STŘEDOMOŘÍM VÝCHODNÍM
Savona ---- 16:30 Civitavecchia 08:00 18:00 Messina 14:00 20:00 na moři ---- ---Atény 08:00 14:30 Izmir 08:00 14:30 Heraklion 08:00 14:00 na moři ---- ---La Valletta 09:00 18:00 na moři ---- ---Marseille 09:00 17:00 Savona 09:00
1
2
3
ŘÍM MONA LISA
ÚVOD Nedávno skončily nudné Vánoce, a tak v únoru, byl nejvyšší čas, pro zpestření ještě vzdálenéhoípředjaří. Naše šlechta, ve své době, také na zimu odjížděla do Středomoří. Jako chuďas, ze současné „demokracie“, jsem se tam, po jejích stopách, vypravil také. Bylo to autobusem k moři, pak lodí, do slavných pobřežních měst, až do Turecka, pak zpět, jinou trasou, zase k autobusu v Itálii, a zpět do Prahy. Několik slavných míst se tak dalo navštívit „jedním vrzem“. Liberecký autobus vyjížděl z Prahy, cestovka byla lipská, průvodce Heinkel (byl to potomek neodsunutých sudetských Němců), spolucestující v Praze byli jen ze Slezska. Byl jsem nejmladší (70 let), ostatní i přes 90. Na výlet jely baby jednotykadlové, dvojtykadlové, starci bezrucí a slepí. Do autobusu ale všichni nastupovali křepce. Vlastně se tak české domovy důchodců vydaly spojit se, se středomořskými starobinci. Nekonečná jízda autobusem byla provázena neutuchajícím hovorem sedících žen, (už jenom dvě ženy si mají stále co říci)! Stále vibrovaly čelistmi a tím si masírovaly hypofýzy. Naše manželské páry byly manželstvím už přezrálé, neměly si co říci, seděly ve dvojicích a mlčely (v manželském svazku ztratily řeč i sluch). Požadovali jsme od řidiče, aby nám zazpíval. Nechtěl, prý by nám zkazil dovolenou! 4
Mluvení přerušoval jen „vůdcův“ tlampač, oznamující blížící se záchody; na příštím parkovišti. Vypukla beseda, kdo a jak dlouho to ještě vydrží? Pak jsme se všichni vyvalili ven a běželi za svým cílem. Bavorské toalety byly nejdokonalejší, za 70 eurocentů, (za pár námi nevratně darovaných kapek)! Měli rotační prkénko s UV desinfekcí a samosplachováním, v různých úhlech. Slezanka se při spláchnutí do díry podívala z blízka, a s údivem otevřenými ústy. Proud vody jí vypláchl i pusu. Záchod obsluhoval soucitný a vše chápající černoch, (Hajzlnegr, také i jazykový talent). Z prožitých a úžasných zážitků jsme si před toaletami skoro všichni potykali. Do roští, zadarmo, a „na kytičky“ se nedalo odběhnout, v únoru ještě nebyly listy, ani tam dole, na jihu Evropy.
5
LOĎ Nalodili jsme se v Itálii do lodi COSTA NEOROMANTICA. Řídil ji kapitán Arena Pasqale. Byl zakrslý, holohlavý, brýlatý a břichatý. Na rozdíl od dvou známých a světově zbabělých kapitánů nás vozil bezpečně, snad by při ztroskotání naší lodi neutekl jako první?! Plavidlo mělo i s personálem 2500 lidí. Při nástupu jsme museli všichni podepsat místopřísežné prohlášení, že nemáme syfilis, kapavku a ani AIDS. Stejně by se k tomu nikdo nepřiznal! 6
Loď měla lazaret, márnici, kostel, vězení pro dlužníky. Také dětský útulek, byl pořád plný. Dětičky se tam s učitelkou pomalovávaly jako Indiáni či američtí vojáci, fotit je, se ale nesmělo. Vyjeli jsme už v podvečer a hned začaly české ženy hořekovat (pro bolesti hlavy a břicha), domáhaly se českého zdravotnictví, toho zadarmo. V recepci se dožadovaly okamžitého příjezdu lodního „felčara“, prý mají mořskou nemoc. Od recepční dostaly jednu tabletu zdarma a doporučení ležet v posteli. Další chtěly ihned přivézt felčara, prý jim vadí vrčení lodních motorů. Také nepřijel, dostaly vatičku do uší, zdarma, a doporučení ležet. Pak si chodily stěžovat na bolesti zubů, bylo jim doporučeno nejíst to tvrdé, lodní maso. Nakonec si stěžovaly na vrzání a otevírání kajutových dveří, (to způsobovalo vlnobití). Prý je v noci budí. Recepční jim poradila škvíry vrat utěsnit toaletním papírem. Když už neměly proč fňukat, naříkaly na noční bušení trezorových dveří. Prý si měly trezor naplnit šperky, penězi a pevně je zamknout! Pak už neměly na co si stěžovat. Vymyslely si, že jim v kajutě běhají potkani. Musel vyběhnout lodní důstojník, specialista na myši (lodní krysař). Žádné tam nebyly, stejně mu neuvěřily, měl by se prý víc snažit! Stěžovaly si na noční vyskakování zásuvek, způsobené vlnobitím. Zase dostaly jen jednu tabletu. Naše dámy vzhlížely nadějně na lodní heliport. Mohla tam přistát helikoptéra a odvézt je do kontinentální nemocnice, zprostit je tak toho zaplaceného lodního „utrpení“. Lodní výtahy sotva stačily převážet tolik lidí (2500). Museli se do nich vejít vozíčkáři, kočárky, děti. Měly nosnost 12 penzistek.
7
Večeře se servírovala noblesně a s nápaditými názvy jídel. Kuchaři a číšníci byli žlutí, z Dálného Východu. Byli ochotní, na stole bylo tentokrát dost pepře a soli, úzkoprofilová byla jen dřevěná párátka. Masitá jídla byla vzhledově upravená, bohužel tepelně málo opracovaná, tvrdá nedosolená a neokořeněná. Musela se polykat bez rozkousání. Jednou jsem našel v jehněčím mase i rybí kost. Sladkosti byly vynikající, ty žlutí už umí. Denně se dalo sníst až 25 dortů, pak bylo těžké se vejít do kalhot. Naše ženy u stolu trpěly, ne všechny měli u stolu nasazené zubní protézy. Pak jim při mluvení stříkaly sliny z úst, až na proti sedící jedlíky. Jiné si nevzaly na čtení jídelního lístku brýle, tak jim to musely ostatní hlasitě překládat, než to dolouskaly, už jsem byl po večeři! Po alkoholových nocích západoevropanů byly k snídani připraveny utopenci a kyselé okurky. Lodní divadlo bylo malé, nemělo ani balkon.
8
Kuřárna byla dobře odvětraná a pořád plná stejných kuřáckých kamarádů a kamarádek. Žlutá servírka často vynášela popelníky, musela mít pro „nahulení“ při práci roušku na obličeji. Stařičký Španěl mi na vyžádání zatančil a zaklepal na kastaněty. Ochotně se v ní bavil každý s každým. Obsah rozhovoru v „babylonu“ jazyků nebyl důležitý, stačilo jen „mlátit čelistí“, to se cenilo jako vznešené to „sdělování“. Kuřáci pak mohli kouřit na polovině celé otevřené horní paluby, druhá půlka byla nekuřácká. Tak to bylo a je ve stále kapitalistické Západní Evropě. Jen ta nová, česká demokracie blbne…, je papežštější než papež! Kuřáci si tu vytvořili přátelskou partu, zdravili jsme se, usmívali na sebe, usedávali blízko sebe.
9
V podpalubí prali prádlo Číňané. Také tam myli nádobí. Vlhkost prádelny jim dělá moc dobře na plíce. Mezi turisty nesměli, stejně jako bělošští lodní řemeslníci (ani ti v bílých kombinézových montérkách). Lodní důstojníci však směli sedět s hosty, ale jenom v uniformách. Často nás navštívili námořní policisté. Měli hlad a chtěli se najíst zadarmo. To na naší šlo snadno, nikdo si toho jejich obžerství zdarma ani nevšiml. Kdo si chtěl mrzačit tělo sportem, měl k dispozici tělocvičny. Na horní palubě bylo i ve slunném a teplém počasí moc větrno. Museli jsme se držet zábradlí a držet si brýle. Smetlo by nás to. V dlouhé chvíli jsme si mohli nechat vybělit chrup, levněji než na pevnině. Mluvilo se tu středomořskými jazyky, francouzsky, italsky, španělsky, také rozuměli anglicky a německy. Dětský útulek byl pořád plný dětí. Chvilkami asi hráli hru: “Pojďme vedle na moment, šaty tíží jako cent!“ Proto se nesměly fotografovat. Dětský tělocvik začínal až ve 23 hodin. S knoflíky výtahů si hráli parchanti, sotva výtah přijel, hned ho stáhli jinam. NESYMPATIČTÍ SPOLUCESTUJÍCÍ Kladenská listonoška byla pohledná žena, blondýna. Měla jen jeden nedostatek. Nenasazovala si umělé zuby a tak její sliny stříkaly na naproti sedící. Nebyl při hovoru hezký pohled do jejích úst. Byl jak výhled do vrat krematoria. Ve větru jsem s ní, při hovoru, musel já stát zády ke směru větru, pak její sliny vichr neškodně odnášel nad moře. Západoevropské manželské páry spolu vysedávaly hodiny, bok po boku, a mlčely. Ona mu už desítky let nakukávala, že to on stárne! Musel tomu uvěřit, a tak musel stárnout rychleji než ona, a o pomalém umírání jen mlčet. Tupě zírali před sebe. Dvě slepé černošské lesbičky se také přijely „podívat“ na krásy Středomoří. Vodily se na palubě za ruce, usmívaly se, z radosti ze života. Většinu času ale trávily láskou v kajutě, v podpalubí. Paci, paci, pacičky. Byla to Australanka se statným manželem. Oblíbili si mně, a tři večery jsme se před manželem, u stolu, spolu poplacávali rukama, na paci, paci, pacičky. Nelíbila se mi, otravovala mě, zvláště když mi při tom plácání zpívala milostnou 10
australskou píseň. Jejímu australskému dialektu jsem vůbec nerozuměl. Byla šílená. Na přehledné palubě nebylo před ní kam se ukrýt. Čtvrtý večer na mě už přestala útočit. Rusáci byli dva, uměli rychloangličtinu, mleli páté přes deváté, s Němci si ale notovali. Byli držgrešle, vypili mi skoro celou láhev calvadosu. Ničím se nerevanšovali. „Světoobčan“ měl angličtinu „seklou“ španělštinou. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Neměl adresu. Přesto se ke mně choval zdvořile, a po mém vystoupení na jevišti, mi na záchodě dokonale odlíčil barevnou jevištní masku. Osamělá babka měla jen 83 let. Měla dokonalé umělé zuby a uměla přečíst jídelní lístek, i bez brýlí. Ráda si ke mně přisedávala, chtěla se mnou chodit městy. Zdržovala by mě. Černochů a Arabů bylo na plavidle jenom asi deset. Navoněným a noblesním Francouzkám při recepcích zapáchaly nemyté nohy. Invalida na vozíku byl doprovázen čtyřmi uniformovanými komorníky. Blokoval schodiště i výtah. Nebyl na něj hezký pohled. Neštěstím byly západní manželské dvojice. V úzkých chodbách začaly maminy „rotovat“ a něco „strašně důležitého“ dlouze taťulovi vyprávět. Průvod procházejících (na večeři či do divadla se tím úplně zastavil). Stačilo na ně zaštěkat, vzpamatovaly se a opět rozešly (třeba i zpět). SYMPATIČTÍ SPOLUCESTUJÍCÍ Chirurg, ze Štýrského Hradce, nebyl chudák. Bral 4500 €, měl vilu, 4 luxusní auta, 2 bazény, manželku a syna. Měl perfektně opravený chrup, za dobrou cenu, v Maďarsku. Zájezd měl za poplatek exklusiv. Rád jsem mu naléval calvados a on mi kupoval mizerné lodní pivo a kávu, to pro něj bylo zadarmo. Mluvil jsem na něj německy, on na mě anglicky. Rozuměli jsme si. Prý mluvím německy lépe než on česky! Zasmáli jsme se tomu. Neuměl německy vyslovit mé jméno Miloš, tak mě oslovoval Miloševič Slobodan. Nevadilo mi to. Za druhé světové války se jeho předci měli výborně, děda byl řezník. Rozpovídal se o roku 1968 (okupaci Československa), bylo mu tenkrát pět let, nechápal to, bál se sovětů i v neutrálním Rakousku. Vzpomněl si i na upálení našeho Jana Palacha.
11
Rozpovídal se o svých dřívějších jízdách po Dunaji (jel motorovým člunem sám), Slováci ho zdravili, lákali na břeh, tam mu zadarmo nalévali kořalku. Maďaři a Rakušané si ho ani nevšimli! Skamarádil jsem se se dvěma penzistkami. Také jim bylo 70 let. Při společenských večeřích a k tanci si dávaly na tváře ruměnec, říkaly tomu „zdravíčko“. Mladší tam k mání nebyly. Kanadští milenci byli velmi pohlední. Měli dokonalou angličtinu, spisovnou a jasně artikulovanou. Sblížili jsme se v kuřárně. Všemu jsem rozuměl. Mailová adresa ale nefungovala. Zajímavá byla shledání s emigranty z roku 1968. Pařížanka, se nakonec lámanou slovenštinou rozpovídala o svých příbuzných v Bratislavě. Odsunutá Němka byla od Jičína. Jejich rodina se tam tehdy jmenovala Živný. Rakušané a Chorvaté také s láskou vzpomínali, na rodiče a na monarchii. Bělorusové a Ukrajinci se rovněž pyšnili českými předky. VEČERY NA LODI Byly ve znamení hudba, zpěv tanec a víno. Latinsko-americká kapela hrála, u nás kdysi známé a populární melodie (Dona Maria). Hlasy zpěváků a zároveň hudebníků byly čisté, barevné a vysoké. Sledovalo je jen vybrané, nečetné publikum; někteří tančili tango. Publikum vykřikovalo názvy písní, kapela je ihned zahrála. Lahodné kantilény rozdávaly radost, ne jako teď propagovaný rámus chroptících negrů. Moderní reprodukovaná hudba byla jen italská.
12
REJ Večeří jsme se přejídali, až jsme hlasitě říhali. Měl-li někdo narozeniny či svátek, dostal dort, číšníci mu zazpívali a zatančili. V divadle probíhal revuální program, se soutěžemi a cenami pro vítěze. Moderátorka uměla několik tamních jazyků, speciální anglické výrazy jako kokrhat, kdákat, mňoukat, dorážet sběračkou na kastrol, naskočit; ty musela z italštiny do češtiny přeložit lodní, česká zpěvačka. Pak se odcházelo tancovat do jiného sálu, až do „kuropění“. Ženy si na tanec malovaly na tváře růžová „zdravíčka“. 13
Jednoho večerního představení jsem se nechtěně, nuceně a aktivně musel účastnit i já. Vyhlídl si mě nájemný lodní, kejklíř a dotáhl mě na jeviště. Nedalo se utéci, i když jsem se snažil, vždy mě vytáhl zpět. Připomínal jsem davům tváří Chaplina, komisaře Clouseu, našim turistům Dolečka. Byla to soutěž o nejlepšího muže lodi. Mými soupeři byli Sardiňan, (v šatně mi vyčetl životní nenavštívení Sardinie) a Argentinec. Byli jevištně nenápadití, propadli už v prvních jevištních pokusech. Měl jsem udělat dřepy a kliky. V mém věku jsem jich předvedl po pěti, snadno. Davy „aplaudirovaly“. Chtělo se pak ode mne zatančit sexy tanec. Kroutil jsem boky a na místě přešlapoval. Měl jsem přidat více sexu, tak jsem si v kapse kalhot nastavil peněženku viditelně napříč. Davy křičeli Miloš, Miloš, bene, repete! Musel jsem do zákulisí, sundali mi brýle, nasadili paruku, nalíčili mi obličej, oblékli mě do trestaneckého pruhovaného munduru, dali do ruky odmotanou roli toaletního papíru. Měl jsem obtančit moderátorku a odvíjet roličku. Přišlápla mi konec, nevzdal jsem se a odmotával improvizovaně další papír. Davy aplaudirovaly, a volaly Miloš, Miloš! Nakonec se chtělo ode mě vylézt na vysoký nerezový sloup. Bylo to snadné, (šplhal jsem naposledy v 8. třídě). Z výšky jsem jásajícímu publiku lehce zamával. Lidé byli štěstím bez sebe, křičeli a mávali mi, do výšky. Moderátorky mě vyhlásili nejlepším mužem lodi Costa Neoromantika. Jako vítězi mi předali tašku, se jménem lodi. Odcházel jsem vítězně středem hlediště, s taškou na rameni, davy mě oslovovaly, poplácávaly a vykřikovaly Miloš, Miloš, ách Miloš! „Světoobčan“ z publika mě hladil po chodidlech, prý pro mě udělá všechno. Tolik jsem ale nechtěl! Moderátorky za mnou volaly: Češi jsou nejlepší, Češi, Češi! Češi na lodi jsou prý nejlepší ze všech národů, říkala nahlas italská moderátorka. Měla pravdu, naši vyhráli v jiných dnech i v dalších disciplinách. Asi se publikum na můj účet výborně pobavilo, možná víc než děti v pražské mateřské školce?! Pak se mě ujal kuřák, mnou řečený „Světoobčan“. Spolu jsme odešli na záchod. Tam mě odličoval, mýdlem, ručníky, holýma rukama, snad půl hodiny. Prý pro mě udělá všechno, tak jsem ho zaujal. 14
Netušil jsem, co to je lodní popularita. Korzující turisté mě při potkání zdravili, potřásali mi rukou, líbali mě, chválili můj „sexy“ tanec. I těsně před vyloděním si mě vážili a dojemně objímali. Svaly mě po jevištním vystoupení bolely týdny. Dvořákovi, od našeho stolu, vystoupili na podiu jako manželský pár, v soutěži manželských dvojic. Tahle dvojice měla při písni Na krásném modrém Dunaji stát proti sobě, ona měla kastrol na pásku on na pásku sběračku; do rytmu písně měl on čelně klepat sběračkou do jejího kastrolu. Soutěžili s pařížskými negry, pochopitelně zvítězili, Češi! Další jejich disciplina bylo čelní dosednutí manželky na sedícího manžela. Pro obtížnost byl mezi nimi nafouklý pouťový balonek. Moderátorky musely přitlačovat manželku, až balon pukl. Pak se vykutálela manželova varlata (tenisové míčky). Nasmáli jsme se, jako malé děti, z té nápaditosti. Na podiu při tom vypouštěli barevné dýmy. Vedle bylo napsáno, že jsou zdravotně bezpečné. BYDLENÍ
V kajutě jsem měl kabelovou satelitní televizi. Byly v ní důležité a aktuální informace, zpravodajství ze světových stanic, mé bankovnictví, porno program; za poplatek v eurech. Také zprávy v řeči hluchoněmých. Možné bylo sledovat 11 programů. Ve skříni byl deštník, bačkory, župan, k mání. 15
Cabinservis mi dělal žlutý a zakrslý asiat. Byl dokonalejší než všechny evropské manželky! Stlal a uklízel mi několikrát denně. Nikde nezůstalo ani smítko, neobtěžoval mě zbytečným mluvením. Konečně jsem v životě měl svého prvního komorníka! OBYVATELSTVO STŘEDOMOŘÍ I tam už se teď namnožilo škaredé obyvatelstvo. Západní ženy ale o sebe většinou více dbají. Udržují štíhlé postavy, nosí nápadité, ale levnější šaty, obarvené účesy mají unikátní. Vkusně se umí líčit. Obdivuhodná je zdvořilost a ochota tamních lidí, umí se pozdravit, ve dveřích dají přednost ženě, zastaví se a vysvětlí cestu turistovi. Vyzařuje z nich přátelství. Nikdo tam nikam nespěchá. Západomořští neplivali při korzování na palubu, nežrali za chůze a nedrobili do talířů dole sedícím strávníkům, neškrábali se nviditelně na ohanbí a v konečníku. Tak, jak to činí nové vesnické „naplaveniny“, novodobí dosídlenci, (kolonisté) Prahy! Dvakrát jsme překročili časový posun. Bylo hrozné vstávat o dovolené v 5 ráno! V navštívených městech, všude, chybí uliční teploměry a sloupové hodiny. O takové zbytečnosti, (teplota a čas), se tamější obyvatelé nestarají, nepotřebují to k životu. Vzdělanost se tam moc necení, nepotřebují ji k životu. Češi jsou všeobecně vzdělanější. Středomořským vládne „zahnívající kapitalismus“. Zahnívá ale krásně, tak si z tamní radostí, ze zahnívání kapitalismu radostně a nahlas zazpívají. Krize - nekrize, vždycky tam bylo jen z ruky do úst. U nás, na severu, za „totality“, bývala také veselost. ŘÍM Do složitého města se bylo radno vypravit s německou cestovní kanceláří. Oběd byl v ceně výletu. Italové umí moc dobře a chutně uvařit maso. I večerní žlutý, lodní kuchař výjimečně uvařil lamí maso dobře. Byl to celý den dobrého masa. Radili nám jezdit městem autobusem „naskoč, vyskoč“. Bylo to skoro stejně drahé jako taxík, a ještě se muselo přemýšlet, v různých řečech.
16
17
18
MESSINA A ETNA Kolegyně k ní jely taxíkem, 160 kilometrů. Nevěděly, zda právě teď soptí. V ten den byl strašlivý vítr, lezly na vrchol po čtyřech, posledních pár metrů ale nedolezly, bylo to o život a o pád do kráteru. Vrátily se černé, jako „Popelky“. Sopečný prach, strhané, si omyly až druhý den. ATÉNY
Hned v přístavu omdlel jako první penzista. Zvedli ho a tak šlapal dál. Taxíkáři se o nás porvali. Ti zadnější byli o polovinu levnější. Přední je pěstmi mlátili do obličejů. Já jsem si při jejich rvačce zatím vybral peníze, z bankomatu. Přiběhl ke mně ten nejzadnější a nejlevnější, a tak jsem po domluvení ceny hned nasedl.
19
IZMIR
Město bylo plné obrovských psů a koček. Volně se procházeli a povalovali po chodnících, vůbec na lidi neútočili. Žrádlo měli asi na státní útraty.
20
HERAKLION Město udivilo obrovským počtem jásajících dětí na náměstí. Byla to ale demonstrace, mají prý daleko do školy. Policie do nezletilých nemohla s obušky, koňmi, plynem, vodou, ani střelami. Tak se zase nic nestalo. Bylo to při teplotě 27 stupňů Celsia.
MALTA Po návštěvě města jsme se vraceli k lodi. Byl na ní podivný „cvrkot“. Personál pobíhal po palubách, i kapitán pobíhal. Nouzový lodní diesel náramně řval. Výtahy nejezdily. Byl „black out“, jako v amerických „kečupových“ filmech. Výtahy nejezdily, svítila jen nouzová světla. Posádka nakonec vše obnovila a vyjeli jsme podle plánovaného času.
21
Sem mě kousla Tahle herka mě pokousala
22
Sotva jsem vyšel z lodi, do města Valletty, začal mě místní drožkář přemlouvat k jízdě do kopce. Byl jsem vyděšený, z dopravy vlevo, a nepozorný. Jeho kobyla, v tom únorovém žáru mě také nechtěla táhnout do kopce. Dala mi to najevo bolestivým kousnutím do pravého ňadra. Urazil jsem se na oba, a pokračoval do vrchu raději pěšky. Vozka chytil klisnu, pro jistotu za udidlo, a otočil jí hlavu na opačnou stranu. Prošel jsem, tentokrát už bez kousnutí. Bolestivé pokousání jsem pak ukazoval strávníkům, před večeří. 23
Na Maltu už nikdy nepojedu, jsou tam zlí koně! Ve městě je mnoho zastupitelství firem z Libye. MARSEILLE Do města jsem se vydal jen kousek, pěšky. Na periferii jsem viděl krámy plné zboží, nikdo nic nekupoval. Zbytečné zboží jako mýdla, čaje, parfémy, hračky, bez toho se dá žít, i v krizi. Lidé postávali na ulicích, nekouřili a nepili. Působilo to na mě chudě, chuději než „demokratická“ Praha. ZÁVĚR Bývalí Čechoslováci, teď samotní Češi, mají ve Středozemí stále dobré jméno. Jsme vážení hosté, nekrademe, neopíjíme se hlasitě, nepereme se. S jinými národy tam mají asi horší zkušenosti. U stolů se společně bavíme, u tamních je to vzácnější. Při zpáteční cestě autobusem jeden manžel hořekoval, že manželka mu promočila za deset eur. Jinak se moc nemluvilo. V chladné Praze, na Hlavním nádraží (Sherwoodu), nás uvítaly stovky po zuby ozbrojených policistů. Něco se tam asi očekávalo, nevím? Nebylo to ale na počest našeho návratu. Prohřál jsem si tam duté hlavové kosti, dlouhodobě ze střední Evropy prochladlé. Moc dlouho na mě špatně zapůsobilo zhlédnuté množství historického kamení a nadměrného množství vody, v tak malém Středozemním moři. Lezení po starém kamení (4000 let starém) mě na dlouho zmohlo. Z tolika vjemů se budu vzpamatovávat nejméně čtvrt roku!? U moře bylo 27 stupňů nad nulou, v Alpách, při návratu, dva metry sněhu a mínus deset pod nulou.
24
Miloš Nekvasil
25
