SVOBODNÁ CESTA Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I číslo
2
duben–červen
2007
ročník iii
****************************************** Obsah čísla 2: LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 2 .......................... s. 1–4 MIKEŠ, Otakar: Co člověku přináší víra v Boha? .... s. 4–9 PALKA, Jiří: O shodách světových duchovních nauk ......... ..................................................................................... s. 9–10 BELLETINI, Mark: Náboženský jazyk pro 21. století (přeložila Míla Hradečná) .............................................. s. 11–14 Mexický rybář .......................................................... s. 14–15 LOVČÍ, Radovan: Příspěvek k otázce vhodného vzdělání českých unitářských duchovních ............................ s. 15–19 Dva vlci (zaslala s. ing. Jana Černecká) ................. s. 19–20 SCHWARZ, Jan: DRAF – smrt v Dachau ............. s. 20–22 LOVČÍ, Radovan: Liberální muslim za mřížemi ... s. 22–23 SCHWARZ, Jan: Srdce ........................................... s. 23–24 LOVČÍ, Radovan: Recenze knihy „Ve stínu a ve světle“ Zildy Gamy ............................................................... s. 25–29 MASARYK, Tomáš Garrigue: O náboženství a posmrtném životě ......................................................................... s. 29–30 PARKER, Theodor: Naše náboženství ......................... s. 30
****************************************** Úvodník k číslu 2: Vážení a milí čtenáři, letošní druhé číslo Svobodné cesty je stejně jako to předchozí opět složeno z řady různých článků. Hned na úvod bych rád poděkoval bratru Otakaru Mikešovi, který nám k možné publikaci nabídl několik svých dosud nepublikovaných příspěvků. Z nich jsme do tohoto čísla vybrali stať s názvem „Co člověku přináší víra v Boha“. Krátký článek má v časopisu také penzionovaný unitářský duchovní z Jablonce nad Nisou – bratr Jiří Palka (*1922). Ten vedl po 1
dlouhá léta duchovní shromáždění v Liberci, Jablonci nad Nisou i v přilehlých obcích. Starší unitáři si ho možná pamatují ještě z dřívějších let, kdy jezdil přednášet rovněž do Prahy a jiných měst a jeho přednášky tradičně patřily k nejvíce navštěvovaným unitářským programům. Jiří Palka je rovněž autorem řady článků a dvou knih nazvaných „Důkazy o existenci převtělování a karmy“ a „Jak zažít Boha. Zážitky nevěřících“, které se obě dočkaly několika opakovaných vydání. Jeho kratší, ale výstižný příspěvek pojmenovaný „O shodách světových duchovních nauk“jsem převzal ze „Zpravodaje Obce unitářů Brno“, kde byl poprvé publikován před devíti lety.1 Do časopisu nám nepřímo přispěl i bratr Luděk Pivoňka. Ten navrhl, aby byly ve Svobodné cestě zveřejněny některé příspěvky z unitářského semináře, který byl pořádán Pražskou obcí unitářů 24. a 25. října 1998 v Praze na Vinohradech za účasti zahraničních unitářskouniverzalistických duchovních a dále historika a spisovatele dr. Stanislava Poláka z Masarykova ústavu AV ČR a religionisty a teologa doc. dr. Ivana Odilona Štampacha. V tomto čísle uveřejňujeme přednášku reverenda Marka Belletiniho (působícího v amerického státu Ohio) s názvem „Náboženský jazyk pro 21. století“. Sám jsem do druhého čísla SC přispěl několika články. Za stěžejní pokládám „Příspěvek k otázce vhodného vzdělání českých unitářských duchovních“, který byl původně určen pro celounitářský Bulletin. Protože však Bulletin už dlouho nevychází, nabídl jsem článek k otištění ve Svobodné cestě. Jeho obsah vycházející z bližší znalosti vysokoškolského vzdělávacího systému v České republice v oboru humanitních věd může být podnětem k přemýšlení (či přátelské polemice) pro unitářské funkcionáře a hlavně pak členy Sboru duchovních NSČU. S potěšením jsem přijal i několik fejetonů z pera bratra Jana Schwarze. Ten se zdravotně zotavuje z následků těžké dopravní nehody, k níž došlo v prosinci loňského roku. Česká Unitarie získala před rokem v Janovi nejen charizmatického a schopného duchovního, ale také srdečného a vtipného člověka, který si brzy získal oblibu řady bratří a sester. V plzeňské obci (kde je duchovním Janův dlouholetý ka1
Kvůli roztržitosti redaktora nebyl ovšem u článku uveden jeho autor. 2
marád a spolužák z bohoslovecké fakulty ThMgr. Luděk Pivoňka) jsme na Jana vespolek velice často vzpomínali a přáli mu brzké uzdravení a totéž mu upřímně přejeme i nadále. Budeme se s Janem znovu rádi setkávat, ať již v budoucnu na shromážděních, či prozatím, po dobu jeho léčby, na stránkách našich časopisů. (Ostatně bratr Schwarz není jen dlouholetým duchovním, ale rovněž známým publicistou a autorem několika knih a má za sebou i úspěšnou dráhu novináře.) Krátký příspěvek nazvaný „Dva vlci“(autor je bohužel neznámý) mi do druhého čísla SC v emailu zaslala sestra ing. Jana Černecká z Ostravy. Protože se mi zdál stručný, výstižný a moudrý, rozhodl jsem se ho uveřejnit v našem časopisu. Podobně jsem naložil i s putovním emailem „Mexický rybář“, který už léta koluje v internetové síti (a jehož autora, ani překladatele taktéž neznám). Věřím, že čtenáře pobaví stejně jako mne. Rád bych také všem členům plzeňské unitářské obce vyřídil osobní pozdrav amerického spisovatele a dlouholetého unitářského duchovního Roberta Fulghuma (*1937), s nímž jsem velmi krátce hovořil na letošním pražském knižním veletrhu (konaném ve dnech 3.–6. května v prostorách holešovického výstaviště). Knihy reverenda Fulghuma se v českém prostředí setkaly s neobyčejným zájmem čtenářů a též sám Fulghum (na obrázku) citově přilnul k České republice a zvláště k našemu hlavnímu městu – Praze. Podle vlastních slov, která pronesl na závěr svého veřejného vystoupení pro české čtenáře, jež se odehrávalo v odpoledních hodinách dne 4. 5. v jednom z veletržních sálů, začal dokonce psát krátké povídky o životě lidí v naší zemi.
3
Anglickojazyčnou podobu těchto textů lze nalézt na internetových stránkách http://www.robertfulghum.com/. Unitáři znalí anglického jazyka si je zde mohou přečíst přímo v originálu, ti méně jazykově vybavení si budou muset počkat na jejich knižní překlad do češtiny. Nepochybuji však o tom, že nebudou čekat dlouho. V neposlední řadě bych chtěl v úvodníku upozornit na důležitou změnu, která se letos udála ve složení redakční rady našeho časopisu. Na počátku tohoto roku nahradila v redakční radě Jaroslava Krpejše sestra Libuše Volfová. Tímto sdělením se loučím a těším se na setkání u dalšího čísla Svobodné cesty, které vyjde nejpozději na přelomu léta a podzimu 2007. Radovan Lovčí
**********************************
Co člověku přináší víra v Boha? Otakar Mikeš
********************************** Tato otázka je pro nás nejen významná, ale i zajímavá. Poněvadž úzce souvisí s náboženstvím (i když tyto pojmy nejsou totožné), měli bychom stručně pojednat také o jeho vzniku. V Pražské obci unitářů byl připraven mnou sepsaný a vydaný preprint nazvaný Náboženství Moudrosti, který o této problematice podrobně pojednává, a proto je pro mne nejsnazší citovat některé stati. V tomto preprintu se praví: „V celé živočišné říši mimo člověka nejsou ani stopy něčeho, co by bylo srovnatelné s náznaky aktivity podobné lidskému náboženství. Nic takového nebylo nalezeno ani v minulosti. Ani u těch vyspělých primátů, kteří jsou vývojově člověku nejbližší, nejsou žádné takové náznaky prokazatelně doloženy, přestože byly na toto téma již vysloveny 4
některé hypotézy. V celé živé přírodě je náboženství vázáno jen na lidskou společnost. Vznik náboženství zřejmě souvisel se vznikem schopnosti abstraktního myšlení, jímž se člověk odlišuje od zvířat. Náznaková představa Boha nebo jeho ekvivalentní představa (třebaže velmi zjednodušená) patrně patřila mezi první abstraktní pojmy, které si přírodní člověk – počínající myslet – vytvořil, i když rozhodně nešlo o pojem náležitě vyhraněný. Bylo by však hrubou chybou se domnívat, že idea Boha vznikla jen jako důsledek rozvíjející se schopnosti abstraktního myšlení a že je to tedy pouze produkt rozvíjejícího se intelektu člověka. Při vzniku náboženství hrála bezesporu velkou roli intuice. Člověk žijící v úzkém kontaktu s přírodou vyciťoval její duchovní podstatu a snažil se to nějak vyjádřit. Tato čirá duchovní podstata přírody byla a je jen jedna a také původní primitivní náboženství bylo ve svém základu monoteistické. Teprve později vyvíjející se člověk začal duchovní vlivy diferencovat a vytvářel tak předpoklady pro přírodní polyteismus. U severoamerických Indiánů to byla známá víra ve Velikého Ducha (Kitši Manitů). Pokud se během dalšího vývoje objevila víra v další přírodní duchy nebo jiné duchovní bytosti, byli tito vždy podřízeni prvotnímu Velikému Duchu. Podobné náboženské představy nalézáme rovněž u jihoamerických indiánů. Tyto moderní poznatky korigují starší teorie o původu náboženství, reprezentované dílčími hypotézami o uctívání jevů přírodních, stromů, země, vody, slunce, měsíce či hvězd (naturalistická mytologie), o víře v duši věcí (animismus), o uctívání duší zemřelých předků (manismus), o uctívání předmětů a víře v tajemný vztah mezi člověkem a určitým předmětem (fetišismus, totemismus), o víře v nedotknutelnost některých věcí nebo osob (tabuismus) a o víře v možnost zvládnutí neznámých sil či podrobení si přírodních duchů (čarodějnictví, magie). Všechny tyto uvedené formy uctívání a praktik prokazatelně existovaly (často ve vzájemných souvislostech), nepředstavují však zdroj, z něhož se náboženství vyvinulo, nýbrž spíše degeneraci původní přirozené víry v jediné základní duchovní jsoucno. Víra v ženské základní božstvo, zaznamenaná u některých forem prvobytně-pospolné společnosti, byla odrazem matriarchátu jakožto společenské formy své doby. Též uctívání předků – ale i totemismus – úzce souvisely s rodovým zřízením. 5
Další rozvoj lidské společnosti, zdokonalování nástrojů a nárůst pracovní efektivity dovolily specializaci v práci a vedly nejen ke vzniku společenských tříd, nýbrž tím, že poskytovaly člověku více času k přemýšlení a rozvoji kultury, vedly také ke vzniku profesionálních kněží. Avšak již v pozdních stadiích prvobytně pospolné společnosti se vyčlenila skupina lidí zabývajících se kultovní činností; byli to medicinmani, šamani, kouzelníci, z nichž se později kněží vyvinuli. A ti byli specializováni pro náboženské služby. Tak se náboženství začalo pomalu formovat jakožto instituce a tato skupina lidí získávala v tehdejší společnosti stále větší vliv“. Postupem doby se náboženství rozvinulo v řadu forem, o jejichž principech stručně pojednáme. Nejzákladnějším a také nejrozšířenějším principem náboženství je zpravidla víra v osobního Boha (nebo bohy); tento směr se nazývá teismus. (Název je odvozen z řeckého názvu pro Boha „Theos“). Podle této víry je Bůh osobní nadsmyslnou rozumnou bytostí, neskonale dokonalejší a mocnější, než je člověk, která stvořila svět a vládne mu, aniž by s ním byla totožná. Je-li uctíván jen jediný teistický Bůh, nazýváme tuto víru monoteismem (jednobožstvím). Je-li uznávána existence více bohů, hovoříme o polyteismu (mnohobožství). Zvláštním druhem polyteismu je homoteismus či kathenoteismus, rozšířený zejména v Indii. Je trochu blízký monoteismu názorem, že různí bohové jsou vlastně jen různými projevy Boha jednoho a tak uctíváním kteréhokoli boha jsou vlastně uctíváni i všichni ostatní. Avšak vedle teistického náboženství existuje i náboženství neteistické, které sice ctí nejhlubší duchovní Prapodstatu veškerého bytí, nikoliv však formou osobního Boha; příkladem je buddhismus či taoismus. Pod pojmem panteismus rozumíme nábožensko-filozofický směr, který nepovažuje Boha za tvůrce vesmíru, který stojí mimo přírodu, nýbrž jej vkládá do přírody samé a ztotožňuje jej s ní. Proti tomuto pojetí se postavil tzv. panenteismus s tím, že přeci „Bůh transcendentní“ existoval dříve, nežli vznikl tento svět (byl přeci jeho Tvůrcem). Podle panenteismu Bůh je nyní v projeveném světě imanentní, což znamená, že tvoří jeho podstatu, aniž by s ním byl totožný. Deismus (název je odvozen z latinského názvu Boha Deus) je nábožensko-filozofický směr, který sice považuje Boha za tvůrce přírody a za příčinu její existence, ale stvoření světa považuje za jednorázový akt: Bůh po 6
stvoření světa už do něho nezasahuje. Svět se nadále vyvíjí sám dle původních mu Bohem daných zákonů. Tento směr tedy neuznává zázraky ani zjevení. Světoví unitáři se během jednoho období svého vývoje také nazývali deisté. Deismus totiž v osvícenské době vytvořil v Evropě tzv. rozumové náboženství, k němuž se unitáři hlásili. Náboženský dualismus uznává existenci dvou protikladných nadsmyslných teistických principů (dobrého a zlého), které spolu zápasí o vládu nad světem. (Příkladem je staré perské učení Zarathuštrovo). Monismus (opak pluralismu) je filozofický názor, že k vytvoření světa není třeba dvou (nebo více) nezávislých, nebo i protikladných principů – především duchovního a hmotného – nýbrž že stačí princip jeden (svět je jednotný). Monismus může býti buď náboženský (svět je především povahy duchovní), nebo i materialistický (základem světa je hmota-energie). Podle našeho Náboženství Moudrosti celý hmotný vesmír i se svou imanentní duchovností vytváří velikou všeobsáhlou Jednotu všeho bytí a dění (Unitas), jíž my lidé jsme nedílnou součástí spolu se všemi ostatními živými tvory i celou neživou přírodou. Když jsme probrali různé formy víry v Boha a různé principy náboženství, můžeme přistoupit k tomu, co nám taková víra přináší nebo může přinést. V dubnu roku 2007 jsem při jedné své promluvě v pražské Unitarii řekl: „Náboženství je především vnitřní opora a záštita. Věřící člověk se necítí být vydán napospas slepému osudu či slepé náhodě. Ví, že existuje cosi, co je vysoce inteligentní podstatou tohoto projeveného světa a že on – jakožto člověk – je jedním z projevů této Inteligence a že se tudíž k ní může s důvěrou obracet jako ke svému původci, jako se dítě obrací ke své matce, která ho zrodila, či ke svému otci. Tato možnost obracení se ke svému prazákladu je důležitá zejména ve velké nouzi či ve velké tísni, v nebezpečí nebo v nemoci či stresu. Ohrožený člověk se cítí ve svém životě daleko bezpečnější. Avšak i když člověk nemůže očekávat splnění všech svých nereálných a leckdy i sobeckých modliteb a třebaže jsou známy tragické úděly statisíců i milionů, jimž žádný Bůh v jejich strádání či neštěstí nepomohl, přesto je z hlediska psychologie víra v Boha nesmírnou pomocí, která mnohým umožnila lépe snášet i velká, téměř nesnesitelná trápení. Často v řadě osobních tragických situací žádná reálná hmotná opatření ne-
7
dokázala nahradit duchovní pomoc poskytnutou oddanou modlitbou. Tak to je hlavní dar náboženství – vnitřní duchovní opora. Dále víra v Boha je u mnohých opravdu věřících základem pro jejich světový názor. V existenci božství jakožto základu všeho života ve vyvíjejícím se vesmíru takoví věřící vidí i smysl svého vlastního života a chtějí se na smysluplné duchovně podložené kosmické evoluci svou prací také vědomě podílet. Oceňují harmonii přírodních i duchovních zákonů, oceňují Řád, který kosmickou evoluci řídí, a snaží se chápat a dodržovat z náboženství vyplývající etické normy chování v lidské společnosti i v přírodě, neboť ve své duši – formou Kantova kategorického imperativu – vyciťují jejich božský původ. Jsou ještě další důvody, proč člověk přijímá, popřípadě rozvíjí různé formy náboženství. Některým lidem je vrozena silná religiozita, touha po Bohu, snaží se k božství blížit duchovní cestou a Boha milují. Duchovně orientovaní filozofové nacházejí ve víře v Boha základ pro své chápání podstaty světa a jeho vývoje. Mystikové zas pociťují nesmrtelnou Boží Jiskru ve svém nitru, která tam vytváří Svědka jejich zrození z Absolutna a jejich Vyšší Já, Vnitřního Pozorovatele všech jejich myšlenek a činů, Átmana či Niterného Krista. Tato Boží Jiskra je rovněž základem ráje srdce a hlubiny bezpečnosti, což ve svých nitrech zřetelně pociťují. A posléze náboženství lidem umožňuje se sdružovat na základě shodné nebo podobné víry a vytvářet tak společenské formace pro takové duchovní obcování. Člověk tak nezůstává ve své víře osamocený, nachází své sestry a bratry. Tak vznikaly církve a náboženské společnosti, které svým formám víry dávaly společenské rámce. Avšak někdy vytvářely i možná zbytečné církevní hierarchie. Takovéto organizace se staraly nejen o upevňování své víry a na ní založených aktivit v tomto reálném světě, ale často se snažily řešit i otázky přesahující pozemský život člověka a svá učení orientovaly i na problematiku života posmrtného. Věřící pak jejich prostřednictvím hledali cestu ke spáse, či ke vhodným formám života na „onom světě“, nebo v příštích inkarnacích. Ze všeho, co bylo v této kapitole dosud řečeno, je zřejmé, že náboženství či víra v Boha člověku přinášelo a přináší mnohá cenná obohacení jeho života, často zásadního rázu, a proto není překvapující, že bylo úzce spjato s celým vývojem lidské společnosti již od dob nean8
drtálců a že vydrželo až do dob současných. Teprve v nejposlednějších etapách vývoje lidstva pozorujeme zřetelné tendence k sekularizaci (tj. k zesvětštění) a odcírkevňování života, k oddalování se od náboženství. Proto dnes zažíváme něco, co jsme výstižně nazvali náboženská krize. Ale to je varovný signál! Jako protiklad k této tendenci již více myslitelů projevilo snahy vybírat duchovní klenoty z různých svatých písem celého světa a doplňovat je moderními úvahami, které by nebyly v rozporu s vědeckým poznáním a zpracovávat je v tzv. univerzální náboženství budoucnosti. To má být prosté dogmatických tvrzení jednotlivých forem starých i současných věr. Takové univerzální náboženství by mohlo být – po dlouhém čase, až dozraje jeho doba – přijatelné pro široký okruh věřících na celém světě. Je to však nemalý úkol, na kterém musí pracovat celý štáb duchovně i vědecky orientovaných myslitelů. O podrobnostech takového univerzálního náboženství budoucnosti je však nutné detailněji pojednat v některém příštím samostatném článku.
**********************************
O shodách světových duchovních nauk Jiří Palka
********************************** Unitáři historicky vycházejí z křesťanství, ale uznávají přitom i zkušenosti jiných náboženských a filozofických učitelů. Posuďte sami, jak se zásady duchovního života různých směrů navzájem podobají.2 * Židovství: Nečiňte bližnímu, cokoli Vám samým ubližuje. 2
Poprvé publikováno in: Zpravodaj Obce unitářů Brno, 1999, roč. 4, č. 5, s. 27. Text pro potřebu druhého vydání jazykově zkorigován. 9
* Zoroasterismus: Jen ta povaha je dobrá, která nečiní druhým, cokoli by nebylo dobrým pro ni samu. * Sikhismus: Jak posuzuješ sebe, posuzuj druhé. Jen tak se dostaneš do nebe. * Džinismus: Ve štěstí a utrpení, v radosti a ve smutku bychom se měli dívat na všechny tvory tak, jak se díváme sami na sebe. * Islám: Nikdo z nás není věřícím, dokud nepřeje svému bratru, co si přeje sám pro sebe. * Taoismus: Dívej se na úspěch svého souseda jako na svůj vlastní a dívej se na jeho neúspěch jako na svůj vlastní. * Buddhismus: Svým bližním bys měl sloužit pěti způsoby: velkomyslností, dobrou vůlí, zdvořilostí, tím, že s ním jednáš tak, jak jednáš sám se sebou, a že jsi tak dobrý jako Tvé slovo. * Hinduismus: Nedělej druhým to, co kdyby bylo činěno Tobě samému, by Ti způsobovalo bolest. * Křesťanství: Cokoli si nepřejete, aby lidé Vám činili, nečiňte vy jim.
********************************** 10
**********************************
Náboženský jazyk pro 21. století Mark Belletini
********************************** „Stávám se tím, čím se stávám.“ (Jsem, kterýž jsem.) Zdá se, že unitáři mají dvojí vztah ke slovu „Bůh“. Někteří unitáři se při svých setkáních přímo obracejí k Bohu. Jiní nikoli, dokonce se prohlašují za ateisty nebo za agnostiky. Alfred North Whitehead to vyjádřil větou: „Unitář je někdo, kdo věří, při nejlepším, v Boha.“ Přesto unitáři kritizují „západní pravověří“ a opírají se přitom o autoritu Písma. Odvažuji se tvrdit, že unitáři ve svých postojích vycházejí k kořenů Knihy knih. Starý zákon popisuje jednání Boží v termínech lidských. Bůh „mluví!“, „kráčí“, „hněvá se“. Hovoří o Bohu v jednotném a množném čísle (Bůh, bohové). Dokonce zná i jiná, tzv. pohanská božstva, která odmítá (amonitská apod.). Tento starozákonní odpor připomíná snažení anarchisty Bakunina nebo komunisty Lenina, kteří zcela odmítali víru v Boha. Obojí je zcela v duchu Písma. Stačí si přečíst Žalm 115 nebo Izajáše 46,1–7. Jiní „bohové a božstva“ (elohim, acherim) jsou nazývána obecně „modly“. Avšak všechny popisy „Boha“ či „božstev“ jsou antropomorfního charakteru. Výjimkou je obraz zjevujícího se Boha v „hořícím keři“ (Exodus 3), který přece jen nepřipodobňuje Boha k lidským bytostem, ale navazuje na předky – Abraháma, Izáka a Jákoba. My unitáři používáme tradiční postjudaistické a postkřesťanské představy agnosticismu a různých forem humanismu. Křesťanské a židovské obrazy Boha sice nejsou z hlíny, dřeva, zlata a stříbra, ale ze slov. Ale i těm slovům zůstávají mnozí dnešní věřící stejně oddaní jako 11
pohané modlám ve Starém zákoně. Servet nazýval nebiblické učení o Trojici „bláznovstvím“ a naši sociniánští předkové odmítali Boha nazývat „všemohoucím a všemocným“, čemuž dnes po holokaustu dobře rozumíme. Původní severoameričtí unitáři odmítli Boha protestantských reformátorů. Ovšem Luther i Kalvín cítili, že nelze Boha chápat středověkým způsobem. Luther sám řekl: „Nechte Boha být Bohem!“ Naši předci mluvili o Bohu otevřeně, snad i drze. Trvali na tom, že myšlenka Trojice je nebiblická. Odmítali učení o dědičném hříchu, a tak zrušili obrovskou propast mezi Bohem a obyčejným člověkem. Oběma lze rozumět jako dobrým a tvořivým bytostem. Po odmítnutí Trojice postoupili ještě dále. Ježíše navrátili z nebe, kam vystoupil; nazvali ho přítelem, bratrem, učitelem… sobě rovným. Arius, náš velký předek ve 4. století, řekl, že kristovství není něco jedinečného, ale je všeobecné (demokratické), Ježíš byl jeden z nás, ačkoli dokonalejší. Severoameričtí transcendentalisté a angličtí básničtí mystikové, jako James Martineau, otevřeli novou cestu. Věděli, že není vhodné nazývat Boha „Otcem“, kterého lze namalovat v lidské podobě, a klonili se k jiným pojmům – jako „nadduše“ nebo „Jsem, kterýž jsem“, což namalovat nelze... Emersonova Nadduše je něco jiného než „Duch Otec“, blíží se představě indického Brahmy, který by jí mohl být modelem. Martineau v básni z roku 1873 napsal: „Nepřicházej v blescích bouře, ani v třeskném hromu, ale v neuchvatitelném probuzení lásky a údivu. Ke stále se probouzející duši mluv tichým slabým hlasem, dokud zraněná láska se nezhojí a truchlivé srdce nezajásá.“ To není Kalvínův Bůh, který má všechno „na povel“, ale Bůh „vymykající se pohledu“, pochopitelný v „lásce“ a „údivu“. Kruh tohoto kritického myšlenkového vývoje se uzavírá příchodem Johna Dietricha do První pospolitosti v Minneapolis ve 20. letech. Ve svém vynikajícím projevu „Jak byly vyrobeni bohové“ Dietrich vysvětluje různé teologické směry až ke kosmickému teismu. Netvrdí o sobě, že je ateista, ale cituje Thoreaua: „Bůh by dal přednost ateismu“. V závěru svého výkladu říká, že v průběhu staletí bohové zanikli, modly se rozpadly, symboly uvadly, ale Všezahrnující stále trvá. 12
Že bychom měli myslet lépe než naši otcové a pouze stát v údivu a úctě před Všezahrnujícím. Nakonec cituje Williama Watsona: „Až všechny víry pominou, Bůh konečně se objeví“. Jsou to nezvyklé myšlenky, protože ateismus 20. století nabyl nežádoucí podoby tím, že se spojil s mocí. Je odpuzující, že Eliáš (vyznavač Hospodinův) zabil kněze „falešného boha“ Baala; stejně tak je odpuzující, když ateista Enver Hodža v Albánii nechal popravit všechny kněze s jejich „falešnými bohy“. Stalin, absolvent církevní školy, zcela odmítl víru v Boha, ale svým rozhodováním a krutostí popřel i všechny lidské hodnoty. Rozpor teismu a ateismu není pro mě takovým problémem, jakým je dnes v Severní Americe. Vím, že existují různé druhy teismu, stejně jako se vyskytují různé druhy ateismu. Některé druhy ateismu jsou právě tak hluboké, jak to vyjadřuje Thoreau, jiné jsou prostě zlovolné. Dietrich se ve svém zápalu zaměřeném na „bourání model“ a v odporu proti „slovním obrazům“ Všemocného, malicherným sporům, čtení Biblí, odříkávání modliteb či vrhání se do náruče Ježíšovy ničím neliší od výkřiku dávného proroka: „Nenávidím vaše svátky, zavrhl jsem je, ani vystát nemohu vaše slavnostní shromáždění.“ (Amos 5,21). Unitáři (a unitářští univerzalisté) usilují o to, aby se jméno „Bůh“ nestalo modlou. Trápí mě současný spor mezi humanisty a teisty, protože obě strany mají charakter protilehlých pólů. Svým způsobem patří k sobě, ale není v tradici našeho přesvědčení se navzájem vylučovat, jde spíše o to, abychom dosáhli vyrovnání usmiřujícím výkladem. To neznamená, že neexistuje polarita. Někteří věří, že i v utrpení a neštěstích má Bůh „svůj skrytý záměr“. Jiní tvrdí, že není Boha, a zlo je jen povaha přirozených věcí; jedni věří, že jsme svobodní, jiní, že nejsme. My unitáři věříme, že Bůh nezasahuje, ale ne proto, že nemůže, ani proto, že není, ani proto, že o nás nemá zájem. Samozřejmě, že je rozdíl mezi osudem a svobodou. Pohybujeme se však v oblasti, kde musíme přiznat, že všechno ještě nechápeme. Přiznávali jsme vždycky v mnoha věcech nejistotu, není to sice pohodlné, ale nikdy to nevedlo k vraždění a násilí. 13
Toto století se chýlí ke konci. Toužím po tom, abychom se vzdali puritánského přesvědčení, že lze nalézt jedinou, pravdivou a pravou cestu, a spokojili se dvojznačností a paradoxy tak, jako tomu bývalo naší tradicí od dnů Mojžíšových… přeložila Míla Hradečná, pro čtenáře SC vybral Luděk Pivoňka
**********************************
Mexický rybář ********************************** V malé mexické vesničce přirazí ke břehu loďka. Americký turista chválí mexickému rybáři kvalitu jeho úlovku a ptá se ho, jak dlouho mu trvalo, než ho nalovil. „Ne moc dlouho." „Tak proč jste tedy nezůstal chytat o něco déle a nenachytal ryb ještě víc?" Mexičan mu vysvětluje, že jeho malý úlovek je pro jeho potřeby a potřeby jeho rodiny dostačující. „Ale co potom děláte ve zbylém čase?" „Vstávám pozdě, trochu rybařím, hraji si s dětmi, mám siestu s manželkou, večer jdu do vesnice podívat se za přáteli, dát si pár panáků, zahrát si na kytaru a zazpívat pár písniček...Mám plný život..." Američan ho přeruší: „Mám vzdělání MBA na Harvardu a můžu vám pomoci. Začnete tím, že budete denně rybařit o něco déle. Pak můžete prodávat ty ryby, které ulovíte navíc. Za tento zvláštní příjem si můžete dovolit větší loď, pak si můžete koupit druhou a třetí a tak dále, až budete mít flotilu rybářských lodí. Místo prodeje ryb překupníkům můžete obchodovat přímo se zpracovatelskými závody, anebo si dokonce nějakou takovou továrnu sám otevřít. Můžete pak odjet z téhle malé vesničky do Mexico City, Los Angeles nebo třeba do New Yorku! Odtud můžete řídit obrovský podnik!" „A jak dlouho by to trvalo?" ptá se Mexičan. „Dvacet, možná pětadvacet let," povídá Američan. „A potom?" 14
„Co potom? Teď to právě začne být opravdu zajímavé," směje se Američan. „Až se vaše obchody doopravdy hodně rozrostou, začnete prodávat sklady a vyděláte miliony!" „Miliony? Skutečně? A potom?" „Potom můžete jít do důchodu, usadit se v malé klidné vesničce blízko pobřeží, dlouho spát, hrát si s dětmi, trochu rybařit, mít siestu a trávit večery popíjením s přáteli!" *** Pro čtenáře Svobodné cesty vybral Radovan Lovčí.3
**********************************
Příspěvek k otázce vhodného vzdělání českých unitářských duchovních Radovan Lovčí
********************************** Na úvod mého příspěvku bych rád uvedl, že současná ústava naší společnosti rozeznává laického duchovního, duchovního náboženské obce, duchovního při ústředí a hlavního (dříve ústředního) duchovního. Časem se zřejmě objeví další článek v uvedené mozaice, tzv. pastorační asistent, který bude mít méně kompetencí, nežli má nyní laický duchovní, a bude jakýmsi prvním stupněm na unitářském „duchovenském žebříčku“. Má úvaha se ovšem dotýká především duchovních při náboženských obcích či unitářském ústředí a jejich vhodné odborné kvalifikaci. Jde o téma, které je mi osobně velmi blízké, a už v minulosti jsem cítil 3
Pokud by někdo z našich čtenářů znal jméno autora, či dokonce překladatele textu, rád na jejich autorství upozorním v dalším čísle SC. 15
potřebu se k němu příležitostně vyjádřit, oslovit s ním členy naší společnosti a dát jim tak určitou příležitost k přemýšlení. Nebudu se nyní zabývat historií české Unitarie v jejích raných počátcích a tehdejšími požadavky nezbytnými k výkonu funkce unitářského duchovního a soustředím se spíše na uplynulá dvě desetiletí. Když jsem se poprvé setkal s unitáři v 90. letech minulého století, zajímalo mne mimo jiné i to, jaké vzdělání je vyžadováno po unitářských duchovních. Teologie se mi zdála pro univerzalisticky zaměřené osoby málem. Od dr. Jiřiny Chudkové jsem se tehdy dozvěděl, že český unitářský („nelaický!“) duchovní, často označovaný po americkém vzoru jako reverend, by měl být absolventem studia teologie či filozofie. V České republice byla prý zájemcům o unitářskou duchovenskou činnost doporučována coby nejvhodnější škola Husitská teol. fakulta, optimálním řešením pak bylo studium unitářství na zahraničních unitářských fakultách či univerzitách. (Na jedné z nich tehdy studoval také plzeňský bratr Petr Dolák /nyní Samojský/. Šlo o Meadville-Lombardovu univerzitu v Chicagu.) Religionistiku sestra Chudková nezmínila, i když ji už tenkrát mnozí unitáři pokládali za vhodnější alternativu k teologii či filozofii. Religionistika však na některých fakultách v ČR v oné době nebyla zavedena jako samostatný studijní obor a leckde se religionistická témata přednášela na katedrách filozofie. I proto byl požadavek na filozofické vzdělání stále platný a logický. Protože si myslím, že se dobře orientuji v českém vzdělávacím systému, chtěl bych se nyní zastavit u českých vysokých škol a oborů, které jsou podle mne v současné době vhodné pro studijní přípravu budoucích unitářských duchovních. Můj (a nejen můj) osobní názor je takový, že studium religionistiky je pro zájemce o unitářskou duchovenskou službu věcí optimální. Dávno nejsme hnutím pouze křesťanským, a tudíž je žádoucí, když bude mít kandidát na duchovního solidní přehled o světových náboženských naukách, nových náboženských hnutích, psychologii náboženství a jiných blízkých tématech. Také studium křesťanské teologie je pro leckoho velmi obohacující 4 a v rámci daného oboru se student obeznámí i s jinými náboženskými naukami než pouze s křesťanstvím. Tentýž bohatý přehled o světových nábo4
Na HTF v Praze již léta existuje studijní kombinace husitská teologie-religionistika, je tedy možné studovat zde současně oba uváděné obory. 16
ženských proudech jako v rámci religionistiky ovšem nezíská a mnohé informace bude nucen nabýt samostudiem. Zopakuji tedy, že v posledních letech se má za to, že unitářský duchovní nebo kandidát na duchovního by měl být absolventem teologického či religionistického studia a přinejmenším držitelem bakalářské akademické hodnosti. Můj osobní názor je ale takový, že podobný požadavek je dosti úzký a nebere v potaz i další humanitní obory se studiem světových náboženství nezbytně provázané. V současné době nemáme v našich řadách mnoho duchovních a kandidáti na tento post by se podle mne mohli generovat i z jiných studijních oborů. Ještě dříve, než se pustím do hodnocení religionistice blízkých vědních disciplín, se však zastavím u jednoho zcela specifického případu, na který, jak jsem zjistil při některých neformálních diskuzích, leckteří unitáři zcela zapomínají. Jde totiž o pedagogy, kteří přednášejí religionistiku na českých vysokých školách. Religionistika se pochopitelně během několika desetiletí komunistického režimu nesměla oficiálně studovat či přednášet na vysokých školách a odborníci na náboženskou problematiku tak přednášeli na nejrůznějších katedrách, případně byli absolventy zcela jiných oborů. Působili např. v řadách teologů, indologů, psychologů, sociologů či filozofů. Není proto překvapením, že někteří přední čeští religionisté vyučující dnes na univerzitách nejsou vůbec absolventy religionistického studia! Např. doc. Dušan Lužný, špičkový odborník brněnské Masarykovy univerzity, je původním vzděláním sociolog. Unitář a někdejší pedagog UK dr. Josef Wolf je pro změnu antropolog a také renomovaný publicista v oboru prehistorie a etnologie. V 90. letech 20. století oba vynikli jako učitelé religionistiky na českých vysokých školách, vychovali řadu studentů a sepsali cenné odborné práce. Proč o věci píši? Protože kdyby se nám v budoucnu hypoteticky přihodilo, že o duchovenskou službu v NSČU projeví zájem učitel religionistiky z některé vysoké školy v ČR, diplomem z religionistického či teologického studia se nebude moci vykázat. A chtít po univerzitním učiteli, aby se sám stal svým vlastním žákem, eventuálně sám sebe zkoušel a známkoval, je pochopitelně nemožné. Proto by mělo být bráno v potaz, že kandidátem na unitářského duchovního nemusí být pouze absolvent religionistického studia, nýbrž i pedagog-religionista. 17
Náboženskou problematiku však nepřednášejí pouze religionisté. Na mnoha katedrách tak činí např. filozofové, antropologové či vysokoškolští učitelé občanské nauky, v jejímž rámci je rovněž přednášena a odborně zkoumána náboženská problematika. Specialistou v oboru dílčího (dílčích) náboženství může být ovšem také indolog, sinolog, islamolog či judaista. Protože unitářství není v dnešní době čistě křesťanským směrem, mám za to, že kandidátem na duchovního by mohl být také absolvent akademického studia jiného náboženského směru, netoliko křesťanský teolog. Vysokoškolské studium buddhismu formou bakalářského či magisterského studia u nás sice není zavedeno, s buddhismem anebo třeba hinduismem je ale možné se v akademičtější podobě seznámit mimo jiné při studiu indologie, v jejímž rámci se studují dějiny, kultura a náboženství Indie. Judaistika a islamologie pak umožňují nabýt vysokoškolské vzdělání v oboru židovského, respektive islámského náboženství a kultury. Tím však pode mne okruh kandidátů na unitářské duchovní rozhodně není vyčerpán. S religionistickou problematikou může přijít do užšího kontaktu rovněž student psychologie, sociologie, antropologie či občanské nauky; úzce se na ni specializovat a své studium ukončit např. magisterskou prací věnovanou náboženské problematice! Zvláštní skupinu mezi českými studenty tvoří absolventi tzv. humanistiky. Tento „multiobor“ se studuje rovněž na Filozofické fakultě v Plzni, ale i na jiných českých filozofických fakultách a fakultách humanitních studií. Student získá všeobecný přehled z filozofie, religionistiky, historie i jiných blízkých disciplín. Silné zastoupení mají v rámci humanistiky právě přednášky religionistické. Nejeden student se proto během svých studií zaměří na náboženskou problematiku, která se stane jeho specializací. Dost možná, že zrovna mezi
18
četnými absolventy tzv. humanistiky by se jednou mohl najít vhodný kandidát na unitářského duchovního v NSČU. Pak by ovšem bylo žádoucí, aby se při výběru kandidátů na unitářské duchovní počítalo také s výjimkami (vždy individuálně posuzovanými) a vzdělanostními kritérii, která budou brát v potaz i jiné humanitní obory a konkrétní odbornost daného jedince, jejímž viditelným výkazem může být např. úspěšně obhájená bakalářská, diplomová, rigorózní či disertační práce věnovaná náboženské problematice. Lze si ostatně snadno ověřit, že si absolvent nevymýšlí a udává pravdivé údaje. Příslušná vysoká škola může podat NSČU své dobrozdání či zodpovědět a vyjasnit některé sporné otázky. Tím bych tedy uzavřel svou úvahu věnovanou „vhodnému vzdělání“ pro možné uchazeče o unitářskou duchovenskou činnost. Jelikož v NSČU nemáme celounitářský časopis, uveřejňuji tento text v plzeňské Svobodné cestě a doufám, že se možná dostane i ke zrakům mimoplzeňských unitářů a duchovních. Je věcným příspěvkem do debaty, která se občas v naší společnosti vede, ať již mezi duchovními, či aktivními laiky, které zajímá dění v naší společnosti.
**********************************
Dva vlci ********************************** Jednoho večera vyprávěl starý indián svému vnukovi o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu: „Synku, ta bitva v každém z nás se odehrává mezi dvěma ‘vlky’. Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost a ego. Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra.“ 19
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: „A který vlk vyhraje?” Starý indián odpověděl: „Ten, kterého krmíš”. poslala sestra Jana Černecká z Ostravy
**********************************
DRAF – smrt v Dachau Jan Schwarz
********************************** Dr. Alfréd Fuchs se narodil 23. června 1892 v pražské židovské rodině bankovního úředníka. Místo slibné kariéry zvolil cestu novináře, kterou popsal v autobiografickém románu „Oltář a rotačka“. Novinář známý v období tzv. první republiky pod autorskou značkou oblíbených kurzívek DRAF konvertoval v roce 1921 do římskokatolické církve. Publicistická a literární činnost dr. Fuchse, pozdějšího ředitele zahraničního odboru ČTK, obsahuje tisíce článků a přednášek, které oslovovaly čtenáře všech velkých deníků a časopisů své doby. V rozmezí let 1924 – 1939 napsal řadu knih, v nich se zabýval aktuálními tématy, posláním moderní žurnalistiky, sjednocením církví, budoucností sjednocené Evropy, papežskými encyklikami, vatikánskou politikou, 20
křesťanskou státovědou, geopolitickým významem ČSR jako duchovního a hospodářského mostu mezi východem a západem. Nadešel rok 1939, začátek utrpení a zároveň poslední, nejtěžší životní zkoušky. Dr. Fuchs ztratil zaměstnání, ČTK obsadili přisluhovači fašistické diktatury. Po těžké nemoci umírá jeho žena Slávka Therová. Zdrcený Fuchs s dcerou Evou vzdorují nepřízni osudu. Následují prohlídky, výslechy, výhružky. Odmítl opustit území protektorátu. Při jednom z výslechů na gestapu mu doporučili, aby odcestoval do ciziny, jeho další pobyt na území „říše“ neviděli jako žádoucí. Alfréd Fuchs odpověděl prostě: „Zde je moje vlast, tady jsem se narodil, studoval i pracoval, tady mám svou dceru, tady mám pochovanou svou ženu. Chci tady i umřít!“ Zastavili mu plat a v říjnu 1940 byl zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Dachau s poznámkou: „Návrat je nežádoucí“. Podle očitých svědků byl těžce nemocný Fuchs zařazen do čety na odklízení sněhu. Zesláblý cukrovkou, horečkou a parazity, se nemohl při těžké práci rychle pohybovat. Esesáci ho mlátili, sprostě mu nadávali, šlapali po jeho zuboženém těle. Pro svůj židovský původ byl stále častěji předmětem jejich „zábavy". Také tentokrát ho nutili, aby vstal, zdvihl pravici a zvolal: „Heil Hitler!" Dr. Fuchs se tomuto „žertu" vzepřel. Zdvihl sice nakonec pravou ruku, ale zvolal: „Heil Jesus Kristus!" Toto zvolání esesáky tak rozzuřilo, že dr. Fuchse vysvlékli a za dvacetistupňového mrazu ho polévali vodou, která se na něm měnila v ledovou kůru. Pak ho postavili k bráně tábora, kde zkrvavený mučedník ztratil vědomí. Zubožený a horečkami vysílený umírá v neděli 16. února 1941. Ještě v nevýslovných mukách, těsně před svým skonem, řekl blízkému spoluvězni o svých katanech: „Musíme se za ně hodně modlit, oni nevědí co činí." Tak se skončila pozemská pouť člověka, který snad v předtuše svého tragického konce napsal: „Bolest nám otevírá dveře do nových, tajemných dálek, vede nás hlouběji a výše, učí nás moudrosti, jest ohněm, který nás tříbí, jestliže ji dovedeme vzít a obětovat ji Bohu na oltář." Alfréd Fuchs navzdory utrpení zůstal věrný svým ideálům, zachoval jednotu slov a činů. Tam, kde končí hranice lidských možností,
21
ukázal na vyšší poslání a smysl života, odmítajícího nenávist a zlobu ve jménu lásky.
**********************************
Liberální muslim za mřížemi Radovan Lovčí
********************************** O kauze egyptského studenta Abdula Karíma Sulejmána Ámera informovala českou veřejnost řada médií. Přesto si dovolím jeho případ stručně zrekapitulovat. Ámer byl až do loňského roku studentem univerzity al-Azhár v Egyptě. Protože je tisk v této zemi pod kontrolou vlády, kritici egyptských společenských a politických poměrů publikují své názory často na internetu. Zde je uveřejnil též Ámer. Z obav před případnými následky tak ovšem učinil pod pseudonymem Abdel Ámer. Kriticky se pozastavoval zvláště nad postavením žen v muslimském světě, nad extrémistickými náboženskými názory propagovanými některými univerzitními učenci, odsoudil chování muslimů při předloňských potyčkách s křesťany v Alexandrii a vadil mu i způsob vládnutí autoritativního egyptského prezidenta Husního Mubaraka. Toho přirovnal k diktátorovi. Už během roku 2006 byl Ámer, který se pokládá nejen za liberála, ale i za upřímného muslima, vyloučen ze studií pro urážku islámu. V listopadu 2006 byl potom vzat do vazby a v únoru tohoto roku odsouzen v několikaminutovém soudním procesu k trestu odnětí svobody na čtyři léta (tři roky dostal za urážku islámu a rok za urážku prezidenta republiky). Proti mladíkovu odsouzení protestovala celá řada spolků zabývajících se ochranou základních lidských práv a svobod. Oficiální protest vznesli i někteří západní politici a renomovaná mezinárodní organizace Amnesty International, jejímž jsem řadovým členem. Na inter22
netových stránkách AI také najdete protestní dopis v anglickém jazyce vyzývající k Ámerovu propuštění. Chcete-li tuto snahu podpořit, můžete si dopis stáhnout na webové adrese http://www.amnesty.cz/, opatřit jej svým plným jménem a adresou a poslat jej příslušným egyptským státním orgánům. Ručně psaný list s vlastními formulacemi je pochopitelně vítanější, nicméně ti, kteří nevládnou tak dobře anglickým jazykem, mohou využít prvé uvedené možnosti. Je sice pravdou, že protestní kampaň nemusí nutně vést ke studentovu osvobození, v každém případě však zájem světové veřejnosti a lidskoprávních organizací může usnadnit celkovou situaci vězně svědomí, vést ke zlepšení podmínek jeho věznění či zvětšit šance na dřívější propuštění.
**********************************
Srdce Jan Schwarz
********************************** Jsou lidi, pro něž slova neznamenají víc než shluk obyčejných hlásek, kteří je mají za pouhý prostředek k laciné obživě, anebo užívají nabytého umění výmluvnosti jako účinné zbraně na cestě života, ale jednou za čas se mezi námi narodí člověk, který všecku tu tíhu i sladkost slov přenese do tónů a jeho řeč promlouvá hudbou; nikoliv na počtu slov, ale na srdci přitom záleží, věřte mi, lidské srdce je zázračné, vejde se do něj celý svět a taky osudy mnoha bytostí a jen utrpení ho dokáže zlomit, takhle já slyším romantický klavír a nepokojné srdce Fryderika Chopina, který měl sice mnoho přátel, avšak byl příliš často sám, a proto mu srdce dotlouklo brzy, prožil přitom velmi mnoho, já rozeznávám v jeho nokturnech palčivě uhrančivá slova o snění srdce, které se odmítá probudit, protože bdít znamená prožívat novou bolest a trpět a plakat a snout dál nit osudu, a tehdy jsou akordy nokturna nejsilnější. Když ve svých devětatřiceti letech Chopin umíral, zavázal svou sestru, aby ho pochovala v Paříži a na hrob mu nechala nasypat hrst 23
rodné země, kterou si přivezl z Varšavy a která ho stále provázela na životní pouti Evropou, avšak jeho srdce aby nechala vyjmout a poslala je domů. A přání velikého umělce bylo beze zbytku splněno a příbytek lásky a tichého úžasu a utajované něhy a sladkého snění a hořké bolesti dnes spočívá v kostele svatého Kříže na Krakovském předměstí ve Varšavě. Možná jsem se měl rozepsat o prvním a nikoliv náhodou českém učiteli Vojtěchu Živném, který učil malého Fryderika hře na klavír, třeba jsem měl zmínit i vídeňské přátelství Chopina s českým houslovým virtuózem Josefem Slavíkem, neměl jsem ani vynechat okouzlení, které svou hudbou vyvolal u Bedřicha Smetany a tím i připomenout, jak se ta česká zkušenost v počátcích geniálního talentu polského romantika vrátila zpátky do Čech, ale já jen tiše naslouchám nokturnu Fryderika Chopina a musím myslet především na jeho srdce, bouřlivé, snící a nepokojné, a sám sebe se ptám, až přijde můj čas, kam já pošlu své srdce spočinout, a nevím, proč mě taková tesknota při tom hledání obestírá, snad sídlí v těch mocných tónech, za nimiž slyším slova, přátelé nokturna a srdcí bezradných.
rev. ThDr. Jan Schwarz 24
********************************** Recenze GAMA, Zilda: Ve stínu a ve světle. Posmrtný román Victora Huga. Eko-konzult: Praha, 2003, 181 s.
********************************** Kniha „Ve stínu a ve světle“, opatřená provokativním podtitulem „Posmrtný román Victora Huga“ a pocházející z pera brazilské autorky Zildy Gamy, se mi dostala do rukou náhodně předloni v létě. Tehdy mou matku navštívil v Plasích spisovatel duchovní literatury, překladatel, hermetik, ale i známý ostravský astrolog pan Vladimír Sládeček. Stalo se tak u příležitosti celostátního setkání českých esperantistů, jehož se tehdy mimochodem účastnil i jeden z členů naší obce a které se konalo, jak bylo výše řečeno, právě v našem malém městečku na řece Střele. Neměl jsem bohužel možnost hovořit s panem Sládečkem delší časový úsek, ale i krátký moment, který jsme strávili společným hovorem, mne přesvědčil o tom, že mám před sebou pozoruhodně vitální a duševně čilou osobnost, jejíž kalendářní věk byl opravdu pouze kalendářním věkem a ničím víc. Čtyřikrát mladší osoby (tzv. mladí starci) vysedávající pasivně po hospodách a nadávající na vše, od svých nadřízených až po špatnou vládu a zkaženou společnost, by panu Sládečkovi mohli jen závidět jeho vitalitu a činorodý přístup k životu. Spisovatel s sebou přivezl též několik knih z produkce nakladatelství Eko-konzult. Některé byly přeloženy z esperanta, mimo jiné i výše zmiňovaná publikace. Jejími autory jsou podle údajů uvedených v doprovodných komentářích údajně dvě osoby: učitelka Zilda Gama a zesnulý francouzský spisovatel Victor Hugo (1802–1885). Už tato informace nepřímo prozrazuje, že se jedná o dílo spiritistického cha25
rakteru. Gama prý navázala kontakt s duchem mrtvého spisovatele a ten jí nadiktoval text své knihy, jež si klade za cíl formou literárního příběhu tlumočit čtenářům určité duchovní pravdy a zákonitosti. Skeptik by mohl namítnout, že jde o podvod, nebo by mohl nad knihou pohrdlivě mávnout rukou a zcela apriorně ji odmítnout. Nekriticky zaujatý spiritista by zas mohl publikaci nadšeně adorovat a bez nejmenších pochyb přijímat vše, co je v ní obsaženo. Oba přístupy pochopitelně představují určité extrémy, které nejsou a nemohou být v souladu se zásadou nezávislého hledání pravdy, která by měla být základním předpokladem každé nedogmatické duchovní cesty. Knihu Z. Gamy jsem si s velkým zájmem prostudoval. Nejsem bohužel znalcem literárního díla Victora Huga a nedovedu posoudit, jak moc se román „Ve stínu a ve světle“ podobá stylu Hugových románů, či nikoliv. Přesto mohu říci, že textová analýza Gamina díla je teoreticky možná a literární znalci by dnes mohli s využitím počítačových metod provést detailní filologický a stylistický rozbor a vynést určitý „rozsudek“. Dost možná, že se tak jednou stane. Ostatně i známý britský vědec a spisovatel Arthur C. Clark zkoumal vícero případů lidí, kteří tvrdili, že jejich prostřednictvím pokračuje ve své tvorbě některý z významných umělců minulých dob. Clark vzdor svému přirozenému skepticismu pokládal dané téma za zajímavé a hodné zájmu parapsychologů i jiných vědců. Poněkud jinak než Clarck by román „Ve stínu a ve světle“ posuzoval znalec spiritistických praktik. Pravděpodobně by vzal v úvahu, že výsledné literární dílo může být nejen posmrtným produktem Hugova ducha, ale též výtvorem Gamina podvědomí a možná dokonce sdělením pocházejícím od zcela jiného ducha, jenž ve snaze předat lidstvu jisté duchovní ponaučení a získat pro své dílo větší publicitu úmyslně vystupoval pod Hugovým jménem a použil tak jakousi „svatou lež“ (latinsky pia fraus). Někteří k médiím promlouvající zemřelí duchové se k podobným svatým lžím údajně uchylují ve chvíli, kdy se jim zdá, že výsledné dobro převáží účinek počáteční lži, a tak někdy úmyslně promlouvají k lidem jménem Ježíše, Buddhy či předních světců i jiných význačných osobností. Silně věřící křesťan prý navíc snadněji přijme poselství od známé osobnosti náležející ke křesťanskému kulturnímu okruhu, člověk nakloněný východním naukám zase od po26
stavy spojené s buddhistickou naukou či hinduismem. Někteří duchové prý zase předávají lidem jen malou část pravdy, kterou jsou daní lidé schopni přijmout úměrné dosaženému „stupni“ svého duchovního rozvoje a nabytému poznání. Jiní duchové se naopak předčasně, anebo i ze zlomyslnosti staví do rolí spirituálních učitelů, třebaže mnohé zásadní znalosti dosud postrádají a podávají tak duchům žijícím v materiálním světe zkreslené informace a polopravdy, někdy i lži. Leckdy také oni buďto z dobrého úmyslu (viz prvý případ), nebo jenom ve snaze učinit se důležitějšími navenek představují významné postavy lidských dějin. Tolik malý a velmi zjednodušený přehled spiritistické teorie. Nerad bych se však nyní pouštěl do vyčerpávajících analýz spiritismu. Nejenže bych se příliš odklonil od mé původní snahy podat zhodnocení Gamina románu, ale především jde o téma příliš obsáhlé, než aby se dalo stručně postihnout v krátké recenzi či anotaci. (Mimo jiné i proto, že samotný spiritismus má mnoho různých forem, velmi lidových, ale i značně sofistikovaných, jimž dali podobu vzdělaní lidé, kteří často vytvořili řadu obsáhlých spisů, v nichž kromě popisu ryze duchovních světů probleskují též hluboká etická sdělení a mravní naučení. Samozřejmě najdeme v dějinách i mnoho rádobyspiritistů, kteří si veřejným předváděním seancí zlepšovali svůj rozpočet a neštítili se přitom používat nejrůznější kouzelnické triky. Od 19. století vzniklo dokonce několik spiritistických církví a bezpočet spolků, které se v leckterých záležitostech od sebe navzájem odlišují.) Nemohu-li stoprocentně rozhodnout, zda je Gamina kniha vskutku především dílem Hugovým, či nikoliv, mohu si položit zcela jinou otázku: Co může obsah knihy bez ohledu na nejasné autorství sdělit čtenářům, čím je může obohatit a v čem především spočívá podstata jeho poselství? A zde už se mohu dopustit jednoznačnějšího úsudku. Kniha v zásadě vypráví příběh několika lidských duchů, svázaných kladnými i negativními karmickými pouty. Ti procházejí z jednoho života do druhého a prostřednictvím nejrůznějších osudových lekcí usilují nejenom o své osobní sebezdokonalení, nýbrž spravedlivě platí i za svá leckdy těžká provinění, jichž se dopustili na svých blízcích či někdejších nepřátelích. Na sklonku každého z životů s pomocí svého duchovního rádce (chcete-li – strážného anděla či spirituálního po27
mocníka) objektivně hodnotí své skutky i dosaženou úroveň duchovního poznání a připravují se na přijetí nových rolí v dalších životech. Konečným cílem těchto duchů však není neustálé vtělování do hmoty, nýbrž dosažení určitého stavu mravní „dokonalosti“, který jim umožní nadále se nevtělovat v hmotném světě a dále se spirituálně vyvíjet mimo materiální sféru. Mnohdy se však i tito duchové vracejí zpět za svými milovanými společníky z minulých vtělení s cílem pomoci jim v dosažení téže dokonalosti a možnosti společného odchodu z hmotného světa. Láskyplná pouta vytvořená na Zemi jsou totiž příliš silná a hrají svou nemalou roli též v duchovních světech. Nechci líčit všechny podrobnosti románu, musel bych stručně popsat všechny životní příběhy a životní situace, které se v knize vyskytují. Každopádně mohu říci, že kniha má v určité věci opravdu velmi blízko mentalitě 19. století, v níž Hugo prožil svůj život. Celý obsah je totiž protknut neobvykle silným patosem, který bychom v dnešní moderní literatuře, prosycené skepsí, ironií a leckdy i nihilismem, jen marně hledali. Autorka (či jen přijímatelka Hugových vět?) v románu zdůrazňuje úlohu božské i lidské lásky, ušlechtilého sebeobětování pro dobro druhých lidí a ryzosti srdce i v těch nejsvízelnějších situacích. Ostře odsuzuje nacionalismus, který se stal pro mnohé lidi náhradním božstvem, a na příkladu několika knižních postav ukazuje, k jakým lidským tragédiím vede nadřazování zájmů své vlasti či národa nad zájmy každého konkrétního jednotlivce, ať již náleží k jakékoli rase nebo národnosti. (V té souvislosti si vzpomínám na trefnou glosu slovenského historika dr. Kratochvíla, jenž na loňském sjezdu českých historiků v Pardubicích ve zřejmé narážce na politiku soudobých slovenských nacionalistů bez dalších zbytečných komentářů pronesl: „Člověk je víc než národ.“). Gama zdůrazňuje, že nenávist k jinému národu může vést k tomu, že se konkrétní jedinec v příštím životě stane příslušníkem právě tohoto opovrhovaného a nenáviděného národa (eventuálně rasy či náboženství) a jak je neskonale pošetilé sobecky vyzdvihovat parciální zájmy dílčího souboru lidských eg nad zájmy celého lidstva. Zdůrazněn je v knize též význam umění a hudby pro niterné povznesení a celkový rozvoj lidského ducha. Zvláště některé konkrétní románové
28
situace svou citovou exaltovaností mohou čtenáře snadno dojmout až k slzám a není snadné je přejít bez hlubšího zamyšlení. Knihu si v podstatě dovolím označit za jakousi duchovní učebnici, která beletristickou formou seznamuje čtenáře se zákony karmy a převtělování a se zásadními body spiritistické nauky a jejím etickým obsahem. Právě ten tvoří symbolickou kostru celého díla. Dostalo se mi do ruky v životě mnoho náboženských a filozofických knih, též několik duchovních románů, byť ne vždy spiritisticky orientovaných. Gamina kniha patří k těm literárním dílům, jejichž přečtení pro mne bylo krásným a obohacujícím duchovním zážitkem. Radovan Lovčí
**********************************
O náboženství a posmrtném životě Tomáš Garrigue Masaryk
********************************** Co je náboženství? Pavel ve svém hymnu na lásku postavil lásku výše nežli naději a víru. Vyjádřím to tak: Každý slušný člověk, který přemýšlí o životě a o světě, bude vidět ve vesmíru, sebe samého v to zahrnuje, kosmos, řád a smysl, a ne hromadu náhodných jednotlivostí; cit vyplývající z tohoto pojímání života a světa bude plný naděje a člověk bude na sebe hledět jako na spolupracovníka Boha tvořícího a řídícího, a to nejen v zájmu svém, nýbrž také v zájmu bližního. Teistický humanitism. Náboženství mně není jenom slepá víra v autoritu, nýbrž přesvědčení o jsoucnosti Boha a o nesmrtelnosti subjektu a odsud naděje a odvaha ve všech proměnách života. Náboženství je cit světa a života. Názor na svět je filozofie a teologie...
29
...Chci říci,...co se týká mého náboženství a mého poměru k Ježíši, že žijeme ve věčnosti. Věčnost pro mne začíná teprve po smrti – co bude, nevím – pokrok. V první době, protože duše byla zvyklá mít celý život tělo s sebou, nemůže se hned orientovat. Představuji si dobu, která bude trochu temná, nevím jak. Potom pokračování dosavadního života. Samo sebou, to, čemu se říká nebe, nepředstavuji si tak, že budeme žít jen v radovánkách, jak se to často tak krásně líčí. Nedůvěřuji topografům nebe a pekla. Snad tam leckdy bude docela zle, to nevím. Vývoj si představuji snad také s krizemi a nepříjemnostmi. Snad si to myslím přece příliš antropomorficky; ale žádný člověk, ani největší filozof a vědec, nemůže vylézt ze své kůže, a potud je mýtus, antropomorfizování přirozené, třebaže rozum proti tomu bojuje. Častěji jsem si myslel: Sejdeš se s Platonem nebo Goethem? Snad ano. Jaký bude náš poměr, nevím. Jistě řeknu Goethovi: „Četl jsem všecky vaše věci, o tom nepotřebujeme mluvit. Řekněte mi něco o svých nových zkušenostech tady.“ Citováno z: LUDWIG, Emil: Duch a čin. Česká expedice & Riopress, Praha 1996, s. 57–58. Pro čtenáře Svobodné cesty vybral R. L.
**********************************
Naše náboženství Theodor Parker
********************************** Nechť naše náboženství je jako sluneční svit, který prosvítí každou skulinu; jeho chrámem nechť je veškerý prostor; jeho svatyní nechť je dobré srdce; jeho krédem nechť je každá pravda; jeho rituálem nechť je dílo lásky; jeho vyznáním víry nechť je život žitý pod zorným úhlem věčnosti.
********************************** 30
Osvícený rozum a probuzené svědomí jsou naší nejvyšší autoritou, veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí, všichni dobří lidé jsou našimi svatými, celá příroda je naším chrámem a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA časopis Obce unitářů v Plzni odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí redakční rada: Mgr. Luděk Pivoňka, Libuše Volfová adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň tel: 377 44 26 38, e-mail:
[email protected] internet: www.unitaria.cz/plzen
