Pondělí, 21. 7. 2003 Dnes ráno jsem měl dvě zajímavá probuzení. Nejprve mě vzbudil budík hned první sérií vyzvánění, což se nestává příliš často, ale i přes tento zajímavý úkaz jsem ho opět úspěšně ignoroval a spal dál. Podruhé to byly podivné pravidelné otřesy mé postele, která v rychlém tempu konala ve směru své délky kmitavé pohyby tam a zpět. Jen chvilku mi zabralo přemýšlení o tom, co je toho příčinou. Záhy jsem si totiž uvědomil, že sdílím palandu s oním předpokládaným exotem, že je mužského pohlaví a že si patrně právě dává svou ranní „rozcvičku“. Silně jsem se na posteli zavrtěl, abych připomenul svoji přítomnost a hlasitě vydechnul, abych dal najevo, že hrozí docela veliké nebezpečí, že už jsem procitl. Exot to zaregistroval a kmitání ustalo. Netrvalo dlouho a také jsem ho konečně uviděl. Můj předpoklad nebyl chybný! Je to fakt prvotřídní exot. Hubený, malý a pokřivený s úchylnými kotletami a špatně střiženou bradkou. Oblíkl se (růžová košile, černý tesilky), vzal si brejličky, zatelefonoval (mluví jak vykastrovaný kačer) a odešel. Mimochodem, kolují tu o něm dost divný zvěsti a právě teď (23:17) sedí vedle u televize a kouká na porno (tak tady říkají krátkým pořadům, kde chodějí ženský bez podprsenek).Asi je to jeho obvyklý večerní program. P.S.: Je mu tak 25 let. Já po snídani pokecal s jednou Slovenkou (spousta rad, sražení mého sebevědomí ohledně najití práce, kontakt do Skotska a odkázání na polský inzeráty), naobědval jsem se a vyrazil na dlouhou štreku do Rovenscourt parku, juknout se na stěnu s polskými inzeráty (jobs, ubytování). Po cestě jsem se ptal na práci v osmi restauracích a jedné umývárně aut → no results. V jedné restauraci a v jednom skladišti vín mi dali zase rovnou formulář pro přijetí zaměstnance, ale bez víza...nic V polské výloze jsem si opsal strašně moc kontaktů, vyrazil zpět a po cestě, zase po dlouhé době, zavzpomínal na Lenku → bomba, daří se mi jí postupně zbavovat, alespoň zatím. Následuje Velehrad, pár neúspěšných telefonátů a čínské polévky. Po večeři jsem se seznámil s Ditou (nanny), která mě přesvědčila, abych hned zítra šel hrát na flétnu někam na ulici. Budiž, jsem rozhodnut do toho jít. Ještě jsem se seznámil s Lacem (chvíli jsme spolu hráli-duo hlétna+foukací harmonika) a slovenským mlaďasem elektrikářem, se kterým si dlouho povídáme. Pak přišli nějaké holky (Češky od Náchoda), se kterými odešel, a já dopisuji deník. Za chvíli jdu spát, tak dobrou. P.S.: Ještě jsem zapomněl, taky jsem dnes byl na Internetu, kde jsem získal spoustu dalších kontaktů na práci a ubytování (to bude zítra telefonátů) a našel adresy na londýnské au –pair agentury. Útrata: 7 L - ubytování na středu 35 pí - kopírka 50 pí - Internet 90 pí - arabský chléb Počasí: teplo (ale chladněji než včera), příjemně
Středa, 23.7. 2003 Dnes to byl příšerně ulejvácký den. Na půl se strašně stydím, že jsem dohromady nic nedělal, zejména pak proto, že jsem v situaci, ve které si to nemůžu dovolit. A na druhou stranu jsem na sebe docela hrdý, že jsem dokázal přemoci depresi, která na mě zase ráno doléhala a že jsem se dokázal odvázat i v právě tak zoufalé situaci, ve které se teď nacházím. Ráno jsem vstal až v 10:00 hodin. Vyčítal jsem si, že jsem tak zaspal, a uvědomil jsem si, že ta seizmická aktivita předcházející dvě rána byla alespoň k něčemu dobrá. Samotný budík je fakt na prd. Pak jsem se nasnídal (horalka, perník), přestěhoval na jiný pokoj, porochňal se trochu v mapě a zavolal Míše. Prý by to tam u ní mohlo vyjít s prací pro mě jako zahradníka, ale pořád je problém s ubytováním. No, ale to bych řešil až potom. Míša bydlí v Sussexu a v sobotu pro mě přijede na okraj Londýna. Budeme objíždět farmy. Po telefonátu jsem si dal ještě čínskou polévku, zabrnkal na piáno, a vyrazil do města rozhodnut, že někam sednu a budu hrát na flétnu. Byla zima a sem tam i pršelo, a tak jsem si sedl pod strom do parku na Portobello road, čekal na lepší počasí a pískal. Když vysvitlo slunko, chystal jsem se odejít, ale kousek ode mě na mě mávali takový dva týpci, kterým se asi líbilo, jak jsem hrál. Šel jsem tedy k nim a pustil se do hovoru. Byla to rozhodně zajímavá debata. Oba byli studenti nějaké počítačové školy. První, P.., Ir(38) se navíc živil jako sochař a druhý, Bobby, Londýňan
(32) byl navíc gay se dvěma dětmi. Mluvili jsme o všem možném, o škole, o koníčkách, o práci, o sexu, o jazycích (myšleno languages). Bobby mi dal na sebe kontakt, kdybych byl prý někdy v nesnázích, tak že u něj můžu klidně přespat. Utvrzoval mě, že by šlo čistě o pomoc, že jestli jsem hetero, tak O.K., o nic by se nepokoušel. Abych řekl pravdu, tak teď už si tím tvrzením nejsem tak jistý. Všichni jsme se totiž pak docela ztřískali (i když se to ve VB na veřejným prostranství nesmí) po takovým jablečným chlastu (Cider-něco jako burčák) a já měl navíc tři balený cigára, takže… Bobby si pak začal dělat docela choutky. Neustále mi lichotil a měl sexuální narážky a já musel velmi často opakovat, že jsem only! na ženský a k tomu momentálně zamilovaný. Nejčastější věty ode mě: „Bobby, you have got a boyfriend!!! Are you sure, you don’t try to get me?! I’m heterosexual!! Go back to your side, please!!! Where are you looking now?! Fuck you!“ Poslední větu, kterou jsem většinou použil po nějaké jeho sexuální narážce, jsem často doprovodil známým gestem s prostředníčkem, načež si Bobby jen mlsně olíznul rty. Ale bylo to v pohodě, nic vážnějšího si nedovolil. Kromě podání ruky a závěrečného obejmutí (které jsem zkrátil na minimum), jsem ho na sebe nenechal sáhnout. Naopak, to já si občas dovoloval víc. Trošku jsem si s ním hrál. Třeba jsem mu vzal ruku, hladil ji po předloktí a povídám: „Do you feel good now?“ Bobby roztouženě: „Yes,“ a já s úsměvem odpovídám: „I‘m sorry, me not“ a vracím mu ji zpět. Já vím, bylo to ode mě ošklivý, ale alespoň jsem ho tak na chvilku zkrotil a kromě toho to byla strašná sranda. Přeci jenom jsem tý jablečný „šťávy“ vypil asi půl litru. Pak si k nám ještě na chvilku přisedli nějací kluci, původem z Izraele, a zpívali jsme a hráli na flétnu. Dohromady jsem v tom parku strávil čtyři hodiny. Po rozloučení jsem si koupil nějaké pečivo a obešel tři restauračky, kde jsem předtím udal své CV. Všude mi řekli, ať to zkusím zítra. Taky jsem navštívil naprosto výbornou mši v Kensington Temple. Popis: Na podiu (nebo za oltářem? No, nevím, spíše fakt pódium) vpravo hraje kapela s bílým frontmanem v čele popový písničky s křesťanskými texty, vlevo tři vokalistky (rasy-černá, žlutá, bílá), uprostřed normálně oblečený farář (bez taláru a límečku) vlnící se do rytmu a mezi sedačkami, dole i nahoře na kůru, spousta stojících, mávajících, zpívajících a tancujících lidí (tak 95% černochů, farář běloch). Vždycky, když doznívala nějaká písnička, tak začali všichni vzpínat ruce, modlit se a křičet na vlastní pěst a farář do toho bordelu pochodoval s mikrofonem po podiu a pronášel (nebo spíše rapoval?) srdcervoucí výroky o lásce k Bohu a k bližnímu svému. Celé to na mě zanechalo dost silný dojem. Pozn.: Už nikdy nechodit na takovouhle mši opilý a zkouřený! Chvíli jsem totiž přemáhal nutkání rozběhnout se do uličky, pokoušet se o brake-dance a křičet: „Oh yes, I love you, Jesus! You are above all! I love you, I love you, I love you!!!“ Následoval Velehrad, kde jsem sebou švihnul na postel, seznámil se se spolubydlícím Dominikem a poslechl si Brand X, DeJohnetta a Prodigy. Pak už jen večeře (konzerva + houska) a deník. P.S.: Ta česká babka, o které jsem se už zmiňoval, co bydlí tady na Velehradě, je opravdu hodně divná a hodně ošklivá (dokonce si troufnu říci, že více než má vlastní ze Šluknova). Budu pokračovat v popisu: Má šedivé, špinavé a věčně mastné vlasy, naprosto nepřítomný výraz ve tváři a občas se klepající ruku. Chodí tiše jako duch bez jakéhokoli kývání, s hlavou svěšenou k zemi. Neustále křižuje Velehrad sem a tam a já mám pokaždé strach, za jakým rohem se z ničeho nic objeví. Na mou duši, ta tu na mě někdy v noci nečekaně vykouknout, tak mě asi trefí šlak. Je to taková chodící mrtvola. Pohybuje se pomalu, ale dokáže vyvinout i poměrně velkou rychlost. Třeba když jí dnes přinesli oběd, frekvence jejích kroků směrem dolů ze schodů byla vážně obdivuhodná. Jakoby se bála, že jí to někdo ukradne. Poslíček jí podal dva teplé balíčky z co největší vzdálenosti a rychle zmizel. Ale občas je docela zajímavé ji pozorovat. Třeba ráno v kuchyni. Vešla, šla a došla až na konec místnosti, kde se zastavila, když zjistila, že jí v dalším pohybu brání stěna. Otočila se tedy na místě a šla zpět. Znovu se zastavila, když si všimla, že dráhu její cesty lemuje židle s mojí osobou. Asi deset sekund jsme na sebe mlčky zírali a pak pokračovala do společenské místnosti, kde naprosto beze smyslu vzala ovladač ze skříňky vedle televize a přemístila ho na pohovku. Pak se opět odebrala na zpáteční cestu. Je fakt hodně divná. Právě jsem se zeptal toho exota, co je ta stará paní vlastně zač. Odpověděl: „To je paní doktorka“ a odešel. Hmm, to jsem se koukám zeptal toho pravého. Doktorka?? No, mě spíš přijde jako POSTRACH VELEHRADU. Dobrou noc. Útrata: 0,75 L – housky Počasí: střídavo
Pátek 25. 7. 2003 Včerejší den byl ve znamení lhostejnosti. Po snídani (čínská polévka) jsem vystěhoval své věci z pokoje do společenské místnosti, dal si další čínskou polévku a vyrazil do města po Bayswater směrem k Regents Parku zkusit najít nějaké místo s velkou koncentrací lidí, kde bych mohl zkusit svoje štěstí s flétnou.
Cestou jsem se trochu prošel po Hydeparku, kde jsem vyhlížel pověstné řečníky, ale kde nic tu nic. Na druhou stranu mě docela překvapilo, že i když je to park, tak se tam vesele prohánějí auta, jako by se nechumelilo (teda pravda, že alespoň po vyznačených cestách). Nakonec jsem našel poměrně rušnou silnici a asi dvacet minut jsem se odhodlával k hraní. Fakt se mi do toho vůbec nechtělo. Bylo to horší, než nutit se do půlnoční cesty domů ztemnělými zákoutími Ploučnice. Ale stejně, tak jako tam a jako u většiny věcí, do kterých se každodenně tlačím, i když jsou v rozporu s tím, co chce mé spontánní já, jsem se i tady otočil zády ke svému strachu a nechuti, sednul si a začal hrát. Avšak ta nechuť nezmizela a potom, co jsem asi po 25 minutách hraní nevydělal ani penny, vzdal jsem to a různými postraními uličkami se vydal na zpáteční cestu. Opět jsem se ptal na práci všude možně a zaokrouhlil počet podniků, kde jsem to zatím zkoušel osobně, na 85. V jednom baru mi opět dali rovnou přijímací formulář a já tentokrát pojal smělou myšlenku ho vyplnit. Záhy jsem zjistil, že to byla myšlenka opravdu velmi smělá. Po počátečních pohodových otázkách typu: „Co dobrého můžete našemu baru přinést?“, kde jsem odpověděl: „My exprecienses as a kitchen assistant and a steward, hard work for a low wage and a lot of smiles,“ přišly totiž opět požadavky na kontakty předešlých zaměstnavatelů, reference, platnost víza …Přemýšlel jsem, jak se elegantně vypařit a dostal jsem výborný nápad. Rychle jsem vyndal z batohu telefon, přiložil si ho k uchu a povídám: „Hello…yes…yes…yes ..what?…really?….now?…oh, my God!…“ Zakryl jsem mikrofon dlaní a říkám číšnici: „I’m sorry, but I have to go now, but I’ll bring the form tomorrow, O.K.?“ Uf, a bylo to! Venku jsem zase svůj celou dobu vypnutý telefon vrátil do báglu a vyrazil na další cestu. Poseděl jsem v jednom roztomilém parčíku, zase neúspěšně zavolal do další restaurace a zašel do supermarketu koupit si nějaké pečivo. Moc jsem si vybírat nemohl, měl jsem k dispozici jenom 60 p. Rozhodl jsem se pro jakési Crumpets, protože toho bylo za tu cenu nejvíc – CHYBA! Zjistil jsem, že Crumpets znamená v překladu lívanec. No, toto bylo na lívanec příliš měkké až elastické, dírkované a hlavně bez chuti. Spořádal jsem čtyři (dokonce jsem to zkoušel i s paštikou) a po celou dobu jídla se mi prohánělo v hlavě jen jediné slůvko: DISGUSTING! Dnes jsem zkusil ještě dva ke snídani s hnědým cukrem, ale hrůza, zbytek jsem musel vyhodit. Pak jsem obešel restaurace, kde už jsem jednou dával svůj CV, ale smůla, nic nemají. Taky jsem se stavil na Queens way, kde chodilo opravdu hodně lidí, a tak jsem se znovu asi po 15 minutách odhodlal sednout si a hrát. A proč vlastně, když se mi do toho vůbec nechtělo? Přeci jenom je to výborná zkušenost a třeba mi to pomůže zbavit se alespoň částečně té mé nervozity při hraní před lidmi. A další dva důvody: Prachy a taky právě proto, že se mi do toho vůbec nechtělo. Bylo to prostě opět o překování sebe sama. Tentokrát jsem dopadl lépe. Asi za 30 minut jsem vydělal 2,75 liber. Skončil jsem ve chvíli, kdy kousek ode mě zastavilo policejní auto. Měl jsem pocit, že mě jeden čert sleduje, a tak jsem chvíli utíkal a dokonce se schovával v jednom podchodě, ale asi to byla jenom paranoia. Následoval Velehrad, rozloučení a metro směrem na Northfields. Tam jsem vylezl a v domnění, že znám cestu k Natě, jsem se po Windmill odebral do jejího útulného bydliště, kde jsem měl přislíbené dva noclehy. Avšak, v momentě počátku cesty, když jsem si ještě myslel, že bez problémů trefím, mě nejspíše jenom chytala další paranoia. Po asi půl hodině bloudění, kdy jsem zabočil 5x do špatné ulice, jsem to vzdal a poslal Natě esemesku, že jsem tam a tam a ať pro mě prosím přijde. Ach, ten můj orientační smysl! Po večeři (konzerva, houska, čínská polévka) jsem trochu pokecal s Natou a spolubydlícími, čučel na bednu a šel spát v 1:58. A proč to byl lhostejný den? Protože už jsem více méně rezignoval na to, že najdu v Londýně práci a bylo mi už docela jedno, jestli na mé otázky budou v podnicích odpovídat kladně či záporně. Spoléhal jsem na to, že s těmi farmami na venkově budu mít větší štěstí. P.S.: Byl jsem také ve výborném obchodě s žestěmi. Všude samé, samé, samé….trubky! Útrata: 59 p – lívance Výdělek: 2,75 L
Čtvrtek, 4.9.2003 Tak s Martinem jsme pařit sice nebyli, ale nakonec jsme se z toho golfu vrátili hodně pozdě, takže už zbyl čas jenom na večeři a do hajan. Tentokrát jsem tu hru projel na celé čáře, ale uvidíme příště, učím se rychle. Dnes přijela Vlaďka z dovolený v Čechách. No, to mám radost/. Chvíle klidu jsou tatam. První, co mi řekla, když jsem se poprvé viděli, bylo: „Co ten bordel tady?“ Ach jo, ještě že jsem to čekal. Takhle jsem si jen v duchu řekl: „Ty krávo pitomá, vyliž si prdel.“ A pak statečně oponoval tím, že za poslední dva týdny jsem tu uklízel, pral a vařil jen já. To je pravda. Dokonce jsem dnes musel do práce běžet a ještě jsem přišel pozdě, protože jsem ráno luxoval, aby neměla zase tak moc keců. Jediný, co jsem nestihl, bylo pověsit jednu várku prádla a vyčistit kamna. Samozřejmě, že se toho hned chytla, fúrie. Asi jsem byl ty první dva týdny moc snaživý a dělal toho zbytečně moc, takže si myslí, že se z toho stane rutina. Kdepak, já budu odvádět svůj díl práce v domácnosti a ještě trochu víc, jak jsem zvyklý, ale jí se stejně nikdy nezavděčím, ta vždycky hledá chyby. Víš, deníčku, poslední tři týdny, od toho našeho nepříjemného rozhovoru s Vlaďkou, jsem o ní dost přemýšlel a nic moc pozitivního na ní vlastně nenašel. Kvůli vděčnosti jsem celou dobu předtím nedokázal být objektivní. Čekám, že toto spolužití pro mě bude velice těžké, také proto, že se nebudu moci nikomu svěřit o tom, jak ji vidím, jednak z vděčnosti, že mě k sobě vzala, a jednak ze strachu, že by se to k ní dostalo a já bych byl bez střechy nad hlavou. Tady je totiž fakt strašně moc Čechů a každý drbe každého, hrůza. Ale naštěstí jsem se v pátek večer v hospodě, která byla koncipovaná jako rozlučka s Hankou (ve středu jede domů) , potkal s Vlaďčinou sestřenicí Bárou, která Vlaďku taky dvakrát nemusí a která mi řekla, že je taková a taková a že ji vlastně nemusí téměř nikdo. Uf, to se mi ulevilo. Nejsem sám se stejnými názory. Takže teď už vím, že si z Vlaďčiných rejpavých poznámek a stížností nemusím dělat těžkou hlavu a zvyknout si na ně, ale tak, abych byl stále milý. Přeci jenom, tu střechu nad hlavou potřebuji. Budu těmto situacím zde říkat „přetvářka za účelem“. Pozn.: Raději ale začnu tajně hledat nějaký rezervní ubytko. Co když to jednou nevydržím.
Crazy women Čtvrtek byl poměrně dost pendlovací, poněvadž jsme s Helen a Martinem objížděli již hotové zahrady všude možně, které potřebovali jen drobné úpravy většinou ve formě zasázení několika desítek cibulí. Den jsme zakončili u jedné zcela nové zakázky ve Fellbridge, což je vesnička vzdálená asi tak 4 km od East Grinsteadu. Šlo o velmi dlouhou zahradu, která byla teprve v počáteční fázi výstavby a hlavní slovo tu tedy měly buldozer a dva malé náklaďáky, jež obsluhovala první pracovní četa tvořená Alanem, Markem a Stuartem ( ti, s nimiž jsem pracoval ten první týden ). Na nás tam čekalo jen nějaké prosekávání keřů, kácení několika stromů a jejich následné pálení na obrovském ohni, z nějž neměli sousedi vůbec žádnou radost. Ostatně ti neměli radost vůbec z ničeho z toho, co se jim hned vedle baráku děje.S našimi zákazníky totiž nebudovali zrovna nejlepší vztahy. Kdo ví, možná, že proto, že lidé, pro které jsme zrovna pracovali, byli nejbohatší v ulici a závist není čistě jen českou výsadou, i když my na ni, myslím, máme patent. Sousedské hádky nebyly ničím neobvyklým. Já měl bohužel tu smůlu, že jsem se stal účastníkem té nejzuřivější z nich. Ve čtvrtek mě ještě čekalo natírání venkovní sauny a v pátek pak to samé provést s asi 30imetrovým dřevěným plotem. Ovšem problém spočíval v tom, že plot patřil právě oněm nevrlým sousedům. Když jsem měl natřenu už asi pětinu a zrovna jsem se chystal protáhnout si záda, vzhlédl jsem a nad okrajem plotu jsem se lekl rozčileného obličeje paní sousedky, která na mě zvýšeným hlasem spustila: „What are you doing?! This is my fence! They didn´t ask me at all! They are so rude! Don´t paint it any more!!!“ Omlouval jsem se, že já jsem jenom dělník a že nemám žádnou zodpovědnost, ale že dám hned vědět šéfovi. Nic neřekla a odešla. Na to se ukázala naštvaná zákaznice a volalo se Stevovi. Když ten přijel, chtěli jít společně za sousedkou, omluvit se a vyžádat si povolení, ale ta zrovna někam odjela, takže mi bylo řečeno, ať pokračuju. Když jsem namítl, co se jako stane, když to zas schytám, Steve s úsměvem odvětil: „Don´t worry, Andrej“ do teď se nenaučil říkat Ondra, „I will protect you“. To jo, ty troubo, ty tak! Když jsem byl asi ve třetině plotu a lehce táhnul štětcem v rytmu VIII.Symfonie G-Dur od Dvořáka, z ničeho nic mě vylekal velice vysoký a velice hlasitý ženský hlas, který ovšem nepřicházel ze sluchátek na mých uších, nýbrž opět z druhé strany plotu. Ano, byla to znovu naše milá paní sousedka, která na mě začala řvát, co si to dovoluju, že zase natírám, přestože mi to výslovně zakázala. Začal jsem nejdřív velice slušně: „I am sorry, I am just a little person, only worker. I am doing what my boss say and he said: Carry on.“ To ji ovšem vůbec
nezajímalo a zaplavila mě další salvou výkřiků. Začal jsem tedy už trošku nepříjemněji: „Hey, it´s not my problem,OK? I haven´t got a responsibility. Don´t scream, please! But wait and I will call my boss. You can coplain to him.“ Když ani na tohle nebyla schopná trošku pozitivněji reagovat, měl jsem už chuť poslat jí do prdele, ale naštěstí se do toho objevila zákaznice a rozpoutala se ta nevětší hádka, jakou jsem kdy viděl. Prozíravě jsem se vyplížil do ústraní a sledoval. Bylo to strašně vtipné: dvě ječící ženy proti sobě ve vzájemné výměně názorů. Hlavně proto, že šlo o dva naprosté protiklady. Sousedka štíhlá padesátnice s krátkými, na zrzavo nabarvenými vlasy, a tak zhruba třicetiletá zákaznice s dlouhými černými vlasy a nejneforemnější postavou co znám. Opravdu, vypadá, jako kdyby právě vylezla z automatu na nepovedený koblihy. Měří tak 150 cm do výšky,u šířky bych se nebál použít velice podobné číslo a myslím, že trojmístná cifra bude figurovat, i co se váhy týče. Ty její „špíčky“ z ní opravdu dělají velice vtipnou osobu (a to zejména při chůzi), a když pak byly ještě uvedeny do třaslavého pohybu četnými výhružnými gesty a rezonancí silného hlasu, musel jsem k oběma ženám zaujmout postoj zády, aby nebylo vidět můj do široka rozesmátý obličej. Ale smích ve mně nevzbuzovala jen postava paní domácí, ale hlavně pak samotná hádka. Nejdříve se řvalo k tématu, ale pak už se to začalo hezky po žensku rozbíhat do všech směrů : „… a můj manžel mluvil s tvym manželem o tom a o tom a došli k tomu a tomu…a ty jsi nás pomlouvala u těch a u těch…a pořád se nám koukáte přes plot…a vy nám pořád čumíte do baráku, že už jsme si tam museli dát žaluzie…a vy máte možná peníze, ale nemáte vkus…a vy jenom závidíte…“ Do toho se objevila stará matka zákaznice, která držela v náručí mimčo. Asi doufala, že dítě trošku uklidní situaci, ale to se sakra zmýlila. Ve stále stejném randálu ho byla nucena zase odnést dovnitř. „…a ty seš…a ty seš taky…moje matka tu chce u nás spokojeně dožít, ale nemá kvůli vám ani kousek klidu…a co já s tim, moje matka umřela, když mi bylo 14…“ a tak dále, a tak dále. Skončilo to ale kupodivu docela smírně. Žádná prolitá krev, jen slzy zákaznice. Ano, přiznám se, že to už tak vtipné nebylo, když se mi ještě se zvlhlýma očima přišla za ten incident omluvit. „It´s OK, I am easygoing“- řekl jsem, „aspoň byla sranda“-myslel jsem si, ale zároveň jsem paní domu trochu litoval. Hlavou mi teď hlavně vrtalo, co budu dělat, když plot už je pasé. Naštěstí pro mě měla paní domácí náhradní práci. Natřel jsem jim dveře garáže a pak adios, pojď na mou hruď, víkende……
Brighton V sobotu jsem naposledy čistil cihly v Dormans Landu, rozloučil se s Barbarou a Geoffem a na neděli jsem si naplánoval cestu do známého města Brightonu na jižním pobřeží, které je známé svými moly, rušným nočním životem a zejména pak asi největší koncentrací homosexuálů v Anglii. Já jsem se tam však rozjel hlavně za trošku jiným účelem. Rozhodl jsem se, že navštívím známé kulturní středisko Brighton Dome, kde zrovna ten večer vystupoval údajně nejlepší anglický komorní orchestr English Chamber Orchestra, který měl na programu Haydna, Mozarta, Dvořáka a Čajkovského. Byla to pro mě ohromná příležitost, jak v jeden den skloubit prohlídku věhlasného města s uskutečněním své první velké návštěvy filharmonie v životě. Jsem moc rád, že to vše bylo provázeno nebývale krásným teplým slunečným počasím, které mělo také nemalý díl na tom, že jsem si svoji malou vyjížďku do Brightonu maximálně užil. Krom toho mě také vůbec netížila finanční otázka. Těsně předtím, než jsem z nádraží vyrazil do brightonských ulic, jsem si dal veškeré své, na tuto cestu vyčleněné finance(cca70 liber) do vnitřní kapsy bundy vedle zpáteční jízdenky a řekl si: „cokoli budu chtít, po čemkoli zatoužím, pokud na to budou potřeba finance a já je budu mít, prostě do toho půjdu, na cenu se neohlížeje. Až peníze dojdou, prostě dojdou, a pak si budu užívat i bez nich.“ Takto osvobozen od materialismu jsem se procházel po krásné kamenité pláži s Fish and Chips v ruce, po molu s belgickými vaflemi, v ulcích s koblížky, tuhle jsem hodil drobné muzikantovi, tuhle koupil nějakou knížku, tuhle kalhoty za 20 L (mimochodem nyní mé nejoblíbenější) a jinde dokonce úžasné žluté tričko s úsměvem za 15 L, co je zatím rozhodně nejvyšší suma, jakou jsem kdy za tričko vypláz. Normálně bych do něj nešel, ale ta koupě stála zato. Utracených peněz rozhodně nelituji. Mimo jiné jsem navštívil i pár brightonských památek, mezi nimiž jasně dominuje bývalé královské sídlo Pavillion. Je postaveno celé v orientálním stylu a na mou duši, něco tak „posh“ jsem snad ještě neviděl. Stačil jeden pohled na jídelnu a člověk si rázem uvědomil, že královské rodiny se opravdu neřadí mezi nejchudší vrstvy obyvatel. Jak jsem si tak prohlížel tuto zajímavou stavbu, málem jsem si ani nevšiml, že za chvilku už začíná vytoužený koncert. Trošku jsem si popoběhl a za chvíli už jsem se prodíral řadou sklápěcích sedadel na velkém balkóně béžového koncertního sálu Brighton Dome. Ze svého místa v nejdražším pásmu jsem měl výborný výhled na pódium, které bylo obloukovitého tvaru a celé ve dřevě.
Poté, co se ztlumila hlavní světla, vešla za potlesku diváků na pódium většina orchestru a chvilku po něm i mladá dirigentka a zároveň první houslistka, která zahájila koncert. Začalo se Haydnovou Symphony No.6 in D – „Le Matin“. Vzhledem k tomu, že já ale k raně klasicistní hudbě moc netíhnu (nebo jsem k ní spíše ještě nenašel cestu), dále díky těžkému vzduchu v sále a také proto, že pódium bylo od mého místa dosti vzdáleno, což značně unavovalo oční čočky, stalo se, že mé vědomí se s ubíhajícími minutami pomalu, ale jistě měnilo ve svůj zápor, tedy nevědomí, a já usínal. Nezbývalo mnoho a už bych skončil s hlavou zakloněnou vzad přes opěradlo sedadla, s pusou do široka otevřenou na posluchače za mnou. Naštěstí mi v tom zabránil hlasitý potlesk a já doufal, že Mozartův genius ve skladbě Piano concerto No.9 in E Flat mě spánku nevydá a já si tak budu moci dokonale vychutnat mistrnou hru na klavír japonské sólistky Yuki Matsuzawa. Bohužel s některou hudbou vrcholného klasicismu mám podobný problém, a zejména u děl Mozartových se mi často stává, že se v nich ztrácím. Podařilo se mi nyní potlačit spánek, ale kromě několika rychlých pasáží bylo mé vnímání soustředěno na hledání koncentrace pro každý další takt. To vše mě vedlo k radikálnímu řešení. O přestávce jsem si poprvé asi po roce dal šálek kávy a doufal, že mě nakopne, aniž bych se po ní pozvracel, a na to jsem se přemístil do spodní části sálu, kde jsem si vybral místo v prvních, téměř prázdných řadách těsně před pódiem. A dobře jsem udělal. Káva mě probrala a díky krátké vzdálenosti jsem mohl zažít téměř bezprostřední kontakt s muzikanty, který mi přinesl mnohem intenzivnější hudební zážitek. Jediná vada na kráse byl značně obtloustlý děda, který zujímal místo jen několik sedadel ode mě a neuvěřitelně hlasitě funěl, čímž mi značně znepříjemňoval chvíle pianissima. Skladbu „Notturno“ od Dvořáka jsem nikdy předtím neslyšel, ani o ní, a nutno říci, že byla dosti krátká, ale rozhodně mě zaujala. Nepamatuji si již moc na dojmy, ale vím, že byla podle očekávání v značně pomalém, až pochmurném tempu se zajímavými kombinacemi piccicata v kontrabasech a tahy smyčců u houslí a naopak. Zdaleka nejvíc jsem se ovšem těšil na Serenádu pro smyčce od Čajkovského, kterou znám již velmi dlouho a mám ji více, než rád. Zvláště zde jsem ocenil svůj dobrý nápad přemístit se hned doprostřed řady, aby mi na každou stranu připadla jedna polovina orchestru. Mnohem více jsem si pak mohl vychutnat „otázky a odpovědi“ či též „volání a ozvěny“ pro tuto skladbu typické, probíhající mezi sekcí kontrabasů, cell a viol a houslovou částí orchestru. U této skladby se mi moc libí, jak si Čajkovskij hraje se zakončeními. Už už si vždy myslíte, že je konec, ale najednou přichází další krátké rozvinutí melodie, a další a další, a když pak již rezignujete a čekáte příchod nové pasáže, autor to najednou utne a je skutečně konec. Šibal jeden! Bohužel ten konec opravdu přišel, já opustil sál a ještě pln pocitů se vydal na druhou procházku, tentokrát nočním Brightonem. Bloumal jsem hlavně menšími a zapadlejšími uličkami a na konci jedné z nich se mi z ničeho nic zjevilo velké náměstí s katedrálou uprostřed. Byla už tma, ale přesto jsem neodolal a po schodech katedrály jsem se, okolo opilých mladíků, kteří posedávali na schodech a které právě rozháněl policista na kole, vydal směrem ke vchodu, zatlačil do brány a ejhle, bylo otevřeno. Vešel jsem dál, posadil se do lavice a pozoroval dění před sebou. Bylo dobré rozhodnutí sem zalézt. Uvnitř jsem totiž příjemně strávil další půlhodinu poslechem liturgických písní v podání sboru oděného v dlouhých červených hábitech. Své kouzlo to mělo především v tom, že nešlo o žádný koncert či mši. V kostelních lavicích v obrovském vnitřním prostoru katedrály seděli všeho všudy dva posluchači: já a jeden starý pán, který nedlouho poté, co jsem přišel, vstal a podal mi beze slova, jen s vřelým úsměvem ve tváři, zpěvník duchovních písní Anglikánské církve, který před sebou držel on i každý člen sboru. Bylo to rozhodně milé gesto. Když sbor skončil svou zkoušku,opustil jsem katedrálu a vydal se hledat něco k jídlu. Narazil jsem na kebab shop, kde jsem si u jednoho Turka objednal chilli burger, a zatím co mi ho připravoval, jsem s tímhle snědým chlápkem konverzoval. Uměl ještě mnohem hůř anglicky, než já a to byl také možná důvod, proč mi neúmyslně zalhal s odpovědí na mou otázku, kterou jsem mu položil, vzpomínaje přitom na zkušenost s curry z Eastbornu. Ptám se: „How hot the chili burger is? Is it very hot or not so bad. If yes, I don´t want it.“. Turek odpovídá: „No, no, no, it is good.“ Možná myslel, že se ptám na kvalitu toho burgeru, možná má pro něj slovo „good“ jiný význam než pro mě, ale pravdou je, že poté, co jsem snědl asi polovinu té chili „pochoutky“, musel jsem otevřít ústa dokořán, nastavit je proti směru větru a jediné slovo, které jsem přitom byl schopen vyslovit, bylo několikanásobné zkomolené FUCK. Eastbornské curry bylo proti tomuhle ďábelskému pokrmu jen hostií z rukou Matky Terezy. Tedy po malé ústní zastávce v pekle jsem se ještě jednou odebral na pobřeží, umyl si ruce v příboji, zapálil si doutník (Pozn.: už nikdy nekouřit doutník po chilli burgeru!) a chvilku pozoroval obě brightonská mola, z nichž jedno mi silně připomínalo to v Eastbornu a druhé vypadalo jako temné sídlo duchů. V době dávno minulé jej totiž naprosto zdevastoval požár. Městu se ale nechtělo vynakládat finanční prostředky na jeho rekonstrukci, a tak tam teď stojí ve vlnách, bez jediného světla, se svou propadlou kupolí, strženou rampou a nekonečnou změtí různých trubek a drátů, na kterých se zachycuje všemožné smetí přinášené větrem i mořem. Připomíná tlející
mrtvolu obrovské železné příšery, jež nakrátko navštívila souš a kterou smrt zastihla těsně předtím, než stačila zaplout zpět do milosrdných vod oceánu. Celé to působí značně nostalgicky. Tak, teď už jen vlakové nádraží a hurá zpátky do Grinsteadu strávit tam svůj poslední nocleh. Ale to by bylo, aby se mi i po cestě zpátky nestalo něco zajímavého... Tady v Anglii mají na nádražích takové hezké praktické čekárny. Leží přímo mezi nástupišti a jsou celé prosklené, aby čekající měli dobrý přehled o tom, který vlak zrovna přijel. Do jedné takové jsem se posadil a čekal na svůj spoj. Poklidně jsem si četl, když tu najednou mě přinutil zvednout hlavu od knihy jeden zajímavý úkaz-opilec. Šlo o takového zhruba 60iletého vousatého dědulu, který se potácel z tunelu vedoucího dolů k nástupišti směrem k čekárně. Na zádech měl starý napěchovaný batoh, v levé ruce nesl velký obraz a pravou rukou se držel za rozkrok. Dobelhal se až k čekárně a opřel se hlavou o její stěnu tak, že naplácl svůj obličej na sklo, což z mého pohledu vytvořilo z jeho obličeje celkem vtipnou grimasu. Upustil obraz a pak, aniž by si všiml velkých svítících cedulí poukazujících na asi 10m vzdálené toalety, začal zuřivě hledat poklopec a když se mu to konečně podařilo, rozepnul ho, vytáhl svůj pohlavní úd a před pohoršenými, až vyděšenými zraky ostatních čekajících začal zvenku močit na průhlednou stěnu čekárny. Mnozí to nevydrželi, čekárnu opustili a odebrali se do co největší vzdálenosti od opilce. Ten, zjevně uspokojen a naprosto vyčerpán, se hned po tom, co se vymočil, svezl obličejem po skle k zemi do loužičky, kterou právě sám vytvořil, a v ní usnul. Docela nechutný. Rozhodně bych nechtěl být v jeho kůži, až se probere. Sbohem, Brightone, bude se mi po tobě stýskat!
Úterý, 18. 11.2003, 19:45 Co? Že zní to datum a čas podezřele? To by taky měl! Právě teď se totiž nacházím ve výšce několika tisíc metrů, v letadle značky Easyjet a mířím si to směrem Prag – Czech Republic. My home. KONEČNĚ! Konečně jsem mohl napsat to slůvko „konečně“. Ovšem myslím, že velikost písma zdaleka neodpovídá mému nadšení. Měl bych spíš napsat: konečně. Když si vzpomenu na sebe před dvěma měsíci, jak jsem si představoval tuhle chvíli, jásal a hořel nedočkavostí spatřit opět rodnou krajinu…no jo, ale tak je to přece vždycky. Čím více se blížím k vytouženému cíli, tím silněji se vytrácí touha ho naplnit. Teď mám opravdu zvláštní pocit. Moc se domů netěším,ale přece se mi tam chce, a je mi líto, že odjíždím z Anglie, přestože bych tam nechtěl zůstat už ani den navíc. Ano, paní profesorko Ehrenbergerová, takto se teď cítím. Prožívám šťastný smutek melancholického sangvinika, a přestože ještě nejsem nad českými hranicemi, myslím, že i tam to zůstane stejné, protože ono, z takové výšky a ve tmě, je dost těžké rozpoznat konec jakéhokoli státu (tedy s výjimkou Číny, samozřejmě) O tom, že však budu mít trošku jiný pohled na svůj domov a lidi v něm, jsem přesvědčen už teď…
Ááááá, turbulence!!!! fuj! Zdržím se ale ještě popisu tohoto pohledu, to kdyžtak nechám skutečně až na doma, kdy se o něm možná zmíním do závěru deníčku. Joj, to bylo nějak rychlý. My už snad přistáváme. Aha, já jsem vlastně zapomněl na změnu času. Ono to pak trvá ne tři hodiny, ale jen dvě. Tak tedy:
Nazdar, Čechy krásné, Čechy mé
