Slovo Redakce: Vítejte u letos prvního čísla školního časopisu RazZaČas. Jsme rádi, že jste nám zachovali přízeň i v tomto roce a čtete naše řádky. Jak si zajisté všimnete, časopis prodělal mnoho změn. Vyměnili jsme formát časopisu, z původní A4 na A5, předělali grafiku a design. Snad se vám bude nová podoba časopisu líbit a hlavně dobře číst. Budeme rádi za vaše názory a připomínky.
Redaktoři: Pavel Vjatrák, 2. C Kateřina Máčalová, 2. C Martina Zbončaková, 4. D Bára Janáková, 4. A Robin Opěla, 1. B Pavla Srubková, 4. D Katka Kožíšková, 3. B Mgr. Jarmila Molinová
Sponzor: Děkujeme Klubu rodičů za finanční podporu, která nám umožnila pokračovat ve vydávání časopisu. Kontakt: e-mail:
[email protected] !Jsme také na FACEBOOKU. Stačí zadat RazZaČas do vyhledávání.
Jak jste si již mnozí všimli, naší školu tento rok navštěvují nově dvě studentky z Asie. Nastoupily do prvního ročníku, přesněji do třídy 1.A. Redaktoři našeho školního časopisu obě vyzpovídali a nyní vám přinášejí nejen informace o obou dívkách, ale také o zemích, odkud přijely.
Yamashita Mizuha Mizuha má 17 let. Pochází z malého japonského města Gifu, které leží na ostrově Honšu. Momentálně bydlí u rodiny na Pražmě. Ve škole se jí líbí krátké, pouze 45minutové vyučovací hodiny. Nemá ráda složitou fyziku a ruštinu. Se svou třídou je spokojená, obdivuje přátelský přístup učitelů ke studentům. Hlavní cíl její cesty byl naučit se alespoň základy českého jazyka, do kterého se takříkajíc zamilovala. Pro svůj pobyt v Evropě si vybírala mezi dvěma zeměmi: Českem a Maďarskem. Sečetla klady a zápory obou zemí a jednoznačně vyhrála Česká republika. Na naší zemi miluje krásnou přírodu, hory a hudbu. Ve svém volném čase chodí do Místku na zumbu. Čechy si umí představit vždy jen se smíchem na tváři – prý se pořád jen smějeme. O české kuchyni si myslí, že je těžká, ale chutná. Mizuha umí tři jazyky: japonský, anglický a trošku korejský. Jejím snem je být zdravotní sestrou, a tak doufáme, že se jí to splní.
Kirittiyaporn Sirisit Sirisit si nechává říkat Chompu. Je jí 16 let. Pochází z thajského města Chiang Mai. Tady v Česku bydlí v Lískovci. Do školy chodí ráda. Líbí se jí hodní učitelé a přátelští spolužáci. Naopak se ji nelíbí, že vyučování trvá tak málo hodin. Z Thajska je zvyklá trávit ve škole čas až do pěti odpoledne. Chompu se tady v Česku také hodlá naučit základy našeho jazyka. Předtím, než tady jela, se učila tři měsíce němčinu (Ptáte se proč němčinu? Chompu si totiž myslela, že se u nás mluví německy). O České republice říká, že je to nádherná země s přátelskými lidmi. Chutná jí české jídlo. Chompu mluví thajsky, anglicky, trošku japonsky a německy. Z českých měst má nejvíce ráda Prahu a Brno. Uvažuje, že by se sem vrátila a žila tady. V budoucnu by se chtěla stát servírkou.
S holkama jsme strávili odpoledne a dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí. Zpočátku jsme se báli, jestli budeme umět navázat řeč, jestli najdeme nějaká témata, jestli budou chápat náš humor. Ale ukázalo se, že obavy byly zbytečné. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých novinek.
Například nás překvapilo, že lidem, jak v Thajsku, tak Japonsku, se při tom, když se řekne Evropa, vybaví ihned Česko a Praha. Dále nás zaskočily otázkou: Je pravda, že se u vás jí králici? Když jsme odpověděli ano, tak nevěřícně kroutily hlavou. Je to u nich podobné, jako jíst psy. Také nás zajímalo, jak to mají s dospělostí. V Japonsku je dopělost od 19 let. Avšak svatbu můžou mít už od 16 u žen a v 18 u mužů. V Thajsku je dospělost od 19, svatbu však mohou mít od 18. Co jim chybí tady v Česku z jejich domova, je paradoxně jídlo. Mizuha si stýská po pravé japonské rýži a Chompu chybí jídlo s názvem Tom yum kung. S rodiči si dopisují přes e-maily nebo si volají přes skype. Jedna minuta hovoru z mobilu do Thajska Chompu stojí 250 Kč, do Japonska je to ještě víc. Posezení s holkama jsme si užili. Dokonce jsme měli tu čest být u toho, když poprvé pily kávu a zkusily frýdeckomísteckou Marlenku, která jim moc chutnala.
Bývá tomu už tak, že se každým rokem vypraví ,,smečka gympláků“ maturitních ročníků z Cihelní na svůj de facto poslední třídní výlet do našeho hlavního města. Přinášíme vám článek plný dojmů a zážitků jednotlivých tříd z tohoto výletu, který se konal 15.-17. září a.22.-24. či 25. září 2010. 4.D - Výlet plný překvapivých poznatků (např. „živočichové pocházející z akvakultury“:-D)
Naše třída měla hodně volného času, ve kterém se každý věnoval něčemu jinému. Náš výlet ovšem zahrnoval i společné body programu. Nejprve nás čekalo ubytování na strahovských kolejích, a protože nás často označují za ,,elitu národa“, podařilo se některým z nás mít hned první den problémy s metrem :-D. Dobře, řekněme, že největší srandou z prvního dne byla návštěva Poslanecké sněmovny. To, že v naší zemi už téměř nikdo nedokáže být víc rozčarován politickou situací, je zřejmé, ale vidět politiky, jak si do Poslanecké sněmovny chodí jako do holubníku, neposlouchají se navzájem, většinu času se spolu baví a nebo se tváří vytíženě díky práci na notebooku, občas zvednou znuděně ruku a podobně, je docela pobuřující a jen to prohlubuje nedůvěru v lidi, kteří mají nějakým způsobem zvelebovat naši vlast, jenže místo toho berou těžké ,,prachy“ a vlastně skoro nic nedělají. Ovšem bezkonkurenční bylo jednání o šlechtění ryb a jejich pojmenování v rámci evropské legislativy. Kupříkladu ,,neplemenné ryby“ by se měly podle veterinárního zákona nazývat ,,živočichové pocházející z akvakultury“, proti tomu měl někdo samozřejmě výhradu typu: ,,Prosím o projednání tohoto zákona. Pro nás rybáře stejně ryba zůstane rybou!“ Upřímně nás to pobavilo, a tak se z tohoto výroku stala hláška, kterou jsme se během našeho výletu bavili. Věřte mi, že
z některých věcí projednávaných v Poslanecké sněmovně by se občas jeden zbláznil, proto někteří spí a jiní zasedání bojkotují, no a my jsme v rámci zachování svého vlastního duševního zdraví posléze zamířili po osobním volnu na Petřín, kde skončil náš společný program pro první den. Druhý den začínal blouděním k DOXU, centru současného umění, kde jsme se chystali navštívit výstavu Jana Kaplického, českého architekta světového významu. Nutno podotknout, že to byl výtečný nápad, protože jsme měli možnost vidět velmi zajímavé návrhy a modely různých staveb, jež za svého života navrhnul. Následovalo osobní volno a prohlídka Pražského hradu, což nutně zahrnuje i focení u stráží, které se fakticky neusmějí a neusmějí. Od těch ,,chlapíků“ v uniformách, jejichž náplní práce je stát s kamennou tváří v budce, jsme se rozešli různými směry vstříc osobnímu volnu a večerním zábavám. Třetí den byl celý ve znamení osobního volna, takže jsme se opět rozutekli všude možně a sešli se až na daném místě, abychom nasedli pokud možno do správného vlaku a vydali se směrem milovaná Morava, i když někteří by si zajisté nejradši svůj pobyt v hlavním městě prodloužili. Perlička: Jednomu spolužákovi se podařilo zaměnit Ústav šlechtičen s chrámem Knížecích sestřiček, který vůbec neexistuje :D. /PAPÁJA/ 4.A – Křížem krážem pražskými divadly Náš výlet byl ve znamení poměrné volnosti, určité rovnosti a svým způsobem i bratrství, respektive sesterství:-D. Každý si vybral z pestré nabídky pražské kultury podle svého gusta, hodně z nás si odneslo krásné zážitky z nejrůznějších divadel, ale nezapomenutelné okamžiky v bratrsko-sesterské atmosféře jsme zažili s paní Mgr. Stanislavou Typovskou a Mgr. Petrem Exnerem. Po ubytování na apartmánech Anděl jsme všichni buď po svých, nebo po kolejích vystoupali na Petřín, posléze i na Pražský hrad, odkud jsme se rozutekli, abychom si ověřili svůj orientační smysl ve stmívajícím se velkoměstě. V křivolakých uličkách Starého Města jsme zaslechli další krajany s „kratkym zobakem“, kterým se velmi líbila naše mapa zřejmě proto, že svou vlastní postrádali. Aby toho nebylo málo, tak nám
ji vytrhli z ruky se slovy, že to držíme naopak - byli to kluci a ti nepotřebují točit mapou podle směru chůze:D. Druhý den večer se pár z nás oháklo do společenského oděvu a vyrazili jsme buď na muzikál Carmen, v hlavní roli s Lucií Bílou, nebo do Národního divadla na činohru Radúz a Mahulena. Cesta po schodišti ke koupeným sedadlům v Národním byla, nutno říci, poněkud trnitá. Minuli jsme první a druhý balkón, po „vyšplhání“ na první galerii někdo položil pověstnou otázku: „Už tam budem?“ A když jsme zmerčili cedulku „druhá galerie“, s úlevou jsme si oddechli. Ale předčasně, bylo to první pořadí a my jsme seděli až na druhém:-D. S trochou nadsázky lze říct, že jsme se na jeviště dívali divadelním dalekohledem a na strop vyzdoben malbami mistra Ženíška jsme si mohli i sáhnout. Ale mile nás překvapil hlasový fond herců, díky kterému jsme perfektně slyšeli. V pátek jsme zamířili na Staroměstské náměstí a někteří na Vyšehrad, kde se pokochali výhledem na sluncem ozářenou Vltavu z Šemíkových hradeb. Výlet jsme zakončili buď v hudebním klubu U Zlatého stromu či v jiných lokálech, nebo jízdou nočními tramvajemi skrz surovou noční, lépe řečeno téměř ranní, Prahu. V sobotu nás čekal odjezd. Praha pohledem 4. C Ve středu brzy ráno jsme nasedli do vlaku s místenkami a pohodlně vyrazili do naší metropole. Hned nás zaujala nepřehlednost, rychlost a neosobní ráz našeho hlavního města. Ubytovali jsme se v ruské čtvrti a po krátkém odpočinku vyrazili do centra – prohlédli si orloj, prošli se po Karlově mostě s výhledem na Pražský hrad a někteří jsme si zašli i na něj. Mnozí se také sešli se svou bývalou němčinářkou, Mgr. Lenkou Urbancovou. Večer jsme navštívili proslulé Karlovy Lázně a říkali si, jestli by se něco takového (jako je šestipatrový klub) uživilo i ve Frýdku-Místku. Druhý den jsme vstávali trošku později, najedli se u Číňanů a po prohlídce muzeí nebo Amerického centra jsme společně vyrazili na Vyšehrad. Nejvíce se nám líbil náhrobek Waldemara Matušky, ale viděli jsme tam i spoustu dalších známých osobností českých dějin. I přes značnou únavu jsme zjistili, že výhled z petřínské rozhledny je ještě lepší než z Pražského hradu. Večer jsme poseděli s učitelkami
v útulné restauraci na Novotného lávce a potom už každý prozkoumával další pražské kluby. Úžasné bylo taky mezinárodní setkání s mladým Američanem, který svou americkou otevřeností a nenuceností dobře procvičil naše znalosti angličtiny.Poslední den ráno jsme zašli na nákupy do paláce Flóra a poté už spěchali, abychom chytili co nejlepší místa ve vlaku – nebo vůbec nějaká. A pro Pražáky ještě taková malá poznámka z Ostravska – kdybyste mluvili trošku rychleji, nemuseli byste všude tolik spěchat :-). /Mirek Návrat/
Adaptační kurz Máme tady nový školní rok, a tak jako vždy přivítalo gymnázium na Cihelní nové tváře, které čekají těžké čtyři roky a poté vysoká škola. Všichni víme i z vlastní zkušenosti, jaké to je přijít do nové školy s tím, že neznáme téměř nikoho. Je potřeba se seznámit a trávit spolu nějaký čas, aby mezi novými spolužáky vzniklo přátelské pouto. A právě k tomuto účelu se pořádá adaptační kurz, který se letos uskutečnil ve dnech šestého a sedmého září.V deset hodin začalo být na Olešné rušno. Právě tam měl začít náš první společný výlet. Učitelé si spočítali své žáky a pak jsme se vydali na túru. Šli jsme asi čtyři kilometry na Palkovické hůrky. Nutno podotknout, že většinou do kopce :D Ne každému tato cesta vyhovala, ale mezi námi panovala dobrá nálada, takže během cesty nebyl žádný problém. Netrvalo dlouho a byli jsme na místě. První dojem z okolního prostředí byl velice příjemný. Chvíli jsme klábosili před penzionem a poté nás učitelé konečně rozdělili a mohli jsme se jít ubytovat. “Dámy” se ubytovaly v hotelu a na kluky zbyly chatky, které byly dvoupatrové, pěkně zařízené a vyklubalo se z nich velmi zajímavé místo. Odpoledne se všichni zúčastnili seznamovacích aktivit, ať už při hraní různých soutěží nebo při otevřené diskuzi s příjemnou paní z firmy Renarcon. Tato firma se zabývá společenskými aktivitami. Hlavně soutěže byly velmi zábavné. Záleželo v nich téměř na všem, od manuální zručnosti až po důvtip. Například básničky, ve kterých měla začínat všechna slova na jedno písmeno, byly velmi vtipné. Matematické úlohy dokázaly naše mozky taky provětrat. Ve volném čase dělal každý něco jiného. Někdo se seznamoval s ostatními spolužáky, někdo měl puštěnou hudbu tak hlasitě, že to šlo slyšet ještě hodně daleko od areálu, někdo trávil volný čas tím, že se snažil rozdrtit své soupeře ve stolním fotbálku, ale byli i takoví, kteří zapojili svou inteligenci a zahráli si stolní tenis, i když neměli pálky. Přezůvky se na to hodily také :D.
Myslím, a tím doufám, že se ke mně ostatní připojí a budou souhlasit s tím, že jsme všichni byli velmi nadšení, a tak jsme se plní zážitků vraceli zpět do svých útulných domovů.
Právě jste otevřeli první stránku seriálu, který vás v RazZaČasu bude potkávat každý měsíc. Seriálu s příběhy, které se doopravdy staly a stávají každý den. Příběhy šesti lidí, kteří jen o vlásek unikli smrti. Lidí, kteří protrpěli více, než si dokážeme představit. Vítejte ve světě drog, smrti, prostituce, násilí, podsvětí. Ve světě, ve kterém žijem!
Použity byly autentické výpovědi klientů Terapeutické komunity v Čeladné, které pro svou bakalářskou práci natočila Bc. Eva Švrčinová (Vjatráková) – bývalá absolventka naší školy.
Co vás čeká? Hynek – 38 let „Třeba ze Švýcarska jsem si dovezl milión dvě stě tisíc. Z těch jsem neměl ani korunu. Všechno jsem utratil za drogy.“„Chtěl jsem se zabít, protože jsem se odsuzoval. Myslel jsem,že jsem ten nejšpatnější, že jsem ten hajzl, že jsem ten člověk, kterej každýmu ubližuje...“
Pavel – 34 let „Když jsem třeba neměl drogu, to jsem byl hodně nasraný na lidi. Na všechny“ „No, jako ta poslední kapka byla tento rok.Sebral jsem si batoh, do něho vařič, mapu a šel jsem.Probudi jsem se až v Chorvatsku a … To bylo prostě..to jsem byl úplně mimo.“
Slávek – 20 let „Jednou jsem se předtím předávkoval omylem. Byl jsem tam s jednou holkou a ta mi zavolala záchranku. Pak jsem se probral, všechno jsem viděl z dálky a rozmazaně, hlasy jsem slyšel z dálky a pak, když jsem nějak přicházel k sobě, tak kolem mě byli nějaký chlapi v červeném“
„Prostě jsem ta největší sračka úplně na dně!“ Irena – 27 let „ Ve 14-ti, po tom, co mě znásilnil, jsem se pokusila zabít...Hlavní důvod byl ten, že jsem si připadala špinavá, zneužitá.“
„Utekla jsem do Itálie a tam to začlo. Tam jsem si dala poprvé kokain. Neměla jsem peníze, vydělávala jsem si prostitucí.“
Eliška - 20 let „Extázi jsem si dala poprvé proto, protože jsem to chtěla zkusit. Myslela jsem, že je to méně drsnější než ten pervitin.“ „Pak když jsem byla na ulici, tak jsem 14 dní nespala. Protože na tý ulici to nešlo. Když je holka na ulici tak to nejde. To jsem radši, než abych spala někde venku, tak jsem si dala a byla jsem vzhůru.“
Norbert – 18 let „K drogám jsem se dostal skrze trápení.“„První dva měsíce jsem perník kouřil přes fólii, a pak mi to už nestačilo, tak jsem si začal píchat.“
Návštěva Památníku II. světové války 30. září 2010 uplynulo přesně 72 let od podpisu Mnichovské dohody – dohody, jež nahrála do karet Adolfu Hitlerovi k rozbití ČSR a postupnému ovládnutí Evropy. Naše škola měla tu čest a dostala nabídku Československé obce legionářské k připomenutí si oněch hrůz 2. světové války spolu s posledními přímými účastníky bojů. Jak jinak totiž přimět lidi, aby neopakovali stejné chyby, než je poučit z těch minulých….
Náš výlet za temnou minulostí začíná poslední zářijový den v 8:00 před školou, kde nás již očekává autobus spolu s plukovníkem Adolfem Kaletou (bývalý příslušník 1. československé obrněné brigády ve Velké Británii) a plukovníkem Petrasem, kteří nás mile vítají a postupně seznamují s programem celého dne. Míříme vstříc městu Ostravě, kde se k naší výpravě přidává brigádní generál Mikuláš Končický, člen 1. čs. armádního sboru a velitel tanku. Jakožto účastník bojů o Jaslo, Dukelský průsmyk, Svidník, Opavu, Ostravu, Olomouc a Prahu se s námi rád podělí o své zážitky z fronty, ať už o ty příjemné, či méně radostné. Kolem půl desáté stojíme před známým hrabyňským památníkem. Nejprve procházíme výstavní prostory jeho správní budovy, kde si prohlížíme tamější expozici – nejen nejrůznější modely letounů a tanků, ale také současnou výstavu s názvem „Budujeme Slezsko“, kde nechybí stylové kostýmy, hudební nástroje, spousta fotografií a známé Bezručovy verše o tomto kraji. Prostřednictvím černobílých snímků se pomalu začínáme sžívat s osudy lidí postižených válkou. Ponurou atmosféru války tak trochu dokresluje ošklivé počasí doprovázeno velkým lijákem. Nutno uznat, že celá expozice uvnitř památníku působí silně emotivně. K dobové atmosféře přispívá nejen obrovská spousta fotografií a dokumentů tehdejší doby, ale také desítky plazmových obrazovek se záběry bombardování měst, obohacené autentickými zvukovými nahrávkami. Postupně procházíme napůl rozbořenými domy a světnicemi, nahlížíme do sklepení, kde se krčí modlící se matka s dítětem. Jdeme dál a vidíme už jen trosky z domů, které tam kdysi před bombardováním stávaly. Jen kdesi v koutě leží panenka nějakého dítěte, zasypaná hromadou prachu.
Vidíme známý nápis „Arbeit Macht Frei“ a tisícovky duší zemřelých, jimž život za ostnatým drátem vzal veškerou naději na záchranu a šťastný život. Pomalu začínáme chápat hrůzu lidí a možná nám v tu chvíli náš život připadá v porovnání s tím pohádkou. Z památníku vycházíme se smíšenými pocity. Po pořízení společných fotografií společně s našimi legionáři míříme na zámek Hradec nad Moravicí ležící nedaleko odsud. Jsme v mírném časovém skluzu, proto musíme paní průvodkyni trošku popohnat a výklad vtěsnat do necelé půlhodiny. Po prohlídce tohoto pohádkového zámku jsme pozváni na slavnostní oběd v zámecké restauraci. Když jsme všichni posilněni teplou polévkou a tradičním řízkem, míříme do muzea v Darkovicích, kde se od 30. let 20. století táhne vystavěna linie bunkrů na obranu hranice. Naše kroky vedou do útrob jednoho z nich. Na své si zde přijdou hlavně milovníci bojové techniky. Touto poslední zastávkou se náš výlet skončil. Byli jsme nejspíš jedni z posledních, kteří mohli tváří v tvář hovořit s posledními čs. legionáři. Určitě bychom si měli vzít k srdci závěrečná slova p. Končického, ať si vážíme demokracie a jsme rádi, že nemusíme prožívat stejné hrůzy, jako kdysi oni. Poděkujme tedy závěrem za umožnění této exkurze do hlubin našich dějin!
Rozhovor s předsedkyní Klubu rodičů – Karin Šebestovou Ve filmech existuje velmi krásné klišé – bytost, příhodně oblečená do spacího mundůru, se vyhrabe zpod peřiny, natáhne si župan a ještě v polospánku sejde do kuchyně. I v našem případě je tento člověk hned z rána závislý na kofeinu a každodennímu přídělu informací. Naprosto ignoruje fakt, že kafe není bráno jako plnohodnotná snídaně a začte se do novin. A tady nastává rozuzlení celého předchozího odstavce. Slovo noviny je v dnešní době chápáno jako samozřejmost. Ale jen málo lidí si uvědomí, kolik práce je třeba udělat, než se všechny stránky dostanou do oběhu. A kolik financí to zhltne… Ovšem, jak říká jedno přísloví: „Se sponzory jde všechno líp a šéfredaktoři alespoň nejsou tak mrzutí.“ Díky lidem, jako je Karin Šebestová, se na mnoha tvářích objevil úsměv… Má první otázka se bude stáčet k finanční pomoci, kterou náš časopis získal. Mohla byste blíž specifikovat, o jak vysokou částku šlo? Na základě vaší žádosti – tedy žádosti zástupců redakce časopisu RazZačas, jsme na schůzce Klubu rodičů dne 13. 9. 2010 s dalšími členy odsouhlasili částku 5.000 Kč. Samozřejmě v případě potřeby či dalších nepředpokládaných výdajů jsme ochotni dále jednat.
Jelikož je pro mě pojem „povolání“ velice aktuální, nemohu se nezeptat na to vaše. Co si má člověk představit pod zkratkou KVIC? KVIC je zkratka pro krajskou organizaci Moravskoslezského kraje. V celé své kráse její název zní „Krajské zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků a informační centrum, Nový Jičín, příspěvková organizace“. Takže jistě pochopíte, že se raději schovávám za příjemnou zkratku KVIC Celkem má naše organizace 4 pobočky, a to v Novém Jičíně, Opavě, Ostravě a Frýdku-Místku. Úkolem KVICu je zajišťovat další vzdělávání pedagogických pracovníků, což je naší hlavní náplní. Samozřejmě máme i spoustu doplňkových činností, jako je například zpracování mezd školám a školským zařízením atd. Má pozice v organizaci je nazvána jako „odborná pracovnice DVPP“. Mám na starosti organizační zabezpečení vzdělávacích aktivit v systému dalšího vzdělávání a zajištění celého chodu vzdělávacího centra na našem odloučeném pracovišti ve Frýdku-Místku. Spolupracuji s lektory v rámci celé ČR, které oslovuji s nabídkou spolupráce. Poté vytvářím nabídku seminářů, na které se mohou kantoři hlásit. Tato nabídka se tvoří vždy pololetně a je zveřejňována prostřednictvím Katalogu KVIC, který je zasílám na všechna školská zařízení našeho kraje, nebo ji můžete objevit na našich webových stránkách www.kvic.cz. V poslední době je mou další velkou náplní práce i realizace projektových aktivit, se kterými se setkáváme na všech stranách. Jsem obsahovým koordinátorem projektu Dialog bez bariér, který se zabývá výukou cizích jazyků. Snad jsem všem čtenářům dostatečně přiblížila mé povolání
Podělíte se se mnou o vaši vysněnou profesi? Když jsem byla menší, mladší a měla v sobě mnohem více naivity, chtěla jsem být světoznámou malířkou (nebo automechanikem).Během mého dětství se těchto vysněných povolání objevilo určitě více. V tom nejranějším věku mne velmi zajímali popeláři, které jsem vídávala jako malé dítě z okna. Fascinovalo mne, jak naskakují a vyskakují z popelářského auta a bravurně nakládají popelnice. Dalším vytouženým povoláním byla kadeřnice. Česala jsem všechny své panenky, pak babičky a kamarádky. Záviděla jsme všem kadeřnicím, že si vlastně chodí do práce popovídat s kamarádkami či zákaznicemi a dělají práci, která je baví. Poslední vysněnou profesí byla asi učitelka. Od doby, kdy jsem začala navštěvovat školu, jsem si na ni hrála i sama doma nebo s kamarádkami. Na tuto profesi jsem se později začala připravovat i doopravdy na gymnáz. Jak jste se dostala ke vzdělávání? Odpovědí na tuto otázku bych asi možná malinko navázala na Váš předchozí dotaz „Čím jsem chtěla být“. Protože se mi líbilo povolání učitele i kantorské prostředí a také práce s lidmi, začala jsem po škole pracovat na tehdejším Školském úřadě ve Frýdku-Místku. Zde jsem začala spolupracovat na přípravě vzdělávacích aktivit. Protože mne tato práce bavila a byla pro mne i zajímavá, a také to nejdůležitější: dostala jsem příležitost se jí zabývat jako pracovník nově vznikající organizace, nemohla jsem odmítnout. Této zajímavé práci se věnuji již devátým rokem. Zřejmě jste velmi zaměstnaná žena. Ovšem, určitě si někdy najdete čas na přečtení malého sloupku v novinách nebo v časopise… Ze kterých informačních pramenů nejraději čerpáte? Které noviny jsou pro vás ty pravé? Z profesního hlediska musím samozřejmě sledovat všechny novinky v oblasti školství, tedy nejčastěji pročítám měsíčník Školství, který se
touto problematikou přímo zabývá. Ale pokud se mohu přiznat, nejraději pročítám články a aktuality na webových stránkách MŠMT, RVP a VUP, které pro mne mají velký význam. Jinak v soukromém životě v poslední době relaxuji u článků a časopisů zabývajících se bydlením, interiéry, zahradami a vším, co k tomu patří. Ráda si přečtu i dobrou detektivku. Tento studentský časopis se vydává již od roku 2008. Zajímalo by mě, jestli jste měla možnost přečíst si některé z publikovaných čísel. Váš časopis jsem zahlédla jistě na psacím stole mé dcery, která gymnázium navštěvuje, ale příležitost pročíst si jej jsem měla pouze jednou, a to, přiznávám se, opět na webových stránkách, tentokráte vaší školy. Zrovna v něm byl rozhovor s panem ředitelem Konečným, který se mi velmi líbil. Jistě je pro studenty fajn počíst si o svých kantorech a zjistit tak, že i oni jsou fajn lidi s normálními problémy, pocity a názory. Určitě si myslím, že se těmito články kantoři svým žákům více přiblíží. V tom bych i nadále pokračovala. Poslední slova budu směřovat k jedné neustále omílané otázce. Státní maturity - Ano x Ne? Jak se na to díváte vy? O státních maturitách se toho již mnoho namluvilo a mnoho ještě namluví. Když to vezmu z jedné stránky, té organizační – tak naše organizace spolupracuje s Cermatem, který tyto státní maturity připravuje. Proto vím, jaké složitosti za tím vším stojí. Myslím si, že připravovaná generálka ukáže, jak je vše zvládnuto či nezvládnuto. Ze strany žáků, u kterých se jedná především o vědomosti, si myslím, že vše zvládnou bez problémů. Budou však muset spoléhat na složitý systém hodnocení a to se teprve chystanou generálkou prokáže, zda vše funguje, jak má. Byla bych nerada, aby to jakýmkoliv způsobem někoho poškodilo. Malinko chápu, co se systémem státních maturit zamýšlí. Proto jsem s nimi i vnitřně ztotožněná, takže za mne ANO.
Krátce pro zasmání Student skládá zkoušky. Profesor se ptá: "Co nejvíce způsobuje pocení u člověka?" "Vaše otázky," odpovídá student. „Nováku, na vaší lavici je 7 much. Když zabijete jednu, kolik jich tam zbude?“ „Jedna, ta mrtvá. Ostatní uletí.“ „Tati, ve škole jsem dostal pětku.“
„No, každá koruna dobrá.“
Zloděj poučuje svého syna před odchodem do školy: „Nezáviď spolužákům, když se chlubí, co všechno doma mají. Raději si zapamatuj, kde bydlí...“ "Slyšela jsem, že Váš syn studuje na univerzitě. Co z něho bude, až skončí?" ptá se známá paní Novákové. "Obávám se, že důchodce!“
V hodině matematiky se učitel ptá jedné slečny: "Znáte Ludolfovo číslo?" "Tak to určitě budu znát. Jen si teď nemůžu vybavit, jak jsou při tom nohy."
Poznámka v žákovské: "Umýt, smrdí!" Otce to naštve a učitelce odepíše: "Nečuchat, učit."
