíben nejenom vězni, ale i některými dozorci. Přesto tam byl 30. října usmrcen injekcí s jedem. To mu bylo 72 let. V našem stručném přehledu nebyly ani zdaleka vylíčeny všechny Čapkovy aktivity, např. jsme vynechali zmínku o jeho „Typologii“, která pro jeho duchovní aktivity není podstatná. Za jeho vedení byla pražská obec NSČSU tak aktivní, že se stala nejpočetnější unitářskou obcí ve světě. Její „Květinová slavnost“ byla převzata snad všemi uni6
tářskými kongregacemi. Na zmíněné úžasné období však dnes můžeme již jen s obdivem vzpomínat. N. F. Čapek nebyl žádnými svými následovníky v Unitarii překonán a nejspíše nebude překonán ani v budoucnu. Tím více musíme jeho duchovní odkaz střežit a také se jej snažit tvůrčím způsobem rozvíjet. A nyní je logické přejít k jeho nejvýznamnějšímu a nejbližšímu spolupracovníku a zeti dr. KARLU HAŠPLOVI. Dr. Karel Hašpl se narodil 26. ledna roku 1904 manželům Františku a Alžbětě Hašplovým v Želci u Tábora jako druhý syn. Již od dětství jevil velký zájem o náboženství, stal se ministrantem a chtěl býti knězem. Praktické důvody však jeho rodiče donutily přimět syna k jinému povolání. Po vychození obecné školy v Želci a dále měšťanky absolvoval dvouletou obchodní školu a stal se úředníkem pojišťovny Moldavia Generali. V dospívání však začal pochybovat o různých dogmatech katolické církve. Zaujaly ho ideály Chelčického a Komenského, a proto přestoupil k českobratrství. Avšak i tam se setkal se strnulým církevnictvím, které ho neuspokojjovalo. Vrstevnice jeho zesnulé matky – členka Svobodného bratrství sestra Vacková – mu nejlépe rozuměla a přivedla ho do tohoto centra. Promluvy br. Čapka jej tak oslnily, že v tomto směru nalezl pravý smysl své náboženské orientace. Brzy se stal učitelem Nedělní školy. K tomuto obrácení došlo v lednu r. 1922. Karel Hašpl se pak blíže seznámil s rodinou br. Čapka, jehož synové Eduard a Viktor se stali jeho nejlepšími kamarády. Když br. Čapek začal vydávat časopis Cesty a cíle, jeho syn Eduard byl pověřen administrací. Karel Hašpl mu z přátelství chodil pomáhat po úředních hodinách v pojišťovně. Brzy se stal nejpilnější neplacenou pomocnou silou ve Svobodném bratrství. Teprve 16. srpna roku 1924 byl formálně přijat do jeho služeb s platem nepatrným, což však překonával nadšením a láskou k věci. Br. Karel Hašpl se brzy seznámil i s dcerou br. Čapka Bohdankou. Roku 1926 obdržela ses. Bohdanka Čapková stipendium ke studiu na unitářské teologické fakultě „The Pacific Unitarian School for the Ministry“ v Berkeley v Kalifornii. Na základě její žádosti bylo však stipendium převedeno na Čapkova pomocníka – br. Karla Hašpla. Ten do Spojených států odjel v srpnu, ses. Bohdanka ho následovala až v prosinci a zůstala přitom nějaký čas v New Yorku, aby si vydělala peníze 7
na další cestu. Tím ztratila první semestr v Berkeley, což však později dohnala pilným studiem. Br. Hašpl odjížděl do USA s velmi malou znalostí angličtiny, tento deficit však brzy odboural díky své píli a houževnatosti tak, že nejenom vykonal úspěšně zkoušky, ale mohl dokonce i přednášet v unitářských chrámech v okolí školy. Když ses. Bohdanka přijela do Berkeley, nastala nejen společná studijní i jiná práce s br. Karlem, ale také starost o živobytí. Br. Karel měl o byt postaráno, musil si však ze svého opatřovat stravu a ostatní potřeby. Ses. Bohdanka neměla ani byt, ani stravu. Oba si vydělávali peníze, jak se dalo. Bratr Karel měl např. na starosti úklid jednoho domu, a když kuchařka onemocněla, dokonce i vařil, ačkoliv jeho tehdejší kuchařské znalosti nebyly valné. Společné osudy a starosti, ale zejména vzájemná láska vedly k tomu, že ses. Bohdanka a br. Karel uzavřeli studentský sňatek. Po něm 1. května 1928 manželé Hašplovi obdrželi byt pro studující manžele. Starali se o živobytí, jak se dalo. Např. za 10 dolarů obdělávali zahradu u kostela nebo jezdili do Oaklandu vyučovat do „nedělní školy“. Tam br. Hašpl organizoval a připravoval učitelský sbor. O prázdninách podnikali oba manželé větší práce, aby měli peněžitou rezervu pro příští školní rok. Největší dřinu a parna zažili v roce 1930, kdy si vydělávali na cestu do Evropy. Kupříkladu pracovali za nesmírných veder na meruňkových plantážích dvou Američanek. Manželé Hašplovi se vraceli ze Spojených států s výbornými vysvědčeními a diplomy bakalářů teologie. Lze říci, že byli považováni za jedny z nejlepších studentů. (Berkeleyská teologická fakulta, která br. Hašpla ordinovala na unitářského duchovního, jej později vyznamenala čestným teologickým doktorátem.) Bylo mu nabídnuto místo, jež by oběma zajistilo bezstarostnou budoucnost. Toužili však po vlasti, do které cestovali neobvyklým způsobem: vraceli se přes Japonsko (kde navštívili přátele), dále přes Mandžurii, Koreu, Čínu, SSSR a Polsko. Do Prahy dorazili v říjnu r. 1930. Počínaje rokem 1931 až do roku 1940 br. Hašpl pilně pracoval v NSČSU. Přitom v létech 1934 až 1938 vykonal další cesty na světové kongresy náboženství pokrokových vyznání, a to do Anglie, Dánska, Spojených států amerických a do Holandska. V Praze br. Hašpl vypracoval osnovy vyučování, organizoval Nedělní školu a učitelský sbor, který připravoval pravidelnými přednáškami. Dojížděl i do mimo8
pražských obcí či skupin, tj. do Brna, Plzně, Pardubic, Kladna, Jičína, Nymburka, Besednice a Rakovníka. Pomáhal br. Čapkovi ve věcech duchovní správy, pořádal kurzy náboženských věd a semináře, psal do Cest a Cílů, atd. Přitom si však chtěl doplnit československé školní vzdělání, vystudoval soukromě reálné gymnasium a po maturitě v roce1938 se dal zapsat i na univerzitě na přednášky z medicíny a později též z filozofie. 1 Po zatčení br. Čapka byl v březnu roku 1941 ustanoven přednostou duchovní správy NSČSU a převzal veškeré jeho funkce, hlavně přednášky, náboženské úkony, vedení matrik, duchovní poradnu a některé další úkony a práce. Na konci války se br. Hašpl aktivně a statečně zúčastnil pražského květnového povstání. Stavěl s ostatními barikády u Karlova mostu a po revoluci se vrátil domů ve vojenské uniformě a s puškou na rameni. Při výčtu Hašplových poválečných aktivit a zásluh nemůžeme opomenout jeho spoluúčast na organizování mezinárodní Unitářské pomocné služby, označované zkratkou USC (z anglického „Unitarian Service Committee“), kde zastával funkci předsedy československé odbočky. V době poválečné nouze byly do Československa dováženy velké zásoby šatstva a potravin, které byly skladovány v suterénu paláce Unitaria. Hašpl je rozděloval mezi potřebné unitáře, ale často obdarovával i potřebné nečleny. Další jeho zásluhou byla pomoc s vybudováním dětského domova v Olešovicích, jemuž Unitaria podle svých možností pomáhá i dnes. Organizovaly se tam pro současnou dobu již zcela běžné adopce na dálku, kdy Američané finančně podporovali vybrané dítě. V těchto a podobných aktivitách K. Hašpl pokračoval i po únorovém bolševickém puči, až mu někteří členové vyčítali sklon k levicové orientaci Unitarie. Br. Hašpl, pocházející z malých skrovných venkovských poměrů, měl vskutku silné sociální cítění, avšak z počátečního marxistického opojení ho během dvou let vyléčila praxe komunistů a Hašpl začal být totalitním režimem pronásledován, což se časem stupňovalo. Od zatčení jej ochránilo jen jeho vážné onemocnění. Estébáci se obávali, že kdyby ve vězení zemřel, vrhlo by to na režim špatné světlo. 1
Je nutno připomenout, že na sklonku r. 1939, kdy byly Čechy a Morava již několikátý měsíc okupovány německými vojsky, byly české vysoké školy z rozhodnutí nacistů uzavřeny. Tento stav trval až do konce druhé světové války. 9
Ukázalo se totiž, že onemocněl tehdy dosti záhadnou a nevyléčitelnou chorobou, latinsky nazývanou myasthenesis gravis, která se sice vleče pomalu, je však smrtelná. Na tuto chorobu zemřel i známý řecký rejdař a miliardář Onasis, druhý manžel Jacqueliny Kennedyové, z čehož je patrné, že žádné peníze ji nedokázaly překonat. Br. Hašpl byl proto nazýván „chodící vězeň“. Žena br. Hašpla – Bohdanka Hašplová – si zasluhuje samostatnou zmínku. Byla nejen Karlovou pomocnicí, společnicí a spolupracovnicí a zapsala se netoliko do dějin českého unitářství, ale i do náboženských poměrů v naší vlasti, neboť byla první českou ženou ordinovanou jako duchovní.
Manželé Hašplovi na fotu z Cest a cílů (asi rok 1930) Koncem zimy 1959 se k Hašplovým dostavil br. dr. Dušan Kafka se vzkazem, že se br. Hašpl musí s ním okamžitě dostavit na ministerstvo. Tam byl ihned zbaven funkce a s ním musela z „Karlovky“ odejít i sestra Bohdanka. Naštěstí se v druhé pražské unitářské obci na Vinohradech uvolnilo místo duchovního a sestra Bohdanka tam byla přeřazena. Tato dobře prospívající obec však byla v krátkém čase totalitním režimem zrušena a v místnostech zřízeno agitační středisko. Sestra Bohdanka však aktivně a nezištně pracovala v Unitarii v četných promluvách i jinak až do konce svého života. 10
Vraťme se však na chvilku zpět k rodině dr. Hašpla. Narodily se jim dvě děti v sedmiletém odstupu. Prvý byl syn Borek a druhá dcera Livie. Sestra Livie vystudovala teologii a aktivně pracovala v Unitarii v různých funkcích, avšak nepřeje si, abych její práci vyzdvihoval, což respektuji. Proto se nyní vrátíme k br. Hašplovi. Ten neměl Čapkův charismatický patos, řečnický oheň a strhující výmluvnost. Byl klidnějším, avšak výborným a pohotovým debatérem a promýšlel všechno až do dna. Byl rozeným analytikem i syntetikem, hloubavým duchem, jenž trpělivou a důkladnou prací získal velký filozofický rozhled, což mu umožnilo domýšlet náboženské problémy až téměř ke kořenům. Vtiskl tak pevnou kostru ideové stavbě našeho unitářství. Jeho literární tvorba by vyžadovala samostatné pojednání. K br. Čapkovi se vzhlíželo se zbožnou úctou, avšak zůstával určitý odstup. K br. Hašplovi lidé přicházeli, aby mu byli co nejblíže. Cítili se s ním uvolněně, neboť byl nejen jejich přítelem a rádcem, ale měl i smysl pro humor. Zákeřná choroba však pomalu ale jistě ničila postižený organismus a tak br. Hašpl po deseti letech nemoci dne 27. prosince r. 1964 ve svých 60 letech zesnul. Spolu s br. Čapkem položil základy naší Unitarie, na kterých je možné dále stavět, i když tak mohutného rozmachu, jaký Unitarie dosáhla v jejich éře, se asi dnes nedočkáme. Přesto je naší povinností se snažit jejich duchovní odkaz stále postmoderním způsobem rozvíjet. A nyní můžeme přistoupit k následující třetí kapitole, nadepsané
Jiří Scheufler, Karel Weinfurter a dr. Eduard Tomáš S Unitarií významně souvisel i zajímavý duchovní učitel JIŘÍ SCHEUFLER. Narodil se 27. 7. 1911 v Praze. V době gymnaziálních studií se věnoval poezii, později překladatelské činnosti. Vystudoval koncertní zpěv a účinkoval jako koncertní pěvec i v pěveckých sborech. Více než 25 roků působil jako kazatel v Unitarii, i když – což je zajímavé – v členské kartotéce jej dnes nemůžeme nalézt. Pokoušel se i o malířství a věnoval se také literární aktivitě. Byl velkým stoupencem Karla Weinfurtera a kritikem dr. Paula Bruntona. Sepsal dále brožurku nazvanou 11
„Mystický učitel Karel Weinfurter a jeho doba“, z níž též v naší promluvě čerpáme. Scheuflerovy promluvy v paláci Unitaria rozhodně neměly o posluchače nouzi. Sál Charlotty Masarykové byl vždy plný a zejména mladí zájemci si přinášeli magnetofonové záznamníky, které kladli na počátek podlahy podia. Bylo to totiž jediné místo v Praze, kde v totalitním režimu byly trpěny takovéto duchovně orientované přednášky. Ale to jen do určité doby, dokud dohlédacím úřadům nedošla trpělivost nad takovouto ideologickou herezí. Přispěl k tomu také fakt, že br. Scheufler byl přítelem Vladimíra Strejčka a jeho ženy – zpěvačky Alice – se kterými se znal z doby studií zpěvu. Manželé Strejčkovi ilegálně opustili republiku a br. Scheufler si s nimi přesto pořád dopisoval, ačkoliv je br. Dušan Kafka za to musil pochopitelně kacéřovat. Nakonec došlo k tomu, že dohlédací úřady daly br. Kafkovi příkaz, aby Scheuflerova veřejná vystoupení v Unitarii zastavil. Br. Scheufler však vlastnil severozápadně od Prahy, v kopečcích nad Vltavou, v osadě zvané Brnky, rekreační chatu, kam za ním jeho duchovní přátelé chodili. Br. Scheufler měl jako kazatel v Unitarii bezesporné zásluhy a jako duchovní učitel se vyznamenal i svými publikacemi o zen-buddhismu a o srovnávání indických nauk s křesťanstvím. Byl také svobodným zednářem a jeho přičiněním „unitářská kaple“ v 1. patře hlavní budovy Unitarie v Karlově ulici č. 8, nazvaná Arkona, byla propůjčována zednářům k jejich obřadům. Br. Scheufler se dožil značného stáří, zemřel v Praze roku 1996 ve věku 85 let a rozloučili jsme se s ním v kostele na Olšanských hřbitovech, kde byla jeho rakev vystavena. Myslím, že se na jeho zásluhy dnes trochu pozapomnělo. Opravdu duchovně smýšlející unitáři mu jistě věnují ušlechtilou bratrskou vzpomínku. A nyní přistupme k další zajímavé postavě českého duchovního učitele, kterým byl okultista a křesťanský mystik Karel Weinfurter. KAREL WEINFURTER, narozený 27. 5. 1867, se zapsal do historie českých duchovních snah jako významný učitel necírkevní křesťanské mystiky. Jeho život nám ve své brožurce poutavě vylíčil unitářský kazatel br. Jiří Scheufler. Weinfurter svůj duchovní život započal spiritismem a na čas se stal dokonce médiem. Později však měl hodně práce s tím, aby se zbavil tohoto danajského „daru“. Scházel se se zájemci o okultní vědy v pražském kroužku, jehož členem byl i baron Leo12
nardi. Ten do kroužku přivedl i dalšího zájemce, jenž se představil jako bankéř Gustav Mayer. Zajímal se o vyšší formy duchovních nauk a Weinfurter s ním často besedoval. Nám je známý jako pražský německý spisovatel píšící pod pseudonymem Gustav Meyrink. Prostřednictvím barona Leonardiho, který byl členem vídeňské teozofické lóže a několika mysticko-okultních spolků ve Francii, se členové pražského kroužku seznámili se spisy H. P. Blavatské, okultními romány Bulwerovými, ale též s mystickými spisy Mabel Collinsové a Kerningovými, jimž však příliš nerozuměli. Pokoušeli se také o experimenty s Reichenbachovým ódem2 a o vyvolání jasnozření s pomocí kříšťalových koulí a různých krystalů.
Gustav Meyrink
Jiří Scheufler
Tento pražský okultní kroužek se pod Meyrinkovým vedením postupně začal orientovat na serióznější duchovní směr, neboť zámožný Meyrink jej zásoboval množstvím cizojazyčné – zejména anglické – literatury. To stimulovalo Weinfurtera k tomu, aby tento jazyk zvládnul, což se mu v krátké době podařilo tak dokonale, že se stal dokonce 2
Ódem, velmi zjednodušeně řečeno, nazýval Carl Ludwig von Reichenbach (1788– 1869) „prostorové vyzařování životní energie“. Pomocí tohoto vyzařování pak mohou dle Reichenbachova náhledu někteří jedinci léčit jiné osoby a zdravotně jim prospívat (pozn. redakce). 13
i úspěšným překladatelem, v čemž mu pomáhala jeho původně šikovná písařka a později i sekretářka, nakonec však jeho manželka Boženka. Pražský kroužek usoudil, že by měli nalézt nějaké vhodné duchovní vedení. Po nezdařených pokusech jim nakonec pomohli vídeňští přátelé a doporučili jim učitele pod jménem Mailänder. Byl to prostý tkadlec a bydlel v malé obci nacházející se poblíž českých hranic v německé části Krušnohoří. Když přijel Meyrink s touto zprávou z Vídně, vyvolalo to v Praze určité zklamání, neboť Mailänder byl vůdcem křesťanské mystiky, zatímco pražští stoupenci duchovních nauk hleděli s očekáváním směrem k orientálním naukám. Mailänder však měl žáky též z nejvyšších kruhů po celé Evropě, a tak jej i v Praze přijali za svého vůdce. Byl to vynikající guru, vedl své žáky individuálně a každému předpisoval jiná duchovní cvičení, které však žáci musili udržovat v přísné tajnosti. Weinfurter však tímto učitelem zprvu za žáka přijat nebyl. Duchovní úspěchy druhých ho nicméně stimulovaly ke studiu křesťanské mystiky, probíral se spisy Jakoba Böhmeho, Jane Leadové, Pordagea či Molinose, i jinými díly, zvláště alchymistickými, neboť vídeňští teozofové, kteří byli žáky Mailänderovými, ukazovali na jejich spojitost s křesťanskou mystikou. Mailänderem byli postupně přibíráni za žáky i další členové pražského kroužku a nakonec i Weinfurter, což však bylo až krátce před vůdcovou smrtí. Z Weinfurtera se poté stal nejvýznamnější učitel necírkevní křesťanské mystiky, což se projevilo především sepsáním jeho nejvýznamnějšího díla Ohnivý keř – odhalená cesta mystická. Snad je vhodné krátce připomenout i jiné aktivity Karla Weinfurtera. Zajímal se o poezii a básníku Vrchlickému dělal po léta jakéhosi neplaceného soukromého tajemníka. Byl též horlivým sběratelem hmyzu, který pozoroval i mikroskopem, a vydal knižně „Zoologicko-botanickou mikroskopickou techniku“. Působil též jako redaktor Okultní a spiritualistické revue, spolupracoval se známým nakladatelstvím Zmatlík a Palička a stal se i vydavatelem mystického časopisu Psyche. Zároveň s vydáváním tohoto časopisu byl v Praze založen spolek Psyché s Weinfurterem jako předsedou. Po německé okupaci však nacisté spolek Psyché rozpustili, bohatou a zajímavou knihovnu zabavili a Weinfurtera zatkli a vzali do vazby u okresního soudu na Karlově náměstí. Tam ve svých 73 létech musil 14
mýt schody a záchody, přičemž nastydnul a dostal zápal plic. Byl sice poslán do domácího ošetřování, avšak za tři týdny – dne 14. března roku 1942 – zemřel. Vdovu po něm, již zmíněnou Boženku, si vzal za ženu JUDr. ing. dr. Otakar Čapek, který s Weinfurterem udržoval úzké styky a umožňoval mu letní pobyty na rodovém majetku – na zámečku v Košátkách. Spolek Psyché byl sice po válce obnoven, avšak v roce 1951 byla jeho činnost totalitním režimem zastavena.
Karel Weinfurter na kolektivním fotu s Boženou Weinfurterovou (zleva), Miladou Čapkovou3 a Otakarem Čapkem K obnově došlo až po Sametové revoluci. Karel Weinfurter, který vydal kromě velkého množství překladů a statí v různých časopisech kolem 80 vlastních spisů, se nezapomenutelně zapsal do historie necírkevních duchovních nauk v naší vlasti. V raném stadiu svého duchovního vývoje jsem jej považoval i za svého duchovního učitele a podle jeho „Ohnivého keře“ jsem se snažil 3
Milada Čapková (starší), zobrazená na fotu, je matkou Milady Čapkové (mladší), provdané Michalové, která se později stala vedoucí unitářských žen v pražské Unitarii (více viz str. 29). 15
pěstovat necírkevní křesťanskou mystiku. Proto ctím jeho památku. Jako zajímavost dodatečně uvádím, že i populární nový unitářský duchovní – Rev. ThDr. Jan Schwarz – začínal svou duchovní cestu mystikou podle Ohnivého keře Karla Weinfurtera. A nyní můžeme přistoupit k životopisu a vzpomínkám na jednoho z nejvýznamnějších duchovních učitelů v naší vlasti, který měl historický vztah k Unitarii. JUDr. EDUARD TOMÁŠ se narodil 25. listopadu 1908 v polském Přemyšlu českým rodičům. Po absolvování české právnické fakulty v Praze působil v různých úřadech až do roku 1955, kdy byl tehdejším totalitním režimem přeložen k manuální práci. (V období úřednického působení na Kladně se podílel na odboji proti německým okupantům a po válce za to dostal medaili za chrabrost). Manuální práce vykonával v Železničním stavitelství a do důchodu odešel jako mechanizátor. Duchovní obzor se mu otevřel prostřednictvím knih a také po setkání s význačnými duchovními učiteli. Dr. Tomáš je autorem řady knih i rozhlasových a televizních pořadů. Některá životopisná data budeme čerpat z jeho vydaných „Pamětí mystika“. Na jeho duchovním vývoji se podíleli čtyři duchovní učitelé. Prvým byl tak řečený Richard, jehož příjmení ve svých pamětech označuje jen písmenem K. Byl to praporčík naší armády, noční stíhací letec a také zalétávač, později obchodník s textilem v Krušovicích. Zemřel na embolii po nepatrné operaci. Druhým duchovním učitelem se stal dr. Paul Brunton, třetím Fráňa Drtikol a za svého posledního duchovního učitele považoval dr. Tomáš svou druhou ženu Mílu. Ta původně vedla v podolském sanatoriu mikrobiologické oddělení. Jak známo, dr. Eduard Tomáš působil jako laický kazatel i v pražské Unitarii. Jistě se mnozí z nás na jeho promluvy a litografovaná skripta dobře pamatujeme. V dávných dobách zde vystupoval dle dnešního měřítka poněkud fanaticky, když ve svých promluvách vzýval daleké tibetské Mistry tajného buddhistického či lámaistického duchovního učení. Při těchto vzpomínkách je zde nutno uvést, že br. Tomáš začal budovat v Jílovém chatu, která byla považována za duchovní ášram. U této stavby se v našem vyprávění musíme pozastavit, neboť později – když byla dohotovena – se stala pro řadu Tomášových stoupenců duchovním střediskem. Jak jsme již zmínili, posledním legálním pracovištěm bratra Tomáše byly Železniční stavby. Od nich odkoupil za 16
velmi nízkou cenu vyřazené železniční pražce, které sice už nemohly nést koleje, ale mohly sloužit jako stavební materiál pro chatu. Jestliže se pamatujete na televizní záběry poměrně dlouhého seriálu Paměti mystika, tak v nich br. Tomáš při vyprávění seděl v koutě u okna a za ním byly vidět vodorovné dlouhé dřevěné pásy, tvořící stěnu. To jsou právě ty pražce. V této místnosti se scházeli jeho duchovní přátelé a žáci, kde s ním a s jeho ženou Mílou diskutovali a meditovali, přičemž popíjeli čaj z třinácti bylin (nasbíraných v okolních lesích), který byl naléván z velkého kamenného džbánu. Br. Tomáš při těchto diskusích rád odpovídal na duchovně orientované dotazy přítomných, které si zapisoval (bylo jich dost) a později je i s odpověďmi knižně vydal.
Knihy dr. Eduarda Tomáše: Paměti mystika (1) a 108 meditací, vydané pražským nakladatelstvím Avatar Já jsem občas do Jílového také zavítal, někdy i s bratrem ing. René Weichertem. Přitom jsem tam někdy vozil významné návštěvy, např. vám dobře známého léčitele Calábka, který občas hovoří též v Unitarii. Br. Tomáš však své aktivity v Unitarii musil ukončit, neboť na naléhání dohlédacích úřadů v totalitním režimu mu dr. Dušan Kafka musil zastavit další promluvy. Br. Tomáš je totiž často formuloval tak, ja17
ko by byly určeny pokročilým duchovním žákům a ne jako přednášky určené širšímu publiku, kterému pražská Unitaria byla otevřena. To se přítomným fízlům, kteří se mezi posluchači tehdy nalézali, pochopitelně z ideologických důvodů nelíbilo. Br. Tomáš však časem udělal velký duchovní pokrok, zbavil se fanatických rysů a velice zmoudřel. Stal se z něho význačný český duchovní učitel, který nacházel mnoho stoupenců i mezi mladými lidmi a který dokázal nejen převyprávět veřejností opětovně vyžadovaný obsáhlý televizní seriál nebo rozhlasové pořady, ale také zcela naplnit rozhodně ne levný sál pražské Lucerny. S pomocí své ženy Míly založil duchovní nakladatelství Avatar, které vede jeho syn ing. Miloš Tomáš. To vydalo řadu duchovně orientovaných spisů a kazet nejenom manželů Tomášových, ale i jiných významných autorů. Bratr dr. Eduard Tomáš ve svém životě sice prodělal několik infarktů, avšak dožil se velmi vysokého věku, téměř 94 let. Zemřel dne 26. května roku 2002. My jako unitáři na něho vzpomínáme s úctou a láskou a své pojednání o něm uzavřeme slovy, jimiž on sám velmi často uzavíral své promluvy: „Subham astu sarvadžagatam – šťastny ať jsou všechny bytosti!“ A nyní můžeme přejít ke čtvrté kapitole, nadepsané
František Drtikol, Květoslav Minařík, Karel Makoň a ing. Jiří Vacek Umělecký fotograf FRANTIŠEK DRTIKOL se narodil 3. března roku 1883 v Příbrami v rodině ne příliš úspěšného majitele obchodu se smíšeným zbožím. Měl dva sourozence. V dětství byl hodně samotářský, žil dvojí život: krásný vysněný a drsný skutečný. K útěku do vysněného mu pomáhalo kreslení. Na gymnáziu valně neprospíval. Otec mu našel místo u prosperujícího fotografa, kde se učil tři roky. Poté přešel do Mnichova do speciální školy pro fotografy. Tam se však věnoval i kreslení, zejména ženských aktů. Po ukončení pobytu v Mnichově prošel několika krátkými pracovními místy a po skončení vojenské služby si otevřel v Příbrami vlastní fotoateliér. V něm rozví18
jel zejména studie ženských aktů, avšak i zajímavé záběry z tamějších stříbrných dolů. Příbramský fotoateliér však nebyl podnikatelsky úspěšný, a tak počátkem roku 1910 za finanční pomoci společníka ing. Augustina Škardy otevřel ateliér v Praze ve Vodičkově ulici, kde se zpočátku věnoval portrétní fotografii pražské smetánky včetně významných lidí v naší zemi a další umělecké fotografii. Není však úkolem této promluvy se věnovat jejímu rozboru – k tomu ostatně nemám ani potřebnou kvalifikaci. Náš zájem se obrací především k jeho duchovnímu snažení. Drtikolův život budeme sledovat podle dvou vynikajících publikací: Vladimíra Birguse a té, kterou vydala Galerie Rudolfinum. U Drtikola se spojila umělecká východiska – stejně jako u jiných jeho vrstevníků – se zájmem o tehdy velmi rozšířený okultismus, teozofii, některé filozofické otázky a dobovou mimocírkevní interpretaci křesťanství. Tím byly otevřeny i zájmy o mystiku orientálního původu. Drtikol byl také již v době první světové války v písemném styku se svérázným filozofem Ladislavem Klímou, u něhož hledal odpovědi na řadu palčivých otázek, které si kladl. Rozostřená představa křesťanského Boha, ve filozofii silně znejistěná Nietzchem, se objevovala jako téma u řady Drtikolových prací. V nejrůznějších modifikacích byla představa božství dotýkána mnohdy paradoxně vypjatým erotismem v mysticistní podobě. Velký význam přitom měla dobově pociťovaná a formulovaná tajuplnost ženy. Později Drtikol k těmto motivům přidal i motiv světla, úzce související s ezoterním mysticismem, jemuž se intenzivně věnoval a který zvláště ve fotografii představuje zásadní technický problém pro svou nehmatatelnou neuchopitelnost. Leckdy vypjaté myšlenkové a mentální situace, jimž se Drtikol dobrovolně vystavoval, zákonitě vedly k procesu hledání dalších duchovních zdrojů, jejich ohmatávání a přesnějšímu formulování a v konečném důsledku k vykročení mimo rámec křesťanství, jak je to patrno ze série dopisů jeho přítelkyni Elišce Jánské z let 1914–1918. Drtikol nikdy nepomýšlel na formulování vlastního filozofického systému. Postupovat spíše cestou vytváření osobní synkretické koncepce, kde mírou její platnosti byla individuální rezonance. Po první světové válce a vzniku Československa se Drtikol kromě svého největšího uměleckého rozmachu věnoval i meditačním praktikám, o nichž exis19
tují např. z druhé poloviny dvacátých let velmi podrobné záznamy, dokládající jeho mimořádné vize. Zápisy Drtikolových myšlenek se vinuly průběžně celým jeho životem. V začátcích byly velice četné, někdy až každodenní, zejména v době jeho vztahu k Elišce Jánské, kdy byly extatické a vášnivě neurovnané. Později bylo Drtikolových zápisků méně a časem přestal zanechávat písemnou stopu docela. Od poloviny třicátých let často zapisovali Drtikolovy myšlenky jeho žáci. I nadále si dělal poznámky na útržky papíru, které jemu oddané duše pečlivě shromažďovaly. Své výpisky, překlady a své učení poskytoval žákům a přátelům. Dochované materiály byly shrnuty do samizdatového vydání, které bylo v šedesátých a sedmdesátých letech průběžně doplňováno o vzpomínky žáků. Tak se nám jeho ideje zachovaly. Sám Drtikol však žádný systém netvořil záměrně. Chtěl vše nechat otevřené. Vstup fatální partnerky – tanečnice Erviny Klupferové – do Drtikolova života od počátku dvacátých let provázela zvýšená komerční produkce fotografií s dominantními erotickými prvky, kdy se zdálo, jako by byl jejich tvůrce sám odvanut na jinou cestu. Manželství skončilo v polovině dvacátých let a tím zároveň začalo druhé Drtikolovo spirituální vzepětí. O těchto výkyvech se sám vyjádřil tak, že život je jako vlnovka: čím silnější stín, tím více vynikne světlo. V roce 1935 však u něho nastal opravdu radikální zlom. Jako dvaapadesátileý umělec zlikvidoval svůj pražský fotoateliér, odešel do ústraní a začal se věnovat pouze svému duchovnímu rozvoji, v němž hrála velmi důležitou úlohu malba. Ve stovkách obrazů se snažil vyjádřit své duchovní vize, poznamenané však zřetelnou desakralizací člověka. Vedle kontaktů s filozofickým myšlením své doby a letmých dotyků se spiritismem a okultismem se Drtikol zabýval nejintenzivněji teozofií, zejména pokusy o novou syntézu křesťanství s buddhismem. Celkový, obecně dosti nepříznivý postoj vůči katolickému církevnictví, zvláště po vzniku prvé republiky, patrně do značné míry napomohl Drtikolovu příklonu k naukám orientálního původu. Jsou také prokázány styky Drtikola s Karlem Weinfurterem, s vůdčí osobností na poli necírkevní křesťanské mystiky. Vedle Weinfurtera působil v Praze i dr. Rudolf Steiner, zakladatel Antropozofické společnosti. Oba tyto směry jej silně ovlivnily. Dr20
tikol se až do své smrti snažil využít hlavně poměrně rozsáhlých poznatků z buddhismu, jemuž se soustavně věnoval, ale který synkreticky a velice voluntaristicky4 rouboval na křesťanskou bázi. Jako podklad k meditačním cvičením praktikoval jógu s důrazem na dýchání. Vedle toho získal postupem doby i určitý přehled o hinduismu, taoismu a o některých tibetských textech. Zde je třeba hledat východiska k interpretaci jeho některých obrazů. Používal fotografii, kresbu a hlavně obrazy jako jiný prostředek, jak vyjevovat své myšlenkové a niterné vize, které prožíval v rámci svých meditací. Nakonec došel k závěru, že staré Upanišády, Védy, křesťanství a gnostická nauka říkají v podstatě totéž a že Pravda je jen jedna, i když různě vyslovená. A dále prohlásil, že učení se sděluje nejlépe mlčením a ten, kdo dovede naslouchat řeči beze slov, odnáší si nejvíce. Tento vynikající umělec a rozhodně zajímavý poutník na duchovní cestě zemřel dne 13. ledna r. 1961, tj. ve věku 77 let, a zanechal umělecký i duchovní odkaz, který bude ještě po léta předmětem studií a obdivu.5 4
Voluntaristický = založený na vůli, volní, též ve významu příliš radikální. Ediční poznámka autora: Článek „Necírkevní duchovní učitelé v naší vlasti“ se objevil na internetu dříve, než byl otištěn ve Svobodné cestě. Dostal jsem k němu e-mailem některé kritické připomínky, které se týkaly života a duchovních aktivit zejména Františka Drtikola, ale i několika jiných duchovních učitelů. Také redaktor Svobodné cesty R. Lovčí, když žádal pamětníky o fotografie duchovních učitelů, mi sdělil, že dostal podobně emotivně formulované připomínky (zejména pokud se týče hodnocení Františka Drtikola), které se snaží korigovat údajně tradované chyby Drtikolových životopisců. Co tyto připomínky obsahovaly? Ta nejemotivnější vyjádření nebudeme z etických důvodů uvádět. Námitky vyjadřovaly mimo jiné výhradu, že majitel obchodu, který podporoval Drtikola na studiích, nemohl na tom přeci být finančně špatně, jak je to naznačeno v mém textu. Rovněž Drtikolovy sympatie k antroposofii jsou prý nyní odborníky pokládány za vyvrácené. Dále zmínka o údajných dvou světech v dětství (krásném vysněném a drsném skutečném) jsou prý patrně čerpány z dopisů Jánské, či z doby pozdější. O Františkově dětství se údajně nic neví. Doktorem Steinerem prý ovlivněn nebyl a také buddhismus prý na křesťanskou bázi nerouboval voluntaristicky. – Ze všech uvedených hodnocení je zřejmé, že F. Drtikol má na duchovní scéně naší vlasti vícero stoupenců i kritiků, tedy různých interpretů životního díla. Ke všem těmto připomínkám sděluji toto: Já sám jsem osobně Františka Drtikola neznal a nepovažuji ho za svého duchovního učitele. Proto jsem informace o něm čerpal z citovaných seriózních pramenů. 5
21
Dalším z duchovních učitelů, které nemůžeme opominout, byl KVĚTOSLAV MINAŘÍK. Narodil se v r. 1908 v Litvínově v rodině horníka. Jeho otec, čestný člověk, který nesledoval žádné duchovně-náboženské ideály a věnoval se dělnickému hnutí, zemřel na nemoc horníků (patrně silikózu) v polovině první světové války, když chlapci bylo necelých osm let. Tím pro něho skončilo období životního bezpečí, rodinné lásky a ochrany. Hodná, prostá, avšak nesamostatná matka se nešťastně znovu provdala, čímž pro hocha nastalo období velké bídy, ponížení, hladu a velmi špatného zacházení. Musil dokonce chodit žebrat. Jeho utrpení nebudeme podrobně líčit. Nutno však říci, že ve 14 letech uprchl z nesnesitelného domova. Ujal se ho starší nevlastní bratr a nechal ho vyučit pekařem. Hoch však nebyl šťastný ani zdravý a neviděl žádnou smysluplnost svého života. Seznámil se ovšem s mladým idealisticky založeným dělníkem, který mu vylíčil optimistickou duchovní filozofii. Brzy k němu přilnul. Tento přítel mu také přinesl knihu o józe. Ta na něho silně zapůsobila a pod jejím vlivem nalezl novou životní orientaci. Rozhodl se nastoupit duchovní cestu. Prodělal přímo bouřlivý mystický vývoj, při němž prožil řadu mystických stavů a během něhož se uzdravil ze svých zdravotních problémů. Tento prudký vývoj za 18 měsíců vyvrcholil v září roku 1928 tzv. realizací. To mu bylo necelých 19 let. Byl pln nového vlitého poznání a plný ochoty je druhým lidem předávat. Ale jak? Jeho nedostatečné vzdělání mu nedovolovalo své poznání přijatelným způsobem formulovat. Proto se začal dost kuriózním způsobem sebevzdělávat formou jakýchsi samomluv, a tím své školní vzdělání doplnil. A pak začal během normální světské práce úspěšně vést i své první žáky na duchovní cestě. Těch stále přibývalo. Proto pro širší vrstvy duchovně orientovaných Ovšem znal jsem a respektoval jsem některé duchovně velice vyvinuté jedince, kteří si Františka Drtikola vážili, nebo ho považovali dokonce za svého duchovního učitele (viz např. v předešlé kapitole zmíněného E. Tomáše). Není pochyb o tom, že F. Drtikol má v České republice řadu jiných oddaných stoupenců a žáků. Poněvadž nemiluji příliš emotivní vystoupení, zejména ne v duchovní oblasti, nehodlám měnit zaslaný text své přednášky tlumočené již jednou v pražské Unitarii. Považuji však za objektivní seznámit čtenáře i s existencí námitek či jiných názorů, což činím touto poznámkou pod čarou. Myslím si, že inteligentní a spirituálně vyvinutý čtenář si bude schopen učinit vlastní úsudek. 22
spoluobčanů začal také sepisovat četné statě a duchovně zaměřené knihy, které vydával svým vlastním nákladem. V těchto pojednáních seznamoval čtenáře s hermetickými naukami, tehdy zajímavým okultismem, spiritismem, magií a duchovními formami náboženství, které rozumovým způsobem vysvětloval. Hlavně se však věnoval popisu mystiky a vyšších stupňů jógy, včetně jejich filozofie i praxe. Když v roce 1974 (tj. ve svých 66 letech) z tohoto našeho světa odešel, zanechal zde nejen své psané dílo, ale v bývalém Československu i za jeho hranicemi své pokračovatele, kteří jej ctí jako svého duchovního Mistra. Z tohoto důvodu jsme považovali za vhodné mu i v naší promluvě věnovat vzpomínku. Profesor KAREL MAKOŇ byl jednou z dalších novodobých českých duchovních osobností. Narodil se v prosinci r. 1912 v Plzni a krátce po ukončení studií byl zatčen Gestapem a uvržen do koncentračního tábora. Po druhé světové válce žil ve Zlíně, kde se oženil a vyučoval na střední škole. Od roku 1960 bydlil a pedagogicky i literárně působil opět v Plzni. Přežil svou osmdesátku, zemřel v roce 1993. Již v 17 letech vstoupil na duchovní cestu, ale svůj první významný duchovní zážitek měl až v koncentračním táboře, kdy žalářníci zabili jeho spoluvězně a sám stál také tváří v tvář smrti. Své duchovní poznatky si nenechal pro sebe, nýbrž se s nimi podělil i s ostatními (někdy třeba i pohádkovou formou) ve čtyřech vlastních spisech orientovaných na duchovní cestu. Jeden z nich, nazvaný „Odkrytá moudrost starých pravd“, je doprovázen ilustracemi mysticky orientovaného malíře Zdeňka Hajného. Vystupoval však i jako pilný překladatel např. „Věčné filozofie“ Aldouse Huxleye či „Života po životě“ Raymonda Moodyho, ze kterých jsme čerpali i v našich promluvách. Přeložil však i řadu dalších významných spisů. Je svými stoupenci ctěn jako významný duchovní učitel a v našem přehledu jsme jej nemohli opomenout. Další významnou osobností v souboru našich duchovních učitelů je JAROSLAV KOČÍ. Narodil se v květnu roku 1908 v Bohumíně. Byl vyučen holičem. Již od mládí měl velký zájem o okultismus, telepatii, hypnózu, parapsychologii, ale i o astrologii. Ještě v Bohumíně se prostřednictvím profesora Boříka obeznámil s křesťanskou mystikou. Roku 1928 se přestěhoval do Prahy, kde se stal mimo jiné členem Weinfurte23
rova spolku Psyché. V roce 1936 poznal Fráňu Drtikola, což jej podstatně ovlivnilo. Nastoupil vlastní duchovní cestu, doprovázenou mnoha mystickými stavy a psychickými projevy. Jaroslav Kočí se v r. 1937 oženil a roku 1945 se přestěhoval do Ostravy ke své ovdovělé matce. Pracoval tam jako odečítač spotřeby elektřiny a jako opravátor elektroměrů. Tam v Ostravě zahájil i svou literární činnost. Kočí byl jedním z poutníků na duchovní cestě, který dospěl k realizaci, ke splynutí svého vědomí se svým „Vyšším Já“. Měl řadu stoupenců, kteří jej považovali za svého významného duchovního učitele, srovnatelného s nejlepšími indickými gurui. Jedním z nich byl ing. Jiří Vacek, který také uspořádal Kočího literární odkaz.
Květoslav Minařík
Jaroslav Kočí
A nyní přejděme k jeho dosud žijícímu žáku, kterým je právě jmenovaný ing. JIŘÍ VACEK. Ten se narodil r. 1931 a od svých 14 let se věnuje duchovním snahám. Přednesl velkou řadu promluv, sepsal spoustu duchovně orientovaných statí a mnoho originálních knih i překladů. Před více léty působil i v pražské Unitarii jako vedoucí meditací v naší Arkoně. Unitarii navštěvovala taktéž jeho dcera Eva. Jiří Vacek se věnuje teoreticky i prakticky duchovní cestě za poznáním Boha v sobě (tj. mystiky, jógy, atmavičáry) i ve vnějším světě (zejména džňána-józe). Působí jako duchovní učitel a své aktivity roz24
víjí na různých místech republiky (např. v Praze, v Plzni, v Hradci Králové). V severních Beskydech u přehrady Morávka zřídil v přilehlém (pronajatém) hotelu svůj ášram, navštěvovaný velkým množstvím žáků, kde je možné během týdne nebo 14 dnů se věnovat pod jeho vedením společným meditacím a vycházkám do přírody. Avšak, podobně jako tomu bylo u Karla Weinfurtera, má slabý hlas. Přestože používá zesilovacího zařízení, nedostatečně doslýchaví lidé mu špatně rozumějíí. Má řadu následovníků, kteří ho ctí jako svého gurua. Působí i jako velice produktivní nakladatel a vlastním nákladem vydává duchovně orientované spisy ze svého pera i od jiných autorů. A nyní můžeme přistoupit k předposlední páté kapitole, nadepsané:
Šrí Ramana Maháriši a dr. Paul Brunton ŠRI RAMANA MAHÁRIŠI byl sice velkým indickým mudrcem, naši vlast však nikdy nenavštívil, a proto si musíme položit otázku, proč o něm v dnešní promluvě máme pojednat. Je to proto, poněvadž jeho učení, líčící cestu za hledáním svého pravého „Já“, které se k nám dostalo především prostřednictvím dr. Paula Bruntona, ovlivnilo v naší zemi více jedinců a později zde Ramana Maháriši našel i vícero bezprostředních následovníků. Jeho život a učení zprvu popsal Josef Hoznourek v tenké brožurce, později Jiří Navrátil v knize „Srdce skutečnosti“. Obrazově i stručným textem jej vylíčila velká monografie vydaná v roce 1997 nakladatelstvím Avatar. Tento tamilský filozof se narodil 1. prosince roku 1879 v jihoindické vesnici Tiruččuli. Po vychození základní a střední školy vstoupil na americkou misijní školu. Asi v 16 létech poprvé slyšel od staršího příbuzného o Hoře svatého ohně – Arunáčale, která se tyčí poblíž města Tirunnamalai. O rok později měl zážitek mystické smrti, který ho tak ovlivnil, že opustil studia i rodinu a odjel na Arunáčalu. Zprvu se pohyboval v chrámovém komplexu a na různých místech poblíž hory, později se však uchýlil přímo do ní. V její jeskyni žil dlouho jako nahý poustevník a meditoval. Ve svých 37 létech opustil jeskyni a přešel do blízkého Skandášramu, kam za ním přijela i jeho matka. V témže roce se však přestěhovali do nynějšího Ramanaášramu, který mu na úpatí ho25
ry postavili jeho ctitelé. Jeho matka tam účastníkům vařila vegetariánskou stravu a stala se Mahárišiho žačkou. Po šesti létech tam zemřela. Maháriši ve svém ášramu žil až do konce svého života, přijímal tam hosty i žáky a také sepisoval některé duchovně orientované spisy. Mezi jeho žáky tam patřil též PhDr. Paul Brunton, který s Bhagavanem Ra-manou seznámil i západní čtenáře svých knih a ve Weinfurterově překla-du rovněž české čtenáře. V Ramanaášramu s jeho hosty žila až do kon-ce svého života Ramanou oblíbená posvátná kráva Lakšmí, která vše-chny zásobovala čerstvým mlékem.
Karel Makoň a Jiří Vacek na obálkách svých knižně publikovaných životopisů (autory prvého jsou Makoňovi žáci na čele s p. Stanislavem Kalibánem) Šrí Ramana Maháriši nebyl zdráv, byl postižen nevyléčitelnou rakovinou lokte. V pátek dne 17. dubna roku 1950 – tj. ve svých 71 létech – zemřel. Indické spisy popisují, že v okamžiku jeho smrti se od jihu přiblížil nad ášram jasně zářící meteor, který se pomalu pohyboval na sever a zmizel za vrcholem Arunáčaly. Byl pozorován i v jiných částech Indie. Slovo Maháriši znamená Veliký zřec. Jeho postava se promítá do Bruntonova poselství, jak je chápala většina jeho českých stoupenců, a proto bylo vhodné se o něm v naší promluvě také zmínit. Mahárišiho vyšší duchovní nauky v naší vlasti – nezávisle na 26
Bruntonovi – sledují i stoupenci džňána-jógy, např. JIŘÍ NAVRÁTIL ve své již zmíněné knize „V srdci skutečnosti“, vydané roku 1993 nakladatelstvím Avatar. – A teď přistupme k samotnému Bruntonovi: Jedním z nejvýznamnějších necírkevních duchovních učitelů v naší vlasti byl dr. PAUL BRUNTON (vlastním jménem Raphael Hurst). Začínal jako novinář se zájmem o mystiku, náboženství a umění, zejména však o východní duchovní nauky. Procestoval řadu zemí a výsledkem jeho cest byla řada knih, z nichž mnohé vyšly také v českém překladu. Autor prodělal velký myšlenkový vývoj. Pak se na řadu let odmlčel a dospíval k hluboké syntéze východního a západního náboženského myšlení. Sborník „Who’s Who“ o něm píše toto: „Paul Brunton se narodil 21. října roku 1898 v Londýně. Soustavného vzdělání se mu dostalo na Central Foundation School a na Saint George’s College. Později je hojně doplnil ještě soukromými studiemi, jež ukončil doktorátem filozofie.“ V mládí procestoval skoro celou Evropu. S hlubokým zájmem se věnoval filozofii, mysticismu, srovnávací vědě náboženské, umění a literatuře. Po všestranné činnosti žurnalistické přijal místo šéfredaktora časopisu „World Trade“ a redaktora „The Occult Review“. Později však zanechal vydavatelské práce, aby se mohl cele oddat cestování. Poznal Indii, Egypt i několik asijských zemí. Zkoumal dokonale nauky a cvičení svatých mužů a mystiků, když mezi nimi dlouho žil v jejich útulcích a klášterech. Na upozornění jeho výsosti Maháradži z Mysore a s pomocí učenců, které pozvala jeho výsost, Brunton prováděl speciální pátrání ve vyšší asijské filozofii. Nejvyšší duchovní Siamu mu věnoval vzácnou sošku Buddhy a čestný řád. Loď, na níž se vracel ze své poslední návštěvy Orientu, byla v Suezském zálivu potopena větší lodí, která na ni v noci najela. Brunton byl však zachráněn. Pak žil v poušti Arizony u mexických hranic a připravoval další knihy, jež připojil k deseti svazkům, které byly již zveřejněny.“ Později se přestěhoval do Švýcarska, kde žil v Montreaux nepříliš daleko od jiného významného duchovního učitele Krišnamurtiho, s nímž se přátelil a často besedoval. Ve Švýcarsku občas přijímal své žáky. 27
Učení dr. Paula Bruntona má pro české poutníky na duchovní cestě mimořádný význam, neboť překlady jeho knih nám přinesly prvé informace o učení indického mudrce Šrí Ramany Mahárišiho. Brunton určil za svého zprostředkovatele kontaktů v naší vlasti pana Josefa Hoznourka. Brunton do naší země zavítal vícekráte, setkal se zde s řadou osobností významných v našich duchovních snahách, které často silně ovlivnil. Na organizaci jeho návštěv se prostřednictvím své rodiny podílela i nám dobře známá a nedávno zesnulá sestra Milada Michalová, která vedla pražské unitářské ženy.
Šrí Ramana Maháriši
Paul Brunton
Velký význam pro šíření jeho nauk měla také Irenka Kellnerová – bývalá tanečnice – která se stala horlivou přívrženkyní a propagátorkou Bruntona. Byla po duchovní stránce značně pokročilá a v posledních létech života se stala laickou kazatelkou i funkcionářkou v Unitarii. Asi měla podíl i na tom, že se o Bruntonovi jeden čas žertovně hovořilo jako o „unitářském svatém“. Ze stoupenců jeho duchovního učení se v naší vlasti postupně vytvořila poměrně široká obec přívrženců, kteří se však nevyznačovali žádnou velkou tolerancí, uznávali jedině svého Mistra a jiné nauky většinou odmítali. Já sám se k Bruntonovu učení plně hlásím (i když se 28
výhradně na jeho nauky neomezuji) a považuji jej za svého duchovního učitele. On však (na rozdíl od jiných četných guruů) žádné žáky formálně nepřijímal. Když někdo mermomocí chtěl mít svého osobního gurua, odkazoval jej na Krišnamurtiho, který – jako Ind – byl zvyklý žáky přijímat. Brunton nám přinesl nástin Mahárišiho atmavičáry – hledání svého pravého „Vyššího Já“, átmana. Seznámil nás i s jeho jinými naukami. Toto pojetí duchovních snah se obrazilo i v mém spisku „Sádhaná – duchovní cesta“, který vydalo nakladatelství Unitaria v roce 1992. Na jeho předposlední stránce je uveden úplný přehled všech českých překladů Bruntonových spisů vydaných k danému roku. K Bruntonovu učení jsem přestoupil od Weinfurterovy křesťanské mystiky, hned jak se prvé jeho knížky objevily na našem trhu, na což mne upozornila má rodná sestra Zdeňka (Kotašková). Bruntonovo duchovní pojetí se mi zdálo hlubší než Weinfurterovo. Jakožto vědecký pracovník jednoho z významných ústavů Akademie věd jsem měl i za totality poměrně často příležitost jezdit na různé vědecké kongresy, a to též na Západ. Využíval jsem těchto příležitostí i k tomu, že jsem s sebou přenášel ven dopisy českých stoupenců Bruntona, které jsem mu z různých míst Západu odesílal, poněvadž naše domácí pošta na Západ byla kontrolována. Navštívil jsem s takovým poselstvím i vydavatelství Bruntonových spisů v New Yorku. Měl jsem štěstí, že jsem se nikdy na hranicích nedostal s touto korespondencí do nějakého maléru. Brunton sám se však v průběhu času od doslovného sledování učení Šrí Ramany Mahárišiho postupně oddaloval, studoval různá vyšší asijská učení a vybudoval si i svůj vlastní filozofický přístup – tzv. mentalismus – jehož plné pochopení není snadnou záležitostí. Brunton ve Švýcarsku přijímal také návštěvy svých českých stoupenců, pokud se jim podařilo z našeho totalitního vězení vyjet. Byl nejenom přísným vegetariánem, ale odmítal vůbec vše, co bylo zvířecího původu. Když mu např. jeden ze stoupenců přinesl darem vlněnou šálu, odmítl ji, poněvadž vlna je zvířecího původu. Ve svých botách neužíval ani kožené podrážky. Byl však ochoten ve své ledničce uchovávat dva až tři dny sýry českých návštěvníků, kteří neměli dost deviz, aby se mohli ve Švýcarsku normálně stravovat. Byl to 29
duchovní učitel, který velice výrazně ovlivnil naši duchovní sféru, a proto jej chovám ve veliké úctě. Dne 27. července roku 1981 ve Švýcarsku zemřel ve věku 83 let. Myslím, že teď je nutné se ještě krátce zmínit i o posmrtných aktivitách při vydávání jeho děl, na čemž se podílela – díky aktivitám již zmíněné Milady Michalové – i Unitaria. Ve Spojených státech amerických bylo zřízeno jakési museum shromažďující památky na Paula Bruntona, spojené s nakladatelstvím Larson. Jeho západní stoupenci zde schraňují různé úlomky a útržky, na které si Brunton poznamenával své myšlenky a z těchto útržků sestavují celé knihy, které pak vydávají. Na jejich překladu se podílelo i nakladatelství Unitaria, které vydalo tři takovéto posmrtné spisy, nazvané Perspektivy I, Perspektivy II a Meditace. Soustavnému vydávání českých překladů Bruntonových spisů se věnuje nakladatelství IRIS ve Frýdku-Místku, vedené ing. Rýparem, kterému celý svůj majetek odkázal oddaný bruntonovec, můj zesnulý přítel Miloš Bucek, který mne kdysi přivedl do Unitarie. Považoval jsem za vhodné do našich statí o mnou hlásaném Náboženství Moudrosti zařadit také přehled modernějších představitelů necírkevního duchovního učení v naší vlasti. To poskytuje příležitost k tomu, abychom si ujasnili řadu různých souvislostí, které nás třeba ani nenapadly, a přispívá to k porozumění naší celkové duchovní scéně.6
**********************************
Hromnice Jan Schwarz
********************************** Jako malý kluk jsem si donesl z kostela hromničku. Postavil jsem ji na stůl a vysvětlil rodičům, že když bude venku bouřit, musí se 6
Poděkování: Redakce SC děkuje br. Pavlu Pokornému z Hořic v Podkrkonoší za poskytnutí fotografie Rev. Václava Žižky a spisovateli Josefu Sanitrákovi z Prahy (mimo jiné autoru výtečné trilogie o dějinách české mystiky) za fotografie Rev. Jiřího Scheuflera a Karla Weinfurtera a jeho spolupracovníků, jakož i za cenné připomínky k obsahu článku, jež byly po dohodě s br. Mikešem v převážné většině zakomponovány do textu. 30
posvěcená svíčka zapálit a blesk do nás neuhodí. Maminka mi s úsměvem slíbila, že při nejbližší bouřce ji postavíme na stůl, abychom ochránili náš dům. Brzy po svátku Hromnic se nebe skutečně zatáhlo a vzdálené hřmění připomnělo, že má chvíle nadešla. Bílá svíčka na stole hořela jasným klidným plamenem a já sledoval proužek světla, tančící v rozmarných chvilkách na černém knotu, jak se vypořádává s nebezpečím v oblacích. „Vidíš, neuhodilo,“ pravil jsem nakonec vítězoslavně a sklidil hromničku ze stolu. Rodiče mi nechtěli kazit radost, takže o hromosvodu na střeše jsem se dozvěděl až příští rok od spolužáka z vyšší třídy, kde ve fyzice probírali statickou elektřinu a dílo vynálezce Prokopa Diviše. Za důkaz skryté reformace v katolické církvi tak považuji právě fakt, že navzdory svátku Hromnic přešli její členové potichu od ochrany hromniček k jistějším bleskosvodům.
Br. Schwarz na snímku s hercem Petrem Haničincem (vpravo) Hromnice mají ovšem daleko hlubší smysl, než jaký představuje kostelní svíčka. Její oheň je jen pokračováním a odleskem vánoč31
ního světla. Oheň byl odjakživa považován za symbol Boží přítomnosti a nástroj jeho moci. Znamenal buď pomoc, anebo zkázu. Odtud věčné světlo, které hořelo v jeruzalémské svatyni už staletí před naším letopočtem a dodnes bliká v chrámech na celém světě. I Boží soud je přirovnáván k očistnému nebo ničícímu ohni. Všechno stvoření Země vyšlo ze tmy, aby přijalo světlo a bylo nakonec přetaveno v plameni. Očista prvorozených byla stanovena jako povinnost, a tak i malý Ježíš byl čtyřicátý den po svém narození přinesen do chrámu. Křesťané tím převzali tento den jako symbol Božího ohně do svého kalendáře. Zatímco hromničkám již odzvonilo, tajemství svátku Hromnic zůstává. O Vánocích blikalo v betlémské jeskyňce jen malé světýlko. To roste úměrně s přibývajícím dnem. Na Boží narození o myší převalení, avšak na Hromnice o hodinu více, prozrazuje přísloví. Skutečně, dne přibylo o hodinu. Stejně by mělo přibývat i světla v našich srdcích. Tu hodinu můžeme věnovat ušlechtilé činnosti, prospěšným věcem a dobrým lidem, na které jsme předtím neměli čas. Jedině tak se nová hodina světla může stát těmi nejkrásnějšími minutami celého dne.
**********************************
Anotace knihy „Zábavný Aelianus“ Radovan Lovčí
********************************** Igor LIS (ed.): Zábavný Aelianus. Ilustrace Zdeněk PTÁK, vydáno nákladem editora, České Budějovice 2001, 94 stran. Publikace s názvem Zábavný Aelianus vyšla již roku 2001 v Českých Budějovicích. Přesto si zaslouží alespoň krátké připomenutí. Jejím hlavním tvůrcem, editorem a také vydavatelem je jeden z nejpřednějších znalců antických dějin působících v ČR – doc. dr. Igor Lisový, CSc., dříve pedagog Jihočeské univerzity, nyní vyučující Filozofické fakulty univerzity v Ostravě (v knize je uveden pod svým literárním pseudonymem Igor Lis). 32
Zábavný Aealianus skrývá na svých 94 stranách výběr nejrůznějších historek a aforismů vztahujících se tu k řeckým či římským filozofům, tu k umělcům, vládcům, vojevůdcům i prostým lidem antické doby. Všechny aforismy pocházejí ze spisů římského literáta Aeliana (*kol. r. 170–230 p. K.), původem z italského města Praneste, který je sepsal a zachytil v řečtině. Jejich výběr a převyprávění určené českému čtenáři jsou dílem již řečeného docenta Igora Lisového.
Knížka, jejíž obálku reprodukujeme výše, vyšla v omezeném nákladu jako neprodejný tisk (o rok později vznikla i verze pro nevidomé spoluobčany) a ne každý čtenář Svobodné cesty se s ní osobně setká. Právě proto z ní uvádím pro ilustraci několik příhodných ukázek, které jistě zaujmou i nejednoho unitáře a nepotřebují další komentář. Snad jen text s názvem „Občas i tvrdohlavost je k prospěchu“ bych nejraději, pokud bych měl tu pravomoc, přejmenoval na „Hledače Pravdy nic nezastraší“. Dané označení by totiž bylo mnohem výstižnější…
Neměnný Sókratés Xanthippé tvrdila, že nehledě na tmu přeměn ve městě a v jejich vlastním životě Sókratés, vycházel-li z domu anebo se vracel do33
mů, měl vždy stejný výraz obličeje. Protože se rychle přizpůsoboval ke všemu bez zvláštní námahy, nikdy neztrácel duševní klid, nepoddával se ani smutku ani strachu.
Klidný Sókratés Když se loď vrátila z ostrova Délu a Sókrates byl odsouzen k smrti, přišel za ním do věznice jeho přítel Apollodóros, přinesl mu krásný vlněný chitón a himation, vybízeje ho, aby vypil jed jsa oděn v tyto šaty. Řekl, že nebude ostudou klást Sókrata v takovém oděvu do mohyly. Tak děl Apollodóros. Sókratés však zůstal klidný a obrátil se ke Kritónovi, Simmiovi a Faidónovi: „Velice vysoké mínění o mně tento Apollodóros má, když si myslí, že až vypiji číši, uvidí ještě Sókrata. Domníváli se někdo, že ten, kdo za chvíli klesne na podlahu k vašim nohám, zůstane Sókratem, ten mne vůbec nezná.“
Kvintescence Aristippovy filosofie Filosof Aristippos dával stále lidem radu, aby se netrápili kvůli minulému a nebyli smutní kvůli budoucímu, protože považoval takový postoj za záruku klidu a duševní čilosti. Doporučoval také starat se o dnešní den, přesněji o ten jeho okamžik, kdy se něco děje anebo kdy člověk myslí na nějakou věc: „Člověku,“ řekl, „patří pouze dnešek, ne minulost ani budoucnost: minulé odešlo a přijde-li budoucnost, není známo“.
Platón a obyvatelé Olympie Platón bydlel jakousi dobu v Olympii pod jednou střechou s lidmi, které neznal a kterým nebyl znám. Za dobu společného života je tak okouzlil svým chováním, že se nemohli nasytit jeho přátelstvím, avšak nepochopili, co je tento muž za člověka. Filosof jim neřekl ani slovo o Akademiii, ani o svém učiteli Sókratovi, sdělil jenom, že se jmenuje Platón. Když se tito lidé dostali do Athén, Platón je přijal pohostinně. Pak si přáli, ať jim ukáže svého jmenovce, žáka Sókratova; aby je odvedl do Akademie a seznámil je s ním, aby mohli poslouchat jeho řeči. Platón se na to usmál a odpověděl: „To jsem přece já.“ 34
S nemocným filosofem to není jednoduché Jednou byl Aristotelés nemocen. Když mu lékař dával předpis, řekl: „Nechovej se ke mně jako k pastýři nebo zemědělci a nejdříve mi vysvětli, proč mi to předepisuješ. Pak budu poslušný.“ Tímto chtěl filozof naznačit, že nehodlá poslouchat předpisy, jestliže nezná příčiny, jež nemoc vyvolaly.
Aby nebyl spáchán zločin vůči filozofii Aristotelés utíkal ze strachu z Athén. Na otázku, proč opouští Athény, řekl, že nechce, aby se spoluobčané dopustili podruhé zlého skutku vůči filosofii. Tímto narážel na Sókratovu smrt, teď hrozící i jemu.
Občas i tvrdohlavost je k prospěchu Anthisthenés nabízel mnohým, aby studovali u něho filosofii, ale nikdo se k němu nepřihlásil. Na to rozzuřený filosof odmítl vyučovat a nechtěl udělat výjimku ani pro Diogéna. Když se začal tvrdohlavě domáhat svého, Anthisthenés mu vyhrožoval holí, a pak ho udeřil. „Udeř, když chceš, ještě jednou,“ řekl Diogenés, „ale tímto mne nezastrašíš!“ Tvrdohlavost Diogenova zvítězila a od té doby se stal Anthisthenovým žákem.
**********************************
Vánoční zamyšlení nad vykoupením Jan Baše
********************************** Tak tu máme zase ony vánoční svátky. Narození Ježíše jistě stojí za to, abychom si tuto událost připomínali. Nebo si snad říkáte, že je to jen taková pěkná tradice, která se nám trochu vymkla z rukou? 35
Na první pohled to tak vážně vypadá: v obchodních domech hrají koledy a lidé s přeplněnými košíky se snaží při hledání v regálech na nic nezapomenout. Hlavně abychom měli šunku do salátu, bez ní by to přece nebylo ono! Vykupujeme výhodné slevy a akce, ač v dnešním nadbytku nedokážeme regály zcela vyprázdnit. Na poslední chvíli běháme po obchodech, abychom sehnali dárky pokud možno pro každého, s kým si dárky dáváme. Když nevíme, co koupit, tak svůj celoroční nezájem vykoupíme předmětem, který by se dotyčnému – jak doufáme – mohl líbit.
Betlém (foto Jan Baše) Musíme mít doma samozřejmě stromek, kapra, napečené cukroví, vánočky a řádně uklizeno. Nikdy to není stoprocentní, takže nikdy nejsme zcela spokojeni, protože víme o místech, kterých se naše ruka nedotkla. A když nakonec uřícení vypneme vysavač, uklidíme poslední drobnosti, dosmažíme kapra, pustíme se do štědrovečerní večeře a pak rozbalíme dárky pod stromečkem, jsme najednou zcela grogy a zra36
lí tak akorát do postele. Rybova mše tam dovede každého, kdo by se i bránil... A pak následují další sváteční dny. Ty bývají ve znamení návštěv příbuzenstva, kde se holduje znovu převážně jídlu a pití, v míře mnohdy nezřízené. Stihne se prohodit nějaká ta věta a už už musíme zase spěchat dál, abychom to stihli... Kdo si udělá nějakou tu chvilku pro duši? Kdo si přečte něco o Ježíši? Kdo se zamyslí nad tím, co nám přinesl, a nad tím, jak žijeme svůj život? Ano, křesťané si jistě zajdou na mši, případně si něco přečtou z Bible. Jenže jejich dobré snaze ubírá na ušlechtilosti skutečnost, jak si vykládají důvod příchodu Ježíše na Zemi. Podle nich Ježíš přišel, aby svou obětí na kříži sňal lidstvu všechny hříchy! Narodil se proto, aby mohl svou smrtí zachránit každého, kdo v Něj uvěří! Není většího nesmyslu než tohoto ubohého výkladu skutečnosti, že jsme my, lidé, Ježíše zavraždili! Nikdo, ani Ježíš, nemůže odčinit cizí hříchy! Jak je vůbec možné, že to křesťany, kteří tomuto věří, neudeří do hlavy? Ježíš vůbec umírat na kříži nemusel a neměl! A to, co lidstvu přinesl, nebylo žádné nezasloužené vykoupení, ale Slovo, které kázal za svého života. Slovem rozfoukával v lidech plamínky touhy žít lépe, správně... Láska byla především v tom, že na tuto Zem vůbec přišel z těch nedozírných nebeských dálav. Ale pohodlnější než práce na sobě samém bylo samozřejmě uvěřit lži o tom, že stačí věřit. Tak nevím, co je horší: být čirým ateistou a hlídat si své hmotné, jisté statky, anebo křesťanem, který slepě věří po staletí omílaným lžím postrádajícím jakoukoliv logiku? Snad lze doufat, že budou lidé stále více a více ochotni měnit sebe a tvořit si opravdu své názory vlastním zkoumáním, přemýšlením a pozorováním. Je to rozhodně lepší a nadějnější cesta než být jen jednou ovcí ze stáda, jedno z kterého: s košíkem v Hypernově, anebo v kostelní lavici. Přeji vám pěkné Vánoce, ve kterých byste si našli alespoň krátkou chvilku pro vnitřní naplnění! Já se budu také snažit.
37
**********************************
Předplatné unitářských časopisů ********************************** Časopis Svobodná cesta bude v následujícím roce vycházet třikrát ročně, tedy trimestrálně, s barevnou obálkou a s odhadovaným maximámním počtem 40 textových stran formátu A5. Noví, mimoplzeňští zájemci o jeho pravidelné odebírání, kteří nejsou členy NSČU, si jej mohou objednat na adrese: Obec unitářů v Plzni Náboženské společnosti českých unitářů (NSČU), Tomanova ulice č. 3, 301 00 Plzeň, tel.: 377 442 638 a 737 870 502; emailový kontakt:
[email protected]. Dobrovolný příspěvek na roční odebírání časopisu činí (včetně poštovného) 120 Kč. Bez poštovného jde o sumu 90 Kč. Nižší částku dobrovolného příspěvku lze odevzdat tajemnici pražské unitářské obce či brněnské duchovní Rev. Mgr. Jarmile Plotěné. V takovém případě bude možné vyzvedávat si časopis přímo v sídlech brněnské či pražské obce. Členové Obce unitářů v Plzni jej dostávají zdarma! * Rád bych dále upozornil na další obsahově zajímavý unitářský časopis Poutník, který vydává vydává desetkrát ročně Obec unitářů v Brně Poutník (formát A5, černobílá obálka, cca 24 stran) je možno objednat na adrese: Obec unitářů v Brně, Staňkova ulice č. 18a, 602 00 Brno, telefon: 549 210 854, emailový kontakt:
[email protected]. Roční předplatné stojí i s poštovným 250 Kč. * Pražská obec unitářů vydává jedenáctkrát ročně časopis Unitářské listy (formát A5, barevná obálka, maximální počet stran 40). Podmínky odběru Unitářských listů lze zjistit na adrese: Pražská obec unitářů, Karlova ulice č. 8, 110 00 Praha 1 – Staré město, telefon: 222 220 387, email: unitaria–
[email protected]. * 38
Osvícený rozum a probuzené svědomí jsou naší nejvyšší autoritou, veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí, všichni dobří lidé jsou našimi svatými, celá příroda je naším chrámem a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA časopis Obce unitářů v Plzni odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí redakční rada: Mgr. Luděk Pivoňka, Vladimír Mrvka adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň tel: 377 44 26 38, e-mail:
[email protected] internet: www.unitaria.cz/plzen
