BŘEZEN 2015
Stálé Okénko Seniorům Najdete uvnitř: - Úvodní slovo - Jaroslav Vrchlický - Velikonoce - Znáte svá chodidla? - Magda Husáková -Vzpomínka na masopust - Dva lehké recepty
Vydává
G-Centrum Tábor jako OBČASNÍK pro táborské seniory
Dnes se k Vám dostává jarní, Stálé Okénko Seniorům, které přináší informace, zajímavosti a čtení na dny, které nám jarní měsíce přinášejí. Přeji všem krásné počasí, pokud máte rádi přírodu, tak sluníčko a hezké procházky s přáteli.
Krásné a slunečné jaro Vám přejí PhDr. Jaroslava Kotalíková, ředitelka G-centra Tábor a Libuše Dědičová
Jaroslav Vrchlický JARNÍ Skřivánek vylít do mraku a jásá, a z lemu šedých oblaků na svět, jenž plný zázraků, déšť zpěvných perel střásá. A každý tón jak ze zlata jen zvoní, a zem poslouchá dojata a tuší v ňadrech poupata a čerstvou hlínou voní. Ze sbírky básní Poutí k Eldorádu
Portrét Jaroslava Vrchlického od Jana Vilímka
Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912) Emil Frída se narodil 17. února 1853 v Lounech. Rodiče, Marie a Jan Jakub Frídovi, tu měli kupecký krám, ale brzy po Emilově narození se přestěhovali do Slaného, kde si koupili dům a zřídili nový obchod. Dětská léta trávil však Emil většinou u strýce Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína, a u babičky z matčiny strany. Zde žil chlapec téměř do deseti let. Ovčárecký pobyt má pro Vrchlického zásadní význam. Strýc byl vzdělaný člověk se širokým kulturním rozhledem, probouzel ve svém synovci první literární podněty a do značné míry usměrňoval Emilovu výchovu a jeho studijní zájmy. Do gymnasia začal chodit Emil ve Slaném, po roce přešel do Prahy, kde však měl potíže s matematikou, takže jednu třídu musel opakovat. Studia dokončil v Klatovech. Po maturitě vstoupil na bohosloví, ale už po půl roce oznámil strýci i rodičům, že jej kněžský stav neláká. Proto přestoupil na filosofickou fakultu a věnoval se studiu historie, románských jazyků a filosofie.
Na podzim r. 1873 se v Umělecké besedě seznámil se Sofií Podlipskou, mladší sestrou Karoliny Světlé. Psal jí později z Itálie a z bohaté a oduševnělé korespondence se vyvinulo přátelství mezi mladým mužem a ženou o dvacet let starší. Tento vztah hluboce zasáhl do básníkova života. F. X. Šalda o tom říká v předmluvě ke knižnímu vydání jejich korespondence: „(Podlipská) pojmenovala Vrchlickému mnohou bezejmennou mátohu a můru jeho ducha i srdce a vysvobodila jej tím z jejího okouzlení, z jejího očarování. Nalezla v pravou chvíli slovo – zaklínadlo, jehož bylo mladému samotáři třeba: přízvuk opravdové vnitřní sympatie, úcty, lásky, víry, později i extatického zbožnění, který byl jemu, věčně pochybujícímu o sobě, věčně sobě nedůvěřujícímu, rozkolísané 'třtině', jak sám sebe často nazývá, lékem uzdravujícím a sílícím." Je však třeba dodat, že Podlipská nekritickým
přeceňováním
každé
básně,
kterou v té době Vrchlický napsal, dala podnět i k básníkově nedůtklivosti vůči jakékoli kritice. Po návratu z Itálie se Vrchlický často stýkal s rodinou Podlipských a později se oženil s mladičkou dcerou Podlipské, Ludmilou. První léta manželství byla šťastná a Vrchlický dal plně výraz svému rodinnému štěstí v jásavých tónech milostné a rodinné poezie. Existenčně
zajištěn,
uznáván
veřejností,
stával
se
reprezentativním
představitelem měšťanské kultury, chloubou národní společnosti. Významnou součást díla Vrchlického tvoří sbírky volně komponovaného cyklu
″epopeje
lidstva″.
Podnět
k
básnickému
zobrazení
kulturního
a
myšlenkového vývoje lidstva a k úvahám o smyslu dějin převzal český básník od Viktora Huga z jeho Legendy věků, do jisté míry zde působil i vliv Leconta de Lisle. Narozdíl od Huga nestojí však Vrchlický nad svou vizí dějin jako chladný a přísný soudce, nestaví se do pózy myslitele a věštce. Jeho postoj k dějinám je relativistický. Nesnaží se také obsáhnout ve svém cyklu vývoj lidstva rovnoměrně ve všech jeho etapách, spokojuje se pouze zlomky. Protože celý cyklus nemá pevnou kompozici, není ani ustálen počet jednotlivých sbírek, které sem náležejí. Obvykle se do něho řadí sbírky: Duch a svět, Mythy 1 a 11, Nové básně epické,
Staré zvěsti, Sfinx, Zlomky epopeje, Nové zlomky epopeje, Bozi a lidé, Třetí kniha básni epických a někdy i Hilarion, Twardowski a Píseň o Vinetě. První sbírky cyklu vyznačuje optimistický názor na neustálý pokrok lidského ducha, víra v humanitu a demokracii. Je to odraz soudobých myšlenek pozitivismu i v užším slova smyslu výraz národních nadějí. V pozdějších sbírkách posunuje
svůj
ideál
humanity
do
vzdálenější
budoucnosti.
Ideální
řád
spravedlnosti uskutečnila podle básníka pouze antika. V soudobé civilizaci vidí sociální nerovnost a ostré společenské rozpory. Nejednou se zastavuje u lidské bídy a lakoty bohatých, sympatizuje s lidem, s jeho těžkou prací, tuší přicházet sociální revoluci, ale děsí se jí. Celými dějinami prochází symbolický chuďas (Hymna Lazarova) a marně hledá naplnění spravedlnosti. Významnou
složku
Vrchlického
poezie
tvoří
milostná
lyrika,
poprvé
zastoupená v Eklogách a písních a pokračující ve sbírkách Dojmy a rozmary, Poutí k Eldorádu, Co život dal, Hudba v duši, Motýli všech barev, Garovná zahrada aj. V této poezii zprvu naplněné pohanskou smyslovostí, později procítěné osobně, stává se žena básníkovi centrem celého jeho života a inspirací jeho umělecké tvorby. V básních, kde se podařilo Vrchlickému opustit mytologii, vyslovil
s
přesvědčivou
naléhavostí
všechny
odstíny
milostného
citu
i
manželského a rodinného štěstí. V jiných sbírkách milostné lyriky použil Vrchlický velmi komplikovaných strofických forem, jimiž i jinde obohacoval českou poezii: Zlatý prach, Moje sonáta, Fanfáry a kadence, Nové sonety samotáře, Prchavé iluze a věčné pravdy. Od začátku devadesátých let, zhruba kolem básníkovy čtyřicítky, docházelo k pozvolné roztržce s mladší literární generací. V době, kdy byl uznáván za největšího
českého
básníka
a
zahrnován oficiálními poctami doma i v cizině, kdy byl jmenován profesorem všeobecné literatury na Karlově univerzitě, šikuje se proti němu mladá generace s
ostrými,
někdy
až
nevybíravými
útoky.
Nešťastným
příklonem
ke
konzervativcům, kteří se postavili proti Macharovu hodnocení Hálka, stanul Vrchlický
na
straně
starší
generace;
neuvážené
invektivy
proti
mladým
básníkům, hlavně proti Sovovi a Březinovi, jeho roztržku s mladou generací dovršily. Vedle toho prožíval Vrchlický i krizi uměleckou, kterou si však ve své malé autokritičnosti nepřipouštěl, a po rozchodu se Zeyerem a později s Macharem nenalezl mezi svými přáteli nikoho, kdo by jej včas upozornil na nebezpečí nahodilé improvizace, které od konce 80. let začal častěji podléhat. Začátkem 90. let se tvorba Vrchlického zachmuřuje, protože i jeho rodinný život procházel krizí, jejíž stopy již nikdy nezmizely. V básních Vrchlického přibývá pesimistických tónů rozčarování a někdy i hořkosti. Naznačují to i názvy sbírek: Bodláčí z Parnasu, Okna v bouři. Ale tato krize měla i své světlé stránky. Po předchozím ochabnutí tvůrčích sil se Vrchlického tvorba očišťuje od chvatu a improvizace, stárnoucí básník nalézá vyrovnanost, i když někdy je to spíše usmířená rezignace. Bohatá, avšak méně významná byla Vrchlického tvorba dramatická. Pro divadlo tvořil Vrchlický od r. 1882, ale jen
zřídka
dosahoval
na
jevišti
pronikavějších úspěchů. K dramatické tvorbě
přistupoval
spíše
jako
k
improvizaci určitého námětu. Proto jeho
dramata
postrádají
nejčastěji
dramatický spád a pevnou skladbu. Umělecky
dostoupil
nejvýš
trilogií
z
řecké
mytologie
Hippodamie.
Velké
popularity dosáhla veselohra Noc na Karlštejně s vtipnými zápletkami. Také v ostatních českých látkách sahal nejraději k nejstarší české minulosti, z cizích látek volil převážně náměty z řeckého a židovského bájesloví nebo z renesance. Jen výjimečně psal Vrchlický prózu, většinou povídkovou. Z posledních let života pochází jeho jediný, částečně autobiografický román Loutky. Významná byla Vrchlického činnost překladatelská a jeho práce literárně kritické. Přeložil celkem asi osmdesát knih. Mezi autory, které překládal, se objevují klasikové téměř všech národů a dob: Dante, Petrarca, Ariosto, Michelangelo, Moliére, Hugo, France, Goethe, Schiller, Heine, Byron, Shelley, Lope de Vega, Calderon, Camoes, Mickiewicz, Ibsen, Longfellow, Whitman a
mnoho jiných. Nikdo z českých překladatelů před Vrchlickým ani po něm nerozšířil rozhled českého čtenáře po světové literatuře tak zásadně. Závěr básníkova života byl poznamenán utrpením a nemocí, která se poprvé ohlásila r. 1908 záchvatem mozkové mrtvice. Vrchlický ztratil schopnost psát a číst, mluvil jen s obtížemi a byl trýzněn nesnesitelnými bolestmi hlavy. Občas nemoc přechodně ustoupila, takže mohl i tvořit, ale brzy se přihlásila znovu. Léčil se i u moře, avšak bezúspěšně. Poslední dny života trávil v ústraní v Domažlicích. Zde 9. září 1912 zemřel. Je pochován na vyšehradském Slavíně. Část tvorby : Z hlubin - 1875, první Vrchlického sbírka Duch a svět - 1878, vstupní sbírka v níž autor uvažuje nad starými mýty lidstva o vztahu ducha a hmoty, člověka a vesmíru i o mravních problémech. Popisuje svět od jeho stvoření. Používá hebrejskou a antickou mytologii. Vrchlický zde vidí budoucnost skepticky, ale přesto věří v ráj na zemi. Nejmilejší postava Vrchlického - Pan - je smyslným antickým polobohem. Brevíř moderního člověka - 1892, Vrchlický brání svou básnickou tvorbu a nesouhlasí s moderními realistickými hesly Bodláčí z Parnasu - 1893 - poezie plná ironie a sarkasmu. Promítá se zde Vrchlického špatné rozpoložení Zlomky epopeje - 1886, velký básnický cyklus, který vytvořil podle Hugovy Legendy věků. Nezabýval se však básnickou historií, ale pouze některými okamžiky v dějinách. Epické básně - 1876, zpracované mýty a pověsti cizích národů Bar Kochba - 1897, k židovskému odboji proti Římanům Sny o štěstí - 1876, milostná lyrická sbírka je plná optimismu a smyslných dojmů Okna v bouři - 1894, básně, které opět zachycují básníkovo životní zklamání, pokouší se zde ale o jeho překonání. É morta - 1889, sbírka v níž projevuje smutek nad smrtí přítelkyně zpěvačky Klementiny Kalašové Meč Damoklův - 1913, posmrtně vydaná sbírka, dílo plné zoufalství, ve kterém se promítají básníkovi úzkosti a předtuchy jeho nemoci Dramatická tvorba: Noc na Karlštejně - 1884, veselohra, která je dodnes hrána a byla také
zfilmována Hippodamie - trilogie zpracovaná ve scénický melodram Zdeňkem Fibichem: - Námluvy Pelopovy - 1890 - Smír Tantalův - 1891 - Smrt Hippodamie - 1891 V sudu Diogenově - 1883, veselohra s námětem z antiky, jíž mj. obohatil repertoár právě otevřeného Národního divadla Soud lásky - 1886, z prostředí papežského dvora v Avignonu Drahomíra - 1882, drama z české historie Bratři - 1880, rovněž z české historie Práce překladatelská: Z Vrchlického činnosti je kvantitativně nejbohatší jeho práce překladatelská. Autor si dal za cíl převést do češtiny nejznámější díla světové literatury a na tomto nadlidském úkolu pracoval s nejvyšším úsilím. Přeložil např. Dantovu Božskou komedii Goethova Fausta Dumasovy Tři mušketýry Andersonovy Pohádky Podle internetu zpracovala L.Dědičová
Kdy budou Velikonoce ? A
kdy budou Velikonoce v roce
2015? Velikonoční neděle je
5.
dubna
2015, to je za 54 dní Velikonoční pondělí je 6. dubna 2015, to je za 55 dní ... víte, že Velikonoce jsou svátky, ve kterých křesťané slaví vzkříšení Ježíše Krista. Velikonoční neděle je den Zmrtvýchvstání Páně (Boží hod velikonoční). Slavnost Zmrtvýchvstání Páně patří mezi největší slavnosti křesťanského církevního roku. Křesťané slaví tento svátek první neděli po prvním jarním úplňku (tedy po 21.
březnu). Jestliže byl úplněk v neděli, budou Velikonoce následující neděli. Toto datum se v jednotlivých rocích může lišit až o více než měsíc (od 22. března do 25. dubna). Pravoslavní věřící slaví velikonoce většinou o týden později a to protože pravoslavná církev používá při jejich výpočtu juliánský kalendář. Květná neděle Na Květnou neděli si lidé z kostela přinášejí svěcené kočičky. Připomínají Ježíšův příjezd do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali palmovými ratolestmi. Posvěceným kočičkám byla v minulosti přisuzována magická moc. Schovávaly se po celý rok, dokud nebyly spáleny a nahrazeny jinými, zapichovaly se na kraji pole kvůli úrodě, dávaly se do sklepa, polykaly se na ochranu před zimnicí a bolením v krku, zastrkovaly se ve světnici za svaté obrázky. O Květné neděli maminky napekly ptáčky z kynutého těsta, svázaly je do uzlíku a nechaly pro děti na kraji pole. Děti pak hledaly koledu "od skřivánka". Zelený čtvrtek Zelený čtvrtek je jedním ze tří nejdůležitějších dnů svatého týdne a připomíná poslední večeři Ježíše s učedníky. O tomto svátku lidé rádi seli a sázeli rostliny, protože věřili, že stejně jako byl Ježíš v tyto dny pohřben a vzkříšen, probudí se rostliny z temné hlíny k životu. Na Zelený čtvrtek nesmějí na stole chybět jidášky a tradiční zelená bylinková polévka nebo špenát z kopřiv. Jidáše mažeme medem. Dětem
můžeme
rodinné
tradice
podle
věku,
vypravovat
chuti
a
příběh
o
Jidášovi. "Jidáše honíme, klekání zvoníme, přitom se modlíme..." rozléhalo se kdysi vesnicemi, když kluci s řehtačkami honili zrzavého chlapce ve svém středu, který měl představovat Jidáše. Na Zelený čtvrtek "zvony odlétají do Říma". Rozléhající se zvuk zvonů a následující ticho neodmyslitelně patří k náladě tohoto dne. Velký pátek Je tradičně v katolické liturgii dnem nejhlubšího smutku. Podle lidových zvyklostí bychom pro upevnění zdraví měli vstát časně zrána a umýt se v potoce.
V tento den také nebudeme nikomu nic půjčovat, protože by tyto věci mohly být očarovány. Nesmělo se prát, orat, zkrátka nepracovalo se. Dříve se dětem vypravovalo, že Velký pátek je jediný den, kdy kohout snáší vajíčka. Maminka ve čtvrtek večer nebo v pátek časně zrána vejce uvařila a obarvila a odnesla je na místo, kde obyčejně snášívají slepice. Potom budila děti a říkala jim, že už slyší kohouta, jak se ozývá, a že už možná něco snesl. Děti se běžely podívat a našly k velké radosti krásná barevná vajíčka. I jiné divy a zázraky se dějí o Velkém pátku: Jistě někde v blízkém okolí najdete horu, o níž se říká, že se o Velkém pátku otevírá. Zkoušeli jste někdy hledat poklady? Pokladem mohou být barevné kamínky nebo neostré úlomky skla, skleněné korálky, pozlacené kapradí... Na Karlovarsku se vypravuje tato pověst: Vdova s malým dítětem se prý jednou o Velkém pátku vydala k zarostlé "ztracené" hoře Krudum, aby si tu nasbírala trochu dříví. Počínalo se stmívat. Tu žena zahlédla bílého třínohého zajíčka. Rozběhla se za ním a on ji zavedl k paláci, který tu dosud nikdo neviděl. Uvnitř žena objevila poklad. Začala jej sbírat do zástěry a vynášet ven. Na dítě přitom zapomněla. To pojednou zmizelo i s celou tou nádherou a matka musela čekat až do příštích Velikonoc, než se se synáčkem opět shledala. Bílá sobota S Bílou sobotou je spojeno slavení velikonoční vigilie, jejíž součástí je i obřad svěcení ohně. Před vchodem do kostela se od posvěceného ohně zapálí velká velikonoční svíce, která se vnese do setmělého chrámu a lidé si zapalují postupně jeden od druhého svíce, které drží v rukách. Toto postupné rozsvícení kostela bývá pro děti výjimečným zážitkem. Své velikonoční svíce si můžeme přinést z kostela domů, mohou ozařovat náš sváteční stůl. Také v minulosti lidé před odchodem na bohoslužbu doma uhasili ohniště a zažehli ho znovu po příchodu z kostela novým, posvěceným ohněm.
Boží hod velikonoční a Pondělí velikonoční Na Boží hod velikonoční se slaví Zmrtvýchvstání Ježíše. Při velikonočních obřadech se v kostele žehnají i vejce, mazanec, beránek, chléb a víno. Pletou se pomlázky, vyrábějí píšťalky, barví vajíčka a pečou beránci. V pondělí se pak chodí "na pomlázku". "Chodit
na
pomlázku",
koledování
se
šleháním pomlázkou, tzv. dynování, je zvyk známý již od pohanských dob. Mrskání přes hýždě koled
doprovází a
říkanek:
koledníci Často
je
odříkáváním koledníkům
"dovolováno šlehat" jen po dobu zpívání, tedy jen tolik, co stihnou. A dokonce, chtějíli koledovat znovu, na nově se objevivší dívce, bývá po nich požadována i jiná koleda. Nesmí se opakovat. Bývá však na libovůli a míře alkoholu v krvi, nakolik se takovými omezeními nechá koledník omezovat. Velikonoční mrskání děvčat jim má předat část jarní svěžesti vrbového proutí. Velikonoční koleda je spojena s odměnou pro mrskáče. Tradičně to jsou především malovaná vajíčka nebo kraslice. Velikonoční koledování nabírá krajově rozličných podob. O pomlázce i polévání se zmiňuje již pražský kazatel 14. století Konrád Waldhauser. Koledování probíhá tradičně na Velikonoční pondělí, od rozednění do pravého poledne. Po poledni už se dívky/ženy šlehání brání a odmítají ho jako neoprávněné. Naopak ráno, zejména na venkově, pouštějí i sami rodiče koledníky do pokojů svých dcer. Pro koledníka je pak věcí cti nepřipravenou dívku šleháním a zpěvem třeba i probudit, těšit se z jejího pištění, a nedat pokoj, dívku honit, dokud nedostane "svou výslužku": Odměnu za odvedenou službu "omlazení" a "zajištění dceřiny plodnosti". Polévání[ Součástí takového koledování může být i polévání vodou, "šmigrus". Někde jako prostředek mládenců a součást "jarního osvěžování žen", jinde zas jako obrana dívek, kdy naopak ony polévají chlapce. Zdraví
V tomto období je také čas pro sběr a sušení dalších léčivých bylin. Děti rády pomáhají. Nejúčinnější jsou čerstvě nasbírané byliny. Sbíráme do papírových sáčků za slunečného suchého dopoledne, když oschla rosa. Dbáme, aby byliny byly zdravé a rostly na čistém místě. Nasbírané rostlinky nadrobno nařežeme a rozložíme ve stínu a v suchu do tenké vrstvy. Uchováváme nejlépe v tmavých sklenicích. V dubnu ještě sbíráme nať kopřivy, květ sedmikrásky, květ prvosenky a květ podbělu. Z listů jitrocele si hned můžeme vyrobit oblíbený sirup proti kašli. Jitrocelový sirup proti kašli 4 hrstky listů jitrocele kopinavého, 300 g cukru, 250 g včelího medu, 2 citrony. Jitrocel omyjeme, rozemeleme nebo rozmixujeme na kaši, přidáme trochu vody, cukr a včelí med. Vaříme na mírném ohni, dokud nevznikne zahuštěná tekutina. Přelijeme přes plátno, můžeme přidat šťávu z citronů a naplníme do sklenic. Uchováváme v chladu. Dáváme dětem proti kašli.
Znáte svá chodila? Pokud ano, tak… Chřipku zaženete jediným stiskem! Šikovným stiskem se dá ulevit od bolesti i zlepšit zdravotní stav. Svoje nohy týráme v úzkých botách, denně je používáme, ale často opomíjíme důkladnou péči o ně. Přitom se v nich nachází malý zázrak! Chodidla jsou totiž jako mikrokosmos, pod kůží se na nich jako hadi svíjí tisíce jemných nervů, díky kterým si lehce můžeme pomoci od bolestí a aktivovat uzdravující síly. Než však s léčbou začnete, je dobré si předem nechat ukázat masáž refexních zón na chodidlech od odborníka, abyste věděli, kde a jak silně stisknout… Teorie, která za tím stojí Stejně jako na uchu, tak i na chodidlech se odrážejí všechny vnitřní orgány. „Vycházíme z toho, že každá reflexní zóna chodidel je přímo propojena s určitým orgánem, svalem, kloubem nebo nervy,“ říká terapeutka specializovaná na reflexní zóny. „Ošetření je pacientovi ušito přímo na míru, podle jeho potíží určíme, který hmat použít.“ A tak pomocí reflexní terapie lze odstranit bolesti
kloubů, zad, hlavy, migrény, poruchy spánku, vyčerpání, ale i alergie. Většině pacientů se hned po masáži viditelně uleví. „Neumíme nahradit diagnózu lékaře, ale často díky některým znakům potíže rozpoznáme,“ říká terapeutka. „Když zaznamenám nějaké bolestivé místo, je to často upozornění na to, že v těle je něco v nepořádku.“
KAŽDÉ MÍSTO NA NOZE JE PROPOJENO S JINÝM ORGÁNEM V TĚLE. 1 Čelo a vedlejší dutiny 2 Ramena a zátylek 3 Štítná žláza 4 Šíje 5 Horní lymfatické cesty 6 Žaludek 7 Ledviny 8 Slezina 9 Střeva 10 Slinivka břišní 11 Tenké střevo 12 Páteř
Zkušenosti odborníků Za důležitou reflexní zónu označují experti bod ledvin (bod 7). „V asijském léčitelství je tento bod označován jako vřídlo," říká doktor čínské medicíny Michael Koch (43) z nemocnice Johanitů v Bramsche. „Jemná citlivá masáž těchto bodů povzbuzuje prokrvení, snižuje krevní tlak a přináší do oběhového systému rovnováhu.“ Masáž může dokonce prý pomáhat i při artróze. „Intenzita bolesti se sníží o více než 70 procent, pohyblivost kolenního kloubu o 12 procent,“ tvrdí profesorka Christine Uhlemannová, ředitelka centra pro léčitelství na univerzitní klinice v Jeně. V současnosti probíhá v Jeně studie s pacienty, kteří trpí syndromem podrážděného střeva. I tady počítá expertka s podobně příznivým výsledkem.
Kam sáhnout pro pomoc? Kdo častěji trpí na chřipkové infekce, měl by si pravidelně masírovat spodní stranu bříšek na prstech u nohou (bod 1) a místo pod čtvrtým prstem (bod 5). Jejich stimulace posiluje činnost imunitního systému. Ztuhlá ramena se dají uvolnit lehkým tlakem na spodní oblast palce (bod 2) nebo na horní střední oblast chodidla (bod 4). Hyperaktivní štítná žláza se dá zklidnit masáží bodu 3. Tlak na bod 6 uklidňuje žaludek, bod 7 podporuje důležité prokrvení ledvin. Bod osm povzbuzuje funkci sleziny, bod 9 uklidňuje střeva. Jemný stisk spodní střední část chodidla (bod 10) podporuje činnost slinivky břišní. O trochu hlouběji uložený bod 11 má příznivý vliv na trávení v tenkém střevě. A pokud vás bolí záda, pak vám pomůže masáž vnitřní klenby chodidla (bod 12). Podle internetu zpracovala L. Dědičová
Znali jste asi jen druhou ženu bývalého prezidenta Gustáva Husáka. Alespoň já ano. Proto mě zaujal článek o jeho prvním manželství. Jeho první ženou byla však velmi zajímavá žena, ale to ještě v době, kdy prezidentem nebyl a ani neměl tušení, že se jím někdy stane.
Manželce Gustáva Husáka osud nachystal dramatické zvraty Magda
Lokvencová
se
jako
dvaadvacetiletá
studentka
práv
provdala
za
ambiciózního komunistického intelektuála. Byl o tři roky starší a jmenoval se Gustáv Husák. Měli stejné politické smýšlení a chtěli změnit svět. V dalších letech s ním sdílela jeho úspěchy i pád, ale nikdy neslevila ze svých uměleckých ambicí. Milovala divadlo. Osud jí však nachystal dramatické zvraty.
Režisérka Magda Lokvencová (vpravo) při zkoušce na bratislavské Nové scéně (1963). Vlevo Milka Vášáryová. FOTO: archív Divadelního ústavu Bratislava
V Čechách její jméno dnes nikomu nic neřekne a také na Slovensku je Magda Lokvencová (1916-1966), původem
Češka,
postavou
téměř
neznámou. Jen ti zainteresovaní vědí, že byla první slovenskou profesionální divadelní režisérkou, jiní si však spíše vybaví, že to byla jedna ze dvou manželek
někdejšího československého prezidenta. Žila po jeho boku přes dvacet let (včetně těch devíti, kdy byl ve vězení), Husákova nástupu na prezidentský stolec v roce 1975 se však nedožila. Ale i kdyby, na Pražský hrad by se s ním tehdy nedostala. Byli totiž od konce roku 1960 rozvedení. Dáma se šarmem Magda Husáková-Lokvencová na nedatovaném snímku. FOTO: archív Miroslava Šišky
Magda se narodila v Pacově na Pelhřimovsku 13. září 1916. Posléze do rodiny přibyli ještě sourozenci Ludmila (1919) a Vladimír (1921). Otec Antonín Lokvenc byl původní profesí zemědělský inženýr, ale po válce zůstal v armádě. Počátkem
dvacátých
let,
to
už
měl
hodnost plukovníka, byl poslán na Slovensko, kde dostal v Horních Motešicích u Trenčína na starost vojenský hřebčinec. Již za rok však rodinu Lokvencových postihla tragédie. Matka Juliana ve svých pětatřiceti zemřela na tuberkulózu. Otec měl mnoho práce na statku, a tak se osmiletá Magda musela starat o mladší sourozence. Antonín Lokvenc i v nové, složité životní situaci chtěl, aby se jeho potomkům dostalo všestranného vzdělání a aby každý z nich jednou našel uplatnění v profesi, kterou si zvolí. Sám byl milovník literatury, hudby i výtvarného umění. Tuto lásku vštěpoval i dětem. Do motešické společnosti často přicházeli různí umělci, a tak Magda vyrůstala v intelektuálním prostředí. I díky tomu se z ní stala mladá dáma, která vynikala nejen zvláštním šarmem a krásou, ale ovládala několik jazyků (jako otec, který jich uměl šest), hrála na klavír, jezdila na koni a uměla to například i s tenisovou raketou. Místo konzervatoře šla na práva Po lidové škole ji otec poslal na dívčí gymnázium do Banské Bystrice. Ročníky ale prolézala s nevalným prospěchem, učení ji nebavilo, nudila se. Zato vyhledávala studentské večírky a také příležitost, jak se předvést hrou na klavír
anebo zpěvem. Na internátě, kde bydlela, se poprvé „dostala na prkna“. Zahrála si ve scénkách, které si studenti sami vymýšleli a předváděli je na půdě vzdělávacího kroužku – skeče měly charakter ochotnického divadla. Nadšená byla, když v květnu 1933 přijelo do Banské Bystrice to skutečné divadlo – Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Po jejich programu se doma u ředitele gymnázia (což byl Magdin strýc) pořádal večírek. Při improvizaci vystoupila i Magda a hrála roli Voskovce. V tom čase se už živě zajímala o politiku a společenské dění. Vyčnívala z řady. To ovšem – a zvláště pro žačku dívčího gymnázia – nebyla věc vítaná. Politická angažovanost byla zakázána a postihovala se i vyloučením ze studia. Magda však naštěstí v roce 1935 zdárně odmaturovala a toužila po umělecké dráze a divadlu. Chtěla na konzervatoř, ale nakonec se nechala přesvědčit otcem, aby šla studovat něco, co ji v budoucnosti uživí. Na podzim se tudíž přihlásila na právnickou fakultu Univerzity Komenského do Bratislavy. Gustáv jí imponoval Magda a Gustáv v roce 1935, kdy se seznámili. FOTO: archív Miroslava Šišky
Možná fešnou Magdu ovlivnila i nová známost. Gustáv Husák, ten chytrý a temperamentní mladík ze Svazu slovenského studentstva, který u nich ve škole mluvil o sociálních podmínkách studia na vysokých školách. „Seznámili jsme se v Banské Bystrici v roce 1935,“ zavzpomínal na tyto chvíle sám Gustáv Husák v knize svého důvěrníka Viliama Plevzy Vzestupy a pády (1991). „Chodila do tamějšího gymnázia a já, jako funkcionář studentské organizace, jsem přednášel v kroužku, jehož členkou byla i Magda. Po přednášce jsme si sedli v menším kruhu, a tak jsme si nějak padli do oka. Potom jsme si psali a navštěvovali se. Po maturitě Magda přišla do Bratislavy.“ On právě začal na právech třetí ročník, ale byl i vedoucí postavou komunistického Spolku socialistických akademiků, redigoval studentský časopis Šíp a patřil mezi uznávané příslušníky druhé, mladší vlny inteligence, rozvíjející činnost ve spolku DAV.
To vše Magdě imponovalo, protože se s ním vždy měla o čem bavit. Kromě vzájemných sympatií je spojovaly i podobné zájmy a stejné levicové smýšlení. Husák byl od svých dvaceti členem KSČ a rychle ji zapojil do politické činnosti: vstoupila do akademického spolku Právník a pracovala s ním i v dalších studentských organizacích (dva roky byla předsedkyní ženské komise Svazu slovenského studentstva). Jako on i ona přispívala do Šípu. Denně se vídali na fakultě a mnozí kamarádi Husákovi krásnou a inteligentní přítelkyni záviděli a nejeden z nich byl do ní platonicky zamilovaný. Gustáv a Magda byli silnými osobnostmi a obdivovali na sobě vlastnosti, jimiž oba disponovali: ctižádost a schopnost získávat ostatní. Gustáv v únoru 1938 promoval a 1. září byla na radnici bratislavského Starého Města skromná svatba. Za svědky jim šli manželé Clementisovi. Magdin otec údajně nebyl právě nadšen,
že
si
dcera
bere
komunistu
(sám
byl
sociálnědemokraticky orientovaný masarykovec), ale její rozhodnutí respektoval. Sám ji kdysi učil, aby si do svých osobních věcí nenechala mluvit. Debaty u Husáků Ovšem mnichovská dohoda na konci září 1938, vyhlášení autonomie Slovenska, zastavení činnosti komunistické strany, Vídeňská arbitráž, odsun Čechů ze Slovenska – to vše byly okolnosti, které se zapsaly novomanželům do života. Po svatbě se nastěhovali do garsoniéry v bratislavské Panenské ulici. Magdina česká rodina musela ze Slovenska odejít do protektorátu. I jí vznik Slovenského státu zkomplikoval situaci. Byla vyloučena z fakulty, takže se dala zapsat v Praze, ale když tam v listopadu 1939 Němci vysoké školy zavřeli, se štěstím se znovu uchytila v Bratislavě – díky sňatku se Slovákem totiž v roce 1940 dostala slovenské státní občanství. Ve stejném roce na právech promovala a získala doktorát. Nastoupila jako úřednice v Moravské bance a současně se v roce 1941 tajně přihlásila na tříleté studium herectví na Státní konzervatoři, které i zdárně absolvovala. Byl to první krok k naplnění touhy věnovat se divadlu.
Manželé Husákovi počátkem 40. let minulého století, Bratislava. FOTO: archív Miroslava Šišky
Husák krátce pracoval u Clementise v advokátní kanceláři, po jejím uzavření střídal úřednická místa, až se stal tajemníkem Ústředního svazu speditérů. V květnu 1940 si najali byt v Tajovského ulici a spolu s nimi se do téhož domu nastěhovalo i několik dalších levicových intelektuálů a přátel. Chtěli tak společně lépe čelit novým poměrům. K Husákovým přicházeli hosté generačně a názorově spříznění a debatovalo se o politice. Magda byla duší této společnosti a sama přiváděla lidi i z jiného okruhu – spisovatele, umělce i vlivné politiky. Byl mezi nimi například Imrich Karvaš, guvernér Slovenské národní banky, pozdější Husákův spolupracovník při přípravě Slovenského národního povstání, vypuknuvšího v srpnu 1944. Tehdy také vstoupila Magda do komunistické strany. Vladimíra porodila v Moskvě V soukromí však bylo tou nejdůležitější událostí její těhotenství. Právě na podzim 1944 čekali Husákovi první přírůstek do rodiny. Situace povstalců se však zkomplikovala, a tak Husák evakuoval manželku do Sovětského svazu. Z letiště Tri duby odletěla 19. října posledním letadlem i s několika dalšími ženami komunistických funkcionářů, dětmi a raněnými. Za čtyři dny v Moskvě porodila syna Vladimíra. Měla štěstí, že tam právě pobýval jejich rodinný přítel Laco Novomeský. Chtěla chodit do divadel a Novomeský jí pomohl nejen zjednat
vstup,
navštěvovat
ale
zařídil
přednášky
také na
možnost Univerzitě
dramatických věd. Magda byla nadšená a právě
tehdy padlo
právnickou
kariérou,
rozhodnutí: končím s po
válce
se
budu
věnovat divadlu! Když se v květnu 1945 vrátila do osvobozené
vlasti, její manžel byl místopředsedou Slovenské národní rady a rychle dál stoupal na mocenském žebříčku. Příští rok už patřil k nejvlivnějším osobnostem na Slovensku, neboť se po parlamentních volbách stal předsedou sboru pověřenců. Politika pro něho byla vším, neustále cestoval, doma se objevoval zřídka. Magdě naopak politika vůbec nechyběla. V roce 1945 se nastěhovali do luxusně zařízeného domu a mohla se konečně prezentovat na úrovni, jak si to vždy přála. Domácími pracemi se příliš nezabývala, měli dvě pomocnice – jedna se starala o děti, druhá o domácnost a vařila. V roce 1946 se narodil druhý syn, Ján. Díky manželovým funkcím patřila k prvním dámám slovenské společnosti. Zajímalo ji však něco jiného – naplnit svou touhu po divadle. Uspěla v mužské profesi Přítel z dob společného funkcionaření ve Svazu slovenského studentstva a nyní ministr ve Fierlingerově vládě Jozef Šoltész jí v Praze zařídil několikatýdenní stáž v obnoveném Divadle E. F. Buriana. Chodila na všechny zkoušky. Zkušenosti využila, když se v roce 1946 otevírala v Bratislavě Nová scéna. Nastoupila tam jako herečka a asistentka režie, zpočátku pracovala zadarmo. Jako asistentka si vedla dobře, takže dostala hned v příští sezóně nabídku, aby režírovala samostatně. Nejdříve to byla v únoru 1947 veselohra pro děti, podruhé detektivka od Agathy Christie Deset malých černoušků. Do historie slovenského divadla se však zapsala především režií hry Bertolda Brechta Žebrácká opera. Nejdříve jí mnozí nedůvěřovali a podezřívali ji, že jako manželka politika zneužívá jeho postavení, ale časem své okolí přesvědčila talentem – originálním viděním, smyslem pro výtvarné ztvárnění hry i využitím světla a hereckého pohybu. Vlastním přičiněním uspěla v profesi, která byla dosud chápána jako ryze mužská. Ale právě v době jejích největších uměleckých úspěchů přišla velká rána. V roce 1950 byl Gustáv Husák odvolán z postu předsedy sboru pověřenců a 6. února 1951 zatčen a uvězněn. Magdu i s oběma syny odvezli do vnitrácké vily v Modre – Harmónii a dva týdny je drželi v naprosté izolaci. Nevěděla, co se děje…
Dala přednost Filčíkovi Když je pustili, nesměli se vrátit do svého bytu, který StB zabrala. S dětmi a s hospodyní se nastěhovala k bratrovi. Několikrát ji předvolali na StB a nabízeli spolupráci. Když odmítla, přesvědčovali ji, aby se s Husákem rozvedla a veřejně se ho zřekla – a bude moci v divadle dál pracovat. Neposlechla. Začátkem roku 1952 jí oznámili, že musí z divadla okamžitě odejít. Tvrdili, že rozhodnutí nesouvisí s Husákovým případem, ale důvodem je její „špatný vliv na soubor a také její nemorální život“. V té době se Magda už nějaký čas stýkala s hercem Ctiborem Filčíkem, svým pozdějším životním partnerem. „Jejich známost začala už před zatčením Husáka,“ píše Pavel Kosatík ve své knize Manželky prezidentů, „a zpočátku krátkodobé přestávalo
byla
jen
zálety. fungovat,
reakcí
na
Manželství jejich
Husákovy už
životy
v a
těch
občasné letech
kariéry
se
rozcházely a každý z nich si hledal jiného partnera.“ Po vyhazovu z divadla byla několik měsíců bez práce, potom ji „odložili“ do Slovenského národního muzea, kde pracovala jako kustodka. Aby uživila své syny, přivydělávala si po nocích pletením svetrů a rukavic. Vykonstruovaný proces s „buržoazními nacionalisty“ proběhl až v dubnu 1954, ale nejenže ji nepozvali, ale neřekli jí ani, že soud probíhá. O tom, že manžel dostal doživotí, se dozvěděla z novin. Ani potom se s ním nerozvedla, ačkoli jí to mnozí radili. Naopak, vytrvale žádala o umožnění návštěvy, což jí povolili až v roce 1958 – chodila pak za ním i s dětmi jednou měsíčně. Husák o jejím vztahu s Filčíkem věděl, ale domníval se, že po návratu z vězení – propuštěn byl při květnové amnestii v roce 1960 – se Magda s hercem rozejde. Ale nestalo se, dala přednost Filčíkovi. Koncem roku 1960 se rozvedli. Zašifrované přízraky Gustáva Husáka V té době už dávno nebyla ženou závisející na svém muži. Po třech letech práce v archívu mohla znovu do divadla. Nejdříve dostala v roce 1955 roční angažmá v Košicích a příští rok jí ředitel bratislavské Nové scény Ján Kákoš
nabídl, aby se vrátila. Až do roku 1966 tu pak režírovala téměř padesát inscenací. Při práci v tomto druhém období jako režisérka zvážněla. „Prožila velké trauma a musela se s ním vypořádat,“ vysvětluje Naděžda Lindovská, autorka knihy Magda Husáková Lokvencová, první žena slovenské divadelní režie (2008). „Zdá se, že mnohé mužské postavy, které uvedla na jeviště, byly zašifrovanými parafrázemi nebo přízraky Gustáva Husáka. Často mu nastavovala zrcadlo, ale uměla ho nastavit i sobě. Prostřednictvím divadla jako by pokračovala v pomyslném partnerském dialogu. Studovala příčiny selhání lidských vztahů, příčiny selhání ideálů a ideologií.“ Životní příběh Magdy Lokvencové náhle skončil 17. ledna 1966. Bylo to krátce po premiéře Sartrovy hry Ďábel a Pánbůh, v níž na scéně Slovenského národního divadla exceloval její druhý životní partner Ctibor Filčík. Měla vysoký krevní tlak a aterosklerózu cév. Přes varování lékařů hodně kouřila. Toho rána před zrcadlem upadla a stěžovala si na bolesti hlavy. Omdlela. Převezli ji do nemocnice, kde večer zemřela. Nebylo jí ještě ani padesát let. Podle internetu a článku p. M. Šišky zpracovala : L.Dědičová
Literární okénko
Karel Čapek – Povídky z jedné a druhé kapsy Asi každý z nás zná spisovatele Karla Čapka, pojďme si na něj zavzpomínat trošičku jinak než klasickým medailonkem. Narodil se 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích. Vystudoval gymnázium, následně Filozofickou fakultu, stal se vychovatelem. Nesmíme opomenout ani jeho novinářskou činnost pro Lidové Noviny a Národní listy. Zemřel 25. prosince 1938 na zápal plic pronásledován nastupujícím nacismem.
Jeho literární odkaz je v jedné větě těžko shrnutelný. Mezi specifická díla tohoto mimořádného autora patří jeho povídková činnost, která uchvacuje svou aktuálností již po generace. Povídky z jedné a druhé kapsy Jedná se o detektivní povídky,
jejichž
motivem jsou záhady. Provádí v nich sondu do
duše
drobných
zlodějů
a
podvodníčků, vykresluje
strážce
zákona. Záhady však nevysvětluje, se
o
jedná věci
každodenního života. Jeho jazyk je srozumitelný, prostoupený humorem, ukazuje bohatost češtiny, využívá přímé řeči. Ukradený kaktus: Tato povídka z druhé kapsy vypráví o světoznámé Holbenově sbírce kaktusů. Ta je otevřena pro veřejnost a v důsledku toho se z ní začnou ztrácet cenné exempláře. Vrchní zahradník Holan si s celou věcí neví rady, a tak si nakonec od kamarádů půjčí několik set hnijících kaktusů a ty pak následně nastrká mezi ostatní zdravé do Holbenovy sbírky. Poté v novinách rozšíří zprávu, že kaktusy byly zřejmě napadeny doposud neznámou hnilobnou nemocí. Ve druhém článku následně uvede, že se proti nemoci povedlo objevit lék, který bude použit na Holbenovy sbírky a který si případní další zájemci mohou objednat na té a té adrese. A skutečně, za pár dní se dostaví jistý pan Ráček, který si přeje onen lék koupit. Netuší ovšem, že jde o Holanem připravenou past na onoho zloděje, do které se právě chytil. U pana Ráčka doma pak Holan nalezne velkou sbírku kaktusů, většinou ukradených z Holbenovy sbírky. Když mu řekne, aby kaktusy vrátil, je z toho velmi smutný. A konec? Maličko překvapivý, čtěte:
Poslouchejte, já už neměl to srdce ty kaktusy mu vzít. Víte co, řekl jsem mu, já vás dovedu ke starému panu Holbenovi a ten už vám utrhne obě uši. - Lidi, to vám bylo, když se ti dva sčuchli! Celou noc zůstali ve skleníku než obešli těch šestatřicet tisíc hrnéčků. Mgr.Paval Huřťáková
Na Masopust, jak se počítá a slaví Zvyky a tradice
Masopustní úterý 2015 Kdy se vlastně slaví masopust, kterému se na Moravě říká fašank, fašinek nebo ostatky? Zhruba měsíc až dva. Toto období začíná po svátku Tří králů, tedy 7. ledna. Ovšem stanovení termínu závěrečného dne — masopustního úterý před
Popeleční
středou
matematicko-astronomická
—
je
úloha.
tak
trochu
Popeleční
středa totiž nemá své pravidelné datum. V každém případě zahajuje čtyřicetidenní postní období před Velikonocemi. Jejich termín se zase řídí datem prvního jarního úplňku — první neděle po něm je velikonoční. V roce 2015 připadá termín masopustního úterý na 17. února a dále takto:
2016 — 9. února
2017 — 28. února
2018 — 13. února
2019 — 5. března Přirozený běh někdejšího hospodářského roku vymezil masopustu úkol
sympatický všem jedlíkům: řádně se nasytit a užít si dostatku před obdobím, které do spíží nepřinese zásoby jídla z nové úrody ani z chovu a které potrvá více než měsíc až do jarního probouzení přírody, do Velikonoc. Samotný
název
masopustního
období může neznalé
dnes
mást.
Doba
masopustu je totiž tradiční oslavou hojnosti před střídmějším − postním − časem předjaří, kdy se jídelníček zúžil na pokrmy z trvanlivých potravin. Svatby, hostiny, bály a průvody V minulosti se během celého masopustního období, tedy od 7. ledna do pohyblivého termínu masopustního úterý, na vsích konávalo nejvíc svateb. Lidé věřili, že sňatky uzavřené v této době budou šťastné a dlouho vydrží. Bylo to také z praktických důvodů, v komorách byla hojnost
zásob
a
masa
ze
zabíjaček
na
pořádnou hostinu a na výslužky pro celou obec. Svatba v masopustní době na bohatém statku často trvala i několik dní. Masopustní slavení se stále líbí, i když zásoby jídla na příští týdny si už dávno nikdo nedělá. Tím hlavním je dnes zábava. Kde je dobré jídlo a pití, tam bývá veselo. A tak mnohde drží masopust, jak má být, nebo znovu rádi křísí tradici vepřových hodů, nejrůznějších vesnických bálů a nevázaného veselí. Slavilo se už od tučného čtvrtka Kdysi se závěr masopustního období běžně slavil už od čtvrtka před poslední masopustní nedělí. Říkalo se mu tučný, protože se zabíjela prasátka, peklo se vepřové a podávalo s knedlíkem, se zelím a pivem. Hospodyně zadělávaly na koblihy, šišky a boží milosti, kterých pak na sádle smažily plné mísy pro pohoštění rodiny, sousedů i koledníků. Hlavní masopustní zábava začínala v neděli. Konal se takzvaný mužovský bál, kam neměli přístup svobodní mládenci a dívky, ale jen ženatí muži a vdané ženy. Odpoledne pořádali staří pro děti ‚dětskou muziku‘. Na rychtě nebo v
jiném bohatém statku se sešly děti, přinesly s sebou buchty, koláče a koblihy. Hospodyně jim navařila bílou kávu. Obvykle přitom hrávala muzika, která odtud odcházela do hospody. Zde se tancovalo často až do rána i následující den. Medvěd, kominík, policajt, baletky... Vyvrcholením
masopustu
bylo
úterý, spojené s průvody maškar, které
za
doprovodu
hudebníků
(šumařů) chodívaly dům od domu. Cestou se zastavovaly, přepadaly chodce, dávaly jim připít rosolky, za kterou vybíraly příspěvek na muzikanty, a prováděly různé rozpustilé kousky. Zvláště spadeno měly na ženy a dívky. Ty se často musely vykupovat − penězi či kořalkou. Základem rosolky byla pálenka z jablek nebo švestek. Do ní se pak přidávalo jiné ovoce nebo koření. Tak vznikal bezpočet různých rosolek: malinová, višňová, ale též levandulová nebo benediktýnka. Průvody byly původně vyhrazeny jen pro svobodnou mužskou mládež a mladé ženaté muže, později se jich účastnila celá obec. Každá maska měla svůj význam a funkci. V oblasti Pojizeří podobně jako v jiných regionech patřila k nejtypičtějším maska medvěda, které byl přisuzován magický charakter, a to především plodnost, která mohla být přenesena na ženy i celé hospodářství (tancem s medvědem, laškováním apod.) Hospodář s hospodyní nabízeli příchozím klobásy, kořalku, pivo, koblihy, koláče a cukrovinky, do velkého talíře přispívali na muziku. Někdy si maškary vybraly výslužku samy (pečeni z trouby, uzené z komína apod.) Po obchůzce se průvod odebral do hospody. Pohřeb Masopusta Taneční zábava končila o půlnoci, kdy musely všechny nástroje utichnout a za všeobecného žalu se pochovala basa (Masopust, Bakchus).
Do necek, na desku nebo prostřený stůl či máry se položila basa pokrytá plachtou. Při ,pohřebním‘
obřadu
se
upozornilo
na
domnělé prohřešky basy (Masopusta) v čase
masopustních
zábav.
Za
tklivého
nářku pak byla basa slavnostně vynesena ven ze sálu a pohřbena. Po tomto obřadu čas nevázaného veselí definitivně skončil a sousedé se rozešli domů. Následující den se vydali na ranní mši a pro popelec − křížek z popela na čelo, který jim připomněl marnost tohoto světa a zároveň měl pomoci od bolesti hlavy.
Rychlé vdolečky z tvarohu Suroviny: 25 dkg tvarohu, 20 dkg polohrubé mouky, 4 vejce, 1 prášek do pečiva a 2 lžíce rumu. Olej ke smažení. Cukr krupice a vanilkový cukr na obalování. Postup přípravy receptu Do rozšlehaných vajec postupně přidáváme tvaroh, mouku a nakonec vmícháme rum. Lžičkou klademe kobližky do rozpáleného oleje a ještě teplé obalujeme v cukru.
Jablečné kroužky se skořicí Suroviny: 3 - 4 jablka, 1 vejce, 75 ml bíleho nebo červeného
vína,
100
g
hladké
mouky,
špetka soli, 1 lžička cukru, olej na smažení, skořicový cukr.
Postup přípravy receptu Oloupaná jablka bez jádřinců nakrájíme asi na 1 cm silná kolečka. V misce rozšleháme vejce s vínem, hladkou moukou, špetkou soli a cukrem. Kroužky jablek namočíme v těstíčku, usmažíme a necháme je na ubrouscích odsát tuk. Pak jen posypeme skořicovým cukrem. Zpracováno dle internetu L.Dědičová
Přeji všem dobrou chuť, krásné jaro.
