MĚSÍČNÍK TŘINECKÉHO FARNÍHO SPOLEČENSTVÍ
Číslo 11/IV
listopad 2002
Proti dobrovolnému daru
Svátost biřmování Svátost biřmování tvoří spolu se křtem svatým a Eucharistií celek tzv. svátostí uvedení do křesťanského života. Každý pokřtěný člověk by měl být biřmovaný, protože přijetí této svátosti je potřebné k posílení a naplnění křestní milosti. Je to potvrzení křtu. Křesťan, který k této svátosti přistupuje, má vědět, proč to dělá, co přijetí této svátosti obnáší a k čemu zavazuje. Jednoduše řečeno, biřmovaný člověk se stává diplomatem a rytířem Božím pro dnešní XXI století. Rytíři to byli vždycky čestní lidé. Jejich úkolem bylo mluvit pravdu, žít pravdu, bránit pravdu a pro pravdu třeba i zemřít. A jestliže se rytíř této rytířské cti zpronevěřil, mohl být poslán do vyhnanství! Když si uvědomíme, že u biřmovance jde o pravdu živého Boha, pak je zde vlastně řečen program celého života i se všemi důsledky. Nedivíme se tedy už jistě, proč je to svátost křesťanské dospělosti a že je potřebné, aby člověk také něco věděl. Boží pravdy znal a hlavně dokázal křesťansky žít. Ano, člověk, který k přijetí této svátosti přistupuje, by to nikdy neměl dělat proto, že to chce babička, nebo rodiče nebo že dostane pěkný dárek. Skutečným rytířem Božím se nemůže stát vypočítavec nebo ten, kdo hledá životní cestu ve smyslu snazšího odporu (vyhovím přání rodičů, ještě něco dostanu, a pak si budu stejně dělat, co chci). Biřmovaný člověk je mazán svatým olejem. Toto pomazání je znamením – symbolem zasvěcení, tedy znamením, že je zasvěcen Bohu. Proto je biřmovanec mazán na čele, aby se nečervenal, když bude mezi svými kamarády a kamarádkami vyznávat Krista a jeho kříž. Přitom dostává biřmovanec do duše pečeť Ducha svatého. Pečeť je symbolem osoby, její autority. Znamená to, že naprosto patříme Kristu, že jsme a máme být vždycky v jeho službách, a současně je tato pečeť Ducha sv. příslibem Božské ochrany. Je dána člověku jednou provždy a proto je možno tuto svátost přijmout jen jednou v životě. Také je zvykem, že biřmovanec přijímá další – nové jméno, které si sám vybere. Má to být světec, o kterém něco ví a volí si ho proto, že chce nějakou z jeho ctností svým životem následovat. Přijetí nového – dalšího jména je současně znamením nové identity člověka, nového, dokonalejšího nasměrování a způsobu života. Tuto skutečnost vidíme také u mnoha klasických řádů právě s tímto významem. Patron je mu ochráncem a přímluvcem u Božího trůnu. Je jasné, že s tím vším musí člověk chtít vědomě a dobrovolně spolupracovat – „makat“, protože Bůh nikoho neznásilňuje; pak nás tato svátost ještě hlouběji zakořeňuje do Božího synovství a pevněji nás spojuje s Kristem. Rozmnožuje v nás dary Ducha svatého – moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, pravé zbožnosti a bázně Boží (pozor, bázeň Boží neznamená strach z Boha!). Biřmování se netýká jen biřmovance samotného, ale ještě další osoby, kterou je kmotr. Kmotr je garantem a pomocníkem, který má biřmovanci pomáhat a sám mu jít příkladem. Kmotr musí být samozřejmě biřmován, kromě toho by měl sám dobře křesťansky žít a pokud je ženatý, musí mít manželství církevně v pořádku. Není možné, aby kmotr byl v nějakém církevním trestu, či svým životem a zaměřením mimo církev. Co prožívají biřmovaní? Zvykli jsme si říkat: „byl jsem u biřmování“. Dnes ale cítím, že je lepší říkat: „přijal jsem svátost biřmování“. Možná mnoho katolíků patří k těm, kteří „byl jsem“, nebo „už to mám“: to znamená pan farář oznámil přípravu, pak přijel biskup, velká sláva, dárek, ale jinak se nic nezměnilo. Cítím ale po čase, že jsem
něco přijal a vlastně ani moc nevyužil. Říkám si, zda nebylo lepší jít k této svátosti později – až budu mít trochu rozum. Před několika roky jsem spíše u biřmování byl, dnes vnímám to, že ji musím sám vnitřně přijmout. Myslím, že to není ztracené. Snažím se nezapomenout každé ráno prosit o Ducha svatého, aby byl se mnou a ukazoval mi to, co mám dělat. Slávek. Co prožívají rodiče a ti, kteří biřmovance připravují? Jednou mi po slavnosti biřmování řekla jedna maminka: „Pěkně jste to pane faráři těm našim mladým říkal, ale neměl jste tak příliš mluvit o té křesťanské dospělosti, jestli mi teď náš Jura řekne : „Tak mami, už žádné poroučení. Já už jsem zralý křesťan a do ničeho se nenechám nutit. – Co já mu na to řeknu?“ Řekl jsem jí: „Jen se nebojte, on ten váš syn není tak hloupý. A kdyby s tím nenucením přece jen začal, tak mu klidně povězte: Milý Juro, kdybychom tě my, rodiče, nebyli do ničeho nutili, tak bys ještě dnes chodil s plínkami v kalhotech. Jak ty ses bránil a křičel, když jsme tě sázeli na nočník! A kdybychom tě nebyli nutili do učení, ani bys dodnes nevěděl, kolik je 5 krát 5. Jak jsi byl líný něco se naučit! Ale máš pravdu, už nejsi malý, je čas, aby ses nutil do všeho dobrého a prospěšného sám“. P.Ladislav a Marie, maminka biřmovance Co řekl mladým lidem, tedy i biřmovancům české republiky papež Jan Pavel II? (Setkání papeže Jana Pavla II s mládeží na Velkém náměstí v Hradci Králové se uskutečnilo v rámci jeho třetí návštěvy v České republice. Asi 50 000 mladých lidí se 26. dubna 1997 shromáždilo již v ranních hodinách před katedrálou Svatého Ducha. Prožívali nezapomenutelné setkání s papežem) … „Sešli Ducha svého, Hospodine a obnovíš tvář země.“ Od prvního křesťanského společenství shromážděného ve večeřadle jsme přijali tuto prosbu, převzatou z žalmu. Dnes, na prahu třetího tisíciletí, ji spolu s vámi rád opakuji, mladí přátelé. Žijete v situaci, která se v jistém smyslu podobá situaci prvních křesťanů. I když okolní svět evangelium neznal, oni neztráceli odvahu. Po přijetí Ducha svatého, semknuti bratrskou láskou kolem apoštolů, dokázali být novým kvasem, kterého tehdejší římská společnost měla tolik zapotřebí. Spojeni touto láskou dokázali překonat všechny překážky. Buďte i vy jako oni! Buďte církví, která předá dnešnímu světu radostné poselství evangelia. Sv. Vojtěch byl vášnivým služebníkem církve. Buďte jimi i vy! Církev vás potřebuje! Po čtyřicetileté snaze ji umlčet ona u vás prožívá obdivuhodný vzestup, i když má své těžkosti. Počítá s energií vašeho mládí, s vaší inteligencí a nadšením. Důvěřujte církvi, tak jak ona důvěřuje vám! „Sešli Ducha svého ,Hospodine, a obnovíš tvář země.“ Církev, která o letnicích obdržela Ducha svatého, jej nese k lidem každé doby. Nese ho také k vám prostřednictvím svých svátostí, které připomínají nejdůležitější etapy vašeho života: Byli jste pokřtěni vodou a Duchem a mnozí z vás už přijali biřmování, svátost v níž Duch svatý zavazuje a uschopňuje být Kristovými svědky. Proste Ducha svatého, aby se svojí přítomností projevil ve vašem životě. Mně samotnému byl zážitek působení Ducha svatého předán zvláštním způsobem mým otcem, když jsem byl zhruba ve vašich letech. Když jsem měl těžkosti, doporučoval mi, abych se modlil k Duchu svatému a tato rada mě ukazovala cestu, po které dodnes kráčím. Říkám vám to, protože jste mladí, jako jsem tehdy byl i já. A mluvím na základě mnohaleté zkušenosti, prožité i v těžkých dobách.“ … Papež Jan Pavel II při mši svaté na náměstí v Hradci Králové Když Matka Tereza z Kalkaty před několika roky navštívila Evropu, ptali se jí reportéři: Matko představená, co nám můžete poradit, aby to změnilo náš život k lepšímu?“ A Tereza jim řekla: „Usmějte se na sebe! Ale pozor. Lehčeji se to usmívá na cizí, než na své vlastní doma. Usmívejte se na své domácí, na lidi kolem sebe, všude. Úsměv to je klíč k lidským vězením. Úsměv to je most od člověka k člověku. Úsměv to jsou otevřené dveře pro všechny skutky milosrdenství.“ Matka Tereza radila přesně to, co radí sv. Pavel. A tak i já uzavírám své rady do života všem biřmovaným i těm, kdo se na biřmování připravují radou Matky Terezy a svatého Pavla: „Radujte se. Vaše láska ať je známa všem lidem.“ P. Radek
Alpy – DOLOMITY 2002 18.8.2002 – 26.8.2002 Vše začalo 18.8.2002, když jsme v 18 hodin vyjeli z Třince. Už v autobuse panovala perfektní nálada a všichni byli plní očekávání na nové zážitky. Z Třince jsme jeli přes Nebory a Ropici do Českého Těšína, kde jsme naložili proviant a ještě pár lidí a pak zase hurá dál. Ve Frýdku Místku na nás čekala frýdecká skupina, po naložení jsme pokračovali dál a to směrem na Brno přesněji na Rohlenku, kde jsme se posilnili. Odtud k rakouské hranici a pak celou noc až do Itálie. Brzy dopoledne jsme překročili hranici a pak k našemu prvnímu cíli, jimž bylo jezero ”Pragser” Wildsee a pro některé nedočkavce výstup na “Sekofel” (2830 m). Počasí nám první den přálo, a proto jsme dlouho neváhali a vyrazili jsme netušíc co nás čeká. Nejdříve jsme šli kolem jezera a pak to začalo. Bohužel jsme odbočili o jednu odbočku dřív a šli jsme po úzkém chodníku mírně nahoru. Najednou co se nestalo, chodník skončil a před námi samá KOSODŘEVINA!!! Ale my jako správní alpinisté jsme pokračovali dál, šli jsme asi 10 minut neproniknutelnou houští, a když jsme vylezli, mysleli jsme si, že to nejhorší je za námi. Šli jsme pořád nahoru a chodník zase skončil. Nezbývalo nic jiného, než se vrátit o kus dolů a pak kosodřevinou doleva (cca 20 minut). Našlo se i několik odvážlivců, kteří se vydali úplně pod skálu po prudkém sutisku a pak doleva dolů a nahoru a zas dolů a pak asi 90 minut do sedla. Tam už většina skupiny zůstala, ale někteří šílenci se vydali na vrchol, kam vyšlo asi 10 lidí. Po nádherných výhledech a krátké modlitbě bylo načase vydat se dolů k autobusu, zpátky jsme šli naštěstí už dobrou cestou tak jsme byli za dvě hodinky dole u jezera, kde se ještě pár šílenců vykoupalo a pak během k autobusu, kde už všichni čekali. Po vyčerpávajícím výšlapu jsme vyjeli do St. Martin, kde na nás čekala výborná gulášová polévka. Za hodinku jsem ještě měli mši svatou a po ní hurá na kutě! Druhý den začal v 6:00 h ráno probuzením, po němž následovala ranní hygiena, snídaně a pak autobusem pod “Tre Cime Di Lavaredo”. Po dvou hodinách chůze jsme dorazili k první chatě přímo pod “Tre Cime”. Odtud pak k feratě “Luka” a po ní dvě hodiny na sám vrchol Monte Paterna (2746 m.n.m.). Pak jsme se napojili na nádhernou feratu, po které jsme došli až k chatě, kde nás zastihl déšť a my jsme se rychlým tempem vraceli k autobusu. Domů jsme se vrátili v pozdních večerních hodinách. Večer pokračoval stejně jako předešlý. Třetí den nám počasí sice nevyšlo, ale ti, kteří si nechtěli nechat nic ujít, šli na protější kopec. Byla to nádherná túra. I přes nepřející počasí jsme viděli mnoho nádherných pohledů a stálo to opravdu zato. Po příchodu na Velehrad jsme měli oběd a program pokračoval mší svatou, osobním volnem a večeří. Den čtvrtý jsme šli na horu “Sorapis”, na kterou se už všichni těšili (3221 m). Brzy ráno jsme přijeli do Cortiny Dampezzo, ze které jsme lanovkou vyjeli k chatě a od ní po sjezdovce k sutisku, pak jsme klesali dosti prudce dolů po skále, až jsme došli pod ferátu, kde jsme se rozdělili na dvě skupiny - silnější a tu slabší. Jenže to jsme netušili, že cesta bude namáhavá pro obě skupiny. Po nástupu na ferátu jsme šli kousek po nejištěné skále, ale pak se všechno zlepšilo a my jsme šli po dobře zajištěné cestě. Některá místa však byla dost náročná a nebezpečná. Na konci jednoho dílu feráty byl kolmý sestup asi 15m. Někteří se dost báli, ale nemysleli jenom na sebe, ale především na tu druhou skupinu. Mysleli jsme si, že to nejhorší je za námi, ale opak byl pravdou. Čekal nás krásný stoupák po kolmé skále, a to dosti dlouhý, a k tomu hrozilo akutní nebezpečí padání kamení. Nám všem se adrenalin zvednul natolik, že jsme po skále šplhali jako nejzkušenější horolezci. Nakonec jsme vylezli všichni, dokonce i druhá skupina. Nakonec se nám nepodařilo vystoupit až na vrchol, ale jen k bivaku “Slapter”, od něhož jsme pokračovali mírným klesáním dolů k chatě San Marco a od ní dolů k autobusu. Kuriozitou bylo to, že se nás pár poztrácelo, dva přijeli v policejním voze, jednoho jme našli u lanovky, kde jsme ráno nastupovali (odvážný člověk). Den pátý v St. Martin jsme měli odpočinkový den. Někteří nenasytní turisté však opět vyrazili na nádhernou túru k Černému jezeru (Schwarz See). Nejprve jsme jeli autobusem do St. Magdaleny a pak nahoru lesem přes nádherné pastviny, kde se volně pásly krávy, až do sedla nad Černým jezerem. Vystoupili jsme na kopec, který jsme pojmenovali Gerlach, protože je stejně vysoký jako nejvyšší hora Slovenska. Jedna věc však tady byla jiná, na slovenském Gerlachu neroste tráva. Po sestoupení do sedla jsme šli k jezeru, ve kterém se někteří i vykoupali a můžu vám říct, že voda byla jako led. No a po krátkém pobytu u jezera zase pěkně dolů do Magdalény a pak pěšky na Velehrad, abychom stihli večeři. Pak následoval večer jako každý jiný. Šestý den jsme vstávali velice brzo, jeli jsme totiž k několik desítek kilometrů vzdálenému kopci “Čivetě”, překrásnému kopci s výškou 3320 m. Všichni byli připraveni na to nejhorší, nahoru se šlo po černé ferátě a v průvodci bylo psáno, že je tam mírný převis. Od autobusu jsme šli po kamenité cestě, následně po
chodníku k jedné chatě a od ní pod ferátu. Na skálu jsme nastoupili asi po hodině chůze a potom jsme šli asi 4 hodiny po skále. Nebylo to tak strašné, některá místa sice vypadala dost hrůzostrašně, ale všechno jsme přešli. Po dlouhém a vyčerpávajícím výstupu jsme došli až na vrchol, kde jsme se pomodlili a poděkovali, že nás nic zlého nepotkalo a šli jsme dolů. Po cestě jsme narazili na pozůstatek loňské zimy, tak jsme toho využili a zkoulovali jsme se dosytosti. No a pak po ferátě dolů a následně pod skálou k výchozí chatě, kde už ovšem hustě pršelo a proto rychle k autobusu. Příjezd do St. Martin byl v nočních hodinách. V ten den jsme měli mši svatou, která začínala těsně před půlnocí. Sedmý den byl dnem, kdy jsme museli začít balit kufry. Když už to vypadalo, že všichni budou odpočívat, našlo se pár nezmarů, kteří ještě naposledy vyrazili do nedalekých kopců nabrat poslední dojmy. Část zůstala na Velehradě, jiní se šli zase projít do města. Kolem půl sedmé jsme se všichni sešli u večeře, v devět hodin začala adorace v kapli na Velehradě, po ní následovala volná zábava a spánek. Ráno v den odjezdu jsme měli ještě poslední děkovnou mši svatou, po které nastal čas loučení. Jako každý rok jsme vytvořili kruh, kde jsme společným zpěvem poděkovali Otci Kopici a Otci Fridrichovi za jejich trpělivost s námi. Nakonec nechyběla společná fotografie. Po chvilce loučení jsme nastoupili do autobusu a vydali se na cestu domů!!!! Chtěli bychom jménem celého zájezdu poděkovat naším kněžim O. Radkovi a O. Vojnarovi za duchovní podporu, našemu řidiči p.Hlavičkovi, který nás po celý zájezd trpělivě vozil kam se jenom dalo, ale hlavní dík patří našemu organizátorovi panu Frankovi za neopakovatelné zážitky. Pán Bůh zaplať. Jarek a Daniel
Bazar dětského oblečení – Zima 2002 Křesťanské sdružení SANCTUS ALBERTUS má ve svých stanovách mezi jinými i podporu charitní činnosti. Za tím účelem ve spolupráci se Sdružením – Ochrana nenarozeného života v Třinci pořádá v sobotu 9. listopadu 2002 první ročník Bazaru dětského oblečení – Zima 2002. Akce se uskuteční v třineckém kině KOSMOS na Terase od 8.00 do 17.00 hodin. Během této doby může každý z Vás a dalších našich spoluobčanů na místo přinést již použité dětské oblečení, ale v dobrém stavu. Prosíme o přinesení vypraného a čistého oblečení. Jelikož se jedná o charitativní akci, Vámi přinesené oblečení bude darem jiným, potřebným osobám. Určitě každý z nás má „po dětech“ něco, co už nepotřebuje a co rád daruje jiným, místo toto oblečení vyhodit nebo darovat molům. Naopak, kdo by něco „na děcka“ potřeboval, je rovněž zván. Z donesené nabídky oblečení si může zdarma (popř. za symbolickou cenu) něco vybrat a odnést sebou domů. Zbytek oblečení bude předán specializovaným charitativním organizacím v našem regionu nebo třinecké Poradně pro ženy a samotné matky. Organizátoři rovněž prosí o nabídku použitých dětských kočárků. Případné dotazy na čísle telefonu 558 323 063. Všem dárcům srdečně děkujeme a zájemce zveme. Prosíme rovněž o oslovení vhodných osob (dárců i obdarovaných) i z prostředí mimo naši farnost. Ondřej Bezecný
Wyzwanie czasu: Być chrześcijaninem! Na początku października b.r. pojawił się w naszym kościele nowy obraz. Nnoo… pojawił się – właściwie został powieszony pod obrazem Bożego Miłosierdzia. I właściwie to nie jest obraz, ale mały obrazek tej, której relikwie znajdują się w ołtarzu, apostołki Bożego Miłosierdzia, św. Faustyny Kowalskiej. W moim odczuciu ta święta stała się nieoficjalnie trzecim patronem naszej parafii. Powtarzam – nieoficjalnie, bo tytularnym patronem kościoła jest św. Albert Jerozolimski, współpatronką Najświętsza Maria Panna Bolesna, ale mamy w kościele relikwie św. Faustyny, jest również jej obraz, a każdy piątek modlimy się wspólnie modlitwę, którą przekazał nam nasz Zbawiciel właśnie przez tę świętą – Koronkę do Miłosierdzia Bożego. I jeszcze raz powtarzam – jest to moje prywatne odczucie i nie każdy musi się z nim zgodzić. Ten mały obrazek wisi pod wielkim obrazem Chrystusa Miłosiernego. Mały portrecik, a nad nim duży obraz. Z punktu widzenia perspektywicznego, w ludzkim wymiarze powinno być odwrotnie. Ale im dłużej wpatrywałem się w te dwa obrazy, to zaczynałem rozumieć, że tak właśnie powinno być. Bo ileż to razy w
historii zbawienia objawiał Pan Bóg swoją moc, potęgę i chwałę przez słabych i kruchych ludzi? Było tak w Starym Testamencie, jest tak i w historii Nowego Zakonu. Św. Paweł apostoł mówi wprost o glinianych naczyniach, w które Bóg włożył swoje plany i zamiary. Tutaj na ziemi On – Wszechmogący, Wszechpotężny, Nieograniczony Bóg – opiera się o nas – o swoje stworzenia, często nawet za cenę tego, że nie uniesiemy tej odpowiedzialności, że załamiemy się, zwątpimy. Bóg daje się w ręce człowieka, czy było to już w Betlejem – tam były to troskliwe i bezpieczne ręce Matki i Opiekuna, czy to w pielgrzymowaniu po Ziemi Świętej – wtedy ręce ludzkie już zaczynały podnosić kamienie, na Kalwarii oddał Siebie w ręce katów, a dzisiaj daje nam się w małym kruchym chlebie, który możemy przyjąć z czcią, wiarą i miłością, albo też sprofanować tę Boską Miłość i podeptać ją i znieważyć. Że stało się tak niejednokrotnie, wszyscy dobrze wiemy, a jednak Bóg nigdy nie zmienił swojego postanowienia, nigdy nie odwołał Swoich słów: “tj. Moje Ciało, bierzcie i jedzcie…”, jest bowiem Bogiem wiernym po wieczny czas! Również dzisiaj objawia Siebie poprzez ludzi, którym przekazał misyjne posłanie nauczania wszystkich narodów chociaż dobrze wie, że nie zawsze Ci, którzy powinni być solą ziemi i światłością świata, podołają temu zadaniu, że często właśnie oni stracą smak, a blask ich aury pogaśnie. A powracając do tych dwu obrazów – patrząc na nie zaczynam pytać siebie, czy udaje się mi podołać Bożemu wezwaniu do świętości, czy potrafię być odblaskiem Bożej świętości i jego obrazem dla swoich bliskich, dzieci, współpracowników, dla wszystkich narodów? Czy tak, jak św. Maria Małgorzata Alacouque i św. Faustyna Kowalska, które objawiły światu głębię Miłości Boskiego Serca i Jego bezgranicznego Miłosierdzia, również ja uniosę na swoich barkach to największe wyzwanie – być chrześcijaninem? Stanisław Janczyk
Dzień Papieski w Goleszowie Dzień 13 października był w całej Polsce obchodzony jako dzień papieski. W tym dniu szczególnie przypominano sobie pontyfikat papieża Jana Pawła II, który 16 października 1978 zasiadł na stolicy apostolskiej jako namiestnik Jezusa Chrystusa. Nie inaczej było i w parafii św. Michała Archanioła w Goleszowie, niedaleko granicy z naszą republiką. Nasz chór kościelny (ten starszy służbowo) już od dłuższego czasu gotował się z rewizytą do tej parafii, bo przed czasem chór kościelny z Goleszowa śpiewał podczas nabożeństwa w naszym kościele parafialnym właśnie na zaproszenie polskiego chóru kościelnego. W piątek 11.10.2002 odbyła się próba generalna w naszym kościele, a 13.10.2002 o godzinie 8.30 zeszli się nasi śpiewacy przy starym cmentarzu i wyruszyli samochodami w kierunku granicy w Lesznej Górnej, żeby upiększyć goleszowskie niedzielne nabożeństwo. Już od granicy byliśmy pilotowani jednym z goleszowskich parafian, żebyśmy nie mieli trudności z trafieniem do goleszowkiej parafii. Na miejscu przywitała nas pani organistka i dyrygenta goleszowskiego chóru p. Ewa Wigezzi, nam wszystkim dobrze znana z prowadzenia naszego trzynieckiego Hutnika. Po niezbędnej rozśpiewce i dawce niezbędnej tremy zajęliśmy miejsca na kościelnym chórze i tuż przed 10.30 zabrzmiały pierwsze tony pieśni “Chwała, bądź Bogu chwała”. Goleszowski kościół jest nieco mniejszy od naszego, więc i śpiew brzmiał niejako potężniej i dostojniej, chociaż moim zdaniem nie gorzej brzmi podczas świąt w naszym kościele parafialnym. Po mszy świętej odśpiewał chór jeszcze dwie pieśni, a potem skorzystaliśmy z gościny Goleszowian i uraczyliśmy się wspaniałym gulaszem, kruchymi ciasteczkami, babką, kawką i herbatką oraz … hmmm niezłą cytrynówką (zakrapianą miodem), przy tym wspólnie zaśpiewaliśmy sobie kilka piosenek znanych po jednej i drugiej stronie Olzy. Obecny był również ks. wikary goleszowskiej parafii, który pilnie notował informacje o naszym chórze i naszej parafii, żeby umieścić je w informatorze goleszowskim... I było miło i przyjemnie. Po posiłku wróciliśmy jeszcze do kościoła, gdzie ks. wikary zajął miejsce fotografa i pstryknął nam kilka. A potem, chociaż nie bardzo nam się chciało, wsiedliśmy powtórnie do samochodów i znowu wyruszyliśmy w kierunku granicy w Lesznej. Na zakończenie tej krótkiej notatki chciałbym podkreślić, że jest dobrze, kiedy chóry kościelne odwiedzają się wzajemnie, bo i parafianie mogą usłyszeć nowe utwory (nie tylko te dobrze znane), ale i chórzyści mogą wzajemnie się poznać i wymienić swoje doświadczenia. I jeszcze jedno spostrzeżenie jako organisty – w mniejszych parafiach (a nie mam na myśli tylko Goleszów, ale np. u nas Suchą Górną czy Olbrachcice oraz inne) ludzie tak jakoś bardziej cenią sobie wystąpienia chórów, czy to już własnego (o ile taki
posiadają) czy gościnnego, aniżeli u nas w Trzyńcu. A jest to szkoda, bo chórzyści poświęcają swój czas, siły i energię nie tylko dla chwały Bożej (chociaż to przede wszystkim) , ale i dla pocieszenia dusz nas, wszystkich parafian. Stanisław Janczyk
Misijní rodina DONUM DEI z Frýdlantu nad Ostravicí prosí o pomoc Redakce MOSTu před několika dny obdržela dopis od misionářek Misijní rodiny DONUM DEI, která mj. v naší republice provozuje stylovou a velmi hezkou restauraci L´Eau Vive (Živá voda) v nedalekém Frýdlantu nad Ostravicí. Kdo z Vás tam již byl, mi dá za pravdu, že prostředí a celkový duch této restaurace je jedinečný, taktéž kvalita francouzských (ale nejenom) gurmánských specialit. Dříve, než si přečtete jejich dopis, rád bych Vám sdělil, že právě několik sester této misijní rodiny bude hosty našeho Setkání farnosti 2002, které se uskuteční v sobotu 28. prosince 2002 od 15 hodin v KD Trisia. Sestry většinou pocházejí z exotických zemí bývalých francouzských kolonií a věříme, že setkání s nimi přispěje k prohloubení pochopení misijních hnutí v rámci naší katolické církve. Marian Kozok Vážení přátelé L´Eau Vive, Podobně jako do Frýdlantu byly jsme ve stejném duchu našeho zakladatele pozvány také do Brna, abychom všem lidem dobré vůle dávaly poznat lásku Boží v prostředí restaurace l´Eau Vive, kterou dobře znáte. Tento projekt samozřejmě vyžaduje také určité náklady, které nejsme schopny nést úplně samy. Kromě vnitřních úprav pronajatého objektu restaurace, které nás čekají, musíme také vyhovět všem zákonným normám např. cizineckého zákona, hygienickým předpisům apod. To všechno stojí určité peníze. Obracíme se proto na vás s prosbou o finanční pomoc podle vašich možností. Budeme vděčné za každý i sebemenší příspěvek. Věříme, že rozumíte našemu poslání a máte rádi naši misii, a že vám, stejně jako nám záleží na tom, aby i jinde lidé měli možnost se dát cestou hledání Boha, znovu objevit křesťanské hodnoty ve svém životě, či prohloubit svůj vztah k Bohu, nebo prostě, aby rostlo přátelství a vzájemné porozumění mezi všemi lidmi dobré vůle. To jsou hodnoty, o které nám jde. Důvěřujeme proto ve vaše dobré srdce. Jakákoliv vaše pomoc bude pro nás cenná. Ať vám to Pán mnohonásobně odplatí. Modlíme se denně za vás i za vaše drahé, a zvláště pak za naše dobrodince. Ať vám Pán žehná. Vaše misionářky Misijní rodiny DONUM DEI, Frýdlant nad Ostravicí Restaurant l´Eau Vive Náměstí 243 739 11 Frýdlant nad Ostravicí telefon: 558 679 282 fax: 558 675 112 e-mail:
[email protected] konto: 1686480399/0800
Čas vzpomínek V těchto dnech zvlášť intenzivně myslíme na svoje zemřelé, modlíme se za ně a pamatujeme na ně. Pro liturgický rok 2001-2002 vydala arcidiecéze olomoucká svůj vlastní liturgický a pastorační kalendář, ve kterém mimo jiné jsou uvedeni i kněží, kteří zemřeli v tom kterém dni. V předmluvě k tomuto kalendáři Arcibiskup Jan píše: “… Liturgický kalendář otevíráme denně. Proto máme příležitost připomenout si kněze, kteří toho dne zemřeli v posledních 30 letech. Každá věřící rodina se modlí za své zemřelé členy. Jako diecézní rodina bychom měli pamatovat nejen všeobecně na zemřelé kněze, ale na každého osobně, protože láska je konkrétní a osobní…” A opravdu po celý rok můžeme skoro v každém dni najít nějaké jméno, někdy dva i více, napočítal jsem jich dokonce sedm. A tak jako zemřelí předkové pamatují na své pozůstalé zde na zemi, jistě i zemřelí kněží
orodují za farnost a farníky, diecézi a diecezány, mezi kterými jim bylo dáno prožít kus života. Určitě se radují s těmi, kterým kdysi poskytli poslední službu lásky a posloužili křesťanským pohřbem, ale pláčou za těmi, s kterými se na věčnosti neshledali. Je to jakoby každý den kromě oficiálního světce, jehož památku si Církev připomíná, bděl nad diecézi i některý z jejich zemřelých kněží. I v tom tak nějak cítím univerzální rozměr Církve a společenství jejich svatých. Naše ostravsko-opavská diecéze patřila po nějakou dobu právě k arcidiecézi olomoucké, a proto v tomto kalendáři můžeme najít i jména kněží z našeho blízkého okolí, např. 8. května je tam zapsáno jméno našeho P. Františka Hellera (+ 1987). Pamatujme tedy na ně, na všechny a pokud jsme třeba na hřbitově, zastavme se a postůjme i při kněžském hrobě a buďme vděční, že nám Bůh své kněze poslal a oni, že uposlechli jeho výzvy k následování jeho Krista. Stanisław Janczyk
Poradna pro ženy a dívky Člověk je člověkem od okamžiku početí. Je jím nezávisle na rozhodnutí zákonodárců, na osobním či společenském mínění nebo na užitečnosti pro společnost. Lidskou bytost je proto třeba respektovat a chránit od prvního okamžiku její existence, tedy od jejího početí, neboť od této chvíle je to život nového jedince, který není ani životem matky, ani životem otce. Tato slova nacházíme v prvním odstavci programového prohlášení občanského sdružení Ochrana nenarozeného života, které v naší republice vzniklo v roce 1990 a působí prostřednictvím sítě svých poraden, z nichž jedna je v Třinci.V souladu se základním zaměřením se pracovnice soustředily hlavně na pomoc ženám, které se nemohou vyrovnat s neplánovaným těhotenstvím. Žena často vidí spoustu problému a neví jek je vyřešit. Právě rozhovor s pracovnici poradny dává možnost a čas najít všechny možné varianty řešení.Někdy pomůže vlídné slovo k osušení slz, jindy je pomoc konkrétnější – poskytnutí výbavičky, kočárku nebo zajištění ubytování v azylovém domě. Víme, že není v naší moci odstranit všechny komplikace a konečné rozhodnutí je na ženě samotné , o to větší máme radost, když se rozhodne dítě přijmout. Z časem jsme zjistily, že práci by bylo třeba rozšířit i na prevenci a proto byl vypracovaný soubor přednášek, které nabízíme základním školám v Třinci a okolí.Ne,že by mladí lidé měli málo informací, ale ty jsou většinou jen z časopisu a televize zkreslené a neúplné. Životní realita je často překvapí a výsledkem jsou 16 – leté dívky přicházející se strachem na gravitest. Do poradny nacházejí cestu i ženy týrané nebo znásilněné. U komplikovaných případů se snažíme zprostředkovat další odbornou péči. K radostnějším pracím patří psychoprofylaktická příprava na porod. Společné objevování tajů nitroděložního vývoje budoucího potomka a příprava ne jeho příchod na svět probouzí u rodičů úctu k počatému životu. Také snoubenecké páry navštěvují naší poradnu, aby se v rámci přípravy na manželský život seznámily s přirozenými metodami plánování rodičovství.Všechny služby jsou diskrétní a zdarma. Naše sdružení je nezisková organizace,která je zčásti závislá na darech lidí, kterým tato myšlenka není cizí a bez jejichž pomoci a darů /kočárky, postýlky …/ by jsme už dávno tuto činnost nemohli provozovat.Také Vy se můžete stát členy a dobrodinci našeho sdružení.Kontakty podáváme na přiloženém letáku Stoupence ochrany nenarozeného života spojuje vědomí nedotknutelností lidského života a úcty k němu za všech okolností, ve zdraví a v nemoci,zvláště k životu ohroženému, slabému a postiženému. Svoje poslání vidí ve svědectví a službě. Respektují plně odlišné názory a svobodu rozhodnutí každého člověka. Jejich boj za život není nesnášenlivým vyvoláváním polemik a vnucováním řešení, která jsou pro druhé nepochopitelná nebo nepřijatelná. Chtějí probouzet vědomí úcty k životu,informovat o pozitivních poznatcích vědy,formovat lidí vrůstající do společnosti v atmosféře úcty a lásky a poskytovat pomoc tam,kde je žena nebo rodina tváří v tvář počatému životu zaskočená, bezradná, bez východisek.
ROK RÓŻAŃCA ŚWIĘTEGO październik 2002 - październik 2003 16 października 2002 r. rozpoczął się w Kościele katolickim Rok Różańca Świętego. W wydanym z tej okazji w Liście apostolskim "Rosarium Virginis Mariae" Ojciec Święty pisze: „Różaniec jest modlitwą pokoju także ze względu na owoce miłości miłosiernej, jakie rodzi. Jeśli odmawia się go właściwie, jako modlitwę medytacyjną, to różaniec, pomagając spotkać się z Chrystusem w Jego misteriach, musi również ukazywać oblicze Chrystusa w braciach, zwłaszcza tych najbardziej cierpiących.” „Rodzina, która modli się zjednoczona, zjednoczona pozostaje. (...) Liczne problemy współczesnych rodzin, zwłaszcza w społeczeństwach ekonomicznie rozwiniętych, wynikają stąd, że coraz trudniej jest się porozumiewać. Ludzie nie potrafią ze sobš przebywać, a być może nieliczne momenty, kiedy można być razem, zostają pochłonięte przez telewizję. Podjąć na nowo odmawianie różańca w rodzinie znaczy wprowadzić do codziennego życia całkiem inne obrazy, ukazujące misterium, które zbawia: obraz Odkupiciela, obraz Jego Najświętszej Matki.” RÓŻAŃCOWE TAJEMNICE ŚWIATŁA Ojciec Święty Jan Paweł II zachęca nas do codziennego odmawiania modlitwy różańcowej wzbogaconej o nową część - tajemnice światła: 1. 2. 3. 4. 5.
Chrzest Pana Jezusa w Jordanie Objawienie siebie na weselu w Kanie Głoszenie Królestwa Bożego i wzywanie do nawrócenia Przemienienie na górze Tabor Ustanowienie Eucharystii
"Według obecnej praktyki poniedziałek i czwartek poświęca się tajemnicom radosnym, wtorek i piątek tajemnicom bolesnym, środę, sobotę i niedzielę tajemnicom chwalebnym. Gdzie włączyć tajemnice światła? Zważywszy, że tajemnice chwalebne powtarza się przez dwa kolejne dni, w sobotę i w niedzielę, a sobota jest tradycyjnie dniem o silnym zabarwieniu maryjnym, wydaje się wskazane przenieść na sobotę drugie w ciągu tygodnia rozważanie tajemnic radosnych, w których wyraźniejsza jest obecność Maryi. Czwartek pozostaje w ten sposób wolny właśnie na medytację tajemnic światła". Z papieskiego Listu "Rosarium Virginis Mariae"
Charakteristika hnutí a komunit působících v ČR (3.) Schönstattské hnutí V Porýní, nedaleko německého města Koblenz, leží mariánské poutní místo Schönstatt (v překladu Krásné místo). Zde se nachází mezinárodní centrum Schönstattského hnutí. Duchovním centrem je malá kaplička, kde P.Josef Kentenich (1885-1968) společně se seminaristy dal impuls k založení Schönstattského hnutí dne 18.října 1914. V průběhu následujících desetiletí se toto hnutí rozšířilo do 4 světadílů, do mnoha zemí. V naší zemi je již od roku 1939. Malá kaplička v Schönstattě se stala na základě svobodné spolupráce lidí, jako Božích nástrojů, s Bohem skrze Pannu Marii poutním místem milosti, kde je možné zažít obdarování 3 poutními milostmi: darem domova, darem vnitřní proměny a darem apoštolské plodnosti. Toto působení Boží milosti nazývá zakladatel tajemstvím Schönstattu a je možné jej zažít i ve všech filiálních kapličkách na celém světě jako zvláštní dary
Ducha svatého. Schönstattská kaplička postavená podle původní se v naší zemi nachází v Rokoli, nedaleko Nového Města nad Metují. Schönstattské duchovní dílo žije v podstatě z předpokladu praktické víry v Boží prozřetelnost a chápe křesťanský život jako následování života Panny Marie v jejím mariánském vnitřním postoji zaměřeném na Krista a skrze něj v Duchu svatém na Boha Otce. P.J.Kentenich hovoří o charismatu praktické víry v Boží prozřetelnost a o charismatu mariánském jako o zvláštních darech Ducha svatého pro schonstatskou rodinu. Dalšími charismaty Schönstattu je charisma pedagogické a charisma rodinnosti. Schönstatské hnutí je široce rozvětvená duchovní rodina, do které patří kněží, osoby zasvěceného života i laici. Podle stavu a podle intenzity společného života je vnitřně strukturováno. Jeho součástí je šest sekulárních institutů: Schönstatt-Patres, Diecézní kněží, Schönstattské sestry Mariiny, Mariini bratři, Schönstattské paní a Institut rodin. Mimo nich jsou zde také další společenství mužů, žen, chlapců, děvčat, kněží, rodin (svaz, liga, poutní hnutí). Toto rozvětvení umožňuje, aby se každý mohl zapojit podle svého osbního charakteru a vloh. Celé Schönstattské hnutí je vybudováno na principu rodinnosti, tzn. že základní struktura, výstavba a funkce jsou analogické přirozené rodině. Rodinnost je chápána jako ideální vztahy členů společenství mezi sebou. Totéž platí podle P.Kentenicha i pro vztahy mezi jednotlivými společnostmi Schönstattského hnutí, proto se také používá pojmenování schönstattská rodina. Zakladatel se také orientoval na uplatňování tohoto principu, který viděl zakotvený v prvokřesťanské idei o Corpus Christi mysticum, v církvi a ve světě. Schönstattská spiritualita je zaměřena na nábožensko-mravní obnovu církve a světa. Zakladatel hovoří o trojím poslání Schönstattu, orientuje se přitom na Panně Marii, na jejím dokonalém vydání se pro Ježíšovo poslání: formace nového člověka v nové společnosti s universálním apoštolským ražením, záchrana a uskutečnění poslání křesťanského Západu v dějinách spásy, a vytvoření světového apoštolského svazu. Schönstattské hnutí má své pole působnosti v různých oblastech života: ve výchově mládeže, rodin, mužů, žen, kněží, v práci s nemocnými i v dalších povoláních. Mnozí členové se zaměřují na hlubší modlitbu v adoračním hnutí. Apoštolátem nejrůznějších forem spolupracují s kněžími a biskupy při evangelizaci. V naší zemi jsou členové schonstatské rodiny ve všech diecézích. Působí zde několik sekulárních institutů: Schönstattské sestry Mariiny, Institut diecézních kněží, Schönstatt-Patres, Institut rodin. Dále Svaz schönstattských žen, Svaz schönstattských rodin, širší okruh maminek, děvčat, chlapců, studentů a studentek, kněží, mužů, nemocných a rodin. Členové Schönstattského hnutí připravují nejen pro sebe ale i pro ostatní různé formy exercicií, duchovních obnov, formačních setkání, přednášek,atd. Komunita Sant Egidio Komunita Sant Egidio je společenstvím křesťanských komunit v rámci katolické církve, které vzniklo jako plod druhého vatikánského koncilu. Zrodila se v roce 1968 v Římě, na jednom gymnáziu, jako pokus skupiny studentů postavit na první místo ve svém životě věrnost evangeliu v přednostním vztahu s chudými. Jejím zakladatelem je tehdy také student gymnázia, dnes univerzitní profesor v oboru historie křesťanství, Andrea Riccardi. Své centrum má Komunita v malém římském kostele Sant Egidio, jehož jméno převzala. V současné době tvoří Sant Egidio několik set komunit v mnoha zemích světa, různých velikostí a složených z lidí různých sociálních vrstev a generací. Od roku 1986 je komunita oficiálně uznána katolickou církví jako veřejné sdružení věřících. Podle statut zaregistrovaných Svatým Stolcem je nejdůležitějším cílem Komunity Sant Egidio evangelizace, protože Ježíšova slova "pomazal mne, abych přinesl chudým radostnou zvěst" (Lk 4,18) platí i pro laika. Evangelizační práce se soustředí především na ty, kteří jsou vzdáleni církvi i její praktické zkušenosti. Dalším cílem je služba chudým. Komunita si uvědomuje, že v chudých je přítomen Pán Ježíš tak, jak se to říká ve 25. kapitole Matoušova evangelia. Cílem Komunity je konečně také společenství a ekumenické bratrství s věřícími všech církví. V jeho duchu z Komunity vychází pohostinnost, přátelství a spolupráce s věřícími jiných vyznání a náboženství, jejichž cílem je soužití a mír v různých částech světa. Aby Komunita mohla tyto své cíle žít a plnit své povolání, čerpá sílu z naslouchání Božímu slovu, z eucharistie a zakouší smíření prostřednictvím odpuštění hříchů. Osobní a společná modlitba živí a podpírá život Komunity. Proto se v kostelech svěřených Komunitě koná podle možností každodenní společná modlitba.
Každá Komunita Sant Egidio všude na světě se večer schází k modlitbě. Z ní pak vychází práce pro chudé, pro mír a pro usmíření. Komunity rozptýlené v různých městech, zemích a kulturách nemají žádný jednotný model. Kde je skupina Komunity Sant Egidio, tam se setkávají lidé, převážně laici, ale i kněží a členové řádů, kteří si přejí sdílet její citlivost. Snaží se spojit věrnost evangeliu, pozornost k chudým a odpovědnost laika ve světě v duchu přátelství mezi sebou, s ostatními věřícími a s chudými, s nimiž jsou v přímém kontaktu. Využívají a sami vytvářejí příležitosti k dialogu s věřícími a lidmi dobré vůle. První členové Komunity se setkali se světem chudých v rodinách z jižní Itálie, které přišly do Říma a bydlely na periferii v chatrčích v nedůstojných podmínkách. Mladí lidé pomáhali především dětem, aby nebyly pozadu ve škole, učily se číst a psát, rozvíjelo se přátelství s nimi i s jejich rodinami. Postupem let se práce pro chudé rozšířila a dnes věnuje Komunita svou péči a své přátelství různým chudým lidem v Itálii i po celém světě. Patří k nim děti, staří lidé, postižení, Romové, cizinci, nemocní, bezdomovci, lidé s jinými zvláštními obtížemi. V Římě a některých dalších městech také funguje menza, která přijímá každý den přes 1000 lidí. Jsou mezi nimi lidé bez domova, staří lidé, nezaměstnaní, drogově závislí a cizinci, kteří žijí v těžkých podmínkách. Nacházejí tu denně nejen teplé jídlo, ale zejména přívětivé a přátelské prostředí lidí, kteří respektují jejich důstojnost. Důležitým mezníkem v práci Komunity pro mír se stalo mezináboženské setkání iniciované v roce 1986 papežem Jan Pavel II. do Assisi. Po tomto setkání následovala každoročně další, která od roku 1987 organizuje Komunita Sant´Egidio v různých evropských městech - Řím, Varšava, Bari, Malta, Brusel, Milano, Florencie, Jeruzalém, Benátky, Bukurešť. Účastní se jich důležité osobnosti a zástupci všech křesťanských vyznání, židovství, islámu, budhismu, hinduismu, šintoismu a další. Jde při nich o snahu uvolnit síly míru, nenásilí a odpuštění, které jsou společné všem náboženstvím. Prostřednictvím osobních vztahů a specifické "diplomacie přátelství" je Komunita blízko zemím trpícím válkou nebo nespravedlivými a těžkými politickými poměry. Práce pro mír vychází z přátelství Komunity Sant Egidio k chudým, slabým a trpícím. V ČR začala Komunita Sant Egidio rozvíjet svou činnost v roce 1993 v Praze, kdy se několik pražských studentů vysoké školy rozhodlo žít společně zkušenost Komunity, se kterou se seznámili. Začali se v duchu spirituality Komunity Sant´ Egidio pravidelně scházet k četbě Písma a modlitbě a rozvíjet také přátelství se starými lidmi v domově důchodců v Praze 6. Už šest let tak Komunita Sant Egidio v Praze doprovází staré lidi v jejich často opuštěném životě a snaží se jim zvěstovat Evangelium Boží lásky ve světě, který na staré lidi jakoby zapomínal. Díky přátelství, které vzniklo mezi členy Komunity Sant Egidio a světem starých lidí, mohli již mnozí staří lidé umírat usmířeni a doprovázeni vědomím, že Bůh je jim na blízku. V roce 1997 se Komunita Sant´ Egidio také postavila jménem mladých křesťanů za chudé lidi, kteří žijí na pražských ulicích, když pražské zastupitelstvo chystalo vyhlášku zakazující a postihující žebrání v centru města. Členové Komunity zorganizovali petici na protest proti přijetí takového předpisu. Tuto petici pak s podpisy vybranými zejména mezi studenty v Praze prezentovali na zasedání zastupitelstva, kde se zmíněný návrh vyhlášky projednával. Tato iniciativa značně přispěla k tomu, že většina členů zastupitelstva hlasovala proti návrhu, takže vyhláška nebyla přijata. Komunita Sant Egidio se tak ve všech místech, kde žije dále pravidelně setkává nad Božím slovem a chce stále více pomáhat tomuto světu svou modlitbou i životem s chudými, aby se tak šířila dobrá zpráva Evangelia.
Pošlete náš kostel do světa! Ne, nelekejte se, drazí farníci, nechci náš krásný a zrenovovaný farní chrám Panny Marie Bolestné a sv. Alberta Jeruzalemského rozebrat, zabalit do kontejnerů a poslat do světa. Výše uvedený titulek mi hopnul do hlavy při pohledu na dva typy pohlednic z dílny Nakladatelství WART Henryka Wawreczky, našeho farníka z Třince – Nebor. Právě „náš Henio“ je majitelem firmy WART, která se zabývá mj. vydavatelskou činností. Jejím předmětem je například vydávání krásných reprezentačních knih o lokalitách našeho regionu. Nyní, v červenci a srpnu 2002, vydal dvě pohlednice našeho kostela. Na první z nich jsou zobrazeny: farní kostel z nového hřbitova, farní kostel z farní zahrady a rovněž hlavní okno nad hlavním oltářem, které zobrazuje našeho hlavního patrona, sv. Alberta. Druhá pohlednice je rovněž velmi pěkná a zajímavá: je na něm náš chrám z fotografie z roku 1902 a stejná budova o sto let později, začátkem léta 2002. Myslím si, že stojí za
to, zajít do Domečku, koupit několik pohledů a …. poslat někomu do světa. Ať ví, jaký máme v Třinci krásný kostel. A už tak dlouho! A nyní, po opravě fasády, je jako vymalovaný. Myslím si, že Henio Wawreczka si za tento počin (ale i za obětavé opékání párků během Farní zahradní slavnosti 2002…) zaslouží naše poděkování. Je to dobrý nápad, jak zviditelnit naše město. Nemusí být na každém třineckém pohledu jen Náměstí Svobody před „kulturákem“, ale spíše ať je tam vlastně jedna z mála kulturních památek našeho města. Marian Kozok
Do Matki Bożej Kiedy opadnie na mnie noc, Noc, co spełnieniem wychłodzi, Gdy mokre od łez oczy wyschną I serce na zawsze się pogodzi, Kiedy chłód srebrny ściszy skargi I ręce zwiążą czasu rzeki, Ty, Maryjo, dodając odwagi Przeprowadzisz na brzeg daleki. Ty obronisz przed niejednym lękiem, Ty okryjesz płaszczem pomocy. Panno Święta, w bólu swoim przyklękam, Kiedy ziemia nocą sypie się w oczy. Matko Boża – do Ciebie wołam Poprzez noc, poprzez łzy rozpacze – Kiedy ręce zwiążą mi czasu rzeki, Niech u brzegu Ciebie, Matko, zobaczę! (wiersz z Mariazell, tłumaczenie wolne z niemieckiego)
Zprávy z Domečku Jelikož opět nastává doba shánění dárků k vánocům, nabízíme Vám malou inspiraci, pokud chcete své blízké obdarovat pěknou knihou, z které může třeba načerpat i mnoho pro svůj duchovní život. Dětem, které teprve půjdou do školy nebo začínají číst, je určena půvabná prostorová knížka “Na venkově”, dále velmi pěkně ilustrované pohádkové knížky “O sněhurce” a “Bajky o zvířatech”. “Divoká zvířata”, “Domácí zvířata”, “Mám rád koně”, “Nejkrásnější mláďata” “Zvířata kolem nás” jsou tituly knížek které děti učí lásce i ke zvířatům. Cena 119,- Kč. Poznávat svět a dozvědět se mnohé zajímavé věci , mohou děti z knížek jako je: “”Co chci vědět o přírodě”, Objevujeme svět” a “Encyklopedie – chci vědět proč”. Krásným dárkem může být samozřejmě bohatě ilustrovaná dětská bible. Dospělým může udělat radost mnohokrát zmiňovaný “Deníček sestry Faustýny” nebo například oblíbené romány “Dělníci na vinici”, “Odkaz”, “Prázdné ruce”, “A vody plynou” , které čtenáře překvapí svou neobyčejnou moudrostí a hloubkou.
Pro náročné jsou určeny publikace: “Nové kostely a kaple z konce 20.století v České republice”. Rozsáhlá obrazová publikace, která mapuje proměny moderní sakrální architektury. Cena 790,- Kč. “Po stopách Ježíšových” Na bohatém fotografickém materiálu a téměř dvou stovkách fotografií, map a grafů nám kniha přibližuje duchovní, společenské a přírodní poměry doby Ježíšovy. Čtenář tak získává plastický, široce pojatý obraz doby, složený z evangelií, starověké literatury, archeologických nálezů a kriticky podaných informací o soudobých bádáních. Cena 529,- Kč. “Rok se svatými”. Výpravná publikace, která představuje světce celého světa od prvních staletí až po současnost. Více než 2000 světců z celého světa. Cena 1.350,- Kč. “2000 let křesťanství”. Tato obsáhlá publikace je jedním z největších encyklopedických počinů svého druhu, který nabízí českým čtenářům v jednom svazku přehlednou historii křesťanství od samých počátků až po současnost. Cena 1.790,- Kč. Pro mladé lidi, kteří přistoupí příští rok ke svátosti biřmování by mohl být vhodným dárkem Katechismus katolické církve nebo Písmo svaté. V Domečku si také můžete vybrat z několika druhů katolických kalendářů na postavení z Karmelitánského nakladatelství, Vyšehradu i Cesty. Na pověšení je samozřejmě k dostání oblíbený kalendář s malovanými ilustracemi, který už tradičně zdobí mnohé domácnosti. Na závěr jedna nepříjemná zpráva. Jelikož opět nebyla schválena předloha nového českého kancionálu, jeho vydání se opět odsune, takže letos se už určitě dlouho očekávaných kancionálů nedočkáme. Až nastane ten šťastný okamžik a kniha vyjde, budeme Vás neprodleně informovat v kostele a objednáme dostatečný počet, aby se dostalo na všechny zájemce.
Pořad bohoslužeb listopadu 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Neděle 3.11.2002 – 31. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Neděle 10.11.2002 – 32. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Neděle 17.11.2002 – 33. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Neděle 24.11.2002 – Slavnost Ježíše Krista Krále, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Sobota 30.11.2002 – svátek sv. Ondřeje, apoštola. Neděle 1.12.2002 – 1. neděle adventní, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Každou neděli půl hodiny před večerní mší svatou je adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní a svátostné požehnání. Poslední neděli v měsíci - Mariánské večeřadlo. 8. V průběhu týdne mše svaté začínají v 6.35 a 17.00 hodin. V pondělí, středu, pátek - ranní česky, večerní polsky. V úterý, čtvrtek, sobotu - ranní polsky, večerní česky. Každý čtvrtek po večerní mši svaté a první pátek po ranní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní. 9. Každý pátek po ranní i večerní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní s modlitbou Korunky k Božímu Milosrdenství. První pátek v měsíci - litanie a zasvěcení Božskému Srdci Ježíšovu. 10. Mše svatá v Domově důchodců na Sosně je každý pátek v 15.30. Mše svatá v Nemocnici Sosna je každou sobotu v 15.30 hodin. Půl hodiny před začátkem mše svaté je možno přistoupit ke svátosti smíření. Redakce neručí za jazykový sled jednotlivých mší sv. Sledujte vývěsku v kostele!
Nedělní liturgie v listopadu 31. neděle v mezidobí (3..11.) 1. čtení: Mal 1,14b-2,2b.8-10; 2. čtení: 1 Sol 2,7b-9.13; Evangelium: Mt 23,1-12 Žalm: odp. Opatruj, Pane, mou duši ve svém pokoji! ref. Strzeż duszy mojej w Twym pokoju, Panie. 32. neděle v mezidobí (10.11) 1. čtení: Mdr 6,12-16; 2. čtení: 1 Sol 4,13-18; Evangelium: Mt 25,1-13 Žalm: odp. Má duše po tobě žízní, Hospodine, Bože můj! ref. Ciebie, mój Boże, pragnie moja dusza. 33. neděle v mezidobí (17.11.) 1. čtení: Př 31,10-13.19-20.30-31; 2. čtení: 1 Sol 5,1-6; Evangelium: Mt 25,14-30 Žalm: odp. Blaze každému, kdo se bojí Hospodina. ref. Błogosławiony, kto się boi Pana. Slavnost Ježíše Krista Krále (24.11.) 1. čtení: Ez 34,11-12.15-17; 2. čtení: 1 Kor 15.20-26.28; Evangelium: Mt 25,31-46 Žalm: odp. Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám. ref. Pan mym pasterzem, nie brak mi niczego. 1. neděle adventní (1.12.) 1. čtení: Iz 63,16b-17.19b;64,2b-7; 2. čtení: 1 Kor 1,3-9; Evangelium: Mk 13,33-37 Žalm: odp. Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář a budeme spaseni. ref. Odnów nas Boże, i daj nam zbawienie.
Úmysly apoštolátu modlitby - listopad Denní modlitba Apoštolátu: Nejsvětější Srdce Ježíšovo, obětuji ti prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Panny Marie, Matky Církve, a ve spojení s eucharistickou obětí modlitby, práce, radosti a utrpení tohoto dne, abych tak s milostí Ducha Svatého a ke slávě Boha Otce zadostiučinil za hříchy a přispěl ke spáse všech lidí. A zvláště to vše obětuji na úmysly Apoštolátu modlitby doporučené Svatým otcem na tento měsíc a také na úmysly našich biskupů: 1. Úmysl všeobecný: Za vdovce a vdovy, kteří často trpí osamělostí, ať nacházejí útěchu a posilu v křesťanském společenství. 2. Úmysl misijní: Ať činná účast křesťanů pomáhá šířit evangelium novými komunikačními prostředky. 3. Úmysl národní: Za porozumění v církvi pro ty, kdo v naší zemi žijí bez Boha.
