Červen 2011
Stálé Okénko Seniorům 27
Najdete uvnitř: Některé akce zblízka Příspěvky od Vás… Žena ve středověku II. část Zjistili jsme… 10 největších světových náboženství - Cyril a Metoděj - Léčivé rostliny - Slovo na závěr -
Vydává
G-centrum Tábor,
Středisko sociálních služeb jako OBČASNÍK pro táborské seniory
Červen rovná se konec školního roku – žádné domácí úkoly, zkoušení, písemky apod. Po obdržení vysvědčení na školáky čekají dva (doufejme, že slunečné) měsíce volna. I když nemáte stejné stresy jako tito školáci jste na tom obdobně. V červnu se naposledy sejdeme v rámci Diskusních pořadů a Akademie III. věku a poté Vás čekají dva měsíce prázdnin bez přednášek. Doufáme, že to máte opačně než děti školou povinné a budete se těšit na brzké setkání :o) Děkujeme všem, kteří se účastní akcí Střediska sociálních služeb se stejným nadšením jako je pro Vás připravujeme. A nezapomínejte, že jsme a budeme vždy rádi za jakékoli připomínky a náměty. Budeme se na Vás opět těšit na zářijových akcích Střediska sociálních služeb.
Přejeme příjemné prožití letních dnů. PhDr. Jaroslava Kotalíková (ředitelka G – centra Tábor) a Mgr. Alena Kubíková Libuše Dědičová Markéta Blažková, DiS. 3
NĚKTERÉ AKCE Z BLÍZKA: Literárně – hudební podvečer: Vítání jara (4. dubna 2011)
4
Diskusní pořad (12. dubna 2011) Miluše Hejná: Velikonoční vazby
5
Závěrečný literárně hudební podvečer (18. dubna 2011) Mgr. Jiří Kohout: Jak se rodí kniha z rukopisu
6
Vítání jara U Dvou koček (19. dubna 2011)
7
Diskusní pořad (10. května 2011) Ranč Větrovy
8
Setkání 80-ti a víceletých občanů města Tábor (31. května 2011)
9
Výlet do Loučně (7. června 2011)
10
Příspěvky od Vás: Opomíjené táborské osobnosti (část devátá) František Křižík (8. července1847 Plánice – 22. ledna 1941 Stádlec u Tábora)
František Křižík byl významný český elektrotechnik a vynálezce, který měl významný podíl na rozvoji českého elektrotechnického průmyslu. Byl nazýván českým Edisonem (dokonce se narodil ve stejném roce jako T. A. Edison). Křižík sám sebe nepokládal za dobrého studenta. Na gymnáziu neodmaturoval a na techniku byl přijat jako mimořádný posluchač. Největšího úspěchu dosáhl v roce 1880 za vynález nového druhu obloukové lampy. Křižíkova sláva stoupala. Navrhl a zrekonstruoval osvětlení a světelnou fontánu na pražské jubilejní výstavě v roce 1891. Za peníze za patenty obloukové lampy v cizině vybudoval vlastní továrnu. Následovaly další úspěchy: osvětlení Národního divadla, elektrické tramvaje v Praze, vybavil 130 elektráren.
Portrét Františka Křižíka od ateliéru Šechtl a Voseček v Táboře. Pravděpodobně vyfoceno roku 1902 během stavby elektrické dráhy z Táboru do Bechyně.
stavba mostu Bechyňské dráhy v Táboře 1903 11
Dostáváme se k tomu, proč máme v Táboře Křižíkovo náměstí. Křižíkovým dílem je první elektrifikovaná trať Království českého, vedoucí z Tábora do Bechyně. 29. prosince 1900 bylo povoleno vypracování projektu, 4. září bylo vydáno stavební povolení. V dubnu 1902 byla
zahájena stavba a 1. června 1903 se konala zkušební jízda a pravidelná doprava byla zahájena 21. června 1903. Původní dopravu zajišťovaly dva elektrické motorové vozy. Trať vede přes údolí Lužnice po železničním mostě a zde vidím druhé Křižíkovo elektrárna v Táboře 1903 dílo, které pochází též z roku 1903 – železniční most. Řeku překlenuje ocelový dvouobloukový železniční most s horní mostovkou. Na obou březích jsou podpěrné pilíře. Dráha měla vlastní elektrárnu, umístěnou na břehu Lužnice, která zásobovala elektrickou energií kromě trati také městské osvětlení a různé živnostenské provozovny. Křižík přes všechny životní úspěchy byl však hluboce zadlužen. Po tom, co Pražská banka v lednu 1917 převzala Křižíkův podnik do svých rukou a vzala mu to, co měl rád, odchází do ústraní. Zemřel ve věku 94 let 22. května 1941 ve Stálci a byl pochován na vyšehradském Slavínu. most Bechyňské dráhy přes Lužnici 1903 Sto let starý vtip Povolená rychlost „elinky“ byla 25 km a v zatáčkách jen 15 km. A to se i našim předkům zdálo pomalé, tak přátelé strojvedoucího mu radili, aby si dal dopředu křenovou placku a dozadu malé boty, protože křenová placka táhne a malé boty tlačeji.
(Jindřich Raschel, G – centrum Tábor)
12
Socha Antonína Švehly Antonín Švehla (15.4.1873 – 12.12.1933), původně sedlák, politicky se začal angažovat v desátých letech 19. století, muž 28. října, poslanec, poslanec Národního shromáždění, předseda agrární strany, ministr vnitra, od roku 1922 byl 3x předsedou vlády. Zemědělstvo kraje táborského mu postavilo památník v nadživotní velikosti. Pomník byl odhalen 30. června 1935. Bronzová socha, dílo táborského sochaře Jana Vítězslava Duška (1899 – 1966) byla umístěna před budovou zemědělské školy s nápisem „Zemědělské Táborsko svému vůdci“ na kamenném soklu, přičemž na samotném zvýšeném kvádrovém podstavci stálo označení „Antonín Švehla sedlák a státník“.
Ale brzy po německé okupaci byla bronzová socha z podstavce sejmuta a po celé období druhé světové války ukrývána. Po osvobození v roce 1945 nastaly dlouhé dohady, co se Švehlovou sochou. Prostor před zemědělskou školou byl vyřešen v roce 1949 v podobu, kterou má dodnes. Socha byla umístěna v Táborské radnici. Uvažovalo se umístit danou plastiku po levé straně Švehlova mostu. V důsledku následujících politických událostí socha zmizela neznámo kam.
(Jindřich Raschel, G – centrum Tábor)
13
Žena ve středověku II. část V minulém čísle jsme si povídali o postavení žen ve středověku a raném novověku. Při té příležitosti jsme si uvedli názory učenců na ženy a jejich postavení ve světě. Upřímně řečeno, milé dámy, které z Vás se jejich názory líbily, ta ať zvedne ruku. Žádná? Ani se Vám nedivím. Uvědomme si však, prosím, že jednou věcí byla teorie církevních učenců a druhou věcí obyčejný život. Proto se pojďme na ten obyčejný život podívat. Základem jeho bylo manželství, jediná jistota ve světě ženy. Jestli příjemná jistota, posuďte sami. Církev se po dlouhá staletí pokoušela přinutit lidi k uzavírání manželství před tváří boží a s církevním
požehnáním.
Přesto
v
Čechách
i
po
r.
1039,
kdy
vstoupil
v platnost zákoník knížete Břetislava, který povoloval pouze jednu manželku a nařizoval formální sňatek, přetrvávalo mnohoženství a manželství bez požehnání církve. Takovéto svazky církev považovala za hříšné a nepřípustné. A protože právoplatně uzavřený sňatek znamenal legální a jedinou cestu ke zplození dědice titulu, či majetku, tajné obřady bez kněze probíhaly hlavně v nižších vrstvách společnosti. Při uzavření manželství se ovšem dbalo ještě na jednu věc. Ve vyšších kruzích
narození
dědice
znamenalo
naději
na
zachování
majetku
a
moci
v budoucnosti, šlechtické rodiny a bohatí měšťané požadovali, aby nevěsty byly panny. Muži chtěli mít jistotu, že jejich majetek zdědí jejich syn a ne bastard. Napadlo Vás, že podobný požadavek byl kladen i na muže? Kdepak! Muž mohl mít milenku, dokonce milenky, a bývalo takřka pravidlem, že měl i nemanželské děti. Ti bohatí své syny zabezpečili a zajistili jim slušné živobytí. Levoboček krále Přemysla Otakara II., Mikuláš, se stal vévodou opavským, založil větev přemyslovského rodu a ke svému původu se hrdě hlásil. Moc a autorita církve se neprojevovala pouze v podobě ritu uzavření manželství, nýbrž i v oblastech nejintimnějších. Církev se dokonce pokoušela ovlivňovat sexuální život manželů a předepisovala polohy, které nejsou proti přirozenosti a neuráží tak Boha. Zároveň nemělo docházet k pohlavnímu styku v době ženiny menstruace, protože narozené děti by byly zrůdné a s podivem – zodpovědnost za toto nesl muž. O dodržování těchto příkazů se toho příliš neví, ale co víme téměř s jistotou je, že se dodržovaly jiné zásady církve. Ty nařizovaly, že se manželé nesmí milovat v době Adventu a v době Postu. V tomto období nemělo docházet ani k uzavírání sňatků. Manželství se uzavíralo pouze z jednoho účelu, kterého jsme se již několikrát dotkli, vedly k němu i milostné praktiky a z žádného jiného důvodu se provozovat 14
nesměly. Ano, tušíte správně, jedná se o narození dítěte. Jinak bylo „obcování“ považováno za hřích! Kvůli vysoké úmrtnosti dětí v novorozeneckém věku, strávila žena polovinu svého života těhotná. Řekněme, že když se vdávala v sedmnácti a nezemřela při porodu nebo jiné nemoci, její plodné období bylo tak do třiceti sedmi let. V tomto období pak porodila deset a více dětí. Ovšem nejen vysoká úmrtnost dětí byla v té době běžná. Neméně vysokou úmrtnost nalezneme i u rodiček. Při porodu, nebo v jeho důsledku, zemřelo mnoho žen, i královen, které měly nejlepší dostupnou péči. Guta Habsburská, která za dobu devítiletého manželství s králem Václavem II. porodila deset dětí, se ve vysokém stupni těhotenství musela zúčastnit korunovace a záhy po porodu dcerky Guty zemřela v šestinedělí. Třetí žena Karla IV., Anna Svídnická, zemřela, po dvou úspěšných porodech, během třetího porodu i s dítětem. Zajímavým bodem pro nás jistě bude i pohled na právní záruky, jež manželství poskytovalo.
Kanonické
církevní
právo
opět
znevýhodňovalo
postavení
ženy
v manželství. Manželské spory se řešily církevními soudy, soudy partikulárními, městskými a vrchnostenskými. Církev v dominantních sporech povolovala i rozluku, výjimečně i nižším vrstvám. Častější rozluka manželství byla v královských rodech, kde nemohly být počaty děti. Jenže toto nemohlo být udáno jako důvod žádosti o rozluku. Proto se používaly se různé úhybné manévry. Například rozluka manželství již zmíněného Přemysla Otakara II. s jeho první ženou Markétou Babenberskou byla uskutečněna na základě toho, že Markéta nebyla před sňatkem vyvázána z řeholního slibu. Ve skutečnosti byla o mnoho let starší a nemohla Přemyslovi poskytnout dědice. A navrch církev dávala muži absolutní moc nad svou ženou. Pokud žena muže neposlouchala, ten mohl použít i fyzické násilí k její výchově, alespoň podle Tomáše ze Štítného a Jana Husa. A to byli jedni z nejosvícenějších mužů své doby a Jan Hus se
k ženám
obracel
jako
ke
svým
věrným
souputnicím. Hranice únosnosti tělesných trestů pro manželku byla dána jejím přežitím! Oproti tomu – pokud měla žena problémy se svým mužem, neměla si na něj stěžovat ani jej pohánět před soud, ale měla se obrátit o útěchu 15
k Bohu. Podívejme se na konkrétní případ. Roku 1482 se Dorota z Miličína obrátila na soud a žádala o rozluku se svým manželem, který jí uštědřil ránu sekerou a zranil ji nožem. Manžel se k tomu přiznal, ale rozluku nechtěl. Soud uznal, že se takto chovat neměl, přesto manželství rozloučeno nebylo a Dorota musela se svým mužem zůstat. Ovšem našly se i hrůznější konce domácích rozmíšek a žárlivosti. Důra Šimková na trápení v Táboře r. 1537 vyznala: „It. že žala trávu ve křoví a Chmel vyšel a dal jí
zdravení. A tu se jí ptal „Kdo tě odpustil žíti?“ A v tom vyskočil její muž, Šimek, a udeřil na Chmela sekerou, i chybil se ho. A potom se chumelili spolu, tak až Chmel obrátiv
se
Šimka
zabil.
Potom
po
smrti
jeho,
muže
svého,
šla
s Chmelem pryč. … A tak ta Důra Šimková měla za to pardus a cejch a uši uřezány jí.“ Tento
trest
následoval
i
přesto,
že
Chmel
její
verzi
potvrdil
(a můžeme věřit, že v mučírně se nelže), dokonce řekl, že ho nenaváděla k tomu, aby zabil jejího muže, který ji podezříval z nevěry. Další žena, Dorota, poddaná pana Míčana z Roztok, na žebříce stržena i pálena se přiznala, že opustila manžela i čtyři děti a utekla s Janem Rychtářem, který opustil svou ženu a dvě děti. Ukradli, co se dalo a odešli. Zůstali ve mlýně v Humpolci. Oba byli zatčeni. Zároveň byla obviněna z čarodějnictví, protože léčila nemocné, radila, jak vrtět smetanu atd. Ani na mučení se však nepřiznala, že by kdy čarovala. Trestem jí bylo, že roku 1603 byla zahrabána zaživa. O konci Jana Rychtáře zprávy nemáme. V tomto případu jsme narazili na dvě skutečnosti. Za prvé se jedná o hrůzné tresty pro ženy, které se provinily proti dobrým mravům a zákonům, a za druhé se nám zde objevuje otázka čarodějnictví. Otázka, která dlouho děsila celou Evropu, nejen Čechy. Otázka, kterou se budeme zabývat v dalším čísle.
Mgr. Pavla Dědičová
Slova slavných:
„I lež je pravdou, když rozkazuje mocnější.“ 16
P. Syrus
Zjistili jsme, pro Vás… Tato rubrika by Vám měla nabídnout nejrůznější zajímavosti, které jsme objevili v knihách, časopisech, na internetu…
10 největších světových náboženství Ať se to někomu líbí nebo ne, náboženství jsou jedním z nejdůležitějších hybatelů vývoje lidstva. Na jedné straně se snaží vykonávat dobré a prospěšné věci, na straně druhé v nich nalezneme tmářství a náboženské války. K nějaké institucionalizované víře se hlásí šest sedmin veškeré světové populace, takže tento fenomén se nedá přehlížet. Vydejme se nyní s 21. stoletím na procházku po největších světových náboženských systémech Křesťanství Počet vyznávajících: 2 200 000 000 Období vzniku: přelom letopočtu Lokace: západní svět, Rusko, Latinská Amerika, střední a jižní Afrika, Filipíny Asi málokterá jiná postava zasáhla do dějin tolik jako Ježíš z Nazaretu. Právě na základě jeho filosofie vzniklo náboženství, které v současnosti vyznává téměř třetina veškerého lidstva. Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují v tom, že existuje pouze jeden Bůh, ovšem ve třech osobách: jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Podobně jako u jiných velkých institucionalizovaných náboženství došlo i zde v toku dějin k řadě mocenských bojů, jejichž výsledkem bylo jeho rozštěpení. Křesťanství lze rozdělit na tři hlavní směry: západní katolictví, východní pravoslaví a protestantství, vzniklé během reformace v 16. století. Tyto směry se od sebe liší různým chápáním vztahu věřících a církve, od čehož se odvozuje i různá církevní organizace. Starší církve – katolická a pravoslavná – jsou organizovány hierarchicky, a to buď s jediným nejvyšším představitelem, kterým je u katolíků papež, nebo ve velkých, obvykle územních, patriarchátech. Protestantské církve se dělí na církve episkopální (anglikáni, luteráni), kde je větší skupina místních církví podřízena biskupovi, a církve presbyteriální, kde je každý sbor 17
do značné míry samostatný a jen někde si zástupci sborů volí představenstva, například národních církví. V USA pak najdeme řadu naprosto nezávislých křesťanských církví. Mezi evropské země, kde se téměř 100 % obyvatel hlásí ke křesťanství, patří například Polsko, Španělsko, Irsko, Dánsko nebo Rumunsko. Islám
Počet vyznávajících: 1 600 000 000 Období vzniku: 7. století Lokace: západní, střední a jihovýchodní Asie, severní Afrika
Ač se to v současnosti na první pohled nezdá, islám má s křesťanstvím, ba i s judaismem, řadu věcí společných. Jak židovský Starý zákon, tak Ježíš Kristus hrají ve vyznání muslimů významnou úlohu. Podle islámské tradice však Židé a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací, a nebo obojím. Prorok Mohamed, jemuž podle muslimů Bůh nechal zjevit posvátnou knihu Korán, se tak vrací k původní víře, kterou už vyznávali předchozí prorokové islámu, mimo jiné Abrahám, Mojžíš a také Ježíš Kristus. Ani islám není jednotný, dělí se na dva hlavní proudy. Ten silnější – okolo 85 procent – představují sunnité. Druhý pak tvoří šíité, kteří jsou soustředění především v Íránu. K rozštěpení obou větví došlo již hned po Mohamedově smrti, během bojů o uznání jeho nástupnictví. Často se hovoří o tom, že islám není tolerantní. Muslimové nejsou o nic méně tolerantní než třeba křesťané, extremisty však nalezneme všude. V islámském světě je navíc extremismus často živen mocenskými a politickými zájmy. Je ovšem pravdou, že vyznavači islámu a křesťanství se příliš nemilují. V některých zemích je islám státním náboženstvím i základem zákonodárství, Sem mimo jiné patří Írán, Saúdská Arábie, Pákistán nebo Kuvajt. Hinduismus Počet vyznávajících: 1 200 000 000 Období vzniku: 1. tisíciletí př. n. l. Lokace: Indie Hinduismus není náboženstvím v západním slova smyslu. Sami hinduisté jej vnímají jako pojetí vesmírného řádu, zákonů přírody i společnosti. Jedná se tedy spíše o nábožensko-sociální systém, který v sobě zahrnuje právní a společenské normy. Většina hinduistů vyznává víru, že stvořitelem světa byl bůh Brahma. Vzhledem k tomu, že hinduisté nevnímají čas lineárně, ale cyklicky, věří, že svět je periodicky ničen a znovu obnovován. Podstatnou hinduistickou myšlenkou je nauka o reinkarnaci. Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Člověk si svými činy 18
vytváří buď dobrou, nebo špatnou karmu, která se postupně hromadí. Bůh v tomto ohledu nehraje žádnou roli, podle hinduistů tak zkrátka fungují přírodní zákony. Čínské tradiční náboženství (taoismus, konfucianismus aj.) Počet vyznávajících: 400 000 000 Období vzniku: 4.-3. století př. n. l. Lokace: Čína Zajímavé filosoficko-náboženské směry vznikaly i v Říši středu. Za zakladatele taoismu je považován Lao-c‘, byť historická existence této postavy nebyla nikdy doložena. Je možné, že autorství jeho díla patří více lidem. Taoismus nechává věci, tak jak jsou. Tao na věci nepůsobí, ani se do nich nevměšuje, ale ponechává je jejich vlastnímu vývoji, a tak dosáhne výsledku přirozeně. Moudrost podle Lao-c‘ není to samé jako vědění a chytrost. Pravá moudrost má spočívat v prázdné mysli, oproštěné od vědění, neboť vědění a poznání jsou zavádějící. Podle legendy se Lao-c‘ měl setkat i s dalším významným myslitelem té doby, s Konfuciem. Ten kladl důraz na odpovědnost, pozitivní postoj ke světu, ale i podřízenost řádu. Čínská náboženství se od těch evropských v mnohém liší. Nejsou institucionalizována v podobě církví, obřady typu mší se zde nekonají. Komunistická Čína se snažila tradiční náboženství vymýtit, zvláště tvrdě v tomto ohledu postupoval Mao Ce-tung. V současnosti jsou represe přece jen trochu menší a zájem o tyto směry mezi Číňany vzrůstá. A nejen mezi Číňany, taoismus proniká i do západního světa. Buddhismus Počet vyznávajících: 350 000 000 Období vzniku: 5. století př. n. l. Lokace: Indie, Srí Lanka, východní Asie Buddhismus se mezi Evropany stal v poslední době celkem módní záležitostí. Siddhártha Gautama, známý pod jménem Buddha, by se nad tím asi pousmál. Buddhismus je označován jako ateistické náboženství, ačkoli v mnoha buddhistických textech se lze setkat s bytostmi, které nežijí přímo na tomto světě. Ale i tyto bytosti jsou nakonec smrtelné. Jako ateistické náboženství lze buddhismus označit také proto, že k dosažení osvobození není třeba víra v boha. Buddhismus odmítá kastovní systém, který prosazují hinduisté, naopak hlásá osvobození od utrpení v podobě nekonečného koloběhu života a smrti. Mírumilovná buddhistická filosofie leckomu leze na nervy, zvláště pak čínským vládním místům. Čína je již do roku 1959 protiprávně 19
okupuje Tibet, kde se nacházejí významná buddhistická centra. Byť se Tändzin Gjamcch, 14. dalajlama, setkává ve světě s podporou, Tibeťané a pochopitelně i místní buddhisté jsou i nadále pronásledováni. Sikhismus Počet vyznávajících: 23 000 000 Období vzniku: 16. století Lokace: Indie Potkáme-li člověka s dlouhými vlasy a vousy, který má na hlavě turban a u pasu dýku, můžeme si být stoprocentně jisti, že se jedná o přívržence sikhismu. Toto náboženství je relativně mladé, jeho zakladatelem byl myslitel Guru Nának, který žil mezi roky 1469 a 1539. Známým sikhským symbolem je chrám Gurudvara, který stojí ve městě Amritsar v indickém státě Paňdžáb. Je pokryt měděným plechem, který je pozlacen několika tunami zlata. Sikhové podle své víry usilují o jednotu s Bohem, jejich život je založen na poctivé a tvrdé práci, lásce ke všem lidem a službách lidstvu. Indie je zemí mnoha náboženství, což vede k řadě konfliktů. Ovšem sikhové a hinduisté se navzájem respektují. Chrámy obou náboženství si jsou vzájemně otevřené, sikhové navštěvují hinduistické mandiry a hinduisté sikhské gurudváry zcela běžně. Početná sikhská komunita žije i na britských ostrovech. Judaismus Počet vyznávajících: 18 000 000 Období vzniku: konec 2. tisíciletí př. n. l. Lokace: Izrael, USA, židovské diaspory po celém světě Judaismus společně s křesťanstvím a islámem patří do skupiny tzv. abrahámovských náboženství. Přes řadu odlišností mají abrahámovská náboženství řadu společných znaků. Především je spojuje víra v jednoho osobního Boha, přičemž Bůh je zároveň chápán jako tvůrce a soudce světa a člověka. Starý zákon, jak jej známe z bible, jsou v podstatě dějiny izraelského lidu. Základem této víry je tóra, Boží zákon, který Bůh předal Mojžíšovi. Judaismus je z abrahámovských náboženství nejstarší. I zde funguje několik proudů, například ultraortodoxní judaisté dokonce odmítají existenci státu Izrael. Na druhé straně se nacházejí přívrženci liberálního judaismu, který je otevřený i moderním trendům.
20
Skrze křesťanství a islám judaismus nepřímo ovlivnil podstatnou část celosvětové populace. Ve všedním životě existuje řada zdánlivě běžných věcí, které svůj původ čerpají z židovské a biblické tradice, například sedmidenní týden. Džinismus Počet vyznávajících: 10 000 000 Období vzniku: 5. století př. n. l. Lokace: Indie, východní Afrika Indická náboženství se od těch abrahámovských v mnohém liší a ani džinismus není výjimkou. Neexistují zde žádní kněží, ani dogmata, hierarchie, ba dokonce ani bůh. Pokud už má mít něco božskou podstatu, je to život jako takový. Respekt k životu je zde mj. vyjadřován tak, že džinističtí mniši nosí před ústy a nosem roušku, aby náhodou nevdechli živého tvora. Není třeba dodávat, že každý vyznavač džinismu je vegetarián. I džinisté se dělí na dvě větve, ta liberálnější část připouští možnost spásy cestou askeze i pro ženy a je umírněnější ve svých zásadách. Džinističtí mniši vedou velmi asketický život. Žádná světská rozkoš pro ně neexistuje, musí dodržovat pevné morální zásady. Po složení slibu si mnich vytrhá vlasy, dostane misku na almužny a koště, kterým pak před sebou zametá cestu, aby omylem nešlápl na nějakého mravence. Ortodoxní vyznavači džinismu pak pijí pouze filtrovanou vodu. Ač hinduista, některými prvky džinismu se nechala inspirovat i velká postava indické historie Mahátma Gándhí. Bahá`í Počet vyznávajících: 8 000 000 Období vzniku: 19. století Lokace: Indie, USA, minority po celém světě Abrahám, Mojžíš, Buddha, Kršna, Zarathuštra, Kristus, Mohamed. Všechny tyto postavy hrají důležitou roli v náboženství zvaném Bahá`í. Všichni jmenovaní byli podle vyznavačů této víry Božími posly. Posledním v řadě pak má být Mírzá Husajn `Alí, zvaný Bahá`u`lláh (1817-1892), zakladatel tohoto náboženství. ten v roce 1863 veřejně oznámil, že jeho příchod představuje naplnění proroctví všech předchozích náboženství. A co Bahá`í hlásá? Jednotu lidstva, odstranění všech forem předsudků, odstranění extrémů bohatství a chudoby, rovnost mužů a žen a světový mír. Bahá`í se staví proti extremismu v jakékoli podobě a jeho vnitřní organizace je na rozdíl od mnoha jiných náboženství celkem demokratická. Na místní a národní úrovni jsou každoročně voleni z řad všech věřících zástupci do tzv. duchovních rad, které spravují administrativní záležitosti daného společenství. Na mezinárodní úrovni stejným způsobem probíhá volba každých pět let – ze všech Bahá`í věřících světa je volen Světový dům spravedlnosti se sídlem v izraelské Haifě. 21
Čeondoismus Počet vyznávajících: 3 000 000 Období vzniku: 19. století Lokace: Korea Specifickým korejským náboženstvím je čeondoismus nebo též čchondoismus. Ten v sobě spojuje mnoho prvků z jiných náboženských směrů, podepsaly se na něm buddhismus, křesťanství i taoismus nebo korejský tradiční šamanismus. Vyznává jej celých 12 procent veškeré korejské populace, jinde však rozšířen není. Za jeho vznikem stojí hnutí Donghak, které vedlo během 19. století řadu rebelií proti zkorumpovanému státu. Termín Cheondogyo doslova znamená „náboženství nebeské cesty“. V Jižní Koreji dokonce funguje politická strana, která sdružuje vyznavače této víry.
Zdroj: časopis 21. století. Číslo 5/2010. Vyšlo 16.4.2010.
Slova slavných: „Nejvíc se nebojíme toho, že bychom mohli být nedokonalí. Nejvíc se bojíme toho, že bychom mohli být nekonečně mocní. Naše světlo, ne naše temnota, nám nahání největší strach.“ Nelson Mandela
22
Další zajímavost Cyril a Metoděj Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj, označováni někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako Apoštolové Slovanů nebo také Slovanští věrozvěstové. V rámci své misie na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. Svatý Konstantin (řecky Κωνσταντίνος, Konstantinos), zvaný Filosof (826 nebo 827 v Soluni – 14. února 869 v Římě), mladší z obou bratrů, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli, roku 855 vstoupil do kláštera. Byl pouze mnichem, ačkoliv celý středověk byli oba bratři považováni za biskupy. Znovu vstoupil do kláštera před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril (řecky Κύριλλος, Kyrillos; latinsky Cyrillus), pod nímž je známější. Svatý Metoděj (řecky Μεθόδιος, Methodios; latinsky Methodius) (815 v Soluni – 6. dubna 885 na Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku byzantským státním úředníkem, později mnichem, diakonem a nakonec prvním moravsko-panonským arcibiskupem.
Svatí Cyril a Metoděj. Obraz polského malíře Jana Matějky z roku 1885
Až do poloviny 19. století byli svatí Cyril a Metoděj běžně označováni staročeskými jmény Crha a Strachota. Crha vzniklo z Cyril; Strachota špatným překladem: řecké Methodios bylo mylně přikloněno k latinskému metus („strach“) a přeloženo. Papež Jan Pavel II. je v roce 1980, společně se svatým Benediktem a později dalšími světicemi, prohlásil spolupatrony Evropy. Česko slaví svátek Cyrila a Metoděje 5. července, stejně tak římští katolíci v některých zemích (jinde jejich svátek připadá na 14. únor). Jsou hlavními patrony Moravy.
23
Období před misiemi (do roku 860) Bratři pocházeli z řecké Soluně, z rodiny hodnostáře Byzantského císařství. Podle některých pramenů a na základě jejich znalostí slovanského jazyka se soudí, že jejich matka byla slovanského původu. Metoděj se původně věnoval, jako jeho otec, činnosti ve státní správě (dosáhl postavení místodržitele v Bithýnii, byzantské zemi na pobřeží Černého moře). Svého povolání se však zřekl, odešel do bithýnského kláštera a stal se mnichem. Konstantin vystudoval teologii, filozofii a literaturu v Cařihradu a stal se profesorem filozofie. Po ukončení studií byl vysvěcen na kněze. V roce 855 se připojil k Metodějovi a také vstoupil do kláštera. Misie na Krymu (Chazarská říše, r. 860) Okolo roku 860 byli oba bratři vysláni byzantským císařem na misijní cestu k Chazarům na poloostrov Krym. Stalo se tak po prvním nájezdu Rusů na Cařihrad. Mise obou bratří měla proto za úkol v prvé řadě obnovit spojenectví s Chazary. Chazaři byli jediným nehebrejským etnikem, které hromadně přijalo židovské vyznání a to se stalo státním náboženstvím tohoto útvaru. Vedle politického úkolu, kterým byla společná obrana proti nájezdům, měli oba bratři i úkol náboženský (tzv. chazarská polemika). Při této cestě se bratrům podařilo nalézt a vyzvednout z moře ostatky svatého papeže Klimenta I., které pak údajně přinesli na Velkou Moravu, snad na Hradisko svatého Klimenta. Podle legendy je při své cestě do Říma vzali s sebou jako dar papeži a jsou dnes uloženy v bazilice svatého Klimenta nedaleko Kolosea. Pozvání, vyslání a příprava (862) V roce 862 vyslal kníže Velké Moravy Rostislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi III. s prosbou o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili tak základy vlastní církve na Velké Moravě. Obyvatelé Velké Moravy se již v té době sice seznámili s církevním učením misionářů z Východofranského království, ale kníže Rostislav se obával politického a náboženského vlivu německých kmenů, a tak ze země nechal latinsky mluvící kněze vyhnat. Díky znalosti jazyka byli pro tuto misi vybráni právě Konstantin a Metoděj. Při přípravách Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici) pro slovanský jazyk a společně s bratrem Metodějem přeložili do staroslověnštiny liturgické knihy potřebné pro konání bohoslužeb. Příchod na Velkou Moravu (863) Na Velkou Moravu dorazili bratři na jaře 863 (Konstantin pravděpodobně v hodnosti presbytera/kněze a Metoděj patrně jako jáhen). (Byzance nemohla vyslat biskupa jak žádal Rostislav neboť neměla o poměrech na Moravě představu, a dostala by se tím do konfliktu s Římem. Díky tomu ale misie Konstantina a Metoděje nevzbudila podezření u frankských kněží, a K+M mohli zprvu nerušeně pracovat.) 24
Pracovali zde s velkými úspěchy, protože vedli kázání i vyučování bratří ve staroslověnštině. V roce 864 ale napadl Ludvík II. Němec Velkomoravskou říši a kníže Rostislav byl nucen přiznat vazalství vůči Východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Brzy po jejich příchodu zpět do země došlo ke svárům dvou koncepcí – latinské a staroslověnské. Cesta do Říma a Cařihradu, schválení staroslověnštiny papežem (867) V roce 867 byli již duchovní, kteří byli vzděláváni bratry, dostatečně připraveni na vysvěcení na kněze a biskupy. Spolu s Konstantinem a Metodějem se rozhodli pro cestu do Cařihradu, kde mělo vysvěcení proběhnout. Protože cesta přes Balkán byla obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud lodí do Cařihradu. Při pobytu v Benátkách se však dozvěděli, že Cyril a Metoděj v Římě v Byzanci proběhl státní převrat a císař Michal III. který je poslal na Velkou Moravu, byl zavražděn; a dále že byl z patriaršího trůnu sesazen jejich přítel patriarcha Fótios, jehož misionáři bratři byli. V témže roce byli pozváni papežem Mikulášem I. Svatý otec totiž věděl, že ti dva Byzantinci káží na Velké Moravě v nepovoleném jazyce. Konstantin vzal s sebou kosti svatého Klimenta jako dar papeži. Cestovali přes země Kocelovy a Benátky. Při jejich cestě do Říma však Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián II., který jim vyšel vstříc před brány Říma, poklonil se Klimentovým ostatkům a přijal své hosty s velkolepostí hodnou králů. V učených disputacích se pak Konstantinovi podařilo v Římě obhájit před papežem a všemi církevními otci oprávněnost slovanské liturgie přímo dokonale. A protože Konstantin byl nejen duchovní, ale i skvělý diplomat, byla staroslověnština bulou slavnostně povolena jako bohoslužebný jazyk. V pozadí stála pravděpodobně také snaha papeže o získání spojence v byzantském císaři Basileiosovi I. v boji proti mohamedánům, kteří v té době ohrožovali Itálii. Konstantinův vstup do kláštera v Římě, řeholní jméno a smrt (869) "V Římě se zdrželi bratří až do roku 869," říká Palacký. Konstantin však ochuravěl, odřekl se další práce ve Slovanstvu, těžce nemocný (vyčerpaný mj. i neustálými hádkami se západním klérem, který na něho zle dotíral kvůli tomu, že se na Moravě slouží bohoslužby v místním jazyce, kdežto tito západní klerici (trojjazyčníci) trvali na tom, že se bohoslužby smějí vykonávat jen v těch třech jazycích, v nichž nechal Pilát napsat nápis na Kristův kříž: hebrejsky, řecky a latinsky; sv. Konstantin-Cyril tento názor nazýval „pilátnictvím“ a „trojjazyčnou herezí“). Před svojí smrtí, v době, kdy již věděl, že zemře, vstoupil Konstantin do kláštera a přijal
25
řeholní (mnišské) jméno Cyril (Kyrillos). Zemřel padesát dní po vstoupení do jednoho z řeckých klášterů, 14. února roku 869, ve stáří dvaačtyřiceti let. Metoděj měl v rukou papežskou bulu a v ní jednoznačně řečeno, že země knížat Rostislava, Svatopluka a Kocela náležejí pod správu římského stolce. Metoděj je na podzim 869 vysvěcen na prvního arcibiskupa moravského. Arcidiecéze Morava, Metodějovo další působení a konflikty se Západem (870–885) V té době pověřil Rostislav panováním nad Nitranským knížectvím (samosprávná součást Velkomoravské říše) svého synovce Svatopluka. Ten se ale v roce 870 spojil s východofranskou říší, zajal Rostislava a vydal jej Frankům. Rostislav byl oslepen a uvězněn v některém z bavorských klášterů, kde zanedlouho zemřel. (Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku svatořečila sv. knížete Rostislava, jakožto iniciátora cyrilometodějské misie, v roce 1994, a ke kanonizačním aktu se připojily i ostatní světové pravoslavné církve.) Do této politicky složité doby se vrací Metoděj na Moravu pokračovat ve své misijní činnosti. Po příchodu na Moravu je v roce 870 povolán na církevní sjezd do Řezna, kde s ním byl započat proces, který podnítil Ludvík Němec. Metoděj byl Ikona zobrazující sv. Cyrila a Metoděje sesazen a odsouzen na doživotí. Po té ho dopravili patrně do Ellwangen, kde ho věznili v otevřené jámě dva a půl roku. Osvobodil ho až papežský zásah. Metoděj je na příkaz papeže Jana VIII. propuštěn a znovu dosazen do čela arcidiecéze. Stalo se tak roku 873, kdy se arcibiskup Metoděj ujímá správy všech chrámů a kleriků ve všech moravských městech. Nedlouho poté je ale obviněn německým knězem Wichingem z kacířství a znovu povolán do Říma. V Římě před papežem Janem VIII. použití staroslověnštiny obhájil; následně papež staroslověnskou liturgii schválil bulou Industriae tuae, ale s podmínkou, že epištola a evangelium musí být čteny nejdříve v latině a až poté ve staroslověnštině. Metoděj vyhrál, ale Wiching tak docela neprohrál. Zároveň, na žádost knížete Svatopluka, ho papež jmenoval nitranským biskupem. Při zpáteční cestě z Říma novopečený biskup Wiching Metoděje předběhl, aby byl u Svatopluka dřív a mohl mu nastavit před oči evidentně padělanou listinu, podle které papež Metoděje sesadil. Podvod byl sice odhalen, ale klid nenastal. Krátce před svou smrtí se Metoděj rozhodl Wichingovi jeho 26
intriky zarazit a zbavit ho biskupské funkce do té doby, než se podřídí jeho autoritě. Wiching okamžité spěchal do Říma, kde však tentokrát Metoděj vyslechnut být nemohl, protože je na cestě do Cařihradu. Nový muž na Petrově stolci, papež Hadrián III., pod vlivem Wichingových udání slovanskou liturgii zakázal a nařídil, aby moravští kněží, pokud se nepodřídí, byli vypuzeni ze země. Metoděj, který je v Cařihradu, kde byl slavnostně přijat Basileem I. Zanechal zde opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly pravděpodobně využity při dalších misijních cestách do Bulharska a na Rus. Metodějova smrt a odkaz Poté se Metoděj vrátil znovu na Moravu, kde dokončil překlad Písma svatého. Těžce nemocný Metoděj po dokončení překladů jmenoval svým nástupcem Slovana Gorazda. Krátce na to „šestého dne měsíce dubna ve třetí indikci, roku šestitisícího třístého devadesátého třetího od stvoření světa“ (dle nového kalendáře 6. dubna 885) zemřel ve věku 70 let. Po Metodějově smrti se vrátil Wiching z Říma a ujal se církevních záležitostí, a to s brutalitou, jaké byl schopen jenom málokterý z tehdejších duchovních hodnostářů. Nový arcibiskup jmenovaný Metodějem, kněz moravského původu jménem Gorazd, byl uvržen spolu s mnoha jinými do žaláře. Zde se o něm zprávy nedochovaly. Staroslověnsky vzdělaní kněží a mniši (bylo jich na dvě stovky) byli doslova vyvedeni v okovech ze země, protože tito Metodějovi žáci odmítli podřídit se papežovu usnesení, nemohli zradit dílo a odkaz svého učitele. Někteří našli útočiště v Čechách, v Polsku a v Bulharsku. Plamínek slovanské vzdělanosti a kultury, nedávno rozdmýchaný, skoro uhasl. Historici i archeologové věděli, že kromě Života Metodějova existuje ještě jedna písemná památka. Ta patří do souboru krátkých, takzvaných "proložních" životopisů svatých. V něm se o Metodějově pohřbu píše: "Když naučil své učedníky pravé víře a předpověděl svou smrt tři dny předem, zesnul smířen v Pánu. Leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté bohorodičky. Tato zpráva byla velmi důležitá pro archeology, kteří se snažily najít Metodějův hrob. Teprve ve 20. století objevil profesor Josef Poulík ve zdi baziliky v Mikulčicích místo (označované jako hrob 580), které podle některých historiků mohlo patřit Metodějovi. Ostatky nebyly nalezeny (na Metoděje byla uvržena klatba a z hrobu byl krátce po smrti přemístěn), ale předměty zde nalezené dokládají, že pochovaný patřil k nejvyšší společenské vrstvě Velké Moravy. Datování nálezu: Jednoznačně poslední čtvrtina 9. století.
(dle internetového zdroje M. Blažková)
27
Další zajímavost – léčivé rostliny
Čekanka obecná Lidové názvy Pocestník, cikorka, hanička, německá káva, koření sv. Petra Popis Čekanka je vytrvalá bylina vysoká 0,3–1,2 metrů. Má rozvětvený stonek pokrytý chloupky. Přízemní listy tvoří tvoří přízemní růžici, spodní lodyžní listy jsou podobné přízemním, ale jsou přisedlé, horní lodyžní listy jsou podlouhlé až kopinaté, zubaté až celokrajné. Květy mají blankytně modrou barvu, vyskytují se ale také rostliny bíle nebo růžově kvetoucí. Jednotlivé úbory květů mají až 4 cm v průměru. Plody jsou vejčité, rýhovné nažky se šupinatou chocholkou. Rostlina kvete od července do září. Výskyt Čekanka se vyskytuje témeř v celé Evropě, severní Africe a západní Asii. Jako pěstovaná rostlina byla zavlečena na Sibiř, do východní Asie, Severní a Jižní Ameriky, jižní Afriky a dokonce až do Austrálie a na Nový Zéland. Planá forma roste hojně podél cest, na pastvinách, sušších loukách, mezích, u příkopů, na úhorech a rumištích, často i na značně suchých půdách od nížin do podhůří. Nejvíce se pěstuje v západní Evropě. Forma foliosum poskytuje etiolované pupeny, známé jako "čekankové puky", z nichž se připravuje salát, zatímco forma radicosum poskytuje kořeny, z nichž se získává kávová náhražka, známá jako cikorka. Droga Pro farmaceutické účely se sbírá především kořen a nať planě rostoucích rostlin. Nadzemní část rostliny sbíráme v době květu (červenec–září) a kořeny vyrýváme na podzim (říjen). Suší se ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 40 °C. Suchá 28
nať je světle zelená až šedozelená, kořeny jsou zvenčí šedohnědé, zevnitř bílé nebo nažloutlé. Chemické složení Kořeny obsahují inulín (40–60%), glykozid intibín, levulózu, bílkovinné látky, fruktózu, pentózu, cholin; živice, hořké třísloviny, olej, enzymy aj. Květy obsahují glykozid cichorín, listy obsahují inulín a mléčnou šťávu aj. Účinek a použití Droga a přípravky z ní dobře účinkují při akutní a chronické gastritidě, při nechutenství (kořen zvyšuje chuť do jídla a zlepšuje trávení). Má také slabý čístící a močopudný účinek při ledvinných a žlučníkových kamenech. Předpokládá se, že celkově zlepšuje látkovou výměnu. Používá se jako změkčující prostředek při angíně a zánětech horních cest dýchacích, také jako prostředek na zklidnění nervové soustavy. Zesiluje srdeční činnost. Zevně se používá k obkladům při kožních zánětech a vyrážkách. V lidovém léčitelství se droga doporučuje při žaludečních vředech, při onemocnění jater a žlučníku, žloutence, malárii, při tasemnici a roupech u dětí, při bolestech sleziny, při obtížích při močení aj.
Divizna velkokvětá Lidové názvy Svícen, Petrova hůl, svíce královská, psí ocas, kruželice Popis Z několika druhů divizen rostoucích na našem území jsou léčivé pouze dva druhy s velkými květy - divizna velkokvětá a divizna sápovitá. Divizna velkokvětá je dvouletá bylina. První rok naroste velká růžice listů a druhý rok z růžice vyrůstá chlupatá lodyha vysoká 1 až 2 metry. Listy jsou též ochlupené, vejčité. Ve spodní části lodyhy vyrůstají přisedlé střídavé 29
listy s kopinatou až podlouhlou čepelí, směrem vzhůru se listy zmenšují a jsou vystřídány dlouhým koncovým klasem krátce stopkatých květů, které mají v průměru 4 až 5 cm. Květy mají pěticípý kalich s téměř pravidelnou jasně žlutou korunou. Plod je tobolka s velkým počtem drobných semen. Divizna kvete od června nebo července až do září. Divizna sápovitá je předchozímu druhu velice podobná. Výskyt Oba druhy jsou rozšířeny ve střední a jižní Evropě a zasahují až do Přední Asie. Roste na písčitých a skalnatých stráních, sušších horských polích, také na okrajích cest, na loukách a pasekách. Divizna velkokvětá se často pěstuje, neboť o drogu je velký zájem. Droga Květ divizny. Květy - korunu bez kalichu sbíráme v době květu v dopoledních hodinách (květy kvetou jen velmi krátce, ráno se rozvíjejí a odpoledne už opadávají, takže je třeba sbírat jen čerstvě rozvité květy) za suchého počasí, kdy už není ranní rosa. Suší se rychle ve stínu nebo v sušárně při teplotě do 55 °C. Drogu můžeme začít sušit na slunci (5– 6 hodin), aby květy ztratily větší část vody a potom je dosušíme v sušárně. Droga musí mít jasně zlatožlutou barvu, silnou medovou vůni a nasládle slizovitou chuť. Jakost drogy snižují ztmavlé květy a květy se zbytky kalicha. Dobře usušená droga se neprodyšně uzavírá do igelitových sáčků, menší množství nejlépe do nahřátých plechovek, které se
dokonale uzavřou a přelepí leukoplastí. Chemické složení
Květ divizny obsahuje saponiny, značné množství žlutého barviva krocetinu, slizovité látky, hořčiny, hesperidin, éterický olej, karoten, kumarin aj.
30
Účinek a použití Květ divizny rozpouští bronchitický exkret a uvolňuje křeče při zánětech průdušek. Mimo to účinkuje protizánětlivě na zanícené sliznice dýchacích cest. Předepisuje se při akutní a chronické bronchitidě, spastické bronchitidě, zánětech sliznice krku (doporučuje se kloktat), při astmatu, faryngitidě, laryngitidě aj. V lidovém léčitelství se doporučuje obklad z čerstvých diviznových listů na otoky, povrchové vředy, hemoroidy aj. Suché květy se používají ve formě záparu.
(dle internetového zdroje M. Blažková)
„Přátelství je úkaz, který je podstatně vzácnější než láska, a který – pokud ještě vůbec existuje – je o poznání trvalejší a pevnější než láska. Láska je nádherný cit. Ale těžko se z něho tvoří cokoliv spolehlivého a dlouhodobého. Čest těm krásným výjimkám.“ M. Markovič
31
Slovo na závěr Přejeme hezké prázdniny a nashledanou na podzim. Nové číslo SOS vyjde v říjnu 2011, kde naleznete i rubriku „Kalendárium akcí“. Akce pořádané v září budou včas zveřejněny v Novinách táborské radnice.
32
